b), St. Leger foto: Petr Piechowicz

contents Editorial Diff & Rence Rock climbing in Laos. Summer in the „Heavens´ mountains.“ The smell of lavender.

obsah Úvodník Helbig

2

Roz & Díl Vojtìch Dvoøák

2

Skalní lezení v Laosu Volker Schöffl

3

Léto v „Nebeských horách“ Jan Kvapil

9

Vůně levandule Petr Piechowicz

12

Desmochada Alex Huber

16

Free solo on Antihydral.

Antihydral volně H. Berger

18

A journey to the South.

Cesta na juh Stano Fakla

20

An instructive dictionary of a climber.

Lezcův slovník poučný Vilém Pavelka

23

Eperon Walker on Grandes Jorasses.

Kajo a Pajo na Grandes Jorasses Viliam Šujan

24

Matterhorn Aleš Sokol

26

Exterme climbing in Patagonia.

Matterhorn The Lipari Islands, alias even volcanoes can be climbed. Ruprechtgebirge You never drink tea to the very bottom of the cup...

First Aid on the Rope Interesting books. A two-day climbing programme with unseeing and purblind children. From our Readers

Liparské ostrovy aneb Lézt se dá i na sopky 28 Vladimír Kenovský Ruprechtgebirge Vilém Pavelka

30

Žádný čaj se nepije až do dna Rozhovor s R. Langrem František Teichmann

32

První pomoc na laně Tomáš Obtulovič

34

Zajímavé knihy Tomáš Obtulovič

36

Dvoudenní lezecký program s nevidomými a slabozrakými dětmi Kateřina Wolfová

37

Kýbl K. Pražáková

37

ČHS

38

Ispo summer 2006 Tomáš Obtulovič

39

Tatry Jozef Gurník

40

Galerie Jiøí Novák

42

1/100 Pro „nýmanda“ -bkr-

43

On the Rope 8 Švédky

44

A jdi... Tomáš Obtulovič

46

Bohouš Martin Krejsa

48

The Festival.

Fesťák Tomáš Roubal

56

One of the best climbers worldwide shares his attitudes.

Mrázův šleh Tomáš Mrázek

57

Závody H. Lipenská, T. Obtulovič, K. Chudobová, P. Piechowicz, R. Tomanec

58

News from Czech Moutaineering Association Ispo summer 2006 High Tatras Pustá stráž (1.875 m) Info section: Scoglio di Mroz (1.950 m). 1/100 for a looser. Two girls, van and one year of holidays. Go for it… Bohumil Svatoš – an effigy.

Competitions.

Go for it Mediaplan 2007. How to subscribe our magazine. Epilogue.

A jdi...

62

Mediaplán 2007

63

Předplatné

64

Hovory z Montany Alena Kopfová

64

Míša Drlíková, Le Placard (8a+/b), St. Leger foto: Petr Piechowicz

úvodník

Helbig

komiks

Nadhled Vracím se z kopců zpátky do hry zvané konzum zjistit, proč mi nahoře bylo dobře, nebo spíš, proč teď dole cítím, že mi nahoře bylo dobře. Zoufale se snažím udržet si odstup od malicherností a pseudoproblémů. Těžce nabytý nadhled, který se nahoře zdál neotřesitelný, pomalu vyprchává. Meditovat nad tím, jestli je možné ho získat i jinde, je zbytečné. Poetika postřižinských komínů je dávno pryč, lezení na střechu též nebude to pravé ořechové, o překližce ani nemluvě. Najít se ho nedaří ani v pivu ani v burčáku, a tam ho hledají celé generace, a nezřídka opravdu důkladně. Ne, hory, to je úplně o něčem jiném. Naštěstí, řešením na trvalejší udržení se psychicky v cajku je do hor se vracet. Je to vždycky když míra „nasranosti“ a míra „vybitých baterek“ překročí únosnou mez. Trochu jako štvanci pak stoupáme pro pocit mít zbytečnosti v paži. Pod vrcholem pak už vrchol není důležitý. Jakási nepsaná povinnost a předsudky o neúspěchu bez vršku jenom kazí pocity harmonie, kdy najednou nechybí dech, nohy ani ruce nebolí, všechno ztichne a jde samo bez odporu. Jenom ten rozhled na všechny strany, ten pod vrchem chybí. Kolikrát ale stačí stát na hřebeni, aby člověk viděl, jak se lidi dole pachtí a motají. Taky se motám, ale alespoň tu chvilku o tom vím a čekám, že mi to vědomí na čas vydrží i dole. Možná jsme moc namyšlení a chybí nám trochu fatalismu, možná si myslíme, že všechno uřídíme a málo vstřebáváme, co je důležité. Takže si jdu dát hambáč a kolu, zapnu Novu a nechám se krmit. Nepřítele je třeba přece nejdřív důkladně poznat a pak nastoupit do zdrcujícího útoku. Asi mám málo nadhledu.

© watt design 2

„Bong, bong.“ Zvuky velkých bubnů vybízejících buddhistické mnichy k ranním meditacím mne probouzejí do dalšího rána v Laosu. Jsou teprve čtyři ráno. Cítím se unavený, ještě jsem nestihl dospat šestihodinový časový posun. Sedím na verandě našeho malého starého laoského domečku a můj pohled dopadá přímo na krasové kopce zahalené v ranním oparu. Nemůžu uvěřit, že jsem zase zpátky v Laosu, zpátky v uličce Xang, v království miliónů slonů a bílého slunečníku. Můj první výlet spojený s průzkumem možností lezení v horách Laosu nebyl příliš úspěšný. V té době nebyl Laos turistům příliš otevřen. A taky tady nebylo zrovna dvakrát bezpečno. Ve Vang Vieng, kde jsem teď, jsme viděli více AK-47 než deštníků. Při jednom z výletů za lezením poblíž původního královského města Luang Prabang, které je nyní na seznamu památek organizace UNESCO a je jedním z hlavních turistických magnetů

v Laosu, jsme museli kvůli přítomným teroristům lezení vzdát a otočit to. Později jsme v místě, kde jsme plánovali lezení, našli lidskou kostru. To nás nakonec přimělo Laos opustit. Tehdy jsme si říkali, že je to navždy. Avšak jako všichni lezci, také my jsme se nemohli smířit s porážkou a po mnoha cestách za lezením na divokých místech jako je Borneo a nášlapnými minami pokryté ostrovy v Andamském moři (jen tak na okraj, místní tady sbírají hnízda rorýsů!) jsme cítili potřebu vrátit se do Laosu. Krása a klid Laosu, k tomu dobrosrdečnost místních obyvatel nám nikdy nedovolí zapomenout. Tak jsme se v únoru 2002 do Laosu vrátili jako členové společné německo-americké expedice. Vše bylo dobře zorganizováno a my hlavně měli pořádný plán. S pomocí našeho místního přítele Inty Deansavana, který založil první turistickou agenturu v Laosu (dříve Wildside, nyní Green Discovery Laos), jsme byli schopni navázat ty

správné kontakty s úředníky a získat od nich povolení k lezení. S velkým úsilím jsme po několik dní prosekávali cestu džunglí, abychom našli dobrý útes k lezení blízko turistického městečka Vang Vieng. Podařilo se nám najít velkou jeskyni Tham Nam Them s úžasnými 50 metrů vysokými stěnami vhodnými k perfektnímu těžkému skalnímu lezení. Konečně jsme se mohli dát do práce a začít dělat cesty. Přestože šlo o skvělý útes ke sportovnímu lezení, nebylo lezení na něm tak samozřejmé a jednoduché jako na slunečných plážích v zátoce Railey Bay v Thajsku. Po dvaceti minutách jízdy dodávkou obtížným terénem bylo potřeba přebrodit velkou řekou, abychom se dostali na stezku v džungli, která vedla ke vchodu jeskyně. Lezení však bylo na straně opačné, proto jsme ještě museli jeskyní projít. V 300 metrů dlouhé jeskyni sahala voda místy až po prsa, a tak nám nezbývalo než nést naše věci nad hlavou. Mezitím jsme se 3

pozorně dívali po hadech. Viděli jsme jich mnoho. Dokonce i kobry královské, některé z nich až 4,5 metru dlouhé! Přes to všechno bylo lezení fantastické a skvěle jsme si užili. Jako chirurg jsem dostal pět měsíců volna, abych mohl pracovat jako dobrovolník v Laosko-Lucemburské nemocnici (Laos-Luxembourg hospital), což je jedna ze součástí společného programu mezi oběma zeměmi v městě Phonemy blízko Vang Vieng. Během týdne jsem tvrdě pracoval s mými laoskými kolegy z chirurgie. A o víkendech jsme pracovali snad ještě více, abychom se dostali do Vang Vieng. Průzkum a vyhledávání nových útesů, získávání povolení od komunistických úředníků a dělání nových cest nám zabralo všechen volný čas. Ale proto jsme sem přijeli! Smutný den přišel, když jsme museli opustit náš nový domov a všechny naše laoské přátele – po tom, co jsme vynýtovali více jak 50 cest. A hlavně, neudělali jsme to jen pro západní lezce. Jako přátelé Laosana Intyho s námi lezení vyzkoušelo více jak padesát místních. Všichni dostali virus. Naštěstí ne SARS, ale lezeckou horečku! Green Discovery Laos nabízí hodiny lezení a místní lezci o víkendech pravidelně trénují.

Od té doby jezdíme do Laosu každý rok. Za lezením, udělat nové cesty, a rovněž jako dobrovolníci do místní nemocnice. Společně s mou ženou Isou jsme se prosekali hustou džunglí blízko Vang Vieng, abychom se dostali pod 300 m vysokou stěnu, kterou jsme chtěli vylézt. V ní se nám podařilo udělat šest délek dlouhou sportovní cestu. O tu jsme se dělili leda s tarantulemi a hady. Skála má perfektní kvalitu a z vrcholu je ohromující výhled na rozlehlá rýžová pole. Po vyhledání tajuplných koutů v jižní části Laosu vzbudilo náš zájem vyprávění a obrázky zvláštní zóny Xaysom4

boune. Území bývalo srdcem Americké války, jak je v jihovýchodní Asii nazývána válka ve Vietnamu. Ta neprobíhala pouze na území Vietnamu, ale také jako tzv. tajná válka v Laosu a Barmě. Oblast Xaysomboune byla pro turisty uzavřena více jak třicet let a poprvé se jim otevřela až v roce 2005. Inty byl první, kdo začal s turistickými výlety do této odlehlé oblasti s panenskou přírodou. Po cestě do zvláštní zóny Xaysomboune jsme si ještě udělali výlet na raftech po řece Nam Ngum s několika místy až pětkové obtížnosti, což bylo opravdu neskutečné a nezapomenutelné dobrodružství. Chtěli jsme Xaysomboune prozkoumat a zjistit, jaké

5

možností k lezení nabízí. Z cesty č. 13 mířící na sever do Luang Prabang jsme ve vesnici Tha Heua, asi 20 kilometrů před Vang Vieng, odbočili a zároveň vyměnili dopravní prostředek nejdříve za pick-up a později za motorky. Takto jsme absolvovali dalších 100 kilometrů, abychom se dostali k našim lezeckým oblastem. Cesta to byla dlouhá a řádně zaprášená. Po prožité jízdě jsme se trochu třásli. Tento výlet jsme absolvovali jako německo-laoský tým. Dostalo se nám vřelé uvítání v hlavním městě této zvláštní oblasti a potkali jsme mnoho přátelských místních lidí. Protože Xaysomboune leží ve větší nadmořské výšce obklopené horami, teplota je mírná a optimální pro všechny outdoorové aktivity. S pomocí místního turistického úředníka jsme brzy našli to, co jsme hledali. Úžasně čistou, kolmou a na mnoha místech převislou skalní stěnu, pouhých dvacet minut chůze od okraje města. Jakmile jsme začali lézt, dostalo se nám velké pozornosti míst6

ních, především dětí, které sledovaly naše počínání. Skalní lezení tam bylo opravdu fantastické! Po přelezení celého útesu jsme večer zašli na výborné laoské jídlo a řádně jsme se pobavili v místní hospodě. Zvláštní zóna Xaysomboune je krásný kus původní přírody, která nabízí dobrodružné cesty džunglí a místa, kde ještě žádný turista nikdy nebyl. Turistika začíná v Laosu vzkvétat a nyní je ten správný čas k návštěvě Xaysomboune ještě předtím, než bude zaplavena turisty. Skalní lezení se stalo zajímavým sportem jak pro místní, tak pro návštěvníky Laosu. Od našeho posledního výletu do nové oblasti dvacet kilometrů na sever od Vang Vieng je možno volit z téměř sta cest. Většinu z nich najdete v místním průvodci, který je ke koupi v agentuře Green Discovery Laos (www.greendiscoverylaos.com) nebo si jej můžete stáhnout ze stránek www.8cbloc.com/laos/laos_ topos.pdf a nyní rovněž z webu časopisu Montana (www.montana.cz).

Laos O zemi Laos je přibližně stejně velký jako Velká Británie. Více jak čtyřicet procent země je pokryto hustým lesem a džunglí. Zemi protíná řídká síť silnic, jejichž kvalita je špatná, ale v posledních letech se zlepšuje. Celoročně sjízdná silnice mezi dvěma nejvýznamnějšími městy, hlavním městem Vientiane a starým královským městem Luang Prabang, byla dokončena teprve před dvanácti lety. Země se nachází ve známém Zlatém trojúhelníku. O svoje hranice se dělí s Thajskem, Kambodžou, Vietnamem, Čínou a Barmou. Příjezd do země je nejlepší přes hlavní město Vientiane, kde je rovněž i mezinárodní letiště. Pro turisty platí vízová povinnost. Vízum s platností dva týdny získáte jednoduše za třicet dolarů na letišti. S případným prodloužením nejsou žádné problémy.

Národní měnou je Laoský kip, který vlivem inflace neustále oslabuje. Při výměně padesáti Eur tak dostanete opravdu pěkný svazek bankovek, který na vás udělá dojem. Mimo jiné se z vás tak lehce stanou milionáři (1 USD je cca 11 tis. kipů). Thajské bahty a americké dolary rovněž bez problémů vyměníte a zaplatit s nimi lze také. Turistická infrastruktura je dobrá. Jednoduché a levné Guesthousy lehce najdete ve Vientiane, Luang Prabang a Vang Vieng. V dalších místech je to s nalezením ubytování obtížnější. Lékařská péče je v zemi opravdu špatná. Být poblíž telekomunikačních prostředků tak není vůbec od věci. Ideální je mít k dispozici satelitní telefon. Nejlepší lékařskou péči v celé zemi poskytuje Lucemburská nemocnice, která se nachází přibližně v půlce cesty mezi Vang Vi-

eng a Vientiane. Jde o projekt v rámci pomoci rozvojovým zemím (Laos patří mezi nejchudší země na světě). V samotném Vientiane ještě australské velvyslanectví udržuje malou kliniku. V opačném případě vám zbývá pouze vyhledání zdravotní péče v některé z nemocnic v Thajsku (např. nemocnice v Udon Thani). Vang Vieng je malarická oblast, proto se doporučuje profylaxe antimalariky, např. Malaronem. O lidech Obyvatelstvo Laosu tvoří více jak sto etnických skupin. Téměř dvě třetiny všech obyvatel jsou národnosti Lao Loum, Laosané v pravém slova smyslu, tradičně obývající roviny a nížiny. Zbylou třetinu obyvatel tvoři menšiny a kmeny obývající rozsáhlé horské oblasti. Vztahy mezi jednotlivými skupinami a menšinami obyvatel nebyly vždy ideální. Především v horských oblastech a na západním břehu Mekongu leží oblasti (provincie Sayabouri a část Oudomsday), které jednu dobu patřily Thajsku a čas od času se tam opakují nepokoje. Situace se obzvlášť vyhrotila v době, kdy byl Laos zavlečen do Vietnamské války. Američané zastupování CIA viděli v Laosu vhodného spojence proti komunistickým jednotkám Vietkongu a Pathet Lao. Spojence nalezli u obyvatel národnosti Hmong. Tento horský kmen je rovněž znám pro tradiční pěstování opia. Běh událostí nabral jiný směr, než Američané předpokládali. Podobně jako ve Vietnamu, i v Laosu se komunisté v roce 1975 svržením krále a revolucí dostali k politické moci. Pro Hmongy byl výběr spojenců velmi tragický, což s nástupem komunistů zřetelně pocítili. Komunisté se na hmongském obyvatelstvu dopustili skutečné genocidy. Dokonce neváhali použít i toxický plyn (Yellow Rain – Žlutý déšť), přestože to bylo proti Ženevské konvenci. Desetitisíce lidí opustily zemi a neznámo kolik jich bylo zavražděno. Další uprchli do Thajska nebo dále do Spojených států, které jim slíbily za podporu během války případný politický azyl. Američané však svůj slib nedodrželi a mnoho politicky nepohodlných Laosanů muselo zůstat doma. V lepším případě byli komunisty následně odesláni do táborů na tzv. politickou převýchovu. Celkově opustila Laos po vítězství komunistů nad royalisty a neutralisty více jak desetina obyvatelstva. Tyto události podrobně líčí knihy „The Ravens“ („Havrani“) od Christophera Robbinse (Několik řádků ústy Robbinse: „Byla ještě jedna válka, mnohem odpornější, než ta ve Vietnamu. Byla tak tajná, že dokonce místo země, kde se bojovalo, bylo tajemstvím. Zasvěcenci o válce hovořili jako o dalším divadle.“) a „Tragedy in Paradise“ („Tragédie v ráji“) od Charlese Weldona, které stojí opravdu za přečtení. K dostání jsou všude v Thajsku, včetně letiště v Bankoku. Ještě bych chtěl poděkovat firmám, které nás na lezení v Laosu vybavily materiálem, včetně velkého množství nýtů a oblečením. Zejména E9, Entre-Prises, Roctera, The North Face a zvláštní poděkování patří agentuře Green Discovery Laos. 7

Dr. Volker Schöffl – 40 let, všeobecný chirurg, ortoped, lékař německého národního týmu ve sportovním lezení. Sportovnímu lezení se věnuje více jak 20 let. Zúčastnil se mnoha lezeckých expedic do různých částí světa. V oblibě má především Asii. Je průkopníkem lezení v Thajsku. Autor mnoha nových cest a prvovýstupů s obtížností až 8b. Publikoval mnoho článků o lezení, včetně dobře známé knihy „Wo Hände greifen“ („Kam ruce dosáhnou“, anglický překlad: „One move too many“ – „I jeden pohyb je někdy moc“). Základní informace: Oficiální název: Sathalanalat Paxathipatai Paxaxon Lao – Laoská lidově demokratická republika (Laos PDR) Rozloha: 236.800 km2 Poloha: 100°-108° v. d. a 14°-22° s. š.

Klima: tropy s pravidelným monsunem, období dešťů (květen až listopad) a období sucha (prosinec až duben) Nejvyšší bod: Phou Bia 2.817 m Hlavní město: Vientiane, 442.000 obyvatel Vyhlášení nezávislosti: 19. července 1949 (původně součást Francouzské Indočíny) Historie Laosu: 14. st. Království miliónů slonů – Lan Xang, · 18. st. součást Siamského království, · 1893 Siamský král obětoval území Laosu Francouzům, aby zabránil válce, to se stalo součástí Francouzské Indočíny · 1953 Nezávislé laoské království, · 2. prosince 1975 převrat komunistickými jednotkami Pathet Lao, abdikace a zadržení krále Savang Vatthana, ten později zemřel v zajetí, zároveň konec šest století trvající monarchie a vyhlášení Laoské lidově demokratické republiky, která byla až do začátku 90. let pod politickým vlivem Vietnamu (státní svátek), · 14. srpna 1991 vyhlášení nové ústavy a faktická nezávislost Laosu (hlavně na Vietnamu) Počet obyvatel: 6,37 mil. Národnostní složení: Lao Loum (nížiny) 68 %, Lao Theung (náhorní oblasti) 22 %, Lao Soung (horské oblasti) včetně národností Hmong and Yao 9 %, etničtí Vietnamci a Číňané 1 % Náboženství: buddhisté 60 %, animisté 40 % Úřední jazyk: laoština Oficiální měna: Kip (LAK) Průvodce: Cummings, J., Burke, A.: Laos. Lonely Planet. 2005, 5.vydání., Cranmer, J.: The Rough Guide to Laos. Rough Guides. 2002, 1.vydání. text a foto

Volker Schöffl

překlad

Tomáš Obtulovič ml.

8

Léto v „Nebeských horách“ Do opuštěného BC pod Mramornuju stěnu (nádherná hora, pojmenovaná podle obrovské osmisetmetrové kolmé až převislé severní stěny, po jejímž okraji vede zatím jen jedna cesta (prý velmi lámavá), přicházíme za vytrvalého deště a okolní hory skryté nad hustou mlhou zatím jen tušíme. O to krásnější pak bylo ráno, kdy je „vymeteno“ a obrovské, nepřístupné pětitisícovky září nedotčenou bělobou. Hlavní hřeben s vrcholy Uzlovaja, Pograničnik, Mramornaja stěna (6.400 m n. m.), Karli-Tau, Kazachstan, Bayankol, Pik Adinacať, Semionova a Ignatěva, jako by tvořil obrovský obranný val „Králové duchů“. 9

následujících dnech, s menšími či většími výškovými problémy, dosahujeme sedla Razdělnaja (4.000 m n. m.) a předvrchol Pograničnika (5.000 m n. m.). Chan-Tengri, náš hlavní cíl, jehož špička s prvními ranními paprsky zazářila jako zlatý drahokam nad ještě spícími vrcholky, nás ale láká více než náhorní plato Mramorné (asi 6.100 m n. m.), a tak se z časových důvodů vracíme. Jdeme pod sedlo 11, které je od BC vzdáleno jeden den chůze. To bychom chtěli přejít a dostat se tak na ledovec Severní Inylček. Už při prvním pohledu, kdy se před námi „jedenáctka“ objeví, je nám ovšem jasné, že ji nepřejdeme. Nejedná se totiž o žádný výstup lehce svažitým terénem, jak jsme si původně malovali, ale o obrovský hřeben s několika skalními výšvihy. A to ještě nevíme, co nás čeká za ním (později zjišťujeme, že na druhou stranu sjíždí velmi „roztrhaný“ ledovec). V následujících dnech se proto přesouváme zpět do základny Bayankol a Vertaljotom za 100 S do BC na Severním Inylčeku.

V

10

V komfortně zařízeném kempu dva dny čekáme na zlepšení počasí. Třetí den, kdy se konečně ukázalo sluníčko a my pochodujeme z BC přes ledovec k nástupu do stěny, nás zasáhla tlaková vlna obrovské laviny, která sjela ze severní stěny. Opravdu zvláštní pocity, když se na nás valil ten obrovský, rychle se přibližující bílý mrak. Během dalších dnů postupně stavíme stany v C1 (4.700 m n. m.), v C2 (5.600 m n. m.) a nakonec Petr, Bohouš a Franta vystoupili na předvrchol Čapajeva (6.100 m n. m.). Do trojky už ale z časových důvodů nejdou (nebyl jistý přílet helikoptéry), vracejí se zpět. Z předvrcholu Čapajeva se musí sestoupit 200 výškových metrů do sedla, kde je C3 (5.900 m n. m.) společný pro jižní i severní normálky. Já, mezitím, pro ranní nevolnost sestoupil do BC a znovu došel do dvojky. Při tomto druhém výstupu do C2 jsem zažil zvláštní, zatím neopakovaný, pocit. Asi něco, o čem píše M. Orolín ve své knížce „Strmé cesty k Himálaji“ a nazývá to „sepětí s horou“. Další den, kdy kluci jdou dolů a já nahoru, už ale to zvláštní spojení necítím a stě-

ží se vleču pod pás skal, batoh jako by měl 100 kilo a nohy z olova, a tak to asi v 5.800 m n. m. vzdávám. Dva Poláci, které jsem i svým hlemýždím tempem předehnal, to ale nevzdávají a jdou dál. Mám o ně celkem strach, aby v tomhle rozpoložení, pokud přejdou Čapajeva, měli ještě síly na návrat. (Později se dozvídám, že došli do C3, kde museli dva dny kvůli špatnému počasí zůstat a pak se ve zdraví vrátili do BC.) Vracím se tedy do „dvojky“ s tím, že to zkusím zítra. Jenže špatné počasí mě a ještě jednoho kazašského staříka, který až sem došel v jakési historické výbavě a děravých kanadách, uvěznilo dva dny ve stanu.

Po dvou nocích, kdy jsem se klepal zimou a budil se s pocitem „topícího“, už mám síly a myšlenky tak akorát na sestup. A tak vlastně skončilo naše horosnažení, výkony nic moc, ale nových zážitků a zkušeností „fůry“ – a o tom to snad je. Při zpáteční cestě do Alma-Aty si ještě děláme dvoudenní zastávku v nádherném kaňonu řeky Šaryn, ve které jsme s Bohoušem poznali její nečekanou hloubku i sílu, a kde jsem na nedalekém statku jen o centimetry unikl čelistem místního vlkodlaka. Pozn.: Severní cesta je sice mnohem náročnější, ale myslím, že je bezpečnější a hezčí. Kromě nástupu do stěny, kde sjížděly malé lavinky, se jde totiž téměř až na předvrchol Čapajeva pořád po pravé straně sněhového hřebenu zajištěného fixy a tak tu nehrozí žádné pády do trhlin, ani nad vámi nevisí žádné séraky jako na jižní straně (mohu to porovnávat, protože v loňském tragickém roce - 11 obětí laviny na jižní straně hory - jsme od jihu na vrchol Chan Tengri vystoupili - lavina spadla dva dny po našem odjezdu). Je nutné mít dostatečnou časovou rezervu hlavně kvůli letům helikoptéry – je možné, že kvůli špatnému počasí třeba týden nepoletí. text a foto

Jan Kvapil

11

Ó baby, baby Na úvod jen pár slov na omluvu, že článek, který jsem sliboval, nevyšel v minulém čísle. Na jaře, když jsem ve Francii fotografoval Míšu, vznikla myšlenka, že napíšu a nafotografuji ty naše „baby“, do kterých se v roce 1997 stylově opřel v článku BABY, OH BABY Filek Šilhan. Nadšení bylo velké až do chvíle, než jsem se vrátil domů a zapojil jsem se do každodenního životního kolotoče. Nevím proč, ale vždycky když jsem doma, čas běží nějak rychleji. Proto není divu, že čas uzávěrky Montany číslo čtyři přišel rychle jako vlna Tsunami. Do toho cesta na norské Lofoty, malé nedorozumění a…průšvih byl na světě. Jelikož jsem už zase „doma“, tak logicky nestíhám. Proto v tomto čísle představím příběh Míši, kterou mám na dosah.

Pas de Pét, Buoux

12

Vůně levandule I přesto, že se Míša Drlíková ve Filkově článku neobjevila, patřila už tenkrát k těm několika babám, které se vydávaly do skal po boku svých lezoucích partnerů – borců. Jak sama Míša říká: „Ze začátku to byla romantika – útěk z města do přírody, obdivné pohledy spolucestujících při pravidelných pátečních cestách vlakem na Slovensko s obrovskými batohy. Naše prosebné pohledy vysílané na řidiče při stopu do Itálie či Jury, supersérie 100x2 shyby u kámoše ve sklepě, první „bouldrovka“ na půdě v Suché, most v Albrechticích, šestky na Maníně v kopačkách… Nijak zvlášť se netrénovalo – nebylo moc kde, nevědělo se jak. Díky tomu jsme se ale naučili nejdříve lézt a až dlouho potom skákat na kampusu. A proto nám zůstaly zdravé prsty!!!“ „Osudový“ se pro Míšu stal rok 1993. Přišla změna lezeckého a hlavně životního partnera (zatím poslední). „Pro lezení to nejprve žádný velký zvrat nebyl. Jen jsem prázdniny na skalách vyměnila za výškovkové brigády a za odměnu a vydělané peníze jsme vyjeli, já poprvé, lézt do Francie. Padlo na to celé zkouškové období. Takže všechny zkoušky byly nutně na OS a v předtermínu. Tenkrát jsem začala i trénovat (alespoň jsem si to myslela) v brněnském Friťáku a na nové stěně v Havířově. Z Manínských šestek se moje maximum dostalo na 7a v Buoux. V létě 95 jsem založila čerstvý diplom do skříně, kariéru molekulárního biologa odložila na neurčito, vyřídila si živnosťák a vrhla se s Romanem do výškovek. V té době to bylo jednoduché – práce spousta, papírování málo, platy vysoké a daně nízké… ach, ty časy. Po pracovním létě přišel podzim ve Francii, jaro ve Španělsku – cestování, lezení, úžasná volnost. Bylo mi ale jasné, že mé ctižádostivé dušičce nebude stačit jen tak si vegetit na skalách a bavit se lezením. Když už jsem neměla školu, potřebovala jsem k životu jiný cíl, dělat něco na maximum, radovat se z úspěchu. Většina „normálních“ lidí se realizuje v práci – já jsem se ale nechtěla

Hrana 1624 (9/9+)

stát nejlepším míchačem barev ani superúčetní – chtěla jsem lézt těžké cesty, trénovat a pořád se zlepšovat. Změnila jsem svůj přístup k lezení – z koníčka se stala posedlost. Prvním výrazným impulzem a bránou do světa sportovního lezení bylo přelezení Hrany 1624 na Súlově.“ „Hrana 1624 (9/9+)“ dnes uváděno (9) „Bylo to těsně před mými narozeninami a Roman byl z toho tak nadšený, že mi na ně koupil parfém od Versaceho. Bylo to asi taky poprvé, co se k osobnímu uspokojení ze zdolání cesty přidalo také uznání poměrně širokého okruhu dalších lezců – to bylo a je tou nejsladší odměnou. Okolnosti přelezu mi ale dnes připadají spíš úsměvné – byla opravdu jiná doba a zdolávání těžké cesty jsme vnímali jinak – nacvičovala jsem Hranu TR tak dlouho, až jsem si byla na 99 % jistá, že při PP nespadnu. V kuse na druhém jsem cestu přelezla několikrát za sebou. Nebyli jsme zvyklí při pokusech příliš padat. Když si to srovnám s dneškem a vzpomenu si třeba na přelez jednoho ze svých nejtěžších 8a+ Benediction, kdy jsem lezla s tím, že v pokusu neumím zapnout předposlední jištění, a když ho vynechám a v posledních těžkých krocích vytrvalostní cesty pustím tělo, hrozí mi tak 15metrová tlama…“ „Reve de Papillon (8a)“ „Hořkost neúspěchu jsem poprvé blíže poznala při nekonečném dobývání prvního 8a – Reve de Papillon v Buoux. Jisté ale bylo, že hned po jeho přemožení jsem se šla (a ráda) vztekat a plakat do Tabou. „Papilloni“ byli jako zlý sen – lezla jsem je pozdě na podzim, jedním z prvních pokusů dolezla až do posledního těžkého kroku… a potom asi 100x spadla v tom prvním – hlubokém fixu do díry na spoďáka. Ještě teď cítím ten mráz, když jsme brzy ráno v jinovatce scházeli z „modulu“ rozehřát ruce k Michelovu krbu a potom spěchali do skal, abychom stihli alespoň poslední zbytky sluníčka. Dávala jsem pokusy tak v pěti stupních, rvala si zmrzlé ruce v ostrých dírách a ani na chvilku si nepřipouštěla, že to tento zájezd nevylezu… a nevylezla.“ „Tabou (8a+)“ „Do téhle cesty jsem byla zamilovaná. Lezení v sektoru Bout du Monde má zvláštní kouzlo. Asi proto jsem tady dokázala lézt skoro za hranici svých možností. 8a+ je pro mě i nyní těžká cesta, ale tehdy, tak s desetinou té síly, co

mám teď (nic moc), to byl výkon z říše snů. Vydřený. Jak by řekl Piala – chodila jsem do té cesty jako do houslí. Teď už bych to asi nezvládla. Lákadlo spousty nových cest v neznámých oblastech je příliš silné. S Tabou se opakoval příběh z Reve, na podzim jsem se snažila marně. Přitom jsem lezla úplně lehce – ale padala jsem pořád v jednom místě. Blok byl asi v hlavě. Na jaře jsem se super odreagovala při stavbě Michelovy nové kuchyně a hned to šlo s chladnou

hlavou lépe. Nachozená první část cesty se mi potom hodila při přelezu mého prvního 8b – Tabou Zizi.“ „Abregenieff (8b)“ „Nebyl zlomový ani tak svou obtížností, byla to ale zatím poslední cesta, na kterou jsem cíleně trénovala. Protože jako tradičně – podzim nestál za nic – nejdřív jsem si sice docela zvedla sebevědomí (to asi každý) – nakrokujete to napoprvé, první pokus je na dva od13

Ó baby, baby Abregenieff (8b)

sedy, další na jeden…a potom to lezete podvacáté a nechápete, proč z těch stisků nad pátou pořád padáte… Nakonec cesta zatekla a já jela domů s prázdnou. Ale obrovsky motivovaná do zimního tréninku. Na jaře jsem se v Brežněvovi prošla. Začala jsem se na těžké cesty dívat jinak – už jsem z těch čísel neměla takový strach, bariéra osmého stupně se prolomila. Jak říká Cathy – ve srovnání s 8b je 8a+ „rando“ – procházka. 8a jsem začala lézt lehce, rychle a hlavně kdekoli. Myslím, že to bylo dílem i tím, že jsme už nelezli hlavně v Buoux

Závody „Kdo je nevyzkoušel? Ze začátku mě hodně bavily – byl to další cíl, důvod trénovat, zlepšovat se… Stále častěji jsem pak ale stála před volbou – strávit víkend na skalách nebo na závodech? Vyjet na měsíc do Francie nebo trénovat na závody? A skály jasně vyhrály. Velkou roli hrál určitě i fakt, že v době, kdy jsem závodila, jsem na tom byla výkonnostně mizerně a bojovat na svěťácích o semifinále mě neuspokojovalo. K závodům neodmyslitelně patří sponzoring. Českým sponzorům lezení na skalách nestačí, a pokud je člověk ženská, a ještě k tomu ze severní Moravy… Na druhou stranu je ale pravda, že do materiálu jsem moc investovat nemusela – to abych nikomu nekřivdila. Naštěstí mám Romana a rodiče. Ke sponzoringu se úzce váže i další téma – chlapi. Každý, kdo měl nebo má to štěstí, že sdílí svou vášeň s životním partnerem, mi dá za pravdu, že je to jedna z nejkrásnějších věcí, které mohou člověka v životě potkat. Jsem moc ráda, že to štěstí mám… Bez toho by pro mě lezení nemohlo být tím, čím je. Dalším mužem, který výrazně ovlivnil a ovlivňuje můj lezecký život, je úplný nelezec – Michel. Tím, že nám na velkou část roku poskytuje azyl ve svém domě, nám dává jedinečnou možnost žít, trochu pracovat a hlavně hodně lézt v zemi sportovnímu lezení zaslíbené – jižní Francii.“

– tam respekt pořád přetrvává – cesty jsou tam nějak jinak těžké. Posledním „přelomem“ byl asi jarní výjezd v roce 2004 – vylezla jsem 5 cest za 8a+, všechno takové Legerské legendy, hrozně jsem si to užívala, tohle už zdaleka nebyl celý zájezd věnovaný jedné těžké cestě. Psychicky je to ale daleko jednodušší. Teď už se mi nechce sázet všechno na jednu kartu, která nakonec třeba nepadne. Mlsat smetanu rychlých přelezů je fajn. S takovým přístupem se ale laťka obtížnosti posouvá těžce. Takže čekám na další „přelom“.“ SP

14

měly jméno a historii. Někdy ale musím bojovat s příliš velkým respektem. Abych se namotivovala, začala jsem si počítat cesty za 8 (francouzské stupnice) jako jeden náš kamarád. Rozdíl mezi námi je, že on jich má přelezených už přes 1.000 a já ani ne 50. Ale není to jen o číslech a posouvání osobního maxima, moc mě baví lézt různé cesty na všech typech skály, všech délek.“

J’irai cracher sur vos tombes

Budoucnost „Je logické, že čím je člověk starší, tím o ní více přemýšlí (takže to jsem asi ještě úplně mladá). Lezecky je to jasné – polezu, dokud bude čím a po čem. Dosud se můj život přizpůsobuje lezení, určitě ale přijde doba, kdy bude třeba přizpůsobit lezení životu.“ Jak to šlo…

Jižní Francie „A tím zase lezení přestává být sportem – teď už je to opravdu životní styl. Posledních pět let dělíme svůj život na dvě poloviny. V česku máme rodiny, jejich domácí zvířata, pár přátel, tam zase francouzštinu, super skály a spoustu známých totálně postižených lezením. Zatím si nedovedu představit, že bychom se toho museli vzdát.“ Cesty „Nejraději mám ty, na které jsem se pár let musela jen mlsně dívat. Takové ty mýty, o kterých si říkáte „to chci jednou vylézt“. Snažím se lézt známé cesty ve známých oblastech, chci, aby

1. „cesta“ 1. 7c+

1997 1998

1. 8a 1. 8a+ 1. 8b 1. 8a flash

1999 2000 2001 2006

Hrana 1624 (9/9+) J’irai cracher sur vos tombes Reve de Papillon Tabou Tabou Zizi Planete Groove

Přelezy, kterých si považuju: Chouca (8a+), Abregenieff (8b), Le Placard (8a+/b), La Reserve (8b), Benediction (8a+), Legitime demence (8a+), Les epinards aux violettes (8a+) , Couleur du vent (8a), Monnaie de singe (8a) zpracoval a foto

P. Piechowicz

Míša a Roman, St. Leger

Míša a Roman, St. Leger

15

Golden Eagle

29.

ledna jsme Švýcar Stephan Siegrist a já přešli z Campo Bridwell do Campo de los Polacos, přímo pod západní stěnou Aguja Desmochada. Další ráno jsme vyrazili kolem šesté ráno. Před vlastním lezením nás čekaly plotny přímo pod majestátním Jihozápadním pilířem Aguja Desmochada. Tato žulová věž se stometrovým vrcholovým hřebenem, který vypadá tak dokonale, jako by jej

někdo odřízl nožem, byla poprvé vylezena Jimem Bridwellem. Naše nová cesta „Golden Eagle“ sleduje více či méně markantní linii v Jihozápadním pilíři. Spodní, položenou, pasáž jsme lezli mírně zleva, střední část cesty sleduje systém spár v pravé straně pilíře. Pouhé dvě délky nad místem, které jsme pojmenovali „Eagle’s Nest“ – vrcholek věže skýtající dobrý

bivak – se lezení zjednoduší a cesta sleduje přímo hranu pilíře. Asi v 9.00 jsme začali se skutečným lezením. Ještě téhož dne jsme dolezli na konec příkré, centrální části stěny. Zafixovali jsme naše dvě lana a slanili do „Eagle’s Nest“. Po nádherném a nechráněném bivaku jsme znovu s prvním sluncem vyrazili. Bez ohledu na chladné a větrné počasí jsme byli v 11.00 na

Desmochada

Panorama Fitz Roy

16

Jihozápadní pilíř, „Golden Eagle“ (Patagonie)

Golden Eagle

vrcholu. Sestupovali jsme „Americkou cestou“, která má štandy. V šest hodin večer jsme byli zpět v Campo de los Polacos. Další ráno už jsme snášeli všechen materiál zpět do Campo Bridwell. Prvovýstup „Golden Eagle“ jsme udělali bez předchozího zkoumání cesty či jakýchkoliv jiných příprav – alpský styl z Campo Bridwell do Campo Bridwell. Bivak

Kvůli sněžení ve dnech před výstupem byly spáry v prvních třech délkách centrální části stěny plné sněhu, což znesnadňovalo lezení. Z toho důvodu jsme v první z těchto délek přelezli dvě krátké pasáže technicky. V dobrých podmínkách by tato místa měla jít přelézt bez problémů volně, v obtížnosti nepřevyšující 5.11. Zbytek cesty jsme vylezli volně, ačkoliv jsme museli s ohledem na špatné počasí v některých délkách odpočívat. Centrální část stěny nabízí převážně kolmé lezení ve spárách na ruku či pěst. Žula je typicky hrubá a tak doporučujeme „otejpování“ rukou. Zbytek cesty představuje rozmanité lezení v položených plotnách. Pro opakování cesty doporučujeme camaloty 0-4, středové velikosti dvakrát, plus plnou sadu stoperů. I když to není absolutně nezbytné, mohla by se hodit menší sada skob. Krom jedné skoby v deváté délce a stopera na štandu v délce následující jsme v pětadvacetidélkové cestě nenechali žádný jiný materiál. text foto

Alex Huber archiv autora

17

18

Sedíme na chatě Grüscher Alp a popíjíme studené pivo. Alex, Flo a já. Plni obav se díváme na konečky našich prstů. Jsou hladké jako zadek novorozeněte – ovšem vybroušený pískovou bruskou. Byl to perfektní lezecký den v Rätikonu. Ale byl opravdu hrubý pro kůži našich prstů. Flo a já jsme se chytali drsných chytů ve starém projektu vlevo od slavné cesty „Silbergeier“. Před více jak deseti lety cestu vynýtoval Rochus Mathis spolu se svým bratrem. Ale od té doby se nikomu nepodařil RP přelez. Lezení v Rätikonu tě naučí hodně o pohybech na skále. Ačkoliv je v okolí Salzburgu několik lezeckých oblastí vyžadujících vaši techniku, kroky jsou často nepříjemné a člověk působí neohrabaně. Rätikon je znám pro své dlouhé odlezy, což platí i pro tuto cestu. I když se přímo nedíváš smrti do tváře, musíš lézt obezřetně, abys sebou velkolepě „nešlehnul“. Zvláště když nechceš pokoušet nervy jističe pádem přímo do štandu. Ale když už si kroky jednou vy-

Antihydral

volně

zkoušíš, vše se změní. Už nemusíš držet ostré hrany takovou silou, pohyby se stanou plynulejší a tobě už nevadí, že nemáš nýt přímo u břicha. Zvláštní pochoutku potom představuje poslední délka. Dvoumetrový převis s až neuvěřitelně dobrými chyty. Ovšem matka příroda je otočila všechny naopak, tak, aby měla jistotu, že místo rozhodně nebude lehčí než 8a+. Po přelezení dlouhé a těžké cesty „Akkazia“ vypadala Koniho kůže na rukou hůře jak má, ale po skvělé večeři a několika lahvích vína mi nedalo moc práce přemluvit jej, aby šel se mnou druhý den do mého projektu…

Se stále bolavýma rukama mi na ostré skále předvedl, jak excelentní práci umí v technických cestách lezci z „Vorarlberska“. A tak se mi nakonec velkou převahou podařil první RP přelez cesty „Antihydral“. Obtížnost: 7c, 8b, 7b+, 7c, 7b, 8a+. text

H. Berger

foto

Hermann Erber

19

Cesta na juh Následující text je takovým malým „lingvistickým oříškem.“ Totiž takhle. Kdysi dávno mě v redakci sháněl jakýsi šlachovitý mladík s kusem papíru v ruce. Prý to psal rovnou cestou z lezení. V autě na koleně. Po čase jsme se setkali, to už přinesl několik článků a pěkných fotek hezky „zdigitalizovaných“. Stano je mužem vskutku charizmatickým, přesto jsem pojal podezření, že článek není v úplně spisovné slovenštině. I oslovil jsem jednu „rodilou mluvčí“, aby vše radši prošla. Vrátil se nám poupravovaný článek s několika nádhernými dovětky, z nichž jeden stojí za to ocitovat: „Toto nie je slovensky, ale neviem ako to opraviť, lebo nerozumiem, čo tým chcel autor povedať.“ Dobré příběhy lze číst v několika rovinách. Věříme, že si tak jako my řeknete, že je dobře, že se s námi Stano o ten svůj podělil. T.R.

Inovať na stromoch otvorí nám oči a silný mrazivý vietor varuje nás pred krutou zimou.“ Na čo čakáte, kým primrznete k zemi? Pravdu má! Čo, vidina peňazí a zbytočných vecí spútali nás navždy?“ Mrazivá myšlienka, utkvela mi v pamäti. Ja rýchlo zahodím lopatu, kosák a kladivo a dosť bolo otročiny. Primrznuté mokré laná zvesme dole a poďme. Len tak-tak unikli sme skaze. SARDÍNIA: Prší, leje a to slnko, kur..., kde je? Domus novas je jaskyňa, kde sa dá liezť aj keď prší. Po týždni ani jaskyňa nepomôže, ale my vydržíme. Masua je opustená dedina pri mori, iba starý lom ukazuje, čo robili ľudia v minulosti. Mucha, nadšenec mora, vezme kajak a ide na prieskum. Žltá bodka stráca sa v rozbúrenom mori. O pár hodín vysmiaty Mucha prichádza a vraví: „To pôjde, neboj, to zvládneme v pohode, Stano.“ PAN DI ZUCHERO: Ostrov, skôr stometrový šuter v mori. Na pohodu čakáme ďalší týždeň. Mám strach, keď vidím tie obrovské vlny. Mucha znovu neodolal: No, chudák ocitol sa v tiesni. Tá pračka ho rozomlela na kašu. Stratil aj okuliare, bez ktorých nevidí ani vlastného vtáka. Našťastie má záložné. Dávame (si) ultimátum na počasie, pretože inak padáme zo Sardínie. Pravda, deň sa našiel a my zdolávame Pan di Zuchero. A ešte stokrát, nás vytopiť musí a my ako divé husi, letíme do… MARSEILE (Kalánky): Dva týždne slnečného lezenia. V noci mráz, veď je december. Dlho sme museli prehovárať dve Rusky, aby nám požičali tie ich baranice. Až poslednú noc pred odchodom Mucha uchmatol jednu baranicu. A čo Ruska? Od žiaľu orechy dodnes lúska. Veru, bohatier Ivan to má ďaleko a my tiež radšej ideme na juh, aby nás Mrázik nechytil. Asi bol na nás dosť nasraný keď aj vo Valencii neskôr snežilo. V španielskej oblasti Buňol, kde bol správca Danielko, sa zdržiavame iba chvíľu. Počujem štekot; asi to bol vietor v kaňone, pretože svorka vlkov, ktorá tu predtým žila, tu už nie je. Squot sa skončil a s ním odišli aj osadníci. V Alicante musíme zavítať na hrad Galiny-Maliny, kde temnej strane vládne upír. Do rúk zobral meč a vzal život princeznej Paule. Rytieri sa chceli pomstiť, ale upír bol dobrý a svoj mečík ovládal bravúrne. Mečovali sa tak dlho, až to vládcu temnôt prestalo baviť a vraví: „Zapichnite ma,

20

21

svine!“ A od tých čias duch upíra behá a lezie po okolitých skalách, a kto nelezie lepšie ako on, toho prelezie a vysaje. Ach to Španielsko, rozprávková krajina plná škriatkov a víl. Polopúšť plná oáz, usmiaty ľudia si pripekajú hlavy na slnku a tvária sa, že niečo robia. Inak fiesty a maňana je vždy, čiže, načo sa ponáhlať. TRANQUILO, tu si treba dávať pozor! Vládne tu hlúposť a keď ste na dne, doje… vás snadne. Fízli, úradníci, doktori? To sú také potvory. Slnko nechalo následky aj na nich. A ich deti? Je ich ako smetí. Po väčšine žerú ako sviňe. Ich válovčeky nezývajú prázdnotou. To čo ostane pozberajú skalní škriatkovia, alebo iná háveď nadprirodzených bytostí. EL CHORRO: Zas sa všetci zbiehajú do asi jediného miesta v Španielsku, kde sa dá prežiť zima. Chvátiči prišli povyliezať svoje vysnené 6áčka, 7áčka, 8áčka a... tí, čo to nestihli, drtia na preglejkách a čakajú na „mistrovské jaro“. To Mráz im nedovolí, aby zdrhli. Chce to domček na kolesách. Furgonety to sú naše hračky, večer z refa a ráno na sračky. Recyklačka to je výchyt veľký. „Tak už poďme, hlad mám...“ Potrebujem veľa sily, Ilja do jaskyne drevo píli. Dve strany na seba sa dívajú, ešťe o dvanástej v spacáku zívajú. Raz je teplo a raz zima, na všetkých prišla akási rýma. Slnečný kolotoč sa točí! Bežme rýchlo, lebo rok je tu ako jeden týždeň. SALAŠ: Presne urobíme salaš a spomalíme kolotoč. Najprv si dáme bryndzové halušky na posilnenie duše. Je to viacdĺžková cesta robená od spodu, ktorá rozpútala nadšenie, ale aj drinu a trvala dva mesiace. Palco, Hugo, Miro a veľa Čechov a Slovákov pomáhalo stavať sektor ESPERANZA PARA SALAŠ. Je tu asi 15 ciest, aj viacdĺžkových, od 6a po 7c+. Vzdušné línie dlhé 40-50 m, ako napr. Fujara, Frndžalica, Valaška. Kamene lietali až na parkáč, ale našťastie sme nikoho nezabili. Dúfam, že tento sektor nepadne za obeť zmr...m, ktorí premenúvajú cesty, sektory, nazývajú sa autormi ciest, ktoré vôbec nerobili. Smery zakresľujú úplne na HOVNO. Myslia si, že všetko je ich. Robia bordel a keď sa niekto snaží urobiť niečo, z čoho môžu mať osoh aj oni, pošlú naňho fízlov. Všetci taký nie sú, ale nie je ťažké nájsť idiota, ktorý vám zo žiarlivosti znepríjemní pohodu pod palmami. Musím poďakovať 22

vedať). S Mírom Machom sme odistili v makine cestu ČESKOSLOVENSKO. Ďalej sektor Nubes: tiež premenované cesty.

aj ľuďom, bez ktorých by nové cesty vôbec nevznikli. Na Salaš sa použilo asi 250 istení, ktoré sprostredkoval CLIMBING SHOP EL CHORRO, ďalej to bola vŕtačka a všetok potrebný matroš na odisťovanie. Rudov sektor: Za arabe, keď je výpek pekné lezenie, tiež spravil niektoré druhé dĺžky v Poeme (úplne nezmyselná veta, ale už som to vzdala a nebudem nad tým bádať, čo tým chcel autor po-

MAROKO: Tento rok to bola jedna expedícia za druhou, čo išla do Maroka. Lezenie v Todre je skôr relax. Hlavnou náplňou sú marocké špeciality, zhlboka vdýchnuť Afriku. Pudy nás ťahajú ďalej, cesta sa stáva základným zmyslom. „Koľko Alhanini mám kúpiť? 6,7,8, možno aj viac! Vieš čo, zober každému krabicu, 30 ks zvládne každý,“ a auto zmizlo, zahalené vo vlastnom dyme od fajky. SPONZORI: Luděk, dík za sedák, Rajčo Sport 2000, Macko uško, Maricon Javier Fuente de el Chorro, Hasan Todra (marocký riťomil č.1), kto chce radu, odporúčam, ojede vás ani sa nenazdáte. text a foto

Stano Fakla HK BANIK PRIEVIDZA

Lezcův slovník poučný

5

2. Sportovní (i méně sportovní) hodnota způsobu přelezu, tabulka potíží Volné lezení, skalkaření: týká se výhradně lezení po skále, tenhle „frí klajmbink“. Pozor, neplést s „knajpinkem“! Ovšem o tom, že „16 piv za večer je taky výkon“, nelze pochybovat. „Great way of climbing Think Pink was born in Yosemite National Park to relax your mind and understand nature.“ To je, co?! Nechte si to přeložit od někoho zasvěceného a vezměte si příklad. Jestliže za oceánem to byly Yosemity (kdepak, Tahquiz Rock), tak v Evropě zase pískovce kolem Labe, kde se začalo blbnout s důrazem na „volnost“ lezení. Společně s pronikáním soutěživosti do „našeho“ sportu začaly vznikat různé stupnice obtížnosti, navzájem se odlišující, a později se definovaly i různé styly překonání dané cesty, případně délky. Při volném lezení slouží jisticí pomůcky pouze pro jištění, nikoliv na postup! OS: leckdo by za přelez určité cesty v tomhle stylu platil zlatem, což ale pochopitelně nejde.

Dejme tomu, že někam přijedete a najednou vás praští do očí fantastická linie a budete si chtít zapsat její název do deníčku na internet. V průvodci najdete i obtížnost a to vás utvrdí, že by „to“ mohlo jít. Tedy nastoupíte a postupně řešíte hádanku chytů i nechytů. Několikrát ustřelí noha, tam se zase zamotáte rukama, ale pokaždé to nějak uválíte. Nakonec, s rukama Josefa z paluby, zapnete slaňák. Chvíli tomu člověk nevěří, ale tohle je OS. Tedy výstup na první pokus vlastní silou po skále, kdy veškeré vědomosti o cestě získám z průvodce nebo pohledem ze země. Pokud v cestě před OS pokusem někoho náhodou uvidíte, půjde již o něco jiného. Flash: kromě toho, že se podíváte, jak se „to“ leze, můžete si nechat poradit, kdeže je scho-

vaný chyt. Dejte ovšem pozor na takové poradce, kteří si pletou, kde je vpravo a kde vlevo, to je pak rada zadarmo drahá. Jestliže součástí OS je i rozvěšování expresek, tak flash to, že už rozvěšený jsou, toleruje. V případě zálusku třeba na „Action direct“ je dobré do zblbnutí sledovat video s Ikerem Pouem a poté (také do zblbnutí) trénovat skoky z – do jednoprstových dírek, případně si celý problém postavit na stěně doma na zahradě. RP: (už nás trápí 30 let!) tahle zkratka znamená buďto „rot punkt“ nebo „red point“, záleží, co vám zní lépe, ale něco vám povím. Jakmile se ráno vzbudíte a vyčistíte si zuby, případně ze sklenice vyndáte umělý „klapáky“, postavte se do pozoru a dívejte se do zrcadla. Teď třikrát zařvěte s důraznou výslovností „rot punkt“. V pořádku? Nyní se uvolněte a řekněte potichu „red point“. Rozdíl myslím dostatečně výmluvný, než aby někdo pochyboval. Je tedy nad slunce jasné, že „erpé“ vzniklo u našich západních sousedů a ne na nějakém ostrově, kde auta jezdí po špatné straně, o Americe ani nemluvě. S těmi červenými puntíky začal Kurt Albert, nejspíš proto (po přelezu dané cesty tímto stylem), že do vápence mu nešlo dobře vydlabat třeba „KA“. Právě třeba svůj monogram nebo název oddílu měli ve zvyku vyrývat do pískovcových věží tehdejší prvovýstupci. Je to příjemné, když na nějakou takovou vzpomínku narazíte, ale dnes se to už nedělá. To bylo jenom takové ohlédnutí se do minulosti, nyní pojďme k věci. Tedy o co vlastně při RP jde? Přelezení cesty bez pádu či odsednutí si na více než první pokus (to je OS nebo flash), přičemž expresky si musíte během přelezu nacvakat sami. To, že se při přelezu nechytáme jištění, je snad jasné, a když jo, tak je třeba dávat pozor, aby to nikdo (ani vy) neviděl. V případě neúspěšného pokusu je třeba expresky vysbírat a zkusit to znovu nebo rovnou jít něco lehčího. K té Americe jen tolik. Myšlenka RP vznikla nezávisle na Evropě i tady, jde o to, kde dřív. V čem je rozdíl, tak to je definice, neb „americké RP“ klade důraz i na zakládání vklíněnců, friendů, případně zatloukání skob jako součásti stylu. Není to náhoda, neboť zdejší skalní terény jsou tak nějak lépe „stavěné“ na zakládání. PP: v podstatě jde o styl RP, ale s tím rozdílem, že v případě neúspěchu zůstanou expresky viset v cestě a to mnohdy docela pomůže. V některých cestách (především těžkých) bývají často osazeny expresky stabilně, což sice znemožní RP, ovšem myslím, že to nikomu ze zainteresovaných nějak výrazně nevadí. Oba tyto styly (RP, PP) mají společné to, že se „podaří“ na několikátý pokus. Je tedy rozdíl, pokud v cestě na OS spadnu, stáhnu lano a poté vylezu na PP, než když cestu zkouším 5x denně, 4 dny v týdnu a třeba celý měsíc. Poté si ale dotyčný může zapsat své opravdové maximum, jemuž dal opravdu hodně nebo – v případě neúspěchu – mohou kuloáry probíhat zvěsti, že dotyčná osoba lítá po lese, řve a vůbec, že je to s ním špatenka. text kresby

Vilém Pavelka Lenka Petrášková

23

s

o

u

t

ě

ž

výstupy s tilakem

Kajo a Pajo na

GRANDES JORASSES

Les fleurs du mal, Vilis

Les fleurs du mal, Martin

24

Severná stena Grandes Jorasses je jednoznačne jedna z najznámejších stien v Alpách. Knihy od R. Desmaisona, R. Kuchaře, W. Bonattiho a niekoľko článkov v Montane a Jamesáku ma presvedčilo, že táto stena je magická a prelomová pre všetkých, ktorý tam pôsobili. Legendárne výstupy svetových horolezcov jej dávajú ten najvyšší punc. Keď som minulý rok začal s lezením v horách, s Pajom sme si vybrali neskutočne krásnu líniu na Petit Jorasses od Michela Piolu s názvom Anouk. Na štandoch som iba čumel na severnú stenu Grandes Jorasses. Celý čas som ju mal ako na dlani. Dohodli sme sa, že potrénujeme, pripravíme sa a na budúci rok sa na Glacier de Leschaux vrátime a skúsime legendárny Walkerov Pilier na Grandes Jorasses. 23. 7. schádzame po rebríkoch na Mer de Glace a po troch hodinách sme na chate Leschaux. Grandes Jorasses máme pred sebou v plnej kráse

a v dobrých podmienkach. Pred odchodom som mal malú dušičku a veľký rešpekt, príchodom na chatu sa to všetko mení na nervozitu a mega rešpekt. Na chate je plno, Poliaci a Škóti majú ten istý cieľ... Vstávame o polnoci 24. 7., balíme veci, varíme a fičíme pod stenu. Ideme na ľahko, bez spacákov. Po 3,5 hod sme pod stenou. Variantu cez snehovú policu s traverzom doľava Pajo jednoznačne zamieta kvôli nebezpečným serakom. Začíname liezť od úpätia steny a čaká nás plných 1.200 m prevýšenia až na vrchol Pointe Walkera. Prvé dĺžky lezieme s čelovkami, nervozita opadá a postupne si užívame lezenie ako z veľkej knihy. Obiehame škótsky a japonský team, spoločnosť nám robia Poliaci. Prvý deň postupne preliezame všetky známe úseky: Rebuffatova špára, 75m zárez, čierne platne, parádny pilier... Bivakujeme pod červeným komínom na malej poličke, varíme, užívame si každú sekundu. Je to môj prvý bivak Guy-Anne, I’insolite, Vilis

Walker,75m zářez, Martin

v stene, Pajov prvý v Alpách. Večer prichádzajú mraky, začínam trochu stresovať, že zmokneme ako kurence. Pajo je v pohode, tvrdí, že noc bude jasná. Tak sme sa stavili o čapované pivo v Chamonix. Zmoknuté kurence alebo pohoda??? Noc je jasná a plná hviezd, Pajo má beera.... Na druhý deň nás čaká asi najznámejšia časť celej steny: Červený komín. Pajo ťahá prvé dve dĺžky v tom najväčšom humuse, aký som kedy zažil pri lezení. Tenká asi 1-2cm glazúra nám naháňa strach. Pajo neskutočne zabojoval, klobúk dole! Tretiu šťavnatú dĺžku ťahám ja, ale musím háknuť veľmi nepríjemný a morálový flek

Walker, traverz nad komínom, Martin

s tenkou glazúrou. Na takéto lezenie ešte musím trochu dospieť... Ale všetko dobre dopadlo, traverzujeme šedú vežu a po pilieri mierime na vrchol. Na vrchole Pointe Walkera (4.208 m n. m.) sme o 12:00 hod. za slnečného počasia. Máme za sebou 35 dĺžok a 18 hodín lezenia. Na vrchole zažívame len polovičnú eufóriu, zostup je kapitola sama o sebe. Čaká nás zostup do Talianska cez Pointe Whymper (4.184 m n. m.). Pri zostupe chytáme dve mega alpské búrky. Pajo je v pohode, ja mám stále taký divný pocit, že ma niečo trafí. Nakoniec všetko dobre dopadlo, po 8 hodinách sme v civilizácii. Chytáme dva stopy a o 22:00 hod. sme v Chamonix. Naše dobrodružstvo sa končí. Zničení, unavení, ale vysmiati si podávame ruky s pocitmi, aké ťažko opísať na papier.... Nasledujúce dni oddychujeme v Chamonix. Ako odmenu za Jorasses si vyberáme dve línie od Michela Piolu pri chate Envers a spokojní fičíme domov so splneným veľkým alpským snom. text

Viliam „Kajo“ Šujan

foto

archiv Paja a Kaja

Vyliezli: Martin Pajo Blaško, 26, HK James Trenčín, Pro Šport Team Viliam Kajo Šujan, 27, HK James Trenčín, Pro Šport Team Vylezené: Eperon Walker (Walkerov Pilier) na Grandes Jorasses, TD+, 7 A0, 1.200m Aguilles de Chamonix, Nantillons, Guy-Anne, I’insolite, TD+, 6a+, 370 m Aguilles de Chamonix, Nantillons, Les fleurs du mal, ED-, 6b, 450 m 25

Matterhorn

Vybrali jsme si úmyslně polovinu září, a to ze dvou důvodů: bude už po sezóně, čili normálka přes Hörnli Hütte a Solvay Hütte nebude tolik ucpaná a nebude ještě taková zima (chybná úvaha!). Vyjíždíme pozdě odpoledne, po cestě dobíráme kámoše do celkového počtu pěti kluků, dokupujeme poslední potraviny a dvě plata piva s nadějí, že budou na oslavu, nikoliv na žal.

26

Kolem poledne přijíždíme do Täsche, kde přebalujeme výstroj a výzbroj, cpeme do sebe teplý guláš, jejž nám doma navařil kamarád a vláčkem se přesunujeme do Zermattu, krásného to města plného starých tradičních dřevěnic s kamennými střechami a pochopitelně s alpským centrem, kde zjišťujeme počasí na následující tři dny. Má být krásně, ale fouká silný severní vítr, je chladno a napadl čerstvý sníh. Paní nám ještě sděluje, že kvůli mrazu a sněhu je chata Hörnli už zavřená. Stejně chceme u chaty jen stanovat, tudíž v podvečer vyrážíme vstříc Matterhornu, který je ze dvou třetin v mracích, což nás všechny mrzí, ale i přesto si v hlavě domýšlím obrysy toho impozantního zubu, který jsem už nespočetněkrát viděl na fotografiích a nejednou četl popis výstupu. Ten večer jsme ještě urazili cca 750 výškových metrů a utábořili se poblíž horní stanice lanovky, odkud je na NĚJ výhled. Budíme se do modrého rána, na trávě je jinovatka a náš cíl poutá pozornost v zářivém ranním slunci – paráda! Máme spoustu času, a tak si ty okamžiky vychutnáváme vydatnou snídaní a vyhříváním se na sluníčku se zraky upřenými k bodu s velkým B (v očích otazníky s velkým O). V poledne se na severu začínají tvořit mračna, postupují směrem k vrcholu, kde se kumulují a nad Schwarzsee už nechutně fouká, začíná sněžit a na celou východní stěnu se usadil těžký kumulonimbus, který si evidentně řekl, že nám ukáže, zač je toho mrak. V tomto počasí nemáme šanci postavit stany, hodnotíme situaci, přičemž uvažujeme nad variantou výstupu na Breithorn, což je krásná ledovcová túra. Nakonec se přece jen rozhodujeme pro „Maťas“ – máme dost času, který můžeme využít k čekání na lepší počasí a navíc výstup na Breithorn v čerstvém sněhu (a nebylo ho málo) by mohl být nebezpečný kvůli skrytým trhlinám. Pokračujeme dál a na začátku hřebínku pod Hörnli (3.260 m n. m.), hned u prvních fixních lan se objevuje sníh, a co je ještě horší – led. Odpoledne přicházíme na chatu, kde nás čeká krásné zjištění, že dnes ráno zavřeli turistickou část a z toho důvodu je otevřená zimní sekce, kde je kuchyňka s plynovým vařičem a 15 paland včetně dek. Bylo jasné, kde spíme. Bylo tam 5 Poláků, kteří kvůli větru vzdali dnešní výstup, ale zítra to zkusí alespoň na Solvayku (4.003 m n. m.). Vaříme si večeři, připravujeme vše potřebné na zítřek a brzy jdeme spát. Budíček jsme si dali až na 5:00, protože na cestě není tolik lidí jako v létě, čili by-

Monte Rosa

Nad Solveykou

chom měli postupovat relativně rychle. Celou noc vítr tak burácel, že jsem ani pořádně nespal a ráno, když nastal čas vstávání, leželi jsme všichni s vědomím, že kdybychom vyšli, vítr by nás smetl z hřebene jako pírko. Jen Matěj se šel podívat ven, načež nám všem potvrdil naši domněnku. Poláci v 9:00 odešli na Solvayku a my jsme se v průběhu dne šli podívat na nástup, přičemž jsme zmonitorovali cca 150 – 200 výškových m a vrátili se zpět, kde jsme celý den jen fotili, hráli karty, jedli a pili litry čaje. Odpoledne přišli nějací Španělé a Bosňané (kteří po odpočinku pokračovali rovněž na Solvayku), Kanaďan a další dvojice Španělů, kteří zůstali na noc. Někdy kolem poledne donesli dva horští vůdci plynové bomby a když jsem se jich zeptal na počasí a momentální podmínky na výstupové trase, jeden z nich nám sdělil, že vítr má trvat a pokud perfektně neznáme cestu, je to v tomto počasí extrémně náročná túra, neboť chyty a stupy jsou pokryty ledem, na cestě je čerstvě padlý sníh a když člověk uhne z cesty, vystavuje se nebezpe-

čí zřícení, protože skalní bloky a kameny jsou mimo stezku hodně uvolněné. Sami musí dolů po svých, jelikož vrtulník v tak silném větru nevzlétne. Vítr naštěstí v noci polevil, a tak v 6:30 ráno přece jen vyrážíme, což je trošku později, než jsme plánovali. Jde to bezvadně, moc cestou nebloudíme a bez jištění a vzájemného navázání dorážíme přesně v 10:15 na Solvayku, kde se potkáváme se všemi, kteří tu včera vyšli. Po 15 min. odpočinku pokračujeme, přičemž vyráží i všichni ostatní (nechápeme, proč až v tuto dobu). Poláci, z nichž mám pocit, že se jistí i při výšlapu na Sněžku, a rovněž i Španělé, ucpávají cestu přes horní Moseley plotnu, což nás notně zdržuje a 270 výškových metrů pod vrcholem se tři z nás rozhodují vrátit zpět, protože návrat za světla z hlediska času je ohrožen. Já s Radimem tvrdošíjně pokračujeme s tím, že případně přebivakujeme na Solvayce pod nějakou dekou. Vzdávají to i Bosňané, někteří Španělé, Kanaďan a všichni Poláci, čímž se uvolňuje cesta k vrcholu a my poté, co se ještě poslední dvě délky jistíme, do-

cházíme k fixům, které vedou téměř až k cíli. Ve 14:30 stojíme na švýcarském vrcholu (4.478 m), fotíme na všechny strany a vzápětí se vracíme. Dolů to jde mnohem pomaleji a na Solvayce jsme až v 18:15. Nakonec se rozhodujeme jít až na Hörnli, protože se nám nechce mačkat mezi asi dvaceti lidmi, bez spacáků mrznout někde v koutě a do setmění přece zbývá ještě dost času. Když se pomalu šeří, vytahujeme čelovky a vzápětí nás tma pohlcuje úplně, přičemž ihned klesá teplota pod bod mrazu. Okamžitě ztrácíme orientaci, hledáme nějaký slaňák, stopy ve sněhu, škrábance po mačkách, ale nikde nic a terén je stále exponovanější. Když se měsíc vyhoupne trochu výš, poznáváme jasné obrysy skalních věží a linií sbíhajících se k vrcholu. Zjišťujeme, že jsme nechtíc sešli do východní stěny, kterou rozhodně nemůžeme dávat do souvislosti se slovem kompaktní. Mokré nohy začínají mrznout, zvedá se vítr, přes východní stěnu se opět začínají honit mračna, a když k tomu připočteme hlad, žízeň a fakt, že jsme v obtížném skalním stupni zcela mimo trasu, naše psychika nám připomíná sestavu karty – domeček. Musíme přehodnotit situaci! Zkusíme traverz vlevo a pokud nenajdeme stopy výstupové normálky nebo nějaký rovnější plácek pro bivak, voláme vrtulník. Radim jde první, já jdu o něco výš a cítím, že nemám žádnou jistotu ve stupech ani chytech, poněvadž máloco není volné a světlo z čelovek a měsíce na skály vrhá stín, který zkresluje odhad došlápnutí a jeho úhel. Naštěstí nacházíme starou smyčku a támhle mužík a kousek dál nám zřetelné stopy ve sněhu rapidně zvedají náladu a pocit sebevědomí, že sice pomalu, ale nějak dojdeme. Po cestě se ještě několikrát ztrácíme, slaňujeme mimo trasu a vůbec ještě párkrát kufrujeme, než se nakonec ve 3:45 ráno dostáváme na Hörnli. Dopoledne scházíme do Zermattu, u Schwarzsee děláme poslední společné foto s „kopcem“ v pozadí a už se nemůžeme dočkat sprchy, dobrého žvance a oslavy v blízkém kempu (jak jinak). O tečku za celým týdnem se postarali Mirek s Pavlem, kteří se následující den vrátili zpět a nakonec se za 3 dny úspěšně vrátili z vrcholu Maťasu. Já s Radimem a Matějem jsme si ještě vylezli krásnou vzdušnou feratkou na Jegihorn (3.206 m), ale to už je jiná kapitola. text a foto

Aleš Sokol

27

s

o

u

t

ě

ž

výstupy s tilakem

Liparské ostrovy aneb Lézt se dá i na sopky Název Stromboli málo komu něco řekne. Co se pod ním skrývá? Na severu od Sicílie v Tyrhénském moři se nacházejí Liparské ostrovy, které se někdy nazývají i Eolské ostrovy podle řeckého boha větru Aeolose. Ostrovy jsou vulkanického původu, vznikly zhruba před 100 000 lety. Stromboli je jeden z nejatraktivnějších ostrovů. Je tvořen kuželem tyčícím se 926 metrů nad mořem. A co je hlavní, jedná se o jednu z nejčinnějších sopek na světě - je velmi aktivní, má několik erupcí do hodiny. Tato skutečnost mi měla naplnit jeden z mých dosud nesplněných snů. Vidět toto překrásné divadlo na vlastní oči. Ze Sicílie z města Milazzo jsem se přepravil trajektem přímo do přístavu na Stromboli. Již z dálky bylo vidět, jak si sopka pokuřuje. Pláže v okolí přístavu jsou písčité a zcela černé od vulkanické činnosti. Na ostrově jsou dvě malá městečka. Jedno na východě a jedno na západě ostrova. Prošel jsem městečkem na širokou černou pláž, která je nedaleko splazu, kde padají pumy a vyvržené kameny s lávou do moře. Na pláži jsem si z velkého batohu do malého batohu přebalil pití, jídlo, teplejší oblečení, větrovku a hlavně fotoaparát a čelovku pro noční svícení na

28

stezku při sestupu. Erupce se totiž chodí pozorovat v noci. Během přebalování se stalo to, co se stát nemělo - oblohu potáhly mraky a zahalily vrchol sopky. To mě však neodrazuje a vyrážím po schůdném, upraveném chodníku vzhůru s myšlenkou: „Když mraky přišly, musí také odejít.“ Cesta na vrchol podle dostupných informací trvá 2,5 hodiny a převýšení je 926 metrů. Zpočátku je chodník schůdný v bujné vegetaci. V horní části se mění ve stezku značenou slabou bílou čárkou. V horní části končí vegetace a je tam popel a kameny. Dostávám se do pozorovací zóny a dále je vstup jen s průvodcem. Jsem již v mracích, viditelnost je malá, ale slyším, jak si sopka odfukuje a ve splazu do moře vidím, jak padají velké balvany vyvržené z kráteru. Něco mě, i přes zákaz, žene nahoru, proto po hřebínku pomalu stoupám k vrcholu. Je světlo, takže orientace v mracích je ještě dobrá. Z levé strany se náhle objevují postavy, které také míří k vrcholu. Jedna se odděluje, jde mi naproti a já vidím, že je zle, je to jistě strážce a průvodce. A byl a posílal mě dolů. Sen o sopce se začal rozplývat. Zareagoval až na větu: „Čeko solo.“ Ještě se

mě zeptal, zda mám ve vybavení čelovku. A když jsem řekl „Si,“ poplácal mě po rameni a mohl jsem se připojit ke skupině, kterou vedl. Po hřebínku stále v mracích vystupujeme na vrchol. Zde si podáváme ruce za úspěšný výstup. Je cítit silný sirný zápach, stáli jsme nad bočními krátery. Při jedné z velkých erupcí v dávnověku ujela část severozápadního kráteru do moře. Teď má sopka pět bočních kráterů, které jsou vzdáleny výškově od vrcholu 100 metrů a vzdálenostně asi 200 metrů. Průvodce nás vybavil helmami a spokojeně si začal balit cigaretu z papírku a tabáku. Ještě nám rozdal ovoce pro občerstvení. Přišly další dvě skupiny s průvodci na noční pozorování. Stále jsme v mracích, pod námi sopka bouří, my ji slyšíme, ale stále nic nevidíme. Slunce zapadlo a my se ocitáme ve tmě a věříme, že něco uvidíme. Průvodce si balí další cigaretu. Domlouvám se s ním, že mraky stoupnou, ale on říká, že by měly klesnout. Jedna ze skupin se chystá k sestupu, rozsvěcuje čelovky, které jsou v mlze a tmě málo účinné, ale znalost průvodce je vede správným směrem. Je okolo půlnoci a na sestup se chystá další skupina. Naše stále čeká

a doufá. V dálce se ozývá bouřka a my stále na vrcholu. Nakonec i náš průvodce dokuřuje, zvedá se a velí k sestupu. Můj sen se opět rozplývá, jsem tu a nic neuvidím. Říkám mu, že tu zůstanu. Je neoblomný. Sestupuji s nimi jinou stezkou. Mám sice myšlenku odbočit a schovat se, ale férovost k němu, že mě vzal nahoru, mi to nedovoluje. Jdeme lávovým popelem, boříme se do něj 20 centimetrů a tak strmý sestup je poměrně rychlý. Dostali jsme se pod mraky a čelovky fungují skvěle. Doháníme druhou skupinu a sestupujeme dále do městečka, které je krásně nasvícené. Loučíme se a já směřuji ke svému velkému batohu na černé pláži. Myšlenka: „Jsem tu a nic - tak to tedy NE!“ A proto sahám do velkého batohu, beru tekutiny na cestu a vyrážím do tmy, abych podruhé zdolal 926 metrů převýšení. Tím, že jdu v krátké době podruhé stejnou cestou, se tak brzy ocitám opět na vrcholu u kamery, která je namířena stále do kráteru a její přenos je přenášen na velkoplošnou obrazovku do pizzerie, která je asi 0,5 km za městečkem. Jsem stále ve tmě a mracích, bouřka se začíná stále více přibližovat. Vítr stále zesiluje. Oblékám si ještě jednu větrovku a čekám. Vtom vidím na kameře, jak naskakují světýlka a celá září. Mně svítí obočí a řasy, tak rychle pod vrchol. Jsem v silně nabitém mraku a svítí tu „Eliášův oheň“. Za chvíli tento jev pominul a já zase na vrcholu hledím do tmy a slyším jen

hromy a výbuchy sopky. Vidím, že naděje něco vidět je velmi malá, a tak se rozmýšlím, zda ještě počkat anebo sejít dolů. Vítr stále sílí, začíná mi být trochu zima, posiluji se cereální tyčinkou a padá rozhodnutí jít dolů. Snažím se najít sestupovou cestu, kterou jsem již jednou šel dolů. Nacházím ji a krok po kroku s čelovkou v ruce půl metru nad zemí sleduji cestu. V popelu jsou hluboké stopy, tak se orientuji dobře, ale ztrácím cestu na pevném podkladu. Ztráta orientace v mlze a ve tmě a já se ocitám v neznámu. Čelovka není schopna prosvítit mlhu, je jako mléko. Blesky sem tam osvítí okolí, ale cesta nikde. Usedám do závětří s úmyslem přenocovat. Vždyť ráno při světle bude v mracích lepší orientace. Ráno mi odplouvá trajekt v 7:10 hodin, takže ho asi nestihnu a popluji z ostrova v jiný čas. Poprosil jsem ještě sopku, ať mi ukáže co umí, když už jsem tam. S takovou malou nadějí či beznadějí začínám klimbat. A vtom se sopka opět probudí a já slyším, že je někde napravo. Takže mi vytyčila směr, kudy bych se měl vydat. Házím tím směrem kameny. Když hned dopadnou, můžu jít. Když padají do hloubky, tak nemůžu, musím jít jiným směrem. Takto postupuji metr po metru. Výbuchy se ozývají stále blíž, takže směr je dobrý. Vtom se mraky trochu rozestoupí a já vidím v záři blesků kužel sopky s vrcholem a hlavně stezku směřující na něj. Od stezky mě dělí asi 5 metrů vysoká kolmá stěna. Horolezecké zkušenosti z Matterhornu

a Eigeru mi přicházejí vhod - taková stěnka je pro mě sranda. Jsem opět na stezce a mířím k vrcholu. Mraky se rozestoupily, bouřka se vzdaluje. S napětím stoupám k vrcholu, kde je kamera. Jsem u ní na vrcholu a pod sebou vidím žhnout pět bočních kráterů. Nádherné divadlo přírody může začít. Jsem divák, statista a čekám, srdce mi buší a napětí stoupá. Netrvá to dlouho a přichází první menší erupce. Je to nádhera, trvá sice asi 8 sekund, nebe je rozjasněno žluto-rudou září, doprovázená silnými výbuchy. Čekám dál a opět další erupce, která je vyšší, tak okolo 100 metrů, a všude je spousta sirného dýmu. Uvědomuji si také, že musím něco vyfotit, abych měl také dokument. Mám tedy splněný sen a děkuji sopce za to parádní přírodní divadlo, je 4:30 hodin ráno. Bouřka se opět vrací z jiné strany. Aeolos posílá další svůj silný vítr, jako by říkal: „Máš toho již dost.“ A tak se rychle vydávám dolů po již známé stezce, mraky jsou nad sopkou, takže čelovka mi dobře osvětluje stezku. V 6:00 hodin jsem opět ve městečku, z pekáren voní čerstvé pečivo, pomalu svítá a rodí se další den. Spokojeně usedám ke svému velkému batohu na černé pláži, koukám na moře a vstřebávám ty okamžiky strávené na sopce. Celkem jsem na ní strávil 13 a půl hodiny, které byly naplněny těžkým adrenalinem. Beru batoh na záda, mám těžké nohy, protože je v nich přes 1.800 metrů převýšení a 1.800 metrů sestupu a k tomu ještě noc beze spánku. Pomalu se ploužím uličkami městečka, které se pomalu probouzí, k přístavu. Ještě jednou sopce děkuji a v 7:10 hodin usedám na trajekt. Z batohu vytahuji dobré sicilské červené a připíjím na zdraví a na tu úžasnou silnou energii země, která dokáže ukázat tu krásu. A ať zůstane jenom u té krásy… text a foto

Vladimír Kenovský

29

e to už pěkná řádka let, co jsme se byli protáhnout v královských stěnách Hochkönigu. Po zkušenostech jisté dvojky z jisté cesty, které by se dalo shrnout do stručného a výstižného: „Jestli toho Prechta potkám, zakroutím mu krkem!“, nešlo nenavštívit nedalekou oblast Tennengebirge. Jednoduše proto, že jak zmiňuje jistý průvodce, nebude se třeba divit, pokud se název této horské oblasti změní na „Prechtgebirge“. Jak lákavé a tajemné zároveň. Při podrobnějším studiu onoho průvodce přijdete brzy k jednomu postřehu. A to takovému, že se nebudete stačit divit. Z 89 cest zmíněných v knížce má v 47 z nich prsty právě Albert Precht. To jen tak pro informaci, aby nic netušící alpinista věděl, co ho tam čeká. Samozřejmě perfektní lezení v perfektní skále, a pokud informace z druhého dílu „Alp“ budete brát s rezervou, tak se ani nemusíte obávat nějakého překvapení v cestách zajištěných sportovně nebo nějak podobně. Aby nám se Sinkem nepřišlo při alpinistickém počínání něco divného, vyrážíme zcela nečekaně ve dvou vstříc běsnění slunce do jižních stěn Ten-

J

nengebirge. Dvě hodiny po půlnoci si steleme na silnici, aby nás spolu s vycházejícím sluncem probudil místní pastevec jedoucí obracet seno. Kočár necháme u Sanhofu (možností je určitě víc, ale která je nejlepší, to neřeknu) a hnáni instinktem svižně vykračujeme do kopce přímo pod Kleines Fieberhorn. Tady se na jediném rovněj-

ším místě štelují alpinisti mající za cíl nevím proč široko daleko nejlezenější cestu – Panoramu. Říkáme si, že polezeme cesty jenom od Prechta a tak to vypadá na Edelweisspfeiler. Cesta je to pěkná, ovšem sem tam jsou ve stěně police, takže pohled dolů neoslňuje závratnou hlubinou, ale spíše vegetací, které se tady díky relativně malé nad-

Ruprechtgebirge

30

mořské výšce daří. Dolů to je přes dvě slanění a po pěšině křižující již zmíněnou Panoramu. Ještě ráno, když jsme svižně vykračovali pod stěny, vyhlíželi jsme nějaké místo na stan, ale marně. Však co, z vršku něco určitě uvidíme, třeba světýlko. Z vršku jsme toho viděli opravdu hodně. Široko daleko téměř dokonalé svahy. Náznak čehosi byl až kdesi v sedle, kam se Sinkovi dvakrát nechtělo. Druhou možností byly dva hřebínky vybíhající zpod stěny Hochthronu, které ovšem při bližším ohledání připomínaly Žabího koně – známou to hřebenovku v Tatrách. Třetí možností je heliport u chaty, jenž musel být vystřílen do skály. Chce se to jen slušně zeptat, nalít do volátka něco Edelweissů a přitom se seznámit s letovým řádem. Pokud se tady nachomýtnete v době slunovratu, věnujte také pozornost hromadě větví, koberců, dek a kdo ví jakého bordelu ještě. Stan postavte co nejdál od kupy a proti větru. Pochopitelně se dá přespat i v chalupě, ale když už si domeček přinesete, tak co s ním. Nad chatou se nabízí celkem pěkná stěna Hochthronu s poeticky nazvanou „Prechtovou plotnou“, vedoucí v opravdu pěkné desce. O autorovi, myslím, není pochyb. Zato na nástupu je trošku veselo. Cest je tady nějak povíc a žádná nemá výraznou první délku, podle které by se dalo vymotat. Na jistotě nám přidala partička domácích, když po zhlédnutí našeho „průvodce“ a vysvětlení správného směru jeden z nich utrousil, že Češi jsou vostřáci nebo tak něco. Tedy vzhůru.

Místa A0 se daří vypytlíkovat v duchu volného lezení a i celkový dojem je díky expozici lepší. Slunko peče jako v jižní stěně a jenom vzpomínám na chladivý sever stěn v Karwendelu. Slamák, model Tequila grande, odpočívá ve stanu, kde je mu určitě dobře a zajisté by se pod helmu vešel a tak se můžeme akorát těšit na „due bire“. Při sestupu nezbývá, než konstatovat, že sandály jsou dobré do žulových hor, kde narazíte na vymydlené plotny, případně boulderšutry. Opatrný našlapování ve vápencové šotolině připomíná snahu opeřenců na parapetu opancéřovaném holubohroty. Nicméně na chatičku jsme doklapali. Večer se od západu přiblížila docela solidní hradba, která se co chvíli spojí ohnivou čarou s nějakým vrcholem. Ráno je proti očekávání „sole italiano“, a tedy zvesela do stěny. Jelikož hodláme večer dosáhnout nejznámější zatáčky na trase Praha – Vídeň, prosmýkneme se jenom třemi délkami „Solí s pepřem“. Ač krátká, je cesta plná dojmů. Od neúprosného smýkání se důle, přes pokusy nahodit křídlo (na dveře ani nebyl čas) s cihlou v ruce až po rvaní trávy na stisk – když už je v tom ta budoucnost lezení (pochopitelně v těch chytech na stisk). Nakonec vše dobře dopadlo a po nezbytném rozloučení můžeme uhánět dolů a posléze i domů, obdivujíce přitom „mordwand“ Hochkogelu, hrdě se vypínající nad Taurskou highway. Snad někdy. text

Vilém Pavelka

foto

Vilda, Sinek

31

rozhovor

Žádný čaj se nepije až do dna Rozhovor s Romanem Langrem o přechodu přes jihoamerickou Aconcaquu Na začátku března se z úspěšné výpravy do argentinských And vrátila trojice českých horolezců. Roman Langr z Linhartic u Moravské Třebové vystoupil na horu Aconcaqua (6.962 m), což se mu navíc podařilo přechodem ze severovýchodu na severozápad. Na výpravu se vydal společně s Jánem Rosou a Zdeňkem Coubalem 8. února letošního roku. Aconcaqua

Hned následující den se Roman Langr a Zdeněk Coubal rozhodli zdolat vrchol. Detailním průzkumem terénu se ukázalo, že plánovaná cesta „polská diretissima“ je pro nečekané množství nestabilního sněhu a hrozících lavin nereálná. Došlo proto na tzv. „falešnou“ polskou cestu, která se v horních partiích prolíná s normálkou. Zdeněk ukončil výstup v 6.400 m a pro hrozící omrzliny rychle sestupoval do dvojky. Roman pokračoval sám na vrchol i přes extrémní klimatické podmínky. Na vrcholu hory Aconcaqua stanul kolem poledne a po 45 minutách se vydal klasickou cestou do dvojky, kam dorazil před čtvrtou hodinou, jen těsně před tím, než chtěl Zdeněk rozpoutat záchrannou akci. Kromě potíží se zavazadly a špatným počasím si Roman musel poradit i s protrženou nafukovací karimatkou, která mu nesloužila už od druhého dne. I tyto neblahé zkušenosti mu snad pomůžou úspěšně si poradit s podzimní expedicí na osmitisícovku Dhaulágirí (8.167 m) v Nepálu. Romane, co bylo tvým cílem před odjezdem do Jižní Ameriky? Chtěl jsi zdolat Aconcaquu, nebo pro tebe bylo důležitější testovat svou fyzickou formu a výstroj v extrémních podmínkách panujících tou dobou v této části And?

Přes počáteční problémy se zavazadly, které je dostihly až tři dny po příletu do Buenos Aires v západoargentinské Mendoze, neměla expedice vážnější problémy. Po prvních aklimatizačních výstupech a kontrole lékařů v základním táboře Plaza Argentina strávili hned následující noc v Polacos Campo 1 ve 4.900 m. I druhá prohlídka skončila pro všechny dobře, a tak následoval přesun do Polacos Campo 2 (5.830 m). Tady už Aconcaqua ukázala svou tvrdou tvář. Všudypřítomný a obávaný „bílý vítr“ nepolevoval ani přes noc a společně s mrazem znesnadňoval výstup. Ján Rosa kvůli velké zimě, prudkému větru a vyčerpání ukončil výstup a vrátil se do základního tábora Plaza Argentina.

32

Spíše to druhé. Všechno směřovalo k tomu, abych se připravil na podzim, kdy mám odjet na Dhaulágirí. Právě to špatné počasí, kterým je Aconcaqua vyhlášená, jsem tu potřeboval. Kombinace nízkých teplot s větrem a vysokou nadmořskou výškou totiž dobře simuluje to, co by nás mohlo potkat na osmitisícovce v Nepálu. Tomu jsem přizpůsobil i expediční pojetí výstupu, které spočívalo v přechodu Aconcaquy, kdy bylo nutné nést si na zádech stále okolo 30 kg a každý večer postavit a ráno zase složit stan. Jak se dá připravit na takhle extrémní podmínky. Počítal jsi skutečně s tím, že vrchol padne za jakéhokoliv počasí? Se zdárným zdoláním hory mi pomohla letošní studená česká zima, protože jsem si na mrazy zvykl (smích)... Velmi podstatnou pomůckou do silného větru jsou dobré brýle a kukla. Prodejci mi tvrdili, že takhle kvalitní brýle s trojitým sklem se

nemůžou zamlžit, ale uvnitř jsem měl věčně vrstvu jinovatky (smích). Způsoboval to asi vítr zesilující v nečekaných poryvech, které bylo naštěstí už z dálky slyšet. Vždycky se ozval hukot a do pěti vteřin přišel „cloumák“, že jsem měl co dělat, abych se udržel na nohách. Použil jsem silnovrstvou kulku jen s otvorem pro pusu a oči, na hlavě jsem měl čepici, kapucu block vent bundy a péřovky, a teplo mi rozhodně nebylo. Vlastně mi byla kosa i při šlapání na vrchol. Když jsme ráno vyráželi ze dvojky, bylo ve stanu -25 stupňů. Vítr okolo sedmé ráno, když jsme byli na hřebenu, hlásili o rychlosti 150 km/h, takže dle tabulky by se teplota venku měla pohybovat kolem 100 oC pod nulou. Takový vichr dohromady s mrazem profoukne cokoliv. Z povrchu bere nejen sníh, ale i kamení, a pokud jsem se chtěl nadechnout, musel jsem mimo poryv, protože jinak jsem toho měl plnou pusu. Vidět nebylo

občas ani na metr před sebe. Skutečné, nefalšované peklo na zemi. Zdeňkovi v tu chvíli začaly omrzat prsty a tak se raději rozhodl pro sestup. Přesto všechno jsem stále počítal, že uspěji a zdolám i vrchol, což se nakonec podařilo. Byl tam za těchto podmínek ještě někdo ten den? Myslím si, že pokud někdo není jak technicky, tak psychicky připraven na to vyzkoušet si výstup za těchto podmínek, tak do toho určitě nejde a raději uhání dolů. Když jsem ten den sestoupil, tak mi mnozí blahopřáli a divili se, že se mi to vůbec podařilo.

Předpokládáš, že ti tahle zkušenost pomůže vypořádat se s nenadálým zhoršením počasí bez zmatkování a v relativní pohodě? Myslím si, že každopádně ano. Tyhle podmínky mi připomněly to, co jsme měli na Shisha Pangmě. Tam byl také hrozný vítr a velmi nízké teploty. Nikdo přitom nepamatuje, že by tam za posledních deset let bylo tak špatné počasí. Tady jsem měl ale už jistotu,

že když budu hýbat prsty na nohách a budu cítit, že bolí, můžu pokračovat vzhůru. Také jsem na druhou stranu věděl, že začíná svítat a teplota půjde nahoru. To hrálo svou roli, protože vždycky je k úspěchu nutné zachovat klid a nevzdat to. Dá se přechod hory Aconcaqua v těchto podmínkách srovnat s tvým červencovým výstupem na Broad Peak? Každá osmitisícovka leží v jiných místech a každá se vyznačuje jinými problémy. Třeba na Manaslu bývá často horší počasí, než třeba v Karakoramu, kde leží Broad

Peak. Když se mě ale ptáš na srovnání těch dvou výstupů, tak nelze opomenout dvě podstatné okolnosti. Výstup na Broad Peak vedl mnohem náročnějším terénem a pohyboval jsem se o tisíc metrů výše. V tomto úhlu pohledu se jeví Aconcaqua i přes špatné počasí jako nepoměrně snazší. Je tak vyfoukaná, že velkou část se pohybuješ na pevné skále. Nejsou tam trhliny ani lezecký problém. Z toho důvodu

jsme záměrně zvolili výstup polskou cestu a provedli přechod, kde jsme scházeli klasickou cestou. „Normálkou“ se za dobrého počasí vodí hromada lidí. Je to obrovská komerce. I vzhledem k tomu bych doporučoval, aby si ti zdatnější horolezci zvolili trochu náročnější, ale o mnoho hezčí polskou cestu. Říkal jsi mi, že technické i lékařské zabezpečení v základním táboře na tomhle kopci je zcela unikátní. Myslíš si, že je to dobře? Určitě, vzhledem k tomu, kolik lidí se tam každoročně vydává. Každý se tam musí nahlásit a povinně jít k doktorovi na dva testy před výstupem. Viděl jsem, že tam hodně lidí vrátili, ale je to dobře, protože jim to možná zachránilo život. Stále přítomná horská služba dokáže vyrazit na pomoc i v případě, že nemůže vzlétnout vrtulník. To se nikde jinde takhle vysoko nestává. Bezpodmínečnou podmínkou těchto služeb je ale dobré pojištění, bez kterého se člověk rozhodně v žádných horách neobejde. Jak jsi v tak hrozném větru zvládal běžné věci, jako je spaní nebo velmi důležitý pitný režim? Pití bylo kolikrát problém, protože se nahoře musí rozpouštět sníh a níže je zase k dispozici jen poměrně špinavá voda plná bláta a kamení. Platí tu takové pravidlo, že žádný čaj se nepije až do dna, protože kamení a písek je třeba vylít. Paradoxně jsme ale právě tady nedostali průjem. Přitom to doposavad bylo na expedicích železné pravidlo. Možná tu pomohlo i to, že Argentina je velmi civilizovaná země srovnatelná s námi a my nic nechytili ani cestou do hor. Spaní při výstupu jsme si moc nedopřáli, protože v noci byla celkem zima. Nejhůře to snášel asi Honza, který to ve dvojce zabalil, protože se bál, že by už druhou noc v téhle zimě nepřežil. Spal v bivakovacím stanu, který byl jednovrstvý. Spánku se dá částečně takhle vysoko pomoci léky na spaní. Když jsme vyráželi z dvojky nahoru, tak můj původní plán byl vstát ve dvě ráno a ve čtyři vyrazit. Já se už ale probudil o půl dvanácté, a tak mě nenapadlo nic lepšího než vzbudit Zdeňka. Naštvaně mi oznámil, že akorát před půl hodinou mu zabral třetí prášek (smích). Neměl mě v ten moment zrovna v lásce, ale když jsem mu navrhl, ať ještě zkusí usnout, že já budu vařit, přece jen se trochu uklidnil. Ve větru je hrozný problém i stavba stanu, ale tady byly naštěstí vybudované ka-

menné větrolamy, které to usnadňovaly. Okraje stanu jsme museli poctivě zatížit kamením a přivázali jsme k němu i šňůry. Byl čas na nějakou oslavu výstupu? No jasně že ano. Dal jsem si pořádný půlkilový steak, jaký tady neuvidíš. Stál v přepočtu tak osmdesát korun a nebýt toho, že byl uvnitř přece jen poněkud krvavější než jsem zvyklý, mu nebylo co vytknout. Co bys doporučil ostatním horolezcům jako výbornou věc, která se ti na téhle expedici osvědčila?

Všechno se neustále dělá lepší a lepší, ale nám se moc vyplatily ohřívací pytlíky, které skoro nic neváží, ale může to zachránit prsty proti omrznutí. Tím spíše, že tenhle kopec nestojí ani za jeden článek prstu. Zdeňkovi, kterému začaly omrzat nohy a bylo nutné je vytáhnout z boty, to asi moc pomohlo. Z hlediska ostatní výbavy ale vedly léty osvědčené věci. Žádný syntetický materiál třeba nemůže nahradit peří. Představ čtenářům svou podzimní expedici na sedmou nejvyšší horu světa Dhaulágirí (8.167 m). Měla by to být moje čtvrtá expedice na osmitisícovku. Plánujeme výstup severní stěnou přes tzv. Hrušku, což byla trasa vůbec prvního, i když neúspěšného, výstupu Švýcarů v roce 1953. Na expedici by se mělo odlétat koncem září a účastní se jí ještě Kamil Bortel a Radek Jaroš. Chceme být perfektně zajištění po všech stránkách tak, aby věci, které máme v moci ovlivnit, nebyly příčinou nevylezení hory. Povezeme s sebou kromě satelitního telefonu asi i přetlakový vak, aby se daly minimalizovat případné zdravotní problémy. Díky za rozhovor. text

František Teichmann

foto

archiv R. Langra

33

medicína

11

První pomoc na laně

Everest trek – australské děti si čtou jména těch, kteří se z okolních kopců už nevrátili. Říjen 2004

aneb Ošetři a zachraň na skále, ledu a sněhu

Výšková nemoc III Děti ve výškách Opět po roce se vracím k tématu výškové nemoci, která je i dnes zahalena pod rouškou tajemství a zdaleka ne všechno o ní víme. Jednou ze záhad je reakce a přizpůsobení dětského organizmu vysokým nadmořským výškám. Dospělí cestují do vysokých hor již mnoho let a v relativně velkém počtu. K dispozici máme podrobné studie a přesné informace, velké množství kazuistik, na základě čehož vznikla konkrétní doporučení k pobytu dospělých ve vysoké nadmořské výšce. Zatím však nevíme, kdo s jakou pravděpodobností dostane výškovou nemoc, resp. čí organizmus se lépe aklimatizuje. Co se týče dětí, jsme na tom s informacemi mnohem hůře. Literatury a odborných textů o pobytu dětí ve vysokých horách nebylo napsáno tolik, rovněž léčba vychází z terapie dospělých. Děti vysoké hory pro jejich nepřístupnost dříve téměř nenavštěvovaly, ale nyní s pohodlným přístupem a dobrou infrastrukturou kolem známých treků počet dětských návštěvníků prudce narůstá. Velmi populární jsou dneska jak rodinné treky, tak školní expedice. Setkáte se s nimi především v nepálském a indickém Himálaji (oblast Annapurny a Everestu, v Ladakhu) nebo v jihoamerických Andách (stezka Inků). Rodiny s dětmi se dneska rovněž stěhují za prací do vysoko položených míst v amerických Skalistých horách nebo v Alpách, kde dlouhodobý pobyt a nepřipravenost na něj skýtá pro děti daleko větší nebezpečí výškové nemoci než krátkodobé výlety nebo výjezdy lanovkou do relativně vysokých nadmořských výšek během lyžování nebo turistiky. Hlavní problém výškové nemoci u dětí je její samotné rozpoznání. Pokud se dospělý jedinec nebude cítit dobře, nebo dokonce na základě získaných informací spolu s určitými příznaky bude mít podezření na nějakou formu výškové nemoci, dá o tom okolí patřičně najevo a provede konkrétní opatření ke zlepšení svého zdravotního stavu (Pozn.: Všechny

34

neobvyklé zdravotní komplikace v souvislosti s přesunem do vyšší nadmořské výšky bychom měli považovat za příznaky počínající výškové nemoci!). Na druhé straně je třeba si uvědomit, že děti cestují do hor z popudu rodičů. Byla by velká hloupost vzít malého potomka na trek do Himálaje, když se začne vztekat už po deseti metrech chůze kdesi v Beskydech. Všichni autoři zdůrazňují, že dítě musí mít z pobytu a pohybu v horách radost. Pokud se rodičům nepodaří vybudovat u dítěte patřičný vztah k horám, dlouhodobé výlety do vysokých hor jsou vyloučeny. Všichni víme, a každý z nás to osobně zažil, že děti často křičí a pláčou, i když nemají proč. Malým dětem nedokážete vysvětlit a popsat příznaky výškové nemoci. Nepopíšou vám, jak se cítí. Ba ani vám neřeknou, jestli jim něco je. Můžou se bát stěžovat si a nebo prostě nic neřeknou. Nejpravděpodobněji ale začnou křičet a brečet. Když to všechno shrnete, jako rodič z toho nebudete chytrý a co potom nějaký vedoucí? Jste ve čtyřech tisících a musíte se rozhodnout, jestli budete pokračovat výše nebo raději sestoupíte… Obecné příznaky výškové nemoci u dětí jsou velmi atypické a spoléhat se na obvyklé příznaky akutní horské nemoci jako u dospělých by mohlo být tragickým omylem. S cestami do odlehlých oblastí, do kterých patří většina velehor jsou spojena další zdravotní rizika, která mohou mít daleko závažnější důsledky než samotná výšková nemoc. Je proto nanejvýš vhodné vybírat si taková místa, kde je alespoň nějaké lékařské zázemí a záchrana včetně transportu do nemocnice je možná. Před samotnou cestou je nanejvýš vhodné navštívit s potomkem dětského lékaře a probrat

s ním plánovanou cestu. Zjistit, zda zdravotní stav dítěte umožňuje plánované dobrodružství a jaké očkování je do příslušného státu zapotřebí. Osobně se však domnívám, že na vás lékař bude koukat s otevřenou pusou a posléze vám bude chtít cestu rozmluvit. Velmi vhodné je lékaře upozornit na mezinárodní konsensus „Děti ve výškách“. Existují totiž konkrétní dětské nemoci zmíněné právě v tomto konsensu, se kterými se nedoporučuje cestovat do vyšších nadmořských výšek. Lékař pro děti a dorost nebo jiný pediatr má častěji na starosti malé pacienty s horečkami nebo průjmy a výšková nemoc je tak logicky na pokraji jeho zájmu. Myslím si, že za váš tip na literaturu bude velmi rád. Společně s informacemi z karty dítěte a jeho vyšetřením vám udělá kvalifikovaný závěr, zda expedice do vysokých hor není pro dítě příliš velkým zdravotním hazardem. Co udělat před trekingem s dítětem ve vysokých horách? dlouhodobá a postupná příprava dítěte na několikadenní trek důkladné seznámení s chováním dítěte návštěva lékaře! V jedenácti na Kala Pattar 5.545 m! Everest trek, říjen 2004 Při mém jediném himálajském dobrodružství jsem na treku k Everestu potkal dvě australské rodinky. Jedna s dvěma, druhá dokonce s třemi dětmi! Nejmladším bylo jedenáct a dvanáct, nejstarší holce k patnácti. Já už jsem oba otce potkal dříve v centrále Yeti Airlines, kde jsme domlouvali přesunutí letenek z důvodu zrušení letů pro špatné počasí. Opětovné setkání bylo nanejvýš vřelé a během několika dnů společného putování se rozpovídali o svých rodinných dobrodružstvích. Pochopil jsem, že trek pod Everest není pro ně svou pod-

statou ničím novým a několik podobných dobrodružství už mají za sebou. Poprvé společně navštívili Nepál už před dvěma lety, kdy se podívali do oblasti Annapurny a minulý rok se společně pokusili o vrchol Kilimandžára 5.895 m. Výstup probíhal bez problémů, ale nedaleko pod vrcholem, výstup vzdali a všichni se otočili k cestě nazpátek. Jedno dítko se totiž necítilo dobře, a tak se naprosto správně rozhodli nepokračovat. Chlapci nakonec nic nebylo, ale o vrchol se už znova nepokoušeli. Na vrcholu Kala Pattaru 5.545 m – výkon, co si zaslouží obdiv. Vlevo Mount Everest, vpravo Nuptse. Říjen 2004

Pro letošek si za cíl svého cestování vybrali trek k Everestu. V horách jsme se poprvé potkali v Duglhe 4.620 m. Šli nalehko, s sebou táhli jenom oblečení a nějaké sladkosti. I děti měly svůj batůžek. I Šerpové koukali na omladinu a byli dost překvapeni. Děti neměly nějaké potíže, vesele se bavily mezi sebou a unavené mi také nepřipadaly. Rodiče mi řekli, že postupují velmi pomalu a denní etapu vždy natáhnou na celý den. Od Lukly žádné potíže dětí nezaznamenali. Takto se dostali až do Gorak Shepu 5.160 m a den na to se obě rodiny pokusily o společný výstup na Kala Pattar. Nahoru nakonec došla pouze jedna rodina s dětmi, protože v té druhé to jednomu dítěti nešlo tak dobře nahoru jako jindy, a proto to raději otočili. Den si odpočali a další den vrcholku pohodlně dosáhli. Nevím, jak hoch, který se při výstupu první den „necítil dobře“, vypadal. Viděl jsem ho až odpoledne a vypadal normálně. Tento příběh popisuji tak podrobně proto, že tady krásně vidíte opatrný a velmi rozvážný postup rodičů, kteří chtějí cestovat do hor společně s dětmi. Australští rodiče postupovali přesně tak, jak radí odborníci v mezinárodním konsensu ve snaze omezit riziko výškové nemoci u dětí na minimum. Výšková nemoc se dětem nevyhýbá – popsané případy akutní horské nemoci, výškového otoku plic a mozku Z dostupných kazuistik vyplývá, že výskyt výškové nemoci u dětí

je procentuálně podobný výskytu u dospělých. Popsány jsou všechny tři formy výškové nemoci u dětí ve věku 10 měsíců až osmnácti roků ve výškách od 2.500 m do 5.000 m především z hor ve Spojených státech amerických, Jižní Ameriky a Nepálu. Naprostá většina případů byla správně diagnostikována a úspěšně léčena. Ze statistik však vyplývá jeden důležitý poznatek, že u dětí s některými vrozenými vývojovými vadami srdce a plic, u dětí po chemoterapii a s plicními infekcemi je zvýšené riziko výškového otoku plic. Dokonce byl popsán jeden případ desetiměsíčního dítěte se srdečním onemocněním a plicní infekcí, které následkem výškového otoku plic ve výšce kolem třech tisíc metrů zemřelo. U takových dětí se cestování do vyšších nadmořských výšek nedoporučuje. Výšková nemoc u dětí – všeobecné informace Nebudu opakovat definice a základní příznaky výškové nemoci. Vše najdete v pátém a šestém čísle Montany z roku 2005. Když v tomto díle píšu o dětech, mám na mysli děti všech věkových kategorií, tedy od narození do osmnáctého roku věku. Obecně však autoři mají na mysli děti do věku patnácti let. U starších dětí má výšková nemoc podobné příznaky jako u dospělých. Na víc vyjadřovací schopnost dětí je lepší a jsou schopné pochytit informace o výškové nemoci na téma její prevence. Před patnáctým rokem a u dětí mladších je situace opačná a právem komplikovaná. Ještě komplikovanější situace a otázka nadmořské výšky je u novorozenců (od narození do 28. dne života), kojenců (2. až 12. měsíc

života) a batolat (2. až 3. rok života). V těchto věkových kategoriích se pobyt ve vyšší nadmořské výšce nedoporučuje. Děti jednak bolí v uších, protože ještě nedokáží vyrovnávat barometrický tlak, jednak u těchto dětí mohou vzniknout závažné vývojové vady srdce a plic. Rizikové faktory: velká rychlost výstupu absolutní (vysoká) nadmořská výška vyčerpání chlad infekční onemocnění vrozené vývojové vady individuální přecitlivělost na nedostatek kyslíku opětovný výstup u dětí žijících ve vyšší nadmořské výšce do velké výšky po pobytu u hladiny moře organizované skupiny Doporučená maximální nadmořská výška s ohledem na věk dítěte: do 2. roku života – max. 1.500 – 1.800 m mezi 2. – 10. rok života – max. 3.000 m mezi 11. – 14. rok života – max. 4.000 m starší děti – individuálně Berte toto rozdělení jako hodně orientační. Na místě je spíše individuální přístup u každého dítěte. Nevíme, která výška je pro dítě bezpečná a která již ne. Obecně riziko výškové nemoci se udává od 2.500 m. Při běžném onemocnění dítěte může být riziko vyšší. Dlouhodobý účinek vysoké nadmořské výšky má za následek po-

u dospělých. Základní rozdíl je však v příznacích, které jsou u dětí mladších osmi let velmi neurčité a můžou být lehce přehlédnuty.

ruchy růstu a opožděnou pubertu. Rovněž nevíme, jaký účinek má dlouhodobý nedostatek kyslíku na vyvíjející se dětské orgány, především na mozek, srdce a plíce. Prevence opatrný postup do vyšších nadmořských výšek od 2.500 m (za den max. 300 výškových metrů, po 1.000 výškových metrech den odpočinku, poučení rodičů a starších dětí o příznacích výškové nemoci být dobře seznámen s chováním dítěte v horách a vyšší nadmořské výšce včetně pravidelné kontroly dítěte zjistit dostupnost lékařské péče a první pomoci na treku, možnosti záchrany a transportu zpět do civilizace důkladná příprava organizované skupiny před cestou, seznámení se navzájem a dobrá znalost zdravotního stavu dětí vedoucími (vedoucí by měl absolvovat zdravotnický kurz se zaměřením na dětskou problematiku a znalosti o výškové nemoci). Akutní horská nemoc (AHN) u dětí Výskyt nejčastější formy výškové nemoci je u dětí stejně častý jako

Příznaky děti mladší jak 3 roky – převládají neurčité příznaky, především změny v chování a v denní aktivitě. Konkrétních (specifických) příznaků (bolest hlavy, pocit na zvracení, atd.) je poskromnu, nebo nejsou vůbec žádné. K tomu musíme u dítěte odlišit změny vyvolané novým prostředím (změna spánkového rytmu, chutě k jídlo, denní aktivity a nálady) od možných příznaků AHN. To diagnózu AHN nemoci činí vpravdě obtížnou a lehce může dojít k diagnostické chybě. Typické příznaky AHN u malých dětí: podrážděnost snížená chuť k jídlu možné zvracení nechuť k hraní obtížný spánek Tyto příznaky se obvykle objeví po 4 až 12 hodinách po výstupu do vyšší nadmořské výšky. věk dětí 3 – 8 let – příznaky jsou stále ještě velmi neurčité. Děti nedokážou z důvodu slovní nevyzrálosti popsat, co jim je. Diagnóza výškové nemoci zůstává obtížná. věk dětí 8 let a více – příznaky podobné jako u dospělých. Léčba Terapie výškové nemoci včetně AHN se řídí stejnými pravidly jako u dospělých. Důraz je kladen na sestup. Dítě by mělo být během sestupu neseno, aby si odpočinulo. Nejsou k dispozici žádné léko-

35

zajímavé knihy Rodina pěkně pohromadě na vrcholu Kala Pattaru 5.545 m. Slušný rodinný výlet! Říjen 2004

inzerce

na pultech

So weit die Hände greifen… Sportklettern Ein medizinischer Ratgeber One Move Too Many… How to Understand the Injuries and Overuse Syndroms of Rock Climbing Un movimiento de más… Cómo entender las lesiones y síndromes de sobrecarga en la escalada Thomas Hochholzer a Volker Schöffl

VIA FERRATA ocún vé studie v léčbě výškové nemoci u dětí. Léky v tomto případě patří opravdu jen do rukou odborníka – lékaře! V léčbě se rovněž využívá kyslík a přetlaková komora. Základní léčba výškové nemoci u dětí: Sestup! Výškový otok plic a mozku u dětí Výskyt obou forem výškové nemoci je rovněž podobný jako u dospělých. K výškovému otoku mozku u dětí nejsou k dispozici téměř žádné informace. Riziko výškového otoku plic je daleko vyšší u dítěte s vývojovou vadou srdce nebo plic, jak jsem už zmínil výše. Příznaky jsou u starších dětí podobné jako u dospělých. U malých dětí jsou příznaky málo charakteristické podobně jako u AHN. V případě léčby je na prvním místě opět sestup. Dále se postupuje jako u dospělých. Závěr S pobytem dětí v horách nesouvisí pouze problém nadmořské výšky, ale dětský organizmus je rovněž značně citlivý na sluneční záření nebo chlad, únavu, nedostatek tekutin nebo jídla. Tyto

36

informace by měl poskytnout další článek o dětech v horách, který byste měli najít opět v této rubrice. Jsem si vědom, že v článku nejsou všechny informace o výškové nemoci u dětí, a proto vás ještě jednou odkazuji na mezinárodní konsensus „Děti ve výškách“, ze kterého jsem čerpal většinu podstatných informací. Velký dík za spolupráci a velmi cenné připomínky patří v tomto díle MUDr. Janě Kubalové a MUDr. Ivanu Rotmanovi. text a foto

Tomáš Obtulovič ml.

kresby

Watt

Literatura: 1. Pollard, J. A., Niermeyer, S., et al.: Children at High Altitude: An International Konsensus Statement by an Ad Hoc Committee of the International Society for Mountain Medicine. High Altitude Med & Biol 2:389-403. www.issmed.org, www.uiia.ch. 2. Pollard, J. A., Mudroch R.,D.: The High Altitude Medicine Handbook. 3. Basnyat, B.: Altitude Illness. www.uiaa.ch. 4. Keystone, J. S., Kozarsky, P. E., Freedman, D. O., Nothdurft, H. D., Conner, B. A.: Travel Medicine. 5. Rotman, I., Machold, P., Voborníková, J.: Základy zdravovědy pro instruktory horolezectví. 6. Rotman, I.: Aklimatizace v horách. 7. Společnost horské medicíny www.horska-medicina.cz.

Lezete čím dál lépe a těžší cesty? Bojíte se, že to při tréninku přeženete nebo už nějaké poranění při lezení máte za sebou? Nevíte, co dělat a jak tréninkový plán přizpůsobit, abyste to ještě nezhoršili? Na tyto a další otázky najdete odpověď v této knize od lékařů Thomase Hochholzera, v současnosti působícího u rakouské reprezentace ve sportovním lezení, a Volkera Schöffla, který zastává tutéž funkci u německého výběru. Oba jsou aktivní vynikající lezci, kteří mají za sebou nespočet lezeckých expedicí, velké množství prvovýstupů a v mládí se rovněž věnovali závodnímu lezení. Oba úzce spolupracují s Lékařskou komisí Mezinárodního horolezeckého svazu, která knihu doporučuje. Co říct k obsahu? Kniha je i přes úzké zaměření geniálně jednoduše napsána a k pochopení jednotlivých kapitol není třeba lékařské vzdělání. Každá kapitola je doplněna velkým množstvím obrázků a schémat a vždy na konci je shrnutí toho nejdůležitějšího, co byste si z ní měli zapamatovat. Kniha je rozdělena do deseti částí, ve kterých se dočtete o základech anatomie, poraněních, zánětech, syndromech z přetrénování, lékařských aspektech tréninku, rehabilitaci, tapingu, výživě, vlivu sportovního lezení na děti atd. Všechny části jsou velmi přehledné. Pohodlně se tak zorientujete v dané problematice. O úspěchu knihy svědčí i to, že byla rovněž přeložena do angličtiny a španělštiny. Kniha je k dostání ve všech třech jazykových mutacích. Formát 15x21 cm, 228 stran. Měkká lepená vazba, lesklá barevná laminovaná obálka. Kvalitní křídový papír s velkým počtem černobílých obrázků a fotografií, několik barevných celostránkových fotografií. Vydalo nakladatelství Lochner-Verlag, D-82067 Ebenhausen, Německo, v roce 2001. K dostání v Horokupectví: www.horokupectvi.cz Tomáš Obtulovič ml.

Klasický via-ferratový set obsahuje 2 lehké karabiny s pojistkou a lanovou brzdu. Navazovací oko a velcro doplňky umožnují velmi rychlé upnutí na úvazek. Vhodné pro kombinaci s úvazem OCUN Newton nebo Coach. EN 958 Doporučená MOC: 1499 Kč www.ocun.com

AviTECH SHOVEL od firmy G3 Genuine Guide Gear Je pravděpodobně nejdražší lopatou svého druhu na trhu. Na druhou stranu jde o lopatu z nejpevnějších. Z tisíců prodaných lopat zatím nepřišla žádná reklamace. Výrobce vychází z následující úvahy: lopata zlomená při kopání neznamená skoro nic, lopata zlomená na expedici může vést k nebezpečné situaci, ale lopata zlomená při vykopávání z laviny je něco, co se prostě nesmí stát, protože na tom záleží lidský život. MOC: 2.250,Distributor pro ČR: www.warmpeace.cz

kýbl

(lezci sobě)

Od autorky hlavního článku v minulém čísle nám přišla následující zpráva s tím, že vůbec neví, zda něco takového bude naše čtenáře zajímat... My si myslíme, že ano.

Podpora sportovců v Německu?

Dvoudenní lezecký program s nevidomými a slabozrakými dětmi (20. – 21. 7. 2006) S chutí jsme přijali nabídku uspořádat další akci pro zrakově postižené děti a vydali se za nimi do jejich tábora v Jizerských horách. Jednalo se o lezení, a to dvoudenní. Abychom předešli organizačním problémům, požádali jsme o pomoc místní výborné horolezce, kteří ochotně přislíbili svou účast (i když kdesi došlo k menšímu komunikačnímu šumu, který byl snad následně vysvětlen a překonán). Náš obrovský dík tedy patří lezcům z oddílu TOP HORIZONT (konkrétně Zdendovi, Ondrovi, Romanovi a Míše). Děti si vyzkoušely, jak se leze na žule v Oldřichově V Hájích. Všechny se ke skále stavěly velmi

statečně. Ve čtvrtek se odhodlalo téměř 30 odvážlivců, z nichž většina se setkala se skálou poprvé. V zapůjčených lezečkách, sedáku a helmě (za jejichž sponzorské darování děkujeme firmám Saltic, Singing Rock a Warmpeace) se cítili jako praví horolezci. Nenechali se tedy ničím zaskočit a se svými výkony byli velmi spokojení, jejich jističi pak patřičně hrdí. Následující den už se vypravilo jen 6 dětí, kterým lezení učarovalo nejvíce. V takto skromnějším počtu si děti podstatně více zalezly a úsměvy na jejich tvářích naznačovaly, že i druhý den dopadl dobře. Ve čtvrtek večer jsme ještě děti seznámili s nejrůznějšími lezeckými potřebami, což se setkalo s nečekaným nadšením a zájmem. Děti si na vlastní kůži zkoušely, jaký je rozdíl při jištění osmou, „kyblíkem“ nebo gri-grim, osahaly si expresky, karabiny, vklíněnce, cepíny, mačky a mnoho dalšího. Největší úspěch sklidil asi lavinový set, při kterém nejdřív zkoušely pomocí pípáků najít narychlo zavaleného Honzu Říhu. Když objevily oblast, kde zhruba ležel, pokoušely se jeho přesnou pozici určit lavinovou sondou. Nakonec se k symbolickému slovu dostala i lopata. Měli jsme připraveno ještě několik s lezením souvisejících aktivit, jako například stavění stanů (za jejichž zapůjčení děkujeme firmě Hannah), ale bohužel už nám tentokrát nezbyl čas. Novopečená horolezčata byla za své výkony odměněna dárky z televize Nova a buřtíky od firmy LE & CO. text

Kateřina Wolfová

Zdroj: Horolezecký oddíl Matahari (http://www.homatahari.cz/ kronika/gorila-jizerske-hory/)

V Německu existuje DAV (německý Alpenverein), který má podporovat německé sportovce a příspívat finančně na závodech. Bohužel tomu tak ale není. Bratři Bindhammerové byli na závodech v Malajsii a za to, že v Drážďanech chyběli (neboť byli nemocní), si musí oba čtvrtinu cesty do Malajsie platit sami (cca 350 Eur). A to není vše. Pokud se lezci při mezinárodním závodě neumístí do 25. místa, musí si náklady na účast zčásti platit. Tak tomu se říká „podpora sportovců v Německu“? K. Pražáková

23. až 26. července se v německém Friedrichshafenu konal další, už třináctý, OutDoor. Letos poprvé byla volena Osobnost roku, kterou vybírala porota složená z přeních outdoorových žurnalistů a designérů. Cenu dostal Yvon Chouinard, vlastník a zakladatel firmy Patagonia. Yvon si podle poroty zasloužil cenu zejména pro svůj postoj k ochraně přírody. Letošní rok byl opět ve znamení rekordního zájmu o OutDoor. Veletrh navštívilo přes 15 tisíc obchodníků z 65 zemí, oproti loňskému roku se zvětšila výstavní plocha o 9 %. 675 vystavovatelů (o 4 % více než v loňském roce) představilo snad vše, co k pobytu v přírodě patří. Pro příští rok se dá očekávat další „lámání rekordů“. Takže, 19. až 22. července 2007! Více informací na: www.european-outdoor.de -bkr-

SPONZOŘI: INTERNATIONAL VISEGRAD FUND, VAN GANSEWINKEL, HUDY SPORT, BERIT, ALPSPORT, PILKA KAMENY, WINTERTHUR, PALACE CINEMAS VELKÝ ŠPALÍČEK,

www.horyamesto.cz 37

Kdo nás uçí l ézt?

Vÿcvi k sa mozác hra ny z l e dovc ové trhli ny, Ober wal derhütt e, Rakousko

Çes kÿ h or ol ez ec kÿ s vaz má v s ouç as n osti

p‡ es

1 3 000 r e gi str ova nÿc h çl e n û.

S a mo-

z‡ ej mê n ej s ou z dal eka v¿i c h ni h ot oví a z k u-

¿ e ní h or ol ezci , a t a k mezi pr vo‡ a dé st ar osti

L ekt o‡i Honzík a Ne u ma nn p‡i de monstraci spou¿t ê ní ra nê né ho

R CI , n e b ol i R oc k Cl i mbi n g I nstr uct or, kt er ÿj e p odl e st a n dar d û UI AA kval i fi k ová n k vÿuc e

h or ol ez ectví p ouz e ve s kal ní c h j e d n o a ví c e-

vá dêt i

Ç HS.

Syst é m ¿ k ol e ní i nstr u kt or û

v h or ol ez ec ké m s vaz u pr odêl al z a p osl e d ní

r oky p o mêr n ê i nt e nzi vní p‡ est avb u. Nyní j e

dél k ovÿc h t er é n ec h bez sl oæi t é h o p‡í st u p u.

ji æ a kr e di t ová n u UI AA a l et os pr obí h á p o-

R CI 5 0 a p ovi n n ê s e musí z úç ast ñ ovat kaæ dé

j e¿t ê p ode st ar ÿc h pr avi del . L ekt ors kÿ s b or

Os n ovy i nstr u kt ors kÿc h ¿ k ol e ní j s ou n á-

di c ké k o mi s e j s ou i l éka‡i a z ác hr a n á‡i , çl e-

Ç HS pat‡í s n a h a o t o, a by p ok u d moæ n o

I nstr u kt or û H AL j e v s ouç as n é d obê 2 2 1 ,

a by j ej p‡ eæi l i ve z dr aví a bez ú h ony. H or ol e-

t‡i r oky d o¿ k ol e ní.

a s p ort ovní h o l ez e ní p‡ es l ez e ní ve st‡ e d ní c h vel e h or ác h a s ki al pi ni s mus aæ p o h or ol ez ec-

r oç n é. Kr o mê met odi ky l ez e ní a p ouæí vá ní h or ol ez ec kÿc h p o mûc ek z a hr n ují i pr vní p o-

n ové l éka‡s ké k o mi s e. Dí ky t o mu j s ou d o i nstr u kt ors kÿc h ¿ k ol e ní z avá dê ny i n ej n ovêj ¿í

st ar ostí Ç HS a j e h o od díl û n a uçi t v¿ ec h ny z á-

ve d n osti . L ekt o‡i j s ou p‡í s ní, n e od p ou¿t êjí

pr ogr a my ¿ k ol e ní mají p oz n at ky z r oz b or û

u p oz or ni t j e n a n e bez peçí, kt er é u t é kt er é

va n á kar a bi n a a t‡ e ba l i mi t pr o n al ez e ní z a-

N ováç ky v h or ol ez ec kÿc h od díl ec h vyuç ují

n ou j e vel mi tvr dÿ. S ouç as n é k ur zy s e t a k

v¿i c h ni vê dêl i , j a k mají s vûj s p ort pr ovoz ovat z ec kÿc h di sci pl í n j e mn oh o, od b oul deri n g u

tví ve vys okÿc h vel e h or ác h. Pr ot o musí bÿt j e mc e ve¿ ker ÿ m z á kl a d ní m d ove d n ost e m a di sci pl í ny hr ozí.

i nstr u kt o‡i , o j eji c hæ vÿc h ovu s e st ar á Met o-

moc, z ác hr a n u v h ors ké m t er é n u, a dal ¿í d o-

a ni t a k ové mal i ç k osti , j a k o j e n ez a¿r ou b ok opa n é h o fi g ur a nt a p od fi n g ova n ou l avi p on êk u d p od obají pi l ot ní m k ur z û m. I k dyæ

di c ká k o mi s e Ç HS. V s ouç as n osti s e i nstr u k-

j s ou tyt o k ur zy n ár oç n é a kval i t ní, j eji c h a b-

s k u pi n a oz n aç ova n á H AL, n e b ol i

çl e n û v r á mci Ç HS. Js ou v¿ a k kval i t n êj ¿í, n eæ

t o‡i dêl í d o dvou z á kl a d ní c h st u p ñ û, od p ovídají cí c h r oz dêl e ní p odl e UI AA. Nej vy¿¿í pi n e L ea der, j s ou i nstr u kt o‡i

Hi g h Al -

h or ol ez ectví,

j eji c hæ kval i fi kac e st açí n a vÿu k u h or ol ez ec-

s ol vová ní p ouz e k

opr avñ uj e j eji c h fr ekve nt a nty d obr ovol n é n evÿdêl eç n é vÿuc e

mn oh é k ur zy, kt er é mají a kr e di t aci M¢ MT.

Vz hl e de m k pr u dké mu n ár ûst u p op ul a-

tví v j a kÿc h k ol i v h or ác h, u mí s e p ohyb ovat v

ri ty s p ort ovn é h o l ez e ní n a s kal ác h i u mêl ÿc h

ker é s ouvi s ejí cí d ove d n osti . Ni æ¿í st u pe ñ i n-

z ec ká or ga ni z ac e UI AA kval i fi kaci i nstr u k-

l e d u, s n ê h u, s kal ní m t er é n u a zvl á dají i ve¿str u kt or û s e v t ét o h a ntÿr c e oz n aç uj e j a k o

st ê n ác h

defi n oval a

mezi n ár od ní

h or ol e-

t or a s p ort ovní h o l ez e ní, kt er ou b u de z a-

Dop or uç e n é i nt er n et ové odkazy:

sl e d ní

p‡ e¿ k ol e ní

i nstr u kt or û,

s e pl n ê pr of esi on al i z oval .

¿ k ol e nÿc h

L ekt or y

Met o-

p oz n at ky v ob or u pr vní p o moci . Dal ¿í vl i v n a

n e h od pr ová dê nÿc h s u bk o mi sí úr az ové z ábr a ny bez peç n ost ní

k o mi s e,

kt er á

pr avi -

del n ê p u bl i k uj e obs á hl é p‡ e hl e dy a r oz b or y n e h od v h ors ké m t er é n u.

Kr o mê ¿ k ol e ní i nstr u kt or û

or ga ni z uj e

met odi c ká k o mi s e t a ké k ur zy pr o ¿i r ok ou

çl e ns k ou z á kl a d n u a r ea g uj e t a k mi mo ji n é n a r ost oucí obl i b u i n di vi d u ál ní h o çl e nství.

V zi mní m ob d obí j de z ej mé n a o k ur zy l avi -

n ové a s ki al pi ni sti c ké, v l et ní m pa k o s kal ní

l ez e ní ví c e dél k ové a p ohyb p o l e d ovci , z ác hr a n u ve s kal ní m i l e d ovc ové m t er é n u a

dal ¿í k ur zy. J eji c h t er mí ny i obs a h j s ou pr avi del n ê vyhl a¿ ová ny n a we b ovÿc h str á n kác h h or ol ez ec ké h o s vaz u.

Petr Ja ndík, fot o Ra dek Li e nert h

htt p: //ti nyurl . c o m/ ogj r h - z ás a dy bez peç n é h o pr ovoz ová ní h or ol ezectví

htt p: //ti nyurl . c o m/f oz a 4 − vz dêl ává ní i nstr u kt or û, p‡ e hl e d z pr áv

htt p: //ti nyurl . c o m/ ocyc m − a kt u al i z ac e k ur z û pr o çl e ny Ç HS

htt p: //ti nyurl . c o m/k n mg m − s ou hr n od b or nÿc h çl á n k û

htt p: //ti nyurl . c o m/fvs xt - ve‡ ej n é vz dêl ávací k ur zy

htt p: //ti nyurl . c o m/ p bs kj − d op or uç e n é os n ovy pr o ve de ní n ováç k û

Se kretari át : Çeskÿ h o ro l ezeckÿ svaz, Záto p kova 1 0 0/2 , P. S . 4 0 , 1 6 0 1 7 Prah a 6 − Strah ov te l efo n : 2 9 6 1 1 8 2 07 ( i fax) , 6 0 3 6 4 6 2 07, 2 9 6 1 1 8 3 47, 6 0 3 6 4 6 3 47, e-m ai l : i nfo@h o rosvaz. cz ú ‡ed n í h od i ny: po n d ê l í 9 − 1 2 a 1 3 − 1 5 , úte rÿ 1 3 − 1 8 , çtvrte k 1 3 − 1 8 ge nerál ní part ner:

38

Ispo summer 2006 65. mezinárodní odborný veletrh sportovního zboží a módy 16. 7. až 18. 7. 2006, Mnichov, Německo Zajímavosti z letního veletrhu Ispo Časopisu Montana byla nabídnuta návštěva sportovního veletrhu Ispo v německém Mnichově ze strany společnosti Expo-Consult+Service, s.r.o., která zastupuje veletrhy Messe München, včetně samotného Ispo v České a Slovenské republice. Veletrh Ispo je největší sportovní veletrh v Evropě a mimo sporty, jako je např. plavání nebo snowboarding, je jeden pavilón vždy speciálně určen outdooru.

Výstaviště Messe München

Jaké bylo letošní letní Ispo? Větší oproti loňskému. Čísly: Přitáhlo tisícovku vystavovatelů ze 47 zemí, více jak tři čtvrtiny z nich byli zahraniční vystavovatelé a počet návštěvníků se za tři dny přehoupnul přes dvacet tisíc. Na stáncích Osobně jsem neviděl nějaký zásadní rozdíl mezi letošní a kolekcí na příští léto. Na pultech naleznete především nové barevné kombinace a změny v designu oblečení.

Stylový stánek společnosti Mountain Hardwear

Gore-Tex – jednoduše a výrazně

Snad jediným větším postřehem je ústup od klasických stehů a příklon pouze k lepení nebo tzv. svařování jednotlivých okrajů materiálu. Dalším postřehem je mít výrobek co nejlehčí. Týká se to všeho – od bot, přes bundy nebo stany. Velkou úsporou váhy je rovněž střih oblečení přímo na tělo. A kdo nemá obdobnou kolekci pro ženy, jako by neexistoval. ISPO Outdoor Award 2006 Ocenění udělované při každém veletrhu Ispo výrobku určenému pro outdoorové aktivity, který je v dané kategorii v něčem výjimečný a originální.

Kategorie Footwear – obuv: Lowa Expedition 8000 RD, Německo www.lowa.de Lowa se rozhodla vstoupit i na trh obuvi určené pro výškové horolezectví a do extrémních klimatických podmínek a na rok 2007 připravila dva zbrusu nové modely Expedition 8000 RD a Expedition 6000. Bota Expedition 8000 velmi připomíná obdobné modely od konkurence. Bota není nijak zvlášť těžká. Kvalitní zpracování je pro Lowu samozřejmostí.

se značka Katadyn těší velké oblibě a jejich vodní filtry jsou nejenom velmi spolehlivé, ale i velmi skladné a lehké. U nás není značka příliš známá. Kategorie Specials – speciality: Suunto T3 s GPS Pod, Finsko www.suunto.com Suunto je zřejmě to nejlepší, co můžete dostat z hodinek na sportování. Novinka v sobě spojuje výhody malého počítače T3 a technologie GPS. Máte tak naprosto dokonalý přehled o vašem těle během sportovního výkonu. Kategorie Nordic: Leki Stock Traveller Karbon a Silent Spike Pads, Německo www.leki.de Nové hole na Nordic Walking od předního světového výrobce hůlek. Výrobcům a firmám Projekt Greenhouse Máte zájem zviditelnit vaši novou firmu na outdoorovém trhu? Právě pro vás je tento projekt, který finančně zvýhodňuje neznámé rozvíjející se společnosti a výrobce. Veletrh Ispo jim nabízí pomocnou ruku.

HiMountain, Polsko V projektu měl největší stánek, ale ničím konkrétním mě nezaujal. Na vývoji výrobků se podílí známé polské lezecké osobnosti jako Krzysztof Wielicki nebo Piotr Pustelnik. Italian Village a další Mít stánek na Ispu nebude jistě levná záležitost. Ispo ale nabízí řadu možností, jak náklady snížit. Jednou z nich je právě společný národní stánek, kde vystavuje několik firem dohromady. O finanční podporu na veletrh můžou české firmy rovněž požádat na příslušném ministerstvu. Více vám rádi poradí ve společnosti Expo-Consult+Service, s.r.o. Pokud máte zájem o více informací, doporučuji kontaktovat společnost Expo-Consult+Service, s.r.o. nebo se podívat na stránky veletrhů Ispo (www.ispo.com). Expo-Consult+Service, spol. s r.o. Příkop 4, 604 45 Brno, tel.: 545 176 158-60, fax: 545 176 159 www.expocs.cz, [email protected] Více si o letním veletrhu Ispo v Mnichově můžete přečíst v článku „Ispo Summer 2006“ na našem webu www.montana.cz. text a foto T. Obtulovič ml.

Kategorie Hardwear – výzbroj: Mammut Via Ferrata Step Web, Švýcarsko www.mammut.ch Nový set na ferraty od Mammutu, který vyniká velkou bezpečností i pro osoby s nízkou hmotností. Podílí se na tom zejména nově řešený tlumič pádu. Kategorie Adventure/Travel – cestování: Katadyn Vario Mikrofilter, Švýcarsko www.katadyn.ch Nový filtr na pitnou vodu od švýcarského výrobce Katadyn. Ve světě

Stánek společnosti Toray – japonský výrobce funkčních materiálů

39

Tatry

Pustá stráž (1.875 m) V – stena Posledná výrazná veža v dlhom severnom hrebeni Malého Ganku, na sever od Kačacej veže a Pustých veží. Dvíha sa na rozhraní Českej a Kačacej doliny. Má dve výrazné steny spadajúce do Bielovodskej doliny. Východnú stenu tvoria tri výrazné piliere vysoké okolo 300 m. Najvýraznejší je pravý pilier s typickými žltými platňami. Viac v pravo sa stena stáča na sever do kolmých až previsnutých platní, v ktorých vedú cesty Kollera, Žureka a Seifera. Pustá stráž svojim charakterom a cestami je ideálnym terénom pre zimné horolezectvo. Prehľad výstupov: 1. „Ľavým ohraničením SV steny“ (z prahu Kačacej doliny), klas. I, II, 2 hod. T/4/74 A. Kuš, K. Zdzitowiecki, 19.III. 1964 Cesta vedie z prahu Kačacej doliny výrazným rebrom. 2. „Cesta M. Jaczewski, W. Tadeusiak“ 19.VII. 1976, klas. VI, 2 hod. Výstup vedie vľavo od cesty č. 3, pravdepodobne vľavo od hrany Ľavého rebra. Bez bližších podrobnosti. 3. „Ľavým rebrom“ klas. V, 4 hod., AP/V/120, T/4/74, K. Krupinska, T. Piotrowski, M. Rewajowa, T. Rewaj, 14.VIII. 1966 1. zima: T. Herbich, A. Marzcak, A. Sklodowski, 31.III. 1974 3a. „Ľavý žľab steny“, klas. III., 3 hod. J/1/95 (pravdepodobne lezené už skôr) F. Piaček, V. Tatarka, 13.XII. 1975 V spodnej časti je výstup zhruba totožný s výstupom č. 3, potom traverzuje popod steny rebra doprava do žľabu nad jeho prahom a snehmi pokračuje hore. 4. „Zimná predzáhradka“, klas. V, 4 hod. I. Koller, J. Lihocká, 17.III. 1987, Cesta je narovnaním Ľavého žľabu priamo cez jeho strmý spodný prah. Strmé trávy. 4a. „Cesta Szczecinana“ Bez bližších podrobnosti. Zmienka o tejto ceste je len v nákrese výstupu Doubilisa a Sklodowského. (Je však možné, že Zimná pred-

40

záhradka je z časti s touto cestou totožná) 5. „La Traviata“ klas. V, 5 hod. I. Koller, P. Ondrejkovič, 9.II. 1993 1. ženské prelezenie: E. Bohmová, I. Jakubcová, 20.III. 1994 6. „Cesta K. Doubilis, A. Sklodowski“, 10.XII.1976, klas. IV, 9,30 hod. V lete 3 hod., T/1/77 7. „Prostredným rebrom“ klas. IV, 3 hod., T/4/71 A. Gierych, A. Sklodowski, 5.IX. 1971 1. zima: S. Czerwinski, J. Mierzejewski, 9.II. 1972 2. zima: J. Jaworski, M. Kaczmarek, 3.III. 1972 8. „Komínom“ klas. V, 3 hod., T/ 4/74, W.Cywinski, J.Klamerus, 27.VIII. 1974 1. zima: T. Jánoš, P. Kostovký, M. Marek, 21-22.XII. 1978 9. Pravý pilier „Cez žlté platne“, klas. V+, A3 (OS 7,7+), 17 hod., 30 skôb, 6 klinov, 3 vklinence O. Pochylý, P. Stříbrný, J. Unger, P. Vasilko, 16, 17-18.VIII. 1974 1. zima: M. Marek, P. Mitro, 20-23.XII. 1976, 32 hod., s variantom obrovským komínom 1. volné prelezenie: D. Kuráň, M. Stoličný, F. Piaček, 30.VIII. 1994,

dĺžky po plató max. 7,7+, OS, dĺžka z plošiny je totožná s Jackovičovým variantom zo zimy 1992, 8-,8, PP. 10. „Pravý pilier“ klas. V, A2, (RP VI+,VII-) 9 hod. Z. Drlík, M. Pelc, 6.VII. 1974

1. zima a 1 RP: R. Kukučka, V. Valach, 10.III. 1989 11. „Polská cesta“ klas. VI, A2, 10 hod., T/3-4/65, AP/V/119, A. Gierych, M. Nowicki, A. Sklodowski, J. Uszynski, 18-19.VII. 1965

4 5

6

10

9

13

12

12. „Cesta cez pavúka“, klas. V+, A1, 9 hod., 20 skôb, 4 hexentre, 5 vklinencov I. Koller, P. Košík, 24.IX. 1975 1. zima: A. Belica, I. Koller, 29 – 31.XII. 1975, narovnávajúci variant z Pavúka, 20 hod. 13. „Stredom steny“ klas. VI, A3, 16 hod., T/4/74 M. Pawlikowski, K. Žurek, 29.VIII. 1974 1. zima: Z. Mlynarzyk, K. Žurek, 9.II. 1976

14

2. zima: P. Lajčiak, P. Valovič, 28 a 29.XII. 1979 14. „Via Baťa“, klas. VI+, A3, 10 hod., J. Kožík, O. Seifer, 3.VIII.1986 Poznámka: pred niekoľkými rokmi došlo k zosuvu skál v pravej časti steny a je možné, že výstupy č. 12,13 a 14 už nezodpovedajú skutočnosti. text Jozef Gurník foto M. Bobovčák

41

galerie

Scoglio di Mroz (1.950 m) Jihovýchodní stěna Převýšení: 200 m Oblast: Gran Paradiso Tento výrazný strmý skalní pilíř se téměř „ztrácí“ v prostředí řady třítisícových štítů údolí Piantonetto, kouzelného koutu skupiny Gran Paradiso. Je situován ve východním hřebeni štítu Punta del Carro (2.777 m) a patří k nádherným lezeckým objektům s řadou krásných a hodnotných cest. Prvovýstupci vůbec první cesty (Di Pietro, Gogna, Machetto, Rava) nazvali pilíř příjmením legendárního polského horolezce Andrzeje Mroze. Východisko: Údolí Piantonetto, příjezd z osady Rosone do lokality San Giacomo. Dále po úzké asfalové silničce až k budově staré lanovky. Vpravo od střechy budovy sledujeme mužíky a strmou cestu do lesa. Dále žlabem k výraznému bloku, který prostoupíme komínem (IV), slaněním z bloku a dále žlabem k úpatí stěny, 45 min. až 1 hod. od parkoviště. Přehled cest: 1. Via dei Biellesi Gianni Lanza, Gian Cesare Gariazzo, Marco Schwanzerberg, Luca Formagnana, 27. 7. 1987 Obtížnost: max. 6b/A3, v cestě nejsou ponechány skoby, takže k zajištění jsou nutné smyčky, vklíněnce, friendy a několik skob, 2 lana o délce 50 m. Obtížná a orientačně náročná cesta, nástup cesty se nachází cca 60 m vlevo od cesty Via Machetto. 2. Via Machetto Carmelo Di Pietro, Alessandro Gogna, Guido Machetto, Miller Rava, 18. 10. 1972 Obtížnost: 6c (5b/A1), cesta je vybavena skobami, k dojištění vklíněnce a friendy, 2 lana 50 m. Jedná se o krásnou cestu vedoucí především v závěrečných úsecích výrazným koutem. 3. Cesta „L’importante é esagerare“ Maurizio Oviglia, Patric Miotti, 29. 7. a 5. 8. 1998 Obtížnost: 6c, 6b+ (VIII, často VII a VI), cesta je vybavena spity, k zajištění 2 lana 50 m, friendy a vklíněnce. Krásná cesta s klíčovým úsekem v plotnách, v závěru vede cesta společně s cestou Impressioni di settembre. 4. Via Gogna Leo Cerutti, Alessandro Gogna, 10. 6. 1973 Obtížnost: 6a+ (5c/A1), resp. VII+ (4 m), VI, A1. Cesta je kvalitně zajištěna, k dojištění sada friendů a vklíněnců, 2 lana 50 m. Převýšení 150 m. Jedná se o často lezenou, nádhernou a pestrou cestu, vedoucí krásnými spárami a kouty.

42

2 3

4

56

5. Impressioni di settembre První tři délky Luigi Casetta a Maurizio Oviglia, 9. 9. 1983. Dokončení cesty: Giorgio Caddeo a Maurizio Oviglia, září 1997 Obtížnost: max. 6b (VII), povinně 6a+, řada úseků 5b až 5c. Cesta je vybavena spity, k jištění 2 lana 50 m, 10 expresek, sada friendů a vklíněnců, převýšení 160 m. Cesta je lezecky pestrá a vede v krásné a pevné hornině. 6. Via Grassi Gian Carlo Grassi, G. Griseri, 29. 5. 1974 Obtížnost: 6a+ (5c/A1), resp. 1 místo VII, převážně VI- a V. K zajištění jsou nutné vlastní jisticí prostředky – několik skob, smyčky, vklíněnce a friendy, 2 lana 50 m.

Zajímavá cesta vedoucí zčásti spárami, místy je hornina pokryta lišejníky. Sestup: slaněním podél výstupových cest. Literatura: Rock Paradise, Maurizio Oviglia, Versante Sud, Milano, 2000 Gran Paradiso, Gerd Klotz, Bergverlag Rother, München, 2005 Mapy: Kompass, č. 86, Gran Paradiso, Údolí Valle d’Aosta, 1 : 50.000 text a foto

Jiří Novák

1/100 Pro „nýmanda“ No comment Že jsou lezci chudí a žijí hlavně zážitky? Omyl! Zveřejněné foto je z jedné lezecké veselky. Náhodně přizvaný svatebčan předvádí užaslým spolustolovníkům nejnovější lezecký hit. Když prší skutečně hodně, stačí odtrhnout příslušnou bankovku a zajít někam na chatu… Dalšího komentáře netřeba.

P.S.: A nezapomeňte, v této rubrice se může objevit i váš dobrý známý. Stačí nám poslat e-mail. -bkr-

o.t.r kovišti před tělocvičnou pomalu zapouští kořeny, máme se s vámi o co podělit. „Chceš realizovat své sny? Probuď se!“ R. Kipling

Brambořiště za 5+ Ani četná varování nás neodradila od návštěvy slavných Riglos – obrovských načervenalých věží, které by člověk spíše než v pyrenejském

On the Rope 8

ny nýty a všichni vám budou tvrdit, že se to opravdu neláme. I přes nepřízeň počasí (40 °C) jsme prohlásily, že z Riglos nelze odjet bez dalšího zápisu do našeho deníčku „Nejlehčí cesty na nejkrásnější stěny“. Volba padla na osmidélkovou 5plusku, jednu z nejlezenějších a nejkratších Tak která brambora bere...

„Vypadá to, že v našem putování nás poněkud zbrzdí pyrenejský masiv.“ Věta, která se nám podvědomě vloudila do závěru posledního On the Rope článku, aniž bychom tušily, že pravda bude ještě mnohem závažnější. Pyrenejský masiv nás nezbrzdil, nýbrž úplně zastavil. Téměř rok poté, co jsme vyrazily na cesty, jsme zaparkovaly dodávku Maganu před tělocvičnou v Benasque – malé vesnici na konci údolí, která se v létě mění ve východisko horolezců, horochodců a přechodné bydliště Španělů vyhnaných z měst nesnesitelným vedrem. Holky na divokém západě

Třináct lekcí španělštiny pro samouky, dva protrpěné telefonáty a skutečnost, že nám zbývá všehovšudy 96 Euro, rozhodly. Následující dva měsíce strávíme vylepšováním španělštiny a především budováním kariéry – Markéta v oblasti obchodu (bude prodávat banány v místním „supermarketu“), Jana na poli služeb (bude se ohánět mopem v jednom z kempů v údolí). O lezecké zážitky v Pyrenejích ovšem není nikdy nouze, takže i přesto, že Magana na par-

podhůří hledal na americkém Divokém západě. Tato přírodní zajímavost nás ohromila ve všech směrech – nepojatelnou výškou, úporným slunečním žárem, množstvím supů, ale především svým složením. Místní horolezci tento typ skály nazývají „konglomerát“, nám však nejvíce ze všeho připomíná zorané bramborové pole. Z nedůvěryhodné hmoty konzistence ztvrdlého bahna čouhají oblé útvary podobné zemiakům I., II. i III. jakosti. Do těch nejgigantičtějších jsou zasaze-

Fakta Riglos (Mallos de Riglos) Charakteristika: Oblast, kterou lze buď milovat nebo nenávidět. Obrovské okrové věže nad údolím řeky Gallego působí jako slepenec oblázků všech velikostí. Hlavním tahákem jsou mnohadélkové, většinou odjištěné cesty od lehkých až

po brutální. Průvodce je k dostání v baru ve vesnici Riglos. Přístup: Z města Huesca směrem na Pamplonu, projet Ayerbe a odbočit doprava směr vesnice Riglos. Opravdu nelze přehlédnout. Přenocování: Refugio v Riglos. Vopruz: Místní materiál na první pohled opravdu nevzbuzuje dů-

44

7âQSBWV
QPEQPīJMZ
mSNZ


cest na věže. Soutěž o to, kdo bude nejdříve na nástupu, nebylo, vzhledem ke španělské konkurenci, vůbec těžké vyhrát. A tak jsme se jako první ze třech lanových družstev pomalu proorávaly vzhůru brambořištěm a posílaly do údolí hluboko pod námi četné kletby. Cesta kupodivu oplývala převísky, nad něž bylo potřeba poslepu vystřelit ruku a ohmatávat brambory tak dlouho, dokud prvolezkyně nenašla takovou, která by mohla vydržet přítah. Druholezkyně měla tuto situaci vylepšenou o závaží v podobě batohu plného vody a sušenek. Popoháněny dalšími dvěma dvojkami, dolezly jsme na vrchol poměrně rychle a rutinně, zato v potocích potu. S obavami jsme sledovaly kroužící supy, jejichž počet se zvyšoval úměrně naší únavě, a zmateně hledaly, kudy vede sestupová trasa. Ve žlabu po pravé ruce jsme našly cosi, co se podobalo špatně odjištěné via ferratě prokládané několika slaněními. Sestup byl ještě vylepšený o občasné bramborové laviny, které nám na hlavu posílali naši následovatelé. Dvě hodiny tvrdých výškových prací a vesnička pod námi přestavěru a lezení se podobá tomu na umělé stěně. Od června do září nesnesitelné vedro. A klasické víkendové nájezdy. Valle de Benasque – sportovní oblasti Charakteristika: Jedno z pyrenejských údolí, nabízí 16 menších le-

la vypadat jako z lega. Třešinkou na dortu bylo poslední snad padesátimetrové slanění, počínající obrovským převisem, které ze všeho nejvíce připomínalo jízdu na řetízkáči. Jana už se dole smála, když se Markéta ještě bezmocné točila nad údolím, bez jakékoliv opory i kontroly. Dole se pak bála položit osmu na zem, aby nezaložila požár. Dnešní den nás natolik psychicky poznamenal, že jsme se po chvilkovém mentálním výpadku rozhodly zchladit hlavy mezi pyrenejskými vrcholy. Láska na první pohled Jiskra mezi posádkou Magany a Pyrenejemi přeskočila hned při prvním seznámení. A to doslova. Stalo se tak na Monte Perdidu, třetím nejvyšším pyrenejském vrcholu. S přístupem nám vlastním jsme si zvolily asi nejsložitější pěšácký způsob, jak dobýt vrchol a ještě si naložily batohy zásobami na šest dní. Poté co jsme s touto zátěží zdolaly příšerně rozlámaný nástupový žlab, přešly celý ledovec a suťoviskem se vyplazily až pod vrchol, přišla bouřka. Podotýkáme, že za celé léto to byla jediná, která přišla již dopoledne, a během které zároveň sněžilo a padaly kroupy. Brzy jsme se shodly na tom, že nám nebzučí v uších, nýbrž že tento podivný zvuk, který vydávají naše těla, se podezřele podobá roztomilému vrnění drátů vysokého napětí. Když nám začaly světélkovat špičky cepínů, zavelela Markéta hláškou „ty jo, přidej, já jsem hromo-

Punk is not dead! Jana má nabito

zeckých oblastí. Pro borce je soutěska Congosto de Ventanillo, obtížnost cest v ostatních oblastech se pohybuje většinou od 4 až po 6, občas 7. Nejblíže Benasque jsou vápencové, vzorově odjištěné Sacs. Trochu výše spárovité žulové Aigues Pases a na samém konci údolí pak taktéž žulové plotny Remuňe. Více-


%PMEZ
8BSNQFBDF

Ledovec Monte Perdida Arista Sur de Aneto, Pyreneje

svod“ k sestupu během. Přibrzdily jsme, až když se bouřka odebrala na vedlejší vrcholy. Jakmile jsme si sundaly kapuce, bylo nám už znovu do smíchu. O to více, když jsme spatřily naše nové účesy, za které by se nemuseli stydět ani pankáči osmdesátých let. Potenciální průšvih se naštěstí proměnil v další z našich poučných historek ze série „Pitt Schubert na vlastní kůži“ a doufáme, že další jiskra mezi námi a horami už nepřeskočí.

SuperSparu i od Janina kempu je to k nejbližším cestám 10 minut, se dalo léto slušně přežít.

Benasque – chytne a nepustí V horském lezení i chození jsme hodlaly pokračovat o údolí vedle, v národním parku Posets-Maladeta. Do východiska této oblasti, Benasque, jsme dorazily na počátku července, ve středu. Ve čtvrtek jsme nakoupily a za pomoci místních borců naplánovaly jedno pěkné hřebenové lezení. V pátek ráno jsme nastoupily do práce. Obě jsme se zavázaly k tomu, že tu propracujeme celé léto, s úvazkem devět hodin denně. Na počátku července nám to připadalo nepředstavitelné a tendence k úniku z otroctví se projevovaly celkem pravidelně. Jana každý den sledovala třítisícové vrcholy z oken koupelen, s kýblem a koštětem v ruce, zatímco Markéta prodávala horolezcům „co nejtvrdší broskve, aby se nám nerozmačkaly v batohu“. Netrvalo ovšem dlouho, a objevily jsme, že údolí je plné sportovních lezeckých oblastí a lidí chtivých skalních i horských zážitků. Díky španělské vstřícnosti až drzosti nikdy nebyla o spolulezce nouze, a s tím, že od Markétina

Fiesta V srpnu, po několika týdnech neuvěřitelného návalu turistů, a tudíž non-stop práce, se naplno projevila naše deprivace. Jakmile ruch trochu utichl, a oba zaměstnavatelé nám dali volno, naplánovaly jsme pěkný třídenní výlet do hor i s lezením. Skutečnost, že máme jenom jeden den fiesty, nás nemohla zadržet. Vzhledem k tomu, že v Benasque zavírají supermarkety v devět večer, podařilo se nám vyrazit již v půl jedenácté. Za svitu hvězd a čelovek jsme trpělivě pochodovaly na nejbližší refugio, kde jsme poprvé vzbudily spící obyvatelstvo, když jsme v půl jedné vybalovaly spacáky. Před šestou ráno se vše opakovalo, když jsme spacáky balily. Čelovky jsme z hlav pro jistotu ani nesundaly. Pekelný tříhodinový nástup kamenným polem nás dovedl až pod jižní hřebínek Aneta – nejvyšší hory Pyrenejí (3.404 m n. m.). Třeba podotknout, že se nejedná o nejfrekventovanější cestu vzhůru. Pěšáci chodí přes ledovec ze severu, zatímco horolezci zdolávají hřebeny Llosás nebo Salanques. Našemu vývojovému stadiu, ani pulec ani žába, ovšem Arista Sur zcela odpovídala. Po překonání nejexponovanějšího místa nás dokonce i napadlo se navázat, a k vrcholovému kříži jsme dorazily kupodivu bez dalších poučných historek. Odměnou nám bylo, že jinak hodně protěžovaný vrchol jsme měly samy pro sebe, a stejně

délkové cesty do 6a naleznete poblíž Cerleru na Torre de Marfil. Jižněji a níže položená vápencová oblast Foradada del Toscar poslouží pro chladnější dny. Přístup: Z Huescy nebo Lleidy do Barbastra, odtud pořád rovně přes Graus téměř až tam, kde končí silnice.

Přenocování: Nejlevnější je obecní tábořiště Senarta, na břehu jezera 5 km nad Benasque (7 E/2osoby, stan, auto). Ostatní kempy mají bazény a dvojnásobné ceny. Vopruz: Poněkud odřízlé údolí – nehraje rádio, nahoře nefunguje mobil a zásobit se vyplatí kdekoliv ve městě. Ceny potravin i služeb

tak i předlouhou sestupovou trasu. Jana se zabivakovala u obrovského jezera Cregueňa, zatímco Markéta ničila zbytky svých kolen v nekonečných serpentinách, aby vše mohla vyprávět svým -náctiletým spolupracovnicím dole ve Sparu. Adiós amigos! 14 měsíců v dodávce, 7 procestovaných zemí, 3 jazyky, šestery prolezené lezečky, 10 cédéček plných fotek, 8 palubních deníků, 8 článků v Montaně… a co dál? Náš původní plán se pravda poněkud odlišoval. Měsíců i článků v Montaně mělo být méně, zemí více, a o tom, že se naučíme španělsky jsme neměly ani tušení. Natož pak o tom, že po cestě vyzkoušíme tolik druhů lezení – od nejištěných a deštivých britských skalek, přes prosluněné jihoevropské vápence, kde se hraje na rozdíl mezi b a b+, mnohadélkové cesty na cokoliv vysokého, až po hory, kde už se nehraje vůbec na nic. Ovšem nejen lezením živ je člověk, natož pak Švédky – při přemísťování jsme zvládly zhlédnout i nekonečné množství měst a vesnic, muzeí i památek, vykoupat se nebo si zasurfovat v několika mořích a jednom oceánu, sjet několik řek na našem vyfukovacím člunu jménem Neokursk, poznat multikulturní vzorek lidí a pár z nich nakazit naší dodávkářsko-lezeckou infekcí. Během jednoho nedávného vínového dýchánku pod stěnami masivu Maladeta jsme si ovšem plným jsou dvojnásobné oproti zbytku Španělska. Valle de Benasque – horské lezení Charakteristika: Neproslulejší jsou místní „cresty“ – hřebínky, kterých je zde nepočítaně. Nejoblíbenější jsou ty kolem Pico de Aneto – Cresta de Llosás (IV), Cresta de Cregue-

počtem hlasů odsouhlasily, že se nám přece jenom stýská po vaně a pohovce. „V nejlepším přestat“ se stalo naším novým heslem, a od té doby se (pravda, zatím marně) snažíme zakončit celý tento výlet. Před sebou máme ještě pár posledních výprav do hor, a poté nás opět čeká život o něco normálnější. Jaký a kde, to zatím nikdo netuší, nejméně pak my dvě. Jediné, co je jisté, že si ještě dlouho spokojeně budeme prohlížet fotky a nevěřícně kroutit hlavou nad tím, co vše s námi Magana vydržela a na jaká místa nás zavezla. Tímto děkujeme všem našim materiáldárcům a loučíme se s věrnými i nevěrnými čtenáři a prohlašujeme celou akci za více než úspěšnou, a to hlavně proto, že se nám podařilo překonat proroctví Veroničina tatínka: „On the Rope? Tak to bude nejsponzorovanější výprava do Rozvadova!“ Hřeben Astazou

text a foto Švédky [email protected] www.sweb.cz/ontherope/ ňa (III), Cresta de Alba (IV) anebo perlička Salanques – tříkilometrový hřebínek (V). Aguja de Parramó, Pico Maldito nebo Pico Abadías poskytují množství letních i zimních horských výstupů. Informací se dopátráte v outdoor obchoďáku Barrabés nebo v baru La Compaňía.

45

a jdi... Za demotivaci neruèíme!

Horalfest 2006 – Nájdi sa v horách Festival amatérské tvorby o horách se uskuteční ve Smokovci ve Vysokých Tatrách, a to 17. až 18. 11. 2006. Soutěžní příspěvky jsou rozděleny do třech kategorií – fotografie, film-video a literární tvorba. Všechny práce musí obsahovat horskou tematiku, termín uzávěrky je 20. 10. Určitě neváhejte, čeká na vás spousta lákavých cen (mimo jiné zájezdy do Alp a fotoaparáty Canon). Více informací a podmínky pro zasílání příspěvků naleznete na www.horalfest.sk nebo na www.hory.sk.

Roman Langr, se kterým jste si mohli přečíst rozhovor v této Montaně, zveřejnil své nové stránky – www.romanlangr.cz. Najdete na nich více informací (některé budou ještě doplněné), víc fotek, jistě příjemně překvapí nový design. Vaše komentáře jsou vítané. Roman věří, že se budou stránky líbit.

Hledáte inspiraci, kde a jak se radovat na zapomenutých „kwacích“? Honza Dag Puš vám ji dá v článcích uveřejněných na Internetu: http://sweb.cz/ janpus/slepucha/images.html, http://sweb.cz/janpus/upotoka/ uptk.html.

Adam valí! Ultimate Sacrifice 8c+, Infinity 8c+, Headcrash 8c a nějaká 8béčka… Adam Ondra už svými výkony dávno přerostl hranice Čech. Na začátku července přidal další velkou věcičku v podobě cesty Ultimate Sacrifice 8c+ v Gorges du Loup. V srpnu následoval výjezd do Frankenjury a přidává známé cesty Infinity 8c+ a Headcrash 8c. On ty svoje plány plní minimálně na 200 %!

Silva Rajfová si poradila s cestou Fuego 8b Poměrně známá cesta Fuego v Massone se stala kořistí mladší ze sester Rajfových. Obtížnost je podle ni spíše okolo 8a+/b. Nádavkem během léta přidala několik cest za 8a OS!

Dolní Žleb Company řádila v Kaiseru! Prvovýstup Between the showers 9 AF Ondra Beneš a Tomáš Sobotka pro vytrvalý déšť nepochodili na Eigeru, tak si aspoň spravili náladu prvovýstupem ve stěně slavného

46

Fleischbanku v rakouském Wilder Kaiseru. Během třech dní se jim podařilo udělat 280 metrů dlouhou linii s šesti délkami (7+, 7, 6+, 9, 8, 6-). Název cesty vůbec neklame a opravdu ji vylezli mezi dešti. RP přelez klíčové délky odhadují za 10- a v září se o něj chtějí pokusit.

Třetí opakování cesty Ertoid 10-/10 Matúš „Kuko“ Kostka jako třetí zopakoval 25 metrů dlouhou převislou linii v kompaktní skále v Demänovské dolině, která bývá bohužel po většinu roku mokrá.

Slováci na výletě v „Šamoríne“ Členové slovenského reprezentačního družstva trávili červencový týden v žule nad Chamonix a povedlo se jim vylézt mnoho hodnotných výstupů. Staré časy se vracejí? Namátkou vybírám: Martin Heuger, Dionýz Kuráň: Pilier Rouge de Brouillard, 4.100 m, Directissime (Gabarrou, Long), 7a+ ED+ OS, 350 m Martin Pajo Blaško, Vilis Kajo Šujan: Aguilles de Chamonix, Nantillons, Les fleurs du mal, ED-, 6b, 450 m, Michel Piola Fero Šimko, Ján Šofranko: Grand Eperon du Brouillard, Pilier du bout du Monde 6b+ ED OS, 350 m Dionýz Kuráň, Ján Šofranko: Pilier Rouge du Clocher, 3.853 m, Kousmine, 7a ED OS, 250 m Patrik Barjak, Anna Lineková, Vlado Linek: Petit Capucin, 3.693 m, Roi de Siam, Petit Capoussin, 6b+ ED OS, 300 m Patrik Barjak, Ján Šofranko: Aiguille de Blaitiere, Z stěna, Fidel Fiasco 6c+, 350 m

1. opakování cesty Super Cat na Cat’s Ear Spire s variantou Cesta Super Cat VI 5.11 R A1 (Super kočka) na věž Cat’s Ear Spire (Kočičí ucho) 5.400 m v Karakoramu byla zopakována americkým duem Micah Dash a Eric DeCaria, kteří cestu obohatili o 12délkovou variantu. Více jak tisíc metrů dlouhá cesta byla vylezena alpským stylem se třemi bivaky. Lezci s sebou neměli spací pytle. Do cesty neumístili žádné fixní jištění. Tento náročný výstup se podařil v roce 2000 rovněž Američanům Jonnymu Coppovi a Mikeu Penningsovi. Micah Dash výstup považuje za daleko náročnější než cestu Eternal Flame na Nameless Tower, kterou přelezl s kamarády minulou sezónu.

Finsko není jen Nokia První 8c v zemi tisíce jezer (a miliónů komárů) Tomi Nytorp udělal a přelezl vůbec první cestu obtížnosti 8c ve Finsku. Pojmenoval ji jednoduše Syncro a najdete ji na útese Nummi (neptejte se mě, co to znamená. Finština zase až tak jednoduchá není. Satana Perkele!). Nezmiňuje se, kdy je nejvhodnější období pro lezení cesty. Že by v zimě? V létě by to s komáry mohlo být za 9a! Ale vážně, ti Finové nejsou vůbec špatní lezci! Jen se podívejte na první místo Nalle Hukkataivala v boulderingu na letošním Rock Masteru. Jo, Finové berou vše vážně. Běžky, lezení, alkohol…

Nové 9a v německém Kochelu Toni Lamprecht přelezl starý projekt ve stěně Atlantis v Kochelu, který pojmenoval jako Marsupilami podle komiksové postavičky s neuvěřitelnou sílou a schopnostmi. Obtížnost odhadl na 9a.

Nazlobený Alex Chabot vylezl Abyss 9a Z reprezentace ho vyhodili, protože odmítl závodit v kalhotách polepených reklamními nášivkami. Lezení se ale nevzdal a na skalách dokazuje, o jakého lezce světový pohár a především francouzská reprezentace přišly. I Mrázovi je určitě po soupeři smutno. V oblasti Deversé v jihovýchodní Francii udělal a přelezl 20metrovou cestu v pořádné střeše s názvem Abyss s obtížností 9a (Propast).

Dani Andrada: továrna na 9áčka Nová cesta Ali hulk (De Pie) v Rodellaru Tento silný španělský lezec má za sebou okolo desítky cest s obtížností 9a a více. Hned zpočátku srpna přidal nové 9a v oblasti Rodellar spojením cest Ali baba 8c/+ a Hulk 8c.

Polka Kinga Ociepka přelezla své první 9a! Přelezem cesty Geminis v Rodellaru se stala desátou ženou vůbec, které se podařilo dosáhnout takové obtížnosti.

Třetí free sólo Separate Reality Dean Potter neodolal vábení yosemitské legendární cesty a po Wolfgangu Güllichovi a Heinzu Zakovi se stal dalším lezcem, který cestu vylezl jen tak v tričku a s pytlíkem magnézia.

Alberto Gnerro: druhý 9a zářez Po čtyřech letech se mu povedlo udělat a přelézt další cestu klasifikace 9a s názvem SS 26 v Gressoney.

Hansjörg Auer: Tempi Moderni free solo Legendární cesta od ještě legendárnější dvojice Heinz Mariacher a Luisa Iovane v jižní stěně Marmolady byla opět po dlouhé době přelezena free sólo mladým rakouským lezcem. K výstupu 850 m dlouhou cestou (27 délek) obtížnosti 7+ potřeboval 2 hodiny 40 min.

Lurgorri 8c+: Nejtěžší bigwall na světě? Bratři Iker a Eneko Pou volně přelezli pětidélkovou 250 m dlouhou cestu na El Picu Urriello ve Španělsku, kterou nazvali Lurgorri. S délkami za 8c+, 7b, 7a, 7c+, 7c+. Všechny délky, kromě poslední, jsou jen sporadicky zajistitelné s několika málo nýty. Více na www.pouanaiak.com.

Ines Papert: První ženský volný přelez Camillotto Pellesier Němku Ines Papert znáte z lezení na ledu, někteří ji možná viděli na Špičáku na našem prvním a zřejmě na dlouho posledním světovém poháru. Jak výborná je lezkyně dokazuje ale i na skalách. Podařilo se jí poprvé mezi ženami zopakovat cestu Camillotto Pellesier v severní stěně Cima Grande. Jde o starou technickou cestu z dílny E. Maura a M. Minuzza z roku 1967, kterou poprvé volně přelezl Mauro Bubu Bole v roce 2003 a její obtížnost odhadl na 8a+/b. Ines Papert cestu poprvé zkoušela před rokem, ale spadla v jižní stěně Marmolady, zranila se a další pokusy musela oželet. Ani teď v červenci jí na začátku štěstí moc nepřálo, protože vylomila hned několik chytů a několikrát tak spadla. Klíčové délky následně ale přelezla a cestu „rot punktovala“.

Yeti free Sněžný muž si nedal „brčko“, ale začátkem července Robert Jasper volně přelezl cestu Yeti od Andrea Forliniho a Gianni Faggiana z roku 1998 v obávané severní stěně Eigeru. Cestu Jasper poprvé přelezl vloni v létě s Foyerem Schälim, ale volný přelez jim nevyšel, protože klíčové délky v horní části cesty byly až příliš mokré. Letos se Jasper vypravil do cesty znovu s kamará-

dem Stefanem Ederem a cesta napodruhé už dovolila volný přelez. Volný přelez ohodnotil jako 7c/c+ (původně 6c+, A1) a 1.000 metrů dlouhá cesta jim zabrala 12 hodin. Kvalita skály v cestě je na Eiger dle slov Jaspera velmi ucházející.

Solo per vecchi guerrieri 8c/9a max. (7c/8a pov.) Lahůdková záležitost od Maurizia „Manolo“ Zanolly Nová obtížná čtyřdélková cesta „Jenom pro staré bojovníky“ v jižní stěně Cima Senza Nome 2.000 m v Dolomitech od italského nestora ve sportovním lezení. Cesta podle Manoly připomíná krátkou sportovní cestu Bain de Sang, jen s tím rozdílem, že pod nohama máte nějakých 300 m a nikdy si nejste pořádně jistě, zda to ještě ustojíte nebo ne. Autor to označuje jako čistě technickou záležitost, kde se skloubí rovnováha s vaší duší. Cesty si obzvlášť cení a řadí ji mezi svoje nejhodnotnější výstupy. Cesta byla vynýtována zespodu a snad s výjimkou několika friendů tam nic nezaložíte. K přelezu vám stačí 60metrové lano a deset expresek. Prvovýstup uskutečnil s Federicem Gordou.

Češi jedou do Pákistánu! Go Climbing! Sales in Pakistan Himalaya! Pákistánské ministerstvo turistiky se rozhodlo přitáhnout větší počet horolezců do svých hor. Místní vláda proto 5. září schválila usnesení, na základě něhož se počínaje zimní sezónou 2006/2007 ruší poplatky za kopce úplně nebo dojde k jejich velkému zlevnění. cena permitu ve výši 5 % z předchozí částky na všechny vrcholy v zimní sezóně (prosinec – únor) bez poplatku vrcholy do výšky 6.500 m v sezóně 2007 cena permitu ve výši 10 % z předchozí částky na vrcholy v oblasti Chitral, Gilgit a Ghizer, s výjimkou na Spantik/Golden Peak 50% sleva na všechny ostatní vrcholy do konce sezóny 2007

Grandes Jorasses BASE Jump Konec se slaňováním stěn? Už vloni na fesťáku Leo Houlding mrmlal něco o tom, že ho to slaňování vůbec nebaví. To bych ještě pochopil, ale na filozofii BASE jumperů jsem ještě nepřišel. Jeden nejmenovaný český lezec (J. H.) při jedné televizní debatě řekl

něco v tomto smyslu: „Tolik adrenalinu najednou…“ Severní stěna Grandes Jorasses ale potenciální odvážlivce odrazovala pro svou členitost, a tudíž extrémní riziko podniku. Až do letošního července, kdy Valerij Rozov s dalšími třemi spolulezci vylezli Crozův pilíř a mistr Ruska, Evropy a světa v parašutismu to ve speciálním oděvu (nevím, zda barevná kombinace podobná oblečku Supermana byla náhodná.) vzal nejkratší cestou do údolí. Seskočil z výšky 3.800 m v místě, kde je ideální zhruba 250metrový kolmý úsek stěny. Let trval padesát sekund. Valerij Rozov má za sebou další kousky v podobě seskoků z vrcholu Big Sail peak na Baffinově ostrově (2002), Mt. Nalumasortoq v Grónsku (2003) a Amin Brakku v Karakoramu (2004). Abeceda BASE Jumpingu: B.A.S.E. – Buildings/Budovy, Antennas/Antény, Spans/Mosty a Earth/Země.

Magic Way: Prvovýstup na Gasherbrum East 7.772 m Mezinárodnímu triu Cedric Hälen, Johannes Mitterer a Ueli Steck se podařilo vylézt novou cestu v severní stěně Gasherbrumu. Původní záměr bylo udělat linii přímo na hlavní vrchol Gasherbrum II 8.035 m, ale pro vysoké lavinové nebezpečí plány přehodnotili a i přes velké množství napadaného sněhu vylezli tuto linii na východní vrchol. Výstup byl uskutečněn expedičním stylem s použitím více jak 1.000 metrů fixních lan.

Hornbeinův kuloár alpským stylem a bez O2! Obvykle v této rubrice najdete výkony, které mají aktéři za sebou. V tomto případě jsem ale udělal výjimku. Trojice španělských horolezců Alberto Iñurrategi, Juan Vallejo a Ferran Latorre odjela pod severní stěnu Mount Everestu s cílem vylézt Hornbeinův kuloár alpským stylem a bez použití umělého kyslíku. Pokud se jim to podaří, bude to po dlouhé době opravdu ojedinělý horolezecký výkon na osmitisícový vrchol. Jde o velmi zkušené borce, kteří již na Everest v minulosti vylezli. Ferran dokonce Hornbeinem za pomoci O2, Alberto a Juan byli na vršku bez kyslíku. Alberto Iñurrategi patří mezi ty, kterým se podařilo vystoupit na všechny osmitisícovky.

Elizabeth Hawley v dobré kondici Wally Berg, americký horolezec, se po návratu do Káthmandú setkal se známou kronikářkou himálajských expedic a řekl o ní: „Je ještě bystřejší a cítí se skvěle!“

Nový satelitní telefon od společnosti Thuraya Mezinárodní telekomunikační společnost Thuraya uvedla na konci léta novinka v podobě telefonu SO-2510, který je se svými 130 gramy nejlehčím satelitním telefonem na trhu. Prodávat se začne během podzimu a jeho cena by měla být mezi 800 a 900 US. Více na www.thuraya.com.

sátým létům a opravdu minimální v porovnání se sezónami před rokem 1990. Roky / Výstupy / Úmrtí 1922–1989; 285/106 (37,19 %) 1990–1999; 882/59 (6,69 %) 2000–2005; 1393/27 (1,94 %) 1922–2006; 3010/203 (6,74 %) Tomáš Obtulovič ml. Zdroje: www.climbing.com www.8a.nu www.planetmountain.com www.mounteverest.net www.hudy.cz

Mount Everest bezpečnější Redakci internetového magazínu MountEverest.net rozhněvala zpráva citovaná velkými zpravodajskými agenturami, včetně Reuters, ve které se uvádí, že počet zahynulých horolezců na Everestu zůstává hrozivě vysoký. Přitom citují z článku publikovaného v lékařském časopise British Medical Journal britským lékařem Andrewem Sutherlandem. MountEverest.net nepovažuje článek lékaře za hodnověrný a naopak zdůrazňuje, že počet zahynulých horolezců k počtu úspěšných výstupů na vrchol je jeden z nejnižších na osmitisícových vrcholech vůbec a zvláště na Everestu se tento poměr v posledních letech razantně zlepšil. Magazín dává lékaři „k dobru“ i jeho zkušenosti s lezením v osmitisícových výškách. Podle informací magazínu v tomto roce vystoupilo na Everest 450 horolezců, z toho jich 11 zahynulo. Procentuální poměr je tak 2,4 %. Ze statistik vyplývá, že riziko úmrtí horolezce na Everestu je třetinové oproti devade-

47

portrét

Bohouš

Portrét významného průkopníka československého horolezectví a horolezeckého fotografa Bohumila Svatoše

Bohumil Svatoš patří k poválečné generaci lezců, kteří se významnou měrou zasloužili o výkonnostní vzestup lezení na pískovci a ve středních velehorách. Společně s Radanem Kuchařem, Oldou Kopalem, Karlem Cermanem a Jirkou Maškem se podepsal na mnoha významných prvovýstupech či prvních zimních přelezeníích ve Vysokých Tatrách. Jako člena československého reprezentačního družstva, které sklízelo první úspěchy v Alpách, jej ale na vrcholu sportovní kariéry potkal těžký úraz kolena a lezení muselo jít na čas stranou. O to více se Bohouš začal věnovat své další vášni – fotografování, díky čemuž vznikla spousta unikátních snímků ze skal, ale i ze života v přírodě. Když se jeho zdravotní stav zlepšil natolik, že se mohl lezení věnovat opět naplno, vzal si do hlavy Himálaj. Hlavně jeho přičiněním se nakonec první česká výprava do Himálaje vypravila, aby v něm úspěšně zdolala vrchol sedmitisícové Annapurny IV. Když jsem Bohouše uprostřed parného léta navštívil na jeho chatě v pověstné kolonii pod Hrubou Skálou, měl dlouhou chvíli, protože jej čekala další operace nepohyblivého kolena. Možná i proto si k mé spokojenosti o svých zážitcích ze svého bohatého života tak rád popovídal. Z naší party, kam patří Radan Kuchař, Olda Kopal nebo Karel Cerman, jsem s lezením začal nejdříve – někdy na přelomu let čtyřicet jedna, čtyřicet dva. Původem jsem Liberečák, v osmatřicátém roce ale naše rodina musela z Liberce před Němci utéct. Usadili jsme se v Pelešanech u Turnova, kde jsme bydleli dva roky u tátovy sestry ve stísněných podmínkách – jednu místnost jsme obývali ve čtyřech lidech. Bylo pochopitelné, že jsem pak začal v nedalekém Skaláku s lezením. S Jardou Kyselou jsme do Skaláku chodili nejprve na kavky. Jednoho dne jsme ale spatřili starší kluky seskočit z Prostorné. Řekli jsme si, že když mohou vylézt na skálu oni, my prckové to musíme zvládnout taky. Jarda přinesl špagát, kterým uvazoval kozu ke kůlu, a šlo se 48

na věc. Když se někomu z nás nedařilo překonat obtížné místo, pomohl si špagátem. A slanění? Z Prostorné jsem poslední úsek vždycky seskakoval... Lezení nás chytlo a do Skaláku jsme začali chodit víc a víc. Zpočátku jsme se samozřejmě pouštěli do lehounkých věcí. V dubnu ve dvaačtyřicátém roce jsme poprvé lezli na Maják komínem, což si pamatuji naprosto přesně a dokonce mám o výstupu i záznamy. Honza Lochman, syn lesního dělníka hraběte Erntala, přinesl osm metrů špagátu, se kterým doma stahovali klády. Asi si dovedete představit, jak náš výstup vypadal – ve třech lidech, s osmi metry lana a v ponožkách... Celou věž jsme vlastně přelezli bez lana. Dolů jsme museli komín zase slézt a jen v nejtěžším úseku jsme se lana přidrželi. Jen poslední z nás musel i tento

úsek překonat bez špagátu. Tak tedy vypadaly naše lezecké začátky... Následovaly další věže – Blatník a Brána, na které jsme se vždy dostali komínem. Při jednom z výstupů mne potkalo štěstí – našel jsem smyčku s krásnou karabinou. Oválná karabina, to byla tenkrát zlatá věc! O několik let později jsem při přelézání Hokejky v Tatrách našel tři podobné karabiny, a i tenkrát jsem byl pořád ještě šťastný. S nalezenou smyčkou a karabinou jsme pak důležitě chodili po Skaláku, a přitom ani nevěděli, co s tím. Vše se změnilo až na věži zvané Louskáček. Lezl jsem první. Vylezl jsem na vršek, smyčku s karabinou přes rameno, špagát uvázaný do pasu. Nahoře již seděli tři lezci, a tak jsem pozdravil: „Dobrý den!“, sedl si vedle nich a zakřičel na

kluky dolů: „Dobírám!“ Byla to hrozná náhoda, že jedním z přísedících byl velmi známý Vašek Náhlovský, patřící ke starší generaci lezců. Vašek na mě tehdy spustil: „Tak takhle ne, hochu! Takhle ne! Podívej, karabinu si hoď do kruhu a do smyčky si sedni. Kdyby tě kamarád chtěl strhnout, budeš jištěný...“ Poprvé mi někdo ukázal, jak se má dobírat... S lezením jsme úspěšně pokračovali. Naše parta se rozrostla na pět kamarádů, táhli jsme to společně až do konce války. Velice často jsme se potkávali s Joskou Smítkou. Vždycky když někdo z nás seděl u kruhu a dobíral ostatní, Joska na nás zezdola pokřikoval: „Á, školní průvod!“ Zpočátku jsme se s Joskou nějak více nestýkali – přece jen se už schovával před Němci a určitě se bál jakéhokoliv setkání. Vše se změnilo v červenci čtyřiačtyřicátého roku, kdy jsme se společně s Drahošem Machaněm a Jardou Kyselou poprvé vypravili na Kápla. Bylo to rovněž poprvé, co jsme se do Skaláku vydali na dva dny. Přespat jsme chtěli v jeskyni na Sluneční, kterou jsme znali z dřívějška. Vůbec jsme netušili, že se v ní skrývá Joska. Když jsme vylezli nahoru, najednou na nás Joska vybafnul: „Co tady chcete, kluci?“ Přiznali jsme se, že jsme ve Skaláku přes noc a chtěli jsme se v jeskyni vyspat. Joska na nás: „Tady být nemůžete, tady spím teďka já. Zařídil jsem si to tady, musíte jít někam jinam!“ Skutečně – jeskyňky byly původně dvě, spojené úzkou dírou. Joska otvor rozšířil a obě jeskyně spojil v jednu. Nebylo zbytí – přemístili jsme se do bivaku pod Cikánem a pustili se do Kapelníka. Celou

cestu jsem šel první a výstup se nám podařilo úspěšně zakončit na vrcholu. Byli jsme strašně šťastní, vždyť jsme byli ještě čtrnáctiletí kluci. Kromě toho, že mi Vašek Náhlovský ukázal, jak se má jistit na vrcholu, nás nikdo jiný neučil. Kromě Vaška si nás do té doby nikdo nevšímal. Slanili jsme dolů a vylezli ještě na Zlatou vyhlídku poblíž. Do bivaku jsme se vrátili až k večeru. Stmívalo se a rozdělali jsme si ohýnek. Ze tmy se najednou vynořila postava – Joska Smítko! Sednul si k nám k ohni a my měli to štěstí prožít s ním nezapomenutelný večírek. Rozdělili jsme se s ním o veškeré nudle, co jsme měli – za války totiž nic jiného nebylo. Joska se nám přiznal, že nás celou dobu na Káplovi pozoroval. Našel si v lese místo, ze kterého mohl vidět, jak jej vylezeme a jestli se nechytáme kruhu. Vykládal nám o svých plánech. Představoval si, jak to u nás bude po válce vypadat krásně. Bezvadně jsme se ten večer pobavili. Od té doby jsme o sobě věděli. Joska se střídavě pohyboval ve Skaláku a v Klokočí. Ke konci roku jej ale Němci chytili a byl konec. Konce války se nedočkal, zemřel v Terezíně... V pětačtyřicátém roce jsem se s našima odstěhovali zpátky do Liberce. Po vzoru táty jsem se začal věnovat práci v Sokole. Do Skaláku jsem jezdil pořád, ale lezení jsem se nevěnoval tak intenzivně, jako když jsem bydlel poblíž. Trošičku jsem Skalák zanedbával, o to více jsem čas trávil v sokolovně při sportovní gymnastice. Dotáhl jsem to až na jedenáctý všesokolský slet v Praze v roce 1948, kde jsem cvičil jako člen. Při závěrečném průvodu jsme šli kolem tribuny,

Moc se mi líbilo tvé vyprávění o Joskovi Smítkovi... Joska byl vášnivý milovník Skaláku, ten jej měl tak rád! A jak o něm dokázal vyprávět... I když se ke konci války schovával, dával na skály ve své režii nové knížky a kruhy. Kde viděl špatný kruh, hned jej vyměnil. Viděl jsem jej lézt na Skluzavku. Na věž vede nejprve jedničkový traverz, následuje dvojková spárka, a teprve pak následují dva metry lezení až na vršek. Kde bylo možno, pověsil smyčku do hodin, i když se to dalo lézt s prstem v nose. Výstup nakonec zapsal do vrcholové knížky, včetně možností pro jištění. Strašně dlouhý popis! Byl strašně důsledný. Měl dlouhý metr, kterým změřil i délku slanění. Knížky, ve kterých se vše našlo, si dělal vlastnoručně – sešíval je z různých papírků. Byl to fanda. Mám dojem, že jeho knížky se možná ještě dnes někde najdou, tak jako se to stalo před léty i mně. Tehdy jsem se opravdu podivoval. Někdy v šedesátých letech jsem dělal v Pleskotech vedoucího týdenního kurzu pro začátečníky. Jednou jsme koukali dolů z vyhlídky a na druhé straně údolí spatřili věžičku, která vyčnívala z lesa. Jak jsme později zjistili, její název zní Jardova věžička. S Pepíkem Kuhnem jsme si řekli, že na ni budeme muset vylézt! Následující odpoledne jsme si udělali hodinku dvě času a zaběhli pod ni. Nahoře jsme objevili Joskovu krabičku. Ba co víc! Ve vrcholové knížce jsem našel i své jméno. Na Jardově věžičce jsem totiž už kdysi byl, což jsem dávno zapomněl. V pětačtyřicátém roce, první měsíce po osvobození jsme se ještě báli do Skaláku jít,

protože se v něm ještě tu a tam schovávali ozbrojení Němci. Proto jsme jezdívali po takovýchto okrajovkách...

na které seděl Klement Gottwald. Všichni sokolové jsme tehdy od něj odvraceli tváře – jako že na něj kašlem. Když nám pak po sletových událostech Gottwaldova zločinecká organizace Sokol zakázala, začal jsem opět lézt naplno. Vrátil jsem se zpět do Skaláku, do kterého jsme jezdili z Liberce na kolech nebo dokonce chodili i pěšky. Byla to součást tréninku, protože jsme už pokoukávali i po lezení v Tatrách. S plným pinklem jsme šlapali těch třicet čtyři kilometrů po cestě, auta nám zastavovala a chtěla nás svést, ale my je posílali do háje... Vzpomínám si, jak jsme třeba cvičili na bradlech na poslední sokolské akademii v devětačtyřicátém roce v Doubí u Liberce. Po jejím skončení jsme se v jedenáct hodin večer s Mirkem Šimůnkem sebrali a šli pěšky do Skaláku. Na starou Turnovskou chatu jsme dorazili v pět ráno a udělali strašný bugr. Všechno jsme vzbudili, že se jde lézt. Všichni nám samozřejmě nadávali, ale do skal se vyrazilo. A vylezli jsme Kouřovku! Po tom marši po silnici! To bylo něco na nohy a na kolena! Skalák mi přirostl trvale k srdci. Taktovka, Kouřovka na Daliborku, Údolní cesta na Knihu, Lengáčova stěna na Bránu nebo Dominstein Josky Smítky – to byly moje cesty. Neměl jsem zrovna moc rád spáry. Jeschke Riss na Maják nebo Smítkovy spáry na Otovky jsem ještě na prvního zvládl, ale v oblibě jsem je opravdu neměl. Na spáry jsem prostě nebyl. Ve stěnách se mi ale líbilo. Přelezl jsem snad všecky těžké věci, co tady tehdy ve Skaláku byly. Chyběly opravdu jen dvě spárové – Barth Riss na Dračí Zub a Radanova Krvavá spára na Ocún.

Vůbec ses nezmínil o svých prvovýstupech... Můžeš o jejich vzniku něco prozradit? Není jich moc, ale myslím si, že na tehdejší dobu jsou to pěkné cesty. Krom jednoho prvovýstupu v Příhrazech mám ve Skaláku tři dalPrvní moje lezecká fotografie pořízená na Zbořeništi ve Skalním městě – na seskupení šutříků před Fifankou, na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století. Šli jsme z koupaliště a vylezli na vrchol po vyšlapaných stupech. Jarda Kysela začal brečet, že se bojí slézt dolů. Přišel k nám nějaký cizí pán a vyfotil, jak stojím nahoře a pode mnou slézá dolů Jarda Kysela se Zdeňkem Hubačem. Bylo mi deset let, fotografie je skoro sedmdesát let stará.

Karel Cerman s Bohoušem Svatošem ve Skaláku u Kapelníka, foto Vilém Heckel

ší. Na Dominstein se mi podařilo udělat velmi pěknou linii s Bohoušem Nejedlovým, což byl můj bratranec, který zůstal v roce 1970 v Peru1. Na Křemenovou, kde je kruh dost vysoko a není jednoduché k němu dolézt, jsem lezl se svým druhým bratrancem Jirkou Jechem. Bohu49

žel, Jirka zůstal v Peru taky. Má třetí cesta vede na Čertovu ruku vysokou údolní stěnou přes dva kruhy. Mým spolulezcem byl tehdy již zmiňovaný Pepík Kuhn – slepý horolezec a veliký kamarád. Honza Špáta2, o něm natočil film s názvem „Svítí slunce“, ve kterém společně lezeme na Taktovku. Během filmování jsme museli na věž vylézt nadvakrát. První den jsme totiž lezli s helmou, na níž byly připevněny „kecafony“ pro záznam

Z prvovýstupu Májovou cestou na Mnicha v roce 1957, leze Olda Kopal, jistí Bohouš

zvuku. Nahrávalo se, jak Pepíkovi při lezení radíme. Následující den jsme zase lezli kvůli kameře. Zbyněk Máder – zvukař, pak sloučil zvuk s obrazem. Oba udělali moc hezký film. Prý jsi vylezl na Taktovku stokrát. Co je na tom pravdy? Posté jsem na Taktovku vylezl, když mi bylo padesát, a to už je nějaký ten rok. Bylo to přesně na mé narozeniny, které jsem tehdy oslavil s celou partou, se všemi kamarády. Z výstupu máme diáky, pěknou památku. Jak vím, že to bylo přesně posté? Od roku dvaačtyřicet jsem si poctivě vedl soupis všech cest, které jsem na pískovci vylezl. V tomto ohledu jsem byl hrozný nadšenec. Zapisovat své výstupy jsem přestal až po tomto jubilejním výstupu, protože jsem se pak do skal už tak často nedostával. Omarodil jsem a přemohl se až na padesáté výročí našeho prvního výstupu na Kápla s Drahošem Machaněm a Jardou Kyselou. Bylo mi šedesát čtyři a stejně jako před půlstoletím jsem cestu vyváděl. O deset let později jsme chtěli výstup zopakovat, ale po fyzické stránce už nám to nevyšlo. Když už jsme u těch výročí, příští rok se jedno také blíží. Naše lezecká parta se dala dohromady během války, ale hned po jejím skončení jsme se rozešli. Já se odstěhoval do Liberce, Drahoš Machaňů taky... Trošku jsme se rozešli a společně už tak moc nelezli. Společné pouto ale zůstalo. Domluvili jsme se a zajeli do Krkonoš na chalupu, na kterou jsme jezdili zamlada. Rozhodli jsme se, že se takto budeme scházet každoročně. Jelikož bylo tenkrát desátého listopadu, začali jsme našemu setkání říkat Akce deset. Vznikla dost pověstná tradice. Z každého roku až do toho loňského se zachovala společná fotka s velkým nápisem „Akce 10“. Poprvé jsme se sešli v roce 1957, takže příští rok to už bude popadesáté... Hodně lidí už nám ale v partě chybí. Pomalu se to ztenčuje, je nás už jen dvanáct. Akce deset ale pokračuje, a já doufám, že pokračovat bude.

50

Do Vysokých Tater jsem se dostal úplně poprvé v roce 1947 se zájezdem Turnováků. O rok později jsem cvičil na sokolském sletu, a tak jsem se do Tater nedostal. Na jaře devětačtyřicátého roku jsem už ale byl na kurzu cvičitelů, kde se začal tvořit takový neoficiální základ národního manšaftu. Následujícího roku jsme byli v Tatrách zpátky. Věděli jsme, že stěžejní cestou v Tatrách je Hokejka, do té doby nezlezená, a tak jsme do ní s Radanem Kuchařem a Oldou Kopalem hned vlítli. Neměli jsme ještě žádné pořádné zkušenosti s lezením v horách. Mysleli jsme si tehdy, že už jsme machři. Přes Kříž jsme se dostali hravě, chybělo ale kus odvahy pustit se do převisu samotné Hokejky. Cestu jsme vylezli jen do poloviny. Stačilo udělat možná tři délky lana a byli bychom na vršku. Bylo už odpoledne a výstup jsme vzdali. Slanili jsme dolů, kde jsme se dozvěděli, že Hokejku vylezli den před námi Franta Plšek s Vaškem Zachovalem, aniž bychom o nich věděli. Ten rok jsme se už do Tater nedostali. V jednapadesátém roce jsem narukoval na vojnu. Tehdy se uskutečnilo první soustředění oficiálního národního manšaftu v Bielovodské dolině, na které mne z vojny na tři neděle uvolnili. Dokonce mi povolili i civil, což mi všichni kluci na vojně záviděli. Týden před samotným soustředěním jsme ještě zajeli na Térynku. Kluci tenkrát vylezli Hokejku, ale já na ně mohl leda čumět z chaty. Blbli jsme tam totiž s mičudou a to jsem neměl dělat. Pohmoždil jsem si koleno, které jsem si před vojnou nešťastně poranil. Při horolezeckých túrách se mi s kolenem nikdy nic nestalo, ale jak jsem vlítl do nějaké míčové hry, byl konec. Zůstal jsem trčet na chatě a asi víte, jak mi tenkrát bylo. Za týden jsem se ale nějak zmátořil a odešli jsme do Bielovodské. Byla tam všechna známá jména, celkem padesát lezců – Bláža Cvrková-Karasová, Vašek Zachoval, Jirka Mašek, Karel Cerman, Drahoš Machaň, Včela, Mužák... Chyběl jen Radan, který byl v té době také na vojně. Neměl tolik štěstí jako já a do Tater jej z vojny nepustili. Na všechny si už dnes jménem nevzpomínám, ale kdyby mi je postavili do řady, poznám je všechny. Kvůli vojně jsme s Radanem nestihli v Hokejce ani první zimní přelezení v roce 19523. Kluci chytli letní podmínky. Když na Hokejku v zimě svítí sluníčko, krásně se vyčistí. Nijak to ale nesnižuje výkon kluků, byl to bezpochyby zimní prvovýstup. Ve dvaapadesátém roce jsem se do Tater nedostal vůbec, ale naštěstí se žádné soustředění toho roku neuskutečnilo. Až o rok později se manšaft sešel na zimním táboře v Černé Javorové dolině, kde jsme se poprvé setkali s Vildou Heckelem... V Tatrách jsem toho roku stihl vylézt opravdu hodně. Dali jsme se dohromady s Radanem, šlo nám to spolu. Jako členové národního manšaftu jsme měli každý týden nárok na den volna. Jeden den je ale na Tatry málo, takže jsme volno nevybrali sedm týdnů, pak zavolali do Tater Andrášimu nebo Puškášovi. Když nám řekli, že je hezké počasí, tak hned „Hrrr na vlak!“ Vždy už jsme měli vyhlédnutou nějakou věc, do které jsme hned vlítli. Přijeli jsme ráno, rychle vyšlapali na chatu a šli lézt. Takhle jsme dělali ty naše šestky v Tatrách!

V červenci jsme se s Radanem pokusili o letní přechod celých Tater. Začali jsme na Liliovém sedle, šli jsme nalehko a za tři a půl dne jsme přešli až na Kopské sedlo. Přitom jsme obešli jen tři úseky. Nejprve Mnicha pod Čubrinou, protože jsme měli jedno mizerné lano a do těžších věcí jsme se báli vlézt. Pak jsme se vyhnuli Východnímu štítu nad Železnou bránou a nakonec věžičce za Černým štítem. Jinak jsme poctivě přelezli celý hřeben. Psalo se o tom tenkrát i v novinách. Naše štěstí bylo, že jsme chytili hezké počasí. Nemuseli jsme dokonce ani slézat pro vodu, poněvadž na hřebenech a v sedlech byl ještě sníh, který jsme roztápěli. A tenkrát byl sníh ještě čistý, a ne tak „zasviněný“ jako je dnes. Měli jsme s sebou „feldflašky“, které jsme vždycky naplnili sněhem a dali nahoru do ruksaku. Slunce je pak přes den rozpálilo a večer bylo co pít. I tak nám ještě chybělo dost zkušeností. Vyzbrojili jsme se totiž také vepřovými konzervami, které nám v tom horku vůbec nechutnaly. Zahazovali jsme je do doliny a vnitřně trpěli, protože bylo těsně po měnové reformě... Na Kopské sedlo jsme došli dost o hladu. Naštěstí jsme ale hned seběhli dolů k Arno Puškášovi na Kežmarskou chatu, kde jsme zůstali přes noc. To už bylo dobře. Než odjel Radan domů, stihli jsme ještě vylézt novou cestu na Gerlach. Já pak ještě nějaký čas v Tatrách zůstal, nakonec z toho byly tři měsíce. Bylo to hezké období, jen v práci jsem svou nepřítomnost musel nějak zdůvodnit. Nakonec jsem vzniklou situaci vyřešil tím, že jsem poslal lékařské potvrzení od známých z Popradu. Stálo v něm, že Bohumil Svatoš se nemůže vrátit do zaměstnání, protože leží na Téryho chatě s „distorziou“ pravého kolena. Pravdivá na všem byla snad jen ta Téryho chata, kde jsme bydleli u Jardy Slámy a museli si na sebe vydělat. Když bylo špatné počasí, šli jsme i dvakrát za den dolů na bývalou chatu Kamzík do skladu, ze kterého jsme vynášeli nahoru šedesát kilo. Jakmile se udělalo hezky, šlo se lézt. S Valeriánem Karouškem jsme třeba šli na tři dny do bivaku v Kačí dolině a udělali krásný prvovýstup na Rumaňák. Tenkrát jsme si jako spolulezci přezdívali „Spolukaroušek“ a „Spolusvatoš“.Také jsme vylezli Cagašíkovu cestu na Žlutou stěnu, což byl na tehdejší dobu velmi těžký výstup. Slavo Cagašík4 převislou stěnu překonal za války. Mám dojem, že s Jardou Slámou a Bohoušem Nejedlovým jsme po něm udělali teprve druhý průstup, ale nejsem si tím úplně jistý. O této cestě se tenkrát moc nemluvilo. I v průvodci Kroutil – Gellner byla jen zmínka – „Cagašíkova stěna středem“ a nic víc. Bylo to něco neznámého... Po třech měsících jsem se nenápadně vrátil do práce. Omluvili mne, protože po Liberci mezitím kolovaly noviny s článkem o našem třiapůldenním přechodu tatranského hřebínku... Následující zimu jsme jej přelezli ve čtyřech lidech i v zimě. Toho roku jsme chytli dost mizerné podmínky. Pršelo, pak vše zmrzlo a nakonec na to ještě napadl sníh. Dost o hubu! Začali jsme na Kopském sedle, ale s naším postupem na západ se situace zvolna vylepšovala. Přesto jsme museli některé těžké úseky obejít, třeba Batizovský hřebínek, který byl opravdu mizerný. I tak jsme hřeben lezli deset dní. Jeden den bylo obzvlášť špatné počasí, a tak jsme zalezli zpátky do stanů. Já byl ve dvojici s Radanem, Jirka Ma-

a vařili jim čaj. Vítr byl tak děsný, že když jsme do vzduchu vyhodili dvoukilový bochník, odfouklo jej to do doliny. Stany jsme měli naštěstí ukotvené běžkami, na kterých jsme se tehdy běžně dostávali na nástupy. Nezbývalo než vše sbalit a utéct dolů. Další pokus na sebe nedal dlouho čekat. Tentokrát jsme se rozhodli, že se o Stanislawského pokusíme společně ve čtyřech. Přespali jsme na chatě pod Váhou, kterou o několik dní dříve zasypala lavina. Dveře a okna byly vyražené a polovina chaty vevnitř byla zavátá sněhem. Noc jsme přečkali až v zadní místnosti za haldou sněhu. Ráno jsme seběhli dolů pod stěnu a pustili se do lezení. Největší strach jsme měli z úseku, kde se prolézá komínem. Mysleli jsme si, že vše bude zaváté sněhem, ale naštěstí se naše předpoklady nepotvrdily. Celou cestu jsme se střídali, každý z nás šel některou z délek jako první. Bivak nás zastihl až pod vrškem. Celou noc jsem proseděl na malé plošince asi deset metrů pod okrajem Galerie. Opravdu tam není moc místa, seděl jsem ve spacáku v botách. Nemohl jsem je ani sundat – kdyby mi spadly, byl bych v háji. Radan byl na tom o něco lépe, protože spal pode mnou na flíčku, na kterém si mohl i lehnout. Kousek pod ním pak byl Karel Cerman s Jirkou Maškem, kteří celou noc prostáli. Abychom se nějak povzbudili, zpívali jsme, řvali a nadávali. Ráno jsem byl celý zmrzlý, a tak ke mně dolezl Radan a pokračoval v lezení až na sněhové pole nahoře. Dobral jsem dalšího z kluků a pokračoval za Radanem. Vylezl jsem na Galérku a koukám – kde je Radan? Nikde jej nebylo vidět. Úplně vzadu si totiž ve sněhu vyhrabal velkou díru, do která zalezl, aby byl ale-

Během výstupu na Širokou ve Vysokých Tatrách v roce 1954, foto Vilém Heckel

šek zase s Karlem Cermanem. Stany byly natolik malé, že jsme se museli chodit obracet ven, jak byly uzoučké. Další kapitolu tvořilo naše lezecké vybavení. Lezlo se ještě v botách s trikuny, které tehdy vyráběl Slávek Vorel. Přesto jsme se do Liliového sedla nakonec dostali. Byl to teprve druhý přechod hlavního hřebene v zimě, před námi se jej podařilo přejít jen Jardovi Mlezákovi s Milošem Matrasem. S Radanem jsme do Tater jezdili vlakem každou volnou chvilku, byli jsme tam vlastně furt. Mezi partami lezců bylo všelijaké soutěžení a možná i proto jsme v létě čtyřiapadesátého roku vymysleli kombinovaný přechod části hřebene. Rozvrhli jsme si jej na šest dnů, přičemž každý den jsme museli vylézt nějakou pětku nebo šestku stěnou na štít, který nám stál v cestě. Začali jsme Weberovkou, každý s dvacetikilovým ruksakem. Nebyla to sranda, vždyť jsme s sebou táhli věci na šest dnů a k dispozici byly jen konzervy, žádné lehké potraviny jako dnes. Po zkušenostech z loňska jsme se už ale poučili a nevzali tolik vepřových konzerv. Nahradili jsme je hlavně sušenkami, které jsou přece jen lehčí. Jenomže... Celých šest dní nám skoro denně pršelo, no hrozné počasí. Weberovku jsme vylezli poctivě celou až na vršek a přitom doko-

nale promokli. Naštěstí nás nechali přes noc na Lomničáku, abychom se usušili. Následující den jsme vylezli na Pyšný... Co den, to nějaká stěna a sedlo, pod kterým jsme se vyspali. Tímto způsobem jsme došli až na Velický štít, na který jsme ten den vylezli pětku z Litvorové doliny. Na bivaku ve Velickém sedle bylo tak mizerně, že jsme pod sebe rozložili všechny sušenky, co jsme nestačili sníst. Leželi jsme na nich ve spacákách, přikryti jen celtou. Do rána napadl sníh a teplota klesla pod nulu. Poslední šestý den nám v cestě stála už jen poslední část – hřeben na Gerlach. Pršelo, mrzly nám prsty, veselo už moc nebylo. Vše jsme ale dolezli až do konce. Na konci léta jsme pak s Radanem stihli ještě udělat prvovýstup v nejtěžší stěně na slovenské straně Tater – na Galerii Ganku. Zbývalo už jen její zimní přelezení, což se nikomu před námi ještě nepodařilo. Byla to výzva! Poprvé jsme se o Galérku v zimě pokoušeli ve dvojici s Radanem. Počasí se ale pokazilo, a tak jsme místo Stanislawského cesty na Galerii Ganku přelezli Dělovou rouru. Den po nás přišli pod Galérku Jirka Mašek s Karlem Cermanem a i přes špatné počasí do Stanislawa nakonec vlezli. Bylo ale tak mizerně, že z něj doslova museli utéct. Čekali jsme je ve stanech pod stěnou

Ve sněhové bouři, pod sedlem Váha v zimě 1958, foto B. Svatoš

spoň trochu zajištěný. Tak skončil náš zimní prvovýstup v Galérce... V listopadu čtyřiapadesátého roku se Oťasovi Jelínkovi podařilo zorganizovat reprezentační zájezd do Rumunska. Byli jsme vůbec poprvé v cizině a poznali rumunské lezce, kteří se k nám chovali velice hezky. Navštívili jsme oblast Buceci v Transylvánských Alpách, kde měli rumunští horolezci své středisko. Oficiálně jsme byli pozvaní na lezecké závody – na rychlost. Kdyby mi někdo ve Skaláku řekl, ať něco vylezu v co nejkratším čase, asi bych mu nakopal. Pokud jsme se ale chtěli do Rumunska dostat, museli jsme odsouhlasit i takovou hloupost, protože jinak bychom

51

se nikam nedostali. Byla to sranda! Nad táborem v horách se k nebi tyčil vápencový „Kápl“, asi tak čtyřikrát větší než náš. Rumuni už na něm asi měsíc před naším příjezdem trénovali. Krásná skála – takový pěkný doutník z vápence, ve kterém byly namrskané skoby. Občas měly skoby i kroužek, do kterých se cvakalo jištění. Skoby bez kroužku sloužily jen k postupu. Dvakrát jsme vylezli nahoru, abychom věděli co a jak. Následující den se pak zvolila dvojice závodních cest. S Radanem a Karlem Cermanem jsem lezl tu těžší a delší, Jirka Mašek s Jardou Mlezákem a Čestmírem Harníčkem zase kratší a snazší. Na začátku závodu jsme si vzali karabinu do huby, postavili se na startovní čáru a čekali na povel. Pak už šlo jen o to cvaknout karabinu do první skoby a po skobách lézt nahoru co to šlo. No, hrozná hovadina! Navíc místní měli vše dokonale nacvičené... Měli kožené rukavice a kalhoty podšité kůží, takže při závěrečném slaňáku sedli do lana a v mžiku byli dole. My se dostávali dolů po kouskách, jak nás všechno pálilo. Samozřejmě, že jsme dostali od Rumunů na frak. Těžce! Jinak se ale zájezd vydařil. Došlo i na lezení ve velkých stěnách. Na nejvyšší zdejší kopec tehdy vedl středem stěny čerstvě udělaný velmi obtížný výstup „Fisur Alabastra“, který Rumuni udělali za šest dní. Měli jsme na něj s Radanem spadeno. Řekli jsme si: „Hele, jdeme na věc! Musíme to dát za dva dny...“ Věci se ale nakonec měly trochu jinak. Výstup jsme si nechali na poslední dva dny pobytu. Když jsme si večer připravovali věci na lezení, přišla zpráva z Bukurešti: „Musíte odletět o den dřív. Letadlo je již připravené.“ Byli jsme v háji! Fisur Alabastru jsme museli oželet. Vybrali jsme si náhradní cíl. S Radanem jsme přelezli jinou velice obtížnou cestu, ve které to bylo dost o hubu. Spodní část byla celá ze slepenců, které tvořily ve skále zarostlé šutříky. Občas se mi stalo, že jsem šutřík chytil a on vypadl. Byl to takový konglomerát... V pětapadesátém se nám všem splnil sen. Odjeli jsme do Alp! Neměli jsme s lezením v Alpách vůbec žádné zkušenosti. Přijeli jsme do nich jako těžkooděnci s konopnými lany značky Lützner, starými a těžkými železy Eckenstein, těžkými cepíny, těžkými batohy... Všechno jsme měli strašně těžké, alespoň boty už jsme měli vibramové. Lezl jsem tradičně s Radanem Kuchařem, Karel Cerman opět s Jirkou Maškem a nejmladší Olda Kopal se dal dohromady s Jardou Mlezákem z ústeckého kraje. Oťas Jelínek nám tehdy zajistil horského vůdce Lamberta5. Přidělil jej k naší dvojce. Byl to velice zajímavý lezec, protože mu na obou nohou chyběly nárty. Umrzly mu v Alpách na Ďáblových jehlách – Aiguilles Diables a nosil zvláštní krátké boty. Do kopce v místech, kde my museli jít bokem, kráčel na železech krásně po předních hrotech, protože měl v chodidlech zákonitě kratší páku. Vylezli jsme s ním jen na Aiguille du Midi, pak už jsme lezli sami. Pokoušeli jsme se o severní stěnu Petit Dru, ale pokazilo se počasí a my se museli vrátit. Při dalším výstupu jsme přespali v krásném bivaku v sedle a druhý den vylezli Zub obra – „Dent du Géant“. V okolí italského sedla se nacházely další dvě čtyřtisícovky, na které jsme ve dvou dnech zdolali taky. Celý zájezd naše stálá čtyřka zakončila výstupem na Mont Blanc. Přespali jsme v záhrabu, který jsme si pod vrškem udělali... Bylo to hezké.

52

Titulní strana časopisu Stadion – č. 1 (191) ze 4. ledna 1957 s portrétem B. Svatoše, foto Vilém Heckel

V některých knížkách Vildy Heckela se objevily snímky i z tvých tatranských výstupů. Pamatuješ si ještě, za jakých okolností vznikly třeba fotografie z Hokejky? Vilda připravoval vydání své první horolezecké knížky s názvem „Cesty k vrcholům“. Nechtěl ji vydat dříve, dokud nebude mít fotky z Hokejky. Strašně ji toužil nafotit. Skutečně jsme se pak domluvili a já s Jirkou Šimonem do Hokejky vlezl. Vilda pak s Karlem Trousílkem a ještě jedním klukem lezli souběžně s námi Karouškovu cestu6, ze které je do Hokejky bezvadně vidět. V knize se pak nakonec objevily dvě fotky – z lezení v Kříži a z úseku asi o jednu délku výše. Vilda při jejich pořizování vytraverzoval směrem k naší cestě, z čehož byl Trousílek dost nešťastný. Vilda totiž velice zdatný horolezec zrovna nebyl, nikdy se lezení nevěnoval naplno. Byl to ale opravdu vášnivý fotograf, který

jen neměl cit pro to, jestli si někde nerozbije „ksicht“. Když jsme pak s Jirkou dolézali vrcholový kuloár, zvrtlo se počasí. Začalo hrozně lít, pršet a foukat. Zajímavé bylo, že ze všeho nejdříve jsme měli mokré zadky – jak vítr narážel na stěnu, zvedal kapky deště nahoru. Kluky nečas zastihl ještě ve stěně. Když jsme se dostali na vrchol, vlítli jsme do baráku – na observatoř, kde zrovna sloužil Tonda Mrkos (později působil v Antarktidě a dlouhou dobu na hvězdárně v jižních Čechách). Nevěděli jsme přesně, kde Karouškova cesta končí, a tak s námi vyrazil do nečasu, aby nám ukázal správný směr. Hodili jsme klukům pod námi lano. Vítr byl ale natolik silný, že to nebylo vůbec jednoduché. Kluci se zrovna nacházeli pod nejtěžším úsekem výstupu. Když se jim podařilo zachytit lano, přivázali nejdříve Vildu, kterého jsem dostal nahoru. Jirka jej pak odvedl dovnitř, zatímco já vytáhl Karla i třetího kluka ze Slovenska. Noc jsme pak samozřejmě přečkali na Lomničáku, kde nás Tonda pohostil. Zpátky na Téryho chatu jsme sestoupili až na druhý den... Letní i zimní tatranské výstupy, které jsi se svými parťáky absolvoval, předurčovaly vaše další působení ve vyšších horách... To je pravda. Národní manšaft byl postavený od jednapadesátého roku a vše směřovalo k jedinému cíli – že jednou pojedeme do vyšších hor. Nakonec se jelo leda do Prčic, protože nás tehdejší soudruzi nechtěli nikam pustit. V rámci příprav na vyšší hory se dělal třeba kolektivní zimní přechod hřebene Tater v roce 1955. Vše probíhalo následujícím způsobem: celý manšaft vynesl zásoby do Zlomisk, kde se vše schovalo pod nápadný, velký šutr. Nastoupili jsme z Kopského sedla.

Bohouš při výstupu Gotickou hranou na Maják počátkem šedesátých let, foto Vilém Heckel

Šest lidí šlo po hřebenu, zbytek přenášel dole na určené místo veškerý materiál. Další den se obě skupiny vystřídaly. Celý hřeben jsme prošli tímto stylem – šest lidí nahoře, zbytek se dole staral o věci. Tenkrát se celý hřeben přelezl poctivě bez jediného obcházení, což nám zabralo plných čtrnáct dní lezení. Skončili jsme až na Kriváni, manšaft byl tehdy opravdu dobrý. Po tvé alpské premiéře ses na nějaký čas odmlčel. Z jakého důvodu? Po návratu z našeho prvního zájezdu se mi zhoršil stav kolena, které mi těsně před odjezdem do Alp operovali. Nikomu jsem se s tím samozřejmě nechlubil, protože bych se třeba už nemusel na zájezd dostat, a to by pro mne tenkrát byla katastrofa. Pro každého z nás... V Alpách mi během lezení koleno opuchlo. Dostalo pak hlavně zabrat, když jsme likvidovali tábor nad Mer de Glace a já snášel těžký „pinkl“. Později jsem se dozvěděl, že jsem měl v koleně přetržené vazivo i zbytek menisku. V osmapadesátém roce jsem podstoupil další operaci kolena, které už nedrželo vůbec. Když se nám třeba narodila dcera, tlačil jsem kočárek a přitom mi vypadlo koleno. Spravoval mi ho v Praze na Bulovce Franta Machů – ortoped, za kterým se sjížděli všichni vrcholoví sportovci z celé republiky. Řekl mi to jasně: „Kamaráde, koukej lezení nechat, nebo tě budou vozit na vozíčku!“ No, skoro se jeho varování vyplňuje... Nechal jsem tedy přenášení těžkých věcí a do hor přestal jezdit úplně. Na dlouhou dobu jsem zůstal věrný pískovcům a občas i Tatrám... Jak se ti vlastně přihodilo zranění kolena, které tě pak nešťastně doprovázelo celý život? Koleno jsem si nikdy nerozbil při lezení, ale vždy při nějakých blbostech. Na písku jsem spadl za celý život jen dvakrát jako první, v Tatrách nikdy. Nohu jsem si poranil v padesátém prvním roce měsíc před odjezdem na vojnu. Stalo se mi to na lyžích, na sjezdovkách... Celý měsíc jsem měl nohu v „gipsu“, a když mi jej sundali, druhý den jsem se „štajfovou“ nohou rukoval na vojnu do Vysokého Mýta. Za čtrnáct dní se zranění obnovilo, a pak už šlo jedno za druhým... Od zmiňovaného roku 1951 jsem už na sjezdovky opravdu nevstoupil. Přeorientoval jsem se na běžky, na kterých jezdili v zimě úplně všichni. Trénovali jsme na nich v Jizerkách a naše horolezecká parta v zimě na běžkách jezdila dokonce i sem do Skaláku. Od prvního ročníku jsme se zúčastňovali Krkonošské sedmdesátky desetičlenných hlídek, jezdili jsme také Beskydskou a Jesenickou sedmdesátku nebo později Jizerskou padesátku, kterou jsme začali organizovat. Nikdy jsem tyto naše zimní aktivity nepovažoval za závod, viděl jsem v nich spíše kus tréninku, sebeuspokojení a radost z běhání. Nejtvrdším závodem byla podle mne Beskydská sedmdesátka, protože se při ní muselo překonávat největší převýšení. Jednou jsme běželi v období, kdy vše umrzlo. To byl mlat! Tam si hubu rozbil kde kdo, dokonce i Jožo Psotka. Když mne hned ze začátku předběhl, říkal jsem si v duchu: „Hochu, musíš začít opatrně.“ Znal jsem se a věděl, že nesmím přepálit začátek. Předběhli mne všichni. Ke konci jsem se ale dostal do formy a pomalu jim to vracel. Nechal jsem za sebou i Joža.

Další lezení v horách na sebe nechalo čekat delší dobu. S naší partou jsem odjel až v roce 1968 do Dolomitů, kde nás stihla okupace Československa. V té době jsme začali s Vladimírem Procházkou-Chroustem připravovat expedici do Himálaje. Naše výprava byla tím nejkrásnějším zážitkem, který mne v životě mohl potkal. Přál bych každému, aby svou lezeckou kariéru mohl zakončit podobně, jako se to podařilo nám. Přece jen, všichni jsme už byli v letech – průměrný věk jsme měli čtyřicet roků. Zrovna já tvořil ten průměr, protože svou čtyřicítku jsem oslavil v průběhu výpravy na velvyslanectví v Dillí. Byli jsme první československá expedice, která se dostala do Mekky tehdejšího světového horolezectví. Když tak na naši výpravu vzpomínám, ve spojení s cestou náklaďákem to bylo opravdové dobrodružství. My měli tak velkou odvahu... Stačilo, aby se někde v horách, třeba v Turecku, porouchal auťák a byli bychom v průšvihu. V tomto ohledu jsme měli ohromné štěstí a vše dobře dopadlo. Cesta do Nepálu nám trvala měsíc, během ní jsme zastavovali na našich velvyslanectvích. Někde nás pohostili, jinde vyhodili – jako třeba právě v Turecku nebo v Íránu. V Pákistánu jsme na velvyslanectví strávili celou noc a ohromní byli rovněž v Indii, kde se o nás bezvadně postarali a velvyslanec Dvořák nám nakonec zařídil i samotný Nepál. Původně jsme neměli vůbec tušení, na který kopec bychom mohli vylézt. Toužili jsme po nějaké sedmitisícovce, nedávali jsme si vyšší cíle. Na ministerstvu turistiky v Káthmandú nám nakonec nabídli tři štíty a my se rozhodli pro Annapurnu IV. Začalo shánění všech potřebných věcí. Přebalili jsme náklad. Předpokládali jsme, že pochod do základního tábora nám zabere asi deset dní a připravili na něj zvlášť označené bedny s jídlem. Do jiných jsme zase ukládali věci, které budou potřeba nahoře. Výsledkem příprav bylo třiapadesát přichystaných zavazadel, což na tehdejší poměry představovalo dost velkou expedici. Opravdovým štěstím, které nás potkalo, bylo setkání s panem Sečénem, statkářem z Pokhary, který se tou dobou zdržoval v Káthmandú. Uzavřeli jsme s ním smlouvu, ve které na sebe převzal veškeré starosti s nosiči. Slíbil, že nám dá k dispozici potřebných padesát tři nosičů – spolehlivých lidí, které on sám vybere. Jednou z hlavních podmínek bylo, že se nám nesmí nic ztratit. Pan Sečén měl v Pokhaře mezi místními obyvateli natolik silnou autoritu, že smlouva opravdu fungovala. Když jsme přiletěli do Pokhary, nosiči už na nás čekali. Než naše přetížené letadlo dosedlo na zem, museli kameny vyhnat z přistávací plochy krávy. Ihned po přistání se kolem nás všichni nosiči rozrojili. Každý popadl jedno zavazadlo, o kterém si myslel, že je nejlehčí. Omotal jej svými špagáty a zavěsil na čelo. Vyrazili jsme na pochod. Byli jsme dojati. Všichni cítili, že nastávají okamžiky, po kterých jsme celý lezecký život toužili. První den pochodu byl opravdu silný zážitek. V údolí téměř neznali bělocha. Před námi na Annapurně IV působili jen Angláni a Němci, my byli třetí výprava v oblasti a asi první úplně bez peněz. Počítali jsme skutečně každou rupii. Vezli jsme ale dvacet tisíc cigaret, které

jsme rozdávali hlavně nosičům, u kterých jsme si takto šplhli. Každý z nich dostával deset cigaret denně. Na počátku pochodu jsme žili v nejistotě, co se bude s našimi věcmi dít. Rozhodli jsme, že jedna skupina půjde vepředu a dva kluci zase vzadu, aby hlídali posledního nosiče. Naše obavy se nakonec ukázaly jako zbytečné. Všichni nosiči byli poctiví a vůbec nic se nám neztratilo. Po deseti dnech pochodu jsme dorazili na místo základního tábora a postavili jej. Začalo se s výstupy. Bohužel, na mne se přilepila smůla – jako vždycky. Chytil jsem výškovou nemoc spojenou se zápalem plic. Z veškerého expedičního dění jsem byl vyřazený na deset dní a hlavního náporu o vrchol jsem se už nezúčastnil. Na vrchol nakonec vylezl Miloš Albrecht, nejmladší člen výpravy, společně s Ang Babu, jediným Šerpou naší výpravy. Miloš byl dobrý horolezec,

Nad základním táborem, v pozadí Annapurna IV, foto B. Svatoš

byl z nás nejmladší. Já se hned po svém vyléčení dostal ještě nad šest tisíc metrů. Pomáhal jsem také při záchraně Ládi Veselého, který se vracel z posledního tábora a byl na tom špatně. Ke konci už neudržel rovnováhu, a tak jsme jej vedli na dvou špagátech... Dneska jsou už z devíti členů výpravy čtyři u Pánaboha nahoře. Třeba Chroust, který naši výpravu vedl. Byl to dobrý psycholog. Všechny nás dobře znal, věděl, co v každém z nás je a podle toho i jednal. Nikdy nejednal nadřazeně jako nějaký velitel, měli jsme z něj ale respekt. Byl starší a přirozená autorita. Bezvadný! Chroust celý průběh expedice dost dobře vystihl v knížce. Během výpravy se toho ale stalo tolik, že se do knihy úplně všechno nevešlo. Co den, to jiná příhoda! Byl to skutečně zážitek, který bych přál každému.

53

Na kterou příhodu z výpravy vzpomínáš rád ty osobně? I cestou do Asie se toho hodně událo. Jedna hezká příhoda se udála při našem příjezdu náklaďákem do Dillí. Byl jsem jedním ze tří expedičních šoférů a zrovna šoféroval za volantem. Dva chlapi měli na kolenou obrovskou mapou Indie s malým čtverečkem v rohu, ve kterém byl plánek desetimiliónového Dillí. Podle ní se mne snažili navigovat. V mapě Dillí měli označeno Staré město i Nové město a hlavně puntík s naší ambasádou, kde jsme byli ohlášeni a měli tam tedy namířeno. Nemáš tušení, co to bylo za dobrodružství! Všude bída, viděli jsme spoustu mrzáků. Když jsme naším nákladním automobilem projížděli ulicemi na jedničku, lidé stahovali svoje krámky na plachtách po zemi, abychom mohli projet. Všude nám mávali a uhýbali z cesty. Staré město jsme překlopýtali, ani nevíme jak. Přijeli jsme do No-

B. Svatoš během expedice na Annapurnu IV

Poslední přístupový tábor před základním táborem pod Annapurnou IV ve výšce 4.200 m, údolí Zapci-Chu, foto B.S.

vého Dillí, ve kterém jsou kruhové objezdy snad každých padesát nebo sto metrů. Desítky, ne-li stovky kruhových objezdů! A teď se v tom mumraji motej, navíc když se v něm jezdí vlevo! Tehdy jsme si říkali, že ambasádu nemůžeme v životě najít. Bylo potřeba něco vymyslet. Zastavil jsem, všichni vylezli z auta a začali rozumovat. Když tak mezi sebou česky kecáme, přišel k nám nějaký pán s pejskem a malým děckem a povídá: „Chlapi, vy už jste tady? Jak je to možné? Vždyť jsme teprve volali na hranici...“ Vyklubal se z něj obchodní rada z velvyslanectví, který byl zrovna na vycházce. Nacházeli jsme se necelé dva kilometry od naší ambasády. Strašlivá klika! Zastavíš v desetimiliónovém městě a potkáš Čecha... A nějaká hezká příhoda ze samotného výstupu? Rád vzpomínám na chvíle v prvním výškovém táboře, kam se čtyři naši kluci vraceli z trojky. Slezli z hřebene příliš doleva a cestu do čtyřky se jim nepodařilo najít. Každý z nich toho už měl dost! Čekal jsem na ně, a když dorazili, rozdělal jsem velkou konzervu švestek. Neumíš si představit, s jakou chutí se chlapi do švestek pustili. Po

54

těch několika vyčerpávajících dnech ani nebylo divu... Byl to takový hezký a příjemný zážitek, ze kterého se fotka objevila i v naší knížce. Stalo se v průběhu tak idylické expedice vůbec něco, na co vzpomínáš nerad? Situace skutečně na oběšení nastala krátce po zlikvidování našeho základního tábora. První část našich pětadvaceti zavazadel snášeli dolů zopťové, kříženci krávy a jaka. Každý z nás měl svou osobní bednu. Já v ní měl necelou stovku exponovaných filmů – barevných diapozitivů i černobílých negativů. Krabice byla neprodyšně zalepená a shodou okolností skončila společně s bednou Karla Cermana na zádech největšího zoptího hajzla. V místě, kde se traverzuje svah nad divokou řekou Maršandí, se zopťo oklepal a bedny shodil dolů. Karlova bedna se při pádu otevřela, všechny věci se z ní vysypaly a do vody spadla prázdná krabice. Potvora moje bedna! Držela, víko se neuvolnilo, do vody spadla celá a otevřela se až na hladině. Všechno vyplivla do potoka včetně krabice s filmy. Hotové neštěstí! Bylo to na mrtvici. Když jsem viděl, jak ve vodě

lítají kalhoty, boty a nahrané magnetofonové pásky, museli mne chlapi držet, abych do řeky neskočil taky... Řeka Maršandí byla v těchto místech skutečně divoká, kdybych do ní skočil, už bych z ní možná nevylezl. Měl jsem však štěstí v neštěstí. Proud bednu zanesl k protilehlému břehu, kus pod námi, kde se zachytila na vyčnívajících kamenech. Strašlivá náhoda! Kousek pod námi vedla přes řeku lávka k nedaleké vesnici. Jirka Mašek nelenil, běžel po proudu dolů, přeběhl řeku po lávce a krabici z vody vytáhl. Vypětím jsem úplně odpadl. Opravdu otřesný zážitek! Pravdou ale zůstává, že nějaké filmy přece jen uplavaly. Pořídil jsem totiž mnoho fotek, na kterých jsem v šesti tisících metrech zachytil stěhování divokých hus na jih. Byl podzim a husy nad námi létaly v obrovských hejnech. Snažily se přeletět sedlo mezi třetím a čtvrtým táborem. Bály se ale valící se mlhy na druhé straně sedla, a tak se otočily a Himálaj přeletěly na jiném místě. Vše se odehrávalo dvacet metrů ode mne a já vše nafotil. Bohužel jsem o všechny tyto záběry přišel. Skončily ve vodě. Pravda, mohlo to dopadnout i hůř. Vždyť jsem měl na expedici dohromady čtyři foťáky a doma mám z Annapurny registrovaných 1.200 negativů. Každý z nich už jsem zvětšoval alespoň desetkrát... Jak ses vůbec k focení dostal? Neměl v tom prsty náhodou Vilém Heckel? No jistěže měl. Trošičku jsem už ale fotil i v době, kdy jsme se ještě s Vildou neznali. Po válce se fotografování začalo celkově rozmáhat, k dostání byly úplně první typy Praktiky. Tehdy mi manželka koupila malý foťák na kinofilm s vysouvacím měchem, se kterým jsem fotil hlavně rodinu. Začalo mne to bavit, a tak jsem si koupil i zvětšovák. Postupem času jsem se propracoval až k Flexaretě, se kterou jsem se pokoušel vyfotografovat kluky ve Skaláku. Začalo fungovat i to, že přednostně lezli cesty, které jsem chtěl nafotit. Na řadu přišly krajinky... Když jsme se s Vildou skamarádili, chodil s námi často do Skaláku. Ukazovali jsme mu, kde se co dá fotit hezkého. Hodně mi pak při focení radil. Už jsem bral focení vážně. Jednou jsem tak nemohl sehnat fotopapíry, o které byla dost nouze. Vilda mi přenechal stovku východoněmeckých papírů značky Mimosa, které jsem neměl šanci běžně koupit. Poslal jsem mu za ně do Prahy peníze. Nastaly ale potíže. Jednoho dne za mnou přišli ti hajzlové estébácký... Pozvali si mne na kobereček a hned se ptali: „Znáte pana Heckela?“ „No, znám...“ ZačaMiloš Albrecht ve druhém táboře, expedice Annapurna IV, foto B. Svatoš

li mne vyšetřovat. Zajímali se o to, co dělá, co fotí a nač jsem mu posílal peníze, jestli nedělá pornografii... Snažil jsem se jim všechno vymlouvat. Tehdy jsem si o nich udělal dokonalý obrázek. Co nejdříve jsem zavolal Vildovi a vše mu řekl. V telefonu zaznělo jen: „Vykašli se na ně.“ Další hezké zážitky z hor mi přibyly v roce 1982, kdy jsem odjel na třítýdenní expedici na Ťan-Šan. Podařilo se nám tehdy vystoupit na několik kopců s výškou okolo 5.000 metrů. Výprava ale tehdy měla i svou stinnou stánku – začal se u mne projevovat zelený zákal. O rok později se mi zdravotní stav zhoršil natolik, že jsem odešel do invalidního důchodu. V roce 1984 mi doktoři navíc zjistili angínu pektoris a o něco později mi dali kardiostimulátor. Bál jsem se s ním lézt, ani pořádně uvázat na lano jsem se nemohl... Časem mi to ale stejně nedalo a s Karlem Cermanem jsme zašli na Údolní Knihu se známým sokolíkem. Lezl jsem ji předtím mockrát, možná dvacetkrát, a vždycky ji přelezl krásně v naprosté pohodě. Toho dne mi to ale v sokolíku nějak blbě vyšlo, nedal jsem vysoko levou nohu a nedosáhl na správný chyt. Spadl jsem a stimulátor pádem poničil. Ze všeho lezeckého dění jsem vypadl, a tak jsem hledal něco, čím bych se ve volném čase bavil. Když už jsem nemohl lézt, alespoň jsem kluky při lezení fotil. S naší partou jsme začali také hodně cestovat. V roce 1988 jsme vyrazili do Španělska, kde jsme vylezli na Monte Perdido, druhou nejvyšší horu Pyrenejí. Kromě hor jsme ale také poznávali místní kulturu. S lidmi stejné krevní skupiny jsme pak časem navštívili Norsko, Turecko, Rakouské a Švýcarské Alpy, bulharskou Rilu... Nestihl jsem jen Řecko, kde jsem strašně toužil vidět skalní věže v Meteoře. Skamarádil jsem se také s ornitology a hochy, co se zajímají o kytičky, a coby fotograf s nimi začal putovat po Českém Ráji. Fotil jsem třeba krkavce, to jsou strašně chytří ptáci. Vůbec celá skupina krkavcovitých – kavky, straky, to všechno jsou potvory chytrý. Krkavčí hnízdo jsme objevili na borovici u silnice. Na sousedním stromu jsem si postavil kryt, abych na ptáky dosáhl teleobjektivem. Zalezl jsem do něj a čekal. Dvě hodiny, tři hodiny a krkavec nikde! Viděl mne, jak přicházím, a tak jsem odešel s nepořízenou. Kryt jsem nechal na místě a druhý den se k němu vrátil s pěti známými. Krkavci hnízdo pořád hlídali. Zalezl jsem dovnitř a ostatní odešli pryč. Jaké štěstí, že krkavci ještě neumí počítat! Jakmile můj doprovod odešel, v tu ránu byl krkavec zpátky. Mohl jsem jej konečně nafotit, jak krmí mladé. Ve svém domácím archívu mám sbírku diáků se všemi zajímavostmi, které se v Českém Ráji nacházejí. Fotil jsem architekturu, horolezce, veškerou faunu a flóru. Postupem času vznikl seriál diapozitivů, s jejichž pomocí jsem po osm let dělal přednášky rekreantům na Hrubé skále. Promítání skončilo ve chvíli, kdy zámek přešel do soukromého vlastnictví. „Asi už nebylo třeba lidi varovat, že nemají ve Skaláku rýt nápisy do skály, a učit je, jak se mají chovat v CHKO...“ červenec 2006 zpracoval foto

Martin Krejsa Petr Piechowicz, B. Svatoš Vilém Heckel, a archív B.S.

Bohumil Svatoš narozen 24. srpna 1929 v Doubí u Liberce 1950 – 1955 1956

reprezentant Československa mistr sportu

Přehled nejvýznamnějších výstupů na písku a v horách Hruboskalsko 1944 Kapelník, Normálka, 27.7., poprvé na Kapelníku a celé na prvním konci, s Drahomírem Machaněm a Jaroslavem Kyselou 1945 Prašivka, Jihozápadní cesta, klas. III, Bohumil Svatoš, J. Kysela, 15.6. 1950 * Dominstein, Svatošova cesta, klas.VIIb, Bohumil Svatoš, B. Nejedlo, 2.7. 1953 Křemenová, Cesta k slunci (Slunná), klas. VIIb, Bohumil Svatoš, J. Jech 1957 * Obří skála, Jižní cesta, klas. VIIb, Karel Cerman stř. Oldřich Kopal stř. Bohumil Svatoš, 9.5. Poupě, Normální cesta, klas. VI, Oldřich Kopal, K. Cerman, B. Svatoš, 9.5. * Mnich, Májová cesta, klas. VIIb, Oldřich Kopal, B. Svatoš, J. Mašek, 11.5. 1959 Šourkova věž, Sokolí cesta, klas. VIIb, Bohumil Svatoš, J. Kuhn 1994 Kapelník, Normálka, 27.7., výstup na Kapelníka po padesáti letech, s Drahomírem Machaněm a Jaroslavem Kyselou Minimálně 60 výstupů na Kapelníka a 100 výstupů na Taktovku.. Ve Skaláku a okolních pískovcích přelezeno cca 2.000 cest. Drábské světničky 1956 Balustráda, Para cesta, klas. VIIc, Bohumil Svatoš stř. R. Kuchař Vysoké Tatry 1953 Gerlachovský štít, pravou částí V stěny (Kupczykova cesta), první zimní výstup, klas. V-VI, 21.3., s R. Kuchařem Vyšná Goralská štrbina, první zimní výstup, klas. III, 24. až 25.3., s R. Kuchařem přechod hlavního hřebene od Z na V za 3 a půl dne, červenec, s R. Kuchařem Gerlachovský štít, středem V stěny, prvovýstup (Kuchařova cesta), klas. VI, 16.7., s R. Kuchařem Ľadový štít, pravým vhloubením V stěny, prvovýstup, klas. IV, 23.7., s V. Karouškem a B. Nejedlem Rumanův štít, levou částí štítové stěny, prvovýstup, klas. VI, 26.7., s V. Karouškem 1954 letní přechod hlavního hřebene od V na Z, březen, s R. Kuchařem, K. Cermanem a J. Maškem za 10 dní letní přechod tatranského hřebene v úseku Malý Kežmarský štít – Gerlachovský štít za 6 a půl dne spojený s výstupy v 6 stěnách, s R. Kuchařem Zadný Ľadový štít, středem S stěny, prvovýstup (Kuchařova cesta), klas. V-, 28.7., s R. Kuchařem Galerie Ganku, prvovýstup (Kuchařova cesta), klas. VI, 14.9., s R. Kuchařem 1955 Ganek, SV stěna, výstup Dělovou rourou, klas. V, první zimní výstup, 30.1., s R. Kuchařem Galerie Ganku, Stanislawského cesta, klas. V-, první zimní výstup, 4. až 5.3., s K. Cermanem, R. Kuchařem a J. Maškem zimní přechod hlavního hřebene Vysokých Tater ve směru V-Z Ve Vysokých Tatrách do roku 1958 všechny nejtěžší letní výstupy, které v té době existovaly. Alpy 1955

Aiguille du Midi, s R. Kuchařem a Raymondem Lambertem Petit Dru, S stěna, neúspěšný pokus o výstup (sněhová vichřice), s R. Kuchařem, J. Maškem a K. Cermanem

Dolomity 1968 Cima Grande, hrana Dibona, klas. IV+ Expedice 1969 Annapurna IV (7.525 m), Himálaj, první český himálajský vrchol dosažen 7. října M. Albrechtem a Šerpou Ang Babu (účastníci: Miloš Albrecht, Jiří Mašek, Leoš Chládek, Karel Cerman, Vladimír Procházka vedoucí, Oldřich Kopal, Bohumil Svatoš, Ladislav Veselý, Jiří Šimon, Ang Babu) 1982 Ťan – Šan, výstupy na štíty okolo 5.000 m

1

V roce 1970 došlo v oblasti Huascaránu v Peru k rozsáhlému zemětřesení s následnou kamennou lavinou, která pohřbila několik tisíc lidí včetně výpravy českých horolezců. 2 Jan Špáta – významný dokumentarista, režisér a filmař. Jeho film „Okamžik radosti“ patří ke skvostům lezeckých dokumentů. 3 1.zimní výstup tzv. Hokejkou v západní stěně Lomnického štítu uskutečnili 21.4.1952 K.Cerman – O. Kopal – J. Mašek – B. Nejedlo. 4 Břetislav Cagašík (1921-1948) – začínal jako lyžař, později začal s horolezectvím. V roce 1942 uskutečnil výstup středem Žluté stěny,, který dlouho patřil k nejobtížnějším ve Vysokých Tatrách. Působil i jako chatař na Slezském době a Bilíkové chatě. V roce 1947 se zranil při motocyklové nehodě, což jeho lezecké ambice přibrzdilo. O rok později zahynul coby sportovní pilot při letecké havárii nedaleko Svitu. 5 Raymond Lambert (1914-1997) – významný švýcarský horolezec, v roce 1952 se s Tenzingem Norgayem dostal asi 200 metrů pod vrchol Everestu. 6 Zřejmě se jedná o Orlowského cestu, průvodce o Karouškově cestě v západní stěně Lomnického štítu mlčí. 55

Beseda – I. Koller

Fesťák Beseda – O. Kopal, B. Sýkora, F. Čepelka

Sobotní poledne, všichni někde pryč, Marťas dokonce v Gruzii, a úkol napsat něco o Fesťáku. Tak dobře, čas od času musím jít příkladem, beztak tady „za všechno můžu“, tak tedy hurá do toho! Kdo nikdy na Fesťáku nebyl, dost dobře nepochopí, o čem tento textík je. Všem ostatním vlastně nemusím nic psát. Obvyklý model: „Přijeli jsme co možná nejdřív - filmy – přednášky - trocha toho lezení – zábava na koupališti – pivo – filmy…“ doznává každý rok jen nepatrných obměn. Vylezená spára, počet vypitých piv či vítězný film jsou podle mě jen drobnostmi, které moc nevypovídají o podstatě věci. A zkuste psát o drobnostech! „… Ahoj! My jsme dnes nějací špatní, to víš, včera jsme se museli opít, to se nejlíp navazují kontakty…“ Pepe s Marťasem v páteční ráno. „… Na pivo se musí počkat… to já se vyučil u jednoho číšníka ze starý školy, který říkal, že když uvidím v hospodě roztočené pivo, které se před hostem jen dotočí kvůli pěně, mám jít hned jinam…“ Neznámý muž za pípou. „… Nic mi do toho není, ale zaslechl jsem, že tu někdo mluvil o lezení. Já jen, že venku začalo pršet.“ Radek Jaroš při nedělním obědě. „…. Tak na tohle dneska není den…“ Skoro každý pod skoro každou věží.

Osobnosti se vracejí – A. Lwow

„… Největším zážitkem pro mě bylo polezení s Igorem Kollerem…“ Tom O. v neděli večer. (Kdyby alespoň tušil, že jsem takový had, že už jsem stačil Igorovi napsat o fotku s věnováním… vše pro své spolupracovníky!) „… Hele, mě je to jedno, já běžel naposledy někdy na jaře na šalinu…“ Autor tohoto „článku“ před startem běhu Skalákem v odpověď na dobře míněnou radu, že káva na snídani není zrovna nejlepší, neboť na sebe váže vodu…“ „…Došlo i na lezecké závody v boulderingu… Hoši z Oliváčova týmu pracovali v pátek až do noci, aby v sobotu nikdo nikam nevylezl. ..“ Z Festivalového zpravodaje. Třiadvacetiletý člověk už ví, co v životě chce a co ne. Ví, že se ne každému zavděčí, ví, že je jedinečný, má své přátele, přání a sny. Stejně tak je tomu s Fesťákem. Nevěříte? Tak si zkuste příští rok udělat poslední srpnový víkend čas… text Výsledky 23. MHFF Teplice nad Metují Hlavní cena / Grand Prix Return 2 Sender / Adresát neznámý Timmy O´Neill - USA

Okamžik radosti, J. Špáta

56

Tomáš Roubal

Nejlepší horolezecký film / Best Mountaineering Film Taktovka – 80 let od prvovýstupu / Taktovka – 80 Years Since the First Climb Zdeněk Strnad – Česká republika

Nejlepší dokumentární film / Best Documentary Film The Cave BASE Project Gerald Salmina – Rakousko

Čestné uznání / Jury´s Special Mention Premeny Tatier Pavol Barabáš – Slovensko

Čestné uznání / Jury´s Special Mention Memento – A Boulder Lifeline Gerald Salmina – Rakousko

Cena města Teplice nad Metují / Prize of Teplice nad Metují Pururambo Pavol Barabáš – Slovensko

Čestné uznání / Jury´s Special Mention Aoraki Ski Mountaineering Gerald Salmina – Rakousko

Cena diváka / Spectators’ Prize Welcome to Jordan Mr. Ondra Beneš, Jarda Ježek – ČR

mrázův šleh

Nehorázný skandál na Mistrovství Evropy v Jekatěrinburgu Právě tento závod je nejdůležitějším závodem roku. Všichni závodníci se proto na něj speciálně připravují. A proto by tento závod měl udávat trend a celkovou úroveň letošního vývoje lezení. Nedovedu tedy pochopit, že ICC dovolila pořádat tak důležitou a nákladnou akci v Rusku (potažmo v Asii). Snad proto, že viceprezident ICC je tatáž osoba, která tento závod organizovala. Jednalo se ale pouze o nechutný pokus jak vše udělat co nejlevněji a co nejvíc na tom vydělat. Celá úroveň a porušení základních pravidel závody znehodnotila. Vše vedlo ke konečnému zrušení boulderové části na ME. Z mého pohledu však měl být závod zrušen celý a uspořádán jinde s tím, že všechny náklady a ztráty ponese ICC.

Takže pár konkrétních porušení pravidel: 1. Stěna pro obtížnost měla jen dva metry převislost a podle pravidel musí mít alespoň pět. Stavitelé absolutně nezvládli postavení cest a to ovlivnilo průběh a regulérnost závodu. 2. Izolace byla naprosto nedůstojná. Půllitru vody a jedno jablko na šest hodin čekání je málo. Navíc podle pravidel organizátor musí zajistit dostatek vody, jídla a kávy pro všechny, kteří se v izolaci nacházejí, tj. trenéry, maséry apod. 3. Naprosto nedodržený časový program a jedna či dvě hodiny čekání na start jak v kvalifikaci, tak v semifinále i ve finále je nepřípustné. 4. Nezajištěný bezpečný dopad pro boulderové závody, na kterém

stavěč společně s rozhodčím negarantovali bezpečnost pro závodníky. Chaoticky naházené molitany přehozené plachtou jsou nebezpečné a jistě by došlo k mnoha zraněním. Zvláště v případě, když boulderové stěny měly nedovolenou výšku šesti metrů, což je mnohem více než je zdrávo. 5. Problémy s vyplacením peněz pro vítěze s tím, že momentálně žádné peníze nemohou sehnat. 6. Vyhlášení, při kterém si závodníci připadali, jako by to byl nějaký soud, při kterém nedůstojně postávali. Navíc snad deset minut čekání na předání cen a státní hymnu za doprovodu pískání a hukotu přihlížejících. Tedy nespokojených závodníků, jelikož po celou dobu závodů v hale nebyl nikdo jiný než právě tito závodníci. A to i přes tu skutečnost, že Jekatěrinburg je „pouze“ dvoumiliónové město. 7. Udělat si obchod na zajištění ubytování a dopravě pro závodníky je nepřípustné. A padesát Euro za noc na jednu osobu v ne zrovna luxusním hotelu je trochu moc. Navíc, když vše platíte pořadate-

lům a ne hotelu, který zdaleka tolik nestojí. Takhle špatně organizovanou lezeckou akci za celou svou kariéru nepamatuji. Doufám, že se tento skandál nebude nikdy opakovat a ICC si vezme ponaučení. text foto

Tomáš Mrázek Helena Lipenská

Pozn.: International Council for Competition Climbing (ICC – Mezinárodní rada pro soutěžní lezení) je součástí Mezinárodního horolezeckého svazu. Viceprezidentem její komise majícím na starost organizaci závodů (UIAA ICC Management Committee) je Alexander Piratinski s bydlištěm v Jekatěrinburgu. Tomáš Mrázek je podporován firmami Rock Pillars a Ocún

57

inzerce

závody závody

na pultech

SP lezení na obtížnost v Kuala Lumpur Malajsie 12. až 13.8.2006 Tomáš Mrázek skončil šestý a posunul se na průběžné 2. místo v hodnocení SP v lezení na obtížnost. Dlouho se nevědělo, zda se tento závod vůbec uskuteční. Ale jelikož všichni závodníci včetně doprovodu měli již mnoho dní předem koupené letenky, nemohlo si vedení ICC zopakovat průšvih z Ruska, kde zrušili bouldery, a závod opět zrušit. Nakonec jim nezbylo nic jiného, než dát „price money“ z vlastní kapsy. V semifinále se konalo i pár nepříjemných překvapení. Nepostoupil Ramon Puiblanque a Jorg Verhoeven z důvodu překročení červených pásek, kterých bylo na stěně požehnaně. Z vítězství se tak překvapivě radoval Timo Preußler z Německa a mezi ženami Sandrine Levet z Francie. Další závod SP v lezení na obtížnost se uskuteční v půlce září ve španělské Marbelle. Poté se závodníci přesunou na jeden závod opět do Asie, konkrétně do Číny. Z toho bude vysílán dvouhodinový živý přenos, který minule sledovalo přes dvěstě miliónů diváků! V listopadu závodníky čekají ještě dva poslední závody v tomto soutěžním roce. Jeden v Itálii a vyvrcholení závodní sezóny se tradičně uskuteční ve slovinské Kranji. Jak napovídají průběžné výsledky v pořadí SP, závěr sezóny bude velmi dramatický! Mrázovi by to po roce opět mohlo vyjít! Další a poslední závod SP v boulderingu se uskuteční až na začátku listopadu v Moskvě. Tam však už mezi muži o celkové prvenství ve SP nepůjde. To pro sebe

předčasně získal Jérôme Meyer po závodu v Hall.

Výsledky: Muži: 1. Timo Preußler GER 2. Daniel Winkler SUI 3. Patxi Usobiaga ESP 6. Tomáš Mrázek CZE Ženy: 1. Sandrine Levet FRA 2. Natalija Gros SLO 3. Angela Eiter AUT

Jak si vede Tomáš Mrázek?

Pořadí SP v lezení na obtížnost 2006 1. Flavio Crespi ITA 348.00 2. Tomáš Mrázek CZE 317.00 3. Ramón Julián Puigblanque ESP 311.00 a Patxi Usobiaga ESP 311.00

Pořadí SP v boulderingu 2006 (po závodu v Hall) 1. Jérôme Meyer FRA 525.00 2. Kilian Fischhuber AUT 445.00 3. Gérome Pouvreau FRA 306.00 6. Tomáš Mrázek CZE 228.00

Kombinační ranking UIAA – obtížnost a bouldering (po závodu v Kuala Lumpur) 1. Tomáš Mrázek CZE 545.00 2. Jérôme Meyer FRA 525.00 3. Kilian Fischhuber AUT 445.00

text

Helena Lipenská, Tomáš Obtulovič ml.

foto

Helena Lipenská

MČR na obtížnost na nové stěně v Praze Tak a je to tady, na skalách už pomalu začínají mrznout prstíky, na dveře klepe překližková sezóna a s ní i další kolotoč závodů v lezení na obtížnost. Závodníci i pořadatelé měli od posledních závodů více než půl roku „padla“, dá se tedy čekat, že se do závěru sezóny vrhnou s čistou hlavou, silnými prsty i excelentní technikou ze skal, no zkrátka s vervou. Seriál českého poháru v lezení na obtížnost 2006 byl z původních dvou závodů, které na jaře proběhly s týdenním rozestupem v brněnském Rajčeti a v Lomnici nad Popelkou rozšířen o třetí závod, který budou 4. listopadu poprvé hostit Pardubice a celý seriál pak vyvrcholí mistrovstvím ČR, kterým se 2.-3. prosince představí zbrusu nová stěna SmíchOFFka v Praze, mladší ale zároveň větší sestra venkovní GutOFFky, o jejímž otevření jste si přečetli v předminulé Montaně. Na Smíchově nyní pracuje parta Tomáše Rakoviče dnem i nocí tak, aby stěna svým šestnáctimetrovým závodním „dachem“ počátkem prosince pořádně prověřila všechny závodníky a poté byla se spoustou kolmých a „lezitelnějších“ linií k dispozici také nejširší lezecké veřejnosti. Jak jde stavitelům práce od ruky se můžete prozatím kouknout na stránkách www.LezeckeCentrum.cz , u samotného závodu a zakončení lezecké sezóny 2006 pak můžete být osobně v prosinci v Praze na SmíchOFFce. Mezi ženami bude titul mistryně republiky i celkové vítězství v českém poháru obhajovat zatím suverénní vítězka obou předchozích závodů Silvie Rajfová, před

TENDON 7.8 Master Výborné lano certifikované jako poloviční i dvojité. Nízká váha a špičkové parametry umožňují jeho široké použití. Kvalita bez kompromisu pro skutečné znalce! Doporučená MOC 2884 Kč včetně DPH Více na www.mytendon.com

druhou Nelly Kudrovou a třetí Lucií Hrozovou. V českém poháru mužů zatím vede Martin Stráník, před Jakubem Volfem a Janem Zbrankem, i když při účasti dalších borců, které jsme na jarních závodech neviděli, kdo ví… A k titulu mistra republiky? Možná přijde i kouzelník …tedy dvojnásobný světový šampión z Brna, kterého není třeba představovat. Sečteno a podtrženo, bude na co koukat! No a komu nebude ani podzimní mistrovství republiky dost, může se těšit na jaro a nejlepší světové sportovní lezce v závodu světového poháru v Praze na SmíchOFFce. text

Katka Chudobová

Jubilejní 20. ročník nejstarších lezeckých závodů Rock Master vyhráli Sandrine Levet a Ramón Julián Puigblanque. Více v příštím čísle.

Přehled závodů ČP v lezení na obtížnost 2006 25. 3. Rajče Brno – I. závod ČP 4. 4. Aprílový pohár Lomnice n. Popelkou – II. závod ČP závody již proběhly 11. 11. Pardubice – III. závod ČP 2.–3. 12. SmíchOFF Praha – Mistrovství ČR

58

Petrohradské PADání Pokud uvidíte po lese běhat několik stovek lidí s podivnými skříněmi na zádech, věřte tomu, že jste na té správné akci. O tom, že má toto již čtvrté klání milovníků přírodního boulderingu dobrou pověst, svědčí pět plně obsazených aut, která se za totálně hnusného počasí vydávají na pět set kilometrů dlouhou pouť z Ostravy do Petrohradu. Do Petrohradu dorážíme kolem půlnoci. Už se těším na pivko a docela mě děsí představa, že hospoda bude zavřená. Nebyla! Posádky aut, které přijely dříve než my, už vesele nasávaly s místními štamgasty. Zhruba kolem jedné hodiny v noci přišla na řadu i tahací harmonika, načež Saša Gendová prohlásila – dejte to sem, na to já umím hrát... Na Vlčím kopci u Petrohradu se v sobotu sešlo kolem dvou stovek milých lidiček, kteří lezli a bavili se a poté si zhruba polovina z nich užila pařbu v nedalekém Kolešově. Celkem bylo oficiálně prezentovaných 143 boulderistů, z toho 17 žen a dívek. Byli tu nejlepší Češi, pár Slováků, asi dvě desítky Němců, pár Poláků a Maďarů (i dva Novozélanďani).

Rosťa Štefánek

Petr Piechowicz

Padání – výsledky

Saša Gendová

text a foto

Muži: 1. Rosťa Štefánek 2.180 bodů (m. j. 1 x 8A/A+) 2. Adam Ondra 2.050 (2 x 7C+) Andrej Chrastina 1.610 (1 x 7C+) 3. Ondra Beneš 1.570 4. Honza Zbranek 1.560 5. Karel Černý 1.480 6. Vilém Chejn 910 7. Martin Jüngling 780 8. Martin Spilka 755 9. David Kozel 710 10. Jakub Hlaváček 700

11. Petr Kalman 630 Richard Nyéki 630 12.-13. Tomáš Dlouhý 610 12.-13. David Matoušek 610 14. Jirous Přibil 545 15. Tomáš Pospíšil 535 Aron Urbanics 520 Holky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.

8. Karin Zezulková 46 9. Katka Pacultová 44 10. Veronika Hazuková 27 V hospodě je síly vždycky dost

Saša Gendová 425 Zuzka Ulrichová 235 Radka Franková 126 Jana Šestáková 109 Jana Tůmová 85 Dominika Dupalová 72 Zuzana Smitková 47

59

závody

Ostrava Boulder Centrum Cup 2006 17. června. Český pohár v boulderingu První letošní závod na náměstí v centru Ostravy musel svést souboj nejen s probíhajícím mistrovstvím světa ve fotbale – nešťastným, ale sledovaným zápasem s Ghanou, ale především s krátkým, zato mohutným, lijákem. Souboj pořadatelé vyhráli, ale neobešlo se to bez ztrát. V mužském finále musel být závod zkrácený o kolmý bouldr a také přišel o očekávanou bouřlivou diváckou kulisu. Karel Black Černý tak nemohl svést o první místo dramatičtější bitvu s Honzou Zbrankem. Jednoduše dal jediný na „čtyřce“ top, a protože Honza ze závěrečných vlhkých oblin „trojky“ spadl a na čtverce neuspěl, Karel potichu přijel, viděl a zvítězil. Ženy stihly finále ještě za slunečného počasí, a tak jedinou „bouřkou“ byla chyba nejlepší závodnice Věrky Kostruhové na čtvrtém bouldru, kde si neporadila s nástupem a snad poprvé prohrála. Obsadila druhé místo za slovenskou mistryní Zuzanou Čintalovou. Navzdory počasí se závod pořadatelům manželům Gendovým povedl a znovu se stal lákavou událostí pro moravské lezce i televizi. Sponzoři: ČHS, Leblok, Městský obvod Moravská Ostrava a Přívoz, Tendon, Rock Point, Triop, Singing Rock, Alpine pro, BBshop.cz, Lezec a další. Věra Kostruhová

60

Závod se rozběhl krátce po desáté hodině. Na startu kvalifikace se objevilo 29 mužů a 10 žen. Čechy tradičně doplnili Slováci i několik Poláků. Tratě kvalifikace stavěl většinou Pepe, všechny bouldry pro ženy Vlasto ze Žiliny a finále mužů Marek Repčík, zároveň majitel a stavitel bouldrové věže. Marek si dovolil v kvalifikaci parádičku a naprostou novinku v závodě – volně zavěšenou dřevěnou kostku, která se houpala na karabině. Vypadalo to, jako když se člověk musí chytit i postavit na viklající šutr ve skále. Diváci novinku uvítali, zato lezci ji přijímali spíše s rozpaky. Nejsilnější trio žen dalo top všech čtyřech bouldrů a rozhodovalo až finále. Tam už šlo do tuhého. Pět žen ještě onsajtlo první bouldr. Druhý bouldr už jenom největší favoritky Zuzana Čintalová a Věrka Kostruhová, ostatní nejvýše zóna. Třetí bouldr topovala osamocená Věrka, jak jinak, na on sight. Čtvrtý bouldr opět onsajtla Zuzana a čekalo se totéž u Věrky. Věrka leze v životní formě. Přesto neporozuměla nástupu, stejně jako mnohé další finalistky, a překvapivě si nepřipsala ani zónu. Zuzana nečekaně vítězí se čtyřmi zónami a třemi topy. Třetí je její sestra Katka Čintalová a na čtvrté místo se dotáhla zlepšeným výkonem Míša

Zuzka Čintalová

Karel Černý

inzerce

na pultech

TRIO je nejteplejší materiál. Rozdílné vlastnosti vláken a jejich podíl v celkové architektuře pleteniny dokážou při rychlém transportu vlhka dokonalé zateplení pokožky. TRIO udrží teplo i při nižším fyzickém výkonu, se zachováním dobré prodyšnosti. Katka Čintalová

Drlíková z Havířova. Páté obsadila Kateřina Balcarová z Pálavy a šesté domácí Radka Franková. Mezi muži šest lidí onsajtlo všechny čtyři bouldry kvalifikace. Mezi ně přitom nepatřil pozdější vítěz, i když čtyři bouldry vylezl také. Na finále měl našlápnuto Honza Zbranek, bylo na něm vidět, že chce vyhrát. Náhle ovšem přišla prudká bouře a hustý liják. Okamžitě se zrušil boulder číslo dvě a čističi chytů bojovali s vyléváním přetížené střechy. Zhasla i časomíra a pokračovalo se na stopkách. V té chvíli byli závodníci, pořadatelé i hrstka diváků namačkáni na pódiu. Za třicet minut vodopád skončil. Pořadatelé litovali, že nepočkali. Nedalo se nic dělat, jen ocenit závodníky, že podmínky vzali sportovně a bojovali naplno. Znovu šest lezců dalo on sight první bouldr a znovu mezi nimi nebyl Karel Černý, a tentokrát ani Honza Zbranek, kteří vylezli na podruhé. Honzovi se to stalo osudným, protože na trojce sice jediný postupoval až k topu, ale nakonec se smekl na

Ostrava Boulder Centrum Cup: Muži 1. Karel Černý, HO Zlín 2. Michal Turský, Slovensko 3. Petr Kalman, Alpa Ostrava 4. Radovan Souček, Horizontála Brno 5. Ondraj Švub, CCCBBB

vlhkých oblinách a skončil tak až osmý. Karel Černý jediný dal zónu, ale zároveň i top na čtyřce a byl vítězem! Honza znovu mohl jen litovat nevylezené trojky. Určitě překvapením bylo druhé místo Michala Turského ze Žiliny – s jedním topem a dvěma zónami. Stejný výkon dosáhl na třetím místě domácí Petr Kalman z Alpy Ostrava, který dal v kvalifikaci o top méně. Oba jistě zkrácený závod zúročili. Čtvrtý skončil bojovník Radovan Souček a pátý čerstvý mistr Slovenska v boulderingu Ondrej Švub. Také jeden top, dvě zóny, zato šest pokusů na zóny. Šestý až sedmý, o půl místa lépe než vloni, skončil Petr Pen Šindel z Alpy Ostrava spolu s vloni čtvrtým Davidem Kozlem z Dobré u Frýdku-Místku. Přestalo pršet a diváci konečně zaplnili prostor před pódiem a hlasitě povzbuzovali alespoň předávání bohatých cen. Díky! Myslím, že to byl pěkný závod a zaslouží si, aby vás za rok přijelo víc! text foto

RT Petr Piechowicz

Ženy 1. Zuzana Čintalová, MKŠK Modra 2. Věra Kostruhová, Pilka Kameny 3. Katka Čintalová, MKŠK Modra 4. Michaela Drlíková, Baník Havířov/Tendon 5. Kateřina Balcarová, HK Pálavský věšák

Mikina s dlouhým rukávem

799 Kč

Spodky s dlouhou nohavicí

99 Kč

www.moira.cz

HIGH POINT EMBRACE Výrobce: SPORT SCHWARZKOPF® – HIGH POINT® Technicky a akčně zaměřená bunda, anatomicky tvarovaného střihu z excelentního klimatického bielastického materiálu. Odvětrání v bocích 2 vnější + jedna bezpečnostní kapsa Tuplované šití švů Oko pro palec Ochrana krku Materiál: Schoeller Softshell WB 400 s úpravou 3XDRY® Hmotnost: vel. L 550 g MOC: 4.680,Barvy: oranžová, červená www.highpoint.cz

61

a jdi... Za demotivaci neruèíme!

Šestnáctiletému Martinu Stráníkovi se ve sletu několika dní podařilo vylézt 18 cest nad 8a, z toho čtyři 8b+: Athénu, na druhý pokus Halebopp, Super Maratonu (8b/ b+), v Ceredu Anima Mundi, Šest cest za 8b, čtyři 8a+, z toho dvě na OS. A ještě pár 8a, z toho dvě OS. Mně se podařilo vylézt Fuego 8b (8a+/b), jedno 8a+, čtyři 8a, z toho jedno na „flah“. Třetí do party byl s námi na lezeckém výletu patnáctiletý Martin Pražan z Poličky, který leze teprve tři roky a vylezl dvě 8a. P.S.: Do Cereda radši nejezděte, opravují silnici v úseku cca 10 km, a proto je zde zákaz vjezdu platný do 27. 3. 2007. Lézt zde můžete, ale auto musíte nechat zhruba 3

km pod skalami, jinak vás zde vyžene místní dělník. Š. Stráník.

Pavel Černý z Děčína zkompletoval Sasko! Do mozaiky úspěchů českých horolezců ve všech oblastech tohoto širokého sportu přibyl další kamínek. V úterý 27. června 2006 vylezl Pavel „Pavouk“ Černý na poslední z 1.118 vrcholů a podle pečlivě vedených statistik Dietmara Heinickeho se stal 210. lezcem vůbec a zároveň prvním Čechem, kterému se podařilo všechny vrcholy v Sasku zdolat. Potřeboval na to více jak 23 let, ovšem systematickému „sbírání“ vrcholů se věnoval, vedle svého lezení, až několik posledních měsíců. Gratulujeme!

Koukněte na nový outdoorový server :

www.OutdoorInfo.cz BALVAN NA AUTĚ Letos v létě spadl obrovskej bugr na auťák, zaparkovanej pod skalama v Clear Creek Canyonu v Coloradu. Hledáme nešťastného majitele, kterým prý je Petr Heczko, a jeho spolulezce Tomáše Haščáka. Prosíme o kontakt na 603 958 092, díky! Chroust

V příštím čísle CAO News by mělo vyjít asi toto: 100 let lezení v Ostrově, Pravda o prvovýstupu na Teufelsturm, Výstup na Velkého Konšela v Adršpachu, Pískovcové skály na Moravě, Novinky z Dubských skal, Tip pro zasloužilé Quakery, Nové cesty v Labských pískovcích, Střípky z lezeckého dění u nás i ve světě, Něco pro Jonáše :o) a mnoho dalšího...

62

mediaplán Tato stránka je určena především inzerentům, nicméně pár zajímavých informací zde najde asi každý.

Pomáháme nahoru Časopis James, 4/06, str. 5: „V predvečer 20. ročníka pretekov Rock Master v Arcu sa budú udeĺovať lezecké oskary.... ceny pre najlepších športových lezcov a pretekárov. Vybere ich porota zložená z redaktorov najznámejších lezeckých časopisov sveta (Climbing, Vertical, Pareti, Alp, Alp Wall, Klettern, Climber, Desnivel, Góry, Grimpeur, Limits, Montana, Rivista del CAI, Lo Scarpone)...“

Mediaplán 2007 aneb Proč právě Montana? Tradice Pod jménem Montana vycházíme sedmnáctým rokem. Spolu s předrevolučním Hotejlem, na který navazujeme, bude v r. 2007 vycházet už 41. ročník.

ležité, nicméně ekonomicky nevýnosné. Informujeme o regionálních závodech, připravujeme portréty starých lezeckých legend, sháníme sponzory pro zajímavé akce.

Prestiž Máme svůj nesmazatelný podíl na trhu. Úzce spolupracujeme s Českým horolezeckým svazem a s většinou firem u nás, které se horolezectvím a příbuznými sporty zabývají. Sponzoři nezřídka podporují závody či lezecké výpravy s tím, že se o podporované akci bude psát v Montaně. Montana byla také zařazena mezi evropské prestižní lezecké časopisy, které při závodech „Rock Master“ udělují cenu „Arco Rock Legends“ vybranému lezci.

Udáváme směr Montana se stala inspirací pro podobné časopisy. Některé naše pravidelné rubriky, ceník inzerce, seznam prodejen, kde se prodává náš časopis atd., jsou za vzor i jiným. To nás jenom utvrzuje v tom, že to, co děláme, děláme dobře.

Obsahová konzistence S dlouhou dobou našeho působení souvisí i jasně vymezený obsah. Naši čtenáři vědí, co od nás mohou očekávat. Skoro každá naše titulní stránka, jakož i některé velké fotografie, bývají předmětem polemik mezi zainteresovanými čtenáři. Díky informačním rubrikám se lidé zajímají i o několik let staré výtisky. Podpora V rámci možností se angažujeme i v projektech, které vnímáme jako dů-

Efektivní distribuce Kromě klasické celoplošné distribuce dodáváme Montanu do outdoorových prodejen. Zde máme nasmlouvány přesné počty odebraných titulů (tudíž bez remitendy). Prostě všichni vědí, co od nás mohou čekat. A hlavně, nemusíme další rok odvážet neprodané výtisky! Za stejných podmínek dodáváme i na Slovensko. Vývoj Na našich webových stránkách probíhá neustálá debata čtenářů (vlastně spolutvůrců), ze které čerpáme podněty pro další zlepšování našeho periodika. V posledních třech letech roste (v meziročním srovnání) i počet našich abonentů.

Termíny vydání v roce 2007 číslo

uzávěrka

vyjde

1.

5. ledna

13. února

2.

2. března

10. dubna

3.

4. května

9. června

4.

4. července

7. srpna

5.

31. srpna

9. října

6.

2. listopadu

1. prosince

Nabízíme plochy k inzerci v rozsahu (řádově) od 20 do 2.000 euro. Novinky pro rok 2007: V PDF starších Montan jsme začali nechávat i vaše inzeráty. Inzerát v tištěné Montaně se tak časem dostane i ke stovkám internetových čtenářů. Zájem našich čtenářů nás inspiroval k registraci domény: horomedicina.cz, na které by se měly v průběhu roku 2007 objevit podrobnosti k jednotlivým dílům Horomedicíny, která bude v tištěné Montaně vycházet už třetím rokem. Možná tak časem vznikne mimo jiné i zajímavý prostor pro inzerci. Digitalizace. V tuto chvíli je v naší databázi 41 čísel Montan ve formátu PDF, registrovaní abonenti si mohou stáhnout 35, ostatní návštěvníci našich stránek 22 z nich. Tradice zavazuje - starší čísla

Montan či předchozích Hotejlů byla mezi některými čtenáři velmi žádána. Dnes máme v digitální podobě všechna čísla vydaná po roce 1975. V nejmenším únosném rozlišení mají všechny texty a obrázky asi 10 Gb. O konkrétní podobě zveřejnění teprve uvažujeme. Reflektujeme na zájmy našich čtenářů, proto se chceme více zaměřit i na ty, kteří nehledají v přírodě jen výkony (lehčí horské výstupy, via ferraty, skialpové túry). Vždy jsme ale byli a budeme hlavně lezecký časopis. Plánujeme rubriku s testy outdoorového vybavení. Vybrané výrobky by měli testovat přímo naši čtenáři. A na závěr pár zajímavých informací o našich čtenářích Čtenáři Montany podle vzdělání Základní/vyučen(a) – 8,7 % Středoškolské s maturitou – 45,6 % Vyšší odborné – 9,8 % Vysokoškolské – 35,9 % Průměrný věk: 32 let Uváděný průměrný počet čtenářů jednoho výtisku: 2,765 (!) Podrobný mediaplán (včetně ceníku inzerce) najdete na: www.montana.cz

This page is primarily intended for advertisers, however everybody can find a piece of interesting information here as well.

We help to the top The James Magazine, 4/06, page 5: „In the eve of the 20th year of the Rock Master championship in Arco, the climbing Oscars will be awarded… prices for the best sports climbers and competitors. They will be chosen by a jury whose members are editors of the best-known climbing magazines of the world (Climbing, Vertical, Pareti, Alp, Alp Wall, Klettern, Climber, Desnivel, Góry, Grimpeur, Limits, Montana, Rivista del CAI, Lo Scarpone)...“

The 2007 mediaplan or why Montana? (Concise presentation – no one lusts after reading long texts.) Montana is a Czech climbing magazine with the longest history in its category. It is issued six times in a year, a new copy comes at the beginning of every even month. The magazine is aimed towards a wide spectrum of readers embraced by a common interest of spending their leisure time actively; among these, magazine’s predominant emphasis is on climbers. Those are especially climbers. From the socio-demographic aspect, all education and income groups are present among Montana purchasers. Young readers slightly prevail. The published average number of readers of a single issue: 2,765 (!). On sixty four, fully-colored pages, the reader is acquainted with actual information from mountains, rock areas and nature, both in domestic and worldwide

scope. The magazine serves as an important source of information about gear, equipment and as an instruction manual for spending free time. Thanks to its history and contents consistency (focus on climbing), Montana is one of the certainties among Czech outdoor magazines; this is underlined by a high number of permanent subscribers (about one third of the edition). We offer advertising areas at the scope from 20 to 2.000 Euro. For more information do not hesitate to visit our web pages. Dates of releases in year 2007 Number

Deadline

Released on

1.

5th January

13th February

2.

2nd March

10th April

3.

4th Mai

9th June

Number

Deadline

Released on

4.

4th July

7th August

5.

31st August

9th October

6.

2nd November 1st December

News for year 2007: In the electronic (PDF) versions of older Montana issues we already began to include your advertisements. Thus, the advertisement in the printed version of the magazine will be forwarded to hundreds of internet readers too. The concern of our readers has inspired us to register the www.horomedicina.cz internet domain, where details to the individual parts of Horomedicina should appear during 2007. The series will be published in the Montana magazine for the third year now. In the future, this is another possible interesting area for advertising.

Digitalization. Today we possess all issues of the Montana magazine released after 1975 in digital form. The smallest yet tolerable resolution, all texts and pictures have about 10GB. We still consider the specific means of publication. We reflect concerns of our readers and that is why we also want to focus on those who do not seek achievements in the nature (and practice light ascents, via ferrata, ski-alpinism). However we have always been and will be a climbing magazine. We plan a section with tests of outdoor gear. Selected products shall be tested directly by our readers. You find the detailed Mediaplan (including the advertisements pricelist) at: www.montana.cz. We send signal issues on demand!

63

hovory z montany Návod na úhradu předplatného časopisu Montana Nejste-li ještě defintivně rozhodnutí, zda je pro vás v češtině nejdéle vycházející lezecký časopis to pravé čtení, stačí nám napsat (e-mail: [email protected]) a my vám pošleme jeden starší, náhodně vybraný výtisk, zdarma. Pro ty ostatní stručné shrnutí: 1. Pro rok 2007 je předplatné Montany 350 Kč. 2. Uhrazením předplatného rozumíme, že nám pošlete peníze (viz dále) a my vám za to na oplátku začneme posílat váš oblíbený časopis. Pošlete-li e-mail, že chcete Montanu odebírat, je to sice pěkné, ale moc to neřeší. 3. Pro předplatné do ciziny počítejte s vyšším poštovným (na přesné podmínky se můžete informovat v redakci). Výjimkou jsou pouze slovenští abonenti – ti dostávají Montanu prostřednictvím Slovenské pošty a jako nejvhodnější se pro ně zatím jeví platba přes Horokupectví. 4. Možné způsoby úhrady: V zásadě jsou možné tyto platby: poštovní poukázkou typu A, bankovním převodem, poštovní poukázkou typu C, přes Horokupectví, jiné 5. Pokud máte Montanu předplacenu, a tato vám nedojde do týdne po datu vyjití uvedeném v tiráži, ozvěte se. Celou záležitost napravíme. Platba poukázkou typu A. Tuto standardně vkládáme do celého nákladu Montany č. 5 každého roku. Poukázkou skládáte peníze na náš účet, jako adresu odesílatele uveďte adresu, kam máme Montanu posílat. Česká pošta nám tuto adresu oznámí. Platba bankovním převodem. Mnozí z vás už do banky ani nechodí, používají Internet nebo mobil. To je vcelku jedno. Podstatné je, že musíme identifikovat plátce. Když uvedete jako variabilní symbol platby své abonentské číslo (na každém štítku s adresou), není problém. Umíme si poradit i s platbami bývalých abonentů, kteří toto číslo neuvedou, ovšem pouz e za předpokladu, že platí ze svého účtu a (pochopitelně) nikam se nepřestěhovali. Problém nastává u nových abonentů či u takových případů, když chce udělat někdo někomu radost a zaplatí za něj ze svého účtu. Prostě nevíme, kam Montanu posílat. Nejste-li si jisti, pošlete nám e-mail s adresou, my vám pošleme číslo (var. symbol platby) a všichni máme jistotu, že vaše platba skončí tam, kde má. Platba poukázkou tybu C. Jdete na poštu, složíte peníze a nám je pošta doručí. I s adresou odesílatele (tedy s adresou, kam budeme Montanu doručovat). Jednoduché, naprosto spolehlivé, nicméně musíte na tu poštu... Platba přes Horokupectví (www.horokupectvi.cz). Horokupectví je internetový obchod s lezeckou literaturou, jehož služeb využíváme. Zaregistrujete se (tím víme, kdo jste), vyberete si zboží, dáte do košíku, potvrdíte a (důležité!!) z banky zaplatíte převodním příkazem (veškeré náležitosti platby se vám ukáží na monitoru). Když se nad tím zamyslíte, je to vlastně poněkud neprůstřelnější (protože identifikovaná) platba z účtu. Nicméně zdlouhavá, nehledě na to, že v kyberprostoru ne vždy vše funguje tak, jak má. Jiné. Dalších možností je celá řada, obvykle kombinace několika postupů či absolutní „lidová tvořivost“ (jako adresa odesílatele je uvedena naše adresa, kamarád platí za kamaráda ze svého účtu, abonent se přestěhoval atd...). Zpravidla není žádný z jiných než výše uvedených způsobů platby bezproblémově řešitelný, a tak to vše skončí na reklamaci, což je, myslíme, škoda.

64

Léto uteklo nějak moc rychle. Doufám, že většině z vás přineslo spoustu skvělých zážitků v horách a řadu krásných vylezených cest na skalách. Mně tedy toto léto přineslo mnoho nezapomenutelných zkušeností. Třeba že klíště je opravdu prevít, nebo že doktorce se dá věřit. Byla jsem hrdinka, když jsem si vyzvedávala léky a pak se balila na skály. Pak jen pod tou skálou ležím schoulená do klubíčka (každá jiná poloha je nemyslitelná) a závistivě pozoruji lezčíky a lezkyně při jejich snažení. Kdyby mi to doktorka neříkala… „Suchorohlíková“ dieta je vážně efektivní. Stačí čtrnáct dní, hned jste o pár kilo lehčí. Jenže, co se to stalo s mýma rukama? Nikdy jsem neměla žádné svaly, ale teprve teď je to teda síla… Ale nebojte. Za pár dní se dozvím svůj aktuální stav, a protože to léto teda už nestíhám, vrhám se na hákování – třeste se, však já se to naučím, a to pořádně. Zajímá vás, co zbytek redakce? Upřímně, mě spíše ne. Přece jen jsem raději jemně opálená nežli bledá závistí. Vám ale slibuji, že se o jejich zážitcích dočtete v některé z příštích Montan. A co číslo, které právě držíte v ruce? Co vám budu povídat, vždyť jste ho právě dočetli (alespoň doufám)… Za mě osobně – Vivat, Pepe! Konečně se někdo zase po letech rozhodl, že už nadále nebude ignorovat výkony na skalách nás, žen! Což o to, ty moje klidně ignorujte, ale Míša Drlíková je jiné eso… Tradiční zmínka na závěr. Chtěli byste v Montaně snad něco změnit? Tak nám neváhejte napsat, co a jak. Víme, že pořád je co zlepšovat. A vlastně ještě jeden drb ze zákulisí. Byli jste na Fesťáku? Viděli jste „Maco“? Jestli ne, tak doporučuji, a nezapomeňte si všímat hlavních aktérů.

P.S.: Bacha na klíšťata, hlavně na ta trochu přerostlá… Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553868. Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected] nebo +420 604 484951. Grafika, sazba: grafi[email protected] Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

Starší výtisky našeho časopisu seženete buď v Brně na adrese redakce (kde je možno domluvit se i na zaslání poštou), nebo v Praze na lezecké stěně v Ruzyni (www.stena-ruzyne.com) a ve Strašnicích (www.StenaStrasnice.cz).

ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE

5/06 (è. 105) roèník XVII (Hotejl XL)

Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 775 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiøí Novák, Vilém Pavelka, Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Rostislav Tomanec, Tomáš Obtulovič ml., Yhu Abuwa Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit obdržené èlánky na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x roènì cena výtisku 60 Kè, roèní pøedplatné 350 Kè ISSN 1212-7957 Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913. Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 1. 12. 2006

Prodám skeletové bot zn. Asolo, barva černo-žlutá, velikost EU 9 1/3. Boty byly použity pouze jednou a jsou ve velmi dobrém stavu, cena: 5.000 Kč. [email protected]

Redakèní uzávìrka

è. 6/06 je 27. 10. 2006