DOMÁCÍ NÁSILÍ Eva Oujezská ANOTACE Práce se zabývá fenoménem domácího násilí. V první části se jedná o vymezení pojmu domácí násilí, zaměřuje se na konkrétní znaky, které domácí násilí charakterizuje. Popisuje formy domácího násilí, vyjmenovává také mýty, které se k domácímu násilí vztahují. Uvádí statistické výzkumy zabývající se domácím násilím v ČR, dále se pak věnuje příčinám domácího násilí. V další části vymezuje pojem syndrom týraného partnera, jeho charakteristiky a popisuje psychologii oběti domácího násilí. Zmiňuje se také o násilném partnerovi a rizikovém chování při navazování vztahu. Závěrem se věnuje tomu, jak přistupovat k obětem domácího násilí, jak pomoci obětem situaci vyřešit. Účastník kurzu se umí orientovat v tom, co je a není domácí násilí, zná formy a projevy domácího násilí a ví jak komunikovat s oběťmi domácího násilí.
DOMÁCÍ NÁSILÍ OBECNĚ Co je to domácí násilí? Pojem domácí násilí označuje fyzické, psychické, sociální, ekonomické a sexuální násilí mezi blízkými osobami (partnery, příbuznými), které se odehrává zpravidla v soukromí, je opakované a intenzita násilí se stupňuje a ve vztazích můžeme pozorovat nerovnováhu moci. Je to tedy takové příkoří, které se často odehrává za zdmi domova, tedy mimo kontrolu veřejnosti. Většinou je toto násilí dlouhodobé a může směřovat nejenom vůči partnerům, manželům, ale i vůči sourozencům, seniorům, dětem či zdravotně postiženým. V případech domácího násilí proti sobě stojí vystrašená a bezmocná oběť, která se obává trestu, napadení či zloby, a pachatel, který se skrze použití moci snaží oběť ovládnout, plně kontrolovat a donutit, aby se mu bezvýhradně podřídila a poslouchala jej. Domácí násilí nemá z vnějšku na první pohled zcela jasné motivy a také samo od sebe nikdy neskončí. Projekt CZ.1.07/3.1.00/37.0086 Další vzdělávání v oblasti psychosociální a duchovní péče Tento projekt je financován z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost a státního rozpočtu ČR
www.girasole.cz
Vzhledem k tomu, že je to široký a komplexní jev, panuje v teorii i definicích nejednotnost a uplatňují se různé přístupy a koncepce, které se ale shodují na následujících znacích, které domácí násilí určují. K určujícím znakům domácího násilí patří: Opakování Soukromí jako místo činu Intenzita násilí se zpravidla stupňuje Blízký vztah pachatele a oběti (citová vazba) Nerovnováha moci, jasné rozdělení rolí Co není domácí násilí: Není to partnerská hádka či rozepře, kde proti sobě stojí dvě rovnoprávné osoby, které jsou v podobném postavení a vyměňují si názory, není to jednorázový spor či běžný situační konflikt.
Formy domácího násilí: Domácí násilí se vyskytuje v několika formách, v rámci dynamiky vztahu se nejedná většinou jen o fyzické násilí (které bývá nejviditelnější a tím pádem se často s domácím násilí ztotožňuje jen tato forma), ale o kombinaci několika níže zmíněných forem. Výjimkou může být psychická forma domácího násilí, která se vyskytuje i samostatně. Psychické – ponižování, vyhrožování, zesměšňování, vzbuzování strachu, výslechy nesmyslná kontrola (telefony, nečekané kontrolní návštěvy), nesmyslné příkazy, psychohry apod. Fyzické – fackování, bití pěstmi, kopání, škrcení, dušení, popálení, šťuchání, vláčení za vlasy, strkání, smýkání, přivazování, ohrožování zbraněmi či nožem, házení předměty apod. Sociální – izolace od přátel a příbuzných, zákaz styku s nimi, neustálá kontrola všech sociálních kontaktů apod. Ekonomické – neustálá kontrola všech příjmů rodiny, naprostá ekonomická závislost na pachateli, oběť musí prosit o všechny finanční prostředky, zamezení disponovat s financemi, zákaz chodit do práce apod.
Sexuální – nucení k různým sexuálním praktikám, znásilnění apod., veškeré sexuální jednání, které je vynuceno násilím a oběť jej postupuje nedobrovolně Příklad: Petra pracovala jako úřednice v dobře fungující firmě, její plat tak neustále rostl a pohyboval se kolem průměrného platu v ČR. Od té doby co byla Petra na mateřské s dětmi a neměla svůj vlastní příjem, hospodařil s penězi manžel. Když nastoupila do práce, manžel ji jednoduše vysvětlil, že bude nejjednodušší, aby i její výplata chodila na jeho účet, bude to tak pro všechny jednodušší. Petra však neměla žádné právo s účtem hospodařit. Manžel jí přiděloval peníze, které měl pod kontrolou do poslední koruny, každý den musela přesně vyúčtovat peníze za nákup a sama si nemohla koupit nic, i o maličkostech rozhodoval manžel. Petra najednou zjistila, že si nemůže koupit bez vědomí manžela ani osobní čokoládu, ani zajít na kávu, bez toho, aby to manžel věděl a spustilo to vlnu výčitek a později i násilí. Takže to pro jistotu vůbec nedělala. Díky tomu raději nikam nechodila, nemohla přece vysvětlovat, že nemá ani padesát korun, které může utratit.
Mýty a domácí násilí K domácímu násilí se váže mnoho mýtů, které pak přispívají ke stereotypnímu a zkreslenému vnímání této problematiky a komplikují tím také přístup veřejnosti k pomoci oběti. Níže následují jednotlivé mýty, které se pojí s domácím násilím, a za nimi si pak můžete přečíst komentář, jak to odpovídá skutečnosti. Je důležité o jednotlivých mýtech přemýšlet a nepropadat tak stereotypnímu a zjednodušujícímu vnímání problematiky, ke kterému mohou přispívat třeba i média. Vysvětlení jednotlivých mýtů také popisuje a vysvětluje fenomén domácího násilí jako takový. Mýty a stereotypy, které podporují domácí násilí a realita: Domácí násilí se odehrává v sociálně slabších rodinách. Pravda: Domácí násilí se týká všech lidí bez ohledu na jejich sociální postavení, vzdělání, rasu a náboženství. Domácí násilí se v naší společnosti vyskytuje jen zřídka. Pravda: Jedná se o častý negativní jev. Statistiky uvádějí, že domácí násilí v nějaké podobě např. zažilo 38% žen (Mezinárodní výzkum na ženách, Sociologický výzkum AV 2004).
Domácí násilí je způsobeno alkoholem. Pravda: Alkoholismus není příčina a ani omluva domácího násilí, díky alkoholu se často intenzita násilí zvyšuje. Jedná se o soukromou záležitost. Pravda: Domácí násilí je kriminální, nikoliv soukromá záležitost a musí být tedy stejně jako jiný trestný čin postihováno. Pokud oběť s pachatelem zůstává, asi jí to vyhovuje. Pravda: Jedná se o druhý nejčastější mýtus. Pravdou ale je, že nikdo netouží po soužití, které je stále provázené bitím, ponižováním a psychickým terorem. Oběť musí být hloupá, jestliže je ochotná vše snášet. Pravda: Oběť se pachatele bezmezně bojí a je přesvědčena, že nemá žádné možnosti, jak svoji situaci řešit. Pravda o domácím násilí bývá někde uprostřed, vinu nelze svalovat pouze na stranu pachatele. Pravda: Za násilné chování je vždy plně odpovědná pouze násilná osoba, dospělý člověk nepáchá násilí za žádných okolností. Oběť musí dělat něco, čím provokuje. Pravda: Provokace, ať už skutečná, či smyšlená, opakované násilí neomlouvá. Ať už oběť udělá cokoliv, násilník si vždy najde záminku pro násilí či ponižování. Týranou ženu i pachatele je možné poznat na první pohled. Pravda: Násilí je velmi dobře ukryto za zdmi domova. Násilná osoba se často svému okolí jeví jako osoba sympatická. Ohrožená osoba se za svoji situaci stydí, proto se s ní většinou odmítá komukoliv svěřit. Žena má být podřízena muži, muž je hlava rodiny. Pravda: Genderový stereotyp v partnerském násilí přispívá k tomu, že muž má pocit, že má právo ženu ovládat jakýmikoliv prostředky. Žárlivost znamená lásku. Pravda: Láska neznamená kontrolu, omezování a zákazy, každý má právo i na své soukromí. Muži a ženy se dopouštějí násilí na sobě zhruba stejnou měrou. Pravda: Dle statistik z České republiky i z Evropy je mužských obětí domácího násilí cca 3-15 procent, ženských pak 16-38 procent. Násilníci nejsou schopni ovládnout svůj hněv.
Pravda: Dospělý svéprávný člověk je zodpovědný za svoje jednání a je jeho povinností naučit se ovládat svoje emoce. Oběť bude volná a v bezpečí, pokud násilníka opustí. Pravda: Domácí násilí pokračuje i po opuštění násilníka, často jako stalking (pronásledování) nebo přes soudní spory o děti a majetek. Rodinná terapie vše vyřeší. Pravda: Terapie může vyřešit partnerské problémy. Násilí však znamená problém vycházející ze strany agresora a ke změně může dojít pouze tehdy, když násilná osoba převezme za své chování plnou odpovědnost.
Statistický výskyt domácího násilí v České republice: V České republice neexistuje mnoho reprezentativních výzkumů, které by mapovaly rozšířenost domácího násilí ve společnosti. Ráda bych zmínila dva reprezentativní výzkumy, které pocházejí z posledních deseti let. Z jejich výsledků je patrné, že domácí násilí opravdu není okrajový jev, ale přímou zkušenost z role oběti má šestina až třetina populace žijící v České republice. Proto je nutné se jím zabývat, nezavírat před touto problematikou oči a snažit se lidem, kteří jsou oběťmi ale i agresory pomoci. Mezinárodní výzkum násilí na ženách (Filozofická fakulta UK a Sociologický ústav AV ČR, Pikálková 2004):
V České republice bylo osloveno 1 980 respondentek, zkoumána byla míra viktimizace žen ze strany mužů. Bylo zjišťováno násilí ze strany partnera a násilí ze strany jiného muže
Vyhrožování, že Vám fyzicky ublíží Házení věcí nebo úder předmětem Strkání, pevné sevření, kroucení rukou, tahání za vlasy Facka, kopání, kousání, úder pěstí Škrcení, pokus o udušení, utopení, popálení, opaření
Násilí v PV
Nůž nebo pistole
Násilí mimo PV
Jiné fyzické násilí Vynucený sexuální styk Pokus o vynucený sexuální styk Osahávání Vynucená sex. aktivita s jinou osobou Jiné sexuální násilí
0
5
10
15
%
20
25
30
než partnera (kamarád, známý, příbuzný, cizí muž apod.). Z výzkumu vyplynulo, že zhruba 38 % žen v České republice zažilo během svého života alespoň některou z uvedených forem násilí za strany svého partnera (PV) (současného nebo bývalého manžela či přítele) a takřka shodný podíl žen (37 %) má zkušenosti s násilím ze strany jiného muže než partnera. Násilí v partnerském vztahu však nabývalo mnohem brutálnějších forem, jak je patrné z výše uvedené tabulky.
Reprezentativní výzkum STEM pro BKB a Philip Morris ČR, a.s. (http://www.domacinasili.cz/statistiky/reprezentativni-vyzkum-2006-stem) V červenci 2006 proběhl druhý sociologický reprezentativní výzkum o domácím násilí v ČR (první se uskutečnil v roce 2001 pro stejné organizace). Dle tohoto výzkumu má přímou zkušenost v roli oběti 16 % respondentů starších 15 let. V současné době téměř všichni lidé starší 15 let (97 %) vědí nebo alespoň tuší, co si pod tímto pojmem představit. Ovšem stále špatná zůstává poučenost o tom, jak na domácí násilí reagovat, dostatek informací má v současné době 19 % veřejnosti. Nedostatečná informovanost o tom, jak se tváří v tvář domácímu násilí zachovat, zůstává nadále jedním z faktorů, které snižují osobní ochotu lidí proti němu zasáhnout. Výzkum znovu potvrdil, že velká většina veřejnosti (84 %) považuje domácí násilí za vážný problém, jehož řešení přesahuje možnosti soukromé sféry rodin a vyžaduje intervenci státu. Opakovaně se rovněž ukázalo, že nějakou zkušenost s domácím násilím má poměrně velká část lidí, každý druhý člověk starší 15 let ví o nějakém případu partnerského násilí z doslechu, zhruba čtvrtina se s tímto druhem domácího násilí setkala přímo, nejčastěji v roli svědka, ale nijak výjimečně i v roli oběti. Ve velké části rodin, v nichž dochází k násilí mezi partnery, žijí děti (80 %) a v téměř třech pětinách těchto rodin se násilí odehrává přímo před jejich zraky.
Příčiny domácího násilí Domácí násilí je specifické po stránce motivace. Téměř všechny teorie zdůrazňují, že fyzické, psychické i sexuální násilí mezi mužem a ženou uvnitř partnerského vztahu má zásadně jiné pohnutky a posilovače než běžné kriminální násilí. Jednoduše řečeno domácí agresor není kriminálník. Sám se za takového nepokládá, nemá totiž pocit, že by páchal velké nepravosti. Faktem je, že jednotlivé výpady i domácí násilí v celku nic konkrétního neřeší a pachatel nepoužívá agresi k cíli či účelu, který by otevřeně deklaroval (oznamoval), jsou to
často jen záminky. Domácí násilí není většinou typicky afektivní (to znamená, že často není páchané ve stavu silného emocionálního rozrušení). Domácí násilí je složitě a komplexně podmíněným jevem. V celkovém obrazu i v každém jednotlivém případě se uplatňují různé skupiny příčin. Jejich váha může být různá, může se i měnit například v závislosti na vývojových tendencích ve společnosti. Proto jsou dnes již překonané jednofaktorové teorie pokoušející se vysvětlit příčiny domácího násilí na základě jednoho faktoru. Dle Čírtkové (2002) je jednou z nejznámějších multifaktorových koncepcí je kauzální model D. G. Duttona, který pracuje se 4 strukturálními rovinami zdrojů a příčin domácího násilí, a to jsou: makrosystémové příčiny, exosystémové příčiny, mikrosystémové příčiny, ontogenetické vlivy (příčiny). Makrosystém a domácí násilí Domácí násilí je ve společnosti podporováno a udržováno převládající hierarchií hodnot, která je založena na nadvládě a dominanci mužů. Patriarchální smýšlení má dvě dominanty, pevně zakořeněnou víru, že společnost musí být hierarchicky uspořádaná, pevně zakořeněnou víru, že vůdčí role v této hierarchii přísluší muži. Makrosystém tak vytváří rámec, příznivé klima udržující potenciál domácího násilí. Exosystém a domácí násilí Pod výrazem exosystém se chápe bezprostřední životní (sociální) okolí jednotlivců. Exosystém zahrnuje formální a neformální sociální struktury, se kterými přichází konkrétní osoba na své životní cestě do kontaktu. Tyto struktury určují, ovlivňují či přímo omezují chování jednotlivce. Jde vlastně o předivo vztahů, které poutají rodinu k makrosystému. Konkrétními faktory, které přispívají ke zneužívání uvnitř rodiny, mohou být nezaměstnanost, nízký příjem, nízká vzdělanost komplikující dané osobě přístup k síti sociálních institucí atd. Exosystém tak může generovat spouštěče (startéry) i nárazníky (tlumiče) domácího násilí. Mikrosystém a domácí násilí Mikrosystém je reprezentován samotnou rodinou. Uvnitř této sociální jednotky mohou vznikat takové konstelace situací a okolností, které zvyšují náchylnost k propuknutí domácího násilí. K takovým rizikům plynoucím ze samotné podstaty rodinného soužití se řadí např. právo na ovlivňování členů rodiny, předepsané role a hodnoty rodiny, obsáhlé a hluboké poznání druhých.
Ontogenetická rovina Ontogenetická rovina (vývojová) má nejblíže k původním psychologickým teoriím domácího násilí. Jeho příčiny hledá totiž v individuálních charakteristikách pachatele, oběti a jejich vzájemné interakce. Koncepce z této dílny předpokládají, že samotný pachatel prošel specifickým ontogenetickým vývojem, pravděpodobně se naučil díky mechanismům sociálního učení řešit stresující a omezující situace agresivním chováním. Přímý kontakt jedince s násilím v průběhu jeho dětství je rizikovým faktorem, může odstartovat pochody kriminogeneze (původní oběť se později stává egocentrickým násilníkem) či pochody viktimogeneze (oběť přijme životní scénář oběti, násilí akceptuje jako nutnou součást svého života, její zraňování pokračuje tudíž i v dospělosti). (Zpracováno dle Čírtkové, 2002)
DOMÁCÍ NÁSILÍ - OHROŽENÁ A NÁSILNÁ OSOBA Dynamika domácího násilí mezi partnery Partnerské násilí není ojedinělá záležitost, například jedna facka, ale můžeme hovořit o dlouhodobém způsobu prosazování moci a nadvlády ze strany agresora. Násilí téměř nikdy nezačíná výraznou agresí, ale často plíživě, nejdříve postupně manipulací, verbální agresí, ponižováním, která až později přerůstá k fyzickému násilí. Násilný partner svým nevyzpytatelným chováním vzbuzuje pocity strachu a bezmoci a vzniká tak závislý vztah, ze kterého se není možné se jednoduše vymanit. Oběti to nedovolí agresor, agresor potřebuje oběť k tomu, aby posilovala jeho sebevědomí, agresor není schopen existovat bez manipulace a ponižování partnera, což mu přináší sílu. K násilí nedochází permanentně, ale v určitých cyklech. S touto teorií jako první přišla už v roce 1979 americká psycholožka Lenore Walkerová (Walker 1979). Cyklické střídání jednotlivých fází pak vede k tomu, že oběť se cítí bezmocná, myslí si, že není schopna svoji situaci nikterak vyřešit. Tento mechanismus také můžeme nazývat bludný kruh domácího násilí. Doba trvání jednotlivých cyklů je různě dlouhá, první fáze může trvat dny až měsíce. Platí však, že intervaly mezi napadeními se zkracují a brutalita druhé fáze narůstá. V poslední fázi může dokonce vymizet fáze líbánek a střídá se pak narůstání tenze a násilí. 1. Fáze narůstání tenze, napětí
První část cyklu je charakterizována postupným zvyšováním napětí, kdy násilný partner oběť kritizuje, zastrašuje, obviňuje, ponižuje, popřípadě dochází k mírnější fyzické agresi. U oběti se zvyšuje strach a dělá vše možné, aby zabránila budoucímu násilí. 2. Fáze násilí Tato fáze trvá nejkratší dobu. Může jít o minuty ale i hodiny kdy napětí přerostlo v otevřené násilí. V jeho důsledku dochází ke zranění, ve vyhraněném případě až ke smrti. Oběť ztrácí kontrolu nad situací, převažují pocity strachu, bolesti a bezmoci. V této fázi je oběť nejmotivovanější k odchodu a řešení situace, což násilný partner intuitivně tuší, a tomu se snaží předejít v následující fázi. 3. Fáze klidu, „líbánek“ Násilný partner nad svým chováním projevuje lítost, slibuje, že se už situace nebude opakovat, o oběť projevuje zájem, zvýšenou náklonost, popřípadě kupuje dárky. Někdy se násilník neomlouvá a vinu za celou násilnou situaci dává oběti. Pokud oběť změní svoje chování, tak se násilí nebude opakovat, což v oběti vzbuzuje velké pocity viny a nedostačivosti. Dochází k odpuštění ze strany oběti a smíření a kolotoč násilí se může roztočit znovu. Každopádně dochází k tomu, že násilný partner tímto celý vztah kontroluje a v plné míře se ukazuje, kdo má ve vztahu moc. Příklad: Manželství Marie a Jana trvalo 15 let, ze začátku se velmi milovali a trávili spolu všechen čas, po narození dcery k tomu ještě přibyla péče o dítě, a tak si Marie ani nestačila všimnout, jak moc ji manžel kontroluje a omezuje. Až byla dcera větší, chtěla si občas vyjít také s kolegyněmi či kamarádkami, což pro jejího manžela bylo naprosto nepřijatelné a napětí ve vztahu tak vzrůstalo každou její nepřítomností doma. Kontroloval ji, aby šla z práce rovnou domů, občas na ni nečekaně čekal před prací či obchodem. Po jednom 15 minutovém zdržení ji manžel zbil a ohrožoval nožem. Po prvním ataku se velmi omlouval, donesl kytku a sliboval, že se to už nebude opakovat. Několik týdnů to také dodržel, ale pak došlo dalšímu ataku a pak dalšímu a dalšímu. Intervaly mezi fyzickými útoky se zkracovaly a jeho omluvy ubývaly. Až došlo k napadení před dcerou, Marie se rozhodla svoji situaci řešit a vyhledala pomoc.
Psychologie oběti domácího násilí
V souvislosti s domácím násilí se používá pojem syndrom týrané ženy, který byl vytvořen americkou psycholožkou Lenore Walkerovou. Tento termín se nyní nahrazuje označením genderově korektnějším, a to je syndrom týraného partnera. Syndrom týraného partnera je soubor specifických charakteristik a důsledků zneužívání, které vedou ke snížené schopnosti oběti efektivně reagovat na prožívané násilí, a dle Čírtkové (2001) zahrnuje tyto charakteristiky: Příznaky spadající pod posttraumatickou stresovou poruchu Posttraumatická stresová porucha je reakce duševně zdravého člověka na ohrožující a mimořádné situace, ve kterých je člověk konfrontován s fakty, které vyvolávají silné reakce. V důsledku PTSP oběť opakovaně prožívá traumatické události ve vzpomínkách a snech, objevují se flashbacky (intenzivní znovuprožití traumatu), emoční prožívání je doprovázeno častými výkyvy nálad, patří k nim depresivní pocity, zvýšená dráždivost, poruchy paměti a koncentrace. Projevuje se poruchami spánku, příjmu potravy, bušením srdce, neschopností navázat bližší vztahy.
Naučená bezmocnost Oběť je zaskočena projevy násilí nejbližšího člověka a snaží se je neutralizovat manipulací s realitou (moje vinna, už se to nebude opakovat ad.). Získává tak zkušenost, že násilí nemůže sama kontrolovat. Dochází tak ke ztrátě motivace k řešení, vlastní aktivity, stejně jako ztrácí vlastní sebevědomý. Oběť se dostává do myšlenkové pasti, dle jejího mínění není z možné ze situace uniknout a žádným způsobem ji vyřešit, je přesvědčena o tom, že není možné odejít od násilného partnera a že vše musí pouze snášet. Autorem pojmu je M.E.P. Seligman. Sebezničující reakce Oběť postupně popírá vinu útočníka, má tendenci navenek minimalizovat prožité násilí, popírá viktimizaci (tedy to, že je obětí) a v důsledku toho odmítá možnost záchrany a pomoci. Rozhodující při tom je, že násilný partner nevypočitatelně střídá dvě modality chování – agresi a vstřícnost (Jackyll a Hyde), čímž je oběť decimována.
Domácí násilí tak likviduje rovnocenný partnerský vztah a díky tomu dochází k jasnému rozdělení rolí na osobu násilnou a osobu ohroženou, tedy závislou. Vytváří se tak silně závislý vztah, díky čemuž je obtížné takovýto vztah opustit, a to jak pro oběť, tak pro pachatele. (Zpracováno dle Čírtkové 2001) Proč oběť neodejde z partnerského násilí nebo proč se znovu vrátí k násilnému partnerovi?
nedostatečná sebedůvěra (...selhala jsem jako manželka, matka, člověk...)
ekonomická závislost
zachování rodiny
pocit viny (...jsem zodpovědná za blaho rodiny...asi ho provokuji k násilí...)
uvěří slibu násilníka, že se změní
strach ze šílenství (...nikdo mi nevěří, neuvěří, budou si myslet, že jsem se zbláznila...)
osamělost (čím více je žena izolovaná, tím více roste závislost na násilníkovi)
naučené chování (žena násilí považuje za normální součást vztahu)
názory společnosti (rodinné problémy jsou jen soukromou záležitostí)
strach ze smrti (při pokusu o odchod nebo při odmítnutí vrátit se násilník vyhrožuje, že zabije svoji oběť nebo její děti nebo sám sebe) Příklad: Daniela byla velmi pohledná, vysokoškolsky vzdělaná žena, která byla úspěšná také jako ekonomka. Když potkala Petra, zamilovala se a velmi jí imponovala Petrova starost a péče o její osobu. Postupně se přestala stýkat se svými kamarádkami a nakonec na Petrovu radu i s rodinou. Petr byl úspěšný podnikatel, takže jí vysvětlil, že je zbytečné, aby pracovala, stačí, když se bude starat o domácnost. Cenou za komfort byla její absolutní poslušnost. Pokud nebylo vše podle Petrových představ (a to nebylo nikdy), vždycky bylo vše Danielina vina, protože je nemožná, neschopná, hloupá a škaredá a sama nezvládne a nedokáže nic. Po několika letech vztahu o tom byla Daniela naprosto přesvědčená, stejně jako o tom, že je všechno jenom její vina a i když byla nešťastná, měla pocit, že nic jiného ji prostě nezbývá, protože nic jiného si ani nezaslouží.
Násilná osoba
Násilná osoba může pocházet z jakékoliv společenské vrstvy a je jakéhokoliv vzdělání, náboženského vyznání či etnika. Pro pachatele násilí je ale typický dvojí vzorec chování či dvojí tvář – je to osobnost typu Dr. Jekyll a Mr. Hyde, na veřejnosti se chová většinou mile, pozorně a vstřícně, v soukromí je bezohledný, sebestředný a násilnický, uplatňuje za každou cenu svoji převahu a moc. Důležitější jsou však vnitřní charakteristiky, které je však velmi těžké odhadnout a začátku vztahu, kdy jsou partneři zamilovaní. Většinou je to ale tak, že to co se na začátku zdá jako mírně negativní vlastnost, se časem nepříjemně vystupňuje (z přehnaného zájmu je kontrola všeho apod.). K rizikovým či výstražným faktorům v počátečních fázích partnerského vztahu dle Bednářové (2009) patří: nadměrná naléhavost při navazování vztahu velká dominance ve vztahu, rozhodování o všem vnímání žen jako méně hodnotné bytosti narcistické zaměření osobnosti extrémní polohy vztahu vůči vlastní matce (pozitivní i negativní) nadměrná kontrola partnerky snaha o pozvolnou izolaci partnerky od sociálních kontaktů nadměrné požívání alkoholu experimentování s drogami nebo jejich užívání kriminální pověst partnera a jeho přátel rizikové chování bez pudu sebezáchovy obdiv k síle a moci chování vymykající se v některém aspektu normě manipulativní chování Násilná osoba má tendenci svoje jednání bagatelizovat a minimalizovat, stejně jako vinu za násilí vždy připisuje partnerovi. Má často problém se zvládáním vlastních emocí, s jejich adekvátním vyjadřováním, neumí příliš kontrolovat svoje vnitřní pudy a impulsy. Pomocí moci a kontroly se snaží svého partnera přimět k poslušnosti, často bývá na druhé velmi náročný a vyžadující, má tendenci vlastnit či přivlastňovat si druhé, je sebestředný. Umí často velmi dobře manipulovat s lidmi, což využívá jak vůči oběti tak jejímu okolí. Ukazuje se také, že poměrně často má násilná osoba ve své anamnéze násilí v původní rodině, násilí tak může vidět jako jediný způsob jak zacházet s lidmi kolem sebe, prosadit svoje názory či řešit konflikt. V konečném důsledku je však násilná osoba na svém partnerovi přehnaně závislá, proto dělá vše možné proto, aby měla svého partnera plně pod kontrolou. Proto velmi těžce
nese případný odchod oběti a je schopna udělat vše, aby v tom partnerovi zabránil či ho dostal zpět. Domácí násilí tak často pokračuje i po odchodu od násilného partnera v podobě stalkingu – pronásledování. Příklad: Robert postupně začal kontrolovat svoji manželku takovým způsobem, že ji nedal téměř žádný prostor proto, aby byla sama. Nejenomže nemohla sama nikam chodit, neměla žádné svoje peníze, ale bez jeho dovolení nemohla sama dělat nic. Oblékal ji, umýval, doprovázel ji i na toaletu. Někdy vedle ní v posteli ležel hodiny a manželka nesměla vstát. Když se mu vzepřela a odešla do azylu s utajenou adresou, dokázal ji vypátrat a trpělivě stával před zařízením a vyhrožoval, že se zabije, pokud se k němu nevrátí.
Jak postupovat v situaci, kdy se setkám s domácím násilím Pokud se nám někdo svěří, že je obětí domácího násilí nebo si všimneme, že v našem okolí domácí násilí probíhá, je velmi důležité před tím nezavírat oči. Oběť i násilná osoba mají tendenci situaci bagatelizovat a minimalizovat, může jim vše připadat jako normální. Je třeba dávat především oběti dávat najevo, že by měla svoji situaci řešit, že jste ochotni pomoci. Zároveň se nedoporučuje výrazný tlak na oběť, protože to může vést k tomu, že se uzavře a bude pak o to více odmítat jakoukoliv pomoc. Jak se k oběti chovat
nechte ji mluvit, jestli něčemu nerozumíte, ptejte se, dejte dost času
naslouchejte
nelitujte, nehodnoťte, nevyčítejte, neodsuzujte
utvrďte oběť, že nikdo nemá právo týrat druhého člověka
vysvětlete, že není sama, oceňujte její snahu řešit
poskytněte informace
pomozte hledat řešení
nikdy neslibujte to, co nevíte
nikdy k ničemu nenuťte
dbejte na bezpečnost oběti, jejich dětí a svoji
pokud došlo k fyzickému zranění, doprovoďte ji k lékaři a pokud se tak oběť rozhodně, podpořte ji v ohlášení události na policii
pomozte hledat právní pomoc či informace
doporučte ji návštěvu specializované poradny
podporujte oběť i v malých krocích
V současné době se už i v České republice rozbíhají programy, které pracují s pachatelem domácího násilí – tedy terapie pachatelů, kde se učí zvládat svoje impulsy přijímat zodpovědnost za násilí. Pokud je násilná osoba otevřena a je to pro Vás bezpečné, je možné doporučit tyto programy.
ZÁVĚR Charakterizovali jsme pojem domácího násilí, určující znaky domácího násilí – opakování, soukromí, stupňování intenzity, blízký vztah a nerovnováha moci. Dozvěděli jsme se, že existuje několik forem domácího násilí – fyzické, psychické, sociální, ekonomické a sexuální. Známe mýty, které se vážou k domácímu násilí. Věnovali jsme se multifaktorové teorii příčin domácího násilí, statistickým výzkumům, ze kterých vyplývá, že domácí násilí je rozšířený jev v naší společnosti. Pochopili jsme psychiku oběti domácího násilí, rozumíme syndromu týraného partnera a podívali se na rizikové faktory v chování násilného partnera. Rozumíme také dynamice domácího násilí a víme, že domácí násilí probíhá v určitých cyklech. Je důležité naslouchat oběti domácího násilí, nezavírat před ním oči a podporovat oběť při řešení situace, bez hodnocení a negativního tlaku. Pomoci hledat informace a doporučit vyhledat specializované zařízení pro oběti domácího násilí. Je možné také doporučit násilné osobě specializované terapeutické programy. Při pomoci oběti je však nutné vždy myslet na její bezpečnost, stejně tak na bezpečnost svoji. 1. Proč není dobré zavírat oči před domácím násilím? 2. Co byste v případě, že se dozvíte o domácím násilí, neměli dělat? 3. Myslíte si, že se obětí domácího násilí může stát každý? I Vy?
Slovníček pojmů:
Domácí násilí – násilí mezi blízkými osobami, které mají spolu citový vztah, odehrává se v soukromí, stupňuje se, opakuje a ve vztahu je možné pozorovat nerovnováhu moci Syndrom týraného partnera – vytváří se na základě cyklického střídání a opakování násilí, dochází k rozvoji naučené bezmocnosti a traumatizace oběti domácího násilí Naučená bezmocnost – autorem pojmu Seligman, oběť je přesvědčena, že nemůže svoji situaci nijak řešit ani kontrolovat Posttraumatická stresová porucha – normální reakce duševně zdravého člověka na ohrožující a mimořádné situace vyvolávající mimořádné emoce Cyklus domácího násilí – vzrůstání napětí, fáze týrání, období líbánek Walkerová Lenore – americká psycholožka, zavedla pojem syndrom týrané ženy Čírtková Ludmila – psycholožka, docentka působící na Policejní akademii ČR, zabývá se domácím násilím
Literatura: BEDNÁŘOVÁ, Z. a kol.: Domácí násilí, Zkušenosti z poskytování sociální a terapeutické pomoci ohroženým osobám, Praha: Acorus, 2009. ČECHOVÁ, J. a kol.: Pomoc obětem domácího násilí pro pracovníky pomáhajících profesí, Brno: Persefona o.s., 2010. ČÍRTKOVÁ, L.: Oběti domácího násilí, Praha: Psychologie dnes, ročník 7, č. 1, 2001. ČÍRTKOVÁ, L.: Domácí násilí ve faktech a teoriích, Praha: Gender, Rovné příležitosti, výzkum č. 1, 2002. PIKÁLKOVÁ, S.: Násilí v rodině ve světle zahraničních výzkumů In.: Pikálková, S.: Mezinárodní výzkum násilí na ženách – Česká republika/2003: příspěvek k sociologickému zkoumání násilí v rodině, Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky, 2004 VARGOVÁ-MARVÁNOVÁ B. a kol.: Partnerské násilí, Praha: Linde, 2008. WALKER, L. E. A.: Battered Woman, New York: Harper and Row, 1979. http://www.domacinasili.cz/statistiky/reprezentativni-vyzkum-2006-stem
