10
D Ě J I N Y A K U LT U R A
Kanada dnes KDYŽ LIDEM POLOŽÍTE OTÁZKU, CO SE JIM VYBAVÍ PŘI SLOVĚ KANADA, většinou odpoví podle očekávání: vrcholky a ledovce ve Skalistých horách, rozlehlé stepní oblasti, nedohledné jehličnaté lesy, nehostinný ledový sever… svět nedotčené přírody, téměř nekonečná divočina. Jinou tváří Kanady, tentokrát velmi přívětivou, může být silueta Québecu na skále nad širokou řekou Sv. Vavřince či gotické věže ottawského parlamentu pod dohledem usměvavé stráže. Jak už tomu u všech klišé bývá, jsou tyto představy pravdivé a můžete v Kanadě strávit spoustu času, když si je budete ověřovat. Během desetidenního výletu po pamětihodnostech Kanady budete pospíchat od jedné tříhvězdičkové zajímavosti ke druhé, začnete možná u vyjížďky na pozorování velryb u pobřeží Newfoundlandu, pak pokročíte na Ostrov prince Edwarda, kde žila Anna ze Zelených vršků, uvidíte starý Montreal, Niagarské vodopády, národní park Banff a skončíte u čaje o páté v hotelu Empress ve Victorii. To byl tedy maratón! Takové krásné obrázky jste nafotili a můžete je ukázat rodině a přátelům! Užili jste si kontaktu s divokou přírodou, zavzpomínali na dětství, navštívili úžasné město, žasli nad úžasnou přírodní scenérií, zakusili divočinu a pohodlně zakončili v edwardiánském komfortu. Ale většinu těchto příchutí nezapomenutelné cesty, ne-li všechny, si můžete vychutnat, aniž byste museli cestovat 5 000 kilometrů nebo ještě více. Každá z oblastí Kanady má něco z této bohaté nabídky. Hlavní města regionů, navzájem od sebe značně vzdálená, se vyvíjela vlastním svébytným způsobem. Každé je hrdé na svou minulost, která může na východě sahat až o čtyři století zpět, a předkládá ji s nadšením a vkusem pomocí pečlivě spravovaných historických staveb a muzeí, které se pyšní některými z nejcennějších světových děl. Montrealu a Québecu dává zvláštní příchuť francouzština, ale všechna kanadská města kypí v posledních letech životem, částečně proto, že zde dochází k multikulturním proměnám. „Staré dobré Toronto“ se změnilo na něco více vzrušujícího, na nekonečně fascinující světové velkoměsto s mimořádnou etnickou rozmanitostí. Každé město má na dosah venkovské oblasti, v nichž patrně žili lidé po staletí,
tak jako je tomu v Québecu, který stále ještě dýchá atmosférou nové Francie. V ostatních venkovských oblastech je také silně cítit minulost, v přístavech Newfoundlandu, v rybářských vesničkách v přímořských provinciích a v loajalistických městech Ontaria. Místa, která již patří téměř do současnosti, jsou stejně podmanivá, například ukrajinské vesničky ve stepích či důlní města v Britské Kolumbii. Divočina a oceán jsou také po ruce. Halifax má na dosah rozsáhlé lesy i výhled na Atlantik ze svého přístavu, jednoho z nejhezčích na světě. Québec, Montreal, Ottawa, Toronto, všechny jsou kousek od lesů, jezer a výšin Kanadského štítu. Skalisté hory je možné obdivovat z Calgary, zatímco jedinečný Vancouver nabízí moře i hory. Oblasti snadno dostupné z měst jsou pochopitelně populárnější. Ve vzdálenějších oblastech naleznete místa, o něž se budete muset dělit pouze s těmi, kteří stejně jako vy utekli do samoty. Může to být na palubě mezi ledovci u labradorského pobřeží, v tundře v zemi ledních medvědů okolo Hudsonova zálivu, v opuštěné haidské vesnici na vzdálených ostrovech královny Charlotte nebo na úplném konci dálnice v Yellowknife na severním břehu Velkého otročího jezera. KANAĎANÉ Kdo je skutečný Kanaďan? Tato otázka trápí mnoho obyvatel této prosperující a decentní země, která se na žebříčcích většiny výzkumů, jež zjišťují, kde by lidé chtěli v životě žít, řadí velmi vysoko, ne-li zcela nejvýše. Pohled do polic kteréhokoli velkého knihkupectví v Kanadě zachytí řadu titulů, které se snaží nalézt Nádherné pohledy se naskýtají v kanadských Skalistých horách, jako zde na morénovém jezeře v národním parku Banff.
LIGHT LIGHT
•
BOLD BOLD
11
12
D Ě J I N Y A K U LT U R A
odpověď, přičemž často se v názvu vyskytuje slovo „identita“. Původní obyvatelé Kanady byli samozřejmě Inuité a několik set tisíc příslušníků Prvních národů, ale první Kanaďané jako takoví byli „Canadiens“ – francouzsky mluvící poddaní francouzského krále, kteří se usadili v údolí řeky Sv. Vavřince v 17. a 18 st. Poté, co se jich Francie v roce 1763 vzdala, začali sdílet své jméno s anglicky mluvícími spoluobčany – Angličany, Iry, Skoty a Velšany, kteří přišli přes Atlantik, nebo s loajalisty z USA. Ve 20. st. se v Québecu místo pojmu „Canadien“ začal pro francouzsky mluvící populaci (moderním pojmem zvanou frankofonní) používal termín „Québécois“ (fr. výraz = Québečané), neboť tito obyvatelé cítili potřebu zdůraznit svou zvláštní identitu. Spolu s anglicky mluvícími (anglofonními) obyvateli tvoří ti, již používají francouzštinu, základní národnosti v zemi. V provincii Québec jde o většinu populace, ale i v ostatních oblastech jsou významné francouzsky mluvící menšiny, obzvláště v Manitobě (asi 50 000, tedy okolo 5 % populace), v Novém Brunšviku (asi 240 000, přibližně 32 %) a v Ontariu (více než 550 000, což je zhruba 5 %). Kanadská „mozaika“ Od začátku 19. st. až donedávna tvořili potomci Britů a Irů většinu obyvatelstva země a po mnoho let měla Kanada zřetelně „britskou“ identitu, jejíž slábnutí symbolizovalo nahrazení vlajky Společenství javorovým listem v roce 1965. Bez většího přemýšlení přijali téměř všichni přistěhovalci do Kanady angličtinu jako svůj vlastní jazyk a chápali jej jako klíč k úspěchu v Severní Americe jako celku. Tito noví příchozí přicházeli z celého světa, hlavně však z Německa, Ukrajiny, Itálie, Nizozemí a z Polska. Poslední dobou je na vzestupu imigrace z Asie, z indického subkontinentu, z Jižní a Střední Ameriky a z Karibiku. Kanada je oficiálně multikulturní zemí, světová „mozaika“ se objevila na začátku 20. st. a určila vzor populace, v níž nově příchozí nebyli vhozeni do „tavící nádoby“, ale uchovali si mnoho tradic ze zemí svého původu. Nejzřetelnější je tento fakt v prérijních provinciích, které hned od počátku osídlovali soudržné etnické skupiny,
obzvláště z Ukrajiny, a v Torontu, v němž existují výrazné etnické „vesnice“ a veřejné služby v neobvyklé jazykové šíři. Na federální úrovni je Kanada oficiálně dvojjazyčnou zemí, která v celé zemi i mimo ni svým občanům nabízí komunikaci v angličtině i ve francouzštině. Proto se při telefonátu na kanadské velvyslanectví ozve přátelské bonjour i hello a lesník ve Skalistých horách bude mít odznak s nápisem „Parc Banff “. Pokud jde o provincie, Nový Brunšvik je dvojjazyčný, ale Québec, i když je zde velké procento anglofonní populace, má oficiálně pouze jeden jazyk. Pro mnoho francouzsky mluvících Québécois jde o zásadní otázku identity. Obávají se, že nebudou-li prosazovat francouzštinu jako nadřazený jazyk, nakonec se jejich populace rozplyne a izolovaná frankofonní kultura 6 miliónů lidí se ztratí v moři 300 miliónů anglicky mluvících obyvatel Severní Ameriky. OBR NA JIHU Ale co jedinečná kultura Kanaďanů, kteří mluví anglicky? Mnoho takových Kanaďanů, kteří si o izolaci mohou nechat jen zdát, se cítí velmi, dokonce příliš, dotčeno tím, co je pod 49. rovnoběžkou. Americká kultura je všudypřítomná, v knihách, časopisech, v rádiu i v televizi. Každá obchodní dohoda zvyšuje americkou účast v kanadské ekonomice. Milióny Kanaďanů jezdí každý rok na jih do amerických letovisek na dovolenou, přičemž nejznámější jsou „tažní ptáci“, kteří se každou zimu stěhují na Floridu. Pracovní možnosti a vyšší platy v Americe přitahují další obyvatele, jdoucí za kariérou. Americké fráze mají stále větší vliv na to, jak mluví Kanaďané. Někteří obyvatelé cítí větší spřízněnost se svými sousedy kousek za hranicí, než s krajany vzdálenými na tisíce kilometrů. To, že Kanaďané nejsou Američané, se zdálo být garantováno spojením s Británií, ale jak slábly nitky spojující zemi se Spojeným Královstvím, přestala tato záruka platit. Nicméně Kanada zatím nejde ve šlépějích Austrálie směrem k republice a obrázek Procházku galerií na BCE Place v Torontu nesmí vynechat žádný fanoušek moderní architektury.
14
D Ě J I N Y A K U LT U R A
britské panovnice je stále ještě k vidění na mincích. Kanaďané rádi o sobě mluví jako o dobrých partnerech Spojených Států, ale dávejte si velký pozor při řeči týkající se bodů, v nichž se pohled obou zemí na svět liší. Jedním z případů je brzké rozeznání komunismu na Kubě a v Číně, dalším
Tři obyvatelé vesnice Povungnituk v severní části Québecu
může být rezervovaný postoj k problémům Spojených Států ve Vietnamu – mezi léty 1965 a 1974 našlo v Kanadě útočiště před odvodem do armády až 125 000 mladých Američanů. Kanadské síly bojovaly v Koreji a v Perském zálivu a po mnoho let měly základnu v Německu, ale jinak se jejich zahraniční služba Spojeným národům soustřeďovala na udržování míru. Země se těší záviděníhodné mezinárodní reputaci v oblasti zprostředkování a kompromisů a pro podporu Spojených národů obecně. Pokud jde o bohatství a populaci v souvislosti se Spojenými národy, země přispívá do rozpočtu Spojených národů čtvrtým nejvyšším podílem.
Kanadské kompromisy Schopnost dělat kreativní kompromisy je patrně jednou z charakteristik, které určují kanadský způsob práce. Konfederace z roku 1867 byla v podstatě kompromisem mezi potenciálně konfliktními zájmy provincií, které tato smlouva sjednocovala, a v průběhu posledních let bylo vyvíjeno velké úsilí na zformulování rezoluce, která by udržela Québec v Kanadě. Kanaďané si více dělají legraci sami ze sebe a tato touha po zdrženlivosti neunikla pozornosti humoristů: Otázka: Proč Kanaďan přešel přes cestu? Odpověď: Aby se dostal doprostřed. VLÁDA A POLITIKA Deset kanadských provincií a tři teritoria jsou součástí federace, parlamentní demokracie, jež je součástí Britského společenství, jehož hlavou je britský panovník. Monarchovy funkce, které jsou téměř výhradně ceremoniální, přebírá generální guvernér, jehož jmenuje panovník, ale vybírá jej ministerský předseda a kabinet. Zákonodárnou moc má Dolní sněmovna (Commons), komora parlamentu, v níž je 308 volených poslanců, kteří reprezentují volební obvody z celé země. Volby vypisuje dle svého uvážení premiér, ale funkční období může být nejdéle pět let. Horní komorou parlamentu je Senát, v němž je 105 členů jmenovaných generálním guvernérem na návrh předsedy vlády. Senátoři své právo blokovat zákony využívají zřídka, hlavním úkolem Senátu je opakovaně procházet návrhy zákonů a ujasnit jejich obsah. Parlament sídlí v krásné novogotické budově v Ottawě, jež byla zvolena hlavním městem v roce 1867. Politické kořeny Politické strany pracují na úrovni provincií i celonárodní. Od ustanovení Konfederace v roce 1867 se rovnováha sil v Ottawě přelévá od konzervativců k liberálům. Obě strany jsou ve své povaze centristické; konzervativci tradičně inklinují k podpoře kanadského obchodu, liberálové k právům jednotlivců. Obě strany mají podporu v celém národě. Nová demokratická strana (The New Democratic Party) také pracuje na národní úrovni. Je členem Socialistické internacionály, hájí zájmy organizovaných pracujících a ve svém cha-
KANADA DNES
rakteru je sociálně demokratická. Novějším hráčem na politické scéně je Strana zelených, která klade důraz na ochranu životního prostředí. Ostatní menší strany zastupují spíše místní zájmy. Například výhradně v Québecu působí strana Bloc Québécois, která usiluje o nezávislost Québecu. V roce 2006 vedly pocity odcizení v západní Kanadě a pobouření v Québecu kvůli hrubému zneužití veřejných fondů vládnoucími liberály v čele s předsedou vlády Paulem Martinem (tzv. „sponzorský skandál“) k všeobecným volbám, po nichž přebrali vládu konzervativci vedení Stephenem Harperem z Alberty s překvapivě silnou podporou v Québecu.
ně liší. Největším problémem je postavení Québecu, ale rozhodně nejde o problém ojedinělý. Zejména západní provincie, se svým průmyslem zaměřeným na zdroje, se často cítí opomíjeny vzdálenou federální vládou ve střední Kanadě, kde je mnohem více obyvatel a dynamická, diverzifikovaná ekonomika.
Politika a provincie V provinciích mohou i nemusí mít politické strany silné vazby na své odpovídající protějšky na federální úrovni a není nic výjimečného, když volič v místních volbách podporuje jednu stranu a při volbách do Ottawy jinou. I političtí vůdci měnili své zaměření. V polovině devadesátých let 20. st. separatistická strana v Québecu, Parti Québécois, měla za vůdce Luciena Boucharda, předchozího člena Progresivní konzervativní strany. Hlavní odpůrci separatistů v Québecu jsou místní liberálové. V roce 2003 byli zvoleni, aby vládli v čele se svým vůdcem, Jeanem Charestem, jenž byl dříve hlavou federálních konzervativců.
Mladí i staří obyvatelé Québecu přišli pomoci při kampani pro stranu Parti Québécois v referendu v roce1995.
Kanadské problémy Kanada se potýká s většinou problémů, kterým čelí všechny západní demokracie. Financování rozsáhlého veřejného sektoru je neustálou otázkou a v například v Ontariu vedl tento problém ke střetu mezi dobře organizovanými odbory učitelů a vládou, jejímž záměrem bylo snížit veřejné výdaje. Země je hrdá na to, že má všeobecnou zdravotní péči, ale výkonnost systému neplní vždy původní očekávání. Zvyšující se kriminalita je varující, ale ve srovnání se Spojenými státy je její úroveň stále velmi nízká. Mnoho problémů kanadské politiky se týká vztahů mezi národními a místními zájmy, což je nevyhnutelné v tak velké zemi, kde se jednotlivé provincie od sebe tak závrat-
I když se asi nikdy nezjistí příčina ničivého poklesu výnosů ze životně důležitého lovu tresek v Atlantiku, mnoho obyvatel přímořských provincií a Newfoundlandu tvrdí, že hlavním viníkem je federální ministerstvo pro rybolov a oceány. Snahy v osmdesátých a v devadesátých letech 20. st. o nové uspořádání kanadského státu zatím vyzněly naprázdno, ale daly nový impuls do stálé diskuse o povaze kanadské identity. Názorově vyhraněný premiér Pierre Elliot Trudeau vložil veškeré své úsilí na podporu všekanadské identity zahrnující oba zakladatelské národy (Francouze a Brity) i původní obyvatele a přistěhovalce odkudkoliv. Klíčovým bodem jeho politiky bylo vytvoření Ústavy; v roce 1982 byl zákon o Britské severní Americe
15
16
(British North America Act) z roku 1867 nahrazen Zákonem o Ústavě (Constitution Act) a Kanadskou chartou práv a svobod (Canadian Charter of Rights and Freedoms). Ale Québec toto nové uspořádání nepřijal. Po několika letech dohadů se v roce 1987 ministerský předseda Brian Mulroney setkal u jezera Meech s deseti regionálními premiéry a dohodl s nimi slovní formulaci, v níž byl, mimo jiné, přiznán Québecu speciální statut „odlišné společnosti“.
Britský vliv je silný i ve zcela francouzském 22. královském pluku, zde ve slavnostním oděvu u pevnosti v Québecu.
Některé z provincií si to však rozmyslely a dohoda začala váznout. V roce 1990 definitivně selhala hlasem „Ne“ od manitobského poslance zastupujícího národ Kríů. Nezdolný Mulroney to zkoušel znovu. V roce 1992 byla podepsána dohoda v Charlottetownu na Ostrově prince
17
Edwarda, na místě, kde byla v roce 1867 schválena Konfederace. Dohoda potěšila předsedy provinčních vlád, vůdce v teritoriích, První národy, Inuity i Métisy. Ale obyvatelstvo v celé své šíři přesvědčeno nebylo: v referendu, které následovalo, byla Charlottetownská dohoda zamítnuta. Následoval prudký vzestup separatistických hnutí v Québecu, které cítily podporu
po selhání Charlottetownské dohody, ale když v roce 1995 vládnoucí québecká strana Parti Québécois položila v dalším plebiscitu voličům otázku ohledně odštěpení, byli separatisté poraženi, byť nejtěsnějším rozdílem. Tyto události devadesátých let ukazují, že i přes vzájemné odlišnosti nevidí Kanaďané, od jednoho oceánu ke druhému, jinou možnost, než zůstat pospolu.
