pomáhat je radost Dobrovolníci humanitární organizace ADRA
Kateřina Piechowicz Skupina [28]
pomáhat je radost
Milý čtenáři, držíte v rukou brožuru, která si klade za cíl přiblížit Vám fenomén dobrovolnictví. Dobrovolníci jsou lidé, kteří žijí „obyčejné“ životy, mají své rodiny, práci, koníčky, ale umí si najít i čas na „neobyčejné věci“, na pohlazení, úsměv a pomoc druhým. Jedno odpoledne v týdnu navštěvují děti v nemocnicích, tráví čas se seniory, anebo připravují aktivity pro dospělé i děti s různým typem postižení. Každý rok vysílají dobrovolnická centra ADRA stovky dobrovolníků do prostředí nemocných, postižených, sociálně slabých či osamělých lidí. Aby jim dodali odvahu, utišili bolest na duši a vrátili úsměv na rty. Na následujících stránkách se setkáte s příběhy a fotografiemi několika z nich. Jsou dojemné i inspirující. A možná i Vám napoví, jak si do života vnést víc dobrých skutků a ještě při tom získat báječný pocit. Já sám mám to štěstí, že se mohu v životě s lidmi, jako jsou naši dobrovolníci setkávat. Velmi si jich vážím a učím se od nich. Michal Čančík
vedoucí Dobrovolnického centra ADRA ve Frýdku-Místku
ADRA
(Adventist Development and Relief Agency) je mezinárodní humanitární organizace působící ve více než 120 zemích světa. Od roku 1956 pomáhá nejenom bezprostředně po katastrofách, ale podporuje i dlouhodobé rozvojové programy. ADRA pomáhá lidem bez rozdílu rasy, pohlaví, vyznání nebo náboženského přesvědčení. ADRA Česká republika byla založena v roce 1992. Během dvou desetiletí své existence realizovala desítky humanitárních a rozvojových projektů v Evropě, Africe, Asii i například na Haiti. V České republice se ADRA věnuje rozvoji dobrovolnictví, pomáhá lidem zasaženými mimořádnými událostmi a realizuje vzdělávání v oblasti rozvojové pomoci. U nás působí v současnosti deset dobrovolnických center ADRA. Úplně první z nich vzniklo 2004 ve Frýdku-Místku. Svou činnost rozšířilo do Třince, Ostravy, Havířova, Českého Těšína a Nového Jičína.
pomáhat je radost
K
dyž jsem se poprvé setkala s lidmi z Adry, nadchli mě svou obětavostí a laskavostí. A když jsem se seznámila s dobrovolnickým programem, uvědomila jsem si, jak moc jsou potřební. A v tu chvíli jsem věděla, že i já je chci podpořit. Rozhodla jsem se, že to udělám prostřednictvím společnosti Finanční servis, s.r.o., ve které působím jako jednatelka a spolu se Zbyhněvem Bartulcem jsem i její majitelka. Naše firma svým klientům poskytuje finanční poradenství, radí jim, jak zhodnotit své finanční prostředky a jak ochránit sebe a svůj majetek před následky nenadálých životních situací. Díky práci s klienty v různých finančních situacích si velmi dobře uvědomujeme, jak je důležité pomáhat druhým, kteří se ocitli v nouzi. Proto každoročně vyčleňujeme část finančních prostředků na podporu charitativních či jiných veřejně prospěšných projektů. Podpořili jsme například dětský domov Na Hrázi ve Frýdku-Místku nebo projekt Adopce na dálku Arcidiecézní charity Praha, který stále trvá. Spolupráci Dobrovolnickým centrem ADRA ve Frýdku-Místku jsme navázali koncem roku 2011. Hlavním projektem pro rok 2012 je financování této publikace. V příštích letech bychom v podpoře dobrovolníků jakoukoliv další formou rádi pokračovali. Dobrovolníci, kteří navštěvují pacienty či klienty jednotlivých zařízení, jsou totiž velmi důležití, neboť jsou to právě oni, kdo s lidmi v nouzi, nemoci či stáří tráví většinu jejich času. A to je zkrátka k nezaplacení. Bude nás těšit, když jejich práci tato publikace ještě více zviditelní a osloví další potenciální zájemce. Věřme, že dobrovolníků v našem kraji bude přibývat a pacienti či klienti odkázaní na pomoc druhých nebudou ve svém trápení sami. Tereza Matulová jednatelka společnosti Finanční servis, s.r.o.
N
abídkou vytvořit fotografickou publikaci pro společnost Adra jsme byli velmi poctěni. Věříme, že lidé, kteří dávají svůj čas a energii zcela nezištně druhým, si rozhodně pozornost veřejnosti zaslouží. Do této knížky se bohužel ani zdaleka nevešly příběhy všech dobrovolníků, se kterými jsme měli možnost se setkat. Proto bychom jim aspoň touto cestou chtěli za jejich práci poděkovat. Překvapilo nás, jací lidé neváhají a jdou si zahrát Člověče nezlob se s dědečkem v domově seniorů, zahrát si s dětmi v nemocnici nebo jdou za osamělou babičkou, která je šťastná, že si má s kým popovídat. Nelze je totiž charakterizovat ani věkem, protože dobrovolníci jsou mladí i ti starší, ani povoláním. Lze je však charakterizovat snahou pomoci těm, kteří jejich pomoc potřebují. Michaela Hrubá Fotografická Skupina [28] vznikla v prosinci roku 2009 jako uskupení jedenácti fotografů z Čech, Moravy, Švédska a Rakouska. Jejich výrazně subjektivní přístup, touha dostat se s fotoaparátem pod povrch zachyceným událostem a snaha zobrazit výjimečnost těchto okamžiků se staly podnětem k několika společným projektům a výstavám. Mimo jiné se např. snaží ve spolupráci s charitativními organizacemi poukázat svými fotografiemi na bezvýchodnou situaci na Kubě, na život v romských vesnicích či jak žijí lidé v zakázaných zónách Černobylu. Více na www.28mm.cz
pomáhat je radost
pomáhat je radost
N
e každý, kdo pro Adru pracuje, má sám do života vepsán tak bolestivý příběh, jako Věra Gajdošíková. Na otázku, proč se dobrovolnictví věnuje, odpovídá: „Nemám na vybranou, musím.“ Nemocným lidem začala pomáhat už dávno, po smrti svého syna Marka. Dobrovolnicí v Adře se stala teprve před rokem a půl. Souhrou náhod měl první člověk, ke kterému tehdy přišla, stejnou diagnózu jako její chlapec. Osteosarkom. „Marek začal mít problémy ve dvanácti letech. Bylo to ještě před sametovou revolucí, v 90tých letech. Trávili jsme jarní prázdniny na chalupě na Visalajích a on testoval nové lyže. Stěžoval si, že ho bolí koleno. Vůbec nás nenapadlo, že je to něco vážného, ale přesto jsme navštívili ortopeda. Ten řekl, že je to z námahy a doporučil chlapci klidový režim,“ začíná vyprávět Věra. Uplynul měsíc a půl, místo úlevy se bolest stupňovala. Až mu jednoho dne oteklo koleno, byl to signál, že se děje něco vážného. Lékař, který Marka vyšetřoval, ho poslal do nemocnice v Orlové. „Tam nás přijali a hned jsme se dozvěděli, co je příčinou. Rakovina kosti,“ pokračuje Věra. Ještě ten den Marka sanitka odvezla do Prahy. Následující události rychle ubíhaly. Lékaři nasadili léky, chemoterapii, ozařování. Pokusy zastavit bujení nádoru však nepřinesly očekávaný výsledek. Lékaři nakonec neměli na vybranou, chlapci nohu amputovali.
já nemám na vybranou, já musím dobrovolník: Věra Gajdošíková text: Kateřina Piechowicz fotografie: Irena Vězdová
Marka čekalo těžké období. Nikdo nevěděl, jak se tělo po takovém zákroku a velkých dávkách cytostatik zachová. „Jezdívala jsem pravidelně do Prahy a neustále plakala. Měla jsem strach, co se zase dozvím. Myslela jsem pořád na motolskou nemocnici, na našeho syna, na ostatní děti, hubené, bledé, bez vlasů a končetin. Vzpomínám si na debaty s ošetřujícími lékaři. Jedna mladá lékařka mi řekla: Víte, já jsem úplně ztratila chuť do života. Chodím po městě, dívám se kolem sebe a divím se, jak to, že svítí slunce a lidé se smějí. Je to těžké, každé dítě, které ošetřuji, je bez ruky nebo nohy. Později jsem se dozvěděla, že mladá lékařka z dětského oddělení odešla. Neunesla to,“ vzpomíná Věra.
já nemám na vybranou, já musím
Marek pobýval v nemocnici s přestávkami více než rok. Dostával dávky chemoterapie, mezitím mohl na pár týdnů domů, aby se z toho vždycky vzpamatoval. Postup se několikrát opakoval. Když pobyt v nemocnici skončil, začal si zvykat na nový život. Nohu měl amputovanou i s kyčelním kloubem. Protéza, kterou dostal, byla komplikovaná, moc mu nepomohla. Nakonec zůstal na invalidním vozíku. „Marek však tuto situaci přijal dobře a naše životy se postupně normalizovaly,“ vypravuje Věra. Chlapec nastoupil na stavební průmyslovku. Začal žít jako ostatní studenti. Dokonce sportoval. Nejraději měl asi plavání. S tatínkem jezdili pravidelně na bazén, bylo to fajn. Jednou se však nevrátili, domů namísto nich přijel švagr Věry s prázdným vozíkem. Marek si při plavání zlomil nohu. Bylo to nepříjemné, hrozně plakal, nemohli ho ani dostat z vody. Ukázalo se, že v důsledku dřívější chemoterapie a užívání léků trpěl řídnutím kostí, které byly křehké a tenké. „Byla to pro mě rána. Marek byl znovu v nemocnici,“ říká Věra. Doktoři mu dali nohu do sádry, kost zdrátovali. Týdny utíkaly, zlomenina se hojila. Nikdo nevěděl, že se schyluje k nejhoršímu. U švu na noze se mu vytvořilo hnisavé ložisko. V místě, kde se kosti dotýkal šroub, se vytvořil další nádor. Následoval okamžitý přejezd do Prahy, další vyšetření. Gajdošíkovi se dozvěděli, že už se nic nedá dělat. Chemoterapie ani ozařování nepomůže.
Rodiče vzali Marka domů, strávit s ním jeho poslední týdny. A rozhodli se mu splnit všechny jeho sny. Třeba podívat se na Západ. V tehdejším Československu však vládli komunisté. Gajdošíkovým se přesto přes známé podařilo zajistit výjezdní doložku a další náležitosti a odjet do západního Německa. Markovi tam koupili jeho vytoužené elektronické varhany.
já nemám na vybranou, já musím
Na jaře v roce 1990 už tehdy osmnáctiletý Marek nemohl opustit lůžko. Rodiče se snažili, aby se cítil šťastný, byli neustále s ním. „Marek se mě mockrát ptal, proč zrovna on musí umřít. Nedokázala jsem odpovědět. Byla jsem bezmocná,“ svěřuje se Věra Gajdošíková. Toho dne měl potíže s dýcháním, musela přijet sanitka. Lékaři dali Markovi injekci, která ho uklidnila. Věra vzpomíná: „Byla jsem s ním sama doma. Držela jsem ho za ruku a dívala se, jak se mu hrudník přestává zvedat. Řekla jsem mu, aby spal. Odpověděl: Budu, maminko, budu. Pak zemřel.“ Věra říká, že žádná matka se nikdy nevyrovná se smrtí svého dítěte. Ani po více než dvaceti letech to nedokázala. „Kdybychom nevěřili v Boha a neměli naději, že se s Markem jednou znovu shledáme, bylo by to mnohem těžší,“ tvrdí Věra. Věra Gajdošíková je několik let v důchodu, zahálet však neumí. Přemýšlela, jak být užitečná a rozhodla se podat pomocnou ruku starým, nemocným lidem. Začínala v havířovské léčebně pro dlouhodobě nemocné, pak přešla na geriatrii do místní nemocnice. „Občas se mě někdo zeptá, jestli mě to nestresuje. Já odpovídám, člověk přece nemůže v životě dělat jen věci, které jsou příjemné. Manžel pracoval léta na šachtě a mne nikdy nenapadlo se ho ptát, zda ho to těší. Když víte, že je něčeho potřeba, tak to zkrátka uděláte a nepřemýšlíte proč. V Adře vám někdy taková babička řekne: děkuju vám za váš čas, to jsme si hezky popovídaly. Dejte mi svoji adresu, až se vrátím z nemocnice, stavím se u vás a řeknu vám, co se mnou bylo dál. Pak si říkáte, že to nebylo zbytečné.“
já nemám na vybranou, já musím
Z
a dveřmi pokoje číslo deset ve frýdecko-místeckém hospici sedí na posteli šestaosmdesátiletá Marie. Pokaždé, když k ní někdo vejde, široce se usměje. Nevypadá, že by byla nemocná. Jenže zdání klame. Marie má onkologické onemocnění, kterému podle lékařů do dvou měsíců podlehne. Jak moc by si přála strávit poslední týdny se syny a jejich rodinami. Jenže ti si žijí každý svým vlastním životem. Jeden je v zahraničí, za maminkou jezdí jednou za půl roku. Druhý bydlí v Orlové, ale práce ho na návštěvu za mámou nepustí častěji než jednou za týden.
hledám babičku. zn. náhradní dobrovolníci: Patricie Sušovská, Lucie Gelnarová text: Kateřina Piechowicz fotografie: Irena Vězdová, Jiří Havrda, Míša Hrubá
Čekání na smrt je těžké zvlášť, když je člověk sám. Vítáno je jakékoliv rozptýlení. Dobrovolnice z Adry Patricie Sušovská pro Marii znamená více. Je něco jako náhradní vnučka. Chodí za ní každý pátek hned po škole. „Že tady dneska budeš aspoň dvě hodiny,“ prosí ji stará paní. Osmnáctiletá studentka gymnázia kývá, že ano. Vytáhne knížku a začne Marii předčítat. Čte nahlas, aby důchodkyně dobře slyšela. Po chvíli se pokojem ozve zvolání: „Meine Liebe, ty máš zelený nehty!“ Patricie se zasměje a pokračuje v předčítání. Jenže babička chce vysvětlení. „A to se ti líbí?“ naléhá. „No jasně, teď se barevné nehty nosí, jdou mi k rezavým vlasům,“ dobírá si ji Patricie a pohazuje ofinou. Nenápadně si vzadu upraví dred, pro který by Marie už vůbec neměla pochopení. Obě ženy sedí vedle sebe na posteli a povídají si. Vypadá to, že se znají léta, jsou z jedné rodiny. Přitom se potkávají teprve dva měsíce. „Na stránkách města jsem našla inzerát, ADRA hledá dobrovolníky. Protože mě to vždycky zajímalo a chci studovat psychologii, přihlásila jsem se,“ líčí Patricie první kontakt s Adrou. Původně do hospice nechtěla. Lákala ji práce s dětmi v nemocnici, ale neměli pro ni místo. „Nebyla jsem si jistá, jestli to v hospici zvládnu. Na školení nás upozorňovali, že tady lidé umírají, a když si k někomu vytvoříme vazbu, může to bolet,“ zašeptá a podívá se na Marii. Je to její první pacientka, za kterou chodí. První, se kterou se zanedlouho uvidí naposledy. Přestože to obě vědí, nejsou smutné, naopak. Snaží si předat co nejvíc, dokud je čas. Hodně spolu mluví. O radostech, o klucích, partnerských vztazích, o lásce. foto: Irena Vězdová
hledám babičku, zn. náhradní
foto: Jiří Havrda
lidem. Vzala jsem to jako poctu a začala sem docházet,“ popisuje své začátky Lucie.
Podobné zkušenosti má Lucie Gelnarová. Svou tzv. adoptivní babičku, našla v domově seniorů Helios v Havířově. Okatá černovláska studuje zdravotní školu v Ostravě, s Adrou se seznámila už před studiem. „Náš učitel hudební výchovy vymyslel benefiční koncert. Zpívala jsem na něm, pomáhala s organizováním. To se líbilo panu Folwarcznému z Adry, který se mě zeptal, zda bych svou energii nechtěla věnovat starším
První den, kdy v domově nastoupila do služby, ji poslali za paní Olgou. „Řekli mi, že má své nálady, ale že si zvyknu,“ vypráví Lucie. Zprvu to skutečně nebylo jednoduché. Ze dvou prvních návštěv měly obě ženy rozpačité pocity. „Pak se to prolomilo. Dnes máme vztah jako babička s vnučkou. Olze se svěřím i s tím, co bych své babičce nikdy nepověděla,“ usměje se Lucka.
foto: Jiří Havrda
Lucie staré paní prozrazuje, jak je na tom s kluky. „Olga se mě ptá: Tak co, s kým teď chodíš? Říká to hodně nahlas, protože moc dobře neslyší. I já musím mluvit hlasitě. A tak je z tajemství veřejná záležitost, kterou slyší celý domov seniorů,“ říká mladičká dobrovolnice. Někdy Olgu vyveze na vozíčku do klubovny, kde je internet a prohlížejí si fotky. U nich
foto: Jiří Havrda
hledám babičku, zn. náhradní
se smějí a vyprávějí si, je to prý moc fajn. Lucie vyprávění uzavírá: „Je to mnohem zábavnější, než kdybych šla na kafe s nějakou stejně starou kámoškou. Pokaždé když odsud odcházím, jsem šťastná. Vím, že sem zkrátka patřím.“
foto: Míša Hrubá
foto: Míša Hrubá
hledám babičku, zn. náhradní
tety na hraní dobrovolníci: Renáta Hrušková, Alžběta Pavlásková text: Kateřina Piechowicz fotografie: David Muzik
N
ejednomu z nás jako malým prckům v nemocnici trhali nosní mandle. Špitály nebývaly nic moc a zelené kachličky, kterými byly obložené stěny, připomínaly spíše sklady v řeznictví. Dnes je to jinak. Malé děti hospitalizované ve frýdecké nemocnici nepobývají v prostředí jako z doby před dvaceti lety. Dětské oddělení připomíná školku. Je světlé, barevné, plné hraček. Nudu na pokojích přicházejí malým pacientům zahánět takzvané tety na hraní z Adry. Dobrovolnice zpívají, hrají na kytaru, jindy se s nimi pustí do ručních prací. Dětské oči září. Dobrovolnice je navštěvují ve dvou nebo ve třech. Každý den má službu někdo jiný. Tetami ve středy jsou Renáta Hrušková a Alžběta Pavlásková. Spolu se znají se léta, kdysi doprovázely své dcery na cvičení aerobiku. Renátu přivedla k dobrovolnictví Alžběta. „Na kontakt s dětmi jsem zvyklá, pracuji v mateřské školce jako školnice. Vzděláním jsem původně ekonom, ale vztah k dětem byl silnější. Hledala jsem si zaměstnání, při kterém bych s nimi mohla být. A tím lépe, když je to ve volném čase,“ vysvětluje Renáta a doplňuje své motto: „Každý máme dost času na to, abychom se věnovali druhým. Výmluva neexistuje.“ Při každé návštěvě nemocnice se setkává s novými dětmi. Málokteré se tu zdrží déle než týden. Pamatuje si ale snad všechny, s nimiž se poznala. „Třeba jeden třináctiletý kluk. První týden si mě jen oťukával, nic neříkal. Druhý týden za mnou přišel, chtěl hrát šachy. Odpověděla jsem mu, že ho zklamu, ale že to neumím. Nevzdal to a rozhodl se, že mě šachy naučí,“ směje se Renáta. Vtipná jí připadala jeho poznámka, když se ten den loučili: „Řekl, že by si mne rád objednal na další den.“ Renátu podporuje i její rodina. „Každou středu jsou děti i manžel zvědaví, s jakou přijdu domů. Zajímají se, koho jsem potkala, jak jsem si vedla. Dávají mi důležitou zpětnou vazbu,“
tety na hraní
vysvětluje Renáta. Temperamentní blondýnka je samý úsměv, energii má na rozdávání. „Chodím si dobíjet baterky mezi děti do špitálu. Je to pro mě povolená droga,“ směje se. Její kolegyně Alžběta vchází do nemocničních pokojů s taškou barevných papírů, pastelek, lepidel, staniolu a barviček. „Je to malý adrenalinový zážitek. Stisknout kliku a nevědět, kdo je za dveřmi. Mohou tam být veselé děti, ale třeba i nepřístupný puberťák, kterého nezajímám, a stará se jen o to, jestli je v nemocnici připojení na internet,“ přibližuje některé situace Alžběta. V nemocnici začínala před rokem a půl. První den byla nervózní. Věděla, že dětská duše je složitá a najít si k ní cestu je někdy těžké. „Sestřičky mě poslaly do herny s tím, že tam na mne čeká malý kluk. Robin. Když jsem vešla, rozzářil se. Instinktivně jsem si k němu sedla, během chvilky jsme byli zabráni do hry s autíčky. Pak mě vzal za ruku a povídá: Teto, pojď, ukážu ti to tady. Provedl mě celým oddělením. Bylo to dojemné a neuvěřitelně milé. Když jsem pak z nemocnice odcházela, cítila jsem se šťastná. Pořád jsem měla před sebou tu jeho usměvavou tvářičku,“ říká Alžběta. Ne všechny děti jsou však bezprostřední jako Robin. „Pamatuji si na holčičku, která byla smutná, nechtěla moc mluvit. Pokoušela jsem se ji všelijak rozptýlit. Marně. Nakonec jsem zjistila, že jediné, po čem ta malá slečna touží, je pěkně se učesat, zaplést copánky a dát si do vlasů sponečky,“ popisuje dobrovolnice.
Když přijde řeč na silné zážitky, Alžběta vzpomíná na postiženou dívku, která pobývala na dětské jednotce intenzivní péče. „V ten den to vypadalo, že pro mne žádná práce nebude, oddělení e vyprázdnilo. Jen na intenzivce ležela dvanáctiletá holčička, těžce mentálně i tělesně postižená. Možná si někdo myslí, že se v takovém případě příliš pomoct nedá. Ale i člověk, který
tety na hraní
se nemůže hýbat a mluvit, vnímá. Sedla jsem si k ní, chytla ji za ruku a hladila po čele. Víte, co se po dvou hodinách stalo? Podívala se na mne a usmála se. Byl to zážitek. Budu ho mít napořád,“ popisuje Alžběta. Dobrovolnice v nemocnici pomáhají nejen dětem, ale i jejich rodičům. Alžběta vysvětluje: „S těmi nejmenšími tu jejich maminky zůstávají po celou dobu a to je někdy vyčerpávající, obzvlášť psychicky. Proto jsou většinou rády, když jim jejich špunty aspoň na chvíli zabavíme a ony si mohou odskočit domů nebo alespoň v klidu vypít kafe.“
tety na hraní
paní učitelka dobrovolníci: Marcela Kovaříková text: Kateřina Piechowicz fotografie: Irena Vězdová
M
arcela Kovaříková má pětašedesát let, ale hádali byste jí možná padesát. Skutečný věk prozrazují snad jen vrásky v obličeji. Jsou to ale spíš vrásky od smíchu, takové ty vějířky kolem očí a úst. Vděčí za ně práci, kterou celý život dělala. Působila v základní umělecké škole jako učitelka dramatické výchovy, pracovala hlavně s dětmi. „Co dětem dáte, vrátí vám stonásobně. Užila jsem si s nimi hodně veselých chvil,“ říká Marcela. Jako dobrovolnice Adry chodí každý týden za lidmi, kteří se těžko smiřují s pochroumaným zdravím. Rehabilitační oddělení těšínské nemocnice je plné mužů i žen, kteří se opírají o berle, nebo zápasí s vozíkem. Proč si vybrala právě toto místo? „Jsem toho názoru, že staří, nemohoucí a osamělí lidé potřebují podporu nejvíc,“ vysvětluje. Momentálně navštěvuje Mirka na dvojce. Společně luští křížovky nebo si jen tak povídají. Když Mirka poprvé uviděla, seděl na pojízdném křesle uprostřed nemocniční chodby a studoval radiátor. „Byl hubený, měl malá pichlavá hnědá očka, velké uši a vystouplé čelo.“ líčí svůj dojem z první návštěvy. Mirek vypadá sešle, podepsal se na něm alkohol. „Představte si, že kdysi byl učitelem jako já. To, jak vypadá, je jen důsledek jeho životního stylu,“ říká zaujatě Marcela. Mirek nemá nohy, dlouho se ho neuměla zeptat proč. Nakonec to udělala, myslela si, že dostane vynadáno. Mirek ale zareagoval nečekaně. Prý pookřál a začal volat: „Přejela mi nohy tramvaj, já byl ožralej jako dělo. Já byl tak ožralej, že si nic nepamatuju.“ „Říkala jsem si, kde bere schopnost o tom mluvit s humorem. Znělo to statečně, ale přemýšlela jsem, co za tím je,“ přemýšlí dobrovolnice. S Mirkem se ten den shodli, jaký je alkohol prevít, že mu zničil život. Rozloučili se s tím, že je lepší už nikdy nepít. „Jenže po týdnu, jako bychom o tom nemluvili. Přišla jsem do nemocnice, už ve dveřích na mě Mirek mával a volal: Donesla jste vínko?,“ líčí dobrovolnice. „Když jsem mu připomněla jeho slib, začervenal se. Asi mu byla chvilku hanba, zmlknul a čekal, co se bude dít. Tak jsem mu
paní učitelka
nabídla, že mu donesu kávu z automatu, což ho potěšilo,“ směje se Marcela. Za chvíli si Mirek poručí další kafe. Marcelu to překvapí, zarazí se. Není příliš troufalý? Nedá však na sobě nic zdát a jde k automatu. „On je ve srabu, já ne. Pár kaček, co ta káva stojí, mne nezabije,“ poznamená tiše dobrovolnice. Pak spolu luští křížovku. Mají jich plný sešit. Když náhodou Marcela něco neví, Mirek se raduje, že se může ukázat. Jak dlouho se bude Marcela s Mirkem vídat, není jisté. Lidé pobývají na rehabilitačním oddělení nejdéle tři měsíce, pak je nemocnice umisťuje jinam nebo propouští. Jednoho dne se rozejdou. „Někdy mě z toho bolí u srdce. Ale všechno jednou končí, na mne bude na jiném pokoji čekat někdo další,“ říká dobrovolnice.
paní učitelka
C
hlapi v dobrovolnické roli se často nevidí. Díváte se na ně a říkáte si, co asi mají za tajemství? Proč se neválejí doma na gauči, nedívají se na večerní zprávy, neodpočívají po náročném dni? Proč místo toho čtou po večerech starým lidem články z časopisů o přírodě? Co provedli, že si chodí vyprosit dobrými skutky odpuštění? Ale tak to není, nejsou tu kvůli pokání. Z toho, že pomáhají starým lidem, mají třeba jen obyčejnou radost. Ramenatý Lumír Petík pracuje jako střídač v továrně Mittal. Obličej má poznamenaný fyzickou prací, pohled na jeho ruce odrážejí každodenní námahu. Působí unaveně, ten den asi moc nespal. Důvod smutné nálady se brzy vysvětlí. Maminka má prý rakovinu a leží v nedalekém gaudiu. Otce před pár dny postihla mrtvice a dostává se z toho ve špitále. Lumír je po noční, stihl udělat návštěvní kolečko po své vlastní rodině a na závěr dne se vypravil i do hospice, kam jako dobrovolník Adry začal chodit před dvěma měsíci. „Mám teď velký strach o rodiče, víte? Myslel jsem, že to nezvládnu a budu muset dobrovolničení nechat. Ale zjistil jsem, že nemůžu. Pokračuju proto, že mi to zkrátka dělá dobře. Když odsud odcházím, mám pocit, že věci se dějí správně, je to velmi povznášející zážitek,“ říká Lumír. Žije s přítelkyní, jeho děti jsou už odrostlé. Lumír ví, že radost, jakou dobrovolnictví přináší, je nesdělitelná. Se smrtí se v hospici zatím nesetkal. „Jsem připravený lidem pomáhat i v takové situaci,“ říká odhodlaně. Za jinými zdmi se píše další příběh. David Marko navštěvuje hospic od ledna, stejně jako Lumír. Čekává tam na něj sedmaosmdesátiletá Vlasta, původem z Brušperku.
jsem dobrovolník a jsem chlap
Paní Vlastu si vybral sám ze seznamu pacientů. „Nevěděl jsem, podle čeho si mám někoho najít. Byla to jen jména bez tváře. Tak jsem to vzal abecedně,“ vzpomíná David. Když poprvé zaklepal na dveře, byl nervózní. Co když ho žena odmítne, nejde nevhod? „Ve skutečnosti jsme my, dobrovolníci, vítáni. Málokdo nás pošle pryč. Rodinní příslušníci pacientů jsou sice někdy překvapeni, kdo za jejich dědečkem nebo
dobrovolníci: Lumír Petík, David Marko text: Kateřina Piechowicz fotografie: Jiří Havrda, Míša Hrubá foto: Jiří Havrda
jsem dobrovolník a jsem chlap
babičkou chodí, ale nakonec jsou rádi,“ vysvětluje David.
foto: Jiří Havrda
zajímá, co dnešní medicína dokáže. Pak si povídají o pyžamovém plese, který se v hospici nedávno konal. Přišli na něj i dobrovolníci z Adry. S pacienty si dokonce zatančili. „S Davidem jsme si dali tango! Já vůbec nevím, jak jsem se udržela na nohou,“ líčí důchodkyně. „Byl to pro mě zážitek. Pacienti většinou vědí, že to s nimi nevypadá dobře. A najednou jsou okamžiky, kdy na svá trápení zapomenou,“ vysvětluje. Pak se podívá na hodinky. Musí navštívit ještě další dva lidi. Na dobrovolničení má vymezeno jedno odpoledne týdně a snaží se je rozdělit mezi co největší počet osamělých.
Paní Vlasta Davidovi vypráví, co by doma říct nemohla. Uleví si od starých křivd, ve vzpomínkách prožívá své mládí. Jsou to radostné i bolestivé chvíle. „Přišla o syna i snachu. Vnoučata vychovávala sama,“ prozrazuje David. Vlastě chodí číst z časopisů. Naposledy o medvědovi, který napadl turistu. Lékaři mu museli transplantovat kůži. Starou paní
foto: Míša Hrubá
Do Frýdku jezdí rovnou z práce. Je programátorem, celý den kouká do monitoru, ale do hospice jezdí rád. „Nejsem tu dlouho, ale za tři měsíce jsem si vyslechl tolik příběhů. Z mnoha si dokážu něco vzít i pro sebe. Pracuji i jako laický duchovní, snažím se s lidmi hovořit o Bohu, pokud o to mají zájem“ uzavírá.
foto: Míša Hrubá
jsem dobrovolník a jsem chlap
D
obrovolnice Renáta Muchová doprovází po chodbě rehabilitačního oddělení těšínské nemocnice starou paní. Na první pohled těžké rozeznat, která z nich je pacientka. Dobrovolnice, původně kosmetička, má devětatřicet let. Opírá se o francouzské hole. Člověk může jen hádat, co se stalo. Že by uklouzla na náledí? Je konec února, za okny se čerti žení, nebylo by se čemu divit. Její odpověď zní trochu jinak: Onkologické onemocnění. Prodělala několik operací i amputaci končetiny. „Ale to už je dávno, třináct let! Musím říct, že mě to posílilo a posunulo dál,“ zlehčuje své problémy Renáta. Se starou ženou na vozíku vchází do pokoje číslo pět. Tam je vítají další dvě pacientky. Jedna po infarktu, druhá po operaci kyčle. Obě spojuje obava: Co s nimi bude? Žijí samy, kvůli zdravotním obtížím se o sebe nebudou moci postarat. Otazníků kolem jejich budoucnosti je mnoho. Nejhorší je to prý večer, když v pokoji zhasne světlo, myšlenky se začnou vířit.
anděl s berlemi dobrovolník: Renáta Muchová text: Kateřina Piechowicz fotografie: David Muzik
Renáta jim rozumí, umí se do jejich situace vžít. „Sama vím, jak mi bylo, když jsem onemocněla a odvezli mě do Prahy na ortopedickou kliniku na Bulovce. Neměla jsem tušení, co se mnou bude. V Praze jsem nikoho neznala, obavy byly o to horší. „Jak jen to šlo, mě však navštěvovala moje obětavá rodina. Babička s mým tehdy pětiletým synem Tomáškem, tatínek nebo strýček, který je také lékařem. Víkend co víkend, střídala se celá rodina. Za to jsem jim vděčná. Z Českého Těšína je to do Prahy dálka, nemohli se mnou být pořád, a tak jsem se cítila osaměle hlavně přes týden. Naštěstí jsem v nemocnici poznala pana profesora Dungla a zaměstnance špitálu, kteří za mnou chodili i když nemuseli. Díky nim a své rodině, jsem všechno zvládla. Vytáhli mě hrobníkovi z lopaty,“ vypráví Renáta. Že jí kosti ničí rakovina, se od lékařů dozvěděla v době Adventu. Není snad horší čas pro takovou zprávu, mámu pětiletého kluka. Od té doby uplynulo třináct let. Renáta se vyléčila, zůstaly zdravotní komplikace. Renátin syn už dávno odrostl. Maminku pravidelně vozí do těšínské nemocnice, aby mohla dělat
anděl s berlemi
dobrovolnici a pomáhat druhým lidem. „Někdy se odvézt nenechám a uteču, musím přece trénovat chůzi. Oni by se mnou pořád zacházeli jako v bavlnce,“ vysvětluje Renáta. I když je někdy vyčerpaná, přemůže se. „Klienty, které navštěvuji v Těšínské nemocnici, chci povzbudit a potěšit. Popovídat si s nimi, aby věděli, že nejsou sami. I já tak načerpávám ztracenou energii,“ říká. Při pohledu na rozzářené obličeje v nemocničním pokoji, je jasné, o čem mluví. Málokde je štěstí tak dobře znát jako tam, kde vstoupí naděje. Před chvilkou bylo v nemocničním pokoji ticho, po příchodu Renáty se odtamtud ozývá vzrušený hovor a smích. A to je ono.
anděl s berlemi
G
ábina stojí nad mentálně postiženou dívkou. Pomáhá jí vést štětec po papíře. Malují portrét její maminky. Děvčeti je patnáct let, obrázek však vypadá, jako by ho vytvořilo pětileté dítě. Když je dílo hotovo, pověsí ho spolu na nástěnku mezi ostatní. Klub Míša, kde se mentálně handicapované děti scházejí, je plný kresbiček. Gábina sem dochází jako dobrovolnice už téměř rok a je vidět, že je ve svém živlu. S dětmi si rozumí, i když jejich povídání jsou někdy pouhé zvuky. Když se po dvou hodinách malování a různých her loučí, s dětmi se obejmou a slibují si, co všechno budou dělat za týden. Gábina začínala v ostravském hospici, ale moc šťastná volba to pro ni nebyla. Stalo se jí to, co by se stávat nemělo. S jednou paní se natolik sblížila, že ji její smrt zasáhla. „Netušila jsem, že mě to tak sebere. Hodně jsem to oplakala. Říkali nám sice na školení, že smrt musíme brát jako součást života a nesmíme se kvůli tomu hroutit, jenže něco jiného je teorie a něco jiného realita,“ vysvětluje omluvně. Možná by to zvládala lépe, kdyby si zachovala větší odstup, jenže teď se to snadno řekne. Poznala rodinu klientky, vyslechla si mnoho příběhů z jejího života, přikývla na desítky rad.
přátelé z klubu míša dobrovolník: Gabriela Slívová text: Kateřina Piechowicz fotografie: Míša Hrubá
Na špatnou zprávu nebyla připravená. „Jednoho dne po škole jsem jí spěchala přečíst noviny, v pokoji jsem však našla jen prázdnou postel. Běžela jsem za sestrou, ta mi vysvětlila, že paní náhle zemřela. Pak mi řekla, abych chvíli počkala, že mi přiřadí jiného pacienta. Na to jsem neměla sílu. Nešlo to. Neuměla jsem to jen tak hodit za hlavu. Musela jsem z hospice odejít úplně, tenkrát jsem byla přesvědčená, že už tam nevkročím,“ vypráví Gábina. Nějakou dobu nechala dobrovolnictví dobrovolnictvím. Po čase se v ní opět ozvala touha pomáhat. Rozhodla se s Adrou spojit, ale vybrala si jinou cílovou skupinu klientů. Mladé lidi a postižené. Dochází do Klubu Míša a do dětského domova v Kunčicích u Ostravy. Připravuje programy pro náctileté kluky. „Berou mě jako starší ségru. Povídáme si o problémech, někdy
přátelé z klubu míša
chtějí poradit. Holčičí element jim schází, já jim to vynahrazuji,“ usmívá se Gábina. O práci s dětmi z domova a s postiženými lidmi Gábina říká, že už se bez toho neobejde: „Okamžitě vidíte efekt. To, že někomu uděláte radost, je příjemné. Kdo to nezkusil, o hodně přichází. Energii, kterou při dobrovolnictví věnujete druhým, dostanete dvojnásobně zpět.“
přátelé z klubu míša
V
laďka Pecinová je drobná žena s hlubokýma očima. Působí křehce a zranitelně. Mezi hromadami starého oblečení, které chodí dobrovolně třídit do sociálního šatníku, skoro není vidět. Přendává z kupy na kupu staré bundy, mikiny, svetry, prošívané deky. Skládá a ukládá je do police. Když se dovnitř nahrnou bezdomovci, všichni se seřadí a na Vlaďku, u které se musí zaevidovat, pomrkávají. Cítí k ní respekt, mají ji rádi. Společně s ostatními dobrovolnicemi ze Sociálního šatníku je možná jedinou ženskou, které teď v životě mají. Ženská, která jim řekne: Co to máš na sobě, sundej to, tohle je ti malé. Nebo: Tady máš mýdlo a ručník, umyj se, ať můžeš mezi lidi. Sociální šatník je zařízení, kam si pro oblečení chodí nejchudší lidé. Když udeřily třicetistupňové mrazy, dobrovolnice starostlivě vyhlížely bezdomovce a schovávaly pro ně nejteplejší oblečení, aby zimu přežili. „Jednou přišel manželský pár. Muž měl zlomený krček v kyčli a belhal se o berlích. Venku taková zima a on neměl rukavice. V šatníku však žádné nebyly. Naštěstí se jedny našly na burze, kterou Adra provozuje o patro výš,“ vypráví Vlaďka. „Za nějaký čas se za námi stavil, aby nám poděkoval, že jsme mu zachránili prsty. Bez nich by prý už nikdy nemohl pohladit svou ženu.“
vítejte v salonu gratis dobrovolník: Vlaďka Pecinová text: Kateřina Piechowicz fotografie: Jiří Havrda
Mirek a Libor jsou na Radniční ulici, kde šatník sídlí, častými hosty. „S kamarádem jsme byli pořád venku, nebýt Vlaďky a ostatních tady, možná bychom už nežili. Umrzli bychom,“ tvrdí Mirek. Mrazy mezitím polevily. Oba se těší, jak si sem na jaře přijdou pro stan a už teď Vlaďku prosí, aby jim ho odložila, přijde-li ho někdo darovat. „Před několika měsíci jsem bezdomovcům jeden stan dávala. Byl to starý, obrovský hadrový hangár socialistické výroby. Bydleli na pozemku pána, který jim to povolil, ale přesto jim stan někdo strhl a všechny věci polil sladkým lepkavým sirupem. Bylo mi jich líto,“ říká Vlaďka.
vítejte v salonu gratis
I ona prý kdysi měla vůči bezdomovcům předsudky. Myslela si, že se jim jen nechce pracovat, a proto si ve svém životním stylu libují. „Někteří to tak možná mají, ale dnes už vím, že zdaleka ne všichni. Když se dostanete na dno a pomocnou ruku vám nikdo nepodá, sám se nezvednete,“ vysvětluje. Uvádí příklad za všechny: Před časem začal sociální šatník navštěvovat hoch, který v osmnácti opustil dětský domov. Poprvé se ocitl tváří v tvář realitě a musel se sám živit, ale o práci bohužel ne a ne zavadit. Zpočátku si našel ubytování v azylovém domě, odkud musel po nějaké době odejít, protože se chytl špatných kamarádů, se kterými začal popíjet. „Pozoruji, že se s každou další návštěvou Šatníku stává zanedbanější a zdá se, že pití pro něj začíná být závažným problémem. Mám strach, že ho to venku semele. Je to moc milý kluk, byla by ho škoda,“ vysvětluje Vlaďka. Sociální šatník nenabízí jen obnošené šaty. Lidé sem odkládají prakticky všechno, co nepotřebují. V jednom regálu se hromadí hrnce, vedle zastaralé porcelánové soupravy. V koši s hračkami by se našla i barbína. „To všechno jsou věci, s nimiž se s trochou dobré vůle dá vybavit skromná domácnost. Nikdy nezapomenu na muže, který sem přišel se třemi dcerami. Dlouho se o ně soudil s jejich matkou a nakonec je dostal do své péče. Jenže pro ně neměl vůbec nic. Ani oblečení, ani nádobí nebo povlečení. Kdyby
to měl kupovat, zaplatil by majlant. Tady všechno sehnal. A zadarmo. Holky byly jako v Jiříkově vidění,“ popisuje Vlaďka.
vítejte v salonu gratis
V budově Adry nachází uspokojení z práce už druhým rokem. Sama do zaměstnání chodit nemusí, její manžel podniká a ona se stará pouze o domácnost. Jenže tohle jí nikdy nestačilo. Touha pomáhat lidem v nouzi ji provázela od dětství. Po letech uzrála v přesvědčení dělat dobrovolnickou práci. „Začala jsem tak, že jsem se šla podívat na Den sociálních služeb, který každoročně pořádá město. Slezská diakonie tam tehdy představovala ojedinělý projekt, Kavárnu Empatii. A to mě zaujalo,“ vypráví. Zaměstnanci Empatie byli mentálně handicapovaní lidé. Vlaďka jim dělala dozor: „Musela jsem se připravit na náročnou psychickou práci. S nimi je potřeba zacházet citlivě. Všechno prožívají jinak než zdravý člověk.“ Práce s mentálně postiženými lidmi byla pro Vlaďku důležitá zkušenost, ale ona chtěla jít dál a poznat nové typy klientů. Vybrala si Gaudium, tam už šla za Adru. Po čtvrt roce se však rozhodla odejít, cítila, že její místo je jinde. „Jsem člověk, co potřebuje akci. Fyzickou práci,“ říká. V sociálním šatníku to všechno našla. A taky něco navíc. Kamarády a přátele, kteří mají podobné hodnoty v životě jako ona.
vítejte v salonu gratis
pomáhat je radost
pomáhat je radost Veškerá práva vyhrazena. Jakékoliv kopírování textů a fotografií je přípustné pouze za svolení autora.
Text: Kateřina Piechowicz Editor textu: Petr Bohuš Editor fotografií: David Muzik Fotografie: Jiří Havrda, Míša Hrubá, David Muzik, Irena Vězdová Odpovědný redaktor: Michal Čančík, Tereza Matulová Grafická úprava: David Muzik Fotografie na obálce: Irena Vězdová Vydavatel: Občanské sdružení ADRA za podpory Finanční servis, s.r.o. a Dawek.com ve Frýdku-Místku v roce 2012
pomáhat je radost
www.adra.cz