„DOKUD
VÁS SMRT NEROZDĚLÍ…“
Jenže Markéta Maultasch nechtěla žít do smrti po boku nemilovaného chotě jako panna a zanedlouho vyhnala Jana Jindřicha Lucemburského z hradu.
Manželství, které upekli dva otcové, vévoda Jindřich Korutanský a král Jan Lucemburský, v sobě neslo od počátku zárodek katastrofy, neboť obě tak rozdílné děti, které při okázalém obřadu donutili uzavřít životní svazek, nebyly ničím jiným než politickými loutkami. Svou roli v tom sehrálo i nemálo nahodilostí, neboť korutanský a tyrolský vévoda Jindřich měl sice bezpočet nemanželských dětí, ale ve svých třech manželstvích zplodil pouze dvě dcery. Starší z nich byla mírně postižená, a trávila tudíž svůj život jako jeptiška za klášterními zdmi, zatímco mladší Markéta, která přišla na svět v roce 1318, musela neposedného otce doprovázet na jeho dalekých cestách už jako malá. Ten nenapravitelný optimista se svého času ucházel i o český trůn a byl také korunován, již zakrátko však byl opět sesazen. Jeho nástupce Jan Lucemburský byl ze stejného těsta jako Korutan, světák od hlavy k patě, a nejenže se oblékal podle poslední pařížské módy, ale měl také politické ambice. Stejně jako Habsburkové a Wittelsbachové i on záhy zálibně spočinul okem na krásném Tyrolsku, neboť tamními alpskými průsmyky vedla nejbezpečnější cesta do Itálie, země jeho touhy. A v celé střední Evropě nebylo žádným tajemstvím, že nejžádanější nevěsta se jmenuje Markéta, neboť spolu s ní by se budoucímu choti pokládaly do manželského lože také její země. 7
SIGRID-MARIA GRÖßINGOVÁ
Zápolení o Markétu začalo již v době, kdy dívka ještě ani zdaleka nebyla zralá na vdavky. Jan Lucemburský nechal teprve pětiletého syna Jana Jindřicha, který světlo světa spatřil na pochmurném sídle v Mělníce 12. února 1322 a o nějž se do té doby pramálo zajímal, prostě vysadit na koně a poslal ho s početným doprovodem do Tyrol, kde zcela vyčerpaný a vyděšený klučina ze sebe vykoktal na uvítanou několik pracně naučených německých vět. Jeho průvodci mezitím předali vévodovi kromě drahocenných darů také poselství českého krále Jana, v němž sděloval, jak velmi by byl poctěn, kdyby přicházel v úvahu coby Markétin tchán. Jindřichovi to zalichotilo, a tak dlouho neváhal a přislíbil dceřinu ruku chlapci z Čech. Vůbec nedbal na to, že děti si byly od první chvíle navzájem nesympatické. Markéta nevěděla, co si má počít se zvláštním chlapcem, s nímž se nedokázala dorozumět, a ani Jan Jindřich nijak neusiloval o kontakt s dívkou o čtyři roky starší. A tak to mělo zůstat i v příštích letech. Jediní, kdo byli tímto spojením nadšeni, byli otcové, kteří si báječně rozuměli. Již po třech letech, kdy Jan Jindřich vyrůstal v Tyrolích, začal král Jan naléhat, aby manželství bylo uzavřeno oficiálně, neboť jen tak měli Lucemburkové konečně šanci získat Tyrolsko. Dne 16. září roku 1330 proto stanuly obě děti, vyšňořené jako dospělí, před oltářem, aby si vzájemně daly slib, jehož smysl nechápaly. Když Jan Jindřich dospíval, rozhodně nebyl pohledným, milým jinochem a vychovatelé si s ním užili své, neboť striktně odmítal cokoli se učit a ze všeho nejméně pak němčinu. Vůči Markétě se choval divoce a neotesaně, škrábal a kousal a strašlivě ji šikanoval, až se její antipatie postupně proměnila v čirou nenávist. Ať byli kdekoli, vyhýbala se jeho společnosti a s rozhořčením slýchala od svých rádců, že si Jan Jindřich začíná hrát na pána Tyrol. Vévoda Jindřich totiž v roce 1355 nečekaně zemřel a jeho dcera Markéta se oficiálně ujala dědictví. Sotva zpráva o vévodově úmrtí dorazila do Čech, objevil se v Tyrolsku Karel, politicky nadaný a obratný bratr Jana Jindřicha, aby byl nápomocen nezkušenému a netečnému sourozenci, který stále ještě nekonzumoval manželství s Markétou, ačkoli byl po celé zemi už delší dobu znám jako sukničkář. 8
O
MOC A ŠTĚSTÍ
– OSUDY
SLAVNÝCH
Nerozpakoval se dokonce o své choti šířit ty nejzlovolnější pomluvy. Od něj také pravděpodobně pochází její pochybný přídomek „Pyskatá“, pochybný proto, že na pečeti opatřené jejím portrétem Markéta ústa nijak znetvořená nemá. Oba lucemburští bratři v Tyrolsku takříkajíc hráli s cinknutými kartami, neboť s nimi přišli do země jejich čeští rádci, kteří již zanedlouho zastávali důležité úřady. Kdyby Markéta neměla oddané tyrolské přátele, kteří Čechy vehementně odmítali, byla by její situace vpravdě zoufalá. Karlovi a Janu Jindřichovi totiž byl dost dobrý každý prostředek, když šlo o to, na ni zaútočit. Proto nijak neváhali a jednoho dne ji uvěznili na jejím vlastním tyrolském hradě, aby ji konečně izolovali od tuzemské politiky. Jenže Karel, jistě iniciátor této akce, tímto takříkajíc přepjal tětivu luku. Nepočítal s tím, že Tyrolanům dojde trpělivost. Na Dušičky roku 1341 se Markéta s jejich pomocí odhodlala k činu: Když se Jan Jindřich pozdě v noci vrátil z lovu a lomozně se dožadoval vpuštění, zjistil, že brány jsou zavřené na závory. Přístřeší nenalezl ani na jiných tyrolských hradech, až se nakonec nad k smrti vysíleným šlechticem smiloval aquilejský patriarcha, který se ho ujal. Markéta si přirozeně uvědomovala, že Češi nebudou váhat pomstít potupu, kterou Janu Jindřichovi uštědřila, a poštvou proti ní jistě i papeže, aby se k nim připojil a vyhlásil nad ní nejobávanější církevní trest, klatbu. Jenže měla jedno želízko v ohni, které nikdo nemohl přehlédnout: císaře Svaté říše římské Ludvíka IV. Bavora, jemuž byly neudržitelné poměry v Tyrolsku známy již delší dobu. Jakožto počestný muž, který současně rozpoznal, že nadchází příznivá chvíle pro Wittelsbachy, nabídl Markétě nejen pomoc proti Čechům, ale také ruku svého předčasně ovdovělého syna Ludvíka, vládnoucího jako markrabě v Braniborsku. Ačkoli se mladý Ludvík zprvu vážně zdráhal oženit se ženou jiného, nakonec byl termín svatby stanoven na 10. února 1342. Tento den uvítali všichni Tyrolané s radostí, neboť již v lednu potvrdil Ludvík ve shodě se svou budoucí chotí šlechticům Tyrolským patentem řadu výsad. Svatební hostině v patách kráčela klatba, kterou papež stihl čerstvě sezdaný pár, a také Češi se pokusili uplatnit vojenskou silou své právo na Tyroly, ovšem neúspěšně. Teprve když byl Karel v říši zvolen císařem, zastrčil do kapsy vyzý9
SIGRID-MARIA GRÖßINGOVÁ
vací rukavici a s Markétou a Ludvíkem se usmířil. Zdálo se, že do Markétina života se konečně navrátilo štěstí, zvláště když se i papež Inocenc IV. po těžkém vnitřním boji odhodlal klatbu nad ní a Ludvíkem zrušit. Krásné chvíle jim však byly vyměřeny jen nakrátko, neboť její zdravím kypící manžel spadl z koně a zcela nečekaně zemřel v náručí svých zděšených družiníků. Již dva roky nato následoval otce do hrobu jejich jediný syn a dědic Meinhard. Markéta opět na světě zcela osaměla, předčasně zestárlá a zchřadlá starostmi se zabývala už jen jedinou otázkou, komu by měla odkázat své země, za něž celý život bojovala. Jako následník pro ni vlastně přicházel v úvahu jedině mladý, dynamický Rudolf IV. Habsburský, protože jí habsburský rod v posledních letech poskytoval všemožnou pomoc. Ve stáří Markéta opustila vlast a přestěhovala se v Rudolfově doprovodu do Vídně, do cizího světa, kde také v roce 1369 zemřela.
10
ZAHUBILA
JI KRÁSA
Když syn bavorsko-mnichovského vévody spatřil v Augsburku lazebníkovu dceru Agnes Bernauerovou v jizbě jejího otce, byl ztracen. Současně byl zpečetěn i osud krásné dívky.
Romantická pohádka, jež měla skončit krvavě, začala ve chvíli, kdy mladý vévodův syn Albrecht, zmožený turnajem, v němž skvěle vedl své kopí, vyhledal v Augsburku lázně, jež patřily rodině Bernauerů, aby se zde osvěžil a nechal se zkrášlit. Jak odpovídalo mravům té doby, pečovali o vznešené hosty také ostatní členové rodiny lazebníka, který si věděl rady a pomoci při leckterých zraněních. Drhli jim záda a starali se o to, aby se při koupeli ve velkých dřevěných kádích i při následných masážích cítili dobře. Jako lazebnice byla obzvláště žádaná dcera starého Bernauera Agnes, která nejenže blahodárně působila na všechny hosty svou krásou, ale vzbuzovala v nich sympatie i pro svou roztomilou povahu. Toho večera se však věnovala jen mladému vévodovu synovi Albrechtovi. Museli se do sebe zamilovat na první pohled a Albrecht dal brzy najevo, že má v úmyslu učinit Agnes svou milenkou, jak bývalo tehdy běžné, když bylo zjevné, že stavovské rozdíly jsou nepřekonatelné. Vévodův syn měl právě za sebou bouřlivý poměr, který pro něj skončil nešťastně, neboť mu jeho vyvolená zakrátko odešla s jiným. Co tedy stálo v cestě novému mileneckému vztahu? Albrecht nepočítal s tím, že by lazebníkova dcera mohla mít přísné morální zásady, neboť lázeňští se netěšili zrovna valné pověsti, přestože je lidé stále znovu naléhavě potřebo11
SIGRID-MARIA GRÖßINGOVÁ
vali, neboť vykonávali práce, jichž se každý mravů dbalý člověk štítil. Osud tomu chtěl, aby se Albrecht až po uši zamiloval zrovna do lazebníkovy dcery. A tahle lázeňská děvka, jak jí pohrdlivě říkali její nepřátelé, dala vévodovu synovi záhy na srozuměnou, že rozpustilé radovánky nejsou nic pro ni a že nikdy nepřistoupí na to, stát se pouze jeho milenkou. Mohla by žít po jeho boku jen s božím požehnáním. Čím víc se ti dva sbližovali, tím jistější si Albrecht byl, že si budoucnost bez Agnes nedovede představit. Musel otci vysvětlit, že je to jediná žena, s níž chce žít až do smrti. Vévoda Arnošt se mohl zjevit, když mu syn oznámil, že hodlá z lazebnické dcerky z Augsburku učinit svou zákonnou manželku. Snažil se mu v dlouhých rozpravách jeho úmysl rozmluvit, ale když ho Albrecht oslyšel, spěšně povolal sestru Beatrix, manželku falckraběte z Ambergu, aby mladému pánovi promluvila do duše ona. Ale zamilovaný mládenec tetu téměř neposlouchal, hovořila do větru, a tak o ní dobový pramen nakonec uvádí, že odjela „plna hněvu na opovážlivou děvu, na tu namyšlenou a bachratou Bernauerku“.Lze předpokládat, že Agnes Bernauerová v době výše zmíněného pohovoru už čekala dítě, neboť krátce nato darovala život dívence, kterou Albrecht vždy uznával za vlastní. Jelikož bavorsko-mnichovský vévoda žil v domnění, že svého syna dobře zná, a věřil, že u něj jde jako už několikrát předtím jen o krátké vzplanutí, přenechal mu Straubinsko a snažil se na nepříjemnou aféru zapomenout. Tentokrát se však v synovi hodně přepočítal, neboť Albrecht, sotva se ocitl mimo dosah otcova politického vlivu, se nechal s Agnes pravděpodobně začátkem roku 1433 oddat. Zdálo se, že jim nastává šťastná doba, kterou neměl nikdo narušit. Vévoda Arnošt se jakž takž smířil s tím, že si syn vydržuje téměř legální konkubínu. Když se však dozvěděl o tajném sňatku, uvědomil si, že situace je vážná. Bylo mu jasné, že Agnes Bernauerová nemůže Albrechtovi nikdy darovat právoplatné dědice, které naléhavě potřeboval jako následníky, neboť bez legitimních potomků by bavorsko-mnichovské vévodství připadlo oběma ostatním bavorským vévodstvím. Arnošt věděl, že musí jednat, neboť jeho syn nejenže se 12
O
MOC A ŠTĚSTÍ
– OSUDY
SLAVNÝCH
zprotivil otcovým nařízením, ale tímto vzdorným sňatkem přímo narušil řád světa. V očích bavorského vévody to znamenalo pouze jediné: převrat v rodině a smrt pro Agnes Bernauerovou! Pod průhlednou záminkou pozval vévoda Arnošt syna na turnaj do Landshutu, sám ale odjel s velkou družinou do Straubingu, města na Dunaji, kde na tamním hradě Agnes přebývala. Bylo snadné bezbrannou ženu zajmout a zahájit proti ní krátký proces, neboť čas kvapil. Agnes Bernauerovou obvinili, že očarovala vévodova syna kouzelnickými triky. Její krása navíc prý dosvědčuje, že je čarodějnice, a proto bude ukrácena na životě. Kromě toho se údajně pokusila jedem otrávit svého tchána, vládnoucího vévodu. To vše bohatě stačilo k tomu, aby byl nejen velmi rychle vynesen rozsudek, ale i stejně rychle vykonán. Ještě týž den byla Agnes předána katovi, který nešťastnou mladou ženu, pro niž nebylo milosti, spoutal a shodil z mostu do Dunaje. Pouta na nohou se jí však rozvázala a Agnes se podařilo doplavat na břeh. Úpěnlivě prosila zevlouny, kteří se seběhli a přihlíželi strašlivému představení, aby ji zachránili, ale nikdo si netroufl jí pomoci. Hrůza z vévody byla větší než soucit. Vzápětí k Agnes doběhl kat, přivázal ji za dlouhé světlé vlasy k tyči a držel jí hlavu pod vodou tak dlouho, dokud nepřestala jevit známky života. Když se Albrecht dozvěděl o hrůzostrašných událostech, k nimž během jeho nepřítomnosti došlo, rozhodl se ve svém zoufalství a hněvu postavit vojsko, vytáhnout proti otci a pomstít Agnesinu smrt. Když vévoda Arnošt seznal, že se schyluje k rodinné válce, obrátil se o pomoc k císaři Zikmundovi. Tomu bylo okamžitě jasné, že ozbrojený střet mezi otcem a synem by mohl následně vyvolat rozsáhlý válečný požár, a proto se ujal role prostředníka. Otec zkoušel všechno možné, aby se s Albrechtem usmířil. Dovolil synovi, aby nechal Agnes vybudovat nádherný náhrobek, na němž byla milovaná žena vyvedena v životní velikosti jako urozená paní, přičemž na jejím prsteníku bylo možné zřetelně rozeznat snubní prsten. A protože bavorsko-mnichovský vévoda znal synovu lehkovážnou letoru, věděl, čím by mohl nejlépe utěšit truchlící13
SIGRID-MARIA GRÖßINGOVÁ
ho vdovce: Obstaral Albrechtovi novou ženu. Dcera brunšvického vévody Anna se zdála být tou pravou, která bude schopná darovat Albrechtovi stavem přiměřené potomky. Když Albrecht spatřil novou nevěstu, zřejmě rychle zapomněl na svou bolest, neboť od tragické události ve Straubingu neuplynul ani rok, když si v říjnu 1435 nechal vystrojit nádhernou svatbu. Jeho rány se zahojily opravdu překvapivě brzy a z žalem zdrceného vdovce se obratem ruky stal štěstím zářící ženich!
14
TO
TU JEŠTĚ NEBYLO – SVATBA VE VATIKÁNU
Papežova rezidence byla po celá staletí pro ženy tabu. Nové mravy zavládly až za Inocence VIII., který ve Vatikánu uspořádal skvělou svatební slavnost pro svého syna Franceschetta.
Giovanni Battista Cibo pravděpodobně počítal ze všeho nejméně s tím, že se mu kromě kardinálské hodnosti dostane ještě i té cti usednout na Petrův stolec. Jenže díky rozpakům, v nichž se kurie ocitla v roce 1484, kdy se nemohla rozhodnout, zda zvolí papežem někoho z rodu Borgiů či Giuliana della Rovere, byl Cibo zvolen Svatým Otcem jako ten třetí, co se směje, když se dva perou, a vzdor spíše lehkovážnému předchozímu životu si zvolil jméno Inocenc (Nevinný). Dosáhnout kardinálské hodnosti bylo pro Ciba v politických poměrech jednotlivých italských městských států zcela možné, syn ze zámožné rodiny se v Římě celkem bez problémů mohl nechat zvolit kardinálem. A jak na tom kandidát je s postojem k náboženství, bylo odpovědným činitelům srdečně jedno. Římský kardinálský sbor představoval nejen hospodářský faktor, církevní otcové byli také významnými mecenáši renesančních umělců, neboť disponovali značným jměním. Kromě toho byli chlebodárci početného služebnictva. Kardinál z rodu Farnese zaměstnával ne méně než tři sta šest osob a také jiní církevní hodnostáři si drželi kočí, lovčí a myslivce, houfy kuchařů a kuchtíků, jídlonošů, kadeřníků a lékařů, kteří se všichni starali o pánovo vnější i vnitřní blaho. Také domácí kaplan denně sloužil mši, neboť kardinálovi většinou 15
SIGRID-MARIA GRÖßINGOVÁ
chybělo kněžské svěcení. A jelikož v 16. století si rádi dopřávali všeho neobyčejného, vydržovali si páni pro zábavu obry a trpaslíky, dvorní šašky a astrology. Všední den jim zpříjemňovali rovněž básníci a hudebníci. Žili zkrátka pestrý život plný rozptýlení a přirozeně také neobyčejně nákladný. Ne každému kardinálovi by ale vystačily jeho finance k tomu, aby si celá desetiletí mohl žít v přepychu. Proto bylo třeba se nějak dostat k penězům. Že to často umožňovaly jen politické machinace, dokazují různé dohody mezi duchovními a světskými knížaty, střídavé spolky s císařem a francouzským králem, Benátkami, či dokonce s Turky. Inocenc VIII. rozhodně nebyl žádný nepopsaný list, když byl prakticky ze dne na den v podstatě z nouze zvolen papežem. Již v sladkých šestnácti zplodil s prostou dívkou syna, který byl vychován stejně jako o něco později narozená dcera Theodorina v Neapoli. Fakt, že byl „světský“ otec v odcházejícím 15. století zvolen „Svatým Otcem“, nebyl nijak vzácný, také ostatní kandidáti, kteří se tehdy účastnili volby, se mohli pochlubit početným hejnem dětí, jež se jim narodily předtím, než se stali kardinály, ba dokonce i tehdy, když už kardinály byli. Dávno totiž nebyl nikdo z těch, kdo nosili kardinálský purpur, skutečně ochoten uznat, že užívat si radostí života až do dna mají právo jenom světská knížata. V době, kdy byl znovu objevován člověk, v renesanci, předpis celibátu jako by upadl v zapomnění. Papež Lev X. údajně vyslovil nahlas to, co bylo již zcela běžně praktikováno: „Užívejme si papežství, když už nám je Bůh nadělil.“ Papež Inocenc VIII. sice zatím ve Vatikánu nežil příliš rozmařile, avšak poškozování své pověsti vinou skutků svého velmi nezdárného syna zabránit nedokázal. Dokud Franceschetto ještě žil v Neapoli, dorazily pozoruhodné zvěsti o tomto mezitím již pětatřicetiletém papežově synovi do Říma jen občas, přičemž se otci vždy podařilo držet nad ním chvíli ochrannou ruku. Čím úžeji se však Franceschetto snažil spojit se svým otcem, tím živěji se v Římě vyprávělo o lotrovském životě, který tento proslulý svůdník a hráč vedl. Papež Inocenc viděl jen jedinou možnost, jak přivést nepovedeného potomka na cestu ctnosti. Bylo třeba mu najít nevinnou 16
