Divergent Cz -MadJanny
Divergent Cz -MadJanny S křikem jsem se probral ze simulace. Mé rty mě bodaly, a když jsem od nich odtáhl ruku, na bříškách prstů jsem měl krev. Musel jsem si je rozkousat během testu. Žena z Neohroženosti, která zaznamenávala test - představila se jako Tori - mi věnovala zvláštní pohled, když si vyčesala černé vlasy do copu. Její ramena jsou shora-zdola pokreslené atramentem, plameny a jasné louče, a jestřábí křídla. „Když jsi byl v simulaci... uvědomoval sis, že to nebyla realita?“ řekla mi Tori, když vypla přístroj. Zněla a vypadala přirozeně, ale byla to studovaná přirozenost, kterou se naučila roky praxe. Vím to, když to vidím. Vždy. Najednou jsem si vědom svého tepu. Toto mi řekl otec, že se stane. Řekl mi, že se mě zeptají, jestli jsem si uvědomoval, že to není skutečné, a řekl mi, co mám říct, když se mě na to zeptají. „Ne,“ řekl jsem, „kdyby jsem byl, myslíte si, že by jsem si kousal ret?“ Tori mě pár sekund studovala, přejela si přes kroužek ve rtu, než odpověděla. „Gratuluju. Tvůj výsledek je jako z učebnice Odevzdanosti.“ Přikývl jsem, ale slovo „Odevzdanost“ mi způsobilo, jakoby mi někdo stahoval smyčku kolem krku. „Nejsi rád?“ zeptala se. „Moji lidi z frakce budou.“ „Neptala jsem se jich, ptala jsem se tebe.“ Ústa Tori se stočily dolů. Jako kdyby byla taky kvůli něčemu smutná. „Toto je bezpečná místnost. Můžeš tady říct cokoliv chceš.“ Věděl jsem, jaký výsledek mi v testu vyjde, už předtím, než jsem přišel do školy. Vybral jsem si jídlo místo zbraně. Skočil jsem do cesty psa jen abych zachránil malou holčičku. Věděl jsem to, po tom co jsem se rozhodl, že test skončí a já dostanu jako výsledek Odevzdanost. A nevím, jestli bych se rozhodl jinak, kdyby mě otec doma netrénoval, nekontroloval každou část mého testu z dálky. Takže co jsem čekal? Jakou frakci jsem chtěl? Jakoukoliv z nich. Jakoukoliv kromě Odevzdanosti.
Divergent Cz -MadJanny „Jsem rád,“ řekl jsem pevně. Nezáleželo na tom, co řekla. Tohle není bezpečná místnost. Nejsou žádné bezpečné místnosti, žádné bezpečné pravdy, žádné bezpečné tajemství, které by stály za vyřčení. Stále cítím, jak se mi pes zahryzl do ruky, trhal mou kůži. Přikývl jsem směrem k Tori, a začal jsem kráčet ke dveřím, ale předtím, než jsem odešel, mě chytla za loket. „Ty jsi ten, kdo bude žít se svými rozhodnutími,“ řekla. „Každý se přes to dostane, pohne se dál, nezáleží na tom jak se rozhodneš. Ale ty nikdy.“ Otevřel jsem dveře a odešel. *** Vrátil jsem se do kavárny a sedl si ke stolu Odevzdaných, spolu s lidmi, kteří mě sotva poznali. Otec mi nedovoluje chodit na společenské akce. Tvrdí, že způsobím rozruch, že udělám něco co ublíží jeho reputaci. Je mi to jedno. Jsem šťastnější ve svém pokoji, v tichém domě, jako obklopený úctou omlouvající se Odevzdanosti. Důsledkem mé neustále absence je, že se mě všichni ostatní z Odevzdanosti bojí, jsou přesvědčení, že je se mnou něco špatně, že jsem nemocný, nenormální nebo divný. Dokonce i ti, kteří jsou ochotní mi kývnout na pozdrav, se mi úplně nepodívají do očí. Seděl jsem, držel si kolena a pozoroval ostatní stoly, zatímco ostatní studenti skončí se svým testem. Stůl Sečtělosti je pokrytý materiálem ke čtení, ale ne všichni studují - dělají z toho jen show, udržují konverzaci namísto myšlení, očima se vracejí ke knihám vždy, když si myslí, že je někdo sleduje. Upřímní mluví hlasitě, jako vždy. Lidé s Mírumilovnosti se smějí, usmívají, vytahují jídlo z kapes a rozdávají ho. Neohrožení jsou drsní a hlasití, leží na stolech a židlích, opírajíc se o sebe, strkají se a škádlí. Chtěl jsem jakoukoliv jinou frakci. Jakoukoliv, ale ne moji, kde se každý rozhodl, že nestojím o jejich pozornost.
Divergent Cz -MadJanny Konečně žena ze Sečtělosti vstoupí do kavárny a zvedne ruku na znamení, abysme mlčeli. Odevzdanost a Sečtělost už mlčí, ale i tak zakřičí „Ticho!“ pro Neohroženost, Mírumilovnost a Upřímnost, aby si jí všimli. „Testy právě skončily,“ řekla. „Pamatujte, že nesmíte mluvit o svých výsledcích s nikým, ani s vašimi přáteli a rodinou. Obřad volby bude zítra večer v Hlavě. Naplánujte si příchod aspoň deset minut před začátkem. Můžete jít.“ Všichni pospíchají ke dveřím, kromě našeho stolu, kde čekáme než všichni ostatní odejdou, než se postavíme. Vím, že společníci z Odevzdanosti odsud odejdou chodbou, přes přední dveře na autobusovou zastávku. Mohli tam být přes hodinu, pouštějíc lidi před sebe. Nemyslím si, že zvládnu víc toho ticha. Namísto napodobování jich vyklouznu bočními dveřmi do aleje vedle školy. Šel jsem tudy už dřív, ale většinou jsem se kradl pomalu, nečekající abych byl viděný nebo slyšený. Dnes chci jen běžet. Sprintoval jsem na konec aleje a do prázdné ulice, skákajíc přes díry na chodníku. Moje volná bunda z Odevzdanosti naskakuje ve větru, stahuju si ji z ramen a nechám ji za sebou jako vlajku. Když jsem utíkal, vytáhl jsem si rukávy až po lokty, zpomalil do klusání, když mé tělo už dál nezvládalo sprintovat. Mám pocit, jako by se město kolem mě měnilo do jedné skvrny, budovy se slévají do sebe. Nakonec jsem musel zastavit, protože mě pálily svaly. Jsem v části Odpadlíků, která je mezi sektorem Odevzdanosti, sídlem Sečtělosti a Upřímnosti a našim společným prostorem. Na každém setkání frakcí naši vůdcové obvykle mluví s mým otcem, zdůrazňují nám, abysme se nebáli Odpadlíků, zacházeli s nimi jako s lidmi namísto s nějakými zlomenými, ztracenými bytostmi. Ale nikdy by mě nenapadlo se jich bát. Přešel jsem na chodník, aby jsem se mohl podívat přes okna budov. Většinou vidím jen starý nábytek, každý pokoj je prázdný, kousky smetí na zemi. Když většina obyvatel odešla - protože museli, odkdy počet obyvatelů nevyplní každou budovu - nemusel odejít rychle, protože to po nich zůstalo čisté.
Divergent Cz -MadJanny Když projdu kolem jedné budovy na rohu, uvidím něco uvnitř. Pokoj za oknem je prázdný jako kterákoliv jiná okolo kterých jsem šel, ale okolo dveří vidím jeden žhavý kousek uhlí. Zamračil jsem se a zastavil před oknem, jestli půjde otevřít. Nejdřív nepovolilo, potom jsem zatlačil zpátky a dopředu, a ono se poddalo. Protlačil jsem nejdřív trup, potom nohy a spadl jsem dovnitř. Moje kolena mě pálily, po tom co jsem si je odřel o podlahu. Budova voní jako vařené jídlo, dým a pot. Dotkl jsem se uhlíku, poslouchajíc hlasy, které mě varují o přítomnosti Odpadlíků, ale je tu jen ticho. V další místnosti jsou okna ušmudlané barvou a špínou, ale trochu denního světla tady přece jen je, takže vidím, že jsou tu palety rozházené na podlaze, staré plechovky s kousky vysušených potravin uvíznutých v nich. Ve středu místnosti je malý gril na dřevěné uhlí. Většina uhlíků je bílých, došlo palivo, ale jeden stále svítí, naznačující, že kdokoliv tu byl, tady byl nedávno. A vzhledem k vůni a množství starých plechovek jich tady bylo aspoň pár. Vždy mě učili, že Odpadlíci žijí mimo komunitu, izolovaní jeden od druhého. Teď, když se dívám na toto místo, jsem zvědavý, proč jsem tomu vůbec někdy věřil. Co by je zastavilo od seskupováním se, tak jako nás? Je to naše přirozenost. „Co tady děláš?“ dožaduje se hlas, který přese mě přejede jako elektrický šok. Otočím se a vidím umazaného, nažloutlého muže ve vedlejší místnosti, který si utírá ruce o otrhanou utěrku. „Já jsem jen...“ podívám se na gril, „viděl jsem oheň. To je všechno.“ „Oh.“ Muž zastrčí roh utěrky do zadní kapsy. Má oblečené černé kalhoty, takové, jaké nosí Upřímní, záplatované modrou látkou Sečtělosti, a šedé tričko Odevzdaných, stejné jako mám právě teď já. Je chudý jak tyčka, ale vypadá silný. Dost silný, aby mi ublížil, ale nemyslím si, že to udělá. „Díky, myslím,“ řekne, „že tady nic nehoří.“ „Vidím to,“ řeknu. „Co je tohle za místo?“
Divergent Cz -MadJanny „Je to můj dům,“ řekne s chladným úsměvem. Chybí mu jeden ze zubů. „Nevěděl jsem, že budu mít hosty, takže jsem se neobtěžoval uklidit.“ Podívám se na rozptýlené plechovky. „Musel jsi jich vyhodit hodně, aby sis vyžádal tolik dek.“ „Nikdy jsem nepotkal Škroba, který se tak staral do věcí druhých,“ řekne. Přijde blíž ke mně a zamračí se. „Vypadáš povědomě.“ Vím, že jsem ho nemohl nikdy předtím potkat tam, kde žiju, obklopený domy v nejvíce monotónní čtvrti města, obklopený lidmi ve stejném šedém oblečení se stejnými krátkými vlasy. Potom mě napadne: schovaný jak se mě snaží otec udržet, stále je to vůdce rady, jeden z nejvýznamějších lidí v našem městě a já ho lidem připomínám. „Je mi líto, že jsem vás otravoval,“ povím v mém nejlepším Odevzdaném hlase. „Tak, já teď půjdu.“ „Znám tě,“ řekne hlas. „Ty jsi syn Evelyn Eatonové, že?“ Při jejím jméně ztuhne. Už jsou to roky, co jsem ho slyšel, můj otec o ní nemluví, ani ho dokonce nepřipustí, když ho zaslechne. Být znovu spojený s ní, i když jen slovně, je divné, jako oblékání si starého oblečení, které vám už nesedí. „Jak jste ji znal?“ Musel ji znát dobře, aby ji viděl v mé tváři, která je světlejší a mám modré oči namísto jejích tmavě hnědých. Většina lidí se nedívá dost na to, aby viděli věci, které máme stejné: naše dlouhé prsty, zahnuté nosy, naše přímé, zahnuté obočí. Trochu zaváhá. „Byla dobrovolnice s Odevzdaností, někdy. Rozdávala jídlo, deky a oblečení. Měla nezapomenutelnou tvář. Navíc byla vdaná za vůdce rady. Neznali ji všichni?“ Někdy vím, že lidé lžou, i kvůli tomu způsobu, jakým cítím jejich slova, nepohodlně a zle, tak se cítí Sečtělý, když čte gramaticky nesprávnou větu. Jakkoliv, znal mou matku, není to kvůli tomu že mu jednou dala plechovku polévky. Ale jsem hladový po poslechnutí víc o ní, takže na to netlačím. „Zemřela, věděl jste?“ povím. „Před mnoha lety.“
Divergent Cz -MadJanny „Ne, to jsem nevěděl,“ jeho ústa se smyknou do rohu. „Je mi to líto.“ Cítím se divně, stojící na tomto vlhkém místě, které voní jako tělo a dým, mezi těmito prázdnými plechovkami, které naznačují chudobu a selhání. Ale taky je tu něco přitažlivého, svoboda, odmítnutí které patří svévolným kategoriím, které jsme si vytvořili. „Tvůj Obřad volby musí být zítra, jinak bys nevypadal tak ustaraný,“ poví muž. „Jaká frakce ti vyšla?“ „Nesmím to někomu říct,“ řeknu automaticky. „Nejsem někdo,“ poví. „Jsem nikdo. Těmi jsme my, Odpadlíci.“ Ani tak nic neřeknu. Zákaz podělení se o výsledku testu nebo jakýchkoliv z mých tajemství je pevně stanovený ve formě, která mě dělá a předělává denně. Je nemožné je teď změnit. „Ah, dodržovatel zákona,“ poví, jako by byl zklamaný. „Tvoje matka mi jednou řekla, že cítila, jak ji nečinnost přivedla do Odevzdanosti. Byla to cesta nejmenšího odporu.“ Pokrčil rameny. „Věř mi, když ti povím, Eatonův chlapče, odpor stojí za to.“ Cítím nával hněvu. Neměl bych s ním mluvit o mé matce, jako kdyby mu patřila, a ne mně, neměl by mě nutit pochybovat o všem, co si o ní pamatuju, jen proto, že ona možná a možná taky ne jednou dala jídlo. Neměl by nic říkat - je nikdo, Odpadlík, izolovaný, nic. „Ano?“ povím. „Podívejte, kam vás odpor dostal. Žít z plechovek, v rozbitých budovách. Nezní mi to dobře.“ Začnu kráčet ke dveřím, ze kterých přišel, vím že najdu dveře do aleje někde tam vzadu, je mi jedno kde to je, jestli odtud můžu rychle vypadnout. Vydám se po podlaze, dávám si pozor abych nestoupl na žádnou z dek. Když vejdu do chodby, muž řekne „Radši budu jíst z plechovek, než být omezování frakcemi.“ Neotočím se. ***
Divergent Cz -MadJanny Když jsem přišel domů, seděl jsem na prvním schodě a zhluboka dýchal z chladného jarního vzduchu několik minut. Moje matka byla ta, kdo mě naučil ukrást si chvíle jako jsou tyto, moment svobody, i když to ona nevěděla. Sledoval jsem ji vyklouznout z domu po setmění, kdy otec spal, a vracet se zpátky domů když se slunce jen začalo objevovat za budovami. Ukradla si tyto momenty i když byla s námi, stála nad umyvadlem se zavřenýma očima, tak velmi vzdálená od současnosti, tak, že mě dokonce neslyšela, když jsem na ni mluvil. Ale naučil jsem se z pozorování ještě něco, že volné chvíle musí vždy skončit. Vstanu, opráším si skvrny cementu z mých šedých kalhot a zatlačím na dveře. Můj otec sedí v křesle v obývacím pokoji, obklopený papíry. Narovnám se, takže mi nemůže vynadat za to, že se hrbím. Pohnu se ke schodům. Možná že mě nechá odejít do pokoje bez povšimnutí. „Řekni mi o tvém testu,“ poví a kývne na pohovku, abych si sedl. Přejdu přes místnost, opatrně šlapu na papíry na koberci a sednu si kam ukázal, přímo na okraj sedadla, takže se můžu rychle postavit. „No?“ Dá si dolů brýle a s očekáváním se na mě podívá. Slyším napětí v jeho hlase, ten druh, který vyvíjí jen po těžkém pracovním dni. Měl bych být opatrný. „Jaký byl tvůj výsledek?“ Ani nepřemýšlím a odpovím mu. „Odevzdanost.“ „A nic jiného?“ Zamračím se. „Ne, samozřejmě že ne.“ „Nedívej se na mě tak,“ řekne a mé zamračení zmizí. „Nic divného se s tvým testem nestalo?“ Po dobu mého testu jsem věděl kde jsem - věděl jsem to od momentu, když jsem se cítil jako bych stál v kavárně mojí střední školy, vlastně jsem ležel tváří k zemi na židli v místnosti testu, mé tělo bylo propojené k počítači sérií drátů. To bylo divné. Ale nechci se o tom s ním bavit, ne když vidím jak v něm vře stres. „Ne.“ Řeknu.
Divergent Cz -MadJanny „Nelži mi,“ poví a chytí mě za rameno, jeho prsty pevné jako svěrák. Nepodívám se na něj. „Nelžu,“ řeknu. „Dostal jsem Odevzdanost, tak jak jsi očekával. Ta žena se na mě cestou z místnosti sotva podívala, slibuju.“ Pustí mě. Kůže mě na místě, kde ji svíral, bolí. „Dobře,“ řekne. „Jsem si jistý, že máš o čem přemýšlet. Měl bys jít do tvého pokoje.“ „Ano, pane.“ Vstanu a přejdu znovu přes místnost, ulevilo se mi. „Oh,“ řekne. „Někdo z mých kolegů přijde dnes večer, takže bys měl večeři sníst brzy.“ „Ano, pane.“ *** Předtím než zapadne slunce, jsem vybral jídlo ze skříněk a z ledničky, dvě večerní rolky, syrovou mrkev se zelenou natí, kus sýra a jablko, zbytky kuřecího masa bez jakéhokoliv koření. Jídlo chutná stejně jako prach a pasta. Oči nechávám na dveřích, takže se nesrazím s otcovými kolegy. Nebyl by rád, kdybych byl stále dole, když přišli. Dopíjel jsem pohár vody, když se objevil první člen rady, a já jsem pospíchal přes obývák než otec otevře dveře. Čeká s rukou na klice, zvedl na mě obočí když jsem proklouzl okolo zábradlí. Ukáže nahoru na schody a já rychle lezu, když otevře dveře. „Dobrý den, Marcusi.“ Poznám hlas patřící Andrewu Priorovi. Je jedním z nejbližších otcových přátel z práce, což neznamená vůbec nic, protože nikdo vážně nezná mého otce. Dokonce ani já. Z vrchu schodů se podívám na Andrewa. Utírá si boty na rohožce. Někdy ho vídám, i jeho rodinu, perfektní příklad Odevzdanosti. Natalie a Andrew, syn a dcera - ne dvojčata, ale oba mladší než jsem já - všichni klidně kráčí po chodníku a kývou hlavou na kolemjdoucí. Natalie organizuje všechny Odpadlické úsilí mezi Odevzdaností - moje matka ji musela znát, i když jen
Divergent Cz -MadJanny zřídka navštěvovala události Odevzdanosti, upřednostňovala tajení jejího tajemství, stejně jako já své, skryté v tomto domě. Andrew se setká s mýma očima, a já utíkám chodbou do své ložnice, zavírajíc za sebou dveře. Podle všeho je můj pokoj čistý a prázdný jako každý jiný v Odevzdanosti. Moje šedé přikrývky a oblečení jsou zastrčené těsně kolem tenké matrace, a mé učebnice jsou postavené v perfektním komínku na stole. Malý prádelník, který obsahuje několik shodných sad oblečení je vedle malého okna, které večer propouští jen nejnutnější paprsky slunečního světla. Přes něj můžu vidět vedlejší dům, který je přesně takový jak tento, jen je o pět stop na východ. Vím, jak nečinnost přivedla mou matku do Odevzdanosti, pokud ten muž mluvil pravdu o tom, co mu řekla. Vidím, že se to děje taky i mně, zítra když budu stát mezi miskami prvků frakcí s nožem v ruce. Jsou čtyři frakce které neznám, nebo jistota, s pokyny kterým nerozumím, a jen jedna je předvídatelná, srozumitelná. Když mě výběr Odevzdanosti nepovede ke štěstí, aspoň mě to povede na pohodlné místo. Sedím na konci postele. Ne, nepovede, myslím, a potom pustím tu myšlenku, protože vím, z které mé části to jde: dětský část, která se bojí muže, který rozhoduje. Muž, jehož klouby znám lépe než objetí. Ujistím se, že jsou dveře zavřené a podepřu je židlí, jen pro jistotu. Potom se skrčím u postele a vytáhnu truhlu, kterou tam mám. Dala mi ji máma, když jsem byl mladý, a řekl jsem otci, že je to na náhradní přikrývky, které našla v aleji. Ale když ji dala ke mně do pokoje, nenaplnila ji nádharními přikrývkami. Zavřela mé dveře a prsty se dotkla rtů, položila ji na postel, aby ji otevřela. Vevnitř odemknuté truhly byla modrá socha. Vypadá jako padající voda, ale bylo to vážně sklo, perfektně čisté, leštěné, bezchybné. „Co to dělá?“ ptal jsem se jí tehdy. „Nedělá to nic zjevného,“ řekla a usmála se, ale její úsměv byl napjatý, jakoby se něčeho bála. „Ale mohlo by to něco udělat tady,“ poklepala si na hrudi, přímo nad hrudní kostí. „Nádherné věci, někdy.“
Divergent Cz -MadJanny Od té doby jsem truhlu naplnil věcmi, které by ostatní nazvali zbytečnými: staré brýle bez skla, úlomky vyřazených základních desek, zapalovací svíčky, obnažené dráty, rozbité hrdlo zelené flašky a zrezivěný nůž. Nevím, jestli by je matka nazvala nádhernými, nebo dokonce jestli bych je tak nazval já, ale každá z nich mě uhodí způsobem stejným jako socha, nebo tajné věci, vzácné věci, i kdyby jen proto, že byly přehlédnuté. Namísto přemýšlením o mém testu zvednu každý předmět a otočím ho v ruce, tak abych si zapamatoval každou jeho část. *** Vzbudím se zrovna, když se začnou ozývat kroky Marcuse v chodbě, přímo před ložnicí. Ležím na posteli, věci rozházené na matraci kolem mě. Jeho kroky zpomalují, jak se blíží ke dveřím, a já zvednu kousky drátu a hážu je do truhly, zamknu ji a schovám klíč do kapsy. V poslední vteřině si uvědomím, když se začne klika hýbat, že socha je stále venku, takže ji schovám pod polštářem a posunu truhlici pod postel. Potom se pohnu k židli a dám ji pryč ode dveří, takže může otec vejít. Když vejde, přejede očima židli v mých rukách s podezřením. „Co jsi tady dělal?“ zeptá se. „Snažíš se mě udržet venku?“ „Ne, pane.“ „To už je podruhé, co jsi mi dnes lhal,“ poví Marcus. „Nevychoval jsem tě jako lháře.“ „Já-“ nemůžu přijít na nic, co bych řekl, tak zavřu ústa, přenesu židli zpět ke stolu, kam patří, přímo za perfektní hromadu učebnic. „Co jsi tady dělal, že jsi nechtěl, abych to viděl?“ Sevřu opěradlo židle a dívám se na své knihy. „Nic,“ řeknu potichu. „To je třetí lež,“ poví a jeho hlas je nízký, ale těžký jako pazour. Začne kráčet ke mně, a já začnu instinktivně couvat. Ale namísto toho, aby šel ke mně, vytáhne truhlu zpod postele a potom vyzkouší víko. To se nepohne. Strach mi sklouzne do střev jako ostří. Držím lem košile, ale necítím si prsty.
Divergent Cz -MadJanny „Tvoje matka tvrdila, že je to na přikrývky,“ říká. „Povídala, že ti přes noc byla zima. Ale vždy jsem byl zvědavý, jestli jsou tam pořád přikrývky, proč to máš zamknuté?“ Drží ruku přede mnou, dlaní nahoru, a zvedne na mě obočí. Vím, co chce - klíč. A já mu ho musím dát, protože vidí, že mu lžu, vidí na mě všechno. Sáhnu do kapsy a položím klíč do jeho ruky. Teď si necítím dlaně, a dýchání začíná přicházet, mělké dýchání, které přichází vždy, když je připravený vybuchnout. Zavřu oči, když otevře truhlu. „Co to je?“ jeho ruka přejde přes bezcenné předměty, přehazuje jich doprava doleva. Jednu po druhé vybere ven a strčí je ke mně. „Na co potřebuješ toto, nebo toto...!“ Couvnu, znovu a znovu, bez odpovědi. Nepotřebuju je. Nepotřebuju žádnou z nich. „To je požitkářství!“ zakřičí, strčí do truhly, takže její obsah se rozptýlí po podlaze. „Tráví to tento dům sobectvím!“ Necítím si tvář. Jeho ruka se srazí s mou hrudí. Zakopnu a uderu se o prádelník. Potom zvedne ruce, aby mě uhodil, povím, moje hrdlo je sevřené strachem, „Obřad volby, otče!“ Zastaví se se zvednutou rukou, krčím se, zmenšuju se při prádelníku, moje oči nemůžou zaostřit. Obyčejně se snaží, aby neuhodil mou tvář, hlavně kvůli dnům jako je zítra, kde se na mě bude dívat hodně lidí, co si vyberu. Spustí ruku a na sekundu si myslím, že násilí je u konce, že hněv přestal. Ale potom poví „Dobře, zůstaň tady.“ Klesnu u prádelníku. Vím lépe, než si myslet že odejde a promyslí si věci znovu, a přijde se zpět omluvit. Nikdy to nedělá. Vrátí se s opaskem, a bude zarývat pruhy do mých zad, lehko skrytých pod košilí, a s poslušných výrazem Odevzdanosti. Otočím se, tělem mi proběhne třes. Chytím se okraje prádelníku a čekám.
Divergent Cz -MadJanny *** Tu noc spím na břichu, bolest mi přechází každou myšlenkou, s mými drobnostmi rozbitými na podlaze, všude kolem mě. Potom co mě uhodil tak, že jsem si až musel kousnout do pěsti, abych ztlumil výkřik, šlapal na každý objekt, až dokud nebyl rozbitý nebo zničený k nepoznání, a potom hodil truhlici o stěnu, aby víko vylomil z pantů. Myšlenka se mi dere na povrch. Když si zvolíš Odevzdanost, nikdy se pryč od něj nedostaneš. Zatlačím hlavu do polštáře. Ale já nejsem dost silný na odolání Odevzdanosti. Setrvačnost, tento strach mě žene dolů po cestě, kterou mi stanovil můj otec. *** Další ráno si dám studenou sprchu, nešetřím zdroji, jak učí Odevzdanost, ale protože to ochromuje moje záda. Pomalu se oblékám do mých volných, prostých šatů Odevzdanosti, a stojím v přední části chodby před zrcadlem, abych si ostříhal vlasy. „Nech mě,“ řekne můj otec z konce chodby. „Je to tvůj Obřad volby.“ Nastavím strojek dolů na římsu, vytvořenou posuvným panelem, a snažím se narovnat. Postaví se za mě a já odvrátím oči, když začne strojek bzučet. Je tady jen jeden kryt na čepel, jen jedna délka vlasů vhodná na muže z Odevzdanosti. Uskočím, když se jeho prsty stabilizují na mé hlavě a doufám, že to nevidí, nevidí jak mě i jeho nejmenší dotek děsí. „Víš, co máš očekávat,“ poví. Zakrývá horní část mého ucha jednou rukou, když táhne strojek přes stranu mé hlavy. Dnes se snaží chránit mé ucho před škrábancem od strojku, a včera vzal opasek on na mě. Ta myšlenka mnou projede jako jed. Je to téměř vtipné. Skoro se chci smát. „Budeš stát na svém místě; když bude tvé jméno zvoláno, půjdeš dopředu pro nůž. Potom se pořežeš a kapneš krví přímo do misky.“ Naše oči se střetnou v zrcadle, a on stlačí ústa do skoroúsměvu. Dotkne se mého ramena, a já si uvědomím, že jsme teď stejně vysocí, stejné velikosti, ale i tak se cítím menší.
Divergent Cz -MadJanny Potom laskavě dodá „Nůž bude bolet jen chvíli. Potom bude tvé rozhodnutí učiněno, a bude konec.“ Zajímalo by mě, jestli si vůbec pamatuje co se včera stalo, nebo jestli to už strčil do samostatného prostoru v mysli, drží jeho monstrum napůl oddělené od jeho poloviny otce, muže, vůdce rady a vdovce. A najednou mé srdce tluče, má tvář je hořící, sotva to snesu. „Neboj se o mě, o snášení bolesti,“ povím. „Měl jsem hodně praxe.“ Na sekundu jsou jeho oči v zrcadle jako dýky, a můj silný hněv je pryč, nahrazený známým strachem. Jen vypne strojek, položí ho na římsu, odejde po schodech dolů, nechá mě s ostříhanými vlasy, abych si je ometl z ramen a krku, a vrátil strojek do šuplíku v koupelně. Potom jsem se vrátil do pokoje a díval se na předměty na podlaze. Opatrně jsem je shromáždil na hromadu a dal jsem je do odpadkového koše vedle mého stolu, kousek po kousku. Škubl jsem sebou a postavil se. Nohy se mi třesou. V tom momentě, když jsem se díval na svůj prázdný život, který jsem si udělal, a zničené zbytky maličkostí, co jsem měl, myslím si, musím se dostat pryč. Je to silná myšlenka. Cítím její sílu, která ve mě zvoní jako cinkání zvonečku, takže si to myslím znovu. Musím se dostat pryč. Přejdu k posteli a natáhnu se pod polštář, kde je socha od mojí mámy stále v bezpečí, stále modrá a lesklá v ranním světle. Položil jsem ji na stůl, vedle stohu knih, a odešel z místnosti, zavírajíc za sebou dveře. Dole jsem příliš nervózní jíst, ale kousky toastu si i tak dám do úst, takže se mě otec nebude nic ptát. Neměl bych se bát. Teď předstírá, že neexistuju, předstírá, že se neškubnu vždy, když se musím zohnout, abych něco zvedl. Musím se dostat pryč. Je to pokřik, mantra, jediná věc, které se musím držet. Dočítá noviny ze Sečtělosti, které publikují každé ráno, já doumývám své nádobí, a spolu vyjdeme z domu, beze slova. Jdeme po chodníku, zdravíme sousedy s úsměvem, a všechno je pro Marcuse Eatona v naprostém pořádku, kromě jeho syna. Kromě mě. Nejsem v pořádku, jsem v neustálém zmatku. Ale dnes jsem za to rád.
Divergent Cz -MadJanny Nastoupíme do autobusu a stojíme v cestě, aby si ostatní mohli sednout kolem nás, perfektní obrázek úcty z Odevzdanosti. Sleduju jak ostatní nastupují, Upřímní chlapci a děvčata s hlasitými ústy, Sečtělí s usilovnými pohledy. Sleduju postup ostatních z Odevzdanosti, kteří se vzdávají svých míst, aby si mohli ostatní sednout. Každý bude dnes na stejném místě - Hlava, černý sloup v dálce, dva hroty bodnuté k obloze. Když se tam dostaneme, můj otec položí ruku na mé rameno, když kráčíme ke vchodu, zasílajíc otřesy do mého těla. Musím se dostat pryč. Je to zoufalá myšlenka, a bolest je větší každým krokem k podlaze Obřadu volby. Bojuju o vzduch, ale není to kvůli bolesti v nohách; je to kvůli mému slabému srdci, roste každou sekundou. Vedle mě si Marcus stírá kapky potu z čela, všichni ostatní z Odevzdanosti svírají rty, aby přestali velmi hlasitě dýchat, jinak se zdá, že si nikdo nebude stěžovat. Zvednu oči ke schodům přede mnou a jsem v ohni s touto myšlenkou, touto potřebou, touto šancí na útěk. Přijdeme ke správnému vchodu a každý zadrží dech, než vejde. Místnost je tmavá, okna jsou zablokované, sedadla uspořádané kolem kruhu misek, ve kterých je sklo, voda, kameny, uhlí a hlína. Najdu své místo v řadě, mezi dívkou z Odevzdanosti a chlapcem z Mírumilovnosti. Marcus se přede mě postaví. „Víš, co dělat,“ poví a vyzní to víc jakoby to říkal sobě, než mně. „Víš, co je správná volba. Vím, že ano.“ Jen jsem se díval někam na jih od jeho očí. „Uvidím tě brzy, synu,“ říká. Přede směrem k části Odevzdanosti a posadí se do přední řady, s ostatními členy rady. Postupně lidé naplňují místnost, ti, kteří se mají rozhodnout, stojí ve čtverci na náměstí na kraji, ti, kteří se dívají, sedí na židlích ve středu. Dveře se zavřou a je chvíli ticho, když vůdce reprezentující Neohroženost přejde na pódium. Jmenuje se Max. Prsty se chytí okraje pódia a vidím, že na jeho kloubech jsou modřiny. Učí se bojovat v Neohroženosti? Musí.
Divergent Cz -MadJanny „Vítejte na Obřadu volby,“ poví Max, jeho hluboký hlas lehce naplní místnost. Nepotřebuje mikrofon, jeho hlas je dost hlasitý a dost silný, aby pronikl mojí lebkou a ovinul se kolem mého mozku. „Dnes si vyberete vaši frakci. Až do tohoto bodu jste následovali cestu svých rodičů, jejich pravidla. Dnes najdete vlastní cestu, uděláte vlastní pravidla.“ Skoro vidím, jak můj otec stiskl rty k sobě pohrdáním na takové typické řeči Neohrožených. Znám jeho zvyky tak dobře, že to skoro udělám i já sám, i když nesdílím tento pocit. Nemám žádné zvláštní názory na Neohrožené. „Kdysi dávno naši předkové zjistili, že každý z nás, každý jednotlivec, byl zodpovědný za zlo, které existuje ve světě. Ale nesouhlasili s tím, co za zlo to přesně bylo,“ poví Max. „Někteří z nich tvrdili, že to bylo nepoctivostí...“ Myslím na všechny lži, rok po roce, o této modřině, nebo řezu, lži, kterými jsem kryl Marcusovy lži. „Někteří tvrdili, že to bylo neinformovaností, někteří, že hněvem...“ Myslím na sady Mírumilovnosti, svobodu, kterou bych našel v násilí a krutosti. „Někteří tvrdili, že bylo důvodem sobectví.“ Je to pro tvé vlastní dobro, říkal Marcus předtím, než přišla první rána. Jako kdyby to, že mě bude bít, byl nějaký způsob sebeobětování. Jako kdyby ho bolelo mi to dělat. No, neviděl jsem ho dnes ráno v kuchyni kulhat. „A poslední skupina tvrdila, že to bylo zbabělostí.“ Pár Neohrožených zahuláká a zbytek Neohrožených vybuchne smíchy. Myslím na strach, který mě pohlcoval minulou noc, dokud jsem ho necítil, dokud jsem nemohl dýchat. Myslím na roky, které mě uzemnily v prachu pod otcovy paty. „Proto jsme založili frakce. Upřímnost, Sečtělost, Mírumilovnost, Odevzdanost a Neohroženost,“ Max se usměje. „V nich najdeme správce, učitele, vůdce a ochránce. V nich si najdeme náš pocit sounáležitosti, náš smysl pro komunitu, naše samostatné životy.“ Odkašle si. „Dost o tom. Pojďme na to. Pojďte dopředu, vezměte nůž, potom se rozhodněte. První, Zellner, Gregory.“
Divergent Cz -MadJanny Zdá se, že bolest by měla vycházet z mého starého života do mého nového, zarývajíc nůž do dlaně. I tak, dokonce toto ráno, nevím, kterou frakci si vyberu jako útočiště. Gregory Zellner podrží svou krvácející ruku nad miskou špíny, aby si vybral Mírumilovnost. Mírumilovnost vypadá jako jasná volba pro útočiště, s jejich klidným životem, voňavými ovocnými sady, je úsměvem komunity. V Mírumilovnosti bych našel ten druh přijetí, po kterém jsem toužil celý život, a možná časem by jsem se v sobě cítil stabilní, spokojený s tím, kdo jsem. Ale když se podívám na lidi sedící v té sekci, v jejich červené a žluté barvě, vidím jen prázdné lidi schopné fandit si navzájem. Jsou příliš perfektní, příliš milí pro někoho jako jsem já, byl bych hnaný do jejich náručí zlostí a strachem. Obřad pokračuje příliš rychle. „Rogers, Helena.“ Vybere si Upřímnost. Vím, co se děje na iniciačním přestupu v Upřímnosti. Jednoho dne jsem o tom slyšel šepot ve škole. Tam bych musel říct každé své tajemství, vykopat ho svými nehty. Musel bych se stáhnout z kůže, aby jsem se dostal do Upřímnosti. Ne, to nemůžu. „Lovelace, Frederick.“ Frederick Lovelace, oblečený celý v modré, si pořeže dlaň a nechá krev padnout do vody Sečtělosti, která se mění na hlubší odstín růžové. Pro Sečtělost se učím rychle, ale znám se dost na to, abych pochopil, že jsem velmi přelétavý, příliš citlivý pro místo jako je tamto. Uškrtilo by mě to, a to, co chci já, je být svobodný, ne být v jiném druhu vězení. Nezabere to žádný čas, než je vyvolaná dívka z Odevzdanosti, která sedí vedle mě. „Erasmus, Anne.“ Anne - další, která mi neřekla víc než pár slov - klopýtá dopředu a začne kráčet uličkou k Maxovi na pódium. Přijme nůž s třesoucíma se rukama a pořeže si dlaň, podrží svou ruku nad miskou Odevzdanosti. Pro ni je to lehké. Nemá nic, před čím by musela utíkat, jen vítající, milou komunitu, do které se vrátí. A kromě toho, nikdo z Odevzdanosti nepřestoupil už roky. Je to nejvíc věrná frakce, ve výběru ve statistikách Obřadu volby. „Eaton, Tobias.“
Divergent Cz -MadJanny Nejsem nervózní, když kráčím uličkou k miskách, i když jsem si stále nevybral své místo. Max mi podá nůž a já ho pevně chytím kolem rukojetě. Je hladký, chladný, a čepel je čistá. Nový nůž pro každou osobu a novou volbu. Jak kráčím do středu místnosti, do středu misek, přejdu kolem Tori, ženě, která zaznamenávala můj test. Ty jsi ten, kdo musí žít se svými rozhodnutími, řekla. Její vlasy jsou stáhnuté dozadu a vidím tetování, které se plazí přes její klíční kost až ke krku. Její oči se potkají s mými s divou sílou, a podívám se zpět na ni, neohrožený, když přejdu na svoje místo mezi miskami. Se kterým rozhodnutím můžu žít? Ne Sečtělost, ani Upřímnost, ani Odevzdanost, místo, ze kterého se snažím vypadnout. Dokonce ani Mírumilovnost ne, kde jsem příliš zlomený, aby jsem tam zapadl. Pravdou je, že chci, aby nůž prošel přímo přes srdce mého otce, aby ho přerazilo s co největší bolestí a rozpaky a zklamáním, jestli je to možné. Je tady jen jedno rozhodnutí, které můžu udělat. Podívám se na něj a on přikývne, pořežu se hluboko do dlaně, tak hluboko, že mi s bolestí vytrysknou slzy. Zamrkám, abych je zahnal, a stáhnu ruku do pěsti, aby se mi tam nahromadila krev. Jeho oči jsou jako moje, tak tmavě modré, že dokonce i na světle vypadají černě, jen jamky v jeho lebce. Moje záda pulzují a límec mé košile mě škrábe na hrubé kůži, kůži, kterou pokrýval s opaskem. Otevřu dlaň nad uhlíky. Mám pocit, že hoří v mém žaludku, vyplňují mě až po okraj ohněm a dýmem. Jsem svobodný. *** Neslyším povzbuzování Neohrožených, slyším jen zvonění. Moje nová frakce je jako hodně ozbrojené stvoření táhnoucí se ke mně. Pohnu se k nim, nezkusím se ani otočit, abych viděl otcovu tvář. Ruky mě pobouchají po ramenech, chválící mě za mou volbu, a přejdu k zadní straně skupinky, krev mi teče po prstech.
Divergent Cz -MadJanny Stojím s ostatními přestoupenými, vedle černovlasého kluka ze Sečtělosti, který mě hodnotí a odmítá jediným pohledem. Nevypadám jako něco velké, v mé šedé barvě Odevzdanosti, vysoký, vyhublý po loňském růstu. Krev z řezu na mojí ruce začala kapat na zem a teče po mém zápěstí. Nožem jsem zařezal moc hluboko. Když si i poslední z mých vrstevníků vybere, chytím kousek mé volné košile z Odevzdanosti mezi prsty a potáhnu. Kousek látky obalím kolem ruky, abych zastavil krvácení. Už nikdy nebudu ani tak potřebovat toto oblečení. Neohrožení, kteří sedí před námi, se postaví hned, jak si poslední osoba vybere, a vyřítí se ze dveří, nesoucí mě s sebou. Otočím se zpět, než se dveře zavřou, neschopný se sám zastavit, a vidím otce, který stále sedí v první řadě a několik dalších lidí z Odevzdanosti se kolem něj postavilo. Vypadá omráčeně. Trochu se ušklíbnu. Udělal jsem to, přinutil jsem ho tvářit se takto. Nejsem perfektní Odevzdané dítě, odsouzené na ignorování celým systémem a mizící v temnotě. Namísto toho jsem první Odevzdaně - Neohrožený přestupující za víc než deset let. Otočím se, abych dohnal ostatní, nečekám na to, abych byl poslední. Předtím, než odejdu z místnosti, si rozepnu své roztrhané tričko s dlouhým rukávem a nechám ho spadnout na zem. Šedé tričko, které mám na sobě, je stále velké, ale je tmavší, víc se hodí k černému oblečení Neohrožených. Řítí se po schodech dolů, pohazují si otevřené dveře, smějí se, křičí. Cítím pálení v zádech a ramenou, v plicích a nohou a najednou si nejsem tak jistý svým rozhodnutím, těmito lidmi, které jsem si vybral. Oni jsou velmi hlasití, a velmi divocí. Můžu mezi nimi najít své místo? Nevím. Hádám, že nemám na výběr. Protláčím se skupinkou, hledám své kolegy, kteří taky přestoupili, ale vypadá to, že zmizeli. Přesunu se na kraj skupiny, doufajíc, že uvidím, kam máme namířené, a vidím kolejnice, v mřížkované klícce dřeva a kovu. Neohrožení vylezou po schodech, dav je tak hustý, že nemůžu najít způsob, jak se dostat dovnitř, ale vím, že když co nejdřív nevylezu ty schody, mohl by mi ujet vlak,
Divergent Cz -MadJanny takže se rozhodnu najít si vlastní cestu. Musím zatnout zuby, abych se neomlouval, když lokty narážím do boků lidí, aby mi uvolnili cestu. „Nejsi špatný běžec,“ poví Tori, když vedle mě vyskočí na platformu. „Aspoň na dítě z Odevzdanosti.“ „Díky,“ řeknu. „Víš, co se teď bude dít, že?“ otočí se a ukáže na světla v dálce, připevněné k přední části protijedoucího vlaku. „Nezastaví. Jen trochu zpomalí. A když to nestihneš, je pro tebe konec. Odpadlík. Je lehké nechat se vykopnout.“ Přikývnu. Nejsem překvapený, že iniciační zkouška už začala, že začala v sekundě, kdy jsme opustili Obřad volby. Sleduju, jak se vlak přibližuje - teď to slyším, pískání na kolejnicích. Šklebí se na mě. „Budeš tu v pohodě, že?“ „Proč to říkáš?“ Pokrčí rameny. „Připadáš mi jako někdo, kdo je připravený bojovat, to je všechno.“ Vlak se řítí k nám a Neohrožení se začnou hromadit. Tori běží směrem ke kraji, tak ji následuju, kopíruju její postoj a pohyby, když se chystá skočit. Chytí kliku a vyhoupne se dovnitř, takže udělám to samé, sahám po klice a potom se vrhnu dovnitř. Ale nejsem připravený na otočení vlaku, klopýtnu a uderu si tvář o kovovou stěnu. Chytím se za bolavý nos. „Měkký,“ poví jeden z Neohrožených vevnitř. Je mladší než Tori, s černou kůží a lehkým úsměvem. „Šikovnost je pro Sečtělé chválení,“ řekne Tori. „Dokázal to do vlaku, Amare, to se počítá.“ „I tak by měl být v autě. S ostatními přestoupenými,“ poví Amar. Přejede mě pohledem, ale ne tak jako přestoupený ze Sečtělosti před pár minutami. Vypadá více zvědavý než cokoliv jiné, jako kdybych byl zvláštnost, kterou je třeba přezkoumat, aby to pochopili. „Jestli je tvůj kamarád, tak hádám, že je to v pohodě. Jaké je tvé jméno, Škrobe?“
Divergent Cz -MadJanny Jméno mám na jazyku, v sekundě, kdy se mě zeptá, ale nejsem připravený mu odpovědět tak, jak vždy odpovídám, že jsem Tobias Eaton. Mělo by to být přirozené, ale právě teď nedokážu říct své jméno nahlas, ne tady, obklopený lidmi, o kterých doufám, že budou mými novými přáteli, novou rodinou. Nemůžu - nebudu - už víc syn Marcuse Eatona. „Můžete mi říkat ,Škrobe‘, je mi to jedno,“ povím, snažící se od sebe odřezat škádlení Neohrožených, které jsem poslouchal na chodbě a ve třídách. Vítr zavane do vagónu, jak vlak nabírá rychlost, a je to velmi hlasitý hukot v mých uších. Tori se na mě divně podívá, a na chvíli se bojím, že řekne Amarovi mé pravé jméno, které jsem si jistý že si pamatuje z mého testu. Ale jen jemně přikývne, uleví se mi a otočím se k otevřeným dveřím, ruku mám stále na klice. Nikdy by mě nenapadlo, že bych mohl odmítnout říct své jméno, nebo že bych mohl říct falešné, vytvořit si novou identitu. Jsem svobodný, můžu jim odporovat, dokonce i lhát. Vidím ulici mezi dřevěnými trámy, které drží koleje. Ale před námi stará trať přechází do nové, platformy stoupají, obklopují okolní střechy budov. Stoupání jde postupně, takže bych si ho nevšiml, kdybych se nedíval na zem, jak jsme šli dál a dál od nich, dál a dál k obloze. Strach mi oslabuje nohy, takže couvnu od dveří a podřepnu si u stěny, čekám, kdy přijdeme tam, kam máme namířeno. *** Stále jsem ve stejné pozici - přikrčený u stěny, hlava v dlaních - když Amar šťouchne do mé nohy. „Postav se, Škrobe,“ vlídně poví. „Je skoro čas skočit.“ „Skočit?“ zeptám se. „Ano,“ zašklebí se. „Vlak pro nikoho nezastaví.“ Postavím se. Látka, kterou jsem si omotal kolem ruky, je nasáklá červenou barvou. Tori se postaví za mě a potlačí mě ke dveřím.
Divergent Cz -MadJanny „Ať přestoupený skočí první!“ vykřikne. „Co to děláš?“ vykřiknu a zamračím se na ni. „Dělám ti laskavost!“ odpoví a zase mě strčí ke dveřím. Ostatní Neohrožení se postaví za mě a všichni se na mě usmívají, jako kdybych byl jídlo. Přejdu k okraji, pevně chytím kliku, tak, že mě zabolí prsty. Vidím, kam bych měl doskočit. Mezera odsud vypadá malá, ale jak se vlak přibližuje, vypadá větší a větší, a moje smrt vypadá víc než pravděpodobně. Celé tělo se mi třese, když ostatní Neohrožení vyskakují z vagónů před námi. Nikdo z nich nemine střechu, ale to neznamená, že nebudu první, který ji mine. Pustím kliku, dovím se na střechu a odrazím se, jak nejvíc můžu. Náraz mě šokuje, spadnu na kolena a ruce, štěrk na střeše se zaryje do mé dlaně. Dívám se na prsty. Mám pocit, že čas plyne rychle, skok mizí z mého dohledu a paměti. „Sakra,“ poví někdo před námi. „Doufal jsem, že budeme seškrabávat palačinku ze Škroba z chodníku.“ Dívám se na zem a sedím si na patách. Střecha se pode mnou naklání a houpe neznám člověka, který by měl závrať ze strachu. I přes to vím, že jsem spravil dvě přestupové zkoušky: naskočil jsem do jedoucího vlaku a dostal jsem se na střechu. Teď je otázkou, jak se Neohrožení dostanou ze střechy? O chvíli později Amar vyskočí na římsu a v ten moment vím odpověď: Chystají se skočit. Zavřu oči a předstírám, že tady nejsem, neklečím na štěrku, s těmito šílenými potetovanými lidmi kolem mě. Přišel jsem sem utéct, ale toto není útěk, je to jen jiný druh mučení, a je příliš pozdě na útěk. Moje jediná naděje je přežít. „Vítejte v Neohroženosti!“ zakřičí Amar. „Když budele čelit svému strachu, snažíc se neumřít, nebo odejdete jako zbabělec. Tento rok máme málo přestoupených, nepřekvapivé.“
Divergent Cz -MadJanny Neohrožení kolem Amara křičí, že se k nim nikdo nechce připojit jako vlajka pýchy. „Jediný způsob jak se dostat do Neohroženosti z této střechy je skočit z téhle římsy,“ poví Amar a roztáhne ruce, aby ukázal na prázdný prostor kolem něj. Stojí na patách jako kdyby byl připravený spadnout, potom se postaví normálně a zašklebí se. Zhluboka se nadechnu a zadržím dech. Jako obvykle, nabízím možnost jít první našim nováčkům, narozených nebo ne v Neohroženosti.“ Seskočí z římsy a zamává směrem k ní se zvednutým obočím. Skupina mladých Neohrožených při kraji střechy si vyměňuje pohledy. Kromě nich na boku stojí chlapec ze Sečtělosti, dívka z Mírumilovnosti, dva chlapci a jedna dívka z Upřímnosti. Je nás jen šest. Jeden z Neohrožených vystoupí, chlapec s tmavou pletí zamává rukou ze skupiny jeho přátel. „Do toho, Zeke!“ zakřičí jedna dívka. Zeke vyskočí na římsu, ale mine, vyřítí se vpřed a ztratí rovnováhu. Zakřičí něco nesrozumitelného a zmizí. Holka z Upřímnosti poblíž římsy zalapá po dechu, přikryje si ústa rukou, ale Zekeho přátelé z Neohroženosti vybuchnou smíchy. Nemyslím si, že to byl dramatický, hrdinský moment, který měl na mysli. Amar s úsměvem znovu ukáže k římse. Narození v Neohroženosti se seřadí v řadě spolu s klukem ze Sečtělosti a dívkou z Mírumilovnosti. Vím, že se k nim musím připojit, musím skočit, nezáleží na tom, jaký z toho mám pocit. Pohnu se směrem k řadě, dřevěný, jako kdyby byly moje klouby zrezavěné šrouby. Amar se dívá na své hodinky a každého skokana vyzve po třiceti sekundových intervalech. Řada se zmenšuje. Najednou je pryč a zůstanu tam sám. Postavím se na římsu a čekám na Amarův povel. Slunce zapaá v dálce za budovami. Zlaté světlo je v blízkosti horizontu, vítr fouká pořád víc, odlepuje mi oblečení od těla. „Pokračuj,“ poví Amar.
Divergent Cz -MadJanny Zavřu oči a úplně zamrznu. Nedokážu se ani donutit skočit ze střechy. Jen se nakloním a padám. Můj žaludek klesá, moje končetiny hledají něco na zachycení, ale nic nenajdou, jen pád, vzduch a zběsilé hledání země. Potom spadnu do sítě. Omotá se kolem mě, věznící mě ve svých vláknech. Od kraje se ke mně natáhnou ruce. Zaháknu se prsty v síti a posunu se k nim. Přistanu na nohách na dřevěné platformě a muž s tmavě hnědou pokožkou a pomlácenými klouby se na mě ušklíbl. Max. „Škrobe!“ poplácá mě po zádech, takže instinktivně couvnu. „Milé vidět, že si to dotáhl takto daleko. Připoj se ke svým pár přestoupeným. Amar bude hned dole, jsem si jistý.“ Za ním je tmavý tunel se skalními stěnami. Neohroženost se rozkládá pod zemí - předpokládal jsem, že bude viset z nějaké vysoké budovy na sérii nekvalitních lan, jedna z mých nejhorších můr. Snažím se přejít po schodech k ostatním přestoupeným. Vypadá to, že mi nohy sotva fungují. Dívka z Mírumilovnosti se na mě usměje. „To bylo překvapivě zábavné,“ řekne. „Jsem Mia. Jsi v pohodě?“ „Vypadá to, že se snaží nezvracet,“ poví jeden z Upřímných. „Nech tomu volný průběh,“ dodá druhý kluk z Upřímnosti. „Rádi bysme viděli show.“ Moje odpověď přijde z ničeho nic. „Drž hubu,“ odseknu. Na moje překvapení zmlknou. Myslím, že jim moc lidí z Odevzdanosti neřeklo, aby mlčeli. O pár sekund později vidím Amara, jak leze ze sítě. Sestupuje ze schodů, vypadá divoký, pokrčený a připravený na další šílený kousek. Zavolá k sobě všechny, kteří podstupují iniciační zkoušku, shromáždíme se u vchodu do tunelu v půlkruhu. Amar si zalomil ruce před sebou. „Jmenuju se Amar,“ poví. „Jsem váš instruktor. Vyrůstal jsem tady, a před třemi lety jsem udělal iniciační zkoušku s létajícími barvami, což znamená, že mám na starosti nové členy, tak dlouho, jak chci. Máte štěstí.“
Divergent Cz -MadJanny „Narození v Neohroženosti budou mít většinu tréninků oddělených od přestupujících, takže narození v Neohroženosti nezlomí přestoupené v polovině-“ tehdy se narození v Neohroženosti začnou ušklíbat. „Ale tento rok zkusíme něco nové. Vůdci Neohroženosti a já chceme vidět, jestli vás poznání vašich strachů předtím než začnete s tréninkem lépe připraví na zbytek iniciační zkoušky. Takže předtím, než půjdete do jídelny na večeři, budeme dělat nějaké testy. Následujte mě.“ „Co když nechci objevit sám sebe?“ zeptá se Zeke. Stačí, aby se na něj Amar podíval a Zeke se vrátí do skupiny svých kamarádů. Amar není jako nikdo, koho jsem předtím potkal - jednu minutu příjemný a druhou přísný. A někdy obě naráz. Vede nás tunelem, potom se zastaví u dveří vestavěných do stěny a otevře je strčením ramenem. Následujeme ho do zatuchlé místnosti s obrovským oknem v zadní stěně. Nad námi fluorescenční světla blikají a Amar se postaví k přístroji, který vypadá stejně jako ten na testu. Slyším kapání - přes strop kapají kapky do kaluže v rohu. Další velká, prázdná místnost se rozprostírá za oknem. Kamery jsou v každém rohu - jsou kamery všude v Neohroženosti? „Toto je místnost na krajinu strachu,“ oznámí Amar bez toho, aby k nám vzhlédl. „Krajina strachu je simulace, ve které se postavíte vašim nejhorším strachům.“ Na stole je řada uspořádaných stříkaček. V mihotavém světle mi připadají pochmurné, jakoby mohly být nástrojem mučení. „Jak je to možné?“ zeptá se kluk ze Sečtělosti. „Neznáte naše největší strachy.“ „Eric, že?“ poví Amar. „Máš pravdu. Neznám vaše největší obavy, ale sérum, které vám píchnu, vám bude stimulovat části mozku, které zpracovávají strach a vy přejdete do simulace se simulačními překážkami. V simulaci si na rozdíl od testu budete uvědomovat, že to není realita. Mezitím budu v této místnosti simulaci kontrolovat a budu řídit program, aby se pohnul na další překážku, až vaše tepová frekvence dosáhne určité úrovně - jinými slovy, když se uklidníš, nebo budeš svým strachům čelit, důležitým způsobem. Když už nebude žádný
Divergent Cz -MadJanny strach, program se ukončí a ty se ,vzbudíš‘ v této místnosti s větším vědomím o svých obavách.“ Zvedne jednu ze stříkaček a kývne směrem k Ericovi. „Dovol mi, abych uspokojil tvou Sečtělou zvědavost,“ poví. „Půjdeš první.“ „Ale-“ „Ale,“ řekne Amar, „jsem tvůj iniciační instruktor a je v tvém nejlepším zájmu udělat to, co ti řeknu.“ Eric se na chvíli zastaví, potom si vysvleče modrou mikinu, přeloží ji v polovině a pověsí přes opěradlo židle. Jeho pohyby jsou pomalé a cíleně natažené udělané proto, mám podezření, aby co nejvíc podráždily Amara. Eric se blíží k Amarovi, který píchne jehlu do jeho krku. Potom nasměruje Erica do vedlejší místnosti. Když stojí Eric ve středu místnosti za sklem, Amar si přiloží elektrody ze simulačního přístroje a něco zmáčkne na obrazovce počítače, aby spustil program. Eric stále stojí s rukama v bok. Dívá se na nás a o sekundu později, i když se nepohl, to vypadá, že se dívá na něco jiné, jakoby začala simulace. Ale nekřičí, nemlátí nebo nebrečí, jak bych čekal od někoho, kdo čelí největším strachům. Jeho tepová frekvence zaznamenaná na monitoru před Amarem stoupá a stoupá, jako pták, který vzlétá. Bojí se. Bojí se, ale ani se nepohne. „Co se děje?“ zeptá se Mia. „Funguje sérum?“ Přikývnu. Sleduju, jak se Eric nadechne a vydechne nosem. Tělo se mu třese, jako kdyby zem pod ním duněla, ale jeho dech je pomalý, a dokonce zatne a povolí svaly každou sekundu, jako kdyby je zatínal náhodou a potom se opravil. Sleduju jeho tep na monitoru před Amarem, jak se víc a víc uklidňuje, Amar poklepe na obrazovku, aby se program pohnul dopředu.
Divergent Cz -MadJanny Toto se děje znovu a znovu, s každým novým strachem. Počítám jeho strachy v duchu. Deset, jedenáct, dvanáct. Potom Amar poklepe naposledy na obrazovku a Ericovo tělo se uvolní. Zamrká, pomalu, a potom se zašklebí do okna. Všimnu si, že narození v Neohroženosti, kteří většinou všechno rychle komentují, mlčí. To musí znamenat, že to, co cítím, je správně - že na Erica bych si měl dávat pozor. Možná se ho dokonce bát. *** Víc než hodinu sleduju ostatní, jak se staví tváří v tvář svým strachům, utíkajíc a skákajíc, zaměřujíc s neviditelnými zbraněmi, a v některých případech leží na zemi, vzlykajíc. Někdy mám pocit, že vidím, co vidí, plazí se od strachů, které je týrají, ale většinou jsou strachy, od kterých se odvrací, soukromé, znají je jen oni a Amar. Stojím vzadu v místnosti, zmenšuju se pokaždé, když Amar zavolá na dalšího člověka. Ale potom jsem už sám, Mia právě končí, vylézá se své krajiny strachu, když se krčí na zadní stěně, hlavu v dlaních. Postaví se, vypadá zničeně a vyjde z místnosti, čeká, kdy ji Amar uvolní. Amar se podívá na poslední stříkačku na stole a pak na mě. „Jen ty a já, Škrobe,“ poví. „No tak, ať to máme za sebou.“ Postavím se před něj. Sotva cítím, jak mě píchne jehlou; nikdy jsem neměl problém s ranami, i když některým slzely oči před injekcí. Vejdu do další místnosti a postavím se tváří k oknu, které z této strany vypadá jako zrcadlo. V momentě, kdy simulace začne, se můžu vidět, jak mě musí vidět ostatní. Shrbeného, pochovaného v látce, vysokého a kostnatého, krvácejícího. Zkusím se narovnat, a jsem překvapený rozdílem, který to udělá, překvapený stínem síly, kterou vidím před tím, než pokoj zmizí. Obrázky naplní prostor, panorama našeho města, díra v chodníku, linie římsy pod mýma nohama. Vítr se žene po boku budovy, silnější, než když jsem tady byl opravdu, zvedá mé oblečení tak tvrdě, a tlačí na mě ze všech směrů. Potom stavba roste se mnou, vzdaluju se od země. Otvor se utěsní a tvrdá podlaha ho pokryje.
Divergent Cz -MadJanny Krčím se co nejdál od kraje, ale vítr mi nedovolí pohnout se dozadu. Moje srdce buší víc a rychleji, než si uvědomím realitu toho, co musím udělat; musím znovu skočit, tentokrát nevěřím, že tam nebude bolest, když spadnu na zem. Škrobová palačinka. Protřepu si ruce, zatlačím mé zavřené oči a vykřiknu přes zuby. Potom následuju vítr, a spadnu, rychle. Dopadnu na zem. Popálím se, projede mnou bolest, jen na sekundu. Postavím se, utřu si prach z líce, počkám na další překážku. Nemám ani tušení, co to bude. Neměl jsem moc času, abych zjistil, čeho se bojím, nebo co by znamenalo být bez strachu, přemoct ho. Zdá se mi, že bez strachu bych mohl být mnohem silnější, mocnější, nezastavitelný. Tato myšlenka mě zavádí jen chvíli, předtím, než mě něco silně uhodí do zad. Potom mě něco uhodí i do pravého a levého boku, jsem zavřený v krabici akorát pro mé tělo. Šok mě ochrání před panikou, ale potom dýchám poslední vzduch a dívám se do prázdné tmy, moje vnitřnosti se stláčí víc a víc. Už dál nemůžu dýchat. Hryžu si ret, jen abych nevzlykal - nechci aby mě viděl Amar plakat, nechci aby řekl Neohroženým, že jsem zbabělec. Musím myslet, nemůžu myslet, přes dušení v této krabici. Stěna za mými zády je stejná jako ta v mých vzpomínkách, když jsem byl malý, zavřený ve tmě v chodbě na poschodí za trest. Nikdy jsem si nebyl jistý, kdy to skončí, kolik hodin tam budu zavřený s imaginárními příšerami, které se za mnou ve tmě přibližují, se zvukem matčiných vzlyků, které slyším přes stěny. Bouchnu rukama o stěnu přede mnou, znovu a znovu, pak na ni začnu škrábat, když úlomky probodnou kůži pod mými nehty. Zvednu mé předloktí a bouchnu do krabice celou silou mého těla, znovu a znovu, zavřu oči, takže můžu předstírat, že tam nejsem. Pusť mě, pusť mě, pusť mě, pusť mě. „Mysli, Škrobe!“ zakřičí hlas a já přitlačím. Pamatuju si, že je to simulace. Zamysli se. Co musím udělat, abych se dostal z téhle krabice? Potřebuju nástroj, něco silnější, než jsem já. Do něčeho šťouchnu prsty na noze a natáhnu se pro to. Jak se dostanu dolů, vrch krabice se pohne spolu se mnou a já se znovu
Divergent Cz -MadJanny nemůžu narovnat. Spolknu výkřik a najdu špičatý konec páčidla. Vtlačím ho mezi desky, které tvoří levý roh krabice, a zatlačím tak tvrdě, jak se mi podaří. Všechny desky se od sebe odtrhnou a spadnou na zem kolem mě. Uleví se mi, dýchám čerstvý vzduch. Potom se přede mnou objeví žena. Nepoznám její tvář, její oblečení je bílé, nepatřící do žádné z frakcí. Pohnu se k ní a přede mnou se objeví stůl s pistolí a kulkami na něm. Zamračím se na ni. Je to strach? „Kdo jste?“ zeptám se, ale neodpoví. Je mi jasné, co bych měl udělat - nabít zbraň, vystřelit z ní. Roste ve mně strach, stejně silný jako jakýkoliv jiný. Vyschne mi v ústech a sáhnu po kulce a pistoli. Nikdy předtím jsem nedržel pistol, takže mi pár sekund trvá, než přijdu na to, jak otevřít zásobník. V těchto sekundách myslím na světlo, které opouští její oči, této ženy, kterou neznám dost na to, aby mi na ní záleželo. Bojím se - bojím se toho, co se po mně bude chtít udělat v Neohroženosti, nebo toho, co budu chtít udělat. Bojím se nějakého druhu skrytého násilí ve mně, kovaného mým otcem, a během let nuceného mlčení v mé frakci. Posunu kulku do komory, držím pistol v obou rukách, řez v mé ruce pulzuje. Podívám se jí do tváře. Její spodní ret kolísá a její oči se plní slzami. „Je mi to líto,“ povím a stlačím spoušť. Vidím tmavou díru, kterou udělala kulka v jejím těle, a ona padne na podlahu, když se jí dotkne, vypaří se v oblaku prachu. Ale strach neodejde. Vím, že se něco blíží; cítím to v sobě. Marcus se ještě neobjevil, ale objeví se, vím to jistě, tak jistě, jako vím své jméno. Naše jméno. Obklopí mě kruh světla a na jeho kraji vidím kráčet odřené šedé boty. Marcus Eaton vstoupí na kraj světla, ale ne takový Marcus Eaton, jakého znám. Tento má místo očí jamky, černou mezeru jako tlamu místo úst. Další Marcus Eaton se postaví vedle něj, a pomalu, všude po kruhu, víc a víc monstrózních verzí mého otce udělá krok ke mně, aby mě obklopili, jejich zívání, bezzubé ústa jsou
Divergent Cz -MadJanny otevřené, jejich hlavy se naklánějí v divných úhlech. Sevřu ruce do pěstí. Není to skutečné. Samozřejmě, že to není pravda. První Marcus Eaton si odepne opasek a potom ho omotá kolem svého pasu, očko přes očko, a jak to udělá, udělají to i ostatní Marcusové. Jak to udělají, opasky se změní na kovové lano, ostnaté na konci. Táhnou své opasky po čáře přes podlahu, jejich olejově černé jazyky se posouvají přes okraje jejich úst. Najednou stáhnout kovové lana a já zakřičím z celých plic, rukama si chráním hlavu. „Je to pro tvé vlastní dobro,“ řeknou Marcusové v kovovém, spojeném hlase jako sbor. Cítím bolest, slzy... Spadnu na kolena, rukama si chytím uši, jako by mě mohly ochránit, ale nic mě neochrání, nic. Znova a znova vykřiknu, ale bolest pokračuje, stejně jako jeho hlas. „Nebudu mít ve svém domě požitkářské chování!“ „Nevychoval jsem syna, aby byl lhář!“ Neposlouchám, nebudu poslouchat. Obraz sochy, kterou mi dala matka, se spontánně objeví v mé mysli. Vidím, kde jsem ji položil na stole, a bolest začne ustupovat. Soustředím všechny myšlenky na to, a na ostatní předměty roztroušené po mém pokoji, rozbité, horní část skříňky vyvalená z pantů. Pamatuju si matčiny ruce s jejími štíhlými prsty, zavírajíc a zamykajíc truhlu, podávajíc mi klíč. Jeden po druhém hlasy mizí, dokud nenastane ticho. Nechám ruce spadnout na zem, čekám na další překážku. Moje klouby zametají kamennou podlahu, která je studená a zrnitá se špínou. Slyším kroky a připravím se na to, co přijde, ale potom uslyším Amarův hlas. „To je všechno?“ poví. „To je vážně všechno? Bože, Škrobe.“ Postaví se vedle mě a nabídne mi ruku. Chytím ji a dovolím mu vytáhnout mě na nohy. Nepodívám se na něj. Nechci vidět jeho výraz. Nechci, aby věděl to, co ví, nechci se stát ubohým přestoupeným se zpackaným dětstvím.
Divergent Cz -MadJanny „Měli bysme pro tebe najít lepší jméno,“ řekne ledabyle. „Něco tvrdí než ,Škrob‘. Jako ,Čepel‘ nebo ,Zabiják‘ nebo tak něco.“ Tehdy se na něj podívám. Trochu se usmívá. Vidím v jeho úsměvu trochu soucitu, ale ne tolik, kolik jsem očekával. „I tak bych nechtěl říct lidem vlastní jméno,“ poví. „No tak, pojďme si pro jedno.“ *** Amar mě zavede k iniciačnímu stolu, jak jsme náhle v jídelně. Několik Neohrožených už sedí u kulatých stolech, s pohledem upřeným na druhou stranu místnosti, kde opiercingovaný a potetovaný kuchař rozdává jídlo. Jídelna je modro-bílými lampami osvětlená jeskyně, takže všechno vypadá děsivě. Sednu si na jednu z prázdných židlí. „Páni, Škrobe. Vypadáš, že omdlíš,“ poví Eric a jeden kluk z Upřímnosti se zašklebí. „Všichni jste to přežili,“ poví Amar. „Gratuluju. Přežili jste první den iniciační zkoušky, s měnícími se stupni úspěchu,“ podívá se na Erica. „Nikdo z vás si nevedl tak dobře, jako tady Čtyřka.“ Když mluví, podívá se na mě. Zamračím se - čtyři? Mluví o tom, kolik mám strachů? „Ahoj, Tori,“ Amar zavolá přes rameno. „Slyšela jsi už o někom, kdo měl jen 4 strachy v krajině strachu?“ „Naposledy jsem slyšela, že byl rekord 7 nebo 8. Proč?“ zakřičí Tori. „Máme přestoupeného, který má jen 4 strachy.“ Tori ukáže na mě a Amar přikývne. „To bude nový rekord,“ poví Tori. „Výborně,“ řekne mi Amar. Potom se otočí a přejde k Toriinu stolu. Všichni ostatní přestoupení na mě potichu zírají s vytřeštěnýma očima. Před krajinou strachu jsem byl jen někdo, na koho mohli šlápnout na jejich cestě do
Divergent Cz -MadJanny Neohroženosti. Teď jsem jako Eric - někdo, na koho by si měli dávat pozor, nebo dokonce někdo, koho by se měli bát. Amar mi dal víc než nové jméno. Dal mi sílu. „Znova, jaké je tvé skutečné jméno? Začíná na E...?“ zeptá se mě Eric s přimhouřenýma očima, jako kdyby něco věděl, ale není si jistý, jestli je zrovna teď čas se o to podělit. Ostatní by si taky mohli vzpomenout na mé jméno, neurčitě, z Obřadu volby, tím samým způsobem jako si já pamatuju je - jen písmena v abecedě pochované pod nervovým oparem, jak jsem očekával mé vlastní rozhodnutí. Když teď udeřím na jejich vzpomínky tak silně, jak dokážu, stanu se památným členem Neohroženosti, takže je možné, že se ochráním. Na chvíli zaváhám, potom dám lokty na stůl a zvednu na něj obočí. „Moje jméno je Čtyřka,“ povím. „Ještě jednou mi řekni ,Škrobe‘ a ty a já budeme mít problém.“ Protočí oči, ale vím, že jsem se vyjádřil jasně. Mám nové jméno, což znamená, že můžu být novou osobou. Někdo, kdo se nepozastaví ani nad ostrými komentáři ze Sečtělosti. Někdo, kdo může udeřit zpět... Někdo, kdo je konečně připravený bojovat. Čtyřka.
