Deník tento a záznam schůzek vedu si proto, aby po letech, snad ve vysokém stáří, měla upomínku na dobu svého mládí, které jsem proţila se sestrami 1.D. Skautek v Kopřivnici. Lída Šumná 28.ledna 1938 Dne 6.12.1937 Poslední schůzka spojená s Mikulášskou nadílkou. Za přítomnosti sestry vůdkyně Elišky a sestry Věry byla zahájena poslední schůzka ve starém roce. Zúčastnily jsme se jí všechny a za chvíli zněl klubovnou veselý smích a hlasy sester. Těšily jsme se na schůzku všechny, ne ţe je poslední, ale proto, ţe je spojena s naší první Mikolášskou nadílkou. Dárků jsme měly připravených dost, ať máme pro kaţdého. Vţdyť kaţdá se těšila, ţe jí ten očekávaný světec přinese milý dárek. Na kamínkách nám voněl velký hrnec čaje, kolem něhoţ stále stála děvčata s nastaveným hrníčkem. Všichni jsme byli veselí, nu pravá Mikulášská nálada. Schůzka se protáhla aţ do 9ti hodin, kdy uţ musely malé sestry domů, aby o ně neměli rodiče strach. Všechny odcházely nerady, ale s veselým křikem a s radostí, ţe strávily tak příjemný svatomikulášský večer. Lída První oddílovou schůzku nemám poznačenou, zároveň se schůzkami následujícími. Pro silné nachlazení jsem se nemohla dostavit, ale zato jsem musela sedět doma u kamen a pít horký čaj. Velice příjemný rozkaz pro toho, který je nejraději pořád v luftě. Lída 23.3.1938 Oddílovka! Tato oddílová schůzka, druhá v tomto roce, se konala v bytě sestry vůdkyně. Byly jí přítomny sestry obou oddílů. Projednala se otázka peněţní (tj. příspěvky, dluh) a dány návrhy k projednání. K ukončení schůzky jsme si šly na zahradu zahrát nějakou hru. Ţe bylo při ní veselo a plno smíchu, není třeba podotýkat. Na příští schůzku jsme dostaly kaţdá za úkol napsati úvahu o jednom článku skautského zákona-desatera. Já jsem dostala článek 1. Doufám, ţe se mi úvahu podaří napsat. Lída 30.3.1938 Úvaha 1.) Skautka je pravdomluvná V minulé schůzce jsem dostala za úkol napsati úvahu o tomto prvém článku našeho skautského zákona. Doufám, ţe se ho zhostím dobře. K tomu mě buď pomocníkem heslo „Pravda vítězí!“ Proč právě „Pravda vítězí“? Je to tak symbolické heslo pro ty, kteří jsme slibem potvrdili a přijali za své zákony skautské. Budem je plnit všichni ať děvčata-sestry, nebo chlapci-bratři. S pravdou se sice tíţe zápasí se ţivotem, neţ s přetvářkou a lţí, ale oč jistější je pocit sebedůvěry, kdyţ můţeme se přímo, s klidným svědomím podívati kaţdému do očí a říci: “Nikdy jsem nelhal, snaţil jsem se vţdy mluvit pravdu“. Takový člověk se nemusí ţivota bát, řekne pravdu vţdy, a přijme ji také, ať je jakákoli a sebevíce nepříjemná.
Buďme proto opatrní ve volbě svých přátel a hleďme, ať o nich můţe kaţdý říct, ţe jsou to přímí a poctiví lidé, na které je moţno vţdy se spolehnout a s důvěrou obrátit. V ţivotě teprve člověk pravdu pozná. Kaţdý dovede odpustit tomu, kdo mu tělesně ublíţil, ale tomu, kdo vám jednou selţe nebo vás oklame, stěţí pocítíte onu důvěru, jakou jste v něj měli, byť jeho pohnutky byly jakékoli. Proto i my se musíme vţdy říditi pravdou, aby z nás byly pravé skautky a hrdá mládeţ naší malé vlasti. K tomu buď nám všem příkladem tatíček T.G. Masaryk, jehoţ heslo jest „Pravda vítězí!“ 30.3.1938 Lída Schůzka dne 20.dubna se nekonala, poněvadţ sestry se nemohly dostavit v dostatečném počtu. Odloţená také byla pro nedostatek času sestry vůdkyně. Příští schůzka se koná 27.dubna, jest schůzka oddílová. Dne 27. dubna 1938 Oddílovka, v pořadí 3. Tato naše oddílová schůzka se konala za účasti sestry vůdkyně a v plném počtu sester. Schůzku zahájila sestra vůdkyně malým proslovem a přáním zdaru další naší práci v skautingu. Její řeč vyslechly jsme stoje a s pozdravem nazdar! Schůzky se zúčastnily obě skupiny, Kopretin i Vlaštovek. Z druţiny Kopretin se dostavilo 6 sester, tedy plný počet. Z druţiny Vlaštovek 6, tedy 2 scházely. Projednaly se věci peněţní (tj. příspěvky, dluh), dány různé návrhy a k ukončení jsme si zazpívaly. Šlo nám to ale bídně, kaţdá chtěla něco jiného. Ve volných návrzích dala sestra vůdkyně návrh na vycházku. Uskutečnila by se první neděli po svátku Matek. Cíl by byl Libhošťská hůrka. Návrh byl všemi schválen a hned kaţdá si dělá plány, co si sebou vezme. Skauti nám zapůjčí kotlík, abychom si mohly uvařit čaj. Sestry, které si přinesou vajíčka nebo buřty, si je mohou na ohni usmaţit a opéct. Vyšlo by se o 8 hodině ráno a k večeru by byl návrat. Doufejme, ţe se vycházka vydaří a ţe budeme mět pěkné slunné počasí. Po přijatém návrhu nám sestra hrála na kytaru. Schůzka se skončila o 7 hodinách provoláním zdar! Lída Zapsáno dne 1. máje 1938 Schůzka dne 4.května 1938 Byla zahájena sestrou Eliškou, přáním mnoho zdaru naší práci. Pak byla projednána otázka peněţní (tj. příspěvky, dluh) a dány různé návrhy. Schůzky jsme zúčastnily všechny, ovšem kromě sestry Věry. Ta nemá teď čas mezi nás chodit, má hodně učení. V této schůzce nám sestra vůdkyně četla první pomoc při leteckém náletu a vysvětlila nám důleţitý úkol protiletecké civilní obrany. Kaţdý člověk nyní v té pohnuté době, kdy všechny národy jen zbrojí, zbrojí a zase jen zbrojí, musí pamatovat na svojí ochranu. Budoucí válka se nebude vést jen na frontách, ale hlavně v zázemí. Vţdyť tam je pramen výţivy vojska, jak potravinami, tak bojovými látkami a zbraněmi. O ty v zákopech se musí postarat stát, ale kdo se bude starat o nás? Jen my, sami! Proto jiţ nyní, v době míru, musíme si připravit důkladnou obranu jak vojska, tak i civilního obyvatelstva. Jsou pořádány kursy, samarytánský, motorysace, akce 1000 pilotů, střelecké, a učí se zacházet s plynovými maskami, které budeme v příští válce nejvíce potřebovat. Choďme do těch kursů, nemusí to být všechny, ale jen ten, který můţeme zastat a myslíme, ţe nám bude v budoucnu prospěšný.
Ať vidí ti všichni naši přítelíčkové, ţe náš národ není národ zbabělců, ale lid odváţný a připravený na vše. Hotov zkříţiti zbraně s kýmkoli. Jsme děti hrdého národa, jak jej znají dějiny minulých století, a proto nesmíme potřísnit jeho čistý štít. Mládeţ česká to ví, proto se učí, aby v budoucnu nebyla překvapena, ale hotova první nastoupit do řad obránců vlasti. Proto i nám sestra objednala příručky o c.p.o., abychom se ji dobře naučily a staly se činnými členy civilní protiletecké obrany. Po tomto výkladu byla schůzka skončena, příští se koná dne 11. května. Schůzka Dne 11. května 1938 Byla zahájena sestrou vůdkyní a jí skončena o ¾ 8. Dvě sestry se nedostavily, a to sestra Máňa K. a Věra. Po odbytí nutných oddílových věcí nás sestra vůdkyně zkoušela, jak známe rozeznat hodnosti našeho vojska. První hodnost v naší armádě jest vojín. Pak následuje svobodník, desátník, četař, rotný, rotmistr, štábní rotmistr, praporčík, podporučík, poručík, nadporučík, kapitán, štábní kapitán, major. Dostaly jsme za úkol naučit se tyto hodnosti. Kdybychom náhodou potkaly vojáka, abychom uměly říct a poznat, jakou má šarţi. Potom nám sestra hrála na kytaru a my zpívaly. Za chvíli jsme si šly hrát na zahradu. Honily jsme se, hrály na skovku a děvčata naházela na strom všechny naše čepky. Schůzka se skončila, poněvadţ sestra měla nutné vyřizování a šlo se domů. 8. tj. v neděli se oslavoval sv. Matek. Ač v sobotu bylo hezky, v neděli bylo studené a deštivé počasí. Kaţdý litoval, ţe nezůstalo pěkně, aby se výlet vydařil. Slavnost se odbývala v Katolickém domě. 15. května 1938 Naše 1. vycházka. Cíl Ribská Hůrka. Den se nám vydařil skvělý. Jiţ brzy ráno hřálo sluníčko a k poledni a odpoledne přímo peklo. Však jsme všechny opálené. Kaţdá si vzala s sebou něco jídla a vajíčko. Usmaţily jsme si je k obědu. Uvařily jsme si tam také čaj. V hůrce jsme se sešly s jičínskými skautkami. Vedla je jejich vůdkyně. Místo k táboření jsme měly pěkné. Sluníčko nám tam svítilo ze všech stran, ale byly tam také stinné kouty. Cestou tam jsme zpívaly a nazpět také. Bylo nám tam velmi veselo. Měly jsme všechno, sluníčko, čerstvý vzduch, krásné počasí, ale chyběla nám tam voda. Nevadí, druhou vycházku budem mít jistě u vody, abychom se mohly také koupat, dnes to ještě nešlo. Lituji, ţe jsem se nemohla také zúčastnit. Čekali jsme návštěvu, která bohuţel nepřišla. Šla jsem se tedy projít na Štramberskou trůbu. Aţ se bude konat jiná vycházka, budu hledět, abych mohla jít s ostatními sestrami. Večer byl teplý a kaţdá jiţ asi měla hlad a těšila se na večeři. Sestra aspoň jiţ ve dveřích křičela, ţe umírá hladem. Lída, 16.5. Schůzka dne 18. května 1938 Tentokráte jsme se dostavily toliko 4. Já, sestra, Jířa a J. Pavelková. Ta později odešla. Zůstaly jsme se sestrou vůdkyní samy. Nejprve jsme si vykládaly o naší práci v druţině. Později, kdyţ se jiţ hodně setmělo, jsme se skrčily na otoman a sestra nám začla vyprávět kino. Byl to krásný kus. Jeho název je „Můj první bál.“ Budou-li tady také ten film hrát, půjdu se na něj podívat.
Čas nám rychle uběhl, musely jsme tedy domů. Bylo po 9. hodině. Tato schůzka se mně líbila ze všech nejlíp. Bylo tam ticho a s nikým jsme se nemusely hádat. Lída Dne 25. května 1938 Schůzka Do této schůzky jsme šly s velkou zvědavostí. Měl mezi nás přijít nový bratr. Totiţ nový právě né, chlapci jej jiţ znají dlouho, ale my dosud né. Byl mezi malými sestrami a ty jej vychvalovaly aţ hrůza. Proto ta zvědavost. Přišel o 6. hodině. Zklamány jsme jím nebyly. Je to hezký chlapec, a hlavně má vyřídilku na správném místě. Bylo vidět, ţe je to skaut tělem i duší. Mezi skauty je jiţ od dětství. Dal nám několik návrhů, mezi nimi také návrh k propagaci skautingu divadlem a večírky. Nejprve pro sebe, pak i pro veřejnost. My jsme všechny s jeho návrhem souhlasily. Budeme teď také trochu se stýkat s oddílem chlapeckým. Kluci dříve nechtěli nic společného s námi mít. Teď jiţ ale na nás hledí trochu příjemněji. Budeme s nima někdy chodit na vycházky a domlouvat se signalisováním. Budeme se společně cvičit v morzeovce a v jiných signálech. Chlapci jsou sice hrozně daleko před námi, ale máme všechny snahu je co nejspíše dohonit. Bratr nás pozval, máme se přijít podívat i do některé schůzky chlapců. On ţe přijde také mezi nás. Pozvání jsme přijaly s díkem, ale u kluků se neukázala dosud ani jediná. Moţná ţe i přes nynější přátelství by nás chytli za límec a vyhodili. Poněvadţ sestra musela na večeři k přátelům, musely jsme domů. Této schůzky jsme se zúčastnily všechny. No jo, zvědavost a je silná dost. Lída 1.června 1938 Schůzka Konala se v bytě u sestry vůdkyně. Nejprve jsme daly do pořádku finance tj. příspěvky, dluh aj. Při té příleţitosti nám sestra také objednala malé odznáčky a sešitky „zdravovědu“. Četla nám také článek o účincích otravných plynů, o zařízení a uţívání lékárničky a její ošetření. Objednané věci dostanem ve schůzce příští. Objednala také kotlík, aţ půjdem na tábor, abychom měly z čeho vařit. 27. května jsme se zúčastnily průvodu k oslavě narozenin pana prezidenta. Účastníků bylo mnoho, prý 2000. Čas k oslavě byl velice pěkný. Byly jsme všichni v civilu, jen praporečník nesl vlajku oblečen v kroji. Lída 8. června 1938 Oddílovka, v pořadí 4. Konala se u sestry vůdkyně na zahradě. Zúčastnilo se jí jedenáct sester, 7 z velkých, 4 z malých. Počasí jsme měly krásné. Přišla nám také zásilka objednaného zboţí. Sestra vše rozdala a vybrala donesené peníze na příspěvky a za přišlé věci. Pak nám pískala morzeovu abecedu. Musely jsme číst bez psaní. Kvůli cvičení paměti. Šlo nám to dost těţce, ale šlo to přece. Dala nám také lístky, abychom je daly doma podepsat rodičům. Týkají se naší večerní vycházky, která se má uskutečnit 18. června v sobotu. Musíme mít k ní dovolení a podpis rodičů. Bez nich se vycházky zúčastnit nemůţeme. Doufám, ţe rodiče dovolí všem. Vţdyť se nám nemůţe nic zlého stát a musíme zvykat pohybovat se ve tmě. Bude nám to jen ku prospěchu. Ty, které se ještě bojí po tmě, musí přivyknout, vţdyť na táboře budou drţet hlídku jen po dvou. Moţná, ţe ten kdo se bojí, bude mít hlídku o půlnoci, čase to duchů a
všelijakých strašidel. A my budem chtít klidně spát a né kaţdou chvíli vyletět z postele se dívat, jestli nám hlídka neumřela strachem. Musíme proto drţet palce, aby se nám počasí vydařilo. Ze schůzky jsme se rozcházely dosti pozdě. Příští schůzka se koná dne 15. června. Dne 15. června 1938 Schůzka se koná opět u sestry Elišky. Dostavilo se nás 8. V této schůzce nám přišel lístek s uvědoměním, ţe můţeme na Soláni tábořit. Nebudeme tam samy. Budou tam také sestry brněnské a jičínské. Místo na táboření ţe je ideální. Je to nad Vel. Karlovicemi uprostřed lesů. Jídlo čerstvé jako mléko, máslo, vajíčka, sýr, chleba a brambory, kupovaly bychom od hospodáře. Voda je tam také. Musíme se rozhodnout ale jiţ brzy. Jely bychom poslední týden v červenci. Lída Dne 22. června 1938 Schůzka Tato schůzka se konala opět u sestry vůdkyně. Po vyřízení spolkových věcí jsme šly na zahradu. Sestra vůdkyně chtěla nás vyzkoušet ze značkování. Totiţ všechny né, jen ty, které mají sloţit nováčkovskou. Značkování se provádělo v zahradě. Sestry dělaly značky po celé zahradě a my, které jiţ máme nováčkovskou za sebou, jsme je opravovaly. I z ostatních věcí je sestra vyzkoušela. Celkem to ušlo, ale mohlo to být lepší. Potom nám sestra četla o vztyčování a ukládání vlajky. Musíme se to také ještě naučit. Na příští schůzku jsme si smluvily vycházku spojenou se značkováním. Šlo by se po dvou skupinách, značkující i hledající. Doufám, ţe se příští středa vydaří. Lída Oddílovka v poř. 5. Dne 29. června 1938 Tato oddílová schůzka měla se konati v přírodě. Zúčastnilo se jí 7 sester. Oddílovka byla spojena se značkovacím cvičením. Sestra Ela se jí nezúčastnila. Měla sice vésti druţinu hledající značky, ale byla někam odvolána. Vedla sestra Jířa Homolová. My čtyři, co jsme značkovaly, zavedly jsme je oklikami aţ na Raškův kámen, tam byl náš cíl. Za dost dlouhou chvíli nás sestry našly. Měly sice slíbenou odměnu za hledání, ale poněvadţ jsme u sestry nic nenašly, natrhaly jsme jim alespoň jahod. Sďobly je jedna radost. Domů jsme se vracely po značkách mojich. Nešly jsme zrovna, šly jsme ještě na jahody. Kaţdá si natrhala kytičku a šlo se domů. Příští schůzka se koná 6. července. Lída Dne 6. července 1938, Schůzka se nekonala, poněvadţ se sestry rozjely na dovolenou. Ty, které nejely, šly na oslavy M.J. Husa. Lída Schůzka, dne 13. července 1938 Tentokrát se dostavilo málo sester. Já sama jsem taky nebyla. Měla jsem jiné vyřizování, tak peníze za mne odevzdala sestra. Dlouho se také nezdrţely, neboť sestra měla na návštěvě Helu. Nemusím tedy litovat, ţe jsem něco zameškala. Jířa mě říkala, ţe v sobotu jedou na
tábor. Je mně líto, ţe nemohu s nima, snad to půjde na rok. Příští schůzka je oddílovka a koná se v klubovně dne 19. července. Lída Oddílovka, v poř.6. Dne 19.7.1938 Tato oddílová schůzka byla skoro jen na pět minut. Ţáden neměl mnoho času. Přišly jsme všichni kromě Meary, ta je nemocna. Sestra řekla děvčatům věci týkající se táboru a jiţ pospíchala domů. Byla s ní i Hela. Na tábor jedou v sobotu 23. Nechť tedy mají pěkné počasí. Schůzka dne 27. odpadá a koná se aţ 3. srpna. Lída Schůzka, dne 3. srpna 1938 tato schůzka, která se měla konat dnes, konala se včera v úterý 2. srpna. Byla to zároveň schůzka oddílová za tento měsíc. Konala se v klubovně za vedení sestry Jiře Homolové, neboť sestra vůdkyně je na dovolené. Zúčastnily se jí i sestry, které byly na táboře. Přijely v sobotu 30. července. Počasí měli hezké přes celý týden, jen poslední den jim pršelo. S brněnskými sestrami ţe byly dobré kamarádky. Přejme si, aby se nám tábor příští rok vydařil zase tak dobře a abychom se mohly zúčastnit všechny. Lída 3. srpna 1938 Buď připraven! V sobotu se má konat velký skautský táborák. Budou na něm hostovat také cizí bratři a sestry. Táborák se koná v rámci 20 letého výročí naší republiky a je spojen se slavnostním odhalením kamene k Masarykově rozhledně na Červeném kameni. Bude se konat večer, v zahradě p.Haisika. Je připraven pěkný program ze strany chlapců. I naše děvčata mají nějaká čísla k vystoupení. Avšak celkový program musí pořídit hosté. Ti musí přijít s veselými i poučnými přednesy. Písně a hry také chybět nebudou. Zkrátka přičiníme se, aby všem návštěvníkům se mezi námi líbilo. Loňský táborák se aspoň všem velice líbil. Doufejme, ţe i letos dostane se nám opravdového uznání obecenstva. Kdyţ jiţ píši o tom všem, tak musím také připomenout, ţe všichni drţíme palce, aby nepršelo. Je teď tak bláznivě proměnlivé počasí, ţe nemůţeme večer říct, jak bude ráno nebo naopak. Snad nám Pán Bůh dá hezké počasí. Měli bychom z něho všichni radost. My, hosté i diváci. S přáním všeho zdaru naši práci Lída Jsme připraveni! Psáno 16. srpna 1938 Táborák se nám vydařil nad všechno očekávání. Měli jsme krásný teplý den. Jiţ od rána se k nám pomalu sjíţděli cizí bratři a sestry. Nejvíce jich přijelo odpoledne. Celý náš oddíl dívčí se nacházel v klubovně, aby mohl být k dispozici cizím návštěvníkům. Musely jsme se také postarat o nocleh a jídlo přijedším sestrám. O bratry se postarali chlapci. Ovšem snídani jsme jim musily podat společně. Měli jsme všechny velkou radost, kdyţ nám ráno řekli, ţe jim u nás výborně chutnalo. I večerní program se nám podařil. Uvítací řeč pronesl zemský náčelní Dr. Štekl. Byl přítomen i bratr ţupní zpravodaj podpl. Jiříček. Za chvíli byl program v čilém proudu. Všechna čísla se
návštěvníkům domácím i cizím velice líbila. Všichni byli odměněni potleskem. Návštěvu jsme měli velkou. Vybrali jsme na dobrovolném vstupném 280 Kč. Po skončení veřejného táboráku měli jsme svůj vlastní, jen mezi sebou. Byl mezi námi také bratr zemský náčelní a bratr podplukovník. Tomu jsme zazpívali jeho písničku „Jenom ty mě můj koníčku, jenom ty mě pěkně nes“. On nám na odplatu zatroubil na dlaních. Bylo to velice hezké, k nepoznání od trubky. Bratr zemský nás učil francouzsky. Tomu jsme se všichni smáli. Měli z nás radost oba, ţe se dovedem společně vesele bavit. Za nějaký čas byl dán povel k rozchodu a ukončen táborový oheň. Ty, které ráno měly připravit snídani, měly se připravit jiţ na ½ 7 ráno. Ráno se také konala slavnost odhalení základního kamene k Masarykově rozhledně. Skauti se zúčastnili jen jako informátoři nebo v hlídkách ukazujících směr k Červenému kameni, kde se slavnost konala. Odpoledne se konal jen průvod všech korporací a spolků. Bratři a sestry zde hostující se průvodu zúčastnili. Kdeţto my domácí jsme byli zabavení jako pořadatelé a stráţ. Děvčata jsme stály stráţ u památníku presidenta Osvoboditele. I v tomto druhém slavnostním dnu jsme měli pěkné počasí. Po odevzdání věnců u pomníku měli řeč obecní starosta, p. poslanec a br. podpl.Jiříček. Kdyţ ten mluvil, bouřilo náměstí potleskem a voláním slávy republice. Mluvil opravdu nádherně. Kdybych nemusela stát u pomníku rovno jak svíčka, tak bych mu pleskala, aţ by mě dlaně bolely. Abych nezapomněla. Mluvil také dobrovolný člen stráţe hranic. Ten také mluvil skvostně. Z jeho řeči jsme poznali, jak odhodlaní jsou naši hraničáři, jak kaţdý by dal dobrovolně svůj ţivot na oltář vlasti. V jejich štítu psáno jest „Buď ţít ve svobodné vlasti, nebo čestně padnout“. Ano, kdyby nám někdo chtěl sáhnout na to, co nám tito hrdinové dobyli, ukázali bysme, jak se umíme bránit. Všichni schopni udrţet v rukou pušku nebo jinou zbraň by šli bránit rodnou zem, která je matkou jim, jejich otců i jejich dětí. Svět zná národ český jako národ hrdinů, třeba ţe teď jen pohodlně si pokrčí rameny, kdyţ se zmíníš o kritické době, v níţ ţijeme. Jsme národ mírumilovný, ale umíme i bojovat. Cizí nechcem, ale své nedáme. Odpoví kaţdý Čechoslovák. My ţijeme památce Masarykově a ten ţil v symbolu míru. Nás nikdo nevyprovokuje. Nás se svět nemusí bát, dokud nám neublíţí! Neumíme se mstít podlým způsobem za učiněná nám příkoří. Zato od našich sousedů se můţeme doţít hezkých překvapení. Ale my se nebojíme, třeba i u nás sýčkové straší. Máme naši armádu, jdoucí v šlépějích doby a s duchem času. Ta chápe naše postavení a podle toho je i vypravena. Nemusíme se tedy bát nevítaných návštěvníků. Proto zdar ! naší armádě. Zdar spojencům!!! Lída 17.8. 1938 Dne 9. srpna se schůzka nekonala! I schůzka, která se měla konati dne 16.srpna, byla nedostatečně zastoupená. Budou se konati zase pravidelně po uplynutí prázdnin. Lída V sobotu 20.srpna a 21. srpna se koná v Příboře den brannosti. Jsou zastoupení také skauti. Dostali jsme na našem táboráku pozvání od příborských skautů k zúčastnění slavností. Nevím ještě, jak rozhodnou. Nepůjdem-li, chce sestra Homolová udělat večerní vycházku druhé druţiny. Byla by to první naše večerní vycházka. Jiţ jednu jsme měli v programu, ale neuskutečnila se pro špatné počasí. Jenom abychom měli v obou případech hezké počasí. Těšilo by to jistě všechny, nás i příborské. Lída
Nynějším cíle kaţdého Čecha, v nynější době jest, ţít pro národ, pro rodné bratry, pro jeho starou čest! Pro starou vlast, nám všem tak drahou, byť míle vzdálenou! Ţít dále v duchu Masaryka, i s jeho ideou!! Nevěř ty nikdy srdci ţeny, né vţdy rádo má tě, kdyţ ukolébá tě v sladké snění, nejvíce ranívá! Nehledej lásku, dřív přítele, ten rozumí Ti více! Ne láska, ale kamarádství, vydrţí bojů více. 23.X. 1938 Vyděděnci svobody 23.X. 1938 Po velkém táboráku jsme měli ještě táborák náš, v rokli a na koupališti. Ten jsme konali v programu slavnosti Červeného kříţe. Nevydařil se nám nijak skvostně, ale veselo bylo i při něm. Bratr vůdce ani sestra vůdkyně nebyli krojovaní. Zastupoval bratr Homola, u nás sestra Homolová. Tento táborák byl také našim posledním vystoupením veřejným, ve svobodné republice. Nyní, kdyţ píšu tyto řádky, jsme jiţ definitivní občané Německé říše. Tehdy, kdyţ jsme se radovali u táborových ohňů, nám ani ve snu nenapadlo, ţe i my budeme přičleněni říši, která pro nás znamenala od věku jen neštěstí a boj. Po hříchu jsme k ní připojeni bez boje, po zradě spojenců, kterým jsme všichni věřili, kterým jsme svěřili své ţivoty. My, kteří jsme byli připravení se bít, bít za své právo svobody, museli sloţit ruce a říci „ustupujem vám!“ To bolí nejvíce, ţe jsme nyní přinucení ţíti tam, čemu jsme se dříve vyhýbali. Snad nám dá naše „nová vlast“ dosti svobody, aspoň polovinu té svobody, kterou měli občané jiné národnosti u nás. I za to jim budem vděční, naši lásku však nedostanou nikdy, ta bude vţdy patřit tam, do staré vlasti! Lída 29.X. 1938 Měli jsme smutný 28. říjen. Jiţ jsme nesměli oslavit naše osvobození z Rakouského panství, jsme pod říší jinou, německou však také. Ta je nyní pánem i dřívějšího Rakouska. Nikdo se nenadál, ţe to výročí, ze kterého jsme měli všichni radost, pro nás tak smutně dopadne! Tatíček Masaryk, zahalený v černé plachtě, stál na náměstí jako jindy. Ale jaký rozdíl od jiných dob. Naproti, v Katolickém domě, i vzadu v Sokolovně, bylo slyšet zpěv vojáků, ale né našich, vojáků 3tí Říše. Nebyli jsme více svobodní občané republiky Československé, byli jsme lidé bez domova, lidé v zabraném území německým vojskem. Okolo chodily stráţe, aby nedošlo k provokacím. Ţáden si jich ale ani nevšiml, neboť ti lidé oblečení v uniformu německého vojáka, nikdy nepochopí náš odpor k Německé říši a naši bolest nad tím, ţe nám rozbili naše hranice. My
jsme je k nám nevolali, přišli na volání jiných, těch, kteří prý se měli v našem státě zle. Nechť jim tedy ukáţí lepší ţivot, větší svobodu a vše nač si jen vzpomenou. My nechceme po nich nic a nic od nich ani neočekáváme! Nám stačilo to, co jsme měli, na cizí jsme si chutě nedělali, ţe se vám teď povede líp. 1.XI. 1938 Všech svatých V tento den zářily světla na všech rovech nám drahých. Zářily však také u památníku toho, který je nám ze všech drahých nejdraţší. U tatíčka Masaryka a u pomníku padlých. U obou těchto míst, která nám dávají náhradu ku vzpomínkám, za ty kteří nám vrátili na 20 let svobodu, zářilo večer sta svíčiček, rozeţnutých rukou dítěte i starce. To nám nemohli zakázat. Tatíček Masaryk i ti padlí jsou pro nás a vţdy nám zůstanou svatými. Pro ty budou v našich srdcích vţdy hořet světla vděčnosti z pokolení do pokolení. I na dušičky zaplály ještě jednou světla. Kaţdý Čech v tyto dva dny šel se poklonit památce toho, kterému bylo blaho národa nade vše! Ten, kterého uctívá kaţdý, dřímá svůj sen daleko od nás. Doma, v naší staré vlasti. Nechť je mu zem lehká i všem těm, kteří bojovali za svobodu republiky. Jsme připraveni!!! Lída 24.XI. 1938 Nevíme, co ještě s námi bude. Na všech stranách se to ještě bouří. Kaţdý s obavou čeká příští den. Drahota všude stoupla ode dne zabrání, české peníze se pilně stahují z oběhu. Hranice se co chvíli o kousíčky posunují, ale konečně jsou jiţ pevně stanoveny. U nás ještě nevíme přesné vyměření. Jičín se stal posádkovým městem říšského vojska. Utekli z něho také všichni Ţidé, ti teď utíkají z Třetí říše vůbec, jako by za nima hořelo. Jsme všichni zvědaví, koho zvolí, tam doma, presidentem. Tady se spisuje do Říšského parlamentu na volby. Kaţdý má z toho hlavu jako nacvaknutou a je nám to všechno španělskou vesnicí. Snad tomu uţ bude brzy konec. Lída březen 15. – 1939 Tímto soudným dnem, 15.3.1939, přestal ve světě existovat svobodný, nám drahý stát, Československá republika. Území Česko-slovenska bylo přejmenováno na území protektorátu Čech a Moravy. Tímto dnem ocitli jsme se zase všichni pod jednou mocí a jedním velením, jen s tím rozdílem, ţe v protektorátu udílí se rozkazy Říšského kancléře ústy zůstavšího presidenta, Dr. Háchy. Tímto pojmenováním změnil náš dřívější národ své jméno jiţ podruhé. Jaké to bude do třetice? Nyní, kdyţ jsme všichni tam, kam se snaţili všichni Němci poctivě nám pomoct, totiţ částí říše německé, vyvstává nám sama otázka, kdo přijde teď na řadu? Kdo, nebo která část zmizí z tak měnivé mapy Evropy. Kdo bude stát v cestě velkému rozvoji kultury a inteligence šířené pod záštitou hákové vlajky? Poloţí i tu budoucí oběť velké mocnosti na lopatky tak, jak poloţili nás? Doufejme, ţe nikoli, ţe naše veliká oběť, oběť celého českého národa a jeho lidu, byla dosti velkou cenou za udrţení míru. Však na jak dlouho? Jiţ teď uplatňuje Německo neoficielně své poţadavky na polské území obydlené Němci. Jak to dopadne, není to nové mračno na tak těţce vykoupeném a tak pochybném míru? Doufejme, ţe nikoli a ţe Poláci si pevněji podepřou a zajistí své úmluvy, neţ jsme měli my. Vţdyť ti, kteří opustí v posledním okamţiku, jsou zrádci dvojnásobní, aspoň u mne! 17.března 1939
20.dubna 1939 Narozeniny A. Hitlera, říšského kancléře Myslím, ţe tímto večerem byla v Kopřivnici překonána veškerá osvětlení na podobných slavnostech. Vţdyť takovou parádu nám neposkytla ještě ţádná atrakce, co tu jaká byla. Člověku to všechno připadalo né jako oslava ţivému, ale někomu koho uţ kryje chladná zem. I ty svíčky, které hořely z donucení, nezářily tak vesele jak nám, kdyţ jsme je roţnuli jako vzpomínku pro ty, kteří jsou nám drazí. Při jejich roţnutí jistě se vzneslo k obloze na sto proseb, aby ty ţluté světýlka byly začátkem a symbolem nové pravdy, která nás povede vstříc budoucím dnům, byly však zároveň pozdravem těm, kteří jsou daleko a přeci jsou nám dále drazí. Tam kde dříve stával tatíček T.G. Masaryk, tam si postavili vysokou věţ, červeně ozdobenou, a na vršek připevnili německého orla. Paráda se odbývala o 9 hodině večer, s přiléhavým pochodňovým osvětlením. Z náměstí, dříve „Masarykovo“, nyní A. Hitlera, šli na vrchol Bílé hory, kde hořel ze ţárovek udělaný velký hákový kříţ. Osvětlení bylo jistě vidět dosti daleko. Ale jen ať se panstvo pobaví, po „20 letech“ utlačování mají na to plné právo. My jim to nezávidíme, jenţe kaţdá ta jejich oslava připomíná svým provedením dokonalé představení a má nebezpečně velkou podobu na cirkusová představení. Také samé světlo, ţe člověk musí očí přivírat, aby mohl vidět a vystrkování kaţdé maličkosti tak, ţe si z celé té parády odnese dojem velice pochybný. Lída Dne 14. června 1939 Neděje se celkem nic nového, ač i nyní je všechno ve velkém střehu. Jak na straně Němců, tak na stranách jiných. Ke všem trampotám denního ţití přibývá zvolna ještě nedostatek potřebných produktů a drahota stoupá. Jak bude dál? Člověku neustále zní v uších písně těch, kteří si tak přáli získati „svobody“, a kteří ještě stále věří v německý ráj. Ano ráj, jen tam se můţe ţít bez dostatku potravy a s vybájeným štěstím. Pro nás i v nás je docela jiný pojem pro tuto spokojenost. My můţem říct, ţe jsme ţili, já jen 18 let, na samém pokraji nebe proti době nynější. Nu kaţdý má své zdání a my s Němci je máme velice rozdílné. Jiţ nám bylo párkrát hůř, mně ovšem né, ale těm, kteří dříve ţili v místech, jeţ jsou nám domovem. Ti vţdy věřili v lepší příští, tak také věříme i my. Vţdyť kaţdému hrají jen na chvíli. Doufáme všichni, ţe tato hra na schovávanou nebude dlouho trvat a ţe kaţdý dostane ze své hry takový kus, jak velký mu osud dá. Ti, kteří teď nevědí, jak by svou pýchu a své choutky roztahovali po světě, jistě urvou kousek nejmenší a i ten jim bude se zdát trpkým. Právě nyní se začíná veřejně mluvit o choutce zabrat Protektorát. Kolikrát ještě se bude měnit pojmenování naší vlasti? Kolikrát bude ještě okraden ten lid, který přes všechnu svou bolest zůstal pevně stát na svém místě, rodné hroudě a svých domovech. Je opravdu zapotřebí tak těţké zkoušky našemu lidu, tomu malému národu, který je však kován ze ţeleza? Vţdyť my všichni, ať jsme v nynější době přiděleni ke kterémukoli ze tří států, kteří nás samou láskou rozdělili, ať se mají čím těšit, jsme věrní a milujem svou nešťastnou vlast mnohokrát více neţ kdykoli předtím. Však přijde znovu den, kdy zase všichni se sejdem jako jedna rodina v zemi, ve svobodné zemi ohraničené našimi drahými horami. Bez protektorátu germánského národa znajícího jen moc a brutalitu, ale jako pevný celek, tak jak jsme zde stáli po převratu, kdy jsme dobyli své svobody. Vţdyť co se nemůţe dnes stát? Boţí mlýny melou pomalu ale jistě a kola osudu se nezastaví!! Snad i nám znovu vysvitne světlo svobody! Kopřivnice 14. června 1939
Kopřivnice 18. června 1939 Je neděle, jiţ od rána deštivá, ač i chvílemi se trochu vyjasní. Tato proměnlivost se přenáší zvolna i na nás. Stále sedět doma při okně, nebo nevycházet bez deštníku, opravdu hůř neţ v aprílu. V tomto čase, i kdyţ se ukáţou opravdu hezké dny, nemůţeš si ani vyjít ven, do lesů, všude se setkáváš s německou uniformou. Pomalu ani neuvidíš z blízka uniformovanou stráţ českou. Či se bojí i tato tak malého styku? Při jejich tak velkém rozpoloţení říše je to aţ směšno. Dnes jsem viděla zas po dlouhé době českého finance. Musí to být skvostný člověk, mně se aspoň líbil, měl moc hezké oči a hráli mu v nich všichni čerti. Měl i pěkného psíčka, Lorda, a má ho jistě rád, musí být tedy i hodný. Ovšem, vţdyť je náš, uţ proto jej musíme mít rádi. Proti těm našim zelenáčům jsou učinění páni. Škoda, ţe i na té straně, kde kdyţ se tam dostanem je pro nás svátkem, jsou kibici. Ţe hledí ulehčovat Němcům a vyuţívají větší hodnoty marky v jejich prospěch. Po hříchu jsou to sami čeští lidé, kterým nestačí asi ani to, co uţ u nás viděli, a touţí stále ještě po tom německém ráji. Či opravdu nemají ti lidé svědomí, aby si udrţeli svou národnost, ţe dělají ze sebe sami fízle, a jak říkal ten pan praporčík, syčáky. Uţ asi ano. Bude jim zapotřebí tak rasovského léku, jako těm ještěrkám u nás. Jenţe těm uţ teď není pomoci a musí chválit to, co chtěli, třeba jim to jiţ jde krkem. Drţím těm naším klukům palce, aby opravdu sjeli kaţdou tu ještěrku, co jim přijde do ruk. Co chtěli, to mají, ale ještě pořád chodí vyţírat tam k nám, co ještě zbylo. Jako kdyby zásoby republiky byly jen pro ně. Vydrancovali jiţ i tak všechno, co stálo za to. Jak se zdá, je jim to stále málo. Proto drţím Vám, kluci, palce a lovu zdar! Lída V neděli se půjdem zase mrknout na přední linii, jestli uvidíme někoho z našich, zpříjemní se tím celý týden a zapomene se i na ty protivné raisky, všude se pletou do cesty. Kopřivnice 10.7.1939 Je po dovolené, která se toho roku opravdu vydařila, co se počasí týče. Jinak ale nestála za moc, neboť jsme byli odkázáni jen na území říše, propustky zarazili. Ale i přes přísnost hlídek a vysokých pokut šlo odtud na sto lidí do Protektorátu. Na černo, s rizikem ţe je chytnou, ale za útěchou, ţe mohou těch pár volných dnů po celoroční dřině proţít za německou hranicí. I přesto, ţe jsem sama nebyla na druhé straně, měla jsem dovolenou opravdu hezkou. Jistě nejhezčí ze všech jaké jsem měla. Prochodili jsme zdejší okolí, kde se jen dalo, já, Bedřich a Lola. 5 a 6tého bylo zvlášť hezky, však i na ty dva dny máme nejhezčí vzpomínku. Byla v Závišicích pouť. 9. a 10sátého jsme byli v Lichnově, v sobotu se jen podívat a v neděli tančit. Z německého jsme ušili boudu, ţe se červenal jak chytnutý zloděj a raději nás pustil dál a s našima zas byla velká švanda. Hned kdyţ se přijde k té naší boudě, je cítit jinší ovzduší, nenucenější a veselší. V sobotu měly dorostenky D.T.J. muziku, v neděli Sokoli. Na obouch bylo dosti kopřivničáků. Kopřivnice 1.1.1940 Je nový rok. Pro nás začíná klidně, jaký bude ku konci? Válčí se dále, na smír není pomyšlení, aby se nezhroutily naše naděje, ve které stále doufáme. Zdaš dojdou vyplnění, kdo zvítězí? Zdá se, ţe ten novoroční klid je jenom utišením před bouří. Jinak je všechno při starém, všechno na lístky, i šatstvo. Jsem zvědavá, jak dlouho vydrţí tohle zásobování, kdyţ je stále po troškách ubíráno a křičí se do celého světa „máme všeho dost“, zdá se mi však, ţe
zapotřebí. To máme teprve ani né rok války, jak to bude asi vypadat později. O našich nemáme ţádných zpráv, uţ nejdou ani dřívější lístky. Neví tedy ani ti z těch nejbliţších nic o jejich osudu, ani kde se asi nacházejí. Oni vědí jistě více na ty naše otázky, a zda dojdou naše přání a modlitby tisíců vyplnění. Ve skautu se dosud nic nebere k lepšímu, bratři i sestry jiţ hodně slevili ze svých předsevzetí, ale snad by to vedlo všechno k lepšímu a uţší spolupráci neţ dříve. Moţná, ţe tato tvrdá škola pro nás všechny byla by příčinou naší větší lásky jednoho ku druhému a učinila z nás opravdové bratry. Tato doba vychová jistě ty nejtvrdší povahy muţů i ţen, kterých však bude nového svobodnému národu svrchovaně zapotřebí. Nechť budoucnost mého nešťastného národa je šťastnější a ti po nás ať nemusí proţít to, co my proţili nyní. Tato doba sice dá budoucímu národu srdce z nejčistšího kamene, ale bohuţel vychová také mnoho odrodilců, kterým je kabát blíţ neţ košile. Snad je ale doba vyléčí, aţ poznají, co ztratili, aţ na vlastní kůţi poznají, jak se mstí zrada vlasti. Vlasti zdar! Uţ je to všechno marný… Uţ je to všechno marný, ty český lvíčku švarný, uţ je to všechno marný ty vlasti má. Uţ rozvedli nás s tebou, i barvu nám jiţ berou, tu barvu naši drahou, rudou, bílou, modrou!! Ty jsi ta poslední, kterou jsem měl tak rád, na kterou budu v Třetí Říši vzpomínat. Uţ je to všechno marný, ty český lvíčku švarný, uţ je to všechno marný, ty vlasti má!!! Kopřivnice 3.6.1939 Je sobota. Mrzne a snihu všude dost. Máme hezkou a tuhou zimu, kterou si jistě přáli všichni sportovci. My však teď nemyslíme na sport, ale chystáme se na muziku. Jdem já, Lola a Zdenek do Závišic na svadební, Jendy Matulového. O dva dny později. Bylo tam pěkně, avšak hodně lidí, mezi nimi také hodně známých. Nějak tam zabloudil i bratr Ruda. Těšila jsem se, ţe si s ním zatančím, ale právě kdyţ jsme chtěli začít, udělali konec. Nepomohla ani prosba u štramberského bratra, který totiţ hrál v kapeli. Bylo mi to sice líto, moc ráda s Rudou tančím, ale nebylo pomoci. Pustila jsem Lolu se Zdeňou samych domů svezla jsem se s bratrem a s p.Ţáčkem. Ruda se ani moc nezměnil, je stále týmţ příjemným a veselým bratrem, jakým jsem jej znala dříve, tehdy jsem s ním ale nepřišla moc na řeč. Byl někdy tak váţný a dělal taky poutnický obličej, ţe jsem si raděj řekla, vymajzni radši dále, neţ na tebe zpustí. Cestou jsem se ale přesvědčila, ţe se umí nejen smát, ale i vesele bavit. Nevím, jestli s ním přijdu ještě za podobných okolností na řeč, ale byla bych velmi ráda. Vţdycky nenajdeš tak milého a příjemného společníka, který se rád odvolává na práva bratra. Ten čas, co jsme spolu v noci prochodili, uběhl jako voda, já bych se bavila aţ do rána, kdyby nebylo ale tak zima. Nevím, jestli nebyl Ruda proto zlý, nu však se ho zeptám někdy. Nazdar Bratře
12.II.1940 Je po neděli opravdu velmi vesele. U Chalupů měli návštěvu ze Vsetína. Kluci chtěli jít tančit, ale Jara sama nechtěla. Tak jsem si řekla, co budu doma sedět, já se pobavím a Jarce udělám radost. Tak šli k Zelené paruce. Byla jsem tam podruhé, ale nelituji. Uţ dávno jsem se tak neusmála, vţdyť sedíme pořád doma, zvlášť kdyţ Frantík začal „koupil jsem kozu“. Zdá se, ţe mu ta koza teď zůstane, kdyţ o ní tak zpíval. Škoda ţe byl tak brzo konec, hráli jen do 11 hodin. Nu, nám to ale stačilo, aspoň trochu prohnat kostru, vţdyť teď ani nemáme kam jít a trochu se rozveselit. Moţná ţe na jaře uţ bude líp, uţ aby tu bylo. Nebudem muset sedět tady, půjdem se podívat na druhou stranu, ať mají ti naši zelenáči zlost, jak jim projdem před nosem. Uţ teď se na tu švandu těším, škoda ţe všichni známí financi z léta uţ jsou pryč. Nu nějak bylo a zas bude. Později přišel také Ruda. Bylo to poprvé, co jsem jej viděla od závišické svadební. Tančili jsme spolu párkrát, ptala jsem se, jestli byl moc zlý, ale prý mu moje společnost byla milá. Nezlobil se tedy, jsem ráda a těší se i on, jestli se zase někde dále sejdem na společnou cestu domů. Vím, ţe toho nebudem litovat oba, neboť takové náhody jsou milá překvapení, zvláště kdyţ máme volné pole zábavy a stejný zájem aspoň z jedné strany a to skaut. 19.II.1940 Zase jedna neděle pryč. Za chvíli bude konec února a snihu máme skoro nad kolena. Však jsme včerajška důkladně vyuţily. Byly jsme se s Jarkou sáňkovat, sanice byla nádherná. Jezdily jsme od Hurského aţ ke školce. Přes týden tam vozí dřevo, tedy byl vyjeţděný jiţ hluboký zákop, tam jsme byly aspoň chráněny proti nucenému objímání stromu a líbání matičky země, kdyby nám sáně vypověděly sluţbu. Byla jsem sice od řízení celá zasypaná sněhem a měla pováţlivé obavy o papuče, ale co je to proti té nádheře, kdyţ letíš jako větr a kaţdou chvilku můţeš přesedat na pařezu, to oţelíš i promočené punčochy a kalhoty i těch několik modřin na nohách. Vţdyť zimu máme jen jednou do roka a to ne vţdy tak krásnou jako letos. Zašly jsme si také na mlyniska, tam jsme se mohly vozit, aţ odjeli lyţaři, však jich tam bylo hodně. Byl tam i bratr Ruda, slyšela jsem jej mluvit se Zorkou. Na mou duši skoro bych těm lyţařům záviděla, kdybych neměla jistotu, ţe lyţe u mne by byly cestičkou na hřbitov. Já mám holt smůlu, ţe musím vstrčit hlavu vţdycky tam, kde je to nejhorší a lézt tam, kde druzí o mne klepou strachem zuby. Tedy vím, ţe je to moje nesplnitelné přání, aspoň nyní, dávám tedy přednost sáňkám a těm trochu modřinám. Ahoj, na rok na shledanou, paní Zimo. 19.února 1940 Haló! „Vyhráváme!“ Dne toho a toho jsme potopili 4 vlajkové a 5 obchodních lodí, po hrdinném boji s nepřítelem… Tak zní denně vykřičenými písmeny v kaţdých novinách. Potopili říše, je to hrdinný boj a zbabělý nepřítel, pustí-li ţilou někdo ze Západu, jsou to barbaři napadající neutrální lodě a piráti čekající v záloze. Jaká ironie. Naši „hrdinní“ obránci vlasti nemají ani moc příleţitostí k boji, podle jejich hlášení, nepřítel se vyhýbá po spatření jejich strojů jak ve vzduchu, tak na moři. Proto nemáme ţádných ztrát, nebo jen nepatrné, zatímco nepřítel utrţil ztráty rozměrů gigantických. Kolik jsme jim potopili jenom lodí a kde jsou letadla a ostatní bojové části? Od počátku uţ na 400 velkých a obrněných a bitevních a k tomu ještě obchodní. „Věřím“ uţ jistě tak jako naši hrdinové, kteří válčí hubou a štěrkají pokladnicí v zázemí, ţe jenom my tu vojnu vyhrajem. Naše říše je velkou sběrnou staroţitností, horší neţ ţid, který tady někdy jezdil. Ten taky volal hadry-kosti-staré ţelezo!!! To se nyní ozývá celou zemí, ale bez ţidů, ti nemají v naši nádherné zemi zdravý vzduch k ţivotu. Tady se sbírá i to, co uţ ţádný nemyslel, ţe je
k potřebě. Děti do škol musí nosit od obědu kosti, dřív jsme je dávali psovi, teď snad budou z nich dělat vyţivovací pilulky pro nás, nebo umělé hnojivo. Kdo ví? Jsme v zemi tisíce moţností, ale také tisíce otázek, jak budem ţít. Země 98 mil. lidí, nyní jiţ dokonce přes 100 mil. Země, která uţ zabrala dvoje kolonie, aspoň co já o nich vím, 1. jsou naše a butovické. Teď se chystá na 3 tí, to jsou anglické. Zdali budou taky tak s jásotem přebírány jako ty naše? Je to tu velká komédie, ve které dělá kašpara ten největší i ten nejmenší, co je na ni zúčastněn. Kaţdou neděli chodí jeden pán z inteligence naší říše s pokladnicí pěkně prosit, na oběť pro naši drahou zem, jim snad. Tak se schází pokaţdé uţitý peníz, získaný pod mnoha jmény, hlavně dobročinných orgánů, a výtěţek odchází do nenaţrané huby válečné potvory. A ţebrá se dál, a krev můţe téci dál, a dělat ze zdravých lidí zříceniny a na jejich ubohost jít a okrádat dál, u nich se neštítí ţádné lţi, peníze se potřebujou, a ty se musí dát dobrovolně. Pak se můţe křičet do celého světa, německá říše nezná, co je to nedát oběť pro svou vlast, vše co dává, musí dát dobrovolně. A dny jsou dál a zase můţeme vzít kterékoli noviny do rukou a čteme… …Podařilo se nám zneškodnit velkou přesilu nepřítele, kterého naše jednotky učinily boje neschopného, a na malé výjimky zničily… A ţivot jde dál, přes hlavy těch, kteří na obou stranách vylili svou krev, pro choutku člověka, který chce ovládnout svět. Moţná, ţe aţ sám pozná tíhu všech prokletí spadajících na jeho hlavu, pochopí i náš odpor k jeho vládě a jeho náhončím. Satan Reno! V Kopřivnici 1.8.1940 Zase po jednom otřásajícím výkonu. Zase jedna země bude platit krutou daň ze spojenectví s Anglií. Francie kapitulovala, sloţila zbraně pro marné prolévání krve, která je a byla novou rosou na starých bojištích světové války. Proč musely padnout znovu tisíce ţivotů, kdyţ ani kruté nápory a šílená touha vydrţet nezlomila odvahu těch, kteří nyní, po tak těţkých obětech, musejí přihlíţet drancování své vlasti, v mezích kultury. Marka přirovnána k několika frankům, zapomenuté uráţky z dob versailleského míru a na sta francouzských provinění má býti pány Němci zapomenuto. To jsou ty mírné podmínky příměří a po kterých přijde zvolna ale krutě moc germanisace, nacionalismu. Po dvou letech jsou Francouzi se svým národem tam, kde jsme byli před válkou my. V té kruté situaci, ve které národ buď zvolna zahyne, nebo po krvavé koupeli a v tisících bolestech se zrodí znovu ke svému poslání a ku střeţení bašty západní civilisace. My svoji cestu našli, po krutém, ale né tak ničivém boji jako Francouzi. Snad i oni udrţí svou touhu a najdou svojí víru v lepší zítřek a ve vítězství spravedlnosti. Dej bůh, aby zvítězila opravdová spravedlnost a né šílené a ničivé choutky nacionalistů a fašistů. Kdy si budeme moct volně oddýchnout? Kdy nebudeme vázáni kletbou germanisace? Je válečný stav, právě dnes je tomu 1 rok, co začlo Německo válčit. Za ten čas uţ hodně států zaplatilo to, co Německo svou válkou rozkřáplo. Nejdříve Rakousko, pak my a nyní následuje řada států, kterým přineslo spojenectví a snaha pomoct Anglii těţký a né snadno snesitelný kříţ, ochranu německé říše. Jsou to: Rakousko, Č.S.R., Polsko, Norsko, Belgie, Holandsko, Lucembursko a Francie. Nyní křičí do celého světa, ţe i Anglie bude donucena vzít na sebe toto otroctví a vpustit tak nového kapitána na svůj ostrov. Podaří se jim to? Bude jejich touha o zvládnutí světa přece splněna? Vţdyť jistě je někde mezník, který tuto výbornou, ale pro svět ničivou organisaci, sám rozbije. Není moţno, aby věčně mohla jejich moc trvat, ţe ještě dlouho budou světem bloudit tisíce štvaných lidí, které připravili o domov, vlast a štěstí. Líbám jen ty známé, kteří opustili domovy a šli za voláním, se snahou vrátit nám všem, co nám je drahé a co nám urvali. Je jich dosti, ale nejsou to ještě všichni, nejsou tam ti neznámí a
od nás vzdálení chlapci, kteří milují své domovy takovou láskou jako kluci naši. Oni všichni dohromady, s dravou touhou v srdcích, kterou nezlomil ani stín šibenice nebo ústí hlavně, s touhou vrátit se domů, volný a šťastný, mezi své drahé a vrátit jim všem znovu šťastné domovy a setřít vrásky bolů a slzí z očí. V ty věříme my! Jejich víra musí být i naší vírou a není moţná, ţe jejich víra posvěcená naší modlitbou a bolestí je menší neţ těch, kteří v ústech se slovem osvobození ničí to, co nám je nejdraţší a mstí se za kaţdé národní cítění. Anglie uţ zase dostala výzvu k zastavení nepřátelství, ale vrátila a přešla ji mlčením. Jdeme tedy do 3tí etapy boje o panství ve světě, který se pomalu blíţí ku dvanácté hodině. Ať bude vítězem ten nebo onen, bude celý svět stát znovu před velkou krizí, bude znovu prodělávat přerod mnoha zemí. Je to odvěký následek vítězství a pádů, který sebou strhuje i ty, co stojí mimo hru, a jsou nucení všechny otřesy proţívat sebou. Nyní je ještě poměrný klid. Vypadá to jako klid před bouří, kdy si nepřátelé nejprve pohrávají jeden s druhým. Nezbývá neţ čekat, čekat znovu a obrnit se trpělivostí. Kopřivnice 1.8.1940 S.Reno! Kopřivnice, listopad 1940 Do války přišel nový činitel, Řecko. I ono vypovědělo mocnostem osy válku, která teď i tam krutě řádí. Itálie tam denně posílá své letky a řádí svými bombami. Válka je tedy dále v proudu. Po nás přišlo na dělení Rumunsko, král Carol se vzdal trůnu, nyní vládne mladý král Michael. Ale i jinak se stala s Rumunskem změna. Muselo postoupit kusy svého území Rusku a Maďarsku. Rusové vzali Besarábii, Maďaři Dobrudţu. Celkem je to hodný kousek území. K tomu je nynější vláda legionářů podřízena v prvé řadě Hitlerovi a né královi. Teď tam mají také Němci hlavní slovo jako u nás. Tisíce Němců přišlo odtamtud zpátky, z území postoupenému Rusku. Také ve Štramberku je jeden tábor, ţen i muţů. Jinak tu není nic nového, ale stále ubývá přídělů, a bylo dáno i maso v konzervách do obchodů. To se uţ jistě mele z posledního. Jak to bude vypadat, bude-li ta válka trvat déle. Máme plno “přítelíčků“, ale ţáden nám nic neprodá. Rumunsko, Maďarsko a Slovensko se přidalo k mocnostem Osy. Nadělalo se kvůli tomu plno řečí, ale konec války tím přece nebude. Lída Listopad 1940 Včera tomu byl rok, co byli zavraţděni a postříleni praţští studenti. Uţ rok jsou zavřené vysoké školy a rok se táhne utiskování českých študáků a jejich profesorů. Jsou zničeny plány a existence tisíců, v nic rozhrabána jejich práce a ţivotní cíle. Jak dlouho budou ještě odkázáni čekat, aţ budou moci dokončit svá studia? Včera se jistě rozplakala mnohé srdce matky, které vzal německý tyran její snad poslední a někde jediné dítě, aby je postavil před hlaveň pušky. Proč? Jedině proto ţe se odváţili opřít se hrubému násilí, které cítili nejvíce oni, študáci a budoucnost nás všech. Nebylo pánům po chuti, aby český mladý uvědomělý člověk začínal mluvit a jednat. Odváţil se i surového a barbarského činu, jít proti nim se zbraní. Hodně jich dalo svůj mladý nadějný ţivot pro lepší druhých, ale doposud marně. Ale snad přece né. Ti, kteří byli s nima v řadách, škole a lavicích, i ti co o tom se dozvěděli jinak, ti nikdy nezapomenou jejich hrdinství. Jejich jména budou vykřičníkem v dějinách dosud ţádajícím vyúčtování i za ty, co nyní sedí zavření v hnusných a ničích koncentračních táborech. Oni však také nezapomenou, i přesto ţe jich domů se vrátí jistě málo. Čest buď jejich památce. Lída
Listopad 1940 Před dvěma měsíci byl v Protektorátu zrušen skauting. I tento zbabělý čin namířený hlavně proti mládeţi českého národa vyšel jako mnohé jiné z Říše. Česká mládeţ nemusí si hrát, ona nepotřebuje společnou výchovu, jaké se jí dostalo ve skautské jednotě, která učila děti milovat a ctít všechno a vše, co je krásné. My dávali našim dětem knihu a tuţku, učili je lásce a spolupráci, dělali z nich malé, ale samostatné lidi. To ale není správná výchova podle tvůrce nové Evropy, Hitlera. Našim dětem sprostě ukradli to, na čem s chutí a trpělivostí pomáhali svým starším druhům pracovat a dali to výkvětu německé mládeţe, Hitlerjugend. Ty dává představitel německého národa za vzor, ti budou uţívat výsledků práce junáky vykonané. Horda uřvaných, noţi vyzbrojených kluků, všude řvoucí o svém velikém vůdci. Co z těch lidiček, vedených výchovou řinčících noţů, bajonetů a revolverů, bude? Vychovávaní k vraţdění, k nenávisti k nám, zatím co naše české děcko v jejich letech nedostane noţe vůbec do rukou. Takto chce vůdce řídit Evropu? To bude její nový řád? Horda vychovaných zabijáků, ověnčená vavřínem a vyzdviţena do nebe hrdinnými skutky. Nevadí, ţe na jejich rukou lpí prokletí těch, které oţebračili o jejich práci, které dali svoji mladou lásku a první touhu tvořit. Jiţ nebude se na skautských tábořištích veselit česká mládeţ, nebude se na stoţáru třepotat naše vlajka. Vše nahradí řev cizáků, neznajících rozdílu mezí mé a jeho. Jim patří všechno, naše klubovny, hřiště, čluny a všechno našetřené za léta trvání Svazu. Dobře ţe je uţ bratr Svojsík mrtev, myslím, ţe by zemřel nyní, jak by uviděl, ţe jeho těţká a namáhavá práce byla naráz rozbita a znesvěcena. Byl nám všem rádcem, otcem, který se snaţil svou mládeţ vyzbrojit co nejlepší, ne však flintou, ale rozumem a citem. Myslím, ţe by tím utrpěl nejtěţší ránu, sazenou rukou gladiolou ozdobeného lotra, přímo do srdce. Říká se, ţe právě ti největší lumpové umějí nejlíp uhádnout nejcitlivější a nechráněné místo, které má na světě kaţdý. Osud toho ušetřil bratra A.B. Svojsíka, ale je nás tady ještě tisíce, kterým tato nová lotrovina vyvolala na rty kletbu a do srdce touho po vzkříšení. On si myslí, ţe takhle ubije v nás náš cit, otupí lásku k vlasti, kdyţ nás bude sráţet zákeřnými útoky? Ba ne, naši předkové to vydrţeli 300 let, kladli své hlavy k špalkům a dávali na pospas šibenicím, ale nezapomněli a dovedli svůj národ odkázat dětem a znovu nám všem. Budou nám příkladem, v utrpení i víře v znovuvzkříšení národa. Půjdem se skautským heslem dál! Jsme připraveni! Satan Reno 2.června 1941 Proč!? Proč pro nás slunko nerozsvitne, proč prchá štěstí v dál? Či snad my, děti vyděděných, nesmíme doufat dál? Budou snad mraky věčně krýti oblohu nad námi? Zdař sluníčko nám nerozsvítí paprskem svobody!? Musíme doufat, musíme věřit, Ţijeme ještě dál! nepůjde přece vyhubit národ, který tu věčně stál.
Puklo nám štěstí, klid zmizel v dáli, ale my máme zoufat snad? Ach nikdy né! Vţdyť jsme tak mladí a kaţdý má národ svůj rád! Vţdyť máme děti, musíme ţíti, lásku jim dáme do srdcí! nechť oni prapor míru zvednou, do výše zářící! Vysvitne slunce, budeme šťastni, budeme míti svobodu! A v srdcích všech, nám, našim dětem, ať září láska k národu! Satan Réno Máj Včeličky Květů je plno, včeličky bzučí, prchají z úlů, ke květům, a nad nimi se v tanci vznáší, jak tanečnice v baletu. Jdou sáti víno, opojně voní, za veselého bzukotu, dětem svou prací, nesmírně pilnou, dávají příklad k ţivotu. Dětičky milé, buďte jak včelky, jeţ poletují nad květem. Prací, svou pílí, budete pány nad světem. L.Satan Réno 11. června 1942 Po loňském vraţdění začíná druhé, horší a krutější, poněvadţ je vedeno mstou. SS Gruppen führer Heidrich, protektor nad Čechy a Moravou, byl zastřelen. V celém protektorátu je stanné právo a snaţí se ho vyuţít 100%. Tekou zase potoky krve, rodiny jsou vraţděny od kolébky aţ po hrob. Celou zemí se táhne jak jedovatý plaz poţehnání nacizmu. Válka se ţene dál. Dohrála úlohu Jugoslávie i Řecko. Karty si rozdalo i Rusko a Amerika s Japonskem mezi sebou. A zabíjí se dál, bez naděje na blízký konec. Ve světě je blázinec, bída a hlad uţ brzy nezbytně bude klepat na dveře. Tisíce nás povraţdí a ostatní snad pojdem hladem. Ale pán Bůh trestá Anglii a na nás zapomíná. Lída
