DIVERSITA A DENSITA VYBRANÝCH ZÁSTUPCŮ ŘÁDU MOTÝLI (LEPIDOPTERA) Bakalářská práce

Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

DIVERSITA A DENSITA VYBRANÝCH ZÁSTUPCŮ ŘÁDU MOTÝLI (LEPIDOPTERA) Bakalářská práce

Brno 2006

Vedoucí diplomové práce:

Vypracoval:

Ing. Marie Borkovcová, Ph.D.

Jan Kodytek

2

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma diversita a densita vybraných zástupců řádu motýli (Lepidoptera) vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.

V Brně dne 30. dubna 2006

...........……………………

3

Poděkování

Dovoluji si tímto poděkovat vedoucí bakalářské práce Ing. Marii Borkovcové, Ph. D. za odborné vedení, cenné rady a zkušenosti, které mi během celého období ochotně poskytovala.

4

Annotation

Kodytek, J. Diversity and density of selected species of butterflies (Lepidoptera). Bachelor work. Brno, 2006.

The aim of this bachelor work was describe biology and morphology of selected species of Lepidoptera prolific in Czech Republic and species, which has tendencies to outbreak in our country. These species was monitored from entomophagy point of view (size of caterpillar, body surface and foodplant). These facts should make easier next researches dealing with caterpillar entomophagy.

keywords: Lepidoptera, butterfly, caterpillar, entomophagy

5

Anotace

Kodytek, J. Diversita a densita vybraných zástupců řádu motýli (Lepidoptera). Bakalářská práce. Brno, 2006.

Cílem práce bylo popsat biologii a morfologii vybraných čeledí Lepidopter, zjistit druhy z těchto čeledí vyskytující se hojně v celé České republice a druhy, které mají tendence se na našem území přemnožovat. U těchto zástupců byly dále sledovány a zpracovány hlavní znaky, které by měly být důležité pro entomofágii (velikost housenky, povrch těla a živná rostlina). Tato fakta by měla usnadnit případné další práce zabývající se využitím housenek v této oblasti.

klíčová slova: Lepidoptera, motýl, housenka, entomofágie

6

Obsah 1 Úvod....................................................................................................................................7 2 Cíl práce..............................................................................................................................8 3 Literární přehled .................................................................................................................9 3.1 Charakteristika řádu motýli ..........................................................................................9 3.1.1 Podřád: Dytrisia ...................................................................................................13 3.1.1.1 Yponomeutoidae - předivkovití .....................................................................13 3.1.1.2 Cossidae - drvopleňovití ................................................................................14 3.1.1.3 Lasiocampidae - bourovcovití .......................................................................14 3.1.1.4 Sphingidae - lišajovití ....................................................................................15 3.1.1.5 Saturniidae - martináčovití.............................................................................16 3.1.1.6 Hesperiidae - soumračníkovití .......................................................................16 3.1.1.7 Pieridae - běláskovití .....................................................................................17 3.1.1.8 Nymphalidae - babočkovití............................................................................18 3.1.1.9 Satyridae - okáčovití ......................................................................................19 3.1.1.10 Notodontidae - hřbetozubcovití ...................................................................20 3.1.1.11 Lymantriidae - bekyňovití ...........................................................................21 3.1.1.12 Arctiidae - přástevníkovití ...........................................................................21 3.2 Druhy, které mají předpoklady k přemnožení ............................................................23 4 Diskuse..............................................................................................................................29 5 Závěr .................................................................................................................................30 6 Seznam literatury ..............................................................................................................31 7 Přílohy.......................................................................... Chyba! Záložka není definována.

7

1 Úvod

Motýli jsou druhově i početně rozsáhlý a hospodářsky velmi významný, skoro výhradně suchozemský řád hmyzu (Křístek a Urban, 2004). Motýli tvoří po broucích řád s největším počtem zastoupených druhů (Landman, 1999). Z celkového počtu asi 150 000 druhů jich u nás žije 3300 (Laštůvka a kol., 2001). Životním prostředím motýlů je téměř celá pevnina kromě ledem pokrytých území. Najdeme je stejně tak na mořských pobřežích, jako ve vysokých horách. Obývají tropické deštné lesy i po většinu roku zmrzlou tundru. Dokázali se během svého vývoje přizpůsobit životu ve vyprahlých pouštích i rozsáhlých močálech. Některé tažné druhy dokonce mohou přeletět i stovky kilometrů moře (Křižan, 2002). V této bakalářské práci byla pozornost soustředěna na ty zástupce z vybraných čeledí řádu motýlů, které se vyskytují hojně po celém území České republiky, popřípadě na ty, jejichž populace mohou gradovat až do kalamitních stavů. Dále bych rád upozornil na využití těchto druhů v entomofágii – využití hmyzu jako potravy. Hmyz totiž obsahuje vysoce kvalitní bílkoviny a to až v 80% množství. Vzhledem k obsahu nenasycených mastných kyselin, může být hmyz kvalitou přirovnáván k masu drůbeže či ryb. Na rozdíl od jiných živočichů, ze kterých až 40% živé hmotnosti tvoří nevyužitelný odpad, je ve většině případů možno hmyz konzumovat celý (Frkal, 2001). Entomofágie je zcela běžná záležitost ve většině zemí světa – tedy až na onen „vyspělý“ Západ. V Africe, jihovýchodní Asii a severní část Latinské Ameriky nejen že na konzumaci hmyzu doslova závisí lidské životy, ale tato početná skupina živočichů je především vyhledávanou lahůdkou (Frkal, 2001). Podle Zemana (2003) patří motýli mezi chuťově nejlepší. Jedí se pouze larvy a kukly a nejšťavnatější a nejrozmanitější jsou martináči (Saturniidae). Do této čeledi patří 50% všech jedlých Lepidopter. K jednomu z nejvíce kupovaných a žádaných druhů jedlého hmyzu na světe patří housenky soumračníků. Entomofágie je problematika v naší republice i v Evropě unikátní, tudíž žádné sledování druhů za tímto účelem neproběhlo a výsledky není s kým srovnávat.

8

2 Cíl práce

Cílem práce bylo zjistit z vybraných čeledí druhy Lepidopter, které se hojně vyskytují na celém území České republiky a druhy kalamitní. Dalším cílem bylo upozornit na jejich případné využití v entomofágii. Literární přehled obsahuje podrobný popis (morfologie, anatomie a bionomie) všech vybraných čeledí se seznamem druhů hojně se vyskytujících po celém území České republiky. V další kapitole jsou potom uvedeny druhy, které se na našem území přemnožují nebo mohou vyvolat kalamity. Všechny tyto druhy jsou na závěr podle abecedy seřazeny do tabulky, kde jsou popsány všechny jejich vlastnosti, které by mohly být důležité pro případnou entomofágii.

9

3 Literární přehled

3.1 Charakteristika řádu motýli

Motýli (Lepidoptera) jsou považováni v systému živočišné říše (Animalia) za samostatný řád ve třídě hmyzu (Insecta), který je zase zařazen do vyšší systematické jednotky, tj. do kmene členovců (Arthropoda) (Novák a Pokorný, 2003). Přestože se některé druhy podobají různým skupinám hmyzu, například chrostíkům, sršni, vosám aj., tvoří celkem jednotný řád (Zahradník a Severa, 2004). Jejich velikost v rozpětí křídel kolísá od 3 mm (Nepticulidae - drobníčkovití) do 30 cm (jihoamerická můra Thysania agrippina Cr.) (Křístek a Urban, 2004). Na těle motýla jsou dobře rozlišitelné 3 oddíly: hlava, hruď a zadeček (Zahradník a Severa, 2004). Hlavu má ortogonátní, pohyblivou, ústní ústrojí sací. Svinutelný sosák je tvořen hlavně z čelistí (maxil), a sice z jejich vnějších dásní (galeí). Mnoho motýlů však v dospělosti nepřijímá potravu a sosák má v různé míře zakrnělý. Na bocích hlavy jsou veliké složené oči a často i 2 (nikdy ne 3) jednoduchá očka (Křístek a Urban, 2004). Tykadla jsou někdy tvořena jen několika, jindy několika desítkami článků. Podle tvaru a uspořádání jednotlivých článků se rozlišuje mnoho typů tykadel (Zahradník a Severa, 2004). Tykadla jsou nitkovitá, štětinovitá, pilovitá, hřebenitá (často i dvojitě), vřetenovitá, kyjovitá až paličkovitá. U samečků bývají obvykle složitěji stavěná než u samiček (Křístek a Urban, 2004). Hruď motýlů je složena ze tří oddílů, které jsou těsně spojeny. Na každém oddíle je jeden pár končetin, na 2. a 3. oddíle jsou připojena křídla. Končetiny mají 5-členné chodidlo. Mohou být přibližně stejné na všech hrudních článcích, ale některý pár může být odlišný, případně zakrnělý. Při pohybu motýla mají spíše podružnou funkci. Jejich pomocí přelézají z místa na místo nebo se jimi přichycují k podložce (Zahradník a Severa, 2004). Křídla patří u motýlů k nejnápadnějším částem těla. K hrudi jsou připojena složitým systémem drobných skleritů. Jinak jsou blanitá, dvouvrstvá; vznikla ve vývoji vychlípením pokožky jako vak. Jemné blány křídel by neudržely nápor vzduchu při letu. Proto jsou křídla vyztužena podélnými i příčnými trámci neboli žilkami (Novák a Severa, 2002). Křídla jsou oboustranně pokrytá šupinkami. U samiček některých píďalek (Erannis, Operopthera), štětconošů (Orgyia), mnoha vakonošů a jiných druhů jsou zakrnělá, nebo zcela scházejí. Barva šupinek, lom a interference světla vytvářejí často pestré zbarvení, lesk a charakteristickou kresbu. Denní motýli (Rhopalocera) mají často křídla široká, zadní menší

10

než přední. Lišajové mají oboje křídla úzká a zašpičatělá, zadní mnohem menší. Lem křídel tvoří jemné třásně. U primitivnějších podřádů Zeugloptera (chrostíkovci), Dacnonympha a Exoporia jsou křídla spojena pomocí uzdičky (jugum), což je prstovitý výběžek při kořeni předního křídla (odtud také jejich dřívější název Jugata - uzdokřídlí). U všech ostatních motýlů jsou křídla spojena hřebínkem tuhých štětinek na kořeni zadního křídla. Tento hřebínek se nazývá frenulum (odtud také jejich tradiční název Frenata hřebenokřídlí) (Křístek a Urban, 2004). Zadeček motýlů je válcovitý a skládá se původně z deseti článků. Prvních 7 – 8 článků má stejný tvar i vnitřní uspořádání. Poslední dva (u samců) nebo tři (u samic) články se přeměnily v kopulační orgány, jejichž tvar se od původního tvaru naprosto odlišuje (Novák a Severa, 2002). Samičky některých druhů motýlů mají zadeček prodloužen v tenké vysunovatelné nepravé kladélko. Dospělci létají většinou v noci, někteří ve dne. Druhy s dobře vyvinutým sosákem přijímají potravu (nejčastěji květní nektar). Druhy se zakrnělým sosákem potravu nepřijímají, žijí jen krátkou dobu a brzy po vylíhnutí a kopulaci (zřídka i bez ní) kladou vajíčka (Křístek a Urban, 2004). Motýli patří k hmyzu s proměnou dokonalou, to znamená, že v jejich životním cyklu (ontogenetickém vývoji) se střídají jednotlivá, vzájemně naprosto nepodobná vývojová stadia: samička dospělého motýla naklade vajíčka, z nich se vylíhnou housenky, které se přemění v kukly, a z kukel se vykuklí dospělci, čímž je celý cyklus dokončen a může se zase opakovat (Novák a Pokorný, 2003). Vajíčko je kryto obalem zvaným chorion. Důležitým útvarem vajíčka je mikropylární otvor, který umožňuje kromě výměny plynů i průnik spermií dovnitř při oplození. Většina motýlích vajíček je polyspermických, což znamená, že do vajíčka vniká více spermií. Pouze jedna z nich se však účastní samotného oplození (Kovařík a kol., 2000). Tvar motýlích vajíček je většinou kulovitý nebo polokulovitý a vajíčka přisedají užší nebo širší bází k podkladu. Nacházíme však také štíhlá, stojící vajíčka kuželovitého, válcovitého nebo vřetenovitého tvaru (např. u denních motýlů), případně nízká, bochníkovitá nebo šupinovitá vajíčka připomínající lasturu nebo mořského měkkýše, která jsou charakteristická např. pro některé druhy můry a obaleče (Novák a Severa, 2002). Někteří motýli si pro nakladení vajíček vybírají svrchní stranu listů, jiní dávají přednost spodní straně, kde jsou vajíčka lépe chráněna. Samičky se rostlinám s již nakladenými vajíčky vyhýbají, a tak se starají o to, aby jejich housenky měli v budoucnosti dostatek potravy. Vajíčka obvykle přilepují na listy nebo jiný podklad vlastním lepkavým výměškem (Carter, 1998). Kladena jsou jednotlivě (Sphingidae -

11

lišajovití), po dvou (Tortrix viridana /L./ - obaleč dubový) ve slepených hromádkách (Leucoma salicis /L./ - bekyně vrbová), v hromádkách hustě pokrytých chloupky (Lymantria dispar /L./ - bekyně velkohlavá), v jednovrstevných skupinách (Calliteara pudibunda /L./ - štětconoš ořechový), v prsténcích kolem větviček (Malacosoma neustria /L./ - bourovec prsténčitý) apod. Počet vajíček závisí na druhu a na velikosti samičky. Například samička štětconoše ořechového může vyklást 3 až 450 (průměrně 160 a v centru přemnožení jen 120) vajíček (Křístek a Urban, 2004). Housenka představuje ve vývoji motýla aktivní stadium, stadium žíru a růstu (Novák a Severa, 2002). Housenky jsou eucephalní a polypodní. Ústní ústrojí je kousací, se snovacími labiálními žlázami. Obvykle mají 6 párů oček. Kromě 3 párů článkovaných hrudních noh mají obvykle 4 páry nečleněných panožek a 1 pár pošinek, přičemž první 2 zadečkové články jsou bez nožních přívěsků. Housenky píďalek mají 3 páry hrudních nožek, 1 pár panožek a 1 pár pošinek, a proto se charakteristicky (píďalkovitě) pohybují. Hrudní nohy mají 1členná chodidla, zakončená drápkem. Panožky jsou opatřeny přichycovacími háčky, které jsou uspořádány věncovitě nebo v podélných řadách. Nohy posledního páru zadečku (pošinky) jsou masité, laločnaté, přizpůsobené k objímání větévky či podložky (Křístek a Urban, 2004). Housenky minujících druhů motýlů jsou v důsledku endofágního způsobu života uvnitř listů, tj. v úzké chodbičce nebo ploché dutince mezi svrchní a spodní epidermis, zcela nepodobné ostatním housenkám. Mají ploché tělo, plochou trojúhelníkovitou prognátní hlavu a chybí jim končetiny (Laštůvka a Krejčová, 2000). Housenky často barevně splývají s okolním prostředím, nebo se maskují tím, že imitují různé objekty (Carter, 1998). Pokožka housenčího těla je buď téměř lysá, nebo více či méně chlupatá, popřípadě je pokryta výrůstky trny a bradavkami (Novák a Severa, 2002). Chlupy jsou někdy ve spojení s jedovými žlázami (Euproctis chrysorrhoea /L./ - bekyně zlatořitná). Housenky lišajovitých (Sphingidae) mají tělo vzadu ozdobené ostrým růžkem a housenky hranostajníka vrbového (Cecura vinula /L./) párem dlouhých a tenkých ocasních výrůstků (Křístek a Urban, 2004). Housenky jsou většinou býložravé, specializované na zelenou potravu, ale mnohé druhy vrtají i v suchém nebo syrovém dřevu, případně se živí tlejícím listím a semeny (Novák a Severa, 2002). Přes svou nesmírnou žravost jsou housenky značně vybíravé. Nemohou-li se živit vhodnou potravou, pojdou hladem (Landman, 1999). Některé předivky rodu Yponomeuta vytvářejí na hostitelských rostlinách společná předivová hnízda. Příslušníci některých čeledí (např. Coleophoridae - pouzdrovníčkovití, nebo Psychidae - vakonošovití) žijí ve vacích, které vlekou za sebou (Křístek a Urban,

12

2004). Na spodním pysku mnohých housenek ústí žlázy vylučující tekutinu, která na vzduchu rychle tuhne v hedvábné vlákno (Dmitrijev, 1987). Početné druhy minují listy, pupeny, výhonky, květy, plody a živé nebo odumřelé dřevo. Jen málo druhů se živí živočišnou potravou, nebo dokonce dravě (Křístek a Urban, 2004). Housenky představují především růstové stadium, jehož úkolem je intenzivně přijímat potravu, růst a nakonec umožnit proměnu v další vývojové stadium, kterým je kukla (Kovařík a kol., 2000). Růst housenek neprobíhá plynule, nýbrž stupňovitě, v tzv. instarech. Jsou to růstové stupně oddělené svlékáním. Nejčastější počet instarů je pět, je-li housenka přezimujícím stadiem, bývá jich šest. Jen u nemnoha skupin drobných motýlů je instarů menší počet, za určitých okolností, např. u skladištních škůdců, jich může být i více než šest (Novák a Pokorný, 2003). Kukla je aktivně nepohyblivé vývojové stadium. Její zbarvení je u nočních motýlů zcela nenápadné, je nejčastěji tmavá - hnědá nebo hnědočerná. Kukly denních motýlů bývají světlé, často zelenavé nebo žlutavé, někdy skvrnité nebo opatřené kovově lesklými ploškami (Zahradník a Severa, 2004). Kukly jsou u primitivních skupin volné, kousací, u ostatních mumiové. Na jejich zadním konci je výběžek, často opatřený diagnosticky významným souborem háčků nebo trnů (kremaster). Kukly často odpočívají v zápředcích, tvořených předivem, chlupy housenek, sekretem nebo částečkami substrátu. Kremaster jim slouží připevnění k vnitřní stěně zámotku nebo k podkladu a zejména stabilizuje kuklu, čímž usnadňuje líhnutí dospělců (Křístek a Urban, 2004). Nemnoho kukel leží volně na zemi, a ty pak mají kremaster trochu redukovaný, neboť háčky jsou zbytečné, např. kukly části okáčovitých nebo modráskovitých (Novák a Pokorný, 2003). Zimu přečkávají většinou ve stadiu vajíčka, kukly, housenky, řidčeji imaga. Do roka mají 1 a často i 2 a více pokolení. Dvouletý, případně víceletý vývoj mají zejména druhy, které se živí dřevem a jinou obtížně stravitelnou potravou (Křístek a Urban, 2004). Vajíčko a kukla představují stadia klidu, kde pouze uvnitř tělesné schránky dochází k anatomickým a fyziologickým přeměnám. Vajíčko ani kukla nepřijímají potravu (Novák a Pokorný, 2003). Dospělec ihned po opuštění kukly vyhledá místo k zavěšení, kde má dostatek prostoru pro dosud malá, bezvládně podle těla visící křídla. Brzy po zavěšení vhání motýl do křídelních žilek hemolymfu, čímž dochází k vyrovnávání jemných záhybů křídel, k jejich prodlužování a posléze vytvrdnutí (Kovařík a kol., 2000). Dospělci jsou stadiem rozmnožování a zakládání nové generace (Novák a Pokorný, 2003).

13

Četné druhy motýlů jsou obávanými fyziologickými a technickými škůdci pěstovaných rostlin, popřípadě zásob. Rozdělují se na 5 podřádů. V fauně ČR jsou zastoupeni 29 nadčeleděmi, 75 čeleděmi a asi 3330 (na světě 150 000) druhy (Křístek a Urban, 2004). Podřády Zeugloptera, Dacnonypha a Exoporia zahrnují primitivní zástupce motýlů. Jejich křídla jsou spojena uzdičkou (jugum) a první z nich mají ještě kousací ústní ústrojí a kousací kuklu (pupa dectica). Další dva podřády, Monotrysia a Ditrysia mají vyvinut sosák a křídla jsou většinou spojena hřebínkem chlupů (frenulum). U druhů podřádu Monotrysia má pohlavní ústrojí samic jediný vývod. Většina druhů motýlů patří do podřádu Ditrysia (Laštůvka a kol., 2001).

3.1.1 Podřád: Dytrisia Motýli bez kusadel a většinou s dobře vyvinutým sosákem. Samice mají dva oddělené pohlavní otvory. Jeden otvor ústí na 8. článku zadečku a slouží k páření, druhý otvor ústí na 9. článku a slouží ke kladení vajíček. Na ploše křídla zpravidla chybějí osténky. Podřád je v ČR zastoupen 23 nadčeleděmi, 66 čeleděmi a více než 3100 druhy (Křístek a Urban, 2004).

3.1.1.1 Yponomeutoidae - předivkovití Menší až drobní motýli, o rozpětí 10 až 25 mm (Křístek a Urban, 2004). Systematicky neustálená čeleď, dělená na několik podčeledí, které měli v určité době i statut samostatných čeledí, a naopak, a ani v současnosti není stanovisko jednotné. Hlava a makadla jsou pokryty přiléhavými šupinami, nitkovitá tykadla dosahují délky křídel, nebo jsou o něco delší, sosák je obvykle dobře vyvinut. Křídla jsou úzká s delšími třásněmi na konci, zadní naopak široká, na předním okraji poněkud prohnutá, na okraji s krátkými třásněmi, pouze u malých druhů s delšími. Zbarvení křídel bývá pestré, u rodu Yponomeuta bílé nebo šedé s černými tečkami (Novák a Pokorný, 2003). Motýli se vyznačují noční letovou aktivitou (Novák a Severa, 2002). V klidu mají křídla složená podél těla a po vyrušení pohybují živě a střídavě tykadly. Housenky jsou žluté, zelené nebo šedé, často s černými bradavkami, z nichž vyrůstají brvy (Novák a Pokorný, 2003). Housenky některých druhů rodu Yponomeuta žijí společensky ve velkých a nápadných pavučinových hnízdech, kde se také v zámotcích kuklí. Některé druhy v mládí nebo po

14

celý svůj vývoj minují v listech, jehlicích, pupenech, výhoncích apod. Čeleď zahrnuje několik škodlivých druhů ovocných, okrasných a lesních dřevin (Křístek a Urban, 2004). Živě a vlnitě se pohybují dopředu i dozadu (Novák a Pokorný, 2003). Na světě je známo, v závislosti na pojetí čeledi, asi 1000 druhů, v Evropě přes 100 (Novák a Severa, 2002). V ČR bylo zjištěno 54 druhů (Bělín, 2003). Podle Bělína (2003) se celoplošně v České republice vyskytuje pouze předivka zhoubná (Yponomeuta evonymella).

3.1.1.2 Cossidae - drvopleňovití Druhově nepříliš bohatá čeleď s převahou výskytu v tropech, kde dosahují některé druhy obrovitých velikostí. V mírném pásmu žijí druhy malé až velké v rozpětí křídel 15 až 80 mm (Novák a Pokorný, 2003). Samečci jsou mnohem menší než samičky (Křístek a Urban, 2004). Tykadla jsou krátká, u samečků s dvojitými hřebeny (Bělín, 2003). Ústní ústrojí je zakrnělé, motýli nepřijímají potravu, mají však značné tukové zásoby (Novák a Pokorný, 2003). Křídla jsou obdélníková, zaoblená, s velmi primitivní žilnatinou (Bělín, 2003). Motýli létají v noci, přes den nehybně sedí obvykle na kmenech. Housenky jsou 16nohé, holé, mají velkou zploštělou hlavu a velmi silná kusadla. Týlní štít mají silně vyvinutý a tělo posázené sporými krátkými štětinkami (Křístek a Urban, 2004). Většina housenek je bělavých s tmavou hlavou, mohou však být i výrazně barevné, např. housenky drvopleně obecného (Novák a Pokorný, 2003). Mohutné housenky žijí ve dřevě a zakuklují se v zápředku z promíšených třísek (Amann, 1995). Vyvíjejí se jen pomalu. Dvakrát i vícekrát přezimují a kuklí se obvykle až ve 3. roce. Kukly jsou polovolné. Na hřbetní straně mají věnce ostnů, pomocí nichž se před líhnutím imag vysunují ze zámotků (Křístek a Urban, 2004). Na světě je známo asi 600 druhů s převahou rozšíření v tropech (Novák a Severa, 2002). V Evropě z nich žije pouze 19, v ČR pět (Novák a Pokorný, 2003). Podle Bělína (2003) se celoplošně v České republice vyskytuje pouze drvopleň obecný (Cossus cossus).

3.1.1.3 Lasiocampidae - bourovcovití Středně velcí až velcí motýli s rozpětím 26 – 80 mm, zavalití a silně huňatí (Bělín, 2003). Samečci jsou menší, mají dvojitě hřebenitá (samičky krátká pilovitá) tykadla (Křístek a Urban, 2004). Ústní ústrojí je zakrnělé (Novák a Severa, 2002), pysková makadla huňatá a poměrně krátká. Křídla jsou široká, často na vnější straně vlnkovitě vykrajovaná, v klidu

15

jsou buď střechovitě složená, nebo jsou zadní křídla vysunuta nad přední a motýl napodobuje suchý list. Přední a zadní křídlo je spojeno tzv. humerálním (ramenním) lalůčkem, nikoliv frenulem (Novák a Pokorný, 2003). Jejich celkové zbarvení je obvykle nevýrazné a pásky na křídlech mají většinou různé odstíny hnědi (Carter, 1998). Motýli létají v noci, samci začínají u některých druhů prudce poletovat již před setměním (Novák a Severa, 2002). Housenky většinou žijí zprvu pospolitě v hnízdech, která spřádají z vláken, později se rozlézají (Bělín, 2003). Jsou chlupaté, někdy s kartáčky pestře zbarvených chlupů (Křístek a Urban, 2004), vyvíjejí se velmi pomalu. Jsou obvykle přezimujícím stadiem, mohou přezimovat i dvakrát (Novák a Pokorný, 2003). Přeměna v kuklu probíhá v mohutných kokonech vejčitého tvaru (Carter, 1998). V této čeledi je řada druhů, které škodí v ovocných sadech a v lesích. Na světě je známo asi 1 300 druhů s těžištěm výskytu v tropech Jižní Ameriky a Afriky. V Evropě bylo zaznamenáno 39 druhů, v ČR 18 (Novák a Pokorný, 2003). Podle Bělína (2003) se běžně v celé České republice vyskytují: bourovec topolový (Poecilocampa

populi);

bourovec

prsténčivý

(Malacosoma

neustria);

bourovec

ostružiníkový (Macrothylacia rubi); bourovec borový (Dendrolimus pini).

3.1.1.4 Sphingidae - lišajovití Středně velká čeleď velkých až obrovitých motýlů s rozpětím křídel 35-150 mm. Tělo mají mohutné, torpédovitého tvaru, přední křídla úzká a robustní, na předním okraji s pevnými žilkami. Naproti tomu zadní křídla jsou malá a okrouhlá. Zbarvení motýlů je většinou velmi pestré, i když kresba na křídlech není příliš složitá. Mají krátká, vřetenovitá nebo hranatá tykadla (Křístek a Urban, 2004). Motýli této čeledi mají obvykle dobře vyvinutý sosák, který jim umožňuje sát nektar i z největších hloubek úzkých trubkovitých květů (Carter, 1998). Některé druhy však mají sosák krátký nebo ústní ústrojí zakrnělé (skupina tzv. zubokřídleců). Někteří lišajové jsou tažní (migranti) (Bělín, 2003). Létají rychle a bzučivě, převážně za šera. Sají na květech, přičemž se vznášejí, ale neusednou (Amann, 1995). Mohou dosáhnout rychlosti až 50 km za hodinu (Carter, 1998). Housenky jsou lysé, příčně hustě rýhované, často s růžkem na konci těla (Novák a Severa, 2002). Kuklí se v zemi v pevné hliněné komůrce ve tvaru vajíčka, která může být uložena i velmi hluboko. Jindy leží kukla naopak na povrchu ve volném zápředku v drnu nebo v hrabance (Novák a Pokorný, 2003). U této čeledi je známo téměř 1 000 druhů, z nichž většina žije v tropech (Landman, 1999). V Evropě bylo pozorováno 33 druhů, v ČR 20 (Novák a Pokorný,

16

2003). Lišajovití jsou u nás druhově málo početnou a hospodářsky méně významnou čeledí (Křístek a Urban, 2004). Podle Bělína (2003) se běžně v celé České republice vyskytují: lišaj borový (Sphinx pinastri); lišaj lipový (Mimas tiliae); lišaj paví oko (Smerinthus ocellatus); lišaj topolový (Laothoe populi); dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellatarum); lišaj vrbkový (Deilephila elpenor).

3.1.1.5 Saturniidae - martináčovití Středně velká čeleď velkých až obrovitých motýlů, některé tropické druhy patří k největším nočním motýlům vůbec, s křídly až do 250 mm. Středoevropské druhy dosahují v rozpětí křídel 40-130 mm. Hlava je oproti tělu poměrně malá, rovněž ani oči nevynikají velikostí (Novák a Pokorný, 2003). Dvojitě hřebenitá tykadla samečků martináčovitých jsou vysoce citlivá a zaregistrují feromonový pach samičky na vzdálenost mnoha kilometrů (Landman, 1999). Samice mají tykadla jen krátce hřebenitá (Bělín, 2003). Ústní ústrojí je zakrnělé (Novák a Pokorný, 2003). Motýl po celou dobu svého života nepřijímá potravu a žije jen z tuku, který nahromadila housenka (Dmitrijev, 1987). Motýli jsou často krásně vybarveni a na předních i zadních křídlech mají dokonale vyvinutá oka nebo průsvitné skvrny. Kresba na křídlech samečků a samiček bývá mnohdy naprosto odlišná (Carter, 1998). Jsou to motýli s s noční, některé druhy u samců i s denní aktivitou (Novák a Severa, 2002). Létají prudkým a klikatým letem. Mohutné housenky mají na těle barevné bradavky s paprsky hrubých štětin a jsou někdy velmi výrazně vybarveny, přičemž zbarvení se podstatně mění i během růstu. Malé housenky jsou buď černé, nebo zelené a mají někdy na hřbetě parohovité výrůstky (Novák a Pokorný, 2003). Kuklí se v pevných hrubých kokonech (Novák a Severa, 2002), které jsou zapředeny mezi nízkou vegetací, v rozsochách větví, na kmenech stromů nebo i na zemi v opadance. Kukla uvnitř je krátká a tlustá, obvykle tmavohnědá až černá. Na světě je známo asi 1 200 druhů s převahou výskytu v tropech Afriky, Jižní Ameriky a Asie. Z Evropy známe devět druhů, z ČR čtyři (Novák a Pokorný, 2003). Bělín (2003) neuvádí v České republice žádného celoplošně hojného zástupce.

3.1.1.6 Hesperiidae - soumračníkovití Tato čeleď' denních motýlů je druhově dosti bohatá, ale většina druhů žije mimo Evropu, především v Jižní Americe (Novák a Pokorný, 2003). Tito motýli jsou většinou malé až

17

střední velikosti (Carter, 1998), v rozpětí křídel 18-35 mm, v tropech i více. Spolu s ostatními čeleděmi denních motýlů patří do skupiny Rhopalocera (motýli kyjorozí), kteří se vyznačují tím, že mají tuhá a na konci paličkovitě nebo kyjovitě rozšířená tykadla (Novák a Pokorný, 2003). Lze je poznat podle široké hlavy, zavalitého těla a poměrně krátkých předních křídel trojúhelníkovitého tvaru (Carter, 1998). Mají specifickou žilnatinu a často pestrou kresbu i na rubu křídel. Tykadla jsou krátká, sahají asi do poloviny délky předních křídel a na hlavě jsou umístěna daleko od sebe. Ústní ústrojí je jako u všech denních motýlů dobře vyvinuto (Novák a Pokorný, 2003). Housenky žijí na zemi v trubičce ze sepředených listů hostitelské trávy, kde jsou chráněny před zraky nepřátel. Trubičku opouštějí, pouze když se vydávají za potravou. Při zakuklení se housenky opřádají vláknem a vytvářejí volný, řídce tkaný zámotek (Landman, 1999). Housenky jsou lysé nebo jemně chlupaté, s velkou hlavou (Novák a Severa, 2002). Na světě je známo asi 4 000 druhů, z toho v Evropě pouhých 45 a v ČR ještě méně - jen 16 (Novák a Pokorný, 2003). Podle Beneše a kol. (2002) se hojně po celém území ČR vyskytují: soumračník jitrocelový (Carterocephalus palaemon); soumračník čárečkovaný (Thymelicus lineola); soumračník rezavý (Ochlode sylvanus).

3.1.1.7 Pieridae - běláskovití Většinou středně velcí denní motýli, v rozpětí křídel od 30 do 65 mm (Novák a Pokorný, 2003). Základní zbarvení jejich křídel je zpravidla bílé, žluté nebo oranžové, a proto se o nich všeobecně mluví jako o běláscích nebo žluťáscích. Toto typické zbarvení je podmíněno přítomností zvláštních pigmentů (pterinů), které jsou odvozeny od některých tělních odpadních látek (Carter, 1998). Na rubu zadních křídel bývají motýli pestřejší. Ve zbarvení a kresbě se projevuje výrazný rozdíl mezi samcem a samicí. Obě pohlaví se liší buď počtem černých a přítomností oranžových skvrn, nebo i základním zbarvením (u žluťásků bývají samice světleji žluté nebo téměř bílé). Na hlavě jsou dobře vyvinuty velké složené oči a všechny přívěsky, sosák je v klidu stočen do spirály (Novák a Pokorný, 2003). Tykadla jsou tuhá, na konci se pozvolna kyjovitě rozšiřují (Novák a Severa, 2002). Vajíčka mají vřetenovitý tvar, většinou jsou bílá nebo nažloutlá (Landman, 1999). Housenky jsou krátce a hustě chlupaté, žlutavé nebo zelené, s malou hlavou (Novák a Severa, 2002). Živí se různými bylinami, často brukvovitými a vikvovitými (Novák a Pokorný, 2003). Pouze samečci po stovkách zalétají v hejnech k písčitým nebo bahnitým

18

břehům řek napít se vody s rozpuštěnými minerály. Jde především o mladé samečky sotva vylezlé z kukel, ještě s nepoškozenými křídly jasných barev. Teprve když načerpají dostatek minerálních solí, jsou schopni vytvořit feromony aby se mohli dvořit samičkám (Landman, 1999). Kukla je typu stojícího, opřená o kremaster a opásaná ve výši hrudi svazkem vláken. U některých druhů vybíhá vpředu do dlouhé špice. Bývá šedavá, někdy i černě skvrnitá. V této čeledi je celá řada hospodářsky významných druhů. Na světě bylo popsáno asi 1 500 druhů běláskovitých, v Evropě jich žije necelých 50, v ČR 18 (Novák a Pokorný, 2003). V ČR je nejběžnější bělásek řepkový (Landman, 1999). Podle Beneše a kol. (2002) se hojně po celém území ČR vyskytují: bělásek zelný (Pieris brassicae); bělásek řepový (Pieris rapae); bělásek řepkový (Pieris napi); bělásek řeřichový (Anthocharis cardamines); žluťásek čičorečkový (Colias hyale); žluťásek řešetlákový (Gonepteryx rhamni).

3.1.1.8 Nymphalidae - babočkovití Druhově bohatá čeleď středně velkých až velkých motýlů v rozpětí křídel 25-90 mm. Křídla jsou široká, na stranách někdy trochu vykrojená nebo naopak hrotitá, na líci a někdy i na rubu velmi pestře a výrazně zbarvená. Některé druhy mají na rubu naopak nenápadné, tzv. kryptické zbarvení, jež splývá s podkladem, na který motýli usedají, nebo napodobují tvarem křídel k nerozeznání listy rostlin. Přední a zadní křídlo není spojeno frenulem, proti přesmyknutí jsou křídla zajištěna rozšířeným předním okrajem zadního křídla. Vnitřní okraj zadního křídla je rovněž rozšířen a má pergamenovitou konzistenci bez šupin. Pysková makadla jsou poměrně velká a shora na hlavě dobře viditelná (Novák a Pokorný, 2003). Tykadla jsou tuhá, s paličkou na konci (Novák a Severa, 2002). Nejdůležitějším znakem, jímž se tato velká skupina odlišuje od ostatních motýlů, je obvykle zakrnělý přední pár nohou, který již nemůže být používán k chůzi (Carter, 1998). Slouží totiž pouze k čištění tykadel a jiných částí těla motýla (Landman, 1999). Tyto nohy jsou u samečků často hustě pokryty šupinkami, takže se podobají kartáčkům (Carter, 1998). Motýli jsou výborní letci a je mezi nimi mnoho migrujících druhů (Novák a Pokorný, 2003). Vajíčka jsou kulatá až oválná, s prohlubněmi a žebry. V jedné snůšce se někdy nachází velký počet vajíček. Housenky této čeledi jsou opatřeny většími či menšími trny (Landman, 1999). Žijí většinou na planých rostlinách, takže neškodí (Dmitrijev, 1987). Kukla je typu visícího a je zaklesnutá za kremaster do podušky z vláken, upředené na lodyze rostliny, na větvi nebo

19

na kameni. Na světě bylo popsáno asi 4 000 druhů, v Evropě jich žije přes 200, v ČR 40 (Novák a Pokorný, 2003). Podle Beneše a kol. (2002) se hojně po celém území ČR vyskytují: babočka osiková (Nymphalis antiopa); babočka paví oko (Nymphalis io); babočka kopřivová (Nymphalis urticae); babočka admirál (Vanessa atalanta); babočka bodláková (Vanessa cardui); babočka bílé C (Polygonia c-album).

3.1.1.9 Satyridae - okáčovití Malí až velcí denní motýli, žlutavě až hnědě zbarvení, obvykle s oky na křídlech a často s pestrým ochranným zbarvením na rubu (Novák a Severa, 2002). U evropských druhů dosahují rozpětí křídel v rozmezí 23-70 mm. V poslední době bývá tato čeleď často spojována s babočkovitými, ale s ohledem na řadu specifických znaků si zasluhuje samostatné postavení. Na hlavě jsou tuhá tykadla s méně výraznými paličkami na konci, než je tomu u babočkovitých, sosák i pysková makadla jsou dobře vyvinuty. Specifickým znakem jsou nápadně ztlustlé báze křídelních žilek, první pár nohou je pahýlovitý, podobně jako u babočkovitých. U mnoha druhů je vyvinut sexuální dimorfismus. Samci bývají menší než samice mívají i odlišné zbarvení, především menší počet oček. Housenky jsou naprosto odlišné od babočkovitých (Novák a Pokorný, 2003). Jsou vřetenovité, lysé, často podélně pruhované, se dvěma výběžky na konci těla (Novák a Severa, 2002). Živí se travami, což je znak, který dokazuje, že jde o archaickou skupinu (Novák a Pokorný, 2003). Housenky rostou mimořádně pomalu. Období růstu trvající 4 až 6 měsíců není žádnou výjimkou. Je to důsledek obtížné stravitelnosti trav (Landman, 1999). Kukly jsou krátké a oblé, na zadečku zašpičatělé a buď jsou visícího typu, nebo leží volně na zemi a v drnu (Novák a Pokorný, 2003). Kukly některých evropských druhů, například okáče metlicového jsou bezpečně schovány pod zemí. Tam prožijí léto, aniž by jim hrozilo riziko vyschnutí. Tento druh úkrytu pro kuklu se vyskytuje u denních motýlů mimořádně vzácně. Celý vývoj od vajíčka k motýlu může u některých druhů trvat i dva roky (Landman, 1999). Okáčovití často obývají extrémní lokality, ať už jsou to vyprahlé hlinité nebo kamenité suchopáry se sporou vegetací, včetně pouští, nebo polohy na okraji existence života ve vysokých horách nebo v polárních oblastech, kde dosahují pozoruhodného druhového bohatství i populační hustoty (Novák a Pokorný, 2003). Trávy i bambusy, kterými se housenky živí, neobsahují žádné jedovaté látky. Housenky a motýli jsou proto jedlí pro

20

ptáky a jiné hmyzožravce (Landman, 1999). Na světě je známo asi 3 000 druhů, v Evropě 140, v ČR 29 (Novák a Pokorný, 2003). Podle Beneše a kol. (2002) se hojně po celém území ČR vyskytují: okáč luční (Maniola jurtina); okáč prosíčkový

(Aphantopus hyperantus); okáč poháňkový

(Coenonympha pamphilus); okáč pýrový (Pararge aegeria).

3.1.1.10 Notodontidae - hřbetozubcovití Na druhy dosti bohatá čeleď středně velkých až velkých motýlů z příbuzenstva můrovitých (nadčeleď Noctuoidea), dosahujících v rozpětí křídel 20-70 mm. Zařazujeme sem jako podčeleď i někdejší čeleď bourovčíkovitých (Thaumetopoeidae) s pouhými několika desítkami druhů na světě. Hřbetozubcovití se vyznačují robustním huňatým tělem (u samic často s velmi tlustým zadečkem) a širokými křídly s celkem jednoduchou kresbou (Novák a Pokorný, 2003). Charakteristickým znakem mnoha příslušníků této skupiny je chomáč šupinek vytvářející uprostřed vnitřního okraje předních křídel zoubek. Má-li motýl složená křídla tento zoubek nápadně vyčnívá (Carter, 1998). Motýli skládají křídla střechovitě (Novák a Pokorný, 2003). Dospělci létají večer nebo v noci (Bělín, 2003). Sosák mají zakrnělý, tykadla u samečků jsou hřebenitá (Křístek a Urban, 2004). Housenky ze skupiny vztyčnořitek jsou chlupaté, u hranostajníků a hřbetozubců jsou lysé. U hřbetozubců je počet nohou kompletní, u hranostajníků nejsou břišní nohy desátého článku vyvinuty a zvednutý konec článku je přeměněn ve vidlici s vysunutelnými barevnými a žláznatými bičíky. Řada housenek se vyznačuje napodobováním listových nádorků a pokroucenin nebo živočichů, např. mravenců nebo pavouků (mimikry). Má je to uchránit před nepřáteli. Housenky se kuklí v tvrdých schránkách z nahryzaných pilin, spojených slinami a vlákny, nebo v kokonech zapředených mezi listím, některé se také kukli v zemi, v pevných hliněných komůrkách. Na světě je známo asi 2 000 druhů této čeledi s centrem výskytu v Jižní a Střední Americe, v Evropě žije necelých 50 druhů, v ČR 38 (Novák a Pokorný, 2003). Podle Bělína (2003) se běžně v celé České republice vyskytují: hřbetozubec březový (Notodonta dromedarius); hřbetozubec vrbový (Notodonta ziczac); hřbetozubec dvouzubý (Pterostoma palpinum); hřbetozubec olšový (Ptilodon capucina); vztyčnořitka lipová (Phalera bucephala); hranostajník bukový (Stauropus fagi).

21

3.1.1.11 Lymantriidae - bekyňovití Druhově dosti bohatá čeleď středně velkých až velkých motýlů, měřících v rozpětí křídel 20-55 mm. Převaha výskytu je v jižní Africe a v Orientu. Vyznačují se nápadným pohlavním dimorfismem (Novák a Pokorný, 2003), projevujícím se ve velikosti (samečci jsou menší), zbarvení (samečci jsou poněkud pestřejší) a tvaru tykadel (u samečků jsou tykadla dvojitě hřebenitá, u samiček krátce hřebenitá nebo pilovitá) (Křístek a Urban 2004). Bekyňovití, podobně jako zástupci mnohých dalších čeledí nočních motýlů, nemají funkční sosák, a tak nemohou v dospělém stadiu přijímat potravu (Carter, 1998). Zbarvení křídel je dosti pestré, celá řada druhů však je bílá (Novák a Pokorný, 2003). Létají za setmění a v noci (samečci někdy i ve dne). Samičky jsou (hlavně do snůšky) méně pohyblivé. Křídla v klidu skládají střechovitě (Křístek a Urban 2004). Vajíčka jsou kulovitá, nakladená ve snůškách, čítajících až několik tisíc kusů. Bývají přikryta chloupky ze zadečku samičky, a tím jsou chráněna proti některým nepřátelům (Novák a Pokorný, 2003). Housenky jsou chlupaté, velmi pestré, se hřbetními žlázkami nebo hustými štětkami chlupů (Novák, Severa, 2002). Chlupy některých housenek mají dráždivý účinek a mohou způsobovat i vyrážky (Carter, 1998). Při vyrušení nebo otřesu padají housenky na zem a okamžitě rychle utíkají do bezpečí (Novák a Pokorný, 2003). Drobné housenky některých druhů bekyní s dlouhými hustými chloupky vylézají zvláště při přemnožení na vrcholky větviček, odkud jsou strženy větrem a přeneseny často na značné vzdálenosti. Jejich let usnadňuje upředené pavučinové vlákénko (Laštůvka a Krejčová, 2000). Jsou velmi žravé a často způsobují kalamity v lesích a sadech i na solitérních stromech, např. na topolech podél silnic a vodotečí (Novák a Pokorný, 2003). Zpravidla se kuklí v měkkých zámotcích smíchaných s chlupy. Kukly jsou štíhlé, bez trnů, pokryté chloupky. Je to druhově málo početná čeleď, která je u nás zastoupena 15 druhy, z nichž řada patří k velmi vážným lesním škůdcům (Křístek a Urban 2004). Na světě je známo asi 1 800 druhů, v Evropě 29 (Novák a Pokorný, 2003). Podle Bělína (2003) se běžně v celé České republice vyskytují: smutník jílkový (Penthoptera morio); štětconoš trnkový (Orgyia antiqua); štětconoš ořechový (Calliteara pudibunda).

3.1.1.12 Arctiidae - přástevníkovití Obrovská, druhově velmi bohatá čeleď, která však má na severní polokouli poměrně málo zástupců, neboť hlavní těžiště výskytu druhů leží v Jižní Americe. Motýli jsou malí až

22

velcí, v rozpětí křídel měří 15 až 80 mm. V naší fauně se rozlišují tři dosti odlišné podčeledi: lišejníkovci, přástevníci a běloskvrnáči. Běloskvrnáči byli donedávna považováni za samostatnou čeleď Ctenuchidae s více než 2 000 druhů na světě. Mají přitisknuté chlupy na zavalitém těle a velká přední a malá zadní křídla s bílými skvrnami. Připomínají nápadně vřetenušky celkovým habitem, dobře vyvinutým ústním ústrojím, denní aktivitou i sáním na květech (Novák a Pokorný, 2003). Lišejníkovci (Lithosiinae) mají přední křídla úzká, obdélníkovitá a velmi často žlutě zbarvená. Vyznačují se menším tělem, nemají vyvinutá jednoduchá očka, oči mají lysé a sosák dobře vyvinutý. Tykadla bývají většinou nitkovitá nebo jsou zakončená hrotitým kyjem (Bělín, 2003). Přástevníci jsou střední až velké druhy s nesmírnou barevností širokých křídel, huňatým tělem a až na výjimky zakrnělým sosákem. Pohlavní dimorfismus je u celé čeledi až na několik druhů nevýrazný, pomineme-li tlustá tělíčka samic a obvykle krátce hřebenitá tykadla samců. Motýli poletují v noci a mívají dosti přesný rytmus, kdy přilétají ke světlu. Ve dne uvidíme létat (kromě běloskvrnáčů) jen některé druhy. Vajíčka jsou kulovitá, nakladená do bohatých snůšek. Nejčastěji bývají běložlutá, někdy jsou světle zelená. Na rozdíl od bekyňovitých nejsou přikrytá chloupky (Novák a Pokorný, 2003). Tělo housenek je hustě porostlé dlouhými, tmavými chlupy (Landman, 1999). Housenky jsou hnědé nebo šedé, někdy velmi pestré. Při vyrušení se stáčejí do klubíčka, po odeznění reflexu velmi rychle běhají (Novák a Pokorný, 2003). Žijí hlavně na bylinách, řidčeji na dřevinách (Křístek a Urban 2004). Housenky mnohých příslušníků této čeledi se živí jedovatými rostlinami, jejichž toxiny se jim usazují v těle a zajišťují jim tak ochranu před predátory (Carter, 1998). Kuklí se v řídkých a měkkých kokonech, promísených s ulámanými chlupy. Přástevníkovitých žije na světě asi 8 000 - 10 000 druhů (podle pojetí čeledi), v Evropě necelá stovka, v ČR 46 (Novák a Pokorný, 2003). Podle Bělína (2003) se běžně v celé České republice vyskytují: lišejníkovec půvabný (Miltochrista miniata); lišejníkovec vroubený (Eilema complanum); lišejníkovec obecný (Eilema lurideolum); přástevník mátový (Spilosoma lubricipeda); přástevník bezový (Spilosoma luteum); přástevník šťovíkový (Phragmatobia fuliginosa); přástevník medvědí (Arctia caja); přástevník chrastavcový (Diacrisia sannio).

23

3.2 Druhy, které mají předpoklady k přemnožení

Z literatury a elektronických zdrojů byly zjišťovány druhy patřící do předešlých čeledí, u kterých došlo někdy v minulosti na našem území k přemnožení, a proto je pravděpodobné, že by se jejich gradace mohly opakovat. Housenky motýlů patří mezi nejdůležitější lesní škůdce a počet druhů, které poškozují lesní stromy, ať už jehličnaté nebo listnaté, jde do stovek. Některé druhy napadají dřeviny v určitém stupni vývoje (semenáčky, sazenice, mlaziny, tyčoviny, kmenoviny), jiné poškozují stromy a výsadby bez ohledu na jejich věk. Spektrum druhů, které působí škodlivě na polních kulturách, je chudší než v lesích, zato občasné kalamity bývají velmi rozsáhlé (Novák a Pokorný, 2003).

čeleď: Yponomeutidae - předivkovití Předivka jasanová (Prays fraxinellus) Škodí především zpomalením růstu a vyvoláváním vidličnatosti u mladých jasanů (Čermák, 2004).

Předivka zhoubná (Yponomeuta evonymelus) Drobný motýlek, jehož vývoj je vázaný výhradně na střemchu (Padus avium). Vyskytuje se v křovinatých formacích podél toků. Housenky si vytvářejí vřetenovité zámotky, v nichž se kuklí. Silně napadené stromy, někdy bez listí, jsou pak kolem poloviny května celé zapředené. Taková velká kalamita byla například v oblasti řeky Ploučnice v r.1997 (http://www.harrachov.cz, 2005).

čeleď: Lasiocampoidea - bourovcovití Bourovec borový (Dendrolimus pini) Přemnožení u nás nejsou častá, (housenka žije dlouho, je velká a tak je vystavena mnohým nebezpečím se strany parazitů a jiných přirozených nepřátel) ale nastávají zpravidla v mezernatých (řidších) borových porostech na rovinách (u nás v Polabí a na jižní Moravě). Velké gradace vznikají v Sasku a v Polsku, a poté na Sibiři, kde je působí blízce příbuzný druh Dendrolimus sibiricus (Šrůtka, 1998-1999). Gradace je zpravidla víceletá a předchází ji teplé a suché počasí ve vegetační sezóně (Čermák, 2004).

24

Bourovec prsténčivý (Malacosoma neustria) Polyfág, škodí na ovocných dřevinách a dubu (méně habr, bříza, topol, jilm) (Čermák, 2004). Byl kdysi významným škůdcem jabloní a třešní na zahradách i v sadech. V současnosti jeho význam opět stoupá. Objevil se především na silničních stromořadích, na jabloních a třešních okolo České Skalice, Milína, Českého Brodu, Nymburka a Stříbra. V roce 2003 byla nalezena vajíčka i v komerčním sadu v Libčanech u Hradce Králové. Housenky chutnají mnoha hmyzožravým ptákům (Pultar, 2004a).

Velké, krátce, ale hustě chlupaté housenky bourovce ovocného (Gastropacha quercifolia) napadající jádroviny a peckoviny, ale i některé jiné listnáče jako například vrby, najdeme je občas jednotlivě na jihu Moravy a častěji na Slovensku, nejčastěji na hlozích. Nápadní motýli na jihu občas jednotlivě naletují na světlo (Pultar, 2004a).

Bourovec březový (Eriogaster lanestris) Je nápadný vytvářením velikých pavučinových vaků, vyplněných velkými housenkami a jejich trusem. Holožír je omezen na okolí hnízda a zpravidla na jedinou větev. Nejčastěji tyto vaky vidíme kolem cest na břízách, lípách, vrbách a topolech. Příležitostně zabloudí tento škůdce i do zahrad a ovocných sadů. Napadá třešně a slivoně (Pultar, 2004a). V roce 2004 došlo k jeho výskytu na několika místech republiky a to jak na břízách a lípách v alejích kolem cest, tak na Třebíčsku i na švestkách. Protože většina napadených stromů byla osídlena více vaky s housenkami, docházelo k nápadným totálním holožírům, které se jinak soustřeďují spíše na jednotlivé větve (Pultar, 2005).

čeleď: Sphingidae – lišajovití Lišaj borový (Sphinx pinastri) Vyskytuje se obecně všude, z lesnického hlediska zajímavý, ale nedůležitý druh (Šrůtka, 1998-1999). Rozsáhlé defoliace známy v Polsku (Čermák, 2004).

Lišaj lipový (Mimas tiliae) Hojný na lípách, zejména v alejích, bez větších škod (Čermák, 2004).

25

čeleď: Pieridae - běláskovití Bělásek ovocný (Aporia crataegi) Kdysi významný defoliátor ovocných dřevin, především třešní. Zatímco v Polsku, Východní Evropě a na Balkánu je jeho škodlivost stále aktuální, u nás je stav takový, že ochrana by se neměla týkat jeho ničení, ale spíše jeho zachování v přírodě (Pultar, 2004a).

K významným škůdcům košťálové zeleniny patří dva druhy bělásků - bělásek zelný a řepový (Pieris brassicae a P. rapae) (Novák a Pokorný, 2003).

čeleď: Notodontidae - hřbetozubcovití Vztyčnořitka lipová (Halera bucephala) Nebezpečné jsou opakované lokální holožíry, zejména ve školkách či kulturách, vyhledává ovocné dřeviny, lípy, duby, břízy, vrby; housenky skeletují, děrují a nakonec ožírají listy, ponechávají pouze řapík (Čermák, 2004).

Vztyčnořitka topolová (Clostera anastomosis) Housenky žijí hromadně na topolech a občas způsobují holožíry. Je to typický gradační druh, který je řadu let vzácný, ale pak se přemnoží (Novák a Severa, 2002). čeleď: Lymantriidae - bekyňovití Bekyně mniška (Lymantria monacha) Je obávaným kalamitním škůdcem biomu jehličnatých lesů Palearktu (od Atlantiku po Dálný východ). Poškozuje smrky, modříny a borovice. Příležitostně se vyskytuje i na jabloních (Pultar, 2004). V Českých zemích byla největší kalamita v letech 1917-1927 na ploše přes 600 tis. ha se škodou cca 17 mil. m3 dřeva, v minulém desetiletí na území Běloruska, Polska a východního Německa se zasaženou plochou cca 2,7 milionu hektarů. Nejčastěji se přemnožuje v suchých rovinatějších oblastech – v nadmořské výšce 450 až 700 m, nejčastěji ve vnitrozemských pohořích (Čermák, 2004). Dále u nás došlo k drobným přemnožením mnišky mezi lety 1930-1945 a pak k 11 letým výskytům mnišky na plochách nejvýše několik desítek hektarů v letech od roku 1945 do roku 1990, zvláště v jihočeském kraji (Skuhravý, 1997). Poslední gradace proběhla v letech 1993 - 1996, kdy bylo nutno ošetřit asi 30 tisíc ha lesa, a vzniklé holožíry dosáhly cca 30 ha (v důsledku zanedbávání či přímo neprovádění kontrol, takže ohniska nebyla včas nalezena) (Šrůtka,

26

1998 - 1999). Během této gradace byl prokázán výškový posun přemnožení až do poloh kolem 700 m n. m. (Brdy, Českomoravská vrchovina), což nebylo dříve pozorováno (Holuša, 2005). Při gradaci dosahuje hustota housenek i desítek tisíc kusů na jeden strom, přičemž k defoliaci vzrostlého smrku postačuje něco přes tisíc housenek. Mniška vždy začíná gradovat ve svých oblíbených oblastech, bývá to například Zbirožsko, Brdy, horní Posázaví, Třebíčsko, Boskovicko, Jihlavsko, Podkrkonoší. Mnoho smrkových lesů v těchto oblastech je zcela stejnorodých a ve věku 70 let, jelikož byly založeny na místech holin po holožírech mnišky z let 1917 - 1927 (což nesvědčí o příliš ekologickém přístupu tehdejších majitelů lesa, ani o jejich schopnosti poučit se ze zkušeností) (Šrůtka, 1998 -1999). V letech 1919 - 1923 byla celkem zničena 1/3 smrkových lesů Lužických hor (Holuša, 2005).

Bekyně velkohlavá (Lymantria dispar) Je naším největším zástupcem čeledi. Je vážným, kalamitním škůdcem listnáčů s širokým spektrem hostitelských rostlin. Nejpreferovanějšími stromy jsou habr, dub a javor babyka, z ovocných dřevin jabloň, hrušeň a švestka. Největší škody páchá v lesích, zejména v semenných porostech dubu. Často se vyskytuje v silničních stromořadích na jabloních, švestkách a lípách. V intenzivních sadech nejsou škody hlášeny (Pultar, 2004). Přemnožuje se v nepravidelných cyklech s 10 - 20 letou periodou. Gradace vznikají nejprve na velmi teplých místech a ve velmi teplých oblastech (Jižní Morava, v Čechách nejvíce Žatecko, méně často i jiná místa, většinou sluncem vyhřáté stráně nad Berounkou, Vltavou, Ohří, středním a dolním Labem). Gradace jsou zhruba tříleté, bývají zakončeny prudkým poklesem populačních hustot, způsobeným hmyzími parazitoidy i nemocemi (polyedrickými viry) (Šrůtka, 1998 -1999). V letech přemnožení se objevuje na ovocných stromech v přídomních zahradách a privátních vinohradech v sousedství lesních ohnisek. V roce 2003 se přemnožila na Hodonínsku a Břeclavsku, na Znojemsku je evidován výskyt na švestkových a jabloňových stromořadích u cest. V dalších letech je možné očekávat další rozšíření v areálech historických ohnisek (např. okolí Moravského Krumlova, Chlumce nad Cidlinou atd.) (Pultar, 2004).

Bekyně zlatořitná (Euproctis chrysorrhoea) U nás je znám výhradně jako škůdce ovocných dřevin, s oblibou dohola ožírající hrušně, jabloně, švestky a občas i třešně. Druh výrazně preferuje stromy a keře čeledi růžovitých a v přírodě se trvale udržuje na hlozích, trnkách, myrobalánech, při přemnožení napadá i

27

šípkové růže. Vzhledem k intenzívní ochraně komerčních sadů a zahrad v posledních desetiletích bekyně zlatořitná škodila pouze na ovocných stromořadích, výjimečně na neošetřovaných zahradách (Pultar, 2004). V roce 2002 však již byly zaznamenány výskyty v intenzivních sadech na Náchodsku. Faktem je, že letitá ohniska na stromořadích se rozšiřují, objevují se nová a s přechodem škůdce do intenzivních výsadeb a zahrad musíme počítat (Pultar, 2003). V roce 2003 došlo k výraznému přemnožení v nejteplejších oblastech republiky a snůšky vajíček byly nelezeny i v komerčním sadu ve východních Čechách (Pultar, 2004). Na dubové porosty přechází buď tehdy, jsou-li v sousedství ovocných stromořadí, nebo jen v dobách gradací. Škodlivé populační hustoty se mohou na některých lokalitách udržovat několik let (i více jak tři roky za sebou). To znamená, že k holožíru (který ale nebývá plošně rozsáhlý) může dojít i několikrát, v několika po sobě následujících letech (Šrůtka, 1998-1999). Často doprovází bekyni velkohlavou (Čermák, 2004).

Štětconoš trnkový (Orgyia antiqua) Je škůdcem jabloní, švestek a smrků, přestože spektrum hostitelských rostlin je daleko širší. Na ovocných dřevinách se vyskytuje ve dvou generacích, na smrku v jediné. Listnáče poškozují housenky 1. generace síťkováním listů, nejstarší housenky i různě rozsáhlým ožíráním listové čepele a plodů. Housenky druhé generace způsobují holožíry, především na letorostech. Dost charakteristické pro tohoto škůdce je, že se na ovocných výsadbách objeví náhle a plošně. Způsobuje to hromadné kladení vajíček, intenzívní přemísťování housenek na vláknech větrem a vývoj ve dvou generacích. V roce 2003 nebyl zaznamenán žádný škodlivý výskyt, zato housenky jednotlivě byly nalézány témě všude. Historicky byly nejrozsáhlejší škody zaznamenány na Znojemsku, Olomoucku a v Podkrušnohoří, ale jsou známa i ohniska ze smrčin, např. na Třebíčsku (Pultar, 2004).

Štětconoš ořechový (Calliteara pudibunda) Příležitostný škůdce v lesích, kde může způsobit holožíry na bucích a habrech. Takový případ byl zaznamenán na Moravě v polovině 80. let minulého století. Nápadné housenky požírají také listy ovocných dřevin, včetně jinak málo ohrožovaného vlašského ořechu. Na ovocných i neovocných stromořadích se můžeme setkat s housenkami po celé republice a hojněji kolem cest v Bavorsku a Nitrianském kraji na Slovensku (Pultar, 2004). V našich podmínkách se přemnožuje dosti vzácně a jen na buku (naposledy v Bílých Karpatech

28

v roce 1995-6), v Německu se přemnožuje na dubech (Šrůtka, 1998 -1999). Gradace jsou rozsáhlé, ale krátkodobé (Čermák, 2004).

čeleď: Arcttiidae - přástevníkovití Přástevníček americký (Hyphantria cunea) Škodí občas na ovocných stromech, moruších, javoru jasanolistém, akátech, vinné révě, topolech a vrbách (Čermák, 2004). Častý je výskyt na černém bezu (Sambucus nigra). Na ovocných dřevinách napáchá nejvíce škod na jabloních, ale napadá i ostatní včetně ořešáku vlašského (Pultar, 2004a). Přástevníček se dostal do Evropy z USA a za relativně krátkou dobu se rozšířil po všech jejích teplejších oblastech od Francie po Kavkaz. U nás se trvalé ohnisko udržovalo na Slovensku mezi Trnavou, Nitrou a Novými Zámky. V České republice proběhla kalamita v 50. letech minulého století. V roce 2003 se znovu objevilo ohnisko v obci Trkmanice na Břeclavsku. Na podzim 2003 byly žíry zaznamenány u Velkých Bílovic a ve Velkých Pavlovicích. Další šíření není vyloučeno, pokud škůdce nalezne vhodné podmínky k přezimování svých kukel (nepromrzající budovy) (Pultar, 2004a)

29

4 Diskuse

Z literatury a elektronických zdrojů bylo zjištěno, že na celém území ČR se z vybraných dvanácti čeledí hojně vyskytuje 48 druhů řádu Lepidoptera. Tendence dosahovat kalamitních stavů má 19 zástupců, patřících do těchto čeledí: předivkovití (Yponomeutidae); bourovcovití (Lasiocampoidea); lišajovití (Sphingidae); běláskovití (Pieridae); hřbetozubcovití (Notodontidae); bekyňovití (Lymantriidae); přástevníkovití (Arcttiidae). Ze všech druhů uvedených v přehledu, bylo pro potřeby entomofágie vybráno pouze třináct druhů, patřících do tří čeledí: lišajovití (Sphingidae): dlouhozobka svízelová (Macroglossum stellatarum); lišaj borový (Sphinx pinastri), lišaj lipový

(Mimas tiliae), lišaj paví oko (Smerinthus

ocellatus), lišaj vrbkový (Deilephila elpenor); hřbetozubcovití

(Notodontidae):

hranostajník

bukový

(Stauropus

fagi),

hřbetozubec březový (Notodonta dromedarius), hřbetozubec dvouzubý (Pterostoma palpinum), hřbetozubec olšový (Ptilodon capucina), hřbetozubec vrbový (Notodonta ziczac); soumračníkovití (Hesperiidae) - soumračník čárečkovaný (Thymelicus lineola), soumračník jitrocelový (Carterocephalus palaemon) a soumračník rezavý (Ochlodes sylvanus). Ostatní druhy byly vyloučeny z různých důvodů (živná rostlina housenek obsahuje toxické látky, špatná možnost sběru, dráždivé a toxické chlupy na povrchu těla housenky). Některé jedince ale nemůžeme pro entomofágii bez experimentálních výzkumů jednoznačně zavrhnout. Jedná se především o čeleď babočkovitých (Nymphalidae), bourovcovitých (Lasiocampidae), okáčovitých (Satyridae) a drvopleňovitých (Cossidae). Z žádných zdrojů se totiž nepodařilo zjistit, co se s útvary na povrchu těchto housenek stane po usušení. Je možné, že se při manipulaci s housenkami během sušení tyto výběžky odlomí a tím pádem se housenka stane pro entomofágii použitelná.

30

5 Závěr

Ze zjištěných údajů vyplývá, že případný sběr housenek pro využití v entomofágii by mohl být pouze nárazový a lokální. Při využití konzervace, mražení nebo sušení by se ale dalo uvažovat i o sběru do zásoby. Průběžně by se pak mohli sbírat housenky pouze pro spotřebu omezeného počtu strávníků a opět pouze lokálně a vždy jen po určitou dobu v roce. Housenky z volné přírody by rozhodně nemohly sloužit jako hlavní zdroj potravy, ale pouze jako její zpestření. Téma entomofágie si určitě zaslouží i další pozornost.

31

6 Seznam literatury ALTMANN, H. Jedovaté rostliny, jedovatí živočichové. 1. vyd. Praha : Knižní klub, 2004. 159 s. ISBN 80-242-1156-4. AMANN, G. Hmyz v lese. Vimperk : J. Steinbrener, 1995. 344 s. ISBN 80-901324-8-0. BĚLÍN, V. Motýli České a Slovenské republiky aktivní ve dne. 1. vyd. Zlín : Kabourek, 1999. 95 s. ISBN 80-901466-7-8. BĚLÍN, V. Noční motýli České a Slovenské republiky. 1. vyd. Zlín : Kabourek, 2003. 260 s. ISBN 80-86447-02-2. BENEŠ, J., et al. Motýli České republiky: Rozšíření a ochrana. 1. vyd. Praha : SOM, 2002. 2 sv. (478, 379 s.). ISBN 80-903212-0-8. CARTER, D. MOTÝLI. 1. vyd. Martin : Osveta,1998. 304 s. ISBN 80-88824-87-7. ČERMÁK, P. Významní defoliátoři a další škůdci [online]. 2004 [cit. 2006-02-26]. Dostupný

z

WWW:

. DMITRIJEV, J. Hmyz. 1. vyd. Praha : Lidové nakladatelství, 1987. 192 s. DVOŘÁK, M. Možnosti využití zástupců čeledi můrovitých (Noctuidae) při posuzování kvality ekosystémů. [s.l.], 1991. 60 s. , 6 tabulek, 30 obrázků. Vedoucí diplomové práce Zdeněk Laštůvka. FRKAL, J. Entomofagie - využití hmyzu v potravě člověka [online]. Jan Frkal, 2001 , 3.11.2002

[cit.

2005-11-12].

Dostupný

z

WWW:

. HOLUŠA, J., et al. Entomologické a fytopatologické aspekty zdravotního stavu horských smrčin

ČR

[online].

2005

[cit.

2006-03-06].

Dostupný

z

WWW:

. KOVAŘÍK, F., et al. HMYZ : chov morfologie. 1. vyd. Jihlava : Madagaskar, 2000. 295 s. ISBN 80-86068-24-2. KŘÍSTEK, J., URBAN, J. Lesnická entomologie. 1. vyd. Praha : Academia, 2004. 445 s. ISBN 80-200-1052-1.

32

KŘIŽAN, V. MOTÝLÍ KŘÍDLA. Koktejl [online]. 2002 [cit. 2005-11-13]. Dostupný z WWW: . LANDMAN, W. Encyklopedie motýlů. 1. vyd. Čestice : Rebo Productions, 1999. 272 s. ISBN 80-7234-057-3. LAŠTŮVKA, Z., et al. Zoologie pro zemědělce a lesníky. 2. dopl. vyd. Brno : Konvoj, 2001. 267 s. ISBN 80-7302-008-4. LAŠTŮVKA, Z., KREJČOVÁ, P. Ekologie. Brno : Konvoj, 2000. 185 s. ISBN 80-8561593-2. NOVÁK, I., POKORNÝ, V. Atlas motýlů. 1. vyd. Praha - Litomyšl : Paseka, 2003. 268 s. ISBN 80-7185-569-3. NOVÁK, I., SEVERA, F. MOTÝLI. 1. vyd. Praha : Aventinum, 2002. 367 s. ISBN 807151-210-9. PULTAR, O. Defoliátoři ovocných dřevin – II. [online]. 2004a [cit. 2006-03-06]. Dostupný

z

WWW:

. PULTAR, O. Defoliátoři ovocných dřevin I. – bekyně a jim příbuzní [online]. 2004 [cit. 2006-03-06].

Dostupný

z

WWW:

. PULTAR, O. Defoliátoři ovocných dřevin III. [online]. 2005 [cit. 2006-03-06]. Dostupný z WWW: . PULTAR, O. Škůdci na ovoci v roce 2002 [online]. 2003 [cit. 2006-03-10]. Dostupný z WWW: . REICHHOLF-RIEHM, H. Motýli. 1. vyd. Praha : Ikar, 1996. 287 s. ISBN 80-85944-93-6. SKUHRAVÝ, V. Kalamity hmyzu a jejich příčiny [online]. 1997 [cit. 2006-03-18]. Dostupný

z WWW:

. VYBRANÉ INDIKÁTORY UDRŽITELNÉHO ROZVOJE LIBERECKÉHO KRAJE : PŘÍLOHA Č. 3. STRATEGIE UDRŽITELNÉHO ROZVOJE LIBERECKÉHO KRAJE 2006 - 2020 [online]. 2005 , květen 2005 [cit. 2006-02-26]. Dostupný z WWW: . ZAHRADNÍK, J., SEVERA, F. HMYZ. 1. vyd. Praha : Aventinum, 2004. 326 s. ISBN 8086858-01-4.

33

ZEMAN, J. Budeme se živit housenkami [online]. 2003 [cit. 2006-04-11]. Dostupný z WWW: .