Domorodá mexická náboženství a New age

Domorodá mexická náboženství a New age Zuzana Marie Kostićová

Proces christianizace Mexika a Latinské Ameriky obecně je už po dlou há léta námětem mnoha studií v rámci různých oborů a metodologií. V současnosti jsme však svědky zvláštního protipohybu, který naopak začíná exportovat mexickou spiritualitu zakořeněnou v předkolumbov ských a v současných domorodých náboženstvích do euroamerického světa. Děje se tak v rámci širšího kontextu fenoménu New age, význam ného duchovního hnutí 20. a 21. století. Byť v našem prostředí byly až dosud známější historické výpůjčky z kultur Starého světa, především populární představa keltského náboženství, poslední dobou začínají do českého prostředí pronikat i proudy založené na spiritualitě Mezo ameriky. Ty mají dvě podoby. Zaprvé spiritualitu založenou na knihách Carlose Castanedy, které začaly vycházet v USA na konci 60. let, rychle si získaly širokou popularitu a okamžitě na ně navázali další autoři. Za druhé pak v současnosti velice viditelný milenaristický fenomén týkající se roku 2012, který dle svých vlastních slov vycházel z předkolumbov ských proroctví týkajících se „konce mayského kalendáře“.

171

Zuzana Marie Kostićová

1. Co je New age?

V Evropě poloviny dvacátého století vyvrcholil proces sekularizace, je hož předzvěsti již byly cítit dávno předtím, a vyústil v plošnou negativ ní reakci na křesťanství i na další stará, dosud převažující náboženství. Ateismus, kdysi výsada avantgardních filozofů a legendárních postav evropské kultury, jako byli Nietzsche, Feuerbach, Freud nebo Marx, pro nikl s konečnou platností do masové kultury a spolupůsobil při likvidaci dosavadního teistického náhledu na svět (Norris – Inglehart 2005). Tento dějinný triumf sekularity je však zároveň počátkem hledání nové spiritu ality (Brown 2009, 170–192). Evropa, která zavrhla či zrelativizovala své hlavní duchovní zdroje, se vydává mimo své hranice, aby načerpala no vou duchovní inspiraci. Tak se na sekularizovaný západ začínají stále rychleji dostávat zpopularizované a poevropštěné formy různých exo tických náboženství, duchovní hledači se vydávají poznávat ideje vzdá lených krajů a v neposlední řadě začínají prozkoumávat staré kultury a zaniklá náboženství znovu ožívají ve zjednodušené a populární formě (Nešpor – Lužný 2007, 130–138). První signály tohoto zkoumání exotických kultur jsou velmi staré a lze je v podstatě vysledovat až před počátek našeho letopočtu do pozdně antické helénistické kultury (Goodrick-Clarke 2008). New age, nejmladší potomek tohoto procesu, vzniká po druhé světové válce a sbíhá se v něm mnoho motivů, od vypjatého milenarismu přes specifickou sociální struk turu až po extatický rozměr. Ve své původní podobě se jednalo o po měrně homogenní hnutí, které se však postupem času zásadním způ sobem rozrostlo a diferencovalo (Nešpor – Lužný 2007, 131–133). V současnosti se výrazu „New age“ používá pro komplex jevů nové spirituality, který se pohybuje od etablovaných komunit se specifickou strukturou a jednoznačnou identitou (především novopohanské cove ny) až po vágní, eklektickou a ryze individuální spiritualitu, která nemá žádné přesně dané rituály a netvoří žádné formální skupiny (Nešpor – Lužný 2007, 130–138). Typický stoupenec New age si obvykle ani sám neuvědomuje, že je součástí nějakého hnutí, charakterizuje ho však ně jaká forma spirituálního hledání, jež se může projevovat např. jako víra v léčivou či magickou moc bylin nebo kamenů, zájem o různé věštecké formy (astrologie či tarot), praktikování duchovních cvičení nebo rituá lů (meditace, tance, bojová umění) a tak dále. Jak jsem se již zmiňovala, významným zdrojem této nové eklektické spirituality jsou různá více či méně zkomolená exotická či starověká 172

Domorodá mexická náboženství a New age

náboženství. Přímý pokus o jejich obrodu představuje především novo pohanství, ale jejich proudy pronikají i do méně formalizovaných sfér New age. A v posledních letech jsme svědky nesmírně zajímavého vli vu, který mají na New age domorodá náboženství Mexika.

2. Rok 2012

V současné době můžeme být v masových médiích svědky reflexe prv ního z těchto proudů, totiž ideje, že v roce 2012 nastane konec světa – nebo nějaká jiná forma všeobecného duchovního přerodu. Tato idea vychází z různých interpretací klasického mayského kalendáře a opírá se jak o seriózní vědecký (epigrafický a archeoastronomický) výzkum, tak ale především o některé významné postavy New age, především Terence McKennu a José Argüellese. Současní hlavní promotéři této ide je jsou zejména Daniel Pichbeck a John Major Jenkins. Základní vírou tohoto New age proudu je, že rokem 2012 „končí mayský kalendář“, a následkem toho se očekává buď obrovská kata strofa, nebo alespoň masivní změny v západní spiritualitě. Nejhrubší podobou těchto pověstí je především představa, že do Země narazí něja ké neznámé astronomické těleso, popřípadě že na planetě dojde k nějaké formě fyzikálních změn, které budou mít ničivé následky. V této sou vislosti se nejčastěji mluví buď o přepólování (tedy že se severní mag netický pól změní v jižní a naopak), nebo o fyzickém posunu pólů na zemském povrchu: obojí má vyvolat drastická zemětřesení, tsunami a další děsivé události (Selea 2007).

Nejčastěji se v této souvislosti mluví o tajemné planetě Nibiru, jejíž exis tenci mají vědci a političtí představitelé velkých států tajit před veřejností, aby nevznikla panika. Ukázka této konspirační teorie je například na www stránkách 2012 – Konec světa, . Existují další podoby, které na sebe tato předpovězená katastrofa bere. Od zvýšení solární energie, které znemožní používání elektrotechniky a za vládne chaos, přes globálním oteplováním vyvolané povodně a hurikány až po prosté pověsti o hrozných zemětřeseních a dalších kataklyzmatických událostech bez udání jasné příčiny. Eklektická povaha New age způsobuje, 173


Další interpretace však tuto hrubou prvoplánovitost postrádají. Exis tují například názory, že v roce 2012 projde Země skrz centrální oblast galaxie a přesune se tak na její druhou stranu (Selea 2007); podobně se věří, že právě v roce 2012 má proběhnout tzv. „velká konjunkce“. Obě tyto hypotetické záležitosti mají mít spíše spirituální následky – má do jít především k velkému duchovnímu obrození lidstva. Ty, kdo na něj nebudou připraveni, má čekat velké trápení, zatímco ty, kteří duchovní rozměr svého života nezanedbávali, to jen posílí (zde je patrný vliv staré novozákonní apokalyptiky a představ o posledním soudu; Selea 2007). Rok 2012 a jeho milenaristický rozměr se má ve svém základu opírat o kalendář klasické kultury Mayů, která kvetla v oblasti dnešní Střední Ameriky mezi třetím a devátým stoletím našeho letopočtu. Vlivem růz ných populárních pseudovědeckých autorů, jako byl především Erich von Däniken, se Mayové dostali do vágního veřejného povědomí jako civi lizace moudrých kněží, kteří létali vesmírem, komunikovali s mimozem šťany a propracovali neobvykle přesný systém matematiky, astronomie a techniky, jenž daleko předčí ten náš a který se navíc kombinuje s du chovní moudrostí a mystikou. Tato vybájená vysoce vyspělá kultura pak jednoho dne záhadně zanikla, New age autoři však tvrdí, že její tajem ství a duchovní vědění lze i dnes znovu rekonstruovat. Je zbytečné zdůrazňovat, jak zromantizovaný, nepřesný a místy po někud fantasmagorický je tento obraz mayské kultury a jak zkreslu je skutečné mayské astrologické znalosti či proces klasického kolapsu. Podobně zkreslený je samozřejmě sám náhled na rok 2012. Jak známo, mayský letopočet, na němž je celá tato novodobá mytologie vystavěna, nemá žádný přirozený konec. Takzvaný „dlouhý počet“, z něhož tato že mýtus o roce 2012 má tisíce různých podob a lze jen těžko určit tu „správnou“ a závaznou. Existuje mnoho variant této „velké konjunkce“, v závislosti na úrovni astro nomického vzdělání toho, kdo tento mýtus akceptuje. John Major Jenkins například považuje tuto událost za okamžik, kdy bude Slunce v konjunkci s galaktickým rovníkem (Jenkins J. M., What is the Galactic Allignment in 2012?. Cit. [2010-07-25], ), jiní autoři v ní spatřují konjunkci Slunce, Země a „Tmavé trhliny“, pojmu, který zavedla Linda Schele (viz např. Gersten P. A., Galactic Allignment 2012. Cit. [2010-07-25], ). Kolují i různé další mýty, např. o uni verzální konjunkci všech planet sluneční soustavy. 174


apokalyptická mytologie vychází, se na rozdíl od našeho čtyřciferné ho letopočtu skládal z pěti čísel – a nepočítal čas s přesností na roky jako náš letopočet, nýbrž na dny. A jelikož Mayové počítali ve dvacít kové soustavě, byla každá následující jednotka dvacetinásobkem jednotky předchozí. Mayské datum 9.4.5.1.2. se tak skládá ze dvou dní (v maya kin), jednoho uinalu (na rozdíl od našeho měsíce měl mayský uinal pou ze 20 dní), pěti tunů (jeden tun je přibližně jeden rok), čtyř katunů (jeden katun = období dvaceti tunů, asi 20 let) a devíti baktunů (jeden baktun = 20 katunů nebo 400 tunů, období asi čtyř set let). Inkriminovaný den 21. 12. 2012 pak odpovídá dni 13.0.0.0.0., kterým má být podle milena ristické interpretace mayský kalendář ukončen. Z logiky dlouhého počtu nicméně vyplývá, že by měl pokračovat normálně dál, a pokud bude mít vůbec někdy nějaký konec, bylo by jím nikoli ukončení třináctého, ale devatenáctého baktunu. Tyto apokalyp tické představy však souvisí s nedávno rozluštěnými klasickými mýty týkajícími se stvoření světa. Mezoamerické dokumenty obecně mluví o stvoření světa jako o prvním východu slunce, před nímž existova lo jakési temné bezčasí (mayské slovo k’in znamená den, slunce i čas). Staré záznamy, zejména stéla C z Quiriguá a reliéfy z Palenque, tvrdí, že k událostem bezprostředně předcházejícím kosmogonii docházelo v prů běhu konce třináctého baktunu a okamžik samotného stvoření spadal právě na den 13.0.0.0.0. Bohové se však rozhodli označit tento okamžik za počátek skutečného času a z toho důvodu vynulovali kalendář zpět na den 0.0.0.0.0. Pro zajímavost, jedná se o srpen 3114 př. n. l., evident ně zcela smyšlené datum, jelikož v té době civilizace Mayů ještě dávno neexistovala a v Mezoamerice teprve pomalu končilo archaické období (Schele 1993, 59–122). Ti apokalyptikové roku 2012, kteří tento mýtus znají, tvrdí, že k tomuto vynulování dojde znovu, svět bude znovu stvo řen a tento proces přirozeně bude mít děsivé následky. Je velice zajímavé, že skutečné mayské prameny zmiňující se o roce 2012 čítají pouze jeden monument, označený jako stéla 6 z Tortuguera. Reliéf je bohužel poškozený, takže se z něj dozvíme jen to, že v den 13.0.0.0.0. má sestoupit božstvo jménem Bolon Yokte’ K’uh. Přestože se jedná o boha, který byl zřejmě přítomen některým katastrofám, jde zá roveň o nebeské či podsvětní božstvo běžně se objevující v kodexech (Eberl – Prager 1993). Mnoho o něm nevíme. Jeho působení bylo patrně poněkud neblahé, ale jak známo, při konci období se v Mezoamerice obec ně očekávaly různé nepříjemné události. Nemáme však z klasického obdo bí doloženo, že by ukončení baktunů mělo mít vyloženě apokalyptický 175


rozměr. Naopak, K’inich Janaahb Pakal z Palenque zanechal na svém sarkofágu instrukce, jak má být slaveno výročí 80 x 52 let od jeho koru novace: v našem letopočtu jde o 15. říjen 4772. Tento fakt naznačuje, že klasičtí Mayové s koncem světa na toto datum spíše nepočítali. Z toho je evidentní, že novodobý milenarismus týkající se roku 2012 není ve skutečnosti oživením starého proroctví, ale proroctvím zbrusu novým, které se starověkými moudrostmi (či přesněji s jejich dezinter pretací) pouze pracuje. Jejich využívání však opět ukazuje vážnost, jaké se stará mayská civilizace těší v současné populární kultuře. Je paradox ní, že vítězné křesťanství na dlouhá staletí zahnalo domorodé mayské náboženství do skrytu pralesních chrámů a tajných kultických jeskyní, jen aby odsud po jeho pádu znovu vyprýštilo a stalo se duchovní potra vou téže civilizace, která je na takovou dobu zakázala a potlačila.

3. Učení dona Juana

Zatímco lze oprávněně očekávat, že pověsti o konci světa, v současné době tak citelné, se rozptýlí krátce po inkriminovaném datu a s nimi možná ochabne i zájem o mayskou kulturu, totéž se rozhodně nedá říct o dalším velice významném proudu, skrze který se nová evropská spi ritualita sytí mezoamerickým duchovním bohatstvím. Jeho zakladate lem a duchovním otcem je Carlos Castaneda (narozený v peruánské Cajamarce jako Carlos César Salvador Arana Castañeda, 1926–1998), enigmatická postava duchovního hledače a učitele, jehož kniha Učení dona Juana vydaná v roce 1968 hluboce ovlivnila následující generace a obohatila již tak bohatý kaleidoskop New age o další metafory. Po obrovském úspěchu první knihy záhy následovaly další – Oddělená skutečnost (1971), Cesta do Ixtlanu (1972) a Příběhy síly (1974). To jsou čtyři knihy, které bývají citovány nejčastěji a považovány za klíčové. Castane da však publikoval celkem dvanáct svazků – po Příbězích síly následoval Druhý kruh síly (1977), pak Dar orla (1981), Vnitřní oheň (1984), Síla ticha (1987), Umění snít (1993), Magické pohyby (1998), Kolo času (1996) a nako nec Aktivní tvář nekonečna (1999). Učení dona Juana (Castaneda 1996c) je svého druhu pokusem o antro pologický deník se zřetelným vlivem strukturalismu a Cestu do Ixtlanu (Castaneda 1996a) předložil Castaneda jako disertační práci na University 176


of California, kde studoval. Následující texty však již prozrazují odklon od vědeckého uchopování reality a příklon k mysticismu. Už Učení dona Juana mnozí recenzenti (Spicer 2003, Leach 2003) vyčítali, že příliš ustupuje od vědeckých standardů – zcela tu chybí jakýkoli poznámkový aparát, Castaneda nijak neuvádí osobu a vidění světa svého učitele do souvis losti s yaquijskou kulturou a na nepatřičné beletristické rysy jeho stylu poukazovali shodně jak ti, kdo jeho knihy chválili, tak ti, kteří je od počát ku považovali za nevědeckou změť smyšlenek a fantazií. Stále fantaskněj ší a neuvěřitelnější příběhy, které Castaneda ve svých knihách se svým učitelem prožívá, pak jasně ukazují, že ať byla počáteční motivace těchto děl jakákoli, v závěrečné fázi už dávno nejsou vědeckým textem, ale mys ticko-náboženským vyprávěním iniciační povahy. Castaneda, zprvu uni verzitní antropolog, se tak postupem času stal zakladatelem nového nábo ženského hnutí. Po jeho smrti na něj navázalo množství dalších autorů, především Victor Sanchez. Castanedova osoba byla pak inspirací pro další mexické New age guru, kteří začali pracovat s „toltéckou“ spirituali tou – nejznámější z nich je Miguel Ruiz, autor knihy Čtyři dohody (1997). Nejslavnější Castanedovo dílo, Učení dona Juana, je vyprávění o tom, jak se autor setká s indiánem z etnika Yaqui, kterého nazývá don Juan Matus (zřejmě smyšlené jméno). Zprvu zamýšlí využít jej jako informá tora ke svému výzkumu o užívání peyotlu mezi Yaquiji, ale postupně se stane jeho učedníkem a odhaluje fascinující duchovní svět severome xického šamanismu. Pod vedením dona Juana několikrát požije peyotl či durman a kouří halucinogenní houby. Během těchto psychických „vý letů“ se setká s různými numinózními bytostmi a závěrem knihy se v halucinacích vyvolaných psylocibinem dokonce promění v havrana, připojí se k hejnu a létá fantaskní krajinou (Castaneda 1996c, 104–112). Důraz na psychedelické zážitky je zřetelně jedním z faktorů, který přispěl k popularitě knihy mezi současnými hledači duchovna a spiri tuálních zážitků. Drogy jsou zde využity jako jakási brána pro vstup do jiného světa, byť do něho, jak vysvítá z pozdějších textů, lze do spět i jiným způsobem. Jedním z typických rysů New age je pokus o odpoutání od materiální existence člověka počátku jednadvacátého století a snaha povznést se nad tento přízemní svět někam výš. Jednou z charakteristických cest, která k tomuto odpoutání vede, je pak uží vání psychedelik. Učednický vztah mladého Carlose k donu Juanovi, z něhož knihy těží, je zase symbolickým vyjádřením toho, jak západní civilizace vychází mimo sebe samu, aby se inspirovala exotickými kulturami a jejich mou 177


drostí. Kritici (viz např. Leach 2003) objevili v donu Juanovi rysy, jež prozrazují, že učení yaquijského šamana tak, jak je Castaneda podává, není zřejmě nikterak autentické, ale spolupůsobil zde zpětný vliv evrop ské mystiky a ezoteriky. Nicméně je třeba si povšimnout, že učitelem je zde indián a učedníkem Američan, příslušník západní postmoderní uni verzitní kultury. Zatímco jedním z hlavních témat současného světa je utlačování menšin většinou a špatné svědomí, které západ, ale zejména USA cítí vůči podmaněným kulturám (především Ameriky a Afriky), zde se situace obrací – příslušník podrobené kultury se stává duchov ním učitelem svého přemožitele. Není to pochopitelně nikterak nový motiv, s podobným přístupem se můžeme setkat v lecjaké literatuře, od odborné (antropologické výzkumy) až po laciné populární romány (Karel May). Nicméně v New age je právě tento motiv jedním z dominantních úkazů. A to nejen na teoretické, ale i praktické rovině – davy hledačů duchovna každý rok zaplavují různá „poutní místa“ New age (na ame rickém kontinentě třeba peruánské Machu Picchu či mexický Chichén Itzá), kde se věnují různým rituálům, např. tancům, bubnování, medi tacím či požívání psychotropních látek. Svrchovaně zajímavé je, jak v Castanedových textech můžeme roz poznat i konkrétní staré koncepty předkolumbovské Mezoameriky, které v této reinterpretaci nabývají nových významů. Například se zde pozoru hodným způsobem zdůrazňuje význam smrti a vědomí individuálního zániku, který má mít člověk stále před očima. Byť některé západní filo zofie (např. Heidegger) pracují s podobnou ideou, v současné sekulární kultuře spíše převládá tanatofobie a tabuizování smrti. Mezoamerické kultury však už při povrchním pohledu prozrazují fascinaci právě tím to tématem – jeho vyjádřením jsou pak mimo jiné i lidské oběti, které zde přímo kvetly. Přístup ke smrti, kterým se don Juan vyznačuje, má určité velmi autenticky mezoamerické rysy – omluva za smrt ulovené ho zvířete a prolití jeho krve, kterou Carlose učí, je něco, co známe např. z Landovy kroniky (Landa 2002, 129). Podobně pohrdání smrtí a zároveň hluboký respekt k ní, charakteristický pro cestu bojovníka, silně připomíná etický kodex mezoamerického válečníka, který jsme Původní Landův rukopis, sepsaný zřejmě v roce 1566, se ztratil, a k dispozici je jeho neúplná kopie, která pravděpodobně spatřila světlo světa někdy v šedesátých letech sedmnáctého století a z níž Miguel Rivera pořídil edici, ze které jsem vycházela. 178


víceméně schopni rekonstruovat z předkolumbovských a raně koloniál ních primárních pramenů. Dalšími rysy, které evokují předkolumbovská náboženství Mezoa meriky, je způsob, jakým Castaneda pracuje s pojmy „Toltékové“ a „tonal a nagual“. Pokud jde o Toltéky, jsme svědky, jak tento pojem paradox ním způsobem nabývá svého původního významu „moudrý předek“. Mnohé zmínky o Toltécích v aztéckých pramenech vedly specialisty na Mezoameriku k tomu, aby se pokusili objevit skutečné etnikum, které se skrývá za tímto označením. Přestože časem došlo ke ztotožnění „Tol téků“ a etnika, které postavilo Tulu, stále ještě existují důvodné pochyb nosti o tom, že je tato identifikace plauzibilní. Ani ne tak proto, že by označení „Toltékové“ mohlo patřit spíše k jiným národům (někteří autoři se například domnívali, že skutečným Tollanem nebyla Tula, ale Teoti huacan, viz např. Séjourné 1962), ale proto, že samotný termín v aztéckých textech označuje spíše mytické „dávné předky“ a „tvůrce civilizace“. V Castanedových knihách jsou Toltékové opět interpretováni jako staří mudrci a mágové, a to zcela bez ohledu na to, kde doopravdy žili a jaké bylo jejich hlavní město, což jsou témata, která naopak velice zajímají archeology. A nakonec zde nalezneme koncept nagualismu. Předkolumbovská Mezoamerika věřila, že každý člověk má několik „duší“. Tonal se často interpretoval jako zvíře, které žije kdesi hluboko v lesích pod dohledem bohů a s jehož osudem je úzce propojeno zdraví člověka. Tuto duši má každý. Naopak být nagualem je umění, které ovládnou jenom ti nej mocnější, a jedná se o krajně ambivalentní koncept, který španělským misionářům právem splýval s čarodějnictvím. Nagual má jednoho nebo více zvířecích spojenců, a podle toho, jak je mocný, o tak silná zvířata se jedná – nejvýznamnějším nagualem byl například jaguár nebo opeře ný had (Garza 1990). Tato zvířata dokáže povolat, ale především se v ně dokáže proměnit. Popis nagualismu nalezneme např. v Popol Vuh u vý znamného quichéjského válečníka, který se během boje měnil v ptáka, nebo u vládce, jenž trávil dny někdy jako jaguár, někdy jako blesk, někdy jako sedlá krev apod. (Slavík 1976). Nagualové byli respektováni jako velice mocné osoby, ale zároveň obáváni jako nebezpeční čarodějové. U Castanedy je tato ambivalence zachována, např. v knize Oddělená skutečnost je vidět, že místní dona Juana sice velice respektují, ale zároveň se ho trochu bojí a trochu se mu vysmívají (Castaneda 1996b, 53–64). Feno mén proměny v jiného tvora je uveden už v první knize, Učení dona Juana, kde don Juan opakovaně prohlašuje, že „je havran“, a sám Carlos se pod 179


vlivem psylocibinu promění v tohoto ptáka (Castaneda 1996c, 104–112). Později učí Carlose, že tonal je naše bytost, to, co bezprostředně jsme, co je známé, jakýsi kolektivní řád a naše tendence tento řád vytvářet (Williams 2003, 94), zatímco nagual je vše, co je neznámé, chaotické, ryze individuální a těžko pochopitelné (Williams 2003, 94). I zde se projevu je protiklad dvou světů typický pro New age, tohoto běžného, materi álního, známého světa, a světa duchovního, světa psychedelických vizí nebo mystických stavů, jehož se stoupenec tohoto hnutí více či méně intenzivně snaží dosáhnout. Tento Castanedův protiklad tonalu a nagua lu sice vyvěrá z mezoamerických kořenů, ale zároveň je již velice hluboce ovlivněn západními koncepty a zkušeností. Není například příliš obtíž né spatřit, jak se v něm zrcadlí koncepty freudovské psychoanalýzy, jun govské hlubinné psychologie, antropologických teorií Victora Turnera a dalších. Zajímavé je, jak Castaneda poukazuje na to, že se bojovník nemá nechat ovládnout tonalem ani nagualem a má setrvat jaksi mezi nimi, uvědomovat si obojí a být schopen si vybírat, kterou z těchto sil je v daném okamžiku hotov využít. Tato nezúčastněnost opět ukazuje významný prvek současného New age, kterým je ideál rovnováhy mezi oběma světy, a to jak na univerzální rovině, tak na individuální.

4. Závěr

Stručně jsme si představili dva nejvýznamnější proudy v rámci New age, které vycházejí ze zaniklých kultur předkolumbovské Mezoameriky či jejich současných pokračovatelů. Je třeba znovu zdůraznit, že jak escha tologický fenomén spjatý s rokem 2012, tak myšlenkové hnutí, které vzniklo na základě knih Carlose Castanedy, jsou novodobé fenomény, nikoli nějaký věrný návrat ke starým tradicím. Tato nová spiritualita, která je seriózními vědci z pochopitelných důvodů kritizována za svá zjednodušení, zkreslení a neadekvátnost, se pak paradoxně stává vý znamným faktorem, jenž přispívá k účelnosti studia starých mezoame rických kultur. Předkolumbovští Indiáni už dávno nejsou zapomenutým světem – jejich kultura dnes mluví novým jazykem a získává novou spi rituální relevanci. Studium předkolumbovských kultur Mexika je z těchto důvodů dnes pro Evropu stejně aktuální jako kdysi za dob Sahagúno vých či Las Casasových. 180


Bibliografie

Brown, C. G. 2009: The Death of Christian Britain: Understanding Secularization 1800–2000. London and New York: Routledge. Castaneda, C. 1996a: Cesta do Ixtlanu. Praha: Panorama, Volvox Globator. Castaneda, C. 1996b: Oddělená skutečnost. Praha: Panorama, Volvox Globator. Castaneda, C. 1996c: Učení dona Juana. [Praha]: Chvojkovo nakl. Eberl, M. – Prager, C. 2005: B’olon Yokte’ K’uh: Maya conceptions of war, conflict, and the underworld. In: Eeckhout P. – Le Fort G. (eds.). Wars and Conflicts in Prehispanic Mesoamerica and the Andes. British Archaeological Reports International Series 1385. Oxford, 28–36. Garza, M. de la 1990: Sueño y alucinación en el mundo nahuatl y maya. México: UNAM. Goodrick-Clarke, N. 2008: The Western Esoteric Traditions: A Historical Introduction. Oxford: Oxford University Press. Landa, D. de 2002: Relación de las cosas de Yucatán. Madrid: Dastin. LEACH, E. 2003: Střední škola. In: Noel D. C. (ed.). Fenomén Castaneda. Praha: Dobra, 34–38. Nešpor, Z. – Lužný, D. 2007: Sociologie náboženství. Praha: Portál. Norris, P. – Inglehart, R. 2005: Sacred and Secular: Religion and Politics Worldwide. Cambridge: Cambridge University Press. Selea, E. 2007: 2012 – rok přechodu?. Cit. [25. 7. 2010], . SCHELE, L. – FREIDEL, D. – PARKER, J. 1993: Maya Cosmos: Three Thousand Years on the Shaman’s Path. New York: Quill William Morrow. Slavík, I. (ed.) 1976: Popol Vuh a výbor z letopisů Cakchiquelů a z knih Chilama Balama čili Proroka Jaguára na Yucatánu. Praha: Odeon. Séjourné, L. 1962: El universo de Quetzalcoatl, México. Buenos Aires: FCE. Spicer, E. H. 2003: Pochvalná kritika od autority přes yaquijskou kulturu na první knihu Carlose Castanedy. In: Noel D. C. (ed.). Fenomén Castaneda. Praha: Dobra, 31–33. Williams, D. L. 2006: Život mezi světy: Tonal a nagual: Psychologický pohled na cestu poznání Carlose Castanedy. Brno: Emitos.

Zuzana Marie Kostićová (nar. 1980) je religionistka a mayistka. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, absolvovala dlouhodobé zahraniční stáže na Universidad Autónoma de Madrid (2003/2004) a University of Texas at Austin (2005), v r. 2008 i desetiměsíční doktorandský pobyt v Mexiku pod záštitou Universidad Michoacana de San Nicolás de Hidalgo. Zabývá se kulturou Mayů i obecně předkolumbovskými náboženstvími Mezoameriky, rovněž jejich sou časnou reinterpretací v rámci hnutí New age (obzvláště fenoménem roku 2012). 181


Native Mexican religions and the New Age

This article gives an overview of the Mesoamerican sources in the New Age movement. I use the term “New Age” in its broadest sense as a number of movements and spiritualities range from the more or less formal neo-pagan covens to the individual and unorganized eclectic spiritualities. New Age is often inspired by exotic or ancient religions, lately including also the pre-conquest spirituality of Mesoamerica, especially the current of 2012 millenarianism and the “Toltec” spirituality based on Carlos Castaneda. While the first derives from a reinterpretation of ancient Maya calendar and Maya creation myth, the second recounts the supposed personal experiences of the author who worked as an anthropologist among the Yaqui Indians of North Mexico. He became an apprentice of a shaman called Don Juan and was initiated in this tradition. Later he wrote a number of books concerning his psychedelic experiences after the ingestion of several native drugs and the worldview and magic that Don Juan taught him. Key words:

New age, Castaneda Carlos, 2012 (year), millenarianism, new religious movements, Maya calendar

182

Domorodá mexická náboženství a New age

Recommend Documents