DĚJINY GYMNÁZIA J. K. TYLA V OBDOBÍ TOTALITY OČIMA PAMĚTNÍKŮ. Lukáš Dulíček, Jan Hutla, Roman Ruffer

DĚJINY GYMNÁZIA J. K. TYLA V OBDOBÍ TOTALITY OČIMA PAMĚTNÍKŮ Lukáš Dulíček, Jan Hutla, Roman Ruffer

Gymnázium J. K. Tyla Hradec Králové 2008

Tato publikace byla vydána díky grantu společnosti ČEZ, a. s.

© Lukáš Dulíček, Jan Hutla, Roman Ruffer, 2008 © Gymnázium J. K. Tyla v Hradci Králové, 2008 ISBN 978-80-254-3814-5

Obsah Úvod

9

Ediční poznámka

17

Co vlastně je orální historie? (J. Hutla)

19

Politické a společenské dění v Československu 1945 – 1989 (J. Hutla)

25

Československé školství a jeho vývoj v letech 1945 – 1989 (J. Hutla)

47

Pozoruhodné kapitoly socialistického školství 1. Brigády (L. Dulíček) 1.1 Podoba školních brigád 1.2 Odlišnost brigád od ostatních školních akcí 1.3 Vzpomínky na brigády 1.4 Závěr 2. Výuka cizích jazyků (L. Dulíček) 2.1 Kvalita výuky jazyků na Gymnáziu J. K. Tyla v průběhu let 2.2 Ruština a „druhé jazyky“ 2.3 Motivace ke studiu cizích jazyků

55 55 56 67 73 79 82

Zvláštní „dobové“ předměty 3. Večerní studium, branná výchova, občanská nauka (L. Dulíček) 3.1 Večerní studium pro pracující 3.2 Občanská nauka 3.3 Branná výchova 4. Odborné předměty (L. Dulíček) 4.1 „Výrobní praxe“ v 60. letech

101

I. Rozhovory (L. Dulíček, R. Ruffer)

83 88 96

101 102 114 116 120 120

4.2 Paní profesorka Ing. Růžena Ryglová 4.3 Výpočetní technika 4.4 Odborná příprava (tzv. „bloky“)

Naše škola a zlomové události československých dějin druhé poloviny 20. století 5. Školní rok 1968-69 (L. Dulíček) 5.1 Vzpomínky na atmosféru školního roku 1968-69 5.2 Personální čistky 5.3 Smrt Jana Palacha 5.4 Studentská revolta na plese – „plíživá kontrarevoluce“ 5.5 Vášně a spory ve třídě paní profesorky Pětové 5.6 Pan Rott – studium historie 6. Školní rok 1989-1990 (R. Ruffer) 6.1 Počátek školního roku 1989-90 6.2 Studium historie během revoluce 6.3 Neuskutečněný plán ideově politického vzdělávání učitelů na školní rok 1989-90 6.4 „Sametová revoluce“ v Hradci Králové a na Tylově gymnáziu 6.5 Změny ve vedení školy 6.6 Osud ruského jazyka, prvomájových průvodů a jiných povinných aktivit 6.7 Závěr

123 126 128 151 152 154 157 159 161 162 165 167 167 169 170 171 180 182 183

Významné události v dějinách školy ve druhé polovině 20. století 7. Vznik druhého gymnázia v Hradci Králové (R. Ruffer) 7.1 Přeplněnost školy v 70. letech 7.2 Rozdělení 8. Výročí v roce 1986 (R. Ruffer)

185 185 186 192 201

9. Nároky doby (L. Dulíček) 9.1 Schůze a školení 9.2 Posudky k přijímacím zkouškám na vysoké školy 9.3 Manifestace 9.4 Administrativa a reformy

211 212 216 223 225

9.5 Politický tlak 9.6 Metodici a posuzování práce profesorů 9.7 Umístěnky, státnice z marxismu-leninismu 9.8 Izolovanost škol 9.9 „Nároky doby“ – shrnutí

232 235 237 238 239

„Veselo“ na škole a po škole 10. „Veselo“ na škole (R. Ruffer) 10.1 Oslavy prvního máje 10.2 Profesoři 10.3 Zajímavosti ze „školních lavic“ 11. Studentský volný čas (R. Ruffer)

247 247 247 254 262 276

12. Životopisná vyprávění Mons. Dominik Duka – „Chlapec, který se nestal námořníkem“ 291 Eva Hrušková – Příběh Popelky 309 PaedDr. Přemysl Šedivý – „Kantořina tak trochu jako hobby“ 329

II. Školní kronika v letech 1954 – 1989 (J. Hutla) 353 Úvod 1. Život učitelů a žáků na GJKT 1.1 Co zažívali profesoři 1.2 Studentský život na GJKT 1.3 Rozdělení gymnázia 2. Studentské brigády a branná cvičení 2.1 Obecný úvod 2.2 Chmelové brigády 2.3 Další druhy zemědělských prací 2.4 Konec brigády = úleva? 2.5 Výrobní praxe 2.6 Jiné pomocné práce 2.7 Branná cvičení

353 356 356 364 368 372 372 373 377 378 381 381 383

3. Významné události za účasti skupin Tylova gymnázia 3.1 Oslavy konané v Hradci Králové 4. „Zkouška dospělosti“ a přijímací řízení 4.1 Podoba maturit v průběhu 50. – 70. let 4.2 Změny podoby maturity v průběhu 80. let 4.3 Závěrečné zkoušky v 8. třídách v 50. letech 4.4 Přijímací řízení 4.5 Změna přijímacího řízení v roce 1989/1990 5. Účast studentů našeho gymnázia v soutěžích 5.1 Vědomostní olympiády a soutěže 5.2 Sportovní klání 5.3 Soutěže pořádané uvnitř školy 6. Exkurze a výlety studentů a profesorů 6.1 Zájezdy a exkurze do koutů naší země 6.2 Družba s partnerskými městy 6.4 Zajímaví hosté naší školy 6.5 Výlety samotných profesorů 7. Rekonstrukce prostor spojených s Gymnáziem Josefa Kajetána Tyla 7.1 Vnitřní přeměny a opravy 7.2 Problém č.1 – rekonstrukce střechy 7.3 Opravy zevnějšku budovy a jejího okolí 7.4 Oprava školní chaty ve Velké Úpě 7.5 Rekonstrukce vily

386 386 397 397 403 403 404 405 406 406 406 407 409 409 411 415 419 420 420 423 424 427 427

Závěr Doslov (L. Dulíček)

429 431

Slovníček pojmů (L. Dulíček, J. Hutla) Zkratky (J. Hutla) Ředitelé školy od roku 1948 do roku 1990 Důležitá jména (J. Hutla) Přehled rozhovorů (L. Dulíček) Profily narátorů (L. Dulíček) Použitá literatura Snímky ze zákulisí naší badatelské skupiny

433 457 459 461 465 467 475 477

Pozoruhodné kapitoly

socialistického školství

Následující tematický blok je věnován dvěma stránkám socialistického školství, na které si téměř každý z našich narátorů ve svém vyprávění sám vzpomněl. První kapitola se týká školních zemědělských brigád, druhá pak výuky jazyků s jejími specifiky v období totalitní vlády KSČ.

1. Brigády Jedním z nejvděčnějších témat našich rozhovorů s bývalými studenty a profesory byly školní brigády. Dozvěděli jsme se, že za minulého režimu chodili mladí lidé jak na brigády organizované školou, tak na brigády soukromé. My se teď, jelikož mapujeme historii naší školy, zaměříme na brigády školní. Kapitola o brigádách je relativně obsáhlá, a proto jsme se rozhodli tematicky rozčlenit nejen samotnou kapitolu, ale i tři hlavní pod kapitoly. První podkapitola „Podoba školních brigád“ je více méně faktografické povahy. Předkládáme v ní ty úryvky z rozhovorů, ve kterých nám naši narátoři poskytli základní všeobecné informace o brigádách, a vlastně se tak v této podkapitole snažíme školní zemědělské brigády faktograficky zmapovat. Druhá podkapitola je již více interpretační. V tomto sborníku není prakticky jediná zmínka o třídních výletech nebo lyžařských kurzech, ale brigádám je věnována celá kapitola. Je to především z toho důvodu, že brigády dnešní studenti již neznají na rozdíl od ostatních, „tradičních“ školních akcí. Pomocí vzpomínek pamětníků zařazených ve 55

Pozoruhodné kapitoly socialistického školství

druhé podkapitole však odhalíme, že specifičnost brigád zdaleka ne spočívá jen v tom, že je porevoluční školství nezná. Zjistíme, že zvláštnost a odlišnost brigád je mnohem hlubšího charakteru, než by se na první pohled mohlo zdát. Ve třetí podkapitole uzavřeme naše pojednání o školních brigádách vzpomínkami bývalých studentů a profesorů, ze kterých vyplývá jakési jejich osobní hodnocení brigád, a odhalíme tak vlastně, jak si tyto akce jejich účastníci uložili do paměti. Kromě toho jsme do třetí podkapito ly zařadili i úsměvné historky z brigád a nejrůznější další zajímavosti a perličky.

1.1 Podoba školních brigád 1.1.1 Zásah brigád do chodu školy Před rokem 1989 bylo běžné, že uprostřed školního roku byly celé třídy, ba i ročníky poslány na několik týdnů například na sklizeň brambor, zavádění chmele, česání jablek apod. Nyní zařazujeme úryvek z rozhovoru s panem profesorem Skoupilem, který velice barvitě po pisuje, co znamenaly brigády pro život na škole. Konkrétně si vybavuje vzpomínky na první školní rok po svém nástupu na místo profesora. První pro mě novou věcí bylo velké množství brigád studentů středních škol v zemědělství. Ale nezaskočilo mě to, protože já jsem byl v podstatě čerstvý absolvent střední a vysoké školy, ale vás by to teď zaskočilo. Nastoupil jsem v říjnu a hned po rozkoukání jsem jel jako dozor se studenty na brigádu na sběr jablek. Studenti jezdili na týden, čtrnáct dnů a pomáhali zemědělcům sbírat, česat jablka. Přijeli jsme z jablek, a než jsem se rozkoukal, už jsem zase měl nějakou skupinu a byl jsem vyslán na týden nebo na čtrnáct dnů na sklizeň brambor, pamatuju si lokalitu Žižkovo Pole, tak hezky se to jmenovalo. Potom zase někde v zemědělství vázla sklizeň řepy, tak zase zorganizována brigáda, jela se sklízet řepa, pomáhat zemědělcům. Takže takhle jsme zvládli podzim a potom zase na jaře, kolem prvního května, začaly pěkné májové dny, celá škola se už mobilizovala na výjezd na chmelovou brigádu. Byla to velká akce, stovky studentů vyjížděly na takzvané „zavádění chmelové révy“. Tam se trávilo tak 56


čtrnáct dnů, tři neděle, prostě až se práce udělala, pak se odjelo domů zpátky do školy a pokračovalo se ve výuce. Kdybych se teď o tom zmínil studentům, že jsem absolvoval spoustu brigád ve školním roce, tak si to studenti ani nedokážou představit, jak se to mohlo stihnout, jak se mohla stihnout výuka, čeština, matematika, chemie a jiné náročné předměty a jak se mohlo ještě jezdit na brigády a absolvovat je.

(PS1)

Brigády evidentně výrazně poznamenávaly fungování tehdejších středních škol. Pan profesor Skoupil popisuje situaci v období normalizace. Avšak stejně jako každá novota i brigády narůstaly postupně. Pan Srp, který studoval na naší škole v první polovině padesátých let, popisuje situaci jinak. My jsme neměli žádné brigády. Byly sporadicky, snad jen jednou. Celá škola byla na řepě tady někde kolem Praskačky. Jinak se tehdy nechodilo. (ZS1)

Nicméně v době pozdější, v podstatě již od 60. let, jak jsme se dozvěděli z rozhovorů, byly brigády velice časté.

1.1.2 Co a kde se sklízelo Chodilo se na sklizeň všeho možného. Dokonce i cibule, brambor, jablek a nejstrašnější byla brigáda na chmelu, chmelová brigáda.

(an.1)

Jezdilo se na chmel, napřed na česání a potom na jaře na takzvané zavádění chmele, pak se jezdilo na brambory na Havlíčkobrodsko, to bylo s ubytováním. Chodilo se na brambory, na řepu, ne ředkvičku a na cibuli.

(MP1)

S panem profesorem Mikešem jsme jezdili trhat ovoce, takže jsme stáli na žebřících. On vyjednával takové brigády a myslím, že možná jsme jeli i na brambory. Některé třídy jezdily sázet stromky, ale to my jsme nebyli.

(JV1)

57


Je tedy vidět, že spektrum lokalit i sklízených plodin bylo relativně bohaté, což nasvědčuje tomu, že studenti škol představovali pro JZD univerzální rezervu, která byla používána libovolně dle aktuální potřeby sklizně. K tomuto problému se ještě vrátíme v podkapitole 1.2.1. „Nejpamátnější“ byly bezesporu chmelové brigády. Kam naši studenti vlastně na chmel jezdili? Oblast, kde se pracovalo, bylo Lounsko a Žacléřsko. Pro nás konkrétně to byla vesnička Pnětluky. Učňovská mládež a zdravotní škola bývávaly ve vedlejší vesnici, to byly Konětopy.

(MV1)

Havlíčkova Borová a do Pnětluk a okolí se jezdilo na chmel, to byla hradecká doména.

(RR1)

A kdy se chmelová brigáda obvykle konala? Byli jsme tam, dokud se to nesčesalo, většinou to bylo minimálně čtrnáct dní, spíše déle, až tři neděle, většinou to byl konec srpna a začátek září, když chmel dozrával, podle toho, jaké bylo počasí. Takže dost často to bylo čtrnáct dní v srpnu a možná pár dní v září.

(KR1)

1.1.3 Typy brigád Dělaly se takové jenom výjezdní brigády, které trvaly třeba týden a byly bez ubytování. V lokalitě tady Hradecka to bylo česání jablek, protože tady kousíček za Hradcem byly velké sady. Nebo sklizeň jahod, to byly brigády s takzvanou „denní docházkou“. Ale podzimní brigády, třeba bramborové nebo pomoc při žních, úklid slámy a tak dále, zejména chmelová brigáda, byly většinou výjezdní s ubytováním. To znamená, že se jelo kus cesty, tam se studenti ubytovali v nějakých zemědělských prostorách, v ubytovnách pro brigádníky.

(PS1)

58


Z tohoto úryvku z rozhovoru s panem profesorem Skoupilem si vypůjčíme základní „terminologii“, kterou budeme v dalších částech této podkapitoly používat. Rozeznáváme tedy jednak „brigády s denní docházkou“, tj. bez ubytování, a „brigády výjezdní“ s ubytováním.

1.1.4 Ubytovací a hygienické podmínky na výjezdních brigádách Postele byly patrové a slamníky byly vycpané slámou. Ale bylo to teda bezvadné, jídlo bylo děsně dobrý. Ráno jsme vždycky chodili do takových přístřešků, ve vesnici měli takové dřevěné stoly a lavice a tam jsme se nasnídali. Pak se šlo na chmelnici, tam nám vozili svačinu i oběd a fakt dobře vařili. A odpolední svačinu a večeři jsme zase měli ve vesnici. (JV1)

Jinak byly ty podmínky děsivé, řekla bych. Palandy a na palandě pytel plnej nějakýho sena nebo slámy. Tak na tom se leželo. A deka. To bylo všecko. Pak tam byly umyvadla. Nějaká teplá voda, myslím, vůbec ne. Sprchy, to bych se moc divila, že by tam byly sprchy. To jsme se chodili když tak vykoupat do rybníka. Nebo možná že tam i nějaká sprcha byla, ale rozhodně, rozhodně se nedalo osprchovat, když se chodilo na chmelnici. Protože v tu dobu určitě teplá voda nebyla.

(MH1)

Na to se vzpomíná hezky. My jsme ještě zažili hrozné ubytování, spali jsme vlastně někde na půdě, třicet slamníků, jeden vedle druhého. Pak další roky už budovali ubytovny, a když jsme byli ve třeťáku, tak holky už bydlely v celkem solidní ubytovně, ale my kluci jsme zase spali na půdě. Ale bylo to hezké. (smích)

(KR1)

Říkala jsem, že ubytování bylo velmi jednoduché. (smích) Spali jsme na státním statku, ale vím, že ti učňové říkali, že spali někde poblíž kravína. Byla tam nějaká umyvadla, abychom se umyli, žádná velká, velké Jedná se o žáky z učiliště, kteří byli ve stejné době na brigádě ve vedlejší vesnici. 59


hygienické doplňky tam nebyly. Každý si to musel zařídit tak, jak se u toho umyvadla dalo. Ráno se brzo vstávalo a vzali jsme si svoje osobní věci na ten den. Na návsi vlastně byla jídelna, takže tam se vydávaly snídaně, měli jsme ešusy, takže potom na kole nám přivezli oběd a najedli jsme se tam (na chmelnici – pozn. red.).

(MV1)

Tolik tedy studenti. Zdá se, že jim „válečné“ podmínky na brigádách většinou nečinily žádný větší problém. Nyní navážeme vzpomínkami profesorů, jejichž nálada se od vzpomínek studentů výrazně liší. Hygienické podmínky byly neskutečné, byla tam obrovská místnost, na zemi slamníky, všechno naprosto neoddělené, tam jsme vedle sebe leželi, já na kraji u dveří, aby nemohli v noci utéct ven. Ráno jsem je musela budit, někteří ráno nechtěli vůbec vstávat. Jídlo se někdy nedalo jíst. Házeli to do takového rybníčka před výdejnou jídla, já jsem se jim vůbec nedivila. Nejlepší za ten pobyt v Pnětlukách byl celý den na chmelnici.

(an.1)

Když jsem byla jako žákyně na chmelu, tak si pamatuju, že ten dozor spal s námi, což není pro dospělé lidi opravdu nic obzvlášť příjemného, a že to byly veliké ubikace. Mám pocit, že jsme tehdy spali v tělocvičně, ale už je to strašně dávno. Pak jako kantorka si myslím, že na chmelu jsem přece jenom sdílela vždycky kavalec s nějakou kolegyní, ale ne už se všemi studentkami, které jsem měla na starosti. Hygienické podmínky nebyly na chmelu skutečně zrovna pěkné. Ubytování na bramborách, si myslím, že bylo o poznání lepší, ale také záleželo na různých místech. Vím, že už jsem nikdy nespala se skupinou studentek, že jsem vždycky byla ubytovaná s některou ze svých kolegyň.

(MP2)

Jak třeba studenti reagovali na to, když s nimi v jedné ubikaci spali profesoři? Co jim zbývalo, no.

(MP2)

Nutno přiznat, že ubytovací podmínky, které se mladým lidem – studentům – mohou zdát vzrušující a dobrodružné, připadají dospě60


lým lidem – profesorům – nedůstojné, a přirozeně tak brigády znamenaly pro některé profesory v tomto ohledu do jisté míry trauma, na rozdíl od studentů.

1.1.5 Jeden den na výjezdní brigádě Paní profesorku Pětovou jsme při pořizování rozhovoru požádali, aby nám popsala, jak přibližně vypadal jeden den na výjezdní brigádě. To bych musela rozdělit, je to dost podobné, chmel a brambory, ale česání chmele bylo v něčem poetičtější než sběr brambor, nebo sklizeň brambor, dejme tomu i třeba pak, když byli studenti zaměstnaní na třídičce. Myslím si, že se na chmelu vstávalo dost brzo, že se ze snídaně, která bývala v Pnětlukách na návsi, na jednotlivé chmelnice odcházelo nejpozději už v sedm ráno. Čili že studenti měli vstát tak, aby přišli na snídani a nejpozději v sedm se odebrali na chmelnice, které byly určené. Pak byla svačina, trošku delší byl polední čas na odpočinek, asi tři čtvrtě hodiny. Pak se zase česalo. Myslím, že odchod z chmelnice už nebyl úplně organizovaný. Nikdo určitě nesměl odejít před pátou, ale tam byla snaha studentů, u většiny, takzvaně aspoň dotrhat když ne koš, tak věrtel. Koš byl víc než věrtel.

(MP2)

Jak třeba studenti trávili večer? Povečeřeli a pak možná, ale nejsem si jistá, že na některých brigádách družstevníci, kteří nás tam zaměstnávali, jednou za čas uspořádali někde venku promítání filmu. Pochopitelně, že studenti měli snahu si posedět, povykládat, tutéž snahu měli i kantoři. Jistě si umíte představit, že tam bylo dost podstatné, jestli studenti popíjí, nebo nepopíjí, samozřejmě, že popíjet neměli. Řekla bych, že to většinou dozor zachovával tak, že malinko možná, co oko nevidí…, pokud výsledek nepřesáhl mez. Za tím taky vždycky byla starost o studenty, to není jenom, že dáte pokyn, že se něco nesmí – vy to nesmíte, ale já teda můžu – ale strach. Vzpomínám, že v Pnětlukách patřilo k oblíbeným zábavám chodit na kopec na zříceninu, která se jmenovala Pravda. Vždy tam byla snaha studentů se projít. Večerka bývala myslím v deset, pak se obešly ubikace, 61


zjistilo se, jestli jsou všichni doma. Byly i takové hrátky typu: „Ano, teď jste všichni doma, ale já nejsem zas tak úplně hloupá, jde o to, abyste tu byli ještě za tři čtvrtě hodiny všichni.“ Byly stanoveny kantorské dozory pro větší okruh, každý kantor už neobíhal jak hlídací pes ty své.

(MP2)

1.1.6 Organizace brigád Organizace brigád nebyla vůbec jednoduchou záležitostí, a to z nejrůznějších důvodů, například, jak zmiňují naši narátoři, kvůli určování termínů, kdy měla škola vyjet, anebo proto, že z Hradce vyjely všechny střední školy na brigády najednou. Koncem srpna se jezdilo česat chmel. Ale dost často se stávalo, že školy jely na zavádění chmele, pak už nejely na česání, ale jely třeba na brambory. Takže se jezdilo na zavádění a na brambory.

(RR1)

Gympl jel vždycky na chmel ob rok, jeden rok nebyl chmel a druhý rok byl. Takže kdo jel v prvním ročníku, ve druháku nejel, a pak jel až ve třetáku. Já jsem byl dvakrát. Jednou to byly Pnětluky a podruhé Konětopy.

(KR1)

Byli jsme v podstatě dvakrát, v šedesátém prvním roce a potom ještě v tom následujícím. Tehdy jsme vlastně celá škola jezdili vlakem. V podstatě jezdily všechny školy z Hradce, to znamená zdravotní škola, učňovské školy, ekonomka, průmyslovky strojní a stavební a tak dále. Takže to bylo strašně fajn, protože jsme si všichni ve vlaku užili dost legrace a cestování.

(MV1)

1.1.7 Brigády prvních ročníků před nástupem do školy Z našich rozhovorů jsme získali pro nás překvapivou informaci o tom, že nejeden student vlastně poznal středoškolskou brigádu dřív než sa motnou střední školu. Jelikož chmelová brigáda probíhala již v srpnu, studenti prvních ročníků se dostali na brigádu ještě dřív, než poprvé usedli do školních lavic. 62


Co se týká studentů prvních ročníků, v podstatě jezdili na brigády, aniž by ještě oficiálně vstoupili na gymnázium jako studenti, že? No když to byl ten chmel, tak ano, tak se setkali na nádraží, prostě měli na tom korespondenčním lístku napsáno, já nevím, že se mají hlásit, že je to skupina A 17, tak hledali nějakou duši, která bude držet A 17, tam se postavili, kantor měl seznam…

(MP3)

Věru neobyčejné vzpomínky má na svoji první brigádu paní Vondráková. Tak to vám řeknu, protože než jsme začali studia, tak jsme o prázd ninách před začátkem prvního ročníku jeli na chmelovou brigádu. Tam nás nerozdělili do skupinek podle tříd, ale do nějakých úplně jiných skupinek. A já jsem se tam seznámila s takovou partou těch mladých lidí, že jo, děvčata, byli to i kluci, se kterými se mi líbilo, a když jsem zjistila, že oni se hlásí na přírodovědnou větev a já že s nima nebudu chodit (paní Vondráková se původně přihlásila do humanitní třídy – pozn. red.), tak mně to tak strašně vadilo, že jsem z toho byla smutná. A shodou okolností, to byla teda hrozně velká náhoda, ten první den dokonce, nebo možná druhej den ve škole, bylo ohlášeno školním rozhlasem, že na přírodovědných třídách jsou ještě volná místa, jestli náhodou si to někdo nerozmyslel a nechce přejít. Tak za mnou přiběhla kamarádka, právě ta Alena: „Jé podívej, Jano, slyšelas to?“ „No slyšela, slyšela.“ „No tak co? Tak se jdeme zeptat, ne?“ „No a co rodiče?“ „Ne! Musíš se rozhodnout dneska, dyť jsi slyšela, že to říkali.“ „Dobře, rozhodnu se sama.“ Tak jsme šly do ředitelny, tam nám řekli, že teda jo a že můžu chodit teda do béčka, jestli jo, že tam mám kamarádku. Tak jsem prostě přešla na přírodovědnou větev. (JV1)

Jak ti noví žáci gymnázia vnímali tu brigádu před prvákem, jak ji snášeli? 63


A no tak řekla bych, že většinou dost dobře. Když bych vzpomněla třeba na sebe, tak já jsem tam byla zase ve výhodě, že jsem byla z Hradce a dělala jsem s několika svými spolužačkami. Myslím si, že to muselo být podstatně těžší pro někoho, kdo se v té skupině vyskytnul sám, kdo byl z nějaké venkovské školy a nikdo v jeho skupině nebyl, tak to si myslím, že mohlo být dost takhle těžší. Je pravda, že tam vždycky na tom chmelu právě pro ty začátečníky bylo zajímavé sledovat žáky vyšších ročníků, jak ti se ostříleně už chovali a tak dále, to se nám (jako studentům – pozn. red.) zdálo takové zajímavé, taková představa, že k tomuhle člověk taky dospěje.

(MP3)

Starší studenti už měli určité zkušenosti. Nesnažili se třeba těm prvákům poradit, jak je lepší co dělat, jak udělat stejnou práci za méně času? Mám pocit, že kolem práce ne. Jestli studenty vyšších ročníků zajímaly děvčata z nižších, to bych řekla, že ano. Ale zrovna že by pracovní zkušenosti předávali, to ne. Spíš takové možná jako, jak večer uniknout nebo jak neplnit úplně všechna…, ale tak jak to je mezi studenty běžné, spíš úsměvné než cokoliv. (MP3)

1.1.8 Mzda za brigády I za brigády organizované školou dostávali studenti plat. Na výplaty naši narátoři vzpomínali relativně často. V tomto oddílu jsou zařazeny úryvky z rozhovorů, ve kterých narátoři vzpomínají konkrétně na mzdy za brigády, ale toto téma ještě mimoděk často zmínili, když vzpomínali obecně na brigády. Díky tomu se můžete dočíst o penězích za brigády i ve třetí podkapitole, ze které vyplývá, že výplaty měly nemalý podíl na tom, že si studenti brigády docela oblíbili. Za chmelovou brigádu jsme dostávali peníze samostatně (rozumí se každý podle výkonnosti – pozn. red.) a natrhat jeden věrtel nebyla žádná legrace. Byli tam borci, kteří za denní směnu, a to jsme nastupovali okolo sedmé osmé hodiny ráno a byli jsme tam do čtyř do pěti, načesali 64


třeba pětadvacet, třicet věrtelů. Vím, že jsem měl v prvním ročníku rekord asi osm, a byl jsem tam až někdy do osmi do večera. Za každý věrtel, který jsme odevzdali, jsme dostávali čárky a za to jsme potom dostávali nějaké peníze, už si nepamatuju, kolik bylo za jeden věrtel. Bylo to v těch hodnotách pár stokorun za čtrnáct dní, tři neděle.

(KR1)

Takže jste měli za den splnit nějaký plán? Za den jsme měli natrhat aspoň těch deset věrtelů, jak se říká, což byla docela velká práce. Tomu, kdo to nesplnil, pan profesor řekl: ,,Tak dneska nepůjdeme po večeři na tu procházku a budeme ne na pokoji, ale na té místnůstce a tam si budeme někde třeba číst.“ Příští den se ten student snažil, aby to nějakým způsobem dohnal, protože nejít na večerní procházku, to byl trest nebo prohřešek takový, že každý říkal: ,,Vidíš, ty jsi teda…“ Takže ten plán byl. S tím se samozřejmě vázaly peníze, protože jsme za to byli placení, student nějakou korunu potřebuje, každý už věděl, kolik si asi tak zhruba vydělá. Já už si to přesně nepamatuju, to bych opravdu střílela od boku, ale byly to docela slušné peníze, daly se za to koupit třeba nové botičky a nějaký svetříček. V té době to samozřejmě byly jiné cenové relace, ale každý už počítal s tím, co si za to koupí. Bylo to docela fajn.

(MV1)

Zaznamenávalo se, kolik jsme natrhali věrtelů, a myslím, že na stravu nám sráželi několik věrtelů. (JV1)

Pana Steklého jsme se zeptali, odkud vlastně plynuly peníze na vý platy studentům. Platil to ten, pro koho jsme dělali. To znamená, že v daném případě na bramborách to platilo JZD. Dostávali jsme peníze hodinovou mzdou. Když jsme byli na chmelu na drátkování, na navádění, pamatuju si, že tam se platilo úkolem. Byly to docela dost tvrdé normy a první dva dny jsme si málem nevydělali ani na vodu a suchý chleba, ale když už jsme našli ten grif, naučili se, jak to udělat, aby to bylo co nejrychlejší a kvalitní, tak pak už jsme byli schopni plnit normy i nad běžnou míru. (MS1)

65


Otázku odměňování studentů za školní brigády vzpomněla ve svém vyprávění i paní profesorka Pětová. Jak třeba studenti reagovali na to, že, mám-li to tak říct, od rána do odpoledne pracovali a v podstatě, jak jste řekla, nebyli moc finančně ohodnocení? Jak k tomu přistupovali? To je rozdíl doby. Oni měli prostě pocit, že to tak je. Část se jich třeba chtěla z chmelu vyzout. Je pravda, že jako studentka jsem tam byla hned v deváté třídě, ale pak za dva roky už jsem se z toho vyvlíkla. Nechala jsem si sehnat lékařské potvrzení, už se mně prostě nechtělo, to přiznávám. Takhle na to část reagovala. Pokud jde o honorování, trošku se to taky měnilo, myslím, že trochu k lepšímu. Chmel měl oproti bramborám, pokud se nemýlím, výhodu jakési individualizace, takže když někdo skutečně uměl česat, tak si z brigád přinesl dejme tomu víc než dvojnásobek peněz než ten, který to neuměl nebo nechtěl. Nešťastníci mého typu byli ti, kteří i když chtěli, moc toho nenačesali. Šlo tam dost o obratnost. Kdežto na bramborách se pak v podstatě peníze rozpočítávaly na skupiny. Tam to nešlo dost dobře jinak. (MP2)

1.1.9 Dobrovolnost brigád Paní profesorka se v předchozím úryvku částečně dotkla zajímavého tématu, kterému jsme se rozhodli přidělit vlastní, i když jen velmi krátkou podkapitolu. Budeme se nyní zabývat mírou dobrovolnosti při účasti na studentských brigádách. Tomuto tématu jsme při pořizování rozhovorů vesměs nevěnovali zvláštní pozornost, protože jsme předpo kládali, že brigády byly povinné, podobně jako různé kurzy a obdobné školní akce dnes. A ani naši narátoři této problematice nevěnovali pozornost, s výjimkou paní profesorky Pětové, která však toto téma zmínila spíše mimoděk (viz předchozí úryvek). Pouze jediný z našich devíti tazatelů se na toto téma v rozhovoru přímo zeptal (kooperace mezi tazateli v našem týmu v tomto případě bohužel selhala). Odpověď, které se mu dostalo, ukazuje, že náš předpoklad nebyl tak úplně správný.

66


Byly školní brigády, nevím, jestli se to přímo takhle říkalo, že byly povinné, ale samozřejmě kdo by nejel, tak by vypadal divně. Mám pocit, že z toho důvodu vlastně ani nikdo nezkusil nejet. (AS1)

Brigády byly tedy vlastně dobrovolné, avšak se stejným efektem, jako kdyby byly povinné. Pro úplnost ještě pokládáme za nutné zdůraznit, že paní Skutilová popisuje stav v období normalizace.

1.2 Odlišnost brigád od ostatních školních akcí 1.2.1 Zásahy brigád do učebních plánů Na to, jakým způsobem se brigády podepisovaly na učebních plánech, vzpomínají pamětníci takto: Do nebe volající byly ty brigády všelijaké. To se přišlo o tolik vyučovacích hodin, to nešlo o hodiny, ale o měsíce, pak se takzvaně učivo dohánělo. Muselo se samozřejmě redukovat. (an.1)

Před chvílí jste se mě ptal, jestli brigády nějakým způsobem narušovaly počátek školního roku. Tak je pravda, že pokud se jezdilo na sklizeň chmele, tak začátek školního roku byl posunut, podle toho, jak se chmel sklidil.

(MP3)

První rok jsme jeli na nějaké ty brambory. Překvapení bylo, že se tak asi do začátku listopadu moc neučilo. Takový nějaký byl rozvrh. A pak, pak se jelo na brambory a zas ještě na řepu a tak. Ten začátek toho školního roku jsme prožili docela zajímavě. I venku, mimo školu.

(MH1)

Jak zavolali do školy, tak se nějaké třídy uvolnily a šly. Myslím si, že tohle nebylo správné. Byl to v podstatě hrozný systém. Družstvo zavolalo 67


na tehdejší krajský národní výbor, že jim něco vázne a nestíhají, na krajském národním výboru řekli, že to není problém, že zavolají na střední školy. Tak zavolali. Myslím, že dokonce byla nějaká povinnost, že každý z žáků těch a těch ročníků musel odpracovat deset dní. Samozřejmě se to zprůměrňovalo, protože ti, co jeli na brambory, tam byli déle. Všichni jsme měli pocit, že to předepsané bylo splněno, práce ve škole se rozjela. Pak se ukázalo, že se nesklidilo, přišlo hlášení, že tam a tam je potřeba brigád a že příští týden se jede znova, což nebylo dobré, protože už byl konec října, škola v plném proudu…

(MP1)

Mně na tom především vadilo to, že se de facto deklasovala školní práce, vzdělávání, na něco, co může být kdykoliv přerušeno, do čeho se může za sahovat, protože tak o moc nejde, jestli učíte studenty nějakému předmětu ve školním roce o tři týdny míň nebo víc, tak se to zrychlí. Tenhle princip mi vadil.

(MP2)

Důležitým atributem brigád, který je odlišuje od všech ostatních školních akcí tehdy i dnes, bylo, že brigády, na rozdíl od třídních výletů nebo lyžařských kurzů, byly organizovány primárně nikoliv školou, ale nadřízeným správním orgánem, tedy krajským národním výborem, a to ještě ve spolupráci s JZD, která si studentskou pracovní sílu takříkajíc objednávala. Škola jako instituce pouze přejímala instrukce, při čemž neměla možnost se nějakým způsobem bránit. Toho JZD často zneužívala, jak nám prozradila paní profesorka Pětová. Vadilo mi, že zemědělská družstva toho v podstatě využívala. Že pro ně bylo jednodušší nechat na poli studenty a platit jim míň než svým vlastním členům. To, že družstevníci byli na dovolené v momentě, kdy na jejich polích pracovali brigádníci, nebylo nic neobvyklého. Podle mě to bylo na prosto nesprávné.

(MP2)

Díky pragmatičnosti JZD a absolutní moci krajského národního výboru nad školou brigády velice necitlivým, až bezohledným způsobem zasahovaly do výuky, která tím přirozeně trpěla, což bylo bezesporu největším negativem brigád. 68


1.2.2 Profesoři na brigádách Z úryvků z rozhovorů, které jsme vám dosud v této kapitole předložili, je zřejmé, že profesoři nevítali brigády zdaleka s takovým nadšením jako studenti. Co přesně obnášelo být profesorským dozorem na brigádě a jaký klíč byl uplatňován při výběru profesorů na dozor, to se dozvídáme z následujících vzpomínek. Jezdíval obvykle třídní profesor, a pak se to tak míchalo. Řekl bych, že u netřídních profesorů hrály roli sympatie, s kým náš třídní profesor ka marádí, a toho si vybral k ruce, aby pomohl na brigádě.

(MS1)

Většinou jezdili ti profesoři, bych řekl, ne ti moc zkostnatělí, co měli na starosti ty standardní předměty, ale takoví spíš, bych řekl, tělocvikáři a ti, co z těch svých oborů měli víc zkušeností s tím zkrotit někde mládež venku, než prostě nějakej dějepisář třeba. Já vím, že naše třídní určitě s námi ani nebyla.

(AL1)

Takže tam s vámi jezdili i profesoři? Samozřejmě, byli to většinou profesoři mladší, teda naše paní profesorka už opravdu ne, ale třeba pan profesor Vaníček nebo pan profesor Vaněk, kterého ještě dneska potkávám, to byli mladší lidé. Nevím, kdo to měl na starosti, kdo to z Hradce vybavoval. Možná lidé z krajského národního výboru, kteří ještě vypomáhali, protože dva profesoři by to nezvládli, nebo z nějaké Zemědělské správy a tak dále.

(MV1)

A ti profesoři také sbírali? Jednak nám pomáhali sbírat, jednak nám taky pomáhali stahovat ty rostliny, které jsou popínavé, správně se tomu říká štoky. Každý měl to svoje pracovní místečko, měli jsme vyfasovanou židličku, byly to speciální dřevěné židle, spíš se jim říká štokrlata, takové, jaké měli třeba v kravíně při dojení krav. Pro jednoduchou manipulaci jsme drželi ten veliký proutěný košík, do kterého byla vlastně vložená ta stolička, a také jsme si vzali 69


nějaké rukavice pracovní. Pomohli třeba, když byl někdo, kterému to opravdu nešlo nebo měl ty šišky moc malé, a tak mu do košíku málo přibývalo. Jinak kontrolovali, jestli někomu není zdravotně dobře, není ne mocný nebo mu prostě něco neschází. Takže byl to spíš takový dozor, ale dost přátelský, dalo by se říct. (smích)

(MV1)

Kantoři byli placeni jako dozor a to, co si načesali, měli jakoby navíc, moc si nepamatuju, že by nějak výrazně česali, spíš třeba někomu pomohli. Byla to votrava tam stát a dozorovat od rána, od osmi do čtyř hodin, a pak ještě hlídat. Byl zákaz opuštění prostoru Konětopy, prostoru Pnětluky, protože většinou tam byly jiné střední školy s hezkými děvčaty a obráceně děvčata za kluky, takže hlídali silnice s baterkou.

(KR1)

Narazila jsem na to, že někdy jsem jela se třídou, kterou jsem vůbec neznala, to taky není příjemné. Člověk se s tím srovná, ale je to těžší. Je pravda, že to nebylo z lajdáckosti těch, kteří nás na ty brigády vysílali, tedy myslím členy vedení školy. Většinou se tím vycházelo vstříc požadavkům kolegů. Někdo se staral o rodiče, někdo měl malé děti, někomu se hodil tenhle termín, takže když se to potom sestavovalo, aby to jakž takž vyšlo, kdo se může z domova vzdálit, tak se holt někdy stalo, že jste jel s někým, koho jste vůbec neznal.

(MP2)

Kolik profesorů s těmi třídami jezdilo? Většina. Ale je pravda, že se respektovalo, když jsme v některých letech holt byli v situaci, kdy nebylo možné se vzdálit. Měla jsem třeba nemocnou maminku, je pravda, že jsem na chmel asi tři nebo čtyři roky nejezdila. Radši jsem jela na brambory, protože ty byly jasně časově omezené. Jede se v pondělí a první dozor se v pondělí vrátí. Druhý dozor tam v pondělí dojede a další neděli se vrací. Kdežto chmel byl závislý na tom, kdy se všechno takzvaně zavede anebo všechno sklidí. To bylo trošku horší, mohlo se natahovat. (MP2)

Nad otázkou kázně studentů na brigádách a podobou případných sankcí se zamýšlí paní profesorka Pětová. 70


Vy jste se zmínila o tom, že byl velký důraz kladen na to, aby byli všichni na svých místech, zejména večer. Tak bych se rád zeptal, pokud někdo toto pravidlo porušil, jestli byly nějaké tresty nebo nějaké sankce? Tak to víte, že bývaly. Ale strašně moc na brigádě záleželo na vztahu kantor – žák. Mám pocit, že přesto, že jsem brigády neměla ráda, tak jsem nikdy ze svého vlastního popudu nedávala kázeňský trest za chování na chmelu. Ale že se z toho chmelu vždycky nějaký ten kázeňský trest typu snížený stupeň z chování objevoval, to ano. Ale… buď jsem měla štěstí na studenty, anebo tam trošku šlo, podle mého mínění, o zásadu nevyhrocovat, nedávat kategorické příkazy, o kterých vím, že je patrně nebudou chtít splnit. Tak proč bych je dávala a podobně. (MP2)

Nejenom dozor nad studenty, ale nezřídka také jednání se členy JZD představovalo pro pedagogický dozor velikou svízel. Na nepříjemné chvilky s neomalenými družstevníky vzpomínají pan profesor Skoupil a paní profesorka Pětová. Vzpomínám si na jednu takovou nepříjemnou příhodu, co se stala nám kantorům na sklizni jablek. Když jsme museli hlídat studenty, aby dobře česali jablka, aby je nepotloukli, aby je pěkně ukládali z takových látkových přepravních košíčků, aby to dávali do beden. Spíš jsme se pohybovali mezi nimi, někomu jsme pomohli, někomu jsme poradili, jako drábové jsme tam hlídali. A nejhorší příhoda teda… To byl s námi kolega, starý zkušený biolog, veliký odborník, který se věnoval studentům, pomáhal jim. Práci jsme teda odevzdali poctivou. Když jsme měli odjíždět někdy ve dvě hodiny zpátky do Hradce, nastoupili jsme, že teda pojedeme. Studenti si vzali své tašky, balíčky a zavazadla, že půjdeme do autobusu. A teď se tam přihnal nějaký zemědělec, technik, který to tam měl na starosti. Nechal nás všechny nastoupit a řekl: „Tak a teď všichni otevřete tašku a ukážete, jestli jste nám neukradli jablka.“ Pochopitelně že každý student si do batůžku dal třeba pět, šest nebo deset jablek, že si je odveze. V tom celém množství to bylo hrozně zanedbatelné, vůbec nic to neznamenalo. Tenhle člověk byl prostě fanatik, který nás tam nechal nastoupit, všichni, i kantoři, jsme museli otevřít tašku, a kdo tam měl třeba dvě, tři jablíčka, musel to před ním vysypat k nohám na kupu. Tak se ta jablka znehodnotila, protože se potloukla. Stejně z toho nic nebylo, jen nás všechny tou svou 71


politickou silou, funkcí, kterou v tom družstvu zastával, ponížil. Ten starý zkušený profesor se všech zastal a řekl: „Prosím vás, člověče, co to tady děláte, jak se to chováte, děti vám tady pracují, lezou po kolenou, v dešti, v mrazu, v chladu nebo když svítí sluníčko, za jakéhokoliv počasí, a vy kvůli tady pár jablkům děláte takovouhle scénu, že se nestydíte.“ Tohle se mně v ten okamžik hrozně líbilo, že se všech zastal. Mně tenkrát v té době bylo sedma- osmadvacet, byl jsem mladý kluk, bál jsem se nějakému starému zemědělci tohle říct, dovolit si to, protože pochopitelně kdyby si stěžoval, tak bychom z toho měli všichni, jak studenti, tak kantoři, nepříjemnosti tady ve škole, protože to byla politická věc. Pomáhalo se jakoby v hospodářství, to byl politický úkol. Obdivoval jsem ho, že se skutečně všech za stal. Nakonec ten pán, který tohle nařídil, si to snad uvědomil a odešel.

(PS1)

Musím říct, že ve většině případů s námi, jako s pedagogickým dozorem, ti představitelé družstva jednali docela… Jednou z posledních vzpomínek je, že jsme byli, myslím, v Okrouhličce na bramborách, ale tam s námi nejednali dobře. Byla jsem tam se třídou, kterou jsem neučila. Jednomu klukovi se zdálo, že se mnou tam nějaký ten družstevník nemluví slušně, seskočil z traktoru, prostě tam naběhl a říká: „Tak tímhle způsobem s naší paní profesorkou mluvit nesmíte!“ Měla jsem pocit, že je to gentleman. Doteď si pamatuju, jak se ten kluk jmenoval.

(MP2)

Ptáme-li se, v čem se zemědělská brigáda odlišovala od ostatních školních akcí, můžeme získat relativně přesnou odpověď, když se za měříme na to, jaký byl rozdíl v náplni práce pedagogického dozoru na brigádě a při běžné školní akci. Na lyžařské kurzy a třídní výlety jsme se našich narátorů dotazovali též, avšak odpovědi byly většinou krátké a zjistili jsme z nich právě tolik, že výlety anebo lyžařské kurzy dříve probíhaly „úplně normálně“, tj. stejně jako dnes, a neviděli jsme důvod je v tomto sborníku ještě výslovně uvádět. Na brigády však narátoři vzpomínají mnohem hlouběji. Dozor na brigádách dohlížel především na dodržování kázně, stejně jako při každé jiné akci. Co však musel dělat navíc? Profesoři pomáha li studentům při práci – nezištně a nad rámec svých povinností. Od našich narátorů jsme se dozvěděli, že museli též hájit studenty před povýšenými družstevníky, a dokonce i naopak, student hájil profesorku. 72


Profesoři museli kvůli brigádám redukovat výuku (viz 1.2.1), a jak nám prozradila paní profesorka Pětová, odjet na dozor naneurčito bylo pro profesory také mnohdy těžké. Jednoduše řečeno se stále potýkáme s faktem, že zatímco tradiční školní akce, které si organizovala škola sama, patřily k běžné náplni výuky, brigády byly naopak destruktivní zásah do ní. A protože se jednalo o zásah zvenčí, studenti a profesoři se ocitli do značné míry jakoby na jedné lodi – měli k sobě blíž a na brigádách, kam byly obě tyto skupiny vlastně zavlečeny, si navzájem pomáhali. Museli čelit stejným nepříjemnostem v podstatě ze shodné pozice. Detaily jako například společné ubytování hrály dozajista svoji roli. Tvrzení, že mezi studentem a profesorem na brigádě nebyl rozdíl, je samozřejmě nadsazené, pokud bychom tím mysleli objektivní stav. Pokud však pozici studentů a profesorů na brigádě porovnáme se si tuací na ostatních školních akcích, zřetelně vyvstane, že právě neobvykle těsný vztah profesorů a studentů činí z brigád akce specifické povahy. Jsem přesvědčená, že brigády organizované školou nejsou správná věc. Ale pochopitelně ten společenský život po práci, že byli kamarádi spolu pohromadě a že se svým kantorem jsou pohromadě, že vy jste pohromadě se svými kolegy, přináší také občas, ne vždycky, hlubší porozumění. Nebo něco takového. Většinou na těch brigádách to nebylo zrovna v nejlepších podmínkách, tak i to pohromadě mělo stinné stránky. (MP1)

1.3 Vzpomínky na brigády 1.3.1 Zpětné hodnocení brigád z pohledu studentů i profesorů Na závěr kapitoly o brigádách zařazujeme úryvky z rozhovorů se studenty i s profesory, ve kterých se odráží jakési soukromé hodnocení brigád z jejich pohledu a to, jak si je vlastně pamatují. Rozhodli jsme se uvést všechny úryvky na toto téma; přiznáváme, že tím tato podkapitola poněkud ztrácí na dynamičnosti, zato je však ještě autentičtější. 73


Na druhou stranu (vzhledem k tomu, že byly brigády tzv. „dobrovolně povinné“ – pozn. red.) nebyly brigády až tak špatné.

(AS1)

Pravidelné bývaly bramborové brigády, to byla paráda. Každopádně chmel patřil mezi takové ty příjemnější školní akce.

(EH1) (MS1)

Ten první rok jsem jela s obavami, protože jsem tam nikoho neznala, ale spřátelila jsem se. Obětovala jsem vlastně i to, že jsem chtěla studovat úplně něco jiného, teda jiné předměty, a přešla jsem raději kvůli lidem do jiné třídy. Pak jsme se už vlastně znali, měla jsem na chmelu i lásku, bylo to docela o něčem jiném, ale taky to bylo bezvadné.

(JV1)

Nádherné vzpomínky na chmel. Hlavně druhý rok, když už jsme byli mazáci – třetáci.

(KR1)

Tak ten chmel, ten chmel byl bezva. My jsme zažili dva. První byl ten, co jsme to trhali růčo. Měli jsme tu kliku, že už jsme nebyli prváci, ale druháci. Protože tam, tam vždycky byly na prváky hony. Jenom na těch pokojích. Tu poslední noc je natřeli pastou a já nevím, vostříhali jim vlasy a tak podobně. No, vlastně šikana, že? (MH1)

Velmi ráda vzpomínám na bramborové brigády, kdy jsme se opravdu hodně nasmáli, i když to byla nepopulární práce sbírat brambory na poli, tak přesto jsme si odvezli vždycky kus nezapomenutelných zážitků jak s profesory, tak i se spolužáky.

(PH1)

Jak už jsme poznamenali v podkapitole 1.1.7, paní Vondráková díky chme lové brigádě před nástupem do prvního ročníku na poslední chvíli změnila třídu. 74


No tak chmelové brigády probíhaly velice, velice pěkně.

(MV1)

Většina studentů se těchto akcí velice ráda zúčastňovala, protože tam byla sranda, legrace, užili si to. Nejenom že pracovali, to byla nepříjemná slož ka těch brigád, ale za práci si vydělali peníze, takže to byla placená brigáda a po práci tam byla parta, sranda, legrace, prostě si to užívali, kolektiv se tam stmeloval, potom na to rádi vzpomínali.

(PS1)

Pro studenty úžasná zábava. Někdy je to asi nebavilo, když bylo zima, mokro a byli celí promočení a měli tam někde česat ovoce. Trhání jablek dovede být po ránu nepříjemná věc, ale pro nás to teda bylo vyloženě nepříjemné, zejména ty chmelové brigády.

(an.2)

Myslím si, že určitým skupinám dívek to vůbec nevadilo, bylo jim to skoro jedno. Aspoň jsem měla ten pocit, nezažila jsem, že by si na to stěžovali. Stěžovali si třeba na špatnou stravu, to jo, ale byli asi dost moudří, že s tím nic nenadělají, že nemůžou být ubytovaní jinde, než jsou, spát jinde než na těch lavicích. (an.2)

Bylo to každý rok a žáci na to hodně vzpomínají. Myslím si, že to určitý význam taky mělo, ta jedna brigáda za rok by neškodila, ale dneska už nejsou JZD, už není kam jezdit.

(RR1)

Je pravda, že samozřejmě na něco z toho vzpomínám docela ráda, teď jsem se shodou okolností vrátila z Vysočiny, z míst, do jejichž okolí jsme velmi často jezdili na brambory. Takže musím říct, že když ze svého oblíbeného Krucemburku dojedu do Havlíčkovy Borové, tak si vzpomenu, jak jsem se k tomu kostelíku v Borové chodila se studentkami dívat na západ slunce, protože je tam moc hezký. Vzpomenu si, že to byly ony, které, když jsem přijela střídat jako dozor, mně řekly: „Půjdeme ke kostelíku, tam je hrozně hezký večer.“ Musela jsem říct, že to vím a že je to od nich moc milé. Vzpomínám na ty bramborové možná proto, že v těch místech jsme často. Vybaví se mi dívka, o kterou jsem měla strach, protože dostala něja 75


kou alergii na štípnutí a opuchla. Takové vzpomínky tam samozřejmě jsou, teď už jsou převážně milé.

(MP2)

Člověk zase pozná jiný provoz, viděl to z druhý strany. Jako študáci jsme se k tomu nedostali, tak zase jsme se na druhou stranu naučili si vážit té práce lidí někde jinde, kteří dělají rukama. Bylo to zajímavé. A hlavně, bylo to místo školy, člověk si tam odpočal, to přišel na jiný myšlenky, zase ten kolektiv se nějak stmelil. Jako určitě jo.

(AL1)

1.3.2 Příjemné vzpomínky někdejších studentů a profesorů na brigády Způsob, jakým prožívali brigády profesoři a jakým studenti, se samozřejmě zásadně lišil. Přesto zástupci obou těchto skupin shodně ve své paměti bezpečně najdou mnoho příjemných momentů, díky kterým na brigády rádi vzpomínají. Víc než o práci šlo o to, že večer byly akce, člověk byl mimo školu, nemusel se učit.

(AS1)

Na bramborách jsme byli taky v Havlíčkově Borové. Vzpomínám na paní profesorku Staňkovou, byla úplně úžasná, skvělá. Byla to krásná brigáda.

(MS1)

Pamatuju si, že jednou jsme na oběd dostali kus chleba a nenakrájený špalek takového nejobyčejnějšího turistického salámu, to se nám strašně líbilo. Od té doby tu věc mám ráda. Stane se mi, že jednou za rok jdu kolem masny a říkám si: „Tak si musím udělat bramborovou brigádu a koupit si něco takového hrozného.“ Ale tenkrát nám to prostě strašně chutnalo a připomíná mi to ty brambory.

(EH1)

Ve třeťáku už některé třídy pracovaly na kombajnech, ale to my jsme nechtěli. Oni chodili na směny a tam byl prach a hluk. Takže jsme byli 76


rádi, že naše třída šla na tu chmelnici, bylo to bezvadné, protože tam někdo hrál na kytaru a tak.

(JV1)

Jako kolektiv jsme se účastnili brigád, z takových těch menších jsme měli peníze a ty jsme použili na nějaký ten výlet. Ale z chmelů jsme dostali peníze a ve vlaku nám je rozdělili. Vydělali jsme si a těšili jsme se na to, že si pak něco koupíme.

(JV1)

Procházky a první randíčka byly potom večer, na to jsme se moc těšili, protože tam jsme poznávali i ty starší kluky, že jo, a starší děvčata a prostě jsme se tam scházeli. Byly to hezké procházky a nějaká ta pusa třeba se tam taky dostala. Takže to bylo hezké, ale jinak to bylo, řekla bych, opravdu kamarádské a přátelské. Samozřejmě byla jiná doba, nedá se to tak brát, prostě jiné záležitosti nebyly než obejmutí a maximálně ta pusa. (MV1)

Brali jste to tedy nejen jako nutné zlo, ale i jako příjemné zpestření, nebo jak se ty brigády vyvinuly? Zaprvé nebyli jsme ve škole, tak jako každý student se rád trošku uleje, za další i nějaký ten peníz se studentovi hodil. Něco málo jsme si vydělali a měli jsme možnost se poznat se spolužáky nebo třeba i se spolužáky z jiných tříd a s kantory, protože možností, jak se s nimi stýkat a poznat je zase trošku z jiné strany, moc nebylo. Mám na to celkem příjemné vzpomínky. (MS1)

Myslím, že studentům se to docela líbilo, užili si tam legraci, možná si na tom chmelu i něco vydělali.

(an.2)

Příjemné chvilky s kamarády, zameškání výuky nebo vydělané pe níze – na to především bývalí studenti vzpomínají nejraději. Můžeme říci, že přes některá velká negativa brigád, která pociťovali především profesoři, na ně nakonec všichni svorně vzpomínají docela rádi. Snad bychom s trochou nadsázky mohli i říci, že dnešní studenti mají svým rodičům co závidět. 77


1.3.3 Veselé historky z brigád Studenti byli na brigádách vystavováni různým kuriózním situacím, do kterých se dostali vlastním přičiněním i nezaviněně. Jednou už v čase normalizace po šedesátém osmém roce, když jsme šli na brigádu, všichni jsme si koupili Izvěstia, ruské, tenkrát sovětské noviny, udělali jsme si z nich čepici a šli jsme do autobusu. Odjeli jsme na pole, až pak nějací snaživí zemědělci nás ohlásili, že sovětský tisk nevhodně používáme. Nevím, kdo tam s námi byl, jestli paní profesorka na ruštinu, která byla skvělá? Řekla nám: „Tak děvčata, sundejte si to, nebo bude průšvih.“ Takže i tohle jsme občas dělali. (EH1)

Když jsme byli poprvé nebo podruhé na chmelové brigádě, možná po šedesátém devátém roce, tak jsem dostala balík od rodičů. Ostatní tam měli vždycky nějakou dobrůtku, jenže mně tam mamka poslala i nějaké holinky nebo boty. Ale poslala mně taky cigaretové žvýkačky. Balíky se vždy rozdělávaly před profesory, protože hlídali alkohol a kouření. Bylo to možná dost přísné, ale měli nás na starosti, zodpovídali za nás. Bylo to taky kvůli tomu, že kdyby se poslalo nějaké ovoce a bylo zkažené, aby to někdo nesněd, ale možná, že to byla jenom zástěrka. Pan profesor Tamele vytáhl tu krabičku a já říkám: ,,Pane profesore, to jsou žvýkačky.“ ,,Opravdu?“ Myslím, že věděl, že to jsou žvýkačky a ne cigarety. Ale na chmelu jsme někdy večer zašli nad ubytovnu kouřit. (JV1)

Byla to velká legrace, protože jsme měli za šéfa naší brigády bývalého bo hatého sedláka, kterým se říkalo kulaci. Neustále nadával na politické poměry a školil nás takovým způsobem, že jsem tam poprvé slyšel, co jim všechno doma komunisté ukradli a sebrali. Byl to náruživý kuřák, takže jsme pět minut pracovali a deset minut náš pan šéf kouřil. Říkal: „Vyhlašuju kuřavku.“ Měli jsme jedinou povinnost, abychom zadarmo se neživili a zaplatili si stravu, tak jsme museli natrhat čtyři věrtele.

(KR1)

Ocitl jsem se tam nějakým zvláštním osudem, protože zbytek mé třídy byl na brigádě někde jinde. Ocitl jsem se v humanitní třídě, takže jsem byl ve 78


svém živlu, protože většina byla děvčat. Byly tam s paní profesorkou Horstovou, takže byly možnosti si popovídat třeba i o hudbě a o umění, k čemuž taky tíhnu. Svérázným způsobem mně tam léčila bolení v krku, (smích) a to výplachem tuším nějakou mysliveckou nebo něčím. (velký smích) Tak hlavně jestli vás to vyléčilo? Určitě, z brigády jsem dřív neodjel, přijel jsem jako všichni ostatní. Celkem jsme si to tam užili, bylo to fajn. Bydleli jsme v sokolovně a tenkrát se zrovna nacvičovalo na spartakiádu, na Davidovu hudbu, takže jsme tam občas měli možnost vidět nácvik spartakiády. Mám na to hezké vzpomínky.

(MS1)

1.3.4 Fond solidarity K tématu brigád patří i jedna perlička, kterou jsme při pořizování rozhovorů získali – fond solidarity. Jedná se o sbírku, která byla pořádána při nejrůznějších příležitostech nejen ve školách, ale i v celé řadě dalších institucí. Co si pamatuju, tak to už dneska samozřejmě není, ale když jsme jeli na nějakou takovou brigádu, tak se při nástupních činnostech vybíralo na tak zvaný fond solidarity. Člověk přišel, řekl, jak se jmenuje, oni ho přiřadili na nějakou práci a při té příležitosti svazák, který to organizoval, vybíral na fond solidarity. Samozřejmě dneska by to už nikdo nezaplatil. Nepamatuju si, že by někdo odmítl zaplatit. Byl to takový stádový reflex, prostě někdo řekl a všichni teda zaplatili. V podstatě nikdy jsme se nedozvěděli, kam peníze na fondy solidarity šly, a nikdo po tom ani nepátral.

(AS1)

1.4 Závěr V této kapitole jsme se snažili odpovědět na otázku, proč jsou školní zemědělské brigády do značné míry vyčleňovány z okruhu „tradičních“ školních akcí. Odpovědí se nám nabízí hned několik. Můžeme začít drobnostmi, jako že na jiné školní akci si studenti asi jen stěží 79


mohou přivydělat, či že obvykle školní akce není spojena v první řadě s prací, ale se zábavou. Na tyto detaily jsme se zaměřili až ke konci, ve třetí podkapitole. O zajímavější a hlubší analýzu našeho problému jsme se však pokusili ve druhé podkapitole. Na základě vzpomínek pamětníků zařazených v této podkapitole jsme došli k závěru, že brigády se od ostatních akcí lišily jednak tím, že mnohdy absolutně bez koncepce zasáhly do výuky a narušovaly tak fungování školy, čímž ztěžovaly naplnění jejího poslání, a jednak tím, že díky nejrůznějším okolnostem, uvedeným v úryvcích například i v první podkapitole, získal vztah studentů s profesory na brigádách nový, neopakovatelný rozměr. I když profesor samozřejmě nadále byl dozorem, stával se také často mnohem více ochráncem a partnerem. To se konec konců ukazuje nejvíce v momentě, když se zaměříme na podkapitolu 1.2.2. Pan profesor Skoupil hovoří o tom, jak se jeho kolega musel před neomaleným zemědělcem zastávat všech studentů, a vzápětí paní profesorka Pětová vzpomíná na to, jak se naopak v podobné situaci jeden ze studentů zastal jí. Obě tyto situace dnes už na školní akci nejspíš nezažijeme. Proto si dovolujeme tvrdit, že profesoři a studenti se na brigádách ocitli do značné míry „na jedné lodi“. Kromě toho, že jsme poukázali na tyto dva významné momenty, které odlišují brigády od ostatních školních akcí, pokusili jsme se najít také jejich příčinu. Tou je podle nás fakt, že při organizování a především načasování brigád hrála škola takříkajíc druhé housle, a zároveň ještě také fakt, že JZD, a to jak coby organizace, tak i v případě jednotlivých členů (viz již zmiňované nepříjemné okamžiky s družstevníky), si byla velice dobře vědoma svojí moci, přesněji řečeno vlastní nadřazenosti, kterou za minulého režimu nad školou měla. Dnes již podobnou akci, jakou byly školní zemědělské brigády, ne máme. Ti z našich narátorů, kteří popisují svoje vzpomínky coby tehdejší studenti, by s největší pravděpodobností řekli bohužel. Profesoři naopak spíše Bohu děkují. Všechny ostatní akce kromě brigád jsou jiné v tom, že profesoři jsou zcela jasně „na druhé straně“. Nepochybně by ale pro studenty i profesory byla i dnes zajímavá zkušenost, kdyby se spolu znovu octli „na jedné lodi“. Ještě jsme snad zůstali dlužni jednu zajímavou informaci, kterou se nám podařilo v rozhovorech získat: že brigády minulý režim nepřichystal zdaleka jenom pro školy, jak vzpomíná pan Rott. 80


Když už jsem učil, tak učitelé ze školy jezdili pomáhat socialistickému zemědělství, jezdili jsme na řepu, okrajovat řepu a házet na hromady, to ještě nebyly takové kombajny. Hlavně když bylo špatné počasí a nemohly tam mašiny, tak vyhnali úředníky a kantory. (KR1)

Pan Rott naši školu navštěvoval pouze coby student a po maturitě zamířil na pedagogickou fakultu. Jako učitel působil jinde, takže tato konkrétní vzpomínka se neváže přímo ke Gymnáziu J. K. Tyla.

81

II. Školní kronika v letech 1954 – 1989

Úvod Školní kronika z let 1954 – 1989 představuje kompletní přehled dě ní na Gymnáziu Josefa Kajetána Tyla právě v tomto časovém úseku. Obsahuje nepřeberné množství informací, které nám jako badatelům zkoumajícím a mapujícím školní prostředí a atmosféru umožnily po znat, jak se na naší střední škole „žilo“ tehdejším studentům společně s jejich profesory v období totalitní komunistické vlády. Tento dokument, zachycující mimo jiné také nejrůznější oblasti a proměny československého školství v 2. polovině 20. století, se stal pro naši práci a utváření následujících kapitol naprosto jedinečným a nutno také podotknout, že mimo svědectví narátorů jediným zdrojem informací o prostředí Tylova gymnázia. Podoba jednotlivých zápisů v kronice vznikala pravděpodobně buď ještě v průběhu daného školního roku, nebo ihned po jeho skončení (nenacházíme zde informace o tom, že by někdy došlo k dodateč nému dopisování buď kapitol, nebo celých oddílů). Kromě přibližně osmi set stránek psaného textu a vlepených zápisů z různých školení zde nacházíme velké množství obrazového materiálu, který dokresluje podmínky a jednotlivé oblasti tehdejšího studia. Obrazový doprovod kroniky je tvořen nejrůznějšími fotografiemi, pořízenými např. v průběhu brigád, oslav Prvního máje nebo lyžařských kurzů. Vedle nich zde nalézáme přání věnovaná u příležitosti oslav „Svátku práce“ nebo MDŽ, či nejrůznější diplomy získané re prezentanty gymnázia za úspěchy v studentských soutěžích. Část z této školní fotokolekce máte možnost zhlédnout také v našem sborníku společně s ostatními zajímavými obrázky. 353

Školní kronika v letech 1954 – 1989

Jednotlivé části zápisů byly z kroniky vybírány s ohledem na tematické okruhy společné několika audiozáznamům nahraným v průběhu našich rozhovorů. Naším úkolem tak bylo jednotlivá školní léta pročítat a k těmto předem stanoveným tématům shromažďovat informace, které jsme posléze konfrontovali se svědectvím pamětníků. Chtěli jsme tak především vám čtenářům nabídnout možnost porov nat znění autentických výpovědí našich pamětníků s tím, co o daném tématu zaznamenala školní kronika. Výčet kapitol ovšem není kompletní. Za tímto úvodem nenalezneme oddíl popisující začátek školního roku 1968/1969 a školní atmosféru spojenou s vpádem cizích vojsk na území ČSSR. Dále zde chybí kapitola popisující školní oslavy konané v červnu roku 1986 u příleži tosti 650. výročí založení latinských škol a 350 let od založení gymnázia nebo kapitola vyprávějící o dění na naší škole v průběhu listopadových a předlistopadových událostí roku 1989. O událostech spojených se začátkem školního roku ’68/’69 podává kronika maximálně dvouřádkovou informaci, ve které se dozvídáme o podpisu listiny schvalující pobyt vojsk na našem území. Další dvě kapitoly (oslavy ’86 a listopad ’89) zde však nejsou uvede ny z jiného důvodu. Velké množství psaných informací a nejrůznějšího materiálu, týkajících se pouze těchto událostí, nás vedlo k rozhodnutí začlenit toto vyprávění kroniky do společné kapitoly s úryvky přepsaných rozhovorů. A tak v rámci celého sborníku vznikly, dalo by se říci, dva samostatné oddíly představující přímé porovnání těchto dvou historických pramenů (kroniky s rozhovory). Školní rok 1968/1969 je jediným, kde si v rámci jeho obsahu nejsme jisti jeho kompletností. Vpád cizích armád na naše území byl skutečně velkou ranou pro celý náš stát a vyvolal ve společnosti značnou vlnu nevole a pohoršení. V průběhu našeho bádání školní kronikou jsme měli možnost seznámit se s celou řadou informací a můžeme říci, že se v ní vyskytují informace popisující nebo dotýkající se nejrůznějších oblastí společenského života v tehdejším ČSR (politická scéna, hospodářská situace, oslavy atd.). Proto se nám zdá velmi nepravdě podobné, že by o takovéto události školní kronika neinformovala. Jedna z možných hypotéz by mohla nasvědčovat tomu, že záznamy týkající se právě srpna ’68 byly zničeny za tím účelem, aby Gymnázium Josefa Kajetána Tyla předešlo možným konfliktům s KSČ (především tedy v době pozdější normalizace). Jedná se o kapitoly I – 8 Výročí v roce 1986 a I – 6 Školní rok 1989/1990. 354


Na závěr bychom rádi zmínili, že text následujících několika stran je víceméně parafrází školní kroniky z let 1954-1989. Nejedná se tedy o naše názory, interpretace, spekulace či domněnky, nýbrž o shromáž děné a utříděné údaje, tak jak je podává kronika.

355


1. Život učitelů a žáků na GJKT 1.1 Co zažívali profesoři 1.1.1 Schůze profesorského sboru Od sebemenšího problému na jedné straně, až po sebevětší úspěch na straně druhé. Vždy byla vedením organizována společná jednání, je jichž úkolem bylo o nastalé situaci informovat a následně ji prodiskutovat v rámci celého profesorského sboru. Díky tomu se velmi často stávalo, že schůze probíhaly pravidelně i několikrát do měsíce. Výjimkou však nebyly ani termíny dvou i více schůzí vměstnaných do jednoho pracovního týdne. Tak tomu bylo hlavně v počátcích každého školního roku; toto období bývalo velmi hektické. Pedagogické rady se kromě tradičního projednávání čtvrtletní klasi fikace mnohdy přehouply ve velmi plamennou diskusi, kde se hlavním tématem stával například neutuchající a nutný boj proti kapitalistickým státům a jejich moci. Drobnější porady byly vměstnány do časového úseku velkých přestávek, větší schůze potom zabíraly i celé odpoledne. Tak tomu bylo v případě pedagogických rad nebo schůzí spojených s organizací gymnázia či s nějakou blížící se významnou událostí (např. volby do okresního zastupitelstva, organizace nejrůznějších oslav, brigády aj.).

1.1.2 Úkoly pro jednotlivé profesory Učitelé byli v období totalitní moci vystaveni neustálému ideologickému vzdělávání formou školení a schůzí založených na řešení otázek marxismu-leninismu. Každý z vyučujících měl na základě nabytých poznatků vypracovat seminární práci, jejíž výsledná podoba sestávala ze dvou částí. První představovala jakýsi přehled teorie, kde měla být vypsána jednotlivá hesla a postupy užívané při výuce. Druhá část byla

S takovýmito návrhy většinou přicházelo vedení gymnázia nebo jiní straničtí profesoři. Viz I – 9.1 Schůze a školení. 356


především praktická. Zde měli profesoři názorně ukázat aplikování právě nabytých zkušeností a poznatků z jednotlivých školení. Velkým tlakům a požadavkům byli všichni vystavováni ze strany sa motného vedení školy. Hlavními prostředky důrazného apelu na plnění závazků se stávaly již výše zmíněné pedagogické rady. Např. na jedné z nich, konané 20. listopadu 1973, připomněl ředitel sboru pokyn ministerstva školství, prostřednictvím kterého nabádalo k dodržování směrnic obsažených v jednotlivých prohlášeních. Vedení školy dále upozornilo, že profesoři mají se žáky jednat slušně a zdvořile, nemají ve třídách používat nadávky ani se chovat hrubě, čímž mají zároveň jít studentům příkladem. Vyučující mají také podle pokynů ředitele dbát na porozumění pro bírané látky. Pečlivě, nejlépe slovo od slova, diktovat studentům jednotlivé definice, průběžně kontrolovat zápisy v sešitech a cizí slova, kterým studenti těžko porozumí, vypisovat na tabuli, popřípadě následně vysvětlovat a uvádět jejich české ekvivalenty. Nově bylo učitelům nařízeno zavést si vlastní učební (pedagogický) deník a vypracovat plán výchovné práce, který měl být posléze rozepsán do jednotlivých měsíců. Na počátku školního roku 1977/1978 se konala další „apelativní“ pedagogická rada, na které ředitel školy opět přednesl profesorům hlavní body vytvořené ministerstvem školství. Na školách se má velmi striktně dodržovat polytechnizace výuky, prohlubování socialistického charakteru školy, zvyšování efektivnosti výuky, výchovných prací a politického uvědomění vyučujících, zlepšování branné výchovy, celkové zefektivnění kontroly práce učitelů. Dalším požadavkem bylo zajištění lepších materiálních pomůcek a prohloubení spolupráce školy se SRPŠ. V souvislosti s posledním bodem měl každý z profesorů individuálně dbát na precizní přípravu svého vystoupení na rodičovských schůzkách. K tomu mu měla dopomoci i konzultace jednotlivých otázek s předsedou třídy a školským výborem SSM. S příchodem nového pojetí výuky v polovině osmdesátých let (1984/1985) byl pochopitelně tlak na profesory ještě zvýšen. Ti se účastnili dalších nových školení a seminářů, ze kterých následně mu seli povinně vypracovat své vlastní písemné práce a výstupy. Později se také v rámci svých předmětů účastnili ústních pohovorů, při nichž se také vedla diskuse o podobě matematiky, českého jazyka a literatury, ruského jazyka, občanské nauky a také např. zeměpisu. 357


Novému pojetí studia v podobě povinných odborných předmětů pro všechny střední školy předcházelo období, kdy naše škola byla jednou z těch, na kterých byl tento proces odstartován již v sedmdesátých letech (experimentální třídy); gymnázium sloužilo jako vzor a odehrávala se zde celá řada ukázkových hodin. Jednalo se především o předměty jako hodina elektrotechnického bloku, češtiny, němčiny, angličtiny, biologie nebo programování.

1.1.3 Zpestření náplně pedagogické rady Společná porada učitelů konaná 31. srpna 1981 měla poněkud netradiční průběh. Zástupce dopravního oddělení, soudruh Horák, informoval přítomné o nových dopravních předpisech, snažil se vysvětlit problémy dopravy v Hradci Králové, příčiny častých dopravních nehod, způsobených nejenom řidiči, ale i chodci. Jeho výstup dále pokračoval prezentací práce na základních školách, kde bezpečnostní orgány usilovaly o zlepšení dopravní výchovy žáků. Jak vidno, snažily se o totéž také na vzdělávacích ústavech vyššího stupně. Možná i díky tomu byl nakonec na škole ve školním roce ’83/ ’84 zaveden nepovinný kurz řízení motorových vozidel, jehož se mohli účastnit zájemci ze třetích a čtvrtých ročníků.

1.1.4 Inspekce Pravidelně každým rokem byla naše škola předmětem kontrol ze strany krajských školních inspektorů, kteří se chtěli i několikrát do roka přesvědčit o průběhu a podobě výuky. Jejich pozornost se zaměřovala především na ideové působení vyučujících na studenty, na vztah mezi žákem a profesorem, na odváděnou práci ze strany kantorů a opravdu mnoho dalších aspektů spojených s výukou. V průběhu jednotlivých let byly kontrolovány předměty, jejichž výuka měla svojí náplní představovat „pilíře“ československého socia listického školství. Tudíž se v ohnisku pozornosti ocitlo studium čes-

Viz I – 4.4 . 358


kého a ruského jazyka, československá a sovětská literatura, dějepis a po roce 1971 také občanská nauka. Profesorkami, které okusily „křest tímto ohněm“, byly v sedmdesátých letech např. paní Ulybinová, Ottová a Hovorková. Další vlnu kontrol na naši školu přilákalo zavedení nových postupů v podobě tzv. experimentální výuky (bloků). Inspektoři se zaměřili především na průběh jejich vyučování a také na dokumentaci, kterou byl povinen každý z profesorů po předchozí žádosti předložit ke kontrole. Takováto inspekce se uskutečnila např. 22. února 1979. Při žádné z výše uvedených kontrol nebyl na škole shledán větší problém. Upozornění se týkala pouze dílčích oblastí, na které si škola a její vedení měly dávat pozor (např. zpřísnit dohled nad studenty kvůli velmi vysoké absenci). Nicméně i takovéto zdánlivě drobné připomínky dokázaly v ně kterých případech rozpoutat vášnivé debaty v rámci profesorského kolektivu. Např. ve školním roce 1971/1972 inspektor provádějící kontrolu výuky cizích jazyků vyslovil názor, lépe řečeno přímo výtku, že studenti mají své pracovní sešity z jednotlivých jazyků opravovat až doma, nikoli v hodině. S tím ovšem celá řada profesorů gymnázia ne souhlasila. Učitelé argumentovali tím, že žáci se mohou ihned bez prodlení zeptat na cokoli, co by jim v rámci opravy vzniklé chyby nemuselo být jasné a na co by při domácím opravování nemuseli sami ani přijít. Dlouho byl scénář inspekčních kontrol velmi podobný, nicméně s příchodem podzimu 1989 jejich počet rapidně vzrostl. Terčem neohlášených návštěv se stávaly všechny předměty, byly kontrolovány veškeré dokumenty a listiny. Gymnázium bylo v této době zřejmě pod nejpřísnějším dohledem, jaký škola v průběhu totalitní vlády zažila. Školu kontrolovaly jednotlivé správní orgány – VčKNV, OV a KV KSČ, OV a KV SSM, OVOS a StB. Všechny tyto složky chtěly mít velmi podrobně podchyceno a zaznamenáno, co se v danou dobu na škole děje a jakým způsobem je podoba výuky ovlivňována děním v tehdejším Československu. Viz I – 2.2. Viz I – 3.2. Školní kronika 1989/1990 nás pro zisk podrobnějších informací o průběhu inspekcí odkazuje na Kroniku „sametové revoluce“ GJKT. Její znění se nám však nepodařilo získat. 359


1.1.5 Jiné nepříjemnosti pro profesory S volným časem, ale v negativním slova smyslu, jsou spojeny také události školního roku 1966-1967, kdy celá řada profesorů byla nezpůsobilá vykonávat své závazky v rámci výuky z důvodů zdravotních potíží. Jejich indispozice způsobovaly problémy jiným kolegům, kteří za ně suplovali a přicházeli tak o svůj volný čas. Vyučující, který měl například vést výuku podle svého rozvrhu pouze v dopoledních hodinách, tak velmi často zůstával za katedrou až do pozdního odpoledne. Učitelům bylo nařizováno neustálé samostudium a zdokonalování ve svém oboru, aby předešli situacím, kdy by neuměli žákům odpovědět na případný dotaz či by se jejich hodiny staly příliš jednotvárnými (stereotypními).

1.1.6 Hospitace Možností hospitací na naší škole využívali především mladí nebo začínající profesoři a profesorky, kteří potřebovali nabýt co nejvíce zkušeností. Začátkem sedmdesátých let byla hlavní pozornost soustředěna na výuku nově zavedeného předmětu – občanské nauky. Její zařazení do rozvrhu bylo na gymnáziu novinkou ve školním roce 1971/1972 a znamenalo rozšíření počtu vyučovaných předmětů.10 Naši profesoři pravidelně pomáhali studentům Pedagogické fakulty v Hradci Králové, kteří vyhledávali naše gymnázium jakožto školu s dlouhou tradicí a velmi pevně zaběhlými učebními postupy. Jejich praxe byly zpravidla čtyřdenní. Během nich se tito budoucí učitelé snažili při návštěvách jednotlivých hodin získat od zkušených praktiků, možná i budoucích kolegů, co nejvíc postřehů a rad. Gymnázium J. K. Tyla se celkem logicky snažilo získat statut fakultní školy, leč bezvýsledně. Jedním z důvodů, a nejspíše tím hlavním, byl fakt, že by pak vyučující na naší škole měli nárok na vyšší ohodnocení za odváděnou nadstandardní práci. Nebyli by finančně hodnoceni „pouze“ jako středoškolští, nýbrž jako fakultní učitelé. 10 Prvním dvěma ročníkům byla předepsána jednohodinová dotace tohoto předmětu, v dalších dvou (3. a 4.) byl předmět dotován dvěma hodinami. 360


1.1.7 „Uhelné prázdniny“ a jiná překvapení Na první společné schůzi profesorů v novém kalendářním roce 1979 musel ředitel školy Karel Žuček konstatovat, že vinou vysokých mrazů a nedostatku zásob uhlí v energetice musí být přerušen provoz školy. Studenti zůstali doma až do 29. ledna a během dnů, po které nepobýva li v lavicích gymnázia, dostávali od jednotlivých vyučujících domácí úkoly. Tyto pro někoho nepříjemné, pro někoho potěšující „uhelné prázdniny“ zasáhly do organizace celého zbytku školního roku ’78/’79. Např. pololetní vysvědčení se nevydávalo na konci ledna, jak je tomu obvykle zvykem i dnes, ale až v druhé polovině února. (Z úsporných důvodů byla právě v den opětovného nástupu studentů do školy 29. ledna 1979 vládou ČSSR nařízena úprava pracovní doby ve snaze omezit ranní energetickou špičku a nárazovou dopravu do zaměstnání a škol. Došlo k posunu začátku vyučování. Studenti konkrétně Tylova gymnázia začínali výuku o hodinu později, tedy v 9 hodin.) Průběh vyučování byl o devět let později narušen ještě jednou, a to také poměrně hodně zvláštním způsobem. (Z dnešního pohledu už bohužel nejde o událost tak ojedinělou jako tehdy, ba nutno přiznat, že se tento prohřešek stává jakýmsi společenským folklorem.) Zástupci ředitele panu profesoru Michálkovi 15. března 1988 anonymní telefonát oznámil přítomnost bomby v prostorách školy. Nálož měla vybuchnout v 10 hodin následujícího dne. Vyučování tak po chopitelně nezačalo, neboť byl zavolán tým odborných pyrotechniků, kteří dlouhé hodiny prohledávali komplex budov (především skříňky v suterénu), nicméně žádnou výbušninu nenašli. S výukou se tak začalo až v 11 hodin a neodučené hodiny byly na hrazeny odpoledne na Velký pátek 24. března. Záměrem takto zvoleného termínu byla nejspíše snaha vedení školy odradit strůjce tohoto typu „zábavy“ od případné reprízy.11

11 Kronika však neuvádí, zda se vyšetřilo, jestli za inkriminovaným činem opravdu stojí studenti naší školy. 361


1.1.8 Agitace OV SSM Velmi často byl počátek školního roku v prvních ročnících poznamenán návštěvou delegace OV SSM, jejíž členové přišli právě nově nastoupivší studenty informovat o možnosti vstupu do této organizace. V průběhu jejich řeči byly pochopitelně vyzdvihovány aktivity, jimiž se „Svaz socialistické mládeže“ zaobíral.12 Z kroniky se dozvídáme, že SSM se snažil zagitovat mladé studenty ke vstupu nejen osobními setkáními, ale také i např. svými programy v rozhlase, vydáváním časopisu nebo přísným dohledem nad podobou školních a třídních nástěnek.

1.1.9 Změny počtu tříd na škole Ve školní roce 1974/1975 se v kronice poprvé blíže a podrobněji píše o počtu tříd na škole. V tomto roce bylo otevřeno osm prvních ročníků, 2. – 4. ročník se dělil do sedmi tříd, což jenom dokládá, jak vytížené, dokonce přeplněné Tylovo gymnázium v této době bylo.13 Mimoto školu formou večerního studia navštěvovala také jedna třída abitu rientského kurzu a čtyři třídy pro kádrové pracovníky.14 Obrovským počtem tříd byl poznamenán také samotný začátek školního roku, který se velmi odlišoval od průběhu toho dnešního. V první den přišli tradičně na osmou hodinu žáci prvních ročníků. Následně probíhalo v jednotlivých třídách jejich přivítání a první se známení s atmosférou střední školy. V týchž prostorách byli však hned o dvě hodiny později vystřídáni další vlnou studentů z vyšších ročníků, kteří se tak vraceli po letních prázdninách zpět do již známého prostředí. 12 SSM na škole organizoval politická školení ve formě tzv. společenské ma turity. Členové se mohli účastnit jednotlivých kulturních kroužků (např. filmový klub, recitační kroužek…), nejrůznějších sportovních klání a ve černích aktivit. 13 Viz I – 7.1. 14 Abiturient – pochází z latinského abire neboli odejít – ten, kdo hodlá odejít. Abiturientské kurzy – v našem případě nadstavbové kurzy, do kterých se mohli studenti zapsat po úspěšném složení „zkoušky dospělosti“. 362


S počátkem školního roku 1984/1985 přišla změna, která znamenala určité odlehčení co do celkového počtu tříd. Poprvé za období, které zachycuje školní kronika, zahájilo vyuku pouze pět prvních ročníků. Tato redukce byla vynucena především neustále se zhoršujícím nedostatkem místa v prostorách budovy.

1.1.10 Zaměření tříd a výuka na škole Školní rok 1982/1983 je prvním rokem, kdy nás kronika informuje také o bližším zaměření jednotlivých tříd. Písmenem B byly označeny třídy přírodovědné – s vyšší dotací hodin v přírodovědných předmětech, v biologii a chemii. Označení písmenem G znamenalo také přírodovědné zaměření, nicméně s rozšířenou výukou matematiky a fyziky. Tehdejší II. a III.E byly třídy humanitní specializující se na výtvarnou a hudební výchovu, IV.E byla v tomto školním roce poslední třídou s rozšířenou výukou živých jazyků. I. – III.A byly třídy experimentální. Třídy C a D měly výuku zaměřenou na základy výroby a odborné přípravy (ZVOP). Studenti těchto tříd (C a D) měli v prvních dvou ročnících dvě hodiny teoretického předmětu ZVOP týdně. Třetí ročník znamenal posílení bloku o další dvě hodiny, ty však byly místo teorie zaměřeny na praktickou stránku těchto odborných předmětů. Poslední ročník poté přinesl ještě další rozšíření této výuky (o další dvě hodiny).15 Mezi tzv. bloky ZVOP patřily např. základy elektrotechniky, technické chemie, stavebnictví, programování, ekonomiky a organizace. S příchodem rozsáhlé reformy školství na počátku školního roku ’84/’85 spolu se zrušením „experimentu“ na naší škole začala i jednotná výuka odborných předmětů, souhrnně označovaných VSOP, která probíhala ve všech prvních až třetích ročnících. I přes tento zásah se vedení školy snažilo alespoň ve třídách B udržet rozšířenou výuku přírodních věd a ve třídě G matematicko-fyzikální zaměření. Ve školním roce 1984/1985 se poprvé otevřel první ročník matematické třídy, zaměřené na rozšířenou výuku matematiky, fyziky a nově i výpočetní techniky. 15 Úspěšným složením maturitní zkoušky získávali studenti ZVOP kvalifikaci v příslušném oboru a mohli nastoupit do praxe. 363


V tomto školním roce byly také pro čtvrté ročníky nově zavedeny volitelné předměty. V nabídce byly např. cvičení z matematiky, chemie, biologie a fyziky, deskriptivní geometrie, základy administrativy, sportovní hry, hudební výchova, latina, řízení motorových vozidel a vý tvarná výchova. Jejich počet a výběr se v průběhu pozdějších let nijak výrazně neobměňoval. S novou podobou československého školství byl na naši školu zaveden nový předmět určený pro výuku ve druhém pololetí druhých ročníků. Jednalo se o šestnáctihodinový kurz výchovy k rodičovství, který vedli biologové ve spolupráci s externími vyučujícími – lékaři, psychology, právníky atd.

1.2 Studentský život na GJKT 1.2.1 Dohled profesorů (nejenom těch třídních) nad studenty Za studenty a jejich chování padala zodpovědnost pochopitelně na profesory, v samotných prvopočátcích především na ty třídní. Ti měli dbát na zlepšování vědomostí a kázně žáků svých tříd a měli zde být jako opora při volbě budoucího povolání.16 Jejich bdělá pozornost se měla zaměřit na politickou činnost studentů, na tzv. „spojení školy se životem“, na spolupráci s rodiči, výuku estetické výchovy atd. Hlavní pozornost měla být věnována studentům z rolnických nebo dělnických rodin, zapojování všech studentů do veřejně prospěšných prací, za jišťování jejich „kladného přístupu k socialistickému vlastnictví“. Postupem času však vedení školy začalo apelovat i na ostatní profe sory na škole, kteří měli svojí činností podpořit práci třídních. Všichni vyučující měli od studentů důrazně vyžadovat hlasitý a zřetelný po zdrav, a to nejen při příchodu do třídy, ale při jakémkoli setkání, např. na chodbě. Dalším požadavkem bylo striktní dodržování podoby oslovení profesora nebo profesorky „soudruhu“ nebo „soudružko“.

16 Zejména v 50. letech měli vést studenty především k povoláním, která pomáhala zlepšovat hospodářskou situaci uvnitř Československa. O tomto období ale kronika svědectví nepodává. 364


Pro vytváření náplně volného času studentů a také pro jejich vý chovu měly být organizovány nejrůznější zájmové kroužky, do kterých se mohl každý ze žáků dobrovolně přihlásit (jednalo se např. o kroužek mladých mičurinců, mladých techniků atd.) V průběhu let vznikl na škole aktivní a úspěšný recitační a pěvecký soubor, který velmi důstojně reprezentoval školu na různých kulturních akcích a soutěžích. Mimoto se však začaly uplatňovat požadavky, které by pro dnešního studenta mohly být značně nepochopitelné. Například chlapcům vedení školy ne snad přímo nařídilo, ale důrazně doporučilo zbavit se dlouhých vlasů, nežádoucí bylo i postávání zamilovaných párů na chodbách v čase přestávek.17 Na jednotlivých schůzích školního roku 1966/1967 bylo vedením školy nařízeno a všemi profesory odsouhlaseno, že je třeba dbát na celkovou upravenost a kulturní prostředí školy včetně samotných studentů (vhodné oblečení, ale i slušné vyjadřování atd.).18 Profesoři vyučující tělesnou výchovu měli další náročný úkol, který měl být podle přísných pokynů důsledně plněn. V průběhu jednotlivých hodin TV se měli studenti věnovat lehké atletice a „zocelování“ svého těla tak, aby se předešlo banálním úrazům a zbytečným onemocněním. Dosáhnout tohoto kýženého efektu se profesoři snažili např. pravidelným otužováním svých „svěřenců“. Zajímavostí tohoto předmětu bylo, že hry, které dnes považujeme za nedílnou součást tělocviku, byly vyčleněny jako nepovinný předmět; při hodinách se kladl důraz právě na trénink fyzické a psychické zdatnosti.

1.2.2 Další povinnosti pro třídní profesory Na začátku školního roku 1963-1964 proběhla pedagogická rada, na které vedení gymnázia oznámilo rozhodnutí o zrušení žákovských 17 Kronika tyto kroky vedení blíže nekomentuje. V případě chlapců a jejich vlasů se zmiňuje o panu profesoru Tamelem, který nejspíše vyjádřil svoji nespokojenost s úpravou a vzhledem těchto studentů. U zamilovaných párů nešlo o zákaz spolu hovořit, ale o vyznávání si lásky v prostorách školy. 18 Nutno podotknout, že především s druhým bodem uvedeným v závorce má i dnešní studující mládež, a to nejen na Gymnáziu Josefa Kajetána Tyla, poměrně značné problémy. 365


knížek. Pro omlouvání absence byly zavedeny tzv. omluvné listy. Zrušení tradičních knížek by nejspíše nebylo velkým problémem, kdyby nebylo přineslo další poměrně nepříjemnou povinnost. V případě nějaké kantorovy připomínky nebo nutnosti informovat rodiče o chování studenta neměl teď vyučující kam napsat písemný vzkaz. Místo toho byl povinen ve svém volném čase navštívit rodiče a osobně je pozvat do školy (pochopitelně mimo termín rodičovské schůzky). Následně byli „třídní“ pověřeni, aby si dávali pozor na omlouvání absence ze strany samotných žáků. Při neomluveném školním dni bylo povinností učitele zatelefonovat žákovým rodičům a zeptat se jich, zda dítě bylo skutečně doma z nějakých závažných důvodů, nebo pouze samo bez jejich vědomí nenastoupilo toho dne na výuku. Dále se měli třídní profesoři zaměřit na podpisy na omluvných lis tech. V případě pochybnosti o pravosti podpisu měli ověřit u samotných rodičů, zda se nejedná o podvod ze strany syna nebo dcery. Z kroniky je velmi patrné, jak výraznou úlohu ve vztahu žák – profesor představovali rodiče. Samotný ředitel školy Karel Žuček na ně také proto silně naléhal, aby aktivně spolupracovali s třídními a ne podkopávali jejich autoritu. Jednalo se především o to, aby v případě vzniklého problému či konfliktu, ve kterém bylo provinění ze strany studenta zřejmé, rodiče své ratolesti nebránili, ale snažili se pomoci k jejich polepšení a nápravě. Totéž se pochopitelně týkalo i případných podvodů při omlouvání.

1.2.3 Přístup k nově nastupujícím žákům Na srpnových schůzích, které zahajovaly tradičně každý školní rok, bylo profesorům kladeno na srdce, že jejich přístup ke všem nově přicházejícím žákům musí být naprosto korektní. Učitelé by se měli vyvarovat familiárnosti, stejně jako projevů přílišné nadřazenosti nad studenty. Pokud se tedy u některého studenta objevil jakýkoli problém, měl být vyučující právě tím, za kým žák mohl přijít a svěřit se mu se svým trápením. Vyučujícím bývalo také pravidelně připomenuto, že přicházející žáci jsou ze základních škol zvyklí na zájem ze strany nejen svých třídních, ale i ostatních učitelů, kteří osobně znali jak své žáky, tak také jejich 366


rodinné zázemí. Proto by se všichni na gymnáziu měli snažit na tento trend navázat tak, aby vytvořili novým „prvňáčkům“ v této nové etapě jejich studijního života co nejpříjemnější prostředí. Učitelé ovšem musí rovněž dodržovat předepsaný rozsah učiva podle učebních osnov a být důslední v šíři probírané látky. S tím byla také spojena otázka zkoušení, která se na mnohých pora dách stávala velmi vážným tématem. Vedení školy požadovalo po svých kolezích, aby prověřování znalostí studentů probíhalo pravidelně v prů běhu celého školního roku. Mělo se tak předejít nepříjemným situacím v podobě nepřípustně dlouhých písemných prací, které byly doslova „specialitou“ některých z nich. Ti si neuvědomovali ohromné množství látky, kterou se studenti museli naráz naučit, a zbytečně tak u nich vyvolávali pocity strachu a stresu. Navíc tyto práce málokdy odrážely skutečné studijní předpoklady a znalosti jednotlivých žáků. Při ústním prověřování znalostí měla být zkoušeným ponechána možnost vlastního projevu, který neměl být neustále přerušován a ří zen ze strany zkoušejícího profesora.

1.2.4 Zajímavost týkající se studentů Bezesporu velkou zajímavostí pro dnešního mladého čtenáře bude informace, že občanské průkazy, které jsme si dnes zvyklí vyzvedávat na příslušném úřadu, byly žákům prvních ročníků vydávány z rukou zástupců Městského národního výboru v Hradci Králové. K tomuto aktu zpravidla docházelo v Muzeu dělnického hnutí u Švagerků.

1.2.5 Zdravotnická péče o studenty Ve školním roce 1984/1985 se školní kronika poprvé zmiňuje o pravi delných zdravotních prohlídkách všech ročníků. V případě „prváků“ se jednalo o vstupní prohlídky, které proběhly mezi 1.-11. zářím 1984. Studenti čtvrtých ročníků se účastnili výstupních prohlídek; jejich termín byl stanoven na dny mezi 5.-13. listopadem téhož roku. Zbývající třídy podstupovaly preventivní prohlídky, které měly za úkol ujistit vedení školy o studentově vyhovujícím zdravotním stavu a jeho bezinfekčnosti. 367


1.2.6 Přihlášky na vysoké školy K přihlášce na vysokou školu byl pravidelně přikládán písemný posudek studenta. Nejlepší doporučení mívali, a s přihlédnutím k době dost pochopitelně, děti z dělnických a rolnických rodin, studenti aktivní ve společenských organizacích (zejména v SSM), pravidelní účastníci nej různějších olympiád a soutěží. Pokud však student odmítal jakoukoli činnost nad rámec vyučování nebo pokud se jeho rodiče netajili názory a postoji, které byly komunistickým režimem považovány za nepřípustné, nebyl budoucí maturant a možný pozdější vysokoškolák doporučen k další fázi studia nebo měl velmi snížené šance na přijetí na jím požadovanou vysokou školu.19

1.2.7 Volby do okresního zastupitelstva Ve školním roce 1976/1977 se konaly volby do okresních státních zastupitelstev, což výrazně zasáhlo i do výuky. Jednak řada profesorů byla členy volebních komisí, jednak bylo třeba věnovat pozornost studentům IV. ročníků, kteří poprvé ve svém životě měli přistoupit k vo lebním urnám. Tématu voleb byly věnovány hodiny občanské nauky, kde probíhalo obecné školení studentů nebo analýza výsledků voleb z let minulých. Samotní studenti se společně s profesory zúčastňovali besed, na kterých, jak praví kronika, měli možnost se volebních kandidátů na cokoli zeptat.

1.3 Rozdělení gymnázia 1.3.1 Problémy s přetížeností budovy Počátek sedmdesátých let se nesl ve znamení nutnosti řešit poměrně závažný problém. Do Hradce Králové se v této době náhle přistěho19 Viz I – 9.2. 368


valo mnoho mladých rodin s dětmi, pro které bylo nutno vytvořit první třídy a též další ročníky na základních a středních školách. Tato nepříjemnost se pochopitelně promítla také do chodu Gymnázia J. K. Tyla: kvůli ohromnému nárůstu počtu studentů (školu jich navštěvovalo 99620) a z toho plynoucího nedostatku místností na výuku bylo třeba tzv. směnovat.21 Nutnost „napěchování“ všech předmětů do poměrně krátkého časo vého úseku tak vedla k dohodě, že přestávky mezi vyučovacími hodi nami budou pětiminutové, a to kromě těch po druhé a osmé hodině, jejichž délka byla stanovena na patnáct minut. Ve školním roce 1972/1973 se škola pokusila vyřešit problém, který vyvstal právě s tzv. směnováním: totiž nutnost trávit čas ve škole do pozdních večerních hodin, což se nikomu samozřejmě nelíbilo. Vyučování bylo pro jednotlivé třídy o dvě nebo tři hodiny posunuto. I tento zdánlivě malý krok znamenal ulehčení pro všechny. Studenti ani učitelé tak nemuseli ve škole pobývat do pozdních večerních ho din a přece jen jim zbyla část odpoledne na jejich mimoškolní plány a koníčky. O dva roky později si neúnosný počet studentů vyžádal výpůjčku vyučovacích prostor na sousední Základní škole Zálabí.22 Možná i kvůli časově náročnějšímu přesunu, možná i pro zachování klidnějšího průběhu přestávek (mnohdy šlo na chodbách skutečně o život) byla délka pauz mezi jednotlivými hodinami opět prodloužena na původních de set minut. Na začátku školního roku ’79/’80 nastoupilo na naši školu zhruba 350 nových studentů. To znamenalo enormní počet prvních ročníků (celkem deset), jejich označení se zastavilo až na písmenu H. Kromě nich bylo na škole ještě osm druhých, šest třetích a pět čtvrtých ročníků. Málokoho proto asi překvapí, že bylo opět nutno zavést směnné vyučování; začínalo se už v sedm hodin ráno a končilo nejpozději o půl sedmé večer. 20 Ve skutečnosti byla škola dimenzovaná cca na 600 studentů, což odpovídá dnešnímu stavu. 21 Šlo o rozdělení výuky na dvě etapy: některé třídy chodily od rána 8 hodin do 13.30 a druhá část tříd od této doby až do sedmi hodin večer. Viz také I – 7.1. 22 Na ZŠ Zálabí byla mj. umístěna třída pana Lukeše. Viz I – 7.1. 369


Bylo čím dál zřejmější, že musí přijít radikální změna. Stávající po čet studentů nebyla škola zjevně schopna pojmout.

1.3.2 Vyřešení přeplněnosti – nevyhnutelný krok pro pokračování GJKT Velmi plamenná diskuse o nevyhovujícím stavu gymnázia se začala rozvíjet především na přelomu první a druhé poloviny sedmdesátých let. Obrovský počet žáků a problémy s jejich rozmístěním do učeben bránily vhodnému způsobu výuky (specializované laboratoře bývaly obsazeny jinými třídami). Nicméně naše škola nebyla jedinou, ko ho sužovaly problémy s nedostatkem místa. Podobná trápení řešili i na pedagogické fakultě a na mnoha dalších středních i základních školách. Profesorka Schwarzová společně se zástupcem ředitele Zdeňkem Martincem při jedné z pedagogických rad podotkli, že je již nejvyšší čas, aby se touto otázkou začaly zabývat pověřené státní orgány. Profesor Boháč například navrhl, že nynější stav může vyřešit pouze výstavba nové školy. To bylo však uskutečnitelné až v rámci další pětiletky, tedy v letech 1981 až 1985. Na základě těchto bezútěšných vyhlídek zažádalo vedení naší školy o další čtyři učebny v sousedních zá kladních školách Lipky a Zálabí (spekulovalo se také o možnosti sloučení těchto dvou škol). Nakonec přesvědčování o nezbytnosti zlepšení studijního prostředí na gymnáziu zvítězilo a naše škola získala do pronájmu nikoli čtyři, ale hned šest učeben. Obrovský počet studentů však s sebou přinášel ještě jiné komplikace. Jídelna, která na gymnáziu nebyla a není ani dnes nijak velká, nedokázala pojmout všechny studentské strávníky. Tento problém měl být podle Krajského národního výboru v Hradci Králové vyřešen způ sobem, jenž vyvolal v řadách profesorů značné rozčarování. Těm bylo užívání školní jídelny zakázáno. Po určitou dobu tak byli nuceni stravovat se jídlem vlastním, které však neměli kde ohřát (navíc v blízkosti školy nebyla žádná jídelna, kam by bylo možno zajít na rychlé občerstvení ). ZV ROH proti tomuto rozhodnutí podal ob ratem protest s odůvodněním, že ukončením stravování padesáti profesorů se stejně nevyhoví všem neuspokojeným studentům, jejichž počet překračoval hranici dvou set. Výsledkem bylo zrušení tohoto 370


nařízení a poskytnutí kapacit pro stravování v jídelně M. Gorkého, kam se společně se studenty chodil stravovat i odpovědný dozor.

1.3.3 Řešení problému – dvě gymnázia Na konci školního roku 1977/1978 bylo konečně rozhodnuto o zřízení druhého gymnázia v Hradci Králové. Dočasně bylo umístěno na Pouchově, a to do té doby, než bude dostavěn a upraven komplex budov na Pospíšilově třídě. Druhé gymnázium mělo zpočátku celkem osm tříd (tři první, dva druhé, dva třetí ročníky a jeden ročník čtvrtý). Vyšší ročníky zaplnili v prvních letech pochopitelně bývalí studenti Tylova gymnázia. Ředitelem nově vzniklé střední školy se stal profesor Vladislav Král (tehdejší zkušený profesor Gymnázia J. K. Tyla) a jeho zástupcem byl jmenován profesor Petr Michálek. Společně s ni mi přešla do nového zařízení také část personálu školy, především tedy z řad vyučujících. Ti, kteří zůstali na původním gymnáziu, byli pověřeni pomáhat svým bývalým kolegům ve zřizování nové školy a zabíhání jejího systému. Nicméně jinak se pouchovská střední škola stala samostatnou a na našem gymnáziu zcela nezávislou.23 (Totožnému problému, tj. přetížení školy v 70. letech a vzniku druhého gymnázia, je věnována kapitola I – 7.)

23 Přesto i v následujícím školním roce bylo Tylovo gymnázium nuceno využívat čtyř tříd ve vedlejší Základní škole Zálabí. O nezávislosti druhého gym názia svědčí také poznatek, že školní kronika se od této chvíle o tuto nově vzniklou instituci nezajímala a neposkytovala o ní žádné informace. 371


Nejenom chmel, ale také seno bylo potřeba shrabat a následně uschovat pro dobytek především na zimní období

Snímky z tohoto typu studentské výpomoci zachyceny na Rýchorách v Krko noších ve školním roce 1958/1959 379


Studentská brigáda v Ruseku (okolí Hradce Králové) – po namáhavé práci…

…zasloužená svačina (1957/1958)

Profesorská porada při brigádě

380


to roce týkalo třídy 3.A, která v době konání výše popisovaného cvičení pobývala na Krausových boudách ve Špindlerově mlýně. Letní cvičení naopak část tříd prováděla v Dlouhých Rzech, kde tamější areál nabízel dostatek prostoru k jejich realizaci. (Branná výchova je tématem podkapitoly I – 3.3. Své názory a postřehy v ní předkládají dva někdejší vyučující branné výchovy, a to pan profesor Skoupil a pan profesor Král.)

Správné nasazení plynové masky bylo jedním ze základních postupů civilní obrany (CO)

Studenti nastoupeni před zahájením branného cvičení… 384


…kterého se zanedlouho zúčastní

Samotný průběh představoval vykonávání nejrůznějších aktivit…

…včetně seznámení s nejrůznějšími typy zbraní (1956/1957) 385


Shromaždiště školy na Gottwaldově (dnešním Ulrichově) náměstí před za hájením průvodu (1956/1957)

Prvomájový průvod za účasti studentů a profesorů naší školy poprvé… 388


Zájezd třídy X.D do Banské Bystrice (1959/1960) 413


Polská delegace mezi našimi žáky (1958/1959)

Návštěva až z Vietnamu…! 417


Pro studenty to byla zároveň příležitost odborné praxe 426

DĚJINY GYMNÁZIA J. K. TYLA V OBDOBÍ TOTALITY OČIMA PAMĚTNÍKŮ. Lukáš Dulíček, Jan Hutla, Roman Ruffer

Recommend Documents