Děje Třebenic. Sepsal. Augustin Sedláček * Původní vydání vytištěno v knihtiskárně P. Franka v Táboře nákladem obce Třebenské

Děje Třebenic Sepsal

Augustin Sedláček * Původní vydání vytištěno v knihtiskárně P. Franka v Táboře nákladem obce Třebenské.

Podřipská rovina pokračuje k západu za Ohře, zdvihajíc se znenáhla k Sulovicům, Dlažkovicům a Loukohořanům. Za tím pak následuje ta roztomilá krajina Středohoří, kde se osamotnělé homolky vysoko vypínají a mezi nimi položeny jsou rovinky a doliny, jež obilím a ovocem rozplývají. Na rozhraní obou leží městečko Třebenice nad potokem Hostinou neb Modlou a na patě hory Košťálovské. Osada tato založena původně na ostrohu čili táhlém návrší, jež se táhne od severozápadu podle Hostiny, tak že se s něho na tři strany schází, a jen na čtvrté po rovině zde povolně stoupajíc. Poněvadž domů podle silnice přibývá, protahují se Třebenice do délky a žertovně se praví, že základ jejich podobá se jelitu, které uprostřed puklo. Asi uprostřed stojí kostel, pěkná památka po starých Třebenských, kteří jej postavili ze svého měštce, ale špatný vděk za to utržili. Před dávnými a dávnými dobami obývali ve zdejší krajině lidé českého jazyka, a vždy jen Češi, jak staré názvy vesnic, hor, řek, lesův a niv svědčí. Ale nebyli národa jednolitého, nýbrž různili se od sebe, dělíce se na tři kmeny, které zase z množství bývalých čeledí povstaly. Kníže čeledí, řečené Litoměřici podmanil si čeledi až k Libčevsi a Sutomi, kterým všem se pak Litoměřici říkalo. Čeledi severně od nich podlehly knížeti hradu Děčína a zvali se potom Děčané. Tak se i říkalo čeledi, která se z jich země vystěhovala (nyní ves Ječany). Co bylo od Nedvědíče a Solan k západu, drželi Lučané, prvotně jen obyvatelé Louky neb okolí Žatce. Zajímavé je, že se posud horní ulice Třebenic, kterou se jde do bývalého Lucka, na Loucké nazývá. Lucký kníže Vlastislav založiv si veliké knížectví, založil podle pověsti hrad Vlastislav a osadil jej lidem svým, aby odtud střehli Děčany a Litoměřice, poněvadž pomáhali Pražským Čechům proti němu. Po přemožení Vlastislavově a smrti jeho na Turském poli, dostalo se okolí zdejší pod panství Přemyslovců, jimž snad Litoměřici a Děčané již před tím poddáni byli. Zalidněna byla krajina zdejší od pradávných dob. Některá místa zaujali čeledi, jako kupř. Lovosici, Sulejovici, Čížkovici, Syřejovici, Želechovici, Třebenici, Jenčici, Podsedici, Blažkovici, Chodovlici, Chvalovici, Vchynici, řečení buď od sídla ( kupř. pod Lovošem Lovosici ) aneb proto, že jich praotci nazývali se Sulej (Sulislav), Čížek, Syřej, Želech, Třebon, Jenek (Jan), Blažek, Chodovel, Chval, a Vchyna. Jiným čeledím říkalo se jen přezdívkou, jako byli kupř. Hlupohlavi, jiným se říkalo podle obydlí kupř. Chrášťané. Hospodářství jedné osoby nazváno jménem Sedlec (prvotně Sedlce).

1

Obyvatelé tito jsouce osobně svobodni žili v čeledích neb rodech, asi týmž způsobem, jako se podnes spatřuje u Jihoslovanů. Řízeni jsouce otcem a starostou, zúčastnili se nejen polních, ale i domácích prací, k nimž také řemesla náležela, ovšem také proto měli nárok na živobytí ze jmění společného, usazujíce se okolo prázdného místa, kterému se říkalo náves. Časem rozešli a rozdělili se rodové o role a louky, ponechavše k společnému užívání jen obce neb občiny (pastviny a lesy). Mnozí z nich upadli v chudobu, zachránivše jen skrovné jmění, jiní zachovali si slušný majetek žijíce na způsob velkých sedlákův. Majetek takový nazýval se země neb popluží a držitel zeměnin neb zeman. Mnohým z nich se vedlo pak tak dobře, že drželi dvě, tři a více vesnic a lišící se od obyvatelstva sedlského, tvořili stav vladycký. Nad ně vynikal stav panský, vyznamenávaje se velkým majetkem, který získal si buď skrze zásluhy své o rod knížete zemského aneb proto, že rodové jeho měli vrchní vládu v krajích. Počátek poddanství není ještě dostatečně vyzkoumán. Jisté jest, že od dávných dob byl stav nesvobodných vedle lidí svobodných. Dílem to byli lidé ve válkách zajatí aneb otroci koupení aneb lidé, kteří pro dluhy aneb jiným slovem o jmění přišli aneb takoví, kteří pro zlobu z rodů vyloučeni a chudí (tj.zlí) nazýváni byli. Mnozí z nich bydleli jako řemeslníci na královských statcích, mnozí z nich osazováni na statcích pánů a zemanů. Čím více přibývalo takto lidí nesvobodných, tím více se zmenšoval počet svobodných, k čemuž i ustavičné války přispívaly, poněvadž bojování bylo první jich povinností. V okolí zdejším udrželo se mnoho zemanských statků, ale vedle nich bylo také drahně duchovenství. Klášter Doksanský držel krajiny od Terezína až k Chotěšovu; Lovosice s okolím dostaly se ve 13. století v držení kláštera Celského v Sasích, okolí Třebenic pak se dostalo klášteru sv. Jiří na hradě Pražském. V starých knihách viničných r. 1613 poznamenáno jest, že “král Ladislav a král Otagár, syn jeho spolu s Konstancií, manželkou svou Třebenice s vesnicemi darovali, jakž majestát v klášteře zůstávající daný r. 1224 v sobě obsahuje.” Tomu rozumíme tak, že daroval vesnice ty klášteru Vladislav II. (1140-1173) a potvrdil a rozmnožil syn Přemysl s manželkou Konstancií. V seznamu r. 1228 učiněném, jež podala abatyše Anežka králi k potvrzení čtou se: Třebenici, Chodovlici, Hlupohlavi, Velemín, Syřevici, Vransko, Chvalovici a Borec. Tytéž vesnice potvrdil klášteru papež Řehoř IX.r.1233 dne 2. července. Všichni obyvatelé okolí, i zemané i lidé úroční, kteří dávali klášterům poplatky, i jiní, (kromě osob stavu panského) poddáni byli úřadu královu v Litoměřicích a popravcům kraje Litoměřického. Záhy však se klášterové vymaňovali z moci úředníků královských. Tak kupř. u kláštera sv. Jiří již před r. 1233 provedeno, že úředníkům nenáleželo právo nad poddanými klášterskými v příčině svodu (tj. žaloby z vraždy a loupeže), hlavy (tj. pokuty za vraždu), noclehu (pro úředníky) a nářezu (dodávání masa na cestách úředníkův). A byli-li od těch dávek osvobozeni, tím spíše provedl klášter, že mu zanecháno nižší soudnictví nad poddanými. Popravcům královským zůstalo pak právo, trestati zločince při skutku kdekoliv postižené a jiní zločinci dodáváni do Litoměřic k úřadu, aby tam byli trestáni. Když tak nějaký čas trvalo, povolil král Václav abatyši, (1299,6.února), aby v Třebenicích mohla zavésti soud krvavý a postaviti šibenici, tak aby zločinci tu postižení skrze rychtáře a konšely byli trestáni. Že soud ten zřízen byl zrovna v Třebenicích, pocházelo odtud, že Třebenice předstihly osady okolní takovým způsobem, že z vůkolí sem chodívali na trhy. Proto Třebenicům přikládán název vsi trhové. Co se týče záležitostí církevních patřilo okolí Třebenic k farám, které se nazývaly Třebenice, Lovosice, Siřejovice, Čížkovice, Sutom, Lipé, Nedvědíč a Velemín. Tyto i s kostely povsta2

ly sice velmi záhy, ale čas a doba, kdy byly založeny, nejsou známy. Nad farami těmito měl dohled děkan kraje Litoměřického a zase byl podřízen arcijáhnu téhož kraje. Poněvadž děkan však pro množství far dohled snadno vykonávati nemohl, přišlo pak k rozdělení a vedle Litoměřického děkanství povstalo před r.1352 (snad okolo r.1290) děkanství Třebenské nebo kraj děkana Třebenského. Jeden z farářův téhož kraje býval děkanem (jako jsou nyní biskupští vikáři), a podřízeny mu kromě dotčených far také Bohušovice, Brozany, Chotěšov, Slatina, Klepý, Libochovice, Dubany, Křesyně, Chodžov, Solany, Třebívlice, Želkovice, Libčeves, Kozly, Řisuty, Měrunice, Mokov, Mirošovice, Chouč, Hrobčice a Mrzlice. Nejstarší známí faráři Třebenští byli do r.1397 Vilém, 1397 atd. Henslin, do r.1408 Petr, do r. 1418 Václav, 1418-1422 Šimon, dosud kaplan na hradě Ryžemberce, 1422-1435 Mikuláš z Týna Horšovského. Abatyše je volívala a generální vikář arcibiskupův v Praze potvrzoval. L. 1405 daroval vladyka Pavel starší ze Žichova 3 kopy platu na vsi své Žichově na zřízení kaplanství v Třebenicích. L.1408 sebral farář Petr peníze od osadníkův, aby mohl míti svého vikáře neb střídníka (pomocníka). Z peněz koupil platy v Žimi, Měrunicích, Jenčicích, louku u Úpohlav a chalupu v Třebenicích. Když vypukly války husitské, drželi se Třebenští a okolní zemané víry katolické. Katolický rod Zajícův z Hazemburka vůbec na svých statcích řádův pod obojí nikdy nepropustil. Také Kaplíři horlivě se drželi katolictví. Jan Kaplíř ze Sulevic, pán Košťálovský byl jeden z prvních, který Pražanům opověděl válku. Jan a strýcové jeho věrně sloužili králi Zikmundovi proti husitům, což rodině té k velikému bohatství pomohlo; neb nešetrný král zastavil jim duchovní statky za levný peníz. Tehdá (1420) asi se také stalo, že újezd Třebenský všechen svěřen jest Janovi Kaplíři, jenž se pak tři léta potom výslovně jako pán na Třebenicích připomíná. Stalo se totiž r. 1423, že si Třebenští, za nové vlády chtěli k nějaké větší platnosti pomoci, nežli bylo dříve. Hlavní moc do té doby měl rychtář panský a několik konšelů bylo mu toliko k radě. Avšak třebenským šlo o to, aby měli takové řízení, jako bylo v královských a pokročilých městech. V tom jim Kaplíř pomáhal přímluvou a proto král Zikmund majestátem svým (1423, 5.října) ustanovil, aby měli 12 konšelů, z nichž jeden by byl po měsíc purkmistrem. Kromě toho jim udělil erb a pečeť, totiž na štítě obraz sv. Jiří an v napřažené ruce drží meč, a to v těch barvách jako měl Jan Kaplíř (tedy modrý štít) a konečně dovolil jim výroční trh míti na hod sv. Ducha a osm dní potom zběhlých. Od té doby slouly sice Třebenice jen městcem (městys), ale samosprávu měli podobnou té měst královských. Tou příčinou také založeny r. 1433 nové a nákladné městské knihy, které dosud v Třebenicích chovají. Důležité změny dály se po třech letech. Když totiž r.1426 strojena válka proti Čechům pod obojí, obávali se tito, že by se protivníkům jich, v severních Čechách obývajícím, dostala znamenitá pomoc z Míšně. I vypravili se i Pražané i Táboři i Sirotci do severních Čech a dobyli několik opevněných míst. Kněz Prokop Holý odděliv se pak od hlavního vojska dobyl Třebenic, Duchcova, Teplice a Krupky. Zdá se, že tehdá i Jan Kaplíř přidal se k Čechům pod obojí, aby statky své ušetřil pálení a plenění. Od té doby byl jich věrným přívržencem a ustanoven od nich za hejtmana v Litoměřicích. V Třebenicích samých ujala se víra pod obojí a řády její tu trvaly nepřetržitě až do konce 16. st. Kaplíři zůstalo zboží Třebenské i potom, ano císař Zikmund zapsal mu r.1436 dne 21. prosince městečko Třebenice, vsi Chodoulice, Úpohlavy, Velemín, Kololeč a Syřevice kláštera sv. Jiří, Dubec Litoměřického a Srbeč Mělnického proboštství. Při tom vymíněno, že nemá Jan lidí obtěžovati a na nikoho mocí sahati, ani svévolně bouřiti, nýbrž právem každého hleděti. Jankovi Kaplíři se Třebenice dobře hodily ke zcelení jeho statků; neb měl kromě Sulevic i Čížkovic a hrad Košťálov, jemuž Třebenští poddáni byli. A tak sahalo souvislé jeho panství od Lovosic až k Netlukům a ke Lkáni. Žil ještě r. 1445 a zůstavil syny Václava a Buška, kteří okolo 3

r. 1450 zboží otcovské ujali a jím vládli jako otec, kromě spravedlivých poplatků lidi ničím neobtěžujíce. U Třebenských pak nějaké zkracování práv proto snadné nebylo, poněvadž si u krále Ladislava vyprosili, aby jim městská jich práva potvrdil (1454, 30.června). Držívali si zejména svoje soudy, aneb zasedání konšelská, jež se svolávaly proto, aby tu jeden druhého mohl viniti aneb jeden druhému před soudem zahájeným zboží všelijaké hbité i nehbité vzdávati a prodávati. Soudy byly dvoje. Při malých neb konšelských soudech seděli konšelé ve čtyřech lavách (lavicích) a cokoliv tu ujednáno bylo, to písař v knihy městské a rejstra jazykem českým zapisoval. To bylo od r. 1434 tak pravidlem, že se v nejstarších knihách jen jediný latinský zápis vyskytuje; německy pak nepsáno proto, poněvadž bylo okolí daleko široko české a proto se ještě Němci do Třebenic nestěhovali. Druhý soud byl velký či plný, na němž předsedal pán aneb syn jeho aneb byl-li pán něčím obmeškán, purkrabě jeho neb úředníci. Přítomni však bývali sudí a konšelé, z nichž ten, který úřad držel a po jeden měsíc obec zpravoval, nazýval se purkmistrem. Když pak Třebenice z moci pánův světských byly vybaveny, stávalo se nejednou, že i abatyše, jako pán vrchní na plném soudě předsedala. Nevyhnutelně nutná však přítomnost páně aneb úředníka nebyla. Když se důležité věci na plném soudě vyřídily, zasedli konšelé k posudku neb posudkům, aby dokonali i jiné věci, které byly na ně podány; i při těch někdy páni aneb úředníci bývali. Na každém soudě seděl sudí, jemuž se tak v Třebenicích správně říkávalo ( jinde děli "rychtář"). Věci v právní důležitosti, které se měly pamatovati, zapisoval rychtář v rejstra, odevzdání statků se spravedlností, pokud se staly před zahájeným soudem, vpisovaly ( neb "vkládaly se") ve knihy městské. Druhdy se i některá věc z rejster do knih přepsala. Založení knih stalo se okolo r.1433, ale v prvním desítiletí se tam velmi málo zapisovalo, tak že do l. 1445 bylo jen 16 zápisův. Jak již svrchu řečeno, náleželo radě Třebenské právo popravy a tudíž i útrpné tázání zločincův (t.j. vyslýchání skrze kata). Velká zlodějství, která vykonal Martin Pátý, zapsal písař na posledním listu nejstarší knihy, buď že Martina V Třebenicích oběsili aneb že opis jeho vyznání dostali od nejbližší popravy, aby slídili po jeho tovaryších. Kromě těchto gruntovních knih psávány také manuály čili příručné knihy o usneseních rady a jiných věcech pro budoucí paměť. Také psány později knihy, v nichž mezníky a výchoze na meze poznamenány. Povinností konšel vyjádřenou v jich přísaze bylo k pánu poslušně se zachovávati, pravdu vésti, křivdu tupiti, zlé a nepoctivé rušiti, tajnost rady zachovávati, soudy spravedlivý vynášeti chudému i bohatému, sirotky a vdovy opatrovati. Konšelé se tehdá nevolívali, jak se nyní děje, nýbrž pán aneb jeho úředník potázav se s konšely a staršími z obce, které by pokládali za nejschopnější, ty vyhlásil a jak se říkalo sadil. Toto obnovení dálo se každoročně. Vybráni bývali obyvatelé "dobře osedlí", t.j. takoví, kteří bydleli tu již nějaký čas a měli jmění nehbité, jak se v Třebenicích říkávalo. Obyvatelstvo živilo se rolnictvím a řemesly, tak že řemeslník se výtěžkem z rolí svých přilepšoval. Připomínají se krejčí, tkadlci, kožišníci, postříhači, provazníci, koželuzi, bečváři, nápravníci, kováři, mydláři, pekaři, mlynáři, řezníci a sladovníci. Každého řemesla bylo málo osob a proto se pořádky řemeslnické čili cechy teprve utvořily, když byl příslušníkův slušný počet. Podle toho zdá se, že bylo dosti krejčí a tkadlců, poněvadž ti, pokud vědomo, nejdříve se dodělali pořádků. Rada Třebenská dala r. 1455 ,,řádek“ řemeslu krejčovskému takový, jakož v jiných městech krejčíři požívali, totiž aby měli starší čtyřmistry mezi sebou, kteří by spravedlnost činili chudému i bohatému v jich řemesle a když by chtěli starší čtyřmistry voliti, aby to okázali (oznámili) před radou a kdyby mezi nimi někdo neposlouchal a učinil něco proti tomu, co by ve svém řádku uložili, aby byl radě oznámen a pokutu trpěl, kterou by řemeslo naň položilo. Jak se 4

kdo má řemeslu, to mělo býti dotčeným řádem určeno. Avšak již napřed ustanovila rada, chtěl-li by se na řemeslo kdo mezi třebenskými osaditi, aby položil 4 groše a libru vosku a chtěl-li by se který pacholík řemeslu učiti, aby dal libru vosku. Také řemeslu tkadlcovskému povoleni čtyřmistři; za osazení ustanoveny dvě libry vosku, za učení libra. Potom však stala se ,,svole“ mezi mistry a tovaryši, aby toho, který by z nich zemřel, provodili mrtvého ke hrobu a komuž by se pak dalo věděti a nešel by, aby dal půl libry vosku. Také se svolili, kdyby se kde svadilo buďto v krčmě nebo kdekolivěk, a nesmluvili se sami sebou, aby po groši pokuty dali, a kdyby mistři obeslali kterého tovaryše a on doma jsa nešel by k jich rozkázání, bez milosti aby groš dal. Nemocnému tovaryši uvolilo se z obce (t.j. ode všech tkadlců) půjčiti 8 kop; pakli by mu Bůh pomohl, že by z nemoci vstal, aby těch 8 kop zase oplatil, pakli by umřel, aby to na šatech jeho dobyli. Obyvatelstvo žijíc v staročeské prostotě pamětlivo bývalo, aby dobrými skutky po sobě památku zůstavilo. L.1461 dal Tomík na boží dům poločtvrtí dědiny své, tak aby budoucí držitelé z toho ke kostelu 30 gr. ročně platili a Mandaléna, vdova po něm, odevzdala kromě toho ještě dům před městem k záduší. L.1491 odevzdala Víta Hotovcova svůj masný krám ke kostelu, tak aby držitelé z něho úročili faráři 20 gr. a střídníkovi 10 gr. a pokud by střídníka nebylo, aby ty peníze se daly na vosk. Na záduší se také pamatovalo při kšaftech, tak že někteří nábožní lidé nějakou částku peněz ke kostelu odkázali. L.1517 zapsala Barbara Ryšákova k záduší kostela třebenského čtvrt dědiny Úpohlavské i s loukou, kdyby zemřela. Asi okolo l.1460 vyšly Třebenice z držení Kaplířův. Vyplatil je o nich Vilém z Ilburka, jemuž byl král Jiří peníze dlužen a jemuž od abatyše sv. Jiří povolení k výplatě dáno a l. 1463, dne 28. září zapsal městečko Třebenice, vsi Chodovlice, Úpohlavy, Kololeč, Velemín a mnohé jiné vesnice od Litoměřic ke Slanému, které držel Vilém ke tvrzi své Mšenému. Zdá se, že Třebenice zastavil Janovi Zajíci z Hazemburka. L.1466 totiž položila Marcova sirotčí peníze, mezi nimiž bylo drahně zlatých a stříbrných. Konšelé Třebenští odepřeli je k sobě vzíti, poněvadž v městečku pro ně bezpečného úkrytu nebylo. I prosili Jana, aby je opatřil jako pán jich a ten je dal uschovati bratru svému Oldřichovi na hradě Hazemburce. L.1467 vzbouřila se část panstva proti králi Jiříkovi. Těžce totiž nesli, že byla v Čechách moudrá a silná vláda a král nechtěl se o vládu s nimi děliti. Sobecké své úmysly zastírali horlivostí pro víru katolickou. Také Ilburk byl mezi nimi a proto královští, když trestali protivníky své, uvázali se v Třebenice a drženy potom ke král. komoře. Aby Třebenice byli stálí, potvrdil jim král l.1467 všechny svobody. Ještě po smrti králově zůstaly Třebenice při komoře. jak se zdá, navráceny Ilburkovi buď l.1476 aneb 1477; proto i za zvláštnost poznamenáno, že Fráněk z Jarpic, úředník páně, sadil nové konšely. Od té doby za několik let drženy Třebenice ke Mšenému. Třebenští těšili se tehdá úplné samosprávě a vrchnost se jim do jejich obecních věcí ničím nevkládala. Ve svých právních potřebách hleděli třebenští k Litoměřické kmetské stolici, tam šlo odvolání a odtud také brávali naučení, kdykoliv si sami nedůvěřovali rozhodnouti. Asi okolo l. 1490 vyžádali si naučení takové o zprávě obecní, které zapsáno v knihy městské. Konšelé Třebenští zeptali se, kolik mají konšelé žádati od vkládání domů a dědin ve knihy městské. Odpověď byla, od vydání dědictví anebo knihy vepsání anebo od jiných věcí, kteréž se před soudem hájeným dějí buďto svědomě aneb kdyby kdo svědomí (svědectví) nebo paměti (protokolu) žádal, od toho má konšelům jeden šilink haléřů dán býti a ten šilink činil jeden groš peněz těch, kteréžto v zemi berné byly. Třebenští měli starosti, co mají písaři dávati od vpisování do knih a Litoměřičtí odpověděli: Vězte, přátelé milí, že jest před námi a za našich časů bylo, že my konšelé v našem městě spolu písaře jsme měli, kterýž nám službu činil k vděčnosti oběma stranami ( tj. kmetům i konšelům). Tak jest dříve bylo, ještě jest pak nyní, že my spolu písaře máme; na toť nám nepřísluší práva říci aneb k sloužení aneb služebníky míti. To stojí na lidské svobodné vůli; 5

to vy můžete držeti, kterak vám se nejlépe příhodno zdá. Ale my tak držíme v soudech našich, když písař komu v knihy vpisuje nebo z té knihy vymazuje, od toho každého kusu dva peníze dány býti mají a od čtení knih konšelům nemá nic dáno býti. Strany otázky, kdyby někdo statek v Třebenicích prodal, z městečka se nevyhostil a potom se zase zakoupil, má-li znova za udělení městského práva platiti, dali kmeté Litoměřičtí naučení, jestli by měštěnín seděl v jednom městě rok a den a s městem šosoval (poplatky dával obci) a prodav statek se nevystěhoval a jiný statek si v témž právě koupil, takový aby práva městského podruhé nedával, kromě toho dali ještě jiná naučení, totiž knihy městské a majestaty (privileje), aby konšelé s radou obce na bezpečné místo uložili vedle nejpilnějších klenotů obecních pod zámky, aby jim bezpečni byli ke svým potřebám; když by jim toho potřebí bylo, aby vyzdvihli a zase bezpečně a jistě i v cele zachovali. A když by kde kdo potřeboval, mají knihy čteny býti stranám potřebujícím ve čtyřech lávách soudu hájeného od písaře a úředníka přísežného. Jiné naučení bylo, aby rychtář, který rychtu na nájmu má a kromě toho svůj dědičný statek drží, šosoval ze svého dědictví a jiné pořádky trpěl zárovno jiným sousedům; týž rychtář aby z úřadu svého posla zjednal a s ním tak uhodil (umluvil se), aby mohl jemu sloužiti a chudého i bohatého službou nezmeškával a z požitků, kteréž od starodávna na posla slušely, aby rychtář nic nebral. Na poslední otázku, může-li pán hájiti někomu, aby statek svůj dal někomu za zdravého života, odpověděli kmeté, že každý může své stojaté a dobyté dědictví i movitý statek dáti za zdravého života před soudem hájeným, komuž chce. Vzmáhající se blahobyt v městečku a ve vesnicích, když po r.1478 dávno toužený mír následoval, byl příčinou, že mnohý po tom zatoužil, aby byl v Třebenicích pánem. I Kunka, abatyše u sv. Jiří těžce nesla, že Třebenice byly klášteru odcizeny. L. 1485 vyprosila si na králi dovolení, aby mohla Třebenice vyplatiti, ale nedostávalo se k tomu peněz. L. 1500 vyprosili si touž milosť Zdeslav Kaplíř ze Sulevic na Košťálově a strýci jeho, ale k výplatě nepřišlo. Naopak Vilém Ilburk nejen se udržel, nýbrž i rány dlouholetými válkami zasazené hojil. Městečko opravoval a stavěl (tj.veřejná stavení), ale nemohl toho pro nedostatek peněz dokonati. I prosil krále Vladislava, poněvadž v Třebenicích sklad veliký všelikého obilí, jako v kterém městě toho kraje Litoměřického jest a silnice tu zemská, která opravy potřebuje, za vysazení cla na opravy. Když tedy prosbě jeho l. 1507 8. ledna vyhověno, vybíráno od té doby v Třebenicích clo, totiž od sudu vína půl groše č., od těžkého vozu nakladeného 1 gr., od vozu prázdného s každého koně půl peníze, od příhonného dobytka (koní, volů, krav) od každého kusu peníz, od drobného dobytka z každého po haléři. Kromě toho povolil král téhož dne třebenským dva trhy výroční, jeden na den sv. Máří Magdaleny, druhý na sv. Šimona a Judu s 8 dní pořád sběhlými a tak, že posavadní jediný trh výroční pominul. Kdežto první věc obecnímu důchodu pomohla, druhým obdarováním pomohlo se živnostem, poněvadž lidé přespolní často do městečka přicházeli. Peněz scházejících se mimo jiné užili konšelé k tomu, že dali l. 1517 velký zvon (sv. Václava) v Novém Městě Praž. ulíti. (l. 1664 při ohni zničen). Měli tedy třebenští příčinu na Viléma, který obyčejně na hradě Ronově u Stvolinek sídlíval, vděčně pamatovati. Když asi okolo l. 1531 zemřel, zdědila mnohé jeho statky manželka Anežka hrab. z Helfenšteina. Třebenští byli jí vděčně oddáni, jako manželu jejímu. Když potřebovala peníze a dlužila se od žida z Libochovic, někteří sousedé se za ní zaručili. Když pak někteří sousedé z neznámé příčiny do vězení dány byli, přimlouvala se za ně u Zdislava Berky, nejv. hofmistra, aby je do některého času propustil, a když tento odpověděl, že není toho mocen, leč by oznámil králi (právě nepřítomnému), dokazovala mu paní Anežka, že mu od krále jiné, větší věci poručeny a odevzdány jsou, a že by se měl proto nad těmi chudými lidmi slitovati (l.1523). Asi v tu dobu pomýšlela abatyše u sv. Jiří na vyplacení Třebenic. Majíc peníze pohotově dala si l. 1537 od krále výplatu již dříve (1485) povolenou, znova potvrditi. Přes to s výplatou to dobře nešlo, poněvadž se klášteru nedostávalo peněz. Náhoda tomu chtěla, že držel Třebenice 6

zástavně Václav Valkoun z Adleru, a že účastniv se l. 1547 povstání proti Ferdinandovi I., pokutován jest ztrátou statku svého. Král vrátil potom Třebenice klášteru svatojirskému, který odtud přímo držel zase Třebenice, Úpohlavy, Chodovlice, Koleleč, Velemín, Syřevice, Přestavlky, Martiněves a jiné své starodávné dědictví. Jen Mikuláš Kaplíř Košťálovský držel ještě mlýn na městečkem Třebenici a Jan Kaplíř Skalecký louku Chocholovskou nad Úpohlavy a ladek kněžský nad třebenickými vinicemi, avšak o jich vyplacení klášter od l. 1551 usiloval a bezpochyby také svou provedl. Třebenští sice se s vrchností ve víře nesrovnávali, přijímajíce pod obojí; to tehdá, kde snášenlivost zákony přikázaná byla, nepřekáželo. Třebenští řídili se konsistoří pod obojí. Obyvatelstvo bylo tehdá víry pod obojí. L.1525 připomínají se kněz Václav z Třebenic (farář) a kněz Bartoš, kteří se řídili konsistoří pod obojí. L. 1540 byl tu farářem kněz Jan Kohoutek a poslán k němu na výpomoc kněz Jiřík Klaudus, rodák Žlutický. Po Kohoutkovi připomíná se kněz Martin, jehož pomocníkem (střídníkem) byl od roku 1548 Václav Žišovský. V knihách Třebenských připomínají se dva knězi pod obojí, kteří byli rodáky třebenskými, totiž Zikmund Postřihač (1562-1564) a Jan Gelastus (1591-1592). Že tito tu faráři nebyli, vysvědčeno jest výpovědí Havla Chochola. Tento asi 100 let starý muž a téměř hluchý vypověděl l.1599, že pamatuje faráře Václava, Pavla Bydžovského, Jana Kohoutka (tento l.1540), Martina, M. Šťastného, Jiří Vyjeta (byl tu asi r.1557), Kuria Dvorského, Jiřího Kouřimského, Šimona kouřimského, Jana Krispa, Řehoře Táborského, Václava Píseckého (tento 1578), Jakuba Soběslavského, Mikuláše Chrudimského, Baltazara, Ambrože Žiželického, Jana Starku Trenčanského, Jakuba Kolínského, jenž byl l.1598. V prostředku 16. stol. za trvalého míru zmáhaly se živnosti městské a tím také snaha po vkusnějším upravení městečka. Rádi by byli kostel opravovali, ale obci scházely k tomu důchody a sousedy dávkami obtěžovati nechtěla. Z té příčiny darovala kněžna Lidmila z Bliživa obci Třebenské clo (1507 povolené), kteréž předešlé abatyše obci odňaly a ke klášteru vybírati daly (1550, 7. srpna). Za to uložena obci povinnost kostel, silnice, a co by obecního dobrého bylo, opravovati, nad tím clem pak hodné úředníky míti, kteří by počet činili. L. 1551 dne 2. dubna započato se stavbou velké věže kostelní, na níž se čte posud nápis, že dílo toto řídili Vácslav Dřatata Poňatkovic prymas a Václav Penížek Bartošovic, správce obecního důchodu. Po vystavení věže přerušeno dílo kostela na několik let. Obec nedlouho potom pořídila si také nový “rathouz“; posavadní radnici prodal Longin, správce obecní l. 1553 Blažkovi, kterému se od té doby Rathouzský říkávalo. Kněžna Lidmila starajíc se o rozmnožení důchodův klášterních neubírala poddaným, aby sobě pomáhala, nýbrž rozmnožovala živnost jich, aby mohli více platiti. Až do té doby bylo sice něco vinic u Třebenic, ale na návrších okolních byly lesy a háje, ve kterýchž vrchnost dříví mýtiti a prodávati dávala. Okolo l. 1550 dovolila kněžna tam, kde ještě nevyklučené háje a nerozkopaná lada byla,vinice pod desátek (t.j. za placení desátku) rozdělávati. Práce té sousedé se s takovým úsilím a zdarem ujímali, že l. 1553 založena kniha viničná. Od té doby se všechny vinice na gruntech klášterních do těchto knih zapisovaly. Obec Kolelečská pak vidouce prospěch z vinic vycházející, prosila l.1553 abatyši a Vavřince z Horního Lohova, úředníka jejího, aby dovolila na ladech jejích obecních, kterých málo užívají, vinice dělati. I povolila kněžna dne 12. dubna s tou podmínkou, aby cizopanským k dělání nedávali. L.1556 poručila kněžna Vavřinci úředníkovi rozměřiti lada všem vůbec i také konventu k nové vinici, která by sloula klášterská. Časem přišel do správy viničné velký nepořádek, protože cizozemci, u jiných pánů poddaní, vinice vysazovali a potom komu chtěli prodávali pokoutně, dělajíce toliko znamení na vrubech dřevěných aneb na šindelích a někdy na cedulích zápisy dělali, někteří pak bez zápisu drželi. Později povstalo v okolí Třebenic na 300 vinic, náležejících 200 majitelům. Průměrná cena velkých vinic byla 100 kop, malých 50 kop. Nemenší pozornost obrácena byla na pěstování ovoce. V polích byla hojnost 7

stromoví i ořechů, jabloní míšenských, hrušek muškátek, pohanek, hrotin a p. také chmelnice a šafranice tu bývaly. Při tom na kněžnu naléhaly i jiné všelijaké starosti. Když král Ferdinand l. 1553 při sv.Jiří (23.dubna) hejtmanům, kteří předešlého roku proti Turku v poli sloužili, službu zaplatiti měl, vypůjčil si od Albrechta Kaplíře ze Sulevic na Čížkovicích 7000 kop míš., které se za rok zaplatiti měly. I rozkázal dne 18. dubna kněžně, aby dluh ten na sebe vzala a na Třebenicích městečku s vesnicemi pojistila; slíbil sice také, že nedopustí, aby klášter pro ten dluh do úzkých přišel, ale pohrozil také, kdyby kněžna po jeho vůli neučinila, že Třebenice Kaplíři zastaví. Svou přípověď držel. Když kněžna zápis učinila a úrok Havelský neplatila, vzal si Albrecht komorníka od desek zemských a dal se na Třebenice zvésti; tuť král napomínal Ferdinanda syna svého, aby se o to staral, jak by zase klášter ke statku třebenskému přišel (12.prosince). Stálo to nemalou práci a to proto, poněvadž úřad rentmistrovský tak se z peněz vydával, že l. 1555 ani úroky platiti, tím méně věřitele spokojiti mohl. Král. úřady pak těžce nesly hanu, která způsobena byla tím, že se věřitelové v statky uvazovali. Sice s Kaplíři okolními bylo dobré přátelstvo. L. 1555 dne 26. září určovány hranice mezi klášterstvím a Janem Kaplířem Skaleckým a Mikulášem Kaplířem Košťálovským. Začalo se u Vlastislavě a šlo se až pod Košťálov Věc ovšem následovala po mrzutostech. Když třebenští Mikuláši člověka jeho Hovorku vsadili proto, že souseda ranil, žádal je Mikuláš (1556 7. října), aby ho pustili, že jim sám za spravedlivé učiní. Lada, která kněžna vyzískala při určení hranic, dala l. 1560 skrze úředníka vyměřiti a určila, aby držitelé jednou v roce při sv. Havle konventu plat vydávali. Léta 1558 vyslala rada třebenská Vácsl. Drašťatu, Vácsl. Pouska a Jana Kekuli ke kněžně Lidmile žádajíc, aby jim vrátila skládání, překupování a prodávání soli, kteréž bylo obci od předešlých vrchností odňato, ač toho od starodávna užívala. Kněžna k tomu dne 28. listopadu přivolila a kromě toho vyprosila u krále Ferdinanda, že třebenským všechny svobody od králův propůjčené a sklad soli od Lidmily daný potvrdil (1562, 12.března). Kněžna pak lítost majíc, že chrám třebenský velmi starý, opuštěný a otrhaný byl, pustila l. 1564 obci desátek vinný, aby kostel stavěla. Toho desátku obec v l. 1564-1608 užívala. Bylo té doby v Třebenicích 63 osedlých měšťanův, kteří měli své domy a dědiny a 33 podruhův; ti platili vrchnosti své stálý plat dvakráte do roka o sv. Jiří a sv. Havle a kdo měl vinice, platil desátek viničný (ovšem k obci). O vánocích vybírána berně i od sousedův i od podruhův. Běžné platy dávali čtyři sousedé, kteří měli panské krámy, mnozí ze šenku, jiní z řemesel. Zvláštní plat (po 4 gr. míš.) platili husařky, jichž bylo 35. L. 1566 dne 2. prosince vydala kněžna Dorota z Krumlova nový řád pro úřad městský. Rozkázala, aby nikdo neužíval bez její vůle sirotčích peněz a ty peníze aby se kladly na pravě (v radnici před konšely). Radě přikázáno přihlédati ke krčmářům, aby spravedlivě pivo dávali. Sousedům zapověděno ve všední den v krčmě bývati pod pokutou prostice (bečky) soli, též zapověděla všelijaké hry pod pokutou kopy grošů. Pod pokutou 5 kop zapověděla dědiny cizopanským lidem prodávati (proto se neponěmčovalo), také nesměli jim na svých polích síti dáti, hnoje jinam voziti a za cizopanské dlužníky slibovati. Konšelům rozkázáno, aby přihlédali, čím se kdo živí a čím hyne a který by se živiti aneb svůj příbytek stavěti nechtěl, aby bylo kněžně oznámeno; též přihlédati k tomu, aby každý osel při času jarním. Velká opatrnost byla poroučena s ohněm a pohroženo každému, u koho by oheň vyšel, že bude trestán na hrdle i statku. Pohroženo také ženám klevetným a svárlivým, kdyby některá byla žalována a křiva zůstala, aby dala kněžně 4 pytle a rychtáři pátý pytel pokuty. Ustanovení toto, kterým se do samosprávy obecní nic nezasahovalo, bylo proto, aby se poddaní vychovávali k řádnému živobytí, na statcích svých aby prospívali a vrchnosti byli platnými a hodnými lidmi. Kněžna také vážnost úřadu městského všemožně hájila. Když Longin nařekl konšele, že ho nespravedlivě soudili a křivdu o kus louky učinili a kněžně to žalováno bylo, naří8

dila mu, aby konšelům nápravu učinil řka: "Takto pravím, což jsem mluvil koli z horlivosti aneb z hněvu, znám se vtom, že jsem toho mluvili neměl, a za odpuštění poprosil ( 1567 ). Když pak oznámeno na Jana Hostifantu, že se konšelům za odpovědníka postavil, pohrůžku učiniv, že to městečko Třebenice popelem položiti chce, konšelé, dostavše ho do své moci, ve vlastní při nechtěli souditi, nýbrž osadili l. 1569 soud hostinský. Na radnici třebenské sešli se konšelé z Litoměřic, dva z Roudnice, dva z Budyně a dva z Libochovic. Konšelé třebenští žádali, aby naň puštěno bylo právo útrpné, (aby byl mučen), avšak když Hostifanta prohlásil, že nikdá žádné pohrůžky purkmistru a pánům nečinil a což předešle byl učinil, že mu k tomu příčina velká od souseda dána byla a nic zlého že nemyslí, nýbrž se všemi že dobrý pokoj má, kromě jednoho, který mu příčinu dal a dávati nepřestává, nalezl soud, že naň právo útrpné pustiti nemá; ale protože se k úřadu lehkomyslně a nevážně choval a týž úřad zhaněl a z vězení, v němž pro předešlý účinek byl, se dobyl, že by měl býti na hrdle trestán, ale poněvadž se tomu po některých příčinách srozumívá, že on Hostifanta někdy na čas při zdravém rozumu a paměti nebývá, aby se ve 4 nedělích z městečka vyprodal a čtyři míle okolo něho se nezdržoval. V starých kšaftech čte se, že sousedé pamatovali na kostel a chudé ve špitále. Václav Penížek odkázal manželce své Anně dům, vinice a dědiny, avšak některé vinice své odkázal po smrti ženině k záduší, tak aby z těch užitků cestu, počnouc od brány až ke sv. Trojici, vydlážditi dali a potom z téhož užitku chudým do špitálu masa a chleba kupováno a dáváno bylo každou sobotu za 10 gr. míš. a dřívím aby také opatřováni byli, pokud by peněz postačovalo. A poněvadž se tehdá o to jednalo, aby byl nový gradual pořízen, odkázal na něj 50 kop (1568). Dotčená Anna Penížková dala pak l.1576 na památku dobré paměti Václava Bartošovic jinak Penížka, manžela svého zvon na náklad svůj ulíti, aby mrtvým tělům, jak bohatým tak chudým naň zvoněno bylo bez úplatku (1576). L. 1574 pohřben byl v třebenském kostele Zdislav Boreň ze Lhoty. Povídalo se o něm později, že dva sedlské statky a jiné případnosti při nich ve vsi Vlastislavi k záduší třebenskému odkázal, avšak l.1693 mělo tu záduší jediný statek Blažkovský. L. 1579 předstoupivší Kateřina Broučková, vdova po Urbanu Lucernovi před soud zahájený, dala všechen statek svůj k záduší a obci třebenské, aby chrám Páně nově stavěný a nedostavěný tím spůsobem mohl ke svému dokonání přijíti, nic méně i věže při témž kostele, kteráž velkých oprav potřebuje a jiné věci obecní pro obhájení privilegií, majestátů i dalších svobod a dobrých té obci starobylých zvyklostí vyřizovany býti mohly. Za to žádala starší obecní a kostelníky, aby ji sirou vdovu jídlem, pitím, bytem a oděvem náležitým slušně a křesťansky opatrovali. Nad to pak srozumívajíc, že osoby radní, pro dobré obecní pracující a lidské buď domácí neb přespolní věci a spravedlnosti vyřizující, pojezdy mnohé činí, a nic více než toliko 4 kopy gr. na služebníka ku pomoci mají, odkázala k obci dědiny a jisté desátky viničné, aby konšelé i rychtář toho užívali ke svému užitku a písaři k zlepšení jeho služby 2 kopy přidávány byly. A poněvadž manžel její Lucerna vždycky se v tom ohlašoval, že chce dáti vinici Svezlinu pod hradem k bratřině literatské, prohlásila, že i ona ji dává a postupuje. Krásné dílo provedeno v Třebenicích v l. 1574-1578. Jest to překrásný gradual neb zpěvník určený pro literátský kůr zdejší, který o svátcích v kostele česky zpíval. Velká tato kniha ze 490 listů pergamenových složená, obsahuje písně a žalmy pro všecky svátky v roce. 29 listův jest bohatě a vkusně ozdobeno. Na prvním listu jest erb třebenský sv. Jiří se 4 evangelisty a vývo-dem rodu Kristova. na ostatních listech jsou zobrazeny výjevy ze živobytí Páně. Nejcennějším ze všech obrazů jest obraz rady třebenské a stran před ní se soudících. Nepochybujeme, že tu jsou podobizny osob tehdá žijících, zejména Václava Penížka, který snad první na zhotovení tohoto krásného díla 50 kop míš. položil. Malby tyto jsou mistrné dílo Matouše Ornyse z Lindperka, jemuž 203 kop míš. za malby vyplaceny. Nákladné toto dílo, jež dohromady asi 630 kop stálo, zřízeno bylo přispěním štědrých dobrodincův. Kromě Penížka přispěli naň : Pavel Trněný-konšel, 9

Jan Korbel-starší z obce, Pavel Chochol-mlynář, Anna Penížková-prymaska, Jan Náchodský, Pavel herynk, Jan Jonata-konvář, Plemeno z Chrášťan aj. Kdo dal příspěvek, měl právo na památku dáti si připsati na některý list průpověď neb veršíček, Pavlovi Herynkovi, jinak Necábovi, řezníkovi bylo to málo a dal tam napsati básničku o 6 verších, bezpochyby plod soukromého básnictví. Ode dávna bylo výnosnou živností vaření piva. Hned od založení městečka měli Třebenští pivováry své obecní a v nich piva bílá pšeničná vedle pořádku sousedského vařívali. Sousedé totiž, co jich ve branách bylo, jeden po druhém vařili a když pivo vykysalo, jeden po druhém prodávali. Na kom bylo prodávati, ten pověsil věchet na domě, odkudž si zvyk ten později hostinští obrali. Piv starých (ječných, hořkých) nevařili, nýbrž sousedé je z okolních měst voziti dávali, což bylo na velkou ujmu městečku. Aby bylo v té příčině polepšení, vydala kněžna Dorota z Krumlova 1575 dne 17. ledna třebenským novou svobodu. Potvrdila vaření piva a zapověděla posavadní spůsob, že některý soused, když nechtěl vařiti, várku svou jinému prodával, ustanovivši, kdyby tak někdo učiniti chtěl, aby úřad městský takovou várku ujal a ji k obci a obecnímu dobrému svařil. Krčmářům na okolních klášterství poručeno bylo, aby pivo z Třebenic brali pod pokutou aneb piva pobráním. Kromě toho nařídila konšelům, aby stará piva k obci a obecnému dobrému v jich pivováře vařili a vystavovali a nijakým způsobem nedopouštěli, aby se cizí piva do městečka vozila; pak-li by kdo odjinud pivo staré neb bílé přivezl, aby se mu pobralo a dalo chudým do špitálu a vězňům do šatlavy. A poněvadž purkmistři a konšelé obec opatrovali a spravovali, spravedlnost jak domácím tak přespolním udělovali povinni byli, avšak za to pro skrovnost užitníků obecních žádné opatření neměli a potřeba také bylo služebníka radního platiti, uznala kněžna za potřebné, aby z užitků jeho od úředníkův, k řízení důchodů ustanovených 4 kopy míš. dávány byly a pokud by se později našlo, že by bylo potřeba tohoto platu přivětšiti, aby to konšelé se staršími obecními, avšak u přítomnosti vší obce nařídili a zápisem kněh svých utvrdili. V dobách těchto ještě panovala v Třebenicích víra pod obojí, ačkoliv byla vrchnost katolickou. Příčina toho byla snášenlivost ve věcech víry. Tak ku př. žádala Judyta, abatyše konsistoř pod obojí, aby jí kněz Václav Písecký, děkan Slanský byl dán do Třebenic (1578) konsistoř pak k tomu byla volna, pokud by se Václav jí spravovati chtěl. Sousedé jsouce mysli pobožné, velice si zakládali na vyzdobení chrámu božího. Jan Benda, Matěj Bůh, Havel Chochol, Kateřina Broučkova a Václav Penížek darovali pole k záduší. Kněz Jan Gelastus daroval na stavbu kostela 40 kop míš., Jan Holeček 20 kop a Mikuláš Kazda, Matouš Přísaha, Anna Smetankova a Jan Blažek po 10 kopách. Apolena Maškova dala za živobytí udělati ozdobné kolečko do okna na svůj groš na památku. (Nyní je v museu třebenském uschováno). L.1579 dne 21.března potvrdil císař Rudolf II. všechny svobody městečka Třebenic a kněžna Judyta darovala l. 1584 obci nový mlýn, který na ni právem odůmrtním připadl i s dědinami a vinicemi. Za to si vymínila, aby povinni byli třebenští kopu z mlýna, desátek z vinic a plat z dědin ročně vydávati. Příštího roku odešel farář odtud a třebenští učinili smlouvu s knězem, jenž byl v Strašecí, aby se k nim odstěhoval. Arcibiskup dával kněžně za faráře Jana Matheola, ale kněžna se vymlouvala, že ho přijati nemůže, poněvadž třebenští s jiným knězem námluvu mají. Ke sklonku 16. stol. byl kostel sešlý, avšak nesnadná věc byla stavěti nový, poněvadž obec z nevelkých důchodů špitál chudých, správce církevního a školního, též mládence při učení vychovávati měla a nad to špitál i škola spustlé byly. Začali se stavbou kostela, ale zhrozili se velikého nákladu. Tu jim kněžna listem l. 1591 dne 2. července daným přispěla. Předně ustanovila, kdyby kdo v městečku ze sousedův neb podruhův bez pořízení zemřel a přátel krevních, s městečkem trpících po sobě nezanechal, aby všechen jeho statek, který posud jak odúmrť na klášter padal, třetím dílem na obec spadl a dva díly aby při klášteru zůstaly. A znajíc, že v každé obci nad dobrým řádem a spravedlností, aby se jí bohatému i chudému v rovnosti dostávalo, má se ruka 10

ochranná držeti, dobré velebiti a zlé tupiti, dala konšelům třebenským moc, aby si váhy menší i větší pro vlny, omastky, loje a což by kolovek k váze náleželo zřídili, v domě radním za-věsili a se staršími obecními na tom se usnesli, co by se od vážení z jednoho každého kamene bráti mělo, a k váze lidi hodné a dobrého svědomí vydadouce, jim na to obzvláštní povinnosti ustanovili. Napodobně zakázáno bylo každému při trzích a jarmarcích neb kteréhokoliv jiného času mimo radnici vážiti, a kdo se proti tomu provinil, vše to, co vážil, propadl díl ke klášteru, díl k obci. A poněvadž konšelé kněžně předložili, že sice mají sklad soli od m. kněžny Lidmily da-ný, ale že jim v tom od některých kárníkův a postranních formanův překážka děje, zapověděla všem poddaným svým sůl od formanův kupovati pod pokutou 6 kop gr. A nařídila jim, aby sůl potřebnou v Třebenicích kupovali. Třebenským přikázáno, aby se taková sůl chudému i bohatému v jednostejné slušnosti, a bez nemírného přetahování každodenně buď na věrtele, neb čtvrtce i poloučtvrtce vedle každého možnosti prodávala a v tom se všeliká upřímnost zachovávala, tak aby trhové v témž městečku vysazení nebyli zlehčováni a ztenčováni. Posud nebývala v městečku rozdílnost veliká mezi sousedy v branách zavřenými a sousedy předměstskými, za branami bydlícími, kromě té jediné, že sousedé městští při vánocích po 12 kr. z živnosti své dávali. Časem vyvinula se jakási rozdílnost, zejména ve várkách, poněvadž k těm sousedy zabranské hned zezačátku nepřipouštěli. Ale když konšelé ukazovali na Litoměřice a jiná města, kde takového rozdílu bylo a žádali aby i v Třebenicích zaveden byl a stvrzen, k jejich prosbě tedy ustanovila kněžna, aby sousedé zabranští, zdmi vyhražení, žádných vín a obilí skládati a překupovati též várek ani jiných svobod městských lidí užívati nesměli pod pokutou 6 kop gr. Předměstským pak nařízeno, kdyby sladovníci na slady, pekaři a plachetníci co na chleby aneb kdo jiný pro svou čeládku potřebovali, to aby ne na předměstí, ale na svobodném trhu v rynku kupovali, avšak to, co by jim vína neb obilí urodilo, aby svobodně prodávati mohli.Vyhradila si však kněžna, jestliže by se úřad neupřímně ke klášteru choval, zejména odúmrtí zatajoval aneb jiné věci, než-li svoleny byly, ke svému osobnímu zisku obracovati chtěl, že tím dočiněním mají přivlastněného dílu odúmrtního zbaveni a trestáni býti. V souvislosti pak k tomuto budiž dodáno, že táž kněžna l. 1592 dne 23. dubna pro dostavení kostela třebenského nařídila, aby Úpohlavští, Syřevští, Chodovičtí, Kololečtí a Velemínští žádných trhů v prodeji a koupi soli ve vsích svých nezaráželi, aniž formanům, kárníkům a trakařníkům prodávati a kupovati dopouštěli, než aby brali sůl ze solnice třebenské a tu, kdež pořádní trhové jsou, kupovali a zase obilí, ovoce a jiné své věci prodávali. Ke stavbě a k vyzdobení kostela přispívali jednotliví sousedé. Kolečko z okna kostelního, na němž vyobrazena jest konvice, dal zříditi (1591) Jonata konvář, jenž byl primasem a po dlouhá léta konšelem. Kateřina Drašťatka, zámožná a nábožná sousedka koupila l. 1594 zvon. Tento zvon, který býval posledním na velké věži v tu stranu k Chodovlicům, míval nápis: L. 1594 tento zvon koupila Kateřina Drašťatka, jsouc ctná, pobožná, chudých záduší matka. Potom rozražen, též z nova spraven a slit jest nákladem obce. Do nově postaveného kostela dán nápis, který se posud zachoval, totiž: L. 1437 z rozkazu císaře Zikmunda ve všech městech Pražských čtyřmi jazyky rozdílně, totiž česky, latinsky, uhersky a německy jest zjevně vyhlášeno, že Čechové a Moravané a jiní všickni k nim připojení vokolní sousedé z víry tělo a krev pána J. Kr. pod obojí spůsobou přijímající jsou praví, pobožní křesťané a vlastní oudové svaté obecné církve. Shledali jsme to, že někteří přijmouce toliko jednu část těla Kristova, od kalicha krve svaté se vzdalují, kteří nevědí, jakou všetečnost to činí; protož takoví a to s tím naučením svatým napomenuti a k tomu přinuceni, aby nebo svátosti celé přijímali, anebo od celých odloučeni byli nebo odtrženi. Jednoho svatého tajemství od druhého bez veliké svatokrádeže nemůže býti. Gelastus P. podepsaný nebyl tu farářem, nýbrž tehdáž tu byli tři faráři za sebou, totiž Ambrož Žiželický, Jan Stárka Trenčanský a Jakub Kolínský. Když pak Jakub l. 1598 neb 1599 odešel, nebylo tu již nikdy faráře pod obojí. Oprava kostela dokonána l. 1601. Tehdá rok ten vytesán nade vchodem kostela a 11

pod tím písmena W.C.K.H.D. Kněžna Judyta udělila třebenským poslední dobrodiní l. 1594. Tehdá vysadila les Velemínský od dědin vsi Velemína až přes horu Milešovku a k Újezdu pod Ostrým obci vsi Velemína, tak aby platili kromě obvyklých úroků ještě třetí 26 kop 18 gr. A chtějíc, aby chudí lidé v Třebenicích ve špitále a žáci ve škole opatření zimního času měli, uložila Velemínským, aby každý podzim dva podíly vykázali, které by konšelé třebenští na svůj náklad posekali a do špitálu a do školy odvezli. Obec třebenská toto důležité právo nechala promlčeti; a když obecní úřad l. 1864 náhodou o tom se dozvěděl a obnovení se u c. k. okres. soudu Lovosického domáhal, nic nedovedl. Za dob tehdejších osoby rodu šlechtického, jimž se doma patřičného vychování nedostalo, mnohé výtržnosti ztropili. Zvláště si to rádi dovolovali v městech, poněvadž tamější soudy nad nimi práva neměly. Něco podobného způsobil i Drslav Černín z Chudenic, syn pana Černína na Újezdě pod Ostrým. R.1593 na bílou sobotu (17.dubna) raním jitrem jel s Tobiášem služebníkem svým skrze Třebenice a po slunce západu se zase skrze městečko vracel. Když se blížili k domu Štěpána Lundina Vlacha (tj.stavitele) řekl pacholku: “Jeď a vyvolej ho ven” tedy jel pacholek přímo do domu jeho a za ním Drslav lehoučky, co kůň kročiti mohl, pod podloubím; tu čekal chvíli, až Štěpán k němu vyšel a jej uctivě přivítal. Tu mu pán napřed ruku podal, ale potom mu domlouval, proč díla projednaného a započatého nedodělává. Dal Štěpán za odpověď, že časové zimní byli, stavěti se nemohlo, než poněvadž již jaro před rukama jest, že rád jako dobrý po svátcích dodělati chce. Doložil pak: Jedno račte k tomu potřeby dáti přihotoviti, nebo kdyby to, což potřebí k tomu, před rukama bylo, dávno to dílo doděláno mohlo býti. I řekl pán: ,,Medle přijď a dodělej to několikrát”. A zase Štěpán: Bodej bych tam zejtra nešel na tak slavný den dodělávat. Než jakž ráčíte potřeby k tomu přihotoviti, já hned po svátcích chci přijíti aneb čeládku poslati. Co chcete na mně, (více smíchem mluvě) však jsem dělal panu otci Vašemu a Vám jsem vždycky sloužil a ještě chci. Řekl pán, že chce počkati po svátcích, ale poněvadž pro tuto příčinu vlastně nepřišel, spustil potom takto:,,Štěpáne Vlachu, máte tam mého poddaného u vězení; pravím Vám, abyste ho dobře opatrovali a jest-li ho zmrháte s tím šelmou Křikavou, nepostačí Vám vaše statky”. Řekl Štěpán:,,Pane milý, má to věc samého není, však se to muže dobře opatřiti, račte se prosím spokojiti”. Na tom však Černín přestati nechtěl, nýbrž nadával mu šelem, a když pak Štěpán prosil, aby ho na jeho cti nehaněl, ,,nebo já jsem tak dobrý jako V. Mt.” tu mu dal za lež a uhodil ho ručnicí do hlavy. Tu i Štěpán křičel řka: ,,Což tak šelmo panská? Ty se domníváš, že se já tobě nesmím brániti?” Vytrhl mu ručnici z rukou a píchl ho kulichem. Mezi tím co se křik stal po městečku, že Vlacha mordují, pokřikl Černín na služebníka, aby udeřil. Tedy ten se na Vlacha hnal s kordem, ale on mu jej podskočil, tak že mu škoditi nemohl. Černín vzal jinou ručnici, bezpochyby pacholkovou, a ztrativ měšec neb pytlík, jel za městečko. Téhož dne večír přijel k Řehoři kramáři a tloukl na dům. Šel tedy Řehoř dolů, přivítal je a on pravil:,,Medle Gregor, máte-li, prodejte mi prach”. Opatrný Řehoř odpověděl: V. Mti! Já nyničko prachu nemám; něco ho mám, já ho sám budu potřebovati. Řekl Černín:,,Něco drobet mám. Mám ručnici nabitou, ale nemám prachu na kole, jedno maličko, dejte mi na prachovnu; jest již večer, abych mohl domů dojeti”. Řehoř mu dal a hned sypal na prachovnu a odjížděl. Nejel však z Třebenic, nýbrž jezdil k rychtáři a purkmistru. Vácslav Čáslavský již ležel, když Černín tloukl na příbytek jeho, až se otřásalo. Uslyšev takové tlučení, vstal, oblékal se do košile a vzav plášť, ptal se kdo tluče. I byla s Černínem Anna podruhyně a ta ozvala se, že pan Černín Vás potřebuje, abyste k němu vyšli, že chce s Vámi mluviti. I otevřel dvéře a ptal se pána, co potřebuje. I žádal, aby šel k Štěpánovi Vlachovi, že mu ručnici vzal, aby mu ji vrátil. Odpověděl Vácslav, že tu posla svého nemá a že již také odpočívá, aby pán ráčil toho do jiného času nechati, že mu dosti usedlý jest, jiným časem bude-li ho chtíti z čeho viniti. Po té zavřel dvéře a pán přece na dvéře 12

tloukl a pověděl, aby ho hrom zabil, že na ty dvéře tlouci bude, až je rozrazí. Řekl Čáslavský:,,Neračte výboj času nočního činiti, zvláště na ten slavný hod; spokojte se a jestliže pokoje nedáte, že já zavolám na sousedy a na ponocné; co se Vám stane, nemějte za zlé.” Když takto byl odbyt, jel k domu Ant. Dobřanského prymasa, zastavil se a tloukl na dvéře řka, že s ním chce málo promluviti, aby mu jeho ručnice zase navrácena byla a co se mu stalo oznámiti. Prymas ho pokojil, aby ráno přišel, že bude moci Vlacha u práva obviniti. On přece tloukl volaje: ,,Medle, starý pane, otevřete mi a poručte, ať se mi má ručnice zase navrátí”. Ale prymas ho nepustil, řka: ,,Co jste se nemohli na Vlachovi vymstíti, tedy byste na mně chtěli? Protož Vás žádám, na řád a právo pamatujte, výboje nečiňte, hodu slavného ušetřte.” Natloukl se pak do vůle a odjel domů. V neděli ráno po jitřní přijel zase do domu primasova a se domlouval, že ho k sobě nepustil. Prymas mu oznámil, že vida Vás tak hněvem zapáleného, toho sem učiniti nechtěl, aby z toho horšího něco nepošlo. Žádal potom, aby mu Vlach ručnici a co mu více vzal, navrátil. Prymas prosil, aby toho na týž slavný den zanechal a na ráno psaní učinil, že ho k tomu přidržíme, má-li co páně, že mu navrátiti musí. On na to: Že z Třebenic nepojede, až se mu to navrátí. Tedy poprosil prymas, aby počkal, šel k rychtáři a Ondřejovi Šumanovi, spoluradnímu a požádal je, aby Drslava se zeptali, co potřebuje. Přišedše k pánu, jenž stál před domem Puncínovým, promluvili k němu:,,V. M. pane milý! Jsme vysláni k V. Mti. na čem byste se ráčili zastavovati.” Řekl Černín: ,,Ten Vlach potvorník vzal mi ručnici a pytlík”. Když přišli ke Štěpánovi dal tento za odpověď, pána Boha se dokládaje: že nemá nic, co by panského bylo, že má svých ručnic dosti, že té ručnice, kterou pán jeho v hlavu uhodil a on ji pánu z rukou vydřel, nemá, než že jest té chvíle od sebe zahodil a maje při sobě tulich, tím se brániti musel, nechtěje zabit býti. Takovou zprávu pak pánu učinili a také oznámili, že tu ránu, kterou má Vlach na hlavě, spatřili. Pytlík pak našli pod kádí a ručnici snad také. Dozvuky toho byly u komorního soudu. Judyta abatyše obeslala Drslava z výtržnosti pro zranění poddaného. Proti tomu zase vinil Drslav Štěpána, že jej kulichem v pravou ruku a v stehno pobodl. Avšak i jiní lidé se okolních zemanů báli, poněvadž neradi platili, co měli platiti. Když měl asi r.1596 Jan Xenomenus, farář Svémyslický přijíti do Třebenic za faráře, prosil arcibiskupa, aby ho nepotvrzoval, že pro zemany nechtěl v Svémyslicích býti, že mu neplatí co jsou dlužni, ale k třebenské faře že mnohem více zemanův náleží“; a tak mi Třebenští zprávu o tom dali, že bez lidí poddaných těch zemanů malý plat faráři i na žáky v Třebenicích vychází a kněz s žáky by se nijakž na samý třebenský plat uživiti nemohl”. Psal také, že by se s nimi nesrovnal, spíše sám dříve času mezi nimi bídně zahynul, nebo oni kněze takového chtějí míti, aby duch jeho s duchem jejich se srovnal a také prosí, aby kněze neměli, že kostela nedodělali, špitál, škola, fara, že veliké opravy potřebuje a že nemají odkud nakládati. Doložil, že raději bude ve Svémyslicích aneb půjde do Nehvizd a za ty třebenské raději z daleka, než tam mezi nimi jsa, pánu Bohu se modliti. O tom, jaké bylo vinařství v Třebenicích, máme několik zajímavých dokladů z l. 1599. Dovídáme se předně, že třebenští darovali v květnu t. r. vína pohořelým Chomutovským a že rada Chomutovská českým dopisem oznámila, že vysílá dva sousedy, aby ten sud přijali. Když Kateřina Husperkova k vínobraní sudy sháněla, oznámila ji rada Chomutovská (1599, 15.září) zase česky, že jí 10 sudův vinných po kopě míš. pustiti chce. Od Štěpána Puncína koupili Chomutovští sud vína za 28 kop, ale žádali (11. prosince) na radě třebenské, aby jim peníze vrátil, poněvadž koupili za dobré a nefalšované, avšak téměř holá voda v sudu se nachází. Když se k navrácení neměl, žádali na Puncínovi, aby aspoň za to špatné víno sud dobrého dal. Že však bylo v Třebenicích dobré víno, znáti se dává tím, že Chomutovští u úřadu třebenského se dotazovali, kolik sudů vína obecného na prodej mají a přijavše 4 sudy po 32 kopách míš. dne 27. prosince oznámili, že peníze zaň o hromnicích pošlou. T.r. stal se velký převrat v náboženství. Obyvatelé byli posud pod obojí a od katolické 13

vrchnosti jim v tom nepřekáženo. Kněží své si sami volili, konsistoř pod obojí je k nim vypravovala a vrchnosti jen oznamovali, koho si volili. Tak to bylo ještě l. 1585, když chtěl sem arcibiskup dáti katolického kněze. Tehdá kněžna sama to zabránila, avšak l. 1599, po odchodu kněze Jakuba Kolínského, již pro sešlost věkem se nepříčila. Arcibiskup chtěje na statku klášterním katolickou víru zavésti, poslal sem kněze Ondřeje, jehož však třebenští přijati nechtěli. Nezdá se nám, že tenkráte třebenští svou provedli, anobrž průběh pozdější dosvědčuje, že znenáhla řády pod obojí zrušovány, a katolické na jich místo zavedeny. Počátkem 17. století vedle vkládání do věcí víry začala se řada změn, kterým saháno do samosprávy městečka a tato všelijakým způsobem obmezována. Dálo se sice ještě za kněžny Judyty, která dříve byla dobrotivou vrchností, avšak nyní jsouc již věkem sešlá podléhala vlivu (jak smýšlíme) Žofie Albinky z Helfenburka, zlé ženy, která byla tehdá převorou. Ze strany kláštera vykládalo se, že pro nedbanlivost a nepilnost předešlých úředníkův klášterských nemalí neřádové začali a den ode dne se rozmáhali a že je potřeba, aby se nad správou městskou ruka držela. I vyslán jest v červenci l. 1600 Ondřej Kabát z Buškovic, úředník kláštera, do Třebenic, aby tam zavedl nový pořádek. Jedna věc týkala se kněh městských. Dříve měl rychtář lejstra, do nichž své věci zapisoval, avšak knihy měl v opatrování purkmistr a konšelé. Časem zaveden způsob takový, že rychtář městský knihy trhové ve své moci měl, trhy povoloval a zápisy činiti dal. Konšelé byli ovšem v té příčině vrchním právem, ale vrchnosti se nikdo netázal; v Třebenicích také není příkladu v starších dobách, aby se byly prodeje dály s povolením vrchnosti. Nařízeno tedy, aby rychtář při přítomnosti úředníka všechny knihy primasovi a dvěma konšelům vydal a zapisování a vkládání aby se dálo před konšely ve čtyřech lavicích sedících, jako se za starodávna dálo. Druhá oprava týkala se toho, že do městečka mnozí bez listův výhostních a zachovacích přijímáni byli a podruhům nemajícím práva městského koupě gruntův a obchody se povolovaly. Ze strany kláštera se pravilo, že z té příčiny se ,,všelijací hrochové proti pánu Bohu, jako mordy, krádeže, dáli”, což bylo vytáčkou, poněvadž se i tam kradlo, kde s listy zachovacími se přijímalo. Novým řádem ustanoveno, aby jen ten, kdo by v klášteře list výhostní od své posavadní vrchnosti a na radnici Třebenské list zachovací složil, do městečka přijat a klášteru poddaností zavázán byl; a kdyby který podruh té možnosti byl, grunt sobě koupiti a obchod vésti, aby byl povinen napřed spůsobem nadepsaným městské právo přijíti. Konečně Jiří Longin, který zápovědí kněžny málo si váže ,,všelikých rozpustilostí - střílením z ručnic i jinou neváželivostí se dopustil” od úředníka se svolením plného úřadu potrestán. S novými změnami souvisely také změny, které se staly ve školství. Žofie Albínka z Helfenburka, která byla l .1602 dne 2. června na abatyši korunována, totiž se připojila k výbojné straně katolické, která usilovala o rušení aneb aspoň omezení řádův pod obojí. V té příčině byl jí dobrým pomocníkem Havel Zemánek, farář třebenický, který v letech 1600-1602 mnohé k přestoupení přemluvil. Avšak poněvadž se poznávalo, že bez vychování dorostu katolictví jen na nespolehlivých a vrtkavých lidech spočívati bude, učiněn útok na školu, kterou obce podlé starodávního zvyku samostatně osazovaly. Tedy i v té příčině Žofie vložila se v samosprávu obce. Když léta 1602 v květnu Václav Blovský, správce školní pod obojí byv v Třebenicích jen několik neděl, sesazen byl dne 17. května, poslala sem kněžna dva mladé jezovity, aby jeden školním správcem a druhý kantorem. Když se tito u faráře ohlásili, nemeškal poslati pro konšely, kteří nechtíce proti rozkazu kněžninu jednati, je ihned do školy uvedli. Jezovitům se hmotně vedlo dobře, poněvadž je farář hojným jídlem na faře opatřil, avšak nechuť obyvatelstva k nim a bezpochyby i ta příčina, že dítek do školy neposílali, přiměla je k tomu, že dobrovolně odešli. Po těchto událostech za několik let byli na škole zase správce pod obojí. Léta 1606 v květnu poslán sem Jan Matheides Bystřický, úd vysokého učení Pražského, avšak t.r. zase od kněžny sesazen jest. Stalo se tak z návodu faráře a jezovitův a škola opět k velkému zármutku rady třebenské jezovitům 14

odevzdána. Následujícího roku (17.února) zemřel Bystřický a s velkou poctivostí pochován. Třebenští dávajíce zprávu universitě, nemohli ani psaní městskou pečetí zapečetiti, poněvadž jim ji kněžna vzala. R. 1605., při času sv.Jiří, dostal se Jakub Horčický za hejtmana do kláštera sv.Jiří. Byl sice syn chudých rodičův a napřed kuchtíkem u jezovitův v Krumlově, avšak jsa člověk usilovné vůle a pořadku milovný, sice při tom také velice chlubný, dobře vyštudoval a nabyl nevšedních známostí v lučbě. O pořádku, jaký zavedl, svědčí knihy gruntovní pro vesnice (nyní u místodržitelství), které zavedl na způsob nynějších hlavních kněh, a knihy viničné velkým nákladem zdělané (nyní v museum třebenském), na nichž se obraz jeho a erby abatyše a jeho spatřují. V předmluvách k těmto knihám rozpisuje se, kterak při svém vstoupení do úřadu znamenité nepořádky, nezpůsoby a zvláště mezi poddanými neposlušnost a ve dvořích zlé hospodářství spatřil. Sedláci i s šafáři naučení prý byli, že s hejtmany za stolem sedajíce na pátou píjeli, v kostky a v karty hrávali, skrze což hejtmanové se jim v obyčej dávali, že si jich nevážili. On prý se o to staral, aby ty nepořádky v dobrý řád uvedl a prací, ostrostí, přísným trestáním a dobrým slovem napravoval. Chlubil se, že klášteru dobré příjmy zjednal, tak že jídla, pití a všelijakých potřeb bylo bez nedostatku, ale pozdější hejtman k tomu poznamenal, že dokonce nic nenapravil a při tom to nejlepší užil. Horčický jsa v neobyčejné přízni u Žofie abatyše, ji proti třebenským podněcoval a ve sporu jich s vrchností choval jako karabáčník. Třebenští ač měli katolického faráře, přece pořád si volívali učitele pod obojí. R. 1606 na jaře slíben jim Jan Matheides Bystřický za předního správce školního a poslán sem za nedlouho od university Pražské. Abatyše věc tu těžce nesla avšak kromě toho ještě více ji mrzel odpor třebenských, když ona z návodu Hornického obec novými, nebývalými platy obtěžovala, a proto i hlavní původy dala do vězení. Teprve dne 23. listopadu rozkázala radě třebenské pustiti je z vězení a uložila jim pokuty Janovi Penížkovi 15 kop a Šimonovi Herynkovi a Jiříkovi kožišníkovi po 7 kopách míš., kteréžto peníze se měly k nadání špitálu pro chudé lidi obrátiti. Tomáše Hortulana, předního původa, mínila dvojnásobně trestati a rozkázala radě, aby jí to při budoucím soudě připomenuli. Rada obeslána byla již před tím na den 28. listopadu, aby se v klášteře postavila, nyní však odloženo na den 11. prosince. hned následujícího dne následovalo výhružné psaní, kterak abatyše o tom zpravena, že třebenští bakaláře, kantora a jiné lidi ke zprávě duchovní patřící přes vůli její ustanovili a proto že jim rozkazuje, aby ihned Albrechta faráře do školy uvedli, klíče od ní jemu odevzdali a správce školní odstraníce, aby se nestavěli proti těm, které farář ustanoví. A poněvadž se doslýchá, že se faráři hrozilo, že zakazuje jemu ubližovati, a kdyby se jemu neb čeládce nejmenší věc stala, že nebude se ptáti po viníkovi, nýbrž celou radu trestati. Třebenští neuposlechli a proto přišlo zase nové psaní (1606, 1.prosince), že se jim pro jich neposlušnost rozkazuje, aby purkmistr a rada pod pokutou 200 kop míš. ve středu na den sv.Mikuláše (6.prosince) o 10 hodině před polednem v klášteře se postavili. To vše dálo se z návodu Hornického. Třebenští měli nyní malou duši, ale náhoda tomu chtěla, že se před tím úřad král. komory pro příměří v Praze panující do Litoměřic přestěhoval. Tam měli třebenští svého příznivce, poněvadž presidentem byl Kašpar Kaplíř ze Sulevic, a tu jim dána dobrá rada. Napsali totiž prosebnou žádost ke komoře, aby uvažujíc, že v Praze je mor a že by třebenští, stavíce se v klášteře, snad přinesli nákazu domů a do Litoměřic a že by třebenským dobré bylo, v nastávajícím adventním čase svědomí své spokojiti a s pánem Bohem se smířiti, abatyši napomenula, aby je toho stavení v klášteře zprostila. Komora tedy rychle o tom zprávu ke dvoru dala a když císař rozkázal, aby třebenských se ujímala, psali dne 6. prosince abatyši, napomínajíc ji jménem královským, aby třebenským pokut pro nestání neukládala a svou vůli jim písemně oznámila. K tomu odpověděla abatyše (11. prosince), že příčinou toho všeho jest nevyslovitelná, zlá zvyklost, pýcha a vysokomyslnost třebenských, nadbytek chleba a že vrchnost daleko od nich bydlí, ač se jim rozkázalo, aby 15

novému knězi kostelní věci, klíče od školy a lejstra desátků odevzdali, nejen tak neučinili, nýbrž i knězi hrozili, nového bakaláře víry kalvínské přijali, který o církvi katolické úštěpně mluví, a přes čtvero obeslání se ještě v klášteře nepostavili. Mezi tím byla již třebenské stíhala, jak mohla. Jak se nepostavili, hned téhož dne, vyšel rozkaz Štěpánovi Puncínovi a Vácslavovi Hurtovi, aby neposlušného purkmistra, s ním 3 osoby z rady, jak jdou po primasovi, a všechny obecní starší se sluhou radním příští sobotu o 10. hodině před polednem v klášteře postavili; kdo by se neposlušně zachoval, toho aby dali skrze biřice svázati, na vůz naložiti a do Prahy vésti, poněvadž rozkaz její lehce váží, lichými výmluvami se zastírajíce. A poněvadž Matěj Ostrovský, jenž po své ženě pěkný statek zdědil, se chlubil, že se chce s abatyší v soudy dáti, dala rozkaz ,,poněvadž do Třebenic nic nepřinesl a více odtud vynesl a my vrchností v Třebenicích jsme”, aby z domu neb. Konvářky se vystěhoval a nad jeho jměním aby ustanoven byl opatrovník. Jak se zdá, oba toto měšťané neposlechli a sami potom do vězení dáni. Avšak ti, kteří v radě seděli, přece tak zastrašeni byli, že se žádného odporu neodvážili, když Jan Matheides, posavadní správce školní mocně a kvapně vytištěn byl. Zůstal ještě nějaký čas v Třebenicích a když dne 17. února r.1607 zemřel, jako úd učení Pražského s náležitou uctivostí a poslední službou od literátův a žákovstva pochován jest. Hned po novém roce r. 1607 následovalo obnovení rady. Abatyše k němu přijela i s úředníkem. Napřed všechny osoby z rady vzaty do vězení, pak pobrána pečeť městská a pak šel Horčický do radní světnice, kde byla obec shromážděna, maje při sobě ručnici, meč, kyj a karabáč, a tu třebenským zle domlouval. Po obnovení rady pak zavezeni zajatí do kláštera. Opět podali prosebný spis ke komoře, která uvažujíc, že se tu týče statku komorního, znovu napomínala abatyši, aby zajaté propustila, ale tato odepřela, poněvadž prý se nezachovali, jak jim bylo kázáno a ještě vytýkala komoře, že zavádí neslýchané novoty. Z té příčiny nařízení skrze komoru jistí komisaři, kteří měli strany před sebe do Litoměřic pozvati a mezi nimi slušnou výpověď učiniti. Ale pyšná abatyše se nedostavila, vzkazujíc písemně, že není povinna státi. Mezi tím sedělo čtrnácte osob třebenských v klášteře v tmavém vězení mnoho zimy zkoušejíce, tak že starší a slabší z nich velice na zdraví scházeli. Aby nebyli dokonce umořeni, dovolila abatyše dne 4. března několika jich, aby byli puštěni do topené světnice, ale jak se ohřáli, zase byli vedeni do vězení a dělány jim laskominy, že budou propuštěni, jestliže se již ke komoře utíkati nebudou. Ale třebenští nepovolili a raději všechnu psotu snášeli. Zachovalo se dojemné psaní Ondřeje Bydžovského k manželce jeho Anně Bundové, že pro hoře neví co začíti, poněvadž tím žalářováním o zrak a zdraví přijdou a že nikdy neslýchal, aby nějaká světská vrchnost tak krutě a nelidsky s poddanými nakládala. Asi dne 21. března povoláni všichni kromě Řehoře a Fialky před úředníka, kdež jim položeno následujících pět článků: 1.že vrchnosti své budou poslušni, 2.budou-li obesláni, že jsou povinni se postaviti pod ztrátou hrdel a statků, 3.v obci že se nebude nic mluviti proti vrchnosti, 5.že se zbraní, tesáky a ručnicemi po gruntech klášterských nebudou choditi, 7.Štěpán Puncín a Vácslav Hurt nesmějí se statků svých ujímati, aniž s domácím nářadím a vínem nakládati, poněvadž jich statky byly zinventovány, ale kdyby čeleď něco potřebovala, že jim dá buď Penížek neb rychtář. Na vězních žádáno, aby podepsali, avšak podepsal toliko jediný Jiří Volda, kterýž hned byl puštěn. Řehoři a Fijalkovi oznámeno, že i kdyby podepsali, budou seděti, poněvadž vyjednávali s komorou. Odvedeni tedy zase do vězení a Horčický ještě zlostně za nimi zvolal, že je tam nechá shníti. 16

Blížily se svátky velkonoční. Nebohým vězňům zachtělo se svatou tu dobu stráviti u žen a dětí svých; proto někdy o květné neděli prosili u komory, aby byli z vězení propuštěni. Komora tedy se u abatyše za to přimlouvala, ale žena tato v srdci svém zatvrzelá, horší byla, nežli staří vojáci, kteří o velkonocích zjevné lotry pouštěli. Avšak, poněvadž po příkladu příběhu u svatých evangelistův vypsaného, vždycky vězňové bývali na rukojemství pouštěni, nařídila komora jménem královským, aby byli propuštěni na rukojemství a slíbili, zase se postaviti do vězení, až jim bude komorou poroučeno (11.dubna). Žofie, abatyše myslela, že musí vrch obdržeti, proto žádala za výpověď u dvorské kanceláře. Kancléřem byl tehdá Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, přísný katolík, jenž všem katolickým osobám zjevně nadržoval. U něho tedy dosáhla, že z kanceláře jmenováni noví komisaři a stání na den 3. července ustanoveno. Mezi tím časem poslali třebenští několik osob do Prahy, aby tu o záležitosti jejich jednali; tu kázala abatyše dva z nich na Novém městě zatknouti a přes odpor komory a právě proto, že měla kancelář na svou ruku, do kláštera zavříti; tu dáni napřed do smrdutého vězení a potom do podkrovní světnice a seděli tu 24 neděl. Při roku dne 3. července třebenští všelikým způsobem zastrašováni, aby se pokořili a prosili za milost; že ale tak neučinili, odsouzeni k vězení a jen dovoleno jim, aby na žně mohli jíti domů, poněvadž ještě nový rok od dvorské kanceláře ustanoven byl. Jak tu zase abatyši pozlobili, není známo, jen to je jisto, že abatyše ponukla sedláky poddané své, aby jim obilí na poli vzali. Vzato jim tedy 765 mandel a 12 snopů, ač se dosti bránili. Hospodáři, kterým se tak stalo, jmenovali se Jan Benátský, Jan Libivý, Lidmila Slavětínská, Mikuláš Zahradník, Jiří Volda, Jan Petříček, Řehoř Krajk, Jiří Klaudus, Jiří Mydlář, Daniel Strážnický, Matěj Ostrovský, Pavel Červenka, Řehoř Ladař, Vytrol. Čenčický, Michal Čapek, Vácslav Štrouf, Matěj Longin a Jan Kratochvil. S vědomím komory došel nyní rozkaz Štěpánovi Puncínovi, prymasovy, Kellerovi, Vács. Hurtovi, Mik. Zahradníkovi, Tomáši Zahradníkovi, Petříčkovi, Šim. Eilovi, Janovi Kropáčkovi, Kloudovi, Voldovi, Longinovi, Vítovi Hanovi, Jak. Vzteklému a Lidmile Slavětínské, aby se v klášter postavili. Nestáli hned, nýbrž přišli později, a proto kázala je abatyše zavříti do smrdutého vězení vedle záchodu, kdež museli buď státi neb na zemi seděti. Psala o tom komora, že s nimi zacházela abatyše tak, jak by světská vrchnost ani se sedlákem nezacházela, a nad to že je hejtman trápí a sužuje, dělaje si z manželství dojnou krávu (tj. vybíraje poplatek z ženění) a pořáde nové pokuty a daně vymýšlí. Zajatí utíkali se prosebně k císaři a ke komoře; kdy byli propuštěni není známo, také není známo, kterého dne byl ten druhý rok, který dvorská kancelář ustanovila, avšak bylo to někdy na počátku měsíce září. Florian Hubert radil třebenským, aby šla celá obec do Prahy. V ten den přišlo tedy asi 100 třebenských do kanceláře a zůstávali měsíc v Praze. Kancléř je nechtěl pustiti domů, ale komora vymohla to u císaře, že jim dne 4. října dovoleno domu jíti (bezpochyby k vinobraní) tak, aby se potom zase do Prahy navrátili, jen 12 jich zadrženo v Praze, aby sečkali na rozhodnutí kanceláře. Když pak hned potom kancléř rozkázal prymasa a tři osoby do šatlavy Hradčanské zavříti, seděli tu 4 dni až se jich komora ujala, nařídivši (8.října) radě Hradčanské, aby je propustila a na komoře postavila. Není divu, že abatyši a jejímu hejtmanu rostla odvaha, když měli kancelář ke své ruce. Abatyše mluvila před lidmi o komoře, že této do ní a třebenských nic není, nýbrž že podléhá jen kanceláři, komora že tu jen tolik poroučí, jako husa v nebi, že by bylo lépe, aby se starala o měšec, a nikoliv o klášter a že by ráda věděla, kdo by tak mocen byl, aby zajaté propustil. Také hejtman si omočil, neslušné řeči o komoře tropě. Komora jednala krátce a rázně. Dala hejtmana sebrati a zavříti do bílé věže na hradě Pražském a hned o tom oznámení poslala císaři. Tu hejtman zlosti své ulevoval všelijakou neuctivou řečí. Komoru nazýval komořičkou a Kašpara Kaplíře, ochrance třebenských, který ho dal zavříti Kaplíříčkem; on že ani neví, proč ho dali do vězení, snad proto, že před Kaplířem klobouk s hlavy nesňal; sice mu prý komora nemá co poroučeti, 17

poněvadž klášter patří pod dvorskou kancelář. Hospodář bílé věže povídal, že za svého hospodaření měl několik set osob ve svém opatrování: ale že s žádným člověkem neměl tolik práce, jako s tímto, neb poněvadž pořáde chodili lidé z kláštera z cedulkami a jídlem, že bylo dosti práce s odmykáním a zavíráním. Horčický totiž měl ve věži dobré časy, poněvadž kněžna se o to starala, aby měl jídla a pití dosti. Komora mezi tím všecky doklady proti němu sbírala. Hlavním svědkem byl harčíř, jenž stál na stráži u Evy z Lobkovic, tehdá v klášteře sv. Jiří zavřené. Vypravoval, že takové živobytí, jako je v klášteře, nikdy neviděl. Hejtman prý tam chodí volně ve dne i v noci, tluče lidi, tak že kněžna sama někdy sejde a jemu hůl z ruky vytrhne. Když on harčíř kněžně na něho žaluje, nic to nepomůže, ana odpovídá: ,,Můj hejtman jest také císařský služebník a lepší než Vy“; hejtman že má více peněz než kněžna a před rokem se chlubil, že má 3000 tolarů. Horčický propuštěn z vězení dav od sebe zápis, že se zase postaví pod základem 1000 kop, a proti tomu zase propuštěni dva třebenští, kteří ještě v klášteře seděli. Když již všickni zajatí byli propuštěni, dostali Třebenští (dne 24.října) rozkaz (od kanceláře?), aby kněžny, jako vrchnosti své byli poslušni, povinné dávky až do konečného rozsouzení a k nikomu jinému se neutíkali, nežli ke kněžně, sice by byli trestáni. Prozatím se ještě věc ta nechýlila ku konci, když kněžně nastaly nové rozpaky. Zemřela na počátku ledna Lidmila, sestra Václava staršího Kaplíře ze Sulevic na Sulevicích a Březně a poněvadž otec, máti, sestry a mnoho přátel jich v kostele třebenském odpočinutí své mělo, žádal Václav kněžnu za svolení, aby mrtvé tělo sestry jeho tudíž pohřbeno bylo. Abatyše nerada to viděla, poněvadž byl kostel katolický a Kaplířové znali se k víře pod obojí. Odepřela tedy. Poněvadž byl Kašpar Kaplíř presidentem komory, obeslal k sobě faráře třebenského a přemluvil ho, aby dal dovolení ku pohřbu. Vykonán tedy pohřeb, při čemž měl kněz pod obojí řeč nad mrtvím tělem. Všechny tyto věci a při svou s třebenskými, žalovala kněžna arcibiskupovi, prosíc ho jako opatrovníka klášterů za ochranu. Mezi tím trvaly spory s třebenskými ještě dále. V únoru r. 1608 měli se zase prymas a jiné osoby stavěti v klášteře, ale oni zase se odebrali ke komoře, tu vyhledávajíce pomoci. Z té příčiny nařídila kněžna dne 16. února Jakubovi Jáchymovi, bývalému písaři třebenskému, aby dojda k rychtáři obeslal prymasa a ostatní osoby, aby na příští středu o 10. hodině pod ztrátou cti a statku v klášteře stáli; jestli by se nechtěli postaviti, aby sám k soudu stál vezma sebou rychtáře z Úpohlav a Chodovlic, aby byli svědky líčení. Až potud znám jest spor kněžny s obcí třebenskou, v němž kněžna nepěknou úlohu hrála. Víme jen, že pak zápisem daným dne 13. prosince r. 1608 třebenští poddanost a poslušnost slíbili a Horčickému vymoženo, že dostal r. 1608 dne 20. října majestát královský na erb a aby se psal z Tepence. Z následujících dob zachovaly se nám jen kusé zprávy. R. 1609 dne 24. srpna dostal pořádek krejčířský řád od cechmistrů a mistrův města Litoměřic. Tímto řádem, ve kterémž bylo psáno, aby každý krejčí třikrát do roka svátost oltářní pod obojí způsobou přijímal, řídili se po dlouhá léta. Avšak faráři zůstali katoličtí. R. 1610 byl tu farář Bartoloměj Brtík (před tím farář v Březně), jenž způsobil si nemalá oplétání, když člověka mladého ze Štěpanovic, poddaného Jindřicha Jeníška z Újezda, zavraždil. Nástupcem jeho byl Vavřinec Racinger, jenž arcibiskupovi r. 1612 dne 3. října oznamoval, jaký pořádek se v Třebenicích při oddavkách a pohřbech zachovává; zejména i to oznámil, že když se mrtvé tělo k pohřbu neslo, obyvatele je provázející české zpěvy o nejisté hodině smrti zpívali. Proti tomu bývali správce školní víry pod obojí. Jeden z nich, jménem Jan Žampach, činil Racingerovi všelijaké protismyslnosti. Když měla býti zpívána mše neb nešpory o svátcích slavnějších, tak se nedbale choval, že farář musil buď služby boží zanechati neb čtením odbyti. Žákům svým zbraňoval obcovati službám božím a když někdy na přísnější poručení několik menších žáčků, ač nerad, na mši svatou poslal, pozdržel větší žáky ve škole, poněvadž věděl, že se nekatolickým jich rodičům zavděčí. Procesí konané o křížových 18

dnech nazýval potulkami a prohlašoval, že k nim zavázán není. Při litaniích odpovídati dokonce se zdráhal, ale přece tak učiniti musil k naléhání katolických lidí. Také účasten byl oslavování M. J. Husi, pro kteréž někteří z třebenských potrestáni byli. Farář jej potom ze školy vyhostil, avšak on, podporován jsa některými třebenskými z vlastní moci žáky opět do školy uvedl. Když se to kněžna dozvěděla, zapověděla mu plat dávati a ač potom u arcibiskupa žaloval, přece mu to nic platno nebylo. Naopak, farář pokračuje ve vyučování v katolické víře, jednoho po druhém obracoval a r. 1614 vyprošoval si od arcibiskupa dovolení, aby mohl sám a sám dávati rozhřešení z kacířství, což obyčejně biskupové činívali. R. 1612, dne 30. září založil Horčický nové knihy viničné na způsob hlavních kněh, jaké u nás teprv před 100 lety zakládány a ukončil je r. 1613 v prosinci. Nákladné toto dílo, v němž potom pokračováno nebylo, ozdobeno jest erbem kněžniným a vyobrazením Horčického a uloženo jest jako skvostná památka v museum třebenském. Císař Matyáš učinil jej potom hejtmanem kr. panství Mělnického, při čemž i hejtmanem klášterským zůstával. Když se stavové r.1618 vzbouřili, ihned byl Horčický z panství Mělnického vytištěn a na sněmu r. 1619 na jaře vypovězen s jinými osobami katolickými z zemí Českých. O jeho potomních osudech málo jest známo, jen to se ví, že r.1622, dne 25. září zemřel a v pamětech klášterských za dobrodince téhož kláštera zapsán byl. Stavové pod obojím přijímajíce, usnesli se na tom, prodati od duchovenství některé statky, aby se zjednaly peníze na vedení války. Tak se stalo, že r. 1620 dne 11. července prodány městec Třebenice s dvěma mlýny, podacím kostelním, vinicemi, domem pustým Kolářovským, vsi Chodovlice s mlýnem a s krčmou a Kololeč a díl vsi Velemína Prokopovi Dvořeckému z Olbramovic. Před tím (30. března) byl Kašpar Kaplíř koupil ves Úpohlavy. Prokop byl jedním z původův povstání a horlivě oddán víře pod obojí; proto ihned katolické řády v Třebenicích zrušeny a kostel se školou zase odevzdán vyznavačům pod obojí. Ale stav ten nepotrvav dlouho, na poměrech Třebenic jen málo měnil. Neb Prokop přijav Bedřicha, krále voleného, vysoké úřady, po bitvě bělohorské byl zajat a všechno jmění jeho zabráno. Nic nevážilo, že se hned po bitvě na milost dal; byl hrdla, cti a statku odsouzen a dne 21. června 1621 sťat. Panství třebenské hned po svém zabrání navráceno bylo kněžně Žofii a již dne 13. března došel třebenským rozkaz z kanceláře arcibiskupské, aby nepořádného kněze, kteréhož byli na faru přijali, z domu farního vybyli a pro jiného do měst Pražských k vrchnosti své se vypravili. Kněžna velice se horšila na třebenské a dokud živa byla, poslední jich provinění jim neodpustila. Potom přikročeno ke konečné reformaci neb obrácení na víru katolickou. Velká část obyvatelstva byla se již za minulých 20 let obrátila, staří pevní vyznavači víry pod obojí byli již pomřelí a poněvadž mladší byli již vlažnější, provedena reformace bez velikých obtíží. Konec učinil l. 1628 farář Štěpán Puchovský chytiv kdesi Jana Sokola, kazatele evangelického, jenž lid zdejší k odporu podněcoval a zavřel ho na faře. Název bývalých děkanův kraje třebenského přivlastněn farářům třebenským, tak že se děkany psali, ale práv děkanských neměli. Třebenice pak patřily k děkanství Ústeckému. Až do l. 1625 byly Třebenice ovládány od kláštera jako ves. Konšelé byli, ale neměli pečeti, nebyli písaři a jiní hodnostové obecní. Teprve t. r. kněžna se obměkčila. Tedy dne 10. června propuštěni starší konšelé z povinnosti. Potom slyšeny stížnosti obyvatel. Přednesli někteří z obce, že se chudí lidé zvýšením daní obtěžují; i řeklo se jim, že se rozvržení podle velikosti neb malosti stane. Pak vyhlášeni noví konšelé, odevzdána jim pečeť obecní, ustaven písař radní, úřad práva rychtářského, starší obecní, hejtman nad desátníky, dva poddesátníci, desátníci, kostelníci a dozorčí k dohledání masa. Potom přečten nový řád pro konšely čili regiment a následovalo napomenutí, zejména, aby se židy handlů neměli a od nich si nevypůjčovali. Aby bylo něco za něco, předneseno obci, aby pivovar obecní k ruce kněžny propustila, což se i stalo. Sice kněžna Žofie 19

až do smrti své (1630) na třebenské se hněvala a ničím k polepšení bídy způsobené průchody vojenskými a ohni nepřispěla. Třebenští prosili ji za odpuštění a již se obměkčovala, když v tom smrť jejímu žití a vládě učinila konec. K nové abatyši Regině Dadyusové z Kyrnberka utíkali se Třebenští prosíce, aby jim provinění, kterého se v pominulé rebelii dočinili, odpustila; kněžna, jež nebyla tak zatvrzelého srdce, jako předchůdkyně její, prohlédajíc k tomu, že třebenští již jednosvorně k víře katolické přistoupili a velice ochuzeni jsou, odpustila jim a všechny výsady potvrdila. Mimo to propůjčila právo, aby obyvatelé městečka mohli statek svůj odkazovati, avšak jen osobám tu usedlým aneb záduší, faře, škole, špitálu a obci. Pokud někdo kšaftu neučinil a přátel v městečku neměl, měl statek jeho zůstati odúmrtí, z níž dva díly klášteru a třetí obci náležel. Aby pak třebenští tím pohodlněji obchody a živnosti své prováděti mohli a pro uvarování bezbožného rouhání Krystu a Matce boží, slíbila kněžna, že židův do Třebenic uvazovati nebude. Také osvobodila dítky třebenské od potahování jich ve služebnost do dvorů panských, jako se to předešle dálo, a jen si zůstavila žádati, aby osoby služebné se do kláštera samého pouštěly. L.1634 zemřel Tomáš Šebestián Pedander, děkan zdejší, po čemž si kněžna abatyše veškerou jeho pozůstalost přivlastnila. Několik let potom uplynulo za ryků válečných. Co koho těšilo, co koho bolelo a tísnilo, o tom nic nevíme, poněvadž se paměti domácí z té doby ztratily. Jaká bolest následovala po ohni r. 1649, můžeme jen tušiti; nic o něm nevíme, nežli že se ho dokládá Justina abatyše ve spisu svém l. 1650 dne 4. ledna arcibiskupovi podaném; žalovala na chudobu kláštera a prosila za přímluvu u papeže, aby klášteru bývalé jeho statky navráceny byly. Za to mohli třebenští nejvyšší úřad v zemi potěšiti zprávou, (1650, 11. listopadu), že u nich v městě nekatolíků není. Justina Anna Etlinkova z Rosenfeldu potvrdila l. 1652 dne 21. října svobody města, avšak list ten se ztratil nadobro. Za těch dob bylo na místě nynější školy spáleniště, o kterémž se pověst udržela, že tu býval dům, někdy k panství košťálovskému náležející. Gustav Adolf hrabě z Varrensbachu, tehdejší držitel Košťálova rád by se byl domu tohoto ujal, ale nedostávalo se mu důkazů. Třebenští mu knih svých (ovšem ve srozumění s vrchností) neukázali a kněžna Justina napověděla třebenským, kdyby se hrabě přes Prahu zase ucházel, aby jen odpověděli, kdo míní něco vyhledávati, má sám povinnost to dokázati (1657). Po mnohonásobném dopisování odpověděli pak třebenští hraběti, že věc tu paní své předloží (1659). L.1670, tedy po dlouhé době, stěžoval si hrabě u místodržících, že mu třebenští nechtěli vydati knihy, aby se z nich poučil a prosil o nařízení kněžně buď aby mu dovolila do knih se podívati aneb aby mu vydala pověřené opisy (1670). Teprve po několika měsících obdrželi hejtmané kraje litoměřického rozkaz, aby kněžnu o tom vyslyšeli, co se však potom dále dělo, je rouškou zastřeno. Alžběta Eufrozina Kestnerova z Trauenberka, kněžna abatyše, potvrdila l. 1663 krejčím třebenským řád jejich, jak jim dán od krejčí Litoměřických, avšak přidala, aby nikdo nebyl přijat do cechu, kdo by nebyl víry katolické, což se beztoho nedálo. Veliké neštěstí stihlo městečko l. 1664 dne 16. května, když celé v prach a popel obráceno. Kostel, který také shořel, měl dvě věže a na nich 6 zvonů a dvoje hodiny. Jedna věž i se střechou kostela byla kryta břidlicí, druhá měděným plechem. Ohněm dotčeným přišly na zmar střecha, obě věže, hodiny a 4 zvony; jen 2 zvony s největším namáháním zachráněny. V tom bídném stavu zůstal kostel až do l. 1669, kde obnoven a pěti zvony opatřen. Sousedé se ze škody brzo zotavili a zase pilně své vrchnosti platili. Klášter dostával za l. 1666-1667 gruntovní daně, z mastných krámů, činže z domu klášterského (nynějšího děkanství) a jiných úroků 366 zl. A též pěkné peníze z vesnic (z Velemína 191 zl., ze Střevíc 110, z Úpohlav 240, z Chodovlic 170 a z Kololeče 33 zl.), tak že ten užitek peněžitý z panství přes 1110 zl. obnášel. Užitek z hospodářství mohl býti také pěkný, jen kdyby se bylo dobře hospodařilo. Na duchovních statcích se vždy lidu dělnému polevovalo, protože vrchnost mívala k lidu větší cit než páni a spokojíc se s jistým výtěžkem, který byl nutný k zahrazení 20

domácnosti, peněz nastřádati nechtěla. Když přišli do Třebenic l. 1666 v říjnu komisaři arcibiskuppovi, aby zhlédli stav města a panství, s podivením patřili, že vrchnost nemá sýpek, všechno obilí ve stozích, že obilí složeného mělo býti 72 korců, ale našlo se více, totiž 116 korců. Při panském hospodářství neměli ani korce ani čtvrtce na měření, aby obilí přijímali neb vydávali, než toliko jeden věrtel a ten byl větší, než věrtel na radnici (v obecních domech mívali míru, která byla všem obyvatelům vzorem). Úřad městský nikomu počtů neodvozoval, než toliko při soudech knihu, v níž počty měsíčné zapsány byly, ukazoval. S ustrnutím zpozorovali komisaři, že se v Třebenicích málokdy na klekání zvoní, místo do kostela chodí do hospod a krčem a sedláci poručení vrchnosti zanedbávajíce a neposlušní jsouce, vše sobě za hřbet kladou. Také v pivovaře nebýval nejlepší pořádek. O Františku Štolcenbergerovi, správci důchodu knížecího a spolu nákladníkovi vyznal sládek, že své deputáty do vesnic vystavoval, celou svou várku neopověděl, 18 korců pšenice mezi slady zmíchati dal a tu počtem uminul a jeden věrtel převařeného piva před hejtmanem uložil a J. V. věc tu l. 1677 před radou opakoval a dokázati slíbil. Bylo také zvláštním zjevem, že bečvář, když jej Štolcenberger trestati dal a zlodějem nazval, jeho větším zlodějem jmenoval. ,,Purkmistr a konšelé městyse Třebenic nad Hostinou” obnovili l. 1675 dne 4. února pořádek řemesla kovářův, zámečníkův, bečvářův a kolářův, protože jim l. 1664 regiment jich neb řád shořel. Téhož roku přišel do Třebenic po Vácsl. Norb. Zajetiusovi za děkana Jan Mikuláš Mysler, rodič z Nového města Pražského, se kterým měla obec nemalé půtky. Za posledních let věci obecní odbývaly se v tichosti. Rada městská nabyla zanášena většími starostmi, než kupř. aby domluveno bylo těm, kteří pouštěli ovce do vinic aneb aby byl znovu postaven mlýn obecní, který byl skorem na spadení apod. První starost děkana, když do městečka přišel, byla, aby poznamenáni byli všichni hospodáři, manželky, děti, čeleď a podruzi, aby od nich vymáhati mohl úplné desátky. Když to zmařeno bylo, poněvadž obec úplně neshromáždila na radnici, usnesla se rada, že zhotoví nový rejstřík, až děkan starý, jeho předkům daný, předloží. V měsíci říjnu t.r. žádal děkan kněžnu Annu Mechthildu Šenveisovu, aby mu byla učiněna pomoc na přivezení dříví a proto došlo rady napomenutí ( 11. října ), aby každý ze sousedův s potahem svým po dvou forách dříví z hájů Velemínských přivezl a kteří potahů nemají, aby dříví v lese nasekali, avšak aby tak učinili ne z povinnosti, nýbrž z lásky. Rada poslala kněžně svou omluvu, že děkan se prohlašoval, že to k tomu přivede, aby městečko v robotu potaženo bylo a že tedy žádost jeho pod pláštěm pomoci k tomu měří, pročež pomoc tato učiněna býti nemůže. Od té doby si obojí protimyslnosti činili. Byl tehdá varhaníkem Severyn, jehož přijala rada za služebníka na zkoušku. Když se tento s dovolením úřadu na dva dni do svého domova odebral, domlouval mu děkan v zákřiští po mši, že se bez vůle a vědomí jeho na toulání oddává, že jeho jako pán kruchty ve varhanictví míti nechce a cestu od varhan, neuvaruje-li se jich, ukáže. Doložil, že jemu jest purkmistr sem, purkmistr tam. Proti tomu ozvala se rada dne 19. listopadu, že úřad není povinen varhaníka chovati, toliko proto, aby dědina kantorská zase k užitku předešlému přivedena byla, jemu ji dala; činí-li se však děkan pánem kruchty, nechť si varhaníka na svůj chléb zjedná, jako byl starobylý spůsob; úřad že služebníka úředního a ne knězového sebe na plat obecní nezbaví. Z těch příčin děkan osoby při právě útržkami a nadáváním jmen zlehčoval, pročež usneseno (1676,16. ledna), že mu úřad obecní dobročinnost posud činěnou (nějaké pivo) zadrží,“leč by ke chvalitebnější pastýře duchovního cestě k ovčičkám přistoupil”. Jednou jsa hrubě opilý v domě Jana Holuba, manželku jeho tupil a když se pak tento o to bral, sháněl naň křivé svědky, aby dosvědčili, že Holub lutryánské řeči činil. Vysláni pak byli do Prahy Jan Váňa a Václav Floryn, aby si stěžovali. Žalovali na něho, že mluvil, aby se městečko propadlo, jistým lidem, aby uschly jazyk a ruce, Jana Holuba nařkl, že se víře nesrovnává a lidi při odvodu desátku haněl. Kněžna slíbila nápravu ,,neb vrchnost milostivá souseda a poddaného věrného více sobě váží, nežli nezbednost faráře”. Na oko 21

lepší poměr nastal v létě. Aspoň se to dává znáti, že úřad děkanovi na den sv. Jana Křtitele, když byl křesťanské přání přednesl, svázného (neb vázaného) čtvrt masa telecího daroval. Jen v příčině desátku se nepohodli. Třebenští chtěli obilný desátek odváděti rovnou Pražskou měrou, avšak farář žádal buď starou míru aneb Pražskou vrchovatou. Z nařízení vrchnosti pak posláni k němu v březnu l. 1677 dva radní páni, aby mu oznámili, že od sv. Jiří ve faře zůstaven nebude. Odpověděl, že toho zanechává při biskupovi. Prozatím zůstal v Třebenicích. Žádal pak na hospodářích větší letníky (sýry o letnicích) dělané. Bývalo totiž zvykem, že faráři o doušky do Úpohlav, Chodovlic a Kololeče na kočáru jezdili a tu jim od hospodyněk sýrce z krav dávány. Ty za vděk přijímajíce, nedomlouvali se o více, i na pivo jim zase vracovali. Sousedé třebenští dávali faráři podle libosti své ušetřený sýrec aneb místo něho po bílém groši, kdo dobytka neměl. Tak to brávali Jareš a Vít Hortulus, předešlí faráři, avšak Mysler si ten plat zvýšoval, aby mu každý z krávy po 2 gr. odváděl, a co dříve bylo libostí, v povinnost proměniti chtěl. Poněvadž Holuba obvinil u konsistoře Litoměřické z kacířství, rada tomuto dala vysvědčení, že jest dobře zachovalý a v katolické víře vyučený, že nikdy v bludy učení nepravého se nevmísil a kdo by jináče o něm udával, že s nepravdou proti dobrému vědomí jich by to působil. Mezi tím hledáno v bytě Holubově a zabaveny tam dvě podezřelé knihy. V konsistoři prohlíženy a v jedné z nich ,,o politickém regimentu” shledalo se, že nic neobsahuje proti katolické víře. Druhá pokládána byla závadnou, poněvadž psána byla od lutryanského kněze a žáka arcikacíře Melanchthona a proto Holubovi vzata. Konec koncův byl, že Holub dostal napomenutí pro všetečnost. Dne 21. ledna l. 1678 došel rady rozkaz kněžnin, aby radní schůzek s děkanem zanechali, nýbrž obecného dobrého si hleděli. V květnu opět jim oznámeno, aby s ním nehodovali. A poněvadž se Mysler dne 21.března chyby nějaké při mši dopustil, přišla dne 13.dubna do Třebenic komise biskupská, která všechny věci spravedlivě vyšetřila. Mysler se dne 21. června z Třebenic odstěhoval. L. 1675 dne 12. září povolána obec do radnice. Přečetl se jí dopis krajského úřadu, v němž poručeno bylo, aby vrchnosti 100.000 zl. sněmem svolených z vlastního měštce zaplatila a dva mušketýři krajští tu stáli s poukázkami, aby neodešli a dali se dobře živiti, dokud by nebylo zaplaceno. Obec se na tom usnesla, poněvadž vrchnost mimo vše nadání neplatila, aby se z daní vybraných založila. T. r. v říjnu stala se náprava ve vaření piva. Stávalo se totiž, že sotva v 7 letech na jednoho souseda várka přišla. Tu svařiv 7 sudů sedmvěderních, dostal za ně po výstavu 90 zl., za pivo prostřední 2 zl., za mláto a ředinu 45 kr., za droždí a kvasnice 30 kr. proti tomuto celkovému užitku 92 zl. 75 kr. měl vydaje za ječmen (korec po 1 zl. 30 kr.), daň pivní, dříví, svezení dříví a rozvážení piva, plat a jídlo sládkovi, bečváři a pomahačům a jiné celkem 89 zl. 29 kr., tak že zůstal čistý užitek 3 zl. 46 kr. a ten ani necelý, poněvadž šenkýři dlužni zůstávali. Náprava nyní stala se v tom, že se příjem na 98 zl. zvýšil a vydání na 86 zl. zmenšilo. V Třebenicích byly dva kůry literátské, český a latinský, kteří v kostele zpívali. V čele kůru stál rektor s asistenty. L.1677 žádala obec na českém kůru, aby obci prodal domek svůj zbořený, vedle starého rathauzu ležící, k čemuž ochotně svolil. Tehda postavena škola a když ještě potřeba byla ji obvrhnouti, usnesli se konšelé (10. května 1677) na tom, že své potahy k tomu dají; pak požádali sousedy potažníky, aby též potahy své k tomu dali, a sousedé rukojetníci aby při rumování pomáhali. Dne 16. května slíbili potažníci jednu i druhou fůru pro písek dáti, avšak prohlásili, když jiní sousedé před tím za plat vozili, aby oni i plat dostávali; neb i na kontribuci by rádi vydělali, jako jiní. Dne 10. května také usneseno v radě, aby se nová gruntovní kniha z dobrého regálního papíru v městech Pražských zjednala. Za těch dob měla obecní rada veliké svízele s Vácsl. Majerem. Již l. 1675 ke sklonku roku pral se s Danielem Těšitelem ve spilce, začež (po učinění smíru mezi nimi) odsouzen k pokutě 2 22

zl. a Těšitel na den a noc do šatlavy. Po té výpovědi Majer řka, že není povinen purkmistra poslouchati, “trucovitě” odešel; poněvadž pak se k vrchnosti odvolati chtěl, prohodil, že se žádného nebojí. L. 1677 dne 5. dubna povolán k úřadu purkmistrovskému, aby zaplatil peníze z prodeje soli, kterou od obce odevzdanou měl. Přinesl vroubek a uvolil se platiti. Potom propuštěn z toho prodeje, poněvadž z něho poslední čas velmi skrovný užitek vycházel. Poněvadž pak mluvil o tom v městečku, kdo proti němu byl v sedění radním a tak tajnosti rady vynášel, otázán jest od koho tu pochloubnost má. Vymlouval se nepamětí a opilstvím, pročež ho purkmistr dal do vězení, aby se upamatoval. Pro urážlivé řeči o purkmistru Martinovi Nebohém, povolán dne 10. května před radu. Vymlouval se, že když je opilým, že není než-li jako člověk bez rozumu. Odsouzen k pokutě a obecnímu trestání. Po třídenním vězení byv propuštěn, poděkoval za trest a slíbil složiti 3 kopy míš. na opravu zdi krchovní. Když pak l. 1678 Majer a otec jeho Matyáš podvodnou stížnost na obecní úřad ke kněžně podali, napsán od rady též pamětní spis a prošena kněžna, aby dosadila novou radu, “neb by museli proti své povinnosti naopak činiti, zlé zvelebovati a dobré v koutě nechati ležeti, i se dáti ubiti”, zvláště když Majer hrozil, že dovoleno má, kdo by mu do domu přišel, že toho holí vybije. Deputace, která spis ten do Prahy vezla, navrátila se a zprávu učinila dne 28. listopadu, že se kněžna diví těm trucům, které se úřadu dějí, avšak že to brzo v dobrý řád uvedeno bude. Z těch příčin usnesla se rada, že na neposlušných Majeřích, otci a synovi, budou útraty cestné vymáhati. Dne 11. srpna (1677) došlo psaní od hejtmana s oznámením, že kněžna městys a své věrné poddané navštíviti míní, pročež usneseno, aby 29 sousedův jezdecky se vstříc vypravilo a radní ve svém počestném pořádku a obec aby jich pěšky následovala; vítání ústní aby učinil Jan Petr Sova a pokud by děkan při tom pořádku šel, aby se vzali korouhvičky a zpívaly se “letanye”, pak-li by nešel, aby se šlo v pláštích a když kněžna bude vjížděti do městečka, aby se všemi zvony zvonilo. Kněžna přijela dne 18. srpna v nešporní hodinu. Děkan Mysler byl schválně poslal do konsistoře a chlubil se, že dosáhl dekret, aby se nezvonilo, ale když kněžna ke kostelu přijela, poručila přece zvoniti. S kněžnou byli dva zpovědníci a dvě panny. Dne 23. srpna povolala kněžna všechny konšely do domu panského do velké světnice. Tu oznámila, že odnímá literátům správu kruchty a dává ji úřadu; při tom poručila, aby se počty literátské do pořádku uvedly a pak úřad ten důchod spravoval; ,,chvála pak blahoslavené panny Marye aby se nemenšila, nýbrž raději i takto zvelebovala; chce-li někdo z mající vroucnosti bratrem býti, ten aby přece byl, ale za žádnou kongregací chrám boží sobě v služebnost, na obecním lidu povrhel, nezpůsoboval. Rozkázala, aby ,,lidé proti úřadu a právu tvrdošíjní trestáni a v kázni chováni byli“. Zapověděla, od písaře Neluckého a jiných přespolních lidí proti zastavování gruntů peníze si půjčovati. Rozkázala, aby se zřícené domy zvláště v rynku ležící napřed a ne po zadu podle možnosti stavěli; mládež aby do školy k liternímu cvičení se dávala, ,,tak aby městečko lidi v něčem umělé a ne nádeníky mělo, kteří by snad do dvorské práce lépe, než k zastání městečka šikovati uměli”, konečně poručila, aby masné krámy od zdí krchovních co nejspíš uklizeny a na jiné místo (v domě Košťálovském) postaveny byly. Když dne 26. srpna kněžna odjela, povoláni literáti českého kůru (bylo jich 9). Slíbili pilni ve všem býti a rada slíbila jim koupiti, co by se jim v písních nedostávalo i mříže k uzavření spraviti, aby se mezi ně lid přespolní netlačil. Snášeli pro své ponížení všelijaké úsměšky, tak že o svátku sv. Petra a Pavla l. 1678 ani zpívati nechtěli. Od těch dob dovoleno jim, aby na staré kruchtě zpívali. Za těch dob bylo dosti práce s kostelem, kterýž od posledního ohně (1664) ještě nebyl pořádně obnoven. L. 1677 stavěn krov nad zvony a dílo to dne 23. července s tesařem Pražským smluveno. V kůru a v chrámu postavena nová stolice pro radní a těm připomenuto, aby tu sedali a ne se v koutech tajili. Dne 20. srpna přivezeny varhany od Lukáše Michaela varhanáře z Prahy (za 230 zl.) a postaveny na místě dosavadního positivu. Když pak varhanář je postavil, dne 1. září odevzdal je. Poněvadž nebylo peněz na pokrytí věže, dovolila kněžna (1678, 18. 23

května) úřadu, aby mohl v domě panském (nynější děkanství) šenkovati. Kněžna pak podala v červnu prosebný dopis ke komoře české, poněvadž chrám Páně narození Panny Marie s oběma věžemi shořel a nyní pomálu s almužnou dobrých lidí ke svému vyzdvižení přichází, tak že ještě toliko hlavní věž plechem přikryta býti má, prosila, aby těch 15 soudkův plechu pocínovaného, kterého podle rozvržení bezelstně zapotřebí bude a který se přes hranice království koupiti musí, od hraničního cla osvobozeno bylo. Táž kněžna předkládala císaři Leopoldovi, do jaké veliké a známé chudoby a zkázy městečko Třebenice skrze časté ohně a průchody vojenské za minulých válek uvrženo bylo. Žádala, aby jim dány byly dva nové výroční trhy, na den sv. Ondřeje a poslední neděli masopustní, ale to nebylo povoleno, poněvadž na zprávu hejtmanův krajských by na ujmu byly Litoměřickým a Lovosickým. Tedy vydán třebenským majestát r. 1683 dne 9. dubna, aby měli nové trhy výroční na den očišťování p. Marie a den sv. Jiří na dobytek, krámské a kupecké zboží a jiné prodajné věci. (Taxu 154 zl. za to vypadající vypůjčila si obec od cechů a sousedů). Obec pak znajíc příchylnost kněžninu, ráda se v potřebách svých k ní utíkala. L.1678 prosila ji za příspěvek k postavení kapličky sv. Trojice na krchově, která již dříve bývala, ale nyní se znova stavěti musela. N. Jáchym Štraboch byl na tu stavbu 100 zl. odkázal. Téhož roku (1678) dala také obec novou kašnu od Františka Kalderara, kamenníka litoměřického postaviti. L.1677 v říjnu povoláni řezníci k úřadu a vytýkáno jim, že pořádek řeznický zapovídá sousedům o příštím jarmarce (na den všech Svatých) maso vařené a pečené prodávati na rynku, leč by z pořádku řeznického bylo. Od purkmistra jim pověděno, co nikdy nebylo, to se díti nedopustí a jarmarky že nejsou jen pro řezníky. Radil jim tedy, aby od toho dobrovolně upustili; když pak, poradivše se s pořádkem, s odpovědí se vrátili, že řezníci nedovolí jiným maso vařené a pečené prodávati, než jen řezníkům, povolána dne 30. října obec. Tato prohlásila a zapsati dala, že nepovolí, co nebývalo prve, aby řezníci při výročním trhu sami toliko masa vařená a pečená prodávali a sousedům živnosti ujímali. K tomu doložil Václav Kupido, že jednoho času, když se řezníci o to při kněžně Justině ohlašovali, dostali za odpověď, že by bylo neslušné, aby se sousedům vaření o trzích bránilo a nařídila, aby ten den masné krámy zavřeny byly a sousedé svůj zisk vedli. Obec pak dodala k tomu, kdo co doma vychoval, to aby moc měl o výročním trhu prodati. L. 1678, dne 1. června jednáno o tom, aby starý sešlý pivovar nebyl obnovován, nýbrž nový staven pod domem n. Slavětínských a již obecním. Pro přetržení povyků nočních od čeledi a chasy po hospodách, stalo se usnesení, aby se ve 2 hodiny na noc (t. j. dvě hodiny po západu slunce) do takových pověčných a rozpustilých hospod s právem šlo, a kdo rozšafného napomenutí uposlechnouti a s bázní boží poseděti chtíti nebude, na něho se vezme kázeň a stíží se šatlavním trestáním. Za dob tehdejších bylo zvykem hodnostáře uctívati dary. Tak kupř. l. 1678 ke štědrému večeru poslány kněžně zvíře danihel (daněk), hejtmanu panství klášterního a jinému hodnostáři po indyánu (krocánu) a 2 kapounech. Děkan, prymator, purkmistr, správce a úředník obdrželi každý housku po 15 kr., kontrybuční výběrčí, dva obecní starší a písař radní housku po 12 kr., sládek a služebník úřadní housku po 10 kr., a konečně kantor, hodinář, rurář, celný, oráč, řezáč, slouha, vinař a posel právní housku po 8 kr. V pozdějších letech posílány vyšším hodnostářům víno neb ryby; od l. 1691 posílány osobám v městě i ryby i housky. O zeleném čtvrtku posílána kněžně srnka, dvěma vrchním hodnostářům po krocanu a dvou koroptvích. Děkan, správce, purkmistr, prymator, úředník a výběrčí kontrybuční dostali po čtvrtce telecího masa, obecní starší, sládek a písař po 18 kr., služebník úřadní 12 kr. a kantor 10 kr. Léta 1685 pozměněno to tak, že kněžně dány 2 koroptve a krocan, hejtmanu Škopkovi zajíc a 2 kapouni, šteklárovi krocán, kraj. sekretáři 2 koroptve. Ostatní dary zůstaly. V těch dobách zpívala se před zasedáním rady tato písnička: ,,Přijdi těšiteli Duše svatých, nás věrných tvých navštíviž mysle; naplň je nebeskou milostí, jenž 24

jsi stvořil srdce i mysl božskou všemohoucností. Ty jsi všeliké obdarování a prst mocné pravice boží, tys Boha otce zaslíbení, a všech tebou obdařených přejasné osvícení. Osvěť světlo našim smyslům temným a k bližnímu štědrou mysl v srdci, v povolání nás všech posilňuj a ve víře Krystově pravé svou mocí nás upevňuj”. Po zasedání zase se zpívalo:,,Buď chvála věčná otci i synu, též i tobě Duchu svatému ze vší nám již dané milosti, již´s nás ráčil spravovati a přived do radosti.” Když l. 1678, dne 19. prosince hejtman klášterský po vyslyšení mše obnovoval, povolání do úřadu konšelského 12 osob a dosazeni úředník nad důchodem obce, dva rychtáři, dva starší obecní, tři kostelníci, jeden čtvrtní hejtman, čtyři čtvrtníci a k dohlížení na komíny sousedské čtyři osoby. Kromě toho bývali také 2 šacmistři mas, chlebů, měr a vah, 5 zvoníků, ladář (tržný), celný, vážný a úředníci osypu a placení slouhové. Na zejtří oznámil jim hejtman vůli vrchnosti, totiž kostelníci aby vedli počet důchodu literátského a z toho, co by po vydání zůstalo, aby zpěváci čeští, kteří před službami božími a při procesích zpívali, nějaký plat měli. (Bylo jich 6 a dostali pak po 2zl.).Poněvadž pole Kantorka již na kantora přišlo, aby se spravedlivé rozvržení učinilo, co by užitku ročně přinesla a chce-li ji farář ujíti, aby se mu před jinšími nechala pod roční plat, ze kterého měli kostelníci kantora latinského a varhaníka platiti. Hejtman se přimlouval, aby se zase faráři (Václ. Jedličkovi) vědro piva z várek městských a to z lásky, nikoliv z povinnosti dávalo. Ze záduší Velemínského přikázána faráři polovice důchodův a pokud by se dříví zádušní mýtilo, měl býti farář předním kupcem. Lukáš Slavětínský a Daniel Štolcenperger, kteří celému úřadu šelem nadali, odsouzeni do šatlavy, dokud by 5 liber vosku k záduší nedali, s úřadem se nesmířili a útrat vzešlých nenahradili. Václav Mayer pro své mnohé“trucovitosti”též do šatlavy (jak již pověděno). Týž také přiřkl, až se kaplička sv. Trojice stavěti bude, zaplatiti peníze, které n. matka jeho na tu stavbu odkázala. Matyáš Mayer odsouzen k pokutě pro malou míru a nerovnosť ve váze.Nějaký týden po odjezdu hejtmanově zpozorovalo se, že na velkém a krásném “gradualu”na kruchtě v pulpitu ležícím (byly tedy i jiné gradualy), čtyři listy vyřezány byly. Rada v té příčině nařídila přísné vyšetřování, avšak nenachází se v pamětech, aby viníka vypátrali. Za přímoří l. 1680 báli se lidé výročního trhu letního, rada však se usnesla, aby sice dne 22. července držen byl, avšak silnice aby dobrou stráží opatřeny byly a aby se nikdo, kdo nemá pasu aneb kdo by z míst nakažených přišel a kromě toho žádný žid do Třebenic nepustil. Děkanem umlouváno o pohřbu těl mrtvých, kdyby lidé měli hustě mříti; někteří chtěli, aby se na krchově nepochovávali, ale rada s děkanem na tom zůstali, aby se přece pochovávalo na krchově, poněvadž byl mimo městečko a dosti prostranný a teprve kdyby místo nepostačovalo, aby se na postranním místě v šachtu pochovávalo. Sousedé napomenuti, aby v lásce a svornosti živi byli, zbytečných hanění, hádek a zlořečení zanechali, v tento nebezpečný čas nenadálé smrti s dítkami a čeledí se modlili. Když pak morová rána do městečka zasáhla, jeden z prvních zemřelých byl Filip Hurt, prymator. Rada pak přihlížejíc k čistotě a pracujíc proti nákaze, nařídila, aby se sláma po mrtvích tělích nevyhazovala za humna neb na cesty, nýbrž po straně zakopávala. Pekařům a sousedům se nařídilo, aby chleby teplé v čistém a uzavřeném místě chovali, poněvadž teplý chleb morovou ránu a všelijakou neřesť k sobě přitahuje a na lidech to na světlo vymítá. Následujícího roku i hrobové těl na morovou ránu sešlých byli ohraženi a lidé tam ani k modlení nepuštěni. Když v prosinci l. 1680 fara vykradena byla, stala se přehlídka všech domů. U mnohých našly se špatné komíny a zapovědělo se topiti, až by jej zpravili. U Tomáše Pospíšila byla pec tak nebezpečná, že ji ihned musil rozbořiti. Jinde vítr do pece vál a zapovědělo se oheň dělati. U Jana Vody činily se noční povyky až hanba, u Benátských bylo vždy plno v kartách. Někde našli podezřelé lidi, kteří vypověděni. Domnění krádeže směřovalo na Rudolfa, syna Tomáše Urbana, myslivce, proto, že v městečku nebýval, když se něco ztratilo, a po umlčení zase se doma zdržoval. L. 1683 dne 16. ledna sešli se na radnici všichni nákladníci neb sousedé, kteří měli právo 25

pivo vařiti. Tu se na tom ustanovili, že při várkách má zůstati starobylý pořádek, totiž, že se má od domu radního z jedné a domu Václ. Chyby z druhé strany počínati, a protože jedna strana na počet větší jest, že druhá strana k posledku čekati má až do vyvaření. Zapovědělo se várky na několik let prodávati, protože z toho pocházely hádky. K výročnímu trhu, který držen byl l. 1685 dne 27. října sepsán řád. Stávalo se totiž, že se kupci a perníkáři přespolní nepohodli o místa; pročež ustanoveno, aby David Eckert z Chomutova měl krám na krámské věci a vinuté zboží u cesty vozové, Hans Georg v. Stein, perníkář Chomutovský, pod ním proti staré radnici, Jan Kryšstof Centr, perníkář Bílinský, při podloubním sloupě, obličejem na kostel, perníkář Litoměřický vedlé něho, perníkář z Žatce a Nového Města Pražského též u kostela. Dcerám Volfa Levita, žida z Roudnice, totiž Marjáně a Káči vykázána dvě místa “k handli šmejdu všelikého”.Před tím byl správce Jan Jak. Veselý Jách. Salomonovi a Jak.Veithovi, židům Lovosickým, zapověděl na trhy téhodní v Třebenicích docházeti. Na stížnost dotčených židů nařídili místodržící (1685, 6. listopadu) hejtmanům kraje Litoměřického, aby Veselého poučili, že podle výsady císaře Ferdinanda III. se židům v navštěvování trhův brániti nemá. Při výročním trhu Svatojirském l. 1689 dopaden Kryštof Körner, soukeník z Lípy, že měl míru nespravedlivou. Pro mladost jeho nedána mu pokuta, nýbrž vzat loket. Při výročním trhu Svatojirském l. 1690 dával Hansgirg Horák, jirchář z Litoměřic z místa svého 5 kr., ale měl velký krám, výběrčí na tom přestati nechtěli a žádali 10 kr. protože nechtěl přidati, ,,trucovitým a špinavými slovy výběrčí odbýval, zabavili mu dvě skopové kůže a odevzdali je na radnici. Po trhu, když purkmistr s některými pány peníze jarmarečné počítal, přišel s karabáčem a ostruhami, ,,po malém znamení na dveřích a zpupně kůže žádal. Protože více dáti nechtěl, a později také kůže nevyplácel, nechány na radnici a po roce dány chudému sirotku. Také Pražští kupci neradi platívali. Hodiny obecní za dávných dob bývaly zřízeny na celý orloj neb 24 hodin. Za neznámé doby srovnány na polovičný orloj, avšak byly l. 1686 skrze dávný tah v chodidlech a v tazích, zvláště v čepových děrách vychodilé, na kole pak zapadajícím a hodiny zastavujícím narušeny. K náležitému napravení dány Jiřímu Ant. Kornelovi do Milešova, aby nová kola a čtvrteční tah přidělal. Za to pak, aby zasadil hodiny do velké věže, aby se na zvon bilo a palice táhla, slíbeno mu 36 zl. a vědro dobrého piva. Zápis o tom učiněn česky, jako všechny tehdejší písemnosti, avšak slib hodinářův a účtování s ním zapsány německy. Tak to potom činívali, když se stalo porovnání nějakého souseda s přespolním Němcem. Farář Samuel Antonín J. Šop starostliv byl o vychovávání dítek a učinil stížnost ke správci Janu Jak. Veselému, že se málo dítek do školy na cvičení posílá. Z těch příčin nařídil správce (1687 v červenci) úřadu, aby obec svolal a jim napomenutí učinil. Při tom nařízeno kantoru, aby si udělal seznam všech sousedů, znamenal, kteří do školy posílají neb neposílají, pokaždé to přednesl a v lepší řád uvedl. Poněvadž měl kantor nepatrný plat 4 kop míš., slíbil farář, jenž užíval pole kantorské, že mu bude dávati ročně 18 zl. a posavádní 4 kopy, které mu dával, určil pro literáty a jich pomocníky při latinském zpěvu. Do té doby toliko se česky zpívalo (kúr český obsahoval 5 zpěváků), ale dotčený farář zavedl to, že se také latinská hudba figurální zavedla a důchod literátský mezi všechny dělil. Farář dostal l. 1690 od biskupa za svoje desítileté působení v Třebenicích pochvalu, kterou úřad městský, váže si svého hodného pastýře, ve knihy městské zapsati dal. Byl v Třebenicích do r. 1691 a přišel po něm J. Kř. Seifert (Šop byl pak v Lounech děkanem). L. 1690 dne 25. dubna učiněn popis všech gruntův rolních, lučních a viničných, které k obci přináležely. Našlo se 31 kusův rolí, 11 luk, zahrada při mlýně obecním, dvě vinice, troje lada, chmelnice a chmelnička. Kromě toho byly obecním jměním babky, olše a jiné stromoví při týchž gruntech se nacházející mlýn obecní, dva domy radní, starý a nový, stodoly, pivovar a dvě 26

spilky. Starý “radhausní dům” prodán od obce l. 1692 Šimonu Olivovi a stará spilka l. 1693. L. 1691 vypukl v městečku oheň, skrze nějž se 47 sousedům škoda stala. Obec jim pomáhala jak mohla. A protože rada uznávala za neslušnou a škodlivou věc, aby městečko bez ponocného bylo, uzavřela se na tom, aby do služby obecní byl vzat člověk, který v Čížkovském zámku sloužil, mezi tím sousedé sami ponůcky konali. Konečně závdavek (15 kr.) vrátil a nepřišel. T. r. pronajato dílo Kryštofovi Kärpertovi, aby velkou kamennou kašnu vyzpravěl tak, aby stále vodu držela. (Do té doby tedy voda ucházela). Slíbeno mu za to 6 věder hořkého piva mimo diškrecí neb přídavek. T. r. čtvrtníci, kteří nedbanlivě zadržené daně upomínali, potrestáni šatlavou. K procesím, která se měla vésti na den sv. Petra do Sutomě a v neděli potom do Litoměřic, napomínáni sousedé, aby se v hojném počtu dostavili a cechové, aby šli pod korouhvemi. Rychtářové pochváleni, že právnímu poslu pro jeho zlost a nedbanlivost dali výpověď, a napomenuti, aby se postarali o jiného hodnověrnějšího člověka. Z usnesení starších obecních vykázán plat denní ženci 7 kr. vedle snídaně a 10 kr. bez ní a sekáči vedle snídaně 14 kr. a bez ní 20 kr. při vinicích později ustanoven plat od sebrání tyčí před řezbou 6 kr. řezci mimo polívku 7 kr., od kopání na tvrdo 7 kr. Dne 18. března l. 1692 svolána obec a oznámeno jí, jak velká bude daň z hlavy, totiž od souseda 12 kr., od manželky 6 kr., od každého dítěte 3 kr., od čeledína z každého zlatého služby 3 kr. Kromě toho uložen příplatek na Mik. Kastnera nového ponocného, který 20 zl. služby roční dostával. V máji udělán hodnověrný přípis svobod pod pečetí města Litoměřic a přinesli jej do Prahy ku kněžně Františce Heléně Pironce z Gallianu, žádajíce nejen za potvrzení jich, nýbrž i učinění některých změn v nich. Kněžna přijavše je milostivě, dala za odpověď, že po bedlivém uvážení hleděti bude, aby se chudé obci zkrácení nestalo. Vyslaní navrátivše se do Třebenic, oznamovali, že kněžna míníc poddané navštíviti, dne 12. května z kláštera vyjede a dne 18. května v zámku Čížkovském (který klášter s panstvím nedávno koupil) býti chce, odtudž hodlá dne 22. května k obnovení rady do Třebenic přijeti. To způsobilo poplach. Hned se starali, aby kněžnu náležitě uctili, poněvadž na svůj svátek přijeti chtěla a uzavřeno, aby jí svazného (vázaného) dán byl čistotný sloupek voskový bílé barvy. Hospodářům rozkázáno, aby rynk “zaneřáděný” a kamením zaházený každý před svým domem dal vyčistiti, úředník aby kašnu opravil, aby nějak vodu v sobě měla, a u kaple sv. Trojice aby se trávník vyprázdnil, kdyby si kněžna chtěla sednouti. Dne 18. května vyjeli si radní s rychtáři a obecními staršími v pláštích na přivítání do Čížkovic. Kněžna dlouho jim nepřijížděla a proto vypili v hospodě hořkého piva za 30 kr. Osoby jízdné (24), které je provázely k uvítání kněžny, propily tu 50 kr. Po vykonaném přivítání učinili si v radnici svačinu, která 1 zl. 12 kr. stála. To vše zaplaceno z obecních důchodů. Nazejtří poslán kněžně do kuchyně losos, který 13 liber vážil a v Prackovicích koupen byl (1 zl. za libru). Na den sv. Helény stalo se obnovení rady u přítomnosti kněžnině. Rada tehdá častovala, kdo chtěl. Na ten den koupeny 72 žejdlíky starého vína, ze sklepů Košťálovských 40 žejdlíků mladého vína pro oficírskou tabuli, 18 žejdlíků piva bílého od jezovitův Litoměřických v lahvích přineseného, hus, 12 skřivanů, 24 lib. hovězího masa, dvě pečeně svíčkové do paštiky, jazyk hovězí, jehně, 16 liber telecího masa, vepřová hlava, 3 klobásy, dršky hovězí, 2 šunky, krocan, 3 kapouni, kopa raků, 7˝ libry másla, 2 zajíci, 5 hrdliček, 12 kuřat, “dumavé prase”, libry švestek do dortův, 7 žejdlíků vinného octa, kozí syrečky, perník, rozmaryna na lososa a j. Z Prahy k tomu přivezeny v krabicích cukrové“delikátní” věci. Kočím dán chléb a pivo, vojákům (60) při obnovení ve zbrani stojícím pivo. Kněžně se v Třebenicích jak náleží líbilo. Po jejím odjezdu oznámil hejtman Jan B. Kerle, jak nakloněna jest městečku, že nejen svobody potvrdí, nýbrž i nové přidá. Vysláni tedy do Prahy Štěpán Šmíd, prymas, Daniel Štocenberger a Václav Chyba, aby o nové svobody jednali. Na nové svobody koupili 5 koží bílého pergamenu za 3 zl. od židovky 1 lokte červeného aksamitu a modré a červené pentle za 4 zl. 3 kr. Byli na cestě 11 dní a za ten čas utratili 92 zl. 14 kr. 27

Kněžna dne 17. června potvrdila svobody a všechny ve svůj list vepsati dala, poněvadž některé listy byly zašlé a chatrné. Změny týkaly se věcí, o které třebenští dříve velice stáli a teď buď o ně nestáli neb nuceni byli od nich upustiti. Měli od l. 1575 svobodu na vaření piva a vystavování ho do vesnic, a od starších dob obdarování na solnici. V listu abatyše potvrzovacím však dí se, že ,,taková vystavování piv a soli do týchž vesnic v nynější proměně časů jim netoliko žádného užitku nepřináší, alebrž více neplacením šenkýřův takového piva a soli k větší škodě jest”, pročež že se obecním usnesením a nepřinuceně ustanovili, aby zůstavíce sobě samé vaření piv a sklad a obchod soli v městečku, vystavování piva a soli do vesnic klášteru postoupili. Kněžna dala jim dům, který na klášter po n.Tomáši Hortulanovi připadl s dvěma stodůlkami a sklípkem při krámech masných nikoli však zadarmo. Obec totiž uvolila se dáti 100 zl., aby mohla kněžna z domu Konvářovského, z něhož sladovna udělána byla, sýpky si způsobiti a při něm stodolu postaviti. (Z domu Hortulanovského udělána radnice, která za naši paměti, avšak na témž místě, znova postavena.) Za upuštění od vystavování piva dala kněžna obci šenk piva, který n. klášter v Třebenicích zarazil, později od něho upustil, avšak od třebenských 12 zl. činže zaň bral. Těch 12 zl. tedy jim darováno, kromě toho slíbila kněžna, kdyby co gruntů, rolí, luk neb vinic na klášter připadnouti mělo, že to při šosu (okršku) městském zanechá a obec jí to spravedlivě zaplatí. Také se uvolila, že v Třebenicích žádného dobytku chovati nebude. Dne 27. června svolána celá obec do panského domu, při čemž hejtman promluviv řeč nové svobody v aksamitových červených deskách a na 15 pergamenových listech sepsané odevzdal. T. r. dne 4. července vyzdvižena jest nová šibenice na třech sloupích z dubového dříví na vršku, pod Kozí horkou. Pracovala na ní celá obec a proto jim dán na polepšení věrtel hořkého piva. Nedlouho potom chystána i poprava. Nějaká Lidmila Krejzová seděla ve vězení pro zahubení vlastního plodu a byvši odsouzena na smrt, očekávala svůj osud. Když rozsudek od apelací došel a jí oznámen býti měl, farář Seifert, jenž by ji byl rád pomohl, oznámil k radě, že ,,k smrti disponirována není” a žádal, aby se oznámení odložilo. Rada usnesla se, že se tak státi má k spasení duše (15. července). Čtrnácte dní potom oznámen obžalované rozsudek, poprava ustanovena na 30. července a uzavřeno vyslati dvě osoby radní se stráží do Litoměřic, aby přivedli mistra popravního (28. července). Mezi tím odsouzená ve vězení velice naříkala, že nevinně a nespravedlivě odsouzena jest. Z té příčiny povolána do rady a přečteno ji vyznání její, zdali tam co na škodu její zapsáno jest. Přes to všechno posláno k ní do šatlavy a znova vyslýchána; avšak to její vyznání po smyslu tehdejších krvavých soudcův také na odsouzení hrdla stačilo. I oznámeno jí, poněvadž jinak býti nemůže, než aby se světa sešla, aby se Bohu poručila (29. července). Sotva odjeli vyslaní do Litoměřic, poslal farář žádost k radě, aby poprava se odložila, poněvadž se “dobrý patron” nachází, který tu Lidmilu zastati chce. Odpověděno mu na radu hejtmana Kerle, pokudž farář neb patron vynalezený (který se však jmenovati má) ten zmatek na svou škodu a nebezpečenství vzíti chce, že se poprava pro vyhledání milosti u císaře odložiti může. Odpověď poslána, že psal hejtmanu do Čížkovic, každé chvíle odpověď očekává a patrona aby jmenoval, že za směšnou a pošetilou věc pokládá. Když dne 30. července všechny přípravy k popravě u přítomnosti mistra popravního a čeledi jeho ,,s nemalým nákladem a zameškáním pilného díla a hospodářství celé obce” přihotoveny byly, farář stál na svém, aby milost při císaři vyhledána byla na ,,zhyzdění světského a v té věci ustanoveného práva a spravedlnosti”. Nemajíce radní jiného duchovního a obávajíce se, že by farář na popravním místě odpor činil a lid obecní zbouřil, odložili popravu, mistra popravního poslali domů a věc tu hejtmanovi oznámili, aby zprávu i se spisy vrchnosti podal. Farář měl od té doby nepřátelství s radou, která dne 28. srpna z 10 důležitých příčin na něho stížnost do Prahy poslala. Mezi tím vyřízen také odvolací spis, který farář byl k apelacím poslal a došel dne 15. září do Třebenic. Milost nebyla dána a faráři hned o tom ozná28

meno. Když pak odsouzená právní poslovou k faráři odeslala, žádajíc, aby k ní do šatlavy přišel, rozkřikl se, řka: ,,Co ta bestie dělá, s dvěma jazyky mně jináč a pánům také jináč rozpráví? Řekněte a ptejte se jí, zdali ještě na tom stojí, že to dítě nezabila, že ještě půl leta seděti může a jí pomoci mohu, a přineste mi odpověď“. Když se toho úřad purkmistrovský dozvěděl, zapověděno poslové, aby s odpovědí nechodila, že ona zpovědník a examinátor není (20. října). Dva dni potom navštívil ji farář s děkanem Budínským a farářem Britanským k duchovnímu rozmlouvání. Nicméně přece povolena odsouzené lhůta, aby mohla milosti u císaře vyhledávati. Od apelací přišel nový rozkaz, aby poslali pro mistra popravního do Litoměřic a odsouzená útrpným právem tázána byla. Nevíme, jak věc potom dopadla. Lidumilný farář nevyprosil milosti a poprava dne 14. července r. 1694 vykonána. Konec byl, že se úřad obecní počítal útraty, které s tou věcí měl a jich zaplacení na faráři žádal. Stálo ho to 99 zl. V srpnu l. 1692 vjelo to do úřadu obecního jako hrom. Přišlo skrze posla spěšné psaníčko do Čížkovic, aby prymas s knížecím rychtářem a jeden z rady bez meškání do Prahy ke kněžně přijeli. V Praze se dozvěděli, že bylo arcibiskupovi oznámeno o zlém hospodářství v Čížkovicích a Třebenicích. V ty časy upravena nová radnice. Obecnímu oráči poručeno, aby do ní svezl starou truhličku, postýlku, táfli, bílý stůl čtyrramenný, 2 dlouhé stolice, 2 koryta do nové konice, 2 obecní váhy s librami, 7 mušket s jinou zbraní a buben. Usneseno také stavěti kapli sv. Trojice, k čemuž se prozatím kámen a písek svážeti měly od sousedův. Dne 1. října učiněna nová pořádnost sousedských várek na budoucí rok, tak aby se každá na 12 věrtelův čtyrvěderních svařila. Nákladníků bylo tehdá 47. při tom také povážena velká drahota ječmene a dříví, a proto usneseno, aby věrtel piva hořkého (= 4 vědra) do hospod za 6 zl. 45 kr. vystavován byl. Nedlouho potom ustanoveno tak, aby vždy tři a tři nákladníci vařili. Na var se dávaly 3 str. pšenice a 21 str. ječmene (totiž sladu). Neshoda s farářem objevovala se l. 1693 v žalobných spisech. Jeden takový podal farář ke konsistoři v příčině klíčkův od zádušních peněz, s kterými se kaple sv. Trojice, obec a nejisté osoby zakládají, strany zádušních peněz Velemských, že patronka a opatrovnice jich úroky dávati má. Oznámil také, že se dříví ze zádušních lesů nesprávně béře a prosil, aby při najímání gruntů zádušních před jinými přednost měl. Rada dala 26. června odpověď. Zatím také Seifert žádal za přesazení (stal se děkanem ve Slaném) a přišel sem v červenci nový farář Šim. Ant. Lux. Vykázán mu pokoj v radnici, protože se Seifert ještě neodstěhoval, nechtě se odtud hnouti, až se s třebenskými porovná. V tu dobu také se hejtman Kerle z úřadu poděkoval, proto mu rada na místě celé obce ,,za upřímná a dobře notírovaná patrocinia” poděkování učinila a jej a nového faráře “na skrovné jídélko” pozvala. L. 1695 žádáno skrze zvoníky, aby jim plat starodávný obvyklý ponechán byl. Tito totiž zvonívali proti bouřlivým mračnům a po třetím zvonění z panského důchodu peníze dostávali; nyní však se jim nic nedalo, protože důchodní úřad do Čížkovi přenesen byl. Později se jim platívalo z obecního důchodu. T. r. spěcháno se stavbou kaple sv. Trojice proto, aby se lešení zase postaviti mohlo při vrchním kostele, v němž chtěli kruchty obtížné a nebezpečné shoditi. Ještě t.r. kaple dokonána, l. 1696 obílena a dne 25. listopadu od faráře posvěcena. Za to dostal farář dvě vědra piva. Žádal totiž obec, aby,,při vystačení s truňkem pivným” jemu se vědro přivařovalo, ale obec omlouvala se, že jim dosti za těžké jest přivařovati jedno vědro, již dříve povolené, neřkuli druhé, poněvadž chmel a smůla se zdražily, však aby bez ničeho nebylo, že mu za práci při posvědcení kaple dvě vědra darují. L. 1698 učiněna smlouva s malířem Orlitzrem o malování oltáře ,,něco na spůsob mramoru a něco alabastru”. Obrazy dal malovati Tom. Peřina. L. 1697 fara nákladem obecním znova stavena. Za těch dob bezpochyby vinice zanikaly. Souditi lze odtud, že obci l. 1695 rozkázáno, aby nikdo vinice nevykopával, leč s povolením vrchnosti. Avšak jsou zprávy, že již dvacet let před 29

tím sousedé mnozí žádosti měli, vinici svou zorati. L. 1697 v říjnu učiněno připamatování rychtářům, jak se mají chovati proti manželským povykům, nýbrž aby křiky a schůzky před kostelem a v radnici mezi kázáním přetrhli a povykující do kostela dohnali. Pro rok 1698 ustanoven nový pořádek várek. Ten rok totiž mělo 24 nákladníkův 12 várek (vždy dva várku). Na várku sypalo se 24 korců ječmene až do velkonocí, aby sládek slady zimního času do zásoby udělal. Kdo se tak nezachoval, dal pokuty 2 kop nákladníkům a seděl den ve vězení. Z toho ječmene se navařeného piva naspílalo 4 věderní věrtele a 13 na dolívku, totiž půl pro dolívání piv a půl k výstavu. Podobný rozvrh učiněn v letech následujících a l.1706 usneseno, aby ,,v těch lacinostech pivo hořké tím jadrnější a odbytnější bylo,” aby na každou várku o 2 korce ječmene se přidávalo. Vrchnost mezi tím vymýšlela novou daň. Při obnovení rady l. 1696 nařízeno, aby všechny rodiče s dítkami, též podruzi domácí a přespolní sepsáni byli a přátelé světem pracující aby byli hledáni a dostavováni. Když pak potom hejtman s “ jídelkem a truňkem” od obce daným za vděk přijal, nevědělo se ještě, co to sčítání znamená, až teprve léta 1697 nařízeno, až hejtman ke každoročnímu soudnímu jednání přijede, aby rodiče s dítkami domácími i přespolními před rukama byli a z dítek od zapsání plat dávali. Nad tím byla všecka obec, zvláště chudí rodičové polekáni, poněvadž ta nová, nikdy nebývalá povinnosť jim v ten neúrodný a ze všech stran daní plný čas zvláště za těžko byla. Sousedé reptali, avšak l. 1698 zase přísně napomenuti, aby k budoucímu soudnímu řízení (29. prosince) všechny dítky, kdekoliv zůstávající domu povolali, před hejtmana postavili a poplatek v loni požádaný po hotově měli. Sousedé byli ochotni všechny posavádní povinnosti vypravovati, avšak v příčině nového poplatku chtěli se napřed otázati, je-li v tom vůle vrchnosti. Poněvadž první žádost nic platna nebyla, uzavřeno v listopadu l. 1699 ještě jeden spis podati, a o tu věc radu “s moudřejšími patrony” bráti. S tím byla deputace do Prahy vypravena a přivezla dobré telátko do kuchyně zpovědníkům klášterským, aby byli získáni za přímluvce. V prosinci oznámeno hejtmanovi při soudním řízení, že podle rozkazu vrchnosti všichni k popisu se našli, ale nový ten plat proti nadáním od králův udělených že dávati nebudou. Také neplacena l. 1699 kontrybuce, kterou vrchnost z vlastního měšce dávati měla; když pak hejtman vrchnosti pro klášterské dluhy omlouval a placení na městečko uvaloval, vyhledávali třebenští rady u krajského důchodu. L. 1700 uznáno v radě, že se městečku tím velice ubližuje a že nesmí právo zadávati a promlčovati. Prozatím jednáno s advokátem Paroubkem a dne 18. října usneseno, poněvadž městečko při vrchnosti žádného uchránění proti nátiskům hejtmanovým uprositi nemůže, aby se vrchnosti ještě jeden pamětní spis podal. S ním posláni do Prahy prymas a písař a vzali menší pečeť, aby Paroubkovi neb zemskému prokuratorovi plnomocenství vydali. K lepšímu podporování té věci poslány do Prahy vánoční dary, totiž 6 krocanů kněžně, 2 Blovskému, 2 hejtmanovi, telátko Paroubkovi a jiným jiné. Sepsaný spis o chránění svobod městečka proti hejtmanovi byl také v opisu kněžně podán, která nic jiného nedala za odpověď, než: ,,Pokušitelové! Ať mne více nepokoušejí!”. Poněvadž prymasovi hrozeno trestem, posláno zase do kraj. důchodu a psaní to kraj. hejtmanu hraběti Clary ukázáno. Vrchnost opět oznamovala do Třebenice, že zadržené daně dáti nemůže, poněvadž nemůže postačiti ani za takové poddané, kteří jí robotu vykonávají a várek, obchodů a svobod nemají. Věc ta byla konečně příčinou, že se Třebenští přece odhodlali dluh sami zaplatiti. K obnovení úřadu l. 1699 již napřed sousedům rozkázáno, aby každý toho dne doma zůstal, aby hned každý před rukama byl, kdyby se k nějaké povinnosti zvolil. Napomenuti, aby se střídmě chovali, kněžně v pěkné pořádnosti vstříc přišli, na dolním konci městečka rozdělíc se na dvě strany tu uctivě očekávali, mezi tím však časně se porovnali, aby kněžna daremnými hádkami zaneprázdněna nebyla. V dotčený den vypravilo se několik osob dobře ošacených na koních do Čížkovic a kněžnu do Třebenice provázeli (16. července). Po učiněném obnovení žalováno kněžně, že krčmáři a sedláci v okolních vesnicích, s obilím obchodující, cla podle obdarování 30

krále Vladislava dávati nechtějí. Po vyřízení zase několik domácích záležitostí oznámeno od kněžny, že si nějaký doktor a zase nějaký duchovní u ní stěžovali, že v Třebenicích hospody neb přeležení užíti nemohli,leč dosti s posíláním od jednoho k druhému,a žádala, aby se v tom opatření učinilo. Zvoníkům vrchního kostela Naroz. p. M. plat starodávný, l. 1678 ustanovený za pohřby znova vysazen. Od každého zvonění dostali 1 zl. 10 kr. a z toho odvedli k záduší 6 kr. zvonění bývalo obyčejně troje. Předně se první den ranní se všemi zvony s trojím potrhováním zvonilo. Druhý den se zase zvonilo a třetí den zvoněno zase ráno a kromě toho prepus neb znamení, že již průvod ke hrobu následovati bude. Stejný plat se dával, když se při pohřbu dolejšími zvony (u sv. Trojice) zvonilo. L. 1702 se jednalo o založení kaplanství při faře. Obec uvolila se dávati ročně 20 zl., s ostatními osadníky pak měl děkan vyjednávati. Kromě velkých a malých starostí o obecné hospodářství bavily radu všelijaké jiné starosti, kterým náš věk již dávno odvykl. V šatlavách byla kláda s kováním do kterého se uvězněnec zavřel, aby nemohl utéci. L. 1699 v květnu dali udělati od tesaře novou kládu z dubového dříví. Když rychtář t.r. tázán, jak se vězňové mají, odpověděl, že jim na stravě nic neschází, toliko že se rozstonávají a jakoby se hlavní nemoc o ně pokoušela. Poručeno mu, aby se jim žíla otevřela. L.1704, dne 14. dubna napomenuti zvoníci, aby nočního času pozorni byli a proti mrazům zvonili. ( kromě toho zvonívali vždy proti bouřkám ). L 1705, v srpnu přenešen nový pranýř neb sloup hanby s dvěma kruhy, jedním ven a druhým k radnici, u něhož osoby pro nečestné skutky byly uvázány. Přinesen jest skrze radní a cechy s dosti velikou slávou. Stalo se to proto, že nákladem rodu Marázkovského postavena uprostřed rynku socha p. M. na kamenném sloupu. Poněvadž městečko povinno bylo o jednoho rekruta více odváděti, než posud odvádělo, uzavřeno l. 1705 v říjnu, aby k tomu jednoho ze synův slouhových namluvili a kdyby možné nebylo, aby při jarmarce nějaký “vagant neb taškářský” mocně vzat byl. Věc tato nešla však nijak hladce. Třebenští kromě jednoho rekruta, kterého podle starobylé zvyklosti stavěli, druhého povinného nesehnali; poněvadž se jim pak l. 1706 pokutou 72 zl. zahrozilo, vyjednávali s člověkem jedním potulujícím se, ale právě doma zůstávajícím, aby se k tomu najal. V příčině konání spravedlnosti stůj zde příklad: Jizero Laser, žid, přistižen byl, že měl dvoje peřiny, košili a šněrovačku uschované, které z komory jistého domu vypáčením dveří ukradeny byly. Jizero vymlouval se, že jej do toho domku nějaký člověk, který na loub skočil, volal a ty peřiny zaprodával a že jak živ nekradl. Úřad té výmluvě místo nedal a odsoudil jej k trestu za krádež obvyklému. Před jeho vykonáním se však poptal u Kraj. úřadu, který v rychlosti odpověděl a nález úřadu potvrdil. Výpověď byla: aby ,,k vejstraze jinejch často varírujících, do uzamčenejch domů se dobejvajících, hauzírujících a bez peněz kupujících židův toho dnešního sobotního dne 3. Juli od 8. až do 11. hodiny všemu lidu, zvláště těm, jenž by proti němu co dále většího prožalování a k postihání měli, k spatření a poznání a pokudžby dále žádnej víc proti témuž židu se neohlásil, tehdy o příští téhodní trh literního 6. Juli zasej po celej čas trvajícího trhu neb od 8 až do 12 hodin do kruhu k planýři vystaveném, pak dobrým vejpraskem ze sucha skrz právního posla bez klobouku a střevícův z tohoto městyse Třebenice vyhnán bejti má”. Kromě toho trestu slíbil ústně, že se nikdy do Třebenic nevrátí pod pokutou na zemské škůdce vysazenou; konec pak byl:“ Mezi tím za ten vystálej planířní spravedlivém trest příslušně děkuji”. L.1706 usneseno v radě, aby se pekařům chleby přehlížely a ustanoveno, aby byl bílého chleba žemlíček za 1 kr., když korec po zlatém platí, 19 lotů (libra=32 lotů) a režného za 1 kr., když korec po 1 zl. platí, libra. Na žádost Václava Pátka, kantora školního vysazen mu úplat takový, jako jeho předchůdci, totiž díl 18 zl. Důchodu z kantorského pole, (o nějž se dělil s hudeb31

níky) obilí z Čížkovského důchodu a 2 korce žita, z obecního důchodu tolikéž, fůra kolenatého dříví, při obecní neb kontribuční várce vědro mladého piva, od učení dítek abecedě 4 kr. den., od slabikování 1 kr., od čtení na slabikáři 1 kr. 3 den., od čtení na evangelium a psaní křídou 2 kr.,od psaní inkoustem a učení na principii (první třídu gymnasia) a ministrancí 3 kr., od učení muziky, aritmetiky, explikací principii podle uznání a srovnání s rodiči, kromě toho poplatky z pohřbů podle starodáv. obyčeje. T. r. rada podle snesení l. 1692 učiněného postoupila zříceninu starého radního domu Štěpánovi Šmídovi, prymasovi, aby jej znova vystavěl. Obecním dělníkům, kteří od vázání ječmene více než lonského roku platu žádali, nepovoleno, ,,než zůstati má při starém platu pro zlou návyklost, neb by přes rok zase tak umítá chtěli”. Na výroční trh t. r. ku konci měsíce října napomenuti sousedé k bedlivostí a opatrnosti proti ohni a zvláště, aby se tabák nekouřil. (Tak poprvé). Obnovení rady l. 1708 dne 17. září stalo se způsobem velmi slavným. Byli při ní přítomni kněžna, tři panny z kláštera, hejtman klášterský a kancelista. Po vyslyšení mše čten spis přítomným, že kněžna posavádní osoby z povinnosti konšelské propouští. V té chvíli purkmistr složil pečeti městské, větší a menší, rychtářové knížecí a městský právo a pečeť, písař radní protokol a kostelníci klíče. Potom povystoupili a obec “poněvadž všichni sobě rovni a stejni byli”, vyzvána, mají-li co pravdivého a podstatného proti těm propuštěným, aby to přednesli. Zůstalo několik osob ve světnici, jichž žaloby bezpochyby podstatné nebyly, poněvadž nenásledovalo později vyřízení. Když potom zase zavolána stará rada do světnice, kněžna projevila potěšení své, že ani úřad proti obci, ani obec proti úřadu podstatné stížnosti nepřednesly. Potom vyhlášen nový úřad, totiž knížecí rychtář, 12 konšelů, radní písař, rychtář městský, úředník, 3 obecní starší, 4 kostelníci, 4 čtvrtníci a servus úřední, ihned přísahu věrnosti vykonali. Po té oznámeno jim a obci naučení vrchnosti, aby si dobrého církve katolické a pobožnosti hleděli, svého duchovního pastýře v uctivosti měli a pobožností celou obec jako hořící svíce předcházeli. Šenkovati pivo a pálené víno v čas služeb božích se pod pokutou kopy gr. zapovědělo. Hospodářům pohroženo pokutou 5 kop, kdyby se v jich rodině hrubý hřích stal. Úřadu nařízeno poslušenství k vrchnosti, rychtáři knížecímu nakázáno, aby při všech zasedáních přítomen byl a na to pozor dával, aby se nic proti vrchnosti nekulo. Při tom ustanoven (jak to bylo i v král. Městech) za inšpektora cechů kromě cechu řeznického, kdežto byl mistrem, a proto prymas měl předsednictví. Úřad napomenut, aby o vdovy a sirotky obzvláštní péči měl, všem rovného práva darmo uděloval bez ušetření osob a přijímání darův. Konšelé napomenuti, aby se šetřili a ,,jako sedláci do hospod se nescházeli při truňku, co v radě snesli, tenkráte zmínku žádnou nečinili, se nevadili, nehaněli, méněji (jak se někdy dálo) právali, nýbrž dobrý příklad na sobě ukazovali”. Strany zasedání rozkázáno, aby se zdání od mladšího k staršímu vyslýchávalo a podle většího počtu snesení učinilo, aniž mimo zasedání měnilo. Zapověděny v zasedáních daremné, lehké řeči, hluk a křiky. Sousedům rozkázáno, aby s ohněm opatrně zacházeli, tak aby děti neb čeládka s loučemi, svíčkami bez lucerny do komor, konic, chlévů, stodol a pod střechy nechodili; kdo by se proti tomu prohřešil, tomu pohroženo, že dá pokuty bečku soli. Kromě toho poručeno, kdyby i oheň vyšel, aby ho tajně nedusili, nýbrž hned pokřik udělali, že “hoří”; pokud by některý tajně dusil a oheň se rozmohl, měl býti na statku a těle pokutován. Ve čtyřech nedělích mělo se celé městečko obcházeti a přehlížeti, jak se s ohněm zachází. Všem zapověděno, aby syny neb dcery své bez povolení do Prahy neb někam jinam do služby nedávali. Starší mistři mlynářského řemesla, kteří si bez povolení pečeť vyryti dali, musili ihned pečeť složiti a slíbena jim pokuta. Konečně napomenula kněžna všecky, aby chudým křivdy nečinili a masa a chleby aby byly často přehlíženy, jestli se nepředražují. Po slavném Te Deum laudamus navrátila se kněžna do radní světnice a ,,skrovným traktamentem v dobré a veselé mysli milostivě za vděk vzíti ráčila“. Po vyvstání učinil prymas poděkování a daroval kněžně 32

dvouliberní bílý sloupek voskový a pannám každé též takový po libře. Sedm osob na koních doprovázelo kněžnu do Čížkovic, které byly od roku statkem klášterním. V prvním zasedání radním, které potom následovalo, předložen řád cechu truhlářského Bílinského v německém jazyku psaný, poněvadž ji jej chtěli truhláři třebenští za svůj obrati. Kněžna jej dne 27. září l. 1708 na zámku Čížkovském potvrdila. Na podzim t.r. zapověděno lidem předměstským, aby neskupovali vína a jiné věci nepřekupovávali, nýbrž na veřejném rynku kupovali. Řezníci napomenuti, aby maso podle určené ceny prodávali. Pro příští rok učiněn pořádek várek, tak že vždy dva a dva vařili. Podle rozpočtu měli se všichni teprve l. 1712 vystřídati. L. 1709 žádal Jan Šmíd prymas od kněžny, aby byl povinnosti konšelské zproštěn, takto napsav ve své žádosti: Pro rozpustilost lidskou, jenž se nižádného báti nechtějí, nýbrž potupnými slovy nanejvýš utrhují a lidské obcování v zlopověsť uvésti podobně smýšlejí, což pohříchu mne v té v obci třebenské již 36 let práci a povinnosti od Ludvíka Vaněry spoluradního děje; již bych sobě raději poušť neb smrt vyvolil, nežli s takovými lidmi v obci bydlení a pracnou starost měl, ač sice na zraku i sluchu při mnohém vystalém psaní vždy dále ve mdlost a nedostatečnost přicházím. Odpověděla kněžna, aby prymas zůstal a úřad purkmistrovský, až na něj přijde, přijal, Vaněra pak aby byl napomenut, aby se buď pokojně choval, anebo ví-li co nepravého, aby na patřičném místě oznámil. Šmíd zůstal pak v úřadě ještě několik let. (Viz i níže). Poněvadž s pohoršení a ošklivostí se shledávalo, kterak v nedělích a dnech svátečních do noci ano nezřídka přes celé noci v hospodách muziky, tance s opilstvím, křikem a povyky trvaly, rozkázala rada (1710, 13. května) všem hospodským, aby přes desátou hodinu do noci čeládku a chasu nezdržovali pod pokutou kopy míš. za každou přestoupenou hodinu, aneb vězení, kdyby neuposlechl. Při tom se stalo usnesení, kdyby některý z radních neb rychtářův přítomen byl a toho nepřetrhoval, že má dáti trojnásobnou pokutu. Kněžna ustanovení to schválila. Za těchto dob žila v Třebenicích Lidmila dcera po n. Zikmundovi Slavětínském dvakráte ovdovělá, totiž po Jiříkovi Bílském a Janovi Martincovi a bezdětná. L. 1712 dne 2. května oznámila radě, že pozorujíc, kterak obec pro veliké daně již nikam nemůže, tak že i úřady vychovati a dobrý řád v hospodářství udržeti nemůže, ona pak jsouc věkem sešlá a mdlá, tak že velké hospodářství vésti nemůže, proto z obzvláštní lásky k té chudobné obci a na památku starého již docházejícího Slavětínského rodu, dobře zachovalého, míní zapsati jí mlýn Slavětínský, Holasovský domeček se stodolou, ostrovem a vodním tokem a jinými přísl., pole a zahrady. Vymínila si, aby toho všeho do smrti plnomocně užívati mohla kromě mlýnu, který měla obec ihned pronajíti a o nájem s Lidmilou se děliti, a aby od vojenského ubytování ušetřena byla. Obec se měla zavázati, že dá po její smrti každý měsíc zádušní mši sloužiti. Kněžna byvši za potvrzení požádala, tak l. 1713 dne 28. března učinila. Po smrti Lidmilině užívala důchodu ze jmění odkázaného obec kontrybučenská a platila z něho daně. Mlýn ten (poslední mlýn městský k Chodoulicům) nazýval se proto kontrybučenským. L.1712 v květnu žádal Lukáš Mach ze vsi Kololeče, aby mohl věrtel svého vína ročního v městečku vystaviti, poněvadž doma krčmy nemají a nápoje všechny, co potřebují, z městečka berou a jako téměř spolusousedé jsou. Radní byli proti tomu řkouce, aby víno vyšenkoval ve Velemíně, jako předešlá léta, a proto stalo se usnesení, poněvadž samým sousedům třebenským, dokud vína domácí na šenku jsou, nedovoluje se vína odjinud dovážeti, že tím méně se to může přespolním dovoliti. Nedlouho potom Jak. Pátek mladší rychtář žádal, aby mohl u sebe víno od švakrův svých ze Skalky složiti. Žádost jeho při zasedání napsána byla křídou na stole, ale nechtělo se o ní jednati, pročež se konšelé rozešli a rychtáři jen napověděno, aby se řídil usnesením, Macha se týkajícím. Jak. Pátek neohlásiv se, dovésti 3 fůry vína ze Skalky a složil je ve svém domě. Oznámeno mu, aby takové víno před západem slunce vyvezl a pro tu potupu městského řádu 33

v radní světnici v arest přijíti. L.1712 mluvil Matěj Majer mlynář v radním domě v šenkovně, že “hezcí lidé v radě jsou; škoda, že takovou šelmu Ludvíka Vaněru v radě trpí, že není hoden, aby v radě byl”. Dva radní slyšíce to, oznámili hned v radě. Obeslán k výslechu, ale nedostavil se. Odsouzen proto do arestu, když však rychtář ho do vězení uváděl, zdvihl Majer na něho hůl, padl mu pak do vlasů a dobrý díl mu jich vytrhl; nicméně přece ho do arestu dostali. Druhý den učiněn výslech a celá věc kněžně oznámena. Vyřízení přišlo, aby Majer čtyrnedělním šatlavním vězením v jednom poutě trestán byl, do důchodu knížecího 50 fl. pokuty složil, po vystálém trestu rychtáři odprošení učinil a pokud mu na zdraví uškodil, vše vynahradil. Na prosbu manželky jeho slevila kněžna z pokuty a pouto. Na opětnou prosbu Majerovu slevil mu hejtman (neb inšpektor) 14 dní vězení a poručil radě, aby spor mezi ním a Vaněrou porovnala, pokutu však aby Majer složil. Když toto mu v plné radě oznámeno, odpověděl zpurně, aby se rada o tu pokutu nestarala, a věc s Vaněrou že s vědomím vrchnosti dále povede, přítomnému Vaněrovi pak do očí vzkříkl “ty saframente, já se tebe nebojím, jak to již dávno víš!” Vedli pak oba při svou před kněžnou. Pro nebezpečnost ohně nařízeno pak sousedům (1712, 12. července), aby každý vodu před domem měl, tabák kouřiti nedal a kde se škodné komíny najdou, aby se oheň nerozdělával. Na jaře l. 1713 vznikla pře mezi děkanem Maximiliánem Zukmantlem a Zachar. Marázkem, poněvadž tento proti němu hanlivou řeč pronesl. Děkan žaloval ústně, ale poněvadž Marázek žádal písemnou žalobu, děkan tak učiniti musel. Když německá žaloba Marázkovi dodána byla, napsal na ni slova: takový spis žádá Zach. Marázek, by se jemu na česko transferiroval, a potomně zaseji komunicíroval. Z té příčiny spis ten zase děkanovi odeslán, jenž odpověděl, poněvadž p. prymator a p. purkmistr německé řeči povědomi jsou, aby tu žalobu Marázkovi na česko vyslovili a jak na to odpovídati bude, buďto česky, neb německy, neb franchouzsky (sic), že to přijme. Však Marázek se nepodvolil žádaje, aby děkan sám svou žalobu na česko převedl. Konečně děkan spis přijal, ale dal se slyšeti, že toho jinde pohledávati bude a mezi tím že Marázka tak dlouho za šelmu držeti bude, až to, co proti němu rozprávěl, prokáže. Nežli pře ta dokonána byla, došla na radnici nová žaloba děkanova (1713, 30. srpna), že Marázek mu vzkázal, že mu 3 kuřata zabil, na jedno jeho Marázka pozval a 2 čeládce snísti dal. Když to Marázkovi oznámeno bylo, nepopíral a svědkem dokázal, že děkan prymasa za starou šelmu vyhlásil. Rada se usnesla, že oba tak dlouho do rady nepustí, dokud se z toho nevyvedou, v čem je děkan vinil. Na spis jeden Marázkův odpověděl děkan, že všem slovům českým nerozumí, a aby je Marázek na německo vyložil. Zase Marázek odpověděl, že německy neumí. Věc tu budící pohoršení ráda by byla rada porovnala; pročež vzkázáno děkanovi, pokud by jemu příležito bylo, že by se strany k úřadu povolaly a ta pře od začátku vyslyšena, aby k porovnání přišla beze všeho hluku soudního. Na to vzkázal děkan, že věc již mezi lidi přišla a proto aby Marázek před celou obcí se omluvil, děkana odprosil a přes hubu se tloukl, jináč že se ta věc právně povede. Pře od inšpektora klášterního vyřízena v ten rozum, že Marázek nemluvil o děkanovi ve zlém úmyslu, nýbrž žertovně a nerozvážně; pročež aby byl téhodním domácím vězením potrestán. Za předešlé, této a následující doby, výhradně panovala v Třebenicích čeština. Jednání obce všechna zapisována po česku a německy jen zřídka a to tenkráte, když se týkalo člověka, který česky nerozuměl. Poněvadž radní písař německy neuměl, zapisovány takové věci od jiné osoby, německého jazyka znalé. První, který v jednání soukromém s německým spisem se vytasil, byl děkan Zukmantl, který bezpochyby ani dobře česky neuměl. Od l. 1716 vyskytují se také tu a tam dlužní zápisy německy psané. Jak se zdá, dokonáno bylo tehdá poněmčení těch krajů, které dnes jsou německé, a že odtud nastal také příliv obyvatelstva německého do Třebenic. Sou34

diti tak lze proto, že po prvním zápisu l. 1716 rychle několik německých za sebou následuje. Znamením doby také bylo, že do manualu l. 1732 založeného zapsán sousedský slib německý. L.1713 v srpnu sestaven seznam gruntův v obci Třebenské. Našlo se, že mají sousedé polí dobrých 778 str., prostředních 314, špatných 185 str., luk se 108 vozů otavy a 73 v. sena, štěpnic a zahrad 27 str., vinic zdělaných 129 str. vytlučených a osívaných 129 str., ladem ležících 12 str., 21 koní, 25 volův, 25 krav, 99 jalového, 39 ovec, 87 sviní, 16 koz, 4 mlýny a 4 stoupy. Kantoři latinského kůru měli 18 str. a literáti ( čeští ) 6 str. dobrých, 3 prostř. polí, louku na vůz sena a tolikéž otavy a vinici na 2 str. Vrchnost měla v Třebenicích 2 domy, mlýn se stoupami, 61 str. dobrých polí, 38 str. vinic, chmelnici, louky s 15 vozů sena a 5 otavy. Pro blížící se mor ustanoveno dne 21. srpna, aby se dala stráž k domu radnímu a sousedé aby své příbytky zavřené měli. Několik dní potom ustanoveno, že na obou koncích městečka mají býti stráže, aby přicházející vyslýchali a ty, kteří by na nebezpečná místa vycházeli, zadrželi. V září zahradili průchodité domy a uličky, aby lidé jen hořejší a dolejší branou a vedle masných krámů vcházeti mohli, však i tu byly šranky, aby nikdo nemohl proběhnouti. Poručeno zvláště, aby židy Roudnické a okolo Roudnice bydlící do městečka nepouštěli a kdyby přece některý v městečku byl postižen, aby byl biřicem vyhnán a zboží jeho do sekvestru pobráno. V říjnu dal purkmistr udělati kolek s latinským jménem Třebenic pro pasy, bez nichž se nikdo neměl na jarmark pustiti a tím na nocleh vzíti. L. 1714 usneseno od rady i obce, aby prymas za své zaneprázdnění věrtel hořkého piva a prymaska věrtel mladého piva z každé várky dostávali. Asi v ten čas zemřel Štěpán Šmíd bývalý prymas. Proskakovalo pak v městě, že Ludvík Vaněra mu nějaký prášek k dávení dal a jeden soused chtěl přísahou stvrditi, že se Vaněra k tomu doznal. Poněvadž Vaněra se ohlašoval, že mu jiného prášku nedal, než Antimonium diaphoreticum na lžíci něco vysypal, však nedodal, nýbrž palcem smetl, uloženo mu, aby se přísahou očistil. Při tom mu také přísně domluveno, poněvadž ani barvířům a lazebníkům není dovoleno nemocným do vnitř léky dávati, že tím méně on tak činiti smí, zvláště léky, které doma dělá a kterých lékař neschválil. L. 1715, dne 1. února prodala obec pro zvelebení lepšího obecního mlýn nový obecní s jedním složením a stoupem nad městečkem a Košťálovským mlýnem ležící s ostrovem polním a jiným přísl. Jakubovi Sochorovi, Alžbětě manželce jeho a dcerám Olivovským za 500 zl. a činži roční 80 zl. a pak proti tomu, že po smrti posledního nápadníka, má zase na obec přijíti, Přední mlynáři tehdá byli Jan Jiří Hurt a Vít Vykročil. Ti si za sebe a jiné mlynáře vyprosili od starších přísežních mlynářů zemských výpis jejich pořádku, aby jej za svůj přijali. Kněžna Piron-ka s konventem potvrdila jej l. 1719 a v potomních dobách zase potvrzován. Při zmáhání se obyvatelstva byla práce o živobytí těžší a těžší. Chudší lidé vypomáhali si tím, že si drželi kravičku, která se leckdes popásla a jejíž píce pro zimu rozličným způsobem nastřádána. Pro zamezení krádeží ustanoveno v radě l. 1732 dne 22. dubna, aby soused, který má pod 6 korců pole, mohl si krávu držeti, který měl 4 korce, aby si držel kozu a podruhům zapověděno dobytek držeti pod pokutou pobrání. Jako často před tím, zase t. r. proti mrazům se zvonilo a úřad k tomu dával světlo. T. r. založeno druhé kaplanství při faře. Podle usnesení konšelského přispívala obec 20 zl. ročně, začeš se kaplan zavázal, každodenně při mši svaté za božské požehnání a úrodu zemskou prositi. Po žních l. 1732 stala se řídká věc, že všechno pivo v městě došlo. I stalo se usnesení, že se má do Chomutova neb Libčovsi pro slad poslati. Vánoční dary, jak již pověděno, pořád v platnosti zůstávaly. T. r. posláno kněžně telátko domácí, Dr. Blovskému a hejtmanovi po krocanu a dvou kapounech. Přese všechno namáhání katolických misionářů zůstali přece sem a tam v tajnosti někteří, kteří s katolickou církví se nesrovnávali. Do Třebenic přijížděl tehdá nějaký Janáč Holárek, jehož 35

měli za lutryánského misionáře, a přebýval tu u svého svaka. Odtud bezpochyby do okolí vycházel a v ústraní se nacházející útěchou posilňoval. Protože úřad naň upozorněn byl, svěřil sousedovi jednomu, aby pozor dával a jak by se v městečku buď na krátce neb dlouze zdržoval, ihned o tom oznámení učinil. L. 1734 zase upozorněn úřad na Francouze Frant. de Ferrand, který se v Čechách zdržuje a velké paklíky psaní dostává, aby ho hleděli dostati. L. 1733 Matoušovi Hruškovi, že dne nedělního v příbytku svém chléb péci dopustil, den vězení přisouzen, aby svátky zasvěcené světiti hleděl a zároveň mu pohroženo, pokud by manželka jeho nedělního času práti, tlouci a na pole na trávu choditi dopustila, že dá 3 kopy pokuty. T.r. ustavil se také cech sládkovský z okolí. Staršími byli skalecký a čižkovský sládek. Měli pěkný pořádek na pergameně sepsaný, a v červeném aksamitu zavázaný, který kněžna s konventem potvrdila. T.r. vykázán Jan Hubička, vysloužilý voják obci, aby mu denně 4 kr. dávala, však s tím doložením, kdyby k práci dostatečný byl. Ale poněvadž Hubička byl vyučeným krejčím a hrubé, hmotné práce zvyklý nebyl, umluveno s ním, že mu dají ročně 8 zl. a půl korce žita, za což sice obci práci nekonal, ale kdekoliv pro sebe pracovati mohl. Týž plat vyměřen příštího roku jinému vysloužilci, který byl vyučeným kameníkem a tím řemeslem se živiti chtěl. Asi v ty doby zřízen v Třebenicích tabáční sklad. Od krajského úřadu přišla (1734) zápověď, aby se cizí tabák nekupoval. Později přišlo psaní od administrátora Litoměřického, že se Obřitští, Chodouličtí, Kololečtí a Jenčičtí poukazují, aby při Třebenském "handlíři tabáku" k potřebě tabák brali a kupovali. L. 1737 došlo od komisaře, v té věci ustanoveného, vyrozumění, aby se oznámilo, kdoby chtěli míti v městečku hlavní sklad a kdo prodej v malém. K druhému hlásili se jedině Ondřej Šifner a Alžběta Hexova, poněvadž spotřeba v městečku byla neveliká. Tehdá již pominuly časy, kdy si každý soused kousek masa popřáti mohl. Již se mluví o těžkých časech, kde ,,málokterý ze sousedův a to sice zřídka který nějakou libru masa sobě koupiti a způsobiti může“. Těžce to nesli řezníci, poněvadž měli ujmu a přece touž daň z masa od starodávna vysazenou a na městečko určenou odváděti museli. Někteří tím přišli o jmění a těžkou si prací chleba dobývali. Ostatní se zpečovali zabíjeti a vysekávati. Tuť úřad dva z nich k tomu přiměl, že slíbili od velkonocí l. 1734 až do popeleční středy l. 1735 zabíjeti, jestliže času jarmarečního, když se hotové peníze stržiti mohly, nikdo jim dvěma na škodu bíti a prodávati nebude. Od těch dob dávali řezníci u těch dvou bíti a hned svou částku daně zaplatili; cizí pak maso, přineslo-li se do městečka, bez milosrdenství pobráno. Trest pro zadržení daně z masa od vyššího úřadu prominut a jen žádáno, aby zadržená daň byla zaplacena, avšak doloženo,“že dále dveře k prosbě zavřeny nejsou”. T.r. ještě o zaplacení daně upomínáni; avšak shledalo se, že při posavádním spůsobu vybrána býti nemůže. Z té příčiny stalo se usnesení v radě, aby se od zabitého hovada z kamene 7 kr. 3 d. zaplatilo, a kdyby se pro nedostatek maso odjinud vydlužilo, aby hned na váhu dáno a daň zaplacena byla. Kromě toho ustanovena daň od zabitého vepře, z kamene 6 kr., z kozla 12 kr., z ovce 6 kr., z kozy 6 kr., z jehněte 4 kr., z telete 10 kr., z kozlete 2 kr. Zapověděno pod pokutami vykrajovati žebra neb jiné kusy, aby maso méně vážilo. Na pekaře tuze nastupováno. Poněvadž se l. 1733 při přehlížení a vážení chlebů vynašlo, že u Jiřího Vody žemle o lot menší byly, týž jako starší mistr ku příkladu jiným pokutou kopy gr. potrestán byl. Pekaři usnesli mezi sebou, aby v časy neodbytné jeden po druhém téhodní chléb a žemle pekl, když pak l. 1734 Jan Voda přece pekl pro cizí hokyně, které od ostatních pekařův kupovati nechtěly, Jiří Voda jako starší mu času nočního housky pobral. Nepominul Jan žalovati u úřadu. I uvažováno tu, že cizí poddaný nucen býti nemůže, aby chléb bral od pekaře panství jiného a kdyby byl neupekl, že by přece hokyně od ostatních pekařův nebyly kupovaly; pročež usneseno, aby příště všichni k veřejnému prodaji pekli a pocestný lid dobrým a vypečeným chlebem zaopatřiti hleděli, ,,a ne tak, jak se po několikráte stalo, že přijdouc pocestný člověk ani za krejcar chleba dostati nemohouc, hladovitý svou cestou jíti musel“.Vodovi housky navráceny, ale 36

pokutu pro přestoupení přece dáti musel. Následek toho nařízení byl, že málokdo pekl, poněvadž se spoléhal na druhého, že peče. Na poslanou stížnost lidí ke kraj. úřadu, že v Třebenicích ani kouska chleba dostati nemohli, ustanoveno zase (1735), aby jeden po druhém každý týden pekli. V ty doby tu bydlela Barbora Vlasáková, která punčochy pletla, valchovala, barvila a mezi lid prodávala. Z té příčiny žalovali punčocháři u městského úřadu, který ji tu živnost zapověděl. Když potom přece živnost svou vedla, popudila punčocháře tak, že jí dva páry punčoch vzali. Vlasáková stěžovala si proto u kraj. úřadu uvádějíc, že se u punčochářů ani punčoch nedostane, což tito za smělé, nepravdivé obvinění pokládali, poněvadž sám jeden punčochář 80 párů hotových měl. Krajský úřad nařídil, aby jí byly punčochy navráceny a punčocháři k větší bedlivosti napomenuti; úřad městský sice ji punčochy vrátil, ale pro omylnou zprávu a potupu punčochářů dal ji 3 dni do vězení a vypověděl ji z panství klášterního. l. 1736 žalovali ševci třebenští u úřadu, že v okolních místech mimo výroční trhy své zboží vykládati a prodávati nesmějí, naproti čemuž cizí ševci vždy o téhodních trzích v Třebenicích prodávají. Na jich žádost úřad prodávání od cizích ševcův zastavil. Patrně zřízení cechovní, již sta let trvající, již pro tehdejší dobu se nehodilo, a přece se ještě udržovalo přes sto let. Z toho se seznává, že k pokroku nestačí malý nátlak. L. 1735 byla taková úroda vína, že se za dar božský pokládala. Tehdá vykonala se z rozkázání kraj. úřadu tak zvaná generální visitací. Prohledány před svítáním boudy, vzdálené mlýny, viničné lisy, ale nic od podezřelého lidu nenalezeno. Takové přehlídky se potom opakovaly. L. 1736 dne 9. července zase předsevzato obnovení rady skrze Annu Scholastiku Baulerovou z Hohenburku, abatyši u sv. Jiří. Přítomen byl také bratr její Jan František, jenž byl mladším hejtmanem kraje Litoměřického. Proti kněžně vyjelo 18 sousedův do Čížkovic, konšelé v černých pláštích na ni u konce městečka očekávali a prymas ji uvítal. Když přijela na rynk, stálo tu veškeré sousedstvo ve zbraních. Následovala mše ve vrchním kostele, a poněvadž dům radní po posledním ohni byl zříceninou, stalo se obnovení v domě farním. Za těch dob se byly literátské spolky přežily. Bývalé nadšení utuchlo a práce se konala řemeslně. L. 1736 žaloval farář na český kůr, že zpěv špatně zastává. Úřad městský, zavolav představené literáty, v dobrém je k chválám božím vzbuzoval a uznávaje, že za práci malého poplatku zde časně užívají, a že se ten navýšiti nemůže, těšil je očekávanou hojnější slávou na věčnosti. Doloženo však, kdyby dobré napomenutí neprospělo, že s ostrostí ke zpěvu držáni býti mají. Tehdá zavedeny míry stejné s Pražskou mírou Staroměstskou a nakázáno, aby každá cimentována byla znamením lva. Třebenští dávali si ji cimentovati u kraj. úřadu Litoměřického. L. 1738 pak přísně nařízeno, aby každý si váhu zlata potvrditi dal. Ke sklonku téhož století pak zavedena dolnorakouská míra. Zvoníkům dostalo se l. 1737 ostré napomenutí, aby před bouřkami časně k odvrácení všeho zlého všemocně zvonili, kterýmž zvukem a přímluvou svatých, jimž ku cti a chvále zvony posvěceny jsou, zlé od městečka se mělo odvracovati. za to se jim slíbil obyčejný truňk. Poněvadž pivo zdejší bylo předraženo, a v okolních místech své pivo hojněji prodávali, uvažováno, že by zdražováním dobré navařené pivo zdejší úhonu nésti mohlo a usneseno, aby žejdlík po1 kr. prodáván byl. V ten čas se také předměští sousedé toho domáhali, aby k várkám připouštěni byli, avšak sousedé se tomu bránili a kněžnu žádali, aby je při starodávné zvyklosti zachovávala. Když t.r. tři sousedé noční povyky tropili a sousedstvo ze spánku vyrušovali, potrestáni každý pokutou kopy gr., z níž polovice dána k záduší na opatření omastku do lampy a polovice na dláždění cesty. Poněvadž l. 1738 byl mor v sedmihradské zemi a nebezpečí bylo, že před Lipským výročním trhem mnoho lidu cizího se v kraji scházeti bude, došlo poručení od krajského úřadu, aby lidé nemající pasu, noclehem přechováváni nebyli. Ačkoliv do městečka lidí takových velice poskrovnu přicházelo, přece se obávali, že by lidí takoví, vyhnouce se hlavním silnicím, postranních cest by užíti a také sem přicházeti mohli; proto se stalo přísné napomenutí všem šenk majícím, aby osoby nemající pasu nepřechovávali. Když t.r. staré zdi radnice rozbírali, ,,dobrotivý Bůh 37

trefuňkem chudé obci naděliti ráčil”, že se našel poklad neb staré peníze, kterých nikdo neznal a které tu od starých hospodářův uloženy byly, totiž 835 plecháčův (t. j. peněz velkosti českých grošů a jiných podobných), 400 neznámých drobných peněz a 760 staročeských, švédských, polských a jiných grošíkův, 600,,malých grošů”, ze 16. stol. a 140 peněz velikosti krejcaru, dohromady přes 9 liber. Za to dostali z Pražské mince 169 zl. Z těch dány faráři 2 zl. ke sloužení 4 mší svatých, aby ukladatel jich účastných byl a odpočinutí míti mohl, Janovi Šimonovskému rumujícímu, který na ty peníze přišel 1 zl., nádenníkům, kteří při něm pracovali 30 kr. a sousedu, který s nimi do Prahy jel 2 zl. 30 kr. Na žádost obce císař Karel IV. svobody a staré chvalitebné zvyklosti l. 1738, dne 11. prosince potvrdil. Téhož potvrzení dosáhlo také městečko od dcery jeho Marie Terezie l. 1747 dne 29. prosince. Za těchto dob pro nedostatek paměti o osudech městečka a jeho obyvatelů nic nevíme. Jen to poznamenáno, že l. 1758 dne 8. května kostel s 5 zvony a dvojím cimbálem skrze veliký oheň zkázu vzal a že Prušáci, v l. 1756 -1757 tudy táhnoucí, veliké škody na obilí činili. Velká změna stala se v Třebenicích l. 1769. Tehdá dne 3. října rada obnovena skrze kněžnu Marii Josefu z Fürstenberka a zvoleni většinou Češi. Něco sousedů mezi nimi vyskytuje se takových, kteří měli německá jména, avšak pocházeli z rodin, které tu již od mnohých let přebývaly a dávno se češtině přiučily. Zápis o tom sepsán sice česky, avšak Jan Václav Fischer, prymas a úřadující purkmistr, se nejen německy podepsal, nýbrž i následující zápis zasedání dne 7. října a všechny následující psány jazykem německým. Byl to průběh takový, jako se i v jiných českých obcích vyskytoval, takový totiž, že se jí rád dával německý nátěr, který se do roku 1860 udržel. Někdy některý zápis česky zapisován, avšak zřídka. Se stranami ovšem jednáno česky, jako se stalo ku př. s Derausovou. Manžel její Josef Deraus, bývalý, avšak sesazený prymas, byl kontrybučním výběrčím a měl se stranami na radnici jednati; poněvadž však nechtěl tak činiti a věci úřední jen v domě svém vyřizoval, byl sesazen. Když od úřadu osoby vyslané k němu přišli, aby kontrybuční pokladnici zapečetili, přivítáni od manželky jeho nectnou řečí, že jsou psi, kteří chtějí muže jejího zkaziti, že se sotva ohřáli a již manžela jejího chtějí souditi, aby raději psy soudili, než poctivé muže a že příliš málo vyrostli, než aby s ním něco vyřídili. Za tuto řeč přisouzeno jí osmidenní vězení a rychtář hned pro ni poslán. Když do domu vstoupil, přivítán byl touto řečí: ,,Co chcete vy holobrádkové? Vy falešní svědkové! Vy uvozdřenci! Vy holomci! Vy máte psy do arestu vodit a ne poctivé ženy ! S chvostištěm vás vyženu!“ A obrátivši se k muži, pravila: ,,Hleď ty muži, jestli mě necháš vzít do arestu, tak do sebe neb do tohoto dítěte nůž vrazím”. Potom běžela na rychtáře s nůžkami a vrazila do něho s takovou prudkostí, že mu klobouk sletěl a pomocníku jeho vyťala tři facky. Na konci ještě pravila:,,Já děkuji vrchnosti z její poddanosti, a když mám a mám do arestu jít, tak chci můj dům zapálit aneb ho skrze mou čeládku zapálit nechám”. Za takových okolností sepsána o tom zpráva a ihned ke kr. úřadu v Litoměřicích poslána. Není nám známo, jak záležitost tato se skončila. Když pak německé úřadování zavedeno, došel úřadu dne 10. ledna 1771 dopis krajského úřadu: ,,Poněvadž se na rozšíření německé řeči v českých dědičných zemích s větší opravdivostí než posud pomýšleti má, nebude se po třech letech jazyk latinský českým, nýbrž německým jazykem vyučovati, a nesmí se odtud učitel ustanoviti, který by německy neuměl a v témž jazyce děti vyučovati nedovedl”. Za těch dob bývalá samospráva již valně byla ztenčena. Hrdelní právo v Třebenicích zrušeno a přeneseno na nový královský soud v Litoměřicích. Kde hrdelní soud byl zrušen, odtud se musel posílati peněžitý hrdelní příspěvek. Třebenská obec dluhovala v té příčině 15 zl. Při rostoucí bezpečnosti osobní byl to dobrý pokrok. Ostatní věci, které si konšelé vyřizovali, zůstali jim, jen že bývalý vliv vrchnosti zaměněn nyní vlivem krajského úřadu, který posílal rozkazy přes rozkazy. Bývalá občanská způsobilost tím hynula,z konšelů stávaly se loutky a jen ještě štěstí by38

lo, že vrchnost, sestavujíc konšelský úřad zameziti mohla, aby prázdné hlavy se do něho z pouhé ctižádostivosti nedraly. L. 1770 z rozkazu kraj. úřadu učiněn popis všech domů (bezpochyby také číslování zavedeno). Našlo se velkých a malých domů i s obecními 136. (L.1787 bylo jich 149). T.r. poslány do Litoměřic dvoje privilegia k nahlédnutí. Když pak navráceny, s ostatními zaobaleny a zapečetěny. Bylo jich všeho všudy jen pět, kteréž po předešlém prymasovy nalezeny. Mezi zedníky byla velká nespokojenost s Gabrielem Petrichem starším pořádku zednického pro lehkomyslné hospodaření s cechovními penězi. Pro tu věc svolána rada dne 16. srpna k mimořádnému sedění, při němž strany vyslýchány; tu se ovšem našlo, že Petrich opominul počty svoje každého čtvrt roku ostatním starším k podpisu předkládati. Z počtů l. 1766 našlo se, že část peněz projedena a propita a Petrich proto, že to trpěl, odsouzen, aby 18 fl.33 kr. nahradil. Na jeho prosbu mu mistři peníze ty odpustili. T. r. skrze otevřené listy kraj. úřadu oznamováno, že v Třebenicích dobytčí a úterní trhy, které po nějaký čas přestaly, podle starodávných výsad zase se držeti budou. (Dobytčí trhy bývaly o hromnicích a sv.Jiří a mohly 8 dní trvati). T. r. vzpírali se řezníci maso podle určené jim taxy vysekávati. Když pak stěžovali si někteří sousedé, že jim řezníci maso mimo Třebenice koupené pobrali, některým na cestě vzali, jiným z hrnců samých vytáhli, odsoudila je rada k tomu, aby maso buď vrátili aneb zaplatili. Za příčinou řezníků poslán sem t.r. krajský komisař a rozkázáno jim, že nesmějí hovado bíti, dokud při tom nebudou dva městští komisaři, aby se přesvědčili, je-li hovado zdravé, po zabití pak mělo se maso skrze dva z obce odhadnouti zač stojí a teprve potom prodávati. Řezníkům pohrozeno, jestli by se k těmto dvěma osobám neuctivě chovali, že budou posazeni do koše. Sousedům zapověděno kupovati cizí maso a řezníkům svolení dáno, takové maso spobírati. Krajští úřadové vůbec předse šli s přísností. Na podzim l. 1770 poručeno, aby do 24 hodin poslán do kraj. úřadu seznam všech domů a mlýnů o samotě stojících a ku které farnosti náležejí; představenému, který by tak neučinil, pohrozeno, že bude od vojáků vzat a na 14 dní do vězení dán. Třebenský purkmistr sepsal seznam zdejších tří mlýnů a poslal po schválním poslu do Litoměřic. Za těchto dob hledali okolo Třebenic granáty, vrtali je a navlékali na šňůrku. Ozdoba tato u venkovských dívek byla ještě v první polovici našeho století oblíbenou. L.1771 Jan Fuchs zde v Dlažkovicích granáty vyvrtával. T. r. stavěny nové masné krámy. Vrchnost prodala k tomu obci místo, na kterémž stály staré masné krámy již tak chatrné, že se mohly každé chvíle sesouti. T. r. došel dopis krajského úřadu, že se tento rok 2500 mužů k vojsku stavěti má. Žádána předepsaná míra u muže (5 stop a 3 - 4 palce). Poněvadž přišel na 247 domů muž, měla obec třebenská se Šluknovem (104) a s obcí Nučickou (22 d.) jednoho muže stavěti a poněvadž podle druhého rozvržení z 43 osedlých 1 muž stavěti měl, měly obce třebenská, soběchlebská a keblická dohromady jednoho postaviti, (osedlý není jeden hospodář, nýbrž znamená berní číslici). Třebenští poslali tedy dva rekruty do Litoměřic. V jisté příčině byli tehdá lidé jako děti a není divu, že si krajští úřadové poručníkování podle našeho smyslu přílišně osobovali.V prosinci l.1771 šla výstraha do celého kraje Litoměřického, aby se lidé z večera teplým chlebem nepřecpávali, poněvadž se již nejednou zkusilo, že takoví lidé ráno mrtví nalezeni byli, proto aby raději požili teplé polívky z masa, a pokud by tak býti nemohlo, aspoň z vody. V prosinci l. 1771 žádal městský písař, aby mu obec postavila dobrá buď hliněná neb železná kamna, poněvadž dosavádní jeho plechová kamna docela jsou propálena a on by za tuhé zimy potřeby obecní psáti nemohl. Úřad uznával žádost jeho za spravedlivou a dal mu nová kamna. Obecní jmění t. j. jmění všech sousedům domácím patřící bývalo pronajímáno, avšak l. 1772 obec t.j. majitelé 49 pravovárečních domů, jímž cís. Marií Terezií obecní jmění přiznáno, na 39

tom se usnesla, že se již nemá pronajímati a v té příčině poslána žádost do Litoměřic. V příčině polí nechtěl toho krajský hejtman dopustiti. Ke konci 17.a na počátku 18.století přistěhovalo se do Třebenic několik rodin německých, kteréž si znenáhla český jazyk oblíbily a od domácího obyvatelstva ničím se nelišily kromě jedině přijměním. Byl to zjev, kterýž se často nejen v městech nýbrž i ve vesnicích opakoval (ku př. rodina Jungmannova v Hudlicích).K nim patřila také rodina Pettrichův. Josefina Pettrichova roz. Kynská, sestra spisovatele Dom. Kynského a matka potomního purkmistra Pettricha často opakovala před svými dětmi slova: ,,Jo, milé děti, když jsem přišla do Třebenic, byl tu tehdáž jediný Němec“.Tehdy se i rodina Pettrichova v 18. st. počeštila. Karel Pettrich, truhlář, byl držitelem domu č.p.130 na náměstí a s manželkou svou Rosalií mluvil jen česky. Nejstarší syn František Jan Pettrich (naroz. 1770 29. srpna) naučil se doma u otce truhlářství, odešel do světa a cestoval až do Brasilie. Někde na světě naučiv se řezbářství, v němž vynikl jako umělec, odebral se do Drážďan a tu se trvala usadil. Navštěvoval své příbuzné v Třebenicích a k žádosti faráře Fereše zhotovil do kaple sv. Trojice sobě na památku kříž. Svou jedinou dceru Amalii provdal za mlynáře Miteise do Chodovlic. Synové jeho, též řezbářové, zdržovali se nejvíce v cizozemsku. Třeba se zmíniti o šlechetném knězi Jozefovi Žoldovi. Týž jsa farářem v Čížkovicích, odevzdal l. 1775 Jozefovi Hrdličkovi, děkanovi Třebenskému, 3000 fl., aby byly u stavů uloženy a z úrokův, aby podělováni byli chudí Třebenští, zvláště příbuzní jeho. Nadání to po smrti Žoldově od dvorské komise k tomu zřízené potvrzeno. Druhá polovice 18. století stala se pro Třebenice osudnou pro mnohé požáry. L. 1758 dne 8. května vyšel oheň okolo 7. hodiny večerní v domě Ondřeje Pešavého. Za několik hodin shořelo 30 domův se školou, obecním domem, 8 stodolami, masnými a chlebnými krámy a věž kostelní s 5 zvony. Také kostel chytal a zachráněn jen s největším namáháním. Před tím a potom zkoušelo město od Prušáků, zejména v l. 1757, 1758 a 1759. Pokaždé platili třebenští výpalné; poprvé 20, podruhé 30 a potřetí 40 dukátů výpalného a kromě toho učinili nepřátelé velkou škodu na dobytku, polích a zahradách. L. 1787 dne 6. července zase vyšel oheň u Josefa Veispeka, jímž v krátké době 56 domů v prach a popel obráceno. Neopatrností sousedky Menšíkové vyšel l. 1792, 4.října zase oheň a zničil 19 domů a 3 stodoly. Takové škody neobyčejné proto se dály, poněvadž nikdy nebylo pořádných příprav k hašení. Bylo to tedy dobrodiním pro obec, když l.1809 od krajských úřadů nařízeno, aby byl sestaven hasičský řád a zakoupeny stříkačka, dvě káry, 4 velké sudy, žebříky, háky a hrotky. Dvorským dekretem l. 1782 dne 20. března, vyzdvižen jest staroslavný klášter Svatojirský.Poslední kněžna Marie Terezie z Harnachu obdržela 2000 fl.pense, avšak protože roucho řeholní odložiti nechtěla, dáváno ji jen 1000fl. Třebenice s panstvím Čížkovským zabrány a spravovány jako komorní statek a přísl. náboženského fondu. To trvalo do l. 1819, kdež panství Čížkovské prodáno. L.1782 dne 7. prosince stvrdil císař Josef svobody městečka. L. 1784 podle vyššího rozkazu všechno, co bylo stříbrného a zlatého v kostele, zabráno a prodáno. Ku konci 18. století zanášela se vláda novým upravením městských úřadů. V Třebenicích, poněvadž tu městský úřad vždy soudní stolicí byl beze všeho vlivu vrchnosti, měl býti purkmistr, 2 neplacení radní, jeden zkoušený radní s platem 300 fl., kancelářský s platem 100 fl. a sluha s platem 50 fl. Náklad na tento úřad nový obnášel tedy 450 fl. Aby se zjistilo, může-li býti v Třebenicích úřad takový zřízen, přijel sem r. 1788 dne 20. února Antonín z Bienenberka, komisař krajský a z účtů posledních 5 let našel, že obec měla tyto důchody: 80 fl. z obecního mlýnu, 18 fl.50 kr. ze šenku v radnici, 489 fl.15kr. z dědin pronajatých, 27 fl. z krámů z bud, 1 fl.30 kr. z chlébných krámů, 150 fl.12 kr. tax a 159 fl.45 kr. jiných důchodů, dohromady 926 fl.32 kr. Po odražení nutných výloh zůstával přebytek 569 fl.6 kr., větší tedy, než svrchu dotčený požadavek. 40

Po zjištění tohoto učinil komisař dotaz k celé obci, k tomu účelu svolané, zdali mezi nimi jsou sousedé, kteří by bezplatně úřad purkmistra a dvou radních zastávati chtěli, sice že by se soudnictví přeneslo na čížkovskou vrchnost. Jednomyslně odpověděno, že každý, kdo zvolen bude, z lásky ke spolusousedům bez platu sloužiti bude a připojena prosba, aby obci samostatné soudnictví ponecháno bylo. Přítomný správce Čížkovský, Václav Říha, jménem vrchnosti, která plat za právního a kancelářského ušetřila, také k tomu svolil. Následkem toho vyšlo l. 1790, 23. dubna dvorské nařízení, aby takové městské úřady obdržely 4 panské obce v Litoměřickém kraji, totiž Česká Lípa, Teplice, Třebenice a Česká Kamenice. (U královských měst se to samo sebou rozumělo). Před volbou napomenuti sousedé, aby vždy toho volili, ku kterému by měli důvěru a o jehož spravedlivosti jsou přesvědčeni. Prvním purkmistrem byl J. Polák, po něm l. 1800 J. Jaksch následoval. V témž úřadě následovali pak l. 1808 V. Veselý, 1816 J. Gröger starší, 1820 J. Gröger mladší, 1832 J. Marázek. Od obecního úřadu těžce se neslo, že vrchní Čížkovský vkládal se v práva obce, chtě jen sám vydávati svolení k ženění, vystěhování a přestěhování a vkládaje se v policejní a obchodní záležitosti. Od obecního úřadu tedy l. 1806 dne 1. září podána žádost k císaři, aby byly Třebenice za svobodné ochranné město vyhlášeny. Třebenští trpce si stěžovali do vrchního, že jim usazuje v Třebenicích lidi, jaké on chce, neptav se obce o radu, že cizincům vše dovoluje na škodu starousedlých atd., připomenuli, že osvobození jich spůsobí rozkvět obce*). Žádost ta byla odmrštěna a žadatelům ještě pro nekolkování pokuta uložena. Za půl století přišla svoboda sama, bez žádosti. O letnicích l. 1811 na boží hod udělala se odpoledne taková vichřice, že strhla u několika domů střechy, dvě stodoly povalila, velké stromy buď vytrhala neb polámala a konečně i sochu sv. Jana na Loucké převrhla. L.1818 stavena jest císařská silnice z Libčevsi do Terezína a vedena na Třebenice. Z té příčiny celé městečko vydlážděno, což stálo 14.000 fl. L. 1822 dne 20. října zase velký oheň. Vyšel u Vodů a shořelo 12 domův vpravo a vlevo od horní kašny a 4 stodoly. Kromě toho strženo několik střech, aby se oheň nešířil a tak se podařilo jej teprve po půl noci uhasiti. V Třebenicích se potom ovšem stavělo, ale mnozí tou stavbou přišli na mizinu. Také škola (nynější opatrovna pro děti) l.1824 znova postavena. L.1832 zavítal sem zlý host, totiž cholera. Začala v Úpohlavech ke sklonku března a přestala v Třebenicích dne 4. září. Zemřelo na ni v Třebenicích 57 a v Úpohlavech 29 lidí. L.1835 zemřel císař František, který poslední staré svobody obce Třebenské potvrdil; proč a kdy majestát tento, z něhož jen ostřižky zbyly, rozstříhán, dnes již nelze věděti. Nástupcem Františkovým byl císař Ferdinand I. (jako král V.). T. r. stala se v Třebenicích důležitá změna. Od místodržitelství došlo povolení, aby v Třebenicích zřízena byla lékárna. Prvním lékárníkem byl Fr. Fichtner z Františkových lázní. Poněvadž byla kaple sv. Trojice chatrná, kaplan Jan Krejčí sebral po městě a vesnicích 200fl. Osadníci kromě toho mu tak pomáhali, že byla dána nová střecha a kaple vybílena. Pak sebral týž kaplan ještě 40 fl. Na ozdobení oltářů. L.1880 zase opravena. Při visitaci l. 1837 shledal biskup, že se vždy dvakráte česky a teprve po třetí německy káže a ostatní všechny funkce vykonávány česky, což se mu zdálo býti nedobrým poměrem, poněvadž tehdá ještě k faře zdejší německá osada Velemínská patřila. Farář nový Michal Fereš navrhl tedy u konsistoře, aby se střídavě česky a německy kázalo a odůvodňoval to tím, že v polovici osady německy se mluví. To zavedeno pak l.1838 a nový pořádek ve zpěvu o všedních dnech, tak že se v úterý, ve čtvrtek a v sobotu česky, v ostatní dni německy zpívalo. L. 1841 oddělil se kostel Velemínský a tak zůstalo v Třebenicích pro málo Němců tolik, jako bylo dříve pro polovici celé osady. Při kostele učiněněna byla důkladná oprava l. 1838, poněvadž předešlé opravy v l. 1821-1824 konané, jen z části odpomohly. Obec a sousedstvo dalo 286 fl. Na postavení nové za41

kristie, věžky a na nový ciferník. Zároveň místo před kostelem srovnáno a l. 1840 zase jen obecním nákladem schody u portálu kostelního postaveny. Jiné správy na kostele byly v l. 1840 a 1860-1865 a l. 1858 dány nové obrazy na oltáře. Působením faráře Fereše zaveden ústav chudých, aby žebrání od domu k domu přestalo. Místodržitelství svolilo k tomu, aby základem jeho byla Žoldovská nadace 3000 fl., zřízená pro chudé příbuzenstvo, které však toho času již úplně bylo vymřelo. Farář měl také sousedy k příspěvkům a sbíral ročně 500 fl. Dne 20. prosince l. 1838 volen výbor a o novém roce 1839 zahájena činnost ústavu. Každý pátek mezi 24 chudých rozdávány peníze, když se byli po mši růženec modlili. (L. 1839 rozdáno 900fl.). Správu měli farář a starší. Farářova starost potom byla, aby byl v Třebenicích zřízen špitál chudých. Po učiněném provolání k sousedstvu sbírali farář a soused Frant. Enders příspěvky (l. 1843). Obec dala 100 fl., Vinc. Soukup 120 fl., Václav Böhm 100 fl., jiní po 20, 16, 10 a 5 fl., tak že se sešlo 553 fl. Potom koupen dům č.p. 181 od Josefa Svatušky za 700 fl. a zřízen za špitál. V dolní světnici bydlely 4 staré ženy, v horní 4 staří muži a třetí světnice nechána za nemocnici. V. Soukup, který hned při zřízení znamenitý příspěvek dal, odkázal před svou smrtí († 1869) špitálu pole. *) “ Zrušení člověčenství mělo účel ducha poddaných povznést, jich mysl k činnosti oživovati a mravy jich zjemniti. Takové následky se i ukáží u třebenské obce u velké míře, jestliže tlak rábství podobný skrze blahonosné ruce V.V. odstraněn bude”.

Události l. 1848 vzbudily i v Třebenicích ohlas. Udělení konstituce, svobody tisku a dovolení, aby byly zřízeny národní stráže, uvítány v Třebenicích s velkou radostí. Ihned se utvořila zde národní stráž 110 mužův, jichž velitelem byl Jan Steckl, purkmistr a sebráno v rychlosti 80 fl., aby měla nový prapor. Tento zhotoven v Praze a měl na jedné straně obraz sv. Jiří a na druhé erb království Českého. Vysvěcení jeho stalo se šestou neděli po velikonocích. Na rynku u sochy byl zřízen oltář, k němuž ve 3 hodiny odpoledne z kostela šlo procesí. Národní stráže z Třebívlic, Lovosic a Poddědic se zdejší stráží postavily se po vojensku na čtyři strany oltáře přenesše velitelství na Lovosického hejtmana, a za nimi se postavily tisíce lidí, kteří se byli z okolí ze zvídavosti sešli. Napřed byla pobožnost, potom svěcení; pak zatloukány hřeby a následovaly obyčejné výstřely a vykřikování Vivat. Na konec zazpíváno Bože chválíme Tebe a vykonána pobožnost v kostele. Domy v městě vyzdobeny byly prápory a věnci z květin a dubového listí. Když potom v Praze nepokoje nastaly, přišli sem dva mlynáři z Knovize a žádali zdejší národní stráž, aby táhla na pomoc, ale špatně pochodili. K vykonání voleb do nového sněmu objednáno u tiskárny Medauovy v Praze 300 cedulí volebních, za něž dne 12. května 2 fl. platu poukázáno. K řízení voleb vyslán z Prahy JUC. Trojan, pro něhož před domem pekaře Bocka lešení za 6 fl. 22 kr. zřízeno (27. června). S udivením pozorovali staří páni, že Trojan vstoupil na lešení v kroji svornostářů (modré čamaře s černými šňůrami). Volby vykonaly se v tichosti a Trojan odebral se odtud k volbám do Libochovic a Budyně. Zde přišlo k nepokojům. K večeru přišel do Třebenic kraj. komisař se Schneiderem, poštmistrem a velitelem národní stráže Lovosické a žádali, aby třebenští táhli na pomoc budyňským proti nespokojencům. Třebenští nemajíce do toho chuti ptali se, proč tam nejdou Lovosičtí. Odpověděli, proto že jsou Němci, že tam nejdou, aby nevzbudili ještě větší nevoli. Tedy sbubnoval Steckl všechny gardisty a oznámil jim žádost komisařovu; všichni skorem chtěli jíti, avšak aby opatrně jednali a pravdu zvěděli, poslali 5 mužů na výzvědu. Než tito navrátili, povstal o půlnoci pokřik, že povstalci přijdou z Prahy a již jsou v Libochovicích. Lidé běhali napřed jako zmámení a potom mužští běželi pro zbraň. Co kdo měl, ručnici, šavle, vidle neb sekery, to rychle popadl a pospíchal k obraně; i učenníci a školáci ozbrojovali se tím, co jim přišlo pod ruku. Později se vysvětlilo, že poplach povstal u Slaného, když do jedné vesnice rekruti zpívajíce přišli a obyvatelé domnívajíce se, že to jsou povstalci, do druhé vsi utekli a obyvatelstvo ode vsi ke vsi pobouřili. Když ráno pravda najevo vyšla, každý se ovšem zasmál. Téhož roku pro velký nedostatek drob-

42

ných peněz dali městský úřad a Ant. Preis tisknouti bankovky u Haase v Praze. Největší byly na 20 kr. Čím dále, tím více se těchto bankovek vzmáhalo, zároveň stoupalo stříbro, jehož nedostatek, tak v ceně, že o 30% větší cenu mělo. Když přišla v březnu l. 1850 náhlá zápověď těchto bankovek, shledalo se, že přišel Preis o celé své jmění. Změnami způsobenými l. 1850 stlačeny Třebenice na obec beze všeho politického významu. Městu vzato soudnictví a přeneseno na nově zřízený okresní soud v Lovosicích, dosavadní svobody zrušeny a písemnosti z větší části odevzdány zeměpanským úřadům. Dne 5.srpna l. 1850 ustaven nový obecní úřad a za starostu zvolen A. Weeber. Za požehnaného panování císaře a krále Františka Josefa I., národ Český udělal největší svůj pokrok od posledních 300 let a Třebenice přiřazeny zase k českým městům, k nimž od starodávna patřívaly. Stalo se to znenáhla a ne bez překážek. Nový lidumilný směr doby ukázal se hned po ohni l. 1852 (8. března), když ve 2 hodinách 13 domů vyhořelo a jen pilnému přičinění sousedních obcí děkovati bylo, že celé město nevyhořelo. Neb z Litoměřic a z Lovosic, panství Dlažkovského, od úřadů, obcí a soukromníkův docházely takové podpory, že většina pohořelých škodu svou tak bolestně necítila, jako ji cítili předkové při podobných neštěstích. Také při ohni l. 1853, když několik stavení vyhořelo, obyvatelé okolní horlivě pomáhali a větší neštěstí zamezili. Dosavadní tak zvaná triviální škola přeměněna l. 1852 na hlavní školu o třech třídách. Když pak od r.1855 každá taková škola 4 třídy míti měla a v dosavádním školním stavení místnosti se k tomu nedostávalo, přibrán k tomu byt učitele Maška. Doplnění na 4 třídy stalo se l. 1859. Škole se dostalo také dobrodince, když l. 1861 J. Kunzel v Roudnici zemřel a 1212 fl. na třetí třídu odkázal. Na oslavení sňatku Jeho Veličenstva byla kostelní slavnost l. 1854 dne 24. dubna; tehdá zasazeny na rynku při soše Matky boží dvě lípy. 42 chudých tehdá poděleno a 84 vystrojeno jídlo. L.1858 odstoupil dosavádní starosta A. Weeber a zvolen Fr. Enders za starostu. Za něho l. 1859 dolní část rynku srovnána a štěrkem zpevněna. Když pak l.1861 posavádní absolutní vláda zrušena a samospráva obcí zavedena, došlo k novým volbám, při nichž zase Enders za starostu volen. Jako mnohé obce, tak i Třebenice za válečných běhů l.1866 zkoušely nemalé svízele. Již před válkou působil strach a ještě více za války, tak že všechna práce míru se zastavovala. Nikdo nestavěl a živnosti vázly. V květnu přišel sem a do okolí 32. praporec myslivcův. Když odešli, přitáhlo dne 17. června saské dělostřelectvo a zůstalo tu přes noc. Větší počet vojska přišel sem 19. a 20. června a vždy tu přes noc zůstával. Posledního dne přišlo také oddělení c. k. husarů. Od velitelství pevnosti Terezína došel rozkaz (24. června), kdyby nepřítel se blížil, aby sousedé koně, dobytek a cenné věci do Terezína pro větší bezpečnost dopravovali. Úmysl dobrý, ale k vykonání jeho nedošlo, poněvadž nepřítel se přiblížil rychle. Dne 15. července odpoledne proskakovaly pověsti, že Prusové jsou na Skalce a pivo vyžadují. Hodinu potom (k 7. hodině z večera) přišly do Třebenic přední stráže, totiž důstojník s 11 husary, kteří v rychlosti město prohlédli a pak se k Jenčicům odebrali. O 8. hodině přišlo vojsko, jež se položilo dílem na hřbitově, dílem na trávníku, dílem na polích v obilí, kdež si zapálili ohně. Nezapálili sice nic, ale pošlapali všecko. Do 2 hodin v noci trval pochod vojska, asi 15.000 mužův. V každém domě v městě a v okolí bylo 3050 vojákův. Vyžadovali oves, slámu, dříví, pivo a kořalku. Sousedovi Flor. Preisovi vzali vůz i s koňmi. Z Třebenic hnuli se pak k Budyni a odtud k Praze. Dne 11. srpna přišel zase pluk pruského vojska a zůstal tu 12 dní. Od té doby denně tu byli Prusové. Většinou to byli hodní, mírní lidé, kteří se k sousedům slušně chovali. Horší věci způsobeny v měsíci září, když se Prusové z Čech domů vraceli. Dne 4. září přišel do Třebenic 24. Braniborský pluk pěší, z nichž pět onemocnělo na choleru. Dáni byli do vojenské nemocnice před tím v č. 72 zřízené a všichni zemřeli. Dne 6. září onemocněla již jistá dívka a zemřela téhož dne. Mezi prvními oběťmi tohoto zlého 43

přímoří byl i starosta se svou manželkou. Ke sklonku září bylo přímoří nejzuřivější, tak že ve dvou dnech 16 lidí zemřelo. Za necelý měsíc zemřelo v Třebenicích 83, v Chodovlicích 18, v Úpohlavech 13 lidí, v Kololeči však nikdo. Strach z toho byl takový, že lidé cestující se silnici vyhýbali a raději Třebenice obcházeli. Každý den zapalovaly se hromady jalovce poněvadž mysleli, že se jím vzduch vyčistí. Za těchto dob osvědčil se jako obětavý a neúnavný lékař Dr. A. Mann. Následujících několik let uplynulo v tichosti, která byla druhdy přerušena buď ohněm neb krupobitím. L. 1871 zřízen jest v Třebenicích dobrovolný hasičský sbor, který si z příspěvků dílem obecních dílem soukromníkův za 650 zl. stříkačku koupil. K umístění jejímu koupila obec dům, z jehož stodoly uděláno skladiště na hasičské nářadí. Hasičský sbor poprvé projevil svou způsobnost l. 1873, když Čertovka hořela. Kromě toho nastal za nedlouho čilý spolkový život hlavně přičiněním Dr. Vác. Paříka, rodáka z Libuně, jenž sem přišel l. 1867 za městského lékaře po úmrtí předešlého lékaře Manna. Týž založil l. 1871 Besedu, která se rychle uchytila a v krátké době 74 členů čítala. Po zdaření tohoto zařízeno ochotnické divadlo, kterému se také hned ze začátku dobře dařilo. Poprvé dávána veselohra “Svéhlavost” a “Černý Petr”, při čemž obecenstvo zalíbení své projevovalo hřmotným potleskem; tím se stalo, že hercům jen chuti přibývalo. Aby se opatřily osobám přičinlivým a věruhodným peníze a lid aby měl příležitosť k ukládání peněz na úrok, založena přičiněním Paříkovým záložna občanská (1874). Po náhlém úmrtí starosty Fr.Webera zvolen za starostu Frant. Pettrich (1873). Vrstevníci chválí jej jako ctihodného a spravedlivého muže. Následující léta byla suchá a úroda byla nepatrná. L.1874 připravováno vystavení nové radnice. Na to se myslelo již od l. 1849, ale odkládalo se ustavičně, poněvadž důchody obce stačily jen k tomu, aby se zapravila běžná vydání. Tato rostla stále a proto bylo třeba i o jich zapravení se starati. Z těch příčin zadáno l. 1875 k zemskému výboru, aby byl povolen pivní krejcar (z mázu piva 1 kr., vína 2 kr.). Následujícího roku stala se nehoda taková, že největší zvon na věži jménem Jan při zvonění praskl. L.1877 zřídil se při městském úřadě okrašlovací výbor. Hned t.r. 23 lip na rynku vysázeno. T. r. vyhořel starodávný vinný lis městský, který býval vedle čp. 152 až nedlouho před tím nebylo nikomu z Třebenic a z Kololeče dovoleno vinné hrozny v domě svém vytlačovati, nýbrž dálo se to v tomto domě pod dohledem přísežných sousedův, kteří o tom protokol sepsali a k úřadu daně z vinných nápojův oznámili. J.J.V. hlučně slavena a zase zasazeny dvě lípy před kostelem proti škole. Při tom mluvil Dr. Pařík jako dozorce škol česky a starosta německy. T. r. kostel slušně vybílen. (L.1878 obnoveny také ciferníky na věži). L.1880 konečně došlo k dávno zamýšlené stavbě radnice. Z usnesení obecního výboru měla se stará sešlá radnice zbořiti a nová od základů vystavěti, ačkoliv odporu bylo nemálo. Za nejlepší plán ke stavbě uznán plán J. Grusza z Lovosic a podle něho stavba provedena. Vydražil ji Bosner stavitel z Prahy za 16.400 zl. V září t. r. byla stavba dokonána a doplaceno od obce 2.200 zl., tak že celý náklad činil 18.600 zl. Před prvním zasedáním v nové radnici bylo všechno zastupitelstvo přítomno mši svaté. Nové místnosti oslavily se koncertem, při němž někdo hodil kus cihly do úřadovny. Za tehdejších dob odpadával německý nátěr, který byl dán českému obyvatelstvu ku konci minulého století. Český jazyk přišel k platnosti při obecním úřadě jakožto řeč velké většiny obyvatelstva. L. 1880 dána žádost obcí Třebenice, Chodovlice, Kololeče a Úpohlav ke konsistoři Litoměřické, aby matriky a jiné paměti církevní, jež se posud psaly německy, byly psány česky a výpisy z nich aby též byly české. Konsistoř dala věc k vyřízení c. k. hejtmanství Litoměřickému, od něhož l.1881 dne 24. března nařízeno, aby se do matrik zapisovalo v tom jazyce, který v dotyčné obci panoval. Také školy byly již od nějakého času na českou německou rozděleny a l.1882 každá o jednu třídu rozmnoženy. Zajímavé je čísti, co purkmistr Petrich l. 1883 do pam. knihy městské zapsati dal. Píše totiž, že t.r. byly nevole mezi národnostmi rakouskými, pobuřované ze 44

sousedního státu skrze placené agenty. ,,Čeští obyvatelé Třebenic chovali se tiše a trpělivě, a snášeli raději nepříjemnosti a pronásledování, ačkoliv čtyři pětiny všeho obyvatelstva byli Češi”. Beseda podnikla pěkné výlety, jež také okolí potěšily. L. 1882 byly dva, jeden na Oltářík, druhý na Kostomlaty. Při tomto posledním byl i purkmistr Pettrich, jenž z velké věže Mathissonovu elegii o starém hradě tak přednesl zřetelně, že dole stojící každé slovo rozuměli. Báseň ovšem byla německá, ale slova její z upřímného srdce pronesená přijata tak, jako by to byl všem přirozený jazyk. L.1883 zřízeno bylo městské museum. Zakladateli byli Dr. V. Pařík a Karel Křenek, kteří s velkou prací a obětmi nerosty, starožitnosti a jiné písemné památky, ze kterých většinou čerpána látka k tomuto vypravování. Museum napřed bylo ve staré škole, pak přeneseno do bytu purkmistra Pettricha. Konečně umístěno v nové škole, která l. 1887 postavena a l. 1888 posvěcena. Také na kostele v l. 1887 a 1890 nutné opravy provedeny. Od l. 1884 jest starostou obce Dr. Václav Pařík. Co pro Třebenice udělal, jest v živé paměti a netřeba vypisovati.

45