OBSAH
Předmluva Jedovaté rostliny v naší květeně Jedovatost rostlin Otravy jedovatými rostlinami a první pomoc Jedovaté rostliny užitkové Část obrazová Přehled vyobrazených jedovatých rostlin a jejich systematické zařazení podle rostlinné soustavy Slovníček odborných názvů
PŘEDMLUVA
Rostliny nás doprovázejí téměř na každém kroku a po celý život, prakticky každodenně jich nejrozmanitějším způsobem využíváme, i když si to ani neuvědomujeme. Život člověka i všech ostatních živočichů závisí bezprostředně na existenci rostlin na naší planetě. Tato knížka má čtenáře seznámit s jedovatými vyššími rostlinami, nebezpečnými bylinami a dřevinami, které mohou způsobit – a také občas způsobují – vážné ohrožení zdraví nebo života člověka, popř. hospodářských zvířat. Znalost jedovatých rostlin je z praktického hlediska stejně důležitá jako znalost druhů užitkových. Nehledě k tomu, že mnohé z nich se sbírají, suší a zpracovávají jako důležité rostliny léčivé, patří k okrasným, technickým, ba dokonce i potravinovým rostlinám, vedle dalších způsobů jejich využívání člověkem. Proto se také některé pěstují na polích, v zahradách i v zahrádkách, v bytech, na okrasných plochách, v parcích, na sídlištích apod. Mnohé z nich jsou u nás
původní, jiné pocházejí odjinud, ale zcela u nás zdomácněly, a některé se pouze pěstují. S největším počtem jedovatých bylin a dřevin se však setkáváme ve volné přírodě jako s planě rostoucími druhy. Některé patří mezi nebezpečné plevele kulturních plodin. Předmětem našeho pojednání jsou jen jedovaté vyšší rostliny, nikoliv tedy houby, řasy a jedovaté mikroorganismy. Snahou autorů bylo, aby zde čtenář nalezl nejdůležitější informace o rostlinných jedech v naší květeně, a především se naučil znát jedovaté rostliny, s nimiž často i ojediněle přijde do styku. V obou částech knihy, obecné i obrazové, se upozorňuje na více nebo méně nebezpečné následky jedovatých účinků rostlin, jež zasluhují pozornosti. Jedovatá součást naší krásné květeny nesporně představuje určité nebezpečí, především pro děti. To ale neznamená, že bychom se na naši přírodu měli dívat jako na jedovatou zahradu, kde na nás téměř na každém kroku číhá
nebezpečí otravy, anebo že bychom měli jedovaté byliny a dřeviny bezohledně ničit. Naopak, řada z nich musí být chráněna před těmi „milovníky“ přírody, kteří je sobecky trhají a vyrypují pro své zahrádky, a před obchodníky s květy planě rostoucích druhů. Nejlepší ochranou před jedovatými rostlinami je jejich dobrá znalost a trocha opatrnosti při pobytu v přírodě, u malých dětí pak odpovědný dohled nad nimi a trpělivé poučování. Budeme-li tyto rostlinné druhy dobře znát, nemusíme se jich vůbec obávat. Ve speciální části, zahrnující překrásné ilustrace akad. malíře Květoslava Híska, jsou v doprovodných textech uvedeny stručné botanické charakteristiky vyobrazených rostlin, jejich výskyt, nejdůležitější účinné a obsahové látky, popřípadě jejich význam pro člověka a některé zajímavosti o nich. Uvedeno je také nebezpečí otravy, kterou mohou způsobit, a to u lidí i u zvířat.
Porozumění textu předpokládá základní znalost botaniky. Pokud se vyskytuje některý neznámý termín, lze použít slovníčku v závěru knížky. Řada odborných výrazů je vysvětlena v obecné části, kterou tvoří kapitoly o současných poznatcích i o uplatnění jedovatých rostlin v dávné minulosti. Pro snadnou orientaci a umožnění rychlého vyhledávání jednotlivých druhů jsou rostliny uspořádány abecedně. Zařazení rostlin do čeledí podle botanické soustavy je uvedeno v tabulce na konci obrazové části. Autoři si přejí, aby knížka splnila své poslání – aby čtenář v ní nalezl poučení a zábavu – a aby se zařadila do oblíbené řady zajímavých a poučných atlasů edice OKO. Doc. RNDr. Jan Novák, DrSc.
JEDOVATÉ ROSTLINY V NAŠÍ KVĚTENĚ Jedovaté i jinak nebezpečné rostliny rostou kolem nás na nejrozmanitějších místech, aniž bychom si to uvědomovali. Některé z nich jsou svými jedovatými účinky na člověka i na zvířata pověstné, u některých dochází k otravám jen zřídka a u jiných téměř nikdy. Ty poslední nejsou nijak lákavé, takže si jich člověk ani nevšímá, nebo jsou dokonce odpuzující pachem či chutí. Rostliny označované jako jedovaté nerostou v přírodě náhodně a osamoceně; nacházíme je společně s ostatními druhy v lesích a na lesních pasekách, na polích, lukách, rumištích, bažinatých místech, okrajích vod apod. Kromě toho je pěstujeme v zahrádkách, parcích i v bytech pro okrasu. Podobně jako ostatní rostliny vyskytují se jedovaté byliny a dřeviny na určitých stanovištích, podkladech, v určitých nadmořských výškách apod., kde nacházejí vhodné životní podmínky, zejména půdní a klimatické. V přírodě je velmi mnoho různých stanovišť, přirozených i umělých. Izolované (jednotlivé) rostliny se ve volné přírodě téměř nevyskytují, výjimečně jen např. na vrcholech velehor. Více nebo méně druhů vytváří na stanovištích rostlinná společenstva (tzv. fytocenózy), v nichž jsou rostliny v určité rovnováze, mají ustálené vztahy k okolnímu prostředí, jsou navzájem víceméně závislé a spojené mnohorozměrnými vztahy.
Při pohledu na zářící květy zahrádky nás asi stěží napadne přemýšlet o tom, že by některé z těchto okrasných rostlin mohly být škodlivé zdraví. Ale není jich zde málo. O jejich škodlivých účincích však většinou ani nevíme, i když se čas od času objeví v podobě nepříjemných otrav, dokonce i někdy s tragickými následky. Mezi okrasné jedovaté druhy patří letničky, trvalky a ve větších zahradách i stromy a keře. Snad v každé zahrádce najdeme některou z nich. Jsou zdrojem barevné krásy, kterou obdivujeme a z níž se těšíme. Seznámíme se proto i s okrasnými jedovatými rostlinami, ale to nám nebude bránit v jejich dalším pěstování pro radost, potěšení i pro zdravý pobyt na čerstvém vzduchu. Jenom budeme trochu opatrnější. Ještě v zimě kvetou vysloveně jedovaté čemeřice, k raně kvetoucím oblíbeným trvalkám patří řebčík, srdcovka, koniklec, a především cibulemi jedovaté narcisy a tulipány. Prudká jedovatost konvalinky je většinou známá, zato vlčí boby, pěstované v rozmanitých odstínech, jsou jen mírně jedovaté. Ve větších zahradách nalezneme obvykle i některý z jedovatých keřů, nejčastěji se pěstují lýkovec, pěnišníky (rododendrony), tis, dřišťál, zerav (thuja), štědřence aj. Kromě těchto nejběžnějších dekorativních bylin a dřevin pěstují se v zahradách orlíčky, oměj, sasanka, kapraď samec, okrasné máky, pivoňky, břečťan, bobkovišeň a jiné okrasné jedovaté rostliny. Většina uvedených dřevin se také vysazuje v parcích.
Některý z nebezpečných rostlin – prvosenky, bramboříky, mořskou cibuli aj., pěstované v květináčích jako pokojové rostliny –, nalezneme i v bytě. Brambor, konopí, tabák i len jsou jedovaté rostliny, avšak na druhé straně důležité plodiny pěstované v polních kulturách. Na polích (i v zahradách) však roste více jedovatých zástupců, a to jako polní či zahradní plevele, např. svlačec, přeslička, ostrožka, vlčí mák, koukol, hlaváček letní, drchnička, jílek mámivý, blín a řada dalších. Nejvíce jedovatých rostlin však roste planě ve volné přírodě, a to na nejrůznějších stanovištích. Na lukách a na pasekách jsou to např. ocún, čičorka, prvosenky, pryskyřníky, kýchavice i přeslička, svlačec, orlíček aj.; v bažinách a na březích vod rozpuk, sevlák, konitrud, ďáblík, bolehlav, halucha, blatouch, střemcha, orsej atd. K ruderálním jedovatým bylinám, jak se nazývají rostliny rumišť a pustých neobdělaných půd, patří locika, vlčí mák, starček obecný, durman, krabilice, krtičník, zemědým, vratič, blín a řada dalších. Mnoho jedovatých rostlin patří k obyvatelům lesa a houštin, k nejznámějším patří konvalinka, vraní oko, kopytník, posed, brčál, dymnivka, kapraď samec, náprstníky, árón, trnovník, břečťan, brslen, lýkovec a mnoho jiných bylin a dřevin. Některé jedovaté rostliny patří k těm, které věrně doprovázejí člověka a nalézáme je obvykle v blízkosti jeho sídlišť a u cest. Často běží o druhy ruderální, neboť nevzhledná a zanedbaná rumiště jsou také dílem člověka. V blízkosti lidských obydlí, popřípadě u cest,
se setkáváme s vlaštovičníkem, vratičem, zemědýmem, černým bezem, blínem, durmanem, kustovnicí, bolehlavem aj. Mezi našimi jedovatými rostlinami jsou i takové, které je zakázáno trhat, vyrypovat, vykopávat, přenášet do zahrádek i případně sbírat. Jsou to v naší květeně rostliny vzácné, a proto je zákon chrání. U částečně chráněných druhů není dovoleno vyrýpávat nebo vykopávat podzemní části, ale jejich květy, stonky, listy nebo plody se smějí trhat či sbírat. Z rostlin, které jsou uvedené v obrazové části, patří k zvláště chráněným tyto druhy (vyhl. MŽP č. 395/1992 Sb., Příloha II): árón plamatý, brambořík evropský, ďáblík bahenní, hlaváček jarní, koniklec (všechny druhy), kýchavice (oba druhy), oměj (všechny druhy), plamének (všechny druhy), rojovník bahenní, tis červený. Tyto vzácné nebo památné rostliny je nutno chránit, aby nenásledovaly jiné rostliny i živočichy, vyhubené neodbornými zásahy do přírody, nezodpovědným jednáním a chamtivostí některých lidí. Ve společnosti je třeba vytvářet dobré podmínky jak pro dobré využívání přírodních zdrojů, tak i pro zákonnou ochranu vzácných druhů rostlin a živočichů. S jedovatými rostlinami se dobře seznámíme, ale nebudeme je bezdůvodně ničit.
JEDOVATOST ROSTLIN Příčinou jedovatosti rostlin jsou účinné látky obsažené v jejich tělech, které působí jako jedy. Nejčastěji to jsou alkaloidy, glykosidy a silice.
Mezi jedovatými a nejedovatými rostlinami není ostrá hranice. Některé rostliny jsou prudce jedovaté, jiné jen nepatrně a jejich účinky se projevují až po požití většího množství. Řada jedovatých rostlin dokonce patří mezi rostliny léčivé. Jejich účinné obsahové látky obvykle působí příznivě v malých množstvích, zatímco ve větších dávkách mají vlastnosti jedů, mnohdy s velmi prudkým účinkem na lidský organismus. Už ve starověku člověk rozlišoval mezi rostlinami, které byly lékem, a rostlinami jedovatými takové, které měly léčivé účinky, ale patřily jen do rukou zkušeného člověka, schopného správně stanovit podávanou dávku. Věda o účinku jedů se nazývá toxikologie (z řeckého toxikon = jed k napouštění šípů). Za jed bývá běžně považována škodlivá látka, která způsobuje poruchu normálních činností lidského nebo zvířecího organismu. Z lékařského hlediska se za jed (toxin) považuje látka, která po vniknutí do těla v malém množství několika mikrogramů nebo nejvýše několika desítek gramů vyvolá po vstřebání chorobné změny, jež mohou vést i k zániku organismu (podle prof. Vondráčka). Následkem působení jedu v organismu je otrava, tj. nemoc s určitým původcem, inkubační dobou, příznaky, průběhem, pozdními následky atd., jako projev vzájemného působení organismu a jedovaté látky. Určité nejmenší množství jedu vyvolávající otravu se nazývá toxická (jedovatá) dávka. Při zvýšení této dávky na určitou hranici může nastat smrt (tzv. dávka smrtelná neboli letální). Pro vznik a průběh otravy je důležitá
koncentrace, stáří, rozpustnost a vstřebatelnost jedu i citlivost organismu. Jedovaté látky mohou být obsaženy v celé rostlině vcelku rovnoměrně, nebo jsou v některé její části více koncentrovány, případně se vyskytují jen v některých orgánech, kdežto v jiných úplně chybějí. Nejčastěji jsou to kořeny, hlízy a cibule, které se vyznačují největší jedovatostí, případně jsou jedinými jedovatými částmi rostlinného těla, dále plody, kůra, stonky a listy, kdežto jen zřídka je zvýšený obsah jedů v květech. Přitom stejná rostlina nemusí být vždycky stejně jedovatá. Stupeň jedovatosti, zejména u některých druhů, závisí na stanovišti, kde rostou (např. jeho vlhkosti, obsahu minerálních látek apod.), na složení půdy (např. obsahu dusíku), ročním období a vegetačním stadiu, stáří rostliny, podnebních podmínkách aj. Některé rostliny nebo jejich části jsou jedovaté pouze v čerstvém stavu, kdežto sušením, vařením, pečením nebo smažením jejich jedovatost mizí nebo se podstatně snižuje v důsledku změn a rozpadu účinných látek. Většinou se však při těchto pochodech bezprostředně jedovaté účinky rostlin nemění a účinné obsahové látky zůstávají zachovány v nezměněném stavu, i když obecně je možno říci, že sušením a stárnutím látek většinou ubývá. Prudkost otravy, rychlost a intenzita působení jedu závisí na řadě faktorů, z nichž jsme už některé poznali. Bezprostředním a rozhodujícím činitelem je průběh vstřebávání jedovaté látky
v organismu. Rychlost vnikání jedu do organismu podmiňuje jeho koncentrace, způsob, jímž do těla vniká, odolnost organismu, stav jednotlivých orgánů aj. K velmi důležitým činitelům patří vlastnosti účinné látky, např. je-li rozpustná ve vodě a vstřebatelná, prchavá apod. Nejčastějším způsobem vstupu rostlinných jedů do organismu je požití celých rostlin nebo častěji jejich částí, řidčeji se uskutečňuje vstřebáním kůží a sliznicemi (např. sliznicí ústní) nebo vdechováním výparů. Rostlina může obsahovat pouze jednu jedovatou látku, nebo celou řadu různě složitých jedů s rozmanitými účinky na organismus. Složení některých rostlinných jedů není dodnes přesně známé, jejich oddělení (izolace) a stanovení (identifikace) jsou velmi obtížné pro složitost těchto sloučenin i celých směsí obsahových látek v rostlinách. Hlavní jed opia máku setého, tj. morfin, byl izolován již ve 20. letech 19. století, trvalo však téměř sto let, než bylo stanoveno jeho přesné složení a struktura. V opiu se během několika desetiletí intenzivního bádání zjistilo přes 40 dalších alkaloidů a ani dnes nelze považovat výzkum máku setého za ukončený.
OTRAVY JEDOVATÝMI ROSTLINAMI A PRVNÍ POMOC Otravy jedovatými rostlinami mohou mít velmi vážné následky a v některých případech, bohužel stále se vyskytujících, i smrtelné. Jedovaté látky přítomné v rostlinách vnikají do organismu
nejčastěji ústy, a to požitím čerstvých nebo sušených rostlin, případně jejich částí, v nichž jsou obsaženy. Podle charakteru jedu se jeho účinek projeví po delší, či kratší době od vniknutí do organismu, v němž je pomalu, nebo rychle vstřebán. Jen velmi zřídka dochází ke vstřebání – tj. přechodu jedu do krevního oběhu – z dutiny ústní, rovněž ze žaludku je vstřebávání jen nepatrné. Hlavní podíl jedu se vstřebává v tenkém střevě, které vytváří četnými záhyby a laloky (tzv. klky) velkou plochu a tím příznivé podmínky pro tento pochod. Z tlustého střeva je vstřebávání opět jen velmi slabé. Kromě toho mohou jedovaté látky proniknout do organismu dýchacími cestami, dobře se vstřebávají nosní sliznicí (např. při šňupání tabáku) nebo při vdechování i plícemi (např. při kouření tabáku) Některé rostlinné jedy mají dráždivé účinky zevně na kůži a sliznice (např. sliznice ústní, nosní aj.). Po požití a vstřebání v těle člověka nebo zvířete se jed obvykle hromadí především v určitém orgánu, hlavně v játrech a v ledvinách, kde je přeměňován na méně jedovaté látky, případně vylučován ven z těla, hlavně močí. Nezřídka však přitom dochází k poškození těchto orgánů. Některé jedy působí na nervovou soustavu, jiné na srdce, trávicí ústrojí, kůži atd. Jedy účinku rychlého a prudkého působí okamžitě (např. atropin blínu), zatímco jedy opožděného, ale těžkého účinku působí až po několika hodinách (např. kolchicin ocúnu). Některé jedovaté látky se v těle hromadí při opakovaném a pravidelném používání (např. glykosidy náprstníku) a projeví se
až po určité době. Takzvané návykové jedy (např. alkaloidy tabáku) svými pozvolnými účinky vedou obvykle k trvalým a těžkým otravám, přičemž bezprostřední působení při opakování pravidelných dávek je stále menší. Jestliže víme, které rostliny naší květeny jsou jedovaté, dokonce které účinné látky jejich jedovatost způsobují, naskýtá se otázka: Proč tedy dochází k otravám jedovatými rostlinami? Časté jsou otravy jedovatými rostlinami z nešťastné náhody, způsobené většinou záměnou nebo nerozumným jednáním. Bohužel se setkáváme s náhodnými otravami nejčastěji u dětí, které z neznalosti, lehkomyslnosti, nerozumu, zvědavosti, někdy i při vychloubání před kamarády použijí jedovaté plody, semena, sladké části rostlin, vysávají šťávu z květů apod. Dětské otravy rostlinami jsou pestřejší než otravy dospělých, zaviněné nejčastěji neznalostí druhů rostlin, nepozorností a nedbalostí. Děti jsou ochotné sníst ledacos a na mnohé jedy jsou mnohem citlivější než dospělí. Známé jsou případy, kdy dětem zachutnala drobná semena blínu nebo durmanu, barevné plody rulíku, konvalinky či vraního oka, rozpuku apod. Následkem byla těžká otrava, někdy dokonce i smrt. I používání jedovatých léčivých rostlin v lidovém léčitelství skrývá nebezpečí otravy, například při předávkování, podceňování či neznalosti jedovatých účinků některých druhů apod. Tomu však lze snadno předejít předcházející poradou s lékařem, která by při
jakékoliv domácí léčbě rostlinami nikdy neměla chybět. Podráždění kůže nebo i celkovou otravu mohou způsobit i obklady, k nimž bylo použito čerstvých nebo sušených rostlin. I sběr léčivých rostlin, z nichž mnohé jsou jedovaté, vyžaduje zvýšenou opatrnost a dobrou znalost sbíraných druhů. Se zdokonalováním hygienických podmínek u nás prakticky vymizely průmyslové otravy rostlinami v zaměstnání, např. při výrobě tabákových výrobků nebo ve skladech a balírnách jedovatých léčivých rostlin. Vážným civilizačním problémem současnosti se stávají otravy zaviněné toxikomanií (narkomanií), dostavující se při návykovém přijímání jedů nebo při jejich předávkování. U nás je to především tabakismus, který se poslední dobou hojně rozšířil nejenom u mužů, ale i u žen a dospívající mládeže. Mladým lidem je kouření zvlášť nebezpečné – následkem je otrava nikotinem, těžká onemocnění krevního oběhu, dýchací soustavy aj. Velmi nebezpečné je používání morfinu, hašiše, heroinu a jiných přírodních a umělých omamných jedů, s následky většinou těžkými, až tragickými. Otravy jedovatými rostlinami se obvykle projevují brzy, v několika minutách nebo hodinách, a to typickými příznaky. Zejména po požití větších dávek bývá jejich průběh rychlý a těžký. Takové otravy se nazývají akutní, tj. prudké. Otravy s chronickým, tj. vleklým průběhem se dostavují po soustavném dlouhodobém požívání malých dávek jedu, které by samy o sobě organismus nepoškodily.
Zákeřnost a nebezpečí chronických otrav spočívá v pozvolném a zprvu lehkém průběhu. První příznaky zpočátku člověk přehlíží, neuvědomuje si jejich vážnost a třeba ani nezná jejich původ. Dlouhodobým hromaděním jedovaté látky v těle nebo působením jedu je organismus poškozován, protože již není schopen cizorodou látku zneškodnit. V případě rostlinných jedů patří mezi chronické otravy např. již zmíněné následky kouření nebo morfinismu, tj. otravy nikotinem a morfinem. Každá otrava se vyznačuje určitými příznaky, podle nichž je možné určit příčinu onemocnění. Při většině otrav rostlinami jsou příznaky dosti typické a projevují se poměrně rychle. Ovšem na druhé straně nejsou vzácností takové otravy, které je nesnadné rozlišit pro shodné nebo podobné příznaky s jinou počínající nemocí, nebo se příznaky dostavují až po delší době, kdy je jed už z větší části vstřebán. Jak již víme, účinky rostlinných jedů na lidský organismus jsou velmi rozmanité. Některé působí přímo na místě, s nímž bezprostředně přišly do styku. Příkladem mohou být některé pryskyřníkovité rostliny (orsej, sasanky, pryskyřníky aj.), obsahující glykosid ranunkulin, z něhož druhotně vzniká jedovatý protoanemonin. Na kůži vyvolává záněty, otoky a puchýře, někdy dochází i k odumření tkáně. Menší nebo větší dráždění pokožky závisí na jedovatosti účinné látky, její koncentraci a na době působení.
Především u osob se zvláštní citlivostí (tzv. alergií) může být průběh otravy dosti těžký, zatímco jiné lidé na tytéž látky nemusí vůbec reagovat. Alergie se často projevují na celém těle a nejenom na místě dotyku a bývají někdy doprovázeny kopřivkou, nevolností i zvýšenou teplotou. Často vyvolávají kožní alergické stavy prvosenky (primulky), pěstované jako pokojové i zahradní rostliny. Občas se vyskytují dotykové alergie způsobené řadou různých rostlin, k nimž patří: sasanka, bolehlav, lýkovec, máky, vlaštovičník, durman, pryšce, břečťan, čemeřice, pryskyřníky, okurka, tykev, slunečnice, pelargonie, chryzantémy aj. Dlužno však poznamenat, že obvykle to bývají podráždění dočasná, ač nepříjemná, svědivá i bolestivá. Většinou se jedná o nepříjemné stavy, jejichž příčinu si ani neuvědomujeme. Zvláštní druh alergického podráždění, doprovázeného kopřivkou a nevolností, se dostavuje u citlivých osob po požití některých rostlin, zejména aromatického ovoce. U dětí není vzácnosti kopřivka z jahod, podobně mohou působit i některé druhy cizokrajného ovoce (např. citron, banán, ananas) nebo koření. U některých osob se každoročně v období květu trav dostavuje tzv. senná rýma, projevující se podrážděním sliznice horních cest dýchacích a očních spojivek. Příčinou je zvýšená citlivost na pyl. Účinky většiny jedovatých rostlin se projevují až po požití. Řada jedovatých látek dráždí zažívací ústrojí, především žaludek, vyvolává nevolnost, zvracení a průjem. K těmto jedům náleží např. nikotin tabáku nebo ricin skočce. Dosti jedů obsažených v rostlinách
působí na srdce a na cévy. Známými srdečními jedy jsou glykosidy, obsažené v různých druzích náprstníku (náprstníkové glykosidy). Jejich účinky jsou smrtelné, neboť způsobují zástavu srdce. K jedovatým rostlinám působícím na srdce a krevní oběh dále patří konvalinka, hlaváček, oměj, tis, oleandr aj. Štěpením kyanovodíkových glykosidů, které obsahuje např. bobkovišeň, se v organismu uvolňuje smrtelně jedovatý kyanovodík, který je jedem dýchacím. Velmi rychle se vstřebává plícemi a tlumí vnitřní dýchání tkání. Spánek, hluboké bezvědomí až smrt vyvolávají např. alkaloidy morfinanové řady, obsažené např. v máku setém a působící na ústřední nervovou soustavu. Naopak dráždivě působí atropin (rulík, blín aj.), cikutoxin (rozpuk), thujon (zerav) apod. Akonitin (oměj) a některé veratrové alkaloidy (kýchavice) vyvolávají při otravě mj. zvláštní nepříjemné pocity v rukou. Mezi rostlinnými jedy nalézáme i četné látky poškozující ledviny a játra. Některé silice a pryskyřice způsobují v malých dávkách zvýšené vylučování vody, ve větších dávkách vyvolávají zánět ledvin. Těžká a nezřídka smrtelná poškození jater jsou následkem působení účinných látek obsažených v některých druzích starčku a vlčího bobu. Nerozumné požívání oddenku kapradě samce může způsobit oslepnutí, mladých větviček chvojky klášterské křeče hladkého svalstva atd. Rozpoznání a určení otravy jedovatými rostlinami bývá dosti obtížné zejména u dětí, pokud je nepřistihneme přímo „při činu“.
Nalezneme-li dítě vedle rostliny rulíku se zralými plody, nebude zvlášť těžké uhodnout příčinu potíží, které se záhy dostaví. Většinou to nebývá tak jednoduché. Především menší děti jedí různé rostliny, aniž by je znaly, takže na jejich údaje nelze příliš spoléhat. Přestože na zjištění jedovaté rostliny při otravě obvykle nezbývá příliš času, pokusíme se o to. Bez ohledu na příčinu je zapotřebí postiženému poskytnout co nejrychleji první pomoc, a to obecnými zákroky, které jsou pro všechny otravy rostlinnými jedy stejné a nemohou uškodit. Kromě toho je třeba neprodleně přivolat lékaře, případně zajistit převoz otrávené osoby do nemocnice. Při první pomoci se především snažíme odstranit jedovatou látku ze zažívacího ústrojí a tím zabránit dalšímu vstřebávání. Zvracení se pokusíme vyvolat mechanickým podrážděním měkkého patra (pošimráním prstem, pírkem smočeným v oleji apod.) nebo podáváním teplé vody s olejem, máslem nebo sádlem. Vstřebávání jedu ve střevě se zabrání vyvoláním průjmu (pokud se nedostaví samovolně) projímadly, např. ricínovým olejem, odvarem krušinové kůry, hořkou solí (síran hořečnatý) aj. Dále je žádoucí podat látky, které na sebe jed vážou nebo jej srážejí. Vhodný je tmavý, silný, povařený čaj, roztok taninu srážející alkaloidy nebo odvar dubové kůry či žaludová káva. Nejběžnější látkou je adsorpční (tzv. živočišné uhlí), které zachytí většinu alkaloidů a glykosidů a nemůže uškodit ani ve velkých dávkách. Nesmí však dlouho zůstat v zažívacím traktu (tím by se vstřebávání jedu pouze
zpomalilo), proto v případě, není-li průjem, je zapotřebí vyvolat jej projímadly, aby se uhlí vyloučilo i s jedem. Zejména v dětských zařízeních, jako jsou pionýrské tábory, školy v přírodě apod., se doporučuje mít v lékárničce obecný protijed obsahující adsorpční uhlí, kysličník hořečnatý a tanin podle lékařského předpisu. Nakonec si ještě zapamatujeme, že otrávený musí zůstat v naprostém klidu a v žádném případě nesmí dostat alkohol, který by mohl vstřebávání jedu urychlit a zvýšit. Žaludeční a břišní bolesti lze zmírnit horkými obklady. Při srdeční slabosti se doporučuje černá káva. O podání léků a speciálních protijedů může však rozhodnout jen lékař. Na závěr této kapitoly si připomeňme, jak otravám jedovatými rostlinami předcházet, neboť prevence (zabránění otravě) je nejúčinnějším prostředkem. U nejmenších dětí – asi do tří až čtyř let – nezbývá nic jiného než je dobře hlídat a vést k tomu, aby nedávaly všechno do pusy. V zahrádce, u hřiště, pískoviště, před domem apod., kde si malé děti hrají, jedovaté byliny vyplejeme, dřevinám ostříháme převislé větve a včas otrháme jedovaté plody, které jsou v dosahu dětí. V pokročilejším věku je možno děti trpělivě a soustavně poučovat a upozorňovat na nebezpečí otravy. Kromě výchovného působení se tím rozvíjejí jejich poznávací schopnosti a uspokojuje se přirozená dětská zvídavost. Při poučování a seznamování dětí s jedovatými rostlinami bychom neměli opomíjet názorné srovnávání
celých rostlin a jejich částí. Přibližně od deseti let je možné přiměřeným způsobem seznamovat děti se základními odbornými poznatky z botaniky. Zásadně dětem nedovolíme ochutnávat neznámé plody, květy, semena apod. U dospělých přichází v úvahu nebezpečí otravy při neopatrném sběru nebo úpravě jedovatých rostlin léčivých. Zde platí, že druh sbíraný v přírodě je zapotřebí dokonale znát ve všech vývojových stadiích a při sběru je nutno dodržovat základní hygienická pravidla, např. mytí rukou mýdlem, při práci nejíst apod. Jedovaté léčivky nikdy nesbírají děti nebo botanicky nezkušené osoby. Při domácím léčeni bylinami, jak jsme si již řekli, se vždycky napřed poradíme s lékařem. Důležitá jsou rovněž ochranná opatření proti otravám užitkových zvířat jedovatými rostlinami. V zemědělství je jedním z hlavních úkolů zajistit dostatečnou výrobu kvalitní, biologicky hodnotné a zdravé píce, především pro skot. Vedle pícnin pěstovaných na orné půdě podstatně stoupá podíl travních porostů – luk a pastvin. Tyto plochy jsou stále více rozšiřovány a využívány, a proto je třeba provádět důslednou kontrolu zastoupení rostlinných druhů, mj. právě z hlediska jedovatosti některých bylin. To ale předpokládá dobrou znalost jedovatých rostlin pracovníky v zemědělství. V praxi je nejúčinnějším opatřením odstranění a zničení jedovatých rostlin v travních porostech, ve výsevech apod. Přestože otravy hospodářských zvířat rostlinami nebývají vždy rozpoznány, protože mívají podobný průběh jako choroby jiného
původu, způsobují každoročně ztráty v živočišné produkci. Uhynou nejčastěji mladší kusy, protože starší zvířata se jedovatým rostlinám zpravidla při pastvě vyhýbají.
JEDOVATÉ ROSTLINY UŽITKOVÉ Při prvním a velmi povrchním pohledu na užitkovost jedovatých rostlin by bylo možné se domnívat, že jde o rostliny z hlediska významu pro člověka neužitečné, a většinou dokonce škodlivé. To platí však pouze zčásti. Některé druhy jedovatých rostlin skutečně přivodily vážné otravy, ba dokonce i smrt člověka. Značné škody způsobené jedovatými rostlinami byly popsány i u užitkových hospodářských zvířat. Při čtení druhé části knihy, v níž se pojednává o jednotlivých druzích jedovatých rostlin, si však pozorný čtenář bezpochyby povšimne, že mnohé z nich přinášely a přinášejí člověku nemalý užitek. Některé mají dokonce mnohostranné praktické využití. V této kapitole je jen souhrnně zhodnocen užitkový charakter jedovatých bylin a dřevin z hlediska různé činnosti člověka, s uvedením některých příkladů. Při srovnání přehledu jedovatých rostlin s rostlinami léčivými vidíme, že četné druhy patří do obou skupin – jsou jedovaté i léčivé, či lépe: léčivé i jedovaté. Tato užitková stránka rostlin, tj. jejich využití v lidovém i v odborném lékařství, zasahuje až do hlubokého dávnověku člověka a můžeme ji sledovat již od
samých začátků lidstva. Člověk v přírodě vyhledával potravu i prostředky zmírňující jeho bolesti způsobené vnitřními nemocemi nebo zraněními. Se sběrem rostlinné potravy tedy souvisí první poznatky o vlastnostech jednotlivých rostlin – potravinových, léčivých a jedovatých nebo plodin technických. Například na asyrské hliněné destičce s klínovým písmem, která pochází z období 2700 let př. n. l. a je uložena v Britském muzeu v Londýně, je zmínka o hnědé droze – „dceři polního máku“, čímž je pravděpodobně míněno opium. Celkem spolehlivě je dnes doloženo, že ve starém Egyptě se pěstovaly léčivé rostliny, mezi nimiž nechyběly ani některé léčivé rostliny jedovaté, jako např. blín nebo mořská cibule. I původní význam botanických zahrad, v nichž byly pěstovány rostliny především pro užitek, spočíval v zásobování lékařů léčivými rostlinami. Proto byly zahrady léčivých bylin zakládány na pozemcích tehdejších lékařů a v blízkosti klášterů, kde jednou z činností zde provozovaných bylo i léčitelství. Mezi pěstovanými druhy, ceněnými jako léčivé rostliny, přitom nemohly chybět ani četné rostliny jedovaté. V současné době se na léčivé rostliny díváme poněkud jinak, alespoň pokud jde o způsob jejich využití. Na prvním místě léčivé rostliny tvoří nezbytnou složku surovinové základny farmaceutického průmyslu, potřebnou k výrobě asi 40 % (podle některých údajů už přes 50 %) léků. A to se v poslední době stále rozšiřuje intenzivní výzkum rostlinných materiálů a jejich využití. Dnes je
z hlediska možného léčebného využití prozkoumána jen malá část rostlinných druhů, přičemž není pochyb o tom, že ve zbývající většině budou určitě nalezeny další látky významné pro zdravotnictví. Stále se zvyšující objem farmaceutické výroby, vyvolaný růstem spotřeby léků, přináší stále vyšší požadavky na zajišťování potřebných rostlinných surovin. Proto je nezbytné zkvalitňování a další rozšiřování sběru a hlavně pěstování léčivých rostlin. Stojí za povšimnutí, že jednou z nejvíce u nás pěstovaných léčivek je jedovatá rostlina – náprstník vlnatý (Digitalis lanata). Pochází z Balkánu a našel uplatnění až v poslední době, kdy vytlačil náprstník červený. Účinnými obsahovými látkami náprstníku vlnatého jsou nestálé srdeční glykosidy (kardioglykosidy, lanatosidy, digilanidy, kardenolidní glykosidy), jejichž štěpení nastává již při sběru listů. Vyráběné přípravky s obsahem čistých srdečních glykosidů mají významné místo mezi léky na posilnění srdečního svalu. Přes zvýšený důraz na pěstování řady druhů v polních kulturách nelze opomíjet sběr v přírodě, neboť některé druhy v kultuře ani pěstovat nelze, nebo je jejich polní pěstování ekonomicky nevýhodné. Po celosvětově přechodné chemizaci farmaceutické výroby, vrcholící přibližně v padesátých letech tohoto století, obrací se stále více pozornost k rostlinným zdrojům léčiv. Přitom význam a způsob použití léčivých rostlin je rozmanitý. Léčivé rostliny
poskytují léčiva, která nelze chemickou cestou získat, nebo je jejich umělá výroba neúměrně drahá, a tedy nehospodárná – např. srdečních glykosidů, analgetin (morfin, kodein aj.), námelových alkaloidů, reserpinu apod. Ze zkušeností víme, že se léčivé rostliny používají k přípravě čajů, čajových směsí se zvláštním účinkem nebo s podporujícím účinkem léku hlavního; přitom některé jsou při léčbě nenahraditelné (např. při nemocech ledvinových, onemocnění dýchacích cest aj.). Léčivé rostliny se rovněž používají k přípravě tinktur, extraktů, výluhů apod. Konečně látky získané z léčivých rostlin slouží jako modely pro jejich umělou výrobu. Čerstvé léčivé rostliny nebo jejich vybrané části se sušením upravují na drogy, které se dále zpracovávají, případně slouží k izolaci účinných obsahových látek. Z drog vyrobené léčivé přípravky jsou součástmi tablet, injekcí, mastí, kapek apod. Podle vlastních, chemicky definovaných účinných látek se rozdělují drogy, případně rostliny, do skupin, jako např. drogy alkaloidní, glykosidní, hořčinné, tříslovinné, siliční atd. Při domácím používání léčivých rostlin bychom ale měli být velmi opatrní a vždy se nejdříve poradit s lékařem, který provede řádné vyšetření, stanoví diagnózu a určí dávky. Jedovaté léčivé rostliny k laické léčbě nepřicházejí vůbec v úvahu; taková samoléčba by mohla mít škodlivé i tragické následky. Podle účinných látek můžeme rozdělit naše nejznámější jedovaté rostliny:
a) obsahující alkaloidy – námel, blín, durman, rulík, ocún, oměj, bolehlav, kýchavice; b) obsahující glykosidy – náprstník, hlaváček, konvalinka; c) obsahující saponiny – vraní oko; d) obsahující silice – chvojka, rojovník. Je nepochybné, že z jedovatých rostlin a dřevin přinášejí největší užitek rostliny s léčivými účinky. Přesto ale lidé využívají řady jedovatých druhů i jinak. Ve skupině jedovatých rostlin technických se setkáváme s takovými, které obvykle mají hned několik užitečných vlastností, jichž člověk využívá většinou již odedávna. Patří sem rostliny planě rostoucí i pěstované. Například len a konopí poskytují důležitá textilní vlákna; k truhlářským, řezbářským a soustružnickým pracím se používá dřevo dřišťálu, zimostrázu, brslenu, žanovce, krušiny, střemchy, trnovníku, tisu, černého bezu. Květy konvalinky nalezly bohaté uplatnění v kosmetice a v parfumerii, zelené letní lodyhy přesličky rolní slouží odedávna jako prostředek k mytí a čištění kovových a dřevěných nádob. Mezi barvířské rostliny se řadí dřišťál, brslen, řešetlák a vlčí mák. Semena lnu, konopí, máku, skočce a některých dalších jedovatých rostlin poskytují oleje používané k různým účelům, mimo jiné i technickým. Velmi mnoho jedovatých bylin a dřevin vysazujeme pro okrasu do zahrádek, zahrad a parků v řadě dekorativních odrůd a forem různých druhů. Mezi okrasné byliny patří jedovaté oměje, pivoňky,
hlaváčky, orlíčky, ďáblík, konvalinka, brambořík, náprstník, kapraď samec, řebčík, čemeřice, narcisy, máky, prvosenky, koniklece aj. Z jedovatých okrasných dřevin jsou oblíbené lýkovce, dřišťál, zimostráz, žanovec, štědřenec, bobkovišeň, pěnišníky, tis, zerav aj. Některé jedovaté rostliny se běžně v domácnostech pěstují v květináčích. Jsou to známé pokojové rostliny – bramboříky nebo prvosenky, někdy také tulipány a narcisy. Oleandr je nutno v zimě chránit před mrazem ve skleníku, v hale apod. Ač se to může zdát podivné, nalezneme mezi jedovatými rostlinami i takové, které jsou potravinovými surovinami. Člověk využívá jejich nejedovatých částí k přípravě pokrmů. Bezesporu nejdůležitější jsou oddenkové škrobnaté hlízy bramboru; další jedovatou potravinovou rostlinou je bez černý, z jehož peckoviček se připravuje domácí marmeláda a víno, za podobným účelem se sbírají i plody dřišťálu. Mezi kuchyňské koření patří oddenky zázvorovníku, semena muškátovníku, tobolky vanilovníku, bobule pepřovníku, souplodí badyánovníku aj., tzn. části jedovatých rostlin cizokrajných. Kromě uvedených nejběžnějších příkladů se ještě celá řada jedovatých rostlin (jejich listů, květů, plodů apod.) používala a místně ještě používá k přípravě pokrmů. Na závěr se ještě podívejme na některé jedovaté rostliny, které jsou medonosné. Nektar poskytují z jedovatých rostlin např. květy trnovníku, dřišťálu, lýkovce, náprstníku, štědřence, krtičníku, prvosenky, pryskyřníku aj. Pyl včely sbírají z květů hlaváčku, sasanky,
vlaštovičníku, plaménku, orseje, čemeřice, máku a dalších jedovatých bylin a dřevin. Většina jedovatých rostlin poskytuje med, který není jedovatý. Rostliny, u nichž se jed může dostat do
medu, tj. včelařské jedovaté rostliny, jsou vzácné (například Rhododendron ponticum). U některých pryskyřníkovitých rostlin byla zjištěna jedovatost pylu.
ČÁST OBRAZOVÁ Árón plamatý (Arum maculatum) Bylina 0,15–0,4 m vysoká, vytrvávající bílým hlízovitým oddenkem. Zelené, někdy skvrnité čepele dlouze řapíkatých listů jsou podlouhle vejčitého, trojbokého, hrálovitého až střelovitého tvaru. Stvol nese na vrcholu květenství (palice), ukončené bezkvětým kyjem. Palice je obalena kornoutovým toulcem bělavé nebo zelenavé barvy. Ten slouží jako past uzavírající hmyz až do opylení. Nahé jednopohlavné květy jsou v palici uspořádány tak, že naspodu je mnoho samičích květů a nahoře jsou květy samčí. Nad samčími i samičími květy vyrůstají skupiny kvítků jalových, které jsou přeměněny v tzv. překážkové ústroje. Kvete v dubnu a v květnu. Plody jsou lesklé červené bobule. Árón je rostlina teplomilná, náročná na čerstvé, vlhké a humózní půdy. Roste roztroušeně, hojněji v listnatých lesích, hájích a v křovinatých porostech. V čerstvém stavu je celá rostlina jedovatá, především oddenek, obsahující prchavý aroin, saponiny a glykosid, jehož štěpením se uvolňuje kyanovodík. Sušením nebo vařením lze jedovatost oddenku odstranit a v dobách hladu se z něj získávala jedlá škrobnatá látka. Otravy způsobují i bobule a kyselý stonek. Rostlinné šťávy dráždí kůži. Při lidovém léčení se árón uplatňoval jako lék proti dušnosti.
Bažanka roční (Mercurialis annua) Jednoletá bylina se vstřícně větvenými lodyhami vysokými kolem 0,5 m. Světle zelené listy jsou vejčitě až podlouhle kopinatého tvaru, s tupě zubatým okrajem. Na bázi čepele u řapíku mají listy dvě žlázky. Jako dvoudomá bylina vytváří bažanka roční dva typy rostlin se světle zelenými drobnými květy. Prašníkové květy samčích jedinců jsou sestaveny v dlouhé hrozny, delší než podpůrný list, v jehož úžlabí vyrůstají. Samičí rostliny mají 1–3 květy v úžlabí listů. Na témže stanovišti se společně vyskytují oba typy rostlin. Kvete od června do pozdního podzimu. Plod je tobolka. Bažanka roční roste v zahradách, na zelinářských polích, rumištích, u lidských sídel apod. Zapleveluje širokořádkové plodiny na vyhnojených půdách. Tato jedovatá bylina obsahuje glykosidy štěpící se v kyanovodík, silici, saponiny, třísloviny, olej zvaný merkurialin a další látky. Dobytek ji na pastvě nepožírá, neboť nepříjemně páchne. Mléko krav, které byly krmeny bažankou, zmodrá; v píci je tedy nežádoucí příměsí. Otravy byly pozorovány u různých domácích zvířat, většinou však končily uzdravením. Sušením se účinnost jedovatých látek snižuje. Dříve se rostlinná šťáva používala proti zácpě a nať k rozhánění otoků. Jedovatou rostlinou je též bažanka vytrvalá (M. perennis), podle některých autorů se silnějšími účinky než bažanka roční.
Bez černý (Sambucus nigra) Statný keř nebo menší strom dosahující výšky 3–10 m. Větve vyplněné bílou, měkkou lehkou dření jsou v mládí zelené, později šedé s četnými čočinkami. Řapíkaté lichozpeřené listy o 5–7 eliptických až vejčitě kopinatých lístcích s pilovitým okrajem jsou rozestavěny vstřícně. Drobné květy se zeleným kalichem a žlutobílou až bílou korunou vytvářejí nápadná převislá vrcholičnatá květenství. Květy i rozemnuté listy páchnou. Kvete v květnu a v červnu. Plody jsou leskle černé kulovité peckovice v převislém plodenství. Rozmnožuje se semeny, peckovice roznášejí ptáci. Bez černý je u nás hojný ve světlých listnatých lesích, v křovinách a v blízkosti lidských sídel. V rostlině černého bezu je obsažen glykosid sambunigrin, silice, třísloviny, organické kyseliny, saponiny, hyosciopicrin a sambucin. Zaznamenány byly otravy kůrou, listím i plody. Zvířata se listům vyhýbají. Květy se sbírají k přípravě čajových směsí, v domácím léčení se od starověku používají různé rostlinné části, plody obsahují některé vitaminy. Například odvar z květů, obvykle ve směsi s květy lípy a divizny, snižuje horečku a pomáhá při nemocech z nachlazení, revmatismu aj. V domácnostech se z plodů připravovalo víno, zavařenina, marmeláda apod., z květů nápoje a pokrm. Jedovaté účinky má rovněž bylinný bez chebdí (S. ebulus).
Blatouch bahenní (Caltha palustris) Vytrvalá bylina se silným oddenkem a vystoupavými, chudě větvenými a dutými lodyhami, dorůstajícími až 0,6 m výšky. Dlouze řapíkaté přízemní listy jsou okrouhle vejčité až ledvinovité, na okraji vroubkované, zubaté nebo celokrajné. Lodyžní listy jsou menší, dolejší krátce řapíkaté a horní přisedlé. Všechny listy mají hladké, matně lesklé čepele s výraznou žilnatinou. Velké květy jsou nápadné leskle žlutým okvětím a množstvím žlutých tyčinek. Kvete od března do května, ojediněle i podruhé v létě. Plody jsou měchýřky. Ve velkém množství roste blatouch na vlhkých a bahnitých lukách, v močálech, příkopech, na březích rybníků a potoků. Blatouch je rostlina jedovatá přítomností glykosidu ranunkulinu, z něhož druhotně vzniká jedovatý, žlutý a prchavý protoanemonin, dále jsou přítomny saponiny, barviva aj. U člověka byly pozorovány slabší otravy vzhledem k nízkému obsahu účinných látek. Dobytek se blatouchu pro hořkou chuť na pastvě vyhýbá, v seně je větší množství natě nežádoucí příměsí, neboť způsobuje zažívací potíže zvířat. V lidovém léčitelství nalezl tento druh v minulosti uplatnění jako silné projímadlo a prostředek močopudný, šťáva z květů kdysi sloužila k barvení másla. Blatouch patří mezi naše první jarní rostliny, květy však brzy uvadají.
Blín černý (Hyoscyamus niger) Jednoletá ozimá nebo dvouletá bylina, vysoká 0,2–0,8 m, celá lepkavě chlupatá a zapáchající. Lodyhy jsou tupě hranaté, laločnaté listy mají zašpičatělé úkrojky. Květy mají baňkovitý, síťnatě žilkovaný kalich a nálevkovitou, špinavě žlutou korunu s fialovými žilkami. Kvete od června do podzimu. Plod je tobolka uzavřená ve vytrvalém kalichu. Blín černý je hojný v teplejších oblastech, a to na rumištích, úhorech, u cest apod. Zapleveluje hnojené polní a zahradní plodiny. Ve všech částech rostliny a nejvíce v semenech jsou obsaženy prudce jedovaté alkaloidy hyoscyamin, skopolamin, atropin, hořčina hyoscypikrin aj. Proto je jakýkoliv styk s rostlinami blínu, především semeny, velmi nebezpečný a při náhodném požití kterékoli části je lékařská pomoc nevyhnutelná. Uvádí se, že smrtelnou dávkou pro dítě je požití již 10–20 velmi drobných semen. Velmi nepříjemná je též příměs nadzemních částí této hořce chutnající byliny v pícninách. Dnes blín slouží k izolaci účinných látek pro výrobu léků, a proto je i pěstován. V laickém domácím léčení jeho použití nepřichází v úvahu pro nebezpečí otravy. Mnohostranné využití měl tento druh ve středověká – sloužil mj. k omámení při bolestivých operacích a k utišení bolesti zubů, ale i jako součást čarodějných mastí, kouzelných nápojů a jako účinný prostředek k odstranění nepřátel otrávením.
Bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) Vždyzelený keř nebo řidčeji strom vysoký až 6 m. Krátce řapíkaté listy jsou rozestaveny střídavě. Kožovité čepele obvejčitě podlouhlého tvaru jsou celokrajné nebo oddáleně pilovité, na líci nápadně lesklé. Drobné bílé květy skládají přímé, 0,1–0,15 m dlouhé hrozny. Omamná sladkohořká vůně květů připomíná hořké mandle. Kvete v dubnu a v květnu. Plod je kulovitě vejčitá, černá lesklá peckovice. Bobkovišeň lékařská k nám byla přivezena ze Středozemí, kde planě roste v horských, zejména vlhkých a stinných lesích. U nás se tento velmi ozdobný, po celý rok tmavě zelený keř pěstuje v parcích a v zahradách. Při tuhých mrazech omrzá. Bobkovišeň obsahuje ve všech částech glykosid amygdalin, jehož štěpením se v těle uvolňuje prudce jedovatý kyanovodík. Smrtelnou dávkou je přibližně 20 mg kyanovodíku pro dospělého člověka. Navíc otrava postupuje velmi rychle, lékařská pomoc je nevyhnutelná. Zejména dětem mohou být nebezpečné lákavé peckovice, omylem považované za jedlé plody. Z čerstvých listů se získává tzv. bobkovišňová voda, dříve považovaná ze velmi účinný lék, a to jako prostředek utišující bolest, proti zvracení aj., dnes používaná jen velmi zřídka.
Bolehlav plamatý (Conium maculatum) Dvouletá, až 2 m vysoká bylina s lodyhou modravě ojíněnou, naspodu hnědočerveně skvrnitou. Má šedavě zelené listy, 2–3krát zpeřené v podlouhlé peřenoklané úkrojky. Bílé květy jsou sestaveny ve složených okolících s vyvinutými obaly i obalíčky. Kvete od června do září. Drobné plody jsou vejčitě okrouhlé, podélně vlnovitě žebernaté dvojnažky. Bolehlav roste na návsích, rumištích, kompostech apod. Všechny části rostliny obsahují vedle dalších nestálých alkaloidů, silic a jiných látek také mimořádně jedovatý alkaloid koniin. V průběhu vegetačního období kolísá množství látek, a tím i jedovatost jednotlivých částí rostliny; nejjedovatější jsou plody. Sušením jedovatost ubývá, protože alkaloidy jsou látky těkavé. Otravy bolehlavem jsou poměrně vzácné, protože celá rostlina má odporně hořkou chuť a páchne myšinou. Nebezpečí spočívá hlavně v možnosti záměny za některou jinou miříkovitou (mrkvovitou) rostlinu, týká se to především plodů a kořene. Smrtelnou dávkou může být již jeden gram sušených listů bolehlavu a k otravě stačí i čichání k většímu množství čerstvé byliny, zejména jejích nažek. Bolehlavu se k lékařským účelům používalo jen ojediněle. Zato od nejstarších dob nechvalně proslul jako rostlina travičská. V Athénách byl dokonce v 5. století př. n. l. zaveden trest smrti vypitím číše jedu připraveného mimo jiné i z bolehlavu.
Brambořík (Cyclamen sp.) Bramboříky jsou vytrvalé byliny s kulovitou hlízou, z níž po celém obvodu vyrůstají kořeny. Listy přízemní růžice mají dužnaté řapíky a ledvinovité až okrouhle srdčité čepele s nepravidelně vroubkovaným až pilovitým okrajem. Na líci jsou listy tmavě zelené s bělavými skvrnami, na rubu načervenalé nebo našedlé. Květní stopky nesou jednotlivé vonné nicí květy. Koruny s nazpět ohnutými cípy jsou bílé až fialově červené barvy. Plody jsou kulaté tobolky. Planě u nás roste brambořík evropský (C. europaeum). Kvete karmínově červenými květy od července do září. Jen zřídka se vyskytuje v bukových lesích a v křovinách. Pěstován bývá v zahrádkách a nezodpovědní lidé hlízy na přírodních nalezištích vyhrabávají, ačkoliv je tato vzácná bylina chráněná zákonem. Pokojové bramboříky jsou formy bramboříku perského (C. persicum), jehož mateřským druhem je brambořík širolistý (C. latifolium), z Řecka a Malé Asie. Jedovatá je celá rostlina bramboříku, především hlíza, obsahující glykosid cyklamin, který se sušením nebo vařením ničí. Pro člověka jsou jedovaté už 0,3 g hlízy. Na Sicílii hlízy některých druhů slouží k omámení ryb při lovu. Jed však neškodí divokým vepřům, naopak u nich podporuje trávení, což věděli už staří Egypťané, a používali proto bramboříkových hlíz při výkrmu domácích prasat.
Brčál menší (barvínek) (Vinca minor) Vytrvalá bylina až polokeř s dlouhým oddenkem. Plazivé nekvetoucí stonky zakořeňují, kvetoucí jsou vzpřímené, ale nanejvýš 0,2 m vysoké. Vstřícné vždyzelené kožovité listy mají krátký řapík a kopinatou, na líci tmavě zelenou lesklou čepel. Jednotlivé stopkaté květy jsou pětičetné. Nálevkovitý kalich je mnohem kratší než velká pěticípá koruna s krátkou trubkou. Nejčastěji je koruna světle modrá, občas modrofialová, zřídka bílá nebo růžová. Kvete od března do června, někdy až do podzimu. Plod je měchýřek. Brčál menší tvoří souvislé porosty na čerstvě vlhkých humózních půdách listnatých a smíšených lesů. Bývá pěstován v zahradách a na hřbitovech; pochází ze Středozemí. Jedovatá je celá rostlina. Hlavními účinnými látkami jsou alkaloidy (např. vinkamin, vinkamidin, vinkaleukoblastin aj.), jichž bylo izolováno přes 50, dále hořčiny, saponiny, třísloviny aj. Preparáty obsahující některé z účinných látek barvínku se používají např. při léčbě krevních chorob a zhoubného nádorového bujení. V současné době se intenzivně zkoumají i další druhy brčálu. Do čeledi toješťovitých patří také světově známá zmijovice himálajská (Rauwolfia serpentina), domácí v Přední Indii a v Indomalajsku, která obsahuje v kořenech, vedle řady dalších alkaloidů, reserpin – nositele utišujících účinků a snižujícího krevní tlak.
Brslen evropský (Euonymus europaeus) Keř nebo stromek vysoký nanejvýš 6 m. Podlouhle vejčité až kopinaté, na vrcholu zašpičatělé a ke krátkému řapíku zúžené listy jsou na čtyřhranných větévkách rozestaveny vstřícně. Listy – na podzim červenající – i zelené větévky odporně páchnou. Na starších větvích se tvoří fialově hnědé lišty. Drobné čtyřčetné květy se žlutozelenými korunami jsou seskupeny v chudých, dlouze stopkatých květenstvích. Kvete v květnu. Plody jsou nápadně čtyřhranné, červené tobolky s bílými semeny, zcela ukrytými v oranžových míšcích. Brslen evropský roste v údolí potoků, v lesích a křovinách teplejších oblastí. Vyhovují mu vlhčí humózní půdy. V kůře, plodech a kořenech obsahuje brslen alkaloidům podobné látky (převážně evonin), jedovaté srdeční glykosidy (např. evonymin), v kůře kořenů gutaperču. Poměrně časté bývají otravy u dětí přilákaných pěknými nápadně červenými tobolkami a oranžovými míšky. Známé jsou otravy truhlářů zpracovávajících světle žluté, tvrdé a jemně vláknité brslenové dřevo. Olej lisovaný ze semen se v minulosti používal v lidovém léčení, ke svícení a k výrobě mýdla. Tobolky se semeny sloužily jako žluté barvivo, prášek z nich rozetřený s máslem jako mast proti vším. Příbuzný brslen bradavičnatý (E. verrucosa) má větévky poseté drobnými bradavičkami, tobolky žluté a černá semena jen z poloviny obalená míškem.
Břečťan popínavý (Hedera helix) Dřevnatá liána, která se plazí po zemi nebo ovíjí kolem opory, jíž se přidržuje příčepivými kořeny. Až 20 m dlouhé větve nesou vždyzelené, střídavé lesklé listy, jež jsou dvoutvárné. Na plodonosných větévkách jsou listy v obrysu vejčité, s dlouze zašpičatělým vrcholem, na nekvetoucích větévkách třílaločné až pětilaločné, s bělavou žilnatinou a na vrcholu tupé. Stopkaté květy jsou sestaveny do polokulovitých okolíků. Mají nepatrný, sotva zřetelný kalich a nenápadnou, uvnitř žlutavě zelenou a vně nahnědlou korunu. Kvete v září a v říjnu. Plod je modročerná bobule velikosti hrachu, která dozrává až na jaře příštího roku. Břečťan se vyskytuje ve stinných listnatých lesích, v houštinách, na skálách i na zdech. Často se také pěstuje jako hodnotná okrasná rostlina, ale v lesích bychom jej měli chránit, nikoliv vykopávat. Rostliny dosahují vysokého věku, někdy přes 500 let. V našich krajích zůstává jejich kmen tenký, ale v jižních oblastech dosahuje značné tloušťky. Celá rostlina břečťanu je jedovatá, neboť všechny její části – zvláště plody – obsahují saponiny souborně nazývané hederakosidy, třísloviny a glykosidy. U dětí byly popsány i smrtelné otravy po požití prudce jedovatých bobulí; chlupy mladých výhonků a listů vyvolávají kožní podráždění. Dříve se břečťan užíval v lidové léčbě při chronických katarech, plísňovém onemocnění vlasové pokožky aj.
Čemeřice černá (Helleborus niger) Vytrvalá, 0,15–0,25 m vysoká bylina s černohnědým oddenkem, z něhož vyrůstají četné kořeny. Listy, vytrvávající i přes zimu, mají řapík ve spodní části červeně skvrnitý a tuhou, dlanitě dělenou čepel, kterou tvoří 7–10 široce klínovitých, v horní polovině na okraji zubatých lístků. Nové listy se objevují až po květech. Bílé, někdy načervenalé květy jsou poměrně velké, převislé, většinou sestavené v chudém květenství. Na obvodu četných tyčinek vyrůstají nálevkovité medníky. Kvete brzy, od ledna do března. Plody jsou měchýřky. Čemeřice černá pochází z jižní Evropy a u nás se hojně pěstuje v zahrádkách; někdy zplaňuje. Čemeřice je rostlina prudce jedovatá, zejména její oddenek. Obsahuje srdeční glykosidy, z nichž jsou nejúčinnější helleborin, helebrin a desglukohelebrin. I požití malých dávek může u osob s nemocným srdcem přivodit smrt. U dětí byly zaznamenány těžké otravy po požití semen. Dříve čemeřice patřila k domácím léčivým rostlinám, dnes se nepoužívá, ale obsahové látky jsou stále předmětem výzkumu. Staří Řekové podávali prášek z oddenku jako lék proti melancholii a šílenství, přičemž vyvolané kýchání mělo odstraňovat nečistoty z mozku. Jedovaté jsou i ostatní čemeřice s různě zbarvenými květy, pěstované zahrádkáři pod označením H. hybridus. K nejjedovatějším patří čemeřice zelená (H. viridis).
Čičorka pestrá (Coronilla varia) Statná bylina vytrvávající tlustým, rozvětveným oddenkem. Přes 2 m vysoké hranaté lodyhy bývají poléhavé, vystoupavé nebo popínavé. Krátce řapíkaté listy jsou lichozpeřené, s podlouhle vejčitými až čárkovitými lístky v četných jařmech. Ve tmě se oba lístky každého jařma přiklánějí k sobě směrem nahoru, což se označuje jako „spánkové pohyby“. Dlouze stopkaté, bělorůžovofialové okolíky s 10–20 květy vyrůstají v paždí některých listů. Koruny mají růžovou až nafialovělou pavézu, bílý člunek s tmavě fialovou špičkou a dvě bledě růžová až bílá křídla. Kvete od května do podzimu. Plod je poltivý, mělce zaškrcovaný struk. Čičorka pestrá je teplomilná, u nás hojná bylina rostoucí na mezích, stráních, podél cest, na suchých loukách, rumištích i na okrajích lesů. Vyhýbá se zastíněným a zamokřeným místům. Ve všech orgánech této rostliny, převážně v semenech a v listech, se vyskytuje jedovatý glykosid koronilin, působící na srdeční činnost. Z ostatních látek jsou běžné třísloviny, soli organických kyselin, hořčina. Dříve se používalo listů v lidovém léčitelství, avšak vyskytly se i případy, kdy odvar připravený z natě čičorky přivodil smrt. Zvířata spásají bez škodlivých následků mladé rostliny, zatímco starším se vyhýbají. Přesto byly u některých domácích zvířat pozorovány otravy.
Drchnička rolní (Anagallis arvensis) Drobný, jednoletý plevelný druh s vystoupavou nebo poléhavou, větvenou, čtyřhrannou lodyhou, dorůstající délky nanejvýš 0,3 m. Vstřícně rozestavené, slabě lesklé listy jsou přisedlé a mají celokrajné, na vrcholu tuhé čepele široce vejčitého tvaru, na rubu hnědě tečkované. Drobné, rumělkově červené květy vyrůstají jednotlivě na dlouhých stopkách v paždí listů. Kvete dlouho, od května do pozdního podzimu. Plod je tobolka uzavřená ve vytrvávajícím kalichu. Drchnička rolní je u nás hojný, obecně rozšířený plevel na všech půdách polí a zahrad, také na úhorech, řidčeji u cest. Na vápněných půdách roste modře kvetoucí forma. V mírně jedovaté nati i v nebezpečnějších semenech tvoří hlavní obsahovou složku saponiny, z nichž cyklamin se vyskytuje rovněž v bramboříku (Cyclamen sp.). Kromě toho se v rostlině nachází tříslovina, hořčina aj. Drchnička je slavnou léčivou rostlinou minulosti; nať se používala proti bolestem zubů, žlučníku a jater, přikládala se na vředy a rány. Sloužila i jako obecný protijed, zvláště při hadím uštknutí. Pomáhat měla ke zvýšení odvahy, bystrosti, veselosti a dobré nálady, což vyjadřuje i vědecký rodový název drchničky, pocházející z řečtiny (řec. anagalao = smát se).
Dřišťál obecný (Berberis vulgaris) Trnitý, obvykle košatý keř nanejvýš 3 m vysoký, s hladkou kůrou. Střídavé krátce řapíkaté listy jsou vejčité, na okraji jemně pilovité. Vyrůstají ve svazečcích na zkrácených větévkách, v paždí 2–7dílných trnů. Na podzim se kožovité listy zbarvují červeně. Trojčetné květy jsou sestaveny v převislých hroznech. Mají po šesti žlutých lístcích kališních a korunních. Kvete od dubna do června. Plody jsou jasně červené bobule podlouhlého tvaru. Dřišťál je domovem v jižní a ve střední Evropě. U nás roste na výslunných stráních, křovinatých svazích, na mezích i na okrajích lesů. Proti mrazům je odolný. Rostlina dřišťálu – nejvíc hořká kůra – obsahuje vedle jiných látek jedovaté alkaloidy berberin, oxyakantin a další, které působí na ústřední nervovou soustavu. Otravy s vážnějším průběhem však dosud nebyly u člověka zaznamenány. Kůra z kořenů a větví se na jaře sbírá jako léčivá surovina a k výrobě žlutého barviva. Kyselé červené plody, které jsou za zralosti neškodné, obsahují značné množství organických kyselin a vitamínu C. Odedávna se bobule používají k přípravě zavařeniny, kompotů a osvěžujících nápojů. V parcích je dřišťál velmi oblíbenou okrasnou dřevinou, zatímco u polí je nevítaný, neboť je hostitelem rzí napadajících obilí. Jemné žluté dřevo má upotřebení v řezbářství.
Durman obecný (Datura stramonium) Jednoletá, až 2 m vysoká bylina s rozkladitě větvenou lodyhou. Střídavé, dlouze řapíkaté a v obrysu vejčité listy jsou na obvodu hustě laločnatě zubaté, na líci tmavě a na rubu bledě zelené. Velké jednotlivé květy mají bílé, podlouhle nálevkovité koruny s pěti cípy a asi o polovinu kratší pětihranný kalich. Kvete od června až do podzimu. Plod je tobolka. Roste na rumištích, kompostech, kolem plotů, cest apod. jako plevel teplejších oblastí, zejména v dobře hnojených plodinách. Rostliny durmanu obsahují jedovaté alkaloidy (hyoscyamin, atropin, scopolamin), třísloviny aj. Vzhledem k prudce účinným látkám se droga používá jen k průmyslovému zpracování; v lidovém léčitelství je přísně zakázaná. V minulosti využívali protiastmatických účinků koňští handlíři, kteří nemocným koním přidávali před prodejem do píce durmanovou nať, aby zastřeli jejich dušnost. Rostliny durmanu bývají velmi nebezpečnou příměsí v některých plodinách (např. směsky luskovin a kukuřice) pěstovaných na zelené krmení. V zemědělství škodí i tím, že hostí choroby a škůdce kulturních lilkovitých rostlin (bramboru, rajčat, papriky). Vzhledem k působení na nervovou soustavu, což v minulosti bylo nepochopitelné, patřil durman k rostlinám čarodějným; odvar se však používal i k účelům travičským.
Dymnivka dutá (Corydalis cava) Vytrvalá, 0,1–0,4 m vysoká bylina s podzemní, záhy dutou hlízou, která odspodu odumírá. Přímá šťavnatá lodyha je nevětvená a nese jen dva řapíkaté listy. Jejich sivě zelené čepele jsou dvakrát trojčetné – složené s obvejčitých lístků, dále dělených v podlouhlé úkrojky. Květy vyrůstají v paždí velkých listenů a jsou uspořádány v přímém, dosti hustém hroznu. Jsou souměrné, špinavě růžové nebo nažloutle bílé a mají nápadnou zakřivenou ostruhu, obsahující sladkou šťávu. Kvete od března do května. Plod je zobánkatá tobolka. Dymnivka dutá je rostlina světlých lesů a hájů, roste i v křovinách a někdy i na lukách. Na humózních, svěžích a kyprých, živinami bohatých půdách vytváří často rozsáhlé porosty, v nichž obě barevné formy rostou obvykle pohromadě. Tato jarní, podivně po pryskyřici vonící bylina obsahuje ve všech částech, hlavně však v hlízách, četné alkaloidy (korydalin, korybulbin, bulbokapnin aj.). Ve větším množství je jedovatý hlavně bulbokapnin, vyvolávající stav fyzické i duševní strnulosti u člověka i zvířat. Například končetiny zvířat jeho působením zachovávají polohu, do níž je člověk uvede. Otravy lidí nejsou známé, popsány byly jen u zvířat. Již od středověku se hlíz používalo v lidovém léčitelství; některé alkaloidy dymnivky byly donedávna lékem proti nervovým třesům.
Ďáblík bahenní (Calla palustris) Vytrvalá, nanejvýš 0,3 m vysoká bylina s válcovitým, dutým, zeleným, až 0,5 m dlouhým oddenkem. Z vystoupavého vrcholu oddenku vyrůstají tmavě zelené, dlouze řapíkaté pochvaté listy s čepelemi kožovitě lesklými, okrouhle srdčitými a na vrcholu krátce zašpičatělými. Bezlistý stvol je ukončen asi 20 mm dlouhou, zelenavě žlutou palicí drobných, spirálovitě směstnaných květů. Květy jsou nahé, v dolní části palice oboupohlavné, kdežto v horní části jen samčí. Celá palice je obalena plochým, asi 70 mm dlouhým, zašpičatělým toulcem, který je na vnější straně nazelenalý, uvnitř bílý. Kvete od května do července. Plody jsou sytě červené, rosolovité bobule. Ďáblík u nás roste obvykle pospolitě v bažinách, na okrajích lesních tůní, slepých ramen, rašelinišť, v bahnitých březích apod., většinou v mírně tekoucí vodě. Vyžaduje kyselé, živinami bohatší půdy. Všechny části rostlin jsou jedovaté – obsahují alkaloid aroin, saponinové látky aj. Chemismus tohoto druhu zatím ještě není úplně prozkoumán. Nejjedovatější je palčivě chutnající oddenek, ale i u něj se sušením nebo vařením jedovatost ztrácí. Otravy ďáblíkem se vyskytly u dětí, které pojídaly nápadně zbarvené plody, a u domácích zvířat přimíšením listů do píce. Poněvadž jsou bažiny vysušovány, ďáblíku stále ubývá a dnes už patří mezi chráněné rostliny.
Halucha vodní (Oenanthe aquatica) Jednoletá nebo dvouletá, ojediněle i vytrvalá bylina dorůstající výšky asi 2 m. Z oddenku vyráží dutá, rýhovaná, rozkladitě větvená lodyha, dole silně ztloustlá a ze spodních uzlin kořenující. Střídavé listy jsou 2–3krát peřenosečné, s odstávajícími pochvami zúženými v řapík. Úkrojky do vody ponořených listových čepelí jsou niťovité, u nadvodních listů vejčitě kopinaté. Drobné květy jsou bílé, seskupené do plochých okolíků, složených z 8–12 okolíčků. Obal chybí, obalíčky jsou tvořeny šídlovitými listeny. Květy prvního, tj. nejstaršího, okolíku jsou oboupohlavné, u ostatních okolíků téměř všechny neplodné. Kvete od června do srpna. Plod je dvojnažka. Halucha vodní roste ve stojatých, mělkých vodách a močálech, obvykle ve stínu. Dobře snáší i déletrvající sucho. Vyžaduje bohaté humózní půdy. Tato rostlina, jedovatá zejména v kořeni, obsahuje chemicky složitý, prudký jed cikutoxin, dále silici, vosk aj. Nepříjemně ostře kořenně páchne, chuť má palčivou. Kdysi se nať i nažky používaly v lidovém léčení, častěji však ve zvěrolékařství k vymývání ran a k obkladům. Dnes je jako droga prakticky zapomenuta, nehledě k tomu, že použití bez lékařského uvážení a dohledu je vyloučeno. Mezi jedovaté rostliny patří také vytrvalá halucha dutá (O. fistulosa), s okrajovými květy na dlouhých stopkách.
Hlaváček jarní (Adonis vernalis) Vytrvalá bylina až 0,4 m vysoká, se silným černohnědým oddenkem. Jednoduchá nebo v horní části chudě větvená lodyha nese pochvaté listy 2–4krát zpeřené v čárkovité úkrojky, na vrcholu většinou trojzubé. Jednotlivé leskle žluté květy jsou konečné. Mají chlupatý kalich, 10–30 podlouhlých lístků korunních a mnoho žlutých tyčinek. Kvete od března do května. Plody jsou chlupaté zobánkaté nažky. Hlaváček jarní roste u nás roztroušeně na teplých a slunných stráních, na pastvinách a skalnatých svazích teplých oblastí. Rostliny hlaváčku jsou ve všech částech jedovaté; účinnými obsahovými látkami jsou glykosidy – adonodosid, adonidovernosid, adonitoxin, cymarin aj., kromě toho obsahují pryskyřici, saponiny, tuk. Sušením se jedovatost nesnižuje. Glykosidy mají povzbudivý účinek na srdeční činnost, nať se proto sbírá a slouží k výrobě srdečních léků. Domácí, laické použití drogy je však velmi nebezpečné, a proto je nutno před ním důrazně varovat! Zvířata se hlaváčku vyhýbají pro ostrou chuť; pokud ho náhodou pozřou, hrozí jim smrtelná otrava. Hlaváček jarní je rostlina chráněná a sběr v přírodě je přísně zakázán. Pro potřeby farmaceutického průmyslu se pěstuje. Často je tato hezká jarní, ale jedovatá bylina vysazována v zahrádkách; ceněna je i skalničkáři.
Hlaváček letní (Adonis aestivalis) Jednoletá, 0,2–0,9 m vysoká bylina s jednoduchou nebo v horní části chudě větvenou lodyhou. Listy jsou 3–4krát zpeřené v čárkovité, na vrcholu obvykle trojzubé úkrojky. Dolní listy jsou krátce řapíkaté, horní přisedlé. Nápadné květy mají ohnivě červené lístky korunní, na spodině obvykle s černou skvrnou. Kvete od května do července. Plody jsou zobánkaté nažky. U nás se hlaváček letní vyskytuje jako polní plevel teplejších oblastí, roste nejvíce na vápnem bohatých půdách. Podobně jako příbuzný hlaváček jarní (A. vernalis) obsahuje tento druh ve všech orgánech jedovaté srdeční glykosidy (adonidosid, adonidovernosid aj.); analogické je i složení ostatních látek. Jedovaté účinky hlaváčku letního jsou však podstatně menší. Jako polní plevel škodí nejenom tím, že potlačuje kulturní rostliny, ale znehodnocuje rostlinné produkty. Příměs natě v krmivu je pro zvířata nebezpečná, nažky semleté s obilím způsobují hořkou příchuť chleba. Rodový název Adonis pochází od jména Adinium. Podle staré římské báje jím byla nazývána rostlina s červenými květy, která vyrostla na přání bohyně Venuše z krve jejího miláčka lovce Adonise, když byl usmrcen divokým kancem.
Jalovec chvojka (Juniperus sabina) Jehličnatý keř s poléhavými větvemi a nepravidelnou korunou, průměrně 1 m vysoký, v kultuře až 12 m. Načervenalá borka se na starších větvích lístkovitě odlupuje. Velmi tenké a husté větvičky s listy po rozemnutí páchnou. Mladší jedinci mají jehlicovité listy, starší rostliny (asi od 10. roku stáří) mají listy šupinovité, v obou případech ve vstřícném postavení. Květy jsou jednopohlavné, rostliny jednodomé nebo i dvoudomé. Samčí šištice mají spodní šupiny jalové, 10–14 horních párů nese po 2–4 prašných pouzdrech. Samičí šištice mají 4–6 plodních šupin s vajíčky, a rovněž šupiny jalové. Kvete v dubnu a v květnu. Zralé samičí šištice jsou kulovité, černomodré a ojíněné. U nás se chvojka pěstuje jako okrasná dřevina; ale např. na původních slovenských nalezištích je vzácnou a chráněnou přírodní památkou. Vyhovují jí výhřevná, suchá a osluněná stanoviště. Celá rostlina je prudce jedovatá; v páchnoucí silici jsou účinnými látkami alkohol abinol, sabinen, thujol aj. V rukou nezodpovědných lidí měly dříve větévky chvojky na svědomí mnoho životů – zneužívány byly k účelům vražedným či sebevražedným. Už šest kapek silice může přivodit smrt. Kdysi se větvičky používaly, ovšem velmi nebezpečně, k léčení vředů a proti cizopasníkům. Podle staré pověry byly chvojka ochráncem lidí před kouzly čarodějnic a zlých bytostí.
Janovec metlatý (Sarothamnus scoparius) Metlovitě rozvětvený polokeř 0,5–3 m vysoký, s hranatými zelenými větévkami. Starší větve bývají zelenohnědé. Střídavé listy jsou většinou trojčetné, složené z celokrajných, na rubu jemně chlupatých, obvejčitých lístků; na koncích větviček jsou listy jednoduché, rašící obvykle až po odkvětu. Velké motýlovité květy vyrůstají jednotlivě nebo po dvou v úžlabí listů na zkrácených větévkách (tzv. brachyblastech). Dvoupyský kalich je zelený, motýlovitá koruna jasně žlutá, výjimečně bělavá. Kvete od května do června. Plody jsou černé, na švech hustě chlupaté lusky. Janovec metlatý je rostlina suchých písčitých svahů a strání; setkáme se s ním i na okrajích nebo v podrostu světlých lesů, na pastvinách apod. Často vytváří souvislé porosty; při větších mrazech omrzá. Z obsahových látek jsou na prvním místě přítomny jedovaté alkaloidy (spartein, cytisin, sarotamnin aj.), dále glykosid skoparin, třísloviny, hořčina a v kvetoucí nati silice. Otravy jsou celkem vzácné, ale mohou být i smrtelné. Je proto třeba si dát na janovec, zejména na lusky, dobrý pozor! V lékařství má upotřebení nať i čistý izolovaný spartein. Větve se používají jako pletivo na košíky a košťata; poskytují také přadné vlákno. V parcích se janovec pěstuje jako rostlina okrasná.
Jaterník podléška (trojlaločný) (Hepatica nobilis) Vytrvalá, asi 0,15 m vysoká bylina s tmavě hnědým oddenkem, z něhož vyhání tuhé kožovité listy, vytrvávající až do jara příštího roku. Na poměrně dlouhém a tenkém řapíku sedí trojlaločná, vespod nafialovělá čepel. Časně zjara, ještě před vyrašením nových listů, vyrůstají na tenkých dlouhých a chlupatých stopkách úhledné květy s 6-10 modrými (zřídka růžovými nebo bílými) okvětními lístky. Těsně pod každým květem jsou tři podpůrné listeny, někdy nesprávně považované za kalich. Kvete od března do května. Plod je nažka. Jaterník – hojná jarní bylina – je obecně rozšířen v listnatých lesích. Je jednou z prvních na jaře kvetoucích rostlin. Všechny části rostliny obsahují nepatrné množství glykosidu hepatrilobinu a ranunkulinu, z něhož vzniká jedovatý protoanemonin, třísloviny, saponin aj. Jedovatost jaterníku je malá a rostlina nepatří k zvlášť nebezpečným; větší množství účinných látek je zastoupeno v oddenku a v kořenu. V lidovém lékařství se používal odvar sušených listů jako stahující prostředek při krvácení; před vnitřním použitím je však třeba varovat. Ve středověku byly listy a květy prostředkem proti nemocem jaterním a žlučníkovým, ovšem neúčinným. Protože listy tvarem připomínají játra, věřili lidé, že nemocná játra vyléčí. Odtud je i rodové pojmenování Hepatica, které je odvozené z řečtiny (řec. hepar = játra).
Jílek mámivý (Lolium temulentum) Jednoletá, sytě až namodrale zelená tráva s bohatě větvenými svazčitými kořeny a silnými stébly dorůstajícími asi 0,8 m výšky. Drsné listové pochvy mají v ústí uťatý jazýček, výrazné žebrované čepele jsou na líci drsné a na rubu hladké. Až 0,25 m dlouhé, řídké, ploché květenství se skládá z pěti až devítikvětých zploštělých klásků, navzájem oddálených, přitisklých užší stranou k vřetenu. Dlouhé plevy dosahují nebo i přesahují délku klásků. Pluchy s přímou nebo zprohýbanou osinou jsou tupé, na hřbetu zaoblené. Kvete v červnu a v červenci. Plod je chlupatá obilka, tzn. i za zralosti uzavřená v pluše a protistojné plušce, na vrcholu s dlouhou osinou. Jílek mámivý se vyskytuje ojediněle na vlhčích půdách, na úhorech, u cest, na rumištích a jako plevel obilovin v jařinách. Poslední dobou u nás značně ustoupil díky zdokonalenému čištění osiva. Je to nebezpečná jedovatá tráva. Celá rostlina obsahuje mj. saponiny a silici, především v obilkách je přítomen alkaloid temulin, který je produktem houby Stromatinia temulenta. Podhoubí této houby se nejvíce hromadí v obilce pod osemením. Obilky byly příčinou četných otrav (přimíšením do mouky) i zvířat. Dnes je příležitost k otravě malá. Dříve se obilek občas používalo v lidovém léčitelství.
Jírovec maďal (kaštan koňský) (Aesculus hippocastanum) Vysoký strom dorůstající až 25 m, s korunou velmi hustou, košatou, podlouhlou až vejčitou. Kůra je v mládí hladká a šedohnědá, později se mění v černošedou borku, odlupující se v šupinách. Vejčitě kuželovité pupeny jsou lepkavé. Listy má vstřícné, dlanitě 5–7 (–9)četné, s lístky až 0,25 m dlouhými a na okraji dvakrát pilovitými. Květy jsou sestaveny do 0,2–0,3 m dlouhých lat a mají pěticípý, zvonkovitý kalich a 4–5plátečnou, na okraji kadeřavou bílou korunu s červenými a žlutými skvrnami. Kvete v květnu a v červnu. Plody jsou ostnité tobolky s 1–3 velkými semeny (tzv. kaštany). Jírovec maďal pochází z jihovýchodní Evropy a v 16. století se začal vysazovat do parků, na nádvoří veřejných budov a na okraje silnic střední Evropy. V mládí rychle roste, při tuhých zimách u nás slabě omrzá. Mírně jedovatá je kůra s listy. Pokusné zkoumání semen vyvolalo jedovaté následky jen u malého počtu pozorovaných zvířat. Rostlina obsahuje glykosidy (zejm. aesculin), třísloviny, pektiny aj., v květech rutin, v kaštanech je až 40 % škrobu, saponiny, tuk, hořčiny a jiné látky. Dříve se používal jako léčivá rostlina, ojediněle se květy a semena sbírají i dnes. Kaštany jsou hodnotným krmivem zvěře, medonosné květy obsahují sladkou šťávu. Dřevo jírovce je málo kvalitní. Běžný název kaštan koňský má asi původ v užití semen jako léku proti dušnosti koní.
Kalina obecná (Viburnum opulus) Košatý keř nebo i stromek (vysoký nanejvýš 5 m) se světlehnědou až šedožlutou kůrou. Vstřícně postavené řapíkaté listy jsou třílaločné nebo pětilaločné, s laloky hrubě pilovitými. Na bázi čepele jsou drobné, červenavé žlázky. Květy tvoří plochá nebo kulovitá, vrcholičnatá květenství. Obvodové květy vrcholíku jsou čistě bílé, velké a neplodné, zatímco vnitřní květy jsou drobné, oboupohlavné a červenavě bílé. Kvete v květnu a v červnu. Plody jsou leskle červené peckovice s páchnoucí dužninou. Kalina obecná je u nás dosti hojná dřevina na vlhkých až zamokřených půdách v polostínu, mrazem netrpí. Roste v křovinách, v listnatých lesích, na pasekách, při březích vod apod. Jedovatá je především kůra kaliny, obsahující glykosid salicin, tanin, hořčinu viburnin, organické kyseliny, saponiny a jiné látky. U dětí se vyskytly otravy po požití peckovic. Ptáci se plodům zdaleka vyhýbají. Kůry se dříve užívalo v lidovém léčení, dnes praktický význam nemá. Z tvrdého těžkého dřeva kaliny se mj. vyrábějí hračky. Jako okrasná se v parcích pěstuje forma s velkými kulovitými květenstvími, složenými z čistě bílých, velkých, ale neplodných květů (tzv. sněhové koule).
Kapraď samec (Dryopteris filix-mas) Statná vytrvalá rostlina s krátkým, rezavě chlupatým oddenkem, pokrytým zbytky starých listů. Až 1,5 m dlouhé listy mají čepele zpeřené ve 20–30 jařem střídavých lístků členěných v tupé, na okraji zubaté úkrojky. Silné nažloutlé řapíky jsou pokryty rezavými plevinami. V mládí jsou listy spirálně stočené. Na spodní straně listových úkrojků jsou umístěny ve dvou řadách kupky výtrusnic. Z pukajících výtrusnic, které se tvoří od června do září, se uvolňují výtrusy, jimiž se kapraď rozmnožuje. V našich stinných lesích je kapraď samec poměrně častý. Vyskytuje se na svěžích, kyprých a humózních půdách, bohatých minerálními látkami. Pro ozdobné vějířovité listy patří k rostlinám okrasným. Základem účinných obsahových látek je floroglucin (bezdusíkatá látka fenolového charakteru), vedle hořčiny, tříslovin aj. Oddenek se v některých zemích používá k průmyslové výrobě speciálních přípravků proti střevním cizopasníkům. Nelze jej však upotřebit v lidovém léčení pro nebezpečí otravy, oslepnutí i smrti, neboť v něm silně kolísá obsah účinných látek (podle různých nalezišť), a není tedy možné určit správné dávkování. V minulosti kapraď samec patřil k rostlinám čarodějným. Svědčí o tom i některé naše lidové názvy, jako např. čarodějnický kořen, svatojánský kořen, čertovo žebro.
Kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum) Vytrvalá, sytě zelená bylina se silným bělavým oddenkem, z něhož každoročně vyrůstají až 1 m vysoké lodyhy. Poměrně velké, střídavé listy jsou vejčité až eliptické, na rubu našedlé. V jejich úžlabí vyrůstají na krátkých stopkách po 2–6 převislé květy. Trubkovité okvětí je celé bílé, jenom cípy šesti srostlých lístků jsou nazelenalé. Květy opylují čmeláci, lákáni sladkým nektarem na dně okvětní trubky. Kvete v květnu a v červnu. Plody jsou modročerné bobule. Kokořík mnohokvětý je rostlina stinných, hlavně listnatých lesů. Vyžaduje živinami bohaté, čerstvé až vlhké, velmi kypré půdy, neboť oddenky se plazí v nevelké hloubce okolo 50 mm. Jedovaté účinky mají bobule, chutnající za zralosti odporně nasládle. Je proto malá pravděpodobnost jejich požití. Ostatní části rostliny nejsou jedovaté. Bobule obsahují zejména asparagin, třísloviny, saponiny a směs glykosidů podobného složení jako u konvalinky. U dětí se vyskytly otravy také bobulemi příbuzného kokoříku vonného (P. odoratum) a pozorovány byly i otravy u zvířat. Jedovaté účinky mají též červené bobule kokoříku přeslenitého (P. verticillatum) i u nás vzácného kokoříku širolistého (P. latifolium), který má bobule téměř černé. Kokoříky známe rovněž jako ozdobné trvalky zahrad, pěstované obvykle ve stínu vyšších stromů.
Koniklec luční (Pulsatilla pratensis) Vytrvalá, 0,1–0,3 m vysoká bylina s tlustým oddenkem. Chlupaté listy husté přízemní růžice, vyrůstající až po odkvětu, jsou dlouze řapíkaté a třikrát zpeřeně dělené v čárkovité úkrojky. Ještě před listy vyráží z oddenku trs četných lodyh, nesoucích jednotlivé květy s podkvětními listeny odstále chlupatými a rovněž dělenými v čárkovité úkrojky. Nicí květy mají černě (zřídka světle, ojediněle žlutě či bíle) fialově zbarvené lístky okvětní, jež jsou navenek hustě a nápadně chlupaté. Mezi okvětními lístky jsou patrny tyčinky s výrazně žlutými prašníky. Kvete v dubnu a v květnu. Plody jsou chlupaté nažky opatřené přívěsky; četné nažky jsou na vrcholu stonku seskupeny v kulovité souplodí. Koniklec luční roste na suchých a výslunných stráních, ve světlých, listnatých a borových lesích. Hustě chlupaté odění rostliny zabraňuje nadměrným ztrátám vody. V čerstvém stavu je celá rostlina jedovatá obsahem glykosidu ranunkulinu, z něhož se uvolňuje protoanemonin, který se však sušením rozkládá. V kořenech jsou přítomny převážně saponiny. V lidovém léčení se nať v minulosti používala proti kašli a zevně na vyrážky. V naší vlasti roste pouze chráněný poddruh – koniklec luční český (P. pratensis ssp. bohemica). Různé druhy koniklece se pěstují v zahrádkách na skalkách.
Konitrud lékařský (Gratiola officinalis) Vytrvalá, až 0,4 m vysoká bylina s šupinatým oddenkem, z něhož vyrůstá čtyřhranná, přímá nebo vystoupavá lodyha, jednoduchá nebo chudě větvená. Vstřícné trojžilné listy jsou kopinaté s oddáleně pilovitým okrajem, na vrcholu špičaté. Po obou stranách jsou listy zřetelně tečkované. Jednotlivé květy vyrůstají v úžlabí horních listů na dlouhých stopkách. Hluboce vykrajovaný kalich má na spodině dva podlouhlé listence, dvoupyská, široce trubkovitá koruna je bělavá, černě žilkovaná. Kvete od června do srpna. Plod je tobolka. Konitrud lékařský, vlhkomilný až bahenní druh, se roztroušeně vyskytuje podle vod i přímo ve vodě, na močálovitých lukách, v lesních bažinách, v příkopech apod. V čerstvém i suchém stavu je celá rostlina prudce jedovatá přítomností specifických glykosidů (gratiolin, gratiotoxin, gratiolon). Otravy byly pozorovány u člověka, koní a skotu. Jako léčivá rostlina dnes konitrud nemá uplatnění, v minulosti však byl velmi ceněn jako prostředek projímavý, tišicí, hojivý apod. O tom svědčí i jeho vědecký název (z lat. gratia = milost, officinalis = lékařský), vyjadřující kdysi přehnanou víru v jeho všestranné léčivé účinky, jako zvláštní dar milosti boží lidem. Český rodový název je převzatý z polštiny, kde se zdůrazňuje jedovatost rostliny otravující koně (pol. kolski trud).
Konopí seté (Cannabis sativa) Jednoletá bylina vysoká 0,3–2,5 m. Listy jsou střídavé, naspodu lodyhy někdy vstřícné, dlanitě dělené v 5–9 kopinatých, k oběma koncům zúžených lístků s pilovitým okrajem. Konopí je rostlina dvoudomá. Samčí rostliny, které jsou slabší a světlejší, mají v úžlabí horních listů vrcholičnaté laty drobných zelenavých květů prašníkových. Statnější a tmavěji zelené samičí rostliny mají v paždích horních listů svazečky pestíkových květů. Kvete od června do srpna. Plody jsou nažky. U nás se konopí pěstuje málo, jen v teplých oblastech jižní Moravy a jižního Slovenska. Konopí seté je prastará užitková rostlina, pěstovaná ve dvou biochemických formách. Tzv. konopí indické (C. sativa var. indica) vylučuje žlázkami na koncích větévek, na listech a především v samičích květenstvích omamnou pryskyřičnou látku zvanou hašiš, v Mexiku marihuana aj., která je jedovatá a zneužívá se jako opojný prostředek ke kouření, žvýkání, pití výtažku, míchání do cukrovinek ap. Tato narkoticky působící droga obsahuje účinné látky tetrahydrokannabinol, kannabinol, kannabidiol a kannin. Indické konopí se pěstuje hlavně v Orientu, Indii, Africe, Mexiku i v jižních oblastech USA. Forma bez omamného sekretu (nebo jen s nepatrným množstvím), pěstovaná i u nás, obsahuje ve stonku přadná vlákna, tzv. konopí, hlavní provaznický materiál. Z nažek se lisuje vysychavý konopný olej.
Konvalinka vonná (Convallaria majalis) Vytrvalá, nanejvýš 0,3 m vysoká bylina s plazivým oddenkem, z něhož vyrůstají 2–3 eliptické, dlouze řapíkaté listy s blanitými a objímavými pochvami. Stvol je zakončen jednostranným hroznem převislých vonných květů se zvonkovitým, bílým či nažloutlým okvětím. Kvete v květnu a v červnu, na mnoha místech však vůbec nekvete nebo jen spoře. Plody jsou červené bobule s modrými semeny. Konvalinka roste zejména ve světlých listnatých lesích a v křovinách. Rostliny konvalinky jsou jedovaté ve všech částech. Hlavní účinné obsahové látky jsou glykosidy konvallosid a konvallamarin. Konvallatoxin, který v droze vzniká při sušení z konvallosidu, je jeden z nejsilnějších srdečních jedů. Smrtelné jsou již zlomky miligramu této látky na jeden kilogram hmotnosti organismu. Také voda ve váze s konvalinkami je jedovatá. Konvalinka patří mezi staré léčivé rostliny a opět se dnes dostává do popředí zájmu. Sbírají se zejména listy a květy k výrobě léků upravujících srdeční činnost. Konvalinkové silice se používá ve voňavkářství, při výrobě mýdla a šňupavého tabáku. V zahradách se pěstují okrasné formy. V květnu se vonné konvalinky trhají do kytiček, někdy však v nerozumně velkém množství. Mnohem hezčí je několik stonků volně umístěných ve vázičce než mohutná kytice zmačkaných květů, dole svázaných provázkem.
Kopytník evropský (Asarum europaeum) Vytrvalá, nanejvýš 0,1 m vysoká bylina s plazivým tenkým oddenkem, složeným z článků krytých hnědozelenými šupinami. Vystoupavá chlupatá lodyha nese zdánlivě vstřícné, vždyzelené řapíkaté listy. Čepele listové jsou poněkud kožovité, celokrajné, okrouhlé až ledvinité a u řapíku hluboce vykrojené. Na svrchní straně jsou listy temně zelené a lesklé. Krátce stopkaté jednotlivé květy mají vytrvalé baňkovité okvětí, zvnějšku hnědozelené a zevnitř tmavě nachové. Kvete od března do května. Plod je chlupatá tobolka. Kopytník je u nás hojný hlavně v listnatých lesích a v křovinách. Na vlhčích a zastíněných místech roste v širokých trsech. Celá rostlina voní kafrem a má ostře palčivou chuť. Jedovatý je především oddenek, v němž se vyskytuje silice obsahující účinnou látku asaron (neboli kopytníkový kafr), v malém množství glykosid, tříslovinu, sliz, hořčinu, pryskyřice aj. V nati je silice podstatně méně. Asaron ve větších dávkách způsobuje ochrnutí cév a ústřední nervové soustavy; podle některých údajů je smrtelným jedem. Kopytník patřil od nejstarších dob k nejproslulejším léčivým rostlinám, mj. byl považován za nejlepší protijed při otravách. Po nadměrném jídle a pití se šňupal drcený oddenek, aby se vyvolalo zvracení, což ale bývalo starostí jen bohatých lidí. Častěji se oddenek užíval jako jed na myši a krysy.
Koukol polní (Agrostemma githago) Jednoletá, přitiskle šedoplstnatá bylina vysoká až přes 1 m, s lodyhou v horní části chudě vidličnatě větvenou. Vstřícné listy, na bázi srostlé, se třemi výraznými žilkami jsou úzce kopinatého tvaru. Velké jednotlivé pětičetné květy vyrůstají na dlouhých stopkách. Mají červenofialové koruny a zvonkovitý kalich, jehož 5 cípů délkou výrazně přesahuje lístky korunní. Kvete od června do srpna, občas až do podzimu. Plod je tobolka. Koukol polní, původem pravděpodobně ze Středozemí, byl u nás od pradávna obtížným plevelem obilnin. Dnes je již značně potlačen, a pokud se ještě vyskytuje, zejména v ozimých obilninách a vikvi huňaté, svědčí to o nedostatečné péči o čistotu osiva. Jedovaté jsou především plody a škrobnatá, olejnatá semena koukolu, obsahující jedovaté glykosidické saponiny githagin, agrostemmasapotoxin, saporubrin aj. Dříve bývaly otravy hořkou moukou, znečištěnou pomletými koukolovými semeny, dosti časté. Smrtelné otravy se údajně vyskytly i po vypití obilné kávy ze špatně vyčištěného praženého žita. Zvířata se koukolu vyhýbají; jeho příměs v zelené či suché píci znehodnocuje její krmnou hodnotu. Dříve koukol sloužil v domácím léčení, např. jako prostředek proti střevním parazitům; dnes důvody k použití této nebezpečné drogy pominuly.
Krabilice mámivá (Chaerophyllum temulum) Jednoletá nebo dvouletá bylina dorůstající výšky až 1 m. Fialově skvrnitá lodyha je přímá, někdy zprohýbaná, chlupatá, v horní části větvená a pod uzlinami ztloustlá. Střídavé listy mají čepele šedozelené, často hnědočerveně skvrnité, 2 až 3krát dělené ve vejčité až podlouhle vejčité a na okraji zubaté úkrojky. Spodní listy jsou řapíkaté, horní, méně dělené, přisedají na podlouhlých pochvách. Bílé, zřídka načervenalé nebo nažloutlé květy jsou směstnány ve složených okolících, u nichž obal obvykle chybí a obalíčky jsou tvořeny 5–8 široce kopinatými listeny. Okolíčky jsou před rozkvětem převislé, za květu přímé nebo mírně skloněné. Kvete od května do července. Plody jsou dvojnažky. Krabilice mámivá je u nás hojná bylina v pobřežních houštinách, v luzích, na rumištích, ve světlejších lesích i u plotů a zdí. Jedovatost plodů i natě způsobuje alkaloid chaerophylin. Dříve nebývaly vzácností otravy po záměnách nažek krabilice za plody kmínu nebo celých nadzemních částí za nať petržele. Vážné otravy byly pozorovány i u domácích zvířat. Asi od poloviny 16. století se v Německu krabilice mámivá pěstovala v zahradách, patrně jako rostlina léčivá.
Krtičník hlíznatý (Scrophularia nodosa) Až 1,2 m vysoká vytrvalá bylina s uzlinatým oddenkem válcovitého tvaru. Čtyřhranná lodyha je přímá, zpravidla jednoduchá. Vstřícně postavené a krátce řapíkaté listy mají vejčité až podlouhle vejčité čepele s pilovitým okrajem. Stopkaté květy jsou sestaveny v chudých vrcholičnatých květenstvích, která vyrůstají na vrcholu lodyhy v úžlabí kopinatých listenů. Nenápadné malé květy mají široce zvonkovitý, tupě zubatý kalich a pyskatou baňkovitou korunu s nafouklou trubkou. Koruna je hnědočervená, na spodině otevřeného ústí nazelenalá až žlutozelená. Kvete v červnu a v červenci. Plody jsou tobolky. Krtičník hlíznatý je u nás dosti rozšířen ve vlhčích, především smíšených lesích, v pobřežních houštinách, na okrajích vod, rumištích a v křovinách. Rostliny krtičníku obsahují glykosidy (např. skrofularin), saponiny, pálivou hořčinu, tříslovinu, organické kyseliny a další látky. Otravy u člověka dosud nebyly zaznamenány, u zvířat se vyskytly po požití většího množství natě. Starším rostlinám se býložravci pro nepříjemný zápach vyhýbají. Od nejstarších dob se datuje používání krtičníku hlíznatého v lidovém lékařství, a to při rakovině, nemocech štítné žlázy a dýchacích cest, vředech, otocích aj. Léčivé účinky však nebyly prokázány a dnes se nesbírá.
Krušina olšová (Frangula alnus) Statný keř až stromek dorůstající výšky 3–7 m, s větvemi řídkými a zpravidla rovnými. Kůra větví je šedohnědá, lesklá, světle tečkovaná dýchacími otvory. Střídavé celokrajné listy jsou obvejčité, k bázi zúžené; krátké řapíky a na rubu i žilky mají chlupaté. Drobné pětičetné květy s bělavě zelenými korunami a dole srostlým kalichem vyrůstají ve svazečcích po 2–10 v úžlabí listů na krátkých stopkách. Kvete v květnu a v červnu. Plody jsou kulovité, zpočátku zelené, později červené a v době zralosti černé peckovice. Krušina olšová je hojně rozšířená dřevina v lesích, křovinách a pobřežních houštinách, zejména na vlhkých stanovištích. Roste poměrně rychle. Čerstvá kůra obsahuje jedovaté glykosidy (převážně glukofrangulin), třísloviny, hořčiny aj. Čaj ze starší sušené kůry má mírně projímavé účinky bez vedlejších následků. Avšak syrová nebo čerstvě sušená kůra, plody a ostatní části rostliny vyvolávají prudké dávení a průjmy, provázené velkými bolestmi. V dubnu a v květnu se kůra loupe a slouží k výrobě léků. Pro léčebné účely se krušina i pěstuje. Pevné dřevo se používá v řezbářství, soustružnictví aj.
Kustovnice cizí (Lycium barbarum) Trnitý keř dorůstající výšky 1–3 m. Světle šedé prutovité větve jsou obloukovitě převislé a v krátké době vytvářejí obtížně proniknutelnou houšť. Střídavé listy vyrůstají nezřídka ve svazečcích vlivem zakrnění postranních větévek. Celokrajná, podlouhle kopinatá až podlouhlá čepel se k bázi klínovitě zužuje v krátký řapík, nebo je list přisedlý. Květy vyrůstají na dlouhých stopkách v úžlabí listů jednotlivě nebo po dvou až po třech ve svazečcích. Mají fialově červené až špinavě bílé nálevkovité koruny s plochým okrajem. Kvete v květnu až v srpnu. Plod je červená podlouhlá bobule. Kustovnice cizí je původem jihoevropský keř. U nás byla dříve hojně vysazována do živých plotů jako rychle rostoucí dřevina, dnes je však v sadovnictví považována za plevelnou; používá se pouze ve výsadbách na devastovaných půdách, a to pro svoji nenáročnost. Často zplaňuje a je možné ji nalézt jako hustou křovinu podél cest, na železničních náspech, na suchých stráních apod. Kromě jiných látek obsahuje alkaloidy, které při žvýkání nebo požití listů vyvolávají otravu hospodářských zvířat. Chemismus této lilkovité rostliny zatím není podrobně probádán. Ptákům bobule neškodí, v zimě jim jsou nouzovou potravou. U člověka otravy nebyly zaznamenány, patrně pro malou pravděpodobnost požití některé části rostlinného těla.
Kýchavice bílá (Veratrum album) Vytrvalá bylina až 1,5 m vysoká, se silným oddenkem. Široce eliptické až kopinaté listy jsou podélně zřasené, na rubu, zejména v mládí, pýřité, se silně vyniklou žilnatinou. Rostlina začíná kvést až po mnoha letech a kvete s několikaletými přestávkami. Krátce stopkaté, zelené až zelenavě bílé květy jsou sestaveny do bohaté, až 0,6 m dlouhé laty, složené z hustokvětých hroznů. V dolní části květenství jsou oboupohlavné květy, v horní části jen samičí. Kvete od června do srpna. Plod je tobolka. U nás roste poměrně často na vlhčích horských lukách také kýchavice bílá Lobelova (V. album ssp. lobelianum). Hlavními účinnými látkami jsou tzv. veratrové alkaloidy (protoveratrin A a B, germerin aj.), dále je přítomna hořčina, glykosid apod. Pro člověka i zvířata je prudce jedovatý především oddenek; požití 2 g se považuje za smrtelnou dávku. Nebezpečné jsou i mladé rostliny. Přestože je zvířata většinou odmítají, na horských pastvinách jsou vytrhávány a odsekávány. Prášek z oddenku dráždí ke kýchání, a používal se proto do šňupavých tabáků. Má insekticidní účinky, hubí hmyz. Dříve se kýchavice používala v humánním i veterinárním lékařství. V podstatě shodné účinky má u nás vzácná a chráněná kýchavice černá (V. nigrum). S oběma druhy je nutno zacházet jako s prudce jedovatými rostlinami.
Len setý (Linum usitatissimum) Jednoletá ozimá až dvouletá bylina, vysoká až 1,5 m, s hustě listnatými lodyhami jednoduchými nebo nahoře rozvětvenými. Lodyhy vyrůstají buď jednotlivě, nebo v chudých trsech. Střídavé listy jsou přisedlé, celokrajné, čárkovité a na vrcholu zašpičatělé. Stopkaté květy tvoří vrcholičnatá květenství. Blankytně modré (u dnes pěstovaných forem většinou bílé) korunní lístky jsou protkány tmavšími žilkami, modré jsou i prašníky. Navečer a před deštěm se květy sklánějí a mírně přivírají. Kvete od června do srpna. Plod je tobolka, která se buď otevírá a uvolňuje semena, nebo zůstává trvale uzavřena. Len setý, u nás jednoletý, známe jen jako kulturní pěstovanou rostlinu původem asi z Přední Asie; planě v přírodě neroste. Len setý vznikl pravděpodobně z některých druhů středozemských (např. z lnu úzkolistého). V celé rostlině – především v semenech – jsou obsaženy jedovaté kyanogenní glykosidy linamarin a lotanstralin, v semenech je asi 40 % oleje, sliz a další látky. Otravy lněnou natí byly pozorovány u zvířat. V lidovém léčení se semena užívala proti zácpě, žaludečním vředům aj., lněný olej s vápennou vodou na popáleniny. Len je prastará kulturní rostlina poskytující člověku vlákna k výrobě tkanin a olejnatá semena, z nichž se lisuje olej používaný k výrobě mýdel, fermeží, laků, impregnačních hmot apod.
Lilek brambor (Solanum tuberosum) Vytrvalá bylina vysoká 0,5–1 m. Z podzemní hlízy stonkového původu, která byla na jaře vysazena do země, vyhání rozvětvené přímé lodyhy se střídavými řapíkatými a lichozpeřenými listy. V čepelích listů se střídají dvojice větších a menších lístků vejčitého tvaru. Lístky jsou svraskalé a celokrajné, někdy se zářezy. Z podzemní části lodyhy vyrůstají kromě kořenů bezbarvé oddenky tloustnoucí v hlízy. Pětičetné květy jsou seskupeny ve vrcholičnatá květenství. Mají kolovitou světle fialovou nebo bílou korunu a krátce zubatý kalich. Kvete od června do srpna. Plod je kulovitá bobule. Brambor pochází z Jižní Ameriky, planě roste v horách Peru a Chile. Do Evropy byl přivezen v 16. století. Spolu s obilninami jsou dnes brambory nejdůležitější zemědělskou plodinou mírného pásma severní polokoule. Stovky stolních, krmných a průmyslových odrůd se liší dobou dozrávání, velikostí, tvarem, barvou i složením hlíz. Ve všech částech rostliny jsou přítomny jedovaté alkaloidy a glykoalkaloidy, především solanin. Nejvíce je ho v plodech (asi 1 %) a v klíčcích. V hlízách se vyskytuje v zanedbatelném množství a jejich jedovatosti se vůbec nemusíme obávat, pokud jsou brambory zralé a nenaklíčené. Hlízy obsazují především škrob, bohaté jsou také na vitamin C.
Lilek černý (Solanum nigrum) Jednoletá, roztroušeně chlupatá bylina, vysoká nanejvýš 0,8 m. Přímá nebo poléhavá, rozkladitě větvená lodyha je drsně hranatá. Střídavě rozestavené listy jsou řapíkaté, tvaru široce vejčitého a s okrajem laločnatým až zubatým. Pětičetné květy, sestavené v řídkém vrcholičnatém květenství, mají bílé kolovité koruny, které jsou asi dvakrát delší než kalich. Ze středu koruny nápadně vynikají tyčinky se zlatožlutými prašníky. Kvete od května do podzimu. Plody jsou kulovité, leskle černé bobule. Lilek černý roste hojně na rumištích a úhorech jako pozdně jarní plevel; zapleveluje zejména později vysévané širokořádkové plodiny, např. okopaniny, zeleniny aj. Všechny nadzemní části rostliny lilku černého jsou jedovaté, neboť s výjimkou zcela zralých plodů obsahují glykoalkaloid solamargin, alkaloidy solanin a solasonin, dále tříslovinu, saponin a další látky. Otravy byly zaznamenány u člověka, především u dětí, vesměs požitím nezralých plodů. Stejně i u zvířat. Dokonce se u nás vyskytla i hromadná otrava lilkem v dětském zařízení, po včasném odborném zásahu naštěstí bez těžšího průběhu. Při vyšších dávkách však mohou být otravy i smrtelné. Nebezpečná pro hospodářská zvířata je i přítomnost rostlin lilku v porostech pícnin. V minulosti patřil lilek černý k léčivým bylinám.
Lilek potměchuť (Solanum dulcamara) Vytrvalá bylina až polokeř s oddenkem, z něhož vyrůstají až 3 m dlouhé, poléhavé nebo popínavé lodyhy, ve spodních částech dřevnaté. Střídavé řapíkaté listy jsou nejčastěji vejčitě kopinaté, v horní části stonku střelovité, někdy se dvěma úkrojky, téměř trojčetné. Květy tvoří složená převislá květenství, jež vyrůstají na lodyze proti listům. Modrofialové koruny mají špičaté cípy vodorovně rozložené, později nazpět ohrnuté. Naspodu každého cípu je zelená skvrna s bílým okrajem. Z květu vyčnívá zlatožlutý kužel velkých prašníků. Kvete od června do srpna. Plody jsou leskle červené bobule. Lilek potměchuť je rostlina hojná v houštinách u potoků, v příkopech, na lesních pasekách apod., obvykle na stinných místech. Tato jedovatá rostlina obsahuje mj. alkaloid solanin, glykosidní hořčinu dulcamarin, účinný glykoalkaloid solamargin a tříslovinu, především v listech a v mladých větévkách. U člověka byly pozorovány otravy zejména po snědení plodů, omylem považovaných za jedlé ovoce. Všechny části této myšinou zapáchající rostliny chutnají zprvu hořce, později sladce. Odtud je odvozeno české druhové jméno „potměchuť“ i vědecké „dulcamara“ (z lat. dulcis = sladký, amarus = hořký). Mladé výhonky s listy bývaly dříve lidovým prostředkem proti nemocem plicním a kožním.
Locika kompasová (Lactuca serriola) Bylina dvouletá, vysoká asi 1,5 m i více, celá porostlá štětinatými chlupy. Světle zelené až bělavé lodyhy se v horní části rozvětvují. Spodní listy jsou peřenolaločnaté, na okraji čepele a na rubu hlavní žilky ostnité. Horní listy jsou kopinaté. Modravě zelené tenké čepele listů jsou postaveny svisle, údajně ve směru sever-jih, což je chrání před prudkým sluncem. Jasně žluté květy jsou směstnány v četných úborech, seskupených v latnatá květenství. Ještě uzavřené úbory jsou v mládí načervenalé, sušením květy modrají. Kvete od července do podzimu. Plody jsou nažky s měkkým bílým chmýrem. Locika kompasová je hojná bylina především v teplejších oblastech našeho státu, na výslunných stanovištích. Roste na rumištích, u cest, na náspech, úhorech apod. Ve všech částech jsou rostliny lociky jedovaté. Bílé mléko, vytékající po poranění nebo ulomení obsahuje hořčinu, organické kyseliny, silice a další látky. Dříve se locika používala v lidovém léčení jako součást narkotických směsí při bolestivých zákrocích. Občas se u nás vyskytuje jihoevropská locika jedovatá (L. virosa), dříve pěstovaná i jako léčivka; jak napovídá její název, patří rovněž mezi jedovaté rostliny.
Lupina mnoholistá (Lupinus polyphyllus) Vytrvalá bylina dorůstající výšky 0,4–1,5 m. V prvním roce vytváří hustou růžici listů, z níž ve druhém roce a v dalších letech vyrůstá několik dutých nevětvených, v době květu silných lodyh. Dlouze řapíkaté listy mají čepele dlanitě složené z 6 až 15 kopinatých lístků, na rubu jemně chlupatých. Velké motýlovité květy s chlupatým kalichem a modrou, někdy bělavou korunou tvoří výrazné, až 0,5 m dlouhé hrozny. Kvete od června do srpna. Plod je chlupatý lusk. Přestože vlčí bob pochází ze Severní Ameriky, u nás zcela zdomácněl jako rostlina nenáročná na podmínky prostředí. Pěstuje se jako pícnina, na zelené hnojení i jako okrasná trvalka. Běžně zplaňuje a často se s ním setkáváme na okrajích lesů, železničních náspech apod. Rostlina obsahuje glykosidy a jedovaté alkaloidy (lupanin, lupanidin, hydroxylupanin aj.) ve všech orgánech, především v semenech. Přestože se alkaloidy rychle z těla vylučují, byly u zvířat pozorovány i vážnější otravy; některé vyšlechtěné typy jsou bez alkaloidů. U člověka otravy nebyly zaznamenány. Alkaloidy obsahují všechny druhy lupin, z nichž se u nás pěstuje lupina žlutá (L. luteus), lupina bílá (L. albus), lupina úzkolistá (L. angustifolius) aj. Křížením se podařilo získat překrásné zahradní formy téměř všech barev.
Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) Keř vysoký nanejvýš 1,5 m, s pevnými větvemi, které nesou na koncích střídavé, krátce řapíkaté listy, vyrůstající až po odkvětu. Celokrajné čepele listů jsou kopinaté a v horní polovině nejširší, na vrcholu tupé. Čtyřčetné bezkorunné květy jsou po třech nahloučeny v přisedlých svazečcích na hořejších částech větví. Jsou drobné, růžové až růžově fialové (výjimečně bílé), voní omamně. Kvete v únoru a v březnu, při mírné zimě i v lednu, kdežto po tuhé zimě až v dubnu. Plod je leskle červená peckovice. Lýkovec jedovatý se roztroušeně vyskytuje ve vlhčích lesích, listnatých i smíšených. Je to druh polostinný, vyžadující humózní půdy. Někteří lidé se jej snaží v přírodě vytrhnout nebo vykopat, ale to by neměli, neboť lýkovec patří mezi rostliny vzácné. Pěstuje se jako okrasný keřík, roste velmi pomalu. Lýkovec patří mezi naše nejjedovatější rostliny; v hořce chutnající kůře obsahuje pryskyřičnou látku mezerein a glykosid daphnin, který se společně s vonnou silicí nachází i v květech. V peckovicích, které jsou též prudce jedovaté, je přítomen kokkognin. Uvádí se, že 5–8 peckovic stačí k velmi těžké otravě, 10–12 peckovic může být pro člověka smrtelnou dávkou a 30 g sušených listů stačí usmrtit koně. Bolesti hlavy vyvolává i intenzivní vůně květů. Léků z kůry lýkovce se dříve používalo k léčení rozmanitých nemocí.
Mák setý (Papaver somniferum) Jednoletá, až 1,5 m vysoká bylina, celá sivě ojíněná. Přímá lodyha nese střídavé, podlouhlé vejčité, nepravidelně na okraji zubaté a většinou přisedlé listy. Květy s opadavým kalichem mají čtyři velké lístky korunní – obvykle světle fialové nebo bílé, někdy růžové, červené nebo červenofialové – s temnou skvrnou na bázi. Kvete v červnu a v červenci. Plod je tobolka, tzv. makovice. Jako prastará kulturní plodina se mák v mnoha odrůdách pěstuje, přechodně i zplaňuje; planě rostoucí ve volné přírodě se však nevyskytuje. Všechny části máku (kromě semen) obsahují jedovatou mléčnou šťávu, tzv. latex, tuhnoucí na vzduchu v hnědou hmotu – opium. Opium je tvořeno bílkovinami, slizem, pryskyřicí, organickými kyselinami a dalšími látkami. Nejvýznamnější součástí opia jsou četné alkaloidy, z nichž morfin, papaverin, thebain aj. slouží k výrobě mnohých léků. U nás se mák pěstuje pro semena, z nichž se získává olej, ve značné míře se používá i v potravinářském průmyslu. Pozornost se věnuje sběru makoviny (suché prázdné tobolky s horní částí stonku), sloužící k izolaci alkaloidů pro potřeby farmaceutického průmyslu. Jedovaté jsou i alpinské a velkokvěté orientální máky, v zahrádkách pěstované pro okrasu, z nichž mák listenatý (P. bracteatum) patří k novým zdrojům lékařsky významných alkaloidů.
Mák vlčí (Papaver rhoeas) Jednoletá ozimá bylina s jednoduchou nebo větvenou lodyhou, po celé délce štětinatě chlupatou. Dosahuje výšky i přes 1 m. Jednou až dvakrát peřenodělené listy s ostře zubatými úkrojky jsou porostlé štětinatými chlupy. Dolní listy jsou řapíkaté, horní přisedlé. Květy vyrůstají jednotlivě v úžlabí listů na dlouhých, odstále štětinatých stopkách. Mají štětinatý, při rozkvětu opadávající kalich a živě červené plátky korunní, většinou s černou skvrnou na bázi. Kvete od května do podzimu. Plod je tobolka. Mák vlčí je u nás obecně rozšířený polní plevel zejména těžších půd, poslední dobou je však hojný i na lehčích půdách. Roste i na stanovištích neobdělávaných – na rumištích, navážkách, úhorech apod. Celá rostlina obsahuje alkaloidy (zejména rhoeadin), slizové látky, glykosid, v korunních lístcích barviva mekocyanin a mekopelargonin aj. Po poranění vytéká z pletiva mléčná šťáva. Otravy byly pozorovány u lidí i u zvířat. Spásají-li hospodářská zvířata rostliny ve větším množství, mohou otravy končit smrtí. V píci jsou proto rostliny vlčího máku nežádoucí. V lidovém léčitelství i ve farmaceutickém průmyslu nalezly uplatnění hlavně korunní lístky. Řidčeji se u nás vyskytují příbuzné druhy – mák pochybný (P. dubium) a mák polní (P. argemone).
Náprstník červený (Digitalis purpurea) Dvouletá šedě plstnatá bylina vysoká až 1,2 m, vytvářející v prvním roce přízemní růžici listů a ve druhém roce lodyhu se střídavými listy a jednostranným hroznem květů. V obrysu vejčité až vejčitě kopinaté listy se směrem k vrcholu zmenšují. Přízemní a spodní lodyžní listy mají dlouhé řapíky, nejhořejší jsou přisedlé. Trubkovitě zvonkovité koruny souměrných převislých květů jsou nachově červené (zřídka bílé nebo růžové), uvnitř tmavě skvrnité; skvrny mají bílé lemování. Kvete od června do srpna. Plod je v kalichu uzavřená tobolka. Roste ve světlých lesích, častěji na pasekách (u nás v severozápadních Čechách). Pěstuje se jako okrasná a medonosná rostlina, občas zplaňuje. Celá rostlina, hlavně listy, obsahuje účinné jedovaté glykosidy (tzv. digitaloidy) – digitalin, digitoxin, gitoxin, gitorin, gitalin aj., které v čisté izolované formě slouží k výrobě důležitých léků upravujících srdeční činnost. Jako surovina pro farmaceutický průmysl byl náprstník červený již většinou vytlačen účinnějším náprstníkem vlnatým (D. lanata), původem z Balkánu, který má hnědobílé květy s mřížkovitým žilkováním. Sběr a pěstování vyžadují zvláštní znalosti a zkušenosti. Užívání jedovaté drogy podomácku nepřichází v úvahu.
Náprstník velkokvětý (hlinožlutý) (Digitalis grandiflora) Vytrvalá, až 1 m vysoká bylina s válcovitým oddenkem. Mezi obkopinatými pilovitými listy přízemní růžice vyrůstá jednoduchá, nahoře pýřitá lodyha s vejčitě kopinatými listy. Dolejší listy jsou zvolna zúžené v krátký řapík, prostřední a horní jsou přisedlé. Souměrné převislé květy, sestavené do jednostranného hroznu, mají trubkovitě zvonkovité koruny, jež jsou zvenku žluté a uvnitř hnědě síťkované a skvrnité. Kvete od června do září. Plody jsou tobolky uzavřené v kalichu. Náprstník velkokvětý roste ve světlých smíšených lesích, na lesních okrajích a světlinách, na kamenitých stráních. Vyskytuje se jen místy, ale obvykle pospolitě, zejména na čerstvě vlhkých půdách. Obsahuje účinné látky přibližně stejného složení jako náprstník červený. Léčebná účinnost je ale podstatně menší. Jedovaté účinné látky však mohou vyvolat silnou otravu končící i smrtí. Všechny náprstníky – prudce jedovaté rostliny – jsou v rukách laiků velmi nebezpečné a jejich předpisování nemocným je vyhrazeno jen lékaři, jehož pokyny je nutno přísně dodržovat. Otravy mívaly různý původ, ať se jednalo o záměnu při sběru listů, předávkování jako léku, sebevraždu nebo vraždu.
Narcis bílý (Narcissus poticus) Bylina vytrvávající vejčitou šupinatou cibulí a dorůstající výšky 0,2–0,6 m. Mezi 3–7 úzkými až čárkovitými, modravě zelenými kýlnatými listy vyrůstá dutý, ze stran smáčklý stvol s vrcholovým květem. Šest čistě bílých lístků okvětních srůstá ve štíhlou trubku okvětní, ukončenou hvězdovitě rozloženými cípy. Nízká pakorunka v ústí trubky je žlutá, rozšířená v plochou misku s karmínově červeným kadeřavým okrajem. Kvete od března do května. Plod je tobolka. Narcis bílý roste planě ve Středozemí, v Alpách a ve východních Karpatech. U nás se pěstuje pro ozdobné vonné květy v zahradách, parcích a ve sklenících. Listy a stonky narcisů obsahují alkaloid scilain, v květech a v cibulích účinné alkaloidy narcisin a narcipoetin. Jedovaté jsou především cibule. Římský básník Ovidius (43 př. n. l.) ve svém básnickém díle Proměny vypravuje o krásném mladíku Narcisovi, který se při pohledu na obraz své tváře v čisté vodní hladině sám do sebe zamiloval. Láskou hynul a v chorobné touze, aby se stále na sebe mohl dívat, byl bohy proměněn v první květ narcisu. Podle mytologického Narcise se dnes v lékařství názvem „narcisismus“ označuje chorobná láska k vlastnímu tělu a v přeneseném smyslu marnivost, sebeláska a sobectví. Narcis tazzeta (N. tazzeta) má na stonku bílé květy se žlutou pakorunkou.
Narcis žlutý (Narcissus pseudonarcissus) Vytrvalá, nanejvýš 0,5 m vysoká bylina s vejčitou cibulí tvořenou šupinami a masitými spodními částmi 4–6 listů. Z cibule brzy zjara vyrůstají úzké, na rubu kýlnaté, namodralé a mírně žlábkovité listy. Dvouhranný, ze stran zmáčknutý dutý stvol nese jediný, slabě vonný květ. Stavba žlutého květu je poněkud neobvyklá. V ústí nálevkovité okvětní trubky, s šesti odstávajícími cípy lístků okvětních, vyrůstá válcovitá, na okraji vlnitá a vroubkovaná pakorunka, nápadně vyčnívající z květu. Nestejně dlouhé tyčinky jsou v různých výškách vetknuty uvnitř pakorunky v trubce okvětní, pod níž je patrný spodní semeník, částečně zahalený blanitým listenem. Kvete v březnu až květnu. Plod je tobolka. Narcis žlutý je původním druhem západní Evropy. U nás se běžně pěstuje včetně plnokvětých forem v zahradách, parcích, sklenících apod. jako časně zjara kvetoucí cibulovina. Občas i zplaňuje. Nadzemní části rostliny jsou jen mírně jedovaté, zato podstatně nebezpečnější je pro člověka i pro zvířata cibule. Listy obsahují alkaloid scilain, v cibulích a květech jsou přítomny alkaloidy narcisin a narcipoetin, dále byly prokázány silice, tříslovina aj. Otravy osob nastaly již po snědení čtyř cibulí; u vepřů, skotu i jiných zvířat byly otravy zaznamenány po sežrání několika cibulí vyrytých z půdy.
Ocún jesenní (Colchicum autumnale) Vytrvalá, až 0,3 m vysoká bylina, která z hlízy ukryté hluboko v zemi vyhání v září až listopadu fialově nachové květy s dlouhou, zčásti v zemi ukrytou trubkou okvětní s 6 cípy. Květy se na podzim opylují a v květnu příštího roku dozrávají plody. Zjara vyrůstá z hlízy krátký, v zemi ukrytý stonek se 4–5 podlouhle kopinatými celokrajnými listy. Ocún má tedy neobvyklý životní cyklus; kvete na podzim a tobolky jsou zralé na jaře. U nás roste nejčastěji pospolitě na vlhkých loukách, zejména dobře hnojených, v lužních lesích, řidčeji na náspech apod. Ocún je rostlina prudce jedovatá, především hlíza a semena. Ve všech částech obsahuje kolchicin a přes 20 dalších alkaloidů. Těžké, bohužel nezřídka i smrtelné otravy květy, plody a semeny jsou známé hlavně u dětí. Popsána byla smrt dítěte po požití pouhých tří květů nebo několika semen ocúnu. Zákeřnost prudké otravy spočívá mj. v tom, že příznaky se dostavují opožděně (po 2–6 hodinách), takže pomoc je obtížná. Smrtelná dávka je 6 g semen nebo 60 g listů. Dobytek se na pastvě i v suché píci ocúnu většinou vyhýbá, přesto se otravy občas vyskytují. Kolchicin způsobil i otravu mléka koz a ovcí, které spásaly s trávou i ocúnové listy. V lidovém léčení použití ocúnu nepřichází v úvahu pro jeho jedovatost. Semen, hlíz i květů se používá k izolaci kolchicinu, který se uplatňuje ve výzkumu i v praxi.
Oleandr obecný (bobkovnice) (Nerium oleander) Až 5 m vysoký stromek s podlouhlými kožovitými listy rozestavenými vstřícně nebo častěji v trojčetných až čtyřčetných přeslenech. Červené, bílé, zřídka žluté květy jsou pětičetné, s nálevkovitým kalichem a miskovitou korunou, která kromě tyčinek a pestíku uzavírá drobnou pakorunku. Kvete od července do září. Plod je dvojitý měchýřek. Oleandr je domovem ve Středozemí, u nás se pěstuje v domácnostech jako okrasná kbelíková rostlina, která nesnáší mráz. Některé formy jsou velkokvěté a plnokvěté. Účinnými látkami této prastaré kulturní dřeviny jsou srdeční glykosidy oleandrin, neriin, neriantin aj., květy obsahují silici. Vážnými otravami byly postiženy děti i domácí zvířata při žvýkání listů nebo květů. V lékařství se oleandr užívá na výrobu speciálních přípravků upravujících srdeční činnost a působících proti kožním vyrážkám. Jedovatost oleandru je značná a v jižní Evropě bývaly listy prostředkem na hubení krys, potkanů a myší. Jedovatý je i med z květů oleandru. S jedovatými účinky této dřeviny se setkáváme i v dějinách vojenství. Vojáci, kteří pojídali maso opečené na oleandrovém prutu, onemocněli těžkou otravou a někteří z nich zemřeli. Proto byl vydán již v 15. století ve francouzské armádě rozkaz, v němž se přísně zakazovalo používat oleandrové větve k tomuto účelu.
Oměj šalamounek (Aconitum plicatum) Vytrvalá bylina s hlízovitým, řepovitě ztloustlým kořenem a až 1,5 m vysokou, jednoduchou a jen v květenství větvenou lodyhou. Střídavé listy jsou dlanitě 5–7dílné, s úkrojky podlouhle kosočtverečnými a na okraji zastřihovaně zubatými. Stopkaté modrofialové květy tvoří hroznovitá květenství. Lístky kališní jsou korunovitě zbarvené, horní je nápadně přilbovitě vyklenut a uvnitř ukrývá dva medníky. Kvete od července do září. Plody jsou měchýřky. Oměj šalamounek roste na vlhkých místech v lesích a u potoků horského pásma. Vedle řady dalších látek rostlina oměje obsahuje směs prudce jedovatých alkaloidů, z nichž nejdůležitější je akonitin a jeho deriváty. Akonitin je jeden z nejprudších a nejrychleji působících známých jedů; pro člověka je smrtelnou dávkou již několik gramů kořene šalamounku. Z hlíz se akonitin izoluje pro lékařské účely, použití rostlin v lidovém léčení je krajně nebezpečné, a proto nepřichází v úvahu. Staří Slované kořeny oměje trávili lišky a vlky. Neblaze šalamounek proslul v lidovém travičství; býval i součástí čarodějných mastí. V zahradách se vysazuje jako dekorativní trvalka, v přírodě je chráněn zákonem. Podobné účinky mají i naše další druhy – oměj vlčí (A. lycoctonum), oměj jedhoj (A. anthora) a oměj různobarvý (A. variegatum).
Orlíček planý (Aquilegia vulgaris) Vytrvalá bylina s krátkým oddenkem a chudě větvenou lodyhou, kolem 0,5 m vysokou. Přízemní listy jsou 1–2krát trojitě složené z vejčitých trojlaločných lístků s hluboce vroubkovaným okrajem. V dlouze stopkatých květech se pět tmavě modrých lístků kališních střídá s medníky – tj. korunními lístky protaženými v zakřivenou ostruhu obsahující sladký nektar. Čmeláci prokusují ostruhu a loupí tak sladkou šťávu, jinak dostupnou jen hmyzu s dlouhým sosákem. Vzniklými otvory pak sají štávu i včely. Kvete koncem května a v červnu. Plody jsou protáhlé měchýřky. Orlíček roste na lesních loukách i v hájích, na vlhčích a kyprých půdách. Čerstvé stonky, listy a měchýřky obsahují jedovaté glykosidy a alkaloid, způsobující poruchy srdeční činnosti a dechu; šťáva vytlačená z rostliny vyvolává otravu. Dříve se orlíčku užívalo proti žloutence. Na svou krásu orlíček nespravedlivě doplácí tím, že jej nerozumní lidé trhají, přestože je rostlinou vzácnou a ohroženou. Když jej někde naleznete, dobře se podívejte a jděte dál! V zahradách se orlíčky pěstují už mnoho let jako vděčné a nenáročné trvalky různých barev a odstínů. Rodové vědecké jméno rostliny se odvozuje od ostruhy připomínající orlí pařát (lat. aquila = orel), někdy ale také od nálevkovitých medníků zadržujících dešťovou vodu (lat. aqua = voda, legere = sbírat).
Orsej jarní (Ficaria verna) Vytrvalá, nanejvýš 0,3 m vysoká bylina s krátkým oddenkem a kořeny dvojího druhu. Dlouhé a tenké kořeny jsou vyživovací, krátké a kyjovitě ztloustlé kořenové hlízky mají funkci zásobní. Poléhavá lodyha nese řapíkaté, okrouhle srdčité a matně lesklé listy, dolní jsou nahloučeny v přízemní růžici. Květy, které se na noc zavírají, mají 3–5 žlutozelených lístků kališních a nejčastěji 8–9, nezřídka až 12 leskle zlatožlutých lístků korunních. Nápadnost květu zvyšuje mnoho žlutých tyčinek. Ačkoliv orsej v březnu až v květnu bohatě kvete, jen zřídka vytváří plody – nažky. Častěji se rozmnožuje drobnými hlízkami, tzv. rozmnožovacími pupeny na stonku v úžlabí listů. Roste na čerstvých vlhkých půdách, bohatých živinami. Hojný je ve svěžích listnatých a lužních lesích, v křovinách, při potocích apod. V mládí tato rostlina není jedovatá a v některých krajích se z mladých listů připravoval salát. Starší, hořce a palčivě chutnající rostliny však způsobují po požití otravy zvířat i člověka; obsahují glykosid ranunkulin, z něho vzniká jedovatý protoanemonin, saponin fikarin, tříslovinu i vitamín C. Po několikahodinovém přiložení listů vzniká na kůži zánět a tvoří se puchýře. Šťávy z orseje kdysi používali obyvatelé Alp a Pyrenejí jako šípového jedu. rodové jméno Ficaria má patrně původ v podobnosti kořenových hlíz fíkům.
Ostrožka stračka (polní) (Consolida regalis) Jednoletá ozimá bylina dorůstající až 0,8 m výšky. Málo větvená lodyha nese trojčetné, 2–3krát dlanitě dělené listy s dlouhými, úzce čárkovitými úkrojky. Směrem k vrcholu listy přecházejí v nedělené listeny. Květy jsou seskupeny do volných chudých hroznů. Jsou sytě modré až modrofialové, řidčeji růžové nebo bílé, opatřené nápadnou ostruhou. Kvete od května do podzimu. Plod je měchýřek. Ostrožka je běžný polní plevel rostoucí také na rumištích, na mezích, strništích a na suchých stráních. Hojná je především v teplejších oblastech. Rostlina obsahuje účinné alkaloidy napelin, delsolin, delfisin, delkosin, kalkatripin aj., v květech modrý glykosid delfinin, žlutý flavonol aj. Chemismus rostliny zatím není úplně prozkoumán. Jedovatá jsou zvláště semena. Dříve bývala stračka oblíbenou bylinou v domácím léčitelství, avšak její použití bez lékařského dohledu je nebezpečné, nehledě k tomu, že je dnes jako léčivá rostlina již zastaralá. Vysoce ceněným lékem bývala ve středověkém ranhojičství, měla pomoci k rychlému zacelování ran, zatímco ve starověku byla symbolem smutku. Jako polní plevel ostrožka příliš nepotlačuje kulturní druhy. Nepříjemná je především jako příměs v píci nebo semena v mouce. V polní pastvě se jí zvířata vyhýbají. Sušené květy se dříve používaly k barvení cukrovinek.
Pámelník bílý (Symphoricarpos albus) Keř 1–3 m vysoký, hustě větvený. Mladé větvičky jsou šedavě až žlutavě hnědé, starší větévky tmavohnědé až tmavošedé. Vstřícné krátce řapíkaté listy mají vejčitě okrouhlé celokrajné čepele. Pětičetné květy, seskupené v konečných svazečcích, jsou drobné a nenápadné. Mají čtyřzubý nebo pětizubý kalich a bílou nebo růžovou, zevnitř plstnatou korunu zvonkovitého tvaru. Kvete od června do podzimu. Plody jsou známé bílé bobule. Pámelník je původem severoamerická rostlina a u nás zcela zdomácněl. Byl jedním z nejběžnějších keřů v parcích, zahradách, na návsích, podél plotů, u cest apod. Roste prakticky všude, je velmi nenáročný a snadno zplaňuje, zejména v blízkosti lidských sídlišť a na okrajích lesů. Snáší i mírné zastínění, v zimě neomrzá. Rozmnožuje se podzemními výhony. Celá rostlina je poměrně dost jedovatá, především plody, v nichž se vyskytují saponiny a další, dosud neprozkoumané obsahové látky; kořeny obsahují saponiny a třísloviny. Děti si s oblibou hrávají s bobulemi, které za zralosti s praskotem pukají, jsou-li zmáčknuty. Jejich ochutnávání by však bylo škodlivé a nebezpečné. Pámelník je také ceněnou včelařskou rostlinou; medonosný je za každého počasí až do podzimu. Ptactvu slouží bobule v nouzi za potravu, husté křoví je pro ně úkrytem.
Pěnišník (Rhododendron sp.) Pěnišníky jsou stálezelené nebo opadavé keře. Listy mají střídavé, většinou krátce řapíkaté, s více nebo méně podlouhlou čepelí různě zelené barvy. U azalek, které se k nim rovněž řadí, listy na zimu opadávají. Květy pěnišníků jsou buď jednotlivé, úžlabní, nebo skládají hroznovité květenství. Většinou pětičetný kalich má někdy i 6–10 lístků kališních a podobně i zvonkovitá koruna tvoří nejčastěji 5, řidčeji 6–10 cípů, směrem k bázi nestejně hluboko rozdělených. Zbarvení květů je rozmanité – bílé, žluté, růžové, červené, oranžové nebo fialové, s četnými přechody a odstíny. Většina druhů a kultivarů kvete v květnu a v červnu, některé i dříve. Plody jsou tobolky. Rod má skoro 1000 druhů rozšířených hlavně ve východní Asii, méně v Severní Americe, v Evropě a v Austrálii, většinou ve vysokohorském pásmu. Velké množství druhů a jejich kříženců se pěstuje v parcích a v zahradách pro ozdobu. V domácnostech je oblíbený vždyzelený druh R. indicum (Azalea indica), zvaný azalka. Pěnišníky i pokojové azalky jsou jedovaté obsahem glykosidů (např. andromedotoxin, ericolin, arbutin, rhododendrin), které jsou přítomny vedle silic, tříslovin aj. Otravy byly pozorovány u skotu, koní a ovcí při okusování listů nebo celých mladých větviček. Listy se dříve používaly v lidovém léčitelství.
Pivoňka lékařská (Paeonia officinalis) Vytrvalá bylina s hlízovitými vřetenovitými kořeny a s jednoduchou nebo chudě větvenou lodyhou, dorůstající 0,4–0,7 m výšky. Vstřícně rozestavené, řapíkaté listy mají čepele 2–3krát lichozpeřené dělené v podlouhlé až podlouhle oválné, celokrajné lístky, na rubu šedozelené. Velké jednotlivé květy jsou červené. Časté jsou přechody mezi listeny, kališními a korunními lístky. U vypěstovaných plnokvětých forem jsou tyčinky přeměněny v lístky korunní (tzv. petalizace tyčinek). Kvete v květnu a v červnu. Plody jsou měchýřky. Pivoňka lékařská pochází z jižní a jihovýchodní Evropy, u nás se hojně pěstuje v zahradách. Vzhledem k prudce účinným látkám, které mohou vyvolat otravu, se řadí mezi jedovaté rostliny. Z obsahových látek se za účinné považují alkaloidy (peregrinin, peonin), dále byly prokázány třísloviny, glykosidy, v květech barviva a slizy, v kořenech škrob aj. V lidovém léčitelství se květy a kořeny užívaly proti křečím hladkého svalstva, nervovým potížím, záduše, sloužily též ke zmírnění bolestí, zejména při ledvinových kolikách. Dnes se červené korunní lístky v omezeném množství přidávají do čajových směsí ke zlepšení jejich vzhledu. Starověcí čarodějové pivoňku považovali za nezbytnou součást nápojů lásky.
Plamének přímý (Clematis recta) Vytrvalá, až 1,5 m vysoká bylina s válcovitým oddenkem. Přímá lodyha, někdy u kořene zdřevnaťující, nese vstřícné listy. Spodní listy jsou nedělené, horní lichozpeřené, 2–4jařmé, s lístky špičatě vejčitými a téměř celokrajnými. Bílé květy vyrůstají v bohatých konečných latách. Chybí jim koruna a tvoří je čtyři bílé lístky kališní, mnoho žlutých tyčinek a mnoho pestíků. Kvete v červnu a v červenci. Plod je nažka s pérovitě chlupatým přívěskem. Plamének přímý se u nás roztroušeně vyskytuje v teplých, světlých hájích a na křovinatých stráních. Vyžaduje výhřevné půdy bohaté minerálními látkami a chráněné, slunné stanoviště. Plamének obsahuje látky blízko protoanemoninu, saponin, glykosidy aj. I když jsou všechny části rostliny jedovaté, vyskytují se otravy jen výjimečně, neboť celá rostlina je odporné a palčivé chuti. Sušením se některé účinné látky rozkládají. Dříve se plamének používal v lidovém léčitelství, dnes je pro léčebné účely zpracováván jen ojediněle. Čerstvé listy způsobují na pokožce puchýře a záněty, které se jen nesnadno hojí. U nás roste ještě bělokvětý plamének plotní (C. vitalba) s dřevnatým, liánovitým stonkem. V zahradách se pěstují velkokvěté druhy a kříženci rozmanitých barev, z nichž nejznámější je C. jackmanii s modrými až modrofialovými květy.
Podražec křovištní (Aristolochia clematitis) Vytrvalá oddenkatá bylina, dorůstající výšky 0,2–1 m. Jednoduchá kolénková přímá a v horní části mírně křivolaká lodyha nese střídavé, dlouze řapíkaté listy. Jejich žlutozelené čepele jsou zaokrouhleně srdčité, na bázi vykrojené a na okraji drobně pilovité. Květy vyrůstají v úžlabí listů ve svazečcích. Sírově žluté okvětí, tvořené 3 srostlými lístky, je naspodu vakovitě vyduté, ve střední části úzce trubkovité a nahoře jazykovitě rozšířené ve vejčitý cíp. Uvnitř je okvětní trubka porostlá zpočátku dolů obrácenými chloupky, které uvězní hmyz až do opylení. Kvete od května do července. Plod je tobolka. U nás je podražec poměrně častý v nejteplejších oblastech. Roste na okrajích a v řídkých lesích, ve světlých hájích, na vinohradech, v křovinách, u cest apod., na sušších půdách bohatých dusíkem. Tato nepříjemně páchnoucí rostlina je celá jedovatá. Obsahuje kyselinu aristolochiovou, silici, hořčinu zvanou klematitin, tříslovinu, barvivo, pryskyřici aj. Otravy podražcem mohou být při větších dávkách smrtelné; požití je však málo pravděpodobné a i zvířata jej odmítají. Dříve býval podražec oblíbenou léčivou rostlinou, dnes se používá ojediněle. V některých zemích ještě slouží k výrobě mastí, čípků a injekcí, používaných na kožní choroby, záněty žil apod. Obsahové látky ještě nejsou zcela prozkoumány.
Posed bílý (Bryonia alba) Vytrvalá bylina s řepovitě ztloustlým kořenem a s otáčivou štětinatou lodyhou, 2–4 m dlouhou. Stonek nese řapíkaté, 5–7laločné listy a spirálovitě stočené úponky. Zelenavě bílé květy jsou jednopohlavné, mají pětidílnou korunu a pětizubý, poněkud ohrnutý kalich. V úžlabí horních listů jsou květy samičí, zatímco samčí květy vyrůstají v úžlabí spodních listů. Kvete v červnu a v červenci. Plody jsou černé bobule velikosti hrachu. I když posed pochází ze Středozemí, u nás zcela zdomácněl. Nalezneme jej v křovinách, na plotech, v lužních lesích a v pobřežních houštinách, na zahrádkách ke krytí loubí a besídek se dnes již téměř nepěstuje. Celá rostlina je značně jedovatá a nebezpečná, hlavně kořen. Obsahuje účinné glykosidické hořčiny bryoreziny – bryomarid (bryamarin) a bryodulkosid (bryonin), podle některých údajů též alkaloid bryonicin. Pro děti mohou být lákavé především bobule, ale 15 kusů usmrtí dítě a 50 bobulí dospělého člověka. Šťáva působí dráždivě na pokožku, obsahuje třísloviny, silici, sliz a stopy alkaloidů. Dlouho byl posed bílý v pověrách považován za čarodějnou rostlinu. Vzhledem k přisuzované nadpřirozené síle se jeho český název odvozuje od „posedl“ – tj. kořen zlým duchem posedlý neboli sídlo zlého ducha. Velmi podobný posed dvoudomý (B. dioica) má bobule červené.
Prvosenka jarní (Primula veris) Vytrvalá, až 0,3 m vysoká bylina s oddenkem, z něhož vyrůstá přízemní růžice vejčitě podlouhlých listů. Vrásčité čepele, naspodu zúžené v křídlatý řapík, mají nepravidelně vroubkovaný okraj. Ze středu listové růžice vyrůstá stvol s okolíkem květů. Voňavé květy mají mírně nafouklý hranatý kalich a sytě žlutou korunu. Kalich od válcovité, nahoře zvonkovitě rozšířené trubky korunní poněkud odstává. Kvete od března do května. Plod je tobolka. Prvosenka jarní je hojná ve světlých lesích, hájích a v křovinách na svěžích kyprých půdách. Všechny části rostliny, hlavně oddenek s kořeny, obsahují směs saponinů (primulin aj.), značně jedovatý cyklamin, glykosidy (primulaverin, primeverin aj.), třísloviny, silice aj. Odvar z květů a oddenků se používá při nemocech plicních, ledvinových a při kataru průdušek. Dávkování stanovuje pouze lékař. Dříve byla prvosenka jarní považována za kouzelnou rostlinu odhánějící zlé duchy a pomáhající otevírat v zemi ukryté poklady. My si ale musíme pamatovat, že podzemní části této milé jarní byliny je třeba ponechat na místě. Proto si na jaře natrháme hezkou kytičku, ale nebudeme vyrýpávat oddenky! Prvosenka vyšší (P. elatior) s podobnými účinky má sírově žluté květy, kalichy úzce válcovité a těsně přilehlé ke korunní trubce. Roste ve vyšších polohách.
Pryskyřník plazivý (Ranunculus repens) Vytrvalá, až přes 0,5 m vysoká bylina s bohatými svazčitými kořeny a s nadzemními výhonky, které na uzlinách zakořeňují. Lodyhy jsou plazivé či vystoupavé. Přízemní listy řapíkaté, 1–2krát trojčetné s nepravidelně zubatými úkrojky, podobné listům celeru. Lodyžní listy jsou směrem k vrcholu stále jednodušší, s užšími úkrojky a kratšími řapíky, nejhořejší jsou přisedlé. Stopkaté květy mají leskle zlatožlutou korunu a chlupatý, volně ke koruně přiléhající kalich. Kvete od května do července. Plody jsou zobánkaté nažky tvořící kulovitá souplodí. Pryskyřník plazivý je všeobecně hojný druh, vyskytující se na území celého našeho státu. Roste na vlhkých až zamokřených a stinných místech – na lukách, v příkopech, na březích vod i jako polní a zahradní plevel vlhčích půd. Snáší i sešlapování a mechanické poškozování. Rostliny pryskyřníku plazivého jsou jedovaté přítomností glykosidu, ranunkulinu, z něhož se uvolňuje protoanemonin, který vyvolává podráždění kůže, po požití natě se dostavuje podráždění sliznic a otrava. Zejména je třeba dát pozor na oči; otravy však jsou málo pravděpodobné. Zvířata se při pastvě této bylině vyhýbají; v píci je nežádoucí, neboť snižuje její kvalitu.
Pryskyřník prudký (Ranunculus acer) Vytrvalá, 0,3–1 m vysoká bylina s krátkým oddenkem, z něhož vyrůstá dutá, většinou silně rozvětvená lodyha. Přízemní listy jsou dlouze řapíkaté, čepele dvakrát dlanitě dělené v čárkovitě kopinaté úkrojky se zubatým okrajem. Lodyžní listy mají kratší řapíky a čepele jednodušeji dělené, nejhořejší listy jsou přisedlé a úplně rozdělené v úzce čárkovité úkrojky. V mládí jsou listy hedvábně stříbřitě chlupaté. Středně velké květy mají leskle zlatožlutou korunu a chlupatý kalich. Kvete téměř po celý rok od května do podzimu. Plody jsou zobánkaté nažky, směstnané v kulovitém souplodí. Pryskyřník prudký roste na lukách, v příkopech, v křovinách i v lesích. Celá rostlina obsahuje v poměrně velkém množství glykosid ranunkulin, z něhož se uvolňuje jedovatý protoanemonin, saponiny aj. Na kůži způsobuje šťáva z pryskyřníku zrudnutí a puchýře; pro člověka i pro zvířata je nať jedovatá. S častými otravami se zemědělci setkávali u dobytka, zejména u mladších kusů, po pastvě na plochách s hojným výskytem této rostliny. Přestože se jedovatost pryskyřníku sušením snižuje, v seně je nežádoucí. Pro obsah ranunkulinu jsou nebezpečné i ostatní druhy pryskyřníků.
Pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias) Vytrvalá bylina vyhání z bohatě větveného oddenku trsnaté, až 0,4 m vysoké lodyhy, naspodu brzy bezlisté a načervenalé, v horní části větvené a hustě listnaté. Střídavé listy jsou úzce čárkovité a hustší na plodných lodyhách, ukončených květenstvím podepřeným listeny. Květy jsou nepatrné a tvoří je buď jediný pestík, nebo jediná tyčinka. Vidličnatě větvené větve nesou vlastní oboupohlavné květenství (tzv. cyathium) se středním semeníkem, umístěné v úžlabí dvou vstřícných listenců, v mládí žlutých a za plodu načervenalých. V úžlabí pěti srostlých listenců vyrůstají tyčinky. Mezi listenci jsou čtyři žluté žlázky. Kvete od dubna až do podzimu. Plod je tobolka. Pryšec chvojka je velmi hojně rozšířeným druhem na neobdělávaných stanovištích. Intenzivně se rozmnožuje také částmi kořenových výběžků. Při utržení z rostliny prýští bílá mléčná šťáva, která obsahuje organické kyseliny, olej, kaučuk, silice, pryskyřice aj. Šťáva je jedovatá – na pokožce způsobuje puchýře a vředy, zvláště je nebezpečná očím. V lidovém léčitelství se používá proti bradavicím. Jedovaté rostliny snižují kvalitu píce, dobytek se pryšci vyhýbá. Škodí i tím, že je mezihostitelem rzi hrachové (Uromyces pisi). Podobné účinky mají i další druhy pryšce.
Přeslička rolní (Equisetum arvense) Vytrvalý, 0,1–0,6 m vysoký druh, setrvávající v půdě soustavou bohatě větvených oddenků, zasahujících do hloubky až přes 1 m. Vytváří dvojí typ lodyh. Jarní jednoduché, světle hnědé lodyhy, které po vypadání výtrusů odumírají, a letní přeslenitě větvené zelené lodyhy s funkcí vyživovací. Jarní lodyhy nesou na vrcholu výtrusný klas, z něhož se v dubnu a v květnu vysypávají výtrusy. Kromě toho se přeslička intenzivně rozmnožuje částmi oddenků a hlízkami vytvářejícími se v oddenkových článcích. Přeslička rolní je velmi nepříjemným a úporným plevelem ve všech plodinách, na všech půdních druzích. Hojná je i na rozmanitých neobdělávaných stanovištích (louky, meze, náspy, příkopy apod.). Letní lodyhy – vyrážející v květnu – obsahují poměrně velké množství kyseliny křemičité, saponin equisetonin, organické kyseliny, hořčinu, glykosidy a stopy alkaloidů. Jedovatost přesličky byla prokázána, ač kolísá podle stanoviště. V píci je nevítanou příměsí, sušením se její jedovatost nesnižuje. Přeslička rolní je prastará léčivá bylina, používaná v čajových směsích příznivě ovlivňujících látkovou výměnu, při špatně se hojících ranách, vředech aj. Suchá nať sloužila i k leštění cínového nádobí. I jiné druhy přesličky (lesní E. silvaticum, bahenní E. palustre aj.) jsou jedovaté.
Rojovník bahenní (Ledum palustre) Keřík dorůstající výšky asi 1 m, s větévkami vodorovně odstávajícími a v mládí hustě rezavě chlupatými. Podobně chlupatý je i rub krátce řapíkatých, podlouhlých až kopinatých listů, na líci sytě leskle zelených. Listy jsou střídavé, vytrvalé, s kožovitou a na okraji slabě podvinutou čepelí. Květy tvoří bohatá květenství na koncích větví. Mají jen nepatrný kalich a rychle opadavou bílou korunu, z níž nápadně vyčnívají tyčinky. Kvete v květnu až v červenci. Plod je převislá tobolka. Rojovník bahenní je druh rašelinný, náročný na vlhkost půdy. Na rašeliništích obvykle roste pospolitě, řidčeji se vyskytuje na vlhkých a stinných pískovcových skálách porostlých mechem a v rašelinných lesích. Je to druh vzácný a chráněný; pro ozdobu bývá pěstován v zahradních rašeliništích. Ve všech částech obsahuje silici s jedovatým ledolem (tzv. rojovníkový kafr), glykosidy (např. arbutin), třísloviny, hořčiny, organické kyseliny aj. Jedovatá je celá rostlina, nejvíce listy, které omamně páchnou a chutnají hořce. Jako lidového léčiva se dříve používalo květů a listů proti horečkám, černému kašli aj., ovšem s nebezpečím otravy. Prášek ze sušených listů býval oblíbeným prostředkem odpuzujícím moly, blechy a štěnice. Ve středověku se listy rojovníku zneužívaly jako opojná přísada do piva a jako náhražka chmele.
Routa vonná (Ruta graveolens) Vytrvalá bylina až polokeř dorůstající výšky 0,2–0,8 m. Kořeny starších rostlin dřevnatí. Rozvětvený stonek nese střídavě rozestavené, 2–3krát lichozpeřené listy s vejčitě kopinatými úkrojky. Na líci jsou listy žlutozelené, na rubu modravě ojíněné. Četné siličné nádržky prosvítají jako jemné tečky na lodyhách a na listech. Květy se zelenavě žlutými korunami jsou uspořádány ve složených květenstvích. Kvete od června do září. Plod je tobolka. Routa vonná se u nás odedávna pěstuje v zahrádkách, původem je ale ve východním Středozemí. Daří se jí v lehčích, svěžích půdách na slunných, chráněných stanovištích; občas i zplaňuje. Rostlina obsahuje jedovatou silici, glykosid rutin, hořčinu, tříslovinu a další látky. Páchnoucí nať je nepříjemně hořká. Otravy při větších požitých dávkách mohou končit i smrtí. Při styku s čerstvou i sušenou rostlinou je třeba používat rukavic; obsažená silice vyvolává na kůži záněty. Dříve routa bývala velmi ceněnou a oblíbenou léčivou rostlinou, sloužící jako prostředek proti křečím, revmatismu, závratím aj. Pro výrazný zápach se v zahrádkách pěstovala i k odpuzování nepříjemného hmyzu a škůdců. Je to rostlina medonosná. Dnes se z natě získává destilací silice používaná pro výrobu kosmetických přípravků a likérů.
Rozchodník ostrý (Sedum acre) Vytrvalá oddenkatá trsnatá bylina, nanejvýš 0,15 m vysoká, s vystoupavými lodyhami. Jalové lodyhy jsou hustě listnaté, zatímco květní jen řídce olistěné. Listy jsou střídavé, dužnaté, vejčité a hladké, chutnají palčivě ostře. Žluté květy jsou seskupeny v konečných chudých vijanech. Mají 5 zelených lístků kališních a stejný počet asi třikrát delších lístků korunních. Kvete od května do srpna. Plody jsou měchýřky. Rozchodník prudký je velmi hojná bylina na suchých stráních, zdech a sutích, na pahorcích, na skálách i na náspech. Je druhem výslunných a suchých stanovišť. Šťáva vytlačená z rostliny je jedovatá, způsobuje poruchy zažívacího ústrojí, zvracení, bolesti hlavy a slabé omámení. Na pokožce vyvolává zčervenání, podráždění a záněty; obzvlášť je nebezpečná očím. Doposud byl v účinných látkách rozchodníku prokázán alkaloid semadin a glykosid rutin, předpokládá se však, že zde existují ještě další sloučeniny. Natě rozchodníku se používalo v lidové lékařství ke snížení vysokého krevního tlaku, k léčení hnisavých ran a vředů, plísňových nemocí, při otravách aj. Tato zajímavá, drobná bylina nalezla uplatnění i v pohádkách, kde šťáva z rozchodníku měla úlohu zázračné a živé vody.
Rozpuk jízlivý (Cicuta virosa) Vytrvalá, až 2 m vysoká bylina se ztlustlým oddenkem, uvnitř většinou přehrádkovaným na příčné dutinky. Dutá lodyha je na povrchu jemně rýhovaná. Listy má 2–3krát zpeřené v dlouze kopinaté úkrojky s ostře pilovitým okrajem. Bílé pětičetné květy skládají složené okolíky. Obal dlouze stopkatého okolíku většinou chybí, zatímco obalíčky jsou tvořeny četnými, dolů sehnutými listeny. Kvete od července do září. Plod je široce vejčitá, úzce žebernatá dvojnažka. Rozpuk roste roztroušeně na bahnitých březích stojatých vod, na mokrých lukách apod. Rozpuk jízlivý je jednou z našich nejjedovatějších bylin. Celá rostlina – především oddenek – obsahuje chemicky složité prudké jedy cikutoxin a cikutol, vedle dalších látek (silic, terpenů aj.). Sušením se jeho jedovatost nesnižuje. Čerstvý oddenek chutná nasládle, voní po celeru a po rozlomení z něj prýští nažloutlá, na vzduchu tmavnoucí šťáva. Požití jednoho oddenku již může přivodit smrt. Větší množství rostlin otráví i stojatou vodu, v níž rostou. K otravám vesměs dochází u dětí, které se domnívají, že nalezly planý celer, petržel nebo puškvorec. Několik chlapců se údajně otrávilo tím, že si z lodyh rozpuku udělali píšťalky, na které hvízdali, přičemž jed přešel do úst. Ovšem ani otravy dospělých nebyly dříve vzácností. Až se při toulkách přírodou s rozpukem setkáte, buďte obzvlášť opatrní!
Rulík zlomocný (Atropa bella-donna) Vytrvalá, až 2 m vysoká bylina s tlustým, válcovitým oddenkem a s tupě hranatými, bohatě rozvětvenými lodyhami. Střídavé listy jsou vejčité až eliptické, celokrajné, na bázi zúžené v krátký řapík a na vrcholu zašpičatělé. Jednotlivé květy mají zelený pěticípý kalich a trubkovitě zvonkovitou, rovněž pěticípou korunu, která je zvnějšku hnědě fialová a zevnitř šedožlutá, s červenavým žilkováním. Kvete od června do srpna. Plod je kulatá, leskle černá bobule, sedící ve vytrvávajícím kalichu. Rulík u nás roste roztroušeně v listnatých – hlavně bukových – lesích; je silně světlomilný. Všechny části rostliny jsou prudce jedovaté, hlavně plody. Hlavními účinnými látkami jsou alkaloidy hyoscyamin, atropin, belladonin a skopolamin, působící na nervovou soustavu. Zvláště děti jsou ohroženy přitažlivými bobulemi, pokud je považují za jedlé lesní plody. Smrt hrozí již po snědení několika bobulí a postiženého může zachránit jen včasný lékařský zákrok. V r. 1955 byly u nás zjištěny slabší otravy ostružinovým sirupem, do něhož se dostaly při sběru rulíkové bobule. Ze všech částí rostlin rulíku se izolují alkaloidy k výrobě léčiv a jako surovina pro farmaceutický průmysl se tato bylina pěstuje. Prudká jedovatost však nedovoluje využití drogy v domácím laickém léčení.
Řebčík královský (Fritillaria imperialis) Vytrvalá bylina, která vyroste z cibule do výšky asi 1 m během několika jarních dnů. Nezastaví ji přitom ani jarní mrazíky. Přeslenitě listnatá lodyha nese na vrcholu chochol úzkých listů, pod nímž je kruhovitě rozloženo 5–10 převislých květů se zvonkovitým okvětím, zbarveným červenohnědě, řidčeji oranžově nebo žlutě. Kvete v dubnu a v květnu. Plody jsou ostře šestihranné tobolky. Řebčík královský pochází až z dalekých krajů Íránu a Afghánistánu, ale svůj druhý domov nalezl v našich zahrádkách jako oblíbená trvalka časného jara. Čerstvé cibule obsahují vedle značného množství škrobu také jedovatý alkaloid fritillarin (imperialin). Po povaření, jímž se fitillarin ničí, jsou však neškodné, a dokonce i jedlé. Pro svou nápadnou krásu byl řebčík královský oblíben již v dobách biblických a byl onou rostlinou – lilií biblickou –, s níž se ani král Šalamoun nemohl srovnávat ve své nádheře. Podle staré báje byly jeho květy v ráji vzpřímené a ostatní rostliny k němu vzhlížely s úctou. Podobné chemické složení cibule má i řebčík kostkovaný (E. meleagris). Pěstuje se v zahrádkách, ale roste i planě ve volné přírodě. Nepatří však k běžným rostlinám a oblastí, kde volně roste, stále ubývá. Řadí se k vzácným druhům a např. na původních slovenských nalezištích je přísně chráněný.
Řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica) Kolcovitě trnitý keř nebo zřídka i stromek s obvykle rozestálými větvemi, vysoký nanejvýš 8 m. Kůra je v mládí hladká a černavá, později se černá borka v šupinách odlupuje. Na mladých větévkách jsou listy ve vstřícném rozestavení, na starších ve svazečcích. Řapíkaté listy mají čepele okrouhle eliptické, na vrcholu zašpičatělé a na okraji dvakrát pilovité. Nenápadné, drobné a žlutavě zelené květy jsou seskupeny v úžlabních svazečcích. Koruna je až dvakrát delší než kalich. Květy jsou jednopohlavné, rostliny nedokonale dvoudomé. Kvete v květnu a v červnu. Plod je téměř černá lesklá peckovice velikosti hrachu. U nás se rešetlák počistivý občas vyskytuje na slunných, suchých a kamenitých místech, někdy i na vlhčích stanovištích. Nalezneme jej v hájích, na keřnatých stráních a ve světlých lesích nebo na jejich okrajích. Zejména plody této dřeviny obsahují účinné antrachinony, glykosidy, saponiny, hořčiny, organické kyseliny a vitamin C. Otravy byly pozorovány u člověka po požití většího množství plodů, zvířata listy odmítají pro jejich hořkou chuť. Peckovice i kůra řešetláku se po úpravě používaly jako projímadlo při lidovém léčení chronické zácpy. Druhový název (z řec. kathairein = čistím) této dřeviny souvisí s jejími projímavými účinky. Zelené nezralé plody bývaly oblíbeným žlutým barvivem.
Samorostlík klasnatý (Actaea spicata) Vytrvalá bylina s uzlinatým oddenkem, z něhož vyrůstá přímý, více nebo méně rozvětvený stonek se střídavými listy. Listy jsou velké, složené – třikrát trojčetně zpeřené, s vejčitými, zašpičatělými, ostře a nepravidelně zubatými lístky. Drobné, bílé až nažloutlé květy, někdy s nafialovělými vrcholky lístků, jsou uspořádány v mnohokvětých hroznech. Plody jsou černé, lesklé bobule. Kvete od května do začátku července. Samorostlík klasnatý je hojný ve stinných listnatých lesích, na pasekách, u břehů potoků i v roklích, a to na vlhčích, výživnějších podkladech. Jedovatost samorostlíku způsobuje přítomnost glykosidu ranunkulinu, z něhož se druhotně uvolňuje protoanemonin. K otravám u lidí i u býložravých zvířat dochází jen vzácně, pravděpodobně pro nepříjemný zápach a hořkou chuť celé byliny. Požití plodů, omylem považovaných za jedlé lesní ovoce, způsobuje zvracení a průjem, ve velkých dávkách i mdloby až bezvědomí. Dříve se odvaru z oddenku i z natě používalo v lidovém léčitelství při astmatických záchvatech, kožních vyrážkách aj., ještě dnes občas samorostlík slouží jako prostředek proti revmatismu. Samorostlík klasnatý, některé příbuzné druhy a zejména plnokvěté formy a kříženci se pro ozdobu pěstují v zahrádkách.
Sasanka hajní (Anemone nemorosa) Vytrvalá, nanejvýš 0,3 m vysoká bylina s dlouhým žlutohnědým oddenkem. Na jeho konci vyrůstá brzy zjara přízemní list a jednoduchý stonek, nesoucí tři zdánlivě přeslenité, trojčetné řapíkaté a dvakrát dlanitě dělené listy s hrubě zubatými úkrojky. Jeden konečný, dlouze stopkatý květ má okvětí složené z 6–8 (–12) lístků okvětních, uvnitř bílých a vně mírně narůžovělých až nafialovělých. Kvete od března do května. Plody jsou chlupaté zobánkaté nažky. Sasanka hajní je naše hojná bylina na čerstvých, kyprých, humózních půdách bohatých živinami. Roste obvykle pospolitě v listnatých hájích, křovinách, na vlhčích lukách apod. Ve všech částech tato za čerstva velmi jedovatá rostlina obsahuje mj. glykosid ranunkulin, saponiny, podle některých údajů také stopy alkaloidů aj. Údajně může 30 snědených rostlin přivodit smrtelnou otravu člověka, požití je však málo pravděpodobné. U dětí mj. spočívá nebezpečí v podráždění spojivek přenosem šťávy do očí při trhání květů. Na kůži vyvolává šťáva záněty. Čerstvá nať je také jedovatá pro dobytek; sušením jedovatost mizí. Eskymáci používají syrové šťávy jako šípového jedu. V lidovém lékařství sloužila nať jako prostředek proti revmatismu. V podstatě stejné jedovaté účinky má i méně častá sasanka pryskyřníkovitá (A. ranunculoides) s květy zlatožlutými.
Sevlák potoční (Sium latifolium) Vytrvalá bylina se svisle rostoucím oddenkem a až 1 m vysokou pětihrannou lodyhou, v horní části chudě větvenou. Jednoduše lichozpeřené listy mají 2–9 jařem vejčitě podlouhlých až kopinatých, na okraji ostře pilovitých lístků. Spodní listy jsou řapíkaté, horní přisedlé a menší. Listy ponořené ve vodě mají čepele 2–3krát hřebenitě dělené v úzké a jemné úkrojky. Mnohopaprsčité okolíky drobných bílých květů se skládají až z 30 okolíčků. Obal je tvořen 2–6 kopinatými, nazpět ohnutými listeny. Kvete od července do září. Plody jsou široké pětihranné nažky s vystupujícími žebry. Sevlák potoční je bahenní druh, rostoucí v teplých oblastech na březích stojatých vod, v bažinách, příkopech apod. Na území naší vlasti se vyskytuje jen nepravidelně, a to v nížinách. Všechny části rostliny – zvláště oddenek a plody – jsou jedovaté. Obsahové látky dosud nebyly podrobně chemicky zkoumány, zjištěny byly zatím převážně silice a pryskyřice, hlavně v nažkách. Otravy se zatím vyskytly u skotu, v některých případech i smrtelné. Natě i oddenku s kořeny se v minulosti používalo místně v lidovém léčení jako prostředku močopudného.
Skočec obecný (Ricinus communis) U nás jednoletá, asi 2 m vysoká bylina, která však v tropických krajích roste jako strom. Tuhý, slabě rozvětvený, zelený nebo nahnědlý stonek je modravě ojíněný. Střídavé, dlouze řapíkaté listy mají čepel dlanitě dělenou v 5–12 zubatých úkrojků vejčitě kopinatého tvaru. Rostliny skočce jsou jednodomé. Jednopohlavné květy jsou sestaveny v květenství tak, že v dolní části květenství jsou zelenožluté květy samčí, v horní části zelenavé květy samičí. Kvete od srpna do října. Plod je ostnitá tobolka. Skočec je původní v tropické Africe, u nás se tato stará kulturní rostlina pěstuje jen zřídka, a to pro ozdobu; je velmi choulostivá na mráz. Semena skočce jsou prudce jedovatá, a zejména dětem jsou nebezpečná pro podobnost semenům fazolovým. Obsahují bílkoviny, mezi nimi mimořádně jedovatý ricin, méně jedovatý alkaloid ricinin, mnoho mastného oleje aj. Smrtelná dávka je 15–20 semen pro dospělého člověka, pro děti 5–6 semen, podle některých údajů 3–4 semena. Ricinový olej je známé projímadlo bez vedlejších nežádoucích účinků. Kromě toho se používá k účelům kosmetickým, k výrobě různých mastí, je výborným strojním mazadlem používaným v leteckých motorech. Ve stonku skočce se nalézá přadné vlákno. Někde skočec vysazují pod okny domů, prý odpuzuje hmyz.
Sněženka bílá (podsněžník) (Galanthus nivalis) Vytrvalá, nanejvýš 0,3 m vysoká bylina. Časně zjara vyhání z podzemní cibule dva čárkovité sivozelené ojíněné listy, asi 0,1 m dlouhé. Mezi listy vyrůstá přímý stvol, na jehož konci je v paždí zelenavého, bíle lemovaného listenu jeden stopkatý nicí květ. Listy i stvol jsou v přízemní části obaleny bílou, suchoblanitou pochvou. Květ má šest okvětních lístků, tři vnější, podlouhle vejčité jsou čistě bílé a tři vnitřní, asi o polovinu kratší a srdčitě vykrojené jsou ozdobené zelenou skvrnou. Kvete po sejití sněhu, v březnu a v dubnu, někdy i koncem února. Plod je tobolka. Sněženka, oblíbená jarní bylina, roste roztroušeně v lužních lesích, v křovinách i na lukách. Vyhovují jí kypré půdy bohaté humusem a živinami. Sněženka je mírně jedovatá ve všech částech, nejjedovatější je cibule. Účinnými látkami jsou alkaloidy, jichž bylo nalezeno kolem 20 (galanthamin, lykoremin, lykorin, tazzetin aj.), jejich obsah závisí na podmínkách stanoviště. Otravy u nás nebyly popsány. Obsahové účinné látky jsou předmětem lékařského výzkumu, všeobecně se sněženky pěstují v zahrádkách. Dříve byla u nás ve volné přírodě hojnější, částečně však byla vyhubena trháním květů do kytiček, prodávaných na trzích. Dnes ji musíme chránit. Podobné účinky má i blízce příbuzná bledule jarní (Leucojum vernum).
Srdcovka nádherná (Dicentra spectabilis) Statná, až 1,5 m vysoká vytrvalá bylina s dužnatými kořeny, dutými, křehkými stonky a světle zelenými, 2krát trojitě dělenými listy. Raší brzy zjara červenými výhony. Záhy po rozkvětu kalich opadává, takže medníky a tyčinky s pestíkem chrání pouze dva páry korunních lístků. Srdčitý tvar květů způsobuje vakovité rozšíření obou vnějších růžových lístků korunních, kdežto dva bílé vnitřní lístky korunní jsou žlabovitě promáčklé a vyčnívají ve špičce. Převislé květy („srdéčka“) jsou zavěšeny v jednostranných hroznech na obloukovitě ohnutých, dlouhých stoncích. Kvete v květnu a v červnu. Plod je tobolka. Už asi měsíc po odkvětu začíná celá rostlina zatahovat a žloutnout, takže ještě v létě nadzemní orgány usychají. Všechny orgány srdcovky nádherné jsou jedovaté kvůli obsahu alkaloidů (např. protopin, sanguinarin) ve slizových buňkách pletiv. Zvláště dětem, lákaným přitažlivými, zajímavými květy, je nebezpečné pojídání kterékoliv části rostliny. Srdcovka je keříčkovitá bylina mimořádně hezkého vzhledu. Pochází až z Japonska, ale v našich zahrádkách, kde se jí dobře daří na lehčích půdách v mírném polostínu, zcela zdomácněla; někdy i zplaňuje. O její dávné oblibě svědčí i četné lidové názvy, většinou související se srdčitým vzhledem květů a s láskou (srdéčka, hořící láska, srdečník aj.).
Starček obecný (Senecio vulgaris) Jednoletá, někdy i dvouletá bylina s odspodu větvenou, jemně rýhovanou lodyhou, dorůstající 0,1–0,5 m výšky. Střídavě rozestavené listy jsou ouškatě přisedlé, dolní pozvolna zúžené v křídlatý řapík. V obrysu obkopinaté čepele listů jsou peřenolaločnaté až peřenodílné v podlouhle kopinaté úkrojky s pilovitým okrajem. Žluté, krátce stopkaté květní úbory jsou sestaveny v chudá vrcholičnatá květenství. Kvete téměř po celý rok, od časného jara až do pozdního podzimu, dokonce i za mírné, bezsněžné zimy. Plod je ochmýřená nažka. Starček obecný je běžným plevelem polí a zahrad na všech půdních druzích, hojný je i na rumištích, v příkopech apod. Kromě jiných látek obsahuje rostlina jedovaté alkaloidy (senecin, senecionina j.) patřící mezi jaterní jedy. Otravy byly zjištěny u domácích zvířat, u lidí druhotně pitím mléka krav, které na pastvě nebo v píci požíraly větší množství starčkové natě. Požití chleba nebo pečiva připraveného z obilí, v němž bylo přimícháno větší množství nažek starčku, může rovněž přivodit otravu. Tzv. žďárská choroba koní (hromadné otravy dobytka, zejména koní) byla způsobena rovněž jedovatým starčkem barborkolistým (S. barbareifolius), hojným na vlhkých lukách. Natě starčku se dříve používalo při zástavě krvácení. V rukou laiků je však nebezpečná.
Střemcha obecná (Prunus padus) Keř nebo strom dorůstající až 15 m výšky, s četnými kořenovými výběžky, jimiž se také rozmnožuje. Odstálé až převislé větve jsou v mládí leskle tmavohnědé, později černavé a až do vysokého věku hladké. Střídavě postavené listy s jemně pilovitým okrajem jsou obvejčité, na vrcholu zašpičatělé. Na vrcholcích zubů a na konci řapíku mají listy drobné načervenalé žlázky. Malé bílé květy tvoří převislé, až 0,15 m dlouhé hrozny. Květy i rozemnuté mladé listy omamně sladkohořce voní, typicky po hořkých mandlích. Kvete v květnu. Plod je černá, lesklá, kulovitá peckovice. Střemcha obecná se vyskytuje v lužních lesích, podél řek a potoků, ve vlhkých hájích apod., na půdách vlhčích až zamokřených. Celá rostlina, kromě dužniny plodů, obsahuje glykosidy amygdalin a prulaurasin, silici aj.; štěpením amygdalinu se uvolňuje kyanovodík, který způsobuje jedovatost střemchy. Kůra bývala v domácím léčení prostředkem proti revmatismu, žaludečním potížím a jiným nemocem. Jedovaté amagdalinové glykosidy se nacházejí i v semenech pěstovaných peckovin, jako např. mandloně obecné (Prunus duleis), broskvoně obecné (Prunus persica), meruňky obecné (Prunus armeniaca), švestky domácí (Prunus domestica) atd.
Svlačec rolní (Convolvulus arvensis) Vytrvalá bylina s mohutně větveným systémem vodorovných i svislých kořenových výběžků, jež zasahují do hloubky i několika metrů. Až 1,5 m dlouhá šestihranná lodyha je levotočivě ovíjivá nebo plazivá. Nese střídavé, dlouze řapíkaté listy s vejčitě střelovitou až kopinatou čepelí, naspodu se dvěma špičatými laloky. V úžlabí listů vyrůstají dlouze stopkaté pětičetné květy. Jejich kalichy jsou mnohem menší než nálevkovité koruny, bíle nebo růžově, někdy i načervenale zbarvené. Kvete od května do podzimu. Plod je tobolka. Intenzivně se rozmnožuje prostřednictvím částí kořenových výběžků; semena jsou schopna vyklíčit z hloubky 6 i více centimetrů. Svlačec je u nás obecně rozšířený, a to na orných půdách i na plochách nekultivovaných, na mezích, v plotech, na lukách, kolem cest apod. Rostliny, zejména kořeny, obsahují glykosidy (např. jalapin) a pryskyřice, v nati převládají saponiny. Jedovatost svlačce není velká a kromě toho jsou účinné látky obsaženy především v obtížně dostupných kořenech. Natě i kořenů se dříve používalo do projímavých čajů. Svlačec rolní je velmi obtížným a nebezpečným plevelem. Svými lodyhami obtáčí stébla, a způsobuje tak poléhání obilovin, lodyh lnu apod. V porostech pícnin snižuje hodnotu píce. Nepříjemným plevelem je i v kulturách keřovitých.
Škumpa zákeřná (Rhus toxicodendron) Keř vysoký nanejvýš 1,5 m, s podzemními výběžky. Vystoupavé nebo poléhavé větve mají v mládí zelenou kůru, později hnědou s četnými čočinkami. Střídavé řapíkaté listy jsou trojčetné, s vejčitými až podlouhlými celokrajnými lístky, na rubu hustě chlupatými. Velmi drobné květy jsou mnohomanželné, tzn. jednopohlavné i řidčeji oboupohlavné, rostliny jsou nedokonale dvoudomé. Bělavě zelené koruny svojí délkou o málo přesahují kalich. Kvete v květnu a v červnu. Plod je téměř kulovitá žlutá až žlutavě bílá peckovice. Škumpa zákeřná pochází ze Severní Ameriky, u nás se pěstuje v zahrádkách a v parcích, občas zplaňuje. Vyhovují jí suchá a kamenitá stanoviště. Tento okrasný keř obsahuje ve všech částech nažloutlou, prudce jedovatou mléčnou šťávu s pryskyřičným olejem (urushiol neboli labinol), s tříslovinami, glykosidy aj. Na pokožce způsobují účinné látky puchýře a při styku s listy, při přesazování, ošetřování apod. je nezbytná zvýšená opatrnost. Otravy po požití byly pozorovány u člověka i u domácích zvířat. Zajíci, kteří v zimě okusují kůru, údajně na místě zmírají. U citlivých lidí se dostavují závratě a nevolnosti již při dýchání výparů v blízkosti keře. Listů se dříve používalo při onemocněních kožních, nervových, revmatických aj.
Štědřenec odvislý (Laburnum anagyroides) Keř nebo stromek vysoký nanejvýš 8 m. Mladé převislé větévky jsou světle šedozelené a na koncích krátce chlupaté, starší větve tmavě zelenohnědé. Trojčetné, střídavě postavené listy – obvykle ale na zkrácených větévkách nahloučené – tvoří řapík s třemi eliptickými celokrajnými lístky, na rubu stříbřitě chlupatými. Nápadné převislé hrozny jsou složeny z 10–30 motýlovitých květů. Koruny mají na největším zlatožlutém lístku (tzv. pavéza) světle hnědou skvrnu, zatímco dva postranní lístky (tzv. křídla) a dva spodní srostlé lístky (tvořící tzv. člunek) jsou čistě zlatožluté. Kvete od dubna do června. Plody jsou měkce stříbřité chlupaté lusky. Štědřenec, pocházející ze Středozemí, se u nás pěstuje jako okrasná parková dřevina a často i zplaňuje. Hlavní účinnou látkou je alkaloid cytisin. Prudké otravy bývají hlavně u dětí způsobeny nerozumným žvýkáním nasládlých větviček, květů nebo nejčastěji pojídáním nezralých lusků, dost podobných fazolovým. Již 5 rozžvýkaných květů, z nichž se dětí snaží sát sladkou šťávu, může znamenat smrtelné nebezpečí; rovněž několik snědených semen vyvolá otravu. Otravy byly pozorovány i u zvířat. Jako dřevina s okrasnou a výtvarnou hodnotou má štědřenec mnohostranné použití při zakládání parků a zahrad, hlavně na suchých a slunných stanovištích.
Šťavel kyselý (Oxalis acetosella) Vytrvalá drobná bylina dorůstající nanejvýš 0,15 m výšky. Z niťovitého oddenku vyrážejí přízemní dlouze řapíkaté trojčetné listy, složené ze tří srdčitých lístků, na rubu řídce chlupatých. Lodyha je zcela zakrnělá. Květy na dlouhých a chlupatých stopkách, jež nesou uprostřed dva nenápadné listeny, mají pět lístků kališních a stejný počet bílých a růžově žilkovaných obvejčitých korunních lístků se žlutou skvrnou u báze. Korunní lístky nejsou stejně velké, takže koruna je nepravidelná. Stopky květní a řapíky jsou načervenalé, jemné listy a květy po utržení rychle vadnou. Kvete v dubnu a v květnu. Plod je tobolka. Šťavel kyselý roste hojně ve vlhkých, stinných lesích a v křovinách, kde vytváří celé porosty. Vyžaduje kypré humózní půdy, nesnáší oslunění. Zejména listy šťavele obsahují kyselinu šťavelovou. Je to sloučenina dosti jedovatá; působí škodlivě na ledviny. Pojídání kysele chutnajících listů působí osvěživě, následky však mohou být těžké a při větším množství i smrtelné. Smrtelná dávka kyseliny šťavelové pro člověka je 4–5 g. V lidovém lékařství se listů nebezpečně používalo proti křivici, jako protijedu, při arterioskleróze atd. Šťavel také sloužil k přípravě kyseliny močové, k odstraňování skvrn na oděvech a k přípravě nápojů, polévek a salátů.
Tabák viržinský (Nicotiana tabacum) Jednoletá žláznatě chlupatá bylina, dorůstající až 3 m výšky. Jednoduchý nebo chudě větvený stonek nese střídavé, po obvodu celokrajné listy podlouhle eliptického až kopinatého tvaru, přisedlé nebo s krátkým řapíkem. Květy, seskupené v květenství na vrcholu stonku, mají zvonkovitý kalich a dlouze nálevkovitou, zpravidla červenou korunu s pěti cípy. Kvete od června do září. Plod je tobolka. Tabák je velmi stará užitková a kulturní rostlina, ve volné přírodě neznámá. U nás se pěstuje velmi málo na jižní Moravě. Vyžaduje teplé a slunné stanoviště, je velmi choulostivý na mráz. Rostlina tabáku obsahuje alkaloidy (nikotin, nikoteín, nikotimin aj.), pryskyřice, silice, třísloviny, glykosidy a další látky. Nikotin patří mezi silné jedy – za smrtelnou dávku pro člověka se považuje 40–60 mg. Otravy byly pozorovány u člověka i různých zvířat. Při kouření se část nikotinu vstřebává a škodlivě postihuje zejména horní cesty dýchací, srdce a cévy, vedle dalších nepříznivých účinků na lidský organismus. Kouření je velmi škodlivé a je nebezpečné především mladým lidem. Příbuzný tabák selský (N. rustica) se žlutozelenými květy se také zužitkovává k výrobě cigaretového i dýmkového tabáku.
Tetlucha kozí pysk (Aethusa cynapium) Jednoletá ozimá bylina, vysoká 0,2–2 m. Přímá nebo poléhavá lodyha je modravě ojíněná až nafialovělá, v horní části rozvětvená. Střídavě rozestavené, pochvaté lesklé listy mají čepele 2–3krát peřenodílné ve vejčitě podlouhlé úkrojky. Po rozemnutí listy páchnou. Drobné bílé květy skládají dlouze stopkaté okolíky složené z 10–20 okolíčků. Shora jsou okolíky zploštělé. Obal obvykle chybí, obalíčky tvoří tři čárkovitě kopinaté až niťovité listence, jednostranně vyrůstající vně okolíku a většinou delší než okolíčky. Kvete od června do pozdního podzimu. Plody jsou žluté, ostře žebernaté dvojnažky s červenohnědými podélnými pruhy. Tetlucha roste v křovinách, u potoků, na mezích i v listnatých lesích – na vlhčích a stinných stanovištích. Zapleveluje polní i zahradní kultury. Celá rostlina je jedovatá, obsahuje alkaloid cynapin podobný koniinu, silice, organické kyseliny a další látky. Otravy natí a nažkami se vyskytly u domácích zvířat i u člověka. Mladé listy tetluchy jsou velmi podobné, až k nerozeznání, listům petržele. Je proto na místě při trhání zelené petržele zvýšená opatrnost, i když zprávy o tom, že tetlucha roste obzvlášť často právě na záhonech s petrželí, jsou pravděpodobně přehnané. V lidovém léčitelství se dříve občas používal kořen i šťáva z čerstvé natě; dnes praktický význam nemá.
Tis červený (Taxus baccata) Rozkladitě větvený keř nebo strom, až 20 m vysoký. Hnědočervená, ve stáří šedohnědá borka se odlupuje v nevelkých plátcích. Ploché jehlice jsou tmavozelené, na rubu šedozelené; vyrůstají ve spirále, ale na bočních větévkách se rozprostírají do stran. Tis je rostlina dvoudomá. Samičí květy s jediným vajíčkem obaleným šupinami vyrůstají jednotlivě na zkrácených větévkách, květy samčí tvoří drobné šištice. Kvete v březnu a v dubnu. Zralé semeno je ve spodní části obaleno červeným masitým míškem. U nás je tis vzácným a chráněným jehličnanem. Vyžaduje čerstvou půdu, v tuhé zimě slabě omrzá. Roste pomalu. Tis je prudce jedovatý ve všech částech, kromě míšku. Obsahuje směs alkaloidů zvanou taxin, glykosid taxatin aj. Pozorovány byly otravy mladých koní, kteří se prý při okusování čerstvých výhonků na místě skáceli. Dříve se tis používal, ovšem s velkým rizikem, v lidovém léčení. Je kvalitní okrasnou dřevinou snášející sestříhávání a průmyslové prostředí. Již v minulosti člověk poznal znamenité vlastnosti jeho dřeva, které je husté, pružné, tvrdé a velmi trvanlivé. Tis byl obávanou, kouzly a bájemi opředenou rostlinou. Usmrtit prý měl každého, kdo usnul pod jeho korunou. Byl symbolem smutku a smrti.
Trnovník bílý (akát) (Robinia pseudacacia) Strom dorůstající výšky až 30 m, řidčeji keř. Vytváří četné kořenové výmladky, jimiž se intenzivně rozmnožuje. Kůra je v mládí hladká, hnědá, později rozpukaná, ve stáří se mění v hluboce rozbrázděnou borku. Ostré, pevné a leskle hnědé trny na mladých větvích mají původ v palistech. Střídavě rozestavené řapíkaté lichozpeřené listy jsou složeny z 9–19 eliptických lístků. Vonné motýlovité květy s chlupatým kalichem a bílou korunou jsou uspořádány v nápadných převislých hroznech. Kvete v květnu a v červnu. Plod je lusk. Trnovník je domovem v Severní Americe, odkud byl asi před 200 lety přivezen do Evropy. Je to důležitá přípravná nenáročná dřevina pro svažité terény a skalnaté stráně, kde se jiné dřeviny těžce uchycují. Obohacuje půdu o dusík, jeho kořeny vylučují jedovaté látky. Kromě květů je celá rostlina jedovatá; obsahuje bílkovinné jedy (tzv. toxalbuminy – robin a fazín), tříslovinu, v květech silice a glykosidy robinin a akaciin. Nejčastěji se vyskytly otravy u zvířat po okusování kmenů a větviček s listy. Vážnou otravou byly postiženy děti, které pojídaly akátový kořen nasládle hořké chuti, omylem považovaný za kořen lékořice. Akát je užitečný jako medonosná rostlina poskytující včelám dobrou pastvu. Dříve se v lidovém léčitelství používal květ akátu.
Tulipán Gesnerův (zahradní) (Tulipa gesneriana) Tulipány jsou trvalky s vejčitou cibulí a přímou, asi 0,3 m vysokou lodyhou, nesoucí 3–4 široce kopinaté listy a vrcholový květ, jehož okvětí tvoří 6 stejnobarevných nebo různobarevných lístků. Plod je tobolka. Tulipány kvetou v březnu a v dubnu. Mírně je jedovatá celá rostlina, zvláště však cibule. Kromě kyseliny salicylové, škrobu a bílkovin obsahuje cibule jedovatý alkaloid tulipin, dokázaný v menších koncentracích i v nadzemních částech. Velmi četné pěstované zahradní formy, sorty a kříženci několika východoevropských a západoasijských druhů se označují souborným jménem – tulipán Gesnerův. Vznikly šlechtěním na rozhraní 18. a 19. století, vesměs v „zemi tulipánů“ – Holandsku. Tulipány mají svou dlouhou historii a málokdo asi ví, že v Evropě byly poprvé pěstovány r. 1554 v královské zahradě na Hradčanech v Praze a pocházely z Turecka. Ve čtyřicátých letech 17. století se tulipány staly velkou módou. Zcela u nás zdomácněl, i když kvete jen zřídka, tulipán lesní (T. sylvestris), původem z jižní Evropy. Nízký botanický druh T. tarda, pocházející z Turkestánu, se pěstuje na skalkách. Už v březnu kvete vícekvětý druh T. praestans, nápadný ohnivě červenými květy.
Vlaštovičník větší (Chelidonium majus) Vytrvalá, roztroušeně chlupatá bylina dorůstající výšky 1 m, s krátkým tlustým oddenkem a s rozvětvenou lodyhou. Střídavě rozestavené listy jsou lichozpeřeně dělené v laločnaté lístky s vroubkovaným okrajem. Dolní listy mají dlouhé řapíky, horní jsou přisedlé. Dlouze stopkaté květy v chudém květenství mají kalich opadávající hned při rozkvětu (kalich prchavý) a žlutou korunu. Kvete od května do podzimu. Plod je šešulovitá tobolka. Vlaštovičník je u nás velmi hojný v blízkosti lidských obydlí, na rumištích, v hájích, u cest apod., na půdách bohatých dusíkem. Celá rostlina je proniknuta oranžovým jedovatým mlékem, v němž se mimo jiné nacházejí četné alkaloidy, jako např. chelidonin, chelerythrin, sanguinarin, protopin, berberin aj. Požití byliny může mít smrtelné následky, mléčná šťáva může přivodit kožní onemocnění a zvláště je nebezpečná očím. Nať za zelena i usušená v seně je jedovatá pro dobytek. Od nepaměti se nať i oddenek používaly v lidovém léčitelství, mj. proti žloutence, k léčbě zhoubných nádorů a oranžová šťáva k odstraňování bradavic a pih. Dnes se vlaštovičník sbírá do čajových směsí i k průmyslovému zpracování, k výrobě léků proti kašli, astmatickým záchvatům, žaludečním a žlučníkovým bolestem atd.
Vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia) Vytrvalá bylina s plazivým oddenkem, jenž vyhání přímé stonky vysoké až 0,4 m. Stonky nesou čtyřčetný přeslen přisedlých listů široce vejčitého tvaru. Jednotlivé květy na přímých stopkách mají okvětí složené ze 4 vnějších světle zelených lístků okvětních a stejného počtu žlutozelených, o polovinu kratších vnitřních lístků okvětních. Kvete v dubnu a v květnu. Plod je lesklá černomodrá bobule, jež vyrůstá uprostřed čtveřice listů nad skloněným okvětím. Dosti hojně se vraní oko vyskytuje ve vlhčích listnatých a smíšených lesích. Obvykle roste jednotlivě a jen málokdy tvoří souvislejší porosty. Celá rostlina je prudce jedovatá a považovat její bobule za jedlé lesní plody by se mohlo stát osudným. Z účinných látek vraní oko obsahuje sapogenin paridin (srdeční jed), saponin paristyphrin, dále asparagin a jiné obsahové látky. Zvířata se tomuto druhu vyhýbají pro nepříjemný zápach i chuť. Dříve se vraního oka užívalo v lidovém léčitelství, zatímco v moderním lékařství je jeho význam mizivý. Tato něžná bylina patřila dlouho k tajemným rostlinám snad proto, že v minulosti často bývala záludnou zbraní v rukách travičů. V řecké mytologii se bobule srovnávala s jablkem sváru a 4 listy kolem ní rozložené s trojským kralevicem Parisem a třemi bohyněmi, Hérou, Afroditou a Pallas Athénou.
Vratič obecný (Tanacetum vulgare) Vytrvalá, až 1,6 m vysoká bylina s četnými lodyhami, které vyrůstají z bohatě větveného a téměř dřevnatého oddenku. Hnědočervené lodyhy jsou v nejhořejší části rozvětvené a na příčném řezu hranaté. Nesou střídavé listy 1–2krát dělené v jemné úkrojky se zastřihovaně pilovitým okrajem. Četné knoflíkové úbory, podepřené zákrovy světle zelených listenců, jsou tvořeny žlutými pětičetnými drobnými květy s trubkovitou korunou. Kvete dlouho – od července do podzimu. Plod je nažka. Vratič je u nás hojně rozšířen na rumištích, podél cest, u potoků, v příkopech apod. Celá bylina páchne, chuť má hořkou a kořennou. Z účinných látek obsahuje hlavně žlutozelenou silici s jedovatým tanacetonem (thujonem), hořčinu tanacetin, kafr, organické kyseliny a třísloviny. Dříve se celá rostlina používala v lidovém léčitelství; zastaralou drogou proti střevním parazitům je práškovaný květ. Také vratič byl v minulosti opředen rozličnými pověrami, objevuje se i v lidových pověstech. Byla mu přisuzována čarodějná moc a „užitečný“ byl především milencům. Měl pomáhat k vyléčení nevěry nebo jej stačilo mít u sebe, aby pomohl k šťastnému návratu milované osoby. Vědecké jméno Tanacetum se odvozuje z řečtiny (řec. tanaos = dlouhý, velký; akeomai = léčím), kde znamená nesmrtelný, poněvadž uschlé květy si udržují svůj vzhled.
Zemědým lékařský (Fumaria officinalis) Jednoletá ozimá bylina, modrozeleně ojíněná, dorůstající až 0,4 m výšky. Dutá a hranatá lodyha se odspodu bohatě větví. Střídavě řapíkaté listy jsou dvakrát zpeřené, jemné, s řapíčkatými lístky dlanitě dělenými v podlouhlé čárkovité úkrojky. Květy má seskupeny do několika bohatých hroznů. Kalich posléze opadává, růžově nachová koruna vybíhá v ostruhu s tmavou špičkou. Kvete od května do podzimu, někdy i později. Plody jsou zmáčklé nažky, v obrysu srdčité až téměř oválné. Zemědým je hojně rozšířený plevel polí a zahrad, běžný i na rumištích, okrajích cest apod. Nejlépe mu vyhovují stanoviště dobře zásobená vodou a humusem, s celodenním osluněním. Ve všech částech obsahuje rostlina jedovaté alkaloidy (kryptokavin, protopin aj.), kyselinu fumarovou, sliz, hořčinu a další látky. Větší dávky mohou po požití způsobit poruchy dýchacího centra. Nevítané jsou rostliny zemědýmu v píci, poněvadž vyvolávají zažívací poruchy zvířat. Jako léčivá rostlina se dnes již zemědým lékařský málo sbírá a používá; v posledních letech byl vyřazen z lékopisů.
Zerav západní (Thuja occidentalis) Strom až 20 m vysoký se štíhlou korunou a s plochými, vodorovně rozloženými větvemi. Hnědá borka se odlupuje v úzkých podélných proužcích. Větvičky s hustými šupinatými listy jsou ploché, na líci tmavě zelené, na rubu žlutozelené bez bělavých skvrn. Listy vyrůstající ve dvojitých párech se střechovitě překrývají. Po rozemnutí větévky s listy příjemně voní. Zerav západní je rostlina jednodomá. Samčí šištice jsou drobné, složené z několika šupinek, nesoucích po 3–4 prašných pouzdrech. Samičí šištice tvoří několik podpůrných a 4–5 párů semenných šupin, z nichž pouze dvě prostřední nesou po dvou vajíčkách. Za zralosti jsou šišky na krátkých stopkách převislé, světle hnědé a oválné, s šupinami na vrcholu trojhrannými. Zerav západní je domovem v Severní Americe a odtud byl do Evropy přivezen v r. 1545. Hojně se u nás v řadě forem pěstuje v parcích, na hřbitovech apod., většinou pod lidovým názvem „cypřiš“. Dříve býval symbolem smutku. Všechny části rostliny jsou jedovaté, nejvíce vrcholky mladých větévek. Přítomna je mj. silice s vysokým obsahem účinného tanacetonu (thujonu), glykosidy, kafr, třísloviny aj. V minulosti měla tato velmi hezká dřevina na svědomí mnoho lidských životů, v důsledku neodborného požívání účinných látek, které obsahuje.
Zimolez tatarský (Lonicera tatarica) Hustě větevnatý keř vysoký až 5 m. Šedožlutá borka se v podlouhlých pruzích odlupuje, větévky jsou brzy duté vlivem záhy mizející dřeně. Krátce řapíkaté vstřícné listy jsou podlouhle vejčité, celokrajné, na vrcholu zašpičatělé. Květy vyrůstají v úžlabí listů po dvou na lysých stopkách, přibližně o polovinu kratších než listy. Dvoupyské koruny jsou sytě růžové až bílé, se slabě hrbolkovitou trubkou korunní. Kvete v květnu a v červnu. Plody jsou červené bobule. Zimolez tatarský je domovem v jižní oblasti Kavkazu. Je poloslunnou až slunnou dřevinou, vyhovují mu zejména svěží humózní půdy, ale roste i na půdách suchých. U nás je často vysazován v parcích i v zahradách jako okrasná dřevina; používá se i do živých plotů. Obsahuje ve všech částech rostlinného těla saponiny, hořčinu, třísloviny, v plodech organické kyseliny a další látky. Chemismus rostliny však zatím není podrobně prozkoumán. Otravy byly pozorovány u dětí, které pojídaly bobule považované za jedlé plody. Listy pravděpodobně nejsou jedovaté. Více nebo méně jedovaté jsou i různě zbarvené bobule ostatních, u nás domácích nebo pěstovaných druhů – zimolezu černého (L. nigra), zimolezu kozího listu (L. caprifolium), zimolezu obecného (L. xylosteum), zimolezu popínavého (L. periclymenum) aj.
Zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens) Keř vysoký nanejvýš 1 m nebo malý strom dorůstající 5–10 m výšky. Mladé větévky jsou zelené, na starších je svraskalá kůra žlutohnědá, staré stromky mají černošedou rozpukanou borku. Stále zelené listy jsou vstřícně rozestavené, kožovité, podlouhle vejčité, s velmi krátkými řapíky. Na líci jsou čepele leskle tmavě zelené, na rubu žlutozelené. Velmi drobné, zelenavě žluté květy jsou jednopohlavné, uspořádané do klubíček v úžlabí listů. Rostliny jsou jednodomé, v každém klubíčku je nejčastěji uprostřed květ samičí a po stranách několik květů samčích. Kvete v březnu a v dubnu. Plod je tobolka s třemi růžky. Zimostráz je domovem v jižní Evropě, ve Středozemí. U nás se pěstuje jako okrasná dřevina v parcích, zahradách a na hřbitovech. Velmi dobře snáší sestřihávání, proti mrazům je odolný. Kůra a listy obsahují směs alkaloidů, především buxin, dále silici a třísloviny. Otravy, které mohou být i smrtelné, byly pozorovány u člověka a u některých domácích zvířat. Sušené listy, chutnající nepříjemně hořce, se dříve používaly v lékařství. Účinné obsahové látky zimostrázu jsou stále předmětem výzkumu, protože výrazně snižují krevní tlak. Velmi husté, žluté, tvrdé a pevné dřevo se používalo v dřevorytectví a k výrobě hudebních nástrojů.
Žanovec měchýřník (Colutea arborescens) Menší keř vysoký nanejvýš 4 m. Zprvu jsou metlovité větévky šedozelené a chlupaté, později olysávající, s šedohnědou kůrou. Střídavé lichozpeřené listy jsou složené ze 7–13 krátce řapíčkatých lístků, které jsou celokrajné, obvejčité a na vrcholu mírně vykrojené. Poměrně velké motýlovité květy jsou po 2–8 seskupeny v dlouze stopkatých úžlabních hroznech. Květy jsou sytě žluté až načervenalé od hnědočervené žilnatiny. Kvete v květnu až v srpnu. Plody jsou neobvyklé měchýřnatě nafouklé lusky na dlouhých stopkách. Na jižní Moravě je žanovec původní dřevinou výslunných lesů a křovinatých strání; vysazuje se v parcích a zahradách, odkud občas zplaňuje. Je rostlinou světlomilnou, v zimě často omrzá. Jedovatost byla prokázána jen u semen žanovce, která obsahují mj. olej a organické kyseliny. Otravy semeny se vyskytly u člověka a u drůbeže. Listy někteří býložravci bez následků a s chutí okusují, ačkoliv chutnají hořce (obsahují např. sliz, hořčiny, organické kyseliny). V některých zemích byl v minulém století žanovec dokonce doporučován jako vhodná pícní rostlina. Dříve se listy používaly v domácím léčení jako projímadlo.
PŘEHLED VYOBRAZENÝCH JEDOVATÝCH ROSTLIN A JEJICH SYSTEMATICKÉ ZAŘAZENÍ PODLE ROSTLINNÉ SOUSTAVY Vyšší rostliny (Cormobionta, Embryobionta) ODDĚLENÍ: Přesličky (Equisetophyta) ŘÁD
ČELEĎ
DRUH
Přesličkotvaré (Equisetales)
Přesličkovité (Equisetaceae)
Přeslička rolní (Equisetum arvense)
ŘÁD
ČELEĎ
DRUH
Osladičotvaré (Polypodiales)
Kapraďovité (Dryopteridaceae)
Kapraď samec (Driopteris filix-mas)
ODDĚLENÍ: Kapradiny (Polypodiophyta)
ODDĚLENÍ: Rostliny nahosemenné (Pinophyta) ŘÁD
ČELEĎ
DRUH
Borovicotvaré (Pinales)
Cypřišovité (Cupressaceae)
Zerav západní (Thuja occidentalis) Jalovec chvojka (Juniperus sabina) Tis červený (Taxus baccata)
Tisovité (Taxaceae)
ODDĚLENÍ: Rostliny krytosemenné (Magnoliophyta) TŘÍDA: Rostliny dvouděložné (Magnoliopsida, Dicotyledonae) ŘÁD
ČELEĎ
DRUH
Dřišťálokvěté (Berberidales) Pryskyřníkokvěté (Ranunculales)
Dřišťálovité (Berberidaceae) Pivoňkovité (Paeoniceae) Pryskyřníkovité (Ranunculaceae)
Málokvěté (Papaverales)
Mákovité (Papaveraceae)
Dřišťál obecný (Berberis vulgaris) Pivoňka lékařská (Paeonia officinalis) Blatouch bahenní (Caltha palustris) Čemeřice černá (Helleborus niger) Hlaváček jarní (Adonis vernalis) Hlaváček letní (Adonis aestivalis) Jaterník podléška (Hepatica nobilis) Koniklec luční (Pulsatilla pratensis) Oměj šalamounek (Aconitum plicatum) Orlíček planý (Aquilegia vulgaris) Orsej jarní (Ficaria verna) Ostrožka stračka (Consolida regalis) Plamének přímý (Clematis recta) Pryskyřník plazivý (Ranunculus repens) Pryskyřník prudký (Ranunculus acer) Samorostlík klasnatý (Actaea spicata) Sasanka hajní (Anemone nemorosa) Mák setý (Papaver somniferum) Mák vlčí (Papaver rhoeas) Vlaštovičník větší (Chelidonium majus)
Zemědýmovité (Fumariaceae)
Prvosenkokvěté (Primulales)
Prvosenkovité (Primulaceae)
Hvozdíkokvěté (Caryophyllales) Kopřivokvěté (Urticales) Lomikámenokvěté (Saxifragales) Růžokvěté (Rosales)
Hvozdíkovité (Caryophyllaceae) Konopovité (Cannabaceae) Tlusticovité (Crassulaceae) Růžovité (Rosaceae)
Bobokvěté (Fabales)
Bobovité (Fabaceae)
Vřesovcokvěté (Ericales)
Vřesovcovité (Ericaceae)
Tykvokvěté (Cucurbitales) Hvězdnicokvěté (Asterales)
Tykvovité (Cucurbitaceae) Hvězdnicovité (Asteraceae)
Dymnivka dutá (Corydalis cava) Srdcovka nádherná (Dicentra spectabilis) Zemědým lékařský (Fumaria officinalis) Brambořík (Cyclamen sp.) Drchnička rolní (Anagallis arvensis) Prvosenka jarní (Primula veris) Koukol polní (Agrostemma githago) Konopí seté (Cannabis sativa) Rozchodník ostrý (Sedum acre) Bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus) Střemcha obecná (Prunus padus) Čičorka pestrá (Coronilla varia) Janovec metlatý (Sarothamnus scoparius) Štědřenec odvislý (Laburnum anagyroides) Trnovník bílý (Robinia pseudacacia) Lupina mnoholistá (Lupinus polyphyllus) Žanovec měchýřník (Colutea arborescens) Pěnišník (Rhododendron sp.) Rojovník (Ledum palustre) Posed bílý (Bryonia alba) Starček obecný (Senecio vulgaris) Vratič obecný (Tanacetum vulgare) Locika kompasová (Lactuca serriola)
Pryšcokvěté (Euphorbiales)
Pryšcovité (Euphorbiaceae)
Zimostrázokvěté (Buxales) Kakostokvěté (Geraniales) Routokvěté (Rutales) Jesencokvěté (Celastrales) Loganiokvěté (Loganiales)
Zimostrázovité (Buxaceae) Šťavelovité (Oxalidaceae) Lnovité (Linaceae) Routovité (Rutaceae) Jesencovité (Celastraceae) Toješťovité (Apocynaceae)
Vrabečnicokvěté (Thymelaeales) Řešetlákokvěté (Rhamnales)
Vrabečnicovité (Thymelaeaceae) Řešetlákovité (Rhamnaceae)
Mýdelníkokvěté (Sapindales)
Ledviníkovité (Anacardiaceae) Jírovcovité (Hippocastanaceae) Aralkovité (Araliaceae) Miříkovité (Apiaceae)
Aralkokvěté (Araliales)
Bažanka roční (Mercurialis annua) Pryšec chvojka (Euphorbia cyparissias) Skočec obecný (Ricinus communis) Zimostráz vždyzelený (Buxus sempervirens) Šťavel kyselý (Oxalis acetosella) Len setý (Linum usitatissimum) Routa vonná (Ruta graveolens) Brslen evropský (Euonymus europaeus) Brčál menší (Vinca minor) Oleandr obecný (Nerium oleander) Lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) Krušina olšová (Frangula alnus) Řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica) Škumpa zákeřná (Rhus toxicodendron) Jírovec maďal (Aesculus hippocastanum) Břečťan popínavý (Hedera helix) Bolehlav plamatý (Conium maculatum) Halucha vodní (Oenanthe aquatica) Krabilice mámivá (Chaereophyllum temulum) Rozpuk jízlivý (Cicuta virosa) Sevlák potoční (Sium latifolium) Tetlucha kozí pysk (Aethusa cynapium)
Mořenokvěté (Rubiales)
Zimolezovité (Caprifoliaceae)
Svlačcokvěté (Convolvulales) Lilkokvěté (Solanales)
Svlačcovité (Convolvulaceae) Lilkovité (Solanaceae) Kustovnice cizí (Lycium barbarum)
Krtičníkokvěté (Scrophulariales)
Krtičníkovité (Scrophulariceae)
Bez černý (Sambucus nigra) Kalina obecná (Viburnum opulus) Pámelník bílý (Symphoricarpos albus) Zimolez tatarský (Lonicera tatarica) Svlačec rolní (Convolvulus arvensis) Blín černý (Hyoscyamus niger) Durman obecný (Datura stramonium) Lilek brambor (Solanum tuberosum) Lilek černý (Solanum nigrum) Lilek potměchuť (Solanum dulcamara) Rulík zlomocný (Atropa bella-donna) Tabák viržinský (Nicotiana tabacum) Konitrud lékařský (Gratiola officianalis) Krtičník hlíznatý (Scrophularia nodosa) Náprstník červený (Digitalis grandiflora)
TŘÍDA: Rostliny jednoděložné (Liliopsida, Monocotyledona) ŘÁD
ČELEĎ
DRUH
Liliokvěté (Liliales)
Konvalinkovité (Convallariaceae)
Kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiforum) Konvalinka vonná (Convallaria majalis) Kýchavice bílá (Veratrum album) Ocún jesenní (Colchicum autumnale) Vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia)
Kýchavcovité (Melanthiceae) Ocúnovité (Colehicaceae) Triliovité (Trilliaeceae)
Liliovité (Liliaceae) Amarylkovité (Amaryllidaceae)
Árónokvěté (Arales)
Árónovité (Araceae)
Lipnicokvěté (Poales)
Lipnicovité (Poaceae)
Řebčík královský (Fritillaria imperialis) Tulipán Gesnerův (Tulipa gesneriana) Narcis bílý (Narcissus poticus) Narcis žlutý (Narcissus pseudonarcissus) Sněženka bílá (Galanthus nivalis) Árón plamatý (Arum maculatum) Ďáblík bahenní (Calla palustris) Jílek mámivý (Lolium temulentum)
SLOVNÍČEK ODBORNÝCH NÁZVŮ
alpinské pásmo – výškové vegetační pásmo holí a niv, 1800–2300 m n. m. báze – spodní nebo dolní část rostlinného orgánu (stonku, listu apod.) bílek – pletivo semen bohaté na zásobní látky, jimiž se vyživuje rostoucí základ zárodku rostliny, živné (zásobní) pletivo – endosperm bobule – dužnatý plod obsahující v dužnině jedno nebo více semen bylina – rostlina s dužnatým nedřevnatým stonkem, který na konci vegetačního období odumírá celistvý list – list s čepelí jednoduchou, nanejvýš jen mělce dělenou
celokrajný list – list s čepelí na okraji bez zubů, vroubků nebo zářezů cibule – zkrácený, popřípadě ztloustlý stonek, obalený zdužnatělou šupinou nebo více šupinami, popřípadě spodinami listů cípy – volné úkrojky kalichu, koruny, okvětí apod. čepel – plochá lupenitá část listu -četný květ – květ s určitým počtem květních členů v jednom kruhu (trojčetný, čtyřčetný apod.) -četný list – list složený z určitého počtu lístků (např. trojčetný, pětičetný, mnohočetný apod.) článek lodyžní – bezlistá část lodyhy mezi dvěma uzlinami, z nichž vyrůstá jeden nebo více listů
dělený list – jednoduchý list s čepelí mělce nebo hluboce rozeklanou zářezy, které však nedosahují k řapíku nebo vřetenu dlanitá žilnatina – žilnatina, jejíž žilky vycházejí paprskovitě z jednoho místa na bázi čepele dlanitě složený list – list složený z dlanitě uspořádaných samostatných lístků, které jsou řapíkaté nebo přisedlé dřeň – vnitřní část základního pletiva uprostřed stonku dvojnažka – suchý poltivý plod, v době zralosti se dělící ve dvě nažky dvoudomá rostlina – rostlina s jednopohlavnými květy, přičemž prašníkové (samčí) a pestíkové (samičí) jsou na různých jedincích dvouletá rostlina – rostlina vytvářející v prvním roce přízemní
růžici listů a ve druhém roce květy a plody; koncem druhého roku vždy uhyne (vždy bylina) forma – menší nestálá odchylka od normálních znaků určitého druhu, systematická jednotka nižší než odrůda habitus – vzhled hlíza – dužnatý orgán vzniklý ztloustnutím kořene, dolní části stonku nebo oddenku (podzemního stonku) hole – travnaté porosty v horách nad hranicí lesa hrozen – jednoduché květenství, v němž stopky vedlejší vyrůstají v různých výškách a délkou nepřesahují stopku hlavní; květy rozkvétají odzdola nahoru nebo u plochých květenství od kraje ke středu chocholík – jednoduché hroznovité květenství, jehož dolní stopky jsou delší než stopky
horní, takže všechny květy jsou téměř v jedné rovině jařmo – dvojice lístků složeného listu, sudozpeřeného nebo lichozpeřeného jednodomá rostlina – rostlina s jednopohlavními květy, přičemž prašníkové (samčí) a pestíkové (samičí) jsou na témž jedinci jednopohlavný květ – květ pouze s jedním typem pohlaví, buď prašníkový (samčí), nebo pestíkový (samičí) kanálky – mezibuněčné prodloužené prostory v rostlinném těle, obsahující silice nebo balzámy kořenující lodyha – plazivá, zpravidla dlouze článkovaná lodyha zakořeňující v uzlinách a umožňující vegetativní rozmnožování lata – hroznovité květenství, jehož hlavní stonek je nejdelší
a nese kratší, rozvětvené postranní stonky, z nichž nejspodnější jsou nejmohutnější lichozpeřený list – složený, zpeřený list ukončený jedním lístkem lístek – samostatná část složeného listu listen – list, z jehož úžlabí vyrůstají květy nebo větve květenství listenec – drobný, zpravidla světlejší listen na květní stopce; většinou vyrůstají listence vstřícně v páru lodyha – dužnatý listnatý nadzemní stonek lusk – suchý pukavý plod z jednoho plodolistu, pukající ve dvou švech od vrcholu ke stopce lůžko květní – rozšířená květní stopka, která nese květní části malvice – dužnatý plod s jádřincem, v němž jsou uložena semena
medník – útvar různého původu vylučující sladkou šťávu, většinou v květech, někdy též mimo květy měchýřek – suchý jednopouzdrý plod pukající jediným švem míšek– výrůstek ze stopky vaječné, více nebo méně obalující semeno mléčnice – trubicovité větvené útvary v rostlinném těle obsahující mléčnou šťávu (latex) mnohomanželská rostlina – rostlina s květy na témže jedinci oboupohlavnými i jednopohlavnými (samčími i samičími nebo obojími) nažka – suchý nepukavý plod v celosti opadavý, zpravidla jednosemenný, vzniklý z jednoho nebo až z několika plodolistů nicí – visící dolů, převislý nivy – vysokohorské louky obal – soubor listenů pod
květenstvím, napodobující někdy kalich obalíček – soubor listenů pod dílčím květenstvím obilka – suchý nepukavý jednosemenný plod, v němž osemení srůstá s oplodím objímavý list – přisedlý list s bází hluboce vykrojenou a oběma úkrojky přesahujícími šířku lodyhy oboupohlavný květ – květ obsahující tyčinky i pestíky oddenek – podzemní část stonku okolíček – dílčí květenství složeného okolíku okolík – hroznovité květenství, v němž všechny květní stopky vyrůstají z jednoho místa na konci lodyhy opiát – prostředek obsahující opium nebo jeho alkaloidy osten – silný tvrdý trnitý útvar ovíjivý – ovíjející se (popínající
se) po opoře tenkou a chabou lodyhou ozimá rostlina – jednoletá rostlina (bylina) klíčící na podzim, přezimující nejčastěji ve tvaru listové růžice, v příštím roce kvetoucí, vytvářející plody a odumírající; většina planě rostoucích druhů může dokončit růst a vývoj i při vzejití na jaře nebo v létě palice – hroznovité květenství s velmi ztlustlým vřetenem a s drobnými přisedlými květy peckovice – dužnatý plod s peckou pestíkový květ – květ obsahující pouze pestík nebo více pestíků (samičí květ) pětičetný květ – květ s pěti květními členy v jednom kruhu pilovitý – se zářezy a zuby špičatými, obrácenými dopředu; přední strana zubů je kratší než zadní
plodenství – soubor plodů na společném stonku vznikající z jednoho květenství plodolist – listový útvar srostlý v pestík s vajíčky plstnatý – pokrytý jemnými hustými chlupy, spletenými v hustý povlak polokeř – rostlina se stonky dřevnatějícími, ale na konci bylinnými prašníkový květ – květ obsahující pouze tyčinky (samčí květ) pravidelný květ – květ, který lze rozdělit několika rovinami souměrnosti na shodné poloviny prchavý kalich (prchavá koruna) – kalich nebo koruna opadávající před úplným rozvinutím květu přeslen – tři nebo více listů, větévek či květů vyrůstajících z jednoho místa na stonku příčepivý kořen – pomocný
kořen přidržující popínavou rostlinu na povrchu podkladu přisedlý list nebo květ – list bez řapíku, květ bez stopky rozkladitý – rozložený do všech směrů, s větévkami téměř kolmo k hlavnímu stonku ruderální rostliny – rostliny rostoucí na rumištích, snášející vyšší koncentraci živin růžice – listy hustě nahloučené na bázi lodyhy řapík – stopkovitě zúžená dolní část listu, na bázi někdy pochvovitě rozšířená složený list – list s čepelí dlanitě nebo zpeřeně rozdělenou v samostatné lístky až k řapíku či vřetenu souměrný květ – květ s jednou rovinou souměrnosti souplodí – soubor plodů vzniklých z jednoho květu stopka – část stonku zakončená květem nebo plodem
struk – suchý poltivý plod vzniklý z jednoho až dvou plodolistů, za zralosti zaškrcovaný a poltící se v jednosemenné díly střídavé listy – listy vyrůstající po jednom v různých výškách stonku stvol – bezlistý bylinný stonek ukončený květem nebo květenstvím svazek – vrcholičnaté květenství s větévkami a stopkami silně zkrácenými a napřímenými vzhůru; květy jsou proto hustě směstnány štětina – tuhý zašpičatělý chlup, někdy pichlavý šupina – zpravidla nezelený zakrnělý list přisedlý širokou spodinou tobolka – suchý pukavý plod tvořený více plodolisty, jednopouzdrý až vícepouzdrý, otvírající se zuby, děrami, chlopněmi, víčkem atd.
toulec – listen, často zbarvený, obalující palici trojčetný list – dlanitě složený list ze tří lístků trubka – dolní srostlá část kalichu, koruny nebo okvětí úbor – jednoduché hroznovité květenství s květy přisedlými na rozšířeném květním lůžku; vně je lůžko pokryto zákrovem úkrojek – část děleného listu mezi zářezy čepele úponka – přeměněná část listu nebo stonku, kterou se popínavá rostlina přidržuje opory
uzlina – místo (někdy více nebo méně zduřelé) na lodyze, kde vyrůstá list nebo více listů vijan – vrcholičnaté květenství s vřetenem v mládí spirálovitě svinutým, nesoucím na svrchní straně dvě řady květů a na spodní straně zpravidla listeny vřeteno – hlavní stonek květenství vrcholičnaté květenství – květenství se zkráceným vřetenem; vedlejší stonky přerůstají stonek hlavní, květy rozkvétají shora dolů nebo ze středu k obvodu
vstřícné listy – listy vyrůstající na stonku po dvou, a to ve stejné výšce proti sobě výběžky – tenké plazivé podzemní nebo nadzemní stonky, na uzlinách zpravidla kořenující vystoupavý – v dolní části poléhavý, dále obloukovitě vzpřímený výtrus – nepohlavní rozmnožovací částice, často jednobuněčná zákrov – soubor listenů pod květenstvím
žebro – podélný výstupek na povrchu plodu žlábkovitý – orgán ve tvaru žlábku nebo s podélným žlábkem žlázka – rostlinný útvar (chlup nebo výrůstek) vylučující vonnou nebo lepkavou tekutinu žláznatý – pokrytý chlupy opatřenými na konci hlavičkou vylučující vonnou nebo lepkavou tekutinu
