Prolog: část 1
Rob Waters mě požádal o ruku tři měsíce poté, co jsem se s ním vyspala. Myslela jsem si, že jde o jednu z těch úchvatných romancí, co se o nich dočtete v časopisech v kadeřnictví. O pět let a o dvě odložené svatby později jsem pochopila, že to nebude zas tak horké. Přesto jsme si teď měli za dva měsíce už doopravdy konečně říct „ano“. Tentokrát bylo všechno zamluvené: Modrý sál na zámku Burnby poblíž domu jeho rodičů, svatební fotograf a rolls-royce. Rob se projevoval velice prakticky, což bylo skvělé – křupavé košíčky s jahodovou pěnou s brandy byly jeho nápad. Rozhodli jsme se pro neformální styl. On měl mít na sobě tmavomodrý oblek od Huga Bosse a světle růžovou košili v přesně stejném odstínu jako moje kytice růží. Moje šaty měly úplně jednoduchý střih, pouze se správnou porcí chantillské krajky. Poslední dvě přadýnka jsem prodala přes eBay. Pořád jsme ještě neměli vybranou kapelu, která by nám měla na svatbě zahrát. Měla by mít na kontě platinovou desku, aby se hodila k snubnímu prstenu. Je to k smíchu, ale nesundala jsem ho od chvíle, kdy mi ten prsten s kamenem dal, ani když chtěl svatbu odložit poprvé (děsil se kostela), ani podruhé (připadal si divně, protože mu bylo pětatřicet). Myslím, že jsem Roba Waterse prostě milovala. Milovala jsem ho nejen kvůli všem těm do očí bijícím věcem, jako že neuvěřitelně 9
dobře vypadá a je úžasně bohatý. Milovala jsem ho pro to, jaký byl, pro jeho našpulené rty a světlé kudrny. Milovala jsem způsob, jakým chodil i jak spal, stočený do klubíčka. Milovala jsem, jak krčil nos a popotahoval, když se potřeboval soustředit. Naučila jsem se milovat i to, že mě oslovoval „Myško“. Dokonce mi nevadilo ani to, že při sexu pokřikoval: „Kdopak je ta malá sprostá myška?“ Prostě jsem jen odpověděla, že já. Měl se zrovna vrátit z posilovny, a tak jsem k večeři chystala lososa s divokou rýží a čekankovým salátem, jeho nejoblíbenější jídlo. Chodila jsem po kuchyni a přistihla jsem se, že si pro sebe tiše prozpěvuji. Byla jsem prostě velice šťastná dívka, která si žila v tomhle nádherném bytě přímo v centru Londýna, nejskvělejšího města na světě. Byla jsem mladá (docela), zamilovaná a měla jsem se vdávat. Měla jsem prostě všechno, co jsem si kdy přála. Bouchly dveře. Přišel dřív. Přešla jsem ke schodišti. Podíval se nahoru a v mé duši se rozezněly zvony radosti nad tím, jak je hezký. „Ahoj,“ usmála jsem se. „Večeře je skoro hotová.“ „Hele, Viv,“ řekl a já jsem z toho hlasu hned poznala, že se něco děje. Šla jsem do obýváku a čekala jsem. Nejspíš měl v práci těžký den. Vešel do pokoje, jen tak tam stál a pohled těch modrých očí mi zmrazil krev v žilách. Tenhle pohled jsem už viděla dřív, dokonce dvakrát. Očima vyhledal mou tvář a pomalu, smutně zavrtěl hlavou. „Ach, ne,“ zašeptala jsem a klesla na pohovku značky Graham and Green. „Já to nezvládnu, Viv,“ zamumlal a srdce mně křuplo, jako když šlápnete na tenký led.
10
Prolog: část 2 Pomoc pro zamilované
Rob Waters a já jsme si „dali pauzu“ – nějaký čas jsme měli být od sebe, aby mohl přijít na to, co vlastně chce. No, měl by hlavně přijít na to, že beze mě nemůže být. Odstěhovat se bylo moje rozhodnutí, tvrdé a zároveň laskavé, jako když musíte ostříhat krásný, ale zplanělý růžový keř. Děláte to proto, aby z něj brzy vyrašily ještě nádhernější květy, a něco nádherného mělo znovu vykvést taky mezi námi. Jen až si uvědomí, co ztratil, a pak se ke mně vrátí. Takže jo, ne, jen abych to objasnila… Nerozešli jsme se – jen jsme si dali pauzu, což je přece něco úplně jiného. Samozřejmě, že jsem se cítila zničená, když zrušil svatbu… zase (nepřipadal si úplně dospělý ve spirituálním smyslu), a nechtěla jsem odejít. Zůstat jsem ale přece také nemohla – čekat jako nějaký pavouk v síti ze svatebních šatů, nebo snad ano? Toho večera jsem odešla nahoru a tiše se začala balit. Žádal mě, abych neodcházela, ale tentokrát se cosi mezi námi zlomilo. Šaty a závoj jsem prostě nechala viset na dveřích od šatní skříně. Teď mám vlastní bydlení, malý pronajatý byt v severním Londýně. Je to fajn. Říká se tomu „jako v krabičce“. Ulevilo se mi, když se stěhovákům konečně podařilo dostat dovnitř gauč (tím, že mu odmontovali 11
nohy a pak s ním hodinu šoupali). Je to legrační, u Roba doma ten gauč vypadal docela malý. Každý den vstávám a připomínám si, že se tu za chviličku objeví, aby mi řekl, že provedl hroznou chybu, že si mě chce vzít a že jsme zase spolu. No, od té doby, co jsem se odstěhovala, se vlastně neozval (kromě sms, kdy se ptal, jestli nevím, kde má hokejové chrániče) a já jsem si mezitím vypěstovala podivnou zálibu. Začala jsem hledat lidi se zlomeným srdcem. Jsem jimi posedlá. Sbírám podrobnosti o rozchodech jiných lidí a googluji slova jako „zlomené srdce“, „stará panna“ a „kopačky“. Já jsem samozřejmě kopačky nedostala, jen mě to prostě zajímá. Řeknu vám, že na internetu se najde spousta zoufalých lidí. Také jsem začala sbírat knížky rad pro svépomoc. Trávila jsem celé večery v různých knihkupectvích a prohlížela jsem si tituly z oddělení sebevzdělávání. Existuje spousta způsobů, jak si pomoci sám. Jen kdyby o nich všichni ti lidé se zlomeným srdcem na internetu věděli! Pak jsem začala uvažovat o tom, že bych to dala všechno dohromady na jednu webovou stránku. Myslím, že by mohla být fakt užitečná a výjimečná, možná i zábavná, tak jako bývají internetové magazíny o vztazích. Něco takového, kde na jednom místě najdete srdcebol a zároveň rady, jak se z něj vlastními silami dostat, jestli mi rozumíte. Uvažovala jsem, že by tam mohly být případy ze života, důležité tipy, poradna – a dokonce i seznamka. Znám v práci někoho, kdo by mi takovou stránku dokázal udělat. Tak o tomhle jsem většinou přemýšlela oněch několik posledních týdnů od chvíle, kdy jsem od Roba odešla. Byl to takový ten plán, do něhož jsem se mohla ponořit, abych nestrávila každičkou volnou chvilku tím, že bych myslela na něj. 12
Přesto jsem strávila každičkou volnou chvilku tím, že jsem na něj myslela. Přemýšlela jsem, co pořád dělá, každou vteřinu. Ale neměla jsem zlomené srdce – jak říkám, jenom si dáváme pauzu. A na to jsem taky myslela každý večer, když jsem zpod polštáře vytahovala jeho tričko, tiskla jsem si ho k obličeji a vdechovala jsem poslední stopy jeho vůně.
13
1 Příklady ze života
Vzpomínám si, že ten den měl ráno velký zájem o sex. Pak jsem odešla do práce jako normálně. Asi v půl deváté mi poslal sms: STEHUJU SE PRYC. To bylo všechno, co mi k tomu řekl. Když jsem přišla domů, byl pryč. To, co mě fakt dostalo, bylo to utajení, jak všechno zařídil za mými zády. Odnesl si všechny příbory. Po dvou letech společného života mi nenechal ani lžičku, abych si mohla zamíchat čaj. Debbie, 28, Glamorgan
Byl pondělní večer a byly jsme doma u Nóbl Lucy v Battersea. Pročesávaly jsme internet a hledaly jsme další příběhy srdceryvných rozchodů pro webovou stránku. „Jedna holka, co jsem s ní dřív pracovala…,“ začala jsem. „Hmmm?“ opáčila Lucy, aniž by vzhlédla. „…ta chytla svého snoubence v posteli s jejich osmnáctiletou sousedkou.“ „Hnusné.“ „Začala chodit k jeho domu a potloukat se kolem. Myslím tím každý večer!“ „Proč?“ „Aby ho mohla vidět.“ „Neříká se tomu stalking?“ „A nechávala mu takový anonymní vzkazy… spousty takových vzkazů, přilepených lepičkou na jeho dveře.“ 15
„Chudinka pitomá.“ „Představ si – každý večer.“ Uvažovala jsem, že zajdu za Robem a provedu něco podobného, ale byt měl na velice rušné ulici, kde znám všechny sousedy, protože jsem tam sama bydlela pět let. Vzala jsem do ruky telefon, abych zkontrolovala, zda mi nepřišla sms. „Zavolej mu,“ radila Lucy. „Nemůžu mu zavolat. Už jsem ti přece vysvětlila, že čekám, až on zavolá mně.“ „Takže ty by sis ho chtěla vzít a teď s ním nemůžeš ani mluvit?“ „Nemůžu mu přece volat, když jsem se odstěhovala, nebo jo? Co bych mu asi řekla? ‚Ahojky! Už se ti po mně stýská? Mám se vrátit? Chceš se ženit?‘ “ „Co když ti nezavolá?“ „Zavolá. Jde jenom o čas. Měl týden na to, aby mu to došlo, další týden na to, aby si užíval svobody, díval se na zápasy v ragby a tak, prostě co chlapi dělají, když si užívají svobody, a v dalším týdnu si uvědomí, že je beze mě ztracený. Takže teď mi každou chvíli může zavolat. To je čítankový příklad.“ Bylo nesmírně důležité, aby moji teorii přijala. „Tak dobře.“ Lucy pokrčila rameny a dopila skleničku. Já jsem tu svou dopila už před deseti minutami. Náhle mě popadla chuť na cigaretu: tenhle večer se všemi těmi příběhy odmítnutých a odkopnutých byl dost náročný. Byla jsem moc ráda, že mě nikdo neodkopnul. Lucy sebrala skleničky. „Dáš si ještě?“ S dokonalým držením těla se vydala do kuchyně. Otráveně jsem se zadívala na zářivé podlahy a neposkvrněný bílý koberec. Někde jsem četla, že stav ženina bytu je v přímém vztahu se stavem její mysli. Pokud by to byla pravda, 16
pak se Lucy musí těšit mimořádnému duševnímu zdraví. Lucy vždycky byla zvláštní. Na vysoké škole si zařídila pokoj na koleji doslova designově. Barevně ho vyladila a koupila novou barevnou televizi, taftové závěsy a voňavé svíčky. Já jsem ve vedlejším pokoji měla novou kosmetickou taštičku a připadala jsem si děsně šik. Málem jsem umřela, když mi zaťukala na dveře, představila se a s tím svým dokonalým přízvukem prohlásila: „Což takhle dát si džin s tonikem?“ Úžasné bylo, že ji nikdy nic nevyvedlo z konceptu. Začala jsem jí říkat Nóbl Lucy a ona se tak sama začala představovat i na zahajovacím plese, jako by to byl nějaký druh titulu: „Ahoj, já jsem Nóbl Lucy a tohle je moje malá přítelkyně Vivienne.“ Každopádně se jí dařilo dobře a taky si to zasloužila. Tvrdě pracovala, aspoň to vždycky říkala. Vzpomněla jsem si na svůj vlastní byt. Vlastně jsem si ještě ani pořádně nevybalila, ale i když mi bylo jasné, že bych se do toho měla pustit, věděla jsem, jak to bude depresivní. Víte proč? Protože je to byt pro single dívku. Nic proti single dívkám, jenom připomínám, že já k nim nepatřím. Sice jsem se odstěhovala, ale pořád jsem jeho snoubenka. Mám vztah. Třela jsem si kůži na prsteníku. Bez zásnubního prstenu mi připadal nahý. Bože, cítila jsem se příšerně. Celý měsíc bez Roba. Chci říct, že jsem sice věděla, že si jenom dáváme pauzu, ale nepředstavovala jsem si, že to bude tak těžké. Úplně se odstřihnout… připadalo mi to jako smrt. Položila jsem si nohy na konferenční stolek vedle úhledně naskládané hromádky časopisů s lesklými obálkami. Zrak mi padl na dívku z titulní strany s vlasy vlajícími a karamelově zbarvenými rty. Ženy, které mají všechno, hlásal titulek, který se jí táhl přes prsa. 17
Přeletěla jsem článek. Ženy, které mají všechno, nosí vysoké podpatky a draze vyhlížející účesy – tady sedí ve své kanceláři a autoritativně třímá pero. Hned vedle se povaluje s tácem croissantů v saténovém pyžamu, přičemž očividně nepozřela ani jeden croissant už od počátku osmdesátých let. Tady se zase sklání na své soukromé pláži, aby pomuchlovala své tři úžasné děti (ačkoliv moment, je jedno z nich opravdu šikmooké?). Ta má doopravdy všechno. Nádherný dům, skvělou práci jako generální ředitelka úspěšné akciové společnosti, šťastné manželství, a to si přitom ještě dokáže najít čas na pečení. Ta určitě nesedí a nečeká, až jí zavolají nějací bývalí snoubenci. Pustila jsem se do malého testu pod článkem. Jste žena, která má všechno? Věk: Třicet dva (jak víme, věk je stejně jako velikost oblečení pouhým číslem) Vztah: Pauza Jak byste popsala svůj vztah pomocí stupnice od jedné do pěti, přičemž pět je totálně dokonalý? (Nevyplněno) Jak byste popsala svou kariéru pomocí stupnice od jedné do pěti, přičemž pět je dokonale uspokojivá? (Rovněž nevyplněno – to, čím se živím, není ve skutečnosti žádná „kariéra“.) Jak byste ohodnotila přátelské vztahy s důležitými lidmi ve vašem životě? (Hmmmm, důležití lidé… nejspíš Lucy a Max. Mí nejstarší kamarádi. Napsala jsem „dobré“, ale pak jsem to přepsala na „vynikající“ pro případ, že by to Lucy viděla.)
18
Zbývalo sečíst získané body a najít podle nich popis, který na vás sedí. Konečný výsledek v mém případě zněl, že bych si měla stanovit priority a zapracovat na „životních cílech“. No samozřejmě! Životní cíle jsou přesně to, co potřebuji. No, já se samozřejmě neposuzuji jen podle toho, zda mám vztah, nebo ne, ale chci tu být upřímná a říct, že životní cíl je Rob: provdat se za Roba, mít s Robem děti… ale myslím, že bych měla mít jako životní cíl také nějakou kariéru. Nejsem přece totální loser, a tak jsem přesvědčená, že by před odchodem na mateřskou dovolenou nebylo špatné dělat nákupčí u Barnese a Wortha, v obchodním domě, kde pracuju. Jsem produktová manažerka v oddělení dárků pro dámy a jako taková trávím pracovní hodiny tím, že sestavuji „dárkové nabídky“, aby lidé mohli pohodlně nakoupit věci pro neprovdané tetičky nebo tchyně. Bublinkovou koupel „letní déšť“ v sadě s tělovým mlékem (zdarma k tomu dostanete toaletní taštičku se vzorem dešťových kapek), vystřelovací deštníky, manikúry, masážní žínky, jemné kožené rukavičky, prošívané taštičky na šminky, přívěšky na klíče ve tvaru zvířátek se zabudovanou baterkou, sezónní pokrývky hlavy, sady pro pěstování vlastních bylinek, minisady luxusních marmeládiček. Však znáte tenhle druh zboží. Pohlédla jsem na mlčící telefon. Tenhle měsíc má Rob narozeniny. Měla bych mu zavolat a popřát mu všechno nejlepší? Kdy člověk přestane myslet na narozeniny svého přítele? To musím zjistit – to je přesně ten druh informací, které by ta webová stránka měla poskytnout. Minulý rok jsem mu k narozeninám zorganizovala jako překvapení výlet do Říma. Bylo to velice romantické, až na to, že mi řekl, abych mu už taková překva19
pení nechystala, protože si připadal „napálený“. Nesmím si ale pořád připomínat ty hezké chvíle – potřebuji spíš tvrdou realitu. Získat nový pohled. Vzala jsem do ruky jedny noviny. ženy odkládající mateřství riskují neplodnost, tvrdí známý lékař
Zkoumavě jsem se zadívala na fotografii ženy v kostýmku, smutně si tisknoucí ke tváři pletené botičky. Popisek tvrdil, že Po třicítce plodnost strmě klesá. Ach, teď jsem se cítila opravdu bídně. Zírala jsem na ženu, která to příliš dlouho odkládala. Vypadala jako já. Proč jen tisknou takové věci? Proč to dělají, když si to mohou přečíst i ženy po třicítce? Co podle nich máme dělat – máme vyrazit do ulic, najít si jakéhokoliv chlapa, který dokáže stát bez podpory na nohou, a nechat se zbouchnout dřív, než krásný balon plodnosti vytáhne nástupní schůdky a navždy nám uletí? Odhodila jsem noviny na podlahu. Koneckonců, ještě mi není tolik přes třicet. Mám před sebou ještě spoustu let, než dojdu na kraj útesu, a do té doby už dávno budu zase s Robem. Lucy přišla zpátky se šampaňským – považte, pravým šampaňským, nejen šumivým vínem. Mohla si to dovolit: měla luxusní zaměstnání ve velké luxusní firmě na Berkeley Square. Je to docela legrace – znám detaily z jejího sexuálního života, ale o tom, jak si vydělává na živobytí, toho už tolik nevím. Jednou se mi to pokusila vysvětlit. Byly to samé „burzy, podíly, trhy, strategie, důvěryhodnost, obchodování, bla-bla-bla“. Je docela důležitá, aspoň myslím. Usrkla jsem si jiskřivých bublinek. „Myslela jsem si,“ prohodila jsem, „že bychom na té webové stránce mohly mít i takový druh seznamky, kde 20
by lidi posuzovali jejich bývalí partneři – víš, jako se třeba na Amazonu píší recenze na knížky… Vidíš, co si myslí ostatní, a podle toho se rozhodneš, jestli si to koupíš. Mohlo by to být zábavné.“ „Pokud o tobě všichni bývalí nenapíšou, že jsi na prd.“ „No, všichni ne… nebo jo?“ „Zrzavého Roga jsi obrátila na gaye, pamatuješ?“ „Nemůžeš přece někoho obrátit na gaye, Lucy. Homosexualita přece není žádný kult.“ „Nebo si vem toho kluka z autoklubu. Jak ses s ním vyspala, když ti spravil auto. Říkal, žes mu zničila život.“ Zahleděla jsem se na ni. „Víš co? S tou schopností přesného vyjadřování bys tam mohla radit jako teta Sally.“ „Hmmm, no… Zeptej se Lucy. To se mi líbí,“ pronesla zasněně. Vzala jsem telefon, vypnula ho a pak zase zapnula pro případ, že by měl poruchu. „Proč prostě Robovi nezavoláš? Nechápu, čeho se bojíš.“ „Já se ničeho nebojím.“ „Tak mu teda zavolej. Zbav se toho trápení. A mě ho zbav taky.“ „Tak jo, zavolám.“ Jenže volat Robovi se mi vůbec nechtělo. Nemluvila jsem s ním od té doby, co jsem se odstěhovala. Jsem přesvědčená, že pravidla „pauzy“ říkají, že když jsem se já odstěhovala, tak on by měl být ten, kdo zavolá. Chci tím říct, že přece nemůžete někoho nechat a pak mu volat ráno, v poledne a večer. Lucy se dívá. Možná bych mohla jenom předstírat, že mu volám. „… a nemysli si, že budeš jenom dělat, že mu voláš, tím, že bys říkala jenom ‚hmm, hmmm‘,“ upozornila mě. 21
Vyhledala jsem v telefonu jeho číslo a zmáčkla tlačítko „volat“. Ukázala jsem jí děsivý nápis na displeji „volat Roba“ – a přiložila jsem telefon k uchu. Zírala jsem jí přímo do očí. Bát se – to určitě, pche! Už to tam zvoní. Srdce mi poskakovalo jako pískomil v krabici. „Tady je Rob Waters.“ Zavěsila jsem a odhodila telefon, jako by mě pálil. „No, moc hezký,“ povzdychla si Lucy. Telefon zazvonil. Obě jsme se podívaly, kde přistál. Zašmátrala jsem po něm. „To je on,“ řekla jsem. „Žádný blbosti,“ varovala mě a nehezky vyvalila oči. Dloubla jsem do tlačítka. „Tady je Vivienne Summersová.“ „Čau, tady Rob… Tys mi teď volala?“ Zvuk toho milého hlasu mi působil bolest. „Ne, ani ne,“ pronesla jsem ležérně. „Mám tady tvoje číslo.“ „Tak jo, tak jo… volala jsem, ale bylo to omylem.“ „Ach. Tak. Jak se máš, Viv? Jsi v pořádku?“ „Dobrý. Jsem zdravá, ale pořád je nějakej fofr, však víš… A co ty?“ „Skvělý.“ Nastalo ticho, v němž jsem zaslechla cinkot talířů. „Ty jíš?“ zeptala jsem se. „Přijdeš v sobotu?“ zeptal se ve stejné chvíli Rob. „V sobotu? Co v sobotu…“ Jo, dobrý! Dokázala jsem se tvářit, že nevím, že jde o svatbu Jane a Huga. Předstírala jsem, že je mi jedno, že právě tahle sobota byla datem, které jsme i my zvažovali pro svůj velký den. „Na Hugovu svatbu,“ připomněl mi. „Jo, jasně. Přijdu.“ „Já taky. Mohla by to být dobrá pařba.“ Taky předstíral, že je mu to jedno, ale podle jeho tónu mi bylo jasné, jak se těší, až mě zase uvidí. Budeme ve stejné 22
místnosti. Dám si záležet, abych vypadala naprosto úchvatně. Bylo mi jasné, že mě potřebuje vidět, a pak bude žadonit, abych ho vzala zpátky. Ten měsíc pauzy nic neznamená. Jednou se posadíme k praskajícímu ohni v krbu a společně se tomu zasmějeme. „Vlastně jsem ti kvůli té sobotě chtěl volat,“ pokračoval. „Fakt?“ Chce mě požádat, abych šla s ním! Řeknu ne, samozřejmě, nechci vypadat moc nadšeně. „No, jen jsem chtěl, abys věděla, že tam budu s někým… ehm, s jedním hostem.“ Cítila jsem, jak se mi v krku něco zadrhlo. „S hostem? Ach. S kým?“ otázala jsem se podivně vysokým hlasem. „S jednou kamarádkou.“ „S… přítelkyní?“ „Jo.“ Omluvný tón jeho hlasu mě bodl přímo do srdce. Trvalo vteřinu, než jsem dokázala znovu začít dýchat. „S jakou přítelkyní?“ „Co tím myslíš, s jakou?“ „Je to přítelkyně, co je kamarádka, nebo je to přítelkyně, jako, no, víš přece… přítelkyně, se kterou spíš?“ Lucy dělala rukou gesta, jako když někomu podřezává hrdlo. Odvrátila jsem se. „Ehm… copak je to důležité?“ „No, já nevím, je ona důležitá? Kde ses s ní seznámil? Kdy ses s ní seznámil? Ježíši, Robe, vždyť jsem se odstěhovala teprve před měsícem!“ „Koukni, Viv, nerozčiluj se…“ „Rozčilovat se? Kdo se tu rozčiluje? Já ne!“ „Já teď nemůžu mluvit. Chtěl jsem ti jenom říct, že tam s někým budu.“ „Já taky. Taky přijdu s někým – samozřejmě ne s přítelkyní. Ne, ne. Takže… jsem ráda, žes mě upozornil. 23
Taky jsem ti to chtěla říct, víš, abys byl připravený. Nevěděla jsem, jak to vezmeš, až mě uvidíš s někým jiným…“ „Dobrý. No, tak to je prima, takže uvidíme se v sobotu.“ „Tak ahoj!“ Chtěla jsem zavěsit dřív než on. Zmáčkla jsem tlačítko „konec hovoru“. „Ahoj, Viv,“ zaslechla jsem ještě, než jsem zkolabovala.
24
