NUCENÁ PRÁCE. ODKUD FOTOGRAFIE POCHÁZEJÍ? JAKÝ PŘÍBĚH JE S FOTOGRAFIEMI SPOJEN? DALŠÍ PŘÍBĚH

NUCENÁ PRÁCE. N MC I , NUCEN

1

N A S A Z E N Í A VÁ L K A

Pracovní list y k mezinárodní putovní v ýstavě

ODKUD FOTOGRAFIE POCHÁZEJÍ? Fotografie patří k sérii snímků, které pořídil 9. března 1933 v Chemnitzu příslušník SA. Pak je opatřil posměšnými průpovídkami a poslal je do oběhu jako pohlednice. Dnes se fotografie nacházejí v městském archivu v Chemnitzu.

JAKÝ PŘÍBĚH JE S FOTOGRAFIEMI SPOJEN?

Chemnitz, 9. března 1933. Stadtarchiv Chemnitz

Životopis Bernhard Kuhnt se narodil v roce 1876 v Lipsku. Před první světovou válkou pracoval jako strojní zámečník a byl politicky aktivní v Sociálně demokratické straně Německa (SPD).

Horní snímek ukazuje, jak příslušníci SA nutí Bernharda Kuhnta, několik dní předtím opětovně zvoleného poslancem říšského sněmu za SPD, aby odstranil z prkenného plotu levicová volební hesla. Kromě Bernharda Kuhnta byli k této práci přinuceni také Heinrich Wesche, městský zastupitel za Komunistickou stranu Německa (KPD), dr. Kurt Glaser, městský zastupitel za SPD, a učitel Robert Müller. Předtím byli vedeni městem před zraky mnoha kolemjdoucích. Po převzetí moci nacisty pronásledovaly jednotky SA a SS v celé Německé říši politické protivníky, především sociální demokraty a komunisty. V mnoha obcích byla SA, polovojenská organizace NSDAP, jmenována pomocnou policií a neomezeně využívala své moci. Zákonná ochrana již nehrála žádnou roli, dokonce ani poslance říšského sněmu nechránila imunita před útoky. Nacisté spojovali veřejné násilí s všeobecnou výstrahou: Kdo se bude protivit jejich „národní pospolitosti“, nebude již naprosto nijak chráněn.

Během první světové války byl topičem u námořnictva. V listopadu 1918 se zúčastnil demonstrací a stávek za

DALŠÍ PŘÍBĚH

ukončení války. Roku 1924 byl za SPD zvolen do říšského sněmu a svůj mandát udržel až do roku 1933. V březnu 1933 byl spolu s dalšími politiky z dělnického hnutí v Chemnitzu zatčen, v květnu ho nacisté zavlekli do koncentračního tábora Sachsenburg. Po svém propuštění v červenci 1934 žil v ústraní v Berlíně. Bernhard Kuhnt zemřel v roce 1946 ve Westensee u Kielu.

Téhož dne přepadli příslušníci SA v Chemnitzu také zemský soud. Dcera tehdejšího prezidenta zemského soudu dr. Rudolfa Ziela vzpomíná: „Dne 9. března 1933 byl můj otec […] ve své kanceláři příslušníky SA zbaven úřadu. To byly samozřejmě praktiky Divokého západu, ale zákon je – kvůli otcově politické nespolehlivosti, byl liberální demokrat – se zpětnou platností legalizoval, jak se to v autoritářských státech obvykle dělá.“ Dr. Rudolf Ziel se tedy ocitl v „ochranné vazbě“ ve vězení, jež mu bylo doposud podřízeno. Citováno podle Addi Jacobi: Dr. Rudolf Ziel. Landgerichtspräsident in Chemnitz bis 1993 und ab 1945. In: Stadtstreicher, Chemnitzmagazin, vydání srpen 1997

„Vždy nóbl! Vzbouřenec z válečného námořnictva Bernh. Kuhnt přijíždí na své nové pracoviště (úklid nepořádku).“ Chemnitz, 9. března 1933. Stadtarchiv Chemnitz


1



VÝSTAVA Adaptace Scény

1|1

1|2

1|3

1|4

1|5

1|6

1|7

1|8

1|9

1|10

1|11

1|12

1|13

1|14

1|15

1|16

2|1|1

2|1|2

2|1|3

2|1|4

2|1|5

2|1|6

2|2|1

2|2|2

2|2|3

2|2|4

2|2|5

2|2|6

2|3|1

2|3|2

2|3|3

2|3|4

2|3|5

2|3|6

3|1|1

3|1|2

3|1|3

3|1|4

3|1|5

3|2|1

3|2|3

3|2|5

3|4|1

3|4|2

3|4|3

3|4|3

3|4|4

3|5|2

3|5|3

3|5|4

3|6|1

3|6|2

3|6|3

3|7|1

3|7|2

3|7|3

3|7|5

3|7|6

3|7|7

3|8|1

4|4|1

4|4|2

4|4|3

4|4|4

4|6|1

4|6|2

4|6|3

4|6|4

4|6|5

4|6|6

4|6|7

4|6|8

4|6|9

Radikalizace Scény

Masový jev Scény

Dlouhá cesta k uznání Scény

4|1|1

4|2|1

KŘÍŽOVÉ ODKAZY

OTÁZKY K MOŽNOSTEM AKTIVNÍHO JEDNÁNÍ

Veřejná dehonestace lidí jinak smýšlejících nebo označených za „rasově méněcenné“ byla nacisty hojně užívaným prostředkem k demonstraci vlastní moci. Příklady podobných událostí jako v Chemnitzu najdete ve venkovní části výstavy v úsecích 1|11, 1|12 a 1|13.

Prohlédněte si na výstavě, jak podobné události probíhaly v jiných městech (např. v úsecích 1|11 a 1|12). Je na fotografiích vidět mnoho přihlížejících, nebo spíše málo? Jak se chovají? Co mohli lidé dělat, aby nechali ponižující divadlo „vyznít do ztracena“? Co je potřeba k tomu, aby se takovým veřejným „představením“ dalo zabránit?

OTÁZKY K POZADÍ UDÁLOSTÍ Ponižování politických odpůrců se konalo na veřejnosti, před zraky všech. Přemýšlejte, jakých politických a společenských cílů tím nacisté asi chtěli dosáhnout.


2



LETY –

NUCENÁ PRÁCE ČESKÝCH ROMŮ

ODKUD FOTOGRAFIE POCHÁZÍ? Fotografie patří k sérii snímků, jež vznikly v letech 1942/43 a ukazovaly tábor v Letech a jeho obyvatele při nucených pracích. Jméno autora fotografií se nedochovalo. Několik snímků zachycuje pohled z vyvýšeného místa za plotem lágru směrem do tábora. Pravděpodobně byly pořízeny z hlídací věže. To vede k domněnce, že snímky byly zhotoveny nějakým dozorcem nebo návštěvníkem lágru trpěným strážemi. Fotografie odrážejí perspektivu pachatelů.

JAKÉ PŘÍBĚHY JSOU S FOTOGRAFIÍ SPOJENY?

Vězeňské baráky v táboře v Letech, 1942/43. Výbor pro odškodnění romského holocaustu, Praha

Lexikon Tzv. cikánský tábor v Letech u Písku byl zřízen na místě bývalého kárného pracovního tábora, který zde existoval od roku 1940. Od srpna 1942 byl vedle tábora v Hodoníně využíván k internaci Romů z okupovaných českých zemí. Dozor vykonávalo české četnictvo. Muži, ženy a mladiství, kteří byli do tábora umístěni, byli nuceni k práci v kamenolomu nebo v zemědělství a dřevařství. Brzy se začaly množit případy úmrtí, v neposlední řadě v důsledku špatného zacházení ze strany dozorců. Z celkových více než 1 300 obyvatel lágru přišlo v Letech o život 327 lidí. Skoro všichni ostatní byli před zrušením tábora v květnu 1943 deportováni do Osvětimi-Březinky a tam zavražděni. Romové byli pronásledováni, internováni a nuceni k práci ve všech okupovaných oblastech. Ve východní Evropě byli navíc masově stříleni zásahovými jednotkami a oddíly wehrmachtu. Dnes již nelze přesně zjistit, kolik Romů padlo této genocidě za oběť. Odhady se pohybují od 100 000 až po 500 000 lidí.

Takzvané cikánské tábory v Letech u Písku (v Čechách) a v Hodoníně u Kunštátu (na Moravě) byly zřízeny nařízením generálního velitele neuniformované protektorátní policie. Také v Německé říši to byla kriminální policie, kdo v podstatě již před válkou šikanoval a pronásledoval tzv. Cikány a evidoval je v kartotékách. Série fotografií vznikla pravděpodobně po září 1942, kdy Lety a Hodonín získaly status „cikánských táborů“. V dřevěných lágrových boudách stálo až šest třípatrových postelí. V celém táboře byly jen dvě latríny. Vzhledem ke špatným hygienickým podmínkám byly nejčastější příčinou smrti nemoci. V lednu 1943 vypukla epidemie tyfu, v jejímž důsledku zemřelo 15 vězňů a dva policisté. Perzekuce Romů v protektorátu se nejprve opírala o „zákon o potulných cikánech a podobných tulácích“, přijatý československým Národním shromážděním již v roce 1927. Ten definoval „cikány“ jako „z místa na místo se toulající“, neusedlé osoby. Od roku 1942 používaly protektorátní úřady německé zákony, které tzv. „cikány“ vymezovaly podle rasistických kritérií a jako takové je pronásledovaly. V důsledku toho bylo do táborů v Letech a v Hodoníně posláno i mnoho usedlých rodin, které pak byly deportovány do „rodinného cikánského tábora“ v Osvětimi-Březince a tam zavražděny. Na pozemku bývalého lágru v Letech se přes mnohé protesty dodnes nachází vepřín, který tu byl zřízen v 80. letech 20. století.

Z TÁBOROVÉHO ŘÁDU Úryvek z táborového řádu pro tábory v Letech a v Hodoníně ozřejmuje, jaký byl účel tzv. cikánských táborů: „I. Obecné. 1. Účel Účelem cikánských táborů je cikány a cikánské míšence a) odstranit ze společenství, b) vychovat k práci, pořádku a disciplíně. Do cikánských táborů mohou být proto umisťováni muži, ženy i děti. […]“ Táborový řád pro tábory Lety a Hodonín, 30. 9. 1942. Národní archiv, Praha


2




1|1

1|2

1|3

1|4

1|5

1|6

1|7

1|8

1|9

1|10

1|11

1|12

1|13

1|14

1|15

1|16

2|1|1

2|1|2

2|1|3

2|1|4

2|1|5

2|1|6

2|2|1

2|2|2

2|2|3

2|2|4

2|2|5

2|2|6

2|3|1

2|3|2

2|3|3

2|3|4

2|3|5

2|3|6

3|1|1

3|1|2

3|1|3

3|1|4

3|1|5

3|2|1

3|2|3

3|2|5

3|4|1

3|4|2

3|4|3

3|4|3

3|4|4

3|5|2

3|5|3

3|5|4

3|6|1

3|6|2

3|6|3

3|7|1

3|7|2

3|7|3

3|7|5

3|7|6

3|7|7

3|8|1

4|4|1

4|4|2

4|4|3

4|4|4

4|6|1

4|6|2

4|6|3

4|6|4

4|6|5

4|6|6

4|6|7

4|6|8

4|6|9

Radikalizace Scény

Masový jev Scény


4|1|1

4|2|1

KŘÍŽOVÉ ODKAZY


V úseku 1|14 (ve venkovní části výstavy) najdete informace k akci „Arbeitsscheu Reich“ a o táboře pro Romy v Düsseldorfu. V úseku 2|2|6 se dozvíte více o táboře v Letech a o deportacích Romů do Osvětimi.

Ještě jednou a pozorněji si prohlédněte táborový řád ve

OTÁZKY K POZADÍ UDÁLOSTÍ V úseku 2|2|6 si prohlédněte „Táborový řád pro cikánské tábory v Letech a v Hodoníně“. Jaký účel asi tyto předpisy měly? Již v roce 1927 byl v československém parlamentu schválen „zákon o potulných cikánech a podobných tulácích“. Na rozdíl od Německa se však v Československu ozvaly i hlasy proti tomuto zákonu. Vyhledejte si o tom informace na internetu. Jaké byly argumenty zastánců a odpůrců zákona?

scéně 2|2|6. Co lze zjistit o dozorcích v táboře? Diskutujte o tom. Přemýšlejte, proč dnes na území bývalého lágru stojí vepřín. Mohl by se areál využít i jinak? Jaké dnes máme možnosti, chceme-li vystupovat proti vyčleňování a diskriminaci Romů?


3



STJEPAN PIŠTIGNJAT –

SRBSKÝ ZAJATEC V NORSKU

ODKUD FOTOGRAFIE POCHÁZÍ? Fotografie pochází z fotoalba zaměstnance stavební firmy Hans Röllinger KG z Fürthu. Firma působila na zakázku Organizace Todt při výstavbě silnic v Norsku. Album se dnes nachází v jednom norském archivu.


Srbští nuceně nasazení s německými dozorci, 1943. Saltdal Kulturenhet

Životopis Srb Stjepan Pištignjat, narozený roku 1924 v Sarajevu, byl za podporu partyzánů v březnu 1942 zatčen jednotkami chorvatských ustašovců a ve vazbě byl mučen. Nejprve ho odsoudili k trestu smrti, poté ho kvůli jeho nezletilosti omilostnili a umístili do koncentračního tábora Jasenovac jižně od Záhřebu. Tam byl vybrán na nucené práce a příslušníky SS deportován přes Vídeň a Štětín do Norska. Na polárním kruhu pak musel pracovat při výstavbě silnic. V květnu 1945 byl Stjepan Pištignjat v Norsku osvobozen britskými vojáky.

Výstavba železnic a silnic na severu Norska, vykonávaná nuceně nasazenými, měla sice usnadnit pohyb německých jednotek, pro průběh války však byla bezvýznamná. Přesto příslušníci SS postupovali vůči nuceně nasazeným nelítostně: „Hlídaly nás jednotky SS, které byly nemilosrdné. […] V noci ze 17. na 18. červenec 1942 nás rozdělili. Zeptali se nás, kdo se necítí dobře, kdo není dost zdráv, aby mohl pracovat, tak ten že má […] dostat lepší jídlo a bude si moci odpočinout. […] A mnozí se přihlásili. Přihlásili se ti, kteří byli nemocní, ale i někteří, kteří nemocní nebyli, a ti šli za tyto baráky. […] A pak, ještě v průběhu dne, začalo střílení. Němci vyhlásili, že v táboře je tyfus. A tím svoje vraždění maskovali. To bylo neuvěřitelné, a přitom vůbec žádný tyfus nebyl. Tak 17. a 18. července 1942 zavraždili dvě stě, tři sta lidí.“ Rozhovor se Stjepanem Pištignjatem, 2005. Digitales Archiv „Zwangsarbeit 1939–1945“ (audiostanice ve scéně 2|1|5)

Tábor pro nuceně nasazené u Beisfjordu byl vzdálen pouhých 200 metrů od domů místních norských obyvatel. Rovněž pracovní nasazení Srbů se odehrávalo před očima všech. Střílení bylo po válce potvrzeno jedenácti Nory, když byli dotázáni britskými vojáky.

Po válce se vrátil do Sarajeva, v srpnu 1945 dodatečně složil maturitu a vystudoval filozofii a ekonomii. V roce 1948 se

PIŠTIGNJAT O NORECH

oženil a od roku 1951 až do svého odchodu do důchodu pracoval v jugoslávských diplomatických službách v Dánsku a Švédsku.

Norové se stále snažili nuceně nasazeným pomoci. Jejich možnosti však byly omezené: „Tazatel: Byl styk s Nory zakázán? Stjepan Pištignjat: Zakázán, ano. Jak jim, tak nám. Mohli jsme se na sebe jen usmívat, když jsme procházeli kolem sebe, neboť oni věděli, kdo jsme. A v noci přicházeli a strkali nám balíky. Přinášeli chléb s pečenou rybou nebo margarín. Anebo v lahvích, v malých lahvích, nechali olej. Věděli, že se nám to hodí, protože jsme dostávali špatné jídlo.“ Rozhovor se Stjepanem Pištignjatem, 2005. Digitales Archiv „Zwangsarbeit 1939–1945“


3




1|1

1|2

1|3

1|4

1|5

1|6

1|7

1|8

1|9

1|10

1|11

1|12

1|13

1|14

1|15

1|16

2|1|1

2|1|2

2|1|3

2|1|4

2|1|5

2|1|6

2|2|1

2|2|2

2|2|3

2|2|4

2|2|5

2|2|6

2|3|1

2|3|2

2|3|3

2|3|4

2|3|5

2|3|6

3|1|1

3|1|2

3|1|3

3|1|4

3|1|5

3|2|1

3|2|3

3|2|5

3|4|1

3|4|2

3|4|3

3|4|3

3|4|4

3|5|2

3|5|3

3|5|4

3|6|1

3|6|2

3|6|3

3|7|1

3|7|2

3|7|3

3|7|5

3|7|6

3|7|7

3|8|1

4|4|1

4|4|2

4|4|3

4|4|4

4|6|1

4|6|2

4|6|3

4|6|4

4|6|5

4|6|6

4|6|7

4|6|8

4|6|9

Radikalizace Scény

Masový jev Scény


4|1|1

4|2|1

KŘÍŽOVÉ ODKAZY

OTÁZKY K POZADÍ UDÁLOSTÍ

Další informace k nucené práci Srbů v Norsku najdete ve scéně 2|1|5. Fotografie tam umístěné nabízejí představu o ubytování a pracovní každodennosti. Uvidíte tam také repliku alba, z něhož fotografie pochází. Ve vitríně u scény 2|2|2 jsou vystaveny obrazy malíře Arnolda Daghaniho. V textu je informace o tom, kdo mu pomáhal při útěku. Ve scéně 2|2|5 na pultu leží dopis vězně koncentračního tábora Günthera Kastana rodičům – také zde naleznete údaj o tom, kdo pro něj dopisy odesílal.

Pro nuceně nasazené bylo často těžké posoudit, komu mohou věřit a co je ohrožuje. Stjepan Pištignjat vypráví o tom, jak Norové srbské válečné zajatce podporovali. U křížových odkazů najdete dva jiné případy, kdy místní obyvatelstvo na okupovaných územích pomáhalo nuceně nasazeným: Proč byla podle vašeho názoru ochota pomáhat nuceně nasazeným v obsazených oblastech větší než v Německé říši? Jak tato pomoc mohla změnit situaci nuceně nasazených? Jindy bezohledný velitel tábora major Doll nechal Stjepanu Pištignjatovi ošetřit zraněnou nohu. Proč byl srbský válečný zajatec tímto rozhodnutím tak udiven – co místo toho očekával? Jaké byly podle Pištignjata důvody této změny chování u majora Dolla? Jak hodnotíte chování velitele tábora vy?

PIŠTIGNJAT O NĚMECKÉM VELITELI TÁBORA Pištignjat se zranil při pracovní nehodě: „Major Doll. Ten svojí rukou ubil nevím kolik stovek lidí. V tomto lágru vím o pěti, šesti a nevím, kolik jich bylo v jiných lágrech, které ubil. S jistotou jsem očekával, že řekne: ‚Hoďte ho do jámy, dejte mu kulku a hotovo!‘ Ale on řekl: ‚Snad se to ještě dá …‘ A zavolal doktora […] Doktor přišel a Doll se ho ptal: ‚Dá se ta noha vyléčit?‘ A doktor to prohlédl. A i kdyby to nebylo možné, stejně by řekl, to půjde, protože kdyby řekl ‚ne‘, hned by mě zabili. A on řekl: ‚To půjde.‘ Doll řekl: ‚Odneste ho do baráku a postarejte se o to, aby se s tím něco udělalo.‘ Bylo to poprvé, kdy něco takového učinil. […] A později jsme se od jednoho poddůstojníka, Čecha, který byl v německé armádě, dověděli, byl také esesák, a my jsme se ho zeptali: ‚Jak je to možné, že se choval takto?‘ On řekl: ‚Jeho syn byl zajat v Africe, byl v armádě v Africe,‘ říkal: ‚On je tak starý jako Ty.‘ A řekl: ‚Určitě mu to přišlo na mysl,‘ protože si to tak spojil, když zachová při životě mě, zůstane naživu i jeho syn.“ Rozhovor se Stjepanem Pištignjatem, 2005. Digitales Archiv „Zwangsarbeit 1939–1945“


Přemýšlejte, kdo mohl v norských podmínkách něco vykonat pro přežití nuceně nasazených. Jaké různé možnosti měli zaměstnanci firmy, příslušníci SS a norské obyvatelstvo?


4



ARNOLD DAGHANI –

ŽIDOVSKÝ MALÍŘ V TÁBOŘE NUCENÝCH PRACÍ

ODKUD OBRAZ POCHÁZÍ? Obraz namaloval Arnold Daghani v táboře nucených prací Michajlivka. Při deportaci z Černovic si na doporučení rumunského policisty, který jej i jeho ženu odvážel, zabalil své kreslířské náčiní. Při útěku zpět do Rumunska měl své obrazy s sebou, uložené v plechové krabičce. Část obrazů prodal Daghani v roce 1960 izraelskému památníku holocaustu Jad vašem. Tento obraz si ponechal. Po válce zhotovil fólii, která po přiložení na obraz ukazuje jména zobrazených osob. Obraz se nachází v jeho pozůstalosti v knihovně univerzity v Brightonu a je ve správě Arnold Daghani Trust.

JAKÉ PŘÍBĚHY JSOU S OBRAZEM SPOJENY?

„V táboře“, kvaš vzniklý roku 1943 v táboře pro nuceně nasazené Michajlivka. The Arnold Daghani Trust

Životopis Arnold Daghani a jeho žena Anişoara pocházeli z Bukoviny. V létě 1942 je Rumunsko spolu s dalšími Židy vydalo spojeneckému Německu. Skupina byla dopravena do tábora pro nuceně nasazené Židy u dopravního koridoru IV na území obsazené Ukrajiny. Výměnou za potraviny maloval Daghani portréty dozorců a zaměstnanců německé stavební firmy

Obraz ukazuje, v jakých podmínkách museli žít lidé v táboře pro nuceně nasazené v Michajlivce. Navzdory těmto podmínkám se snažili vést běžný život. Kóje v palandách nazýval Daghani klecemi: O jednu takovou kóji se musely podělit dvě nebo tři osoby. Žena vlevo nahoře je Anişoara Daghaniová. V kóji pod ní jsou zobrazeni manželé Ebnerovi se synem. Žena, která v nejnižší kóji píše dopis, je paní Steinerová. Na pravé straně v horní zadní kleci vidíme Kláru Schärfovou, muž s bílým plnovousem vedle ní je dr. Kiermayer. Vpravo nahoře sedí v koutě paní Freyerová. Uprostřed obrazu holí pan Sporn ukrajinského dozorce. Pomáhá mu při tom Bertha Landmannová. S výjimkou Anişoary Daghaniové a pana Sporna, kterým se podařilo uprchnout, byli všichni lidé zachycení na obraze v prosinci 1943 zastřeleni.

Dohrmann, pro niž jako nuceně nasazený pracoval. V roce 1943 se manželům podařilo uprchnout, když měli v zahradě

POZNÁMKY ARNOLDA DAGHANIHO

hlavního sídla stavební firmy vytvářet mozaiku říšské orlice. Jeden ukrajinský švec je převezl k rumunské hranici. V Rumunsku pak přečkali zbytek války. Roku 1958 opustili Daghaniovi komunistické Rumunsko. Žili v Izraeli, ve Švýcarsku, ve Francii, v Itálii a ve Velké Británii. Daghani se ve své umělecké tvorbě i nadále zabýval dobou strávenou v táboře nucených prací. Nikdy se však jako umělec neprosadil. Zemřel v roce 1985, jen pár měsíců po své ženě.

Po svém útěku sepsal Arnold Daghani své vzpomínky ve formě deníku. Tam si poznamenal i následující myšlenku: „Sobota, 17. července 1943 […] Říkám si, co by lidé doma asi říkali těm obrázkům, kdybych jim je ukázal. Budou reagovat stejně nebo podobně jako někteří lidé v táboře? […] Pro Selmu byly moje obrázky příliš krotké, protože podle jejího názoru dostatečně neukazovaly krutost. Přitom jsem chtěl jen zachytit život v táboře. Podařilo se mi to? To vědí jen nebesa. Cítím obrázky v kapse, plechovka tlačí.“ The Arnold Daghani Trust


4




1|1

1|2

1|3

1|4

1|5

1|6

1|7

1|8

1|9

1|10

1|11

1|12

1|13

1|14

1|15

1|16

2|1|1

2|1|2

2|1|3

2|1|4

2|1|5

2|1|6

2|2|1

2|2|2

2|2|3

2|2|4

2|2|5

2|2|6

2|3|1

2|3|2

2|3|3

2|3|4

2|3|5

2|3|6

3|1|1

3|1|2

3|1|3

3|1|4

3|1|5

3|2|1

3|2|3

3|2|5

3|4|1

3|4|2

3|4|3

3|4|3

3|4|4

3|5|2

3|5|3

3|5|4

3|6|1

3|6|2

3|6|3

3|7|1

3|7|2

3|7|3

3|7|5

3|7|6

3|7|7

3|8|1

4|4|1

4|4|2

4|4|3

4|4|4

4|6|1

4|6|2

4|6|3

4|6|4

4|6|5

4|6|6

4|6|7

4|6|8

4|6|9

Radikalizace Scény

Masový jev Scény


4|1|1

4|2|1

Ke scéně 2|2|2 patří vitrína, v níž jsou vystaveny čtyři obrazy Arnolda Daghaniho. Kromě toho si zde můžete poslechnout další úryvky z jeho vzpomínek, které s obrazy souvisejí. Daghani vykonával nucenou práci při výstavbě „dopravního koridoru IV“ na území okupované Ukrajiny. Ten ale začínal již daleko na západě: v haličském distriktu v obsazeném Polsku. Na pultu ke scéně 2|2|2 je zobrazena nucená práce na „dopravním koridoru IV“ v obsazeném Polsku. Jsou zde představeni dva Němci, kteří snad ani nemohou být rozdílnější.

Po celý život se Daghani ve své umělecké tvorbě intenzivně vyrovnával se svými zkušenostmi z tábora pro nuceně nasazené. Snažil se zjistit co nejvíce o osudech těch, kterým se nepodařilo uprchnout. Stále znovu sestavoval seznamy zastřelených. Proč bylo podle vašeho názoru pro Daghaniho vzpomínání na mrtvé tak důležité? Na pultu ke scéně 2|2|2 je audiostanice se dvěma vzpomínkami na tábor nucených prací v Kurowicích. Tento lágr se nacházel rovněž na „dopravním koridoru IV“. Pokuste se s pomocí těchto vzpomínek přesně popsat situaci židovských nuceně nasazených.



Ve vitríně 2|2|2 najdete vedle obrazu „V táboře“ tři další obrazy od Arnolda Daghaniho. Vyberte si jeden z nich a přesně ho popište. Zjistěte si k tomuto obrazu další informace v audiostanici. Co se jste se dozvěděli o situaci židovských nuceně nasazených? Daghani přemýšlel o tom, co by si o jeho obrazech mysleli jiní lidé. Jaký je váš názor? Měl zachytit více krutosti, jak krátce před svou smrtí požadovala mladá básnířka Selma Meerbaum-Eisingerová?

Ve scéně 2|2|2 na pultu jsou představeni dva zcela rozdílní Němci, kteří pracovali v civilní správě haličského distriktu: Fritz Katzmann a Eberhard Helmrich. Shrňte, co oba tito muži dělali a jak každý z nich využil svůj prostor pro svobodné jednání. Představte si, že byste měli možnost pořídit s nimi interview: Jaké otázky byste jim položili, abyste zjistili, proč jednali tak, jak jednali, a ne jinak?

KŘÍŽOVÉ ODKAZY


5



CHARLES BAYARD –

POVOLÁN V PAŘÍŽI A POSLÁN DO BERLÍNA

ODKUD DOKUMENT POCHÁZÍ? Závodní průkaz Charlese Bayarda byl vystaven firmou Knorr-Bremse patrně v prosinci 1942, hned po jeho příjezdu do Berlína. V roce 1995 předal pan Bayard průkaz a další dokumenty z doby svého nuceného nasazení do Mémorial de Caen, francouzského muzea druhé světové války. Navíc sepsal vzpomínky, v nichž líčí, jak došlo k jeho odjezdu do Berlína a co tam prožil.

JAKÉ PŘÍBĚHY JSOU S PRŮKAZEM SPOJENY?

Závodní průkaz Charlese Bayarda z firmy Knorr-Bremse. Le Mémorial de Caen

Charles Bayard přišel do Berlína k firmě Knorr-Bremse v prosinci 1942 ve svých 22 letech. Jeho pařížský zaměstnavatel ho zařadil na seznam osob, které měly být poslány na práci do Německa, protože byl svobodný a sám. Marně žádal svého lékaře o potvrzení, že je nemocen, aby směl zůstat doma. Nepomohlo mu ani to, že odmítl podepsat smlouvu, kterou mu předložili jeho šéf a zástupce německé okupační správy. Dne 3. prosince musel na pařížském nádraží Gare de l’Est nastoupit na vlak do Německa.

Životopis

CHARLES BAYARD VYPRÁVÍ Charles Bayard se narodil v roce 1920 v Paříži. Jeho otec

Zde opět nastoupil do práce na pozici technického kresliče

„V srpnu 1942 mi v metru jedna mladá žena dost nahlas vyčetla, že jsem tady, jsem mladý a přitom jsem ještě neodjel, abych nahradil nějakého zajatce. Bylo to určeno také ostatním cestujícím. Protože moje odpovědi nevyzněly nijak zvlášť dobře a kvůli výbušné a vůči mně nepřátelské náladě ve vagónu jsem byl nucen v příští stanici vystoupit. […] Neměl jsem žádné známé na venkově, žádné příbuzné v regionech, k nimž bych se mohl uchýlit. Tak jsem se v zoufalství obrátil na našeho domácího lékaře a snažně jsem ho žádal o pomoc, ale on se bál trestu, jelikož můj zdravotní stav byl vynikající. […] Příkaz k nástupu do pracovní služby mi byl oficiálně předán 30. listopadu 1942 večer. Dostavit jsem se měl již 3. prosince v 7.30 hodin na nádraží Gare de l’Est. Nakonec jsem tam šel. Proti své vůli.“

u svého starého zaměstnavatele.

Vzpomínky Charlese Bayarda. Le Mémorial de Caen

pracoval jako předák u Všeobecné omnibusové společnosti (Compagnie générale des omnibus). V téže firmě se Charles Bayard začal v 17 letech učit soustružníkem. Kromě toho navštěvoval večerní kurzy, aby se zdokonalil také jako kreslič. V prosinci 1942 byl povolán k nucené práci u zbrojařské firmy Knorr-Bremse v Berlíně. Jako technický kreslič musel zhotovovat konstrukční výkresy motorů, brzdových bloků apod. Ubytován byl společně s nuceně nasazenými z českých zemí, Holandska a Polska v táboře v Berlíně-Hohenschönhausenu. Po svém osvobození sovětskou armádou v roce 1945 se dostal pěšky a na kole až k Zörbigu u Halle. Odtamtud jej i s dalšími Francouzi odvezli Američané vlakem do Paříže.


5




1|1

1|2

1|3

1|4

1|5

1|6

1|7

1|8

1|9

1|10

1|11

1|12

1|13

1|14

1|15

1|16

2|1|1

2|1|2

2|1|3

2|1|4

2|1|5

2|1|6

2|2|1

2|2|2

2|2|3

2|2|4

2|2|5

2|2|6

2|3|1

2|3|2

2|3|3

2|3|4

2|3|5

2|3|6

3|1|1

3|1|2

3|1|3

3|1|4

3|1|5

3|2|1

3|2|3

3|2|5

3|4|1

3|4|2

3|4|3

3|4|3

3|4|4

3|5|2

3|5|3

3|5|4

3|6|1

3|6|2

3|6|3

3|7|1

3|7|2

3|7|3

3|7|5

3|7|6

3|7|7

3|8|1

4|4|1

4|4|2

4|4|3

4|4|4

4|6|1

4|6|2

4|6|3

4|6|4

4|6|5

4|6|6

4|6|7

4|6|8

4|6|9

Radikalizace Scény

Masový jev Scény


4|1|1

4|2|1

KŘÍŽOVÉ ODKAZY


Ve scéně 2|3|1 najdete závodní průkaz Charlese Bayarda, smlouvu s firmou Knorr-Bremse, kterou nepodepsal, a dopis, v němž firma Knorr-Bremse v roce 1943 potvrzuje, že se Bayard nesmí vrátit zpět do Francie, a to ani na dovolenou. To odporovalo slibu, že se po jednom roce práce bude moci do Francie vrátit. Na pultu scény 2|3|4 na obrazovce si můžete prohlédnout letáky, které v různých obsazených zemích vyzývaly k odporu proti německé propagandě a proti verbování na práci.

Žena v metru Charlesi Bayardovi vyčetla, že ještě neodjel, aby vystřídal jednoho zajatce. Měla přitom na mysli propagandistickou akci „Relève“ („střídání směn“). Ve scéně 2|3|1 si vyhledejte informace k této akci. Charles Bayard vypráví o výčitkách ženy v metru. Co mohli udělat ostatní cestující, aby tuto situaci změnili? Ve všech okupovaných zemích existoval odpor proti německé propagandě doprovázející verbování pracovních sil. Ve scéně 2|3|4 se informujte o různých akcích odporu. Přemýšlejte: Kdo mohl Charlesi Bayardovi pomoci a jak?


Charles Bayard nechtěl odejít z domova, nechtěl pracovat pro Němce, kteří okupovali jeho vlast, Francii – přesto šel 3. prosince 1942 na nádraží. Jaké k tomu asi měl důvody? Napište seznam „Důvody pro a proti: Má jít Charles Bayard na nádraží?“ Bayard vypráví o Francouzích ve svém táboře, kteří se skutečně přihlásili dobrovolně. Někteří uvěřili německé propagandě a chtěli tak nahradit francouzského válečného zajatce. Ve skutečnosti ale zajatci dostali jen dovolenou a mohli být kdykoliv opět povoláni do pracovní služby v Německé říši. Jaké další důvody mohly někoho přimět k tomu, aby se dobrovolně přihlásil?


6



STANISŁAW MASNY –

Z VARŠAVY ZAVLEČEN DO BRÉM

ODKUD FOTOGRAFIE POCHÁZÍ? Na fotografii je zachycena razie v centru Varšavy, těžce poškozeném po bombardování na podzim 1939. Snímek pochází z Archivu nových akt (Archiwum Akt Nowych) ve Varšavě. Fotografie je nedatovaná a její autor neznámý.


stavbě ponorkového bunkru. V Brémách si vedl deník, v němž

Není známo, kdo to na fotografii předkládá své doklady ke kontrole. Stanisław Masny vyprávěl, jak byl jako šestnáctiletý při jedné takové razii ve Varšavě zatčen: „Smůla tomu chtěla, že jsem v onen pro mě tragický pátek 19. května 1944 […] jel do parku Paderewského, abych se trochu zotavil z každodenního shonu. Usadil jsem se pohodlně na jednu lavičku skrytou za keři […] Po necelých dvaceti minutách jsem slyšel střelbu a řev v němčině. Mé skryté místo v křoví bylo rychle objeveno a už mě kopanci a ranami pažbou pušky hnali k bráně na straně náměstí Rondo Waszyngtona. Tam lidi rozdělovali četníci. Mezi pochytanými lidmi jsem zahlédl jednoho kamaráda z učňovské školy. Měli jsme stejné dokumenty: průkaz totožnosti, školní vysvědčení a osvědčení o absolvování odborné praxe v německé továrně „Brunwerke“. Domluvili jsme se, že pokud bude jeden z nás propuštěn, bude informovat rodiče toho druhého. A to se také stalo. Jeho poslali ke skupině, která byla propuštěna, a mě spolu s ostatními zadrženými naložili na nákladní auto a převezli nás do Skaryszewské ulice.“

popisuje tvrdou práci, neustálý hlad a stesk po své přítelkyni

Vzpomínky Stanisława Masného, Fundacja „Polsko-Niemieckie Pojednanie”, Warszawa

Razie ve Varšavě. Archiwum Akt Nowych, Warszawa

Životopis Stanisław Masny se narodil roku 1928 v Czaplinu u Varšavy. Protože po obsazení Polska Němci byly všechny vyšší školy zavřeny, navštěvoval odbornou učňovskou školu a navíc se účastnil tajného vyučování, organizovaného polským odbojovým hnutím. V květnu 1944 byl Stanisław Masny při jedné razii ve Varšavě zatčen a odvezen do Brém-Farge. Tam musel vykonávat nucené práce jako pomocník topiče při

a po svých rodičích. V srpnu 1944 byl na tři týdny umístěn do trestného tábora, protože pět dní nepřišel do práce. V říjnu

PERSPEKTIVA NĚMECKÝCH OKUPANTŮ I

1945 se Stanisław Masny vrátil do Polska. Doplnil si maturitu a stal se diplomovaným inženýrem. Dnes je v důchodu a žije ve Varšavě.

Několik měsíců před razií, při níž byl zatčen Stanisław Masny, se sešli k poradě zástupci německé okupační správy (guvernér, úřad práce, policie a SS). Jednalo se o tom, kolik lidí má varšavský distrikt poslat na práci do Německa: „18. 1. 44 se u pana guvernéra konala porada o policejních opatřeních k podchycení dělníků ve městě Varšavě. [...] Pan guvernér představil úvodem úkol zadaný varšavskému distriktu, poskytnout v roce 1944 celkem 27 000 nových pracovních sil pro Říši, z čehož na město Varšavu připadalo 6 100 lidí. […]“ Archiwum Państwowe m. st. Warszawy


6




1|1

1|2

1|3

1|4

1|5

1|6

1|7

1|8

1|9

1|10

1|11

1|12

1|13

1|14

1|15

1|16

2|1|1

2|1|2

2|1|3

2|1|4

2|1|5

2|1|6

2|2|1

2|2|2

2|2|3

2|2|4

2|2|5

2|2|6

2|3|1

2|3|2

2|3|3

2|3|4

2|3|5

2|3|6

3|1|1

3|1|2

3|1|3

3|1|4

3|1|5

3|2|1

3|2|3

3|2|5

3|4|1

3|4|2

3|4|3

3|4|3

3|4|4

3|5|2

3|5|3

3|5|4

3|6|1

3|6|2

3|6|3

3|7|1

3|7|2

3|7|3

3|7|5

3|7|6

3|7|7

3|8|1

4|4|1

4|4|2

4|4|3

4|4|4

4|6|1

4|6|2

4|6|3

4|6|4

4|6|5

4|6|6

4|6|7

4|6|8

4|6|9

Radikalizace Scény

Masový jev Scény


4|1|1

4|2|1

KŘÍŽOVÉ ODKAZY


Ve scéně 2|3|2 najdete fotografie varšavského průchozího tábora ve Skaryszewské ulici a další dokumenty k raziím ve Varšavě. Je tu také audiostanice se vzpomínkou Stanisława Masného. Šedá tabule 2|3|3 informuje o centrálním řízení náboru pracovních sil „generálním zmocněncem pro pracovní nasazení“ Fritzem Sauckelem.

Shrňte, jaký postoj měli k raziím příslušníci německé pracovní a civilní správy. Proč razie nařizovali? Prohlédněte si k tomu i plakát varšavské pracovní správy z roku 1940 ve scéně 2|3|2 a také šedou tabuli 2|3|3. Napadá vás důvod, proč nebyl akceptován žákovský průkaz Stanisława Masného, i když mu bylo teprve 16 let? OTÁZKY K MOŽNOSTEM AKTIVNÍHO JEDNÁNÍ

PERSPEKTIVA NĚMECKÝCH OKUPANTŮ II V protokolu porady z 18. ledna 1944 dále stojí: „Se zástupci policie bylo zevrubně projednáno, jakým způsobem se mají při policejních akcích souběžně podporovat opatření k podchycování pracovníků, aniž by taková akce mohla být hodnocena jako lov na lidi. Nadporučík Rodewald sdělil, že policie při šťárách denně kontroluje asi 600–800 mužů. Přitom nanejvýš asi u 10 mužů zjistí, že nemají práci. Toto opatření má být prováděno ve větším rozsahu, aby policie byla schopna měsíčně dodat asi 500 mužů. Žákovské průkazy u žáků starších 17 let nemají být nadále uznávány. Guvernér na závěr vyzval, aby mu vždy 1. a 16. dne v měsíci byla podána zpráva s počty podchycených osob.“ Archiwum Państwowe m. st. Warszawy

Stanisław Masny se zmiňuje o domluvě, kterou při razii učinil se svým spolužákem. Proč bylo tak důležité kontaktovat rodinu? V audiostanici ve scéně 2|3|2 vypráví Stanisław také o varšavském průchozím táboře ve Skaryszewské ulici. Jak se Varšavané snažili pomoci těm, kteří byli v tomto lágru uvězněni? Existoval také ozbrojený odboj proti německé pracovní správě. Na pultu ve scéně 2|3|4 se podívejte, co vše odbojové hnutí podnikalo. Představte jeden konkrétní případ. Jaký je váš názor na odbojové akce?


7



MARIA A. A TOMASZ B. – ZAKÁZANÁ LÁSKA

ODKUD FOTOGRAFIE POCHÁZEJÍ? Fotografie vznikly jako policejní snímky gestapa. Nacházejí se v Zemském archivu Severního Porýní-Vestfálska, oddělení Porýní (Landesarchiv Nordrhein-Westfalen Abteilung Rheinland) v archivním fondu „Gestapo – služebna státní policie Düsseldorf“ (Geheime Staatspolizei – Staatspolizeileitstelle Düsseldorf).

JAKÉ PŘÍBĚHY JSOU S FOTOGRAFIEMI SPOJENY?

Fotografie Marie A. a Tomasze B., pořízené gestapem. Landesarchiv Nordrhein-Westfalen Abteilung Rheinland

Životopis

Vedoucí tábora Říšské pracovní služby udala Marii A. a Tomasze B. v červenci 1940. Maria A. byla okamžitě zatčena, předána gestapu a v září 1940 umístěna v káznici, z níž ji propustili roku 1942. Jelikož Tomasz B. podléhal správě válečných zajatců v rámci wehrmachtu, byl předán gestapu až v březnu 1941. Po odsouzení k trestu smrti byl „rasově prozkoumán“. Pokud by byl ohodnocen jako „schopen poněmčení“, nebyl by popraven, ale poslán do koncentračního tábora. V době nacismu vnímali mnozí Němci přítomnost četných „méněcenných“ cizinců jako hrozbu pro budování etnicky „čisté“ národní pospolitosti. Proto gestapo a pracovní správa vydaly přísné předpisy regulující pobyt a chování zahraničních pracovních sil. Aby zajistilo co možná nejpřísnější dozor, využívalo gestapo podněty obyvatel a oznámení od vedení závodů.

Tomasz B., narozený roku 1911, povoláním zemědělec, se v roce 1939 jako polský voják dostal do německého zajetí.

PERSPEKTIVA GESTAPA

Během nucené práce na selském statku u Düsseldorfu se v roce 1940 seznámil s dvacetiletou Marií A. Maria A. byla jako mnoho jiných mladých německých žen ve věku 18 až 25 let nasazena Říšskou pracovní službou (RAD) na pomocné práce v zemědělství. V červenci 1940 bylo na Marii A. a Tomasze B. podáno udání, že spolu mají poměr. Oba byli zatčeni. Mladý Polák byl za překročení zákazu styků mezi nuceně nasazenými a Němci oběšen. Maria A. byla odsouzena ke dvěma letům v káznici.

„O popravě bývalého polského válečného zajatce B. bylo obyvatelstvo z okolí popraviště informováno až dodatečně. Obecně panuje mezi rolníky mínění, že rozsudek byl tvrdý, ale spravedlivý. Zaměstnavatelé polských civilních dělníků se při sdělení informace chovali vůči činitelům četnictva velmi zdrženlivě, protože se obávali problémů pro své závody ze strany Poláků. Tyto obavy však není třeba brát vážně, protože poprava na 145 přítomných polských civilních dělníků hluboce zapůsobila. Po exekuci se chovali krajně zdrženlivě. Bylo oznámeno, že i polští civilní dělníci uznávají rozsudek jako spravedlivý, protože jim trest hrozící při pohlavním styku s německými ženami byl znám. V okresech Haan a Hochdahl byla po vykonání trestu u polských civilních dělníků zaznamenána velká chuť do práce. Asi po 10 dnech již o této události místní obyvatelé nehovořili.“ Hlášení gestapa o náladě obyvatelstva (návrh), 18. července 1941. Landesarchiv Nordrhein-Westfalen Abteilung Rheinland


7




1|1

1|2

1|3

1|4

1|5

1|6

1|7

1|8

1|9

1|10

1|11

1|12

1|13

1|14

1|15

1|16

2|1|1

2|1|2

2|1|3

2|1|4

2|1|5

2|1|6

2|2|1

2|2|2

2|2|3

2|2|4

2|2|5

2|2|6

2|3|1

2|3|2

2|3|3

2|3|4

2|3|5

2|3|6

3|1|1

3|1|2

3|1|3

3|1|4

3|1|5

3|2|1

3|2|3

3|2|5

3|4|1

3|4|2

3|4|3

3|4|3

3|4|4

3|5|2

3|5|3

3|5|4

3|6|1

3|6|2

3|6|3

3|7|1

3|7|2

3|7|3

3|7|5

3|7|6

3|7|7

3|8|1

4|4|1

4|4|2

4|4|3

4|4|4

4|6|1

4|6|2

4|6|3

4|6|4

4|6|5

4|6|6

4|6|7

4|6|8

4|6|9

Radikalizace Scény

Masový jev Scény


4|1|1

4|2|1

KŘÍŽOVÉ ODKAZY


Ve scéně 1|3 najdete informace o Říšské pracovní službě (RAD). Scéna 1|5 zachycuje, jak bylo před rokem 1939 v ulicích in-

Co je pro vás v milostném vztahu nejdůležitější? Podoba vztahu mezi Marií A. a Tomaszem B. byla utvářena především jejich okolím. Jaké měli oba možnosti při prožívání a utváření svého vztahu? Co mohli činit jiní lidé v jejich okolí, aby je oba chránili? Vztah mezi Marií A. a Tomaszem B. oznámila gestapu vedoucí tábora RAD. Jaké mohla mít důvody pro a proti tomu, aby je udala? Hlášení gestapa se snažilo zhodnotit reakci obyvatelstva na popravu Tomasze B. Proč myslíte, že to bylo pro gestapo tak důležité?

scenováno veřejné ponižování lidí, kteří se provinili „zakázaným stykem“. Ve scéně 3|1|2 najdete další doklady toho, jak byly zakázány kontakty mezi Němci a zahraničními dělníky. Scéna 3|2|3 ukazuje, že tyto kontakty měly být omezeny na naprosté minimum. Ve scéně 3|5|2 naleznete další příklady udání. Ve scéně 3|5|4 najdete na obrazovce fotografie ukazující, jak byly veřejně ponižovány německé ženy obviněné ze „zakázaného styku“ s nuceně nasazenými.


Shromážděte vše, co na výstavě najdete k zákazům styků a „provinění proti rasovým zákonům“. Jak je zdůvodněno potlačování milostných vztahů mezi nuceně nasazenými a Němci? Proč byly reakce na veřejné tresty a popravy pro gestapo tak důležité? Ve scéně 3|1|2 najdete informace o přísných předpisech, s nimiž byli nuceně nasazení konfrontováni v Německé říši. Jmenujte některé rozdíly mezi předpisy pro západoevropské a východoevropské dělníky.


8



KARL HAUKE –

HNUTÍ ODPORU SPOLEČNĚ SE SOVĚTSKÝMI NUCENĚ NASAZENÝMI

ODKUD EXPONÁT POCHÁZÍ? Karl Hauke si v roce 1941 obstaral soubor učebních sešitů ruštiny, aby se se sovětskými nuceně nasazenými lépe dorozuměl. Posloužil mu také při překládání a opisování ruských letáků. Po válce našel Karl Hauke oněch dvanáct sešitů nepoškozených. Využil je i později, když se připravoval na dráhu učitele ruštiny.

JAKÉ PŘÍBĚHY JSOU S UČEBNÍMI SEŠITY SPOJENY?

a utvořili spolu s německými odpůrci nacistů „Mezinárodní

Karl Hauke musel namáhavě rukou opisovat ruské texty lipské odbojové skupiny. Tiskařský stroj neměl. Tak vznikaly letáky, které se pak tajně šířily v táborech pro nuceně nasazené v Lipsku a okolí. Úryvek z jednoho letáku z května 1944, který byl šířen též v německé verzi: „Tady v Hitlerově Německu vám dávají jíst ještě méně než vašim německým spolupracovníkům. Jenže kdo hladoví, onemocní a nemocní pracují méně. Vykřičte svůj hlad mistrovi v továrně do tváře. Hlaste se stále k lékaři. Žádejte dostatečnou stravu! Požadujte také dobré protiletadlové úkryty v závodě i v táboře! Chraňte svůj život, svou sílu a zdraví! Budete je potřebovat, až se i v Německu utvoří bojové skupiny, aby zde bojovaly proti fašismu. Vytvářejte dobré spojení od tábora k táboru! My všichni se musíme osvobodit, abychom mohli žít jako lidé. Ať už jste Poláci nebo Francouzi, Belgičané nebo Holanďané, Češi, Rusové, Italové nebo Němci, v boji proti fašismu, v boji za svoji svobodu buďte jednotní a připravení!“

antifašistický výbor“. Prostřednictvím letáků v ruštině

Bundesarchiv, Berlin

„1000 Worte Russisch“ („1 000 slov rusky“), učební sešity 1936. Sammlung Gedenkstätte Buchenwald

Životopis Karl Hauke se narodil v červnu 1928 v Lipsku. V zimě 1941/42 navázal jako třináctiletý školák kontakt se sovětskými nuceně nasazenými dělníky, zprostředkovával jim aktuální zprávy z fronty a předával potraviny a léky. Osvojil si trochu ruštiny a seznámil se s dalšími „ostarbeitry“ (nuceně nasazenými z Východu) v Lipsku. Někteří z nich se scházeli u jeho rodičů

a němčině vyzývali v Lipsku v roce 1944 k odporu. V průběhu mohutné vlny zatýkání na konci května a začátku

Z POHLEDU GESTAPA

června 1944 byl Hauke spolu s dalšími lidmi zatčen gestapem. Během náletů na Drážďany v únoru 1945 se mu podařilo z vyšetřovací vazby uprchnout. Do konce války se skrýval u přátel a příbuzných v Lipsku a okolí. Dnes žije Karl Hauke v Schkopau u Lipska.

Přehled Hlavního úřadu říšské bezpečnosti o ilegálních odbojových skupinách mezi sovětskými válečnými zajatci a nuceně nasazenými v Německé říši, srpen 1944 (výňatek) „16.) Obvod státní policie Lipsko. V červnu rozbit ‚Mezinárodní antifašistický výbor‘; 33 funkcionářů zadrženo. Zvláštnosti: pevně organizovaná skupina, převážně tvořená inteligencí 12 zadržených německých komunistů, úzká spolupráce, také mezi Němci zastoupena inteligence.“ Bundesarchiv, Berlin


8




1|1

1|2

1|3

1|4

1|5

1|6

1|7

1|8

1|9

1|10

1|11

1|12

1|13

1|14

1|15

1|16

2|1|1

2|1|2

2|1|3

2|1|4

2|1|5

2|1|6

2|2|1

2|2|2

2|2|3

2|2|4

2|2|5

2|2|6

2|3|1

2|3|2

2|3|3

2|3|4

2|3|5

2|3|6

3|1|1

3|1|2

3|1|3

3|1|4

3|1|5

3|2|1

3|2|3

3|2|5

3|4|1

3|4|2

3|4|3

3|4|3

3|4|4

3|5|2

3|5|3

3|5|4

3|6|1

3|6|2

3|6|3

3|7|1

3|7|2

3|7|3

3|7|5

3|7|6

3|7|7

3|8|1

4|4|1

4|4|2

4|4|3

4|4|4

4|6|1

4|6|2

4|6|3

4|6|4

4|6|5

4|6|6

4|6|7

4|6|8

4|6|9

Radikalizace Scény

Masový jev Scény


4|1|1

4|2|1

KŘÍŽOVÉ ODKAZY


V nástěnné vitríně u scény 3|2|3 se nalézají četné obrazové slovníky, mezi nimi také „Německo-ruský obrazový slovník pro personál v domácnosti“ („Deutsch-Russisches Bildwörterbuch für Hausangestellte“). Ve scénách 3|5|2 a 3|5|3 je ukázáno, s jakou brutalitou postupovaly bezpečnostní orgány proti nuceně nasazeným dělníkům, aby si vynutily dodržování pracovní kázně, zabránily nežádoucím kontaktům s Němci a zlomily veškerý odpor. Ve scénách 3|6|1 a 3|6|2 si můžete prohlédnout další fotografie a dokumenty nuceně nasazených, kteří se postavili na odpor proti hladu, ponižování a násilí.

Přemýšlejte: Proč nuceně nasazení překračovali zákaz styku s Němci? Vytvořte si na základě audiostanic přehled o tom, jak se Němci chovali k zahraničním nuceně nasazeným. Co podle vašeho odhadu hrálo roli při rozhodování o tom, zda se člověk přizpůsobí, nebo zda se postaví na odpor? Jaké okolnosti by mohly rozhodovat o tom, zda někdo uznává důstojnost jiných lidí bez ohledu na jejich původ? Pokuste se přitom rozlišit individuální a společenské příčiny.


Ve scéně 3|6|3 zjistěte, co se stalo s „ostarbeitry“, kteří spolu s rodinou Hauke vyráběli letáky. Jak mohli nuceně nasazení poznat, kteří Němci s nimi sdílejí protinacistický postoj? Jak mohli překonat jazykovou bariéru? Proč se podle vašeho mínění Karl Hauke za sovětské nuceně nasazené tolik angažoval?


9



NUCENÁ PRÁCE VE ZBROJNÍM PRŮMYSLU – PRÁCE PRO BMW

JAKÉ PŘÍBĚHY JSOU S FOTOGRAFIÍ SPOJENY? Ačkoliv pro západoevropské a české nuceně nasazené nebylo předepsáno žádné označení, byli u BMW označeni písmenem „Z“ jako „Zivilarbeiter“ („civilní dělník“). Sovětští váleční zajatci měli na oblečení značku „SU“ („Sowjetunion“, „Sovětský svaz“). Polští nuceně nasazení museli od roku 1940 trvale nosit písmeno „P“ na modrém podkladu, sovětští dělníci zase nápis „Ost“ („Východ“) na modrém pozadí. Vězni koncentračních táborů byli ve svém oblečení jednoduše identifikovatelní. Od roku 1943 využívala BMW rovněž české nuceně nasazené, mj. též v pobočném závodě na letecké motory v Basdorfu (Braniborsko). Tam roku 1944 pracovala také Marie Jeníková. Vypráví, že musela nosit odznak s nápisem „Ausländer“ („cizinec“). Odznaky měly nuceně nasazené jasně označit jako cizince, a tím pádem vyznačit také jejich status, od částečné až po úplnou bezprávnost.

MARIE JENÍKOVÁ VYPRÁVÍ, CO FOTOGRAFIE NEUKAZUJÍ Belgičtí, francouzští a čeští nuceně nasazení ve výrobě leteckých motorů, 1942. BMW Group Archiv

Lexikon Od druhé poloviny 30. let existoval v mnichovské čtvrti Allach závod firmy BMW na výrobu leteckých motorů. Na produkci a inovaci leteckých motorů se zaměřovala též berlínská skupina závodů BMW s továrnami v Basdorfu, Spandau a Zühlsdorfu. Zbrojní výroba patřila k prioritám nacistického vedení, které pro své plány potřebovalo válečná letadla. Od roku 1939 byla BMW zásobena zahraničními pracovními silami. Navíc se vedení závodu v Allachu od roku 1942 snažilo získat také vězně z nedalekého koncentračního tábora v Dachau. Mezi lety 1939 a 1944 stoupl počet zaměstnanců firmy BMW v Allachu z 1 000 na 1 700, přičemž skoro 90 % z nich tvořili zahraniční civilní dělníci, váleční zajatci a vězni koncentračních táborů. Zahraniční pracovníci byli nuceni vyrábět zbraně do války proti svým krajanům.

ODKUD FOTOGRAFIE POCHÁZÍ? Mezi lety 1942 a 1945 byla v závodě BMW v Mnichově-Allachu pořízena série fotografií nuceně nasazených zaměstnanců. Vedle vězňů koncentračních táborů zachycuje sovětské válečné zajatce a, jako např. zde, francouzské, belgické a také české civilní dělníky. Fotografie měly dokládat vzornou organizaci nucené práce u firmy BMW. Nic na nich nenasvědčuje fyzicky náročné práci, hladu a špatným podmínkám ubytování. Dnes jsou fotografie uloženy v archivu BMW v Mnichově.

Marie Jeníková se narodila v roce 1924 v Hrochově Týnci ve východních Čechách. Začátkem roku 1944 byla v rámci Sauckelova programu – nuceného nasazení celých ročníků z protektorátu Čechy a Morava – deportována do Basdorfu, aby tu vykonávala nucenou práci u firmy Brandenburgische Motorenwerke GmbH, patřící ke koncernu BMW. Dne 8. prosince 1944 se spolu s dalšími nuceně nasazenými dělnicemi – díky pomoci jednoho německého inženýra – vrátila zpět do Hrochova Týnce. V roce 2005 vzpomínala: „Já sama jsem se tam naučila na třiadvaceti obráběčkách, což Němci nevěděli, a pěkně jsme se naučili kazit všech..., všechno to, jsme dělali, šikovně […]. Měli jsme šupleru a s tou šuplerou jsme si to jako měřili, takže prostě jsem měla udělaný, já jsem dělala do těch hlavic těch motorů takový kroužky, například. No a tak jsem si to vyměřila přesně, tak jak to, jak to má bejt, no když jsem, tak jsem si je dala, pár jsem si jich udělala stranou, no a když jsem viděla, že jde mistr na kontrolu, tak jsem pěkně tamty přikryla, dala jsem je navrch a dělala jsem […]. Jen odešel, tak jsem je zase vytá…, a už jsem je krájela, a tím pádem, když přišroubovali potom ty hadice, no tak se to muselo, pak to muselo prasknout. […] No samozřejmě, že jsem nikam nešla, vrátila jsem se do tý kanceláře a začala jsem nadávat česky na Němce. No prostě jsem řádila, že to bylo hrozný. Já se pamatuju, že ta, že ta Frau Lutz, že držela, tak vám byly takový jako ještě kalamáře, tam byl inkoust a ten inkoust vyskakoval z toho, jak já jsem bouchala do stolu, no prostě jsem řádila tam, to bylo hrozný. No a teď oni se mnou nevěděli, co je, tak volali toho hlavního inženýra. […] A ten inženýr mně řekl, abych byla v klidu, že on teď hned pojede do Berlína na pracovní úřad a že mně zaručuje, že prostě pojedeme domů. A já jsem se vám k němu, proti němu postavila, takovej hubenej střízlík vyzáblej, a já jsem mu do očí řekla, že mu nevěřím. No ten účinek, ten byl hroznej, já myslela, že mě zfackuje. On zrudnul, ostal úplně stát a řekl, že uvidíme. Budete se divit, ten Němec ještě ten den přinesl povolení a my jsme druhej den odjížděli domů.“ Rozhovor s Marií Jeníkovou, listopad 2005. Digitales Archiv „Zwangsarbeit 1939–1945“


9




1|1

1|2

1|3

1|4

1|5

1|6

1|7

1|8

1|9

1|10

1|11

1|12

1|13

1|14

1|15

1|16

2|1|1

2|1|2

2|1|3

2|1|4

2|1|5

2|1|6

2|2|1

2|2|2

2|2|3

2|2|4

2|2|5

2|2|6

2|3|1

2|3|2

2|3|3

2|3|4

2|3|5

2|3|6

3|1|1

3|1|2

3|1|3

3|1|4

3|1|5

3|2|1

3|2|3

3|2|5

3|4|1

3|4|2

3|4|3

3|4|3

3|4|4

3|5|2

3|5|3

3|5|4

3|6|1

3|6|2

3|6|3

3|7|1

3|7|2

3|7|3

3|7|5

3|7|6

3|7|7

3|8|1

4|4|1

4|4|2

4|4|3

4|4|4

4|6|1

4|6|2

4|6|3

4|6|4

4|6|5

4|6|6

4|6|7

4|6|8

4|6|9

Radikalizace Scény

Masový jev Scény


4|1|1

4|2|1

KŘÍŽOVÉ ODKAZY

V úseku 5 (interview s pamětníky ve foyer výstavy) najdete více informací o Marii Jeníkové. Scéna 2|1|3 ukazuje, že mnohé německé firmy zřizovaly pobočky v obsazených oblastech a místní obyvatele zde nasazovaly na nucené práce. Ve scéně 3|1|2 najdete předpisy o zacházení s různými skupinami zahraničních pracovníků, které se lišily podle národnosti. V úseku 3|4 jsou zobrazeny pracovní a životní podmínky zahraničních dělníků nasazených ve zbrojní výrobě. Ve scéně 3|4|1 naleznete další fotografie nuceně nasazených, kteří pracovali u firmy BMW v Mnichově. Ve scéně 3|6|2 najdete informace k sabotážním akcím v závodech. Ve scéně 3|7|3 najdete údaje o pracovních podmínkách vězňů koncentračních táborů ve zbrojních závodech. INICIATIVY K ZOSTŘENÍ TRESTŮ Aby získali více potravin na černém trhu, zhotovili sovětští váleční zajatci u BMW z odpadu prsteny, které chtěli vyměnit za jídlo. Když se o tom dověděl obranný pověřenec závodu BMW v Allachu, zodpovědný za potírání špionáže a sabotáží, kvalifikoval tyto pokusy o získání potravin jako sabotáž a požadoval „udělení trestu smrti […]. Jsme toho názoru, že zastřelení několika sabotérů před shromážděným osazenstvem tábora by tyto sabotážní akce rázně ukončilo.“ Constanze Werner, Kriegswirtschaft und Zwangsarbeit bei BMW, Mnichov 2006, s. 225n.


Marie Jeníková vypráví v rozhovoru z roku 2005 o životních podmínkách v táboře v Basdorfu, o práci v továrních halách,

o sabotážích a o poměru k německým představeným a k nuceně nasazeným z jiných zemí. V úseku 3|4 se informujte o ubytování zahraničních dělníků ve zbrojařství. Mnozí vzpomínají na nedostatečnou stravu. Jaké možnosti nuceně nasazení měli, pokud se chtěli dostat k dalším potravinám? Informujte se ve scéně 3|4|3. Mnohé německé zbrojní závody byly bombardovány Spojenci. V úseku 3|4 zjistěte, jaké důsledky mělo bombardování pro zahraniční pracovníky. Okolnosti předčasného návratu paní Jeníkové jsou velmi neobvyklé. Přemýšlejte, co mohlo přispět k tomu, že za svůj protest nebyla potrestána a její skupina se směla vrátit domů.


Dělníci nuceně nasazení ve zbrojním průmyslu museli svou prací přispívat k pokračování války proti vlastním krajanům. To zcela odporovalo jejich přáním a nadějím; na druhou stranu dobrá práce byla zřejmě jediným způsobem, jak si zajistit vlastní přežití. Jak byste se v takové situaci zachovali vy? Obranný pověřenec BMW považuje další využití odpadu z výroby za sabotáž a požaduje za ni trest smrti. Pokuste se popsat důvody, které ho mohly vést k takovému postoji. Ve scéně 3|4|2 se nachází protestní dopis českých nuceně nasazených, adresovaný vedení závodu. Jak myslíte, že mohla vypadat jeho reakce? Jakému nebezpečí se čeští dělníci svým protestem vystavili? Zohledněte přitom informace o zacházení s nuceně nasazenými ve scéně 3|1|2. Východoevropští pracovníci byli povinni nosit na oblečení zvláštní označení. Podnikové vedení BMW nechalo označit i pracovní oděvy západoevropských a českých dělníků. Zamyslete se nad tím, jaké důvody mělo nacistické vedení, resp. vedení firmy, pro tato nařízení.


10



GABRIELA A JOLANTA KNAPSKÉ – KAM JÍT PO OSVOBOZENÍ?

ODKUD FOTOGRAFIE POCHÁZÍ? Fotografii si sestry pořídily 15. září 1944 u jednoho fotografa v Berlíně. Na zadní stranu poznamenaly: „Pro nejmilejší maminku v upomínku na ‚dvě kočky z pralesa‘“. Poslaly ji své matce, která si ji uschovala. V 90. letech 20. století předala Gabriela Knapska, provdaná Turantová, fotografii Dokumentačnímu centru Oberer Kuhberg, kde se nachází dodnes.

JAKÉ PŘÍBĚHY JSOU S FOTOGRAFIÍ SPOJENY? Touto fotografií, dopisy a pohlednicemi se Gabriela a Jolanta Knapské snažily uklidnit své rodiče. Neměli si dělat starosti o osud svých dcer, zavlečených na nucené práce. Pokud to bylo možné, líčily jim dcery svůj každodenní život. Pošta nuceně nasazených byla cenzurována, informace o skutečných poměrech by nebyly schváleny. Osud rodinných příslušníků zůstával nuceně nasazeným skryt. Často obdrželi zprávy z vlasti až po osvobození. Rovněž sestry Knapské se teprve po svém návratu domů v listopadu 1945 dověděly, jak se vedlo jejich rodičům. Dva týdny před osvobozením Ulmu si Gabriela Knapska začala vést deník, neboť „teď každý den přináší něco nového.“ Chtěla dokumentovat dění, ale zároveň pro ni bylo psaní prostředkem, jak se vyrovnat s překotným vývojem událostí. Gabriela Knapska (vlevo) se svojí sestrou Jolantou, září 1944. Dokumentationszentrum Oberer Kuhberg e.V.

Životopis Sestry-dvojčata Gabriela a Jolanta Knapské se narodily 31. května 1927 v obci Łagiewniki. Po vypuknutí války musely ve 12 letech opustit školu. Od roku 1941 byly nuceny pracovat u firmy Telefunken v Lodži. V srpnu 1944, když se začala blížit východní fronta, byly sestry zavlečeny nejprve do Berlína a ke konci roku 1944 do Ulmu, kam se mezitím přestěhovala celá továrna na elektronky. Zde si Gabriela Knapska psala deník zachycující poslední dny války. Po svém osvobození 24. dubna byly sestry nejprve ubytovány v Ludwigsburgu v táboře pro „displaced persons“. V listopadu 1945 se vrátily do Polska. Obě si zde doplnily maturitu, dále však studovat nemohly, protože nepocházely z dělnické rodiny. Gabriela Knapska se stala zdravotní sestrou, Jolanta Knapska pracovala až do důchodu v jednom závodě.

JINÁ PERSPEKTIVA Ukrajinka Marta Didoková, která od roku 1942 vykonávala nucené práce ve zbrojních závodech v Durynsku, byla osvobozena v dubnu 1945. Nemohla se však vrátit rovnou domů. Nejprve byla umístěna do „tábora pro repatrianty“ ve Zhořelci, kde ji vyslýchala sovětská tajná služba. Ta chtěla zjistit, zda náhodou nekolaborovala s Němci. Po svém návratu do vlasti byla během prvního roku ještě několikrát vyslýchána tajnou službou a sledována, zda se u ní neprojevuje „závadné chování“. Stejně jako Martě Didokové se vedlo většině nuceně nasazených ze Sovětského svazu, kteří byli během války zavlečeni na nucené práce do Německé říše. Jejich stát jim nedůvěřoval. Mnoho bývalých nuceně nasazených bylo dokonce opět zatčeno a uvězněno v tzv. pracovních táborech.


10




1|1

1|2

1|3

1|4

1|5

1|6

1|7

1|8

1|9

1|10

1|11

1|12

1|13

1|14

1|15

1|16

2|1|1

2|1|2

2|1|3

2|1|4

2|1|5

2|1|6

2|2|1

2|2|2

2|2|3

2|2|4

2|2|5

2|2|6

2|3|1

2|3|2

2|3|3

2|3|4

2|3|5

2|3|6

3|1|1

3|1|2

3|1|3

3|1|4

3|1|5

3|2|1

3|2|3

3|2|5

3|4|1

3|4|2

3|4|3

3|4|3

3|4|4

3|5|2

3|5|3

3|5|4

3|6|1

3|6|2

3|6|3

3|7|1

3|7|2

3|7|3

3|7|5

3|7|6

3|7|7

3|8|1

4|4|1

4|4|2

4|4|3

4|4|4

4|6|1

4|6|2

4|6|3

4|6|4

4|6|5

4|6|6

4|6|7

4|6|8

4|6|9

Radikalizace Scény

Masový jev Scény


4|1|1

4|2|1

KŘÍŽOVÉ ODKAZY


Ve scéně 3|5|2 je představena cenzura dopisů zahraničních pracovních sil. Více než jedenáct milionů nuceně nasazených, kteří byli na Východě i na Západě osvobozeni Spojenci, prožilo okamžiky svého osvobození mnoha různými způsoby. Odlišně vypadal též jejich návrat domů nebo naopak trvalé vystěhování. Mnozí museli zůstat v Německu ještě dlouhou dobu, neboť se nemohli nebo nechtěli vrátit do vlasti. Příklady najdete ve scénách 4|1|1 (na obrazovce) a 4|2|1.

Jolanta a Gabriela Knapské zůstaly po svém osvobození ještě několik měsíců v táboře pro „displaced persons“ (DP), tedy pro lidi, kteří byli během války nacisty deportováni ze své vlasti. V těchto táborech pro DP zůstali někteří ještě mnohem déle. Popište s pomocí životopisů ve scéně 4|2|1 osudy jiných bývalých nuceně nasazených dělníků po osvobození.

Z DENÍKU GABRIELY KNAPSKÉ

Po pobytu v táborech pro DP stáli mnozí před otázkou, jak zorganizují svůj další život. Jaké důvody mohly hovořit pro návrat do vlasti, a jaké naopak proti němu? Proč mnozí emigrovali do jiné země nebo zůstali v Německu?

Nuceně nasazení prožili a vnímali své osvobození velmi různě. Gabriela Knapska zachytila svou radost v deníku: „Ráno v 6 hodin jsme se vzbudily s bolavými kostmi. Náhle vrazila do místnosti jedna z dívek se zprávou, že na přední straně hlavní bašty [zde se nacházel tábor pro nuceně nasazené, v němž byly Gabriela a Jolanta Knapské spolu s dalšími 1 800 nuceně nasazenými internovány] jsou vyvěšeny dvě polské a čtyři bílé vlajky. Připadalo nám to jako sen. Všichni němečtí vojáci se na nádvoří vzdali Američanům. […] Konečně, konečně je to tady. Jsme volní!“ Deník Gabriely Turantové, roz. Knapské, duben 1945. Dokumentationszentrum Oberer Kuhberg Ulm e.V.



11



„FLICK NENÍ VZOR“ –

PROČ A JAK SI DNES TOTO TÉMA PŘIPOMÍNAT?

ODKUD SNÍMEK POCHÁZÍ? Prostřednictvím internetové stránky „www.flick-ist-keinvorbild.de“ informovala stejnojmenná iniciativa o Friedrichu Flickovi a o jeho roli v období nacismu. V její návštěvní knize se vedla intenzivní debata o pojmenování gymnázia, sešlo se tu přes 1 400 příspěvků. Internetová stránka byla zachována i po přejmenování školy. Diskutuje se na ní dále, např. v létě 2010 se debatovalo o ulicích Friedricha Flicka v různých obcích Horní Falce (v Bavorsku).

JAKÉ PŘÍBĚHY JSOU SE SNÍMKEM SPOJENY?

Snímek internetové stránky „Flick ist kein Vorbild“ („Flick není vzor“). www.flick-ist-kein-vorbild.de

Iniciativa „Flick není vzor“ V roce 1968 věnoval průmyslník Friedrich Flick tři miliony marek na novostavbu gymnázia ve svém domovském městě Kreuztalu; škola později obdržela jeho jméno. Flick byl jedním z nejvýznamnějších německých podnikatelů. V období nacismu profitoval především ze zbrojní výroby a z masivního využívání nucené práce. Když na počátku 80. let 20. století vyšlo najevo, že Flick tajně uplácel politiky spolkové republiky, chtěli kreuztalští studenti zjistit více o člověku, jehož jméno jejich škola nese, a o jeho roli v období vlády nacistů. Díky

Friedrich Flick byl po roce 1945 kvůli zaměstnávání nuceně nasazených ve svých závodech a účasti na vyvlastňování židovských podnikatelů postaven před soud a odsouzen k několikaletému trestu odnětí svobody. Již po dvou letech byl předčasně propuštěn. Podařilo se mu ve velké míře zachránit své podnikatelské impérium a výrazně ovlivnit výstavbu západoněmecké ekonomiky. Jeho úloha ve „Třetí říši“ postupně upadala v zapomnění. V roce 1963 obdržel „Spolkový kříž za zásluhy s hvězdou a stuhou“. Všeobecně nekritický přístup k německé minulosti vyvolal v 60. a 70. letech 20. století protesty. Studenti a žáci se obraceli na své rodiče a vyučující a očekávali od nich, že zaujmou stanovisko ke své osobní odpovědnosti ve vztahu k době nacismu a ke zločinům, které byly mezi lety 1933 a 1945 spáchány. Diskutující nebyli rozděleni jen generační hranicí. Tak např. v Kreuztalu se zastánci i odpůrci přejmenování gymnázia nacházeli mezi mladými i starými, jak ukazují zápisy v internetové návštěvní knize.

studentské iniciativě „Flick není vzor“ se spor o jméno školy dostal do povědomí veřejnosti a vzbudil i mezinárodní ohlas.

JINÉ PERSPEKTIVY

Tím se dostávalo do středu pozornosti i to, jak se německá společnost obecně vypořádává s nacistickou minulostí. V listopadu 2008 bylo dosavadní „Gymnázium Friedricha Flicka“ přejmenováno na „Městské gymnázium Kreuztal“.

Když v roce 1980 nadace Körber-Stiftung vypsala studentskou dějepisnou soutěž na téma „Neuzavřená minulost“, zúčastnilo se jí téměř 13 000 studentů s více než 2 100 pracemi. V druhém kole soutěže („Válečná léta“) se každá druhá skupina zabývala dosud víceméně ignorovaným tématem nucené práce. Pro studenty byla podnětem k účasti většinou vytěsněná lokální historie. Např. studenti 10. třídy z Löningenu (Dolní Sasko) vysvětlovali svoji účast takto: „Téměř všechny učebnice o tomto tématu mlčí, ačkoliv bylo v Německu asi 11 milionů nuceně nasazených.“ Sammlung der Körber-Stiftung Hamburg


11




1|1

1|2

1|3

1|4

1|5

1|6

1|7

1|8

1|9

1|10

1|11

1|12

1|13

1|14

1|15

1|16

2|1|1

2|1|2

2|1|3

2|1|4

2|1|5

2|1|6

2|2|1

2|2|2

2|2|3

2|2|4

2|2|5

2|2|6

2|3|1

2|3|2

2|3|3

2|3|4

2|3|5

2|3|6

3|1|1

3|1|2

3|1|3

3|1|4

3|1|5

3|2|1

3|2|3

3|2|5

3|4|1

3|4|2

3|4|3

3|4|3

3|4|4

3|5|2

3|5|3

3|5|4

3|6|1

3|6|2

3|6|3

3|7|1

3|7|2

3|7|3

3|7|5

3|7|6

3|7|7

3|8|1

4|4|1

4|4|2

4|4|3

4|4|4

4|6|1

4|6|2

4|6|3

4|6|4

4|6|5

4|6|6

4|6|7

4|6|8

4|6|9

Radikalizace Scény

Masový jev Scény


4|1|1

4|2|1

KŘÍŽOVÉ ODKAZY


Ve scéně 4|4|2 najdete fotografie z procesu proti Friedrichu Flickovi z roku 1947. Ve scéně 4|6 jsou představeny četné příklady zamlčování, ale také pokusy o veřejnou diskusi na téma nucená práce.

Přemýšlejte, kdo z lidí, kteří vám byli na této výstavě představeni, jednal pro vás příkladným způsobem. Jaký by mělo smysl pojmenovat po něm školu? Jak se jmenuje vaše škola? Jaká jména nesou ulice ve vaší čtvrti? Znáte historii spojenou s těmito jmény?


O vztahu ke vzpomínkám na nucenou práci se vedlo a stále vede mnoho diskusí jak v Německu, tak i v dalších státech. Na výstavě najdete několik konkrétních příkladů. Ty ukazují, jak rozdílně mohly takové diskuse probíhat a jak odlišné mohly být zájmy zúčastněných osob. Najděte tyto příklady. Kdo se diskusí účastnil a co můžete zjistit o motivech jejich účastníků? Ve vitríně 4|6|8 se můžete informovat o pozadí diskuse o jménu gymnázia v Kreuztalu. Shromážděte argumenty zastánců a odpůrců přejmenování. Které argumenty jsou podle vás přesvědčivé a které nikoliv?


12



OTROCI 20. STOLETÍ –

NUCENÁ PRÁCE ČESKÉHO OBYVATELSTVA

ODKUD FOTOGRAFIE POCHÁZÍ? Nuceně nasazení zpravidla nesměli fotografovat, dělníkům ze západní Evropy a z protektorátu Čechy a Morava však bylo vlastnictví fotoaparátu dovoleno. Proto se dochovala celá řada skupinových i individuálních fotografií, zčásti odeslaných příbuzným domů. Češi zaměstnaní u firmy Ambi Budd v Berlíně a ubytovaní v táboře Johannisthal chtěli ukázat, že snímek nevznikl na běžné oslavě. Na tašku si napsali: „Otroci XX. století“. Jména zobrazených osob ani fotografa nejsou známa.


Lexikon

Životní podmínky v táborech a přikázané práce se velmi lišily, obdobně různé byly možnosti přežití. Avšak všichni dotčení byli stejnou měrou nuceni k práci a byli odvezeni ze svých domovů; museli nedobrovolně pracovat pro své podmanitele a nepřátele. Rozpor mezi zdánlivě normálním životem na fotografii a skutečnou situací nuceně nasazených je naznačen sebeoznačením „otroci 20. století“.

Pro své válečné přípravy potřebovali nacisté stále více

BEDŘICH BLASKO VYPRÁVÍ

„Otroci XX. století. Berlín ’43“. Čeští nuceně nasazení v Berlíně-Johannisthalu, 1943. Berliner Geschichtswerkstatt e.V.

pracovních sil, a proto již před válkou verbovali mj. též v tehdejším Československu dobrovolníky na práci; až do léta 1939 takto přišlo do Německé říše asi 50 000 lidí. Informace navrátilců o špatných pracovních podmínkách a nízkých mzdách, jakož i výzvy k bojkotu po německé okupaci českých zemí v březnu 1939 vedly k prudkému úbytku dobrovolníků. Nacistická vláda proto stále častěji sahala k nátlakovým prostředkům: Od srpna 1939 platila všeobecná pracovní povinnost. V lednu 1942 pracovalo na území Říše 140 000 Čechů. V tomto roce začaly být v rámci tzv. totálního nasazení na nucené práce povolávány celé ročníky. Při odmítnutí hrozily peněžní tresty a vězení. Další skupiny českých nuceně nasazených tvořili obyvatelé pracovně-výchovných a koncentračních táborů. Do koncentračních táborů zavlekly německé úřady několik desítek tisíc Čechů, kteří se účastnili protinacistického odboje. Také Židé a Romové z protektorátu byli nacisty nasazeni na nucené práce. V ghettech (mj. v Terezíně) a koncentračních táborech byli nuceni k práci ve zbrojní výrobě a ve stavebnictví. Mnozí tam na následky tvrdých pracovních podmínek zemřeli nebo byli později deportováni do vyhlazovacích táborů a tam zavražděni.

„Ten Frýdlant byl z poloviny obsazenej tedy naší skupinou, asi tři sta vězňů, z toho, z Osvětimi a zhruba asi stejnej počet tam byl Židů, který byli sem zahnaný z Polska. Práci jsme dostali v nedalekým lese, pahorku, kde jsme jeli […] budovat podzemní továrnu. Upozorňuju, že se jednalo o rok 1944, listopad, prosinec, kdy […] porážka Německa byla prakticky nevyhnutelná. Nicméně […] tam Němci vybudovali takovou malou polní dráhu, asi pět set metrů, […] s důkladností sobě vlastní Němci ten travnatej povrch před tím vstupem do lesa rozřezali […] na čtverce a my jsme pečlivě ty čtverce odváželi na to náraziště na konci tý dráhy […]. Zhruba v lednu [1945 …] skončila naše práce v tom lomu nebo na tý podzemní továrně. A celej ten proces, jako kdyby se točil film pozpátku, se obrátil zase s německou důkladností, jsme ty drny nakládali do těch vozíků a vyvezli jsme je nahoru a nakladli jsme je na tu louku. […] A my jsme byli odvelený na práci do továrny na vrtule. […] Na frézách, z nichž jednu jsem obsluhoval já, se tomu listu dal konečnej tvar. A tak se měly zřejmě ty vrtule zašroubovat do tý náby. My jsme v duchu litovali těch letců, který s těmi, i když to byli teda nacistický letci, který měli s těmi letadly, kde byly použitý tyhle vrtule, lítat […]. Na jaře [1945] k nám najednou přišlo z takzvanýho pochodu smrti, […] kterýma evakuovali Němci likvidovaný koncentrační tábory, […] k nám přišlo asi 200 nebo 300 nepředstavitelně zuboženejch Židů, […] který ten velitel umístil do nějakýho volnýho baráku. Ty lidi, to byly trosky teda. Houfně umírali. Takže velitel, ten esesáckej velitel, zřídil specielní komando, který se tuším asi po týdnu střídalo, nevím přesně, asi sedmi lidí, který nic jinýho nedělalo, než pohřbívalo. […] A skutečně teda do likvidace tábora všicky ty lidi zemřeli.“ Rozhovor s Bedřichem Blaskem, 2005. Digitales Archiv „Zwangsarbeit 1939–1945“


12




1|1

1|2

1|3

1|4

1|5

1|6

1|7

1|8

1|9

1|10

1|11

1|12

1|13

1|14

1|15

1|16

2|1|1

2|1|2

2|1|3

2|1|4

2|1|5

2|1|6

2|2|1

2|2|2

2|2|3

2|2|4

2|2|5

2|2|6

2|3|1

2|3|2

2|3|3

2|3|4

2|3|5

2|3|6

3|1|1

3|1|2

3|1|3

3|1|4

3|1|5

3|2|1

3|2|3

3|2|5

3|4|1

3|4|2

3|4|3

3|4|3

3|4|4

3|5|2

3|5|3

3|5|4

3|6|1

3|6|2

3|6|3

3|7|1

3|7|2

3|7|3

3|7|5

3|7|6

3|7|7

3|8|1

4|4|1

4|4|2

4|4|3

4|4|4

4|6|1

4|6|2

4|6|3

4|6|4

4|6|5

4|6|6

4|6|7

4|6|8

4|6|9

Radikalizace Scény

Masový jev Scény


4|1|1

4|2|1

Životopis Bedřich Blasko se narodil v roce 1918 v Praze židovským rodičům, jeho otec pracoval jako obchodní zástupce. V roce 1935 zemřela Bedřichu Blaskovi matka. Až do uzavření jeho univerzity po německé anexi českých zemí studoval Blasko chemii. Později se nechal najmout jako pomocný dělník na jedné pražské stavbě. Od podzimu 1940 do července 1941 byl internován v pracovním táboře Lípa u Havlíčkova Brodu, od listopadu 1941 v ghettu v Terezíně. Odtud byl na podzim 1943

Ve scéně 3|4|2 najdete fotografie Zdeňka Tmeje, které zachycují české nuceně nasazené na jejich ubytovnách. Ve scéně 3|5|3 naleznete informace o pracovně-výchovném táboře v Plané nad Lužnicí. Velkou část internovaných tu tvořili Češi. Bedřich Blasko poskytl dlouhý rozhovor, z něhož jste mohli na přední straně číst několik úryvků. V úseku 5 se můžete podívat také na tu část rozhovoru, kde vzpomíná na svůj život po roce 1945. V úseku 5 si můžete poslechnout i úryvek z rozhovoru s Marií Jeníkovou. Tato Češka byla také nasazena na nucenou práci v Německu.

spolu se svým otcem, který byl do Terezína umístěn v roce 1942, deportován do Osvětimi. Otec tam byl bezprostředně po příjezdu zavražděn. Bedřich Blasko byl přeložen do pobočného tábora Friedland (dnes Mieroszów), spadajícího pod koncentrační tábor Groß-Rosen, a musel tam vykonávat nucené práce na stavbě podzemní továrny na výrobu letadel a v závodě na výrobu leteckých motorů. Po svém osvobození se Bedřich Blasko vrátil do Prahy a potkal tam svoji pozdější manželku Evu Aschermannovou, kterou poznal již v Terezíně. Ještě v roce 1945 dokončil studium chemie a následně pracoval jako chemik. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl pan Blasko propuštěn a směl nadále vykonávat jen nekvalifikované práce. V roce 1976 odešel do důchodu; po roce 1989 pracoval pro rozhlas a publikoval články mj. o česko-německé spolupráci. Teprve v roce 1999 se stáhl z pracovního života.


Kvůli své válce nutili nacisté k práci lidi ze všech okupovaných zemí i z Německé říše. Při tom s nimi jednali velmi rozdílně. Jak si tyto rozdíly vysvětlujete? Co asi nuceně nasazení na fotografii mysleli slovy „otroci 20. století“? Co vás k tomu napadá? Existují také „otroci 21. století“? Bedřich Blasko pochází z Prahy, on a jeho blízcí byli nacisty označeni jako „Židé“ a podle toho se s nimi zacházelo. Jaké to mělo důsledky? Poslechněte si jeho vzpomínání: Co je pro něho v životě důležité? V úseku 5 si poslechněte rozhovor s českou nuceně nasazenou Marií Jeníkovou. Na rozdíl od Bedřicha Blaska se mohla po jednom roce vrátit domů. Jaký pro to mohl být důvod? OTÁZKY K MOŽNOSTEM AKTIVNÍHO JEDNÁNÍ

KŘÍŽOVÉ ODKAZY

S nuceně nasazenými se v Německé říši zacházelo velmi rozdílně. Ve scéně 3|1|2 porovnejte přístup k Čechům a k nasazeným dělníkům z jiných zemí.

Zástupci německé vlády a úřadů požadovali od všech lidí v anektovaných nebo obsazených zemích podporu a poslušnost. Zjistěte v uvedených scénách a rozhovorech, jak se chovali konkrétní lidé. Na čem jejich chování záviselo?

NUCENÁ PRÁCE. ODKUD FOTOGRAFIE POCHÁZEJÍ? JAKÝ PŘÍBĚH JE S FOTOGRAFIEMI SPOJEN? DALŠÍ PŘÍBĚH

Recommend Documents