Doc. MVDr. RNDr. Jan Hökl

HISTORIA MEDICINAE VETERINARIAE 2007

Doc. MVDr. RNDr. Jan Hökl Vydáno u příleţitosti 100. výročí narození přednosty Ústavu pro hygienu a technologii potravin Vysoké školy veterinární v Brně v letech 1945–1951

Doc. MVDr. et RNDr. Jan Hökl *14. května 1907 +15. února 1951

Motto: Smyslem života je být užitečný druhým, což udržuje člověka v optimismu a pohodě. Uznat dobré činy ostatních vytváří hodnotný stav společnosti, přináší vnitřní klid a uspokojení.

1

Sestavil a se spolupracovníky sepsal Doc. MVDr. Milan Pavlas, DrSc.

Autoři: Prof. MVDr. Rudolf Böhm, CSc. MVDr. Pavel Brauner MVDr. Emma Buřilová Doc. MVDr. Milan Pavlas, DrSc. Doc. MVDr. Vladimír Pleva, CSc.

2

Obsah: Úvod ……………………………………………………………………………………………. Období mládí …………………………………………………………………………………… Vysokoškolská studia ..…………………………………………………………………………. Na Vysoké škole zvěrolékařské ………………………………………..………………………. Činnost ve Zlíně ………………………………………………………………………………... Práce ve zlínských ústavech ……………………………………………………………………. Popularizační činnost …………………………………………………………………………... Válka skončila – návrat na školu (vedoucím Ústavu pro hygienu masa, mléka a potravin vůbec) ……………………………….. Společný provoz obou ústavů (vzpomínky profesora Rudolfa Böhma) ……………………………………………………….. Onemocnění a úmrtí ……………………………………………………………………………. Loučení …………………………………………………………………………………………. Nezapomeneme ………………………………………………………………………………… Pouţitá literatura ……………………………………………………………………………….. Souhrn …………………………………………………………………………………………..

3

Úvod Toto dílko je věnováno ţivotu a dílu veterinárního lékaře – hygienika potravin, jedné z nejvýznačnějších postav československé veterinární medicíny. Celý vývoj tohoto oboru a ještě jiné okolnosti nedovolily včasnější zpracování tématu v době, kdy ještě ţili někteří významní Höklovi ţáci a pokračovatelé. Nejvýznamnějším uchovaným stavebním kamenem hygieny potravin a surovin ţivočišného původu je brněnská Fakulta veterinární hygieny a ekologie. Přejeme jí, aby i nadále nesla pochodeň velkých učitelů Jana Lenfelda a Jana Hökla a v duchu jejich snah byla vzorem celé Evropě. Bude to moţné, kdyţ náš národ uţ nikdy nepostihnou doby, podobné těm z konce 30. let po konec 80. let. Höklův odkaz přikazuje ještě větší péči o jeho památku a další práci ve studiu zásluh jeho samého a českých i slovenských hygieniků potravin.

V květnu 2007, historikové veterinární medicíny z Brna Klub dějin veterinární medicíny a farmacie při VFU Brno

4

Dne 14. května 2007 uplynulo jiţ 100 roků od narození doc. MVDr. et RNDr. Jana Hökla, přednosty tehdejšího Ústavu pro hygienu a technologii potravin Vysoké školy veterinární v Brně v letech 1945 – 1951, vedoucího Ústavu pro maso a ryby a vedoucího výzkumné skupiny Ústavu ministerstva potravinářského průmyslu, diplomovaného potravního experta, člena Société du Froid a příseţného znalce ve věcech potravinářských. Jan Hökl zemřel ve věku nedoţitých 44 roků v období, kdy byl jiţ uznávaným vědeckým i pedagogickým pracovníkem v oboru hygieny a technologie potravin a surovin ţivočišného původu. Pokračoval v díle profesora MVDr. Jana Lenfelda, zakladatele ústavu pro hygienu masa, mléka a potravin vůbec na Vysoké škole veterinární v Brně. V roce 1938 nastoupil do Biologického ústavu akciové společnosti Baťa ve Zlíně. Po jeho uzavření přestoupil do Ústavu pro zkoumání potravin města Zlína a byl jmenován jeho vedoucím. Po válce v roce 1945 se vrátil na Vysokou školu veterinární, na které byl pověřen přednáškami z hygieny a technologie potravin na úseku osiřelém úmrtím profesora Jana Lenfelda v roce 1939. Jmenování soukromým docentem obdrţel v roce 1946 po obhájení habilitační práce „Technologie a hygiena střev“, kterou předloţil jiţ v roce 1939. Se svými spolupracovníky z Výzkumného ústavu pro maso a ryby se významně podílel na vybudování masného a potravinářského průmyslu. Šíří vědeckého programu obsáhl široký obor včetně jeho stavebního a strojního vybavení. Podnětem k jeho pracovní aktivitě byl kaţdodenní styk s jeho spolupracovníky na ústavech a v provozech potravinářských podniků. Trvale rozvíjel styky s praxí, která mu byla inspirací pro další náměty ve vědecké práci. Jednou z forem styku s terénem byly semináře a školení pro pracovníky potravinářského průmyslu a veterinární lékaře. Rozvinul technologii výroby potravin jako samostatný obor přednášený na Vysoké škole veterinární, čímţ vytvořil předpoklady pro vznik současné Fakulty veterinární hygieny a ekologie. Höklova koncepce navazující na průkopnickou činnost profesora Lenfelda, spojující hygienu a technologii výroby a zpracování potravin v jeden celek, byla prohloubena a propracována, o čemţ svědčí vysokoškolské učebnice a učební texty. Docent Hökl kladl značný důraz na uplatňování hygienických zásad a to jiţ při projekci potravinářských podniků a zařízení včetně prvovýroby. Přitom zastával názor, ţe dozor veterinárních lékařů – inspektorů by neměl být samoúčelný „vrchnostenský“, ale měl by být kromě kontrolní činnosti současně poradní. To nebylo moţné bez etiky a odborně vyspělých pracovníků jak v kontrolní činnosti, tak ve výrobě a distribuci. K realizaci těchto záměrů přispívaly vnitropodnikové laboratoře vedené ţáky docenta Hökla. Docent Hökl zůstává i v současné době trvalým a příkladným vzorem ve všech vlastnostech, které vštěpoval svým spolupracovníkům a ţákům, a to zejména v důslednosti, svědomitosti, přímosti, houţevnatosti a upřímné snaze o tvůrčí spolupráci, toleranci a úctě člověka k člověku.

Období mládí Jan Hökl se narodil 14. května 1907 v předměstské části Brna – Horních Heršpicích v rodině ţelezničáře. S rodiči bydlel v domě rodiny Ryšavých na Kšírově ulici č. 37. (obr. č. 1) Většina domků na této ulici patřila ţelezničářům zaměstnaným na blízkém nádraţí, ve výtopnách a objektech patřících dráze. Později se Höklova rodina odstěhovala do velkého nájemního domu na Ţelezniční ulici č.3 za ulicí Plotní a později do vlastního rodinného domku na ulici Střední (Vnitřní 17). Obecnou menšinovou školu navštěvoval v Horních Heršpicích na Kšírově ulici, směrem ke Komárovu, vydrţovanou Národní jednotou a přispíváním dělníků bydlících v této části Brna (obr. č. 2). Reálku navštěvoval na Křenové ulici, kde maturoval v roce 1925 (obr. č. 3-5).

5

Sám na sobě zkusil trpký osud příslušníka dělnické třídy, neboť pro nedostatek finančních prostředků svých rodičů si přivydělával jako prázdninový stavební dělník, aby mohl studovat.

Vysokoškolská studia Po maturitě v roce 1925 se rozhodl studovat na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně (obr. č. 6, 7). Během studia od roku 1928 pracoval jako demonstrátor a vědecká pomocná síla na Ústavu pro hygienu masa, mléka a potravin, který vedl profesor Jan Lenfeld. Základy vědního oboru poloţil záhy po zřízení Vysoké školy zvěrolékařské profesor Jan Lenfeld vybudováním ústavu pro hygienu masa, mléka a potravin vůbec. Kromě vlastních zkušeností z mikrobiologie a zahraniční literatury se podařilo profesoru Lenfeldovi pomocí vlastní píle, houţevnatosti a z výsledků výzkumu celého kolektivu v krátké době vybudovat ústav, který se svou vědeckou úrovní zařadil mezi vynikající pracoviště v Evropě. Na tomto úspěchu se v nemalé míře podílel Jan Hökl, který se stal ţákem profesora Lenfelda během studia na Vysoké škole zvěrolékařské. V roce 1931 Jan Hökl promoval na doktora veterinární medicíny po obhájení disertační práce „Příspěvek ke studiu vlivu únavy na koncentraci vodíkových iontů svalstva králíků“ (obr. č. 8). V této práci dospěl ke zcela původním závěrům, kdy prokázal, ţe ve svalstvu unavených zvířat, na příklad při přepravě na jatky, probíhá zrání masa podstatně jinak ve srovnání se zvířaty chovanými v pohodě, nevystavenými stresům. Jeho výsledky ovlivnily názory i ostatních pracovníků, zabývajících se touto otázkou, na kterou Hökl upozornil i v zahraniční literatuře. K tomuto námětu se vrátilo pod jeho vedením několik doktorských disertačních prací z jeho ústavu po roce 1945. Předpoklady k odbornému růstu mu zajistilo i studium na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, na kterou se zapsal po dohodě s profesorem Lenfeldem jako mimořádný posluchač jiţ v roce 1929. V roce 1936 dosáhl hodnosti doktora přírodních věd po předloţení práce na téma „Určování alkoholických hydroxylů ve směsi mastných kyselin“ (obr. č. 9). V oboru tuků popsal pouţití filtrovaného ultrafialového světla při diferenciaci tuků a zjistil, ţe lze tímto způsobem rozlišit i tuky, ve kterých dochází k tvorbě epihydrinaldehydu nebo jejich polymerizaci. Některé z jeho prací o tucích, zejména o vzniku volných mastných kyselin nebo olejů byly řešeny za podpory fondu Národní rady badatelů. Obě diplomové práce byly chemického zaměření a svědčily o mimořádné přípravě Jana Hökla pro práci v chemickém oboru, nezbytném pro práci v hygieně a technologii potravin. Rozšíření rozhledu studiem na přírodovědecké fakultě umoţnilo Janu Höklovi hlouběji pracovat v oboru v souladu s názorem svého učitele, který kladl důraz na technologii, jeţ byla předpokladem správného chápání hygieny potravin. Na Vysoké škole zvěrolékařské pokračoval v práci na ústavě na němţ mu byla schvalována asistentura ve dvouletých obdobích do roku 1938. Asistenturu bylo moţné čtyřikrát prodlouţit s podmínkou přípravy na habilitaci. Čtvrté období připadlo Höklovi na léta 1937-39. Během studia na přírodovědecké fakultě plnil povinnosti prvního asistenta, pracoval vědecky a sám, nebo se spolupracovníky, publikoval (obr. č. 10). Po dokončení studia na přírodovědecké fakultě v letech 1937–38 pokračoval v postgraduálním studiu na Českém vysokém učení technickém v Praze, na kterém v roce 1938 získal diplom potravního znalce. V témţe období poţádal o francouzské stipendium na Pasteurově ústavu v laboratoři pro fermentaci.

6

Na Vysoké škole zvěrolékařské V době svého působení na Vysoké škole zvěrolékařské ve funkci prvního asistenta publikoval 53 vědeckých a populárně odborných prací, z nichţ 12 bylo uveřejněno v zahraničních časopisech. Populárně odborné příspěvky, na kterých se podílel z popudu Zemské jednoty řezníků a uzenářů rovněţ profesor Lenfeld se svými asistenty, byly uplatněny i v tzv. ţivnostenském rozhlase Brno. Přednášky byly zpravidla vytištěny a mohly být zařazeny do publikací. Obsahovaly celou řadu koncepčních myšlenek, které byly uplatněny ve vědeckém díle Lenfeldovy a Höklovy školy. Obsáhlá vědecká studia zpracovaná s profesorem Lenfeldem řešila vliv některých chemikálií na údrţnost a biologickou hodnotu potravin, kromě toho věnoval Jan Hökl značnou pozornost rovněţ technologii zpracování masa, kterou pokládal za nezbytný předpoklad správné hygieny. Současně si uvědomoval, ţe nově organizovaný masný průmysl potřebuje exaktní poznatky v základních technologických procesech. Propracoval metody omračování jatečných zvířat, stahování kůţí zabraňující jejich poškození, a to u skotu, prasat i jiných druhů. Podle Hökla v roce 1933 pouze ¼ hovězin byla málo pořezaných. U ¾ silně pořezaných kůţí se sníţila cena o 20-25%, coţ představovalo mnohamilionové ztráty. Dalšími pracemi se snaţil optimalizovat jeden z nejdůleţitějších úkonů při nakládání masa. Docentu Höklovi společně s profesorem Lenfeldem se podařilo izolovat tzv. kulturní mikroflóru láku a popsat její základní vlastnosti. Tato práce spolu s optimalizací postupu při uţívání dusitanových směsí umoţnila standardizovat postup při nakládání masa. Práce pohotově reagovala na současný stav, kdy předpisy pro sloţení nakládacích směsí byly neúplné a nepřesné. Autoři umoţnili vypracovat závaznou kvantitativní metodu ke stanovení dusitanů a závaznou hranici kontaminace dusičnanové směsi dusitany. Publikaci Jana Hökla, citovanou často v zahraniční literatuře a zaměřenou na hygienu a technologii střev, je moţno povaţovat za jeho stěţejní dílo. Umělé střevo Naturin povaţoval za plnohodnotnou náhradu střev přirozených. Výchozí surovinou Naturinu, podobající se svými vlastnostmi ţelatině byla kůţe zdravých poraţených zvířat. Hökl s Lenfeldem dospěli k názoru, ţe Naturin mnohými vlastnostmi předčí střeva přirozená. Předností umělých střev byla standardní kvalita, neomezená trvanlivost, bezzápašnost během vaření, pevnost při plnění, nenáročnost na skladování a niţší výrobní náklady. Celá masná technologie navrţená Höklem byla uveřejněna v souhrnné publikaci „Technologie ţivočišných produktů“. Technologii potravin věnoval Hökl daleko větší pozornost ve srovnání se svým učitelem Lenfeldem. Proto si zaslouţí, aby byl povaţován za zakladatele tohoto nového oboru v tehdejší Československé republice. V období asistentury u profesora Lenfelda (obr. č. 11) kromě studia na dvou vysokých školách a Vysokém učení technickém v Praze uplatnil svoje teoretické znalosti ve všech oborech potravinářství včetně prvovýroby mléka a jeho zpracování, v masném průmyslu a dalších odvětvích navazujících na zpracování surovin ţivočišného původu. Tak například na úseku hygieny mléka se zabýval výstavbou mlékáren a aplikací hygieny v mlékárenském provozu. V něm zdokonalil dezinfekci a čištění technologického zařízení s příslušenstvím pouţitím parachlormetaxylenolu a chloraminu. V prvovýrobě mléka se zaměřil zejména na mastitidy ovlivňující nepříznivě kvalitu a mnoţství produkovaného mléka. Zdokonalil diagnostiku onemocnění mléčné ţlázy dojnic postiţených tuberkulózou.V téţe době popsal bakteriofága u streptokoků izolovaných z mléka, čímţ přispěl i ke zdokonalení diagnostiky jednotlivých izolovaných kmenů. Popsal rozbor mléka u dojnice s chronickou antrakovou mastitídou, u níţ po vyléčení antrakové bacilémie specifickým sérem prokázal vylučování B. anthracis mlékem.

7

Na úseku hygieny masa řešil dílčí problémy u salmonelóz, slintavky a kulhavky a červenky prasat. U salmonelózy prokázal, ţe potraviny obsahující salmonely jsou po dokonalé tepelné úpravě pro člověka neškodné. O nutnosti tepelné úpravy pokrmů ze zvířat nutně poraţených svědčí příklad mikrobiologického vyšetření poraţené krávy s akutní bronchopneumonií, kdy kultivace ze svaloviny, jater a mízních uzlin byla bezprostředně po poraţení negativní na salmonely. Naproti tomu třetí den po poráţce bylo vyšetření 108 vzorků téhoţ zvířete v 81,5% na salmonelózu pozitivní, při čemţ v 57,9% se jednalo o Salmonella typhimurium. Při studiu výskytu a diagnostiky trichinózy prokázal, ţe výskyt onemocnění u lidí má klesající tendenci díky opatřením, která byla v republice realizována. Zatímco Messner v roce 1926 v bráničních pilířích 88 zemřelých lidí prokázal ve 4,5% svalovce, v létech 1932-33 Hökl a Klauz při vyšetření 459 vzorků lidí trichinózu nezjistili vůbec. V opatřeních proti znehodnocování potravin nevhodným uskladněním věnoval velkou pozornost mykologii a chemismu hniloby masných surovin a výrobků. Došel k závěru, ţe chlazení, případně mraţení je nejvhodnější formou k uchování jejich biologické hodnoty a zdravotní nezávadnosti. V době vysoké pracovní aktivity byl Jan Hökl tělesně postiţen při lehkováţném vyskakování z tramvaje v mírné zatáčce na rohu dnešní Jezuitské a Rooseveltovy ulice v Brně. Levá noha se dostala při pádu na vozovku pod rám zadního kola. Přesto, ţe byl svými dvěma přáteli okamţitě převezen do nedaleké úrazové nemocnice, těţké zranění se neobešlo bez amputace části nohy. Touto tragickou událostí skončila Höklova sportovní činnost zejména ve fotbalu. Těţké zranění ho však nezbavilo nadšení pro práci v oboru a publikační a organizační činnosti. Práci na ústavě povaţoval za své poslání. Ke studiu chemie na přírodovědecké fakultě ho vedl pravděpodobně Jan Lenfeld, který poznal ţe ke komplexní činnosti na úseku masa a potravin je nezbytná znalost chemie. Příznivý vliv na odborný růst Hökla měla rovněţ i tehdejší odborná úroveň veterinární sluţby města Brna. V uvedeném období byly vybudovány veterinární laboratoře zásluhou magistrátního rady Kašpara, pozdějšího Höklova tchána.Velmi poučné byly příspěvky uveřejňované v Obecním věstníku města Brna o zvěrolékařské, potravní a trţní policii velkého města. Absolventů dvou vysokých škol bylo v našem oboru málo. Chemii studoval z veterinárních lékařů Hökl a Medek. Podobně tomu bylo rovněţ u inţenýrů zaměřených na náročnou přístrojovou techniku se současným medicínským myšlením. Ve třicátých letech předběhl Hökl s Lenfeldem vývoj o půl století. Aktivně reagoval i na zajímavé poznatky ve světě, coţ ovšem znamenalo nemít zaměstnání jen jako příleţitost k výdělku. Profesor Lenfeld, narozený 1889, vojenský akademik a bakteriolog se vrátil z války jako plukovník našich legií. Vybral si Jana Hökla jako pokračovatele, který na ústavě pracoval ve funkci prvního asistenta. Hökl jezdil výtahem do druhého poschodí ve kterém bylo pracoviště, vzhledem k potíţím při chůzi s protézou. Jan Čarvaš, který pracoval jako volontér vzpomínal na Jana Hökla sedávajícího u stolu v laboratoři u okna, kde zpracovával habilitační práci zaměřenou na technologii a hygienu střev. Volontér Jan Čarvaš byl potěšen, kdyţ mu mohl přispět k dokončení práce zhotovením některých kreseb střev. V roce 1938 obdrţel Jan Hökl stipendium na École Nationale Vétérinaire v Maisons Alfortu, které však odmítl vzhledem k tragickým mnichovským událostem. Po dohodě s profesorem Lenfeldem vyuţil své dovolené v roce 1938–39 k pobytu na Výzkumném ústavu firmy Baťa ve Zlíně, kde byl vedoucím vynikající chemik doc. Landa. V době svého pobytu ve Zlíně předloţil Hökl svou práci k habilitaci. Přesto, ţe předloţená práce nebyla tehdejším profesorským sborem přijata jako habilitační, byla v témţe roce publikována pod názvem Technologie a hygiena střev ve Spisech Vysoké školy zvěrolékařské, redigovaných profesorem Františkem Králem. Jan Hökl se stal obětí chronických rozbrojů mezi profesory a jeho ţádost nedosáhla nadpolovičního souhlasu členů profesorského sboru. Neshody mezi

8

profesory končící i před soudy byly příslovečné. Většina se převáţně zajímala jen o svůj obor, přičemţ vedoucí teoretických ústavů podceňovali klinické disciplíny a naopak. Uvedená skutečnost neumoţnila Janu Höklovi pokračovat v pedagogické činnosti na škole. V létě 1938 uzavřel Hökl sňatek s Růţenou Kašparovou, jejíţ otec Kašpar byl jedním z čelných úředníků ve vedení města Brna, mimo jiné přítel Petra Bezruče, a měl na radnici na starosti i veterinární oddělení. Byl blízkým profesora Koldy. K výkonu veterinárního lékaře v tehdejší době patřily i povinnosti trţního komisaře, znalost ekonomiky, technologického zařízení potravinářského a masného provozu, včetně uchovávání a distribuce potravin. Na rozvoji tohoto odvětví měl příznivý podíl i praţský František Pfaff a karlovarský Hans Messner.

Činnost ve Zlíně Poměry se náhle v roce 1938 změnily tragickým vývojem ve střední Evropě, mnichovskou tragedií a o pár měsíců později i zánikem Československa. Po dohodě s profesorem Lenfeldem a rovněţ z rodinných důvodů se Jan Hökl rozhodl pokračovat v zaměstnání u firmy Baťa. Tam připravil slavnostní číslo Věstníku k padesátinám svého velkého učitele profesora Lenfelda, který v květnu 1939 zemřel. Po jeho úmrtí upozornil písemně Jan Hökl rektora profesora Pardubského, ţe je připraven pokračovat v díle Lenfeldově. Na tuto nabídku však vedení školy odpovědělo záporně. Vedením Ústavu hygieny potravin byl pověřen jako zatímní vedoucí profesor Harnach. Ten navrhoval ponechání Jana Hökla na ústavu, přičemţ se odvolával na započaté habilitační řízení a nevyřízenou stíţnost zaslanou na ministerstvo, která byla z Prahy předána Zemskému úřadu v Brně. Rektor Pardubský hájil postup profesorského sboru a rektorátu Vysoké školy veterinární, která byla v listopadu 1939 uzavřena. Začátkem roku 1940 byla Höklova ţádost Mackem odloţena jako bezpředmětná. Nelze se ani divit, ţe v této hektické době nebyla záleţitost Jana Hökla vyřízena. Po uzavření cesty k docentuře a odmítnutí Denisova stipendia francouzské vlády v době neplacené dovolené povolené ministerstvem do listopadu 1939, se Hökl rozhodl z politických a rodinných důvodů pokračovat v zaměstnání v Baťově ústavu ve Zlíně. Prozatímně bydlel ve Společenském domě. Manţelka se přistěhovala z Brna po uvolnění ze zaměstnání a bydleli pak v baťovském půldomku na Podvesné v čísle 3188, společně s Prokůpkovými, obklopeni přírodou. V zimním období při nedostatku uhlí a nedokonalé tepelné izolaci domku postaveném na půl cihly se topilo pouze v jednom pokoji. Na stěnách předsíně a koupelny bez kamen byla silná vrstva jinovatky po celé zimní období. V loţnici a horním podlaţí domku bez půdního prostoru zamrzala voda ve sklenici vody. Sousedé byli většinou dobří prostí lidé. Kromě profesora Otčenáška, inţenýra Bílka a inţenýra Bradáče bydleli na Podvesné většinou dělníci z továrny. Kaţdý týden hrával Hökl dětem loutkové divadlo. Byla to jeho velká radost jiţ z dětství, kdy obšťastňoval děti v Brně-Heršpicích. Obvykle se hrála nějaká improvizovaná pohádka s otevřeným koncem. Loutky vodil Jan Hökl někdy i za pomoci manţelky. Při představení diváci hlasitě fandili svým hrdinům a varovali je před padouchy, coţ vedlo často ke křiku. Potom musel zjednat pořádek čert, který skočil mezi diváky, aby je uklidnil. Všechna představení měla úspěch a byla odměňována bouřlivým potleskem. Čím víc děti „řádily“ tím byl manţel spokojenější - vzpomínala paní Höklová. Ke hraní dětí občas upekla švestkový koláč. Mouku nosila ze mlýna v Přílukách, kde kupovala mléko pro syna, který mlékárenské nesnášel. Ze mlýna měla také mouku na chleba a šrot na šišky pro výkrm kachen a kuřat.

9

Děti na Podvesné zásluhou Jana Hökla měly rovněţ prvotřídního sv. Mikuláše. Vysoký, velebný a důstojný Mikuláš, kterého Hökl představoval, uměl zamaskovat při pomalé chůzi svůj úraz na noze. Doprovázel ho čert, který rovněţ byl dokonalý, úplná mocnost pekelná. Nelze se proto divit, ţe děti se čerta tak bály, ţe čert s rachotícími řetězy musel mnohdy zůstat za dveřmi. Odchod čerta s Mikulášem byl pro děti nezapomenutelný. Zatímco Mikuláš pozvolna mizel na Podveské ulici, čert skočil do vyhloubené jámy ze které se vyvalily rudé plameny a pekelný kouř, coţ připravil soused, inţenýr Bradáč. Děti před příchodem k jámě vytvořily slušný průvod připomínající ladovské obrázky. Několik dní po Mikuláši se však bály k jámě přiblíţit. Na válečná léta z dětství při pobytu ve Zlíně vzpomíná Höklův syn, který jako pětiletý proţíval bezstarostně toto období: „Protoţe tatínek měl po úrazu vysokou amputaci nohy, nemohl se rychleji pohybovat. Scházelo mně, ţe jsem si s ním nemohl zasportovat, nicméně náhradní řešení se našlo. Jednu dobu jsme skoro kaţdý den večer měli brankářský trénink. Spočíval v tom, ţe brankou byly otevřené dveře do předsíně a tatínek házel z křesla tenisáky, které jsem chytal. Trénink trochu zvláštní, ale účinný. Vyplatil se mně, kdyţ jsem později začal hrát házenou – byl jsem brankářem a připomínal si první domácí tréninky. Kromě sportovní činnosti, jsem zásluhou otce začal poznávat ţivot v přírodě i pomocí mikroskopu. První seznámení s mikroskopickým světem jsem zaţil ve Zlíně, kdyţ mne tatínek vzal do ústavu v Prštném a ukázal mikroskopické preparáty. Bylo to poučné a otvíralo nový svět pozorování přírody. Dodnes si vybavuji starý mikroskop a údiv, který jsem tehdy proţil. Tak jako kaţdé jiné rodině se i u nás vyskytly přeháňky. Maminka, která tatínka mimořádně podporovala (někdy vstávala v noci a psala texty, které ji tatínek diktoval, dělala korektury a jiné pomocné práce), si věděla rady v kaţdé situaci. Jednou v době „tiché domácnosti“ jí tatínek napsal na lístek „Zítra mne vzbuď ve čtyři hodiny“. Kdyţ se ráno probudil v sedm hodin, měl na nočním stolku lístek se vzkazem „Jsou čtyři hodiny, vstávej.“

Práce ve zlínských ústavech V Biologickém ústavu akciové společnosti Baťa se kromě vyšetřování potravin pracovalo i na výzkumných úkolech. Po zrušení ústavu okupanty bylo vyšetřování potravin převedeno na Ústav pro zkoumání potravin ţivočišného původu města Zlína, ve kterém se stal Hökl vedoucím. Jeho zásluhou se kromě vyšetřování pracovalo vědecky ve spolupráci s ústavem Vysoké školy veterinární v Brně. Vedoucí ústavu Hökl přijal na ústav postupně asi 24 studentů, kteří po uzavření vysokých škol v listopadu 1939 nemohli dokončit studium veterinární medicíny. Přijetím na ústav se tak vyhnuli totálnímu nasazení v Německu. Ústav byl umístěn v typické baťovské budově v Prštném v úzké návaznosti na jatky. Vyšetřovaly se v něm rovněţ orgány poráţených zvířat, čímţ byl zajištěn styk ústavu s praxí. Výzkumní pracovníci měli své pracovní stoly přímo v laboratořích. Tento způsob prosazoval Hökl rovněţ při přestavbě Výzkumného ústavu pro maso a ryby v Brně, byl běţný i v USA v laboratořích většiny nositelů Nobelovy ceny. Pohodlné obývákové pracovny dnešních vedoucích pracovníků u nás byly výjimkou. Zlínský ústav byl umístěn v areálu městských jatek, v sousedství mlékárny a pekárny. Budova byla jednoduchá, nevelká přízemní, baťovského typu, celá prosklená. V hlavní provozní hale se vyšetřovaly vzorky potravin. Kromě přednosty dr. Hökla pracovali v ústavu tři veterinární lékaři, pět veterinárních a tři humánní medici s nedokončeným studiem v zavřených školách, dále laborant, zřízenec, administrativní a pomocní pracovníci v celkovém počtu 26. Vedoucí ústavu Jan Hökl vedl ústav s přehledem. U většiny zaměstnanců si získal váţnost a respekt.

10

Ve zlínském ústavu byl kromě běţné bakteriologie provoz patologické anatomie, parazitologie, sérologie i chemické laboratoře, ve které byl vedoucím ing. František Hos. Jednotlivé specializované laboratoře umoţňovaly komplexní vyšetření s moţností navrhnout optimální řešení. Pracovníci ústavu věnovali velkou pozornost opatřením proti nákaze a ztrátám potravin vyuţitím umělého chladu, hubení potkanů, vyuţití krevní plazmy v cukrářství. Cukrářské výrobky s pouţitím krevní plazmy vyhodnotil Hökl s praktiky cukrářského oboru a došel k závěru, ţe vykazují velmi dobrou pečivost. Současně bylo prokázáno, ţe krevní plazma je plnohodnotnou „náhraţkou“ vaječných bílků. Sledoval šíření salmonel ve venkovním prostředí a výskyt tuberkulózy zvířat. V rámci sniţování ztrát při uchovávání potravin posuzoval kvalitu plechových konzerv pomocí rentgenoskopie.Velkou pozornost věnovali pracovníci zlínského ústavu rovněţ sněti slezinné – antraxu – nebezpečné nákaze zvířat a lidí, ohroţující pracovníky v koţeluţnách a ve skladech kůţí. Zvýšený přísun kůţí ze zámoří bez hygienických záruk a jejich zpracování na ţelatinu, umělá střeva, případně jiné produkty pro potravinářské účely, přiměly pracovníky k vypracování metody pro spolehlivé zneškodňování spór sněti slezinné. Metoda Seymour-Jonesova, při které se pouţívá sublimát, byla nahrazena modifikovanou metodou podle Schattenfroha. Preventivní opatření byla rovněţ zaměřena na výstavbu veterinárního asanačního ústavu v Otrokovicích. Ke studiu výstavby tohoto ústavu byla vyslána od Baťů v době okupace do Holandska, Německa a Dánska skupina tří odborníků (dr. Hökl, dr. Jeřábek a Ing. Hruška). Všichni tři specialisté vyslaní na studijní cestu chtěli emigrovat a vstoupit do čs. zahraniční armády. Byli tam přijímáni jen muţi schopní vojenské sluţby. Dr Hökl s tělesnou vadou však byl odmítnut a musel se vrátit zpět do Zlína. Ing. Hruška se po válce vrátil jako letec čs. armády. Dr. Jeřábek, pozdější plukovník veterinární sluţby, se vrátil do vlasti se Svobodovou armádou. Asanační ústav se podařilo dokončit pro nedostatek technologického zařízení aţ po válce v roce 1949. Vedoucím tohoto ústavu se stal spolupracovník Jana Hökla pan Kohout. Nedávno zemřelý dr. Svinka z Luhačovic potvrdil, ţe od doby, kdy se přestala uhynulá zvířata na antrax zakopávat, nákaza se jiţ nevyskytovala. Paní Höklová ve vzpomínkách na práci svého manţela Jana Hökla uváděla, ţe funkce vedoucího ústavu vyţadovala velké pracovní vypětí a odpovědnost. Ráno odcházel Hökl z domu po šesté hodině do ústavu v Prštném. Po sedmé hodině měl se všemi pracovníky poradu, na které se hodnotil minulý den a zadávaly úkoly. Kromě běţného materiálu, který byl na ústav dodáván včetně mrtvých a nemocných zvířat a potravin ţivočišného i rostlinného původu, se řešily úkoly výzkumného charakteru. Přitom Hökl nikdy neodmítal dotazy a náhodně dodané neohlášené vzorky pro další výzkum. Jedním z velkých úkolů bylo získávání geografických údajů ve vztahu ke světovému obchodu s kůţemi. Zvířecí kůţe byly jediným materiálem téměř nenahraditelným, protoţe umělé hmoty dnešního typu byly tehdy ještě v nedohlednu. Připravoval se projekt „Patagonie“, který měl zajistit přísun surovin pro Baťovy závody v Otrokovicích. Hökl přehledně popsal jakost kůţí z hlediska geografického, klimatických podmínek, výţivy, způsobu chovu zvířat, stahování kůţí a jejich zpracování. Přitom Hökl upozornil na moţnost vyuţití hovězích předţaludků na useň. Vycházel z poznatků Flanchona (Francie), který doporučoval jiţ v roce 1931 předţaludky přeţvýkavců na useň pro potřeby brašnářské, případně galanterní. Hökl na základě vlastních zkušeností popsal úpravu bachoru a čepce před předáním do koţeluţny. Z nich bylo moţno zhotovit náhradní useň na obuv domácí i vycházkovou nebo brašnářské zboţí (obr. č. 13). Z jednoho bachoru se podařilo vyrobit 1,5 aţ 2 m2 usně o váze 1 kg. Publikace Hökla byla doloţena obrázky dámské obuvi vyrobené z hovězího bachoru. Jeden takový střevíc byl ještě v 50. letech ve sbírkách ústavu a vzbuzoval u návštěvníků velkou pozornost. Hospodářský systém u Baťů byl přísný, nejasnosti finančního charakteru se řešily velmi tvrdě, zárukou byla kauce a osobní odpovědnost. K opuštění závodu pro selhání v práci bylo někdy velmi blízko. Do budoucna se plánovaly nadstandardní projekty, mluvilo se o dálnici, lodní dopravě, létalo se

11

letadly, mezi Prahou a Zlínem byla doprava lůţkovým autobusem. Mnohdy záleţelo i na určitých shodách okolností, jak vyplývá z následujícího příkladu: Dcerka ředitele Baťových závodů byla na prázdninách na statku poblíţ Napajedel. Domů se vrátila se střídavými horečkami, lékaři si nevěděli rady. Léčila se na chřipkové onemocnění a pod. Hökl tehdy připravoval dokumentaci pro příští knihu o mléce a chorobách z něj. Dozvěděl se o zdravotních problémech děvčátka a poţádal odebrat krev na vyšetření do ústavu v Prštném, kde prokázali specifické protilátky na brucelózu. Děvčátko se nakazilo Bangovou nemocí pravděpodobně tím, ţe pilo čerstvé nadojené syrové mléko. Vedoucí ústavu byl přijat na nejvyšších místech vedení závodu s nabídkou, ţe můţe mít jakékoliv přání pokud jde o vybavení ústavu nebo na zahraniční cestu. Od té doby pramenila i Höklova velkorysost a ochota pomáhat lidem i v pozdější době. Jan Hökl na oběd domu nechodil, do práce si bral chléb, který paní Höklová pekla jednou týdně, a co právě bylo k němu. Domů chodil zpravidla kolem šesté hodiny večer. Některé dny po večeři a někdy i v noci diktoval své ţeně myšlenky týkající se práce na ústavu. V sobotu dopoledne měli zpravidla všichni vedoucí ve Zlíně poradu se šéfem, nebo jeho zástupcem. Zástupci Höklovým byli MVDr. Prokůpek a MVDr. Svěrák. Velikou oporou na ústavě byl neobyčejně přesný účetní pan Šiška a pan Kohout, pozdější správce kafilérie. Manţelé Höklovi zpravidla kaţdou sobotu jezdili do Brna. Jednoho večera při návratu do Zlína čekal na nádraţí ing. Bradáč, který přišel se zprávou, ţe dr. Svěráka zavřeli. Druhý den ráno šel Jan Hökl na kriminálku zjistit co se stalo. Na policii byl podroben dvouhodinovému výslechu. Dr. Svěrák vezl ve sluţebním autě ústavu uzené maso, které obstaral načerno. Po Höklovi jako vedoucím chtěli, aby případ objasnil. Výsledkem výslechu byla poznámka „prokletá česká inteligence“ včetně prohlídky bytu Höklových a Svěrákových a odvoz dr. Svěráka do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde byl osvobozen Američany. Zatčení se nevyhnulo ani dr. Marjánkovi. Hökl se snaţil pomáhat rodinám zatčených zejména finančně. Činnost ústavu pod Höklovým vedením byla zaměřena zejména na zajištění zdravotně nezávadných potravin pro oblast Zlína. V rámci této aktivity se pravidelně odebíraly a vyšetřovaly vzorky jídel v hromadných stravovnách města Zlína. Účelem vyšetření bylo vyloučit pokud moţno všechny závadné suroviny a technologické nedostatky při jejich zpracování a distribuci. Připravené pokrmy byly hodnoceny z hlediska jejich biologické jakosti a výţivnosti. Kromě stravoven bylo vyšetření zaměřeno rovněţ na vzorky masa poráţených zvířat a mléka dojnic v okresech Uherské Hradiště, Hodonín a části okresu Kroměříţ. Pozornosti ústavu neunikly ani vzorky pitné, uţitkové a odpadní vody. Kromě laboratorní činnosti pracovníci ústavu prováděli i některé léčebné zákroky u zvířat, zejména psů a drůbeţe. Snahou Hökla bylo rovněţ vybudovat kafilérii na okrese Zlín. Jeho zájem byl podporován i generálním ředitelem Baťových závodů Hlavničkou, který umoţnil studovat provoz kafilérií v zahraničí. MVC. Jan Čarvaš, který nastoupil na ústav ve Zlíně v září 1942 vzpomínal ve svých pamětech (Zlínský diář) na velmi přátelské přijetí dr. Höklem. S vděčností hodnotil jeho přístup k zaměstnancům ústavu. Uloţené úkoly zřetelně specifikoval a důsledně kontroloval jejich plnění. Přitom bývalo jeho zvykem, ţe se z počátku ujal sám řešení, při kterém naznačil postup dalších prací. Dílčí výsledky práce nezamítal, spíše je pochválil. Současně uvedl svoje připomínky a doporučení, co by se mělo doplnit. Většina spolupracovníků od něho odcházela bez roztrpčení, ţe předloţenou práci musí přepracovat. V období německé okupace Hökl často hovořil se svými blízkými spolupracovníky o svých záměrech, plánech a odhodlání vrátit se na Vysokou školu veterinární v Brně, na které by se snaţil rozvíjet veterinární hygienickou činnost a specializaci v tomto oboru. Ovlivnil svým jednáním na ústavě ve Zlíně řadu veterinárních lékařů, z nichţ je nutno jmenovat MVDr. Kamila Prokůpka, pozdějšího svého nástupce ve vedení ústavu.

12

Kromě diagnostické a kontrolní činnosti bylo povoleno dr.Höklovi zahájit v letech 1942–44 rozsáhlou akci v okrese Zlín a Vizovice zaměřenou na vyšetřování a tlumení nejzávaţnějších nakaţlivých chorob skotu, zejména tuberkulózy a brucelózy (obr. č. 14). V ozdravovacím procesu nazvaném „Akce pro zdraví venkova“ bylo v uvedeném období vyšetřeno pracovníky ústavu přibliţně 20 tisíc kusů skotu a koz na tuberkulózu pomocí intradermální tuberkulinace a sérologicky na brucelózu, streptokokovou mastitidu, salmonelózu a další onemocnění. Ozdravovací akce byla řízena a finančně zajištěna okresním hejtmanem Blumenbergem a vládním radou dr. Mempelem ze zemského úřadu v Brně. Kromě pracovníků dr. Hökla ve Zlíně se akce v terénu zúčastnili MVC. Čarvaš, MVC. Liška, MVDr. Prokůpek, MVDr. Svěrák a dřívější vojenští veterináři MVDr. Holáň a MVDr. Otáhal. V roce 1944 byla sestavena souhrnná zpráva o celé akci a výsledky publikovány v odborných časopisech. Dr Hökl vytvořil ze svého pracoviště ve Zlíně nejčilejší veterinární ústav v období protektorátní nesvobody. Ze Zlína zajíţděl často i do Prahy na schůzky s praţskými veterinárními lékaři. Tam domluvili společně s dr. Aloisem Píšou, později plukovníkem veterinární sluţby i poválečné zaloţení Ústavu pro studium technologie masa a ţivočišných potravin. To vyústilo později ve vzniku Ústavu pro výzkum masa.

Popularizační činnost O popularizační činnosti městského ústavu pro zkoumání potravin města Zlína se zaslouţil časopis Výběr vydávaný společností Tisk Zlín s úkolem publikovat nejlepší a nejzajímavější články současné doby. Výběr byl vydáván i po válce a v prvních ročnících byly i příspěvky s biologickou a veterinární tématikou. Informoval čtenáře například o úbytku ţivin při přípravě pokrmů, zdravotní kontrole potravin, výţivě lidu, ohřívání potravin mikrovlnnými paprsky, hygienické přípravě zmrzliny a poznatcích kulinářství. Jan Hökl povaţoval popularizaci odborné činnosti za běţnou součást ţivotního díla v jeho době, kdy nebyla ještě televize. V tomto období se však úspěšně rozvíjel rozhlas a tiskové sdělovací prostředky. Rovněţ jeho učitel, profesor Lenfeld, byl velkým propagátorem vědecké činnosti, o čemţ svědčí i jeho vedení rubriky deníku A-Zet vydávaném Melantrichem. Do společného jejich úsilí o popularizaci vědy spadá rovněţ soubor přednášek v tehdejším čs. Radioţurnálu v období 1933 – 38. Byl to cyklus započatý profesorem Lenfeldem, ve kterém začínal přednáškami o mase z hlediska lidské výţivy, o organizaci prohlídky masa po stránce zdravotní a ţivnostenské. Na přednášky profesora Lenfelda navazoval v radioţurnálu pro ţivnostenské pořady rovněţ Jan Hökl zaměřený na hygienu výroby a prodej masa, dále třídění masa z hlediska ţivnostníka i konzumenta, masitá a vegetariánská potrava po stránce finanční a výţivné. Za zmínku stojí sdělení, ţe 60% rozpočtu rodiny se u nás utratilo za potraviny. Kromě Lenfelda a Hökla několik přednášek v Radioţurnálu měli asistenti ústavu Hudec, Červinka, Nováček a další. Přednášky zaměstnanců ústavu v Radioţurnálu zprostředkovávaly čilý styk s pracovníky brněnských jatek a zpracovateli masa a uzenin v celé republice. Ústav tak získával přímo z praxe náměty ke své činnosti a současně pomáhal zpracovatelům masa zdokonalovat hygienické zásady a správnou technologii výroby. Výrobci Hökla vyhledávali a zvali do provozů. Byla mezi nimi řada vynikajících osobností jako na příklad pan Jebavý a jeho prokurista pan Řádek. Kromě rozhlasové stanice v Brně byly příspěvky zveřejňovány v Moravskoslezských a slovenských řeznicko-uzenářských listech.

13

Válka skončila - návrat na školu Vedoucím Ústavu pro hygienu masa, mléka a potravin vůbec Konečnou poráţku Německa očekával Hökl s nadějí, ţe budeme moci pracovat pro sebe. Plný optimismu se těšil na ţivot v osvobozené vlasti. Bohuţel se to očekávání nesplnilo pro udání tří kolegů z ústavu, kteří ho obvinili z kolaborace a neoprávněného obohacování. Byla to zákeřná rána, kterou nečekal. Z počátku v porevolučních dnech nebylo pro Hökla vyšetřování příznivé vzhledem k nezkušenosti a špatné informovanosti právníků. Po nástupu advokáta Holého bylo udání důkladně prověřeno.Kdyţ se zjistilo, ţe při akci uspořádané na Zlínsku „pro zdraví venkova“finanční příspěvek, který Hökl obdrţel rozdal celý spolupracovníkům, aniţ by se obohatil, bylo udání v celém rozsahu odvoláno. Přesto tento postup kolegů, kterým důvěřoval, nechalo trvalé následky na jeho zdraví. Počátkem srpna 1945 obdrţel osvědčení o národní spolehlivosti. Na výzvu rozhlasu v květnu 1945 nabídl Jan Hökl své síly k dispozici brněnské škole. Rektor Vysoké školy veterinární nabídku přijal a vyzval Hökla k nástupu na místo přednosty bývalého Lenfeldova ústavu. Hökl se souhlasem národního výboru ve Zlíně nastoupil vţdy na tři dny v týdnu do Brna, kde obnovil zničený ústav. Přednášel jiţ v letním semestru, kdy ještě většina budov, slouţící jako zajatecký tábor, byla obsazena Rudou armádou. Po přechodu na školu se spřátelil s profesorem Koldou, který byl stejného raţení. Měli k sobě blízko, neboť anatomický ústav a ústav hygieny byly ve stejné budově a vyuţívaly i společně řadu prostor. Oba se často setkávali při společných debatách. Vznikala tak řada nových výzkumných námětů. Jak uvádí profesor Böhm ve svých vzpomínkách: „Docent Hökl přemlouval velkého anatoma: „Pane profesore máme mnoho společné práce, budeme dělat jinou, lepší anatomii“ a tak se začalo s pracemi zaměřenými na dělení masa jatečných zvířat, morfologii kůţe, mikroskopii masa a jatečných surovin řešené s řadou schopných mladých kolegů (obr. č. 15). Habilitace Jana Hökla proběhla ve formě tří schůzí a byla schválena v únoru 1946 a potvrzena výnosem ministerstva školství a osvěty ze dne 3.května 1946 č. A-62556/46. V květnu téhoţ roku na návrh rektora O. V. Hykeše, ke kterému se připojil profesor A. Klobouk, navrhli soukromého docenta Jana Hökla na jmenování mimořádným profesorem. Tento návrh předloţený ministerstvu školství a osvěty (odb.V/4) prostřednictvím Zemského národního výboru v Brně byl současně ţádostí, aby Jan Hökl byl ustanoven přednostou potravinářského ústavu VŠV a byl pověřen zkoušením z příslušného oboru. Ministerstvo školství odeslalo řádně zdůvodněný návrh na předsednictvo vlády v listopadu 1946, který však nebyl kladně vyřízen. Vzhledem k nevyřízené ţádosti rektora VŠV o jmenování Jana Hökla mimořádným profesorem ustanovil klub profesorů a docentů KSČ v roce 1949 komisi ve sloţení profesorů Klobouka, Koldy a Lebdušky k vypracování zprávy a návrhu ke sjednání nápravy. Jmenovaná komise doporučila kádrové komisi, aby se opětovně zasadila o jmenování Jana Hökla mimořádným profesorem dle dříve odůvodněného návrhu. Všechny snahy však zůstaly nevyslyšeny. Lze předpokládat, ţe by se našlo jistě řešení, kdyby Hökl nebyl příliš hrdý, aby se s touto svou ţádostí obrátil na své přátele na ministerstvu potravinářského průmyslu a výţivy. Jan Hökl se nikdy o problémech jmenování mimořádným profesorem nikomu nezmiňoval. Kdyţ jej někdo oslovil pane profesore, ironicky odpověděl: Já nejsem profesor, já jsem docent a docent je člověk mladý, plný energie, kdeţto profesor je uţ unaven ţivotem a má zpravidla vadnou prostatu. Odměnou mu byl smích. Vytvořil si zvláštní druh inteligentního humoru jako součásti umění jednat s lidmi. I kdyţ se na fotografiích zpravidla neusmíval, uměl zaţertovat i na oficiálním fóru a humor dovedl ocenit. O jeho odborné úrovni svědčí skutečnost, ţe po znárodnění firmy Baťa byl povolán do výzkumné rady uvedeného závodu. Národní výbor projevil velké pochopení pro potřeby Vysoké školy veterinární, o 14

čemţ svědčí vyplácení plného sluţného, přesto ţe pracoval ve Zlíně jen tři dny v týdnu do února 1947. Na škole neměl ţádný plat aţ se případu ujal profesor Kolda, který navrhl, aby Höklovi byl upraven plat na 9000 Kč, odpovídající mimořádnému profesorovi. Činnost Jana Hökla po jmenování docentem v oboru hygieny a technologie potravin na Vysoké škole veterinární v Brně byla zaměřena na obnovení provozu zdemolovaného ústavu, na přednášky, praktická cvičení a zkoušky z hygieny a technologie potravin, na badatelskou a výzkumnou práci v rámci dvouletého plánu zaměřenou na výţivu, koţařský a gumárenský průmysl, na účast na odborných poradách ministerstva potravinářského průmyslu a veterinární správy na vypracování československého potravního kodexu, budoucí normy platné v celé republice. Ministerstvo potravinářského průmyslu navázalo spolupráci s Höklem jiţ na počátku dvouletky, kdy vznikalo výzkumnictví potravinářského průmyslu. Docent Hökl, ačkoliv byl značně zaneprázdněn výukou, se plně zapojil do snah tehdejšího ministerstva výţivy a Svazu pro výzkumnictví v průmyslu výţivy. Přitom uplatnil svoje bohaté zkušenosti z problémů masné technologie v době roztříštěných výrobních a podnikatelských forem a umoţnil tak praktickou aplikaci výsledků výzkumu v době přechodu masné výroby z forem řemeslných do průmyslové. O vzrůstajících nárocích na masnou výrobu v bývalém Československu svědčí i údaje oborového ředitelství masného průmyslu, podle něhoţ stoupla spotřeba masa a masných výrobků během několika let ze 28,1 kg na 42,1 kg v roce 1953. Přitom v roce 1953 končil poválečnou měnovou reformou přídělový systém na potraviny. Docent Hökl se iniciativně ujal zakládání a vedení Ústavu pro výzkum masa a pokračoval v jeho vedení i po převedení tohoto ústavu do nově vzniklého výzkumného ústavu ministerstva potravinářského průmyslu. Za dobu činnosti tohoto ústavu vytvořil Hökl z mladých absolventů vysokých škol zkušené vědecké pracovníky, bez nichţ by nebylo moţno pokračovat v řešení výzkumných úkolů poţadovaných masným průmyslem. Pod jeho vedením činnost ústavu přinesla masnému průmyslu cenné výsledky a to zejména v optimalizaci výrobních receptur pro exportní výrobky. Byla shromaţďována dokumentace pro vypracování prvního souboru jakostních norem pro maso a masné výrobky, návrh posuzovacích norem pro ţivočišné tuky, pro exaktní stanovení výrobního procesu při nakládání masa a uzení, výrobu konzerv na základě vědeckého studia. Nemalou pozornost věnoval téţ problému jatečnictví a to zejména škodám vznikajícím při přepravě zvířat a manipulaci s nimi na jatkách. Velmi kladně je nutno hodnotit jeho neustálý styk s praxí a pořádání četných výukových kurzů pro zaměstnance masného průmyslu a to jak na ústavech, tak ve výrobních závodech. K postgraduálnímu odbornému růstu pracovníků masného průmyslu a veterinárních lékařů přispívaly tradiční Lenfeldovy a Höklovy dny v poválečném období. Zpravidla se jednalo o jednodenní semináře konané v sobotu, která byla v tehdejší době pracovním dnem. Ty nahrazovaly tzv. seminární rozpravy pořádané profesorem Lenfeldem. Po válce se první seminář pořádaný Höklem konal jiţ v prosinci 1945, v době, kdy se odstraňovaly válečné škody. V roce 1947 se konalo jiţ 5 seminářů a to první v lednu o trţnictví a péči o potraviny v lázních (obr. č. 16). Referáty Doleţala, Lamberta a Svěráka se zabývaly rovněţ dozorem nad potravinami v Praze. Druhý seminář konaný v březnu byl věnován památce Jana Lenfelda a jatečnictví. O základních podmínkách projekce jatek přednášel architekt Kerhart a jatečnictví F.Havelka. Na třetím semináři 29. března přednesl A. Hlava návrh na budování veterinárních ústavů. Na tento návrh navazoval další seminář v květnu věnovaný ústavům a laboratořím vyšetřujícím maso s převládající problematikou salmonel. Poslední dva semináře se konaly v roce 1948. V dalších letech byly semináře nahrazeny kurzy pro pracovníky masného průmyslu a konzerváren. Byly to zpravidla několikadenní akce pro hygieniky a technology. Kromě Hökla se těchto školení aktivně zúčastnili Janovský, Dobeš, Lát, Císařová a další, kteří významně přispěli k rozvoji hygieny a

15

technologie u nás i v zahraničí. Funkce vedoucího Ústavu pro výzkum masa a Výzkumného ústavu ministerstva potravinářského průmyslu vykonával bez nároku na odměnu. Jeho hlavní snahou bylo, aby prostředky věnované na výzkum byly vyuţity hospodárně a s maximálním efektem. Výzkumný ústav masného průmyslu byl zaloţen v roce 1947 a patřil do Svazu pro výzkumnictví v průmyslu výţivy. Tento ústav podobně jako další potravinářské ústavy vznikaly a měly zajištěný provoz z podpor a příspěvků výrobních podniků na nichţ se podílely zejména průmyslové a ţivnostenské svazy a společenstva. Původním místem ústavu pro výzkum masa byla Praha, v němţ byl vedoucím plukovník MVDr. Alois Píša. Ústav měl několik pracovišť z nichţ dvě byla v Brně, a to jedno na Vysoké škole veterinární u docenta Hökla a druhé na Vysoké škole zemědělské u docenta Karakoze a Dr. Chudoţilova. Později se stal centrálním sídlem ústavu Ústav pro výzkum masa Brno s vedoucím Höklem. Nadřízeným orgánem tohoto ústavu, kterým byl zpočátku Svaz pro výzkumnictví, se stalo Ministerstvo potravinářského průmyslu a později byl součástí Masného průmyslu s názvem Výzkumný ústav pro maso a ryby v Brně. Se vzrůstajícím počtem zaměstnanců včetně několika desítek diplomantů se snaţil docent Hökl získat další prostory, jimiţ byla budova č.13, jejíţ adaptaci se podařilo dokončit aţ po Höklově smrti. Pak se ve vedení ústavu vystřídali: Dr. R. Böhm, Dr. F. Štefunka, Dr. V. Pokorný, A. Piňos, Dr. J. Lát, Dr. P. Gayer, ing. J. Rusz, ing. Navrátil. Po roce 1989 byl ústav součástí organizace Masoprogres Praha. V roce 1992 ústav zanikl.

Společný provoz obou ústavů Vzpomínky profesora Rudolfa Böhma V budově areálu Vysoké školy veterinární byly v témţe poschodí dvě pracoviště, a to Ústav pro hygienu a technologii masa, mléka a potravin vůbec a Výzkumný ústav pro maso a ryby. Na ústavě pro hygienu a technologii potravin po průchodu dlouhou chodbou byla kancelář, vedle úzká knihovna, která sousedila s místností vedoucího a laboratoří. Před místností vedoucího bývala často fronta, ve které stáli dizertanti se svými pracemi a návštěvníci. Někoho si pozval docent Hökl i mimo pracovní dobu, někdy i v neděli dopoledne. Návštěvníky si zval sám s typickým výrokem: „Je to dobré, přijďte za mnou, trochu to upravíme.“ Höklův koncert proběhl třeba i při běţném setkání na chodbě ústavu. Ty chodby nebyly prázdné, pořád někdo chodil ze dveří do dveří a v laboratoři se obtíţně hledalo místo pro další činnost. Kromě zaměstnanců obou ústavů zde trvale pracovali doktorandi. Šéf procházel ústavem plánovitě jednou denně, nakukoval do laboratoří kulatým okénkem ve dveřích. To okénko tak bylo a je dosud proto, aby se nerušilo otvíráním dveří a dotazy. Běţná otázka při takové „inspekční cestě“ byla: „Na čem pracujete, pane kolego?“ Ţe se šéf blíţí, bylo slyšet podle dopadu protézy na dlaţdice v chodbě. Při setkání se šéfem se kaţdý uklonil a zpravidla pospíchal dál, zejména kdyţ něco včas nesplnil. Kdyţ šlo o asistenta, který ještě studoval, padala otázka: „Kolik zkoušek máte ještě před sebou? Víte, ţe potřebuji pana doktora toho a toho, mně nestačí jen student ten a ten.“ Častou byla otázka: „Kolik vám zbývá zkoušek, ještě jste nebyl u mne na jatkách.“ Jako opravdový ţert uţ potom kaţdý bral šéfovu poznámku : „Ale to, ţe máte ještě čtyři zkoušky jste mi říkal uţ minulý týden.“ Dobře věděl, ţe se třeba v tom týdnu nezkoušelo. Höklův široký úsměv dokazoval, ţe to myslel dobře a ţe mu na jeho spolupracovníkovi záleţí. Jan Hökl měl pěkný vztah k výtvarnému umění. V pracovně visely obrazy, zapůjčené z Fondu národní obnovy (Šimorda aj.) K jeho přátelům patřil i Joţa Dostál, jehoţ obrázků pouţil i při kompletaci knihy o škodách na mase. Svého času byla v Brně výstava 16

jihoamerického výtvarného umění a v ní soubor obrázků ze zpracování jatečných zvířat a masa. Zprávu o této výstavě přijal s nadšením, potom však uţ přišly mimořádné události a tak v paměti zůstalo jen podivné jméno autora tohoto souboru. Jmenoval se Goncalves Danubio Villemil. Moţná to řekne víc historikům umění. Docent Hökl se vracel často k rukopisu „Kulinářství“, jehoţ velké torzo zůstalo i po jeho smrti ve fondech ústavu a pravděpodobně se z něj nic neuchovalo. V paměti zůstalo jen několik úlomků vzpomínek. Narazilo se na název „cayennský pepř.“ Pan docent poţádal: „Podívejte se někde v encyklopediích co to vlastně je“. Stačila návštěva brněnské univerzitní knihovny. Je to jihoamerické koření, spíš paprika neţ pepř. Pan docent byl nadšen. Jindy přišel sám s nabídkou. „Co děláte zítra na konci pracovní doby?“ „Mám volno“ zněla odpověď. „Tak dobře, připravte co moţná nejvíc toho co je tady napsáno na papírku.“ Byly to váhy, kádinky, otvírač konzerv atd. Pan docent přišel a v kapse pláště měl starou korodovanou konzervu. „Jestli pak víte, co to je?“ Měl jsem na gymnáziu francouzštinu a tak název Truffes de Périgord mi hned řekl, ţe to je konzerva s perigordskými (tedy nejlepšími) lanýţi. Konzervu jsme otevřeli, všechno zváţili. Pan docent si dal několik lanýţů stranou. „Ochutnal jste to?“ „Ano, ale mně to chutná jako kus hlíny.“ „To je moţné, jsme zkaţeni válkou a nedovedeme ocenit co je třeba lanýţ nebo kaviár.“ Vznikla z toho myšlenka, uchovávat konzervy tak, aby jednou i za desítky let bylo moţno je otevřít a posoudit. Myšlenka se udrţela, aţ později skončilo všechno pravděpodobně na smetišti, nebo v kafilérii. Uţ nikdo nedá dohromady seznam lidí, s nimiţ pan docent spolupracoval. Jednou přišla řeč na ostravského profesora Teindla, odborníka na výrobu plechů pro konzervy. Laborant Blanka byl k prof. Teindlovi vyslán. Vrátil se a prohlásil, ţe je to druhý Hökl, jen vlasů má víc. Mezi Höklovy známé a přátele patřil konzervář z Kostelce pan Dušek, odborník na výrobu plechu z Rozkoše pan Zoul, uzenář z Křenové ulice pan Jebavý atd. Jindy přicházel pan šéf s problémem, kdo by za něj převzal výjimečně přednášku. To platilo o asistentech školy. Horší bylo, ţe tato ţádost /nebo téměř rozkaz/ přicházela na poslední chvíli. „Milý, mám od desáté přednášku, vezměte ji laskavě za mne, musím na rektorát“. Postiţený, či vybraný většinou namítal, ţe mu zbývá málo času na přípravu, většinou to byly jen hodiny. „Ale to nevadí, aspoň trochu zčervenáte, nebo vám zrudnou uši, ale to časem přejde. U profesora Lenfelda to bylo podobné a jak nás naučil přednášet. Víte milý, u Lenfelda to byla velká škola.“ Kdyţ se něco nepovedlo dost dobře, šetrně se vrátil a uváděl spolupracovníka do svého světa. „Já jsem vás chvilku poslouchal, bylo to dobré, ale je potřeba to udělat trochu jinak. Víte, řezníky sice zajímá, kolik má zvíře kostí, ale oni potřebují vědět co je kolagen a glutin a proč třeba vznikne z těch či oněch částí masa huspenina – tady v Brně se říká sulc. Jim se ten kolagen musí ukázat. Tady někde je velká zabroušená sklenice a v ní v šupinkách a prášku kolagen, ještě z výroby střeva - kutisinu. Ať se pan Břicháček po té lahvi podívá a tu příště pouţijete. S obyčejnou anatomií neuspějete, ti lidé to mají všechno v rukou a vědí, kde je jaký výběţek kosti, protoţe to potřebují při stahování kůţe a při vykosťování. Ale to je taková jiná, řekl bych ta naše anatomie.“ Höklův humor působil lehce a přirozeně. Při zkoušce však dovedl trochu deprimovat. Pokud nešlo o vyslovené neznalosti, končilo to i zde s úsměvem. Tak třeba při zkoušce z technologie a trţní kontroly – to byla součást druhé státní zkoušky. „Teď mi laskavě řekněte, jakou barvu má maso lososa?“ zněla otázka. „Maso lososa má růţovou barvu“ zněla odpověď. „Ano dobře, ale jaká je ta růţová, je víc do červena, nebo do bíla? To uţ bylo horší. Ale stačilo, ţe examinátor poznal, ţe zkoušený má o věci alespoň jakousi představu. Obávané byly krabice se vzorky koření, či modely hub, jedovatých, či slouţících jako potravina. Nebo na jatkách. „Povězte mi, co to je tam na zemi za nádobu. “To je tác na zachycování krve při vykrvování.“ „Dobře, ale jaká je ta nádoba, náš Jeňa by řekl, jakou

17

níţku či výšku stěny ta nádoba má?“ Z odpovědi examinátor poznal, zda zkoušený dostatečně pozoroval vykrvování, či stahování kůţe a hlavně to, kde se dělají chyby a prohřešky proti hygieně. V chodbičce před dveřmi do kanceláře, do sousední knihovny a do místnosti přednosty ústavu byla trvale fronta. Některé návštěvy měly přednost, něco se muselo řešit přednostně, ostatní si však museli svůj čas odstát. U doktorandů měl docent většinou pochopení. Kaţdý doktorand měl (stejně jako za prof. Lenfelda) sešit velkého neobvyklého čtvercového formátu, který se nevešel do aktovky, aby se neodnášel z pracoviště. Na první straně byla předmluva, pocházející ještě od profesora Lenfelda. Na pravou stranu se zapisovaly protokoly experimentů, či výsledky pozorování, na levou se psaly citace z literatury. Přepisování (rukou či na stroji) bylo pracné, přece však z mého pohledu snadnější neţ současné pouţívání počítačů pro toho, kdo v tomto oboru není mistrem. Jan Hökl psal kaligraficky, jak dokazují některé ukázky v tomto dílku (obr. č. 30). Rovněţ jeho podpis byl naprosto čitelný. Je uchován v kovu na náhrobku na brněnském Ústředním hřbitově. Dnes uţ skoro nikdo neví, ţe právě tento podpis byl okopírován jako jeden z posledních vůbec z doporučení ţádosti dr. O. Zatočila o aspiranturu. Pokud jde o metodu psaní, Hökl nepracoval s mnoha koncepty. Udělal si schéma a psal průběţně na jednu polovinu normalizovaného papíru. Druhá polovina byla na opravy, doplňky a odkazy. Písařky u větších prací měly usnadněnou práci. Bylo málo dotazů a nejasností. Při kontrole práce či disertace rád prováděl kontrolu tabulek, zda uvedené číselné hodnoty procent dělají dohromady opravdu celou stovku. Zle bylo, kdyţ byl součet nepřesný. Práci okamţitě s úsměvem vrátil. „Pane kolego, přijďte aţ to všechno znovu zkontrolujete.“ Vztah k postiţenému to nijak nepokazilo a příště se pokračovalo, jako by se nic nestalo. Dovedl pochválit či kritizovat. Tak třeba : „Je to dobré, dobře se po vás čte.“ Nebo: „Je to kostrbaté, ale to se při první práci stane, to se dá naučit.“ Navzdory tělesnému postiţení docent Hökl cestoval. Přivítal, ţe výzkumný ústav měl alespoň tatrovku, kterou jezdíval na brněnské jatky, kde zkoušíval. Uţívání auta bylo tehdy vzácností. Do Prahy cestoval brněnskou linkou aerolinií, kterou uţívali i ostatní zaměstnanci ústavu podle jeho přání, aby si zvykli podle baťovců na progresivní způsoby práce. Jednou jako delegát školy byl v Polsku, kde se setkal s Alfredem Trawiňskim. Velkou událostí byla výprava se spolupracovníky na Slovensko do paprikových mlýnů, kde chtěl na vlastní oči vidět, kde se paprika jako koření tak silně infikuje, ţe má schopnost přivodit zkázu potravin. Svérázný přístup k lidem, problémům oboru a jedinečné Höklovo nadšení pomáhalo získat zájem studentů, z nichţ postupně vznikali specialisté, naplnění také Höklovou ideologií. Sem patřila i trojice studentů z Brna, do níţ patřil tehdejší Höklův asistent a pokračovatel Zdeněk Matyáš, pozdější hygienik Česťa Hladký a pracovník VÚMR František Jedlička. U Matyáše si Hökl váţil toho, ţe byl současně i technikem, který absolvoval strojní průmyslovku, Hladkého vyslal do mlékárenského průmyslu a Jedlička se stal obětí komunistické perzekuce a po propuštění ze školy dokončoval dálkově studium aţ po letech a pracoval mimo jiné v organizaci kafilerií. V pracovně byl konferenční stůl se šesti ţidlemi. Vzhledem k tomu ţe měl doc. Hökl protézu většinou nevstával. Zpravidla se zvedl se vzácnějšími hosty, které doprovodil i venkovní chodbou. V pracovně byly i obrazy z tehdejšího fondu obnovy, vpravo u okna pracovní stůl, který pouţíval dříve profesor Lenfeld a který byl vrácen z Prahy, kam byl odvezen na německou univerzitu. Na ústavě nosil docent Hökl šedý pracovní plášť, výjimečně bílý, a to většinou na porady a semináře. Poštu dostával rozlepenou, do horního rohu psal zkratku jména toho, kdo měl přípis vyřídit. Na chodbě se poznávala jeho chůze podle pravidelných nárazů noţní protézy. Pracovní doba asistentů a odborných pracovníků končila zpravidla odchodem docenta Hökla domů. Čas od času povaţoval za nutné udělat kontrolu docházky. Pozdní příchody komentoval většinou ţertovně. K ukončení kontroly

18

poznamenal „zase bude pár dní pokoj, potom se to vrátí do starého“. Pro cesty do suterénu a do přízemí pouţíval nákladního výtahu. Do areálu vstupoval zadní brankou, kterou rovněţ chodil na oběd a večer domů. Chodíval na návštěvu k profesoru Koldovi, ke zkouškám z patologické anatomie a k jednání na rektorátu. Ke zkouškám na jatky jezdil tramvají, později sluţebním autem Tatra 57 Výzkumného ústavu pro maso a ryby. Hökl dorostl a zůstala na něm stopa moderního města a myšlení, velká zkušenost velkého světa, v naší generaci často zatracovaná, v praxi však osvědčená. Jen z velkého nadšení se rodí velké věci. Je věcí ideologů, psychologů a politiků, aby toto nadšení dovedli lidem dát. Jan Hökl se svými Lenfeldovými a zlínskými kořeny to dovedl. Při jednání se svými partnery vhodně volil oslovení a věty ve kterých vyjadřoval svoje názory, které nenechávaly nikoho na pochybách. To ovšem předpokládalo jednat s kaţdým, ať je to ředitel, nebo poslední sluha. Při přípravě něčeho nového byla přizvána i uklízečka, aby případně poradila co zlepšit. Tykání mladšímu, to bylo největší ocenění. Váţil si lidí jiných oborů a spolupráce na příklad s architektem Kerhartem a Voţenílkem nebo s odborníky ve stavebnictví a strojírenství. Byl nadšen Matyášovými znalostmi při zhotovování technicky dokonalých výkresů. Náměty ke svým pracím čerpal z literatury, z jednání s lidmi svého i jiných oborů, z diskusí a seminářů a z návštěv provozů masného a potravinářského průmyslu. Vědecká práce o nedělích a svátcích byla samozřejmostí. V době působení Hökla na ústavě začínaly první výzkumné návrhy a metodiky. Dosaţené poznatky se okamţitě publikovaly. Byla to publikace o hygieně mléka (obr. č. 17), na níţ navazovala publikace Mléko jako příčina nemocí. Z dílčích publikací vznikaly publikace komplexní na příklad o zboţíznalství potravin ţivočišného původu. Četné náměty k výzkumné práci vznikaly na schůzkách Hökla s profesorem Koldou. Hökl navrhoval připravit novou, lepší anatomii a histologii masa jako potraviny. Své záměry zdůvodňoval tím, ţe u veterinárních lékařů zpravidla končí všechno pitvou. Pro hygieniky u poraţeného zvířete teprve práce začíná. Dílčí úkoly byly řešeny v zadávaných disertacích, histologické pak byly zařazeny do knihy Böhm-Pleva Mikroskopie masa a surovin ţivočišného původu. Höklovo zadání práce na této knize bylo prozíravé a tato na technologii zaměřená kniha měla mezinárodní ohlas. Podobně rozsáhlý společný projekt Hökla a Koldy vedl ke studiu mikroskopické struktury kůţe z různých krajin těla zvířat různého stáří. Koţedělný průmysl potřebuje odborníka pro trţní kvalitu, který by například poznal teletinu a padlici. Takové odborníky chtěl uţ pan Baťa a ten byl chytřejší, neţ tři doktoři. V praxi nezáleţí pouze na diplomu, ale na tom, co umím. Zdatný odborník dovede zaujmout k věci jednoznačný postoj. U Hökla platilo, ţe všechno dobré, co bylo uděláno, mělo by být publikováno. Přitom povaţoval za nezbytné, aby se publikovalo kromě v našich časopisech, rovněţ v zahraničních. O významu technologie v hygieně potravin referoval na Světovém veterinárním kongresu ve Švédsku. V posledních letech pracoval s Matyášem na velkém díle „Škody na mase a ţivočišných surovinách při zpracování zvířat na jatkách“ (obr. č. 18, 19). V publikovaných příspěvcích se zabýval problémy, které zasahovaly téměř do všech odvětví hygieny potravin. Zásluhou docenta Hökla se kolektiv pracovníků zabýval hygienou všech potravin ţivočišného původu a v případě potřeby i dalšími potravinami, na příklad kořením, jak z mikrobiologického tak i morfologického hlediska. Významných výsledků bylo dosaţeno při studiu některých nemocí přenosných na člověka, případně zvířata, dále v hygieně a technologii nakládání masa a jeho konzervování. Byl navrţen postup prohlídky jatečných zvířat, opatření k prevenci škod způsobených nevhodným uchováním masných výrobků. Byly vypracovány metody k detekci cizorodých látek včetně antibiotik. V hygieně mléka zpracoval ústav návrh na sanitaci mléka v prvovýrobě, jeho ošetření a přepravu, posuzování kvality mléka po stránce mikrobiologické, cytologické, biochemické, na dezinfekci dojících automatů a hygienické testování pastérů. Zcela originální práce vznikly v oboru hygieny ryb, hlemýţďů

19

a některých vodních ţivočichů. V publikacích je jedna z prvních zpráv u nás o DDT, kterou zveřejnil s ing. Hosem. To vše bylo realizováno v prvních poválečných letech, které v aktivitě a rozsahu nesnesou srovnání s dneškem. Politicky se docent Hökl příliš neprojevoval. Jeho oporou byli noví činovníci zejména masného průmyslu, vesměs kádrově prověření řezníci a uzenáři, u nichţ ve styku s vysokoškolskými učiteli převládala úcta a vzájemné uznání. O skutečné situaci na škole věděl kaţdý, zejména proto, ţe většina veterinárních lékařů byla označena za přisluhovače kapitalismu, studenti byli nuceni vstupovat do strany (přihlášku si vyzvedávali v rámci zvláštní akce na vrátnici). Prvním velkým střetnutím s komunisty bylo rozhodnutí o vyhazovu ze školy Höklova nejbliţšího spolupracovníka MVC. Miroslava Láta. S vědomím docenta Hökla udělal během jednoho týdne všechny zbývající zkoušky a získal diplom zvěrolékaře. Byl hned nato přidělen do ivanovické Biovety s příslušným posudkem, takţe jeho první prací bylo umývání laboratorního skla. Aţ později získal důvěru vedoucích pracovníků masného průmyslu a stal se jedním z nejvíce uznávaných znalců a tím budovatelem významného odvětví hospodářství. Docent Hökl Látův odchod těţce nesl. Sám se často vracel z jednání na rektorátě unaven, ale se slovy: „Oni nám snad nedají pokoj. Ale čím víc budou proti mně, tím víc budu pracovat a budu chodit spát o hodinu později a vstávat o hodinu dřív. Myslím si, ţe pravdu mám já.“ Kdyţ se hněv strany obrátil proti dalšímu asistentovi, Jiřímu Němečkovi, ohradil se s výhrůţkou: „Jestli mně vezmou Němečka, nebudu tady a najdu si něco jiného.“ Není bez zajímavosti, ţe o některých jednáních na stranické půdě věděl docent Hökl ještě týţ den nebo velmi brzo. S rozhořčením přijal zprávu o tom, ţe profesoru Štenclovi a docentu Vlčkovi byl za něco oznámen trest - zákaz účasti na několika vědeckých radách. Nelze se divit, ţe takové věci jeho zdraví neprospívaly a ţe to zasáhlo těţce jeho humanistické myšlení. Obrazovou přílohou je kopie titulního listu broţury o zpracování zvířat na jatkách „Technologie ţivočišných produktů“ (obr. č. 20). Je to druhá Höklova práce z technologie masa, směřující k pozdější velké studii. Série knih měla ještě pokračovat dílem o uzenářství a konečně o mase a ţivočišných surovinách při zpracování v kuchyni (Kulinářství). Pokud vím, neměl tento koncept svůj vzor nikde na světě. Kniha „Škody na mase a ţivočišných surovinách při zpracování zvířat na jatkách“ (obr. č. 19, 21) vyšla aţ po Höklově smrti. Podíl pokryl s velkým zájmem a pochopením anatom profesor Kolda. První vydání bylo provedeno v intencích docenta Hökla, druhý autor Matyáš nemohl dílo ovlivnit, protoţe byl na dvouleté vojně a nemohl být uvolněn a jeho podíl tak ustoupil tehdy i později do pozadí – ne jeho vinou. Kniha byla ihned rozebrána (obr. č. 22) a dokud nebyla sazba rozmetána, podařilo se vytisknout druhé vydání. To uţ ale bylo bez cizojazyčných textů v záhlaví kapitol a pod obrázky. Jak k tomu došlo si uţ dnes nikdo z tehdejších aktérů nevzpomíná. Později byly snahy pokračovat v popisu škod na mase a výrobcích z masa popisem poměrů v uzenářství. K vydání dalších kniţních publikací uţ nedošlo. Dr. M. Štěpánek se ještě staral o knihu Hygiena mléka a její překlad do němčiny v tehdejší NDR. Při práci na „Škodách“uţ docent Hökl velmi trpěl svou chorobou, ač to do jisté míry tajil. Nad hotovým rukopisem meditoval o Dostálově karikatuře jateckého dělníka v zástěře a se sekyrou a přirovnával k ní sám sebe.

Onemocnění a úmrtí 20

Vzrůstající rozsah práce na ústavech, které Hökl vedl, vyţadoval nadlidské vypětí sil, coţ postupně vedlo k jeho tělesnému a duševnímu vyčerpání. Za tohoto stavu onemocněl infekční ţloutenkou, kdyţ se infikoval s největší pravděpodobností v práci při vyšetřování vzorků z nakaţených zvířat. Jan Hökl přemáhal zdravotní potíţe a odkládal podstoupit léčbu vyţadující hospitalizaci. Nemoc Jana Hökla s pobytem na interní klinice prof. Štejfy trvala několik týdnů. Kdyţ se poznalo, ţe je opravdu zle a změny jater jsou ireverzibilní, převládla krátce intenzivní snaha po získání některých léků z ciziny. Jeho zdravotní stav se neustále zhoršoval. V nemocnici dokonce seděl na bílém nemocničním křesle a zkoušel, posuzoval doktorské práce a uděloval pokyny pro práci v laboratořích aţ do posledních chvil svého ţivota. Stal se obětí povolání, které se stalo posláním. V posledních týdnech ţivota, kdy souhlasil s nemocničním léčením, nepřerušil své úsilí ve vedení ústavů. Postupující celková cirhóza jater byla příčinou smrti. Zákeřné nemoci podlehl ve věku 44 let dne 15. 2. 1951. Neúprosná ruka osudu přetrhla předčasně kořeny ţití osobnosti a vyrvala náhle a nečekaně z kolektivu učitelů a dalších spolupracovníků jednoho z nejlepších zaměstnanců Vysoké školy veterinární v Brně. Docent Hökl se vyznačoval neobyčejnou tvůrčí silou, pracovitostí a sociální obětavostí. Zastával názor, ţe lidé vytvářející skutečné hodnoty mají právo na hodnotné pracovní i ţivotní podmínky. Na pracovišti vytvářel kolem sebe ovzduší spolupráce, přátelského porozumění a vzájemné soudrţnosti. Přes mnohá příkoří se kterými se v ţivotě setkal, nikdy nezatrpknul. Úmrtím Jana Hökla „alma mater“ ztratila učitele, který dovedl čerpat z hluboké pokladnice poznání, ţivotní pravdy a moudrosti. Svými iniciativními náměty zahrnoval štědře své spolupracovníky, kterým byl příkladem v obětavém plnění povinností, stál blízko lidem a všechen svůj čas a všechno svoje úsilí věnoval společnosti. Ti, kteří měli štěstí spolupracovat s docentem Höklem, nikdy nezapomenou na jeho přátelský úsměv a optimismus, který pramenil ze ţivotního přesvědčení: „Kdyţ nebudeš nikomu závidět, budeš stejně bohatý jako ti nejbohatší.“ Höklovi spolupracovníci z obou ústavů cítili povinnost nečekat, aţ se o dalším osudu obou pracovišť rozhodne někde jinde. Nastalo období bouřlivých porad, sháněly se údaje o osobách působících v Praze, Brně, Hodoníně. Stranické, či jiné podobné vlivy nebylo cítit. Na výzkumném ústavě „stranická skupina“ ještě vůbec nebyla a vznikla teprve hodně později po Höklově smrti. Objevilo se několik zájemců o místo vedoucího z řad veterinárních lékařů velkých jatek a okresů. Hlavním kandidátem byl praţský dr. Klauz, s nimţ jednala delegace obou pracovišť. Z jednání kolektivu asistentů, veterinárních lékařů a starších laborantů vzešlo přechodné řešení: školní ústav povede zatím docent Dobeš a výzkumný ústav dr. Böhm. Bylo vyvinuto úsilí k zajištění rodiny a písemné pozůstalosti na ústavě, zásluhou paní Höklové i v domácnosti na Vodově ulici.

Loučení Zpráva o náhlém, úmrtí Jana Hökla 15. 2. 1951 vyvolala u nás i v zahraničí značný ţal a otřes. Rozloučení se zesnulým se uskutečnilo 19. února v 11 hodin v anatomickém muzeu Vysoké školy veterinární v Brně (obr. č. 23, 24). Pracovní zásluhy a lidský profil zemřelého nastínil u katafalku obklopeném čestnou stráţí spolupracovníků profesor Jan Kolda a poté vzpomněli jeho díla a přínos naší vědě zástupci jednotlivých ministerstev. Smuteční obřad zakončil rozloučením se zesnulým zástupce zaměstnanců školy docent Dobeš. Ve smutečním projevu, ve kterém poděkoval Janu Höklovi za spolupráci při řešení některých projektů z oboru hygieny masa a potravin, popsal Jan Kolda ţivotní, mnohdy strastiplnou, cestu zemřelého. Přitom slíbil, ţe bude-li ţiv a zdráv, pokusí se některá započatá díla zdárně dokončit, i kdyţ jak uvedl, s bolestí u srdce bude nucen před drahým jménem Höklovým dělat tragický kříţek. Současně uvedl, ţe si váţil kaţdé chvilky, kdy mohl na 21

zavolání Jana Hökla přiběhnout a předat své zkušenosti z anatomie, neboť práce v kolektivu s Höklem byla vţdy radostná, plodná a přinášela oboustranný uţitek. Po stránce osobní, jak vzpomenul Jan Kolda, byl Jan Hökl pro všechny, kteří ho znali upřímným a hlavně čestným přítelem. Byl vzorným vedoucím a při zdánlivé strohosti vedl své zaměstnance – spolupracovníky k práci tak, ţe to ani nepozorovali. Po náhlém tragickém odchodu přicházejí, jak uvedl Kolda, nyní trochu bezradní za mnou, ale s odhodláním, ţe budou pokračovat v díle, které Jan Hökl nastínil. Přitom budeme s velikou trpělivostí vyhledávat Höklovy poznatky v poznámkách z přednášek, abychom je mohli vyuţívat. Za ministerstvo zemědělství a pracovníky veterinární správy a veterinárních ústavů vzdal poctu zemřelému MVDr. Klauz. Poděkoval zesnulému za práci v Biologickém ústavu a laboratořích pro zkoumání potravin ve Zlíně. Iniciativními pracemi v akci ozdravení skotu na Zlínsku vytvořil Jan Hökl předpoklady pro plošné ozdravování skotu v celostátním měřítku. Nemalou zásluhu měl zesnulý rovněţ na vybudování ústavu pro neškodné odstraňování a zuţitkování těl zvířat a jejich částí a zajištění odpadních vod, zdokonalující ochranu zvířat před nákazami. Pracovníci Ministerstva zemědělství a v prvé řadě jeho veterinární sloţky jménem dr. Klauze slibují, ţe nezapomenou zásluh docenta Hökla a jeho nezištné pomoci při zvelebování a rozkvětu našeho zemědělství a ţivočišné výroby. Jménem ministryně potravinářského průmyslu a jeho výzkumného ústavu se rozloučil dr. Květoň. Největší ztrátu odchodem zesnulého utrpělo zmíněné odvětví na úseku vědecké činnosti, které věnoval téměř všechny své síly. Za několik málo let rozvinul svoji činnost vědeckého pracovníka nejen jako autor mnoha originálních myšlenek a návrhů, ale čehoţ zvláště postrádáme, prokázal vzácné schopnosti organizační a výchovné. Odborný dorost jím vychovaný, je moţno právem označit za ţáky Höklovy školy, kteří po svém učiteli mohou pokračovat v jeho díle, předčasně přervaném tragickou smrtí. Docenta Hökla je moţno právem povaţovat za zakladatele Ústavu pro výzkum masa, jehoţ činnost přinesla masnému průmyslu velmi cennou podporu a obohatila československou vědeckou literaturu mnoha novými poznatky. Za II. odbor ministerstva zdravotnictví se rozloučil MVDr. F. Nádvorník, který poděkoval za práci v komisi pro vydání československého potravního kodexu a výchovu a vzdělání celé řady mladších veterinárních lékařů v oboru hygieny a technologie potravin, ve kterém důstojně pokračoval po rovněţ předčasně zemřelém profesoru Lenfeldovi. Jménem externích spolupracovníků, bývalých asistentů ústavu se rozloučil docent Goetz, který uvedl, ţe zesnulý nás opustil v době, kdy jeho rad a pomoci je tolik třeba. Hökl byl zcela oddán novodobým snahám, jimţ dal do sluţeb celou svou osobnost. Opustil své pracoviště jako bohatýr a statečná oběť vědy. Před jeho obdivuhodně vypěstovanou vysokou odbornou úrovní jsme měli opravdovou úctu. Současně poděkoval za úrodnou brázdu, kterou Jan Hökl vyoral na poli veřejného zdravotnictví a lidové výţivy. Jménem Posádkové správy Ministerstva národní obrany se rozloučil plukovník MVDr. Kalkus, který poděkoval za jeho přátelství a spolupráci s československou armádou při školení vojenských odborníků. Po projevech smutečních hostů a po státní hymně obešel smuteční průvod budovy školy na znamení rozloučení, které pokračovalo v odpoledních hodinách v kapli na Ústředním hřbitově, kde se rozloučil s Janem Höklem profesor A. Janeček, který zdůraznil, ţe odchodem docenta Hökla postihla učitelský kolektiv na VŠV nenahraditelná ztráta. S politováním konstatoval, ţe se konečně podařilo přesvědčit rozhodující činitele, ţe práce docenta Hökla si zaslouţí jiného ocenění a jiných podmínek, neţ mu byly dosud poskytnuty. Rakev se zesnulým byla uloţena v rodinném hrobě č. 1/117, skupina 109 (obr. č. 25).

Motto:

22

Již stokrát popliván a umazán blátem, šels čestným srdcem hledat prostou krásu, klopýtals, padals ale stále jsi šel a věřil v člověka.

Nezapomeneme Přestoţe Jan Hökl byl jmenován soukromým docentem výnosem MŠO v květnu 1964, opoţděně byl ustanoven odborným asistentem na VŠV přípisem MŠVU č.102363/51-IV/8 z 25. 10. 1951 s platností od 1. 3. 1947. Všechny tyto nedostatky zavinily, ţe po smrti Jana Hökla zůstala jeho rodina velmi nedostatečně zajištěna. Ukázalo se, ţe nároky soukromého docenta na důchod byly podle tehdy platných předpisů takové, ţe sotva mohly zajistit existenční minimum pozůstalých. Z Koldova popudu bylo zahájeno zcela mimořádné správní řízení s výčtem všech prací ve výuce a výzkumu a o tomto mimořádném případu rozhodovala Správa důchodového pojištění. Celá sloţka o tomto řízení byla v Höklově pozůstalosti a byla psána na stroji s typy kurzivy, jaký pouţíval jen profesor Kolda. Jan Hökl tam byl označován jako „odborný asistent“. Tento stav vznikl pravděpodobně jiţ po příchodu na školu a byl zanedbán jak školou, tak docentem Höklem samotným. O celou záleţitost projevila zájem a účinnou pomoc sama ministryně ing. Jankovcová a její náměstek dr. ing. Bretschneider, ředitel Výzkumného ústavu ministerstva výţivy ing. Holzbach, pracovník ministerstva dr. ing. Květoň a celá řada úředníků, kteří docenta Hökla poznali při jeho cestách do Prahy. Pro Hlavní správu masného průmyslu bylo Höklovo úmrtí událostí nejvyššího společenského významu. Snaha představitelů školy, aby soukromý docent Jan Hökl byl jmenován profesorem in memoriam byla bezvýsledná, kdyţ tajemnice VŠV Skaunicová jednala v únoru 1951 s dr. Lindou na MŠVU. Tuto ţádost tlumočila jménem pracovníků potravinářské katedry VŠV, Ústavu pro hygienu a technologii potravin a Výzkumného ústavu ministerstva potravinářského průmyslu. V závěru tohoto jednání bylo konstatováno, ţe jmenování in memoriam v uvedené době není běţné, na rozdíl od doby v prvních letech po osvobození, kdy bylo na toto jmenování v zákonech pamatováno. Vzhledem k obtíţnosti jednání k prosazení a realizaci předloţeného návrhu bylo určitou satisfakcí navrţení Jana Hökla na státní vyznamenání a jeho jmenování „in memoriam“ laureátem státní ceny I. stupně pro rok 1952 (obr. č. 26). Cena znamenala 50 000,- tehdejších korun a měla zvláštní význam proto, ţe byla vyplacena v plné výši po měnové reformě. Paní Růţena Höklová na tyto události vzpomínala aţ do své smrti. Toto jmenování z iniciativy dr. Böhma bylo alespoň částečnou odměnou a zadostiučiněním za obětavou práci a přesvědčivým příkladem hodnocení poctivě vykonané práce Jana Hökla pro celou společnost. Osobní vlastnosti houţevnatost, optimismus, průbojnost spojená s ţivotním elánem, organizační schopnosti a umění jednat s lidmi, tolerance a neustálá snaha objevovat nové a zdokonalovat zastaralé postupy mu umoţnily přenášet tyto cenné vlastnosti na své spolupracovníky a vychovávat tak nové odborníky v daném oboru. Tito ţáci Höklovy školy i po náhlém jeho úmrtí se velmi dobře uplatňovali, a to aţ dosud, na školách, výzkumných ústavech, v provozech masného a potravinářského průmyslu nejen u nás, ale i v zahraničí. Tak na příklad v roce 1951 byla zaloţena na Veterinární fakultě v Brně specializace v hygieně a technologii potravin, která umoţňovala v posledním roce studia veterinární medicíny prohlubovat studentům znalosti v tomto oboru. Ti se pak uplatnili v provozu i podnikových laboratořích potravinářského průmyslu nebo ministerstva zemědělství. V roce 1953 byly 23

vypracovány plány na výstavbu nového ústavu pro hygienu a technologii potravin na Veterinární fakultě v Brně. K dalšímu rozvoji výzkumu a pokračování v práci docenta Hökla přispěl i Výzkumný ústav pro maso a ryby a zaloţení oddělení hygieny potravin na Výzkumném ústavu veterinárního lékařství v Brně-Medlánkách. K realizaci odkazu Jana Hökla došlo zaloţením samostatné fakulty veterinární hygieny a ekologie na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně a v poslední době vybudováním pavilonu profesora Lenfelda. Společenské a ekonomické podmínky nejen u nás, ale v globálním rozsahu, úzce souvisely i se změnami na úseku organizace výzkumné a kontrolní činnosti v oboru masného a potravinářského průmyslu. Bylo by předčasné v současné době posuzovat, do jaké míry byly tyto změny prospěšné pro naši společnost. V ţádném případě však nelze zpochybňovat význam snahy osobnosti Jana Hökla a pokračovatelů jeho díla, k zajištění zdravotní nezávadnosti biologicky hodnotných potravin, mající prvořadý význam pro zdraví. Tento cíl je pro nás společný, přičemţ způsoby a cesty jak toho dosáhnout mohou být různé. Snaţme se plnit odkaz osobnosti Jana Lenfelda a jeho ţáka Jana Hökla, aby tato cesta byla co nejefektnější. Dokladem, ţe na osobnost Jana Hökla nebylo zapomenuto, svědčí četné vzpomínkové publikace v odborném a populárním tisku a pořádané odborné semináře v rámci Lenfeldových a Höklových dnů a dalších akcí pořádaných Sekcí dějin SVL a Klubu historie veterinární medicíny a farmacie na VFU v Brně. K nedoţitým šedesátinám Jana Hökla uspořádala 5. května 1967 katedra hygieny a technologie potravin společně s Kabinetem dějin veterinárního lékařství a Výzkumným ústavem pro maso a ryby v Brně sympozium o hygieně potravin věnované jeho památce. V úvodní části sympozia zhodnotil význam Höklova díla v zastoupení profesora Matyáše MVDr. Oldřich Zatočil. Generální ředitel masného průmyslu v Praze Josef Kohout odevzdal děkanovi fakulty, profesoru Bedřichu Klimešovi, bustu docenta Hökla (obr. č. 27, 28) zhotovenou akademickým sochařem A. V. Kovaničem z Hovoran, ţákem Otakara Španiela, která byla umístěna ve vestibulu katedry. Na semináři přednesli hodnotné odborné přednášky učitelé veterinární fakulty a pracovníci ústavů podílejících se na výzkumu a kontrole potravin ţivočišného původu. Pamětní medaili s portrétem Jana Hökla (obr. č. 29) jako druhou po medaili I. J. Pešiny vydalo Sdruţení rodičů a přátel veterinární fakulty, vzniklé podle vzoru lékařské fakulty v Hradci Králové – v podstatě výsledek práce profesora histologie a embryologie Vlastimila Vrtiše a docenta Rudolfa Böhma. Dnešní vedení VFU a FVHE, jmenovitě rektor, prof. MVDr. Vladimír Večerek, CSc. a děkanka FVHE, prof. MVDr. Lenka Vorlová, Ph.D., se rozhodlo uctít památku doc. Hökla u příleţitosti 100. výročí jeho narození a pojmenovat budovu původního Výzkumného ústavu masa a ryb jako Pavilon doc. Hökla.

24

Použitá literatura. Böhm R.: Laureát in memoriam doc. MVDr. et RNDr. Jan Hökl. Literární noviny č. 28, s.9, 1952 Böhm R.: Seznam prací doc. MVDr. et RNDr. Jana Hökla. Sborník VŠZL, řada B, 4 (25) 27-33, 1956. Na tento seznam navazuje i ikonografie Jana Hökla s fotografiemi z jeho ţivota. Böhm R.: Výročí J.Hökla. Rovnost, Brno 15. 2. 1991 Böhm R.: Osudy Jana Hökla. Veterinářství 6, 274, 1997 Böhm R., Štěrba O.: The Brno Anatomical Works on Meat Cutting and Skin Morphology Acta vet., Brno 64, 9-12, 1995 Böhm R., Brauner P.: Doc. MVDr. et RNDr. Jan Hökl, Brněnský metropolitan, červen 2007, s. 10 Čarvaš J.: Zlínský diář. Historia medicinae veterinariae, SVL Brno 1996 Červený Č.: Brněnská škola československé veterinární morfologie. Historia Medicinae Veterinariae, VFU Brno 2005 Dobeš M.: Význam doc. MVDr. et RNDr. Jana Hökla pro československé potravinářství., Sborník VŠZL, řada B, 4 (25), 21-27, 1954 Dobeš M.: Přínos doc.MVDr. et RNDr. Jana Hökla naší potravinářské vědě. Veterinářství 4, 65-66, 1954 Dobeš M.: Vzpomínka na doc. MVDr. et RNDr. Jana Hökla (1907-1951) Z historie vet. medicíny, OVO, SVS, Pardubice 1980 Höklová, R., Hökl J.: Jak se ţilo ve Zlíně. Rukopis, archiv Kabinetu dějin veterinární medicíny.VFU Brno Index vědeckých prací a monografií 1918-1968. Z.Matyáš a kol., Katedra hygieny a technologie potravin VF VŠZ Brno,Brno, 1968 Matyáš Z.: K 10. výročí úmrtí doc. MVDr. et RNDr. Jana Hökla. Veterinářství 11, 102-103, 1961 Matyáš Z., Neuman K.: K nedoţitým šedesátinám docenta MVDr. Jana Hökla, laureáta státní ceny, Veterinářství 17,193, 1967 Pamětní sborník k 60. výročí střední školy Brno-Křenová 36, 1907-1967, Brno 1967 Prokůpek K.: 25 let činnosti veterinárního ústavu v Gottwaldově. Veterinářství 16, 2, 1966 50 let Vysokého veterinárního učení v Brně. Pamětní sborník. E. Novotný, R. Böhm a kol., s. 209 ad., Brno, 1968. 75 let Vysokého veterinárního učení v Brně. Druhý pamětní sborník. R. Böhm, red., s.242 ad., Brno 1993.

25

Souhrn Jan Hökl se narodil 14. května 1907 v Brně-Horních Heršpicích v rodině strojvůdceţelezničáře. Reálku navštěvoval na Křenové ulici v Brně, kde maturoval v roce 1925. Po maturitě se rozhodl studovat na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Během studia pracoval jako demonstrátor a pomocná vědecká síla na Ústavě pro hygienu masa, mléka a potravin, který vedl profesor Jan Lenfeld. Studium ukončil v roce 1930. O rok později byl promován na doktora veterinární medicíny po obhájení disertační práce „Příspěvek ke studiu vlivu únavy na koncentraci vodíkových iontů svalstva králíků“. Předpoklady k odbornému růstu mu zajistilo i studium na přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, na kterou se zapsal po dohodě s profesorem Lenfeldem jiţ v roce 1929. V roce 1936 dosáhl hodnosti doktora přírodních věd po obhájení práce na téma „Určování alkoholických hydroxylů ve směsi mastných kyselin“. Obě diplomové práce Jana Hökla byly chemického zaměření a svědčily o jeho mimořádné přípravě pro práci v chemickém oboru, nezbytné pro práci v hygieně a technologii potravin. Během studia na přírodovědecké fakultě plnil povinnosti prvního asistenta u profesora Lenfelda, pracoval vědecky a sám, nebo se spolupracovníky publikoval 53 vědeckých a populárně odborných prací, z nichţ 12 bylo uveřejněno v zahraničních časopisech. V letech1937-38 pokračoval ve studiu na Českém vysokém učení technickém v Praze, na kterém získal v roce 1938 diplom potravního znalce. V témţe roce obdrţel stipendium na Ecole Nationale Vétérinaire v Maisons Alfortu, které však odmítl vzhledem k tragickým mnichovským událostem. Současně však vyuţil své neplacené dovolené k nastoupení do výzkumného ústavu firmy Baťa ve Zlíně a předloţil svou práci k habilitaci, která však byla profesorským sborem odmítnuta. To neumoţnilo Höklovi pokračovat v pedagogické činnosti na škole. Po uzavření cesty k docentuře se Hökl z politických a rodinných důvodů rozhodl pracovat ve Zlíně. V období válečných let se mu podařilo zaloţit Ústav pro zkoumání potravin města Zlína, který vedl do roku 1945. V tomto roce byl pověřen vedením Ústavu pro hygienu a technologii potravin na Vysoké škole veterinární v Brně po svém učiteli Janu Lenfeldovi, který se stal obětí nacistické persekuce. V roce 1946 byl Jan Hökl jmenován soukromým docentem a v roce 1952 laureátem státní ceny I. stupně in memoriam. V experimentálních pracích navazoval na práce svého učitele Jana Lenfelda, který zastával názor, ţe v hygieně masa a potravin je nutno vyuţívat kromě smyslového posuzování zejména exaktní metody chemické, fyzikální, mikrobiologické a další. Tyto myšlenky v plném rozsahu Hökl převzal a současně rozšířil rovněţ na technologické zpracování potravin, kde věnoval pozornost nakládání, konzervování a skladování masa. . Stal se nositelem pokrokových myšlenek majících velký význam v masném a potravinářském průmyslu. Věnoval pozornost hygieně mléka včetně prvovýroby, mlékárnám a mlékárenskému průmyslu. V poválečném období se zaslouţil o vybudování Výzkumného ústavu pro maso a ryby, který navazoval na jeho ústav na škole. Jako pedagog si byl vědom, ţe zkušenosti a vědomosti tradované na vysoké škole je nutno přenášet do praxe. K tomu slouţily pravidelné potravinářské semináře pořádané pro nejrůznější profese působící v potravinářském průmyslu. Jan Hökl se stal rádcem, konzultantem a myšlenkovým tvůrcem nových zlepšovacích návrhů v potravinářském průmyslu a spolutvůrcem výroby biologicky hodnotných a hygienicky nezávadných potravin ţivočišného původu.

26

Summary Jan Hökl was born on May 14, 1907, in Brno – Horní Heršpice in the family of an engine driver and railway man. He attended grammar school on Křenová Street in Brno, and graduated from the school in 1925. After graduation he decided to study at the Veterinary University in Brno. During his studies he worked as a demonstrator and auxiliary academic staff at the Department of meat, milk and foodstuff hygiene under Professor Jan Lenfeld. He concluded his studies in 1930. Following defense of his diploma thesis titled Contribution to the study of influence of fatigue on muscle hydrogen ions concentration in rabbits he commenced Doctor of Veterinary Medicine. Preconditions to his professional advancement were ensured by his studies at the Faculty of Science at the Masaryk University in Brno where he enrolled after his arrangement with Professor Lenfeld in 1929. In 1936, Hökl obtained RNDr. degree (rerum commercialum doctor) upon defending his paper Alcoholic hydroxyl identification in fatty acid mixture. Both Hökl’s diploma theses were chemistry-oriented and indicated his special preparation for his work in chemistry which is essential for the field of foodstuff hygiene and technology. During his studies at the Faculty of Science, he executed his duties as Professor Lenfeld’s first assistant, performed scientific research and with his co-workers published 53 scientific as well as popularizing papers twelve of which were published in foreign magazines. In 1937-1938 he continued his studies at the Czech Technical University in Prague and gained Dietary Expert diploma in 1938. In the same year he received scholarship for Ecole Nationale Vétérinaire in Maisons Alfort which he had to refuse due to the tragic Munich diktat events. Nevertheless, he took advantage of his leave of absence, entered the Baťa Research Institute in Zlín and proposed his habilitation thesis. Its non-aceptance prevented Hökl from continuing his pedagogical activity at school. Because he wasn’t allowed to pursue his career, Hökl decided to remain in Zlín from political and family reasons. During the war years he succeeded in founding the Institute for Food Inspection of Zlín City of which he was in charge until 1945. In the same year he was entrusted with managing the Department of meat, milk and foodstuff hygiene at the Veterinary University in Brno instead of his teacher Jan Lenfeld who became a victim of Nazi persecution. In 1946, Jan Hökl was appointed a private associative professor in 1952 a laureate of the National Award of I. degree in memoriam. In his experimental works, Hökl followed the footsteps of his teacher Jan Lenfeld and his opinion that in the field of meat and foodstuff hygiene it is necessary to use not only sensory determination but especially the scientific chemical, physical or microbiological methods. Hökl practiced these ideas also in the technological process of foodstuff when dealing with meat macerating, conserving and storing. He pioneered ideas of great importance to the meat-packing and food-processing industry. He paid attention to milk hygiene including basic and dairy industries. In the post-war years he had merit in founding the Research Institute of Meat and Fish which followed the tradition of his university department. As a teacher, Hökl was aware of the fact it is essential to introduce university experience and knowledge into practice. This was the purpose of regular food-processing seminars held for people of various professions in the food-processing industry. Jan Hökl became an advisor, consultant and co-former of new improving proposals in the foodprocessing industry and a helped produce biologically high-quality and unhygienic food of animal origin.

27