Dějiny ole Králova Pole a P rálov y K ějin D ISBN X B -K P

Dějiny Králova Pole ISBN 80-239-3984-X

Dějiny Králova Pole

B-K P 

Dějiny Králova Pole

Dějiny Králova Pole Vedoucí autorského kolektivu Milan Řepa

Autorský kolektiv Pavel Cibulka, Libor Jan, Alena Knechtová, Pavel Kocman, Antonín Přichystal, Vlastimil Sochor, Petr Vachůt

Brno-Královo Pole 2004

Lektorovali: Prof. PhDr. Jaroslav Mezník, CSc., PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D. Texty © Pavel Cibulka, Libor Jan, Alena Knechtová, Pavel Kocman, Antonín Přichystal, Milan Řepa, Vlastimil Sochor, Petr Vachůt, 2004 Foto © Libor Jan, Milan Řepa, Jaroslav Švanola, 2004 Foto © Archiv města Brna, Moravský zemský archiv, 2004 © Úřad městské části Brno-Královo Pole, 2004 ISBN 80-239-3984-X

K obrázkům na obálce: Na přední straně výjev z Mojmírova náměstí Na zadní straně dvě z převorských pečetí V poli špičatě oválné pečeti převora a konventu královopolské kartouzy je v gotické architektuře vyobrazena nejsvětější Trojice: sedící Bůh Otec drží před sebou kříž s ukřižovaným Synem, kterému k hlavě slétá holubice, symbol Ducha svatého. V patě pečetního pole je vyobrazen štít s moravskou šachovanou orlicí, který oznamuje, že jde o zeměpanské založení.

Obsah

Předmluva ................................................................................................................................. 7 Geologická historie Králova Pole .......................................................................................... 9 Antonín Přichystal Pravěké a raně středověké osídlení ...................................................................................... 17 Alena Knechtová – Petr Vachůt Ves a klášter ve středověku (1240–1526) ............................................................................. 26 Libor Jan Od nástupu Habsburků na český trůn do zrušení kláštera (1526–1782) ....................... 70 Pavel Kocman Josefínské a předbřeznové intermezzo (1782–1844) ......................................................... 99 Milan Řepa Městys a město (1844–1918) ............................................................................................... 117 Pavel Cibulka Od vzniku republiky po únorový puč (1918–1948) ........................................................ 176 Milan Řepa Za komunistického režimu (1948–1989) .......................................................................... 240 Milan Řepa Od listopadu 1989 do přítomnosti (1989–2003) .............................................................. 296 Milan Řepa Významné památky .............................................................................................................. 311 Vlastimil Sochor 5

Résumé – English .................................................................................................................. 321 Résumé – Français ................................................................................................................ 324 Résumé – Deutsch ................................................................................................................ 327 Résumé – Español ................................................................................................................. 330 Résumé – Пo рyccки ........................................................................................................... 333 Přílohy ................................................................................................................................... 337 Bibliografie ............................................................................................................................ 357

Předmluva

Dějiny obcí tvoří nedílnou součást dějepisectví. Ačkoliv jsou mnohdy podceňovány, obohacují naše historické vědomí. Nelze opominout skutečnost, že historikové, kteří podrobně studují dějiny jednoho místa, probádají, shromáždí a zpracují rozsáhlý materiál. Získané poznatky pak mohou využít a zobecnit kolegové, kteří se zabývají širšími územními nebo sociálně-kulturními celky. Regionální dějiny tu ovšem nejsou pouze proto, aby poskytovaly servis syntetickým pracím. Jejich smysl spočívá v nich samých. Představují důležitý prvek při formování kolektivního vědomí obyvatel konkrétního místa v době, kdy se vytrácí paměť těchto míst, tradovaná z generace na generaci. Strádá tím i vědomí přináležitosti k obci, které je tolik důležité pro zdárný rozvoj komunálního života. Ještě palčivěji se tento problém jeví u obcí, které se staly součástí větších měst. Jejich obyvatelé s postupující výstavbou a unifikací městského života mnohdy přestávají vnímat svéráz své městské části. To je zčásti i případ Králova Pole, které vždy patřilo k nejsvébytnějším ze všech předměstských obcí, jež byly v moderní době připojeny k Brnu. Problémy tím vznikají i historikům, když se při práci snaží odlišit, které záležitosti se týkají městské části a které širšího městskému celku, aby mohli definovat a sledovat historický subjekt svého vyprávění. Komunální dějiny svou povahou nabízejí vzácnou příležitost k vzájemné spolupráci historiků i jiných společenských a humanitních vědců. Při práci se tak zásluhou regionálních dějin setkávají archeologové, medievisté i historici moderních dějin, a nadto také zástupci příbuzných věd, jako například geologové nebo uměnovědci. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Pravěkými dějinami prostoru, v němž se Královo Pole rozvíjelo, ze zabývali Alena Knechtová a Petr Vachůt. O starších dějinách pojednali Libor Jan (středověk), Pavel Kocman (raný novověk) a Milan Řepa (období 1782–1844). Pavel Cibulka se zaměřil na období největšího rozkvětu Králova Pole, který nakonec vyústil v jeho povýšení na město v roce 1905. Milan Řepa se zabýval dějinami obce, 7

kdy již byla součástí Velkého Brna; začal tedy rokem 1919 a dovedl je až do přítomnosti. Pramenný materiál, který je k dějinám Králova Pole k dispozici, nakonec vedl k tomu, že kniha neobsahuje zvláštní pasáže pojednávající odděleně například o spolkovém životě, školství, hospodářství nebo kulturním dění, jak to často u monografií o dějinách obcí bývá. Namísto toho se autoři snažili všechny tyto fenomény ústrojně zakomponovat do jednotlivých, periodicky členěných kapitol, a vytvořit tak soudržný text. Vzhledem k okolnosti, že Královo Pole brzy vplynulo do městského života, neobsahuje kniha ani zvláštní národopisnou kapitolu, která vesměs neschází u dějin venkovských obcí. Naopak je zde začleněna kapitola o významných památkách od Vlastimila Sochora. A celou knihu uvádí kapitola o nejstarších, „geologických“ dějinách místa, kterou napsal renomovaný český geolog Antonín Přichystal. V přílohách nadto najdou čtenáři přehledy představitelů obce, duchovních správců, převorů kartuziánského kláštera, dále tři vybrané seznamy obyvatel ze 17.–19. století, vývoj počtu obyvatel a domů, výsledky voleb, seznam legionářů z Králova Pole a občanů perzekvovaných za druhé světové války. Přílohu uzavírá rejstřík ulic zmíněných v textu. Přehled o názvech jednotlivých ulic by měly čtenáři usnadnit rovněž mapky Králova Pole z jednotlivých období jeho dějin. Vedle autorů patří díky všem, kteří se na vzniku knihy podíleli. Z Úřadu městské části Brno-Královo Pole Libuši Sedláčkové, na níž spočívala tíha administrativních záležitostí během více než tří let, kdy se publikace připravovala. Vedoucí autorského kolektivu rovněž děkuje Zeno Čižmářovi za pomoc s organizačními záležitostmi a fotografickou přílohou a stejně tak Pavlu Wewiorovi za poskytnutí fotografií ze své sbírky. Vděčností je zavázán zvláště pracovnicím Archivu města Brna a zejména Haně Křenkové, bez jejíž laskavé pomoci by kapitoly o moderních dějinách vznikaly jen s velkými obtížemi. V neposlední řadě je za vlídnou vstřícnost zavázán faráři Josefu Jahodovi a Marcele Marii Císařové z farního úřadu v Králově Poli. Kniha vychází u příležitosti 100. výročí povýšení Králova Pole na město.

8

Geologická historie Králova Pole ANTONÍN PŘICHYSTAL

Královo Pole, podobně jako celé Brno, leží na rozhraní dvou základních geologických jednotek nejen celé České republiky, ale i střední Evropy. Jsou to Český masiv a Západní Karpaty. Český masiv vystupuje především na západ a sever od Brna a tvoří geografické jednotky Brněnskou vrchovinu, Českomoravskou vrchovinu, Jesenickou oblast a celou zbývající západní část České republiky. Naopak geologické (a geografické) jednotky jihovýchodně od Brna, to je karpatská předhlubeň a flyšové pásmo (geograficky jde o Dyjskosvratecký úval, Jihomoravské a Středomoravské Karpaty a další pohoří směrem ke slovenským hranicím), již patří do Západních Karpat. Obě zmíněné geologické jednotky se liší především stářím. Český masiv prošel rozhodujícími geologickými pochody, tedy vrásněním a regionální metamorfózou hornin, v době tzv. hercynské orogeneze na konci prvohor (to je zhruba před 360 až 250 miliony let) a od té doby se choval jako stabilní základ této části Evropy. Během druhohor a třetihor byl sice na svých okrajích zaplavován mělkými moři, ale jeho centrální části vždy vyčnívaly jako rozsáhlé ostrovy, a podléhaly proto intenzivnímu zvětrávání v mnohem teplejším klimatu, než jaké zde panuje dnes. V prostoru slovenských Západních Karpat v té době naopak probíhaly rozsáhlé horotvorné procesy, zčásti se tam rozprostíral oceán, jenž se postupně v třetihorách uzavíral a jehož sedimenty byly v důsledku toho vysunuty na východní svahy Českého masivu. Proto je geologická pozice jak Králova Pole, tak i celého Brna neobyčejně zajímavá. Královo Pole je navíc mezi geology známé také proto, že po něm byla pojmenována charakteristická hornina, která zde vystupuje na povrch: granodiorit královopolského typu. Vedle těchto starých předprvohorních vyvřelin, které jsou součástí geologické jednotky zvané brněnský masiv, se můžeme na katastru Králova Pole dále setkat s třetihorními mořskými sedimenty a samozřejmě s usazeninami, které vznikaly a vznikají během posledního geologického období, ve kterém žijeme – čtvrtohor. 9

GEOMORFOLOGIE A HYDROLOGIE Katastrální území Králova Pole je ve srovnání s jižnějšími městskými částmi dosti členité. Zasahují sem totiž dvě základní geomorfologické jednotky – na západě je to Bobravská vrchovina (přesněji její části zvané Lipovská vrchovina a Řečkovicko-kuřimský prolom) a na východě Drahanská vrchovina svým podcelkem Adamovskou vrchovinou.1 Hranice mezi nimi probíhá údolím říčky Ponávky. Výběžek Lipovské vrchoviny v Králově Poli tvoří Palackého hřbet, plochá střední část katastru západně od Ponávky představuje jižní část Řečkovicko-kuřimského prolomu s názvem Řečkovický prolom a konečně východní, opět vyvýšená část kolem Sadové nese název Soběšická vrchovina (je to dílčí jednotka Adamovské vrchoviny). Palackého hřbet je úzký protáhlý hřbet směru S–J tvořený starými přeměněnými bazalty brněnského masivu (při hranici katastru se Žabovřesky leží Palackého vrch s nadmořskou výškou 339 m). Řečkovický prolom je sníženina probíhající od SSZ k JJV (zhruba mezi ulicemi Hradecká a Sportovní s nadmořskými výškami mezi 220 a 270 m) a vyplněná třetihorními mořskými sedimenty a čtvrtohorními nafoukanými sprašemi. Na východě je tento prolom výrazně omezen zlomovým svahem Soběšické vrchoviny, při jehož úpatí teče Ponávka. Zaječí hora (324 m), Kyselá hora (325 m) a Pařezí (362 m) již patří do Soběšické vrchoviny a představují opět vyzdvihlé partie katastru. Nejvyšším bodem je tedy již zmíněný vrch Pařezí (362 m), nejnižších hodnot dosahuje Královo Pole v blízkosti křížení ulic Pionýrská a Sportovní, kde jeho katastr opouští Ponávka při nadmořské výšce kolem 210 m. Území Králova Pole je odvodňováno v naprosté převaze Ponávkou, pouze ze západních svahů Palackého hřbetu odtéká voda do Komínského potoka, který končí ve Svratce, stejně jako Ponávka. GEOLOGICKÁ STAVBA Královo Pole leží na geologicky velmi starých vyvřelinách z proterozoika neboli starohor (období před prvohorami starší více než 545 milionů let), jež jsou součástí geologické jednotky zvané brněnský masiv. Na povrch vystupují v prostoru Palackého hřbetu a východně od Ponávky, v převážné části Králova Pole jsou ale zakryty mladšími třetihorními a čtvrtohorními sedimenty. Na Palackého hřbetu vycházejí na povrch přeměněné (metamorfované) podmořské bazalty, které tvoří střední část brněnského masivu, tzv. metabazitovou zónu. Podle posledních zjištění představují vůbec nejstarší doložený vulkanismus v České republice, jehož stáří se pohybuje kolem 725 milionů let. Tento věk (725 ± 15 mil. let) byl stanoven na základě rozpadu radioaktivních prvků obsažených v minerálu zirkonu ve vložce kyselého vulkanitu (metaryolitu), jenž je rovněž součástí metabazitové zóny v lomu na Opálence u Kuřimi.2 10

Regionální členění reliéfu v prostoru Králova Pole a jeho okolí (upraveno podle A. I – K. K, Reliéf a životní prostředí). Královo Pole je situováno převážně na území Řečkovického prolomu, ale jeho východní část se rozkládá na Soběšické vrchovině a sz. cíp leží na Palackého hřbetu. Vysvětlivky: silná plná čára – hranice geomorfologické podsoustavy, slabší plná čára – hranice geomorfologického celku, silná čárkovaná čára – hranice geomorfologického podcelku, slabší čárkovaná čára – hranice geomorfologického okrsku, tečkovaná čára – hranice města Brna.

Nejrozšířenější horninou jsou již zmiňované granodiority královopolského typu. Jedná se o horniny na první pohled blízké žule, od níž se liší vyšším zastoupením sodnovápenatých živců (plagioklasů). Podrobně byly popsány ze stěn starých lomů za nádražím.3 Růžové až masově červené horniny jsou středně až drobně zrnité (to je s velikostí minerálních součástek mezi 0,33–3,3 mm) a mají všesměrnou stavbu. Charakteristická je přítomnost pseudohexagonálně omezených tabulek tmavé slídy biotitu, které mohou tvořit sloupečkovité vyrostlice o velikosti až 1 cm. Studium výbrusů z těchto hornin pod polarizačním mikroskopem ukázalo, že obsahují kolem 53 % plagioklasu o složení Ab80An20, dále je zastoupen perthitický draselný živec (13 %), křemen (27 %) s uzavřeninami jemného pigmentu i některých starších minerálů a biotit (přes 4 %). Z akcesorií se vyskytuje apatit, zirkon a ojediněle titanit. V hornině se rovněž objevují druhotně vzniklé minerály, k nimž patří světlá slída muskovit, zelený epidot, klinozoisit a karbonáty. Poslední minerály tvoří obvykle výplň puklin. Byly rovněž změřeny petrofyzikální vlastnosti královopolského granodioritu4: magnetická susceptibilita (souvisí s obsahem magnetických minerálů, v našem případě jde hlavně o magnetit a hematit) je ve srovnání s jinými granodiority brněnského masivu poměrně vysoká a dosahuje 3–5×10-3 jednotek SI, průměrná objemová hustota je udávána ve většině prací kolem 2,66 g/cm3. Přirozená radioaktivita je podobně jako u dalších hornin brněnského masivu nízká, což souvisí s velmi nízkými obsahy uranu mezi 0,5–1,5 ppm a jen poněkud vyšším zastoupením thoria kolem 5–8 ppm.5 Rovněž obsahy draslíku nejsou příliš vysoké, kolísají mezi 2,4–3,8 %. O stáří granodioritu typu Královo Pole oprávněně předpokládáme, že je podobné jako u dalších granitoidů brněnského masivu, to znamená předprvohorní (svrchnoproterozoické). Pomocí rozpadu radioaktivních prvků bylo stanoveno stáří granodioritu 11

z Dolních Kounic na 584 ± 5 milionů let (metodou U - Pb na zirkonu6) nebo z vrtu u Slavkova na 555–565 milionů let (K - Ar metodou na biotitu a amfibolu7). Rovněž u královopolského granodioritu byl učiněn pokus o stanovení doby jeho vzniku metodou K - Ar v laboratořích AN SSSR v Irkutsku.8 Zjištěná hodnota 337 ± 3 miliony let však není v souladu s geologickými poznatky a vyplývá z ní, že granodiorit typu Královo Pole musel po svém vzniku projít ještě takovými destrukčními geologickými pochody, které způsobily ztrátu radioaktivních zplodin z krystalové mřížky analyzovaných minerálů. Na území Králova Pole se v minulosti nacházela celá řada lomů, ve kterých se místní granodiority těžily. Pro intenzivní tektonické porušení (podrcení, rozpukání) se používaly především na štěrk pro údržbu komunikací, méně porušené kusy se vylamovaly jako stavební kámen. Nejznámější lomy ležely mezi nádražím a hřbitovem (dnešní Myslínova ulice) a jejich majitelem bylo město Brno. Měly rozměry 80×60×15 m a 60×20×10 m, ale již po druhé světové válce byly opuštěny.9 Stejná hornina, navíc se žilami žulového porfyru mocnými až 40 cm, se v tu dobu ještě těžila v lomu za hřbitovem, který patřil F. Bartošovi. Ročně se tu získalo kolem 100–200 m3 drti. Na písek rozpadlé granodiority se také kopaly v jámovém lomu (100×40×5 m) asi 800 m od nádraží v části zvané na Kociánce a v podobném menším lomu (20×20×3 m) půl kilometru severněji při silnici do Soběšic. Oba opět patřily Brnu. Poslední lom v granodioritech ležel na okraji lesa zvaného „Čertův mlýn“ a patřil Státním lesům. Kamenolom u hřbitova poskytl během dobývání granodioritu řadu zajímavých, i když jen drobných mineralogických nálezů, které jsou zaznamenány v pracích Burkarta10 a Kruti11. Především je třeba uvést několik minerálů mědi – chalkopyrit, bornit, kuprit, chalkozín, malachit a azurit. Společně s nimi se vyskytoval i pyrit a molybdenit. Dále jsou odtud popisovány karbonáty vápníku a železa – aragonit, siderit a ankerit. Akcesorickou součástí granodioritu je vedle již dříve zmíněných minerálů také ortit a na puklinách granodioritu se objevuje palygorskit („skalní kůže“). Ojediněle se na území Králova Pole objevují i žilné horniny brněnského masivu – jsou to především obvykle jen několik desítek cm mocné žíly načervenalých aplitů severně od Kostelní zmoly, v poslední době byla v nově upravované cestě za hřbitovem nalezena žíla tmavě zelenošedého dioritového porfyritu. Po svrchním proterozoiku nastoupilo období prvohor. Během převážné části starších prvohor (kambrium, ordovik a silur, před 545 až 417 miliony let) bylo území Králova Pole souší a horniny brněnského masivu podléhaly intenzivnímu zvětrávání. V nedávné době se podařilo dokázat, že do prostoru jižně od Brna (Měnín, Němčičky) zasáhlo 12

kambrické moře, jak bylo rozsáhlé a zda zalilo i území Králova Pole, však nevíme. Zřejmě již koncem siluru a v nejstarším devonu (asi před 420 až 380 miliony let) vznikaly v některých částech brněnského prostoru nafialověle červené říční a jezerní usazeniny mající často charakter slepenců, které známe např. z Červeného kopce nebo z Babího lomu nad Lelekovicemi. V těchto horninách se žádné zbytky fosilií nedochovaly, neboť život v tu dobu existoval jen v mořích, na kontinentech se objevovaly teprve první rostliny. Jiná situace nastala ve zbývající části devonu a ve spodním karbonu, kdy bylo zřejmě území Králova Pole zaplaveno nepříliš hlubokým mořem, jehož sedimenty (vápence) známe z nedalekého Moravského krasu, přímo na území Králova Pole se však nezachovaly. Na konci prvohor (svrchní karbon a perm, před zhruba 325 až 245 miliony let) byla oblast Brna a jeho okolí opět souší. Říční a jezerní sedimenty z té doby mají obvykle charakteristickou hnědočervenou barvu a uchovaly se pouze v úzké depresi na západ od Brna, kterou označujeme jako Boskovická brázda. Díky nim víme, že se v brněnském okolí tehdy pohybovali první obyvatelé souše – krytolebí obojživelníci, v jezerech žili sladkovodní žraloci a paprskoploutvé ryby, ve vzduchu již tehdy létalo množství hmyzu.12 Královo Pole zůstalo souší ještě dalších asi 90 milionů let během velké části druhohor, to je během triasu a spodní i střední jury. Až během svrchní jury (před 154 miliony let) bylo pravděpodobně zaplaveno mělkým a teplým mořem, jehož nažloutlé vápence známe ze Stránské skály, Bílé hory, Hádů a Švédských šancí, na katastru Králova Pole se opět nedochovaly. Téměř určitě zasáhlo moře do prostoru Králova Pole v dalším časovém období druhohor – v křídě, i když se zde jeho sedimenty opět již nepodařilo nalézt. Byly však zjištěny až v severním zakončení Řečkovicko-kuřimského prolomu v Kuřimi.13 Výzkum mikrofosilií z vápencové brekcie uchované na tektonické zóně uprostřed brněnského masivu svědčí o mořské záplavě koncem spodní křídy (asi před 100 miliony let), jež sem zasahovala od jihovýchodu z Karpat a muselo to být přes prostor Králova Pole. Ve starých třetihorách, které začaly před 65 miliony let, bylo Královo Pole souší, podobně jako celý Český masiv. Během intenzivního zvětrávání v teplém a suchém klimatu vznikaly křemičité zvětrávací kůry (silicikrusty, křemence), které dnes nacházíme již přemístěny jako valouny ve štěrcích Svitavy. V mladších třetihorách zasáhlo do Králova Pole několikrát moře. Zachovaly se zde však sedimenty pouze z poslední mořské záplavy ve spodním badenu (zhruba před 15 miliony let). Ta proběhla ve dvou časových etapách, když během první záplavy moře proniklo především do depresí, jakou byl i Řečkovicko-kuřimský prolom. Usadily se v něm 13

vápnité písky a štěrky, místy s vložkami vápnitých prachovitých jílů. V píscích se druhotně vytvořily zpevněné vápnité bochníkovité konkrece o průměru několika desítek centimetrů, které jsou pro tato bazální klastika (nazývaná brněnské písky) charakteristické. Často jsou vidět v hromadách písku přivezeného pro stavební účely. Bazální badenská klastika jsou ve velkých mocnostech známa zejména z pískoven ve Starých Černovicích, na území Králova Pole byla zjištěna jednak na povrchu (v cihelně na Cimburkově ulici, za hřbitovem, asi 750 m severovýchodně od nádraží na levé straně silnice do Soběšic), jednak byla zachycena i několika vrty, např. vrtem HV-105 v blízkosti železničního nádraží v hloubce 161–175 m.14 Navrtal je i vrt z konce 19. století provedený na d’Elvertově ulici v nadloží vyvřelin brněnského masivu, které zde byly nalezeny15 v hloubce 161 m, nebo vrt na bývalém vojenském cvičišti u vojenské akademie (tam bylo zachyceno skalní podloží již v hloubce 20,4 m). Výzkum valounů ze štěrků těchto bazálních klastik ukázal, že jsou složeny především z vyvřelin brněnského masivu (20–32 %), rul (12–46 %), kulmské droby a břidlice (24–27 %), dále byl zjištěn křemen a křemence.16 Chybí tu valouny jurských či devonských vápenců, jen málo jsou přítomny jurské rohovce. Tím se liší od stejně starých štěrků v Juliánově, Židenicích nebo Starých Černovicích. Podrobným studiem výskytu západně od soběšické silnice se zabýval Svoboda,17 jenž kromě valounového složení štěrků popsal i průsvitné těžké minerály z nadložních písků (těžkými minerály se zde rozumí minerály o velikosti 0,06–0,25 mm a s měrnou hmotností větší než 2,9 g/cm3). Pro badenské písky z Králova Pole je charakteristická přítomnost granátu (přes 50 % ve frakci 0,12–0,25 mm), významně je zastoupen i amfibol (až 22 %), dále byl zjištěn apatit (do 3 %), kyanit (až 12 %), epidot (do 8 %), rutil (do 6 %), turmalín (do 5 %), staurolit (kolem 1,5 %), zirkon (kolem 2 %, ale jen ve frakci 0,06–0,12 mm), sporadicky se objevil monazit, zoisit, titanit, ilmenit, leukoxen, limonit, magnetit, pyrit. Ze zastoupení těžkých minerálů lze mimo jiné vyvozovat závěry o tom, odkud byl řekami přinášen do tehdejšího moře úlomkovitý materiál. Během druhé, podstatně rozsáhlejší etapy spodnobadenské záplavy se stala celá oblast Brna mořským dnem a usazovaly se nazelenalé nebo namodralé nevrstevnaté vápnité jíly (tégly). Jejich výskyty jsou v Králově Poli rozsáhlejší, než jak tomu bylo u předcházejících bazálních klastik. Při pozorování v mikroskopu je v nich možné zaznamenat řadu drobných fosilií. Převažují různé druhy foraminifer (dírkovců), méně jsou nalézány úlomky měkkýšů, korálů, ostny ježovek, jehlice živočišných hub. Vzácně lze nalézt i zoubky kostnatých ryb či zuby žraloků. Živočišné společenstvo ukazuje na teplé a mělké moře, které se nejspíš podobalo současnému Jadranu. Spodnobadenské jíly dosahují největších mocností právě v Řečkovicko-kuřimském prolomu, např. ve vrtu 14

u Lachemy dosáhla jejich mocnost 161 m, směrem na jih do Králova Pole a Lužánek se jejich mocnost ještě zvětšuje, pravděpodobně až na 500 m. V Králově Poli jsou zachovány i na povrchu. Jejich největší výskyty jsou v okolí ochranné vodní nádrže na Cimburkově ulici, kde existovala rozsáhlá cihelna (dříve patřící M. Pavlů) o rozměrech 100×60 m, v níž asi 50 dělníků produkovalo 2 miliony cihel ročně. Jde o klasickou lokalitu, která se dokonce ocitla v geologických průvodcích pro mezinárodní exkurze.18 Z bazálních téglů této cihelny byly studovány speciální fosilie nazývané otolity (vápnité útvary tvořící součást statoakustického ústrojí ryb), na jejichž základě lze odhadovat hloubku moře, ve které jejich rybí majitelé žili. Z výzkumu vyplynulo, že spodnobadenské moře mělo v Králově Poli hloubku přes 400 metrů.19 Další výskyty spodnobadenských jílů jsou v okolí sv. Antoníčka. Rovněž v mladotřetihorních sedimentech byly zjištěny některé zajímavé minerály. Burkart z nich uvádí „hnízda“ křídovitého kalcitu i jeho drobné bezbarvé krystaly (výchozy na bývalém vojenském cvičišti nebo u hřbitova), větší krystaly sádrovce z téglů v bývalých cihelnách Nedělově a Pavlů, limonitové konkrece s markazitovými nebo pyritovými jádry včetně nálezu limonitizovaného fosilního dřeva.20 Ve štěrkopíscích za hřbitovem byly vzácně nalezeny i valouny rohovců nebo geody s krystalovaným křemenem a chalcedonem.21 Spodnobadenské moře představovalo poslední mořskou záplavu v geologické historii nejen Králova Pole, ale i celé jižní Moravy. Od té doby se území Brna a jeho okolí stalo definitivně souší. Někdy před 600–700 tisíci lety se v prostoru našeho města objevili první předchůdci člověka druhu Homo erectus. Jejich pobyt na Stránské skále včetně používání ohně představuje unikátní prvenství Brna pro celou část Evropy ležící severně od Alp. Tvářnost krajiny se během čtvrtohor výrazně měnila v důsledku střídání ledových a meziledových dob. Především v chladných dobách ukládaly řeky rozsáhlé štěrkopískové pokryvy, ze kterých pak byly zejména během poslední doby ledové vyváty spraše a eolické písky. Pro Brno i Královo Pole je charakteristická přítomnost spraší – nažloutlých až hnědožlutých silně vápnitých a nezpevněných prachových uloženin, jež místy obsahují bílé vápnité konkrece často bizarních tvarů, které označujeme jako cicváry. Spraše sloužily na řadě míst v Brně k výrobě cihel. Na svazích vznikaly hlinito-písčité a hlinito-kamenité svahové (deluviální) sedimenty. V současnosti žijeme v poslední době meziledové (holocénu), pro kterou je nejdůležitějším rysem rozsáhlé ovlivnění přírody člověkem, které má tak rychlý a komplexní průběh, že v prostoru našeho města zatlačilo do pozadí přírodní geologické procesy. Převážnou část Králova Pole, to je mezi Ponávkou na východě a Palackého vrchem na západě, pokrývají právě spraše 15

a sprašové hlíny, které pocházejí z poslední doby ledové (würmu). Pouze kolem Ponávky tvoří pruh její mladé (holocenní) náplavy, což jsou říční, převážně hlinito-písčité uloženiny, vzácně lze narazit na její starší písčité štěrky řazené do předposlední (risské) doby ledové. Na řadě míst jsou již však pleistocenní i holocenní usazeniny překryty nejmladšími antropogenními útvary, jež souvisejí s činností člověka (navážky, skládky stavebního materiálu, betonové a asfaltové plochy). Naštěstí nejsou v Králově Poli žádné větší skládky odpadků.

1 2

3 4

5 6

7

8 9 10 11 12

13

14

15

16

17

18

19

20 21

Jaromír D (ed.), Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny, Praha 1987. Fritz F – Marion T – Christian P – Pavel H, Relics of an early-Panafrican metabasite-metarhyolite formation in the Brno Massif, Moravia, Czech Republic, Int. J. Earth. Sci. 89, 2000, s. 328–335. Jindřich Š a kol., Exkurzní profil granodiority brněnského masívu, Brno 1974. Pavel M – Luboš R, Brněnský masiv. In: Antonín Přichystal – Věra Obstová – Miloš Suk, (edd.), Geologie Moravy a Slezska, Brno 1993, s. 9–13. Jindřich Š – Jaroslav W a kol., Brněnský masív, Brno 1986. Otto V B et al., Geochronological studies of the Bohemian massif, Czechoslovakia, and their significance in the evolution of Central Europe. In: Trans. Royal. Society of Edinburgh: Earth Sci. 73, 1982, s. 89–108. Arnošt D – Václav Š, Das Alter der Brünner Plutons, Věst. Ústř. Úst. geol. 43, 1968, s. 45–51. J. Š – J. W a kol., Brněnský masív, s. 51. Adolf P, Soupis lomů ČSR, č. 50, list Brno (4357), Praha 1956. Eduard B, Die Mährens Minerale und ihre Literatur, Praha 1953. Tomáš K, Moravské nerosty a jejich literatura 1940–1965, Brno 1966. Jaroslav Z, Zoopaleontologie limnického permokarbonu Boskovické brázdy: současný stav výzkumu. In: Geol. výzk. Mor. Slez. v r. 1996, Brno 1997, s. 85–89. Ivan K – Ondřej S, Výskyt kriedy karpatského typu severně od Brna (Kuřim), Geol. Práce (Bratislava) 1978, Spr. 71, s. 93–109. Zdeněk N a kol., Vysvětlivky k základní geologické mapě 1:25 000, list 24 – 324 (Brno-sever). Rukopis v archivu Českého geologického ústavu Brno, 1992. Anton R, Geologische Ergebnisse einiger in Mähren ausgeführten Brunnenbohrungen III, Verhandlungen des naturforschenden Vereines in Brünn 35, 1897, s. 238–252. Ivan K, Výsledky sedimentologického výzkumu sedimentů spodního badenu v karpatské předhlubni na Moravě, Folia PřF UJEP v Brně 1974, Geol. 25, sv. XV, spis 8, s. 1–32. Lubomír S, K petrografii brněnských písků, Spisy PřF University v Brně 1959, řada G 8, F 7, č. 404, s. 265–310. Edita B et al., Loc. 22 – Brno-Královo Pole. In: Ondrej Samuel – Viera Gašparíková, 18th European Colloquy on Micropaleontology. Excursion Guide, Bratislava 1983, s. 165–166; Rostislav B, II. D. a: Locality: Brno-Královo Pole. In: 4th INA conference. Excursion Guide. Hodonín 1991, s. 49–52. Rostislav B, Paleobatymetrie spodního badenu karpatské předhlubně na Moravě z pohledu otolitových faun. In: Šárka Hladilová (ed.), Dynamika vztahů marinního a kontinentálního prostředí, Brno 1997, s. 37–45. E. B, Die Mährens Minerale und ihre Literatur. T. K, Moravské nerosty a jejich literatura 1940–1965.

Pravěké a raně středověké osídlení ALENA KNECHTOVÁ  PETR VACHŮT

Území Králova Pole představovalo vhodnou sídelní oblast pro celé prehistorické a raně historické období. Tento prostor spolu s přilehlými katastrálními územími Řečkovic a Medlánek se rozprostírá u křižovatky důležitých stezek. Přirozenou komunikační osou sledovaného území je řeka Ponávka, jejíž oba břehy přitahovaly pravěké lovce i zemědělce. Neudivuje proto, že záchrana zde nalézaných archeologických památek zaměstnává několik generací archeologů. Drobné výzkumy byly provedeny již během první poloviny 20. století, zásadnější výzkumy ovšem byly provedeny až po druhé světové válce. Důležitá byla řada archeologických akcí uskutečněných pracovníkem Archeologického ústavu v Brně J. Králem při stavbě železniční tratě Praha–Brno v letech 1948–1949. V těchto letech se stavěl rovněž internát Královopolských strojíren, který provázel archeologický výzkum menšího rozsahu opět pod vedením J. Krále. Další, též drobnější výzkumy, vyvolané většinou stavebními pracemi, provedl např. M. Salaš či V. Ondruš z Moravského zemského muzea v Brně. V roce 2001, při stavbě velkého městského okruhu, zkoumal mezi ulicemi Košinova a Poděbradova M. Geisler z Ústavu archeologické památkové péče několik zajímavých pravěkých objektů. Rozsáhlejší archeologický výzkum, který značně rozšířil znalosti o pravěku Králova Pole, provedli v areálu kartuziánského kláštera v letech 2001–2002 pracovníci společnosti Archaia Brno – P. Kováčik, M. Peška, A. Zůbek, D. Merta a P. Holub. V. Kolařík ze stejné organizace uskutečnil v roce 2003 archeologický průzkum při rekonstrukci kulturního domu Semilasso, kdy byly nalezeny stopy intenzivního pravěkého osídlení. Absence artefaktů jej bohužel neumožnila přesněji datovat. Z nejstaršího období vývoje lidstva – paleolitu a mezolitu, tedy starší a střední doby kamenné – nebyl dosud na katastru Králova Pole nalezen žádný doklad o působení pravěkého člověka. Pouze při stavbě internátu Královopolských strojíren byly objeveny 17

mamutí kosti (lopatka, stolička a další), stopy po legendárních lovcích této zvěře zatím schází. Nástup mladší doby kamenné, neolitu (jeho trvání je datováno zhruba mezi roky 6000 až 3500 př. n. l.), provázelo několik revolučních změn. Loveckou společnost paleolitu a mezolitu vystřídalo zemědělské obyvatelstvo s usedlým způsobem života. Jejich způsob obživy byl založen na pěstování kulturních plodin a chovu domácích zvířat. Poprvé se objevily keramické nádoby, které počínaje touto dobou představují hlavní složku archeologických nálezů a jejich tvary spolu s výzdobou daly často název celé archeologické kultuře. Nejstarší kulturu neolitu představuje kultura s lineární keramikou. Pozůstatky sídlišť z tohoto období se v Králově Poli vyskytly hned na třech místech. Sídlištní objekty (jámy různých rozměrů) byly odkryty v Budovcově ulici nedaleko nádražní budovy ČSD (archeologický výzkum M. Salaše z roku 1985) a v areálu kartuziánského kláštera. Na poli a v zářezu železniční trati u ústavu Kociánka bylo nalezeno několik zlomků tehdejší keramiky s typickou výzdobou vodorovných nebo zatočených linií. Zlomky keramiky kultury s lineární keramikou (Kociánka)

Časově následná kultura s vypíchanou keramikou je zastoupena skromněji. Na dnes již neznámém místě v Králově Poli bylo objeveno několik střepů, jejichž charakteristická výzdoba prováděná vpichem do ještě nevypáleného keramického těsta umožnila přiřadit nálezy právě této kultuře. Vývoj neolitu na našem území pokračoval kulturou s moravskou malovanou keramikou, která byla součástí středoevropského Lengyelského kulturního okruhu. Jeho chronologie je rozdělena na dva základní stupně. Nálezy datované do prvního (starší18

ho) stupně kultury s moravskou malovanou keramikou se v Králově Poli doposud neobjevily a mladší stupeň této kultury již spadá do další etapy pravěku – eneolitu. Během pozdní doby kamenné, eneolitu (3500 až 2000 př. n. l.), se dovršil proces přechodu evropské pravěké společnosti od loveckého způsobu života k zemědělství a chovu dobytka. Jako domácí zvíře se v tomto období nově objevil kůň a je také doloženo používání čtyřkolového vozu. Výroba nástrojů a zbraní se začala specializovat, poprvé jsou na našem území zaznamenány předměty z mědi. Ze společnosti se vydělovaly elitní složky, osídlovány byly rovněž výšinné polohy, které byly nezřídka opevněny. Nádoby z hrobu kultury s moravskou malovanou keramikou (trať Kulhan)

Časná fáze eneolitu je totožná s mladším stupněm kultury s moravskou malovanou keramikou. Sídlištní jámu datovanou do tohoto období se podařilo prozkoumat při archeologickém výzkumu v areálu kartuziánského kláštera. Keramika kultury s moravskou malovanou keramikou byla nalezena i při stavbě železnice v blízkosti ústavu Kociánka. Z Králova Pole pochází také další, ještě významnější objev. Na jiném místě zářezu železnice Praha–Brno v trati Kulhan byl zachycen kostrový hrob kultury s moravskou malovanou keramikou. V nepravidelně elipsovité jámě dlouhé 3,7 metru se nacházela skrčená kostra pohřbeného jedince, kostra menšího prasete, kosti mladého zajíce a čtyři nádoby – mísa na duté nožce, vázovitá štíhlá nádoba, malý válcovitý pohárek a tenkostěnná nádobka s lomem na břichu a se zbytky červené barvy na povrchu. Těsně u nádob ležel podlouhlý kostěný předmět vyrobený z žebra většího zvířete. Funkci tohoto předmětu se nepodařilo určit; snad se jednalo o lžičku. Záhadou je, proč ani jedna pohřbená kostra nebyla úplná – u člověka chyběla větší část horní poloviny trupu 19

včetně hlavy, u zajíce jeho přední část a u prasete velký kus roztříštěné lebky. V současnosti bohužel není možné zjistit, zda byly části těla rituálně odstraněny během pohřbu, nebo zda jde o pozdější zásah do terénu, kdy byl při hloubení jámy tento hrob náhodně porušen. Protože lid kultury s moravskou malovanou keramikou neměl ustálený pohřební ritus, náleží královopolský hrob k nepříliš početným dokladům regulérních pohřbů z tohoto období na Moravě. Konec časné fáze eneolitu reprezentuje kultura jordanovská, k níž náleží dva sídlištní objekty z prostoru kartuziánského kláštera. Při tomto archeologickém výzkumu byla nalezena též keramika kultury s nálevkovitými poháry, která reprezentuje další fázi eneolitu. Závěr eneolitu představuje mimo jiné atraktivní kultura se zvoncovitými poháry. Jak již název kultury naznačuje, byly v tehdejší společnosti velmi oblíbené krásně zdobené cihlově červené poháry ve tvaru obráceného zvonu. Pokud jsme výše uvedli, že v případě kultury s moravskou malovanou keramikou jsou pohřby z oblasti dnešní Moravy spíše vzácné, pak pro kulturu se zvoncovitými poháry platí pravý opak. Z Moravy je známo hned několik stovek někdy i značně rozsáhlých pohřebišť. Společnost lidu kultury se zvoncovitými poháry důsledně dodržovala zvyk pohřbívat zemřelé ve skrčené poloze – muže na levém a ženy na pravém boku. Jeden z těchto pohřbů byl náhodně objeven v roce 1924 na Smetanově ulici u Navrátilova sanatoria. Šlo o pohřeb asi osmnáctileté dívky. V nohách zemřelé byla uložena část ovce, u kolen miska a za zády druhá miska spolu se dvěma poháry. Nádoby z hrobu kultury se zvoncovitými poháry (Navrátilovo sanatorium)

Kultura se zvoncovitými poháry ovlivnila vznik kultury protoúnětické, která představuje jednu z posledních etap pozdního eneolitu. V roce 1948 získalo Moravské zem20

ské muzeum v Brně poškozenou nádobu s nálevkovitě rozevřeným hrdlem, která nepochybně pocházela z hrobu této kultury. Nález byl učiněn v prostoru za ústavem Kociánka v Králově Poli. Dvě nádobky únětické kultury (za ústavem na Kociánce)

V depozitářích Moravského zemského muzea v Brně jsou z Králova Pole bez bližších nálezových okolností uloženy nálezy kamenné štípané a broušené industrie z období neolitu nebo eneolitu. Na eneolit navazuje doba bronzová (2000 až 750 př. n. l.). Ekonomický a společenský vývoj se v té době dynamizuje. Rozšiřuje se počet pěstovaných zemědělských plodin, sílí vliv kovovýroby, objevují se první předmincovní platidla. Pohřební ritus ve starší době bronzové zůstává stejný jako v pozdním eneolitu. Zemřelí jsou pohřbíváni kostrově, v poloze na boku. Tři bohaté hroby se skrčenými kostrami nově nastupující kultury únětické byly rozkopány v roce 1934 zahradníkem Pohanělem v jeho školce v trati Na Kristénkách. Nálezy z hrobů zachránili Fr. Adámek a M. Chleborád. Z prvního hrobu se podařilo získat sedm nádob (hrnky a misky) spolu se silicitovým (pazourkovým) úštěpem. Ve druhém byly dvě bronzové dýky uložené u kyčle kostry a dvě nádoby. Třetí, nejbohatší hrob obsahoval tři bronzové hřivny se svinutými konci položené na hrdle zemřelého, dvě keramické nádoby a několik šperků – jehlici s hlavicí svinutou v očko, která sloužila jako spínadlo na oděv, trubičku ze spirálovitě svinutého drátu a dva náramky navlečené na rukou kostry. Další hrob kultury únětické odkryli v roce 1967 na hranici katastrů Královo Pole a Medlánky při výstavbě energetického závodu Orgrez. Kromě dobře zachované kostry jedince starého asi 30–40 let byla z hrobu vyzdvihnuta pouze jedna poškozená nádoba. Sídlištní aktivity kultury únětické byly doloženy během výzkumu v areálu kartuziánského kláštera. V archeologické sondě s typickou keramikou této kultury bylo 21

zachyceno několik kůlových jam umístěných v jedné řadě. V tomto případě je možné předpokládat, že zde původně stála nadzemní stavba s mohutnými kůly, které podpíraly středový trám střechy. Při stavbě Velkého městského okruhu v roce 2001 provedl M. Geisler výkum mezi ulicemi Košinova a Poděbradova. Objevil devět sídlištních objektů únětické kultury. V jedné z jam se nacházela lidská kostra v rituální poloze a pohozená kostra asi ročního dítěte. U koster byla nalezena část nádoby, provrtaný hliněný kotouček, kostěný terčík s otvorem, kamenný úštěp a zvířecí zub. Do únětické kultury se z Králova Pole dají datovat také zlomky keramiky a kostěné šídlo, u nichž ovšem nejsou známy bližší nálezové okolnosti. Keramiku objevili také při stavbě železnice u ústavu Kociánka. Zajímavější byl ale jiný objev z tohoto období učiněný v ulici Žižkově (dnes ul. Floriánova) na parcele č. 3. Našla se zde asi 18 centimetrů dlouhá bronzová sekera s elipsovitou tulejí, která je zdobena žebrováním. Další vývoj doby bronzové přináší do té doby neznámý prvek. Zatímco předcházející archeologické pravěké kultury byly víceméně rozšířeny v celé moravské sídelní oblasti, během střední doby bronzové dochází k rozdělení Moravy na dva kulturní celky – severní a jižní. Toto rozdělení, které se plně projevilo až v mladší a pozdní době bronzové, se přímo dotýká Králova Pole, neboť hranice mezi těmito kulturními komplexy procházela severně od Brna, tedy právě oblastí, v níž se Královo Pole nachází. Severní oblast (střední Morava a Slezsko) patřila k okruhu lužických popelnicových polí, zatímco jižní (zhruba území jižní Moravy) příslušela k okruhu středodunajských popelnicových polí. Příslušnost k jednotlivým kulturním komplexům je obtížné rozlišit zvláště v hraničních územích, protože typické předměty jednotlivých kultur (keramické nádoby, bronzové šperky a zbraně) se na sídlištích či pohřebištích nalézají vedle sebe. Proto u nálezů ze závěru doby bronzové na území Králova Pole panují určité nejasnosti ohledně jejich kulturního zařazení. Sídliště z mladší doby bronzové známe z Kamanovy (dnes Palackého) ulice, kde V. Ondruš v roce 1974 zdokumentoval keramické nálezy ze sídlištního objektu narušeného stavebními pracemi. Keramický materiál ze stejného období byl J. Králem nalezen při výkopových pracích na břehu železniční tratě přiléhající k ústavu Kociánka. V areálu ústavu i v bezprostředním okolí Kociánky byly při různých záchranných akcích a sběrech, které prováděli např. J. Skutil (1932), J. Král (1949) nebo studenti semináře prehistorického ústavu brněnské univerzity (1948–1950), nalezeny doklady osídlení i z pozdní doby bronzové. Stopy osídlení jsou známy též z území na hranicích katastrů Královo Pole a Medlánky. Keramika pocházející z pozdní doby bronzové zde byla objevena také při stavbě vozovny v roce 1954. 22

Po obě dvě závěrečná období doby bronzové trvalo pohřbívání na velmi důležitém pohřebišti v poloze Kulhan, nalézajícím se na břehu Ponávky několik set metrů severně od nádraží Královo Pole. Od roku 1923 zde bylo na pozemku J. Dlugoše postupně prozkoumáno nebo podchyceno 29 žárových hrobů. Nejvíce se jich podařilo odkrýt v roce 1949 při archeologickém výzkumu J. Krále vyvolaném stavbou železniční tratě. Pohřební ritus v mladší a pozdní době bronzové byl v drtivé většině žárový a nejinak tomu bylo i na pohřebišti v trati Kulhan. Popel zemřelých byl nasypán do keramických uren a mnohdy spolu s dalšími nádobami, které původně pravděpodobně obsahovaly jídlo, byly nádoby s ostatky mrtvého umístěny do vyhloubených hrobových jam. Do hrobů byly ještě zpravidla přikládány nejrůznější bronzové šperky a zbraně. Vedle množství keramických nádob tedy byly na tomto pohřebišti mimo jiné nalezeny jehlice, šipky s dlouhými křidélky a s tulejkou či bronzový nákrčník. Unikátní nález byl náhodně učiněn v březnu roku 2002 při bagrování kanalizace pro plánované rodinné domy v prostoru zahrádkářské kolonie mezi ulicemi Kolejní a Hradecká. Objeven byl bronzový meč s plnou litou rukojetí a číškovitou hlavicí. Pracovníci Ústavu archeologické památkové péče, kteří byli se zpožděním o nálezu informováni, provedli v roce 2003 dodatečný povrchový průzkum, který ovšem nepřinesl žádné další upřesňující údaje o lokalitě. Pouze severozápadně od místa nálezu se podařilo sběrem získat nepočetné zlomky pravěkých keramických nádob, které pravděpodobně pocházejí z objektů porušených během rekonstrukce chodníků a vozovky. Starší doba železná – halštatská (750–400 př. n. l.) – dovršila pravěk ve střední Evropě. Společnost se začala již velmi ostře diferencovat podle nově stanovených majetkových a sociálních vztahů. Hlavní výrobní surovinou se stalo železo, jehož rudné zdroje jsou daleko rozšířenější než rudy barevných kovů. Intenzivně se provozoval dálkový obchod, který zajišťoval přesun luxusního zboží na mnohdy obrovské vzdálenosti. Rozsáhlé osídlení z této doby bylo v Králově Poli objeveno v areálu a okolí ústavu na Kociánce. Již v roce 1945 při hloubení protitankového příkopu, který probíhal zhruba rovnoběžně s dnešní železniční tratí a končil u východního rohu jižní stěny nemocničního pavilonu, bylo objeveno několik sídlištních objektů z doby železné. Při již mnohokrát zmiňované stavbě trati v letech 1948–1949 byly odkryty další části tohoto sídliště. Získáno bylo množství keramických zlomků a několik kostěných či bronzových předmětů. Patrně nejzajímavějším nálezem byl lunicovitý kovový závěsek, na kterém je vyobrazen tančící muž s hadem. Sídliště zřejmě dále pokračovalo východním směrem, neboť při stavbě internátu Královopolských strojíren v roce 1949 byly objeveny další kulturní vrstvy z doby halštatské. 23

Mimo Kociánku byly stopy osídlení z doby halštatské objeveny také na druhém břehu řeky Ponávky při stavbě vozovny dopravních podniků. Doloženo je několik sídlištních objektů a z nekeramických nálezů zaujme zejména masivní bronzová jehlice s trojdílně členěnou a bohatě profilovanou hlavicí. Mladší doba želená, tedy doba laténská (400–0 př. n. l.), v populární literatuře známější spíše jako období keltské, představuje první etapu naší historie, která je již ve větší míře osvětlena i historickými zprávami. Keltové zdokonalili řemeslnou výrobu i zemědělství. Typický je jejich originální výtvarný styl a v neposlední řadě je třeba připomenout významnou roli Keltů ve zprostředkování pokročilé duchovní i hmotné kultury antického světa tehdejší „barbarské“ části Evropy. Doklady osídlení Králova Pole v době laténské jsou relativně hojné. Mezi nejzajímavější nepochybně patří kostrový hrob objevený roku 1939 ve dvoře Královopolské strojírny. V hrobě se nacházel dospělý jedinec v poloze na zádech. U ramene měl větší železnou sponu, která původně sloužila k upevnění některé součásti oděvu (pravděpodobně pláště). Při boku pohřbeného ležel poměrně vzácně nalézaný krátký mečík s antropomorfní rukojetí, tzn. rukojetí ve tvaru lidské postavy. Tyto meče pravděpodobně nesloužily přímo k boji, ale byly symbolem určitého společenského postavení majitele. Na několika místech byly zjištěny pozůstatky keltských vesnic. Někdy v první čtvrtině 20. století byly vykopány keramické zlomky z doby laténské v pískovně stavitele Václavka u studánky sv. Antonína. Tyto předměty předal Moravskému zemskému muzeu František Jelínek. Zlomky keramiky objevil i J. Čubuk v roce 1943 u Červeného rybníka jižně od Královopolské strojírny. Archeologicky nejlépe dokumentovaný byl objev celého jednoho obydlí, odkrytého během výzkumu v areálu kartuziánského kláštera. Šlo o nepravidelně obdélnou chatu 3,7×3 m, která se zahlubovala zhruba půl metru do podloží. Uprostřed kratších stěn byly v zemi upevněny dva kůly držící konstrukci střechy obydlí. V době římské (0–400 n. l.) vystřídaly Kelty na našem území germánské kmeny. Celá doba římská je ve znamení mírového i válečného soužití těchto kmenů s římským impériem, jehož severní hranice se nacházela v oblasti toku Dunaje. Doklady osídlení Králova Pole v prvních čtyřech stoletích našeho letopočtu jsou podstatně skromnější než v době laténské. Již výše zmiňovaný J. Čubuk našel v roce 1943 u Červeného rybníka také vrstvy s germánskou keramikou a na polích za zahradnictvím směrem k Řečkovicím bylo objeveno několik zlomků provinciální keramiky. 24

Z následné epochy známé jako stěhování národů (vymezené lety 400–600) nebyly v Králově Poli dosud objeveny žádné archeologické nálezy. Raný středověk (6.–12. století) zahrnuje období od příchodu prvních slovanských kmenů, jejich usazení, postupného ekonomického a společenského vzestupu až po vznik státního útvaru Velká Morava a jeho následníka, český stát. I když oblast Brněnska hrála v tomto období nepochybně velmi důležitou roli, osídlení z raného středověku je v Králově Poli doloženo pouze v jediném případě. V pískovně u studánky sv. Antoníčka byly během první poloviny 20. století narušeny kulturní vrstvy a sídlištní jámy s keramikou zdobenou vlnovkami. Nálezy můžeme pravděpodobně datovat do pozdní doby hradištní – od 11. do 12. století. Na závěr je nutno zdůraznit, že nástin pravěkého a raně středověkého osídlení na území Králova Pole odráží současný stav archeologického poznání. Řadu nálezových situací známe pouze ze starších zpráv, které jsou kusé a neúplné, často bez nálezových okolností. Ty poskytují jen zlomek informací z archeologické pramenné základny a nedovolují nám učinit si konkrétnější představu o osídlení tohoto území. Jen výsledky řádných archeologických výzkumů mohou upřesnit obrázek kulturní krajiny v povodí řeky Ponávky a v budoucnosti podstatně rozšířit naše poznatky o pravěkém a raně středověkém osídlení v souvislosti s novými stavebními akcemi v tomto sídelním prostoru.1

1

Použité prameny a literatura: Nálezové zprávy a hlášení z archivu Archeologického ústavu Akademie věd ČR Brno, Moravského zemského muzea v Brně, Ústavu archeologické památkové péče Brno a společnosti Archaia Brno o. p. s.; Martin G, Brno (k. ú. Královo Pole, okr. Brno-město), Přehled výzkumů 2001, s. 192–193; Eliška K, Osídlení Brněnska ve středním a mladším neolitu, kultury s vypíchanou a malovanou keramikou, Pravěk nová řada 1994, s. 43–57; Jaroslav K, Hrob s moravskou malovanou keramikou v Brně-Králově Poli, Archeologické rozhledy 8, 1956, s. 9–13, 39–40; Jiří M, Die laténezeitlichen Siedlungen und Gräberfelder in Mähren, Brno 1980; Stanislav S, Bronzové sekeromlaty na Moravě, Památky archeologické 79, 1988, s. 260–328; Stanislav S, Vývoj osídlení Brněnské kotliny ve starší a střední době bronzové, Pravěk nová řada 1994, s. 127–153; Milan S, Osídlení Brněnské kotliny v době popelnicových polí. Příspěvek ke studiu sídelní struktury, Pravěk nová řada 1994, s. 165–203; Milan S, Sídlištní nálezy kultury s lineární keramikou v Brně-Králově Poli (okr. Brno-město), Přehled výzkumů 1985, s. 19; Jaromír O, Únětický hrob z Brna-Králova Pole, Přehled výzkumů 1967, s. 32; Jindra N, Výzkum na sídlišti v Brně-Králově Poli, Přehled výzkumů 1965, s. 43–44.

Ves a klášter ve středověku (1240–1526) LIBOR JAN

ZROD VESNICE Někdy v první čtvrtině roku 1241 vydal za svého pobytu v Praze pasovský biskup Rudiger listinu, v níž oznámil, že v Brně při klášteře Cela Panny Marie je nákladným dílem stavěn kostel, v němž se shromažďuje společnost paní sloužících Bohu. Kostel však nemůže být dokončen z vlastních prostředků oněch žen, a biskup proto vyzývá všechny, aby přispěli k této novostavbě almužnou, za což slibuje čtyřicetidenní odpustky.1 Tento klášter je z historie dobře znám, zaujímal poměrně rozsáhlý areál vymezený ulicemi Kozí, Širokou (dnes Jezuitská) a Koňským trhem, nacházejícím se ve středověku při hradbách v místech dnešní budovy Justičního paláce. Klášteru se poté říkalo herburský, neboť u jeho počátků stála skupina zbožných žen v čele s blíže neznámou Herburgou. Tyto ženy, snad ovlivněné dominikánskou spiritualitou a žijící v neformální pospolitosti, nalezly svého dobrodince v brněnském měšťanovi Oldřichu Černém (Ulrich Schwarz), zámožném příslušníku nejmajetnější vrstvy utvářejícího se města, který nadto udržoval dobré vztahy přímo s českým králem Václavem I.2 Panovník totiž tomuto brněnskému měšťanovi a jeho bratřím udělil za jejich služby v srpnu 1240 dva lány v Měníně a dva lány v Pohořelicích takovým právem, jakým je drželi již v době jeho bratra, markraběte Přemysla (†1239).3 Za datum založení herburského kláštera, který nesl latinský název Cella sancte Marie (Cela Panny Marie), resp. Cella castitatis (Cela čistoty), lze tedy považovat rok 1240. Z roku 1240 se pak skutečně dochovala listina českého krále Václava I., vydaná na Křivoklátě, v níž tento panovník uděluje na základě proseb své manželky Kunhuty sestře Herburze místo a pozemek v městě Brně, na němž má být postaven klášter, ve kterém by žily sestry sloužící Bohu podle božího řádu a řehole sv. Augustina. Král dále uvádí, že zatím nezaložil žádný klášter, a proto má za vhodné stát se právě zakladatelem kláštera Cela Panny Marie. Uděluje klášteru výsady, o něž žádala sestra Herburga, a potvrzuje všechny majetky, které již má nebo jichž nabude. Dále Václav I. vzpomíná zásluh 26

Oldřicha Černého a potvrzuje klášteru pozemek určený k založení kostela a také grangii v Králově Poli (grangiam in Cunegesueld), kterou panovník sám daroval Oldřichovi, zbavenou všech poplatků, desátků a služebností. Ustanovuje se také, že žádná církevní ani světská osoba nesmí řeholnice obtěžovat vymáháním desátků, dávek a daní či jiných povinností z domů, zahrad, vinic, platů, mlýnů, lázní a dalších statků, jež Cele P. Marie daroval řečený Oldřich ve městě Brně nebo jeho okolí. Král také potvrzuje „na podporu osob, které budou tamtéž Pánu Bohu sloužit,“ držbu dvou lánů v Pohořelicích a dvou v Měníně, nadto vinici v Pouzdřanech a dva lány v Telnici. Nařizuje, že nikdo z Oldřichových dědiců nesmí Oldřichovo darování rušit, a potvrzuje klášteru všechny svobody tak, jak byly jím samým a jeho předchůdci uděleny jiným klášterům.4 Listina krále Václava I. z roku 1244, jíž král dává sestře Herburze pozemek k postavení kláštera. Jde o první historickou zmínku o Králově Poli.

V této panovnické písemnosti se tedy poprvé zmiňuje Královo Pole. Jeho německé jméno Cunegesueld nám důrazně připomíná, že se na prudkém rozmachu tzv. institucionálních (právních) měst v přemyslovském státu od počátku 13. století podílela především zřejmě nepříliš početná, nicméně neobvykle zámožná německá vrstva. Tito lidé 27

se zabývali podnikáním v lokátorské a důlní sféře, stranou jejich zájmu nebyl ani dálkový obchod či finanční transakce. Získávali také pozemkový majetek v blízkosti měst, na jejichž růstu se podíleli. Problémem však je datace uvedené královské listiny, v podstatě zakládací listiny herburského kláštera. Za latinskou číslovkou MCCXL označující rok 1240 je na pergamenu patrná zřetelná razura, tedy vyškrábání dalšího čísla, nejspíše trojky nebo čtverky. Zřejmá není ani denní datace, neboť je uvedena dvěma navzájem si odporujícími způsoby. Denní datum je uvedeno nejdříve „XII kalendas februarii“, což je 21. ledna, a poté „in die cinerum“, tedy na Popeleční středu, jež roku 1240 připadla na 28. února. Zde však do hry vstupuje další listina, kterou vydal král Václav I. roku 1244 na Křivoklátě. Tato písemnost je určena pánům, purkrabím, rychtářům, měšťanům a vůbec všem obyvatelům Českého království. Král zde prohlašuje, že udělil ze své svobodné vůle „převořiši a konventu služebnic Kristových z Cely čistoty, které se lidově říká Chevschencelle“, právo přijmout v městě Brně pozemek a vystavět na něm klášter a že dal klášteru všechny výsady, jichž požívají v jeho království jiní klášterníci; osvobodil je také od všech služeb a poplatků, jimiž je povinen obecný lid. Každý šlechtic či brněnský měšťan, který by chtěl Kristovy služebnice obdařit nějakým právem či dědičným majetkem, dojde pro takový projev zbožnosti královské náklonnosti. Na závěr bere král Václav klášter pod svou zvláštní ochranu.5 I zde se vyskytují drobné problémy; datovací forMandát krále Václava I. vyzývá šlechtice, královské úředníky a měšťany, aby obdařili nově založený klášter Cela čistoty v Brně. Listina vznikla v roce 1244 nebo v letech následujících.

28

mule je k listině připsána dodatečně stejnou rukou jako předchozí text, ale jiným perem a inkoustem, a navíc má stejné znění jako datovací pasáž z předchozí listiny: „XII kalendas februarii, in die cinerum“ (v roce 1244 to bylo 21. ledna a 16. února). Jindřich Šebánek si povšiml zřetelné vazby obou listin a dosti přesvědčivě doložil, že datum u první listiny upravili na rok 1240 s největší pravděpodobností v 17. století jezuité, kteří po zániku herburského kláštera v roce 1578 získali nejen jeho areál, ale také statky v okolí města a na venkově a stali se jeho právními nástupci. Jezuité chtěli paděláním listiny dokázat, že jejich právo provozovat šenk vína a piva na svých předměstských statcích je starší, než jsou městská privilegia z roku 1243, která existenci takových krčem až na jmenované výjimky v území mílového práva zakazují.6 Obě listiny by pak měly být vydány přibližně ve stejném období, to je po polovině února roku 1244 na Křivoklátě. Zdánlivý rozpor v obsahu listin, kdy se podle první král označuje za zakladatele, zatímco ve druhé v tomto smyslu nehovoří jasně, řešil Šebánek krkolomnou konstrukcí, že panovník původně chtěl být spoluzakladatelem či hlavním zakladatelem kláštera, a proto vydal roku 1244 v tomto smyslu první listinu, poté však na tento záměr rezignoval a vydal listinu druhou, kde svůj poměr k nové instituci korigoval a podržel si pouze právo vrchní ochrany.7 Druhou listinu měl vydat někdy v rozmezí let 1244–1253 a datum kopírující první listinu bylo dopsáno dodatečně, přičemž tato listina měla první vlastně nahradit.8 Zcela nově hodnotila situaci Šebánkova spolupracovnice Sáša Dušková, která prohlásila druhou listinu za pravou a zařadila ji do roku 1244, kdežto první listinu označila kompletně za falzum, které mohlo vzniknout až po roce 1248, ne-li dokonce 1250. Za důvod zfalšování uvedla imunitní pasáž, která se však volens nolens objevuje i v listině druhé.9 Zároveň neodpověděla na základní otázku, totiž jak je možné, že pozdější falzum vzniklé z iniciativy kláštera má přivěšenu pravou panovníkovu pečeť, jež nenese žádné známky manipulace. Celou záležitost je nutné řešit jinak, a to v zásadě v původních Šebánkových intencích, jen s jistými zpřesněními. Předně, neexistuje žádný rozpor mezi první a druhou listinou. První je totiž podrobná, jde v ní především o potvrzení majetků darovaných Oldřichem Černým a sloužila samotnému klášteru; ten byl jejím pravým adresátem. Listina druhá není určena ani tak pro klášter, jako spíše pro zveřejnění, proto se v adrese obrací na různé vrstvy společnosti, a především na šlechtice a měšťany, kteří mají přispět klášteru novými obdarováními. Její vlastní obsah týkající se založení je proto stručnější, panovníkův postoj ochránce je však v obou případech shodný. Stejně tak odpovídá skutečnosti Václavovo prohlášení se za zakladatele; vždyť je zřejmé, že valná část majetku, kterou nově založenému ústavu převedl Oldřich Černý, původně náležela panovníkovi a nepochybně i pozemek určený na stavbu. Panovník 29

byl přece bezprostředním pánem měst, zde nebyla jeho dispoziční práva omezena tak, jako tomu bylo u majetku šlechtického, alodního, a proto se opravdu mohl za zakladatele, či lépe řečeno, za spoluzakladatele, považovat. Že však obě listiny vznikly s jistým časovým odstupem – Šebánek druhou listinu kladl do let 1244–125310 – ukazuje kromě později doplněného data u druhé z nich také skutečnost, že v první listině se oslovuje sestra Herburga a sestry žijící podle řehole sv. Augustina, ve druhé se hovoří o převořiši a konventu služebnic Božích, pro nějž je poprvé užito názvu Cela čistoty. Vše by dokonce svádělo k úvaze, že titul převořiše se začal užívat teprve po začlenění kláštera do dominikánského řádu, což se stalo na základě listin papeže Inocence IV. z 13. a 15. července 1248,11 neboť právě v nich se již hovoří o převořiši a konventu. Věcná shoda obou listin však ukazuje spíše na nevelkou časovou vzdálenost jejich vydání, snad jen v počtu několika dní. Statky herburského kláštera potvrdil také olomoucký biskup Bruno ze Schauenburgu, a sice 12. února 1247 a hned dvěma poněkud odlišnými originály. V obou se říká, že Oldřich Černý daroval klášteru Cela Panny Marie dům a městiště, na kterém byl vystavěn klášter, městiště v protější ulici a dům, v němž Oldřich sám přebývá, dále dva masné krámy a dvůr v Králově Poli (curiam unam in Cunisueld). Podle prvního originálu pak půl vinice v Pouzdřanech, půl vinice v Hustopečích, jeden mlýn, dvůr v Telnici a všechna práva, která měl na městištích, loukách, zahradách a lázních, ve městě. Ve druhém originálu se hovoří jen o mlýnu na Starém Brně, dvou lánech v Pohořelicích a podílech na městištích, loukách a zahradách.12 Dlouho pak na sebe nedala čekat ani papežská ochrana. Dne 7. srpna 1248, nedlouho poté, co papež podřídil klášter dominikánskému řádu, vydal také listinu, jíž potvrdil převořiši Cely Panny Marie a jejím sestrám pozemek, na kterém stál klášter, grangie ve vesnicích Královo Pole a Telnice (grangias, quas habetis in de Chungesuelt et de Telniz villis), všechny majetky v Brně, vinice v Pouzdřanech a Hustopečích a také půdu a domy v Měníně.13 Začlenění do dominikánského řádu a papežské potvrzení majetku zařídil v letních měsících v Lyonu sám zakladatel kláštera Oldřich Černý, jehož papež Inocenc nazývá ve svém mandátu ze 7. srpna 1248 laicus crucesignatus.14 Touto písemností hlava západního křesťanstva nařídila opatům z Velehradu a Louky a proboštovi z Rajhradu, aby se ujali role arbitrů ve sporu Oldřicha Černého s Konrádem Stercerem a dalšími laiky z olomoucké a ostřihomské diecéze, na jejichž bezpráví v majetkových věcech si Oldřich před papežem stěžoval. A že byl hlas „křížem znamenaného“, tedy křižáka, považován za silnější než hlas prostého laika, je dostatečně známo. Oldřich se nepochybně v Lyonu přidal k neúspěšné výpravě francouzského krále Ludvíka IX. Svatého do Egypta, kde patrně zemřel, neboť tato zpráva je poslední zprávou o zakladateli herburského kláštera.15 30

Do roku 1252 se hlásí podezřelá listina, podle níž potvrdil práva a privilegia herburského kláštera také markrabě Přemysl Otakar (II.), přičemž měl výslovně uvést, že již podle ustanovení jeho otce nemá žádný světský ani církevní hodnostář vymáhat z majetků řeholnic a zvláště z toho, co obdělávají orbou či jinak v Králově Poli, žádné desátky, platy a berně (de omnibus etiam, que in Cvnegesveld arando vel alias laborando excolunt).16 Podobně posuzovali vydavatelé českého diplomatáře listinu totožného obsahu, vlastně kvazikonfirmaci, na jméno téhož panovníka s datem 22. března 1271.17 Obě listiny však nejspíše vznikly až po smrti Přemysla Otakara II., a nemohou tedy mít přímou souvislost s následujícím sporem. V roce 1257 rozhodl olomoucký biskup Bruno spor starobrněnských johanitů a dominikánek kláštera Panny Marie (herburek) o jisté desátky z Králova Pole.

Herburský klášter se totiž měl zanedlouho střetnout ve věci královopolského majetku s jiným církevním ústavem – starobrněnskou johanitskou komendou. Vyplývá to z listiny olomouckého biskupa Bruna, kterou vydal dne 26. února 1257. Bruno zde říká, že před něj předstoupili ve věci sporu o jakési desátky z Králova Pole (super quibusdam decimis de Cuneghesvelde) sestra Herburga se svým konventem a bratr Gheldolf, mistr johanitského řádu, a oba se zavázali přijmout rozhodčí výrok. Biskup pak rozhodl, že Herburga se svým klášterem má bratru Gheldolfovi odvádět z popluží v Králově Poli (de aratura una in Cuneghesuelde) každého roku na sv. Michala (29. září) desátek ve výši 60 denárů. Pokud by měly řeholnice v místě více půdy, než obnáší jedno popluží, měly z ní platit johanitům podle odhadu ve stejném termínu. Rozsudek přijala sestra Her31

burga a její prokurátor Gotfried i prokurátor johanitů Richvin.18 Je zřejmé, že johanitskému řádu náleželo farní právo celého Králova Pole a řeholnice se na základě svých písemností zdráhaly ze svého dvora odvádět desátek. Biskup se však zcela přiklonil na stranu johanitů. Farní práva Králova Pole se však stala předmětem dalšího sporu. Tentokrát se johanité utkali se správcem brněnského farního kostela sv. Jakuba a pře se dostala až k římské kurii. Ve věci vynesl dne 27. srpna 1263 rozsudek Simon Paltinarius, kardinál kněz titulu sv. Martina. Uvedl, že původní soudcové pověření svatým stolcem, totiž strahovský opat, vyšehradský scholastik a hradecký arcijáhen, rozhodli, že ve věci sporu o desátky a farní práva Králova Pole (super quibusdam decimis et iuribus parrochialibus loci de Cunigesuelt) má svatojakubský rektor (farář) zaplatit převoru pro Čechy a Moravu a bratřím johanitského řádu 12 hřiven stříbra. Pro jeho odpor však byli nuceni věc postoupit do Říma před kurii, kde byl vyřešením pověřen kardinál Simon. Z řízení plyne, že farář od sv. Jakuba po šest let neprávem vybíral desátky z Králova Pole a upíral johanitskému špitálu na Starém Brně farní práva této vsi; škody johanité odhadovali na dvacet hřiven ročně. Podle kardinálova výroku měl farář zaplatit johanitům 12 hřiven, jak určili předchozí soudcové, a johanité měli dále obdržet odškodnění z farářova movitého či nemovitého majetku v hodnotě desíti hřiven za každý z šesti roků okupace, celkem tedy 60 hřiven, a s předchozí částkou 72 hřiven stříbra.19 Šlo o nemalou sumu, jejíž zaplacení nemohlo být vůbec jednoduché. Papež Urban IV. pověřil 15. prosince 1263 provedením rozsudku olomouckého probošta Herborda.20 Ani pak se však nic nedělo a olomouckého probošta znovu vyzýval 10. června 1265 k zásahu Urbanův nástupce papež Kliment IV.21 Není zřejmé, jak celá záležitost dopadla, jisté však je, že johanité farní práva Králova Pole a odtud plynoucí desátky, jakož i další majetek, udrželi. To jednoznačně dokazuje listina, kterou vydal 21. června 1279 Jindřich Flemming, biskup z pruské Varmie, v této době zástupce olomouckého biskupa Bruna. Uvádí, že vysvětil kapli v Králově Poli (oratorium in Chunigesveld) a poté zjišťoval, jak je tato kaple hmotně zabezpečena, tedy jaké má věno. Komtur a bratří johanité, jakož i další důvěryhodní svědkové vypověděli, že kaple se svým vybavením, tedy velkým desátkem ze vsi Královo Pole, jakož i jedním lánem, dvěma podsedky a krčmou tamtéž (maiore decima de ipsa villa Chunigesveld unusque laneus et due curticule cum taberna sita ibidem) a horenským právem v okolí Brna a s krčmou nacházející se na Starém Brně, náleží plným právem k mateřskému kostelu, který se nachází ve dvoře bratří křižovníků jeruzalémského špitálu (johanitů) pod horou Špilberk a je zasvěcen sv. Václavovi a Antonínovi. Tyto majetky podle výpovědi získali johanité již od krále Václava I. a jeho syna Přemysla Otakara II.22 Listina byla vydána v johanitském dvoře (komendě) na Starém 32

Brně, patrně bezprostředně po svěcení, jak dosvědčují jména významných svědků z duchovního stavu, děkana z Tuřan, plebána (faráře) z Retzu, plebánů z Kyjova, z Brna od sv. Mikuláše a Všech svatých a scholastika od sv. Petra. Špitál zasvěcený sv. Duchu založil na Starém Brně, v dolní části ulice Pekařské, brněnský měšťan Rudger s manželkou Hodavou v roce 1238 a o rok později jej bohatě obdaroval brněnský kastelán Přibyslav z Křižanova, který tak může být považován za spoluzakladatele.23 V březnu 1243 však Rudger, který se stal představeným špitálu, vstoupil i s celým špitálem a špitálním bratrstvem do řádu johanitů. U špitálu byla zbudována řádová komenda a johanité začali působit jako správcové špitálu, u nějž však zůstala zachována silná vazba k městu a městské radě.24 V září 1243 král Václav I. špitálu skutečně daroval právo vinohradních hor v okolí města Brna, což obnášelo z každé vinice vědro vína a 30 denárů, a jeho syn, markrabě Přemysl Otakar, osvobodil na počátku ledna 1251 špitální krčmu na Starém Brně od pravomoci zemských úředníků i města Brna.25 O obdarování špitálu právy a majetky v Králově Poli se v těchto listinách sice nehovoří, je však velmi pravděpodobné, že je johanité získali někdy v rozmezí let 1243–1250, nejspíše blíže k prvnímu datu, neboť jsou v listině biskupa Jindřicha uváděny ve zřetelné souvislosti s horenským právem, které špitál dostal právě již roku 1243.26 Na základě výše uvedených poznatků lze vyslovit následující hypotézu o počátcích Králova Pole. Na počátku 13. století panovník disponoval rozsáhlejší plochou polností na severozápad od Brna, které byly obhospodařovány prostřednictvím zeměpanského dvora (dvorů). Fakticky ovšem vykonával správu tohoto majetku moravský markrabě. Teprve po smrti markraběte Přemysla v roce 1239 se markraběcí hodnost opět ocitla v rukou jeho bratra, českého krále Václava I., který byl samozřejmě i na Moravě v běžné komunikaci označován jako král. V rámci Václavových kroků k posílení postavení města Brna v roce 1243 byla zřejmě větší část zeměpanské půdy určena k založení lánové vsi, jak dosvědčuje existence lánů v roce 1279. Menší část obdělávaná prostřednictvím dvora, který je nejdříve nazván slovem cizího původu grangia, poté běžnějším curia a nakonec aratura (tedy popluží, poplužní dvůr), byla panovníkem darována herburskému klášteru. K založení vsi zřejmě došlo ve spolupráci s brněnskými měšťany, kteří ves, pro niž král uvolnil pozemky, nazvali právě po něm, tedy Královo Pole. Šlo nepochybně o dynamický kolonizační postup, kdy byl likvidován starý neefektivní systém obdělávání zeměpanské půdy pomocí režijních dvorů. Název nemůže být starší, neboť před rokem 1239 těmito pozemky nemohl král disponovat. To ukazuje i faktická neexistence staršího českého názvu lokality, neboť místní jméno v německé podobě Chunigesfeld, tj. složenina slov král (chunig) a pole (feld),27 je používáno od samého počátku a nemá ani českou, ani latinskou variantu. Tím je jasně naznačen kolonizační, 33

německý původ vsi a léta 1240–1244 lze v podstatě považovat za dobu jejího zrodu. Jak se nazýval původní knížecí dvorec, zřejmé není.28 Přesto, zdá se, panovníkovi na královopolském katastru ještě nějaká půda v přímé držbě zůstala i po roce 1244. Nová ves ovšem neměla kostel, a tedy ani zajištěnu duchovní správu. Proto král Václav disponoval farní právo vsi (samozřejmě včetně příslušejících větších desátků) dalšímu novému založení, starobrněnskému špitálu. To znamená, že ves náležela ke kostelu při špitálu, resp. komendě, na Starém Brně, který byl skutečně vybaven již od roku 1238 farními právy.29 Královopolští tak měli navštěvovat poměrně vzdálenou svatyni na Pekařské, podobně jako kupříkladu osadníci z Komína, Jundrova a Žabovřesk byli přifařeni ke kostelu Panny Marie na Starém Brně v místech pozdějšího kláštera cisterciaček. Tato situace nebyla považována za uspokojivou, a tak johanité snad sami, snad z popudu místních obyvatel – nelze vyloučit, že k tomu přispěla pokuta od svatojakubského plebána – vystavěli v Králově Poli kapli či kostelík, který zůstal i nadále podřízený kostelu v komendě. Tento kostelík lze s největší pravděpodobností identifikovat s kostelíkem sv. Víta, známým z pozdějších pramenů.30 Ukazuje na to i datum vydání listiny z roku 1279, neboť se tak stalo šest dní po svátku sv. Víta, který připadal na 15. června. V SYMBIÓZE S MĚSTEM Dalších více než šedesát let prameny o Králově Poli mlčí, aby od počátku 40. let 13. století začaly přinášet podrobná svědectví především o ekonomických a částečně i sociálních poměrech ve vsi. Těmito cennými zdroji jsou především brněnské berní knihy a dále pamětní kniha města Brna. Vyplývá z nich, že Královo Pole, tedy ty z majetků, které ve vsi drželi vlastní obyvatelé lokality a brněnští měšťané, podléhalo s celým městem a dalšími předměstími placení městské sbírky, z níž se značná část odváděla ve formě takzvané speciální berně zeměpánovi, a také převody těchto statků se zapisovaly právě do pamětní knihy. Statky církevní, v dané situaci herburské a johanitské, byly od městské dávky osvobozeny, a tudíž se – až na výjimky – v těchto pramenech nevyskytují; jejich existence je však i nadále zřejmá z různých náznaků. Tak již v roce 1343 se z Králova Pole a z Černovic platilo dohromady 53 hřiven a 7 lotů, v první sbírce roku 1345 odvedli Královopolští celkem 30 ½ hřivny, zatímco Černovičtí jen 6 hřiven, ve druhé sbírce téhož roku putovalo do městské pokladny prostřednictvím výběrčích, kolektorů, od Kyzlinka a dalších obyvatel Králova Pole 19 hřiven bez ½ věrduňku.31 V roce 1346 se uvádějí jména některých královopolských majitelů: bratři Kyzlinkové (platili kromobyčej velkou částku 13 ½ hřivny), Mikuláš Bohatý (5 věrduňků), Hirzo (½ kopy), Chrudeiner (1 hřivna), Mikeš z Řečkovic (1 věrduňk), Michael Grunwald (6 grošů) a Michael, služebník Václavův (1 věrduňk).32 V roce 1347 34

jsou poplatníci z Králova Pole uvedeni společně s jinými obyvateli předměstí, takže není jednoduché je odlišit: objevují se zde nicméně znovu Kyzlink a jeho synové, Mikuláš Bohatý, Hirzo, Wisentův syn Mikuláš, Ullin z Komína či Mikuláš Chrudiner, jakož i Mikuláš Gosteller, bratr Henslina z Králova Pole.33 Podle rejstříku z roku 1348 držel Mikuláš z Řečkovic na královopolském katastru pole v hodnotě dvou hřiven, bratři Oldřich a Šteflin Kyzlinkové pak vlastnili v Králově Poli dvůr v nemalé hodnotě 252 hřiven, z něhož platili kolem osmi hřiven sbírky. Dále drželi jednotlivé majetky: Wisento, jeho syn, Mikuláš Bohatý, Michael, služebník předního měšťana Václava z Tišnova (dvůr v hodnotě 34 hřiven), děti Lomnicerovy (dvůr), měnínský rychtář Wernhard (pole za 7 hřiven), Hirzo, Jiljí Čech (dvůr s polnostmi za 36 hřiven). Pozemky měli na katastru i přespolní: Mikuláš, syn Gotfrieda z Řečkovic (pole za 2 hřivny), Filip, příbuzný Oldřicha Mecznera z Řečkovic (pole za 7 věrduňků), Ullin, bratr komínského rychtáře (pole za 6 hřiven), Oldřich Meczner z Řečkovic (pole za 2 hřivny), Mikeš z Řečkovic (2 pole za 10 hřiven), Jindřich Flander ze Soběšic (pole za 6 hřiven), Michal Grunwald z Křídlovic (pole za 2 hřivny) a Dětlin ze Žabovřesk (2 pole za 10 hřiven).34 Vyobrazení kartuziánského kláštera od P. Martina Aretia z 80. let 17. století

Wisento z Králova Pole a jeho syn se připomínají též v pamětní knize v letech 1344 a 1347; podle zápisu ze 14. března 1351 si před více lety vypůjčil pod zástavou svého majetku od Alberta Rotendera 30 hřiven. Tísněn různými věřiteli prodal nyní svoje polnosti v hodnotě 70 hřiven. Z těchto polí a ze svých dalších polí a dvora v Králově 35

Poli platil ročně v úhradu dluhu Albertovi pět hřiven, z nichž Albert odváděl na zbožný účel čtyři hřivny komturu Petrovi a johanitské komendě na Starém Brně, jednu hřivnu dostával kostel sv. Mikuláše na Dolním trhu v Brně.35 Vlastní dvůr ovšem ve vsi držel také zmiňovaný Albert Rotender (Cum ruffis finibus). Ze zápisu k 3. červenci 1346 vyplývá, že krátce předtím prodal roční plat deseti hřiven olomouckému a brněnskému kanovníkovi Dětřichovi z Hradce za celkovou částku šedesát hřiven. Plat byl zajištěn na Albertově dvoře v Králově Poli, který ležel mezi dvory Jindřicha Fuchse a Mikuláše Bohatého, a na jeho domě poblíž brněnského kláštera dominikánů.36 Mezi lety 1344–1348 držel v Králově Poli dvůr také Jaklin (Jakub) Lomnicer, který z něj odváděl platy Albertu Rotenderovi, Matyáši Mořicovu a Jakubu Swercerovi; své manželce pojistil roku 1345 věno na polnostech ležících za tímto dvorem poblíž polí Alberta Rotendera. Dne 18. července 1348 se zřekla Juta se svojí dcerou Lucií z Králova Pole všech práv a nároků, jež měla k majetku Jakuba Lomnicera, jeho ženy a dědiců. V roce 1348 držel Lomnicer společně s Henslinem z Králova Pole menší dvůr v celkové hodnotě 12 hřiven na předměstí před Měnínskou branou.37 V letech 1345–1346 se připomínají jako královopolští obyvatelé také Ludlin s bratřími, dědicové Bertoldovi, kteří platili ročně půl hřivny knězi Wismanovi a věrduňk Matyáši Mořicovu a roku 1346 byli nuceni zastavit své pole zvané Lus pei der Stain Mikuláši Bohatému, komínskému rychtáři Petrovi a pekaři Mikulášovi; pole zde měl v roce 1345 též pekař Konrád Šváb ze Široké ulice v Brně a platil z něj dvě hřivny ročně Persle, dceři Leopolda Mecznera; za tento plat ručil zmiňovaný Wisento svými statky.38 Od roku 1345 se po řadu let (až do 1387) připomíná v berních knihách také Frico z Králova Pole, jemuž patřil dům před Měnínskou branou.39 Z následujících let, fakticky z celého rozmezí 1350–1360, se dochovaly rejstříky městské dávky.40 Podle nich byl v letech 1351–1353 nesporně nejmovitějším obyvatelem Králova Pole Václav z Hustopečí, který platil rovné tři hřivny.41 Setkáváme se s ním v roce 1350, kdy ručil svým dvorem a dalšími majetky v Králově Poli za plat z Wolandova domu a vinice na Červeném kopci, který pobíral Otto z Modřic, i v roce 1352, kdy se z jeho majetku v Králově Poli odevzdávala renta pět hřiven herburské řeholnici Anně, dceři nebožtíka Haringa. Na počátku prosince 1353 však byl již mrtev. V zápisu se totiž říká, že Václav z Hustopečí, když pracoval k smrti, ustanovil vykonavateli svého testamentu dva brněnské měšťany, Václava z Tišnova a Jana Jakubova, s tím, že po jeho smrti k nim přijdou mnozí věřitelé z řad Židů i křesťanů a budou vymáhat četné pohledávky. To se skutečně stalo a oba vykonavatelé na základě své pravomoci, aby mohli věřitele uspokojit, vyhlásili veřejně, že statky po zemřelém jsou na prodej. Jako zájemce se přihlásil další bohatý měšťan, Dětlin Mořicův, a ten odkoupil stavení královopolského 36

dvora s příslušenstvím i neobdělávaná pole, která předtím získal Václav od Jindřicha Fuchse, za 124 hřiven. Na místě se přesvědčil o zchátralosti hospodářství a za zbylá pole vyplatil 70 hřiven. Ve dvoře působil šafář (colonus), jako příslušenství se uvádí šest koní, tři kobyly, 12 krav, 20 ovcí, 12 prasat, 6 měřic ovsa a příslušné vozy a pluhy. Celková suma, za kterou byl dvůr s polnostmi prodán, tak činila 194 hřiven; Václavova vdova dostala jako litkup roucho v hodnotě 1 hřivny.42 Rozsáhlý dvůr Václava z Hustopečí tak byl zatížen nejen četnými platy jiným osobám, ale pravděpodobně i přímými půjčkami. Jeho osud poslouží jako výstižný příklad nejistoty podnikání v zemědělství, které se sice mohlo zdát v nevelké vzdálenosti od kvetoucího města perspektivní, bylo však příliš závislé na rozmarech přírody i samotného trhu. To pochopil také dřívější vlastník značné části polí Václava z Hustopečí, rozsáhlých polí, jež nedokázal později Václav ve vlastní režii ani obdělat, Jindřich Fuchs, který se jich zbavil a zaměřil svou pozornost na nákup rent (platů), přinášejících až dvacetiprocentní roční zisk.43 Hřivnu renty totiž bylo možné zakoupit za 5–6 hřiven a pro toho, kdo ji prodával, představovala příznivější zatížení než lichvářská půjčka u Židů. Tím se zároveň vysvětluje, proč z pramenů zmizel dvůr Jindřicha Fuchse uváděný roku 1346 – koupil jej Václav z Hustopečí. Proč nejsou v berních rejstřících uváděni bohatí brněnští patricijové, kteří drželi v Králově Poli dvory, jako Jindřich Fuchs, Albert Rotender či Dětlin Mořicův, osvětluje zápis z roku 1355, kdy se říká, že všichni z Králova Pole krom Dětlina Mořicova, Mikuláše Swercera a Ortlina z Loukovic zaplatili 6 hřiven a 1 věrduňk sbírky;44 to znamená, že patricijové platili ze dvorů v Králově Pole v rámci zdanění svého ostatního majetku ve městě a v okolí, a proto nejsou v rejstřících pod Královým Polem vůbec uváděni. Ze zápisů dále vyplývá, že v roce 1350 vlastnil v obci dvůr Kunetlin Moczův, ve dvoře však seděl a rentu dvou hřiven platil Ottovi Nieselovi jeho příbuzný Mikuláš. Sám Kunetlin v roce 1355 platil Mikuláši Swercerovi ze svého dvora v Králově Poli roční rentu dvou hřiven. Podle dalšího zápisu z roku 1355 však Kunetlin svůj dvůr v Králově Poli prodal řečenému Mikuláši Swercerovi, který zůstal dlužen Kunetlinovi z kupní ceny 120 hřiven, jež mu měl splácet v ročních splátkách po dvaceti. Proto Mikuláš převedl Kunetlinovi 12 hřiven platu v Práčích na Znojemsku a zbylými osmi zatížil řečený dvůr a dům ve městě. V roce 1358 však Mikuláš Swercer vyrovnal své závazky vůči Kunetlinovi natolik, že zbýval jen roční plat pěti hřiven z královopolského dvora. Dne 16. října 1360 pak Kunetlin Moczův zakoupil od Jana Rotendera, nepochybně dědice Alberta Rotendera, jeho dvůr v Králově Poli v hodnotě 140 hřiven.45 Mezi zámožné královopolské obyvatele patřili v 50. letech 14. století i nadále bratři Kyzlinkové, Jiljí Čech, Wisentův syn Mikuláš, Mikuláš Bohatý a jeho příbuzný Michael, 37

který se psával „z Králova Pole“.46 Na samém počátku roku 1354 vykoupil další dvůr Petr Vyšauer od Anny, manželky Jana z Retzu, a zároveň jej zastavil za 130 hřiven Ortlinovi z Loukovic a Mikuláši Steinhauserovi. Proto se v roce 1355 objevuje jako držitel jednoho ze dvorů právě Ortlin. Vyšauer ještě v průběhu roku 1354 zemřel a na místě dědiců se v rejstřících objevuje jeho strýc Friedrich (Fridlin), který na konci roku 1354 odkoupil pole od Mikuláše Kyzlinkova. Toto pole je situováno „u východu vsi Králova Pole zleva poblíž příkopů“ (in introitu ville Chungsvelt a sinistris prope fossatum), což dokazuje, že obec byla v té době opevněna, pravděpodobně příkopem a zemním valem s palisádou. Roku 1363 dvůr držel již dospělý Jan Vyšauer.47 Celá řada zápisů v pamětní knize se týká bratří Kyzlinků, kteří byli tři – Mikuláš, Oldřich a Šteflin. Zpočátku zřejmě drželi majetky po otci dohromady, na což ukazuje zápis z roku 1346,48 posléze však vystupují samostatně. Šteflin koupil dvůr před rokem 1350 od Wisenta (platil z něj od 1 do 2 hřiven sbírky), zatímco Mikuláš svůj dvůr v srpnu 1355 prodal Jindřichu Frankovi z Police, který se hned následujícího roku objevuje jako plátce městské sbírky v hodnotě 2 hřiven. Dvůr Oldřicha Kyzlinka se uvádí jen v roce 1349. Šteflin Kyzlink byl mrtev již na počátku května 1362, když dvůr po něm drželi nepochybně jeho synové Frico a Mikuláš.49 Významným obyvatelem Králova Pole byl nepochybně Mikuláš Bohatý. Odváděl pravidelně kolem jedné hřivny do městské sbírky; v roce 1346 platil ze svého dvora plebánu kostela sv. Jakuba v Brně Petrovi hřivnu renty a v roce 1352 splácel hřivnu z pole, které koupil od Miloty z Huzové, Jindřichu Fuchsovi; půl hřivny však zakrátko vykoupil. Roku 1352 je také poprvé označen jako rychtář v Králově Poli (iudex in Chunigsvelt) a tento úřad zastával i v dalších letech. Na konci roku 1358 odkázal všechny své statky synu Jakubovi; podle berního rejstříku však žil ještě roku 1360. Nicméně 10. července 1363 se o něm hovoří již jako o mrtvém.50 Jeho synem byl zmiňovaný Jakub, manželkou Kateřina a příbuznými Michael z Králova Pole a Mikuláš Chrudiner.51 V roce 1363 se uvádí jako královopolský rychtář právě Michael, patrně uvedený příbuzný Mikuláše Bohatého. Přísežnými byli v roce 1366 další dva známí – Jiljí Čech a Mikuláš Wisentův. Právě tito dva muži vypovídali 2. ledna 1366, že byli svědky testamentu řečeného Michaela z Králova Pole, který svůj dvůr (curia colonaria) odkázal manželce Kateřině, synovi Václavovi a dcerám Markétě a Barboře. A skutečně, v berním rejstříku z roku 1365 se objevuje mezi plátci Michaelova vdova, podobně jako Jakub (Jeklin) Bohatý, syn Mikulášův.52 Posledně uvedeného roku dále z Králova Pole platili Czacher, Mixo ze Soběšic, Jiljí Čech, Jan Policer, Maršík, podrychtář neuvedený jménem, Mikuláš Wisentův, Jakub Šafář a jakýsi Mostlin.53 Královopolští obyvatelé Jan Policer, Zecherlin, Jakub a Jiljí Čech byli svědky toho, když se 15. května 1364 zřekl bý38

valý brněnský podrychtář Mikuláš (zřejmě onen z rejstříku) pole ležícího mezi poli Swercerovými a herburskými, které dříve patřívalo Hiršovi Lulčovi, ve prospěch jeho sirotka, s tím, že je podrží do jeho dospělosti. Podle rejstříku mělo toto pole hodnotu 32 hřiven.54 Bratří Swercerové, Václav a kněz Jiří, ovšem svůj dvůr zastavili v letech 1361 a 1362 za 180 kop dvěma Pražanům, Henslinovi Czeisselmeisterovi a Oldřichu Schotterovi. Podle rejstříku z roku 1365 tento dvůr koupili od Václava Swercera brněnští augustiniáni z nově založeného kláštera u sv. Tomáše a prostřednictvím městské rady se pak rozdělovaly peníze jednotlivým Swercerovým věřitelům.55 V roce 1368 se uvádějí jako obyvatelé vsi Králova Pole Maršík, Jakub Czechningův a Zachariáš (dříve uváděný Zecherlin).56 Za více než pouhou zmínku také stojí starší zápis z 27. ledna 1347, podle něhož oženil mýtný Ebruš svého syna Petra s Kateřinou, dcerou Mikuláše, perkmistra z Králova Pole (perkmaister de Newndorf); Ebruš dal mladému páru vinici za Svratkou a dům v brněnské Široké ulici a Mikuláš tříletou vinici v hodnotě tří hřiven ležící v královopolské Nové hoře (in Newndorf in Novo monte).57 Jde zde o nepochybný důkaz existence vinohradních hor a úřadu perkmistra neboli horného. Zároveň jde o první případ, kdy se Královo Pole nazývá Nová Ves. Berní rejstřík z roku 1367 ukazuje v Králově Poli jen malé změny ve srovnání s rokem 1365. Do městské sbírky z Králova Pole přispívali Czacher, Mixo ze Soběšic, Jiljí Čech, Jan Policer, Maršík, rychtář z Líšně, Mikuláš Wisentův, Jakub Šafář a Jakub z Králova Pole. Celkem šlo o 6 hřiven a 20 grošů.58 Dne 25. listopadu 1370 potvrdil moravský markrabě Jan Jindřich své fundaci, klášteru augustiniánů poustevníků u sv. Tomáše před brněnskými hradbami, další majetkové zisky (do zemských desek nechal tuto listinu vložit až v roce 1373).59 Kromě vsi Šardice a dalších majetků šlo také o dvůr v Králově Poli (curiam in Nouauilla) se třemi poplužími, přičemž jedno bylo koupeno od Anselma a sestávalo ze sedmi polí, jež jsou vyjmenována (ležela v oblasti mezi Královým Polem, Husovicemi a Běhounskou branou); dále ke dvoru patřilo třináct dalších polí, pět v poloze zvané Pruel v blízkosti Ponavy a z dalších pole zvané Kreuczerengraben u Králova Pole, pole dříve patřící Jeklinu Lomnicerovi za touto vsí, jiné pole za Královým Polem a další mezi ním a městem. Jiná pole, která náležela k augustiniánskému dvoru v Králově Poli, navazovala na polnosti dříve Dětlina Mořicova a herburek mezi vsí a městem, další byla odkoupena od Václava Swercera a jeho bratra, řeholníka Jiřího. Augustiniánský dvůr v Králově Poli tak představoval se svými třemi poplužími a polnostmi, rozprostřenými na rozsáhlém území mezi Královým Polem, Husovicemi, Soběšicemi, Žabovřesky a městem, skutečný hospodářský kolos. 39

V roce 1373 se dostali do sporu o desátek z jakéhosi pole, ležícího mezi vesnicemi Královo Pole a Manice, starobrněnští johanité se starobrněnskými cisterciačkami, jak vyplývá z listiny provinciálního představeného johanitů, těšínského vévody Ziemovita, který žádal 15. května téhož roku olomouckého biskupa, aby potvrdil výrok zvolených rozhodčích. Tito rozhodčí, totiž brněnští kanovníci Mikuláš a Jan za cisterciačky, brněnští měšťané Jan Anselmův a Walter Dalik za johanity a jako pátý brněnský probošt Mikuláš stojící nad stranami, rozhodli listinou z 25. července 1373, že pole přísluší ke vsi Manice, a tak patří desátek cisterciačkám, které držely manické farní právo. O něco později, 4. ledna 1374, výrok potvrdil olomoucký biskup Jan.60 V době, o níž se hovoří, však již vznikalo v Králově Poli dílo, které mělo uvést do života zcela nový řeholní ústav, a ovlivnit tak život vesnice na mnohá další staletí. ZALOŽENÍ KLÁŠTERA KARTUZIÁNŮ Zakládací listinu vydal markrabě Jan Jindřich 13. srpna 1375. Říká v ní, že se souhlasem svých synů Jošta, Jana Soběslava a Prokopa i manželky Alžběty uvedl jako první do svého moravského markrabství kartuziánský řád, a to tak, že určil svůj pozemek neboli příbytek ve vsi Královo Pole (aream siue habitacionem nostram Küngsfeld) k tomu, aby tam byl vybudován klášter řečeného řádu k poctě sv. Trojice. Novému založení pak potvrdil všechny majetky včetně práva rybolovu na říčce Ponavě, velký nový rybník v samotném Králově Poli a dvůr s příslušenstvím, který odkoupil od Dětlina (Mořicova) a jeho manželky Kateřiny a Ortlina z Loukovic (Loukvicera) s chotí, tak aby mohl být zřízen klášter s dalšími příbytky pro převora s dvanácti spolubratřími kněžími, konvrše a čeleď. Pro zaopatření konventu nad řečené majetky v Králově Poli novému založení daroval dále mlýn mezi řekami Svratkou a Svitavou v místě zvaném Derrndrussel (Dornych), který vykoupil od Jana Slemkitla a jeho manželky Chünlein za 450 hřiven, jednu vinici, horenské právo a desátek ve vsi Obřany, ves Střelice bez lesa Hayholcz a ves Černovice. Klášter, jeho statky i poddané vzal markrabě do plné ochrany, osvobodil je od veškeré jurisdikce zeměpanských i dvorských úředníků a zemského práva. Dále je osvobodil od placení všech daní a sbírek s výjimkou generální berně, která však neměla být placena ze dvorů provozovaných ve vlastní režii. Kartuziáni také měli mít plnou soudní pravomoc nad svými poddanými a tu neměl narušovat žádný pán ani šlechtic. Pokud by na klášterních statcích některý z poddaných kláštera někoho zranil, soud měl náležet klášteru, a pokud by zraněný zemřel, případ neměl být postoupen markraběcím úředníkům, nýbrž se měl projednávat na veřejném soudu. Odsouzený k smrti měl být vydán svázaný markraběcím soudcům k potrestání, s výjimkou těch, kteří by se ve věcech cti utekli do klášterních zdí a vyhledali zde azyl. Movité i nemovité 40

statky odsouzených provinilců měly spadnout v celistvosti na klášter; na bratřích také neměl nikdo vymáhat pohoštění během přestávek v cestě ani nocleh. Věci dovážené pro vlastní potřebu kláštera byly osvobozeny od mýt a cel. Markrabě také pro sebe a své nástupce vyhradil právo ochrany a opravy kláštera (aduocaciam seu tuicionem) s tím, že převor s konventem si nesmí vybrat jiného ochránce bez markraběcího svolení. Klášteru bylo také dovoleno ustanovovat všechny své úředníky – správce, rychtáře a konšely. Všem zeměpanským úředníkům bylo zakázáno klášter jakkoli obtěžovat a cokoli od něj vymáhat.61 O tři dny později, 16. srpna 1375, potvrdil listinu inzertně prostřednictvím notářského instrumentu brněnského písaře a veřejného notáře Jana z Gelnhausen olomoucký biskup Jan IX. ze Středy.62 Až po smrti Jana Jindřicha (12. listopadu 1375) nechal jeho hlavní dědic a nástupce markrabě Jošt někdy ve druhé půli ledna 1376 zapsat tu část zakládací listiny, která se dotýkala dispozice majetků, do zemských desek; Střelice jsou zapsány včetně lesa Hayholcz.63 K zakládací listině kartuziánského kláštera (kartouzy) sv. Trojice v Králově Poli přivěsili 13. srpna 1375 své pečeti markrabě Jan Jindřich a jeho synové Jošt, Prokop a Jan Soběslav.

Přímost vztahu mezi příslušníky lucemburské sekundogenitury na Moravě a centrem kartuziánského řádu, Velkou kartouzou (La Grande Chartreuse) u Grenoblu, jasně vyplývá z listu, který 15. května 1376 adresoval převor Vilém společně s definitory generální kapituly markraběti Joštovi. Zdůrazňují se zde zásluhy Jana Jindřicha i samotného Jošta o znovuvybudování Velké kartouzy, kterou po pěti letech zničil požár (šlo o finanční dary), markrabě Jošt je svěřen pod ochranu Ducha svatého a všem řádovým 41

domům je nařízeno držet „tricennarium k Duchu svatému“, které v sobě zahrnuje také odsloužení třiceti mší. Na základě informací bratra Gotfrieda, převora nového kláštera sv. Trojice u Brna, založeného markrabětem Janem Jindřichem, generální převor spojuje a sjednocuje toto nové založení s kartuziánským řádem a činí je jedním z údů tohoto společenství.64 Tím byla nová fundace inkorporována a z hlediska církevního práva zcela spojena s kartuziánským řádem. Téhož dne nejvyšší kartuziánští představení vyhotovili pro královopolský klášter ověřený opis buly papeže Řehoře XI. z 15. března 1371, kterou se rozšiřovala privilegia, jež získala Velká kartouza, na všechny domy tohoto řádu.65 Kartuziánský řád představuje úspěšný pokus o sloučení ideálu života v řeholní pospolitosti se starším asketickým ideálem života v samotě, s poustevnictvím. Na počátku stál Bruno z Kolína, vedoucí katedrální školy v Remeši a poté kancléř tamního arcibiskupství. Ten se roku 1084 za podpory biskupa Huga z Grenoblu usadil se skupinou průvodců v jednom odlehlém alpském údolí, kde vybudoval dva domy, horní pro kleriky a dolní pro laiky. Své založení však opustil a zemřel v Kalábrii. Za skutečného zakladatele řádu lze považovat pátého převora Velké kartouzy Guiga (převorem v letech 1109–1136), který sestavil Consuetudines Cartusiae, spis, v němž se v 80 krátkých kapitolách popisují principy života tohoto společenství. Když lavina zničila v roce 1132 horní dům, došlo k přesunu hlavního sídla níže do údolí, do míst dnešní Velké kartouzy.66 Kartuziáni byli tvůrci zvláštního monastického schématu, které vyplývalo z jejich celkového zaměření. Centrem kláštera (kartouzy) byl jednoduchý kostel, na nějž navazovala nevelká křížová chodba (galilaea minor), z níž se vcházelo do prosté kapitulní síně, plochostropé jídelny (refektáře), kde mniši jedli společně o svátcích, a do knihovny. Na tento vnitřní okrsek byla napojena velká křížová chodba (galilaea maior), na jejímž obvodu se nacházely cely jednotlivých mnichů, přízemní nebo jednopatrové domečky, vlastně poustevny, s kuchyní, pracovní a obytnou místností, vlastním záchodem a někdy i malou kaplí. Ke každé cele patřila také zahrádka, kde si řeholník pěstoval zeleninu pro vlastní spotřebu. Převor obvykle obýval prostory napojené na malou křížovou chodbu. Na základě Guigova nařízení mělo každý klášter obývat kromě převora 12 mnichů a dále 16 laických bratří, konvršů, kteří však bydleli ve zvláštní budově a byli pověřeni nižšími správními funkcemi či manuální činností. V samotné Velké kartouze však žilo 36 mnichů. Na sklonku středověku měli kartuziáni o něco více než 200 klášterů.67 Kartouzy měly být umístěny pokud možno na odlehlých místech (desertum), praxe v českých zemích však byla jiná. Na počátku 40. let 14. století založil král Jan Lucemburský kartuziánský klášter na Smíchově nedaleko Prahy (Hortus s. Mariae), druhým klášterem a prvním na Moravě bylo královopolské založení (Cella Trinitatis) a kartouza 42

z Tržku (Rubus s. Mariae) byla zčásti přesunuta do nového založení v Dolanech u Olomouce (Vallis Josaphat); za husitských válek našli tamní kartuziáni útočiště v samotné Olomouci.68 I když se jako datum založení královopolské kartouzy uvádí v literatuře běžně rok 1375, situace není tak jednoznačná. K inkorporaci došlo až v roce následujícím a tato skutečnost plně odpovídá informacím z děl Bonaventury Pitra a Gerarda Lefebvra, která přinášejí stručné katalogy klášterních převorů a jsou zcela nepochybně založena na starších, ztracených pramenech. Zde se uvádí, že již v roce 1369 byl do Brna povolán Gotfried z Enže (Godefridus ab Anaso), člen kartuziánského konventu v rakouském Gamingu, který se měl v hodnosti rektora podílet na budování nového kláštera. V roce 1376, kdy byla královopolská kartouza inkorporována do řádu, byl změněn Gotfriedův status a z rektora se stal prvním převorem nového založení.69 V této hodnosti se již objevuje v inkorporační listině představitelů řádu. Navíc v roce 1373 byl dohledem nad novým založením generální kapitulou pověřen převor z pražského Smíchova Jan Castoris.70 S ohledem na tyto skutečnosti by bylo zřejmě vhodnější uvádět rozmezí let 1369–1376 jako dobu založení kláštera, přičemž zakládací listina byla nepochybně vydána již v době, kdy valná část budov kartouzy stála, šlo tedy de facto o dodatečné zlistinění.71 Je třeba se zmínit také o skutečnosti, že markrabě Jan Jindřich odevzdal kartuziánům ke zřízení kláštera místo, které měl v předchozím období ve značné oblibě a které mu patrně sloužilo za letní sídlo. V samotné zakládací listině se hovoří o pozemku a příbytku (area siue habitacio), pod nímž si můžeme nejspíše představit lehčeji opevněný dvorec s palácovitou stavbou, kde markrabě po roce 1360 trávil mnoho chvil a také vydal 15 listin.72 Skrovné pozůstatky tohoto objektu odkryl archeologický výzkum v roce 1972 v hospodářském křídle na jihozápadní straně dnešního vstupního nádvoří;73 jeho celková podoba však uniká. Mnohem více lze na základě stavebně historických a archeologických průzkumů říci o původní podobě kláštera. Kostel sv. Trojice byl protáhlým jednolodím s polygonálním závěrem typickým pro české, podunajské i německé kartouzy a byl podobně jako jejich kostely rozdělen na chór mnichů (otců) navazující na kněžiště ve východní části a chór konvršů (bratří) v západní části lodi. Loď byla zaklenuta poli křížové klenby, k chóru mnichů se přimykaly dvě polygonálně uzavřené kaple s žebrovými klenbami – kaple na severu sloužila jako sakristie, kaple na jihu jako kapitulní síň řeholního společenství. Na kostel navazovala malá křížová chodba s obdélným refektářem probíhajícím paralelně s jižním křídlem a pravděpodobně také s příbytkem převora. Východním směrem se pak rozkládala velká křížová chodba s dvanácti celami, které byly přízemní, měly vlastní otopné zařízení a vysunutý prevet.74 43

Nová fundace musela záhy řešit nepříjemný majetkový spor s jiným církevním ústavem, benediktinským proboštstvím v Luhu, dnešním Komárově. Vyplývá to z listiny probošta augustiniánů kanovníků z Klosterneuburgu Kolomana, který byl konzervátorem kartuziánského řádu v pražské provincii a jágerské diecézi. Listinou z 17. září 1376 předal Donatovi, opatovi skotských benediktinů ve Vídni, papežskou plnou moc, opravňující zasáhnout na základě žaloby královopolského převora Gotfrieda proti proboštovi benediktinů z Luhu Zdislavovi, který měl kartuziánům neprávem odejmout jakési koně.75 Po výslechu obou stran sporu Donat 19. prosince téhož roku rozhodl, aby Zdislav čtyři koně, o něž se vedl spor, kartuziánům do 15 dnů vrátil, navíc s náhradou 36 zlatých.76 Tím však problémy s komárovskými benediktiny neskončily. Bývalá kapitulní síň kostela nejsvětější Trojice

Pražský arcibiskup Jan z Jenštejna dne 25. května 1381 přenesl svoji pravomoc konzervátora (ochránce práv) kláštera sv. Trojice na jiné dvě církevní osoby, zábrdovického opata a olomouckého kanovníka, mistra Jaroslava, a na základě prosby nového královopolského převora Vavřince potvrdil jedno ze starších papežských privilegií, totiž bulu papeže Jana XXII. z roku 1318, jíž byli konzervátory kartuziánského řádu jmenováni biskupové pražský a jágerský a probošt z Klosterneuburgu.77 Kanovník Jaroslav pak 44

1. července 1383 nařídil plebánu od brněnského sv. Jakuba, aby předvolal v jistém termínu do jeho domu v Olomouci komárovského probošta Zdislava, který se měl zodpovídat z nespravedlností namířených proti převoru Vavřincovi a konventu kartuziánů.78 Z další písemnosti datované 8. července 1383 ve Vyškově vyplývá, že zastupování komárovského probošta Zdislava v jeho sporu s kartuziány převzal kněz Filip Heřmanův z Brna, bakalář kanonického práva.79 Již předtím ovšem převor Vavřinec pobýval ve Vídni, kde si nechal od opata skotských benediktinů Donalda potvrdit bulu papeže Urbana VI. z 15. dubna 1381 určenou generálnímu převorovi a bratřím kartuziánského řádu, podle níž nebyli povinni poskytovat prokurace a jiné pomoci legátům a nunciům apoštolského stolce, a zároveň o tom nechal 27. dubna 1383 vyhotovit od veřejného notáře Magna Suricha notářský instrument.80 Spor s komárovskými benediktiny rozhodl olomoucký kanovník a konzervátor královopolského kláštera Jaroslav (užívá zde i variantního jména Jeroným) v Olomouci 20. prosince 1384. Zde se objevuje také předmět vlastního sporu, jímž bylo pět luk zvaných Hofgarten a jedna louka nazývaná Prayta; všechny se nacházely v lese Luh, který Zdislav, označovaný již jako bývalý probošt, neoprávněně obsadil. Z písemnosti dále plyne, že kanovník spor rozhodl již předtím, prokurátor benediktinů Filip se však odvolal k římské kurii. Podle Jaroslavova výroku měli benediktini odškodnit kartuziány čtyřmi hřivnami za každý z osmi roků, po které neoprávněně okupovali zmíněné louky, a měli také uhradit soudní náklady. Namísto Zdislava se v Komárově stal proboštem Ondřej, který projevoval zjevnou ochotu spor ukončit. Dohodl se s převorem Vavřincem, že přijmou Jaroslavův výrok. Ten rozhodl, aby benediktini kartuziánům navrátili luka, jejichž hranice měli označit dva nebo tři důvěryhodní vesničané zavázaní přísahou. Převor Ondřej s benediktiny měl dále zaplatit kartuziánům 32 hřiven grošů a za náklady na vedení sporu týmž tři hřivny v jednoměsíční lhůtě.81 Další doklady se týkají aktivit královopolské kartouzy v rámci řádu. Tak 27. března 1384 uzavřeli smlouvu o konfraternitě svých řeholních domů královopolský převor Vavřinec a jeho konvent společně s Leonardem, převorem kartouzy Trůn Panny Marie v rakouském Gamingu, nepochybně mateřském domě prvního královopolského převora a snad i celého konventu.82 Kolem poloviny května roku 1387 byli pověřeni převorové kartouz ve Štrasburku a Würzburgu Jindřich a Jan, aby vizitovali kartouzu v Králově Poli a zároveň popsali její hranice na základě příkazu převora a definitorů Velké kartouzy, „aby naše řehole byla lépe zachovávána“. To se také stalo, jak vysvítá z potvrzení jejich listiny na generální kapitule řádu 8. května 1398. Popsali vcelku stručně stávající situaci: klášterní areál byl ohraničen na severu a jihu příkopem, napájeným řekou (Ponavou), na východě klášterní zahradou a obvodní zdí a zdmi za celami mnichů 45

proti severu a západu (ortum domus seu gardinam… cum muro eciam et septis retro cellas),83 kde se nacházela studna. Také na jihu měla být v budoucnu vybudována obvodní zeď.84 Vnitřního života kartuziánských řeholníků se dotýkal i dar kněze Jana Czapfela, kazatele, který si vymínil doživotní zaopatření v klášteře, jemuž věnoval všechny své knihy, jen s tou výminkou, že po jeho smrti má být bible dána k dispozici kazatelům z brněnských kostelů sv. Petra a sv. Jakuba. Listinu o tom vydal 29. června 1387 převor Jiří, který si pro ubytování světského kněze musel obstarat souhlas převora Jana a vedení celého řádu.85 Ze 14. března 1381 se také dochoval důkaz, že královopolská kartouza odváděla papežské desátky. Uvedeného dne ji totiž kvitovali ze zaplacení dvou hřiven subkolektoři těchto desátků, olomoučtí kanovníci Vojtěch z Otaslavic a Heřman z Nákla.86 V Králově Poli i nadále působil velký dvůr brněnských augustiniánů, kteří se o desátky ze dvou polí příslušejících k tomuto dvoru – původně pole patřila ke vsi Husovice – dostali v roce 1379 do sporu se zábrdovickými premonstráty.87 Dvůr, který dříve patřil Policerovi a poté jeho vdově, držel na počátku roku 1390 výrobce kuší Jiří, který bydlel poblíž Běhounské brány v Brně a prodal roční plat jedné hřivny ze dvora a dvou městských domů za deset hřiven proboštu a kapitule Hory sv. Petra.88 Dramaticky se vyvíjel osud dvora herburských řeholnic, což ukazuje listina markraběte Jošta z 26. ledna 1403. Jošt totiž vrací herburskému klášteru tento dvůr, který někdy předtím dominikánky prodaly Bohušovi z Vyškova (Vyšauerovi) a po jeho smrti spadl na markraběte.89 Jošt dvůr přímo situuje na zeměpanské území (curiam dicti eorum monasterii in Nouauilla alias Kunigsfeld prope Brunnam in fundo nostri marchionatus sitam), což lze považovat za důkaz, že se charakter držby Králova Pole v této době nezměnil a ves byla i nadále chápána jako zeměpanská, byť její majetkové poměry byly dost komplikované. Ves Královo Pole proto nemohla být jako celek věnována kartuziánskému klášteru, jak by se mohlo usuzovat z některých tvrzení starší literatury; jeho majetek v lokalitě však byl značný.90 To ostatně dokazuje i berní rejstřík z roku 1389. Podle něj platili z Králova Pole rychtář Mikuláš, Maršík Gastceb, Seidlin z jednoho pole, Weldan, Mixo ze Soběšic, Zahars, Policerova vdova, dvůr kdysi Taubnerův, Mikuláš z Bystrce a kartuziáni (Carthusienses).91 Celková částka ze vsi činila 9 hřiven a 13 grošů, a i když u kartuziánů není jejich povinnost uvedena, po odečtení částek od fyzických osob se lze dostat k sumě 7 hřiven a 25 grošů, jež měli městu do sbírky odvádět. Je tedy nepochybné, že markrabě a dílem snad i sami kartuziáni vykoupili poměrně značnou část královopolských pozemků, které se staly součástí jejich klášterního dvora. Další léta předhusitského období ukazují, že klášterní představení zřejmě hospodařili uvážlivě a klášter nadto požíval přízně zeměpána, neboť většina zpráv se týká majetkových zisků či směn majetku s jinými institucemi, aby byla zajištěna účelnost 46

Stránka z berního rejstříku z roku 1389, který zachycuje platy odevzdávané v rámci městské sbírky z Králova Pole. Na posledním místě jsou uvedeni kartuziáni, kteří se z velké části podíleli na zaplacení celkové sumy 9 hřiven a 13 grošů.

hospodářské správy. Tak 28. srpna 1391 zprostil markrabě Jošt Konráda, držitele jediného dvora v Černovicích, který byl markraběti ještě zavázán služebnostmi, těchto povinností a zavázal jej, aby byl stejnými závazky do budoucna povinen kartuziánům.92 Ves Obřany, kde měli kartuziáni drobnější požitky již od svého založení, se dvěma alodními dvory jim prodal 24. srpna 1395 Slávek Němec z Proseče, s výjimkou 40 grošů platu, který odváděl pánu vsi každoročně obřanský farář. Z kupní částky 190 kop grošů bylo v době zlistinění převorem a konventem kartuziánů již složeno do Slávkových rukou 50 hřiven, zbytek měl být vyplacen ve dvou následujících termínech. Připojeny byly i další podmínky: Slávek mohl popluží osít ozimem namísto kartuziánů, nesměl však po vesničanech vyžadovat žádné platy ani roboty, měl také ves Obřany k rukám převora a konventu a pana Erharta z Kunštátu zbavit všech závazků a především zápisu 150 hřiven grošů věna, které měla na vsi zajištěno Anna z Plavče, manželka Franka z Radkova.93 Prodej Obřan kartuziánům schválil 9. června 1396 v Praze markrabě Jošt a poručil jej vložit o nejbližším zasedání zemského soudu do desek.94 K intabulaci skutečně došlo, ovšem až v roce 1398 a ves se vším příslušenstvím vkládal Sulek z Radkova jménem svým i Slávka Němce; Sulek byl zřejmě synem Anny z Plavče a zříkal se tím fakticky nároku na její věno.95 V létě roku 1396 působil královopolský převor Jiří společně s bratrem Michaelem, převorem domu sv. Mořice v Gairachu (dnes Jurklošter ve Slovinsku), vizitátorem řádu v horním Německu, při vizitaci kartouzy Vallis Josaphat v Dolanech u Olomouce. Společně s ním také popsal okrsek tohoto řádového domu podobně, jako byl o téměř deset let předtím popsán areál v Králově Poli.96 V roce následujícím vidimoval pražský arcibiskup Olbram ze Škvorce na základě žádosti prokurátora královopolských kartuziánů 47

Václava z Dobříčan, kněze pražské arcidiecéze, listinu papeže Jana XXII. z roku 1318, jíž byli za konzervátory řádu ustanoveni biskupové pražský a jágerský a probošt z Klosterneuburgu, a přenesl své zmocnění v tomto ohledu na probošta od sv. Petra v Brně a oficiála olomouckého biskupství.97 Olomoucký biskup Jan potvrdil 3. listopadu 1401 majetkovou směnu, kterou provedli v jeho přítomnosti převor kartuziánů z Králova Pole Jiří jménem svým a svého konventu a farář Mikuláš z nedalekého Troubska. Kartuziáni postoupili faráři svou poněkud zanedbanou vinici, nacházející se ve vinohradních horách poblíž Bosonoh, kterou měl předtím v nájmu Metlin, za tři hřivny věčného platu z Černovic, které musel převor s konventem odvádět řečenému faráři do Troubska.98 Domněnka Karla Žáka,99 že kartuziánský klášter trpěl v uvedené době mnohým útiskem a loupežemi tak, že spěl ke svému konci, zřejmě není zcela přesná. Zakládala se na vytržené pasáži z listu představených řádu královopolskému převorovi. Předně: jinak nedochovaný dopis převora a definitorů, z nějž byla pasáž nejspíše vypsána, pokud skutečně pocházel z roku 1401, nebyl adresován převoru Janovi Rodemu, nýbrž ještě převoru Jiřímu. Převor je v pasáži vybízen, aby měl sdostatek trpělivosti v různých obtížích a útlaku, a zdůrazňuje se, že Bůh klášter zachová, jako ostatně činil i v minulosti. Pokud by došlo k události, o níž jacísi lidé psali na generální kapitulu, mají nalézt útočiště v kartouze Trůn Panny Marie (v Gamingu) nebo v Údolí Všech svatých (v Mauerbachu) a tam vyčkat dalších dispozic z řádového centra.100 I když klášter zřejmě prožíval jisté těžkosti, spojené snad s komplikovanou situací na Moravě, nešlo nepochybně o jeho bytí či nebytí, vždyť hlavním ochráncem tohoto řeholního domu byl pán země, markrabě Jošt, který ostatně klášteru v následujícím roce (1402) daroval les Pregmil u Řečkovic, ležící mezi lesy starobrněnských cisterciaček a herburských dominikánek.101 Prostřednictvím notářského zápisu dosvědčil ve Vídni dne 7. srpna 1405 přísežně tamní měšťan Michael Würfel, že byl osobně přítomen, když nebožtík brněnský měšťan Jan z Kroměříže koupil od převora královopolských kartuziánů Jiřího polovinu léna v Černovicích a zároveň se zavázal, že po jeho smrti řečený statek připadne zpět královopolské kartouze.102 Nedlouho poté, 15. srpna 1405, vydala Janova vdova Markéta listinu, v níž stojí, že pole, která její muž koupil na majetku královopolských kartuziánů v Černovicích, měla po jeho a její smrti připadnout zpět klášteru. Z těchto polí, i z dalších, jež přikoupili, měli Jan a Markéta ročně odvádět kartuziánům ve dvou splátkách dvě hřivny a devět grošů. Samotné Markétě však přišla suma příliš vysoká a mohla ji platit jen s obtížemi, kartuziáni ji proto snížili na polovinu. Markéta poté znovu slíbila, že po její smrti polnosti připadnou zpět kartouze.103 48

V roce 1405 ovšem čekala královopolské kartuziány ještě jiná, velmi vážná událost. Na jaře uvedeného roku byl po tříletém věznění králem Zikmundem propuštěn Joštův nejmladší bratr Prokop, jeho zdraví však již nebylo pevné a v předtuše blížící se smrti se uchýlil do královopolské kartouzy, kde 24. září 1405 zemřel. Jakožto příslušník zakladatelského rodu zde také našel místo posledního odpočinku a sami kartuziáni o něm zachovali poněkud tendenční charakteristiku, a to prostřednictvím přepisu Tomáše Pešiny z Čechorodu: „Kníže jak vzhledem a krásou těla, tak velkými znalostmi nejlepších věd, jasným duchem a nadáním i schopnostmi a též i válečným uměním nejpovolanější.“104 Původní, klenutá Prokopova hrobka v chóru mnichů byla nalezena 6. února 1975 a na základě antropologického průzkumu byly ostatky identifikovány jako ostatky Prokopovy.105 Jisté majetkové vyrovnání přinesl kartouze 3. srpen 1407, kdy převor Jan a konvent královopolského kláštera zakoupili od Erharda mladšího Pušky z Kunštátu a Doubravice za 15 hřiven zahradu na brněnském předměstí Dornych, kterou Erhard držel předtím emfyteuticky a z níž platil klášteru ročně 56 pražských grošů; 11 hřiven dostal šlechtic v hotovosti, 4 hřivny mu byly zajištěny v platech.106 Pozemek, který ležel mezi zahradami Pavlovou a Haklinovou, zvětšil klášterní držbu v oblasti Dornychu. Převorem, který klášter roku 1407 vedl, byl vzdělaný Jan Rode, rodák z Hamburku. Uvedená listina je jedinou písemnou připomínkou jeho převorství. Rode proslul svou kritickou literární činností. V letech 1400–1410 napsal čtyři listy (proboštu Janu Loysentynovi, hamburským přátelům, kanovníku Jindřichu Olemanovi a magistru Segebandu Strorovi), ve kterých kritizuje málo zbožný život kněží, volá po polepšení a pokání a chválí řeholní stav pro jeho nejužší sepětí s Bohem. Není zcela zřejmé, kdy přišel ze smíchovské kartouzy Zahrada Panny Marie do Králova Pole. Do kartuziánského řádu vstoupil pravděpodobně v roce 1399, po studiích na obou pražských univerzitách. Podle některých náznaků odešel již v roce 1408 zpět do Prahy. Později působil jako převor ve Frankfurtu nad Odrou (ve dvou obdobích) a ve Štětíně a byl i nadále literárně činný. Zemřel mezi dubnem 1438 a dubnem 1439.107 Po Gotfriedovi, Vavřincovi a Jiřím byl Jan Rode čtvrtým převorem kláštera, po něm nastoupil snad znovu Jiří (Georius) či převor jménem Řehoř (Gregorius).108 Nicméně již v roce 1411 byl představeným královopolské kartouzy Mikuláš ze Solnice, jak o tom vypovídá listina z 12. září toho roku, podle níž převor brněnských augustiniánů Jan z Koruny spolu se seniory a konventem kláštera vyměnil na žádost převora Mikuláše a kartuziánského konventu louku spolu s polem zvaným Gruczengraben a s vrbovím, která se rozprostírala za klášterem mezi loukami a poli sedláků Petra z Medlánek a Mikuláše v Králově Poli, s výjimkou pole naproti za cestou, jež si augustiniáni ponechali pro sebe, za jiné pole mezi augustiniánským polem a polem herburského kláštera.109 49

Převor Mikuláš ze Solnice studoval na pražské univerzitě, kde dosáhl mistrovského gradu. Z lásky ke kontemplativnímu životu však vysoké učení opustil a vstoupil do kartuziánského řádu ve smíchovském klášteře. Pak pobýval v Gamingu, čtrnáct let vedl jako převor královopolskou kartouzu a šest let dům v Gamingu. Byl také spoluvizitátorem a vizitátorem provincie, účastnil se basilejského koncilu a byl vyslancem rakouského vévody Albrechta k římské kurii. V roce 1415 měl jako představený domu sv. Trojice v Králově Poli uzavřít konfraternitu s kartouzou v Dolanech, která byla po husitském záboru v roce 1425 přenesena do Olomouce. Tam zřejmě Mikuláš 16. ledna 1435 zemřel.110 Na počátku roku 1411 nicméně došlo k závažné změně uvnitř lucemburské dynastie. Náhlou smrtí markraběte Jošta 18. ledna 1411 vymřela její moravská sekundogenitura a královopolská kartouza ztratila významného ochránce.111 Moravu převzal král Václav IV., který se ujal také zakladatelských práv a ochrany kartouzy. Již 17. března 1411 potvrdil Václav na základě žádosti převora a konventu kláštera sv. Trojice všechna starší klášterní privilegia.112 Nedlouho po smrti moravského markraběte Jošta, 17. března 1411, potvrdil král Václav IV. zakládací listinu královopolské kartouzy a všechna starší privilegia.

Klášter se snažil dále rozvíjet své hospodářství. Tak směnil 30. listopadu 1413 Otík, plebán ve Střelicích, svoji louku nad Střelicemi za klášterní louku pod Vávrovým mlýnem u Střelic a nadto se vzdal ve prospěch kláštera desátků z některých polí u Střelic, která trpěla záplavami z rybníka; listinu 4. června 1414 potvrdil generální vikář a oficiál olomouckého biskupství Sulek ze Železného.113 V roce 1417 pak podle zápisu v zem50

ských deskách prodal Artleb z Lipiny královopolskému klášteru svoji ves Vážany (Královopolské V. u Rousínova) s tvrzí, dvěma poplužími, mlýnem a polovinou patronátního práva kostela, avšak s výjimkou poloviny lánu, jednoho podsedku a druhé poloviny patronátu kostela, které si vyhradil pro sebe.114 Šlo však o složitější transakci, neboť stejného roku se vzdala Eliška, vdova po Ješkovi z Rožďalovic, se synem Ješkem z Hradištka všech práv k Vážanům ve prospěch kartuziánů, ovšem směnou za ves Medlov, kterou však mezi klášterním majetkem žádný předchozí pramen neuvádí.115 Ve skutečnosti Artleb z Lipiny směnil 23. dubna 1417 ves Vážany s tvrzí, se dvorem a kostelním podacím, s mlýnem kromě půllánu, který dal kostelu ve Vážanech, za fojtství v Uherském Brodě s Ješkem z Hradištka a jeho matkou Eliškou z Rožďalovic a jejich rukojmími Mirkem z Chlumu, poručníkem Ješkovým, a Joštem z Rosic.116 Eliška pak vyměnila Vážany s kartuziány za Medlov, do zemských desek však Vážany řeholníkům zapsal přímo Artleb, takže celá transakce není z tohoto zápisu patrná. Této Elišce a Ješkovi prodal Artleb ve stejném roce (1417) také druhou polovinu vážanského patronátu s jedním podsedkem,117 což dokazuje nakonec i listina ze 7. května 1464, jíž král Jiří Poděbradský postoupil královopolským kartuziánům druhou polovinu patronátního práva kostela ve Vážanech, která mu připadla po zajetí jakéhosi Ješka; v roce 1466 nechal král dispozici poloviny patronátu zapsat do desek, přičemž Ješek je označen již za mrtvého.118 BOUŘNÉ ČASY HUSITSKÝCH VÁLEK Válečné události na počátku 20. let 15. století se kartouzy ani Králova Pole jako celku zřejmě vážněji nedotkly. Svoji roli hrála, podobně jako u ostatních klášterů a vsí v bezprostředním okolí města, blízkost pevného katolického Brna se silnými Zikmundovými posádkami na zeměpanských hradech Veveří a Špilberk. O to hůře však zkoušel kartuziánský klášter stejně jako další řeholní domy v zemi od samotného opravního pána, krále Zikmunda. Svědčí o tom dostatečně listina vydaná 23. srpna 1422 v Norimberku, jíž Zikmund odvolává „s radou kurfiřtů, knížat, hrabat a obcí říše a Českého království“ obdarování a zcizení (rozuměj zástavy), která učinil za účelem získání prostředků k boji proti husitům ze statků kartuziánského kláštera v Králově Poli, a dovoluje převorovi a konventu, aby se svého majetku opět ujali.119 Obdobná odvolání obdržely stejného dne také kláštery zábrdovický, velehradský, cisterciačky v Tišnově a na Starém Brně i jiné moravské a české řeholní domy.120 Vymáhání tohoto Zikmundova nařízení však bylo značně iluzorní, neboť jednotlivé klášterní vesnice i celá panství obvykle drželi Zikmundovi šlechtičtí spojenci a velitelé, kteří se majetku vzdávali jen pomalu a neochotně. Není zřejmé, které majetky kartuziáni ztratili, jisté však je, že jejich ekonomická situace nebyla příliš dobrá, čemuž nasvědčuje i skutečnost, že v červnu 1421 musel dát 51

převor Mikuláš do doživotního nájmu brněnskému měšťanu Michalovi a jeho manželce Markétě za tři mty pšenice a tři mty žita klášterní mlýn na Dornychu s podmínkou, že nájemce bude mlýn udržovat v dobrém stavu.121 K přímému ohrožení kartouzy v průběhu husitských válek na Moravě došlo nejméně třikrát. Poprvé to bylo na počátku roku 1423, když husitské posádky z Nových Hradů a Černé Hory, tedy hradů patřících příznivci Husova učení Václavu Černohorskému z Boskovic, provedly výpad směrem k Brnu. Poškodily sousední Řečkovice a zřejmě i okolí kláštera, do samotné kartouzy se jim však vniknout nepodařilo, snad i proto, že se za jejími zdmi mohli ukrýt ozbrojení obyvatelé Králova Pole.122 Nicméně již v březnu 1422 se Albrecht Rakouský stal místodržitelem Moravy a Zikmund se chystal předat mu zemi celou jakožto právoplatnému markraběti. Albrecht získal ke Znojmu, Jihlavě a Pohořelicím, které držel již předtím, také Brno, Ivančice, třebíčský klášter a hrady Špilberk a Veveří. Podle konceptu předávací listiny vyhotoveného 5. února 1423 si měl Zikmund ponechat města Uherské Hradiště a Uherský Brod a dále hrady Veselí, Hodonín, Bzenec, Buchlov, Střílky, Orlovice a Cimburk. Z toho však nakonec sešlo a podle předávací listiny z 1. října 1423 si Zikmund podržel jen hrady Starý Světlov a Brumov.123 Albrecht se stal markrabětem a pánem země, jež nadále setrvávala v lenním poměru k českému králi a formálně zůstávala součástí zemí Koruny české, fakticky však byla personálně spojena s Rakouskem.124 Nový panovník, byť jeho pravomoci byly silně omezené, pak 13. prosince 1424 potvrdil královopolské kartouze na žádost tehdejšího převora Leonarda konfirmaci zakládací listiny kláštera a dalších privilegií Václavem IV. ze dne 17. března 1411.125 Mnohem tíživěji dolehly na kartouzu i ves zřejmě události z roku 1428, i když také jejich popis, podobně jako těch z roku 1423, pochází až z pozdního pera Tomáše Pešiny z Čechorodu. V květnu 1428 se před Brnem objevilo sirotčí vojsko vedené hejtmanem Velkem Koudelníkem z Březnice. Vojsko táhnoucí ze Slezska se rozložilo právě v prostoru mezi Královým Polem a Brnem. Posádky ve městě i na hradě spolu s měšťany dokázaly klást srdnatý odpor, který byl v pravou chvíli podpořen oddíly, jež vyslal markrabě Albrecht. Sirotkům se město dobýt nepodařilo, nepomohla jim ani lest, s níž se chtěli zmocnit Veselé brány. Poplenili však okolí a vypálili kláštery cisterciaček v Tišnově a na Starém Brně, královopolskou kartouzu i klášter augustiniánů těsně před hradbami. Poté odtáhli do Horní Falce.126 Je to opět pouze Pešina, který informuje o útoku táborů vedených Prokopem Holým a Janem Kroměšínem na Brno v roce 1430. Město se jim mělo ubránit a navíc s nimi měly svést tuhou, leč nerozhodnou bitvu oddíly vedené olomouckým biskupem Janem Železným a Lipoltem Krajířem z Krajku.127 Pešina měl jako jeden z podkladů pro 52

Gotický jednolodní prostor kostela nejsvětější Trojice

svá vyprávění o válečných událostech na Moravě používat Chronicon Carthusiae Brunensis et Olomucensis, dílo snad z 15. století (dolanští kartuziáni se v roce 1425 přestěhovali na olomoucké předměstí), které se však společně s dalšími jím vypůjčenými podklady ztratilo.128 Jisté však je, že Piter ani Lefebvre žádné originální dílo neviděli, jen snad závan jakési tradice jim umožnil uvést, že v roce 1430 za převora Matyáše vypálil kartouzu Žižka (v té době již šest let mrtvý). Stejný pramen uvádí po převoru Mikuláši ze Solnice Michaela, dále Leonarda (skutečně doložen 1424), Jana (II.) ze Salcburku, Matouše, Jana (III.), Marka (připomínaný v roce 1442), Valentina a Matouše, který měl být původně cisterciákem a do úřadu měl nastoupit v roce 1444.129 I když ani třicátá léta 15. století nepatřila ke zcela klidným, zdá se, že se situace začala pro královopolské kartuziány pomalu obracet k lepšímu. Mohli si totiž dovolit 3. června 1432 zakoupit od Voka z Holštejna vinici v Obřanech za 22 kop, půl v dobré minci a půl v obecně berných penězích.130 Zaokrouhlili tak svoji držbu v této vsi. Dne 7. června 1434 uložil olomoucký generální vikář a oficiál Pavel z Prahy břeclavskému arcijáhnovi a kanovníkovi v Olomouci a Brně Václavovi, synovi Seydlinovu, aby provedl jeho ustanovení, pokud nebudou námitky proti tomu, že převor Matouš a královopolský konvent prezentovali 53

se souhlasem markraběte Albrechta za správce farního kostela v Obřanech Šimona ze Svídnice. Notářsky ověřenou listinou pak arcijáhen Václav ustanovení 21. června téhož roku v Brně realizoval.131 Nedlouho poté, 6. července 1434, slíbil Jan Hauenschilt z Chebu, bývalý prokurátor špilberského hejtmana Viléma Ebsera, dávat 4 hřivny bez 4 denárů královopolskému klášteru – jakožto vrchnosti domu a pole v Králově Poli, které koupil od Tomášky, dříve z Kutné Hory, nyní rychtářky ve Znojmě – a vzal na sebe povinnosti, které měli ostatní usedlíci na klášterním zboží.132 V roce 1434 kartuziáni také zakoupili v Králově Poli dvůr s polem za 60 hřiven.133 V husitském období se objevuje mezi nejzámožnějšími brněnskými měšťany Michal Kunigsfelder (resp. de Kunigsfeld, de Nouavilla), muž nepochybně pocházející z Králova Pole, zřejmě potomek některého z tamních bohatých usedlíků. V roce 1425 vlastnil dům v Běhounské ulici, 20. července 1429 se poprvé připomíná jako člen městské rady a 5. února 1431 přivěšuje jakožto brněnský přísežný pečeť se štítem, v němž je vyobrazen šíp stojící hrotem vzhůru, přes který je vodorovně položen hák sloužící k natahování tětivy samostřílu.134 Michal Kunigsfelder se zabýval obchodem i finančními transakcemi. V roce 1432 mu stále náležel výstavný dům v Běhounské, z nějž platil 3 hřivny do městské sbírky, a sladovna na Hartlůvce. Ve stejném roce se připomíná na Švábce rychtář (brněnský nebo královopolský?) Mikuláš Kunigsfelder, s velkou pravděpodobností Michalův bratr.135 Jména obou by snad mohla vést k bývalému královopolskému rychtáři Mikulášovi. V roce 1442 náležel Michalu Kunigsfelderovi dům v hodnotě 300 hřiven, sladovna za 20 hřiven a vinice v Brně i okolí v celkové hodnotě 675 hřiven.136 Od převora johanitského řádu Václava z Michalovic získal Michal Kunigsfelder společně s manželkou a zetěm Štěpánem Langem 13. listopadu 1445 do zástavy za 1500 hřiven grošů bez 10 kop a za dalších 200 kop grošů celé panství Ivanovice na Hané s městečkem a čtyřmi vesnicemi.137 Již v roce 1436 však Kunigsfelder pobíral plat z ivanovického (orlovického) statku, což ukazuje, že pravděpodobně půjčoval peníze předchozímu zástavnímu držiteli Haškovi z Valdštejna, a podobně plyne ze zápisu z roku 1442, že půjčoval pánovi z Křižanova.138 Lze tedy opatrně vyslovit hypotézu, že Michal Kunigsfelder zbohatl z půjček válčícím šlechticům. Nebyl by ostatně jediným měšťanem, který tímto způsobem přišel k značnému jmění. V roce 1447 byl do desek zapsán jeho zisk vsí Žabovřesky a Manice i majetkový spolek s dcerami Kateřinou a Annou.139 Michal Kunigsfelder zemřel pravděpodobně krátce po roce 1450.140 OBNOVA KLÁŠTERA A HOSPODAŘENÍ VSI V roce 1442 vystupoval královopolský převor Marek společně s olomouckým biskupem Pavlem z Miličína jako rozhodčí ve sporu, který vznikl mezi děkanem a katedrální 54

kapitulou v Olomouci na jedné straně a převorem olomouckých (původně dolanských) kartuziánů Vavřincem a jeho konventem na straně druhé o hranice lesa, jemuž se říkalo Rozepře.141 Hospodářství kláštera se však začalo v té době opět stabilizovat. Již podle berního rejstříku z roku 1432 se zdá, že se kartuziánům podařilo v předchozím období zvětšit držbu v samotné vsi. Uvedeného roku totiž platil městskou berni z Králova Pole jen převor kláštera ze dvora, kterému se říkalo Friedrichův, a ještě z dalšího dvora a pak již jen jacísi Jan Telur a Martin Hurt, syn Vavřincův.142 V roce 1444 si nechali kartuziáni z Králova Pole potvrdit od biskupa z Grenoblu a konzervátora kartuziánského řádu Ayma de Chissiaco bulu papeže Martina V. z 23. září 1430, kterou byly osvobozeny všechny domy jejich řádu od placení dávek z prvních plodů a všech desátků z pozemků, které obdělávali ve vlastní režii.143 Převora Matouše vystřídal v roce 1447 Pankrác, který zakoupil v roce 1448 ve městě Brně dům od třebíčských benediktinů. V roce 1451 však se souhlasem generální kapituly rezignoval.144 Někdy v době svého vedení kláštera (1447–1451) postoupil Mikuláši Němcovi a jeho manželce Kordule na doživotí pustý dvůr ve vsi Vážanech (Baumgarten) se 4 lány, loukou, rybníkem, 2 haltéři, lesem a robotami za roční plat deseti hřiven s tím, aby dvůr znovu osadil a zvelebil.145 Po Pankrácovi se stal převorem Pavel Wagner z Badenu, který řídil osudy kartouzy po více než dvacet let. Jelikož se pak do úřadu vrátil Pankrác, zůstal v něm osm let a zemřel patrně 17. ledna 1482,146 znamená to, že Pavel Wagner byl převorem od roku 1451 do roku 1473.147 Dne 23. září 1454 pamatovali na kartouzu dva příslušníci rodiny Langů. Mistr Hanuš starší a mistr Hanuš mladší, synové nebožtíka Štěpána Langa, tedy vnukové Michala Kunigsfeldera, zapsali své matce Kateřině, nyní choti Hanuše Ryšana (ml.) z Brna, doživotně své otcovské podíly tak, aby po její smrti připadly jejich vlastním sestrám a nevlastnímu bratrovi, ale aby tito dali z nich kartouzskému klášteru v Králově Poli 10 kop grošů a chudým do špitálu 20 kop na odsloužení 100 mší. Klášterům v Gamingu a v Králově Poli zapsali své dědické podíly po matce a sourozencích. Listinu vidimoval 27. srpna 1468 opat z Melku Jan a 3. února 1482 opat stejného kláštera Augustin.148 Moravský podkomoří Beneš z Boskovic vydal 3. března 1458 listinu, jíž rozhodl spor královopolských kartuziánů s Oldřichem ze Soběšic zvaným Markrabě „o niekteré hranice, jenž na gruntu klaštera nowoweského ležie“. Šlo o smírné řešení, přičemž podkomoří vyslal Jana z Medlan a špilberského purkrabího Vaňka z Nové vsi (Králova Pole), aby hranice obešli a prohlédli, a podkomoří pak na základě této obchůzky a vzpomínek na podobné určení, jež před lety prováděl Michal Kunigsfelder, nechal v přítomnosti převora a svého zástupce, purkrabího z Nových hradů, „doly kopati a hraničné kameně zasazovati“.149 V roce 1458 kartuziáni prodali svůj mlýn na Dornychu s valchou a dvěma 55

zahradami augustiniánům poustevníkům od sv. Tomáše za 200 hřiven a převor Pavel nechal augustiniánům v roce 1464 zapsat mlýn do zemských desek.150 V roce 1459 se musel převor Pavel bránit u zemského soudu půhonem na Veroniku z Boskovic, která si přisvojila kostelní patronát ve Vážanech a odňala jednoho poddaného místnímu faráři. Roku 1464 zemský soud rozhodl, že mají být provedeny výpisy ze zemských desek, na něž se obě strany odvolávaly. To se skutečně stalo a ve stejném roce vydali zemští soudci nález, podle nějž kartuziánům náležela ve Vážanech polovina patronátního práva.151 A jak již bylo uvedeno, ve stejném roce postoupil kartouze druhou polovinu vážanského patronátu král Jiří. Dvůr v Králově Poli osazený poddaným člověkem se stal předmětem sporu kartuziánů s augustiniány. Dvůr i poddaného daroval augustiniánům již markrabě Jan Jindřich zřejmě s tím, že má být osvobozen od všech závazků, kartuziáni však vyžadovali, aby nesl břemena společně s celou královopolskou obcí. Spor rozhodl 29. dubna 1463 smírně podkomoří moravského markrabství Karel z Vlašimě.152 Smlouva, kterou 20. 8. 1463 uzavřeli kartuziáni se starobrněnskými cisterciačkami.

56

Královopolští kartuziáni – klášter je zde označen oběma názvy užívanými pro Královo Pole: conventus ordinis fratrum Carthusiensium domus Sancte et Individue Trinitatis in Noua villa In Campo regio prope Brunam – uzavřeli 20. srpna 1463 smlouvu se starobrněnskými cisterciačkami, podle níž směli za úhradu 2 kop grošů ročně pást jejich poddaní ze vsi Obřan v lese Ostrá (horka) nad vsí, který patřil cisterciačkám.153 U této listiny, jako u jedné z mála, je zachována přivěšená pečeť královopolské kartouzy. Je špičatě oválná, ze zeleného vosku, v pečetním poli je v bohaté gotické architektuře vyobrazen sedící Bůh Otec držící před sebou kříž s ukřižovaným Synem, k jehož hlavě slétává holubice – symbol Ducha svatého. V patě pečeti je zachycen erb s moravskou šachovanou orlicí, symbolizující zeměpanské založení. Opis zní: S PRIORIS ET COVETVS / DOMVS S TRINITATIS, což lze číst jako: Sigillum prioris et conventus domus sancte Trinitatis.154 V letech 1478 a 1481 užíval převor Pankrác k pečetění malou kulatou sekretní pečeť, v jejímž poli je zobrazeno velké písmeno T a opis zní: +sigillum+domus+sce+trinitatis.155 U Lefebvra je nicméně k rokům 1384, 1396 a 1442 popsána kulatá pečeť, jež měla mít opis: +S.DOMUS.S.TRINITATIS.ORDINIS.CARTUSIENS.PPE.BRUNAM.156 To by ukazovalo, že byly buď souběžně užívány dvě pečeti, z nichž se však ona kulatá nedochovala, což je málo pravděpodobné, nebo Lefebvre popsal pozdější pečeť, když u originálních listin, které opisoval, původní pečeti nenašel. A toto vysvětlení se zdá být pravděpodobné. V roce 1463 si také nechali olomoučtí a královopolští kartuziáni inzertně potvrdit starší papežská privilegia udělená jejich řádu v letech 1266 a 1318.157 Z 18. června 1465 se dochovala písemnost, jíž převor Jan a konvent kartouzy Údolí Josafat u Olomouce přijali královopolské kartuziány do konfraternity.158 Není zřejmé, zda se původní konfraternitní listina těchto dvou ústavů ztratila či byla zapomenuta. Dům, který si kartuziáni pořídili ve městě v těsném sousedství farního kostela sv. Jakuba, osvobodil král Jiří dne 3. července 1465 od lozunku tří čtvrtin hřivny i platu za stavění stráží ve výši 24 grošů; od stejné dávky ve výši dvou kop a 12 grošů plynoucí do zeměpanské komory osvobodil i kartuziánské polnosti v Králově Poli.159 Tuto skutečnost král sdělil brněnské městské radě svým listem z 1. srpna 1465 a celkovou městskou berni snížil o uvedenou částku odpuštěnou kartuziánům.160 Převor Pavel a kartuziánský konvent pak 3. září vydali pro Brňany listinu, v níž uvedli, jakým způsobem jim panovník odpustil placení lozunku, a zároveň slíbili, že pokud by král své rozhodnutí revokoval a dávku znovu požadoval, budou vydávat z městského domu lozunk Brňanům znovu a případně i zvýšenou částku za stráže, nikoli však lozunk z královopolských polí, z nichž se stejně platí v rámci obecné berně.161 Purkmistr a rada města Brna 1. srpna téhož roku dohodu s klášterem potvrdili.162 Dne 7. února 1466 si převor Pavel nechal ověřit konfirmaci markraběte Albrechta z 13. prosince 1424.163 57

Listina, kterou 3. září 1465 vydali kartuziáni pro Brňany.

Již v roce 1465, ne-li o něco dříve, se kartuziáni střetli se sedláky z Vážan, jimž pronajímali pozemky náležející k tamnímu dvoru; jeho nájemce Mikuláš Němec nepochybně mezitím zemřel a dvůr připadl zpět klášteru. Podle převora Pavla sedláci platili jen ze čtyř lánů, zatímco pronajato měli pět (v době pronájmu Mikuláši Němcovi měl dvůr jen 4 lány), navíc z lánu dávali jen jednu kopu, kdežto podle smlouvy měli z jednoho lánu odvádět jednu kopu, 8 grošů a kopu vajec. Odmítali také vykonávat třídenní robotu. Sedláci zastoupení rychtářem Mikulášem Hnátem a konšely Janem Stapcem, Klimkem, Janem Holým a Mikulášem Polenkou se zavázali podmínky určené převorem dodržovat, jinak měli pozemky vrátit. To vyplývá ze smlouvy, kterou sepsal 24. ledna 1466 veřejný notář Jan, syn nebožtíka Jana Holiče z Brna.164 Se starobrněnskými johanity se kartuziáni dostali do sporu o placení desátku z polností, jež náležely k jejich královopolskému dvoru, neboť, jak je známo, desátek i farní právo vsi náleželo právě johanitům. Z pozemků, ze kterých byl vytvořen kartuziánský dvůr, se totiž původně desátky běžně platily. Proto 13. prosince 1466 uzavřeli převor Pavel s konventem a starobrněnský komtur Vincenc se svým konventem se souhlasem johanitského generálního převora Jošta z Rožmberka za pomoci několika prostředníků smlouvu, podle níž měl převor vyplatit johanitům jednorázové odškodnění 35 zlatých, pozemky příslušející ke dvoru však již měly být od placení desátků do budoucna osvo58

bozeny.165 Ke kartuziánskému dvoru příslušelo celkem šest lánů, které byly tvořeny pozemky v osmi polohách mezi polnostmi královopolských sousedů i brněnských měšťanů. První část se nacházela naproti klášteru ve směru na Manice poblíž polí Ondřeje Sarazse a k Řečkovicím u polí Michalových, druhá ležela u rybníka za klášterem ve směru na Řečkovice poblíž polí Jakuba Papera a Hauenschilta, třetí část se nazývala Lus a nacházela se taktéž u velkého rybníka mezi polnostmi herburek a jistého Kögla, bydlícího na předměstí Brna, čtvrtá se táhla podél břehu řečeného rybníka a sousedila s poli augustiniánů a herburek, pátá část zvaná Erling ležela od půle markraběcího rybníka směrem k Brnu až k cestě a Královu Poli poblíž polí brněnského měšťana Serváce, šestá část v Černých Polích nedaleko pozemků Peška Sarvaze, Hamona a starého purkrabího Ondřeje, sedmá v Langenpruku mezi poli Matouše Nováka a velkým příkopem a konečně osmá za velkým rybníkem poblíž jiných polí, která laičtí bratří od kartuziánů neobdělávali. Závěr 60. let 15. století se odehrával ve znamení velkého konfliktu mezi králem Jiřím a českými utrakvisty na straně jedné a papežem a římskou církví na straně druhé, k níž se připojil i bývalý zeť krále Jiříka, uherský král Matyáš Korvín. Karel Žák přišel s názorem vycházejícím z pouhých dvou listin, jimiž král Jiří projevil přízeň královopolské kartouze, a sice že klášter v Králově Poli byl v době obléhání Špilberka Matyášovým vojskem vypleněn právě pro příchylnost ke králi Jiřímu.166 Faktem však je, že papežský legát pro Čechy, Polsko a část Německa, vratislavský biskup Rudolf, zrušil na základě žádosti kartuziánských převorů konventů Čech a Moravy 30. srpna 1468 nařízení krále Jiřího, „uchvatitele českého království“, že řeholníci nemohou dědit světské statky.167 Velké poškození kláštera v této době nicméně dokumentuje list generální kapituly řádu z roku 1479, v němž se říká, že předchozího léta převor kartouzy v Agsbachu nepředal převoru vypáleného kláštera v Brně almužnu, kterou shromáždil vikář Velké kartouzy Jiljí. Agsbašský převor měl almužnu poukázat do dvou měsíců od obdržení výzvy pod trestem zákazu konzumace vína.168 Tím lze považovat za prokázané, že na samém přelomu 60. a 70. let 15. století byla kartouza skutečně vypleněna a vypálena – s největší pravděpodobností však českými vojsky, nikoli oddíly krále Matyáše, byť ani v jejich případě nešlo o „anděly milosrdenství“. V dané situaci nepochybně kartouze vypomohly také majetkové záležitosti spojené s rodinou bratří Langů. Již 27. června 1465 zprostředkoval kartuzián z Gamingu Antonín za pomoci královopolského převora Pavla a Jeronýma z Pivína smlouvu mezi brněnským měšťanem Hanušem Ryšanem mladším a Markétou Kunigsfelderovou a její dcerou Kateřinou Ryšanovou a Kateřininými dětmi. Smlouva se dotýká četných majetků rodiny a také dědického podílu Antonínova a Bernardova, Kateřininých synů z jejího 59

prvního manželství se Štěpánem Langem. Jak Antonín, tak i Bernard byli členy kartuziánského řádu.169 Dne 28. července 1468 byl v brněnském domě kartuziánů vydán notářský instrument o smlouvě, kterou uzavřeli prokurátor královopolských kartuziánů Bernard (Lang), brněnský měšťan Václav Lang, vdova po Hanuši Ryšanovi Kateřina, Antonín (Lang), převor kartouzy Údolí Josafat u Olomouce, dědičný olomoucký fojt Lukáš Salcar, jeho manželka Kateřina a dcera Štěpána Langa Marta, vdova po Volfgangu Salcarovi. Podle této smlouvy se zřizoval oltář, na jehož udržování byla určena lázeň na Ponávce s přilehlou loukou, zahrada na Dornychu u brány cestou k Modřicím, pivovar u městské brány, lidově řečené Türl, na Kapří ulici, a plat pěti kop grošů ze vsi Žabovřesky. Oltář, původně zamýšlený pro kostel sv. Jakuba v Brně, byl Antonínovým přičiněním dán kartuziánům v Králově Poli. Kromě toho Kateřina Ryšanová darovala dvanáct čtvrtí vinic v Židlochovicích na Hochpergu svým dvěma synům, převorovi Antonínovi a prokurátorovi Bernardovi s výhradou doživotního užívání.170 Václav Lang daroval 26. května 1469 dědictví po své matce (Kateřině), případně po svých sourozencích, kartouze Trůn Naší Paní v Gamingu.171 Ve stejném roce odkázal Václav Lang kartuziánským klášterům v Králově Poli a Dolanech (Olomouci) všechny své peněžní pohledávky.172 Krom těchto pohledávek mělo být mezi tři kartuziánské kláštery rozděleno 1500 zlatých, ovšem jen s podmínkou, že mají dávat minoritům v Brně a Olomouci, dokud nevystoupí ze své observance, ročně po dvou kusech sukna. Po své matce Kateřině zdědili oba kartuziáni z rodiny Langů (Antonín je označen jako převor v Dolanech, Bernard jako profes v Gamingu) vsi Žabovřesky a Manice, a tak král Matyáš, který se nechal katolickou šlechtou zvolit v Olomouci českým králem, nařídil 17. srpna 1469 vložit na základě prosby královopolského převora Pavla tyto vsi královopolské kartouze do zemských desek.173 Na podzim téhož roku, 16. listopadu 1469, přijal Ondřej z Leubusu, vikář minoritů v Rakousku a Štýrsku a komisař generálního vikáře za Alpami, královopolskou kartouzu do konfraternity svého řádu.174 Kartuziáni drželi také jednu vinici na hoře Rosperg v Dolních Kounicích, z níž odváděli tamním premonstrátkám za horenské právo dvě vědra moštu a viniční desátek. Dne 17. února 1471 probošt Jan, převorka Barbora, podpřevorka Barbora a celý konvent dolnokounického kláštera osvobodili kartuziánskou vinici od těchto povinností stejně jako nový vinohrad, který kartuziáni zřídili nad starým, za jednorázovou sumu 20 zlatých uherských.175 Z listiny převora Pankráce z 21. prosince 1478 vyplývá, že krátce předtím kartuziáni zvelebili svůj dům ležící poblíž brněnského kostela sv. Jakuba. Nelze vyloučit, že v období obnovy vypáleného kláštera konvent tento dům obýval a tento přechodný stav si vynutil stavební úpravy. Podle převorovy písemnosti byl dům přestavěn a opatřen no60

vou střechou a po dohodě s proboštem a abatyší oslavanského kláštera jakožto kolátory kostela sv. Jakuba bylo kartuziánům povoleno zaklenout do větší výšky prostor vchodu a východu jejich domu, který se nacházel mezi řečeným domem a českou kaplí sv. Mořice. Byla přitom použita zeď této kaple, štít domu byl zvýšen a celkově protažen směrem ke kapli. Převor Pankrác výslovně uvedl, že si ke kapli sv. Mořice nečiní žádné právo.176 V letech 1478 a 1481 užil převor Pankrác menší kulatou sekretní pečeť s velkým písmenem T a opisem: +sigillum +domus+s(an)c(t)e+trinitatis.

Roku 1480 se kartuziáni střetli s městem Brnem ve věci příkopu u předního mostu přes Svitavu u šibenice. Tento příkop odváděl vodu při velkých deštích. Zemští soudci nařídili, aby bylo ústí příkopu, které nechali Brňané zahradit, opět uvolněno a voda mohla řádně odtékat. Nepochybně šlo o to, že zadržená voda zaplavovala kartuziánské polnosti.177 Kartuziány zase v roce 1482 poháněl před zemský soud probošt komárovských benediktinů Jakub. Žaloval je o třicet hřiven, že jejich poddaní z Černovic zřídili uprostřed benediktinského lesa louky a protiprávně je používali, čímž vznikla jeho klášteru škoda.178 Převorem byl v té době již Bernard Lang, který nastoupil po Pankrácovi někdy na počátku roku 1482. Bernard Lang také žádal jménem kartouzy po své sestře Regině a jejím manželovi Jindřichu Španovi částku 1000 zlatých, o kterých se domníval, že je u nich má, neboť jejich matka Kateřina mu měla tuto částku přiřknout na panství Ivanovice (na Hané) a Václav Lang ji pak měl před svým slibem vstupu do kartuziánského řádu disponovat královopolskému klášteru. To plyne z listu Jindřicha Špana a Reginy z 20. května 1482. Oba se bránili, že Ivanovice patří jen jim, po zprostředkování však uznali, že dlužni skutečně jsou a že Bernardovi mají vydat 900 uherských zlatých. Nakonec se dohodli na splátkách po sto zlatých. Podobně vymáhali u Špana a jeho ženy slíbené částky kartuziáni z Gamingu a Olomouce.179 61

Po krátkém převorství Bernarda Langa se stal převorem Jakub Stauthamer původem z Bavor a poté František. Pak již následoval Bernardův bratr Antonín Lang. V letech 1468–1480 byl převorem kartouzy Údolí Josafat, v posledně jmenovaném roce byl sesazen, protože povolil domácí čeledi hostit v jejich domě cizí osoby masem. Byl však od generální kapituly dispenzován a v roce 1485 se stal převorem v Gamingu, odkud však následujícího roku odešel do Králova Pole, kde se stal převorem a významně se zasloužil o obnovu kláštera poničeného před časem požárem.180 V roce 1490 napadl kartuziány zastupované převorem Antonínem pro 300 hřiven z neoprávněné držby Žabovřesk Václav z Vlasatic, jehož otci dříve ves patřívala. V roce 1492 bylo rozhodnuto, aby svoje nároky prokázal výpisem ze zemských desek. A podobně páni rozhodli ve věci stejného nároku jeho bratra Prokopa z Vlasatic, který podával půhon o 400 hřiven v roce 1492 (převorem byl již Michal). A odpovědi se mu dostalo o rok později za stejného převora.181 Je nepochybné, že zápisy v zemských deskách svědčily ve prospěch kartuziánů. V roce 1497 potvrdil král Vladislav Jagellonský na žádost převora Michala kartouze starší privilegia udělená moravskými markrabaty a českými králi, především zakládací listinu markraběte Jana Jindřicha a pak také osvobození domu a polí od městské sbírky udělené králem Jiřím a listinu dolnokounického kláštera s osvobozením vinic na Rospergu od horenského práva a desátků.182 Antonín Lang, převor kartouzy Vallis Josaphat u Olomouce, urovnal 22. srpna 1498 spor mezi královopolskými kartuziány a herburským klášterem v Brně.

62

Za pobytu v Králově Poli urovnal 22. srpna 1498 Antonín Lang, tentokrát již opět převor kartouzy Vallis Josaphat u Olomouce, spor mezi královopolskými kartuziány a herburským klášterem v Brně. Šlo totiž o to, že velký kartuziánský rybník za klášterem zatápěl řeholnicím pole a louku, které ležely u rybníka. Antonín proto rozhodl, že tato pole mají dostat kartuziáni, kteří mají herburkám v náhradu postoupit pole zvané Erling v bezprostředním sousedství jejich původního pozemku a dále určitou část louky v Žabovřeskách.183 Převora Michala (Stegera) a konvent poháněl v roce 1499 z podobné příčiny brněnský měšťan Štěpán Karnar z 1000 hřiven grošů, „že mi svým rybníkem Šmalcem na grunt muoj topí Řeczkovský a toho mi opraviti nedají“. Páni rozhodli, že se věc má úředně prošetřit a pak vynést nález. Definitivní nález pak byl, „aby Kartusi tím rybníkem výše netopili, než po kámen hraničný a po starý plot, kterýž byl proti témuž kameni“, tj. aby sami dohlíželi na výši hladiny rybníka.184 V běhu 15. století se zřejmě kartuziánům podařilo víceméně scelit pozemkovou držbu v Králově Poli, a tak mohl v závěru století obnovený klášter opět vykonával své poslání. Zanedlouho však měla přijít reformace…

1 2

3 4 5 6

7 8 9

10 11 12 13 14 15 16 17 18

Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (dále jen CDB) IV-1, č. 2, s. 57. Tomáš Č, K počátkům herburského kláštera v Brně. Okolnosti vzniku a srovnání s vývojem v Německu. In: Libor Jan – Petr Obšusta (edd.), Ve stopách sv. Benedikta. Sborník příspěvků z konference Středověké kláštery v zemích Koruny české konané ve dnech 24.–25. května 2001 v Třebíči, Brno 2002, s. 113–121; Tomáš Č, Otázky hospodářské základny herburského kláštera v Brně ve středověku (1240–1396). In: Vývoj církevní správy na Moravě, XXVII. Mikulovské sympozium, Brno 2003, s. 277–281. CDB III-2, č. 247, s. 328–330. CDB IV-1, č. 39, s. 120–123. CDB IV-1, č. 40, s. 123–124. Jindřich Š, K otázce založení herburského kláštera v Brně. In: Sborník prací věnovaných Prof. Dru. Gustavu Friedrichovi k šedesátým narozeninám 1871–1931, Praha 1931, s. 406–419. J. Š, K otázce založení herburského kláštera v Brně, s. 417–419. J. Š, K otázce založení herburského kláštera v Brně, s. 419. Jindřich Š – Sáša D, Kritický komentář k moravskému diplomatáři. Zpracování látky z III. svazku Bočkova moravského kodexu, Praha 1952, s. 32–36. J. Š, K otázce založení herburského kláštera, s. 418. CDB IV-1, č. 138–139, s. 234–236. CDB IV-1, č. 102, s. 194–195. CDB IV-1, č. 141, s. 237–238. CDB IV-1, č. 141, s. 236–237. Srov. T. Č, K počátkům herburského kláštera, s. 118–119. CDB IV-1, č. 260, s. 441–444. CDB V-2, č. 631, s. 238–241. CDB V-1, č. 122, s. 202–203.

63

19 20 21

22

23

24

25 26

27

28

29 30

31

32 33 34 35 36 37

38

39

40 41 42 43

44 45

46

64

CDB V-1, č. 390, s. 577–580. CDB V-1, č. 396, s. 589–591. CDB V-1, č. 446, s. 658–661. Stručné vylíčení procesu podává Bertold B, Die Pfarrkirche St. Jakob in Brünn, Brünn 1901, s. 6. CDM IV, č. 162, s. 222; RBM II, č. 1175, s. 504. K osobě varmijského biskupa Jindřicha Flemminga viz Erwin G – Clemens B (edd.), Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1198 bis 1448. Ein biographisches Lexikon, 2001, s. 181. CDB III-2, č. 197, s. 252–255; č. 221, s. 296–299. K počátkům špitálu viz Jaroslav V, Počátky špitálu sv. Ducha na Starém Brně. Období předjohanitské 1238–1243, Sborník matice moravské 78, 1959, s. 161–204. CDB IV-1, č. 18, s. 88–89. K právnímu postavení špitálu ve 14. století srov. Libor J, Účet starobrněnského špitálu z roku 1367, Forum Brunense 1993, s. 9–20. CDB IV-1, č. 26, s. 102–103; č. 202, s. 363–364. Nelze však zcela vyloučit, že jde vlastně o desátky, jež špitálu věnoval král Václav nedochovanou listinou již někdy před 27. srpnem 1238, jak plyne z listiny biskupa Roberta – srov. CDB III-2, č. 198, s. 256–257. K původu jména srov. Ladislav H – Rudolf Š, Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž, Praha 1980, s. 274–275. Původní název lokality rozhodně nezněl Nová Ves, jak se domníval Sáňka (viz Hugo S, Názvy brněnských předměstí, Brno v minulosti a dnes 2, 1960, s. 249). Tento název (Novavilla) se objevil jako dubletní s Kunygesfeld teprve v roce 1347 (viz pozn. 57) a poté 1370 a 1376 (CDM X, č. 96, s. 117; XI, č. 19, s. 20) a představuje buď latinizovaný český název pro kolonizační Kunigesfeld, nebo výsledek novější kolonizační aktivity ve 14. století, jak by mohl napovídat královopolský půdorys. Srov. CDB III-2, č. 197–198, s. 252–257. Srov. Jaroslav V, Přehled vývoje farních a matričních obvodů v Brně, Brno v minulosti a dnes 7, 1965, s. 195. Bedřich M, Knihy počtů města Brna z let 1343–1365, Prameny dějin moravských 5, Brno 1935, s. 13, 28, 46. B. M, s. 60–61. B. M, s. 73–74. B. M, s. 99, 145, 154–155. Pamětní kniha města Brna, č. 193 (f. 39r), 196 (f. 39v), 197 (f. 39v), 208 (f. 41r), 225 (f. 44r). Pamětní kniha města Brna, č. 19 (f. 5r–6r). Pamětní kniha města Brna, č. 1123 (f. 210v), 1127 (f. 211r), 1129 (f. 211v), 1150 (f. 214v), 1163 (f. 216r); B. M, Knihy počtů, s. 131. Pamětní kniha města Brna, č. 200 (f. 40r), 318 (f. 66v), 319 (f. 66v), 670 (f. 121v–122r), 1396–1397 (f. 247r), 1648 (f. 282r). B. M, Knihy počtů, s. 40, 59, 70, 128, 178, 189, 197, 204, 360, 404; Archiv města Brna (dále jen AMB), Sbírka rukopisů (dále jen rkp.), č. 19 (f. 75r). B. M, Knihy počtů, s. 181, 190, 198, 205, 217, 223, 230, 239, 247, 255, 269. B. M, Knihy počtů, s. 190, 198, 205. Pamětní kniha města Brna, č. 238 (f. 47r), 245 (f. 48v–50r), 1825 (306r). Jaroslav M, Jindřich Fuchs. Příspěvek k vývoji brněnského měšťanstva ve 14. století, Brno v minulosti a dnes 1, 1959, s. 153. B. M, Knihy počtů, s. 230. Pamětní kniha města Brna, č. 405 (f. 78r), 408 (f. 78r–v), 457 (f. 83v), 1698 (f. 288v), 1771 (f. 300v). B. M, Knihy počtů, s. 181, 190, 198, 205, 217, 223, 230, 239, 247, 255, 269.

47

48 49

50

51

52 53 54 55 56 57

58 59

60 61

62 63 64 65 66

67

68 69

70

71

72

B. M, Knihy počtů, s. 223, 255; Pamětní kniha města Brna, č. 583 (f. 109r), 623 (f. 115v), 1371 (f. 243r). B. M, Knihy počtů, s. 60; Pamětní kniha města Brna, č. 1363 (f. 241v). Pamětní kniha města Brna, č. 471 (f. 85v), 991 (f. 186v), 2167 (f. 351r), 2313 (f. 381r); B. M, Knihy počtů, s. 205, 223, 239, 247, 255, 269. Dále srov. Pamětní kniha města Brna, č. 1352 (f. 240r), 1358–1372 (f. 241r–243r). Pamětní kniha města Brna, č. 146 (f. 32v), 1655 (f. 283r), 1712 (f. 291r), 1780 (f. 301v); B. M, Knihy počtů, s. 269. Pamětní kniha města Brna, č. 146 (f. 32v), 1801 (f. 303v); B. M, Knihy počtů, s. 239, 247, 255, 269. Pamětní kniha města Brna, č. 146 (f. 32v), 1571 (f. 272r–v); B. M, Knihy počtů, s. 400. B. M, Knihy počtů, s. 400–401. Pamětní kniha města Brna, č. 151 (f. 33v); B. M, Knihy počtů, s. 400. Pamětní kniha města Brna, č. 2348 (f. 387r), 2355 (f. 388r); B. M, Knihy počtů, s. 409. Pamětní kniha města Brna, č. 802 (f. 152r). Pamětní kniha města Brna, č. 661 (f. 120v). U Pošváře (viz Jaroslav P, Brněnské vinice a brněnské viniční právo, Brno v minulosti a dnes 10, 1989, s. 98–99) uváděná hora Newperch z roku 1485 se ve skutečnosti nacházela v Dolních Kounicích, a ne v Králově Poli. Srov. AMB, Sbírka listin (dále jen Sb. l.) č. 745, a nikoli č. 623, jak uvádí Pošvář. AMB, rkp. č. 18 (f. 65r). Codex diplomaticus et epistolari Moraviae (dále jen CDM) X, č. 96, s. 116–118; Die Landtafel des Markgrafthumes Mähren. Brünner Cuda (dále jen ZDB I), s. 95–96 (kn. VI, č. 1). CDM X, č. 190, s. 213; č. 198, s. 218; č. 314, s. 231. CDM X, č. 258, s. 268–271. Originál zakládací listiny kláštera je uložen v MZA, fond E 6 – Benediktini Rajhrad, sign. D g 1. CDM X, č. 259, s. 272–273. ZDB I, s. 121 (kn. VI, č. 390). CDM XI, č. 39, s. 34–35. CDM XI, č. 38, s. 34. Lexikon des Mittelalters (dále jen LexMA) 5, s. 1018–1019 (heslo Kartäuser); Hugh L, Dějiny středověkého mnišství, Brno 2001, s. 156–157. LexMA 5, 1017–1018 (heslo Kartause); Pavel V – Petr S – Dušan F, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s. 46–48. Encyklopedie českých klášterů, s. 132–133, 673–674. MZA, fond E 6, sign. G a 30: Historia Carthusiae Brunensis, series priorum et praelatorum, auctor Bonaventura Piter O.S.B. (dále jen Historia Carthusiae); tamtéž, sign. G b 1: Moravia monastica seu Historia diplomatico-historica omnium monasteriorum, quae olim exstiterunt vel etiam nunc existunt in inclyto marchionatu Moraviae (…) studio et opera domni Gerardi Lefebvre (…) Tomus secundus complectens monasteria ordinis carthusiensis MDCCCV (dále jen Moravia monastica). Rudolf O, Johann Rode aus Hamburg. Von deutschem Geistesleben in Böhmen um 1400, Prag 1943, s. 6. Stručné informace o dějinách královopolské kartouzy lze získat také v encyklopedickém díle Monasticon Cartusiense II, Analecta Cartusiana 185:2, Salzburg 2004, kde na s. 114–118 heslo Brno (autor Rafal Witkowski), obr. na s. 260–268. Předpokládá se zde, že se stavbou se začalo až v roce 1375, muselo tomu však být již dříve. V tomto díle též informace o mateřské kartouze v Gamingu (s. 82–87, obr. s. 235–248). Jaroslav M, Lucemburská Morava 1310–1423, Praha 1999, s. 177, 179–180, 213; Václav Š, Moravský markrabě Jošt (1354–1411), Brno 2002, s. 58.

65

73

74

75 76 77 78 79 80 81 82 83

84 85 86 87 88

89 90

91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101

102 103

66

Jan B – Dana C, Středověké nálezy ve vnitřním obvodu bývalého kartuziánského kláštera v Králově Poli, Památková péče 35, 1975, č. 4, s. 237; Bohumil S, Umělecké památky Moravy a Slezska 1 [A/I], Praha 1994, s. 230. Jan B, Kostel sv. Trojice královopolského kartouzu v Brně a uložení ostatků Prokopa Lucemburského, markraběte moravského, Forum Brunense 1993, s. 53–70. CDM XI, č. 49, s. 40. CDM XI, č. 54, s. 43–46. CDM XI, č. 220, s. 196–197. CDM XI, č. 297, s. 267–268. CDM XI, č. 300, s. 274–275. MZA, fond E 6, sign. D g 6. CDM XI, č. 340, s. 312–314. MZA, fond E 6, sign. D g 7. V některé literatuře (J. B – D. C, Středověké nálezy, s. 240; B. S, Umělecké památky, s. 230) se mylně uvádí, že v té době stálo jen sedm cel; tato chyba byla způsobena chybným překladem slova septum (zeď, ohrada) jako sedm (septem). Podobně údaj o požáru kláštera (B. S, Umělecké památky, s. 230) po roce 1392, zřejmě založený na nesprávné interpretaci v Lefebvrově díle Moravia monastica, se nevztahuje ke královopolské kartouze, nýbrž k informaci o požáru Velké kartouzy z listiny převora Viléma a definitorů z roku 1376. CDM XI, č. 430, s. 380–381. CDM XI, č. 439, s. 388–389. CDM XI, č. 215, s. 193. CDM XI, č. 153, s. 141–143. Regesta diplomatica necnon epistolaria Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. (dále jen RBMV), t. IV, č. 144, s. 79. CDM XIII, č. 241, s. 250. Srov. Karel Ž, Dějiny kartuziánského kláštera v Králově Poli u Brna, Žďár na Moravě 1929, s. 26. Žákova práce nicméně představuje pro dějiny kláštera i Králova Pole to nejlepší, co vyšlo tiskem. Starší práce Emanuela K, Geschichte der Karthause in Königsfeld bei Brünn von ihrer Erbauung im Jahre 1375 bis zur Gegenwart, b. m. 1888, a Zdeňka S, Dějiny Králova Pole, Ivančice 1891, její úrovně zdaleka nedosahují, podobně o něco mladší práce Jindřicha K, Z historie královopolského kláštera kartuziánů, Pluk svobody č. III, Telegrafní prapor 2, Brno 1936. AMB, rkp. č. 20 (f. 174r). CDM XII, č. 44, s. 34. CDM XII, č. 277, s. 258–260. CDM XII, č. 320, s. 297. ZDB I, s. 225 (kn. VIII, č. 179). CDM XII, č. 339, s. 312. CDM XII, č. 444, s. 400–401. CDM XIII, č. 146, s. 157. Srov. K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 35. Moravia monastica, s. 331; Historia Carthusiae, s. 95–97. Moravia monastica, s. 263. V jiném pramenu, přinášejícím regest listiny – MZA, fond G 11 Františkovo muzeum, sign. 341: Regestum archivi in Monasterio abolito Carthusianorum in Campo regio (Königsfeld) prope Brunnam (dále jen Regestum archivi), (f. 6b), se název lesa uvádí jako Bergmühle. CDM XIII, č. 379, s. 415–416. CDM XIII, č. 383, s. 417–418.

104

105 106 107

108

109 110 111 112 113

114 115 116 117

118 119 120

121 122

123

124 125 126

127 128

129 130 131 132 133 134

135

J. M, Lucemburská Morava, s. 284–285; Václav Š, Moravský markrabě Jošt, s. 595–596. J. B, Kostel sv. Trojice, s. 55. CDM XIII, č. 482, s. 517–518. K osobnosti Jana Rodeho srov. R. O, Johann Rode aus Hamburg, s. 29–45, k jeho dílu s. 46–79, a Kamil B, K inkunábulnímu vydání listů kartuziána Jana Rode, Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 1993/1, s. 225–242. Převora s tímto jménem, jinak nedoloženého, uvádí Piterova Historia Carthusiae i Lefebvrova Historia monastica. MZA, fond E 6, sign. D g 5. Historia Carthusiae, s. 95–97; Historia monastica, s. 132–133 (u Dolan). V. Š, Moravský markrabě Jošt, s. 695. MZA, fond E 6, sign. D g 14. Jindřich Š (ed.), Archivy zrušených klášterů moravských a slezských, 1. Inventář pergamenů z let 1078–1471 (dále jen AZK), Brno 1932, č. 1178, s. 245; č. 1184, s. 247. ZDB I, s. 309 (kn. XI, č. 340). AZK, č. 1204, s. 251. č. 112. MZA, fond E 6, sign. A g 84. ZDB I, s. 309 (kn. XI, č. 341); srov. Alois L, Slavkovský okres, Vlastivěda moravská, Brno 1921, s. 424. MZA, fond E 6, sign. D g 19; ZDB I, s. 421 (kn. XIV, č. 143). MZA, fond E 6, sign. D g 16. AZK, č. 1228–1230, s. 256; August S (ed.), Zbytky register králův římských a českých z let 1361–1480, Historický archiv 39, Praha 1914, č. 1197–1204, s. 167. MZA, Bočkova sbírka, č. 5676. Josef V, Počátek války o Moravu (1422–1423). Studie k dějinám husitské revoluce na Moravě II., Jižní Morava 18, 1982, s. 58. Bertold B, Die Übergabe Mährens an Herzog Albrecht V. von Österreich im Jahre 1423. Beiträge zur Geschichte der Husitenkriege in Mähren, AÖG 80, 1893, s. 345–349; Zbytky register králův římských, č. 1230, s. 170. Srov. J. V, Počátek války o Moravu, s. 62. MZA, fond E 6, sign. D g 17. Jaroslav D – Václav P (edd.), Dějiny města Brna 1, Brno 1969, s. 97–98; Josef V, Hegemonie husitů na Moravě (1426–1434). Studie k dějinám husitské revoluce na Moravě IV., Jižní Morava 23, 1987, s. 72. J. D – V. P (edd.), Dějiny města Brna 1, s. 98; J. V, Hegemonie husitů, s. 72. František Š, Dějepis Brna, Vlastivěda moravská, Brno 1902, s. 7. Podle Wolného měl sepsat dějiny královopolského kláštera také Jan Rode, žádné podobné dílo se však nezachovalo – srov. R. O, Johann Rode, s. 53. Historia Carthusiae, s. 95–97; Historia monastica, s. 331–335. AZK, č. 1278, s. 268. AZK, č. 1286–1287, s. 270. AZK, č. 1288, s. 270. Regestum archivi (jde jen o stručný regest, takže není zřejmé, od koho byl dvůr koupen). AMB, Sb. l. č. 275, 293; AZK, č. 1274. Ve stejné době žijí Kunigsfelderové i v Bratislavě, jsou členy rady a drží také úřad rychtáře. Jejich souvislost s brněnskými Kunigsfeldery však není zřejmá – srov. Jaroslav M, Brněnský patriciát a boje o vládu města ve 14. a 15. století, Brno v minulosti a dnes 4, 1962, s. 310. AMB, rkp. 21 (f. 23r, 50v, 52v).

67

136

137 138

139 140

141 142

143 144

145 146

147 148 149 150 151

152 153 154

155 156 157 158 159 160 161 162 163 164 165 166 167 168 169 170

68

AMB, rkp. č. 8 (f. 40r); Jaroslav M, Brněnský a olomoucký patriciát ve 14.–15. století II. Poznámky a přílohy, Brno 1959 (kandidátská práce na HÚ ČSAV), s. 388. MZA, fond E 6, sign. A g 79a; AČ VII, s. 587. Knihy půhonné a nálezové (dále jen KP), s. 120, č. 617; s. 85, č. 394. Srov. Libor J, Ivanovice na Hané, Orlovice a johanitský řád. Příspěvek k poznání struktury a ekonomiky rytířských duchovních řádů do konce 15. století, ČMM 111, 1992, s. 216. ZDB I, s.379–380 (kn. XII, č. 732, 736, 737). Augustin K, Epicedium minoritského kláštera v Brně, ČMM 43–44, 1919–1920, s. 60; k tomu srov. výklad J. M, Brněnský a olomoucký patriciát, s. 387. MZA, Bočkova sbírka č. 5626. AMB, rkp. 21 (f. 61v). Za laskavou pomoc v AMB i ochotu, s níž mu dala nahlédnout do své diplomové práce, děkuje autor Veronice Němcové. Viz Veronika N, Berní rejstřík města Brna z roku 1432. Edice a rozbor, Brno 2002 (diplomová práce). AZK, č. 1269, s. 266; č. 1342, s. 283. Historia Carthusiae, s. 95–97; Historia monastica, s. 331–335. Ke koupi domu srov. Gregor W, Kirchliche Topographie von Mähren, II. Abth., Brünner Diözese 1, Brünn 1856, s. 207. AZK, č. 1386, s. 294. K nejistému datování německého opisu viz tamtéž, pozn. 63. Piter i Lefebvre uvádějí jako den jeho úmrtí 17. leden 1481 (Historia Carthusiae, s. 95–97; Historia monastica, s. 331–335), Pankrác se však objevuje ještě v listině 1. února 1481 (AMB, Sb. l. č. 681), zemřel tedy nejspíše až v roce 1482. Srov. Historia Carthusiae, s. 95–97; Historia monastica, s. 331–335. AZK, č. 1414, s. 299; č. 1506, s. 319–320; MZA, fond E 6, sign. D g 30. AZK, č. 1440, s. 305; MZA, fond E 39 – Kartuziáni Královo Pole, č. 11. G. W, Kirchliche Topographie, s. 207; ZDB I, s. 400 (kn. XIII, č. 90). Libri citationum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové (dále jen KP) IV, s. 22, 76, 92. MZA, fond E 6, sign. D g 18. AZK, č. 1473, s. 312–313. MZA, fond E 9 – Cisterciačky Staré Brno, sign. L 9. Pečeť kláštera (mírně poškozená na okraji) je dále dochována (odstřižená) u listiny uložené tamtéž; fond E 25 – Jezuité Brno, č. 119, sign. 14 d (22. srpen 1498); AMB, Sb. l. č. 160 (silně otřelá; 29. června 1387), č. 483 (dobře zachovalá; 3. června 1465). U listin z klášterního archivu byly pečeti kartouzy v době zrušení kláštera v roce 1782 odstříhány a zničeny. AMB, Sb. l. č. 659 (silně poškozená; 21. prosince 1478), č. 681 (zachovalá; 1. února 1481). Historia monastica, s. 40, 85, 238. AZK, č. 1470–1471, s. 312. MZA, fond E 6, sign. D g 21. MZA, fond E 6, sign. D g 20. MZA, fond E 6, sign. D g 22a. MZA, fond E 6, sign. D g 22; AMB, Sb. l. č. 483. MZA, fond E 6, sign. D g 23. MZA, fond E 6, sign. D g 24. MZA, fond E 6, sign. D g 26. MZA, fond E 6, sign. D g 25. K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 52. MZA, fond E 6, sign. D g 28. Historia Carthusiae, s. 95–97; Historia monastica, s. 331–335. MZA, fond E 6, sign. A g 79 b. MZA, fond E 6, sign. D g 27.

171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181 182 183 184

MZA, fond E 6, sign. A g 80. AZK, č. 1514, s. 321. MZA, fond E 6, sign. D g 29. AZK, č. 1513, s. 321. Historia monastica, s. 321–322. AMB, Sb. l. č. 659. KP V, s. 52. KP V, s. 397. AMB, Sb. l. č. 695, 696, 699. Historia Carthusiae, s. 95–97; Historia monastica, s. 132–133, 331–335. KP V, s. 473, 484; KP VII, s. 22, 33. MZA, fond E 6, sign. D g 32. MZA, fond E 25, č. 119, sign. 14 d. KP VII, s. 175.

Od nástupu Habsburků na český trůn do zrušení kláštera (1526–1782) PAVEL KOCMAN

KARTOUZA A NOVÁ VES V 16. STOLETÍ Po bitvě u Moháče a smrti krále Ludvíka Jagellonského zaplavil Moravu strach před Turky. Ti sice po vítězství u Moháče Uhry vyklidili, ale již za tři roky zaútočili na Vídeň a ohrozili moravskou hranici. Turecké nebezpečí se stalo součástí života Moravanů po následující dvě staletí. Moravští stavové si jako reprezentanti země záhy uvědomili, že při obraně Moravy a zemských hranic musí spoléhat na vlastní síly a schopnosti. Týkalo se to především vybírání zvláštních daní na financování stavovského vojska či stavění zemských hotovostí.1 Stejně jako jiní páni měl tehdy kartuziánský klášter postavit do pole každého desátého člověka ozbrojeného a s pavézou a ke dvaceti lidem jeden vůz.2 Ještě v roce 1526 byl zvolen českým králem Ferdinand Habsburský, který počátkem dubna 1527 přijel do Brna, aby již jako korunovaný český král byl podle starobylého obyčeje přijat na zemském sněmu za markraběte a pána země.3 Během brněnského pobytu potvrdil Ferdinand 15. dubna 1527 na žádost kartuziánského kláštera v Králově Poli privilegia svých předchůdců, a to hlavně zakládací listinu markraběte Jana Jindřicha, dvě listiny krále Jiřího a privilegium premonstrátek v Dolních Kounicích na osvobození vinice v Rospergu od horenského práva a desátků. Král rovněž přijal klášter do své zvláštní ochrany.4 V té době klášter spravoval 27. převor Bruno, svobodný pán z Roupova, vizitátor řádové provincie a muž velkého věhlasu. Původní křestní jméno tohoto rodilého Čecha znělo Hynek. Za jeho převorství působil v klášteře jako prokurátor jistý Simon. Po Brunovi nastoupil 28. převor Václav I., spoluvizitátor provincie, který v převorském úřadě působil v letech 1530–1543. Jeho nástupce Martin Ursinus, zvaný Beer, původem šlechtic, nastoupil řeholní život právě v královopolské kartouze, poté devět let působil jako převor v Uhrách, aby se v roce 1544 vrátil jako 29. převor do Králova Pole, kde zemřel roku 1552. K roku 1544 je zmíněn vikář Hugo. Kolem poloviny 16. století se klášter potýkal s hospodářskými potížemi, doprovázenými mravním úpadkem, který v té době postihoval řadu klášterů. Členové konventu 70

nedbali na dodržování řádových regulí a množily se i útěky z kláštera. O konkrétních případech z královopolské kartouzy se však kroniky nerozepisují; spokojují se pouze s obecným konstatováním o neřádech. Neurovnané vnitřní poměry v klášteře se odrazily i v častém střídání převorů. Během necelých třiceti let se v úřadě vystřídalo devět převorů; pro nedostatek pramenů ovšem nemůžeme přesněji vymezit dobu jejich působení: 30. Hugo (zmíněn k roku 1568); 31. Ladislav (1559–1561); 32. Martin; 33. Zikmund II.; 34. Jiří III. Schelneker – vizitátor provincie (1570); 35. Koloman (1572–1575); 36. Ludvík; 37. Jan Tomáš Kant (1579–1581), spoluvizitátor provincie; 38. Wolfgang. V letech 1584 a 1585 podával přiznávací berní list jménem kláštera převor jménem Zikmund, který ve starších soupisech královopolských převorů k těmto letům uveden není. Je možné, že se jedná o druhé jméno převora Wolfganga, nebo bude nutno dosavadní tradiční pořadí přehodnotit – k tomu však zatím není k dispozici dostatek pramenů. Sekret převora Zikmunda na listině z 29. srpna 1584

Protože se nekázeň v klášteře stále rozmáhala, byl královopolský konvent roku 1578 podroben vizitaci královských komisařů, podkomořího Jáchyma Zoubka ze Zdětína a doktora Kryštofa Hillingera. Nepořádek v klášteře dostoupil vrcholu za 39. převora Petra Carbonaria (v jiných pramenech zvaný také Petr Metropagita). Petr byl původně premonstrátským profesem v Teplé. Za královopolského převora jej kapitula dosadila roku 1586; později byl navíc jmenován spoluvizitátorem provincie. Byl to učený muž, který psal teologické spisy a vydal i ve své době uznávané pojednání o hebrejštině. O chod kláštera se však Petr Carbonarius příliš nestaral, neboť řádoví vizitátoři, kteří v září 1590 přijeli do královopolské kartouzy, sesadili převora ihned po prvním vyšetřování. Jejich rozhodnutí potvrdila generální kapitula, která Carbonariovo propuštění paradoxně zdůvodnila tím, že církvi více prospívá jeho teologická tvorba. Nic na verdiktu nezměnil ani tehdejší olomoucký biskup Stanislav Pavlovský, který se sesazeného 71

královopolského převora, stejně jako obdobně odvolaného dolanského, zastával u generála řádu. Řádoví vizitátoři, převoři z Brixenu, Mauerbachu a z Gamingu, však trvali na svém původním rozhodnutí. Přesto byla z biskupovy iniciativy počátkem července vyslána nová komise, avšak převor Petr se mezitím uchýlil do Prahy. Zemřel v premonstrátském klášteře v Teplé roku 1592. K roku 1589 je prameny uváděn vikář Martin. Ještě roku 1590 byl generální kapitulou namísto Petra Carbonaria jmenován 40. královopolským převorem Adam Pocius, dosavadní převor v Gamingu, autor díla „Commentaria in libros divinos“. Ten však byl na vlastní žádost úřadu v Králově Poli zbaven a odešel do ciziny, aby mohl obnovovat zanedbané kartouzy v Saitzu a Fratrizu. Cesta k obnově řádové kázně v královopolské kartouze však již byla nastoupena a noví převoři byli muži horliví a dbalí svých povinností. Byli to: 41. Zikmund III. Leitner; 42. Martin Fabri; 43. Dionisius Metzler (1591–1597), česky zvaný Diviš; 44. Jiří IV. Quercius (jinde zván také Mertius, Merius), jiným příjmením Lichisni (1597–1599); 45. Antonín II. Wolmarus (1600–1601) – pocházel ze Saarburgu, do řádu vstoupil v Ostheimu a měl titul rektor, protože spravoval současně i jiné kartouzy; 46. Petr II. Vintren, spoluvizitátor provincie (1601–1605).5 Důvěryhodnost královopolské kartouzy byla za Petra II. patrně již zcela obnovena, protože 5. ledna potvrdil císař Rudolf II. v Praze klášteru privilegia udělená předchozími panovníky. Konvent měl problémy sehnat hotovost nutnou na zaplacení poplatku královské kanceláři za vyhotovení privilegia, o čemž svědčí vlastnoruční přípisek nejvyššího kancléře Zdeňka Popela z Lobkovic z 13. dubna 1606, podle něhož mají kartuziáni nahradit nedoplatek taxy modlitbami a mšemi za Zdeňka i jeho ženu Polyxenu a za to, aby dostali potomstvo.6 Privilegium Rudolfa II. z 5. ledna 1605

72

Renatus Honsäus, 47. převor královopolské kartouzy, spoluvizitátor provincie, byl původně benediktinem u sv. Pantaleona v Kolíně nad Rýnem, z touhy po samotě se stal kartuziánem ve Velké kartouze v Chartreuse poblíž Grenoblu. Od roku 1598 byl rektorem v Králově Poli a v letech 1607 až 1609 převorem tamtéž. Zemřel 20. dubna 1609. Dobré časy pro klášter nastaly za jeho nástupce, Martina IV. Schenderuse (1611, 1612), 48. převora, a obzvláště za Jiřího V. Fritze, 49. převora kartouzy v Králově Poli, který klášter zcela obnovil a pozvedl na takovou úroveň, že byl označován jako „alter fundator“ neboli „druhý zakladatel“. Po čtyřech letech v úřadě zemřel 4. října 1617. Těžké zkoušky však čekaly klášter za jeho následovníka, 50. převora Jana Vogelia, který do úřadu nastoupil roku 1617 a spolu s klášterem prožil útrapy konfiskací a vyplenění kláštera během stavovského povstání.7 Pozemkové panství, které patřilo kartuziánskému klášteru v Králově Poli a na němž kartuziáni působili jako feudální vrchnost, se řadilo spíše k menším panstvím. Náležely k němu vsi Černovice, Královo Pole s vlastním klášterem, Obřany, ulice Dornych na brněnském předměstí, Střelice, Královopolské Vážany na Vyškovsku a Žabovřesky.8 Letmý pohled na mapu ukazuje, že panství nebylo scelené, ale spíše rozptýlené; od ostatního majetku, situovaného do bližšího či vzdálenějšího okolí města Brna, byly vzdáleny zvláště Královopolské Vážany. Na celém panství měli k letům 1584 a 1585 kartuziáni mezi 228 a 232 osedlými poddanými; v roce 1619 je uváděno 170 poddaných, ze kterých byl klášter povinen odvádět berni ve výši dvou tzv. zbrojných koní, tedy v podstatě peněžní náhradu za někdejší povinnost vyzbrojit na příkaz zeměpána vojáka i s koněm.9 Přímou správu nad poddanými vykonával úředník jmenovaný převorem a konventem. Z 16. století známe jmenovitě dva úředníky kláštera. K roku 1581 tuto funkci vykonával Jan Metzl z Olomouce, v letech 1587 a 1588 je jako kartuziánský úředník uváděn Jiřík Doufeyg ze Šmoldorfu.10 Konvent neoplýval prostředky, a proto v první polovině 16. století nedocházelo k rozšiřování pozemkového majetku, spíše naopak. Drobnými prodeji se rozsah držav zmenšoval a vítaným zdrojem příjmů do klášterní pokladny byly také pronájmy nemovitostí. Tak roku 1532 pronajal klášter některé své louky ve Střelicích. Často vedl menší spory o různé pozemky a jiné majetky – v roce 1535 to byl spor s Rosicemi o střelické louky ve Skačinkách a spor s cisterciáckým klášterem Králové na Starém Brně o dům a vinici ve Štárovicích, o rok později s obřanským farářem o desátek a roku 1538 spor s augustiniánským klášterem u sv. Tomáše v Brně o polnosti u Kartouzského rybníka. Roku 1539 byla v přítomnosti několika brněnských měšťanů urovnána rozepře mezi kartuziány a Munkou z Ivančic o hranice pozemku a vodovod ve Střelicích. Munka při té příležitosti od kláštera koupil několik střelických polí a ostopovický rybník.11 73

Další prodej následoval zanedlouho, i když tentokrát byl motivován spíše strategickým zájmem města Brna jakožto kupce než snahou o zisk prodejce, tedy kartuziánského kláštera. Dne 13. listopadu 1544 uzavřeli kněz Martin Beer, převor, a Hugo, vikář, jménem celého konventu kláštera kartouzského v Nové Vsi blíž města Brna (Královo Pole) s povolením Pavla, vizitátora kartouzského a převora olomouckého kláštera, smlouvu s purkmistrem, radou a celou obcí města Brna, a to takovou, že kartuziánský klášter prodává městu Brnu svůj rybníček Gassperk (či Gazperk), ležící nedaleko kláštera, i s prameny, ze kterých voda prýští a teče do téhož rybníčku, a to za sumu 133 zlatých.12 Brňané koupili rybník pro městské potřeby, protože v té době byl ve městě velký nedostatek vody. Kartuziáni vlastnili ve městě dům, do kterého se uchylovali v časech válek a nepokojů, proto navíc svolili, aby voda z rybníčku byla vedena přes klášterní grunty. Brňané mohli také na klášterních pozemcích brát zeminu a kámen na opravy a stavby u téhož rybníčku.13 Pro lepší právní jistotu nechaly obě strany vložit smlouvu o prodeji rybníčku do zemských desek.14 Smlouvu o prodeji rybníčku Gassperk schválil král Ferdinand I. listinou danou na Pražském hradě dne 26. ledna 1545 a rovněž toto schválení bylo vloženo do zemských desek.15 V souvislosti se smlouvou vydal král o den později další listinu, kterou městu Brnu povolil, aby mohlo vést vodu z kartouzských gruntů do města přes grunty náležející ke hradu Špilberk, a přikazoval všem obyvatelům markrabství, obzvláště bratřím Meziříckým z Lomnice, tehdejším držitelům špilberského panství, aby vedení vodovodu, který ústil do kašny na Velkém náměstí, nekladli žádné překážky.16 Klášter však pokračoval ve zcizování svého majetku, ať už formou pronájmů či prodejů. Tak roku 1578 pronajal svá pole u Obřan nějakému Oldřichu Weinburgrovi, kte-

Listinou z 26. ledna 1545 potvrdil Ferdinand I. prodej rybníka Gaisperk.

74

rému navíc povolil zakoupit vinice a polnosti také od klášterních poddaných. V roce 1584 kartuziáni prodali část své půdy u Královopolských Vážan městečku Rousínovu a v roce 1589 jednu louku prodali svým poddaným, obci Střelice.17 Klášterní pokladna byla také vítaným zdrojem příjmů a půjček pro panovníka, který podle tehdejších zvyklostí na klášter do jisté míry pohlížel jako na svůj majetek. Tak si císař Rudolf v roce 1587 půjčil od královopolských kartuziánů 500 tolarů na krytí svého dluhu 180 000 tolarů markrabímu Jáchymovi Bedřichovi a na oplátku povolil klášterním poddaným po tři léta odebírat pivo od Jindřicha Pfefferkorna z Otopachu, u něhož si klášter musel vypůjčit panovníkem požadovanou částku.18 Počátkem 17. století se začal klášter opět ekonomicky vzmáhat a rozšiřoval svůj majetek drobnými nákupy. V té době koupili kartuziáni od dědiců Munky z Ivančic svobodnou vinici v trati „Hasengrund“ i s právem horním.19 Protože vinice byly velmi výnosné, pečoval klášter o jejich rozmnožení. Roku 1611 povolil převor Martin Schenderus některým brněnským měšťanům a dalším lidem, mezi nimiž byli i klášterní poddaní, přeměnit pole na Zaječí zmole (Im Hasengrund) na vinice oproti činži odváděné vždy před vinobraním, a to ve výši 9 grošů z každé čtvrti vinice. Držitelé měli právo odvádět odtud sklizeň bez omezení a za stejných podmínek měli držet vinice i ti, kteří by je od nich koupili nebo zdědili. Pokud by nějaká vinice byla záměrně ponechána pustá, připadne zpět pozemkové vrchnosti.20 V roce 1612 koupil převor Martin Šender (Schenderus) jménem celého konventu od vladyky Kryštofa Dluského z Dlúhého za 1250 zlatých počtu a čísla moravského svobodný mlýn v Obřanech, který stál na pozemcích kartuziánského panství.21 Samotná obec Královo Pole však nenáležela celá do majetku královopolských kartuziánů. Od středověku byli dva sedláci se dvěma lány polí poddanými ženského kláštera herburek v Brně. Tito dva sedláci jsou zmiňováni již v urbářích v letech 1527–1532.22 Také klášter herburek se v 16. století potýkal s velkými finančními potížemi. Proto převorka Afra a podpřevorka Dorota spolu s celým konventem zastavily roku 1541 městu Brnu za sumu 280 zlatých několik herburských statků, mezi nimi také polovinu Nové ulice ležící u Králova Pole a ony zmíněné dva celoláníky v Králově Poli.23 Ani prodeje a zástavy však nemohly zabránit úpadku herburského kláštera, který zanikl a jeho majetek byl včetně dvou domů v Králově Poli roku 1581 předán jezuitskému řádu.24 Část majetku herburek – včetně dvou poddaných v Králově Poli – byla však stále zastavena ve prospěch města Brna. Roku 1588 učinili jezuité s městem Brnem o tomto majetku dohodu, podle které město postoupilo jezuitům mimo jiné jednu stranu Nové ulice a již uvedené dva poddané v Králově Poli.25 K roku 1609 uvádí urbář kláštera brněnských augustiniánů také jednoho dvořáka v Králově Poli, který náležel k panství tohoto kláštera.26 75

O dění v Králově Poli samém nemáme v průběhu 16. století mnoho zpráv. V té době obec užívá název Nová Ves, který se jako druhé pojmenování Králova Pole objevuje již ve středověku v latinské či v německé podobě (1376 Novavilla, que vulgo Kunigsfeld nuncupatur; 1365 Newndorf). V 16. a na počátku 17. století český název Nová Ves převažuje a pro odlišení jiných obcí téhož názvu často bývá lokalizována k městu Brnu (Nová Ves blíž města Brna).27 Podle pozdějších pramenů můžeme předpokládat, že počátkem 17. století bylo v Králově Poli 33 osedlých poddaných, čímž se obec řadila k vesnickým sídlům střední, či spíše menší velikosti. 28 Život v obci řídil rychtář, který v době pozdního feudalismu zastupoval obec vůči vrchnosti, jež jej také jmenovala, a vykonával především policejní funkce. Hlavní slovo při řízení obce však měla rada starších, jíž předsedal jeden z členů rady – purkmistr (v počeštělé verzi pudmistr). Jeho existenci v Králově Poli té doby můžeme však pouze předpokládat, protože pramenný důkaz nemáme. Signatura na listu z roku 1580 dokládá existenci rychtáře a rady starších Králova Pole.

Doklad o rychtáři a radě starších Králova Pole (dědiny Nové Vsi v Kartouzích) poskytuje list datovaný k roku 1580, kterým žádají purkmistra a radu města Brna, aby oltáře, které byly dělány pro kostel sv. Víta v Králově Poli, byly do něj skutečně dodány a aby byl stále nehotový kostel konečně dokončen. Představitelé obce byli ochotni dát za oltáře 50 zlatých a dohodnout se o vyrovnání s malířem. Přitištěná obecní pečeť chybí, přesto tuto listinu můžeme považovat za nejstarší doklad o existenci a použití královopolské obecní pečeti.29 Z tohoto listu se také dovídáme, že filiální kostel sv. Víta, který stával uprostřed obce, se v té době nacházel ve špatném stavu, či dokonce procházel nějakou rekonstrukcí. Duchovní správu v obci vykonávala komenda křižovníků ze Starého Brna. Křížovníci o osmnáct let později, roku 1598, kostel na svůj náklad opravili a zaklenuli.30 76

Jiný list umožňuje okrajově nahlédnout do života obce také z odvrácené strany. Blízkost královského města Brna přitahovala různé nekalé živly, které zde nacházely zázemí pro své rejdy. Tak byli roku 1612 v Letovicích polapeni a souzeni dva zločinci, kteří část své kořisti uschovali v putýnce v Králově Poli. Tento lup zabavil klášterní úředník a posléze prodal nějakým Židům ze Slavkova u Brna.31 Královo Pole postihovaly v 16. století i živly přírodní. Pamětní knihy města Brna zpravují o neúrodě v roce 1598, silné bouřce v roce 1593 a zemětřesení v roce 1590.32

ÚTRAPY TŘICETILETÉ VÁLKY Do pokojného života mnichů v královopolské kartouze nepříznivě zasáhlo stavovské povstání v letech 1619–1620 i následující vojenská tažení třicetileté války, která vyvrcholila obléháním města Brna Švédy v roce 1645. Stavovské povstání proti císaři a habsburské dynastii vypuklo roku 1618 v Praze proslulým aktem defenestrace místodržících. Moravští stavové se však odmítli k českému povstání připojit a trvalo celý rok, než na Moravě získala převahu protestantská strana a dostala se k moci převratem v květnu 1619. Protestanti ustavili 30 direktorů, kteří se chopili vlády v zemi.33 Pro příslušníky katolické strany nastaly na Moravě zlé časy, což postihlo zvláště kláštery. Přestože byl na Moravě počátkem roku 1619 relativní klid, všeobecně se očekávaly těžkosti. Byla to také doba, kdy bylo třeba utužovat nebo obnovovat stará spojenectví. Jedna z renesančních dubových chórových lavic

77

Tak ještě 18. dubna 1618 odpovídá převor Jan Vogelius purkmistru a radě města Brna na jejich list a sděluje, že je ochoten podle svých možností pomoci, když o to brněnští požádají. Jako důvod této své ochoty uvádí dobré vztahy mezi ním a brněnskými, projevující se zejména při zabezpečování zásobování pivem a vínem.34 Změněná politická situace po květnovém protestantském převratu dolehla především na klášterní poddané. Protože direktoři předpokládali císařovy odvetné akce, začali se připravovat k obraně. Dne 3. července 1619 obeslali všechny katolické kláštery v okolí města Brna, tedy i kartuziány v Králově Poli, a přikázali jim, aby poslali klášterní poddané s koňmi a vozy do lesů pro dřevo na opravu hradu Špilberk, a ti, kteří koně nemají, měli se s klučnicemi a lopatami dostavit přímo na Špilberk. Žádost, či spíše rozkaz k dopravě dalšího dříví během července 1619 opakovali direktoři ještě několikrát, „kartouzové“ měli dát direktorům k dispozici čtyři koně a jeden vůz. Dne 21. července nařídili klášterským úředníkům, aby vypravili vozy do Židlochovic pro děla a munici. Je zřejmé, že všechny tyto roboty padly hlavně na bedra klášterních poddaných, kteří přitom nezřídka utrpěli i škody na majetku. Tak 26. července 1619 kozáci pod velením Jetřicha z Žerotína klášterským lidem, kteří vezli materiál na opravu Špilberka, vypřáhli a bez náhrady pobrali koně.35 Očekávaná trestná expedice císařského vojska pod velením generála Dampierra byla zastavena stavovskými oddíly velitelů Tiefenbacha a Ladislava Velena z Žerotína 5. srpna 1619 v bitvě u Dolních Věstonic. Vítězství dodalo povstání nový dech a na srpnovém zemském sněmu v Brně se iniciativy chopili radikálové. Začaly se konfiskovat majetky klášterů a jiných katolíků, na zabavené statky byli dosazováni úředníci věrní direktoriu.36 Královopolská kartouza byla konfiskována 17. srpna 1619. Do kláštera vtrhl oddíl stavovských vojáků pod velením plukovníka Ebenbergra a vojáci klášter vyplenili. Mniši byli v klášteře internováni a přísně střeženi. Stavovská posádka, která byla v budovách kláštera ubytována až do prosince 1620, poskytovala uvězněným mnichům stravu a šatstvo, ovšem jejich fyzickému utrpení to příliš neulehčilo. Vesnice v majetku kláštera byly vypáleny, později byl klášterní majetek částečně rozprodán, mimo jiné jakémusi panu Hradeckému a jiným pánům, částečně darován, například panu Munkovi z Ivančic připadly některé vinice a mlýn na Radlase. Jiný mlýn zcela zničili polští vojáci.37 V bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 porazili císařští vojsko „zimního krále“ Fridricha Falckého a rychlý rozklad protestantských struktur postihl také Moravu. Od počátku prosince 1620 císařské vojsko s generálem Buquoyem v čele začalo postupně obsazovat Moravu. Dne 12. prosince opustila protestantská posádka královopolskou kartouzu a mniši s převorem v čele se opět ujali svého zuboženého majetku.38 Převor Jan Vogelius se po revizi škod bez otálení začal starat o kompenzace. Dokonce se obrá78

til přímo k císaři s žádostí, v níž poníženě požadoval, aby královopolští kartuziáni dostali přednost před jinými žadateli v přidělování statků zabavených rebelům. Konkrétně žádal o přidělení vsi Řečkovice, zkonfiskované Vilému Dubskému z Třebomyslic, protože tento statek sousedí s majetky kartuziánů polnostmi a dvěma rybníky, anebo jako náhradu požadoval městečko Rousínov z majetku Bedřicha z Kounic a jako důvod opět uváděl, že Rousínov sousedí s kartuziánskými Královopolskými Vážany, které během stavovského povstání klášteru zabral právě Bedřich z Kounic. Dále převor žádal o povolení, aby klášter pro povznesení svého hospodářství mohl přímo v Králově Poli založit pivovar a pivo z tohoto pivovaru směl čepovat svým poddaným a nejen jim. Požadoval také volný výčep vína, především v kartuziánském domě ve městě Brně. Jako odůvodnění své žádosti převor udal, že poddaní a statky kláštera jsou zuboženi plundrováním, že dvory a vsi jsou vypáleny a že ubylo obyvatelstva.39 Pro podporu svých žádostí vyhotovil převor Jan Vogelius soupis škod a ztrát, které kartuziáni utrpěli během stavovského povstání v době od 17. srpna do sv. Jana Křtitele 1620, a to nejen pustošivou činností stavovské posádky v klášteře. Mimo jiné uvedl, že klášteru byly uloupeny stříbrná monstrance s několika pozlacenými reliéfy v ceně 300 zlatých, tři stříbrné a pozlacené kalichy v ceně 150 zlatých a stříbrná monstrance v ceně 100 zlatých. Vojáci zničili oltář s ornáty, když komisaři a plukovník Ebenberger a jiní klášter „durch und durch“ navštěvovali, z cel převora a bratří vedle jiného nářadí a cenností byly odcizeny velký ametyst a jiné drahé kameny, šperky, například ušní lžička (ohren leffel), skříň s nejlepším šatstvem, kožešiny a vůbec veškeré domovní zařízení. Z klášterního sklepení bylo zabaveno 12 věder dobrého vína v ceně 960 zlatých. Klášter utrpěl také ztráty na nevybrané činži, dávkách a robotách od klášterních poddaných, na zabaveném senu a otavách, na dobytku (8 telat, 32 skopců, 1 vepř, 28 podsvinčat) a dříví (jen na opravu Špilberka bylo odvezeno 800 kmenů); jako škodu převor hodnotil i promeškané várky v pivovaře v Ořechovičkách (počítaje jednu várku týdně dospěl k částce 1560 zlatých). Během povstání musel klášter odvádět zemskou daň (100 zlatých), povinně opatřit mužstvo výzbrojí a výstrojí (1945 zlatých 25 grošů) a největší položka padla na živení vojska rebelů (9000 zlatých). Celkem převor napočítal škody za 24 884 zlatých, 174 a ½ grošů, 5 peněz. K tomu ještě podotkl, že klášterní vsi jsou vypleněny a Střelice zcela vypáleny.40 V roce 1621 se převor Jan Vogelius obrátil s novou žádostí o náhradu, tentokrát na zemského hejtmana kardinála Františka z Dietrichštejna. Stěžoval si, že klášterní statky jsou rozchváceny, ves Střelice úplně zničena, poddaní zčásti zahynuli mečem, zimou a hladem, zčásti se rozutekli, ti, co zbyli, jsou ožebračeni. Takže i po navrácení statků uloupených během rebelie je třeba klášteru ještě pomoci jiným majetkem, jinak hrozí, 79

že zanikne. Jako vhodnou náhradu žádal opět ves Řečkovice, tentokrát i se sousední vsí Medlánky, které patřily stavovskému plukovníkovi Janu Melicharovi Bořitovi z Budče. Převor požadoval také odškodnění za pohledávku 1600 zlatých, kterou má klášter u Konráda Hetzera z Auerbachu, jenž byl do kláštera dosazen protestantskými stavy za hejtmana a pobýval zde se svým dvorem a s vojenskou posádkou, a tím způsobil značné škody. Pro rychlejší přešetření svých žádostí si převor dovolil navrhnout, aby se žalostným stavem klášterního majetku zabývala komise složená z pana ze Zástřizl a šlechticů Matyášovského a Pfefferkorna.41 Privilegium Ferdinanda II. z 11. července 1623

Převorovy úpěnlivé prosby o náhradu škod byly nakonec vyslyšeny, i když jinak, než požadoval. Roku 1622 byla královopolským kartuziánům přidělena část majetku konfiskovaného Vilému Munkovi z Ivančic, konkrétně svobodný dům na Radlase s mlýnem, krčmou a masným krámem, dále jim připadli řemeslníci a poddaní na Nové ulici na předměstí Brna.42 Tuto kompenzaci kartouzům potvrdil Ferdinand II. privilegiem datovaným 7. ledna 1623 v Řezně a nový majetek jim byl vložen do zemských desek. Jinou listinou vydanou téhož dne na stejném místě navíc uděluje císař kartuziánům výsadu, aby mohli vařit v nově postaveném pivovaru pivo nejen pro sebe, ale i pro své obce a zakazuje císařským poddaným, zejména městu Brnu, toto ustanovení rušit. Toto posílení hospodářského postavení panovník listem daným 10. května 1624 ve Vídni ještě rozšířil na šenk vína, když klášteru pro zkázu v „rebelii“ a válečným lidem po80

volil, aby mohl do svého domu v Brně dovážet, vyvážet i tam prodávat víno.43 O tom, jak příznivě pohlížel císař na klášter, svědčí i skutečnost, že 11. července 1623 ve Vídni potvrdil na žádost převora Jana Vogelia předchozí privilegia, obzvláště fundační listiny, privilegium krále Jiřího, kterým je darována ves Vážany, osvobození vinice Rosperg v Dolních Kounicích a všechna další obdarování královopolských kartuziánů.44 Obě šenkovní výsady, tedy vaření piva a jeho výčep nejen klášterním poddaným a šenk vína v kartuziánském domě v Brně, poškozovaly hospodářské zájmy brněnských měšťanů. Brno se samozřejmě proti takové újmě snažilo protestovat a bránit, což vedlo k mnohaletým sporům s královopolskými kartuziány, jejichž vztahy s Brňany jinak byly už vzhledem k těsnému sousedství výtečné. Nakonec musel spor vyřešit samotný císař, kterému si kartuziánský převor stěžoval listem z 20. září 1628, protože se rozepře týkaly jádra dvou císařských privilegií pro klášter. Císař rozhodl 1. listopadu 1628 ve Vídni tak, že omezil podmínky dohody obou svářících se stran na svá dvě privilegia udělená kartuziánům. Privilegium na nově postavený pivovar u kartouzy a na právo výčepu piva omezil tak, že právo výčepu se nevztahuje na vesnice, které klášter získá v obvodu práva mílového. Z druhého privilegia kartuziánům zachoval právo dovážet a vyvážet vína ze sklepa svého domu u kostela sv. Jakuba v Brně, avšak pozbyli práva na prodej tohoto vína. Současně císař stanovil způsob, jakým mohla být dovážena i vyvážena vína z kartuziánského domu v Brně. Smlouvou uzavřenou 5. prosince téhož roku v Králově Poli se Brňané i kartuziáni zavázali, že budou císařské rozhodnutí dodržovat.45 Padesátý převor Jan Vogelius, který s klášterem prožíval těžké doby stavovského povstání, spravoval záležitosti královopolských kartuziánů do roku 1625. Po něm nastoupil David (51. převor), který však již v roce 1628 odstoupil, a nahradil jej dosavadní vikář kláštera Kryštof Tripodius. Tripodius, původem Němec z Vestfálska, byl vzdělaný a inteligentní a projevil se také jako schopný a pečlivý hospodář. Do Králova Pole přišel z Velké kartouzy a svým vystupováním na sebe upozornil i zemské úřady. Proto mu byl při jmenování převorem propůjčen titul zemského preláta, který zůstal spojen s úřadem královopolského převora až do zrušení kláštera.46 Za tohoto převora nastal další zlatý věk kláštera. Nahrávala tomu i rekatolizace, která na Moravě zavládla po bělohorské porážce a především po přijetí Obnoveného zřízení zemského (na Moravě bylo vydáno roku 1628).47 Katolická víra byla jedinou povolenou a katolickému duchovenstvu se dostávalo všemožné podpory. Tyto příhodné podmínky se samozřejmě příznivě projevily v hospodaření kláštera. Kromě nového majetku, který získal v náhradě za škody utrpěné za stavovského povstání, rozšiřoval klášter své statky drobnými nákupy. Tak roku 1628 zakoupil klášter od Munkových dědiců 6 čtvrtí vinohradu v Černých Polích, které přeměnil v pole, ale po dvou letech je 81

vrátil původnímu účelu a takto získaný vinohrad pronajímal brněnským měšťanům.48 Postupně byl také nastolen nový pořádek mezi poddanými. V roce 1628 převor Kryštof Tripodius a celý kartuziánský konvent obnovili své poddanské vsi Dornych na její prosbu privilegia, která ztratila pro účast na stavovské rebelii.49 Klášter se vzmohl dokonce natolik, že v letech 1621–1624 mohl půjčit celých 5000 zlatých městu Brnu, které bylo v té době velmi zadluženo kvůli vydržování císařského vojska. Půjčku však Brno vrátilo již v roce 1634, což potvrdil i císař.50 V roce 1633 byl také urovnán spor, který kartuziáni vedli s jezuitským řádem o pozemky, jež ležely mezi rybníkem Šmalcle a řečkovickým dolním rybníkem.51 Řečkovice, o které vehementně usiloval kartuziánský převor Jan Vogelius, nakonec získali brněnští jezuité. V roce 1625 jim byl tento statek vložen do zemských desek a dva poddaní v Králově Poli, které jezuité získali již dříve jako dědictví po herburkách, byli správně přičleněni k řečkovickému panství.52 Dva královopolští poddaní jsou uváděni i ve dvou urbářích brněnských jezuitů, a to k letům 1623–1627 (duo fundi rusticani in Novo Pago) a k roku 1643 (cum duobus in Nouo Pago).53 O samotné obci Královo Pole máme z období třicetileté války jen velmi kusé zprávy. Dá se předpokládat, že k poddaným církevní vrchnosti nebyli stavovští vojáci příliš ohleduplní, a také z četných převorových stížností víme, že klášterní vsi byly vypleněny a vypáleny. Z válečných škod se poddaní patrně během několika let vzpamatovali, o čemž by mohl svědčit také urbář z roku 1637 (tzv. Bílý urbář „…ex Urbario Albo de anno 1637“), který se však v originále bohužel nedochoval a známe z něj pouze výtah týkající se dvora v Černovicích.54 K zásadní změně však došlo v duchovním životě obce. Farní správa v Králově Poli, kterou do té doby vykonávali maltézští rytíři na Starém Brně, byla roku 1638 postoupena faře u sv. Jakuba v Brně. Kostel sv. Víta uprostřed obce byl jako filiálka převeden ke svatojakubské faře i s příslušnými desátky a s roční platbou 20 zlatých od zdejší obce. Neslo to s sebou také řadu obtíží, například při zaopatřování nemocných v noci, kdy se městské brány zavíraly. Duchovní správu v obci vykonával kaplan od sv. Jakuba, který spravoval také Velkou a Malou Novou ulici a každou třetí neděli ve filiálním kostele u sv. Víta vedl bohoslužby s kázáním v moravské (české) řeči. Za to dostával štólu, kdežto desátky náležely faráři.55 Zlaté časy rozkvětu kláštera a jeho panství přervaly válečné události závěrečné fáze třicetileté války, kdy zemi drancovaly švédské jednotky. Poprvé se Švédové dostali k Brnu roku 1642. Zatímco část švédské armády oblehla město, opatřené pevnými hradbami a dobře hájené, jiné oddíly drancovaly a plenily předměstí a nejbližší okolí. Kartuziáni i s převorem stačili včas utéci a ukrýt se v opevněném Brně, a tak Švédové našli klášter 82

zcela opuštěný a vydaný napospas jejich řádění. Podle pozdějšího svědectví převora Kryštofa Tripodia tento první švédský vpád napáchal velké škody – klášterní majetek byl vypálen a samotný klášter zpustošen. Švédové, sami vyznáním protestanti, zničili v konventu osm obrazů a dva z nich, obraz zbičovaného Spasitele a obraz Madony s dítětem, použilo šest švédských vojáků jako cvičné terče pro střelbu. Prostřílené ikony se v klášterním kostele uchovávaly až do 20. století jako upomínka na švédský vandalismus.56 Koncem srpna 1643 Švédové poprvé odtáhli od Brna s nepořízenou a převor se spolu s mnichy do kláštera vrátil podle vlastních slov „nahý, ubohý a oloupený“, jak uvádí v listu z 28. srpna 1642 velehradskému opatovi, když jej žádá o uhrazení dluhu v celkové výši 260 zlatých z května téhož roku za dodaná vína.57 Nic nemůže lépe doložit okamžitou finanční nouzi mnichů ve vyrabovaném klášteře než tato zdvořilá žádost o splacení dlužné částky. Nejenže v té době v královopolské kartouze stěží našlo obživu 6 mnichů, ale navíc ještě klášter musel císaři Ferdinandovi III. poskytnout půjčku 500 zlatých na krytí válečných potřeb.58 Druhá válečná pohroma v podobě plenící švédské soldatesky se před Brnem objevila v roce 1643. I tentokrát našli mniši s převorem útočiště ve svém domě za brněnskými hradbami. Klášter byl znovu vypleněn, ale Švédové odtáhli, aniž by se pokusili Brno oblehnout.59 Třetí a nejzávažnější švédská „návštěva“ před Brnem se odehrála v roce 1645. V březnu téhož roku porazil švédský generál Torstenson císařské vojsko v bitvě u Jankova. Otevřela se mu tak volná cesta na hlavní město monarchie, ale na Moravě měl v zádech ještě jednu nepokořenou pevnost – Brno. Když celou jižní Moravu a Dolní Rakousy zaplavila švédská vojska, město se horečně chystalo k obraně. Kartuziánští mniši se z Králova Pole opět uchýlili do města Brna, ale převor tentokrát, podobně jako šlechta a vyšší duchovenstvo, odešel počátkem března do Vídně. Zde jako azylant před očekávaným švédským útokem zemřel 26. března 1645. Dne 4. května 1645 zaujaly švédské jednotky postavení před Brnem a město bylo neprodyšně uzavřeno. Začalo sto dní obléhání a nepřetržitých bojů. Švédové trpěli stejnými útrapami jako stateční obránci – hladem a nemocemi. Spížní jednotky obléhatelů drancovaly široké okolí. Při příchodu Švédu umístil jejich velitel generál Leonhard Torstenson svůj hlavní stan do Králova Pole a ubytoval se přímo v kartuziánském klášteře. Po několika dnech, 13. května, přesídlil do Modřic, aby mohl osobně dohlížet na švédské útoky z jižního směru. Po několika neúspěšných ztečích vydal roztrpčený a zklamaný Torstenson povel k ústupu a Švédové od Brna odtáhli. Před odchodem ještě zapálili široké okolí města, kartouza i samotné Královo Pole však zůstaly ušetřeny. Z klášterního majetku byl spálen jen mlýn na Radlase.60 83

ROZVOJ KLÁŠTERA OD KONCE TŘICETILETÉ VÁLKY DO JEHO ZRUŠENÍ Odchodem Švédů začíná poslední etapa dějin kartuziánského kláštera v Králově Poli. Byla poměrně klidná. Klášter zažíval pozvolný rozvoj, který byl přerušen pouze pruským vpádem v roce 1742 a ukončen zrušením kláštera o čtyřicet let později. Úkol obnovit duchovní život a zkonsolidovat majetek a finance kláštera, jež byly zcela rozvráceny, čekal na 53. převora Jakuba Mollera, který byl rodem Čech z Pardubic. Roku 1653 však nastoupil nový převor Pavel Zagnarius. Téhož roku jej v úřadě potvrdil císař Ferdinand III. listem daným v Řezně. Za Pavla Zagnaria Ferdinandův nástupce na trůně Leopold I. potvrdil roku 1663 klášteru stará privilegia. K roku 1667 je jako prokurátor kartuziánského kláštera v Králově Poli zmíněn jistý Jan. Převorova pečeť na smlouvě z 16. října 1667

V roce 1668 nastoupil do úřadu převora (55.) Antonín III. Julián a hned po roce jej vystřídal Marián Höffner (56.). Po něm byl roku 1676 zvolen Alexandr Přerovský (57.) a byl v úřadě potvrzen zvláštním reskriptem císaře Leopolda, stejně jako jeho následovník, 58. převor kartuziánů v Králově Poli Anthelmus Jentschke. Anthelmus, který již za převora Alexandra působil ve funkci vikáře kláštera, byl mužem moudrým a pečlivým hospodařením přispěl k opětovnému pozvednutí kláštera. Byl také vizitátorem řádové provincie a jeho odchod znamenal ztrátu pro celé řeholní společenstvo kartuziánů, neboť podle latinsky psané kroniky kláštera sám generál řádu ve Velké kartouze, který 84

Anthelma znal osobně, při zprávě o smrti královopolského převora dojatě zvolal: „Haec columna ordinis cecidit!“ (Tento sloup řádu padl!) Dne 8. července 1719 císař Karel VI. potvrdil 59. převora Václava III. Valentiniho a po jeho smrti 7. března 1735 panovník opět potvrdil volbu jeho nástupce Petra III. Glasera.61 Jinak o samotném klášteře a jeho obyvatelích nemáme z období 2. poloviny 17. a počátku 18. století mnoho zpráv, neboť kartuziáni se vlivem přísných řádových regulí nezapojovali do veřejného dění ve svém okolí. Zůstávali ve svých celách, kde se věnovali rozjímání a studiu teologických spisů. Poněkud lépe jsme informováni o hospodářské činnosti a správě kartuziánského panství v této době. O celkovém pozemkovém vlastnictví kláštera zpravuje první dochovaný moravský katastr – lánové rejstříky z roku 1673. Od 16. století nedošlo v držbě k žádným velkým změnám. Ke klášternímu majetku náležely vsi Černovice, Královo Pole, Obřany, Střelice, Královopolské Vážany a Žabovřesky a ulice Dornych. Celkem bylo v těchto vsích napočítáno 245 usedlostí, z toho 225 činili starousedlíci (kteří na svých gruntech seděli již v roce 1656), 10 nově usedlých poddaných (ujali se gruntu po roce 1656) a 10 poustek, z toho 5 starých (zpustly před rokem 1656) a 5 nových (zpustly po roce 1656). Překvapivé je zjištění, že počet pustých a nově osedlých gruntů je velmi malý, což svědčí o tom, že i přes blízkost Brna, značně exponovaného během válečných událostí, třicetiletá válka klášterní panství příliš nepostihla.62 Lánové rejstříky ovšem zachycují pouze rustikál, tedy poddanskou půdu. Kartuziáni opět rozšiřovali svůj majetek drobnými nákupy. Například v roce 1662 odkoupil převor Pavel Zagnarius od brněnského měšťana Michala Jana Hrouzka pole u Žabovřesk v ceně 300 zlatých.63 Převor Pavel pečoval o zájmy kláštera i jinak, protože si téhož roku stěžoval moravským stavům a zemskému podkomořímu na brněnský magistrát ohledně cesty z Brna do Řečkovic. Město se o cestu nestaralo, ačkoliv na ní vybíralo mýto. Na míli dlouhá komunikace byla vymletá vodou, což způsobovalo, že projíždějící povozy se nesjízdným místům vyhýbaly přes klášterní pozemky, které tím poškozovaly. Převor ve stížnosti uvedl, že kvůli tomu musí cestu udržovat na vlastní náklady, a proto žádal, aby vedla jinudy, nebo aby byly klášteru přiděleny reparace.64 V říjnu 1667 kartuziáni slevili nájemcům vinohradů na Radlase v Černých Polích čtvrtinu starého dědičného nájmu.65 Počátkem 70. let 17. století opět propukl spor mezi klášterem a městem Brnem o právo na šenk vína, tentokrát v kartouzské hospodě v Malé Nové ulici (dnešní Veveří) před Veselou branou. Výčep vína byl vždy zdrojem nemalých příjmů, a protože z klášterního domu před městskou branou neplynuly žádné poplatky do městské pokladny, byla tato hospodářská aktivita královopolských kartuziánů samozřejmě trnem v oku brněnskému magistrátu. V roce 1675 byl spor dohodou urovnán a převor Marián 85

Höfner krčmu na předměstí zrušil.66 Vzájemné vztahy kartuziánů a města Brna, které vyjma sporů o šenk vína a výčep piva byly vždy velmi dobré, zůstávaly přátelské patrně i nadále, protože ve finanční tíži vypomáhal klášter městu půjčkami. Tak k roku 1691 kvituje vikář Anthelmus městu Brnu splátku ze starého dluhu, čímž byl tento dluh zmenšen z 33 000 na 15 000 zlatých.67 Hlavní oltář kostela nejsvětější Trojice

Peníze získával klášter také z jiných zdrojů, například pronájmem prodeje tabáku na klášterních statcích brněnskému obchodníku Bernardu Trojanovi v roce 1735. Hospodářskou činnost však doprovázely rozpory s jinými vrchnostmi (např. spory o šenk na Radlase nebo spory se zábrdovickým klášterem o mlýn na Radlase a stavby jezů na řece Svitavě).68 Příznivý vývoj přerušily až v polovině 18. století vojenské události. Císařem Karlem VI. vymřela roku 1740 po meči habsburská dynastie a celá střední Evropa se záhy zmítala vál86

kami o rakouské dědictví. V těchto válkách uhájila Karlova dcera Marie Terezie dědictví po otci, ztratila však navždy pro Českou korunu Slezsko. V rámci první fáze těchto bojů vtrhl do Čech a na Moravu pruský král Fridrich II. spolu se spojeneckými saskými sbory a 9. února 1742 oblehl Brno, aby si poté, co obsadil značnou část Moravy, vynutil hold moravské šlechty. Město však bylo připraveno, vybaveno zásobami potravin, střeliva a posílenou vojenskou posádkou. Obléhání řídil Fridrich od 10. března ze svého hlavního ležení v Židlochovicích. Pruské spížní oddíly rabovaly okolí a docházelo také k ozbrojeným střetům s domácím obyvatelstvem. Dne 28. března 1742 vtrhl pruský oddíl i do kartouzského kláštera v Králově Poli, kde napáchal četné škody. Z Brna proti Prusům vyslali několik švadron uherských husarů, kteří sice obrátili Prusy na útěk, ale vikář Lukáš a viceprokurátor Ambrož upadli do zajetí. Pruské obležení naštěstí netrvalo dlouho. Po zprávách, že se s vojskem blíží Karel Lotrinský, švagr císařovny, nastala roztržka mezi Prusy a Sasy. Dne 7. dubna začali Sasové ustupovat přes Královo Pole směrem na Kuřim, Tišnov a Bystřici nad Pernštejnem a pruský král Fridrich odtáhl směrem na Vyškov. Válečné škody sice nebyly tak velké jako za švédského obležení, ale majetek i samotný klášter královopolských kartuziánů byly touto pohromou těžce postiženy, jak si kartuziáni stěžovali ve svých kronikách.69 Přestože války neustaly, císařovna Marie Terezie upevnila svou vládu ve zbytku českých zemí a v červnu 1742 přijela na návštěvu do Brna. Údajně proto, že toužila spatřit vracející se pomocné ruské pluky. Při té příležitosti také mohli kartuziáni s císařovniným doprovodem dojednat potvrzení starých klášterních výsad. Potvrzující privilegium bylo vydáno ve Vídni 11. října 1748 a císařovna v něm potvrdila jmenovitě listiny krále Jiřího z roku 1465, smlouvu o přenesení jezů na řece Svitavě z roku 1554, obě obdarování Ferdinanda II. z roku 1623 a šenkovní právo téhož císaře z roku 1624.70 Dne 20. dubna 1751 byl 61. převorem kartuziánů v Králově Poli zvolen Ambrosius (Ambrož) Höger, kterého v roce 1760 vystřídal poslední, v pořadí 62. královopolský převor, dosavadní novicmistr Athanasius Bohumír (Athanasius Gottfried). Převor Athanasius Bohumír byl bezesporu nejvýznamnějším mužem, který úřad převora zastával. Je ironií osudu, že byl také jeho posledním vykonavatelem, který musel nechtěně asistovat při rušení kláštera. Narodil se roku 1728 v Plané v Čechách a do řádu vstoupil roku 1750. V Brně absolvoval gymnázium, poté filozofii a tři roky teologie v Praze. Řádový slib složil roku 1751 a na kněze byl vysvěcen o dva roky později. Pak pobýval delší čas v kartouze v Grenoblu, u generální kapituly ve Francii a jako řádový vizitátor procestoval Německo, Polsko a Litvu, až se nakonec vrátil do Králova Pole jako převor. Byl to muž vzdělaný, velkého duševního rozhledu a nadto milovník umění. Pečoval o výzdobu oltářů klášterního chrámu a nechal vyzdobit stropy freskami. Byl vášnivým 87

sběratelem – pořídil například sbírku vzácných anglických mědirytin, klášterní obrazárnu obohatil díly Leydenovými či Dürerovými. Významně rozmnožil klášterní knihovnu; například koupí bohaté knihovny po zemřelém faráři u sv. Jakuba v Brně Karlu Fridrichovi. Vlastnil sbírku olejomaleb a mědirytin, kterou po zrušení kláštera prodal za dva tisíce zlatých žďárskému opatovi Ottu Steinbachovi z Kranichsteina.71 Pozornost věnoval i samotnému klášteru, který byl již v 50. letech 18. století od základů vyzdvižen o 5 rakouských coulů. V roce 1765 nechal Athanasius na místě dosavadního stavět nový klášterní kostel nejsvětější Trojice.72 Mědirytina kláštera od Jakuba Wegelina z 1. poloviny 18. století

Z poloviny 18. století jsme také dobře informovaní o klášterním pozemkovém majetku z úředních soupisů půdy, a to v prvé řadě z tereziánského katastru. K majetku kláštera tehdy patřilo 9 obcí (1. Brno, Dornych; 2. Brno, Nová ulice; 3. Brno, Radlas; 4. Černovice; 5. Královo Pole; 6. Královopolské Vážany; 7. Obřany; 8. Střelice; 9. Žabovřesky). Panské dvory se k roku 1750 nalézaly v Králově Poli, Žabovřeskách, Střelicích a k tomu ještě louky u dvora v Černovicích. Rybníky měli kartuziáni tři v Králově Poli (Dolní u Červeného mlýna, Nový a za klášterem v Kolhaně), ve Střelicích a u Královopolských Vážan. Klášterní pivovar v Králově Poli ročně vystavil 910 sudů piva, které dodával do panských hospod v Králově Poli, Obřanech, Střelicích, Žabovřeskách a Radlase na brněnském předměstí. Vína se z klášterních sklepů ročně prodalo 15 a půl sudu. Z vinic v Černých Polích plynul roční nájem 364 zlatých 54 krejcarů. 88

Mlynáři měli pronajaté mlýny v Králově Poli (Dolní mlýn, klášterní mlýn), v Obřanech, Žabovřeskách (Kamenný mlýn) a mlýn na Radlase na řece Svitavě. Kromě nájmu mlynáři odváděli v naturáliích celkem 4 měřice ječmene, 2 měřice prosa a 9 vepřů. Co se týká lesů, měl klášter u Králova Pole 794 měřic, u Obřan 3 a u Střelic 1997 měřic. Kromě dominikálu (panské půdy) a hospodaření v klášterní režii plynuly klášteru příjmy ještě z poddanských platů a naturálních dávek. Na panství robotovali sedlák se 4 koňmi 2 dny týdně; čtvrtláník se 3 koňmi 2 dny; pololáník se 2 koňmi 2 dny; čtvrtláník 1 pěší člověk 3 dny a chalupník 1 pěší člověk 1 den.73 Přestože pozemkový majetek kartuziánů nepatřil k největším, jeho výnosy byly dostatečné, aby se klášter k roku 1756 zbavil všech dluhů, a ještě měl na kapitálu uloženo 18 000 zlatých. Statky kláštera rozšířil roku 1777 převor Athanas Bohumír, když jménem celého konventu koupil vinohrad v trati Sonnenberg u Hustopečí od Filipa Friedy z Popic.74 V této době byly znova přeměřeny hranice klášterního panství; u Komárova, Obřan a Střelic byly nově vyznačeny.75 V roce 1773 papež zrušil jezuitský řád. Jezuité jako druhá pozemková vrchnost vlastnili v Králově Poli dva poddané a dvorec, u kterého v parku u jeskyňky postavili mariánskou sochu, k níž se pořádaly poutě. Po zrušení řádu připadl jezuitský majetek náboženskému fondu. Dvorec byl několikrát prodán a mezi jeho majiteli nacházíme i brněnského měšťana Kotziana, podle něhož se místo dodnes nazývá Kociánka.76 Nástupem Josefa II. na trůn se započala poslední a velmi krátká etapa v dějinách kláštera – jeho rušení. Císař v roce 1781 nařídil, že kláštery na území rakouské monarchie nesmí udržovat korespondenci s „cizozemskými“ domy. Královopolští kartuziáni tak byli odtrženi od Velké kartouzy – centra řádového života. Císařský dekret zasáhl klášter v jeho podstatě a zbývající čas trávili bratři čekáním na ránu z milosti. Poslednímu převorovi Athanasiu Bohumírovi muselo být jasné, že se blíží zánik kláštera. Proto se také v té době rozšířila pověst, že se převor snažil své statky prodat nebo ukrýt. Další dva císařské dekrety postavily královopolskou kartouzu pod pravomoc brněnského biskupa a stanovily „numerum fixum“, tedy určitý počet klášterů. Zrušením královopolské kartouzy 18. ledna 1782 bylo ukončeno více než 400 let dějin činnosti mnichů i jejich svazků s nejbližším okolím. Kartuziáni zanechali hlubokou stopu v kolektivní paměti. Dochovala se pověst, kterou si lidé po svém vyložili příčiny zrušení kláštera. Podle této pověsti se kdysi císařovna Marie Terezie rozhodla, že chce vidět klášter, který byl v mnoha válkách tolikrát vydrancován a opět znovu vybudován. Avšak cizím, obzvláště ženám, byl do kláštera vstup zakázán. Královopolští řeholníci odmítli císařovnu vpustit dovnitř, přestože ona na své návštěvě trvala. Museli jí dokonce zastoupit cestu, aby nemohla pokračovat. 89

Císařovna nakonec uraženě odešla a mniši prý museli z podlahy vytrhat všechny kameny, jichž se dotkla ženská noha, a nahradit je novými. Když na trůn nastoupil její syn Josef II. a zrušil všechny kartuziánské kláštery, jedna z jeho prvních cest vedla do Králova Pole. V čele oddílu uherských vojáků sám prý jezdeckým bičíkem mnichy vyháněl a místo nich v klášteře ubytoval vojáky, kteří zle obtěžovali okolní obyvatele, a ti, když už vojáky jen z dálky zaslechli, volali na sebe: „Daj v nohy!“ Od toho byla prý pojmenována ulice Dajnohy. Podle jiné pověsti si jeden z vyhnaných kartuziánských mnichů postavil domek v lesích u kapličky sv. Antonína, u níž prýštil pramen s léčivou mocí. Tento mnich pak žil sám v lesích jako poustevník až do své smrti a živil se mlékem ochočené laně.77

ŽIVOT PODDANÝCH V 18. STOLETÍ Od poloviny 17. století nás prameny vcelku dobře informují o poměrech v samotném Králově Poli (ve vesnici). V první řadě jsou to lánové rejstříky z roku 1673, které zaznamenaly v obci tyto usedlé poddané: jednoho jedenapůlláníka (Andrese Mičalu, který byl původně velkým čtvrtláníkem a který grunt vyměnil s Matějem Valouchem, jenž na tomto 1 ½ lánu původně seděl), 3 celoláníky, 2 pololáníky, 5 velkých čtvrtláníků (měli 26 měřic polností), 3 malé čtvrtláníky (měli 20 měřic polností), 4 podsedky s polnostmi a 10 domkářů bez polností. Tři celoláníci zemřeli – jejich domy v roce 1663 vyhořely a zůstaly pusté – a jeden celolán byl pustý již před rokem 1657. Celkem bylo k roku 1673 v Králově Poli 29 usedlých hospodářů a 4 pusté grunty. Vinice se nacházely v tratích „In Hosngrundt“ (Zaječí zmola) a „In Kirchengrundt“ (Kostelní zmola) a kromě místních hospodářů je obdělávali i poddaní z Nové ulice, Řečkovic, Radlasu, Cejlu, Křenové ulice, Soběšic, Medlánek a dalších míst. Názvy viničních tratí jsou uvedeny v němčině (in kurzen Rühmen, in langen Rühmen, in kurzen Zeilen, in kurzen Lauten, in Untergebürg, in alten Gebürg, in Neugebürg, in langen Distel, in Oberriedt).78 O pět let dříve vznikl jiný soupis královopolských poddaných – soupis domů pro účely vybírání domovní daně, který svým podpisem a pečetí stvrdil převor Pavel Zagnarius 11. února 1668. Tento soupis poskytuje mírně odlišné údaje, než jaké uvádí lánové rejstříky. Podle soupisu domů bylo k roku 1668 v Králově Poli 25 osedlých poddaných (2 celoláníci, 2 pololáníci, 8 čtvrtláníků, 11 zahradníků a 2 domkáři), další dva osedlé grunty vyhořely na Velikonoce roku 1667 (1 ½ lán Matěje Valacha79 a domkář Jakob Pachman), 4 celolány jsou zapsány jako pusté a další dva celolány jsou označeny jako zcela pusté. Celkový počet 33 gruntů však již odpovídá údajům z lánových rejstříků. Soupis domů zaznamenává u jednotlivých gruntů rovněž výměru vinic (v osminách neboli tzv. achtlech) a polností (v měřicích).80 90

V roce 1729 byl městu Brnu přiřknut hrdelní soud i nad nebrněnskými předměstími, od té doby příslušelo souzení těžkých hrdelních zločinů brněnskému magistrátu.81 V následujících osmdesáti letech docházelo v poddanské držbě v Králově Poli přirozeně ke změnám, a to nejen v osobě držitele gruntu, ale v několika případech se změnila i velikost gruntu, jak dokládá další soupis – poddanská fase z roku 1749 v rámci tzv. rektifikačních akt. Půldruhalán Andrese Mičaly byl rozdělen na jeden celolán a dva čtvrtlány, celolán Jíry Nováka na dva pololány, celolán Václava Dejmala na jeden pololán a dva čtvrtlány, celolán Jíry Katřína na čtyři čtvrtlány, celolán Kašpara Charváta na dva pololány a celolán Kašpara Judendorfského (1673 pustý) na dva pololány. Velkým a malým čtvrtláníkům byla část půdy odebrána a rozdělena rovným dílem podsedkům. Rozdíl mezi velkými a malými čtvrtláníky, jenž byl specifický pro Královo Pole, tím zanikl a zároveň byli čtyři podsedci převedeni mezi čtvrtláníky. V obci dále bylo 25 chalup bez polností, z toho 9 starých a 16 nově vystavěných od roku 1673. Zdejší obec měla ještě dvě louky, ze kterých ročně sklízela 6 fůr sena a 3 fůry otav. Poddanskou fasi jménem celé obce podepsali rychtář Jiřík Doležel a purkmistr (podmistr) Karel Barzl.82 K podpisům byla do červeného vosku otištěna obecní pečeť. Otisk je však poškozený a téměř nečitelný. V pečetním poli můžeme nalevo rozpoznat krojidlo, pečetní pole napravo je nečitelné. Čitelná část opisu zní PECZET OBCE…83 Další soupisy poddaných z poloviny 18. století udávají v Králově Poli 4 celolány, 9 pololánů, 20 čtvrtlánů, 22 chalup na poddanské a 7 chalup na panské půdě. Někteří chalupníci obdělávali vinice. Pět nádeníků bydlelo v nájmu u výše uvedených hospodářů; jeden z nich je označen jako vrchnostenský kovář. Kromě této výjimky nejsou v Králově Poli žádní další řemeslníci. Tereziánský katastr odlišně uvádí v Králově Poli 4 celoláníky (robotovali se 4 koňmi 1,5 dne), 9 půlláníků (robotovali se 2 koňmi 1,5 dne), 19 čtvrtláníků (1 pěší, 3 dny), 27 chalupníků (1 pěší, 1 den).85 Sčítání lidu v roce 1755 zaznamenalo v Králově Poli 63 domů, z toho 4 třičtvrtěláníky, 9 půlláníků, 20 čtvrtláníků a 30 nádeníků.86 Kromě již zmíněných vrchnostenských, tedy klášterních rybníků, lesů a mlýnů byl na území obce ještě rybník Gassperk (v místě pozdějšího starého královopolského nádraží), který kartuziáni v roce 1544 prodali městu Brnu, a rybník Červený, který náležel obci; dále se zde nacházely obecní pastvina a obecní louka u Dolního rybníka, který patřil vrchnosti. Polnosti a vinice obdělávali také poddaní z Obřan, Cejlu, Křenové ulice, Nové ulice, ze Soběšic, z Medlánek, ze Střelic a měšťané z Brna. Obilí se vozilo na trh do Brna. V obci nebyly žádné obecní lesy, dřevo se kupovalo v polesí blanenského panství vzdáleného 2 míle. Jeden sáh tvrdého dřeva stál 1 zlatý 48 krejcarů. Míry, kterými se vyměřovala velikost polí, odpovídaly brněnským měřicím.87 Z poloviny 18. století známe také výčet názvů tratí v katastru Králova Pole. 88 91

92 ¼ ¼ ¼ ½ 1 1

achtlů zahrad 1 1½ ½

20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33

Chalupy bez polností

Josef Láník (½L) Frantz Gurný (½L) Václav Kakáč (¼L) Matěj Valouch (¼L) Josef Pokora (¼L) Jiří Doležel (¼L) Anton Sochomel (¼L) Jan Slavík (¼L) Simon Sedláček (¼L) Jan Pečeňa (¼L) Josef Veith (¼L) Nikoláš Pivoda (¼L) Carl Hošek (¼L) Tomáš Staněk (¼L)

19

Martin Drost (PD) Andres Bechman (PD) Matěj Láník (PD) tato chalupa je pustá Wentz Charvát Anton Malý Carl Burdas Rosina Žambachová Florian Palík Maria Kokalová

34 35 36 – 37 38 39 40 41 42

Josef Kubica (½L)

18

Domy bez polností

Ignác Kubíček (½L) Markus Kocman (½L)

17

Peter Lepšík (L) Frantz Bartl (¼L) Jan Dlapka (¼L) Karl Partl (L) Anton Mičala (L) Mathis Wallachau (L) Jakub Novák (½L) Matouš Válka (½L) Jiří Pechman (¼L) Matouš Doležel (¼L) Matouš Kocman (½L) Jan Hošek (¼L) Jiří Veit (¼L) Jan Smutný (¼L) Bartoň Vítek (¼L) Kašpar Pečman (½L)

Jméno současného držitele polností

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16

Číslo souč. držitele

Matyáš Ševčík Havel Krupica Barton Číl Ondra Žambach Jiří Čičrala Matouš Bubeník Matouš Vrba Vávra Burdan Jacob Novák Martin Košíčník

Kašpar Charvát (L) (z tohoto gruntu byly vytvořeny grunty 16 a 17) Kašpar Judendorfský (L) (z tohoto gruntu byly vytvořeny grunty 18 a 19) Petr Zeyner (½L) Urban Kolomazník (½L) Havel Vrba (v¼L) Macek Valouch (v¼L) Matěj Pospíšil (v¼L) Vávra Katryn (v¼L) Tomáš Valouch (v¼L) Vávra Novák (m¼L) Ambrož Scharff (m¼L) Matouš Pečeňa (m¼L) Jacob Pechman (PP) Martin Kopřiva (PP) Pavel Lepšíček (PP) Vávra Nerudt (PP)

Jíra Katřín (L) (z tohoto gruntu byly vytvořeny grunty 12, 13, 14 a 15)

Andres Mičala (1½L) (z tohoto gruntu byly vytvořeny grunty č. 1, 2 a 3) Jiří Neřezal (L) Martin Čacmerda (L) Jíra Stračka (L) Jíra Novák (L) (z tohoto gruntu byly vytvořeny grunty 7 a 8) Vencl Dejmal (L) (z tohoto gruntu byly vytvořeny grunty 9, 10 a 11)

Jméno držitele při předchozí vizitaci

43 44 45 46 47 48 49 50 51 52

31 30 15 15 15 18 19 14 17 14 14 15 14 15

30

32

31

60 13 14 60 62 60 31 30 18 16 30 15 16 15 15 30

měřice

Polnosti

1

2

2

5 2 6 achtlů zahrad 1 – ½ ½ 1 – – – ¼ ¼

1

1 1

2 1

1 1

měřice

2 1 4

5

6

5

4 6 3 5 1 6 6 4 2

achtly

Jan Pečeňa Matěj Novák Jan Kopřiva Bernard Doležel Matouš Keselka (VD) Jan Svoboda Marina Novotná Simon Dolák Paul Koberl Paul Žambach

Nové chalupy

11 6 5 6 6 7 5 8 6 6 9 9 4 7

10

15

12

15 7 7 14 7 19 10 11 5 6 12 8 6 6 7 9

počet

53 54 55 56 57 58

7 4 2 1 1 2 1 2 2 1 1 1 1 2

2

3

3

8 1 1 12 3 5 7 4 2 1 3 1 1 1 1 7

počet

Martin Veith Matyáš Poltz Wentz Petlach Simon Pechman Maria Jakobová Marina Lipalka

6 5 6 2¼ 2¼ 5½ 3 7½ 4½ 5 5 ¼ 2¼ 5½

6½

4½

6

6¼ 5 3½ 6½ 1½ 2¼ 1¼ 6

4 3 6¼ 2 7½ 6½ 1¼

achtly

Zahrady

3½ 4 3 1½ 1 2 1½ 2½ 2 1 1 1 1 1½

4

3

4½

¼ ½ 1 – 1 –

1½ 2 1¼ ½ ½ 1 1 2 1 ½ ½ ½ ½ ½

2

2

2

Louky výnosy ve fůrách seno otavy 11 ½ 4½ 1 1 1 ½ 7 4 7 4 7 3 5 2 4 1½ 1¼ ½ 1 ½ 3 1 1½ ¼ 2 1¼ 1½ ¼ 1 1 3½ 1

Tabulka: Poddanská fase 1749 – rozdělení gruntů. Vysvětlivky k tabulce: 1½L = půldruhaláník L = celoláník, ½L = pololáník, ¼L = čtvrtláník, v¼L = velký čtvrtláník, m¼L = malý čtvrtláník, PP = podsedek s polnostmi, PD = panský dům, VD = vrchnostenský dům.84

Uprostřed obce proti kostelu sv. Víta stávala panská jatka a nad nimi býval panský dům, který v roce 1735 koupil Martin Gebrda z Brna.89 V této době často navštěvovaly jednotlivé moravské obce různé komise, které přeměřovaly a hodnotily nemovitý majetek poddaných včetně jejich výnosů. Poddaní museli před komisí přísahat, že přiznali všechen svůj nemovitý majetek, to je polnosti podle výsevky, louky podle fůr sklizeného sena a otav a podobně. Přísahu pak komise písemně stvrdila. Dne 5. května 1753 takto za celou královopolskou obec přísahali purkmistr Matouš Válka, rychtář Georg Doležel, starší přísežný (altgeschworner) Johann Hašák a mladší přísežní (jung geschworne) Josef Veit a Mates Valach. Stejně tak 12. května 1753 přísahali Anton Pokora a Paul Skaruba – dva usedlí patřící k řečkovickému panství brněnských jezuitů. Tito dva pololáníci patřící k Řečkovicím směli zdarma pást ve vrchnostenských lesích a ve prospěch královopolské obce odváděli ročně 2 zlaté.90 Další katastr, urbariální fase z roku 1775, poskytuje přehled o usazených poddaných v Králově Poli, jejich majetku, polnostech, dávkách a robotách. V obci v té době byli čtyři celoláníci, devět pololáníků a dvacet čtvrtláníků. Mezi sedláky tedy k žádným změnám od posledního katastru nedošlo, přibylo však chalupníků, kterých bylo dvacet tři na poddanské půdě (z toho jedna chalupa nově zřízena) a čtrnáct na panské půdě (z toho deset chalup bylo nově zřízeno).91 Více než sto let seděly na svém gruntě v 18. století rodiny Mičalů, Nováků a Valouchů.92 Tereziánské a josefínské reformy se projevovaly v životě obce i jinak než jenom soupisy půdy a majetků poddaných i vrchnosti, které vznikaly pro daňové účely. Jednou z důležitých společenských změn, které reformy přinesly, bylo i zřizování triviálních škol; taková vznikla v té době i v Králově Poli. Ve svém úsilí o modernizaci státu podněcovala Marie Terezie budování nových nebo aspoň úpravu starých silnic. Od roku 1752 se stavěla nová císařská silnice z Brna do Svitav, která se za velkou Novou ulicí odpojila od staré historické trasy. Vedla podél západního okraje Králova Pole (dnešní Palackého třídou), takže rozdělila pozemky usedlostí na této straně vsi. Silnice odvedla tranzit mimo vesnici. Stavba šla pomalu – ještě v 60. letech 18. století končila nová císařská silnice na úrovni dnešní Metodějovy ulice.93 Poddaní museli konat práce ruční i s potahy na dvě míle široko. Silnice byla hotova až v roce 1787. Potíže byly také s přístupem z předměstí do Brna, protože volný pás před městskými branami byl neupravený a za deštivého počasí nesjízdný. Proto byla v roce 1774 vystavěna silniční spojka od Veselé brány k Nové ulici a dále na Královo Pole. Nové císařské silnice měly velký význam pro rozvoj dopravy a především pro rychle se rozmáhající poštovnictví. Od roku 1750 jezdila denně pošta do Vídně a do Prahy.94 93

Ve druhé polovině 18. století se v Králově Poli začala stavět obydlí mimo tradiční intravilán vesnice. Od roku 1765 si chudina zřizovala domy na periferii Králova Pole při cestě do Zábrdovic v místě zvaném Ovčálovice (později se nazývalo U Sedmi hromů či Sedm hromů). Vývoj osady však ustrnul a samostatná obec na tomto místě nevznikla.95 Rovněž v duchovní správě přinesla tereziánská a josefínská doba změny. Je přímo symbolické, že spolu s královopolskými kartuziány prožíval poslední etapu své existence také kostel sv. Víta na návsi. Ještě v roce 1723 nechala brněnská městská rada před Veselou branou postavit kaplanku pro třetího kaplana od svatojakubské fary, aby v ní mohl přespávat a v případě potřeby zaopatřovat nemocné v Králově Poli, protože městské brány se na noc zavíraly a královopolští věřící tak zůstávali až do rána bez duchovní péče.96 Od 16. června 1780 kostel sv. Víta získal úplné odpustky pro svátek sv. Víta mučedníka, Modesta a Krescencie (15. června) a pro neděli po sv. Bartoloměji (24. srpna).97 Kostel se však už neudržoval a postupně chátral.

1

2 3 4

5

6

7

8 9

10

11 12

13

94

Josef V, Dějiny Moravy 2. Morava reformace, renesance a baroka. Vlastivěda moravská, svazek 6, Brno 1996, s. 10. Karel Ž, Dějiny kartuziánského kláštera v Králově Poli u Brna, Žďár na Moravě 1929, s. 61. J. V, Dějiny Moravy 2, s. 9. Originál privilegia je uložen v Moravském zemském archivu v Brně (MZA), fond E 39 – Kartuziáni Královo Pole, inv. č. 27; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 61. K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 62–66; MZA, fond E 6 – Benediktini Rajhrad, sign. G a 30; sign. G b 1; MZA, fond A 7 – Přiznávací berní listy, karton č. 2, 3, 6, 11, 12, 15, 16, 18, 23, 25, 31, 32, 34, 35; AMB, Sbírka listin, mandátů a listů, č. 1399, 1544, listopad 13., Brno; č. 2023, 1572, duben 19., Královo Pole; č. 2059, 1575, duben 23., Královo Pole; 2133 – 1579, květen 23., Královo Pole; č. 2174 – 1581, únor 13., Královo Pole. Originál privilegia je uložen v MZA, fond E 39, inv. č. 30; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 66. K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 66–67; MZA, fond E 6, sign. G a 30; AMB, Sbírka listin, mandátů a listů, č. 2855, 1611, srpen 20., Královo Pole. Ladislav H, Historický místopis země Moravskoslezské, Praha 1938, s. 207–210. MZA, fond A 7, karton č. 2, 3; František H, Moravská šlechta roku 1619, její jmění a náboženské vyznání, Časopis Matice moravské 46, 1922, s. 154. AMB, Sbírka listin, mandátů a listů, č. 2180, 1581, duben 12., Královo Pole; č. 2282, 1588, únor 16., Královo Pole; MZA, fond A 7, karton č. 6. K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 62. Prachař situuje tento rybník pod trať Gaisberg (Kozí hora) pod dnešní Kociánkou, tedy do míst blízkých pozdějšímu královopolskému nádraží. Augustin P, Z dějin Králova Pole. In: Královo Pole. Nástin vývoje do roku 1925, Brno 1925, s. 12. Originál smlouvy na pergamenu s pěti pečetěmi je uložen v AMB, Sbírka listin, mandátů a listů, č. 1399, 1544, listopad 13., Brno. Srov. také Jaroslav D – Václav P (edd.), Dějiny města Brna 1, Brno 1969, s. 139; Dějiny města Brna 2, Brno 1973, s. 288; František Š, Děje-

14 15

16

17 18 19 20 21

22

23

24 25

26 27

28 29 30

31

32 33 34 35

36 37

38 39 40 41

42

pis Brna, Brno 1902, s. 182; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 62–63; A. P, Z dějin Králova Pole, s. 12. Tomáš K, Moravské zemské desky, II. kraj Brněnský 1480–1566, Praha 1950, s. 325. Originál listiny v AMB, Sbírka listin, mandátů a listů, č. 1401, 1545, leden 26., Pražský hrad. T. K, Moravské zemské desky, s. 326. Originál listiny v AMB, Sbírka listin, mandátů a listů, č. 1402, 1545, leden 27, Pražský hrad. J. D – V. P (edd.), Dějiny města Brna 1, s. 139; F. Š, Dějepis Brna, s. 182; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 62–63. K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 64. Originál listiny Rudolfa II. potvrzující půjčku je uložen v MZA, fond E 39, inv. č. 28. K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 66. Originál listiny v AMB, Sbírka listin, mandátů a listů, č. 2855, 1611, srpen 20., Královo Pole. Ověřený opis kupní smlouvy v MZA, fond D 2 – Rektifikační akta, sign. R 146; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 66. Jan Ř, Moravské a slezské urbáře po 1372/před 1407–1771 (1849), Praha 2002, s. 55–56, č. 65, 66. Originál listiny v AMB, Sbírka listin, mandátů a listů, č. 1352, 1541, květen 7., Brno. J. D – V. P (edd.), Dějiny města Brna 1, s. 132, tuto událost datuje k roku 1548 a uvádí zástavní sumu 200 zlatých. J. D – V. P (edd.), Dějiny města Brna 2, s. 288. Originál dohody uložen v AMB, Sbírka listin, mandátů a listů, č. 2297, 1588, červen 25., Olomouc; František Augustin S, Vlastivěda moravská, II. Místopis, Královo Pole, Brno 1897, s. 157. J. Ř, Moravské a slezské urbáře, č. 47, s. 61. Ladislav H – Rudolf Š, Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž, Praha 1980, s. 274–275. J. D – V. P (edd.), Dějiny města Brna 2, s. 288. AMB, Sbírka listin, mandátů a listů, č. 2167, 1580, Královo Pole. J. D – V. P (edd.), Dějiny města Brna 2, s. 289; F. A. S, Vlastivěda, s. 162; A. P, Z dějin Králova Pole, s. 14; Gregor W, Kirchliche Topographie von Mähren, meist nach Urkunden und Handschriften, II. Abteilung – Brünner Diöcese, I. Band, Brünn, 1856, s. 205. AMB, Sbírka listin, mandátů a listů, č. 2879, 1612, Letovice. Tímto listem žádal přísežný rychtář Letovic Jakub Čížek radu města Brna o právní naučení ve věci zabavené kořisti po dvou lupičích v Letovicích polapených a zde souzených. A. P, Z dějin Králova Pole, s. 13. J. V, Dějiny Moravy 2, s. 93–94. Originál listu AMB, Sbírka listin, mandátů a listů, č. 2989, 1619, duben 18., Královo Pole. MZA, A 3 – Stavovské rukopisy, inv. č. 14 (Kopiář moravských direktorů) (f. 242v–243r, 258v, 290v–291r, 299v, 319r–320v). J. V, Dějiny Moravy 2, s. 93–94. J. D – V. P (edd.), Dějiny města Brna 2, s. 288; F. A. S, Vlastivěda moravská, s. 158; A. P, Z dějin Králova Pole, s. 14; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 67–68; G. W, Kirchliche Topographie, s. 208. J. V, Dějiny Moravy 2, s. 98; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 67–68. MZA, fond G 1 – Bočkova sbírka, č. 5681; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 71–72. MZA, fond G 1, č. 5678; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 72–73. MZA, fond G 1, č. 5679; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 73–74. Medlánky 1237–1992, Medlánky 1992, s. 35. Tehdejší předměstí Nová ulice se členilo na Velkou Novou ulici (dnešní ulice Lidická) a Malou Novou ulici (dnešní ulice Veveří). Viz Milena F, Brněnské ulice a vývoj jejich názvů od 13. století po dnešek, Brno 1997, s. 135, 168, 267.

95

43

44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55

56

57 58 59 60

61

62

63 64 65

66

67 68 69

70

71 72

96

„...Statček zlé paměti Viléma Munky z Ivančic, rebela a odbojníka našeho, dům svobodný jménem Radlas na předměstí brněnském slove Cejl, mlýn nedaleko odtud ležící s krčmou aneb šenkovním domem, masným krámem a řemeslníky na druhém brněnském předměstí jménem Nová ulice i s poddanými na též ulici a se vším příslušenstvím...,“ MZA, fond E 6, inv. č. 443, sign. D g 35; Miloslav R, Moravské zemské desky III, 1567–1641, Kraj Brněnský, Praha 1957, č. 17, s. 518–519; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 74–75; F. A. S, Vlastivěda moravská, s. 158; A. P, Z dějin Králova Pole, s. 14. Originál privilegia v MZA, fond E 6, inv. č. 441, sign. D g 33; opis tamtéž, sign. G b 1, s. 326–330. Originál smlouvy v MZA, fond E 39, inv. č. 31; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 75. K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 75; MZA, fond E 6, sign. G a 30; sign. G b 1. J. V, Dějiny Moravy 2, s. 104–105. K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 75. MZA, fond E 6, sign. D g 34. K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 76. MZA, fond E 39, inv. č. 33. J. D – V. P (edd.), Dějiny města Brna 2, s. 288. J. Ř, Moravské a slezské urbáře, č. 59, 60, s. 67–68. J. Ř, Moravské a slezské urbáře, č. 257, s. 147. J. D – V. P (edd.), Dějiny města Brna 2, s. 289; A. P, Z dějin Králova Pole, s. 14; G. W, Kirchliche Topographie, s. 208. MZA, fond E 6, sign. G b 1, s. 341–342; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 76–77; A. P, Z dějin Králova Pole, s. 15. MZA, fond G 1, č. 5680; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 81. MZA, fond E 6, sign. G b 1, s. 341–342; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 81. K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 81–82; J. V, Dějiny Moravy 2, s. 104–105. J. V, Dějiny Moravy 2, s. 111–113; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 82; A. P, Z dějin Králova Pole, s. 15; MZA, fond E 6, sign. G a 30. MZA, fond E 6, sign. G a 30; sign. G b 1, s. 343; fond E 39, inv. č. 39 (1719, prosinec 29., Vídeň); inv. č. 40 (1735, březen 7., Vídeň); AMB, Sbírka listin, mandátů a listů, č. 3562, 1667, březen 12., Královo Pole; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 83–85. MZA, fond D 1 – Lánové rejstříky, inv. č. 146; František M, Lánové rejstříky Brněnského kraje z let 1673–1675, Praha 1981, s. 28–31. Ve výčtu klášterního majetku však chybí statky po Vilému Munkovi z Ivančic přidělené jako náhrada za škody utrpěné stavovským povstáním, tedy mlýn na Radlase a poddaní na Nové ulici. K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 83. MZA, fond G 1 – Bočkova sbírka, č. 5682; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 83. Dva originály smlouvy jsou v MZA, fond E 39, inv. č. 36, a v AMB, Sbírka listin, mandátů a listů, č. 3565 – 1667, 16. říjen, Královo Pole. MZA, fond E 39, inv. č. 37; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 84; A. P, Z dějin Králova Pole, s. 14. K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 84. MZA, fond E 39, sign A 10, B 20, 21, 22. Rudolf D, Dějiny markrabství moravského, II. díl, Brno 1906, s. 329–330; J. D – V. P (edd.), Dějiny města Brna 1, s. 158; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 85–86. MZA, fond E 6, inv. č. 443, sign. D g 35; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 89; R. D, Dějiny markrabství moravského, II. díl, s. 333. Viz G. W, Kirchliche Topographie. MZA, fond E 6, sign. G a 30; sign. G b 1, s. 343; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 91–93; J. D – V. P (edd.), Dějiny města Brna 1, o. c., s. 174–175; A. P, Z dějin Králova Pole, s. 19–20; G. W, Kirchliche Topographie, s. 203.

73

74 75

76 77 78

79 80 81 82 83

84 85

86 87

88

MZA, fond D 4 – Tereziánský katastr, sign. T 122. Jiří R – Miroslav T (edd.), Tereziánský katastr moravský (prameny z 2. poloviny 18. století k hospodářským dějinám Moravy), Praha 1962, s. 62, 146, 156, 169, 190, 192, 194, 196, 225, 235, 303, 312; F. A. S, Vlastivěda moravská, s. 158–161; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 89–91. K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 91–93. MZA, fond E 39 – Kartuziáni Královo Pole, sign. B 14; K. Ž, Dějiny kartuziánského kláštera, s. 91. A. P, Z dějin Králova Pole, s. 45. Marta Š, Před brněnskými hradbami, Brno 1997, s. 93–94, 96–97. MZA, fond D 1, inv. č. 146 (f. 12r–18r); F. M, Lánové rejstříky, s. 28–31; A. P, Z dějin Králova Pole, s. 15–16. Viz přílohy. Patrně se jedná o Macka Valoucha uváděného v lánových rejstřících. MZA, fond D 2, sign. R 146, fasc. č. 1, soupis domů z 11. února 1668. A. P, Z dějin Králova Pole, s. 18. MZA, fond D 2, sign. R 146, fasc. č. 1, poddanská fase z roku 1749. MZA, fond D 2, sign. R 146, fasc. č. 1, poddanská fase z roku 1749. Jaroslav Dřímal popisuje pečeť přitištěnou k matrice pozemkového výnosu z roku 1820, která je stejně veliká jako otisk z roku 1749, a mohlo by se tedy pravděpodobně jednat o stejný typář. Pečeť z roku 1820 má průměr 32 mm, v pečetním poli má vlevo radlici postavenou špicí vzhůru a ostřím vlevo, v pravé části pečetního pole je vinařský nůž špicí vzhůru a ostřím vlevo. Mezi radlicí a nožem je stvol se čtyřmi listy, z něho nad radlicí a nožem vyrůstá pěticípá růže. Legenda majuskulou v perlovci: * PECZET * OBCE * NOWE * VSI *. In: Jaroslav D – Ivan Š (edd.), Znaky a pečeti jihomoravských měst a městeček, Brno, 1979, s. 35–36. Stejnou pečeť uvádí A. P, Z dějin Králova Pole, s. 22. Srov. také J. D – V. P (edd.), Dějiny města Brna 2, s. 289. MZA, fond D 2, sign. R 146, fasc. č. 1. MZA, fond D 2, sign. R 146, fasc. č. 1, Befunds-Tabella 1752; fond D 4 – Tereziánský katastr, sign. T 122 (f. 262v–355r); Tereziánský katastr moravský, s. 235. MZA, fond B 1 – Gubernium, sign. M 41, kart. 949. MZA, fond D 2, sign. R 146, fasc. č. 1, Befunds-Tabella 1752; MZA, fond D 4 – Tereziánský katastr, sign. T 122 (f. 262v–355r); A. P, Z dějin Králova Pole, s. 39. Především se jedná o trati s ornou půdou obdělávanou poddanými, jiné případy, např. u vinic či luk, jsou uvedeny. Jsou to trati: Pařezí (Bařezy, w Baržezi – také vinohrad, viz také Zaječí hora); U Bryndlu (Beym Bründl – také vinohrad); U Boží Muky (u Kříže?) – U Boží Mauky; Černá pole (Schwartzenfeld, Schwartzesfeld); Čtvrtky (na Čtvrtkách, na Štvrtkách); Díl, Dlouhý díl (na Díl, Dlouhé díl, Dlouhý díl, in Langen Theil); Dlouhá pole (in Langem Feld), Za Hamerlákem (za Hamerlaku); Za Vsí (Hintern Dorff); U Hrušků (u Hrušků); Chmelnice (Chmelnice); Za Kostelním dvorem (Übern Kirchhoff); Na Kopci (na Kopci, na Kopcích, über dem Berg); Kostelní louky (louky: bey der Kirchen Wiesen); Kostelní zmola (Kirchengrund); Pod Křížem, U Kříže, Nad Křížem (unter den Kreuzberg – také louky, nad Křížem, u Křížu, u Kříža; Kyselá hora – viz Zaječí hora; Mandalenky (na Mandalenky, Mandalenky); K Medlánkám (bey Medlan – louky); Nad Mlýnem (über der Mühl); Na Nivce (auf der Niwka); Na Obřanské nivě (na Nivě obřanské); Novosady (Novosady – vinohrady, viz také Zaječí hora); U Panské louky (louky: Wiesen u Panske Louku); U Panské zahrady (louky: Wiesen bey dem herschafftlichen hopsten Garten); Pod Panským rybníkem (louky: unter herrschaftlichem Teücht, Wiesen beym Teücht, Wiesen untern Teücht); U Petrůvky (auf die Petruwka); V Prostředních (v Prostředních, vinohrady: Prostředních, viz také Zaječí hora); Přední Žleb (louky: In Fordern Zleb); K Rešpergu; U Rybníka; K Řečkovicím (bey Ržeczkowitz, bey der Ržeckowitzer Granitz); U Silnice (bey der Strasse); U Studánky (u Studinke, nad Studinku); Zaječí hora (In Haasengrund, In Hasengrund Kisela hora, In Haaßem grund Nowosady, In Haasengrund oder Nowosad, In Haasengrund Prostřed-

97

89 90

91 92 93 94

95 96 97

ních, in Haasengrund Baržezia); Zadní Žleb (louky: in Hintern Žleb); za Obřanskou cestou; Za Zahradou (za Zahradů, za zahradů Klínek); Žleb, Ve Žlebích (In žlebem, Ve žlebě, louky: Wiesen in Žleb). Patrně se ve všech zde uvedených případech nebude jednat o název trati v dnešním slova smyslu, někde se může jednat spíše o určení místa, kde pozemek ležel, např. podle sousední vsi (Řečkovice, Medlánky, Obřany) nebo silnice. MZA, fond D 2, sign. R 146, fasc. č. 1, Befunds-Tabella 1752. MZA, fond E 39, sign. B 5. MZA, fond D 2, sign. R 146, fasc. č. 1 – Přísahy poddaných z 5. a 13. května 1753; účetní protokol – popis panství z 22. února 1754. MZA, fond D 5 – Urbariální fase, sign. U 27 B; A. P, Z dějin Králova Pole, s. 19. F. A. S, Vlastivěda moravská, s. 163. Karel K, Brno. Vývoj města, předměstí a připojených vesnic, Praha 2000, s. 416–417. A. P, Z dějin Králova Pole, s. 18; J. D – V. P (edd.), Dějiny města Brna 1, s. 168–169. K. K, Brno, s. 417; J. D – V. P (edd.), Dějiny města Brna 1, s. 187. A. P, Z dějin Králova Pole, s. 18. G. W, Kirchliche Topographie, s. 205.

Josefínské a předbřeznové intermezzo (1782–1844) MILAN ŘEPA

Období 1782–1844 vymezují v dějinách Králova Pole dvě důležité události: zrušení kláštera a povýšení vesnice na městys. Nejde pouze o formálně stanovenou periodu. Zrušením kláštera odešla z Králova Pole vrchnost, která zde vládla od 14. století. Zrušení kláštera sice výrazně neovlivnilo tvář obce, Královo Pole nadále zůstávalo vesnicí, s novou vrchností – státem – však přišla některá opatření, která královopolským obyvatelům ulevila v jejich poddanských povinnostech. Povýšení obce na městys zase jako by otevíralo před Královopolskými novou budoucnost, v níž se průměrná vesnice promění v rozvíjející se živé průmyslové město. Šedesát dva let mezi zrušením kláštera a povýšením na městys tedy představuje v dějinách Králova Pole jakési intermezzo, oddělující starou „Novou Ves“ od moderního „Králova Pole“. Slovo intermezzo však v žádném případě neznamená bezčasí – v této době probíhaly důležité procesy, které položily základy k modernizaci společnosti v druhé polovině 19. století. Pohled na Kartouzy od Červeného mlýna na kresbě ze září 1816

99

Kartuziánský klášter se stal jednou z obětí církevní politiky císaře Josefa II., který se rozhodl zrušit všechny kláštery, pokud se nezabývaly ošetřováním nemocných nebo výchovou a vzděláváním. Řád kartuziánů neodpovídal císařově představě o společensky užitečné organizaci, a tak byl, podobně jako řada dalších, zrušen, a to k 18. lednu 1782. V tento den ráno se do kláštera dostavil c. k. komisař Jan Křtitel hrabě Mittrowsky.1 Přečetl mnichům dekret o zrušení kláštera a pohovořil se všemi členy konventu o možnostech jejich budoucího působení. Ke dni zrušení kláštera zde žilo třináct mnichů: Athanasius Gottfried (54 let), Ferdinand Vraneczka (45), Marianus Huk (67), Gabriel Richter (65), Joachim Schönberger (56), Wenzl Huk (50), Tadeáš Madaii (49), Niklas Sluka (50), Bruno Molitor (44), Benedikt Aga (42), Nepomuk Siegl (37), Johan Schoorf (37) a Ignác Göbl (věk neuveden). Komisař předestřel mnichům tři možnosti – odejít do jiného kartuziánského řádu v zahraničí, vstoupit do jiného řádu v rámci monarchie, například k piaristům, nebo zvolit stav světských duchovních. Představený kláštera při rozhovoru s Mittrowskym odmítl první dvě možnosti jako nereálné. Nevěděl o žádném zahraničním kartuziánském řádu, který by je mohl přijmout, a nedovedl si představit, jak mniši v jejich věku vstupují jako novici do jiného řádu. Proto všichni mniši z královopolské kartouzy nakonec zvolili stav světských duchovních. Převor přitom upozornil komisaře, že mniši nemají pro vykonávání poslání světských kněží vhodné oděvy a že si budou muset nově opatřit veškeré ošacení. Poukázal rovněž na chudobu přítomných mnichů, neboť nevlastní žádný soukromý majetek, ba ani potřebný nábytek. Bylo jim umožněno ponechat si pouze některé cennosti, jako například pivní číše nebo stříbrné předměty, nikoliv však koně a povozy. Mniši si nadto stěžovali na nemoci. V nejbědnějším stavu se nacházel Joachim Schönburger, který musel být dokonce ihned převezen do Brna. Dvorním dekretem z 15. dubna 1782 byla bývalým kartuziánům vyměřena penze ve výši 300 zlatých ročně; penze pro představeného kláštera činila 800 zlatých. Protokol byl veden rovněž o třech laických bratrech, kteří mnichům sloužili. Také oni si stěžovali na špatný zdravotní stav. Dvaapadesátiletého obročního Josefa Zindlera trápila dna tak, že byl upoután na lůžko, kuchař Bernard Helmuth si podle vlastní výpovědi dlouholetou prací v kuchyni zničil plíce, na těžkou službu v klášteře si naříkal i šestapadesátiletý sklepmistr Romuald Rom. I jim byla přiznána penze; museli ovšem vystačit se 150 zlatými ročně. Že se s takto stanovenou penzí nespokojili, o tom svědčí Zindlerova žádost o její zvýšení, kterou už v roce 1786 adresoval Krajskému úřadu v Brně. Prosbu zdůvodnil svou těžkou nemocí a zároveň přiložil rozpis životních nákladů, které nabízejí zajímavý vhled do životní úrovně a cenových relací v brněnském okolí v závěru 18. století. Zindler v žádosti uvádí, že za obědy vydá ročně 72 zlatých, za večeře 100

36 zlatých, za činži 20 zlatých, za šňupací tabák, který, jak uvádí, potřeboval kvůli svému nemocnému zraku, 10 zlatých, za dřevo na otop 9 zlatých, za praní bílého prádla 9 zlatých, za obsluhu v době, kdy byl nemocen, 9 zlatých, za holení 4 zlaté, za paruku – v té době stále ještě neodmyslitelnou součást ustrojení – rovněž 4 zlaté. Celkem tedy 173 zlatých ročně. Krajský úřad si vyžádal posudek krajského lékaře, který u Zindlera diagnostikoval kromě dny rovněž kameny, špatný zrak a viditelný třas rukou. Na základě lékařova dobrozdání shledal krajský úřad Zindlerovu supliku jako oprávněnou a zvýšil mu roční rentu o 50 zlatých. Nepřekvapuje, že zanedlouho následovali Zindlera s podobnými žádostmi další. Zatímco Zindlerův kolega, laický bratr Bernard, uspěl, bývalému mnichovi Vraneczkovi napoprvé, v roce 1798, zvýšit rentu odmítli; uspěl ovšem v roce 1804.2 Se střídavými úspěchy se o totéž pokoušeli další, jako například Aga, Gottfried nebo Molitor. Zatímco bývalí obyvatelé kartouzy opustili Královo Pole a dožívali v Brně nebo na různých místech Moravy, správy panství se ujala nová vrchnost – stát. Bývalý klášterní majetek přešel pod správu náboženského fondu. Nový majitel přirozeně usiloval o revizi majetku. Konfiskační komise zjistila majetek o velikosti 34 590 zlatých na hotovosti a dlužních úpisech a za 5485 zlatých chrámového inventáře.3 Výpočet celkových výnosů provedl ke dni 16. listopadu 1782 c. k. kamerální inspektor Joachim von Stettenhofen.4 Ke dni zrušení vlastnil klášter vesnice Nová Ves (tj. Královo Pole se 4 celoláníky, 9 pololáníky a 20 čtvrtláníky), Žabovřesky (9 celoláníků, 17 čtvrtláníků), Střelice (23 pololáníků, 27 čtvrtláníků), Vážany (8 celoláníků, 14 pololáníků, 6 čtvrtláníků) a Obřany (4 pololáníci, 28 čtvrláníků) a Černovice (17 celoláníků, jeden třičtvrtěláník, 10 čtvrtláníků, 27 domkářů), brněnská předměstí Trnitá (36 usedlých), Dornych, Radlas a Novou ulici. Dále vlastnil tři vrchnostenské dvory v Králově Poli, Žabovřeskách a Střelicích, vinici v Blatnici o 6 achtlech, v předměstí Hustopečí jeden dům s Presshausem a 10 čtvrtí vinic, dále jeden dům v Brně (na Jakubské). Celkový výnos činil 421 202 zlatých. Z toho na domovních činžích bylo vybráno 333 zlatých a 16 krejcarů (v Králově Poli 35 zlatých a 26 krejcarů), na dědičných daních 808 zlatých 52 krejcarů, dále 1866 zlatých z mlýnů (dva v Králově Poli – Červený mlýn u Červeného rybníka a klášterní; po jednom na Radlase, ve Střelicích, Obřanech a kamenný mlýn v Žabovřeskách), 360 zlatých z hospod (v Králově Poli dvě, na Radlase, v Žabovřeskách, Obřanech a Střelicích po jedné), 450 zlatých z pronájmu pálenice a 200 zlatých z činže z pekárny. Z klášterního majetku komisi pochopitelně zajímala i rozsáhlá kartuziánská knihovna. Již 28. ledna 1782 informoval Mittrowsky místodržitele o bibliotéce, v níž je mnoho gotických knih a rukopisů, která však bohužel není z velké části zkatalogizována. Tímto 101

úkolem byl pověřen kustod univerzitní knihovny v Olomouci Jan Expedit Hanke. Od dubna do srpna roku 1872 uspořádal kartuziánskou knihovnu i archiv a vyhotovil potřebné pomůcky – seznam rukopisů a starých tisků, knih i neúplných děl. Jejich opis zaslal do Vídně, aby si dvorní knihovna mohla vybrat artefakty, o které má zájem. Do Vídně bylo dne 10. března 1784 nakonec odesláno 69 rukopisů, 58 inkunábulí a 18 knih. Některé části knihovny se prodaly v aukci, nepotřebné se vyřadily a zbytek přešel do univerzitní knihovny v Olomouci, kde se nacházejí dodnes.5 Císařský dekret ze 4. září 1784 určil jako dalšího nájemce královopolské kartouzy armádu, s níž zůstaly osudy klášterního objektu spojeny po více než půldruhého století. V roce 1784 se v klášteře usadil batalion pěchoty. Neobsadil však celý objekt; jedna jeho část sloužila do roku 1786 jako sídlo a úřad vrchnosti.6 Při vrchnostenském úřadu zde na přelomu 18. a 19. století pracovali čtyři úředníci – správce neboli vrchní s platem 500 zlatých ročně, dále důchodní (Rentmeister) s ročním platem 250 zlatých, písař s platem 350 zlatých a obroční s 200 zlatými ročně. V roce 1786 převzala armáda celý objekt na základě nařízení vrchního ředitelství státních statků z 23. září. Kromě vojáků přebývalo v klášteře zřejmě ještě několik civilních osob, jako například místní pekař a hostinský. Armáda přitom platila náboženskému fondu značně nízký nájem – 370 zlatých, který byl později ještě snížen na 353 zlatých ročně.7 Armáda si však nemohla být novým sídlem zcela jista. Počátkem jara roku 1803 se totiž začalo uvažovat o možnosti, že se v areálu kláštera zřídí továrna na tabák. Hledal se totiž nový objekt, v němž by se zřídila tabákovna namísto vyhořelé továrny v Hodoníně. Dvorním dekretem z 12. března se rozhodlo nestavět znovu továrnu v Hodoníně, nýbrž nalézt nějaký vhodný objekt na Moravě. Do úvahy přicházela rovněž královopolská kartouza, v níž v té době bylo umístěno 6 kompanií císařského pěšího pluku v počtu 597 vojáků (4 hejtmani, 2 kapitáni, 6 nad- a 6 poručíků, 6 podporučíků, 9 šikovatelů (rotmistrů), 34 kaprálů, 530 mužstva). Byla ustavena komise, která měla posoudit, k jakému účelu je budova bývalého kláštera vhodnější. V komisi zasedli zástupci vojenské jednotky usazené v klášteře, krajský komisař Alois Hillebran, c. k. stavební ředitel Konrád Gernhard a vrchní úředník panství Královo Pole Martin Ulrich. Obhájci varianty, že budova se hodí právě na kasárna, argumentovali, že královopolský klášter je nejzdravější ze všech posádek garnizony, o čemž svědčí fakt, že v zimě 1802–1803 počet nemocných vojáků nepřekročil čtyři. Poukazovali dále na skutečnost, že vojsko se chová k budově šetrně a že pokud by armáda byla nucena z kartouzy odejít, musel by se pro ni stejně postavit nový objekt.8 Nakonec zůstal klášter v rukou armády. I když jistě nebyla pro tuto historickou památku ideálním nájemníkem, více škod by přece jen této budově způsobila továrna na tabák. Armáda byla nepochybně živějším obyvatelem kláštera než mniši. Řád vojenského 102

života se nemohl ve vsi neprojevit. Platí to zejména o období napoleonských válek, kdy se ruch v kasárnách i v jejich okolí bezpochyby zintenzivnil. Zrušení kláštera nebylo jediným důsledkem reforem Josefa II. v Králově Poli. Statky zrušených klášterů nabízely vhodnou příležitost k uskutečnění projektu, který vypracoval dvorní rada F. A. Raab a který byl podle něj nazván raabizací. K raabizaci došlo i na majetku bývalého kartuziánského kláštera. Půda přináležející ke královopolskému vrchnostenskému dvoru byla v roce 1783 rozparcelována na stejné díly mezi kolonisty. Vznikla tak nová osada, která byla pojmenována po tehdejším moravském místodržiteli, hraběti Aloisovi Ugartem, jako Ugartov, německy Ugartsdorf. Novou osadu tvořilo 24 domů na půdorysech ve tvaru písmen L a U, jež byly obklopeny Ugartov podle indikačních skic (30. léta 19. století)

103

zahrádkami. Nacházely se po obou stranách nové císařské silnice vedoucí z Brna do Prahy, severně od Králova Pole.9 V témže roce vznikla severovýchodně od Králova Pole za Kartouzským rybníkem souvislá řada osmi malých domků. Osada se jmenovala Vyhnálovice.10 Areál Králova Pole se tedy na sklonku 18. století znatelně proměnil. Z jihu jej ohraničoval Červený rybník, na severu Kartouzský rybník a za ním severním směrem Nový rybník. Z východu tvořila pomyslnou přirozenou hranici královopolského prostoru Ponávka. Za ní se nacházely dvě osady; kromě již zmíněných Vyhnálovic u Kartouzského rybníka, v prostoru dnešní Fibichovy ulice, to byla skupina domů vzniklých v letech 1756–1763 poblíž ovčína, a nazývaná proto Ovčálovice nebo také Sedm Hromů. Tato osada ležela v místě dnešní ulice Křižíkovy a již zaniklé ulice Barákovy. Ze západu ohraničovala údolí Podávky, v němž se Královo Pole rozprostíralo, nová císařská poštovní cesta, podél níž vznikl severně od Králova Pole Ugartov. Jádrem Králova Pole nadále zůstávala náves, dnešní Mojmírovo náměstí, již na severním konci uzavíraly areál kláštera a naproti němu hospodářský dvůr s pivovarem. Nových domků přibývalo pozvolna, a to třemi směry: podél staré cesty jižním, v prostoru dnešního Rostislavova náměstí, a severním, za klášterem, podél dnešní Božetěchovy, a nově také západním směrem, kdy se ves začala rozpínat směrem k nové silnici, v první polovině 19. století zatím jen podél dnešní ulice Kollárovy. Obyvatelé moderního Králova Pole si zřejmě již nedovedou představit klidnou ves situovanou do malebného údolí Ponávky, v krajině zkrášlené třemi rybníky a s působivou dominantou klášterního areálu. Tak vypadaly Vyhnálovice v roce 1962; dnes Fibichova ulice.

104

Na státních statcích, jež vznikly z majetků zrušených klášterů, přistupoval stát kromě raabizace k dalšímu významnému opatření – reluici robot, tedy k zrušení robot za náhradu, jež měla zkvalitnit zemědělské hospodaření. Smyslem reluice bylo ulevit rolníkům v jejich poddanských povinnostech, a tak napomoci zlepšení jejich hospodaření. O tom, jak zatěžovaly královopolské poddané roboty, daně a naturální dávky před rokem 1784, vypovídá následující tabulka: zeměpanská daň celoláníci pololáníci čvrtláníci domkáři v domech postavených na dominikálu po rektifikaci domkáři domkáři na rustikálu domkáři na dominikálu domkáři z Vyhnálovic domkáři v domech postavených na rustikálu po rektifikaci

zl. 30 15 7

kr. 36 8 28,3

trvalé činže

dosavadní robota

zl. 2 1

kr. 44 22 41

1

10

52

3

30

45

26 26 26 13

2 2 2 1

42

13

1

42

1 5

10

s potahem 147 73

ruční 36 18 130

reluice za naturální za robotu dávky zl. kr. zl. kr. 18 12 15 6 13,2 7

Krom údajů uvedených v tabulce museli v naturálních dávkách dávat celoláníci kopu (tj. 60) vajec, pololáníci 50 vajec a čtvrtláníci 45 vajec.11 Robota byla tedy zrušena ve všech vsích královopolského panství, včetně samotného Králova Pole (Nové Vsi). S ním byla uzavřena smlouva dne 30. června 1784. Za Novou Ves podepsali tuto smlouvu: rychtář Mikuláš Bartoš, pudmistr Josef Fajt, za celoláníky Vítek Tříska a Josef Fajmon, za pololáníky Jakub Milotínský a František Kárný, za čtvrtláníky Václav Skařupka, za chalupníky Petr Fajt a František Bartoněk.12 K další významné události došlo hned v následujícím roce. V roce 1785 byla v Králově Poli zřízena filiální farní správa. Předtím byla obec přifařena ke sv. Jakubovi. Tamní farář konal mši v Králově Poli každou třetí neděli na náklady obce a kromě toho musel docházet do Králova Pole zaopatřovat svátostmi. Pokud bylo třeba jít zaopatřovat v noci, kdy se brněnské městské brány zavíraly, docházel do Králova Pole kaplan z Velké Nové ulice.13 Aby se Královopolským usnadnil přístup k nezbytným církevním úkonům, svolil císař ke zřízení lokálie. Farním kostelem se stal bývalý klášterní kostel nejsvětější Trojice. Starý kostelík sv. Víta, který stával na návsi, byl totiž zbořen v roce 1783. Stavební materiál získaný demolicí kostela vrchnost rozprodala a utržené peníze přešly do náboženského fondu. Na místě kostelíka vztyčili roku 1791 kamenný klasicistní kříž, který dodnes připomíná návštěvníkům Mojmírova náměstí zajímavou historii tohoto 105

místa. S kostelem byl zrušen i hřbitov, který kostel obklopoval. Od té doby pohřbívali Královopolští v Kotlůvku.14 Prvním novodobým královopolským duchovním správcem se stal Karel Šejda. Předtím působil na Pekařské ulici, ale poté, co tato předměstská ulice připadla ke starobrněnské faře, přešel Šejda do Králova Pole. Královopolskou lokálii spravoval až do roku 1798, kdy byl jmenován farářem v Hustopečích. Po něm následovali jako lokalisté v Králově Poli Ignác Zelinka, 1810 Karl Bayer, 1827 Franz Freundt, 1829 Josef Müller a konečně roku 1839 Kašpar Deabis, který se dočkal povýšení královopolské lokálie na farnost dne 10. května 1853, a vešel tak do dějin Králova Pole jako jeho první farář. Faráře ubytovávali ve vrchnostenské budově, v prostoře, které se říkalo bednářství. Faráři měli k dispozici tři místnosti, dále jednu místnost pro služebnictvo, spíž, kuchyni a sklep. V roce 1812 činilo jmění kostela 1808 zlatých a 46 krejcarů.15 Budova první české školy na fotografii ze 70. let 20. století

Není doloženo, kdy přesně vznikla v Králově Poli triviální škola – stalo se tak někdy v průběhu třetí čtvrtiny 18. století. K roku 1778 se zde připomíná učitel Libor Šenk, který vyučoval děti v soukromém domku na návsi.16 V roce 1787 byly pro školu upraveny dvě místnosti – učebna a byt pro učitele – v budově panského dvora naproti kostelu nejsvětější Trojice, na nároží dnešních ulic Metodějovy a Božetěchovy. Podle údajů z roku 1835 zde byly k dispozici dvě místnosti (obydlí učitele a učebna), kuchyň, komora a malý dvůr. Školní třída byla dobře klenutá, ale málo prostorná, vybavená křížem, černou tabulí, psacím stolem se židlí, skříní na knihy a 13 lavicemi. Podlaha v místnosti se nacházela v průměrném stavu, ve špatném stavu však bylo vstupní schodiště. V zimě se zde udržovala vlhkost.17 V roce 1845 prošla škola opravou, po níž získal učitel druhou světnici. Na přelomu 18. a 19. století školu navštěvovalo v průměru 50 žáků. Když se jejich 106

počet v roce 1818 ještě zvýšil, muselo se přistoupit k dvojsměnnému vyučování; starší děti navštěvovaly školu dopoledne, mladší je vystřídaly odpoledne. Tabulka: počet žáků v letech 1824–1844.18

rok 1824 1825 1826 1827 1828 1829 1830

žáků 92 94 116 147 163 170 193

rok 1831 1832 1833 1834 1835 1836 1837

žáků 196 197 192 187 181 169 186

rok 1838 1839 1840 1841 1842 1843 1844

žáků 171 179 171 155 153 154 158

O školu se jako patron měla starat vrchnost; dozor nad školou vykonával okrskový školní dozorce, který přijížděl na inspekci vždy na konci školního roku, a při této příležitosti se na škole konala veřejná zkouška. Po zkoušce obdrželi nejlepší žáci odměny, takzvané prémie. Po smrti učitele Libora Šenka v roce 1790 zde nastoupil jako učitel Matyáš Zámoravec, který v roce 1812 odešel učit do Řečkovic. Po něm vyučoval v Králově Poli Jan David, jenž zemřel v roce 1823. Učitelova mzda sestávala z několika částí. Podobně jako řada učitelů v té době byli i královopolští učitelé zdatní muzikanti a přivydělávali si hraním na varhany ve zdejším kostele; od obce za to dostávali 16 zlatých, od kostela 8 zlatých ročně. Školní plat (takzvané sobotáles) činil za každé dítě, vyjma chudých, 3 krejcary týdně. Z moravsko-slezského normálního školního fondu dostávali učitelé 52 zlatých a 42 krejcarů ročně. Další položky v učitelových odměnách představovaly naturálie: od každého sedláka dostával osminu měřice žita nebo pšenice a k užívání měl nadto ještě pole o pěti měřicích výsevku, ze kterého ovšem musel platit poplatky. Z těchto příjmů si někteří učitelé vydržovali pomocníky. Tak Matyáši Zámoravcovi asistoval František Plch, později učitel v Žebětíně a v letech 1824–1847 znovu v Králově Poli, tentokrát však jako učitel. Od roku 1830 vypomáhal Plchovi jako pomocník jeho syn Antonín.19 Co se královopolské děti učily? Náboženství a takzvané trivium, tedy psaní, čtení, počty. Tak například ve školním roce 1827/1828, který trval od 1. září do 15. července, se děti v první třídě v prvním čtvrtletí naučily písmenka, rozlišovat souhlásky a samohlásky, hláskovat, psát na tabuli písmena, počítat „z hlavy“; od prosince pak psát menší věty a od března číst. V náboženství si osvojily pojem Boha, dověděly se o jeho vlastnostech, jeho všemohoucnosti a milosrdenství; učitel jim vyprávěl příběhy ze Starého zákona a o Ježíškově narození, v rámci katechismu jim učitel objasňoval pojmy dědičného hříchu, svátosti křtu, podstatu sv. Trojice a lidské duše. Starší děti, ve druhém oddělení, procvičovaly psaní a počty, psaly nejrozmanitější věty; na jaře procvičovaly pravopis a dostávaly první slohové úkoly. Z Bible četly o Adamovi 107

a Evě, o Kainovi a Ábelovi, o potopě, o Sodomě a Gomoře, historii Jobovu a Mojžíšovu, učily se modlitby, četly si články víry, připravovaly se na zpověď.20 Do prospěchu žáků se zaznamenávaly u prvního oddělení známky z náboženství, znalosti písmen, ze slabikování, ze čtení, z krasopisu, z počítání „z hlavy“; pak se popisovaly žákovy schopnosti, jak jich užívá, jak se chová a kolik měsíců a dní zameškal. Ve druhém oddělení odpadaly známky ze znalosti písmen a slabikování, u čtení se naopak rozlišovalo čtení písma tiskacího a psacího.21 Tak vypadalo vysvědčení (správně protokol o závěrečných zkouškách) v roce 1825.

Podle josefínského katastru obsahovalo panství Královo Pole 6847 jiter a 1545 čtverečních sáhů půdy. 108

dominikál pole rybníky louky zahrady pastviny vinice lesy

rustikál sáhy2 308 107 295 – 393 1199 592

jitra 641 44 63 – 65 30 311

sáhy2 101 – 485 1186 1506 402 1290

jitra 2167 – 328 89 255 340 235

Samotná obec čítala v závěru osmdesátých let 18. století, kdy se katastr vyměřoval, 96 domovních čísel. Patřilo k ní celkem 1612 jiter a 638 čtverečních sáhů pozemků v následující skladbě: pole obsah jitra 1016

sáhy2 13

obsah jitra sáhy2 172 20

pšenice měřice ml 8528 28 louky seno centy 1593, 72

výnosy obilí žito ječmen měřice ml měřice ml 6186 19 8528 28

oves měřice 6945

ml 29

vinice otava centy 663,6

plocha jitra 120

sáhy2 14

vědra 825

víno mázy 36

K tomu nutno ještě připočíst 303 jiter lesů. Materiály josefínského katastru podepsali za obec Královo Pole rychtář Mikuláš Bartoš, pudmistr Josef Fajt a radní Jakub Malý a Jakub Milotínský.22 K roku 1790 je v Králově Poli uváděno 99 domů s 590 obyvateli, v Ugartově pak 24 domů se 107 obyvateli.23 Další důležité informace o Králově Poli obsahuje matrika výnosu pozemkového, připravená společně pro Královo Pole i Ugartov v roce 1819.24 Bilance plošné míry a ročního výnosu všech produktivních pozemků nabízí pro srovnání rovněž hodnoty z roku 1789: plošná míra pole vinohrady zl. kr. zl. kr. jitra sáhy2 1789 1612 638 11 691 40 1644 3/4 1819 1609 1029 11 646 7 1644

louky zl. kr. 864 34 863 56

pastviny lesy zl. kr. zl. kr. 153 22 241 49 153 22 241 49

celkem zl. kr. 14 595 26 14 549 15

Proti roku 1789 se výnos snížil o 46 zlatých a 15 krejcarů. Za Královo Pole signovali bilanci rychtář Jan Fajt a pudmitr Havel Malý, za Ugartov pak rychtář Josef Slabý. Ze „sumaria“ výnosů podle jednotlivých pozemkových vlastníků z roku 182025 se dovídáme plošné výměry polností jednotlivých rolníků nebo jiných vlastníků pozemků a také celkové výnosy. V Ugartově si byli jednotliví familianti v podstatě rovni, neboť 109

vlastnili stejně velká hospodářství o velikosti 7–8 jiter a s výnosem v průměru 100 zlatých ročně. U Králova Pole byly již výraznější sociální rozdíly. Nejbohatší pozemkovou vlastnicí v Králově Poli byla hraběnka Schaffgotschová s více než 90 jitry a ročním výnosem 909 zlatých. Největší roční výnos – 1102 zlatých – měl ale Anton Wolfram, hospodařící na téměř 70 jitrech půdy. Nejbohatšími rolníky českého původu byli Josef Němec s 315 zlatými a 48 krejcary ročního výnosu, dále pak Pavel Pokora, Josef Perž a Jakub Kárný. Největším pozemkovým vlastníkem po hraběnce Schaffgotschové a Wolframovi byl František Milotínský se 45 jitry a 1567 sáhy čtverečními půdy. Pohled na Schaffgotschův zámeček a tzv. Kartouzy; kresba z 1. poloviny 19. století

Velmi cenný je rovněž seznam všech domů, poskytující údaje pro výpočet domovní daně.26 Podle něj je k roku 1820 v Králově Poli uváděno 109 domovních čísel. Z toho bylo 30 selských stavení. Ta měla většinou jednu komoru a jednu, výjimečně dvě obytné místnosti a k roku 1820 ze z nich platila roční domovní daň 20 zlatých. Jsou zde uvedeny dva mlýny – u mlýna s č. 53 je uvedeno jméno Jan Bobeš, u mlýna s č. 83 pak Daniel Schwarz. V budově kláštera (č. 1) se nacházela jednak kasárna, jednak pekařství se dvěma místnostmi a komorou a hostinec se třemi místnostmi. U hospodářského dvora (č. 15) jsou uváděny sídlo vrchnostenského úřadu, sídlo hajného, drába, vojáka, škola a obydlí učitele. Obecní pastýř bydlel v čísle 63, kovárna se nacházela v čísle 75, vrchnostenská pálenice v čísle 76. Jednalo se o jednopatrové budovy, s výjimkou domu označeného jako zahradní domek v čísle 92 s 15 místnostmi a 3 komorami a hostince Vincencie Bauerové s 11 místnostmi v čísle 14. K roku 1827 přibylo v Králově Poli šest desítek nových domovních čísel, což je za tak krátkou dobu výrazný nárůst. V Ugartově bylo v té době 22 domů. Zdejší selská stavení se svou velikostí lišila od královopol110

ských – byla mladší, ale zároveň zde bylo více prostoru k rozšiřování. V Ugartově se tak nacházelo jedno stavení o šesti místnostech, dvě o pěti místnostech, dvě o čtyřech, 3 stavení o třech místnostech, 4 stavení o dvou místnostech, 8 o jedné místnosti. U čísla 14 nebyl uveden ani majitel, ani žádné jiné údaje. V polovině dvacátých let obohatila areál Králova Pole nová stavba. Malý empírový zámeček postavila na Kociánce Marie Skrbenská z Hřiště, která koupila bývalý majetek ženského řádu sv. Augustina od brněnského měšťana Kotzia. V roce 1825 přešel zámeček do vlastnictví Josefa Schaffgotsche, manžela hraběnky Skrbenské. Schaffgotschové obývali zámeček až do roku 1890.27 Schaffgostchův zámeček na Kociánce podle akvarelu z první poloviny 19. století

Nejpozději v roce 1824 se začalo jednat o prodeji kamerálního statku Královo Pole do soukromých rukou. Správa státních statků řešila otázku, zda prodat královopolské panství samostatně, nebo dohromady s panstvím Řečkovice. Problém představovala rovněž vyvolávací cena, neboť výnos královopolského panství byl velmi malý a panství navíc velmi utrpělo za napoleonských válek během válečných operací v roce 1809. Cenu stanovilo ředitelství státních statků na základě desetiletého výnosu panství z let 1810–1819 původně na 42 173 zlatých, která byla později ještě zvýšena na 64 369 zlatých. Den dražby byl určen na 6. dubna 1825 v devět hodin ráno v budově zemského hejtmana. Dražby se mohl zúčastnit každý, kdo v zemi vlastnil nějakou nemovitost – s výjimkou Židů. Prodávaly se vesnice Obřany, Žabovřesky, Královo Pole, Vážany, Střelice, kolonie Vinohrady a Ugartov, brněnská předměstí Radlas, Trnitá, část Velké Nové ulice, celkem území s 4863 obyvateli, za vyvolávací cenu 56 288 zlatých a 32 2/4 krejcarů. Při příležitosti prodeje se uvádělo, že k panství patří královopolská vrchnostenská zámecká za111

hrada o rozměru 6 jiter a 138 čtverečních metrů, tři rybníky (Červený, Zámecký a Nový o celkové výměře 51 jiter a 1377 čtverečních sáhů), lesy o rozloze 986 jiter a 623 5/6 čtverečních sáhů, lovecké právo v královopolském a střelickém lesním a polním revíru. Vrchnost měla nadto k dispozici pár tažných koní. Vrchnost v Králově Poli vlastnila patronátní právo nad královopolskou lokálií, nad farami v Obřanech, Vážanech a Střelicích i nad školami a farami, které k nim náležely.28 V březnu se komise pro prodej státních statků rozhodla prodat odděleně vesnici Vážany, a pravděpodobně v důsledku tohoto rozhodnutí se snížila vyvolávací cena panství Královo Pole na 48 581 zlatých 47 2/4 krejcarů. Dražby se zúčastnili dva zájemci a panství Královo Pole nakonec získal za 55 560 zlatých justiciár a zároveň vlastník mlýna v Modřicích Josef Schindler, který již předtím koupil ves Vážany.29 V roce 1826 Schindler přikoupil ještě bývalé jezuitské panství Řečkovice za 139 905 zlatých. V závěti ze dne 1. února 1831 zanechal panství Královo Pole svému synovi Alexandrovi, panství Řečkovice nejstaršímu synovi Antonovi a Vážany dceři Marii.30 V polovině třicátých let 18. století se panství Královo Pole rozprostíralo na 6847 jitrech a 1545 sázích čtverečních. Žilo v něm 4285 obyvatel, z toho 2057 mužů a 2228 žen. Jednalo se veskrze o katolíky, pouze 9 obyvatel bylo evangelického vyznání. Zemědělská půda měla následující strukturu: dominikál pole rybníky louky zahrady pastviny vinice lesy

jitra 641 44 73 – 65 30 311

rustikál sáhy2 308 107 295 – 393 1199 592

jitra 2167 – 328 89 255 340 235

sáhy2 101 – 485 1166 1506 402 1290

Vrchnostenské lesy se dělily na dva revíry – královopolský a obřanský. Jehličnany, hlavně jedle a smrky, v nich výrazně převažovaly nad listnatými porosty. Na královopolském panství pracovalo v té době 272 řemeslníků, z toho 12 řezníků, 4 mlynáři, 8 pekařů, 1 lihovarník, 3 hostinští, 1 kavárník (kolonista s kávou), 2 lakýrníci, 1 studnař, 7 bednářů, 5 fiakristů, 1 cihlář a vápeník, 2 mydláři, 7 zámečníků, 25 krejčích, 38 ševců, 12 stolařů, 2 tesaři, 1 pilař, 24 soukeníků, 7 přadláků nití a vlny, 2 sedláři, 4 barvíři, 2 hřebenáři, 4 koláři, 3 hrnčíři, 3 mechanici a mašinisti, 25 tkalců, 2 kožišníci, 1 tapetář, 1 uklízeč, 1 koželuh. Z kupců to byli 4 kupci s komerčním zbožím.31 Poslední velké statistické zmapování Králova Pole v první polovině 19. století představoval stabilní katastr z počátku čtyřicátých let.32 Podle vceňovacích operátů žilo roku 1840 v Králově Poli 1638 obyvatel – 875 žen a 763 mužů. Ve 207 domech bydlelo 112

390 rodin; z nich 86 se živilo zemědělstvím, 36 řemeslem a dvě rodiny zároveň zemědělstvím i řemeslem. Do roku 1843 vzrostl počet obyvatel na 1721 (800 mužů a 921 žen), přibyl pouze jeden dům, ale je uváděno 421 rodin. Kromě rolníků a řemeslníků v Králově Poli a Ugartově žili duchovní, úředníci, lidé, kteří byli u někoho ve službě, nádeníci, kteří pracovali v okolních továrnách nebo na zdejších statcích. Ovšem pouze nejbohatší sedláci si mohli dovolit zaměstnat děvečku nebo čeledína. Lidé v té době v Králově Poli chovali 62 koní, 5 býků, 42 oslů, 216 krav, 100 ovcí, 160 prasat a 12 koz. Bohatší sedláci v průměru vlastnili dva koně, býka, tři krávy, jedno tele a tři prasata. Z drůbeže chovali lidé tak jako dnes především slepice. V operátech se můžeme dočíst rovněž o rase i kvalitě dobytka i o tom, čím jej lidé krmili. Koně a částečně i osli sloužili k polním pracím, zatímco dojný dobytek byl vzhledem k blízkosti Brna, jež nabízelo odbyt pro zemědělské přebytky, chován především pro mléko. Chudší sedláci však museli často před pluh zapřáhnout i krávy. Hovězí dobytek byl hlavním dodavatelem hnojiva, ovce se chovaly především pro vlnu, kozy pro mléko a prasata pro maso a tuk. Královopolští zemědělci měli k jídlu nejčastěji brambory, luštěniny, rozmanité moučné a mléčné pokrmy, maso si dopřáli jenom výjimečně. K pití sloužila hlavně voda, zřídka alkoholické nápoje – pivo, víno a pálenka. Královopolští zemědělci pěstovali žito, pšenici, ječmen, oves, hrách, čočku a brambory, výjimečně a jen na malých dílech jetel, řepu, kukuřici. Okopaniny a zelenina měly své místo na zahradách, kde nechyběly ani ovocné stromy, jako švestky, jablka, hrušky a třešně; třešně a švestky ovšem převažovaly. V Králově Poli se tehdy daly najít i vinohrady, kde se dařilo pouze bílým odrůdám; ovšem v této době již počet hlav ubýval. Pastviny poskytovaly dostatek sladké píce pro dobytek a okolní lesy, které patřily královopolské vrchnosti, tvrdé stavební i měkké palivové dřevo, jež dobře hořelo. Vceňovací operáty podobně jako u ostatních moravských obcí kritizují, že nedošlo k výraznému pokroku v kvalitě zemědělského hospodaření a obdělávání polí; naproti tomu oceňují skutečnost, že vzhledem k blízkosti Brna v Králově Poli netrpěli nedostatkem hnojiva, a pochvalně se také zmiňují o využití zahrad a vinohradů. Na brněnské týdenní trhy – vždy ve středu a pátek – dodávali Královopolští jako nadprodukty kromě obilí také brambory a ovoce. Kvalita i cena královopolských zemědělských produktů byly hodnoceny jako dobré, o což se zasloužilo příznivé, sušší klima. V Králově Poli se nacházely dvě celolánové, 13 pololánových, 20 čtvrtlánových selských usedlostí a 29 zahrad; žilo zde 22 familiantů (to byli Ugartovští) a 107 domkářů. K obci patřily dva mlýny s pozemky, čtyři hostince, dvě kovárny, kasárna, lokálie (tj. předchůdkyně fary), škola, cihelna a pálenice s výsekem. Zdejší cihelna vyrobila ze dvou pecí ročně 450 tisíc stavebních cihel a 50 tisíc tašek. Bylo v ní zaměstnáno dvacet 113

dělníků, kteří pracovali u šesti stolů. Palírna produkovala ročně 200 věder dvacetistupňové pálenky z brambor a obilného šrotu. Šestnáct královopolských domů bylo postaveno z kvalitních cihel, zbytek z nepálených; třicet domů pokrývaly tašky, dvacet šindele a zbytek střech sláma. Většina obydlí sestávala pouze z přízemí. Za Královo Pole i Ugartov podepsali vceňovací operáty Martin Andrla, Cyril Malý, Josef Němec a Filip Pazourek. Výměra, vlastnosti a výnos jednotlivých pozemků: třída

pole louky zahrady vinice pastviny vysoký les nízký les pole s ovocnými stromy zastavěná plocha celkem neproduktivní plocha plocha obce

I II III I II – I II – I II I II I II –

čistý výnos pro celou katastrální na jitro k 1600 třídu plošná výměra sáhům2 jitra 383 408 163 43 67 35 17 41

sáhy2 163 869 1466 678 48 1588 791 382

76 146 20 21 52 72

910 615 989 880 179 610

1657 46

1291 1451

1704

1142

zl. 16 11 4 21 16 18 11 5 1 3 2 4 2 11 6 11

kr. 10 30 20 10 10 10 10 30 20 10 50 30

zl. 6193 4493 737 926 1083 653 192 213

kr. 29 58 37 22 39 52 26 4

267 341 82 46 616 470

59 34 28 42 39 29

16 599

celkový katastrální čistý výnos plošný výměr jitra sáhy2 zl. kr. 955

898 11 425

4

110 35

726 1588

2010 653

1 52

58 91

1173 1321

405 107

30 8

222

1525

609

33

42

269

129

10

124 15

789 1002

1087 171

8 53

1291 16 599

19

19 1657

Jedno z možných zpestření všedního života Královopolských představoval v 1. polovině 19. století zájezdní hostinec na severním okraji obce při nové cestě směrem na Prahu. Bylo tu jistě velmi rušno, neboť se zde občerstvovali nebo ubytovávali ti, kteří se po této cestě ubírali. Nejpozoruhodnějším návštěvníkem byl patrně kníže Hermann Pückler-Muskau (1785–1871). Tento světoběžník, voják a spisovatel proslul ve světě především jako znamenitý umělecký zahradník. Své cesty po Evropě, Africe i Asii vylíčil v řadě cestopisů, v nichž vystupuje pod pseudoKníže Hermann Pückler-Muskau

114

nymem Semilasso.33 Svými zážitky bezpochyby uchvacoval i posluchače v královopolském hostinci, a tak není divu, že památka na tohoto pozoruhodného romantického aristokrata dala zmiňované hospodě název. Šedesátileté intermezzo na prahu moderních dějin Králova Pole se symbolicky uzavírá v roce 1844 povýšením obce na městys. Přestože i po tomto datu si Královo Pole dlouho ponechávalo svůj venkovský, zemědělský charakter, překotný rozvoj Brna a jeho okolí v jedno z největších průmyslových center monarchie je brzy zasáhne. V druhé polovině 19. století přestanou být pro poznání života obce nejdůležitější statistické údaje o zemědělských faktorech a nahradí je ukazatele o rozvoji průmyslu a obchodu. Stejně tak z pokorných poddaných začnou vyrůstat svobodní občané a promění Královo Pole ve středisko čilého politického, spolkového i kulturního ruchu.

1

2

3 4 5

6 7 8 9

10 11

12

Protokol o tomto jednání z 22. 1. 1782 je uložen v MZA, fond B 15 – Moravské místodržitelství, církevní oddělení, sign. 7/16, inv. č. 323. Rovněž Bernard předložil rozpis ročních životních nákladů (166 zlatých) a také on opřel svou žádost o nemoci (hemeroidy, šourková kýla). Naproti tomu Vraneczkův stav shledal krajský lékař Fournier přiměřený věku a žádost byla zamítnuta. Viz Jan B, Královoposký kartouz, Brno 1994, s. 9. MZA, fond B 15, sign. 7/16, inv. č. 323. Prokop Z, Knihovna zrušeného kartuziánského kláštera v Králově Poli a její rukopisy, Praha 1973. MZA, fond D 8 – Vceňovací operáty, sign. 1113, inv. č. 1086. J. B, Královoposký kartouz, s. 10. MZA, fond B 15, sign 7/16, inv. č. 323. Tedy podél severní části dnešní Palackého třídy, v prostoru vymezeném ulicemi Metodějovou a Tylovou. Karel K, Brno. Vývoj města, předměstí a připojených vesnic, Praha 2000, s. 598. Celoláníci měli nadto ještě další povinnosti, jako například dopravit vrchnosti na vlastní náklady z vrchnostenského lesa 10 sáhů tvrdého dřeva a na podzim na vlastní náklady poskytnout každý pátek, když o to vrchnost požádá, nadháněče pro hony. AMB, fond H 4 – Registratura velkostatku v Králově Poli z let 1840–1942, rukopis č. 13, výčet ročních povinností poddanských na komorním panství Královo Pole z 11. 5. 1785. Smlouva obsahovala například tyto podmínky: Poddaní se zavazují, že budou za roboty dílem hotově nebo obilím platit, dílem některé práce vykonávat za mzdu a za to zastávat následující platy, práce a povinnosti. Obyvatelé budou platit hotově 327 zlatých a 30 krejcarů, k tomu 91 měřic ječmene, museli přivézt 34 sudů vína, porazit 273 sáhů tvrdého dřeva a přivézt 85 sáhů. – Kdyby vrchnost nepotřebovala tyto povozy, dávky a práce, mohli se poddaní v náležitý čas přihlásit a levně je zaplatit. – Nájemníci platili místo roboty podle patentu z roku 1775 ročně 1 zlatý. – Poddaní, kteří z rozkouskovaných poplužních dvorů dostali nějaké pozemky k dědičnému užívání nebo je příště dostanou, zaplatí za jednu dolnorakouskou měřici nebo-li 528 čtverečních sáhů: I. třídy 3 zlaté, II. třídy 2 zlaté, III. třídy 1 zlatý 12 krejcarů atd. – Kdyby vrchnost potřebovala ještě jiných prací mimo ty, jež jsou v této smlouvě vymíněny, vykonají je poddaní na požádání, však aniž by to překáželo jejich vlastnímu hospodářství, a to za plat ustanovený v patentu roku 1775: od 1. října do posledního února za 7 krejcarů denně, od 1. března

115

13 14 15 16 17 18 19

20 21 22 23 24 25 26 27 28

29 30

31 32 33

do posledního června za 10 krejcarů a pak do konce září po 15 krejcarech denně. – K honbě dají bezplatně na podzim i honce: celoláník po 3 dni, půlláník a čtvrtláník po dvou, dva domkáři dohromady jeden den, nebo budou za tuto povinnost platit 4 kr. za den. MZA, fond G 15 – Abolice robot, karton 3, Robotabolizions kontrakt der k. k. Kammeralherrschaft Königsfeld. MZA, fond B 16 – Moravské místodržitelství, účtárna, č. 425a. Milena F, Brněnské hřbitovy, Brno 1992, s. 17. MZA, fond B 16, č. 425a. Dnešní Mojmírovo náměstí 31. AMB, fond M 102 – Obecná škola, č. 519, aktový materiál. AMB, fond M 103 – I. měšťanská chlapecká škola, č. 304, kronika školy. Viz Jindřich N, Rozvoj školství královopolského. In: Královo Pole. Nástin vývoje do roku 1925, Brno 1925, s. 137–138. AMB, fond M 102, č. 1. Viz J. N, Rozvoj školství královopolského, s. 139. Srov. AMB, fond M 102, č. 452. MZA, fond D 6 – Josefínský katastr, sign. 1013. K. K, Brno. Vývoj města, předměstí a připojených vesnic, s. 405 a 569. MZA, fond D 7 – Matrika výnosu pozemkového, sign. M 252/B. MZA, fond D 7, sign. M 252/B. Sumář byl rychtáři obou obcí podepsán 24. srpna 1820. MZA, fond D 7, sign. M 252/B. Hana L, Královo Pole, Brno 1999 (diplomová práce). Fond B 14 – Moravské místodržitelství, všeobecné oddělení, sign. 157, M 4821 (prodej státních statků – Královo Pole, dokument ze 4. 2. 1825). Fond B 14, sign. 157, M 4821, Prodej státních statků: Královo Pole, dokument ze 7. 4. 1825. Gregor W, Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert, II. Band, Brünner Kreis, I. Abtheilung, Brünn 1836, s. 11–12. Viz G. W, Markgrafschaft Mähren, s. 11–21. MZA, fond D 8, sign 1113, inv. č. 1086. Blíže o něm např. Ottův slovník naučný XX, Praha 2000, s. 957–958.

Městys a město (1844–1918) PAVEL CIBULKA

DEMOGRAFICKÝ A URBANISTICKÝ VÝVOJ V druhé polovině 19. století se Královo Pole stalo nejdynamičtěji se rozvíjející obcí v okolí Brna a výrazně předstihovalo srovnatelné Husovice či Židenice. Růst počtu obyvatel byl závislý nejen na obecných demografických trendech, ale souvisel také s provozováním průmyslových závodů v obci, neboť ty přitahovaly pracovní síly. V letech 1850– 1885 se v Králově Poli rozšiřovaly dosavadní ulice (Brněnská, Lužánecká, Polní, Kostelní a Husovická) a mezi nimi vyrůstaly ulice nové (Kamenná, Silniční a Luční). Výstavba v Ugartově naproti tomu stagnovala.1 V roce 1834 žilo v Králově Poli ve 174 domech 1407 obyvatel a v Ugartově ve 24 domech 128 obyvatel.2 V roce 1850 se celkový počet obyvatel Králova Pole a Ugartova odhadoval na 2202. V roce 1869 napočítali sčítací komisaři v Králově Poli 274 domů a 3361 obyvatel, což znamenalo nárůst obyvatelstva o jednu polovinu během necelých dvaceti let. V roce 1880 se při prvním sčítání v Rakousku-Uhersku, kdy byl zjišťován i tzv. obcovací jazyk, přihlásilo v Králově Poli a Ugartově 4009 obyvatel k češtině a 364 k němčině. Celkem sídlilo toho roku v obci 4427 lidí. V osmdesátých letech 19. století se Královo Pole proměnilo ze zemědělské na živnostensko-průmyslovou obec. Nemalou zásluhu na tom mělo otevření železniční tratě Brno– Tišnov v roce 1885.3 V roce 1890 žilo v Králově Poli už 6688 obyvatel, z toho 1316 Němců. V roce 1900 dokonce vzrostl počet obyvatel na 10 143, z nichž se ovšem pouze 806 hlásilo k německé obcovací řeči. Počet domů vzrostl z 520 na 882. Příčinou tohoto náhlého vzestupu byl nejen růst dělnictva, související s prosperitou Královopolské strojírny, ale také blízkost města Brna. Stavební ruch rozdrobil bývalá latifundia obou velkostatků a urbanisticky zcela propojil Královo Pole s Ugartovem. Podobně rostl i počet domů (1880 – 352, 1900 – 836, 1910 – 1150). V období let 1885–1905, v nejintenzivnější fázi jeho rozvoje, vzrostl počet domů dvaapůlkrát. Byly dobudovány dosavadní ulice, mezi Lužáneckou ulicí a železniční tratí přibyly další a nad Brněnskou ulicí vznikla dokonce celá nová městská čtvrť. Do východní části bu117

doucího města se stěhovali zejména dělníci, zatímco v západní části nacházely domov úřednické rodiny. Nejvíce domů (626) vzniklo v pětiletí 1891–1895, což bylo nepochybně způsobeno hlavně zahájením provozu Královopolské strojírny.4 Podle usnesení obecního zastupitelstva z 25. října 1894 mělo být Královo Pole s Ugartovem považováno za předměstí zemského hlavního města Brna, a měl zde proto platit stavební řád vydaný pro město Brno.5 Zahušťování zástavby pokračovalo i na začátku 20. století. Například v roce 1900 bylo v obci postaveno 29 přízemních a 5 patrových budov, v roce 1901 28 přízemních a 4 jednopatrové, v roce 1902 26 přízemních a 2 jednopatrové budovy, v roce 1903 25 přízemních a 3 patrové budovy. V roce 1903 čítalo Královo Pole 840 přízemních, 133 jednopatrových a 6 dvoupatrových budov. Stavební ruch přinesl dobudování čtvrti mezi Měšťanskou a ulicí Sv. Čecha. V roce 1905 mělo nové město již 47 ulic a náměstí s 1022 domy. Po roce 1908 začala vznikat čtvrť Na Devadesátce.6 Stavebnímu ruchu odpovídalo i zvýšené přijímání občanů do svazku obce, které lze ze záznamů obecního výboru pozorovat od roku 1901.7 Ve smyslu znění domovského zákona z roku 1896 šlo často o celé rodiny, které se zdržovaly přes deset let na území Králova Pole.8

Panoráma Králova Pole na snímku z roku 1905

Na počátku 20. století se centrum Králova Pole fakticky přesunulo na Brněnskou ulici, která se definitivně stala hlavní dopravní i společenskou tepnou mladého města. V Králově Poli se začali usazovat nejen úředníci, ale i učitelé, kněží a příslušníci jiných stavů, neboť zde nacházeli příjemné prostředí pro prožití důchodového věku. Obec nechala zpracovat architektem Richardem Klenkou9 regulační a polohový plán celého města, který odstranil nesrovnalosti v urbanistickém rozložení a poskytl dalšímu rozvoji Králova Pole potřebný řád. Radní tento řád v drobnostech upravili, když žádali menší rozlohu náměstí a oproti návrhu trvali na tom, že Řečkovická ulice má být přímá.10 118

Od hraběte Schaffgotsche zakoupila obec pozemek o velikosti 90 honů (tj. 17 hektarů), takzvanou Devadesátku, a rozparcelovala jej na stavební místa, na nichž vznikla nejvýstavnější čtvrť města s centrem ve Všeslovanském náměstí, z něhož paprskovitě vycházely nové ulice. Byly dobudovány i některé starší ulice (Riegrova, Bartošova, Tylova). Část pozemku byla v roce 1910 prodána Spolku pro stavbu laciných a zdravých obydlí v Brně.11 V roce 1906 bylo rozhodnuto také o katastrálním sloučení obcí Nová Ves (Královo Pole) a Ugartov.12 Česká radnice Králova Pole se v roce 1907 rozhodla zvýraznit český ráz města tím, že mnohé ulice dostaly nové názvy se slovanskou a národní motivací, aby tak připomínaly významné doby z dějin českého národa. Nové názvy ulic připravila odborná komise, jíž předsedal učitel Jindřich Noháček.13 Horní náměstí bylo přejmenováno na Mojmírovo, ulice Polní na Božetěchovu (pojmenovanou po slovanském opatu Sázavského kláštera), Brněnská se stala Palackého třídou, Školní Komenského, Růžová Husovou apod. Koncem roku 1909 se usnesením obecního výboru objevilo na mapě Králova Pole Všeslovanské náměstí a dalších deset nových ulic vzniklých na Devadesátce, mj. Srbská, Ruská, Slovinská a Bulharská.14 Některé z těchto ulic musely být v době první světové války přejmenovány. Od roku 1844 se zásadně změnilo sociální složení obyvatelstva Králova Pole. V době povýšení na městečko se naprostá většina obyvatelstva skládala z rolnictva, pouze jednotlivci se zabývali živnostenskými povoláními a k nevýrobní sféře pak patřili místní vojáci, duchovní, učitel a ponocný. I díky tramvajovému spojení s Brnem se Královo Pole stalo přitažlivé svou polohou na rozhraní města a venkova. V roce 1905 v městě bydlelo 316 úředníků a učitelů, 130 penzistů; o pět let později již bylo úředníků 551 a penzistů 208. K roku 1910 byly zpracovány statistiky o sociálním složení obyvatelstva Králova Pole, podle nichž z 12 990 obyvatel bylo výdělečně činných 5439 (41,9 %) a ostatních 7551 (4119 dětí, 592 studentů, 89 vojáků a 2751 osob v domácnosti). Mezi osobami výdělečně činnými převažovali dělníci (2 583 – 47,5 %), dále zde bylo zastoupeno 1667 živnostníků (30,7 %), 253 obchodníků (4,7 %), 177 rolníků (3,2 %) a 75915 osob s pevným platem (13,9 %).16 Ještě v polovině 19. století se královopolské ulice a náměstí příliš neudržovaly. Na Horním náměstí zela hluboká díra, která byla zasypána až v osmdesátých letech. Všechny ulice měly po stranách otevřené kanály, přes něž byla položena prkna umožňující přechod. Všechny domky na obou dolních náměstích měly oplocené kvetoucí zahrádky, které propůjčovaly městečku vesnický ráz. Schůdnost ulic byla postupně vylepšována a od roku 1897 vznikaly v Králově Poli první dlážděné chodníky.17 Nejsnazší byla mo119

derní úprava nově stavěných ulic severně od Brněnské ulice. Nové ulice byly osázeny stromořadími a byl také zřízen malý parčík na Horním náměstí.18 Trochu kuriózní, ale jinak záslužné bylo i rozhodnutí obecního výboru zvolit v březnu 1907 desetičlennou komisi, která měla provést prohlídku místních stromů, zda-li jsou očištěny od housenek.19 Od počátku v roce 1909 byl na místo městského stavitele angažován Karel Matoušek.20 Při jednání o Matouškově definitivě vyslovil příslušný referent přání, aby byl nový městský stavitel národně čilý ve veřejném životě.21 O vylepšení zevnějšku města a jeho blízkého okolí se od roku 1908 staral také Okrašlovací spolek,22 jehož členové vysazovali za přispění obce stromy na ulicích a náměstích. Zalesnili rovněž stráně nad rybníkem, v Kotlůvku u Antoníčka a v prostoru staré vojenské střelnice, čímž ztrojnásobili výměru obecních lesů. Okrašlovací spolek uzavřel přitom smlouvu s městem, podle níž měly zalesněné prostory zůstat trvale lesem, což bylo zaneseno v pozemkových knihách.23 Na návrh Okrašlovacího spolku byla od roku 1911 zřízena funkce obecního zahradníka.24 V roce 1910 žilo v Králově Poli již 13 078 obyvatel, z nichž pouze 788 bylo německé národnosti. Stavební ruch v letech 1910–1914 podstatně poklesl a růst města se zpomalil. V letech 1912–1913 však byla postavena nejreprezentativnější stavba nového města – budova národních škol na Všeslovanském náměstí, již navrhl místní architekt Antonín Blažek. V roce 1913 vznikl na Všeslovanském náměstí podle projektu hamburského zahradního architekta Leberechta Miggeho moderní městský park, který měl městskému člověku alespoň na chvíli vrátit pocit pobytu ve volné přírodě.25 Královu Poli však dlouho scházelo koupaliště, které pouze částečně nahrazovala veřejnosti přístupná rybniční plovárna u Resslovy ulice, zřízená kadetní školou. Obě hlavní komunikace procházející Královým Polem zajišťovaly v polovině 19. století spojení pouze s městem Brnem. Nedostatečné silniční spojení s okolními obcemi pociťovali tíživě zejména obchodníci. Obecní zastupitelstvo Králova Pole proto schválilo 30. července 1896 na svém zasedání záměr vybudovat komunikační spojení s okolními obcemi, zlepšit kvalitu silnic a ulic spojujících jednotlivé části Králova Pole a zpracovat plán obecní kanalizace.26 Zemský výbor Markrabství moravského pak v lednu 1898 souhlasil s tím, aby si Královo Pole půjčilo na stavbu silničních komunikací celkem 300 000 korun.27 Širší komunikační síť začala být budována již v roce 1887 výstavbou silnice do Medlánek, dále následovaly silnice do Husovic (1900), do Žabovřesk (1903) a konečně v roce 1914 i do Soběšic. Během roku 1895 byla podle odpovídajících stavebních norem vybudována i veřejná silnice spojující od d’Elvertovy ulice Lužánky a Královo Pole.28 Pro další rozvoj městečka mělo velký význam spojení s Brnem koněspřežnou tramvají, která na trase z Králova Pole do Brna jezdila v letech 1869–1881. Koněspřežnou 120

dráhu pak tři roky nahrazovaly omnibusy, než byla uvedena do chodu parní tramvaj, která od roku 1884 jezdila v půlhodinových intervalech od Semilassa až do Pisárek nebo k Ústřednímu hřbitovu. V Králově Poli se nacházely tři zastávky: Silniční ulice (Veleslavínova) – Villa Zigmundova (Kollárova) – Semilasso. Provoz elektrické tramvaje byl slavnostně zahájen 14. června 1900; navíc přibyla čtvrtá zastávka u Besedního domu. Provozování tramvajové dopravy obstarávala Akciová společnost brněnských pouličních drah.29 Kromě tramvajového spojení s Brnem patřilo k životně důležitým i železniční spojení s širším okolím. Odbočka z Brna přes Královo Pole do Tišnova byla poslední tratí, která vycházela z hlavního města Moravy. Privátní společnost Rakousko-uherské státní dráhy otevřela tuto původně lokální trať 2. července 1885. V roce 1905 byla trať prodloužena z Tišnova do Německého Brodu, a tím se zvýšil její význam pro dopravu nákladů. Osobní dopravu brzdila její příslovečná pomalost a vysoké sazby. Provoz se zlevnil po zestátnění trati v roce 1909.30 V roce 1911 obsluhovalo železniční stanici v Králově Poli osm úředníků a zřízenců.31 Staré královopolské nádraží počátkem 20. století

V 19. století osvětlovalo obec několik petrolejových lamp. Obsluhoval je ponocný a za větru obyčejně zhasínaly.32 Koncem roku 1891 nabídla Královopolská strojírna obci, že v městyse instaluje elektrické osvětlení. Radní vyjednávali s továrnou, ale když zjistili, že by museli ročně zaplatit 5000 zlatých,33 návrh zamítli. Prozatím se rozhodli rozšířit dle potřeby stávající osvětlení, přijmout další lampáře a počkat, až vědecký vývoj přinese zlevnění osvětlovací techniky. I tak ale již koncem roku 1893 započalo vyjednávání s pražskou firmou bratří Hošků o elektrickém osvětlení městečka.34 V červenci 1894 byla tato záležitost odložena a v říjnu 1894 byl rozmnožen počet lampářů 121

na tři. Počátkem roku 1897 odmítlo Královo Pole návrh purkmistrovského úřadu v Brně na zavedení plynového osvětlení do Králova Pole, neboť stále uvažovalo spíše o elektrickém osvětlení. Teprve v roce 1901 uzavřelo Královo Pole s brněnskou městskou plynárnou smlouvu o zavedení plynového osvětlení na dobu třiceti let.35 Obec tak učinila se zpožděním půl století oproti městu Brnu. V roce 1913 přistoupilo Královo Pole k Středomoravskému elektrárenskému svazu, jehož cílem bylo vybudování velké elektrárny, která by elektrickým proudem zásobovala moravská města.36 Elektrického osvětlení se Královo Pole dočkalo až v roce 1921.37 Ještě důležitější než elektrizace obce se jevila otázka zásobování vodou. Již od středověku zásobovalo Královo Pole vodou brněnské měšťany. Ještě v roce 1836 uzavřelo město Brno smlouvu s hrabětem Schaffgotschem o odběru pramenité pitné vody ze zahrady zámečku a z přilehlé Kociánky. Železné roury nahradily dřevěné a Brno platilo ročně Královu Poli třicet zlatých za povolení vést vodovod přes jeho pozemky. V roce 1858 bylo Bauerovu cukrovaru povoleno brát v době kampaně vodu z kociánského pramene za poplatek 250 zlatých ročně. Kvůli snížení vydatnosti pramene byl v roce 1866 vypovězen odběr vody pro potřeby cukrovaru a na Kociánce byly zřízeny nové studny. V roce 1888 se přistoupilo k rozsáhlejší rekonstrukci kartouzského vodovodu, který měl v Králově Poli pět a v Brně šestnáct výtoků a byl oblíben pro kvalitu vody.38 Základ k vybudování kanalizace položilo překlenutí některých příkopů. Systematické vytváření kanalizační sítě nastalo ovšem až po zpracování polohového a regulačního plánu Králova Pole v roce 1904. Kanalizační síť v obci se propojovala se stávající sítí v městě Brně. V dubnu 1906 schválil obecní výbor dohodu Králova Pole s Brnem o podmínkách spojení kanalizačních sítí obou měst.39 Obec zakoupila za 40 000 korun Červený rybník, aby odstranila jednu z významných překážek komplikujících regulaci a zaklenutí Ponávky.40 Když byl v roce 1913 uveden do provozu březovský vodovod, hledalo město Brno možnost, jak by zmenšilo náklady na jeho pořízení. Brno vstoupilo do jednání s předměstskými obcemi ohledně dodávek vody. Od roku 1912 královopolská radnice uvažovala o odběru březovské pitné a pisárecké užitkové vody. Nespokojenost s odběrními podmínkami a snaha nalézt vlastní vodní zdroje způsobovaly průtahy celého jednání, a tak se Královo Pole dočkalo vodovodu až po vzniku Velkého Brna.41 S hygienickými poměry v obci úzce souviselo i rozhodnutí královopolského obecního zastupitelstva z roku 1898 postarat se o odstraňování odpadků, když radní nechali jednou týdně odvážet na otevřených vozech odpadky na smetiště, které se nacházelo za městečkem. 122

SPOLEČENSKOPOLITICKÝ RUCH Všední dny městečka občas protínaly nečekané události, které narušily nebo naopak obohatily život jeho obyvatel. K nejméně vítaným událostem tohoto druhu patřily války. Nejvýrazněji zasáhla do dějin Králova Pole válka prusko-rakouská. Po porážce u Hradce Králové směřovala pruská vojska k Brnu. Dne 11. července 1866 se u Tišnova srazili rakouští a pruští jezdci a poté rakouští kavaleristé ustupovali přes Brno dále na jih. O den později již byli Prusové v Králově Poli. Na královopolské celní linii se konala jednání mezi pruským princem Friedrichem Karlem a brněnským purkmistrem Karlem Giskrou. Na brněnských kostelech a veřejných budovách byly vztyčeny bílé prapory na znamení toho, že Brno je otevřeným městem. Dne 12. července 1866 začala dvouměsíční okupace města pruskými vojsky. O den později, 13. července, navštívil Brno i pruský král Vilém I.42 V Králově Poli pobývaly pruské oddíly složené z poznaňských Poláků, kteří si počínali velmi slušně a byli od Královopolských vlídně přijati.43 Po uzavření pražského míru se pruské oddíly stahovaly z Brna ve dnech 3. až 11. září 1866.44 Poslední pruští vojáci opustili Brno 13. září 1866.45 V době prusko-rakouské války se prostory bývalého kartuziánského kláštera proměnily v obvaziště a nemocnici pro raněné. Raněných vojáků bylo tolik, že pro zdravotní účely sloužilo i první poschodí hostince Semilasso. Královopolský obecní výbor musel řešit otázku pohřbívání mrtvých vojáků, neboť na malý královopolský hřbitov by se všichni zemřelí nevešli.46 Zřídil proto příležitostné pohřebiště, takzvaný pruský hřbitov, kde bylo pochováno několik stovek vojáků pruské královské armády a několik desítek příslušníků královské armády saské. Jednalo se o vojáky zemřelé v Brně na následky zranění z bojů nebo epidemických nemocí, v prvé řadě pak cholery. Hřbitov solidárně udržovala královopolská kadetka až do roku 1918. Po převratu v říjnu 1918 hřbitov pustl a v roce 1919 byl zrušen. Pozůstatky vojáků byly přeneseny do vojenské části Ústředního hřbitova.47 Větší zátěží než samotné boje však bylo ubytování vojska v obci. Ještě v roce 1869 žádali někteří obyvatelé po obci náhradu za pivo a oves vydané nepříteli. Náhrada za válečné škody však byla záležitostí vyšších úřadů.48 Po prohrané válce procestoval císař František Josef I. válkou postižené české země. Během této cesty navštívil 18. října 1866 i vojenskou nemocnici v Králově Poli, v níž se právě nacházelo 147 raněných. Císař oslovil každého nemocného v jeho mateřské řeči, poděkoval lékařům a milosrdným sestrám. Vyzdvihl příznivou polohu nemocnice a zdravé ovzduší městečka. Císař vyznamenal velké množství představitelů moravské samosprávy; mezi nimi královopolského obecního radního Františka Nováka, který obdržel Zlatý záslužný kříž V. stupně.49 Přijal rovněž deputaci představených venkovských obcí brněnského okresu, která požádala o co nejrychlejší vyplacení válečných náhrad a o odklad odvodu daní.50 123

V roce 1879 organizovala obec oslavy stříbrné svatby císařského páru. Mezi pozvanými hosty byl i místodržitelský rada Gustav Winterholler, okresní hejtman, vojenští reprezentanti a místní veličiny, jako například ředitel cukrovaru Franz Goller. K oslavě bylo symbolicky pozváno i 24 chudých.51 Slavnostní akt se konal 24. dubna 1879 a byl spojen s otevřením nové školní budovy.52 Podruhé přijel císař František Josef I. do Králova Pole 12. června 1880. K jeho uvítání nechaly obec a Občanská beseda postavit dvě slavobrány. Císař byl přivítán představiteli obce a velitelem nedávno otevřené kadetní školy, kterou zvolil za hlavní cíl své návštěvy.53 V osmdesátých letech 19. století začalo postupné oddělování německých a českých veřejných institucí. V roce 1883 byla založena německá soukromá škola, a v důsledku toho se utrakvistická obecná škola změnila v českou, neboť německé děti odešly. Když se v roce 1884 otevřela první německá mateřská škola, vznikl Spolek pro zařízení a vydržování mateřské školky, která byla uvedena v život v roce 1886 na Tovární ulici. V roce 1887 byla založena německá veřejná knihovna a v roce 1891 vznikl český Knihovní spolek. Podobně po založení německé záložny Spar- und Vorschussverein (1888) následovala o rok později mnohem úspěšnější česká Občanská záložna. Zatímco osmdesátá léta 19. století znamenala pozvolné posilování českých národních struktur v Králově Poli, v letech devadesátých tento postup zabrzdily změny, které s sebou přinesla industrializace obce. Založení několika nových továren, zejména Královopolské strojírny, přivedlo do městyse velké množství dělnictva i technické inteligence. Vliv spolumajitele Královopolské Philippa Porgese, který byl znám jako přesvědčený germanizátor, posiloval pozice zdejšího německého živlu. Němci zaměřili svoji pozornost hlavně na rozvoj německého školství. V roce 1891 byla uzavřena smlouva mezi Deutscher Schulverein a královopolskou obcí, podle níž byla německá soukromá obecná škola zveřejněna a její budova převzata obcí. Do čtyřtřídní německé školy museli posílat své děti i čeští dělníci místních továren. Hlavní opěrné sloupy českého společenského životy tvořily Knihovní spolek, Čtenářský spolek a Sokol, které posilovaly české národní vědomí společenským stykem i kulturními aktivitami. Sokolská jednota byla založena v roce 1891. Jádrem Sokola se stali členové studentského sdružení Palaestra, kteří již tři roky v národním duchu pěstovali tělocvik. V roce 1892 se konalo Na Rybníčkách první veřejné cvičení, hojně navštívené hosty z Brna.54 Nedostatek prostor pro spolkovou činnost zrodil myšlenku stavby Besedního domu. V roce 1895 bylo založeno Stavební družstvo Besedního domu a zakoupen stavební pozemek, kde byl již v příštím roce postaven zahradní pavilon, kam se sokolové přestěhovali. V roce 1899 byl slavnostně otevřen Besední dům, jenž byl později ještě v roce 1902 rozšířen o velký sál.55 124

Nejstarší tvář Besedního domu

V roce 1898 se Královo Pole stalo dvakrát dějištěm oslav Františka Palackého. Nejprve se 21. a 22. května konaly místní oslavy, při nichž byla „Otci národa“ odhalena pamětní deska na Palackého třídě. Během slavnosti promluvili Hynek Bulín a František Prokeš. Oslav se účastnili zástupci všech českých spolků, včetně katolických.56 A 12. června 1898 se Královo Pole podílelo na brněnských oslavách Palackého. Slavnostní průvod vyšel od brněnského Besedního domu pod vedením předsedy Svazu českoslovanského sokolstva a současně i pražského primátora Jana Podlipného a pokračoval až do Králova Pole. Průvodu se zúčastnili i představitelé české Moravy Otakar Pražák a Adolf Stránský. Početný proud pochodujících se u Biebrovy kavárny na Kiosku setkal s nenávistnými projevy brněnských Němců. Na hranicích městyse, který byl při této příležitosti slavnostně vyzdoben, přivítal průvod chlebem a solí královopolský starosta Štěpán Schimmer. V prozatímním sále královopolského Besedního domu promluvil Josef Podlipný. Hlavním řečníkem královopolské slavnosti byl znovu mladý právník Hynek Bulín. Palackého slavnost představovala největší českou nacionální demonstraci v Brně v 19. století a ukázala, jak potřebná je vzájemnost mezi brněnskými a královopolskými Čechy.57 V témže roce se obec na oslavu padesátého výročí panování císaře Františka Josefa I. rozhodla převzít do obecní správy českou mateřskou školku a vystavět novou faru místo staré, jež byla v chatrném stavu.58 Královopolský Besední dům sice vyřešil problémy mnohých zdejších spolků s místem konání jejich schůzí, ale rozhodně nebyl ideálním místem pro sokolská cvičení. V květnu 1899 se proto ustavilo Družstvo ku zřízení tělocvičny pro tělocvičnou jednotu Sokol v Králově Poli, které sbíralo peníze pro zřízení sokolovny. Hlavní zdroj příjmů představovaly výnosy ze zábavních akcí pořádaných královopolským Sokolem. Družstvo si získalo podporu místní radnice. V srpnu 1907 se obecní výbor usnesl darovat 125

družstvu rozsáhlý obecní pozemek, aby na něm mohla být postavena nejen sokolovna, ale i zahrada a letní cvičiště. Ovšem přes tento pozemek byla později projektována okresní silnice do Soběšic, a tak se obecní výbor rozhodl odškodnit Sokol novým pozemkem o menší rozloze, který ležel v nově se rozvíjející čtvrti Na Devadesátce, a prominout mu různé poplatky.59 V roce 1911, kdy stál v čele družstva starosta Jenko Havliš, nastřádali jeho členové 14 124,65 korun.60 V červenci 1912 schválilo obecní zastupitelstvo Sokolu I subvenci 40 000 korun ke zřízení a užívání tělocvičny.61 Dne 1. října 1905 manifestovala česká Morava za druhou českou univerzitu. Brněnských demonstrací se účastnili i královopolští občané. Představitelé Králova Pole se připojili k protestům proti úmyslu vlády umístit českou univerzitu mimo hlavní město Moravy, do některého menšího českého sídla, nebo dokonce do samotného Králova Pole, i když by to jistě mladému městu přineslo dalekosáhlé výhody. Královopolský obecní výbor protestoval proti násilnostem spojeným s demonstrací za českou univerzitu, podpořil české poslance a vyzýval k použití obstrukce k prosazení českých požadavků. Vyslovil se i pro důsledné provádění hesla „Svůj k svému“, neboť to považoval za nejúčinnější prostředek k české národní sebeobraně.62 V zemských volbách v roce 1906 zvítězil v Králově Poli městský zastupitel a redaktor Vilém Votruba. Na Votrubův návrh pak městské zastupitelstvo protestovalo proti zamýšlenému jmenování Otty hraběte Serényiho zemským hejtmanem, neboť se přiklonilo k názoru, že by měla být vzhledem k české většině na Moravě dána přednost Čechovi občanského rodu a vlivná úřednická místa by neměla být sinekurami pro šlechtice.63 U příležitosti šedesátého výročí nastoupení císaře Františka Josefa I. se v roce 1908 rozhodl obecní výbor zanechat na panovníkovo přání nákladných oslav a místo toho zřídit dvě nové mateřské školky, zvýšit roční příspěvek na ošacování chudé mládeže a založit Jubilejní sirotčí fond císaře Františka Josefa I.64 V červnu 1914 se konal v Králově Poli sokolský slet, kterým toto město snad nejvýrazněji zasáhlo do českých dějin 20. století. Pořadatelé zamýšleli slet, který se měl původně konat v Brně, jako velkou národní demonstraci české Moravy. Radnice německého Brna proto nepovolila jeho pořádání přímo ve městě a kladla sletu různé překážky. Za této situace vypomohla královopolská radnice v čele s Jenko J. Havlišem, která poskytla plochu pro vybudování sletiště v prostoru dnešní Veterinární a farmaceutické univerzity. Za hlavní sletové dny zvolili sokolové neděli 28. a pondělí 29. června 1914.65 Plocha vymezená pro sletová cvičení se rozkládala na 55 000 m2. Vlastní cvičiště o impozantních rozměrech 171×102 metry umožňovalo vystoupení až čtyřem tisícům sokolů. Čtyři rychle zbudované tribuny poskytly místo pro 70 000 diváků. Finanční ná126

klady na stavbu tribun dosáhly částky 50 000 korun. Tyto výdaje byly částečně uhrazeny z prodeje nejrůznějších upomínkových předmětů (pohlednice, plakáty, nálepky apod.), zejména však z výnosu vstupenek. Pro účastníky sletu byly připraveny i doprovodné akce – výlety do okolí Brna, divadelní představení či výstavy. Již 6. června 1914 byl v brněnském Besedním domě zahájen slavnostní předsletový večer a následujícího dne začalo v Králově Poli přípravné cvičení. Dne 14. června následovalo cvičení dorostu a 21. června veřejné cvičení brněnských sokolských jednot. Tomuto předsletovému programu přihlíželo přes 30 000 diváků. V sobotu 27. června přijely do Brna tisíce sokolů, které byly nadšeně vítány českým obyvatelstvem, zatímco místní Němci na ně pohlíželi s neskrývanou nechutí, neboť slet považovali za českou provokaci. Srážkám mezi Čechy a Němci se zabránilo pouze velkým nasazením četnictva a městských strážníků. Popis drobných incidentů však přesto plnil stránky českých novin.66 V neděli 28. června 1914 byl slet zahájen sokolským průvodem, ve kterém 8982 krojovaných sokolů z 38 sokolských žup z Čech a Moravy pochodovalo za doprovodu devíti hudebních těles od brněnského Besedního domu kolem Národního divadla po Nové ulici, Červenomlýnskou do Poděbradovy v Králově Poli a dále Rostislavovým náměstím na Palackého třídu. Výtržníci z řad brněnských Němců se pokusili průvod napadnout, ovšem bez většího úspěchu. Sokolský slet 1914: sletový průvod v Králově Poli

Na slet přijely významné osoby českého politického a národního života (L. Pluhař, J. Budínský, K. Sonntag, A. Stránský, K. Engliš, R. Fischer, V. Votruba, V. Klofáč, A. Kalina, J. Scheiner ad.). Zahraniční sokolské jednoty zastupovaly delegace ze Srbska, Slovenska, Slovinska, Ruska, Británie a USA. Účastnili se i představitelé četných moravských i čes127

kých obcí. V čestné lóži byli přítomni i oficiální představitelé státu a země – moravský místodržitel Oktavian Regner z Bleylebenu a zemský hejtman Otto hrabě Serényi.67 Cvičení byla zahájena skladbou 2400 žen,68 poté však byl sletový program narušen zprávou o sarajevském atentátu a ta se rychle šířila mezi organizátory i obecenstvem. Prezidiální šéf moravského místodržitelství Jan Černý pak oznámil rozkaz vlády o nutnosti ukončení sletu. Díky intervenci předsedy slavnostního sletového výboru Peregrina Fiši ještě nastoupilo 5800 mužů a předvedli tři prostná cvičení. To však bylo vše. Výstřelem z hmoždíře byl slet ukončen a jeho účastníci se rozcházeli v obavách z věcí příštích. Sokolský slet 1914: cvičení žen

OBEC A JEJÍ PŘEDSTAVITELÉ Na žádost občanů bylo Královo Pole povýšeno 8. května 1844 na městys. V čele obce stál až do roku 1850 rychtář jmenovaný vrchností. Posledním rychtářem byl rolník Mikuláš Bartoš; sedláky byl volen pudmistr, naposledy celoláník Josef Němec. Revoluce 1848–1849 přinesla obyvatelům Králova Pole zrušení osobní závislosti na bývalé vrchnosti. V červenci 1848 se Královo Pole připojilo k německy psané petici obyvatel Křížové ulice, Starého Brna, Křížovnického území, Vinohrádek, Žabovřesk, Jundrova a Řečkovic, v níž si podepsaní stěžovali na přetížení při stavbách silnic a dále požadovali přemístění mýta na Malé Nové ulici.69 Jako celek získali Královopolští spolu s ostatními právo autonomně spravovat svoji obec. Na základě oktrojované ústavy z 4. března 1849 se konaly 18. července 1850 první volby do obecního zastupitelstva. První volené zastupitelstvo úřadovalo ve složení: starosta Antonín Persch (celoláník v Králově Poli, bývalý vrchní aktuár), 1. radní Ondřej 128

Forstner (mydlář a majitel kolonie v Ugartově), 2. radní Václav Dlesk (domkář v Králově Poli); členové výboru: Kašpar Deabis (farář v Králově Poli), Josef Koch (léčitel koní a majitel kovárny v Ugartově), Ignác Ertl (čtvrtláník v Králově Poli), JUDr. Rudolf Otto (majitel kolonie v Ugartově), Josef Němec (celoláník v Králově Poli), Václav Kubica (čtvrtláník v Králově Poli), Václav Bartoš (čtvrtláník v Králově Poli), Josef Slabý (kolář v Ugartově) a František Kristen (domkář v Králově Poli). První zastupitelstvo spravovalo obec po celá padesátá léta, pouze na místě starosty vystřídal v roce 1852 Persche bývalý poslední ugartovský rychtář Josef Koch. Zastupitelstvo bylo voleno ve třech sborech, do nichž byli voliči rozděleni podle výše placených daní. Zpočátku se skládalo ze starosty, dvou radních, devíti členů výboru a šesti náhradníků. Později byl kvůli růstu obce počet členů zastupitelstva zvýšen na 36, z toho 6 radních a 12 náhradníků.70 Od roku 1850 se spojila politická správa Králova Pole a Ugartova; pouze obecní jmění a účetnictví zůstaly oddělené. První obecní zastupitelstva byla tvořena převážně národně neuvědomělými Čechy a místními Němci, kteří ovšem v obci tvořili slabou menšinu. Královopolští rolníci dlouho neměli smysl pro národní agitaci, i když několik se v roce 1863 vydalo na cyrilometodějské slavnosti na Velehrad. V roce 1864 byl po brněnském vzoru založen Čtenářský slovanský spolek, který však již po dvou letech zanikl. Od srpna 1870 vedl obecní výbor své protokoly německo-česky či pouze německy, ačkoliv do té doby byly psány převážně v češtině.71 Souviselo to patrně se zřízením funkce obecního tajemníka, kterou jako první zastával Haberzettel (1870–1873). Dále se v tomto úřadu vystřídali Filla (1873–1876), Zajíček (1876–1882), Géla (1882–1887), Matěj Kadlec (1887–1915) a Josef Kašpar (1915–1922). 72 Sídlo obecní kanceláře bylo nejprve umístěno vedle pivovaru na dnešní Metodějově ulici a od roku 1879 pak v nové školní budově na Horním náměstí č. 10. Po vystavění nové školy na Všeslovanském náměstí se v roce 1913 radnice přestěhovala do nově adaptované budovy na Palackého třídě č. 47, v níž do té doby sídlila dívčí měšťanská škola. Když v roce 1875 převzal starostenský úřad Vilém Kuchta, vedly se obecní protokoly v češtině, ale od roku 1876 už opět v němčině. Teprve na schůzi 19. ledna 1880 bylo usneseno 12 ku 9 hlasům vyhovět návrhu Josefa Klementa, aby byl protokol veden v češtině a dalšího dne přeložen do němčiny.73 V roce 1882 se poprvé zúčastnila obecních voleb česká národně uvědomělá kandidátka, soustředěná kolem Občanské besedy, ovšem bez úspěchu. Byl tak zahájen boj o ovládnutí radnice uvědomělými Čechy. V roce 1883 se správy obce ujal starosta Karl Imrikowicz, major ve výslužbě, který vnesl pořádek do obecních financí. Předchozím starostům Vilémovi Kuchtovi a Ludwigu Sigmundovi byly vyčítány nesrovnalosti 129

Radnice na Palackého třídě na začátku 20. století

v obecním účetnictví, například chybějící účty z dražby věcí ze staré Chocholovy hospody. Dne 17. září 1884 se obecní výbor usnesl podat devět žalob na bývalého starostu Sigmunda a dvě na Viléma Kuchtu. Sigmund byl obviněn mimo jiné z toho, že vynaložil z obecních peněz 529 zlatých 44 krejcarů bez udání účelu. Dále scházela kvitance za zaplacení 25 919 zlatých stavitelům Dvořákovi a Šnupárkovi za stavbu školní budovy v Králově Poli apod. K zastupování obce v těchto sporech byl vybrán brněnský advokát František Ladislav Chleborád. Dne 2. března 1885 souhlasila obecní rada s mimosoudním vyrovnáním s bývalým starostou Sigmundem, pokud uhradí obci 536 zlatých a zaplatí výlohy na soudní při.74 Pozoruhodné přitom bylo, že v čele obce stál člověk, který nebyl jejím občanem. Starosta Imrikowicz požádal totiž až 24. listopadu 1885 o přijetí do svazku královopolské obce. Proti tomu protestovalo devět zastupitelů svým odchodem z jednání obecního výboru. O jeho žádosti bylo hlasováno až 26. března 1885, přičemž 15 členů bylo pro přijetí a 7 proti.75 V září 1887 poprvé předsedal obecnímu výboru jako nový starosta rolník Matěj Mašek.76 Jako ústupek české národní straně bylo zavedeno vnitřní úřadování českou řečí. Obecní zastupitelstvo se od té doby začalo vyjadřovat k „vysoké“ politice. V únoru 1888 se Královo Pole postavilo proti návrhu knížete Aloise Liechtensteina, předneseném na říšské radě, na zavedení konfesionální školy a peticí požádalo o jeho zamítnutí v prvním čtení.77 Královopolský obecní výbor se 27. března 1890 usnesl, aby „obec Ugartsdorf s Královým Polem sloučená byla beze všeho připlácení, aby všechny přirážky obecní stejně na obě obce rozdělovány byly, a jsou obě obce povinné všechny břemena od roku 1890 130

povinně nésti“.78 Dne 4. května 1891 se v reakci na výnos moravského zemského výboru obecní výbor usnesl, aby osada Ugartov nebyla oddělena od Králova Pole a byla ustavena jako samostatná místní obec. Také ugartovští usedlíci žádali o společnou politickou a hospodářskou správu Králova Pole a Ugartova. Obecní výbor požádal o příslušný zákrok okresní hejtmanství.79 Za přítomnosti přísedícího zemského výboru Hermanna Fuchse se 27. června 1891 zástupci obcí Králova Pole a Ugartova dohodli na finančním spojení obou obcí, což bylo schváleno výnosem zemského výboru ze dne 19. září 1891, č. 33 112.80 Práci obecního výboru kritizovala Moravská orlice, v níž představitel opoziční, takzvané hospodářské strany obvinil starostu Maška z nevědomosti a z toho, že je pod vlivem dvou židovských členů obecní rady a zastupuje zájmy Morgensternova pivovaru.81 Hospodářská strana vystoupila na veřejnost s požadavkem uvedení obecních záležitostí do pořádku. Její program však fakticky obsahoval pouze postulát zavedení obecní přirážky dvou krejcarů na každém pivu.82 Obecní výbor vyslovil starostovi Maškovi důvěru a rozhodl se dále neodebírat Moravskou orlici, „poněvadž strašně proti obci zdejší vystupuje“.83 Politické poměry v obci se vyostřily 29. května 1891, kdy na zasedání obecního výboru proklamativně vyslovili starostovi Matěji Maškovi nedůvěru a následně demonstrativně opustili místnost Mořic Čech a jeho stoupenci. Zbývajících 15 radních naopak starostu podpořilo a požádalo okresní hejtmanství o vyšetření zákonnosti postupu Mořice Čecha.84 Další volební klání uvnitř obecního výboru potvrdila nepatrnou většinu starostovy strany. V obecních volbách na podzim 1891 byl starostou znovu zvolen M. Mašek. Novými obecními radními se stali: Josef Hipper (místostarosta), Ferdinand Bachmann (policejní komisař a dohlížitel na polní stráž), Jan Havlíček (dohlížitel silnic a cest), Gustav Böhm (správce nad hmotami, který měl „k obstarávání nakupování topiva, světla“ a zároveň „dohled na osvětlení městyse“), Jindřich Prillinger (obecní hospodář) a Štěpán Schimmer (odhadce a exekutor ve věcech obecních). Růst obce vedl k rozšíření obecní agendy. Počátkem roku 1892 si starosta Mašek stěžoval na přetížení kancelářského personálu, který musel obstarávat hlášení cizinců, tedy občanů nepříslušejících do Králova Pole, zpracovávat seznamy propuštěných vojáků, záložníků a zeměbranců, vybírat školné a polní nájmy, vést soupisy poraženého dobytka atd. Růst počtu domů a vznik tří nových továren v posledních třech letech vedl k přílivu cizích občanů do obce.85 Starosta byl také zodpovědný za vybírání zeměpanských daní. V 90. letech se stalo téměř pravidlem, že schůze obecního zastupitelstva nebylo možno konat napoprvé, neboť se nedostával zákonem stanovený počet členů zastupitelstva, a schůze bylo nutné opakovat v druhém, někdy i v třetím termínu. 131

Vzhledem k onemocnění starosty Maška převzal v červnu 1892 vedení obce Štěpán Schimmer.86 V říjnu 1892 navrhli členové královopolského zastupitelstva, aby započala jednání o sloučení Králova Pole s Brnem. K tomuto účelu byla nejprve požádána obchodní a živnostenská komora o statistická data. V prosinci 1892 obecní výbor schválil započetí těchto jednání.87 Obecní výbor města Brna sloučení odmítl, neboť se německá vládnoucí vrstva bála posílení českého živlu ve městě. Později se ovšem objevovaly i opačné obavy z vlivu německých magistrátních úředníků na národnostní poměry v českém Králově Poli. K vylepšení královopolského rozpočtu odhlasoval obecní výbor koncem roku 1892 zavedení pivní dávky na každý spotřebovaný hektolitr piva. Vybraný obnos byl výslovně určen ke zřízení nových silnic, řádného osvětlení ulic a ke zřízení vodovodu.88 V roce 1895 česká národní strana částečně uspěla v obecních volbách. Tento úspěch nebyl sice dostatečně využit, ale znamenal posílení národně orientovaných sil v obci. Projevilo se to i v zvýšené aktivitě královopolské radnice v politických záležitostech. V roce 1896 se obecní zastupitelstvo připojilo k akci proti podmaršálku Succowatému, když Královo Pole dočasně vystoupilo z rakouského Červeného kříže na protest proti tomu, že čeští vojíni měli zakázáno navštěvovat Besední dům v Brně, což „hluboce uráží národní cit každého Čecha“. Dosavadní příspěvek Červenému kříži byl poukázán Matici školské.89 V červenci 1896 Královo Pole přistoupilo k Spolku pro zřízení a vydržování sanatoria pro skrofulózní a rachitickou mládež v Luhačovicích.90 V průběhu roku 1896 se naplno ukázaly rozpory v obecním zastupitelstvu, které se projevovaly bojkotem jeho schůzí ze strany části členů, takže tehdejší zasedání byla i s náhradníky na hranici usnášeníschopnosti.91 Největší spor se rozvinul o otázku udělení čestných občanství Králova Pole, když většina obecního zastupitelstva několikrát rozhodla o jejich udělení významným osobnostem českého národního života na Moravě a menšina protesty u moravského zemského výboru dosáhla vždy zrušení těchto usnesení. Patrně z taktických důvodů byl seznam čestných občanů v drobnostech měněn.92 Mezi jmenovanými se vždy objevila jména Václava Royta,93 Jana Prokeše,94 Adolfa Stránského,95 Emila Dluhoše,96 Josefa Pospíšila,97 Josefa Koudely98 a Františka Prokeše.99 Dále se mezi vyznamenanými objevili i Josef Tuček,100 Augustin rytíř Popelka,101 Otakar baron Pražák102 a František rytíř Šrom.103 Postup královopolského zastupitelstva kritizoval německý brněnský deník Tagesbote aus Mähren und Schlesien.104 Člen zastupitelstva Mořic Čech obvinil dva místní židovské občany z rozmíchávání sporů mezi českými a německými občany obce. Za politováníhodné označil, že jedno z odvolání sepsal český učitel Josef Schiller a podal David Morgenstern junior.105 Na další schůzi obecní zastupitelstvo schválilo záměr usilovat o přeložení Josefa Schillera na jiné místo 132

a vyslat příslušnou delegaci vedenou starostou k moravskému místodržiteli.106 Vleklá kauza kolem čestných občanství pokračovala 1. října 1896, když byl zamítnut návrh Mořice Čecha na udělení deseti čestných občanství.107 David Morgenstern podal rovněž protest proti průběhu obecních voleb v Králově Poli k Nejvyššímu správnímu soudnímu dvoru.108 Královopolské hody v roce 1912

Teprve v srpnu 1897 schválilo obecní zastupitelstvo, inspirováno příkladem z Vyškova, jmenování osmnácti čestných občanů Králova Pole (Julius Zedník, Eduard Kordina, Cyril Seifert, Jindřich Dvořák, Arnulf Thoř, František Veselý, František Mareš, František Prokeš, Alois Novák, Jan Faust, Emil Dluhoš, Václav Royt, Josef Koudela, Konrad Martinek, Otakar Pražák, Jan Prokeš, Josef Tuček a Karel Fišara).109 Dne 2. září 1897 zrušilo obecní zastupitelstvo jednohlasně delegaci obecního radního Ferdinanda Bachmanna na velký manifestační sjezd v Praze (5. 9. 1897), neboť podle tvrzení radních dotyčný „veřejně proti české národnosti vystupuje a nově jmenované čestné občany nečestným způsobem napadá“.110 V prosinci 1897 se obecní zastupitelstvo vyjádřilo k národnostním srážkám v Praze rezolucí v ostře českém nacionálním duchu a současně podpořilo české poslance na říšské radě.111 Nově zvolený obecní výbor schválil v roce 1898 starostovi Štěpánovi Schimmerovi roční renumeraci (tj. částku nutnou k uhrazení výloh spojených se starostenskou funkcí) ve výši 500 zlatých a obecnímu radnímu, který v Králově Poli vykonával úřad policejního komisaře, příslušelo 100 zlatých.112 Od června 1906 příslušela starostovi města renumerace ve výši 1600 korun ročně a tato částka se v budoucnu měla měnit v souvislosti s růstem počtu obyvatel.113 133

Již v září 1901 propukl na zasedání obecního výboru spor ohledně příprav budoucích obecních voleb, který naznačoval, jak budou následující volby důležité.114 V obecních volbách se v prosinci 1902 utkal český národně orientovaný blok s nesourodou koalicí tvořenou královopolskými Němci, sociálními demokraty, členy veteránských spolků a oblíbeným starostou Schimmerem, který se obával o svoje znovuzvolení. Česká národní kandidátka zvítězila v obecních volbách v druhém a třetím voličském sboru pod heslem „Národní a hospodářské očisty“115 a porazila tak starostenský blok, který podporoval i továrník Porges. Vítězství této koalice by mohlo ohrozit směřování k národně uvědomělé obecní správě Králova Pole.116 Novým starostou byl 14. ledna 1903 zvolen lidovecký politik Josef Červinka.117 V této době mělo šest obecních radních na starosti odbory stavební, školní, hospodářský silniční, chudinský, policejní a hospodářský polní a lesní. V srpnu 1903 podpořil královopolský obecní výbor jednohlasně schválenou rezolucí požadavek moravského učitelstva za lepší upravení jejich materiálních poměrů.118 Česká většina obecního výboru prosadila také jmenování 34 čestných občanů obce.119 I toto jmenování bylo napadnuto u správního soudu JUDr. Heinrichem Rosenbergem, neboť čestní občané měli právo volit, a fakticky tak posilovali český element v obci.120 Koncem roku 1904 zřídilo Královo Pole samostatnou obecní penzijní pokladnu, aby se mohla v pokročilém věku nebo v případě těžké fyzické či psychické vady postarat o své bývalé zaměstnance (úředníky obecní kanceláře, zvěrolékaře, strážníky, pěstounky, školníky aj.).121 V říjnu 1904 podpořil obecní výbor jednohlasně požadavky širokých vrstev dělnictva, které nemělo hlasovací právo. Podalo proto petici moravskému sněmu, v níž žádalo, aby se usnesl „na vydání a uzákonění všeobecného, rovného a tajného hlasovacího práva“.122 POVÝŠENÍ KRÁLOVA POLE NA MĚSTO Obecní výbor na svém zasedání 21. ledna 1904 dospěl k názoru, že urbanistický a hospodářský rozvoj obce opravňuje k povýšení Králova Pole na město. Obecní představenstvo oficiálně podalo příslušnou žádost 9. července 1904. Císař František Josef I. této žádosti vyhověl nejvyšším rozhodnutím z 3. července 1905. Starosta Josef Červinka o této skutečnosti uvědomil obyvatele vyhláškou z 18. července 1905. Městské zastupitelstvo se pak 24. července 1905 usneslo požádat o vyhotovení císařské výsadní listiny potvrzující povýšení městyse Králova Pole na město, pověřit starostu Červinku, lékárníka Cipru a konzistoriálního radu Frieba sestavením a navržením městského znaku, dále uspořádat 6. srpna slavnost povýšení na město a vydat k této příležitosti pamětní spis a zvýšit podporu chudým připadající na měsíc srpen.123 134

Program slavnosti vypracovaný městskou radou vzbudil u zástupců královopolských spolků rozruch, neboť byl pozván i okresní hejtman Maximilian Schön, který byl znám jako nepřítel českého živlu. Přímo odpor vzbudila myšlenka jmenovat okresního hejtmana prvním čestným měšťanem královopolským. Další sporný moment představovala účast spolku vojenských vysloužilců, který zachovával německou velící řeč.124 Královopolským slavnostem předcházelo 5. srpna 1905 protestní shromáždění dělnictva v pivovarské zahradě, namířené proti starostovi Červinkovi kvůli plýtvání obecními prostředky. Pohled na Královo Pole a Brno od severovýchodu

Slavnostní den zahájila střelba z hmoždířů. Oslavy pokračovaly v královopolském kostele slavnostní mší a poté průvodem, jehož se zúčastnilo banderium na koních, bicyklisté, královopolské dámy, královopolští a komínští hasiči, vojenští vysloužilci a sokolové z Králova Pole a Žabovřesk. Zarážející byla neúčast brněnských českých spolků, které nesouhlasily s úředním rázem oslav. Po průvodu se konala slavnostní schůze městského zastupitelstva, na níž starosta Červinka přečetl dekret o povýšení na město. Promluvili také okresní hejtman Schön a říšský a zemský poslanec Josef Koudela. Zastupitelstvo Králova Pole schválilo text děkovného telegramu císaři Františku Josefovi I. Po desáté hodině starosta znovu přečetl povyšovací dekret shromážděným občanům a členům místních spolků na Horním náměstí, které bylo vyzdobeno v červenobílých barvách, seznámil se zněním telegramu panovníkovi a hudba zahrála rakouskou hymnu i píseň Kde domov můj. Hlavní slavnostní řeč pronesl oblíbený řečník, brněnský advokát Hynek Bulín, který ve svém projevu zdůraznil zvláště český ráz nového města. Jeho ohnivou řeč často přerušovaly projevy souhlasu. Po Bulínově proslovu zahrála 135

hudba Hej Slované, ovšem nikoliv bez chyb, jak uvedly Lidové noviny. Slavnostní atmosféru narušily projevy nevole většiny shromážděných vůči okresnímu hejtmanovi Schönovi. Před radnicí pak dělníci zpívali Rudý prapor a znovu Hej Slované. Jsa vystaven nepřízni shromáždění, rozhodl se hejtman Schön slavnost opustit a kočárem rychle odjel do Brna.125 Pro přihlášené se pak konala slavnostní hostina, při níž koncertovala česká kapela. Odpoledne proběhla velká lidová slavnost v rozlehlé zahradě Besedního domu, jejíž součástí bylo i koulení o ceny. Večer slavnost překazil prudký liják, který jako by symbolicky dovršil nepříliš zdařilý průběh oslav. Pro déšť se neuskutečnil ani původně plánovaný závěrečný ohňostroj.126 Blahopřejné telegramy a dopisy přišly například od pražského magistrátu, od moravských měst (Třebíče, Frenštátu pod Radhoštěm, Podivína, Příbora ad.), různých korporací (např. Akademického spolku Zora v Brně, Filharmonické besedy aj.) i jednotlivců (Otakara Pražáka, Josefa Šamalíka, Leoše Janáčka, Františka Kameníčka, Josefa Sumce ad.). Většina pisatelů telegramů se příznivě zmiňovala o češství nového města a některá blahopřání navíc zdůrazňovala český ráz královopolské radnice jako protiklad k německému brněnskému magistrátu.127 Německý tisk označil průběh slavností za nevydařený a žalostný. Zvláště se pozastavoval nad malým počtem účastníků a nezájmem místních korporací o slavnostní průvod.128 Podobně se vyjadřovala sociálnědemokratická Rovnost.129 Ani Lidové noviny a Moravská orlice neskrývaly rozpaky nad průběhem slavnosti.130 Městské zastupitelstvo také rozhodlo o založení městského archivu, kam měly být ukládány významné listiny týkající se obce, a o započetí vedení obecní kroniky. Tento úkol svěřilo učiteli Jindřichu Noháčkovi.131 Místní velkostatkáře, knížete Aloise Schönburga-Hartensteina a hraběte Emma Schaffgotsche, požádali radní o věnování listin nebo alespoň o jejich zapůjčení k vyhotovení opisů.132 Městská rada požádala 8. března 1906 moravské místodržitelství o vyhotovení listiny městských práv a o schválení městského znaku v podobě, kterou navrhl profesor české techniky a známý historik František Kameníček a kterou 20. října 1905 přijal obecní výbor. Ministerstvo vnitra však odmítlo navrženou podobu znaku schválit z heraldických i věcných důvodů.133 Obecní výbor Králova Pole trval na svém zasedání 26. června 1906 na původní podobě znaku a požádal znovu o jeho schválení. Královopolské radní nepřiměly k změně stanoviska ani nové Kameníčkovy návrhy z 18. května 1906. Město ovšem znovu narazilo na odpor rakouských úřadů a nepomohla ani intervence mladočeského poslance Bedřicha Pacáka. Pozměněnou podobu znaku přijalo představenstvo města Králova Pole 10. července 1907.134 Na nové podání reagovalo moravské místodržitelství dotazem, proč město trvá na vojenských motivech ve znaku. 136

Královopolská plovárna za kadetkou na počátku 20. století

Obecní výbor nakonec ustoupil a na své schůzi 24. března 1908 se usnesl, aby v závadném poli znaku místo zkříženého meče a palcátu byl meč zkřížený s lipovou ratolestí. Současně požádal o pomoc říšského poslance Hynka Bulína.135 Znak v této podobě udělil městu císař František Josef I. císařským privilegiem z 29. května 1908.136 Královo Pole se ovšem stávalo městem nejen prostřednictvím těchto formálních aktů. Dokladem skutečnosti, že do Králova Pole rychle pronikala moderní doba, byla například žádost obecního radního a lékárníka Antonína Cipry z června 1905, aby byla zakázána rychlá jízda majitelům automobilů. Obecní výbor proto rozhodl, že se mají pořídit výstražné tabulky a kromě toho se má rychlá jízda přísně trestat. Shodou okolností na stejném zasedání radní zamítli návrh zrušit střílení z hmoždířů při slavnostních příležitostech. Tento návrh uspěl až v červnu 1906, tedy až po městské slavnosti. Českosti města měla napomoci i žádost královopolské radnice, aby názvy zdejších stanic tramvajové dráhy byly vyvolávány nejen německy, ale i česky.137 Zvláště učitel Noháček často intervenoval, aby královopolská radnice podporovala české národní akce, například blahopřejnými telegramy k šedesátinám Svatopluka Čecha a k jiným národním příležitostem.138 V obecních volbách v roce 1906 se poprvé prosadili sociální demokraté, když získali v třetím sboru čtyři mandáty do obecního zastupitelstva. Úspěch sociální demokracie znamenal ve svém důsledku, že královopolská radnice se stala vnímavější vůči sociální problematice. V těchto volbách se také poprvé podařilo eliminovat silný vliv místních Němců v prvním sboru, v němž volili velcí daňoví poplatníci, a díky tomu vyšlo z těchto voleb zcela české zastupitelstvo.139 V roce 1908 byla z iniciativy místní organizace ná137

rodně sociální strany zřízena městským zastupitelstvem stálá sociální komise, jejíž statut zpracoval zemský poslanec Vilém Votruba.140 V roce 1908 byl založen Občanský klub strany lidové, jako místní organizace nejvlivnější české měšťanské strany, k níž patřil i starosta Josef Červinka. Lidovci se dostávali do častých konfliktů právě se sociální demokracií. Sociální demokraté v obecním zastupitelstvu protestovali například při tvorbě rozpočtu na rok 1909 proti zařazení položek podporujících chrámovou hudbu, Národní jednotu či Sokol.141 V dubnu 1909 zase sociální demokraté zablokovali jednání o podporách pro dělnictvo a sociálně slabé obyvatelstvo.142 Vzhledem k obvykle slabé účasti členů městského zastupitelstva na jeho zasedáních byli sociální demokraté schopni svým odchodem způsobit, že zastupitelstvo nebylo usnášeníschopné. Z obav před postižením dělnických vrstev se sociální demokraté ostře stavěli proti činžovnímu haléři.143 Před blížícími se volbami uspořádali sociální demokraté 21. května 1909 tábor lidu na Mojmírově náměstí, kde tři tisíce zúčastněných protestovaly mimo jiné proti politice místní obecní rady vůči dělnictvu.144 Přestože v obecních volbách 1909 se spolu utkaly pouze české strany, délkou předvolebního boje a vyhroceností kampaně předčil tento volební zápas i volby z roku 1902, kdy se bojovalo o národní ráz Králova Pole. Při volbách v roce 1909 působilo ve městě kolem deseti různých stran a zájmových uskupení, jež se nedokázaly shodnout na společných kandidátech. V třetím sboru šly proto do soutěže tři různé kandidátní listiny, z čehož profitovali sociální demokraté, kteří získali sedm mandátů z deseti a k tomu ještě všech pět míst náhradníků. V druhém sboru porazila jasně kandidátka lidové strany pokrokové takzvanou tovární listinu, vedenou bývalým starostou Schimmerem, který se chtěl vrátit do komunální politiky. První sbor zůstal pod kontrolou lidovopokrokářů.145 Prvním krokem, který čistě český obecní výbor učinil, bylo přijetí rezoluce proti násilnostem páchaným na dolnorakouských i moravských Češích, přičemž pohrozil při pokračování této perzekuce odvetou v českých městech.146 V říjnu 1909 královopolské městské zastupitelstvo protestovalo na návrh sociálnědemokratického redaktora Edmunda Buriana proti Koudelovu návrhu na sanaci zemských financí zavedením nových daní, neboť by prý byli zvlášť citelně poškozeni živnostníci, obchodníci a drobní rolníci.147 Podobné usnesení bylo přijato i v lednu 1910 a poslanec Votruba, zastupující brněnská předměstí, byl vyzván, aby tlumočil toto stanovisko ve svém klubu i na zemském sněmu.148 Hlavním tématem obecních voleb v listopadu 1912 se stal boj o novou školní budovu na Všeslovanském náměstí. Proti jejímu zbudování se postavila takzvaná strana starousedlíků a mírného pokroku, již vytvořily Spolek majetníků domů a Spolek českých 138

úředníků a navíc ji podpořili místní národní sociálové.149 Do čela protiradničního bloku se postavil bývalý lidovecký starosta Josef Červinka. Koalice takzvaných pokrokových stran (lidovo-pokrokové a sociálnědemokratické) však dokázala politiku radnice bez větších problémů před voliči obhájit. Volby však měly úřední dohru a jejich výsledky byly potvrzeny až v březnu 1913, kdy byl do úřadu starosty znovu zvolen Jenko Havliš. Dobový tisk hodnotil volby jako nezdar ambiciózních národních sociálů, a kromě toho i jako vítězství místního Sokola, neboť z 30 členů zastupitelstva bylo 21 sokolů.150 Před první světovou válkou v Králově Poli vykrystalizovaly čtyři hlavní politické směry – lidovo-pokrokový, národně sociální a dva sociálnědemokratické (autonomistický a centralistický).151 V dubnu 1913 se obecní výbor rozhodl volit všechny komise podle stranického klíče (šest lidovopokrokářů, dva sociální demokraté-autonomisté a jeden národní sociál).152 O vzrůstajícím významu jednání obecního výboru svědčila i skutečnost, že se jej v říjnu 1913 poprvé účastnil i redaktor Lidových novin, aby o něm informoval veřejnost.153 Královo Pole podléhalo v politickosprávním ohledu okresnímu hejtmanství pro Brno-venkov na Lažanského náměstí, ve školství okresní školní radě, v soudnictví okresnímu soudu pro Brno-venkov na Cejlu a na Mozartově ulici, ve finančním sektoru bernímu úřadu a berní správě pro Brno-venkov na Lažanského náměstí a finanční stráži na Kobližné ulici.154 V roce 1906 požádalo Královo Pole ministerstvo spravedlnosti o zřízení okresního soudu v Králově Poli.155 Královo Pole však nebylo nikdy sídlem zemských či státních úřadů, i když se před první světovou válkou uvažovalo o rozdělení politického okresu Brno-venkov na dvě části a Královo Pole se mělo stát sídlem severního okresu. KRÁLOVOPOLSKÉ INSTITUCE Obec Královo Pole přebírala v druhé polovině 19. století do své kompetence různé oblasti místní správy: obecné školství, zdravotnictví, péči o komunikace i ochranu proti požárům. Někdy šlo o dohled nad soukromými institucemi, jindy přebírala obec některé služby do vlastní režie, jako například v případech obecního lékaře a zvěrolékaře. Prvním obecním lékařem byl jmenován Josef Tögl v roce 1881, který předtím delší dobu v obci provozoval soukromou lékařskou praxi. Po něm byl v roce 1891 obecním lékařem jmenován František Sedláček,156 který tuto funkci zastával až do své smrti v roce 1924. V roce 1905 otevřel ordinaci ženského lékaře Vladimír Kubeš (1870–1941). V roce 1913 se zde usadil další praktický lékař, dr. Koutný, který si otevřel ordinaci na Palackého třídě 27. Kromě nich v Králově Poli působili další lékaři: obvodní a tovární 139

lékař Mořic Kapp (do roku 1905), Jan Růžička (do roku 1906), Jan Hrb, Ferdinand Arnošt, Bernard Šír a plukovní lékař kadetní školy Maxmilián Munk. V roce 1905 byla postavena v Divišově ulici infekční (epidemická) nemocnice, která zůstala v provozu do roku 1920, kdy byla zrušena a objektu bylo použito na nouzové byty. V roce 1912 vzniklo sanatorium dr. Jana Navrátila na Smetanově ulici, které bylo dimenzováno pro šest ošetřovanců, o něž se starali dva asistenční lékaři a 14 osob ostatního personálu. Sanatorium zůstalo v provozu do roku 1915, kdy byl Navrátil povolán na vojnu. V roce 1878 byla na Brněnské 43 zřízena lékárna. Do roku 1896 ji provozoval Maxmilián Roháček, po něm Antonín Cipra, který ji v roce 1904 přestěhoval na Brněnskou 48. V městě působilo v roce 1911 osm porodních bab.157 Navrátilovo sanatorium

Příznivé životní podmínky v Králově Poli pozitivně ovlivňovaly zdravotní stav obyvatelstva, který byl lepší než v jiných sídlištích poblíž Brna. Královo Pole se nacházelo ve zdravém prostředí, v blízkosti lesnaté oblasti, sahající od Kuřimi až k Rosicím. Ani vznik tovární čtvrti na jihovýchodním okraji obce příznivé klima v Králově Poli nenarušil, neboť převládající severní až severovýchodní větry obvykle odvanuly tovární kouř směrem k Husovicím. V obci neřádila tuberkulóza tak silně jako mezi dělníky brněnských textilních továren. Nejničivěji zde působily vlny dětských nemocí (osypky, spála, záškrt). Nemoci byly vyvolávány hlavně válečnými útrapami; Královopolští si dlouho pamatovali epidemii cholery za prusko-rakouské války v roce 1866. Cholera řádila v Králově Poli také v letech 1831, 1848–1849 a 1851. Zvýšená úmrtnost v době prv-

140

ní světové války byla naproti tomu způsobena spíše podvýživou. Nicméně pokrok lékařské vědy postupně zlepšoval zdravotní stav obyvatelstva obce, jak dokládají například desetileté průměry úmrtnosti: 158 1841–1850 1851–1860 1861–1870 1871–1880 1881–1890 1891–1900 1901–1910 1911–1920

852 749 1098 1295 1802 2485 2213 2418

5,0 % 3,1 % 3,4 % 3,7 % 2,7 % 2,4 % 1,7 % 1,6 %

Vážný hygienický problém představoval prach zvedající se z obou hlavních komunikačních tepen města. Starší zemská silnice byla dokonce zvána „Prašnicí“ a ani na nové říšské silnici nebyla situace o mnoho lepší. V roce 1885 se pokusili někteří občané z popudu Františka Najmana vyřešit tento problém svépomocným kropením Brněnské a Ugartovy ulice. Po dvou letech museli této záslužné činnosti zanechat kvůli nedostatku vody a její přílišné nákladnosti. S pravidelným kropením se začalo až v roce 1908, kdy se mračna prachu stala ostudou mladého města. Voda byla pro tyto účely brána z brněnského vodovodu u Vychovatelny císaře Františka Josefa.159 Co se týká péče o zdraví duchovní, naprostá většina obyvatelstva Králova Pole se hlásila k římsko-katolické církvi; výjimku tvořilo několik desítek občanů židovského původu. V roce 1853 byla v Králově Poli ustavena samostatná fara. Obec platila ze svého rozpočtu takzvané druhé boží služby v neděli a ve svátek.160 Od roku 1893 na královopolské faře vypomáhali kaplani. Na výuce římsko-katolického náboženství na školách se od roku 1900 podíleli k tomu účelu ustanovovaní katechetové. Každoročním svátkem královopolských věřících byla pouť do Vranova, jíž se účastnily početné zástupy místních obyvatel.161 V roce 1898 byla stará fara od základu přestavěna, přičemž farář Frieb na stavbu přispěl částkou 4000 zlatých. O tři roky později, v noci z 10. na 11. září 1901, vzrušila Královo Pole „smělá krádež“ v místním kostele, kdy zloději odcizili celkem pět kalichů, vzali umělecky cenné ciborium ještě z dob, kdy klášter obývali kartuziáni, z kostelních rouch vypárali vše, co bylo zlaté, a způV letech 1907–1933 byl farářem sobili i některé další menší škody. Téhož dne rozho- v Králově Poli Albert Mrázek. 141

dl obecní výbor na žádost faráře Frieba o bezodkladném zřízení místa obecního hlídače pro chrám Páně. V březnu 1902 pak bylo toto rozhodnutí odvoláno.162 Podobně jako v jiných větších městech, jímž se počátkem 20. století stávalo i Královo Pole, bylo náboženské přesvědčení zdejších obyvatel poněkud vlažné. Dokladem této tendence byly i okázalé oslavy památky Mistra Jana Husa, které od roku 1901 pravidelně pořádaly místní pokrokové spolky, včetně Sokola. Posun v smýšlení obyvatelstva se projevil i v roce 1911 během návštěvy brněnského biskupa Pavla hraběte Huyna,163 kterého přijalo místní obyvatelstvo chladně.164 Způsobilo to jistě i biskupovo okázalé německé národní smýšlení.165 K výrazným změnám v náboženském vyznání však došlo až po vzniku Československé republiky.166 Náboženské vyznání Římskokatolické Československé Pravoslavné Evangelické Jiné Židovské Bez vyznání Celkem

1890 1900 počet % počet % 6369 96,8 9895 97,6

23

0,3

189

2,9

6581

69 11 168 10 143

0,7 0,1 1,6

1910 počet % 12 686 97,7

1920 počet % 14 559 96,1

140 11 122 31 12 990

195 18 165 210 15 147

1,1 0,1 0,9 0,2

1,3 0,1 1,1 1,4

1925 počet 11 686 2100 140 260 40 221 2500 16 947

% 68,9 12,4 0,9 1,5 0,2 1,3 14,8

Pro účely péče o chudé příslušníky obce byl založen chudinský fond, do něhož plynuly peníze z pokut, udělených okresním hejtmanstvím, trestním soudem a obecním představenstvem, dále z poplatků za veřejné dražby, z poplatků za místa pro kolotoče, z darů jednotlivců a podobně. Zbývající potřebný obnos pak doplňovala obec z jiných příjmů. V lednu 1880 například věnoval majitel starobrněnského cukrovaru Bauer obci 500 zlatých na zařízení obecní kuchyně pro chudé.167 V roce 1904 tak bylo podporováno 80 místních chudých dvou- až dvacetikorunovými měsíčními příspěvky na výživu, výchovu dětí, na nutnou nemocenskou péči i na uhrazení pohřbu. Pro opuštěné zestárlé příslušníky obce byl v roce 1911 založen městský chudobinec na Ugartově třídě 25 v domě, který byl zakoupen obcí za 29 000 K.168 O výši udělovaných příspěvků pravidelně rozhodoval obecní výbor. Královo Pole obecně platilo za bezpečné místo, kterému se vcelku vyhýbali živlové pohybující se na hraně zákona, neboť dávali přednost jiným místům v Brně nebo jeho okolí. O bezpečnost v městečku se již v roce 1850 staral obecní strážník, který vykonával i funkci obecního sluhy. Počet obecních strážníků postupně rostl (v roce 1891 byli tři); v roce 1905 v Králově Poli sloužilo šest městských strážníků, v roce 1908 již 12, v roce 1911 14, v roce 1919 pak 16, z nichž jeden měl funkci revizora a dva nadstrážníků. V roce 1885 byla v obci otevřena také četnická stanice, neboť četnictvo mělo ze zá142

kona větší pravomoci než obecní strážníci. V roce 1910 byla zřízena v Králově Poli policejní expozitura s jedním úředníkem a pěti policejními agenty. Obec si také najímala pro střežení obecních polností, lesů a sadů hlídače, kteří vykonávali svoji službu od počátku května až do konce října. V roce 1904 byli kupříkladu najati čtyři hlídači. Neodmyslitelnou součást každé obce tvořil hřbitov. Zvýšený počet obyvatelstva si v roce 1888 vynutil otevření nového hřbitova v Kostelní zmole, který nahradil hřbitůvek v Kotlůvku. V roce 1896 musel být hřbitov rozšířen, neboť prostorově nestačil potřebám vzrůstající obce. Královopolští obyvatelé využívali od počátku výhody, že jejich obec ležela na trase poštovního spojení mezi Brnem a Prahou. V roce 1851 byla instalována první poštovní schránka a obec zaměstnala pěšího poslíčka, který sloužil potřebám obecní kanceláře a přinášel z Brna poštu. V roce 1868 byl zřízen poštovní úřad na Brněnské 5; prvním poštmistrem se stal Gustav Böhm, který zároveň provozoval i obchod. Od roku 1885 disponovalo městečko i telegrafickým spojením. V roce 1905 měl poštovní úřad na Brněnské pět úředníků a šest zřízenců. V roce 1903 přesídlil poštovní úřad do vedlejšího domu č. 7, v roce 1908 na Palackého třídu 49 a od roku 1917 se úřadovalo na Mojmírově náměstí č. 10. V roce 1905 bylo podáno 245 000 a došlo 720 000 zásilek. První telefon se v Králově Poli objevil v roce 1891 v sladovně u Morgensterna, brzy ji v tom následovala strojírna a firmy Bollmann a Ohnheiser. V roce 1893 převzal telefonní síť do své režie stát. V roce 1903 byl na Besedním domě instalován první telefon určený k veřejné potřebě. V roce 1904 bylo v obci celkem 11 stanic. V roce 1914 bylo Královo Pole připojeno k brněnské telefonní ústředně, což dalo impuls k dalšímu rozvoji této služby, ke kterému ovšem mohlo dojít až po skončení první světové války. Od počátku 90. let jmenovala obec zvěrolékaře, který měl na starosti dohled nad jakostí potravin (zejména masa) na královopolských trzích. V úřadu obecního zvěrolékaře se vystřídali: Josef Tögl (1891–1893), který byl také praktickým lékařem; po něm následovali: Robert Zoubek (1894), Leo Beierle (1895), Čeněk Černý (1895), Antonín Chalabala (1895–1896), Boh. Hermann (1896–1897), Hubert Žalud (1897–1899), Antonín Jahoda (1900–1901), Viktor Breuer (1901), Raimund Poštolka (1902–1907) a Martin Žižlavský (1907–1920). Poté převzal veterinární dohled brněnský městský fyzikát.169 S obecním majetkem hospodařilo městečko obezřetně. Královo Pole nemělo ani dluhy, ani žádné zvláštní výdaje, proto své občany nezatěžovalo daňovými přirážkami. S růstem počtu obyvatel města rostly i jejich potřeby. První velkou investicí městyse byla stavba školy v roce 1879. Potřeby obce stoupaly a bylo nutno je uspokojovat za pomoci půjček a obecních přirážek.170 143

Přirážky k daním Dávka z piva Dávka z lihovin Dávka ze psů Školné Parcelační poplatky Stavební poplatky Dávka z nájemného Příspěvek na kanalizaci Dávka z kinematografů Dávka z přírůstku hodnoty Celkem

1904 73 586,12 20 310,00 7913,39 1978,20 1082,96

1907 92 154,86 22 000,00 6791,07 1709,40 1632,67 3379,17 129,12

104 870,65

127 796,29

1910 1914 1917 1919 114 900,32 127 229,20 221 762,64 481 120,77 32 310,79 26 700,00 6323,05 13 196,15 8379,00 6970,64 1741,37 2653,17 2007,47 1897,20 1234,60 1656,00 1816,62 2535,68 2201,12 5795,12 6233,60 4071,70 4947,64 4403,74 1076,76 1120,78 33 549,39 48 172,42 72 723,76 83 411,23 1657,02 85,00 19 075,52 57 446,45 4060,25 15 938,55 204 144,83 223 637,60 330 284,07 662 338,22

V roce 1894 bylo rozhodnuto o obnovení přirážky jednoho zlatého z každého na území obce spotřebovaného hektolitru kořalky v letech 1895–1897.171 Vzhledem k přetíženosti administrativního personálu obec v některých letech pronajímala či dražila vybírání některých dávek, například z piva. V roce 1897 bylo rozhodnuto o vydražení vybírání dávky z kořalky na léta 1898–1900.172 Tímto způsobem se postupovalo i v následujících letech.173 V roce 1899 bylo rozhodnuto o vybírání přirážky z piva v letech 1900–1908 na každý dovezený hektolitr piva.174 Také tato dávka byla vydražena za pevně stanovenou paušální částku.175 Kromě stávajících dávek z vyčepovaného a láhvového piva se začalo uvažovat o poplatku z psů jako dalším vítaném zdroji příjmů. Vybírání poplatků z každého psa patřícího obyvatelům Králova Pole bylo zavedeno od 1. ledna 1904. Přirážky k daním byly již na počátku 20. století významným zdrojem příjmů do městské pokladny a jejich význam stále rostl, takže výnosy z dalších dávek (piva, lihovin, psů) se z kategorie významných příjmů přesouvaly do kategorie přilepšení k příjmu z daní. Nepřehlédnutelnou příjmovou položkou byl také výnos z nájemného. Od roku 1916 začal také pozoruhodně stoupat příjem z provozování kin.176 K 28. červenci 1904 se jmění městečka Králova Pole skládalo z obecních domů (suma kapitálu 16 000 korun), 17 hektarů polí, 8 hektarů luk, 7 hektarů lesů, 18 arů zahrad a 21 hektarů úhoru (celkem v hodnotě 61 330 korun), naproti tomu obecní dluhy obnášely 760 891,63 korun.177 Movité jmění, které činilo 781,16 korun, bylo založeno na výnosech ze čtyř výročních trhů (konaných v úterý po brněnském koňském trhu v únoru; v pondělí po sv. Trojici, v pondělí po sv. Václavu a v úterý po brněnském koňském trhu v prosinci),178 čtyř dobytčích trhů (konaných ve stejných termínech),179 honebního práva180 a mostní váhy.181 Obec se zadlužila kvůli subvencování staveb školních budov, kanalizace a silnic. Hlavním věřitelem byla Zemědělská banka Markrabství moravského v Brně (679 437,94 korun), zbytek zapůjčila Cyrilometodějská záložna v Brně.182 144

Královo Pole na plánu Brna a sousedních obcí od M. Štábla a J. Sommera z období před první světovou válkou

Pro dokreslení – schválené obecní výdaje na rok 1913 činily 319 241 korun (z toho povšechné správní výdaje 40 571, vybírání daní 4370, správa a udržování obecního jmění 3050, provozování a udržování obecních podniků 240, policie bezpečnosti 19 449, policie tržní 1000, policie požárová 540, zdravotnictví a zvěroléčba 8609, chudinství 13 460, náklad na silnice a vodní stavby 22 120, zemědělství 1620, vyučování, vzdělání a umění 77 623, vojenství 200, sčítání lidu a statistika 200, obecní výpůjčky 102 944, jiné výlohy 5245 a mimořádná položka zakoupení realit a nové stavby 18 000 145

korun). Příjmy obce měly obnášet 181 360 korun (hotovost z minulého roku 20 000, aktivní nedoplatky z dřívějších let 3500, výnos z obecního jmění 29 810, živnostenské a úvěrní podniky obecní 750, dávky a poplatky 17 600, samostatné obecní daně 91 700 a výpůjčky 18 000 korun). Obecní zastupitelstvo tak schválilo rozpočet se schodkem 137 881 korun. Po projednání rozpočtu byl schválen i návrh lékárníka Cipry na podporu ve výši 200 korun pro Jihoslovany raněné v probíhající balkánské válce.183 ŠKOLSTVÍ A KULTURNÍ ŽIVOT Teprve v roce 1856 začala obec vyplácet učiteli zdejší obecné školy plat, a zbavila jej tak ponižující povinnosti vybírat školní poplatky osobně. V padesátých letech byla jednotřídka změněna v školu dvoutřídní. Podle školského zákona z roku 1869 převzal rakouský stát dozor nad školami a téhož roku navštívil královopolskou školu první okresní školský inspektor, aby se přesvědčil, jak se dbá nových školských předpisů. Nově byla zavedena výuka přírodopisu, zeměpisu a dějepisu.184 V roce 1872 byla vytvořena třetí třída, o rok později třída čtvrtá. S rostoucím počtem žáků bylo nutné některé třídy rozdělit. Tím ovšem vznikly problémy s jejích umístěním, které vyřešilo až otevření nové školní budovy na Mojmírově náměstí v roce 1879, kam přemístila obec i svoji úřadovnu. V roce 1880 navštěvovalo zdejší čtyřtřídní obecnou školu 561 žáků. Budovu staré školy odkoupil v únoru 1883 kníže Schönburg-Hartenstein za tisíc zlatých.185 V roce 1883 otevřel v Králově Poli Deutscher Schulverein soukromou německou obecnou školu a zároveň zanikla židovská škola, v níž Leopold Veith několik let soukromě vyučoval asi 20 převážně židovských dětí. V roce 1884 byla původně česko-německá obecná škola přeměněna na pětitřídní školu českou. Do výslužby tehdy odešel po čtyřiapadesátiletém působení v Králově Poli nadučitel Alois Plch. Při této příležitosti byl vyznamenán Stříbrným záslužným křížem s korunou. Mezi novými učitelskými silami vynikli Josef Dvořáček (první náčelník královopolského Sokola) a Jindřich Noháček. V roce 1892 se česká obecná škola rozdělila na chlapeckou a dívčí. V roce 1893 byla zřízena česká měšťanská škola chlapecká, kterou v roce 1900 následovala česká měšťanská škola dívčí. V roce 1897 byla v Školní ulici postavena nová školní budova, kde byly do roku 1903 umístěny obě dívčí školy. Poté byly přestěhovány do vlastních dvou budov na Palackého třídě a dosavadní budova byla vyklizena pro německou obecnou dívčí školu. V roce 1913 byla dívčí obecná škola rozdělena na dvě. Na počátku 20. století se obecní rada rozhodla přednostně se postarat o školní budovy v městyse a posečkat například se stavbou některých méně důležitých silnic či se stavbou nové infekční nemocnice. Německá obecná škola byla již v roce 1891 převzata 146

do obecní správy. Německý Schulverein přenechal obci i novou školní budovu, kterou dokončil o rok dříve nákladem 68 000 korun. V roce 1904 byla německá smíšená obecná škola rozdělena na chlapeckou a dívčí, čímž německé školství v Králově Poli dosáhlo svého vrcholu. V roce 1906 převzal správu německé chlapecké školy český učitel Theophil Šulák.186 V roce 1904 tak v městyse působilo pět škol: pětitřídní chlapecká obecná (467 žáků), trojtřídní chlapecká měšťanská (217 žáků), pětitřídní dívčí obecná (435 žákyň), trojtřídní dívčí měšťanská (163 žákyň) a pětitřídní německá obecná škola (333 chlapců a 358 děvčat). Německé školství bylo solí v očích českých národních aktivistů, kteří považovali počet německých škol v městyse, kde žilo v roce 1900 pouhých 8 % Němců, za nadbytečný. Obávali se, že německé ústavy budou sloužit germanizaci. Po schválení Perkova zákona187 začalo v roce 1905 reklamování českých dětí z německých škol. Působení českého obecního zastupitelstva posílilo i sebedůvěru českých dělníků královopolských továren, kteří v největší míře posílali své děti do německých škol. V podmínkách Králova Pole to znamenalo pozvolný úpadek německých škol a nerušený rozvoj škol českých. Podle vyjádření obecního výboru ovšem ještě v roce 1909 bylo osazenstvo obou německých obecných škol tvořeno z 95 % českými žáky.188 Novostavba školní budovy na Všeslovanském náměstí

V roce 1909 byla chlapecká obecná škola rozdělena na dvě školy. Město Královo Pole postavilo v roce 1911 novou školní tělocvičnu na Mojmírově náměstí a v roce 1913 velkou školní budovu na Všeslovanském náměstí, kam byly odstěhovány obě měšťanské a dvě obecné školy, mateřská škola a později i veřejná knihovna. O novou budovu se nejvíce zasloužil řídící František Doušek. Škola na Palackého třídě byla adaptována 147

pro potřeby obecního úřadu.189 V roce 1910 již bylo v městském rozpočtu vyčleněno na školství 84 498 K, tj. 89 % výnosu, který přinesly obecní přirážky. Snaha královopolské radnice o zřízení gymnázia neuspěla před rokem 1918. První žádost tohoto druhu podal starosta Josef Červinka jménem obce ministerstvu kultu a vyučování na podzim 1905. Oblast péče o předškolní děti se záhy stala dalším prostorem, ve kterém se odehrával česko-německý nacionální zápas. V roce 1884 založil v obci první mateřskou školu německý Schulverein, zatímco českou ustavil o dva roky později Spolek české mateřské školy v Králově Poli. Obě školky vznikly jako soukromé instituce, které dostávaly obecní příspěvky. Ke zřízení české školky pomohl i výnos z výletu, který uspořádaly 8. srpna 1886 brněnské spolky a korporace ke sv. Antoníčkovi. Školka byla slavnostně otevřena 16. září 1886 a první rok ji navštěvovalo 117 dětí.190 V roce 1890 obec nabídla Spolku české mateřské školy stodolu na Horním náměstí, která po renovaci poskytla školce trvalejší přístřeší. V roce 1898 obec převzala českou mateřskou školu do své správy. S rostoucím počtem obyvatelstva bylo nutné zřizovat nová oddělení obecní školky. V roce 1901 byla zřízena dvě nová oddělení české mateřské školky. V roce 1904 bylo uvedeno do provozu čtvrté a 1907 páté oddělení a v roce 1911 se Matice královopolská postarala o zřízení dalších tří. Matice Královopolská vznikla v roce 1900 jako pokračování Spolku české mateřské školy. Matice se snažila čelit tomu, aby české děti chodily do německých mateřských školek. V roce 1909 se také obecní výbor rozhodl věnovat větší pozornost českým mateřským školkám a zřídil pro tyto účely zvláštní výbor – takzvané kuratorium. Rovněž královopolští Němci se snažili o posílení pozic německého školství v obci. V roce 1891 byla zřízena druhá německá mateřská škola a v roce 1900 královopolský Schul- und Leseverein uvedl na Lužánecké do provozu třetí školku. V roce 1905 do německých školek chodilo 197 dětí. Promyšlená péče o české školky ovšem vedla k úbytku dětí v školkách německých, takže třetí z nich byla v prosinci 1912 přenesena na území města Brna a druhá byla zrušena v roce 1920.191 V Králově Poli se ze soukromé iniciativy začaly rodit i odborné školy. V roce 1916 vznikla soukromá Odborná škola pro šití dámských a dětských oděvů, šití prádla a vyšívání Bohumily Kavanové, kterou navštěvovalo kolem sta posluchaček. Prakticky byla zaměřena i Odborná škola kuchařská a hospodyňská Olgy Nesvadbíkové, která byla otevřena 1. října 1916 pro 74 účastnic denních i večerních kurzů.192 Nabídku vzdělávacích ústavů doplnily živnostenské školy. V roce 1898 byla zřízena česká všeobecná živnostenská pokračovací škola. V roce 1902 založil Deutscher Vororteverein z iniciativy Philippa Porgese německou živnostenskou pokračovací školu (Gewerbliche Fortbildungsschule), na níž vyučovali techničtí úředníci z továrny.193 V roce 1905 byla škola 148

transformována v Odbornou kovodělnou školu pokračovací (Fachliche Fortbildungsschule für metallverarbeitende Gewerbe).194 V roce 1910 byla založena česká odborná kovodělnická škola pokračovací. Od roku 1877 začala v královopolských kasárnách působit kadetní škola (K. u. k. Militär-Bildungs- und Erziehungsanstalt), která sem byla přeložena z Brna a umístěna do budovy zrušeného kartuziánského kláštera.195 Škola měla 4 ročníky po 40 frekventantech. Do kadetky byli přijímáni absolventi čtyř tříd středních nebo měšťanských škol, kteří úspěšně složili přijímací zkoušky. Absolventi kadetní školy byli přidělováni k pěchotě jako důstojničtí zástupci. V roce 1905 školu navštěvovalo 114 Němců, 44 Čechů, jeden Ital a jeden Maďar. Velitelem školy byl major či podplukovník a učitelský sbor tvořilo 15 důstojníků.196 Soužití královopolských občanů s vojskem se neobešlo bez drobných incidentů. V roce 1911 byli například představitelé obce (starosta Havliš, předseda Okrašlovacího spolku Sommer, tajemník Kadlec a kancelista Přibyl) odsouzeni k peněžité pokutě po 30 korunách pro znevažování rakousko-uherské armády, protože si stěžovali na škody na obecním majetku, které způsobili vojáci 49. pluku při nočním cvičení v prostorách u sv. Antoníčka. Koncem první světové války byli frekventanti třetího a čtvrtého ročníku přiděleni k bojující armádě. Kulturní život v obci se nejčastěji odehrával na půdě místních spolků, zejména čtenářských, pěveckých a později i tělovýchovných. V roce 1869 byl založen Königsfelder Sängerbund, jehož členové se věnovali interpretaci německých i českých písní. V roce 1871 došlo při slavnosti svěcení praporu tohoto spolku k první národnostní srážce mezi Čechy a Němci v Králově Poli. Večer dne 27. srpna 1871, kdy se konal hojně navštívený český tábor lidu v Čebíně a zároveň německá pěvecká slavnost v Králově Poli, se strhla rvačka mezi Němci a Čechy. Královopolští Češi kamenovali koňskou tramvaj osazenou německými cestujícími a zahnali německé účastníky slavnosti z obce. Někteří mladíci strhli prapor ve velkoněmeckých barvách visící z hostince U Kuchtů. Klid zajistil až vojenský zásah praporu myslivců. Vše pak mělo dohru u soudu.197 Jednalo se zřejmě pouze o výjimečný incident, neboť společné česko-německé zpívání pokračovalo i nadále. Ještě v roce 1879 členové spolku vystoupili se společným česko-německým repertoárem při slavnostním otevření nové budovy utrakvistické školy v Králově Poli. Od sedmdesátých letech 19. století se postupně množily pokusy o rozvoj českého národního vědomí v Králově Poli. V roce 1871 se konala v hostinci U Kuchtů slavnost brněnského Sokola, jíž se spolu s hanáckou selskou krojovanou jízdou účastnil známý poslanec a rázovitý Hanák František Skopalík.198 Krásné sokolské kroje podnítily mladé 149

obyvatele Králova Pole k založení pěšího i jízdního Sokola. Spolek se staral o vnější atributy sokolství (kroje, jízda, hudba a výlety). Královopolským sokolům pomáhal v rozvoji jejich jednoty i známý vlastenec Jan Helcelet. Po jistém zevšednění této „novoty“ sokolská jednota zanikla. 199 Střediskem českého národního života v obci se pak stala Občanská beseda, založená v roce 1873. Většina královopolských Čechů zůstávala lhostejná k projevům němectví a k snahám Němců o posílení jejich vlivu. V roce 1879 vznikl odštěpením devíti mladších členů od Občanské besedy čtenářsko-pěvecký spolek Omladina, který chtěl Občanské besedě konkurovat v úsilí o národní uvědomování českého obyvatelstva v Králově Poli. Při Omladině od počátku pracoval první český pěvecký sbor, čítající asi 21 zpěváků. V roce 1883 pořádala Omladina velkou slavnost svěcení praporu, jíž se účastnilo 37 okolních spolků s devíti prapory. Téhož roku splynula Omladina s Občanskou besedou a byl vytvořen Český čtenářský spolek, jehož zástupci se účastnili ve dnech svatodušních svátků slavnostního uvítání pražského Hlaholu v Brně. Pěvecký sbor zpíval na společných koncertech a mj. se v roce 1884 vypravil do Kunštátu k odhalení pomníku Jiřího z Poděbrad. S větší či menší intenzitou působil pěvecký sbor Omladiny až do roku 1907, kdy se spolek transformoval na Čtenářsko-pěvecký spolek Lumír. Sokol byl v Králově Poli založen až v roce 1891, z iniciativy učitele J. Dvořáčka. Sokol navázal na činnost studentského sdružení Palaestra, jež se v Králově Poli ustavilo v roce 1888. V prvním roce své existence měl královopolský Sokol 42 členů, v roce 1900 Ugartova ulice se Semilassem na počátku 20. století

150

už 98 a o deset let později 171. Sokol měl několik odborů, například od roku 1908 Pěvecký kroužek. V roce 1906 se část členstva odštěpila a založila vlastní Tělocvičnou jednotu sokolskou Fügner v Králově Poli, později nazývanou pouze jako TJ Sokol II v Králově Poli.200 K centrům společenského a kulturního života patřil hostinec U Kuchtů na Brněnské, kde bylo sídlo českých spolků Občanské besedy, Čtenářského spolku a dalších. Ve velkém tanečním sále zvaném Koloseum se konaly koncerty, schůze a hrálo se tu i divadlo. V roce 1892 byl založen Knihovní spolek pro Královo Pole a okolí, který otevřel první českou veřejnou knihovnu, jež rozvíjela národní vědomí v obci.201 Duší spolku byl místní učitel Noháček. Vlastní spolkové knihovny pro své členy měly Sokol, Skupina českých kovodělníků, Dělnická tělocvičná jednota, Beseda katolických mužů a jinochů, ženský spolek Moravanka, Bratrství, Svaz dřevodělníků a Akademický spolek. V roce 1902 otevřel Knihovní spolek v Besedním domě za podpory dalších šesti vzdělávacích spolků Jiráskovu čítárnu, kde bylo vyloženo 133 časopisů a revuí. Tato čítárna však neměla dlouhého trvání. Podle soupisu z roku 1919 vlastnilo 17 královopolských veřejných, spolkových a školních knihoven celkem 6575 svazků knih. Nešlo však ani zdaleka o všechny místní knihovny, neboť od poloviny 19. století až do roku 1925 vzniklo v Králově Poli celkem 36 knihoven (1 obecní, 15 spolkových a 20 školních) a čtyři z nich zanikly.202 Královopolské vzdělávací spolky, politické a odborové organizace pečovaly o vzdělávání svých členů i širší veřejnosti pořádáním početných přednášek z nejrůznějších tematických sektorů. Zpočátku převažovala aktuální témata, později byly organizovány obecně vzdělávací cykly. Knihovní spolek pořádal od roku 1895 přednášky z oblasti literatury a české politiky. V roce 1897 se pod vedením Čtenářského spolku sdružilo několik místních organizací za účelem společného pořádání přednášek. Národně vzdělávací význam měly přednášky o českém školství – národním, odborném i vysokém. Do Králova Pole zajížděl i slavný cestovatel Emil Holub, aby přednášel o svých cestách po Africe. Po ovládnutí královopolské radnice českou stranou se Čtenářský spolek začal zaměřovat spíše na přednáškové cykly s týdenní periodicitou (o sociální politice v obci, o životě v přírodě, o volbách apod.). Knihovní spolek organizoval spíše příležitostné literární přednášky, například o Kollárovi, Vrchlickém nebo Čechovi. Nový prvek v přednáškové činnosti znamenalo v roce 1907 ustavení Místního výboru pro pořádání lidových přednášek České vysoké školy technické. Profesoři mladé české techniky v Brně jezdili po Moravě a konali osvětové přednášky pro širokou veřejnost.203 V Králově Poli vystoupili např. V. Novák s přednáškami z astronomie a fyziky, 151

F. Kameníček z dějepisu, A. Smrček a J. Koloušek přednášeli o ekonomických tématech, F. Studnička o přírodních vědách. V roce 1908 podpořil spolek Lumír česko-slovenskou vzájemnost literárním Slovenským večerem. V dalších letech se zaměřoval na literaturu (Dyk, Čechov, Schnitzler). Za první světové války přednášky ustaly, výjimkou byla vystoupení dr. Macků o houbách, jež nabyla v dobách všeobecné podvýživy trpce aktuální příchuť. Oblíbené dějiště královopolského společenského života: sál hostince U Hladkých na Rostislavově náměstí

Oblibě se v českých a moravských městech a městečkách těšila zvláště divadelní představení. Již v 60. letech v Králově Poli podle kusých zpráv působil Ochotnický spolek, který hrával v sobotu v hostinci U Kuchtů – do roku 1872 v malém sále, pak v nově postaveném velkém sále. Zde pohostinsky vystoupila i slavná česká herečka Otýlie Sklenářová-Malá. V osmdesátých letech ustavila Občanská beseda (později Čtenářský spolek) dramatický odbor, který rozvinul bohatou činnost po zřízení stálého jeviště U Wolfů na Dolním náměstí. Pohostinsky tu vystupoval Karel Želenský, později angažovaný v pražském Národním divadle. Ve velkém sále u Kuchtů často hrála Choděrova kočovná divadelní společnost, jejíž představení místní občané sice nechávali bez většího zájmu, ale s o to větší chutí je navštěvovali studenti a úředníci Živnostenské banky z nedalekého Brna.204 Mezi herci Choděrovy společnosti začínal svou hereckou dráhu i královopolský občan a pozdější herec brněnského Národního divadla Alois Vojta-Jurný.205 Naproti tomu aktivní ochotnická činnost ochabovala koncem 80. let a v 90. letech, neboť trpěla častým přesouváním jeviště, tříštěním sil souvisejícím se vznikem stále no152

vých spolků a generační obměnou mezi divadelníky. Z krize dostala královopolské divadlo Katolická beseda. Pod vedením režisérů J. Čepeláka a H. Vérosty hrála v letech 1897–1905 U Katovských, kde byl postaven divadelní sál. Po prodeji domu a přestěhování na Palackého třídu činnost Katolické besedy upadala. Od roku 1906 pořádala pravidelná divadelní představení Národně-sociální, vzdělávací a všeodborová jednota Bratrství, založená v roce 1900. Trvalejší místo našla U Kulíšků na Rostislavově náměstí. V Bratrství nastudoval v roce 1906 svoji první divadelní roli syn Aloise Vojty-Jurného Jaroslav. Jaroslav Vojta se narodil 27. 12. 1888 v Kutné Hoře. Vyrůstal v Králově Poli u své babičky v letech 1892 až 1906. Vychodil zde pět tříd obecné a tři třídy měšťanské školy, poté se učil tři roky v Královopolské strojírně. To, že při svém účinkování u královopolských ochotníků uspěl, rozhodlo o Vojtově dalším osudu. Rozhodl se stát hercem a odešel k herecké společnosti do západních Čech. Později se vrátil do brněnského Národního divadla, v kterém účinkoval v letech 1910–1919. Poté definitivně odešel do Prahy, kde proslul jako vynikající herec Divadla na Vinohradech a Národního divadla i jako známý představitel filmových rolí.206 Soubor ochotnického divadla Bratrství v roce 1905

V roce 1902 vznikla Jednota divadelních ochotníků, která hrála U Kulíšků, U Kuchtů a v pivovaře na Křížové ulici. V roce 1907 splynula s dělnickou tělovýchovnou jednotou a stala se jejím divadelním odborem. Divadlem se vedle zpěvu zabýval i spolek Lumír, který v letech 1907–1914 vystupoval ve velkém sále Besedního domu. Spolek českých úředníků pořádal od roku 1909 představení loutkového divadla. Kromě toho

153

tramvajové spojení s Brnem umožňovalo královopolským občanům pravidelné návštěvy brněnských divadel. Ve středisko českého národního života se krátce po svém postavení proměnil Besední dům. Konaly se tu oslavy, schůze, národní manifestace, hudební koncerty i divadelní představení. S oblibou se tu zastavovali Češi přicházející z Brna. V roce 1903 se tu pořádalo ochotnické představení Maryši, jemuž byli přítomni i autoři, bratří Alois a Vilém Mrštíkové.207 V roce 1911 založil na Metodějově ulici č. 6 soukromou klavírní školu Václav Kaprál. O rok později ji následovala na Ugartově třídě č. 1 soukromá hudební škola Vilibalda Scheibera, královopolského ředitele kůru a varhaníka. Před první světovou válkou se vyučovalo také v Kožušníčkově pěvecké a klavírní škole na Dobrovského třídě.208 Na ulici Sv. Čecha zřídil v roce 1911 Bernold Břečka kino s názvem Cinéma Électrique. Pak se kino přestěhovalo na Mojmírovo náměstí, odkud po krátké době přešlo na Palackého třídu s názvem Elektrické divadlo. Po první světové válce dostalo název Union a po roce 1945 Oko. V roce 1911 vzniklo kino Vitagraf s 300 sedadly na rohu dnešních ulic Lidické a Domažlické. Také toto kino neslo později různá jména – Elektra, Illusion a bylo zrušeno v roce 1949 jako Květen.209 Promítání filmů však naráželo v Králově Poli na četné předsudky, neboť členové obecní rady se obávali „mravní nebezpečnosti divadel kinematografických“. Učitel František Doušek si však uvědomoval, že boj proti přitažlivým produkcím je obtížný, nicméně bylo alespoň zakázáno, aby biograf navštěvovali školáci.210 Blízkost Brna způsobila, že královopolští občané české i německé národnosti byli pouhými konzumenty brněnské žurnalistiky a sami se nepokoušeli o vydávání místních novin či časopisů. Výjimkou byl Vladimír Šimeček, který krátce vydával specializovaný časopis Železo.211 TOVÁRNY, ŽIVNOSTI A DALŠÍ PODNIKY Na tom, že se ke konci 19. století Královo Pole stalo významným průmyslovým centrem, měla hlavní podíl Královopolská strojírna. Historie podniku se počíná v roce 1889, když August Lederer z Mladé Boleslavi a inženýr Philipp Porges koupili objekt bývalého cukrovaru v Králově Poli, ležící poblíž železniční tratě z Tišnova do Brna, a založili závod Brněnsko-Královopolská strojírna Lederer a Porges.212 Oba mladí zakladatelé továrny pocházeli z bohatých obchodnických rodin. August Lederer (1857–1936) poskytl nutné finanční prostředky pro rozjezd továrny a svěřil vedení závodu svému bratranci, inženýrovi Filipu Porgesovi (1856–1925). Filip Porges, syn obchodníka Salomona Porgese, absolvoval německou techniku v Praze. Praxi získával v továrnách v Praze, Vítkovicích, Bu154

dapešti a nakonec v brněnské firmě Brand & L’Huillier. Porges se zde osvědčil jako konstruktér parních strojů a kotlů, chladírenských strojů, pivovarských zařízení a zařízení pro chemický průmysl. Královopolská strojírna ve svých počátcích

Porges byl považován za jednoho z nejschopnějších inženýrů své doby a za výjimečně talentovaného obchodníka. Veškerou energii věnoval rozvoji svého podniku. Měl dar obklopit se pracovitými a schopnými spolupracovníky a nechával velký prostor jejich vlastní iniciativě. Z firmy Brand & L’Huillier přešli do Královopolské vrchní inženýr Wilhelm Bretschka a Zdenko Stegman. Porges se postaral o bezvadné hospodaření s penězi, čímž si firma udržovala velkou důvěru u zákazníků. Někdy ovšem Porges svou šetrnost přeháněl; vždyť za 35 let jeho působení vyrostl na pozemcích Královopolské moderní závod, ale také desítky kůlen, lehkých příčkových staveb a jiných provizorií. Porges zastával názor, že pracoviště jsou nesporně důležitá, ale všechno okolo nich musí být pořízeno co nejlevněji. Porges byl od roku 1898 i členem obecního výboru, kde se aktivně zasazoval o budování infrastruktury obce (kanalizace, osvětlení, zásobování elektrickým proudem, stavba jatek atd.) Přestavba budov cukrovaru pro potřeby strojírenského závodu probíhala již v roce 1889, i když objekt cukrovaru byl převeden do vlastnictví Augusta Lederera teprve v důsledku kupní smlouvy z 15. ledna 1890, a to za částku 42 000 zlatých. Zápisem v brněnském obchodním rejstříku z 19. února 1890 vznikla firma Brünn-Königsfelder Maschinenfabrik Lederer & Porges.213 S rozvojem výroby rychle vznikaly nové tovární budovy. Vedení podniku nešetřilo na zavedení elektrického osvětlení továrních prostor, 155

což byl průkopnický krok i v evropském měřítku. Majitelé továrny si pořídili také první psací stroj a jako drahocennost ho přechovávali pod skleněným poklopem. Strojní vybavení nové továrny bylo zpočátku skromné. Ambiciózní vedení se však nebálo velkých zakázek. Továrna od počátku vyráběla železniční vagony a strojní zařízení pro mladoboleslavský lihovar rodiny Ledererů. Královopolská byla přijata do sdružení rakouských vagonek. Královopolská se zaměřila na výrobu cisternových vozů a nádrží nejrůznějšího druhu. Zvolený výrobní program se firmě vyplatil, neboť bezkonkurenčně ovládla toto odvětví výroby. To jí později umožnilo průnik do naftařského a chemického průmyslu. Porges hledal odbytové možnosti v nových oblastech průmyslového podnikání. Rozpoznal přitom volné místo v oblasti vylepšování metod zpracování ropy, a proto se Královopolská postupně zaměřovala na výrobu zařízení pro naftařský průmysl. Podnik měl tři hlavní oddělení – všeobecného strojírenství a stavby kotlů, na výrobu cukrovarnických zařízení a chemických výrobků a vagonku. Již v roce 1895 postavila Královopolská kompletní rafinérii nafty v městě Bosanski Brod. Téhož roku převzala Královopolská velkou smaltovnu a továrnu na kovové zboží akciové společnosti Austria. V roce 1897 zahájila výrobu dřevoobráběcích strojů (první pásová pila, tloušťkovací fréza, univerzální srovnávací frézka aj.). Okolí královopolské strojírny v roce 1905: vpravo dole již zrušená hrobka Schaffgotschů, prostřední šedý dům uprostřed tzv. Dům hrůzy, Šmarďák, kde se nacházel obchod.

V roce 1898 se podstatně změnily vlastnické poměry Královopolské továrny. Dne 16. července 1898 byla uzavřena kupní smlouva mezi Augustem Ledererem a Královopolskou strojírnou Lederer a Porges, podle které továrna koupila od Lederera tovární budovu a pozemky, na nichž továrna ležela, za 59 000 zlatých. Podnětem k tomuto aktu byla skutečnost, že Lederer se mezitím stal předsedou správní rady Mladoboleslavského 156

lihovarnického průmyslu, který přenesl své sídlo do Vídně. Lederer se proto vzdal svého sídla v zámku hrabat Schaffgotschů na Kociánce a přestěhoval se do Vídně. Dohodnutá částka byla zaplacena hotově, což svědčilo o dobrých finančních poměrech v podniku. Během osmi let stoupl počet zaměstnanců z původních 128 na 731 v roce 1898. V této době továrna zásobovala cukrovarnické a lihovarnické podniky, dominovala v rafinériích nafty a získala zajištěnou pozici ve sdružení rakouských vagonek. Zahraniční odběratelé se v listinách zákazníků objevovali od počátku existence továrny. Její výrobky se prodávaly do Haliče, ruského Polska, Rumunska a Bulharska. V roce 1900 Královopolská vyrobila 352 vagonů různých druhů a rozšiřovala neustále jejich výrobu. Počet zaměstnanců stoupl do roku 1907 na 1340. Královopolská fúzovala v roce 1903 s Továrnou na vagony, akciovou společností v Simmeringu. Nový název firmy po provedené fúzi zněl Brněnsko-Královopolská strojírna Akciové společnosti Továrna na stroje a železniční vozy v Simmeringu, dříve H. D. Schmidt. Podnětem k fúzi se stala nabídka, aby Filip Porges převzal vedení simmeringského podniku. Královopolská oficiálně působila jako pobočka simmeringské společnosti pod vedením generálního ředitele F. Porgese a ředitele Fürnsteina. Majetkové změny byly dokončeny 19. srpna 1903, kdy byla v brněnském obchodním rejstříku likvidována Brněnsko-Královopolská strojírna Lederer a Porges. Simmeringská akciová společnost si také zajistila předkupní právo na část pozemkového majetku hraběte Schaffgotsche. Konstruktéři továrny se neomezovali pouze na realizaci cizích patentů, ale věnovali se i vlastní vývojové práci. Pro technologický rozvoj továrny mělo velký význam získání inženýra Richarda Neumanna, jehož trpělivost dokázala dovést do konce výborné nápady Filipa Porgese. Technický výzkum v Královopolské zaznamenal četné úspěchy v podobě přiznaných patentů. Patenty týkající se naftového průmyslu byly zpravidla přihlašovány i v jiných státech, např. v Itálii, Mexiku, Francii, Rusku, Španělsku, Kanadě, Argentině, Belgii a v Nizozemí. Nejvýznamnějším patentem, který kdy Královopolská získala, byl tzv. patent vysokého vakua z roku 1910, užívaný při destilaci naftových produktů. Na základě tohoto patentu bylo provedeno velké množství konstrukcí v Rakousko-Uhersku, evropských státech i v zámoří. Ne všechny pokusy o inovaci byly korunovány úspěchem. K nezdaru byla odsouzena např. myšlenka na výrobu parního automobilového vozu o síle třiceti koňských sil. Pokusné jízdy vyvolávaly v Králově Poli a blízkém okolí velkou pozornost, protože byly vždy doprovázeny hlukem a kouřem. Přes vylepšování konstrukce byl nakonec vývoj zastaven. Konečným impulsem byla neúspěšná jízda do Vídně, která skončila již v Mikulově, přičemž vozidlo muselo být dopraveno zpět po železnici. Příčinou neúspěchu byla nepraktická konstrukce kotle a jeho malá výkonnost. 157

Královopolská strojírna se spolu s První brněnskou a Brand & L’Huillier připojila ke kartelu rakouských strojírenských továren, který byl založen koncem roku 1907 a v němž působily také společnosti První českomoravská, Breitfeld-Daněk, Škoda, Ruston, Ringhoffer aj. Strojírenský kartel vydržel až do roku 1911, kdy jej nejprve opustila První brněnská a v říjnu 1911 došlo k jeho úplnému rozpadu v důsledku toho, že vyhovoval spíše menším závodům a vyžadoval nemalou administrativu. V roce 1909 byla provedena další fúze – mezi simmeringsko-královopolským podnikem a vídeňskou firmou G. Topham, továrna na stroje a slévárna, jejíž zakladatel George Topham byl původně podnikovým ředitelem u Thomase Bracegirdleho v Brně. Zisk Tophamovy továrny umožnil převzít nejen široký okruh zákazníků, ale i využít nových technických zkušeností. Královopolská byla pověřena zužitkováním patentů v oboru dřevoobráběcích strojů. Progresivním odvětvím se stala výroba plynových motorů, které byly konstrukčně připravovány inženýrem Paulem Süssenbachem a jeho spolupracovníkem Wilhelmem Geberdingem. Jejich společný patent vylepšil Dieselův motor, který se tak stal mnohem bezpečnějším a byl schopen větší výkonnosti. V roce 1912 Královopolská koupila patent na výrobu dvoudobých naftových motorů. Philipp Porges se stal průkopníkem rozvoje rafinování nafty a výroby parafínu. Zasloužil se o realizaci moderních odvětví výroby (spalovací motory, obráběcí stroje, odstředivá čerpadla atd.). 214 Královopolská strojírna vedla dlouhá jednání s městskou radou o zakoupení pozemků potřebných k vystavění slévárny, na kterých se obec snažila vydělat. Sociální demokraté v obecním zastupitelstvu však varovali před neústupností, neboť by to mohlo vést k zřízení slévárny třeba v Simmeringu a k případnému propouštění. Nejmoderněji zařízená nová slévárna, která slibovala podstatné snížení výrobních nákladů, byla uvedena do provozu až v roce 1913. Další spor obce s továrnou se týkal práva Královopolské na dostatečný odběr vody. Vzhledem k tomu, že továrna byla největším poplatníkem v obci, rozhodlo se městské zastupitelstvo nehnat spor na ostří nože a po těžkém vyjednávání se s vedením továrny dohodlo. Odklizení sporu bylo potřebné i z hlediska dalšího budování kanalizace a elektrifikace obce. Zastupitelstvo se však snažilo apelovat na továrnu, aby brala dostatečný ohled na absolventy českých škol při obsazování míst mistrovských, úřednických i učňovských.215 Královopolská strojírna zdaleka nebyla jediným podnikem v Králově Poli. Už k roku 1840 pracoval v Králově Poli panský pivovar a sladovna. Později zůstala v provozu pouze sladovna. Koncem 19. století ji využíval S. Morgenstern. V roce 1892 zakoupila Morgensternův pivovar Akciová společnost Moravia, pivovar a sladovna v Brně (se síd158

lem na Kotlářské 4), kterou krátce předtím založila Vídeňská bankovní jednota. V roce 1903 v sladovně pracovalo pouhých osm dělníků.216 Současně společnost propachtovala i pivovar v Jehnicích. Správa královopolského velkostatku vedle sladovny pronajala i mlýn v Králově Poli (zvaný Klášterní) a Čertův mlýn u Řečkovic akciové společnosti tišnovského cukrovaru.217 V roce 1850 založil na území nazývaném U Sedmi hromů brněnský obchodník Metoděj Ellinger cukrovar vyrábějící surový cukr. Od roku 1854 jej vlastnil Theodor Bauer. V šedesátých letech byly pro účely cukrovaru založeny v údolí pod Zaječí horou tři rybníky a vedle cukrovaru větší nádrž vody. Kratší dobu byl ředitelem cukrovaru jeden z nejvýznamnějších českých cukrovarníků František Goller. V roce 1878 se zde podílel na zkonstruování difúzních nožů Goller-Wasgestian, které se rychle rozšířily na úkor ostatních typů. V roce 1880 se Goller stal inspektorem cukrovarů a v roce 1883 ústředním ředitelem České cukerní společnosti.218 Královopolský cukrovar ovšem zůstal v provozu pouze do roku 1882. Budovy cukrovaru později využila Královopolská strojírna. K nejstarším provozovnám v Králově Poli patřila barvírna, fungující v 50. letech 19. století na Křižíkově ulici. V roce 1873 vznikla továrna na koberce, která záhy zanikla. V sedmdesátých letech začala u Červeného rybníka v Králově Poli působit továrna na krycí lepenku. V roce 1905 tato továrna patřila Markusi Schostalovi a zaměstnávala 20 dělníků. Majitel ji však již v roce 1910 prodal akciové společnosti Asfalton. Druhou největší továrnou v obci byla První Královopolská továrna na smaltové a kovové zboží Bollmann a spol., kterou v roce 1892 postavil Karel Musiol. V roce 1903 zaměstnávala kolem 120 dělníků.219 Mezi významné podniky vyrábějící smaltové, železné a plechové zboží patřila v roce 1890 založená Továrna na železné, plechové a kovové zboží F. Ohnheiser & Sohn v Králově Poli, kde podle údaje z roku 1903 pracovalo kolem 60 dělníků. Stavební ruch v Králově Poli byl závislý na dodávkách cihel, které vyráběly cihelny v místě a okolí. Cihelna v prostoru dnešních ulic Dobrovského, Jungmannovy a Bartošovy musela sice v devadesátých letech 19. století ustoupit bytové zástavbě, ale v Králově Poli pak působily další dvě cihelny. Větší, parní cihelna na Ugartově Jakoba Nassaua dávala obživu 60 zaměstnancům, menší Františka Pawlů (založená v roce 1900) třiceti. V roce 1910 rozšířil Arnold Pawlů svoji cihelnu u Červeného rybníka. Počátkem roku 1909 rozhodla městská rada o zřízení stojní cihelny v části nově koupeného pozemku na Devadesátce, aby zajistila levnější stavební materiál pro místní obyvatele a zároveň dosáhla i jistého výnosu do obecní pokladny, který by pomohl amortizovat rostoucí zadlužení města. Tento projekt se však nepodařilo realizovat, a tak musela obec ke krytí svých výdajů sáhnout k zavedení činžovního haléře a k 95% obecní 159

přirážce. Obecní výbor se pak rozhodl náhradou zakoupit za 400 000 korun cihelnu Jakuba Nassaua a kvůli této koupi zapůjčit 450 000 korun z Městské spořitelny v Králově Poli. Koncem dubna 1910 město Nassauovu cihelnu skutečně převzalo.220 Uvedení cihelny do řádného provozu nebylo ovšem bez komplikací, a proto 9. srpna 1910 z důvodů pracovní přetíženosti a nedostatečné podpory některých členů městské rady rezignoval starosta Havliš. Obecní výbor jeho odstoupení následujícího dne odmítl a Jenko Havliš se vrátil do úřadu.221 Již v prvním roce bylo i přes četné problémy dosaženo zisku 9000 korun, za což byla hlavní zásluha přičítána Havlišově péči. Před první světovou válkou však na obecní cihelnu doléhala recese ve stavebnictví a nepříjemná konkurence kartelu brněnských cihelen. K menším závodům v Králově Poli patřily filiálka Mařatické továrny na kočáry J. F. Hrčka a Ed. Neugebauera, v níž pracovalo deset dělníků; továrna na aromatické a éterické oleje, vína a šťávy Eduarda Schotze a továrna na likéry firmy F. Jirčík a syn (založena 1904). V roce 1905 zřídil A. Kreslík v Králově Poli továrnu na elektromotory. V roce 1908 založili A. Kreslík a J. Manoušek slévárnu v Komenského ulici, kterou v roce 1910 koupila firma A. Novák a spol. a v roce 1916 bratří Poncové (Královopolské železárny). Královopolští občané Josef Najman a Antonín Zelinka uvedli do provozu slévárnu železa a kovů Vulkan. Všechny tyto údaje jsou dokladem nemalého průmyslového ruchu v Králově Poli, který sice nemohl ohrozit výsadní postavení Královopolské strojírny, ale dával městu ráz průmyslového sídla. V roce 1908 založilo Svépomocné družstvo českých hostinských pro Brno a okolí v Králově Poli továrnu na výrobu sodové vody a šťáv. V čele družstva stál brněnský kavárník Antonín Uřídil.222 V roce 1909 byla na Husově třídě otevřena továrna na dřevoobráběcí stroje firmy bratří Johanové, která byla po roce 1918 přeložena do Slatiny, protože v Králově Poli nedostala možnost k rozšíření výroby.223 K roku 1911 jsou uváděny další provozy: pila Samuela Fischela, továrna na sladový výtažek Antonína Ferdinanda Lamplota, výroba lihovin, likérů, vín, trestí a šťáv, sladové moučky, cigaret a cigaretových dutinek; rozvíjela se tu výroba cementového zboží, perleťových knoflíků, žárovek, plynových punčošek, šátků a dek, krajek pro rakve a umělých květin.224 V roce 1913 byla na Ugartově třídě při císařské silnici založena továrna kosmetických přípravků Alpa (Veselý a Chládek).225 Téhož roku byla zřízena Augustinem Christenem v Komenského ulici továrna na výrobu minerálních olejů pod názvem První královopolský průmysl minerálních olejů a tuků. Na počátku existence královopolského městyse byly zdejší živnosti zastoupeny pouze několika málo hostinci a řemeslníky. S růstem počtu obyvatel přímo úměrně stoupal 160

i počet místních živnostníků, přičemž žádná živnost či řemeslo výrazně nepřevyšovala ostatní. Výroční trhy v Králově Poli obesílali zejména obchodníci s vepřovým dobytkem. Vinou blízkosti města Brna tyto trhy sice upadaly, zanikly však až za první světové války. Když v roce 1875 začal Josef Gruber provozovat v Králově Poli jatka, bylo zároveň zakázáno soukromé porážení dobytka. Královopolská porážka, která patřila až do roku 1920 Anně Urbanové, byla situována na Křižíkově ulici. V roce 1904 zde bylo poraženo celkem 1971 kusů dobytka.226 Mojmírovo náměstí na snímku z roku 1905

V roce 1887 bylo založeno v obci Obchodní společenstvo, jež mělo 125 členů. V roce 1905 se jejich počet zvýšil na 185. Prvním předsedou společenstva byl G. Böhm a náměstkem J. Hipper. Protokoly společenstva se vedly do roku 1893 německy, poté česky. Dalšími předsedy společenstva byli Fr. Wolf a Al. Šnajdr. V roce 1923 se společenstvo sloučilo s Obchodním grémiem v Brně. Mezi další profesní organizace královopolských živnostníků patřily: Společenstvo hostinských a výčepníků, Společenstvo obuvníků, Společenstvo pekařů a cukrářů, Společenstvo řezníků a uzenářů a Společenstvo stavebních a řemeslných živností. Z propagačních důvodů byla v roce 1900 uspořádána výstava výrobků královopolských živnostníků, nad níž převzalo protektorát obecní představenstvo.227 Společenstvo stavebních a řemeslných živností si v roce 1892 založilo nemocenskou pokladnu, jejíž členstvo bylo v roce 1921 převedeno do Okresní nemocenské pokladny v Brně. V roce 1904 předložila královopolská obecní rada následující přehled živnostníků a obchodníků. V městyse působilo 85 obchodníků, 31 obuvníků, 40 majitelů hostinců, 161

náleven a čajoven, 21 obchodníků zeleninou, 14 krejčích, 12 pekařů, 11 řezníků, 11 trafikantů, 9 holičů, 9 uzenářů, 9 stolařů, 9 zámečníků a kovářů, 5 samostatných povozníků, 5 obchodníků střižním zbožím, 4 perleťáři, 4 malíři pokojů, 4 hodináři, 3 natěrači, 3 sklenáři, 3 bednáři, 3 cukráři, 2 zahradníci a sedláři, 2 stavitelé, 2 studnaři, 2 klempíři, 1 zednický mistr a 1 obchodník se stavebním dřívím. Vedle těchto převážně drobných živnostníků sídlili v Králově Poli velkoobchodníci uhlím (Mořic Wolf), vínem (Edmund Back), smíšeným zbožím (Antonín Zelinka, František Jančík) a další. Byl zde také jeden pohřební ústav. Podle Chytilova adresáře z roku 1911 se obraz královopolského živnostnictva během sedmi let proměnil následovně: 178 obchodníků,228 46 obuvníků, 39 obchodníků se zeleninou a ovocem, 29 krejčích a švadlen, 20 řezníků, 17 stolařů, 11 holičů, 11 pekařů, 10 zámečníků, 9 malířů, 7 povozníků, 7 uzenářů, 7 prodejců tabáku, 6 bednářů, 6 cukrářů, 6 krupařů, 5 klempířů, 5 natěračů, 5 zednických mistrů, 4 fotografové, 4 perleťáři, 4 stavební podnikatelé, 4 pokrývači, 3 hodináři, 3 hudebníci, 3 koláři, 3 kováři, 3 sklenáři, 3 stavitelé, 2 čalouníci, 2 dopravci osob, 2 instalatéři, 2 kamnáři, 2 knihaři, 2 kominíci, 2 modistky, 2 podkováři, 2 rukavičkáři, 2 studnaři, 2 tesaři, 2 vykrojovači kůže, 2 zahradníci, 1 dlaždič, 1 geometr, 1 hřebenář, 1 kameník, 1 kartáčník, 1 knihtiskař, 1 kožešník, 1 majitelka prádelny, 1 mlynář, 1 modelář, 1 pozlacovač, 1 řezbář, 1 sedlář, 1 soustružník, 1 strojník, 1 vetešník a 1 zlatník. Ve městě již působily tři zprostředkovací kanceláře a dva pohřební ústavy. V Králově Poli zřídilo pobočku i knihkupectví Barvič a Novotný.229 Na počátku 20. století v obci téměř vymizeli lidé zabývající se zemědělstvím; zbyl pouze 1 celoláník, 3 pololáníci, 6 čtvrtláníků a 7 familiantů. Úcta k zemědělskému hospodaření se v myslích královopolských občanů udržovala i nadále. V lednu 1894 se obecní zastupitelstvo rozhodlo vybírat z každé krávy poplatek 1 zlatý 25 krejcarů na udržování a vyživování obecního býka. V červenci 1894 bylo zvoleno zvláštní komité pro zakoupení nového obecního býka.230 V roce 1895 bylo v obci registrováno 135 krav.231 V roce 1906 povolila zemská politická správa Královu Poli konat týdenní trhy s potravinami, surovými přírodními plodinami, nářadím a polními výrobky, drobným dobytkem a masem. Týdenní trhy se konaly v úterý a v sobotu. V roce 1896 se v Králově Poli nacházelo 26 hostinců a 6 náleven. Obecní zastupitelstvo pokládalo tento počet za přiměřený potřebám obce, a nechtělo proto dávat souhlas ke zřizování dalších.232 V dalším období proto pohostinských zařízení nepřibývalo – v roce 1911 byly v Králově Poli v provozu restaurace Semilasso a Bierquelle, 36 hostinců, 13 prodejen lihovin a láhvového piva a jedna kantýna. Prvním peněžním ústavem v obci byl Obilní fond panství královopolského, který byl v roce 1864 transformován v Kontribučenskou záložnu, spravovanou účetním radou 162

Perschem, s kmenovým jměním 45 409,45 K. Na jejím provozování se podílely i obce Vážany, Obřany, Žabovřesky a Černovice. V roce 1904 měla záložna 289 podílníků, z toho dvě třetiny tvořili Češi a třetinu Němci. Kmenové jmění vzrostlo na 51 780,97 K, přičemž čistý zisk činil 2065,90 K. Předsedou záložny byl M. Weber z Černovic a správcem F. Bartoš z Králova Pole. V roce 1888 byl založen Spar- und Vorschussverein des Bundes der Deutschen Nordmährens für Königsfeld und Umgebung. Tento peněžní spolek však pouze živořil a v roce 1903 zastavil svou činnost kvůli nedostatku vkladů. Hlavní příčina jeho neúspěchu spočívala v existenci Občanské záložny (založena 1889), která v boji o české střadatele zvítězila. V roce 1904 činila výše vkladů v Občanské záložně 144 024,89 K, přičemž čistý zisk činil 3233,21 K. Předsedou záložny byl tehdy královopolský lékař František Sedláček, později jej v této funkci vystřídal advokát Josef Dluhoš. Rozmach hospodářského života přiměl městskou radu ke zřízení Městské spořitelny v Králově Poli, která byla založena 16. srpna 1906.233 V čele představenstva spořitelny byl nejprve královopolský starosta Josef Červinka, po něm od roku 1909 lékárník Antonín Cipra.234 Funkci ředitele vykonával v letech 1906–1912 J. Kvapil a poté O. Kumr. V roce 1909 byla založena Moravská lidová záložna, v jejímž představenstvu zasedly přední osobnosti Králova Pole. V roce 1909 měla 5072 K vkladů, 4700 K zápůjček a obrat 21 737 K. Během deseti let se tato záložna velmi vzmohla, takže v roce 1919 měla 729 905 K vkladů, 178 076 K zápůjček a obrat 4 699 762,92 K.235

Sváteční rodinná pohoda v zahradní restauraci u Semilassa v roce 1912

163

Královopolský velkostatek prodal v roce 1860 jeho majitel Eduard Schindler knížeti Heinrichu Eduardovi Schönburg-Hartensteinovi (1787–1872). Schönburgové byli starým saským hraběcím a částečně i knížecím rodem, který byl v roce 1700 povýšen do stavu říšských hrabat a v roce 1790 obdržela starší linie knížecí hodnost. Koncem 18. století se tato knížecí linie rozdělila na větev protestantskou Schönburg-Waldenburg a katolickou Schönburg-Hartenstein. V Sasku vlastnili panství o velikosti 582 km2. Postupně se upravoval jejich vztah k Saskému království a v roce 1828 obdrželi práva mediatizovaných rodů, mimo jiné i privilegium používat oslovení Jasnost. Knížata Schönburg-Hartenstein získala v roce 1845 český inkolát. Veřejně známou a vlivnou osobou se stal zejména syn Heinricha Eduarda, Alexandr kníže Schönburg-Hartenstein (1826–1896), který se uplatnil v diplomatické službě. Pracoval na rakouských vyslanectvích v Haagu, Londýně, Paříži a Mnichově. V roce 1864 vystoupil ze státních služeb a po smrti svého otce převzal rodové majetky, k nimž kromě Králova Pole patřil i Miletín ve východních Čechách. Politicky se hlásil k ústavověrné šlechtě a řadil se mezi její přední členy. V roce 1878 se stal dědičným členem panské sněmovny a o rok později již jejím prvním místopředsedou. Jako jeden z předáků ústavověrného velkostatku se v lednu 1890 účastnil i jednání o česko-německém vyrovnání ve Vídni, rokování o takzvaných punktacích. Se svou manželkou Karolinou princeznou Liechtenstein měl tři dcery a tři syny. Otcovské dědictví převzal nejstarší syn Alois kníže Schönburg-Hartenstein (1858–1944), který se oženil s Johannou hraběnkou Colloredo-Mannsfeld.236 Do katastru Králova Pole zasahoval i menší statek hrabat Schaffgotschů.237 Tento starý slezský rod byl v roce 1592 povýšen do stavu říšských svobodných pánů a v roce 1708 do stavu říšských hrabat. Česká větev rodu přišla do Českého království v 17. století a majestátem z roku 1658 byli Schaffgotschové přijati mezi panské rody. V roce 1681 byli povýšeni do hraběcího stavu. V polovině 18. století se jedna větev Schaffgotschů trvale usadila v Brně. Nejvýznamnějším příslušníkem rodu byl Johann Anton Ernst hrabě Schaffgotsch, který v letech 1841 až 1870 vykonával úřad brněnského biskupa. Schaffgotschové koupili od brněnského měšťana Kotziana statek v Králově Poli a zámeček na vršku, nazvaný po svém majiteli Kociánka. Královopolský statek postupně vlastnili Johann Franz (1792–1866), Hermann Gotthard (1833–1898) a Emmo Gotthard (1863–1944). V zámečku Kociánka bydleli až do roku 1890, kdy jej pronajali Královopolské strojírně, která objekt využila pro technické kanceláře. Zchudlí Schaffgotschové si ponechali pouze tři pokoje, kam umístili nábytek. Statek postupně rozprodávali a na počátku první světové války konečně prodali Moravské agrární a průmyslové bance i zámeček.238 164

Pro úplnost: ještě v roce 1905 vlastnili strarobrněnští augustiniáni v královopolském katastru 35 hektarů půdy.239 PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA Válka na čtyři roky přerušila slibný společenský, kulturní, národní i politický život Králova Pole. Pro vojenské účely byly zabrány školní budovy v Komenského ulici a na Mojmírově náměstí, dále Semilasso, Besední dům i objekt pivovaru. Ihned po vypuknutí války byla nejkrásnější královopolská školka v Křižíkově ulici adaptována pro účely nouzové infekční nemocnice. V prostorách bývalé Bollmannovy továrny byla v době války umístěna veterinární nemocnice sloužící potřebám vojenského jezdectva. Při ošetřování v královopolských lazaretech pomáhaly členky Dobročinného spolku dam.240 Předškolní děti se přestěhovaly na Mojmírovo náměstí do herny mateřské školky. Ve městě ubylo malých dětí a docházka do školek přirozeně poklesla. Nadto v zimě trpěly děti nedostatkem šatstva a obuvi, a proto zůstávaly doma. Koncem roku 1916 byla zrušena všechna tři oddělení vydržovaná Maticí královopolskou. Mnozí královopolští učitelé museli nastoupit na vojnu. V učitelském sboru se tak vyrovnal podíl mužů a žen. Učitelky začaly dokonce učit i v chlapeckých třídách.241 Na příkaz okresního hejtmanství v Brně z mapy Králova Pole musela již v září 1914 zmizet označení ulic podporující slovanskou vzájemnost (Všeslovanské náměstí, Ruská třída, Srbská třída) a postupně se tu objevily náměstí Františka Josefa I. a třída Císaře Karla I. Na pokyn z místodržitelství musel být v říjnu 1914 ze školní budovy na Všeslovanském náměstí odstraněn nápis „Po věky zde stůj, veď, chraň, vzdoruj“.242 První světová válka přinesla velké problémy se zásobováním civilního obyvatelstva a ty se nevyhnuly ani Královu Poli, kde citelně zasáhly vrstvy obyvatelstva závislé na pevných platech. Vzhledem k nedostatku některého zboží byly vydávány odběrné lístky, které měly teoreticky zajistit koupi základních životních potřeb za přiměřené ceny. Množství potravin, jež lístky vyměřovaly na osobu a den, bylo nedostatečné a jakost aprovizovaných potravin nechvalně proslulá. Často se stávalo, že nebylo možné sehnat ani předepsanou dávku potravin. Na odběrní lístky byly například vydávány: mouka (1 kg týdně), chléb (1,40 kg týdně), cukr (1,25 kg měsíčně), maso, tuky, luštěniny, mléko, brambory, mýdlo, uhlí, dřevo, cigarety, sirky, petrolej a další druhy zboží. Lístkové hospodářství zůstalo v platnosti až do roku 1921. Obyvatelstvo bylo proto nuceno obstarávat si potraviny na černém trhu, kdy cena zboží závratně stoupala. Například litr mléka stál v roce 1914 20 haléřů, o čtyři roky později už 2 koruny. Mýdlo stálo před válkou 80 haléřů a na jejím konci 24 korun. Nejvíce za války podražilo sádlo – šedesátinásobně. 243 165

Během války musela být v roce 1916 zřízena válečná kuchyně, která až do roku 1919 pečovala o nejnutnější výživu nejpotřebnějších. Administrativní zajištění aprovizačních opatření bylo naloženo na bedra obcí, které pak musely posilovat svůj úřednický aparát. V důsledku tohoto zatížení vystoupal počet obecních zaměstnanců v roce 1919 až na 16.244 Na počátku první světové války byla Královopolská strojírna přebudována na vojenský závod. Výroba byla zaměřena především na produkci nákladních vagonů pro přepravu vojska a válečného materiálu, na stavbu železničních a silničních mostů, dodávky benzinových motorů, jakož i na výrobu kompletního vybavení pil a jednotlivých strojů na zpracování dřeva. Jisté problémy přinesl úbytek zaměstnanců, neboť narukovat museli jak dělníci, tak i úředníci. Velká část zákazníků odvolala své objednávky, neboť se obávala nejistých vyhlídek v době války. Po přechodné době, kdy se továrna přizpůsobovala potřebám válečné výroby, nastala v roce 1916 konjunktura, když Královopolská dosáhla ročního obratu 18 189 436 korun.245 Výroba byla podřízena především vojenské správě. V průběhu války se dostalo pocty Filipu Porgesovi, když byl 21. dubna 1917 promován doktorem technických věd. Vedení továrny poskytlo čtvrt milionu korun na podporu úředníků a dělníků poškozených válkou nebo pozůstalým po padlých. V roce 1917 změnil Porges pravidelný příspěvek udělovaný dvěma studentům německé vysoké školy technické v Brně na závaznou studijní nadaci Filipa a Heleny Porgesových ve výši 15 000 korun. I během první světové války rostl počet zaměstnanců Královopolské (1914 – 1580, 1916 – 1735, 1918 – 1865). V roce 1917 rostly v rakouském zázemí zásobovací potíže. Všudypřítomnou bídu kompenzovaly v myslích českých obyvatel stále četnější zprávy o Masarykově zahraničním odboji a bojích československých legionářů. Výrazným krokem směrem k samostatnosti bylo vydání Manifestu českých spisovatelů v květnu 1917, v němž jeho signatáři žádali, aby čeští poslanci na říšské radě dbali národních zájmů. Královopolský Sokol II zvolil na důkaz podpory autora prohlášení spisovatelů Aloise Jiráska svým čestným členem. Předzvěstí konce války byla velká demonstrace královopolských dělníků pro mír a svobodu 18. října 1918.246 V první světové válce padlo 123 královopolských občanů. Mimořádně velký počet Královopoláků bojoval za první světové války a poté v Rusku v českých a československých legiích. Byly jich téměř tři stovky na všech frontách – v Itálii, ve Francii i v Rusku.247

166

1

2

3 4 5 6 7 8

9

10

11 12 13

14

15 16 17

18 19 20

21

22 23

24

25 26 27 28

František T, Vývoj Králova Pole od let padesátých minulého století až po dobu přítomnou. In: Královo Pole. Nástin vývoje do roku 1925, Brno 1925, s. 40. Gregor W, Die Markgraffschaft Mähren. Topographisch, statistisch und historisch geschildert, Bd. II/2, Brünn 1846, s. 19, 21. Karel K, Brno. Vývoj města, předměstí a připojených vesnic, Praha 2000, s. 569. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 40–41. AMB, A 20 – Připojené obce XXI, rkp. 170, protokol o sezení obecního výboru 25. 10. 1894. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 30. AMB, fond A 20, rkp. 173, kniha o sezení obecního výboru 1897–1902. Kupř. 11. září 1901 přijal obecní výbor do obecního svazku 78 nových občanů i s rodinami, mj. Antonína Bayera z Lobodic (nar. 27. 10. 1854) s jeho manželkou Františkou rozenou Procházkovou (nar. 12. 10. 1885) a jeho nezletilými dítkami Josefem (nar. 18. 2. 1882 v Brně), Františkem (nar. 23. 11. 1883 v Brně), Františkou (nar. 4. 5. 1890 v Králově Poli), Annou (nar. 12. 7. 1891 v Králově Poli), Viktorem (nar. 23. 12. 1892 v Králově Poli) a Helenou (nar. 14. 9. 1898 v Králově Poli). Richard rytíř Klenka z Vlastimilů (1873–1954) byl v letech 1902–1923 profesorem umělecko-průmyslové školy v Praze; projektoval např. hotel Ambassador v Praze. AMB, fond A 20, rkp. 174, protokol o sezení obecního výboru 18. 1. 1905; F. T, Vývoj Králova Pole, s. 70. AMB, fond A 20, rkp. 175, protokol o jednání obecního výboru 9. 3. 1910. AMB, fond A 20, rkp. 174, protokol o sezení obecního výboru 26. 6. 1906. AMB, fond A 20, rkp. 175, protokol o jednání obecního výboru 2. 10. 1907. Město vydalo zároveň brožuru, která obsahovala stručné životopisy osob, podle nichž byly královopolské ulice nově pojmenovány. Srov. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 43. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 43; Milena F, Brněnské ulice a vývoj jejich názvů od 13. století po dnešek, Brno 1997. Do této kategorie bylo započítáno i 208 penzistů. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 58–59. Obecní výbor se usnesl v dubnu 1904, že při každé budově a pozemku po celé jejich délce má být na vyzvání obecní rady zřízen dlážděný chodník široký 1,90 m, s podezdívkou a zvýšenou obrubou (schůze 8. 4. 1904, AMB, fond A 20, rkp. 174, Protokol o schůzi obecního výboru 1902–1907). Mnozí majitelé realit se chtěli této povinnosti vyhnout, ale obecní výbor tyto žádosti vesměs zamítal. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 47, 81, 101–102. AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze obecního výboru 20. 3. 1907. Před ním tuto funkci zastával Eduard Grümm. AMB, fond A 20, rkp. 175, protokol o jednání obecního výboru 4. 11. 1908. AMB, fond A 20, rkp. 175, protokol o jednání obecního výboru 22. 12. 1909. Matoušek opustil úřad městského stavitele koncem dubna 1911. AMB, fond A 20, rkp. 175, protokol o jednání obecního výboru 15. 3. 1911. Dvacet let Sokola v Králově Poli, Královo Pole 1911, s. 41–45. AMB, fond A 20, rkp. 175, protokol o jednání obecního výboru 25. 8. 1908; F. T, Vývoj Králova Pole, s. 120–121. Prvním zahradníkem byl jmenován Alois Slezáček s ročním služným 1400 korun (schůze 14. 12. 1910, AMB, fond A 20, rkp. 175, Protokol o jednáních obecního výboru 1907–1913, s. 502). Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 1999, s. 74–75. AMB, fond A 20, rkp. 170, schůze obecního výboru 30. 7. 1896. Výnos zemského výboru Markrabství moravského z 21. 1. 1898, č. 2600. Obec si na tuto stavbu vzala půjčku u První moravské spořitelny v Brně. Viz AMB, fond A 20, rkp. 170, schůze obecního výboru 9. 3. 1894.

167

29 30 31 32 33 34 35

36

37 38 39

40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53

54 55 56

57

58 59 60 61 62 63 64

65 66

67

F. T, Vývoj Králova Pole, s. 72. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 72–73. Chytilův úplný adresář Moravy, 1911, s. 120. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 26. Dosavadní výlohy na plynové osvětlení činily 680 zlatých. AMB, fond A 20, rkp. 170, schůze obecního výboru 18. 11. a 11. 12. 1891 a 17. 11. 1893. AMB, fond A 20, rkp. 173, schůze obecního výboru 14. 3. a 8. 7. 1901; podrobně o tomto problému Lukáš F, Spojenými silami? (Veřejně prospěšné projekty jako faktor integrace města Brna a nejbližších předměstí v letech 1897–1919). In: Brno v minulosti a dnes 16, Brno 2002, s. 391–431, 400–401. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze obecního výboru 21. 5. 1913. Viz též L. F, Spojenými silami?, s. 407–408. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 74. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 77–79. AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze obecního výboru 18. 4. 1906; L. F, Spojenými silami?, s. 418–419. Dvacet let Sokola v Králově Poli, s. 38. L. F, Spojenými silami?, s. 412–415. Moravská orlice (MO) 4, č. 157, 17. 7. 1866, s. 1–2, Obsazení Brna Prusy. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 123. MO 4, č. 198, 4. 9. 1866, s. 3, Pruské vojsko. MO 4, č. 206, 14. 9. 1866, s. 3, Prušáci se již rozloučili s Brnem. AMB, fond A 20, rkp. 168, schůze obecního výboru 3. 7. 1866. Miloslav Alexej F, Vojenské hroby a památníky města Brna, Brno 2000, s. 17. AMB, fond A 20, rkp. 168, schůze obecního výboru 28. 1. 1869. MO 4, č. 237, 20. 10. 1866, s. 1–2, Návštěva J. V. císaře pána. MO 4, č. 238, 21. 10. 1866, s. 1, Návštěva J. V. císaře pána. AMB, fond A 20, rkp. 169, schůze obecního výboru 16. 4. 1879. Město Královo Pole. Jeho vývoj a přítomné poměry, Královo Pole 1905, s. 41. AMB, fond A 20, rkp. 169, schůze obecního výboru 25. 5. 1880; MO 9 (18), č. 134, 13. 6. 1880, s. 1, Císař v Brně; F. T, Vývoj Králova Pole, s. 123. Dvacet let Sokola v Králově Poli, s. 5–13. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 124–125. Hlas 50, č. 116, 22. 5. 1898, s. 3, Z Králova Pole; č. 125, 3. 6. 1898, s. 3, Výbor pro oslavu Palackého v Králově Poli; MO 36, č. 115, 21. 5. 1898, s. 2, Z Králova Pole. Hlas 50, č. 133, 14. 6. 1898, s. 1–3, Slavnost Palackého v Brně; MO 36, č. 133, 14. 6. 1898, s. 3, 6–7, Slavnost Palackého; Tagesbote aus Mähren und Schlesien (TMSch), 48, Nr. 132; Morgenblatt, 13. 6. 1898, S. 2–3, Die „Palacky-Feier“ in Brünn. AMB, fond A 20, rkp. 173, schůze obecního výboru 10. 11. 1898. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze obecního výboru 13. 1. 1909. Dvacet let Sokola v Králově Poli, s. 20–21. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 19. 7. 1912. AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze 20. 10. 1905. AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze 19. 12. 1906. AMB, fond A 20, rkp. 175, Protokol o jednáních obecního výboru 1907–1913, schůze 27. 11. 1908. Jiří Č, Sokolský slet v Brně v roce 1914. In: Forum Brunense 1994, s. 139–148. František F, Svítání v Brně. Jak to vypadalo v Brně před sletem 1914?, Brno 1934, s. 6–7; J. Č, Sokolský slet v Brně v roce 1914, s. 145. J. Č, Sokolský slet v Brně v roce 1914, s. 144.

168

68

69

70 71 72

73 74 75 76

77

78 79 80 81 82

83 84

85 86 87 88

89

90 91

92

93

94 95

96 97 98

Počty se rozcházejí – jiné údaje tvrdí 2450, 2500 i 3000 cvičenek. Viz J. Č, Sokolský slet v Brně v roce 1914, s. 143–144. Jiří R – Milada W, Petice moravského lidu k sněmu z roku 1848, Praha 1955, s. 231–232. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 63–64. AMB, fond A 20, rkp. 168, Protokol obecního výboru 1866–1874, s. 84 ad. Počátkem roku 1896 byl plat obecního tajemníka zvýšen z 560 na 600 zlatých, kromě toho mu byla vyplácena roční odměna 100 zlatých (AMB, fond A 20, rkp. 170, schůze 23. 1. 1896), ovšem ještě téhož roku mu byl plat zvýšen na 800 zlatých ročně (AMB, fond A 20, rkp. 170, schůze 7. 9. 1896), od roku 1905 již plat obecního tajemníka obnášel 2200 korun (AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze 22. 8. 1904). AMB, fond A 20, rkp. 169, sezení 19. 1. 1880. AMB, fond A 20, rkp. 169, sezení 21. 11. 1883, 17. 9. 1884 a 2. 3. 1885. AMB, fond A 20, rkp. 170, sezení 24. 11. 1885 a 26. 3. 1886. Dne 1. 9. 1887 se podepsal jako Matthias Maschek, ale později se pod protokoly objevoval podpis Matěj Mašek. AMB, fond A 20, rkp. 170, sezení 1. 9. 1887 a 26. 9. 1887. AMB, fond A 20, rkp. 170, schůze 9. 2. 1888. Viz Zdeněk T, Politické dějiny československého národa od r. 1848 až do dnešní doby III/1, Praha 1934, s. 118–119. AMB, fond A 20, rkp. 170, sezení 24. 11. 1885. AMB, fond A 20, rkp. 170, sezení 4. 5. 1891. AMB, fond A 20, rkp. 170, sezení 27. 6. 1891; F. T, Vývoj Králova Pole, s. 64. MO 19 (28), č. 215, 19. 9. 1890, příl. s. 1, Z Králova Pole (Úžasné poměry před volbami). Podle odhadů by to mělo vynést až 20 000 zlatých, přičemž většinu přirážky by prý nesli přespolní pijáci. MO 19 (28), č. 229, 5. 10. 1890, s. 4, Z Králova Pole. AMB, fond A 20, rkp. 170, sezení 4. 10. 1890. Spolu s Čechem se vzdálili: Ferdinand Sehnal, Karl Imrikowicz, Ján Wytěžník, Petr Mateiček, Josef Krajíček, Martin Heřman, Josef Melichar, František Kundera, v místnosti zůstala většina 16 radních. AMB, fond A 20, rkp. 170, sezení 29. 5. 1891. AMB, fond A 20, rkp. 170, sezení 5. 1. 1892. Starosta Mašek zemřel před 23. březnem 1893. AMB, fond A 20, rkp. 170, sezení 27. 10. 1892 a 20. 12. 1892. Bylo rozhodnuto platit jeden zlatý z hektolitru sudového piva a dva zlaté z láhvového piva. Toto opatření bylo schváleno na dobu od 1. března 1893 do 20. února 1896. AMB, fond A 20, rkp. 170, sezení 20. 12. 1892. AMB, fond A 20, rkp. 170, schůze 23. 1. 1896; Václav Š, Zápas půl století. Boj o českou Moravu, Brno 1946, s. 78–81. AMB, fond A 20, rkp. 170, schůze 9. 7. 1896. Např. schůze 28. 5. 1896 se účastnilo pouze 15 členů výboru (i s náhradníky), což byl nejnižší možný počet. AMB, fond A 20, rkp. 170, sezení 9. 7. 1896. AMB, fond A 20, rkp. 170, schůze 7. 5., 28. 5., 25. 6. 1896. Příslušná usnesení byla rušena výnosy moravského zemského výboru z 12. září 1896, č. 37 934, a z 10. října 1896, č. 44 578. Zemský školní dozorce Václav Royt (1827–1907) byl v letech 1869–1885 redaktorem Časopisu Matice moravské. Okresní hejtman v Brně. Brněnský advokát Adolf Stránský (1855–1931) byl zakladatelem a vůdcem liberální Lidové strany na Moravě. Advokát v Brně. Josef Pospíšil (1845–1926) – kanovník v Brně. Zemský poslanec a advokát v Brně Josef Koudela (1845–1913) byl čelným funkcionářem Katolické strany národní.

169

99 100 101

102 103

104 105 106

107

108 109 110 111

112

113 114 115

116

117

118 119

Advokát v Brně. Brněnský advokát Josef Tuček (1845–1900) stál v čele Lidové strany. Augustin Popelka (1854–1938) – brněnský advokát, od roku 1899 člen Správního soudního dvora ve Vídni. Advokát a zemský poslanec Otakar Pražák (1858–1915) – čelný představitel Národní strany. Advokát a náměstek zemského hejtmana František Šrom (1825–1899) byl vůdcem Národní strany. TMSch 46, Nr. 152, 4. 7. 1896; Nr. 153, 6. 7. 1896. AMB, fond A 20, rkp. 170, schůze 9. 7. 1896. AMB, fond A 20, rkp. 170, schůze 17. 7. 1896. Rozhodnutím okresní školní rady z 23. 11. 1896, č. 2160 byl Josef Schiller přeložen do Křtin. AMB, fond A 20, rkp. 170, schůze 21. 12. 1896. Navrženi byli všichni výše uvedení kromě A. Popelky. Návrh byl zamítnut 14 hlasy ku 9, což svědčí o změně nálady v obecním zastupitelstvu i o početnější účasti oproti předchozím zasedáním. Viz AMB, fond A 20, rkp. 170, schůze 1. 10. 1896. AMB, fond A 20, rkp. 170, schůze 19. 7. 1896. AMB, fond A 20, rkp. 173, schůze 5. 8. 1897. AMB, fond A 20, rkp. 173, schůze 2. 9. 1897. „Českým poslancům na říšské radě projevujeme nejen dík za vydatné hájení našich zájmů, ale též naprostý souhlas s jich dosavadní činností, neméně důvěru s tou žádostí, aby nedali se balamutit žádnými vídeňskými sliby, protože z Vídně pro náš národ nelze co dobrého očekávat, ale vytrvali jako chrabří vojíni v dalším boji, který Slovanstvu se nyní spupnými nepřáteli vnucuje, hájili svatých práv našeho národa a celistvosti zemí koruny sv. Václavské. Naše věc je spravedlivá, ona zvítězí bez pušek i bodáků – i bez Vídně.“ AMB, fond A 20, rkp. 173, schůze 15. 12. 1897. Starostenská odměna se vyplácela v měsíčních lhůtách, zatímco plat policejního komisaře v čtvrtletních. AMB, fond A 20, rkp. 173, schůze 20. 4. 1897. AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze 26. 6. a 18. 7. 1906. AMB, fond A 20, rkp. 173, schůze 9. 10. 1901. Volební prohlášení „národní a hospodářské strany“ vysvětlovalo: „Proti nezdravotě dosavadních poměrů na obci pracujeme, toužíme po obrození obecního hospodářství, aby přestalo konečně věčné to ‚strejčinkování‘ a ‚bratrouškování‘, aby navždy učiněn byl konec tajnému černému kabinetu několika lidí, kteří byli vševládnoucí a ve své vynucené vševládnosti bezohledně nenasytně hnali se vpřed.“ (MO 40, č. 287, 14. 12. 1902, s. 2, K obecním volbám v Králově Poli.) Národně orientovaná kandidátka získala v třetím sboru osm z deseti míst v obecním zastupitelstvu, v druhém všech deset a v prvním pouze jedno. V rozhodujícím třetím sboru zvítězili národní kandidáti těsnou většinou 9 až 26 hlasů (dostali 491 až 517 hlasů). Viz MO 40, č. 291, 19. 12. 1902, s. 2, Obecní volby v Králově Poli; č. 292, 20. 12. 1902, s. 2, České vítězství v Králově Poli; č. 293, 21. 12. 1902, s. 3, V Králově Poli dobojováno; Dvacet let Sokola v Králově Poli, s. 35. Příslušný starostenský slib vykonal na okresním politickém úřadě v Brně 16. března 1903. AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze 21. 1. a 18. 3. 1903. AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze 6. 8. 1903. Návrh byl těsně schválen většinou 15 ku 11 hlasům. Nově jmenovanými čestnými občany se stali: František Bařina (opat starobrněnského kláštera), Josef Pospíšil (dómský kanovník na Petrově), Gothard Frieb (konzistorní rada a farář v Králově Poli), Václav Breit (nadučitel české dívčí školy v Králově Poli), Vojtěch Dvořák (c. k. vládní rada a ředitel české vyšší průmyslové školy v Brně), Jan Čapek (advokát v Brně), Karel Zahradník (c. k. dvorní rada a profesor české techniky v Brně), Adolf Stránský (advokát v Brně), Antonín Burian (c. k. ředitel ústavu učitelek v Brně), Peregrin Fiša (advokát v Brně), Adolf Kubeš (c. k. školní rada v Brně), Antonín Macháč (c. k. okresní školdozorce v Brně), Hynek Bulín (advokát v Brně), Jan Tůma (c. k.

170

120 121

122 123 124 125

126

127

128 129 130

131 132 133

134

135 136 137

ředitel I. českého gymnázia v Brně), Jaroslav Budínský (advokát v Brně), Václav Jeřábek (c. k. ředitel české reálky v Brně), Vincenc Nebovidský (adjunkt zemského archivu v Brně), Edvard Ouředníček (c. k. ředitel II. českého gymnázia v Brně), František Kameníček (c. k. profesor v Brně), František Roháček (zemský rada v Brně), Karel Novák (ředitel pojišťovací společnosti „Praha“ a zemský poslanec v Brně), Bedřich Kancnýř (c. k. rada zemského soudu a zemský poslanec v Brně), František Sláma (c. k. rada zemského soudu a říšský poslanec v Brně), Antonín Stojan (říšský a zemský poslanec, t. č. v Brně), Vladimír Šťastný (emeritní profesor náboženství, t. č. v Obřanech), Ladislav Pluhař (advokát v Brně), Alois Vlk (c. k. profesor v Brně), Ondřej Přikryl (poslanec a lékař v Prostějově), Jan Váňa (c. k. ředitel ústavu učitelů v Brně), Václav Šílený (říšský a zemský poslanec v Brně), František Straka (c. k. profesor české vyšší průmyslové školy v Brně), Jan Meyer (c. k. profesor v Brně), Rudolf Dvořák (c. k. profesor v Brně) a Karel Štěpánek (předseda silničního výboru okresu brněnského v Podolí). AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze 9. 11. 1903. AMB, fond A 20, rkp. 174, 15. 3. 1906. Podle § 10 „veškeří obecní zřízenci jsou povinni jako základní poplatek zapraviti do této pokladny ze svého nynějšího ročního platu a z každého dalšího jeho zvýšení jednou pro vždy 20 % ve splátkách; mimoto platí každého v roce 3 % z celého svého ročního služného platu“. Obec do fondu přispívala každoročně částkou, která byla určena v obecním rozpočtu. AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze 19. 10. 1904. AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze 19. 10. 1904. AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze 21. 1. 1904 a 24. 7. 1905; fond A 20, akta facs. 3. Lidové noviny (LN) 13, č. 178, 8. 8. 1905, s. 1–2, Oslava povýšení Králova Pole na město. Žofie B, Královo Pole před válkou a za války. In: Josef Kudela (ed.), Brno v boji za svobodu II, Brno 1937, s. 234–239. AMB, fond A 20, XXI, akta fasc. 3; MO 43, č. 178, 8. 8. 1905, s. 1–2, Slavnost povýšení Králova Pole na město. Např. telegram Otakara Pražáka: „Blahopřeji ze srdce nejmladšímu českému městu moravskému. Budiž vždy baštou proti přívalu německému z Brna.“ AMB, fond A 20, XXI, akta fasc. 3. TMSch 55, Nr. 365, 8. 8. 1905, s. 3, Die Königsfelder Stadterhebungsfeier. TMSch 55, Nr. 367, 9. 8. 1903, s. 3, Zum Fiasko der Königsfelder Tschechen. Lidové noviny zakončily svoji reportáž citací Merhautovy básně z vydaného pamětního spisu Město Královo Pole. Jeho vývoj a přítomné poměry: „Je dusno u nás, bratří, k zalknutí, a tepny bijí hněvem k prasknutí.“ LN 13, č. 178, 8. 8. 1905, s. 2. AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze 17. 8. 1905. AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze 20. 9. 1904. Ministerstvo vnitra vytklo královopolským radním například porušení heraldické zásady nekombinování kovu s kovem (položení stříbrného meče na zlaté pole), dále použití zbrojních motivů, které prý byly v rozporu s tím, že k povýšení nedošlo v důsledku válečných událostí apod. Viz dopis okresního hejtmanství v Brně představenstvu města v Králově Poli 11. 4. 1906, čj. 1370/13 A. AMB, fond A 20, akta fasc. 3. Popis znaku zněl 10. července 1907 následovně: „Obdélný štít, málo zdobený, s korunou v hořejší části, poznačenou písmeny ‚F. J. I.‘ (František Josef I.). Pod korunou na štítě znak rozdělený na dvě hlavní části: v hořejší červeno-bílá (stříbrně) kostkovaná orlice v modrém poli se zlatou korunkou. Spodní část orlice chybí. Dolejší část znaku obsahuje dvě menší pole: pravé, červeně položené s 10 zlatými korunkami (Královo Pole) a třemi bílými kruhy do sebe zasahujícími (svornost); levé pole zlatě položené s mečem a palcátem, křížem přeloženými (statečnost). Spodní výkroj štítu naznačuje rozlehlou planinu.“ AMB, fond A 20, rkp. 175, Obecní rada města Králova Pole Hynku Bulínovi 24. 3. 1908. Jiří Č, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985, s. 94. AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze 26. 6. 1906.

171

138 139

140 141 142 143 144

145

146 147 148 149

150

151 152 153

154 155 156

157 158 159 160 161 162

163

164

165

Např. AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze 18. 7. 1906. MO 44, č. 119, 26. 5. 1906, s. 2, Obecní volby v Králově Poli; č. 122, 30. 5. 1906, s. 2, Z Králova Pole. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 4. 3. 1908. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 27. 11. 1908. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 19. 5. 1909. Např. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 3. 11. 1909. Rovnost 25, č. 137, 20. 5. 1909, s. 4, Hanebný čin obecního zastupitelstva v Králově Poli; č. 139, 22. 5. 1909, s. 5, Tábor lidu v Králově Poli. MO 47, č. 151, 8. 7. 1909, s. 2, Obecní volby v Králově Poli; LN 17, č. 182, 4. 7. 1909, s. 3, K obecním volbám v Králově Poli; č. 184, 7. 7. 1909, s. 3, K volbám v Králově Poli; č. 189, odp. vyd., 12. 7. 1909, s. 1–2, Obecní volby v Králově Poli; č. 190, odp. vyd., 13. 7. 1909, s. 2, Obecní volby v Králově Poli; č. 191, odp. vyd., 14. 7. 1909, s. 1–2, Obecní volby v Králově Poli. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 25. 8. 1909. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 11. 10. 1909. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 26. 1. 1910. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 29. 10. 1912. Spolek českých úředníků vznikl v roce 1908 jako stavovská organizace, která velmi rychle dosáhla počtu 250 členů a pěstovala svoji činnost v odborech hospodářském a zábavním. Viz Dvacet let Sokola v Králově Poli, s. 50. LN 20, č. 302, 2. 11. 1912, s. 6, K obecním volbám v Králově Poli; č. 315, 15. 11. 1913, s. 5, K obecním volbám v Králově Poli; MO 51, č. 60, 13. 3. 1913, s. 2, K volbě starosty v Králově Poli; LN 21, č. 69, 11. 3. 1913, s. 6, Z Králova Pole [Spolek českých úředníků v Králově Poli před a po obecních volbách]; č. 70, 12. 3. 1913, s. 3–4, K volbě starosty v Králově Poli. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 47, 129. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 2. 4. 1913. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 1. 10. 1913; LN 20, č. 301, 1. 11. 1912, s. 5, Městské zastupitelstvo v Králově Poli. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 85. AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze 26. 6. 1906. AMB, fond A 20, rkp. 170, sezení 8. 4. 1891. Obecní lékař měl určeno roční služné ve výši 400 zlatých, vedle toho si vydělal i 100 zlatých za prohlídku masa a dobytka (sezení 3. 2. 1893). František Sedláček získal definitivu na místo obecního lékaře dle usnesení obecního zastupitelstva z 18. července 1894 a 24. srpna 1894 byl přijat do svazku příslušníků obce. V roce 1901 bylo roční služné obecního lékaře zvýšeno na 1100 korun, další zvýšení následovalo od ledna 1907 ve výši 1400 korun. AMB, fond A 20, rkp. 173, schůze 11. 4. 1901, a rkp. 174, schůze 31. 10. 1906. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 81–82; Chytilův úplný adresář Moravy, 1911, s. 120. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 81–82. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 76–77. AMB, fond A 20, rkp. 168, sezení 13. 2. 1871. Jaroslav V, Má cesta k Národnímu divadlu, Praha 1969, s. 13–16. MO 39, č. 209, 12. 9. 1901, s. 3, Lupiči v kostele královopolském; č. 210, 13. 9. 1901, s. 2–3, Ke smělé krádeži v kostele v Králově Poli; AMB, fond A 20, rkp. 173, schůze 11. 9. 1901. K jeho osobě viz Milan M. B, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Praha 2000, s. 116–119. Skupina místních mladíků instalovala biskupovi na uvítanou husitský prapor, červený kalich v černém poli. Viz Ž. B, Královo Pole před válkou a za války, s. 235. „Obecní výbor vzhledem ku soustavnému štvaní ze strany zdejší fary proti místnímu učitelstvu, které u příležitosti příjezdu biskupa Huyna nezachovalo se dle přání fary, usnáší se protestovati proti rafinovaným útokům, jimiž důvěra zdejšího učitelstva mezi obyvatelstvem má

172

166 167 168 169

170 171

172

173

174

175

176 177 178 179 180 181 182 183

184 185 186

187

188

189 190

191 192

býti podkopávána, a uznává jednání učitelů za zcela korektní a vyslovuje jim svoje uznání.“ AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 4. 7. 1911. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 99–100. AMB, fond A 20, rkp. 169, schůze 19. 1. 1880. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 62. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 79; AMB, fond A 20, rkp. 170, schůze 16. 1. 1895. Roční plat činil v roce 1895 300 zlatých. V roce 1900 již šlo o částku 1000 korun. Od července 1902 roční služné královopolského veterináře činilo 1440 korun. V roce 1906 bylo roční služné zvýšeno na 1800 K. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 87. Toto rozhodnutí bylo zdůvodněno nutností vybudovat epidemickou nemocnici, což královopolské obci nařídilo okresní hejtmanství v Brně 3. ledna 1894. Odhadovaný náklad stavby měl činit 10 000 zlatých. AMB, fond A 20, rkp. 170, sezení 9. 3. 1894. Přirážka činila šest zlatých na hektolitr spotřebovaných pálených lihovin. Výtěžek byl určen na financování stavby epidemické nemocnice v Králově Poli. AMB, fond A 20, rkp. 173, schůze 18. 1. 1897. Viz např. AMB, fond A 20, rkp. 173, schůze 26. 1. 1900. Pro léta 1901–1903 vybírání poplatku z lihovin vydražil Jan Skládaný z Letovic za roční obnos 8404 korun. Poplatky z lihovin byly diferencovány podle stupňů alkoholu od 4 po 24 haléřů z litru. AMB, fond A 20, rkp. 173, schůze 21. 11. 1900 a 11. 4. 1901. Jeden zlatý za sudové a dva za láhvové pivo; přirážka měla sloužit k uhrazení výloh spojených s provedením nových obecních silnic a vybudováním kanalizace v obci. Vítězem veřejné dražby se stal Leopold Keller, majitel domu v Brně na Falkensteinerově ulici, který slíbil uhradit 20 440 korun. AMB, fond A 20, rkp. 173, schůze 8. 2. 1900. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 88–89. AMB, fond A 20, akta fasc. 3. Povolení c. k. státního ministerstva ze dne 13. dubna 1861, č. 6547. Dekret dvorské kanceláře ve Vídni ze dne 8. května 1844, č. 12 475. Povolení c. k. místodržitelství ze dne 26. listopadu 1902, č. 8596. Povolení c. k. místodržitelství ze dne 8. července 1893, č. 22 764. AMB, fond A 20, XXI, akta fasc. 3. Později obecní výbor přijal rezoluce sympatizující s vítězstvím balkánských států nad Osmanskou říší. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 29. 10. 1912 a 2. 4. 1913. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 138–139. AMB, fond A 20, rkp. 169, sezení 21. 2. 1883. T. Šulák byl jmenován zemskou školní radou, a přestože působil na německých školách, „svému českému původu a přesvědčení zůstal přitom věren“. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 148–149. Blíže Toshiaki K, Národní agitace a obecní školství na Moravě na přelomu 19. a 20. století. Boj o české dítě. In: Místo národních jazyků ve výchově, školství a vědě v habsburské monarchii 1867–1918, Praha 2003, s. 563–577. Obecní výbor tak okresnímu hejtmanství vysvětlil svoji neochotu podpořit žádost místní německé školní rady na zavedení nepovinného vyučování češtině na obou školách, ovšem ještě kolem roku 1910 chodila více než pětina školou povinných žáků do německých ústavů. Viz Dvacet let Sokola v Králově Poli, s. 46; AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 14. 4. 1909. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 47. Na darech a členských příspěvcích se sešlo 1600 korun a čistý výnos z výletu přispěl 3000 korunami. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 142–143. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 143–145. Jejich počet dále stoupal – v školním roce 1919/1920 činil 183 frekventantek. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 155.

173

193 194 195

196

197

198 199 200 201 202 203 204

205

206 207 208

209 210 211

212 213 214 215 216

217 218 219 220 221

Město Královo Pole, s. 34–35; Královopolská strojírna. Historie podniku 1889–1979, s. 53. AMB, fond A 20, rkp. 173, schůze 28. 2. 1901. Emanuel K, Geschichte der Karthause in Königsfeld bei Brünn von ihrer Erbauung im Jahre 1375 bis zur Gegenwart, Brünn 1888, s. 22–23. V roce 1888 sestavil z nařízení tehdejšího velitele kadetní školy hejtman Emanuel Kral spis „Geschichte der Karthause in Königsfeld bei Brünn“, v němž vylíčil dějiny kartuziánského kláštera i osudy klášterních budov až do přítomnosti. MO 9, č. 196, 29. 8. 1871, s. 2, Svěcení praporu v Kartouzích – smutný konec; č. 197, 30. 8. 1871, s. 2, Srážka v Kartouzích; Jan J, Táborové hnutí na Moravě v letech 1868–1874, Časopis Matice moravské 77, 1958, s. 290–324, 312; Královo Pole. Nástin..., s. 123. Zdeněk F, František Skopalík, Kroměříž 1991. Dvacet let Sokola v Králově Poli, s. 5–6. MZA, fond B 26 – Policejní ředitelství, karton 2553, sign. 4. Dvacet let Sokola v Králově Poli, s. 48. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 91–92. Otakar F, Dějiny České vysoké školy technické v Brně I, Brno 1969, s. 100–101. Choděrova společnost hrála v Králově Poli např. od 14. února do 29. března 1883, dále v letech 1886 a 1888. V roce 1883 sehrála celkem 29 her, uspořádala dvě zábavy a jednou pohostinsky vystoupila i v Řečkovicích. Viz Pavel M, K hostování Choděrovy divadelní společnosti v Brně v roce 1884. In: Forum Brunense 1994, s. 129–138. Alois Vojta, vlastním jménem Alois Jurný (narozen 24. 6. 1863 v Křetíně u Boskovic, zemřel 17. 10. 1906 v Praze), byl později členem Švandova divadla v Praze a pohostinsky vystupoval i v pražském Národním divadle. Vyznamenal se jako představitel realistických a naturalistických postav, např. Vávry v Maryše bratří Mrštíků. Viz Rudolf D, Vavříny s trny. Herecké podobizny, Praha 1973, s. 145–152. J. V, Má cesta k Národnímu divadlu, s. 8–33, 95–135. Dvacet let Sokola v Králově Poli, s. 15. O nevybíravém boji mezi oběma hudebníky svědčí udání Ladislava Kožušníčka obecnímu výboru, podle kterého „Vilibald Scheiber, ředitel kůru v Králově Poli na schůzi organisačního odboru Spolku českých úředníků v Králově Poli u Červinků vyjádřil se o městském zastupitelstvu v Králově Poli těmito slovy: ‚Je mi špatně při pomyšlení, jaká chátra nyní v městském zastupitelstvu zasedá. Pfuj!‘ a odplivl po těch slovech způsobem nejvýš urážlivým“. Městské zastupitelstvo se pak rozhodlo Scheibera, se kterým mělo dříve spory o výši obecního příspěvku na chrámovou hudbu, žalovat pro urážku korporace. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 29. 4. 1913. Antonín G, Historie a současnost brněnských kin, Brno 1982, s. 20–22. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 13. 3. 1912. Železo. Odborný časopis strojíren, zámečníků, kovářů a všech odvětví obrábění kovů. Vycházel v letech 1905–1907. Jan J, Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, Brno 1999, s. 170. Královopolská strojírna, s. 12–13. Královopolská strojírna, s. 21–66. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 9. 3. 1910 a 13. 8. 1913. Obecní výbor podpořil žádost akciové společnosti Moravia k provozování hostinské a nálevní činnosti v pivovaře. AMB, fond A 20, rkp. 173, schůze 29. 10. 1900. Chytilův úplný adresář Moravy, 1911, s. 120. Václav V, Dějiny zemědělského průmyslu v Československu, Praha 1936, s. 383, 404. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 54. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze z let 1909–1910. Jenko Havliš dokonce uvedl, že byl do úřadu přímo vehnán a dostalo se mu nesplněných slibů podpory. AMB, fond A 20, rkp. 175, schůze 10. 8. 1910.

174

222 223 224 225 226 227 228

229 230

231

232 233

234

235 236

237 238 239 240 241 242 243 244 245

246 247

Chytilův úplný adresář Moravy, 1911, s. 121. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 54. Chytilův úplný adresář Moravy, 1911, s. 123. K. K, Brno. Vývoj města, s. 417–418. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 79–80. AMB, fond A 20, rkp. 173, schůze 7. 11. 1899. V tomto počtu nejsou započítáni obchodníci se zeleninou a ovocem, naproti tomu někteří obchodníci se specializovali na více druhů zboží a objevili se v součtu vícekrát. Chytilův úplný adresář Moravy, 1911, s. 121–123. O prestižnosti tohoto úkolu svědčí skutečnost, že do čela pětičlenného výboru byl zvolen sám starosta Štěpán Schimmer. Viz schůze 18. 7. 1892. Poplatek na vydržování obecního býka se zvýšil na 1 zl 50 kr. Viz AMB, fond A 20, rkp. 170, schůze 27. 3. 1895. AMB, fond A 20, rkp. 170, schůze 25. 6. 1896. První usnesení obecního výboru, které doporučilo zřízení obecní spořitelny, pocházelo již ze září 1903. AMB, fond A 20, rkp. 174, schůze 10. 9. 1903. Na schůzi 15. 3. 1906 zvolil obecní výbor 18 členů představenstva, z nichž pouze čtyři nebyli členy obecního výboru či městského zastupitelstva. AMB, fond A 20, rkp. 174. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 57–58. Jan Ž – František S, Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české, Praha 2001, s. 235–238. Petr M, Modrá krev, Praha 1999, s. 245–246. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 45. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 48–50. Ž. B, Královo Pole před válkou a za války, s. 237. Ž. B, Královo Pole před válkou a za války, s. 236. M. F, Brněnské ulice a vývoj jejich názvů, s. 215, 220, 225. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 61. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 67. Královopolská strojírna, s. 67; Ivan Š, Češi, české země a velká válka 1914–1918, Praha 2001, s. 226. Jaroslav B, Morava za války. Ze vzpomínek na domácí odboj, Brno 1936, s. 383, 389. Jmenný seznam je uveden v příloze v závěru knihy.

Od vzniku republiky po únorový puč (1918–1948) MILAN ŘEPA

POLITICKÝ, HOSPODÁŘSKÝ A SOCIÁLNÍ ROZVOJ KRÁLOVA POLE ZA PRVNÍ REPUBLIKY Vzrušení z vyhlášení samostatnosti se rychle šířilo a již navečer v pondělí 28. října zachvátilo i Brno a jeho předměstí. Přední brněnští čeští politici usilovali o to, aby převzetí moci proběhlo bez konfliktů a občanských nepokojů. Chtěli proto usměrnit i spontánní lidové projevy. Za tím účelem poslanec říšské rady za brněnská předměstí, královopolský občan Vilém Votruba, vyzval starosty Králova Pole, Husovic a Židenic, aby se ujali organizace oslav samostatnosti. Na druhý den, 29. října, Královo Pole hned od rána hýřilo barvami. Vyzdobovaly se domy a občané si na prsa připínali červenobílé stužky. Večer se v sedm hodin konala slavnostní schůze obecního výboru a po ní promluvil z okna radnice starosta Havliš k davu, který se před radnicí shromáždil. Poté se lidé v průvodu s lampiony odebrali k výstrojnímu skladišti a vrátili se zpět před BesedSlavnostně vyzdobená měšťanská škola u příležitosti vyhlášení československé samostatnosti v říjnu 1918

176

ní dům, kde si vyslechli další proslovy a slavnostní „Chorál Čechů“, který zapěl sokolský pěvecký kroužek.1 Důležitější než organizace oslav vzniku republiky bylo ovšem faktické převzetí moci a udržení klidu a pořádku. Už večer 28. října se sešli předáci brněnského Sokola a dohodli se na zřízení národní stráže. K tomu došlo na druhý den, kdy se ze sokolů a studentů utvořily pěší i jízdní hlídky projíždějící městem. Příslušníci této improvizované sokolské stráže byli vybaveni legitimací, která je opravňovala ke vstupu do všech úřadů, podniků, nádraží, soukromých bytů a k volnému použití telefonu či telegrafu kdykoliv a kdekoliv. Do těchto stráží vstupovali i královopolští sokolové. Jejich hlavním úkolem bylo střežit hranici mezi Brnem a Královým Polem a zabránit, aby se do předměstí rozšířily nepokoje, které se očekávaly v Brně.2 Až 1. listopadu převzal po generálovi Pöschmannovi posádkové velitelství, a tedy i vojenské velení nad Brnem nadporučík Pospíšil. Ze všeho nejdříve musel zajistit obsazení vojenských objektů nacházejících se Brně a jeho předměstích. Mezi nimi byla převzata bez závažnějších konfliktů i všechna kasárna v Králově Poli.3 Už 4. listopadu 1918 se však vojenského velení nad Brnem ujal namísto nepříliš schopného Pospíšila energický setník a královopolský sokol Silvestr Voda. Jeho vojensky rázný duch i organizační schopnosti vtiskly posádkovému velitelství přísný řád, a tak Vodovou zásluhou získalo Brno pevné vojenské velení. Z Vodovy iniciativy se Civilní snímek Silvestra Vody z poloviny 30. let rovněž v Brně ustavil zvláštní vojenský útvar složený ze sokolů, studentů a příslušníků dalších tělocvičných jednot, jako byla Dělnická tělovýchovná jednota (DTJ). Tyto takzvané pluky Stráže svobody byly v celé republice vytvořeny čtyři – v Praze, Plzni, Českých Budějovicích a právě v Brně, kde vznikl III. pluk, nazvaný pluk Svobody. Za své sídlo zvolil královopolskou kadetku, tedy bývalý klášter. Odvody byly vypsány na 16. listopadu a už během dvou dnů se zformovaly čtyři roty. Hlavní jádro pluku tvořili sokolové, studenti a jen malá část byla z DTJ. Velením celého pluku byl pověřen jeden z jeho organizátorů, nadporučík Antonín Veselý. Voda dbal o řádný vojenský výcvik pluku a jeho vojenský charakter. Přiděloval k němu všechny vojáky sokoly z řádných brněnských jednotek. V pluku vládla jedinečná atmosféra, která zasvěceným připomínala ducha zahraničních legií. Ačkoliv si členové pluku ponechali vojenské hodnosti, tykali si a oslovovali se bratře. Od řádného vojska se lišil pluk Svobody i zvláštní hnědou uniformou v americkém stylu. Kadetka žila bohatým, nejen vojenským životem. Vojáci si zřídili knihovnu, čítárnu a organizovali 177

přednášky. Kapelník Sláma sestavil plukovní hudbu, která každou neděli pořádala v parku u kadetky veřejné koncerty. Nejen pro ně si Královo Pole III. pluk Svobody oblíbilo, přijalo jej za svůj a bylo na něj pyšné. Zvláště vřelé vztahy pojily vojáky s královopolskými sokoly. Docházeli do jejich cvičení a někteří dokonce „nechali u sester královopolských i svá srdce“.4 Královopolské sokolky zato zhotovily III. pluku prapor, který mu odevzdaly u příležitosti slavnostní přísahy 19. ledna 1919 na náměstí Svobody za velké pozornosti celého Králova Pole. Počátkem roku byl pluk odeslán na Těšínsko a v létě na Slovensko. Po jeho odvelení se vypsaly nové odvody, do kterých se opět hlásili nejvíce sokolové z Králova Pole. Třetí pluk svobody byl rozpuštěn v polovině října 1919. Jeho místo zaujalo v kadetce řádné vojsko, a to Telegrafní prapor 2.5 Slavnostní přísaha III. pluku Svobody na náměstí Svobody 19. ledna 1919

Rázné velení a organizační schopnosti Silvestra Vody výrazně přispěly ke klidnému vývoji v popřevratovém Brně. Jak se situace stabilizovala a jak se převrat stával minulostí, přebíraly kontrolu nad městem civilní orgány. Diskusím o budoucím správně organizačním uspořádání Brna vládla otázka připojení předměstí k Brnu. Postulát vytvoření Velkého Brna ostatně zazněl v Králově Poli už 29. října 1918 při projevech v rámci oslav samostatnosti. Královo Pole bylo v době slučování vyspělým a dynamicky se rozvíjejícím městem, a tak na rozdíl od jiných předměstských obcí nevzhlíželo ke sloučení jako k příslibu bezprostředního povznesení životní úrovně. Naopak se jeho představitelé obezřetně zajímali o otázku splácení velkých dluhů bývalého městského magistrátu.6 Národní shromáždění schválilo připojení předměstských obcí a vytvoření Velkého Brna 16. dubna 1919 jako zákon č. 213 Sb. Tím po několika staletích přestalo být Královo Pole samostatnou obcí a spojilo své osudy s moravskou metropolí.

178

Panoráma Králova Pole

Každá připojená předměstská obec, včetně Králova Pole, vytvořila samostatnou katastrální obec. Ve Velkém Brně se nacházelo 43 katastrálních obcí, z toho ve vnitřním Brně 21. Následující tabulka uvádí některé údaje o královopolském katastru v období první republiky (údaje o ploše jsou v hektarech).7 celková výměra katastrální obce obecní majetek z toho velkostatek celé obce úhrnný počet parcel stavebních stavební plocha a dvory pole pastviny a louky zahrady a vinice lesy neplodné plochy jiné daněprosté plochy

1924 972,9 78,7 294,6 5783 1315 49,6 597,8 46,9 58,5 172,4 0,4 46,3

1934 959,6 122,1 233,1 5859 1799 58,7 547,4 34,2 65,5 187,8 4,0 62,0

Se vznikem Velkého Brna ovšem započal obtížný proces hledání vhodného správního uspořádání druhého největšího města republiky. Dne 26. května 1919 zaslal vládní komisař pro Brno Petr Ehrenfeld dosavadním starostům připojených obcí sdělení, že je až na další pověřuje jako své zástupce vedením místních záležitostí. Zároveň si vyžádal stanovisko poboček jednotlivých politických stran, zda souhlasí s tím, aby příslušní funkcionáři setrvali i nadále v úřadu. Přípisem z 2. června byli starostové pověřeni oficiálně, mezi nimi i dosavadní královopolský starosta Havliš. Téhož dne se na ně obrátil vládní komisař Brna dalším oběžníkem, podle něhož mělo dojít v předměstích k zřízení poradních sborů, jejichž zástupce by vysílaly politické strany, které působily v daném

179

obvodu. V důsledku těchto změn se na schůzi rady 15. července 1919 královopolští radní usnesli, že se městská rada rozchází. Až 19. srpna svolal vrchní magistrátní rada František Janík jednání s představiteli politických stran v Králově Poli o ustavení poradního sboru. Bylo dohodnuto, že poradní sbor bude jedenáctičlenný a strany si rozdělí místa podle výsledků posledních voleb. Tak sociální demokracie nominovala 4 zástupce (Františka Helana, Jana Mahra, Marii Knytlovou a Huberta Podroužka), národní demokracie 3 (Aloise Šnajdra, Josefa Pospíšila a Josefa Najmana), strana socialistická (tj. národní socialisté) 2 (Osvalda Svobodu a Karla Kruliše) a Socialistická strana československého pracujícího lidu – skupina Modráčkova (Vojtěcha Kepáka) a strana lidová (Josefa Handlara) po jednom zástupci.8 Poradní sbor se poprvé sešel 23. září 1919.9 V jeho čele stanul jako zástupce vládního komisaře pro Brno Havliš, náměstkem se stal Helan. Protože výsledky prvních obecních voleb z 15. června 1919 byly pro řadu nedostatků zrušeny, setrvalo provizorní vedení obce až do dalších voleb, které se konaly 29. února 1920. Mezitím se jednalo o podobě městské samosprávy, a to zejména o vztahu města k bývalým předměstím. V nich měly být jako řídící orgány ustaveny místní rady. Jejich působnost určil zákon č. 278/1920 Sb. ze 14. dubna 1920. Členy výborů formálně jmenovalo městské zastupitelstvo, a to na základě výsledků voleb do městského zastupitelstva. Nekonaly se tedy žádné zvláštní volby do místních výborů. V brněnských předměstích s počtem obyvatel nad 10 tisíc, což byl i případ Králova Pole, měl místní výbor 24 členů. Ti ze svého středu volili předsedu a dva místopředsedy. Správa Velkého Brna, v čele se starostou a městskou radou, byla silně centralizována a místní výbory měly jen velmi omezené kompetence. Do působnosti místních výborů byla svěřena agenda správy obecního jmění, místní policie, část otázek stavebního řízení, čistoty ulic, chudinské záležitosti.10 Proto se z Králova Pole občas ozývaly stížnosti, že městská rada ve věcech týkajících se Králova Pole místní výbor opomíjí, nevyžaduje si jeho dobrozdání a Královopolské vždy staví před hotovou věc, a to hlavně při obsazování obecních bytů. Místní výbor se proto nescházel příliš často, v některých letech dokonce jen dvakrát do roka – na jaře a na podzim. Předmět jednání se opakoval – ustanovování sezonních polních hlídačů, polní býk, obecní váha, cihelna a její hospodaření, přiznání domovských práv, vyjádření k udělení koncesí...11 Výkonný orgán místní rady představoval podle § 7 zákona 278/1920 pouze předseda, na němž tak spočívala veškerá tíha místní agendy.12 K dispozici měl několik úředníků, kteří ovšem byli zaměstnanci města Brna. Patrně vinou malých pravomocí místního výboru nejevily jednotlivé politické strany zájem o místní samosprávu, jak například musel konstatovat Rudolf Spazier, člen místního výboru za národní socialisty a budoucí brněnský starosta, na schůzi výboru 23. prosince 1926.13 180

Tuto skutečnost dokládá i zmenšení počtu odborů při místní radě z devíti po volbách v roce 1920 na dva v roce 1929 (hospodářský a živnostensko-policejní). Počet odborů totiž většinou určovala ctižádost členů jednotlivých stran získat nějakou funkci. Královo Pole na Jančově plánu Velkého Brna z roku 1919

Při prvních regulérních obecních volbách v samostatném státě hlasovalo v Králově Poli nejvíce voličů pro sociální demokracii (34,6 %). V místním výboru jí to přineslo 9 mandátů, které si rozdělili Fr. Helan, Hubert Podroužek, Josef Mahr, Marie Knytlová, Rudolf Lazar, Hynek Nebesář, Josef Kučera, Fr. Valíček a Jan Holešovský. Druhý největší počet hlasů získali národní demokraté (23 %), kteří šli do voleb společně se Stranou 181

českých předměstských obcí v čele s Havlišem. Dohromady získali ve výboru šest míst, která si rozdělili napůl. V místním výboru tak zasedli 3 národní demokraté (Josef Sýkora, Josefa Rosolová a Josef Pospíšil) a 3 za stranu předměstských obcí (Jenko Havliš, Alois Šnajdr a Fr. Kyselka). Národním socialistům vyneslo 19,5 % hlasů celkem 5 mandátů (Osvald Svoboda, Josef Foret, Marie Sovová, Rudolf Spazier, Bohumil Raboň). Po dvou mandátech získali v královopolském výboru Strana pracujícího lidu – skupina Modráčkova (Karel Merc, Fr. Kozderka) a strana lidová (Fr. Leiner a Josef Handlar). Místní výbor se na své ustavující schůzi sešel 22. června 1920. Vedoucí činitele zvolili členové výboru aklamací: předsedou Helana, jeho prvním náměstkem Svobodu a druhým Havliše. Za nejdůležitější úkoly místního výboru vyhlásil nově zvolený starosta stavbu nových škol, bytovou a chudinskou otázku a elektrifikaci Králova Pole a vybudování kanalizace a vodovodu. Bylo zřízeno devět odborů, které byly vesměs osmičlenné.14

Královo Pole na nejobsažnějším orientačním Jančově plánu Velkého Brna z roku 1937

Rozložení sil v místním výboru, jako ostatně ve všech politických orgánech v republice, poznamenal rozkol uvnitř sociální demokracie, vyvolaný její levicí, ze které se později vytvořila komunistická strana. Na královopolském výboru se tak stalo 20. května 1921, kdy Jan Holešovský oznámil, že se vytvořil samostatný klub levice sociální de182

mokracie secesí šesti jejích členů. Stejně jako v jiných částech Brna byli komunisté z místního výboru vyloučeni. Umožnil to § 17 zákona č. 213 Sb. z 16. dubna 1919, podle nějž mohlo městské zastupitelstvo odvolat ty členy místních výborů, kteří vystoupili nebo byli vyloučeni z volební skupiny. Na základě výnosu města Brna z 24. června 1921 byly rozeslány dotazníky všem členům místních výborů, aby uvedli, zda jsou ještě členy strany, která je do místního výboru nominovala. V Králově Poli se tři z devíti členů místního výboru za sociální demokracii (Helan, Mahr a Lazar) a pouze jeden náhradník (Antonín Jašek) přihlásili k sociální demokracii. Komunisté většinou na dotazník neodpověděli, ale i to byl důvod k jejich vyloučení.15 To způsobilo značné pozdvižení mezi jejich příznivci.16 Sociální demokracii rozkol výrazně oslabil a ztratila své jasné vůdčí postavení v obci. Objevila se nová politická síla, KSČ, která v Králově Poli našla silné zázemí. V obecních volbách v roce 1924 získali v Králově Poli nejvíce hlasů komunisté (25,25 %) před národními socialisty (24,01 %). V místním výboru tak komunisté získali 7 míst, národní socialisté 6, národní demokraté 4, lidovci 3, sociální demokraté 2 a po jednom zástupci ze Strany československého domova a z Živnostensko-obchodnické strany středostavovské. Předsedou místního výboru byl zvolen národní socialista Bohumil Raboň, prvním místopředsedou komunista Jan Holešovský a druhým sociální demokrat Bohumír Košina. Počet odborů byl určen počtem stran, které měly zájem o jejich předsednictví. Byly tak ustaveny odbory hospodářský a stavební (národní socialisté), chudinský (KSČ), živnostenský a policejní (lidovci) a kulturní a školský (sociální demokracie).17 Komunisté se tak stali v Králově Poli nejsilnější stranou. Po počátečním vzepětí v první polovině 20. let však postupně důvěru voličů ztráceli. Způsobovaly to Při své návštěvě Králova Pole prezident neplánovaně nechal zastavit, aby se pozdravil s královopolskými občany, kteří jej srdečně vítali.

183

jak rozpory uvnitř strany, tak i její chování na veřejnosti. V Králově Poli si uškodili zvláště aférou v roce 1928, u příležitosti návštěvy prezidenta Masaryka. Očekávalo se, že prezidenta republiky za celou obec slavnostně přivítá představitel místního výboru. Protože však byl jeho předseda, národní socialista Raboň, nemocen, bylo na prvním místopředsedovi, aby jej zastoupil. Komunista Holešovský však prezidentovu návštěvu zcela ignoroval, a tak se Masarykovi nedostalo žádného oficiálního uvítání. To vyvolalo na královopolské radnici velké rozhořčení u zástupců ostatních stran a místní výbor řešil tuto aféru na několika následujících schůzích.18 Snad i tato aféra přispěla k tomu, že při volbách v roce 1928 předstihli komunisty národní socialisté, a o sedm let později dokonce i sociální demokraté. Komunisté přesto zůstávali v Králově velmi silnou stranu. Národní socialisté si tak udrželi předsednictví v místním výboru i po volbách v letech 1928 a 1935. Na ustavující schůzi 30. listopadu 1928 byl předsedou místního výboru zvolen Josef Tejkal a zůstal jím i v následujícím volebním období. V roce 1929 se jeho místostarosty stali národní demokrat Alois Šnajdr a sociální demokrat František Helan, o sedm let později sociální demokrat Jan Kapoun a lidovec František Bartůněk. K zajímaJosef Tejkal vé situaci došlo po volbách v roce 1935, kdy se zástupci osmi stran předem dohodli na obsazení funkcí. Jednalo se o národní socialisty, sociální demokraty, lidovce, agrárníky, živnostníky (Čs. živnostensko-obchodnická strana středostavovská), tzv. domaře (Strana československého domova), nezávislé a zástupce strany Národní sjednocení. Na dohodě tedy neparticipovali komunisté, jejichž zástupce vyjádřil politování, že nedošlo k vytvoření koalice socialistických stran.19 V okamžiku sloučení bylo Královo Pole nejvyspělejší a také nejlidnatější ze všech připojených obcí. Jeho rozvoj, započatý v závěru 19. století, pokračoval i za první republiky. Počet obyvatel se zvětšil v tomto období o dvě třetiny, přesto však už v roce 1928 ztratilo primát nejlidnatějšího předměstí, když ho předstihly Židenice. Vývoj počtu královopolských obyvatel ukazuje následující tabulka:20 rok 1921 1922 1923 1924 1925 1926

184

obyvatel 15 179 15 407 15 638 15 871 16 110 16 351

rok 1927 1928 1929 1930 1931 1932

obyvatel 16 496 17 192 19 653 20 588 20 667 21 033

rok 1933 1934 1935 1936 1937 1938

obyvatel 23 431 23 656 23 760 24 000 24 760 25 570

Růst počtu obyvatel vyžadoval odpovídající bytovou výstavbu. Krátce po převratu se přitom bytová situace nacházela v kritickém stavu. V celém Brně chyběly zhruba dva tisíce bytů. V královopolském obecním výboru byla proto krátce po skončení války zřízena čtyřčlenná komise určená k vyhledávání volných bytů. Obec trápil zvláště nedostatek menších, jednopokojových bytů pro nemajetné. Na vlastní náklady opravovala obec některé byty nezpůsobilé obývání, třebaže se jednalo i o byty v nájemních domech. Na začátku roku 1920 nadto zvedli někteří majitelé bytů v rozporu se zákonem činže až o 30 % bez souhlasu nájemního úřadu.21 O rozvoj bytové výstavby se v období první republiky zasloužila družstva. V Brně jich vzniklo hned několik už v roce 1919, mezi nimi 25. května i královopolské Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo v čele s Rudolfem Spazierem, které jen v letech 1920–1926 postavilo 59 domů se 160 byty, mimo jiné pět činžovních domů na Purkyňově v letech 1920–1924 a 39 rodinných domků ve vilové čtvrti nad Dobrovského a Bartošovou. V roce 1921 mělo družstvo 168 členů, v roce 1926 už to bylo 351.22 Zejména zásluhou tohoto družstva převyšoval stavební ruch v Králově Poli výstavbu v ostatních připojených předměstských obcích a v polovině 20. let představoval téměř čtvrtinu ze všech nově postavených bytů v předměstích.23 Královopolský místní výbor se znovu jako první ze všech předměstských místních výborů už první polovině 20. let odhodlal ke stavbě obecního činžovního domu (roh Polské a Masarykovy třídy). Tempo výstavby zrychlilo v druhé polovině 20. let, a to zvláště díky daňovým úlevám, které přinášel nový zákon o stavebním ruchu z roku 1927. Královo Pole se tak postupně rozrůstalo západním směrem od Palackého třídy. Zatímco na počátku 20. let zástavba končila s pomyslnou hranicí, kterou tvořily ulice Chorvatská a Bulharská, během dvaceti Wilsonova třída ve 20. letech

185

prvorepublikových let se postupně zastavoval prostor až k ulici Purkyňově. Vznikl tak kvalitní urbanistický celek tvořený většinou pravidelnými bloky, které byly z větší části obestavěny patrovými rodinnými domky. Převažovaly řadové rodinné domy; izolované vilky byly postaveny v prostoru vymezeném ulicemi Vrchlického, Chorvatskou, Dobrovského a Bartošovou. Nová zástavba získala působivou osu v podobě Wilsonovy třídy, náměstí Svobody – s parkem a dominantami ve dvou školních budovách – a Masarykovy třídy, podél níž vznikl pozoruhodný funkcionalistický soubor obytných domů architekta Josefa Poláška. Soubor obytných domů na Masarykově třídě od architekta Poláška

Díky této nové moderní zástavbě získalo Královo Pole u Brňanů pověst „lepší čtvrti“. Ta však končila s Palackého třídou. Stará část Králova Pole, východně od Palackého třídy, zůstávala prvorepublikovým stavebním ruchem nedotčena. Palackého třída tak oddělovala dva rozdílné světy – svět pohledného a zdravého předměstí 20. století a svět maloměsta či vesnice století předchozího. Mnoho bytů v této staré části Králova Pole, zejména na východní straně Poděbradovy ulice a na Mojmírově náměstí, nevyhovovalo nárokům na zdravé bydlení. Často v malých bytech bydlelo deset i více osob, vinou nedostatku bytů brali lidé zavděk i sklepními, vlhkými byty.24 Odvrácenou tvář výstavby v Brně představovaly nouzové dělnické kolonie, jako výsledek bytové krize i sociálních poměrů. V roce 1919 se postavilo několik nouzových obydlí pro železniční zřízence na Dobrovského, brzy však byla nahrazena řádnou zástavbou. Největší z těchto kolonií vznikala od roku 1925 v severním svahu nad Královopolskou strojírnou kolem dnešní 186

Divišovy ulice. V roce 1929 tu stálo již 154 provizorních domků, které si stavěli většinou dělníci ze strojírny. Do roku 1938 počet obyvatel Divišovy kolonie, které se lidově říkalo příznačně Šanghaj, vrostl na 1500 a počet domů na 250. Dělnická kolonie přirozeně představovala velký sociální problém a nadto také problém právní, neboť nouzové domky vznikaly živelně bez povolení a řádného stavebního řízení, a tedy v rozporu se zákonem. Podobná provizorní obydlí se stavěla rovněž v Resslově ulici v městském kamenolomu.25 V dalších obdobích se na místě nouzových domků postavily domy a vznikly tak pitoreskní soubory. Jiné kolonie, jako byla menší kolonie Na Rybníčku, zvaná Planýrka, časem zanikly. Těsný svět královopolské „Šanghaje“: Divišova čtvrť na snímku z roku 1950

Přes všechny negativní jevy patřila královopolská výstavba vzhledem k celému Brnu k těm zdařilejším, a tak se Královo Pole mohlo řadit mezi nejpohlednější obce v republice. Počet domů prudce rostl zejména v 20. letech – z 1240 v roce 1920 na 2029 o deset let později. Připomeňme, že v roce 1910 bylo v Králově Poli uváděno 1160 domů 187

a v roce 1950 2556. Uprostřed sledovaného období, v roce 1930, se v Králově Poli nacházelo 5097 bytů. Z toho 1529 bytů obývali lidé ve vlastním domě, 3511 bytů bylo služebních nebo nájemních. Následující tabulka uvádí počty bytů podle velikosti. Kuchyň je v této statistice, vztahující se k roku 1930, počítána jako samostatný pokoj:26 počet místností 1 2 3 4 5 6 7 8 a více

počet bytů 220 2434 979 762 370 164 60 51

v% 4,3 48,2 19,4 15,1 7,3 3,2 1,1 1,0

Nová výstavba představovala podstatnou část modernizace Králova Pole. Musely ji však doprovázet další nezbytné kroky, jako zejména budování infrastruktury. Již krátce po vzniku republiky začal obecní výbor plánovat výstavbu kanalizace a vodovodu a hlavně elektrifikaci obce. Obyvatelstvo bylo o tomto potřebném, ale závažném a nákladném projektu málo informováno a obávalo se vysoké ceny, kterou musela každá domácnost zaplatit. Také se dlouho nevědělo, kdo bude elektrifikaci financovat. Toho se nakonec ujala formou půjčky městská spořitelna.27 Vodovod a elektrické osvětlení byly do Králova Pole zavedeny v roce 1921 a do roku 1925 byla dobudována kanalizační a vodovodní síť.28 Výrazně se v období první republiky rozšířila kolejová síť elektrické pouliční dráhy. Jednotlivé trasy se prodlužovaly a zdvojkolejňovaly, navíc se budovaly vratné smyčky. Tak i v Králově Poli zřídili koncem roku 1925 smyčku a odstavnou kolej. Od 1. ledna 1926 začala doprava na prodloužené trase č. 1 do Řečkovic. Do roku 1933 byla celá tato trasa zdvojkolejněna. Ve třicátých letech začala Společnost brněnských pouličních drah zavádět autobusovou dopravu jako doplněk stávající tramvajové dopravy pro spojení se vzdálenějšími oblastmi. Jako jedna z posledních byla zprovozněna linka S z Krpole do Soběšic o délce 4,66 km.29 Síť silnic se v tomto období výrazněji nerozšiřovala. O to větší pozornost se věnovala úpravě stávajících komunikací. Demografický rozvoj a stavební ruch doprovázel rozmach podnikání, který plynule navázal na příznivý vývoj započatý v Králově Poli na sklonku 19. století. Většina podniků pokračovala ve své činnosti, vznikla však také řada nových. K těm prvním se řadila Královopolská strojírna. Ta dosahovala nejlepších výsledků v prvních poválečných letech a hlavně v roce 1920, kdy vyvrcholila poválečná konjunktura. Po ní se dostavila recese, která odezněla až v polovině 20. let. Na počátku 20. let pracoval ve strojírně největší počet zaměstnanců (2215 v roce 1921), pak jejich počet neustále klesal až na 695 188

v roce 1937.30 V roce 1926 se rozhodlo, že se Královopolská strojírna osamostatní. K 29. červenci 1927 byla Brno-Královopolská továrny na stroje a vagony ustavena jako samostatná akciová společnost a 12. října byla zapsána do obchodního rejstříku. Předsedou správní rady se stal Maxime Krassny-Krassien. Pracovní program firmy byl v meziválečném období velmi pestrý; tvořily jej výroba a prodej parních strojů, parních turbin, parních kotlů, kotlárenských výrobků, dřevoobráběcích strojů, spalovacích motorů, čerpadel, dále zařízení na destilaci pro petrolejářský průmysl, pro zpracování kamenného a hnědého uhlí; dále obsahoval výrobu jeřábů, mostů a jiných železokonstrukcí a železničních dopravních prostředků všeho druhu – zejména osobních a nákladních vozů, drezín, přesuven, točnic.31 Ve dvacátých letech strojírna těžila zvláště z konjunktury petrolejářského průmyslu a uplatnila se ve světě jako renomovaná firma v oboru rafinace a destilace petroleje. V meziválečném období strojírna dobudovala svoji vagonku a začala vyrábět vozidla pouliční dopravy. V polovině 20. let dodala Společnosti brněnských pouličních elektrických drah dvacet tramvají, které navrhli konstruktéři Ringhofferových závodů v Praze. Strojírna byla v té době největším výrobcem dřevoobráběcích strojů ve střední Evropě. Produkovala hlavně rámové pily, dále strojní zařízení pil pro automatický provoz a stroje na výrobu překližek a dýh.32 Královopolská nadto vyráběla také pro vojenské účely. V roce 1919 zkonstruovala pro československou armádu dva obrněné vlaky; v druhé polovině 30. let zase vyráběla kulometné lafety pro opevnění. Královopolská se díky širokému rozsahu výroby i kvalitě svých produktů uplatňovala na zahraničních trzích – v západní Evropě, ale také na Balkánu a Blízkém východě. Ani jí se ovšem nevyhnuly důsledky velké hospodářské krize přelomu 20. a 30. let, která na firmu nejtíživěji dolehla v roce 1931, kdy obrat poklesl oproti předchozímu roku o polovinu. Výraznou změnu přinesl Královopolské rok 1935, kdy se stala součástí komplexu První brněnské strojírny. V druhé polovině 30. let pomáhalo zvyšovat hodnotu výroby na jednoho zaměstnance snížení provozních nákladů, kvalitnější organizace práce a obezřetnější hospodaření s financemi při uzavírání nových obchodů. V meziválečném období zemřeli oba zakladatelé firmy – v roce 1925 Filip Porges a v roce 1936 August Lederer. Také dalších pět větších továren v Králově Poli bylo založeno již před rokem 1914. K největším královopolským závodům patřily v období první republiky cihelna na Cimburkově (firma Franz Pawlu Sohn), Ohnheiserova továrna na výrobu plechového zboží na Křižíkově, Městská cihelna na Ugartově, železárny bratří Ponců na Komenského, které produkovaly se 120 dělníky asi 120 vagonů odlitků ročně, a firma Alpa na Ugartově 28, která získala věhlas výrobou chemických a kosmetických přípravků a zejména produkcí legendární francovky. Její výrobou se zabývaly ještě dvě další firmy 189

v Králově Poli – Jan Chládek (Bartošova 90) a F. Jirčík a syn (Kollárova 5). Firma Hrček a Neugebauer (Palackého 4) se po válce specializovala na výrobu hasičských stříkaček a automobilů. Po roce 1925, kdy zde pracovalo 54 zaměstnanců, se začaly vyrábět speciální vozy, jako kropicí nebo zametací. Rovněž výrobky této firmy se uplatňovaly na trzích v zahraničí. Administrativní budova závodu Alpa na snímku z roku 1937

Jako perspektivní se ukázaly ovšem i nově zakládané provozy. V roce 1920 byla na Cimburkově 2a postavena továrna na výrobu nábytku akciové společnosti Karel Slavíček. Koncem roku 1920 pracovalo v podniku již 120 lidí. V roce 1923 se firma přejmenovala na U. P. závody, které se rozvinuly v druhou největší královopolskou továrnu. V letech 1921–1922 byla celá továrna přestavěna a značně rozšířena. Byla utvořena akciová společnost s kapitálem 2 miliony korun a v jeden celek spojeno pět závodů: Královo Pole, Třebíč, Moravský nábytek v Brně a dva závody v Černé Hoře. V roce 1925 pracovalo v továrně 175 dělníků a 11 úředníků. Královopolská továrna se zaměřovala na výrobu nábytku pro majetnější zákazníky a vyvážela také do zahraničí – do Británie, Francie, Holandska i do Spojených států. V roce 1927 začala se sériovou výrobou, když 190

vyrobila 150 skříní pro Vysokou školu technickou v Brně. Počet zaměstnanců stoupl na 300, v roce 1933 jich bylo už 359. Byly opatřeny obráběcí stroje a postavena kotelna. V roce 1933 se přistavělo železobetonové skladiště.33 Kromě U. P. závodů se výrobou nábytku zabývala také menší firma Stanislava Lišky na Poděbradově 137. V roce 1919 byla na Poděbradově 95 založena továrna na cukrovinky a těstové zboží Míla. V roce 1924 koupila provoz firma Koněrza a spol. Josef a Ferdinand Koněrzovi začali v roce 1920 v Žabovřeskách s výrobou gumového zboží značky Treom. Po zakoupení objektu na Poděbradově jej přebudovali na továrnu, kde vyráběli hadice, gumové rohože a jiné technické zboží. V té době měl podnik 83 zaměstnanců, v roce 1932 už 250. Vinou krize však ještě v témže roce museli propustit polovinu zaměstnanců. V roce 1936 jich přijali 40 a tento stav ve firmě přetrval až do války. Za okupace, kdy podnik už vedl František Koněrza, musela továrna vyrábět pouze vojenské zboží pro wehrmacht. V roce 1920 koupila bývalou Bollmannovu továrnu na smaltované zboží na Křižíkově 50, v níž byla za války umístěna koňská nemocnice, firma Zikmund Wallner. Wallner přeměnil továrnu na výrobu soukenného zboží. V roce 1925 v ní pracovalo 83 zaměstnanců. V roce 1919 vznikla na Palackého třídě 16 chemická továrna A. E. Beneše; po jeho smrti, kdy se závodu ujala Benešova žena, nesla firma název Chemická továrna Ad. Benešové. Měla v té době 27 zaměstnanců, kteří vyráběli krémy na obuv a oleje. Do oblasti chemického průmyslu spadaly i dvě menší královopolské firmy na Ugartově – barvína koženého zboží Fr. Pavlouška st. a výrobna asfaltu, lepenky a dehtu Karla Batelky. Dvě firmy se věnovaly galvanizování a chromování (Fr. Prokopce na Mánesově a Ant. Zemana na Poděbradově 28). Hliníkové zboží produkovala firma Josefa Vaňka na ulici Sv. Čecha. V roce 1924 získala pozemky na konci Komenského ulice firma Zeisel & Pokora a vybudovala zde továrnu na výrobu cementového zboží. Firma měla své sídlo U Botanické zahrady 8. Produkcí stavebnin se v Králově Poli zabývaly ještě tři menší firmy – Rudolf Albrecht (Řečkovská 40 – pozdější Prefa), Josef Koláček (Komenského 46a) a Anton Kučera (Palackého 36). Se stavebním průmyslem souvisela i činnost firmy Franze Dvořáka na Smetanově, která zhotovovala a prodávala stavební kování. S betonem a železobetonem podnikali Anton Kučera z Palackého 36 a Ignaz Olejníček z Mojmírova náměstí 13. Některé větší dílny nabízely speciální sortiment. Firma A. Kulhánek a spol. (Ugartova 23) stavěla pekařské stroje; firma Františka Peřiny (Rostislavovo náměstí 33) konstruovala dětské kočárky. Těmi se zabývala rovněž firma Alga – Gelbkopf & Lustig (Komenského 9). Drátěné tkanivo a pletivo vyráběl Josef Najman z Havlíčkovy ulice. 191

Vojtěch Januba z Poděbradovy 9 a Franz Morys z Resslovy 30 zase dělali kartáče, rýžové metly a štětce. Marie Kratochvílová (Palackého 61), Johanna Pereková (Poděbradova 125), Ludmila Vejrostová (Palackého 105) a Štepánka Vozábová (Sv. Čecha 78) zhotovovaly prádlo a zástěry, zatímco Anna Rozehnálková z Palackého 97 a Ferdinand Svoboda z Poděbradovy 4 vedli mechanické pletárny a stávkovny. Na Palackého 32 pracovala knihtiskárna a kamenotiskárna J. A. Kajše. Několik královopolských firem připravovalo pochutiny ve větším. Cukrovinky a čokoládu produkovaly provozovny Brázda & Komp. (Budovcova 5), Vinzenz Kolařík (Palackého 57) a královopolská pobočka firmy Julius Meinl (Palackého 41); likéry připravovala pobočka firmy Fr. Jirčíka (Kollárova 5), dále Fr. Krček (Tylova 17), Josefa Malíková (Poděbradova 143), Adolf Müller (Ugartova) a Karel Veselý (Tylova 17). Vedle hostinské sodovkárny na Palackého 23 vyráběli sodovku také Josef Fajt na Božetěchově 4 a J. Sedláček na Palackého 54. Potřebný servis poskytovalo královopolským obyvatelům velké množství řemeslníků. Například v roce 1935 byli v Králově Poli uváděni 1 barvíř (E. Sýkora & Komp. na Komenského 63), 3 bednáři, 4 brašnáři, 3 dlaždiči, 6 hodinářů, 4 instalatéři a 8 elektroinstalatérů, 1 kamenický mistr (E. Černohlávek, U Hřbitova), 3 kamnáři, 8 klempířů, 1 kloboučník, 2 knihaři, 3 koláři nebo karosáři a nadto ještě Svépomocné družstvo kolářů a karosářů na Komenského 18, dále 2 kominíci, 2 košikáři, 1 kovotlačitel (J. Waniek na Milíčově), 3 kožešníci, 113 krejčích a krejčovských, 3 se zabývali výkrojem kůže, 5 malířů písma, 16 malířů pokojů a dekorací, 3 mechanikové, 1 modelář, 19 natěračů a lakýrníků, 48 ševců, 14 pekařů a k tomu dva výrobci pekařské sladové moučky jako jediní v celém Brně (J. Čech z Poděbradovy 99 a R. Feldmann z Vrchlického 54), 5 kovářů, 4 pokrývači, 1 předtiskařka vzorků (A. Havlíková na Božetěchově 40), 55 řezníků a 3 uzenáři, 3 sedláři a řemenáři, 2 stavební sklenáři, 3 soustružníci, 41 stolařů, 5 strojních zámečníků, 3 studnaři, 1 svrškář, 5 tesařských mistrů, 15 zámečníků, 6 zednických mistrů, 1 zlatník a klenotník (J. Kyncl, Chorvatská 20).34 Řemeslníky doplňovaly další druhy služeb. V polovině 30. let působilo v Králově Poli 29 holičů a kadeřníků a 1 kadeřnice, 4 fotografové, 1 masérka (Marie Sedláková z Komenského 25), 13 modistů a modistek, 3 firmy se zabývaly vylepováním plakátů. V polovině 30. let se v Králově Poli nacházela jedna chemická prádelna s expres službou (Josef Strážnický na Palackého 79), parní prádelna Johana Škarolka na Husově 54, čistírna prádla Filomeny Žákové na Bartošově 9 a 2 prádelny (František Vyroubal na Božetěchově 34 a Johan Škarolek na Komenského 54). V té době žilo v Králově Poli pět občanů, kteří měli koncesi na taxi. Jeden z nich (Xaver Abdrašit) měl stanoviště v centru na Lažanského náměstí (dnešní Moravské nám.), dva čekali na zákazníky 192

Na Slovanech (Hynek Hrazdíra a Josef Pissinger). Dalšími dvěma taxikáři byli Vladimír Drahovzal a Adolf Řezníček. Kromě nich působilo v Králově Poli 6 nákladních a spedičních povozníků. Automobilistům bylo k dispozici 5 autoopraven a k tomu ještě jedna větší dílna pro rozmanité stroje A. Kulhánka na Ugartově. Automobilisté mohli načerpat pohonné hmoty ve dvou provozovnách na Cimburkově. Jedna se jmenovala Ostia a provozovala ji firma Brey-Photogen a druhá Mogul auto oil, jedna z filiálek firmy bratří Zikmundů (Benzin BZ). Pohřební služby nabízely Královopolským dva ústavy, přesněji řečeno filiálky dvou větších celobrněnských ústavů: „Charitas“ Josefa Svobody a spol. a Pohřební ústav města Brna, který měl v Králově Poli pobočku na radnici. Řada podnikatelů nabízela hned několik služeb najednou. Za všechny uveďme Vilibalda Sobola. Vlastnil prodejnu s papírem na Palackého 7, ale kromě toho vyráběl krabice a jiné papírové zboží a nadto se zabýval plakátováním. Dalším zajímavým podnikavým Královopolákem byl Josef Šalat z Palackého 137, který vyráběl varhany a prodával, půjčoval a ladil piana. Obchod Jožky Zlámala na Palackého

A do kterých obchodů se v té době dalo v Králově Poli zavítat? Brňané si zde mohli nakoupit u 17 cukrářů, ve 3 skladech s čajem, ve 4 prodejnách dřeva, u 5 drogistů, ve 2 obchodech s elektrotechnickými potřebami, ve 3 prodejnách s galanterií a hračkami, v 1 obchodě s grafickými potřebami, 1 s chemickými výrobky, 1 s klobouky, ve 2 knihkupectvích (Adventní nakladatelství na Wilsonově 8 a filiálka obchodu Barvič & Novotný na Palackého 32, kde se prodávaly rovněž hudebniny), v 1 obchodě s koloniálním zbožím, 1 s koňským masem a uzeninami, 1 s kuřáckými potřebami, 1 květinářství, ve 4 s nářadím pro kuchyni a domácnost (jeden z nich provozoval bývalý starosta Havliš), 193

1 s nástroji a nástrojovými stroji, 3 s papírem a psacími a malířskými potřebami, 1 s prádlem a punčochami, 121 smíšeným zbožím, 1 se stavebními a instalačními potřebami (německá Brünner Kohlenhandels-Gesellschaft na Palackého 190), 1 se střižným a pleteným zbožím, 1 velké prodejně oděvů (Rolný na Palackého 32), 25 trafikách, 2 obchodech s tělocvičným nářadím, 6 s uhlím a koksem, 2 s umělým mramorem, 7 s uzeninami, 1 se zlatem, stříbrem a klenoty, dále u 1 obchodníka s koňmi a u 2 obchodníků se starým materiálem, to je se sběrnými surovinami. Nadto mohli zavítat do půjčovny národních krojů a maškarních kostýmů Milady Nemravové na Palackého 55. Z dalších druhů podnikatelské činnosti v té době v Králově Poli podnikalo 19 stavitelů, 1 civilní stavební inženýr (Jaroslav Čech na Slovinské 5), 1 civilní inženýr pro kulturní techniku (Jan Ječmínek z Ugartovy 23) a 3 architekti – Anton Blažek (autor budovy měšťanských škol a snad i budovy reálného gymnázia), Jaroslav Fiala a František Mikulka. Žili a pracovali zde 3 umělečtí a obchodní zahradníci a k nim je nutno připočíst činnost Zahradnictví mrzáčků na Kociánce. Podnikatelskou činnost v Králově Poli dále vyvíjeli 2 komisionáři, tedy obchodníci uzavírající obchody pro jinou osobu (Antonín Dubský z Komenského 76 a Matyáš Černý z Ruské 7), reklamní kancelář Rudolfa Bartáka na Palackého 27, revizní ústav Václava Páska na Masarykově 28, realitní a uvěrové zprostředkovatelství Josefa Kučery z Palackého 20. Služby pro topení a větrání poskytovala firma Hlavsa & Fink z Dobrovského 12. Okolo poloviny 30. let působily v Králově Poli 4 finanční ústavy – pobočka Spořitelny zemského hlavního města Brna na Palackého 28a (dříve Městská spořitelna v Králově Poli), Lékárnická záložna (Wilsonova 6), Záložní pokladna zaměstnanců Královopolské továrny (Křižíkova 68) a Živnostenská záložna. Poštovní a telegrafní úřad Brno 12 sídlil na Mojmírově náměstí 10 v bývalých prostorách radnice. O zdraví Královopolských pečovalo v roce 1935 šest praktických lékařů, dvě dětské lékařky, dva zubaři a jedna zubařka, jeden lékař pro choroby plicní a TBC (Fr. Skalník na Bulharské 10) a městský lékař Vladimír Šťastný na Palackého. Potřebný servis poskytovali optik Josef Kršek (Slovinská 21), tři zubní technici, pět porodních asistentek a dvě lékárny (Antonína Cipry na Palackého 50 a Fr. Králíka na Palackého 11). V Králově Poli ordinovalo pět zvěrolékařů, z toho jeden městský (Jan Špott, Palackého 113) a jeden řádný profesor Vysoké školy zvěrolékařské, Alois Hanslian z Dobrovského ulice. V činnosti pokračovalo sanatorium Jana Navrátila na Smetanově 34/36, které po zakladatelově smrti v roce 1938 vedl Milan Navrátil ve spolupráci s několika lékaři. Velké spory neustále vyvolávalo umístění Ošetřovny chorob plicních při ředitelství československých státních drah. Byla zřízena v první polovině 20. let v dřevěných barácích na ulici Dobrovského. Lidé proti tomu protestovali, neboť se obávali nákazy. Poukazovali na to, že 194

nemocní se do ambulance dostavují ve velkém množství (až 100 osob) a hromadně čekají před vchodem.35 Nedílnou součást života Králova Pole tvořilo i v období první republiky zemědělské hospodaření. Přehled největších rolníků nabízí soupis dobytka, pořízený v Králově Poli 31. května 1919:36

jméno majitele

byt

Fr. Bartoš Fr. Bartoněk Ant. Němec Jul. Kubicová Teod. Mašek Frant. Mašek Ant. Kaluža Apol. Anderlová M. Křeštáková Jana Mašková Ant. Olejníková Jan Kučera M. Fidrmucová A. Sendlerová Ed. Sáňka Karel Bartošák Jos. Beránek F. Petrželková Jenko Havliš Jan Havlíček Josef Hyčka Ant. Bartoš Josefa Krejčová Josef Datinský Berta Formánková Josef Strnad Marie Pourová Boh. Přikryl Adolf Raab dvůr celkem

Mojm. nám. 5 Mojm. nám. 6 Mojm. nám. 19 Mojm. nám. 18 Mojm. nám. 17 Mojm. nám. 16 Kollárova 4 Kollárova 8 Metodějova 9 Mark. 8 Božetěch. 28 Božetěch. 45 Budovcova 3 Pražská 3 Pražská 1 Střelnice Ugartova 28 Ugartova 20 Ugartova 13 Ugartova 5 Barákova 1 Šemberova 91 Úlehla Husova 34 Husova 12 Poděbr. 41 Hálkova Křižíkova Křižíkova Křižíkova

počet členů dom. 9 18 4 4 10 5 7 4 6 6 3 11 9 5 7 8 5 4 19 13 4 5 5 5 3 5 3 9 3 150

orná půda (a) 700 1568 355 280 1132 609 520 40 500 260 177 130 438 230 94 240 284 679 3380 532 103 240 75 320 120 159 98 deput deput 129 ha

louky a past- krávy voli viny (a) 60 2 2 80 5 5 1 1 1 1 49 3 3 90 1 1 2 2 1 1 2 2 7 1 1 2 2 1 1 20 1 1 20 1 1 1 1 3 3 1 1 1 1 80 5 9 17 2 2 1 1 2 2 1 1 10 1 1 1 1 40 1 1 1 1 12 2 2 ha 95 13 40 57 89

vepři koně kozy 8 6 2 2 2 3

2 4 1 1 4 2 2 2

1 1 2 6 4 1 5 3 1 2 2 2 2

2 1 2

2 3 3 1 2 1 1 1 1 2 3 4

2 4 2

1 3 2 2

1

1 1 2

2 1 58

13 45

36

Pozemkovou reformou prošel rovněž velkostatek Aloise Schönburga-Hartensteina – s 2087,80 hektary půdy, ze kterých 186,10 ha tvořila půda zemědělská. Mezi drobné nabyvatele se rozdělilo 61,5 ha půdy, z toho 41 ha zemědělské. Celkem 26 nabyvatelů si rozdělilo 13 ha zemědělské půdy a 351 nabyvatelů se podělilo o 48,5 ha (z toho 28 ha zemědělské) stavební půdy. Zestátněno bylo 363 ha půdy. Zbývající výměra (1663,3 ha veškeré půdy, z toho 145,1 ha zemědělské) byla propuštěna vlastníku (to je 195

velkostatkáři Schönburg-Hartensteinovi) ze záboru. Propuštěny mu byly rovněž sladovna a mlýn v Králově Poli a mlýny v Horních a Dolních Řečkovicích. 37 PRVOREPUBLIKOVÉ ŠKOLSTVÍ, CÍRKVE A SOCIÁLNÍ OTÁZKY Státní převrat se ve školství projevil nejdříve tím, že žáci české národnosti houfně vystupovali z německých škol a přecházeli do českých. Došlo k tomu i v Králově Poli. Například do druhé obecné chlapecké školy přestoupilo do konce roku 1918 100 žáků z německé školy. V důsledku toho v německých školách – čtyřtřídní chlapecké a pětitřídní dívčí – zůstalo z 300 žáků a žákyň pouhých padesát. Začalo se tedy uvažovat o jejím redukování. Bylo totiž zapotřebí uvolnit budovu na náměstí Svobody 2 tím, že se II. obecná chlapecká a II. obecná dívčí odstěhují do vlastních budov – chlapecká na Mojmírovo náměstí, dívčí na Palackého třídu.38 V budově druhé chlapecké na Mojmírově náměstí však byla stále umístěna různá válečná zařízení (obecní prodejna, zásobárny potravin, okresní oděvní úřad a další). Naproti tomu v německé škole v Komenského ulici bylo rázem místa dostatek. Vyklidily se tedy čtyři místnosti oděvního skladiště ve škole na Mojmírově náměstí a přemístily se tam obě německé školy. Druhá obecná chlapecká škola se přestěhovala se všemi svými 11 třídami koncem února 1919 na Komenského a od 1. března se zde zahájila výuka.39 Německá škola byla přitom již začátkem školního roku 1919/1920 redukována na jednotřídku chlapeckou a jednotřídku dívčí. Začátkem února 1920 byly sloučeny v jednu smíšenou německou jednotřídku. Pedagogický sbor druhé měšťanské chlapecké školy v ředitelně ve školním roce 1929/1930; zleva: Schlegl, Kovář, Preininger, Máša, Hypr a Rašovský

196

Výnosem zemského školního rady ze dne 15. května 1925 byla německá škola v Králově Poli zrušena. Němečtí obyvatelé Králova Pole se ovšem s tímto rozhodnutím nesmířili, neboť jejich děti by musely navštěvovat školu na Nové ulici. Proto už 28. července 1925 podal Deutscher Schul- und Leseverein für Königsfeld und Umgebung žádost o zřízení soukromé německé jednotřídní obecné školy. Zemská školní rada ji povolila výnosem z 19. října 1926. Školu umístili do budovy Německého kulturního svazu na třídě Legionářů. Na jaře 1927 navštěvovalo školu 14 dětí. Nepodařilo se však prosadit, aby se tato soukromá škola stala veřejnou, aspoň jako expozitura chlapecké a dívčí německé obecné školy na Nové ulici. Místní školní rada v Králově Poli argumentovala, že počet německých dětí nepřesahuje čtyřicet, což bylo minimum opravňující úřady k zřízení školy. Růst počtu dětí v meziválečném období si vyžádal ustavení nových českých škol. Dne 1. prosince 1919 vznikla rozdělením II. obecné školy dívčí III. obecná škola dívčí se sídlem na Palackého 70. O něco později, 1. dubna 1920, byla obdobně zřízena III. obecná chlapecká škola rozdělením II. obecné školy na Komenského ulici. Od školního roku 1935/1936 nesly obě školy jméno J. A. Komenského. Chlapecká od počátku zůstávala na Komenského, III. dívčí se na Komenského přestěhovala z Palackého 70 od školního roku 1932/1933. Od školního roku 1932/1933 tak obě školy obývaly budovu na Komenského ulici. Od 1. listopadu 1919 byla v Řečkovicích zřízena nová měšťanská škola. Tím se ulevilo královopolským školám, neboť do Řečkovic odešlo 43 chlapců a 30 děvčat.40 Přistoupilo se rovněž ke správně organizačnímu odlučování obecných škol od měšťanských. Tak se obecné školy chlapecká a dívčí na náměstí Svobody 2 oddělily v dubnu 1920 od měšťanských škol. Již od školního roku 1920/1921 byl při chlapecké měšťanské škole zřízen jednoroční učební kurz (v podstatě čtvrtá třída měšťanské školy) a od školního roku 1926/1927 byl zřízen i při I. dívčí měšťanské. V druhé polovině 20. let vznikly v Králově Poli dvě měšťanské školy. V roce 1926 byla otevřena druhá dívčí měšťanská a 1927 druhá chlapecká měšťanská. Obě zůstaly v budově na náměstí Svobody 2. Od školního roku 1927/1928 tak bylo v obci 10 národních škol: 6 obecních (3 chlapecké a tři dívčí) a 4 měšťanské (2 chlapecké a 2 dívčí). Všechny školy přitom stále trpěly nedostatkem prostor a často musely některé třídy hostovat v budovách jiných škol. Nárůst počtu dětí k přelomu 20. a 30. let vedl například k tomu, že obecná chlapecká škola z náměstí Svobody musela umístit čtyři z deseti tříd v budově gymnázia. V chlapecké polovině budovy na náměstí Svobody se například ve školním roce 1932/1933 nacházelo v přízemí 5 tříd obecné školy chlapecké, v prvním poschodí I. A, I. B, II. A, III. třída První měšťanské školy chlapecké, ve druhém poschodí v posluchárně fyziky její II. B třída a v kreslírně třída jednoročního doškolovacího 197

učebního kurzu a v řádných učebnách I., II. a III. třída druhé měšťanské školy chlapecké. Ve školním roce 1934/1935 se započalo s přístavbou Masarykových škol v ulici Bulharské. Přístavba tělocvičny a shromažďovacího sálu (se zařízeným jevištěm, rozhlasem, promítačkou a klavírem) byla dokončena v roce 1937. Žáci čekající ráno, až se jim otevře budova školy na náměstí Svobody.

Za první republiky se intenzivně posilovalo také české střední školství. Ministerstvo školství a národní osvěty nařídilo výnosem z 10. září 1919, aby pro I. českou státní reálku v Antonínské ulici, která byla přeplněna žactvem, byla zřízena expozitura v Králově Poli. Expozitura byla otevřena 16. února 1920. Výnos ze 6. srpna 1920 přeměnil školu v samostatné reformní reálné gymnázium. Gymnázium sídlilo zpočátku ve školní budově na Mojmírově náměstí 10 a od roku 1922 částečně v budově mateřské školy na Komenského ulici 11. Usilovně se však pracovalo na tom, aby se pro gymnázium postavila v Králově Poli nová budova. Gymnazisté se jí dočkali v roce 1929. Náměstí Svobody v ní získalo pozoruhodný protějšek k budově měšťanských škol. Gymnázium bylo postaveno ve stylu meziválečné nefunkcionalistické moderny a jejím charakteristickým prvkem jsou horizontální římsy s lícovými vyzdívkami ze šamotových cihel. Na rozdíl od přítomnosti nebyla budova zastřešena a barva fasády se nesla v modrošedém tónu. Výrazný prvek tvoří karyatida, alegorie vzdělání od sochaře Julia Pelikána, která podpírá pravoúhlou markýzu nad vstupem do školy.41 Škola nepředstavovala v období první republiky pouze výchovně-vzdělávací instituci, ale zároveň také svébytnou formu sociální péče. Učitelé platili vedle lékařů za nejlepší znalce sociálního zázemí svých žáků, a tak mohli upozornit, kde je potřeba pomoci. Jak konkrétně vypadala sociální péče o žáky? Tak například na druhé chlapecké měšťanské 198

Tabulka: Počet dětí v královopolských mateřských školách a jejich rozčlenění podle sociálního původu rodičů – stav k roku 1922. III. Deutsche Kindergarten na Pražské 65 navštěvovalo 13 děvčat a 19 chlapců.42 dělníci řemeslníci obchodníci živnostníci úředníci učitelé zřízenci vdovy nebo svobodné matky celkem zapsaných nezapsaných

Křižíkova 3 37 11 4 2 3

Božetěchova 16 28 8

4

nám. Svobody 2 21 5 3 2 17 2 6

6

Palackého 47 26 11 2 2 7 1 3

10

2

4

8

71

58

46

60

11

6

8

7

škole ve školním roce 1931/1932, podobně jako v předcházejících letech, věnovala škola značnou péči žactvu ze sociálně slabých rodin. Místní školní rada zařadila do rozpočtu opětovně částku 3500 korun, za něž se chudým žákům kupovaly učebnice a psací školní potřeby. Průměrně vycházelo na žáka 70–80 korun na celý školní rok a touto částkou škola podporovala třetinu žactva. Kromě chudinských školních potřeb vypomohlo ředitelství školy s takzvanou mléčnou akcí, v jejímž rámci dostávalo ve škole 20 žáků o desáté hodině čtvrt litru mléka a krajíček chleba zdarma po celý rok. V zimním období zařídil Německý filantropický spolek ve škole vývařovnu a rozdával zdarma obědy Budova gymnázia někdy kolem roku 1930

199

nezaměstnaným osobám. Denně se po 5 měsíců podávalo 600–700 obědů. Na dvoudenní žákovské výlety, jichž se účastnilo i všechno chudé žactvo, opatřilo ředitelství školy podporu 800 korun. Škola ve svém dobročinném úsilí nezůstávala sama. Městská sociální péče oblékla 9 dětí novými šaty a obuví, také místní rodičovské sdružení zakoupilo žákům prádlo a novou obuv. Rodiče školních dětí ochotně a štědře podporovali hmotně i penězi všechny akce a podniky školy, zejména vánoční nadílku, z níž přirozeně nejvíce těžily chudé děti. Avšak i žactvo samo spolupomáhalo při místní sociální péči. Provádělo peněžitou sbírku na zimní nadílku dětem nezaměstnaných rodičů.43 Starost o žáky vedla některé školy k myšlence zajistit dětem atraktivní program i o prázdninách. Nejdále v této snaze došli na obecné chlapecké škole na náměstí Svobody, kde zejména zásluhou iniciativy učitele Františka Tálského mohli uspořádat prázdninový pobyt v Lomničce a Moravském Krumlově. V každé této kolonii bylo po 40 dní umístěno asi 50 dětí. Tato akce se opakovala i v příštích letech a praxi prázdninových kolonií napodobily rovněž některé další školy. 44 Zvláště těžce na děti dolehl poválečný rok 1919, kdy řada z nich trpěla podvýživou. Pomoci se jim rozhodlo několik amerických dobrodinců, z jejichž iniciativy se v republice vytvořila organizace nazvaná Československá péče o dítě, která měla své okresní sbory i místní komitéty. Tyto komitéty zorganizovaly lékařskou prohlídku všech dětí bez rozdílu stavu i věku a zjišťovaly, které děti trpí podvýživou. Například na obecné chlapecké škole na náměstí Svobody bylo jako podvyživených klasifikováno 40 % žáků. Děti diagnostikované jako podvyživené získaly legitimaci a s ní i nárok na poskytování kakaa (pro menší děti) nebo výživné polévky (pro školní děti) vařené podle speciálního receptu. Polévka se vařila v provizorní válečné kuchyni a denně se vydalo asi 700 porcí polévky a 500 porcí kakaa. Potřebné suroviny zajišťovala americká strana, režii platila obec a vařily dobrovolnice z řad královopolských žen.45 Jednu ze stinných stránek prvorepublikového školství způsobila skutečnost, že rivalita mezi jednotlivými politickým silami občas pronikla i sem. Legitimní to bylo v případě místní školní rady. Ta byla po vzniku Velkého Brna zrušena ke 31. prosinci 1920. Nová místní školní rada byla zřízena až ve školním roce 1923/1924. Kromě zástupců učitelstva (5 z českých škol a 2 za německou) si místa v radě rozdělily politické strany na základě výsledků posledních obecních voleb. Předsedou královopolské školní rady byl v meziválečném období národní socialista Jaroslav Bohanes. Závažným případem se musela rada zabývat v roce 1929. Tehdy se v místním časopise Orla objevily články namířené proti duchu prvorepublikového školství a také proti některým učitelům. Kromě toho zástupce lidové strany ve školní radě vznesl požadavek, aby byly v třídách všech královopolských škol vyvěšeny kříže. Tento požadavek rozpoutal velkou diskusi, 200

která vyústila v rozhodnutí odstranit kříže i z těch škol, kde dosud visely.46 Také na půdě školy se odehrávalo soupeření mezi největšími tělovýchovnými jednotami – Sokolem, Orlem, DTJ a FDTJ, které se snažily získávat své příznivce už mezi nejmenšími. Vypovídá o tom i postesknutí řídícího učitele Františka Douška ve školní kronice obecné chlapecké školy: „Veřejný život pohybuje se ve znamení politických stran a politické stranictví začíná vrhati neblahé stíny i do školy (sokoli – lasali – orli).“47 Za války, na podzim roku 1916, vznikly v Králově Poli z popudu ředitele Vesniných škol Františka Mareše dvě soukromé odborné školy – Soukromá odborná škola pro šití dámských a dětských oděvů, šití prádla a vyšívání Bohumily Kavánové a Soukromá odborná škola kuchařská a hospodyňská Olgy Nesvadbíkové. V roce 1921 převzalo město Brno obě školy a zřídilo místo nich jedinou coby odbočku Vesniných škol. Odbočka měla zpočátku dvě třídy rodinné školy a pětiměsíční školu kuchařskou, celkem se 106 žákyněmi. V následujícím školním roce přibyla živnostenská pracovna šatů. Za prvních pět let vzrostl počet žákyň na 189 ve školním roce 1925/1926. V roce 1925 se škola osamostatnila a v roce 1929 získala prostory v budově na Mojmírově náměstí. Město Brno v ní upravilo učebny a vybavilo ji účelně řešenou moderní kuchyní. Do školního roku 1930/1931 se škola rozrostla na 142 žákyň a měla tato oddělení: dvouletou školu rodinnou o dvou prvých a dvou druhých ročnících, živnostenskou pracovnu šatů o dvou třídách, pětiměsíční kuchařskou školu s podzimním a jarním oddělením a lidové kurzy.48 Kuchyně v soukromé odborné dívčí škole

Rok 1918 byl pro královopolské školství významný také proto, že se v Králově Poli usadila první vysoká škola v jeho dějinách, a to Vysoká škola zvěrolékařská. Škola byla založena zákonem ze dne 12. prosince 1918 jako první nová vysoká škola českosloven201

ského státu. Zakladatelem a prvním rektorem školy byl profesor Edward Babák. Škola dostala k dispozici areál o rozloze 13 hektarů v prostoru bývalých jezdeckých kasáren a budovy Moravské zemské vychovatelny, která se v roce 1921 přestěhovala do Uherského Hradiště. Svou činnost škola zahájila 17. listopadu 1919. Od roku 1919 měla vlastní vědeckou knihovnu a od roku 1929 školní statek v Kuřimi. Po reformě studijního a zkušebního řádu v roce 1936 se škola začlenila mezi školy univerzitního typu a byla přejmenována na Vysokou školu veterinární. Nejdůležitější změnu představovalo prodloužení studia ze čtyř na pět let. V letech 1927–1933 vyrostl v areálu školy nový moderní výukový komplex pro teoretické ústavy. Studenti výrazně oživili společenský ruch v Králově Poli. Život studentů organizoval Spolek veterinárních mediků, v jehož rámci pracovalo několik činorodých sekcí, jako například společenská, tělovýchovná, jezdecká, filmová nebo zahraniční. Jezdecká sekce pořádala pravidelné jezdecké akademie a na podzim Hubertovu jízdu. Mimořádnou událost znamenala pro školu návštěva prezidenta Masaryka 21. června 1924.49 Palackého třída s budovou Vysoké školy zvěrolékařské někdy kolem roku 1930

V období první republiky vzniklo v Králově Poli hned několik pozoruhodných ústavů zaměřených na výchovu nebo péči o tělesně postižené nebo sociálně hendikepované děti i dospělé. V roce 1919 založil Zemský spolek pro léčbu a výchovu mrzáků Ústav pro zmrzačelé, jakousi moravskou obdobu pražského Jedličkova ústavu, který vznikl o šest let dříve. K tomu účelu spolek získal zámeček na Kociánce, vedle nějž byla zanedlouho vystavěna nová budova, slavnostně otevřená 7. června 1925. Prvním ředitelem se stal Jan Chlup (1889–1968) a vybudoval z něj uznávanou instituci. Jan Chlup byl zá202

roveň organizátor i pedagog. V péči tělesně postižené děti prosazoval nejnovější metody, se kterými se setkal v zahraničí nebo které poznal v Jedličkově ústavu v Praze.50 Založil Volné sdružení absolventů ústavu pro tělesně vadné a zmrzačelé v Brně a také ústavní poradnu, která evidovala 3264 tělesně postižených dětí na území Moravy a Slezska. V ústavu pracovala řada dalších významných osobností jako Dobroslav Krejčí, Otakar Chlup nebo Bedřich Frejka. Již od roku 1920 zde fungovala smíšená škola; nejprve jako soukromá, od roku 1932 jako obecná. V letech 1920–1934 měla škola dvě až tři třídy, od roku 1935 čtyři až pět. Ústav vedl rovněž učňovské dílny pro přípravu na odborná povolání (soustružník, truhlář, košikář, zahradník a krejčí), které spravovali mistři s živnostenským oprávněním.51 V roce 1932 se začaly budovat další objekty a do poloviny 30. let byly postaveny čtyři nové pavilony. Děti v ústavu pro zmrzačelé na Kociánce

Podnět k vybudování dalšího sociálně výchovného ústavu vzešel z Ameriky. W. F. Severa, Čechoameričan, továrník z Cedar Rapids v Iowě, věnoval 50 tisíc dolarů na zřízení nadace Americká domovina. Tyto peníze byly použity na vybudování chlapeckého pavilonu, který byl slavnostně otevřen 28. října 1925. Druhý, dívčí pavilon, přibyl v roce 1928. V pavilonech žilo 60 chlapců a 50 děvčat ve věku 14–18 let, z nichž většina se učila řemeslu a nejschopnější studovali. Vydržovací náklady na chovance činily přibližně 4000 korun ročně. Třebaže ústav byl původně určen hlavně pro sirotky po legionářích, zaopatřovali zde i jiné potřebné chovance. Nadaci spravovalo kuratorium v čele s předsedkyní Alicí Masarykovou, která se později stala čestnou předsedkyní. V roce 1929 byla založena Jednota přátel Americké domoviny, která shromažďovala příspěvky na chod ústavu. K roku 1940 měla jednota 30 členů zakládajících, 30 přispívajících 203

a 140 činných. Celkově jmění spolku činilo 163 000 korun. K nejvýznamnějšími dárcům patřili Alice Masaryková, Tomáš Baťa, Obchodní a živnostenská komora v Brně, Podpůrný fond legionářský a také americké spolky i jednotlivci. K domovině patřilo rovněž zahradnictví, zemědělské hospodářství o 50 měřicích a drůbežárna. V ústavu chlapci a děvčata navštěvovali sportovní kluby (pingpongový, fotbalový, volejbalový, šachový), divadelní a osvětový kroužek a občas se povyrazili při tanečních zábavách. V roce 1921 se z Králova Pole do Hradiště přesunula Moravská zemská vychovatelna. Svou budovu na Palackého třídě uvolnila nově založené Vysoké škole zvěrolékařské. Budova byla postavena pro Vychovatelnu císaře Františka Josefa v roce 1890. Chlapci pracovali v dílnách (krejčovská, obuvnická, zámečnická, stolařská, knihařská) a na zahradě a při domácím hospodářství.52 V roce 1925 byl na Vrchlického třídě zřízen Zemskou ústřední jednotou hluchoněmých Ústav pro hluchoněmé. Jeho budova byla postavena z veřejných a soukromých příspěvků a sloužila léta jako ubytovna hluchoněmých rodin. Byly v ní také krejčovské a obuvnické dílny družstva hluchoněmých. O zrakově postižené pečoval Podpůrný spolek samostatných slepců. Ve třicátých letech mu básník Josef Chaloupka odkázal svůj dům na tehdejší Třebízského ulici, která dnes nese jeho jméno. Spolek, sídlící zde až do roku 1948, v domku zřídil ubytovnu pro osamělé nevidomé dělníky i dílny, kde mohli pracovat. Později byl domek rozšířen o přístavbu dvorního traktu. V sociální péči doplňovala působení institucí iniciativa několika spolků. Po sloučení s Brnem se Sirotčí spolek, vzniklý 1911, přeměnil v místní odbor Okresní péče pro mládež Velkého Brna. Spolek se snažil pomáhat sirotkům, opuštěným dětem a chudým vdovám. Například v roce 1919 spolek ošatil 50 dětí a na podporách vyplatil 1290 korun.53 Tradice Podporovacího spolku pro vdovy a sirotky dělníků Brno-Královopolské továrny na stroje a vagony sahala až do 19. století; byl založen v roce 1898. Básník Josef Chaloupka Účelem spolku byla „podpora nezaviněně do nouze přišlých a pomoci potřebných vdov a sirotků dělníků Brno-Královopolské strojírny dle stávajících prostředků spolkových“.54 V letech 1927–1946 stál v čele spolku Eduard Jedlička. Činnost Dobročinného spolku paní a dívek českých, založeného 1899, po válce ochabla, neboť jeho pole působnosti převzaly organizace jako Červený kříž, České srdce nebo Sociální péče.

204

Husův sbor na snímku z meziválečného období

S rozpadem habsburské monarchie skončilo monopolní postavení katolické církve v náboženském a duchovním životě občanů vůbec. Také v Králově Poli využily uvolněného prostoru další církve. Církev československá vyvíjela v Králově Poli činnost od března 1921. Důležitý impuls získala v bohoslužbě, kterou v roce 1921 vykonal R. Stejskal v Městském sadu u kadetky. První veřejná schůze občanů sympatizujících s nově se tvořící církví se uskutečnila 20. ledna 1924 v tělocvičně na Mojmírově náměstí. Zúčastnilo se jí 167 osob. Zatímní výbor si zvolil za předsedu městského zvěrolékaře Martina Žižlavského. V roce 1925 se v Králově Poli ustavila samostatná náboženská obec s působností pro Královo Pole, Řečkovice, Ivanovice, Mokrou Horu, Medlánky, Jehnice, Lelekovice, Českou a Soběšice. Dne 13. září 1924 byl založen stavební výbor pro vybudování Husova sboru, který v roce 1924 zakoupil pozemek za 30 tisíc korun. Základní kámen budovy byl položen za přítomnosti patriarchy Karla Farského a mnoha jiných významných osob. Jednalo se o vůbec první kostel Církve československé na západní a střední Moravě. Provoz sboru, postaveného dle návrhu architekta Josefa Nováka, byl slavnostně zahájen 25. října 1925 za přítomnosti asi 12 tisíc osob z Králova Pole a okolí. Při československé církvi pracovaly v Králově Poli dva větší spolky. Od roku 1931 Odbor sociální práce církve československé. V roce 1934, kdy se uskutečnila jeho první valná hromada, měl 33 činných členů, v roce 1940 už 127. Předsedy spolku byli v tomto období Fr. Rokos, Josef Klásek, Jana Klásková a Ferdinand Mixa. V letech 1926–1936 pracovala při sboru Jednota mládeže církve československé. Církev pravoslavná zahájila v Králově Poli činnost v roce 1924, kdy byla svolána první pracovní porada v domě Pravomily Studené na Palackého 77. Dne 18. ledna 1925 se konalo první farní shromáždění v Besedním domě, na kterém byl zvolen předsedou 205

náboženské obce Zdeněk Soldát a členy sboru starších z Králova Pole Martin Žižlavský, František Petrželka, Jan Vávra, Milada Nemravová, Pravomila Studená a Čeněk Kasal. První bohoslužby se konaly v Besedním domě nebo v kreslírně dívčí měšťanské školy. V roce 1925 se k pravoslaví v Králově Poli hlásilo 140 obyvatel. Rovněž mezi královopolskými katolíky panoval zásluhou spolků společenský ruch. Vedle Orla se na něm podílely hlavně Svaz katolických žen a dívek a Beseda katolických mužů a jinochů.V čele Besedy nahradil v roce 1922 Josefa Handlara Alois Beneš a předsedou zůstal až do 1947, kdy spolek ustal v činnosti. Velmi úzce zaměřenou činnost vykonával spolek Kostelní jednota. Byl založen 6. března 1938 a smyslem jeho existence byla péče o kapli Božského Srdce Páně na Chodské ulici 39. K 1. dubnu 1949 měl spolek 209 členů. Farní cyrilská jednota se zase soustřeďovala výhradně na cvičení a přednes kostelních sborů při bohoslužbách. KULTURNÍ A SPOLEČENSKÝ RUCH Na bouřlivý rozvoj z předválečného období mohl po roce 1918 navázat spolkový život. Společenské uvolnění spojené se vznikem republiky povzbudilo českou společnost v Králově Poli k zakládání nových spolků. V období první republiky působilo v Králově Poli téměř jedno a půl sta zaregistrovaných spolků. Ne všechny ovšem ve svém počátečním odhodlání vytrvaly. Mnoho z nich po několika letech zaniklo, některé dokonce po svém založení ani nevyvinuly žádnou činnost. Byla zde však řada takových, které působily dlouho před rokem 1914 i po roce 1945. Ty tvořily páteř občanského i společenského života v Králově Poli. Většina z nich musela zastavit svou činnost za protektorátu a po poválečné obrodě nepřečkaly komunistické represe přelomu 40. a 50. let. Přední místo mezi královopolskými spolky náleží bezpochyby Sokolu. Sokolové se koncem roku 1918 projevili jako státotvorná síla a důležitým celospolečenským činitelem zůstávali po celé meziválečné období. V roce 1918 se sloučily obě královopolské sokolské jednoty TJ Sokol a TJ Sokol II (dříve Fügner), a královopolský Sokol se tak stal největší jednotou v celé župě, která byla později nazvána Vaníčkovou. Krátce po převratu se naplnil sen královopolských sokolů, neboť 30. května 1920 slavnostně otevřeli novou sokolovnu v sousedství budovy měšťanských a obecných škol. O 16 let později mohli slavit znovu. Dne 25. října 1936 totiž byla uvedena do provozu nová přístavba. V roce 1922 zprovoznil Sokol v Králově Poli nové hřiště a v zimě 1926/1927 zřídil u sokolovny za školní budovou kluziště. V roce 1921 čítal královopolský Sokol 2 čestné členy, 2 zakládající, 721 mužů, z toho 62 legionářů, a 334 žen. V první polovině 20. let zaznamenal Sokol s vlnou popřevratové společenské euforie v celé republice prudký nárůst členstva, poté následoval úbytek a teprve až v 30. letech začínalo členů znovu přibývat. Krá206

lovopolský Sokol uspořádal dva župní slety (1926 a 1929) a jeden slet mládeže (1927). Ve slavnostní náladě se nesl jubilejní Tyršův rok 1932, u jehož příležitosti ozdobila park na Slovanském náměstí socha zakladatele sokolského hnutí. V čele královopolského Sokola se v období první republiky vystřídaly přední osobnosti královopolského společenského života – Karel Jarušek, František V. Bartoš, Rudolf Kučera, Silvestr Voda, František Nemrava, Jaroslav Škára a Bohuslav Meduna.55 Kluziště u sokolovny krátce po jeho zřízení

Velkými soupeři Sokola zůstávaly nebo se nově stávaly příbuzné tělovýchovné organizace, které se sice inspirovaly strukturou sokolského hnutí, ale založily ji na odlišných ideologiích – katolické, sociálnědemokratické nebo komunistické. Jakoby ve stínu Sokola působil jeho dávný rival, katolický Orel. K roku 1923 čítala Jednota Československého Orla v Králově Poli 350 členů, z toho 167 cvičících. Všechny skupiny cvičily dvě hodiny týdně. Zajímavé jsou údaje o sociálním složení členstva. K Orlu se v Králově Poli hlásilo 82 žáků obecných škol, 37 žáků měšťanských škol, 21 studujících, 6 kněží, 26 úředníků, 1 učitelka, 14 soukromnic, 71 žen v domácnosti, 7 služebných, 17 zřízenců, 26 živnostníků a řemeslníků, 34 dělníků a 8 učedníků.56 Spolek v té době neměl vlastní tělocvičnu a cvičil v najaté místnosti pivovarské restaurace; později se přesunul do hostince na Třebízského 3. Také orlové toužili po vlastních spolkových prostorách. Za tím účelem byl na ustavující valné hromadě v pivovarském hostinci U Králíčka na Metodějově dne 25. února 1923 za přítomnosti 73 členů založen Spolek pro zřízení a udržování katolického Lidového domu a orlovny. Jeho zakladatelem byl přední královopolský představitel lidové strany a člen místního výboru Josef Handlar. V roce 1924 207

zakoupil spolek zahradu při Palackého třídě, která sloužila jako letní cvičiště. Krom toho zakoupil pozemek k výstavbě katolického domu, avšak již v roce 1929 pozemek prodal a za 305 tisíc korun pořídil raději hostinec pana Bálky na Poděbradově 5/7, ze kterého učinil orlovnu. V roce 1941 čítal spolek 13 členů zakládajících a 91 členů skutečných a přispívajících. V čele Orla se v letech 1920–1940 vystřídali Libor Görlich, Tomáš Hrušat, Robert Jakubíček a Vladimír Werner, v čele Spolku pro zřízení a udržování katolického Lidového domu a orlovny vystřídal v roce 1931 Josefa Handlara Alois Kopecký a od roku 1935 byl jeho předsedou farář Jan Pilař.57 Levicové, dělnické tělocvičné jednoty prodělaly složitější genezi. V roce 1921 získala v Dělnické tělocvičné jednotě většinu část sympatizující s komunismem a přetvořila DTJ ve Federovanou DTJ (II.) jako součást II. okresu Federace proletářské tělovýchovy. Jednota se scházela v Semilassu. Mezi předsedy jednoty najdeme čelné představitele komunistické strany v Králově Poli, jako například Julia Merce, Leopolda Hlaváče nebo Antonína Zatloukala. V polovině 20. let měla jednota nejvíce členů – 219, z toho 152 mužů a 57 žen. Kromě toho docházelo do cvičení jednoty 68 žáků a 89 žákyň. FDTJ měla v Králově Poli i skautský oddíl s 23 chlapci a 9 děvčaty. Od poloviny 20. let členů ubývalo – už v roce 1926 jich bylo pouze 180, v roce 1932 dokonce 84.58 Činitelé královopolské FDTJ si často naříkali na lhostejnost členů k jejich povinnostem a na to, že většina dělníků je organizována „v nepřátelském táboře“ – na mysli měli Sokol a DTJ. Krize a rozkoly uvnitř komunistické strany se projevovaly pravděpodobně i ve FDTJ. Například na valné hromadě v roce 1929 někteří členové kritizovali skutečnost, že FDTJ je ve vleku politického vedení komunistické strany. Poté co v roce 1921 ovládli jednotu komunisté, založila menšina, která měla blíže k sociální demokracii, znovu DTJ. V jejím čele se vystřídali postupně Antonín Jašek, Josef Jakeš, František Helan a Stanislav Jašek. V roce 1921 měla jednota 33 členů. Zpočátku se její spolkový život i cvičení odehrávaly v hostinci na Třebízského 3, později získala po Sokolu tělocvičnu na Mojmírově náměstí, kde také pořádala akademie navštěvované asi 100–150 osobami.59 Dále v Králově Poli působily spolky, jejichž činnost souvisela s právě skončenou válkou nebo s branností vůbec. Mezi nimi se největší prestiži těšila Jednota československé obce legionářské v Králově Poli. Oficiálně byla v Králově Poli ustavena v roce 1922 a rozpuštěna v roce 1939. Jediným předsedou v tomto období byl úředník okresní nemocenské pokladny Bohumír Košina. Nejvíce členů měla jednota patrně v roce 1924, a to 136. V následujících letech členstva ubylo. Legionáři byli velmi aktivní. Podobně jako jiné spolky pořádali přátelské večery (s recitací, zpěvem, hudbou nebo humornými čísly), taneční věnečky, legionářské plesy, zahradní zábavy s tombolou nebo koulením 208

v kuželky. Výtěžky z těchto akcí věnovali vdovám a sirotkům po padlých legionářích, na fond nezaměstnaných i na další sociální účely. Společenské akce konali nejčastěji v sále hostince U Kulíšků na Rostislavově náměstí, v zahradních restauracích U Hejmalů (U Sehnalů) na Masarykově třídě 5 nebo U Jiříčka v Městském sadě. Kromě toho pořádali divadelní představení v Husově sboru či osvětové přednášky.60 V roce 1920 byla založena místní skupina Družiny čs. válečných poškozenců. Na společenských akcích se členové scházeli nejčastěji U Bartošů na Mojmírově náměstí, často v pivovarské restauraci, ve třicátých letech pak v Katolickém domě na Poděbradově. Každoročně pořádali průvod do Zamilovaného hájku, kde výlet dovršili hudbou, tancem, bufetem, ruskou kuželnou a kolem štěstí. Nejvíce členů, asi čtyři stovky, měla družina v polovině 20. let, pak počet členů klesal, až se ustálil v průměru na sedmi desítkách. V čele místní skupiny se vystřídali jako předsedové František Matula, Rudolf Hack, Václav Palata, Cyril Kneblík a František Běluša. Družina se scházela i za protektorátu, kdy se stala členem Národního souručenství.61 Početné členstvo vykazovala Národní střelecká jednota, člen Čs. národního svazu střeleckého. Byla založena v roce 1934 a do roku 1938, kdy změnila název na Národní střelecká garda 411, vzrostl počet jejích členů ze 168 na 244. Hlavní náplní činnosti byl přirozeně střelecký trénink, za kterým chodili na medláneckou střelnici. Zbraně skladovali v budově okresního policejního komisařství a v kasárnách 10. pěšího pluku v Brně.62 Malorážky a vzduchovky byly uskladněny v královopolské sokolovně, kde jednota prováděla pravidelně každou středu v týdnu cvičení ve střelbě. Kromě toho pořádali také zábavy, nejčastěji U Hejmalů. V čele jednoty se vystřídali Ludvík Malý a Josef Muzikář. Národní střelecká garda přirozeně nepřečkala rok 1939.63 V roce 1921 se dobrovolně rozešel Podporovací a pohřební spolek Svornost (dříve Podporovací a pohřební spolek vojenských veteránů, založen 1870). Krátké trvání (1921–1923) měl Spolek bývalé předměstské bezpečnostní stráže Velkého Brna v Králově Poli, ačkoliv měl téměř 50 členů. Vedle zájmových spolků působily v Králově Poli spolky profesní nebo stavovské. Hodně organizací zakládalo v industriálním Králově Poli dělnictvo. Dělnické spolky se přirozeně zaměřovaly na podporu dělníků. V letech hospodářské krize se tak i v Králově Poli ustavila místní skupina Dělnické pomoci. Došlo k tomu z iniciativy Štěpána Vaška v roce 1932 na ustavující hromadě v Semilassu. Dělnická pomoc prováděla sbírku ve prospěch nezaměstnaných. Zanikla v roce 1937.64 Spolek Dělnický dům, založený v roce 1904, pracoval po celé období první republiky. Spolek se scházel v Semilassu, kde pořádal i společenské akce a taneční zábavy, jako například Václavské hody se starými zvyky. K nejpovedenějším patřily hody v roce 1925. Začalo se 27. září v poledne hudbou u rybníka, odkud vyšel průvod, směřující přes ulice Křižíkovu, Mojmírovo a Rosti209

slavovo náměstí a dále Poděbradovou, Ugartovou, Tylovou, Božetěchovou, Legionářů a Metodějovou až k Semilassu, kde vše zakončila taneční zábava. V čele spolku se v tomto období vystřídali Josef Köhler, Hynek Nebesář, Leopold Hlaváč a František Vlk, vesměs předáci královopolské komunistické strany.65 V letech 1927–1935 se scházelo buď v Semilassu nebo v hostinci U Katovského Sdružení proletářských bezvěrců. Pořádali zábavy, jež většinou doprovázela dechová kapela pana Skotáka. V čele sdružení se vystřídali Ladislav Chvalkovský, František Malíček a Jan Špaček.66 O vzdělání dělníků usilovala místní odbočka Unie socialistických myslitelů, založená v roce 1934. Jejím cílem bylo „usměrňovati výchovu a vzdělání příslušníků pracující třídy ve smyslu moderního názoru životního, opřeného o výsledky vědeckého bádání a nauky vědeckého socialismu (...) a bojovati proti církevnímu kastovnictví“.67 Socialističtí myslitelé se scházeli v hostinci U Bartošů na Mojmírově náměstí. V čele se vystřídali dva předsedové – Ladislav Chvalkovský a Antonín Střelec. Spolek zanikl v roce 1940. Ze stavovských organizací se v Králově Poli ustavily místní odbočka Organizace veškerých tržních a potravinářských obchodníků (1927–1931; předsedy Vilém Bučan a po něm Vilém Bartoněk), Skupina čís. 14 pro Královo Pole spolku nájemníků (1922– 1924, Ladislav Chvalkovský), Místní skupina IX Královo Pole Spolku domovníků a továrních vrátných (1920–1922, František Jelínek, František Slabina), Místní skupina čsl. svazu všeúřednického (založena 1919 v čele s Františkem Helanem; 1926 přešli do Jednotného svazu soukromých a veřejných zaměstnanců), v roce 1921 zanikl Spolek českých úředníků, založený 1908. Z organizací spojených s průmyslem a výrobou, většinou odborových, to byly Místní skupina Královo Pole sekce kovodělníků skupina natěračů Mezinárodního všeodborového svazu (1924–1931, Fr. Soldát, Rudolf Štastný), Místní skupina v Králově Poli (kovodělníci) Mezinárodního všeodborového svazu (1923–1930, Jaroslav Šamberger, Fr. Nekuda, Alois Klimeš), Místní skupina v Králově Poli svazu kovářů a jich spolupracovníků (1920–1923, kdy se sloučil se svazem kovodělníků; František Boris), Místní skupina Královo Pole svazu dřevodělníků (ustaven již před rokem 1918, 1934 se dobrovolně rozešel, když už od roku 1928 nevyvíjel žádnou činnost; Fr. Pomezný, Antonín Fišák). Nejčastějším typem spolků ovšem byly spolky podpůrné a úsporné. Ušlechtilý cíl si vytkly ty spolky, které chtěly získávat a střádat peníze na podporu chudých královopolských dětí. Jako například Dvouhaléřový spolek Svornost (1914–1925), který získával prostředky při takzvaných přátelských zábavách, kdy se hrály kuželky nebo házely kroužky o cenu, hrálo se na žertovnou poštu a jejichž součástí byla zpravidla tombola a soutěž krásy. Úsporný kroužek Svobodná republika, scházející se U Bartošů na Mojmírově náměstí, například věnoval v prvním roce své činnosti 9128 korun na šaty a bo210

ty pro sirotky, 300 korun rozdal sirotkům na hotovosti, 1500 utratil za školní potřeby, 490 zase na vánoční nadílku. Podobnou činnost vyvíjel v letech 1921–1924 i Komenský, podpůrný spolek pro chudé české dítky, scházející se na Poděbradově 87 v restauraci U Podlezlů, a na děti myslel i spolek Vlastimil (1922–1930). K nejstarším patřil spolek Švanda, založený už v roce 1911. Pořádal například Mikulášské zábavy, Humoristické večírky, Jaterničkové zábavy nebo taneční zábavy a výnosy z těchto podniků věnoval chudým královopolským dětem. Spolek se rozešel v roce 1924, neboť noví členové, kteří ke spolku v první polovině 20. let přistoupili, nechtěli pokračovat v podpůrné činnosti a usilovali přeměnit Švandu na spolek čistě zábavní. To nechtěli staří členové, jako například předseda Fr. Soldat, připustit, a tak raději spolek rozpustili. Smyslem existence ryze úsporných spolků bylo vytvořit úspory z nastřádaných obnosů jednotlivých členů. Z těchto úspor se členům spolku čas od času poskytovala půjčka. Příslušníky jednotlivých spolků byli zpravidla lidé, kteří se navzájem znali a kteří se většinou pravidelně scházeli v oblíbené hospůdce. Tak například spolek Zátiší (1928–1930) se scházel U Mazalů na Božetěchově, Lidumil (1928–1934) U Urbana na Křižíkově, Dobroděj (1921–1934) U Hrabánků na Křižíkově, Lucerna (1927–1931) U Sedlaříka na Resslově, Úsporný spolek Svatopluka Čecha (1926–1936) v hostinci na stejnojmenné ulici, Svépomoc (1925–1930) v restauraci na Poděbradově 59. U Prokopů na Mojmírově náměstí se v letech 1925–1936 scházel Úsporný kroužek veselých Čechoslováků, kteří byli natolik veselí, že jejich písemné materiály zcela ignorovaly elementární pravidla spisovné češtiny. Tyto spolky neměly většinou dlouhé trvání a po počátečním nadšení aktivita členstva ochabovala. Přesto i tato sdružení přispívala k oživení společenského ruchu v Králově Poli. Platí to zvláště o těch, kteří byli ve své činnosti vytrvalejší. Jako například úsporný spolek Horymír v letech 1928–1939. Jeho duší byl Stanislav Hloušek, v jehož hostincích na Husově třídě a později na Komenského ulici spolek pořádal kromě stolových zábav hudební koncerty, akademie a maškarní merendy. Své spolky měli rovněž němečtí obyvatelé Králova Pole. Největším a nevlivnějším z nich byla spolková skupina svazu moravských Němců (Bundesgruppe Königsfeld des Bundes der Deutschen), ustavená v roce 1922. Jako svůj cíl zpočátku uváděla podporu hospodářských a národních snah německého obyvatelstva a později, v druhé polovině 30. let, chtěla „vyhledávat příslušníky německé národnosti i v těch nejzapadlejších vískách a samotách a křísit v nich národní vědomí“.68 Ve 20. letech se spolek scházel nejčastěji v hostinci U Hřebíčků v Riegrově ulici a v 30. letech v budově německé školy na Božetěchově. Jako předsedové se v čele vystřídali Robert Frey, Alfred Müller, Hermann Wolf, Teodor Sigmund, Bruno Wagner a Karel Stabler. Bund der Deutschen často pořádal přednášky a divadelní představení. V roce 1937 vytvořil místní výbor sbírkové akce 211

Sudetendeutsche Volkshilfe v Králově Poli. Velmi aktivní byl rovněž Deutscher Schulverein, založený v roce 1908. Staral se přirozeně hlavně o německou školu v Králově Poli. Roku 1932 skončila pro ztrátu veškerého členstva činnost nejstaršího německého spolku v Králově Poli – spolku pěveckého (Königsfelder Sängerbund). Majáles Akademického klubu v Králově Poli v roce 1921

Spolkové činnosti se nevyhýbali ani nejmladší Královopolané. Největší tradicí se chlubil Akademický klub, založený už v roce 1909. Členové klubu nosili červenobílou náprsní stužku opatřenou stříbrným štítkem a spolkovým nápisem. Své hlavní stanoviště našli v Besedním domě. Pořádali maškarní plesy, taneční večery, společenské večírky s taneční hudbou a recitací. Nejvýše si však cenili ústřední události – majáles. Například v roce 1922 (28. května) vypadal jejich program takto: začalo se průvodem od Besedního domu do centra Králova Pole. Hlavní část průvodu tvořila hudba Pěšího pluku č. 43, slovácké banderium, Slováci v krojích a s vlastní hudbou a studenti s alegorickými vozy. Ve tři hodiny začala slavnost v Besedním domě, kde se mohli zúčastnění občerstvit v bufetu, v masném stanu, slovácké búdě nebo v perníkové chaloupce a zároveň povyrazit při volbě královen majáles, při tombole nebo házení kroužků. Večer od 20 hodin následovala krojová veselice ve velké dvoraně Besedního domu. Akademickým klubem prošla královopolská intelektuální i kulturní elita. Ve funkci předsedů se vystřídali Rudolf Spazier, Bohuslav Meduna, Jan Žígla, Fr. Malášek, Fr. Pospíšil, Adolf Procházka, Ant. Schützner, Jan Pospíšil, Libor Putna, Václav Stříbrný, Walter Šindelář, Miloš Strmiska a Josef Kryštof. Akademici však rozhodně nemysleli pouze na zábavu a věnovali se intenzivně veřejnému působení. Například ve 30. letech, v letech vnitřního i vnějšího ohrožení republiky, pořádali politické semináře.69 212

V letech 1921–1927 působil v Králově Poli Klub mladé generace Havlíček. Definoval se jako vzdělávací spolek. Členové pořádali například divadelní představení, humoristické večery, taneční zábavy, přátelské besedy s programem nebo přednášky – jedné z nich se dokonce zúčastnilo 1500 posluchačů. V čele spolku stáli Vojtěch Fajt, Alois Kyzlink, Karel Trnčík, Antonín Šlesinger, Fr. Rašovský, Cornelius Höger, Josef Hermann a Alois Kyzlink. V roce 1925 měl spolek 25 členů, z toho 18 činných a 7 přispívajících.70 V Králově Poli působily také dva junácké kluby. Starší 7. kmen Čsl. obce Junáků volnosti v Králově Poli vznikl z iniciativy Františka Pokorného v roce 1928. Jeho klubovna se nacházela za hřbitovem. O tři roky později byla založena další organizace, Klub Československých Junáků v Králově Poli. Z dorostu politických stran si nejaktivněji počínali mladí národní socialisté. Odbočka Svazu československé mládeže socialistické byla v Králově Poli ustavena v roce 1924. Mladí měli nejblíže ke sportu. Jeho popularita v meziválečném období prudce rostla a začal se stávat celospolečenským fenoménem. Nejvíce zájemců o sport přitahovaly masové organizace jako DTJ, Orel a hlavně Sokol. Ne všem ale vyhovovalo poměrně přísné tělovýchovné zaměření Sokola, a navíc sokolové v té době zavrhovali kopanou, třebaže této vášni propadalo čím dál více hráčů i fanoušků. Sokolové odmítali „football poukazujíce právem na jeho častou surovost a jeho bezcennost pro kulturu těla, nemluvě vůbec o kultuře ducha“.71 Naproti tomu zdůrazňovali prostná sokolská cvičení, tedy gymnastiku, která směřovala k harmonickému rozvoji těla i ducha. Jen pomalu brali na milost atletiku a proti kopané prosazovali házenou. Proto v meziválečném období vznikaly ryze sportovní kluby. V roce 1919 byla založena SK Sparta Královo Pole, ale již po dvou letech zanikla a její členstvo převzal nově vzniklý SK Královo Pole. Hned od počátku měl více než 200 členů. V roce 1923 se oddělili tenisté a založili královopolský Lawn-Tennis-Club. SK Královo Pole se zaměřoval na kopanou. Na tomto poli však brzy získal v Králově Poli konkurenci, neboť v roce 1924 byl založen sportovní klub Viktoria Královo Pole, který se zaměřoval výhradně na kopanou. SK Královo Pole začínal na hřišti v městském parku u kadetky, kde se také nacházely tenisové kurty a kluziště. Na kluzišti v městském parku hráli své zápasy hokejisté SK Královo Pole. Při své návštěvě Brna poctila toto kluziště za hojné účasti diváků svými piruetami také nejlepší krasobruslařka všech dob a hollywoodská hvězda, Norka Sonja Henie. V roce 1935 se k SK Královo Pole připojil Klub cyklistů, založený už v roce 1904, a vytvořil cyklistický odbor klubu. V té době měl cyklistický klub 23 členů, z toho 13 z Králova Pole. Obdivuhodnou výdrž prokázal Šachový klub Duras, založený v roce 1923, neboť ve své činnosti pokračuje až do přítomnosti. Zpočátku se šachisté Durasu scházeli v nové kavárně Na Slovanech, od roku 1938 se usadili v Besedním 213

domě. V družstvech hrál klub nejvyšší soutěž v letech 1963, 1967–1971, 1973–1975, 1976–1978, 1979–1980 1982–1983. Nejlepšího výsledku dosáhli královopolští šachisté hned v roce 1963, kdy skončili třetí. Spolkový a kulturní ruch se vzácně doplňovaly v činnosti královopolských divadelních ochotnických souborů. Krátce po válce vznikly dva nové. Nejprve v roce 1919 ochotnická jednota Bojmír, která se za dva roky připojila k Bratrství. V roce 1920 byla založena Ochotnická divadelní jednota Jedno srdce. V roce 1922 se přejmenovala na Dalibor. Soubor hrál svá představení v hostinci U Katovských na ulici Třebízského. Dalibor dával zábavné kusy, jako například První nebožtík, Selské námluvy, Potrestaný záletník, a inscenoval i divácky vděčné operety. Po představení většinou následovala taneční zábava. Kromě toho pořádal zábavné večery se sólovými výstupy. Spolek, v jehož čele se vystřídali Fr. Růžička, Rudolf Odehnal, František Rudolf, Fr. Halouzka, Josef Strmiska a Bedřich Všetička, zanikl v roce 1935.72 Hlavním divadelním činitelem v Králově Poli zůstávalo mezi válkami stejně jako v předchozím období Bratrství. Zisk v podobě příchozích členů Bojmíra vyrovnala v roce 1925 ztráta vzniklá odchodem několika členů, kteří založili Intimní divadlo. Skupina divadelníků v čele s hercem Milošem Ponížilem chtěla z Intimního divadla vytvořit stálé předměstské divadlo. První divadelní představení sehráli 24. dubna 1925 U Kulíšků. Za svou základnu zvolili Besední dům, ale hostovali na různých místech Brna i jeho blízkého okolí – v Žabovřeskách, Juliánově, Maloměřicích, ve Slavkově. Soubor studoval populární hry typu Jak Rezka přišla do rodiny nebo Madla z cihelny. Přestože diváci jejich představení navštěvovali, někdy i tři stovky diváků, divadlo po dvou letech zaniklo.73 V roce 1925 odešla část herců z Bratrství také do nově ustaveného dramatického odboru vzdělávacího spolku Rozkvět, který působil v sále Husova sboru. Navzdory secesi členů do Intimního divadla a do Rozkvětu se Divadelní jednota Bratrství v polovině 20. let vnitřně i hmotně ustálila. Zasloužilo se o to zejména zdatné vedení za ředitele Rudolfa Jahna a předsedy spolku Josefa Tejkala. V druhé polovině 20. let je vystřídali Antonín Fiala (jako ředitel) a Adolf Bruch (jako předseda). Josef Tejkal, od roku 1928 předseda místního výboru v Králově Poli, se stal doživotním čestným předsedou. V roce 1935 se jednota Bratrství dohodla na společném pořádání divadelních představení s dramatickým souborem FDTJ, pokračovatelem Divadelního souboru dělnické TJ Lasalle, založeného v roce 1906. Bratrství se tak přesunulo do Semilassa a opustilo prostory U Kulíšků, kde sehrálo poslední představení 6. října 1935. Poté co se FDTJ v roce 1938 rozešla, zůstalo Bratrství jediným nájemcem prostorného jeviště v Semilassu, které patřilo Družstvu Dělnický dům.74 V roce 1938 mělo Bratrství 62 čle214

nů, kteří v tomto roce uspořádali 22 představení. V Bratrství vyrostlo několik kvalitních budoucích profesionálních herců, jako například Vilém Lamparter nebo Vladimír Švabík. Úroveň divadla pozvedl zvláště režisér Otto Čermák z brněnského Národního divadla, který zde ve 20. letech hostoval. K jeho nejzdařilejším představením patřili bezpochyby Naši furianti, v nichž si zahrál rovněž Jaroslav Vojta a připomněl si tak své herecké začátky u královopolských dobrovolníků. V meziválečném období jeho cestu k velkému divadlu napodobila další budoucí hvězda českého herectví – Karel Höger. Höger se narodil jako nejmladší z jedenácti dětí v červnu roku 1909. Vyrůstal v Perschově domě, takzvaném „péřáku“, na Mojmírově náměstí, kde měla jeho maminka obchůdek a kde u své babičky, paní Jurné, trávil dříve dětství Jaroslav Vojta. Högrův otec zemřel již v roce 1923, a tak se celá rodina ocitla ve svízelné situaci. Paní Högrová měla v té době již stánek s cukrovím a novinami na královopolském nádraží. Přesto Karel Höger vzpomínal na své dětství Karel Höger na civilním prožité v Králově Poli rád, stejně jako na první divadelní snímku z roku 1924 zkušenosti: „Odtud jakýmsi logickým vývojem jsme se dostali k divadlu živému, které jsme hrávali v Přikrylově kuželně. V místech, kde jindy stávali hráči, jsme si postavili z restauračních stolů jeviště, pro které jsme si udělali i svinovací oponu, původně papírovou a později dokonce jutovou. My Högerovci jsme byli duší i tělem tohoto divadla. Hráli jsme všichni. Ruda kromě toho maloval kulisy, Mařa šila šaty, já tiskl plakáty. Kuželna byla vždycky plná malých diváků. (...) Na naše dětská představení chodívali i zkušení herci – ochotníci z dělnického divadla Bratrství. Půjčovali nám paruky a kostýmy, dávali nám teoretická i praktická poučení a dívali se, jak hrajeme. (...) A tak jsem se na opravdických divadelních prknech objevil už jako osmiletý. V Bratrství hostovala herečka Růžena Brožová jako Vojnarka a já hrál jejího synka Jeníka. Nu a když viděli, že nemám trému, pozvali mě k účinkování v pohádkách pro děti na svém velmi dobře vybaveném jevišti ve velkém sále v hostinci U Jiříčků, pozdějším hotelu Kulíšek.“75 Höger hrával v Bratrství v době, kdy studoval na brněnském učitelském ústavu. Když se stal učitelem a učil v Židenicích na Táborské, účinkoval v loutkovém divadle Radost, kde představoval živého Kašpárka. Toto amatérské divadlo založili bývalý bohoslovec a operní tenorista Valentin Šindler a jeho bratr Václav, rovněž operní a k tomu i operetní tenorista. Divadlo navázalo na oblíbené rozhlasové pořady, v nichž vystupovaly typizované komické moravské figurky jako Stréček Křópal nebo Jozéfek Melhoba. 215

Ve 40. letech vystupovalo divadlo v sokolovně na Srbské. Loutky výtvarně navrhoval další významný královopolský rodák, Ondřej Sekora. Narodil se 25. září 1899 v Králově Poli, kde jeho otec působil jako učitel, a mimo jiné učil i Jaroslava Vojtu. V roce 1913 se Sekorovi přestěhovali do Vyškova, ale na počátku 20. let se Sekora do Brna vrátil, neboť získal místo sportovního redaktora v Lidových novinách.76 Divadelnictví ovšem nebylo jediným uměleckým oborem, kterým se Královo Pole mohlo pochlubit. Za první republiky se zde totiž sešlo několik vynikajících hudebníků. Pozoruhodnou shodou okolností se tři z nich narodili ve stejném roce – 1889. Hugo Klement Mrázek přišel do Králova Pole s rodiči, když mu bylo sedm let. Své nadání však rozvinout nestačil; koncem roku 1916 padl na ruské frontě. Václav Kaprál (1889–1947) pocházel z Uherčic u Prostějova. Hudbě se učil v Brně, a to hlavně na varhanické škole u Leoše Janáčka. Od roku 1911 vlastnil klavírní školu na Metodějově ulici v Králově Poli, kterou jako ředitel vedl až do roku 1934. Od roku 1927 byl prvním lektorem hudby na Masarykově univerzitě a od roku 1936 profesorem na brněnské konzervatoři. Janáčkovým žákem byl i královopolský rodák Vilém Petrželka a rovněž on vyučoval na brněnské konzervatoři. Hudbě se věnoval i jeho syn Ivan, ovšem jako vědec. Koncem svých gymnazijních studií se s trojicí královopolských skladatelů seznámil o dva roky mladší Ludvík Kundera. Jeho tatínek provozoval na Palackého třídě hostinskou a řeznickou živnost. V Králově Poli patřil k národním aktivistům a byl i členem pěveckého sboru Lumír. V srpnu 1916 vstoupil Ludvík Kundera do československých legií v Rusku. V roce 1918 byl jmenován náčelníkem Osvětového odboru československého vojska v Rusku a v této funkci zůstal až do svého návratu do vlasti v létě 1920. Bydlel v Králově Poli. Vyučoval na brněnské konzervatoři, od roku 1922 jako profesor pro vyšší hru klavírní.77 V roce 1921 se Kundera po Kaprálovi ujal vedení královopolského pěveckého sboru Lumír a za sedm let své umělecké práce s tímto souborem výrazně pozvedl jeho 216

Václav Kaprál

Vítězslava Kaprálová

Vilém Petrželka

úroveň. Po Kunderovi převzal sbor v roce 1928 učitel Robert Sklenář, který do sboru přivedl členy pěveckého kroužku královopolského Sokola.78 Lumír po koncertu v Králově Poli někdy ve 30. letech

Petrželka, Kundera i Kaprál stáli na počátku 20. let u zrodu Klubu moravských skladatelů. Klub si vytkl za cíl propagovat novou moravskou hudební tvorbu, která tehdy byla Prahou přehlížena. K zakladatelům klubu patřil i Vladimír Helfert, další významná osobnost dějin české hudby, která své osudy spojila s Královým Polem. Helfert se narodil v roce 1886 v Plánici u Klatov; do Brna přišel v roce 1919 jako středoškolský profesor dějepisu a zeměpisu. Ale už v roce 1921 se stal soukromým docentem Masarykovy univerzity, kde pracoval až do roku 1939. Ve školním roce 1935/1936 byl děkanem filozofické fakulty.79 Do Králova Pole se přestěhoval na počátku 30. let. Od roku 1921 se Helfert jako dirigent zasloužil o rozvoj Orchestrálního sdružení v Brně, jehož historie spadá až do roku 1903. Po roce 1945 sdružení splynulo s dalším amatérským souborem, Filharmonickým orchestrem, v Helfertovo orchestrální sdružení, které později působilo pod hlavičkou ZK ROH Královopolské strojírny a v současnosti u KP Centra v Králově Poli. Do českých dějin se Helfert zapsal také jako předseda brněnské pobočky Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku i jako jeden z představitelů brněnského protifašistického odboje v roce 1939. Války jako by byly pro královopolské hudebníky osudné. Mrázek padl v první světové válce, Helfertovi podlomilo zdraví nelidské zacházení v nacistických věznicích a koncentračních táborech, jimiž prošel (Špilberk, Kounicovy koleje, Vratislav, Wohlau, Pankrác, Terezín). Na konci války onemocněl skvrnitým tyfem a zemřel 18. května 1945 217

v Praze. Krátce po válce, v roce 1947, zemřel i Václav Kaprál, když již v roce 1940 zemřela ve Francii jeho nadaná dcera Vítězslava Kaprálová. Narodila se v roce 1915. Na brněnské konzervatoři studovala řízení i skladbu (tu u Petrželky), v Praze byla žákyní Vítězslava Nováka a Václava Talicha. Pod vlivem setkání s Bohuslavem Martinů se rozhodla pro studium v Paříži. Počátek války ji zastihl v Paříži. Ve Francii onemocněla miliární tuberkulózou a po přesunu z okupované Paříže do jihofrancouzského Montpellieru na následky této nemoci zemřela. Královopolští však rozhodně nežili pouze vysokým uměním. I tehdy převažovala kultura masová, spotřební. Největšímu zájmu se těšil film, který se právě v meziválečném období stal kultovním masmédiem. V roce 1932 získali filmoví příznivci v Králově Poli další svatostánek – 15. února zahájilo promítání kino Besední dům. Obě kina na Palackého třídě, Union a Besední dům, „způsobovala večer živou promenádu“ a společně s přitažlivými výklady obchodů a novými vyššími činžovními domy na této královopolské tepně dodávaly Královu Poli velkoměstský lesk. Královo Pole nabízelo na scénách ochotnických divadel, v biografech, kavárnách, hostincích a knihovnách80 dostatek příležitostí k uměleckým zážitkům i k veselé zábavě. Ke konci třicátých let však veselí ubývalo úměrně s tím, jak sílila hrozba válečného konfliktu… KRÁLOVO POLE ZA OKUPACE A V ODBOJI Do Králova Pole dorazila německá vojska ve středu 15. března už v 9 hodin dopoledne. Tanky, děla a vojenská nákladní auta se výhrůžně rozestavily na hlavní třídě od Lažanského náměstí až ke královopolskému Besednímu domu. Tak to například viděli i hlavní hrdinové autobiograficky laděné knihy Pluky zla, v níž Věra Sládková působivě ztvárnila život v Králově Poli za okupace. Námět proslavil šestidílný televizní seriál Karla Kachyni Vlak dětství a naděje.81 Nařízením říšského protektora Neuratha bylo 16. března rozpuštěno brněnské městské zastupitelstvo a veškeré pravomoci přešly na vládního komisaře, kterým byl jmenován Oskar Judex. Oběžníkem z 25. července 1939 zastavil vládní komisař činnost místních výborů. Staly se z nich pouze pomocné místní úřadovny s velmi omezenými kompetencemi. Tyto zásadní změny doprovázely změny formální – začalo se jezdit vpravo, na úřadovnách zavlály vlajky s hákovým křížem a v úředních místnostech se vyvěsily Hitlerovy portréty. Od 23. srpna 1939 se němčina stala jedinou jednací řečí. Brzy začalo vázané hospodářství s nakupováním na lístky. Ke dni 1. listopadu 1939 zřídil vládní komisař namísto bývalých místních výborů Královo Pole, Řečkovice a Medlánky Okresní úřadovnu (Bezirksamtsstelle) Brno-sever s pobočkou v Řečkovicích. Ke zřízení zvláštního brněnského okresu Brno-sever vedl 218

okupační správu rozvoj severního brněnského předměstí a myšlenka sjednotit ho do jednoho správního celku. Původně zamýšleli vytvořit ještě další čtyři podobné okresy, v nichž by se sjednotila jednotlivá brněnská předměstí, ale nakonec od záměru ustoupili. Činnost okresní úřadovny v Králově Poli řídili dva úředníci – konceptní (Franz Píbl) a administrativní (Friedrich Krupička). Zaměstnanci úřadovny byli rozděleni do sedmi referátů: II. pro technickou službu, IV. pro živnostenské záležitosti, Va. pro správu realit, Vd. daňový úřad, VI. pro obchod, VIIa. pro chudinské záležitosti, X. pro stavební záležitosti. Úřadovalo se v bývalé královopolské radnici na hlavní třídě.82 K 1. říjnu 1941 pracovali v místní úřadovně v Králově Poli 1 zvěrolékař, 25 úředníků (z toho 11 účetních nebo administrativních, 1 zahradní, 5 kancelářských a 8 manipulačních), 4 kancelářské síly, 5 smluvních úředníků, 12 řádných a 3 smluvní úřední sluhové, 6 dohlížitelů na trh, 1 hrobník, 14 dělníků a 12 dalších; to činilo celkem 83 zaměstnanců.83 Okupace a válka poznamenaly přirozený řád každodenního života. Například školní vyučování trpělo přerušováním výuky, zabíráním školních budov pro vojenské účely a neustálými přesuny. Hned v noci na 16. března byla zabrána chlapecká polovina budovy měšťanských škol i s přístavbou a podobně i školní budovy na Palackého a Komenského a nemohlo se vyučovat až do 18. března. V době 20.–28. března vyučovalo všech deset královopolských škol v dívčí polovině měšťanských škol. Od 29. března se uvolnila škola na Palackého, ale ve dnech 17.–24. dubna byla opět zabrána. Až 25. dubna mohly měšťanské školy začít opět normálně vyučovat ve svých místnostech. Podobné zmatky jako na jaře 1939 se ve válečných letech často opakovaly.84 Dne 15. března obsadilo německé vojsko také Vysokou školu veterinární. Ale po odchodu vojáků se výuka znovu obnovila. Po 17. listopadu okupační správa školu definitivně uzavřela. V dalších dnech bylo několik posluchačů zatčeno a byli odvezeni do koncentračních táborů, kde sedm z nich zahynulo. Profesoři byli dáni na nucenou dovolenou. Dva z nich byli zatčeni – Jan Bečka a Tomáš Vacek; ani oni se z koncentračního tábora nevrátili.85 Řada českých a moravských průmyslových závodů přešla na válečný program. Včetně Královopolské strojírny, která byla v roce 1939 včleněna do akciové společnosti Hermann Göring Werke. Ačkoliv civilní výroba zůstala do určité míry zachována, zcela převládla výroba pro potřeby německé válečné mašinérie. Za tím účelem prošel závod za války rozsáhlou modernizací. Vlastenci a svobodymilovní lidé se odmítali s okupací smířit a brzy po 15. březnu začali organizovat protifašistický odpor, v němž důležitou roli sehráli rovněž královopolští občané a rodáci. Řada důležitých podvratných akcí proběhla krátce po 15. březnu. Bylo zvláště zapotřebí získat pro potřeby odboje co nejvíce technických prostředků. Tak na219

příklad Královopolák Miloš Mečíř byl podplukovníkem Sítkem vyzván, aby se třemi lidmi pomohl odvézt šest motocyklů z kasáren autopraporu na Střelecké ulici, které byly právě zabrány německým vojskem. Motocykly se podařilo získat a Mečíř je se svými společníky převezl do Králova Pole, kde byly v autodílnách pana Kulhánka a pana Bily přebarveny. Strakonické ČZ vydaly k motocyklům falešné doklady, a tak je mohl odboj používat ke kurýrním účelům. Podobně Mečíř odvezl z jezdeckých kasáren Pod Kaštany několik kulometů a pušek. Za pomoci hrobníka Hrubeše je nejdříve ukrýval za královopolským hřbitovem a poté u bratří Tkaných na Vrchlického ulici v Králově Poli. Oba bratry Tkané zatklo v létě gestapo, ale navzdory mučení nikoho neprozradili.86 Už v dubnu docházelo na různých místech v Brně k prvním organizačním a pracovním poradám. Dva Královopolští stáli u zrodu největší odbojové organizace – Obrany národa. Její zemské vedení vzniklo ze spojení dvou odbojových skupin. Jedna se zformovala z důstojníků bývalého Zemského vojenského velitelství v Brně, v čele se škpt. Čestmírem Jelínkem, druhá v brněnském Autoklubu, kde ji vedl lékárník a otec zmiňovaného Miloše Mečíře, Vítězslav Mečíř.87 Zejména Vítězslav Mečíř se díky svým rozsáhlým kontaktům zasloužil o to, že koncem května začaly být do Čestmír Jelínek Obrany národa včleňovány civilní složky. Obrana národa tak měla jak vojenskou, tak i politickou složku. Spojení mezi oběma složkami zprostředkovával Jelínek, který měl nadto na starosti vojenskou zpravodajskou službu.88 Postupně se do Obrany národa začleňovaly další odbojové organizace. Na přelomu jara a léta se zřejmě přidala moravská odbočka Politického ústředí v čele s Ferdinandem Richtrem.89 O zapojení sokolů se velkou měrou zasloužili příslušníci královopolské sokolské jednoty František Hutař a Silvestr Voda. K Obraně národa se připojili i lidé z okruhu brněnských vysokých škol; vedoucím skupiny vysokoVítězslav Mečíř školského odboru se stal obětavý Zdeněk Koželuha, posluchač brněnské techniky. Obrana národa usilovala o podchycení malých odbojových skupinek v celém Brně a o jejich slučování, aby se tak zamezilo nebezpečnému tříštění sil. V Králově Poli uskutečňoval tento záměr Miloš Mečíř. Do Obrany národa bylo začleněno rovněž hasičstvo, jehož vedoucím se stal Královopolák Jan Kališ.90 Pro získávání zpráv o pohybu německého vojska v Brně byla zřízena důvěrnická síť na všech výpa220

dových silnicích a k nim přiléhajících úsecích, kde určení důvěrníci vytvořili sběrnu zpráv. V Králově Poli sledoval silnici na Prahu nadporučík v záloze František Albrecht. Z Obrany národa se postupně zformovala rozsáhlá organizace s rozvětvenou strukturou o několika úrovních. Královo Pole v ní mělo početné zastoupení. V zemském velitelství Obrany národa pracovali jako přidělení důstojníci Petr Kaman a Čestmír Jelínek, který měl mimo jiné na starosti organizaci výroby třaskavin; v politickém oddělení pak Ferdinand Richter a Vítězslav a Miloš Mečířovi. Vítězslav Mečíř zajišťoval spojení mezi Moravou a Čechami a kromě toho organizoval zdravotnické zaopatření a zásobování všeho druhu, kde využíval svého přehledu o všech moravských lékárnách, drogeriích a skladech se zdravotnickým materiálem a k tomu znal osobně řadu lékařů po celé Moravě. Za těchto okolností měl jeho zásluhou odboj Obrany národa dostatek zdravotnického materiálu.91 U oblastního velitelství v Brně operovaly dvě úderné skupiny, sestavené z naprosto spolehlivých osob, které prováděly menší sabotážní akce. Menší z těchto dvou skupin vedl poručík Jan Jelínek. V rámci Oblastního velitelství Obrany národa v Brně velel kraji Brno-město podplukovník dělostřelectva Tomáš Podruh. Jako přidělený důstojník operoval na velitelství kraje Stanislav Pergler. Kraj Brno-město se členil do několika skupin. Skupina Sever zahrnovala vedle Husovic, Maloměřic, Obřan, Řečkovic a Medlánek také Královo Pole. Ve skupině operovali jako velitelé okrsků nebo úseků královopolští Antonín Šupáček a Josef Okáč. Pro Obranu národa pracoval nadporučík v záloze Arnošt Trtílek, který mimo jiné zprostředkovával předávání zbraní získávaných odbojáři ze Zbrojovky.92 Obrana národa usilovala o navázání kontaktů s komunisty. Také oni byli nuceni přejít do ilegality, ovšem už v roce 1938. Vybudovali ilegální síť ve většině závodů a v různých částech Brna. Na schůzce 4. listopadu 1938 se ustavilo ilegální vedení městské organizace KSČ v Brně. Ilegální komunistické skupiny vznikaly i v Králově Poli. V jedné z nich pracovali Vladimír Mužík, Josef Klimeš a Josef Kunc. Hned po okupaci Brna byl skupině svěřen do úschovy rozmnožovací stroj, který měl původně skrytý Josef Kapoun v propadlišti dělnického domu Semilasso. Když hrozila prohlídka Semilassa, Kunc a Klimeš přemístili rozmnožovací stroj ke Klimešům, kde na něm rozmnožovali letáky, dokud nedostali příkaz předat ho dál. V polovině roku 1939 existovalo v Brně pět obvodů ilegální KSČ. Obvod sestávající z Králova Pole, Řečkovic, Medlánek vedl Jan Babák z Králova Pole.93 Počátkem dubna 1939 se ustavil Zemský národní výbor, který měl sjednocovat všechny odbojové organizace působící na Moravě. V jeho čele stanul Vladimír Helfert. Byly v něm zastoupeny jednotlivé odbojové složky – KSČ, vojsko, Sokol, Orel a Obrana národa, kterou zde reprezentoval Čestmír Jelínek. Ilegální Zemský národní výbor chtěl 221

kromě politicko-organizační práce připravovat sabotážní akce a ve vhodnou chvíli započít s ozbrojeným odporem proti okupantům. K tomu však nedošlo. V listopadu 1939 se gestapu podařilo proniknout do Obrany národa a rozkrýt tuto ilegální odbojovou síť. Začalo rozsáhlé zatýkání, které trvalo až do jara 1940. Mezi prvními byli zatčeni vedoucí činitelé Zemského národního výboru i Obrany národa – Vladimír Helfert a Čestmír Jelínek.94 Represe postihly i další odbojové složky a jednotlivce, jako například městské vedení KSČ. Vladimír Helfert Struktura, kterou moravský odboj budoval od dubna 1939, byla téměř zničena. Přečkaly pouze malé skupinky, které se nicméně pokoušely rozvinout novou aktivitu. Jednu z takových skupin založil v Královopolské strojírně inženýr Jan Čapka. Její činnost spočívala v získávání informací o válečné výrobě i v menších sabotážích. Jiné se pokoušely napojit na odbojovou organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), která se zformovala na jaře 1939 z křesťansky a levicově orientovaných intelektuálů a která spolupracovala s Obranou národa. I PVVZ ovšem byl ve své činnosti po podzimu 1939 ochromen. Na jaře 1940 se zformovalo nové vedení, jehož členem se stal také Eduard Berka, učitel z Králova Pole. Z vedení PVVZ a dalších dvou připojených skupin se vytvořilo nové kolektivní pětičlenné vedení – Moravská pětka, v níž znovu působil Berka. Moravská pětka zůstávala na Brněnsku jedinou organizací napojenou na londýnskou vládu. Rovněž do ní a do celého PVVZ však na přelomu září a října 1941 proniklo gestapo a do září 1942 jej zcela zlikvidovalo. Eduard Berka byl zatčen 3. srpna 1942 a po výsleších v Praze a Brně dne 3. srpna odtransportován do Breslau.95 Úctyhodná byla i odvaha a obětavost jednotlivců. Když na přelomu let 1939 a 1940 zatklo gestapo 22 členů ilegální skupiny na železnici, organizovali Josef Bauer a Gustav Procházka z Králova Pole sbírku na podporu rodin zatčených.96 Až do své smrti v roce 1941 štědře podporoval rodiny perzekvovaných oblíbený královopolský lékař Vladimír Kubeš. Královopolští rodáci a občané ovšem nebojovali proti německému fašismu jen na domácí půdě. Řada z nich se ocitla na válečných frontách za hranicemi vlasti. Za všechny se zmiňme aspoň o letcích. Rotmistr Vladimír Kepák působil jako radista u 307. perutě. Dne 20. května 1944 letěl jako pozorovatel na beafighteru vracejícím se z nočního testovacího letu. Pilot Fran222

tišek Kotiba nebyl kvůli poruše letounu schopen udržet výšku. Zatímco Kepák s padákem úspěšně vyskočil, pilot při pokusu o záchranu letounu vrazil do stromů a zahynul.97 O pět měsíců později však již Kepákovi osud nepřál. Dne 13. října se stal obětí akce, při níž letouny RAF sestřelily nad Severním mořem německý bombardovací letoun nesoucí nad Británii střelu V-1. Jiří Osolsobě uprchl po obsazení Československa Německem podobně jako mnoho dalších do Francie. Krátce bojoval ve francouzské armádě a po její kapitulaci odešel do Velké Británie, kde se přihlásil k letectvu. Prodělal střelecký a radiotelegrafický výcvik a v roce 1941 jej přiřadili k 311. československé bombardovací peruti. S ní se účastnil nejtěžších bojů nad kontinentem. Po nalétání předepsaného počtu hodin měl být přeřazen k pozemní službě, ale zažádal o přidělení do pilotního výcviku. Ten absolvoval v Kanadě a na britských Bahamách. Tak se mohl znovu vrátit k 311. peruti, tentokrát však jako pilot – nejprve jako druhý pilot, později jako kapitán letounu. Protože byla 311. peruť přeřazena k pobřežnímu velitelství, útočil Osolsobě společně s ostatními proti německým plavidlům. Největším úspěchem jeho osádky bylo zneškodnění dvou ponorek. Osolsobě byl poctěn čtyřmi československými válečnými kříži, třemi medailemi Za chrabrost a dalšími vyznamenáními.98 Jiří Osolsobě

Kromě dvou zmíněných působili při RAF ještě tito královopolští rodáci: Josef Juříček (zbrojíř, rotný, 310. peruť), Bohuslav Mikuláš Kervitzer (letecký mechanik, poručík, 311. peruť), Miloš Mečíř (pilot, poručík, 310. peruť), Josef Helmut Merz (vojín, radiomechanik) a Karel Navrátil (pilot, četař). 223

Navzdory represím neustávaly doma snahy o oživení odporu. Totální nasazení zvyšovalo odpor proti okupantům u mladých lidí a zároveň paradoxně napomáhalo jejich sdružování a vzájemným kontaktům. Studenti královopolského gymnázia Jan Mojžíš a František Zounek založili v Brně buňku Revoluční skupiny Předvoj, která se později rozrostla v odbojovou síť po celé Moravě.99 V odbojové činnosti pokračovalo i hasičstvo vedené Janem Kališem. Hasiči využívali skutečnosti, že i za okupace působili jako legální a potřebná organizace. Rovněž komunisté neustávali v organizování odporu. Po rozbití prvního ilegálního městského výboru KSČ v září 1939 se ustavil druhý, jehož členem byl i Richard Urx z Králova Pole. I on však byl brzy zlikvidován, stejně jako skupina Vladimíra Mužíka, z níž zatkli Kunce a Mužíka a unikl pouze Klimeš, který se později přidal ke skupině Julia Merce. V Králově Poli nadále působilo několik ilegálních komunistických skupin – Likova, Lukášova, Ferdinanda Veselého, Jaroslava Badrika, Uhlířova. Ilegální komunistická skupina se vytvořila rovněž v Královopolské strojírně. Její duší byl Rudolf Stejskal, který byl i se svou ženou zatčen gestapem 8. srpna 1944.100 V roce 1944 nabývaly odbojové aktivity na intenzitě s tím, jak se blížila fronta a s ní i vidina osvobození a konce války. Jako předzvěst vrcholícího válečného konfliktu sužovaly brněnské obyvatelstvo od srpna 1944 nálety. Letecké poplachy se staly každodenní zkušeností i pro obyvatele Králova Pole. Při poplaších se lidé schovávali do krytů nebo utíkali z města – Královopolští se nejčastěji před nálety schovávali v Borkách, u Antoníčka nebo v Zamilovaném hájku. Z náletů měli strach zvláště dělníci ve strojírně, neboť věděli, že jejich továrna představuje jeden z hlavních terčů náletů. Největší nálet zažilo Brno a s ním i Královo Pole 20. listopadu 1944. Z komunistických buněk v Králově Poli vyvíjela největší aktivitu Mercova skupina. Zaměřovala se na podporu rodin uvězněných a na rozšiřování letáků. Na podzim 1944 vytvořili Merc, Klimeš a Vincenc její užší výbor, který se scházel v Městkém sadě u kadetky a v zimě v bývalé klášterní umrlčí komoře, jež sloužila zahradní správě města Brna k uskladnění zahradnického náčiní. Později se spojili s další, nekomunistickou skupinou, tvořenou sociálními demokraty a národními socialisty, již vedli E. Řehák, K. Tuček, J. Kaprál a M. Juřiček. Mořic Juřiček měl možnost poslouchat noční rozhlasové vysílání z Moskvy a Londýna. Nejdůležitější zprávy vždy přepsal na stroji a ty se pak šířily dále.101 Okolo ilegální skupiny komunisty Julia Merce se zformoval ilegální národní výbor; k jejich zakládání vyzývali prostřednictvím rozhlasu Edvard Beneš z Londýna i Klement Gottwald z Moskvy. Dne 15. března 1945 se sešlo sedm komunistů (Julius Merc, Ludvík Vincenc, Josef Hájek, Josef Klimeš, Josef Hlaváč, Ferdinand Veselý a Leopold 224

Hlaváč) a spolu se dvěma národními socialisty (Josef Herman, Josef Tejkal) a jedním sociálním demokratem (Jan Hlaváč) vytvořili ilegální národní výbor v čele s Mercem jako předsedou a Hermanem jako místopředsedou.102 Komunista Ludvík Vincenc vzpomínal na tyto dny následovně: „Začali jsme pracovat jako vyživovací komise. Na radnici nikdo netušil, že pod tímto krycím názvem se schází ilegální národní výbor. Se zásobovacím referentem Karlem Pohorem jsme se dohodli, že ze skladů odčerpáme všechny zásoby, které se Němci chystali odvézt. Ještě týž den jsme navštívili všechny české pekaře a obchodníky. Představili jsme se jako členové vyživovací komise a kontrolovali jsme zásoby. (...) Ilegální národní výbor měl plné ruce práce. Museli jsme zabránit, aby zmatek nacistů nevyprovokoval naše lidi k předčasným nebo nerozvážným akcím, které by mohly mít za následek hromadné popravy těsně před osvobozením. Vysvětlovali a přesvědčovali jsme, že není žádným hrdinstvím nechat se zastřelit pro zbytečnou provokaci nebo obstarávat si potraviny bez ohledu na ostatní. S pomocí našich důvěrníků se ve většině případů podařilo lidi přesvědčit.“ 103 Členové ilegálního národního výboru Vincenc a Hájek za pomoci pracovníků stokového oddělení J. Stroupka a V. Baťka zabránili demolování královopolských křižovatek tím, že odpojili elektrické dráty od velkých náloží, a zachránili tak nejen křižovatky, ale i sklepní kryty okolních domů. Ilegální národní výbor pomáhal Rudé armádě, jejíž první skupina byla ukryta v domě na Metodějově ulici 9 od večera 25. dubna s úkolem zneškodňovat německé vojáky, kteří by chtěli ostřelovat ruské tanky pancéřovými pěstmi.104 Mezitím se k Brnu přiblížila fronta. Němci se chystali k obraně. Kopali zákopy, z nichž nejdelší u Dvořáčkova hostince na Kubešově vedl přes lány okolo střelnice u Medlánek a severní části Palackého vrchu dále směrem ke Komínu. Také stavěli provizorní překážky na Palackého, Poděbradově a Myslínově. U oděvního skladiště postavili napříč hlavní třídy tramvaje. Rudá armáda zahájila útok na Brno 23. dubna s cílem spojit východní a západní křídlo sovětských vojsk mezi Řečkovicemi a Soběšicemi. Nejúpornější boje probíhaly v Medlánkách, Řečkovicích a v severní části Králova Pole. Královo Pole se stalo terčem prudkého leteckého i dělostřelecké bombardování a obyvatelé Králova Pole museli strávit dva dny a dvě noci ve sklepích. V době náletu se Královopolští ukrývali ve sklepích, v okolních lesích a mnoho lidí našlo útulek v novém dlouhém tunelu dráhy v Kotlůvku, kde zůstávaly celé rodiny i s dětmi. Mnoho obyvatel však uteklo z Králova Pole do okolí – do Jehnic, Ořešína, Vranova, Útěchova, Soběšic. Letecké bombardování poškodilo 100 a úplně zbořilo 23 domů.105 225

Osvoboditelé dorazili do Králova Pole 26. dubna večer, a to na okraj Dobrovského ulice, kam se dostali směrem od Úvozu přes Veveří a Tábor. Zároveň dorazily další jednotky od Husovic přes Černá Pole na Poděbradovu. Hlavní část Králova Pole obsadila Rudá armáda do večera 26. dubna, jeho severní část a Medlánky během 26. až 27. dubna a v Řečkovicích trvaly boje až do 5. května, neboť německé jednotky se držely až do konce války v kopcovitém terénu severně od Brna. Při osvobozování Králova Pole, Medlánek a Řečkovic padlo 106 vojáků. Během okupace a druhé světové války bylo 59 obyvatel Králova Pole popraveno, 62 odsouzeno za protiněmeckou činnost, 22 zatčeno z rasových důvodů, 38 zahynulo při náletech; z koncentračních táborů se po válce vrátilo 216 občanů.106 OD OSVOBOZENÍ DO ÚNORA 1948 Hned po osvobození, 28. dubna, se na radnici ujal správy v Králově Poli revoluční národní výbor, který vznikl rozšířením ilegálního národního výboru. Jeho prezidium tvořili Julius Merc, Jaromír Kvis (KSČ), Jiří Malášek (ČSL) a Josef Šikula (ČSSD). V jednotlivých referátech pracovali – politický referát: Alois Sochorec (ČSL) a Ludvík Vincenc (KSČ); zásobovací referát: Josef Čech a Jan Hošek (ČSSD), Josef Hlaváč (KSČ) a Josef Krajíček (ČSNS); bytový referát: František Sáblík (ČSNS), František Kumhal (ČSL); sociální a zdravotní referát: Antonín Uher (ČSL) a František Vlk (KSČ); stavební referát: Ferdinand Veselý (KSČ), Karel Merc (ČSSD) a Josef Hájek (KSČ); všeobecný referát: Josef Tejkal (ČSNS), Leopold Hlaváč (KSČ), Alois Paták (ČSSD) a Alois Vrzal (ČSL); referát pro zabezpečení německého majetku a osob Radovan Dejmek (KSČ).107 Později, 9. srpna 1945, se přistoupilo k reorganizaci národního výboru a byl zvolen předseda a dva místopředsedové. Předsedou se stal komunista Julius Merc, prvním místopředsedou národní socialista Josef Herman, druhým místopředsedou Josef Šikula. Královopolský ilegální národní výbor

226

Kromě nich tvořilo místní národní výbor dalších 22 členů a 7 kooptovaných odborníků – za policii, obchodníky, hasiče, stavební úřad, právní věci, zdravotnictví a stavební referát.108 Národní výbor, s působností bývalého místního výboru, tedy jen pro Královo Pole, musel řešit hned několik naléhavých problémů. Ten největší představovalo zásobování. Přestože se ilegální národní výbor připravoval na tento úkol ještě před osvobozením, nebyly k dispozici žádné zásoby a přísun potravin vázl, a to velmi často vinou zničených komunikací. Největší množství potravin směřovalo do Králova Pole z okolí Znojma. Potraviny se proto musely vydávat na lístky. Zvláště citelně postrádali obyvatelé Králova Pole základní potraviny jako mléko, vejce, maso, tuky. Ještě v červenci 1946 činil příděl na dospělou osobu denně osminu litru odstředěného mléka, týdně jedno vajíčko, 4,5 dkg másla, 2 dkg sádla a 7 dkg umělých tuků a se 75 dkg masa se muselo vystačit 4 týdny.109 Při obnově města a odstraňování následků války napomáhalo vědomí sounáležitosti a solidarity brněnských občanů. Obvody méně postižené pomáhaly částem, které byly válkou silně poškozeny. I Královopolští, třebaže i je válka postihla citelně, pomáhali svým bezprostředním sousedům. Tak například národní výbor zřídil v budově Vysoké školy veterinární vývařovnu pro ty obyvatele z Řečkovic, Medlánek, Soběšic a Jehnic, kteří v důsledku válečných operací přišli o všechno.110 K prvořadým úkolům patřilo rovněž obnovení komunikací, a to zejména mostů, které německé jednotky při ústupu zničily. Z poloviny byly zničeny motorové vozy pouliční dráhy, zpřetrháno elektrické vedení. Přesto již za tři týdny po osvobození byla uvedena do provozu první trať vedoucí od nádraží do Králova Pole. Naštěstí se podařilo rychle obnovit výrobu ve vagonce a poté i v mostárně Královopolské strojírny.111 Již 10. srpna předala strojírna první nový vagon a několik opravených. Díky 15 000 hodinám, které dobrovolně odpracovali zaměstnanci strojírny na opravě zničené plynárny, dostalo Brno 16. listopadu první plyn, a to pro 40 % domácností. Královopolská společně se Zbrojovkou a První brněnskou posílala nejvíce zaměstnanců na pomocné brigády k opravě poškozených brněnských mostů.112 Krátce po osvobození se stejně jako na ostatních místech republiky započalo se zatýkáním kolaborantů. Němci z Králova Pole, kteří nebyli zahrnuti mezi kolaboranty, byli 10. května povoláni do úřadoven Sboru národní bezpečnosti na Malátově ulici a po úředních formalitách určeni k odsunu za hranice republiky. Největší část královopolských Němců směřovala pěšky po státní silnici přes Rajhrad do Pohořelic, odkud putovali buď do Vídně nebo do Bavorska. Už v sobotu a v neděli 28.–29. 4. pochodovaly Královým Polem desítky tisíc zajatých Němců od Tišnova a Lipůvky. Několik dní zde byli drženi za 227

ostnatým drátem v táboře na bývalém panském poli u ulice Dobrovského. Zajatí němečtí vojáci byli národními výbory přidělováni k veřejným pracím – k odstraňování překážek, k zasypávání příkopů, k vypomáhání u rolníků a řemeslníků.113 Mimořádný soud pro stíhání německých zločinců, kolaborantů a zrádců byl v Brně zřízen koncem května 1945 a zahájil činnost již 8. června 1945 jako vůbec první v republice.114 Královo Pole na Komůrkově plánu města Brna z roku 1947

Odsunutím Němců z Králova Pole se výrazně snížil počet obyvatel, ale brzy byl vyrovnán přílivem lidu z venkova, kteří přicházeli do Králova Pole za zaměstnáním, a to zvláště do strojírny. Ve druhé polovině května se začali vracet dělníci nasazení na pracích v Německu a z koncentračních táborů se vrátilo 216 osob. Také z Králova Pole odcházeli osídlovat vylidněné pohraničí. Většina z nich se ovšem brzy vrátila zpět do Krá228

lova Pole, když v pohraničí „působili jen krátce, avšak neblaze. Byli to lidé bažící jen po zisku a mamonu. Když poznali, že bez pilné a houževnaté práce tam nelze působit, odešli zpět do Králova Pole“.115 Krátce po osvobození započaly podstatné hospodářské proměny. Dekrety prezidenta republiky z 28. října 1945 o znárodnění průmyslu, bank a pojišťoven se dotkly všech velkých brněnských závodů včetně Královopolské strojírny. Na základě dekretu č. 12/45 byl zase konfiskován velkostatek Královo Pole, jehož posledním majitelem byl kníže Alexander Schönburg-Hartenstein. Do roku 1945 zde byli zaměstnáni jeden vedoucí, jeden adjunkt, sekretářka, tři lesní a šest hajných. Statek převzala Správa lesního hospodářství lesnické fakulty v Brně (Lesnická 37). Dne 22. listopadu 1945 byl velkostatek Královo Pole o celkové výměře 1501 hektarů přijat do majetku Státních lesů a statků a 24. května přidělen nově zřízené Správě státních lesů v Králově Poli, jejímž vedoucím byl Alois Jančík.116 Válečné operace postihly také školy. Bombardování zničilo budovu školy na Košinově ulici, těžce byla poškozena rovněž škola na Palackého třídě a ani školy na Slovanském náměstí nevyvázly ze závěru války bez újmy. Navíc byli v budově měšťanských škol internováni Němci. Nicméně výuka se na školách zahajovala již v červnu roku 1945. Vyučovat se ovšem mohlo pouze v budově měšťanských škol na Slovanském náměstí 2, kam se musely vtěsnat všechny královopolské školy. Tento stav trval i ve školním roce 1945/1946, kdy se v 28 třídách střídalo po půldnech 66 tříd. Po otevření školy na Palackého, 4. března 1946, ubylo 14 tříd a zbylé třídy se střídaly dopoledne a odpoledne šestkrát týdně. V budově na Slovanském náměstí 2 tak působily tyto školy: Chlapecká obecná škola J. A. Komenského, Dívčí obecná škola J. A. Komenského, Masarykova pětitřídní národní škola chlapecká, Masarykova pětitřídní obecná škola (dívčí), Masarykova měšťanská škola chlapecká, Masarykova první měšťanská škola dívčí, Druhá měšťanská škola chlapecká a Druhá měšťanská škola dívčí. V budově školy na Palackého se v pěti učebnách střídaly Pětitřídní obecná škola dívčí Františka Palackého a Pětitřídní obecná škola chlapecká Františka Palackého. Jednu místnost v budově používala mateřská škola a dvou učeben užívala pomocná škola, která sem byla přemístěna.117 Tato obtížná situace trvala až do roku 1950/1951, kdy byla dána k dispozici nově vybudovaná škola na Košinově ulici. Poškozena byla i budova Státního reálného gymnázia v Brně-Králově Poli na Slovanském náměstí 7, kde opravné sklenářské a natěračské práce postupovaly velmi pomalu a pravidelné vyučování začalo až 22. října 1945.118 Školy však netrápil pouze nedostatek prostor. Stejně jako celá republika trpělo i školství nedostatkem paliva, a tak se žáci v Králově Poli mohli často těšit z uhelných prázdnin. První nastaly už 28. listopadu 1945 a trvaly do Mikuláše, kdy se žáci vrátili 229

do školy, ale už 11. prosince začala další uhelná proluka, díky které si žáci prodloužili prázdniny až do 12. ledna 1946. Více než dvouměsíční uhelné prázdniny trvaly ve dnech 10. ledna až 18. března 1947. Další problém představoval v poválečném období nedostatek učebních pomůcek. Školy neměly učebnice, a tak si solidárně vyměňovaly různá vydání, aby byla aspoň jedna učebnice v každé třídě. Léta 1945–1948 však nebyla pro děti rozhodně jen léty strádání. I školy se dokázaly postarat o jejich obveselení, a to zvláště v týdnech dětské radosti, které každoročně probíhaly v červnu, kdy jim škola i obec přichystaly řadu povyražení. Tak například v červnu roku 1947 uspořádaly školy výlety, vyšší ročníky například zamířily na Pernštejn. Pro děti se promítaly v kině Adria americké filmy, nižší třídy navštívily loutkové představení v ústavu na Kociánce.119 Dětský týden vyvrcholil 20. června 1946 pestrým průvodem všech královopolských škol, když diváky zaujaly zvláště nápadité alegorické vozy. Po skončení průvodu byly děti pohoštěny ve svých třídách uzenkou, sodovkou a cukrovím.120 Královopolské děti se na koloběžkách řítí dolů Dobrovského ulicí v rámci týdne dětské radosti v červnu 1946.

Významnou událost představovaly v roce 1946 volby do Ústavodárného shromáždění. Stejně jako ve Velkém Brně získali i v Králově Poli nejvíce hlasů národní socialisté (5885, tj. 35,8 %), i když i tady komunisté uspěli (5110 hlasů, tj. 31,1 %). Výrazně méně obyvatel hlasovalo pro další dvě strany: 2836 (17,2 %) pro sociální demokraty a 2610 (15,9 %) pro lidovce. Výsledky květnových voleb určily i zastoupení jednotlivých stran v brněnských místních zastupitelských orgánech. Ty byly k 1. lednu 1947 reorganizovány. Brno bylo rozděleno na deset správních obvodů v čele s obvodními radami, které podléhaly Ústřednímu národnímu výboru města Brna. Královo Pole vytvořilo společně s Řečkovicemi a Medlánkami obvod Brno IV.121 Reorganizovaná Obvodní rada Brno IV se sešla na své první plenární schůzi 13. ledna 1947 na královopolské radnici. Předsedou obvodní rady se stal národní socialista 230

Jaroslav Strnad, jeho prvním náměstkem komunista Julius Merc, druhým sociální demokrat Josef Šikula a třetím Růžena Peterová, členka lidové strany. Bylo vytvořeno šest komisí a dohodnuto, jak si strany mezi sebou rozdělí jejich předsednictví. Národní socialista Jaroslav Herman stanul v čele komise prověřovací a trestní, která měla mimo jiné na starosti prověřování žádostí o vydání osvědčení o státní a národní spolehlivosti. Komisi hospodářskou a zemědělskou vedl Josef Šikula. Komise se zabývala například žádostmi politických vězňů o příděl zajištěných německých pozemků do vlastnictví. Růžena Peterová řídila komisi dopravní a bezpečnostní. Tuto komisi nejvíce zaměstnávalo povolování vývěsních tabulí, předloh před obchody a stavění přenosných stánků. Komunisté získali dvě komise – sociální a zdravotní (Julius Merc) a iniciativní a poradní (Osvald Fiala). Práci komise kulturně výchovné řídil národní socialista Ludvík Vitoslavský. Předsedové jednotlivých komisí tvořili sbor referentů, který se společně s předsedou scházel na schůzích, jež se konaly každou středu. Dalšími členy obvodní rady byli z Králova Pole Ludvík Vincenc, Božena Kostrhunová, František Kumhal, Karel Merc a Jan Matyáš, z Řečkovic Viktor Hlaváček, Žofie Latová, Jiří Chromý, Jaromil Prokeš a František Kolařík. Z Medlánek byl v radě pouze Osvald Fiala. Vedoucím úředníkem obvodní úřadovny Brno IV jmenovalo předsednictvo ÚNV Antonína Veselého. Obvodní rada převzala praxi ÚNV, zděděnou z období první republiky – když se někdo nemohl zúčastnit plenárního zasedání rady, zastupoval ho náhradník.122 Na plenární schůzi 2. února 1947 odsouhlasila rada, že bude třikrát týdně otevřena úřadovna v Řečkovicích.123 Kontakt s ÚNV města Brna měli zajišťovat referenti docházející do schůzí rady ÚNV. To se však zřejmě nedělo pravidelně a v dostačující míře. Obvodní rada IV si totiž stěžovala, že nebyla provedena decentralizace. Královopolským vadila zejména skutečnost, že nemají dostatek pravomocí k povolování sociálních podpor, a že tak o nich rozhodují lidé, kteří neznají tak dobře místní poměry a potřeby jednotlivých žadatelů.124 V důsledku toho si lidé stěžovali, že obvodní rady nepracují dobře. Proto se například na schůzi referentů 14. května 1947 hovořilo o nutnosti zavedení besed s občany. L. Vitoslavský vystoupil s tím, že tyto besedy jsou potřebné zvláště v Medlánkách a Řečkovicích, aby se tamním občanům jasně vyložila pravomoc obvodních rad a ujistili je, že představitelé obvodní rady jsou zde proto, aby hájili jejich zájmy.125 Mezi nejdůležitější součásti agendy obvodní rady patřily bytová problematika, sociální dávky, udržování pořádku na veřejných prostranstvích, udělování koncesí a prověřování národní spolehlivosti. Rada usilovala o co nejrychlejší opravu méně poškozených domů, aby byla schopna uspokojit žadatele o byt, jejichž počet s koncem války prudce vzrostl. Přísně se proto sledovalo, zda majitelé domů hlásí uvolněné byty, zda někdo neplatí pouze nájemné, ale zdržuje se mimo byt. Rada tak rozhodovala rovněž 231

o bytech v soukromých domech. Zároveň však rada musela přísně kontrolovat, zda statika některých domů nebyla během válečných operací poškozena natolik, že se domy mohly každou chvíli zhroutit. Na jaře 1947 se tak například jednalo o domech na Božetěchově 12 a Dalimilově 7.126 Komisi sociální a zdravotní nejvíce zaměstnávaly žádosti o chudinskou podporu, ať už jednorázovou nebo dlouhodobou, nebo o její zvýšení, o přijetí do denního útulku v Králově Poli, o přijetí do sociálního ústavu, o umístění dětí do Předklášteří nebo jejich přijetí do jeslí, o přijetí do chudobince, o bezplatné přidělení obleku, o bezplatné lékařské ošetření. Správné rozhodnutí vyžadovalo důkladné vyšetření majetkových poměrů žadatelů. S tím radě i komisi pomáhali takzvaní sociální důvěrníci. V Králově Poli jich operovalo 24, v Řečkovicích 12 a v Medlánkách 4. Je zajímavé, jak princip parity mezi stranami pronikl až sem. Po vzájemné dohodě totiž každá strana nominovala stejný počet důvěrníků.127 Romantické zákoutí aneb ulice Za Rybníkem (dnešní Myslínova)

Značnou pozornost věnovala rada i kvalitě životního prostředí. Rada i obyvatelé Králova Pole se ještě několik let po válce museli potýkat s jejími následky. Dlouho zůstávaly například nezasypány protitankové lapače, byla poškozena řada komunikací. Královopolští si nejčastěji stěžovali na kvalitu vozovek v ulicích Kollárově, Božetěchově, Dalimilově, Tylově a na náměstích Mojmírově a Rostislavově. Radnice však ze všeho nejdříve přistoupila k úpravě Palackého třídy a Chaloupkovy ulice. Započalo se v tomto období také s úpravami polních cest, které byly velmi důležité pro zdárný průběh žní i ostatních zemědělských prací. Označovaly se rovněž přechody na důležitých křižovatkách v celém obvodu a opravovalo se pouliční osvětlení. Ne všechny potíže souvisely s válkou, jako například stále více zapáchající Ponávka. Obvodní rada proto navrhovala ÚNV města Brna zaklenutí Ponávky v úseku mezi Chaloupkovou a Milíčovou, neboť se obávala, že volně tekoucí fekálie mohou způsobit 232

vážná infekční onemocnění.128 Ke kurióznímu případu došlo v květnu roku 1947, kdy si obyvatelé stěžovali, že někdo vyváží výkaly do nádrže na Slovanském náměstí. Nakonec se zjistilo, že tento přestupek učinil povozník pověřený odvozem výkalů z královopolských ulic.129 Často se na znečišťování veřejných prostorů podíleli sami občané. Na zasedáních rady se opakovaně upozorňovalo, že občané vysypávají na ulice stále více popela. Rada se často zabývala královopolským hřbitovem, neboť veřejnost žádala jeho rozšíření. V roce 1947 se přistoupilo k další nutné operaci – k zavedení vodovodu až ke hřbitovu. Náklady na jeho zřízení činily 120 tisíc korun. Sbírkou bylo získáno 60 tisíc a od hřbitovní správy 25 tisíc korun. Zbytek hodnoty musel být nahrazen dobrovolnými brigádami. I o ty se podělily strany. Bylo dohodnuto, že první říjnový víkend roku 1947 zajistí národní socialisté a komunisté po 40 a sociální demokraté a lidovci po 20 brigádnících. Zaklenutí Ponávky v roce 1948

Navzdory poválečné době i hospodářským potížím usilovala obvodní rada o kultivaci veřejných prostor. V květnu roku 1947 byly například dokončeny úpravy parků na Husitské a na Mojmírově náměstí. V průběhu roku se jednalo také o otevření zámeckého parku v Medlánkách veřejnosti. Plánovala se úprava dětských hřišť, k níž ovšem do roku 1948 nedošlo. Dochoval se alespoň jejich seznam. V Králově Poli byla v té době čtyři dětská hřiště – v městském parku na Slovanském náměstí, v městském parku na Božetěchově ulici, na Purkyňově ulici a u mateřské školky v Divišově kolonii. Ani Královu Poli se nevyhnulo velké sucho roku 1947, které postihlo řadu zemědělců. V Králově Poli bylo na podporách rozděleno 30 tisíc korun mezi 24 zemědělců. 233

Nejvíce, 5040 korun, obdržel Petr Veselý z Volfovy č. 23.130 Sucho však nebylo jedinou pohromou, která trápila Královopolské v roce 1947. Velké problémy nadělaly zemědělcům také mandelinky bramborové a mšice krvavé; a zvláště v tomto roce je trápili komáři, jejichž hlavním zdrojem byla retenční nádrž u Červeného mlýna. Dne 2. ledna 1947 byla slavnostně zahájena dvouletka. V jejím rámci se v Králově Poli začala budovat trolejbusová trať, která měla spojit Královo Pole s centrem, a budova školy na Košinově ulici. Nejvíce se v dvouletém plánu očekávalo od Královopolské strojírny, která se v těchto dvou letech intenzivně rozvíjela. Období 1945–1948 nebylo jenom časem, kdy se lidé vyrovnávali s válečnými ztrátami, kdy vynakládali značné úsilí na odstraňování jejich následků. I v těchto letech se dokázali bavit a těšit ze znovu nabyté svobody. Měli k tomu vedle soukromých podnětů i řadu oficiálních příležitostí. Je až s podivem, kolik úsilí se vynakládalo na slavnostní akce, kterých bylo během roku hned několik. Tak například v roce 1947 se v březnu oficiálně slavily narozeniny prezidenta osvoboditele (tj. Masarykovy), v květnu se slavil Den vítězství, Den matek, narozeniny prezidenta budovatele (tj. Benešovy), 1. června se konala v Králově Poli tradiční pouť, poté týden dětské radosti, velká slavnost u příležitosti položení základního kamene Rooseveltovy nemocnice, v červenci Husovy slavnosti, v září vzpomínka Masarykova úmrtí a v říjnu třídenní oslavy 28. října. Proměnila se skladba i charakter oslav. Za největší oslavy tohoto roku byly považovány oslavy narozenin prezidenta Beneše. Je to překvapivé, neboť v roce 1947 neslavil Beneš žádné kula-

Novostavba Rooseveltovy nemocnice

234

té výročí. Zajišťování programu oslav většinou spočívalo na školách. Do struktury oslav se stále intenzivněji promítal kulturní vliv Sovětského svazu. Nepřekvapuje, že se v tomto duchu nesly oslavy Dne vítězství, ale slavila se už i říjnová ruská revoluce. U příležitosti jejího výročí v roce 1947 se dokonce konala slavnostní plenární schůze obvodní rady. Ve významnou událost se proměnila slavnost položení základního kamene Rooseveltovy nemocnice v Zemském ústavu pro tělesně vadné na Kociánce dne 29. června 1947. Významná byla také proto, že se jí zúčastnili hned čtyři ministři československé vlády, a to – jak jinak v té době – za každou stranu jeden: Zdeněk Nejedlý, Jaroslav Stránský, Zdeněk Fierlinger a Adolf Procházka. Organizaci všech slavností měla na starosti kulturně výchovná komise.131 A slavností bylo tolik, že na jinou činnost této komisi příliš mnoho času ani sil nezbývalo. Proto se také profesorka Kostrhunová tázala na schůzi, na níž se diskutovalo, jak pojmout Husovy oslavy, kdy se kulturní komise přestane starat o slavnosti a začne se věnovat hlubší kulturní činnosti. Politické strany však přikládaly těmto slavnostem velkou důležitost. Vypovídá o tom zvláště konflikt, který vznikl mezi královopolskými komunisty a zástupci ostatních politických stran ohledně slavnostního položení věnce u pomníku rudoarmějců dne 26. dubna 1947. Bylo dohodnuto, že za celou obvodní radu bude položen jeden věnec se stuhou. Komunisté však chtěli položit za svou stranu vlastní věnec. Proti tomu ostatní strany protestovaly, ale komunisté se zase ohrazovali, že jim v tomto ohledu nemůže nikdo nic zakazovat. Kvůli této události se nakonec sešla mimořádná schůze pléna, kde se devíti hlasy proti šesti usneslo, že za obvodní radu se bude dávat pouze jeden věnec se stuhou a k tomu se může se svým věncem připojit kdokoli, ovšem bez stuhy. Nicméně komunisté aspoň prosadili, že se v čele průvodu ponese vedle státní vlajky také rudá vlajka, jako symbol osvoboditelů.132 Tento spor byl příznačným dokladem sílícího nesouladu mezi čtyřmi politickými stranami Národní fronty. Konfliktní situace většinou vyvolávaly mocenské ambice KSČ, které se naplnily v únoru roku 1948.

1 2

3 4 5

6

Adolf E. V, V Brně za převratu, Brno 1934, s. 41–42. František M – Františka M, Kronika sokolské župy dr. Jindry Vaníčka v Brně, Brno 1939, s. 30–31; Adolf E. V, V Brně za převratu, s. 83–84. Rudolf U, Brněnský převrat 1918, Brno 1930, s. 17 a 34–37. Cit. František L, Z československé fronty, Boskovice 1928, s. 29. F. M – F. M, Kronika sokolské župy dr. Jindry Vaníčka, s. 35–37; F. L, Z československé fronty, s. 15–29. Lukáš F, Vztah komunálních elit k otázce modernizace obecní infrastruktury na příkladu brněnské aglomerace v letech 1880–1914. In: Jana Čechurová – Jiří Štaif (edd.), K novověkým sociálním dějinám českých zemí VI, 2004, s. 206.

235

7

8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19

20

21

22

23 24 25 26 27 28 29

30

31 32 33 34 35 36

37

38 39 40 41

42 43 44 45 46

Popis města Brna k soutěži na regulační plán, Brno 1926, s. 42; Popis města Brna k soutěži na dopravně-komunikační plán, Brno 1933, s. 20–21. AMB, fond A 1/30 – Velké Brno, karton 1, inv. č. 36. AMB, fond A 20 – Připojené obce XXI, akta fasc. 113/1. Pavel M – Karel S, Ke vzniku velkého Brna, Forum Brunense 1992, s. 114–115. AMB, fond A 20, akta fasc. 162, zápisy ze schůzí místní rady v letech 1935–1938. AMB, fond A 1/30, karton 2, inv. č. 45. AMB, fond A 20, rkp. 259. AMB, fond A 20, rkp. 259. AMB, fond A 1/30, karton 3, inv. č. 51. Viz zvláště AMB, fond A 20, rkp. 259, schůze místního výboru 13. 4. 1922. AMB, fond A 20, rkp. 259, ustavující schůze místního výboru 29. 4. 1925. AMB, fond A 20, rkp. 259, schůze místního výboru v roce 1928. AMB, fond A 20, rkp. 259, ustavující schůze místního výboru 2. 10. 1929; akta fasc. 162, ustavující schůze místního výboru 29. 9. 1936. Otakar P, Vzrůst města Brna a jeho obyvatelstvo, Brno 1938, s. 8–9. Jedná se o odhady, vyjma let 1921 a 1931, kdy byly počty zjištěny na základě sčítání obyvatelstva. AMB, fond A 20, rkp. 180, schůze poradního sboru 9. 1. 1920, a rkp. 259, schůze místního výboru 6. 8. 1920. František T, Vývoj Králova Pole od let padesátých minulého století až po dobu přítomnou. In: Královo Pole. Nástin vývoje od roku 1925, s. 42, 121. Popis města Brna k soutěži na regulační plán, Brno 1926, s. 20. F. T, Vývoj Králova Pole, s. 75–76. AMB, fond A 20, akta fasc. 160. Popis města Brna k soutěži na dopravně-komunikační plán, Brno 1933. AMB, fond A 20, rkp. 180. František F, Královo Pole. Jeho historie, vývoj a rozvoj, Brno 1933, s. 23–25. Sto dvacet let městské hromadné dopravy v Brně, Brno 1989, s. 19 a 23; Popis města Brna k soutěži na dopravně-komunikační plán, s. 46. Jindřich J – Vladimír Z, Královopolská strojírna Brno 1889–1979, datum ani místo vydání neuvedeny, s. 97. J. J – V. Z, Královopolská strojírna Brno, s. 84–86. František F, Průmysl, obchod, řemesla, živnosti a doprava v Brně, Brno 1935, s. 29. AMB, Památná kniha města Brna, obvodní rady VII. Sestaveno podle Adresáře města Brna z roku 1935. Viz např. AMB, fond A 20, rkp. 259, schůze místního výboru 26. 3. 1924. AMB, fond A 20, fasc. 107/5. U dvora je nadto uváděn ještě jeden býk. Z celkového počtu krav byly 2 jalovice – jednu vlastnil Sáňka a jednu Havliš. Jan V, Předběžné výsledky československé pozemkové reformy. Země Česká a Moravsko-slezská, Praha 1930, s. 769–770. AMB, fond M 104 – II. obecná škola chlapecká, sign.167 (školní kronika). AMB, fond M 104, sign.167. AMB, fond M 104, sign.167. Jana O, K historii stavby gymnázia v Brně-Králově Poli na Slovanském náměstí č. 7. In: Almanach k 75. výročí založení gymnázia v Brně-Králově Poli, s. 11–12. AMB, fond X, karton 25, inv. č. 428, a karton 26, inv. č. 493. AMB, fond 105 – II. měšťanská škola chlapecká, sign. 75 (školní kronika). AMB, fond M 102 – I. obecná škola chlapecká, sign. 559 (školní kronika). AMB, fondy M 104, sign. 167; M 102, sign. 559. AMB, fond M 102, sign. 559.

236

47 48

49 50 51

52

53 54 55

56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74

75 76

77 78 79 80

81

82

AMB, fond M 102, sign. 559. Městská odborná škola pro ženská povolání v Brně-Králově Poli. Výroční zpráva za školní rok 1930–31, s. 3–7. Rudolf B (ed.), 75 let Vysokého veterinárního učení v Brně, Brno 1993, s. 21–31. Marie H, Jan Chlup – „Moravský Jedlička“, Učitelské noviny 102, 1999, č. 37. Jindřich N, Rozvoj školství královopolského. In: Královo Pole. Nástin vývoje do roku 1925, s. 160. Jubilejní zpráva Americké domoviny v Brně-Králově Poli za první desítiletí, Brno 1935; MZA, fond B 26, kart. 3241, č. 3903/51. MZA, fond B 26 – Policejní ředitelství, karton 2554, sign. 46. Cit. stanovy spoku. MZA, fond B 26, karton 3181, č. 2316/49. Spolek zanikl v roce 1948. MZA, B 26, karton 2553, sign. 3 a 4; viz rovněž F. M – F. M, Kronika sokolské župy dr. Jindry Vaníčka v Brně. MZA, B 26, karton 3197, č. 2882/50. MZA, B 26, karton 3310, č. 1/53, a karton 3197, č. 2882/50. MZA, B 26, karton 2579, č. 60295. MZA, fond B 26, karton 2555A, sign. 81; F. T, Vývoj Králova Pole, s. 110. MZA, fond B 26, karton 2553, sign. 22; F. T, Vývoj Králova Pole, s. 110. MZA, fond B 26, karton 2555A, sign. 81. Vlastnili 50 francouzských pušek s bodly a 5 japonských s bodly. MZA, fond B 26, karton 2553, sign. 15. MZA, fond B 26, karton 2572, č. 43 815. MZA, fond B 26, karton 2554, sign. 31. MZA, fond B 26, karton 2555, sign. 86. Cit. stanovy. MZA, fond B 26, karton 2645, č. 31892. MZA, fond B 26, karton 2554, sign. 32. MZA, fond B 26, karton 2554, sign. 39. MZA, fond B 26, karton 2553, sign. 18 a 20. Cit. F. M – F. M, Kronika sokolské župy dr. Jindry Vaníčka v Brně, s. 6. MZA, fond B 26, kartony 2553, sign. 4 a 27, a 2554, sign. 36. MZA, fond B 26, karton 2554, sign. 35. K amatérským divadelním souborům v Králově Poli viz Vítězslava Š – Jiří V (edd.), Místopis českého amatérského divadla, 1. díl A–M, Praha 2001, s. 101–102. K Bratrství viz Josef K, Historická stať. In: Čtyřicet let Divadelní jednoty Bratrství v Králově Poli 1900–1940, Brno 1940, s. 6–7. Cit. Karel H, Z hercova zápisníku, Praha 1983, s. 25. Blanka S – Věra V – Ondřej J. S, Ondřej Sekora – práce všeho druhu, Praha 2003, s. 13. Jiří V, Ludvík Kundera, Brno 1962, s. 12–21. Sto let pěveckého sboru Lumír, s. 10. Bohumír Š, Vladimír Helfert – muzikolog a bojovník za svobodu, ČMM 94, 1975, s. 87–96. V Králově Poli měla na radnici pobočku Česká veřejná městská knihovna, která navíc získala knihy i jmění zaniklého Knihovního spolku. V polovině 20. let bylo kromě této veřejné knihovny ještě 11 menších knihoven spolkových (z nich největší patrně čítárna Akademického spolku v Besedním domě) a několik knihoven školních. Věra S, Pluky zla, Praha 1975; televizní seriál Vlak dětství a naděje (1984–1985, poprvé vysíláno 1989), režie Karel Kachyňa, scénář Karel Kachyňa a Dušan Hamšík. AMB, fond A 1/28 – Prezidiální spisovna 1939–1945, karton 9, inv. č. 45 (Bericht über die Überprüfung der Stadtverwaltung Brünn vom 27. November bis 21. Dezember 1940, s. 78-80), a karton 11, inv. č. 73.

237

83 84 85 86

87

88

89 90 91 92

93

94 95

96 97

98 99

100 101

102 103 104 105

106 107 108 109 110

111 112

113 114

115 116

AMB, fond A 1/28, karton 34, inv. č. 178. AMB, fond M 103, č. 306. Rudolf B (ed.), 75 let Vysokého učení veterinárního, s. 32–33. Miloš M, Zpráva o činnosti v podzemní vojenské organizaci Obrana národa (strojopis), s. 2, in: MZM, fond B XI/II, inv. č. Sa 15. Václav H, Obrana národa ve sbírkách Moravského muzea. In: Morava v boji proti fašismu I, Brno 1987, s. 20; Emil Ř, Obrana národa na Moravě (strojopis), in: MZM, fond B XI/II, sign. S 293. Otto F, Vznik a vývoj vojenského domácího odboje. Obrana národa na Moravě v roce 1939 (strojopis), s. 5, in: MZM, fond B XI/II, inv. č. S 66. V. H, Obrana národa ve sbírkách Moravského muzea, s. 22. O. F, Vznik a vývoj vojenského domácího odboje, s. 12–15. O. F, Vznik a vývoj vojenského domácího odboje, s. 6. O. F, Vznik a vývoj vojenského domácího odboje, s. 34–36. Viz rovněž schéma Zemského vedení ON, které vypracoval Karel Fibich. Je uloženo v MZM, fond B XI/II, inv. č. S 302. František Z, Odboj a hnutí odporu proti hitlerovskému fašismu na Brněnsku v letech 1939–1945. In: Brněnští občané v boji proti fašismu, Brno 1981, s. 14–15. F. Z, Odboj a hnutí odporu proti hitlerovskému fašismu na Brněnsku, s. 15–29. F. Z, Odboj a hnutí odporu proti hitlerovskému fašismu na Brněnsku, s. 33–44; František N, Stíny gilotiny nad Breslau. In: Pocta svobodě. Sborník z pracovních setkání historiků a odbojářů k 50. výročí osvobození, Brno 1995, s. 35. F. Z, Odboj a hnutí odporu proti hitlerovskému fašismu na Brněnsku, s. 29. Josef V – Emil P – John S (edd.), Příslušníci československého letectva v RAF, Praha 1999, s. 261. Osolsobě své vzpomínky literárně zpracoval: Jiří O, Zbylo nás devět, Praha 1990. Václav H, Odboj Československé mládeže Brno-okolí. In: Morava v boji proti fašismu I, Brno 1987, s. 39. F. Z, Odboj a hnutí odporu proti hitlerovskému fašismu na Brněnsku, s. 41–42. Ludvík V, Na Gottwaldovu výzvu. In: Věra Holá (ed.), Bojovali jsme a zvítězili. Léta 1938–1945 ve vzpomínkách pamětníků, Praha 1979, s. 337. Barbora F (ed.), Z historie dějin KSČ v Králově Poli, Brno 1985. Cit. L. V, Na Gottwaldovu výzvu, s. 338. F. Z, Odboj a hnutí odporu proti hitlerovskému fašismu na Brněnsku, s. 52. A to 6 na Komenského, 5 na Kubešově, 4 na Božetěchově, 2 na Třebízského a po jednom na Bulharské, Dalimilově, Mojmírově a Rostislavově náměstí, Na Kopcích a na Palackého. AMB, Pamětní kniha města Brna, obvodní rady VII. Barbora F (ed.), Z historie dějin KSČ v Králově Poli, Brno 1985, s. 78–80. AMB, Pamětní kniha města Brna, obvodní rady VII. AMB, fond M 104 – II. obecná škola chlapecká, sign. 167 (školní kronika). Václav P, Ustavení a činnost Národního výboru v Brně v dubnu až květnu 1945, BMD 2, 1960, s. 39. Královopolská strojírna Brno, Brno 1979. Jaroslav M, Boj za uskutečnění programu národní a demokratické revoluce v Brně v letech 1945–1946, ČMM 82, 1963, s. 5–30. AMB, Pamětní kniha města Brna, obvodní rady VII. Jaroslav M, Upevňování a rozšiřování výsledků národní a demokratické revoluce v Brně, BMD 5, 1963, s. 19. Cit. AMB, Pamětní kniha města Brna, obvodní rady VII. AMB, Pamětní kniha města Brna, obvodní rady VII.

238

117

118 119

120 121 122 123 124 125 126 127 128 129 130 131 132

AMB, školní kroniky: fondy M 106 (pětitřídní dívčí škola na Slovanském náměstí, sign. 227), M 104 (pětitřídní chlapecká Palackého, sign. 167), M 103 (měšťanská chlapecká na Slov. nám, sign. 306). Padesát let gymnasia v Králově Poli Slovanské náměstí č. 7, Brno 1970, s. 13. AMB, fond B 32 – OR/ONV Brno-Královo Pole, karton 2, schůze komise kulturní a výchovné 17. 6. 1947. AMB, fond M 104, sign. 167. Jaroslav D – Václav P (edd.), Dějiny města Brna, 2. díl, Brno 1973, s. 175–176. AMB, fond B 32, karton 1, plenární schůze 13. a 27. 1. 1947. AMB, fond B 32, karton 1, plenární schůze 2. 4. 1947. AMB, fond B 32, karton 1, schůze referentů 5. 3. 1947. AMB, fond B 32, karton 1, schůze referentů 14. 5. 1947. AMB, fond B 32, karton 1, schůze referentů 9. 4. 1947. AMB, fond B 32, karton 2, komise sociální a zdravotní 1947. AMB, fond B 32, karton 1, schůze referentů 19. 2. 1947. AMB, fond B 32, karton 1, schůze referentů 21. 5. 1947. AMB, fond B 32, karton 1, schůze předsednictva OR 17. 12. 1947. AMB, fond B 32, karton 2, komise kulturně výchovná 1947. AMB, fond B 32, karton 1, mimořádná plenární schůze 23. 4. 1947.

Za komunistického režimu (1948–1989) MILAN ŘEPA

POLITICKÝ VÝVOJ PO ÚNORU 1948 Po vypuknutí vládní krize, kterou vyvolala demise ministrů demokratických stran, byl 23. února 1948 v Praze vytvořen Akční výbor Národní fronty v čele s Antonínem Zápotockým. Současně vzniklo sedmnáct krajských akčních výborů Národní fronty a na ně navázaly akční výbory v místech a okresech. Dne 24. února vznikl AV NF města Brna v čele s komunistou Vladimírem Matulou.1 Téhož dne se v 18.15 sešli aktivisté také v Králově Poli, aby na ustavující schůzi založili Akční výbor Národní fronty v obvodu Brno IV.2 Zakládající schůze se zúčastnili tito zástupci politických stran: za KSČ Vincenc, Mucha a Urx z Králova Pole, Zahajský z Řečkovic a Klusák z Medlánek, za sociální demokraty Kuta, Jakeš a Dvořák z Králova Pole, Kračmer ml. z Řečkovic a Prušvic z Medlánek. Dále se zúčastnili zástupci Svazu osvobozených politických vězňů (SOPV) Řečkovice (Nejez), Svazu brannosti (Albrecht, Kůtek), Svazu přátel SSSR (Ševčík), Sboru dobrovolných hasičů (Voborný), Svazu československé mládeže (Opl z Králova Pole a Procházka z Řečkovic), Ústřední rady odborů (Turek), Svazu občanů bez vyznání (Pinkas), Svazu národní revoluce (Rychter). Přítomní rezervovali v akčním výboru místa pro další organizace – pro SOPV Královo Pole, Sokol, Československou obec legionářskou, SČM Medlánky, Junák a pro zástupce národních socialistů a lidovců. Přítomní zvolili vedení akčního výboru. Předsedou se stal František Mucha, prvním místopředsedou Klement Kuta, druhým místopředsedou Karel Tuček a jednatelem Josef Opl. Tito čtyři tvořili společně s Dušanem Rychtrem předsednictvo. V akčním výboru byli z Králova Pole Ludvík Dvořák, Oldřich Jakeš, Karel Kůtek, Ludvík Vincenc, Zdeněk Ševčík a Richard Urx. Nově ustavený akční výbor vydal následující prohlášení: Akční výbor Národní fronty při obvodové radě IV v Brně-Králově Poli, Řečkovicích a Medlánkách obrací se na všechny občany, poctivé vlastence, bez rozdílu politické a náboženské příslušnosti a vybízí je v těchto velkých historických dnech, aby pochopili, že 240

pracující lid a všechny pokrokové složky našeho národa bojují poslední zápas proti vnitřní a zahraniční reakci. – Je svatou povinností všech poctivých občanů a vlastenců, aby se účinně zapojili do tohoto zápasu za zdolání reakce a do budovatelského úsilí; pomlouvače, sabotéry rozvratníky našeho hospodářství, lidově demokratického režimu a naší republiky ze svého středu nemilosrdně vyloučíme, bez ohledu na jejich postavení. – Zdravíme předsedu vlády Klementa Gottwalda, který se usilovně snaží o zdolání vládní krize, vyvolané neodpovědnými živly ve státě, a věříme, že se mu v brzké době podaří vytvořit novou vládu z poctivých Čechů a Slováků, na podkladě obrozené Národní fronty, složené z dělníků, rolníků a pracující inteligence. – Posíláme srdečné pozdravy panu presidentovi Edvardu Benešovi a žádáme ho, připojujíce se ke spontánnímu volání většiny národa, aby přijal demisi odstupujících ministrů, kteří v těžké chvíli naší vlasti selhali a zradili. Ačkoliv další schůzi přítomní naplánovali až za týden, události se vyvíjely rychleji, než předpokládali. A tak poté, co 25. února přijal prezident Beneš demisi ministrů, sešel se akční výbor v Králově Poli již 26. února na mimořádné schůzi,3 aby v Králově Poli provedl únorový puč v malém. První krok spočíval v tom, že komunisté a jejich spojenci na základě vyhlášky O přechodné úpravě odvolání členů NV z 25. února navrhli k odvolání z obvodní rady národní socialisty Strnada, Matulu, Herrmanna, Matyáše a Kolaříka a lidovce Peterovou, Kumhala a Chromého. Návrh byl přijat, když pouze jeden člen akčního výboru hlasoval proti. Stejně tak byl přijat návrh předsednictva, aby v obvodní radě zůstali Peterová a Kumhal, ovšem pouze za své osoby, a nikoli jako zástupci svých stran. Odvolání se týkalo i úředníků, kteří pracovali na radnici (Musil, Miroslav Matula, Sýkora a Jarošová – u ní byl ovšem jako důvod uveden „milostný poměr vzbuzující pohoršení“), a členů komisí (Přibyl, Koželuha, Foltán, Chromý, Hanák, Šustáček, Horníčková, Nováček, Nejezchleb, Vítoslavský, Kumhal, Kolařík, Matyáš, Leichman). Všechny návrhy byly jednohlasně přijaty. Akční výbor Národní fronty v Králově Poli tak fakticky převzal vedení obvodu Brno IV. Jeho politiku určovali komunisté. Pod jejich vedením akční výbor doplňoval obvodní radu a naprosto přitom ignoroval výsledky posledních voleb. Předsedou obvodní rady IV se stal komunista Julius Merc, prvním místopředsedou sociální demokrat Šikula, druhým místopředsedou komunista Josef Smetana. Dalšími členy rady byli Josef Havlíček, Richard Lukes Julius Merc 241

a Ferdinand Veselý, agendu pověřovací komise vedl Ludvík Vincenc. Na následující schůzi 1. března byli přijati další členové akčního výboru: Matyášová (Svaz přátel SSSR), Čuchala (Družina válečných poškozenců), Peňáz (Čsl. obec legionářská Královo Pole; její akční výbor se v Králově Poli ustavil 3. března 1948), Pelecha (Čsl. obec legionářská Řečkovice), Krutil (Církev československá). Strana lidová a národně socialistická byly v obvodu rozpuštěny a jejich majetek převzal akční výbor.4 Mezitím se ustavovaly akční výbory také v továrnách a podnicích, nejprve v Královopolské strojírně, posléze v dalších větších podnicích. Ke znárodnění byly určeny podniky s více než padesáti zaměstnanci. V obvodu Brno IV se to týkalo následujících podniků: Alpa (továrna lučebných a kosmetických přípravků), Deriva (továrna na zpracování umělých hmot), František Pawloušek (továrna na kožešiny), Bří Poncové, Primafon-Zaorálek, Společnost pro stavbu potrubí a přístrojů, Knihtiskárna Okáč, Vincenc Kosař (ražba plakátů), Josef Liška (stavitel), František Šlampa (stavitel).5 Na schůzi 9. března doplnil akční výbor další místa v obvodní radě, uvolněná po odvolaných národních socialistech a lidovcích, a to na 15 místo dosavadních 17 členů. Předsedou obvodní rady zůstával Julius Merc, prvním místopředsedou se stal komunista Vladimír Mužík z ÚRO, druhým místopředsedou sociální demokrat Šikula. Dalšími členy rady bylo sedm komunistů (Havlíček, Vincenc, Kostrhunová, Koudar, Fiala, Smetana a Jílek), tři sociální demokraté (Knytlová, Karel Merc a Prokeš), dále Veselý za SOPV a Plevač za SČM. Kromě toho se doplnila místa v komisích, kterých v té době bylo šest (prověřovací; hospodářská a zemědělská; sociální, kulturní a výchovná; dopravní a bezpečnostní; iniciativní).6 Dne 5. května 1948 se konala ustavující schůze nové Obvodní rady Brno IV, které se zúčastnil i předseda ÚNV města Brna Vladimír Matula.7 O jejím složení rozhodly ÚNV města Brna a akční výbor Národní fronty na základě prvního paragrafu vyhlášky ministerstva vnitra z 1. března 1948. Nová obvodní rada byla patnáctičlenná a jejím předsedou byl jednomyslně zvolen Vladimír Mužík a jeho náměstkem Julius Merc. Počet referátů zůstával stejný jako v předchozím období. Při OR IV bylo tehdy celkem sedm referátů (zásobovací, sociální a bytový, vyživovací, osvětový, dopravní a bezpečnostní, prověřovací a trestní, zemědělský). Jako úřední přednosta je v té době uváděn Milíč Hluchaň. Obvodní rady jednaly pouze jako sbor referentů; nescházelo se tedy žádné zvláštní plénum obvodní rady.8 Mocenský monopol, jehož se KSČ zmocnila, měly v roce 1948 legitimizovat volby. Ty však voličům neumožňovaly rozhodnout se mezi svobodně soutěžícími politickými silami. Prvních nesvobodných, komunistických voleb se v Králově Poli zúčastnilo 97,90 % oprávněných voličů, z nichž 72 (= 0,44 %) odevzdalo prázdné lístky.9 242

Již v roce 1948 započal totalitní režim s represemi. Zatýkání, nelidské výslechy a mimořádně tvrdé tresty neminuly ani občany z Králova Pole. Zatýkány byly desítky občanů, možná i více. Uveďme aspoň některé. Již v roce 1948 byl zatčen Jiří Peřina a odsouzen na 8 let. Masové zatýkání nastalo v následujícím roce. Na 22 let byl odsouzen Radek Krček, Josef Krček na 18 let. Nebylo výjimkou, že represe postihovaly celé rodiny. V Králově Poli byli například odsouzeni František Křivka na 15 let, stejně jako jeho dva synové – František a Zdeněk, ten dokonce na 18 let. V témže roce byli na 12 let odsouzeni Roman Jan, Oldřich Krafka a Jožka Musil. Z dalších Královopoláků byli v letech 1949–1953 odsouzeni Boris Staněk, profesor právnické fakulty Vladimír Kubeš (na 5 let), dále Milan Fráňa, Jožka Doležal, Miloš Heger, Zdeněk Ostrý, Mojmír Viktorin (ten až v roce 1953) a mezi odsouzenými byly i ženy – za všechny jmenujme Arnoštu Doležalovou, Květu Musilovou a Olgu Sobovou. Třebaže od roku 1953 vlna zatýkání a procesů postupně ustávala, ještě v druhé polovině 50. let si vyžádala několik obětí – v Králově Poli například Marii Smolinovou. Komunistická represe měla ovšem i jiné podoby. Jednu z nich představovaly pomocné technické prapory, v podstatě pracovní útvary armády, kam byli posílaní lidé takzvaně politicky nespolehliví. Do PTP byl z vězení povolán například královopolský občan Václav Suda.10 Ve stejné době, kdy se stupňoval policejní útlak, tedy na přelomu 40. a 50. let, se přistupovalo k nejrůznějším organizačním a územněsprávním změnám. K 1. říjnu 1949 proběhla reorganizace obvodních rad, kdy obvod Brno I byl rozdělen na 4 obvody. Obvod, do nějž patřilo Královo Pole, se tak přečíslováním změnil z obvodu Brno IV na obvod Brno VII. Obvod VII tvořily katastrální území Medlánky a Řečkovice, katastrální území Královo Pole s výjimkou části ležící na západ od ulice Staňkovy a na jih od ulice Reissigovy, dále část katastrálního území Žabovřesky, ležícího v pruhu, který byl ohraničen východní hranicí pozemků a ulicí Purkyňovou, a část katastrálního území Velká Nová a Červená na sever od ulic Tábor, Střelecká a Reissigova. Oproti stavu před reorganizací se obvod mírně rozšířil, a to o úseky po ulice Tábor, Střelecká a Reissigova.11 Po celý rok 1948 zůstával v Králově Poli hlavním činitelem událostí akční výbor Národní fronty. Z iniciativy KSČ se však v průběhu léta začalo přistupovat k prověrkám práce akčních výborů, docházelo k jejich reorganizaci a snižování počtu členů.12 Příznakem toho, jak se postupně centrum moci přesouvalo z AV NF na sekretariáty KSČ, bylo zastavení prověrek akčních výborů koncem roku 1948 s tím, že prověrky všech členů AV NF provede OV KSČ v Králově Poli, který o to bude akčním výborem Národní fronty požádán.13 Přesto nadále zůstávalo nejasné, jaký poměr sil panuje v obvodě mezi třemi mocenskými centry – mezi obvodní radou, OV KSČ a OV NF. Ještě na mi243

mořádné schůzi Obvodního výboru Národní fronty dne 28. července 1951 si jeho předseda Jan Zatloukal stěžoval: „Mezi soudruhy se říká – KSČ stojí nad NF, druzí mluví pravý opak.“14 Činnost KSČ v obvodu řídilo předsednictvo (později byro) Okresního (tj. obvodního) výboru KSČ. Tvořilo jej zpravidla sedm až devět členů. Na schůze předsednictva byli zváni předsedové Národního výboru a Národní fronty. Výbor měl zhruba čtyři desítky členů. Vesnické výbory v Medlánkách a Řečkovicích, které byly součástí OV KSČ, byly ustaveny v roce 1954. OV KSČ uplatňoval svou moc prostřednictvím kádrové politiky a kontrolní činnosti. OV KSČ kontroloval nebo organizoval práci v závodech v obvodu (plnění plánů, činnost stranických buněk a závodních organizací). Největší pozornost se přirozeně věnovala Královopolské strojírně. Velkou část agendy předsednictva OV KSČ tvořilo zemědělství (zajišťování žní, jarních a podzimních prací, agitace pro vstup do JZD). Dále OV KSČ mapoval situaci ve školách, v Národní frontě a v Obvodním národním výboru, organizoval nábor pracovních sil, sledoval činnost Lidových milicí, vesnických organizací v Řečkovicích a Medlánkách, masových organizací (ČSM, Československého svazu žen, SČSP, Sokola ad.), zajišťoval veřejné akce (1. máj, 9. květen, různá výročí), pořádal takzvaná školení propagandistů, která probíhala v budově gymnázia.15 Kádrová politika KSČ spočívala v prověřování, výběru a navrhování osob na různá místa státní správy, do podniků a veřejných institucí. Bylo přesně stanoveno, které kádry jednotlivé úrovně stranického aparátu schvalují. Tak například OV KSČ v Králově Poli schvaloval předsedy základních organizací KSČ, politické pracovníky masových organizací jako ČSM, ČsČK, SČSP, Spartak, Svazarm, dále kandidáty ONV, předsedu JZD Medlánky, vedoucí učňovských domovů, vedoucí pracovníky léčebných zařízení a kulturních podniků, redaktora závodního časopisu GZ Královo Pole. Předsednictvo OV KSČ schvalovalo obvodní výbory masových organizací, předsedy závodních rad důležitých závodů, předsedu závodního klubu ve strojírně, přednosty odborů a správ ONV, ředitele a vedoucí pracovníky důležitých průmyslových, dopravních, peněžních a komunálních podniků, vedoucí pracovníky Lachemy, ředitele osmiletých škol, ředitele okresních knihoven a Domu osvěty, mistry, učitele a vychovatele v učilištích státních pracovních záloh. Předsedu ONV v Králově Poli musel schválit Krajský výbor KSČ; předsednictvo a sekretariát KV KSČ schvalovaly ředitele, hlavní inženýry, vedoucí výroby, hlavní konstruktéry v Královopolské strojírně. Vedoucí v Prefě, Cihelně a v Pramenu zase schvalovalo předsednictvo MěstV KSČ.16 Třebaže se komunistický režim po Únoru rychle etabloval, na komunální úrovni, soudě aspoň podle vývoje v Králově Poli, ještě několik let trvalo, než se kádrově stabilizoval. Poměrně často docházelo k personálním změnám a přesunům v rámci úrovní 244

i jednotlivých složek státní správy, stranických aparátů a Národní fronty. Bylo tomu jak na „radnici“ v Králově Poli, tak v OV KSČ i v AV NF. Například v čele obvodní rady se od února 1948 do konce roku 1951 vystřídali Julius Merc, Vladimír Mužík, Leopold Hlaváč, Jan Hlaváč, Jaroslav Soukup, Vladimír Procházka a Jan Zatloukal. Mocenský monopol KSČ tím ovšem narušen nebyl. Tuto nestabilitu vyvolávaly vedle ne zcela zřetelného vztahu mezi státní správou, stranickými orgány a Národní frontou hlavně mocenské boje uvnitř KSČ, nejistota a strach, jež vzbuzovaly neustálé prověrky, čistky a hlavně procesy na začátku 50. let. Královo Pole na přehledném plánu Brna z roku 1949

245

Dvě významné události začátku 50. let se dotkly také Králova Pole. Tou první byla Šlingova aféra, která zahájila vlnu procesů, k nimž vedení KSČ přistoupilo podle modelu jiných komunistických zemí, zejména pak Sovětského svazu. Samotné Šlingově aféře předcházela krize, která postihla v létě 1950 brněnské průmyslové podniky, včetně Královopolské strojírny. V ní se plán plnil pod 80 %, což bylo do značné míry způsobeno tím, že byl stanoven příliš vysoko. Problémy vyvolávaly i jiné faktory. Subdodávky pro Královopolskou strojírnu zůstávaly v roce 1950 opožděny až o 48 týdnů, sama strojírna oznamovala zdržení výroby až o 26 týdnů. Výrobu komplikovaly časté změny výrobních programů, neustálé přeškolování zaměstnanců, příliv nových, nekvalifikovaných pracovních sil. Lidé z Královopolské vinili z této situace nikoliv vedení závodu, ale politiku komunistické strany, a to zejména Krajský výbor KSČ v čele s jeho tajemníkem Ottou Šlingem, že nekompetentně zasahuje do řízení podniků.17 V Královopolské Šlingovi vyčítali, že k nim nechal převést 1000 lidí ze Zbrojovky, pro které tam nebyla práce. A právě tito lidé způsobovali v Královopolské nejvíce problémů a vykazovali největší absence.18 Ve strojírně se také podivovali tomu, že se neustále přijímají noví pracovníci, třebaže pro řadu dělníků už v továrně není práce.19 Komunisté ze strojírny si také stěžovali, že jsou přetíženi neustálým schůzováním, a že proto nemají čas plnit plán.20 Situace se vyhrotila v červenci roku 1950, kdy Šling připravil veřejnou prověrku předsednictva KV KSČ před čtyřmi stovkami komunistických funkcionářů z okresů a závodů. Představitelé KSČ ze Zbrojovky a z okresních výborů KSČ z Blanska, Rosic a z Králova Pole toho využili a otevřeně Šlinga kritizovali za jeho diktátorské způsoby.21 Celým případem se brzy začala zabývat ústřední Kontrolní stranická komise. Její členové přijeli v září 1950 do Brna a předvolali si k pohovorům místní funkcionáře KSČ, včetně královopolských. Celé šetření nakonec vyústilo 8. října 1950 v Šlingovo zatčení. Otto Šling, rozhodný stalinista a oblíbenec generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského, byl prvním zatčeným z vysokých stranických funkcionářů. Královopolští komunisté zhodnotili Šlingův případ na schůzi 5. března 1951, která se konala v Semilassu a na které tajemník OV KSČ Roubal referoval o zasedání ÚV KSČ z 21.–24. února 1951. Na schůzi se zdůrazňovalo, že to byli právě komunisté z Králova Pole a tamější strojírny, kdo přispěl ke Šlingově odhalení. Obvinění ze šlingovštiny se pak nadlouho stalo zákeřnou a často používanou zbraní ve vnitrostranických půtkách. Královopolští komunisté jejím prostřednictvím útočili zvláště proti „královopolskému Šlingovi“ Blahoslavovi Černému, bývalému předsedovi AV NF v Králově Poli, který povýšil na KV KSČ.22 Otto Šling byl nakonec ve vykonstruovaném procesu odsouzen k smrti a popraven 3. prosince 1952. Druhou významnou událost první poloviny 50. let představovaly dělnické bouře v Brně v listopadu roku 1951 – první a na dlouhou dobu poslední otevřený projev ob246

čanské nespokojenosti. Dne 20. listopadu 1951 se Zápotockého vládla rozhodla omezit výplatu oblíbeného vánočního příspěvku, který byl od roku 1945 poskytován zaměstnancům jako doplněk pravidelné měsíční mzdy. Po zveřejnění této informace propukla již 21. listopadu ráno mezi lidmi nespokojenost. V Brně se nejdříve a nejvíce vystupňovala v Závodech Jana Švermy (tj. ve Zbrojovce), kde se dělníci spontánně shromáždili na dvoře a poté pronikli do správní budovy. V celé továrně byla zastavena práce a dělníci vyšli do ulic směrem k centru Brna. Kromě toho vyzvali dělníky z ostatních továren, aby se solidárně připojili ke stávce. Jejich úsilí bylo úspěšné. Jednou z továren, kde dělníci přestali pracovat, shromáždili se a diskutovali na nádvoří, byly i Gottwaldovy závody-Královopolská strojírna. Státní a ostatní orgány komunistické moci brzy sáhly k protiopatřením. Stalo se tak i ve strojírně v Králově Poli. Lidové milice obsadily všechny brány a uzamkly je. Úderný oddíl byl vyzbrojen nabitými zbraněmi a zásobou nábojů. Odpoledne byl již celý závod obsazen a panoval v něm klid. Navečer 21. listopadu se dle pokynů krajského výboru KSČ sešly aktivy OV KSČ. Učinili tak rovněž v Králově Poli, kde se shromáždilo 130 funkcionářů. Ti jednotně podpořili vládní opatření a kritizovali komunisty, kteří na závodech v průběhu dne neobstáli. Navíc byly ustaveny dvoučlenné hlídky, které v obci sledovaly situaci. Na druhý den ráno, 22. listopadu, Lidové milice hned po zahájení směny v šest hodin uzavřely brány podniku, aby nikdo nemohl dovnitř ani ven. V sedm hodin se konala schůze funkcionářů KSČ ze závodu a Lidových milicí. Předseda závodního výboru Topil odmítl požadavky celotovárního shromáždění zaměstnanců a vyzval přítomné komunisty, aby se odebrali na pracoviště a zahájili tam agitaci. Přesto v závodě panoval neklid. Nejvíce v mostárně, kde se srotili mladí dělníci, kteří poté, co je mistr vyhnal z dílny, pokračovali v diskusích na chodbě před šatnami. Přestali až po zásahu Lidových milicí a intervenci závodního výboru. Pak již ve strojírně panoval klid, a tak si mohlo vedení strojírny dovolit vyslat pět milicionářů do Zbrojovky a Švermových závodů a kromě toho vyšla četa o šedesáti mužích do města, kde měla udržovat pořádek na úseku od Kotlářské ke Stalinovým sadům (dnešní Koliště).23 Brněnské události přirozeně musely zanechat stopy ve veřejném mínění. Zejména proto, že Lidové milice, označované propagandou za „ozbrojenou pěst dělnické třídy“, byly nasazeny proti dělníkům. Náladu ve společnosti ještě zhoršila měnová reforma v roce 1953, která výrazně zredukovala hotovostní i uloženou peněžní zásobu obyvatelstva. Nechuť k režimu vzbuzovaly také aféry komunistických funkcionářů. Dne 16. prosince 1950 přinutily stížnosti na funkcionáře obvodní rady k rezignaci jejího předsedu Jana Hlaváče. Hlaváč společně s bytovým referentem Hadem a vedoucím úřadovny Hluchaněm byli obviněni ze zneužívání pravomoci.24 Další předseda obvodní rady, Jan 247

Zatloukal, byl zase v roce 1954 osočován, že na hovorech s občany nevhodně potlačuje kritiku a že je veřejným tajemstvím, jak přiděluje v Králově Poli byty bez ohledu na bytovou komisi. Třebaže tyto kritiky byly komunistickou stranou umlčovány, Zatloukal již nebyl v tom roce znovu určen za předsedu obvodní rady.25 Na začátku roku 1956 byl zase Josef Endlicher překvapivě odvolán z funkce tajemníka OV KSČ Brno V, kterým byl zvolen v březnu 1955. Seznam jeho provinění byl delší: neopatrné uložení osobní zbraně, což umožnilo jeho čtrnáctiletému synovi, aby se jí zmocnil; neoprávněné založení spolku chovatelů nutrií v roce 1949 za účasti dalších 14 členů strany a nedostatky v jeho hospodaření. Dále mu byly vytýkány „nedostatky v rodinném životě“ a „nesprávné přijímání zaměstnanců aparátu strany OV KSČ Brno V“.26 Jako jeden z možných ukazatelů proměn a stavu veřejného mínění může sloužit, možná paradoxně, počet členů obvodní organizace KSČ. Nárůst členstva po roce 1945 dosáhl svého vrcholu v roce 1952, kdy bylo v obvodě celkem 4894 členů a 431 kandidátů KSČ.27 V roce 1953 nastal pokles. Uvádí se 4649 členů a 233 kandidátů, kteří byli organizováni v 61 závodních organizacích (2933 členů a 233 kandidátů), v 10 uličních (včetně řečkovických, 1624 členů a 22 kandidátů) a v jedné vesnické (Medlánky, 92 členů a 1 kandidát).28 Zajímavé jsou rovněž údaje z roku 1953 o složení členstva. Z 4649 členů jich pouhých 59 vstoupilo do strany v letech 1921–1945, 2695 v období od osvobození do února 1948 a plných 1895 po Únoru 1948. Řada byla vyloučena pro pasivitu, jiní proto, že neplatili příspěvky. Mnozí z nich přitom přestali platit stranické příspěvky jako výraz protestu proti měnové reformě. Někteří ovšem našli odvahu, že z KSČ vystoupili sami a navíc své rozhodnutí podložili pádnými argumenty. Tak například Rudolf Křiva, strojní zámečník a později rýsovač v Královopolské strojírně, vrátil členskou legitimaci s prohlášením, že nechce být členem strany, neboť se nemůže vyrovnat s některými opatřeními, která strana provedla.29 Zdeněk Knap, konstruktér ze strojírny, zase prohlásil, že neponese tíhu viny za sankce, které strana napáchala. 30 Zdeněk Tomek byl vyloučen ze strany se zdůvodněním, že „soudruh je mladý člověk, nevyhraněného politického rozhledu a jako individualista činí si sám závěry ze současného politického dění a toto pokládá za správné a nechce se dát opravit. Chyby, kterých se dopouštějí někteří funkcionáři strany, zveličuje a podle nich posuzuje celou politiku strany“.31 Antonín Jelínek, původně stolař, pak dělník v UP závodech, vystoupil ze strany, protože nesouhlasil s její protináboženskou politikou. U Stanislava Koukoly, také stolaře a dělníka v UP, uvádí zápis: „Soudruh trvá na vyloučení ze strany a jako důvod uvádí, že bojoval jako partyzán a šel za jinými představami o příštím životě, že se cítí nyní zklamán. Také se mu nelíbí, že jeho rodiče trpí od vesnického výboru jen proto, že jsou staří a nemohou pracovat v JZD, ze kterého byli proto vyloučeni.“ 32 Komunisté přitom řadu z nich 248

přemlouvali, aby stranu neopouštěli. Uvědomovali si, jak vystoupení charakterních lidí ovlivní veřejné mínění. Někteří komunisté formulovali svůj nesouhlas s politikou strany ostřeji. Například Oldřich Urbánek, rovněž stolař z UP, trval na svém vyloučení s tím, že ve straně je „lumpárna a šlingovština“.33 Josef Vonšák, zedník v Průmstavu, byl vyloučen „(...) pro svůj nepřátelský a reakční postoj k dělnické třídě, který projevuje na svém pracovišti a v šatně a tím morálně narušuje politickou morálku spoludělníků. Při osobním přesvědčování dokonce vyhrožoval násilím“.34 Václav Stehno zase narážel ve svém zdůvodnění na okolnost, že KSČ prověřovala u svých členů, zda podporují měnovou reformu. Prohlásil, že strana jej nemá co prověřovat, že byl již několikráte ožebračen a že je to československá vláda, která štve do války proti Americe.35 Poté co se komunistům podařilo ovládnout radnici i Národní frontu a když eliminovali své politické oponenty, zaměřili se na potlačení svobodného veřejného života. Začali regulovat činnost nekomunistických spolků nebo je přímo likvidovali. K tomu sloužil právě akční výbor Národní fronty. Závěr čtyřicátých a počátek padesátých let tak znamenal utlumení bohaté svobodné spolkové činnosti v Králově Poli, která se zde rozvíjela od druhé poloviny 19. století. Ještě na počátku roku 1949 vyvíjelo v Králově poli činnost téměř šest desítek spolků. Nově zformované orgány komunistické moci se soustředily zejména na Sokol, jejž považovaly za svého největšího ideové protivníka. V krajích, okresech i v obcích byly při akčních výborech Národní fronty vytvářeny tzv. sokolské komise, které měly provádět očistu v sokolských organizacích a které nahradily dosavadní výbory. Podobná komise byla vytvořena i v Králově Poli. Akční výbor Národní fronty při Obvodní radě IV ustavil správní sbor pro královopolský Sokol k 1. srpnu 1949.36 Sešli se v něm zástupci AV NF a ti sokolové, kteří byli ochotni kolaborovat s komunisty.37 Sokolstvo se však ve své většině takovému zákroku vzpíralo.38 Posledním skutkem, který měl paralyzovat královopolský Sokol, bylo jeho sloučení se sokolskou jednotou Gottwaldových závodů 28. září 1949.39 Toto slučování starých jednot se sokolskými jednotami velkých závodů se netýkalo pouze Sokola Králova Pole. Postihlo například také sokolské jednoty Brno IV, Husovice nebo Židenice.40 Měl tím být posílen dělnický prvek v Sokole. To se dařilo, vždyť k 31. červenci 1951 byla z 6500 členů Sokola GZ více než polovina dělníků.41 Pořádaly se cílené nábory, aby se podíl dělníků v Sokole zvětšil, což nelibě neslo staré sokolské členstvo.42 Sokolové byli vůči těmto mocenským zásahům bezmocní. Jejich jedinou zbraní byla pasivita a vytrvalé demonstrativní ignorování všech podniků pořádaných komunisty nebo Národní frontou. Proto také na akčním výboru Národní fronty i na obvodním výboru KSČ neustále zaznívaly stížnosti, že Sokol se soustřeďuje výhradně na svou činnost bez ohledu na veřejné zájmy, a zvláště pak zájmy budovatel249

ské.43 Mezitím ovšem byly se Sokolem slučovány jiné královopolské tělovýchovné organizace, mezi nimi i Orel. Nakonec přišel královopolský Sokol i o svůj název, když byl v roce 1954 Sokol Gottwaldovy závody přejmenován na Spartak GZ a přeměněn na ryze tělovýchovnou organizaci, jež zcela rezignovala na původní společensky výchovné poslání této organizace. Podobné nepřízni státních i stranických orgánů byly vystaveny rovněž religiózně založené spolky. Těch bylo v Králově Poli koncem 40. let hned několik. K největším pařily Svaz katolických žen a dívek, Sociální odbor církve československé (asi 157 členů), Beseda katolických mužů a jinochů (24 členů). Komunisté kritizovali zvláště Divadlo Sdružené katolické spolky44 a Farní cyrilskou jednotu. U ní pohoršovalo, že pouze cvičí kostelní sbory a že děkan Jan Pilař, který stojí v jejím čele, má záporný vztah k lidově demokratickému zřízení. Například v roce 1948 měla Farní cyrilská jednota sto zkoušek a vystoupila 48krát při různých Děkan Jan Pilař pobožnostech, svatbách nebo pohřbech, a to s bohatým repertoárem (mj. Beethoven, Smetana, Křička, Axman, Tichý, Kaprál, Ryba, Brixi, Blatný, Šťastný, Mozart, Gallus).45 Účinnou taktiku spatřoval AV NF ve slučování těchto spolků, které mělo usnadnit jejich kontrolu. Tak například členové divadelního sdružení katolických spolků a Besedy katolických mužů se přidružili k Farní cyrilské jednotě. Orel se zase musel sloučit, podobně jako jiné tělovýchovné spolky, se Sokolem. AV NF v Králově Poli však pozorně sledoval také činnost dalších spolků a sdružení. Hodnotilo se přitom, jak se zapojují do takzvané budovatelské práce, zda jsou politicky i ideově konformní, zda vůbec vyvíjejí nějakou činnost. V roce 1949 byly z královopolských spolků akčním výborem Národní fronty kladně hodnoceny Spolek chovatelů poštovních holubů (25 členů), Chov zvířectva (33 členů), Dělnické divadlo (90 členů), Pěvecký spolek Lumír (47 členů). Jiné spolky byly pro svou činnost kritizovány, některé dokonce zrušeny. V září 1949 rozpustil AV NF v Králově Poli divadelní sdružení Rozkvět, „protože členové výboru nedávali záruku činnosti v lidově demokratickém duchu“.46 Divadlo Rozkvět přitom patřilo k činorodým a úspěšným souborům. Mělo 41 členů, z toho 31 přímo z Králova Pole. Působilo v Husově sboru. V roce 1948 se v rámci celostátní ochotnické soutěže XVIII. Jiráskův Hronov umístilo v zemské soutěži na prvním místě a přímo v Hronově obsadilo třetí místo. Divadlo dávalo spíše lehčí žánry a populární kusy, jako byly operety nebo veselohry, a mělo také představení pro 250

děti. Nic nepomohlo, že pro rok 1949 zařadili do programu ruskou socialistickou hru Letadlo má 24 hodin zpoždění, socialistickou hru Tři soboty nebo ruskou pohádku Děda Mráz.47 Členům souboru Divadla Rozkvět bylo doporučeno, aby přestoupili do Dělnického divadla. Se zrušením Americké domoviny pro výchovu prací zanikl v 50. letech i spolek Jednota přátel Americké domoviny. Ten utrpěl citelnou ztrátu už za druhé světové války, kdy v koncentračním táboře Buchenwald zahynul dlouholetý ředitel Americké domoviny Václav Formanov a za války zemřela v Uherském Hradišti i jeho žena. Spolek byl i po roce 1945 dobročinným spolkem, jehož členové (v roce 1949 jich bylo 314) přispívali finančně k podpoře chudé a osiřelé mládeže.48 Kritizována byla akčním výborem NF i Lidová myslivecká společnost Brno-Královo Pole, revír III. Na schůzích se scházela v klubovně restaurace U Jiříčků na Vodově ulici. Na přelomu 40. a 50. let byl počet jejích členů snížen ze 14 na 8. AV NF v Králově Poli tak učinil po dohodě s ÚNV Brno proto, že III. revír byl málo hodnotný. Vinou toho, že se v této oblasti nacházelo vojenské cvičiště, četné zahrádky a protože sloužila jako vycházkový terén pro brněnské obyvatelstvo, byl III. revír slabě zazvěřený. Kdysi svobodný spolkový život byl tak postupně přetaven v bizarní uskupení organizací v rámci Národní fronty. Všechny organizace byly důkladně prověřovány, podávaly měsíční hlášení o své činnosti, musely se podílet na budovatelské práci a být konformní vůči vládnoucí ideologii. Páteř Národní fronty tvořily i v Králově Poli a celém obvodu Brno VII Československý svaz mládeže (ČSM)49, Svaz československo-sovětského přátelství (SČSP), Československý svaz požární ochrany (ČSPO), Československý červený kříž (ČSČK), Svaz protifašistických bojovníků, Svaz československých žen. Až v dubnu roku 1953 byl v obvodě ustaven Okresní výbor Svazarmu Brno I, a to jako vůbec poslední okresní výbor v celém Brně. V roce 1955 pracovalo v obvodě 15 základních organizací – z toho 5 na závodech, jedna v JZD Medlánky (56 členů), dvě na školách (gymnázium 92 členů a Vysoká škola veterinární 224), 4 v odborných učilištích (celkem 285 členů) a 2 uliční (v Králově Poli 169 členů a v Řečkovicích 69).50 Na úroveň ostatních organizací Národní fronty byl degradován význam dvou tolerovaných politických stran, Československé strany lidové a Československé strany socialistické. Místní organizace obou stran byly rozpuštěny v roce 1948 a obnovily svou činnost na počátku 50. let jako takzvaná důvěrnická místa. Ustavující schůze Důvěrnického místa ČSS se konala 19. září 1950. Tajemníkem se stal Alois Hejnol. Ve straně bylo tehdy v obvodě 14 členů, z toho 10 z Králova Pole (Alois Hejnol, Karla Kellnerová, Rudolf Bártek, Rostislav Žaloudek, Antonín Klimeš, Emil Cupák, Lída Richtrová, František Šebesta, Ludmila Helešicová, Dobroslav Hrubý) a 10 z Řečkovic. Členů však ubývalo; v roce 1956 je jich uvedeno pouze 10. Členské schůze se v 50. letech konaly v restauraci 251

U Bestů na Jungmannově 1.51 ČSL měla v obvodě v roce 1953 dvacet členů, z toho 17 mužů a 3 ženy. Čtrnáct lidovců bylo z Králova Pole (František Bartůněk, Josef Černohorský, Josef Dolíhal, Antonín Dymáček, Pavel Mikula, Anna Křivková, Růžena Peterová, Bohuslava Popelková, Antonín Tyl, Květoslav Šťastný, František Unger, Vladimír Werner, Anděla Šebestíková, Josef Tyl) a po třech z Medlánek a z Řečkovic. Vedoucím činitelem lidovců v obvodě byl Antonín Tyl. O náplni činnosti strany nejlépe vypovídají závazky z roku 1951: odpracování hodin v akci Občané budují své město, sběr kovu, papíru a kostí, sběr lesních plodů, nezralého ovoce, léčivých bylin a lípových květů, ošetření a vysázení ovocného stromoví, převedení mužů do průmyslu a zapojení žen do zaměstnání. Místní organizace se podobně jako u socialistů mohla ustavit až poté, co proběhly prověrky všech členů, a to v roce 1958.52 Obě strany musely stejně jako ostatní organizace podávat jednou měsíčně zprávy o činnosti obvodnímu výboru Národní fronty. Nezanedbatelnou součást nové společenské situace tvořily Lidové milice, které se uplatnily zvláště při tzv. brněnských událostech v listopadu 1951. Vcelku však s jejich stavem a připraveností panovala nespokojenost.53 Jednotky milicí byly v 50. letech na těchto závodech: GZ, Kovopodnik, UP, ČSD, THZ; v ČKD a Prefě se jednotky rozpadly. Jinak si funkcionáři KSČ často stěžovali na to, že občané pohlížejí na Lidové milice s despektem. Postupně mizející venkovská, rolnická tvář Králova Pole: dvůr domu na Božetěchově 23 na snímku z roku 1950

V 50. letech věnovaly obvodní rada, KSČ i Národní fronta značnou pozornost zemědělství, které tvořilo velkou část jejich agendy. Všechny tři instituce nesly zodpovědnost 252

za zdárný průběh zemědělských prací, za plnění plánu v dodávkách; musely napomáhat založení JZD a získávat rolníky pro kolektivní hospodaření. V roce 1951 se ustavilo JZD v Medlánkách. Začínalo s výměrou 54 hektarů. V krátké době se JZD rozšířilo také na území Řečkovic a Králova Pole a v roce 1953 už hospodařilo na 180 hektarech půdy, z nichž 143 hektarů představovala půda orná. JZD Řečkovice bylo založeno 10. září 1957. Jeho členové, kteří dali přednost založení vlastního JZD a nikoliv přičlenění k Medlánkám, vnesli do společného hospodaření 76 hektarů zemědělské půdy. Nakonec se stejně k 1. lednu 1961 obě JZD spojila v JZD Třetí pětiletky Brno-Medlánky. Ačkoliv v Králově Poli vznikl přípravný výbor JZD, k jeho založení nikdy nedošlo. Poslední královopolský povozník: snímek z Husovické ulice z poloviny 70. let

V samotném Králově Poli bylo v roce 1955 celkem 215,85 hektarů zemědělské půdy a z toho 86,76 hektarů půdy orné. V tomto roce bylo v Králově Poli uváděno 426 zemědělských závodů a v průměru připadalo na 2 hektary 10 závodů.54 Ještě na konci roku bylo v Králově Poli nejvíce zemědělské půdy v soukromých rukou (178 ha) z celého Brna. V Králově Poli byly v roce 1954 následující zástavy dobytka: 39 kusů skotu, 19 dojnic, 208 prasat, 16 prasnic.55 Pouze deset soukromých rolníků v Králově Poli mělo v roce 1955 více než 2 hektary půdy. Na ně se přirozeně zaměřila největší pozornost stranických a státních orgánů v přesvědčovací kampani, která je měla získat pro vstup do JZD Medlánky. Pouze dva sedláky vyhodnotil OV KSČ jako perspektivní pro vstup do JZD, a to Františka Soukupa a Martina Petrželku. Soukup z Vackovy 11, v roce 1955 padesátiletý, hospodařil sám s manželkou na 2,5 hektarech. Materiály OV KSČ jej popisují jako řádného hospodáře, stejně jako sedmdesátiletého Martina Petrželku z Kubešovy 16, který 253

s manželkou a synem hospodařil na 4,13 hektarech. Petrželka byl známý svým konzervativním, a tedy protikomunistickým smýšlením. Největším sedlákem v Králově Poli byl v polovině 50. let František Kubica. Společně s manželkou a synem hospodařil na 6,71 hektarech půdy. Materiály OV KSČ charakterizovaly tohoto šedesátiletého muže jako zarytého lidovce, který pije, nemá poměr ke společnému hospodaření a nelze ho přesvědčit ke vstupu do JZD. Dalších sedm hospodářů neviděl OV KSČ v Králově Poli jako přínosné pro JZD. Byli to Rudolf Datinský z Košinovy ulice (2,50 ha), Metoděj Němeček z Kociánky (2,78 ha), Karel Kárný z Rostislavova náměstí (3,45 ha), Anna Veselá z Volfovy (3,45 ha), Ivan Vološen z Divišovy čtvrti (2,60 ha), Jaroslav Kaluža z Křižíkovy (4,71 ha) a Stanislav Obůrka z Kociánky (3,84 ha). Všichni plnili předepsané dodávky, pouze u Němečka je uvedeno, že s obtížemi, a u Vološena, že nerovnoměrně. Žádné z těchto hospodářství nebylo klasifikováno jako úpadkové. Chudší sedláci viděli v této době snadnější výdělek v povoznictví, a tak usilovali o povolení k provádění povoznické živnosti. Téměř u všech z nich byl konstatován záporný vztah ke kolektivnímu hospodaření; s výjimkou Obůrky, který údajně sympatizoval se socialistickým zřízením, ale podléhal vlivu manželky, která byla proti vstupu do JZD.56 POLITICKÝ VÝVOJ OD POLOVINY 50. LET DO JARA 1968 Do druhé poloviny 50. let vstupoval komunistický režim již stabilizovaný. Byly provedeny zásadní politické, hospodářské i společenské změny. V Králově Poli byl v tomto ohledu mezníkem 25. květen 1954, kdy ukončila činnost Obvodní rada VII. Nahradil ji Obvodní národní výbor Brno V, který vzešel z voleb konaných 16. května. Obvod Brno V tvořily vedle katastrálních území Královo Pole, Řečkovice a Medlánky také část Žabovřesk (mezi ulicemi Leningradská a Purkyňova s internátem Vysoké školy zemědělské a ulicí Tererovou) a části katastrálních území Velká Nová Ulice a Červená ležící na sever od ulic Tábor a Domažlická, s výjimkou staveniště školy v Táboře.57 Složení rady i ONV se od roku 1954 pravidelně obměňovalo s volbami. Ty se změnily v pouhou formalitu, a to zvláště poté, co výrazně klesl počet hlasů proti jednotné kandidátce Národní fronty. Ještě ve volbách 16. května 1954 se 9,7 % hlasujících, to je 2280 voličů, vyslovilo proti. Výsledky voleb v obvodu v desetiletí 1954–1964 zachycuje následující tabulka: volby účast v % hlasy pro NF v %

16. 5. 1954 99,34 90,30

19. 5. 1957 99,53 99,73

12. 6. 1960 99,40 99,88

14. 6. 1964 99,50 99,90

V každém volebním období byl také zvolen nový předseda: v roce 1954 Vladimír Procházka, s náměstkem Karlem Zobalem a tajemníkem ONV Josef Kovaříkem, v roce 254

1957 Karel Zobal s náměstkem Josefem Králíkem a tajemníkem Arnoštem Volšanem, v roce 1960 Josef Roh společně s Arnoštem Volšanem (náměstek) a Karlem Zobalem (tajemník) a konečně v roce 1964 Rudolf Kincl s Josefem Růžičkou (náměstek) a Františkem Kledusem (tajemník). Mezi poslanci měli naprostou převahu komunisté. Tak například v roce 1964 z 96 členů ONV bylo 58 komunistů, 33 bezpartijních a pouze 3 zástupci zbylých stan Národní fronty – jeden socialista a dva lidovci. Striktně byla stanovena rovněž sociální skladba poslaneckého sboru ONV. Například v roce 1960 bylo mezi 90 členy ONV 45 dělníků z výroby, 2 členové JZD, 15 veřejných politických pracovníků, 4 ženy v domácnosti, 4 důchodci a 20 příslušníků inteligence. V období 1954–1968 se proměňoval počet členů ONV, rady i počet komisí, jak ukazuje následující tabulka: volební období počet členů rady počet členů ONV počet komisí

1954–1957 9 60 10

1957–1960 15 175 12

1960–1964 15 90 12

1964–1968 13 96 9

Měnil se i počet zaměstnanců ONV. V roce 1954 bylo na ONV zaměstnáno 16 úředníků a 3 uklízečky.58 Podle paragrafů 28 a 29 zákona 13/54 Sb. vytvářely národní výbory ze svých pracovníků odbory a jmenovaly jejich vedoucí. Tak například ve volebním období 1957–1960 byly tři odbory rady ONV: odbor vnitřních věcí (obstarával záležitosti vnitřní správy, vedl agendu trestního a správního práva, sledoval otázky požární ochrany, vedl osobní agendu), odbor bytový a odbor vedoucího pracovníka aparátu rady (soustředil úseky zemědělský, místního hospodářství, průmyslový, vnitřního obchodu, financí, školství a kultury, zdravotnický, sociálního zabezpečení a výstavby).59 V roce 1960 zase bylo pro ONV Brno V ustaveno 28 zaměstnanců a 5 odborů. Počet odborů i jejich náplň se s každým volebním období měnily. Zasedání pléna ONV se konala pravidelně jednou měsíčně. Byli na ně kromě poslanců zváni zástupci závodů, podniků, masových organizací, členové MěNV a KNV, uličních výborů a členky Výboru žen. Jednání zahajoval a řídil zpravidla náměstek předsedy, který schůzi uvedl krátkým rozborem aktuální hospodářsko-politické situace ve světě. Předseda poté ve své zprávě informoval, jak byly splněny úkoly uložené ONV, a zhodnotil činnost rady a aparátu od posledního zasedání. Hlavní část zprávy tvořily v té době otázky zemědělské. Zpráva byla projednávána v radě. Na přípravě materiálu pro zasedání rady se podílely jednotlivé odbory za spoluúčasti vedoucího pracovníka rady. Po projednání v radě byla zpráva předložena k projednání jednotlivým komisím a po doplnění předseda nebo jiný člen komise podal na zasedání ke zprávě koreferát. 255

Po projednání v radě, kde rada připravila usnesení pro zasedání ONV, byl materiál v termínu zaslán členům ONV.60 Soudě podle kritických poznámek obsažených v materiálech rady i pléna ONV Brno V z přelomu 50. a 60. let, poslanci se svým povinnostem příliš nevěnovali. Často se ozývaly hlasy, že pro mnohé členy ONV přestává veškerá jejich aktivita s koncem plenárního zasedání a že se nezajímají o to, jak jsou plněna usnesení, ke kterým sami dali souhlas. Převážná část plenárních schůzí začínala vinou nedochvilných poslanců se zpožděním a problémem byla i značná absence – například na schůzi dne 16. srpna 1957 jich chybělo plných šedesát. Vedoucí činitelé ONV si naříkali, že někteří poslanci Královo Pole na plánu Brna z roku 1965

256

nediskutují k projednávané záležitosti, a namísto toho referují o malichernostech. Kritiku práce poslanců občas doprovázely i stížnosti na zaměstnance ONV, na jejich nepřístojné chování nebo konzumaci alkoholu v pracovní době.61 Problémy byly po celá 50. a 60. léta s poslanci zvolenými ve čtyřech vojenských obvodech náležejících do obvodu Brno V. Tito poslanci se práce ONV vůbec neúčastnili. Rada byla devítičlenná a scházela se každých čtrnáct dní. Při ONV bylo ustaveno vždy několik komisí. V roce 1954 jich bylo deset. Bytová komise v prvé řadě zjišťovala nadměrné a neužívané byty a sledovala přidělování uvolněných bytů na základě celoměstského pořadí. Komise vnitřního obchodu usilovala o správné rozmístění obchodní sítě, dozírala na zásobování obyvatelstva, kontrolovala hygienu v prodejnách a úroveň prodeje. S tím jí pomáhali kontroloři. Například v roce 1957 jich bylo 62. Dlouhodobě nejaktivnějším kontrolorem a postrachem prodejen byl Augustin Floryan z Dobrovského ulice. Například v roce 1957 ze všech 1160 kontrol prodejen v obvodě sám provedl více než třetinu – 391.62 Zdravotní komise sledovala práci středisek, dohlížela na studny, školní družiny a jídelny a na rozmanité hygienické záležitosti. Komise školská měla na starosti personální politiku na školách, přeřazování žáků základních škol do pomocné školy, dislokaci žáků do jednotlivých škol, zabývala se stížnostmi rodičů, sledovala vybavenost škol. Komise trestní doporučovala zájemce ke studiu, posuzovala žádosti sňatku nezletilých, žádosti o milost, o povolení loveckého lístku, vyřizovala stížnosti na narušování občanského soužití, rušení nočního klidu, nedodržování domovní vyhlášky. Například v roce 1959 projednávala trestní komise společně s odborem pro vnitřní věci 108 případů narušování občanského soužití, 92 případů rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, 79 urážek na cti, 66 případů opilství, 28 případů nedovoleného podnikání, 24 maření úředního výkonu a 11 případů pytláctví.63 Komise sociálního zabezpečení prováděla sociální průzkum u žadatelů o důchody a u důchodců, kontrolovala vyřízení žádostí o důchody a projednávala stížnosti důchodců, prověřovala žádosti osob o umístění v Domově odpočinku, spolupracovala při návrzích na poskytování individuální péče potřebným osobám, pomáhala při začleňování osob se zmenšenou pracovní schopností.64 Rovněž komise byly kritizovány; zejména za to, že žádná z nich nechápe svůj význam a že všechny „troškaří“. Bylo jim vytýkáno, že svou činnost zaměřují převážně na všední problémy, které by měly být v komisi problémy vedlejšími. Tím údajně ztrácely svůj čas a nezabývaly se perspektivními úkoly tak, jak jim byly zákonem o národních výborech dány. Činnost ONV však nezajišťovali pouze poslanci, rada nebo zaměstnanci ONV. Okolo národního výboru pracoval poměrně široký okruh občanů nazývaný aktiv. Tvořily jej především uliční výbory, později přejmenované na občanské. V roce 1954 jich bylo 257

například 54, v roce 1959, po reorganizaci, kdy na jeden volební obvod připadl jeden uliční výbor, jich bylo 36 se 642 pracovníky. Uliční výbory se podílely na akcích pořádaných obvodním národním výborem, jako bylo například zajišťování brigád v akcích M, přesvědčovaly občany o placení daní, dávek a poplatků, pomáhaly při zajišťování dislokačních prostor, zajišťování vyhlášky MěNV o chovu drobného hospodářského zvířectva, řešily drobné občanské spory, jako například narušování občanského soužití. Další nedílnou součást aparátu ONV tvořil Výbor žen. Rovněž Výbor žen se podílel na všech akcích ONV – při zvelebování města, pomáhal při sběru odpadových surovin, vysílal členky do zemědělských komisí a pomáhal v přesvědčování zemědělců o plnění dodávek, agitoval mezi ženami rolníků pro vstup do JZD, zajišťoval brigády na zemědělské práce. Práci výboru řídila rada ONV a do schůzí docházel tajemník ONV. Naopak schůzí rady se pravidelně zúčastňovala předsedkyně Výboru žen. Výbor žen měl v roce 1959 77 členek a k tomu 126 aktivistek. K aktivu se řadil i Sbor pro občanské záležitosti (v roce 1959 čítal 21 členů). Organizoval hlavně vítání dětí, občanské sňatky a pohřby. Snažil se přirozeně o co největší procento těchto úkonů. V roce 1961 bylo například občansky přivítáno 86,1 % ze všech narozených dětí, 96,2 % neopakovaných sňatků v kostele, ale pouze 30,7 % občanských pohřbů.65 Dalšími aktivisty byli lidé při stálých komisích (132), při odborech ONV (239), členové občanských komisí při domovní správě (37), občanští kontroloři pro obchod a místní hospodářství (143) a pečovatelky (52). Celkem tedy při ONV Brno V pracovalo v roce 1959 1469 aktivistů,66 v roce 1967 už to bylo 2165. Tradiční rituál, který organizoval Sbor pro občanské záležitosti: předávání občanských průkazů v slavnostní síni ONV z konce 70. let.

258

V druhé polovině 50. let věnovaly státní i stranické orgány značnou pozornost decentralizaci státní správy. V důsledku toho se na KNV a MěNV v Brně utvořily komise, které decentralizaci připravovaly. Na základě usnesení vlády č. 560 ze dne 27. června 1958 o opatřeních k provedení zásad zvýšení ekonomické účinnosti řízení hospodářství spravovaného národními výbory tvořil od 1. ledna 1958 ONV Brno V samostatnou rozpočtovou jednotku. Na základě směrnic Státní plánovací komise pro přepočet plánu a rozpočtu na rok 1960 a třetího pětiletého plánu předal MěNV obvodním národním výborům v Brně potvrzený přepočet plánu pro úseky školství a kultury, vnitřní správy, rozpočtové komunální služby, vodního hospodářství, bytového hospodářství a decentralizovanou investiční výstavbu. ONV Brno V do té doby plánoval a řídil pouze mateřské školy, družiny mládeže, školní kuchyně, základní hudební školu, osvětové besedy, obvodní lidové knihovny, domovní správy, akci Z a mimorozpočtové provozovny. Nově se převedlo do hospodářství ONV osm všeobecně vzdělávacích škol, z toho jedna národní, šest osmiletých a jedna dvanáctiletá. Od 1. července 1960 ONV Brno V samostatně plánoval dvě domovní správy (51 a 52), 12 mateřských škol, 6 družin mládeže, 5 školních jídelen, 1 základní hudební školu, osvětovou besedu, 1 místní lidovou knihovnu, 1 středisko důchodců, 2 JZD, 1 provozovnu pro provádění drobných oprav, dále 1 národní školu, 6 osmiletých škol, 1 dvanáctiletku a 2 školy vyžadující zvláštní péči – celkem tedy 54 hospodářských jednotek. Nově na ONV Brno V přešlo veškeré hospodářství spravované až dosud MNV v Mokré Hoře. ONV V tak spravovalo základní prostředky za 43 569 823 Kčs, z toho budovy v hodnotě 38 643 000 Kčs, pozemky v hodnotě 1 450 000 Kčs, zahrady v hodnotě 46 114 Kčs, zařízení a inventáře za 3 429 369 Kčs. Hodnota budov v operativní správě domovních správ činila 190 476 000 Kčs, hodnota pozemků 5 890 000 Kčs, což představovalo 283 budov s 2361 bytovými jednotkami, 95 provozovnami, 64 garážemi, 96 zahradami. Patrné byly tyto změny i na rozpočtu, který výrazně mohutněl – ze 319 000 Kčs v roce 1957, přes 3 510 000 Kčs v roce 1958, na 6 335 000 Kčs v roce 1960 a 14 325 474 Kčs v roce 1961.67 V červnu roku 1964 byly v Brně pro volby do zastupitelských sborů vytvořeny nové územní celky. Území města Brna bylo rozděleno na obvody (mezi nimi i Brno V-Královo Pole) a části. Jednu z nových městských částí vytvořily Řečkovice společně s Medlánkami a Mokrou Horou.68 V důsledku delimitace byly přepracovány plány a rozpočty na rok 1964. Z rozsáhlé decentralizace, započaté v roce 1960, která dosáhla vrcholu v roce 1962, kdy objem rozpočtu ONV Brno V dosáhl výše téměř 15 milionů korun, se zúžil rozsah plánovaných akcí v roce 1964 na limitovanou výstavbu v akci Z, sociální zabezpečení, letní koupaliště, bytové hospodářství a v roce 1964 soběstačné Obvodní kulturní a vzdělávací středisko se samostatným rozpočtem.69 S tím se zmenšoval i rozpočet – například na necelých 8 milionů korun v roce 1967.70 259

V letech 1966–1969 proběhly úpravy městských katastrálních území a jejich hranic. Jedním z nově vytvořených katastrálních území byla Ponava, vzniklá ze starých katastrů Velká Nová Ulice a Červená a části katastru Králova Pole kolem Červeného mlýna. Území Ponavy bylo rozděleno mezi obvody Brno II, III a V. V části, která připadla k obvodu Brno V, se k roku 1970 nacházelo 329 domů s 3011 byty a 9134 obyvateli.71 Mimo jiné spadal od té doby do obvodu, který byl spravován z Králova Pole, i rozsáhlý sportovní areál Za Lužánkami. Další nově vytvořené katastrální území představovala Sadová. Jednalo se o území bez souvislé zástavby, vyčleněné z katastru Králova Pole mezi silnicí do Soběšic a údolím sv. Antoníčka pod Lesnou. Téměř veškerou plochu Sadové tvoří lesy Kyselé a Zaječí hory a sady a zahrady s množstvím chat. Na území katastru, ve kterém se ocitly domov důchodců a dvě budovy bývalé Americké domoviny, se plánovala bytová výstavba. Došlo k ní však až po roce 1989.72 V rámci reorganizace katastrálních území ubyly královopolskému katastru některé jeho letité součásti. Jeho nejsevernější části, které se později ocitly za dálničním přivaděčem, připadly k medláneckému katastru (jako například pozemky pod vozovnou) nebo ke katastru řečkovickému. Některé pozemky na východ od Králova Pole zase byly přičleněny k nově vytvořeným katastrálním územím Černá Pole a Lesná. Tak byla k Lesné přičleněna i Divišova čtvrť, předtím nedílná, třebaže do značné míry svébytná část Králova Pole. POLITICKÝ A SPOLEČENSKÝ VÝVOJ OD SRPNA 1968 DO ROKU 1989 Šedesátá léta přinesla československé společnosti uvolnění, které se nejvíce projevilo v kulturním životě. V prostor svobodného myšlení se proměnila zejména literatura. Na rozmachu literární i publicistické tvorby se podílelo několik význačných osobností pocházejících, studujících nebo žijících v Králově Poli. Čtyři z nich se sešli v redakci vynikajícího brněnského literárního měsíčníku Host do domu: prozaik a publicista Jan Trefulka, básník Jan Skácel, básník a překladatel Ludvík Kundera a dramatik Milan Uhde. Ve spisovatele světového věhlasu vyrostl Milan Kundera, syn královopolského rodáka, skladatele Ludvíka Kundery. Všech pět se ovšem po roce 1969 ocitlo na indexu. Reformní hnutí vyústilo v roce 1968 v takzvaný obrodný proces, jenž intenzivně společně s celou republikou prožíval i obvod Brno V. Podstatné události se ovšem odehrávaly na jiných úrovních – na krajské nebo celoměstské, a tak materiály ze zasedání ONV V samy o sobě nevypovídají o tom, že by se v první polovině roku 1968 odehrávalo něco výjimečného. Vše ovšem změnila noc z 20. na 21. srpna. Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy svolala rada ONV V mimořádné zasedání pléna na 24. srpna v 13:30 hodin do zasedací síně radnice na Palackého 70. Náměstek předsedy 260

ONV Josef Růžička informoval přítomné poslance o jednáních zástupců MěstNV v Brně s velitelem okupačních vojsk v oblasti, generálem Ivanovem. Poslanci jednohlasně schválili rezoluci, která byla zaslána nejvyšším československým orgánům a velvyslanectvím zemí podílejících se na okupaci Československa. Rezoluce zněla následovně: Rada Obvodního národního výboru V v Brně-Králově Poli (v zastoupení poslanců, občanů Králova Pole) a Obvodní výbor Národní fronty Brno V 1) rozhodně protestují proti bezprávné okupaci naší socialistické republiky vojsky SSSR, NDR, MLR, PLR a BLR a žádají jejich okamžitý odchod, aby občané tohoto státu si mohli zařídit svůj další život sami, za vedení svých legálních představitelů s. Ludvíka Svobody, s. inž. Oldřicha Černíka, s. Alexandra Dubčeka a dalších; 2) důrazně žádají propuštění z internace presidenta republiky s. Ludvíka Svobody předsedy vlády s. inž. Oldřicha Černíka předsedy Národního shromáždění s. Josefa Smrkovského vedoucího tajemníka ÚV KSČ s. Alexandra Dubčeka a dalších ústavních a stranických činitelů; 3) staví se plně za legální vládu ČSSR v čele se s. inž. Oldřichem Černíkem, za ÚV KSČ v čele se s. Alexandrem Dubčekem; 4) odsuzují kolaboraci s okupanty členů ÚV KSČ s. Indry, s. Koldera a s. Biľaka. Ať žije svobodná Československá socialistická republika! V usnesení ze dne 24. srpna vyzval Obvodní národní výbor občany v obvodu, „aby v zájmu udržení pořádku a klidu pomáhali orgánům ONV V a veřejné bezpečnosti v zajišťování všech úkolů plynoucích ze stávající vážné situace“ a „aby na znamení protestu proti nezákonnému obsazení naší vlasti ignorovali příslušníky všech okupačních armád“.73 V podobném duchu se nesla i schůze pléna o čtyři dny později, kdy rada poslance seznámila se svým stanoviskem ke komuniké z jednání nejvyšších československých představitelů v Moskvě. Poslanci ve svém stanovisku mimo jiné vyjádřili plnou podporu „Dubčekovi, Smrkovskému, Černíkovi a dalším soudruhům“, požadovali „okamžitý a úplný odchod přítomných okupačních vojsk“ a postavili se „plně za výsledky 261

prvního zasedání mimořádného XIV. sjezdu KSČ“.74 Podobné stanovisko zaujal například i celozávodní výbor KSČ v Královopolské strojírně.75 Hlavní úkol rady v tomto období spočíval v uklidnění rozjitřené situace, neboť i v Králově Poli občané spontánně protestovali proti okupaci své země. Rada zasedala denně, nadto byla v prostorách ONV nepřetržitá služba. ONV vyzval občanské výbory, aby sledovaly situaci v obvodě a hlásily škody, které s vojenským zásahem vznikaly. Kromě různých forem protestů nebo projevů odporu proti okupantům – například peticí v občanských výborech – propukla po invazi mezi občany panika. Lidé hromadně vybírali své úspory ze spořitelny a skupovali velké množství zboží. Rada musela hlavně zajistit zásobování potravinami, neboť to v krizových dnech značně vázlo. Podniky proto navázaly styk s patronátními zemědělskými závody, od nichž získávaly zvláště brambory, kterých byl v těchto dnech největší nedostatek. Situace se však v Králově Poli stejně jako v celé republice brzy uklidnila a lidé si postupně zvykali na skutečnost, že je jejich obec i celá země okupována. Až v lednu 1969 rozrušilo společnost protestní sebeupálení Jana Palacha. Kvůli této události bylo svoláno mimořádné zasedání rady ONV V na den 22. ledna. Rada tehdy diskutovala o aktuální politické situaci a zejména kritizovala MěstNV, že nepovolil studentskou demonstraci k uctění památky Jana Palacha. Nejaktivněji si ze všech poslanců ONV Brno V v lednu 1969 stejně jako v srpnu 1968 počínal náměstek předsedy ONV Josef Růžička. O to více překvapuje, že jej zanedlouho nacházíme jako předsedu prvního „normalizovaného“ ONV V. Růžička se namísto Rudolfa Kincla ujal vedení schůzí rady už od 23. dubna roku 1970. A byl vybrán jako předseda ONV V, který vzešel z prvních voleb po srpnu 1968 konajících se 26.–27. listopadu 1971. Voleb se v obvodu Brno V zúčastnilo 99,29 % procent voličů, z nichž 99,78 % hlasovalo pro kandidáty Národní fronty. Z voleb vzešel 98členný ONV, který tvořilo 68 komunistů, 27 bezpartijních, 1 socialista a 2 lidovci; 68 mužů a 30 žen. Rada byla třináctičlenná. V jejím čele stanuli předseda Josef Růžička, místopředsedové Miroslav Marek a Jaroslav Matula. Dalšími členy rady byli Věra Batelková, Rudolf Glomb, Zbyšek Kadlec, Miluše Krejčí, Zdeněk Sadílek, Drahoslava Simčinová, Karel Šikula, František Unger, Stanislav Babáček a tajemník ONV Miroslav Hrnčíř. Již 18. května 1972 však předložil Růžička žádost o zproštění funkce předsedy i poslance ONV V ze zdravotních důvodů. Takzvanou normalizaci provázela na jejím počátku, tedy hlavně v letech 1969–1972, vlna prověrek, vylučování z komunistické strany, výpovědí ze zaměstnání i zatýkání a procesů. Při nich bylo odsouzeno hned několik královopolských občanů. V roce 1972 byl k šesti a půl roku vězení odsouzen Jaroslav Šabata, významný český filozof a politolog působící na brněnské univerzitě a představitel reformních sil v KSČ jako tajemník 262

jihomoravského krajského výboru strany v letech 1968–1969. Na tři roky byla odsouzena Anna Šabatová i Jan a Václav Šabatovi (30 měsíců a 24 měsíců). Vysoký trest dostala také Vlastimila Tesařová (3 roky). K podmíněným trestům byli odsouzeni Zuzana Richterová (20 měsíců) a Stanislav Tesař (15 měsíců).76 V roce 1972 došlo k další výrazné změně v územněsprávní organizaci města Brna. V jejím rámci se sloučil ONV Brno V s MNV Řečkovice. Řečkovice se tak společně s Medlánkami a Mokrou Horou po osmi letech znovu vrátily do svazku Brna V; tentokrát se navíc připojily i Jehnice, Ořešín a Ivanovice u Brna, které předtím náležely k MNV Brno VI-Řečkovice. Ke slavnostnímu sloučení ONV Brno V a MNV v Řečkovicích došlo 26. září 1972. Zůstali všichni dosavadní poslanci, zatímco funkcionáři (členové rady, předsedové a místopředsedové, členové komisí a vedoucí odborů) byli odvoláni. Počet členů nové rady byl stanoven na patnáct. Předsedou tohoto nového národního výboru se stal Vladimír Ustohal, asistovali mu tři místopředsedové (Miroslav Marek, Jaroslav Matula, Josef Havlíček). Tajemníkem zůstal Miroslav Hrnčíř. Dne 31. prosince 1974 byl Národním výborem města Brna stanoven obvod Brno V takto: katastrální území Královo Pole, Řečkovice, Medlánky, Mokrá Hora, Ivanovice u Brna, Jehnice, Ořešín, Sadová, převážná část katastrálního území Ponava a menší část Veveří a Žabovřesk. S celkovou rozlohou 3178 hektarů se jednalo o třetí největší obvod v Brně.77 Po roce 1972 zůstávala situace v obvodu v podstatě neměnná, až na rok 1980, kdy 1. října vstoupila v platnost dohoda o sloučení MNV Útěchov a ONV Brno V. Vladimír Ustohal jako předseda ONV Brno V setrval ve funkci i pro volební období 1976–1981 a 1981–1986. Vladimír Ustohal se narodil v roce 1923 a členem KSČ byl od roku 1945. Vyučil se obchodním příručím, absolvoval Vysokou školu ekonomickou a před nástupem do veřejné funkce pracoval jako vedoucí oddělení Textil Brno. Vykonával funkci předsedy MNV Brno VI–Řečkovice. Po jeho sloučení s ONV Brno V bylo rozhodnuto, že právě on stane v čele nového velkého obvodu. Vladimír Ustohal Volby v letech 1976, 1981 a 1986 byly stejně jako v celém čtyřicetiletém období komunistické diktatury pouhou formalitou, kdy se usilovalo pouze o to, aby se volební účast co nejvíce přiblížila sto procentům. Členů rady bylo vždy 15, počet poslanců se pohyboval mezi 116–118. Mezi poslanci byla vždy více než polovina komunistů. Zbylé dvě politické strany Národní fronty jen paběrkovaly. Mezi poslanci byli nejvíce zastoupeni dělníci, jak ukazuje i následující tabulka:78 263

volební období volební účast (v %) počet poslanců komunistů bezpartijních členů ČSL členů ČSS z toho dělníků žen

1976–1981 99,97 117 68 44 3 2 58 38

1981–1986 98,69 118 68 44 3 3 48 40

1986–1990 99,01 116 66 42 4 4 62 35

Za předsedy ONV Ustohala, tedy v letech 1976–1986, byli místopředsedy Miroslav Marek a Božena Králová, ve funkci tajemnice ONV vystřídala v roce 1981 Vladimíra Vaňouse Milada Hošková a zůstala jí až do počátku 90. let. V roce 1986 se vedení ONV výrazně obměnilo. Za předsedu byl vybrán Oldřich Pospíšil. Narodil se v roce 1930, od roku 1956 pracoval v různých funkcích na národních výborech, od roku 1981 byl ředitelem Hospodářské správy škol a školských zařízení. Místopředsedy se v roce 1986 stali Josef Krásný a Josef Ondráček. Plénum ONV zasedalo v tomto období zpravidla šestkrát do roka, rada pak dvakrát měsíčně. Při ONV pracovaly tyto komise: výbor lidové kontroly; plánovací a finanční; výstavby a životního prostředí; obchodu, služeb, místního hospodářství a dopravy; školská a kulturní; zdravotní a sociální; pro ochranu veřejného pořádku; bytového hospodářství; mládeže a tělesné výchovy. Dále zde bylo ještě šest správních komisí a komise péče o dítě a rodinu. Při radě ONV Brno V pracovaly zase komise zemědělská, soutěžní, pro metodické řízení občanských výborů, pro kontrolu volebního programu, pro cikánské záležitosti, brannou výchovu, protialkoholní sbor, štáb čistoty, obvodní komise individuelní protichemické obrany, pro ochranu státního tajemství, štáb obrany a Sbor pro občanské záležitosti. Na ONV Brno V pracovaly odbory organizační; vnitřních věcí; výstavby a územního plánování; plánovací a finanční; bytového hospodářství; školství, kultury a sociálních věcí; všeobecný.79 Vedoucí pracovníci ONV si rozdělili pravomoci následovně: předseda – civilní obrana, požární ochrana, kádrové a personální záležitosti; tajemník – odbor organizační a pro vnitřní věci, organizace práce odborů, příprava plánu práce plenárního zasedání a rady, řízení občanských výborů, styk s poslanci, kádrové materiály poslanců; místopředseda Marek – úsek plánování a financování; výstavba a územní plánování; životní prostředí, socialistická soutěž; místopředsedkyně Králová – školství a kultura, zdravotnictví a sociální péče, zemědělství, veřejná zeleň, doprava, obchod a služby, bytové hospodářství.80 S ONV nadále spolupracovaly občanské výbory. Například v roce 1986 do nich bylo zapojeno 538 občanů. I v občanských výborech měli převahu komunisté. Při volbách do nových občanských výborů ve dnech 9. 9.– 264

14. 10. 1986 jich bylo zvoleno 286, zatímco lidovci a socialisté po třech; bezpartijních bylo 246. Stranický obraz občanských výborů tedy kopíroval složení státních a místních volených orgánů. Nikoliv ovšem sociální skladbou, neboť v občanských výborech převažovali lidé z kategorie pracující inteligence. V roce 1986 jich bylo 377, zatímco dělníků 99 a pouze jeden člen JZD.81 Obvodní výbor KSČ sídlil v 70. a 80. letech na Palackého 87. Základ jeho činnosti spočíval v práci 32 uličních organizací strany, v nichž se organizovaly dvě třetiny členů. Jejich předsedy byli převážně důchodci. Průměrný věk členů Královo Pole na orientačním plánu s vyznačením hranice obvodu Brno V z roku 1979

265

strany v uličních organizacích se pohyboval kolem 70–75 let. Dále v obvodu pracovalo ještě 11 školních a 14 závodních organizací. Ve funkcích předsedů OV KSČ se v 70. a 80. letech vystřídali Dušan Borecký, Marie Lysáková a Oldřich Proks.82 V roce 1983 se Obvodní národní výbor přestěhoval ze svých dosavadních prostor na Palackého třídě 80 a 86 a Banskobystrické do renovované budovy na jižním rohu Palackého třídy a Husitské ulice. Provoz tam byl zahájen 18. července.83 Jak ONV Brno V pracoval ve srovnání s jinými ONV nebo MNV, je obtížné určit. Dokládá to příklad z roku 1981. Vláda ČSR tehdy totiž ONV Brno V udělila titul Vzorný obvod „za dosažení nejlepších výsledků v soutěži národních výborů za období šesté pětiletky“. Paradoxní přitom bylo, že v témže roce se ONV Brno V umístil na posledním místě v soutěži národních výborů města Brna.84 Jako výraz nesouhlasu s vládnoucím režimem vznikaly od 70. let v Československu neformální občanské iniciativy, vystupující na obranu lidských práv. Formoval se takzvaný disent, jejž tvořili jak jednotlivci, tak i skupiny. Disent usiloval o vzepětí občanského i mravního uvědomění občanů a vytvářel vlastní, paralelní kulturu. Historicky nejvýznamnější iniciativou byla Charta 77. V Králově Poli ji podepsalo hned několik občanů. Patřili mezi ně Jan Šimsa a jeho syn Jan, Jaroslav Mezník, Oldřich Musil, Zuzana Richtrová, Jan Šabata, Jarmila Bělíková. Jan Šimsa a Jaroslav Mezník stáli i u zrodu Masarykovy společnosti v roce 1987. Šimsa, evangelický teolog, spisovatel a básník, působil jako farář až do roku 1973, kdy byl zbaven státního souhlasu k vykonávání duchovní služby. V roce 1978 byl odsouzen k 8 měsícům vězení. Jaroslav Mezník pracoval až do roku 1972 na Československé akademii věd jako přední český historik medievista. V roce 1972 byl odsouzen ke třem a půl roku vězení. Od roku 1976 žil v Králově Poli. Královopolští občané ostatně tvořili polovinu přípravného výboru Masarykovy společnosti; vedle Šimsy a Mezníka v něm byl i Dušan Slávik. Okolo Šimsy a Mezníka se v Králově Poli vytvořila silná skupina Hnutí za občanskou společnost, jež bylo založeno v říjnu 1988 jako opozice vládnoucího režimu a jež představovalo předěl v dějinách českého disentu. Iniciativa HOSu předznamenala převratné změny, k nimž došlo v závěru roku 1989.85 SLUŽBY OBYVATELSTVU, ZDRAVOTNICTVÍ, HOSPODÁŘSTVÍ A VÝSTAVBA Místním a národním obvodním výborům, a tedy i obvodní radě v Králově Poli, byla po Únoru přisouzena organizátorsko-kontrolní role při zajišťování placených i neplacených služeb obyvatelstvu. Formovaly se nové organizace, takzvané podniky místního hospodářství, lidově nazývané komunál, které měly v oblasti služeb nahradit živnostníky. V celém Brně postupovala socializace velmi rychle a v jejím důsledku se během 266

dvou let po Únoru 1948 snížil počet živností ze 14 177 na 4192.86 Tato socializace se nevyhnula ani Královu Poli. V obvodu VII, do nějž Královo Pole patřilo, začalo působit osm organizací místního hospodářství: Kovopodnik, Bytová údržba, Oděvnictví, Zahradnictví a pohřebnictví, Dřevopodnik, Prádelny a čistírny a Sodovkárna na Palackého 77.87 Většina služeb sídlila na Palackého třídě.88 Podniky místního hospodářství doplňovaly podniky družstevní.89 Jejich počet a počet jejich provozoven se neustále rozrůstal. V roce 1961 působila v obvodě tato družstva: Drutěva (2 provozovny), Znak (1), Destila (3), Drukov (1), Družena (1), Dyha (6), Hlubna (1), Kovodílo (1), Lidové bytové družstvo (1), Moravská ústředna pro lidovou uměleckou výrobu (3), Služba (8), Včelařské družstvo (2), Snaha (4), Vkus (1).90 Za nejvýznamnější družstva v obvodu byla považována dvě posledně jmenovaná. Celá 50. a 60. léta však provázely stížnosti na nízkou úroveň služeb poskytovaných podniky místního hospodářství. Komunál nestačil uspokojovat poptávku veřejnosti. Značně dlouhé dodací lhůty vykazovaly ve svých službách Prádelny a čistírny, a to vinou malých prostor a nedostatečného zásobování čisticími prostředky. Až s půlročním zpožděním vyřizovaly objednávky Služby města Brna při čistění komínů. Velmi špatně pracoval fekální vůz. Například v roce 1962 měl být přistaven 230krát, místo toho však byl přistaven pouze 147krát.91 Velké množství stížností se vztahovalo k úrovni služeb poskytovaných Stavební a bytovou údržbou města Brna. Její univerzální provozovna v Králově Poli zajišťovala klempířské, instalatérské, elektrikářské, malířské, stolařské, zednické a sklenářské práce. Například v roce 1955 malíři pokojů uspokojovali poptávku pouze z jedné třetiny.92 Žalostná byla situace i na úseku instalačních, klempířských a pokrývačských služeb. Občané si stěžovali na nekvalitně odvedenou práci a na dlouhé objednací termíny, a to dokonce i v havarijních případech. Například u vodo- a plynoinstalací byly práce prováděny až v šestiměsíčních lhůtách. Často byl na vině nedostatek materiálu i zařizovacích předmětů, jako hlavně umyvadel, dřezů, záchodových mís, kohoutů na plyn.93 Jen o trochu lépe pracovala družstva. Mezi nimi kritizoval ONV zejména Dyhu, která se zajímala téměř výhradně o lukrativnější zakázky od podniků a nebrala objednávky od jednotlivých občanů. Úzkoprofilovým zbožím byly zvláště náhradní součástky k opravám automobilů, které měl na starosti Kovopodnik města Brna. Poptávku obyvatelstva naštěstí pomáhali zajišťovat živnostníci. Obvodní národní výbor si při vědomí špatné úrovně komunálních služeb v této době uvědomoval nezastupitelnost služeb poskytovaných soukromníky, a proto jejich takzvaná socializace, což byl jiný název pro rušení, nemohla postupovat tak rychle, jak si státní i komunistické orgány původně představovaly. V roce 1956 pracovalo v obvodě Brno V ještě 167 živ267

nostníků, a to 2 elektrotechnici, 1 instalatér, 7 hodinářů, 6 klempířů, 3 kováři, 4 mechanici, 2 nožíři, 17 zámečníků včetně autosprávkáren, 2 zlatníci, 1 bednář, 1 kamnář, 2 čalouníci, 1 kolář, 1 výrobce březových košťat, 1 výrobce uměleckých předmětů, 15 stolařů, 1 kožešník, 1 kloboučník, 30 krejčovství, 5 modistek, 1 výroba prádla, 1 brašnář, 16 obuvníků, 5 cukrářů, 1 knihař, 1 stavitel, 7 malířů písma a natěračů, 4 malíři pokojů, 1 sklenář, 3 pokrývači, 4 žehlírny a mandlovny, 1 čištění peří, 1 fotograf, 16 holičů, 2 různé služby a práce.94 Přesto byl připraven plán k jejich zásadní redukci, který byl rozvržen do února 1959. Každý měsíc mělo být navrženo 5 až 10 živností ke zrušení. Kritériem pro zachování živnosti měla být její užitečnost, tedy pokud nahrazovala tu činnost, na kterou nestačily nebo nebyly schopny pokrýt komunální podniky. Živnosti soukromníků starších 60 let byly ponechávány na takzvané dožití.95 K zásadní redukci živností došlo v roce 1958, kdy bylo zrušeno nebo začleněno do podniků státního sektoru celkem 79 živností.96 Úřady se pochopitelně snažily živnostníkům znepříjemňovat život. Byly s nimi každoročně prováděny pohovory, při kterých byli vyzýváni, aby se zapojili do socialistického hospodaření. Živnostníci přitom podléhali občanské kontrole při ONV stejně jako provozovny místního hospodářství. Kontrola se zaměřovala na dodržování cen, hygienu a chování vůči zákazníkům. Jakkoliv byl tento dohled přísný, příslušné komise musely vždy konstatovat, že „kontrolami nebylo zatím zjištěno na tomto úseku závad“.97 Následující tabulka zachycuje úbytek živností v desetiletí 1958–1968: rok 1958 1959 1960 1961 1962 1963 1964 1965 1966 1967 1968

počet živnostníků 79 64 50 42 41 37 35 38 37 36 31

z toho nad 60 let 54 41 34 28 26 28 29 29 30 31 údaj není k dispozici

V závěru sledovaného období, v roce 1968, poskytovalo v obvodu Brno V placené služby obyvatelstvu 46 provozoven místního hospodářství, 24 družstevních provozoven a 31 živnostníků. Úroveň služeb ovšem nebyla jediná věc, která trápila spotřebitele v éře komunistické diktatury. Stejně je sužovalo zásobování zbožím a potravinami, kvalita výrobků a kultura jejich prodeje. Kritická byla situace zvláště v letech 1949 a 1950, kdy na pultech krámů 268

Prodejna potravin a dílna Snahy na nároží Mojmírova náměstí a Chaloupkovy v roce 1960

a obchodů v Králově Poli chyběly základní potraviny, jako máslo, tvaroh, ovoce, nebo se prodávaly zkažené či s prošlou lhůtou. Kvantita se postupně zlepšovala, ovšem kvalita nikoliv. Po celá 50. a 60. léta neustávaly stížnosti na kvalitu základních potravin, jako brambor, másla, mouky. I když pečiva produkovaly Brněnské pekárny dostatek, jeho sortiment nebyl dodržován. Špatný byl zvláště chléb. Přicházel do prodejen spálený, měl zákalec; „gumová“ houska se stala symbolem úrovně produkce potravin za éry komunistického Československa. I tak bylo housek málo, bývaly rychle vyprodány, pokud vůbec přišly. Při transportu a prodeji potravin se nedodržovaly hygienické předpisy – pečivo se naváželo v ranních hodinách v otevřených koších, které se nechávaly stát před prodejnou. Jihomoravský velkoobchod dodával pravidelně zboží s prošlou záruční lhůtou a vedoucí prodejen to v mnoha případech ani nehlásili. Obchody byly špinavé, hlavně proto, že se do nich přenášela nečistota z neudržovaných ulic. V padesátých letech nebyla uspokojována poptávka po mase, a pokud ano, občané si naříkali, že je příliš tučné. Samozřejmostí byl v té době nedostatek ovoce v prodejnách. Trafikanti si zase stěžovali na malé množství oblíbených cigaret Lípa a Globus. Nedostávalo se nejen potravin, ale i běžných předmětů denní spotřeby. Na trhu chyběly tak samozřejmé věci jako hřebíky, papírenské potřeby a papír vůbec nebo věci potřebné jako vata a dámské vložky. Nedostatkovým zbožím byly základní potřeby pro domácnost: dřezy na nádobí, hořáky k petrolejovým lampám, sporáky Favorit, kamna. I dostupnost obchodů byla v těchto letech špatná. Plných 40 % obyvatel Králova Pole nakupovalo v centru. Na základě příjmů obyvatelstva v obvodu Brno V bylo v roce 1966 proti krajskému průměru dosahováno pouze 74,2 % tržeb, což znamenalo, že pro nedostatečné kapacity obchod269

ních prodejen a provozoven bylo 25,8 % příjmů vydáváno v jiném obvodě, a to převážně ve středu města. Odpovědní činitelé na radnici i v OV KSČ byli nuceni konstatovat, že nebylo prozíravé, když po Únoru instituce obsazovaly klíčové prostory na Palackého třídě, která představovala ideální nákupní zónu pro obyvatele Králova Pole.98 Trvalý problém představovalo zvláště zásobování uhlím; neustále se opakovaly stížnosti na nedodržování termínů i na kvalitu uhlí.99 O kultuře společnosti vždy hodně vypovídá kultura stolování a úroveň restaurací. I v tomto ohledu to vypadalo v Králově Poli padesátých a šedesátých let neradostně. Nabídka teplých jídel v restauracích byla velmi chudá a výzvy k zpestření jídelníčku se míjely účinkem. Do 60. let nebyla v obvodě žádná restaurace I. a II. cenové skupiny. A tak funkci jídelen plnily, vedle několika málo závodních jídelen, restaurační zařízení III. a IV. cenové skupiny. Také proto přešly k 1. lednu 1962 podniky veřejného stravování pod řízení ONV. K roku 1962 je jich v Králově Poli uváděno pět: Tatra (80 míst – 73 připravovaných obědů), Poděbradka (70 – 39), Semilasso (80 – 82), Besední dům (60 – 230), Merkur (60 – 164) a Samoobsluha „u kina Oko“ (40 – 150). Ještě v roce 1965 uvádějí materiály ze schůzí ONV, že většina provozoven RaJ není již delší dobu malována, větrání je nedostatečné, ovzduší nezdravé a že kuchyně jsou nedostatečně technicky vybaveny.100 S nástupem komunistického režimu mizely i staré souřadnice vyznačující veřejný prostor Králova Pole i jeho společenskou atmosféru. Významnou změnu představovalo v životě Královopolských přemístění pošty ze staré budovy na Mojmírově náměstí do bývalé kavárny Na Slovanech na severním nároží Husitské a Palackého v roce 1949. Bylo to bráno jako provizorium až do doby, než bude poštovnímu úřadu Brno 12 zřízena vlastní administrativní budova. První smlouva o pronájmu byla uzavřena na 15 let a byla provedena rozsáhlá adaptace s nákladem 300 tisíc korun. Na vlastní budovu ovšem čekala pošta Brno 12 celé půlstoletí. Proti přesunutí pošty z Mojmírova náměstí na Husitskou královopolští občané protestovali. Po zrušení kavárny v Besedním domě totiž přišli o druhou oblíbenou kavárnu. Z Králova Pole se tak vytratily kavárny a s nimi spojený společenský ruch, který byl tolik typický pro kulturu první republiky.101 Komunistický režim kavárenské kultuře nepřál, a tak se společenský život v Králově Poli přesunul z kaváren do restaurací třetí a čtvrté cenové skupiny. Soukromý sektor byl do roku 1958 zlikvidován i ve zdravotnictví. Brno bylo rozděleno na okruhy a Královo Pole a celý obvod Brno V připadly do okruhu C. Důležitým mezníkem v dějinách zdravotnictví v Králově Poli byl rok 1960. Dne 25. dubna byl zahájen provoz na poliklinice na Dobrovského ulici. Bylo zde soustředěno všech pět obvodních lékařů, dále vnitřní oddělení, rentgen s kardiografem, oddělení chirurgické, zubní, tu270

berkulózní laboratoř, kartotéka a kancelář a ordinace vedoucího lékaře okruhu C. Později přibylo ještě kožní oddělení. Další zdravotní střediska byla na Palackého 73 a Mojmírově náměstí, kde byli soustředěni školní lékaři. Dne 1. září 1960 bylo otevřeno nově adaptované dětské oddělení na Palackého 73. V roce 1960 pracovalo v okruhu C celkem 38 lékařů, 3 dentisté, 8 vedoucích sester a 126 středních a nižších zdravotních pracovníků. Dále zde bylo závodní zdravotní středisko Královopolské strojírny, které se později změnilo na polikliniku, a zdravotní středisko bylo zřízeno také při Tesle. V Králově Poli byly v polovině 60. let lékárny na Palackého 37 a na veterině. Zásobování léky bylo v té době velmi špatné a některých léků se nedostávalo vůbec.102 Zcela nové a jedinečné zdravotnické pracoviště získalo Královo Pole a s ním i celé Brno v roce 1948. Tehdy byl v bývalém sanatoriu založen Ústav plastické chirurgie v čele s profesorem Václavem Karlíkem. V roce 1952 se zařízení včlenilo do Krajského ústavu národního zdraví a o šest let později se stalo klinikou Lékařské fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, a to jako detašované pracoviště Fakultní nemocnice na Pekařské. V letech 1953–1955 vzniklo na klinice výzkumné pracoviště pro léčení popálenin. Citelný nedostatek lůžek v domovech důchodců pomohla vyřešit stavba nového domova důchodců v pěkném prostředí Kociánky. Na přelomu 50. a 60. let zde byly za 9,5 milionu korun postaveny 4 pavilony s 324 lůžky. Novostavba domova důchodců na Kociánce

S výstavbou po roce 1970 se rozrostl i počet zdravotnických zařízení. Přibylo závodních zdravotních středisek, takže k roku 1989 byla v samotném Králově Poli vedle polikliniky Královopolské strojírny na Křižíkově 68 závodní zdravotní střediska Tesly na 271

Purkyňově, Metry a Podniku bytového hospodářství na Božetěchově 103, Vysokého učení technického na Purkyňově 92, Vysoké školy veterinární na Palackého 1/3 a poliklinika Spojů na ulici Jana Babáka. Odborné služby zajišťovala poliklinika na Dobrovského 23, kde byla oddělní cévní (to s celoměstskou působností), kožní, neurologické a chirurgické. V roce 1976 bylo dáno do užívání zdravotní středisko na Herčíkově ulici. Ve Středisku pečovatelské služby se počet pracovníků pohyboval mezi 20 a 30. Ke dni 31. 12. 1989 pracovalo ve středisku 20 pracovníků: 1 vrchní sestra, 4 okrskové sestry, 5 řidičů, 10 pečovatelek z povolání. Středisko pečovalo zhruba o čtyři stovky osob, z toho pětina byla ležících nebo méně pohyblivých. V roce 1985 vydala pečovatelská služba 57 392 obědů. V roce 1982 byl zahájen provoz v Domovince – denním pobytu pro důchodce v objektu Střediska pečovatelské služby ONV Brno V na Palackého 95 s kapacitou 8 míst. Na konci 70. let došlo k přestavbě kliniky plastické chirurgie na Berkově ulici. V roce 1984 se stal přednostou Ladislav Bařinka. Na kliniku přišel několik let po jejím založení ještě jako medik. Během svého působení zde provedl řadu operací, výzkumů a jako první na světe realizoval operaci lymfedému, mízního otoku dolní končetiny. Na klinice chirurgicky léčili jak v ambulatorním, tak lůžkovém provozu většinu vrozených vad, zejména rozštěpů rtů a patra, hypospadií, vrozených deformací končetin. Operují se zde nádory, odstraňují kosmetické vady, realizují se operace vyžadující specializované plastické postupy. Zhruba polovinu operační činnosti kliniky tvořily operace poranění rukou a obličeje, zvláště poranění ztrátová. Dne 12. června 1989 bylo při klinice otevřeno nové replantační centrum pro poraněnou ruku. Výrazné proměny doznala po Únoru 1948 struktura závodů a podniků umístěných v Králově Poli. Společenské proměny se nemohly vyhnout jedné z nejvýznamnějších jihomoravských továren – Královopolské strojírně. Ta byla v roce 1949 začleněna společně s První brněnskou strojírnou do národního podniku Gottwaldovy závody. Ale již začátkem roku 1950 se Královopolská strojírna osamostatnila, i když i nadále nesla jméno Gottwaldovy závody. Změnila se však náplň její práce. Výroba železničních vagonů byla přesunuta na jiné vagonky v republice a hlavním výrobním oborem strojírny se stala produkce zařízení pro chemický průmysl. V 50. letech bylo pro továrnu nejdůležitějším úkolem zajistit dodávky pro Sovětský svaz; jednalo se zejména o krakovací zařízení. Závod se stále rozrůstal – byla postavena nová mostárna, nová hala chemie II, rozšířena slévárna ocelolitiny, modernizována obrobna. V roce 1954 získal závod slévárnu šedé litiny – bývalou firmu Bratří Poncové na Košinově. V roce 1959 se Královopolská stala výrobně hospodářskou jednotkou s přidruženými podniky a závody v Ko272

šicích, Děčíně, Uherském Brodu a Moravských Budějovicích. Tento rozsáhlý výrobní celek řídil aparát základního podniku v Brně-Králově Poli bez další nadpodnikové řídící složky. Královopolská v té době zajišťovala konstrukci složitých investičních celků. Nejvýznamnější stavbou té doby byla komplexní výstavba rafinérie Homs v Sýrii. V polovině roku došlo v rámci reorganizace v řízení průmyslu ke zrušení úspěšně prosperující výrobně hospodářské jednotky KSB. Strojírna se začlenila do nově vzniklého oborového podniku CHEPOS – závody na výrobu chemických a potravinářských zařízení v Brně. Do CHEPOSu patřila kromě Královopolské strojírny více než desítka dalších závodů. Výrobní úsek Královopolské strojírny tvořily v roce 1965 provozy chemie I, chemie II, jeřáby a ocelové konstrukce, metalurgická oblast hutní provozy a konečně provoz speciální chemie, který byl nově vybudován právě v období po roce 1965. Období let 1965– 1968 ovšem nepatřilo v dějinách strojírny k nejúspěšnějším, a tak byl k 1. červenci 1968 znovu Královopolské strojírně vrácen právní subjekt podniku a její jméno opět zapsáno do obchodního rejstříku. Nadále však zůstávala součástí velkého trustu CHEPOS.103 V roce 1968 byla Královopolská strojírna čtvrtým největším brněnským závodem co do počtu zaměstnanců (7603) i průměrné měsíční mzdy na jednoho pracovníka (1949 Kčs). V produktivitě práce na jednoho pracovníka se však ocitla až na místě sedmém.104 Komunistický režim vsadil na těžký průmysl: sváření v Královopolské strojírně.

K dalším významným královopolským závodům náležela továrna na výrobu gumového zboží na Poděbradově 95. Po Únoru ji převzal národní podnik Tatra, který započal s úplnou přestavbou závodu a přeorganizováním výroby. Po reorganizaci byl závod roku 1952 přičleněn k národnímu podniku Gumotex Břeclav. 273

Firma Deriva byla po znárodnění v roce 1948 přivtělena k národnímu podniku Synthesia. Závod měl v té době 16 lisů a 110 zaměstnanců. V roce 1950 byl závod přemístěn na Kubešovu ulici a o rok později připojen k národnímu podniku Plastimat v Jablonci. V roce 1952 se název přeměnil na Technoplast a roku 1953 byla provozovna začleněna do Kovopodniku města Brna. V té době tam pracovalo 130 zaměstnanců na 31 lisech. Jedním z nejdůležitějších brněnských podniků byla Tesla Brno. Byla založena 13. ledna 1949 spojením soukromých brněnských závodů Electrum, Iron, Makrofon, Telefonspol a několika dalších menších podniků strojírenské výroby. V roce 1961 došlo k soustředění všech podnikových útvarů do nově vystavěného závodu na Purkyňově 99. Výroba byla v nových prostorách zahájena 17. května 1961. Tesla se specializovala na výrobu elektronických měřicích přístrojů, elektronových mikroskopů a spektrometrů magnetické rezonance. Poté co od roku 1961 přecházel základní závod Metra Blansko na výrobu přesnějších a složitějších přístrojů, bylo v roce 1962 rozhodnuto o zřízení samostatného střediska v bývalých objektech Lachemy na Mercově 34. Pobočný závod Metry Blansko tam byl zřízen v roce 1963. Tehdy měl 135 pracovníků. Od roku 1975 byla nosným výrobním programem závodu výroba elektrotechnických regulačních zařízení, číslicových panelových přístrojů a zabezpečovacích zařízení pro kolové jeřáby. Závody UP v Králově Poli na Cimburkově byly vyhláškou k 1. lednu 1958 ustaveny samostatným podnikem pod názvem UP závody n. p. Brno-Královo Pole. Firma Hrček a Neugebauer na Palackého 91 byla za války silně poškozena dělostřeleckými granáty. Po válce byly budovy opraveny a továrna značně rozšířena. V roce 1948 byla znárodněna do národního podniku Sigma pumpy v Lutíně. V té době již závod vyráběl moderní požární vozy. V roce 1950 byl závod definitivně začleněn do n. p. Továrny na hasicí zařízení, Vysoké Mýto, závod č. 03. Pak se závod věnoval výrobě celokovových mechanických výrobků a výrobě fekálních vozů, které se do té doby dovážely z ciziny. Od roku 1962 nesl podnik název Karosa. V 70. a 80. letech zde pracovalo osm desítek zaměstnanců. Závod byl monopolním výrobcem fekálních vozů a prováděl také jejich generální opravy. Na Poděbradově 95/97 sídlila Lachema. Byla založena k 1. červenci 1965 a specializovala se na výrobu a adjustaci čistých chemikálií. Navázala na výrobní orientaci i podnikovou značku Lachema n. p. Brno, která existovala od 1951 do 1958, kdy byla včleněna do Spolany Neratovice. Závod Prefa převzal v Králově Poli dílnu Němce Pelíška na Košinově ulici 103. Během následujících let rozšířil výrobní plochu a prostory až za vlečku dráhy. Mechanizovanou výrobou zabezpečoval dodávky dek na parovody, scho274

diště a další řadu cementových výrobků. Dřívější Návěstní dílny se změnily ve Výrobu sdělovacích a zabezpečovacích zařízení Československých drah. Během roku 1946 byla zcela restaurována budova staré textilky a pro další budování dílen získán pozemek bývalé Ohneiserovy továrny, která byla určena k likvidaci. K 1. lednu 1963 byl na Staňkově založen závod Vojenské (pozemní) stavby. Telegrafní a telefonní provoz byl umístěn až do roku 1952 v hlavní budově poštovního úřadu Brno 1 na Poštovské ulici. Budova hlavní pošty však za války značně utrpěla, a proto se pomýšlelo na nové, výhodnější položení budovy. Původcem myšlenky byl architekt Josef Kranz, referent bývalého ředitelství pošt a telegrafů v Brně. Na jaře 1946 by projekt schválen ministerstvem pošt. Plány vypracoval pro budovu A Václav Roštlapil a pro budovu M Kranz sám. K tomu účelu bylo vybráno místo mezi Táborem a Královým Polem při Purkyňově ulici v místech někdejšího vojenského cvičiště. Se stavbou se započalo 1948. Provoz zde byl zahájen 1. října 1952.105 Výraznou proměnou prošlo ve dvou desetiletích po Únoru také bydlení. Od roku 1950 přešla správa budov na Bytový podnik města Brna, který obhospodařoval asi 12 % tehdejšího domovního fondu. Protože se toto řešení ukazovalo jako málo funkční, došlo v roce 1955 k zásadní změně v organizační struktuře. Byly zřízeny domovní správy jako samostatné hospodářské jednotky, řízené nejdřív městem a od roku 1958 příslušnými obvodními národními výbory. V roce 1961 vznikla nová organizace – Podnik bytového hospodářství – tím, že se sloučily dosavadní domovní správy. Do této organizace byly k 1. červenci 1961 delimitovány služby z podniků Prádelny a čistírny města Brna a Služby města Brna, dále Půjčovna průmyslového zboží a Úklidová služba.106 Tak například v roce 1965 bylo v obvodu pod správou PBH 668 domů s 8124 nájemními jednotkami. Úklid a čistotu v domech zajišťovaly v té době dvě stovky domovníků a dvě desítky úklidových pracovníků. Na jednoho domovníka tak připadlo v průměru 37 bytových jednotek. S domovnickými místy však byly potíže. Většina domovníků byla již v důchodovém věku a někteří odmítali domovnické práce nadále vykonávat. Získávání nových pracovníků do domovnického pracovního poměru bylo ztíženo tím, že nebyly k dispozici domovnické byty a dlouho zůstávaly nevyřešeny platové podmínky této kategorie zaměstnanců.107 Bytů ve správě PBH přibývalo s tím, jak se socializovaly nájemní domy. Ještě v květnu 1962 bylo v obvodě z 832 nájemních domů 418 v soukromém vlastnictví. Jejich postupná socializace byla rozvržena do let 1963–1967, když bylo v každém roce socializováno zhruba 100 domů. Nejprve byly socializovány domy, které tvořily ucelené bloky – na Palackého, Purkyňově, Vodově, Husitské a Moskevské.108 275

Organizační přesuny v oblasti správy bytového fondu ani jeho socializace však neřešily zásadní problém – nedostatek bytů. V prvním desetiletí po roce 1945 se takřka nestavělo, ačkoliv obyvatelstva neustále přibývalo. Situaci nezlepšily ani takzvané likvidace nadměrných bytů. ONV se snažil pátrat po bytech, kde počet bydlících podle jeho názoru neodpovídal rozloze bytové jednotky. ONV pak nutil uživatele bytu k přijetí nájemníka nebo ke směně. Tak například k 1. lednu 1958 bylo hlášeno celkem 123 nadměrných bytů. Takřka všechny byly v průběhu roku za silné přesvědčovací kampaně ze strany ONV likvidovány údajně dobrovolnými směnami nebo tím, že do nich byli přiznáni nájemníci dekretem ONV. Nadměrné byty byly v obvodě zlikvidovány k počátku roku 1962.109 Počátky bytové výstavby v poválečné době; obytné domy na ulici Manželů Rosenbergových v roce 1959 s neodmyslitelnými československými a sovětskými vlaječkami v každém okně

Zásadní změnu mohla přinést jen úplně nová výstavba. K ní vytvořil výchozí podmínky zákon 27/59 Sb. o družstevní a bytové výstavbě. V roce 1960 už v obvodu fungovala dvě bytová družstva – Bytové družstvo občanů (s 235 členy) a Bytové stavební družstvo zaměstnanců KSB (211 členů). Nová výstavba se na konci 50. let stala pro státní i komunistické orgány prioritou a zatlačila tak do pozadí témata jiná, jako hlavně zemědělství. Výrazem tohoto nového trendu se na počátku 60. let stala utopická prohlášení, že se bytová otázka vyřeší k roku 1970. Ve svém důsledku vedl tento postulát ke stavbě sídlišť, která sice výrazně uspokojovala poptávku po bydlení, svou urbanistickou bezkoncepčností a absencí estetických měřítek však nezvratně poznamenala tvář českých měst. K první větší vlně výstavby nových bytů v Králově poli došlo v letech 1957–1959, kdy se počítalo s výstavbou téměř tří stovek bytů, z nichž více než polovina se nacházela na 276

ulici Kubešově, další na Mánesově, Palackého a Malátově, na rohu Sadovského a Tyršovy, na Sadovského a na Vodově, a také na Ptašínského, která ovšem tehdy ještě nespadala pod obvod Brno V. Během roku 1957 byla zahájena výstavba 98 bytových jednotek při ulici Manželů Rosenbergových. Tuto první vlnu doprovázely první realizace nadstaveb – v roce 1962 to byly Moskevská 20, Kapounova 2, Bulharská 56, Ant. Macka 5 a 7, Mercova 29 a 27, Charvatská 28, Dimitrovova 63, Palackého 98. Největší akce – výstavba sídliště Královo Pole – se plánovala na druhou polovinu 60. let. Předcházela jí největší asanace své doby v městě Brně. Padlo jí za oběť 178 obytných domů (z toho 152 rodinných), 17 dislokačních objektů a 44 garáží. Vzhledem ke své různorodosti byla celá oblast, kde mělo docházet k výstavbě, tedy severní oblast Králova Pole (vymezená ulicemi Kamanovou, Božetěchovou, Dalimilovou, B. Němcové, Bulharskou, Budovcovou, Kollárovou, Rosenbergových, Palackého třídou a železniční dráhou), rozdělena do pěti oblastí.110 Hlavní část této výstavby proběhla až v první polovině 70. let a stala se jedním ze symbolů takzvaného reálného socialismu v éře normalizace. Sedmdesátá i osmdesátá léta se tak vyznačovala hektickou výstavbou. Do poloviny 70. let byly v podstatě dokončeny dva velké sídlištní celky – sídliště nazvaná Královo Pole I a Královo Pole II. K sídlištím patřila tehdy i občanská vybavenost (postupně uváděná v provoz v 2. polovině 70. let), která měla vytvořit ze sídlišť svébytné celky, v nichž by obyvatelé měli k dispozici obchody, komunální a zdravotnické služby, školy i místa pro zábavu. Součástí sídliště Královo Pole I se tak stala 24třídní základní škola na Herčíkově ulici, mateřská škola s kapacitou 180 míst, dvoje jesle (110 míst), dále zdravotní středisko, prodejna potravin, restaurace a nejrůznější služby jako sběrna prádla nebo Staré Královo Pole ustupuje novému. Domy č. 39–45 v Dalimilově ulici před asanací v roce 1973

277

opravna obuvi. Svépomocí vybudovalo Stavební bytové družstvo Zbrojovka garáže pro více než dvě stě vozů na Herčíkově, svépomocí se stavěly také garáže na Božetěchově. Také na sídlišti Královo Pole II bylo vybudováno obchodní centrum a mateřská škola. Na sídlišti Královo Pole tak vzniklo 1500 bytů, v sídlišti II 871. Zabydlením obou sídlišť se počet obyvatel v Králově Poli zvedl o 6 tisíc. Další čtyři nové panelové obytné bloky se v první polovině 70. let stavěly v prostoru ulic Chodská a Tábor. Příliv novousedlíků s sebou přinášel sociální problémy. Jak konstatovala kronika z roku 1978, jednalo se převážně o mladé lidi, kteří „nejsou znalí domovního řádu ani udržování čistoty ve městě“. A tak se v těchto letech výrazně zvýšil počet případů narušování občanského soužití. Že při hektické výstavbě panelových sídlišť převládla kvantita a rychlost nad kvalitou, o tom svědčí už v druhé polovině 80. let stesky a stížnosti na závady na panelových domech, které si vyžádaly generální opravy obvodových plášťů a střech. Objevila se totiž řada případů zamokání a prochlazování objektů. Šedivá tvář reálného socialismu: úpravy Mercovy ulice v polovině 70. let

Bytová výstavba nebyla jedinou stavební činností. Zvelebovaly se také veřejné prostory v Králově Poli, a to prostřednictvím akcí, na nichž participovalo obyvatelstvo. Své počátky mají tyto podniky v poválečné obnově Brna, kdy se z obětavosti některých Brňanů zrodila akce Občané budují své město. Na ni navázaly v první pětiletce v letech 1949–1953 akce 5M a po ní akce M v letech 1954–1957. Zaměřovaly se hlavně na rozšiřování sadových ploch, úpravu cest, chodníků a dětských hřišť. V Králově Poli se v rámci těchto akcí do poloviny 50. let provedly například sadová úprava před novým nádražím, úprava hřišť na Leningradské, Purkyňově a v Kotlůvku, úprava mateřské školky v Divišově čtvrti. Na podkladu nových směrnic připravil ONV V pro rok 1957 akci Z, 278

Práce v rámci akce Z na Mojmírově náměstí v 50. letech

do níž byly zařazeny mimolimitní investice jako novostavby a rekonstrukce, přístavby, adaptace, nadstavby, silnice, cesty a polní cesty, turistické stezky, pozemní stavby, koupaliště, veřejné hřiště, hřbitovy, sady a parky s vysazováním okrasných květin, školy, osvětové a kulturní domy. V rámci akce Z se v Králově Poli do roku 1962 dohotovilo dětské hřiště v Kotlůvku, zřídilo hřiště v Divišově čtvrti, byl položen plynovod v Myslínově ulici, prodloužil se vodovod v Divišově čtvrti, stavěly se polytechnické dílny ve školách, pomník Rudé armády na Božetěchově, byl zřízen menší parčík na rohu ulice Chaloupkovy a Rostislavova náměstí, provedly se sadové úpravy u kláštera a na ulicích Myslínově a Cupákově. Občané však zřejmě nejvíce přivítali otevření koupaliště na Dobrovského v roce 1961. V 60. letech se v akci Z upravoval terén okolo domova Rozestavěné koupaliště na Dobrovského ulici v roce 1960

279

důchodců na Kociánce, dále se budovaly kanalizace a vodovod na Myslínově a v Divišově čtvrti, tramvajová smyčka na Purkyňově a na koupališti na Dobrovského přibyl padesátimetrový závodní bazén. V dopravě znamenalo po válce první velkou změnu zavedení trolejbusové dopravy. Až v roce 1949 byly zprovozněny první trolejbusové trasy v Brně, mezi nimi i linka spojující Královo Pole s centrem. V tramvajové dopravě byla v roce 1952 přivedena trať k novému nádraží v Králově Poli jako linka č. 6 Pisárky–Královo Pole nádraží a v roce 1961 vybudován nový traťový úsek z Konečného náměstí k závodu Tesla v Králově Poli. Na podzim 1953 byla zahájena z nového nádraží v ulici Budovcově doprava na trati Brno–Havlíčkův Brod–Praha.111 Nová linka č. 10 na Purkyňově ulici v roce 1962

Vedle výstavby dvou velkých královopolských sídlišť se od poloviny roku 1975 stalo největším projektem vybudování nových rychlostních komunikací, které měly ulehčit mimo jiné dopravou přetíženému centru Králova Pole. Jedna vedla po rozhraní Králova Pole a Žabovřesk z Tábora pod Palackého vrchem a východní mezi železnicí a zástavbou, po toku Ponávky až k bývalému Červenému mlýnu. Obě nové komunikace sevřely Královo Pole. Ze západní strany je odřízly od Žabovřesk, ze severní od Medlánek a z východní od východních částí Králova Pole – strojírny, Kociánky a dnešní Myslínovy. Exprestrasa přitom zasáhla přímo Královo Pole, kdy betonový nadjezd trasy, slavnostně předaný do užívání v roce 1978, byl vybudován těsně vedle budovy královopolského nádraží. Již v roce 1975 byla otevřena nová komunikace mezi Královým Polem a Pisárkami. Umožnila mimo jiné i dokončení nejdelší tramvajové trati v Brně, linky 280

č. 18, která Královo Pole spojila s Bystrcí přes hlavní nádraží a Pisárky. Kromě toho byla v roce 1972 prodloužena linka tramvaje č. 13 do sídliště Královo Pole II – Na Střelnici. ŠKOLSTVÍ, KULTURA A SPORT Školství bylo nově organizováno na základě zákona o jednotném školství přijatého v roce 1948. V jeho důsledku se měšťanské školy, tedy i čtyři měšťanské školy královopolské, přeměnily na střední. Chodily do nich všechny děti, které s úspěchem ukončily obecnou školu. Obecná škola dostala název národní škola. Třídy I–III dosavadní střední školy (gymnázia) splynuly od počátku školního roku 1948/1949 s třídami měšťanské školy a naposledy v tomto školním roce fungovaly jednoroční učební kurzy při měšťanských školách. Královopolskému školství ulevilo dokončení novostavby školy na Košinově ulici. Dne 1. května 1950 se tam mohly odstěhovat obě národní (dříve obecné) školy Komenského, které hostovaly v budově dřívějších měšťanských škol na Slovanském náměstí. Na Slovanském náměstí 2 tak zůstaly dvě národní školy (dívčí a chlapecká) a dvě střední (dříve měšťanské) školy Masarykovy (chlapecká a dívčí) a druhé střední školy (rovněž chlapecká a dívčí). K další změně došlo hned na začátku následujícího školního roku, 1. září 1950, kdy se Druhá střední škola chlapecká přestěhovala do budovy gymnázia. Dne 24. dubna 1953 byl Národním shromážděním odhlasován nový zákon v organizaci škol. Podle něho byly zřizovány z dosavadních národních a středních škol osmiletky a z dosavadních škol národních, středních a gymnázií jedenáctiletky. Po této změně byly v Králově Poli čtyři osmiletky – na Slovanském náměstí 2, na Košinově, na PalacNová budova školy na Košinově ulici

281

kého třídě a na Mojmírově náměstí, kam se v roce 1951 přesunula Druhá střední škola dívčí. Děti byly do škol rozmístěny podle svého bydliště. Z gymnázia vznikla Jedenáctiletá střední škola. Jeho součástí se stala druhá střední škola. Jedenáctiletka měla tak ve svém prvním školním roce celkem 28 tříd: 17 tříd školy národní, 6 tříd školy střední (nižší) a 5 tříd gymnázia (vyšší střední). Následující tabulka uvádí počty žáků k 1. pololetí školního roku 1955/1956 na jednotlivých školách podle ročníků:112 škola JSŠ Slovanské nám. 7 OSŠ Košinova OSŠ Mojmírovo nám. OSŠ Slovanské nám. 2 OSŠ Palackého celkem

1.–5. ročník 429 428 212 553 284 1906

6.–8. ročník 283 222 184 341 139 1169

9.–11. ročník 387 – – – – 387

celkem 1099 650 396 894 423 3462

Reorganizace školství nebyla samoúčelná. Škola se měla stát jedním z nejdůležitějších prostorů, v němž chtěla vládnoucí strana vnutit mladé generaci svůj pohled na svět. V prvním období po Únoru 1948 šlo především o to, vytlačit ze škol vyučování náboženství. Bylo naléháno na komunisty, aby své děti neposílali do náboženství, k čemuž v té době nezřídka docházelo. Tak například v roce 1948 vzbudilo pohoršení zjištění, že v královopolských mateřských školách se děti modlí.113 Ještě v roce 1953 navštěvovalo náboženství 52 % studentů na jedenáctiletce (gymnáziu), 45 % na Košinově, po 61 % na osmiletých školách na Slovanském a na Mojmírově náměstí a nejvíce, 69 %, na osmiletce na Palackého.114 Na gymnáziu byla v roce 1955 odhalena dvě ohniska nábožensky založených žáků, jejichž údajným proviněním bylo, že jako frakční skupina rozbily volby do výboru ČSM.115 K materialistickému světonázoru měly mládež směřovat organizace sdružené v Československém svazu mládeže. Zatímco v roce 1957 bylo v pionýrské organizaci 84,1 % žáků, v Československém svazu mládeže 98,5 %; v roce 1960 bylo z 5152 žáků v obvodě 1484 jisker, 2093 pionýrů a 453 svazáků. Neorganizováno zůstávalo tehdy pouze 2,7 % žáků. Dále se usilovalo o takzvané zlepšení sociálního složení žactva, tedy aby na gymnázia a vysoké školy byly přednostně přijímány děti z dělnických rodin. Za tím účelem byli radou jmenováni na jednotlivé školy zástupci ONV, kteří ve spolupráci s ředitelem školy dozírali na to, aby pro studium byli získáni v první řadě schopní žáci z dělnických a rolnických rodin a aby se na studium nedostali žáci, „kteří neskýtají záruku, že z nich vyroste nová, socialistická inteligence“.116 Tito zástupci byli členy zkušebních komisí pro závěrečné a maturitní zkoušky. V roce 1956 bylo přijato do devátých tříd 29 % dětí 282

dělnického a rolnického původu, za rok už to byla plná polovina (50,22 %).117 Nová doba si žádala, aby žáci byli na všech stupních směřováni k polytechnické výchově a vedeni k manuelní práci. V první až třetí třídě tak děti musely zvládat ruční práce, v šesté třídě práce v dílnách a na pokusných pozemcích a v devátém ročníku praktika ve strojírenství, elektrotechnice a zemědělství. Na školách se zřizovaly dílny, většinou na náklady závodu, který měl nad školou patronát. Nejlépe vybavené dílny měly školy na Košinově a na Slovanském náměstí 2. Gymnázium si muselo pronajímat učňovské dílny ve strojírně. V této souvislosti se občas na ONV ozývaly stížnosti, že žáci gymnázia jsou při polytechnické výchově v Královopolské strojírně používáni pouze na pomocné práce a nejsou přitom ani dodržovány principy bezpečnosti a hygieny práce. Všichni školou povinní museli samozřejmě navštěvovat nejrůznější ideologicky zaměřené kroužky. Například v roce 1952 navštěvovalo 1367 žáků 122 kroužků pro životopis Stalina a Lenina a 1390 žáků 38 kroužků pro studium dějin VKSb.118 Prosazovány byly kroužky technický, mičurinský, sportovní, stolařský, slévačský, přírodovědný, estetický, literární, práce s kovem a dřevem, fotokroužek a další. Například v roce 1961 bylo při jedenáctiletce 26 kroužků, při školách na Košinově 12 kroužků, na Palackého 12 a na Mojmírově náměstí 8. V roce 1960 existovaly školní družiny při osmiletých školách na Košinově (160 žáků), na Palackého (67) a na Slovanském náměstí (152); vlastní školní družiny tedy neměly jedenáctiletá škola na Slovanském náměstí 7 a osmiletá škola na Mojmírově náměstí. Velmi neuspokojivý byl v Králově Poli stav a počet školních kuchyní. V roce 1960 činila kapacita školních kuchyní v celém obvodě 1300 obědů, vařilo se jich 1959, ale poptávka byla po 2060 obědech. V Králově Poli se vařilo ve školních kuchyních na Košinově (kapacita 250 obědů, ale vydáváno 680) a na Slovanském náměstí 2 (kapacita 550, vydáváno 760).119 Ve velmi těžké situaci se nacházela zvláštní, dříve pomocná škola, která neměla vlastní budovu a byla provizorně umístěna ve školách na Slovanském náměstí. Teprve v roce 1973 získala nově adaptované prostory na Palackého 68, a tím skončila její anabáze, neboť od svého založení nikdy nevyučovala ve vlastních prostorách. Škola byla zřízena od 1. září 1944 jako expozitura pomocné školy v Hutterově (dnes Traubově) ulici č. 5 a od 1. září 1944 se osamostatnila. Podobné problémy s vyučovacími prostory prodělávala i Hudební škola v Králově Poli. Byla zřízena v roce 1949 jako odbočka školy Jaroslava Kvapila a v roce 1956 byla Hudební škola v Králově Poli osamostatněna. V roce 1960 ji navštěvovalo 420 žáků a vyučovalo zde 13 učitelů 11 oborům (hudební předvýchově, taneční předvýchově, dechovým nástrojům, taneční rytmice, klavíru, houslím, violoncellu, harmonice, kytaře, sborovému zpěvu a sólovému zpěvu). Hudební škola hostovala 283

v obou školních budovách na Slovanském náměstí a v Řečkovicích ve školách na ulici Terézy Novákové a Hapalově. Místnosti poskytované těmito školami královopolské Hudební škole ovšem charakteru její výuky nevyhovovaly. Pedagogové neměli vlastní sborovnu, ba ani stolek nebo skříň. Všechnu třídní dokumentaci si museli nosit denně domů. Tato situace se vyřešila až v roce 1961, kdy škola získala samostatné prostory ve vilce na Mercově ulici 23. Vážným problémem zůstávala nedostatečná kapacita mateřských škol. K roku 1960 bylo v celém obvodě Brno V 13 mateřských škol s celkem 670 zapsanými dětmi, přičemž ve všech byla kapacita překročena o 10–30 %. V Králově Poli byly tyto školky: Palackého 67, Palackého 70, Dimitrovova, Kubešova 10c, Božetěchova, Vackova, Domažlická, Divišova čtvrť, Bulharská, Mojmírovo náměstí, v Řečkovicích na Banskobystrické a Hübnerově a jedna v Medlánkách. Výstavba panelových sídlišť a příliv nového, většinou mladého obyvatelstva si vyžádaly stavbu nebo zřizování nových škol. V roce 1974 byly na Herčíkově otevřeny nové jesle pro 55 dětí, nová mateřská škola pro 80 dětí. O rok později přibyla mateřská škola na Božetěchově ulici. Výstavba tak zároveň reagovala na velmi silné populační ročníky 70. let. Na počátku 80. let přibyly mateřské školy při ulici Purkyňově a v rámci akce Z byla v roce 1983 dokončena stavba mateřské školy na Bulharské ulici. V polovině 80. let tak měli rodiče v Králově Poli pro své děti k dispozici troje jesle (Božetěchova 15 a Herčíkova 10 a 23), deset mateřských škol (Božetěchova 15 a 65, Bulharská 60, Dimitrovova 65, Kabátníkova 16, Klatovská 18a, Palackého 68, Staňkova 14 a Vackova 79) a nadto ještě stejný počet mateřských škol závodních (Dimitrovova 33, Herčíkova 21, Chodská 5 a 15, Purkyňova, Vodova 10, Dobrovského 66, Dimitrovova 53, Jana Babáka a Staňkova 8a). Ke starým královopolským základním školám na Palackého 70, Slovanském náměstí 2 a 7 (tam jen ročníky 1–5), Košinově 22 přibyla v roce 1974 nově postavená 24třídní školní budova základní školy pro sídliště na Herčíkově a v roce 1983 založená sportovně zaměřená základní škola na Botanické ulici. S katastrálním územím Ponava připadla Královu Poli ještě škola na Staňkově 14.120 Naproti tomu se na počátku 80. let přestalo vyučovat na základních školách na Palackého a na Mojmírově náměstí. Základní devítiletá škola byla stále i při Ústavu sociální péče pro tělesně postiženou mládež. V roce 1981 měla škola 16 tříd a 19 učitelů. Kromě ní byly v ústavu ještě mateřská škola, odborné učiliště se šesti učebními obory (brašnář, pánský a dámský krejčí, zahradník, elektromechanik a mechanik strojů a zařízení) a v roce 1980 zde byla navíc otevřena střední ekonomická škola. K roku 1984 se v ústavu nacházelo celkem 455 dětí a 240 zaměstnanců. Při ústavu byla i tělovýchovná jednota Meteor, kde se děti věnovaly plavání, stolnímu tenisu a šachům. Rozšířila se nabídka středních odborných škol. S ka284

tastrálním územím Ponava připadla ke Královu Poli také Střední ekonomická škola na Pionýrské 23. Například v roce 1973 ji navštěvovalo 964 žáků a žákyň. Ke střednímu odbornému učilišti Královopolské strojírny, které bylo založeno v roce 1952, přibyly v 80. letech další dvě velká učiliště. V roce 1980 na Staňkově ulici v areálu Vojenských staveb a od školního roku 1985/1986 Střední odborné učiliště elektrotechnické v areálu Tesly s kapacitou 400 žáků. V polovině 60. let se usadila v Králově Poli další brněnská vysoká škola. Na začátku roku 1964 totiž převzalo budovu kláštera od vojenské správy Vysoké učení technické, aby prostory adaptovalo pro výuku. Protože se areál nacházel ve zuboženém stavu, musely se rekonstruovat všechny klášterní objekty. Na přelomu 60. a 70. let probíhala rekonstrukce také v té části kláštera, která patřila římskokatolické církvi. Renovaci obětavě řídil administrátor farnosti Ladislav Simajchl a po roce 1973 na jeho úsilí navázal Karel Votoupal.121 Také vysoké školy těžily ze stavebního ruchu 70. a 80. let. Na počátku Výšková budova strojní fakulty VUT

285

70. let byl dostavěn areál kolejí a menzy VUT na Purkyňově ulici, v roce 1975 byla otevřena nová tělocvična u Tauferových kolejí na ulici Jana Babáka. Hlavním počinem však byla v 80. letech výstavba areálu VUT pod Palackého vrchem, se kterou se začalo v polovině 70. let. Jejím nejvýraznějším prvkem a zároveň novou dominantou Králova Pole se stala dvacetiposchoďová výšková budova strojní fakulty, se 70 metry nejvyšší v Brně. K užívání byla slavnostně předána 3. října 1983. Součástí areálu se staly také zcela nové koleje, v nichž byla otevřena vůbec první celoměstská kolej pro manželské studentské dvojice s dětmi v republice. V průběhu 50. a 60. let bylo založeno několik výzkumných ústavů a mezi nimi hned několik našlo sídlo v Králově Poli. Na Křižíkově 70 zakotvil Výzkumný ústav chemických zařízení, který byl založen v roce 1958. Ústav prováděl komplexní výzkum v oblasti chemických strojů a těžkých potravinářských strojů a zařízení. Dva akademické ústavy pracují od padesátých let na Královopolské. K 1. lednu 1955 vznikl z Biofyzikální laboratoře ČSAV Biofyzikální ústav. Prvním ředitelem byl Ferdinand Herčík. U zrodu (zřízen k 1. lednu 1957) Ústavu přístrojové techniky ČSAV stál Armin Delong. Obvod Brno V však byl především sídlem veterinárního výzkumu. Kromě Vysoké školy veterinární zde působilo několik specializovaných ústavů. Nejstarším z nich byl Státní veterinární ústav, založený v roce 1942, kdy se české úřady snažily najít zaměstnání pro důstojníky-veterináře, propuštěné z armády. Ústav byl od svého vzniku na VŠ veterinární a v roce 1957 byla dokončena a otevřena budova na Mercově ulici 54. V roce 1947 byl založen Ústav pro výzkum masa s pracovišti v Praze a v Brně. Těžiště se však přesouvalo do Brna, až bylo 1949 pražské pracoviště zrušeno a ústav pod názvem Ústav pro výzkum masa a ryb se rozvíjel jenom v Brně. V roce 1953 získal ústav samostatný objekt, od roku 1965 byl součástí Oborového ředitelství masného průmyslu a od té doby nesl název Výzkumný ústav masného průmyslu. Na Palackého 13 a Božetěchově 6 nadto sídlil Ústav dalšího vzdělávání veterinárních lékařů. Zásadní zásah do chodu Vysoké školy veterinární znamenalo její začlenění do celku Vysoké školy zemědělské v roce 1952, kdy byla bývalá Vysoká škola veterinární degradována na fakultu. Tento stav napravil zákon z 19. prosince 1968 o opětném zřízení samostatné Vysoké školy veterinární v Brně. Kulturní ruch v Králově Poli organizovaly dvě instituce – Osvětová beseda a Závodní klub ROH Královopolské strojírny. Osvětové besedy byly zpočátku v obvodu čtyři – v Králově Poli, v Divišově čtvrti, v Řečkovicích a v Medlánkách. S jejich chodem však nepanovala spokojenost, a tak se tyto samostatné osvětové besedy v roce 1958 sloučily do Obvodní osvětové besedy Brno V, která se později přeměnila v Obvodní kulturně 286

výchovné středisko (OKVS) Brno V. V 70. a 80. letech mělo OKVS v obvodu k dispozici budovy na Mercově 5, kulturní střediska na Kořenského a v Mokré Hoře a v samotném Králově Poli na Šelepově a v Dělnickém domě Semilasso. Semilasso bylo hlavním místem konání kulturních akcí, a to zvláště poté, co byl v roce 1975 předán Československé televizi objekt bývalého kabaretu U Netopýra na Dimitrovově 24. V letech 1983–1986 prodělalo Semilasso důkladnou, avšak ne zcela zdařilou rekonstrukci. V rámci zájmové umělecké činnosti působily v 80. letech pod hlavičkou OKVS Dělnické divadlo, hudebně-dramatické skupiny Domino a Jarmark, kroužek společenských tanců Duban, dva dechové soubory (V. Marši a Dechová hudba mladých), hudební skupiny Reflex, Metropol, GAN, Promile a Kasiopea, folkové skupiny Uhlák, Vědro, Trable a Bystřina, soubory lidových písní A. Michny, V. Potácela a P. Lehečky, fotografická skupina Dialog, Divadlo pantomim Brno, rozmanité dětské kroužky (výtvarné, maňáskový, recitační, pěvecké, jazzgymnastiky, fotografování a vyšívání).122 Závodní klub, později Dům kultury KSB sídlil v Besedním domě na Palackého. V jeho rámci působily například pěvecký sbor Lumír, Mandolinový orchestr Moravan, Smyčcové kvarteto, Symfonický orchestr, Dechová hudba, Taneční orchestry Termiti, Fragment, Dellicia, Regent, Orchestr O. Bittnera, Soubor písní a tanců Jánošík, Vlastivědný klub Mrštíkovy Pohádky máje, Klub přátel Horácka, Kroužek ochrany zdraví, přírody a životního prostředí, Výtvarný kroužek, Šachový klub, Kroužek sběratelů odznaků, hádankářský kroužek Kabrňáci, Speleologická sekce, Genealogický a heraldický klub, Malé divadýlko, taneční klub Estet, dětský folklorní soubor Mladá Haná. Při Domu kultury fungovaly nadto rozmanité kurzy pro zaměstnance KSB, jako například kurzy šití, jógy nebo rekreační gymnastiky žen a také knihovna s téměř tisícem čtenářů. Kromě knihovny ZK KSB zde byly čtenářům k dispozici pobočky Obvodní knihovny Brno V; její hlavní část se nacházela v nové budově na Mercově ulici, další část na Husitské a dětské oddělení na Kollárově. Možnosti společenského vyžití se dočkali i královopolští důchodci. Dne 19. prosince 1957 bylo slavnostně otevřeno Středisko důchodců na ulici Sv. Čecha. Na společenskou místnost zde upravili místnosti bývalého Machova hostince, které v 50. letech sloužily Královopolské strojírně jako noclehárna. Od 6. prosince 1966 přibyl druhý klub důchodců, a to na Mojmírově náměstí 2. Dne 1. října 1981 byl otevřen nový Kulturní dům neslyšících Vodova 35. Navázal na více než šedesátiletou minulost Útulny pro hluchoněmé, později Domova hluchoněmých. Jako kulturní a společenský stánek neslyšících sloužila budova až do roku 1980, kdy se ocitla v havarijním stavu. Ústřední výbor Svazu invalidů rozhodl o generální rekonstrukci, s kterou se začalo v dubnu 1980. Kulturní dům se dvěma velkými sály (z toho 287

jeden s jevištěm), řadou menších kluboven, kuchyní a pokoji pro ubytování hostů získal kapacitu 300 osob. Mohl tak hostit i akce širšího dosahu jako Světový divadelní festival neslyšících (UNESCO) nebo Mezinárodní festival pantomimy neslyšících. Největší pozornosti kulturní obce se jako všude jinde i v Králově Poli těšilo divadlo, film a hlavně literatura. V roce 1961 se do Husova sboru přesunulo Operní studio JAMU, které bylo založeno o čtyři roky dříve. V čele Operního studia stál významný český operní režisér a pedagog Miloš Wasserbauer. Ve studiu nastudoval řadu vynikajících představení, například v roce 1963 první české provedení Ariadny Bohuslava Martinů. V roce 1967 bylo studio přejmenováno na Komorní operu Miloše Wasserbauera. Po požáru v roce 1972 byla Komorní opera přestavěna. Po zrušení kina Květen v roce 1949 zůstala v Králově Poli dvě kina. Kino Jadran v Besedním domě bylo v roce 1964 jako první v Brně upraveno pro promítání filmů o šířce 70 mm a stalo se díky tomu nejatraktivnějším kinem v Brně. Staré kino Oko na Palackého se po velké a zdařilé rekonstrukci v roce 1970 proměnilo v Moravu.123 Vynikajících výsledků dosahovalo v druhé polovině 70. letech Dělnické divadlo, které se vypracovalo mezi přední české amatérské soubory. Na bohatou tradici královopolského divadelnictví navázaly v druhé polovině 80. let dva mladé soubory. V klubu na Šelepově působil v rámci OKVS Brno V Ochotnický kroužek. Jeho ústředními osobnostmi byli režisér Jan Antonín Pitínský, jeden z největších talentů české divadelní režie přelomu 20. a 21. století, a dramaturg Petr Osolsobě, syn estetika, teatrologa a dramaturga Iva Osolsobě. V roce 1990 se soubor Ochotnického divadla spojil s HaDivadlem a přispěl k jeho rozvoji v jednu z nejoriginálnějších českých scén závěru 20. století.124 Další mladý kolektiv, pod hlavičkou ZK KSB, okolo sebe v 2. polovině 80. let sdružil v souboru Elipsa Jakub Špalek. Vedle světa umění nabízel jednu z možností úniku před tíživou realitou totalitního režimu sport. V 50. a 60. letech potěšili Královopolské jejich reprezentanti ve dvou nejoblíbenějších kolektivních sportech – v kopané a v ledním hokeji. Královopolští fotbalisté se vrcholu dočkali v roce 1961, kdy zvítězili ve své skupině druhé nejvyšší fotbalové soutěže a postoupili poprvé, a bohužel i naposledy, do první ligy. Přivítala to celá brněnská fotbalová veřejnost, neboť v témže roce z nejvyšší soutěže sestoupil jiný zástupce brněnské kopané, Rudá hvězda. Účast v první lize se však hráčům Spartaku Královopolská strojírna nepovedla a po jednom vítězství a třech remízách skončili na posledním místě a sestoupili. Mnohem úspěšněji si počínali hokejisté.125 Již v meziválečném období patřili k nejlepším na Moravě, předpoklady pro rozvoj nastaly až po válce. Výrazně tomu napomohlo vybudování Zimního stadionu za Lužánkami, který byl slavnostně otevřen 288

Královopolský stadion v roce 1956

28. října 1948. Přesídlili do něj i královopolští hokejisté, kteří předtím hrávali své zápasy na kluzišti v parku u kadetky. Předzvěstí budoucích úspěchů se stalo v roce 1948 vítězství královopolských dorostenců v přeboru Československa, který vyhráli jako první mimopražský tým v historii. Toto mládežnické mužstvo, v čele s jedním z nejlepších evropských hokejistů všech dob Vlastimilem Bubníkem, se stalo základem budoucího seniorského týmu, který hrál v první lize od sezony 1949/1950, kdy se umístil na pátém místě. Hned v následujícím ročníku dosáhli královopolští hokejisté největšího úspěchu.

Jeden z nejlepších českých středních útočníků všech dob Václav Pantůček (vlevo) v královopolském dresu; snímek z ligového utkání se Spartakem Motorlet v sezoně 1953/1954

289

Vybojovali bronzové medaile, když o titul přišli až v posledním kole, kdy překvapivě podlehli o záchranu bojujícímu týmu z Prostějova 1:10. V první lize královopolský tým (od 1948 Sokol GZ Královo Pole, od 1954 Spartak Gottwaldovy závody, od 1963 Spartak Královopolská strojírna) hrál až do sezony 1958/1959, když naděje na další výraznější úspěchy ztratil v roce 1953, neboť tehdy odešli nejlepší hráči (Vl. Bubník, F. Vaněk, R. Scheuer a L. Olejník) do nově zakládané Rudé hvězdy Brno. V královopolském týmu působila v 50. letech řada vynikajících hráčů (Z. Kepák, R. Potsch, J. Bárta, V. Bouzek, M. Ošmera, M. Vidlák, V. Pantůček) a trenérů (V. Pilnáček, A. Haukvic, R. Zodl). Legendy světového sportu v dresu Královopolské strojírny Brno; zprava: Jindřich Pospíšil, Jan Pospíšil a trenér Rudolf Hart

Na olympijských hrách slavili výrazné úspěchy dva královopolští občané. Jiří Daler vybojoval zlatou medaili v dráhové cyklistice (stíhací závod na 4 km) na Olympijských hrách v Tokiu v roce 1964. Ještě úspěšnější byl atlet Ludvík Daněk. Na třech po sobě jdoucích olympijských hrách v letech 1964, 1968 a 1972 postupně vybojoval v hodu diskem stříbrnou, bronzovou a nakonec zlatou medaili. Královopolský sport však proslavila marginální sportovní disciplína – kolová. Stalo se tak zásluhou dvou královopolských rodáků, bratrů Jindřicha a Jana Pospíšilových. Jejich otec padl při osvobozování Brna. K sálové cyklistice je přivedla starší sestra, která je jako aktivní krasojezdkyně brávala s sebou do královopolské sokolovny, kde se jich ujal trenér Rudolf Hart. V roce 1963 vytvořili dvojici a hned po roce se stali mistry republiky a o rok později již vybojovali stříbrnou medaili na mistrovství světa. To však byl pouze začátek pozoruhodné kariéry, kterou vyznačilo dvacet titulů mistrů světa. Kolová, kterou svým 290

nevšedním talentem povýšili takřka na umění, se u nás jejich zásluhou stala mimořádně populárním sportem. Další výrazný počin pro sportovní fanoušky představovalo vybudování mysliveckého střeleckého stadionu nad Královým Polem při cestě do Soběšic. Začal se budovat z iniciativy městského výboru Československé myslivecké jednoty v roce 1951 a v roce 1957 byla hotova první část – stylová hlavní budova, kynologické zařízení, zařízení pro brokovou střelbu na třech bateriích a dva skeety. V roce 1963 byly zmodernizovány baterie, postaven třetí skeet, dokončeny objekty budov Zbrojovky a Všeobecného strojírenství a vybudována další velká nora a velká chata pro kynology. Stadion tak získal evropské parametry. Královo Pole se v 70. a 80. letech stalo místem pořádání významných domácích i mezinárodních klání. A to díky tomu, že zde byla v 70. letech postavena dvě nová sportovní zařízení – v roce 1975 byla předána do užívání nová sportovní hala na Vodově a o pět let později uveden do provozu plavecký stadion za Lužánkami. Kromě toho byla zastřešena tribuna fotbalového stadionu na Srbské ulici a milovníky zimních sportů zase potěšilo dokončení ledové plochy v areálu TJ KSB na Vodově ulici. Největší tělovýchovnou organizací v obvodě zůstávala v období komunistického režimu Tělovýchovná jednota Královopolské strojírny s téměř dvěma desítkami oddílů nerůznějších sportovních odvětví. Po roce 1970 se z kolektivních sportů v nejvyšší československé soutěži prosazovaly pouze košíkářky a volejbalistky. Minulostí byly úspěchy místní kopané. Ale i tak se mohli Královopolští těšit v sezoně 1977/1978 z prvoligového triumfu fotbalistů Zbrojovky, kteří na stadion Za Lužánkami, náležející od druhé poloviny 60. let k Brnu V, přitahovali desetitisíce fanoušků. Závodníci a závodnice z TJ KSB slavili zato úspěchy ve sportech, které většinou stojí stranou hlavní pozornosti sportovních fanoušků. Vedle sálové cyklistiky to byly moderní gymnastika (Yveta Havlíčková přivezla v roce 1979 bronz z mistrovství Evropy), kulturistika (Libor Minařík vozil medaile a přední umístění z velkých evropských i světových podujetí) nebo jachting (Jana Zeklová vyjela v roce 1981 třetí místo v přeboru ČSSR). Vedle TJ KSB Brno působily v Králově Poli také další jednoty. Na vodní sporty se zaměřila TJ Delfín, sídlící na Purkyňově 96. Jejím významným počinem bylo vybudování střediska vodního motorismu a lyžování v Oleksovicích u přehradní nádrže na říčce Skaličce, a to v rámci akce Z Okresního národního výboru ve Znojmě. Na škole na Herčíkově sídlila TJ Mládí, svou tělovýchovnou jednotu měla i Vysoká škola veterinární.

291

1

2 3 4 5 6 7 8 9 10

11

12 13 14 15

16 17 18 19 20 21 22 23

24 25

26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38

Viz Jaroslav M, Akční výbory Národní fronty na Brněnsku v roce 1948, BMD 6, 1964, s. 9–38. AMB, fond R 111 – ObvV NF Brno-Královo Pole, karton 1. AMB, fond R 111, karton 1. AMB, fond R 111, karton 1, schůze 19. března 1948. AMB, fond R 111, karton 1, schůze 1. března 1948. AMB, fond R 111, karton 1, schůze 9. března 1948. AMB, fond B 32 – OR/ONV Brno-Královo Pole, karton 1, schůze pléna 1948. AMB, fond B 1/4 – Prezidiální spisovna, karton 6, fasc. 43. AMB, fond B 1/4, karton 32, fasc. 402. Za informace děkuji Jaroslavu Mezníkovi, který získal údaje v prvé řadě od Konfederace politických vězňů. AMB, fond B 1/4, karton 6, fasc. 43. Viz rovněž K. K, Brno. Vývoj města, předměstí a připojených vesnic, Praha 2000, s. 222. Jaroslav M, Akční výbory Národní fronty na Brněnsku v roce 1948, s. 17. AMB, fond R 111, karton 1, schůze 6. 12. 1948. AMB, fond R 111, karton 1. Viz zápis z ustavující schůze OV KSČ Brno VII-Královo Pole ze dne 12. dubna 1951. Bylo zde přítomno 37 členů strany, kteří zvolili předsedou Ferdinanda Veselého. Předsednictvo dále tvořili Topil (místopředseda), Kobr, Kostrhunová, Roob, Rouchal (byl předsedou v uplynulém období) a Walsberger (předseda Vesnického výboru KSČ v Řečkovicích). AMB, fond R 156 – OV KSČ Brno VII, krabice 1, inv. č. 6. AMB, fond R 154 – OV KSČ Brno V, karton 6, inv. č. 7, zápis ze schůze 6. 6. 1955. Viz Vojtěch Ž, Ke vzniku tzv. brněnského případu, ČMM 88, 1969, s. 76. AMB, fond R 156, krabice 1, inv. č. 3, zápis ze schůze 1. 4. 1952. AMB, fond R 154, karton 2, inv. č. 5, zápis ze schůze 27. 1. 1953. AMB, fond R 156, krabice 1, viz např. inv. č. 2, zápis ze schůze 15. 1. 1951. Viz V. Ž, Ke vzniku tzv. brněnského případu, s. 77. AMB, fond R 156, krabice 1, inv. č. 6, zápis ze schůzí 5. 3. a 19. 6. 1951. Jiří P, Brno 1951. Příspěvek k dějinám protikomunistického odporu na Moravě, Praha 1997, s. 22–23. AMB, fond R 111, karton 2, schůze 15. 9. 1950. AMB, fond R 154, karton 4, inv. č. 6, schůze 20. 4. 1954. Předseda ObvV KSČ Josef Rouchal jej hájil s tím, že „je třeba v s. Zatloukalovi vidět starého člena strany, který byl 6 let v koncentračním táboře, starého člověka, který už nemá možnost vzhledem ke svému stáří se ideologicky vzdělávat, ale který má dobrou vůli konat poctivě svoji práci a povinnosti člena strany“. AMB, fond R 154, karton 8, inv. č. 8, schůze 16. 1. 1956. Údaje k 1. 8. 1952. AMB, fond R 154, karton 1, inv. č. 4, zápis ze schůze 15. 8. 1952. AMB, fond R 154, karton 2, inv. č. 5, zápis ze schůze 10. 2. 1953. AMB, fond R 154 , karton 3, inv. č. 5, zápis ze schůze 27. 7. 1953. AMB, fond R 154, karton 3, inv. č. 5, zápis ze schůze 3. 8. 1953. AMB, fond R 154, karton 3, inv. č. 5, zápis ze schůze 17. 8. 1953. AMB, fond R 154, karton 3, inv. č. 5, zápis ze schůze 19. 10. 1953. AMB, fond R 154, karton 3, inv. č. 5, zápis ze schůze 26. 10. 1953. AMB, fond R 154, karton 4, inv. č. 6, zápis ze schůze 18. 1. 1954. AMB, fond R 154, karton 4, inv. č. 6, zápis ze schůze 22. 6. 1954. AMB, fond R 111, karton 1, schůze 1. 8. 1940. J. M, Akční výbory Národní fronty na Brněnsku v roce 1948, s. 32–33. Proti zastavení činnosti výboru sokolské jednoty v Králově Poli protestoval Okresní výbor Sokola Brno-město v dopisu ze dne 30. 8. 1949. Akční výbor NF v Králově Poli odpověděl

292

39 40 41

42 43

44

45 46

47 48 49

50 51 52 53 54 55

okresnímu výboru Sokola mj. toto: „Jelikož funkcionáři Sokola Královo Pole nám neskýtali záruku dobré práce v jednotě v Králově Poli, ačkoliv s nimi bylo několikrát jednáno a žádná náprava se nestala. Rovněž OV Sokola pro Brno-město jako nadřízená instance se o to nestarala a nepřesvědčila se o práci v Sokole Královo Pole, usnesl se AV NF v Králově Poli navrhnout pro tělocvičnou jednotu Sokol v Králově Poli správní sbor, který má za úkol dát věci do pořádku a provést sloučení tělocvičné jednoty Sokol GZ se Sokolem Královo Pole.“ Viz AMB, fond R 111, karton 13. MZA, fond B 26 – Policejní ředitelství, karton 2553, sign. 3. Krajský výbor Sokola v Brně. Výroční zpráva za rok 1949, Brno 1950. Přesně 3517 dělníků, dále 668 úředníků, 476 žen v domácnosti, 508 studentů a 1331 žáků. AMB, fond R 111, karton 21, Zpráva o činnosti Sokola GZ za rok 1951. Viz zvláště AMB, fond R 156, krabice 1, inv. č. 2, zápis ze schůze 14. 8. 1951. Svědčí o tom i zápisy ze schůzí OV KSČ v Králově Poli, kde se o sokolech často jednalo (viz AMB, fond R 156, krabice 1, inv. č. 2). Tak například na schůzi dne 14. června 1951 si stěžoval soudruh Nebenführ: „To samé na 1. máje. Svolal jsem si starosty Sokola. Žádný mně nepřišel, ani když jsem je svolal podruhé (...) Nikde se nám nezapojují, přestože musí sledovat zájmy celostátní jako každá masová organizace. Dělají si brigády, ovšem jen pro sebe. Mají tam spoustu mladých chlapců. Žijí, jak to bylo dříve (naleštěné boty, jízdy na koni).“ Přizvukoval mu soudruh Topil: „Správně říká, že nepracují. Ale přijdou do závodu a všechno dělají. Jde jim hlavně o peníze, chtějí desky na tribunu. Práce u nich není nikde, potřebujeme v závodě brigády, kde by si peníze vydělali, ale na to nejdou. Přesto ale jistě footbalová jednota jim vydělá dostatek peněz. (...) Na 1. máje nebyla od sokolů žádná účast. Když dříve chodili s nár. soc., bylo jich plno. Ale kostely jsou jich dnes taky plny. Nedovedeme dost tvrdě jednat.“ AV NF v Králově Poli psal například Krajskému AV NF 11. 5. 1949 o tomto divadelním sdružení: „Divadlo Sdružené katolické spolky v Králově Poli má celkem 36 členů. Jsou to vesměs bývalí lidovci nebo lidé nábožensky založení. Jejich činnost v minulém roce byla dosti aktivní, avšak hry, které byly sehrány, bezcenné. Celkem bylo sehráno 7 divadelních her. Čistý výnos z divadel byl darován na opravu varhan v kostele v Králově Poli. Jinak celá činnost spolku je dirigována kněžími. Pro rok 1949 také předložil program, který však není hodnotný. Snažíme se všechny divadelní spolky sjednotit v jeden... Sdružené katol. spolky však mají určité námitky proti sloučení a nechtějí se nikterak do spolupráce zapojit. Členové divadelního spoku se přidružili do pěveckého sboru Farní cyrilské jednoty v Králově Poli. I tato činnost je velmi dobře pozorována.“ Viz AMB, fond R 111, karton 13. Viz AMB, fond R 111, karton 21. Cit. dopis AV NF v Králově Poli divadlu Rozkvět z 12. 9. 1949. AMB, fond R 111, karton 13. Nepomohlo ani odvolání, které podal akčnímu výboru NF Želenského okrsek Ústřední matice divadelního ochotnictva českého. Viz AMB, fond R 111, kartony 13 a 21. AMB, fond R 111, karton 21. V první polovině 50. let byla činnost královopolského ČSM často kritizována vedoucími funkcionáři KSČ v obvodě. Nedařilo se zřejmě nalézat vhodné vedoucí činitele pro svaz mládeže. Tak například v roce 1952 byly velké problémy s předsedou ČSM v Králově Poli Líckem, který se často opíjel, a to i na svém pracovišti v Královopolské strojírně. AMB, fond R 154, karton 1, inv. č. 4, zápis ze schůze 2. 9. 1952. AMB, fond R 154, karton 6, inv. č. 7, zápis ze schůze 13. 6. 1955. AMB, fond R 111, karton 23. AMB, fond R 111, karton 23. AMB, fond R 156, krabice 1, inv. č. 2, zápis ze schůze 15. 1. 1951. AMB, fond R 154, karton 7, inv. č. 7, materiály ke schůzi 5. 12. 1955. AMB, fond R 154, karton 4, inv. č. 6, zápis ze schůze 13. 9. 1954.

293

56 57 58 59 60 61

62 63 64 65 66

67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78

79 80 81 82 83 84 85

86 87 88

89

AMB, fond R 154, karton 6, inv. č. 7, podklady ke schůzi 13. 6. 1955. Karel K, Brno. Vývoj města, předměstí a připojených vesnic, Praha 2000, s. 227. AMB, fond B 32, karton rada 1954–1955, schůze 19. 11. 1954. AMB, fond B 32, karton plénum 1957–1960, schůze 29. 5. 1957. AMB, fond B 32, karton rada 1954–1955, hodnocení činnosti k datu 30. 6. 1956. AMB, fond B 32, karton plénum 1957–1960, vystoupení soudruha Slámečky na plenární schůzi 26. 6. 1957. AMB, fond B 32, karton plénum 1957–1960, schůze 17. 1. 1958, plnění plánu za rok 1957. AMB, fond B 32, karton rada 1959–1960, schůze 6. 1. 1960. AMB, fond B 32, karton komise 1954–1956. AMB, fond B 32, karton 11, schůze rady 11. 4. 1962. AMB, fond B 32, plénum 1957–1960, schůze 25. 11. 1959. Srov. například s AMB, fond B 32, karton plénum 1956–1957, hodnocení činnosti ONV k 30. 6. 1956. AMB, fond B 32, karton 9, schůze pléna 28. 9. 1960 a 21. 2. 1962. K. K, Brno. Vývoj města, předměstí a připojených vesnic, s. 231. AMB, fond B 32, karton 15, schůze pléna 10. 2. 1965. AMB, fond B 32, karton 15, schůze pléna 18. 4. 1967. K. K, Brno. Vývoj města, předměstí a připojených vesnic, s. 492–493. K. K, Brno. Vývoj města, předměstí a připojených vesnic, s. 506. AMB, fond B 32, karton 15, mimořádná schůze pléna 24. 8. 1968. AMB, fond B 32, karton 15, mimořádná schůze pléna 28. 8. 1968. Rovnost 23. 6. 1968. Jaroslav C, Trestní represe odpůrců režimu v letech 1969–1972, Praha 1997. AMB, Kronika ONV V za rok 1983. AMB, fond B 32, karton 71, ustavující schůze pléna 11. 11. 1976; AMB, kroniky ONV V z let 1981 a 1986. Struktura k roku 1981. AMB, kronika ONV Brno V za rok 1981. AMB, fond B 32, karton 71, ustavující schůze pléna 11. 11. 1976. AMB, kronika ONV Brno V za rok 1986. AMB, kronika ONV Brno V za rok 1979. AMB, kronika ONV Brno V za rok 1983. AMB, kronika ONV Brno V za rok 1981. Růžena H – Blanka C (edd.), Hnutí za občanskou svobodu. Dokumenty, Praha 1994. Viz Brno od osvobození 1945–1960, Brno, rok vydání neuveden, s. 7–8. AMB, fond B 32, karton komise 1954–1956, komise místního hospodářství 1954. Dokládá to i následující výčet z roku 1957, kdy působily v Králově Poli tyto údržbářské a opravářské provozovny: Bytová údržba města Brna – univerzální provozovna (instalatérská, elektrikářská, stolařská a zednická údržba) na Palackého 73, elektrikáři (Palackého 27), sklenářství a rámování obrazů (Palackého 33), malíři a natěrači (Palackého 73); Stavební podnik města Brna – provozovna klempíři (Palackého 73); Kovopodnik města Brna – opravy na autech převážně zahraničních značek (Slovinská 34), Hodiny – klenoty (Palackého 53), Oděvnictví města Brna (Palackého 20 a Palackého 58, 59), Služby města Brna – knihaři (Palackého 62), Dřevopodnik města Brna – čalouníci (Palackého 51), Obnova (Palackého 98 a 104), Prádelny a čistírny města Brna (Košinova 88), Prádelny a čistírny města Brna, závod barvírna (Palackého 110). V roce 1957 to byly tyto provozovny: Snaha – opravna obuvi (Palackého 53), Dyha – stolaři (Košinova 75), natěrači (Palackého 82) a čalouníci (Palackého 82, Kamanova 11, Sv. Čecha 32), Drukov – opravy všech motorových, obráběcích a jiných strojů (Poděbradova 5), Hlubna – výrobní lidové družstvo v oboru silikátů a chemie (Kubešova 29). AMB, fond B 32, karton plénum 1957–1960, schůze 20. 12. 1957.

294

90 91 92 93 94 95 96

97 98

99 100

101

102

103 104 105 106

107 108 109

110 111 112 113 114 115 116

117 118 119 120

121 122 123 124 125

AMB, fond B 32, karton 9, schůze pléna 7. 6. 1961. AMB, fond B 32, karton 9, schůze pléna 27. 2. 1963. AMB, fond B 32, karton rada 1955–1956, schůze 19. 8. 1955. Viz např. AMB, fond B 32, karton 15, schůze pléna 30. 6. 1965 nebo 9. 3. 1966. AMB, fond B 32, karton rada 1955–1959, schůze 1. 10. 1956. AMB, fond B 32, karton plénum 1957–1960, schůze 28. 5. 1958. AMB, fond B 32, karton rada 1959–1960, dokument Plnění plánu rozvoje hospodářství a kultury v roce 1958. Cit. AMB, fond B 32, karton 9, schůze pléna 7. 6. 1961. K tématu zásobování viz ve fondu B 32 např. karton rada 1949–1954, schůze 27. 11. 1952; karton rada 1955–1956, schůze 7. 10. 1955; karton rada 1957–1958, schůze 17. 1. 1958; karton plénum 1957–1960, schůze 27. 11. 1957; karton 15, schůze pléna 7. 4. 1965 a 28. 9. 1966. Viz např. AMB, fond B 32, karton rada 1955–1956, schůze 23. 9. 1955. Viz např. AMB, fond B 32, karton 12, schůze rady 26. 9. 1962, nebo karton 15, schůze pléna 7. 4. 1965. Viz např. AMB, fond B 32, karton komise 1954–1953, mimořádná schůze komise pro výstavbu 12. 1. 1955. Viz Brno od osvobození 1945–1960, s. 27; AMB, fond B 32, karton 10, schůze rady 21. 12. 1960, karton 9, schůze pléna 13. 1. 1961; karton 15, schůze pléna 30. 6. 1965 a 18. 4. 1967. Královopolská strojírna Brno, Brno 1979. Rozvoj města Brna v roce 1968, Brno 1969. AMB, Pamětní kniha města Brna, obvodní rady VII. Viz Jiří H (ed.), Dvacet let města Brna 1945–1965, Brno 1965, s 99–102; AMB, fond B 32, karton 9, schůze pléna 15. 3. 1961 nebo 21. 2. 1962 (Zpráva o plnění plánu za rok 1961). AMB, fond B 32, karton 15, schůze pléna 15. 12. 1965. Viz např. AMB, fond B 32, karton 9, schůze pléna 16. 5. 1962. AMB, fond B 32, karton rada 1957–1958, schůze 28. 2. 1958, a karton 9, schůze pléna 4. 10. 1961. Viz např. AMB, fond B 32, karton 19, schůze rady 15. 2. 1968. Sto dvacet let městské hromadné dopravy v Brně, Brno 1989. Viz např. AMB, fond B 32, karton rada 1955–1956, schůze 9. 3. 1956. AMB, fond R 111, karton 1, schůze AV NF 6. 12. 1948. AMB, fond R 154, karton 3, inv. č. 5, zápis ze schůze 28. 9. 1953. AMB, fond B 32, karton komise 1954–1956, schůze školské komise 27. 1. 1955. Cit. AMB, fond B 32, karton rada 1957–1958, schůze 22. 3. 1957 (Zpráva o situaci ve školství za 1. pololetí 1956/1957). AMB, fond B 32, karton rada 1957–1958, schůze 17. 1. 1958. AMB, fond R 154, karton 1, inv. č. 4, zápis ze schůze 29. 7. 1952. AMB, fond B 32, karton 9, schůze pléna 13. 1. 1961. Její budova byla postavena počátkem 20. století. Vyučovat se zde začalo ve školním roce 1907/1908, kdy sem začalo chodit 240 žáků a 214 žákyň německých obecných škol chlapecké a dívčí. Po roce 1918, kdy výrazně ubylo německých žáků, sem přemístili čtyři třídy z přeplněné chlapecké školy na Kounicově a od roku 1919 patřila celá budova českým obecným školám chlapecké a dívčí. Jan B, Královopolský kartouz, Brno 1994, s. 11–12. Viz např. AMB, Kronika ONV Brno V za rok 1983. Antonín G, Historie a současnost brněnských kin, Brno 1982, s. 20–22. Viz Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Praha 2000. Viz Karel G – Václav P (edd.), Malá encyklopedie ledního hokeje, Praha 1986, s. 386–387.

Od listopadu 1989 do přítomnosti MILAN ŘEPA

Po 17. listopadu 1989 se brzy stalo dějištěm převratných událostí i Královo Pole. Ve střediska odporu se v Králově Poli proměnily zvláště vysoké školy, i když na VUT i na Vysoké škole veterinární se studenti organizovali později a méně intenzivně než například na filozofické fakultě nebo na JAMU. V sobotu 25. listopadu se v deset hodin dopoledne na fotbalovém stadionu na Srbské uskutečnilo setkání představitelů města se studentskými a občanskými iniciativami. Setkání moderoval student sociologie z Filozofické fakulty Univerzity J. E. Purkyně Jaromír Volek. Za stávkový výbor FF UJEP promluvil student Jaroslav Hubata, za Občanské fórum Jaroslav Šabata. Jménem těch, kterým bylo v období normalizace zabráněno ve vykonávání povolání, promluvil profesor Milan Jelínek. Na otázky se pokoušeli odpovídat brněnský primátor Pernica a tajemník MěstV KSČ Zdráhal. V pondělí 27. listopadu se uskutečnila generální stávka. Při této příležitosti o sobě dala vědět i Královopolská strojírna a její stávkový výbor. Jeho předseda Mojmír Chlupáček oznámil, že stávkový výbor požaduje svobodu shromažďování, okamžité vyškrtnutí článku č. 4 o vedoucí úloze KSČ ve společnosti z ústavy, vypsání svobodných voleb a celospolečenský dialog. Radnice v Králově Poli však jako by vření ve společnosti nebrala na vědomí. V zápisech ze schůze rady dne 30. listopadu, první schůzi po 18. listopadu, nenajdeme žádné ohlasy bouřlivých listopadových událostí, nýbrž pouze běžnou agendu. V podobném duchu se pravděpodobně odvíjela i mimořádná schůze rady 12. prosince, která předcházela plenárnímu zasedání ONV. To se konalo ještě týž den. Zúčastnili se ho i studenti ze stávkového výboru VUT. Seznámili přítomné s tím, že studenti ve stávce pokračují, protože ještě nebyly vyšetřeny události ze 17. listopadu, moc KSČ v některých oblastech veřejného života doposud trvá, navzdory zrušení článku ústavy o vedoucí úloze KSČ, a že nejvíce zkompromitovaní politikové stále zůstávají ve vládě i v ÚV KSČ. Pedagog Šikola ze Strojní fakulty VUT vystoupil s tím, že v posledních třech týd296

nech přešlo celou republikou ukázněné demokratické hnutí, došlo k důležitým změnám, a přesto občany tíží nesoulad mezi míněním slušných lidí a zastoupením poslanců ve vyšších orgánech. Vznesl dotaz, co se na ONV Brno V učinilo pro zkvalitnění poslaneckého sboru. Zda se například uskutečnilo plénum, kde by se poslanci vyjádřili ke své práci a setrvání ve funkcích. Následující diskuse, tak jak byla zaznamenána v materiálech ONV, odhaluje veškerou absurditu i trapnost režimu, do níž upadl na svém sklonku. Většina přítomných poslanců totiž jako by nebyla schopna pochopit smysl a závažnost událostí, které se kolem nich odehrávaly.1 Na schůzi rady 21. prosince vystoupil mluvčí Občanského fóra v Králově Poli Bohumil Pexídr s tím, že budě radě tlumočit veškeré postoje a požadavky jak za OF Královo Pole, tak i za OF Řečkovice. Všechna následující zasedání rady se zabývala běžnou komunální agendou, nicméně již od počátku roku 1990 začalo Občanské fórum ve spolupráci s ostatními politickými silami, jako byly strana lidová, socialistická, sociálnědemokratická, akční výbor KSČ, Demokratické fórum a strana zelených, připravovat u kulatého stolu rekonstrukci poslaneckého sboru ONV Brno V, tak jak k tomu již docházelo v zastupitelských sborech na vyšších úrovních. Na základě jednání u kulatého stolu, z nichž poslední proběhlo 5. března, byla svolána mimořádná schůze rady na 8. března 1990. Podle dohody bylo doporučeno odvolání 26 poslanců z těch, kteří byli k 17. listopadu 1989 členy KSČ. Dalších devět poslanců podalo rezignaci.2 Noví poslanci měli být zvoleni na plenární schůzi 20. března 1990. Prosazení dohod však komplikovali komunisté. Navzdory ujednáním se komunisté rozhodli nominovat do funkce místopředsedy ONV Ondráčka namísto dosavadního předsedy Pospíšila. Nadto odmítl abdikovat poslanec Jermář, ačkoliv bylo dohodnuto, že za jeho obvod bude zvolen zástupce Občanského fóra. Jermář se dokonce ohrazoval, že pošle dopis ministerstvu školství, práce a sociálních věcí v záležitosti napadení své osoby. Přesto se nakonec k volbě přistoupilo. Zbylých 69 poslanců hlasovalo o všech navržených poslancích najednou. Pro navržené hlasovalo 63, 3 se hlasování zdrželi a 3 hlasovali proti. Ze 40 nových poslanců bylo 16 z Občanského fóra, 9 nominovala Československá strana socialistická, 8 lidovci, po dvou komunisté a Demokratické fórum a po jednom sociální demokraté, zelení a Romská občanská iniciativa. Po rekonstrukci bylo tak z celkového počtu 116 poslanců 29 komunistů, 40 bezpartijních, 17 z Občanského fóra, 11 socialistů, 12 lidovců, 2 sociální demokraté, 3 z Demokratického fóra komunistů, jeden zelený a jeden poslanec za romskou iniciativu. Předsedou ONV byl zvolen Bohumil Pexídr, místopředsedy Josef Ondráček (KSČ) a Miluška Kuchyňková (OF), předsedou Výboru lidové kontroly Jaroslav Müller (Čs. strana socialistická), tajemnicí ONV zůstala Milada Hošková (KSČ). Dalšími členy rady se stali Milan Kleska (ČSS), Jaroslav Sochorec (ČSL), Věra Bláhová (bezpartijní), Eva 297

Vedralová, Jaroslav Plšek, Miroslav Cenek, Oldřich Zaoral, Dana Růžičková (všichni bezpartijní), Jaroslav Mucha (OF), Evžen Dvořák (DFK) a Jaroslav Hübner (OF). Dále bylo zvoleno pět nových předsedů komisí.3 Toto zastupitelstvo přivedlo Královo Pole až k prvním svobodným volbám, které se konaly 24. listopadu 1990. K tomuto dni se také ukončila činnost ONV Brno V. Obvod se rozdělil na sedm samostatných městských částí: Královo Pole, Řečkovice, Mokrou Horu, Medlánky, Ivanovice u Brna, Jehnice, Ořešín a Útěchov. Vítězem komunálních voleb v Králově Poli se stala koalice Moravskoslezský demokratický blok se 48,3 % hlasů před Občanským fórem (27,3 %) a sdružením Čs. strana lidová a Radikální demokratická strana (17,8 %). V novém, třicetičlenném královopolském zastupitelstvu zasedlo 8 zástupců Občanského fóra (z toho 2 z Klubu angažovaných nestraníků), 6 z Hnutí za samosprávnou demokracii – Společnosti pro Moravu a Slezsko (HSD-SMS), 5 lidovců (ČSL), 4 zelení (SZ), 3 socialisté (ČSS), 2 komunisté (KSČM), 1 sociální demokrat (ČSSD) a 1 nezávislý kandidát. Poslanci se k ustavujícímu zasedání Zastupitelstva městské části Brno-Královo Pole sešli 10. prosince 1990. Starostou byl zvolen Oldřich Prokeš (HSD-SMS), jeho dvěma zástupci Jiří Václavek (ČSSD) a Jaroslav Müller (ČSS) a dalšími členy rady Roman Klecanský (HSD-SMS), Antonie Slavotínková (ČSL), Karel Dvořák (HSD-SMS), Josef Nekvapil (SZ), Robert Hanzl (ČSL) a Ivan Kopečný (OF-KAN). Na rozdíl od celostátní úrovně se v Králově Poli neprosadilo Občanské fórum tak silně; rok svého největšího triumfu slavilo naopak hnutí usilující o co největší míru samosprávy pro Moravu a Slezsko. V první polovině 90. let se hledalo účinné rozdělení kompetencí mezi městem Brnem a městskými částmi. Stanovil je až Statut města Brna, který vstoupil v platnost k 1. lednu 1993. Statut vychází z uznání tří základních principů samosprávy – odděleného rozpočtu, práva hospodaření se svěřeným majetkem a práva vydávat obecně závazné vyhlášky v příslušné městské části. Smyslem reorganizace mělo být to, aby občan mohl vyřídit všechny své náležitosti v příslušné oblasti na jednom útvaru. Během prvního pololetí roku 1993 městské části postupně přebíraly správu a údržbu ploch veřejné zeleně, místních komunikací, základních škol a mateřských škol. Také Úřad městské části Brno-Královo Pole, který tvoří starosta, jeho zástupci, tajemník a pracovníci úřadu, převzal od Magistrátu města Brna živnostenský úřad a kompetence v oblasti školství a bydlení. Posílení kompetencí městské části se projevilo i ve výši rozpočtu – zatímco v roce 1992 činily příjmy necelých 40 tisíc korun, o rok později to byl již dvojnásobek. Od 1. dubna 1993 nadto na základě Statutu města Brna a po dohodě se Správou nemovitostí přešly obytné domy do správy městské části Brno-Královo Pole a k témuž datu předal Magistrát města Brna městským částem v Brně organizační 298

agendu a majetek školských zařízení. V Brně-Králově Poli se jednalo o 5 základních škol, kterým městská část Brno-Královo Pole udělila právní subjektivitu jako rozpočtovým organizacím, dále o 16 mateřských škol a o 12 školních jídelen. V průběhu první poloviny 90. let postupně krystalizovala česká politická krajina. Zformovaly se dvě silné strany – na pravici Občanská demokratická strana a na levici Česká strana sociálnědemokratická. Doplňovaly je středové strany – vedle lidovců (KDU-ČSL) to byly nejdříve Občanská demokratická aliance (ODA) a později Unie svobody (US). Přestože v průběhu devadesátých let stále sílila Komunistická strana Čech a Moravy, na místní úrovni v Králově Poli neměla takové zastoupení jako na úrovni celostátní. Ostatní strany byly marginální a postupně ze zastupitelských sborů mizely, jako například Sládkovi republikáni (SPR-RSČ), Důchodci za životní jistoty (DŽJ), Moravská národní strana (MNS). Toto rozložení sil se zrcadlilo i v Králově Poli. V komunálních volbách v listopadu 1994 zvítězila v Králově Poli ODS (26,7 % hlasů) před KSČM a ČSSD, které shodně získaly 13,3 % hlasů. V zastupitelstvu tak získaly ODS 8 mandátů, KSČM 4, ČSSD 4, ODA společně s Křesťansko-demokratickou stranou 3, KDU-ČSL 3, Svobodní demokraté v koalici s Liberální stranou národně sociální 2, hnutí Důchodci za životní jistoty 2, Moravská národní strana 2, SPR-RSČ 2 a zelení 1. Starostou byl zvolen Ivan Kopečný a zůstal jím i v obdobích následujících po volbách v letech 1998 a 2002. Narodil se v Opavě v roce 1948 a ve čtrnácti letech se společně s rodiči odstěhoval do Brna, kde absolvoval Elektrotechnickou fakultu VUT. V roce 1968 vstoupil do Klubu angažovaných nestraníků. Od roku 1971 bydlí v Králově Poli. Po roce 1989 znovu navázal na své členství v KAN. Hned po prvních svobodných volbách v roce 1990 se stal členem rady a v prosinci 1993 nahradil ve funkci druhého zástupce starosty Jaroslava Müllera, který na funkci rezignoval. V roce 1994 byli dále zvoleni: prvním zástupcem starosty Jiří Václavek (ČSSD), druhou zástupkyní Marie Fialová (ODS) a dalšími členy rady Stanislav Buchta (ODA+KDS), Tomáš Kopecký (ODS), Danuše Provazníková (DŽJ+NK), Jiří Slavík (KDU-ČSL), Antonie Slavotínková (KDU-ČSL) a Karel Ziemba (ODA+KDS). Rozvržení sil zůstalo podobné i po dvou následujících volbách. Po komunálních volbách v listopadu roku 1998 si jednotlivé strany rozdělily místa v zastupitelstvu následovně: 10 ODS, 7 ČSSD, 5 KDU-ČSL, 4 KSČM, 3 US, 1 SZ. Radu vytvořila koalice občanských demokratů, unionistů a lidovců. Prvním zástupcem starosty byl zvolen lidovec Rostislav Slavotínek a druhým občanský demokrat Tomáš Kopecký. Dalšími členy rady se stali Stanislav Buchta, Richard Svoboda (ODS), Miroslav Dvořák, Jiří Slavík (KDU), Vojtěch Dymáček a Oldřich Staněk (US). V červnu roku 2000 se tato koalice rozpadla, neboť z rady odešli všichni tři zástupci KDU-ČSL. Nahradili je dva sociální 299

demokraté (Miloslav Humpolíček a Jiří Petr) a jeden občanský demokrat (René Pelán). Ve funkci prvního zástupce starosty nahradil Slavotínka Richard Svoboda. Koalice ODS, US a ČSSD přečkala i komunální volby v roce 2002. Výrazně v nich zvítězila ODS (37,52 % hlasů – 12 mandátů) před ČSSD (18,86 % – 6 mandátů). Po čtyřech mandátech získali v zastupitelstvu lidovci a komunisté a po dvou unionisté a zelení. Vzhledem k vysokému vítězství přenechali dva koaliční partneři Občanské demokratické straně obě funkce místostarostů (prvním místostarostou zvolen René Pelán, druhým Michal Kočař). Dalšími členy rady se stali Miloslav Humpolíček (ČSSD), Oldřich Staněk (US-DEU), Michal Kopečný (ODS), Andrea Pazderová (ODS), Vítězslav Bubílek (ODS) a Ivana Imrišová (ČSSD). Během první poloviny 90. let se v Králově Poli radikálně změnila struktura závodů a podniků, tak jak se vyvinula a ustálila v letech 1948–1989. Během velké privatizace došlo k rozpadu Tesly Brno na čtyři divize, což v podstatě znamenalo konec tohoto velkého závodu. Zmizely i další vetší závody, jako například UP. Největší pozornost se upírala na Královopolskou. Ta se společenskými změnami a novou mezinárodně politickou situací přicházela o důležité zahraniční trhy, a to hlavně v Rusku (před listopadem 1989 ročně dodávky za 500–700 milionů korun do Sovětského svazu) a v Iráku. Výroba v Královopolské před rokem 1989 odpovídala poptávce v těchto zemích, neboť byla ze dvou třetin zaměřena na jadernou energetiku a petrochemii. Po roce 1990 se podnik snažil zachránit existenci i za cenu radikálních úsporných opatření. V roce 1992 se měnila organizační struktura. Zahájil se přechod na holdingovou strukturu. Královopolská přistoupila k zakládání dceřiných společností, většinou ve formě společností s ručením omezeným. V rámci přípravy na privatizaci byl podnik rozdělen na dva závody – Královopolskou a. s., kam byl převzat pouze majetek, se kterým měla tato společnost podnikat, a zbytek majetku měl zůstat ve státním podniku Královopolská, který byl určen k likvidaci některým ze zákonných způsobů. Akciová společnost byla privatizována v první vlně. Třicet jedna procent akcií připadlo na kuponovou metodu, zbytek zůstal ve Fondu národního majetku. V roce 1993 se problémy znásobily. S rozdělením republiky zůstaly na Slovensku vázány finanční prostředky ve výši asi 300 milionů korun a nerealizování nových zakázek ve Slovenské republice činilo asi 400 milionů korun. Nadto Královopolská doplácela na přetrvávající řetězec platební neschopnosti v rámci hospodářství celé České republiky. Například v září 1993 činily pohledávky u odběratelů 847 milionů korun. V roce 1995 se po dvou letech privatizace stala Královopolská soukromou firmou. Vítězem výběrového řízení se stala společnost KENAP, kterou tvořilo devět členů managementu Královopolské v čele s ředitelem Zdeňkem Pánkem. Postupně však pod300

nik upadal do hluboké krize, která vyústila v konkurzní řízení a v nucené vyrovnání s věřiteli. Na přelomu 20. a 21. století se však již struktura brněnského hospodářství radikálně proměnila a tradičně strojírenské středisko se začalo přizpůsobovat nejnovějším trendům, jako jsou elektrotechnika nebo komunikační technologie. Objevily se nové firmy a obchodní společnosti. Řada z nich působí v Králově Poli. Firma Dosting na Košinově 19 se zabývá velkoobchodní činností v oblasti speciálních stavebních materiálů a výrobků, projektovou činností ve stavebnictví. V roce 2000 byl založen EMDAT. Tato firma sídlí na Berkově 88. Zaměřuje se na měření, testování a analýzy světelných a elektrických veličin, poskytování speciálního softwaru na zpracování a analýzy měření, na výzkum a vývoj elektronických obvodů a jednočipových mikroprocesorových systémů. V roce 1994 byla založena firma Královo Pole CRANES (Křižíkova 70), inženýrsko-dodavatelská firma v oboru vyhrazených zdvihacích zařízení. Na Vackově 79 sídlí firma Fénix-Stahl, která patří mezi přední dovozce hutního materiálu v České republice a dlouhodobě spolupracuje s významnými zahraničními producenty. Firma obchoduje s konstrukčními ocelemi, automatovými ocelemi, ocelemi pro kotlové plechy, žárupevnými ocelemi pro trubky, ocelemi k zušlechtění, cementačními ocelemi, nitridačními ocelemi a pérovými ocelemi. Kompletní provádění, zahrnující projekty, dodávku i montáž průmyslově tepelných izolací, zajišťuje firma Izolservis, sídlící na Srbské 53. Servis výtahů u více než sta organizací provádí akciová společnost Konekta na Berkově 16. Dalším oborem její činnosti je modernizace a rekonstrukce výtahů. V oboru telekomunikací a slaboproudu pracuje firma Unitel (Vackova 11). Nabízí dodávku, montáž a servis telekomunikačních a slaboproudých zařízení, montáž a údržbu rozvodných vedení a bezdrátových zařízení v pásmu DECT. Na telekomunikační a výpočetní techniku se zaměřuje i firma TCS net (Košinova 78), založená v roce 1991. V roce 1991 zahájila činnost také stavební společnost Mittag. Zázemí firmy tvoří zrekonstruovaná administrativní budova na Chaloupkově 3 v Brně-Králově Poli a stavební dvory v Brně na ulicích Chelčického a Košinově. V městské části Brno-Královo Pole firma postavila například dva bytové domy v lokalitě Hamerláky, obytný soubor v lokalitě Na Kopcích, samostatně stojící rodinný dům v Högrově, bytový dům na Palackého 53, nástavby bytových domů Herčíkova 25–35 nebo garážové stání na Mojmírově náměstí. Společnost PavEx se sídlem na Srbské 53 se zaměřuje na diagnostiku pozemních komunikací a k tomu účelu vyvíjí a provozuje i software. Společnost Lingea (Palackého 35) se zaměřuje na vývoj a prodej jazykových nástrojů a aplikací. Je předním českým dodavatelem lingvistických technologií a významným výrobcem elektronických překladových slovníků. Jejími nejznámějšími produkty jsou elektronické slovníky česko-anglické, -německé, 301

-francouzský a -polský. V roce 1990 byla založena společnost Cígler software. Sídlí na Rostislavově náměstí. Nosný program společnosti tvoří ekonomické informační systémy a související produkty, jako zejména ekonomický systém pro menší společnosti Money S3 a obchodní systém pro střední společnosti S4. Symbolem nových možností rozvoje se pro Královo Pole i celé Brno stala v 90. letech výstavba technologického parku. S jeho projektem přišel Frank Lampl, úspěšný britský podnikatel a manažer, představitel renomované firmy Bovis Ltd., angažující se v rozvojových projektech po celém světě. Lampl, absolvent VUT, emigroval po roce 1968. Na základě jeho iniciativy bylo v roce 1991 podepsáno Memorandum o vybudování technologického parku mezi městem Brnem, VUT a firmou Bovis Ltd. Český technologický park byl budován akciovou společností Technologický park Brno, která vznikla jako společná investice Města Brna a britské nadnárodní společnosti P&O. Akcionářem společnosti je také VUT, v jehož těsném sousedství areál vznikal. Park nabízí na ploše 60 hektarů při nízké hustotě výstavby reprezentativní prostory pro výrobu, montáž nebo výzkum a jsou zde k dispozici k pronájmu nebo prodeji kanceláře. V areálu technologického parku se usadilo několik významných společností, jako americká společnost FEI (výroba elektronových mikroskopů), Siemes (telekomunikace a dodávky pro energetický průmysl), SGI (dřívější Silicon Graphics; nabízí výkonné servery a grafické stanice), NESS Technologies (projektování a rozvoj řešení informačního managementu), Český Mobil (nejmladší český mobilní operátor), Control Techniques (návrh, výroba a prodej regulovaných elektrických regulátorů pro elektrické motory), Honeywell Controls (služby v oblastech letecké techniky, technologie řízení pro domov, budovy a průmysl, automobilový průmysl ad.), Tranza (česká inženýrská společnost, která se specializuje na výrobu ložisek a pásových systémů využívaných v hornictví a stavebnictví), České technické centrum (součást společnosti Timken; centrum pro výzkum v oblasti ložisek), IBM (podpora databázového a systémového programového vybavení), Phoenix Contact (výrobce a dodavatel výrobků pro průmyslovou elektrotechniku), Bobst Group (je světová jednička mezi dodavateli vybavení a služeb pro průmyslovou výrobu obalů z hladké i vlnité lepenky a flexibilních materiálů) a další. Budování technologického parku zdaleka nebylo jedinou stavební činností na území městské části Brno-Královo Pole. Nejrozsáhlejší akci představuje v tomto ohledu výstavba Velkého městského okruhu. Jeho smyslem je ochránit vnitřní část města a jednotlivé obytné celky od nadměrné dopravy a současně nabídnout dostatečně kapacitní a kvalitní trasy pro stále se zvyšující dopravní zatížení. Velký městský okruh povede také přes Královo Pole, a to z větší části pod ním. V roce 1998 byla dokončena důležitá část okruhu – Husovický tunel, který napojuje okruh na ulici Provazníkovu v prostoru 302

Tomkova náměstí. Na druhé straně tunel ústí pod třídu Generála Píky, kde na něj navázala v roce 2002 dokončená silnice, která vede až k ulici Sportovní, a která tak odlehčila přetížené ulici Křižíkově. Dále bude okruh pokračovat tunely pod ulicí Dobrovského až k Žabovřeské, a tím se celý velký městský okruh propojí. Stavba tunelů pod Dobrovského ulicí patří k největším stavebním podnikům v dějinách Brna. V roce 2001 se demolovaly domy, jež musely této stavbě ustoupit. Bylo zlikvidováno šedesát pět rodinných domků mezi ulicemi Poděbradova, Košinova a Milíčova. V září 2001 se začalo s ražbou průzkumných štol. Již na podzim roku 1993 byla zprůjezdněna další část Svitavské radiály od nádraží Královo Pole po Sportovní až k Lužánkám. Další rozsáhlejší stavba vznikla v městské části Královo Pole už v první polovině 90. let. Z iniciativy Lubomíra Hrstky vyrostlo v areálu sportovišť při ulici Sportovní Boby centrum. Jedná se o komplex tvořený čtyřhvězdičkovým hotelem, supermarketem, zdravotním centrem, posilovnami, diskotékami, bary, šesti krytými tenisovými kurty, prostory pro squash, bowling, billiard a roller-skating. Centrum bylo slavnostně otevřeno 7. srpna 1993. Jako u řady podobných projektů však ani zde provozovatel finančně nezvládl zabezpečit chod tak rozsáhlého areálu. V důsledku toho vyhlásil 25. září 2001 Krajský soud v Brně nad společností Boby-revue konkurz, do kterého se přihlásily desítky věřitelů. Dluhy společnosti se podle prvního přezkumu pohybovaly v stovkách milionů korun. Začátkem prosince 2001 převzal hotelový, společenský a sportovní komplex Boby-centrum správce konkurzní podstaty společnosti Boby-revue, advokát Marek Indra. Od roku 2003 se v prostorách bývalé cihelny na Červeném mlýně budoval hypermarket společnosti Carrefour a dokončen byl v říjnu 2004. Velkou pozornost věnovalo i v tomto období město Brno a s ním městská část Královo Pole bytové výstavbě. V 90. letech se její největší část uskutečnila v lokalitě Na Kopcích při komunikaci Kociánka, kde se stavěly jak rodinné domky, tak bytové domy a velký terasový dům se 46 byty zakoupenými do vlastnictví uživateli. V lokalitě Na Kopcích tak vznikly nové ulice Högrova, Kepákova a Černíkova a celkem 109 bytových jednotek. Z toho 28 bytů patří obci, ostatní jsou soukromým majetkem občanů. Později započala výstavba v lokalitách Hamerláky a Křivá. Jako další možnost k vytvoření nových bytů se v 90. letech využívaly půdní vestavby. Nejprve na ulicích Bystřinově a Herčíkově (č. 25–35) a po roce 2000 také na Tererově (2–10) a Jana Babáka 7. Jedná se o malometrážní byty, jejichž vlastníkem je město Brno a jež byly spolufinancovány nájemci. Další formu bytové výstavby nabízejí takzvané polyfunkční domy. V Králově Poli tyto typy budov reprezentují hlavně kruhový polyfunkční dům Sfinx na Hrnčířské, v němž jsou kromě bytů také ordinace lékařů, lékárna, obchody a supermarket Albert 303

(dříve Mana), a komplex na Mojmírově náměstí 22, kam byl v listopadu 1998 přemístěn poštovní úřad Brno 12, který od roku 1948 sídlil na rohu Palackého a Husitské. Další výrazné změny v bytové politice znamenaly po roce 1989 restituce domů původním majitelům, převzetí péče nad bytovými domy městskou částí, opravy střech, rekonstrukce rozvodů vody, elektřiny a modernizace tepelných zdrojů (tj. rekonstrukce kotelen na pevná paliva), revitalizace panelových domů, schválení zásad postupu při pronájmu obecních bytů v městské části Brno-Královo Pole v roce 1997 a prodej obecních domů a bytů do osobního vlastnictví. V období po roce 1990 zaniklo nebo bylo zrušeno hned několik mateřských škol – Vodova 10 (MŠ Královopolské strojírny), mateřská škola Městské telefonní správy na ulici Jana Babáka, dále školky na Kabátníkově 16, Staňkově 8a, Štefánikově 33, Klatovské 18a a zatím poslední, na Štefánikově 65, byla zrušena k 30. červnu 2002. Po roce 2002 tak zůstávaly mateřské školy na Božetěchově 15 (jediná s waldorfskou pedagogikou v celém Brně), na Božetěchově 65, Bulharské 62, Dobrovského 66, Herčíkově 12 a 21, Chodské 5 a 15, Palackého 68, Purkyňově 21, Staňkově 14 a Vackově 70. Městská část se rozhodla zachovat mateřské školy sídlící v samostatných budovách, které jsou v majetku městské části Brno-Královo Pole. Síť základních škol, včetně školy speciální a základní umělecké, nedoznala v tomto období výrazných změn. Základní umělecká škola získala nové vhodné prostory na Palackého 70 a v roce 2002 přijala název Základní umělecká škola Vítězslavy Kaprálové. Na Staňkově 14 vznikla soukromá umělecká škola s odbory hudebním a tanečním. Zpestřila se nabídka středních škol, a to zvláště gymnázií. Do budovy na Mojmírově náměstí 10 se v létě 1992 přemístilo soukromé humanitní Akademické gymnázium se 192 studenty a 9 třídami. Gymnázium mělo dvě větve – humanitní a klasickou. Už v roce 1999 však zaniklo. Dalším gymnáziem se stalo I. německé zemské gymnázium na Staňkově 14, které se později přesunulo na Rybníček. Na Staňkově 8a bylo v roce 1992 zřízeno speciální soukromé gymnázium Integra. V této netradiční škole se v pěti třídách po 12 studentech společně vzdělávaly zdravé a postižené děti. Výuka se zaměřovala na jazyky a počítačovou techniku. V květnu 1994 se škola přestěhovala do nových prostor v Líšni. Šestileté gymnázium se k 1. červnu 1996 stalo i ze sportovní školy na Botanické. Od školního roku 2000/2001 se zavedlo šestileté studium pro plavání a sportovní gymnastiku a čtyřleté studium pro volejbal dívek, basketbal dívek, tenis a lehkou atletiku. Na sportovní škole, která od roku 2002 nese jméno Ludvíka Daňka, vyrůstala řada úspěšných českých reprezentantů a reprezentantek v lehké atletice (Šárka Kašpárková, Svatoslav Ton, Jiří Křehula), plavání (Hana Černá, Petr Kratochvíl, Radka Nechmačová), 304

sportovní gymnastice (Pavla Kinclová, Miroslav Smetana, Kateřina Marešová), volejbale (Monika Kloudová, Jana Drštková, Helena Horká, Magda Králiková, Jana Šimánková, Jana Jamborová, Markéta Tomanová), tenise (Lenka Němečková), vodním slalomu (Kateřina Hošková) a veslování (sourozenci Jakub a Jana Literovi). Obtížněji se s novou společenskou situací vyrovnávaly střední odborné školy a učňovské obory. Střední odborné učiliště elektrotechnické (SOUE) na Purkyňově 97 se k 1. září 1993 sloučilo s rodinnou školou, která byla při SOUE zřízena v roce 1991. Vznikla tak Integrovaná střední škola, která byla převedena z rezortu ministerstva hospodářství pod ministerstvo školství. V průběhu 90. let se proměňovalo zaměření školy a vznikaly či zanikaly některé obory. Tradiční elektrotechnické obory byly doplněny o progresivní obory související s informačními technologiemi, podnikatelstvím nebo sociální péčí. Od roku 1997 začal útlum oboru rodinná škola. Ve školním roce 1999/ 2000 studovalo na škole 1330 žáků. V roce 1993 se z Ústavu informatiky a výpočetní techniky Fakulty elektrotechnické VUT, který sídlil na Božetěchově 2 v areálu kláštera, stala samostatná Fakulta elektrotechniky a informatiky. Prudký rozvoj oboru však nakonec vedl k další reorganizaci. K 1. lednu 2002 vznikla Fakulta informačních technologií VUT a zbylá část původní fakulty byla přejmenována na Fakultu elektrotechniky a komunikačních technologií VUT. V roce 2002 byl v areálu uveden do provozu nový komplex se třemi posluchárnami, v podstatě přístavba na místě někdejšího technického zázemí. Byl zároveň upraven hospodářský vjezd a rekonstruováno druhé nádvoří. Při Vysoké škole veterinární byla v roce 1991 znovuzřízena Farmaceutická fakulta. V létě 1996 byla slavnostně otevřena její nová budova. Na počátku roku 1996 se do budovy na rohu Botanické a Hrnčířské (Botanická 68a) přestěhovala Fakulta informatiky Masarykovy univerzity, která byla založena v roce 1994. V roce 1997 probíhala rekonstrukce budovy a byly postaveny dvě velké učebny ve dvorním traktu. V tomto roce studovalo na fakultě 833 studentů. K podstatným přesunům došlo i v kulturním životě. OKVS Brno V se změnilo v KP centrum. To v první polovině let reagovalo na poptávku a zavádělo rozmanité rekvalifikační kurzy jako číšník, kuchař, řezník, švadlena, barman nebo kurzy jeřábníků, vazačů a řidičů motorových vozíků. Tyto kurzy postupně ustávaly a občané mohli navštěvovat tradiční vzdělávací, umělecké nebo pohybové kurzy (angličtina, němčina, klavír, kytara, flétna, aerobik, kondiční cvičení, kalanetika). Na konci roku 2000 se KP centrum přesunulo do budovy na Božetěchově 15, kde od městské části získalo dvě nově zrekonstruovaná patra nad mateřskou školkou. V průběhu 90. let postupně skomírala kulturně organizační činnost Besedního domu. Závodní klub Královopolské strojírny se v roce 1993 přeměnil na Besední dům Královopolské, a. s. Protože problémy s jeho chodem 305

narůstaly, přecházely koncem roku kroužky (mj. Královopolka, Helfertovo orchestrální sdružení, Estet, Duras, Turistický klub bratří Mrštíků, Kabrňáci) pod hospodářské vedení KP centra. V roce 1999 přestalo promítat kino Jadran. Z Besedního domu se stal Jadranpark, který se proměnil v místo konání hudebních produkcí. Aktivní je naopak Klub Vojenské akademie, který sídlí na Šumavské. Klub má k dispozici rozsáhlou knihovnu a několik kluboven. Pořádá koncerty rockové a folkové hudby a další společenské večery. Klub je známý především svou aktivitou na poli lidového umění. Zajišťuje chod Vojenského uměleckého souboru Ondráš, souboru lidových písní a tanců Lučina, dětského folklorního souboru Jánošíček. Organizačně sdružuje řadu dalších kroužků: soubor společenského tance Akademik, taneční soubory Wild Cats a Eso, step klub Pepino, divadelní soubor Dráček, dramatický soubor Tak jo, hudební skupiny Kulhavá crůta a Paralen 500, dále šachový, výtvarný a keramický kroužek, Klub vojenské historie, kroužek bojového umění Musado a další. Nové možnosti pro kulturní a společenské vyžití slibuje přestavěný tradiční královopolský kulturní stánek – Semilasso. Jeho rekonstrukce podle projektu mladých brněnských architektů Klementa, Rusína, Todorova a Wahly probíhala od podzimu 2002 do konce roku 2003. Při rekonstrukci přibyla výšková přístavba do Kosmovy ulice a nové restaurační prostory. Vzniklo nové vstupní schodiště a byly upraveny prostory za budovou, kde by mělo v létě mimo jiné fungovat letní kino, které jen částečně nahradí dvě tradiční královopolská kina Jadran a Moravu, jež v tomto období zanikla. Od července 1994 získal nového nájemce Husův sbor, a to Ligu za práva vozíčkářů. Již od roku 1993 se přitom vedla jednání o zřízení bezbariérového divadla. Divadlo Barka slavnostně zahájilo svou činnost v Husově sboru 11. února 1995. Vznikla tak komorní scéna s kapacitou pro 150 diváků, kteří mají velmi blízko k jevišti. Smyslem divadla je mimo jiné přispívat k setkávání lidí postižených se zdravými, divadelních amatérů s profesionály, diváků i účinkujících bez rozdílu věku. Kromě divadelních představení se zde pravidelně konají koncerty folkové a trampské muziky, studentská představení v anglickém a německém jazyce, operní představení JAMU, představení pro mateřské školy, přednášky a besedy, vyprávění cestovatelů. Již od října 1995 doplnil Divadlo Barka profesionální divadelní soubor Divadlo v 7 a půl, který založila skupina studentů a absolventů JAMU v čele s principálem divadla a režisérem Matějem T. Růžičkou. Navzdory personálním i finančním problémům zde vzniklo několik pozoruhodných představení, jako například Oči bludných hvězd (1995), Tančírna (1996) nebo Milenec Lady Chatterleyové (1996). V dubnu 1999 se kolem autorské inscenace Okna soustředili neslyšící herci a vytvořili tzv. I. Sekci (Vlastní Divadlo Neslyšících). V roce 2000 dosáhli výrazného úspěchu na festivalu divadel neslyšících v Madridu s předsta306

vením na motivy Kafkovy Proměny. Na podzim roku 2001 se Divadlo v 7 a půl přesunulo do Edison Garden na Kolišti. Ve druhé polovině 90. let se do Králova Pole přemístila další významná kulturní instituce – Technické muzeum, které muselo opustit objekt bývalého kláštera voršilek na rohu Josefské a Orlí v centru Brna. V Králově Poli získalo muzeum budovu na Purkyňově ulici, kterou přestavělo. Významnou součást Technického muzea tvoří vedle bohatých sbírek také knihovna s 60 000 položkami (včetně negativů, map, filmů, rukopisů) a historické výrobní objekty v místech své původní existence (Stará huť v Josefově, kovárna v Těšanech, větrný mlýn v Kuželově, vodní mlýn ve Slupi a šlakhamr v Hamrech nad Sázavou). V závěru 20. století se v Králově Poli začaly znovu prosazovat instituce či organizace zaměřené na poskytování sociální péče občanům v důchodovém věku, nemocným, sociálně potřebným nebo občanům zdravotně hendikepovaným. Dne 4. prosince 1997 byl slavnostně otevřen komplex budov Střediska pečovatelské služby na Ptašínského (9–11) a Kabátníkově (8). Pečovatelská služba Brno-Královo Pole zajišťuje servis také pro Řečkovice, Mokrou Horu, Medlánky, Jehnice, Ivanovice, Ořešín a Útěchov. K 31. prosinci 2001 bylo pečováno o 745 klientů, z toho v Králově Poli byly pečovatelské služby poskytovány 575 občanům – z tohoto počtu je 332 starších 80 let, 24 občanů ležících, 100 občanů těžce pohyblivých, 165 schopných částečné obsluhy a 456, kteří jsou příjemci jedné služby. Již o rok dříve (4. listopadu 1996) se otevřel Klub důchodců na Ptašínského. Na Kabátníkově 8 se nachází i domovinka pro důchodce, kteří potřebují zvýšenou péči. Od ledna 1997 zde byl v provozu také přechodný pobyt s kapacitou 14 míst pro děvčata, která končí svůj pobyt v dětských domovech a nemají se kam vrátit. Dne 15. března 2001 bylo na Kabátníkově 7 slavnostně otevřeno Středisko rané péče – centrum pro podporu rodin dětí raného věku se závažným zrakovým a kombinovaným postižením. Do Králova Pole se přestěhovalo ze speciální školy pro nevidomé a slabozraké na Hlinkách. V roce 1990 znovu obnovila činnost Armáda spásy na Staňkově 6. V těchto místech pracovala od roku 1922, za války byla její činnost pozastavena a v roce 1950 zastavena úplně. V 90. letech procházelo denním střediskem okolo 150 lidí. Podávají se tu levné obědy pro důchodce, zájemci si zde mohou zakoupit levné oblečení. Kromě toho Armáda spásy pořádá kurzy angličtiny, přednášky, výlety, setkání maminek s malými dětmi. V roce 1995 začala na Slovinské 41 pracovat pobočka Bílého kruhu bezpečí, která poskytuje právnickou a psychologickou pomoc obětem přepadení, domácího i jiného násilí, šikany, znásilnění, sexuálního zneužívání, oloupení či vykradení. Na Staňkově 47 působí od prosince 1993 charitní dům sociálního bydlení Domov sv. Markéty pro 307

matky s dětmi v tísni s kapacitou 29 obytných jednotek a 98 lůžek. V roce 1992 vzniklo na Milíčově Útočiště, ve své době ojedinělé resocializační středisko pro lidi léčící se z drogové závislosti. Vedlo ho sdružení Podané ruce, které vzniklo neformálně už v roce 1984 a dnes je největší protidrogovou organizací v České republice. Svůj dům nabídly k tomuto účelu zakladateli střediska Jindřichu Vobořilovi Školské sestry sv. Františka. Sestry zde vedly v 80. letech tajný noviciát. Majitelky ponechaly nájemníky v domě až do doby, kdy se Milíčova začala likvidovat, aby ustoupila stavbě velkého městského okruhu. Na bohatou tradici, sahající do časů první republiky, mohly v Králově Poli navázat organizace pečující o zrakově či sluchově hendikepované občany. Kulturní dům neslyšících na Vodově se přeměnil v D-Centrum. Při bývalém Kulturním domě neslyšících působil a dnes pod D-Centrem působí soubor Pantomima, a to od roku 1981, kdy byl založen. Na Vodově má sídlo rovněž Organizace tlumočníků znakového jazyka, která byla založena v roce 1996. Na Božetěchově 1 našla sídlo Unie neslyšících. Budovu na Chaloupkově 7 získala po Drutěvě v roce 1990 Česká unie nevidomých, později přejmenovaná na Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých (SONS). V roce 1992 proběhly v jednopatrové budově o rozloze 388 metrů čtverečních stavební úpravy. V takto vzniklém Krajském středisku pro nevidomé a slabozraké v Brně pracují kromě Krajské koordinační rady SONS také prospěšné společnosti Tyfloservis (založen v Brně 1991) a TyfloCentrum (v Brně založeno 2000), jejichž cílem je podporovat integraci nevidomých a slabozrakých lidí do společnosti. Obě společnosti založilo SONS. Na Chaloupkově bylo také 5. května 1992 slavnostně otevřeno Slepecké muzeum. Protože exponátů i archivních dokumentů neustále přibývalo, začaly být prostory na Chaloupkově ulici nedostačující. Po dlouhých jednáních bylo nakonec 1. září 2000 Slepecké muzeum včleněno do Technického muzea na Purkyňově 99, kde konečně našlo důstojné a funkční prostory i odpovídající zázemí. Svět sportovišť na území městské části Brno-Královo Pole zaznamenal v období po roce 1990 ztráty i zisky. Finanční problémy narušovaly provoz plaveckého stadionu Ponava. Až do současného dezolátního stavu postupně zchátral nevyužívaný Zimní stadion, který byl v minulosti svědkem velkých úspěchů brněnského i královopolského hokeje. Naproti tomu byla v srpnu 2001 slavnostně otevřena nová hala pro míčové hry ve sportovním areálu na Vodově, a to jako přístavba ke starší hale. Nová hala s kapacitou tři tisíce míst k sezení splňuje podmínky pro mezinárodní utkání v odbíjené, košíkové a házené. Rekonstrukce se nakonec dočkal i fotbalový stadion na Srbské. Po neúspěšném působení ambiciózních podnikatelů Bořivoje Kresty, který druholigový královopolský fotbal přestěhoval do Prostějova, a Pavla Zemana stadion osiřel. Od dal308

šího vlastníka, firmy DS Leasing, jej nakonec získalo město Brno s úmyslem přestavět stadion a přesunout sem prvoligovou kopanou ze stadionu v Boby Centru. Stadion, nově nazvaný jako Městský stadion, byl přestavěn během čtyř měsíců a 14. října 2001 zde 1. FC Brno sehrál první ligové utkání. V areálu Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně byl dne 26. září 2001 slavnostně otevřen sportovní komplex sestávající z jezdecké plochy, čtyř tenisových kurtů a zázemí s šatnami, barem a sprchami. Sportoviště je navíc koncipováno tak, že od podzimu do jara bývá nad kurty nafouknuta přetlaková tenisová hala nazvaná ESO. Komplex jízdárny bude sloužit jízdní jednotce městské policie k výcviku koní i k jejich ustájení, dále veterinářům k předvádění vyléčených koní a v neposlední řadě k hypoterapii postižených dětí. Nejúspěšnějšími sportovními reprezentantkami Králova Pole byly v tomto období volejbalistky. V roce 1990 získaly titul Mistra Československa, českou nejvyšší soutěž vyhrály třikrát v letech 2002–2004. Kromě toho skončily druhé v letech 1991, 1992, 1994, 2000 a 2001 a třetí v letech 1993, 1995, 1996, 1997 a 1998. Čtyřikrát zvítězily v Českém poháru (1993, 2001–2003). Hůře se vedlo královopolským basketbalistkám, které po sezoně 2001/2002 sestoupily z nejvyšší české soutěže. Útěchou může být pro příznivce basketbalu z Královo Pole, že halu na Vodově zvolil za své působiště od sezony 2001/2002 prvoligový tým košíkářů BC BVV ŽS Brno. Na sklonku 20. století se v Králově Poli stále více uplatňovaly netradiční sporty. Pod Palackého vrchem hraje své zápasy tým amerického fotbalu Aligators. V roce 2002 se umístili na druhém místě české ligy, které se účastní i tým z Bratislavy. V softbalu úspěšně reprezentuje Královo Pole tým Dračic, v hale na Vodově hrají své ligové zápasy futsalisté a florbalisté. Vysoké výkonnosti dosahují judisté SK Královo Pole a v královopolském Sokole se zase cílevědomě věnují moderní gymnastice.

1

Poslanec Jaroslav Plšek, předseda obvodního protialkoholického sboru a čerstvě zvolený člen rady, pohovořil k návrhu vyhlášky poplatků ze psů, která se měla na tomto plenárním zasedání původně projednávat. Podal návrh, aby se národní výbor zamyslel, co zvýšený poplatek ze psů majitelům psa poskytne. Např. při vydání známky pro psa předat majiteli psa malou lopatičku a igelitový sáček, aby mohl ihned odstranit trus a naše cesty, parky apod. byly čisté. Kromě toho doporučil, aby z pléna vyšla výzva k Federálnímu shromáždění a touto cestou poslanci podpořili volbu prezidenta ČSSR. Poslanec Janoušek, předseda komise školské a kulturní, se vrátil k diskusnímu vystoupení studenta Sobka a uvedl, že práce poslance není vůbec lehká a všichni přítomní poslanci vždy pracovali poctivě s velkým vypětím sil. Uvedl, že všichni by si měli vážit Masaryka, ale současně i ostatních dalších lidí, co pro republiku něco udělali, a že i soudruh Husák měl velkou zásluhu na tom, aby proces z roku 1969 byl normalizován. Domníval se, že by se mělo začít pořádně pracovat, studenti by měli projít dějiny od Masaryka až po Gottwalda a nejít odleva doprava a naopak. Závěrem uvedl, že v roce 1968 vyvedla Československo z krize volba nejlepšího prezidenta – Ludvíka Svobody. Učitelka

309

2 3

Dana Pohanková, poslankyně ONV Brno V, si zase stěžovala, že studenti z filozofické fakulty vnikli do tříd gymnázia a přímo emocionálně začali působit na žáky, aby s nimi šli manifestovat. Stěžovala si, že tak vznikl chaos a že nikdo nevydal oficiální stanovisko, jakým způsobem se mají žáci středních škol v této situaci chovat. Informovala dále, že v současné době se dívají žáci na své učitele jako na své nepřátele. Plenární zasedání ukončil předseda ONV Pospíšil. Uvedl mimo jiné, že před všemi stojí největší úkol, příprava voleb, přičemž neměl na mysli předčasné svobodné volby, sestavení oblastního plánu na novou pětiletku, kde půjde o náročnou a usilovnou práci. AMB, fond B 32 – OR/ONV Brno-Královo Pole, karton 71, schůze pléna 21. 12. 1989. AMB, fond B 32, karton 71, schůze rady 8. 3. 1990. AMB, fond B 32, karton 71, schůze pléna 20. 3. 1990.

Významné památky VLASTIMIL SOCHOR

Soubor památek na území Králova Pole tvoří v převážné míře stavby.1 Je to především komplex kartuziánského kláštera s kostelem nejsvětější Trojice, kde se pod stávající barokní úpravou dochovaly na mnoha místech stopy předchozích vývojových etap sahající až k době gotické, k založení kláštera markrabětem moravským Janem Jindřichem. Většina architektonicky hodnotných budov následujícího období, pomineme-li zámeček Kociánka z roku 1825, vznikala přibližně od 70. let 19. století a v první polovině 20. století. V prvním období, tj. v poslední třetině 19. století, vynikaly mezi nájemními a rodinnými domy zejména budovy postavené v novorenesančním tvarosloví, a to dokonce i v jeho severské variantě, a domy secesní situované okolo hlavní komunikace vedoucí Palackého třídou. V prvních desetiletích 20. století pokračuje v duchu moderny výstavba individuálního rodinného bydlení, na jehož vrcholu stojí Jaruškův dům architekta Josefa Gočára. Vznikají budovy veřejné, jako byla Obecná a měšťanská chlapecká a dívčí škola na Slovanském náměstí postavená podle projektu Antonína Blažka z let 1912–1913. Architektonické trendy 20. a 30. let zastupuje konstruktivistický Husův sbor Josefa Nováka z roku 1925 a funkcionalistická správní budova firmy Alpa Bohuslava Fuchse z roku 1936. Nové požadavky na kvalitní bydlení reflektovaly realizace Jindřicha Kumpošta z let (1924–1925) na Palackého třídě a Josefa Poláška na ulici Purkyňově a Skácelově z roku 1932. Nejstarší sochařskou prací v intravilánu Králova Pole je Pieta na Křižíkově ulici s letopočtem 1730 v chronogramu na podstavci. Před kostelem nejsvětější Trojice byla druhotně umístěna socha sv. Jana Nepomuckého vytvořená okolo poloviny 18. století Na Mojmírově náměstí se nachází litinová socha sv. Floriána datovaná rokem 1870. Figurální sochařství 20. století představují nejen realizace dotvářející architekturu, jako je tomu u Blažkovy školy na Slovanském náměstí, ale i drobnější díla na hřbitově zastoupená mj. tvorbou Josefa Kubíčka a Vincence Havla. Pískovcový kříž z roku 1791 na 311

Mojmírově náměstí plní nejen funkci náboženskou a estetickou, ale též označuje místo, kde se nacházela patrně první sakrální stavba na území Králova Pole. KOSTEL NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE Stavba kostela nejsvětější Trojice byla započata pravděpodobně ještě před vybudováním obydlí prvních řeholníků nově založeného kláštera moravským markrabětem Janem Jindřichem v roce 1375. Nejprve bylo z lomového kamene postaveno kněžiště s polygonálním závěrem a jednolodní prostor zaklenutý sedmi poli křížové klenby ukončený západním průčelím. Po stranách přiléhající podélné kaple byly k vlastnímu interiéru kostela přičleněny později, když ztratily svou původní funkci jeho sakristie a kapitulní síň. Stejně jako loď jsou ukončeny polygonálně a zaklenuty křížovou klenbou. Po roce 1760 byla blíže západnímu průčelí na evangelijní straně přičleněna stavitelem Bartolomějem Zindtnerem (1711–1773) centrální, tzv. Švédská kaple, ukončená kupolí. V 60. letech 18. století byl za převora Gottfrieda Athanasia barokizován nejen interiér, ale i exteriér, zejména západní průčelí. Úpravy prováděné okolo roku 1765, případně o něco později, mohou být dílem Ondřeje Schweigla (1735–1812), který je také autorem sochařské výzdoby průčelí. Volba námětů figurální složky výzdoby odkazuje nejen na zasvěcení kostela, ale i na řeholní řád, který je jeho stavebníkem. Nad hlavní římsu ve štítu umístil Schweigl nejsvětější Trojici – trůnícího Boha Otce a Krista objímajícího kříž a Ducha svatého v podobě holubice obklopené mohutnou paprsčitou gloriolou. Pod římsou uprostřed se nachází kartuše s orlicí nesoucí na hrudi písmena C T, která lze číst jako Cella Trinitatis. Sochy v nikách po bocích mohutného okna proloBarokní průčelí kostela nejsvětější Trojice

312

meného téměř ve výši vysokého pilastrového řádu fasády představují zakladatele kartuziánského řádu sv. Bruna a patrona řádu sv. Jana Křtitele. Vstupní portál datovaný k roku 1770 vymezuje dvojice sloupů po stranách. Nad ním je umístěn balkon s kovanou mříží zasazenou do bočních soklů, které nesou dvě dvojice andílků. Starší z dvojice zvonů, který nese na plášti letopočet 1667, sloužil dříve jako součást bicího zařízení hodin, tzv. cimbál. Dle znaku kartouzy je ho možno zařadit k prvotní výbavě kostela, na rozdíl od druhého zvonu z roku 1702, který původně daroval nedaleké kapli sv. Víta Matěj Ignác Scholz, farář a děkan u sv. Jakuba v Brně. INTERIÉR KOSTELA Presbytář Hlavní oltář vytvořený v roce 1763 (letopočet na zadní straně menzy) podle návrhu Ondřeje Schweigla byl konsekrován v roce 1767. Je pojednán jako architektonicko-výtvarné dílo složené ze samostatné menzy se svatostánkem, adorovaným dvojicí andělů, a retabula vymezeného po stranách dvěma sloupy nesoucími kladí a římsy, na nichž je umístěn nástavec s paprsčitou svatozáří a postavami andělů. Námětem oltářního obrazu, v pořadí již třetího, je stejně jako u předešlých nejsvětější Trojice. Obraz je volnou kopií zhotovenou podle obrazu Josefa Sterna, který se nachází ve sbírkách Moravské galerie. Autorkou kopie je akademická malířka Renata Bartoňová. Předchůdcem stávajícího plátna byl až do jara 2004 obraz Josefa Zeleného (1824–1886) z roku 1884. Nejstarším obrazem odstraněným v polovině 19. století bylo dílo vídeňského malíře Tomáše Pocka. Součástí hlavního oltáře jsou štukové plastiky sv. Jana Křtitele a sv. Bruna. Při zadní straně hlavního oltáře je umístěno lavabo ze světlého mramoru pocházející z doby vzniku oltáře, tedy z roku 1763. Tvoří jej plytká mísa osazená na třech volutových nohách zdobených penízkovým motivem. Dvoje dubové pozdně renesanční chórové lavice z počátku 17. století byly v 80. letech 19. století doplněny o nástavec využívající prvky starší rokokové ornamentiky. Zadní stěnu člení arkády vymezující místa k sezení pro devět osob. Architektonickou složku doplňuje figurální výzdoba v podobě lvů z pulpitů a lidské hlavy ze zadní stěny. V nice epištolní strany je sekundárně osazena křtitelnice z tmavého mramoru v podobě balustru s výrazným prstencem ve spodní části nesoucího mísu s širokými kanelurami. Do výbavy kostela byla pořízena později, vznikla teprve okolo roku 1900. Součástí křtitelnice bylo až do krádeže v roce 1993 dřevěné víko s vyřezávaným sousoším Křtu Páně v Jordánu završené Duchem svatým v podobě holubice, který se vznášel v paprsčité svatozáři nad klečícím Kristem přijímajícím křest z rukou sv. Jana Křtitele stojícího nad ním a držícím v levé ruce vysoký kříž. 313

V presbytáři se nachází vstup do hrobky, kde byly v roce 1975 nalezeny ostatky markraběte moravského Prokopa, které byly po antropologickém průzkumu uloženy v roce 1987 do schránky v severní kapli. Loď Na stěnách presbytáře a lodi je pravidelně rozmístěný soubor obrazů 12 apoštolů Josefa Sterna – olejomalba na plátně – z konce 60. let 18. století zasazený do jednotných štukových rokokových rámů. Vstupy do bočních kaplí tvoří dvoje dvoukřídlé dveře, jejichž kovové pláty spojené nýtováním jsou opatřeny páskovými rozvilinami a růžicemi. Švédskou kapli odděluje od lodi mříž pocházející ze 60. let 18. století s dvoukřídlou otevírací středovou částí a korunovaným mariánským monogramem v nástavci. Autorem bočních protějškových oltářů sv. Barbory a sv. Apolonie umístěných ve druhé části lodi kostela je Ondřej Schweigl. Oltáře pocházející ze třetí čtvrtiny 18. století jsou složeny z menzy a retabula vymezeného dvěma sloupy nesoucími kladí a římsu, na níž spočívá nástavec. Na rozdíl od oltáře hlavního jsou v retabulu osazeny obrazy dva. Autorem hlavního obrazu je Felix Ivo Leicher (1727–1812), obrazu v nástavci Josef Stern (1716–1775), oba byli významnými brněnskými malíři období rokoka. Ikonografický program oltářů doplňují dvě postavy světic umístěné na volutových konzolách po stranách hlavního obrazu. Boční oltář sv. Barbory – námětem oltářního obrazu je stětí sv. Barbory, která klečící v bílém rouchu očekává mučednickou smrt s pohledem upřeným k nebesům, na nichž se vznášejí andílci s jejími atributy – kalichem a hostií. Obraz v nástavci představuje sv. Teklu, sochy sv. Anežku Římskou s beránkem u nohou a blíže neurčenou světici s palmovou ratolestí označující mučedníky. Součástí oltáře byla schránka s ostatky odcizená v roce 1993. Boční oltář sv. Apolonie – námětem oltářního obrazu je mučení sv. Apolonie. Světice je zachycena v okamžiku, kdy se jí jeden z biřiců chystá kleštěmi vytrhnout zuby. Nad světicí se vznášejí andílci s palmovou ratolestí. Obraz v nástavci znázorňuje sv. Kateřinu, sochy představují světice v řádovém rouchu, z nichž jedna drží křížek, druhá ratolest. Oltář je vybaven schránkou s ostatky svatých. Varhany na dodatečně vložené kruchtě podle návrhu Klaudia Madlmayera (1881– 1963) byly postaveny v roce 1950. Další vybavení kostela Dřevěná polychromovaná socha sv. Floriána (výška 81 cm) zobrazuje patrona hasičů v obvyklém ikonografickém pojetí. Římský voják stojící v kontrapostu s pravou nohou 314

volnou objímá levicí praporec a v pravici drží nakloněné vědro, z něhož lije vodu na (nedochovaný) hořící domek u nohou. Socha vznikla někdy v druhé polovině 18. až první polovině 19. století. Pozdně gotická dřevěná polychromovaná Pieta určená pro čelní pohled znázorňuje sedící Marii, která drží v horizontální poloze tělo umučeného Krista s podepřenou hlavou a pravou rukou bezvládně spuštěnou podél zřaseného roucha Mariina. Levá Kristova ruka je položena přes Mariinu levici. Dva vyřezávané pozlacené rokokové oltářní svícny představují spleť stvolů s listy a květy růží vyrůstající z rokokové ornamentiky podstavce opatřeného písmenem A. Svícny byly určeny pouze pro čelní pohled. Bohoslužebné náčiní zastupuje paprsčitá monstrance z roku 1757 původně vytvořená pro některý z ženských řeholních řádů, o čemž svědčí nápis Antonia v[on] Olertzin Abtissin. Na svatozáři jsou umístěny tepané postavy Boha Otce, Ducha svatého v podobě holubice a světců v biskupském odění, s nástroji Kristova umučení a lilií. Boční kaple Boční kaple jsou na rozdíl od hlavní lodi pojednány nástěnnými malbami rakouského malíře Franze Antona Maulbertsche (1724–1796) pocházejícími z let 1766–1769. V jižní kapli se malby dochovaly pouze torzálně. Jejich námětem byly výjevy ze života církve i vlastního řádu a královopolského kláštera – alegorie církve a mlčenlivosti, smrt proroka Eliáše, sv. Bruno, sv. Václav, sv. Jan Nepomucký zpovídá královnu Žofii, markrabě Jan Jindřich. Malby v severní kapli čerpají z příběhů Starého a Nového zákona, kde andělé zasahují s poselstvím Boha do života lidí – Sen proroka Eliáše, Sen sv. Josefa, Josua před anděly, Zjevení sv. Jana na ostrově Patmos, Zvěstování Zachariášovi a Zvěstování Panně Marii. Malby ve Švédské kapli oslavují nejsvětější Trojici. Zděný oltář opatřený mramorováním umístěný v boční – jižní kapli, která vznikla úpravou kapitulní síně kláštera, je tvořen menzou a svatostánkem. Nad ním je umístěno sousoší Zvěstování Panně Marii pocházející ze druhé čtvrtiny 18. století. Klečící Maria oděná do červeného šatu a modrého pláště přijímá poselství archanděla Gabriela stojícího s rozepjatými zlacenými křídly před ní. Stvol lilie v ruce anděla se nedochoval. Mezi postavami se vznáší Duch svatý v podobě holubice obklopené paprsčitou gloriolou. Mramorový oltář umístěný v boční – severní kapli (bývalá sakristie) pochází z roku 1769. Jsou na něm umístěny postavy andělů vytvořených Ondřejem Schweiglem adorujících svatostánek. Podle nich je také někdy prostor nazýván kaplí Andělů. Námětem obrazu je vítězství archanděla Michaela nad padlým andělem – ďáblem. Archanděl se opírá nohou o ležícího padlého anděla, kterému zároveň probodává hruď kopím zavr315

šeným křížem. Obraz je vlevo dole signován a datován Mart. Joh. Schmidt P[inxit] A[nn]o 1772 – Martin Johann Schmidt (1718–1801) zvaný též Kremserschmidt. V kapli je umístěn parapet řečniště nedochované dřevěné kazatelny pocházející ze třetí čtvrtiny 18. století. Kazatelna se skládala z řečniště členěného kanelovanými pilastry na plochy s vpadlými zrcadly, původně zdobenými závěsy květů růže na stuhách, a stříšky s později doplňovaným lambrekýnem baldachýnu. Stříška byla završena postavou andílka nesoucího kříž a desky s desaterem božích přikázání. Švédská kaple dostala svůj název podle událostí spojených s obrazem Madony s Dítětem (údajně barokní kopie renesančního obrazu ze 16. století). V době třicetileté války za obléhání Brna v roce 1645 byl obraz poškozen střelbou švédských vojáků, kteří obsadili kartuziánský klášter. Z úcty k Panně Marii a obrazu byla místa s největším poškozením opatřena zlatými plíšky. Zasklený obraz ve skříňovém rámu je ústřední součástí oltářní architektury z čelechovského mramoru doplněné zlacenými dřevořezbami. Oltář pochází pravděpodobně z dílny kamenosochařské rodiny Ležatků působící v Kroměříži. Dvojice mohutných cínových svícnů postavených po stranách oltáře ze 2. pol. 18. století je umístěna na tmavě mořených podstavcích z počátku 19. století. Takzvaná malá křížová chodba přiléhající k jižní stěně kostela Dva pendantové obrazy Petr Kajícník a Kající se Maří Magdaléna z roku 1781 jsou dle Jana Petra Cerroniho dílem Josefa Svítila (Switila), malíře zaměřujícího se na oltářní obrazy, ale malujícího i divadelní dekorace. Pendantové obrazy, které byly původně umístěny v kapli sv. Maří Magdalény v areálu kláštera, byly vytvořeny podle dnes nezvěstných originálů v Itálii působícího tyrolského malíře Martina Knollera (1725–1804). Olej na plátně s námětem Petra Kajícníka zachycuje sedícího světce v šedém kajícnickém rouchu s otevřenou knihou položenou na kameni a atributy – klíči s průhledem do krajiny. Kompozici doplňuje čtveřice andílků vznášejících se v horní části obrazu. Na protějškové olejomalbě je zachycena kající se Maří Magdaléna jako sedící světice s otevřenou knihou opět položenou na kameni, nezbytnými atributy lebkou a křížem doplněnými důtkami a letícími andílky nad ní. Obdélný barokní obraz Panny Marie s Dítětem a sv. Janem Křtitelem neurčeného autora představuje sedící Madonu se stojícím Dítětem v klíně, jež sleduje pohledem svého klečícího bratrance s ovečkou. Pohledově vlevo se otevírá průhled do hornaté krajiny. Obraz sv. Víta ze druhé třetiny 18. století představuje klečícího šlechtice obklopeného anděly před krucifixem postaveným na stůl, který pokrývá modré sukno. Dle tradice pochází z oltáře zbořené kaple sv. Víta, která stávala na návsi. 316

Na stěně je druhotně osazena kamenná kartuše se znakem kláštera v podobě nejsvětější Trojice. EXTERIÉR KOSTELA A JEHO OKOLÍ Kartuziánský klášter je v současnosti kromě kostela dále tvořen malou kvadraturou přiléhající k jižní kapli, třemi hlavními trakty jednopatrových budov s předstupujícími polygonálními věžicemi na nárožích vymezujících obdélné nádvoří a domky řeholníků – poustevnami situovanými východně od kostela. Hlavní vstup do areálu z Božetěchovy ulice je zvýrazněn kamenným portálem. Znak na dvorní fasádě nesoucí letopočet 1688 upozorňuje na ukončení přestavby klášterního komplexu v podstatě do dnešní podoby. Za autora přestavby je považován brněnský stavitel Bartoloměj Zindtner. Autorem štukové výzdoby v interiéru je Giacomo Antonio Corbellini (1674–1742). Před vstupem do kostela je druhotně umístěna socha sv. Jana Nepomuckého pocházející z doby okolo poloviny 18. století, která sem byla přenesena z nedalekého parčíku. Při náhradě dožilého podstavce za nový již nebyl obnoven nápis, který zněl V nebi ty se přimlouvej // za ctitele svoje // by se jak ty nelekali // vezdejšího boje // každé zlobě vzdorovali // a čest dobru zachovali // jak ty svatý Jene! Socha nyní tvoří kompoziční protějšek kamennému kříži vytvořenému „ke cti a slávě ukřižovanému spasiteli“ z popudu manželů Barbary a Martina Kamenických z Králova Pole v roce 1871. Autorem kříže je Josef Břenek (1820–1878), který v Brně realizoval i další práce, jako například karyatidy u vstupu do budovy I. německého gymnázia, dnešní Janáčkovy akademie múzických umění, na Komenského náměstí. Pamětní deska umístěná na domě Božetěchova 3 připomíná, že zde byla v roce 1778 zřízena první škola v Králově Poli. Stejný letopočet se nachází i přímo na fasádě. Umístění změnil také kamenný kříž z roku 1854 nesoucí litinový pozlacený korpus. Původně stál na Palackého třídě proti odbočce do Metodějovy, pak byl dočasně uložen v klášterní zahradě. Výhledově se počítá s jeho umístěním v intravilánu Králova Pole. Na místě kaple sv. Víta (zbořena v roce 1785) na Mojmírově náměstí byl v roce 1791 vztyčen pískovcový kříž s později odlitým korpusem. Na Mojmírově náměstí se nachází litinová socha sv. Floriána umístěná na podstavec z červeného pískovce. Sochu pravděpodobně odlili v blanenských železárnách. Jak stojí na podstavci, byla vztyčena roku 1870 z iniciativy královopolských farníků s přispěním Anny Demaj. Další odlitky sochy byly osazeny mj. také na kašně náměstí ve Velkém Meziříčí a ve Frýdku (dnešní Frýdek-Místek). Královopolský sv. Florián se však od nich liší atributem – hořícím domkem u pravé nohy, který byl doplněn za starší, chybějící. Také starší kovový ozdobný plůtek byl nahrazen nižší, méně zdobnou kovovou zábranou. 317

OSTATNÍ PAMÁTKY K nejstarším sochařským dílům volně umístěným v intravilánu Králova Pole patří kamenná horizontální Pieta na Křižíkově ulici pocházející z roku 1730. Královopolský hřbitov byl založen v roce 1888. Z doby vzniku pochází i hlavní pískovcový kříž s litinovým pozlaceným korpusem datovaný na podstavci letopočtem 1888. Funerální sochařství je na hřbitově zastoupeno běžnou dobovou produkcí. Náhrobky s významnější výzdobou pocházejí až z 20. století. Mezi ně můžeme řadit reliéfní tvorbu Václava Hynka Macha (1882–1958) nebo Josefa Kubíčka (1890–1972). Václav Hynek Mach vytvořil v roce 1930 pro náhrobek rodiny Horovy reliéf s nápisem vyjadřujícím zároveň i zpracovávané téma USÍNÁME-LI NA ZEMI // PROBOUZÍME SE NA NEBI. Reliéf představuje klečící mužskou postavu vztahující ruku ke hvězdám. Josef Kubíček je autorem kruhového reliéfu přecházejícího v bustu, který je zasazen do travertinového náhrobku královopolského rodáka básníka Josefa Chaloupky. Busta na hrobě MUDr. Vladimíra Kubeše (1878–1941) je dílem Vincence Havla (1906–1992) z roku 1943. Empírový zámeček Kociánka na stejnojmenné ulici byl vystavěn rodinou Shaffgotschovou na starších základech v roce 1825 jako jednopatrová jednoduchá architektura zvýrazněná na průčelí rizalitem s hlavním vstupem vymezeným sloupy nesoucími balkon s litinovým zábradlím. Zástavba Králova Pole je z hlediska památkově chráněných budov určena architekturou čerpající z několika směrů. Novorenesanční tvarosloví je zastoupeno uliční řadou Palackého třídy 106–114 s výrazným horizontálním akcentem dvoupodlažních objektů. Umístění domu č. 114 na nároží podtrhuje polygonální věžička s arkýřem. Nájemní dům Palackého 89/Berkova 2 (někdy též označovaný jako radnice) respektuje uliční čáru dvěma symetrickými bočními křídly ukončenými dekorativními štíty. Střední část v šíři dvou okenních os ustoupila dozadu, a vytvořila tak uměřený nástupní prostor před hlavním domovním vchodem. Užitým tvaroslovím se dům řadí ke kvalitním reprezentantům severské novorenesance. Naopak úsporných výrazových prostředků je vzhledem k funkci užito na fasádě domu palácového typu na Palackého 3/Pešinova, který sloužil jako jezdecká kasárna. Novorenesanční výrazové prostředky jsou užity i u domů v bočních ulicích přiléhajících k Palackého třídě, jako jsou domy Berkova 4, 6, 10, 14, 7, 9, 11 nebo Husitská 10. Z tvarosloví čerpajícího v antice vychází též samostatná vilka Palackého/Riegrova 2 s představeným portikem směřujícím do Palackého. Secesi zastupují jak nájemní, tak i rodinné domy. Do první skupiny patří řadové domy vymezené širšími krajnými okenními osami a úsporným dekorem – Palackého 318

třída 53 a 55, Husitská 9, ale i s dekorem bohatším – Slovanské náměstí 10. Za nejzdobnější secesní dům vůbec bývá pokládán dům Palackého třída 84 z roku 1905 postavený podle projektu Františka Pawlů (1854–1922). Pozdně secesní tendence reprezentují domy Palackého 57, Husitská 13/Slovinská 1. Druhá skupina našla zastoupení v domech Riegrova 4 a 6 nebo Jungmannova 48. Doznívající secesní tendence můžeme spatřovat na průčelí dvojdomu Těšínská 3–3a. Architekturu moderny představuje především Jaruškův dům a budova Obecné a měšťanské chlapecké a dívčí školy. Nájemní dům ředitele administrace Lidových novin Karla Jaruška (1877–1944) na Palackého třídě 65 byl postaven v roce 1910 podle projektu Josefa Gočára (1880–1945). Hlavním akcentem průčelní fasády domu je plochý arkýř nesený dvojicí polygonálních sloupů probíhající ve středových okenních osách 2. a 3. nadzemním podlažím. Arkýř je v přední části výrazně odhmotněn dvěma dvojicemi půlkruhově zaklených oken s vnitřním dekorativním členěním. Zbývající, rovněž dekorativně členěná okna jsou čtvercová. Do suterénu domu umístil architekt byt domovníka, dílnu a sklepní prostory, v ostatních podlažích se nacházely byty. Dům patřil rodině Jaruškových až do roku 1936, kdy ho prodali Zdeňku Kubešovi. V roce 1962 přešel dům do majetku státu. V souvislosti se změnami po roce 1989 byl vrácen v restituci synovi doktora Kubeše. Přestože se Jaruškův dům řadí mezi stěžejní díla architektonické moderny na našem území, nebyla při opravě oken na průčelí v roce 1996 v požadované míře respektována jeho výjimečnost. Část oken, i když jejich stav nevyžadoval tak radikální zásah, byla vyměněna, dokonce nebylo v detailu dodrženo původní tvarosloví, a navíc byly odstraněny i původní truhlíky navržené jako integrální součást fasády. Budova obecné a měšťanské chlapecké a dívčí školy Slovanské nám. 2/Srbská 2/ Bulharská byla postavena podle projektu Antonína Blažka (1874–1944) v letech 1912– 1913. Autorem figurální výzdoby hlavních vstupních portálů ze Slovanského náměstí je Václav Hynek Mach, autorem alegorických postav po stranách štítu, který částečně kryje mansardovou střechu, je Václav Prokop. Koncept na úpravu slovanského náměstí v podobě parku vypracoval již okolo roku 1905 zahradní architekt z Hamburku Leberecht Migge (1881–1935). Autorem prováděcí dokumentace je pražský zahradní architekt Josef Kumpán. Plocha parku byla pravidelně rozčleněna na travnaté plochy se smutečními vrbami vysazenými v místě křížení. Není zcela jasné, kdo vyprojektoval pro jižní část Slovanského náměstí budovu reálného gymnázia postavenou v letech 1927–1928 – zda to byl Antonín Blažek, nebo architekt Jaroslav Syřiště (1878–1951). Příkladem zástavby rodinných domků prvních desetiletí 20. století je vilka na Skácelově 12 s převýšeným trojúhelníkovým štítem pohledově levé části domu. 319

Meziválečnou architekturu reprezentují protějškové čtyřpodlažní obecní domy Palackého 59/Husitská 1 a Palackého 61/Husitská 2–4 postavené v letech 1924–1925 podle projektu Jindřicha Kumpošta (1891–1968). Domy sloužily nejen k bydlení, ale také pro komerční aktivity Městské spořitelny a jako pošta. Brňany hojně navštěvovaná byla též Brychtova kavárna. Na fasádě domu Husitská 2–4 je umístěna pamětní deska připomínající, že zde žil a tvořil skladatel Václav Kaprál (1889–1947). Pamětní deska je vpravo na boku signována Z Ř. Brychtova kavárna a restaurace Na Slovanech v budově na rohu Wilsonovy a Palackého na snímku z roku 1932

Podle projektu architekta Josefa Poláška (1899–1946) byly v roce 1932 vystavěny obytné komplexy Purkyňova 48–50 a Skácelova 23–69. Ve střízlivých formách konstruktivismu byl v roce 1925 postaven na nároží ulic Sv. Čecha a Chorvatské Husův sbor Československé církve husitské navržený Josefem Novákem v předchozím roce. Josef Novák pro Královo Pole vyprojektoval na Srbské ul. č. 4 také budovu sokolovny. Její stavba byla započata v roce 1914, ukončena až 1920, patrně v souvislosti s průtahy způsobenými událostmi první světové války. Funkcionalismus zastupuje správní budova továrny Alpa na Palackého třídě 158 postavená podle projektu Bohuslava Fuchse (1895–1972) v roce 1936.

1

Nevelký rozsah příspěvku neumožnil zabývat se do detailu všemi památkami Králova Pole. Mnohé mohlo být pouze naznačeno, a tak v závěru nezbývá než odkázat na další literaturu, kde je možné nalézt zevrubnější informace k jednotlivým objektům.Viz bibliografii v závěru publikace.

The History of Královo Pole

By archaeological findings, the oldest settlements in the area of Královo Pole have been dated to the Early Stone Age; also, people were settled here in the Bronze Age and the Iron Age as well as, later, in the Slavic Age – i.e. in the period of Great Moravia. The first written accounts of Královo Pole may be found in the 1240s. The village, as well as many other villages around Brno, was the king’s property. This was the possible origin for its name that may be translated as the King’s Field. For a long period of time, the name was used together with another name – Nová Ves. In 1375, the ownership of Královo Pole area was given to the newly founded Cartusian monastery. The monastery owned the land until 1782; it this year, the monastery was dismissed. During Josephian reforms, by dividing the monastery’s land, a colony called Ugartov was founded. In 1891, it was united with Královo Pole. The settlements of Královo Pole were founded in the ravine of Ponávka along the road to Prague – i.e. around the spot where Mojmírovo náměstí is situated. Královo Pole was not different from other Moravian villages – only the proximity to the largest Moravian city made it a witness to many historical event. Gradually, the village expanded along the road – both northwards and southwards; later, it expanded in the direction of present Palackého třída. In 1844, the village was granted the status of township. In the second half of the 19th century, the development of industry, railroad and municipal transport was transforming the agricultural village into large and busy suburbs of Brno. However, up to present, the past village-like shape of Královo Pole is clearly evident in the oldest part of the municipality – around Mojmírovo náměstí. Fast development of the village at the end of the 19th century was connected with founding of Královopolská strojírna (an engineering plant) and other factories. For modernising the village, it was important to develop a road network. The process began in 1887 by constructing a road to Medlánky. Next, roads to Husovice (1900), Žabovřesky (1903) 321

and Soběšice (1914) were constructed. Also, in 1895, a public road connecting Královo Pole and Lužánky was constructed according to proper road construction norms. Moreover, since 1869, Královo Pole was connected with Brno by means of a horse-driven tram; it has been replaced by an electric tram since 1900. Besides the tram connection with Brno, a train connection with the surroundings was vital. A diversion leading from Brno to Tišnov (opened in 1885) was the last track to lead from the Moravian metropolis. The development of industry and infrastructure made many people come to Královo Pole in search of jobs: clerks as well as workers and businessmen. This gave rise to busy construction work. A new quarter west of Palackého třída was built and mostly clerks found their places to live there. Workers lived in the East part – in the area between Poděbradova street and the railroad. Thanks to this development, in 1905, Královo Pole was granted the status of town. It was the largest and the most developed of all villages forming the Brno suburbs. Contrary to Brno, people of Czech nationality were the majority and its self-confidence was demonstrated in a variety of social activities. On 16 April 1919, all suburb municipalities including Královo Pole were united with Brno. Since that time, it has been sharing its fate with the Moravian metropolis. Both the Municipal Council and the Municipal Board of Representatives were dismissed and they were substituted by the Local Committee; however, its power was rather limited: all important matters had to be fought for by the representatives in the Brno City Hall. In the period between world wars, left-wing oriented political parties prevailed in Královo Pole. First, it was the Social Democratic Party and next, since the half of 1920s, the National Socialist. Also, the Communist Party was very strong here. In the period between the world wars, Královo Pole was one of the most developed and most beautiful parts of Brno. In 1921, water mains were constructed together with electric lighting; the network of water mains and drains was finished in the first half of 1920s. Also, the number of educational institutions expanded: the newly founded University of Veterinary Medicine chose Královo Pole for its location in 1918; the reformist Secondary Grammar School was set up in 1920. New institutions supporting physically or socially handicapped began their work here: e.g. the Institute for the Disabled, the American Homeland, the Institute for the Deaf-mute and the Supporting Community for the Blind. Some of Královo Pole companies managed to enter world markets thanks to high quality of their products: e.g. Královopolská strojírna, UP furniture manufacturers, Alpa (manufacturing chemicals and cosmetics) or Hrček & Neugebauer (producing special-purpose automobiles). In 1920s and 1930s, the area among the new parts of Brno was gradually filled in. In the second half of 1920s, a modern quarter was built around the place nowadays called 322

Slovanské náměstí – up to the Purkyňova street. Older buildings gave way to large blocks of flats thus giving Královo Pole the look of a city. This was enhanced by public lighting as well as by a number of sports grounds and recreational areas (e.g. the city gardens by the monastery, a swimming pool by the river, an inn and a chapel of St. Anthony). Modern functionalist architecture was represented by a complex of blocks of flats designed by Polášek in the Skácelova street. Palackého třída remained the arterial road: most of the shops as well as two cinemas were situated there. On the other hand, in the eastern part, there was a colony of provisional housing for workers in Divišova čtvrť. After the putsch of 1948, the Communist regime began dissolving the centennial achievements of civil society in Královo Pole: expropriation changed the structure of businesses; most associations were liquidated – including Sokol and catholic associations. In providing public services, tradesmen were replaced by municipal organisation that was unable to provide its services fast and in good quality. Since 1960s, construction of new buildings was in focus. In the first half of 1970s, a prefabricated housing estate was built in the northern part and; moreover, Královo Pole was by-passed by new motorways in the north, east and west. Despite all these, Královo Pole has kept its unique charm and, after 1989, it was able to enter the new democratic era with the perspective for further development.

Histoire de Královo Pole

La plus ancienne habitation du territoire de Královo Pole actuelle est confirmée des trouvailles de l’âge de la pierre polie; les gens y demeurèrent aussi à l’âge du bronze, du fer, et, postérieurement, à l’époque de Grande-Moravie. Les premières mentions écrites de Královo Pole datent des années 40 du XIIIe siècle. Le village actuel était une propriété royale, comme beaucoup d’autres villages aux environs de la ville de Brno. De là vient peut-être son nom (Královo Pole – Champ du Roi) que l’on utilisait simultanément avec l’autre nom de la commune – Nová ves (Nouveau Village). En 1375, ce fut le couvent de chartreux nouvellement fondé qui acquit cette propriété du roi; le village lui appartint jusqu’à 1782 où le couvent fut supprimé. Pendant les réformes de Joseph II, la colonie nommé Ugartov fut fondée par parcellisation de la propriété du couvent; en 1891, celle-ci s’unit, du point de vue de l’organisation, avec Královo Pole. Královo Pole se formait dans la vallée de Ponávka, le long de la route à Prague, donc sur place de l’actuelle place de Mojmírovo náměstí. Il ne fut pas différent des autres villages moraves, sauf sa proximité de la plus grande ville morave qui le rendit participant de grands événements historiques. La commune grandissait peu à peu le long de la route en direction du nord et du sud, après même en direction de l’ouest jusqu’à l’actuelle avenue de Palackého třída. En 1884, la commune éleva au rang de bourg. A partir de deuxième moitié du XIXe siècle, le dévellopement de l’industrie, de trafic ferroviaire et routier local transformait la commune rurale en grande périphérie animée de la ville de Brno. Cependant, le caractère rural est visible dans la plus ancienne partie de la commune, aux environs de Mojmírovo náměstí, jusqu’à nos jours. Le développement impétueux de la commune à la fin du XIXe siècle est lié avec la fondation de l’usine de constructions mécaniques (Královopolská strojírna) et d’autres établissements industriels. Pour la modernisation de la commune, il fut nécessaire de construire un réseau routier plus vaste. D’abord, en 1887, on construisit la route en direction de 324

Medlánky, puis en direction de Husovice (1900), de Žabovřesky (1903) et, enfin, en 1914, même en direction de Soběšice. Pendant l’année 1895, il fut construit la route publique, correspondante aux normes de construction, qui liait Královo Pole et Lužánky. Depuis 1869, la correspondance à Brno assura aussi le tramway hippomobile; le tramway électrique roula sur cette voie depuis 1900. Sauf la correspondance à Brno par tramway, il existaient aussi celle-ci par chemin de fer qui lia Královo Pole avec ses environs. En 1885, la dernière voie ferrée fut ouverte à Brno, mena à Tišnov et dériva à Královo Pole. Le développement de l’industrie et de l’infrastructure apporta une arrivée des mains-d’œvre à Královo Pole – des employés de bureau, des ouvriers et des artisanats. Cela amorça les activités de construction. A l’ouest de l’avenue de Palackého třída, un nouveau quartier fut bâti où les fonctionnaires s’installèrent. Les ouvriers habitèrent la partie de l’est de la commune, le territoire entre la rue de Poděbradova et la voie ferrée. Grâce à ce développement, Královo Pole éleva au rang de ville en 1905. Ce fut la commune la plus grande et la plus développée de toutes les communes périphériques de la ville de Brno. A la différence de Brno, il y eut une suprématie importante de l’élément tchèque dont confiance croissante se reflétait dans la vie associative très variée. Le 16 avril 1919, toutes les communes périphériques, y compris Královo Pole, furent unies avec Brno. Depuis lors, la commune partagea le destin avec la métropole morave. Le conseil et le corps municipaux cessèrent d’exister et furent substitués au comité local qui n’eut cependant les pouvoirs que très limités. Les représentants de Královo Pole durent lutter avec la mairie de Brno pour assurer toutes les affaires importantes locales. Durant toute la période de l’entre-deux-guerres, les partis de gauche eurent suprématie importante à Královo Pole, les sociaux-démocrates d’abord et, à partir de la motié du XXe siècle, les socialistes nationaux. La parti communiste fut très forte aussi. En cette période, Královo Pole fut la partie la plus développée et la plus ravissante de la ville de Brno. En 1921, on y posa le réseau de conduites d’eau et la électrifia; la construction du système de canalisation fut terminée à la moitié du XXe siècle. Le nombre des écoles considérablement augmenta : en 1918, l’Ecole Supérieure Vétérinaire s’installa à Královo Pole, en 1920 le Lycée moderne. Il y commença à travailler les institutions qui s’occupaient des soins et du soutien des personnes infirmes et socialement faibles, par exemple l’Institut des Invalides, la Patrie Américaine, l’Institut des Sourds-Muets et l’Association des Personnes Aveugles. Les produits de qualité de certaines entreprises de Královo Pole pénétrèrent le marché mondiale, par exemple ceux de Královopolská strojírna, usine de constructions mécaniques, UP, entreprise de meubles, Alpa, usine de produits chimiques et cosmétiques, et firme Hrček et Neugebauer, entreprise de construction des voitures spéciales. 325

Dans les années 20 et 30, les territoires entre les différentes nouvelles parties de Brno se remplissaient au fur et à mesure. A la deuxième moitié du XXe siècle, un quartier moderne fut bâti le long de la place de Slovanské náměstí jusqu’à la rue de Purkyňova. Les anciennes édifices firent place aux grands immeubles de rapport qui donnaient à Královo Pole l’apparence d’une grande ville. Cette apparence augmentait aussi le nouveau éclairage des rues, de nombreux terrains sportifs et espaces publics et de repos, comme le jardin public près du couvent, baignade au bord de la rivière, café pour les touristes et chapelle de Saint-Antoin. Le grand ensemble de Polášek à la rue Skácelova y représenta l’architecture moderne foncionnaliste. L’avenue de Palackého třída resta l’artère principale dans laquelle se trouvaient le plus grand nombre de magasins et aussi deux cinémas. Par contre, une colonie de constructions provisoires des ouvriers se trouva dans la partie de l’est de la commune, au quartier de Divišova čtvrť. Après le putsch en 1948, le régime communiste commença au fur et à mesure à détruire les résultats lesquels la société civique atteignit en cent ans à Královo Pole. La nationalisation changea la structure des entreprises de Královo Pole, la majorité des associations fut supprimé, y compris Sokol, association gymnique et sportive, et les associations catholiques. Un établissement communal remplaça les services des artisanats mais il ne fut capable d’assurer ces services ni à temps, ni en bonne qualité. Depuis les années 60, l’attention générale se portait sur la nouvelle édification. A la première moitié des années 70, un cité-dortoir fut construit dans la partie du nord de Královo Pole, et de nouveaux voies de communication enfermèrent Královo Pole du côté du nord, de l’ouest et de l’est. Malgré toutes les intrusions, Královo Pole a su garder sa personnalité et pouvait donc, après l’année 1989, entrer dans la nouvelle ère démocratique avec la perspective du développement ultérieur.

Geschichte des Königsfelds

Die älteste Besiedlung im Raum des heutigen Královo Pole (Königsfeld) ist dank der archäologischen Funde bis in die frühere Steinzeit nachweisbar; die Menschen siedelten hier auch in der Bronzezeit, Eisenzeit und später auch in der Burgstättezeit, das heiβt in dem Zeitalter des Groβmährens. Královo Pole wird zum ersten Mal schriftlich in den 40. Jahren des 13. Jahrhundert erwähnt. Hiesiges Dorf war damals Königseigentum, wie viele andere in der Brünner Umgebung. Vermutlich daher auch sein Name, den man lange gemeinsam mit dem zweiten Namen des Dorfes benutzte – Nová ves (Neues Dorf). Im Jahre 1375 gewann das Landherreneigentum das neugegründete Kartuzianer Kloster, dem das Dorf bis Jahre 1782 gehörte. In diesem Jahr wurde das Kloster aufgelöst. Während der Josephinischer Reformen wurde dank der Parzellenteilung des Klostergrundes eine neue Kolonie gegründet, die den Namen Ugartov trug und die sich mit Královo Pole im Jahre 1891 organisatorisch vereinte. Královo Pole entstand in der Talenge des Flüsschen Ponávka, entlang der Straβe nach Prag, also an der Stelle des heutigen Mojmírs Platzes. Královo Pole unterschied sich nicht von anderen mährischen Dörfern, nur der Nähe zu der gröβten mährischen Stadt verdankt das Dorf das Privileg an groβen historischen Ereignissen teilzunehmen. Das Dorf wuchs in die nördliche und südliche Richtung und später auch westlich zu der heutigen Palackého Straβe. Im Jahre 1844 wurde das Dorf zum Marktflecken erhoben. Der Aufstieg der Industrie, des Eisenbahn- und Stadtverkehrs in der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts veränderte das landwirtschaftliche Dorf zu einem regen Vorort Brünns. Die damalige dörfliche Beschaffenheit von Královo Pole kann man auch heute in dem ältesten Teil um Mojmírs Platz sehen. Die rasche Entwicklung zum Ende des 19. Jahrhunderts verdankt Královo Pole der Gründung der Královopolská Maschinenfabrik und anderer Industriebetriebe. Für die Weiterentwicklung der Ortschaft war es nötig ein dichteres Straβennetz aufzubauen. Man fing damit im Jahre 1887 an und zwar 327

mit der Straβe nach Medlánky, es folgten weitere Straβen nach Husovice (1900), Žabovřesky (1903) und schlieβlich im Jahre 1914 auch nach Soběšice. Im Jahre 1895 wurde nach entsprechenden Baunormen eine öffentliche Straβe gebaut, die Královo Pole mit Lužánky verband. Für die Verbindung mit Brünn war schon im Jahre 1869 eine Pferdestraβenbahn zuständig. Eine elektrische Straβenbahn fuhr an dieser Strecke seit dem Jahre 1900. Auβer der Straβenbahnverbindung mit Brünn war auch die Bahnverbindung mit breiterer Umgebung lebenswichtig. Der Ausläufer aus Brünn durch Královo Pole nach Tišnov, eröffnet im Jahre 1885, war die letzte Strecke, die aus der Hauptstadt Mährens ausging. Die Entwicklung der Industrie und der Infrastruktur verursachte den Zufluss von verschiedenen Menschen nach Královo Pole. Es kamen Beamte, Arbeiter aber auch Gewerbetreibende in den Vorort. Das unterstützte die Bautätigkeit. Westlich der Palackého Straβe wurde ein neues Viertel gebaut, wo sich vor allem Beamte niederlieβen. Die Arbeiter wohnten in dem östlichen Teil der Gemeinde, wo das Gebiet zwischen der Poděbradova Straβe und der Eisenbahn besiedelt wurde. Dank dieser Entwicklung wurde Královo Pole im Jahre 1905 zur Stadt erhoben. Královo Pole war die gröβte und am meisten entwickelte Gemeinde von allen Brünner Vororten. Im Unterschied zu Brünn hatte hier das tschechische Element die Übermacht, dessen wachsendes Selbstbewusstsein sich in vielfältiger Vereintätigkeit spiegelte. Am 16. April 1919 wurden alle Vororte einschließlich Královo Pole mit Brünn vereint. Seitdem nahm die Gemeinde an dem Schicksal der mährischen Metropole teil. Der Stadtrat und die Gemeindevertretung wurden aufgelöst und durch den Ortsausschuss ersetzt, der aber nur geringe Befugnisse hatte. Alle wichtigen Sachen für Královo Pole mussten seine Vertreter auf dem Brünner Rathaus erkämpfen. Während der ganzen Zwischenkriegszeit hatten die Linksparteien in Královo Pole die Übermacht. Zuerst die Sozialdemokraten und dann seit der Hälfte der 20. Jahren die Nationalsozialen. Auch die kommunistische Partei war hier stark vertreten. In der Zwischenkriegszeit gehörte Královo Pole zu den meist entwickelten und den anmutsvollen Teilen Brünns. Im Jahre 1921 wurde das Wasserleitungsnetz verlegt und die elektrische Beleuchtung installiert; das Wasserleitungs- und Kanalisationsnetz wurde in der Mitte der 20. Jahre fertig gestellt. Das Angebot an Schulen wurde erheblich vergröβert: im Jahre 1918 lieβ sich im Královo Pole die neuentstandene Tierarzthochschule nieder, seit dem Jahre 1920 funktioniert im Královo Pole das Reformrealgymnasium. Verschiedene Institutionen, die sich mit Betreuung und Unterstützung der gesundheitlich oder sozial benachteiligten Mitbürger beschäftigen, fingen an hier ihre Dienste anzubieten. Wie zum Beispiel: Institut für Verkrüppelte, Americká domovina (Amerikanisches Mutterland), Institut für Taubstumme und Unterstützungsverein für Blinde. Manche Unternehmen 328

aus Královo Pole setzten sich mit ihren Produkten an den weltweiten Märkten durch. Wie zum Beispiel die Královopolská Maschinenfabrik, die UP Möbelwerke, die Fabrik für chemische und kosmetische Präparate „Alpa“ oder die Firma Hrček und Neugebauer mit der Konstruktion von Spezialwagen. In den 20. und 30. Jahren füllte sich langsam der Raum zwischen den neuen Brünner Stadtteilen aus. In der zweiten Hälfte der 20. Jahre wurde der städtebaulich moderne Stadtteil entlang des heutigen Slovanský Platzes bis zu der Straβe Purkyňova erbaut. Die älteren Häuser machten Platz den groβen Zinshäusern, die Královo Pole einen Hauch einer Groβstadt gaben. Den verstärkten auch eine neue Straβenbeleuchtung, neue Sportplätze, öffentliche Räume und neue Freizeitanlagen (wie Stadtgarten bei dem Kloster, Flussbad oder Ausflugsgasthaus bei der Kapelle des Heiligen Antoníček). Die moderne funktionalistische Architektur vertritt hier der Wohnkomplex von dem Architekten Polášek auf der heutigen Skácelova Straβe. Die Palacká Straβe diente weiter als Hauptader, in der sich die meisten Geschäfte und zwei Kinos befanden. Dagegen häuften sich provisorische Arbeiterhäuser in der östlichen Ecke des Stadtteils – in Divišova čtvrť (Divišs Viertel). Der kommunistischen Regierung ist es zu verdanken, dass nach dem Putsch im Jahre 1948 nach und nach alle Ergebnisse der 100-jährigen Tätigkeit der bürgerlichen Gesellschaft in Královo Pole verschwanden. Dank der Verstaatlichung veränderte sich die Struktur in den Betrieben in Královo Pole. Die Mehrheit der Vereine einschließlich des Vereins Sokol und der katholischen Vereine wurde aufgelöst. Die kleinen Gewerbetreibenden wurden durch einen einzigen Kommunalbetrieb ersetzt, der die Dienstleistungen nicht rechtzeitig und in der gewünschten Qualität sichern konnte. Die ganze Aufmerksamkeit wurde seit den 60. Jahren an das neue Bauen gelenkt. In dem nördlichen Teil von Královo Pole wurde in der ersten Hälfte der 70. Jahre ein neues Neubaugebiet erbaut. Neue Schnellstraβen schlossen Královo Pole von der nördlichen, westlichen und östlichen Seite um. Trotz all dieser Eingriffe bewahrte Královo Pole seine Individualität und so konnte es nach dem Jahre 1989 in die neue demokratische Ära mit einer Perspektive neuer Entwicklung eintreten.

Historia de Královo Pole

El territorio del actual recinto de Královo Pole fue poblado desde los tiempos inmemorables, lo que está confirmado por los hallazgos arqueológicos desde el período neolítico. El asentamiento poblacional existía también en la época de bronce, de hierro y más tarde en la época de castillos de la época del Imperio de la Gran Moravia. La referencia escrita más antigua sobre Královo Pole fue realizada entre los aňos 1240–1249. La aldea de esta localidad pertenecía como las demás al rey, de lo que se deriva la palabra que es la denominación de este lugar, que se usaba junto con el otro – Nuevo pueblo. En el aňo 1375 la propiedad en Královo Pole fue adguirida por el nuevo monasterio de los cartusianos y que era su propiedad hasta el aňo 1782, cuando el monasterio fue abolido. En el periodo de reformas josefinas una colonia denominada Ugartov fue fundada por medio de la parcelación del terreno que pertenecía al monasterio. Esta colonia se unió con Královo Pole en el aňo 1891 en su organización. Královo Pole surgía en la valle del rio Ponavka a lo largo del camino a Praga en el lugar de la Plaza Mojmir actual. No se defería mucho de otros pueblos, lo unico que era especial, representaba la cercanía de la ciudad de Brno que hacia del pueblo un participante de grandes acontecimientos historicos. El pueblo crecía paulatinamente a lo largo del camino hacia el norte y el sur, más tarde crecía al oeste en la dirección de la avenida Palacký actual. En el aňo 1844 el pueblo se convirtió en una ciudad. El desarrollo de la industria, del transporte ferrocaril y público en la segunda mitad del siglo 19 cambiaba el pueblo en un suburbio animado de Brno. Sin embargo, los rasgos de aldea se ven hasta hoy en la parte más antigua alrededor de la Plaza Mojmir. El desarrollo impetuoso del pueblo al final del siglo 19 fue causado por la fundación de Fabrica de Construcciones de Královo Pole y otros talleres industriales. La modernización del pueblo exigía una amplificación de las comunicaciones. En el aňo 1887 se empezó la construcción de la carretera a Medlánky, carretera a Husovice (1900) y Žabo330

vřesky (1903) y, finalmente, en el aňo 1914 a Soběšice. La carretera entre Královo Pole y Lužánky fue construida de acuerdo con las normas correspondientes de construcción. El servicio de transporte con Brno fue realizado por medio del tranvía a caballos ya en el aňo 1869; el tranvía eléctrico empezó a funcciónar en esta ruta desde el aňo 1900. Además del servicio de transporte realizado por medio del tranvía existía una red de ferrocarriles en los alrededores de Brno. El inicio de servicio de una línea de bifurcación de Brna vía Královo Pole a Tišnov tuvo lugar en el aňo 1885, siendo la ultima linea que salía de la capital de Moravia. El desarrollo de la industria y de infrastructura motivó a la gente venir a buscar el trabajo a Královo Pole – empleados, obreros y manufactureros, lo que a su vez causó nuevos trabajos de construcción. Un barrio nuevo apareció al oeste de la avenida de Palacký, donde tenían sus viviendas oficinistas. Obreros ocupaban la parte oriental entre la calle Poděbradova y estacion de ferrocarriles. El resultado de este desarrollo se manifestó en el aňo 1905, cuando Královo Pole llegó a ser ciudad. Era la más grande y desarrollada de todas las ciudades de los suburbios de Brno. A diferencia de Brno la mayoría de los habitantes eran checos, lo que se reflejaba en las actividades de asociaciones. El día 16 de abril de 1919 los pueblos de suburbios incluso Královo Pole fueron unidos con Brno. Desde aquel tiempo el pueblo comparte con la capital de Moravia su destino. Dejan de exisir las Autoridades y el Consejo reemplazados por el Comité de distrito, que tenía una competencia muy limitada. Sus representantes tenían que luchar por todas las cosas importantes para Královo Pole en el Ayuntamieto de Brno. En el periodo de tiempo entre las querras predominaban las partidas de izquierda. Primeramente el Partido de Democracia Social y desde la mitad del siglo 20 el Partido de Socialistas Nacionales. El Partido Comunista era muy fuerte. Entre el período de tiempo entre las querras representaba Královo Pole una de las partes más desarrolladas y pintorescas en Brno. Královo Pole fue abastecido con agua y electricidad en el aňo 1921; la red de tuberías de agua y de alcantarrillado fue construida en la mitad de los aňos veinte. La cantidad de escuelas fue aumentada considerablemente: en el aňo 1918 fue establecida por primera vez la Escuela Superior de Veterinaría, desde el aňo 1920 existe el liceo real reformador en Královo Pole. Las instituciones dedicadas a la gente que tiene desventajas sociales y de salud fueron establecidas en esta localidad, como por ejemplo, Instituto para Inválidos, Casa Americana, Establecimiento para Sordomudos y Union de Ciegos. Algunas empresas de Královo Pole penetraron con sus productos en el mercado mundial. Podemos mencionar Fabrica de Construcciones de Královo Pole, fabrica de mueble de UP, fabrica de productos cosméticos y químicos Alpa o la Casa de Hrček y Neugebauer con su construcción de coches especiales. 331

En los aňos 1920-1939 se poco a poco disminuía el espacio entre diferentes partes de Brno. En la segunda mitad del siglo veinte fue construido un barrio moderno a lo largo de Slovanské náměstí (plaza) hasta la calle Purkyně. Las casas viejas cedían su lugar a las modernas de muchos pisos, haciendo de esta manera de Královo Poli una parte metropolitana. El nuevo alumbrado público, una serie de estadios y espacios para recreación de los habitantes, como por ejemplo, el jardín al lado del monasterio, piscina, restaurante de campo y la capilla de San Antoníčka fueron construidos en Královo Pole. Como arquitectura moderna de estilo funcionalista podemos mencionar el conjunto de casas de Polášek en la calle Skácel actual. La avenida principal fue la avenida Palacký en la que se encontraban muchas tiendas y dos cines. Al contrario, en la parte oriental se acomulaban casitas provisionales de obreros en el barrio de Diviš. El régimen comunista empezó a destruir todo lo alcanzado por los habitantes de Královo Pole durante cien aňos después del sublevación en el aňo 1948. El proceso de nacionalización ha cambiado la estructura de las empresas de Královo Pole, muchas organizaciones fueron cerradas incluyendo Sokol, asociaciones católicas y otras. En la esfera de servicios pequeňos insdustriales fueron reemplazados por la empresa comunal que no era capaz de asegurar estos servicios a tiempo y de calidad. Lo principal era la construccion de nuevas viviendas desde el aňo 1960. En la parte septentrional de Královo Pole en la primera mitad de los aňos setenta fue edificado un barrio prefabricado y nuevas comunicaciones cerraron Královo Pole desde el norte, oeste y este. Pero a pesar de todos estos impactos Královo Pole ha conservado sus rasgos individuales y de esta manera pudo después del aňo 1989 entrar en la época nueva y democrática que proporciona una perspectiva del desarrollo ulterior.

История Кралова Поле

Самое древнее поселение на территории сегодняшнего Кралова Поле относится, как показывают археологические исследования, к позднему палеолиту; люди здесь жили также в эпоху бронзы, железного века, а также позднее в эпоху возникновения укрепленных поселений, то есть в период существования Великоморавского княжества. Первые письменные упоминания о Краловом Поле относятся к сороковым годам XIII в. Здешнее селение в то время было, как и многие остальные в окрестностях города Брно, королевской собственностью. Отсюда, по-видимому, берет свое происхождение и название, которое в течение длительного времени использовалось вместе с другим названием селения – Нова вес. В 1375 г. только что возникший картезианский монастырь получил в свою собственность государево имущество, ему село принадлежало вплоть до 1782 г., когда монастырь был упразднен. Во время реформ Йозефа II вследствие разбивки монастырской земли на участки была основана колония, названная Угартов, которая в административном плане была соединена с Краловым Полем в 1891 г. Кралово Поле возникало в ложбине Понавки вдоль дороги в Прагу, то есть на месте сегодняшней Моймировой площади. Это селение не отличалось от других моравских сел, и только лишь близость крупнейшего моравского города сделало из него участника значительных исторических событий. Селение постепенно разрасталось вдоль дороги в северном и южном направлениях, позднее и в западном по направлению к сегодняшнему проспекту Палацкего. В 1844 г. селение получило статус городка. Развитие промышленности, железнодорожного и городского транспорта во II пол. XIX в. превращали селение земледельцев в большое и оживленное предместье Брно. Однако деревенские черты Кралова Поле и до сегодняшнего дня заметны в самой старой части селения вокруг Моймировой площади. Бурное 333

развитие селения в конце XIX в. связано с основанием Краловопольского машиностроительного завода, а также других промышленных предприятий. Для модернизации населенного пункта было необходимо строительство более широкой сети коммуникаций. Оно началось в 1887 г. со строительством большака до Медланек, после этого строились дороги до Гусовиц (1900), до Жабовржесок (1903) и, наконец, в 1914 г. также до Собешиц. В течение 1895 г. согласно надлежащим строительным стандартам была построена и общественная дорога, соединившая Кралово Поле и Лужанки. Сообщение с Брно в 1869 г. обеспечивалось также посредством трамвая на конной тяге; электрический трамвай по этой трассе начал ездить с 1900 г. Кроме трамвайного сообщения с городом Брно к жизненно важным коммуникациям относилось и железнодорожное сообщение с широким окружением. Железнодорожная ветка, идущая из Брно через Кралово Поле в Тишнов, введенная в действие в 1885 г., была последним железнодорожным участком, вышедшим из столицы Моравии. Развитие промышленности и инфраструктуры привели к тому, что в Кралово Поле люди стали приходить за работой – чиновники, рабочие и мелкие предприниматели. Все это привело к оживлению строительства. Западнее от проспекта Палацкего строится новый квартал, в котором селятся, прежде всего, чиновники. Рабочие живут в восточной части населенного пункта, где заселялась территория между улицей Подебрадова и железнодорожным полотном. Благодаря такому развитию в 1905 г. Кралово Поле получило статус города, который стал самым большим и развитым из всех пригородных населенных пунктов Брно. В отличие от Брно здесь в значительной степени преобладал чешский элемент, чье растущее самосознание отражалось в разнообразной деятельности всевозможных объединений. 16 апреля 1919 г. пригородные населенные пункты, включая Кралово Поле, были соединены с Брно. С этого времени Кралово Поле разделило судьбу моравской метрополии. Прекратил свое существование городской совет и избирательный орган городского управления; они были заменены местным комитетом, который, однако, имел весьма ограниченные полномочия. Все вопросы, важные для Кралово Поле, его представители должны были отвоевать на брненской ратуше. В течение всего периода между первой и второй мировой войнами в Кралово Поле значительным политическим преимуществом обладали левые партии. Сначала это были социальные демократы, а с первой половины 20-х лет – народные социалисты. Очень сильной здесь была и коммунистическая партия. В период между войнами Кралово Поле являлось одной из самых развитых и вместе с этим одной из самых привлекательных частей Брно. В 1921 г. был 334

проложен водопровод и проведено электрическое освещение; водопроводная и канализационная сети были достроены к середине 20-х годов. Существенным образом расширилось предложение обучения в учебных заведениях: в 1918 г. в Кралово Поле обосновался только что возникший Ветеринарный институт, в 1920 г. в Кралово Поле открылась пореформенная реальная гимназия. Здесь начали работать заведения, занимающиеся уходом и поддержкой ущербных с точки зрения здоровья и социальной защищенности сограждан, такие как, например, Дом инвалидов, Американская родина, Дом для глухонемых, а также Объединение в поддержку слепых. Некоторые краловопольские предприятия благодаря своим качественным изделиям вышли также на мировой рынок, - такие как, например, Краловопольский машиностроительный завод, мебельные фабрики, фабрика химических и косметических препаратов „Alpa“ или же фирма „Hrček a Neugebauer“, занимающаяся конструкциями специальных транспортных средств. В 20-х и 30-х гг. постепенно заполнятся пространство между отдельными новыми частями Брно. Во II пол. 20-х лет был построен современный с точки зрения градостроения район вдоль сегодняшней площади Слованска вплоть до улицы Пуркинёва. Старые дома уступили место большим жилым многоэтажным домам, которые придали Кралову Поле вид большого города. Этот вид был подкреплен и новым освещением улиц, рядом спортивных сооружений и общественных мест, в том числе и для отдыха, таких как городской сад у монастыря, место для купания в реке или же туристский трактир и часовня у св. Антоничка. Современная архитектура функционализма здесь представлена жилищным комплексом „Полашкув“ на сегодняшней улице Скацелова. Главной артерией оставался проспект Палацкего, на котором находилось больше всего магазинов, а также два кинотеатра. В отличие от этого в восточной части населенного пункта громоздилась колония временных домиков рабочего населения в кварталах Дивишова. Коммунистический режим после путча в 1948 г. начал постепенно разлагать результаты развития, которых гражданское общество в Кралово Поле достигло в течение ста лет. Национализация изменила структуру краловопольских предприятий, было ликвидировано большинство обществ, включая „Сокол“, равно как и католических и иных организаций. В области предоставления услуг населению предприниматели были заменены коммунальным предприятием, которое не было способно обеспечивать предоставление данных услуг как в необходимое время, так и на необходимом уровне качества. Главное внимание с 60-х гг. было направлено на новое строительство. В северной части Кралова 335

Поля в I пол. 70-х гг. был выстроен микрорайон из панельных домов, новые скоростные коммуникации зажали Кралово Поле с северной, западной и восточной сторон. Несмотря на все эти вмешательства Кралово Поле сохранило свой колорит, вступив в 1989 г. в новую, демократическую эру с перспективой дальнейшего развития.

Přílohy

I. PŘEDSTAVENÍ KLÁŠTERA PŘEVOŘI (1369) 1376 Gotfried 1381–1384 Vavřinec 1387–1401 Jiří 1407–(1408) Jan Rode Georius (Gregorius) 1411–1421 Mikuláš ze Solnice Michal 1424 Leonard Jan II. ze Salcburku Matouš Jan III. 1442 Marek Valentin 1444 Matouš 1447–1451 Pankrác 1451–1473 Pavel Wagner z Badenu 1473–1482 Pankrác 1482 Bernard Lang Jakub Stanthamer František 1486 Antonín Lang 1492–1499 Michal Steger Tomáš Zikmund Platner do 1530 Bruno, sv. pán z Roupova 337

1530–1543 1544–1552 (1568)

Václav I. Martin Ursinus, zvaný Beer Hugo

(1559–1561)

Ladislav Martin Zikmund II. Jiří III. Schelneker Koloman Ludvík Jan Tomáš Kant Wolfgang Zikmund (?) Petr Carbonarius Adam Pocius Zikmund III. Leitner Martin Fabri Dionisius (Diviš) Metzler Jiří IV. Quercius Antonín II. Wolmarus Petr II. Vintren Renatus Honsäus Martin IV. Schenderus Jiří V. Fritz Jan Vogelius David Kryštof Tripodius Jakub Moller Pavel Zagnarius Antonín III. Julián Marián Höffner Alexandr Přerovský Anthelmus Jentschke Václav III. Valentini Petr III. Glaser Ambrož Höger Athanasius Bohumír (Gottfried)

(1570) (1572–1575) (1579–1581) (1584, 1585) 1586–1590 1590

(1591–1597) (1597–1599) (1600–1601) (1601–1605) 1607–1609 (1611, 1612) (1613)–1617 1617–1625 1625–1628 1628–1645 1645–1653 1653–1668 1668–1669 1669–1676 1676–1697 1697– (1719) 1735–1751 1751–1760 1761–1782 338

II. VYBRANÉ PŘEHLEDY PODDANÝCH, DOMŮ, JEJICH NÁJEMCŮ ATD. Lánské rejstříky – 16731 Jedenapůlláník: Andres Mičala (před ním Macek Walauch); Celoláníci: Jíra Neřezal (před ním Thoma Vätter, Martin Cačmrda, Jura Zstračka (před ním Simon Zstračka), Jíra Novák (před ním Paul Wolf); Pololáníci: Peter Zeyner, Urban Kolomazník (před ním Jan Čech); Velcí čtvrtláníci: Havel Vrba (před ním Pavel Voják), Macek Valauch (před ním Andres Mičala, který nyní má 1 ½ lán), Matěj Pospíšil (před ním Simon Pospíšil), Thomas Valouch (před ním Weith Mauritz), Vávra Katrin (před ním Mates Schneider); Malí čtvrtláníci: Vávra Novák (před ním Greger Seyda), Ambros Scharf (před ním Greger Weber), Mathaus Pečeňa (před ním Martin Müller); Podsedci s polnostmi: Jakub Bechman, Martin Kopřiva, Pavel Lapšíček, Vávra Nerud (před ním Fila Čech); Domkáři bez polností (kopáči): Mathias Ševčík, Havel Krupička (před ním Pavel Valenta), Barton Čížek (před ním Michael Opilý), Ondra Šambach (před ním Jíra Švec), Jíra Cisbala, Matuš Bubeník (před ním Jan Kadilka), Matouš Vrba, Vávra Burdan, Jakub Novák (před ním Marina Novotná), Martin Kožušník (před ním Blažek Nesvabka); Nové poustky od r. 1657 – celoláníci: Václav Dejmal (zemřel a dům 1663 vyhořel), Jíra Katrin (zemřel a dům 1663 vyhořel), Kašpar Charvát (zemřel a dům 1663 vyhořel); Staré poustky – celoláníci: Kašpar Judendorfský. Tereziánský katastr – 1774 2 Celoláníci: 1. Peter Lepšík, 2. Carl Bartl, 3. Barton Mičala, 4. vdova Wallachová, 5. Jacob Novák, 6. Matouš Válka, 7. Matouš Kocman, 8. Caspar Pechmann, 9. Ignác Kubíček, 10. Marcus Nezmar, 11. Blasius Lanick, 12. Joseph Lanick, 13. Frantz Jurný, 14. vdova Bartlinová, 15. Johann Dlapka, 16. Georg Pechmann, 17. Simon Malý, 18. Johann Hošek, 19. Georg Veith, 20. Johann Smutný, 21. Barton Vítek, 22. Václav Kakáč, 23. Matěj Kalouch, 24. Joseph Pokora, 25. Georg Doležel, 26. Anton Zochomiel, 27. Rosina Slavíčkin, 28. Simon Koláček, 29. Jan Pecina, 30. Joseph Veith, 31. Carl Hošek, 32. Simon Hošek, 33. Thomas Staněk; Chalupníci, kteří mají domy na poddanské půdě, z nichž někteří mají poddanské vinice: 1. Marina Lipalka, 2. Johan Pecina, 3. Verona Kopřivka, 4. Marina Nováková, 5. Johana Svobodová, 6. Barton Hauer, 7. Florian Kratina, 8. Frantz Dohnal, 9. Augustin Pospíšil, 10. Matouš Pechmann, 11. Anton Malý, 12. Marina Novotná, 13. Mates Novák, 14. Simon Dolák, 15. Paul Köberl, 16. Paul Žambach, 17. Bernhard Walldchauer, 339

18. Mates Polez, 19. Wentzl Petlach, 20. Carl Burdáš, 21. Simon Pechmann, 22. Mathes Láník; Chalupníci, kteří mají domy na panské půdě, z nichž někteří užívají vinice: 1. Bernard Doležal, 2. Mathaus Kysselker, 3. Andreas Bechmann, 4. Martin Trost, 5. Martin Gaberda, 6. Appollonia Preisnerin, 7. Frantz Kocman. Nádeníci, kteří bydlí v podnájmu u sedláků: 1. Frantz Kubica, 2. Tomáš Svoboda, 3. Thomas Franěk, 4. Jacob Vondra, 5. Joseph Hophauss. Matrika výnosu pozemkového – 20. léta 19. století, zřejmě 1820 3 Královo Pole: 1. vojenská kasárna (bývalý klášter), v objektu také hostinec a pekárna, 2. obydlí úřednictva, 3. Martin Anderla, 4. Tomáš Kubica, 5. Kašpar Schlesinger, 6. Mat. Valoušek, 7. Ant. Pechmann, 8. Ant. Valíček, 9. Martin Hanák, 10. Jan Fajt, 11. Jan Chromec, 12. Bedřich Olejník, 13. lokálie, 14. Vincencie Bauerová (hostinec), 15a. panský dům, úřadovny, 15b. byt úředníka, 15c. byt hajného, 15c. drábův byt, 15d. vojákův byt, 15e. škola, 15f. učitelovo obydlí, 16. Václav Bartoš, 17. František Zbořil, 18. Jiří Anderla, 19. Ant. Jungmann, 20. Tomáš Hošek, 21. Cyril Malý, 22. Petr Skalský, 23. Šimon Bartoš, 24. Vít Malý, 25. František Kristen, 26. Pavel Novák, 27. František Jankerla, 28. Matyáš Pechmann, 29. Jan Koller, 30. Matyáš Čech, 31. Josef Skařúpka, 32. Ondřej Němec, 33. František Skařoupka, 34. František Milotínský, 35. Ant. Milotínský, 36. Pavel Pokora, 37. Jakub Kárný, 38. Bernard Petlach, 39. Bernard Bis, 40. Karel Kakáč, 41. Pavel Konečný, 42. Martin Vlček, 43. Pavel Vašíček, 44. Tomáš Hanák, 45. Jiří Hošek, 46. Mariana Pešková, 47. Jiří Vrána, 48. Jan Hošek, 49. Matyáš Kyselka, 50. Josef Putna, 51. Augustin Anderla, 52. Václav Milotínský, 53. Jan Babiš, 54. Karel Pechmann, 56. František Bartoněk, 57. Josef Hůla, 58. Valentin Tureček, 59. Franz Fajt, 60. Stanislav Fajt, 61. Bernard Pohl, 62. Mariana Leichnerová, 63. obecní pastouška, 64. Josef Němec, 65. Josef Persch, 66. František Bartoš, 67. Martin Chobola, 68. Martin Ferdus, 69. Jan Fajt, 70. Jan Bartoněk, 71. Filip Pazourek, 72. Jan Bartoš, 73. Anton Wolfram (panský dům), 74. Gallus Malý, 75. Václav Kutil (kovárna), 76. palírna, 77. Cyril Skařoupka, 78. Filip Jirout, 79. Ant. Štípa, 80. Vavřinec Vizina, 81. obydlí úředníka, 82. Ant. Matějček, 83. Daniel Schwarz, 84. Ant. Pokora, 85. Veronika Moudrá, 86. Josef Merz, 87. Josef Bier, 88. Kašpar Sigmund, 89. Marie Urbánková, 90. Mariana Janíčková, 91. František Urbánek, 92. Leopold Schulz (zahradník, domek zahradníka), 93. hraběnka Josefina Schaffgotschová (zámeček na Kociánce), 94. Tomáš Kašpárek, 95. Jakub Valouch, 96. Filip Marš, 97. Anton Jurův, 98. Jan Vendelín, 99. Jakub Kovařík, 100. Jan Podloučka, 101. Pavel Drozd, 102. Josef Grim, 103a. Ant. Sigmund, 103b. František Boček, 104. Ant. Dvořá340

ček, 105. Jiří Pokorný, 106. Apologie Hošková, 107. Johan Borkovec, 108. Fabián Mikolášek, 109. Matyáš Stejskal; Ugartov: 1. Matyáš Zimmermann, 2. Franz Klug, 3. Jan Sáňka, 4. Josef Frommel, 5. Matyáš Kuchta, 6. Pavel Vorálek, 7. František Siba, 8. Jan Štika, 9. Václav Kosina, 10. Matyáš Pokora, 11. Anna Nikeová, 12. a 13. Jindřich Schmal, 15. František Drápavý, 16. František Marz, 17. Jan Homola, 18. Anton Wolfram, 19. Wolfgang Wanner, 20. Josef Slabý, 21. Josef Pohl, 22. Johann Mühlbeck. III. DUCHOVNÍ SPRÁVCI KATOLICKÉ FARNOSTI4 Lokalisté 1785–1798 Karl Scheyda 1798–1810 Ignác Zelinka 1810–1826 Karl Bayer 1827–1829 Franz Freundt 1829–1839 Josef Müller Faráři a administrátoři 1839–1853 1853–1860 1860–1862 1862–1869 1869–1877 1878–1906 1907–1933 1933–1951 1951–1951 1951–1954 1954–1967 1967–1973 1973–1990 1990–1998 1998–

Kašpar Deabis František Chaloupský Jan Nováček Josef Vladař Jan Baptista Křížek Gotthard Frieb Albert Mrázek Jan Pilař Josef Soukop Josef Hübner Václav Kosour Ladislav Simajchl Karel Votoupal Pavel Hověz Josef Jahoda

IV. PŘEDSTAVITELÉ OBCE Starostové 1850–1852 1852–1859

Antonín Persch Josef Koch 341

1859–1861 1861–1862 1862–1872

Ondřej Forstner Václav Kubica Felix Hammer

1872–1875 1875–1879 1879–1883 1883–1887 1887–1893 1893–1903 1903–1909 1909–1920

Mořic Veselý Vilém Kuchta Ludwig Sigmund Karl Imrikowicz Matěj Mašek Štěpán Schimmer Josef Červinka Jenko J. Havliš (od 2. 6. 1919 v čele poradního sboru jako pověřený zástupce vládního komisaře pro Brno)

Předsedové místního výboru 1920–1925 1925–1928 1928–1939

František Helan Bohumil Raboň Josef Tejkal

Předsedové národního výboru, obvodní rady, obvodního národního výboru 1945–1946 Julius Merc 1946–1948 Jaroslav Strnad 1948–1948 Julius Merc 1948–1949 Vladimír Mužík 1949–1949 Leopold Hlaváč 1949–1950 Jan Hlaváč 1951–1951 Vladimír Procházka 1951–1954 Jan Zatloukal 1954–1957 Vladimír Procházka 1957–1960 Karel Zobal 1960–1964 Josef Roh 1964–1970 Rudolf Kincl 1971–1972 Josef Růžička 1972–1986 Vladimír Ustohal 1986–1990 Oldřich Pospíšil 1990–1990 Bohumil Pexídr

342

Starostové městské části Brno-Královo Pole 1990–1994 Oldřich Prokeš 1994– Ivan Kopečný V. POČTY OBYVATEL A DOMŮ rok 1850 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001

obyvatel 220 3361 4427 6688 10 228 13 078 15 179 20 667 22 847 28 175 22 377 25 192 29 386 28 112

domů 274 352 507 836 1150 1240 2019 2556 2209 2253 2479

VI. VÝSLEDKY NĚKTERÝCH VOLEB V KRÁLOVĚ POLI 19202004 1. Obecní volby a volby do obou komor Národního shromáždění v roce 19205

Čs. strana lidová agrárníci živnostenská nár. demokracie ostatní české obč. str. nár. sociální sociální demokracie jiné čes. socialistické německé občanské německé socialistické celkem hlasů

obecní 29. 2. hlasy 431 68 270 1851 77 1560 2782 601 244 156 8040

% 5,3 0,8 3,3 23,0 1,0 19,5 34,6 7,5 3,0 2,0

do posl. sněm. 18. 4. hlasy % 482 5,9 83 1,0 153 1,9 2131 26,1 1344 3121 519 240 110 8183

16,4 38,1 6,4 3,0 1,2

do senátu 25. 4. hlasy % 573 8,4 75 1,1 234 3,4 1660 24,2 1346 2748

19,6 40,1

138 82 6856

2,0 1,2

343

2. Obecní volby a volby do obou komor Národního shromáždění v letech 1924–19256

Čs. str. socialistická Čs. národní demokracie Čs. str. předměstských obcí ČSL Čs. sociální demokracie Soc. sjednoc. Čes. str. Domova a malozem. Rep. str. čs. venk. a Domov Živnost. str. středostavovská Sdruž. živnostníků a obch. Nepolit. skup. voj. gáž. KSČ Svaz nájem. Sdruž. str. židov. D. sozialdem. Arb. Partei D. demokr. Freih. Partei Deutsch. arisch. Block D. Gewerbe Partei und Bund der Landwirte Deutsch. Real. Národní strana práce Českosl. str. agrár. a konserv. Deutsche christlichsoz. Volkspartei Neodvislé kom. str. (Rouček) Deut. nationale Partei D. national. Arbeit Partei celkem hlasů

obec 1. 6. 1924 2147 1272

PS 15. 11. 1925 1703 628

senát 15. 11. 1925 1531 540

964 669 71 482 104 430 14 81 2258 71 40 78 99 133 19

1094 749

999 697

11 132 584

119 530

1808

1556

58 82

90

62

74

1082 387 79 65 93 34 8651

863 330 78

9

8941

82 30 7519

3a. Výsledky voleb do městského a zemského zastupitelstva 2. 12. 19287 Do městského zastupitelstva Čs. strana nár. socialistická ČSL Čs. soc. dem. strana dělnická Čs. str. nár. demokr. Komunistická strana v ČSR (opozice) Deutsche sozialdemokratische Arbeiter Partei KSČ (sekce III. internacionály) Národní obec fašistická Čs. živnost. obchodnická strana středostav. Národní strana práce (dr. Weyr) Deutscher Block Čs. domov majitelů domů a domků

344

2323 1000 1057 637 300 119 1224 172 492 782 81 682

Deutsche christlichsoz. Volkspartei Spojené židov. strany – Vereinigte jüd. Parteien D. Wahl- und Wirtschaftsgemeinschaft Deutschdem. Freiheitspartei und D. Gewerbepartei Republ. str. zeměděl. a malorol. l. a Domov v Brně Zapsaní voliči: 10 489

100 69 64 144 134 Odevzdané hlasy: 9350

Do zemského zastupitelstva Deutsche christlichsoz. Volkspartei 136 Sdružení katol. zemědělců a domkářů 127 Čs. str. nár. demokratická a nár. rol. jednota 823 D. Gewerbepartei, Wirtsch. Partei des sudetend. M. St. 25 Čs. soc. dem. strana dělnická 1261 Bund der Landwirte 16 D. Arbeits- und Wirtschaftsgemein. 206 Deutsche sozialdemokratische Arbeiter Partei 114 Republ. str. zeměděl. a malorol. l. 604 Poroz. wybor. Polskiego Zwiazku Ludowego 69 KSČ (sekce III. internacionály) 1298 ČSL 1019 Čs. živnost. obchodnická strana středostav. 506 Čs. strana nár. socialistická 2531 D. nationalsozial. Arbeiterpartei 30 Deutscher Volksverband D. Nationalpartei 98 Zapsaní voliči: 9915 Odevzdané hlasy: 8863

3b. Výsledky voleb do národního shromáždění 27. října 19298 Do poslanecké sněmovny KSČ (sekce III. internacionály) Deutsche Wahlgemeinschaft der pol. Parteien des Bundes der Landwirte Deutsche sozialdemokratische Arbeiter Partei Volební sdružení polských stran a židov. stran D. Nationalpartei und sudetendeutsch. Landbund Čs. strana nár. socialistická Čs. soc. dem. strana dělnická Liga proti vázaným kandidátním listinám Čsl. národní demokracie ČSL Republ. str. zeměděl. a malorol. lidu Čs. živnost. obchodnická strana středostav. Deutsche christlichsoz. Volkspartei und D. Gewerbpartei Hlinkova slov. ľudová strana D. nationalsozial. Arbeiterpartei Zapsaní voliči: 11 227 Platné hlasy: 10 174

1242 140 200 54 64 3260 1789 232 676 893 679 569 64 253 59

345

Do senátu KSČ (sekce III. internacionály) Deutsche Wahlgemeinschaft der pol. Parteien des Bundes der Landwirte Deutsche sozialdemokratische Arbeiter Partei D. Nationalpartei und sudetendeutsch. Landbund Čs. strana nár. socialistická Čs. soc. dem. strana dělnická Čsl. národní demokracie ČSL Republ. str. zeměděl. a malorol. lidu Čs. živnost. obchodnická strana středostav. Deutsche christlichsoz. Volkspartei und D. Gewerbpartei Hlinkova slov. ľudová strana D. nationalsozial. Arbeiterpartei Zapsaní voliči: 9844 Platné hlasy: 8968

1093 140 203 66 2859 1569 748 833 625 518 62 208 44

4a. Volby do obou sněmoven Národního shromáždění 19. 5. 19359 agrárníci soc. dem. nár. soc. KSČ ČSL Něm. soc. dem. Něm. svaz. zemědělců Něm. křesť. soc. Živn. obch. středost. Něm. maď. Henlein fašisté Národní sjednocení (zříz. a úř.) Národní sjednocení dr. Kramáře

posl. sněmovna 982 2052 3862 1465 1266 139 7 64 1219 28 320 254 149 1334

senát 900 1817 3446 1286 1164 127 12 68 1074 32 282 236 1148

4b. Volby do zemského zastupitelstva v Moravskoslezské zemi a do městského zastupitelstva 26. 5. 1935 Do zemského zastupitelstva nár. soc. soc. dem. KSČ ČSL živnost. obchod. středostav. Národní sjednocení (dr. Kramář) agrárníci Sudetendeutsche Partei fašisté

346

3487 1976 1452 1330 1317 1073 836 347 179

Čsl. křesť. soc. německá soc. dem. něm. křesť. soc. Sudetendeutscher Wahlblock polská strana něm. svaz. zemědělců

148 96 47 14 10 1

Do městského zastupitelstva nár. soc. soc. dem. KSČ ČSL Národní sjednocení dr. Kramáře Čsl. živnost. obchod. středostav. Čsl. domov majitelů domů a domků Skupina politicky nezávislých občanů Sudetendeutsche Partei agrárníci Národní obec fašistická Čsl. křesť. sociální Deutsche soz.-dem. Arbeiterpartei Deutsche christlichsoz. Volkspartei Vol. sdruž. nepol. živnostníků Volební skupina majitelů domů a domků v brn. předměstích Spojené strany židovské Skupina Radikální hnutí Nár. sjedn. úř. zř. (Volební skupina pořádku a práce) Skupina Bývalých národních socialistů Odborová jednota rep. zam. Národní strana moravskoslezská Deutschdemokratische Freiheitspartei Sudetendeutscher Wahlblock

3803 1899 1562 1107 1038 1016 562 515 423 411 186 169 161 159 150 70 68 42 36 27 27 20 18 9

5. Volby do Federálního shromáždění a České národní rady 8.–9. 6. 1990 (obvod Brno V) Volební účast: 97,1 %10

Čs. strana socialistická Hnutí za obč. svobodu Svobodný blok Občanské fórum Všelid. demokr. str. – Sdruž. pro rep./RSČ

Sněmovna lidu FS hlasy % 1839 5,0 153 0,4 297 0,8 12 735 34,3 549 1,5

Sněmovna národů FS hlasy % 2264 6,1 77 0,2 306 2,2 12 671 34,2 451 1,2

ČNR hlasy 1369 0 218 12 807 416

% 3,7 0,0 0,6 34,7 1,1

347

Volební seskupení zájmových svazů KSČ Spojenectví zemědělců a venkova Soužití Čs. demokr. fórum Strana zelených Hnutí čsl. porozumění Hnutí za samospr. dem.-Spol. pro M. a Sl. Sociální demokracie Strana přátel piva Křesť. demokr. unie

55

0,1

92

0,2

83

0,2

3983 182

10,7 0,5

4144 142

11,2 0,4

3794 133

10,3 0,4

27 39 850 51 11 106

0,1 0,1 2,3 0,1 29,9

0 18 683 46 10 609

0,0 0,0 1,8 0,1 28,6

0 26 825 0 12 925

0,0 0,1 2,2 0,0 35,1

704 0 4518

1,9 0,0 12,2

771 0 4306

2,1 0, 11,6

590 122 3582

1,6 0,3 9,7

6. Volby do České národní rady a Federálního shromáždění 5.–6. 6. 1992 Volební účast: 78,3 %

Občanská demokratická aliance Čs. sociální demokracie Hnutí za samospr. demokracii Důchodci za živ. jist. Strana práce a jistoty Č. strana nár. sociální Demokraté 92 Strana republ. a nár. jednoty Koalice MKDH, ESWS, MLS (strany národn. menšin) Kř. dem. unie-Č. strana lidová Str. čs. podnik., živnost. a rol. Hnutí za sociální spravedlnost Liberálně sociální unie Občanské hnutí Sdr. pro republiku-RČS Klub angažovaných nestraníků Romská obč. iniciativa Levý blok = KSČM, Dem. levice Strana přátel piva Nezávislá erotická iniciativa ODS+KDS

348

ČNR hlasy % 1062 5,6

Sněmovna lidu FS hlasy % 2341 12,3

Sněmovna národů FS hlasy % 904 4,7

842 3062

4,4 16,1

1599 1916

8,4 10,0

900 2323

4,7 12,2

485 – 30 63 32 –

2,6 – 0,2 0,3 0,2 –

392 10 24 55 28 2

2,1 0,1 0,1 0,3 0,1 0,0

407 – 36 63 28 2

2,1 – 0,2 0,3 0,1 0,0

1234 288 80

6,5 1,5 0,4

1155 216 51

6,0 1,1 0,3

1236 222 69

6,5 1,2 0,4

849 748 1324 363

4,5 3,9 6,9 1,9

890 520 1386 272

4,7 2,7 7,3 1,4

934 660 1449 263

4,9 4,6 7,6 1,5

33 2286

0,2 12,0

30 2191

0,2 11,5

38 2423

0,2 12,7

81 117 6042

0,4 0,6 31,8

48 93 5874

0,3 0,5 30,8

43 106 6723

0,2 0,6 35,3

7a. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 31. 5.–1. 6. 1996 Volební účast: 74,04 % Svobodní demokraté – Liberál. strana nár. sociální ČSSD ODS Nezávislí Mor. nár. strana – Hnutí slezskomor. sjednocení Demokratická unie Občanská demokratická aliance KDU-ČSL Důchodci za živ. jistoty Strana demokratické levice Českomor. unie středu Česká pravice KSČM SPR-RSČ Levý blok HSMS – Moravské nár. sjednocení

hlasy 434 4131 5445 27 141 394 1745 1617 390 7 69 7 1685 1299 194 138

% 2,45 23,31 30,72 0,15 0,80 2,22 9,85 9,12 2,20 0,04 0,39 0,04 9,51 7,33 1,09 0,78

7b. Volby do Senátu Parlamentu České republiky 31. 5.–1. 6. 1996 (o vítězi rozhodlo již první kolo) kandidát Kůta Josef Šuleř Petr Zahradníček Jan Ráž Jan Pánek Zdeněk Kopeček Jan

polit. přísl.

hlasy

%

KSČM ČSNS KDU-ČSL ČSSD bezp. HSMS

1284 299 4143 1600 793 373

15,12 3,52 48,78 18,84 9,33 4,39

8. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 19.–20. 6. 1998 Volební účast: 75,3 % KDU-ČSL Nezávislí Demokratická unie ODS Občanská koalice – Politický klub ČSSD Moravská demokratická strana KSČM SPR-RSČ Unie svobody Důchodci za životní jistoty ČSNS Strana zelených

hlasy 1566 44 198 5348 33 5017 199 1568 647 2060 486 41 124

% 9,04 0,25 1,14 30,86 0,19 28,95 1,15 9,05 3,73 11,89 2,80 0,24 0,72

349

9. Volby do zastupitelstev krajů 12. 11. 2000 Volební účast: 38,57 % Čtyřkoalice Občanská demokratická strana Komunistická strana Čech a Moravy Česká strana sociálně demokratická Nestraníci pro Moravu Moravská koalice Strana zelených Republikáni Miroslava Sládka Koalice České str. národ. sociální a politického hnutí Nezávislí Strana za životní jistoty Strana konzervativní smlouvy České sociálnědemokratické hnutí Koalice Pravý blok – Klub angažovaných nestraníků

hlasy 2790 2040 1516 1347 439 192 184 154 117 93 39 21 20

% 31,16 22,78 16,93 15,04 4,90 2,14 2,05 1,72 1,30 1,03 0,43 0,23 0,22

10. Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 14.–15. 6. 2002 Volební účast 61,09 % Národně demokratická strana Demokratická liga Česká strana sociálně demokratická Občanská demokratická aliance Volba pro budoucnost Humanistická aliance Akce za zrušení Senátu a proti vytunelování důchod. fondů Naděje Republikáni Miroslava Sládka Cesta změny Česká strana národně sociální Strana zdravého rozumu Strana venkova – spojené občanské síly Česká pravice Republikáni Sdružení nezávislých Občanská demokratická strana Komunistická strana Čech a Moravy Moravská demokratická strana Koalice KDU-ČSL, US-DEU Strana za životní jistoty Pravý blok Strana zelených

350

hlasy 20 13 4576 63 29 14 25 85 138 35 131 16 13 2 12 284 3559 2012 114 2410 80 50 414

% 0,14 0,09 32,46 0,44 0,20 0,09 0,17 0,60 0,97 0,24 0,92 0,11 0,09 0,01 0,08 2,01 25,25 14,27 0,80 17,09 0,56 0,35 2,93

11. Volby do Senátu Parlamentu České republiky 25.–26. 10. 2002 Volební účast: 28,70 % kandidát Dominik Šulc Ladislav Vašíček Jiří Zlatuška Helena Sýkorová Ivan Kopečný Vladimír Baďura Jiřina Suchá Jan Zahradníček

polit. přísl. ČSSD bezp. bezp. KSČM ODS bezp. bezp. KDU-ČSL

hlasy 1. kolo 818 24 1422 949 2104 76 274 937

% 2. kolo

3771 3507

1. kolo 12,38 0,36 21,53 14,37 31,85 1,15 4,14 14,18

2. kolo

51,81 48,18

12. Referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii 13.–14. 6. 2003 účast v % odevzdané obálky platné hlasy celkem počet hlasů ANO počet hlasů NE

56,51 12 927 12 626 10 241 2385

VII. LEGIONÁŘI NA BOJIŠTÍCH PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY A V SOVĚTSKÉM RUSKU11 Antonín Albrecht, František Anderla, Robert Anderla, Štěpán Anderla, Rudolf Aubrecht, N. Aujeský, Albert Babák, Vojtěch Babák, Josef Bárta, Antonín Barth, Adolf Bartoš, Štěpán Batěk, Josef Běle, Štěpán Beneš, Martin Bürger, Josef Burian, František Cihlář, Karel Col, Antonín Cveček, František Čada, Josef Čermák, František Černil, Rudolf Černohorský, Bohuslav Červenka, Karel Činčala, Karel Čuma, Stanislav David, N. Dobeš, Karel Dokoupil, Hugo Doležal, N. Dusík, Vladimír Dvorský, Ant. Dvořáček, Josef Dvořáček, František Dvořák, Josef Dvořák, Josef Dvořák, Arnošt Filakovský, Jan František Fiala, Jan Fišera, František Fojtl, Martin Fojtl, Václav Forman, Vratislav Formánek, Václav Frišauf, Štěpán Gale, František Grabovský, Karel Gromeš, Norbert Gric, Robert Gryc, František Hájek, Teodor Hájek, Josef Halouzka, Josef Hanák, Leopold Hauke, Karel Havlíček, Josef Havlín, Josef Havlina, František Háza, Jan Heger, Antonín Hégr, František Hlavatý, Josef Hnátek, Leopold Hohl, Bohumil Honomichl, Jan Horáček, Alois Horák, Bedřich Houška, Jan Houška, Alexej Hradil, Emanuel Hrachovina, Vojtěch Hrachovina, Bedřich Houška, Jan Houška, Metoděj Hrejsemnou, N. Hruška, Josef Hrůza, Vojtěch Hrůza, Bohumil Hudec, Alois Humpolík, Josef Chlup, Václav Chmelíček, Alois Chyba, Karel Jarkovský, Josef Jelínek, N. Johan, Jan Jindřich, Ferdinand Julínek, Jan

351

Jungman, František Jůza, Josef Jůza, Josef Kaláb, Richard Kaláb, Bartoloměj Kaluža, Bohdan Káňa, František Karafiát, N. Kasal, Ludvík Katolický, Karel Kejduš, František Kepák, Jan Kirchner, Karel Klein, Mořic Knop, František Kolář, Jaromír Kolařík, Josef Kolejka, Bohumír Košina, Rudolf Koťa, František Kotoul, Jan Kotoul, Jaroslav Koudela, Karel Koukal, Antonín Krátký, František Krátký, Viktor Krček, František Krejčí, Josef Krejčí, Josef Vladimír Krejčí, Stanislav Krejčí, Josef Krystyn, Jan Křesťák, Josef Skřivánek, Josef Kříž, Antonín Kučera, František Kučera, Rudolf Kučera, Ludvík Kundera, Jindřich Kuthan, Karel Kvapil, Rudolf Lamňour, Štěpán Lang, Gustav Leixner, Jan Lenfeld, Bohumil Lepka, Josef Maleček, Rudolf Martinek, Antonín Marvan, Jan Mařan, Havel Mazánek, Pavel Máša, Ladislav Vladimír Mašek, Adolf Matějů, Havel Mazánek, Stanislav Menšík, František Merc, Jan Mičánek, Josef Mičánek, Václav Michlíček, N. Mikeš, Štěpán Miško, František Montág, Karel Musil, Jiří Myslín, František Najman, Miroslav Najman, Vlad. Najman, Jan Nejez, Karel Nemrava, Zdeněk Nenadál, Karel Napravil, Antonín Nováček, Vladimír Novák, Karel Novotný, Cyril Orálek, Josef Oškrda, Robert Pacek, František Pandula, Ignác Pánek, Antonín Parma, N. Pavlíček, Vratislav Pavlík, Josef Pazderka, Vilém Pečínka, Václav Pechař, Karel Pechman, Štěpán Peloušek, Jan Peňáz, Stanislav Pergler, Antonín Peřina, Bohuslav Peřina, Josef Peša, Tomáš Peterka, Petr Plesník, Josef Pohanka, Jan Polák, Jan Preis, Josef Prnka, Adolf Procházka, František Procházka, Jaromír Procházka, Šimon Procházka, Josef Prokop, František Průša, Jindřich Reinhardt, Ferdinand Richter, Antonín Rovner, Jindřich Rozsochatecký, František Rupp, Evžen Růžička, František Rypar, Jaroslav Ryšavý, Josef Sedláček, Vojtěch Sedláček, Josef Sedlák, N. Sequens, František Sekvent, František Semester, Ant. Skoták, Alois Skoupý, Bohumil Skula, Josef Sládek, Jaroslav Sláma, Antonín Slovák, Josef Sochor, N. Sochor, N. Soldán, Josef Sosna, Bedřich Spáčil, Karel Staněk, Metoděj Strmiska, N. Strnad, N. Šafařík, Robert Šebek, Čeněk Šebesta, Vincenc Šebesta, Konrád Šenk, Jan Šimáček, Vladimír Šisler, Rudolf Škoda, Josef Šošolín, Boris Šoták, Jan Šoupal, Metoděj Šponer, Alois Šrámek, Eduard Šťastný, František Štěrba, Antonín Štercl, Jan Šupka, Josef Šůstek, Lev Švihnos, N. Tajman, N. Toman, N. Toman (hostinský), František Tománek, Ferdinand Tureček, Matěj Tykvart, Antonín Ulmajer, Adolf Urlich, Rudolf Utěšil, Antonín Vágner, Silvestr Vágner, František Valenta, Jan Vašíček, František Vejmělek, Ludvík Vejvoda, František Venera, Hynek Vérosta, Ludvík Vejrosta, N. Viktorin, Karel Vlasák, Karel Vlček, N. Vlk, Rudolf Vojtek, Eduard Volf, Jan Volf, Emanuel Volšan, Alois Vrbka, Josef Welniak, Cyril Záleský, František Záleský, Zikmund Zankel, Konrád Zapletal, Martin Zapletal, František Zatloukal, Jaromír Závada, František Zeman, Josef Zlámalík, Adolf Zmatlík, Antonín Zouhar, Otakar Žalman.

352

VII. OBĚTI VÁLKY A NACISTICKÉ PERZEKUCE12 Občané Králova Pole popravení za protiněmeckou nebo protimaďarskou politickou činnost, zemřelí v žalářích, koncentračních táborech, padlí v odboji nebo ve válce a nezvěstní: Vítězslav Ascher, Antonín Brychta, Emil Böhm, Eduard Berka, Josef Běla, Jan Babák, Jan Bezděk, Dušan Bašta, Pravoslav Cupák, František Čech, Adolf Černý, Vilma Ducháčková, František Fischer, Josef Havlíček, Bohuslav Hlaváček, Vladimír Helfert, František Hujíček, Čestmír Jelínek, Jan Jelínek, Jaroslav Kalina, Petr Kaman, Emil Klíma, František Kocourek, Bedřich Komínek, Jan Komínek, Bohumír Košina, Gustav Košulič, Ferdinand Kovařík, Zdeněk Koželuha, Zdeněk Kožnárek, František Kunz, Adolf Matějů, Stanislav Materna, Vítězslav Mečíř, Antonín Mojžiš, Jan Mojžiš, Jiří Myslín, Josef Nimráček, Karel Odehnal, František Pavlík, Miroslav Petr, Josef Podešva, Tomáš Podruh, Richard Pokorný, Alois Prich, Jaromír Procházka, Ferdinand Pučálka, Ilja Racek, Josef Rameš, Nathan Ruberle, František Ryšánek, Ludvík Sytař, František Šípek, Jaroslav Škára, František Spohr, Otto Sušický, Bedřich Sulzer, Arnošt Trtílek, Tomáš Vacek. Zatčení z rasových důvodů: Markéta Ascherová, Pavel Beneš, Josef Dostal, Alexander Dubský, František Fiala, Igor Fiala, Jiří Fiala, Jiří Frank, N. Görtner, Pavel Gölbkopf, Vojtěch Gölbkopf, Olga Gölbkopfová, Viktor Hanák, Bedřich Klein, Alois Pavel Kling, Felice Kvapilová, Oldřich Kypta, Lena Leyková, Pavel Reisman, David Ueberreich, Líza Weissová, Kurt Werner. Odsuzení za protiněmeckou politickou činnost: Ladislav Adamec, Anežka Babáková, Cyril Bartoš, Ivan Bedo, Ladislav Bila, Antonín Blažek, František Bubník, Josef Čada, Marie Čadová, Karel Daniel, Jaroslav Dvořák, Vojtěch Fojt, Jaroslav Frank, Josef Gartner, Stanislav Hanák, Otto Hostáň, Josef Hruška, Bohuslav Chalupa, Jan Jelínek, Josef Jonáš, Josef Kincl, Rudolf Košťák, Bohumír Kraus, František Kuchovský, Josef Kunc, Vlastimila Kuncová, František Leznar, Richard Lukeš, Jaromír Mach, Olga Machová, Václav Malý, Štěpánka Marková, Josef Martinek, Antonín Mašek, František Menšík, Vladimír Mužík, Rudolf Plas, Oskar Pluskal, Alois Polášek, Marie Priclová, Hubert Růžička, Antonín Slezáček, František Soldát, Jan Stareček, Eduard Suchna, Vladimír Sís, Antonín Šupáček, Bedřich Tkaný, Zdeněk Tkaný, Oldřich Tocháček, František Trubecký, Karel Tuček, Alois Újezdský, Richard Urx, Antonín Váchal, Gustav Vinkárek, Jan Víšo, Ferdinand Vrablík, Silvestr Voda, Antonín Zatloukal, Vilém Zeman. Občané, kteří se vrátili z koncentračních táborů: Markéta Ascherová, Jaroslav Babák, Anežka Babáková, František Albrecht, Cyril Bartoš, Antonín Bazalka, Ivan Beďo, Ladi353

slav Bila, František Bišof, Pavel Beneš, Josef Beran, Antonín Blažek, Zdeněk Borkovec, Bohumil Bretfeld, Josef Brychta, František Bubník, František Bušina, Františka Cinková, Josef Čada, Marie Čadová, František Černil, František Čtvrtlík, Karel Daniel, Alexandr Dubský, Růžena Dědochová, Miroslav Divoký, Josef Dostal, Josef Drašnar, Hugo Dufek, Karel Dvořák, Ladislav Fanta, Karel Fanta, František Fiala a dva synové, Jaroslav Fiala, Josef Filla, Vojtěch Fojt, Ferdinand Foltýn, František Formánek, Bedřich Franěk, Jaroslav Frank, Jiří Frank, Josef Gartner, Vojtěch Gelbkopf, Olga Gelbkopfová, Josef Götz, Hedvika Hájková, Antonín Hanák, František Hanák, Jan Hanák, Stanislav Hanák, Josef Herman, Vladimír Herman, Olga Hlaváčková, Petr Hlaváč, Josef Hort, Jaroslav Horníček, Otto Hostáň, Josef Hošek, Josef Hruška, Štěpán Hubený, Bohuslav Chalupa, František Charvát, Jan Janásek, František Janda, Mirko Jaroš, František Jedlička, Jan Jelínek, Josef Jonáš, Jan Kališ, Josef Kapoun, Václav Kaprál, Josef Kincl, Otakar Kirsch, Bedřich Klein, Alois Klink, Josef Koch, Valerián Koch, Jaromír Kolařík, Oldřich Kopáček, Rudolf Košťák, Metoděj Kotásek, Stanislav Krajíček, Vladimír Král, Bohumír Kraus, Josef Krátký, Kratochvil, František Kuchovský, Josef Kunc, Vlasta Kuncová, Karel Kvapil, Oldřich Kypta, Růžena Lenfeldová, František Leznar, Josef Lichka, Lena Lojková, Adolf Lukes, Richard Lukes, Jaromír Mach, Václav Malý, Viktor Malý, Jan Marek, Štěpánka Marková, Frydolin Marša, Miloš Marša, František Melichar, František Menšik, Jaroslav Mlečka, Alois Mojžiš, Antonín Moravec, Bohumil Mucha, Augustin Musil, Vladimír Mužík, Josef Novohradský, Stanislav Oderský, Josef Okáč, Petr Odvářka, Jan Ondráček, Alois Palla, František Pálka, Miloslav Plas, Rudolf Plas, Radoslav Pláteník, Josef Pavlů, Oskar Pluskal, Jindřich Pokorný, Josef Poláček, Alois Poláček, Otakar Procházka, Otakar Prudil, Jakub Přikryl, Pavel Raisman, František Rampas, Ferdinand Richter, Božena Rosolová, Jan Řezáč, Jaroslav Řezáč, Koloman Salaj, Josef Skalník, Anežka Sklenářová, Alois Sklenář, Antonín Slezáček, Josef Smolka, Jaroslav Soukup, Rudolf Spazier, Karel Spazier, Karel Staněk, Jan Stareček, Josef Stejskal, Pavla Stejskalová, Jaroslav Studený, Eduard Suchna, Josef Sušický, Edita Svobodová, František Šibor, Vladimír Šin, Konrád Šmahel, Marie Šmahelová, Stanislav Šulc, Antonín Šupáček, František Štolpa, Karel Štolpa, Otto Scheyer, Hubert Švarc, Marie Tejkalová, Ida Tichá, Antonín Tkadlec, Bedřich Tkaný, Zdeněk Tkaný, František Tálský, Oldřich Tocháček, František Toman, František Trubecký, Karel Tuček, Štěpánka Turkovská, František Uhlíř, Alois Újezdský, Zdeněk Ulrich, David Überreich, Richard Urx, Karel Valíček, Jiřina Vaňková, Karel Večeřa, Marie Velímská, Ferdinad Veselý, Vilém Vidlák, Ludvík Vincenc, Gustav Vinkárek, Bohumil Vít, Karel Vitamvás, Miloš Vítek, Karel Vlášek, Arnošt Vlček, Jan Volec, Ferdinad Vrablík, Lína Weissová, Kurt Werner, Jiří Zapletal, Adolf Zmatlík, Arnold Žíla, Bernard Žouželka, Antonín Mašek, Hubert Růžička, Vladimír Voda, Bohuslav Vaclík, Hedvika Sedláko354

vá, Jan Běhal, Alois Kling, Pavel Kling, Štěpán Peloušek, František Vaněk, Josef Kopeček, Josef Lysáček, Jan Kaprál, Josef Kaprál, Miloslav Dvořák, Ludvik Hradil, František Kokeš.

Názvy ulic, jež se vyskytují v textu (vedle originálního názvu je v závorce uveden současný název podle stavu k roku 2004). Bartošova (Vackova) Boženy Němcové (Kubešova) Brněnská (Palackého) Červenomlýnská (Reissigova) Dimitrovova (Štefánikova) d’Elvertova (Staňkova) Horní náměstí (Mojmírovo) Husova (Košinova) Husovická (dříve Barákova, dnes zaniklá) Chorvatská (Charvatská) Kamanova (1946–1961) (Palackého, severní část) Kamenná (Šafaříkova) Kapounova (Havlišova) Komenského (Košinova) Kostelní (Božetěchova) Kubešova (do r. 1961) (Palackého, severní část) Legionářů, třída (Božetěchova) Leningradská (Hradecká) Luční (Sladkovského) Lužánecká (Poděbradova) Masarykova (Skácelova) Mercova (Palackého, severní část) Měšťanská (Dobrovského) Moskevská (Skácelova) Na Devadesátce (Skácelova) Na Rybníčkách (Rybníček) Nová (Lidická) Polní (Božetěchova) Polská (Těšínská) Pražská (Palackého) 355

Resslova Rosenbergových Růžová Řečkovická Řečkovská Silniční Slovinská (1909–1918) Smetanova Střelecká Svobody, náměstí Školní Tovární Třebízského Ugartova Vrchlického Wilsonova Žižkova

1 2 3 4

5

6 7 8 9 10 11

12

(Myslínova) (Kosmova) (Košinova) (Dalimilova) (Palackého) (Veleslavínova) (Husitská, nezaměňovat s dnešní Slovinskou) (Berkova) (Domažlická) (Slovanské náměstí) (Košinova) (Křižíkova) (Chaloupkova) (Palackého) (Vodova) (Husitská) (Floriánova)

MZA, D 1, inv. č. 146, (f. 12r–18r). MZA, D 4, inv. č. 122, (f.. 262v–355r). MZA, fond D 7, sign. M 252/B. Sestaveno na základě údajů: Farní úřad Královo Pole, Protocollum domesticum parochiae in Campo Regio (farní kronika); Alois M (ed.), Galerie kněží, 2 svazky, Brno (strojopis, nedatováno). František T, Vývoj Králova Pole od let padesátých minulého století až po dobu přítomnou. In: Královo Pole. Nástin vývoje do roku 1925, Brno 1925, s. 132. AMB, Vyhlášky, skupina I i, č. 21. AMB, Vyhlášky, skupina I j, č. 40. AMB, Vyhlášky, skupina I k, č. 1. AMB, Vyhlášky, skupina I l, č. 136–138. Pro údaje o výsledcích voleb po roce 1990 byl zdrojem Český statistický úřad. Seznam byl sestaven na základě údajů z několika zdrojů: Členstvo Jednoty čs. obce legionářské v Brně-Králově Poli (MZA, fond B 26, kart. 2553, sign. 22); podpory vyplácené legionářům prostřednictvím místního výboru (AMB, fond A 20, rkp. 179, 180 a 259); AMB, fond A 20, XXI, fasc. 105/18; dále Zdeněk S, Českoslovenští legionáři. Rodáci a občané okresu Brno-město, Praha 2001 (strojopis), MZM, sign. V3/295; seznam sestavený kronikářem městské části Brno-Královo Pole Václavem Pešou (Úřad městské části Brno-Královo Pole, kronika za rok 1997). Sestaveno dle Pamětní knihy města Brna, obvodní rady VII.

Bibliografie

PRAMENY Archivní fondy Moravský zemský archiv A3 A7 B1 B 14 B 15 B 16 B 26 D1 D2 D4 D5 D6 D7 D8 E6 E9 E 25 E 39 G1 G 11 G 15

Stavovské rukopisy Přiznávací berní listy Gubernium Moravské místodržitelství, všeobecné oddělení Moravské místodržitelství, církevní oddělení Moravské místodržitelství, účtárna Policejní ředitelství Lánové rejstříky Rektifikační akta Tereziánský katastr Urbariální fase Josefínský katastr Matrika výnosu pozemkového Vceňovací operáty Benediktini Rajhrad Cisterciačky Staré Brno Jezuité Brno Kartuziáni Královo Pole Bočkova sbírka Františkovo muzeum Abolice robot

Archiv města Brna Pamětní kniha města Brna, obvodní rady VII Kroniky ONV V 1972–1988 Sbírka listin, mandátů a listů Vyhlášky A 1/28 Prezidiální spisovna 1939–1945 A 1/30 Velké Brno A 20 Připojené obce B 1/4 Prezidiální spisovna

357

B 32 H4 M R 111 R 154 R 156

OR/ONV Brno-Královo Pole Registratura velkostatku v Králově Poli z let 1840–1942 Školy ObvV NF Brno-Královo Pole OV KSČ Brno V OV KSČ Brno VII

Moravské zemské muzeum Fond B XI/II, signatury S 66, S 303, S 15, S 293, S 302, přír. č. 41/48 a 87/86 Úřad městské části Brno-Královo Pole Obecní kroniky z let 1989–1999 Farní úřad Brno-Královo Pole Protocollum domesticum parochiae in Campo Regio (farní kronika) Alois M (ed.), Galerie kněží, 2 svazky, Brno (strojopis), nedatováno. Noviny Hlas Lidové noviny Moravská orlice Rovnost Tagesbote aus Mähren und Schlesien Edice pramenů Vincenc B – Bertold B (edd.), Libri citationum et sententiarum seu Knihy půhonné a nálezové, I–VII, Brno 1872–1911. Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, I–V, Pragae 1904–2002. Růžena H – Blanka C (edd.), Hnutí za občanskou svobodu 1988–1989, Praha 1994. Chytilův úplný adresář Moravy, 1911. Bedřich M (ed.), Knihy počtů města Brna z let 1343–1365, Prameny dějin moravských 5, Brno 1935. Tomáš K (ed.), Moravské zemské desky, II. kraj Brněnský 1480–1566, Praha 1950. Die Landtafel des Markgrafthumes Mähren, Brünn 1856. Pamětní kniha města Brna, Archiv města Brna, rkp. 39. Jiří R – Miroslav T (edd.), Tereziánský katastr moravský (prameny z 2. poloviny 18. století k hospodářským dějinám Moravy), Praha 1962. Jiří R – Milada W (edd.), Petice moravského lidu k sněmu z roku 1848, Praha 1955. Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV., I–IV, Pragae 1967–1989. Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, I–VII, Pragae 1855–1963. Miloslav R (ed.), Moravské zemské desky III, 1567–1641, Kraj Brněnský, Praha 1957. Jindřich Š (ed.), Archivy zrušených klášterů moravských a slezských, 1. Inventář pergamenů z let 1078–1471, Brno 1932.

358

LITERATURA Almanach k 75. výročí založení gymnázia v Brně-Králově Poli, Brno, nedatováno. Jiří B, Brněnské kostely, Brno 1988. Rudolf B (ed.), 75 let Vysokého veterinárního učení v Brně, Brno 1993. Kamil B, K inkunábulnímu vydání listů kartuziána Jana Rode, Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 10, 1993, č. 1, s. 225–242. Bratřím, kteří přinesli oběť nejtěžší a nejvzácnější, Brno 1945. Bertold B, Die Pfarrkirche St. Jakob in Brünn, Brünn 1901. Edita B et al., Loc. 22 – Brno-Královo Pole. In: Ondrej Samuel – Viera Gašparíková, 18th European Colloquy on Micropaleontology. Excursion Guide, Bratislava 1983, s. 165–166. Brněnští občané v boji proti fašismu, Brno 1981. Brno od osvobození 1945–1960, Brno, rok vydání neuveden. Rostislav B, II. D. a: Locality: Brno-Královo Pole. In: 4th INA conference. Excursion Guide. Hodonín 1991, s. 49–52. Rostislav B, Paleobatymetrie spodního badenu karpatské předhlubně na Moravě z pohledu otolitových faun. In: Šárka Hladilová (ed.), Dynamika vztahů marinního a kontinentálního prostředí, Brno 1997, s. 37–45. Milan M. B, Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Praha 2000. Jaroslav B, Morava za války. Ze vzpomínek na domácí odboj, Brno 1936. Jan B, Kostel sv. Trojice královopolského kartouzu v Brně a uložení ostatků Prokopa Lucemburského, markraběte moravského, Forum Brunense 1993, s. 53–70. Jan B, Královoposký kartouz, Brno 1994. Jan B – Dana C, Středověké nálezy ve vnitřním obvodu bývalého kartuziánského kláštera v Králově Poli, Památková péče 35, 1975, č. 4. Eduard B, Die Mährens Minerale und ihre Literatur, Praha 1953. Jaroslav C, Trestní represe odpůrců režimu v letech 1969–1972, Praha 1997. Jiří Č, Městské znaky v českých zemích, Praha 1985. Jiří Č, Sokolský slet v Brně v roce 1914, Forum Brunense 1994, s. 139–148. Dagmar Č, Jaruškův dům v Brně-Králově Poli, Průzkumy památek 1988, č. 1, s. 43–56. Tomáš Č, K počátkům herburského kláštera v Brně. Okolnosti vzniku a srovnání s vývojem v Německu. In: Libor Jan – Petr Obšusta (edd.), Ve stopách sv. Benedikta. Sborník příspěvků z konference Středověké kláštery v zemích Koruny české konané ve dnech 24.–25. května 2001 v Třebíči, Brno 2002, s. 113–121. Tomáš Č, Otázky hospodářské základny herburského kláštera v Brně ve středověku (1240–1396). In: Vývoj církevní správy na Moravě, XXVII. Mikulovské sympozium, Brno 2003, s. 277–281. Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, Praha 2000. Čtyřicet let Divadelní jednoty Bratrství v Králově Poli 1900–1940, Brno 1940. Jaromír D (ed.), Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny, Praha 1987. Rudolf D, Vavříny s trny. Herecké podobizny, Praha 1973. Jaroslav D – Václav P (edd.), Dějiny města Brna 1, Brno 1969; Dějiny města Brna 2, Brno 1973. Jaroslav D – Ivan Š (edd.), Znaky a pečeti jihomoravských měst a městeček, Brno, 1979. Arnošt D – Václav Š, Das Alter der Brünner Plutons, Věst. Ústř. Úst. geol. XLIII, 1968, s. 45–51. Dvacet let Sokola v Králově Poli, Královo Pole 1911. Rudolf D, Dějiny markrabství moravského, II. díl, Brno 1906.

359

Lukáš F, Spojenými silami? (Veřejně prospěšné projekty jako faktor integrace města Brna a nejbližších předměstí v letech 1897–1919), Brno v minulosti a dnes 16, Brno 2002, s. 391–431. Lukáš F, Vztah komunálních elit k otázce modernizace obecní infrastruktury na příkladu brněnské aglomerace v letech 1880–1914. In: Jana Čechurová – Jiří Štaif (edd.), K novověkým sociálním dějinám českých zemí VI, 2004, s. 193–208. Fritz F – Marior T – Christian P – Pavel H, Relics of an early-Panafrican metabasite-metarhyolite formation in the Brno Massif, Moravia, Czech Republic, Int. J. Earth. Sci. 89, 2000, s. 328–335. Milena F, Brněnské hřbitovy, Brno 1992. Milena F, Brněnské ulice a vývoj jejich názvů od 13. století po dnešek, Brno 1997. Barbora F (ed.), Z historie dějin KSČ v Králově Poli, Brno 1985. Otakar F, Dějiny České vysoké školy technické v Brně I, Brno 1969. Miloslav Alexej F, Brněnští plukovníci, Brno 2000. Alexej F, Vojenské hroby a památníky města Brna, Brno 2000. František F, Královo Pole. Jeho historie, vývoj a rozvoj, Brno 1933. František F, Průmysl, obchod, řemesla, živnosti a doprava v Brně, Brno1935. František F, Svítání v Brně. Jak to vypadalo v Brně před sletem 1914?, Brno 1934. Antonín G, Historie a současnost brněnských kin, Brno 1982. Erwin G – Clemens B (edd.), Die Bischöfe des Heiligen Römischen Reiches 1198 bis 1448. Ein biographisches Lexikon, 2001. Martin G, Brno (k. ú. Královo Pole, okr. Brno-město), Přehled výzkumů 2001, s. 192–193. Karel G – Václav P (edd.), Malá encyklopedie ledního hokeje, Praha 1986. Václav H, Obrana národa ve sbírkách Moravského muzea. In: Morava v boji proti fašismu I, Brno 1987, s. 19–33. Václav H, Odboj Československé mládeže Brno-okolí. In: Morava v boji proti fašismu I, Brno 1987, s. 39–50. Pavel H a kol., Geologická mapa Brna a okolí 1:50 000, Český geologický ústav 1999. Karel H, Z hercova zápisníku, Praha 1983. Jiří H (ed.), Dvacet let města Brna 1945–1965, Brno 1965. Ladislav H, Historický místopis země Moravskoslezské, Praha 1938. Ladislav H – Rudolf Š, Místní jména na Moravě a ve Slezsku II, M–Ž, Praha 1980, s. 274–275. Marie H, Jan Chlup – „Moravský Jedlička“, Učitelské noviny 102, 1999, č. 37. František H, Moravská šlechta roku 1619, její jmění a náboženské vyznání, Časopis Matice moravské 46, 1922, s. 107–169. Libor J, Ivanovice na Hané, Orlovice a johanitský řád. Příspěvek k poznání struktury a ekonomiky rytířských duchovních řádů do konce 15. století, Časopis Matice moravské 111, 1992, s. 199–226. Libor J, Účet starobrněnského špitálu z roku 1367, Forum Brunense 1993, s. 9–20. Jan J, Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, Brno 1999. Jan J, Táborové hnutí na Moravě v letech 1868–1874, Časopis Matice moravské 77, 1958, s. 290–324. Luboš J, Fakta z historie československého fotbalu, Praha 1982. Luděk J, Církevní řády a kongregace v českých zemích, Praha 1991. Jindřich J – Vladimír Z, Královopolská strojírna Brno 1889–1979, Brno, nedatováno. Jubilejní zpráva Americké domoviny v Brně-Králově Poli za první desítiletí, Brno 1935. Eva K, Osídlení Brněnska ve středním a mladším neolitu, kultury s vypíchanou a malovanou keramikou, Pravěk 1994 nová řada, s. 43–57. Krajský výbor Sokola v Brně. Výroční zpráva za rok 1949, Brno 1949.

360

Emanuel K, Geschichte der Karthause in Königsfeld bei Brünn von ihrer Erbauung im Jahre 1375 bis zur Gegenwart, Brünn 1888. Jaroslav K, Hrob s moravskou malovanou keramikou v Brně-Králově Poli, Archeologické rozhledy 8, 1956, s. 9–13, 39–40. Královopolská strojírna Brno, Brno 1979. Augustin K, Epicedium minoritského kláštera v Brně, Časopis Matice moravské 43–44, 1919–1920, s. 14–64. Tomáš K, Moravské nerosty a jejich literatura 1940–1965, Brno 1966. Ivan K, Výsledky sedimentologického výzkumu sedimentů spodního badenu v karpatské předhlubni na Moravě, Folia PřF UJEP v Brně 1974, Geol. 25, sv. XV, spis 8, s. 1–32. Ivan K – Ondřej S, Výskyt kriedy karpatského typu severně od Brna (Kuřim), Geol. Práce (Bratislava) 1978, Spr. 71, s. 93–109. Ivo K, Umění baroka na Moravě a ve Slezsku, Brno 1996. Karel K, Brno. Vývoj města, předměstí a připojených vesnic, Praha 2000. Karel K, Památky Brna, Brno 1991. Josef K (ed.), Brno v boji za svobodu II, Brno 1937. Josef K (ed.), Státní převrat z roku 1918 v Brně. Soubor vzpomínek, Brno 1933. Jindřich K, Z historie královopolského kláštera kartuziánů, Brno 1936. Toshiaki K, Národní agitace a obecní školství na Moravě na přelomu 19. a 20. století. Boj o české dítě. In: Místo národních jazyků ve výchově, školství a vědě v habsburské monarchii 1867–1918, Praha 2003, s. 563–577. Hana L, Královo Pole, Brno 1999 (diplomová práce). Hugh L, Dějiny středověkého mnišství, Brno 2001. Robert-Henri B (ed.), Lexikon des Mittelalters, Bd. 5, München 1991. Alois L, Slavkovský okres, Brno 1921. František L, Z československé fronty, Boskovice 1928. Medlánky 1237–1992, Medlánky 1992. Pavel M, K hostování Choděrovy divadelní společnosti v Brně v roce 1884. In: Forum Brunense 1994, s. 129–138. Julie M, Žili a pracovali v Brně, Brno 1977. Petr M, Modrá krev, Praha 1999. František M, Lánové rejstříky Brněnského kraje z let 1673–1675, Praha 1981. František M – Františka M, Kronika sokolské župy dr. Jindry Vaníčka v Brně, Brno 1939. Pavel M – Karel S, Ke vzniku velkého Brna, Forum Brunense 1992, s. 107–116. Jiří M, Die laténezeitlichen Siedlungen und Gräberfelder in Mähren, Brno 1980. Město Královo Pole. Jeho vývoj a přítomné poměry, Královo Pole 1905. Městská odborná škola pro ženská povolání v Brně-Králově Poli. Výroční zpráva za školní rok 1930–1931, Brno, nedatováno. Jaroslav M, Brněnský a olomoucký patriciát ve 14.–15. století II. Poznámky a přílohy, Brno 1959 (kandidátská práce na HÚ ČSAV). Jaroslav M, Brněnský patriciát a boje o vládu města ve 14. a 15. století, Brno v minulosti a dnes 4, 1962, s. 247–344. Jaroslav M, Jindřich Fuchs. Příspěvek k vývoji brněnského měšťanstva ve 14. století, Brno v minulosti a dnes 1, 1959, s. 151–158. Jaroslav M, Lucemburská Morava 1310–1423, Praha 1999. Pavel M – Luboš R: Brněnský masiv. In: Antonín Přichystal – Věra Obstová – Miloš Suk (edd.), Geologie Moravy a Slezska, Brno 1993, s. 9–13. Jaroslav M, Akční výbory Národní fronty na Brněnsku v roce 1948, BMD 6, 1964, s. 9–38.

361

Jaroslav M, Boj za uskutečnění programu národní a demokratické revoluce v Brně v letech 1945–1946, Časopis Matice moravské 82, 1963, s. 5–30. Jaroslav M, Upevňování a rozšiřování výsledků národní a demokratické revoluce v Brně, BMD 5, 1963, s. 11–31. Jindra N, Výzkum na sídlišti v Brně-Králově Poli, Přehled výzkumů 1965, s. 43–44. Veronika N, Berní rejstřík města Brna z roku 1432. Edice a rozbor, Brno 2002 (diplomová práce). Zdeněk N a kol., Vysvětlivky k základní geologické mapě 1:25 000, list 24 – 324 (Brno-sever). Rukopis v archivu Českého geologického ústavu Brno (1992). Rudolf O, Johann Rode aus Hamburg. Von deutschem Geistesleben in Böhmen um 1400, Prag 1943. Jaromír O, Únětický hrob z Brna-Králova Pole, Přehled výzkumů 1967, s. 32. Padesát let gymnasia v Králově Poli Slovanské náměstí č. 7, Brno 1970. Jiří P, Brno 1951. Příspěvek k dějinám protikomunistického odporu na Moravě, Praha 1997. Václav P, Ustavení a činnost Národního výboru v Brně v dubnu až květnu 1945, Brno v minulosti a dnes 2, 1960, s. 23–44. Otakar P, Vzrůst města Brna a jeho obyvatelstvo, Brno 1938. Adolf P, Soupis lomů ČSR, č. 50, list Brno (4357), Praha 1956. Pocta svobodě. Sborník z pracovních setkání historiků a odbojářů k 50. výročí osvobození, Brno 1995. Popis města Brna k soutěži na dopravně-komunikační plán, Brno 1933. Popis města Brna k soutěži na regulační plán, Brno 1926. Jaroslav P, Brněnské vinice a brněnské viniční právo, Brno v minulosti a dnes 10, 1989, s. 97–112. Augustin P – František T – Jindřich N (edd.), Královo Pole. Nástin vývoje do roku 1925, Brno, nedatováno. Rozvoj města Brna v roce 1968, Brno 1969. Jan Ř, Moravské a slezské urbáře po 1372/před 1407–1771 (1849), Praha 2002. Zdeněk S, Dějiny Králova Pole, Ivančice 1891. Milan S, Osídlení Brněnské kotliny v době popelnicových polí. Příspěvek ke studiu sídelní struktury, Pravěk nová řada 1994, s. 165–203. Milan S, Sídlištní nálezy kultury s lineární keramikou v Brně Králově-Poli (okr. Brno-město), Přehled výzkumů 1985, s. 19. Bohumil S, Umělecké památky Moravy a Slezska 1 [A–I], Praha 1994. Hugo S, Názvy brněnských předměstí, Brno v minulosti a dnes 2, 1960, s. 244–250. František Augustin S, Vlastivěda moravská, II. Místopis, Královo Pole, Brno 1897. August S (ed.) Zbytky register králův římských a českých z let 1361–1480, Historický archiv 39, Praha 1914. Monasticon Cartusiense II, Analecta Cartusiana 185:2, Salzburg 2004. Blanka S – Věra V – Ondřej J. S, Ondřej Sekora – práce všeho druhu, Praha 2003. Sto dvacet let městské hromadné dopravy v Brně, Brno 1989. Sto let pěveckého sboru Lumír, Brno 1973. Vilém S, Brněnské kostely, Brno 1940. Stanislav S, Bronzové sekeromlaty na Moravě, Památky archeologické 79, 1988, s. 260–328. Stanislav S, Vývoj osídlení Brněnské kotliny ve starší a střední době bronzové, Pravěk nová řada 1994, s. 127–153. Lubmír S, K petrografii brněnských písků, Spisy PřF University v Brně 1959, řada G 8, F 7, č. 404, s. 265–310.

362

Jindřich Š, K otázce založení herburského kláštera v Brně. In: Sborník prací věnovaných Prof. Dru. Gustavu Friedrichovi k šedesátým narozeninám 1871–1931, Praha 1931, s. 406–419. Jindřich Š – Sáša D, Kritický komentář k moravskému diplomatáři. Zpracování látky z III. svazku Bočkova moravského kodexu, Praha 1952, s. 32–36. Ivan Š, Češi, české země a velká válka 1914–1918, Praha 2001. Václav Š, Zápas půl století. Boj o českou Moravu, Brno 1946. Jan Š, Poselství Orelstvu, Brno 1929. Marta Š, Před brněnskými hradbami, Brno 1997. Vítězslava Š – Jiří V (edd.), Místopis českého amatérského divadla, 1. díl A–M, Praha 2001. Bohumír Š, Vladimír Helfert – muzikolog a bojovník za svobodu, Časopis Matice moravské 94, 1975, s. 87–96. Jindřich Š a kol., Exkurzní profil granodiority brněnského masívu, Brno 1974. Jindřich Š – Jaroslav W a kol., Brněnský masív, Brno 1986. Václav Š, Moravský markrabě Jošt (1354–1411), Brno 2002. František Š, Dějepis Brna, Vlastivěda moravská, Brno 1902. Zdeněk T, Politické dějiny československého národa od r. 1848 až do dnešní doby III/1, Praha 1934. Prokop T, Nový slovník československých výtvarných umělců, Ostrava 1994. Rudolf U, Brněnský převrat 1918, Brno 1930. Josef V, Dějiny Moravy 2. Morava reformace, renesance a baroka. Vlastivěda moravská, svazek 6, Brno 1996. Josef V, Hegemonie husitů na Moravě (1426–1434). Studie k dějinám husitské revoluce na Moravě IV., Jižní Morava 23, 1987, s. 65–84. Josef V, Počátek války o Moravu (1422–1423). Studie k dějinám husitské revoluce na Moravě II., Jižní Morava 18, 1982, s. 48–66. Otto V B et al., Geochronological studies of the Bohemian massif, Czechoslovakia, and their significance in the evolution of Central Europe. In: Trans. Royal. Society of Edinburgh: Earth Sci. 73, 1982, s. 89–108. Adolf E. V, V Brně za převratu, Brno 1934. Václav V, Dějiny zemědělského průmyslu v Československu, Praha 1936. Ludvík V, Na Gottwaldovu výzvu. In: Věra Holá (ed.), Bojovali jsme a zvítězili. Léta 1938–1945 ve vzpomínkách pamětníků, Praha 1979, s. 337–343. Pavel V – Petr S – Dušan F, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997. Jaroslav V, Počátky špitálu sv. Ducha na Starém Brně. Období předjohanitské 1238–1243, Sborník Matice moravské 78, 1959, s. 161–204. Jaroslav V, Přehled vývoje farních a matričních obvodů v Brně, Brno v minulosti a dnes 7, 1965, s. 193–217. Jaroslav V, Má cesta k Národnímu divadlu, Praha 1969. Vladimír V (ed.), Státní archiv v Brně. Průvodce po archivních fondech, svazek 3, Praha 1966. Jan V, Předběžné výsledky československé pozemkové reformy. Země Česká a Moravsko-slezská, Praha 1930. Jiří V, Ludvík Kundera, Brno 1962. Gregor W, Kirchliche Topographie von Mähren, II. Abth., Brünner Diözese 1, Brünn 1856. Gregor W, Markgrafschaft Mähren, topographisch, statistisch und historisch geschildert, II. Band, Brünner Kreis, I. Abtheilung, Brünn 1836. Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 1999. Jaroslav Z, Zoopaleontologie limnického permokarbonu Boskovické brázdy: současný stav výzkumu. In: Geol. výzk. Mor. Slez. v r. 1996, Brno 1997, s. 85–89.

363

Prokop Z, Knihovna zrušeného kartuziánského kláštera v Králově Poli a její rukopisy. Studie k dějinám moravských zrušených klášterů I. Studie o rukopisech XII, Praha 1973. Karel Ž, Dějiny kartuziánského kláštera v Králově Poli u Brna, Žďár na Moravě 1929. Vojtěch Ž, Ke vzniku tzv. brněnského případu, Časopis Matice moravské 88, 1969, s. 73–96. Jan Ž – František S, Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české, Praha 2001.

DĚJINY KRÁLOVA POLE Vedoucí autorského kolektivu: Milan Řepa Autorský kolektiv: Pavel Cibulka, Libor Jan, Alena Knechtová, Pavel Kocman, Antonín Přichystal, Vlastimil Sochor, Petr Vachůt Redakce: Martina Sendlerová Sazba: Vladimír Ludva Tisk: GRAPHICAL, spol. s r. o., Brno Náklad: 1000 výtisků Doporučená cena: 250 Kč Vydal: Úřad městské části Brno-Královo Pole V Brně roku 2004 Vydání první ISBN 80-239-3984-X

Schematická geologická mapka katastru Královo Pole (upraveno podle P. H a kol., Geologická mapa Brna a okolí). Vysvětlivky: horniny brněnského masivu (mb – metabazalt, gr – biotitický granodiorit typu Královo Pole, r – metaryolit, a – aplit), sedimenty třetihorního stáří (bk – badenská bazální klastika, štěrky a písky, bt – badenské vápnité jíly neboli tégly), sedimenty čtvrtohorního stáří (pš – říční písčité štěrky o stáří riss, s – spraše a sprašové hlíny o stáří würm, h – deluviofluviální písčito-hlinité sedimenty holocenního stáří), čerchovaná čára – předpokládané zlomy.

Rozšíření a hloubky moře při poslední mořské záplavě jižní Moravy v mladších třetihorách (ve spodním badenu asi před 15 miliony let). Červenými body jsou znázorněna významná naleziště sedimentů a fosilií z té doby, sytost modré barvy vyjadřuje hloubku moře. V Králově Poli, podobně jako v celém Řečkovicko-kuřimském prolomu, jeho hloubka přesahovala 400 m (podle R. B, Paleobatymetrie spodního badenu karpatské předhlubně na Moravě z pohledu otolitových faun).

Královo Pole (bez Ugartova) podle indikačních skic někdy z přelomu 20. a 30. let 19. století. Jednalo se o první soustavné zmapování obcí. U každé parcely byla uváděna jména držitelů a domovní čísla (černě) i parcelní číslo (červeně). Zděné budovy jsou vybarveny červeně, dřevěné žlutě, vody modře, zahrady zeleně a lesy tmavošedě.

Horní náměstí na pohlednici z přelomu 19. a 20. století...

... a jeho severní část s kadetkou

Poděbradova ulice v roce 1911

Ulice Žerotínova na přelomu 19. a 20. století, vpravo Lužánecká, vlevo chlapecká ochranovna

Zasněžená severní část hlavní královopolské třídy na začátku 20. století; vpravo Semilasso

Strojírna na pohlednici z roku 1911

Současná tvář Jaruškova domu

Semilasso po rekonstrukci

Jedna z nových budov v areálu Veterinární a farmaceutické univerzity

Na území městské části Brno-Královo Pole se nachází rovněž botanická zahrada a arboretum Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity. Botanická zahrada byla založena v roce 1936 a o dva roky později bylo zřízeno arboretum. Větší část areálu byla vybudována po roce 1969.

Novostavba domu s pečovatelskou službou v bloku mezi Palackého a Kartouzskou

Hlavní budova Technického muzea

Dějiny Králova Pole ISBN 80-239-3984-X

Dějiny Králova Pole

B-K P 