Recenzenti Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc. Doc. RNDr. Jan Vítek

��������������������������������������������� ���������������������������������������������

����������������������������������������������������������������� ����������������������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������� ��������������������������������������������������������������� ��������������������������������������������������������������� �������������������������������������������������� �������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������������������������� �������������������������������������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������������������������� ����������������������������������������������������������������������������������� �������������������������������������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������������������� ����������������������������������������������������������������������������������� ������� ������������ ������ �� ������������ ���������� ��������� ������������� ����������� ������������������������������������������������������������������������������������� ���������� ����������� ����� ����������� ������ ������������ ����� ������������� ������� ������������ ������ �� ������������ ���������� ��������� ������������� ����������� ������� ��� ���������� �������� ��� ��������� ���������� ��������� ��������� �������� ���������� ����������� ����� ����������� ������ ������������ ����� ������������� ���������������������������������������������������������������������������������� ������� ��� ���������� �������� ��� ��������� ���������� ��������� ��������� �������� �������������������������������������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������������������� �������������������������������������������������������������������������������� ������� ��� ������������ ������������ ������ ������� �������������� ������� ��������� ���������������������������������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������������������ ������� ��� ������������ ������������ ������ ������� �������������� ������� ��������� ����������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������������������ �����������������������������������������������������

����������������������������������

��������������������������������������������� ����������������������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������� ��������������������������������������������������������������� �������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������������������������� �������������������������������������������������������������������������������� ����������������������������������������������������������������������������������� ������������������������������������������������������������������������������������� ������� ������������ ������ �� ������������ ���������� ��������� ������������� ����������� ���������� ����������� ����� ����������� ������ ������������ ����� ������������� ������� ��� ���������� �������� ��� ��������� ���������� ��������� ��������� �������� ���������������������������������������������������������������������������������� �������������������������������������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������������������������� ������� ��� ������������ ������������ ������ ������� �������������� ������� ��������� ������������������������������������������������������������������������������������ �����������������������������������������������������

����������������������������������

Recenzenti Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc. Doc. RNDr. Jan Vítek

Fotografie: V. Čechová, B. Dudíková Schulmannová, P. Hanžl, Z. Kukal, J. Němec, K. Pošmourný, V. Štědrá, J. Valečka © Z. Kukal, B. Dudíková Schulmannová, J. Valečka, V. Čechová, K. Pošmourný, 2010 Cover Design © Grada Publishing, a. s., 2010 ISBN 978-80-7075-740-6 ISBN 978-80-247-3745-4 (tištěná verze)

ISBN 978-80-247-7496-1 (elektronická verze ve formátu PDF) © Grada Publishing, a.s. 2012

Obsah

Předmluva — — — 7 Úvod — — — 9 Ještě zůstal kámen na kameni — — — 13 Hrad Kámen je hoden svého jména — — — 14 Skály s hrady, hrady se skalami — — — 24 Podrobněji o kamenech — — — 41 Jak poznat kameny pod hrady — — — 57 Kameny pod hrady v přehledu a statistice — — — 68 Kameny na povrchu aneb trochu regionální geologie — — — 74 Kamenný potenciál — — — 81 Kámen v geologické i středověké historii — — — 85 Stavební kameny bílé, černé i barevné — — — 88 Kamenné zdi pevné a méně pevné — — — 92 Romantik Mácha a hradní kameny — — — 98 Tváře krajiny s hrady — — — 102 Přírodní pochody zvané krajinotvorné — — — 126 Krajina s hrady, hrady s krajinou — — — 137 Geologové milují hrady — — — 143 Hrady a zámky v regionální geologii — — — 153 Nomen omen — — — 161 Terminologické intermezzo — — — 163 Historie kamenných staveb — — — 172 Tvary stavebního kamene — — — 181 Kámen proti kameni — — — 188 Přece jen zůstal kámen na kameni — — — 197 Kamenům na stopě — — — 206 Hradní reprezentanti — — — 213 Hrady na starých mapách — — — 288 Literatura — — — 293 Rejstřík — — — 297

Předmluva

Středověký hrad a zejména pak jeho zřícenina je v rámci našeho, a nejen našeho, památkového fondu beze sporu zvláštním fenoménem. Na jedné straně je nepřehlédnutelným symbolem doby, která ho vydala k životu, a výmluvným historickým pramenem, na straně druhé díky silné emotivní působivosti předmětem mnohotvárného zájmu a fascinace ze strany odborné a především pak nejširší veřejnosti. Z nereálného přesvědčení o tom, že hradu rozumí a může s ním vcelku libovolně zacházet každý, kdo se k tomu cítí jakýmkoliv zájmem povolán, pak vyplývá skutečnost, že jde o jednu z nejatakovanějších a obecně nejohroženějších složek našeho národního kulturního dědictví. Intenzivní zájem a skutečně obrovská (ovšem kvalitativně velmi rozrůzněná) literární produkce by mohly budit zcela mylný dojem, že o našich hradech dávno všechno víme a že nějaké nové pohledy jsou sotva možné. Způsobů, jak k hradům badatelsky přistupovat, respektive kterému z obrovského počtu s nimi spojených aspektů věnovat pozornost, se nabízí nepřeberné množství. Platí to i o naší zemi, která v evropském kontextu náleží mezi ty, kde se kastellologické bádání nachází na relativně dobré a rozvinuté úrovni. Některé způsoby přístupu jsou, dalo by se říci, standardní či tradiční a propracované (nebo alespoň rozpracované) a všeobecně očekávané a uznávané, jiné jsou stále v plenkách. U nás do této druhé skupiny náležejí i otázky spojené se studiem vztahu hradů k přírodnímu prostředí, včetně otázek spadajících do rámce geologických věd. Studium z této strany obecně v rámci evropského bádání nepatří přes některé zajímavé práce mezi zvláště rozvíjené směry výzkumu. Pod zorným úhlem těchto skutečností je nutno knihu z pera Zdeňka Kukala, Barbory Dudíkové Schulmannové, Jaroslava Valečky, Vlasty Čechové a Karla Pošmourného jen přivítat, neboť je krokem k potřebnému rozšíření badatelského obzoru a interdisciplinarity studia. Psát předmluvu k této knize přesto není pro kastellologa nijak jednoduchý úkol. Kniha sympatickou formou především vypovídá o tom, že její autoři mají hrady skutečně rádi a hloubka jejich fascinace a poctivého zaujetí je ohromná. Jsou však přírodovědci a v rámci textu se musejí vypořádat i s obecně kastellologickými, historickými, stavebně historickými, umělecko-historickými, vojensko-historickými a četnými dalšími otázkami z jiných oborů. Jak sami píší v Úvodu, jsou tyto pasáže poplatné hloubce jejich kontaktu s těmito humanistickými disciplínami, což názorně ilustruje i sestava publikací v soupisu literatury. V knize však mají informace z těchto oborů spíše doplňkový charakter a bude-li čtenář hledat nějaké hlubší a systematičtější |7|

< Hrad Nejdek na Karlovarsku, postavený z bloků nejdecké žuly. I když z něj zbyla jen Černá věž, je příkladem spojení geologického podkladu s mohutnou kamennou stavbou.

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

poučení, jistě sáhne po odpovídající speciální literatuře. Zmíněná komplikovanost a nejednoduchost, vyplývající z interdisciplinárního charakteru tématu, se nepochybně projevila i ve skladbě celé knihy a sestavě jejich kapitol. Jako zcela zásadní se v zrcadle naší literární produkce věnované hradům jeví přínos knihy v ucelenějším pohledu na mnohostrannou geologickou problematiku. Z tohoto důvodu po ní jistě se zájmem sáhne široký okruh jak profesionálních badatelů z různých vědních disciplín, tak v neposlední řadě, i díky čtivé a odlehčené formě, různě poučených laických zájemců. V souvislosti s prezentovanými výsledky je nutno připomenout, že autoři pracují s výběrem lokalit, který obnáší necelou čtvrtinu hradů, jež ve středověku na území naší republiky stávaly. Bohužel se dozvíme jen zčásti, jakým způsobem tento výběr vznikl. O jeho reprezentativnosti však není možno mít zásadnějších pochyb. Kastellologa může poněkud překvapit absence některých hradů s velmi dramatickým a působivým skalním podložím, a proto jsem doporučil autorům jejich popis do textu zařadit. Jednalo se např. o Nejdek, Sokolčí či Ostrý (vůbec nejvýše položený český hrad vystavěný v nadmořské výšce 1293 m). Kromě informací o hradním skalním podloží, stavebním materiálu a dalších „kamenných“ otázkách publikace přináší i laikovi srozumitelné vysvětlení základního geologického kontextu, vývoje a terminologie. Názorně a výstižně ilustrovanou knihu je možno, jak již bylo připomenuto, jen přivítat. Platí to nejen ve zmíněné rovině rozšiřování obzorů, ale i v rovině kultivace zanedbaného vztahu nejširší veřejnosti k těmto kamenným svědkům naší minulosti. Autorům za ní náleží díky a lze jen doufat, že nezůstane pouze u ní. Prof. PhDr. Tomáš Durdík, DrSc.

|8|

Úvod

Češi jsou obdivuhodnými znalci historických monumentů, hradů, zámků, tvrzí, klášterů i ostatních památek. Přitom jejich znalosti obvykle nejsou jen povrchní. Pěší turistika, výlety na kolech i rodinné exkurze po zříceninách jsou oblíbenou zábavou a samozřejmě i zdrojem poučení. Mnohým nestačí výklad průvodců, obtěžují slečny v informačních střediscích, studují příručky a před Vánocemi nakoupí obrazové knížky. O čem? Samozřejmě o hradech, zámcích, zříceninách. Mají z čeho vybírat! V knihkupectví a knihovnách jsou encyklopedie českých, moravských i slezských památek, mapy, knížky pro seniory i juniory, příručky různě podrobné a různého stupně odbornosti. Náklady encyklopedických, obrazových i jiných publikací o historických památkách jsou obdivuhodné a mnoho z titulů vyšlo několikrát. Hrady jsou v hledáčku profesionálních i amatérských fotografů, ani zarytí nepřátelé snímkování jim neodolají. Spojí-li síly znalec hradů a zámků s profesionálním fotografem, objeví se na knižním trhu perla. Nejen knížky, ale i televizní a rozhlasové pořady rozšiřují znalosti veřejnosti. V informačních centrech měst dostaneme mapu historických zajímavostí, letáky i turistické příručky jsou k dostání všude. Dokonce i České dráhy vydaly pěknou mapu „se železnicí za našimi hrady a zámky“. Na turistických mapách jsou hrady, zámky i tvrze pečlivě lokalizovány, výklad o jejich historii bývá krátký, ale výstižný. Je až neuvěřitelné, jakými znalostmi hýří i široká veřejnost v televizních soutěžích. Určitě jeden hrad se objeví ve většině křížovek, když tam není Kost, je tam alespoň Oheb, velmi často Loket a Rabí, někdy i jména trochu náročnější na paměť a znalosti. Zeptáte-li se na historii hradu, vychrlí vám kdokoli letopočet založení, seznam šlechtických rodů, jejichž příslušníci stavěli, přestavovali, opouštěli, kupovali a prodávali, jména králů, kteří hrady stavěli, kupovali, dobývali, zastavovali, propůjčovali v léno, konfiskovali, nařizovali rozbořit… Lidé mají ohromující znalosti o lokalizaci hradů, jejich přístupnosti a otvírací době i výši vstupného. Mezi návštěvníky se přenášejí a budou přenášet pověsti o dírách do pekla, o bílých paních, čertech, zazděných manželkách, kladných a záporných anomáliích, legendy ještě přizdobené některými průvodci. Teď však ruku na srdce! Zeptáte-li se však trošku všetečněji, třeba co je zač ta skála pod hradem, co je to za kameny ve zdivu hradeb nebo z jakých kamenů jsou klenby hradních kaplí, na to již jen tak někdo neodpoví. Je to proto, že z turistických příruček a obrazových publikací se toho o kamenech |9|

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

památek mnoho nedozvíme? Jistě, že ano. Dokonce i proto, že pěkně a atraktivně podaná historie je určitě zajímavější než docela obyčejné šedé pískovce ve zdi hradu nebo černé čediče na svahu pod ním. Dokonce i odborníka na geologii často taková šťavnatá hradní historie upoutá víc než docela všední kámen. Promiňte nám to přiznání! Máme však pocit, že nám přece jenom něco chybí, že by naše zaměření nemělo být tak jednostranné. Vždyť hrad bez skály či opevnění bez kamene, to by připomínalo jezdce bez koně. Skály jsou geologickým podkladem hradů, zdi hradů jsou postaveny z nejzákladnějšího a nejběžnějšího stavebního materiálu – z kamene. Pokusíme se tuto mezeru alespoň částečně vyplnit. Budeme zkoumat, kde se hrady stavěly. Kde reliéf povrchu umožnil výběr vhodného místa ke stavbě. Kde byly vhodné i podmínky geologické, což znamená správné horniny na správném místě. Popíšeme, z jakých hornin jsou skály v podkladu našich nejznámějších hradů. Ukážeme, kde jsou hrady propojeny se svým podkladem tak, že jen těžko rozpoznáme, co je kámen přírodní a co kámen stavební. Kde přírodní skála prorůstá zdmi hradu, kde z udusané země hradních nádvoří vyčnívají hrotitá skaliska. A naopak, kde byly hradní prostory vykutány v přírodní skále. S geologickým podložím hradů souvisí i stavební materiál. Z čeho se stavělo, z jakých kamenů? Z těch nejbližších, nejdostupnějších nebo z těch nejkrásnějších, byť od staveniště vzdálených? Naše knížka není encyklopedií, proto v ní nehledejte seznam všech hradů a dalších památek. Soustředili jsme se na památky geologicky nejzajímavější, postavené na pozoruhodných místech krajiny. Nechceme víc, než upozornit na význam tvarů reliéfu, geologického podkladu a kamenů jako stavebního materiálu hradů. Jde do jisté míry nejen o oslavu našich vzácných historických památek, ale i oslavu hornin a kamenů. Autoři knížky jsou geologové. To znamená, že znají geologické složení republiky a měli by rozpoznat horniny, pokud nejsou až příliš exotické. Měli by se též vyznat v geologických procesech, aby postřehli, jak se vytvořily ostrohy, na nichž hrady stojí, a co vyhloubilo strže, jež je obklopují. Autoři však nejsou odborníci na historii hradů, na jejich složitý vývoj se všemi přestavbami, na jejich rekonstrukce a obecně ani na stavební slohy. Nehledejte, prosím, v knížce jména panovníků a slavných šlechtických rodů. Připojili jsme je k historii hradů jen na několika málo místech. Ne snad proto, že nemáme rádi feudály, ale proto, že zájemci o tuto historickou disciplínu najdou tisíce údajů v naší přebohaté literatuře. Víme dobře, že dějiny význačných rodů a snahy feudálů o postavení co nejreprezentačnějších sídel jsou mimořádně zajímavé. Proto i v těchto – geologům profesionálně dost vzdálených – specializacích se autoři snažili své amatérské znalosti pečlivě doplnit studiem literatury a konzultacemi s odborníky. To samozřejmě nestačí, aby se v příslušných vědeckých disciplínách zařadili mezi profesionály. | 10 |

Ú V O D

Naše knížka proto nemůže a ani nechce konkurovat bohaté kastellologické literatuře, ve které jsou desetitisíce velmi podrobných údajů o historii památek, kde najdeme obrazové rekonstrukce hradů z různých období, plány půdorysů i s rozlišením různých stavebních slohů z jednotlivých období. K řešení takových problémů přispět nemůžeme. Nezbývá nám, než se obdivovat podrobnému mnohaletému studiu příslušných odborníků, přesně zaměřeným půdorysům s odlišenými vývojovými etapami i zdařilým „hmotovým“ rekonstrukcím. Nezbytnou součástí takovýchto populárnějších i vysoce odborných publikací jsou fotografie. Mnoho knížek zdobí snímky profesionálů, které splňují i nejnáročnější umělecké požadavky. Naší knížku jsme si též neuměli představit bez obrázků. Památky fotografovali geologové a jejich přátelé při geologických exkurzích na hrady a jejich okolí, proto je, prosím, nesrovnávejte s umělecky dokonalými výtvory profesionálů. Hlavním cílem vždy bylo upozornit na tvary reliéfu kolem hradů, na skály pod hrady a stavební materiál památek. | 11 |

Krakovec, hrad na Rakovnicku. Celkový pohled přes šíji ostrohu s novým dřevěným mostem.

H R A D Y

Prorůstání skály a zdiva na Českém Šternberku. Velmi zachovalý hrad, založený v roce 1241, byl ve 14. století přestavován, pak přeměněn na zámek.

Č E C H

A

M O R A V Y

K objasnění našich záměrů ještě dodáme, že kromě hradů se v textu a na fotografiích objeví také jiné památky: zámky, tvrze, kláštery, kostely, poutní místa, dokonce i některé moderní stavby. Ovšem jen v těch případech, pokud jsou postaveny na geologicky zajímavých skalách. To se týká především pražského Národního památníku na Vítkově, „kamenného pokladu“ postaveného na zajímavém kameni, jehož zařazení do rukopisu jsme opravdu nemohli odolat.

| 12 |

Ještě zůstal kámen na kameni

Název kapitoly je negací známého pořekadla o tom, že během všech možných válek a všeho možného ničení nezůstal ani kámen na kameni. Tentokrát kámen na kameni zůstal. Tím dolním kamenem je skála, na které hrad stojí. Kamenem horním je blok, kvádr či kvádřík zdiva stavby. Většina hradů, některé zámky i tvrze stojí na skále. Skálu definujeme jako „výchoz skalních hornin na povrchu“. Měl by to být výchoz větší, rozhodně ne jen malý odkryv v příkopu u cesty. Skála ve výchoze má být na původním místě a spojena s podložím. Pokud ovšem jde o veliký blok horniny, který byl nějakým způsobem přemístěn, je to také skála. Skalní horniny jsou horniny tvrdé, takové, do kterých se musí bušit kladivem, aby se rozpadly. Skálou rozhodně nenazveme žulu rozpadlou na písek nebo jílovou břidlici drobící se na štěpinky. Skála může být malá, velká, mohutná. Skála osamělá vyčnívá nad okolní terén. Geologové i archeologové užívají často názvu skalisko. Jím rozumí velkou skálu vyčnívající nad povrch okolí, případně také skupinu několika skal. Při stavbě hradů se uplatnila vrcholová skaliska na temeni vyvýšeniny. Ta měla zcela zásadní význam pro rozmístění stavebních prvků hradů a pro jejich využití v systému opevnění. Pokud jsou vrcholová skaliska uspořádána do pásů, pak jim říkáme skalní hradba. Skaliska mohou být i na svazích, kde jsou často pokrytá sutí a kamenným mořem. Skála je útvarem přírodním, vzniklým geologickými procesy. Dostal se na povrch, kde jej tvarovaly další geologické procesy. Člověk pak mohl přizpůsobit tvar skály k různému využití. I ke stavbě. Tak byla skála, čili kámen podložní, tím kamenem, na kterém zůstaly kameny položené lidmi. Slovo kámen zde skloňujeme ve všech pádech. Přírodovědci by měli psát a mluvit jasnou řečí, takže i kámen musíme nějak definovat. Tedy: „Kámen je pevná hornina, v některých případech i minerál, nebo kus od ní přírodně či uměle odloučený, jakéhokoli tvaru, velikosti alespoň několika centimetrů, přírodního původu nebo přírodnímu útvaru se podobající, přírodně omezený nebo uměle opracovaný“ (viz Kukal et al. 1989). Tato poměrně složitá definice se snaží vystihnout všechny možnosti a vyrovnat se s případnými námitkami. Podle ní je kamenem skála pod hradem, kamenem je i opukový kvádřík ve zdivu hradního paláce, kamenem je však i cihla, kus ztvrdlé malty odpadnuvší z omítnuté stěny i střep vypálené střešní tašky. Všechno jsou to kameny, proto je titul naší knížky, zdůrazňující, že kámen zůstal na kameni, zcela oprávněný. | 13 |

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

Hrad Kámen je hoden svého jména Hrad Kámen je skutečně nazván podle kamene, výrazné skály, na níž stojí. Najdeme jej 5 km jižně od Pacova na Českomoravské vrchovině na vyvýšenině uprostřed údolní roviny. V krajině je velmi nápadný. Oblast patří do geomorfologického celku Pacovská pahorkatina, má střední nadmořskou výšku 585 m. Na povrchu vystupují pararuly, kopec s hradem je však z amfibolitů, silně tektonicky porušených, rozpukaných, s žílami křemene. Menších čoček Hrad Kámen u Pacova. Amfibolitová skála, zasahující do zdiva hradu. Je znám od roku 1316, v letech 1640–1677 byl přestavěn na barokní zámek, v druhé polovině 19. století jej upravili romanticky.

| 14 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

amfibolitů je v okolí hradu více. Vyvýšenina, na které hrad stojí, je dlouhá 200 m, široká jen 50 m. Ačkoli je zdaleka vidět, nad okolí vyčnívá pouhých 30 m. Svahy jsou kamenité, i když nepříliš strmé. Před hlavním vchodem, kde kdysi byl příkop a padací most, jsou skalky mohutnější. Severní svah je poněkud strmější než svah jižní. Kolem hradu jsou mělké úvaly, vyplněné čtvrtohorními písčitohlinitými sedimenty. Hlavním stavebním materiálem hradu jsou přitesané rulové kvádry a kvádříky, objevuje se i místní amfibolit. Ostění brány je ze žuly. Přitesané rulové a amfibolitové kvádry tvoří zdivo hradu Kámen.

| 15 |

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

Hrad stráží stejnojmenné městečko, kdysi významnější než dnes. Bývalo celé obehnáno hradbami. Hrad stál zřejmě již roku 1316, jeho vlastníci si říkali „z Kamene“. Ze staré, gotické části se dochoval palác a sklep. Hrad byl několikrát opravován a přestavován, dost důkladně v letech 1860 až 1870, a to v romantickém novogotickém slohu. Na počátku 20. století restauroval nový majitel hradby i věže. V současnosti se hrad dále upravuje a bylo v něm zřízeno muzeum motocyklů (oficiálně „jednostopých vozidel“). Jeho umístění v tomto hradu není náhodné, v blízkém Pacově byla totiž v roce 1904 založena Mezinárodní motocyklová federace. Okolí hradu je geologicky zajímavé i tím, že v jeho blízkosti se naši předkové pokoušeli dobývat zlato, i když neúspěšně. V hradních encyklopediích se objevuje „Kámen“ ještě několikrát. Hrad Kámen kdysi stál u Bystřice nad Pernštejnem, přejmenovali jej však a dnes je to Zubštejn, soused blízkého Pernštejna (str. 252). Pochází ze 14. století, dnes je z něj zajímavá zřícenina, která má s Pernštejnem podobnou geologickou pozici i obdobný stavební materiál. Latinsky kámen je lapis. Hrad v Kolíně, postavený ve třicátých letech 15. století nad labskou nivou, se jmenoval Lapis refugii, tedy Kámen útočiště; později byl přestavěn na zámek a pivovar. Vlčickému Hrádku, 5 km severozápadně od Trutnova, se říkalo také Lapide (skloňování slova lapis). Bohužel se z něj žádné zdivo nedochovalo, zajímavé je ovšem, že byl postaven na permokarbonských slepencích, snad pouze ze dřeva. „Kterýpak hrad má ještě čest ve svém jménu kámen nést ?“

I několik dalších hradů má v názvu kámen, obohacený přídavným jménem. Dívčí Kámen, zvaný postaru též Maidštejn nebo i Menštejn, se rozkládá nad kaňonem Křemžského potoka v Blanském lese (str. 17). Je to chráněná krajinná oblast zahrnující výrazný horský masiv na levém břehu Vltavy mezi Českými Budějovicemi a Českým Krumlovem. Geomorfologicky patří celku Šumavské podhůří a jeho podcelku Prachatická hornatina. Ostroh, na kterém hrad stojí, je skalnatý, částečně pokrytý sutí kamenného moře a vypíná se 50 m vysoko nad Křemžským potokem při jeho ústí do Vltavy. Skála je tvořena silně metamorfovanou horninou, granulitem, hrad sám stojí na rulách a migmatitech. Zdi této „zachovalé zříceniny“, pokud si při jeho popisu můžeme dovolit tuto básnickou ozdobu, jsou z lomového nebo jen mírně přitesaného kamene. Ve stavebním materiálu je směs migmatitů a granulitů, kterých bylo na skalnatých svazích v kamenném moři dost. Hrad pochází z poloviny 14. století, v roce 1394 byl v něm vězněn král Václav IV. O století později byl přestavěn a rozšířen, doplněn o rozlehlý latrán, což bylo opevněné sídlo v podhradí. Stavbu hradu přizpůsobili skále tak, aby jeho jádro se dvěma paláci stálo na nejvyšším místě. I když na počátku | 16 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

Dívčí Kámen (Maidštejn) v Blanském lese stojí na migmatitové skále a je postaven z lokálních hornin.

16. století byl hrad opuštěn, chátral a měnil se ve zříceninu, části obou paláců se zachovaly. Vítkův Kámen, také Vítkův Hrádek, starším německým jménem Wittingstein (uvádí se i Wittingshausen), stojí na stejnojmenném kopci 1053 m nad mořskou hladinou a je jedním z nejvýše položených českých hradů. Kopec se zaobleným vrcholem můžeme nazvat sukem, neboť je morfologicky výrazný. Geomorfologicky je to nejvyšší bod Vítkokamenické hornatiny. Celá oblast byla podrobně geologicky mapována v měřítku 1 : 25 000 (list Přední Výtoň, redaktor listu Z. Pelc). Tvoří ji staré moldanubické pararuly, do nichž intrudovaly prvohorní granity. Na vrcholu hory, tedy v podloží hradu, je muskoviticko-biotitický granit s velkými živci. Hrad obklopují výchozy horniny, hojné jsou granitové sutě. Podle Menclové (1972) je okolí hradu „tesklivá pohraniční planina, prostoupená žulovými balvany“. Žulové kameny zachovaného zdiva jsou různě poskládané, místy v podobě skutečné „divočiny“, místy více či méně přitesané. Zdroj stavebního materiálu byl na místě. Posloužila nejen rostlá skála, ale i odloučené balvany. Hrad postavili již ve 14. století Vítkovci jako pohraniční pevnost i jako správní středisko nových vesnic. V 16. století jej Rožmberkové opevnili, poslední úpravy jsou z počátku 18. století, v polovině téhož století však byl hrad již opuštěn. Až v roce 1815 bylo do jihovýchodní části hradu postaveno schodiště s rozhlednou. Drobné opravy proběhly ještě v roce 1869. Po 2. světové válce se celá oblast dostala do vojenského hraničního pásma, kam byl vstup zakázán. V padesátých letech si pohraniční stráž na věži zřídila | 17 |

*

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

pozorovatelnu. V roce 1990 předala armáda Vítkův Kámen do správy obce Přední Výtoň. Jádro hradu tvořila obytná hranolová obytná věž (donjon), kolem ní byly přístavby. V obvodových hradbách stálo pět bašt. V roce 1996 byly v blízkosti zříceniny odkryty základy zdi z lomového kamene, poskládaného na maltu, snad zbytky dávno zaniklého předhradí. V roce 2003 se začalo se sanací zdiva zříceniny. Rekonstrukci zajišťuje Občanské sdružení Vítkův Hrádek za odborné spolupráce Národního památkového ústavu, pracoviště v Českých Budějovicích. Augustin Sedláček věnoval Vítkovu Kameni (nazýval jej Vítkův Hrádek) zcela mimořádnou pozornost, snažil se rekonstruovat historii hradu podle způsobu stavby hradeb a bašty. Popisuje „studnici hlubokou, do níže stékala voda skrze roury hliněné a ve zdech zazděné…“ Zajímavé nálezy zbraní pocházejí zřejmě z třicetileté války. Do zříceniny byl doslova zamilován básník Adolf Heyduk, který ji oslavil básní v Květech ve třicátých letech 20. století: … Z roztroušené, vyvětralé žuly divizna svou zlatou hlavu týčí jinde hledík v šplhání se cvičí na zeď vetchou vzpíná se a tulí… Nebyla to jediná vzpomínka Adolfa Heyduka na Vítkův Kámen. Píše o něm i ve svém příspěvku do publikace Vltava, vydané na začátku 20. století: „Zprvu byl asi Vítkův Hrádek dřevěnou pomeznou tvrzí (1220–1227), teprve později byla tvrz z kamene vystavěna a přestavěna…“ Známe i hrad, který se nespokojil s pouhým obecným „kamenem“ a v pojmenování má hned jeho druh. Je to Žulová. Pojmenování Žulová je však českým novotvarem, hradu samotnému se říkalo Frýdberk nebo Friedberg. Leží poblíž stejnojmenného města Žulová na Jesenicku v Žulovské pahorkatině. Je to hrad starý, lze jej sledovat od roku 1290, jeho osud však byl smutný. Za třicetileté války ho pobořili Švédové. Později byl opraven, v roce 1703 na jeho místě postavili pivovar, pak byl i ten zbořen. Zbytek hradu je však stavebním unikátem. Z hradní věže vyčnívá novější věž kostelní. Kromě věže zbyly z hradu i části zdí. Zřícenina stojí na granitovém plutonu Žulové a je postavena z téhož materiálu. Kámen v podkladu hradu značí skálu. A názvy skála nebo skalka či skály se objevují v názvech hradu častěji než kámen. Předchůdcem výstavného zámku Hrubá Skála byl hrad, založený v roce 1350. Leží na okraji velkého pískovcového masivu Hruboskalského skalního města u Turnova. V 16. století byl přestavěn na renesanční zámek, pak vyhořel, následovala přestavba v barokním slohu. Z původního hradu se zachovaly budovy, studna a sklepy. Stavebním materiálem jak hradu, tak zámku byly křídové pískovce. | 18 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

U Přeštic na Plzeňsku stojí zajímavá zřícenina Skála na proterozoickém buližníku z buližníkového lomového kamene. Stavitelé hradu neměli jinou možnost než přizpůsobit dispozici terénu, postavili proto dvě jádra za sebou na odolných buližníkových výčnělcích. Hrad byl na císařský rozkaz rozbořen v roce 1652, dochovala se část zdiva paláce, kus obytné věže, zřetelné jsou i valy a příkopy. U Teplic nad Metují byla v roce 1382 postavena tvrz s názvem Skály, známá i pod jmény Katzenštejn a Bišofštejn. Patří mezi skalní hrady, její části byly vyhloubeny do pískovcové věže. Dostavěna byla v roce 1454, po roce 1520 byla však opuštěna a chátrala. V Českém středohoří u Třebenic stojí na čedičovém vrchu zbytky hradu Skalka ze 14. století. Zajímavostí je věž postavená z křídových opukových kvádrů, byť byl podkladem hradu čedič. Není to ovšem jediný případ. U Opočna ve východních Čechách je zámek Skalka, což byla původně gotická tvrz. Zmínit se musíme též o Skalné severně od Chebu, známé i pod starším názvem Vildštejn. Tento malý hrad je starý a stavebně i geologicky pozoruhodný. Nad údolím potoka vyčnívají žulové skalky, na nich je zdivo navázáno. Původním stavebním materiálem byla žula, při přestavbě však použili přitesané čedičové kameny. Stavba vznikla již v první čtvrtině 13. století, v 15. století došlo k mohutným přestavbám, i tak se však určité původní části zachovaly. Kromě uvedených příkladů oslavy kamene bychom našli příklady další. Jednak ty, kde se kámen vyskytuje v jiném tvaru, a pak ty, kde je kámen „počeštěn“ na …štejn. Kamenice nad Lipou je případem prvním. Dnes sice v městečku stojí renesanční zámek, ale jeho předchůdcem byl gotický hrad ze 13. století. Přestavován byl v polovině 16. století a pak jej potkal osud mnoha dalších hradů – přeměna na renesanční zámek v letech 1580–1583. Hrad stál na skále, z níž jsou dodnes viditelné zbytky pod zámeckým průčelím (str. 20). Jde o metamorfované horniny, svorové ruly a migmatity moldanubika. Nad Českou Kamenicí stojí na nápadném Kamenickém vrchu s vrcholem 530 m nad mořem Kamenický hrad, lépe řečeno jeho zbytky, upravené na rozhlednu. Jelikož byl hrad opuštěn již v 17. století, jsou zachovány pouze zdi. Kopec se skalkami na svazích i sutěmi je z čediče, z kterého také byl hrad postaven; jenom na armování použili pískovcové kvádry. Příkladů počeštěného německého Stein = kámen je mnoho, dokonce desítky. Vybrali jsme proto z dlouhého seznamu jen ty nejzajímavější příklady. Na čele seznamu samozřejmě nesmí chybět Karlštejn, o kterém píšeme jinde (str. 147, 274). Po jeho boku stojí moravský Pernštejn, který si také zaslouží podrobnější pojednání (str. 252). Z dalších jmenujme Jenštejn blízko od Prahy u Vinoře, při cestě do Staré Boleslavi. Stojí mezi pískovcovými skalkami a nijak nad okolí nevyniká. | 19 |

H R A D Y

Kamenice nad Lipou, migmatitová skála pod zámkem.

Č E C H

A

M O R A V Y

Jenom jeho 32 m vysokou věž zahlédneme zdálky. Jeho podkladem je skalka z křídového pískovce, ve spodní části jsou menší pískovcové kvádry, jen na hrubo přitesané, věž je postavena z velkých, pečlivě upravených pískovcových kvádrů. V českých dějinách je hrad, založený ve 14. století, spjat se jménem arcibiskupa Jana z Jenštejna. Velmi sporné strategické poloze hradu nepomohl ani rybník, díky kterému se vlastně Jenštejn zařadil mezi vodní hrady. V případě nejvyšší nouze mohl být ovšem Vinořský potok vzdmut a pak by se zaplavilo celé okolí hradu. Přestavby hrad upravily a rozšířily, dostavěna byla obytná křídla paláce. Z nich se zachovala pouze spodní část stěny. Ze „štejnů“ upozorníme ještě na severočeský Grabštejn u Hrádku nad Nisou, upravený na renesanční zámek, jehož opevnění bylo rozbořeno na císařský rozkaz po třicetileté válce. Na jeho místě stojí klasicistní zámek. Zbytky hradu Libštejna jsou na Rokycansku, Gutštejna jihovýchodně od Teplé v západních Čechách. Zajímavý je též Vlčtejn na Plzeňsku, který je jedním z mála hradů postavených na buližníku. Krásný, ale dost opomíjený | 20 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

Pirkenštejn v Ratajích nad Sázavou. Výchozy proterozoických hornin a věž hradu z deskovitých proterozoických drob.

Přitesávané drobové a břidličné kvádříky ve zdivu hradu Pirkenštejn.

| 21 |

H R A D Y

Celkový pohled na jihočeský hrad Landštejn.

Č E C H

A

M O R A V Y

je Pirkenštejn, někdy nazývaný Pirkštejn, v Ratajích nad Sázavou, na ostrohu nad Sázavou (str. 21). Postavený byl na proterozoických drobách a břidlicích se zdmi z téhož staviva. I když hrad byl v 16. století opuštěn a část později přestavěli na faru, v podstatě zůstal zachován ve své středověké podobě. Upozorňujeme, že v Ratajích nad Sázavou byly dva hrady, Pirkenštejn je ten dolní, blíže Sázavy, horní hrad byl přestavěn na zámek. Ze severočeského Tolštejnu u Jedlové, postaveného na znělcové kupě ze stejného lomového i přitesaného kamene, zbyla věž a části ostatního zdiva. Hrad v roce 1642 zapálili Švédové a to byl jeho konec. Na Podorlicku je rozsáhlý a krásný Potštejn, kterému musíme věnovat větší pozornost (str. 231). Řada skalních hradů situovaných v křídových pískovcových masivech má v názvu štejn. Mimo jiné i velký Frýdštejn u Malé Skály, Valdštejn v Hruboskalském skalním městě i Rotštejn v Klokočských skalách. Rotštejn se sice někdy plete s Roštejnem, ale ten je úplně jinde a z úplně jiného kamení. Obrázky pozoruhodného Roštejna, na žulovém kopci mezi Telčí a Třeští, jsou na stránkách 45 a 187. Slavný a mohutný je Landštejn západně od Slavonic, postavený na žule ze žuly (str. 230). | 22 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

Tektonicky drcená žula v podkladu hradu Landštejn. Nepravidelné žulové zdivo Landštejna.

| 23 |

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

Tím jsme se dostali k hradům moravským, které si s českými vůbec nezadají. Proto se jim věnujeme důkladněji v systematické části, v této kapitole jsou jen jejich názvy. V Moravském krasu je vápencový Holštejn a na severní Moravě u Zlatých Hor postavili Edelštejn, prý na obranu tamějších zlatých dolů. Největší moravský hrad, Helfštýn u Lipníka nad Bečvou, si nechal německý název kamene počeštit ještě více. Je postaven z poměrně nevzhledných spodnokarbonských drob a břidlic (str. 142).

Skály s hrady, hrady se skalami Skály jsou skalní horniny na povrchu, hrady jsou opevněná feudální sídla. Dáme-li obé dohromady, dostaneme skalní hrady. Je to velká a důležitá skupina hradů, pro geology pak důkaz, že se kastellologům mohou míchat do řemesla. Skalní hrady bývají spojeny se skalními městy. Proto nejprve definici skalních měst. Je to odborný název pro útvary tvořené souborem izolovaných skalních hřbetů, bloků, věží, sloupů, pyramid i jiných tvarů. Jako celek se skalní města podobají zříceným hradům, pevnostem, městským ruinám nebo všemu dohromady. Skalní města mohou být velká nebo malá, ale stále jsou to skalní města. Názvy jako skalní velkoměsta nebo skalní vesnice věda nezná. Přejděme k skalním hradům. Tomáš Durdík definuje skalní hrad ve své Ilustrované encyklopedii českých hradů (1999) takto: „Je to hrad zbudovaný na výrazném skalním, nejčastěji pískovcovém útvaru, který je využit jako opevnění a má zhloubené obytné či hospodářské místnosti, doplněné dřevěnou nebo zděnou zástavbou.“ V definici je ještě dodatek o tom, že vstup do skalního hradu by měl být tři až šest metrů nad základnou skalního bloku. Hrad je přístupný upravenou spárou a rozkládá se na horní ploše skály. V širším slova smyslu se často považují za skalní hrad i stavby, které jsou s přírodní skálou úzce propojeny. Skálou nemusí být vždy pískovec, i když ten je nejběžnější. Skalní hrady najdeme na izolovaných skalních masivech a sloupech, někdy na ostrožnách, na okrajových skalách i na skalních hřebenech. Skoro všechny skalní hrady vznikly jako hrady šlechtické. Nejstarší by měly být Chlum-Kozlov a Rotštejn, postavené po polovině 13. století. Vranov nad Jizerou (Skály) byl postaven až v 15. století, kdy byl dotvořen ve skalní podobě hrad Valdštejn. Mnoho skalních hradů nepřežilo 14. století, jiné století následující. Přírodní skála pomáhala při opevňování a její tvar ovlivnil dispozici hradu. Opevnění bylo přizpůsobené tvaru skály daleko cíleněji než u hradů jiných. Do skály byly vylámány studně, obilnice a zásobníky na potraviny. Základy zdí se zapouštěly do základových žlabů, případně vysekaných zápustí a využí| 24 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

valo se i skalních průrev. Budovy a věže měly nejnižší podlaží vysekané ve skále. Přirozené skalní průrvy sloužily jako příkopy, obvykle se upravovaly. Z pískovcových skal známé tzv. světničky bývaly vyhloubeny až v pozdějších fázích stavby, když vlastníci rozšiřovali obytné a užitkové prostory. Připomeňme si slova Augusta Sedláčka: „… pískové skály, v okolí Jičína, zvláště skály Prachovské, dobře způsobilé byly k zakládání pevných a nepřístupných sídel. V povolném pískovci snadno vytesaly se sklepy, hradby na kraji skály vyzdvižené zakrývaly dřevěné přístřeší a nedostupnost a výška skály byly příčinou, že se sídlo nesnadno zapáliti mohlo. A z těch příčin postaveno i sídlo takové na skále pod Lhotou Pařezskou. Dnes se zachovaly jen tři místnosti vytesané ve skále, přístup je skalní puklinou, která sídlo rozděluje na dvě části.“ (Popisován je skalní hrad Pařez na okraji Prachovských skal, založený na konci 14. století, avšak zaniklý již za husitských válek.) | 25 |

Hrad Kost. Provázání podložních křídových pískovců se zdivem hradu. Lavicovitý rozpad pískovce podle vrstevních ploch.

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

Valečov, největší český skalní hrad

Hrad nedaleko Mnichova Hradiště, nad obcí Boseň, v nadmořské výšce 236 m. Geomorfologicky patří do Turnovské pahorkatiny, vyvýšeného terénu nad Mnichovohradišťskou kotlinou. Je to jeden z výběžků výšiny kolem Mužského, od hlavního masivu jej však odděluje morfologicky nevýrazné údolí. Hrad byl založen v polovině 14. století, později patřil husitům, roku 1439 byl vypálen, brzy však obnoven. Pak střídal majitele, až za Albrechta z Valdštejna v první polovině 17. století byl opuštěn a pustl. Ve 20. století v něm po malých nouzových opravách bydlila chudina. V současnosti je hrad rekonstruován pod patronátem Občanského sdružení obce Boseň. Při stavbě bylo využito velmi složitého povrchu skalního bloku. Ten byl v podstatě rozčleněn do tří sloupů, starý palác v přední části spojovala dřevěná konstrukce s vyhloubenými prostorami. Takzvaný zadní hrad byl upraven pro vojenské účely a mohl pojmout velkou posádku. Tesaná schodiště, upravené plošiny, komůrky i sály, to vše je začleněno do velmi komplikovaných a propojených staveb. Díky P. Chotěborovi (1986) máme dnes představu o hradním podkladu a o jeho architektuře (str. 26, 27). Východní strana nového paláce skalního hradu Valečov.

| 26 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

Pískovcové bloky použité k armování nároží hradu Valečov.

Nepravidelné zdivo hradu Valečov je postavené jak z lomového kamene, tak z přitesaných kvádříků.

| 27 |

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

Hrad Valečov. Schody vytesané do skály.

Světničky nazvané Drábské

Drábské světničky, velmi populární a často navštěvované, najdeme na okrajových skalách náhorní plošiny Hrada. Je to výrazná izolovaná plošina o rozměrech 550 m × 250 m, dosahující nadmořské výšky 404 m, část Vyskeřské vrchoviny. Je tvořena kvádrovými pískovci coniaku, jsou v ní kaňonovitá údolí a skalní stěny. Odlučování skalních bloků může vyústit až v sesuvy, což se také stalo východně od obce Dneboh. Při úpatí svahů jsou mocné sutě. Drábské světničky jako středověký strážní hrad byly v 15. století přední stráží Valečova. Hrad vznikl v polovině 13. století, pak byl opuštěn a obnoven v době husitské. Zanikl pravděpodobně v polovině 15. století. Komplex byl postaven na sedmi skalních blocích, propojených v nestejných výškách dřevěnými mosty a ochozy. Do skály bylo vyhloubeno na 30 prostorů, z nichž 18 mělo vlastní | 28 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

Letecký pohled na Trosky, dominantu Českého ráje.

vstupy. Na zdivo, jehož zbytky se zachovaly jen místy, byly použity odtesané pískovcové kvádry spojené vápennou maltou. Lze je pozorovat na vstupní průrvě. Věž byla zapuštěna do skály, na severní straně hradu je původní hradní kaple, v pískovcích byly vytesány lavice a upravena kamenná oltářní deska. V Městském muzeu Mnichova Hradiště je maketa původního hradu, s některými částmi rekonstrukce však archeologové nesouhlasí. Ze současného stavu může návštěvník jen těžko soudit, jak opravdu hrad vypadal v dobách největší slávy, proto ohromí rekonstrukce v knize Menclové (1972). Panna + Baba = Trosky

Český ráj bez Trosek by nebyl Českým rájem. Dvě věže hradu jsou jako maják v krajině. Hrad vděčí za svůj půvab dvěma vypreparovaným výplním sopouchů z čedičové horniny, petrograficky určené jako olivinický nefelinit. | 29 |

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

Trosky se svou nadmořskou výškou 514 m jsou nejvyšším bodem Vyskeřské vrchoviny, tvořené křídovými pískovci s proniky třetihorních vulkanických hornin. Strmý jižní svah vyvýšeniny je skalnatý, mírnější severní je převážně pokryt hlinitokamenitou sutí a svahovinami. Horniny Trosek byly postiženy mrazovým zvětráváním, vytvořily se odloučené bloky, mrazové sruby, trhliny a dutiny. Místy lze pozorovat pěkný sloupcovitý rozpad horniny, jinde se nefelinit rozpadá deskovitě. Na úpatí vrchu jsou měkké křídové slínovce, v přímém sousedství je malé pískovcové Apolenské skalní město. Mezi dvěma obestavěnými sloupy – Pannou, vysokou 57 m, a Babou o výšce 47 m – je sedlo, kde bylo postaveno hradní jádro. Hrad je doložen již z roku 1396, v 15. století k němu přistavěli podhradí, z něhož se zachovaly zbytky při přístupové cestě pod Pannou. Delší osa oválného opevněného areálu je 76 m. Na obrázku F. Hebera (Heber 1843–1849) z roku 1835 je zdůrazněna skála s výraznou čedičovou odlučností. Během třicetileté války byl hrad několikrát obsazen Švédy, dokonce i vypálen a stal se zříceninou. První rektor české univerzity V. V. Tomek, nadšený příznivec Trosek, napsal: „Mohutný dvojhrot a na něm jako orlí hnízdo v závratné výši tyčí se k nebesům velebné a imposantní zříceniny, kterým se snad žádná starobylá památka na celém širém světě nevyrovná…“ Trosky jsou opředeny řadou legend o tajných chodbách, vedoucích bůhvíkam. Některé podzemní prostory však skutečně existují, jak dokazují dost věrohodná svědectví. O některých dalších hradech

Rotštejn na okraji Klokočských skal je hrad často fotografovaný, sice starý, z poloviny 13. století, ale od roku 1514 pustý. Byl vystavěn na čtyřech skalních pískovcových blocích a zachovaly se zbytky zdí, tesané schodiště, skalní relikty po dřevěných částech a světnice. Do skály je vytesána téměř padesát metrů hluboká studna. Zajímavý je i vydlabaný šikmý komín. Nejfotogeničtější částí je skalní okno. Rotštejn je ve velmi špatném stavu, pískovce jsou zvětralé, části jsou pokryty sutí. Valdštejn v severní části Hruboskalského skalního města byl založen ve 13. století, 1440 však již pobořen, pak obnoven do dvou samostatných částí, v 16. století vyhořel a měnil se ve zříceninu. V první polovině 19. století byl obnoven v duchu romantismu, postaven věžovitý most, přední skály byly upraveny. Hrad vznikl na třech za sebou umístěných pískovcových blocích, zdivo sestávalo z pravidelných kvádrů, zděných na maltu. Mezi kvádry se však objevuje i neopracovaný lomový kámen. Nad skalní průrvou je ve skále studna vytesaná kolem roku 1440. Vranov – Pantheon. Pod tímto názvem známe skalní hrad na rozeklaném Vranovském hřbetu nad Jizerou u Malé Skály. Z velmi rozsáhlého hradu | 30 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

však zbylo zdiva málo, zachovala se schodiště, komora, výklenky, skalní světničky a palác. Ve dvacátých letech 19. století byly zbytky hradu upraveny v romantický areál Pantheonu. Tvary reliéfu i samotného hradu ovlivnilo lámání pískovce. Na konci Vranovského hřbetu stojí pozoruhodný Frýdštejn, který byl ovšem značně postižen romantickými úpravami v 19. století. Zdivo je propojeno se skálou, do níž byly vysekány světnice. Mezi skalními bloky je téměř zaniklý hradní palác. Mimořádně zajímavý hrad Sloup leží jihovýchodně od Nového Boru, geomorfologicky na rozhraní Cvikovské pahorkatiny a Českolipské kotliny. Spočívá na izolovaném pískovcovém masivku oválného půdorysu, 100 m dlouhém a 60 m širokém. Od okolních skalních masivů ho odděluje široké údolí potoka. Zbylý masiv, někdy trochu nepřesně nazývaný suk, je výsledkem někdy až nepochopitelných erozních procesů, které nepostihly tuto pískovcovou „trosku“ a zanechaly ji jako čnící relikt v širokém údolí. Hradní skála je sice upravená, ale i původně byla dost plochá, pouze rozbrázděná trhlinami. Pískovcový masiv je na samém počátku oddělování skalních věží, pukliny se mění v průrvy, postupně se rozšiřující. Jednou z nich je tzv. Švédská spára na jižním okraji. Hrad byl založen na počátku 14. století, v roce 1445 vojensky obležen, dobyt, poničen, později však obnoven. Během třicetileté války jej však vypálili Švédové, v jeho zbytcích se pak usídlili poustevníci, kteří oproti mnoha předpokladům byli pracovití. Nejenže postavili kapli, ale upravili si i ostatní prostory. Řada objektů je vysekána v samotné skále, mezi nimi vyniká tzv. zbrojnice se šesti sloupy. Sloup je bezesporu jedním z nejpozoruhodnějších skalních hradů, bohužel však úpravy setřely jeho původní charakter. Pískovcový masivek pod hradem Sloup.

| 31 |

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

Děčín můžeme též zařadit mezi skalní hrady, jelikož jeho části, včetně hlubokých příkopů, byly vytesány v pískovcové skále, omezené zlomy (str. 33). Nad labským údolím se na pískovcové skále vypíná romantický zámek. Skála není vysoká, jen 165 m n. m., ale vyniká nad labským údolím jako dominanta města. Labský sráz je strmý a částečně skalnatý, ke starému městu mírnější, se stavitelsky pozoruhodnou „Dlouhou jízdou“. Na jih k Ploučnici je svah strmější. Povrch skály byl před zástavbou zřejmě velmi nerovný, rozeklaný, při stavbě středověkého hradu ve druhé polovině 13. století se jistě musilo dost zarovnávat a vyplňovat nerovnosti. Pokud ovšem půdu nepřipravili již předchozí budovatelé slovanského hradiště. Hrad dvakrát vyhořel, poprvé v roce 1370, podruhé roku 1444, vždy byl obnoven a jako mnohé jiné hrady byl po roce 1573 přestavěn na renesanční zámek. Bojovalo se o něj v třicetileté válce, kdy byl dost poškozen, na hradě se totiž střídala císařská, saská i švédská posádka. Švédská okupace též znamenala, že v roce 1648 mohly pod hradem nerušeně proplout lodi naložené švédskou kořistí z vyplundrovaného Pražského hradu a Malé Strany. V letech 1668–1683 byl hrad podstatně přestavěn ve stylu raného baroka. V roce 1779 ztratil statut pevnosti, což umožnilo poslední, radikální přestavbu v letech 1786 až 1796 (Slavíčková 1991). V zachovalém skalním příkopu lze pozorovat nerovný povrch podložní skály s nasedajícím zdivem. U úpatí skály, mezi hlavním masivem a skalním blokem, je okrouhlá studna se studniční věží. O Děčínu se zmiňuje Bohuslav Balbín ve svém díle Miscellanea historica Regni Bohemiae a píše, že „… řemeslníci strávili šest let lámáním a prorážením…“ Z pískovcové plošiny zbyla pouze erozní troska pod hradem Sloup.

| 32 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

Zámek v Děčíně stojí na pískovcové skále omezené zlomy. Přemostěný šíjový příkop děčínského zámku. V pískovci jsou hluboké rozsedliny vyplněné zdivem.

| 33 |

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

Stavby pískovcových hradů byly snazší než skalních hradů na jiných horninách. Pískovce nekladou takový odpor dlabání, tesání a vysekávání, lze využívat schůdnější vrstevní plochy a trhliny. U skalních hradů na jiných horninách musíme obdivovat umění stavitelů i nádeníků, kteří dokázali pracně odstranit desítky krychlových metrů skály. Platí to pro skalní hrady čedičové, vápencové a rulové a hlavně buližníkové. Jedním z příkladů hradů na tvrdých výlevných horninách je Střekov na okraji Ústí nad Labem. Ostroh, na kterém hrad stojí, je omezen téměř kolmými skalními stěnami. Vrch, vysoký 258 m n. m., patří do Litoměřického středohoří. Výlevná hornina, tentokrát přesně petrologicky sodalitický trachyt, je značně zvětralá, deskovitě se odlučuje a odlupují se z ní střípky až pláty. Trachyt je tektonicky porušen, podél puklin dochází k velmi intenzivnímu rozpadu horniny. Toho zřejmě mohli využít již stavitelé hradu, kteří vysekali ve skále prostorné sklepy. Hrad byl postaven kolem roku 1300, v 15. a 16. století pak zcela přestavěn a za třicetileté války pobořen. Zajímavá je jeho historie za rakousko-pruské sedmileté války, kdy se ve zřícenině bránila pruská posádka. Již na počátku 19. století připoutala romantická zřícenina zájem umělců i veřejnosti, v roce 1830 byla v areálu hradu otevřena restaurace. Hrad, dlouho známý pouze pod jménem Schreckenstein, údajně inspiroval Richarda Wagnera ke komponování opery Tannhäuser. Před 1. světovou válkou byl hrad opraven a zpřístupněn turistům. V okolí hradu jsou mohutná kamenná moře (str. 35 dole) i s několikametrovými bloky. Je zde stejně jako jinde v okolí v labském kaňonu riziko skalního řícení. Sloupcovitý rozpad trachytu pod hradem Střekov.

| 34 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

Odlučná plocha vulkanitů pod hradem Střekov je tektonicky porušená a odlupují se z ní pláty horniny. Balvaniště u hradu Střekov. Bloky mohly posloužit jako místní stavební materiál.

| 35 |

H R A D Y

Neobvyklý pohled na Střekov od jihovýchodu.

Č E C H

A

M O R A V Y

Mezi Děčínem a Ústím nad Labem u obce Těchlovice, v Litoměřickém středohoří, jsou zbytky skalního hradu s hezkým jménem Vrabinec. Skalnatý suk v jeho podkladu, o výšce 400 m n. m., tvoří nefelinický tefrit (opět výlevná hornina z širší rodiny čedičů), který je výplní sopouchu, později erozí obnaženého. Pozoruhodné jsou tvary rozpadu horniny, hlavně sloupcovitá odlučnost se sloupy uspořádanými do vějíře. Skála je plná trhlin, oddělených bloků, na úpatí jsou haldy balvanů. Hrad byl založen na konci 14. století, ale již v roce 1515 je popisován jako pustý. Maličko připomíná Trosky, zachovaly se však jen zbytky věže a trochu zdiva. Zajímavě bylo využito tvaru podloží, dvou věží a jednoho skalního sloupu. Čedič rozpadlý v dlouhé sloupy, na nich hradní zdivo – to je případ Oltáříku, hradu na čedičovém kuželovitém kopci, 566 m vysokém, 9 km jihozápadně od Lovosic. Hrad byl vybudován nedlouho po roce 1426 na místě, kde nebylo mnoho prostoru a tak byla stavba velmi stísněná. Vrcholová skalnatá a nerovná plošina měla stěží jen 10 × 10 m, což tak stačilo na obytnou věž. Část stavby byla vytesána ve skále. Podle Tomáše Durdíka (1999) bylo | 36 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

takové místo – na první pohled nepříliš vhodné – vybráno proto, aby hrad neohrožovalo dělostřelectvo palbou z okolních výšin. Snímky zbytků zdiva s čedičovými sloupy patří k oblíbeným záběrům fotografů. Také některé další horniny, jako vápence, ruly i žuly, posloužily ke stavbě skalních hradů. Začneme vápenci. Za skalní hrad je pokládán Sirotčí Hrádek v Pavlovských vrších u obce Klentnice severně od Mikulova. Pavlovské vrchy Mohutné sloupy vulkanitů pod zříceninou hradu Oltářík na Litoměřicku.

| 37 |

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

jsou součástí Mikulovské vrchoviny, s tektonicky vyvlečeným vápencovým bradlem (str. 275), vhodným pro stavbu opevněných sídel ovládajících široké okolí. Vápence se svými krasovými dutinami, nerovným povrchem, závrty i rozšířenými puklinami nabízely výhodné prostředí pro zastavění. Sirotčí Hrádek byl postaven kolem roku 1300 na dvojici izolovaných vápencových věží s předpolím na dalším útesu. Přestavěn byl v 16. století, brzy nato opuš-

Ve zdivu rotundy sv. Petra ve Starém Plzenci najdeme mezi křemencovými kvádříky také kvádr kambrické arkózy.

těn a v 18. století byl již zříceninou podobnou dnešní. V severní skalní věži se zachovaly jeskyně přizpůsobené k užívání jako sklepy. Kufštejn nebo také Kokštejn, s podložní skálou oblíbenou u geologů a nazývanou Wilsonova skála (415 m n. m.) nad Dalešickou přehradou na Třebíčsku, je hrad postavený na rule a v rule. Před napuštěním přehrady čněl 80 m nad vodou. Skála tvoří jádro hradu, od předhradí jej odděloval hluboký příkop vysekaný ve skále. Výstupky skály byly upraveny jako příchozí cesta. Na pararule, částečně i v ní, byl postaven Zkamenělý Zámek blízko Svratky, v nadmořské výšce 765 m, v geomorfologické jednotce Borovský les. Spíše než lokalita archeologická je Zkamenělý Zámek znám jako lokalita geologická. Bizarní skalní útvar, rozčleněný v jednotlivá skaliska až 14 m vysoká, tvoří tzv. okatá rula. Mrazové zvětrávání uvolnilo balvany a části skalního bloku. Některé tvary skal byly lidmi přizpůsobeny obývání, zachovaly se příkopy a valy. Jméno Skalní Hrad patří skalnímu hradu na Liberecku, severně od Oldřichova, ve výšce 620 m n. m, vybudovanému na liberecké žule, částečně i v ní. Na vrcholku skály, přečnívající strmou stěnou okolí, jsou vydlabané prostory a schůdky. Hrad byl postaven mezi 13. a 14. stoletím a pravděpodobně | 38 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

vyhořel. Měl účel strážního hradu, nebo spíše hrádku, na staré zemské cestě do Frýdlantu. Tesat do buližníku, jedné z nejtvrdších hornin, musí být práce nadlidská. Přesto jsou v takové křemité hornině vylámány skalní hrady. Jedním z nich je stavba podivného jména Drštka na Rokycansku u obce Skořice, v nadmořské výšce 553 m, na silně rozčleněném buližníkovém hřebeni. Stavba byla přizpůsobena terénu, začleněna do něj, zčásti do něj vytesána. Do buližníku byl vylámán hluboký příkop. Hrad byl založen před rokem 1390, v polovině 16. století se o něm píše jako o hradu pustém. Z hradu mnoho nezbylo, podle reliktů soudí Durdík (1999), že měl čtverhrannou obytnou věž, donjon. Jiným hradem na buližníku je Vlčtejn, též Vildštejn, stojící na skále ve výšce 521 m n. m., nedaleko od Blovic na Plzeňsku. Ve vrcholové části je skalní blok, do něhož byl zastavěn palác, v buližníku jsou vytesány schody i menší prostory. Stavby byly z buližníkového lomového kamene, armovaná nároží pískovcová. Hrad existoval již v první polovině 14. století, někdy se uvádí dokonce rok 1284, později ho dlouho drželi husité (1421–1446). Důležitost hradu dokumentuje, že v něm byla v roce 1451 podepsána smlouva mezi poděbradskou a rožmberskou stranou. Koncem 17. století byl hrad opuštěn a rozbořen, později opravován. S buližníkem si v tvrdosti příliš nezadají křemence, což jsou prokřemenělé křemenné pískovce. Přesto i takovou horninu naši předkové opracovávali a dokonce v ní vytesávali různá díla, jako například Radeč (v Durdíkově encyklopedii, 1999, nazvaný Hrad na Radči). Hrad leží 680 m vysoko, nedaleko od nejvyššího bodu Radečské vrchoviny, severně od Rokycan, na hřbetu tvořeném odolnými ordovickými křemenci s vložkami jílových břidlic a výskyty sedimentárních železných rud. Vrcholová část hřbetu je skalnatá, svahy pokryty blokovými křemencovými sutěmi. Hrad, zřejmě mylně ztotožňovaný s historickým Mitrvaldem (psáno též Mitterwald), pravděpodobně existoval již ve 14. století, v roce 1652 se o něm píše jako o pustém, ale opuštěn byl jistě již dříve. Křemencová stěna na severní straně hradu je 38 m vysoká. Vrcholová plošina byla upravená, ve skále jsou záseky, zbytky zdiva jsou nepatrné. Poloha a dispozice hradu naznačují, že jen těžko byl stále obývaný. Spíše měl funkci hradu strážného. Na křemencích neboli kvarcitech, metamorfovaných na metakvarcity, byl postaven Weisenstein, čili Vajzenštejn, někdy i Vejsenštejn, lidově nazývaný Pustý Zámek. Je na západním svahu hory Pytlák, 4 km severně od Vrbna pod Pradědem, v údolí Bílého potoka. Na několika skaliskách a v prostoru mezi nimi byl postaven poměrně rozsáhlý hrad, stavbě byla přizpůsobena i vrcholová skaliska. O historických osudech hradu nemáme mnoho zpráv. Z moravských hradů zmíníme ještě Rešovský hrádek, 1 km od Rešova v Rešovské hornatině Nízkého Jeseníku. Šíje skalnatého ostrohu byla překopána 50 m dlouhým příkopem. Zachovaly se jen zbytky zdiva strážní věže. Hrad stojí na drobách andělskohorského souvrství spodního karbonu | 39 |

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

a z těchto kamenů byl také postaven, i když byl zřejmě z větší části dřevěný. V okolí hradu se ve středověku těžily sedimentárně exhalační železné rudy. Rabenštejn, severozápadně od Vrbna pod Pradědem, v Hrubém Jeseníku, byl postaven na horninách velkovrbenské skupiny, svorech a pararulách. Jeho účel není jasný, snad chránil komunikaci. V Karpatské soustavě, v Pulčínské hornatině, části Javorníků, se rozkládá malé skalní město v třetihorních flyšových pískovcích. Na pískovcovém suku zvaném Ludmilina skála jsou zbytky skalního hradu Pulčín z druhé poloviny 14. století. Vrcholová skála byla upravena, ponechány skalní bloky, též upravené a využité ke stavbě. Do pískovců byly vytesány schody i menší prostory. Podklad byl terasovitě přizpůsoben. Příroda jako tvůrce hradů a zámků Jako kdyby stavba hradů nebyla jen lidskou výsadou. Příroda dokáže obdivuhodně napodobit lidské výtvory, což se projevuje i v pojmenování některých našich skalních útvarů. Zmíníme se o několika známých i méně známých. Na Českomoravské vrchovině nedaleko od městečka Svratka je v nadmořské výšce 765 m Zkamenělý zámek. Velmi poutavá scenérie rozeklaných skal z pararul a migmatitů by opravdu mohla zříceniny zámku připomínat. Zde však skutečně stával neznámý hrad, po němž se dochoval val a příkop. Čertův hrádek (714 m n. m.) je také na Českomoravské vrchovině, u Čeřínku. Je to 1200 m dlouhá skalní hradba, tvořená žulami, které se rozpadají na bloky podle dvou systémů puklin. Název Čertovy hrady nese malá vyvýšenina z křídových pískovců pod Záleským vrchem (459 m) u Dvora Králové nad Labem. Tento významný bod Libotovského hřbetu tvoří křídové cenomanské pískovce. Žulový Králův stolec se tyčí nad levým břehem Dyje. Pustý zámek u Kytlice v severních Čechách má jenom nepatrné zbytky hrádku. Tato přírodní památka je tvořena vějířovitými znělcovými sloupy. V údolí Doubravy na Chotěbořsku jsou Sokolohrady, rozeklané rulové skály. Na nich stával hrad ze 14. století, avšak dochovaly se jen skrovné zbytky. Husova kazatelna u Sedlčan je známý žulový viklan. Jiná kazatelna, tentokrát Krakonošova (1490 m), je v Krkonoších nad Velkou Sněžnou jámou. A do třetice kazatelna, tentokrát Čertova, je u Plzně a tvoří ji permokarbonské slepence. Ještě jedna Kazatelna, bez přívlastku, je v Králickém Sněžníku nad řekou Moravou. Je z břidličnaté ruly s metakvarcitem. Ervínův hrad v Prachovských skalách je vymodelovaná pískovcová věž. Knížecí stolec (1226 m) je rozpukané vrcholové skalisko na Šumavě u Boletic. Různých „Hradišť“ je mnoho, buď opravdu se starými hradišti, nebo i bez nich. Vršek kopce Hradiště (594 m) nad Černovicemi, 4 km západně od Chomutova, z prokřeměnělých křídových pískovců je známé vyhlídkové místo.

| 40 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

Podrobněji o kamenech Představy o vzniku kamenů byly ve středověku velmi prosté, mnohdy navazovaly na antické tradice. Snad si středověcí učenci spojili výskyty štěrku v řekách se slepenci na skalách. Žádné důkazy o tom však nemáme. Ještě pravděpodobnější je, že si předchůdci dnešních geologů domysleli, že pískovcové bloky byly původně obyčejným pískem. O vzniku žul a metamorfovaných hornin měli představy přinejmenším mlhavé. Není divu, že názory na zkameněliny, které se tu a tam objevovaly v deskách vápenců, byly velmi fantastické. V 18. století zuřil boj mezi plutonisty a neptunisty. Zjednodušeně můžeme napsat, že pro plutonisty byla nejdůležitější sopečná činnost, neptunisté naopak soudili, že horniny vznikaly ve vodách a čediče jsou výsledkem vypálení jílů podzemními požáry uhelných slojí. Ani nemusíme dodávat, že v podstatě měli pravdu plutonisté, málokdo však ví, že v tomto sporu hrála důležitou úlohu i Komorní hůrka u Chebu a osobnosti jako Johann Wolfgang von Goethe, Kašpar hrabě Šternberk a montanista, chemik, mineralog a „všeuměl“ Ignác Born. Ten poslední totiž již v roce 1756 prohlásil, že Komorní hůrka je stará sopka. O padesát let později byl Goethe po návštěvě Komorní hůrky v roce 1806 stejného názoru a později se k nim připojil i hrabě Šternberk, ten ovšem v roce 1836 doložil svůj názor obsáhlejším pojednáním. V polovině 19. století již bylo poměrně jasno: Kameny čili horniny se dělí na tři hlavní skupiny – vyvřelé (cizím slovem magmatické), usazené (sedimentární) a přeměněné (metamorfované). K tomu dodáme, že v odborné literatuře užíváme raději názvů cizích, a to z několika důvodů. Především dáváme přednost názvům jednoslovným, proto máme magmatity, sedimenty a metamorfity. Příliš se nám nelíbí ani název „horniny přeměněné“, přeměna má v češtině širší význam a může znamenat i jiné změny než metamorfózu. Název „usazená hornina“ nám trochu zavání anachronismem a u „vyvřelin“ bychom se mohli mylně domnívat, že se jedná jen o horniny výlevné. Všechny tři velké skupiny hornin najdeme mezi stavebními kameny našich hradů a zámků. Všechny tři „zůstaly jako kameny na kamenech“. I když středověcí stavitelé o složení kamenů mnoho nevěděli, dokázali se dobře rozhodnout, jaký kámen použít do základů, na kvádříkové nebo nepravidelné zdivo. Zajímalo je, jak je kámen pevný, jak se dá přitesávat, jaký je jeho vzhled, hlavně pak zda je ho dost a jak se dá transportovat. Zkušenosti středověkých stavitelů a kameníků byly pozoruhodné. Vzhled kamene na povrchu a v lomech je vedl ke způsobu použití. Správně usoudili, že opuka a deskovitý vápenec se hodí na kvádříkové zdivo, masivní pískovec na kvádry armování a ostění, hezká a pevná žula na kvádrové zdivo. Buližník a pevné metamorfované horniny rádi nechávali jako neotesaný lomový kámen. | 41 |

H R A D Y

Výchoz bítešské ortoruly v areálu zámku Vranov nad Dyjí.

Č E C H

A

M O R A V Y

Prozatím jsme kameny, tedy horniny, pojmenovali, k stručnému popisu jejich klasifikace, složení a vzniku se dostáváme teprve teď. Složením hornin se zabývá geologická disciplína zvaná petrologie. Nemůžeme na těchto stránkách jít do přílišných podrobností, kdo si chce petrologické znalosti rozšířit, nalezne dostatek informací v encyklopedických dílech nebo učebnicích. Zopakujme si jen, že rozlišujeme tři velké základní skupiny hornin: magmatické čili vyvřelé, sedimentární čili usazené a metamorfované čili přeměněné. Horniny magmatické byly na naší Zemi první, vytvořily tu nejstarší zemskou kůru, proto říkáme, že jsou primární. V hloubkách na vyvřeliny působily velké teploty a tlaky, a tudíž se měnily na horniny metamorfované. Na povrchu vyvřeliny zvětrávaly, rozpadaly se a dodávaly materiál pro sedimenty. Tím se završil první cyklus, nastaly však další. Sedimenty se nakupily do takových mocností, že je v hloubce vysoké teploty roztavily na magma | 42 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

nebo se změnily na horniny metamorfované. Magma, jako pralátka vyvřelin, utuhlo v hloubce nebo se jako láva vylilo na povrch. A znovu jako oběť eroze vznikal materiál sedimentů. Kameny z magmatu a lávy

Horniny magmatické čili vyvřelé můžeme zcela oprávněně nazvat „kameny z magmatu a lávy“. Několik kilometrů i desítek kilometrů pod povrchem se horniny tavily a vznikla křemičitanová tavenina – magma, které se hromadilo v magmatických krbech. Magma bylo nestálé a různými oslabenými místy stoupalo k povrchu. Buď se na povrch nedostalo a utuhlo v hloubce, nebo se na povrch prodralo a pak se na něm vylilo jako láva. Podle toho dělíme vyvřeliny na hlubinné a výlevné. Reprezentantem hlubinných vyvřelin je žula, výlevných čedič. Název žula je totéž co granit. V odborné literatuře dáváme přednost granitu, a to hlavně proto, že širokou skupinu hornin podobných žule můžeme nazvat granitoidy. Žuloidy by znělo poněkud podivně. V populární literatuře však nic nenamítáme proti žule, i když neopomeneme upozornit, že to není „krásné české slovo“, jak se často tvrdí, ale zkomolenina německého výrazu „die Sohle“. Žula neboli granit bývá považována za národní český kámen. Pro zajímavost – je to žula od Louňovic, která je jedním z prvních základních kamenů Národního divadla v Praze. Ačkoli pro petrology má granit přesně vymezené mineralogické složení, v obchodním, kamenickém i technickém pojetí jí rozumíme i horniny příbuzné, patřící mezi zmíněné granitoidy, kam by petrologové zařadili třeba granodiorit a diorit. V Česku máme na desetině povrchu granitoidy, sestoupíme-li však hlouběji pod povrch, jejich procento se značně zvýší. Granity se vyskytují v samostatných tělesech, častěji však hromadně s horninami příbuznými. Na geologické mapě jsou granitoidy velmi nápadné, protože je zvykem používat pro jejich znázornění jasně červenou barvu. I když byly granitoidní horniny objeveny i na severním okraji Prahy, uvádí se, že Praze je nejblíže žula od Říčan nebo v Hradešíně u Úval, záleží na tom, měříme-li od okraje Prahy nebo od centra. Nicméně, oba výskyty patří témuž tělesu, říčanské žule, která je zase součástí obrovského středočeského plutonického komplexu. Jeho rozloha je kolem 3000 km2, komplex ohraničují Říčany, Příbram, Klatovy, Horažďovice, Tábor a Votice. Jde o složité těleso, v němž bylo popsáno a pojmenováno přes 20 typů. Petrologové vědí, že v tomto tělese, které jsme také nazývali a ještě nazýváme plutonem, převládají ne přímo granity, ale granodiority, které mají o trochu více tmavých minerálů, tj. biotitu, amfibolu a pyroxenu, než granit, a proto méně křemene a tím méně oxidu křemičitého. Ještě větším granitoidovým tělesem je moldanubický pluton, tvořící střed Českomoravské vrchoviny i část Šumavy; na našem území však leží jen část, neboť přesahuje hluboko do Rakouska a Německa. | 43 |

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

Na severu ležící lužický pluton k nám zasahuje od Drážďan a Zhořelce, o krkonošsko-jizerský pluton se dělíme s Polskem. Západočeský pluton vystupuje na povrch v několika masivech, které nazýváme tiský, čistecký, štěnovický a babylonský. Krušnohorský pluton sestupuje z Krušných hor a Smrčin až ke Karlovým Varům, svůj pluton mají též Železné hory. Ve Slezsku je malý žulovský masiv, na Brněnsku, v prostoru na sever k Boskovicím až na jih k Miroslavi, je starý brněnský pluton. Na geologické mapě vyniká také červený trojúhelník třebíčsko-meziříčského plutonu. Hradů na žule je méně, než bychom očekávali (viz str. 230), přestože jako stavební materiál byla žula téměř ideální a oblíbená, kvádry jsou běžné na armování nároží i ostění. Pozoruhodné je např. kvádrové žulové zdivo hradu Přimda (str. 247). Výlevné horniny, tedy horniny utuhlé z lávy na povrchu nebo těsně pod povrchem, nás zajímají právě proto, že na jejich dominantních kuželech stojí desítky hradů, a také proto, že byly oblíbeným stavebním materiálem. Petrologové definují naše výlevné horniny souhrnně jako alkalické bazalty a ultrabazické horniny. Použili pro ně na čtyřicet vědeckých termínů podle toho, zda mají olivín nebo ne či zda obsahují další minerály jako nefelin a sodalit. Pro nás budou stačit tři základní názvy – čedič čili bazalt, znělec neboli fonolit a trachyt (česky i mezinárodně). Název znělec je doslovný překlad německého Klingenstein, ale že by při poklepu kladívkem zněl víc než jiné horniny, jsme ani nepozorovali. Naše krajina západních Čech, Doupovských hor, Mostecka, Českého středohoří i Lužických hor má typický reliéf „sopečných“ homolí, kuželů, suků a jiných vyvýšenin. Všimli jste si, že slovo sopečných je v uvozovkách? Obrovská většina láv zde totiž během třetihor utuhla pod povrchem jako lakolity, žíly, výplně sopouchů a jiná tělesa. Na povrch se dostala díky erozi, která snížila třetihorní povrch o 300–400 m a vulkanická tělesa obnažila. Doslova je vypreparovala z obalu měkčích křídových a třetihorních sedimentů. Jelikož se výlevné horniny tvoří z vychladlých vylitých láv, často je doprovází sopečné vyvrženiny, od nejhrubších sopečných pum přes sopečný písek, lapilli až po sopečný popel. Kamení z výlevných hornin bylo dostatek v samém podloží hradů. Použití však omezovala jejich tvrdost a houževnatost. Proto se užívalo hlavně jako kámen lomový, neopracovaný. Kameny z písku, prachu, bahna a organismů

Tak bychom mohli nazvat obrovskou plejádu sedimentů čili usazených hornin. Ty dělíme na dvě velké skupiny, které jednoduše a logicky nazýváme sedimenty klastické a neklastické. Do první skupiny patří vše od slepenců přes pískovce a prachovce až po jílové uloženiny. Druhé, tedy neklastické | 44 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

Žulové skály podpírají věž hradu Roštejn.

| 45 |

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

sedimenty se tvořily díky chemickým a biogenním procesům, proto se jim říká také sedimenty biochemické. Jsou to vápence, dolomity, horniny křemité (rohovce, buližníky) i sedimenty ostatní, jako soli, fosfáty i uhlí, které nás z hlediska stavebních surovin dnes nezajímají. Avšak pozor, kdybychom psali třeba o mezopotamských stavbách, zajímat by nás musely, vždyť třeba asyrské paláce jsou postaveny z anhydritu, což je síran vápenatý. Jelikož sedimenty pokrývají největší část Česka, jak Českého masivu, tak Karpat, jsou nejen nejhojnějším podkladem pro hrady a zámky i jiné památky, ale i nejhojnějším stavebním materiálem. Celá Severočeská tabule je kryta křídovými pískovci a proslavenými opukami, se kterými se budeme setkávat velmi často. Pískovce patří mezi klastické sedimenty, zatímco opuky jsou přesně na rozhraní sedimentů klastických a neklastických. Obsahují totiž nejen klastická zrna pískových a prachových rozměrů, ale i biochemický křemen a kalcit. Vápence jsou vhodným a pěkným stavebním materiálem, i když choulostivým. Výběr stavebního místa někdy přímo předurčoval jejich použití, dělaly se z nich snadno bloky, kvádry i desky, jak dokazuje zdivo Karlštejna i rozvaliny Tetína. Desítky hradů na území západních, jižních i středních Čech jsou postaveny z proterozoických jílových břidlic a drob. Z masivnějších drob se tesaly bloky a kvádry, ze slabších vrstev drob a jílových břidlic se dělaly kvádříky. Křivoklát je téměř celý z proterozoických sedimentů, podobně jako Krakovec a Okoř. Slepence se používaly výjimečně. Kambrické jsou např. pod Svatou Horou nad Příbramí, což sice není hrad, ale zmiňujeme se o ní též. Z podobných kambrických slepenců je hrad Valdek v Brdech. Mladší, permokarbonské slepence tvoří podloží Pecky a jsou téměř jediným materiálem, z jakého je hrad postaven. Hrad Krakovec. Nepravidelné zdivo paláce z lomového i mírně přitesaného kamene, proterozoických drob a jílových břidlic.

| 46 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

Řekneme-li křemenec, je to v podstatě křemenný pískovec, který byl prokřeměněn tak, že klastická zrna v něm ztratila své původní omezení. Jejich lámání bylo snadné pouze tehdy, pokud se vyskytovaly v podobě méně mocných vrstev mezi vrstvami jemnozrnnějších sedimentů. Příklad rotundy ve Starém Plzenci však dokazuje, že přitesat křemence do kvádříků se dařilo a výsledek byl pozoruhodný, byť se jedná o novější rekonstrukci (str. 38, obr. 33). Opuku v kvádříkové podobě najdeme na desítkách hradů a historických staveb. I když jde o kámen tak důležitý, název naznačuje jenom mlhavě, jakého je složení. Křídové opuky stáří spodnoturonského a středoturonského byly těženy přímo v Praze na Vidouli, nad Motolem a pod strahovským stadionem, na Lounsku a Žatecku, na Čáslavsku, Choceňsku i jinde. Opuka je vlastně název technický a obchodní. Ani přesně nevíme, odkud se vzal. Jeden z odborníků vyslovil názor, že je odvozen od častého pukání. Pravděpodobnější však je, že jde o počeštěný ruský termín opoka. V ruštině však znamená něco jiného – sediment vyloženě křemitý, tedy silicit. Některé naše | 47 |

Okoř, jeden z nejčastěji zobrazovaných hradů. Jeho zdivo je z proterozoických drob a břidlic.

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

opuky se tomuto pojetí trochu blíží, jiné ne. Jak dokázaly nové petrologické studie, neklastický křemen je podstatnou součástí mnoha našich opuk. Ty mají totiž čtyři podstatné součásti: jílové minerály, zrna křemene velikosti prachu čili siltu nebo jemnozrnného písku, uhličitan vápenatý a oxid křemičitý. Vzájemný poměr těchto součástí se mění v širokém rozmezí, proto také správné petrologické pojmenování pro opuku může být různé, od vápnitého Pecka, hrad postavený na permokarbonských slepencích a pískovcích.

| 48 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

prachovce až po vápnitý či jílovitý silicit. Všimněme si rozdílu mezi klastickým a neklastickým křemenem. Ten neklastický je v podobě novotvořeného mikrokrystalického nebo jemného mozaikovitého křemene v základní hmotě, často i v podobě jehlic křemitých hub. Již v odkryvech a lomech se mění složení opuky proti původnímu. Především je vyluhován uhličitan, takže se zvětšují a množí póry. Zvětrávání Detail pravidelného kvádříkového zdiva z křemenců rotundy ve Starém Plzenci.

| 49 |

H R A D Y

Zřícenina hradu Pravda na Rakovnicku s opukovým lůmkem. Hrad je poprvé zmiňován v první polovině 14. století, na konci 16. století byl již pustý.

Č E C H

A

M O R A V Y

pokračuje dál na stavbách. I nezasvěcenec snadno rozpozná ošklivý šedý až černý povrch starých kvádrů od těch, které byly zasazeny při nedávných rekonstrukcích. Nezvětralá opuka má charakteristickou okrovou, šedou až žlutavou barvu, je poměrně měkká a pórovitá. Opuka je kamenem románské české architektury, středověcí stavitelé neváhali dovážet opukové bloky, kvádry a kvádříky i na značné vzdálenosti. Raději, než by použili místní materiál. I když opuka není nejpevnější, má tři obrovské výhody: je snadno opracovatelná, lehká a je uložena ve vrstvách. Pevnější vrstvy se střídají s rozpadavějšími, proto stačilo vylámat vrstvy pevnější a ty přitesat na požadovaný kvádříkovitý tvar. Ze špatných vlastností opuky vyniká menší pevnost a nestabilita, tedy značná náchylnost ke zvětrávání. Nakonec jsme si ze sedimentů nechali problematický buližník. Je to křemitá, tedy neklastická hornina proterozoického stáří. V západních i středních Čechách tvoří mocnější polohy a čočky mezi proterozoickými drobami, břidlicemi i vulkanity. Buližník je mimořádně tvrdý a pevný, snadněji se tříští jen tehdy, když je tektonicky porušený. I část Prahy je buližníková, typické lokality jsou Šárka, Ládví, kdysi nejvyšší bod Prahy, i chráněná Velká skála v Bohnicích. Známe hrady z buližníků a na buližnících, typické jsou dva – Radyně a na zámek přestavěný Zbiroh. Menších středověkých | 50 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

Zdivo hradu Radyně z lomového buližníkového kamene.

Buližníková skála pod zdí hradu Radyně.

| 51 |

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

buližníkových staveb je více. Lámat buližník je práce přetěžká, dalo se však využít rozpadlých a uvolněných bloků. Přitesávat a jinak upravovat bloky bylo ještě těžší, než je lámat. Proto jediným východiskem bylo stavět zdivo z lomového kamene. Nedopadlo to špatně, vzhledově jinak nepříliš pěkný buližník může být i hezkým kamenem, je-li prosekán křemennými žílami nebo impregnován železitými sloučeninami. Kameny přeměněné

V odborné literatuře se přeměna hornin vysokými teplotami a tlaky nazývá metamorfóza a horniny takovými procesy ovlivněné metamorfované nebo krátce metamorfity. V populárnější literatuře tolerujeme i termín horniny přeměněné, i když by tak mohlo dojít k určitému nedorozumění. Přeměnou obecně bychom mohli totiž nazvat i obyčejné zvětrávání. K metamorfóze dochází, když se vyvřeliny i sedimenty dostanou do prostředí vysokých tlaků a teplot. Zcela zjednodušeně si představme teploty přes tisíc stupňů Celsia a tlaky desítek megapascalů. Někdy jsou rozhodující vysoké teploty, jindy orientované nebo všesměrné tlaky. V různě aktivních oblastech stoupá s hloubkou teplota různě rychle, obvykle to je o l °C na 30 m, to je však jen průměr. V geologické minulosti zvláště během etap orogeneze mohla být kůra teplejší než dnes, proto i metamorfóza silnější. Její intenzita závisí ještě na vodách a plynech, které horninou cirkulují. Tak, jak stoupá intenzita metamorfózy, mění se jílové sedimenty na fylity, svory a pararuly. Jsou i přechodná stadia, některé horniny nazýváme fylitickými břidlicemi nebo svorovými rulami. Použili jsme předponu para-, což znamená, že výchozím materiálem byly sedimenty. Pokud je před rulou předpona orto-, vznikly ruly ze žul. I mezi žulami a ortorulami jsou přechodná stadia, jejichž reprezentanty nazveme žulorulami. Při teplotách nad tisíc stupňů se v několikakilometrových hloubkách metamorfity natavují a tlak do nich taveninu vtlačí. Přiléhavě říkáme, že je nastříkne. Vytvoří se hezké páskované horniny, migmatity. Granulity, metamorfované horniny poněkud problematického vzniku, potřebovaly ke vzniku ty nejvyšší tlaky a teploty. Víme sice, že je vytvořila přeměna, ale nevíme přesně z jakých primárních hornin. Podle převládajících názorů vznikly metamorfózou kyselých výlevných magmatitů. Z méně známých, ale běžných metamorfitů zaslouží zmínku zejména černé jemnozrnné horniny – amfibolity, což jsou metamorfované čediče. Dost časté jsou i zelené břidlice, jejichž název neznamená jen barvu, ale i složení. Jsou to hlavně produkty metamorfózy sopečných tufů. Původ krystalických vápenců je jasný. V odborném, technickém a obchodním pojetí jim říkáme mramory, i když kameníci by asi ošklivý, těžko použitelný krystalický vápenec mramorem nenazvali. Při popisu metamorfitů si pomáháme předponou meta-. Ovšem jenom v tom případě, když rozpoznáme jejich předchůdce. Pokud jsme si jisti, že prohlížíme metamorfované droby, řekneme hornině metadroba. | 52 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

Tvrz Hradenín u Plaňan je postavená na horninách kutnohorského krystalinika. Její zdivo z pestré směsi pararul, ortorul a amfibolitů doplňují vápence v armování a ostění. Zachovala se 24 m vysoká věž z lomového kamene. Areál tvrze není uzavřený, přechází volně do vesnické zástavby. V. V. Tomek o Hradenínu psal takto: V krajině plaňanské nalézá se na malé vyvýšenině, zvané Na šancích, osada Hradenín, což se vykládá jako Radoňův dvůr. Kolem osady line se líbezný potůček Blynecký. V poslední třetině 14. století vystavěl tvrz bohatý kutnohorský měšťan Mikuláš Písek…

| 53 |

H R A D Y

Hranolovitá věž tvrze Semtěš pod hřbetem Železných hor je zděná z amfibolitů a svorových rul.

Nádvoří hradu Cornštejn se skalním výchozem pararuly v hradním podkladu.

| 54 |

Č E C H

A

M O R A V Y

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

Tvrz Malešov u Kutné Hory, vybudovaná na krystalinických horninách pestrého složení, hlavně amfibolitech. Byla postavena ve 14. století na skalnatém ostrohu nad údolím Vrchlice. Její věž má dokonce pět pater. V 18. století byla přestavěna na sýpku a získala přibližně dnešní podobu.

Hrad Šelmberk u Mladé Vožice s typickou oválnou věží z lomového kamene, převážně ze svorových rul.

| 55 |

H R A D Y

TA B U L K A 1 Příklady použití kamenů na hradech

Č E C H

A

M O R A V Y

hornina

objekt

žuly středočeský plutonický komplex

Vysoký Chlumec

borský masiv

Přimda

karlovarský masiv

Nejdek

dyjský masiv

Landštejn, Znojmo

výlevné horniny čediče, znělce, trachyty

Střekov, Kumburk, Hazmburk, Trosky

andezity

Týřov

sedimenty proterozoické buližníky

Radyně, Zbiroh

proterozoické droby a jílové břidlice

Krakovec, Rabštejn, Křivoklát

permokarbonské slepence

Pecka

vápence

Tetín, Boskovice, Děvičky, Sovinec, Karlštejn

rohovce

Žebrák a Točník

metamorfované horniny ruly

Choustník, Vimperk, Velhartice, Český Krumlov

fylity

Cheb

pararuly a migmatity

Dobronice

mramory

Rabí

Určíme-li, že metamorfit vznikl ze sedimentárního křemence neboli kvarcitu, pojmenujeme horninu metakvarcit. Často se užívá dost obecného názvu metapelit, jímž chceme naznačit, že jde o různě metamorfované jílové horniny. Mezi metamorfity jsou i kameny svorového nebo dokonce rulového charakteru, v nichž rozpoznáme deformované valouny. Zřejmě jde o původní sedimentární slepenec. Tady uděláme malou výjimku a horninu nazveme metakonglomerát. Metaslepenec by znělo podivně a proti terminologii se neprohřešíme, protože, jak je dobře známo, konglomerát je synonymem slepence. Pokud jsou již valouny jen těžko identifikovatelné a hornina má obecně ráz ruly, pak máme konglomerátové ruly. Metamorfóza mění původní minerální složení hornin i jejich strukturu. Při jednosměrném tlaku jsou minerály protaženy kolmo ke směru jeho tlaku a hornina se štípe v paralelních plochách. Říkáme, že horniny jsou břidličnaté. Proto se jim též říká krystalické břidlice. Pozor však na nedorozumění! Pokud řekneme jen břidlice, bez adjektiva, jde o sedimenty s usměrněnými jílovými minerály, kterým bychom správně celým názvem měli říkat jílové břidlice. Máme-li na mysli metamorfované břidlice, musíme vždy dodat, že jde o břidlice krystalické. Nejsme puntičkáři a nechceme čtenáře unavovat | 56 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

maličkostmi. Metamorfované horniny jsou totiž pro osud hradů nesmírně důležité. Z naší statistiky (viz str. 73) totiž jednoznačně vyplývá, že metamorfity jsou nejběžnějším skalním podložím našich hradů. Další statistika dokazuje, že silně a slabě metamorfované horniny tvoří 19,3 % plochy naší republiky. Kromě toho patří také k velmi oblíbeným stavebním materiálům. Jsou kamenem pěkným, barevným, často s ornamenty. Pararuly s „oky“ a migmatity jsou na hradních stěnách ozdobou, střídající se laminy krystalického vápence s amfibolitem působí dojmem zdařilého uměleckého výtvoru. Zdivo jihočeských hradů je přímo galerií pěkných „šauštyků“. Ze středočeských hradů dva příklady za všechny: Ledeč nad Sázavou (str. 59) a tvrz v Hradeníně u Plaňan (str. 53). Tabulka 1 poskytuje základní orientaci a uvádí pro ilustraci jen některé příklady užití základních druhů kamenů na českých hradech. Podrobnější popis je v systematické části u jednotlivých hradů.

Jak poznat kameny pod hrady Nejprve radu nad zlato: ve většině případů pomůže, když se poradíte s geologickou mapou. Map je k dispozici dost, od menších měřítek, jedna ku milionu, do měřítek větších, podrobnějších – nejčastěji 1 : 50 000 nebo také 1 : 25 000. Je-li hrad uprostřed zelenošedých ploch, pak stojí na proterozoických drobách, břidlicích nebo buližnících. Hrad uprostřed jasně červené barvy stojí na horninách rodiny žul. Hrady i zámky v zelených plochách severních Čech i kousku Moravy najdeme na mladších křídových sedimentech, hlavně pískovcích, a dokážou být doslova se skalami srostlé. Památky v místech, kde jsou na mapě docela ošklivé fialové skvrny podobající se kaňkám, korunují vyvýšeniny z mladých vulkanitů, obvykle čedičů a znělců. Jasný je i případ hradů i zámků v jihovýchodní pětině republiky, zbarvené na geologických mapách hnědožlutě. Jsou to Západní Karpaty, kde převažují třetihorní pískovce a jílovce. Jasnou zprávu vysílají i hrady na tmavošedých plochách Drahanské vrchoviny a Nízkého Jeseníku. Zde je spodní karbon, zvaný též kulm, tvořený drobami, jílovými a prachovitými břidlicemi. Velké plochy metamorfovaných hornin, na mapách značených velmi pestrými barvami, podepírají desítky, ba stovky hradů. Jenže metamorfovaných hornin je mnoho a určit přesněji horninu, to již bude práce pro odborníky. Pokud neumístíme hledaný hrad na mapu do barev, bude rozpoznávání hornin obtížnější. Proto poskytneme další návod, který by mohl pomoci: Jak poznat žulu a podobné hlubinné vyvřeliny? Pro mírně zvětralou žulu, jakou najdeme na skaliskách pod hrady, je typický bochníkovitý a blokovitý rozpad. Bloky mívají zaoblené hrany a rohy. Barva nebývá výrazná, zvětralá žula je šedavá, pokud je zvětralá hodně, rozpadá se až na písek. Čerstvá žula může být fádně | 57 |

J E Š T Ě

Z Ů S T A L

K Á M E N

N A

K A M E N I

< Hrad Kašperk při pohledu od východu. Leptynitová skála prostupuje zdivem hradu. Hrad na dominantním kopci byl založen v roce 1356 jako ochrana pohraničí a ložisek zlata. V provrásněných krystalinických horninách ve skále pod hradem Ledeč nad Sázavou převládají krystalické vápence a amfibolity. Hrad, postavený v první polovině 14. století ze stejných hornin, byl v 16. století přestavěn na zámek.

šedá nebo pěkně narůžovělá, hrubozrnná s velkými živci nebo tak jemnozrnná, že v ní pouhým okem minerály těžko rozpoznáme. V okolí hradů na žulách bývají někdy lomy, jako třeba u Lipnice nad Sázavou nebo Potštejna. Typickými příklady hradů na žulách jsou Loket u Karlových Varů (str. 233), Vysoký Chlumec na Sedlčansku (str. 60), Roštejn na Českomoravské vrchovině (str. 45) a Landštejn u Slavonic (str. 23 nahoře). Metamorfovaných hornin je mnoho a velmi různých. Zmíněné ortoruly k nim patří, jsou však i pararuly, produkty přeměněných sedimentů. Typickým znakem je břidličnatost a nepravidelná odlučnost po plochách, jež někdy vyústí až v roubíkovitý rozpad. Makroskopicky bývají zřetelné protažené minerály. Pararuly jsou častým podkladem hradů, stojí na nich například Přimda, Brtnice, Vimperk, Velhartice a řada dalších. Svory svým vzhledem patří k nejhezčím horninám, jejich německý název (Glimmerschiefer) a anglický název (mica schists) prozrazují, že mají hodně slídy. Ta pokrývá plochy břidličnatosti. Lupínky světlé slídy, muskovitu, mohou být velké a dodávají hornině atraktivní sametový vzhled. Vráskování svorů je též dobrým diagnostickým znakem. K nejzajímavějším metamorfovaným horninám patří migmatity, ruly nastříknuté světlou taveninou, proto jsou páskované, pásky mohou být přímé nebo zklikacené. Migmatitizované pararuly bývají také častým soklem hradů, třeba i Pernštejnu a hradů jihomoravských. K nejhojnějším metamorfovaným horninám patří fylity, což jsou mírně metamorfované jílové břidlice. V příručkách se dočteme, že jsou hedvábně lesklé, to však jen v opravdu čerstvém stavu. Jinak jsou šedé až černé, často | 59 |

H R A D Y

Č E C H

A

M O R A V Y

doslova ošklivé a příliš zaujmout nedokáží. Jsou břidličnaté, silně rozpadavé, někdy až na roubíky. Často bývají zklikacené do vrás. Nevydrží mnoho, dost snadno zvětrají a je s podivem, kolik se jich zachovalo ve zdivu některých hradů, jako například v Chebu. Kromě těchto běžných metamorfitů známe i poněkud exotické, tedy z hlediska hradních podkladů. Jsou to třeba amfibolity, tmavé, jemnozrnné, dost Bochníkovitý rozpad žuly pod hradem Vysoký Chlumec na Sedlčansku.

| 60 |

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.