Dopad domácího násilí na oběť

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA

Bakalářská práce

Dopad domácího násilí na oběť Iva Kirejevová

1

Katedra Sociálně-pedagogická Vedoucí práce Mgr. Anna Klimešová Studijní program B7508 Studijní obor Pastorační a sociální práce

Praha 2008

2

Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci s názvem Dopad domácího násilí na oběť napsala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů. Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia.

V Říčanech dne 15. 6. 2008

Iva Kirejevová

3

Bibliografická citace Dopad domácího násilí na oběť [rukopis] : Bakalářská práce / Iva Kirejevová; vedoucí práce: Anna Klimešová. -- Praha, 2008 – 43 s.

Anotace: Dopad domácího násilí na oběť Domácí násilí je royšířeným problémem celé společnosti, vyznačuje se vysokou latencí a velkým dopadem na oběť. Oběť je opakovaně viktimizována, což přináší neblahé následky. Dlouhodobost, nevypočítatelnost týrání způsobují reakce člověka, které u jiných trestných činnů nenalézáme. Oběť domácího násilí trpí tzv. syndromem týrané ženy. Mění se její mentální a behaviorální rozpoložení. Syndrom týrané ženy zahrnuje posttraumatickou stresovou poruchu, kdy se oběť nemůže vyrovnat s opakovanou viktimizací. PTSP způsobuje psychické a fyziologické problémy. Dalším znakem syndromu týraných žen je naučená bezmocnost. Oběť svým chováním neovlivňuje výskyt útoků. Výsledkem je rezignace a pasivní chování. Posledním znakem jsou sebezničující reakce, které vznikají dvojí tváří partnera. Oběť např. popírá viktimizaci a odmítá možnost pomoci. Domácí násilí má dopad i na děti – svědky. Nebezpečím pro ně je tzv. transgenerační přenos násilí, což znamená pro dívky potencionální šanci, stát se obětí domácího násilí a pro chlapce potencionální šanci, stát se agresorem.

Klíčová slova Psychické a fyzické týrání, viktimizace, syndrom týrané ženy, naučená bezmocnost, sebezničující reakce, postraumatický stresový syndrom.

4

Summary: Domestic violence and the impact on its victims Domestic violence is one of the essential problems of our society. Domestic violence is determined by high prevalence, enormous latency and great victimization impact. The aim of my thesis is to describe the psychological aspects of the victims of domestic violence. I presume that long-term psychological and physical violence has a crucial influence on the psycho-somatic health of the victim. I am aware of the fact that this problem does not concern only battered women. Nevertheless I want to devote my attention to them, because they are one of the most affected. In my thesis I deal with following effects of victimization of battered women. The victim usually faces fear, stress, pain, anxiety, uncertainty, shame and feelings of hopelessness. These symptoms consequently lead to loss of self-confidence, to confusion of standard values and life perspectives. The woman is confronted with apathy and self-destructive tendencies. This results in woman’s incapability to effectively react to experienced violence. This phenomenon is called Battered Women’s Syndrome. This syndrome can be summed up in four general points: 1.

The woman believes that the violence is her fault.

2.

The woman has an inability to place the responsibility for the

violence elsewhere. 3.

The woman fears for her life and/her children’s lives.

4.

The woman has an irrational belief that the abuser is

omnipresent and omniscient. After being victimized for a long period of time, many afflicted women suffer from so called Post-Traumatic Stress Disorder. Women who have expereinced this disorder are not able to act normally in situations where they are exposed to an aggressor’s fury and violent behavior.

5

My thesis came to the conclusion that the impact on the victims of domestic violence is so vast, that it restricts them to extricate from this pathological relationship on their own. They desperately need the intervention of a specialist according with the support of relatives and friends.

Keywords Psychological and physical violence, victim, Battered Women’s Syndrome, PostTraumatic Stress Disorder.

6

Obsah Úvod............................................................………….8 1. Domácí násilí .........................................................10 1.1. Typické znaky domácího násilí PodkapitolaChyba! Záložka není definována....11 1.1.2.Typické znaky dle Pöteho………………………………………...12 2. Viktimologie - nauka o obětech………………………………………15 2.1.Viktimizace………………………………………………………….15 2.2. Reviktimizace………………………………………………………17 2.3. Mnohočetná oběť…………………………………………………...21 3. Dopad na oběť………………………………………………………...25 3.1.Faktory, které ovlivňují dopad trestného činu………………………25 3.1.1. Previktimní osobnost……………………………………………..25 3.1.2. Okolnosti trestného činu………………………………………….26 3.1.3. Reakce okolí……………………………………………………...27 3.2. Syndrom týrané ženy……………………………………………….28 3.2.1. Syndrom týrané ženy dle Vágnerové……………………………..29 3.2.2. Syndrom týrané ženy dle Čírtkové……………………………….32 4. Děti, svědkové domácího násilí………………………………………40 Závěr…………………………………………………………………….42 Seznam literatury .......................................................44

7

Úvod I když se domácí násilí stalo v poslední době více diskutovaným problémem, stále panuje ohledně tohoto tématu mnoho mýtů. Medializací se daří mnohá klamná tvržení vyvracet, ale některá stále přetrvávají. Lidé chápou, že trýznitel nemusí nutně pocházet z nižších sociálních vrstev, nýbrž že je to problém napříč společenským spektrem, vědí, že násilí nemusí být jen fyzické, ale má i další podoby. Přesto jsou některá specifika domácího násilí veřejnosti nejasná. Vznikají takzvané mýty o domácím násilí. Tyto mýty jsou podle mého názoru velmi nebezpečné. Například ze své zkušenosti vím, že mnoho lidí nedokáže pochopit, proč oběť neodejde od svého trýznitele. Myslí si, že tento stav se oběti líbí, že jí vyhovuje. To ukazuje na fakt, že společnost nezná mechanismy, jak domácí násilí vzniká, jak se formuje. Ze statistik o domácím násilí vyplývá, že velká část populace se s tímto fenoménem setkala. Je pravděpodobné, že s obětí můžeme přijít do kontaktu. Její chování se může jevit jako nelogické, nechápeme její myšlení, jednání. Tím, že nechápeme, proč se oběť chová tak, jak se chová, může vzniknout klamný dojem, který by mohl mít za následek nevhodnou reakci okolí. Myslím si, že nevhodná reakce okolí může oběti uškodit. Ve své bakalářské práci bych se proto ráda věnovala obětem domácího násilí, co prožívají, jaký to má na ně dopad. Cílem tedy je nastínit psychické aspekty oběti domácího násilí, jak se dlouhodobé týrání projeví na psychice člověka. Očekávám od své práce, že by se mohla stát podkladem pro napsání novinového článku, který by mohl blíže nastínit tuto problematiku širší veřejnosti. Obětí domácího násilí se může stát kterýkoliv člen společné domácnosti - senior, žena, muž, dítě. Ve své práci se zaměřím na oběti - ženy, protože ze statistik vyplývá, že tato skupina je postižena daleko více než muži. Samozřejmě nepopírám existenci obětí - mužů. Přestože má práce je zaměřena na ženy, v jedné z kapitol se zmíním o dopadu týrání v rodinách na děti. Důvodem je předpoklad určitého

8

"začarovaného kruhu", ve kterém se točí dítě jako svědek, a které je v některých případech týráno spolu s matkou, následně v dospělosti jako oběť či agresor. Mezi mé otázky patří: Jak dlouhodobé násilí působí na oběť? Jsou nějaké obecné znaky oběti domácího násilí? Co oběť prožívá? Jak se oběť projevuje navenek, jak na nás působí? Předpokládám-li nějaký dopad dlouhodobého násilí, je oběť ovlivňována tak, že není schopna se sama z patologického vztahu vymanit? Podporuje a chrání společnost dostatečně oběti domácího násilí? V následujících kapitolách se pokusím o zodpovězení těchto otázek. Nejprve ve stručnosti uvedu hlavní aspekty domácího násilí. Vysvětlím rozdíl mezi rozepří, chronickými konflikty - tzv. "italská domácnost" - a domácím násilím. Následně popíši nauku o obětech - viktimologii, která se snaží o popsání dopadu trestného činu na oběť. Další kapitola je věnována konkrétním psychickým projevům oběti. Následuje kapitola Děti, budoucí oběti? V poslední kapitole bych ráda ukázala na fakt, že přístup k oběti má stěžejní význam. Může výrazně snížit negativní dopad, ale bohužel to platí i naopak. V této souvislosti zmíním například postupy policie.

9

1. Domácí násilí Domácí násilí se odehrává mezi partnery, kteří jsou nebo v minulosti byli členy společné domácnosti. "Domácí násilí je pokládáno za poměrně zvláštní, samostatný fenomén. Mimořádnost přitom neplyne ani tak ze samotného násilí, ale spíš z toho, vůči komu a za jakých psychologických okolností je uplatňováno."1 V úvodu jsem zmínila některé zkreslené názory společnosti. Často je zaměňováno domácí násilí za pouhé rozepře. Ale tyto pojmy mají diametrálně odlišný charakter. Zatímco u rodinné rozepře či konfliktu jde někdy o jednorázová nedorozumění mezi partnery, kde jsou síly vyvážené, u domácího násilí je tomu naopak. Jsou jasně dané role, které se nemění, na jedné straně osoba usilující o nadvládu, na straně druhé ohrožený jedinec. Agresor má moc nad obětí. Oběť naopak pociťuje velký strach. Na jedné straně moc, na druhé strach. Tyto role se nemění. Charakteristická je dlouhodobost2. "Pochopení této podstaty domácího násilí je klíčem k porozumění tomu, jak se chová oběť. Setrvání v blízkosti agresora, útěky a opakované návraty k němu, podání a vzetí zpět trestního oznámení se pak jeví jako srozumitelný důsledek násilného vztahu."3

Do projevů domácího násilí se počítá fyzické násilí, které zahrnuje všemožné formy brutálního násilí (kopání, tahání za vlasy, pálení, mlácení s úmyslem až usmrtit...), psychické, které má projevy citového a slovního týrání (zesměšňování na veřejnosti, osočování, urážlivé vyjadřování o vzhledu anebo vlastnostech…), anebo také vyvolávání strachu, což bývá silný nástroj tlaku, protože agresor ani nemusí použít fyzického násilí, už obava před ním zastrašuje. Dále je běžné vyhrožování třetím osobám (dětem, příbuzným, domácím zvířatům), sociální násilí, kdy agresor svou

1

Čírková. Psychologie dnes, s. 14 Viz Cirtkova Policejní psychologie, s. 196 3 Čírková. Policejní psychologie, s. 196 2

10

oběť izoluje od příbuzných, přátel, oběť se cítí jako v domácím vězení, a ekonomické násilí, kdy agresor znemožní oběti disponovat penězi.

1.1. Typické znaky domácího násilí U domácího násilí můžeme nalézt mnoho stejných znaků. Záleží, z jakého pohledu je na něj nahlíženo. Může být sledováno opakování fází, eskalace a různé jiné tendence, které jsou stejné nebo podobné ve většině případů. Valná část případů probíhá podle stejného scénáře.

1.1.1. Typické znaky dle Čírtkové Čírtková jako první znak uvádí soukromí jako místo činu. Domácí násilí se odehrává ve vztahu mezi mužem a ženou. Nezáleží při tom, zda jsou partneři v manželství nebo spolu žijí jako druh-družka. Agresor útočí obvykle beze svědků, nejčastěji ve společném bytě. Pomoc zvenčí je vždy nereálná.4 "Obecně lze konstatovat, že iluze o rodině jako místě zdravého bezpečí a ochrany pomalu a bolestně mizí. Vše nasvědčuje tomu, že soukromí rodiny se stává živnou půdou pro týrání slabších silnějšími."5 Dalším znakem je opakování a postupný nárůst intenzity násilných incidentů. Domácí násilí má svou dynamiku. Obecně se uvádějí tři fáze. Ve fázi, která předchází vlastnímu domácímu násilí, agresor omezuje, kritizuje a izoluje svého partnera od běžného okolí. Následují drobné výpady a útoky na partnera, oběť má tendenci to omlouvat, je zaskočena. V období týrání agresor ztrácí kontrolu nad svým jednáním a dochází k fyzickému a psychickému násilí. Útoky se stupňují, 4 5

Viz Čírtková. Psychologie dnes, s. 14 www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2006/03/cirtkova.pdf, s.3

11

např. z facek se stává bití, atp. Oběť se cítí bezmocná, má strach a cítí vůči agresorovi zlobu. Po atacích přichází fáze usmiřování, která se nazývá „líbánky“. Agresor cítí vinu, omlouvá se, ujišťuje oběť o svých citech a slibuje, že se to už nikdy nebude opakovat. Oběť agresorovi obvykle věří a odpouští mu. Myslí si, že se vztah urovná. Tyto fáze se opakují, ale mění se intenzita týrání, které se zvětšuje, a délka fází, přičemž fáze usmiřování se zkracuje a nebo úplně mizí. Čírtková uvádí empirický poznatek, který byl shrnut do následující lakonické charakteristiky: domácí násilí vždy eskaluje a nikdy neskončí samo od sebe.6 Jako poslední znak uvádí, že vnější startéry násilí hrají okrajovou roli. "Domácí násilí je unikátní i po stránce motivace. Vlastně není příliš zřejmé, z jakých pohnutek napadl útočník právě v daný okamžik a na daném místě svou partnerku a vytrhl jí chomáč vlasů, zlomil ruku…"7 Cirtkova říká, že z případů je zřejmá nevypočitatelnost útoků.

1.1.2. Typické znaky dle Pöteho Pöthe uvádí, že hlubší analýza odhaluje podobnost případů, kde můžeme najít určité znaky, které se častěji opakují.8 Tyto znaky shrnuje následovně: 1)

Přítomnost psychického nebo fyzického zneužívání ve vztahu

2)

Tolerance k násilí ze strany zneužívaného partnera či partnerky

3)

Opakovaně neúspěšné pokusy o ukončení vztahu se zneužívajícím

partnerem 4)

Odmítnutí ukončení vztahu, doprovázené nárůstem psychického a

fyzického násilí ze strany zneužívajícího partnera 5)

Odčiňování citové křivdy zneužívajícího partnera prostřednictvím

společného dítěte jako nástroje msty a trestání

6

Viz Čírková. Psychologie dnes, s. 14 Čírková. Psychologie dnes, s. 14 8 Viz Pöthe. Dítě v ohrožení, s. 42 7

12

6)

Využívání dítěte jako nástroje k udržení sadomasochistické vazby s

bývalým partnerem nebo partnerkou

Jako příklad typických znaků domácího násilí uvádím následující kasuistiku, kterou jsem získala z medií. Přístup ke kazuistikám neziskových organizací mi nebyl umozněn.

Manžel paní Ludmily byl vysoce postaveným policistou. Manželku týral 22 let, po fyzickém napadení následovalo vždy období, kdy sliboval, choval se lítostivé, byl nešťastný z toho, co učinil. Doma byl tvrdý, autoritativní, všichni museli udělat, co si přál, jinak následoval fyzický trest. Nejhorší období nastalo asi rok před tím, než se paní Ludmila rozhodla navštívit specializovanou poradnu pro oběti domácího násilí. V té době ji manžel surově napadal každý den a celou rodinu týral rovněž psychicky. Manžel paní Ludmily svou manželku několikrát znásilnil. Neustále jí vyhrožoval smrtí, přičemž jí slíbil, že nepřežije, a že pokud ji nezabije fyzicky, nebo pokud na ni nenajme nějaké profesionální vrahy, udělá z ní blázna (a na důkaz svých slov ji nechal dvakrát pro výstrahu přepadnout). Paní Ludmile neustále opakoval, že nemá žádnou šanci na odpor, zdůrazňoval, že je policistou, který ví, jak v dané situaci jednat. Pani Ludmila měla odposlouchávané telefony a byla sledovaná na každém kroku. Nacházela se v naprosto zoufalé situaci. Veškeré její pokusy vzepřít se a poukázat na chování manžela skončily nezdarem. Policie s ní jednala degradujícím a pro ni velice zraňujícím způsobem, veškerá trestní řízení byla (i přes dostatek důkazů typu lékařské zprávy například na opakované podlitiny po celém těle, naražená zápěstí, poranění genitálií, zlomení sanice apod., svědecké výpovědi) – zastavena, odložena. Paní Ludmila byla psychicky již téměř zlomena, i přes její obrovskou sílu a vůli, a to zejména ve vztahu k dětem. Zájem o ně ji držel při životě.

13

Situace se neustále výrazně zhoršovala. U paní Ludmily se rozvinuly příznaky posttraumatické stresové poruchy. Byla psychicky zranitelná, ztrácela sebevědomí, trpěla pocity bezmoci, sebeobviňováním, emocionální labilitou, vymizela u ní radost ze života, ztratila osobní perspektivu, nedůvěřovala svým vlastním silám, byla výrazně depresivně laděna, nedokázala se soustředit, i běžné životní činnosti ji vyčerpávaly. Na okolí působila dojmem „blázna“. Opakované násilí mělo silné devastující účinky na její zdravotní stav. K bezvýchodnosti situace přispěl i fakt, ze nemohla odejít do azylového domu se skrytou adresou. Její nejmladší syn je totiž těžce zdravotně postižený a nemůže navštěvovat jinou základní školu ani výrazně měnit prostředí. Paní Ludmila se nacházela v katastrofické finanční situaci. Byla podvyživená. Její manžel, vědom si své převahy, rozmanité útoky neustále zintenzivňoval a zdokonaloval. Podle slov psychiatra, který paní Ludmilu léčil tři roky, bylo velmi pravděpodobně, že paní Ludmila již dále nebude zvládat situaci po psychické stránce a že se rozhodne spáchat sebevraždu. Za pomoci právníků se s manželem podařilo podepsat dohodu o zrušení práva společného nájmu bytu a podařilo se docílit toho, že byt bude jako výhradní nájemkyně užívat pouze paní Ludmila a manžel se bude muset vystěhovat. Dohody s manželem bylo dosaženo nátlakem na jeho nadřízeného, pod hrozbou medializace případu a s příslibem, že paní Ludmila odvolá trestní stíhání pro podezřeni ze spáchání trestného činu znásilnění. Po odstěhování manžela ze společného bytu bohužel plně převzal jeho roli nejstarší syn, který byl svým otcem rovněž intenzivně fyzicky týraný. Svou matku začal fyzicky napadat, krást jí finanční prostředky a psychicky ji týrat.

14

2. Viktimologie - nauka o obětech Viktimologie je nauka o obětech, přispívá tedy ke správnému pochopení oběti. Dle viktimologů se pozornost příliš upíná na pachatele trestných činů a zapomíná se na oběti. Jedním z hlavních pojmů viktimologie je viktimizace, což je samotné poškozování a způsobování újmy. Tímto procesem se stává z jedince oběť.9

2.1. Viktimizace Odborníci rozlišují tři fáze viktimizace. Primární viktimizace je újma způsobená pachatelem, bezprostřední důsledek trestného činu. Primární viktimizace je samotný útok na oběť domácího násilí. Bití, vyhrožování, ponižování… Sekundární viktimizací se rozumí újma, která vzniká v důsledku reakcí okolí jak formálního (policie, soudy, sociální pracovníci), tak neformálního (příbuzní, sousedé…). „V trestním řízení může k sekundární viktimizaci docházet např. při nevhodném vedení výslechu, jestliže je oběť vyšetřovatelem obviňována, zesměšňována a pod. To umožňuje alespoň částečný přesun viny za delikt z pachatele na oběť a obvykle má za následek dehonestaci oběti a její další nadbytečnou, traumatizaci.“10 Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že nevhodná komunikace s obětí týrání má velký psychický dopad. Klientka psychosociálního centra pro oběti domácího násilí si stěžovala na přístup policie. Po této špatné zkušenosti se na dlouhou dobu opět vrátila do patologického vztahu, ztratila odvahu se vzepřít. Terciální viktimizace je charakterizována skutečností, že i po nápravě a 9

Viz Čírtková, Forenzní psychologie, s. 116 Netík, Netíková, Hájek. Psychologie v právu, s. 85

10

15

odškodnění (u obětí domácího násilí je to po vymanění se z vlivu agresora) se oběť neumí vyrovnat s traumatickým zážitkem. Dopad na psychiku je zásadní. Dle mého názoru je terciální viktimizace markantnější u obětí týrání. Oběti čelí opakovaně a dlouhodobě traumatům. Prožívání újmy má svou dynamiku. Oběť většinou prochází třemi fázemi. První fází je náraz neboli šok, druhá fáze se nazývá hojení (nastupující, předběžné adaptace), třetí poslední fáze je zhojení (konečná adaptace).11 První fáze platí obecně pro většinu obětí trestných činů. Ve fázi šoku Čírtková uvádí, že jedinec je zaskočen kritickou událostí, oběť prožívá stresovou reakci. "V prvních okamžicích lze chování a prožívání oběti popsat jako ´ztuhnutí úlekem´. Ztuhnutí je vystřídáno dezorganizací. Poškožený se cítí a jedná zmateně."12 V této chvíli přicházejí na řadu obranné mechanismy, zejména popření. Tento obranný mechanismus způsobuje, že si jedinec nepřipouští skutečnost, myslí si, že jde jen o sen. Další obranou je regrese, chování oběti odpovídá mnohem mladšímu věku. Celkově má jedinec problém s psychickou dezorganizací, nesrozumitelně se vyjadřuje, nemluví souvisle a neuvažuje racionálně.13 V první kapitole uvádím typické znaky domácího násilí, jeden ze znaků je opakování a postupný nárůst intenzity násilných incidentů. Oběť má tendenci omlouvat sama sobě, případně okolí, agresorovo chování, je zaskočena. Toto chování odpovídá druhé fázi - šoku. Následné fáze (hojení a zhojení) nemohou proběhnout, protože útoky nepřestávají, a co víc, stupňují se. Jestliže proběhnou, pak jen částečně nebo jen na krátkou chvíli v době tzv. "líbánek", kdy se agresor omlouvá a slibuje, že už to nikdy neudělá, ale domácí násilí vždy eskaluje a nikdy neskončí samo od sebe (viz 1.1.1.).

11

Viz Čírtková, Forenzní psychologie, s. 121 Čírková. Forenzní psychologie, s. 121 13 Viz Čírtková, Policejní psychologie, s. 207 12

16

2.2 Reviktimizace Reviktimizace (opakovaná viktimizace) znamená, že se určitý jedinec stane znovu obětí trestného činu, přičemž první i druhá viktimizace může být stejného druhu, ale také nemusí. Obvykle není interval mezi prvním a druhým deliktem delší nežli půl až jeden rok.14 Dále Čírtková uvádí, že se tento fenomén zvláště týká obětí násilí. Jsou tedy oběti domácího násilí více náchylné k tomu, aby se staly znovu obětmi trestného činu? Čírtková vyjmenovává několik druhů kriminalit, které jsou zásadním způsobem zatíženy opakovanou viktimizací. Především se jedná o loupeže (jak loupeže komerčních objektů, tak vloupání do býtu), domácí násilí, školní násilí (šikana), sexuální delikty, hate crimes, stalking.15 Tato fakta ukazují, že není výjimečným a nepochopitelným jevem, když si oběť domácího násilí znovu vybere partnera, který má sklony k agresivnímu chování a týrání se opakuje. Jak je to možné? Co oběť shledává zajímavého na takovémto partnerovi? Nebo je to agresor, který si vyhlédne partnerku, na které by mohl páchat násilí? Fenomén mnohočetné oběti nebyl dříve v popředí zájmu. Uplatňovaly se dva názory. První předpokládal, že jde pouze o smutnou, ale zcela náhodnou souhru okolností. Druhý názor předpokládal existenci tzv. predestinované oběti. Tím bylo míněno, že je oběť opakovaně viktimizována z důvodů určitých osobnostních dispozic. Tyto dispozice údajně měly lákat pachatele ke konání trestného činu.16 Autoři knihy Psychologie v právu ve své knize zmiňují Hanse von Hentinga, který v roce 1941 vydal studii „Remarks on the Interaction of Perpetrator and Victim“. V této – lze říci – pionýrské práci autor zdůraznil, že proces 14

Čírtková. Forenzní psychologie, s. 136 Viz Čírková. Forenzní psychologie, s. 136 16 Viz Čírtková. Policejní psychologie, s. 212 15

17

viktimizace spočívá zejména na „specifickém emocionálním vyladění, na dynamice nevědomých přání a impulzů“ na straně obětí. Rozhodující roli při spáchaní deliktu však nehraje ani tak vědomá provokace ze strany oběti jako spíše „neuvědomovaná signalizace tendence k viktimizaci“, kterou pachatel zachytí, často též, aniž by si to sám uvědomil.17 Tato teorie naznačuje, že někteří lidé mají v sobě určité osobnostní rysy a ty je „předurčují“ stát se obětí. To by znamenalo, ze týraná osoba svým nevědomým chováním přilákala k sobě svého agresora a neustále ho něčím vyprovokovává k útokům. Autoři knihy Psychologie v právu říkají, že tato teorie může paradoxně vést až ke snahám obecně ospravedlňovat pachatele a do značné míry umožnit přesun viny na oběť.18 Později se začínají objevovat nové teorie, které přetrvávají dodnes. Až v 80. letech se začínají objevovat nové poznatky k věci. Hlavní zásluhu na tom především má vlna intenzivního zájmu o oběti kriminálních činu a zejména pak domácího násilí v 80. letech v USA. Do odborné terminologie pronikl nový výraz „reviktimizace“. G. Laycocková z Jill Dando Institute of crime science (Velká Británie) rozlišuje opakovanou viktimizaci osob, míst a objektů. Ve své nepublikované přednášce v Dublinu na konferenci Evropského fóra služeb obětem (2003) uvedla, že podle údajů z Velké Británie 4 % obětí na sebe váže 44 % trestných činů.19 Empirické zkoumání důvodů, proč se z obětí stane mnohočetná oběť, přineslo nové poznatky. Důvod opakované viktimizace spočívá v samotném napadení. „Kritickým faktorem, který zvyšuje u obětí pravděpodobnost opakovaného poškození dalším trestným činem, je totiž samostatný fakt prvního osobního setkaní s kriminalitou na vlastní kůži.“20 Dále Čírtková uvádí, že riziko stát se

17

Viz Netík. Netíková, Hájek. Psychologie v právu, s. 86 Viz Netík. Netíková, Hájek. Psychologie v právu, s. 87 19 Viz Kolektiv. Pomoc obětem trestných činů. s. 65 20 Kolektiv. Pomoc obětem trestných činů. s. 65 18

18

obětí trestného činu roste s každou další viktimizací. To znamená, že když se určitý jedinec stane obětí kriminálního útoku, zvyšuje se pravděpodobnost dalšího napadení v poměrně krátké době. Reviktimizace v průběhu relativně krátké doby není podle současných poznatků ničím výjimečným a podle některých badatelů je dokonce první viktimizace nejsilnějším předpokladem pro další možnost stát se opakovaně obětí, tedy mnohočetnou obětí.21 V kontextu s domácím násilím se jeví tato skutečnost jako velmi zásadní. Týraná oběť se po namáhavém vymanění z područí agresora velmi často ocitá v dalším patologickém vztahu. A co víc, značné riziko reviktimizace vzniká právě u obětí domácího násilí či týrání.22 Jako příklad tohoto jevu zde uvádím dvě kazuistiky. Zdrojem první kazuistiky je má zkušenost, když jsem pracovala jako dobrovolník v Psychosociálním centru Acorus. Neměla jsem přístup přímo ke spisům, ale nesčetný počet případů jsem vyslechla od sociálních pracovnic Acorusu a samy klientky mi někdy vyprávěly své příběhy. Druhá kazuistka čerpá z médií. Mé kazuistiky jsou tedy převzaté. Bohužel jako dobrovolník nemám přístup k takovýmto informacím a ani jsem nemohla požádat klientky centra o interview. Čtyřicetiletá žena žila ve vztahu se starším mužem přes deset let. Po letech fyzického týrání našla odvahu a manžela opustila. Profesionální pomoc hledala v Psychosociálním centru pro oběti domácího násilí Acorus. Podporoval ji její nový přítel, který se ale po nějaké době začal chovat násilnicky. Oběť se cítila naprosto zlomeně, hledala chybu u sebe. Říkala si, že s ní musí být něco v nepořádku, když ji postihlo opět to samé. Myslela si, že ona je ta špatná, která muže „vyprovokovala“ k agresi. Spáchala sebevraždu.

21 22

Viz Kolektiv. Pomoc obětem trestných činů, s. 65 Viz Čírtková. Forenzní psychologie, s. 139

19

V Karlovarskem kraji byla 17. listopadu zavražděna pětadvacetiletá Jana B. Vrahem byl její přítel, se kterým žila. Paní B. již měla z předchozího vztahu dvě děti. Její bývalý druh, se kterým žila šest let, ji fyzicky a psychicky týral. Vyhrožoval jí, že když odejde, tak přijde o děti. Paní B. se rozhodla odstěhovat do svého rodného města, kam bývalý druh přijížděl, kdy chtěl, a týral ji dál. Opatrovnický soud přiřkl obě dvě děti bývalému druhovi. Paní B. se zcela psychicky zhroutila a uzavřela se do sebe. Soud vůbec nevzal v potaz, že policie nejméně čtyřikrát zasahovala kvůli násilí. Její další vztah se jí stal osudným. 23

Z těchto dvou kazuistik je zřejmé, jak opakovaná viktimizace zasáhla do osudu dvou obětí domácího násilí. První patologický vztah, který se podařilo obětem ukončit, byl následován druhým stejně patologickým. V obou případech byl konec nešťastný. V první kazuistice oběť spáchala sebevraždu. Je oběť natolik „zdevastovaná“, že má větší tendenci suicidálního chování? Tato konkrétní žena hledala chybu u sebe, vinila samu sebe. Myslela si, že ona je ta špatná, která muže „vyprovokovává“ k agresi. Předchozí otázce se budu věnovat ve třetí kapitole. Druhá kazuistika ukazuje, že sekundární viktimizace z prvního vztahu zasáhla svou oběť natolik, že z druhého vztahu, kdy ji agresor ohrožoval, nedokázala zavčas odejít. Je pro oběť domácího násilí, která se ocitne podruhé v násilném vztahu (reviktimizace), ještě více obtížné takovýto vztah ukončit? Z oběti se stává mnohočetná oběť. Více o mnohočetné oběti v následující podkapitole.

23

Viz http://frydeckomistecky.denik.cz/cerna_kronika/policie_domaci_nasili_trinec20.html

20

2.3. Mnohočetná oběť Jaké je psychologické pozadí u jevu mnohočetné oběti? Faktory, které obecně zvyšují riziko, že se jedinec stane obětí trestného činu, jsou označovány jako viktimogenní. Rozlišují se tři hlavní skupiny: - sociální faktory (například riziková profese, ...) - behaviorální faktory (neboli rizikové způsoby chování jako například provokování, ...) - osobnostní faktory (ve smyslu extrémní důvěřivosti, ...)24

Je oběť domácího násilí zatížena takovýmito viktimogenními faktory? Lze těžko předpokládat, že se staneme obětí týrání, protože například vykonáváme určitou profesi. Domácí násilí je rozšířeno napříč spektrem sociálních vrstev a nesouvisí se vzděláním či povoláním.25 Provokuje týraná žena svého agresora? V patologickém vztahu, kterým je domácí násilí, jsou jasně dané role, které se nemění, na jedné straně agresor usilující o nadvládu, na straně druhé ohrožená oběť. Tyran svou oběť naprosto ovládá, je tedy nepravděpodobné, ze by oběť agresora vyprovokovávala (viz 1. kapitola). Mnohočetná oběť nemá souvislost s ohraničeným psychologickým typem, rizikové charakteristiky vznikají patrně jako důsledek prvotního trestného činu. Domácí násilí má svou dynamiku. Vztah s budoucím agresorem obvykle nezačíná patologickým chováním. Ve fázi, která předchází vlastnímu domácímu násilí, agresor omezuje a izoluje svého partnera od běžného okolí. Následují drobné výpady a útoky na partnera, oběť má tendenci to omlouvat, je zaskočena. Útoky se stupňují... (viz 1. kapitola). Pachatel svou partnerku pomalu dostává do područí, tento jev je obvykle dlouhodobý a oběť si plně uvědomuje, co se děje, 24 25

Viz Kolektiv. Pomoc obětem trestných činů, s. 65 Srov. Informační letáky Acorus

21

až když je situace vážná, například, když už jde oběti o život. Důvodem, proč si oběť často neuvědomuje, co se objektivně děje, jsou obranné mechanismy, které jsou detailněji popsány v 3. kapitole. Tedy osobní faktory ve smyslu například extrémní důvěřivosti se nedají uplatnit v souvislosti s domácím násilím. Z předchozích argumentů se nedá předpokládat, že by viktimogenní faktory zvyšovaly riziko stát se obětí domácího násilí.

Jaký je psychologický podtext mnohočetné oběti domácího násilí? Zásadní je model tzv. kariéry oběti. „Koncepce kariéry oběti překračuje horizont obecně pojatých viktimogenních faktorů. Začíná vlastně u pachatelů. Je totiž založena na předpokladu, že pachatelé se v drtivé většině chovají racionálně. Alespoň v hrubých obrysech mají určitý záměr neboli plán, kalkulují rizika a především si vybírají vhodnou oběť. Pro akci se rozhodnou až v momentu, kdy věří, že budou úspěšní a získají rychle kontrolu nad děním. Důležitou roli proto hrají signály, které oběť vysílá do svého okolí. Lákavá je především snadno zranitelná oběť.“26 Co tedy láká agresora? Záleží na celkovém vnějším výrazu životního elánu a sociální kompetence. Osoby, které do svého okolí vysílají četné signály slabosti, neopatrnosti a snížené energie, přitahují případné útočníky.27 Čírtková zdůrazňuje zranitelnost, která hraje hlavní roli při vysvětlování jevu mnohočetných obětí. Zranitelnost každého člověka se může měnit - není neměnnou veličinou, rezistentní vůči vnějším vlivům. Může kolísat a reagovat především na traumatické zážitky. Díky silným traumatickým zážitkům se zranitelnost může vyskytnout dokonce i u dříve pevné, silné osobnosti.28 „Trestný čin může na určitou dobu zranitelnost jedince prudce zvýšit. Dříve, než se oběť stačí z prvního otřesu vzpamatovat, stává se snadnou kořistí pro další 26

Čírková. Forenzní psychologie, s. 138 Viz Čírtková. Forenzní psychologie, s. 138 28 Viz Čírtková. Forenzní psychologie, s. 139 27

22

útočníky.“29 V souvislosti s domácím násilím si týraná žena nese jako důsledek násilí traumata, která vyvolávají změny v chování (více ve třetí kapitole). Díky těmto změnám je takováto žena více náchylná k tomu, aby se opět stala obětí jiného trestného činu anebo se znovu ocitá v dalším patologickém vztahu. Psychologickým základem kariéry oběti je naučená bezmocnost. Což znamená, že víra v samu sebe a vlastní schopnosti je narušena. Oběť má velmi nízké sebevědomí, celkově má pocit vlastní slabosti. “Typickým důsledkem jsou pak submisivní a pasivní vzorce chování. Poškozená osoba se aktuálně potýká s rolí oběti, a tím paradoxně sama sebe zatěžuje vyšší rizikovostí. Čím hůře poškodil první trestný čin po psychické stránce oběť, tím vyšší je získaná zranitelnost, a tím vyšší je pravděpodobnost reviktimizace.“30 Čírtková říká, že u týraných žen je naučená bezmocnost důsledkem absolutní nevypočitatelnosti útoku. 31 Dopad viktimizace je pro týranou ženu zásadní. Jedinec, který byl napaden například na ulici náhodným útočníkem, prožívá svou újmu ve třech fázích (viz podkapitola viktimizace), čelí psychickým potížím (traumata oběti trestných činů podrobně popisuji ve třetí kapitole) a je tu výše popisované riziko další viktimizace. Oběť domácího násilí druhou a třetí fázi neprožívá, protože přichází další a další útoky, které eskalují (viz 1.1.1.). To znamená, ze týraná osoba nemá možnost se vzpamatovat, nemá prostor ke „zhojení“ svých psychických ran, naopak její psychický stav se zhoršuje. Týrané oběti jsou v neustálém napětí a nikdy neví, kdy mohou očekávat další útok. Autoři knihy Psychologie v právu uvádějí termín chronické viktimizace, která se týká právě obětí dlouhodobého násilí, jako je domácí násilí, kdy oběť je tak často viktimizována, že již nemůže jednotlivé ataky vnímat separátně. Prožívá tak stav chronické viktimizace.32 29

Čírková. Forenzní psychologie, s. 139 Čírková. Forenzní psychologie, s. 139 31 Viz Čírtková. Psychologie dnes, s. 16 32 Viz Netík, Netíková, Hájek. Psychologie v právu, s. 94 30

23

Z toho vyplývá, že traumata oběti dlouhodobého domácího násilí mohou být ještě vážnější nežli u obětí, které prožily jednorázovou viktimizaci.

Dnes platí, že: - mnohočetná oběť představuje normální a srozumitelný, nikoli výjimečný jev, - nevztahuje se na ohraničený psychologický typ, rizikové charakteristiky vznikají patrně jako důsledek prvotního trestného činu. K hlavním charakteristikám opakované viktimizace patří: - viktimizace je nejlepším prediktorem další viktimizace, - riziko opakované viktimizace je vysoké v době těsně po činu, - ochota oznámit trestný čin klesá s každou další viktimizací, - s každou další viktimizací roste pravděpodobnost vzniku psychických potíží. „Tento odborný názor je dnes velmi pevný. Dokládají to výzkumy i kazuistiky z poradenské praxe. Je však třeba podtrhnout, že reviktimizace popisuje určitou tendenci, tj. „pouze“ pravděpodobnost.“33

33

Kolektiv, Pomoc obětem trestných činů. s. 65

24

3.

Dopad na oběť

V předchozí kapitole jsem se věnovala viktimologii. Jaké fáze viktimizace působí na oběť trestných činů. Jaké mechanismy způsobují, že oběť domácího násilí má tendenci být náchylná k dalším viktimizacím a z oběti se stává mnohočetná oběť. V této kapitole se podrobněji rozepíšu, k jakým změnám dochází v chování a prožívání oběti. Nejprve krátce popíšu faktory, které ovlivňují dopad trestného činu na oběť, poté syndrom týrané ženy a jeho tři kategorie: posttraumatickou poruchu, naučenou bezmocnost a sebezničující reakce.

3.1.

Faktory, které ovlivňují dopad trestného činu

V této podkapitole se budu zabývat třemi faktory, které ovlivňují dopad trestného činu. Dopad trestného činu je individuální. Každý jedinec reaguje na viktimizaci odlišně. Zatímco některá oběť ustrne v některé z fázi cyklu zotavování a může se potýkat s problémy začlenit se nazpět do společnosti a žít jako před viktimizací, tak u dalšího jedince může újma proběhnout bez problémů, kdy oběť prožije poslední třetí fázi „zhojení“(viz 2.1.). To, jaký bude dopad, závisí především na následujících třech faktorech.

3.1.1.

Previktimní osobnost

Založení jedince vždy determinuje prožívání události. Čírtková v souvislosti s previktimními osobnostmi uvádí tři osobnostní aspekty, které ovlivňují vyrovnávání se s trestným činem. Prvním aspektem je tzv. iluze kontroly. Jedinci, kteří se vyznačují výraznější iluzí kontroly, prožívají újmu daleko dramatičtěji. Riziko je také spojeno s větší pravděpodobností přetrvávajících následků trestného

25

činu. Oběti, které zaujímají stanovisko typu „mně se to nemůže stát“, bývají více psychicky zasaženi. Důvodem je potřeba rekonstrukce nosných kognitivních map.34 Druhým aspektem je „deklarovaný, nepravý cynismus“. Oběti předstírají lhostejnost k emocionálně nabitým podnětům a situacím. Neventilují své pocity a stylizují se do rolí siláků, kteří jsou neustále v pohodě. Tím, že své pocity neventilují, ba je schovávají, jsou vystaveni přetrvávajícím a silnějším následkům. Třetí aspekt je nazýván „poučená oběť“, kdy je jedinec vybaven teoretickými znalostmi a ví, co bude prožívat. Snaze se vyrovnává s následky a častěji vyhledává odbornou pomoc. „Poučená oběť chápe to, co prožívá, jako celkem normální reakci.“35 Oproti tomu jedinec, který není poučen, je zaskočen například nespavostí, děsivými sny, náhlými atakami strachu, které oběť děsí.

Domnívám se, ze druhý aspekt „deklarovaný, nepravý cynismus“ se netýká obětí domácího násilí. Oběť sice popírá a minimalizuje následky, ale tyto sebezničující reakce jsou důsledkem paradoxních účinků viktimizace blízkou osobou (viz 3.2.3.)

3.1.2.

Okolnosti trestného činu

Druhý faktor, který významně ovlivňuje dopad trestného činu, jsou okolnosti, za kterých se čin odehrává. Čírtková uvádí, ze výzkumy a zkušenost ukazují několik okolností, které ovlivňují dopad trestného činu na oběť: - stupeň či míra násilí ukrytého v kriminálním činu; - stupeň či míra ponížení či pošpinění oběti; - hodnocení vlastního chování v průběhu činu; - chování ostatních na místě incidentu.36

34

Viz Čírtková. Policejní psychologie, s. 208 Čírtková. Policejní psychologie, s. 209 35 Viz Čírtková. Policejni psychologie, s. 210 35

26

U obětí domácího násilí se hodnocení vlastního chování v průběhu činu zrcadlí ve schopnosti účinně reagovat na pokračující násilí. Oběti, které se chovaly pasivně, nic nepodnikaly v počátcích týrání, jsou více zasaženy dopadem dlouhotrvajícího násilí nežli oběti, které aktivně reagovaly v počáteční fázi týrání. Například kladly podmínky dalšího soužití, či vyžadovaly návštěvu poradny. U těchto obětí je více pravděpodobné, že budou schopné reagovat na pokračující násilí. Například častěji a dříve stejně jako u poučené Oběti vyhledávají odbornou pomoc.37 Naopak ženy s pasivní reakcí obvykle vyhledávají pomoc, až když je situace tak vážná, že jim jde o holý život.

3.1.3.

Reakce okolí

Podpora nejbližšího okolí je pro oběť zásadní. Podpora například rodiny může výrazně usnadnit návrat oběti do běžného života. Problém často nastává, když neví, jak se má k oběti chovat. Nejčastější chybou je ignorace faktu trestného činu. Okolí předstírá, jako že se nic nestalo. Do „okolí“, které zásadně ovlivňuje dopad trestného činu, spadá kromě rodiny, sousedů, přátel, spolupracovníků i policie, justiční pracovníci a v neposlední řadě i média.38

U obětí domácího násilí je především důležité „správné zacházení“ a podpora policie. Ze své zkušenosti vím, ze mnoho týraných žen se potýká s nevhodným a neochotným chováním policie. K tomuto problému Čírtková zmiňuje fakt, ze Česká republika byla několikrát kritizována Komisí pro lidská práva OSN kvůli nedostatečné ochraně obětí domácího násilí.39 Následky špatného přístupu policie pak bývají tragické. Dlouhodobě týraná žena se po špatné zkušenosti uzavře ještě více do sebe a dále setrvává v patologickém vztahu a je menší pravděpodobnost vymanění se z patologického vztahu. Čírtková říká, že 37

Viz Čírtková. Psychologie dnes, s. 16 Viz Cirtkova. Forenzní psychologie, s.128 39 Viz www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2006/03/cirtkova.pdf, s.6 38

27

tím, že se pomoc zvenčí opozdí, vzniká riziko ještě závažnějších forem domácího násilí, které pak následně způsobuje ještě větší traumatizaci oběti.40 Každá oběť reaguje jinak, protože dopad závisí na předešlých faktorech. Pakliže následky trestného činu jsou závažné a přetrvávají, hovoří se o tzv. posttraumatické stresové poruše, kterou detailněji popisuji v podkapitole „Syndrom tyrané ženy“. To, zda se posttraumatická stresová porucha rozvine, ovlivňují výše popsané faktory. Čírtková k tomuto říká: „Zlomový, rozhodující vliv na posttraumatickou stresovou poruchu má především dění, které se odehrává v době po spáchání trestného činu.. Reakce profesionálů i privátního okolí je totiž jediný faktor, který můžeme spolehlivě a programově ovlivňovat ve prospěch oběti.“41

3.2.

Syndrom týrané ženy

V této podkapitole se budu zabývat syndromem, který je specifický jen pro domácí násilí, fungují v něm mechanismy, které u jiných syndromů nenalézáme. Popíšu jej z pohledu dvou autorek (s přispěním jiných autorů), jejichž charakteristika syndromu týraných žen je odlišná. Každý trestný čin a zvláště domácí násilí, v kterém je charakteristické opakovaná, dlouhodobá viktimizace, způsobuje mentální a behaviorální reakci oběti.42 Existence syndromu týrané ženy naznačuje specifičnost dopadu domácího násilí na oběť. Oběti domácího násilí reaguji jinak než Oběti jiných trestných Činu. Například přetrvává vazba k agresorovi, kdy oběť zůstává v patologickém vztahu, zatajuje závažnost situace, popírá napadání, schovává svá zranění, lituje a omlouvá agresora. Jak je možné, že se týraná žena takto chová a nesnaží se ze vztahu co nejrychleji uniknout? 40

Viz www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2006/03/cirtkova.pdf, s.5 Čírtková. Policejní psychologie, s.129 42 Viz Čírtková. Psychologie dnes 1/2001 s. 15 41

28

Pro okolí Oběti je takovéto chování nepochopitelné, často si jej vysvětlují pomoci mýtu, například věří, že se ženě musí násilí líbit, když ve vztahu setrvává.

3.2.1. Syndrom týrané ženy dle Vágnerové Vagnerová pod syndrom týrané ženy radí několik změn psychických vlastností a způsobů reagování. Říká, že oběti netrpí jen fyzicky anebo psychicky, ale bývají manipulovány a izolovány. To způsobuje nemožnost získat korektivní zkušenost či pomoc zvenčí. Agresor své oběti vsugerovává, že je neschopná, nesamostatná a méněcenná. Oběť mění pohled na sebe samu a

začíná věřit agresorovi. Tato

manipulace způsobuje změnu psychických vlastností a způsob reagování.43 Jako první Vagnerová zmiňuje citové prožívání, které se mění díky neustálému strachu z očekávání následujícího útoku. Ke změně dochází především v omezení emoce radosti a uspokojení. Oběť cítí více úzkosti, stálý pocit ohrožení zpravidla doprovázený studem a pocity viny.44 Ženy obecně často vztahují vinu na sebe, jakýkoliv problém chápou jako osobní selhání.45 Vagnerová dále uvádí častější deprese a tzv. inhibici citového prožívání, která zahrnuje otupělost, apatii a lhostejnost k čemukoliv a to i k vlastnímu utrpení. Zablokována je exprese vzteku, která přirozeně spouští některá jednání. Naopak v situaci ohrožení života může dojít k silnému afektivnímu výbuchu, kdy hrozí nebezpečí útoku. Jak bylo řečeno výše v textu, oběť i přes všechny potíže, které jí týrání přináší, cítí vazbu k agresivnímu partnerovi.46 U oběti se nemění jen citové prožívání, ale také způsob uvažování a hodnocení situace. Oběť má stále větší pocity bezmocnosti, které vedou k přesvědčení, že je 43

Viz Vagnerová. Psychopatologie pro pomáhající profese, s. 639 Viz Vagnerová. Psychopatologie pro pomáhající profese, s. 639 45 Viz www.sedmagenerace.cz/index.php?art=clanek&id=106, s.2 46 Viz Vágnerová. Psychopatologie pro pomáhající profese, s. 639 44

29

hloupá a neschopná. To má za následek redukci schopnosti uvažovat, oběť je dezorientovaná – neví, co je normální a co není. Tím, že je zmatená a neví, co má dělat, začíná manipulovat s realitou. Pro oběť je to obranná reakce. Manipulace reality je způsob, jak si vysvětlit situaci, v které se nachází a jak ji udělat snesitelnější. „Násilí je vysvětlováno nějakým zdánlivě logickým způsobem, má přijatelný důvod.“47 V očích týrané ženy se mění i pohled na pachatele. Vinu za jeho chování svaluje například na opilectví, špatné zkušenosti z dětství, nezaměstnanost. Zároveň zdůrazňuje pachatelovy dobré počiny. Další změnou je ztráta sociální orientace. To má za následek neschopnost odhadnout význam chování lidi. Oběť je tak ke svému okolí více podezíravá, je stále ve střehu a často jedná přecitlivěle. Vlivem domácího násilí si oběť fixuje negativní sebehodnocení. Nerozhodnost a nejistota jsou důsledkem nízkého sebevědomí, pocity méněcennosti jsou stále prohlubovány neustálým útlakem ze strany partnera. To vede k fixaci defenzivního, rezignovaného a submisivního chování.48 Dalším znakem syndromu týrané ženy je podle Vágnerové změna v chování. Zejména se to týká spontánnosti. Týrané ženy nejednají běžným způsobem v situacích všedního dne. Jsou ochromeny strachem a jsou uzavřené. Snaží se vyhnout veškerým konfliktům, proto se podřizují a jsou neprůbojné. Jedním z důvodů je již výše zmiňované zablokování exprese vzteku. Do popisu syndromu týrané ženy také patří obranné reakce, které oběť nevědomě používá k ulehčení dané situace. Funguje to tak, že se oběť zaměří na obranu svých pocitů, především přehodnocuje problém. Sebe označuje za viníka, který se nechová, tak jak by měl, a partnera omlouvá, racionalizuje jeho chování, bagatelizuje důsledky.

47 48

Vágnerová. Psychopatologie pro pomáhající profese, s. 639 Vagnerová. Psychopatologie pro pomáhající profese, s. 639

30

Často se také vyskytuje paradoxní vazba na partnera a komplementární rozvoj neefektivních obranných reakci, jinak řečeno stockholmský syndrom, což je pozitivní emoční vazba a závislost oběti na pachateli. Oběť je natolik fixovaná na týrajícího partnera, že nevěří, že by mohla být někde jinde v bezpečí. Její obranou je popírání násilí, kdy sama sobě namlouvá jinou skutečnost či věří ve změnu partnera. Oběť má paradoxní reakci i po odhalení týrání – popírá závažnost situace, což ukazuje zafixovanou bezmocnost. Pakliže oběť nevidí žádné východisko, může se vyskytnout disociační porucha. Disociační porucha znamená rozštěpení normálně integrovaných funkcí vědomí, paměti, identity nebo vnímání prostředí. V podstatě je to adaptivní či obranný mechanismus, jak se vyrovnat s náročnou situací. Tato porucha se například projevuje emoční disociací, amnézií nebo ztrátou tělesné citlivosti.49 Mezi další obrannou reakcí může být v krajních případech pokus o sebevraždu nebo afektivní útok na agresora, který v krajním případě může skončit smrtí trýznitele. Týrané ženy mívají větší psychické problémy i po vymanění se z patologického vztahu. Například častěji vyhledávají psychologickou nebo psychiatrickou pomoc. Je zde větší riziko sebevražd a zavislostí. Jsou více depresivní, úzkostné s nízkým sebehodnocením. Tyto faktory paradoxně zatěžují oběť další možností stát se opět obětí – zvyšuje se riziko reviktimizace (Viz 2.2.). Vagnerová syndrom týrané ženy zakončuje tvrzením, že dlouhodobé týrání významně mění chování a prožívání oběti nejen v patologickém vztahu, ale i mimo něj.50

49 50

Viz www.psycholousek.cz/downloads/rigo-honzas.pdf Viz Vágnerová. Psychopatologie pro pomáhajíci profese, s. 639

31

3.2.2. Syndrom týrané ženy dle Čírtkové Čírtková říká: „Syndrom týrané ženy je definován jako soubor specifických charakteristik a důsledků zneužívání, které vedou ke snížené schopnosti ženy efektivně reagovat na prožívání“.51 Čírtková popisuje tři symptomy týraných žen. A to posttraumatickou stresovou poruchu, naučenou bezmocnost a sebezničující reakce.

Posttraumatická stresová porucha (PTSP) – Posttraumatic Stress Disorder (PTSD) Nejprve popíšu PTSP obecně a pak v kontextu s domácím násilím. „Termínem PTSP se označuje soubor různých poruch chování a prožívání včetně fyziologických reakcí.“52 Tato porucha vzniká jako důsledek prožitého extrémního stresu. PTSP se může objevit u obětí trestných činů, přírodních i teroristických katastrof... Může se objevit i u svědků takovýchto událostí. Pro oběť je těžké se s prožitou událostí racionálně a emocionálně vyrovnat, navíc oběť je v době po stresové události velmi citlivá na reakce okolí a profesionálů. Pavlovský uvádí, že tím, že je jedinec psychicky přecitlivělý, bývá postižen poruchami spánku, potížemi s usínáním a koncentrací, emoční předrážděností, zvýšenou bdělostí a přehnanou bdělostí na úlek.53 Čírtková uvádí fyziologické reakce jako potivost, třes a nevolnost.54 PTSP rozhodně není záležitostí slabých, labilních jedinců. Čírtková říká, že „...je to normální reakce na nenormální situaci, kterou většina lidí vnímá jako „ránu osudu“ neboli trauma“.55

51

Čírtková. Psychologie dnes, s.15 Čírtková. Forenzní psychologie, s.130 53 Viz Pavlovský, Soudní psychiatrie a psychologie, s. 75 54 Viz Čírtková. Forenzní psychologie, s.130 55 Čírtková. Forenzní psychologie, s.132 52

32

Exkurs: Trauma má v psychologickém pojetí význam hlubokého emočního zranění, které se odehrává po stresové události. Existují dva typy traumatu. Prvním typem je jednotlivé, intenzivní a neočekávané trauma, které se odehrává po stresové události. Objevují se tzv. „flashbacks“, což jsou vizualizované vzpomínky. Při těchto flashbacks provází jedince strach, úzkost, pocit bezmoci s vysokou vegetativní aktivací. Výjimkou nejsou úzkostné sny, ve kterých se vyskytuje traumatická událost. Postižený jedinec pak reaguje vyhýbáním se všemu, co mu traumatickou událost připomíná – je to obranný mechanismus, který snižuje pocit úzkosti. Okolnosti, které způsobují vtíravé myšlenky, se nazývají „reminders“. Mohou být i zdánlivě neutrální jako například počasí, předměty, oblečení... Jedinec se snaží svým chováním vyhnout všemu, co mu děsivou událost připomíná, a tím se chrání před neúnosnými emocemi, ale to ho paradoxně vzdaluje od skutečného zpracování traumatu. Druhým typem traumatu je opakující se a relativně předpověditelná traumatická událost, kterou je obtížné odvrátit. Obranné mechanismy pak způsobují vyhýbání se traumatizujícím událostem pomocí popřeni reality, disociace, obrácení agrese proti sobě atd. Může se stát,že se pojí oba tyto typy dohromady.56 Další popis traumatických událostí, které způsobují PTSP, zdůrazňují výjimečnost a specifičnost. Přičemž specifičnost je determinována dvěma znaky. Prvním znakem je moment ohrožení fyzické integrity anebo života. Druhým znakem je překročení rámce obvyklé lidské zkušenosti.57 Čírtková říká, že zasažený jedinec vnímá traumatickou událost jako krizi, která prolamuje jeho obranné mechanismy. Protože je z jeho pohledu svévolná nebo neočekávaná, racionálně nepochopitelná, bortí základní životní iluze. Jde o iluzi omnipotence, kdy je ohrožena potřeba seberealizace. Ničí iluzi, že svým konáním ovlivňujeme svět kolem sebe, že když se budeme chovat obezřetně, nic se nám

56 57

Viz Blatníková. Psychologické aspekty trestného činu, s.8 Čírtková. Forenzní psychologie, s.132. Cit. podle Schraiber. Vratislav, Lidský stres

33

nemůže stát – že vlastním přičiněním se můžeme vyhnout ohrožujícím událostem. Jedinec se pak potýká s naučenou bezmocí a cítí se slabý a zranitelný. Další iluzí je důvěra v druhé. Hroutí se iluze, že svět je spravedlivý, přehledný se svým řádem a že lidem kolem sebe můžeme důvěřovat ve smyslu nedotknutelnosti zdraví a života. Zborcení této iluze má za následek pocit, že svět je nepředvídatelný a iracionální, oslabena je schopnost důvěřovat.58

Diagnostická kritéria posttraumatické stresové poruchy Tato kritéria popisují typické symptomy a projevy PTSP. Mezi hlavní rozpoznávací znaky patří 1. Samotná traumatická událost 2. Znovuprožívání traumatické události - spontánně se vybavující nutkavé vzpomínky na stresovou událost, - noční můry, - náhlé pocity, jako by se mělo trauma opět opakovat, - emocionálně bolestivé pocity při setkání s věcmi, které připomínají prožité trauma. 3. Nápadné vyhýbání se podnětům souvisejícím s traumatickou událostí - oběť má záměr vyhýbat se činnostem nebo situacím, které připomínají trauma, - „zamčení paměti“ – oběť si nemůže vzpomenout na důležité momenty traumatické události, - ztráta zajmu, - pocit izolace a odcizení od svého okolí, - ztráta životních perspektiv, 58

Viz Čírtková. Forenzní psychologie, s. 133

34

- redukované citové prožívání. 4. Přetrvávání příznaků zvýšené aktivační hladiny - poruchy spánku, - emoční labilita, podrážděnost, ataky hněvu či vzteku, - zhoršená schopnost soustředění, - hypervigilace (vystupňovaná bdělost), - nepřiměřená reakce v neočekávaných situacích (přetrvávající anticipace ohrožení),

- silné fyziologické reakce při konfrontaci s událostmi připomínajícími stresovou událost.59

Čírtková dále uvádí, že přetrvávají-li příznaky PTSP déle než měsíc, je šance na uzdravení bez odborné pomoci menší. Pakliže po této době nedojde ke zlepšení, hovoříme o rozvinuté stresové poruše.60 PTSP by měla vzniknout nejdéle do šesti měsíců po traumatizující události. Podle klasifikací nemocí je zařazena pod kód F 43.1.61 Vzniku a prohlubování PTSP lze předejít, ale je zapotřebí správná a včasná podpora okolí, dále je třeba předejít druhotnému poškozování – sekundární viktimizaci oběti nevhodným přístupem, a pakliže to oběť potřebuje, tak včasnou odbornou pomoc. Lze předejít vzniku PTSP u obětí domácího násilí? Týraná žena zažívá mnohonásobnou viktimizaci po dlouhou dobu a nemá šanci na třetí fázi prožívání újmy „zhojení“ (viz 2.1.). Dá se tedy říci, že rozvinutí PTSP je jedním ze symptomů týraných žen a jak je uvedeno v textu výše, syndrom týrané ženy má tři kategorie a jednou z nich je právě PTSP. 59

Viz Čírtková. Forenzní psychologie, s. 134

60

Viz Čírtková. Forenzní psychologie, s. 136

61

Viz Pavlovský. Soudní psychiatrie a psychologie, s. 75

35

Týrané ženy s příznaky PTSP se vyznačují netečností až otupělostí, ztrácí životní perspektivy. Ve vztahu k okolí se projevují jako málo přístupné, není snadné je oslovit, mají sníženou dynamiku reakcí a nezajímají se o svět kolem sebe. Typickým znakem je zablokovaná exprese vzteku. To znamená, že nedokážou přirozeně jednat v případě konfliktu, a to jak v patologickém vztahu, tak i mimo něj. Snaží se jakýmkoliv konfliktům vyhýbat. Oběti domácího násilí se dále vyznačují tzv. „extrémní laskavostí“, kdy se například v kontaktu s autoritou projevují submisivně, zjevnou vstřícností, vždy chtějí vyhovět. Toto chování vzniká prvotně ze strachu, aby nevyprovokovaly agresora. Extrémní laskavost může například vypozorovat ošetřující lékař.62

Naučená bezmocnost Naučená bezmocnost je dalším typickým znakem syndromu týrané ženy. Je také způsobována dlouhodobým týráním. Čírtková k pochopení tohoto jevu zmiňuje experiment L. Saligmana. Psi v kleci dostávali elektrické šoky. Jejich chování nijak neovlivňovalo výskyt šoku. Naučili se, že žádná reakce jim nepomůže od utrpení, proto přestali hledat únikovou cestu. Jejich chování bylo pasivní a odevzdané. A co víc, při otevření dveří psi zůstávali stále v kleci. Experimentátor je musel několikrát vytáhnout násilím, aby v následujících pokusech začali znovu reagovat přirozeně, aby volili útěk. Tyto reakce jsou podobné i u lidí. Týraná oběť dlouhodobým a naprosto svévolným týráním, kdy v žádném případě nemá možnost tomu předejít, se stává odevzdanou, a i když jí někdo nabízí pomoc, setrvává nadále ve vztahu. Čírtková shrnuje podstatu naučené bezmocnosti: „Jestliže se jedinec naučí, že nemá žádnou kontrolu nad nepříjemnými událostmi a že každý jeho pokus změnit nepříjemnou událost končí prohrou, propadne letargii a pasivitě, která v extrémním případě může vést až k jeho

62

Viz Čírtková. Psychologie dnes, s. 16

36

smrti.“63 Důležitá je spíše víra v sebe samu než reálná moc kontroly nad děním. Svou roli také hraje, jak se oběť chovala při prvních incidentech (viz druhý faktor – okolnosti trestného činu). Naučená bezmocnost je doprovázena extrémně nízkým sebevědomím, oběť se nerespektuje, nezná vlastní hodnotu, je nerozhodná a je zmatená – neví, co je normální a co není, není si jistá hodnocením toho, co se kolem děje.

Sebezničující reakce Jako jeden z následků dlouhodobého týrání blízkým člověkem vzniká paradoxní účinek, a to sebezničující reakce. Sebezničující reakce jsou přirozené pro dlouhodobě týraného člověka, který se touto reakcí vyrovnává s nevypočitatelností útoku. Sebezničující reakce se vyznačují několika znaky: popírání viny útočníka (oběť dává vinu něčemu jinému – alkoholu, nezaměstnanosti, viní sebe samu), minimalizace následků (oběť minimalizuje újmu, která jí je způsobována – bagatelizuje svá zranění, zlehčuje intenzitu násilí, zlehčuje nebezpečnost útoku, neuvědomuje si, jak je situace závažná), popírání viktimizace (oběť vyvrací týrání, neříká pravdu o původu zranění, mohou se vyskytnout různé podoby disociace, jako psychogenní amnézie, kdy si oběť nepamatuje okolnosti stresující události, podstatou je vytěsnění nepříjemného zážitku,64 necitlivost na bolest, vzácně mnohočetná osobnost), odmítání možnosti záchrany (týraná žena často odmítá pomoc, připadá jí pro ni nevhodná, častým jevem je návrat k agresorovi, stahování žádosti o rozvod).65 Co způsobuje, že oběť minimalizuje následky, popírá svou viktimizaci a odmítá možnosti záchrany? Určitě dlouhodobost násilí, ale jak Čírtková uvádí, hlavním 63

Čírtková. Psychologie dnes, s. 16 Viz Pavlovský. Soudní psychiatrie a psychologie, s. 29 65 Viz Čírtková. Psychologie dnes, s. 15 64

37

důvodem je partnerovo nevypočitatelné chování. Střídání laskavější, nebo neutrální tváře s bezcitnou agresí. To ženu zasahuje nejvíce. Toto chování se nazývá fenomén „Jekyll a Hyde“.66„Syndrom týrané ženy je vlastně odpovědí na periodický, ale nevypočitatelný výskyt zcela odlišných modalit chování partnera.“67 Platí, že čím více je agresorovo chování odlišné, tím je větší pravděpodobnost vzniku tzv. paradoxní vazby na partnera. Přímým důsledkem této vazby jsou sebezničující reakce.68 Psychologický zaklad sebezničujících reakcí Čírtková popisuje jako manipulaci s realitou, kdy si oběť vytváří svůj vlastní svět, ve kterém týrání má své logické vysvětlení. Tento obranný mechanismus umožňuje oběti udělat realitu snesitelnější a fungovat v běžném životě, jako například chodit do práce a starat se o děti. Typickým znakem manipulace s realitou je připisování viny sobě. Čírtková upozorňuje na rozdíl mezi sebeobviňováním u „běžných“ obětí kriminálních činů a sebeobviňováním týrané ženy. Rozdíl je v motivu pro sebeobviňování. Zatímco „běžná“ oběť se snaží pochopit, proč právě ona se stala cílem útoku, u domácího násilí jde o reakci na fenomén „Jekyll a Hyde“.

V této třetí stěžejní kapitole jsem se zabývala dopadem na oběť trestných činů. Popisovaný dopad se týkal „obecně“ oběti a oběti týrání. Z této kapitoly vyplývá, že následky trestných činů jsou závažné, a pakliže přetrvávají, mohou být pro oběť zdrcující. Pro oběť domácího násilí platí, že dopad je ještě razantnější a vážnější vzhledem

k mechanismu,

které

dlouhodobé

týrání

způsobuje.

V části

o

posttraumatické stresové poruše uvádím, že svědkové stresových událostí mohou být stejně postižení tak jako oběti (viz 3.2.2.). V souvislosti s domácím násilím z tohoto tvrzení vyplývá, že děti, svědkové domácího násilí, mohou být také vážně psychicky

66

Viz Čírtková. Psychologie dnes, s. 16 Čírtková. Psychologie dnes, s. 16 68 Viz Čírtková. Psychologie dnes, s. 16 67

38

ohroženy. V úvodu práce jsem si vytyčila týrané ženy jako předmět svého zajmu, ale dítě se dle mého předpokladu snáze stává v dospělosti obětí či agresorem, z toho to důvodu se budu v poslední kapitole věnovat dětem, svědkům domácího násilí.

4. Děti, svědkové domácího násilí Následky domácího násilí netrpí jen týraná žena, ale i děti, které jsou týrání přítomné jako svědci a nebo jsou týrány spolu s matkou. Ukazuje se, že děti jsou častěji týrány, nežli by pouze svědčily. Studie poukázala, že téměř 70 % dětí obětí domácího násilí jsou také týrány či zanedbávány. Totožná studie poukázala na fakt, ze agresorem bývá častěji muž. Pouze v pár případech se ukázala pachatelkou žena.69 I samotné přihlížení týrání matky je pro ně velkým traumatem, podobným jako by byly samy oběťmi. Čírtková říká, že vznik posttrumatické stresové poruchy nezávisí na tom, zda je ohrožen jedincův vlastní život či je jedinec v roli svědka.70 Matka je většinou zdrojem bezpečí a jistoty. Pakliže vidí sou matku poníženou, v roli oběti, dítě ztrácí pocit bezpečí a matka ztrácí statut ochránce.71 Matka také může ztrácet autoritu, děti jí nerespektují a je zde i riziko, že se začnou projevovat jako otec. A co víc, později je větší pravděpodobnost reviktimizace u dívek či kriminální kariéra u chlapců. Dívky se snáze stávají oběťmi domácího násilí a chlapci pachateli, i když se jim v dětství chování otce nelíbilo. Tento jev se nazývá transgenerační přenos násilí.72

69

Viz www.rosa-os.cz/fileadmin/rosa-0403.pdf_ Viz Čírtková. Forenzní psychologie, s. 132 71 Viz Vágnerová. Psychopatologie, s. 644 72 Viz www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2006/03/cirtkova.pdf 70

39

Mimo riziko, že se v dospělosti z dětí mohou stát potencionální oběti, nebo agresoři, trpí následky domácího násilí. Přitom, jak jsem výše v textu uvedla, nezáleží, zda jde o děti - svědky, či jsou samy týrány. Děti týraných matek mohou být vývojově opožděné, objevují se poruchy chování, jsou emočně labilní, nedovedou ovládat své reakce, jsou úzkostné, častěji se chovají agresivně, mají problémy s řešením konfliktů. Důvodem je prožívaný opakovaný stres, kdy dítě může trpět PTSP a absencí přijatelného sociálního vzorce chování, který by mohly napodobovat.73 Pöthe k následkům domácího násilí na děti dodává kognitivní či jazykové potíže, stresem vyvolané indispozice, jako například bolesti hlavy, potíže s koncentrací a nízkým výkonem ve škole.74

73

Vágnerová. Psychopatologie pro pomáhající profese, s. 644

74

Viz www.rosa-os.cz/fileadmin/rosa-0403.pdf, s. 4 _

40

Závěr Ve své práci jsem se pokusila o nastínění psychického dopadu na oběť domácího násilí. Zaměřila jsem se na oběť ženu, která je týrána svým partnerem. V první kapitole uvádím obecnou charakteristiku domácího násilí. Zdůrazňuji rozdíl mezi tzv. italskou domácností a domácím násilím, kde jsou jasně dané role, kde moc je na straně agresora a strach na straně oběti. Důležité je, že tyto role jsou neměnné. Dalším důležitým bodem, který zdůrazňuji, je fakt, že týrání se vždy stupňuje a nekončí samovolně. Z toho vyplývá závažnost celé situace. Pokud se oběť nevymaní z patologického vztahu, může být týrána po celý svůj život. V druhé kapitole se zabývám viktimologií. Hlavním poznatkem z této kapitoly je zjištění, že vliv na oběť má nejen viktimizace - samotné týrání, ale i nevhodné reakce okolí. Týraná žena je velmi citlivá a nevhodné zacházení, například policie, je pro ni zdrcující. Viktimizace není jednorázová, je opakovaná a to je zásadní rozdíl mezi "běžnou" obětí a obětí domácího násilí. Opakovaná viktimizace znemožňuje ženě prožít újmu a vyrovnat se s ní. "Běžná" oběť kriminálních činů prožívá újmu ve třech fázích, kdy je zakončena fází "zhojení". Avšak týraná žena nemá šanci tyto tři fáze prožít do konce, protože následují další a další útoky. Proto se domnívám, že následky domácího násilí jsou závažnější. Dále popisuji fakt náchylnosti obětí k reviktimizaci. U týraných žen je větší pravděpodobnost, že se stanou obětí jiného a nebo stejného trestného činu. Tento jev je způsoben pasivním, odevzdaným chováním oběti, které je důsledkem prožitými viktimizacemi. Tím k sobě paradoxně přitahují potencionální útočníky, či partnery budoucí agresory. Opakovaná viktimizace mění zásadně psychiku týrané ženy. U "běžné" oběti trestných činů mohou být následky stresové události dočasné, ale může se stát, že i dlouhodobé. U týrané ženy jsou stále přítomny v patologickém vztahu, tím jsou

41

opakovaně viktimizovány. Tyto podmínky jsou výjimečné a způsobují reakce oběti, které jsou typické pouze pro oběti domácího násilí. Tyto typické reakce shrnuje pojem syndrom týrané ženy. Oběti trpí mentálními a behaviorálními změnami osobnosti. A to hlavně posttraumatickým stresovým syndromem, kdy oběť prožívá poruchy chování a abnormální fyziologické reakce, jako například poruchy spánku, potivost třes atp. Dalším dopadem je naučená bezmocnost. Žena je díky dlouhodobému a nevypočitatelnému násilí

natolik zdrcena, že stává pasivní a

odevzdaná, často odmítá pomoc. Naučená bezmocnost je provázena velmi nízkým sebevědomím, oběť je zmatena, neví, co si má myslet o prožívaném násilí a partnerovi, tím jako obranný mechanismus vznikají sebezničující reakce. Týraná žena popírá vinu útočníka, bagatelizuje a neříká pravdu o svých zraněních, často odmítá pomoc.Vzniká paradoxní vazba na partnera, kdy je oběť natolik zasažena střídáním dvou tváří partnera, že k němu cítí silné pouto. Z této práce vyplývá, že důsledky týrání na oběť jsou velmi závažné, způsobují nesčetné

psychické

a

psychosomatické

problémy.

Její

na

první

pohled

nepochopitelné chování, je přirozenou reakcí na prožívané příkoří. Je velmi nepravděpodobné, že by se mohla vymanit z patologického vztahu sama. Týraná žena tedy potřebuje všestrannou podporu okolí a profesionálů.

42

Seznam literatury Blatníková, Šárka. Psychologické aspekty trestného činu. Policista. Časopis. č. 1/2001, s.8 Čírtková, Ludmila. Oběti domácího násilí. Psychologie dnes. 1/2001, s. 14 - 16 Čírtková, Ludmila. Forenzní psychologie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2004 Čírtková, Ludmila. Policejní psychologie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2006 Čírtková, Ludmila a kolektiv. Pomoc obětem (a svědkům) trestných činnů: příručka pro pomáhající profese. 1. vyd. Praha: Grada, 2007 Hirigoyenová, Marie - France. Psychické týranie. Přel.V. Komorovská. 1. vyd. Bratislava: Sofa, 2001 Netík, Netíková, Hájek. Psychologie v právu: Úvod do forenzní psychologie. 1. vyd. Praha: 1997 Pavlovský, Pavel a kolektiv. Soudní psychiatrie a psychologie. 1. vyd. Praha: Grada, 2004 Pöthe, Petr. Dítě v ohrožení. 2. rozšířené vyd. Praha: G plus G, 1999 Vágnerová, Marie. Psychopatologie pro pomáhající profese. 3. vyd. Praha: Portál, 2004 Čírtková, Ludmila. Domácí násilí. [online] Dostupný z www.mvcr.cz/casopisy/kriminalistika/2006/03/cirtkova.pdf Rezková,A. Divná podoba lásky. [online] Dostupný z http://www.sedmagenerace.cz/index.php?art=clanek&id=106 Pöthe, Petr. Syndrom zavrženého partnera. [online] Dostupný z www.rosaos.cz/fileadmin/rosa-0403.pdf_

43