Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra občanského práva
Diplomová práce
Dělitelnost věci – součást věci Lukáš Hadamčík
2012/2013
„Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Dělitelnost věci – součást věci zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury.“ V Brně dne 25. 10. 2012 ……………………. Lukáš Hadamčík
2
Poděkování: „Na tomto místě bych rád poděkoval prof. JUDr. Janu Hurdíkovi, DrSc. za odborné vedení práce, podnětné připomínky a vstřícný přístup při psaní této práce.“ „Rovněţ bych chtěl poděkovat Mgr. Janě Prošvicové za její odborné rady při stylistických úpravách práce.“ „Dále bych rád poděkoval svému tatínkovi, Pavlu Hadamčíkovi, který byl prvním čtenářem a kritikem této práce.“ „A také bych chtěl poděkovat své mamince, Bohuslavě Hadamčíkové, která mi byla velkou psychickou oporou po celou dobu mých studií, tuto práci si však jiţ přečíst nemohla.“
3
Obsah Úvod ........................................................................................................................ 6 1
Historický vývoj ............................................................................................. 9 1. 1
Věc v římském právu ............................................................................... 9
1. 1. 1 Věc v Gaiových a Justiniánových Institucích .................................... 9 1. 1. 2 Definice věci v římskoprávním pojetí ............................................. 10 1. 1. 3 Třídění věcí ...................................................................................... 11 1. 1. 4 Součást věci ..................................................................................... 12 1. 1. 5 Dělitelnost věci ................................................................................ 13 1. 2
Věc ve středověké střední Evropě .......................................................... 14
1. 3
Obecný zákoník občanský...................................................................... 16
1. 3. 1 Historický vývoj kodifikace ............................................................ 16 1. 3. 2 Definice věci .................................................................................... 16 1. 3. 3 Věci hmotné a nehmotné ................................................................. 18 1. 3. 4 Věci movité a nemovité ................................................................... 19 1. 3. 5 Příslušenství a součást věci .............................................................. 19 1. 3. 6 Superficiální zásada ......................................................................... 22 1. 3. 7 Dělitelnost věci ................................................................................ 22 1. 4
Návrh Občanského zákoníku z roku 1937 ............................................. 23
1. 5
Střední občanský zákoník ...................................................................... 27
1. 5. 1 Definice věci .................................................................................... 27 1. 5. 2 Součást věci a příslušenství věci...................................................... 29 1. 5. 3 Konec superficiální zásady .............................................................. 30 2
Současný právní stav ................................................................................... 31 2. 1
Stručná historie současného občanského zákoníku................................ 31
2. 2
Předmět občanskoprávních vztahů ......................................................... 32
2. 2. 1 Věci .................................................................................................. 33 2. 2. 2 Práva ................................................................................................ 36 2. 2. 3 Jiné majetkové hodnoty ................................................................... 36 2. 2. 4 Byty a nebytové prostory ................................................................. 37 2. 3
Věci movité a nemovité ......................................................................... 38
2. 3. 1 Pozemky .......................................................................................... 38 2. 3. 2 Stavby spojené se zemí pevným základem ...................................... 39 2. 4
Součást a příslušenství věci .................................................................... 40
2. 4. 1 Součást věci ..................................................................................... 40 2. 4. 2 Součást pozemku ............................................................................. 46 4
2. 4. 3 Součást stavby ................................................................................. 50 2. 4. 4 Příslušenství věci ............................................................................. 51 2. 4. 5 Rozdíl mezi součástí a příslušenstvím věci ..................................... 53 2. 5
Součásti a příslušenství jiných předmětů právních vztahů..................... 57
2. 5. 1 Součásti a příslušenství bytu ............................................................ 57 2. 5. 2 Součásti a příslušenství práv a jiných majetkových hodnot ............ 58 2. 6
Dělitelnost věci....................................................................................... 59
2. 6. 1 Obecné vymezení pojmu ................................................................. 59 2. 6. 2 Reálné dělení staveb ........................................................................ 61 3
Nový občanský zákoník ............................................................................... 63 3. 1
K rekodifikaci soukromého práva .......................................................... 63
3. 2
Definice věci .......................................................................................... 63
3. 3
Třídění věcí ............................................................................................ 66
3. 3. 1 Věci hmotné a nehmotné ................................................................. 66 3. 3. 2 Věci movité a nemovité ................................................................... 67 3. 4
Součást a příslušenství věci .................................................................... 68
3. 4. 1 Součást věci ..................................................................................... 68 3. 4. 2 Součást pozemku ............................................................................. 68 3. 4. 3 Příslušenství věci ............................................................................. 72 3. 5 4
Dělitelnost věci....................................................................................... 74
Věc a její součásti ve vybraných zahraničních úpravách ........................ 75 4. 1
Slovensko ............................................................................................... 75
4. 2
Polsko ..................................................................................................... 75
4. 3
Rakousko ................................................................................................ 77
4. 4
Německo ................................................................................................ 78
4. 5
Švýcarsko ............................................................................................... 79
Závěr ..................................................................................................................... 80 Resumé ................................................................................................................. 82 Seznam použitých zdrojů a literatury ............................................................... 84 Zadání diplomové práce ..................................................................................... 90
5
Úvod Tématem této práce je problematika dělitelnosti věci a součásti věci. Jedná se o tradiční instituty soukromého práva, které mají své kořeny jiţ v dobách práva římského. Ač jde o právní instituty, jejichţ úprava spadá do obecné části občanského práva a jejichţ vědecké zkoumání se pohybuje pouze v rovině abstraktní a teoretické, oba instituty mají praktický dopad jak do práva věcného, zejména vlastnického, tak do práva závazkového. Cílem této práce je zmapování vývoje úpravy dělitelnosti věci a součásti věci od jejich historických základů v římském právu aţ po úpravu v novém občanském zákoníku. Rovněţ je cílem této práce nabídnout nekonvenční pohled na součást věci, která ne vţdy musí tvořit skladebný prvek věci sloţené, fyzicky spojený s touto věcí. Jelikoţ se nelze zabývat problematikou dělitelnosti věci a součásti věci, aniţ bychom věděli, co je to věc, budu se v práci zabývat i otázkou vymezení věci v právním smyslu. S tím velice úzce souvisí problematika věcí nehmotných, které v současné době v našem právním řádu nejsou pojímány jako věci v právním smyslu, ovšem po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku věcmi v právním smyslu budou. V práci se tedy budu zabývat i kategorizací věcí na hmotné a nehmotné. Rovněţ nelze pominout kategorizaci věcí na movité a nemovité a to z důvodu, ţe u věcí movitých se zákonná úprava součásti věci zásadně omezuje pouze na obecnou definici, zatímco u věcí nemovitých, zejména u pozemků, je tato úprava velmi kazuistická. Problematika součástí pozemku souvisí se zásadou superficies solo cedit (povrch ustupuje pozemku), která dle současného občanského zákoníku neplatí pro budovy, jejíţ návrat však předpokládá nový občanský zákoník. Pro pochopení institutu součásti věci je nezbytné se zabývat také problematikou blízkého institutu příslušenství věci. Toto téma jsem si vybral z toho důvodu, ţe i přes jeho abstraktnost, má významný dopad do běţného ţivota. Domnívám se, ţe v moderní společnosti jiţ není účelné jako základní podmínku vymezení součásti věci povaţovat její fyzické spojení s věcí. V této práci bych chtěl prokázat hypotézu, ţe pro charakteristiku součásti věci je významné zejména spojení funkční. Ač se v souvislosti s pojmem součásti věci běţně uvádí, ţe součást věci není způsobilým předmětem právních vztahů, domnívám se, ţe toto tvrzení neplatí výlučně a ţe za určitých okolností můţe být předmětem určitých právních vztahů i součást věci. Další důvod pro zpracování tohoto tématu byl ten, ţe jsem jiţ několikrát byl konfrontován s problematikou součástí pozemku, zejména staveb na cizím pozemku, a to 6
jak ve svém osobním ţivotě, tak při své praxi na Nejvyšším soudě České republiky. Domnívám se, ţe problémy spojené s uplatňováním zásady superficies solo non cedit jsou natolik závaţné, ţe je nelze řešit jinak, neţ návratem k superficiální zásadě. Jde o další hypotézu, kterou bych chtěl v práci prokázat. Z výše uvedeného vyplývá, ţe vítám návrat superficiální zásady, který přinese nový občanský zákoník. Nicméně ani tato nová úprava není zcela ideální. Ve své práci bych chtěl upozornit na problematické části nového občanského zákoníku související s touto zásadou, které by bylo vhodné vyřešit buď ještě před nabytím účinnosti zákoníku jeho novelizací, popřípadě které bude muset vyřešit jiţ za účinnosti nového zákoníku soudní praxe. Základním zdrojem informací při zpracování tohoto tématu bude pro mne práce prof. JUDr. Františka Roučka, jehoţ teoretické závěry v mnoha případech povaţuji za nadčasové. Ze současných pramenů je nutno zdůraznit zejména práce JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., soudce Nejvyššího soudu ČR, a práce prof. Dr. JUDr. Karla Eliáše, pod jehoţ vedením vznikl nový občanský zákoník. Důleţitým zdrojem bude také obsáhlá judikatura Nejvyššího soudu ČR k tomuto tématu. Ve své práci k řešení výše uvedené problematiky uţiji metody komparace a to zejména v první kapitole v souvislosti s historickým vývojem a ve čtvrté kapitole v souvislosti se zahraničními úpravami. Při řešení problematiky součásti věci uţiji metody indukce, kdy na základě konkrétních příkladů se budu snaţit vyvodit obecné závěry. Při tomto postupu také uţiji metody generalizace a abstrakce. Rovněţ v práci budu uţívat metody dedukce a to zejména ve spojení s logickým argumentem ad absurdum, pro vyloučení určitých závěrů. Přínosem této práce by mělo být upozornění na problémy související s posuzováním součásti věci a dělitelnosti věci a to jak za současného právního stavu, tak v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku. Tato práce by rovněţ měla nabídnout alternativní pohled na pojetí součásti věci v právním smyslu. Ve své práci budu postupovat chronologicky. V první kapitole se budu zabývat pojetím věci, její součásti a dělitelnosti věci v historii a to od práva římského aţ po střední občanský zákoník. V druhé kapitole se zaměřím na platnou a účinnou právní úpravu na našem území s ohledem na závěry právní doktríny a právní praxe. Ve třetí kapitole se budu zabývat úpravou, kterou přinese nový občanský zákoník. Konečně ve čtvrté kapitole budu 7
zkoumat úpravu v právních řádech některých evropských států. V rámci kapitol postupuji od obecného k zvláštnímu, tedy nejdříve vymezím pojetí věci a následně se budu zabývat instituty součásti věci a dělitelnosti věci. Ač s ohledem na problematiku celistvosti věci institut dělitelnosti věci logicky předchází institutu součásti věci, řadím v rámci kapitol problematiku součásti věci před problematiku dělitelnosti věci. Dělitelností věci se nedávno ve své diplomové práci zabýval Lubomír Kazda,1 z toho důvodu stěţejním tématem této práce bude problematika součásti věci, a proto ji také systematicky řadím před institut dělitelnosti věci. Vzhledem k rozsahu práce se v závěrečné kapitole budu zabývat zásadně jen zákonnou úpravou věci a její součásti ve vybraných zahraničních právních řádech. Při dalším výzkumu by bylo vhodné se podrobněji zabývat řešením této problematiky v zahraničí a to i s ohledem na právní doktrínu a právní praxi.
1
KAZDA, L. Dělitelnost a nedělitelnost předmětu občanskoprávního vztahu [online]. 2006 [cit. 16. 10. 2012]. 92 s. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jan Hurdík. Dostupné z www: https://is.muni.cz/auth/th/69770/pravf_m/Diplomova_prace.pdf
8
1
Historický vývoj V této kapitole se budu zabývat vývojem pojmů věc v právním smyslu, součást
věci, příslušenství věci a dělitelnost věci, a to od dob práva římského aţ po zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník.
1. 1
Věc v římském právu České soukromé právo se řadí do systému kontinentálního práva, jehoţ základy
jsou postaveny na recepci práva římského. Chceme-li se blíţe zabývat instituty soukromého práva, které nelze povaţovat za ryze moderní, bylo by jistě chybou nezkoumat jejich římskoprávní základy. Z toho důvodu se v první podkapitole této práce zabývám římskoprávním pojetím věci v právním smyslu s ohledem na instituty součásti věci a dělitelnosti věci.
1. 1. 1 Věc v Gaiových a Justiniánových Institucích K jedněm z nejvýznamnějších pramenů, z kterých lze čerpat informace o systému římského práva, patří Gaiova učebnice (Gaiovy Instituce). Gaius se pojmem věci zabývá ve druhém komentáři své učebnice. Římští právníci pojem věci nedefinovali, tedy ani v této učebnici definici nenalezneme. Gaius tak počíná svůj výklad dělením věcí a to v první řadě na věci práva boţského a na věci práva lidského.2 Věci práva lidského pak Gaius dělí na věci soukromé a veřejné, přičemţ veřejné nejsou v majetku nikoho. Dále dělí věci na tělesné (res corporales) a netělesné (res incorporales). Dělící kritérium spočívá v tom, zda je moţné se věci dotýkat či nikoli. Povahu věcí netělesných mají ty, jejichţ podstatou je právo.3 Pojem věci pak na základě tohoto dělení můţeme vykládat v širším smyslu, kdy pod tento pojem zahrnujeme jak věci hmotné (tělesné), tak věci nehmotné (netělesné), anebo v uţším smyslu, čímţ míníme pouze věci hmotné. Obdobný výklad nalezneme také v druhé knize Justiniánových Institucí. I zde se v úvodu (v prvním titulu) nachází rozdělení věcí na věci patřící všem, věci veřejné, patřící pospolitosti, věci ničí a věci patřící jednotlivci.4 Zajímavý je odstavec 21. (INST. 2, 1, 21.), kde se uvádí, ţe část pozemku, kterou odtrhla řeka, se stává součástí jiného pozemku aţ ve 2
KINCL, J. GAIUS : Učebnice práva ve čtyřech knihách. Brno : Masarykova Univerzita a Doplněk, 1999. s. 77. 3 tamtéţ s. 78 4 BLAHO, P. Iustiniani Institutiones : Justiniánské instituce. Přeloţil Skřejpek, M. Praha : Karolinum, 2010. s. 93.
9
chvíli, kdy stromy, které se nacházely na tomto odtrhnutém pozemku, zakoření do sousedova pozemku.5 Součást věci je dále řešena v odstavcích 26. aţ 34. Obecně lze říci, ţe stane-li se věc součástí jiné věci („věci hlavní“),6 přechází vlastnické právo na vlastníka „věci hlavní“, přičemţ nezáleţí na tom, jakou hodnotu má „věc vedlejší“. I v případě, ţe je tato hodnotnější neţ „věc hlavní“, na uvedeném to nic nemění. Konkrétně se uvádí purpur vetkaný do šatů (INST. 2, 1, 26.) nebo písmena na papyru a pergamenu (INST. 2, 1, 33.). Zajímavé však je, ţe v případě malby na desce se v rozporu s výše uvedeným Justinián přiklání k názoru, ţe deska je součástí malby a nikoliv naopak (INST. 2, 1, 34.). V odstavcích 29. aţ 32. je zakotven princip superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě). Tedy vše, co je postaveno na pozemku a co na něm roste, je jeho součástí a náleţí do vlastnictví vlastníka pozemku.7 Ve druhém titulu se Justinián zabývá dělením věcí na hmotné a nehmotné. Výklad se shoduje s výkladem uvedeným v Gaiových Institucích.
1. 1. 2 Definice věci v římskoprávním pojetí Ač římští právníci pojem věci nedefinovali, v novodobé literatuře se jiţ s definicí věci v římskoprávním pojetí setkáme. Například Arndste, rytíř z Arnesbergu, vymezil pojem věci takto: „Věc (res) jest v širším smyslu vše, co v právu má jen význam předmětný, v uţším smyslu jest věcí hmotný, samostatný předmět, z čehoţ samo sebou jde, ţe rozdělení věcí ve hmotné a nehmotné na onom širším významu se zakládá.“8 V novější literatuře se však objevuje názor, ţe Římané pojem věci nehmotné, jak je tento pojem uţíván v moderní právní doktríně (právo autorské, patentové, firemní, etc.), neznali. Například Jaromír Kincl definuje věc v římskoprávním pojetí takto: „[J]e to hmotný celek, který má samostatnou existenci, ať uţ je ţivý (otrok, zvířata) nebo neţivý (ostatní věci).“9Dále uvádí: „[P]okud pak někteří římští právníci uvádějí i „res incorporales“ – věci nehmotné (netělesné), je to jenom jistá manýra, která kopíruje pojmy stoických filozofů.“10 Obdobně Jan Váţný: „[S]tatky, na něţ se mohou podle římského pojetí vztahovati majetková práva (na rozdíl od práv rodinných), jsou podle římského pojetí jenom věci hmotné. (...) Neuznává tedy římské 5
tamtéţ s. 98 Pojmů věc hlavní a věc vedlejší se uţívá v souvislosti s příslušenstvím věci a nikoli v souvislosti s věcí a jejími součástmi, kdy se právě uţívá pojmů věc a součást věci. Jelikoţ uţití pojmů „věc hlavní“ a „věc vedlejší“ je názornější i při výkladu o součástech věci, uţívám těchto pojmů i v tomto významu, ovšem pro odlišení jsou tyto pojmy označeny uvozovkami. To neplatí, pokud jsou tyto pojmy uţity v přímé citaci, přičemţ v původním díle tyto pojmy uvozovkami označeny nebyly. 7 tamtéţ s. 101 – 103 8 ARNDSTE ryt. z ARNESBERGU. Učební kniha Pandekt. Přeloţil Trümmel, V. Praha : Právnická Jednota, 1896. s. 57. 9 KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 83. 10 tamtéţ 6
10
právo tak zvaných práv ke statkům nehmotným, jakými jsou v moderním právním ţivotě právo autorské, firemní, právo výlučného uţívání vzorků, modelů atd.“11 S tímto názorem se lze ztotoţnit, neboť, jak je uvedeno výše, povahu věcí nehmotných v římském právu měly ty, jejichţ podstatou bylo právo, tedy například právo poţívací, pozůstalost nebo závazky. Objektem těchto práv však byla vţdy věc hmotná. Vyjdeme-li z Kinclovy definice věci, pak další podmínkou, kromě hmotné podstaty, je samostatná existence. Za věc v právním smyslu tedy nelze povaţovat něco, co tvoří součást jiné věci. Římané rozeznávali věc jednoduchou a věc sloţitou, kdy věc jednoduchá tvoří samostatný přirozený celek a věc sloţitá se skládá z rozloţitelných částí.12 Kromě toho Římané znali i tzv. věc hromadnou, jejíţ podstatou je, ţe jednotlivé součásti věci hromadné si ponechávají svou samostatnou existenci a jsou tedy rovněţ věcí v právním smyslu. Příkladem věci hromadné v římském právu je stádo. Váţný dokonce uvádí, ţe to bylo jen stádo.13 Dalším podstatným znakem věci pro Váţného je její význam pro majetek. Věc tak musí mít majetkovou hodnotu a musí být způsobilá být předmětem vlastnického práva.14 Váţný tak nepovaţuje za věc nic, s čím nelze obchodovat (res extra commercium). Věci vyloučené z obchodu byly dle římského práva věci práva boţského (res sacrae, res religiosae a res sanctae), věci všem lidem společné (res omnium communes) a věci veřejné (res publico usu destinatae).15 Dle mého názoru nelze ztotoţňovat věcnou podstatu hmotného celku s tím, zda je tento způsobilý být předmětem vlastnického práva. Např. tím, ţe se z obyčejného poháru stane pohár určený k náboţenským účelům (res sacrae), neztrácí svou věcnou podstatu a nepřestává tak být věcí v právním smyslu.
1. 1. 3 Třídění věcí Římané rozdělovali věci podle jejich přirozených vlastností na: 1. movité a nemovité, 2. zuţivatelné a nezuţivatelné, 3. zastupitelné a nezastupitelné, 4. dělitelné a nedělitelné.
11
VÁŢNÝ, J. Vlastnictví a práva věcná : Soustava práva římského, díl II. Brno : Knihovna československého akademického spolku Právník v Brně, 1937. s. 6. 12 KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 83. 13 VÁŢNÝ, J. Vlastnictví a práva věcná : Soustava práva římského, díl II. Brno : Knihovna československého akademického spolku Právník v Brně, 1937. s. 15. 14 tamtéţ s. 8 15 KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 85.
11
Pokud se týče rozdělení věcí na movité a nemovité, je nutno podotknout, ţe věcmi nemovitými byly pouze pozemky. Jak uvádím výše, Římané uplatňovali zásadu „povrch ustupuje půdě“ (superficies solo cedit), tedy vše, co bylo s pozemkem pevně spojeno (včetně budov), bylo jeho součástí a nebylo tak samostatnou věcí v právním smyslu. Dělícím kritériem u věcí zuţivatelných a nezuţivatelných je ta okolnost, zda uţíváním zanikají, či nikoliv. U věcí zastupitelných (genericky určených) a nezastupitelných (individuálně určených) je podstatné to, zda v obchodním styku záleţí na jejich individualitě, či na jejich druhu. Věci zastupitelné jsou určovány mnoţstvím a kvalitou a je moţné je tedy zaměnit za věci stejného druhu, kdeţto věci nezastupitelné jsou určeny individuálními znaky kaţdé jednotlivé věci.16
1. 1. 4 Součást věci Jiţ v oddíle zabývajícím se definicí věci (srov. oddíl 1. 1. 2) jsem uvedl, ţe jedním z definičních znaků věci je její samostatná existence. Pro součást věci je tedy typické, ţe není věcí v právním slova smyslu, neboť tvoří s jinými součástmi jeden celek, přičemţ aţ tento je věcí. O součástech se obvykle hovoří v souvislosti s věcmi sloţitými. Sloţitými věcmi byly věci skládající se z několika jednotlivých věcí spojených navzájem tak, ţe v důsledku spojení vznikla věc nová.17 Tato věc pak byla samostatnou věcí a právní vztahy musely být posuzovány pouze k ní jako k celku a nikoliv k jejím jednotlivým součástem. Jak je uvedeno výše (srov. oddíl 1. 1. 1) vlastníkem celé věci se stával vlastník věci hlavní, tedy té části, která i bez spojení s jinou věcí mohla plnit svůj účel. Kincl toto vysvětluje na příkladu plechové obroučky a briliantu, kdy v případě spojení se stává vlastníkem vzniklého prstenu původní vlastník obroučky.18 Pokud však došlo k opětovnému rozdělení jednotlivých součástí, obnovovaly se i právní vztahy k nim. Dokonce římské právo dávalo moţnost původnímu vlastníku zapracované části, jehoţ vlastnické právo bylo tímto popíráno, domáhat se ţalobou opětovného rozdělení věci. V určitých případech (materiál
108. 221.
16
CVETLER, J., KINCL, J. Právo římské. Praha: Právnická fakulta University Karlovy, 1970. s.
17
REBRO, K., BLAHO, P. Rímske právo. 4. vyd. Bratislava : Iura edition, spol. s r.o., 2010. s.
18
KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 83.
12
zapracovaný do domu, tyče podpírající révu) však takovouto ţalobu nebylo moţno podat a původní vlastník zapracované věci mohl ţádat dvojnásobek její hodnoty.19 Od součásti věci je nutno odlišovat příslušenství. „Příslušenstvím (pertinence) nazýváme movité věci, které sice zachovaly svou samostatnou podobu, ale obchodním uţitím jsou přizpůsobeny jiné věci, kterou doplňují.“20 Příslušenství je na rozdíl od součásti samostatnou věcí, ale je vlastníkem určeno k trvalému uţívání s jinou věcí (věcí hlavní). Obvykle příslušenství sdílí osud věci hlavní, není to ovšem nezbytné a je tedy moţno disponovat s věcí hlavní bez příslušenství, stejně jako s příslušenstvím bez věci hlavní. Zajímavý poznatek, který uvádí Kincl, je, ţe Římané uţívali ve srovnání se současným právem příslušenství ve vymezení velmi úzkém. Dokonce pro příslušenství neměli ani zvláštní termín (pojem pertinence je aţ středověký), uţívalo se obratů „quasi pars rei“ (jakoby část věci), nebo přímo „pars rei“ (část věci).21
1. 1. 5 Dělitelnost věci Dále se budu blíţe zabývat rozdělením věcí na dělitelné a nedělitelné. Arndste ve své učební knize definuje nedělitelné věci takto: „Kdeţto dle zákonů přírodních všechna tělesa do nekonečna jsou dělitelná, pokládáme právnicky ony věci za nedělitelné, které nemohou býti rozloţeny ve více celkův, aby nebyla zničena jich podstata; těmto věcem rovnají se ony, jichţ nelze rozděliti, aby neubylo jim hodnoty nepoměrně.“22 Váţný uvádí: „Dělitelné jsou takové věci, které lze rozděliti v díly, z nichţ kaţdý podrţuje podstatné vlastnosti a neporušenou hospodářskou funkci věci celistvé. Takovými věcmi jsou kov, plátno, papír a pod. Proti nim jsou věci, které se tak rozděliti nedají, zvláště ty, u nichţ by rozdělení znamenalo zničení původní jejich podstaty.“23 Další definici přináší Kincl: „Kriteriem pro rozdělení věcí na dělitelné a nedělitelné je fyzikální vlastnost věci, jeţ dovoluje nebo nedovoluje rozdělit věc na části, aniţ by se změnila jejich podstata. Rozdělením se části stanou samostatnými předměty (...), neztrácejí však nic ani na hodnotě, ani na své původní povaze. Takto dělitelné jsou peníze, pozemky, látky atd.
19 20
108.
tamtéţ CVETLER, J., KINCL, J. Právo římské. Praha: Právnická fakulta University Karlovy, 1970. s.
21
KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 84. ARNDSTE ryt. z ARNESBERGU. Učební kniha Pandekt. Přeloţil Trümmel, V. Praha : Právnická Jednota, 1896. s. 63. 23 VÁŢNÝ, J. Vlastnictví a práva věcná : Soustava práva římského, díl II. Brno : Knihovna československého akademického spolku Právník v Brně, 1937. s. 14. 22
13
Naproti tomu je nedělitelný otrok, ţivé zvíře, kniha, květina aj.“24 Jak uvádí Arndste, z fyzikálního hlediska bychom mohli kaţdou věc označit za dělitelnou (jistě se dá za současného stavu vědeckého poznání polemizovat s tvrzením, ţe je kaţdé těleso do nekonečna dělitelné, ovšem tato otázka není pro tuto práci podstatnou). Z výše uvedených definic můţeme dovodit dvě základní podmínky k tomu, aby bylo moţno věc označit za dělitelnou v právním slova smyslu. Za prvé si musí věci vzniklé po rozdělení věci původní zachovat hospodářskou funkci původní věci. A za druhé součet hodnot nových věcí se musí rovnat hodnotě věci původní, anebo alespoň nesmí být tento součet nepoměrně niţší neţ hodnota věci původní. Výše uvedené platí pro reálné dělení věcí. Římané však znali i tzv. ideální dělení věcí. Za ideálně dělitelnou můţeme označit skutečně kaţdou věc, neboť ideální dělení existuje pouze v právu a na faktickou integritu věci nemá vliv. K takovémuto ideálnímu dělení dochází v případě, ţe věc náleţí do vlastnického práva více osob, tedy vzniká spoluvlastnictví k této věci. Jinými slovy kaţdému vlastníku náleţí ideálně určená část věci. Kincl v souvislosti s rozdělením věcí na dělitelné a nedělitelné uvádí: „V římském právu má rozdělení věcí na dělitelné a nedělitelné význam zejména v tom, ţe připadne-li dělitelná věc několika vlastníkům, nevznikne mezi nimi spoluvlastnický vztah, ale věc se prostě rozdělí a jednotlivci nabydou do vlastnictví příslušné díly.“25 Z toho bychom mohli dovodit, ţe věci reálně dělitelné nejsou dělitelné ideálně, neboť v případě, ţe by mělo vzniknout spoluvlastnické právo k reálně dělitelné věci, musí být tato rozdělena. S tímto závěrem však nemohu souhlasit, neboť se domnívám, ţe i v případě, kdy reálně dělitelná věc připadla do vlastnictví více osob, neexistoval ţádný důvod, který by nutil spoluvlastníky tuto věc reálně rozdělit. Aţ v případě, kdy některý ze spoluvlastníků jiţ nechtěl setrvat ve spoluvlastnickém vztahu, bylo jednou z moţností vypořádání spoluvlastnictví u reálně dělitelné věci její rozdělení, na rozdíl od věci reálně nedělitelné. Výše uvedený závěr navíc sám Kincl popírá, kdyţ uvádí: „Ideálně lze rozdělit kaţdou věc, dělitelnou i nedělitelnou.“26
1. 2
Věc ve středověké střední Evropě Jak uvádí Miloslav Stieber: „Středověké právo jest právo lidové. Lid formuloval si
je podle zjevů ţivotních. Připíná se proto vţdy k nějaké skutečné, kaţdému zřejmé formě. 24
KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 87. tamtéţ s. 88 26 tamtéţ 25
14
Nezná abstraktnosti.“27 Nelze se tedy divit, ţe ani ve středověké právní literatuře obecnou definici věci nenalezneme. Naďa Štachová a Ondřej Horák dokonce uvádějí, ţe „právní památky českého práva obecný pojem věci (ve smyslu předmětu) neuţívají.“28 Pro věci nemovité se tak uţívalo pojmů statek či zboţí. Zvířata se nazývala nábytkem, pro ostatní movitosti (věci v domě, ve dvoře a na poli) se pak uţívalo pojmu svrchky.29 I ve středověku se setkáme s věcmi nehmotnými, kterými jsou míněna práva na věcech. Jednalo se o různá pozemková břemena, práva regální, práva honební, horní, vodní aj.30 Co se týče rozdělení věcí na movité a nemovité, je zajímavé, ţe právní řád mnohdy přiznával nemovitostem povahu věcí movitých a naopak. Například příslušenství věci nemovité bylo taktéţ povaţováno za věc nemovitou, ač bychom tuto věc obvykle povaţovali za věc movitou (např. ryby v rybníce, zvěř v lese). Taktéţ byla za věc nemovitou povaţována ta, které právo přikládalo zvláštní hodnotu (stádo deseti koní, věno a výbava ţeny, zlaté a stříbrné náčiní, etc.).31 Na druhou stranu například v právu uherském byla zastavená nemovitost povaţována za věc movitou, protoţe ji bylo moţno vykoupit penězi.32 Ve středověku bylo moţno obchodovat i se součástmi věci a to i v tom případě, kdy nebylo moţno součást od věci hlavní oddělit. Tak byla v českých, německých i polských městech uznávaná dělitelnost domů podle pater, kdy kaţdé patro mohlo náleţet jinému vlastníku. V ţidovských domech v Praze bylo moţno zakoupit pokoj nebo dokonce i pouhý díl světnice. Také se jiţ setkáme s porušením superficiální zásady, kdy budova náleţela do vlastnictví jiné osoby neţ pozemek, na kterém stála. Původ tohoto pochází z dob, kdy se dělaly přenosné domy, avšak tento způsob se zachoval i v dobách, kdy se jiţ stavěly domy zděné.33
27
STIEBER, M. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. 2. vyd. Praha : Typus, 1930. s. 3. ŠTACHOVÁ, N., HORÁK, O. Věc v právním smyslu: historicko-srovnávací úvaha. In Interakce českého a evropského práva. Brno : Masarykova univerzita, 2009. s. 417. 29 STIEBER, M. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. 2. vyd. Praha : Typus, 1930. s. 16. 30 SATURNÍK, T. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Praha : Všehrd, 1945. s. 34. 31 STIEBER, M. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. 2. vyd. Praha : Typus, 1930. s. 16. 32 SATURNÍK, T. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Praha : Všehrd, 1945. s. 35. 33 tamtéţ s. 35 – 36 28
15
1. 3
Obecný zákoník občanský
1. 3. 1 Historický vývoj kodifikace Na kodifikaci občanského práva se v Rakouské monarchii pracovalo od poloviny osmnáctého století. První kompilační komisi sestavila Marie Terezie, přičemţ práce byly zahájeny v roce 1753. Výsledkem byl Maria Therezia Codex (Codex Theresianus), který byl předloţen Marii Terezii ke schválení v roce 1766. Codex byl rozdělen podle vzoru Justiniánových institucí na tři části – o právech osob, právech věcných a obligacích. Toto rozdělení převzal i obecný zákoník občanský. Dílo však bylo nepraktické a jednalo se spíše o učebnici, právní normy více vykládalo, neţ právně formulovalo. Návrh tak byl komisi vrácen k přepracování. K pokroku došlo aţ za císaře Josefa II., kdy byl v roce 1786 vydán první díl všeobecného občanského zákoníku. Další kodifikační práce probíhali pod vedením profesora Martiniho a profesora Zeillera. Zákoník byl konečně vyhlášen 1. 6. 1811 (s platností od 1. ledna 1812) pod názvem Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (všeobecný občanský zákoník, dále téţ jen OZO). V českém překladu se nazýval Kniha všeobecných zákonů městských.34 Zákoník byl vyhlášen pro všechny oblasti mocnářství vyjma Uher. Dle uvozovacího patentu č. 946 zákonů soudních z 1. června 1811 byla jediným autentickým jazykem obecného zákoníku občanského němčina. Ač tento zákoník platil na našem území aţ do roku 1950, nikdy nebyl pořízen oficiální český překlad. V následujícím výkladu vycházím z překladu uvedeného v komentáři od Františka Roučka.
1. 3. 2 Definice věci Obecnou úpravu věcí nalezneme v obecném zákoníku občanském v díle druhém v §§ 285 aţ 308. Celá tato úprava počíná definicí věci v § 285 OZO: „Všechno, co od osoby je rozdílné a slouţí k uţívání lidí, sluje věc v právním smyslu.“ Z této definice můţeme vyvodit následující pojmové znaky věci: 1. negativní vymezení (rozdílnost od osoby), 2. pozitivní vymezení (slouţí k uţívání lidí), přičemţ Rouček k tomu systematickým výkladem dovozuje třetí znak a to samostatnou existenci.35
34
MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vyd. Praha : LINDE PRAHA, a. s., 2003. s. 201 – 202. 35 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, 1935. s. 7.
16
Prvním definičním znakem věci dle OZO je tedy rozdílnost od osoby. Za věc jiţ nemohl být povaţován člověk, jak tomu bylo běţné v právu římském. Jedná se nepochybně o reakci na patent Josefa II. z roku 1781, kterým bylo v habsburské monarchii zrušeno nevolnictví. Je tak nezbytné tento definiční znak současně spojit s ustanovením § 16 větou druhou OZO: „Otroctví nebo poddanství, a výkon moci k tomu se vztahující není v těchto zemích dovoleno.“ I toto ustanovení je důsledkem přirozenoprávní koncepce, v jejímţ duchu byl zákoník tvořen.
Nejde zde pouze o vyloučení člověka jakoţto
osobnosti z pojmového vymezení věci, ale rovněţ vyloučení člověka z hlediska fyziologického. Nemůţeme tak za věc povaţovat ani jednotlivé části lidského těla (např. vlas, nehet, zub), ba dokonce ani umělé části lidského těla (např. plomba). Rouček však uvádí, ţe části lidského těla se stávají po oddělení věcí a náleţejí do vlastnictví osoby, od níţ pocházejí.36 Nutno ovšem souhlasit s názorem Jaromíra Sedláčka, ţe oddělené části lidského těla se stávají věcmi, pouze pokud to není na újmu mravní lidské důstojnosti.37 Tak například lidské vlasy po ostříhání se stávají věcí a osoba, od níţ pocházejí, s nimi můţe disponovat jako s věcí, vztahují se na ně veškerá věcná práva a lze je tedy kupříkladu zcizit. Na druhou stranu nelze za věc povaţovat amputovanou končetinu. Na ochranu amputované končetiny se uţijí pouze práva osobnostní a osoba, od níţ končetina pochází, s ní nemůţe disponovat jako s věcí. Za věc nelze rovněţ povaţovat mrtvolu a to aţ do té doby, pokud v ní lze spatřovat tělo určité zemřelé osoby. Pokud tomu tak není, pak se i mrtvola stává věcí (např. mumie).38 Rouček v tomto smyslu uvádí, ţe věcí je i mrtvola dána anatomickému ústavu.39 S tímto názorem však nesouhlasí Sedláček. Podle jeho názoru ani mrtvola v anatomickém institutu není věcí. Za věc zde lze povaţovat pouze preparáty vyrobené tímto ústavem a to ještě pouze tehdy, kdyţ slouţí k vědeckým účelům.40 Druhým definičním znakem věci dle OZO je uţivatelnost. Abychom mohli říct o nějakém předmětu, ţe je věcí, musí zde být objektivní moţnost tento předmět uţít. Tato podmínka, vylučuje z pojmu věci např. mraky, hvězdy, tekoucí vodu, volný vzduch, atd. Objektivní uţivatelnost ovšem nestačí. Věc musí skutečně slouţit k uţívání lidí. Jak uvádí 36
tamtéţ SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. s. 203. 38 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, 1935. s. 7. 39 tamtéţ 40 SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. s. 203 - 204. 37
17
Sedláček, zde norma právní odkazuje na normu morální, neboť spojuje definici věci s lidským jednáním, které nepodléhá pouze normám právním, ale normám autonomním.41 Uţívání však můţeme hodnotit z různých hledisek, můţe se jednat o uţívání hospodářské, estetické, technické. etc. Ustanovení § 285 OZO nekonkretizuje, o jaké uţívání se má jednat. Sedláček však z dalších ustanovení zákoníku dovodil, ţe se jedná o uţívání hospodářské, přičemţ hospodářským uţíváním, je takové uţívání, které směřuje k zachování člověka při ţivotě.42 Posledním znakem je samostatná existence věci. Tuto podmínku můţeme chápat tak, ţe věc musí být samostatnou individualizovanou jednotkou, coţ se shoduje jiţ s výše uvedenou podmínkou hospodářské uţitečnosti věci. Tak například voda v řece není věcí aţ do té doby, dokud není zachycena v nějaké nádobě. Tímto zachycením se stává samostatnou individualizovanou jednotkou a také věcí v právním smyslu. Dále lze tuto podmínku také chápat tak, ţe věc netvoří součást jiné věci.
1. 3. 3 Věci hmotné a nehmotné Obecný zákoník občanský byl postaven na koncepci věci v širším slova smyslu, tedy za věc povaţoval jak věc hmotnou, tak nehmotnou. Rozdělení věcí na hmotné a nehmotné bylo zakotveno v ustanovení § 292 OZO: „Hmotné věci jsou ty, které lze smysly vnímati; jinak slují nehmotné; např. právo loviti, ryby chytati a všechna jiná práva.“ Lze si všimnout, ţe vymezení věci hmotné je zde širší, neţ vymezení v římském právu. Zatímco pro Římany při konstatování, zda je věc hmotná, byla rozhodující ta okolnost, ţe je moţné se jí dotýkat, zde postačuje pouhá smyslová vnímatelnost věci. Za věc hmotnou je tedy moţno povaţovat například také plyny. Zajímavé je, ţe za věc byla povaţována i lidská práce. Rouček lidskou práci dokonce povaţoval za věc hmotnou, neboť je smysly vnímatelnou.43 Naopak Sedláček povaţuje práci za věc nehmotnou.44 Věc nehmotná je vymezená negativně oproti věci hmotné. Věcí nehmotnou je vše, co je věcí a není věcí hmotnou. Ustanovení § 292 OZO uvádí jako příklad některá práva, nakonec ovšem dodává „a všechna jiná práva“. Za věc nehmotnou je tak nutno povaţovat 41
SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. s. 202. 42 tamtéţ 43 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, 1935. s. 24. 44 SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. s. 204.
18
všechna práva, tedy i právo vlastnické.45 Do této oblasti je nutno zahrnout i tzv. immateriální práva, která Sedláček definuje jako privilegium, ţe určitá činnost je zaručena pouze určité osobě.46 Náleţí zde např. právo autorské, patentní, známkové, nakladatelské, k modelům. Jak je uvedeno výše, práva jsou pouze jmenovitým příkladem věcí nehmotných. Ovšem ne vše, co je věcí nehmotnou, musí být právem. Rouček uvádí jako příklad takovýchto věcí nehmotných zákaznictvo, obchodní renomé, obchodní tajemství, organizace věcí v podniku a. j.47
1. 3. 4 Věci movité a nemovité Věci lze dále dělit na movité a nemovité. Obecné dělící kritérium bylo zakotveno v ustanovení § 293 OZO: „Věci, které bez porušení jejich podstaty s jednoho místa na druhé lze přenášeti, jsou movité; jinak jsou nemovité. Věci, které o sobě jsou movité, pokládají se v právním smyslu za nemovité, tvoří-li na základě zákona nebo vlastníkova určení příslušenství nemovité věci.“ V konkrétních případech pak tuto definici upřesňovala ustanovení §§ 295 aţ 299 OZO. Obecný zákoník občanský tedy pozitivně vymezil věci movité a oproti nim negativně věci nemovité. Jak uvádí Rouček, aby věc byla věcí movitou, musí splňovat dvě podmínky: 1. musí být přenositelná (přesunutelná), přičemţ 2. přenesením nesmí být porušena její substance.48 Není-li splněna některá z těchto podmínek, jedná se o věc nemovitou.
1. 3. 5 Příslušenství a součást věci Dle § 294 OZO: „Příslušenstvím rozumí se to, co bývá s věcí trvale spojeno. Sem patří nejen přírůstek věci, pokud není od ní oddělen; nýbrţ i vedlejší věci, bez nichţ hlavní věci nelze uţívati nebo o kterých zákon nebo vlastník určil, aby se jich trvale k hlavní věci uţívalo.“ Z dané definice lze dovodit, ţe obecný zákoník občanský nerozlišoval mezi příslušenstvím a součástí věci. Obojí shrnul pod jeden legální pojem a to příslušenství. Toto spojení však obecný zákoník občanský nedodrţoval důsledně. Například v § 433
45
ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, 1935. s. 24. 46 SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. s. 204. 47 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, 1935. s. 25. 48 tamtéţ. s. 27
19
hovoří o součástech nemovitosti a v § 1047 dokonce uvádí současně součást i příslušenství věci. Ač hranice mezi příslušenstvím a součástí věci je velmi úzká, jedná se přeci jen o pojmy odlišné a z toho důvodu právní doktrína i přes legální spojení obou pojmů mezi nimi nadále rozlišovala. Sedláček definuje součást věci pomocí individuality věci: „Věc je individualita a tím je určen přesně poměr celku k části. Individualita se nemění, pokud tento poměr nedozná změny, bez ohledu na to, zda jednotlivé části doznaly změny či nic.“49 Pro věc je tedy typické, ţe není podstatné, pokud dojde ke změně (výměně) některé z jejich části, pokud poměr této části k celku zůstane zachován. I v případě, ţe by postupně došlo ke změně všech částí věci, věc zůstává toutéţ, je-li zachován poměr částí k celku. Pro součást věci je podstatné, ţe plní funkce pouze v rámci celku a nemá ţádné samostatné funkce. Jelikoţ věc musí mít samostatnou funkci (podmínka uţivatelnosti), není součást věcí v právním smyslu.50 Pokud bychom se měli zabývat součástmi věci nehmotné, pak Rouček pouze stručně uvádí, ţe součástí věci nehmotné je vše, co lze vymáhat jedním nárokem.51 Právní doktrína rozlišovala součásti na součásti hlavní (podstatné) a vedlejší (nepodstatné). Hlavní součásti byly takové, které tvořily podstatu věci. Jejich oddělením by věc jiţ nemohla plnit svou funkci52 a zanikla by tak individualita věci53 (př. strop v bytě, motor u auta). Nepodstatné součásti byly podle Roučka takové, kdy jejich oddělením věc sice zůstává toutéţ věcí (zachovává si svou individualitu), ale je defektní (př. kola u auta).54 Podle Sedláčka je však důleţité, aby věc i bez nepodstatných součástí byla schopna plnit svou funkci, ač hůře (př. polštářovaná lavice na selské bryčce).55 Z toho důvodu by i kola u auta tvořily podstatnou součást, neboť bez nich by auto nemohlo plnit svou funkci. Dle mého názoru je správnější Sedláčkovo pojetí nepodstatné součásti, neboť, jak je uvedeno výše, i Rouček definuje podstatnou součást tak, ţe bez ní by věc nemohla plnit 49
SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. s. 214 - 215. 50 tamtéţ 51 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, 1935. s. 30. 52 tamtéţ 53 SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. s. 215. 54 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, 1935. s. 30 - 31. 55 SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. s. 215.
20
svou funkci. Pokud nepodstatnou součást definuje tak, ţe jejím oddělením se nemění individualizace věci, přičemţ na funkci věci nebere ohled, kategorie podstatných a nepodstatných součástí se tak překrývají právě u součástí, u nichţ oddělením individualita věci zůstává zachována, ale věc je nefunkční. Z toho důvodu nepodstatné (vedlejší) součásti byly dle mého názoru takové, které nějakým způsobem vylepšují funkci věci, ovšem bez nichţ věc nepřestává být funkční zcela. Rouček dále rozlišuje mezi součástí a kusem. Rozeznává dva případy věci kusové: 1. kus sám o sobě není věcí v právním smyslu na rozdíl od věci kusové, kterou tvoří (zrnko písku – kus, vagon písku – věc kusová) a 2. kus sám o sobě je samostatnou věcí v právním smyslu, ovšem kvantita těchto kusů je ustálena jako předmět obchodu a z toho důvodu se stále jedná o věc jednotlivou (vejce – kus, kopa vajec – věc kusová).56 Toto je nutno spojit s ustanovením § 302 OZO, kterým je definována věc hromadná: „Úhrn několika jednotlivých věcí, které se za věc jednu povaţují a bývají označovány společným jménem, tvoří věc hromadnou a pokládá se za celek.“ I zde se tedy jedná o věc, jejíţ součásti jsou samostatnými věcmi v právním smyslu, tak jako u druhého případu věci kusové. Rozdíl podle Roučka spočívá v tom, ţe se u věci hromadné nejedná o kvantitu, která je ustálena jako předmět obchodu.57 Pokud bychom měli rozlišit součást věci od příslušenství věci, pak zatímco součást věci úplně ztratila svou vlastní individualitu a můţe plnit pouze funkce jako část celku, příslušenství věci svou individualitu neztratilo, můţe plnit i jiné funkce neţ jako vedlejší věc, je pouze teleologicky závislé na jiné věci (věci hlavní).58 Při posuzování poměru mezi věcí hlavní a příslušenstvím můţe nastat spor o to, která věc je věcí hlavní a která příslušenstvím. Zde Rouček uvádí, pokud se jedná o věc movitou a nemovitou, pak věc movitá je vţdy příslušenstvím věci nemovité. U dvou věcí nemovitých je nutno posuzovat jejich vztah podle obchodních zvyklostí (př. jedná-li se o drahocennou pochvu, pak meč je jejím příslušenstvím).59
56
ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, 1935. s. 30-31. 57 tamtéţ. s. 56 58 SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. s. 218 - 219. 59 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, 1935. s. 32.
21
Rouček rozlišuje příslušenství na příslušenství přirozené a příslušenství umělé. Příslušenství přirozené je takové „bez nějţ nelze hlavní věci uţívati.“ Věc hlavní by bez příslušenství nemohla plnit svou hospodářskou funkci. U příslušenství přirozeného tak nezáleţí na vůli vlastníka, zda určil danou věc k uţívání s jinou věcí hlavní. Příslušenství přirozené je nutno posuzovat objektivně podle obchodních zvyklostí. Příslušenství umělé je takové, o němţ „zákon nebo vlastník určil, aby se trvale k hlavní věci uţívalo.“ Co se týče stanovení zákonem, Rouček uvádí jako příklad hasicí přístroje v domě. Pokud vlastník určí nějakou věc k trvalému uţívání s věcí hlavní, musí být toto určení zevně patrné. K tomu není třeba nějakého specifického právního jednání, stačí, pokud je zde stav, z kterého lze dovodit, ţe vlastník takové určení učinil. Je-li zde takový stav a vlastník včas neupozorní na svou opačnou vůli, je nezbytné na to pohlíţet tak, ţe vlastník projevil svou vůli učinit z věci příslušenství věci jiné mlčky.60
1. 3. 6 Superficiální zásada Z ustanovení §§ 293 aţ 297a OZO lze dovodit, ţe tento zákoník je postaven na římskoprávní zásadě superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě). Tedy vše, co bylo s pozemkem trvale spojeno, tvořilo součást tohoto pozemku. Tato zásada byla pojata velmi široce. Lze to demonstrovat na ustanovení § 293 OZO in fine, kde je stanoveno, ţe tvoří-li nějaká věc příslušenství věci nemovité, pokládá se i tato za věc nemovitou. Tedy nejen to, co bylo trvale spojeno s pozemkem, bylo jeho součástí, ale i to, co bylo určeno k trvalému uţívání s pozemkem, bylo nutno povaţovat za věc nemovitou. Zásadní význam má tato zásada pro stavby, které dle § 297 OZO byly součástí pozemku. Stejně tak vše, co bylo spojeno se stavbou, tvořilo součást pozemku. Výjimku z tohoto zakotvovalo ustanovení § 297a OZO pro stroje ve vlastnictví někoho jiného. Toto ovšem muselo být zaznamenáno ve veřejné knize, přičemţ se jednalo pouze o dočasný stav, neboť po uplynutí pěti let poznámka pozbyla účinku. Další výjimka byla stanovena pro sklepy, které dle dekretu dvorní kanceláře z 2. června 1832 byly samostatnou věcí v právním smyslu.61
1. 3. 7 Dělitelnost věci Rouček rozlišuje oddělitelnost a dělitelnost. Definuje neoddělitelné součásti tak, ţe se jedná o ty, jejichţ oddělením by věc přestala být úkojným prostředkem, jakým byla 60
tamtéţ. s. 32 – 33 SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. s. 217. 61
22
dosud, nebo by se stala úkojným prostředkem defektním. Při oddělení oddělitelné součásti věc nepřestane být úkojným prostředkem a ani se nestane úkojným prostředkem defektním.62 Sedláček toto ztotoţňuje s výše uvedeným dělením součástí věci na podstatné a nepodstatné.63 Rouček však uvádí, ţe podstatné i nepodstatné součásti mohou být oddělitelné či neoddělitelné64, blíţe to však nerozvádí. Rozdíl mezi oddělením a dělením Rouček spatřuje v tom, ţe zatímco oddělením se osamostatňuje součást věci a můţe i nemusí se stát samostatnou věcí v právním smyslu, přičemţ věc nemusí zůstat celá, avšak můţe zůstat celá (například oddělení plodů), u dělení se rovněţ osamostatňuje součást věci, ovšem vţdy se stává věcí v právním smyslu a věc vţdy přestává být celá. Dále definuje tři podmínky, které musí dělitelná věc splňovat: 1. věci, které vzniknou, mohou poměrně slouţit témuţ účelu, jako věc původní; 2. celková hodnota se podstatně nesníţí a 3. dělení není zakázáno.65
1. 4
Návrh Občanského zákoníku z roku 1937 Po vzniku samostatného Československého státu bylo na základě čl. 2 zákona č.
11/1918 Sb. z. a n., tzv. recepční norma přejato prozatímně veškeré právo RakouskaUherska. Z hlediska občanského práva tento stav přinesl několik problémů. Jednak Obecný zákoník občanský nebyl vyhlášen pro Uhry a nebyl tak platný na území Slovenska, kdeţto na Českém území ano. Byl to jeden z projevů právního dualismu, který je typický pro celé období první republiky. Tento právní dualismus se týkal i vymezení pojmu věci. Zatímco obecný zákoník občanský byl postaven na koncepci věci v širším slova smyslu, tedy povaţoval za věc i věc nehmotnou, slovenské právo věci nehmotné neuznávalo a za věc tedy povaţovalo pouze věc hmotnou. Dále, jak jsem uváděl výše, nebyl nikdy pořízen oficiální překlad obecného zákoníku občanského a tak autentickým jazykem zůstávala stále pouze němčina. Tyto problémy vedly ke snahám rekodifikovat občanské právo. První komise, která se měla zabývat rekodifikací, sloţená ze zástupců ministerstva spravedlnosti, univerzitních profesorů a praktiků se sešla dne 6. března 1920. Tato komise se shodla na tom, ţe se pořídí přesný překlad OZO a z něj se bude vycházet, přičemţ se 62
ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, 1935. s. 31. 63 SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. s. 217. 64 ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, 1935. s. 30. 65 tamtéţ. s. 31
23
odstraní vše nadbytečné a přidá se do něj to, co jiné zákony v občanském právu změnily nebo upravily.66 Revize byla svěřena čtyřem, respektive pěti, subkomitétům, přičemţ jedním z nich byl subkomitét pro věcné právo pod referátem prof. Dr. Stiebera. Návrh tohoto subkomitétu byl uveřejněn v roce 1923.67 První, co nás na návrhu subkomitétu zaujme je okolnost, ţe byla vypuštěna definice věci. V důvodové zprávě to bylo zdůvodněno tím, ţe mnohotvárnost hospodářského ţivota vytváří i mnohé předměty, které z hlediska práva je třeba povaţovat za věci (př. advokátní kancelář, adresy odběratelstva, obchodní tajemství atd.). V zákoně je však nelze definovat, to je třeba ponechat běţné teorii.68 Rozdělení věcí na hmotné a nehmotné, movité a nemovité a další dělení bylo v návrhu ponecháno, přičemţ definice se shodovaly s definicemi v OZO. Ustanovení o příslušenství věci však bylo přeformulováno: „Příslušenství tvoří vedlejší samostatné věci vlastníkovi u věci hlavní, které mají za účel, aby se jich při této věci uţívalo. Zda která z těchto věcí je příslušenstvím, o tom v pochybnosti rozhoduje místní názor.“ Z této definice můţeme dovodit, ţe pojem příslušenství byl zúţen pouze na samostatné věci a nezahrnoval tak součást věci. Definici součásti věci však návrh neobsahoval. Pouze se zachovala ustanovení o tom, co vše tvoří věc nemovitou. Po uveřejnění návrhů jednotlivých subkomitétů, včetně výše uvedeného, následovala veřejná diskuze. V roce 1925 byla ustanovena superrevizní komise, která měla výsledky prací jednotlivých subkomitétů s ohledem na výsledky veřejné diskuze stmelit do jednoho návrhu. Tento návrh byl hotov koncem roku 1931. Následovalo meziministerské řízení a veřejná rozprava. Konečná verze návrhu byla hotova dne 9. listopadu 1936.69 Práce na občanském zákoníku trvaly celkem 17 let. Vzhledem k událostem, které následovaly (Mnichovská dohoda, Protektorát), se však nepovedlo tento zákoník uvést v platnost. Superrevizní komise i přes názor subkomitétu pro věcná práva zařadila do návrhu definici věci. V důvodové zprávě se uvádí, ţe je nutné upozornit na to, ţe pojem věci 66
STIEBER, M. Návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku : Věcné právo. Praha : Ministerstvo spravedlnosti, 1923. s. 4. 67 Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník : Tisk 425 [online]. Praha: Senát, aktuliz. 6. 6. 2001 [cit. 26. 7. 2012]. Dostupné z: http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/4vo/tisky/T0425_15.htm. 68 STIEBER, M. Návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku : Věcné právo. Praha : Ministerstvo spravedlnosti, 1923. s. 4. 69 Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník : Tisk 425 [online]. Praha: Senát, aktuliz. 6. 6. 2001 [cit. 26. 7. 2012]. Dostupné z: http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/4vo/tisky/T0425_15.htm.
24
v právním smyslu je jiný neţ ve smyslu fyzickém a to jednak širší a jednak uţší.70 Legální definici věci měl obsahovat § 80 navrhovaného zákona: „Majetková práva se týkají věcí v právním smyslu. Věcí v právním smyslu je vše, co je rozdílné od člověka a slouţí k potřebě lidí.“ Návrh rovněţ stál na pojetí věci v širším smyslu. Za věci povaţoval i věci nehmotné a tedy i práva. Nově vloţená první věta § 80 stanovila, co je předmětem majetkových práv, tedy ţe jsou to věci v právním smyslu. Systematickým výkladem lze z této věty dovodit, ţe je nutno rozlišovat mezi právy majetkovými a právy osobními (osobnostní, rodinná), o kterých pojednávala Hlava 3. návrhu a z toho důvodu nelze práva osobní povaţovat za věci v právním smyslu. Co se týče samotné definice věci ve větě druhé tohoto ustanovení, shoduje se s definicí obsaţenou v obecném zákoníku občanském a je tedy moţno odkázat na výklad v předcházející podkapitole. Definice zůstala nezměněná i přesto, ţe ji superrevizní komise nepovaţovala za úplně vyhovující. V důvodové zprávě se polemizuje se slovy „co slouţí k potřebě lidí“. Upozorňuje se na to, ţe například i sluneční světlo slouţí k potřebě lidí a přesto je nelze povaţovat za předmět obchodu. Odkazuje se zde ovšem na ustanovení § 82, kde je u definice hmotných věcí zakotvena podmínka podrobitelnosti lidské moci.71 Návrh občanského zákoníku rozlišoval mezi věcmi hmotnými a nehmotným. Věci hmotné však definoval zcela nově: „Věci hmotné jsou kusy přírody podrobitelné lidské moci (soubory takových kusů), které mají povahu samostatných prostředků úkojných.“ Lze si všimnout, ţe definice hmotné věci do sebe pojala druhý a třetí definiční znak věci podle obecného zákoníku občanského, tedy objektivní moţnost danou věc uţít, respektive podrobitelnost lidské moci, a samostatnou existenci věci. Definice je ovšem uţší neţ definice hmotné věci v obecném zákoníku občanském. Nepostačuje uţ pouhá smyslová vnímatelnost, ale musí se jednat o kusy přírody. Pod kusy přírody jistě nelze zahrnout přírodní síly, na coţ reagovala druhá věta ustanovení § 82: „Předpisů o věcech hmotných jest uţíti přiměřeně na přírodní síly, s kterými se obchoduje.“ Tato koncepce se jeví poněkud těţkopádně, neboť dle ní je nutno povaţovat přírodní síly za věci nehmotné, přičemţ se na ně přiměřeně vztahují předpisy o věcech hmotných. Věci nehmotné definovány nebyly, pouze bylo opět uvedeno, ţe se jedná zejména o práva.
70
Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník : Tisk 425 [online]. Praha: Senát, aktuliz. 6. 6. 2001 [cit. 26. 7. 2012]. Dostupné z: http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/4vo/tisky/T0425_17.htm. 71 tamtéţ
25
Zajímavá je změna definice u věcí movitých a nemovitých. Na rozdíl od obecného zákoníku občanského se v ustanovení § 83 pozitivně definovaly věci nemovité a oproti nim negativně věci movité: „Nemovité věci jsou pozemky, dočasné stavby (§192), práva spojená s vlastnictvím nemovitosti, jakoţ i věci a práva, jeţ zákon prohlásil za nemovité; jiné věci jsou movité.“ Důvodová zpráva to zdůvodňovala větší důleţitostí věcí nemovitých, přičemţ odkazovala na úpravu v jiných evropských zákonících.72 Definice příslušenství věci odpovídala závěrům subkomitétu. Dle ustanovení § 85: „Příslušenství jsou vedlejší věci vlastníkovy u věci hlavní, určené k tomu, aby se jich s touto věcí trvale uţívalo. Zda některá věc je příslušenstvím, o tom v pochybnosti rozhoduje místní názor.“ Jak jsem jiţ uváděl výše, definice příslušenství byla oproti obecnému zákoníku občanskému zúţena a nezahrnovala jiţ pod tento pojem součást věci, neboť dle této definice příslušenství musí být věcí. V ustanovení § 86 bylo demonstrativním výčtem uvedeno, co je nutno povaţovat za příslušenství hospodářství. V § 87 byla výslovně uvedena zásada, ţe věc neztrácí charakter příslušenství, je-li od věci hlavní pouze přechodně odloučena. I v návrhu občanského zákoníku byla zakotvena superficiální zásada. Dle ustanovení § 84: „Částí pozemku je prostor nad povrchem a pod povrchem, všechny stavby na pozemku, vyjímajíc stavby uvedené v § 192, a jiná díla a všechno rostlinstvo na něm vzešlé.“ Ustanovení § 192 se týkalo staveb dočasných. Další výjimka byla stanovena §§ 88 aţ 90 pro stroje, které, ač by jinak byly povaţovány za součást nemovitosti, nebyly její součástí, byla-li o nich se svolením vlastníka ve veřejných knihách vloţena výhrada, ţe nejsou jeho vlastnictvím. Obdobně jako v obecném zákoníku občanském se i zde jednalo o výjimku pouze dočasnou, ovšem doba byla prodlouţena z pěti let na deset. Tak bylo v návrhu zakotveno, co je nutno povaţovat za součást nemovitosti. Obecnou definici součásti věci v návrhu nenalezneme a tak definice součásti movité věci měla být zřejmě ponechána právní teorii. Stejně jako návrh neobsahoval definici součásti věci, neobsahoval ani definici dělitelnosti věci. Ač § 81 vyjmenovává různé kategorie věcí, rozdělení věcí na dělitelné a nedělitelné zde chybí. V důvodové zprávě to bylo vysvětleno tím, ţe si zde lze vystačit s
72
Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník : Tisk 425 [online]. Praha: Senát, aktuliz. 6. 6. 2001 [cit. 26. 7. 2012]. Dostupné z: http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/4vo/tisky/T0425_18.htm.
26
jednotlivými zákonnými předpisy, které tu či onu věc prohlašují za nedělitelnou, zejména v tom případě, nelze-li ji dělit bez porušení její hospodářské formy nebo hodnoty.73
1. 5
Střední občanský zákoník Po politických změnách v únoru 1948 následoval v československém právu
proces, který označujeme jako právnická dvouletka. Během let 1948 aţ 1950 byl restrukturalizován celý právní řád tak, aby odpovídal novým hospodářským a politickým poměrům. Klement Gottwald se na zasedání Ústředního výboru KSČ vyjádřil v tom smyslu, ţe je nezbytné „likvidovat nemoţný stav, ve kterém u nás platily zákony ještě z doby Marie Terezie.“74 Jelikoţ se jednalo o celkovou změnu právního řádu, týkala se tato změna i občanského práva. Byla zřízena kodifikační komise pro občanské právo, která byla sloţena z řad profesorů, soudců, advokátů a notářů. Kromě nich však komise obsahovala i „lidový prvek“. Z toho důvodu byly členy komise i dělníci, odboráři či mládeţničtí funkcionáři.75 Při tvorbě nového občanského zákoníku se mělo vycházet z osnovy připravené v roce 1937. Nicméně vzhledem k tomu, ţe práce na zákoníku byly na jedné straně ovlivňovány laickým prvkem, který měl za úkol zákon zestručnit a oprostit jej od všeho školského a zbytečného, a na druhé straně právem sovětským, konečná verze byla k nerozeznání od původního návrhu.76 Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník byl přijat 25. října 1950 a nabyl účinnosti dne 1. ledna 1951, dnes je běţně nazýván jako „střední občanský zákoník“ (dále téţ SOZ).
1. 5. 1 Definice věci Přijetím občanského zákoníku roku 1950 došlo k výraznému posunu v chápání věci v právním smyslu. Ustanovení § 23 SOZ definovalo věc takto: „Věci v právním smyslu jsou ovladatelné hmotné předměty a přírodní síly, které slouţí lidské potřebě.“ Střední občanský zákoník se tedy přiklonil k pojetí věci v uţším smyslu, z čehoţ vyplývá, ţe nadále byly za věci povaţovány pouze hmotné předměty. Důvodová zpráva tento posun
73
Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník : Tisk 425 [online]. Praha: Senát, aktuliz. 6. 6. 2001 [cit. 26. 7. 2012]. Dostupné z: http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/4vo/tisky/T0425_17.htm. 74 VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., KNOLL, V. České právní dějiny. Plzeň : Aleš Čeněk s.r.o., 2010. s. 563. 75 ČEGAN, P. Právnická_dvouletka, její průběh a předpisy vzniklé v tomto období. Moderní dějiny [online]. aktualiz. 24. 3. 2012 [cit. 27. 7. 2012]. s. 1. Dostupné z: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/pravnicka-dvouletka-1948-1950/. 76 tamtéţ. s. 3 – 5
27
vysvětluje tím, ţe pojetí práv jako věcí odporuje lidovému chápání.77 Pojem věci nehmotné byl nahrazen pojmem právo, které dle § 28 SOZ mohlo být také předmětem právního vztahu (respektive právního poměru), pokud to jeho povaha a povaha právního poměru připouštěla, přičemţ se mělo přiměřeně uţít ustanovení o právních poměrech, jejichţ předmětem jsou věci. Z výše uvedeného lze dovodit, ţe nebylo zúţeno pouze vnímání pojmu věci v právním smyslu, ale rovněţ se jednalo o zúţení významu pojmu předmětu majetkových práv. Aţ doposud byly předmětem majetkových práv věci a to jak hmotné, tak nehmotné. Občanský zákoník z roku 1950 nahradil pojem věcí nehmotných pojmem právo. Nicméně, jak vyplývá z předcházejícího výkladu (zejména srov. oddíl 1. 3. 3), právo je pojmem uţším neţ věc nehmotná. Z toho důvodu věci nehmotné, které nebyly právem (zákaznictvo, know-how, etc.), jiţ nebylo moţno povaţovat za předmět majetkových práv. Definice rozlišuje mezi hmotnými předměty a přírodními silami, které rovněţ prohlašuje za věci. I zde se jedná o odklon od pojetí věci v obecném zákoníku občanském, kde i přírodní síly byly povaţovány za věci hmotné, neboť byly smysly vnímatelné. Jelikoţ však nadále neměly být za věci pojímány věci nehmotné, je nejasné, zda zákonodárce povaţoval přírodní síly za věci nehmotné a stanovoval pro ně výjimku, ţe jsou věcí, anebo je nepovaţoval ani za věci hmotné ani nehmotné, ale za věci sui generis. Dále si můţeme všimnout, ţe v definici jiţ nenalezneme výslovné rozlišení věci od člověka. Proč bylo z definice odstraněno konstatování, ţe věcí není člověk, není v důvodové zprávě vysvětleno. Z absence tohoto tvrzení jistě nelze dovodit, ţe by člověk mohl být opět povaţován za věc a ţe by se tedy jednalo o návrat k otrokářství, a to i přesto, ţe se jednalo jiţ o zákoník totalitního státu. Co však lze v této okolnosti spatřovat, je odklon od přirozenoprávní koncepce, jejímţ projevem je mimo jiné i důsledné rozlišování mezi subjekty a objekty právních vztahů. V poslední větě definice je zakotvena podmínka, podle níţ věc musí slouţit lidské potřebě. Tuto podmínku lze ztotoţnit s druhým definičním znakem věci podle obecného zákoníku občanského, tedy uţivatelností. Krom toho je v definici výslovně stanovena i podmínka ovladatelnosti věci, coţ se dříve dovozovalo pouze výkladem právě z podmínky uţivatelnosti. 77
Vládní návrh občanského zákoníka : Tisk 509 [online]. Praha : Poslanecká sněmovna, aktualiz. 27. 6. 2012 [cit. 27. 7. 2012]. Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0509_10.htm.
28
1. 5. 2 Součást věci a příslušenství věci Střední občanský zákoník na rozdíl od obecného zákoníku občanského rozlišoval mezi součástí věci a příslušenstvím věci. Ustanovení § 24 SOZ definovalo součást věci takto: „Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleţí a nemůţe být odděleno, aniţ by se tím věc anebo její oddělitelná část poškodila nebo podstatně znehodnotila.“ Lze si všimnout, ţe součást věci je zde definována jinak, neţ jak je tomu v současném občanském zákoníku. Součást věci podle této definice musí kumulativně splňovat dvě základní podmínky: 1. musí k věci podle její povahy náleţet a 2. není moţné ji oddělit. První podmínka stanovuje, ţe je v povaze věci, co vše k ní náleţí, a nezávisí to tedy na vůli vlastníka, či kohokoliv jiného. Dle druhé podmínky nesmí být součást od věci oddělitelná. Jiţ Arndste uváděl, ţe z fyzikálního hlediska je dělitelná kaţdá věc (viz oddíl 1. 1. 4), z toho důvodu je dále definováno, co se míní oddělením. Od věci tak nemůţe být odděleno nic, pokud by to způsobilo poškození nebo podstatné znehodnocení věci anebo pokud by to způsobilo poškození nebo podstatné znehodnocení součásti věci. Pokud se tedy nejedná o součást věci, nesmí být oddělením věc poškozena či podstatně znehodnocena. Co se míní podstatným znehodnocením, však není definováno. Dle definice nesmí dojít také k poškození či podstatnému znehodnocení „oddělitelné části“. Dle mého názoru je uţití sousloví „oddělitelná část“ v definici velmi nešťastné, neboť je právě definováno, zda je část oddělitelná, či nikoli. Definice se tím stává absurdní, neboť dojde-li oddělením k poškození či podstatnému znehodnocení části věci, pak dle této definice nelze říct, ţe je část oddělitelná. Dále je otázkou, zda poškození či podstatné znehodnocení části oddělením této části, má pro definici součásti věci význam, kdyţ oddělením této části nedojde k poškození či znehodnocení samotné věci. Z toho lze dovodit, ţe takováto část věci neměla pro věc samu vůbec ţádný význam, není tedy jasné, proč je důleţité zkoumat, zda nedošlo k poškození či podstatnému znehodnocení této části věci. Příslušenství věci bylo definováno ustanovením § 27 SOZ, přičemţ aţ na některé stylistické úpravy se tato úprava shoduje se zněním v současném občanském zákoníku. Z toho důvodu zde odkazuji na výklad v následující kapitole (srov. oddíl 2. 4. 4). Nutno ovšem upozornit na ustanovení § 130 SOZ, podle nějţ: „Kdo nabude vlastnictví k věci, nabude také jejího příslušenství, jakoţ i práv s jejím vlastnictvím spojených, pokud nejsou omezena na předchůdce.“ Toto ustanovení zakotvovalo zásadu, podle které příslušenství sdílí osud věci hlavní. Tato zásada v současném občanském zákoníku výslovně zakotvena není. 29
1. 5. 3 Konec superficiální zásady Ustanovení § 25 SOZ mělo velký význam, neboť jím byla de facto zbourána superficiální zásada, která aţ do této chvíle na našem území platila (zejména srov. oddíl 1. 3. 6). Dle tohoto ustanovení: „Součástí pozemku je všechno, co na něm vzejde. Stavby nejsou součástí pozemku.“ Superficiální zásada neměla nadále platit pro stavby. Pro vše ostatní, co na pozemku vzejde, však platit měla. Jak uvádím dále, nebylo to tak prosté, jak by se na první pohled mohlo zdát. Toto ustanovení je nutno spojit s ustanovením § 155 SOZ: „Vlastníkem stavby můţe být osoba rozdílná od vlastníka pozemku.“ Pavel Petr spatřuje důvody opuštění superficiální zásady ve čtyřech okruzích. Za prvé šlo o to, ţe jiţ proběhla pozemková reforma a střední občanský zákoník tak jiţ neměl důvod zasahovat do vlastnických poměrů k půdě, přičemţ ustanovením § 110 tohoto zákoníku byla explicitně zakotvena zásada „půda patří těm, kdoţ na ní pracují“. Za druhé by za výše uvedené situace a při platnosti superficiální zásady docházelo na venkově k paradoxním situacím. Pokud by druţstvo vystavělo stavbu na pozemku druţstevníka (v druţstvech IV. typu mohla být půda v soukromém vlastnictví druţstevníků) náleţela by tato stavba do vlastnictví druţstevníka a nikoliv druţstva. Za třetí mělo zrušení této zásady vést k nárůstu počtu rodinných domů v osobním vlastnictví, k čemuţ ovšem nedošlo. A za čtvrté šlo o nabourání vlastnických a jiných vztahů k nemovitostem.78 Pokud bychom se měli zabývat otázkou vlastnictví k úrodě, pak dle výše uvedeného § 25 věty první SOZ bychom mohli dovodit, ţe tato je součástí pozemku a tedy náleţí do vlastnictví vlastníka pozemku. I přesto byl běţný stav, kdy vlastníkem půdy byl druţstevník, avšak vlastnictví k úrodě (i před separací) náleţelo druţstvu. Ač je tento stav v přímém rozporu s ustanovením § 25 SOZ, bylo to moţné pomocí ustanovení § 110 SOZ: „Vlastnické poměry k půdě, zaloţené na zásadě "půda patří těm, kdoţ na ní pracují", spravují se občanským zákoníkem, pokud zvláštní předpisy nestanoví jinak.“ Zvláštními předpisy, které měly aplikační přednost před občanským zákoníkem, však nebyly pouze speciální zákony, ale mohly to být rovněţ provozní řády druţstev, respektive ministerské směrnice.79 Z čehoţ vyplývá, ţe ač superficiální zásada byla zrušena středním občanským zákoníkem pouze pro stavby, ve skutečnosti byl dopad tohoto zrušení mnohem širší.
78 79
PETR, P. Stará (ne)známá superficiální zásada. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 10, s. 371. tamtéţ
30
2
Současný právní stav V této kapitole se budu zabývat předměty občanskoprávních vztahů v pojetí
současného občanského zákoníku. Dále se budu zabývat pojmem součást věci tak, jak jej definuje občanský zákoník a to s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky a právní doktrínu. V další části této kapitoly zhodnotím pojem příslušenství věci ve vztahu k součásti věci. Konečně v závěru této kapitoly se budu zabývat reálným dělením věci a blíţe se zaměřím na problematiku reálného dělení staveb.
2. 1
Stručná historie současného občanského zákoníku Náš současný, stále ještě účinný, občanský zákoník byl přijat v roce 1964 (z. č.
40/1964 Sb., dále téţ jen OZ), přičemţ se jiţ jednalo o ryze socialistický kodex. Důvodová zpráva k tomuto zákoníku v úvodu odkazuje na ústavu z roku 1960 (tzv. „socialistická“ ústava) a uvádí, ţe socialismus se stal v naší zemi skutkem.80 Z občanského zákoníku byla odstraněna řada institutů, které občanský zákoník tradičně upravoval. Zdůvodněno to bylo tím, ţe zákoník jiţ nemusí být pojat tak, aby se hodil i na jiné vztahy, neţ které vznikají na půdě socialistické hospodářské soustavy.81 Dále došlo k zásadní změně v právní terminologii. V zákoníku v jeho původním znění nalezneme nové pojmy jako „bezpodílové spoluvlastnictví“, „občanskou výpomoc“, „osobní uţívání“, „sluţby“ namísto závazků, etc. Důvodem k opuštění tradičního římskoprávního pojmosloví byla tendence k uţívání konkrétních institutů namísto institutů abstraktních, které dle důvodové zprávy v dřívějších typech států slouţili burţoazii k tomu, aby koncipovala právní normy tak, aby vyhovovaly jejím třídním zájmům, ale aby skutečná podstata společenských vztahů z nich nebyla patrná.82 K částečné novelizaci a návratu k některým tradičním institutům došlo ještě před změnou politických poměrů novelou č. 131/1982 Sb. Zásadní však byla novela č. 509/1991 Sb. (tzv. velká novela občanského zákoníku). Účelem této novely bylo přizpůsobit občanský zákoník nově vznikajícímu trţnímu prostředí a uvést jej do souladu s připravovaným obchodním zákoníkem. Vzhledem ke krátké době, v jaké bylo nutno tuto novelu připravit, bylo pro novelizaci pouţito jednak torzo zákoníku z roku 1964 a jednak
80
Vládní návrh občanského zákoníku : Tisk 156 [online]. Praha : Poslanecká sněmovna, aktualiz. 27. 6. 2012 [cit. 9. 8. 2012]. Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0156_09.htm. 81 tamtéţ 82 tamtéţ
31
zákoník z roku 1950. Přestoţe novela čerpala i z poznatků a zkušeností s uplatňováním občanského práva na našem území mezi světovými válkami a přihlíţela i k úpravám v sousedních státech, základním zdrojem byly oba socialistické kodexy. Důvodová zpráva však uváděla, ţe tato novelizace má pouze překlenout období, neţ bude připravena úplná rekodifikace občanského zákoníku.83 Toto přechodné období jiţ trvá 21 let a pokud nedojde k posunu účinnosti nového občanského zákoníku (z. č. 89/2012 Sb.), mělo by skončit ke dni 31. 12. 2013.
2. 2
Předmět občanskoprávních vztahů V právní teorii se setkáme s párovými termíny osoba a věc, subjekt a objekt,
podmět a předmět. Zatímco termíny uvedené na prvním místě lze povaţovat za synonyma, o pojmech věc, objekt a předmět toto prohlásit nelze. Teorie předmětu právních vztahů spočívá na rozlišování mezi primárním a sekundárním předmětem. Primárním předmětem právního vztahu je lidské chování, které je právním vztahem upravováno. Sekundárním předmětem je pak předmět tohoto chování, přičemţ právě tento sekundární předmět upravuje ustanovení § 118 OZ.84 Současní civilisté pro rozlišení primárního a sekundárního předmětu různě uţívají pojmů předmět a objekt práva. Tomáš Pohl v učebnici občanského práva v souladu se současným zněním zákona označuje jako předmět občanskoprávních vztahů předmět sekundární a pro předmět primární uţívá pojmu objekt.85 Naopak Karel Eliáš v komentáři k občanskému zákoníku poukazuje na to, ţe zákonným termínem je výraz „subjekt“ (srov. § 18 odst. 2 písm. d) OZ), přičemţ párovým termínem k němu je výraz objekt a z toho důvodu jej uţívá pro sekundární předmět právního vztahu, přičemţ výraz předmět ponechává pro označení primárního předmětu.86 Ač souhlasím s argumentací Karla Eliáše, jelikoţ občanský zákoník uţívá pojem předmět občanskoprávních vztahů ve smyslu sekundárního předmětu, budu v následujícím textu i já tento pojem uţívat ve stejném významu. Ustanovení
§
118
OZ
v původním
znění
prohlašuje
za
předměty
občanskoprávních vztahů věci a práva, pokud to povaha práva připouští. Občanský 83
Vládní návrh zákona, kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník : Tisk 685 [online]. Praha : Poslanecká sněmovna, aktualiz. 27. 6. 2012 [cit. 9. 8. 2012]. Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0685_08.htm. 84 KNAPP, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 204 85 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.aj. Občanské právo hmotné : Díl první obecná část. 5. přeprac. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. s. 159. 86 ELIÁŠ, K. aj. Občanský zákoník : velký akademický komentář 1. svazek. Praha : Linde, a. s., 2008. s. 467 – 468.
32
zákoník tak zachoval koncepci dualismu předmětů právních vztahů, kterou zakotvil jiţ předcházející zákoník z roku 1950. Výše jsem jiţ upozornil na to, ţe takto pojatý koncept nemohl zahrnout veškeré předměty právních vztahů (srov. oddíl 1. 5. 1). Tento závěr lze dovodit i z ustanovení § 13 odst. 1 z. č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu (dále téţ ZMO). ZMO nabyl účinnosti současně s občanským zákoníkem, tedy 1. 4. 1964, přičemţ rovněţ upravoval instituty občanského práva, ovšem v souvislosti s mezinárodním obchodem. Ve výše zmíněném ustanovení zákoník za předměty právních vztahů povaţoval kromě věcí a práv ještě tzv. „jiné hospodářské hodnoty“. Jelikoţ ZMO byl zrušen přijetím zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále téţ jen ObchZ), novela č. 509/1991 Sb. přidala do ustanovení § 118 OZ novou kategorii tzv. „jiných majetkových hodnot“, opět s podmínkou, ţe to jejich povaha připouští. Současně byl touto novelou přidán druhý odstavec ustanovení § 118 OZ, který prohlásil za předměty občanskoprávních vztahů byty a nebytové prostory.
2. 2. 1 Věci Ač občanský zákoník uvádí jako předmět občanskoprávních vztahů věc, nijak nedefinuje, co se tímto pojmem míní. V soudobé učebnici občanského práva je to vysvětleno tím, ţe „věc je přírodní fakt, který nepřísluší právu definovat“.87 Navzdory tomu při přijetí občanského zákoníku definice věci z právního řádu úplně nezmizela. Opět bychom ji mohli nalézt v zákoníku mezinárodního obchodu. Dle ustanovení § 13 odst. 1 věty za středníkem ZMO: „věcmi jsou hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly, které slouţí potřebám lidí.“ Přestoţe byl ZMO zrušen, novela č. 509/1991 Sb. definici věci do občanského zákoníku nepřejala. V současné době tak definici věci v platném a účinném českém právním řádu nenalezneme. V učebnicích a komentářích se však stále uţívá definice, kterou obsahoval ZMO. Z výše uvedené definice i z ustanovení § 118 OZ dovodíme, ţe současné pojetí věci setrvává na koncepci věci v uţším slova smyslu. Za věci jsou tak povaţovány pouze hmotné předměty a ovladatelné přírodní síly. Ač ZMO stanovil podmínku ovladatelnosti pouze u přírodních sil, dovozuje se tato podmínka i pro hmotné předměty. Jako základní znaky, které vymezují věc v právním smyslu, lze tedy uvést: ovladatelnost věci a její
87
KRATOCHVÍL, Z. aj. Nové občanské právo. Praha : Orbis, 1965, s. 186. Zde je nutné upozornit, ţe diskuze o tom, zda věc v právu pozitivně vymezit či nikoliv, probíhaly uţ při přípravě návrhu občanského zákoníku z roku 1937 (srov. podkapitola 1.4).
33
pouţitelnost (uţitečnost).88 Oba tyto znaky je nutno posuzovat objektivně. Je tedy nerozhodné, pokud je věc neovladatelná pouze pro konkrétního člověka (například letadlo pro člověka, který jej neumí pilotovat) nebo pokud je neovladatelná pouze dočasně (například automobil, jemuţ nefungují brzdy). Stejně tak je nerozhodné, pokud je věc neuţitečná pouze pro konkrétního člověka (učebnice baskičtiny pro negramotného člověka), nebo je neuţitečná pouze dočasně (sáně v létě).89 Diskuzi o tom, zda je stále ještě zachováno kritérium uţitečnosti, rozpoutal Milan Kindl. Argumentuje jednak tím, ţe za uţitečný lze prohlásit kaţdý hmotný předmět, neboť jej vţdy můţeme pouţít alespoň jako těţítko, a dále poukazuje na ustanovení § 3 odst. 1 z. č. 185/2001 Sb., o odpadech, podle nějţ: „Odpad je kaţdá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu.“ Tedy toto ustanovení prohlašuje za věc i odpad, přičemţ právě odpad byl v dřívější literatuře uţíván jako příklad neuţitečného předmětu, důsledkem čehoţ nebyl povaţován za věc v právním smyslu.90 Karel Eliáš oponuje tím, ţe se jedná o předpis speciální, navíc veřejnoprávní, tedy jeho úprava nemá význam pro obecné občanské právo a nelze tuto úpravu generalizovat.91 K tomu je nutno poznamenat, ţe ač náš právní řád je postaven na dualismu práva soukromého a veřejného, dle mého názoru by v základních otázkách, jako je například vymezení věci v právním smyslu, měla panovat jednota v celém právním řádu, a z toho důvodu by se tyto pojmy měly vykládat v souladu se všemi předpisy bez ohledu na to, zda se jedná o předpis práva veřejného či soukromého. Na druhou stranu se lze přiklonit k dalšímu argumentu Karla Eliáše, který poukazuje na to, ţe kritérium uţitečnosti je konstruováno obecně (objektivně). Tedy zbaví-li se vlastník pro něj nepotřebné věci, neznamená to ještě, ţe věc je neuţitečná vůbec. Navíc některé druhy odpadů jsou recyklovatelné, jiné druhy jsou uţitečné pro toho, kdo se zabývá jejich odstraňováním.92 Výše uvedené ustanovení zákona o odpadech tedy nelze povaţovat za důkaz toho, ţe by bylo překonáno kritérium uţitečnosti věci, ale můţeme jej povaţovat za důkaz toho, ţe to, co lze či nelze označit za věc v právním smyslu, se v průběhu času mění.
88
ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. ŠKÁROVÁ, M. aj. Občanský zákoník I. : § 1 aţ 459 komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 638. 89 Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 680/11, v němţ stěţovatel brojil proti rozhodnutím obecných soudů, dle kterých je povinen zaplatit televizní poplatek a přiráţku za nepřihlášené televizní přijímače, ač tyto přijímače jsou nefunkční. Ústavní soud uvedl, ţe se stěţovateli nepodařilo prokázat, ţe se jednalo o neodstranitelné vady. 90 FIALA, J., KINDL, M. aj. Občanské právo hmotné. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 177 – 178. 91 ELIÁŠ, K. aj. Občanský zákoník : velký akademický komentář 1. svazek. Praha : Linde, a. s., 2008. s. 477. 92 tamtéţ
34
Předměty, které jsou dnes povaţovány za neuţitečné nebo neovladatelné, mohou v souvislosti s vědeckým a technologickým pokrokem tyto vlastnosti nabýt a stát se tak věcí v právním smyslu. V souladu s výše uvedenou definicí ZMO se v právní teorii k věcem v právním smyslu přiřazují i ovladatelné přírodní síly (energie).93 S tímto názorem nesouhlasí Karel Eliáš. Poukazuje na to, ţe tyto jevy nemají hmotnou podstatu. Energie není v obecném smyslu věc. Speciální vědy, které se energií zabývají, ji charakterizují jako schopnost konat práci či jako pohyb hmoty, nebo jako její vlastnost. Občanský zákoník nezahrnuje přírodní síly do pojmu věci v právním smyslu. Pokud pojem přírodních sil tedy není v právu definovaný, musí mít nutně takový smysl a význam, jaký má obecně. Karel Eliáš tedy ovladatelné přírodní síly zahrnuje do kategorie jiných majetkových hodnot.94 Nutno dodat, ţe Karel Eliáš polemizuje v tomto článku se závěry praxe trestního soudnictví.95 Ve stejné době, kdy byl článek publikován, došlo k novelizaci trestního zákona novelou č. 557/1991 Sb., která v § 89 tohoto zákona doplnila odstavec 16 ve znění: „Věcí se rozumí i ovladatelná přírodní síla.“ I současný trestní zákoník (z. č. 40/2009 Sb.) v § 134 odst. 1 větě první obsahuje shodné ustanovení. Přestoţe se jedná o veřejnoprávní předpis, měl by pojem věci být vykládán totoţně v celém právním řádu, jak jsem uvedl jiţ výše. Z toho důvodu, ač ovladatelné přírodní síly obecně nejsou povaţovány za věc, jsou, dle mého názoru, věcí v právním smyslu. Jak jiţ bylo řečeno v první kapitole, za věc není moţné povaţovat člověka, lidské tělo, ani jeho části. Na tomto závěru se nic nezměnilo ani v současném právu. Je sice pravdou, ţe vědecký pokrok ve zdravotnictví dnes dovoluje jistou dispozici s částmi lidského těla (krví, tkáněmi, orgány). Nicméně tyto dispozice jsou upraveny zákony práva veřejného (zejména z. č. 372/2011 Sb., o zdravotních sluţbách, a z. č. 285/2002 Sb., transplantační zákon). Ani za těchto okolností nelze dovodit, ţe by bylo moţné tyto části lidského těla prohlásit za věci v právním smyslu. Dojde-li tedy k poškození části lidského
93
ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.aj. Občanské právo hmotné : Díl první obecná část. 5. přeprac. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. s. 159. 94 ELIÁŠ, K. Věc. Pozitivistická studie. In Právník. 1992, roč. 131, č. 8, s. 705 – 707. 95 Zejména s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 1957, sp. zn. 1 Tz 317/1956 (uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod pořadovým číslem 25/1957), na nějţ pozdější judikatura odkazuje.
35
těla (a to i oddělené části), jde o zásah do práva osobnostního a nikoliv do práva majetkového.96 Za věc v právním smyslu se v literatuře povaţuje i zvíře. Tento závěr lze dovodit i z ustanovení občanského zákoníku (srov. § 127 odst. 1 nebo § 599 OZ). Vzhledem k tomu, ţe se jedná o ţivého tvora, je nutné zvíře povaţovat za věc zvláštního druhu. Jeho ochrana je zajištěna předpisy práva veřejného (zejména z. č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, § 302 z. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, z. č. 449/2001 Sb., o myslivosti). Diskuzi vyvolal charakter cenných papírů. Nebylo sporu o tom, ţe listinný cenný papír je věcí v právním smyslu. Problém ovšem vyvolával cenný papír zaknihovaný, který nemá hmotnou podstatu. Tento problém vyřešila novela zákona č. 519/1992 Sb., o cenných papírech, provedená zákonem č. 362/2000 Sb. Podle ustanovení § 1 odst. 2 tohoto zákona: „Na cenné papíry se vztahují ustanovení o věcech movitých, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.“ Z dikce tohoto ustanovení spíše vyplývá, ţe cenné papíry věcmi nejsou, pouze se na ně uţijí ustanovení o věcech. Nicméně teorie se přiklání k názoru, ţe cenný papír je věc movitá.97
2. 2. 2 Práva Dalším předmětem občanskoprávních vztahů mohou být práva, pokud to jejich povaha připouští. Zákon zde má na mysli právo ve smyslu práva subjektivního, rovněţ nazývané jako oprávnění. Předmětem právních dispozic však můţe být pouze právo majetkové, nikoliv právo osobní (právo na jméno, čest, zdraví, soukromí, etc.).98
2. 2. 3 Jiné majetkové hodnoty Mezi jiné majetkové hodnoty se řadí předměty jako know-how, autorská díla, obchodní tajemství, ochranné známky, patenty (tedy předměty duševního a průmyslového
96
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2914/2005: „Došlo-li při uchování zdravotnickým zařízením ke znehodnocení nebo zničení muţských zárodečných buněk, darovaných manţelem pro účely umělého oplodnění manţelky, jedná se o zásah do reprodukčních schopností dárce. Bylli takový zásah proveden non lege artis, je objektivně způsobilý neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv manţelů.“ 97 ELIÁŠ, K. aj. Občanský zákoník : velký akademický komentář 1. svazek. Praha : Linde, a. s., 2008. s. 471. 98 tamtéţ. s. 470 – 471
36
vlastnictví). Dále lze do této kategorie zařadit soubory práv, jako jsou obchodní podíly, spoluvlastnické podíly, členské podíly v druţstvech, etc.99
2. 2. 4 Byty a nebytové prostory Dle ustanovení § 118 odst. 2 OZ: „Předmětem občanskoprávních vztahů mohou být téţ byty nebo nebytové prostory.“ Zákon zde ustanovuje specifický předmět právních vztahů. Důvodem k tomuto kroku je okolnost, ţe ač byty a nebytové prostory jsou částí jiné věci (budovy), mohou být samostatným předmětem vlastnického práva. Byt nebo nebytový prostor však mohou být předmětem vlastnického práva pouze ve smyslu jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Ostatní byty nebo nebytové prostory nejsou samostatným předmětem právních vztahů, coţ však nevylučuje, aby byly předmětem určitých právních vztahů (nájmu, podnájmu) jako části jiné věci.100 Karel Eliáš dovozuje určitou moţnost dispozice s částí věci (tedy i s bytem jako částí domu) z povahy vlastnického práva. Z povahy uţívacího a poţívacího práva vlastníka totiţ vyplývá, ţe můţe uţívat či poţívat celou věc, ţe však můţe takto vyuţít, připouští-li to povaha věci, jen jednu část věci a jinou nikoliv. Z toho důvodu lze pronajmout část domu (nebo také část pozemku), aniţ by se tato stala novým předmětem občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118.101 S tímto závěrem souhlasím. Je také otázkou, zda byty a nebytové prostory tvoří samostatnou skupinu předmětů právních vztahů a doplňují tak triádu věcí, práv a majetkových hodnot, anebo je lze povaţovat pouze za specifickou kategorii věcí v právním smyslu. Z dikce ustanovení § 118 OZ by se dalo spíše dovodit, ţe se jedná o samostatnou (tedy čtvrtou) skupinu předmětů právních vztahů.102 Na druhou stranu dle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů se právní vztahy k jednotkám zásadně řídí ustanoveními o nemovitých věcech. Z tohoto ustanovení by se dalo usuzovat, ţe byty a nebytové prostory tvoří specifickou kategorii věcí.103 Dle mého názoru je správný závěr uvedený na druhém místě.
99
tamtéţ. tamtéţ. s. 472 101 tamtéţ. s. 487 102 Tento závěr najdeme i v článku Karla Eliáše z roku 1992, srov. ELIÁŠ, K. Věc. Pozitivistická studie. In Právník. 1992, roč. 131, č. 8, s. 698. 103 K tomuto závěru dochází Karel Eliáš v komentáři z roku 2008, srov. ELIÁŠ, K. aj. Občanský zákoník : velký akademický komentář 1. svazek. Praha : Linde, a. s., 2008. s. 472. 100
37
Občanský zákoník pojmy byt a nebytový prostor obecně nedefinuje. Tyto definice nalezneme ve speciálních zákonech, vţdy však pouze pro účely působnosti těchto zákonů.104 Obecnou definici bytu dovozujeme ze soudní praxe: „Vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné kolaudační rozhodnutí stavebního úřadu o tom, ţe soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) je způsobilý k trvalému uţívání a je určen k trvalému bydlení. Rozhodující je tedy právní stav zaloţený pravomocným rozhodnutím o povolení uţívání stavby, případně o změně účelu jejího uţívání, nikoli faktický stav uţívání.“105
2. 3
Věci movité a nemovité Dělení věcí na movité a nemovité je jediná kategorizace věcí, kterou definuje
současný občanský zákoník. Občanský zákoník volí cestu pozitivní definice nemovitosti, kdyţ v § 119 odst. 2 OZ stanoví: „Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.“ Všechny ostatní věci jsou věcmi movitými.
2. 3. 1 Pozemky Pozemky jsou nemovitostmi vţdy. Definici pozemku nalezneme v ustanovení § 27 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., katastrální zákon, dle kterého pozemek je „část zemského povrchu oddělená od sousedních částí hranicí územní správní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí drţby, hranicí rozsahu zástavního práva, hranicí druhů pozemků, popř. rozhraním způsobu vyuţití pozemků.“ Pozemek je nutno odlišovat od parcely, kterou je „pozemek, který je geometricky a polohově určen, zobrazen v katastrální mapě a označen parcelním číslem.“106 Není tedy nezbytné, aby pozemek byl vţdy totoţný s parcelou, tento závěr vyplývá ze soudní praxe.107 Pozemek však nelze chápat pouze jako plochu. Ač je pozemek definován jako „část zemského povrchu“, je touto částí nutno chápat i prostor pod povrchem a nad povrchem.
104
srov. § 2 písm. b) a c) z. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, nebo § 1 z. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor 105 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1738/2006 106 § 27 písm. b) z. č. 344/1992 Sb., katastrální zákon 107 srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 20/99 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006
38
2. 3. 2 Stavby spojené se zemí pevným základem I současný občanský zákoník neuplatňuje superficiální zásadu, respektive uplatňuje opačnou zásadu superficies solo non cedit. Dle ustanovení § 120 odst. 2 OZ: „Stavba není součástí pozemku.“ Toto ustanovení do občanského zákoníku vtělila aţ novela č. 509/1991 Sb., coţ ovšem neznamená, ţe by stavba před tím součástí pozemku byla. Důvodová zpráva tento krok vysvětluje nezbytností odstranit pochybnosti, k nimţ ještě docházelo v praxi.108 Je nezbytné rozlišovat pojem stavby ve smyslu občanskoprávním a ve smyslu správněprávním. Stavební předpisy totiţ zásadně chápou „stavbu“ ve smyslu dynamickém, tedy jako činnost směřující k uskutečnění díla. Pro občanské právo má ovšem význam „stavba“ ve smyslu statickém, tedy jako věc v právním smyslu.109 Stavbou ve smyslu občanskoprávním nemůţe být stavební činností vytvořená stavba či konstrukce, u níţ nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a kde začíná stavba.110 Stavbou a samostatnou věcí v právním smyslu nejsou takové výsledky stavebních prací, které jsou pouhou úpravou pozemku. Stavbou tedy není parkoviště,111 bazén,112 rybník,113 lom,114 etc. Na druhou stranu však samostatnou stavbou můţe být pozemní komunikace.115 Na rozdíl od středního občanského zákoníku, který pro určení zda je stavba samostatnou věcí, zvolil kritérium dočasnosti či trvalosti stavby,116 současný občanský zákoník zvolil kritérium spojení se zemí pevným základem. Jedná se o otázku technickou a z toho důvodu v případě pochybností bude nutné tuto otázku vyřešit prostřednictvím znaleckého posouzení. Pro určení okamţiku vzniku stavby je rozhodný okamţik, v němţ je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhoţ počínaje všechny další stavební práce směřují jiţ k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto okamţikem je u nadzemních staveb stav, kdy je jiţ jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno 108
Vládní návrh zákona, kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník : Tisk 685 [online]. Praha : Poslanecká sněmovna, aktualiz. 27. 6. 2012 [cit. 9. 8. 2012]. Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0685_08.htm. 109 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96 110 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3087/2009 111 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1470/2010 112 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 37/2000 113 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001 114 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 757/2009 115 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005 116 § 26 SOZ
39
alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaţí.117 Obdobně lze posoudit i okamţik zániku stavby.
2. 4
Součást a příslušenství věci
2. 4. 1 Součást věci Součást věci definuje ustanovení § 120 odst. 1 OZ: „Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleţí a nemůţe být odděleno, aniţ by se tím věc znehodnotila.“ Občanský i obchodní zákoník uţívá pojmů „část věci“,118 „součást věci“119 a „součástka věci“,120 přičemţ vztah těchto pojmů není nikde vymezen. Pokud se jedná o pojem „části věci“ spojuje Karel Eliáš tento pojem s dělitelnými předměty právních vztahů. Tak se v zákonném textu setkáme s částí jmění, částí majetku, částí pohledávky, částí dědictví (pozůstalosti), částí plnění, částí pozemku či podniku.121 Eliáš zde má zjevně na mysli reálnou dělitelnost předmětů. Nicméně dle mého názoru, lze o částech věci hovořit i v souvislosti s pomyslným dělením věci.122 Tak například najdeme v zákoně ustanovení o částech stavby123 nebo bytu,124 přičemţ stavbu ani byt nelze vţdy povaţovat za věc reálně dělitelnou. Rovněţ v obecné češtině se tento pojem uţívá i v souvislosti s pomyslným dělením věcí a to ať uţ reálně dělitelných či nedělitelných.125 Lze uzavřít, ţe pojem „část věci“ neoddělitelně souvisí s pojmem „dělitelnost“ věci.
117
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99 srov. § 65 odst. 2 OZ, § 151p odst. 4 OZ, § 646 odst. 3 OZ, § 679 odst. 1 OZ, § 712 odst. 4 OZ, § 719 odst. 1 OZ, § 871 odst. 2, v ObchZ se pak setkáme s částí podniku (např. § 11 odst. 5 ObchZ), částí zboţí (např. § 422 odst. 2 ObchZ), částí stavby (§ 536 odst. 2 ObchZ), částí díla (§ 522 odst. 2 ObchZ) nebo částí předmětu (§ 703 ObchZ) 119 kromě § 120 OZ srov. § 622 odst. 1 OZ, § 692 odst. 3 OZ (součást bytu), § 5 odst. 2 ObchZ (součást podniku), § 540 odst. 1 ObchZ, § 544 odst. 2 ObchZ 120 srov. § 620 odst. 2 OZ, § 627 odst. 2 OZ, § 646 odst. 2 OZ, § 654 odst. 2 OZ 121 ELIÁŠ, K. aj. Občanský zákoník : velký akademický komentář 1. svazek. Praha : Linde, a. s., 2008. s. 492 - 493. 122 Je nutné ovšem odlišovat mezi pomyslným dělením tak, jak jej uvádím zde, a mezi pomyslným (ideálním) dělením tak, jak se tento pojem chápe v právní teorii (srov. oddíl 1. 1. 4). V právní teorii pojem ideálního dělení souvisí se spoluvlastnickým právem, přičemţ pro toto právo je typické, ţe kaţdý spoluvlastník je vlastníkem celé věci, ovšem je omezen stejným právem dalších spoluvlastníků a při nakládání s věcí jsou rozhodné spoluvlastnické podíly. Pojem „části věci“ je tak v tomto smyslu bezvýznamný. Zde mám pomyslným dělením na mysli rozdělení věci na konkrétní části, aniţ by došlo k faktickému zásahu do integrity věci. 123 srov. § 646 odst. 3 OZ nebo § 536 odst. 2 ObchZ 124 srov. § 719 odst. 1 OZ 125 Můţeme tak například mluvit o postavě v dolní levé části obrazu. 118
40
Jelikoţ pomyslně lze rozdělit kaţdou věc, lze o částech věci hovořit u kaţdé věci. Prvorepubliková literatura nečinila rozdíl mezi „částí“ a „součástí“.126 V ustanoveních, která upravují institut záruční doby, nalezneme pojem „součástka věci“. Není jasné, zda zákonodárce zde uţil jiný pojem neţ „součást věci“ záměrně, aby tyto dva pojmy odlišil, anebo se jedná o zákonodárcovu nedůslednost. Dle mého názoru se jedná o pojmy zcela zaměnitelné a z toho důvodu se jedná spíše o nedůslednou úpravu, neţ o zakotvení nového zákonného výrazu „součástka věci“ odlišeného od „součásti věci“. Pojem „součást věci“ je v literatuře vymezen jako skladebný prvek věci sloţené. Jednoduchá věc (např. talíř) nemá součásti.127 Totoţně pojímá součást věci i soudní praxe.128 Lze však v zákoně narazit na výjimky, které tomuto vymezení neodpovídají. Tak například dle § 544 odst. 2 ObchZ: „Zanikl-li závazek v případech uvedených v odstavci 1 z důvodů, za něţ odpovídá objednatel, můţe zhotovitel poţadovat úhradu ceny věcí, které účelně opatřil a jeţ se zpracováním staly součástí zhotovované věci, pokud cena těchto věcí není zahrnuta v nároku zhotovitele podle § 548 odst. 2.“129 Pokud by bylo moţno hovořit o součástech pouze u sloţené věci, pak by zhotovitel talíře nemohl poţadovat úhradu ceny kaolinu, který na výrobu talíře pouţil, neboť ten se nestal součástí talíře, protoţe talíř, jakoţto věc jednoduchá, nemá součásti. Takovýto závěr je nutné povaţovat za absurdní. Z toho důvodu je dle mého názoru nezbytné pojem „součást věci“ chápat ve dvou významech. První význam (můţeme jej nazvat statický) souvisí s věcí v určitém časovém bodě (teď). V tomto smyslu můţeme o součástech věci skutečně mluvit pouze u věci sloţené, neboť pouze u ní lze identifikovat jednotlivé skladebné prvky, které jsou jejími součástmi. Právě v tomto významu chápe součást věci literatura a judikatura. Druhý význam (lze jej nazvat dynamický) chápe součást věci v té souvislosti, ţe nějaká věc dříve tvořila, nebo naopak v budoucnu bude tvořit, součást věci jiné.130 V tomto významu lze
126
Srov. ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, 1935. s. 30 – 31 nebo SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. s. 214 – 218. V obou pramenech je pojmů „část“ a „součást“ uţíváno promiscue. 127 ELIÁŠ, K. aj. Občanský zákoník : velký akademický komentář 1. svazek. Praha : Linde, a. s., 2008. s. 493. 128 Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98: „Právní institut součásti věci je zákonným vyjádřením skutečnosti, ţe existují věci, jakoţto hmotné předměty, které lze z hlediska právní teorie charakterizovat jako věci sloţené, tedy věci, které jsou vnitřně strukturovány a tvořeny relativně samostatnými částmi více nebo méně vzájemně spojenými.“ 129 Obdobně chápe součást věci (zde jako součást předmětu) ustanovení § 540 odst. 1 ObchZ. 130 Zde tak nesouhlasím s názorem Karla Eliáše, ţe o střepu rozbitého talíře nelze říct, ţe byl jeho součástí, srov. ELIÁŠ, K. aj. Občanský zákoník : velký akademický komentář 1. svazek. Praha : Linde, a. s.,
41
ovšem mluvit o součásti věci i u věcí jednoduchých. Pokud bych měl tento závěr aplikovat na výše uvedenou definici, kterou obsahuje § 120 odst. 1 OZ, pak nutno říci, ţe z dikce tohoto ustanovení nelze dovodit, ţe by se mělo týkat součásti věci pouze ve statickém významu, tedy v souvislosti s věcí sloţenou. Z toho důvodu i na výše uvedený příklad talíře a kaolinu se bude vztahovat pravidlo, ţe kaolin je součástí talíře, pokud k němu náleţí a nelze jej oddělit, aniţ by se talíř poškodil. V prvorepublikové doktríně byl také zastáván názor, ţe otázku součásti věci lze hodnotit i ve vztahu k věci jednoduché.131 Z výše uvedené definice soudní praxe dovodila dvě kritéria, dle kterých je nutno posuzovat samostatnost věci ve vztahu k věci jiné: 1. vzájemná sounáleţitost věcí; 2. míra jejich oddělitelnosti. Tato kritéria jsou následně popisována takto: „První kritérium představuje spíše subjektivní rovinu, neboť "to, co k věci podle její povahy náleţí," se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáleţitosti se pak posuzuje prostřednictvím povahy té věci, která je povaţována za věc podstatnější, určující, a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo moţno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní "patří" natolik neodmyslitelně, ţe nemůţe jiţ být povaţována za věc odlišnou. Druhé kritérium je více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace "nemůţe být oddělena, aniţ by se tím věc znehodnotila," však nevylučuje moţnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter "oddělení" zákon nestanoví, a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Definici součásti věci pak z tohoto pohledu vyhovují ty případy, kdy oddělení kterýmkoliv z uvedených způsobů znamená pro věc hlavní (nikoliv téţ pro její oddělovanou součást) újmu na její hodnotě. Znehodnocením nemusí být ovšem jen ztráta hodnoty peněţní (byť ta bývá zpravidla 2008. s. 493. Tento závěr odporuje jak pravidlům obecné češtiny, tak výše uvedeným ustanovením obchodního zákoníku. 131 Například Rouček uvádí: „[S]oučásti má kaţdá jednotlivá věc, ať kusová či nekusová,“ srov. ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, 1935. s. 30. K obdobnému závěru lze dojít i z Roučkova výkladu o rozlišnosti mezi „oddělením“ a „dělením“. Ať uţ jde o oddělení součásti od věci nebo o dělení věci, vţdy se jedná o osamostatnění součásti věci (srov. oddíl 1. 3. 7). Dělitelná však můţe být i věc jednoduchá, například chléb.
42
výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot), nýbrţ můţe jít i o znehodnocení funkční, estetické či jiné. Jinými slovy řečeno se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouţí svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůţe slouţit vůbec. Teprve faktické oddělení součásti doprovázené znehodnocením věci hlavní přináší právní důsledek, ţe dřívější součást se stává věcí samostatnou a na dosavadní hlavní věci nezávislou.“132 S tímto výkladem se ztotoţňuji aţ na ten závěr, ţe druhé kritérium sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém, coţ je v samotném výše uvedeném výkladu popřeno, ale o tom aţ dále. Posouzení co je a co není součástí věci, vyplývá jednak z povahy věci a jednak z rizika znehodnocení celku v důsledku oddělení součásti.133 Z prvního kritéria (sounáleţitost věcí), lze dovodit, ţe pro posouzení, zda se jedná o součást věci, je nezbytný předpoklad trvalosti spojení součástí s věcí. Ostatně podle povahy věci k ní náleţí pouze to, co s ní má být spojeno trvale. Obdobně povahu součásti věci neztrácí to, co je od věci odděleno pouze po přechodnou dobu.134 Nesdílím tak názor Milana Kindla, podle nějţ, pokud si vlastník vozu vypůjčí rezervní pneumatiku z vozu jiného vlastníka, stává se tato namontováním na vůz vlastníka, který si pneumatiku vypůjčil, součástí tohoto vozu a tedy náleţí do majetku tohoto vlastníka.135 Jelikoţ rezervní pneumatika tvoří příslušenství jiného vozu (a přechodným odloučením tuto povahu neztrácí) a jelikoţ na druhý vůz byla namontována pouze přechodně a nemůţe tak k němu náleţet, nestává se jeho součástí. V komparaci s dřívější právní úpravou je nutno upozornit na to, ţe zatímco střední občanský zákoník poţadoval, aby při oddělení součásti nedošlo ani ke znehodnocení oddělované součásti, pro současný právní stav toto nemá význam. Domnívám se, ţe současná úprava je správná. Ve srovnání s prvorepublikovou doktrínou, jiţ nemá význam dělení součástí na oddělitelné a neoddělitelné. Pokud by totiţ některá součást byla oddělitelná (aniţ by se věc znehodnotila), pak nenaplňuje druhé kritérium a jelikoţ jsou tato kritéria ve vztahu kumulativním, nejedná se ani o součást věci, ale o samostatnou věc, která popřípadě můţe tvořit příslušenství věci.
132 133
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98 ELIÁŠ, K. aj. Občanský zákoník : velký akademický komentář 1. svazek. Praha : Linde, a. s.,
2008. s. 493.
134
Eliáš uvádí jako příklad vyjmutí motoru z automobilu z důvodu opravy, srov. ELIÁŠ, K. aj. Občanský zákoník : velký akademický komentář 1. svazek. Praha : Linde, a. s., 2008. s. 493. 135 KINDL, M., DAVID, O. Úvod do práva ţivotního prostředí. Plzeň : Aleš Čeněk s.r.o., 2005. s. 101.
43
I dnes pro posuzování individuality věci platí, ţe tato vystupuje navenek jako jednotný celek, tedy ţe jednotlivé součásti plní funkce pouze v rámci této věci a nemají ţádné funkce nebo vnější vztahy bez souvislosti s touto věcí. Pokud by si nějaká věc po spojení s jinou věcí zachovala samostatné funkční vztahy, nemohlo by se jednat o součást věci.136 Jak jsem jiţ uvedl výše, součást věci není samostatnou věcí v právním smyslu, z čehoţ vyplývá, ţe součást věci sdílí to, co se po právní stránce týká věci hlavní.137 Je-li tedy například nějaká věc předmětem kupní smlouvy, přechází do vlastnictví kupujícího věc se všemi součástmi i za těch okolností, kdy kupující nevěděl, ţe věc takovéto součásti má,138 nebo prodávající nechtěl některou součást převést.139 Pokud by dosavadní vlastník chtěl zabránit převodu součásti, muselo by před uzavřením kupní smlouvy dojít k oddělení součásti od věci.140 V literatuře se objevuje závěr, dle kterého právní úkony týkající se pouze součástí věci jsou vyloučeny.141 I soudní praxe dovodila závěr, ţe součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu, pokud není zákonem stanoveno jinak.142 Dle mého názoru není tento závěr zcela správný. Jiţ výše jsem uvedl, ţe z povahy uţívacího a poţívacího práva vlastníka vyplývá, ţe můţe uţívat či poţívat i pouhou část věci (srov. oddíl 2. 2. 4), přičemţ kaţdou věc lze pomyslně rozdělit na části. Lze tedy říct, ţe součást věci je částí věci. Z čehoţ vyplývá, ţe vlastník můţe uţívat i pouhou součást věci. Z uţívacího práva vlastníka vyplývá, ţe vlastník můţe na základě smluvního vztahu povolit uţívání věci jiné osobě. Pokud vlastník můţe uţívat i pouhou součást věci, můţe 136
Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98: „Pokud věc je spojena s jinou věcí, má však vazby k dalším věcem, aniţ by k těmto vazbám bylo zapotřebí existence této jiné věci, nemůţe být součástí této jiné věci (můţe jít nanejvýš o věc sloţenou - universitas rerum cohaerentium ve které kaţdá z původních věcí zachovává svoji individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů). Má-li spojením původně samostatných věcí vzniknout věc nová (popřípadě má-li jedna z těchto věcí zaniknout jako přírůstek druhé věci), je třeba, aby původní věci byly nadále ve vztazích k okolí jako jediný celek; tomuto poţadavku odporuje stav, kdy původní věci si zachovávají samostatné funkce a vnější vztahy.“ 137 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90 138 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002 139 Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2476/2010: „Je-li součástí věci hlavní věc s ní spojená, jde stále o jedinou věc, která přechází na nabyvatele automaticky, a to bez ohledu na vůli dosavadního vlastníka, se všemi součástmi i bez jejich výslovného označení v kupní smlouvě.“ 140 Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98: „Součást věci se věcí samostatnou stává faktickým oddělením od věci hlavní, nikoliv pouhým projevem vůle vlastníka vyjádřeným například uzavřením kupní smlouvy týkající se jen součásti.“ 141 ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.aj. Občanské právo hmotné : Díl první obecná část. 5. přeprac. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. s. 246. 142 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90
44
povolit jiné osobě uţívání i pouhé součásti věci. Tak například, vlastním-li komodu, pak jednotlivé zásuvky tvoří nepochybně součást této komody a já, jakoţto vlastník, je mohu uţívat. Mohu však povolit uţívání jedné konkrétní zásuvky jiné osobě, která se mnou sdílí pokoj, ve kterém se komoda nachází. Tato dohoda by se nejvíce blíţila smlouvě o výpůjčce. Je ovšem samozřejmé, ţe nemohu tuto jednu zásuvku prodat. Jak uvádím výše, soudní praxe připouští ze závěru, ţe součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, výjimky, ovšem takovéto výjimky musí stanovit zákon. Pokud mám pronajatý dvoupokojový143 byt, pak dle § 719 OZ můţe jeden pokoj být předmětem podnájemního vztahu, neboť dle tohoto ustanovení lze přenechat do podnájmu i pouhou část bytu. Toto ustanovení je tak příkladem výše uvedené zákonné výjimky. Pokud ovšem nemám daný byt v nájmu, ale jsem vlastníkem tohoto bytu, pak z výše uvedeného by vyplývalo, ţe nemohu část bytu pronajmout, neboť část bytu není způsobilým předmětem právních vztahů a ani v obecných ustanoveních o nájmu ani v ustanoveních o nájmu bytu nenalezneme ţádnou zákonnou výjimku. Takovýto závěr je dle mého názoru nutno povaţovat za absurdní, neboť pokud můţe část bytu být předmětem podnájemního vztahu, tím spíše můţe být předmětem nájemního vztahu. Další argument, který zde lze pouţít, je ten, ţe součást věci neztrácí povahu součásti, pokud je od věci oddělena pouze přechodně. Nic nebrání tomu, aby takto přechodně oddělená součást byla předmětem určitých občanskoprávních vztahů, aniţ by z právního hlediska ztratila povahu součásti původní věci.144 Dle mého názoru by tak výše uvedený závěr měl být koncipován tak, ţe součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů s věcněprávními účinky. Součást věci nemůţe být předmětem kupní smlouvy, zástavní smlouvy, nemůţe být samostatně zatíţena věcným břemenem, etc. Součást věci je však způsobilá být předmětem občanskoprávního vztahu, pokud jsou jeho účinky pouze obligačněprávní a pokud to jeho povaha a povaha součásti věci připouští.
143
Je nepochybné, ţe kaţdý pokoj tvoří součást bytu. Mohu například vyjmout ze svého mobilního telefonu akumulátor a tento zapůjčit jiné osobě, aby jej na přechodnou dobu (například dobu jednoho telefonního hovoru) uţila se svým mobilním přístrojem. Akumulátor sice fakticky přestal být součástí mého mobilního telefonu, ale po právní stránce součást tohoto telefonu stále tvoří, neboť přechodným oddělením neztratil svou příslušnost k původní věci. I přesto, ţe z právního hlediska se jedná o součást věci, byla o ní uzavřena dohoda (opět se nejvíce blíţící dohodě o výpůjčce). Byl by jistě absurdní závěr, pokud bychom dovodili, ţe takto vypůjčený akumulátor se stal součástí mobilního telefonu druhé osoby a z toho důvodu jsem pozbyl vlastnické právo k tomuto akumulátoru. 144
45
Soudní praxe také dovodila, ţe výrok soudního rozhodnutí se nemusí týkat celé věci. Zásadně se výrok týká celé věci i se všemi součástmi. Pokud se výrok nemá týkat některé součásti věci, musí to být ve výroku vysloveno.145
2. 4. 2 Součást pozemku O zásadě supreficies solo non cedit, kterou uplatňuje současný občanský zákoník, bylo pojednáno jiţ výše (srov. oddíly 1. 5. 3 a 2. 3. 2). Současná právní úprava, která rozlišuje mezi vlastnickým právem k pozemku a vlastnickým právem k budově, stojící na tomto pozemku, přičemţ vlastníkem jak pozemku, tak budovy mohou být osoby odlišné, je ve srovnání s jinými právními řády neobvyklá.146 Dle mého názoru se jedná o úpravu neţádoucí, neboť vyvolává řadu problémů, které jsou mnohdy řešitelné pouze soudní cestou, přičemţ ani tato cesta často nemůţe stranám sporu poskytnout řešení zcela ideální. Jeden z problémů nastává ve chvíli, kdy stavebník zřídí stavbu na pozemku ve vlastnictví jiné osoby, aniţ by k tomuto měl svolení této osoby. Stavba se nestane součástí pozemku, ale je samostatnou věcí v právním smyslu a náleţí do vlastnictví stavebníka. Jedná se o tzv. stavbu neoprávněnou. Ač z faktického hlediska je tento stav neţádoucí a problematický, z právního hlediska jde o problém méně zajímavý, neboť je poměrně detailně řešen ustanovením § 135c OZ. Mnohem zajímavější je situace, kdy na cizím pozemku se nachází stavba oprávněná. Pokud se jedná o stavbu dočasnou, opět zde není váţnější problém, neboť vlastník pozemku se můţe domáhat odstranění stavby, odpadne-li právní důvod vlastníka budovy k uţívání pozemku.147 Problém nastává za situace, kdy se nejedná o stavbu dočasnou, nýbrţ o stavbu zřízenou na základě časově neomezeného práva, které později zaniklo. V takovém případě vlastník pozemku se nemůţe domáhat odstranění stavby, neboť vlastnické právo vlastníka budovy poţívá stejné ochrany jako vlastnické právo vlastníka pozemku.148 Vlastnické právo vlastníka pozemku je tak fakticky omezeno, neboť ten nemůţe svůj pozemek uţívat jiným způsobem neţ tím, ţe na něm strpí existenci budovy. Jelikoţ však vlastník budovy uţívá pozemek, můţe vlastník pozemku od vlastníka budovy za toto poţadovat úplatu. Ideálním řešením této situace (pomineme-li moţnost prodeje pozemku vlastníkovi budovy, nebo opačně prodeje budovy vlastníkovi pozemku) je uzavření nájemní smlouvy k pozemku. V tomto smluvním vztahu je však 145
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99 MUSIL, J. Superficies solo cedit. IDNES [online]. Aktualiz. 29. 3. 2011 [cit. 26. 9. 2012]. Dostupné z: http://jirimusil.blog.idnes.cz/c/184363/Superficies-solo-cedit.html 147 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1396/96 148 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007 146
46
váţně omezena autonomie vůle smluvních stran a to z hlediska volby smluvního partnera. Vlastník budovy totiţ nemůţe uzavřít nájemní smlouvu k pozemku s jiným subjektem neţ s vlastníkem tohoto pozemku a vlastník pozemku nemůţe uzavřít nájemní smlouvu k pozemku s jiným subjektem neţ s vlastníkem budovy (respektive můţe, čímţ se ovšem problém nevyřeší, pouze se přesune z vlastníka pozemku na nájemce pozemku). Pokud ovšem nedojde ke vzájemnému konsensu a vlastník budovy odmítá vlastníkovi pozemku za jeho uţívání poskytnout úhradu, vzniká na straně vlastníka budovy bezdůvodné obohacení, jehoţ vydání můţe vlastník pozemku vyţadovat dle ustanovení § 451 a násl. OZ. Vydání bezdůvodného obohacení však vlastník pozemku nemůţe poţadovat do budoucna, ale pouze za dobu minulou. Nastává tak neţádoucí situace, kdy pro vlastníka pozemku je jediným řešením neustálé řetězení ţalob na vydání bezdůvodného obohacení. Další problém nastává ve chvíli, kdy vlastníci sice nájemní smlouvu uzavřou, ale omezí její platnost na dobu určitou, například na jeden rok. Po uplynulém roce jiţ nájemní smlouva přestane vlastníkovi pozemku vyhovovat a tak navrhne vlastníkovi budovy novou nájemní smlouvu. Vlastníkovi budovy však vyhovuje nájemní vztah zaloţený dosavadní nájemní smlouvou a tak na nový návrh nereaguje. Ač byla původní nájemní smlouva sjednána na dobu určitou, dle ustanovení § 676 odst. 2 OZ po uplynutí třiceti dnů od skončení nájmu se nájemní smlouva obnoví za týchţ podmínek, za jakých byla sjednána původně, a to na další rok. K prodlouţení nájmu tak dojde i přesto, ţe vlastník pozemku jednoznačně vyjádřil svou vůli v nájmu nepokračovat jednak tím, ţe omezil platnost smlouvy na dobu určitou, a dále tím, ţe po uplynutí této doby podal návrh na uzavření nové smlouvy. Vlastník pozemku můţe zabránit konkludentnímu obnovení nájemního vztahu pouze podáním ţaloby na vyklizení pozemku (pomineme-li moţnost dohody o ukončení nájemního vztahu s vlastníkem budovy). Ţaloba na vyklizení pozemku se však týká pouze věcí movitých, tedy nachází-li se na pozemku pouze budova, je podání této ţaloby nesmyslné, neboť té se ţaloba netýká. Vlastník pozemku je tak současným právem uveden do absurdní situace, kdy je nucen podat ţalobu s ţalobním petitem, jehoţ se domoci nechce, aby dosáhl něčeho jiného, neţ co ţaluje. Jak vyplývá z výše uvedeného, právní stav, který umoţňuje, aby vlastníky pozemku a budovy, stojící na tomto pozemku, byly odlišné subjekty, vyţaduje, aby obě strany byly schopny dosáhnout vzájemného konsenzu a to nikoliv pouze přechodně, ale dlouhodobě. Pokud však strany vzájemného konsenzu nedosáhnu, je tato situace základem pro dlouhotrvající právní spory, jejichţ vrcholem bývá „kapitulace“ jedné ze stran, která 47
svou nemovitost prodá. Vzájemná důvěra mezi vlastníky však můţe být dlouhodobými spory natolik ochromena, ţe vlastník (ať uţ budovy nebo pozemku) záměrně prodá svou nemovitost jinému subjektu. Problém tak začíná nanovo. Na rozdíl od středního občanského zákoníku, který v § 25 obsahoval ustanovení, dle nějţ je součástí pozemku vše, co na něm vzejde, v současném občanském zákoníku obdobné ustanovení nenalezneme. Jak bylo uvedeno v oddíle 1. 5. 3, bylo i za platnosti středního občanského zákoníku toto ustanovení obcházeno řadou právních předpisů niţší právní síly i předpisů mimoprávních. Není tedy divu, ţe při tvorbě občanského zákoníku z roku 1964, bylo toto ustanovení odstraněno úplně. Tuto zásadu však do občanského zákoníku nevrátila ani novela č. 509/1991 Sb. Obdobu tohoto ustanovení v současném právním řádu nalezneme v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Dle ustanovení § 2 odst. 2 tohoto zákona: „Vlastník pozemku je vlastníkem porostů na něm vzešlých; tím není dotčeno vlastnické právo zemědělských druţstev k porostům na pozemcích jejich členů podle předpisů o zemědělském druţstevnictví. U pozemků daných smluvně do uţívání je vlastníkem jiných neţ trvalých porostů uţivatel, pokud se s vlastníkem nedohodne jinak.“ Toto ustanovení řeší právní reţim vlastnictví porostů. Jelikoţ předmětem vlastnického práva můţe být pouze věc jako celek, bylo by moţno z tohoto ustanovení dovodit, ţe porosty jsou samostatnou věcí. Takovýto závěr by ovšem byl chybný. Jak vyplývá ze soudní praxe je nutno porosty povaţovat za součást pozemku.149 Jelikoţ zákon č. 162/1990 Sb., o zemědělském druţstevnictví jiţ byl zrušen, je část věty první za středníkem obsoletní a z toho důvodu jsou trvalé porosty zásadně součástí pozemku.150 Důleţitá je pak věta druhá tohoto ustanovení, která je k zásadě, podle níţ jsou porosty součástí pozemku, normou speciální. Z tohoto ustanovení tak vyplývá, ţe jiné neţ trvalé porosty nejsou součástí pozemku za předpokladu, ţe uţivatelem pozemku je osoba rozlišná od vlastníka a není-li mezi touto osobou a vlastníkem jiné dohody. Další výjimku nalezneme v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Dle ustanovení § 13 písm. d) tohoto zákona je silniční vegetace příslušenstvím dálnice, silnice nebo místní komunikace. Jelikoţ pozemní komunikace můţe být samostatnou věcí v právním smyslu (srov. oddíl 2. 3. 1) a jelikoţ součást věci nemůţe být příslušenstvím věci jiné, je nezbytné porosty, které tvoří 149
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 1998, sp. zn. 24 Co 287/98, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4526/2007 150 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1117/2004
48
příslušenství pozemní komunikace dle výše uvedeného ustanovení, povaţovat za samostatnou věc v právním smyslu.151 Dle ustanovení § 7 z. č. 44/1988 Sb., horní zákon je součástí pozemku loţisko nevyhrazeného nerostu. Dle ustanovení § 5 téhoţ zákona však součástí pozemku nejsou loţiska vyhrazených nerostů, neboť ty jsou ve vlastnictví České republiky. Srovnáme-li toto ustanovení s definicí věcí movitých a nemovitých, podle které jsou věcmi nemovitými pouze pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem a všechny ostatní věci jsou movité, lze dojít k závěru, ţe loţiska vyhrazených nerostů jsou věcmi movitými.152 Tomáš Kindl došel ještě ke kurióznějším závěrům ohledně jeskyní. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1181/2002, byly jeskyně součástí loţiska nerostů a z toho důvodu jeskyně v loţiscích vyhrazených nerostů byly součástmi věcí movitých. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny s účinností od 28. 5. 2004 v ustanovení § 61 odst. 3 prohlásil, ţe „[j]eskyně nejsou součástí pozemku a nejsou předmětem vlastnictví.“ Jelikoţ jeskyně netvoří součást pozemku a jelikoţ nenaplňují definici věcí nemovitých, ač nejsou předmětem vlastnictví, je nutno je povaţovat za věci v právním smyslu a to věci movité.153 Je pravdou, ţe současná právní úprava k těmto závěrům svádí a při uţití stejných argumentů by bylo lze dovodit, ţe i trvalé porosty, které tvoří silniční vegetaci, jsou věcmi movitými. Nicméně dle mého názoru je nezbytné kaţdé ustanovení zákona vykládat tak, aby vyvozené závěry nebyly absurdní. Ač současné právo neobsahuje definici věcí movitých tak, jak tomu bylo za platnosti obecného zákoníku občanského, je při výkladu § 119 odst. 2 OZ nezbytné jako určitou korekci tuto definici uţít. Tedy věci movité musí být přenositelné z místa na místo bez porušení jejich podstaty. Další výjimku nalezneme v zákoně č. 254/2001 Sb., vodní zákon. Dle ustanovení § 3 odst. 1 tohoto zákona nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku povrchové ani podzemní vody. Obdobně dle ustanovení § 4 odst. 1 z. č. 164/2001 Sb., lázeňský zákon nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku přírodní léčivé zdroje ani zdroje přírodních minerálních vod. 151
srov. stanovisko Ministerstva ţivotního prostředí čj. 410/921/00 publikované v Souboru stanovisek k zákonu o ochraně přírody a krajiny v letech 1992-2005m MŢP, edice Planeta, ročník XII, č. 7/2005, s. 25. Dostupné z: http://www.mzp.cz/ris/ekodisknew.nsf/e75c7074f3a42826c1256b0100778c9a/77830ea1637b55dec12573fa00637472/$FILE/Planeta%2020 05_6.pdf 152 KINDL, T. Malá poznámka o věcech. In Právní fórum. 2010, roč. 7, č. 2, s. 50. ISSN 12147966. 153 tamtéţ
49
Dále nejsou součástí pozemku vodovody a kanalizace, které dle ustanovení § 2 odst. 1 a 2 z. č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích jsou provozně samostatnými stavbami a zařízeními. Rovněţ vodovodní a kanalizační přípojky jsou dle ustanovení § 3 odst. 1 a 2 téhoţ zákona samostatnou stavbou. Také elektrické, plynovodní a tepelné přípojky jsou samostatnou věcí v právním smyslu a tedy nejsou součástí pozemku, coţ lze dovodit ze zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, který určuje jako vlastníka těchto přípojek osobu, která uhradila náklady na jejich zřízení.
2. 4. 3 Součást stavby Součást stavby bude zřejmě nejčastějším předmětem soukromoprávních sporů zabývajících se otázkou věci a její součásti. V judikatuře se často setkáme s problémem, jak hodnotit přístavbu (nástavbu, vestavbu a přestavbu), kterou provedla osoba odlišná od vlastníka domu.
Dle konstantní judikatury je nutno vše, co přirostlo k původní
neodstraněné stavbě hodnotit jako součást stavby a jako taková náleţí přístavba do majetku vlastníka stavby, ať uţ ji financoval on nebo někdo jiný.154 Pokud však rekonstrukce stavby dosáhne takových rozměrů, ţe původní stavbu je nezbytné z právního hlediska povaţovat za zaniklou, respektive v průběhu prací se stavba dostane do takové fáze, kdy jiţ není patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaţí původní stavby, tj. zpravidla dojde k destrukci obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlaţím, obvykle při současném odstranění zdiva příček, pak je nezbytné stavbu povaţovat za zcela novou věc v právním smyslu, která náleţí do vlastnictví stavebníka, přičemţ není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí na místě (základech) původní stavby.155 Jelikoţ je stavba věcí v právním smyslu, uţije se při posuzování, zda přístavba tvoří součást stavby, nebo je samostatnou stavbou, stejných kritérií jako při posuzování, zda se jedná o součást věci (srov. oddíl 2. 4. 1). Je tedy nezbytné uţít jak kritérium sounáleţitosti přístavby s původní stavbou, tak kritérium míry oddělitelnosti. Oddělením přístavby tak nesmí dojít ke znehodnocení stavby, přičemţ znehodnocení můţe spočívat i v tom, ţe stavba plní svůj účel na niţší úrovni.156 Pokud přístavba je součástí původní stavby, přičemţ stavebníkem je od vlastníka odlišná osoba, můţe se stavebník domáhat vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 a 154
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1984, sp. zn. 2 Cz 40/84 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99 156 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1249/2000 155
50
násl. OZ a to dle § 458 odst. 1 OZ ve formě peněţité náhrady. Pokud se však vlastník se stavebníkem neshodnou na výši bezdůvodného obohacení, stane se tato předmětem znaleckého posouzení. Znalec můţe jako jednu z metod oceňování pouţít oceňování podle cenového předpisu.157 Obecným předpisem je zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, který v § 1 odst. 2 písm. b) odkazuje na zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, přičemţ některá ustanovení tohoto zákona dále rozvádí vyhláška č. 3/2008 Sb., oceňovací vyhláška. V bodě 3. 2. odst. 2 přílohy 1 k této vyhlášce nalezneme ustanovení, podle nějţ „[d]o zastavěné plochy podlaţí se započte i plocha, v níţ není strop niţšího podlaţí, například schodiště, haly a dvorany probíhající přes více podlaţí. Započítává se plocha prostor podloubí, průjezdů a podobně, které jsou součástí nosných konstrukcí staveb. Pokud nejsou součástí nosných konstrukcí staveb, oceňují se samostatně.“ Můţe tak nastat případ, kdy znalec bude přístavbu, kterou je podloubí, průjezd nebo obdobná přístavba, oceňovat samostatně, neboť přístavba nebude součástí nosných konstrukcí. Nabízí se tak námitka, pokud znalec oceňuje přístavbu jako samostatnou stavbu, z jakého důvodu tato nenáleţí do vlastnictví stavebníka? Ze skutečnosti, ţe podloubí, průjezd a obdobné přístavby nejsou součástí nosných konstrukcí hlavní stavby, však nelze ještě dovozovat samostatnost stavby, resp. nemoţnost jejího uchopení coby součásti hlavní stavby. Z dikce tohoto ustanovení lze pouze dovodit, ţe se dané stavby oceňují samostatně zcela nezávisle na tom, zda se po právní stránce jedná o samostatnou stavbu nebo součást jiné stavby dle § 120 OZ. Výše uvedené ustanovení je ostatně zvláštním ustanovením k § 19 citované vyhlášky, které zní: „Je-li stavba provedena ze dvou nebo více podstatně odlišných konstrukčních systémů, zohlední se odlišnost druhu konstrukce v samostatném ocenění odlišných částí stavby podle příslušných ustanovení této vyhlášky.“ Jinými slovy § 19 vyhlášky č. 3/2008 Sb. zakotvuje moţnost pouţití metody týkající se ocenění samostatných staveb i pro ocenění těch částí stavby (přístavby), které po právní stránce samostatnými stavbami nejsou. Samostatné ocenění se tak nemusí týkat pouze podloubí, průjezdů a podobných přístaveb, ale obecně jakékoliv přístavby, která je provedena na podstatně odlišném konstrukčním systému neţ stavba původní.
2. 4. 4 Příslušenství věci Definici příslušenství věci nalezneme v ustanovení § 121 odst. 1 OZ: „Příslušenstvím věci jsou věci, které náleţí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, 157
BRADÁČ, A., FIALA, J., HLAVINKOVÁ, V. Nemovitosti : Oceňování a právní vztahy. 4. přeprac. vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2007. s. 183.
51
aby byly s hlavní věcí trvale uţívány.“ Podíváme-li se na vývoj tohoto institutu, zjistíme, ţe posuzování příslušenství věci se pozvolna posunulo od hledisek objektivních k hlediskům ryze subjektivním. Prvorepubliková doktrína rozlišovala mezi příslušenstvím přirozeným a umělým, přičemţ posouzení příslušenství přirozeného podléhalo hlediskům objektivním na vůli vlastníka zcela nezávislým. U příslušenství umělého pak záleţelo na vůli vlastníka, ale na projev této vůle bylo lze usuzovat i z pouhého stavu, který k takovému závěru vedl (srov. oddíl 1. 3. 5). V návrhu z roku 1937 jiţ bylo stanoveno hledisko subjektivní, ovšem s určitou objektivní korekcí, neboť v pochybnostech měl rozhodovat místní názor (srov. podkapitola 1. 4). Současná dikce výše citovaného ustanovení jiţ poţaduje pouhé určení vlastníka k uţívání věci vedlejší jako příslušenství věci hlavní. Jde jiţ o hledisko ryze subjektivní. Jedná se tedy o trvalé zejména funkční spojení dvou věcí za společným hospodářským účelem.158 Můţe se však jednat i o pouhé spojení estetické.159 Další podmínkou je, aby obě věci byly ve vlastnictví téhoţ vlastníka. Která z věcí je věcí hlavní, vyplývá ze srovnání hospodářského významu obou věcí.160 Diskutovanou otázkou je, zda stále platí zásada, dle které příslušenství sdílí osud věci hlavní bez dalšího. Jak jiţ bylo uvedeno výše, současný občanský zákoník tuto zásadu výslovně nezakotvuje. Po nabytí účinnosti občanského zákoníku z roku 1964 bychom tuto zásadu mohli nalézt v ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník. Dále byla tato zásada zakotvena v § 17 odst. 3 ZMO, ovšem zde nebylo přímo stanoveno, ţe právní účinky týkající se věci hlavní se vztahují i na příslušenství, ale pouze to, ţe v pochybnostech se na toto usuzuje. Jednalo se tedy o pravidlo, dle nějţ, zůstane-li po provedení dokazování sporné, zda se jedná o příslušenství či nikoli, musí soud v rámci hodnocení dokazování odpovědět kladně.161 Jiří Švestka platnost zásady, ţe příslušenství sdílí osud věci hlavní, dovozuje z ustanovení § 153 odst. 2 OZ a § 335a odst. 2 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.162 Oproti tomu Karel Eliáš uvádí, ţe se nejedná o domněnku právní, ale skutkovou, opřenou o výklad právních úkonů dle § 35 OZ.163 Jiří 158
ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. ŠKÁROVÁ, M. aj. Občanský zákoník I. : § 1 aţ 459 komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 666. 159 ELIÁŠ, K. aj. Občanský zákoník : velký akademický komentář 1. svazek. Praha : Linde, a. s., 2008. s. 498. 160 tamtéţ 161 SPÁČIL, J. Sporné otázky institutu „příslušenství věci“. In Právní rozhledy. 2010, roč. 18, č. 2, s. 42. ISSN 1210-6410. 162 ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. ŠKÁROVÁ, M. aj. Občanský zákoník I. : § 1 aţ 459 komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 666 - 667. 163 ELIÁŠ, K. aj. Občanský zákoník : velký akademický komentář 1. svazek. Praha : Linde, a. s., 2008. s. 498.
52
Spáčil je však toho názoru, ţe za situace, kdy právní řád tuto zásadu nezakotvuje, nelze obecně říci, ţe příslušenství věci je automaticky předmětem smlouvy, která se týká věci hlavní, aniţ by smluvní strany výslovně příslušenství jako předmět smlouvy určily.164
2. 4. 5 Rozdíl mezi součástí a příslušenstvím věci Jiţ několikrát bylo v této práci řečeno, ţe hranice mezi součástí a příslušenstvím věci je velmi úzká. Zásadní rozdíl spočívá v tom, ţe zatímco příslušenství je samostatnou věcí v právním smyslu, součást věci za věc v právním smyslu povaţovat nelze. Z uvedeného by se dalo usuzovat, ţe rozlišení mezi součástí a příslušenstvím nemůţe být problematické, neboť to, co souvisí s věcí jinou a je věcí, je příslušenstvím, a to co souvisí s věcí jinou a není věcí, je součástí. Problém však spočívá v tom, ţe to, ţe něco není věcí, dovozujeme právě ze závěru, ţe se jedná o součást věci jiné. Tedy primárně je nutno určit, zda se jedná o součást či nikoli a aţ následně lze dovodit, zda se jedná o věc či nikoli. Opačně nelze. Z toho důvodu je pro určení, zda se jedná o součást nebo příslušenství věci, nutno uţít kritérií jiných. Současná právní praxe za tato kritéria povaţuje funkční a fyzickou spojitost s věcí hlavní, přičemţ tato kritéria musí součást věci naplňovat kumulativně.165 Právě v míře fyzické sounáleţitosti a moţnosti vyuţít příslušenství i jinak neţ pro věc hlavní spočívá rozdíl mezi příslušenstvím a součástí.166 Tyto závěry odpovídají pojmu součásti věci i v tom smyslu, jak jej chápe obecná čeština. Dle mého názoru však jsou tyto závěry v rozporu s definicí součásti věci dle ustanovení § 120 OZ a tedy s pojetím součásti věci v právním smyslu. Jiţ několikrát bylo v této práci uvedeno, ţe je nezbytné odlišovat pojetí věci v právním smyslu a pojetí věci ve smyslu obecném, tedy v tom smyslu, jak věc chápou vědy přírodní. Tento závěr se týká i pojmu součásti věci. Jelikoţ se jedná o institut právem definovaný, nemusí se tento vţdy nutně překrývat s pojmem „součást věci“ tak, jak je chápán ve smyslu obecném. Dle výše citované definice obsaţené v ustanovení § 120 OZ, se míra sounáleţitosti součásti věci s věcí hlavní posuzuje dle povahy věci, coţ nevypovídá nic o nezbytnosti fyzického spojení. Z toho důvodu by podstata rozlišování mezi příslušenstvím a součástí věci měla spočívat pouze ve funkčních hlediscích. Takto postavil rozlišovací kritérium i František Rouček, který uvádí, ţe součást nemůţe plnit jiný úkol, neţ jako část věci, naproti tomu příslušenství můţe plnit také jiný
164
SPÁČIL, J. Sporné otázky institutu „příslušenství věci“. In Právní rozhledy. 2010, roč. 18, č. 2, s. 39. ISSN 1210-6410. 165 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010 Sb 166 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 Sb
53
úkol, neţ jako věc vedlejší.167 Je sice pravdou, ţe závěry Františka Roučka se vztahovaly k úpravě, kterou obsahoval obecný zákoník občanský, nicméně se domnívám, ţe tyto závěry lze uplatnit i na současný právní stav. Výše uvedené se pokusím vysvětlit na příkladu klíče a zámku.168 Klíč je v literatuře jiţ tradičně uváděn jako příklad příslušenství zámku.169 Naopak Rouček povaţuje klíč za součást zámku,170 neboť nemůţe plnit jiné funkce neţ v souvislosti s tímto zámkem. Klíč také odpovídá definici součásti věci dle ustanovení § 120 OZ. Je nepochybné, ţe podle povahy zámku k němu klíč náleţí. Sounáleţitost klíče se zámkem je tedy nesporná. Druhé kritérium je postaveno na míře oddělitelnosti, tedy klíč nesmí být oddělitelný od zámku, aniţ by se tím zámek znehodnotil. Pokud existuje pouze jeden exemplář klíče, je znehodnocení zámku nepochybné, neboť tento je bez klíče zcela nefunkční. Otázkou však je, zda dojde ke znehodnocení zámku i za situace, kdy dojde k oddělení jednoho z více exemplářů klíče. Jelikoţ znehodnocení věci můţe spočívat i v tom, ţe věc plní svou funkci na niţší úrovni, lze i za této situace dojít ke kladnému závěru. Z hlediska funkčního je totiţ rozdíl, zda zámek mohou otevírat 4 rozlišné subjekty, anebo pouze 3 rozlišné subjekty. Nehledě k tomu, ţe pokud dojde ke ztrátě jednoho exempláře klíče, ztrácí zámek svou funkci opět zcela, přičemţ je nerozhodné, kolik dalších exemplářů existuje. Povaţujeme-li totiţ za funkci zámku způsobilost jeho odemčení pouze určitými subjekty, ztrátou klíče zámek tuto funkci ztrácí, neboť i jiná neoprávněná osoba můţe být způsobilá prostřednictvím ztraceného klíče jej otevřít. Z výše uvedeného dovozuji, ţe klíč je nutno z právního hlediska chápat jako součást zámku. Tento závěr je vhodný i z hlediska praktického. Například pokud má klíč v detenci osoba odlišná od vlastníka zámku, pak při ztrátě klíče, pokud by se jednalo o příslušenství, by detentor byl povinen nahradit hodnotu klíče, neboť ten byl samostatnou věcí. Dovozovat vznik škody i na samotném zámku by bylo obtíţné, pokud by klíč byl pouhým příslušenstvím, tedy věcí vlastníkem určenou k uţívání společně se zámkem, z čehoţ plyne, ţe oddělením nemůţe dojít k poškození zámku, neboť toto je charakteristické právě pro součást věci. Naopak pokud by klíč byl povaţován za součást zámku, je nutno dovodit, jak uţ bylo řečeno výše, 167
ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, 1935. s. 34. 168 Pro zjednodušení pomiňme nyní to, ţe zámek obvykle není samostatnou věcí v právním smyslu, ale tvoří součást věci jiné (a to nikoliv dveří, které jsou také součástí, ale bytu, domu, skříně, auta, schránky, etc.) a tedy klíč bude součástí (resp. příslušenstvím) teto věci jiné. 169 srov. např. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.aj. Občanské právo hmotné : Díl první obecná část. 5. přeprac. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. s. 244. 170 Respektive výslovně jej uvádí jako příklad součásti schránky.
54
ţe ztrátou klíče zámek pozbývá své funkce zcela a je nutné jej vyměnit, tedy výše škody spočívá nejen v hodnotě klíče, ale i v hodnotě zámku. Dále lze uvést příklad, kdy nájemce bytu si nechá udělat vlastní kopii klíče k bytu. Pokud bychom klíč povaţovali za příslušenství zámku, pak musíme dovodit, ţe v tomto případě nově vyrobená kopie příslušenstvím zámku není, neboť je ve vlastnictví jiné osoby. V průběhu trvání nájemního vztahu nenastává problém, neboť způsobilost otevřít zámek mají stále pouze osoby oprávněné. Pokud však dojde k ukončení nájemního vztahu, nemůţe vlastník bytu ţádat po nájemci vydání nové kopie klíče, neboť tato je ve vlastnictví nájemce. Mohl by však ţádat náhradu za nezbytnou výměnu zámku, neboť nájemce tím, ţe pořídil kopii klíče, zapříčinil, ţe zámek je způsobilá otevřít i jiná osoba, neţli osoba oprávněná, čímţ zámek znehodnotil.171 Druhou moţností je, ţe budeme povaţovat klíč za součást zámku. V tomto případě, pokud nájemce pořídí kopii klíče k bytu, náleţí tato jako součást zámku do majetku vlastníka bytu. Na straně vlastníka bytu tak vzniká bezdůvodné obohacení, jehoţ vydání ve formě peněţité náhrady můţe nájemce poţadovat. Na druhou stranu můţe vlastník bytu po ukončení nájemního vztahu poţadovat po nájemci vydání kopie klíče, kterou pořídil nájemce. Z hlediska hospodárnosti se jeví vhodnější druhá varianta. Navíc to, aby nájemce (ale i další osoby) nebyl způsobilý pořizovat vlastní kopie klíče, se dnes běţně zajišťuje prostřednictvím bezpečnostních zámků, kdy kopírování klíče je moţné pouze současně s předloţením identifikační karty klíče, čímţ vlastník docílí jednak toho, aby z hlediska právního byly všechny exempláře nepochybně v jeho vlastnictví,172 ale také toho, aby o všech exemplářích měl přehled. Z výše uvedeného vyplývá nejen to, ţe klíč, který se běţně uţívá jako příklad příslušenství zámku, spíše odpovídá součásti věci v právním slova smyslu, ale i to, ţe takovéto pojetí klíče má praktický význam. Tento příklad je tak důkazem toho, ţe je vhodnější při rozlišování mezi příslušenstvím a součástí věci uţívat pouze hledisko funkčních vztahů bez ohledu na fyzickou sounáleţitost. V nedávné judikatuře Nejvyššího soudu bylo výše zmíněné kritérium funkční souvislosti bez ohledu na fyzickou sounáleţitost uţito při zkoumání charakteru technického průkazu. Například lze uvést rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 694/2006. V této věci se ţalobce domáhal vydání technických průkazů, 171
Toto znehodnocení je však při pojetí klíče jako příslušenství zámku sporné, jak uvádím v předcházejícím příkladě. 172 Pokud tedy pořizuje kopie klíčů sám.
55
které zadrţela ţalovaná leasingová společnost k zajištění své pohledávky, kterou měla proti ţalobci z důvodu úroků z prodlení, v němţ se ţalobce ocitl proto, ţe řádně a včas neplnil leasingové splátky. Dovolací soud v uvedeném rozsudku dovodil: „ţe technický průkaz silničního motorového vozidla podle své povahy funkčně náleţí k silničnímu motorovému vozidlu, k němuţ byl vydán (vystaven), a ţe silniční motorové vozidlo utrpí funkční újmu, kdyby mělo být uţíváno bez technického průkazu (proto je také třeba v případě ztráty nebo zničení technického průkazu vydat ke stejnému silničnímu motorovému vozidlu nový technický průkaz - srov. zejména § 11 vyhlášky č. 243/2001 Sb.).“ Dále dovolací soud uvádí: „Technický průkaz silničního motorového vozidla je proto třeba povaţovat z uvedených důvodů za součást vozidla, k němuţ byl vystaven (vydán). Vzhledem k tomu, ţe technický průkaz silničního motorového vozidla jednak není z objektivního pohledu schopen naplnit uhrazovací funkci zadrţovacího práva, jednak není (samostatnou) věcí v právním smyslu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, ţe nemůţe být ve smyslu ustanovení § 175 obč. zák. zadrţen k zajištění pohledávky a ţe jeho případným zadrţováním vlastníku nevzniká věřiteli ve prospěch jeho pohledávky zadrţovací právo.“ Pokud by dovolací soud uţil kritéria fyzické sounáleţitosti, musel by dospět k závěru, ţe technický průkaz není součástí vozu, ale jeho příslušenstvím. Jako takový by ovšem byl samostatnou věcí v právním smyslu a z toho důvodu i způsobilým předmětem zadrţovacího práva. Dle mého názoru, který jsem uvedl jiţ výše, Nejvyšší soud postupoval správně, kdyţ toto kritérium neuţil a posoudil tak technický průkaz jako součást vozu. Opačný názor zastává Karel Eliáš, který uvádí, ţe závěr Nejvyššího soudu je zcela kuriózní, nelze jej brát váţně a svědčí o naprostém nepochopení pojmu.173 Důvody, které Karla Eliáše k tomuto úsudku vedou, však neuvádí. Výše zmíněným judikátem se
zabývala také
Blanka
Tomančáková.174
Tomančáková rovněţ dochází k závěru, ţe dovolací soud nepostupoval správně, kdyţ vyhodnotil technický průkaz jako součást vozidla. Svou argumentaci staví právě na té okolnosti, ţe dovolací soud neuţil kritéria fyzické sounáleţitosti. Výslovně uvádí, ţe vozidlo lze nastartovat i bez technického průkazu. To je sice pravda, nicméně bez technického průkazu se jedná o silniční vozidlo technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, neboť provozovatel nemůţe jeho technickou způsobilost 173
ELIÁŠ, K. aj. Občanský zákoník : velký akademický komentář 1. svazek. Praha : Linde, a. s.,
2008. s. 498.
174
TOMANČÁKOVÁ, B. Technický průkaz jako součást motorového vozidla? In Olomoucké debaty mladých právníků 2007. Olomouc : Univerzita Palackého, 2007. s. 50 – 51.
56
prokázat.175 Z technického hlediska funkce vozidla bez technického průkazu nijak dotčena není, z právního hlediska ovšem nelze vozidlo uţít na pozemních komunikacích, coţ funkci vozidla výrazně omezuje. Dále Tomančáková uvádí, ţe ztrátou, zničením či poškozením technického průkazu (tedy oddělením technického průkazu od vozidla), nedojde ke znehodnocení vozidla. Tento závěr je nutno povaţovat za nesprávný, neboť hodnota vozidla, které nelze uţívat na pozemních komunikacích, je rozhodně niţší, neţ vozidla, které na pozemních komunikacích uţívat lze. Tomančáková však tento svůj závěr dovozuje z moţnosti nahradit technický průkaz duplikátem.176 Moţnost nahrazení je ovšem typickou pro součást věci. Pokud bychom měli určit, zda se jedná o součást věci či nikoli, je podstatné, zda je moţné tuto součást oddělit, aniţ by se věc znehodnotila, a nikoliv, zda je moţné tuto součást nahradit jinou součástí, aniţ by se věc znehodnotila. Oddělení technického průkazu vozidla bez současného znehodnocení vozidla však moţné není, jak jsem uvedl jiţ výše, čímţ je naplněn druhý definiční znak součásti věci. Tomančáková uzavírá, ţe technický průkaz tvoří příslušenství vozidla, neboť „vlastník (ve vlastním zájmu) určuje, ţe technický průkaz je určen k trvalému uţívání ve spojení s věcí hlavní – tedy vozidlem.“ Ani tento závěr není přesný. Není to totiţ vlastníkova vůle, která rozhodla o tom, ţe technický průkaz bude uţíván společně s vozidlem. Vlastník nemůţe na základě své vůle určit uţívání tohoto konkrétního technického průkazu s jiným svým vozidlem anebo s úplně jinou věcí. Uţívání technického průkazu společně s vozidlem vyplývá z povahy vozidla, coţ je první definiční znak součásti věci. Lze tedy uzavřít, ţe názor Nejvyššího soudu ohledně technického průkazu jako součástí vozidla je správný. Kritérium fyzické sounáleţitosti je sice typické pro součást věci ve smyslu obecném, pro součást věci ve smyslu právním by toto kritérium, dle mého názoru, mělo být povaţováno za irelevantní.
2. 5
Součásti a příslušenství jiných předmětů právních vztahů
2. 5. 1 Součásti a příslušenství bytu O právním charakteru bytu bylo pojednáno jiţ výše (srov. oddíl 2. 2. 4). Občanský zákoník definuje příslušenství bytu v ustanovení § 121 odst. 2: „Příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem uţívány.“ Ustálená judikatura toto ustanovení vykládá následovně: „Příslušenstvím bytu ve smyslu § 121 odst. 2 o.z., 175 176
srov. § 37 písm. d) z. č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích srov. § 11 vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel
57
resp. obč. zák., jsou jednak vedlejší místnosti, jednak vedlejší prostory, obojí určené k tomu, aby byly s bytem uţívány. Vedlejšími místnostmi jsou místnosti v bytě, které nelze povaţovat za obytné, avšak jsou určeny k tomu, aby byly uţívány spolu s bytem. Jde o neobytné kuchyně, neobytné haly a komory, koupelny, záchody, spíţe, šatny, stavebně oddělené kuchyňské či koupelnové kouty, předsíně atd. Vedlejší prostory jsou prostory, které leţí mimo byt, avšak jsou určeny k tomu, aby byly s bytem uţívány, jako např. sklep, dřevník, kolna atd. Z uvedeného současně vyplývá, ţe příslušenství bytu není a nemůţe být samostatným předmětem právních vztahů (v daném případě vztahů dříve uţivatelských a posléze nájemních), nýbrţ se řídí reţimem právního vztahu k bytu, k němuţ náleţí, jinak řečeno sdílí právní reţim bytu, k němuţ náleţí.“177 Z výše uvedeného vyplývá, ţe pojem bytového příslušenství se nekryje s pojmem příslušenství věci dle prvního odstavce § 121 OZ. Místnosti, které výše citované ustanovení označuje jako vedlejší, lze povaţovat spíše za součást bytu.178 Soudní praxe dále dovodila, ţe příslušenstvím bytu není garáţ, neboť tato slouţí ke garáţování vozidel a nikoliv k uspokojování bytových potřeb.179 S tímto závěrem se neztotoţňuji, neboť vlastnictví vozu jiţ v dnešní době není ničím výjimečným, přičemţ potřeba bydlení a garáţování vozidla spolu nepochybně souvisí a z toho důvodu nelze říci, ţe by slouţila k zcela jiným účelům neţ byt. Navíc garáţ mnohdy kromě ke garáţování vozidla slouţí i k uskladnění věcí a plní tak funkci obdobnou sklepu či půdě. Výlučné konstatování Nejvyššího soudu, ţe garáţ není příslušenstvím bytu, tak povaţuji za nedůvodné omezení vlastníkovy vůle určit garáţ jako příslušenství bytu.
2. 5. 2 Součásti a příslušenství práv a jiných majetkových hodnot Občanský zákoník nijak nedefinuje, co by mělo být povaţováno za součást subjektivního práva. Jedná se tak o otázku teoretickou. Domnívám se, ţe lze stále uţít pravidlo, o kterém psal jiţ Rouček v souvislosti se součástmi věci nehmotné (srov. oddíl 1. 3. 5). Tedy součástí práva je vše, co je vymahatelné jedním nárokem. Příslušenství práva rovněţ není občanským zákoníkem obecně definováno. Speciálně pro pohledávku je v § 121 odst. 3 OZ stanoveno: „Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.“
177
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2340/99 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1455/2008 179 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2340/99 178
58
Rovněţ o součásti a příslušenství jiných majetkových hodnot se z občanského zákoníku nic nedozvíme. Mnohdy však bude moţné analogicky uţít ustanovení o věcech. Tak například tato práce je dílem ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 z. č. 121/2000 Sb., autorský zákon (dále téţ AZ) a jinou majetkovou hodnotou dle občanského zákoníku. Kapitola o současném právním stavu je součástí mé práce, neboť podle povahy práce k ní náleţí a nelze ji od práce oddělit, aniţ by práce byla znehodnocena. Autorský zákon také pojem součásti ve smyslu „součást jiné majetkové hodnoty“ sám uţívá, a to v ustanovení § 2 odst. 2 AZ. V tomto smyslu se můţeme s pojmem součásti setkat i v obchodním zákoníku, kde § 9 odst. 2 věta třetí stanoví, ţe součástí firmy právnických osob je i dodatek označující jejich právní formu. Dle mého názoru je moţno uvaţovat i o příslušenství jiných majetkových hodnot. Tyto úvahy však jiţ přesahují rámec této práce.
2. 6
Dělitelnost věci
2. 6. 1 Obecné vymezení pojmu Jak jiţ bylo uvedeno výše, právo rozeznává ideální a reálné dělení věcí. O významu ideálního dělení a o jeho odlišení od dělení reálného jiţ bylo pojednáno ve výkladu o právu římském, přičemţ závěry tam uvedené jsou stále aplikovatelné. Pro stručnost odkazuji na oddíl 1. 1. 4. V předcházejícím výkladu bylo rovněţ uvedeno, jak se liší pojem „dělení věci“ od pojmu „oddělení součásti od věci“ (srov. oddíl 1. 3. 7). Dále se budu zabývat reálným dělením věcí. Občanský zákoník neuvádí ţádnou definici toho, kdy je věc moţno povaţovat za dělitelnou. Jak jsem jiţ uvedl výše, jediné třídění věcí, které zná občanský zákoník, je třídění na věci movité a nemovité. Úpravu třídění na věci dělitelné a nedělitelné v něm nenalezneme. I přesto je z občanského zákoníku patrné, ţe s tímto tříděním věcí počítá. Jednou z oblastí, kdy má tato kategorizace význam, je úprava spoluvlastnictví, konkrétně jeho zániku.
Pokud při zániku spoluvlastnictví nedojde k vypořádání
prostřednictvím dohody spoluvlastníků, zruší a provede vypořádání dle § 142 OZ soud. Právě při tomto vypořádání je významné, zda se jedná o věc dělitelnou, či nedělitelnou. Pokud se jedná o věc dělitelnou, vypořádá soud spoluvlastnictví tak, ţe věc rozdělí. Pokud se však jedná o věc nedělitelnou, respektive slovy zákona „není-li rozdělení věci dobře 59
moţné“, přikáţe soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Pokud ani tento způsob vypořádání soud nemůţe provést, neboť ţádný ze spoluvlastníků věc nechce, nařídí soud její prodej a výtěţek rozdělí podle podílů. Další oblastí, ve které má význam třídění věcí na dělitelné a nedělitelné, je oblast závazkového práva, konkrétně vypořádání závazků. Jde-li o pluralitu na straně věřitelů, je v případě dělitelného plnění dle ustanovení § 512 odst. 1 OZ dluţník oprávněn plnit kaţdému z věřitelů stejný díl, není-li jiné dohody, a kaţdý věřitel můţe poţadovat jen svůj díl. V případě nedělitelného plnění dle druhého odstavce dluh zanikne splněním jednomu z věřitelů, přičemţ dluţník není povinen plnit jednomu ze svých spoluvěřitelů bez souhlasu ostatních. Dalším ustanovením občanského zákoníku, ve kterém je rozlišováno mezi plněním dělitelným a nedělitelným, je ustanovení § 517. V případě nesplnění dluhu ani v dodatečné přiměřené lhůtě poskytnuté věřitelem dluţníkovi, můţe věřitel, jedná-li se o plnění dělitelné, odstoupit i od jednotlivých plnění. Jak jiţ bylo řečeno, občanský zákoník nedefinuje dělení věcí. Podmínky dělitelnosti věci jsou tak stanoveny právní teorií. Za dělitelnou je povaţována věc, jejíţ rozdělení na části nemá za následek změnu hospodářského určení dělením vzniklých věcí nebo znehodnocení těchto věcí.180 Lze tedy uţít podmínky dělitelnosti, tak jak je stanovil jiţ Rouček:181 1. věci, které vzniknou, mohou poměrně slouţit témuţ účelu, jako věc původní; 2. celková hodnota se podstatně nesníţí a 3. dělení není zakázáno. Třetí podmínka se sice v současné literatuře neobjevuje, nicméně dle mého názoru je i tato podmínka stále relevantní. Jako příklad věcí dělitelných lze uvést pozemek, peníze, chléb, etc. Jako příklad věcí nedělitelných pak stůl, knihu, klobouk, etc. Relevantnost třetí podmínky lze demonstrovat například na pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Jak jiţ jsem uvedl výše, pozemky jsou obecně povaţovány za věci dělitelné, nicméně, jedná-li se o lesní pozemky, jejich dělení, při kterém výměra jednoho dílu klesne pod 1 ha, vyţaduje dle ustanovení § 12 odst. 3 z. č. 289/1995 Sb., lesní zákon souhlas orgánu státní správy lesů, přičemţ tento orgán souhlas nevydá, jestliţe by vznikly pozemky nevhodného tvaru nebo velikosti, neumoţňující řádné hospodaření v lese.
180
ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.aj. Občanské právo hmotné : Díl první obecná část. 5. přeprac. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. s. 244. 181 srov. oddíl 1. 3. 7
60
2. 6. 2 Reálné dělení staveb Otázka reálného rozdělení staveb zřejmě bude nejsloţitější otázkou z oblasti dělitelnosti věcí. Obecně reálné dělení staveb je moţné, ovšem pouze vertikálně, a to tak, ţe výsledkem stavebních úprav bude existence samostatné věci.182 Z toho ovšem nelze dovodit, ţe stavbu je nezbytné povaţovat vţdy za věc dělitelnou. Pokud by rozdělení stavby vyţadovalo vynaloţení nepřiměřených nákladů, nelze ji povaţovat za reálně dělitelnou.183 Z výše uvedeného vyplývá, ţe o stavbě nelze obecně říci, zda se jedná o věc dělitelnou či nedělitelnou, ale toto je nutné posoudit u kaţdé konkrétní stavby zvlášť při zhodnocení specifik stavby. Vţdy bude nutné posoudit, zda stavba naplňuje všechny tři kritéria dělitelnosti. První dvě kritéria, tedy zda vzniklé stavby budou poměrně slouţit témuţ účelu jako stavba původní a nedojde k podstatnému znehodnocení staveb, respektive součet hodnot vzniklých staveb nebude podstatně niţší neţ hodnota stavby původní, přičemţ rozdělení stavby nevyţaduje vynaloţení nepřiměřených nákladů, jsou otázkami skutkovými. Z toho důvodu budou v případě soudního sporu tyto otázky předmětem znaleckého posouzení. Znalci bude v rámci soudního řízení poloţena otázka: Zda je moţno nemovitost reálně rozdělit; pokud ano, jaká bude cena nově vzniklých částí? Následně se bude znalec v posudku zabývat tím, zda je moţno stavbu rozdělit tak, aby ke kaţdé části byl přístup z veřejné komunikace přímo nebo přes pozemek téhoţ vlastníka. V případě, ţe by toto moţné nebylo, jaké by muselo být pro přístup zřízeno věcné břemeno a jaká by byla jeho hodnota. Za druhé se bude zabývat tím, zda je moţno rozdělit stavbu tak, aby obě nově vzniklé části byly pouţivatelné, aby dělící rovina byla svislá, hořlavé konstrukce nepřesahovaly z jedné části do druhé a obě části měly vlastní přípojky inţenýrských sítí. Dále se bude znalec zabývat tím, zda by takové rozdělení povolil místně příslušný stavební úřad. A konečně se znalec bude zabývat výší nákladů na toto rozdělení. U technologických staveb znalec dále posoudí, zda bude moţné po rozdělení staveb nadále provozovat původní výrobu, a to za jakých podmínek, respektive stavebních a technologických úprav, přičemţ zhodnotí také, jaké by byly náklady na tyto úpravy, jak dlouho by trvaly a zda by bylo nutné po dobu provádění těchto úprav přerušit výrobu a jaké by byly finanční důsledky tohoto přerušení, a to okamţité i dlouhodobé. Pokud znalec dojde k závěru, ţe 182 183
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3390/2007 rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005
61
stavba je reálně dělitelnou, vypočte cenu nově vzniklých staveb podle cenového předpisu a jejich cenu obvyklou.184
184
BRADÁČ, A. aj. Teorie oceňování nemovitostí. 8. přeprac. vyd. Brno : Akademické nakladatelství Cerm, s. r. o. , 2009. s. 594 – 595.
62
3
Nový občanský zákoník V této kapitole se zaměřím na pojetí věci v právním smyslu v novém občanském
zákoníku. Dále se budu zabývat tříděním věcí na hmotné a nehmotné a také na movité a nemovité. Konečně zhodnotím, zda nová úprava bude mít vliv na problematiku součásti věci, příslušenství věci ve vztahu k součásti věci a dělitelnosti věci.
3. 1
K rekodifikaci soukromého práva Jak jsem uvedl jiţ v předcházející kapitole, při novelizaci občanského zákoníku
zákonem č. 509/1991 Sb. se počítalo s brzkou úplnou rekodifikací soukromého práva (srov. podkapitola 2. 1). K prvnímu pokusu o rekodifikaci došlo ještě za existence Československa před rokem 1993 pod vedením profesorů V. Knappa a K. Planka. Po rozdělení federace práce na tomto projektu ustaly. K druhému pokusu došlo v polovině 90. let minulého století, kdy pod vedením profesora F. Zoulíka byla navrţena koncepce nového občanského zákoníku. Projekt však nebyl doveden ani do stadia věcného záměru. Konečně v roce 2000 z rozhodnutí ministra spravedlnosti O. Motejla byla zahájena příprava nového občanského zákoníku (dále téţ NOZ), přičemţ práce byly završeny dne 22. března 2012 publikací nového občanského zákoníku ve Sbírce zákonů pod číslem 89/2012 Sb.185 Zákoník nabude účinnosti, pokud nedojde k jejímu posunu, dne 1. 1. 2014. Při rekodifikačních pracích byl jako základní ideový vzor vzat návrh občanského zákoníku z roku 1937 (srov. podkapitola 1. 4). Jako další zdroje byly vyuţity občanské kodexy z okruhu evropské kontinentální právní kultury, vyhodnocení vývoje občanského a soukromého práva platného na našem území od konce 19. století, úprava příslušných mezinárodních smluv a nařízení i směrnic přijatých na úrovni Evropské unie a rovněţ relevantní nadnárodní projekty.186
3. 2
Definice věci Zákoník navrací do právního řádu zákonnou definici věci. Dle ustanovení § 489
NOZ: „Věc v právním smyslu (dále jen „věc“) je vše, co je rozdílné od osoby a slouţí potřebě lidí.“ Jak bylo uvedeno výše, inspirativním zdrojem pro nový občanský zákoník byl návrh občanského zákoníku z roku 1937. Srovnáme-li tuto definici s definicí 185
ELIÁŠ, K. aj. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava : Sagit, 2012. s. 41. 186 tamtéţ s. 47 – 48
63
obsaţenou v návrhu z roku 1937, zjistíme, ţe se liší pouze minimálně. Jelikoţ návrh z roku 1937 navazoval na obecný zákoník občanský, lze říci, ţe se jedná o návrat k pojetí věci v právním smyslu tak, jak byla tato v právním řádu na našem území vymezena v roce 1811. Jedná se o pojetí věci v širším slova smyslu, tedy věcí budou nadále jak věci hmotné, tak nehmotné. Pojem věc nahradí dosavadní pojem „předmětu občanskoprávních vztahů“ a zahrne pod sebe všechny tři (respektive čtyři) kategorie předmětů. V důvodové zprávě je tento návrat zdůvodněn tím, ţe široké vymezení „vyhovuje lépe praktické potřebě i hledisku zdejšího ústavního pořádku.“187 Návrat k širokému vymezení věci v právním smyslu, se stal předmětem kritiky odborné veřejnosti. Stanislav Stuna a Jiří Švestka uvádějí, ţe návrh se ocitá „v rozporu s chápáním věci v běţném ţivotě, neboli odtrhuje se od obecného a vţitého chápání vnějších jevů. Zkrátka a stručně řečeno, chápat např. pohledávku povaţovanou po dlouhou dobu jako majetkové právo nově jako věc, by bylo podle našeho přesvědčení pro laickou i odbornou veřejnost stěţí pochopitelné.“188 Tuto staronovou koncepci je nutno spojit s ustanovením § 1011 NOZ: „Vše, co někomu patří, všechny jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho vlastnictvím.“ Zatímco doposud byly způsobilým předmětem vlastnického práva pouze věci hmotné, nový občanský zákoník činí předmětem vlastnictví i věci nehmotné. Jelikoţ předmětem vlastnického práva bude i pohledávka (právo relativní), dostane se jí do budoucna absolutní právní ochrany. Karel Eliáš to vysvětluje tím, ţe i pohledávka je „součástí věřitelova jmění, tedy i objekt vlastnictví. Proto je věřitel vůči zásahům třetích osob chráněn moţností se takovým zásahům bránit.“189 S tímto názorem však nesouhlasí Filip Melzer, kdyţ na různých konkrétních případech demonstruje, k jakým absurdním důsledkům by vedlo uţití reivindikačních a negatorních ţalob, jejichţ předmětem by byla pohledávka.190 Těmto důsledkům se nový občanský zákoník snaţí zabránit ustanovením § 979 NOZ, podle nějţ: „Ustanovení této hlavy se pouţijí na věci hmotné i nehmotné, na práva však jen potud, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona něco jiného.“ Práva tedy budou věcí, ovšem věcná práva ve vztahu k nim, bude moţno uţít pouze tehdy, bude-li to připouštět jejich povaha a nebude-li stanoveno zákonem něco jiného. Je jisté, ţe návrat ke koncepci,
187
tamtéţ s. 224 STUNA, S., ŠVESTKA, J. K pojmu věc v právním smyslu v návrhu nového občanského zákoníku. In Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 10, s. 366. 189 ELIÁŠ, K. Objekt vlastnického práva a návrh občanského zákoníku (Také o abstrakci v juristickém myšlení). In Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 11, s. 410. 190 Srov. MELZER, F. Pojem věci v návrhu občanského zákoníku. In Právník. 2007, roč. 146, č. 11, s. 1217 – 1230. 188
64
která byla opuštěna před více neţ šedesáti lety, nebude jednoduchý a ţe nějakou dobu potrvá, neţ si na nové pojetí věci zvykne jak veřejnost odborná, tak veřejnost laická. Věc v právním smyslu není v novém občanském zákoníku vymezena pouze pozitivně, ale rovněţ negativně. Dle ustanovení § 493 NOZ: „Lidské tělo ani jeho části, třebaţe byly od těla odděleny, nejsou věcí.“ Jedná se jiţ o tradiční závěr, s kterým nelze jinak neţ souhlasit. V důvodové zprávě se dále uvádí, ţe i části lidského těla je moţné povaţovat za věc a to tehdy stanoví-li to speciální předpis pro své účely. Části lidského těla však nelze podřídit běţným ustanovením o věcech podle občanského zákoníku.191 Dále zákoník vylučuje z pojmu věci ţivá zvířata. Dle ustanovení § 494 NOZ: „Ţivé zvíře má zvláštní význam a hodnotu jiţ jako smysly nadaný ţivý tvor. Ţivé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na ţivé zvíře pouţijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.“ Dle mého názoru se však jedná o ustanovení odporující nové koncepci věci. Pokud pojem věci nahrazuje dosavadní pojem „předmětu právních vztahů“, pak je nesmyslné z tohoto pojmu vylučovat ţivá zvířata, která bezpochyby předmětem právních vztahů jsou a i po účinnosti nového občanského zákoníku budou. Karel Eliáš si sám protiřečí, kdyţ uvádí, ţe „ţivé zvíře není totéţ co ţidle nebo stůl“192 a ţe konstatování, ţe ţivé zvíře není věcí „ladí s běţnou ţivotní zkušeností,“193 přičemţ současně tvrdí, ţe „právo definuje věc pouze nominálně, nikoli reálně. Právní pojetí věci neodráţí přesně materiální svět.“194 Jiţ několikrát bylo v této práci poznamenáno, ţe pojem věci v právním smyslu není totoţný s pojmem věci ve smyslu obecném. Nehledě k tomu, ţe zřejmě většina veřejnosti bude pravděpodobně více povaţovat za věc ţivou myš, kterou si někdo zakoupil, aby nakrmil vypůjčeného hada, neţ právo k hadovi plynoucí tomuto člověku ze smlouvy o výpůjčce. Definiční znaky věci uvedené v důvodové zprávě, se neliší od současného pojetí těchto znaků v právní doktríně (srov. oddíl 2. 2. 1). Konstatuje se tedy, ţe definičními znaky věci jsou její uţitečnost a ovladatelnost.195
191
ELIÁŠ, K. aj. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava : Sagit, 2012. s. 225. 192 ELIÁŠ, K. Objekt vlastnického práva a návrh občanského zákoníku (Také o abstrakci v juristickém myšlení). In Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 11, s. 411. 193 tamtéţ 194 tamtéţ 195 ELIÁŠ, K. aj. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava : Sagit, 2012. s. 224.
65
3. 3
Třídění věcí Nový občanský zákoník v ustanoveních §§ 496 aţ 504 zavádí rozličnou
kategorizaci věcí. Pro tuto práci je podstatné třídění věcí uvedené v §§ 496 aţ 498 NOZ.
3. 3. 1 Věci hmotné a nehmotné Vzhledem k širokému pojetí věci, zavádí nový občanský zákoník předně třídění věcí na hmotné a nehmotné. Dle ustanovení § 496 odst. 1 NOZ: „Hmotná věc je ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu samostatného předmětu.“ Tato úprava se rovněţ shoduje s úpravou obsaţenou v návrhu občanského zákoníku z roku 1937 (srov. podkapitola 1. 4). Opět je zde zdůrazněna podmínka ovladatelnosti hmotných věcí a také je zde výslovně uvedena podmínka samostatnosti. Toto ustanovení je nutno spojit s ustanovením § 497 NOZ: „Na ovladatelné přírodní síly, se kterými se obchoduje, se pouţijí přiměřeně ustanovení o věcech hmotných.“ Jedná se opět o transpozici tohoto ustanovení z návrhu z roku 1937, přičemţ na těţkopádnost této konstrukce jsem upozornil jiţ při rozboru tohoto návrhu (srov. podkapitola 1. 4). V důvodové zprávě se uvádí: „[E]nergie mají být právně posuzovány jako věci movité, jak také odpovídá tradiční tuzemské nauce.“196 Pravděpodobně se jedná o textovou chybu v důvodové zprávě a správně zde má být uvedeno, ţe energie mají být právně posuzovány jako věci hmotné, jak je uvedeno v § 497 NOZ. Pak je ale otázkou, proč není v tomto ustanovení přímo uvedeno, ţe ovladatelné přírodní síly jsou věcmi hmotnými. Ze stávající dikce ustanovení by bylo moţné spíše dovodit, ač ovladatelné přírodní síly hmotnými věcmi nejsou, přiměřeně se na ně ustanovení o věcech hmotných uţijí. Dle ustanovení § 496 odst. 2 NOZ: „Nehmotné věci jsou práva, jejichţ povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty.“ Ze závěrečné části tohoto ustanovení dovodíme, ţe se jedná o definici negativní. Věcí nehmotnou je tedy taková věc v právním smyslu, která současně není hmotnou věcí dle předcházejícího odstavce. Poněkud zavádějící můţe být první část tohoto ustanovení: „Nehmotné věci jsou práva, jejichţ povaha to připouští,…“ Zejména můţe být zavádějící výklad toho, co znamená neurčité „to“ v druhé větě souvětí. Jelikoţ se jedná o ustanovení zabývající se tříděním věcí na hmotné a nehmotné, dalo by se systematickým výkladem dovodit, ţe povaha práva musí připouštět to, ţe lze právo povaţovat za věc nehmotnou. Jinými slovy, nepřipouští-li 196
tamtéţ s. 230
66
povaha práva moţnost povaţovat toto právo za věc nehmotnou, pak je právo věcí hmotnou. Tento výklad je ovšem nutno povaţovat za absurdní, neboť právo nemůţe být věcí hmotnou. Zřejmě se tedy tímto ustanovením má na mysli, ţe povaha práva musí připouštět to, aby právo bylo povaţováno za věc v právním smyslu vůbec a nikoliv pouze za věc nehmotnou. Je zde tak zakotvena podmínka, ţe právo můţe být věcí v právním smyslu pouze tehdy, připouští-li to jeho povaha. Zařazení této podmínky do ustanovení § 496 NOZ, které se zabývá tříděním věcí na hmotné a nehmotné, je ovšem nesystematické. Dle mého názoru tato podmínka systematicky patří do ustanovení § 489 NOZ. Vhodnějším řešením by bylo vloţit do tohoto paragrafu druhý odstavec se zněním: „Právo je věcí, připouští-li to jeho povaha.“
3. 3. 2 Věci movité a nemovité Na druhém místě vymezuje nový občanský zákoník kategorizaci věcí na movité a nemovité. Dle § 498 odst. 1 NOZ: „Nemovité věci jsou pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, jakoţ i věcná práva k nim, a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Stanoví-li jiný právní předpis, ţe určitá věc není součástí pozemku, a nelzeli takovou věc přenést z místa na místo bez porušení její podstaty, je i tato věc nemovitá.“ Nový občanský zákoník tak definuje nemovité věci dvojím způsobem. Jednak pro nový občanský zákoník samotný taxativním výčtem prohlašuje za věci nemovité: 1. pozemky; 2. podzemní stavby se samostatným účelovým určením; 3. věcná práva k předcházejícím dvěma kategoriím; 4. práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Občanský zákoník bere také v potaz, ţe jiný právní předpis můţe stanovit, ţe určitá věc není součástí pozemku. Tyto věci jsou věcmi nemovitými, naplňují-li podmínku, dle které je nelze přenést z místa na místo bez porušení jejich podstaty. Takto koncipovaná definice je vhodnou a vylučuje tak moţnost povaţovat za věci movité např. jeskyně (srov. oddíl 2. 4. 2). Důleţité však je, ţe podmínka uvedená v druhé větě ustanovení, se vztahuje pouze k jiným právním předpisům, tedy nikoliv k novému občanskému zákoníku samotnému, coţ se jako účelné nejeví a při výkladu nového občanského zákoníku tak bude moţné opět dovodit absurdní závěry (srov. oddíl 3. 4. 2). Věci movité definuje druhý odstavec tohoto paragrafu a to negativním způsobem.
67
3. 4
Součást a příslušenství věci
3. 4. 1 Součást věci Nový občanský zákoník převzal definici součásti věci ze současného občanského zákoníku beze změn. Důvodová zpráva uvádí: „Vzhledem k posunu kontextu a souvislosti s § 510 odst. 2, podle něhoţ příslušenství věci sleduje právní osud věci hlavní, dává osnova jasně najevo, ţe judikatura nemůţe nadále dovozovat, ţe např. dálkový ovladač je součástí televizoru nebo technický průkaz součástí automobilu.“197 Dle mého názoru však nevyplývá to, ţe technický průkaz je součástí automobilu, z okolnosti, ţe není jasné, zda příslušenství v současné době sdílí osud věci hlavní, ale z definice součásti věci samotné (srov. oddíl 2. 4. 5). Jelikoţ se na této definici nic nemění, nemění se nic ani na výše uvedeném závěru. Přestoţe ke změně v dikci definice nedošlo, ke změně jejího obsahu vzhledem k pojetí věci v širším slova smyslu došlo. Definice součástí věci se tak bude vztahovat i na věci nehmotné a tedy i na práva, jejichţ povaha připouští, aby byly věcí v právním smyslu. K tomu lze jako příklad uvést § 1242 věta druhá NOZ: „Stavba vyhovující právu stavby je jeho součástí, ale také podléhá ustanovením o nemovitých věcech.“ Dle tohoto ustanovení stavba, vzniklá na základě práva stavby, není samostatnou věcí v právním smyslu, ale je součástí práva stavby. Bude-li chtít subjekt, jemuţ stavba náleţí, stavbu prodat, pak předmětem kupní smlouvy nebude stavba, ale právo stavby. Tento závěr lze rovněţ dovodit z ustanovení § 1254 NOZ, dle nějţ má vlastník pozemku předkupní právo k právu stavby, nikoliv ke stavbě.
3. 4. 2 Součást pozemku Dle ustanovení § 506 odst. 1 NOZ: „Součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech.“ Z tohoto ustanovení vyplývá, ţe nový občanský zákoník se vrací k superficiální zásadě. Návrat k této zásadě po více neţ šedesáti letech, kdy tato zásada neplatila, jistě nebude jednoduchý. V úpravě obsaţené v jiţ platném novém občanském zákoníku se nachází řada
197
tamtéţ s. 235
68
problémů v souvislosti s návratem k této zásadě, na které je nutno upozornit a které by bylo vhodné odstranit novelizací, popřípadě výkladem, který přinese judikatura. Jelikoţ k výlučnému uplatnění této zásady po tak dlouhé době nemůţe dojít v jediném okamţiku, stanoví nový občanský zákoník v přechodných ustanoveních, ţe účinností nového občanského zákoníku se součástí pozemku stavba nestane, pokud vlastník stavby je odlišný od vlastníka pozemku. Takováto stavba tak zůstane samostatnou věcí v právním smyslu a to věcí nemovitou.198 Pozemek a stavba jsou však zatíţeny vzájemným zákonným předkupním právem jejich vlastníků.199 Okamţikem, kdy se pozemek a stavba stanou vlastnictvím téhoţ vlastníka, se stavba stane součástí pozemku.200 Lze předpokládat relativně dlouhé přechodné období, kdy se celá řada staveb součástí pozemku nestane a pozemek a stavba tak budou podléhat odlišnému právnímu reţimu. Vzhledem k současným problémům v souvislosti s uplatňováním zásady superficies solo non cedit vylíčených v oddíle 2. 4. 2, je však nutné pozitivně hodnotit zakotvení zákonného vzájemného předkupního práva, které pravděpodobně toto přechodné období zkrátí. I přesto lze předpokládat délku tohoto období v horizontu desítek či stovek let. Z toho důvodu je nutné vyřešit problém, kdy na třetí osobu je převedeno vlastnické právo k pozemku, popřípadě je zřízeno věcné právo k pozemku ve prospěch třetí osoby, přičemţ tato osoba je v dobré víře, ţe stavba je součástí pozemku. V obou případech dle ustanovení § 3057 a § 3058 odst. 2 NOZ je tento problém řešen ve prospěch nabyvatele, který je v dobré víře. Vlastník stavby tímto pozbude své vlastnické právo, respektive jeho vlastnické právo bude omezeno věcným právem. Vlastník stavby však můţe jako odškodnění poţadovat náhradu vůči zciziteli, respektive zřizovateli věcného práva. Na problematiku tohoto ustanovení jiţ upozornil Josef Fiala, který uvádí, ţe důsledky tohoto opatření jsou horší neţ vyvlastnění a tedy lze toto ustanovení povaţovat za rozporné s ústavním pořádkem.201 Dle důvodové zprávy se však toto ustanovení týká pouze staveb, které nepodléhají zápisu do katastru nemovitostí a nelze se tak opřít o zásadu veřejné důvěry v katastr.202 Z ustanovení samotného však toto nevyplývá. Bude tedy na právní praxi, aby posoudila, zda je toto ustanovení v souladu s ústavním pořádkem a pokud ano, jaký má toto ustanovení dosah. 198
§ 3055 NOZ § 3056 NOZ 200 § 3058 NOZ 201 FIALA, J. aj. Připomínky k návrhu občanského zákoníku. Právní zpravodaj. 2008, roč. 9, č. 12, 199
s. 20.
202
ELIÁŠ, K. aj. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava : Sagit, 2012. s. 1078.
69
Dalším problémem, na který upozorňuje Ľuboš Šimončič, je situace, kdy se stavba nachází na několika pozemcích.203 Tento problém částečně řeší ustanovení § 3059 NOZ: „Je-li stavba zřízena na několika pozemcích, pouţijí se § 3056 aţ 3058 jen ve vztahu k pozemku, na němţ je převáţná část stavby. Stane-li se stavba součástí tohoto pozemku, pouţije se ve vztahu k pozemkům, na něţ části stavby přesahují, ustanovení o přestavku.“ Toto ustanovení však neřeší problém, kdy převáţná část stavby se nenachází ani na jednom z pozemků, nýbrţ na kaţdém pozemků je právě stejná část stavby. Další problém, který lze v tomto ustanovení nalézt je odkaz na ustanovení o přestavku, respektive § 1087 NOZ. Toto ustanovení se výslovně týká pouze malé části stavby a malé části cizího pozemku. Je tedy otázkou, zda při aplikaci § 3059 bude moţné uţít ustanovení § 1087 NOZ i v případech, kdy část stavby nacházející se na jiném pozemku nelze označit za malou (například se jedná o 40% stavby), popřípadě část pozemku, na nějţ část stavby zasahuje, nelze povaţovat za malou (lze si představit zvláště rozlehlou stavbu, kdy v poměru k této stavbě zasahuje pouze její malá část na cizí pozemek, ovšem i tato malá část stavby se nachází na poměrně velké části cizího pozemku, ne-li na cizím pozemku celém). I zde nejspíš bude nutné posečkat, jak tyto problémy vyřeší právní praxe. Od přechodných ustanovení se nyní vraťme k problematice § 506 NOZ. Dle tohoto ustanovení nebudou součástí pozemku stavby dočasné. Stavby dočasné tedy budou samostatnou věcí v právním smyslu. Ze stávajícího znění nového občanského zákoníku je nutné dovodit, ţe tyto stavby budou vţdy věcí movitou a to i v případě, kdy je nebude moţné přenášet z místa na místo bez porušení jejich podstaty. Jak uvádím výše, tuto podmínku nový občanský zákoník zakotvuje pouze pro jiné právní předpisy, nikoliv pro nový občanský zákoník samotný. Aby dočasnou stavbu bylo lze povaţovat za věc nemovitou, musela by odpovídat některé z uvedených kategorií v první větě § 498 odst. 1 NOZ. Tak tomu ovšem není. Dle ustanovení § 506 odst. 2 NOZ: „Není-li podzemní stavba nemovitou věcí, je součástí pozemku, i kdyţ zasahuje pod jiný pozemek.“ Jedná se o speciální ustanovení k předcházejícímu odstavci, dle nějţ je součástí pozemku i prostor pod povrchem. Zasahuje-li do prostoru pod povrchem pozemku podzemní stavba, která je součástí jiného pozemku, je tento prostor součástí tohoto jiného pozemku. 203
ŠIMONČIČ, L. Superficies solo non cedit. 2012. s. 15. Studentská vědecká a odborná činnost. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné také z IS MU: https://is.muni.cz/auth/do/law/VaV/svoc/33289731/SP/348673_Simoncic_SVOC2011_12.pdf
70
Ustanovení § 507 NOZ výslovně zakotvuje, ţe rostlinstvo vzešlé na pozemku je jeho součástí. Ustanovení § 508 NOZ navrací moţnost výhrady vlastnického práva ke strojům, které by jinak byly povaţovány za součást nemovitosti. Na rozdíl od obecného zákoníku občanského však tato výhrada není časově omezena. Dle ustanovení § 509 NOZ: „Inţenýrské sítě, zejména vodovody, kanalizace nebo energetické či jiné vedení, nejsou součástí pozemku. Má se za to, ţe součástí inţenýrských sítí jsou i stavby a technická zařízení, která s nimi provozně souvisí.“ V důvodové zprávě se uvádí: „Tato zařízení nejsou součástí pozemku, a i kdyţ jsou s pozemkem pevně spojena nebo v něm upevněna, mají povahu samostatných věcí. Nelze-li je bez porušení podstaty přenést z místa na místo, jak tomu bude ve většině případů, jde o věci nemovité.“204 Tento závěr však ze současného znění nového občanského zákoníku dovodit nelze. Jak jiţ bylo uvedeno výše, podmínka nepřenositelnosti bez porušení podstaty je stanovena pouze pro jiné právní předpisy, nikoliv pro nový občanský zákoník samotný. Jiné právní předpisy stanoví, ţe inţenýrské sítě jsou samostatnou stavbou, z čehoţ aţ prostřednictvím ustanovení § 120 odst. 2 OZ dovodíme, ţe se nejedná o součást pozemku. Jelikoţ nový občanský zákoník jiţ neobsahuje ustanovení, ţe stavba není součástí pozemku, vyplývá závěr, ţe inţenýrské sítě nejsou součástí pozemku pouze z citovaného ustanovení. Z důvodu, ţe se jedná o ustanovení nového občanského zákoníku, nelze pro určení, zda se jedná o nemovitost, uţít kritérium nepřenositelnosti bez porušení podstaty. Lze tedy opět uţít pouze taxativní výčet obsaţený v ustanovení § 498 odst. 1 věta první NOZ. Je samozřejmě moţné zařadit některé inţenýrské sítě do kategorie podzemních staveb se samostatným účelovým určením, ač tato kategorie původně míří na stavby typu metra, vinného sklepa, etc.205 Podzemními stavbami však nebudou veškeré inţenýrské sítě, z čehoţ vyplývá, ţe vůči těmto je za současného znění nového občanského zákoníku nutno dovodit, ţe se vţdy bude jednat o věci movité. Jelikoţ tento závěr i závěr, dle nějţ jsou všechny dočasné stavby věcmi movitými, je jistě absurdní, bylo by vhodné rozšířit podmínku, podle které jsou nemovitými stavbami i stavby, které nelze přesunout z místa na místo bez porušení jejich podstaty, kromě jiných právních předpisů i na samotný nový občanský zákoník.
204
ELIÁŠ, K. aj. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava : Sagit, 2012. s. 236. 205 tamtéţ s. 231
71
Na závěr tohoto oddílu nutno říct, ţe návrat k zásadě superficies solo cedit se v důsledku výše popsaných problémů ne vţdy setkává s příznivými ohlasy. Lze odkázat na jiţ citovanou práci Ľuboše Šimončiče, který klade otázku Qui bono?206 Jinými slovy jaký prospěch lze spatřovat v návratu k této zásadě? Dle mého názoru lze prospěšnost návratu k této zásadě spatřovat hned v několika bodech. Za prvé při současném trendu globalizace, se kterou souvisí i sbliţování právních řádů jednotlivých zemí, náš právní řád jiţ nebude kuriozitou, kde platí zásada opačná, neţli superficies solo cedit. Jako druhé pozitivum lze uvést zjednodušení právního styku, kdy při prodeji nemovitosti jiţ nebude nutné jednoznačně vymezovat jak stavbu, tak pozemek, ale postačí vymezení pozemku. Za třetí, i kdyţ nová úprava nevyřeší jiţ existující problémy související se zásadou superficies solo non cedit, které jsem jiţ popsal v oddíle 2. 4. 2, alespoň zabrání tomu, aby vznikaly nové obdobné problémy. Konečně jako další argument ve prospěch návratu superficiální zásady lze uvést, ţe totoţnou otázku „Qui bono?“ můţeme poloţit i v souvislosti s uplatněním stávající zásady superficies solo non cedit. Je nepochybné, ţe tato zásada byla prospěšná zejména z politických důvodů v době, kdy byla v našem právním řádu zakotvena (srov. oddíl 1. 5. 3). V současné době však uplatnění této zásady přináší nemalé problémy (srov. oddíl 2. 4. 2). V souvislosti s těmito problémy nutno říci, ţe rozdílné vlastnictví pozemku a budovy na něm stojící, není ani ve prospěch vlastníka, jehoţ pozemek je „okupován“ budovou ve vlastnictví jiné osoby, ani ve prospěch vlastníka budovy, jehoţ postavení je ohroţeno tím, ţe můţe být uveden do právních sporů o výši úhrady, kterou je povinen za uţívání pozemku platit.
3. 4. 3 Příslušenství věci Na rozdíl od definice součásti věci se definice příslušenství věci v novém občanském zákoníku liší od té, kterou obsahuje současný občanský zákoník. Dle ustanovení § 510 odst. 1 NOZ: „Příslušenství věci je vedlejší věc vlastníka u věci hlavní, je-li účelem vedlejší věci, aby se jí trvale uţívalo společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení. Byla-li vedlejší věc od hlavní věci přechodně odloučena, nepřestává být příslušenstvím.“ Toto ustanovení je nutno spojit s ustanovením § 511 NOZ: „Jsou-li pochybnosti, zda je něco příslušenstvím věci, posoudí se případ podle zvyklostí.“ Z definice lze dovodit, ţe došlo k potlačení dosavadního subjektivního hlediska 206
ŠIMONČIČ, L. Superficies solo non cedit. 2012. s. 15. Studentská vědecká a odborná činnost. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné také z IS MU: https://is.muni.cz/auth/do/law/VaV/svoc/33289731/SP/348673_Simoncic_SVOC2011_12.pdf
72
k hlediskům objektivním. Není tedy jiţ podstatný vlastníkův projev vůle, jímţ určí vedlejší věc k uţívání s věcí hlavní, ale to, ţe je účelem vedlejší věci, aby se jí trvale uţívalo společně s věcí hlavní, přičemţ hospodářské určení těchto věcí musí být totoţné. Další objektivizaci lze spatřovat v tom, ţe v pochybnostech se případ posoudí podle zvyklostí. Srovnáme-li tuto definici s definicí součásti věci, zatímco u posouzení sounáleţitosti součásti věci s „věcí hlavní“ rozhoduje podstata „věci hlavní“, u sounáleţitosti příslušenství s věcí hlavní rozhoduje účel věci vedlejší. Dle mého názoru však bude v konkrétních případech obtíţné určit, zda sounáleţitost vyplývá z podstaty „věci hlavní“, nebo z účelu věci vedlejší. Jelikoţ se jedná o vzájemný vztah věcí (respektive věci a její součástí), bude moţné ve většině případů dovodit, ţe sounáleţitost vyplývá jak z podstaty věci, tak z účelu věci vedlejší (respektive součásti věci). Z toho důvodu bude i po účinnosti nového občanského zákoníku jediným moţným rozlišovacím kritériem to, které stanovil František Rouček, tedy zda „věc“ plní funkci pouze v rámci jiné věci, anebo je způsobilá plnit také funkce jiné (srov. oddíly 1. 3. 5 a 2. 4. 5). Důleţité je ustanovení § 510 odst. 2 NOZ: „Má se za to, ţe se právní jednání a práva i povinnosti týkající se hlavní věci týkají i jejího příslušenství.“ Toto ustanovení navrací do právního řádu zásadu, dle níţ příslušenství sdílí osud věci hlavní. Dle ustanovení § 512 NOZ: „Je-li stavba součástí pozemku, jsou vedlejší věci vlastníka u stavby příslušenstvím pozemku, je-li jejich účelem, aby se jich se stavbou nebo pozemkem v rámci jejich hospodářského účelu trvale uţívalo.“ Toto ustanovení se mi jeví poněkud nadbytečným a spíše matoucím. Jiţ z obecné definice příslušenství věci je nutné dovodit, ţe příslušenstvím věci je i ta věc vedlejší, jejímţ účelem je trvalé uţívání i s pouhou součástí věci hlavní a tedy nikoliv nezbytně s celou věcí hlavní. Pokud však § 512 stanoví, ţe věci vedlejší, jejichţ účelem je trvalé uţívání se stavbou (součástí pozemku), jsou příslušenstvím pozemku, výkladem a contrario by bylo lze dovodit, ţe u ostatních věcí toto neplatí. Takovýto závěr je ovšem absurdní. Lze to demonstrovat na příkladě houslí a smyčce. Účelem smyčce je trvalé uţívání se strunami houslí, s jinými součástmi houslí se obvykle neuţívá, z čehoţ jistě nelze dovodit, ţe smyčec není příslušenstvím houslí. Ustanovení o příslušenství pohledávky zůstalo nezměněno krom toho, ţe zde jiţ není zahrnut poplatek z prodlení.
73
3. 5
Dělitelnost věci Ani nový občanský zákoník nedefinuje dělitelnost věci, ani neuvádí třídění věcí
na reálně dělitelné a reálně nedělitelné. Bude tedy nezbytné i nadále vycházet z definic tak, jak jsou uvedeny v právní doktríně (srov. oddíl 2. 6. 1). Nicméně i v novém občanském zákoníku nalezneme ustanovení, která s institutem dělitelnosti věcí počítají. Tak ustanovení §§ 1869 aţ 1871 rozlišují mezi dělitelným a nedělitelným plněním. O moţnosti rozdělit věc hovoří např. §§ 699, 1033, 1078, 1140 aţ 1144, 1147, 1150 aţ 1153 a 1351. Vzhledem k počtu ustanovení, ve kterých se rozlišuje mezi věcí dělitelnou a nedělitelnou, by jistě bylo vhodné kritéria dělitelnosti v novém občanském zákoníku výslovně vymezit. Důvodová zpráva však uvádí, ţe u věci dělitelné se jedná o všeobecně srozumitelné označení a tedy bliţší charakteristika by byla zbytečná.207
207
ELIÁŠ, K. aj. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava : Sagit, 2012. s. 230.
74
4
Věc a její součásti ve vybraných zahraničních úpravách V této
kapitole
se
budu
zabývat
úpravou
věci
a
její
součásti
ve
vybraných evropských státech. Problematiku dělitelnosti věci v této kapitole pominu, neboť tato kategorizace věcí obvykle nebývá v zákonných úpravách vymezena. Budu se zabývat úpravou sousedních států České republiky a v páté podkapitole také švýcarským občanským zákoníkem.
4. 1
Slovensko Na Slovensku je úprava věci a součásti věci totoţná jako u nás, neboť i zde stále
platí občanský zákoník z roku 1964 (zákon č. 40/1964 Zb., občianský zákonník, dále téţ jen OZ). Odlišnost nalezneme pouze v ustanovení § 120 odst. 2 OZ, který stanoví, ţe součástí pozemku nejsou kromě staveb rovněţ vodní toky a podzemní vody. U nás platí totoţná úprava, ovšem toto ustanovení nalezneme ve vodním zákoně (srov. oddíl 2. 4. 2). Jedná se tak o odlišnost pouze formální. Dne 14. 1. 2009 slovenská vláda schválila legislativní záměr ministerstva spravedlnosti, který by měl být základem pro nový občanský zákoník. Dle tohoto záměru by v novém slovenském občanském zákoníku měla být vymezena jak věc hmotná, tak nehmotná, ovšem za moţný předmět vlastnického práva se bude povaţovat pouze věc hmotná. Co se týče ţivých zvířat, bude zákoník tyto povaţovat za movitou věc, nebude-li to odporovat předpisům na ochranu zvířat. Úprava součásti věci by se měla převzít z dosavadní úpravy aţ na to, ţe záměr počítá s návratem superficiální zásady.208
4. 2
Polsko Základním předpisem polského soukromého práva je Občanský zákoník (Kodeks
cywilny, déle téţ jen KC), který nabyl platnosti dne 23. 4. 1964 a účinnosti dne 1. 1. 1965. Dle článku 45 polského občanského zákoníku se za věci povaţují pouze hmotné objekty. Ze znění tohoto článku vyplývá, ţe se jedná o ustanovení týkající se pouze občanského zákoníku. Nicméně Wojciech J. Katner uvádí, ţe je nesporné, ţe toto ustanovení má
208
Návrh legislatívneho zámeru Občianskeho zákonníka - nové znenie [online]. Bratislava: Úrad vlády SR, vydáno 14. 1. 2009 [cit. 12. 10. 2012]. Dostupné z: http://www.rokovania.sk/Rokovanie.aspx/BodRokovaniaDetail?idMaterial=9913
75
obecný význam pro celý polský právní řád.209 Věcmi v materiálním smyslu jsou nazývány takové části přírody, ve stavu původním nebo zpracovaném, které jsou odděleny od jiných (přirozeně nebo uměle) tak, aby bylo moţné s nimi samostatně nakládat ve společenských a hospodářských vztazích, které upravuje právo věcné, závazkové i jiné.210 Rovněţ v Polsku proběhla diskuze o tom, zda za věc v právním smyslu lze povaţovat ţivé zvíře. V samotném občanském zákoníku odpověď nenalezneme a tedy na základě tohoto zákoníku polská doktrína aţ do roku 1997 ţivé zvíře za věc povaţovala.211 Zákon ze dne 21. 8. 1997 o ochraně zvířat však v článku 1 stanovil, ţe ţivé zvíře není věcí, ovšem není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, pouţijí se na ně ustanovení o věcech. Polské právo rovněţ jako jedno ze základních třídění věcí povaţuje třídění na věci movité a nemovité. Článek 46 KC pozitivně vymezuje věci nemovité: „Nemovitostmi jsou části zemského povrchu tvořící samostatný předmět vlastnictví (pozemky) a rovněţ budovy trvale s pozemkem spojené nebo části těchto budov, jestliţe na základě zvláštních předpisů jsou samostatným předmětem vlastnictví odlišným od pozemku.“212 Ostatní věci, jsou věcmi movitými. V kategorii nemovitostí má podstatný význam pozemek, neboť polské právo je postaveno na zásadě superficies solo cedit.213 Vyjádření této zásady nalezneme v článku 48 KC, který stanoví, ţe aţ na výjimky stanovené zákonem jsou součástí pozemku budovy i jiná zařízení, stejně tak stromy a jiné rostliny od zasazení nebo zasetí. Dále nalezneme tuto zásadu v článku 191 KC, dle nějţ, připojí-li se věc movitá k nemovitosti takovým způsobem, ţe se stane součástí nemovitosti, přechází vlastnické právo k této věci na vlastníka nemovitosti. Problematika součásti věci je upravena v ustanovení článku 47 KC. První 214
odstavec
tohoto článku stanoví: „Součást věci nemůţe být samostatným předmětem
vlastnictví ani jiných věcných práv.“215 Uţitím argumentu a contrario lze dojít k závěru, ţe součást věci můţe být předmětem závazkových právních vztahů, coţ odpovídá mému závěru vyjádřenému výše (srov. oddíl 2. 4. 1). Nicméně ani v polské právní doktríně není 209
PYZIAK-SZAFICKA, M.; KATNER, W.; LEWASZKIEWICZ-PETRYKOWSKA, B. aj. Kodeks cywilny : część ogólna. Varšava : Wolters Kluwer Polska Sp. z o.o., 2009. s. 456. 210 tamtéţ s. 457. 211 tamtéţ s. 470. 212 přeloţil L. H. 213 BANASZCZYK, Z.; FRĄCKOWIAK, J.; GÓRNICKI, L. aj. System prawa prywatnego : Prawo cywilne - część ogólna. Varšava : C.H. Beck, 2007. s. 1181. 214 V polských zákonech se pro značení odstavců uţívá paragrafů, z důvodu přehlednosti v textu uţívám český ekvivalent. 215 přeloţil L. H.
76
v této otázce shoda. Jako moţný předmět závazkových práv povaţuje součást věci Aleksander Wolter.216 Opačný názor zastává Wojciech Katner, který výše uvedené ustanovení vykládá extenzivně, kdyţ uvádí, ţe toto ustanovení se týká i práv závazkových.217 Druhý odstavec článku 47 KC obsahuje definici součásti věci: „Součástí věci je vše, co nemůţe být od ní odděleno bez poškození či podstatné změny celku anebo poškození či podstatné změny odděleného předmětu.“218 Dle této definice není nezbytné pro konstatování, ţe něco tvoří součást věci, pouze to, aby při oddělení této součásti došlo ke znehodnocení věci, ale rovněţ můţe dojít k podstatné změně věci, aniţ by věc byla znehodnocena. Stejné podmínky také platí pro oddělovaný předmět (součást) a to v poměru alternativním k výše uvedenému. Tedy pokud bychom chtěli prokázat, ţe něco tvoří součást věci, pak je nutné zkoumat, zda oddělením dojde k poškození věci nebo k podstatné změně věci a rovněţ je nutné zkoumat, zda dojde k poškození nebo podstatné změně oddělovaného předmětu. Z tohoto hlediska je polská úprava součásti věci širší neţ česká. Kritérium poškození součásti věci je moţné srovnat s úpravou ve středním občanském zákoníku (srov. oddíl 1. 5. 2). Spojení věci a její součásti musí mít trvalý charakter. Dle třetího odstavce článku 47 KC netvoří součást věci takové předměty, které jsou s věcí spojeny pouze na přechodnou dobu.
4. 3
Rakousko V Rakousku se dodnes uţívá občanský zákoník z roku 1811 (Allgemeines
bürgerliches Gesetzbuch, dále téţ ABGB), který na našem území platil aţ do roku 1950. O úpravě, kterou obsahuje tento zákoník, jiţ bylo pojednáno v podkapitole 1. 3. Na tomto místě lze shrnout, ţe rakouský občanský zákoník pojímá věc v širším slova smyslu, tedy za věci povaţuje i věci nehmotné. Definici součásti věci zákoník neobsahuje, neboť toto řadí pod pojem příslušenství věci, který má tak širší význam. Dále je zde uplatňována zásada superficies solo cedit. Nově byl za § 285 ABGB, který obsahuje definici věci, vloţen § 285a, který stanoví, ţe za věc se nepovaţuje ţivé zvíře.
216
WOLTER, A.; IGNATOWICZ, J.; STEFANIUK, K. Prawo cywilne : zarys części ogólnej. 2. vyd. Varšava : LexisNexis, 2001. s. 239. 217 PYZIAK-SZAFICKA, M.; KATNER, W.; LEWASZKIEWICZ-PETRYKOWSKA, B. aj. Kodeks cywilny : część ogólna. Varšava : Wolters Kluwer Polska Sp. z o.o., 2009. s. 498. 218 přeloţil L. H.
77
4. 4
Německo Německý občanský zákoník z roku 1896 (Bürgerliches Gesetzbuch, dále téţ
BGB), který nabyl účinnosti roku 1900, obsahuje úpravu věcí v druhé části první knihy.219 Ustanovení § 90 BGB stanoví, ţe věcí v právním smyslu jsou pouze věci hmotné. Co je hmotnou věcí však zákoník nedefinuje. Nově vloţený § 90a BGB stanoví, ţe věcí v právním smyslu nejsou zvířata. Úpravu součásti věci obsahuje ustanovení § 93 BGB. Zajímavé je, ţe toto ustanovení se nezabývá součástmi věci obecně, ale pouze podstatnými součástmi. Německé právo tak rozlišuje mezi součástmi podstatnými a nepodstatnými. Ustanovení § 93 BGB zní: „Součásti věci, které nemohou být odděleny bez toho, aby věc nebo součást byla poškozena či změněna její podstata (podstatné součásti) nemohu být předmětem samostatných práv.“220 Následující § 94 odst. 1 BGB definuje podstatné součásti pozemku: „Podstatnými součástmi pozemku jsou věci s pozemkem pevně spojené, zejména budovy a produkty pozemku, dokud jsou s pozemkem spojeny. Osivo se stává podstatnou součástí pozemku ve chvíli, kdy je zaseto, a rostliny, kdyţ jsou zasazeny.“221 Druhý odstavec definuje podstatné součásti budovy: „Podstatné součásti budovy jsou věci zabudované do konstrukce budovy.“222 Zajímavé je, ţe zákoník se ve výše uvedených definicích nevyhýbá uţívání pojmu věc i pro součást věci. Důleţitým ustanovením je § 95 BGB, který jednak stanoví, ţe podstatnou součástí budovy nebo pozemku nejsou věci spojené s budovou či pozemkem pouze dočasně, a dále stanoví, ţe součástí pozemku nejsou budovy nebo jiné stavby, které jsou na pozemku odlišného vlastníka postaveny na základě pozemkového práva. Z výše uvedeného vyplývá, ţe rovněţ německý občanský zákoník uplatňuje zásadu superficies solo cedit, z níţ umoţňuje výjimky.
219
Jako zdroj uţívám anglický překlad německého občanského zákoníku uveřejněný na stránkách Spolkového ministerstva spravedlnosti [online]. Aktualiz. 28. 8. 2012 [cit. 13. 10. 2012]. Dostupné z: http://www.gesetze-im-internet.de/englisch_bgb/englisch_bgb.html#p0260 220 přeloţil L. H. 221 přeloţil L. H. 222 přeloţil L. H.
78
4. 5
Švýcarsko Švýcarský občanský zákoník z roku 1907 (Zivilgesetzbuch, dále téţ ZGB) nabyl
účinnosti roku 1912.223 Obecné vymezení věci ve švýcarském občanském zákoníku nenalezneme. Částečně úpravu této problematiky lze nalézt v části čtvrté, díle prvním, který obsahuje úpravu vlastnictví. Tento zákoník však nahrazuje pojem věci pojmem objekt. I v tomto zákoníku se objevuje novela v podobě článku 641a ZGB, který stanoví, ţe objekty nejsou zvířata. Pro tuto práci je zajímavé ustanovení článku 642 ZGB: „(1) Vlastník objektu má rovněţ vlastnické právo ke všem jeho skladebným částím. (2) Skladebná část je cokoliv, co, v souladu s místními zvyklostmi, lze povaţovat za podstatnou součást objektu a co od něj nemůţe být odděleno, aniţ by došlo k jeho zničení, poškození nebo změně.“224 I zde se tak setkáváme s uţitím pojmu „podstatná součást“ jako v německé úpravě, z čehoţ vyplývá, ţe i švýcarské právo rozlišuje mezi součástmi podstatnými a nepodstatnými. Zajímavostí je, ţe švýcarský občanský zákoník upravuje samostatně vlastnické právo k věcem nemovitým a věcem movitým. Úpravu součástí věcí nemovitých tak nalezneme aţ v článku 667 ZGB: „ (1) Vlastnictví pozemku se vztahuje rovněţ na prostor nad povrchem i pod povrchem aţ do té míry, kam dosahují vlastníkovy oprávněné zájmy pro výkon jeho vlastnických práv. (2) Aţ na výjimky stanovené zákonem toto zahrnuje veškeré budovy, rostliny, stejně jako prameny.“225 Rovněţ švýcarský občanský zákoník je tedy postaven na zásadě superficies solo cedit.
223
Jako zdroj uţívám anglický překlad švýcarského občanského zákoníku uveřejněný na stránkách Federálních orgánů Švýcarské konfederace [online]. Aktualiz. 16. 8. 2012 [cit. 13. 10. 2012]. Dostupné z: http://www.admin.ch/ch/e/rs/c210.html 224 přeloţil L. H. 225 přeloţil L. H.
79
Závěr Cílem této práce bylo zmapování vývoje úpravy institutů dělitelnosti věci a součásti věci. V práci jsem se zaměřil na různá pojetí věci z hlediska práva a to jednak v uţším smyslu a jednak v širším smyslu. V kapitole zabývající se současným právním stavem jsem prokázal hypotézu, ţe součást věci můţe být předmětem určitých právních vztahů, konkrétně vztahů, jejichţ účinky nejsou věcněprávní. Při hodnocení kritérií, dle kterých je posuzována samostatnost věci ve vztahu k věci jiné, tedy 1. vzájemná sounáleţitost věcí a 2. míra jejich oddělitelnosti, jsem polemizoval se závěrem, ţe druhé kritérium sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Na modelových příkladech i na konkrétních případech ze soudní praxe jsem prokázal neúčelnost této podmínky, přičemţ jsem zdůraznil, ţe z právního hlediska je pro posouzení součásti věci významnější hledisko funkčního spojení. Ve třetí kapitole jsem vyslovil názor, ţe na výše uvedeném nic nezmění ani úprava v novém občanském zákoníku, která ponechává definici součásti věci nezměněnou. Ač byla pozměněna definice příslušenství věci, domnívám se, ţe na posuzování součásti věci nebude mít nová definice příslušenství vliv. Význam pro hodnocení součásti věci má však nové pojetí věci v širším slova smyslu. Definici součásti věci tak bude nezbytné aplikovat i na věci nehmotné. Dále jsem v práci upozornil na problémy spojené se zásadou superficies solo non cedit. V první kapitole jsem vyjmenoval důvody, které vedly k opuštění superficiální zásady a problémy spojené se zavedením opačné zásady do našeho právního řádu v padesátých letech dvacátého století. V druhé kapitole jsem uvedl moţné právní spory, které v souvislosti se zásadou superficies solo non cedit a z ní plynoucího rozdílného vlastnictví pozemku a stavby na něm stojící, mohou v současné době vznikat a vznikají. Ve třetí kapitole jsem pozitivně zhodnotil návrat superficiální zásady v novém občanském zákoníku. Upozornil jsem však na problematická ustanovení nové úpravy. Za jedno z problematických ustanovení nového občanského zákoníku povaţuji definici nemovitých věcí. Domnívám se, ţe by podmínka přenositelnosti movitých věcí bez porušení jejich podstaty měla být, kromě jiných právních předpisů, aplikována i na samotný nový občanský zákoník. Dalším zdrojem potenciálních problémů v souvislosti s novou úpravou je problematika stavby na více pozemcích a s ní související mezera 80
v úpravě ohledně staveb, jejichţ části se nacházejí na dvou či více pozemcích právě stejným dílem, popřípadě staveb, které přesahují na cizí pozemek ovšem nikoliv pouze malou částí či nikoliv na malou část pozemku. Konečně jsem se zmínil i o problému preference ochrany osoby, která nabývá pozemek v dobré víře, ţe stavba je jeho součástí, před ochranou vlastnického práva vlastníka stavby. Toto ustanovení lze povaţovat za rozporné s ústavním pořádkem. V poslední kapitole jsem se zabýval úpravou věcí a její součásti v některých zahraničních právních řádech. V práci jsem se také zaměřil na problematiku dělitelnosti věci. Vymezil jsem rozdíl mezi ideálním a reálným dělením a popsal jsem podmínky reálné dělitelnosti věci. Dále jsem zkoumal, ve kterých oblastech občanského práva má institut dělitelnosti věci význam, přičemţ jsem zdůraznil význam tohoto institutu při reálném dělení staveb.
81
Resumé The topic of this thesis is the issue of divisibility of things and parts of things. These are traditional institutes of the private law, whose roots reach as far as the Roman law. Although these legal institutes are covered by the general part of the civil law and their scientific research is performed on an abstract and theoretical level, both institutes have a practical impact both on the property law, especially on ownership, and on the obligation law. The aim of this thesis is to map the development of legal regulation of divisibility of things and parts of things from their historical roots in the Roman law up to the new civil code. Also, this thesis should offer an unconventional view of a part of a thing, which does not always have to form a component element of a composite thing, physically connected to such thing. Since we cannot deal with the issue of divisibility of things and parts of things without knowing what a thing is, the thesis also deals with the definition of a thing in a legal sense. Closely related to this is the issue of intangible things, which in our present legal system are not perceived as things in a legal sense but after coming into effect of the new civil code they will be considered as things in a legal sense. Therefore, the thesis also deals with the categorization of things into tangibles and intangibles. Also, we cannot omit the categorization of things into movable and immovable things because in movable things the legal regulation of a part of thing is fundamentally limited to a general definition only, while in immovable things, especially in lands, this regulation is very casuistic. The issue of a part of land is related to the principle of superficies solo cedit (surface yields to the ground), which does not apply to buildings under the current civil code, whose return, however, is assumed by the new civil code. To understand the institute of a part of a thing, it is necessary to deal with the issue of the institute of accessories to a thing as well. I have chosen this topic because despite its abstract nature it has a significant impact on common life. I believe that in modern society it is no longer practical to consider the physical connection to a thing as the basic condition of the definition of a part of a thing. In model examples as well as in particular cases from legal practice, I proved the inexpedience of this condition, whereas I emphasized that from the legal point of view the functional connection is more significant for the assessment of a part of a thing.
82
Although it is commonly stated in relation to the term of a part of a thing that a part of a thing is not an eligible subject of legal relations, I believe that this statement is not exclusively valid and that under certain circumstances a part of a thing can be a subject of certain legal relations as well. Another reason to cover this topic is the fact that I have been confronted with the issue of a part of land, especially buildings on somebody else’s land, several times both in my personal life and in my practice at the Supreme Court of the Czech Republic. I believe that the problems related to the application of the principle of superficies solo non cedit are so serious that they cannot be solved other than by returning to the superficial principle. The above implies that I do welcome the return of the superficial principle, which the new civil code is about to bring. Nevertheless, this new regulation is not absolutely ideal either. My thesis points out the problematic parts of the new civil code in relation to this principle, which should be dealt with either before the coming into effect of the civil code through amendment, or which will have to be solved by legal practice after the new civil code comes into effect. The thesis also focuses on the issue of divisibility of things. I defined the difference between ideal and real division and described the conditions of real divisibility of things. Further, I studied in which areas of civil law the institute of divisibility of things is relevant, whereas I emphasized the significance of this institute in real division of buildings. The last chapter deals with the regulation of things and their parts in some foreign legal systems. The benefit of this thesis should be to point out the problems related to the assessment of a part of a thing and divisibility of things, both under the current legal system and in relation to the adoption of the new civil code. This thesis should also offer an alternative view of the concept of a part of a thing in legal sense.
83
Seznam použitých zdrojů a literatury Primární prameny Císařský patent č. 946/1811 Sb.z.s., obecný zákoník občanský. Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého. Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Zákon č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník. Zákon č. 44/1988 Sb., horní zákon. Zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Zákon č. 162/1990 Sb., o zemědělském druţstevnictví. Zákon č. 526/1990 Sb., o cenách. Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Zákon č. 344/1992 Sb., katastrální zákon. Zákon č. 519/1992 Sb., o cenných papírech. Zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Zákon č. 289/1995 Sb., lesní zákon. Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon. Zákon č. 458/2000 Sb., energetický zákon. Zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích Zákon č. 164/2001 Sb., lázeňský zákon. Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech. Zákon č. 254/2001 Sb., vodní zákon. Zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích 84
Zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Zákon č. 285/2002 Sb., transplantační zákon. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních sluţbách. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Vyhláška č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel. Vyhláška č. 3/2008 Sb., oceňovací vyhláška.
Sekundární prameny ARNDSTE ryt. z ARNESBERGU. Učební kniha Pandekt. Přeloţil Trümmel, V. Praha : Právnická Jednota, 1896. s. 57 – 68. BANASZCZYK, Z.; FRĄCKOWIAK, J.; GÓRNICKI, L. aj. System prawa prywatnego : Prawo cywilne - część ogólna. Varšava : C.H. Beck, 2007. s. 1181. BLAHO, P. Iustiniani Institutiones : Justiniánské instituce. Přeloţil Skřejpek, M. Praha : Karolinum, 2010. s. 93. BRADÁČ, A., FIALA, J., HLAVINKOVÁ, V. Nemovitosti : Oceňování a právní vztahy. 4. přeprac. vyd. Praha : Linde Praha, a. s., 2007. s. 183. BRADÁČ, A. aj. Teorie oceňování nemovitostí. 8. přeprac. vyd. Brno : Akademické nakladatelství Cerm, s. r. o. , 2009. s. 594 – 595. CVETLER, J., KINCL, J. Právo římské. Praha: Právnická fakulta University Karlovy, 1970. s. 108 -110. ELIÁŠ, K. Věc. Pozitivistická studie. In Právník. 1992, roč. 131, č. 8, s. 698 – 707. ELIÁŠ, K. aj. Občanský zákoník : velký akademický komentář 1. svazek. Praha : Linde, a. s., 2008. s. 466 – 504. ELIÁŠ, K. Objekt vlastnického práva a návrh občanského zákoníku (Také o abstrakci v juristickém myšlení). In Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 11, s. 410 - 411. FIALA, J., KINDL, M. aj. Občanské právo hmotné. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. s. 174 – 200. FIALA, J. aj. Připomínky k návrhu občanského zákoníku. Právní zpravodaj. 2008, roč. 9, č. 12, s. 20. KINCL, J., URFUS, V., SKŘEJPEK, M. Římské právo. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 82 – 89. KINCL, J. GAIUS : Učebnice práva ve čtyřech knihách. Brno : Masarykova Univerzita a Doplněk, 1999. s. 77 – 82.
85
KINDL, M., DAVID, O. Úvod do práva ţivotního prostředí. Plzeň : Aleš Čeněk s.r.o., 2005. s. 101. KINDL, T. Malá poznámka o věcech. In Právní fórum. 2010, roč. 7, č. 2, s. 49 – 52. KNAPP, V. Teorie práva. Praha : C. H. Beck, 1995. s. 204. KRATOCHVÍL, Z. aj. Nové občanské právo. Praha : Orbis, 1965, s. 186. MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vyd. Praha : LINDE PRAHA, a. s., 2003. s. 201 – 202. MELZER, F. Pojem věci v návrhu občanského zákoníku. In Právník. 2007, roč. 146, č. 11, s. 1217 – 1230. PETR, P. Stará (ne)známá superficiální zásada. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 10, s. 371. PYZIAK-SZAFICKA, M.; KATNER, W.; LEWASZKIEWICZPETRYKOWSKA, B. aj. Kodeks cywilny : część ogólna. Varšava : Wolters Kluwer Polska Sp. z o.o., 2009. s. 456 - 498. REBRO, K., BLAHO, P. Rímske právo. 4. vyd. Bratislava : Iura edition, spol. s r.o., 2010. s. 213 – 223. ROUČEK, F., SEDLÁČEK, J. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha : V. Linhart, 1935. s. 5 – 68 SATURNÍK, T. Přehled dějin soukromého práva ve střední Evropě. Praha : Všehrd, 1945. s. 34. SEDLÁČEK, J. Občanské právo československé : Všeobecné nauky. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. s. 202 - 219. SPÁČIL, J. Věc v právním smyslu, součást a příslušenství věci ve světle nové judikatury. In Daňová a hospodářská kartotéka. 2005, roč. 13, č. 4, s. 29 – 33. SPÁČIL, J. Sporné otázky institutu „příslušenství věci“. In Právní rozhledy. 2010, roč. 18, č. 2, s. 39 – 48. STIEBER, M. Dějiny soukromého práva ve střední Evropě. 2. vyd. Praha : Typus, 1930. s. 3 - 16. STUNA, S., ŠVESTKA, J. K pojmu věc v právním smyslu v návrhu nového občanského zákoníku. In Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 10, s. 366. ŠTACHOVÁ, N., HORÁK, O. Věc v právním smyslu: historicko-srovnávací úvaha. In Interakce českého a evropského práva. Brno : Masarykova univerzita, 2009. s. 417. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J.aj. Občanské právo hmotné : Díl první obecná část. 5. přeprac. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009. s. 159 – 251. 86
ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J. ŠKÁROVÁ, M. aj. Občanský zákoník I. : § 1 aţ 459 komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 638 – 667 TOMANČÁKOVÁ, B. Technický průkaz jako součást motorového vozidla? In Olomoucké debaty mladých právníků 2007. Olomouc : Univerzita Palackého, 2007. s. 50 – 51. VÁŢNÝ, J. Vlastnictví a práva věcná : soustava práva římského, díl II. Brno : Knihovna československého akademického spolku právník v Brně, 1937. s. 3 – 18. VOJÁČEK, L., SCHELLE, K., KNOLL, V. České právní dějiny. Plzeň : Aleš Čeněk s.r.o., 2010. s. 563. WOLTER, A.; IGNATOWICZ, J.; STEFANIUK, K. Prawo cywilne : zarys części ogólnej. 2. vyd. Varšava : LexisNexis, 2001. s. 239.
Soudní rozhodnutí Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 680/11. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 1957, sp. zn. 1 Tz 317/1956. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1984, sp. zn. 2 Cz 40/84. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 1998, sp. zn. 24 Co 287/98. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1396/96. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 20/99. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2340/99. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 37/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1249/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 539/2001. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1181/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1432/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 Sb. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 92/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2914/2005. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005. 87
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 694/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1117/2004. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3390/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1455/2008. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1738/2006. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4526/2007. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2010, sp. zn. 30 Cdo 757/2009. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1470/2010. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010 Sb. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3087/2009. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2476/2010.
Elektronické prameny ČEGAN, P. Právnická_dvouletka, její průběh a předpisy vzniklé v tomto období. Moderní dějiny [online]. aktualiz. 24. 3. 2012 [cit. 27. 7. 2012]. s. 1 - 5. Dostupné z: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/pravnicka-dvouletka-19481950/. KAZDA, L. Dělitelnost a nedělitelnost předmětu občanskoprávního vztahu [online]. 2006 [cit. 16. 10. 2012]. 92 s. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jan Hurdík. Dostupné z www: https://is.muni.cz/auth/th/69770/pravf_m/Diplomova_prace.pdf MUSIL, J. Superficies solo cedit. IDNES [online]. Aktualiz. 29. 3. 2011 [cit. 26. 9. 2012]. Dostupné z: http://jirimusil.blog.idnes.cz/c/184363/Superficies-solo-cedit.html ŠIMONČIČ, L. Superficies solo non cedit. 2012. 30 s. Studentská vědecká a odborná činnost. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Dostupné také z IS MU: https://is.muni.cz/auth/do/law/VaV/svoc/33289731/SP/348673_Simoncic_SVOC2 011_12.pdf Bürgerliches Gesetzbuch [online]. Berlín: Spolkové ministerstvo spravedlnosti, aktualiz. 28. 8. 2012 [cit. 13. 10. 2012]. Dostupné z: http://www.gesetze-iminternet.de/englisch_bgb/englisch_bgb.html#p0260 Návrh legislatívneho zámeru Občianskeho zákonníka - nové znenie [online]. Bratislava: Úrad vlády SR, vydáno 14. 1. 2009 [cit. 12. 10. 2012]. Dostupné z: http://www.rokovania.sk/Rokovanie.aspx/BodRokovaniaDetail?idMaterial=9913
88
Stanovisko Ministerstva ţivotního prostředí čj. 410/921/00 publikované v Souboru stanovisek k zákonu o ochraně přírody a krajiny v letech 1992-2005m MŢP, edice Planeta, ročník XII, č. 7/2005, s. 25. Dostupné z: http://www.mzp.cz/ris/ekodisknew.nsf/e75c7074f3a42826c1256b0100778c9a/77830ea1637b55dec12573fa00637472/$FI LE/Planeta%202005_6.pdf Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník : Tisk 425 [online]. Praha: Senát, aktuliz. 6. 6. 2001 [cit. 26. 7. 2012]. Dostupné z: http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/4vo/tisky/T0425_15.htm. Vládní návrh občanského zákoníka : Tisk 509 [online]. Praha : Poslanecká sněmovna, aktualiz. 27. 6. 2012 [cit. 27. 7. 2012]. Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1948ns/tisky/t0509_10.htm. Vládní návrh občanského zákoníku : Tisk 156 [online]. Praha : Poslanecká sněmovna, aktualiz. 27. 6. 2012 [cit. 9. 8. 2012]. Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1960ns/tisky/t0156_09.htm. Vládní návrh zákona, kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník : Tisk 685 [online]. Praha : Poslanecká sněmovna, aktualiz. 27. 6. 2012 [cit. 9. 8. 2012]. Dostupné z: http://psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0685_08.htm. Zivilgesetzbuch [online]. Bern: Federální orgány Švýcarské konfederace, aktualiz. 16. 8. 2012 [cit. 13. 10. 2012]. Dostupné z: http://www.admin.ch/ch/e/rs/c210.html
Jiné prameny ELIÁŠ, K. aj. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava : Sagit, 2012. 1119 s. STIEBER, M. Návrh subkomitétu pro revisi občanského zákoníka pro Československou republiku : Věcné právo. Praha : Ministerstvo spravedlnosti, 1923. s. 4.
89
90
91
