Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství
DIVERSITA A DENSITA VYBRANÝCH DRUHŮ ŘÁDU ROVNOKŘÍDLÍ (Orthoptera) NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY Bakalářská práce
Brno 2006 Vedoucí bakalářské práce: Ing. Marie Borkovcová, Ph.D.
Vypracovala: Jana Šimčíková
2
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma DIVERSITA A DENSITA VYBRANÝCH DRUHŮ
ŘÁDU
ROVNOKŘÍDLÍ
(Orthoptera)
NA
ÚZEMÍ ČESKÉ
REPUBLIKY
vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně, dne
...........................................
Podpis bakaláře
...........................................
3
Poděkování Děkuji vedoucí bakalářské práce Ing. Marii Borkovcové, Ph.D. za odborné vedení, podnětné připomínky a zapůjčení literárních zdrojů, které mi pomohly při zpracování této bakalářské práce.
4
ANOTACE Název bakalářské práce: Diversita a densita vybraných druhů řádu rovnokřídlí (Orthoptera) na území České republiky Autor: Jana Šimčíková
Cílem bakalářské práce bylo získat přehled o nejhojněji a často se vyskytujících druzích řádu rovnokřídlí žijících na území České republiky a zjistit lokality a biotopy na kterých se nejčastěji vyskytují. Jednotlivé literární zdroje se liší v systematickém rozdělení řádu rovnokřídlí. Z literárních pramenů dále vyplývá, že diversita a densita zástupců řádu rovnokřídlí se u jednotlivých druhů výrazně liší. Některé druhy jsou hojné po celém území ČR, jiné jsou hojné jen místy nebo jsou v ČR vzácné. K nejčastěji a hojně se vyskytujícím druhům patří například kobylka luční (Roeseliana roeselii), kobylka hnědá (Decticus verrucivorus), marša (Tetrix undulata), saranče luční (Chorthippus montanus) a saranče měnlivá (Chorthippus biguttulus). Obecně lze říci, že nejčastěji se rovnokřídlí vyskytují na loukách a pastvinách. V roce 2005 bylo zahájeno sledování diversity a density rovnokřídlých na 6 lokalitách jižní Moravy, na jehož základě bude možné následně stanovit míru možnosti antropogenního ovlivnění density i diversity vybraných druhů.
5
ANNOTATION Title: Diversity and density of some species of the order Orthoptera in the Czech Republic Author: Jana Šimčíková
The aim of this work was to gain view of the most plentiful and often occurring species of Orthoptera in Czech Republic and find out, on which localities and biotopes they occur in highest numbers. The individual books differ in the taxonomic enlistments. According to the literature we also know, that diversity and density of the order Orthoptera are very different in certain species. Some occurs very frequently in the whole area of Czech Republic; others are frequent in some places; some are rare. To the most frequent and plentiful belong for example Long-winged Cone-head (Conocephalus discolor), Long-horned grasshopper (Decticus verrucivorus), tetrix (Tetrix undulata), Water-meadow Grasshopper (Chorthippus montanus), Bow-winged Grasshopper (Chorthippus biguttulus). In general we can say, that Orthoptera occurs most often in meadows and pastures. In the year 2005 we started observation of diversity and density of Orthoptera on 6 localities of South Moravia. Results of this observation will be used for establishing the possibilities of the anthropogenic influence on the diversity and density of chosen species.
6
OBSAH 1 ÚVOD ................................................................................................................................. 7 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED .................................................................................................. 9 2.1 Přehled vybraných druhů řádu rovnokřídlí žijících v ČR .............................................. 9 2.2 Charakteristika řádu rovnokřídlí (Orthoptera) .............................................................. 12 2.2.1 Kobylky (Tettigonioidea) ..................................................................................... 14 2.2.1.1 čeleď: Kobylkovití (Phaneropteridae) ..................................................... 16 2.2.1.2 čeleď: Meconematidae ............................................................................. 17 2.2.1.3 čeleď: Conocephalidae ............................................................................. 18 2.2.1.4 čeleď: Kobylkovití (Tettigoniidae) .......................................................... 18 2.2.1.5 čeleď: Sagidae .......................................................................................... 21 2.2.1.6 čeleď: Ephippigeridae .............................................................................. 21 2.2.1.7 čeleď: Koníkovití (Rhaphidophoridae) .................................................... 21 2.2.2 Cvrčci (Grylloidea) .............................................................................................. 22 2.2.2.1 čeleď: Cvrčkovití (Gryllidae) ................................................................... 22 2.2.2.2 čeleď: Cvrčivcovití (Oecanthidae) ........................................................... 24 2.2.2.3 čeleď: Cvrčíkovití (Myrmecophilidae) .................................................... 24 2.2.2.4 čeleď: Krtonožkovití (Gryllotalpidae) ..................................................... 24 2.2.3 Saranče (Acridioidea) .......................................................................................... 25 2.2.3.1 čeleď: Maršovití (Tetrigidae) ................................................................... 27 2.2.3.2 čeleď: Pacvrčkovití (Tridactylidae) ......................................................... 28 2.2.3.3 čeleď: Sarančovití (Acrididae) ................................................................. 28 3 MATERIÁL A METODIKA ........................................................................................... 35 3.1 Sledované lokality v okrese Uh. Hradiště ..................................................................... 35 4 SOUHRN SOUČASNÉHO STAVU A DISKUSE ........................................................ 37 5 ZÁVĚR ............................................................................................................................... 38 6 SEZNAM LITERATURY ................................................................................................ 39
PŘÍLOHY .............................................................................................................................. 42
7
1 ÚVOD Řád rovnokřídlí se řadí do skupiny řádů s proměnou nedokonalou, podtřídy křídlatí, třídy hmyz, podkmene vzdušnicovci a kmene členovci (Hůrka a Čepická, 1980). Proměna nedokonalá znamená, že mladá stadia se od dospělců liší tím, že nemají plně vyvinutá křídla a pohlavní orgány (Anděra a Hošek, 2000). Rovnokřídlí jsou vzhledově nápadnou a poměrně početnou skupinou hmyzu s přibližně 23 000 dosud popsanými druhy v cca 4 200 rodech (Kočárek a kol., 2005). Rovnokřídlí se vyznačují poměrně velkým, ze stran zploštělým tělem. Mají velkou hlavu otočenou směrem dolů a opatřenou mohutnými kusadly. Přední i zadní křídlo se nápadně liší svou velikostí, pevností a zbarvením. Přední křídla jsou tuhá, krovkovitá a plošně menší než křídla zadní. Svým zbarvením se obvykle přibližují celkovému zbarvení prostředí, v němž žijí. Zadní křídla jsou blanitá, s vějířovitě uspořádanou žilnatinou; jsou mnohdy červeně, modře, žlutě i zeleně zbarvená. Rovnokřídlí mají mohutně vyvinuté zadní nohy uzpůsobené ke skákání. Kobylky i sarančata kladou vajíčka sice odlišným způsobem, ale jejich další vývoj je shodný. Z vajíčka se líhne larva, která se 5 až 6krát svléká a je vždy podobná dospělému hmyzu. Žije i stejným způsobem a ve stejném prostředí jako dospělí. Všechny druhy u nás mají jediné pokolení v roce (Hanzák, Moucha a Zahradník, 1979). Zástupci řádu rovnokřídlí se řadí mezi faunu různých biotopů. Jedná se zejména o louky a pastviny. Zde žije kobylka křídlatá, kobylka zavalitá, cvrček polní, cvrček černý, marša obecná, saranče měnlivá, saranče luční a mnoho dalších. Na rozdíl od motýlů, kteří jsou především vidět, kobylky a sarančata jsou hlavně slyšet. Jiné druhy rovnokřídlých tvoří faunu stepních lad a lesostepí. Typická je saranče vrzavá, saranče modrokřídlá, kobylka sága a další. Saranče modrokřídlou nalezneme na písčitých biotopech a saranče vrzavou, spolu s kobylkou horskou, v biotopu nad horní hranicí lesa (Borkovcová, 2003). Jedná se o hmyz s kousacím ústním ústrojím. Zahrnují podřád všežravých kobylek a cvrčků s dlouhými tykadly a podřád býložravých sarančí, jejichž tykadla jsou krátká (Hůrka a Čepická, 1980). Dravé kobylky jsou tedy užitečné, neboť jim padne za oběť mnoho škodlivého hmyzu. Sarančata jsou býložravá a jejich význam je opačný – jsou nebezpečnými
8
škůdci v zemědělství (Hanzák, Moucha a Zahradník, 1979). Z rovnokřídlých (Orthoptera) jsou za škůdce zemědělských plodin (tj. škůdce polních a technických plodin, ovoce a zeleniny a okrasných rostlin) považováni z cvrčků (Grylloidea) krtonožka obecná (Gryllotalpa gryllotalpa) a cvrčivec révový (Oecanthus pellucens) a ze sarančí (Acridioidea) saranče vlašská (Caliptamus italicus) (Pokorný a Šifner, 2004). Systematika řádu rovnokřídlí je stále nejednotná. O fylogenetických vztazích mezi kobylkami (Ensifera) a sarančemi (Caelifera) se již dlouhá desetiletí vedou polemiky. V současnosti se stále objevují dva přístupy v klasifikaci. Hypotéza o monofyletickém původu jediného řádu rovnokřídlí (Orthoptera) je v současnosti akceptována častěji. Stále se však uplatňuje také koncepce samostatných řádů kobylky (Ensifera) a saranče (Caelifera). Morfologicky je řád rovnokřídlí značně heterogenní skupinou (zejména Ensifera). Určitá nejednotnost panuje také v názvoslovích vyšších taxonů. Řád Orthoptera bývá v některých pracích označován jako Saltatoria. Podřád (nebo řád) Ensifera je také označován jako Grylloptera, podřád (řád) Caelifera naopak jako Orthoptera (Kočárek a kol., 2005). Tudíž i jednotlivé literární zdroje se liší v systematice rovnokřídlých. Tato bakalářská práce byla zpracována podle systematického třídění, které uvádí Krejča a Korbel (1997), kteří rovnokřídlé označují jako řád. Jiné zdroje, např. Pokorný a Šifner (2004) uvádí kobylky (Ensifera) a sarančata (Caelifera) jako samostatné řády. Řád kobylky se pak systematicky rozděluje na dvě nadčeledě: kobylky (Tettigonoidea) a cvrčci (Grylloidea) a řád sarančata na tři nadčeledě: pacvrčci (Tridactyloidea), marše (Tetrigoidea) a sarančata (Acridoidea). Rovnokřídlí jsou nejhojnější v tropickém a subtropickém pásmu celé zeměkoule (Hanzák, Moucha a Zahradník, 1979). Z celkového počtu asi 20 000 druhů jich u nás žije 93 (Laštůvka a kol., 2001), z toho asi 40 zástupců kobylek a 55 druhů sarančat (Pokorný a Šifner, 2004). V Evropě žije zhruba 600 druhů (Imes, 1997).
9
2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Přehled vybraných druhů řádu rovnokřídlí žijících v ČR Kobylky (Tettigonioidea): Kobylka křídlatá (Phaneroptera falcata) (Poda, 1761) Kobylka (Phaneroptera nana) Fieber, 1853 Kobylka (Leptophyes albovittata) (Kollar, 1833) Kobylka (Isophya kraussii) Brunner von Wattenwyl, 1878 Kobylka horská (Isophya pyrenaea) (Serville, 1839) Kobylka smrková (Barbitistes constrictus) Brunner von Wattenwyl, 1878 Kobylka zavalitá (Polysarcus denticauda) (Charpentier, 1825) Kobylka dubová (Meconema thalassinum) (De Geer, 1773) Kobylka (Conocephalus fuscus) (Fabricius, 1793) Kobylka (Conocephalus dorsalis) (Latreille, 1804) Kobylka zelená (Tettigonia viridissima) Linné, 1758 Kobylka cvrčivá (Tettigonia cantans) (Füssly, 1775) Kobylka hnědá (Decticus verrucivorus) (Linné, 1758) Kobylka šedá (Platycleis grisea) (Fabricius, 1781) Kobylka (Homorocoryphus nitidulus) (Scopoli, 1786) Kobylka luční (Roeseliana roeselii) Hagenbach, 1822 Kobylka šedá (Pholidoptera griseoaptera) (De Geer, 1773) Kobylka sága (Saga pedo) (Pallas, 1771) Kobylka révová (Ephippiger ephippiger) (Serville, 1831) Koník skleníkový (Tachycines asynamorus) Adelung, 1902 Cvrčci (Grylloidea): Cvrček (Modicogryllus frontalis) (Fieber, 1844) Cvrček polní (Gryllus campestris) Linné, 1758 Cvrček domácí (Acheta domestica) (Linné, 1758) Cvrček lesní (Nemobius sylvestris) (Bosc, 1792)
10
Cvrček černý (Melanogryllus desertus) (Pallas, 1771) Cvrčivec révový (Oecanthus pellucens) (Scopoli, 1763) Cvrčík mravenčí (Myrmecophilus acervorum) (Panzer, 1799) Krtonožka obecná (Gryllotalpa gryllotalpa) (Linné, 1758) Saranče (Acridioidea): Marša obecná (Tetrix subulata) (Linné, 1758) Marša (Tetrix undulata) (Sowerby, 1806) Marša (Tetrix tenuicornis) (Sahlberg, 1893) Pacvrček písečný (Tridactylus variegatus) Olivier, 1789 Saranče pěší (Podisma pedestris) (Linné, 1758) Saranče horská (Miramella alpina) (Kollar, 1833) Saranče vlašská (Calliptamus italicus) (Linné, 1758) Saranče pestrá (Arcyptera fusca) (Pallas, 1773) Saranče vrzavá (Psophus stridulus) (Linné, 1758) Saranče černopásá (Oedaleus decorus) (Germar, 1826) Saranče modrokřídlá (Oedipoda caerulescens) (Linné, 1758) Saranče červenokřídlá (Oedipoda germanica) (Latreille, 1804) Saranče (Sphingonotus caerulans) (Linné, 1767) Saranče uherská (Acrida ungarica) (Herbst, 1786) Saranče čárkovaná (Stenobothrus lineatus) (Panzer, 1796) Saranče zelená (Omocestus viridulus) (Linné, 1758) Saranče (Omocestus haemorrhoidalis) (Charpentier, 1825) Saranče měnlivá (Chorthippus biguttulus) (Linné, 1758) Saranče (Chorthippus apricarius) (Linné, 1758) Saranče (Chorthippus albomarginatus) (De Geer, 1773) Saranče suchobytná (Chorthippus longicornis) Saranče (Chorthippus mollis) (Charpentier, 1825) Saranče luční (Chorthippus montanus) (Charpentier, 1825) Saranče (Chorthippus vagans) (Eversmann, 1848)
11
Saranče (Chorthippus dorsatus) (Zetterstedt, 1821) Saranče (Chorthippus parallelus) (Zetterstedt, 1821) Saranče (Chorthippus pullus) (Philippi, 1830) Saranče (Chorthippus brunneus) (Thunberg, 1815) Saranče německá (Oedipoda germanica) (Latreille, 1804) Saranče (Myrmeleotettix maculatus) (Thunberg, 1815) Saranče (Aiolopus thalassinus) (Fabricius, 1781) Saranče (Chrysochraon dispar) (Germar, 1834) Saranče (Euthystira brachyptera) (Ocskay, 1826) Saranče (Gomphocerippus rufus) (Linné, 1758) Saranče stěhovavá (Locusta migratoria) Linné, 1758
12
2.2 Charakteristika řádu rovnokřídlí (Orthoptera) Rovnokřídlí (Orthoptera) jsou řád hmyzu, do kterého patří kobylky, saranče, krtonožky a cvrčci. Je to hmyz středně velký až velký (kolem 12 – 45 mm); jen poměrně málo druhů je malých (kolem 3 mm). Dospělý hmyz je okřídlený. Má různý tvar těla, což souvisí se zvláštním způsobem života. Kobylky a saranče, které se zdržují většinou na nízké vegetaci, mají štíhlé a z boku zploštělé tělo, které jim umožňuje pohyb v husté vegetaci. Cvrčci, kteří žijí většinou v děrách v zemi, mají tělo válcovité. Také zbarvením těla jsou rovnokřídlí velmi dobře přizpůsobeni prostředí. Jsou většinou zelení, slámově žlutí, žlutí, hnědí až smolně hnědí (Krejča a Korbel, 1997). Zjednodušeně lze říci, že kobylky a sarančata jsou zbarveny zeleně a hnědě a cvrčci jsou hnědí a černí (Bezděčka, 1997). Hlava má ústní otvor mířící dolů (Krejča a Korbel, 1997). Kousací ústní ústrojí (Anděra, 2003) se vyznačuje silnými kusadly, která umožňují dobře kousat potravu. Mnohočlánková tykadla jsou velmi dlouhá, zejména u kobylek. Složené oči, umístěné na bocích v horní části hlavy, jsou poměrně velké. Křídla nejsou stejná. Přední pár je kožovitý, více sklerotizovaný a má ochrannou funkci (Krejča a Korbel, 1997), druhý pár je blanitý a řasnatě složený pod párem prvním (Zicháček, 1995), se širokým análním polem. Křídla jsou hustě protkaná žilkami (Krejča a Korbel, 1997). K řádu rovnokřídlí patří většina nepřekonatelných skokanů hmyzí říše (Imes, 1997). Nohy jsou dobře vyvinuté; zadní nohy mají ztlustlá stehna a prodloužené holeně, což jim umožňuje dobře skákat (Krejča a Korbel, 1997). Kdybychom byli stejně dobří jako oni, pak bychom úměrně k velikosti našeho těla dokázali skočit přes 90 m do výšky a 150 m do dálky. To, že umí skákat vysoko, daleko a rychle, představuje základní způsob jejich obrany proti dravcům. Mnoho druhů využívá ke své obraně do značné míry také maskování (Imes, 1997). Samičky kobylek a cvrčků se vyznačují dlouhým kladélkem, kterým si upravují prostor pro snůšku vajíček. Kobylky snášejí vajíčka většinou jednotlivě pomocí kladélka, kterým si samička vyhloubí do půdy nebo rostlinného pletiva vhodný otvor a do něj vypustí vajíčko. Z vajíčka se líhne malá larvička (nympha), která tvarem těla připomíná dospělý hmyz. Vícekrát se svléká, postupně jí dorůstají křídla a vyvinou se pohlavní orgány. Saranče kladou vajíčka do půdy. Samička pomocí valv na konci zadečku vyryje do země jamku, do které pak klade více vajíček obalených ochranným pěnovitým slizem. Vajíčka přezimují v půdě a na jaře se z nich líhnou
13
larvičky, které se vyhrabou ze země, hned se svlékají a postupně dorůstají. Samičky cvrčků kladou vajíčka pomocí úzkého, dlouhého, na konci silnějšího kladélka. Rovnokřídlí se vyznačují zvukotvornými orgány, které se vyvinuly u samečků. Kobylky a cvrčci vydávají známé cvrkavé zvuky, které vznikají třením základů křídel. Tyto zvuky zachycují sluchovým orgánem v podobě oválného okénka nebo štěrbiny na holeních předních nohou. Některé saranče vydávají cvrkavé zvuky třením zoubků holení o žilky na okraji předních křídel, jiné třením vnitřní strany stehna o zvláštní plošku na bocích zadečku. Způsob života rovnokřídlých je různý. Ve středoevropských podmínkách dospívají začátkem léta a do podzimu se vyskytují na výslunných loukách, stepích a lesostepích (Krejča a Korbel, 1997). Žijí však také na horách. Uprostřed léta ožívají horské louky různými zástupci rovnokřídlého hmyzu, zejména kobylkami a sarančemi (Anděra a Hošek, 2000). Cvrčkové jsou vlhkomilnější, např. pacvrček písečný žije na březích vod. V hnízdech mravenců žije např. cvrčík mravenčí. Krtonožkovití se přizpůsobili životu v zemi. Většina sarančí dává přednost teplým, suchým stanovištím. Rovnokřídlí mají mnoho přirozených nepřátel mezi hmyzožravými živočichy. Požírají je zejména někteří plazi, ptáci a savci. Některým primitivním obyvatelům tropických oblastí poskytují i potravu (Krejča a Korbel, 1997). V současnosti u nás žádný druh z řádu rovnokřídlí nepůsobí ekonomicky výrazné škody. Naopak, téměř všechny naše druhy můžeme považovat za
významné
bioindikátory
a
z větší
části
za
ohrožené
zástupce
entomofauny
s nezastupitelným místem v potravních řetězcích většiny suchozemských ekosystémů. Na území České republiky dosahuje řada teplomilných druhů kobylek a sarančí se submediteránním či subpontickým rozšířením severní hranice svého areálu. Výskyt těchto druhů lze proto použít pro analýzu prostředí, protože dobře signalizují změny v rozsahu stepí a lesostepí (Kočárek a kol., 2005). V České republice je zákonem zvláště chráněná pouze kobylka sága. Jedná se o druh kriticky ohrožený (Bezděčka, 1997).
14
2.2.1 nadčeleď: Kobylky (Tettigonioidea) K rovnokřídlým patří i onen podivuhodný tvor, který mluví křídly a slyší předníma nohama a který, když je to nezbytné k záchraně, beze všeho daruje nepříteli zadní nohu. Jde o kobylku (Dmitrijev, 1987). Kobylky jsou středně velké až velké (Zahradník a Severa, 2004). Jejich délka se nejčastěji pohybuje kolem 30 mm (Zahradník a Hobrlandtová, 1981). V naší zvířeně dosahují maximální délky kolem 45 mm. Tělo je ze stran mírně zploštělé (Zahradník a Severa, 2004). Kobylky jsou charakteristické svými nejméně jako tělo dlouhými tykadly (často mnohokrát delšími) a u samice obvykle zřetelně viditelným kladélkem. Kromě toho mají bubínky sluchového ústrojí lokalizované na holeních předních nohou a cvrčivý zpěv vydávají třením křídel (Reichholf a Steinbach, 2003). Většinou mají dva páry navzájem značně rozdílných křídel. U některých druhů jsou zkrácena (druhy brachypterní), ale mohou i scházet. Významnou funkci v životě kobylek mají končetiny. Zadní stehna jsou mohutná a jsou důležitá při pohybu skokem. Zadeček je pevně srostlý s hrudí (Zahradník a Severa, 2004). Samičky mají na konci těla kladélko, jímž kladou vajíčka do země, do stonků nebo do listů živých rostlin. Kobylky napodobují své okolí barvou i tvarem a tak se dobře maskují: zelené druhy v trávě, hnědě zbarvené někde na poli nebo u cesty (Dmitrijev, 1987). Zelenou barvu absorbují z chlorofylu obsaženého v listoví, jímž se živí (Imes, 1997). Barva pomáhá kobylce také při lovu (Dmitrijev, 1987). Potrava není u všech jednotná (Zahradník a Severa, 2004). Některé kobylky jsou býložravé (Zahradník a Severa, 2004), všežravé nebo se živí organickými zbytky (Bezděčka, 1997). Většinou jsou však dravé (Krejča a Korbel, 1997). Kořistí bývají nejčastěji saranče a jiné druhy kobylek, larvy hmyzu, pavoukovci, mšice (Kočárek a kol., 2005), mouchy, larvy brouků, motýli i jejich vajíčka apod. (Bezděčka, 1997). Podobnou potravu jako imaga vyhledávají i larvy, které loví rovněž i mšice (Zahradník a Severa, 2004). Obývají různé biotopy – okraj lesa, mýtiny, louky, pole, zahrady, zalesněné stráně apod. (Zahradník a Severa, 2004). Žijí na vlhkých i suchých loukách, na stepích a v lesích, některé druhy kobylek dokonce v korunách stromů. Mnoho druhů vylézá na vegetaci a je aktivní spíše v noci (Bezděčka, 1997). Některé druhy se pohybují přímo po povrchu půdy, např. většina cvrčků; krtonožky žijí v podzemních chodbách (Kočárek a kol., 2005). Kobylky jsou vesměs
15
teplomilné, doba jejich hlavního výskytu spadá do vrcholného léta a časného podzimu (Zahradník a Severa, 2004). Určitou výjimku tvoří synantropní cvrček domácí a myrmekofilní cvrčík mravenčí. Ten je také nejmenším příslušníkem této nadčeledi, neboť měří pouze 3 mm. K velikánům patří 50 mm dlouhá krtonožka obecná, nebo ještě větší a teplomilná kobylka sága, dorůstající až 70 mm (Bezděčka, 1997). Kobylky, většinou však samci, jen zřídka také samice, jsou obdařeny schopností stridulovat (vydávat zvuky). Zvuky vznikají nejčastěji vodorovným třením bazálních částí předních křídel. Vydávané tóny jsou daleko slyšitelné. Samci mají v stridulování i několikahodinovou výdrž. Samice reagují na samcovo stridulování ze vzdálenosti několika metrů. Některé druhy je možno podle stridulace i rozpoznat. Zvuky mají význam při hledání pohlaví. Kobylky je registrují svými velice citlivými párovými sluchovými orgány, které jsou vytvořeny v bazální části předních holení (Zahradník a Severa, 2004). Vývoj prochází proměnou nedokonalou. Samice jsou opatřeny dlouhým kladélkem, jímž kladou vajíčka vesměs jednotlivě buď do rostliny nebo do země. Štěrbinku v rostlině, která vznikla vniknutím kladélka zalepí. První larvy se líhnou velice brzy, několikrát (nejčastěji 5 – 6krát) se svlékají a jsou stále podobnější dospělci (Zahradník a Severa, 2004). Přezimují ve stadiu vajíček (Zicháček, 1995). Kobylky jsou rozšířeny ve většině zoogeografických oblastí, nejvíce však v tropech (Zahradník a Severa, 2004). Na vhodných lučních a stepních biotopech jsou kobylky a cvrčci velmi početní i u nás. Stávají se tak významnými příslušníky těchto biocenóz. Zákonem chráněná je pouze kobylka sága, vyskytující se velice vzácně na jižní Moravě. V České republice se vyskytuje 40 druhů kobylek, 7 druhů cvrčků, dále pak cvrčík mravenčí, cvrčivec révový a krtonožka obecná (Bezděčka, 1997). Anděra (2003) uvádí, že v ČR žijí 4 čeledi cvrčků zahrnující 10 druhů a 6 čeledí kobylek zahrnující asi 33 druhů. Jako celek mají kobylky kladný význam zejména v zemědělství a zahradnictví, neboť spotřebují velké množství škodlivého hmyzu (Zahradník a Severa, 2004).
16
2.2.1.1 čeleď: Kobylkovití - Phaneropteridae: Kobylka křídlatá (Phaneroptera falcata) – délka těla 12 – 18 mm. Imaga se vyskytují od července do října. Za teplých, slunečných dní přeletuje na kratší vzdálenosti. Živí se většinou rostlinnou potravou, zejména měkkými listy a květy (Krejča a Korbel, 1997). Je teplomilná (Kočárek a kol., 2005). Žije na teplých, výslunných stepních loučkách a pastvinách (Krejča a Korbel, 1997), okrajích listnatých lesů, mezích, v zahradách apod., na keřích a vyšších bylinách (Kočárek a kol., 2005). V drsných vyšších polohách středohoří chybí (Reichholf a Steinbach, 2003). Původně byla známá jen z několika lokalit na jihu Moravy, ale během uplynulého století se rozšířila hodně na sever (Anděra, 2003). Ve střední Evropě je místy hojná (Krejča a Korbel, 1997).
Kobylka (Phaneroptera nana) – velikost samců je 12 – 15 mm, samic 15 – 18 mm. Základní barva těla je zpravidla světle zelená. Jedná se o sucho- a teplomilný druh žijící v korunách stromů. Na Moravě byla zjištěna u Pouzdřan a Strachotína (Kočárek a kol., 2005). Je velmi podobná kobylce křídlaté (Reichholf a Steinbach, 2003).
Kobylka (Leptophyes albovittata) – velikost samců je 9,5 – 11 mm, samic 10 – 16 mm. Základní zbarvení je obvykle světle zelené, s drobnými červenohnědými skvrnami. Jedná se o středně teplomilný druh žijící na vyšší bylinné vegetaci a na keřích. V ČR je lokálně hojná po celém území (Kočárek a kol., 2005).
Kobylka horská (Isophya pyrenaea) – velikost 16 – 26 mm. Má zakrnělá křídla (Krejča a Korbel, 1997). Větrné prostředí na horách totiž znamená velké nebezpečí pro okřídlený hmyz. Zvyšuje riziko, že bude hmyz zanesen z hor daleko do míst, kde mu životní podmínky nevyhovují. Řada horských druhů se proto snaží tento hendikep vyrovnat zmenšením velikosti křídel, jak to vidíme třeba u kobylky horské (Anděra a Hošek, 2000). Vyskytuje se v horách na travnatých stanovištích od června do září. Zdržuje se na bylinách a nízkých keřích na okraji lesů, lesních cestách a průsecích (Krejča a Korbel, 1997). Za teplých nocí se samci ozývají jemným cvrkotem, kterým lákají samičky (Anděra a Hošek, 2000). Rozšířena je ve střední a jihovýchodní Evropě (Krejča a Korbel, 1997).
17
Kobylka (Isophya kraussii) – samci 16 – 25 mm, samice 17 – 26 mm. Základní zbarvení je světle zelené. Jedná se o středoevropský, značně proměnlivý druh. Po celém území ČR je lokálně hojná. Obývá křoviny a vyšší byliny (Kočárek a kol., 2005).
Kobylka smrková (Barbitistes constrictus) – velikost 14 – 20 mm (Krejča a Korbel, 1997). Vyskytuje se v lesních oblastech (Krejča a Korbel, 1997) v pahorkatinách a hornatých krajinách (Obrtel, 1993). Je to noční a za soumraku aktivní hmyz, který žije na jehličnatých (např. na borovici, smrku, modřínu), ale i na listnatých stromech (např. bříza, buk a topol). Ožíráním jehlic poškozuje zejména mladé stromky (Krejča a Korbel, 1997). Nymfy ožírají jehlice, výhonky i pupeny jehličnatých stromů, kdežto dospělci se živí i živočišnou potravou, především housenkami motýlů i larvami jiného hmyzu (Obrtel, 1993). Imaga se vyskytují od července do září. Místy je hojná (Krejča a Korbel, 1997). Zvýšený výskyt byl pozorován současně s přemnožením bekyně mnišky (Amann, 1995). V ČR žije nominotypický poddruh Barbitistes constrictus constrictus, hojný od nížin do hor (Kočárek a kol., 2005).
Kobylka zavalitá (Polysarcus denticauda) – velikost 27, 5 – 40 mm (Krejča a Korbel, 1997). Je většinou zeleně zbarvená. Občas se masově přemnoží na listnáčích (Křístek a Urban, 2004). Vyskytuje se v horských oblastech na loukách a volných travnatých plochách. Imaga se objevují od června do září. Živí se rostlinnou potravou (Krejča a Korbel, 1997). V ČR se vyskytuje místy dost hojně na horských pastvinách, loukách a jiných volných travnatých plochách (Anděra, 2003).
2.2.1.2 čeleď: Meconematidae: Kobylka dubová (Meconema thalassinum) – velikost 12 – 15 mm (Krejča a Korbel, 1997). Vypadá jako malá, bledě vybarvená kobylka zelená (Reichholf-Riehmová, 1997). Ve střední Evropě je všeobecně rozšířena v dubovém vegetačním stupni. Často se vyskytuje na stromech v blízkosti měst a vesnic, v alejích, parcích i v zahradách a na hřbitovech, kde se zdržuje na dubech, lípách, lískách, jabloních aj. Imaga se vyskytují od července do října. Živí se většinou živočišnou potravou, např. housenkami (Krejča a Korbel, 1997), příležitostně okusuje i listy stromů (Anděra, 2003). Přitahuje ji světlo, takže létá i do bytů. Po bouřkách a lijácích ji
18
nacházíme též na zemi. Samičky kladou vajíčka do prasklin kůry listnatých stromů a borovic, kde vajíčka přezimují (Rietschel, 2003). Je zajímavá tím, že samci necvrčí, ale ozývají se dupáním zadníma nohama o podklad (Anděra, 2003). Je aktivní za šera a v noci (Rietschel, 2003), kdy loví malý, jemný hmyz. Ve dne odpočívá na spodní straně listů. Je velmi užitečná (Amann, 1995). Jedná se o evropský druh, který je hojný po celém území ČR v nížinách a pahorkatinách (Kočárek a kol., 2005). Ačkoli místy bývá dost hojná, uniká pozornosti, neboť se zdržuje vysoko v korunách stromů (Anděra, 2003).
2.2.1.3 čeleď: Conocephalidae: Kobylka (Conocephalus dorsalis) – velikost 12 – 18 mm (Krejča a Korbel, 1997). Menší válcovitá kobylka se zkrácenými křídly, které neumožňují let. Jedná se o vlhkomilný druh (Reichholf-Riehmová, 1997). Žije na vlhkých místech, zejména na březích vod, na pobřežním rostlinstvu, nejčastěji v rákosí. Vyskytuje se od července do října. Živí se rostlinnou i živočišnou potravou. Je rozšířena v celé střední Evropě (Krejča a Korbel, 1997).
Kobylka (Conocephalus fuscus) – samci 12 – 18 mm, samice 13 – 18 mm. Základní zbarvení je světle zelené. Je středně vlhkomilná, obývá břehové porosty, rákosiny, vlhké i suché louky apod. V ČR je hojná v nížinách (Kočárek a kol., 2005).
2.2.1.4 čeleď: Kobylkovití - Tettigoniidae: Kobylka zelená (Tettigonia viridissima) – jedna z největších středoevropských kobylek, dosahuje délky 28 – 42 mm. Vyskytuje se od července do října v teplých oblastech (Krejča a Korbel, 1997). Je to velký trávově zelený hmyz (Eisenreich a kol., 2003). Jde o hojnou a široce rozšířenou kobylku nižších poloh, kde žije na lukách a polích zkulturnělé krajiny, na okrajích lesů, v zahradách, parcích (Rietschel, 2003), houštinách a jiné husté vegetaci (Eisenreich a kol., 2003). Zdržuje se nejčastěji na keřích a stromech. V teplých dnech usilovně cvrká (Krejča a Korbel, 1997). Samci dosti hlasitě, monotonně a bez přerušení cvrčí koncem léta a na podzim (Amann, 1995) a to od poledních až do pozdních nočních hodin. Stridulace je závislá na počasí, v chladnějších dnech probíhá kratší dobu. Jako u cvrčků tak i u kobylek striduluje pouze samec, který se tímto způsobem snaží přilákat samičku. Sluchové orgány jsou
19
tak jemné a dokonalé, že dobře slyší i ultrazvukové signály. Navíc sluchový orgán kobylek umožňuje přesně zaměřit i místo, odkud zvuk vychází. Také samci mají sluchový orgán, kterým vnímají stridulaci svých rivalů, s nimiž soupeří o přízeň samiček (ReichholfRiehmová, 1997). Je masožravá, živí se zejména mšicemi (Krejča a Korbel, 1997), tudíž je užitečná. Příležitostně ale okusuje také mladé sazenice (Amann, 1995). Rozšířena je v celé Evropě i mimo Evropu (Krejča a Korbel, 1997). V ČR je hojná hlavně v nížinách. Vinou pesticidů v obdělávané krajině tyto kobylky téměř vymizely. Na vlhčích stanovištích ji nahrazuje kobylka velká (Tettigonia caudata) (Gerstmeier, 2004).
Kobylka cvrčivá (Tettigonia cantans) – dosahuje velikosti 23 – 28 mm (Anděra, 2003). Vyskytuje se většinou v horských oblastech, kde se zdržuje na pasekách a na polích. Vyhledává i vlhčí místa, např. v dolinách u potoků. Vyskytuje se od července do října. Samečkové cvrčí. Larvy žijí na vlhčích loukách, na obilných a bramborových polích (Krejča a Korbel, 1997).
Kobylka (Homorocoryphus nitidulus) – je to středně velká kobylka (20 – 29 mm). Základní zbarvení těla je světle zelené. Druh je stenotopní a hygrofilní. Jeho stanovištěm jsou močálové louky, okolí rákosových porostů na močálech a okraje starých zarostlých jezer. Dospělci se vyskytují v srpnu až říjnu. Vyznačují se převážně noční aktivitou, samci stridulují zvláště večer a v noci. Je to ohrožený druh, který má v ČR severní hranici areálu rozšíření. Vyskytuje se na jižní Moravě (např. Věstonice, Pouzdřany). Příčinou ohrožení je radikální úbytek vhodných stanovišť jako důsledek velkoplošných meliorací a vysušování močálů. Proto je důležité udržet poslední zbytky močálových biotopů a lučních mokřadů na jižní Moravě (Škapec a kol., 1992).
Kobylka hnědá (Decticus verrucivorus) – dosahuje velikosti 24 – 44 mm (Krejča a Korbel, 1997). Tato statná kobylka je žravým pronásledovatelem jiného hmyzu a jeho larev včetně vlastního druhu. Polovina její potravy sestává ze živočišné složky, druhou polovinu tvoří přežvýkaný rostlinný materiál (Rietschel, 2003). Jedná se ekologicky málo náročný druh. Je většinou hojná, ale podobně jako u ostatních kobylek početnost silně kolísá v oblastech intenzivně zemědělsky využívaných (Reichholf-Riehmová, 1997). Žije ve vrchovinách i
20
horách (zhruba do 1000 m n. m.) (Anděra, 2003) obvykle na vlhkých loukách, pastvinách, ojediněle i na travních plochách na okrajích lesů (Krejča a Korbel, 1997). Objevuje se i na zahradách a v sadech, nyní však ubývá. Vyhýbá se pozemkům hustě zarostlým trávou (Anděra, 2003). Imaga se vyskytují od července do září (Krejča a Korbel, 1997). V ČR je hojná po celém území (Gerstmeier, 2004). Kdysi se využívala v lidovém léčitelství k vykousávání bradavic na rukou (Krejča a Korbel, 1997). Amann (1995) napsal, že dle lidové moudrosti má po kousnutí vpuštěná slina vyleptat bradavici.
Kobylka šedá (Platycleis grisea) – velikost 16 – 24 mm. Je to teplomilný druh, který žije na suchých, výslunných loukách, na okrajích lesů a na pasekách od července do září. Přední křídla jsou zelená s dvěma velkými černými skvrnami. Larva má červený štít se zelenými okraji (Krejča a Korbel, 1997). V ČR se vyskytuje v teplejších oblastech Moravy (Kočárek a kol., 2005).
Kobylka luční (Roeseliana roeselii) – velikost 14 – 19 mm. Žije od července do září na vlhkých loukách v blízkosti vod, např. na březích močálů, rybníků a u vodních příkopů. Vyskytuje se v celé střední Evropě (Krejča a Korbel, 1997). Rietschel (2003) se liší v latinském názvu kobylky luční – Conocephalus discolor. Dává přednost loukám s vysokou vegetací, úhorům apod. Živí se drobným hmyzem a ožvykuje měkké tkáně travin i bylin. Dle Anděry (2003) je to jeden z našich nejhojnějších druhů menší velikosti.
Kobylka šedá (Pholidoptera griseoaptera) – velikost 13 – 18 mm. Žije na okrajích lesů, v travnatém a křovinatém podrostu (Krejča a Korbel, 1997) na lesních světlinách, pasekách, někdy vyhledává i smetiště, zpustlá místa s náletovými dřevinami nebo zanedbané suché pastviny či stráně. Dospělci jsou čilí ve dne i v noci a loví všechny možné druhy hmyzu, zejména housenky, mšice a mouchy, ale požírají i rostliny (Gerstmeier, 2004). Imaga se vyskytují od července do října. Místy je hojná (Krejča a Korbel, 1997). V ČR se vyskytuje od nížin do hor (Kočárek a kol., 2005).
21
2.2.1.5 čeleď: Sagidae: Kobylka sága (Saga pedo) – patří mezi největší středoevropské kobylky; samička dosahuje délky až 70 mm (Krejča a Korbel, 1997). Vyskytuje se od srpna do září. Jedná se o zavalitý, nápadný druh (Čihař a kol.,2002). Je to naše největší a nejvzácnější kobylka (Anděra, 2003). Je zákonem chráněná, má nejvyšší stupeň ochrany – jedná se o kriticky ohrožený druh (Čihař a kol.,2002). Příčinou ohrožení je narušování a likvidace vhodných stanovišť v důsledku vysoké intenzifikace zemědělství a úpravy lesostepních pastvin. Proto je nutné chránit zbytky původních lesostepních společenstev a jejich stanovišť na jižní Moravě (Škapec a kol., 1992). Kobylka sága je výlučně dravec. Sedí na čekané a číhá na kořist (Dmitrijev, 1987), kterou je nejčastěji hmyz (Krejča a Korbel, 1997), stejně jako kudlanka (Dmitrijev, 1987). Vyskytuje se jen místy, na velmi teplých, suchých a výslunných lokalitách (Krejča a Korbel, 1997). Naším územím probíhá severní hranice jejího rozšíření (Dmitrijev, 1987). V podmínkách střední Evropy se vyskytují jen bezkřídlé samičky které se rozmnožují neoplozenými vajíčky (Krejča a Korbel, 1997). Samec má křídla zkrácená (nebyl u nás dosud nalezen) (Čihař a kol.,2002). V ČR žije velmi vzácně pouze v nejteplejších částech Moravy na stepích (Čihař a kol.,2002) – Pavlovské vrchy, Pouzdřany, Kurdějov a Znojmo (Kočárek a kol., 2005).
2.2.1.6 čeleď: Ephippigeridae: Kobylka révová (Ephippiger ephippiger) – velikost samečka je 22 – 25 mm, samičky 24 – 30 mm. Žije v teplých (Krejča a Korbel, 1997) a na srážky chudých (Amann, 1995) oblastech, většinou na lesostepních stráních, kde se zdržuje na keřích a stromech. Dospívá v červenci, žije až do září. Ozývá se pronikavým cvrkáním. Ve střední Evropě je poměrně vzácná (Krejča a Korbel, 1997). Není schopna letu. Živí se dubovým listím, pampeliškou a listím ostružiny, ale přijímá také živočišnou potravu (Amann, 1995). Setkáme se s ní v teplých polohách Moravy na stromech a keřích (Buchar, 1995), např. v okolí Znojma, Mohelno, údolí Jihlavy, okolí Brna, Kurdějov apod. (Kočárek a kol., 2005).
2.2.1.7 čeleď: Koníkovití - Rhaphidophoridae: Koník skleníkový (Tachycines asynamorus) – délka samečka je až 17 mm, samičky až 19 mm (Krejča a Korbel, 1997). Je to špinavě žlutohnědý, hnědě skvrnitý bezkřídlý koník s dlouhýma
22
nohama (Reichholf-Riehmová, 1997). Nejčastěji se vyskytuje ve sklenících botanických zahrad, kam se dostal se skleníkovými rostlinami. Do Evropy byl zavlečen z východní Asie, pravděpodobně z Číny. V letním období se může vyskytovat dočasně i ve volné přírodě, odkud se na zimu stěhuje do skleníků (Krejča a Korbel, 1997), jelikož není ve volné přírodě schopen přečkat zimní období (Zahradník a Hobrlandtová, 1981). Živí se rostlinnou i živočišnou potravou, údajně i mšicemi (Krejča a Korbel, 1997). Jedná se o jediný druh z čeledi koníkovití, který žije v ČR (McGavin, 2005).
2.2.2 nadčeleď: Cvrčci (Grylloidea) 2.2.2.1 čeleď: Cvrčkovití - Gryllidae: Cvrček polní (Gryllus campestris) – velikost 20 – 26 mm (Krejča a Korbel, 1997). Zadní stehna jsou ztlustlá, zadní holeně nesou řadu silných trnů. Povrch těla je lesklý, na bázi křídel je žlutá skvrna. Vyskytuje se od května do srpna (Čihař a kol., 2002). Žije v bezlesích biotopech (Křístek a Urban, 2004) na mezích, travnatých stráních, sušších loukách (Krejča a Korbel, 1997) a okrajích polí (Eisenreich a kol., 2003). Vyhrabává si do země díry, ve kterých se zdržuje. Na jaře u vchodů do těchto chodeb pronikavě cvrká (Krejča a Korbel, 1997). Vždy když se cvrček chystá opustit svou komůrku, pečlivě ucpe vchod do chodbičky chomáčem trávy (Dmitrijev, 1987). Cvrček je velice plachý a blížící se nebezpečí přečkává v komůrce (Zahradník a Severa, 2004). Není snadné si ho prohlédnout (citlivě vnímá otřesy půdy), natož ho chytit. Někdy se ho podaří z nory vystrnadit stéblem trávy (Anděra, 2003). Živí se jak živočišnou, tak rostlinnou potravou (Zahradník a Severa, 2004). Samička klade do půdy velký počet vajíček. Larvy přezimují. Je rozšířen po celém území střední Evropy. Místy je hojný (Krejča a Korbel, 1997). Někdy škodí na mladých semenáčcích, škody však nejsou velké (Čihař a kol., 2002). Dříve býval hojnější, avšak i dnes je ještě možno najít lokality s bohatou populací cvrčků. Početnost bývá též ovlivněna počasím (Reichholf-Riehmová, 1997). Během léta dospělci hynou a larvy (nymfy) přezimují (Anděra, 2003).
Cvrček (Modicogryllus frontalis) – velikost 11 – 13 mm. Barva těla je černohnědá. Jedná se o suchomilný druh obývající lesostepi, stepi, úhory apod. Vyskytuje se vzácně ve středních
23
Čechách a na jižní Moravě (např. Pouzdřany, Čejč, Mohelno, Brno, Lednice) (Kočárek a kol., 2005).
Cvrček domácí (Acheta domestica) – velikost 16 – 20 mm (Krejča a Korbel, 1997). Jde o hmyz druhotně rozšířený po celém světě, který je typickým průvodcem člověka (synantrop). Je vázaný na obydlí s ústředním vytápěním, ale vyskytuje se také na smetištích. Člověk vytvořil tomuto teplomilnému hmyzu ideální druhotné prostředí. Cvrček domácí vyžaduje pro svůj tropický původ teploty kolem 32 °C a zároveň vysokou vlhkost vzduchu. Uvedené předpoklady pro jeho život splňují teplé sklepy domů, kvasící odpadky na smetištích, parní lázně, pekárny (Rietschel, 2003), kotelny, teplárny, sklady (Anděra, 2003) apod. Je to noční hmyz, který se ve dne ukrývá v dírách a štěrbinách. Večer se ozývá cvrkotem. V uvedených objektech se vyskytuje po celý rok (Krejča a Korbel, 1997). Ve střední Evropě je široce rozšířen a na mnoha místech je ještě hojný, zejména ve staré zástavbě (Reichholf a Steinbach, 2003). Je všežravý, k jeho potravě patří rozmanité zbytky rostlinného i živočišného původu (Zahradník a Severa, 2004). Často se chová pro pokusné účely, ale i jako krmivo pro některá chovaná zvířata (Krejča a Korbel, 1997). Cvrček domácí pomalu ale jistě osídluje celý svět (Kovařík a kol., 2000).
Cvrček lesní (Nemobius silvestris) – velikost 9 – 10 mm. Vyskytuje se ve starších listnatých lesích, na jejich okrajích a světlinách. Zdržuje se v suchém listí a mechu (Krejča a Korbel, 1997). Dovede rychle běhat a také skákat (Amann, 1995). Cvrkotem se samec snaží přilákat samičku. Stridulace je dvojího typu: „vábivý“ zpěv je pronikavý, „namlouvací“ zní jemně a tiše (Reichholf-Riehmová, 1997). Zpěv zní jako „rýrr“ a je produkován ve velmi nepravidelných intervalech. Cvrkot připomíná svou rytmikou nápadně morseovku. Cvrkajícího jedince lze jen těžko odhalit, protože směr a vzdálenost zpěvu se nedají dobře odhadnout (Reichholf a Steinbach, 2003). Imaga se vyskytují od června do září. Živí se rostlinnou a živočišnou potravou. Rozšířen je v Evropě a severní Africe (Krejča a Korbel, 1997).
Cvrček černý (Melanogryllus desertus) – velikost 13 – 17 mm (Krejča a Korbel, 1997). Je celý sytě černý (Anděra, 2003). Vyskytuje se na suchých, výslunných loukách a polích. Dospělci
24
pobíhají po polích od května do července. Ve střední Evropě žije jen na nejteplejších místech (Krejča a Korbel, 1997). V ČR žije jen v nejteplejších územích jižní Moravy (Anděra, 2003).
2.2.2.2 čeleď: Cvrčivcovití - Oecanthidae: Cvrčivec révový (Oecanthus pellucens) – velikost 9 – 15 mm, délka kladélka 6 – 7,5 mm (Krejča a Korbel, 1997). Je jediným našim zástupcem čeledi cvrčivcovitých (ReichholfRiehmová, 1997). Často ho najdeme na květech různých bylin (Reichholf-Riehmová, 1997). Dospělci se vyskytují od července do října. Večer a v noci se ozývají pronikavým, dlouhotrvajícím cvrkotem. Je všežravý, živí se též mšicemi. Samičky dlouhým kladélkem kladou vajíčka do kořínků rostlin (Krejča a Korbel, 1997). Je považován za škůdce zemědělských plodin (Pokorný a Šifner, 2004). Je teplomilný (Buchar, 1995). Vyskytuje se v oblastech, kde se pěstuje vinná réva, nejčastěji na suchých, teplých mezích (Krejča a Korbel, 1997) jižní Moravy, ale i na bývalých vinicích v okolí Prahy (Anděra, 2003).
2.2.2.3 čeleď: Cvrčíkovití - Myrmecophilidae: Cvrčík mravenčí (Myrmecophilus acervorum) – vyskytuje se ve dvou formách lišících se velikostí: v malé (2,8 – 2,9 mm) a ve velké (3,2 – 3,5 mm) (Krejča a Korbel, 1997). Díky nepatrné velikosti a skrytému způsobu života zná tohoto cvrčka jen velmi málo lidí. Má podobně jako saranče a kobylky silně vyvinutý zadní pár končetin, zatímco přední dva páry jsou slabší. Při životě ve tmě se výborně orientuje pomocí dlouhých tykadel s vysoce citlivými smyslovými orgány. Je bezkřídlý. Jediný náš druh čeledi cvrčíkovitých (Myrmecophilidae) (Reichholf-Riehmová, 1997). Je to teplomilný druh, který žije na teplých výslunných stráních, obvykle na lesních okrajích, kde se zdržuje v mraveništích. Vyskytuje se po celý rok (Krejča a Korbel, 1997). Dle jiného zdroje se cvrčík vyskytuje od července do října (Čihař a kol., 2002). Je to vzácný teplomilný druh, obývající u nás roztroušeně nejteplejší oblasti. V našich podmínkách se vyskytují převážně partenogeneticky se množící samice (Anděra, 2003).
2.2.2.4 čeleď: Krtonožkovití - Gryllotalpidae: Krtonožka obecná (Gryllotalpa gryllotalpa) – délka těla 35 – 40 mm (Krejča a Korbel, 1997). Jiný autor uvádí velikost – 50 až 65 mm. Vyskytuje se od ledna až do prosince. Dospělý hmyz
25
přezimuje v hloubce až 2 m. Samec vydává tiché cvrčení (Čihař a kol., 2002). Je pokryta hustými chlupy a má ohromné přední nohy jako krtek. Kvůli nim také dostala své jméno. Podle překladu latinského názvu by se měla jmenovat cvrček – krtek. Dospělé krtonožky dobře plavou, mohou přeplavat i široké řeky. Často se totiž usazují na vlhkých loukách, které se octnou v období záplav pod vodou. Aby nepřišly o život, musely se přizpůsobit – naučily se plavat (Dmitrijev, 1987). Je široce rozšířená a místy hojná, dává však přednost hlubokým a vlhkým humózním půdám teplých nížinných poloh (Rietschel, 2003). Žije na loukách a březích stojatých vod, v příkopech a v záhonech zeleniny v kypré půdě. Protáhlým tvarem těla a hrabavýma předníma nohama je dobře přizpůsobena životu v zemi (Krejča a Korbel, 1997). Krtonožka obecná žije v podzemních chodbičkách (Rietschel, 2003) 10 – 15 cm hluboko (Čihař a kol., 2002), které si sama vyhrabává a kde si také buduje hnízdo. Ve sklenících, v pařeništích a v hlubokých polních půdách může napáchat značné škody ožíráním a přetrháváním kořínků zejména klíčních rostlin, takže je místy hubena (Rietschel, 2003). Je všežravá, v zemi ožírá kořínky rostlin a živí se i larvami hmyzu (Krejča a Korbel, 1997). V ČR bývala velmi hojná, nyní jen místy, hlavně na vlhčích místech, kde není rušena intenzivní orbou (Gerstmeier, 2004). Amann (1995) o ní napsal, že miluje čerstvé, kypré, písčité a nezastíněné půdy, ale nevyhýbá se ani vlhkým jílovitým nebo rašelinným půdám. Je plachá a opatrná. Kromě již zmíněných larev hmyzu se dále živí plži, ponravami a klíčky semen. Hubením četných půdních škůdců je krtonožka užitečná.
2.2.3 nadčeleď: Saranče (Acridioidea) Některá literatura (např. Bezděčka, 1997), jenž uvádí saranče jako samostatný řád, dělí saranče do tří samostatných nadčeledí: pacvrčci, marše a vlastní saranče. Tato bakalářská práce je však zpracována podle systematiky kterou uvádí Krejča a Korbel (1997). Vedle malých, jen několik mm dlouhých druhů (např. Tetrix) sem patří i druhy dosahující délky až 60 mm (Locusta migratoria) (Zahradník a Severa, 2004). Mezi drobné zástupce patří vedle marše také pacvrčci, jenž měří jen okolo 5 mm (Bezděčka, 1997). Samičky jsou vždy o něco větší než samečkové (McGavin, 2005). Mají ze stran zploštělé tělo a jsou většinou hnědé, hnědozelené až zelenavé (Zahradník a Severa, 2004). Na rozdíl od kobylek mají krátká tykadla, sluchové orgány leží na prvním zadečkovém článku, samice mají krátké kladélko
26
nebo jim chybí a samci vydávají zvuk třením stehen zadních nohou o první pár zpevněných křídel nebo o zadeček (Reichholf a Steinbach, 2003). Kousací ústní ústrojí je mohutně vyvinuté. Křídla jsou většinou vyvinuta, některé druhy jsou však krátkokřídlé (brachypterní) (Zahradník a Severa, 2004). Redukce křídel je častější než u kobylek (Křístek a Urban, 2004). Zadní křídla mohou mít u jednoho a téhož druhu různé zbarvení. Vyvstávající žilky krovek vyvolávají dobře slyšitelnou stridulaci. Saranče vydávají i jiné, méně výrazné zvuky také jinak, např. při letu (Psophus stridulus). Pohybují se různým způsobem. Nejběžnější je pomalá chůze pomocí všech párů končetin. Když cítí nebezpečí prchají někdy dost dlouhým skokem (Zahradník a Severa, 2004). Ten jim umožňuje třetí pár noh, který je skákací (Kovařík a kol., 2000). V krajním případě odlétají. U nás žijící druhy létají jen na krátké vzdálenosti. A právě při letu se objeví u některých druhů barevná spodní křídla (Zahradník a Severa, 2004). A jak od sebe rozeznáme kobylku a saranče? Zatímco štíhlé kobylky mají dlouhá, většinou nitkovitá tykadla a u dospělých samiček na konci těla protáhlé kladélko, zavalitější saranče poznáme podle krátkých silnějších tykadel a podle zadečku bez viditelného kladélka (Anděra a Hošek, 2000). Saranče jsou vesměs teplomilné (Zahradník a Severa, 2004) a světlomilné (Křístek a Urban, 2004). Obývají nejčastěji otevřené terény, u nás to jsou louky, stepi, okraj lesa, paseky i zahrady především v nížinách. Některé žijí i ve výše položených krajinách. Nejčilejší jsou za slunečných dnů a při optimální teplotě alespoň 20 °C. Nejpočetnější jsou v létě a v časném podzimu, kdy jejich stridulace naplňuje celou krajinu. Většinou se zdržují v trávě a v nízké vegetaci, některé na křovinách a méně na stromech. Vyvíjejí se nedokonalou proměnou. Většina druhů klade více vajíček najednou mělce do země. Samice vrcholem zadečku vyhloubí jamku a její zadeček se při této činnosti znatelně protahuje. Čerstvě vylíhlé – primární – larvy vylézají ze země a ihned prodělávají první svlékání. Během larválního života se svlékají 5 – 6krát a starší larvy se stále více podobají dospělcům. Většina druhů přezimuje ve stadiu vajíček, jen marše (Tetrix) přezimují jako larvy nebo dospělci (Zahradník a Severa, 2004). Sarančata jsou většinou býložravá (Zicháček, 1995), požírají různá i tvrdá rostlinná pletiva, která dokáží rozkousat silnými kusadly (Zahradník a Severa, 2004). Saranče jsou důležitou
27
složkou potravy mnoha desítek druhů obratlovců, ale i pavouků a dalších bezobratlých (Bezděčka, 1997). Celosvětově je známo kolem 10 000 druhů, u nás asi 40 (Zahradník a Severa, 2004). Bezděčka (1997) uvádí, že v ČR žijí 2 druhy pacvrčků, 7 druhů marší a přes 50 druhů sarančí.
2.2.3.1
čeleď: Maršovití - Tetrigidae:
Marša (Tetrix tenuicornis) – samice dosahují až 12,8 mm. V nížinách a pahorkatinách se vyskytuje především na suchých, ale i na vlhčích místech. V ČR je hojná po celém území (Kočárek a kol., 2005).
Marša obecná (Tetrix subulata) – velikost 10 – 17 mm (Krejča a Korbel, 1997). Stridulační i tympanální (sluchové) orgány chybějí, marše tedy necvrčí jako ostatní saranče. Při vyhledávání partnerů se orientují zrakem. Zatímco ostatní naše saranče dospívají ke konci léta, marše můžeme spatřit v dospělém stavu již brzy zjara. Přezimují totiž jako dospělci, nebo již dorostlé nymfy (Reichholf-Riehmová, 1997). Obývá biotop luk a pastvin (Borkovcová, 2003). Žije na vlhkých loukách v blízkosti vod, ale i ve světlých lesích na sušších loukách. Místy je hojná. Imago se vyskytuje od dubna do června a od srpna do října. Patří mezi nejmenší středoevropské saranče. Je uváděna jako místní škůdce listnatých stromů v lesních školkách i obilnin (Krejča a Korbel, 1997). Tato podivná saranče se v souladu se svým prostředím živí především řasami, mechy a lišejníky, avšak též houbami, zahnívajícími částmi rostlin apod. Vyznačuje se velkou proměnlivostí barev i tvarů (Rietschel, 2003). U nás je marše obecná k vidění po celý rok. V ČR žije z čeledi maršovití jen rod Tetrix se sedmi druhy (McGavin, 2005).
Marša (Tetrix undulata) – velikost až 11,8 mm (samice). Preferuje vlhká místa, velice často kolem drobných kaluží, zalétává však i na suchá stanoviště. V ČR je velmi hojná (Kočárek a kol., 2005).
28
2.2.3.2 čeleď: Pacvrčkovití - Tridactylidae: Pacvrček písečný (Tridactylus variegatus) – velikost 5 – 5,5 mm. Rozšířen je v teplých oblastech Evropy. Žije v bezprostřední blízkosti vody, kde si v písku vyhrabává dírky a chodbičky (Krejča a Korbel, 1997). Při ohrožení hledá záchranu ve vodě a hbitě skáče po hladině (Anděra, 2003). Živí se drobnými červy a larvami hmyzu (Krejča a Korbel, 1997). V ČR je velmi vzácný (jižní Morava) (Kočárek a kol., 2005).
2.2.3.3 čeleď: Sarančovití - Acrididae: Saranče pěší (Podisma pedestris) – velikost 17 – 30 mm. Žije na lesních a horských loukách, pasekách a světlinách (Krejča a Korbel, 1997). Dospělci se vyskytují od června do října (Anděra, 2003). Při přemnožení může ožíráním listů poškozovat listnaté stromy a keře (Krejča a Korbel, 1997). V ČR se vyskytuje v okolí Boskovic a Ostružné (Kočárek a kol., 2005).
Saranče (Gomphocerippus rufus) – velikost 14 – 23 mm. Tento středně suchomilný druh je v ČR lokálně hojný. Žije na loukách a v řídkých lesích (Kočárek a kol., 2005).
Saranče horská (Miramella alpina) – velikost 16 – 31 mm. Žije většinou v horských oblastech od června do září (Krejča a Korbel, 1997). Vyskytuje se především na hřebenech hor, kde neustále fouká vítr. Letící saranče by vítr brzy zanesl do údolí. Proto přestal tento druh létat a postupně došlo k redukci křídel. Avšak ne všechny saranče horské mají zkrácená křídla. Populace tohoto druhu, žijící v poněkud nižších chráněných polohách, mají normálně vyvinutá funkční křídla. Jde o projev polymorfizmu, který je u sarančí dobře znám (ReichholfRiehmová, 1997). Zdržuje se na loukách a v křovinách. Živí se zejména trávou, mechem a lišejníky. Rozšířena je v západní, střední a východní Evropě. Při přemnožení se stává škůdcem (Krejča a Korbel, 1997).
Saranče vlašská (Calliptamus italicus) – velikost 15,5 – 34 mm. Žije v teplých oblastech na polích, úhorech (Krejča a Korbel, 1997) a suchých loukách (Zahradník a Hobrlandtová, 1981). Imago se vyskytuje od července do září. Místy je hojná (Krejča a Korbel, 1997). Je považována za škůdce zemědělských plodin (Pokorný a Šifner, 2004).
29
Saranče pestrá (Arcyptera fusca) – délka těla 23 – 40 mm. Teprve při podrobné prohlídce objevíme pestrou krásu této saranče. Charakteristické je červené zbarvení spodní strany zadních stehen a holení a černá „kolena“ lemovaná žlutými skvrnami. Jejím stanovištěm jsou horské lesy až do výšky 1000 m n. m. Jedná se o subalpínský druh, který je ostrůvkovitě rozšířen po Evropě. Dříve býval hojnější, dnes je dosti vzácný. Vrzání této saranče zní jako „cik“ (Reichholf-Riehmová, 1997). V ČR se vyskytuje v Bílých Karpatech, Moravském krasu a na Pradědu (Kočárek a kol., 2005).
Saranče vrzavá (Psophus stridulus) – velikost 23 – 32 mm (Krejča a Korbel, 1997). Řadí se k nejhojnějším ze sarančí na podhorských a horských loukách a stráních celé Evropy (Anděra a Hošek, 2000). Imago se vyskytuje od června do října (Krejča a Korbel, 1997). Samec vydává za hezkých dnů během letu daleko slyšitelné pronikavé vrzavé zvuky (stridulus znamená v latině vrzavý, svištící), avšak při chladném počasí létá neslyšně. Když sedí, splývá s prostředím (Zahradník a Severa, 2004). Nápadná je krvavě červenými zadními křídly, patrnými při vzlétnutí (Krejča a Korbel, 1997). Jedná se o býložravý druh (Čihař a kol., 2002). V ČR v současnosti ubývá (Kočárek a kol., 2005) v důsledku úbytku (zarůstání) stanovišť (Anděra, 2003).
Saranče černopásá (Oedaleus decorus) – velikost 18 – 38 mm. Vyskytuje se roztroušeně na suchých výslunných loukách a skalnatých stanovištích. Centrum rozšíření má v mediteránní oblasti (Krejča a Korbel, 1997). Jedná se o sucho- a teplomilný druh (Kočárek a kol., 2005). V ČR se vyskytuje jen na nejjižnější Moravě (Anděra, 2003) v okolí Bzence a Kyjova (Kočárek a kol., 2005).
Saranče modrokřídlá (Oedipoda caerulescens) – velikost 16 – 26 mm. Vyskytuje se v oblastech s nízkou vegetací. Má nevýrazný hlas. (Čihař a kol., 2002). Nápadná je bledě modrými zadními křídly (Krejča a Korbel, 1997) s tmavou páskou (Reichholf a Steinbach, 2003), viditelnými při vzlétnutí (Krejča a Korbel, 1997). Letící saranče je tedy dosti nápadná, ale jakmile přistane a skryje zbarvená křídla, stane se opět neviditelnou. Pronásledovatel je tím zmaten, neboť dál pátrá po tvoru s modrými křídly, a tím je odveden od své zamýšlené kořisti (Obrtel, 1993). Je to xerofilní druh, žije na suchých, teplých stanovištích, většinou
30
v kamenolomech, na písčitých (Krejča a Korbel, 1997) spoře porostlých místech a na suchých okrajích lesa, kde v klidu okusuje trávy, maskovaná svým zbarvením (Amann, 1995). Imago se vyskytuje od července do září. Rozšířena je v celé střední Evropě, místy je hojná (Krejča a Korbel, 1997).
Saranče červenokřídlá (Oedipoda germanica) – délka těla 18 –28 mm. Je blízce příbuzná saranči modrokřídlé, jen zadní křídla jsou červená. Když letící saranče hodlá usednout, změní před přistáním prudce směr letu, ukryje barevná zadní křídla a jakoby zapadne do porostu. Obývá vyprahlé, velmi suché a řídce porostlé lokality, většinou na písčité půdě, vřesoviště a staré štěrkovny. Je vzácná. Živí se trávami. Severní hranice areálu probíhá přes Německo a Čechy (Reichholf-Riehmová, 1997), zdaleka nezasahuje tak vysoko na sever jako saranče modrokřídlá. Imaga se vyskytují od července do října (Reichholf a Steinbach, 2003). V ČR se vyskytuje pouze na stepních a lesostepních lokalitách v Čechách (Anděra, 2003) - v Českém středohoří a Českém krasu (Kočárek a kol., 2005).
Saranče (Sphingonotus caerulans) – velikost 16 – 30 mm (Krejča a Korbel, 1997). Je snadno zaměnitelná se sarančí modrokřídlou. Zadní křídla jsou na bázi světle modrá a tmavý pruh většinou chybí (Reichholf a Steinbach, 2003). Vyskytuje se na velmi teplých a suchých stanovištích. Imago se zdržuje od srpna do září na písčitých, travnatých lokalitách, na štěrkovištích u řek a na teplých půdách, zejména na kamenitých stanovištích (Krejča a Korbel, 1997). V ČR žije vzácně v nížinách na celém území (Kočárek a kol., 2005).
Saranče uherská (Acrida hungarica) – velikost 34 – 54,5 mm (Krejča a Korbel, 1997). Je nápadná svým hůlkovitým tělem (Reichholf a Steinbach, 2003), velmi dlouhou hlavou a ostře zašpičatělým koncem svrchního laloku zadních stehen. Larvy jsou podobné dospělcům, ale bezkřídlé (Čihař a kol., 2002). Imaga žijí od července do října na suchomilné vegetaci, většinou na písčitých, skalnatých nebo hlinitých stanovištích (Krejča a Korbel, 1997). Jedná se o ohrožený druh, který má v ČR okraj areálu rozšíření. Příčinou ohrožení je vysoká intenzifikace zemědělství, využívání a likvidace písčitých půd, vátých písků a dun v důsledku těžby písku, ale také nevhodné výsadby některých dřevin (Škapec a kol., 1992). Jedná se o vzácný teplomilný druh žijící na jižní Moravě na sušších loukách (Čihař a kol., 2002).
31
Saranče čárkovaná (Stenobothrus lineatus) – velikost 16 – 24 mm. Je rozšířena od nížin po horské oblasti. Žije na suchých loukách a polích, ale i na lesních loučkách a okrajích lesů. Imago se vyskytuje od července do října (Krejča a Korbel, 1997). Od jiných druhů se liší temnými křídly (Čihař a kol., 2002). Zbarvení je velmi proměnlivé, zelené až červenofialové. Za rok může mít v teplejších oblastech i dvě generace (Krejča a Korbel, 1997). Je to hojný, všeobecně rozšířený druh (Anděra, 2003).
Saranče (Omocestus haemorrhoidalis) – samice dosahují až 20 mm. Suchomilný druh obývající suché louky, stepi, úhory apod. V ČR je hojná po celém území (Kočárek a kol., 2005).
Saranče zelená (Omocestus viridulus) – velikost 13 – 24 mm. Sameček se od samičky liší zbarvením těla (Krejča a Korbel, 1997). Zajímavostí je že díky složitým chemickým pochodům v těle se mění barva podle podkladu. Většinou však převládá zelená (Gerstmeier, 2004). Obývá vlhké i suché lesní loučky a rašeliniště od nížin do hor (Krejča a Korbel, 1997). Hustým křovinám a lesům se vyhýbá (Gerstmeier, 2004). Imaga se vyskytují od června do srpna (Krejča a Korbel, 1997). Živí se lučními trávami i jinými bylinami (ReichholfRiehmová, 1997). Centrum rozšíření ve střední Evropě je ve vyšších polohách (Krejča a Korbel, 1997). V ČR je hojná na celém území, hlavně na lukách (Gerstmeier, 2004).
Saranče (Chorthippus parallelus) – velikost 13 – 22 mm. Jedná se o středně vlhkomilný druh obývající suché i vlhké lokality. V ČR je velmi hojná (Kočárek a kol., 2005).
Saranče měnlivá (Chorthippus biguttulus) – velikost 13 – 22 mm. Je všeobecně rozšířena ve střední Evropě. Žije na teplejších loukách, ale i na lesních loučkách a v lesích. Imaga se vyskytují od června do října. Ve vegetačním období může mít i dvě generace (Krejča a Korbel, 1997). Obě pohlaví dovedou stridulovat a jejich zvláštní zpěv je slyšet až do podzimu. (Zahradník a Severa, 2004). Jedná se o náš vůbec nejhojnější druh (Anděra, 2003). Saranče (Chorthippus mollis) – velikost 13 – 22 mm. Je středně suchomilná, žije na loukách a stepích. V ČR je hojná v nižších polohách na celém území (Kočárek a kol., 2005).
32
Saranče suchobytná (Chorthippus longicornis) – velikost 13,5 – 21 mm. Vyskytuje se na polích a loukách, na sušších i vlhčích stanovištích. Imaga žijí od července do října. Rozšířena je po celé střední Evropě. Je hojná (Krejča a Korbel, 1997).
Saranče (Chorthippus albomarginatus) – velikost 13 – 22,5 mm. Je středně vlhkomilná, obývá vlhké louky, slaniska, ale i sušší lokality. V ČR je hojná po celém území (Kočárek a kol., 2005).
Saranče (Chorthippus pullus) – velikost 12 – 21 mm. Je to středně suchomilný druh žijící na suchých loukách v horách, kamenitých a hlinitých stráních (Kočárek a kol., 2005) a na štěrkových nánosech kolem potoků a řek. Může se objevit i na jiných kamenitých nezarostlých místech, např. podél cest (Anděra, 2003). V ČR je vzácná s lokálním výskytem (Kočárek a kol., 2005).
Saranče (Chorthippus dorsatus) – velikost 14 – 24 mm. Je středně suchomilná, žije na loukách, stepích, pasekách. V ČR je hojná (Kočárek a kol., 2005).
Saranče luční (Chorthippus montanus) – velikost 13 – 21,3 mm. Vlhkomilný druh, který se nejčastěji vyskytuje na mokrých loukách a na močálovitých stanovištích od nížin do podhůří. Imaga se vyskytují od července do října. Je rozšířena v celé střední Evropě (Krejča a Korbel, 1997). V ČR je hojná po celém území (Kočárek a kol., 2005).
Saranče (Chorthippus apricarius) – velikost 13 – 21 mm. Jedná se o xero-mezofilní druh obývající travnaté biotopy včetně ruderálních. V ČR je hojná po celém území (Kočárek a kol., 2005).
Saranče (Chorthippus vagans) – délka těla 15 – 20 mm. Je velikostně i barevně velmi podobná saranči měnlivé. Jako u všech sarančí je sluchový orgán umístěn na bocích prvního zadečkového článku (nikoliv v předních holeních jako u kobylek). Obývá suché louky, meze, okraje lesů a další extenzivně využívané plochy kulturní krajiny. Výskyt je většinou hojný, na mnoha místech však mizí z intenzivně obhospodařované krajiny (především vlivem
33
fosforečných hnojiv a insekticidů). Samička klade vajíčka v létě v malých skupinkách nehluboko pod povrch půdy (Reichholf-Riehmová, 1997). V ČR je hojná v nížinách i v horách (Kočárek a kol., 2005).
Saranče (Chorthippus brunneus) – velikost 12 – 25 mm. Tento středně suchomilný druh, žijící na loukách, stepích a pasekách je v ČR lokálně hojný po celém území (Kočárek a kol., 2005).
Saranče německá (Oedipoda germanica) – velikost 17 – 28 mm. Má spodní křídla většinou červená s tmavým okrajem pod jejich vrcholem. Někdy však mohou být červenožlutá, jindy též žlutá nebo modravá. Celkovým zbarvením je velmi dobře přizpůsobena lokalitě, na níž žije. Jestliže je přenesena na stanoviště s jiným celkovým zbarvením, snaží se o návrat do svého původního biotopu. Je velmi teplomilná, proto je značně vybíravá na své stanoviště (Zahradník a Severa, 2004). Žije na územích stepního charakteru (Zahradník a Hobrlandtová, 1981). Od července do září se imaga vyskytují na vřesovištích, osluněných svazích, stepích, na písčinách, na okraji vinohradů apod. V současné době patří tento druh už k druhům vzácným až velmi vzácným. Rozšířena je v Evropě (severní hranice výskytu probíhá střední Evropou) a západní Asii (Zahradník a Severa, 2004).
Saranče (Aiolopus thalassinus) – samice dosahují velikosti až 29,3 mm. Základní zbarvení je zelené nebo hnědožluté. Jedná se o vlhko- a teplomilný druh obývající vlhké louky a slaniska. Na území ČR se nachází velmi vzácně – Sedlec (u Mikulova), Nesvačilka (u Brna), Dolní Věstonice, Znojmo apod. (Kočárek a kol., 2005).
Saranče (Myrmeleotettix maculatus) – velikost 12 – 16 mm. Vyskytuje se od června až do pozdního podzimu (říjen) (Zahradník a Severa, 2004). Živí se čistě rostlinnou potravou, přednostně různými travami. Preferuje suché písčité půdy s řídkou vegetací (ReichholfRiehmová, 1997). K jejím biotopům patří hlavně suché louky, písčiny, stepi i lesní mýtiny. Osidluje nížiny, pahorkatiny i hory a na příhodných stanovištích bývá hojný. Samci i samice dovedou stridulovat. Rozšířena je v Evropě (na sever do Laponska, na jihu zasahuje do severního Balkánu), na Sibiři a v Malé Asii (Zahradník a Severa, 2004).
34
Saranče (Euthystira brachyptera) – samice dosahují až 22 mm. Obývá vlhké i suché biotopy, louky, pastviny apod. V ČR je hojná až velmi hojná (Kočárek a kol., 2005).
Saranče stěhovavá (Locusta migratoria) – velikost 33 – 60 mm. Je v literatuře běžně – a mylně – označována jako ,, kobylka “. Je to zavádějící, neboť na rozdíl od dravých kobylek je saranče býložravá a označení „ kobylka “ jí nepřísluší. Saranče stěhovavá by se dala nazvat pohromou obdělávaných i neobdělávaných pozemků tropů a subtropů. V rámci areálu rozšíření vytváří několik geografických ras (poddruhů). V Evropě a ve střední a západní Asii je rozšířena rasa, která se celým vědeckým jménem označuje jako Locusta migratoria migratoria (Zahradník a Severa, 2004). Vyskytuje se na loukách, polích a v otevřené krajině. Má mimořádné letové schopnosti (Reichholf-Riehmová, 1997). Nálety saranče stěhovavé byly v minulých stoletích zaznamenány také v Čechách a na Moravě. V současné době už v Evropě není saranče žádným nebezpečím (Zahradník a Severa, 2004). Dlouho byly používány k boji proti sarančím DDT a Dieldrin. Dnes je produkce těchto látek zakázána, protože se kumulují v potravních řetězcích (Reichholf a Steinbach, 2003). Již v bibli jsou saranče (nesprávně „kobylky“) označovány jako bič boží. Obrovské masy sežraly veškerou úrodu a všechno zelené až na holou půdu, mraky letících sarančí zakryly slunce a změnily den v noc (Reichholf-Riehmová, 1997). Saranče jsou užitečnou potravou pro ptáky, ještěrky, želvy a hady. Také na jídelníčku člověka se objevují pečené saranče díky vysokému obsahu bílkovin (Reichholf a Steinbach, 2003). U nás se objevuje zřídka a jednotlivě a většinou se jedná o zalétlé jedince (Zahradník a Severa, 2004).
Saranče (Chrysochraon dispar) – samci 15 – 19 mm, samice 22 – 28 mm. Středně vlhkomilný druh obývající vlhké nebo podmáčené louky, ale i suché lokality. V ČR se vyskytuje lokálně hojně po celém území (Kočárek a kol., 2005).
35
3 MATERIÁL A METODIKA 3.1 Sledované lokality v okrese Uh. Hradiště Na podzim v roce 2005 bylo zahájeno pozorování a sběr zástupců řádu rovnokřídlí na 6 lokalitách jižní Moravy v okrese Uherské Hradiště. Bylo odchyceno několik desítek jedinců. Jelikož byl výzkum zahájen až v pozdním podzimu, odchycení jedinci patřili jen do několika málo druhů. Na 6 lokalitách byl zjištěn výskyt 4 zástupců řádu rovnokřídlí – marši obecné (Tetrix subulata), saranče suchobytné (Chorthippus longicornis), saranče (Chorthippus apricarius) a kobylky šedé (Pholidoptera griseoaptera). Pozorování, sběr a identifikace zástupců řádu rovnokřídlí bude pokračovat v dalším roce a konečné výsledky budou uvedeny v diplomové práci.
1. louka pod PP Barborka: - J Morava, okres Uh. Hradiště, Přírodní park Chřiby - nadmořská výška 380 m n. m. - místo sběru: jedná se o kosenou vlhkou louku lemovanou turistickou polní cestou, smíšenými listnatými stromy (buky, habry, javory apod.) a křovinami (růže šípková, ostružiníky, kopřivy, mladé semenáčky apod.), kolem louky protéká potok - fotodokumentace – viz. Přílohy Foto 1 - nalezené druhy rovnokřídlých: saranče suchobytná (Chorthippus longicornis), marša obecná (Tetrix subulata)
2. zahrada v obci Břestek, místní části Chabaně: - J Morava, okres Uh. Hradiště, Přírodní park Chřiby - nadmořská výška 350 m n. m. - místo sběru: jedná se o nepravidelně kosený travní porost v ovocném sadu (jabloně, hrušně, broskvoně apod.), kde se neaplikují žádné chemické prostředky - nalezené druhy rovnokřídlých: saranče suchobytná (Chorthippus longicornis)
36
3. louka mezi PP Barborka a Buchlovem: - J Morava, okres Uh. Hradiště, Přírodní park Chřiby - nadmořská výška 410 m n. m. - místo sběru: jedná se o nepravidelně kosenou louku lemovanou křovinami (růže šípková, ostružiníky, kopřivy, mladé semenáčky apod.) a smíšeným listnatým lesem - fotodokumentace – viz. Přílohy Foto 2 a 3 - nalezené druhy rovnokřídlých: kobylka šedá (Pholidoptera griseoaptera)
4. louka pod Buchlovem: - J Morava, okres Uh. Hradiště, Přírodní park Chřiby - nadmořská výška 390 m n. m. - datum sběru: 22. 10. 2005 - místo sběru: jedná se o nekosenou louku lemovanou turistickou polní cestou, křovinami (růže šípková, ostružiníky, kopřivy, plané slivoně apod.), smíšeným listnatým lesem a bývalým (dnes zpustlým) ovocným sadem - fotodokumentace – viz. Přílohy Foto 4 - nalezené druhy rovnokřídlých: kobylka šedá (Pholidoptera griseoaptera)
5. louka u města Uh. Hradiště – Sady – Špitálky: - J Morava, okres Uh. Hradiště, Uh. Hradiště - nadmořská výška 230 m n. m. - místo sběru: jedná se o nepravidelně kosenou louku lemovanou křovinami (růže šípková, kopřivy, plané slivoně, zarůstající staré stromy slivoní a třešní) a plotem - nalezené druhy rovnokřídlých: saranče suchobytná (Chorthippus longicornis)
6. travní porost u rybníku u obce Velehrad: - J Morava, okres Uh. Hradiště, Velehrad - nadmořská výška 205 m n. m. - místo sběru: jedná se o travní porost u potoku a uměle vybudovaného rybníku u obce Velehrad - nalezené druhy rovnokřídlých: marša obecná (Tetrix subulata)
37
4 SOUHRN SOUČASNÉHO STAVU A DISKUSE Ze sledovaných literárních zdrojů bylo zjištěno, že na území České republiky se v hojném počtu vyskytuje přibližně 13 druhů kobylek a 20 druhů sarančat. Nejčastěji se vyskytuje například kobylka luční (Roeseliana roeselii), kobylka hnědá (Decticus verrucivorus), kobylka dubová (Meconema thalassinum), marša (Tetrix undulata), saranče luční (Chorthippus montanus), saranče měnlivá (Chorthippus biguttulus) a saranče zelená (Omocestus viridulus). Vlivem intenzivního zemědělství a ničením vhodných stanovišť pro život rovnokřídlých klesá u spousty druhů jejich početnost. Jedná se například o kobylku zelenou (Tettigonia viridissima), kobylku (Homorocoryphus nitidulus), saranče vrzavou (Psophus stridulus) a saranče (Chorthippus vagans). Na sledovaných lokalitách v okrese Uh. Hradiště byl v důsledku pozdního zahájení sběru jedinců zaznamenán jen zlomek druhů, které se v těchto biotopech běžně vyskytují. Vzhledem k velmi krátké době pozorování jsou výsledky zatím jen předběžné. Pro zjištění diversity a density rovnokřídlých na zmíněných lokalitách je třeba dalšího pozorování, které bude provedeno v roce 2006.
38
5 ZÁVĚR Tato bakalářská práce se zabývá tématem diversita a densita vybraných druhů řádu rovnokřídlí (Orthoptera) na území České republiky. Pod pojmem diversita chápeme v obecné rovině rozmanitost. Densita (hustota) je abundance (početnost) vyjádřená ve vztahu k určité ploše nebo prostoru. Rovnokřídlí jsou řád hmyzu, do kterého patří kobylky, saranče, krtonožky a cvrčci. V ČR žije přes 90 druhů, z toho asi 40 zástupců kobylek a 55 druhů sarančat. Zástupci řádu rovnokřídlí se řadí mezi faunu různých biotopů. Jedná se zejména o louky a pastviny, stepi a lesostepi a písčité biotopy. Tato práce neuvádí vyčerpávající seznam všech druhů žijících u nás, jelikož výskyt některých druhů je sporadický a záznamy o jejich výskytu jsou zaznamenány pouze v několika případech. Cílem bylo zjistit, které druhy se vyskytují v ČR v hojnějším počtu. Diversita a densita rovnokřídlých je u jednotlivých druhů různá. Nejpočetnější jsou v létě a v časném podzimu. Některé druhy jsou hojné po celém území ČR, jiné jsou hojné jen místy nebo jsou v ČR vzácné. Obecně lze říci, že na vhodných lučních a stepních biotopech jsou rovnokřídlí velmi početní. Poznatků z této bakalářské práce o nejběžněji se vyskytujících druzích řádu rovnokřídlí a jejich výskytu v ČR bude využito v diplomové práci.
39
6 SEZNAM LITERATURY AMANN, G. Hmyz v lese. Vimperk: J. Steinbrener, 1995. 344 s. ISBN 80-901324-8-0
ANDĚRA, M. Encyklopedie naší přírody – fauna. Praha: Libri, 2003. 367 s. ISBN 80-7277162-0
ANDĚRA, M. a HOŠEK, J. Zvířata v horách. Praha: Aventinum, 2000. 223 s. ISBN 80-7151127-7
BEZDĚČKA, P. Fauna jihovýchodní Moravy. Uh. Hradiště: Slovácké muzeum, 1997. 118 s.
BORKOVCOVÁ, M. Zoologie pro zahradníky. Brno: MZLU, 2003. 80 s. ISBN 80-7157-7367
BUCHAR, J. a kol. Klíč k určování bezobratlých. Praha: Scientia, s.r.o., 1995. 285 s. ISBN 80-85827-81-6
ČIHAŘ, J. a kol. Příroda v České a Slovenské republice. Praha: Academia, 2002. 429 s. ISBN 80-200-0938-8
DMITRIJEV, J. Hmyz. Praha: Lidové nakladatelství, 1987. 192 s.
EISENREICH, W., HANDEL, A. a ZIMMER, U. E. Kapesní průvodce přírodou. Praha: Svojtka & Co., 2003. 319 s. ISBN 80-7237-223-8
GERSTMEIER, R. Hmyz. Praha: Slovart, 2004. 158 s. ISBN 80-7209-553-6
HANZÁK, J., MOUCHA, J. a ZAHRADNÍK, J. Světem zvířat V. Bezobratlí 2. Praha: Albatros, 1979. 451 s.
40
HŮRKA, K. a ČEPICKÁ, A. Rozmnožování a vývoj hmyzu. Praha: SPN, 1980. 223 s.
IMES, R. Svět hmyzu. Praha: Svojtka a Vašut, 1997. 160 s. ISBN 80-7180-253-0
KOČÁREK, P., HOLUŠA, J. a VIDLIČKA, L. Blattaria, Mantodea, Orthoptera a Dermaptera České a Slovenské republiky. Zlín: Kabourek, 2005. 349 s. ISBN 80-8644705-7
KOVAŘÍK, F. a kol. Hmyz. Jihlava: Madagaskar, 2000. 295 s. ISBN 80-86068-24-2
KREJČA, J. a KORBEL, L. Velká kniha živočichů. Bratislava: Príroda, a. s., 1997. 344 s.
KŘÍSTEK, J. a URBAN, J. Lesnická entomologie. Praha: Academia, 2004. 445 s. ISBN 80200-1052-1
LAŠTŮVKA, Z. a kol. Zoologie pro zemědělce a lesníky. Brno: Konvoj, 2001. 267 s. ISBN 80-7302-008-4
McGAVIN, G. C. Hmyz. Praha: Knižní klub, 2005. 256 s. ISBN 80-242-1340-0
OBRTEL, R. Obrázky z říše hmyzu. Třebíč: Arca Jimfa, 1993. 114 s. ISBN 80-85766-08-6
POKORNÝ, V. a ŠIFNER, F. Atlas hmyzu. Praha a Litomyšl: Paseka, 2004. 176 s. ISBN 807185-658-4
REICHHOLF-RIEHMOVÁ, H. Hmyz a pavoukovci. Praha: IKAR, 1997. 287 s. ISBN 807202-196-6
REICHHOLF, J. H. a STEINBACH, G. Motýli a ostatní hmyz. Praha: Knižní klub, 2003. 160 s. ISBN 80-242-1061-4
41
RIETSCHEL, S. Hmyz. Dobřejovice: Rebo Productions CZ, 2003. 239 s. ISBN 80-7234-2940
ŠKAPEC, L. a kol. Červená kniha 3. Bratislava: Príroda, 1992. 160 s. ISBN 80-07-00402-5
ZAHRADNÍK, J. a SEVERA, F. Hmyz. Praha: Aventinum s. r. o., 2004. 326 s. ISBN 8086858-01-4
ZAHRADNÍK, J. a HOBRLANDTOVÁ, J. Náš hmyz. Praha: Albatros, 1981. 444 s.
ZICHÁČEK, V. Zoologie.Olomouc: FIN, 1995. 292 s. ISBN 80-85572-74-5
42
PŘÍLOHY
43
Foto 1: Lokalita 1 - louka pod PP Barborka
Foto 2: Lokalita 3 – louka mezi PP Barborka a Buchlovem
44
Foto 3: Pohled na lokalitu 3
Foto 4: Lokalita 4 – louka pod Buchlovem
45
