Diplomová práce. Zvyšování a prohlubování kvalifikace se zaměřením na zdravotnické pracovníky

PRÁVNICKÁ FAKULTA MASARYKOVY UNIVERZITY Obor Právo Katedra pracovního práva a práva sociálního zabezpečení

Diplomová práce Zvyšování a prohlubování kvalifikace se zaměřením na zdravotnické pracovníky

Bc. Nina Rerková

2010/2011

P r o h l á š e n í: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: „Zvyšování a prohlubování kvalifikace se zaměřením na zdravotnické pracovníky“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

V Břeclavi dne 17. 3. 2011

______________________

2

PODĚKOVÁNÍ

Na tomto místě bych ráda poděkovala všem, kteří mi byli oporou a poskytovali mi pomoc po dobu celého studia a při psaní této diplomové práce. Především mé rodině a MUDr. Davidu Lenzovi. Dále děkuji JUDr. Janě Zachovalové za cenné rady a vřelý přístup při zpracovávání práce.

3

OBSAH:

ÚVOD ............................................................................................................................................................... 6 1 PÉČE O ODBORNÝ ROZVOJ ZAMĚSTNANCŮ................................................................................... 8 1.1 PODNIKOVÁ SOCIÁLNÍ POLITIKA .............................................................................................................. 8 1.2 PÉČE O ZAMĚSTNANCE V UŢŠÍM SMYSLU ............................................................................................... 10 1.3 ODBORNÝ ROZVOJ ZAMĚSTNANCŮ ......................................................................................................... 11 1.3.1 Úprava odborného rozvoje podle zákoníku práce ......................................................................... 12 1.3.2 Zaškolení a zaučení ....................................................................................................................... 13 1.3.3 Odborná praxe absolventů škol ..................................................................................................... 14 1.3.4 Rekvalifikace ................................................................................................................................. 15 1.4 POJEM KVALIFIKACE .............................................................................................................................. 16 1.5 PROHLUBOVÁNÍ KVALIFIKACE ............................................................................................................... 17 1.5.1 Povinnost prohlubování kvalifikace a práva s ní spojená ............................................................. 17 1.5.2 Náklady ......................................................................................................................................... 18 1.6 ZVYŠOVÁNÍ KVALIFIKACE ..................................................................................................................... 19 1.6.1 Pracovní volno .............................................................................................................................. 19 1.6.2 Náklady ......................................................................................................................................... 20 1.7 PROHLUBOVÁNÍ VERSUS ZVYŠOVÁNÍ KVALIFIKACE ................................................................................ 20 1.8 KVALIFIKAČNÍ DOHODY ......................................................................................................................... 21 1.8.1 Náležitosti kvalifikační dohody...................................................................................................... 23 1.8.2 Plnění závazků z kvalifikační dohody ............................................................................................ 25 2 KVALIFIKACE ZDRAVOTNICKÝCH PRACOVNÍKŮ ..................................................................... 29 2.1 SPECIFIKA VÝKONU PRÁCE VE ZDRAVOTNICTVÍ ..................................................................................... 29 2.2 ZDRAVOTNIČTÍ PRACOVNÍCI A ZDRAVOTNICKÁ POVOLÁNÍ .................................................................... 31 2.3 KVALIFIKAČNÍ PŘEDPOKLADY K VÝKONU ZDRAVOTNICKÝCH POVOLÁNÍ PODLE ZÁKONA O LÉKAŘSKÝCH POVOLÁNÍCH ................................................................................................................................................ 32 2.3.1 Zdravotní způsobilost .................................................................................................................... 32 2.3.2 Bezúhonnost .................................................................................................................................. 32 2.3.3 Odborná způsobilost ..................................................................................................................... 33 2.4 VÝVOJ PRÁVNÍ ÚPRAVY PROHLUBOVÁNÍ A ZVYŠOVÁNÍ KVALIFIKACE LÉKAŘŮ ..................................... 35 2.4.1 Vývoj právní úpravy vzdělávání lékařů ......................................................................................... 35 2.4.2 Platná a účinná právní úprava prohlubování a zvyšování kvalifikace lékařů ve srovnání s úpravou předchozí ............................................................................................................................... 38 2.5 SPECIALIZAČNÍ VZDĚLÁVÁNÍ ................................................................................................................. 40 2.5.1 Organizace .................................................................................................................................... 40 2.5.2 Náklady specializačního vzdělávání .............................................................................................. 42 2.5.3 Specializační vzdělávání lékaře a kvalifikační dohody ................................................................. 44 2.5.4 Atestační zkoušky a studijní volno ................................................................................................. 46 2.6 ZVLÁŠTNÍ ODBORNÁ ZPŮSOBILOST ........................................................................................................ 47 2.7 CELOŢIVOTNÍ VZDĚLÁVÁNÍ LÉKAŘE ...................................................................................................... 47 3 DOPADY SOUČASNÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY ............................................................................................ 49 3.1 MIGRACE ČESKÝCH LÉKAŘŮ .................................................................................................................. 49 3.2 UZNÁVÁNÍ KVALIFIKACÍ K VÝKONU POVOLÁNÍ LÉKAŘE ........................................................................ 51 4 ZHODNOCENÍ SOUČASNÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY A NÁVRHY DE LEGE FERENDA ..................... 53 4.1 SPECIALIZAČNÍ VZDĚLÁVÁNÍ JE ZVYŠOVÁNÍM KVALIFIKACE PODLE ZÁKONÍKU PRÁCE ......................... 55

4

4.2 PRACOVNÍ VOLNO PŘI ZVYŠOVÁNÍ KVALIFIKACE NEBO STUDIJNÍ VOLNO PRO PŘÍPRAVU NA ATESTAČNÍ ZKOUŠKU ..................................................................................................................................................... 58 ZÁVĚR ........................................................................................................................................................... 64 RESUMÉ ........................................................................................................................................................ 65 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .......................................................................................................... 67 ZÁKONY A KOMENTÁŘE ........................................................................................................................ 68 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK A SYMBOLŮ ................................................................................. 69 SEZNAM PŘÍLOH........................................................................................................................................ 69

5

Úvod Dnešní doba se vyznačuje soustavným pokrokem. Vyvíjí se nové technologie, metody, pracovní postupy. Proces lidského poznávání neustává, stále získáváme nové poznatky, ať uţ oblasti biologie, fyziky, chemie či medicíny. Právní úprava tím, ţe se na tento vývoj snaţí pruţně reagovat, se také neustále novelizuje a přináší potřebu jejího pozornějšího sledování. Zaměstnavatelé, většinou poháněni vidinou vyšších zisků, se snaţí drţet krok s tímto vývojem. K tomu však vţdy potřebují zaměstnance, kteří buď vzdělání, které je všem nejnovějším trendům a poznatkům naučilo, jiţ získali, nebo zaměstnance, kteří takové vzdělání (zatím) nemají, ale jsou ochotni se novinkám dále učit. S pokrokem se tak nároky zaměstnavatele na vysokou úroveň kvalifikace zaměstnanců stále zvyšují. Zaměstnanec sám však má velkou motivaci neustále se ve svém oboru vzdělávat. Propadl-li svému povolání, které ho naplňuje, má sám přirozenou touhu vědět o svém oboru co nejvíce. Zaměstnancovou motivací můţe být také vidina lepšího výdělku. Dalším vzděláváním si zaměstnanec zvyšuje své postavení na trhu práce oproti jiným zaměstnancům. Získává konkurenční výhodu, která bývá velmi častým důvodem k vyššímu ohodnocení práce. Je tak společným zájmem zaměstnance a zaměstnavatele, aby zaměstnanec dosáhl co nejvyššího stupně kvalifikace pro pozici, na které svou práci vykonává. Oborem, který se od většiny ostatních odlišuje právě ve vysokých nárocích na vysokou kvalifikaci pracovníků, je zdravotnictví. Zdravotničtí pracovníci, zejména lékaři, jsou nuceni se své odborné teoretické i praktické přípravě věnovat někdy i přes jedno celé desetiletí, neţ konečně získají způsobilost vykonávat své povolání zcela samostatně. Cílem této diplomové práce je podat ucelený výklad k tématu „Zvyšování a prohlubování kvalifikace se zaměřením na zdravotnické pracovníky“. A to jak ve světle platné a účinné právní úpravy, tak v návaznosti na úpravu předcházející. Struktura práce je co nejvíce uzpůsobena tomu, aby byl stanovený cíl práce naplněn. Nejprve se věnuji právní úpravě péče o zaměstnance, kterou můţeme podřadit pod velkou oblast pracovního práva, a to podnikové sociální politiky. V rámci péče zaměstnavatele o zaměstnance vyzdvihuji péči o odborný rozvoj zaměstnanců a zejména se soustředím na právní úpravu prohlubování a zvyšování kvalifikace zaměstnanců a související problematiku uzavírání kvalifikačních dohod. 6

Pro pochopení tématu, jak se obecné právní instituty prohlubování a zvyšování kvalifikace

uplatňují

ve

zdravotnictví,

poukazuji

na

specifika

výkonu

práce

ve zdravotnictví. Ze všech zdravotnických povolání je diplomová práce zaměřena především na povolání lékaře. Jedním z nepříjemných dopadů současné právní úpravy je nespokojenost lékařů s celkovým stavem vzdělávání ve zdravotnictví. V důsledku toho stoupá počet odchodů mladých lékařů za prací do ciziny, zejména zemí Evropské unie. V návaznosti na tento fakt předestírám problematiku migrace českých lékařů do zahraničí a s tím související téma uznávání kvalifikací. Na základě provedené analýzy právních předpisů a odborné literatury se snaţím poukázat na moţnosti zlepšení stávající právní úpravy specializačního vzdělávání lékařů a podávám několik návrhů de lege ferenda. Diplomová práce má především informativní charakter. Při jejím zpracovávání byla vyuţita odborná literatura a příslušné právní předpisy. Vycházím z právního stavu platnému a účinnému k 31. březnu 2011.

7

1 Péče o odborný rozvoj zaměstnanců „Úspěšnost a konkurenceschopnost zaměstnavatelů závisí z velké části na schopnostech a výkonnosti jejich zaměstnanců. Pracovní chování zaměstnanců zase zpravidla odpovídá jejich spokojenosti s prací a vztahu k zaměstnavateli.“1

1.1 Podniková sociální politika Pojem „sociální politika“ chápeme jako „cílevědomé společenské úsilí o vytvoření rovnoprávných podmínek k uspokojování mnohostranných společností uznávaných potřeb lidí, ze společenských zdrojů a společenskými prostředky. V řadě případů s přihlédnutím k podílu jednotlivce na sociálně ekonomickém rozvoji.“2 V závislosti na tom, kdo sociální politiku provádí, rozeznáváme sociální politiku státu, zaměstnavatelů, organizací občanů a další. Sociální politika zaměstnavatelů je také někdy nazývána podnikovou sociální politikou. Podniková sociální politika znamená vytváření příznivého ekonomického a sociálního prostředí, příznivých (optimálních) pracovních a i celkově ţivotních podmínek zaměstnanců. Zaměstnavatel tak pozitivně ovlivňuje efektivitu činnosti zaměstnanců, coţ se zpětně projevuje v lepších výsledcích podniku jako celku. Chce-li zaměstnavatel, aby jeho podnik dosahoval dobrých výsledků (hospodářských či ratingových), musí mít kvalitní pracovní sílu v podobě schopných zaměstnanců. Proto ve svém vlastním zájmu bude pomocí různých stimulů pozitivně ovlivňovat pracovní výkony svých zaměstnanců a také jim dopřeje kvalitní odpočinek pro revitalizaci jejich pracovní síly.3 „V současnosti by podniková sociální politika měla směřovat k uspokojování sociálních potřeb zaměstnanců, se zpětnou vazbou k uspokojování potřeb zaměstnavatele. Přestože řada zaměstnavatelů ji považuje za zbytečnost a přepych, je sociální politika důležitým faktorem ovlivňujícím efektivitu činnosti zaměstnavatele.“4

1

BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 361. GALVAS, M. a kol. Pracovní právo. 2. vyd. Brno: Doplněk, 2004. s. 522. 3 BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 361. 4 GALVAS, M. a kol. Pracovní právo. 2. vyd. Brno: Doplněk, 2004. s. 523. 2

8

Sociální potřeby zaměstnanců významné pro zaměstnavatele můţeme rozčlenit do čtyř skupin5. Za první skupinu sociálních potřeb můţeme označit potřeby spojené se stabilizací zaměstnanců v území sídla zaměstnavatele - ubytování, bydlení, péče o děti a jejich potřeby. Dále rozeznáváme potřeby spojené s jejich přípravou na zaměstnání zaučení, zvyšování a prohlubování kvalifikace apod., třetí skupinou jsou potřeby související s jejich účastí v pracovním procesu jako stravování, doprava do zaměstnání, bezpečnost práce apod. Poslední skupinou sociálních potřeb zaměstnanců, kterým by měl zaměstnavatel zájem se věnovat, je skupina spojená s reprodukcí pracovních sil zaměstnanců – tedy potřeba zaměstnance být fyzicky i psychicky zdráv, mít volný čas a příleţitosti na obnovu pracovních sil apod. Vnímá-li zaměstnavatel všechny tyto potřeby svých zaměstnanců a snaţí-li se je alespoň částečně uspokojit, můţe očekávat pozitivní odezvu od svých zaměstnanců. Má-li zaměstnanec dobrý vztah ke svému zaměstnavateli (ať uţ fyzická či právnická osoba), bude mít zajisté i větší zájem na dobrých výsledcích podniku jako celku, na rozvoji zaměstnavatele, na zlepšování jeho postavení na trhu a bude také hájit zájmy zaměstnavatele, kdyţ se dostane do problémů.6 Hlavní náplní úseku v podniku, který se věnuje podnikové sociální politice, by mělo, v návaznosti na výše řečené, být stanovení priorit sociální politiky podniku nad rámec obecně platné právní úpravy (kterou je především stručná úprava v zákoníku práce). Děje se tak nejčastěji v rámci kolektivního vyjednávání a kolektivních smluv či vnitřních předpisů. Podniková sociální politika se projevuje zejména v podobě péče o zaměstnance, včetně péče o vybrané skupiny zaměstnanců. Projevy péče o zaměstnance pak mohou být podle druhu uspokojovaných sociálních potřeb různé. Můţe jít o řízení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, vytváření vyšších úrovní mezilidských vztahů na pracovišti (v posledních letech jsou stále oblíbenější tzv. teambildingové aktivity), péče o stravování zaměstnanců, zlepšování pracovního prostředí (vzhledově, praktičností, sluţbami poskytovanými zaměstnancům na pracovištích jako například řízení pitného reţimu zaměstnanců). Za další projevy péče můţeme označit poskytování pracovněprávní poradenství (nejčastěji právní, psychologické), zdokonalování organizace práce. Ve vztahu k regeneraci pracovních sil zaměstnanců a jejich celkové spokojenosti i mimo pracoviště zajišťují zaměstnavatelé sluţby spojené s vyuţíváním volného času (rekreace, sport, 5 6

GALVAS, M. a kol. Pracovní právo. 2. vyd. Brno: Doplněk, 2004. s. 523. GALVAS, M. a kol. Pracovní právo. 2. vyd. Brno: Doplněk, 2004. s. 524.

9

kultura, rehabilitace, zřizování klubů pro zájmovou činnost), kdy některé poskytuje i rodinným příslušníkům zaměstnanců, dalšími moţnostmi jsou poskytování bezúročných půjček, placení příspěvků na penzijní připojištění, poskytování sociální výpomoci v těţkých ţivotních situacích (úmrtí v rodině apod.), péče o bývalé zaměstnance – důchodce. A mohli bychom hledat i další projevy péče zaměstnavatele o své zaměstnance. Podle toho, z jakého právního důvodu závazek zaměstnavatele pečovat o zaměstnance vyplývá, můţeme vyčlenit povinnou péči, která je stanovena zákony a kolektivními smlouvami vyššího stupně, smluvní péči, která je uvedena v podnikových kolektivních smlouvách, a dobrovolnou péči, která je výrazem personální politiky zaměstnavatele, ke které se zaměstnavatel můţe či nemusí uchýlit pouze na základě svého uváţení.7 V dalším textu se zaměříme na povinnou péči, která je zaměstnavatelům uloţena právními předpisy, někdy také hovoříme o péči o zaměstnance v užším smyslu. Pod tímto pojmem rozumějme tedy pracovněprávní vztahy upravené v části desáté zákoníku práce. Také sem můţeme zařadit úpravu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, kterou nalezneme v části páté zákoníku práce. Té se však v této práci pro omezený prostor dále věnovat nebudeme.

1.2 Péče o zaměstnance v uţším smyslu Základ právní úpravy péče o zaměstnance nalezneme v Listině základních práv a svobod. Článek 28 zaručuje zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky. Článek 29 zakotvuje péči o vybrané skupiny zaměstnanců. V odstavci prvním zakládá ţenám, mladistvým a osobám zdravotně postiţeným právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky, v odstavci druhém pak mladistvým a osobám zdravotně postiţeným právo na zvláštní ochranu v pracovních vztazích a na pomoc při přípravě na povolání. Práv vyplývajících z těchto článků je však moţno se domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí (článek 41 odst. 1 Listiny). Z toho vyplývá, ţe nebude-li konkrétní práva zakotvovat také úprava na úrovni zákona, nebude moci se těchto práv přímo dovolat. Článkem 32 Listiny je těhotným ţenám zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních

7

BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 362, 363.

10

vztazích a odpovídající zdravotní podmínky. Na této ústavněprávní rovině je zaloţena zákonná úprava péče o zaměstnance. Zákoník práce se péči o zaměstnance věnuje v části desáté8. Ta se člení do čtyř hlav, kdy kaţdá obsahuje odlišný institut péče o zaměstnance. V první hlavě nalezneme obecnou právní úpravu pracovních podmínek zaměstnanců, hlava druhá se věnuje odbornému rozvoji zaměstnanců, hlava třetí upravuje stravování zaměstnanců a hlava čtvrtá vymezuje zvláštní pracovní podmínky některých zaměstnanců. Lze říci, ţe uvedená právní úprava je poměrně stručná. Určuje pouze hlavní směry péče o zaměstnance s tím, ţe předpokládá jejich konkretizaci konkrétním zaměstnavatelem v kolektivních smlouvách či vnitřních předpisech v rámci realizace podnikové sociální politiky. V dalším textu se nadále zaměříme pouze na právní úpravu odborného rozvoje zaměstnanců.

1.3 Odborný rozvoj zaměstnanců Péče o odborný rozvoj zaměstnanců je jedna z důleţitých úloh zaměstnavatelů. Je v zájmu jak zaměstnavatele, tak v zájmu samotných zaměstnanců, aby se neustále vzdělávali, prohlubovali či zvyšovali svou kvalifikaci k výkonu dané práce. Vyšší kvalifikovanost zaměstnanců se odráţí v lepších pracovních výsledcích. Správný zaměstnavatel by tak měl usilovat jak o zvyšování kvalifikace zaměstnanců, tak následně o udrţení těchto více kvalifikovaných pracovníků ve svém podniku, aby se mu náklady vynaloţené na kvalifikaci zaměstnance vrátily a zúročily. Dobrý zaměstnavatel by měl dokázat sladit nároky, které dané pracovní místo vyţaduje s osobním potenciálem konkrétních pracovníků. V péči o odborný rozvoj zaměstnanců by měl vycházet ze znalosti poţadavků, znalostí, schopností, motivace a kariérové orientace kaţdého jednotlivého pracovníka.9 Úpravu odborného rozvoje zaměstnanců nalezneme kromě zákoníku práce také v zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), který se společně s jeho prováděcí vyhláškou č. 519/2004Sb., o rekvalifikaci uchazečů o zaměstnání a zájemců o zaměstnání a o rekvalifikaci zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, věnuje problematice rekvalifikace 8 9

§§ 224 – 235 ZP. GLADKIJ, I. a kol. Management ve zdravotnictví. Brno: Computer Press. 2003. s. 230.

11

zaměstnanců. Dále úpravu odborného rozvoje nalezneme ve zvláštních právních předpisech. Těmi jsou zejména zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, zejména jeho § 76 o tvůrčím volnu akademických pracovníků. Zvláštní úpravu nalézáme také v zákoně č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o lékařských povoláních“ nebo jen „ZL“) a zákoně č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o nelékařských zdravotnických povoláních“ nebo jen „ZNL“).

1.3.1 Úprava odborného rozvoje podle zákoníku práce Ustanovení § 227 zákoníku práce stanoví, ţe zaměstnavatel pečuje o odborný rozvoj zaměstnanců. Z tohoto deklaratorního ustanovení však nevyplývá ţádná konkrétní povinnost, jak má zaměstnavatel při péči o odborný rozvoj zaměstnanců postupovat. Zákoník práce vymezuje několik forem péče o odborný rozvoj zaměstnanců, a to: 1. zaškolení a zaučení, 2. odborná praxe absolventů škol, 3. prohlubování kvalifikace a 4. zvyšování kvalifikace. Jedná se o demonstrativní výčet. Jejich vymezením se tedy všechny moţné formy péče o odborný rozvoj zaměstnanců nevyčerpávají. Zaměstnavatel tak můţe o odborný rozvoj zaměstnanců dbát i jinými formami. V § 110 zákona o zaměstnanosti nalezneme další formu, kterou je rekvalifikace zaměstnanců prováděná zaměstnavatelem. Ve vztahu k právní úpravě zákoníku práce musíme mít neustále na paměti základní zásady pracovněprávních vztahů. V § 2 odst. 1 je zakotvena zásada „co není zakázáno, je dovoleno“. Práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být proto upravena

12

odchylně od zákona, jestliţe to zákon výslovně nezakazuje nebo z povahy konkrétního ustanovení nevyplývá, ţe se od něj není moţno odchýlit. Ustanovení § 234 odst. 1 a 2, týkající se kvalifikačních dohod (o nichţ bude zmínka dále) je ve výčtu § 363 odst. 2 označeno za ustanovení kogentní, není tedy moţno se od něj odchýlit. Věta „odborná praxe se povaţuje za výkon práce, za který přísluší zaměstnanci mzda nebo plat“ obsaţená v § 229 odst. 1 je označena v § 363 odst. 1 za ustanovení, které zapracovává předpisy Evropských společenství. Odchýlení od takového ustanovení je moţné jen v případě, pokud je toto učiněné ve prospěch zaměstnance. Zbylá práva a povinnosti v právních vztazích spadajících pod odborný rozvoj zaměstnanců mohou být stanovena odlišně od zákonné úpravy, za podmínky, ţe půjde-li o změnu ustanovení, které ukládá povinnost, nebude tato změna učiněna v neprospěch zaměstnance. Toto vyplývá z celkového pojetí zákoníku práce, který se snaţí zejména o ochranu slabší strany pracovněprávního vztahu, tedy zaměstnance. Za ustanovení ukládajících povinnost je nutno povaţovat i taková, která zakládají právo jednoho účastníka, protoţe jeho právu bude odpovídat povinnost účastníka druhého. Podle ustanovení § 2 odst. 2 zákoníku práce můţe být odchylná úprava práv a povinností sjednána buď smlouvu, kolektivní či individuální (to je případ kvalifikačních dohod) nebo téţ vnitřním předpisem (§ 305 zákoníku práce). Pro úpravu odborného rozvoje zdravotnických pracovníků-zaměstnanců je nutno také zmínit, ţe je pro jejich pracovněprávní vztahy stanovena výjimka ze základní zásady, kterou je zákaz dočasného přidělování zaměstnance k výkonu práce k jiné právnické či fyzické osobě. V § 13 odst. 2 písm. h) nalezneme omezení zaměstnavatele ve smyslu dočasného přidělování zaměstnance k výkonu práce k jiné právnické či fyzické osobě, kdy mimo tzv. agenturní zaměstnávání (§ 2 odst. 5) tak můţe zaměstnavatel učinit jen, půjde-li o prohlubování nebo zvyšování kvalifikace na základě zvláštních předpisů upravujících prohlubování a zvyšování kvalifikace. Těmito zvláštními předpisy jsou právě zákon o lékařských povoláních a zákon o nelékařských zdravotnických povoláních. V dalším textu se podíváme z blízka na konkrétní podoby odborného rozvoje zaměstnanců v pořadí, v jakém se jim věnuje zákoník práce.

1.3.2 Zaškolení a zaučení Zaměstnance, který nastupuje do zaměstnání bez kvalifikace potřebné pro výkon práce, pro kterou byl do zaměstnání přijat, je zaměstnavatel povinen zaučit nebo zaškolit. Pokud 13

je to nezbytné, je zaměstnavatel povinen zaškolit (zaučit) také zaměstnance, který z důvodů na straně zaměstnavatele přechází na nové pracoviště nebo na nový druh práce. „Z povahy tohoto ustanovení (§ 228 ZP) vyplývá, že jde o relativně jednoduchý způsob nabytí potřebné kvalifikace, k němuž dochází zásadně přímo výkonem práce (pod dozorem školitele).“10 Zaškolení a zaučení se povaţují za výkon práce, za který náleţí zaměstnanci mzda (plat). I přestoţe se fakticky jedná o zvýšení kvalifikace, za které náleţí zaměstnanci náhrada mzdy (platu). V praxi je často mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sjednána dohoda, ţe po dobu zaškolení (zaučení) bude zaměstnanec dostávat niţší mzdu, neţ následně po zaškolení dostane za samostatný výkon práce. Obsahem zaučení (zaškolení) je odborná teoretická příprava a praktický výcvik výkonem sjednané práce. Výuka je zpravidla završena zkouškou a o ukončeném zaškolení (zaučení) vydá zaměstnavatel zaměstnanci potvrzení. Způsob provádění zaškolení (zaučení) zákon neurčuje a je tak výlučně věcí zaměstnavatele.11 Co do rozlišování pojmů zaškolení a zaučení je nutno poznamenat, ţe zákon tyto pojmy nevysvětluje. Jejich rozlišování není ani právně významné, zákon s oběma spojuje tytéţ právní důsledky. Je tedy pouze na zaměstnavateli, zda tyto pojmy pro své účely rozlišovat bude či ne.

1.3.3 Odborná praxe absolventů škol Zákoník práce v § 229 deklaruje, ţe zaměstnavatelé zajišťují pro absolventy přiměřenou odbornou praxi. Odborná praxe je absolventům určena k získání praktických zkušeností a dovedností potřebných pro kvalitní výkon práce a další jejich odborný růst. Odborná praxe se uskutečňuje výkonem sjednaného druhu (druhů) práce. V důsledku toho přísluší zaměstnanci za tento výkon práce mzda (plat). Absolventem se pro tento účel rozumí zaměstnanec, který vstupuje do zaměstnání na výkon práce, která odpovídá jeho dosaţené kvalifikaci z ukončeného studia (ať uţ na konzervatoři, střední, vyšší odborné nebo vysoké škole), jestliţe po úspěšném ukončení studia dosud nedosáhl odborné praxe v délce alespoň dvou let. Do této doby se nezapočítává doba mateřské a rodičovské dovolené. Jde o zákonnou definici absolventa (§ 229 odst. 2). Při sjednávání odborné praxe absolventů lze z pohledu řádného vymezení druhu práce doporučit, aby skutečnost, ţe se jedná o odbornou praxi, byla také ujednána 10 11

ŠUBRT, B. Péče o odborný rozvoj zaměstnanců. Práce a mzda. 2007, č. 12, s. 14. tamtéţ.

14

v pracovní smlouvě. Pod zařazením jako „odborný praktikant“ se bude moci zaměstnanec při výkonu odborné praxe pohybovat na různých úsecích podniku, ne zřídka totiţ vykonávají absolventi různé druhy práce, aby získali potřebné praktické zkušenosti spojené s prací, pro kterou získali vzdělání, seznamují se s činností jednotlivých útvarů zaměstnavatele, prochází „kolečkem“. Před uplynutím doby, na kterou byla odborná praxe sjednána, můţe být absolventovi nabídnuto zaměstnání v odpovídajícím druhu práce a pracovní zařazení, odpovídající jeho kvalifikaci, doprovázející změnu pracovní smlouvy stanovící přesný druh práce, který bude zaměstnanec vykonávat.12 Stejně jako u zaškolení a zaučení je způsob provádění odborné praxe absolventů výlučně věcí zaměstnavatele.

1.3.4 Rekvalifikace Rekvalifikací se rozumí získání nové kvalifikace. Za rekvalifikaci také označujeme získání kvalifikace fyzikou osobou, která doposud ţádnou kvalifikaci nezískala, dále zvýšení, rozšíření

nebo

prohloubení

dosavadní

kvalifikace,

včetně

jejího

udrţování

nebo obnovování.13 Podle této definice můţe vyvodit, ţe kromě toho, ţe rekvalifikaci zařazujeme jako jednu z forem péče o odborný rozvoj zaměstnanců, můţeme rekvalifikaci označit také za zvláštní formu prohlubování a zvyšování kvalifikace, kdy se jedná o prohlubování či zvyšování kvalifikace zaměstnance v případě, ţe je toto nezbytné pro zaměstnavatelem připravované organizační změny.14 Mimo úřadu práce provádí rekvalifikaci také zaměstnavatel pro své zaměstnance v zájmu širšího pracovního uplatnění jeho zaměstnanců. Právě tuto formu zařazujeme mezi další formy péče zaměstnavatele o odborný rozvoj zaměstnanců. Rekvalifikace prováděná zaměstnavatelem

se

uskutečňuje

na

základě

písemně

uzavřené

dohody

mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Avšak zákon o zaměstnanosti nesplnění podmínky písemnosti nesankcionuje neplatností takové dohody. Povinné náleţitosti dohody jsou vymezeny v § 110 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Rekvalifikace

spočívající

ve

zvyšování

kvalifikace

(její

získání,

zvýšení

nebo rozšíření) se uskutečňuje v pracovní době a je překáţkou v práci na straně zaměstnance. Po dobu rekvalifikace proto zaměstnanci náleţí náhrada mzdy (platu).

12

tamtéţ. § 108 odst. 1 zákoníku práce. 14 ŠUBRT, B. Péče o odborný rozvoj zaměstnanců. Práce a mzda. 2007, č. 12, s. 24. 13

15

Rekvalifikace se můţe uskutečňovat i mimo pracovní dobu, pouze je-li to pro její zabezpečení nezbytné. Pokud jde o rekvalifikaci, která má podobu prohlubování jiţ získané kvalifikace, pak zaměstnanci přísluší mzda (plat) podle § 230 odst. 3 zákoníku práce. Způsob provádění rekvalifikace je a zaměstnavateli. Jde-li však o rekvalifikaci, na které se v podobě úhrady nákladů podílí i úřad práce, pak formu rekvalifikace zaměstnanců určuje Ministerstvo práce a sociálních věcí. Prováděcí vyhláška č. 519/2004 Sb., o rekvalifikaci uchazečů o zaměstnání a zájemců o zaměstnání a o rekvalifikaci zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, tyto formy rekvalifikace vymezuje. Dalšími formami péče o odborný rozvoj zaměstnanců jsou prohlubování kvalifikace a zvyšování kvalifikace. Jejich zákonné úpravě se věnují následující podkapitoly.

1.4 Pojem kvalifikace Co se rozumí pod pojmem kvalifikace, není zákonem přesně vymezeno. Proto na otázku, co si pod pojmem kvalifikace představit, odpovídá odborná literatura. „Kvalifikaci můžeme chápat jako souhrn teoretických vědomostí, praktických dovedností a osobních vlastností, které umožňují zaměstnanci výkon určitého povolání.“15 Jednou získaná kvalifikace není neměnná ani definitivní. Někdy se hovoří o tom, ţe získaná kvalifikace má svou „spotřební dobu“. Pokud se nabyté vědomosti neobnovují a neudrţují, dochází nejen k jejich přirozenému zapomínání, ale také se mohou stát zastaralými a v praxi nepotřebnými. Proto by zaměstnanec měl své vědomosti a znalosti průběţně obnovovat a doplňovat o nové poznatky. Tím bude zvyšovat své šance na trhu práce jak u stávajícího zaměstnavatele, tak u potenciálních budoucích zaměstnavatelů. Vzhledem k aktuálním potřebám práce, kterou pracovník vykonává, musí zaměstnanec neustále disponovat odpovídající kvalifikaci. Zaměstnanec má zákonem uloţenou povinnost prohlubovat si svou stávající kvalifikaci k výkonu sjednané práce. Za tímto účelem můţe zaměstnavatel zaměstnanci prohlubování kvalifikace (tj. doplnění, udrţení či obnovení stávající kvalifikace) uloţit, například formou účasti na semináři. Oproti tomu zvýšení kvalifikace, tj. rozšíření stávající nebo získání zcela nové kvalifikace, zaměstnavatel uloţit nemůţe, neboť je pouze věcí zaměstnance, zda si svou dosaţenou 15

GALVAS, M. a kol. Pracovní právo. 2. vyd. Brno: Doplněk, 2004. s. 527.

16

kvalifikaci zvýší nebo ne. Je-li však zvýšení kvalifikace i v zájmu zaměstnavatele (například se změnou technologie se v podniku vyskytne potřeba zaměstnat pracovníka s jinou kvalifikací), pak můţe zaměstnavatel vyjít vstříc svému zaměstnanci, který bude o získání potřebné kvalifikace usilovat, a můţe mu např. poskytnout pracovní úlevy apod. Dojde-li k situaci, ţe se právními předpisy změní předpoklady či poţadavky pro řádný výkon sjednané práce, bude u zaměstnance, který doposud všechny předpoklady splňoval, účast na školení posuzována jako prohlubování kvalifikace (vyjma případů, kdy by právní předpis nově stanovil nutnost vyššího stupně vzdělání – účast na studiu by pak musela být posuzována jako zvyšování kvalifikace). Současná zákonná úprava prohlubování a zvyšování kvalifikace zaměstnanců vychází právě z těchto principů.

1.5 Prohlubování kvalifikace Prohlubováním kvalifikace se podle ustanovení § 230 ZP rozumí její průběžné doplňování, které nemění podstatu stávající kvalifikace a umoţňuje zaměstnanci další výkon sjednaného druhu práce. Za prohlubování kvalifikace se povaţuje také její udržování a obnovování. Zaměstnanec si udrţuje a rozvíjí jiţ získanou kvalifikaci, aby sjednanou práci byl schopen vykonávat v souladu s nejnovějšími poznatky v daném oboru vědy, techniky či posledními změnami právního řádu.

1.5.1 Povinnost prohlubování kvalifikace a práva s ní spojená Povinnost k prohlubování kvalifikace potřebné k výkonu dané práce vyplývá zaměstnanci z jeho pracovního závazku a zákoník práce mu ji i zvlášť ukládá v § 230 odst. 2. O účasti zaměstnance na prohlubování kvalifikace můţe také rozhodnout zaměstnavatel, který je oprávněn zaměstnanci účast na školení nebo jiných formách přípravy k prohloubení jeho kvalifikace uložit. Takto uloţená účast zaměstnance mu zakládá povinnost se na dané formě prohlubování kvalifikace účastnit, neboť jde o plnění povinností vyplývajících z pracovní smlouvy. Neomluvenou neúčast by zaměstnavatel musel posuzovat jako porušení pracovních povinností.16

16

GALVAS, M. a kol. Pracovní právo. 2. vyd. Brno: Doplněk, 2004. s. 527.

17

Účast na školení či jiných formách prohlubování kvalifikace se povaţuje za výkon práce, za který zaměstnanci přísluší mzda nebo plat. Pokud zaměstnavatel uloţí zaměstnanci prohloubení kvalifikace formou výkonu práce u jiné právnické či fyzické osoby, náleţí zaměstnanci mzda či plat, který dostává na základě pracovní smlouvy od svého zaměstnavatele, nikoli mzda (plat), který by mu náleţel za práci, kterou vykonal u jiné právnické či fyzické osoby. Účastní-li se zaměstnanec školení mimo běţnou pracovní dobu, bude toto zaměstnavatel muset posuzovat jako výkon práce přesčas, za kterou zaměstnanci podle ustanovení § 114 a § 127 ZP náleţí mzda (plat) za práci přesčas. Musí-li se zaměstnanec na prohlubování kvalifikace účastnit mimo sjednané místo výkonu práce, jedná se o pracovní cestu, za kterou zaměstnanci náleţí cestovní náhrady.

1.5.2 Náklady Náklady vynaloţené na prohlubování kvalifikace hradí zaměstnavatel. V případě, ţe se zaměstnanec chce účastnit na finančně náročnější formě prohlubování kvalifikace, přičemţ co je finančně náročnější forma je pouze na posouzení zaměstnavatele, je na zaměstnavateli, aby zváţil, zda je v jeho zájmu a moţnostech, aby zaměstnanci tuto formu prohloubení kvalifikace hradil či nikoliv. Moţná je také dohoda obou stran o tom, ţe se zaměstnanec bude na těchto nákladech podílet – například na úhradě cestovních nákladů či uhrazením školného či kurzovného. „Zákon ale zakazuje, aby se vzdal práva na mzdu či plat nebo část mzdy či platu nebo aby souhlasil, že část doby účasti na prohloubení kvalifikace nebude považována za výkon práce (viz poslední věta § 230 odst. 4 ZP). Odchýlení se v této věci není možné.“17 Zákoník práce počítá také s moţností uzavření kvalifikační dohody podle § 234 odst. 2, kterou mohou uzavřít zaměstnavatel se zaměstnancem v situaci, kdy předpokládané náklady na prohloubení kvalifikace dosahují částky alespoň 75 000 Kč. V takovém případě však zaměstnavatel nemůţe zaměstnanci takové prohloubení kvalifikace uloţit. O kvalifikačních dohodách je souhrnně pojednáno v podkapitole 1.8.

17

ŠUBRT, B. Péče o odborný rozvoj zaměstnanců. Práce a mzda. 2007, č. 12, s. 15.

18

1.6 Zvyšování kvalifikace Zvýšením kvalifikace se podle ustanovení § 231 ZP rozumí změna hodnoty kvalifikace, ale také samotné její získání nebo rozšíření. Formou zvyšování kvalifikace můţe být studium, vzdělávání, školení a dále různé jiné moţnosti přípravy k dosaţení vyššího stupně vzdělání. Zvyšování kvalifikace se zásadně nemusí vztahovat k druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě. Podmínkou ovšem je, aby bylo v souladu s potřebou zaměstnavatele (vyplývá z ustanovení § 231 odst. 2). Studium za účelem dosaţení vyššího stupně vzdělání bude vždy povaţováno za zvyšování kvalifikace. Rozhodnutí, zda si bude zaměstnanec kvalifikaci zvyšovat či ne, je pouze na něm samotném a zaměstnavatel jej k tomu nemůţe nutit ani mu zvýšení kvalifikace uloţit. „Zaměstnanec nemá právní povinnost zvyšovat si svou kvalifikaci.“18 Na druhé straně zaměstnavatel není ze zákona povinen zaměstnanci umoţnit zvýšení kvalifikace, pokud zájem o zvýšení kvalifikace vzešel pouze ze strany zaměstnance.19 Je-li zvyšování kvalifikace v souladu s potřebou zaměstnavatele, můţe zaměstnavatel zaměstnanci sám vytvářet podmínky k zvýšení kvalifikace tím, ţe mu bude poskytovat pracovní úlevy. Zaměstnavatel však sleduje průběh a výsledky zvyšování kvalifikace zaměstnance a v případě, ţe se zaměstnanec stal dlouhodobě nezpůsobilý k výkonu práce, pro niţ si kvalifikaci zvyšuje nebo po delší dobu bez zavinění zaměstnavatele

zaměstnance

neplní

bez

váţného

důvodu

podstatné

povinnosti

při zvyšování kvalifikace, můţe zaměstnavatel poskytování pracovních úlev zastavit. Cestovní náhrady zaměstnanci ze zákona nepřísluší, neboť musí-li se za účelem zvýšení kvalifikace dostavit mimo sjednané místo výkonu práce, nejedná se o pracovní cestu.

1.6.1 Pracovní volno Jde-li o zvyšování kvalifikace, jeţ zasahuje do pracovní doby, je účast na školení či jiné formě přípravy povaţována za překážku v práci na straně zaměstnance. Zaměstnanci přísluší pracovní volno s náhradou mzdy či platu.20 Zákoník práce v § 232 stanoví rozsah, v jakém je zaměstnanci garantováno pracovní volno s náhradou mzdy (platu) při zvyšování kvalifikace. Viz tabulka:

18

HOCHMAN, J., KOTTNAUER, A., ÚLEHLOVÁ, H. Nový zákoník práce s komentářem, použitelnou judikaturou a předpisy souvisejícími. 2. vyd. Praha: Linde Praha, 2008. s. 620. 19 JAKUBKA, J. Zákoník práce 2010 v praxi. Komplexní řešení problémů. Právní stav k 1. 1. 2010. Praha: Grada publishing, 2009. s. 234. 20 § 205 ZP.

19

Rozsah pracovního volna poskytovaného při zvyšování kvalifikace podle ust. § 232 zákoníku práce.

Počet dnů pracovního volna 40

10

5 2 Nezbytně nutný rozsah

Důvod Příprava a vykonání státní závěrečné zkoušky, státní rigorózní zkoušky v oblasti lékařství, veterinárního lékařství a hygieny a státní doktorské zkoušky Vypracování a obhajoba absolventské práce, bakalářské práce, diplomové práce, disertační práce nebo písemné práce, kterou je zakončováno studium v programu celoţivotního vzdělávání uskutečňovaném vysokou školou Příprava a vykonání závěrečné zkoušky, maturitní zkoušky nebo absolutoria Přípravu a vykonání kaţdé zkoušky v rámci studia v programu uskutečňovaném vysokou školou nebo vyšší odbornou školou Účast na vyučování, výuce nebo školení

K účasti na přijímací zkoušce přísluší zaměstnanci pracovní volno v nezbytně nutném rozsahu, ovšem nepřísluší za něj náhrada mzdy. Stejně tak náhrada mzdy nepřísluší za pracovní volno k účasti na promoci či obdobném ceremoniálu.

1.6.2 Náklady Náklady na zvyšování kvalifikace nese zaměstnanec. Zaměstnavatel má povinnost ze zákona pouze zaměstnanci poskytovat náhradu mzdy či platu ve výši průměrného výdělku. Všechny ostatní náklady, jako školné, náklady na učebnice apod. můţe převzít fakultativně. Zákon také dává moţnost uzavřít kvalifikační dohodu, aniţ by určoval nutnou výši předpokládaných nákladů, jak to činí v případě prohlubování kvalifikace.

1.7 Prohlubování versus zvyšování kvalifikace Rozdíl mezi prohlubováním a zvyšováním kvalifikace vyplývá z pojmových znaků a jejich důsledků kaţdé kategorie tak, jak byly uvedeny výše. Velmi zásadním, ovšem nikoliv

20

jediným21, kritériem pro rozlišení, zda se v konkrétním případě bude jednat o prohlubování či

zvyšování

kvalifikace,

je

posouzení

souvislosti

mezi

vzděláváním,

které má zaměstnanec absolvovat a okruhem činností vymezených v pracovní smlouvě sjednaným druhem práce. Má-li být absolvováním vzdělávacího kurzu či jiné formy vzdělávání naplněn sjednaný druh práce, bude se jednat o prohlubování kvalifikace. Pokud ale vzdělávání bude překračovat potřeby a rozsah sjednané práce a k tomu, aby zaměstnanec nové vzdělání vyuţil v pracovním procesu, bude zapotřebí změna pracovní smlouvy (změna sjednaného druhu práce), půjde o zvyšování kvalifikace.22 V konečném důsledku to patrně bude rozhodnutí zaměstnavatele o tom, zda účast zaměstnance na školení či jiné formě je nezbytná pro obnovení a udrţení dosaţené kvalifikace, a bude tak povaţována za prohlubování kvalifikace, či zda půjde o změnu kvalifikace, které je v souladu s potřebou zaměstnavatele.23

1.8 Kvalifikační dohody Předmětem kvalifikační dohody jako dvoustranného právního úkonu je úprava právních vztahů vznikajících při zvyšování, popř. prohlubování kvalifikace mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Obsahem dohody je závazek zaměstnavatele umožnit zaměstnanci zvýšení kvalifikace poskytováním pracovních úlev a náhrady mzdy (platu) na jedné straně. Na druhé straně se zaměstnanec zavazuje u zaměstnavatele setrvat po sjednanou dobu od okamţiku zvýšení (prohloubení) kvalifikace, nejdéle však 5 let (tento závazek je také někdy označován jako stabilizační závazek, neboť má za účel stabilizovat kvalifikované zaměstnance u zaměstnavatele). Povinností setrvat u zaměstnavatele se rozumí setrvat s ním v pracovněprávním vztahu. Pro případ, ţe by zaměstnanec nesplnil svou povinnost, zavazuje se, ţe uhradí všechny náklady spojené se zvýšením (prohloubením) kvalifikace, a to i v případě, kdy zaměstnanec ukončí pracovní poměr před zvýšením (prohloubením) kvalifikace. Povinnost náhrady nákladů se stanoví poměrně k míře nesplnění závazku setrvat u zaměstnavatele. Závazek zaměstnance tak má alternativní povahu – buď setrvá u zaměstnavatele, nebo mu uhradí vynaloţené náklady. 21

JAKUBKA, J. Zákoník práce 2010 v praxi. Komplexní řešení problémů. Právní stav k 1. 1. 2010. Praha: Grada publishing, 2009. s. 234. 22 ŠUBRT, B. Péče o odborný rozvoj zaměstnanců. Práce a mzda. 2007, č. 12, s. 20. 23 JAKUBKA, J. Zákoník práce 2010 v praxi. Komplexní řešení problémů. Právní stav k 1. 1. 2010. Praha: Grada publishing, 2009. s. 234.

21

„Obsahem závazku zaměstnance není povinnost si kvalifikaci zvýšit.“24 Zákoník práce stanoví pro kvalifikační dohodu povinnou písemnou formu pod sankcí neplatnosti.25 Jde-li o případ sjednávání kvalifikační dohody při prohlubování kvalifikace, stanoví zákoník práce zákonnou hranici 75 000 Kč26, kterou musí předpokládané náklady na prohloubení kvalifikace dosáhnout, aby kvalifikační dohoda mohla být platně uzavřena. Účast na takto finančně náročné formě prohlubování kvalifikace však nesmí zaměstnavatel uloţit. Zaměstnanec se musí sám dobrovolně pro prohloubení kvalifikace rozhodnout, neboť z dohody mu vznikne závazek. Kvalifikační dohoda by měla být uzavřena ještě před započetím zvyšování či prohlubování kvalifikace. Jestliţe však studium jiţ započalo, můţe být dohoda uzavřena dodatečně, ovšem bude se vztahovat jen na ty náklady, které zaměstnavateli teprve vzniknou. Na náklady jiţ vzniklé se dohoda vztahovat nebude.27 Určení doby, po kterou se zaměstnanec zaváţe setrvat od zvýšení (prohloubení) kvalifikace u zaměstnavatele, je ponecháno zcela na vůli účastníků kvalifikační dohody. Zákonem je dána pouze maximální délka pěti let. Zaměstnavatel zpravidla bude rozlišovat mezi jednotlivými zaměstnanci podle výše předpokládaných nákladů pro konkrétní program vzdělávání a doby zbývající do zvýšení (prohloubení) kvalifikace zaměstnance. Kvalifikační dohody mohou být uzavřeny a nemusí. Dohodu lze uzavřít jen na základě smluvního konsenzu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, jejího uzavření není moţné se jednostranně domáhat. Účelem jejich uzavírání je, aby zaměstnanec vrátil náklady vynaloţené zaměstnavatelem tím, ţe mu zaručí, ţe u něj po stanovenou dobu setrvá a získané znalosti a vědomosti tak v jeho prospěch uplatní. Zaměstnanec má z kvalifikační dohody prospěch ten, ţe veškeré náklady se zvýšením (prohloubením) kvalifikace za něj uhradí zaměstnavatel, sám tedy získá zvýšení (prohloubení) kvalifikace, aniţ by musel mít k tomu nutné finanční prostředky. Zaměstnavatel naopak se tímto způsobem snaţí stabilizovat kvalifikovaného zaměstnance, aby si zajistil návratnost příslušných finančních výdajů.28

24

ŠUBRT, B. Kvalifikační dohoda a některé další otázky odborného rozvoje zaměstnanců. Práce a mzda. 2008, č. 1, s. 20. 25 § 234 odst. 4 ZP. 26 Vláda je ustanovením § 234 odst. 5 zmocněná tuto částku nařízením zvýšit. 27 ŠUBRT, B. Kvalifikační dohoda a některé další otázky odborného rozvoje zaměstnanců. Práce a mzda. 2008, č. 1, s. 20. 28 BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 369.

22

1.8.1 Náležitosti kvalifikační dohody Zákoník práce stanoví podstatné náleţitosti, které kaţdá kvalifikační dohoda musí obsahovat. K těm podle § 234 odst. 3 ZP patří: a) druh kvalifikace a způsob jejího zvýšení nebo prohloubení. Druh kvalifikace určuje, jaká kvalifikace bude účastí na vzdělávání získána. Způsob představuje označení konkrétního vzdělávacího programu. b) doba, po kterou se zaměstnanec zavazuje setrvat u zaměstnavatele v zaměstnání. Do této doby se následně nebude započítávat doba rodičovské dovolené, na rozdíl od mateřské dovolené, a nepřítomnost zaměstnance v práci pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody a vazby, došlo-li k pravomocnému odsouzení. c) druhy a celková částka nákladů, kterou bude muset zaměstnanec povinen uhradit, nesplní-li svůj závazek setrvat v zaměstnání. Druhy nákladů jsou zejména: Náhrada mzdy (platu) při zvyšování kvalifikace, nikoliv však jiţ mzda (plat) poskytnutá při prohlubování kvalifikace. Cestovní náhrady v případě prohlubování kvalifikace, kurzovné, školné, popř. náklady na učební materiály a jiné obdobné náklady. Podle Brůhy se do nákladů také zahrnují zákonné odvody na sociální a zdravotní pojištění odvedené zaměstnavatelem za zaměstnance.29 Odůvodňuje to tím, ţe celková částka nákladů by měla reflektovat veškeré zaměstnavatelem skutečně vynaloţené náklady spojené se zvyšováním kvalifikace. A za ty lze jistě označit i zákonné odvody zaměstnavatele za zaměstnance. Celková částka nákladů představuje předpokládanou výši nákladů. Je to maximum, které bude muset zaměstnanec vracet v případě nesplnění svého závazku; pokud skutečně vzniklé náklady budou niţší neţ celková částka nákladů uvedená v dohodě, zaměstnanec bude platit pouze náklady skutečně vzniklé; stejně tak poměrná část nákladů se bude určovat ze skutečně vzniklých nákladů, nikoliv z předpokládané výše; celková výše nákladů nemusí být číselným vyjádřením, stačí, je-li vymezena dostatečně určitým způsobem,

29

BRŮHA, D. Prohlubování a zvyšování kvalifikace zdravotnických pracovníků. Práce a mzda. 2007, č. 8, s. 27.

23

aby se podle něj daly náklady přesně určit, aby nevznikly pochyby o tom, co bylo dohodnuto.30 Pokud v dohodě bude některá z výše uvedených náleţitostí chybět, je tato dohoda neplatná. Dohoda však můţe obsahovat i jiná další ujednání31, na kterých se strany dohodnou. Například můţe určovat další náklady, které zaměstnavatel bude nad rámec zákona hradit. Můţe se jednat o úhradu školného či kurzovného, učebních pomůcek nebo náhrady cestovních výdajů při zvyšování kvalifikace (neboť se nejedná o pracovní cestu) nebo výše cestovních náhrad při prohlubování kvalifikace. Dohoda můţe obsahovat ustanovení o tom, jakou pozici bude zaměstnanec po zvýšení kvalifikace zastávat. Při zvyšování kvalifikace se můţe zaměstnavatel zavázat poskytovat zaměstnanci pracovní volno ve větším rozsahu, neţ stanoví zákoník práce. Zejména při prohlubování kvalifikace bude vhodné, aby zaměstnanec dohlédl, aby bylo sjednáno, jakým způsobem mu bude zaměstnavatel umožňovat přípravu k vykonání zkoušek a vypracování a obhajobu absolventské či jiné práce. Protoţe ustanovení § 232 ZP na prohlubování kvalifikace nedopadá, neobsahuje v současné době zákoník práce ţádnou úpravu studijního volna při prohlubování kvalifikace zaměstnancem. Z tohoto důvodu je dobré v kvalifikační dohodě zakotvit závazek zaměstnavatele k poskytování studijního volna, ať uţ analogicky podle § 232 ZP nebo i ve vyšším rozsahu. V kvalifikační dohodě lze také sjednat možnost odstoupení od ní. To však musí být sjednáno vyváţeně pro obě zúčastněné strany. V dohodě není možné platně sjednat, aby zaměstnanec měl povinnost k náhradě nákladů i v jiném případě, neţ jaký udává § 234 odst. 1 ZP - tedy při porušení závazku setrvat u zaměstnavatele. Neplatným bude například ujednání, podle kterého by měl zaměstnanec vrátit náklady, pokud nedochází k rozvázání pracovního poměru (pracovní poměr trvá) nebo pokud nedošlo ke zvýšení či prohloubení kvalifikace a pracovní poměr nadále trvá. Nejvyšší soud řešil otázku, zda je kvalifikační dohoda uzavřená při zvyšování kvalifikace platná, zavazuje-li se v ní zaměstnanec k stabilizačnímu závazku trvajícímu delší dobu, neţ na kterou je sjednán pracovní poměr (pracovní poměr na dobu určitou). Odpověď nalézáme v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1550/2008 ze dne 22. 9. 2009: 30

BRŮHA, D. Prohlubování a zvyšování kvalifikace zdravotnických pracovníků. Práce a mzda. 2007, č. 8, s. 28. 31 ŠUBRT, B. Kvalifikační dohoda a některé další otázky odborného rozvoje zaměstnanců. Práce a mzda. 2008, č. 1, s. 22.

24

„Samotná okolnost, že pracovní poměr účastníků dohody je sjednán na dobu určitou, která je kratší než doba, po kterou se zaměstnanec zavázal po zvýšení kvalifikace setrvat u zaměstnavatele v pracovním poměru, však neplatnost dohody o zvýšení kvalifikace založit nemůže. Je jistě možné, že účastníci pracovního poměru na dobu určitou (nejen zaměstnavatel) nemusí tento pracovní poměr prodloužit. Tato možnost ale presumuje situaci, která v budoucnu může nastat, ale nemusí, a nepřihlíží náležitě k tomu, že platnost právního úkonu je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn. … Jestliže účastníci uzavřeli dohodu o zvýšení kvalifikace v době existence pracovního poměru na určitou dobu, která je kratší, než zamýšlená doba stabilizace, lze spíše vycházet z úvahy, že ji v této době uzavírali s předpokladem, že počítají s prodloužením pracovního poměru a se stabilizací zaměstnance. Proto okolnost, že závazek zaměstnance o době setrvání v pracovním poměru sjednaný dohodou podle ustanovení § 143 zák. práce přesahuje v době jejího uzavření dobu určitou, na kterou dříve byl sjednán pracovní poměr účastníků, sama o sobě nezakládá ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 písm. a) zák. práce neplatnost dohody o zvýšení kvalifikace.“

32

Nejvyšší soud však podotkl, ţe poţadování náhrady nákladů z takto (platně) uzavřené dohody můţe být v rozporu s dobrými mravy: „Podle ustanovení § 7 odst. 2 věty první zák. práce nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti. … Zaměstnanec může při uzavření dohody důvodně vycházet z toho, že zaměstnavatel má zájem na jeho další stabilizaci, i když (nebo právě proto), že závazek k setrvání v pracovním poměru sjednaný dohodou je delší, než doba, po kterou má podle dřívějšího ujednání trvat pracovní poměr na dobu určitou. Odvolacímu soudu je proto třeba vytknout, že se nezabýval tím, jaký vliv z hlediska ustanovení § 7 odst. 2 zák. práce může mít (případně spolu s dalšími okolnostmi, které - ať již na straně zaměstnance nebo na straně zaměstnavatele - budou v konkrétním případě pro posouzení věci významné) skutečnost, že zaměstnavatel v dalším průběhu trvání pracovního poměru na stabilizaci zaměstnance ztratil zájem, a zda tedy jsou zde skutečnosti, které - jak se toho žalovaná dovolává - soudu umožňují pro rozpor s dobrými mravy výkon práva požadovat vrácení nákladů odmítnout.“33

1.8.2 Plnění závazků z kvalifikační dohody Zaměstnavatel se zavazuje k poskytování pracovních úlev či hrazení nákladů v souladu se vzdělávacím programem. V případě opakování ročníku při studiu ke zvýšení kvalifikace nemá proto zaměstnavatel povinnost znovu hradit náklady, které jiţ jednou vynaloţil, a poskytovat zaměstnanci pracovní volno.34

32

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1550/2008. tamtéţ 34 ŠUBRT, B. Kvalifikační dohoda a některé další otázky odborného rozvoje zaměstnanců. Práce a mzda. 2008, č. 1, s. 20. 33

25

Nesplní-li zaměstnanec svůj stabilizační závazek jen z části, výše nákladů, k jejichţ náhradě bude povinen, se poměrně sníţí. Náklady se rozpočítají na kalendářní den a jejich poměrnou část připadající na kaţdý kalendářní den doby od ukončení pracovního poměru po poslední den stabilizačního závazku bude muset zaměstnanec uhradit. Pro správné určení doby, po kterou má zaměstnanec od zvýšení (prohloubení) kvalifikace setrvat v pracovním poměru u zaměstnavatele, postupujeme podle pravidel počítání času obsaţených v § 122 občanského zákoníku.35 V ustanovení § 235 odst. 3 ZP nalezneme taxativní výčet případů, za kterých by povinnost zaměstnance k úhradě nákladů z kvalifikační dohody nebyla spravedlivá a v důsledku toho nevzniká.36 V těchto situacích má zaměstnavatel povinnost nevyţadovat po zaměstnanci náhradu vynaloţených nákladů. Okruh stanovených případů můţe být zaměstnavatelem rozšířen v kolektivní smlouvě či vnitřním předpisu o další důvody, neboť by se jednalo o odchýlení od zákonné úpravy ve prospěch zaměstnance, tedy v souladu s § 2 odst. 1 ZP.37 Jedná se o tyto případy: a) zaměstnavatel v průběhu zvyšování kvalifikace zastavil poskytování plnění sjednaného v kvalifikační dohodě, protoţe zaměstnanec se bez svého zavinění stal dlouhodobě nezpůsobilým pro výkon práce, pro kterou si zvyšoval kvalifikaci, b) pracovní poměr skončil výpovědí danou zaměstnavatelem, pokud nejde o výpověď z důvodu porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nebo jestliţe pracovní poměr skončil z důvodů uvedených v § 52 a) aţ e) ZP (tj. v případě ruší-li se či přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část, stane-li se zaměstnanec vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nadbytečným, aj.), c) zaměstnanec nemůţe vykonávat podle lékařského posudku práci, pro kterou si zvyšoval kvalifikaci, popřípadě pozbyl dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci z důvodu pracovního úrazu, onemocnění nemocí z povolání, nebo pro ohroţení touto nemocí anebo dosáhl-li na pracovišti určeném pravomocným rozhodnutím orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice,

35

Podle § 333 ZP. ŠUBRT, B. Kvalifikační dohoda a některé další otázky odborného rozvoje zaměstnanců. Práce a mzda. 2008, č. 1, s. 24. 37 BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. s. 368. 36

26

d) zaměstnavatel nevyuţíval v posledních 12 měsících po dobu nejméně 6 měsíců kvalifikaci zaměstnance, které na základě kvalifikační dohody dosáhl. Na základě kvalifikační dohody zaměstnanec nebude povinen vrátit náklady v případě, pokud nebude řádně plnit podstatné povinnosti při zvyšování (prohlubování) kvalifikace a ke zvýšení (prohloubení) kvalifikace nedojde. V případě zvyšování kvalifikace zákon zaměstnavateli nedává ani jiný titul, ze kterého by mohl vynaloţené náklady získat zpět, pokud bude pracovní poměr dále trvat. Náklady tak představují riziko, které zaměstnavatel podstupuje v oblasti řízení lidských zdrojů. Můţe vycházet z toho, ţe zaměstnanec vyuţije alespoň nějaké znalosti, které při nedokončeném zvyšování kvalifikace získal. Půjde-li o zaměstnancem zaviněné nedokončení prohlubování kvalifikace, bude moci zaměstnavatel poţadovat zpět vynaloţené náklady, nikoli však na základě uzavřené kvalifikační dohody, ale z titulu práva na náhradu škody podle § 250 ZP, neboť prohlubování kvalifikace je povinností zaměstnance a účast na něm je výkonem práce. Zaměstnanec tak bude odpovídat za škodu, kterou zaměstnavateli způsobil zaviněným porušením povinnosti při prohubování kvalifikace.38 Dřívější zákoník práce upravoval v § 143 odst. 6 moţnost, aby při změně zaměstnání zaměstnance za doby, kdy jeho stabilizační závazek trvá, převzal povinnost uhradit předchozímu zaměstnavateli náklady vynaloţené na zvýšení (prohloubení) kvalifikace nový zaměstnavatel. Současný zákoník práce takovou úpravu vztahů neobsahuje, přesto si lze takovou dohodu, sjednanou buď v pracovní smlouvě, nebo jako inominátní smlouva podle občanského zákoníku, představit i nyní.39 Například za situace, kdy zaměstnavatel bude usilovat o konkrétního zaměstnance a bude mu chtít nabídnout co nejvíc výhod. Aby jej osvobodil od stabilizačního závazku u předchozího zaměstnavatele, nabídne mu, ţe za něj náklady uhradí. Přímé

nahrazení

kvalifikační

dohody

občanskoprávní

smlouvou

podle

§ 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), tedy inominátní smlouvou, by bylo v rozporu s § 3 ZP, podle kterého závislá práce můţe

být

vykonávána

jen

v pracovněprávním

vztahu.

Smlouvou

podle

38

ŠUBRT, B. Kvalifikační dohoda a některé další otázky odborného rozvoje zaměstnanců. Práce a mzda. 2008, č. 1, s. 20. 39 ŠUBRT, B. Kvalifikační dohoda a některé další otázky odborného rozvoje zaměstnanců. Práce a mzda. 2008, č. 1, s. 25.

27

§ 51 OZ by byl zaloţen vztah občanskoprávní. Smlouva uzavřená podle § 51 OZ pouţitého prostřednictvím § 18 zákoníku práce by byla platná pouze za podmínky, ţe by její ustanovení neodporovaly úpravě vztahů při zvyšování a prohlubování kvalifikace obsaţené v zákoníku práce.40 Důvodem pro tento postup by mohla být zaměstnavatelova snaha předejít například povinnosti platit po dobu účasti na prohlubování kvalifikace mzdu (plat), nebo sjednat povinnost zaměstnance vrátit plnou výši nákladů i při nesplnění stabilizačního závazku jen z části nebo vrácení nákladů i v případě, ţe nedojde k rozvázání pracovního poměru. Tato ujednání však budou vţdy neplatná pro rozpor se zákoníkem práce (§ 18 ZP).

S provedeným vysvětlením problematiky prohlubování a zvyšování kvalifikace zejména pro pochopení rozdílu mezi těmito dvěma formami odborného rozvoje zaměstnanců se v následujících kapitolách zaměříme, jak jsou, popř. byly, tyto obecné právní instituty vyuţity v oblasti vzdělávání zaměstnanců v odvětví zdravotnictví.

40

ŠUBRT, B. Kvalifikační dohoda a některé další otázky odborného rozvoje zaměstnanců. Práce a mzda. 2008, č. 1, s. 25.

28

2 Kvalifikace zdravotnických pracovníků Pro detailnější nahlédnutí do právní úpravy zvyšování a prohlubování kvalifikace jakoţ i otázek souvisejících jsem si zvolila odvětví zdravotnictví. Právě „zdravotnické povolání patří obecně mezi povolání, u kterých se získání, udržení či rozšíření kvalifikace ani zdaleka nevyčerpává absolvováním studia na střední či vyšší odborné škole nebo na lékařské fakultě; naopak bývá pravidlem další studium či jiná odborná příprava.“41 Ve zdravotnictví je vzdělávání chápáno jako celoţivotní proces zahrnující neustálý profesní rozvoj znalostí a dovedností. Jednoznačně byl prokázán vzájemný vztah mezi úrovní vzdělávání, odborností a délkou praxe a úrovní kvality poskytované zdravotní péče.42 Právo musí na tento fakt reagovat a legislativně upravit proces vzdělávání zdravotnických pracovníků tak, aby co nejvíce odpovídal skutečným potřebám zdravotnictví a zdravotnických pracovníků. Výkon práce ve zdravotnictví s sebou přináší řadu specifik, kterými se odlišuje od jiných povolání. V úvodu této kapitoly se nad těmito specifiky pozastavuji, neboť také mají vliv na vzdělávání zdravotnických pracovníků.

2.1 Specifika výkonu práce ve zdravotnictví Práce ve zdravotnictví, zejména práce lékařů, se od práce v jiných odvětví výrazně odlišuje několika významnými znaky. V první řadě ji můţeme charakterizovat jako povolání, ve kterém pracovníci nesou velkou zodpovědnost za výsledky své práce. Z toho vyplývají také vysoké nároky na jejich odbornost. Dále se výkon zdravotnického povolání vyznačuje existencí mimořádně namáhavých situací vyţadujících plné soustředění. Všechny tyto skutečnosti jsou současně faktory, které způsobují akutní a následně chronických stres.43 Práce ve zdravotnictví se také vyznačuje vysokou časovou náročností. Pro zajištění nepřetrţitého provozu sjednávají zdravotnická zařízení s lékaři další dohodnutou práci přesčas. Souhrnná doba, kterou jednotliví lékaři stráví měsíčně prací, je obrovská, zejména z důvodů udávaného všeobecného nedostatku lékařů na trhu práce a také aktuální 41

BRŮHA, D. Prohlubování a zvyšování kvalifikace zdravotnických pracovníků. Práce a mzda. 2007, č. 8, s. 26. 42 GLADKIJ, I. a kol. Management ve zdravotnictví. Brno: Computer Press. 2003. s. 232. 43 JANEČKOVÁ, H., HNILICOVÁ, H. Úvod do veřejného zdravotnictví. Praha: Portál, 2009. s. 170, 205.

29

ekonomické situace zdravotnických zařízení. „Na trhu práce převažují nabídky volných lékařských míst, naopak poptávka je menší. Meziročně se v ČR zvyšuje počet zaměstnaných lékařů ze zahraničí, zejména ze Slovenské republiky.“44,45 Smutnou realitou je však také existenční závislost lékařů na práci mimo stanovenou základní pracovní dobu (sluţby), neboť jejich základní pracovní doba není finančně dostatečně ohodnocena. „Ekonomické ohodnocení naprosto neodpovídá vysokému společenskému ocenění práce lékaře. Podle všech průzkumů veřejného mínění stojí lékaři vždy na úplné špičce povolání, kterých si lidé nejvíce váží, což znamená, že společenské ocenění českého lékaře je vysoké.“46 Povolání lékaře je veřejností mnohdy povaţováno za nejrespektovanější ze všech povolání.47 Bohuţel, česká legislativa do současné doby mnoho nepřispěla, aby neţádoucí prvky charakterizující práci ve zdravotnictví zmizely, a tak i dnes dochází k obcházení právní úpravy pracovních vztahů ve zdravotnictví a veřejné toleranci tohoto stavu. Příkladem toho můţe být zavedená praxe sjednávání pracovních poměrů mezi zdravotnickými zařízeními a čerstvými absolventy lékařské fakulty, a to na částečné pracovní úvazky. Tito lékaři ačkoli jsou zaměstnaní na 0,1 - 0,4 pracovního poměru, pracují ve skutečnosti stejně jako při plném úvazku.48 Důvody této praxe je nutno hledat na obou stranách právního vztahu. Zaměstnavatel nedisponuje dostatečnými finančními prostředky a lékaři za příslib vystavení potvrzení o vykonané praxi ve větším rozsahu neţ činí pracovní úvazek, bez něhoţ se nemůţou přihlásit k atestační zkoušce v rámci specializačního vzdělávání, ochotně nastupují do pracovního poměru i za tak nevýhodných podmínek. Všechny tyto skutečnosti významně ovlivňují i oblast vzdělávání lékařů (rozlišujeme zejména specializační přípravu lékaře zakončenou atestační zkouškou, a dále nástavbové a celoţivotní vzdělávání). Ať uţ z důvodu, aby si přilepšil ke své základní mzdě (platu), nebo čistě pro nedostatek personálu pro zajištění péče ve zdravotnickém zařízení, slouţí lékař mnoho pohotovostních sluţeb. Potom mu uţ nezbývá mnoho času na odpočinek a studium – teoretickou přípravu nejen v rámci specializačního vzdělávání. Náročnost výkonu lékařského povolání, vyţadující maximální nasazení, u lékaře vyvolává stres,

44

EMMEROVÁ, M. Jak budou pracovat zdravotníci? Zdravotnictví a právo. 2005, č. 8, s. 12. KARBAN, P. Zubařů je stále nedostatek a stárnou [online]. Zdravotnické noviny, 14. 7. 2010 [cit.7. 3. 2011]. Dostupné z: < http://www.zdn.cz/denni-zpravy/z-domova/zubaru-je-stale-nedostatek-astarnou-453174>. 46 MACH, J. Právní postavení českého lékaře. Tempus medicorum. 2010, č. 11, s. 44. 47 GOLA, P. Nejrespektovanější povolání? Lékař! Zdravotnictví a právo. 2006, č. 12, s. 12. 48 KUBEK, M. Zneuţívání mladých lékařů. Tempus medicorum. 2010, č. 4, s. 9. 45

30

který myšlenka na blíţící se atestační zkoušku dále stupňuje. Pochybení při výkonu práce můţe být nejedním negativním důsledkem vzniklého chronického stresu lékařů. S přihlédnutím

k těmto

skutečnostem

by

měla

právní

úprava

vzdělávání

zdravotnických pracovníků, zejména lékařů, nastavovat takové podmínky, které by celkové postavení zdravotnických pracovníků, zejména lékařů, v pracovněprávním vztahu zlepšovaly.

2.2 Zdravotničtí pracovníci a zdravotnická povolání Definici zdravotnických pracovníků nalezneme v zákoně o lékařských povoláních a v zákoně o nelékařských zdravotnických povoláních. Zákon o lékařských povoláních pro své účely za zdravotnické pracovníky označuje fyzické osoby, které vykonávají zdravotnické povolání lékaře, zubního lékaře nebo farmaceuta podle tohoto zákona (ust. § 2 písm. b) ZL). Zákon o nelékařských zdravotnických povoláních zase pro svou potřebu definuje zdravotnické pracovníky jako fyzické osoby, které vykonávají zdravotnické povolání podle zákona o nelékařských zdravotnických pracovnících – typicky všeobecné sestry, porodní asistentky, zdravotní laborantky, zdravotničtí záchranáři a další. Zdravotnickým povoláním se pro účely zákona o lékařských povoláních rozumí souhrn činností a znalostí pro výkon povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (ust. § 2 písm. a) ZL). Zákon o nelékařských zdravotnických pracovnících rozumí zdravotnickým povoláním souhrn činností při poskytování zdravotní péče podle ZNL. Pro účely této práce je důleţité uvést zákonné rozlišení lékařů. Právní úprava přijatá v roce 2004 v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské Unie ukončila dělení lékařů na absolventy a lékaře s první a lékaře s druhou atestací (či nástavbovou atestací). V současnosti se lékaři podle zákonné úpravy dělí na lékaře s odbornou způsobilostí, lékaře se specializovanou způsobilostí a lékaře se zvláštní odbornou způsobilostí.

31

2.3 Kvalifikační předpoklady k výkonu zdravotnických povolání podle zákona o lékařských povoláních Zdravotnickým pracovníkem podle ZL nemůţe být kaţdý, ale jen ten, kdo splňuje zákonem stanovené podmínky. Třemi obecnými podmínkami stanovenými pro výkon zdravotnických povolání lékaře, farmaceuta a zubního lékaře jsou podle § 3 odst. 1 ZL: a) zdravotní způsobilost b) bezúhonnost c) odborná způsobilost

2.3.1 Zdravotní způsobilost Zdravotnický pracovník, tj. lékař, zubní lékař a farmaceut, musí být zdravotně způsobilý, aby mohl vykonávat zdravotnické povolání. Zdravotní způsobilost dokládá zdravotnický pracovník lékařským posudkem, který vydává registrující či jiný praktický lékař na základě lékařské prohlídky. Obsah lékařských prohlídek, náleţitosti lékařského posudku a seznam nemocí, stavů a vad, které vylučují nebo omezují zdravotní způsobilost k výkonu lékařského povolání, stanoví prováděcí předpis. Tím byla od 18. 8. 2004 vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 470/2004 Sb., ta však byla však s účinností od 23. 8. 2006 zrušena vyhláškou č. 413/2006 Sb. a dosud nebyla nahrazena novou úpravou. Zdravotní způsobilost se zjišťuje před zahájením výkonu povolání a před pokračováním ve výkonu povolání, byl-li výkon povolání přerušen na déle neţ tři roky. Dále také v případě důvodného podezření, ţe došlo ke změně zdravotního stavu zdravotnického pracovníka, a to na vyţádání správního úřadu, který vydal oprávnění k provozování zdravotnického zařízení, nebo zaměstnavatele. Správním úřadem je zde krajský úřad.

2.3.2 Bezúhonnost Lékař, zubní lékař a farmaceut také musí být profesně bezúhonný. Bezúhonnost se dokládá před zahájením výkonu zdravotnického povolání, a to výpisem z evidence Rejstříku trestů nebo obdobného rejstříku. Tento výpis nesmí být starší 90 dnů. „Za bezúhonného se pro účely tohoto zákona považuje ten, kdo nebyl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, nebo ten, na něhož se hledí, jako by nebyl odsouzen.“49 V této podobě se ustanovení do zákona o lékařských povoláních dostalo aţ novelou 49

§ 3 odst. 3 zákona o lékařských povoláních.

32

provedenou zákonem č. 125/2005 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. dubna 2005. Do té doby byla podmínka bezúhonnosti formulována pro lékaře mnohem přísněji.50 Za bezúhonného v období od 2. 4. 2004 do 1. 4. 2005 nebyl povaţován ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný z nedbalosti v souvislosti s poskytováním zdravotní péče. V současné době tedy spáchání trestného činu úmyslného spáchaného bez souvislosti s výkonem zdravotnického povolání a spáchání nedbalostního trestného činu, ať uţ v souvislosti s výkonem zdravotnického povolání či bez ní, neznemoţní zdravotnickým pracovníkům výkon jejich povolání pro nenaplnění zákonné podmínky bezúhonnosti. Pokud jim tedy v případě nedbalostního trestního činu nebude soudem uloţen trest zákazu činnosti.51

2.3.3 Odborná způsobilost Třetí základní podmínkou, kterou musí lékař, zubní lékař a farmaceut splňovat, je získání odborné způsobilosti. Zákon o lékařských povoláních rozlišuje odbornou a specializovanou způsobilost u lékařských povolání a stanovuje je u jednotlivých povolání samostatně. Dále se, pokud se týká odborné způsobilosti, zaměřím na právní úpravu odborné způsobilosti pro povolání lékaře. Odborně způsobilou k výkonu povolání lékaře podle zákona o lékařských povoláních52 je fyzická osoba, která úspěšně ukončila vysokoškolské studium v akreditovaném magisterském studijním programu všeobecné lékařství. Toto studium je prezenční, minimálně šestileté a obsahuje teoretickou i praktickou výuku. „Specializovaná způsobilost je vyšším stupněm odborné způsobilosti lékaře.“53 Specializovanou způsobilost v příslušném oboru získává lékař úspěšným ukončením specializačního vzdělávání a sloţením atestační zkoušky před oborovou atestační komisí. Na jejím základě získává lékař diplom o specializaci v příslušném specializačním oboru. Podmínkou pro zahájení specializačního vzdělávání je získání odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání (viz výše). Skutečnost, ţe lékař má specializovanou způsobilost, lze dokazovat kromě diplomu o specializaci i osvědčením, které vydá ministerstvo zdravotnictví podle § 42 odst. 8 ZL na ţádost lékaře, který získal specializovanou způsobilost jiným způsobem (jakým bude 50

TĚŠÍNOVÁ, J. Vzdělávání lékařů a uznávání kvalifikací. Zdravotnictví a právo. 2007, č. 3-4, s. 27. TĚŠÍNOVÁ, J. Základní předpoklady výkonu lékařského povolání a vedení soukromé praxe. Zdravotnictví a právo. 2007, č. 3-4, s. 28. 52 § 4 zákona o lékařských povoláních. 53 MÁCA, M. Rozdíl mezi atestací a specializovanou způsobilostí. Tempus medicorum. 2009, č. 6, s. 18. 51

33

popsáno dále), a to ze zákona na základě přechodných ustanovení zákona o lékařských povoláních v důsledku změny právní úpravy. Po úspěšném absolvování vysokoškolského studia, tedy po získání odborné způsobilosti, je lékař, tedy lékař s odbornou způsobilostí, oprávněn vykonávat povolání, v jehoţ rámci vykonává činnost preventivní, diagnostickou, léčebnou, rehabilitační a dispenzární, nikoliv však samostatně a na vlastní odpovědnost, ale jen pod odborným dohledem lékaře se specializovanou způsobilostí v některém ze specializačních oborů. „Prakticky to tedy znamená, že lékař ihned po ukončení vysoké školy je sice plnohodnotným lékařem, nicméně nesmí vykonávat činnost lékaře samostatně tedy např. být odborným zástupcem zdravotnického zařízení, samostatně poskytovat péči jako praktický lékař pro dospělé, samostatně vést a provozovat odbornou ambulanci), nýbrž pouze pod odborným dohledem, neboť dosažení odborné způsobilosti mu garantuje pouze tuto možnost.“54 Odborný dohled nemusí být bezprostřední a nemusí se týkat všech výkonů, které lékař vykonává. Lékař se specializovanou způsobilostí v oboru však musí být vţdy komunikačně dostupný, aby mohl lékaři ve specializačním vzdělávání poskytnout potřebné rady či pokyny, a musí být také fyzicky dostupný, aby mohl kontrolovat a garantovat výsledky práce.55 Získání specializované způsobilosti je podmínkou pro samostatný výkon povolání lékaře. Vedle činnosti preventivní, diagnostické, léčebné, rehabilitační a dispenzární je lékař se specializovanou způsobilostí oprávněn také provádět činnost vzdělávací, posudkovou a revizní. Získání specializované způsobilosti je také podmínkou pro samostatný výkon povolání lékaře ve vedoucí funkci a také jako osoby samostatně výdělečně činné. Nezbytnou podmínkou k výkonu zdravotnických povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta na území České republiky je dále také povinné členství v profesní komoře (§ 3 zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře). Kaţdý lékař, který vykonává na území České republiky lékařské povolání v léčebné a preventivní péči, tak musí být členem České lékařské komory. Kaţdý lékař, který vykonává na území České republiky povolání stomatologa, 54

GNIDA, A. Právní úprava podmínek výkonu povolání lékaře, farmaceuta, stomatologa. Zdravotnictví a právo. 2005, č. 3-4, s. 21. 55 MACH, J. Medicína a právo. Praha: C. H. Beck, 2006. s. 110.

34

musí být členem České stomatologické komory. Absolvent vysokoškolského studia v oboru farmacie, který vykonává své povolání v lékárenském zařízení na území České republiky, musí být členem České lékárnické komory.

2.4 Vývoj právní úpravy prohlubování a zvyšování kvalifikace lékařů 2.4.1 Vývoj právní úpravy vzdělávání lékařů Problematika zvyšování a prohlubování kvalifikace zdravotnických pracovníků je v současné době upravena jednak obecnou právní úpravou zákoníku práce, která je společná pro všechna odvětví a která obsahuje vymezení základních pojmů (o té bylo pojednáno výše). Současně jí jsou však věnovány zvláštní zákony, kterými jsou zákon o lékařských povoláních56 a zákon o nelékařských zdravotnických povoláních57. Na ně pak navazují prováděcí vyhlášky Ministerstva zdravotnictví. Právní úprava obsaţená v těchto zvláštních zákonech má přednost před úpravou zákoníku práce na základě vztahu lex specialis derogat legi generali (viz § 230 odst. 5 a § 231 odst. 3 ZP). Zákon o lékařských povoláních nabyl účinnosti dne 2. dubna 2004 a zákon o nelékařských zdravotnických povoláních dne 1. dubna 2004.58 Přijetí těchto předpisů bylo v roce 2004 jednou z podmínek vstupu České republiky do Evropské unie.59 Českou právní úpravu bylo nutno harmonizovat s legislativou Evropské unie za účelem usnadnění volného pohybu lékařů a zjednodušení vzájemného uznávání diplomů mezi členskými zeměmi. V důsledku toho doznala česká úprava postgraduálního vzdělávání lékařů četných změn oproti úpravě dřívější. Do té doby vzdělávání lékařů regulovala vyhláška č. 77/1981 Sb, o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovních ve zdravotnictví, ve znění pozdějších předpisů, jakoţto prováděcí právní předpis zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. 56

Zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů. 57 Zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších předpisů. 58 Do jejich přijetí byla kvalifikace, vzdělávání a způsobilost zdravotnických pracovníků upravena vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č. 77/1981 Sb. 59 BRŮHA, D. Novinky v prohlubování a zvyšování kvalifikace lékařů, zubních lékařů a farmaceutů od 1. 7. 2008. Práce a mzda. 2008, č. 7, s. 6.

35

V účinnosti byla od 1. 9. 1981 do 30. 6. 2004. Vyhláška organizovala specializační vzdělávání lékařů jako systém stupňovitý – dvouatestační. Absolvováním specializační průpravy získal lékař specializaci I. stupně. Aby mohli vykonávat činnost ve stanovených oborech, bylo absolvování této průpravy pro lékaře povinné. Po dosaţení specializace I. stupně lékař mohl (jiţ to nebyla jeho povinnost) získat specializaci vyšší. Tou byla specializace II. stupně nebo nástavbová specializace, kdy obě byly určeny pro výkon specializované činnosti. Specializovaná způsobilost II. stupně se získávala ve stejném oboru, v jakém lékař získal specializaci I. stupně (obory byly vymezeny přílohou č. 1 vyhlášky). Nástavbová specializace se získávala v oboru uţším, neţ ve kterém lékař získal specializaci I. stupně (obory pro nástavbovou specializaci určovala příloha č. 2 vyhlášky).60 Se vstupem České republiky do Evropské unie a s přijetím zákona o lékařských povoláních byl stupňovitý dvouatestační systém opuštěn a byl zaveden systém jednotné atestace pro jednu lékařskou odbornost v některém z celkem 83 (od 1. 7. 2008 pak 82) oborů.61 Obory se jiţ nedělily na základní a nástavbové.62 Takto nastavený počet oborů, z nichţ některé byly i velmi úzce specializovanými obory, byl mezi státy Evropské unie ojedinělý a z toho důvodu také neúnosný. Lékaři mohli získávat specializaci v samostatném oboru, pro který jiné státy neměly ekvivalent a uznávání získané kvalifikace by tak bylo prakticky znemoţněno. Pro samotné lékaře by vzdělávání v takových oborech bylo z tohoto hlediska neúčelné. Tento právní stav trval do 30. 6. 2009. S účinností od 1. 7. 2009 byla vydána vyhláška č. 185/2009 Sb., o oborech specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů a oborech certifikovaných kurzů. Tato vyhláška se opět vrací k dělení oborů na obory základní (celkem 40) a nástavbové (celkem 44). Současně zavedla 10 základních kmenů, jejichţ absolvování je povinnou součástí jednotlivých základních oborů. Rozdělení obsahovalo několik bodů, které bylo potřeba jiţ v brzké době změnit. Za nešťastné bylo zejména nevhodné nastavení základních kmenů pro některé obory tak, ţe lékař mohl po absolvování dvouletého základního kmene vykonávat samostatně určité činnosti v oboru, do kterého byl zapsán v rámci specializačního vzdělávání, aniţ by v něm však získal jakoukoli praxi. 60

§ 22 vyhlášky č. 77/1981 Sb. Obory byly vymezeny nejprve v příloze zákona o lékařských povoláních (do 30. 6. 2008), později, s účinností od 1. 7. 2008 byly obsaţeny ve vyhlášce č. 233/2008 Sb., o oborech specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů farmaceutů. 62 MACH, J. Medicína a právo. Praha: C. H. Beck, 2006. s. 106. 61

36

Příkladem můţe být povinné absolvování dvouletého interního základního kmene pro lékaře zapsané oboru specializačního vzdělávání neurologie nebo absolvování chirurgického základního kmene v oboru oftalmologie nebo také chirurgického nebo interního základního kmene v oboru dermatovenerologie. Proto vyhláška č. 185/2009 Sb. byla s účinností od 1. 1. 2011 novelizována vyhláškou č. 361/2010 Sb. Tato novelizace zvýšila počet základních kmenů na celkových 16, počet základních oborů na 41 a počet nástavbových oborů na celkových 47. V tomto znění je vyhláška č. 185/2009 Sb. platná a účinná dodnes. Podle současné právní úpravy (v celém jejím rozsahu) se vzdělávají a budou vzdělávat lékaři, kteří vstoupí do specializačního vzdělávání po 1. lednu 2011. S častými změnami právní úpravy bylo vţdy nutno vypořádat se s právním zakotvením specializací získaných podle dřívějších předpisů. Pro lékaře, kteří získali specializovanou způsobilost, sloţili I. atestaci nebo II. atestaci nebo zahájili specializační vzdělávání před 1. lednem 2011, tak platí několik pravidel, vycházejících většinou z přechodných ustanovení daných předpisů.63 Základním pravidlem je, ţe již získané specializované způsobilosti zůstávají nedotčeny. Lékaři zařazení do specializačního vzdělávání před 1. lednem 2011 dokončují vzdělávání v nezměněné podobě podle právní úpravy účinné v době, kdy nastoupili do specializačního vzdělávání, bez ohledu pozdější změny v právní úpravě. Velká skupina lékařů, kteří získali před 2. 4. 2004 atestaci I. stupně v základním oboru, měla nárok na vydání osvědčení Ministerstva zdravotnictví o získání specializované způsobilosti podle § 44 zákona o lékařských povoláních. Tito lékaři zpravidla, pokud splnili podmínku doplnění chybějící části povinné odborné praxe stanovenou v § 44 odst. 1 ZL, získali specializovanou způsobilost ze zákona64, aniž by museli skládat atestační zkoušku II. stupně podle dřívějších předpisů. Pro doplnění praxe stanovil zákon o lékařských povoláních pětiletou lhůtu, tedy nejzazším termínem, do kdy bylo moţno povinnou praxi doplnit, byl 2. duben 2009. Po tomto datu bylo moţno specializovanou způsobilost přiznat, avšak posuzovala se jen praxe splněná do 2. dubna 2009.

63 64

SUCHÝ, R. Získávání specializací lékařů v přechodném období. Zdravotnictví a právo. 2007, č. 3-4, s. 30. ZÁLESKÁ, D. Specializovaná způsobilost. Tempus medicorum. 2009, č. 2, s. 21.

37

I bez doplnění předchozí praxe mají specializovanou způsobilost ti, kteří nejpozději do 17. dubna 200465 získali osvědčení České lékařské komory k výkonu soukromé lékařské praxe a nejméně pět z posledních šesti let nepřetrţitě vykonávali zdravotnické povolání (tento výkon však není vázán na obor). Kategorie lékařů, kteří mají specializaci I. stupně podle právní úpravy účinné v době před 2. 4. 2004, ale nezískali specializovanou způsobilost podle § 44 zákona o lékařských povoláních, obdrţela certifikát o absolvování základního kmene v příslušném základním oboru. Lékaři, kteří podle předpisů účinných v době před 2. 4. 2004 získali specializaci II. stupně v základním oboru nebo specializaci v nástavbovém oboru, mají specializovanou způsobilost automaticky ze zákona (při změně názvu oborů v obdobných oborech). O tom obdrţeli od Ministerstva zdravotnictví osvědčení podle § 44 zákona o lékařských povoláních, ale nadále prokazují specializovanou způsobilost příslušným atestačním diplomem.66

2.4.2 Platná a účinná právní úprava prohlubování a zvyšování kvalifikace lékařů ve srovnání s úpravou předchozí Podle v současné době platných a účinných právních předpisů je účast na specializačním vzdělávání povaţována za prohlubování kvalifikace67 podle zákoníku práce, a to se všemi důsledky, které to podle zákoníku práce přináší. Účast na specializačním vzdělávání se povaţuje za výkon práce, které lékaři zakládá právo na mzdu (plat). Také veškeré náklady vynaloţené na specializační vzdělávání hradí zaměstnavatel. „Tato úprava je z hlediska nároků lékařů, kvalifikačních dohod a mnoha dalších aspektů pro lékaře v postgraduálním vzdělávání podstatně příznivější.“68 Ne vţdy tomu tak však bylo. Současné znění ustanovení § 5 odst. 10 se do zákona o lékařských povoláních dostalo aţ novelou provedenou zákonem č. 189/2008 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 7. 2008. V době do přijetí zákona o lékařských povoláních (do 2. dubna 2004) právní úprava neobsahovala ve vztahu k lékařům ţádné zvláštní vymezení toho, co lze podřadit 65

Vyplývá z novely zákona o lékařských povoláních – zákona č. 189/2008 Sb., která nabyla účinnosti 1. 7. 2008. 66 MÁCA, M. Rozdíl mezi atestací a specializovanou způsobilostí. Tempus medicorum. 2009, č. 6, s. 18. 67 § 5 odst. 10 ZL 68 MACH, J. Právní postavení českého lékaře. Tempus medicorum. 2010, č. 11, s. 46.

38

pod pojem prohlubování a co pod pojem zvyšování kvalifikace. Záleţelo tak na konkrétním posouzení, praxi a výkladu jednotlivých zdravotnických zařízení.69 V období od 2. dubna 2004 do 30. června 2008 zákon o lékařských povoláních v § 5 odst. 5 výslovně stanovil, ţe účast na specializačním vzdělávání se povaţuje za zvyšování kvalifikace. Tato právní úprava stála na myšlence, ţe úspěšným dovršením specializačního vzdělávání sloţením atestační zkoušky dochází ke zvýšení kvalifikace, neboť zaměstnanec nově získává specializovanou způsobilost v příslušném oboru, kdyţ předtím měl pouze odbornou způsobilost k výkonu povolání lékaře.70 Nahlédneme-li do judikatury soudů, zjistíme, ţe Nejvyšší soud se zabýval právní otázkou,

zda

specializační

příprava

lékařů

je

materiálně

zvyšováním

či prohlubováním kvalifikace. Nutno podotknout, ţe vycházel z právního stavu účinného ke dni 10. 4. 2003, a vycházel tak z těchto předpokladů: -

Ustanovení § 22 vyhlášky č. 77/1981 stanovilo lékařům vykonávajícím činnost v daných oborech povinnost absolvovat specializační průpravu pro získání specializace I. stupně.

-

Zákon neurčoval výslovně, zda je specializační průprava k získání specializace I. stupně povaţována za prohlubování či zvyšování kvalifikace podle zákoníku práce.

Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. Cdo 2203/2008 k následujícím závěrům: „Z citovaných ustanovení vyplývá, že po získání způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání ukončením studia na vysoké škole je lékař vykonávající činnost v některém ze stanovených lékařských oborů (mj. i v interním lékařství, ve kterém pracoval žalovaný v projednávané věci) povinen navíc absolvovat specializační průpravu pro specializaci I. stupně. Absolvování této průpravy je dovršeno kvalifikační atestací, kterou příslušná zkušební komise ověří znalosti lékaře získané v průběhu specializační průpravy. Teprve po úspěšném vykonání kvalifikační atestace, která se dokládá diplomem o specializaci, je lékař (který do té doby mohl vykonávat práci pouze pod odborným dohledem lékaře se specializovanou způsobilostí) oprávněn k samostatnému výkonu činností, ke kterým je způsobilý, bez odborného dohledu, a to na základě vlastního zhodnocení a posouzení zdravotního stavu pacienta a s tím souvisejících okolností. Získáním specializace I. stupně se tudíž zvyšuje i odpovědnost lékaře za odbornou činnost, k níž získal specializaci, a jeho práce se nepochybně stává společensky významnější. V této souvislosti dospěla soudní praxe již v minulosti k závěru, na kterém dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit, že, pokud zaměstnanec podle pracovní smlouvy vykonává práci lékaře v některém z oborů stanovených 69

BRŮHA, D. Novinky v prohlubování a zvyšování kvalifikace lékařů, zubních lékařů a farmaceutů od 1. 7. 2008. Práce a mzda. 2008, č. 7, s. 7. 70 BRŮHA, D. Prohlubování a zvyšování kvalifikace zdravotnických pracovníků. Práce a mzda. 2007, č. 8, s. 27.

39

v příloze č. 1 vyhlášky č. 77/1981 Sb. je povinen podrobit se specializační průpravě pro specializaci I. stupně a tuto přípravu zakončit úspěšným složením kvalifikační atestace; neučiní-li tak, nesplňuje takový zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce a je ve vztahu k němu dán výpovědní důvod podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. e) zák. práce (srov. právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soud v Ostravě ze dne 7. 12. 1995, sp. zn. 16 Co 355/95, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 11/1996 na str. 531). Z uvedeného je zřejmé, že získání specializace I. stupně je pro zaměstnance, který podle pracovní smlouvy vykonává práci lékaře v některém z oborů stanovených v příloze č. 1 vyhlášky č. 77/1981 Sb., předpokladem pro výkon sjednané práce. Protože tento předpoklad zaměstnanec (lékař) získává absolvováním specializační průpravy dovršené úspěšně vykonanou kvalifikační atestací, je odůvodněn závěr, že získání specializace I. stupně pro výkon odborné činnosti lékaře je třeba hodnotit jako zvýšení kvalifikace. Dospělli odvolací soud k opačnému závěru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.“71

2.5 Specializační vzdělávání 2.5.1 Organizace Organizaci specializačního vzdělávání lékařů upravuje v současnosti zákon o lékařských povoláních a vyhláška č. 185/2009 Sb., o oborech specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů a oborech certifikovaných kurzů. Tato vyhláška nabyla účinnosti dne 1. července 2009. S účinností od 1. ledna 2011 byla novelizována vyhláškou č. 361/2010 Sb. ze dne 1. prosince 2010. Specializační vzdělávání probíhá jako celodenní průprava v akreditovaných zařízeních72, při výkonu lékařského povolání a podle vzdělávacích programů jednotlivých specializačních oborů. Zahrnuje účast na veškerých lékařských výkonech v daném oboru, včetně případné účasti na sluţbách v nepřetrţitém pracovním reţimu práce. Vzdělávací program je vţdy určen minimální celkovou délkou přípravy, členěním, rozsahem a obsahem přípravy, délkou povinné praxe v oboru a typem pracoviště, na kterém praxe probíhá. Vzdělávací program stanoví dále poţadavky nezbytné pro vydání certifikátu o absolvování základního kmene a poţadavky na teoretické znalosti a praktické dovednosti nezbytné pro získání specializované způsobilosti. Vzdělávací programy schvaluje a zveřejňuje Ministerstvo zdravotnictví ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví.

71

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2203/2008. Definici akreditovaného zařízení nalezneme v § 13 odst. 2 ZL. Podle tohoto ustanovení je akreditovaným zařízením zdravotnické zařízení, jiná právnická osoba nebo fyzická osoba, kterým ministerstvo udělilo akreditaci. Seznam akreditovaných zařízení zveřejňuje Ministerstvo zdravotnictví ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví. 72

40

Lékař se po ukončení vysokoškolského studia a nástupu do praxe přihlašuje do specializačního vzdělávání v základním oboru. Těchto základních oborů je s účinností od 1. ledna 2011 celkem 41 a jsou stanoveny v příloze vyhlášky č. 185/2009 Sb. viz Příloha č. 1 této práce. Vyhláška udává dále také minimální délku vzdělávání pro kaţdý základní obor a označení odbornosti lékaře se specializovanou způsobilostí. Součástí základního oboru je základní kmen. Základních kmenů je celkem 16, a to73: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

anesteziologický dermatovenerologický gynekologicko-porodnický hygienický chirurgický interní neurologický oftalmologický

9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16.

ortopedický otorinolaryngologický patologický pediatrický psychiatrický radiologický urologický kmen všeobecné praktické lékařství

Vyhláška stanoví délku vzdělávání v základním kmeni na 24 měsíců. Lékař po nastoupení do specializačního vzdělávání tedy nejprve musí absolvovat vzdělávání v základním kmeni v délce dvou roků. Po absolvování obdrţí certifikát o absolvování základního kmene. Teprve poté následuje specializovaný výcvik v základním oboru, jehoţ minimální délka se pohybuje v rozmezí 3-5 roků (včetně dvouroční doby vzdělávání v základním kmeni). Základní kmen je tak pouhou součástí základního oboru, nejde o samostatný stupeň vzdělávání lékařů. Kaţdý ze základních oborů má dán výčet základních kmenů, které mohou být součástí příslušného oboru. Tedy například lékař, který byl (na svou vlastní ţádost) zařazen do oboru rehabilitační a fyzikální medicína má moţnost si vybrat z pěti moţných základních kmenů, a to interní, chirurgický, pediatrický, ortopedický nebo neurologický. Naproti tomu například lékař zařazený do oboru specializačního vzdělávání traumatologie, musí absolvovat chirurgický základní kmen. Pokud se lékař v průběhu specializačního vzdělávání rozhodne změnit obor, případně po sloţení atestační zkoušky absolvovat specializační vzdělávání ještě v jiném oboru, nebude jiţ muset znovu základní kmen absolvovat, pokud jiţ absolvovaný základní kmen je potřebný i pro nově zvolený obor.74 Po absolvování základního kmene získává lékař (společně s certifikátem) podle § 4 odst. 2 ZL oprávnění bez odborného dohledu vykonávat činnosti, které určí prováděcí právní 73 74

§2 odst. 2 vyhl. č. 185/2009 Sb. MÁCA, M. Nové rozdělení oborů specializačního vzdělávání. Tempus medicorum. 2009, č. 7-8, s. 8.

41

předpis. Tento prováděcí předpis však doposud nebyl vydán, a tak se lze jen domnívat, které činnosti zákon předpokládal, ţe bude lékař moci vykonávat bez odborného dohledu. Výkon těchto činností však není povaţován za samostatný výkon lékařského povolání – k tomu je zapotřebí vţdy specializované způsobilosti. Pro praxi je toto řešení nejednoznačné.

Akreditované zařízení, které zajišťuje průběh vzdělávání, přiděluje kaţdému účastníkovi specializačního vzdělávání školitele. Tím můţe být (aţ na výjimky) pouze pracovník se specializovanou způsobilostí v oboru, ve kterém se účastník vzdělává. Školitel má za úkol zejména dohlíţet na odbornou stránku výkonu povolání lékaře a průběţně prověřuje teoretické znalosti a praktické dovednosti lékaře ve specializačním vzdělávání.75 Zákon

o

lékařských

povoláních

pamatuje

také

na

moţnost

přerušení

specializačního vzdělávání lékaře. Vzdělávání můţe být přerušeno z důvodů pracovní neschopnosti, mateřské a rodičovské dovolené, vojenské činné sluţby, civilní sluţby nebo vědecké činnosti. Po uplynutí důvodu přerušení pokračuje lékař dále ve vzdělávacím procesu se zbytkovou dobou, která mu zbývala v době před přerušením vzdělávání. Specializační vzdělávání se ukončuje atestační zkouškou před oborovou komisí na základě ţádosti uchazeče. Oborové atestační komise jsou zřizovány ministerstvem zdravotnictví jako poradní orgán, a to s ohledem na obory, které mají být předmětem zkoušky. Předpokladem pro vykonání atestační zkoušky je splnění všech poţadavků stanovených příslušným vzdělávacím programem. Na základě úspěšně vykonané atestační zkoušky obdrţí lékař diplom o specializaci. Neuspěl-li uchazeč, můţe zkoušku opakovat nejvýše dvakrát, nejdříve však za jeden rok ode dne neúspěšně vykonané atestační zkoušky.76

2.5.2 Náklady specializačního vzdělávání Z toho důvodu, ţe specializační vzdělávání je povaţováno za prohlubování kvalifikace, nese nutné náklady zaměstnavatel. Financování specializačního vzdělávání je však dotováno ze státního rozpočtu, a to uplatňováním systému rezidenčních míst, který upravuje zákon o lékařských povoláních. Rezidenční místo je školicí místo na akreditovaném pracovišti, které je spolufinancováno ze státního rozpočtu. Za rezidenta

75 76

vyplývá z ustanovení § 20 odst. 3zákona o lékařských povoláních. Ustanovení § 21 odst. 2 zákona o lékařských povoláních.

42

je označován lékař, který se účastní specializačního vzdělávání na rezidenčním místě.77 Ministerstvo zdravotnictví kaţdoročně stanoví maximální počet rezidenčních míst v jednotlivých oborech specializačního vzdělávání a výši dotace na rezidenční místo. Celkový vyhlášený počet rezidenčních míst pro všechny obory musí odpovídat počtu absolventů akreditovaného zdravotnického magisterského studijního programu všeobecné lékařství v českém jazyce v předchozím roce. Ţádost o dotaci podává podle ustanovení § 21a odst. 5 ZL akreditované zařízení. Z dotace se hradí náklady specializačního vzdělávání včetně mzdových nákladů (§ 21a odst. 2 ZL). Akreditovaná zařízení provádí výběrová řízení z účastníků specializačního vzdělávání na příslušné rezidenční místo. Vybraný uchazeč se stává rezidentem okamţikem uzavření smlouvy s Ministerstvem zdravotnictví – stabilizační dohody podle § 21b odst. 4 ZL (vzor stabilizační dohody viz Příloha č. 3 této práce). V této stabilizační dohodě se lékař podle výše zmíněného ustanovení ZL zavazuje: a) řádně plnit všechny poţadavky vzdělávacího programu a dbát pokynů školitele, b) nejpozději v době minimální délky specializačního vzdělávání zvýšené o tři roky úspěšně dokončit specializační vzdělávání a c) po dobu nejméně pěti roků od ukončení specializačního vzdělávání vykonávat na území České republiky povolání lékaře v oboru, ve kterém jako rezident získal specializovanou způsobilost. Při porušení některé z těchto povinností má rezident povinnost uhradit náklady vynaloţené ze státního rozpočtu na jeho specializační vzdělávání v poměrné výši vzhledem k míře nesplnění stabilizačního závazku. Akreditované zařízení má naproti tomu dány povinnosti přímo ze zákona o lékařských povoláních. Podle § 18 a 21d má ve vztahu k samotnému rezidentovi zejména povinnost zajistit mu řádné absolvování všech součástí vzdělávacího programu, čímţ se rozumí například faktické umoţnění mu povinných odborných stáţí mimo pracoviště. Dojde-li k přerušení specializačního vzdělávání, ministerstvo čerpání dotace po dobu přerušení (která však nesmí činit více neţ 3 roky) přeruší (ustanovení § 21a odst. 11 ZL). Dojde-li k ukončení specializačního vzdělávání na daném rezidenčním místě, ministerstvo čerpání dotace zastaví (ustanovení § 21a odst. 12 ZL).

77

Definice vyplývají z § 2 zákona o lékařských povoláních.

43

S účinností od 1. 7. 2009 jsou atestační zkoušky zpoplatněny. Nařízení vlády č. 184/2009 Sb., o stanovení výše úhrad za zkoušky, stanoví výši poplatku za zkoušku 3 500 Kč, za první opakování zkoušky pak 5 000 Kč a za druhé opakování zkoušky činí poplatek 7 000 Kč. Tyto poplatky hradí lékaři. Důvodem pro jejich zavedení bylo zvýšení odpovědnosti přístupu lékařů při přihlašování k termínům atestačních zkoušek, neboť je častým jevem, ţe se ke zkoušce mnohdy nedostaví ţádný uchazeč.78

2.5.3 Specializační vzdělávání lékaře a kvalifikační dohody Ve zdravotnictví jsou uzavírány mezi zdravotnickými zařízeními a lékaři kvalifikační dohody při prohlubování kvalifikace podle § 234 ZP. Zdravotnické zařízení se v kvalifikační dohodě zavazuje, ţe umoţní lékaři účast na specializačním vzdělávání, zejména úhradou potřebných nákladů. Lékař se naproti tomu zavazuje setrvat v pracovním poměru po sjednanou dobu (nejdéle 5 let) od získání specializované způsobilosti, tedy od úspěšného absolvování atestační zkoušky. Nesplní-li lékař svůj závazek, bude nucen uhradit zdravotnickému zařízení náklady vynaloţené zdravotnickým zařízením na specializační vzdělávání (dotace ze státního rozpočtu nepokrývá plnou výši nákladů). Moţnými druhy nákladů vzniklých při prohlubování kvalifikace jsou školné, kurzovné, cestovní náhrady. Nikdy se však nevrací, a do druhů nákladů v kvalifikační dohodě se nezahrnuje, mzda (plat), neboť to vylučuje ustanovení poslední věty § 230 odst. 4 zákoníku práce. Účast lékaře na specializačním vzdělávání se povaţuje za prohlubování kvalifikace a je tak povinností zaměstnance. Jak jiţ bylo výše zmíněno, náklady na prohlubování kvalifikace ze zákona hradí zaměstnavatel.79 Náklady na specializační vzdělávání ve velké části případů také přesáhnou stanovenou hranici 75 000 Kč, při které lze sjednat kvalifikační dohodu a při které nelze zaměstnanci prohloubení kvalifikace uloţit. Ve zdravotnictví se však nedá předpokládat, ţe by lékaři sami neměli zájem na specializačním vzdělávání, kdyţ získání specializované způsobilosti nezbytnou podmínku k samostatnému výkonu povolání.80 Lékaři tak sami budou po zaměstnavateli poţadovat, aby jim umoţnil absolvovat specializační vzdělávání. Posoudí-li zaměstnavatel, ţe náklady na specializační vzdělávání jsou finančně náročnější, bude se lékař muset 78

Dopis ministryně zdravotnictví ze dne 3. 8. 2009 adresovaný České lékařské komoře. In Tempus medicorum. 2009, č. 9, s. 3. 79 § 230 odst. 4 ZP. 80 BRŮHA, D. Novinky v prohlubování a zvyšování kvalifikace lékařů, zubních lékařů a farmaceutů od 1. 7. 2008. Práce a mzda. 2008, č. 7, s. 8.

44

na úhradě nákladů podílet (například tak, ţe si bude sám hradit cestovní výdaje vynaloţené v souvislosti prohlubováním kvalifikace). Posouzení, zda se jedná o finančně náročnější formu, je vţdy pouze na zdravotnickém zařízení a bude zjevně vycházet z jeho reálných finančních moţností.81 V období, kdy byla účast na specializačním vzdělávání povaţována za zvyšování kvalifikace, byl zaznamenán nezvyklý nárůst uzavíraných kvalifikačních dohod ve

zdravotnictví.

Jejich

sjednávání

vyvolalo

značné

diskuze.

Otázkami,

které se vynořovaly, byly, do jaké míry je vůbec pro lékaře ve specializačním vzdělávání účelné, dále se objevovaly názory, ţe tyto dohody nejsou v souladu s dobrými mravy nebo jsou dokonce protiústavní. Uzavírá se, ţe sjednávání kvalifikačních dohod ve zdravotnictví bylo a i současné době je v souladu s pracovněprávními předpisy i se zákonem o lékařských povoláních.82 Otázku ústavnosti kvalifikačních dohod sjednávaných ve zdravotnictví Ústavní soud České republiky dosud neposuzoval. Novela zákona o lékařských povoláních provedená zákonem č. 189/2008 Sb. nepřinesla

ţádné

přechodné

ustanovení,

podle

kterého

by

se

řešil

nesoulad

mezi kvalifikačními dohodami uzavřenými za předchozí právní úpravy (tedy v období posuzování specializačního vzdělávání jako zvyšování kvalifikace) a dohodami sjednanými po účinnosti novely (specializační vzdělávání jako prohlubování kvalifikace). Jedná se o dohody, které byly uzavřeny s předpokládanou výší nákladů niţší neţ 75 000 Kč. Takto sjednaná dohoda by byla podle současných předpisů neplatná. Na základě obecného právního principu zákazu retroaktivity je tak nutno dřívější dohody posoudit podle dřívější právní úpravy, a v důsledku toho je povaţovat za platné a vymahatelné.83 V situaci,

kdy

má

zaměstnanec

uzavřenu

kvalifikační

dohodu

se

svým

zaměstnavatelem a současně stabilizační dohodu s Ministerstvem zdravotnictví, spatřuji zde duplicitu stabilizačního závazku lékaře. Je zavázán jednak k setrvání v pracovně právním vztahu k zaměstnavateli po dobu maximálně pěti let a současně je povinen vykonávat lékařské povolání na území České republiky minimálně po dobu pěti let. Je otázkou, jaké náklady a komu bude nucen lékař v případě nedodrţení obou závazků vracet, a zda je takový právní stav vůbec udrţitelný.

81

BRŮHA, D. Novinky v prohlubování a zvyšování kvalifikace lékařů, zubních lékařů a farmaceutů od 1. 7. 2008. Práce a mzda. 2008, č. 7, s. 8. 82 tamtéţ s. 7. 83 tamtéţ s. 8.

45

2.5.4 Atestační zkoušky a studijní volno Zákoník práce zaměstnanci při prohlubování kvalifikace nepřiznává pracovní volno za účelem přípravy ke studiu, zkoušce či na vypracování písemné práce. Prohlubování kvalifikace je povaţováno za výkon práce, nikoli překáţkou v práci, pojmově tedy nelze, aby bylo zaměstnanci přiznáno pracovní volno za účelem výkonu sjednané práce. V rámci zvyšování kvalifikace zákoník práce přiznává zaměstnanci nárok na pracovní volno například za účelem přípravy a vykonání státní rigorózní zkoušky v oblasti lékařství v rozsahu 40 pracovních dnů. Specializační vzdělávání je s účinností od 1. července 2008 povaţováno za prohlubování kvalifikace podle zákoníku práce. Současná právní úprava tak lékaři ve specializačním vzdělávání nezaručuje studijní volno pro přípravu k atestační zkoušce. Lékař má jen pár moţností, jak si právně zajistit studijní volno pro přípravu na atestační zkoušku. První moţností je uzavření kvalifikační dohody. V jejím rámci si můţe zaměstnanec se zaměstnavatelem sjednat, ţe přípravu na zkoušku a případně na vypracování kvalifikační práce bude moci zaměstnanec konat mimo pracoviště (zpravidla tedy doma). Další moţností lékaře je příprava k atestační zkoušce v rámci čerpání dovolené a svého osobního volna. Nejvhodnějším způsobem úpravy by samozřejmě byla dohoda zaměstnavatele se zaměstnancem o poskytnutí pracovního volna, ovšem „tato možnost zůstává spíše v teoretické rovině, a to z mnoha důvodů, vyplývajících zejména z potřeb zaměstnavatele, nedostatku personálu a ekonomických tlaků atd.“84 Moţností, jak nahradit chybějící právní úpravu studijního volna, je také ukotvení závazku zaměstnavatele poskytnout studijní volno v kolektivní smlouvě.

84

VALAŠEK, D. Zaměstnanec nemá právo na studijní volno před atestační zkouškou. Tempus medicorum. 2009, č. 7-8, s. 10.

46

2.6 Zvláštní odborná způsobilost Po získání specializované způsobilosti v základním oboru se lékař můţe dále účastnit vzdělávání v nástavbovém oboru a získat zvláštní odbornou způsobilost. Ustanovení § 21e – 21h zákona o lékařských povoláních upravují právní vztahy vznikající při získávání zvláštní odborné způsobilosti lékaře. Té můţe lékař dosáhnout celkem ve 47 nástavbových oborech, které určuje příloha č. 2 vyhlášky č. 185/2009 Sb. (viz Příloha č. 2 této práce). Nástavbové obory navazují na absolvování přípravy v základním oboru a získání specializované způsobilosti v něm. Můţeme je tedy charakterizovat jako obory uţší, ve kterých se lékaři mohou dále specializovat, aniţ by byla dotčena jejich specializovaná způsobilost v základním oboru. Specializovaná způsobilost je dále prohlubována zvláštní odbornou způsobilostí (ust. § 21e odst. 1 ZL). Z tohoto lze mít za to, ţe účast lékaře na certifikovaném kurzu, jehoţ absolvováním získávají lékaři zvláštní odbornou způsobilostí, bude posuzována jako prohlubování kvalifikace podle zákoníku práce. Vyhláška určuje, na které základní obory mají konkrétní nástavbové obory navázat. Dále stanoví označení odbornosti a minimální délku vzdělávání (podle oboru trvá certifikovaný kurz jeden aţ tři roky). Certifikovaný kurz provádí podle vzdělávacího programu akreditované zařízení, uchazeči jsou do kurzu zařazováni na vlastní ţádost, která se podává akreditovanému zřízení, které kurz provádí. Zvláštní odbornou způsobilost získá lékař po splnění všech povinností stanovených vzdělávacím programem, v jejichţ rámci je také povinné absolvování odborné praxe na pracovišti akreditovaného zařízení, a úspěšným absolvováním závěrečné zkoušky před komisí zřizovanou ministerstvem. Lékař obdrţí od Ministerstva zdravotnictví certifikát o zvláštní odborné způsobilosti.

2.7 Celoţivotní vzdělávání lékaře Získání specializované způsobilosti či zvláštní odborné způsobilosti neznamená, ţe se lékař ve svém oboru jiţ dále nemusí vzdělávat. Zákon o lékařských povoláních ukládá lékařům povinnost k celoživotnímu vzdělávání v § 22 odst. 1. To představuje průběţné obnovování vědomostí, dovedností a způsobilosti odpovídající získané odbornosti v souladu s rozvojem oboru a nejnovějšími vědeckými poznatky. Celoţivotní vzdělávání má mnoho podob a forem. Jsou jimi zejména samostatné studium odborné 47

literatury, účast na kurzu, školicí akci, seminářích, odborných a vědeckých konferencích a kongresech, a to v České republice i zahraničí, absolvování klinické stáţe v akreditovaném

zařízení,

účast

na

odborně

vědeckých

aktivitách,

publikační

a pedagogická činnost, vědecko-výzkumná činnost. Účast lékaře – zaměstnance na celoţivotním vzdělávání se povaţuje za prohlubování kvalifikace podle zákoníku práce.85 Za účast na kurzu celoţivotního vzdělávání tak zaměstnanci náleţí mzda (plat), neboť jde o výkon práce. O účasti na školicí akci vydávají organizátoři vzdělávání účastníkům potvrzení. Celoţivotní vzdělávání organizují a pořádají Ministerstvo zdravotnictví, vysoké školy, Česká lékařská komora a další.

85

§ 22 odst. 5 ZL.

48

3 Dopady současné právní úpravy Právní úprava specializačního vzdělávání lékařů doznala v posledních více neţ šesti letech velmi mnoho změn. Neustále nové nastavování podmínek v takové významné oblasti, jakou je vzdělávání, v relativně krátké době způsobilo nepřehlednost právní úpravy a nejistotu adresátů právních norem. „V uplynulých téměř pěti letech způsobila aplikace přechodných ustanovení zákona č. 95/2004 Sb.., která tuto problematiku upravují, stovkám lékařů v České republice závažné, často existenční problémy.“86 Samotní lékaři často hodnotí stav úpravy specializačního vzdělávání jako zmatečný a nepřehledný. Lze konstatovat, ţe jedním z důsledků nevhodného způsobu přijímání právní úpravy specializačního vzdělávání lékařů je nespokojenost lékařů s tímto stavem a jejich případný odchod do zahraničí.87 Určitě není jediným důvodem k odchodu, ale při rozhodování lékaře zda zůstat či odejít jistě hraje významnou roli.

3.1 Migrace českých lékařů Uvádí se, ţe zdravotnických pracovníků je celkově ve světě nedostatek. Proto jsou na rozdíl od profesionálů v jiných odvětví a oborů všude vysoce ţádaní. Migraci do jiných zemí nejsou kladeny ţádné větší překáţky, samotný proces léčby pacienta, má-li se dít na základě nejnovějších poznatků vědy a medicíny, bude prakticky na celém světě (ve vyspělých zemích) stejný. Výkon zdravotnického povolání tak sám o sobě není závislý na odlišnostech konkrétní země například legislativních, politických apod. Jazyková bariéra se také nejeví jako nepřekonatelná. Se vstupem České republiky do Evropské unie se počet českých lékařů vykonávajících své povolání mimo Českou republiku skokově zvýšil a od té doby toto číslo v meziročním srovnání stále narůstá. Lékař, který získal lékařské vzdělání v České republice a chce vykonávat lékařské povolání v jiném členském státě Evropské unie, musí doloţit získanou profesní kvalifikaci. Prokazuje ji vysokoškolským diplomem, diplomem o specializaci, certifikátem o zvláštní odborné způsobilosti. Dále musí doloţit, 86

ZÁLESKÁ, D. Specializovaná způsobilost. Tempus medicorum. 2009, č. 2, s. 20. PŘIBIL, M. Vzdělávání lékařů je tragédie, pacienti to pocítí [online]. Novinky.cz, vyd. 11. 9. 2010 [cit. 7. 3. 2010]. Dostupné z: . 87

49

ţe je profesně bezúhonným. Za tímto účelem vystavuje Česká lékařská komora certifikát profesní bezúhonnosti. Jde-li o čerstvého absolventa lékařské fakulty, který doposud v České republice jako lékař nepracoval, vystaví mu Česká lékařská komora certifikát o nečlenství v České lékařské komoře. Podle mnoţství vystavení certifikátů v posledních letech můţeme pozorovat stoupající tendenci odchodu českých lékařů do zahraniční (viz tabulka). Neodchází však všichni, kteří si o vystavení certifikátů poţádají. Uvádí se, ţe odchází zhruba dvě třetiny z nich, tedy zhruba 200 - 250 lékařů ročně. Počet odchozích lékařů v jednom roce tak představuje zhruba jednu třetinu promočního ročníku. Trendem se také stávají odchody ihned po ukončení vysokoškolského studia.88

Certifikát o bezúhonosti

Certifikát o nečlenství v ČLK

Celkem

2003

87

87

2004

472

472

2005

466

466

2006

348

348

2007

339

339

2008

263

50

313

2009

272

64

336

273

104

377

2010 (k 31. 8. 2010)

Zdroj: KUBEK, M. Vlna emigrace lékařů sílí. Tempus medicorum. 2010, č. 9, s. 16.

Pro Českou republiku rozhodně není kladným ukazatelem stoupající tendence odchodů lékařů do zahraničí. Jiţ delší dobu je u nás zaznamenáván nedostatek lékařů, uvolněná pracovní místa zůstávají dlouhou dobu neobsazená. Nicméně, migraci lékařů je třeba brát jako realitu, se kterou budeme muset do budoucna počítat.

88

KUBEK, M. Nedostatek lékařů ohroţuje kvalitu a dostupnost zdravotní péče. Tempus medicorum. 2010, č. 6, s. 3.

50

3.2 Uznávání kvalifikací k výkonu povolání lékaře S pohybem zdravotnických pracovníků za účelem výkonu zdravotnického povolání v jiné zemi musí být právně řešen problém uznávání kvalifikací získaných v jiném státě. Umoţnění snadného uznávání kvalifikací navzájem mezi členskými zeměmi a Českou republikou bylo hlavním důvodem pro harmonizaci české legislativy s úpravou Evropské unie v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie. Hlavním cílem právní úpravy Evropské unie o uznávání kvalifikací je umoţnit svobodný pohyb příslušníků dané profese mezi členskými státy na podkladě dosaţených kvalifikací a absolvovaného vzdělání.89 Uznávání kvalifikací zdravotnických pracovníků, jejichţ povolání se řadí mezi povolání regulovaná (tj. povolání, pro jejichţ výkon stanoví předpisy členského státu Evropské unie poţadavky, bez kterých nemůţe osoba toto povolání vykonávat), se děje na podkladě oborových směrnic. Ty jsou zaloţeny na principu automatického uznávání kvalifikací a absolvovaného vzdělání. Základem pro harmonizaci uznávání kvalifikace lékařů tak byla směrnice Rady č. 93/16/EHS o usnadnění volného pohybu lékařů a vzájemného uznávání jejich diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci ze dne 5. 4. 1993. Tuto směrnici s účinností od 20. 10. 2005 nahradila směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací ze dne 6. 7. 2005. Termín pro její transpozici do právní úpravy členských států byl stanoven na 20. 10. 2007. Ve vztahu k lékařům tedy členské státy Evropské unie na základě účinné směrnice podmiňují přístup k výkonu povolání lékaře získáním diplomu, osvědčení nebo obdobného dokladu o lékařském vzdělání. Na jeho základě se dosaţené kvalifikace uznávají automaticky bez nutnosti konkrétního posouzení ţádosti o uznání. Kaţdý členský stát musí uznat doklady o dosaţené kvalifikaci vydané ostatními členskými státy. Těmto dokladům příslušný stát přizná na svém území stejné účinky, jaké mají diplomy, osvědčení a jiné doklady o dosaţené kvalifikaci, které sám vydává. Pouze v případě oprávněných pochybností můţe hostitelský stát od domovského státu poţadovat potvrzení pravosti příslušných dokladů. Lékaři, který hodlá vykonávat své povolání v některém z členských států Evropské unie, vydá Ministerstvo zdravotnictví podle § 42 zákona o lékařských povoláních 89

BRŮHA, D., TOMEK, V. Pracovní právo ve zdravotnictví a sociálních službách. Praha: ASPI, a. s., 2005. s. 81.

51

na základě ţádosti osvědčení, které potvrzuje zejména dvě skutečnosti. Potvrzuje, ţe lékař soustavně vykonával lékařské potvrzení na území ČR, a dále, ţe je drţitelem dokladu odborné, popř. specializované způsobilosti, jeţ je rovnocenná odborné přípravě vymezené předpisy Evropského společenství.90 Směrnice EP a Rady č. 2005/36/ES nastavuje pro všechny členské státy stejné podmínky pro získávání odborností lékařů, jakými jsou (ve

vztahu

ke

specializačnímu

vzdělávání

lékařů)

například

minimální

délka

postgraduálního studia u jednotlivých lékařských odborností, dále aby vzdělávání probíhalo na místech schválených příslušnými orgány (akreditovaná zařízení). Dále, aby vzdělávání zahrnovalo účast na veškerých lékařských činnostech, po dobu celého pracovního týdne a za příslušnou odměnu lékaře.

90

MACH, J. Medicína a právo. Praha: C. H. Beck, 2006. s. 107.

52

4 Zhodnocení současné právní úpravy a návrhy de lege ferenda Současná právní úprava odborného rozvoje zaměstnanců obsaţená v zákoníku práce představuje určitý minimální základ. Nechává široké pole působnosti, aby si účastníci pracovněprávního vztahu samostatně upravili práva povinnosti vznikající při zaučování, zaškolování, zvyšování i prohlubování kvalifikace. Toto pojetí je třeba hodnotit kladně. Ustanovení zákoníku práce jsou ve smyslu jeho zásad uzpůsobena hlavně tak, aby chránila zaměstnance jako slabší stranu pracovněprávního vztahu. Konkrétními projevy ochrany zaměstnance jsou například ochrana čerstvých absolventů škol a s tím související ochrana jejich práva na příslušnou mzdu (plat) za pracovní výkon v rámci jejich odborné praxe. Absolventi nemohou být poškozeni skutečností, ţe se danému oboru nevěnovaly výkonem dané práce, ale studiem. V poslední době se studenti čím dál více snaţí získat praxi jiţ při studiu (pro tuto není zákonná podmínka zaplacení za výkon sjednané práce). V některých oborech (např. u studentů medicíny) to však pro náročnost studia není mnohdy moţné. Po ukončení studia tito absolventi nemohou být ochuzeni o mzdu (plat) z důvodu, ţe nemají dostatečné praktické zkušenosti. Tuto právní úpravu shledávám jako plně dostatečnou. Podrobnější podmínky a další práva a povinnosti si mohou účastníci právního vztahu sjednat v individuální dohodě. Stanoví-li

zákon

zaměstnanci

povinnost

k prohlubování

kvalifikace

a zaměstnavateli moţnost uloţit zaměstnanci účast na prohlubování kvalifikace, chrání zaměstnance tím, ţe mu poskytuje garanci nulových nákladů na toto prohloubení, pokud ovšem zaměstnanec sám neţádá, aby se mohl účastnit ve „finančně náročnější formě“ prohlubování kvalifikace. V tom případě by se mohl, po dohodě se zaměstnavatelem, na úhradě nákladů podílet. Kdyby zákon stanovil zaměstnavateli povinnost uhradit nálady v jakékoli výši, mohlo by to mít nepříjemné dopady na samotnou existenci zaměstnavatelů, a to by bylo neţádoucí. Právě proto volí zákonodárce nekonkrétní formulaci „finančně náročnější forma“ bez jejího dalšího upřesnění, aby kaţdý zaměstnavatel mohl sám na základě svých aktuálních moţností (finančních, personálních, …) posoudit, v jaké výši si můţe dovolit zaměstnanci účast na prohlubování kvalifikace hradit.

53

Za účast na prohlubování kvalifikace má zaměstnanec ze zákona vţdy právo na mzdu (plat). To je zákonná ochrana zaměstnance a jeho finančního (a tím mnohdy i existenčního) zajištění. Nelze si představit, aby zaměstnanec získával nové znalosti pro výkon sjednané práce na úkor výsledného finančního ohodnocení. Čím více by se zaměstnanec ve svém oboru vzdělával, tím méně by trávil času samotným výkonem práce, a tím méně by za svou práci dostával zaplaceno. Přičemţ samotný výkon práce se ve většině s lepší kvalifikací stává efektivnější a míň časově náročný. V těchto ohledech se mi jeví obecná právní úprava prohlubování kvalifikace jako vhodně zvolená. Zákonná úprava zvyšování kvalifikace je postavena na předpokladu, ţe zaměstnanec si sám chce zvýšit svou jiţ získanou kvalifikaci nebo chce získat kvalifikaci úplně novou. Zákonem stanovená práva a povinnosti při zvyšování kvalifikace jsou podmíněna tím, aby

zvyšování

kvalifikace

bylo

v souladu

s potřebou

zaměstnavatele.

Bude-li

si zaměstnanec chtít zvýšit kvalifikaci, která této podmínce neodpovídá, nevztahuje se na ni zákonná úprava a vše bude ponecháno na dohodě mezi konkrétním zaměstnancem a zaměstnavatelem. Při té budou moci strany vycházet z právní úpravy zákoníku práce, ale také si budou moci stanovit práva a povinnosti zcela odlišně. Ať uţ v prospěch či

neprospěch

zaměstnance.

Kvalifikace,

kterou

zaměstnanec

zvýšením

získá,

se nevztahuje k výkonu jiţ sjednaného druhu práce. Můţe jít například o situace, kdy zaměstnanec chce pro svého zaměstnavatele vykonávat práci na vyšší pozici, která vyţaduje více kvalifikovaného pracovníka, nebo zaměstnanec není druhem práce, kterou vykonává, uspokojován a chce pro stejného zaměstnavatele vykonávat jiný druh práce poţadující jinou odbornou kvalifikaci. Zákoník práce stanoví základní rámec pro smluvní úpravu právních vztahů při zvyšování a prohlubování kvalifikace mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Stanoví, co je obsahem kvalifikační dohody a předepisuje povinné náleţitosti, bez kterých by byla dohoda neplatná. Pro účely kvalifikační dohody při prohlubování kvalifikace zákon stanoví minimální výši předpokládaných nákladů na 75 000 Kč (při zvyšování kvalifikace můţe být dohoda sjednána vţdy). Průběţné doplňování vědomostí prostřednictvím účasti na kurzech k prohlubování kvalifikace je k výkonu většiny druhů prací potřeba. Ne zřídka se zaměstnanci účastní různých kurzů a školení k prohloubení kvalifikace několikrát do roka. K úhradě nákladů je povinen zaměstnavatel (pokud nejde o finančně náročnější formu). Účelem stanovení minimální výše předpokládaných nákladů je, aby prohloubení kvalifikace nebylo vykoupeno závazkem setrvat u zaměstnance po určitou dobu 54

od prohloubení kvalifikace i při sebemenších nákladech a případně i opakovaně v krátkém časovém horizontu. Toto pojetí by nebylo šťastné zvláště vůči zaměstnancům, protoţe zaměstnavatel by si mohl formou kvalifikačních dohod jakoby pojišťovat veškeré vynaloţené náklady na prohlubování kvalifikace jeho zaměstnanců. K jejich úhradě by byl zaměstnanec v případě ukončení pracovního poměru v době, kdy trvá jejich stabilizační závazek, povinen. Účelem právní úpravy, která dává zúčastněným stranám moţnost sjednat kvalifikační dohodu, má být podpora pracovněprávního vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, který se vyznačuje loajalitou zaměstnance k zaměstnavateli a důvěrou zaměstnavatele v schopnost odborného růstu zaměstnance. Zaměstnavatel vkládá do zvýšení (prohloubení) kvalifikace svého zaměstnance nemalé finanční prostředky s tím, ţe s lepší (vyšší) kvalifikací bude pro něj zaměstnanec odvádět kvalitnější práci produkující vyšší zisk. Zaměstnanec se za projevenou důvěru a moţnost zvýšit (prohloubit) si kvalifikaci bez nutnosti vkládat vlastní finanční prostředky zaměstnavateli odvděčuje tak, ţe se zaváţe splatit zaměstnavateli náklady tím, ţe u něj setrvá po sjednanou dobu po získání (prohloubení) kvalifikace. Sjednání takové dohody musí být u obou smluvních stran dobrovolné. Zákonem danou moţnost sjednat kvalifikační dohodu obecně povaţuji za dobrý krok.

4.1 Specializační vzdělávání je zvyšováním kvalifikace podle zákoníku práce Vycházejíce z pojmových znaků prohlubování kvalifikace a pojmových znaků zvyšování kvalifikace povaţuji současné zákonné označení specializační přípravy lékařů za prohlubování kvalifikace za právní fikci. Podle mého názoru je specializační příprava lékařů materiálně zvyšováním kvalifikace. Tento závěr dovozuji z následujících skutečností. Odborná výchova lékaře začíná vysokoškolským studiem ve studijním programu všeobecné lékařství. Po ukončení vysokoškolského studia není lékař povinen vykonávat povolání lékaře. Tuto povinnost mu zákon neukládá. Pokud se však absolvent, tedy lékař s odbornou způsobilostí, rozhodne pro výkon lékařského povolání, volí si určitý obor, ve kterém bude pracovat (ať uţ obor chirurgie, oftalmologie, praktické lékařství nebo jiný). To je podmíněno organizací práce ve zdravotnictví, kde není moţné, aby lékař vykonával své povolání bez spojitosti s některým z oborů. Práce absolventa je podmíněna odborným 55

dohledem lékaře se specializovanou způsobilostí, neboť lékař s odbornou způsobilostí nemůţe vykonávat lékařské povolání samostatně a, podle mého názoru, tak není plně kvalifikovaný pro výkon sjednaného druhu práce. Lékař

s odbornou

způsobilostí

nemá

ze

zákona

povinnost

účastnit

se na specializačním vzdělávání, jehoţ účelem je získání specializované způsobilosti v daném oboru, ale můţe. Vzdělávání lékařů obecně je postaveno na premise, ţe jeho konečným cílem je samostatný výkon lékařského povolání. Zdravotnictví jako celek se neobejde bez lékařů se specializovanou způsobilostí, kteří mohou svou práci vykonávat samostatně. Pokud by totiţ ubýval počet lékařů se specializovanou způsobilostí (ať kvůli odchodu do důchodu nebo do zahraničí), lékaři s odbornou způsobilostí by nebyli schopni vůbec vykonávat své povolání, neboť by jim chyběl odborný dohled. Získání specializované způsobilosti je proto důležitým okamžikem v rámci celého období nabývání kvalifikačních předpokladů pro výkon povolání lékaře, a to od nástupu na vysokou školu až do okamžiku ukončení výkonu práce. Nemůţe proto být povaţována „pouze“ za prohlubování stávající kvalifikace získané vysokoškolským vzděláním. Se získáním specializované způsobilosti se pro lékaře mnoho mění. Lékař diplomem o specializaci potvrzuje, ţe získal vzdělání, teoretické i praktické, v konkrétním oboru. Bude moci vykonávat povolání lékaře bez odborného dohledu, bude moci přijímat vlastní závěry o stavu pacienta, sám rozhodovat o jeho léčbě na základě vlastního zhodnocení a uváţení a za svá rozhodnutí ponese plnou odpovědnost. Nově bude moci vykonávat činnost vzdělávací, posudkovou a revizní, dále můţe povolání lékaře vykonávat ve vedoucí funkci nebo jako osoba samostatně výdělečně činná. Získání specializované způsobilosti ve zvoleném oboru tak významně mění podstatu již získané kvalifikace. Lékař se stává „plnohodnotným“ lékařem. Na základě těchto úvah usuzuji, ţe získání specializované způsobilosti je důleţitým předpokladem pro samostatný výkon lékařského povolání. Na základě výše uvedeného tak dospívám k závěru, ţe tyto skutečnosti naplňují pojmové znaky zvyšování kvalifikace a absolvování specializačního vzdělávání lékaře je zvýšením kvalifikace. Lékařské povolání se od jiných významně odlišuje tím, ţe k tomu, aby bylo moţno lékaře označit za plně odborně kvalifikovaného, je potřeba, aby tento získal potřebnou praxi. Praxi nezíská jinak, neţ dlouhodobým výkonem lékařského povolání. Není moţné omezit získávání zkušeností například na „laboratorní podmínky“ nebo na období jednoho 56

ročníku na vysoké škole. Léčba pacienta je mnohdy dlouhodobý proces, který je také významně ovlivněn důvěrou pacienta v schopnosti a znalosti lékaře. Proto i specializační vzdělávání je víceleté a probíhá zásadně výkonem dané práce, nikoliv například výkonem práce na niţší (jiné) pozici. Závěr, ţe lékař s odbornou způsobilostí jiţ má potřebnou kvalifikaci, kdyţ nastupuje do zaměstnání k výkonu povolání lékaře, a ţe specializačním vzděláváním si ji jenom dále prohlubuje, by byl však mylný. A to i přesto, ţe typické rozlišovací kritérium mezi prohlubováním a zvyšováním kvalifikace, tj. zda vzdělávání naplňuje sjednaný druh práce či ne, jednoznačně hovoří pro prohlubování kvalifikace. Skutečnost, ţe získáním specializované způsobilosti se významně mění podstata jiţ dosaţené kvalifikace, je silnějším faktorem. Přijatý závěr, ţe specializační vzdělávání je zvyšováním kvalifikace podle zákoníku práce,

je

v souladu

s názorem

Nejvyššího

soudu

vyjádřeným

v rozhodnutí

ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2203/2008. Nejvyšší soud své odůvodnění opřel zejména o následující skutečnosti. Získáním specializace I. stupně je lékař oprávněn vykonávat práci bez odborného dohledu, tím se zvyšuje i odpovědnost lékaře. Lékař se současně stává společensky významnější a jeho práce je lépe ohodnocena. Jelikoţ absolvování průpravy pro získání specializace I. stupně je právními předpisy stanoveno jako povinnost lékaře (Nejvyšší soud rozhodoval podle právních předpisů účinných k 10. 4. 2003), je současně i předpokladem k výkonu sjednané práce. Z důvodové zprávy k zákonu č. 189/2008 Sb., který ze specializační přípravy lékařů činí prohlubování kvalifikace, můţe vyčíst pouze: „Vzhledem k potřebám praxe a z hlediska vhodnosti odstranit neodůvodněné rozdíly v přípravě zdravotnických povolání se sjednocuje s úpravou v zákoně č. 96/2004 Sb.“91 Z toho se lze jen domnívat, zda tato změna nebyla výsledkem silné lobby s účelem změny způsobu financování tak, aby se

zaměstnavatel specializačním

byl

ze

zákona

vzděláváním.

povinen

Měla-li

tato

hradit změna

lékařům řešit

náklady

otázku

spojené

financování

specializačního financování, povaţuji toto řešení za nevhodné a nedůsledné. Mým návrhem je sladit skutečný význam specializačního vzdělávání s právním stavem. Specializační vzdělávání bych zákonem označila za zvyšování kvalifikace tak, 91

Sněmovní tisk 361/0, část č. 2/25 [online]. Poslanecká sněmovna ČR, vyd. 16. 11. 2007 [cit. 12. 3. 2011]. Dostupné z: .

57

jak tomu bylo v období od 2. 4. 2004 do 30. 6. 2008, a to se všemi důsledky, jaké s tím zákon spojuje. Návrh by se projevil změnou zákona o lékařských povoláních, a to § 5 odst. 10, který v současné době zní: (10) „Účast na specializačním vzdělávání podle tohoto zákona se považuje za prohlubování kvalifikace podle zvláštního právního předpisu.“ Po změně by ustanovení § 5 odst. 10 znělo: (10) Účast na specializačním vzdělávání podle tohoto zákona se považuje za zvyšování kvalifikace podle zvláštního právního předpisu. Ustanovení by se vztahovalo na všechny lékaře, kteří by byli v době nabytí účinnosti novely přihlášeni do specializačního vzdělávání. Významnými právními důsledky této změny by bylo zejména přenesení povinnosti hradit náklady na specializační vzdělávání ze zaměstnavatele na zaměstnance. Otázku způsobu financování navrhuji řešit tak, ţe by dotace ze státního rozpočtu směřovala přímo ke konkrétnímu lékaři, neboť by to byl on, na koho by přešla povinnost náklady hradit. Dalším právním důsledkem změny by bylo zákonné zakotvení nároku lékaře na pracovní volno s náhradou mzdy (platu) při účasti na specializačním vzdělávání.

4.2 Pracovní volno při zvyšování kvalifikace nebo studijní volno pro přípravu na atestační zkoušku Zákoníkem

práce

předpokládaný

způsob

zvyšování

kvalifikace

garantuje

zaměstnanci právo na pracovní volno s náhradou mzdy (platu) ve výši průměrného výdělku ve vymezeném rozsahu účasti na zvyšování kvalifikace. Zejména se studiem, které je vţdy povaţováno za zvyšování kvalifikace podle zákoníku práce, je spojena spousta studijních povinností. Jsou jimi například povinná účast na výuce, příprava na postupové zkoušky, vypracování absolventské práce, příprava na státní závěrečnou zkoušku. Za účelem jejich řádného plnění stanoví zákoník práce minimální rozsah pracovního volna, které musí zaměstnavatel zaměstnanci poskytnout. Nebýt této zákonné úpravy, zaměstnanec by ke studiu vyuţíval doby odpočinku, zejm. dovolenou, nebo by si musel brát pracovní 58

volno bez nároku na náhradu mzdy (platu). Toto je však neţádoucí jev, který se zákonodárce snaţí alespoň v minimální moţné míře eliminovat. K přípravě a vykonání státní závěrečné zkoušky (dále státní rigorózní zkoušky v oblasti lékařství, veterinárního lékařství a hygieny a státní doktorské zkoušky – viz ust. § 232 odst. 1 písm. e) ZP) volil dokonce rozsah 40 pracovních dnů jako minimální poskytnuté pracovní volno. Tato doba odráţí patrně i rozsah dovolené, stanovené jako minimální standard zákoníkem práce. Zaměstnanec má ze zákona právo na minimálně 4 týdny placené dovolené, s moţností přenést si nevyčerpanou dovolenou z jednoho kalendářního roku do roku následujícího, neurčí-li zaměstnavatel jinak. Účelem dovolené je samozřejmě odpočinek zaměstnance. Řádný a pečlivý student – účastník na zvyšování kvalifikace – si je jistě vědom, ţe státní závěrečná zkouška či státní doktorská zkouška v ţivotě člověka představuje moţná situaci, která vyţaduje nejdůkladnější moţnou přípravu v obrovském rozsahu učiva. S tímto vědomím by zaměstnanec mohl mít snahu podřídit všechny jím ovlivnitelné okolnosti tomu, aby zkoušku úspěšně zvládl. Tady by mohlo vzniknout riziko, ţe zaměstnanec bude čerpat svou dovolenou (se svolením zaměstnavatele) za účelem přípravy na zkoušku. Moţnými dopady by bylo vyčerpání a vyšší stresová zátěţ zaměstnance, jeho nesoustředění a následné pochybení při výkonu práce. Takovým situacím se zákonodárce snaţí předcházet, a proto hodnotím obecnou právní úpravu zvyšování kvalifikace jako dobrou. Současná právní úprava, která specializační vzdělávání lékařů se povaţuje za prohlubování kvalifikace, lékařům nezakládá nárok na studijní volno pro přípravu k atestační zkoušce. Lékaři si toto své právo musí sjednávat v kaţdém individuálním případě samostatně. Současný právní stav je pro lékaře ve specializačním vzdělávání nevyhovující. Atestační zkouška je pro lékaře situací, která vyţaduje co nejdůkladnější moţnou přípravu, a to v největším rozsahu odborné materie, jakou byli do té doby nuceni na jednu zkoušku zvládnout. Klade vysoké nároky na teoretické znalosti i praktické dovednosti lékaře. Praktickým dovednostem se lékař učí po celou dobu specializační přípravy. Stejně tak teoretické znalosti nabývá v průběhu výkonu lékařského povolání, ovšem mnohem více jich získává samostudiem. Míra přípravy prakticky nabírá na obrátkách s blíţícím se termínem atestační zkoušky. Mezi lékaři je obecně známo, ţe intenzivní doba přípravy samostudiem, kterou úspěšné sloţení atestační zkoušky vyţaduje, je (při současném výkonu práce v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby a včetně případných pohotovostních sluţeb) alespoň jeden rok, spíše déle. 59

V současnosti moţné způsoby úpravy studijního volna způsobují lékaři komplikace, ať uţ v osobním či profesním ţivotě. Lékař je nedobrovolně postaven do situace, kdy je nucen volit řešení, které je „menším zlem“. Uzavření kvalifikační dohody, v rámci které lze sjednat i závazek zaměstnavatele poskytovat zaměstnanci studijní volno, je vykoupeno závazkem setrvání u zaměstnavatele po určitou dobu od získání specializované způsobilosti. Varianta, aby lékař vyuţíval ke studiu svou dovolenou je neţádoucí, neboť tím je popírán samotný účel dovolené. Poskytnutí studijního volna pro kvalitní přípravu lékaře k atestační zkoušce by přitom mělo být současně i v zájmu samotného zaměstnavatele, neboť z lékaře se po sloţení atestační zkoušky stává zaměstnanec oprávněný k samostatnému výkonu povolání, a měl by tak disponovat odbornými znalostmi na vysoké úrovni. Na základě výše uvedeného výkladu shledávám zvláštní právní úpravu prohlubování kvalifikace týkající se specializačního vzdělávání lékařů v tomto ohledu jako velmi nedostačující. Právním důsledkem výše navrhované změny zákona, která by označila specializační vzdělávání lékařů za zvyšování kvalifikace, by bylo, ţe by zaměstnanci pro účast na specializačním vzdělávání (zejména pak pro přípravu a vykonání atestační zkoušky) náleţelo pracovní volno s náhradou mzdy (platu) tak, jak to při zvyšování kvalifikace předpokládá zákoník práce. Jelikoţ z ustanovení § 232 odst. 1 ZP není zřejmé, pod které písmeno atestační zkouška patří (dá-li se vůbec pod nějaké podřadit), navrhuji změnu citovaného ustanovení. Je-li v rámci vzdělávacího programu příslušného specializačního oboru povinnou součástí také napsání písemné práce, projektu nebo odborného článku, mělo na ně také dopadat ustanovení § 232 odst. 1 písm. d). Současné znění ustanovení § 232 odst. 1 písm. d) a e): (d) „10 pracovních dnů na vypracování a obhajobu absolventské práce, bakalářské práce, diplomové práce, disertační práce nebo písemné práce, kterou je zakončováno studium

v programu

celoživotního

vzdělávání

uskutečňovaném vysokou školou,“ (e) „40 pracovních dnů na přípravu a vykonání státní závěrečné zkoušky, státní rigorózní zkoušky v oblasti

60

lékařství, veterinárního lékařství a hygieny a státní doktorské zkoušky.“ Po provedení navrhované změny by ustanovení § 232 odst. 1 písm. d) a e) znělo: (d) 10 pracovních dnů na vypracování a obhajobu absolventské práce, bakalářské práce, diplomové práce, disertační práce, písemné práce, kterou je zakončováno studium

v programu

celoţivotního

vzdělávání

uskutečňovaném vysokou školou nebo písemné práce, projektu nebo odborného článku v rámci specializačního vzdělávání podle zvláštního zákona1, (e) 40 pracovních dnů na přípravu a vykonání státní závěrečné zkoušky, státní rigorózní zkoušky v oblasti lékařství, veterinárního lékařství a hygieny, státní doktorské zkoušky a atestační zkoušky, kterou se ukončuje specializační vzdělávání podle zvláštního zákona1. 1

Zákona č. 95/2004 Sb.

Pro případ, kdy by nebylo (ať uţ z nejrůznějších důvodů) uzákoněno navrhované podřazení specializačního vzdělávání pod zvyšování kvalifikace, navrhuji následující změnu zákona o lékařských povoláních. Rozsah studijního volna bych ponechala v intencích úpravy zákoníku práce, tedy minimálně 40 pracovních dnů na přípravu a vykonání atestační zkoušky. Je-li v rámci vzdělávacího programu příslušného specializačního oboru povinnou součástí také napsání písemné práce, projektu nebo odborného článku, stanovila bych pro jejich vypracování studijní volno v rozsahu 10 pracovních dnů. Jelikoţ je specializační vzdělávání prohlubováním kvalifikace a účast na ní se povaţuje za výkon práce, příslušela by lékaři za studijní volno mzda (plat). V zákoně o lékařských povoláních by se tento návrh projevil změnou v ustanoveních § 21 odst. 2 a 3, které v současné době znějí:

61

(2) „Atestační zkouška se může ve stejném oboru specializačního vzdělávání opakovat nejvýše dvakrát, nejdříve však za 1 rok ode dne neúspěšně vykonané atestační zkoušky.“ (3) „Ministerstvo vydá lékaři, zubnímu lékaři nebo farmaceutovi, který úspěšně vykonal atestační zkoušku, diplom o specializaci.“, a dále přidáním odstavce 4. Po změně podle výše uvedeného návrhu by ustanovení § 21 odst. 2, 3 a 4 znělo: (2) K přípravě a vykonání atestační zkoušky náleží lékaři, zubnímu lékaři a farmaceutovi studijní volno v rozsahu 40 pracovních dnů bezprostředně před termínem atestační zkoušky, na který je přihlášen. Je-li součástí příslušného vzdělávacího programu povinná písemná práce nebo projekt, náleží lékaři pro jejich přípravu studijní volno v rozsahu 10 pracovních dnů. Po dobu studijního volna přísluší lékaři mzda nebo plat. (3) „Atestační zkouška se může ve stejném oboru specializačního vzdělávání opakovat nejvýše dvakrát, nejdříve však za 1 rok ode dne neúspěšně vykonané atestační zkoušky.“ (4) „Ministerstvo vydá lékaři, zubnímu lékaři nebo farmaceutovi, který úspěšně vykonal atestační zkoušku, diplom o specializaci.“

Takto provedenou změnou zákona o lékařských povoláních by vznikl lékařům nárok na volno pro přípravu na atestační zkoušku ze zákona a nemuseli by si jej se svým zaměstnavatelem sjednávat individuální dohodou. Ustanovení by se vztahovalo na všechny lékaře, kteří by byli v době nabytí účinnosti novely přihlášeni do specializačního vzdělávání. V uzákonění studijního volna, ať jiţ prostřednictvím prvního či druhého návrhu, spatřuji současně i řešení otázky odpovědnosti lékařů při přihlašování na termíny atestačních zkoušek, kdy se často stává, ţe se lékaři na daný termín nedostaví. Tato skutečnost byla důvodem pro zpoplatnění atestačních zkoušek. Podle stávajícího stavu, nemá-li lékař se svým zaměstnavatelem uzavřenu kvalifikační dohodu či jinou individuální dohodu, v níţ by byl sjednán i závazek zaměstnavatele poskytnout lékaři studijní volno 62

před atestační zkouškou, musí lékař pro přípravu čerpat dovolenou. Podle zákoníku práce však čerpání dovolené vţdy určuje zaměstnavatel. V praxi se tak často stává, zejména je-li na jednom pracovišti více lékařů, kteří se chystají skládat zkoušku ve stejném termínu, ţe primář, jako jejich nadřízený, některým z nich čerpání dovolené neumoţní, neboť by se potýkal s nedostatkem personálu. Lékaři, který tak nebude mít dostatek času pro přípravu na zkoušku, se pak naskýtají tyto varianty. Buď se raději v předstihu z termínu omluví a přihlásí se na další (poplatek za zkoušku se přenese na tento další termín), nebo se připravuje ve svém volném čase a u zkoušky uspěje, nebo neuspěje a bude muset zkoušku opakovat (coţ je dnes sankcionováno vyšším poplatkem za zkoušku neţ je poplatek za zkoušku v prvním termínu). Nebude-li se lékař cítit dostatečně připraven, ze zkoušky se vţdy raději omluví, neţ aby riskoval neúspěch. Jak jiţ bylo výše zmíněno, příprava na atestační zkoušku je velmi náročná i na psychiku lékaře, často mu způsobuje dlouhodobý stres. Dobrá příprava vyţaduje spoustu času. Zákonné zakotvení práva na studijní volno by lékařům dalo jistotu, ţe pro své studium budou mít dostatek času, aby se na atestační zkoušku mohli dobře připravit.

63

Závěr Cílem diplomové práce bylo podat komplexní výklad k tématu prohlubování a zvyšování kvalifikace zaměstnanců jak obecně, tak v oblasti vzdělávání zdravotnických pracovníků, především však lékařů. Pro naplnění stanoveného cíle jsem vyuţila příslušné právní předpisy, odbornou literaturu a také judikaturu. Základními předpisy, ze kterých jsem vycházela, byl zákoník práce a zákon o lékařských povoláních. Obecná úprava odborného rozvoje zaměstnanců, zejména formou prohlubování a zvyšování kvalifikace, obsaţená v zákoníku práce stanoví minimální základ pro právní vztahy vznikající v rámci péče zaměstnavatele o zaměstnance. Hodnotím ji jako vhodně zvolenou. Rezervy skýtá vymezení druhů nákladů, které vznikají v souvislosti s prohlubováním či zvyšováním kvalifikace. Tato otázka by v budoucnu mohla být výslovně upravena, neboť v odborné literatuře jsou na ni různé názory a v praxi způsobuje obtíţe. Zejména se to projevuje v souvislosti se sjednáváním kvalifikačních dohod, kdy není jasně řečeno, které náklady je moţno do této dohody zahrnout (a které tedy bude zaměstnanec nucen v případě nesplnění stabilizačního závazku zaměstnavateli vrátit). Specializační přípravu lékařů, která je opravdu mnohdy velmi náročná, by se měl zákon snaţit lékařům co nejvíce usnadnit. V minulých letech docházelo k neustále novému nastavování podmínek pro vzdělávání lékařů. Pro právní úpravu obecně platí, ţe by měla být stabilní a předvídatelná, oproštěná od lobbistických tlaků a v současné době také přizpůsobená evropské legislativě. To vše by mělo do budoucna platit i o právní úpravě vzdělávání lékařů. Cíl práce se mi podle mého názoru podařilo naplnit. Provedenou analýzou právní úpravy obsaţené jak v předpisech platných a účinných, tak v předpisech minulých, dospívám k závěru, ţe její základ poloţený v zákoníku práce je dobrý. Našla jsem ovšem několik rezerv, které by se daly v budoucnosti řešit. Jsou jimi především úprava studijního volna pro lékaře ve specializačním vzdělávání, zejména pro přípravu na atestační zkoušku. V této otázce jsem de lege ferenda navrhla změnu právní úpravy tak, aby studijní volno bylo lékařům poskytnuto přímo ze zákona a nebyli nuceni si právo na něj se zaměstnavatelem sjednávat individuálně.

64

Resumé This diploma thesis deals with the topic of qualification upgrading and improvement with a view to medical stuff. In the Labour code is the problematic of qualification upgrading and improvement, in general, depicted in its part no. ten (§§ 224 to 235). When it comes to the care for employees, the Labour code does not set many restrictions or obligations so the rights and obligations of employer or employee usually depend on their negotiation strength and position. A document called Qualification agreement is usually used for this purpose. The key topic and bottom line of this thesis is to present the differences between qualification upgrading and improvement of qualification. Each of these two forms of professional developement of an employee has different legal consequences. While in the term from April 2004 to June 2008 the specialist medical training had been subsumed in the legal institute of qualification upgrading, since July 2008 it has been subsumed in improvement of qualification. This change brought many difficulties that the medical stuff has to meet nowadays. One of them is the missing legal regulation of the time spent off the work vhich is dedicated for studiing for the final exam in the specialist medical training. The structure of the diploma thesis is constructed to stepwise fulfill the aim of the subjekt matter. The main part is devided into four chapters. Chapter one describes the general care for the employees, outlines some possibilities of professional career developement and talks about some possible forms of professional developement of an empoyee, i. e. teach-in, training programme for graduates and requalification of empoyees.

The author continues with two other forms

of professional developement of an employee. It deals with the legal regulation of qualification upgrading and improving of qualification. Relative topic to this is the Qualification agreement. It seems like it is in both employer´s and empoyee´s best interest to conclude an arrangement of this type to avoid possible disputes in the future. Chapter two focuses on the specific area of labour law from the medical staff point of view - the qualification of employees in health service in the Czech Republic. From all the medical staff (doctors, dental practitioners, pharmacists, nurses, …) the author focuses on doctors of medicine and their training. Key focus is dedicated to the Specialist medical training (its organization, costs, its relation to qualification agreements). This chapter also 65

deals with the main conditions that are needed to practice the profession of doctor in the Czech Republic. In chapter three the author deals with the consequences of the effective czech legislature of professional qualification. One of these consequences is rising migration of the Czech doctors to other countries of the European Union. The access to the profession of doctor in other member state is conditional upon the possession of a given qualification. The EU guaranties to all doctors that the acquired professional qualifications in one member state will be automatically recognated in another member state. This legislature makes it very easy for doctors access the profession in other member state. The question is if the czech legal regulation of the Specialist medical training and related tasks does not make many doctors more willing to leave the country. Especially to prevent migration of doctors out of the Czech republic the author gives in chapter four some proposals and her own ideas how to improve Czech legislature in the area of improvement of qualifiaction of doctors. One of the questions she deals with is, whether it is constitutional to conclude a Qualification agreement in medical sector or not. The Constitutional court of the Czech Republic has not considered this question yet. Another proposal is dedicated to the missing legal regulation of the time spent off the work for studiing for the final exam in the specialist medical training. The conclusion that the legal regulation of improvement of qulification of doctors of medicine has some loopholes brings the diploma thesis to the end. The author tried to give a general view of the above metioned issue and related questions, using available literature and effective legistlature of the Czech Republic.

66

Seznam použité literatury Monografie [1] BĚLINA, M. a kol. Pracovní právo. 4. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. 612 s. ISBN 978-80-7400-186-4. [2] BRŮHA, D., TOMEK, V. Pracovní právo ve zdravotnictví a sociálních službách. Praha: ASPI, a. s., 2005. 212 s. ISBN 80-7357-093-9. [3] GALVAS, M. a kol. Pracovní právo. 2. vyd. Brno: Doplněk, 2004. 671 s. ISBN 80-7239-173-9. [4] GLADKIJ, I. a kol. Management ve zdravotnictví. Brno: Computer Press. 2003. 380 s. ISBN 80-7226-996-8. [5] JAKUBKA, J. Zákoník práce 2010 v praxi. Komplexní řešení problémů. Právní stav k 1. 1. 2010. Praha: Grada publishing, 2009. 240 s. ISBN 978-80-2472113-2. [6] JANEČKOVÁ, H., HNILICOVÁ, H. Úvod do veřejného zdravotnictví. Praha: Portál, 2009. 296 s. ISBN 978-80-7367-592-9. [7] MACH, J. Medicína a právo. Praha: C. H. Beck, 2006. 257 s. ISBN 80-7179810-X.

Periodika [8] BRŮHA, D. Prohlubování a zvyšování kvalifikace zdravotnických pracovníků. Práce a mzda. 2007, č. 8, s. 24-31. ISSN 0032-6208. [9] BRŮHA, D. Novinky v prohlubování a zvyšování kvalifikace lékařů, zubních lékařů a farmaceutů od 1. 7. 2008. Práce a mzda. 2008, č. 7, s. 6-9. ISSN 00326208. [10] EMMEROVÁ, M. Jak budou pracovat zdravotníci? Zdravotnictví a právo. 2005, č. 8, s. 12-13. ISSN 1211-6432. [11] GNIDA, A. Právní úprava podmínek výkonu povolání lékaře, farmaceuta, stomatologa. Zdravotnictví a právo. 2005, č. 3-4, s. 21-24. ISSN 1211-6432. [12] GOLA, P. Nejrespektovanější povolání? Lékař! Zdravotnictví a právo. 2006, č. 12, s. 12-13. ISSN 1211-6432. [13] KUBEK, M. Vlna emigrace lékařů sílí. Tempus medicorum. 2010, č. 9, s. 16. ISSN 1214-7524. [14] KUBEK, M. Nedostatek lékařů ohroţuje kvalitu a dostupnost zdravotní péče. Tempus medicorum. 2010, č. 6, s. 2-5. ISSN 1214-7524. [15] KUBEK, M. Zneuţívání mladých lékařů. Tempus medicorum. 2010, č. 4, s. 910. ISSN 1214-7524. [16] MÁCA, M. Nové rozdělení oborů specializačního vzdělávání. Tempus medicorum. 2009, č. 7-8, s. 8-10. ISSN 1214-7524. [17] MÁCA, M. Rozdíl mezi atestací a specializovanou způsobilostí. Tempus medicorum. 2009, č. 6, s. 17-18. ISSN 1214-7524. [18] MACH, J. Právní postavení českého lékaře. Tempus medicorum. 2010, č. 11, s. 44-47. ISSN 1214-7524. [19] TĚŠÍNOVÁ, J. Vzdělávání lékařů a uznávání kvalifikací. Zdravotnictví a právo. 2007, č. 3-4, s. 27-28. ISSN 1211-6432. [20] TĚŠÍNOVÁ, J. Základní předpoklady výkonu lékařského povolání a vedení soukromé praxe. Zdravotnictví a právo. 2007, č. 3-4, s. 28-29. ISSN 12116432. 67

[21] SUCHÝ, R. Získávání specializací lékařů v přechodném období. Zdravotnictví a právo. 2007, č. 3-4, s. 30-31. ISSN 1211-6432. [22] ŠUBRT, B. Kvalifikační dohoda a některé další otázky odborného rozvoje zaměstnanců. Práce a mzda. 2008, č. 1, s. 19-27. ISSN 0032-6208. [23] ŠUBRT, B. Péče o odborný rozvoj zaměstnanců. Práce a mzda. 2007, č. 12, s. 12-26. ISSN 0032-6208. [24] VALAŠEK, D. Zaměstnanec nemá právo na studijní volno před atestační zkouškou. Tempus medicorum. 2009, č. 7-8, s. 10. ISSN 1214-7524. [25] ZÁLESKÁ, D. Specializovaná způsobilost. Tempus medicorum. 2009, č. 2, s. 20-21. ISSN 1214-7524.

Internetové zdroje [26] Česká lékařská komora. Dostupné z: www.lkcr.cz. [27] Institut pro postgraduální vzdělávání ve zdravotnictví. Dostupné z: www.ipvz.cz. [28] Medicínské právo. Dostupné z: www.medicinskepravo.cz. [29] Ministerstvo zdravotnictví. Dostupné z: www.mzcr.cz. [30] KARBAN, P. Zubařů je stále nedostatek a stárnou [online]. Zdravotnické noviny, vyd. 14. 7. 2010 [cit. 7. 3. 2011]. Dostupné z: . [31] PŘIBIL, M. Vzdělávání lékařů je tragédie, pacienti to pocítí [online]. Novinky.cz, vyd. 11. 9. 2010 [cit. 7. 3. 2010]. Dostupné z: .

Judikatura [32] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1550/2008. [33] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2203/2008.

Zákony a komentáře [34] Nařízení vlády č. 31/2010 Sb., o oborech specializačního vzdělávání a označení odbornosti zdravotnických pracovníků se specializovanou způsobilostí. [35] Směrnice Rady č. 93/16/EHS o usnadnění volného pohybu lékařů a vzájemného uznávání jejich diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosaţené kvalifikaci, ve znění pozdějších předpisů. [36] Směrnice EP a Rady č. 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací. [37] Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (v práci jen „zákoník práce“). [38] Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (v práci jen „zákon o zaměstnanosti“). [39] Zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů (v práci jen „zákon o lékařských povoláních“). 68

[40] Zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších předpisů (v práci jen „zákon o nelékařských zdravotnických povoláních“). [41] Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (v práci jen „občanský zákoník“). [42] Vyhláška č.185/2009 Sb., o oborech specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů a oborech certifikovaných kurzů. [43] HOCHMAN, J., KOTTNAUER, A., ÚLEHLOVÁ, H. Nový zákoník práce s komentářem, použitelnou judikaturou a předpisy souvisejícími. 2. vyd. Praha: Linde Praha, 2008. s. 927. ISBN 978-80-7201-724-9.

Seznam použitých zkratek a symbolů OZ - Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. ZL - Zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů. ZNL - Zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších předpisů. ZP - Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. ZZ - Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů.

Seznam příloh Příloha č. 1: Základní obory, označení odbornosti lékaře se specializovanou způsobilostí a minimální délka specializačního vzdělávání (příloha č. 1 k vyhlášce č. 185/2009 Sb., ve znění vyhl. č. 361/2010 Sb.). Příloha č. 2: Nástavbové obory lékařů, označení odbornosti a minimální délka vzdělávání v nich (příloha č. 2 k vyhlášce č. 185/2009 Sb., ve znění vyhl. č. 361/2010 Sb.). Příloha č. 3: Vzor stabilizační dohody podle § 21b odst. 4 zákona o lékařských povoláních. Příloha č. 4: Příklad v praxi uzavírané kvalifikační dohody mezi zdravotnickým zařízením a lékařem ve specializační přípravě.

69

Příloha č. 1: Příloha č. 1 k vyhlášce č. 185/2009 Sb., ve znění vyhl. č. 361/2010 Sb. ZÁKLADNÍ OBORY, OZNAČENÍ ODBORNOSTI LÉKAŘE SE SPECIALIZOVANOU ZPŮSOBILOSTÍ A MINIMÁLNÍ DÉLKA SPECIALIZAČNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ

Bod

Základní obor

1.

alergologie a klinická imunologie anesteziologie a intenzivní medicína cévní chirurgie dermatovenerologie

alergolog a klinický imunolog anesteziolog cévní chirurg dermatovenerolog

5 3

dětský chirurg dětský lékař diabetolog a endokrinolog gastroenterolog

5 4 5

8.

dětská chirurgie dětské lékařství diabetologie a endokrinologie gastroenterologie

9.

geriatrie

geriatr

4

10.

gynekolog a porodník

4

hematolog

3

hygienik a epidemiolog chirurg infekcionista

4

13. 14.

gynekologie a porodnictví hematologie a transfúzní lékařství hygiena a epidemiologie chirurgie infekční lékařství

15. 16. 17.

kardiochirurgie kardiologie klinická biochemie

kardiochirurg kardiolog klinický biochemik

5 4 4

18.

klinická onkologie

klinický onkolog

4

19.

lékařská genetika

lékařský genetik

4

2. 3. 4. 5. 6. 7.

11. 12.

Označení odbornosti

Minimální délka specializační ho vzdělávání (v letech) včetně délky vzdělávání v kmeni 4 4

4

5 4

Základní kmen

interní nebo pediatrický anesteziologický chirurgický dermatovenerologický chirurgický pediatrický interní nebo pediatrický interní nebo chirurgický interní nebo všeobecné praktické lékařství gynekologickoporodnický interní nebo pediatrický hygienický chirurgický interní nebo pediatrický chirurgický interní interní nebo pediatrický interní nebo pediatrický interní nebo pediatrický nebo gynekologickoporodnický

70

20. 21. 22. 23. 24.

lékařská mikrobiologie nefrologie neurochirurgie neurologie nukleární medicína

25. 26. 27.

oftalmologie ortopedie otorinolaryngologie

28. 29. 30.

patologie plastická chirurgie pneumologie a ftizeologie praktické lékařství pro děti a dorost psychiatrie radiační onkologie radiologie a zobrazovací metody rehabilitační a fyzikální medicína

patolog plastický chirurg pneumolog

4 5 4

oftalmologický ortopedický otorinolaryngologický patologický chirurgický interní

praktický lékař pro děti a dorost psychiatr radiační onkolog radiolog

4

pediatrický

4 4 4

psychiatrický interní radiologický

rehabilitační lékař

3

revmatologie soudní lékařství traumatologie urologie vnitřní lékařství všeobecné praktické lékařství

revmatolog soudní lékař traumatolog urolog internista praktický lékař

4 5 5 5 5 3

interní nebo chirurgický nebo pediatrický nebo ortopedický nebo neurologický interní patologický chirurgický urologický interní interní nebo všeobecné praktické lékařství

31. 32. 33. 34. 35.

36. 37. 38. 39. 40. 41.

lékařský mikrobiolog

4

interní

nefrolog neurochirurg neurolog lékař se specializovanou způsobilostí v nukleární medicíně oftalmolog ortoped otorinolaryngolog

4 5 4 4

interní chirurgický neurologický interní nebo radiologický

3 5 3

71

Příloha č. 2: Příloha č. 2 k vyhlášce č. 185/2009 Sb., ve znění vyhl. č. 361/2010 Sb. NÁSTAVBOVÉ OBORY LÉKAŘŮ, OZNAČENÍ ODBORNOSTI A MINIMÁLNÍ DÉLKA VZDĚLÁVÁNÍ V NICH

Bod

Nástavbový obor

Označení odbornosti

1. 2. 3.

algeziologie angiologie dětská a dorostová psychiatrie

4. 5.

dětská dermatovenerologie dětská gastroenterologie a hepatologie dětská kardiologie dětská nefrologie dětská neurologie dětská onkologie a hematologie dětská otorinolaryngologie dětská pneumologie dětská radiologie dětská revmatologie dětská urologie dorostové lékařství epidemiologie foniatrie gerontopsychiatrie hrudní chirurgie hygiena dětí a dorostu hygiena obecná a komunální

algeziolog angiolog dětský a dorostový psychiatr dětský dermatovenerolog dětský gastroenterolog a hepatolog dětský kardiolog dětský nefrolog dětský neurolog dětský onkolog a hematolog dětský otorinolaryngolog dětský pneumolog dětský radiolog dětský revmatolog dětský urolog dorostový lékař epidemiolog foniatr gerontopsychiatr hrudní chirurg hygienik dětí a dorostu hygienik obecný a komunální hygienik výţivy a předmětů běţného uţívání lékař se zvláštní odbornou způsobilostí v hyperbarické a letecké medicíně intenzivista intervenční radiolog klinický farmakolog klinický osteolog nutricionista

6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23.

24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31. 32.

hygiena výţivy a předmětů běţného uţívání hyperbarická a letecká medicína intenzívní medicína intervenční radiologie klinická farmakologie klinická osteologie klinická výţiva a intenzivní metabolická péče koloproktologie korektivní dermatologie maxilofaciální chirurgie medicína dlouhodobé péče

koloproktolog korektivní dermatolog maxilofaciální chirurg lékař se zvláštní odbornou

Minimální délka vzdělávání v nástavbovém oboru (v letech) 1 2 1 1 1 2 1 2 2 1 1 2 2 2 2 2 2 1 2 1 1 1 1

2 2 2 1 1 2 1 3 1

72

33.

návykové nemoci

34. 35. 36. 37. 38.

neonatologie neuroradiologie onkogynekologie onkochirurgie paliativní medicína

39.

perinatologie a fetomaternální medicína

40.

popáleninová medicína

41. 42. 43.

posudkové lékařství pracovní lékařství reprodukční medicína

44. 45. 46. 47.

sexuologie tělovýchovné lékařství urgentní medicína urogynekologie

způsobilostí v medicíně dlouhodobé péče lékař se zvláštní odbornou způsobilostí v návykových nemocech neonatolog neuroradiolog onkogynekolog onkochirurg lékař se zvláštní odbornou způsobilostí v paliativní medicíně lékař se zvláštní odbornou způsobilostí v perinatologii a fetomaternální medicíně lékař se zvláštní odbornou způsobilostí v popáleninové medicíně posudkový lékař pracovní lékař lékař se zvláštní odbornou způsobilostí v reprodukční medicíně sexuolog tělovýchovný lékař urgentní lékař urogynekolog

2 1 2 2 2 1 2

2 2 2 1 2 1 2 1

73

Příloha č. 3: Vzor stabilizační dohody podle § 21b odst. 4 zákona o lékařských povoláních.92 ČR-Ministerstvo zdravotnictví

Palackého náměstí 4, 128 01 Praha 2 IČ: 024 341 zastoupeno ……………………………………… (dále jen „ministerstvo“) a

MUDr. ……………. bytem:……………. rodné číslo: ………… (dále jen „rezident“)

uzavírají ve smyslu ustanovení § 21b odst. 4 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 95/2004 Sb.“), tuto

STABILIZAČNÍ DOHODU

I. 1. Na základě výsledku výběrového řízení na schválené rezidenční místo konaného ve smyslu ustanovení

§

21b

odst.

1

……………………………….,

zákona byl

č.

rezident

95/2004 vybrán

Sb. na

akreditovaným rezidenční

zařízením

místo

-

v oboru

specializačního vzdělávání …………………………….. 2. Minimální délka vzdělávacího programu v daném oboru činí …….. roků.

92

Zdroj: Webové stránky Ministerstva zdravotnictví České republiky. [cit. 26. 2. 2011] Dostupné z: .

74

II. Ministerstvo poskytne rezidentovi, prostřednictvím akreditovaného zařízení, finanční prostředky jako příspěvek na úhradu nákladů spojených s jeho specializačním vzděláváním, a to ve výši ………. Kč měsíčně po celou dobu trvání vzdělávacího programu v rozsahu minimální délky trvání programu dle čl. I. odst. 2, tj. celkem aţ částku ……….….. Kč

III. Rezident se zavazuje: a) řádně plnit všechny poţadavky vzdělávacího programu a dbát pokynů školitele, b) dokončit specializační vzdělávání úspěšným absolvováním atestační zkoušky, a to nejpozději v termínu minimální délky specializačního vzdělávání, zvýšeném maximálně o 3 roky, tj. nejpozději do ……………, c) vykonávat v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby povolání lékaře / zubního lékaře / farmaceuta po dobu nejméně 5 let od data ukončení specializačního vzdělávání na území České republiky v oboru ve kterém získal specializovanou způsobilost jako rezident, tj. v oboru ………………, a to jako zaměstnanec poskytovatele zdravotních sluţeb nebo jako poskytovatel zdravotních sluţeb.

IV. 1. V případě porušení povinností uvedených v čl. III. se rezident zavazuje uhradit zpět do státního rozpočtu náklady vynaloţené ze státního rozpočtu na jeho rezidenční místo, a to: a) alikvotní část nákladů vynaloţených na jeho specializační vzdělávání na rezidenčním místě v případě neplnění poţadavků vzdělávacího programu v průběhu specializačního vzdělávání (viz čl. III. písm. a) této dohody); konkrétní výše se určí v závislosti na výši nákladů vynaloţených na konkrétní období, v němţ došlo k porušení příslušné povinnosti, b) 100% nákladů vynaloţených na jeho

specializační vzdělávání v případě nedokončení

specializačního vzdělávání v termínu a způsobem stanoveným v čl. III. písm. b) této dohody,

nebo

alikvotní

část

nákladů

v případě

nesplnění

závazku

dle

čl. III. písm. c) této dohody, tj. vykonávat povolání lékaře / zubního lékaře / farmaceuta v České republice v oboru …………… alespoň po dobu 5 let od data ukončení specializačního vzdělávání. Konkrétní výše se určí v závislosti na době, ve které rezident tuto povinnost nesplnil.

75

2. Povinnost úhrady dle odst. 1 rezidentovi vznikne na základě výzvy učiněné ministerstvem. 3. Ministerstvo na ţádost rezidenta rozhodne o upuštění od povinnosti uhradit náklady vynaloţené ze státního rozpočtu, jestliţe splnění povinností rezidenta dle čl. III této dohody prokazatelně bránila překáţka, jeţ nastala nezávisle na vůli rezidenta a bránila mu ve splnění jeho povinností, a jestliţe nebylo moţné předpokládat, ţe by rezident tuto překáţku odvrátil nebo překonal, a dále, ţe by v době vzniku závazku tuto překáţku předvídal. Splnění podmínek pro postup podle tohoto odstavce je povinen prokázat rezident. Účinky vylučující odpovědnost jsou omezeny pouze na dobu, dokud trvá překáţka, s níţ jsou tyto účinky spojeny.

V. V případě zániku akreditovaného zařízení s rezidenčním místem bez nástupnické právnické osoby nebo v případě zániku, odnětí či vypršení platnosti akreditace takového zařízení, umoţní ministerstvo dokončení specializační přípravy rezidenta na rezidenčním místě v jiném akreditovaném zařízení. Dojde-li z důvodu uvedeného ve větě první k přerušení specializačního vzdělávání na dobu delší neţ 1 měsíc, prodluţuje se o dobu tohoto přerušení lhůta dle čl. III písm. b) této dohody.

VI. Ministerstvo po dobu přerušení specializačního vzdělávání rezidenta přeruší čerpání dotace, a to nejdéle na dobu 3 let. Tato doba se započítává do lhůty dle čl. III písm. b) této dohody.

VII. 1. Rezidentem se rezident stává dnem podpisu této dohody. 2. Ostatní

práva

a

povinnosti

účastníků

této

dohody

se

řídí

zejména

zákonem

č. 95/2004 Sb., občanským zákoníkem jakoţ i dalšími právními předpisy.

V ……………….. dne ………………

…………………..……….. ministerstvo

…………………………….. rezident

76

Příloha č. 4: Příklad v praxi uzavírané kvalifikační dohody mezi zdravotnickým zařízením a lékařem ve specializační přípravě (návrh dohody zdravotnického zařízení nabídnutý k akceptaci lékaři půl roku před atestační zkouškou)

77

78