Dluhy, nebo práce?

Informační bulletin Občanské demokratické strany

Dluhy, nebo práce?

4 / 2012

EDITORIAL

Z obsahu

Vážení čtenáři,

Změna koalice neznamená změnu vládní politiky Petr Nečas I po překonání krizových situací ve vládě nadále platí pro ODS původní priority: reforma veřejných financí, snižování veřejného dluhu, zavedení důstojného a efektivního důchodového a zdravotnického systému, ... strana 5

Ideová konference: Růst a pracovní místa Díky úsporným opatřením, která prosazovala ODS, patří Česká republika k zemím, jež jsou ekonomickou krizí postiženy relativně málo. Občanští demokraté mají připraveny další postupy, jak v tomto trendu pokračovat. strana 6–7

Zvolte kandidáta ODS do přímé volby prezidenta! ODS již zahájila v České republice historicky první takzvané primární volby kandidáta na prezidentskou funkci. V jednotlivých regionech se začínají odehrávat veřejné prezentace nominovaných osobností. strana 11

J. Zeman: Starosta a úspěšný podnikatel Dlouholetý člen ODS a starosta jizerské obce Albrechtice je zároveň znalcem historie a tradic Jizerských hor. Mimo jiné tu hodlá vybudovat velkolepé propojení lyžařských středisek. Přitom je majitelem nejstarší továrny na výrobu dřevěných hraček v Čechách. strana 12–14

Český obranný průmysl v Asii Alexandr Vondra Spolupráce s Vietnamem v oblasti obranné techniky přináší do budoucna řadu výhodných obchodních šancí. Jak známo, tento „byznys“ vyžaduje patřičnou technickou dokonalost, kterou české firmy mohou poskytnout. strana 19

J. Wenigerová: Pevné rodinné zázemí je dobrý základ do života O svých nelehkých osudech vypráví poslankyně, která se celoživotně věnuje péči o děti a handicapované, v rubrice Naši politici v civilu. strana 22–23

Vzestup a pád generála Klecandy Jindřich Marek Pro laiky je toto jméno vesměs málo známé, což nic nemění na tom, že to byl velký český hrdina: Byl kapitánem československých legií, stál u zrodu československé rozvědky, překonával složité politické poměry a nabídky. strana 24–26 4/2012 informační bulletin Občanské demokratické strany Vydává ODS Publishing, s.r.o. Adresa vydavatelství a redakce: Jánský vršek 13, 118 00 Praha 1 Tel.: 234 707 160, 161, 164 E-mail: [email protected], http: www.ods.cz Hlavní editorka: Vlasta Lajčaková Redaktorka: Ivana Vajnerová Grafika a foto: Ingrid Valentinová, Luděk Krušinský Foto v čísle: Luděk Krušinský, archiv ODS a archivy autorů Registrace u MK ČR E 12908 Redakční uzávěrka: 4. 5. 2012 Inzerci přijímá: [email protected]

uplynulé období nebylo snadné a ODS byla opět hlavním „hráčem“, který musel vyhroceným problémům čelit. Jistě nebylo snadné vypjatou situaci řešit konstruktivně, zachovat akceschopnou vládu, pokračovat v reformách, dál „pilovat“ konkrétní opatření k zachování důstojného života občanů i v nelehké situaci ekonomické recese. Každopádně se podařilo zažehnat potřebu předčasných voleb, udržet parlamentní většinu k prosazování nutných reforem. Nastolená cesta k ekonomické prosperitě i spravedlivým sociálním podmínkám zůstává otevřena, což samozřejmě znamená i výzvu k další práci. Tu občanští demokraté odvádějí na vládní i parlamentní půdě, neopomíjí ani širší vnitrostranickou diskusi, o čemž mimo jiné svědčí poslední ze série ideových konferencí, která se konala v Českých Budějovicích na téma Růst a pracovní místa. Jak zmínili například předseda Petr Nečas nebo ministr Martin Kuba, úsporná opatření zůstávají jedním z hlavních principů ODS, která ale zároveň má připravené postupy jak ekonomiku oživit, jak podpořit podnikatele, export, … V této souvislosti je třeba mimo jiné mít na paměti, že se hlavně díky již provedeným a pokračujícím úsporným opatřením daří udržovat relativně vysokou životní úroveň, nízkou nezaměstnanost a nepříliš alarmující zadluženost státu. Konkrétněji například: Veřejný dluh Evropské unie činí 250 bilionů korun. Česká republika naštěstí nepatří k těm nejhorším dlužníkům. Každý český občan dluží „pouhých“ 150 tisíc korun. Možná to nezní povzbudivě, ale jak jsme zmínili, ODS má důvěryhodný recept, jak situaci dál zlepšovat. Je to recept ve znamení úspor, reforem a podpory hospodářského růstu. Podrobnější informace se dočtete hned na několika místech – za prioritu to označuje ve svém textu premiér Petr Nečas, tematicky navazuje článek s názvem Úspory, reformy a růst. Ale pokud na vás témata ekonomických a politických problémů působí příliš tíživě, tak vězte, že čtení Listů nabízí i povzbudivé náměty. Například obvyklá návštěva u starosty za ODS nebo rozhovor s poslankyní Wenigerovou opět potvrdily, že mezi námi jsou lidé, kteří více než na mediální prezentaci hledí na odvádění poctivé práce a udržování pravicových idejí, s nimiž se leckdy složitě protloukali i v nepříznivých dobách. Ani nynější doba není příliš příznivá, takže je třeba o to více ocenit, že ji pomáhají překonat ti, kteří jsou zvyklí se postavit překážkám a neprchají před složitými situacemi. Vaše redakce

3

DOKUMENT

H ospodaření ODS vloni skončilo v černých číslech Hospodaření občanských demokratů v loňském roce skončilo v černých číslech. Vyplývá to z finanční zprávy za rok 2011, kterou Občanská demokratická strana předložila v souladu se zákonem o politických stranách a hnutích do Poslanecké sněmovny. Za loňský rok činí hospodářský zisk ODS po zdanění 140.426 tis. Kč.

V roce 2011 dosáhly výnosy ODS 392.977 tis. Kč, z toho státní příspěvek na činnost byl 124.190 tis. Kč, tržby z prodeje majetku 139.348 tis. Kč, členské příspěvky 14.575 tis. Kč. Na darech ODS získala celkem 93.387 tis. Kč, z toho 93.214 tis. byly dary peněžní a 173 tis. dary nepeněžní. Do hospodářského výsledku ODS byl rovněž započten zisk z prodeje bývalého stranického sídla na Praze 1, který po odečtení zůstatkové ceny předmětného majetku činil 40.336 tis. Kč. Náklady ODS byly 241.121. tis. Kč. Nejvýznamnější nákladové položky byly provozní náklady ve výši 50.415 tis. Kč a mzdové náklady ve výši 61.036 tis. Kč. Půjčky a úvěry evidované ke konci roku 2011 klesly na 67.558 tis. Kč. Výroční finanční zpráva obsahuje kopie 244 smluv od dárců, kteří ODS věnovali souhrnně v rámci daného období více než 50 tis. Kč. Tyto dary byly doloženy úředně ověřenými kopiemi darovacích smluv. V souladu se zákonem o sdružování v politických stranách a v politických hnutích obsahuje Výroční finanční zpráva ODS za rok 2011 pouze ty osobní údaje o dárcích z řad fyzických osob, které tento zákon výslovně stanoví. „V loňském roce se podařilo dostat naše hospodaření do černých čísel a také vyrovnat závazky vůči dodavatelům. Kromě příjmu ze státního příspěvku, darů a členských příspěvků výnosy pozitivně ovlivnil prodej našeho bývalého stranického sídla na Malé Straně,“ komentuje výsledky hospodaření ODS hlavní manažer Jan Kočí. „Výrazně jsme oproti roku 2010 také snížili provozní výdaje.“ Za důležité považuje i to, že ODS ve svém účetnictví oddělila provozní a volební finance a vytvořila zvláštní volební fond, na který ukládá získané finanční dary. Součástí výroční finanční zprávy pro Poslaneckou sněmovnu je Zpráva nezávislého auditora o ověření účetní závěrky provedeném firmou HZConsult s. r. o. Podle výroku auditora účetní závěrka podává věrný a poctivý obraz aktiv, závazků a finanční situace Občanské demokratické strany k 31. 12. 2011 a nákladů, výnosů a výsledku hospodaření za rok 2011 v souladu s českými účetními předpisy. Výroční finanční zpráva ODS za rok 2011 je veřejná, její originál bude v souladu se zákonem přístupný všem občanům v Poslanecké sněmovně a elektronická kopie na webových stránkách www.ods.cz. ODS děkuje všem, kteří její činnost svými dary a přízní v roce 2011 podpořili. www.ods.cz

4

SLOVO PŘEDSEDY

Změna koalice neznamená změnu vládní politiky o politických turbulencích v průběhu dubna se rýsovaly dvě reálné možnosti dalšího vývoje. Zjistit, jestli existuje dostatečná parlamentní většina, která umožní nadále prosazovat programové prohlášení vlády a koaliční smlouvu. Nebo tato většina neexistuje a jediným dalším racionálním východiskem jsou rychlé předčasné volby. Rychlé proto, aby nová vláda mohla sestavit státní rozpočet a nedošlo ke zbytečnému prodlužování politické nestability. Je nutné zdůraznit, že tato křižovatka byla vyprojektována destruktivní činností vedení VV v tomto období, které stavělo ultimativní požadavky, neodůvodněně stahovalo vlastní ministry z vlády a nepřestávalo v ultimátech ani po nepravomocném odsouzení Víta Bárty. Ten nejenže nesplnil slib, že v případě odsouzení odejde z politiky, ale naopak přešel do ofenzívy a oznámil kandidaturu v Plzeňském kraji na hejtmana. ODS musela dát v takové chvíli jasně najevo, že tento politický styl koaličního soužití je nadále neudržitelný.

P

Chceme pokračovat v mandátu z roku 2010 Vláda dostala důvěru a já osobně považuji nadále za klíčové, aby byla schopna prosazovat priority, ke kterým se zavázala. Nedochází přitom k žádné programové revoluci nebo změně vládní politiky, založené na konsenzu tří politických programů, který dostal zelenou v létě roku 2010. K ní jsme dostali mandát od voličů a v tomto mandátu hodláme pokračovat. Uvědomujeme si, že vláda nadále ponese na svých bedrech složitý úděl provádět naši zemi celoevropsky komplikovanou ekonomickou situací, kdy je nucena přijímat i nepopulární kroky, protože je považujeme v dané situaci za správné a nezbytné. K tomuto údělu jsme se vždy hlásili, přestože nepřináší momentální politický prospěch a aplaus veřejnosti. Za významný signál k nastoupenému kurzu považuji, že vládní rozpočtová politika je pozitivně vnímána v zahraničí a na finančních trzích. To dnes není málo. To je naprosto zásadní věc, kterou nelze bagatelizovat. Zvýšení ratingu České republiky, ocenění rozpočtových záměrů ze strany OECD, MMF a Evropské komise a jeden

z nejnižších úroků státních dluhopisů nespadly z nebe. Musím zároveň odmítnout některé interpretace o takzvaném „přeběhlictví“. Rozdělil se jeden poslanecký klub, což je jeho vnitřní záležitostí. Kdo neodchází od vládního programu a podporuje v dubnu revidovanou koaliční smlouvu, nemůže být považován za „přeběhlíka“. Podobně lze označovat někoho, kdo původně podporoval koalici a přešel k opozici, nebo naopak. V této souvislosti bych chtěl připomenout, že je to právě ČSSD, která má ve svých řadách typického „přeběhlíka“ Stanislava Humla, který byl původně zvolen za jednu z koaličních stran.

Levice je stále agresivnější Považuji za vážnou chybu, že reformy neproběhly už dříve za vlád ČSSD v mnohem příznivějším období. Kdyby naše země reformovala tehdy, v době ekonomického růstu v celé Evropě, potýkali bychom se dnes s menšími problémy, navíc v mnohem nepříznivějším globálním prostředí. Je tedy velmi licoměrné, pokud především sociální demokracie torpéduje něco, co měla zavést už dávno a co jí doporučovali vlastní experti. Už v letech 2003–2005 doporučovali tehdejšímu ministru financí většinu opatření, která dnes prosazuje vláda pod mým vedením. Už tehdy navrhovali zavést dobrovolný vícepilířový penzijní systém, změnu struktury daní od daní přímých k nepřímým, redukci sociálních výdajů a snížení platů pracovníků ve veřejné sféře. Vláda ČSSD jejich doporučení trestuhodně ignorovala a promeškala vhodnější čas k uskutečnění reforem. A co je naprosto neuvěřitelné, sociální demokracie nepochopila nutnost těchto změn ani dnes, kdy Evropa prochází ekonomickou stagnací a šetří všechny evropské vlády – ať už pravicové, nebo levicové. Naopak levice je stále agresivnější, spojuje svoje zájmy s militantními odbory a ultralevicovými skupinami a vyznává pouze taktiku negativismu, destrukce a konfrontace.

dluh a nadále směřovat k vyrovnaným veřejným rozpočtům. Provádíme takovou reformu důchodového systému, aby byl dlouhodobě udržitelný a schopný reagovat na měnící se demografickou strukturu české společnosti. Budeme pokračovat v modernizaci a vyšší efektivnosti zdravotnického systému. Musíme reformovat systém terciárního vzdělávání. V neposlední řadě chceme nadále zvyšovat transparentnost ve veřejných zakázkách a snižovat prostor pro korupci ve veřejném sektoru. Úspory ve výdajích a strukturální reformy doplní podpora konkurenceschopnosti České republiky a prorůstová opatření v míře únosné pro státní pokladnu. Ostatně program podpory hospodářského růstu a zaměstnanosti byl tématem 5. ideové konference ODS v Českých Budějovicích. Řadu kroků má vláda už za sebou, řada jich je ještě před námi. Na evropské poměry si Česká republika nevede špatně, a to je i hlavním cílem a motorem naší snahy. Tuto výzvu jsme schopni zvednout a pokračovat v nastoupeném kurzu.

Vládní priority se nemění Pro nás nadále platí následující hlavní vládní priority. Chceme reformovat veřejné finance s cílem zastavit rostoucí veřejný

Petr Nečas předseda ODS, předseda vlády ČR

5

V. IDEOVÁ KONFERENCE

Obnova ekonomického růstu, podmínky pro nová pracovní místa Hlavní závěry z V. ideové konference ODS, která proběhla 28. dubna v Českých Budějovicích Na dubnové ideové konferenci v Českých Budějovicích narýsovali občanští demokraté jasnou linku pro svou politiku v následujícím období. Kromě nezbytných strukturálních reforem a směřování k vyrovnaným rozpočtům se ODS zaměří i na podporu hospodářského růstu a vytváření prostoru pro nová pracovní místa. Je to důležitý signál, zvlášť kvůli očekávané dlouhodobé stagnaci či jen velmi mírnému růstu evropské ekonomiky, na kterou je ta česká těsně napojena pupeční šňůrou exportu.

Obnova růstu klíčovou vládní agendou Pokračování v reformách a růstová opatření pro české firmy a podnikatele. To jsou klíčové body z úvodního projevu předsedy ODS a premiéra Petra Nečase. „V následujícím období pro občanské demokraty a i pro vládu České republiky se právě otázka obnovy růstu, agendy

6

ekonomického růstu musí stát klíčovou součástí naší vládní politiky,“ konstatoval premiér. Zároveň zdůraznil dobrou pozici ČR ve srovnání s většinou ostatních států EU, z nichž především některé jihoevropské státy čelí nejvážnějším ekonomickým problémům od druhé světové války. Aktuální míra nezaměstnanosti v Česku je pátá nejnižší, veřejný dluh sedmý nejnižší a míra chudoby dokonce úplně nejnižší v celé EU. „To nejsou atributy ‚spálené země‘ a důsledky ‚asociální‘ politiky,“ reagoval Petr Nečas na kritiku vládní politiky od levicové opozice.

Prorůstová opatření: export, evropské peníze a podpora inovací Mezi klíčová prorůstová opatření řadí předseda občanských demokratů podporu pronikání českých firem na trhy mimo Evropskou unii, kam v současnosti směřuje více než 80 % českého exportu. Firmám pomůže i změna pravidel pro čerpání evropských peněz, zejména zúžení současných 24 operačních programů na 5–6, zaměřených především na investice do podnikání, výstavbu infrastruktury a podpory vědy, výzkumu a inovací.

Prorůstová opatření navržená ODS 1. aktivizace peněz na účtech státních podniků 2. investice do energetických úspor 3. investice a úvěry pro perspektivní začínající firmy 4. ochrana proti oligopolnímu rozdělení trhu 5. dlouhodobá stabilita cen elektrické energie 6. stop neefektivním dotacím pro nové obnovitelné zdroje 7. dostavba JE Temelín a modernizace a rozvoj přenosové soustavy 8. zrychlení výstavby liniových staveb v energetice 9. využití druhotných surovin pro energetiku

Opatření na zpružnění pracovního trhu 1. daňové zvýhodnění spolupráce firem a škol 2. střední školy orientované na praxi 3. podpora individuální učňovské praxe 4. podpora rekvalifikací jen u specifických profesí 5. uzákonění možnosti vyplatit se z výpovědní doby 6. podpora práce na zkrácený úvazek Podnikání začínajících firem usnadní vláda otevřením tzv. seed fondu, který pomůže získat potřebné finance na inovativní podnikatelské záměry. „Musíme také využít příležitosti, kterou je evropská směrnice o tzv. alternativních fondech, a pokusit se vhodnými legislativními a exekutivními kroky přitáhnout do České republiky fondy rizikového kapitálu,“ upozornil Petr Nečas na další potenciál pro podporu inovativního podnikání. Cílem ODS je ale také pokračovat v dalším zpružňování pracovního trhu, především razantním zjednodušením zákoníku práce a podporou částečných úvazků. Ve svých legislativních návrzích

Klíčovým stimulem především pro stavební a strojírenský průmysl bude podle Martina Kuby plánovaná dostavba jaderné elektrárny Temelín a modernizace přenosové soustavy. Za důležité ale považuje také udržení stabilních cen elektrické energie vhodným nastavením energetického mixu a především omezením neefektivních dotací na obnovitelné zdroje energie, především fotovoltaiky. K pravicové politice patří důsledná ochrana trhu, který však nefunguje tam, kde převládne monopolní či oligopolní rozdělení trhu. V takové situaci musí stát chránit zájmy jednotlivce, který nedokáže vlivu kartelových či monopolistických dohod čelit. Proto se ODS důsledně zaměří na otevření a správnou regulaci trhu s telekomunikačními a datovými službami, na kterém zesílí konkurenci vstup čtvrtého mobilního operátora. Za bolavé místo českého exportu považuje Martin Kuba skutečnost, že polovinu českého exportu vytváří jen 10 velkých firem. „Potřebujeme vtáhnout malé a střední podniky do exportu, ukázat jim cestu na nová teritoria mimo Evropskou unii.“ Proto připravil na MPO novou strategii podpory exportu, která umožní zlepšit asistenci těmto firmám na trzích mimo EU a navýšit počet obchodních zastoupení v zahraničí z 37 na 70. –bar–

se proto občanští demokraté zaměří na vytváření podmínek pro sdílení pracovních míst či práci tzv. „na zavolanou“.

Peníze státních podniků mají podpořit investice Ministr průmyslu a obchodu a předseda jihočeské ODS představil na ideové konferenci několik opatření, která oživí hospodářský růst České republiky. „Uvažujeme například o využití finančních prostředků na účtech státních podniků. Jde nám o to, abychom peníze, které leží na účtech státních firem, dokázali přesunout do rozpočtu, dokázali je prosadit do investiční části rozpočtu,“ řekl účastníkům konference ministr.

EKONOMIKA

Úspory, reformy a růst David Havlíček

Schodky veřejných rozpočtů (% HDP)

Vláda počítá s vyrovnanými veřejnými rozpočty do roku 2016

10 000 000 000 000. 10 bilionů euro. 250 bilionů korun. Tolik činí veřejný dluh Evropské unie. To znamená, že každý obyvatel členského státu Evropské unie dluží v průměru půl milionu korun. Je pravda, že některé státy jsou na tom lépe, některé jsou na tom hůře. Česká republika přitom patří k těm lepším. Občan České republiky dluží „pouze“ 150 tisíc korun. Častá reakce veřejnosti je sice „já nic nedlužím“, ale pravda je bohužel opačná. Dluhy se platí – i když tvrdí Jiří Paroubek opak – a platí je daňoví poplatníci. Jde jen o to, kdo konkrétně a kdy je zaplatí. neska nám připadá normální, když někdo považuje dluh státu za problém. Ještě před finanční krizí z roku 2007 tomu tak ale nebylo. Vysoký veřejný dluh byl pouhou pihou na kráse některých států. Pozastavovali se nad ním někteří ekonomové, ale novináři a široká veřejnost tento problém brali spíše jako zajímavost. Když u nás vláda ČSSD v letech 2003 a 2004 vytvářela v době globální-ho hospodářského růstu stamiliardové schodky, tak to u veřejnosti nevzbudilo výraznější odpor. Taková hospodářská politika přitom nemá oporu v žádném relevantním ekonomickém směru. Šlo pouze o krát-

D

8

kozraký populismus. Nyní jsme přesně v opačné situaci. Současná vláda zdědila rozpočet stále ještě poznamenaný socialistickými dárečky a největší hospodářskou krizí od druhé světové války. Pokud by vláda neprovedla zásadní změny ve struktuře rozpočtu, tak by jej vyrovnal pouze 10procentní růst českého hospodářství. A takový růst už má problém dosahovat i Čína. Jak danou situaci zlepšit? Třemi kroky: úsporami, reformami a hospodářským růstem.

Krok číslo jedna: úspory Úspory jsou nejviditelnější změnou, která se dotýká prakticky všech. Pokud nám hoří stodola, začneme hasit střechu, než začneme zpevňovat základy. Úspory jsou na tom podobně. Nejdříve se musí zažehnat aktuální problémy, než začneme pracovat na dlouhodobé stabilitě veřejných financí. Mnoho přitom máme již za sebou. Jen na sociálních výdajích se podařilo od roku 2007 ušetřit již více než 100 miliard korun. Vláda Petra Nečase zase hned po svém uvedení do funkce učinila úpravy rozpočtu, které přinesly roční úsporu 78 miliard korun. Výsledky jsou tedy hmatatelné. Proč je tedy zapotřebí dalších úspor? Důvody jsou v podstatě dva. Jedním důvodem je horší ekonomické prostředí vně našich hranic. Neschopnost některých

států vyřešit si své dlouhodobé problémy s žitím nejen nad poměry své, ale i nad poměry svých dětí, které budou dluhy splácet, situaci v eurozóně výrazně zkomplikovala. Často se zmiňuje jako důvod zhoršení ekonomické kondice české ekonomiky oslabení zahraniční poptávky. Ale důvod je jiný. Exportu se paradoxně daří velmi dobře. Krize eurozóny má ale dopady na spotřebu domácností, které se bojí tolik utrácet, a investiční rozhodování firem, které v nejisté době tolik neinvestují. To vše způsobilo snížení odhadu růstu české ekonomiky v letošním roce z přibližně dvou procent prakticky na nulu. Druhým důvodem, proč jsou nutné úspory, je rozpočtová strategie vlády. Ta se zavázala, že bude snižovat rozpočtový schodek tak, abychom již příští rok měli deficit pod třemi procenty HDP a abychom v roce 2016 dosáhli vyrovnaných veřejných rozpočtů. Nejde o žádné sebemrskačské rozhodnutí. Žít na dluh není morální a už vůbec ne konzervativní. Není možné budoucím generacím odkázat dluh, který budou splácet, jen abychom si užili prosperity, kterou bychom si jinak nemohli dovolit. Takové chování není normální snad v žádné rodině, a nemělo by být ani standardem vyspělé společnosti. Díky vládní trajektorii snižování schodků již ratingová agentura S&P loni v létě zvýšila České republice rating. Dokonce o dva stupně. Takový krok nemá v současné situaci prakticky obdoby a svědčí o důvěryhodné rozpočtové politice vlády. Investoři se tak nebojí kupovat české dluhopisy a díky tomu klesají i náklady na obsluhu státního dluhu. Na úrocích jsme jen loni uspořili 17 miliard korun. Úsporná opatření ostatně provádí prakticky všechny státy v Evropské unii. Například Nizozemí chce uspořit 9 miliard euro, čili 1,5 procenta HDP. Polsko loni zvýšilo DPH z 22 na 23 procent a plánuje jej zvýšit až na 25 procent. Zároveň chce zvýšit hranici odchodu do důchodu ze 60 na 67 let, zrušilo porodné či snížilo podporu rodin s jedním dítětem. Podobná opatření činí prakticky každá země, nejenom státy „jižního křídla“, o kterých se nejvíce mluví. Česká opatření tedy nijak nevybočují z mezinárodního srovnání. Klíčové je stanovení priorit, které si vláda dala – tedy

nejdříve musí stát šetřit u sebe, potom snižovat výdaje těm, kteří mají nějaký příjem ze státního rozpočtu a až nakonec se obrátit na daňové poplatníky s žádostí o jejich příspěvek. Musí totiž platit, že nejdříve se dvakrát řežou výdaje, než se zvýší daně.

Krok číslo dvě: reformy Úspory ale nestačí. Úspory jsou reakcí na minulé problémy, které se řadu let hromadily. Abychom předešli tomu, že se podobné problémy budou opakovat, činí vláda reformy jednotlivých částí veřejných rozpočtů. Největší aktuální výzvou je přitom stárnutí obyvatel. The Economist dokonce vypočítal, že ve srovnání s proběhlou finanční krizí bude mít prodlužování věku dožití desetinásobné dopady do veřejných rozpočtů. Obecně jde samozřejmě o pozitivní trend. Lidé se dožívají vyššího věku, a mohou si tak déle užívat života. Na druhou stranu stávající sociální, důchodové a zdravotní systémy na takovéto změny nejsou ještě připraveny. Například v roce 2010 připadalo v ČR na jedno dítě 1,1 seniora, v roce 2065 to bude 2,4 seniora. Takto dramatické změny by současný systém nedokázal unést. Z tohoto důvodu vláda provedla změny v důchodovém systému, které vytvoří další pilíř pro jeho financování. Vedle průběžného financování tak zapojí i soukromé zdroje, které pomohou systém stabilizovat. Zároveň je nový pilíř dobrovolný, takže stát nenutí žádného občana, aby se do něj zapojil. Podobné změny se odehrávají ve zdravotnictví. Stárnutí obyvatel totiž vyvolává minimálně stejný tlak v oblasti zdravotnictví jako v oblasti penzí. Náklady na zdravotnictví totiž rostou s prodlužující se délkou života, a to dokonce více než proporcionálně. Zvýšené náklady si také vyžádá sociální systém, který se bude muset postarat o více lidí než nyní. Klíčovou reformní změnou je také změna institucí. Proto se vláda rozhodla zavést do českého ústavního pořádku dluhovou brzdu a založit Národní rozpočtovou radu. Tato opatření mají znesnadnit vládám, které by nebyly podobně rozpočtově odpovědné, obnovit spirálu zadlužování. Opět v tomto následujeme ostatní státy, které již podobné dluhové pojistky zavedly. Úspory tedy hasí požáry, ale reformy zpevňují základy, obvodové zdi i střechu tak, aby se riziko dalšího požáru mini-

malizovalo. Na zlepšování vybavení domu si ale musíme vydělat, a to je krok číslo tři.

Krok číslo tři: hospodářský růst Dlouhodobě vyrovnané veřejné finance jsou hodnotou samy o sobě. Jsou součástí prostředí, ve kterém se chceme pohybovat. Stát by měl občanům garantovat, jejich práva, svobodné rozhodování, základní infrastrukturu a stejně tak nezadluženou budoucnost. Budoucí prosperitu nám ale zajistí až hospodářský růst. V současnosti se v různých pádech skloňuje otázka konkurenceschopnosti. V podstatě ale nejde o nic jiného než o nacházení mezinárodních výhod, na základě kterých můžeme založit náš budoucí hospodářský růst. Pokud tak neučiníme a například budeme podnikatelům házet klacky pod nohy, tak se přesunou do zahraničí, zaniknou zde pracovní místa a přidaná hodnota se bude vytvářet mimo území České republiky. Proto je vedle zákonů o státním rozpočtu klíčovým dokumentem vládní Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti 2012– 2020, která vychází z doporučení NERV a obsahuje přes 200 konkrétních opatření, která mohou pomoci dostat Českou

nanců klesaly až o 50 procent, snížily se výdaje na zdravotnictví nebo sociální péči. Tyto kroky ale na rozdíl od Řeků přijali lidé s pokorou a loni již lotyšská ekonomika rostla o 5,5 procenta. Česká republika nemusí podnikat tak drastické kroky a není důvod se nedomnívat, že české ekonomice zmenšování role státu spíše prospěje než naopak. Samozřejmě možnosti malé otevřené ekonomiky, jako je ta česká, jsou omezené. Nemůžeme podpořit hospodářský růst přímo například podporou spotřeby. Velkou část zboží totiž dovážíme ze zahraničí, a část efektu by tedy končila spíše u čínských vývozců než českých podniků. Co můžeme udělat, je například podpořit naše exportéry v zahraničí. Nebo obecně snižovat administrativní zátěž firem tak, aby se mohly věnovat své hlavní činnosti. Zajímavé nápady zase mohou vzniknout v takzvaném seed fondu, jehož spuštění plánuje Ministerstvo průmyslu a obchodu letos v létě. Stát bude v tomto seed fondu investovat společně se soukromým kapitálem do nových inovativních firem, které by jinak nezískaly potřebné finance. Jedině s novými myšlenkami se totiž můžeme připravit na budoucnost, jejíž obrysy zatím jenom tušíme.

Složená daňová kvóta

Úsporná opatření vlády jsou ze dvou třetin na straně výdajů. Daně kvůli nim nevzrostou, naopak budou stále výrazně nižší než za vlády ČSSD

republiku mezi 20 nejkonkurenceschopnějších států světa. Před několika týdny také vláda schválila implementační pravidla této strategie, takže je přesně určena odpovědnost a gesce jednotlivých subjektů. V souvislosti s úsporami se často varuje před nebezpečím, že snižování výdajů státu může ohrozit hospodářský růst. To ale není úplně přesné, a někdy může dojít dokonce k opaku. Stabilní veřejné finance totiž zvyšují ekonomickou jistotu podnikatelů a spotřebitelů, což více než vykompenzuje nižší státní výdaje. Například Lotyšsko osekalo veřejné výdaje velmi výrazně. Platy státních zaměst-

Česká republika se neobejde bez žádného ze zmíněných tří kroků. Vláda Petra Nečase již v řadě oblastí posunula legislativu tam, kde měla být před několika lety. Řada věcí je ale stále před námi a je to tak dobře. Jedině aktivními kroky se totiž Česká republika může dostat zpátky mezi nejvyspělejší státy světa. Tedy tam, kde jsme již za první republiky byli a kam skutečně patříme. ■ autor je tajemník NERV a vedoucí oddělení ekonomických analýz, Úřad vlády ČR

9

Z POSLANECKÉ SNĚMOVNY

Březnové resumé jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR o vině a trestu a zmírnění trestu pro spolupracujícího obviněného. Podle zpravodajky zákona Ivany Weberové přispějí změny k rychlejšímu a efektivnějšímu výkonu spravedlnosti v České republice. Nová úprava spolupracujícího obviněného pomůže podle Weberové rozkrývat zejména organizovaný zločin.

• Prošel návrh severočeské poslankyně Ivany Řápkové na zavedení nové sankce zákazu pobytu za opakované a úmyslně spáchané přestupky.

• Schválená novela živnostenského zákona snižuje administrativní zátěž podnikatelů. Podle zpravodaje předlohy Aleše Rádla se jedná o drobné změny, které však v praxi živnostníkům ušetří čas i finanční náklady.

Na zatím poslední 36. schůzi poslanecké sněmovny se zákonodárci věnovali mimo jiné zákonu o Poštovních službách nebo novele trestního řádu a v prvním čtení začali projednávat návrh prováděcího zákona o přímé volbě prezidenta. Nabízíme sumář toho podstatného, co březnová schůze přinesla.

obracet se přímo na Evropskou komisi s vlastními legislativními návrhy. Pod návrhem musí být podepsán alespoň milion lidí z nejméně jedné čtvrtiny členských států EU. Poslanci ODS neskrývali během projednávání pochybnosti o jeho praktickém dopadu. Například podle Jana Bauera je evropská občanská iniciativa pouhé „demokratické šidítko, které v praxi občanům Unii nepřiblíží“.

•

Poslanci schválili senátní verzi novely zákona o ochraně veřejného zdraví, která slučuje dosavadních 24 zdravotních ústavů do dvou se sídlem v Ústí nad Labem (v původním návrhu se počítalo s Prahou) a Ostravě. Zdravotní ústav bude v Ústí nad Labem nadále fungovat i díky severočeským poslancům za ODS. „Považuji za správné, že zůstaly zachovány zdravotní ústavy právě v Ústí nad Labem a v Ostravě, tedy v regionech, které jsou historicky zatížené největším průmyslovým znečištěním,“ uvedl po hlasování poslanec Jan Kubata. Prováděná transformace zdravotních ústavů má za cíl jejich efektivnější činnost a ziskové hospodaření.

10

• Zákon o evropské občanské iniciativě navazuje na přímo použitelné nařízení EU, které lidem ve členských státech, včetně České republiky, umožní od dubna

• Přijetím zákona o poštovních službách končí monopol České pošty na běžné zásilky. Zákon reaguje na příslušnou evropskou poštovní směrnici. Nakonec neprošel návrh, aby každá poštovní firma musela mít nejméně 3400 poboček. Poslanci naopak podpořili tzv. řešení univerzální služby, tedy poskytování základních poštovních služeb na celém území za přiměřenou cenu. Tu by měla v prvních pěti letech po liberalizaci poskytovat Česká pošta, na případnou ztrátu se budou v tzv. kompenzačním fondu skládat všechny subjekty podle svého podílu na trhu. Pokračování sporu o podobu poštovních služeb lze očekávat na půdě Senátu. • Poslanci schválili novinky v trestním řádu z dílny Ministerstva spravedlnosti – možnost uzavřít dohodu

• Zelenou dostal poslanecký návrh zákona, který umožní navrátit obcím historický nemovitý majetek, který se dříve nacházel ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky. Mezi předkladateli zákona, který se dotkne desítek obcí na území ČR, byli také jihočeští poslanci za ODS František Dědič a Jan Bauer. „Zákonem chceme narovnat nerovné postavení obcí, kdy některým byl jejich historický majetek z období před rokem 1949 navrácen a některé na něj z důvodu nevyjasněných právních podmínek po rozdělení federace zatím marně čekaly,“ uvedl František Dědič. Navrácen bude pouze ten majetek, který určí vláda svým usnesením, a to nejpozději do 30. září příštího roku. Obce mohou o zařazení nemovité věci na tento seznam aktivně žádat do 31. března příštího roku. • Návrhu zákona o finanční kontrole, o elektronických komunikacích, o obětech trestných činů, o hospodaření energií, insolvenčnímu zákonu, občanskému soudnímu řádu a dalším se poslanci začali věnovat právě nyní.

• Návrh zákona o volbě prezidenta republiky se ve Sněmovně dostal do takzvaného prvního čtení. –kj–

VOLBA PREZIDENTA

Zvolte kandidáta ODS do přímé volby prezidenta! Česká republika zažívá první prezidentské primárky. Občanští demokraté v nich vůbec poprvé vybírají svého kandidáta do přímé volby hlavy státu v roce 2013. 30. dubna odstartovaly prezidentské primárky. Kandidáti začali získávat podporu na volebních shromážděních v 9 volebních regionech. Volební shromáždění jsou pro členy ODS jedinečnou příležitostí, jak osobně poznat kandidáty, seznámit se s jejich pojetím politiky, představou o roli hlavy státu a způsobem, jakým chtějí reprezentovat Českou republiku. Účastnit se volebního shromáždění a právo volit v prezidentských primárkách mají všichni členové ODS, jejichž

členství trvá nepřetržitě od 1. března 2012 až do dne, kdy půjdou hlasovat. Podrobná pravidla primárek jsou k dispozici na intranetu MojeODS.cz. Jak volba probíhá? Na volebním lístku vyznačí členové ODS vždy jen jednoho kandidáta. Hlasovací lístek pak vhodí na vyhrazeném místě do připravené urny. Volit je možné buď přímo po skončení volebního shromáždění, nebo v kanceláři oblastního sdružení či v jiném určeném místě, a to v průběhu dvou předem určených dnů. Volba je tajná a na její regulérní průběh dohlíží volební komise, která následně sečte hlasy, výsledek zaprotokoluje a hlásí centrální volební komisi. Výsledky voleb budou průběžně umisťovány na web ODS, a to vždy po

1. VR Východ – Pardubický kraj 2. 5. 2012 – Královéhradecký kraj 3. 5. 2012 2. VR Střed – Zlínský kraj 9. 5. 2012 – Olomoucký kraj 10. 5. 2012 3. VR Jih – Vysočina 14. 5. 2012 – Jihočeský kraj 17. 5. 2012

ukončení volby v daném volebním regionu. Jméno vítězného kandidáta bude oficiálně oznámeno 1. července a potvrdí jej ještě výkonná rada občanských demokratů. Zúčastněte se historicky prvních primárek i vy! Jak na to? Termíny volebních shromáždění a volby v oblastních kancelářích naleznete v aktuálním vydání Listů ODS nebo kdykoli od 30. dubna na webu ODS. O průběhu primárek vás budeme informovat také na Facebooku ODS. Pokud jste se ještě nestali jeho příznivci, je teď správný čas to udělat. A než půjdete volit, zkontrolujte si, zda s sebou máte kartu člena ODS. Ta je pro účast v primárkách nutná. ■

4. VR Západ – Karlovarský kraj 22. 5. 2012 – Plzeňský kraj 23. 5. 2012 5. VR Sever – Ústecký kraj 2. 6. 2012 – Liberecký kraj 31. 5. 2012 6. VR Moravskoslezský – 4. 6. 2012 7. VR Středočeský – 11. 6. 2012 8. VR Pražský – 18. 6. 2012 9. VR Jihomoravský – 25. 6. 2012

5

4

1

8 7

6

2 3 9

NÁVŠTĚVA U STAROSTY

Starosta Albrechtic Jaroslav Zeman: úspěšný podnikatel a znalec historie Jizerských hor

12

Dlouholetý člen ODS a starosta malé horské obce Albrechtice je nejen obdařen vypravěčským talentem, ale hlavně má o čem vyprávět. Pochází stejně jako jeho předkové z této dříve typické sudetoněmecké oblasti a přes veškeré své životní peripetie je k ní bytostně vázán. Stejně jako k podnikání, úctě k soukromému majetku, sportu. Tomu všemu se věnuje stále: Jako neuvolněný starosta se angažuje v rozvoji celého regionu, jako podnikatel úspěšně udržuje nejstarší českou továrnu na výrobu hraček v přilehlém Jiřetíně, která proniká i na zahraniční trhy, a z vlastních, nikoli obecních zdrojů, hodlá spojením Albrechtic s okolními lyžařskými středisky vybudovat největší lyžařské centrum České republiky.

Starostou za ODS je druhým volebním obdobím, což si bezesporu v chudé a nezaměstnaností značně postižené oblasti, v níž levice vesměs snadno sklízí voličské hlasy, zaslouží uznání. Letos bude kandidovat v senátních volbách. Svého zájmu o region ani své podnikatelské aktivity se ale nehodlá vzdát. Ostatně by to byla škoda: Kromě běžných povinností starosty má smysl pro rozvíjení turistického ruchu, je ochoten poskytovat peníze „z vlastní kapsy“, jeho podnik pod současným názvem Detoa poskytuje místním i lidem z okolí zhruba dvě stě pracovních příležitostí. „Záleží mi na tom, jak se budou rozvíjet nejen Albrechtice, ale celé Jizerské hory. Možná zatím neumíme tak koordinovaně propagovat cestovní ruch a služby, jako to dělají hlavně v jižních Čechách, propagace Šumavy je asi

úspěšnější – protože je to z mnoha hledisek snazší. Každopádně kdybych se narodil v Českých Budějovicích, tak by mi nezáleželo na tom, co se děje v Jizerských horách. Ale já jsem odtud, nechci tento kraj opustit, takže beru jako svůj dobrovolný úděl dělat maximum pro to, aby u nás všechno fungovalo co nejlépe. Nejde o nějakou oběť, baví mě to a těší, i když to něco stojí.“

Na prvním místě je schopnost postarat se sám o sebe Jako starosta se chová velmi úsporně: On i místostarostka v čele celkem sedmičlenného zastupitelstva zastávají neuvolněné funkce. V prvním volebním období nepobíral J. Zeman žádnou odměnu, nyní pobírá „symbolickou“ částku. Zdejší obecní úřad má jedinou zaměstnankyni. Přesto se snaží vyhovět

občanům v jejich každodenních problémech. „Jsou to různé, zdánlivě marginální potíže, které vyžadují lidský přístup. Pak jsou samozřejmě praktické úkoly, které oficiálně spadají do komunální politiky. Takže je dobře, že jsme například zavedli nové veřejné osvětlení, musíme se starat o provoz a prostory mateřské i základní školy, o fotbalové hřiště, ...“ Na dotace Jaroslav Zeman příliš nespoléhá. Stejně jako v osobním životě preferuje spíš schopnost člověka i obce postarat se sám o sebe, ví, že každý dar, natož milodar, taky vesměs tak či onak něco stojí. Ale tento postoj nelze mylně interpretovat jako opomíjení finančních možností na úkor rozkvětu obce. Vybudování unikátního lyžařského střediska hodlá zajistit a financovat sám. „Sedmnáct let jsem kupoval pozemky na albrechtických svazích kvůli myšlence jejich propojení s lyžařskými sjezdovkami a vleky s malými středisky v okolních pěti vsích. Vzniklo by tak největší středisko v Čechách, s nádhernými terény pro běžkaře i sjezdaře. Jsem přesvědčen, že i služby, konkrétně penziony, hotely, občerstvení, budou fungovat čím dál lépe. Bude to motivace, nabídka nových pracovních příležitostí.“

Mládí: bižuterie, závodní lyžování, pak zahraničí Jeho předkové byli podnikatelé – vlastnili například velké hospodářství a sklářkou huť. Jak pak bylo po roce 1948 zvykem, téměř o všechno přišli. V takových rodinách je obvyklé, že k levici příliš nelnou, což zřejmě předurčilo další osudy Jaroslava Zemana včetně odvážných kroků v podnikání, zájmu o pravicovou politiku s výsledným vstupem do Občanské demokratické strany. „V naší rodině ani v těžkých dobách nepřevládala skepse. Vždycky jsme tento kraj milovali se všemi jeho krásami i složitostmi. Posléze jsem začal chápat a o to víc se zajímat o jeho historii, ovlivněnou soužitím českých, polských a německých starousedlíků a potom násilným vysídlováním, příchodem nového obyvatelstva,“ říká o svém původu, patriotismu a zaujetí pro hledání kořenů. Vystudoval obor, který má kromě textilek a skláren v této oblasti největší tradici – „bižuterní“ průmyslovku. Ovšem už tehdy věhlasnou výrobu bižuterie nepojímal jen jako plnění mechanických úkonů, ale i jako prostor pro kreativitu,

Firma Detoa navazuje na svou původní tradici i výrobou mechaniky pro piana

umělecké ambice. Ty pravděpodobně zdědil po svém strýci. „Jizerské hory byly dlouho ‚líhní‘ věhlasných umělců. Naše rodina k této skupině inklinovala, strejda k ní patřil. Kvůli jeho vzoru jsem chtěl studovat nějaký umělecký směr, což nakonec skončilo tou průmyslovkou. Ale nemusím litovat, byl to dobrý základ pro to, čemu se dneska nejvíc věnuji.“ Kromě toho od dětství lyžoval a dotáhl to až na mezinárodní úroveň.

Nechtěl jsem přihlížet, jak jde tak skvělá fabrika ke dnu Po roce 1989 ho dobrodružná a odvážná povaha zavedla do zahraničí. „Jak jsem se tam živil? Rukama! Umím to a nestydím se za to, i když u toho samozřejmě vždycky přemýšlím,“ vzpomíná na dobu před více než dvaceti lety Jaroslav Zeman. Dění ve svém rodném kraji nicméně zpovzdálí sledoval. K továrně na hračky, korálky a mechaniku pro pianina včetně věhlasné značky Petrof, která fungovala

po staletí, měl vztah a nebylo mu po chuti špatné vedení státního podniku, které by pravděpodobně podnik dovedlo ke dnu. Podal konkurenční projekt a zvítězil. Zadlužil se, ale uspěl. Za zmínku stojí, že jeho vztah k továrně prokazatelně nevycházel ze zištných pohnutek, spíš z úcty k tradici. „Byla to fabrika, která tady dlouho lidem dávala práci, v polovině 30. let měla kolem tisíce zaměstnanců, patřila k tradici kraje. Podle mě si velkou úctu zaslouží její zakladatel Johann Schowanek, který jí zajistil mezinárodní věhlas, měl smysl pro obchod, umění i vztah k regionu. Takže mám na co pozitivního navazovat. Přelomem se stalo, když vyhověl během druhé světovéválky ‚říšském‘ požadavku a začal vyrábět to, co si objednala německá armáda. Což pak samozřejmě bylo snadným důvodem ke znárodnění,“ vypráví o historii slavného podniku starosta Zeman. On sám k jeho vlastnictví nepřišel snadno. Zcela regulérně ho zprivatizoval, protože jeho projekt zvítězil i nad těmi, kteří

➤

V této továrně se vyráběly dřevěné hračky, korálky a kladívka do pian už před více než sto lety

13

NÁVŠTĚVA U STAROSTY v té době podnik vedli. Pak zrekonstruoval původní prostory tak, aby co nejvíce odpovídaly duchu svých zakladatelů, své umělecké nadání vložil i do zařízení interiérů, kde jsou mimo jiné k vidění dobové fotografie a jiné historické artefakty. Kromě toho tu zřídil muzeum, které ročně navštíví až pětadvacet tisíc návštěvníků. Ve snaze zjistit co nejvíc o minulosti nejen (teď už „své“) továrny se pídil po informacích o jejích počátcích, vývoji, hledal pamětníky, … Zkrátka začal pracovat na kronice, což po vysídlení německého obyvatelstva nebylo snadné. „Štěstím bylo, když jsem třeba v malé vísce objevil stařenku, která mi vyprávěla o tom, jak to ve Schowankově továrně chodilo nebo o místních okolnostech

odsunu Němců. Jsem rád, že jsem měl možnost si to všechno zaznamenat.“

Dřevěné hračky jsou dodnes žádané zboží Co se týče provozu značky Detoa, nemá si Jaroslav Zeman nač stěžovat. I v době, kdy děti od raného věku vysedávají u počítače, mají pro ně dřevěné hračky specifické kouzlo. Pamatují si na ně i jejich rodiče, protože tradice dřevěných figurek se váže i do dob dávno minulých. Mimochodem, například krteček ze slavného českého animovaného seriálu jde na odbyt i v jiných zemích, totéž platí o jiných pohádkových figurkách a dalších produktech, které můžeme nazývat hračkami, nebo – pro nás dospělé

– osvěžujícími předměty třeba na pracovním stole. Za zmínku stojí i způsob, jak se tu pracuje. „Tohle jsou původní stroje, které tu zůstaly po zakladateli Schowankovi. Pořád s nimi děláme,“ ukazuje starosta na jednu z provozoven. Značný podíl ovšem také stále zastává ruční práce. I díky této kombinaci jsou tak navštěvované jednak exkurze, muzeum připomínající počátky továrny, ale také akce, na nichž si děti mohou s pomocí zaměstnanců samy vyrobit hračku. Zkrátka propojení smyslu pro obchod, tradici, propagaci i ochoty obětovat vlastní peníze a čas činí starostu Zemana člověkem nejen zajímavým, ale i úspěšným. –red–

Kam se podívat v Albrechticích a okolí Albrechtický kostel sv. Františka z Pauly

cenérie Albrechtic a jejich okolí je bezesporu okouzlující, což jsme i my patřičně ocenili. Cenná původní architektura zasazená do horských svahů a údolí je dalším zpestřením při lyžařském sjezdování, pro pěší výlety, na běžkách i na kolech. Pro milovníky přírody i pamětihodností je tu hotový ráj. „Já osobně považuji asi za nejkrásnější trasu Jizerka–Bedřichov. Člověk se může kochat krajinou, aniž by se moc fyzicky namáhal, protože cesta vede v podstatě celá po vrstevnici,“ zní doporučení starosty. Ke zdejším atraktivním turistickým lákadlům mimochodem patří i jeho továrna na hračky spojená s muzeem. S ní je spojena i nádherná budova albrechtického mauzolea, kde jsou uloženy ostatky zakladatele firmy Johanna Schowanky a která nechybí snad v žádném kulturním průvodci Jizerských hor. Když už někdo zavítá přímo do Albrechtic, neměl by minout ani zdejší kostel sv. Františka z Paoli.

S

14

Vzhledem k tomu, že se Albrechtice nacházejí na úpatí Mariánské hory, není divu, že tu měly tradici náboženské pouti, v tomto případě mariánské pouti ke kapličce Panny Marie. Její historie sahá do 16. století. Po roce 1989 se obnovila úcta k této stavbě, v níž je uložena ojedinělá soška panny Marie, jako kulturní památce i poutnímu místu. Turisté, pokud se dostanou poblíž Mariánské hory, určitě navštíví i Mariánskohorské boudy (donedávna známé též jako Fritzovy boudy). Původně to byla enkláva pasteveckých chalup, které tu vznikaly počátkem 18. století. Kulturní památkou se stala rovněž přehrada na řece Bílé Desné. Do dějin se zapsala nejen svou architektonickou vypracovaností, ale poté hlavně tragickými důsledky protržení v roce 1916. Mohutná povodňová vlna tehdy způsobila obrovské materiální škody, a co hůř, ztrátu 62 lidských životů. Nicméně stavba jako taková a její okolí patří ke skvostům tohoto regionu. Zajímavostí je nepoměrně víc, různé průvodce Jizerskými horami jsou jimi nabité. Zde jsme uvedli jen pár příkladů, které vyzdvihl náš hostitel, albrechtický starosta Jaroslav Zeman. ■

K půvabu Jizerských hor patří typická architektura

FOTOGRAFIE

Pozvánka na výstavu: Něnci – vládci ledových plání Petra a Štěpán Černouškovi

Výstava unikátních fotografií zachycuje život Něnců, národa tradičních pastevců sobů. Ti žijí při pobřeží Severního ledového oceánu od evropské části Ruska až po poloostrov Tajmyr. Z celkového počtu 40 tisíc jich přes 25 tisíc žije v Jamaloněneckém autonomním okruhu na severozápadní Sibiři, odkud pocházejí vystavené fotografie (vznikly v dubnu 2011).

je ohrožuje intenzivní těžba plynu v severních oblastech Sibiře a s ní související rozvoj infrastruktury. „Přes mohutný růst těžebního průmyslu, který sebou nese úbytek pastvišť pro soby, si troufám říci, že Něnci, alespoň ti na poloostrově Jamal, si dokáží poradit a přežít,“ říká Alexandra Meščerjakova z Rady Mezinárodní organizace pastevců sobů.

způsobu života: „Hlavní je, aby měli možnost volby. Pokud mají jedni přání

Výstava fotografií Petry a Štěpána Černouškových je během dubna 2012 umístěna v pražském Klubu cestovatelů – Karavanseráj. Po domluvě s autory je možné výstavu instalovat kdekoli v České republice. Kontakt: [email protected], 725 787 527

I během vlády Sovětského svazu si Něnci dokázali až překvapivě zachovat své zvyky a tradiční způsob života. Dnes

Tajemství tohoto národa je podle ní jednoduché: zachovávají rodinný život. V jiných oblastech Ruska pastevci přešli na směnnou metodu, kdy přijíždějí ke stádům jako do práce, ale jinak žijí ve vesnicích a ve městech. Něnci, tak jako po celá staletí zpět, žijí v tundře se soby celoročně s celou rodinou v harmonii, takže je vlastně obtížné říct, zda sobi následují lidi, nebo lidé soby. I v zimě obývají tzv. čumy – příbytky podobné indiánským týpí, z poraženého soba spotřebují vše od masa přes kůži na oblečení až po kosti, z nichž si vyrábějí nástroje či ozdoby. Podle Alexandry Meščerjakové není mezi Něnci problém ani neochota mladých lidí vracet se po škole k tradičnímu

získat další vzdělání, ať zůstanou ve městech. A druzí se vracejí do tundry a pokračují v práci svých rodičů. Zatím se to daří, v tundře je stále dost lidí schopných postarat se o soby.“ ■

15

VÝROČÍ

Olympijské hry ve Stockholmu před sto lety byly v mnoha ohledech zlomové Většina z nás bere olympijské hry jako symbol nejen čestných sportovních utkání, ale také spříznění národů i v hektických dobách. Jako by podle naivních představ a nadějí představovaly usmíření uprostřed válečné vřavy a rovné příležitosti pro všechny čestné sportovce. Navíc v nás vzbuzují pocit historické návaznosti – první olympijské hry se staly základem více než dva tisíce let staré tradice, která sice byla v některých obdobích přerušována, ale vracela se ve vší své slávě. Zároveň ne vždy byly olympiády tak otevřené různým sportovním odvětvím, ne tak apolitické, jak bychom rádi věřili, ne tak oproštěné od výstřelků doby a mocenských bojů. Jedním ze zlomů, kdy se konaly v jakési navrátivší slávě a otevřely například prostor pro ženy i v disciplínách, které pro ně do té doby byly tabu, byly olympijské hry ve Stockholmu před sto lety, od 5. května do 22. července. Slavnostně je zahájil švédský král Gustav V. Stojí za připomenutí samy o sobě, ale zmínku si bezesporu zaslouží i historie vzniku této největší sportovní události doby moderní, dávné i pradávné.

rvní olympijské hry byly velkým zážitkem už v Antice v době svého vzniku. Ten se váže ke starému Řecku ještě před jeho dobytím Římany. A proč název olympijské hry? Počáteční ročníky se konaly ve městě Olympia na poloostrově Peloponés. Jejich zakladatelem je podle pověsti bájný hrdina Héraklés, který toto sportovní klání uspořádal na počest svého vítězství nad králem Augiem. Jistě, každý z nás zná rčení o vyčištění Augiášova chléva. Ne tak známá je pověst o tom, jak k této prastaré historce došlo, natož jak souvisí s Héraklem a potažmo se založením olympijských her.

P

Jak souvisí Augiášův chlév s olympiádou

16

Historické prameny tvrdí, že král Augeiás vlastnil tak početná stáda dobytka, že se stal nejbohatším mužem světa, a to i díky přízni antických bohů a bohyň, kteří zařídili, že stáda byla plodná a odolná vůči všem nemocem. Ale pan král si zřejmě příliš nepotrpěl na pořádek, takže veškeré panství bylo

Družstvo českých zápasníků z olympijských her v roce 1912

trestuhodně zahnojené. Úkolu vyčistit stáje, ohrady a chlévy se na zakázku ujal Héraklés. Stanovený úkol vyřešil nikoli úmornou fyzickou prací, ale chytrým nápadem: Změnil tok dvou blízkých řek Alfeios a Péneios a jejich proud se prohnal ohradami, stájemi a okolními poli, zkrátka spláchl veškerý odpad. Pak ovšem nastaly spory o zaplacení a tvrdý boj krále s neústupným Héraklem. Ten právě na počest svého vítězství ve vleklém a dosti drsném sporu se všemocným králem uspořádal první olympijské hry. Jejich tradice pak provázela lidstvo po tisíciletí, s pauzami i návaznostmi

na úctu k čestnému, spravedlivému sportovnímu boji. Po tisíciletí se precizovala pravidla, některá, včetně těch nejzákladnějších byla porušována, obnovována… Každopádně olympijské hry, byť prošly všemožnými peripetiemi politických a mocenských tlaků, zůstávají ukázkou jednoho z odvětví lidských schopností. Postupně se také rozšiřovala plejáda sportovních disciplín, které si vydobyli na olympiádě prostor. O mnohých z nich by se asi Héraklovi ani nesnilo. Prostě tehdy vůbec neexistovaly nebo neměly patřičnou prestiž. Zajímavé je, že své olympijské zastoupení získaly teprve relativně nedávno

i sporty, které patří k nejsledovanějším. Fotbalový turnaj se konal v rámci olympijských her poprvé v roce 1908, podruhé právě v roce 1912, v obou případech získala titul vítěze Velká Británie. Ve Stockholmu se ale před sto lety ve vrcholné formě prezentovali nejen britští fotbalisté. Tamní olympijské hry otevřely novou olympijskou éru v mnoha směrech.

V čem byla olympiáda 1912 převratná a zlomová I když ke všeobecně vnímané tradici olympijských her patří celosvětová účast, představitelé všech kontinentů se zúčastnili poprvé právě až ve Stockholmu. Tam také poprvé startovaly ženy v plaveckých soutěžích. Jistě, pro ženský sport to byl úspěch, ale mimo-

Foto: Bain News Service, Wikipedia

Zahajovací ceremoniál V. olympijských her ve Stockholmu

Historie, symboly a tradice olympijských her • Zakladatelem starověkých olympijských her je podle legendy Héraklés, který je uspořádal na počest svého vítězství nad králem Augiem (kterého Češi znají spíše jako „Augiáše“). • Pojem „olympijské“ hry se odvíjí od faktu, že se zpočátku konaly ve městě Olympii na řeckém poloostrově Peloponés, až poté se přesunuly do Athén. • Hlavním olympijským symbolem je pět propojených kruhů, které znázorňují souznění všech pěti kontinentů. Ne vždy to ale, jak známo, platilo. • Také barvy by měly odrážet spojenectví lidstva, konkrétně šesti národů světa. • Zakladatelem myšlenky novodobých olympijských her je Pierre Coubertin. Jeho plán na jejich obnovu byl inspirován mimo jiné archeologickými nálezy v Olympii, nicméně zpočátku se nesetkal s odezvou. Jistého ohlasu s pozdějším úspěchem se dočkal až v roce 1894, kdy uspořádal mezinárodní Kongres pro obnovení olympijských her, který odsouhlasil vznik Mezinárodního olympijského výboru. Ten rozhodl, že první olympiáda po patnácti stoletích se bude konat v Athénách. • Coubertin zůstal čestným předsedou Mezinárodního olympijského výboru až do své smrti v roce 1937. Je pochovaný v Lausanne, které je sídlem MOV. chodem ještě zbýval velký kus cesty ke zrovnoprávnění mužů a žen na sportovních kolbištích. Ještě před sto lety bylo ve Stockholmu z celkového počtu 2547 závodníků pouhých 57 žen. Další prvenství se týká rozsáhlého použití moderních technologií – jak co se týče sledování a zpracování samotných sportovních výsledků, tak komunikačních médií. Konkrétně například čas závodníků byl poprvé měřen elektronicky, poprvé byly pořizovány jako důkaz regulérního soupeření a správného vyhodnocení cílové fotografie s výslednými záběry soutěžících.

Obvyklé do té doby také nebylo informovat o aktuálním průběhu sportovních klání prostřednictvím veřejného rozhlasu. Soutěžilo se celkem ve 14 sportovních disciplínách: atletice, plavání, fotbalu, gymnastice, jachtingu, jezdectví, moderním pětiboji, cyklistice, přetahování lanem, střelbě, šermu, tenisu, veslování a zápase. Novinkou, která rovněž do té doby nebyla samozřejmostí, se stalo propojení s uměním. Paralelně se sportovními disciplínami byly pořádány umělecké přehlídky a soutěže – rovněž se sportovní tematikou. Většina toho všeho se dnes jeví jako samozřejmost. Ale i za touto samozřejmostí stojí dlouhý a složitý vývoj. Jako ostatně za vším, co si vydobylo obdobně dlouhou a respektovanou tradici. –red–

17

VÝROČÍ

Adolf Eichmann se stal ztělesněním zrůdnosti nacismu

Gabriela Wagnerová

Byl úhlavním pohlavárem nacistického režimu. Jeho vůdce Adolf Hitler ho pověřil takzvaným konečným řešením židovské otázky. Po válce utekl do Argentiny a ještě několik let trvalo, než ho osud dostihl za jeho hrůzné válečné činy. Popraven byl až v roce 1962 v izraelském Tel Avivu. V roce 2007 o něm byl natočen i film. Nic zásadního se v něm však nevyjevilo. Zkrátka film o zrůdě, bez zásadních dějinných zvratů. Pouze se smutným koncem. Letos v květnu si připomínáme padesáté výročí od jeho smrti.

Zrození strůjce nacistické vražedné mašinerie

18

Narodil se 19. března roku 1906 v německém Solingenu. Po smrti matky v roce 1911 žil mladý Adolf s otcem a sourozenci v rakouském Linci. Nedokončil ani jednu z vysokých škol, které studoval. Po neúspěšných studiích se několik let živil různě – pracoval například jako obchodní cestující u americké firmy. Eichmann žil v dobách rozmáhajícího se fašismu a jeho politické ambice byly předurčeny dobou. V roce 1932 vstoupil do rakouské odnože nacistické Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) a ozbrojené organizace NSDAP (SS). Po jejich zákazu v Rakousku pak v roce 1933 opustil svou rodnou zemi a odešel do Německa. Kariérní vzestup

mladého a nadějného státníka na sebe nenechal dlouho čekat. Jeho loajalita a víra v nacistické velké Německo ho dovedla až k branám samotné berlínské centrály zpravodajské služby SS. V roce 1934 Adolf Eichmann vstoupil do státních služeb. V roce 1938, po „anšlusu“ Rakouska hitlerovským Německem, je nová posila nacistického Německa, Eichmann, převelen do Vídně. Zde se stal hlavním organizátorem židovské emigrace. Po vypuknutí druhé světové války v roce 1939 se stává úředníkem nově zřízeného Hlavního úřadu říšské bezpečnosti a v čele svého úřadu pak od roku 1940 organizuje masové deportace židovského obyvatelstva z Německem okupovaných území do koncentračních táborů. V lednu roku 1942 se stává jedním z ústředních vykonavatelů tzv. konečného řešení židovské otázky.

Útěk do Argentiny skončil popravou Po válce Eichmann utekl do Argentiny, kde v Buenos Aires žil i se svou ženou a čtyřmi syny pod jménem Ricardo Clemens. Pracoval jako výstupní kontrolor ve firmě Mercedes-Benz. Nacistický vůdce, který měl na svědomí životy šesti milionů Židů, však krátce na to dostál svých válečných závazků. Několik let po vzniku Izraele v roce 1948 se ho vedení nově vzniklého židovského státu rozhodlo dopadnout. Agenti izraelské zpravodajské služby Mossad ho skutečně vypátrali. Operaci tehdy vedl Rafi Eitan. V prosinci roku 1961 byl v Izraeli odsouzen k trestu smrti. Po zamítnutí žádosti o milost byl 31. května 1962 oběšen. Bylo mu 55 let, když neúprosně stanul před spravedlivým soudem. Až tehdy si podle historiků začal uvědomovat, jakých válečných činů se dopustil. Možná i na chvíli pochopil, čeho se stal obětí i on. „Cítím se nevinný, pouze jsem plnil rozkazy,“ opakoval častokrát v soudní síni. Eichmann napsal ve vězení paměti, které byly zveřejněny až v roce 2000. Oproti ideologiím osvícenství postavil Adolf Hitler totiž „pravdivý“ výklad světa, do jehož středu umístil boj o přežití mezi slabými a silnými. Tomuto boji v době hospodářské krize uvěřily miliony Němců. Staly se

obětí ideologického manipulátora. Eichmann však měl možnost volby. Svými činy se podílel na největší genocidě v historii a za své rozhodnutí byl v roce 1962 právoplatně popraven.

Zveřejnění spisů a film životy milionů mrtvých nevrátí Na základě závěrečného vyznání Adolfa Eichmanna mladému izraelskému vyšetřovateli Avner Lessovi byl natočen i film. Ten podává realistický obraz o skutečných událostech. Rekonstrukce výslechů psychopata a vyšetřovatele rozšiřuje znalosti těch, kdo mají historické mezery. V roce 2010 nařídil Německý správní soud spolkové vládě, aby odtajnila spisy Adolfa Eichmanna a zpřístupnila tak některé další dokumenty poskytující dosud neznámé informace o Eichmannově poválečném životě a útěku do Argentiny. Veřejnost se tak o pohnutkách takzvaného „architekta holocaustu“ ke zvráceným činům může dozvědět zase o něco více. Připomínat si některé okamžiky dějin je zvlášť v dnešní době velmi důležité. Opakování je zkrátka „matka moudrosti“.

Nacionální socialismus byl zločinným režimem Nacionální socialismus byl nejzločinnějším režimem 20. století. V důsledku jeho krutosti pohasly životy milionů nevinných Židů. Ovšem za stejně zrůdný je nutné považovat i komunismus – bohužel dnes zcela obhajitelný systém jak v politickém, tak i v duchovním či mravním ohledu. Ten totiž způsobil smrt ve skutečnosti mnohem většího počtu lidí. Nicméně při vyslovení jména Adolfa Eichmanna pamětníkům zatrne ještě dnes. Pokřivená osobnost masového vraha jde dokonale ruku v ruce se zvrácenou tváří hitlerovského Německa. Tento německý státní úředník se stal k šílenosti druhých hlavní vykonavatel tzv. konečného řešení židovské otázky. Rehabilitovat viníky nelze, odčinit „křivdy“ též ne. Je společným zájmem nás všech, abychom na zrůdné činy nacismu nezapomněli a aby všichni „Eichmannové“ byli stále považováni za viníky. autorka je analytička politické sekce ODS

ZAHRANIČÍ

Potenciál českého obranného průmyslu v Asii

Alexandr Vondra

Na konci března jsem společně s téměř třiceti podnikateli a zástupci obranného a bezpečnostního průmyslu navštívil dvě velice perspektivní asijské země Vietnam a Indii. Cesta byla koncipována primárně jako podnikatelská mise podporující český export. Tyto dvě rozdílné země byly vybírány s ohledem na možnosti úspěchu českých vývozců. Vietnam také kvůli vzájemným vazbám, kdy můžeme využít kontakty na množství Vietnamců, kteří v naší zemi dlouhodobě žili a nyní se do své rodné země vrací. Vietnam je pro české zbrojaře zajímavý z několika důvodů. Jedním je samotná velikost země (90 miliónů osob), velikost ozbrojených sil (500 tisíc mužů a žen), ale také strukturou techniky, materiálu a výzbroje, kterou jeho složky používají. Jedná se o celou řadu zbraní převážně sovětské výroby, s jejíž modernizací mají české firmy dlouhodobé a úspěšné zkušenosti. S představiteli Vietnamu jsme mluvili například o modernizaci pozemní i letecké techniky, kde můžeme nabídnout modernizaci vrtulníků řady Mi či servis letounů L39, kterých Vietnam používá stále více než dvacet kusů. Kromě modernizace starší techniky můžou české firmy nabídnout i velké množství nového špičkového vybavení. Vietnamská armáda například kromě kalašnikovů používá i české samopaly vzoru 58. Mimo jiné by na tyto zkušenosti s českými puškami mohla navázat Česká zbrojovka z Uherského Brodu, která nedávno představila novou útočnou pušku CZ 805 BREN. Další oblasti možné spolupráce jsme diskutovali na vietnamském ministerstvu průmyslu a obchodu a na speciálním semináři za účasti českých a vietnamských firem.

Indie – největší dovozce zbraní Indie je v posledních letech jako největší dovozce zbraní a vojenské techniky na světě pro zbrojní průmysl zemí zaslíbenou. Konal se zde veletrh Defexpo India 2012 – jeden z nejvýznamnějších veletrhů obranného a bezpečnostního

průmyslu v regionu. Měl jsem možnost otevřít českou expozici, kde společně vystavovala řada českých firem. Na výstavišti bylo možné najít od ručních zbraní po nejmodernější tanky nebo prostředky elektronického boje. Obchodování se zbraněmi zejména s asijskými partnery se vyznačuje velmi dlouhou dobou od prvních konzultací

18. dubna byla také podepsána Dohoda o vzájemném pořizování materiálu a služeb pro účely obrany mezi ČR a USA. České firmy mají nyní přístup k zakázkám americké armády, stejně tak americké společnosti mohou soutěžit o zakázky v ČR. Takovou dohodu má podepsáno pouze 21 nejbližších spojenců USA. po realizaci kontraktu. Probíhá mnoho kol výběrových řízení, které jsou potom rušeny, neúspěšní soutěžící se opakovaně odvolávají, což může prodloužit dobu vyjednávání až na několik let. Od ministerské cesty tudíž není možné očekávat konkrétní výsledek ihned. Přínosem je však větší pozornost a zájem o doprovázející firmy ze strany indických společností a státních organizací, než když do země přijedou samostatně. Uspořádali jsme společný seminář česko-indických firem, který je samozřejmě pro místní organizace daleko atraktivnější, když se jej účastní ministr. Na toto

setkání pak naše firmy navazují, mají jasnější představu o možných dodávkách a získají potřebné kontakty. I přes dlouhodobý charakter vyjednávání se během mé návštěvy podařilo podepsat tři smlouvy mezi státním podnikem VOP 026 Šternberk a indickou armádou, které by měly vést k modernizaci tanků T-72 a transportérů BVP-2.

Hi-tech průmysl Význam obranného a bezpečnostního průmyslu spočívá především v jeho technologické náročnosti. Díky tomu, že zaměstnává převážně vysoce kvalifikovanou a vzdělanou pracovní sílu, přináší v porovnání s jinými odvětvími vysokou přidanou hodnotu. Místo převážně manuální práce poptává vynalézavost, důvtip. A jeho výsledky jsou velmi často přenášeny do civilního sektoru. Ostatně většina firem tohoto průmyslu provozuje řadu civilních programů, mnohdy je zbrojní výroba „pouze“ podstatným doplňkem jejich standardní produkce. Jestliže chceme Českou republiku transformovat z pouhého levného výrobce, kde již přestáváme být cenově konkurenceschopní, musíme podporovat právě firmy sázející na vynalézavost, vědu a výzkum nových technologií. V následujících měsících připravujeme několik dalších cest do různých regionů se stejným cílem – podpora českých firem, českých technologií a produktů. autor je ministr obrany

19

ZEMĚDĚLSTVÍ

Ceny a kvalita potravin – téma, které nelze v ČR podceňovat Petr Havel Nejen poslední reakce médií i spotřebitelů v ČR na problémy spojené s výrazným růstem cen vajec na tuzemském trhu, ale i celá řada dřívějších kauz spojených s potravinářskými problémy permanentně připomínají, jak je pro naši populaci téma potravin důležité. Jeho správné uchopení, srozumitelná komunikace a schopnost nabídnout lidem řešení proto skýtají nezanedbatelný politický potenciál, který lze využít, nebo naopak promrhat. potřebitelům v ČR bohužel více, než je ve vyspělých zemích obvyklé, chybí schopnost vlastního názoru i schopnost obhajovat svá spotřebitelská práva. Díky tomu jsou na jednu stranu snáze manipulovatelní reklamními projekty i výstupy v médiích, na straně druhé neřeší problémy například s kvalitou zakoupeného zboží při

S

20

kontaktu s prodejcem, ale prostřednictvím podnětů na kontrolní orgány, od nichž požadují sankce vůči viníkům. Drtivá většina spotřebitelů, bohužel i těch, které lze považovat z titulu jejich odbornosti nebo postavení za autority, se navíc spokojí pouze s verbální a nekonkrétní kritikou situace, a kdo má možnost, zviditelní se na vhodné emotivní vlně v médiích. Tím ovšem kromě sebe nepomůže nikomu – ani spotřebitelům, ani výrobcům potravin, ani obchodníkům – tedy tuzemským podnikatelům. Vzhledem k frekvenci takového přístupu je pak výsledkem slogan, který dnes papouškuje prakticky každý – totiž že naše země je potravinářským smetištěm Evropy. A navíc drahým. Ani jedno z toho není pravda. Pouze Svaz obchodu a cestovního ruchu měl odvahu na základě skutečně věrohodných údajů konstatovat, že v Německu, velmi často srovnávaném s Českou republikou, zaplatí spotřebitelé za potraviny zhruba dvakrát

víc než v ČR. Dvoučlenná česká domácnost utratila podle údajů Českého statistického úřadu v roce 2009 za potraviny zhruba 4 000 korun měsíčně, německá podle tamního statistického úřadu v přepočtu přes 7 000 korun. Němci přitom nakupují celkově méně, více šetří. To ale naše média raději nezaznamenala, protože by se musela sama usvědčit ze zavádějících údajů. Stejně tak neplatí, že většina potravin v ČR je nekvalitních. Jistě je v nabídce značné množství produktů, které jsou velmi levné, a většinou se při jejich výrobě používají levnější suroviny. Jenže třeba záměna živočišného tuku za rostlinný, který je levnější, je pro lidský organismus spíš přínosem než hrozbou.

Cena versus kvalita Je také třeba vědět, že přes proklamace týkající se preferování kvality stále v praxi drtivá většina našich spotřebitelů zjevně považuje za důležitější cenu

potravin. Přitom ale pod určitou cenovou hranici nelze některé potraviny ze standardních surovin vyrobit. Je to tak především spotřebitel, který stanovuje spektrum nabídky potravin na našem trhu, aby následně toto spektrum sám nebo raději prostřednictvím médií kritizoval... Z pralesa virtuální biomasy manipulací je nyní zapotřebí prosekat se ven. Velmi důležitou roli v tom mohou sehrát politici, a to v celé řadě oblastí. Jednou z nich je, jak neustále připomíná předseda Asociace soukromého zemědělství ČR a poradce ministra zemědělství Josef Stehlík, snížit nesmyslnou byrokratickou zátěž kladenou na výrobce potravinových surovin, tedy zemědělce, ale také na samotné výrobce potravin. A také změnit strukturu stávajících kontrol. Z dosud nezveřejněných statistik totiž vyplývá, že třeba v zemědělství směřuje nejvíce kontrol k nejmenším podnikatelských subjektům, jejichž podnikatelské prostředí je tak systematicky podvazováno nejen administrativou, ale v důsledku i vyššími náklady. Obdobná situace je i v potravinářství, takže menší a střední podnikatelé mohou hůře konkurovat průmyslovým podnikům. Ale i velké subjekty mají problémy „s kreativitou“ našich úředníků a zákonodárců, kteří nadstandardními požadavky na byrokratické povinnosti zhoršují pozici českých dodavatelů vůči zahraniční konkurenci. Za nadstandardními požadavky je přitom většinou nějaký lobbistický zájem, což je ovšem jedna z forem korupce. Nebylo by vůbec od věci, kdyby byly „protipodnikatelské aktivity“ úředníků zveřejňovány, trestány a prezentovány jako také jedna z forem boje proti korupci. Zatím to téměř nikdo nedělá.

– a samozřejmě v nezanedbatelné míře vyšší kvalitě. Především je to ale přirozená cesta, jak pomoci tuzemským potravinářům i orientaci spotřebitele v tom, kdo co vyrábí a jaké jsou důvody, proč za něco případně zaplatit vyšší cenu. Že je toho část spotřebitelů schopna, je dnes vidět na boomu farmářských trhů, které už ale „malý český člověk“ stačil zneužít k „takypodnikání“ založeném na emocích spotřebitelů, ne však vždy na kvalitě prodávané produkce. A ne vždy ani na principu, který spotřebitel na farmářských trzích očekává – že jde opravdu o zboží od farmáře. Podle Stehlíka přitom pro spotřebitele prakticky jasná záruka identifikovatelného potravinářského zboží existuje – a to v rámci takzvaného prodeje ze dvora, přímo v areálu zemědělských podniků. Tuto formu ale nevyužívá zdaleka tolik nakupujících, jako podlehlo kouzlu farmářských trhů. Přitom na nich je kontrola prezentovaného původu zboží bohužel minimální. Hlavně tam, kde je obec povolí – vesměs v dobrém úmyslu poskytnout občanům tradici, zábavu

aktivit dozorových orgánů problém informovanosti a manipulovatelnosti spotřebitele nevyřeší. Jiná věc je ovšem odpovědnost všech, kteří se nějakým způsobem na vzniku rizik při výrobě potravin nebo na klamání spotřebitele podílí. Zveřejnění a potrestání viníků, ať už dodavatelů, prodejců nebo úředníků, je podle všeho nejlepším preventivním opatřením omezujícím rizika zneužívání spotřebitelů. Podíváme-li se na výčet možností, jak předcházet panikám a manipulacím na tuzemském trhu potravin, a to od prvovýroby až po konečného spotřebitele, zjistíme, že v praxi stačí uplatňovat tradiční konzervativní, tedy „ODS-hodnoty“. Již bylo řečeno, že na ceny a kvalitu potravin jsou naši spotřebitelé, i díky předlistopadové historii, citliví. Jednou ze současných výzev ve společnosti je proto dodat české potravinářské produkci kredit, povzbudit v dobrém slova smyslu lokální patriotismus a ukázat, že je právě v tomto podnikatelském prostředí možné uplatňovat ve

a pestré nákupy – jsou leckdy opomíjena základní pravidla a o to víc se takové akce vymykají kontrole. Ke škodě je to v první řadě důvěřivému spotřebiteli.

prospěch jeho rozvoje pravicové principy. Téma potravin tedy nelze podceňovat. Naopak, bude-li správně uchopeno a pochopeno, může se stát jedním z konstruktivních témat pro Občanskou demokratickou stranu nejen před volbami. ■

Cestou je vytváření „přidané hodnoty“ Nejen v zemědělství je třeba se zabývat vytvářením takzvané přidané hodnoty, což znamená vyšší zhodnocení zemědělské suroviny, polotovaru, sofistikovanější výroby potravin. Tuto cestu volí podle poradce ministra zemědělství Josefa Stehlíka při přípravě dotačních programů na období 2014 až 2020 i Ministerstvo zemědělství, což je samozřejmě správný směr, ale bylo by žádoucí jej také adekvátně komunikovat. Vyšší přidaná hodnota sice může vést ve výsledku k vyšší ceně výrobků, na druhé straně ale také k jejich lépe dohledatelnému původu, identitě, věrohodnosti …

Jak předcházet panikám a manipulacím Jednou z cest ke zlepšení image našeho zemědělského a potravinářského trhu je osvěta spotřebitele na základě věrohodných informací. Naopak vyšší restrikce, regulace, sankce či další nárůst

autor je agrární analytik

21

NAŠI POLITICI V CIVILU

J. Wenigerová: Pevné rodinné zázemí považuji za dobrý základ do života Rodinné zázemí a soudržnost považuje poslankyně Wenigerová za svoji prioritu jak v osobním životě, tak v politice. Přivedla ji k tomu početná rodina, kde vzájemná soudržnost byla samozřejmostí, a Jaroslava Wenigerová v tomto duchu pokračovala i ve výchově svých dcer. Učitelkou se původně stala tak trochu z nouze, ale pedagogika se jí stala osudem, postupně své zaměření rozšířila na péči o handicapované děti a sociální témata. Sama tyto obory v mnohém obohatila a věnuje se jim i v Poslanecké sněmovně.

22

Své rodině vděčí i za obrovskou úctu ke vzdělání i své politické směřování, protože socialistické ideály jí rozhodně vštěpovány nebyly. Vyrůstala druhá z pěti dětí, početná rodina navíc udržovala těsné kontakty s ostatními příbuznými. „Dědeček byl velký Masarykovec, pamatuji si, jak si cenil obrazu bývalého prezidenta, ale měli jsme už s režimem potíží dost, tak ho raději neměl doma, ale schovával ho ve včelíně, kam nás, děti, brával. Dřív měl ve Zbrašově hospodu a penzion. Dnes je tento areál součástí Lázní Teplice nad Bečvou. Dědeček byl oblíbený, ale měl i respekt. Když někdo přebral, tak už mu nenalil. Asi bych měla poznamenat, že to nebyl „vlastní“ dědeček, zkrátka naše rodina byla docela složitá i v rodinných vztazích. Každopádně nás všech pět dětí bral za vlastní a naše životy obohatil víc, než si kdo dovede představit. Nezapomenutelná byla i babička. Měla zdravý selský rozum, zároveň byla vzdělaná a emancipovaná,“ vzpomíná poslankyně. Když komunisti hospodu i penzion a další majetek zabavili, babička s dědečkem nepodlehli skepsi, díky své houževnatosti a pracovitosti se dál drželi nad vodou. „Babička se dlouho musela paradoxně živit jako pokojská a pomocnice v kuchyni v podniku, který jim předtím patřil. To ovšem nic nezměnilo na tom, že jsem i díky nim strávila krásné dětství, setkávala se u nich velká rodina, která i nás, děti, vedla ke vzájemné sounáležitosti, generační solidaritě, panovala tam ohromná sociální empatie.“

Pro potomky se stalo problémem získat vzdělání. Jaroslavě Wenigerové přijde laciné tvrdit, že to bylo z politických důvodů. „Tatínek byl sirotek, staral se o sestru a další členy rodiny, takže na školu neměl tehdy pomyšlení. Ale nevzdal se a nakonec až v padesáti letech vystudoval ekonomii. Pamatuji se, že se učil v koupelně na štokrleti, protože vzhledem k tomu, že měl pět dětí, tak nás bylo všude plno. Pak dbal o to, abychom my, všichni sourozenci, také studovali, což se podařilo.“ Nicméně politické souvislosti se vyskytovaly. Jeden ze strýců, k němuž měla celá rodina vřelý vztah, se stal „politicky nepohodlným“ už v době svých studií práv. „V roce 1948 se účastnil pochodu studentů na Hrad s cílem vyjádřit podporu prezidentu Benešovi. Akce to byla morálně úctyhodná, ale on stejně jako mnoho dalších kvůli tomu skončil jako politický vězeň v karvinských dolech.“

Učitelství a nelehké počátky Vzhledem k tomu, že Jaroslava Wenigerová většinu své profesní kariéry zasvětila učitelství a i v Parlamentu se věnuje zejména práci ve školském a sociálním výboru, nabízí se otázka, jak k této orientaci přišla. Odpověď stojí za zmínku: „Chtěla jsem být novinářkou nebo baletkou, učitelství jsem měla v záloze. Tatínek mi tehdy řekl: ‚Jako novinářka bys musela

sloužit komunistům, jako baletka bys musela jít moc brzy do důchodu – jdi na kantořinu.‘ Poslechla jsem a nelituji.“ Po absolvování filosofické fakulty v Brně, obor čeština a dějepis, toužila získat místo na gymnáziu. Neuspěla. Byla díky známému profesorovi historie nadchnutá pro tento obor, ale cesty jejího osudu ji k tomu nikdy nepřivedly. Kantorskou profesi začínala bez valného nadšení v roce 1968 jako „češtinářka“ na Středním odborném učilišti stavebním v Ostravě. Navíc zahájila průšvihem: Bylo těsně po sovětské okupaci. Neodpustila si hlášku, že „Rusové jsou svině“. Jejímu již tak pošramocenému kádrovému posudku to neprospělo. Ale práci neztratila, naopak jí přišla na chuť. „Byla tam spousta chytrých a nadaných kluků, kteří skončili na učilišti, podobně jako já, z kádrových důvodů.“ Pracovní obětavost, ochota prosazovat i politicky nepřípustné postoje jí nejednou přivedly do značných problémů, prověřování... V roce 1988 ji za přemrštěnou aktivitu postihl trest. Výsledkem bylo přetížení, které skončilo poměrně dramatickou chorobou hlasivek. „V podstatě jsem se znovu učila mluvit, rok jsem byla na nemocenské,“ konstatuje bez známky sebelítosti poslankyně Wenigerová. Kromě toho stojí za zmínku, že když se setkala s nespravedlivým příkořím, neváhala bojovat. „V roce 1999 vyhodil

tehdejší sociálnědemokratický ministr školství Eduard Zeman ústředního školního inspektora doktora Valeše a mě. Bylo to naprosto nepodložené a iracionální, takže jsem se poměrně složitě soudila, protože to bylo v rozporu s principy nejen slušnosti, ale i právního řádu a proti zájmu fungování školství,“ vzpomíná na své „husarské kousky“ nynější poslankyně.

Průkopnice ve vzdělávání a péči o handicapované děti Po převratu v roce 1990 ji Občanské fórum učitelů doporučilo na místo vedoucího pracovníka na tehdejším odboru školství severomoravského krajského výboru, kde střídala komunistické kádry. V květnu 1991 se stala vedoucí České školní inspekce v Ostravě. Ale Jaroslava Wenigerová nepatří k těm, kteří by se spokojili s jakkoli důležitou funkcí, pokud narazí na nějakou novou výzvu. V tomto případě to byla výzva apelující nikoli na nějaké ambice, ale sociální, lépe řečeno lidské cítění a solidaritu. Díky nim se nynější poslankyně stala jednou z průkopnic v oblasti vzdělávání a péče o handicapované děti. „Začalo to tím, že za mnou jako inspektorkou často chodili i lidé s postiženými dětmi, kteří potřebovali pomoc nebo radu. Začala jsem pátrat, co lze udělat, radila jsem se s právničkou. Výsledkem bylo zřízení pracovního týmu, který se stal základem Komise města Ostravy pro zdravotně znevýhodněné děti.“ Posléze komise začala spolupracovat s francouzskými odborníky, kteří do problematiky, jejíž řešení bylo tehdy v Česku v plenkách, přinášeli osvědčené postupy – třeba způsob práce s rodinnými příslušníky, rehabilitační systémy. Tato spolupráce trvá už dvacet let a Jaroslava Wenigerová se za tu dobu stala v tuzemsku jednou z vůdčích osobností různých programů pro zdravotně postižené děti. „Například se u nás strašně málo vědělo o autismu, lidé postižení touto vývojovou poruchou měli minimální šance na plnohodnotný život. Dnes i u nás mnozí z nich díky speciální péči studují vysokou školu a nacházejí společenské uplatnění.“ Díky své erudici se současná poslankyně dostala do kontaktu s Olgou Havlovou a jejími spolupracovníky, se zakladateli Bílého kruhu bezpečí. Neminula ji celá řada ocenění a vyznamenání. „Asi nejvíc si považuji Zlatého klíče k dětským srdcím a Křišťálového kamínku,“ zamýšlí se. Bez zajímavosti není, že právě tato práce ji postupně přivedla do aktivní politiky.

Cesta k politice Vstoupila do Občanského fóra, v roce 1991 se stala jedním ze zakládajících členů ODS. Pak byl krůček k úspěšné kandidatuře do ostravského zastupitelstva. „Motivací bylo, že jsme v rámci komise pro zdravotně postižené často naráželi na nepochopení úřadů. Když přišla nabídka z ODS, uvědomila jsem si, že v zastupitelstvu bych měla možnost ovlivnit smýšlení lidí, vysvětlit jim, jak je důležité se postarat o ty, kteří pomoc nutně potřebují.“ Předtím ani potom nezneužila žádného svého postavení. „Myslím, že mi v tehdejších komunálních volbách pomohlo, že jsem sice začala být v souvislosti se vzdělávací, sociální a osvětovou prací známá, ale zároveň se vědělo, že veškeré naše financování je naprosto čisté. Spočívalo hlavně ve shánění sponzorů, což jsme ale pojímali zcela transparentně, a navíc pro mě bylo velmi povzbuzující: Vím a chápu, že svět bývá velmi cynický, a o to víc je potěšující si potvrdit, kolik se najde vstřícných, velkorysých a solidárních lidí.“ Zájem o vzdělávání a péči o handicapované ji provází i v Parlamentu. „Kdybych neměla osobní zkušenosti s výukou, postiženými dětmi a jejich rodinami a kontakty s dalšími odborníky, určitě bych nechtěla být poslankyní, která může tyto oblasti ovlivnit. I dnes se snažím při řešení každého problému mít odborné konzultace, zjišťovat skutečný stav věcí.“

Největší opora? Rodina! J. Wenigerová se vdávala záhy – v osmnácti letech. Manžel je pro ni i po více než čtyřiceti letech stále nejbližší spolehlivou oporou, a to i v situacích, kdy na sebe přivolávala maléry nekompromisní a otevřenou povahou, pracovní přetížeností. „Vždycky za ním můžu s čímkoli přijít, vždycky stojíme při sobě. Ví, že jiná nebudu, a respektuje mě takovou, jaká jsem, i když je to asi leckdy náročné. Vím, že u něj vždycky najdu otevřenou náruč,“ popisuje své manželství, které by jí určitě lecjaká žena mohla závidět. Má dvě vdané dcery a čtyři vnučky. Všem jim vštěpuje to, co bylo vštěpováno jí: rodinnou sounáležitost, tradici. „Jedna dcera je vdaná v Londýně a zeť byl okouzlen tím, s jakou pospolitostí naše rodina funguje, jak těsné udržujeme vztahy a začal se o něco podobného pokoušet doma. Totéž, tedy schopnost ocenit rodinnou sounáležitost a pokračovat v ní, sdílí i můj ‚český zeť‘. Prostě jestli to mohu shrnout, jsem ráda, že jako rodina fun-

gujeme v tom nejlepším slova smyslu včetně těch, kteří se ‚přiženili‘.Tomu všemu moc napomáhá můj manžel, který se pustil do vytváření rodinné kroniky, což ho baví o to víc, že je vášnivý fotograf. Asi nejúžasnější ale pro mě je, když vnučky, ty české i londýnské, naslouchají vyprávění o minulosti, o svých předcích. Je to povznášející pocit seznamovat je s nekonečným příběhem generací, ukazovat jim ho v kontextu světa a dějin.“ –red–

JAROSLAVA WENIGEROVÁ • Nar. 1946 ve znamení Blíženců. • Studium: filosofická fakulta v Brně, obor čeština a dějepis. • Původní povolání: středoškolská učitelka. • Politické a komunální zkušenosti: V r. 1989 vstoupila do OF; v r. 1991 se stala zakládající členkou ODS; v r. 1994 se stala zastupitelkou města Ostravy; od r. 2005 předsedkyně rady Oblastního sdružení ODS v Ostravě; do r. 2009 členka Rady místního sdružení ODS Ostrava-Poruba, od r. 2007 členka Regionální rady ODS v Moravskoslezském kraji; od r. 2008 místopředsedkyně klubu zastupitelů ODS v Zastupitelstvu Moravskoslezského kraje; v letech 2004–2008 náměstkyně hejtmana pro oblast školství a předsedkyně komise Rady Asociace krajů pro školství a sport, nyní členka krajského zastupitelstva ve výboru pro výchovu, vzdělání a zaměstnanost, členka komise Rady MSK pro vědu, výzkum a vysoké školy; 2009–2010 poradkyně ministra školství. • Parlamentní zkušenosti: od r. 2010 poslankyně, členka výboru pro sociální politiku, výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, stálé komise pro rodinu a rovné příležitosti. • Profesní zásluhy: získala řadu ocenění za přínosy pro vzdělávání a péči zejména pro handicapované děti a jejich rodiny, za čímž stojí i její spolupráce s odborníky a neziskovými organizacemi. • Rodina: pochází z pěti dětí, je více než čtyřicet let šťastně vdaná, má dvě dcery a čtyři vnučky. • Priority: rodinná sounáležitost, sociální solidarita, kvalitní vzdělání, mezigenerační a historické poznávání.

23

HISTORIE MÍSTO KOMPASU

Vzestup a pád generála Klecandy Jindřich Marek možnosti obrany hornatého Švýcarska, poté podnikl studijní cestu po státech Malé dohody, Turecku a Řecku, v roce 1926 působil jako pozorovatel francouzských válečných operací v rífských horách v Maroku proti Abdel Krimovi, o osm let později byl vyslán na několik měsíců do Kolumbie, jež byla ve válečném konfliktu s Peru, byl členem zednářské lóže i místopředsedou Svazu junáků – skautů, napsal řadu odborných i vzpomínkových publikací, hovořil německy, rusky, francouzsky, anglicky, španělsky a italsky, přednášel na ČVUT, od prosince 1935 do března 1939 působil jako československý vojenský atašé ve fašistické Itálii, sledoval zblízka italskou agresi v Habeši a získal mnoho cenných zpravodajských informací o síle italské armády a dislokaci jejího válečného průmyslu, patřil bezesporu mezi nejschopnější československé generály, byl však velice ambiciózní i nepříjemně kritický

nešťastnou náhodu a někteří (např. jeho druhá manželka Anna) dokonce za politickou vraždu! Generál Vojtěch Vladimír Klecanda prožil život, který by dnes televiznímu scénáristovi vydal na hodně dlouhý a událostmi nabitý seriál...

U zrodu československé rozvědky Klecanda byl v srpnu 1914 v Kyjevě mezi prvními příslušníky České družiny, proslul potom na frontě odvážnými rozvědkami a 3. dubna 1915 se se svými rozvědčíky podílel na akci, která skončila zajetím téměř 1 500 vojáků pražského 28. pěšího pluku, což vedlo císaře Františka Josefa I. k rozhodnutí tento pluk rozpustit a jeho prapor odevzdat vojenskému muzeu. V srpnu 1915 se potom stihl oženit se svou předválečnou láskou, českou dívkou Zdenkou Pintosovou. Tehdy byl také v hodnosti poručíka v Běrdičevě

Vojtěch Vladimír Klecanda jako kapitán čs. legií

„Pan národní prokurátor mi připisuje podporu nacismu v dubnu 1945! Za plných vítězství Němců jsem odmítl jakoukoliv spolupráci. Proč, z jakých pohnutek, bych v poslední chvíli, kdy Německo se hroutí, já se propůjčil k zločinům a chtěl zachraňovat nacismus, projev ducha, proti kterému jsem celý život bojoval...“ generál Klecanda před národním soudem Praha 2. srpna 1946

Život plný událostí

24

Pocházel z vlivné pražské vlastenecké rodiny, v pětadvaceti letech byl jmenován ředitelem filiálky mladoboleslavské automobilky Laurin a Klement v ruském Charkově, přijal pravoslaví a při křtu získal druhé jméno Vladimír, po vypuknutí světové války působil jako rozvědčík v řadách čs. legií, do vlasti se vrátil v hodnosti podplukovníka, vystudoval válečnou školu v Paříži, v pětatřiceti letech byl povýšen na generála, velel divizi, jako vojenský diplomat působil nejprve v Paříži u francouzské (ale také belgické a švýcarské) vlády a z té doby pocházejí jeho zprávy o začínajícím úpadku francouzské armády, studoval

S 2. rotou České družiny pronikl praporčík Klecanda v roce 1915 až na slovenské území...

k méně schopným kolegům, měl proto i mnoho osobních i politických nepřátel, kteří dokonce často a rádi tvrdili, že je milencem manželky Edvarda Beneše, zúčastnil se domácího protinacistického odboje, ale pro obvinění z kolaborace s nacisty strávil 15 měsíců ve vyšetřovací vazbě a 22. dubna 1947 zemřel ve věku nedožitých 59 let tragicky za okolností, které jedni označují za sebevraždu, další (s největší mírou pravděpodobnosti) za

přidělen ke zpravodajskému oddělení jihozápadního frontu carské armády, kde měl příležitost se v praxi i při studiu seznámit hlouběji se zpravodajským řemeslem. Zároveň se mu podařilo získat velitele frontu generála Brusilova pro myšlenku tvorby dalších československých jednotek z dobrovolníků z řad válečných zajatců. V létě 1917 se však Klecanda během puče generála Kornilova snažil dojednat

odblokování roty legionářů, držené v kasárnách revolučními vojáky. Došlo však ke střelbě a Klecandovi hrozil „revoluční soud“. Zásluhou českých vyjednávačů, mezi kterými byl i spisovatel (a tehdy ještě legionář) Jaroslav Hašek, čekala zatím Klecandu „jen“ internace v klášteře v Bychově. Jeho návrat do řad legionářů mu trval takřka rok, protože mu řadu měsíců bránil v nástupu služby politický zmocněnec legií, bytostný levičák Prokop Maxa, který mu obstaral nálepku „kontrarevolucionáře a zpátečníka“, která mu již v očích české levice zůstala natrvalo. K legiím proto mohl opět nastoupit díky ruskému generálovi Diterichsovi až po konfliktu legií s bolševiky a dobytí Vladivostoku v červnu 1918!

Pohled do vagonu „výzvědného oddělení“ štábu čs. legií

a tiskové oddělení. Tuto práci dělal (v neustálé řevnivosti s méně schopnějším velitelem čs. vojska na Rusi generálem Janem Syrovým) až do 17. října 1919, kdy jej v Irkutsku zastihla zpráva, že jeho manželka, působící tehdy ve Vladivostoku jako zdravotní sestra legií, byla „stižena prudkým šílenstvím“. Choroba jeho ženy jej tedy přivedla předčasně do vlasti, když předtím rázně odmítl nabídku generála Gajdy zúčastnit se operetního eserského puče proti Kolčakovi ve Vladivostoku.

Úspěchy plodí nepřátele V roce 2007 se pokusili připomenout památku neprávem zapomínaného generála plzeňští skauti...

Stal se náčelníkem rozvědky a v červenci sepsal v chvatu první české směrnice s názvem „Instrukce o službě rozvědky“. Tento důvěrný dokument s tištěným pokynem „Nenosit sebou do předních linií“ nám může připadat po desítkách let mírně cimrmanovský třeba kvůli větám, že zprávy o nepříteli nám může dodat i „vzduchoplavba

a četba nepřátelských novin“, skutečností však zůstává, že se legionářská zpravodajská služba v Rusku v letech 1918 –1920 vypracovala na velice dobrou úroveň. Zásluhu na tom měl právě ve funkci „generálního ubytovatele“ legií Vojtěch Klecanda, kterému od září 1918 podléhala rozvědka, kontrarozvědka i odposlech cizích radiostanic

Klecanda měl na konci 30. let vynikající přehled o vývoji letectva fašistické Itálie

Doma zatím čekala Klecandu velice slibná kariéra. Po studiu v Paříži byl v červnu 1923 povýšen na generála. Hodně publikoval, byl zván na různá jednání Společnosti národů v Ženevě, kde zastupoval Československo ve vojenských komisích – a také se občas kriticky vyjadřoval k jiným českým generálům. Podle jeho nevydaných pamětí šlo sice často o úsudky velice fundované, ale ty málokdo z kritizovaných rád slyší. Klecanda se již v roce 1924 ucházel o funkci 1. zástupce náčelníka hlavního štábu, ale svými neskrývanými ambicemi a zákulisním jednáním si znepřátelil tehdejší špičky čs. armády a ocitnul se tak v armádním světě v určité izolaci. Když se v roce 1933 stal náčelníkem hlavního štábu čs. armády generál Ludvík Krejčí, začalo se dokonce uvažovat o jeho penzionování, čemuž měly napomáhat i každoroční zcela neobjektivní katastrofálně negativní posudky generála Krejčího, který Klecandovi nikdy neodpustil, že ten jej před časem kdesi v afektu označil za neschopného.

➤

25

HISTORIE MÍSTO KOMPASU Řešení mu však vždy nabídl vlivný ministr zahraničí Edvard Beneš a umístil jej opět do diplomatické sféry, což vedlo k jedovatým klepům, že se prý chce zbavit údajného milence své ženy. Klecanda však uspěl při své delikátní misi vojenského poradce v Kolumbii, která jej za to vyznamenala komturským křížem kolumbijského Ordero Boyacá, a stejně tak byl od ledna 1936 úspěšným vojenským atašé (a zpravodajcem) v Mussoliniho Itálii, přestože zavilé antipatie generála Krejčího k němu vedly k posudkům, ve kterých psal zcela nepravdivě, že Klecandova práce v Itálii je „hodnoty nevalné“. V březnu 1939 se po okupaci zbytku českých zemí nacisty vrátil generál Klecanda z Říma do Prahy po marném pokusu oslovit své známé kolegy z Velké Británie, USA i SSSR(!), aby vzali do svých služeb československé důstojníky a letce. Své rozhodnutí vysvětlil slovy: „Národ byl doma, moje místo tedy bylo zde, když ani nás, ani válku Spojenci nechtěli a války nebylo...“

Generál Klecanda ve 30. letech

Za okupace si tedy Klecanda s Němci rozhodně nezadal, až 24. dubna 1945 jej jeho neklidná a ambiciózní povaha přivedla do budoucích velkých problémů, když neodmítl žádost K. H. Franka, aby jako diplomatický prostředník odjel s delegací protektorátní vlády přes

Americké tanky v západních Čechách, jejich postup do Prahy byl však pro českou levici nemyslitelný a Klecandovi se proto jeho aktivity z konce dubna 1945 krutě vymstily...

Hrdina, či oběť ambicióznosti?

26

V okupované Praze pracoval nejdříve v Anglobance a po roce přijal místo ředitele firmy Intex, zabývající se exportem skla a importem kartáčů a slámy. Využil svého postavení a vlivu k zaměstnání českých úředníků a zaměstnanců z řad legionářů (včetně členů jeho odbojové skupiny generálů Mejstříka a Untermüllera, kteří oba padli ve dnech Pražského povstání). Když firma zřídila výrobu náprsních tobolek v Terezíně, umožnil zaměstnaným Židům zlepšení jejich nelehkého osudu, včetně ochrany před deportací do vyhlazovacích táborů v Polsku. Dodal několikrát i velmi cenný zpravodajský materiál čs. vládě v exilu. Některé odbojové skupiny o něm dokonce kalkulovaly jako s velitelem Prahy pro povstání v závěru války.

Švýcarsko k velení angloamerických vojsk s cílem projednat možnost obsazení protektorátu americkou armádou. Mise zkrachovala na neústupnosti švýcarských pohraničních orgánů a Klecanda se musel vrátit do Prahy s nálepkou zrádného „českého Quislinga“, protože se o jeho cestě dozvěděli „revoluční odboráři“ v čele s Evženem Erbanem, kterým se podařilo prostřednictvím vysílačky dostat tuto zprávu do londýnského rozhlasu! Pokusy vyjednávat „na účet Sovětského svazu“ česká levice prostě neodpouštěla. Klecanda byl v květnu 1945 zatčen a dlouhé měsíce vězněn. Národní soud jej zprostil všech obvinění až v srpnu 1946 po jeho brilantní obhajobě, ve které vysvětloval, že považoval za svou povinnost šetřit životy a urychlit konec války, protože „krev

vojáků není barvou na reklamu“. Svoji řeč zakončil slovy: „Letěl bych zas...“ Jeho osvobození vyvolalo hysterickou kampaň „pokrokového“ tisku v čele s Rudým právem, dostal se do hledáčku agentů neblaze proslulého 5. oddělení hlavního štábu komunisty Bedřicha Reicina a na rozkaz ministra národní obrany Ludvíka Svobody s ním zavedl řízení kárný výbor ministerstva pro „delikty“, kterých byl již zmíněným Národním soudem v Praze zproštěn! K tomu se přidaly obtíže s navrácením zabaveného majetku, ale podle řady svědků si generál udržoval stále optimistickou náladu, která by měla vylučovat v případě jeho tragického konce sebevraždu. Podle dostupných dokumentů generál Klecanda v úterý 22. dubna 1947 vstal časně ráno a v dobré náladě se připravoval na schůzku s jedním svým známým. V místnosti, kde se holil, se nacházela pod nízko položeným oknem leštěná skříňka se šikmým povrchem. Z generálova malostranského bytu, který ležel na spojce ulic Loretánská a Úvoz, byl nádherný pohled na Prahu a zejména na Petřín. Podle všeho si v nádherném slunečním dnu chtěl otevřít okno, které mělo vadný uzávěr a těžce se otvíralo. Proto – ještě v ponožkách a nedostrojen – po prudším opření do vzdorovitého uzávěru při jeho náhlém otevření patrně ztratil na leštěné skříňce rovnováhu a vypadl z výše čtvrtého patra na ulici. Trochu absurdní konec muže, který několikrát v životě strmě nastoupil takřka hvězdnou kariéru... autor je historik a publicista

KULTURA

Kulturní scéna nabízí zajímavé novinky ve výtvarném umění, divadle, hudbě, ... Michala Komrsková

Gustav Klimt: Kresby Albertina, Vídeň do 10. června 2012 Zásadní část kreseb z tvorby malíře Gustava Klimta vystavuje vídeňská Albertina. Výtvarník, jehož proslavily zejména malby žen, je ovšem stejně populárním tvůrcem ilustrací. Na více než 170 listech vystavených v populární galerii je dokonale vidět, jak precizně měl Klimt lidské tělo nastudované a jak dokonale jej dokázal načrtnout. Najdete tu nejen klasickou portrétní malbu nebo figurální studie, skvostné jsou i detaily lidských tváří nebo na několik listů rozpracovaná studie těla v pohybu. Autor při své tvorbě používal rozmanité výtvarné techniky. Některá svá díla vytvářel křídou, uhlem, akvarelovými barvami nebo jen pastelkou. Na některých kresbách Gustava Klimta odhalíte bez ohledu na použitou techniku předobrazy jeho olejových pláten, která si postupem času získávala čím dál větší věhlas. www.albertina.at

Thomas Brussig: Hrdinové jako my

Divadlo Komedie 11. května 2012

„Jak mohla tahle společnost existovat celá desetiletí, když byli všichni tak nespokojení?“, ptá se s úžasem hlavní postava hry, která vypráví o době kolem pádu železné opony. Klaus je jedním z hrdinů, bez nichž by železná opona nepadla. Charakter, na němž celé totalitní systémy stojí, čeká celý život na svou velkou příležitost a dostane ji v podobě konce jedné epochy. Co udělá s myšlením jedince moment, kdy je konfrontován se zcela novou realitou? Ve vynikající hře, kterou uvádí pražská Komedie, režíruje Kamila Polívková pouhé dva herce, Jiřího Štrébla a Terezu Hofovou. Inscenace je výsledkem spolupráce Divadla Komedie a sdružení Člověk v tísni v rámci programu Podpory lidských práv a demokracie. www.prakomdiv.cz

Titanic: Příběh legendární lodi Petr Hejný Slovart

28

Ke stému výročí prvního a posledního vyplutí legendárního nepotopitelného parníku vyšla v nakladatelství Slovart úchvatná obrazová publikace plná dosud nezveřejněných informací. Příběh slavné lodi začíná u jeho zrození, v loděnicích v Belfastu, a do nejmenších detailů popisuje stavbu gigantické lodi, a to včetně nákresů, provádí všemi palubami i podpalubím, seznamuje s životem ve všech třech cestovních třídách a popisuje i tragický konec lodi, ke kterému došlo v noci ze 14. na 15. dubna 1912. Autor přináší i několik silných příběhů posledních přeživších a dokumentuje i nález lodi v hlubinách Atlantiku. Pro zvídavé kluky si na stejné adrese můžete pořídit i knihu s dvanácti archy, z nichž sestavíte věrný model lodi. www.slovart.cz

O2 ARENA 25.–27. května 2012 Slavný kanadský „sluneční cirkus“ založila v roce 1984 dvacítka kanadských artistů. Během téměř třiceti let existence se z něj stal špičkový soubor s několika tisíci zaměstnanci a desítkami představení, s nimiž prakticky neustále cestují po všech kontinentech světa. Alegría, již umělci z Cirque du Soleil v Praze odehrají hned ve dvou reprízách na konci května, je jedním z nejpopulárnějších představení souboru, které je na scéně nepřetržitě od roku 1993. I v téhle show se artisti předvedou v akrobatických tricích na samé hranici lidských možností, jimiž odvypráví příběh o naději, vytrvalosti, ale i zneužití moci. Show doprovází původní živě hraná hudba.

Tennessee Williams: Tramvaj do stanice Touha Divadlo pod Palmovkou 11. a 31. května 2012

Foto: Albertina, Divadlo Komedie, Divadlo pod Palmovkou, Slovart, Daniel Desmarais, Milan Krupčík

Cirque du Soleil

Slavný příběh amerického spisovatele Tennesseeho Williamse o vášni a touze má v dubnu premiéru nového nastudovaní v režii slovenského herce Emila Horvátha hostujícího v Divadle pod Palmovkou. Populární příběh přecitlivělé stárnoucí krasavice Blanche, postupně se proměňující v alkoholičku, která přijíždí na návštěvu ke své sestře Stelle a jejímu muži Stanleymu, není třeba dlouze představovat. Pod Palmovkou se v hlavní roli představí vynikající Zuzana Slavíková, již první popremiérové recenze vynášejí do nebes, přímočarého Stanleye hraje Martin Stránský, do role Stelly je obsazená hostující Klára Issová. Ačkoli se Tramvaj do stanice Touha hraje v dalších dvou pražských divadlech, nastudování se Zuzanou Slavíkovou je pravděpodobně tím nejsilnějším. www.divadlopodpalmovkou.cz

Richard Müller: Potichu tour 2,5 Po beznadějně vyprodaném podzimním tour se Richard Müller rozhodl vyhovět svým fanouškům a v průběhu dubna a května pokračovat v živém vystupování. Během třinácti unikátních koncertů se vrátí se svou kapelou i speciálním hostem Danem Bártou a společně odehrají kromě tradičních hitů i skladby v neobvyklých aranžích, na které se obvykle nedostává. Můžeme se tedy těšit na písně, jako jsou Nebude to také l'ahké, Po schodoch, Cigaretka na dva ťahy nebo Srdce jako kníže Rohan. Richard Müller přijede do měst, na která se v loňské části turné nedostalo, v Praze vystoupí na samém konci turné hned na dvou koncertech. Termíny, místa i rezervační formulář najdete na jeho webových stránkách. www.muller.sk autorka je spolupracovnicí redakce a redaktorka MF DNES

29

VÝROČÍ

Karel Kramář (1860–1937) první ministerský předseda samostatného československého státu Jan Jandl Kramářova vila v Praze

26. května letošního roku uplyne 75 let od úmrtí významného československého konzervativního politika a státníka, jednoho z tvůrců samostatné Československé republiky a jejího prvního ministerského předsedy JUDr. Karla Kramáře. arodil se 27. prosince 1860 ve Vysokém nad Jizerou v rodině zámožného stavitele. Vystudoval práva na Právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Po dokončení právnických studií zprvu uvažoval o kariéře vysokoškolského pedagoga. Studoval vývoj rakouského státního práva ve Vídni, národní hospodářství v Berlíně a politické vědy v Paříži. Současně se systematicky připravoval na politickou dráhu, byl znamenitým řečníkem a diskutérem. Hodně cestoval, dokonale ovládal čtyři jazyky – němčinu, francouzštinu, angličtinu a ruštinu. Díky svému rodinnému zázemí byl finančně nezávislý. Svůj majetek posléze rozmnožil i sňatkem s Ruskou Naděždou Nikolajevnou Abrikosovovou, s níž se seznámil za svých častých cest do carského Ruska. Sňatku předcházel téměř desetiletý, na tehdejší poměry skandální mimo-

N

30

manželský vztah. Naděžda Nikolajevna byla totiž již provdána za Alexeje Abrikosova, majitele továrny na cukrovinky, s nímž měla čtyři děti. V roce 1893 opustila manžela a odstěhovala se za Karlem Kramářem do Vídně. Po dlouhých průtazích ze strany pravoslavné církve bylo až v roce 1900 její první manželství rozvedeno a následně se v září téhož roku uskutečnila na Krymu její svatba s Karlem Kramářem. Novomanželé si také na Krymu vybudovali reprezentativní letní sídlo – přepychovou vilu Barbo, v letech před první světovou válkou si ještě postavili i své pražské sídlo na baště sv. Tomáše (dnešní Kramářova vila). Do aktivního politického života vstoupil dr. Karel Kramář jako člen Národní strany svobodomyslné (tzv. mladočeši), za něž byl v roce 1891 spolu s T. G. Masarykem a dalšími českými politiky poprvé zvolen do rakouského parlamentu – říšské rady ve Vídni. Postupně se stal čelným představitelem této politické strany a získal si vážnost i uznání nejen mezi českými, ale také německými politiky v Rakousku, byl dokonce zvolen jedním z místopředsedů rakouského parlamentu a jednu dobu se vážně uvažovalo i o jeho jmenování na významný post v rakouské vládě.

Na počátku 20. století se dr. Karel Kramář stává neúnavným propagátorem myšlenky užší spolupráce všech evropských slovanských národů, spoluorganizoval také všeslovanské sjezdy v Praze (1908) a v Sofii (1910). Ještě před vypuknutím první světové války sepsal K. Kramář pod vlivem svého manželství i vřelého vztahu k ruské společnosti návrh ústavy tzv. slovanské říše, která v jeho představě měla rozbít Rakousko-Uhersko a sjednotit do velké federalizované říše carské Rusko, Království polské, země Koruny české, Království srbské, Království černohorské a Carství bulharské. V roce 1915 byl však rakouskými úřady zatčen pro velezradu a vyzvědačství a v procesu s dalšími českými politiky odsouzen k trestu smrti. Život mu zachránila jen amnestie nového rakouského císaře Karla I. na jaře 1917. Karel Kramář se po propuštění na svobodu stává vedoucím představitelem domácího odboje, usilujícím o rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření samostatného československého státu. V létě roku 1918 se jako národní mučedník a uznávaná celonárodní autorita dostá-

vá do čela domácího vrcholového odbojového orgánu Národního výboru, který posléze na podzim téhož roku organizuje v českých zemích státní převrat a vyhlášení samostatné Československé republiky. Hvězdná hodina dr. Karla Kramáře přichází 14. listopadu 1918, kdy řídí ustavující jednání prvního československého parlamentu – Revolučního

národního shromáždění. Jeho ústy je slavnostně rod habsbursko-lotrinský zbaven všech práv na český trůn a československý stát vyhlášen za svobodnou demokratickou republiku, přestože sám K. Kramář je do poslední chvíle stoupencem konstituční monarchie. Na základě dohody s představiteli zahraničního odboje je prvním prezidentem nově vzniklé ČSR zvolen prof. T. G. Masaryk a ministerským předsedou první československé vlády se stává právě dr. K. Kramář. Na jaře 1919 se navíc stává předsedou nově založené pravicové strany – Československé národní demokracie, která se stává jednou z hlavních státotvorných politických stran prvorepublikového Československa. Dne 8. ledna 1919 se Karel Kramář jako ministerský předseda nově vzniklé republiky stal málem obětí politického atentátu. Atentátníkem byl mladý nezletilý anarchista Alois Josef Šťastný. Než stačil kdokoliv zasáhnout, vytáhl z kapsy revolver a střelil z bezprostřední blízkosti K. Kramáře do prsou. Před jistou smrtí jej zachránila jenom souhra náhod. Kulka proletěla těžkým svrchníkem a náprsní kapsou, až se nakonec odrazila od šlí kalhot. Aureola národního mučedníka, po němž smrt sáhla již za nenáviděného Rakouska, i díky této tragické události dosáhla právě vrcholu. Jako ministerský předseda K. Kramář v roce 1919 spolu s ministrem zahraničních věcí dr. E. Benešem zastupuje nově vzniklou Československou republiku na mírové konferenci v Paříži, která po právní stránce ukončila první světovou válku a sjednala mírové smlouvy s poraženými státy. Mírová konference vytvořila tzv. versailleský mírový systém, který garantoval hranice meziválečné Evropy a uznání nových států vzniklých na troskách Rakousko-Uherska, včetně Československé republiky v jejích tehdejších hranicích. Mezitím však na domácí politické scéně jeho dlouhodobá nepřítomnost způsobila oslabení jeho politické pozice a radikalizace válkou soužených sociálních vrstev se nakonec přiklonila na stranu propagátorů socialistických a komunistických iluzí. Následkem bylo vítězství levicových stran v obecních volbách, které se v Československu uskutečnily v červnu 1919, a naopak drtivá porážka Kramářových národních demokratů, v jejímž důsledku byla nucena Kramářova vláda odstoupit. Karla Kramáře tak potkal podobný

politický osud jako po druhé světové válce britského premiéra Winstona Churchilla. Také příliš spoléhal na svoji aureolu národního vůdce a jednoho z bojovníků za samostatný československý stát. Podcenil však radikálně změněnou poválečnou politickou situaci v Evropě i v Československu a on i jeho národní demokraté byli poraženi v prvních mírových, v tomto případě obecních volbách. Po odstoupení z funkce ministerského předsedy již K. Kramář nikdy nezastával žádnou vládní funkci, zůstává pouze předsedou Československé národní demokracie (od roku 1935 Národního sjednocení) a až do své smrti nepřetržitě zasedá jako poslanec v československém parlamentu – Národním shromáždění. Marně usiloval o zvolení prezidentem republiky, vzhledem k vo-

S manželkou

lebním výsledkům své strany neměl ani naději stát se znovu ministerským předsedou. Neuskutečnil se jeho velký sen – pád nenáviděného bolševického režimu v Sovětském svazu a obnovení demokratického Ruska a až do své smrti zůstal přesvědčeným odpůrcem socialismu a komunismu. Postupem doby se dostává pro své vyhraněně konzervativní a nacionalistické postoje také do konfliktu s čelnými politiky první republiky – zejména T. G. Masarykem a E. Benešem – pro nesouhlas s jejich linií domácí

Letní sídlo – vila Barbo na Krymu

i zahraniční politiky ČSR. Zuřivě odmítá vstup představitelů německé menšiny do československé vlády i diplomatické uznání Sovětského svazu ze strany Československé republiky. Přesto však nadále zůstává jedním z nejrespektovanějších prvorepublikových politiků a představitelem jediné skutečně důsledné pravicově-konzervativní politické strany v tehdejším Československu. U Karla Kramáře získali za první republiky morální oporu i finanční pomoc mnozí ruští emigranti, jejichž početná komunita nalezla v Československu svůj nový domov. Jeho vila na baště svatého Tomáše se stala útočištěm každému, kdo smýšlel stejně protibolševicky jako on. Jeho pohřeb v květnu 1937 se stal manifestací národní jednoty v době sílícího ohrožení republiky ze strany nacistického Německa. Své místo posledního odpočinku nalezl po boku milované manželky Naděždy v hrobce pravoslavného Uspenského chrámu na pražských Olšanech, na jehož výstavbu sám finančně přispěl. Ironií osudu vedle něj spočinuly i ostatky ruského kupce Ipaťjeva, v jehož jekatěrinburském domě bolševici v červenci 1918 brutálně povraždili ruskou carskou rodinu. autor je historik a člen OS ODS v Brně

Pohřeb K. Kramáře na Olšanských hřbitovech

31