Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra dějin státu a práva
Diplomová práce Zásada superficies solo cedit v československém právu ve 20. století Alena Kristková 2009/2010
Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: „Zásada superficies solo cedit v československém právu ve 20. století“ zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury. V Brně dne
........................................ Alena Kristková
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala svým rodičům za podporu, dále panu Mgr. Pavlu Kandalcovi za postřehy týkající se hypotekárních úvěrů a v neposlední řadě bych ráda poděkovala také vedoucímu své práce, panu JUDr. Pavlu Salákovi, Ph.D., za podnětné připomínky.
Obsah OBSAH ..................................................................................................................... 1 POUŽITÉ ZKRATKY ............................................................................................ 4 1
ÚVOD ................................................................................................................ 5
2
FORMULACE ZÁSADY SUPERFICIES SOLO CEDIT V ŘÍMSKÉM PRÁVU .............................................................................................................. 7
2.1
PŮVOD ZÁSADY.................................................................................................... 7
2.2
ROZDĚLENÍ VĚCÍ NA RES MANCIPI A NEC MANCIPI V PRÁVU PŘEDJUSTINIÁNSKÉM ............................................................................................................................. 8
2.3
GAIUS A VÝSLOVNÉ UVEDENÍ ZÁSADY V INSTITUTIONES ..................................... 8
2.4
ROZDĚLENÍ VĚCÍ NA MOVITOSTI A NEMOVITOSTI V PRÁVU JUSTINIÁNSKÉM ...... 9
2.5
POJMY SOUČÁST A PŘÍSLUŠENSTVÍ VĚCI ........................................................... 10
2.6
NABYTÍ VLASTNICTVÍ PŘÍRŮSTKEM................................................................... 11
2.7
INSTITUT SUPERFICIES........................................................................................ 12
2.8
INSULAE JAKO DNEŠNÍ OBDOBA BYTŮ ................................................................ 13
3
PRÁVNÍ ÚPRAVA PODLE ABGB A UHERSKÝCH PŘEDPISŮ .......... 14
3.1
RAKOUSKÝ VŠEOBECNÝ ZÁKONÍK OBČANSKÝ (ABGB) ................................... 14
3.2
PRÁVO PLATNÉ NA ÚZEMÍ SLOVENSKA A V PODKARPATSKÉ RUSI DO ROKU 1918 ........................................................................................................................... 16
3.3
VZNIK ČESKOSLOVENSKA A RECEPCE RAKOUSKO-UHERSKÝCH PŘEDPISŮ....... 18
3.4
ÚPRAVA SUPERFICIÁLNÍ ZÁSADY V ABGB ....................................................... 20 3.4.1
Pojem věc v právním smyslu ...................................................................................... 20
3.4.1.1
Rozdělení věcí............................................................................................................. 22
3.4.2
Příslušenství věci a součást věci................................................................................. 22
3.4.3
Zvláštní ustanovení o příslušenství věci v režimu ABGB............................................ 25
3.4.3.1
Pozemky, rybníky a fundus instructus ........................................................................ 25
3.4.3.2
Budovy ........................................................................................................................ 26
3.4.3.3
Stroje .......................................................................................................................... 28
3.4.4
Právo stavby ............................................................................................................... 29
3.4.5
Případy nabytí vlastnického práva při stavbě ............................................................ 31
3.4.6
Smíšený přírůstek ....................................................................................................... 32
1
4
ÚPRAVA V TZV. OSNOVĚ A V PRÁVU SLOVENSKÉM PO ROCE 1918 .................................................................................................................. 35
4.1
OSNOVA ............................................................................................................. 35
4.2
ÚPRAVA VE SLOVENSKÉM PRÁVU A V PODKARPATSKÉ RUSI PO VZNIKU ČSR . 36
5
ÚPRAVA V TZV. STŘEDNÍM KODEXU .................................................. 38
5.1
TYPY SOCIALISTICKÉHO VLASTNICTVÍ .............................................................. 39
5.2
POJEM VĚC V PRÁVNÍM SMYSLU ........................................................................ 41
5.3
PŘÍSLUŠENSTVÍ A SOUČÁST VĚCI ....................................................................... 41
5.4
PRÁVO STAVBY .................................................................................................. 43
6
AKTUÁLNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVA BEZ ZÁSADY SUPERFICIES SOLO CEDIT .............................................................................................................. 44
6.1
OBČZ PŘED TZV. VELKOU NOVELOU.................................................................. 44 6.1.1
6.2
Pojem věc, její součást a příslušenství ....................................................................... 45
OBČZ PO TZV. VELKÉ NOVELE ........................................................................... 46 6.2.1
Předmět občanskoprávních vztahů ............................................................................. 46
6.2.2
Pojem věc v právním smyslu ...................................................................................... 46
6.2.3
Pojem stavba .............................................................................................................. 47
6.3
HRANIČNÍ PŘÍPADY – STAVBA NEBO SOUČÁST POZEMKU? ................................ 50 6.3.1
Vodní díla ................................................................................................................... 50
6.3.2
Studna......................................................................................................................... 51
6.3.3
Pozemní komunikace .................................................................................................. 52
6.3.4
Kanalizační a vodovodní přípojky .............................................................................. 56
6.3.5
Byty............................................................................................................................. 57
6.3.6
Podzemní stavby ......................................................................................................... 60
6.3.7
Zříceniny hradů .......................................................................................................... 61
6.3.8
Další konkrétní případy .............................................................................................. 61
6.4
DEFINICE POJMU PŘÍSLUŠENSTVÍ VĚCI .............................................................. 64
6.5
DEFINICE POJMU SOUČÁST VĚCI ........................................................................ 66
6.6
NEOPRÁVNĚNÁ STAVBA .................................................................................... 68
6.7
7
6.6.1
Vypořádání tzv. neoprávněné stavby podle § 135c ObčZ........................................... 70
6.6.2
Možnost použití § 126 ObčZ (žaloba na odstranění stavby) ...................................... 73
6.6.3
Neoprávněná stavba zřízená tzv. socialistickou organizací ....................................... 74
STRUČNÝ NÁSTIN AKTUÁLNÍ PRÁVNÍ ÚPRAVY NA SLOVENSKU ........................ 77
ÚVAHY DE LEGE FERENDA ..................................................................... 79
2
7.1
8
NÁVRAT K SUPERFICIÁLNÍ ZÁSADĚ ................................................................... 80 7.1.1
Definice pojmu věc v právním smyslu ........................................................................ 81
7.1.2
Definice pojmu součást věci ....................................................................................... 82
7.1.3
Definice pojmu příslušenství věci ............................................................................... 83
7.1.4
Právo stavby ve vládním návrhu nového občanského zákoníku ................................. 84
7.1.5
Neoprávněná stavba ................................................................................................... 84
NĚKTERÉ PROBLÉMY PLYNOUCÍ Z ABSENCE ZÁSADY SUPERFICIES SOLO CEDIT ....................................................................... 86
8.1
PROBLÉM FINANCOVÁNÍ HYPOTEKÁRNÍCH ÚVĚRŮ BANKAMI ........................... 86
8.2
PROBLÉMY V RESTITUČNÍCH A JINÝCH SPORECH .............................................. 87
8.3
NABÝVÁNÍ NEMOVITOSTÍ DEVIZOVÝMI CIZINCI ................................................ 88
ZÁVĚR ................................................................................................................... 90 ZUSAMMENFASSUNG ....................................................................................... 92 POUŽITÁ LITERATURA ................................................................................... 94 KNIŢNÍ ZDROJE (TUZEMSKÉ A SLOVENSKÉ) ........................................................................ 94 ZAHRANIČNÍ KNIŢNÍ ZDROJE ............................................................................................... 96 ČLÁNKY
........................................................................................................................... 97
SEZNAM ELEKTRONICKÝCH ZDROJŮ ................................................................................. 101 SEZNAM PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ ........................................................................................... 102 JUDIKATURA ...................................................................................................................... 104 OSTATNÍ POUŢITÉ MATERIÁLY .......................................................................................... 106
PŘÍLOHY ............................................................................................................. 107
3
Použité zkratky ABGB
rakouský všeobecný zákoník občanský z roku 1811
BGB
německý občanský zákoník (Bürgerliches Gesetzbuch)
DZ
zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů
JZD
jednotné zemědělské druţstvo
KZ
zákon č. 344/1992 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů
LZPS
ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod
NS
Nejvyšší soud
NSS
Nejvyšší správní soud
ObčZ
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
OGH
rakouský Nejvyšší soud (Der Oberste Gerichtshof)
ONV
okresní národní výbor
OV
osobní vlastnictví
OZO
československý obecný zákoník občanský
SOZ
střední občanský zákoník, tj. zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník
SRN
Spolková republika Německo
TZ
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
ÚS
Ústavní soud
ÚV KSČ
Ústřední výbor Komunistické strany Československa
ZOVB
zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů
4
1 Úvod Předkládaná práce shrnuje vznik a vývoj staré římské zásady superficies solo cedit v právu římském, dále se zabývá aplikací této zásady v právu platném v českých zemích a na území Slovenska od konce 18. století. Superficiální zásada se vyskytuje v právních řádech států, které navazují na tradiční římskoprávní pojetí práva. V našem právním řádu nejprve zakotvena byla, v 50. letech však došlo k jejímu zrušení pod vlivem orientace tehdejšího reţimu na jiné právní hodnoty. Aktuálně superficiální zásada v českém právním řádu chybí, nicméně – dějiny se pravděpodobně budou opakovat (jelikoţ se z nich učíme), protoţe paragrafové znění návrhu rekodifikace občanského zákoníku s touto zásadou počítá. Vzhledem k tomu, ţe tato práce byla zadána na Katedře dějin státu a práva, jedná se především o pojednání historickoprávní. Jak je zmíněno v předešlém odstavci, současná právní úprava zásadu superficies solo cedit nezakotvuje. Práce se proto zabývá rovněţ aktuálními problémy souvisejícími s absencí uvedené zásady. Metoda zpracování této diplomové práce je spíše deskriptivní, coţ ovšem vyplývá ze samotného faktu, ţe se jedná o téma historické a má být tudíţ pojednáno především v kontextu historickém. V otázkách aktuálních, plynoucích z absence zásady v našem právním řádu, se snaţím postupovat i analyticky a zhodnotit aktuální právní stav a stav de lege ferenda. V tomto smyslu nastiňuji budoucí právní úpravu spočívající (mimo jiné) ve znovuzavedení zásady. Další postup, který jsem při zpracování této práce uplatnila, je postup historicko-komparativní, tzn. pokusila jsem se porovnat instituty spjaté se zásadou superficies solo cedit v jednotlivých vývojových etapách právního řádu platného na území českých zemí a Slovenska přibliţně od konce 18. století. Z důvodů logické posloupnosti a chronologie práce začíná vysvětlením původu zásady superficies solo cedit ve starém Římě. Zabývám se zde jednak vznikem zásady, ţe povrch ustupuje půdě a institutem součásti věci (pojem příslušenství římské právo neznalo) a jednak institutem superficies, který zásadu doplňuje a je obdobou práva stavby zakotveného jiţ v rakouském zákoně o stavebním právu z roku 1912. S právem stavby počítá i vznikající rekodifikace.
5
V další kapitole se věnuji ukotvení superficiální zásady v právu rakouském a uherském. Tato kapitola je rozsahově nejobsáhlejší, neboť ABGB, resp. OZO byly kodifikace jiţ ve své době velmi oceňované a tvořily spolu s francouzským Code civil a německým BGB vrchol právní kultury v Evropě. Navíc i dnes je právní úprava v OZO (resp. v tzv. osnově vycházející z OZO) více neţ aktuální, neboť tvůrci nového občanského zákoníku v čele s Karlem Eliášem se k těmto pramenům hlásí a čerpali z nich při přípravě rekodifikovaného kodexu práva občanského. Kapitola čtvrtá pojednává o úpravě obsaţené v tzv. osnově zmíněné v předchozím odstavci. Ve své podstatě tato osnova1 měla za cíl vycházet a také vycházela z OZO, případně jej měla zdokonalit a plně adaptovat na Československo. Dále se zabývám tzv. středním kodexem a důvody zrušení superficiální zásady. Občanský zákoník z roku 1950 degradoval právní úpravu občanského práva a jako stěţejní vnímal jiné hodnoty, neţ ty které byly akcentovány v ABGB, resp. v OZO. Střední kodex preferoval tzv. společenské vlastnictví nad vlastnictvím jednotlivců. Předposlední kapitola je opět poměrně rozsáhlá, neboť jejím tématem je aktuální právní stav, kdy sice superficiální zásada neplatí, nicméně právě v důsledku její absence se v právní teorii i praxi vyskytují nezřídka problémy spočívající především ve vymezení a interpretaci pojmu stavba pro účely soukromoprávní. Dále je předmětem diskuzí neobratné vymezení institutu příslušenství věci (které mimochodem aktuální občanský zákoník převzal ze středního kodexu). Tyto problémy by však měly být odstraněny s novým občanským zákoníkem (nazývaným pracovně EliOZ, protoţe hlavním zpracovatelem je Karel Eliáš), který porušuje kontinuitu s kodexy z let 1950 a 1964 a navazuje na prvorepublikovou právní tradici. Tímto se dostáváme jiţ k obsahu kapitoly závěrečné, kde nastiňuji budoucí vývoj v podobě „návratu ke kořenům“.
1
Název osnova je přesný, protoţe především z důvodů politických, tj. Mnichovské dohody, vzniku Protektorátu Čechy a Morava a následného vypuknutí války, nebyla tato osnova občanského zákoníku, který by sjednotil právo platné na území českém a slovenském, schválena.
6
2 Formulace zásady superficies solo cedit v římském právu 2.1
Původ zásady Původ superficiální zásady, tedy zásady, ţe povrch ustupuje půdě, odvozujeme od
privilegovaného postavení pozemků. Tato zásada vychází z myšlenky, ţe vše, co je pevně spojeno se zemským povrchem, je součástí příslušného pozemku – tzn. především veškeré porosty a plodiny na pozemku vzešlé ale i stavby spojené se zemí pevným základem. Za nejstarší zápis římského práva povaţujeme tzv. Zákony XII desek2, jednalo se o soupis norem práva obyčejového. Jiţ tyto Lex duodecim tabularum3 rozlišovaly mezi pozemky (fundus) a ostatními věcmi (ceterae res), ne však výslovně, nýbrţ toto rozdělení vyplývá z obsahu desky č. VI, na které stálo: „Pozemků se řádně nabývá po dvou letech užívání, ... u všech ostatních věcí ... je užívání roční.“4 Jelikoţ se v případě Zákonů XII desek jedná o vůbec první soupis římského obyčejového práva, můţeme předpokládat, ţe rozdíly mezi vnímáním pozemků a ostatních věcí existovaly jiţ dříve a Zákony XII desek tyto rozdíly na základě norem práva obyčejového zachytily. Dalším argumentem pro podporu privilegovaného postavení pozemků a z něj vyplývajícího rozdělení na pozemky a ostatní věci byl kupříkladu praetorský edikt, který zavedl proti rušení drţby pozemků interdictum Uti possidetis, kdeţto pro věci ostatní platil interdictum Utrubi. Dále existoval také interdictum Undevi (vypuzení z drţby nemovitostí).5
2
SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. Praha: LexisNexis CZ, s. r. o., 2004. s. 27 a násl.: Zákony XII desek si vynutili plebejové, aby zabránili volnému výkladu norem patriciji. Okolo roku 390 př. n. l. byly původní Zákony XII desek zničeny při vpádu Galů a jejich obsah byl nadále přenášen ústní formou. Nejstarší rekonstrukce těchto Desek pochází z roku 1616, která byla publikována v Heidelbergu v díle J. Gothofreduse. 3
Viz Příloha 1.
4
Text z desky č. VI převzat z publikace sub 2. s. 37.
5
VÁŢNÝ, Jan. Vlastnictví a práva věcná. Brno: Československý akademický spolek Právník, 1937. s. 12.
7
2.2
Rozdělení věcí na res mancipi a nec mancipi v právu předjustiniánském Tzv. věci ostatní byly ve 2. století pojmenovány právníkem Gaiem6 jako věci
movité, tj. movitosti (mobilia).7 P. Bonfante ve svém díle Instituce římského práva uvádí, ţe rozdělení věcí vţdy odráţí celý hospodářskosociální reţim, který se v daném právním organismu vyskytuje. V moderních právních řádech se dle tohoto kritéria dělí věci na movitosti a nemovitosti – v předjustiniánském právu římském funkci tohoto rozdělení plnilo rozčlenění věcí na res mancipi a res nec mancipi.8 Res mancipi byly ty věci, které byly jiţ v nejstarších dobách nutné pro zabezpečení existence rodiny, tj. především pozemky na římské půdě (později i na italské), otroci, taţná zvířata apod. Rozdíl oproti věcem nemancipačním spočíval ve způsobu převodu, kdy pro převod věcí mancipačních byl nutný převod formální – tzv. mancipace či in iure cesse. Nemancipační věci se nabývaly neformálně.9
2.3
Gaius a výslovné uvedení zásady v Institutiones Zásadu superficies solo cedit nalezneme jasně formulovanou v Gaiově Učebnici
práva ve čtyřech knihách (Institutiones)10: „kromě toho se podle přirozeného práva stává 6
GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeloţil Jaromír Kincl. Brno: Doplněk, 1999. s. 5 a násl.:
O Gaiově ţivotě víme nakonec jen to, co ve svých spisech sám na sebe prozrazuje. Jisté je tak pouze 2. století, ve kterém ţil. Působil totiţ určitě za císaře Antonia Pia, s velkou pravděpodobností jiţ za Hadriana a po Antoniovi za Marca Aurelia. Zemřel asi za vlády Commoda, to je však jiţ pouze vyvratitelná hypotéza. O Gaiův původ se historikové dosud přou – z nedostatku pramenů o Gaiově identitě není moţné se stoprocentní jistotou určit, odkud Gaius pocházel a kde působil. Historik Theodor Mommsen přišel s teorií provinčního původu právníka Gaia – podle Mommsena byla Troas rodným městem Gaia a provincie Asia jeho působiště. Moderní romanistika se však kloní k názoru, ţe Gaius působil v Římě. Na narození Gaia usuzují právní historikové z věty, kterou najdeme v Gaiově spise O fideikomisech: „… za našich časů byla božskému Hadrianovi předvedena alexandrijská žena Serapis s pěti dětmi, které přivedla na svět jediným porodem.“ Je pravděpodobné, ţe Gaius nepatřil ve své době mezi významné právníky a věnoval se spíše pedagogické aktivitě před působením v praxi. Na tom, proč se Gaius stal v následujících stoletích oblíbený, se historikové shodují – jeho styl byl velmi jednoduchý a přístupně psaný, přičemţ si všímal jen problémů zásadních a komplikované otázky nechával stranou, coţ vyhovovalo úpadkovému eklekticismu 3. a 4. století. 7
Op. cit sub 5. s. 13.
8
BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. Přeloţil Jan Váţný. Brno: Československý akademický spolek Právník, 1932. s. 264. 9
REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. s. 124.
10
GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeloţil Jaromír Kincl. Brno: Doplněk, 1999. s. 5 a násl.: Gaiovy Instituce se dokonce dochovaly v původní podobě. Učebnice je rozdělena do čtyř částí, jak jiţ
8
naším vlastnictvím to, co někdo vystaví na naší půdě, a to i kdyby stavěl pro sebe: protože povrch ustupuje půdě (v originále: superficies solo cedit). Mnohem častěji se to stává také s rostlinou, kterou někdo zasadí na naší půdě, a to sice, jak v zemi zapustí kořeny. Totéž se stane s obilím, které někdo zaseje na naší půdě.“11 Z dikce Gaiových Institucí lze dovodit způsoby nabytí vlastnictví k věcem tzv. přírůstkem (blíţe viz pododdíl 2.6).
2.4
Rozdělení věcí na movitosti a nemovitosti v právu justiniánském Římské právo justiniánské12 dělilo věci na movité a nemovité, tak to ostatně bylo
také v českých zemích po celou dobu právního vývoje. Za věci movité se povaţovaly ty věci, kterými bylo moţné hýbat, aniţ by se změnila jejich podstata. Nemovitostmi13 byly ty věci, kterými nebylo moţno hýbat – především šlo tedy o pozemky.14 Pozemky jsou nemovitosti (res immobiles) a samostatnou věcí se stávají ohraničením. K pozemku patří kolmý nekonečný prostorový sloupec nad hranicemi pozemku, i pod hranicemi do nitra země, neboť platí další z římskoprávních zásad dominus soli est dominus coeli et inferorum.15 Za součást pozemku (a tedy rovněţ za věc napovídá její název: první kniha pojednává o subjektech, druhá a třetí kniha se zabývají právy k věcem a právem majetkovým, poslední čtvrtá kniha je věnována ţalobám a vůbec celému civilnímu procesu. Gaiova Učebnice práva ve čtyřech knihách byla aţ do počátku 18. století známa pouze zprostředkovaně, a to především z citací (např. i justiniánská Digesta převzala řadu míst z Učebnice). 11
GAIUS Inst. II, 73. GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeloţil Jaromír Kincl. Brno: Doplněk, 1999. s. 90. 12
HRDINA, Antonín Ignác, DOSTALÍK, Petr. Přehled římského práva soukromého ke státní souborné zkoušce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2010. s. 13 a násl.: Císař Justinián ţil v letech 527-565 po Kr., hlavním prostředkem k dosaţení jeho cíle, tj. znovuobnovení římského impéria, mělo slouţit především klasické římské právo, které bylo třeba uspořádat a uceleně kodifikovat. Nejvýznamnějším právním počinem císaře Justiniána bylo zpracování Digest, čímţ Justinián pověřil právníka Triboniána. Ještě před samotnou publikací Digest byla vypracována učebnice nazvaná Instituce, která měla slouţit studentům k proniknutí do principů nové kodifikace (jako základ byly pouţity Gaiovy Institutiones). Učebnice byla posléze promulgována spolu s Digesty za zákon pod názvem Institutiones seu Elementa. Roku 534 proběhla aktualizace zákonů, která nahradila původní Triboniánův kodex. Justinián tuto novou kodifikaci nazýval Tria Volumina, roku 1583 pouţil poprvé Dionýsos Gothofred pro tuto novou kodifikaci dnes známý název Corpus Iuris Civilis – v praxi se však tento název pouţíval jiţ ve středověku. 13
BAUDYŠ, Petr. Vymezení pojmu nemovitá věc v občanském právu a jeho důsledky. Ad notam. 1996, č. 1. s. 5 a násl. 14
BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981. s. 118: pozemek (fundus) mohl být nezastavěný i zastavěný, někdy pouze s budovou (často jako hospodářský podnik). 15
Kdybychom brali tuto teorii doslovně, mohli bychom dospět k závěru, ţe všichni vlastníci pozemků na celém světě jsou sousedé, neboť společným hraničním bodem oddělujícím hranice pozemků by se stal zemský střed. Podobnou úvahu ve vztahu k hranicím států viz SOVINSKÝ, Jaroslav. Hranice Československa a České republiky. Praha: Všehrd, 2005. s. 19.
9
nemovitou) povaţujeme i všechny movitosti, které jsou s pozemkem pevně a trvale spojeny, tedy např. budovy, stromy a rostliny, které na pozemku rostou atd. Dojde-li ať jiţ k trvalému či jenom přechodnému spojení movité věci s nemovitostí, povaţuje se pozemek vţdy za věc hlavní.16 Odtud i jiţ výše zmíněné pravidlo superficies solo cedit – povrch ustupuje půdě. Ostatně Dostalík a Hrdina v jiţ zmíněné publikaci (pozn. pod čarou sub 12, s. 21) uvádějí, ţe zásada superficies solo cedit je významnou právní definicí z justiniánských Digest.17
2.5
Pojmy součást a příslušenství věci Dalším důleţitým institutem je příslušenství. Tento pojem však římské právo
neznalo. Kategorie příslušenství (pertinence) má původ ve středověku a vyvinula se hlavně pro potřebu neoddělovat od pozemku při oddělené sukcesi co do movitostí a nemovitostí a při nucené exekuci nezbytný inventář pro hospodaření s pozemkem.18 Některé věci, které jsou s jinou (hlavní) věcí funkčně spjaty a dnes jsou pokládány za příslušenství, povaţovalo však římské právo za součásti, které při převodu přecházely bez dalšího na nabyvatele s věcí hlavní. Pouhá vůle vlastníka nebyla sama o sobě rozhodující; důraz byl kladen i na objektivní funkční určení.19 To znamená, zda věc je i fakticky určena k tomu, aby s věcí hlavní mohla být společně uţívána.20 Váţný k tomu dodává, ţe tu byla i mnohem volnější forma příslušenství, zvaná instrumentum; tak při polním pozemku instrumentum fundi (fundus instructus – nářadí, stroje, vozy, dobytek apod.), při domu instrumentum domus (např. zařízení k ochraně před poţárem) a při lodi instrumentum navis. Toto instrumentum nesdílí automaticky právní
16
KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 86.
17
ULPIANUS D 9, 2, 50.
18
BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. Přeloţil Jan Váţný. Brno: Československý akademický spolek Právník, 1932. s. 262. 19
SPÁČIL, Jiří. Sporné otázky institutu „příslušenství věci“. Právní rozhledy. 2010, č. 2. s. 39 a násl.
20
Více o římskoprávní doktríně o pertinenci viz DOSTALÍK, Petr. Několik poznámek o úloze příslušenství věci v soukromém právu. In Naděje právní vědy, Býkov 2007. Plzeň: Nakladatelství a vydavatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2008. s. 38 a násl.
10
osudy věci, jíţ slouţí. Aby se tak stalo, bylo by zapotřebí, aby ta která právní dispozice ohledně věci hlavní byla výslovně vztaţena také na instrumentum.21
2.6
Nabytí vlastnictví přírůstkem Se zásadou superficies solo cedit souvisí i určitý typický způsob nabývání
vlastnictví k věcem tzv. přírůstkem (accessio). Dle Bartoškovy Encyklopedie římského práva je termín přírůstek pojmem vyjadřujícím „různé případy spojení nebo smíšení věcí náležejících nestejným vlastníkům“.22 V případě spojení věci movité a nemovité je klíčové to, ţe za věc hlavní se vţdy povaţuje nemovitost – dojít můţe celkem ke třem případům spojení tohoto druhu: inaedificatio, implantatio a satio.23
24
Inaedificatio, neboli vstavění, je případ, kdy na cizím pozemku stavebník neoprávněně postaví nějakou stavbu – tato pak připadne do vlastnictví vlastníkovi pozemku, neboť platí, ţe povrch ustupuje půdě. Jinou otázkou je pak vlastnictví staviva pouţitého k výstavbě takové stavby, protoţe pouţité stavivo se nestalo vlastnictvím majitele půdy. Po dobu existence stavby nebyla moţná vindikace staviva (zbourání stavby nepřipouštěly jiţ Zákony XII desek)25, avšak Zákony XII desek poskytly majiteli staviva alespoň ţalobu actio tigni iuncti in duplum, tedy ten, kdo byl usvědčen ze zastavění, zaplatí dvojnásobek.26 Případy implantatio, neboli zasazení stromu či rostliny do pozemku, a satio, neboli osetí půdy, opět plně podléhají superficiální zásadě. Vlastníci zasazených stromů, resp. jiných rostlin a vlastníci osiva mají nárok na náhradu výloh za stromy, resp. za osivo.27
21
VÁŢNÝ, Jan. Vlastnictví a práva věcná. Brno: Československý akademický spolek Právník, 1937. s. 36.
22
Op. cit. sub 14. s. 18.
23
Op. cit. sub 5. s. 58.
24
Stejné případy nabytí vlastnictví přírůstkem rozlišoval i rakouský ABGB, resp. československý OZO – srov. pododdíl 3.4.5 a pododdíl 3.4.6. 25
Op. cit sub 5. s. 58.
26
ULPIANUS D XLVII 3, 1. Cit. sub 2. s. 37.
27
Op. cit. sub 5. s. 59.
11
2.7
Institut superficies Jedná se o právo stavby (někdy také tzv. právo k povrchu). V důsledku platnosti
zásady superficies solo cedit si nemohli římští občané stavět domy na cizím pozemku.28 Tedy především bytová politika vyvolala potřebu zajistit si trvalé bydlení na cizí půdě.29 Právo stavby se v Římě vyvinulo z praxe, ţe římští magistráti propůjčovali soukromým osobám veřejné pozemky, aby na nich tyto osoby mohly stavět. Podobné vztahy byly později uzavírány mezi soukromníky, zpravidla na základě dlouhodobých nájemních smluv (na 99 let). Tomu odpovídalo i jejich původní posuzování, které v nich vidělo jen nájemní poměr. Aţ za Justiniána získal institut práva stavby právní status věcného práva k věci cizí (superficiáři náleţela mimo jiné ţaloba in rem). Superficies byl tedy původně dlouhodobý nájem pozemku, na jehoţ základě vyplývalo superficiáři (nájemci) oprávnění si na daném pozemku postavit stavbu a povinnost platit pravidelný plat.30 Postavení superficiáře se v mnohém podobalo postavení vlastníka – se stavbou mohl volně disponovat, mohl ji zbořit, zřizovat k ní věcná práva k věci cizí, mohl ji i zastavit. Právo stavby bylo dědičné a převoditelné mezi ţivými (např. trhovou smlouvou, při níţ k převodu vedle smlouvy bylo zapotřebí odevzdat kvasitradicí výkon práva – tedy odevzdat budovu). Superficiář poţíval stejné ochrany jako vlastník. Vlastník pozemku byl však značně omezen právem stavby superficiáře, a to daleko více neţ vlastník při usufruktu. Vlastník pozemku měl právo pouze na to, aby mu superficiář platil pravidelný
28
Stavbou na cizím pozemku se zabýval např. právník Celsus (Fragment 1, D 6,1,38, CELSUS 3 D). DOSTALÍK, Petr. Texty ke studiu římského práva soukromého. Plzeň: Doplněk. 2009. s. 63 a násl. Případ se týká ochrany vlastnického práva a případu stavby na cizím pozemku: „Na cizím pozemku, který jsi z neopatrnosti koupil a kde jsi stavěl nebo sil, a pak ti byl pozemek odejmut. Dobrý soudce rozhodne odlišně podle osob a důvodů. Pokud uzná, že pán domu by učinil totéž, jestliže chce pozemek dostat zpět, musí nahradit náklady, a to až do té výše, do které byl pozemek učiněn hodnotnějším. Jestliže však náklady dosáhnou více než kolik je cena pozemku, pouze tolik, co bylo skutečně vynaloženo. Pokud je vlastník chudý a nemůže sehnat částku, kterou má zaplatit a má povinnost se starat o domácí bohy a hroby, tehdy postačuje tobě odnést z těch věcí, kolik můžeš, pokud se tím pozemek nestane horším, než byl do doby, než se na něm začalo stavět. My ale máme za to, že pokud je vlastník připraven dát držiteli v penězích tolik, kolik držitel hodlá získat odnesením těchto věcí, má být vlastníkovi dána tato možnost. Žádná zlomyslnost však nemá být trpěna. Jako jestliže chceš omítku nebo malbu, kterou jsi nanesl oškrabáním, pouze zničit.“ 29
SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II., právo majetkové. Praha: Všehrd, 1946. s. 255. 30
BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981. s. 262.
12
plat, tzv. solarium. Právo stavby se zřizovalo smlouvou nájemní či trhovou, jejíţ náleţitostí byla přesně určená výše solaria.31
2.8
Insulae jako dnešní obdoba bytů I ve starověkém Římě bylo moţné najít obdobu dnešních bytových jednotek, které
se nazývaly insulae.32 Jednalo se o uzavřené bytové jednotky, a jelikoţ v souladu se zásadou superficies solo cedit nebyly stavby povaţovány za samostatné nemovitosti, nýbrţ za součást pozemku, tak ani byty nebyly povaţovány za samostatné věci v právním smyslu.33
31
KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995. s. 200 a násl. 32
LUBY, Štefan. Vlastníctvo bytov. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1971. s. 15.
33
Srov. s dnešním právním stavem – podle § 118 odst. 2 ObčZ jsou byty a nebytové prostory předmětem občanskoprávních vztahů, coţ dle ZOVB mohou být tzv. jednotky, tj. prostorově vymezené části budovy, které se jednotkami stanou na základě právního jednání vlastníka budovy – tzv. prohlášení vlastníka (srov. § 4 ZOVB). Vlastnictví k „bytům“ (rozuměj jednotkám) vzniká vkladem do katastru nemovitostí.
13
3 Právní úprava podle ABGB a uherských předpisů 3.1
Rakouský Všeobecný zákoník občanský (ABGB) Rakouský ABGB34 (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch) byl vyhlášen císařským
patentem z 1. června roku 1811, č. 946 Sb. z. s.35
36
, s platností k 1. lednu 1812 pro
všechny země, které tvořily císařství rakouské. Přesný název všeobecného zákoníku občanského zněl totiţ Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie.37 Zákoník nebyl platný pro země uherské, kde platilo právo uherské, tj. z velké části právo obyčejové. Kořeny vzniku rakouského ABGB sahají však o desítky let dříve. Jedny z prvních významnějších kodifikačních prací občanského práva začaly v roce 1753 jako důsledek všeobecného rozvoje společnosti a především jako důsledek potřeb nastupujícího měšťanstva. Právní úprava se zdála poněkud zaostalá, jelikoţ vycházela z městského práva 16. století a z Obnoveného zřízení zemského.38 Výsledná kodifikace byla dokončena roku 1766 a dostala název Maria Therezia Codex. Zákoník byl však podroben kritice a byl předán k přepracování. Pokrok v kodifikačních pracích nastal aţ po nástupu císaře Josefa II., syna Marie Terezie, na rakouský trůn. První díl ABGB byl vydán 1. listopadu 1786 a byl rozdělen celkem do pěti částí (významnou měrou se na přípravných pracích podílel Horten). První díl upravoval především právo rodinné, právo dědické a byl do něj rovněţ zahrnut tzv. toleranční patent a patent o zrušení nevolnictví.39 34
Přední strana originálu ABGB viz Příloha 3.
35
Viz Příloha 2.
36
Zkratka Sb. z. s. znamená Sbírky zákonů soudních (něm. JGS – Justizgesetzsammlung).
37
V českém překladu vyšel zákoník roku 1812 ve Vídni pod názvem Kniha všeobecných zákonů městských. Čeština v této době postrádala výraz občan a německý výraz Bürger překládala jako měšťan. 38
MALÝ, Karel a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha a. s., 2004. s. 201. 39
Josef II. byl o mnoho tolerantnější neţ jeho matka Marie Terezie. Roku 1781 vydal tzv. toleranční patent, který zbavil katolickou církev náboţenského monopolu v monarchii – uznáváno bylo luteránství, kalvínství, ortodoxní a evangelická církev, později i ţidovská víra. V tomtéţ roce vydal Josef II. tzv. patent o zrušení nevolnictví – prakticky to znamenalo pro poddané moţnost např. svobodně se stěhovat, robota však byla zachována i nadále aţ do revolučního roku 1848. Srov. KOPPENSTEINER, Jürgen. Österreich. 3. grundlegend überarbeitete und aktualisierte Auflage. Wien: Praesens Verlag, 2007. s. 41 a násl.
14
Kodifikační práce intenzivně pokračovaly pod vedením profesorů Martiniho a Zeillera a výsledná podoba ABGB byla nejprve na zkoušku roku 1797 zavedena v Západní Haliči40. Roku 1811 byl ABGB vyhlášen s platností pro celou monarchii.41 Zákoník byl zaloţen na přirozenoprávní teorii a římskoprávní učenosti, hlásil se ke společenské rovnosti a svobodám občanů. Zákoník obsahoval 1502 paragrafů a byl uspořádán celkem do tří oddílů.42 ABGB byl výjimečný především svou bezvýhradnou platností na celém území monarchie (pochopitelně s jiţ zmíněnou výjimkou pro země uherské) a byl závazný pro všechny obyvatele státu bez ohledu na jejich sociální postavení. Byla to tedy bezesporu kodifikace ve své době moderní (jedna z nejvýznamnějších kodifikací v Evropě vedle francouzského Code civil43 a německého BGB), ale vykazovala i jisté feudální neduhy jako např. určité koncepce lenního práva či systém děleného vlastnictví.44 Pohnutky pro kodifikaci soukromého práva pramenily především z právního partikularismu, který zapříčinil absenci právní jistoty v soukromoprávních vztazích a dále z absence uceleného sepsaného právního textu, na který by se občané mohli spolehnout – k provedení tohoto cíle byla nutná abrogace veškerých dřívějších předpisů práva soukromého. Cílem kodifikace bylo také zavést zásady spravedlnosti formální i materiální.45 Na území Československa platil ABGB v podobě tzv. československého všeobecného zákoníku občanského (dále jen „OZO“46) aţ do 31. 12. 1950. K 1. 1. 1951 40
HONZÁK, František, PEČENKA, Marek, STELLNER, František, VLČKOVÁ, Jitka. Evropa v proměnách staletí. Praha: Libri, 1997. s. 239: Halič se rozkládala na jihovýchodě dnešního Polska a na severozápadě dnešní Ukrajiny (centrem bylo město Lemberg, tj. Lvov). Roku 1772 připadla rakouské monarchii východní Halič (v rámci prvního dělení Polska), roku 1795 připadla Rakousku i Halič západní (poslední z tzv. trojího dělení Polska). 41
Viz Příloha 4 (zjednodušená mapa Rakousko-Uherské monarchie, tzn. stav po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867). 42
SCHELLE, Karel, SCHELLEOVÁ, Ilona. Civilní kodexy 1811 – 1950 – 1964. Brno: Doplněk, 1993. s. 20: první díl ABGB pojednával o právu osobním, druhý díl se zabýval smlouvami a třetí díl se věnoval společným osobním a věcným právům. 43
Srov. např. SKŘEJPKOVÁ, Petra. Code civil (významné výročí kodifikace občanského práva). Právo a podnikání. 2004, č. 11. s. 14 a násl. 44
Op. cit. sub 38.
45
ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Stanislav. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl I. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935. s. 41. 46
Přesný název OZO zněl Obecný zákoník občanský, srov. s tzv. osnovou, která měla oficiální název Všeobecný zákoník občanský.
15
nabyl účinnosti tzv. střední občanský zákoník, který nedodrţel kontinuitu s OZO, nýbrţ se přiklonil k tzv. socialistickému právu. Inspiraci v OZO však bude vykazovat nově připravovaná
rekodifikace
práva občanského, která se
vrací ve
svém pojetí
k římskoprávním zásadám.
3.2
Právo platné na území Slovenska a v Podkarpatské Rusi do roku 1918 Na území dnešního Slovenska a v Podkarpatské Rusi47, které byly od tzv.
rakousko-uherského vyrovnání (1867) součástí Zalitavska, platilo právo uherské. Uherské právo bylo rozdrobené a jako hlavní pramen práva platily obyčeje. Staré uherské právo bylo právem stavovským – různé vrstvy obyvatelstva podléhaly různým právním předpisům. Společnost byla rozdělena do tří stavů – zemani (šlechta), měšťani a poddaní. Šlechtě byla podle zásad tzv. údělné soustavy přidělována půda králem. Přidělená půda tedy patřila do vlastnictví šlechtické rodiny dědičně a poddaní na ní pracovali. Po vymření šlechtické linie půda připadla znovu do vlastnictví státu a opět se stala předmětem údělu pro jinou šlechtickou rodinu. Půda zároveň nesměla být příslušníkem šlechtické rodiny zcizena do rodiny jiné, protoţe půda musela zůstat v té rodině, které byla přidělena králem. Poddaní nebyli oprávněni k vlastnictví půdy – pouze obdělávali půdu, kterou dědičně od panovníka získal šlechtic, tedy zeměpán. Za přidělení půdy k dispozici museli poddaní platit určité odvody (např. desátky). Měšťané nepodléhali vrchnosti zeměpána, nýbrţ podléhali vrchnosti města, coţ se ovšem v mnohém podobalo zemanskému právu.
Co se týče vztahu OZO a ABGB, jedná se v případě OZO o tzv. materiální kontinuitu s rakouským ABGB, tzn., ţe československý OZO je překladem rakouského ABGB a obsahem je tudíţ totoţný s ABGB (včetně jeho tří významných novel, které byly přijaty za trvání 1. světové války). OZO byl však přijat československým zákonodárným tělesem, a proto po stránce formální se o kontinuitu nejedná – jedná se o akt moci zákonodárné přijatý orgánem československým, tj. nejedná se o akt vydaný zákonodárným tělesem rakouským. Více k tomuto viz pozn. pod čarou 53. Ještě podrobněji je otázka materiální a formální kontinuity popsána F. Weyrem pod heslem „Kontinuita právní“ v publikaci s citačními údaji: HAVELKA, Jiří, HÁCHA, Emil. Slovník veřejného práva československého. Svazek II., I aţ O. Brno: Polygrafia, 1932. 47
Op. cit. sub 40. s. 481: Toto historické území (od r. 1938 nazývané Karpatská Ukrajina) bylo součástí ČSR v letech 1919 aţ 1939.
16
Obrat ve společenské soustavě rozdělené na stavy způsobila revoluce v roce 1848, kdy byla vyhlášena společenská rovnost, a došlo ke zrušení rozdělení společnosti na stavy. Poddaní dostali do vlastnictví půdu, kterou dříve mohli pouze obdělávat a za kterou platili desátky. Šlechta dostala za odebranou půdu, která připadla poddaným, odškodnění.48 Po potlačení revolučních nepokojů z roku 1848 se stal zákonodárcem v Uhrách rakouský císař a roku 1853 (tedy i na území dnešního Slovenska a v Podkarpatské Rusi) byl v Uhersku císařským patentem zaveden s platností k 1. květnu 1853 rakouský ABGB a nařízením ministerstva spravedlnosti byly roku 1855 zavedeny v Uhersku i nové pozemkové knihy. K vyuţití rakouských předpisů docházelo v praxi velmi obtíţně, protoţe rakouské právo bylo uherskému úřednictvu cizí. Roku 1861 byla ustanovena tzv. judexkuriální konference, která měla za úkol pojednat o právním systému po skončení éry bachovského absolutismu – většina přítomných zastávala názor, ţe bude lépe obnovit platnost uherského práva a zrušit rakouské zákony platící v uherských zemích. Výsledkem dalších jednání, kdy byly utvořeny speciální komise pro diskusi o jednotlivých právních odvětvích, byly závěry judexkuriální konference shrnuty do tzv. Prozatímních právních pravidel. Tato pravidla se sice nestala zákonem, ale postupně začala platit jako právo obyčejové. Co je důleţité, ţe tato Prozatímní právní pravidla stanovila, ţe ve sféře práva soukromého budou sice převáţně platit uherské předpisy, ale v otázce manipulace s nemovitostmi bude zachováno právo rakouské, a to včetně rakouské úpravy pozemkových knih. Závěry této konference tedy předznamenaly koncepci uherského práva platného od tzv. rakousko-uherského vyrovnání v roce 1867, kdy došlo k rozdělení monarchie na Předlitavsko (rozdělení provedené pomocí řeky Litavy) a Zalitavsko (země uherské), aţ do počátku první světové války v roce 1914.49 Po rozdělení monarchie na Předlitavsko a Zalitavsko se uherské Národní shromáţdění (zákonodárný orgán) snaţilo o modernizaci uherského práva. Vznikla Stálá komise pro vypracování uherského občanského zákoníku a v roce 1900 byl předloţen
48
ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Stanislav. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl I. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935. s. 60 a násl. 49
SCHELLE, Karel, VOJÁČEK, Ladislav. Právní dějiny na území Slovenska. Ostrava: Key Publishing s. r. o., 2007. s. 186 a násl.
17
první návrh občanského zákoníku, který se inspiroval německým BGB (1896). Tento návrh však pod vlivem první světové války neprošel v roce 1915 schválením. Pro aplikační praxi obyčejových norem se pouţívala zásada, ţe jako právo platí to, co si osvojila soudní praxe. Tyto tzv. kuriální decízie měly účinek především unifikační, čehoţ bylo dosaţeno tím, ţe kuriální decízie byly právně závazné, a tudíţ se jimi řídily všechny soudy. Nutno podotknout, ţe byly povaţovány za samostatný formální pramen práva, coţ platilo i po vzniku samostatného Československa přijetím tzv. recepční normy, která převzala všechny uherské prameny práva.50 Nicméně po vzniku samostatného státu Nejvyšší československý soud jiţ neměl stejnou pravomoc, jakou měla Kurie, tj. nemohl jiţ právo tvořit, mohl právo jen deklarovat. Nejvyšší soud se však mohl ve svých rozhodnutích od kuriálních decízií odchýlit, coţ byla ale otázka diskutabilní a ne všichni zástupci odborné veřejnosti byli v tomto ohlednu zajedno. Nejvyšší soud v rozhodnutí z roku 1934 říká, ţe „v rozhodnutích Kurie je třeba spatřovat tzv. živé právo, které není nezměnitelné, protože podléhá změnám ve společnosti, v životních poměrech a v potřebách“.51 Co se týče obyčejového práva, tak poté co vstoupila v platnost první československá ústava, tj. dne 20. března 1920, byl zakázán vznik obyčejového práva pro futuro.
3.3
Vznik Československa a recepce rakousko-uherských předpisů Se vznikem samostatného československého státu bylo nutné řešit situaci týkající
se právních předpisů, které budou účinné v nově vzniklém státě. Se vznikem Československa byla dne 28. října 1918 přijata tzv. recepční norma52, která měla alespoň dočasně řešit právní stav v Československu. Recepční normou byly převzaty všechny právní předpisy Rakousko-Uherské monarchie do československého právního řádu – převzat byl tudíţ i všeobecný zákoník občanský z roku 1811.53 Jako československý právní předpis se tento zákoník nazýval Československý obecný zákoník občanský (OZO).54
50
LUBY, Štefan. Slovenské obyčajové právo a súdná prax. Separát z redakčnej části Právnickej fakulty univerzity Komenského pri Právnom obzore, 1938. s. 1 a násl. 51
Op. cit. sub 50.
52
Zákon ze dne 28. října 1918 č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého. Znění viz Příloha 5. 53
Op. cit sub 45. s. 3 a násl.: Tehdejší odborná veřejnost v čele s Františkem Weyrem odmítala, ţe by československý občanský zákoník byl prostou recepcí rakouského ABGB – Weyr v předmluvě ke Komentáři k československému obecnému zákoníku občanskému uvádí, ţe „...konkrétní obsah československého
18
Situace, která vznikla recepcí rakousko-uherských předpisů, se nazývá právní dualismus – v českých zemích bylo převzato rakouské právo, kdeţto na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, které historicky spadaly pod země uherské, platilo proto právo uherské. Kompletní recepce rakousko-uherských předpisů byla pouze řešením provizorním a téměř okamţitě po vzniku samostatného Československa se začalo pracovat na nových kodifikacích, a to včetně přípravných prací k novému občanskému zákoníku, který by byl platný jak v zemích českých, tak v bývalých zemích uherských. Jedním z prvních návrhů bylo pouze přeloţit rakouský ABGB. Důvody byly jasné – kodifikační práce na ABGB probíhaly desítky let a zákoník byl téměř doveden k dokonalosti a pracovali na něm největší právní odborníci doby, proto se jevilo racionální tento zákoník zcela převzít trvale, a ne jenom dočasně. Tento návrh byl však posléze zamítnut – především z iniciativy profesorů občanského práva Krčmáře a Svobody. Nicméně unifikační komise ustavená v roce 1920 se shodla na tom, ţe je třeba vycházet z OZO při přípravě nového kodexu a snahy se budou soustředit především na odstranění nedostatků tehdejšího OZO, přitom se mělo dále zohlednit uherské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, aby byla moţná plná unifikace práva v celém státě.55 Celkem bylo k účelu unifikace vytvořeno pět subkomitétů a ke sjednocení jejich práce byla funkční od roku 1926 do roku 1931 tzv. superrevizní komise. Následovaly meziministerské porady zakončené roku 1935, kdy superrevizní komise začala pracovat na vypracování konečného návrhu nového občanského zákoníku, který by sjednotil občanské právo.56 Roku 1937 byly práce ukončeny a tzv. osnova byla vydána Senátem Národního shromáţdění pod názvem Vládní návrh zákona, kterým se vydává občanský zákoník. Tento
zákoníku občanského byl pouze určen s poukazem na rakouský občanský zákon“. Weyr důsledně rozlišuje materiální a formální kontinuitu. V případě tzv. materiální (obsahové) kontinuity je československý OZO norma totoţná s rakouským ABGB, kdeţto v případě kontinuity formální nikoliv – zde je určující kritérium normotvůrce a tím je v případě OZO zákonodárný orgán Československa, který dne 28. 10. 1918 vydal recepční normu, ve které stojí: „... veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.“ 54
Při uvádění zákonných ustanovení z ABGB se pod pojmem ABGB rozumí i ustanovení téhoţ paragrafu v OZO (případně i naopak). 55
Zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský. Díl II. Důvodová zpráva. Praha: Knihtiskárna TYPUS, 1937. s. 4. 56
Op. cit. sub 42. s. 24 a násl.
19
text byl tedy především jakousi revizí OZO, která vycházela z novel vydaných v letech 1914-1916. Politická situace se však v této době vyostřovala a pod vlivem Mnichovské dohody jiţ politické snahy směřovaly jiným směrem neţ k unifikaci práva. Unifikační snahy v této podobě byly definitivně pohřbeny. Recipovaný všeobecný zákoník občanský platil na území Československa aţ do 31. 12. 1950 – jeho platnost ukončil občanský zákoník č. 141/1950 Sb. (dále téţ „SOZ“ nebo také „střední kodex“).
3.4
Úprava superficiální zásady v ABGB Významným pramenem k poznání všeobecného zákoníku občanského je komentář
zpracovaný pod vedením profesorů Františka Roučka a Stanislava Sedláčka nazvaný Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi57 (dále téţ jako „Komentář“). Komentář je rozčleněn na šest obsáhlých svazků a je krásným příkladem, na jak vysoké odborné úrovni byla československá právní věda za první republiky. 3.4.1
Pojem věc v právním smyslu Věc v právním smyslu (res iuris) vymezoval § 285 ABGB: „všechno, co od osoby
je rozdílné a slouží k užívání lidí, sluje věc v právním smyslu.“ Dle Komentáře je moţné vymezit věc v právním smyslu podle tří základních kritérií: věc je rozdílná od osoby – člověk nemůţe být objektem práva (např. dluţník není objektem věřitelova práva, stejně jako dítě není objektem práva rodičovského). Podle Roučka je toto ustanovení reakcí proti nevolnictví58. Člověk nemůţe být objektem práva ani jako fyziologická jednotka – objektem nejsou lidské údy ani umělé části lidského těla (např. protézy), kdeţto oddělené části lidského těla jiţ jsou a náleţejí člověku, z jehoţ těla pocházejí (coţ je ovšem popřením římské zásady dominus membrorum
57
ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Stanislav. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935. Pozn.: Veškeré citace z ABGB, resp. OZO v kapitole 3 jsou uváděny v překladu uvedeném v tomto komentáři. 58
1781 vydal Josef II. tzv. patent o zrušení nevolnictví.
20
suorum nemo videtur59). Mrtvola taktéţ není objektem práva, pokud se nejedná o mrtvoly z dávných dob (mumie apod.). věc slouží k užívání lidí – důleţité je hledisko účelové (teleologické), tj. způsobilost být hospodářsky uţitečný a směřovat k zachování člověka při ţivotě. V této souvislosti rozlišujeme tzv. res commercii (věc ve smyslu sociálním, např. kus hmotné přírody – kámen) a res iuris (věc ve smyslu právním). Věcí v právním smyslu se můţe stát i věc ve smyslu sociálním za předpokladu, ţe osoba k tomu oprávněná (vlastník věci) věc určí k hospodářskému uţívání. věc musí samostatně existovat – nemůţe být tedy součástí věci jiné nebo věcí spadajích do mnoţiny res communes omnium (nejsou samostatnými jednotkami, př. tekoucí voda, vítr apod.). V Komentáři je v tomto bodě uvedena i judikatura nejvyšších soudů, podle níţ bylo moţné pokládat za věci v právním smyslu např. dodávky elektrické energie nebo parní sílu a elektrický proud.60 Pojetí věcí v právním smyslu v aktuálně platném občanském zákoníku z roku 1964 vychází z obdobné koncepce. ObčZ stanoví, ţe předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, které se dále dělí na movité a nemovité. Kromě věcí mohou být ještě předmětem občanskoprávních vztahů i práva a jiné majetkové hodnoty. Teleologická koncepce, tedy ţe předmětem občanskoprávních vztahů můţe být pouze věc slouţící k hospodářskému uţití, nebyla v aktuálním občanském zákoníku pouţita výslovně – nicméně právní teorie dovozuje, ţe věcí v právním smyslu můţe být pouze to, co jednak slouţí k potřebě lidí a jednak to, co je člověkem ovladatelné, přičemţ obě podmínky musejí být splněny současně.61 Obdobná konstrukce bude pouţita také v rekodifikaci občanského zákoníku, neboť „věcí je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí.“
59
ULPIANUS D 9, 2, 13.
60
Op. cit. sub 57.
61
KOCOUREK, Jiří, PLECITÝ, Vladimír. Občanský zákoník – komentář. 3. doplněné vydání. Praha: EUROUNION, 2004. s. 133.
21
3.4.1.1
Rozdělení věcí
ABGB dělí věci podle různých kritérií, např. podle různosti subjektů, jimţ náleţejí, podle rozdílné povahy věcí uţívá téţ dělení věcí na hmotné a nehmotné. Jedním z dělících kritérií je i hledisko, zda a kdy jsou věci movité a kdy nemovité. Věci movité a nemovité jsou upraveny v § 293 ABGB, který stanoví: „věci, které bez porušení jejich podstaty s jednoho místa na druhé lze přenášeti, jsou movité; jinak jsou nemovité. Věci, které o sobě jsou movité, pokládají se v právním smyslu za nemovité, tvoří-li na základě zákona nebo vlastníkova určení příslušenství nemovité věci.“ Způsob vymezení pouze věcí movitých je typický a argumentem a contrario lze dovodit, co jsou pak věci nemovité (za předpokladu, ţe tertium non datur); ostatně podobné vymezení pouţívá i aktuální občanský zákoník z roku 1964 a vládní návrh nového občanského zákoníku (rekodifikace). Rouček praví62, ţe základní rozdíl mezi věcmi movitými a nemovitými tkví v tom, ţe nemovité věci jsou integrujícími součástmi zeměkoule, zatímco movité věci jsou od země oddělená samostatná tělesa. Jako věci nemovité příkladmo uvádí pozemky, vestavěné budovy či v zemi zakořeněné rostliny. Naproti tomu však budovy, které nejsou součástí pozemku (tzv. superaedifikáty), jsou povaţovány za věci movité. Práva jsou obvykle povaţována za věci movité, vyjma práv spojených s drţbou věci nemovité (viz § 298 ABGB) – reálná práva, reálná břemena, honební právo, rybolov, pozemkové sluţebnosti apod. Stejně tak bude obdobné pojetí nemovitosti pouţito i v připravované rekodifikaci občanského práva – za nemovitost by mělo být prohlášeno např. právo stavby.63 Zatímco SOZ za věci v právním smyslu nepovaţoval věci nehmotné, tzn. například práva, protoţe to, dle tehdejší ideologie, neodpovídalo lidovému chápání (více viz kapitola 5). 3.4.2
Příslušenství věci a součást věci Zákonný text je obsaţen v § 294 ABGB: „Příslušenstvím rozumí se to, co bývá
s věcí trvale spojeno. Sem patří nejen přírůstek věci, pokud není od ní oddělen; nýbrž i 62
V Komentáři k všeobecnému zákoníku občanskému je vţdy u jednotlivých komentovaných zákonných ustanovení uvedeno, kdo konkrétně komentář k danému paragrafu vytvořil. Takto se dozvíme například, ţe kapitolu o recepci rakouského práva sepsal F. Weyr nebo ţe výklad práva platného na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zpracovali V. Fajnor a A. Záturecký apod. 63
Právo stavby bylo do ABGB zavedeno zákonem č. 86/1912 ř. z., o stavebním právu (Baurechtgesetz RGBl. Nr. 86/1912); zákon z roku 1912 byl zrušen zákonem č. 88/1947 Sb. Ústavodárného Národního shromáţdění, o právu stavby, který slouţí jako výrazný inspirační zdroj při přípravě rekodifikace, neboť nový občanský zákoník bude obsahovat právní úpravu práva stavby.
22
vedlejší věci, bez nichž hlavní věci nelze užívat nebo o kterých zákon nebo vlastník věci určil, aby se jich trvale k hlavní věci užívalo.“ Ze zákonného znění lze dovodit, ţe ABGB pod pojem příslušenství rozuměl jednak příslušenství v pravém slova smyslu uznávané za příslušenství dle doktríny („nýbrž i vedlejší věci, bez nichž hlavní věci nelze užívat nebo o kterých zákon nebo vlastník věci určil, aby se jich trvale k hlavní věci užívalo“) a jednak i součást věci („rozumí se to, co bývá s věcí trvale spojeno“). součást věci Podle Komentáře součást věci není věcí v právním smyslu, a proto není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů. Součást věci sdílí osud věci hlavní a zároveň práva, která se vztahují na věc hlavní, se vztahují i na její součásti. Součást věci se však můţe změnit v samostatnou věc, jako např. plod se oddělením od stromu stává samostatnou věcí, stejně tak se ryba stane po vylovení z rybníka samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (viz § 295 ABGB). V Komentáři Rouček uvádí pro klasifikaci součásti věci i důleţité hledisko znehodnocení věci, jestliţe bude součást oddělena. Aktuální koncepce institutu součásti věci se jeví jako bezproblémová a je obdobná jako koncepce v ABGB (srov. § 120 odst. 1 ObčZ: „součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.“ Podle aktuální právní úpravy nemusí být sice součást věci s věcí hlavní trvale spojena (ač ve většině případů to tak samozřejmě bývá), důleţité a určující je kritérium znehodnocení věci hlavní po oddělení její součásti – toto hledisko je dle Roučka určující i v případě úpravy v ABGB. Proto i rekodifikace přejímá v podstatě beze změn aktuální zákonné znění k součásti věci. příslušenství věci Jak jiţ bylo zmíněno, v ABGB byla v § 294 řešena otázka příslušenství takto: „... nýbrž i vedlejší věci, bez nichž hlavní věci nelze užívat nebo o kterých zákon nebo vlastník věci určil, aby se jich trvale k hlavní věci užívalo.“ Vedlejšími věcmi se rozumí samostatné věci (ne součásti), které mohou být hmotné i nehmotné (pohledávka apod.), movité i nemovité (ABGB tedy připouští, aby i nemovitost byla příslušenstvím věci – coţ však nebylo dle Roučka běţné). Nemovitost mohla být příslušenstvím pouze nemovitosti. Platilo, ţe věcí hlavní musela být vţdy nemovitost (i kdyţ měla movitost vyšší hodnotu
23
neţ nemovitost). Věc vedlejší byla ve vztahu zvláštní podřazenosti k věci hlavní – buď nelze věc hlavní bez věci vedlejší pouţívat (příslušenství přirozené) anebo vlastník věci hlavní určil, aby se věci vedlejší poţívalo spolu s věcí hlavní (příslušenství umělé). příslušenství přirozené – tvoří věci vedlejší, bez nichţ nelze věc hlavní hospodářsky uţívat. Důleţité je objektivní hledisko, tj. ne vůle vlastníka. příslušenství umělé – Rouček uvádí, ţe sice v § 294 ABGB stojí na prvém místě, ţe zákon určí, s kterými věcmi vedlejšími se bude věc hlavní trvale uţívat, avšak není znám případ, kdy by tak zákon určil. Základní při určování příslušenství umělého je proto vůle vlastníka určit, které věci vedlejší určí k tomu, aby byly s věcí hlavní trvale uţívány. Jelikoţ se však jedná o „trvalé užívání“, které musí být ku prospěchu věci hlavní, je nasnadě, ţe i zde je nutné dodrţet určité objektivní hledisko a nejenom subjektivní vůli vlastníka. Příslušenství podle ABGB sdílí osud věci hlavní, avšak jen tehdy, pokud to strany výslovně nevyloučí – jedná se tedy o ustanovení dispozitivní a strany se od něj mohou smluvně odchýlit. Příslušenství také není nutné specifikovat, přechází bez dalšího (pokud to není smluvně vyloučeno).64 Judikatura k pojmu příslušenství uváděla například, ţe je nutné, aby vlastník věci hlavní a vedlejší byla tatáţ osoba (o této otázce dnes jiţ není pochyb, ačkoliv je příslušenství sporné v mnoha ohledech – viz níţe – tak tato věc do těch sporných rozhodně nepatří). Další judikát vyjadřuje, ţe není nutné, aby věc hlavní a vedlejší byly fyzicky spojené (ani tato věc není dnes sporná – je moţné, aby obě věci byly fyzicky samostatné předměty).65 Aktuální právní úprava je, co se týče příslušenství věci, poměrně nedokonalá. Posílen byl značně tzv. subjektivní prvek, tzn. vůle vlastníka věci hlavní (a vedlejší) určit, co bude příslušenstvím věci, kdeţto ABGB operuje především s hlediskem objektivním, tj. s hospodářskou účelností a uţitečností věci vedlejší vzhledem k věci hlavní. Existuje zde sice také tzv. příslušenství umělé, kde je do jisté míry zohledněna vůle vlastníka věci 64
Řešení to bylo praktické. Vzhledem k absenci takové úpravy v aktuálním ObčZ se stala tato otázka předmětem odborné diskuze a zabýval se jí i velký senát občanskoprávního kolegia NS (srov. níţe). 65
Op. cit. sub 45. s. 35.
24
hlavní, ale neustále je třeba klást důraz na hledisko objektivní. Nelze tedy v souladu s ABGB určit, ţe příslušenstvím věci hlavní bude něco, co není v hospodářském spojení s věcí hlavní. V aktuální právní úpravě je však kladen větší důraz na subjektivní hledisko. Dále není z aktuálního občanského zákoníku moţno spolehlivě vyčíst, zda věc vedlejší bez dalšího sdílí osud věci hlavní – judikatura se nakonec kloní k názoru, ţe to automaticky bez dalšího moţné není (viz níţe). V kupní smlouvě je proto vhodné zmínit, zda se nemovitost převádí s příslušenstvím a specifikovat, co se tímto příslušenstvím rozumí (alespoň příkladmo). V rekodifikaci se odborníci při její přípravě zaměřili na odstranění nedokonalostí souvisejících s aktuálním vymezením příslušenství v § 121 ObčZ a zvolili koncepci podobnou koncepci příslušenství v ABGB. Důraz bude opět kladen na hledisko objektivní – tj. hospodářské určení vedlejší věci – zda je hospodářsky předurčena k tomu, aby se spolu s věcí hlavní pouţívala. Odstraněna bude i pochybnost vycházející z absence zákonného ustanovení, zda věc vedlejší sdílí automaticky osud věci hlavní – věc vedlejší bude automaticky sdílet osud věci hlavní, a to bez moţnosti dispozitivního vyloučení těchto následků. 3.4.3
Zvláštní ustanovení o příslušenství věci v režimu ABGB
3.4.3.1
Pozemky, rybníky a fundus instructus
§ 295 ABGB stanoví, ţe: „tráva, stromy, plody a jiné upotřebitelné věci, které země na svém povrchu plodí, zůstávají tak dlouho nemovitým jměním, dokud nebyly od půdy odděleny. I ryby v rybníce a zvěř v lese stanou se teprve tehdy movitým statkem, když byl rybník vyloven nebo zvěř polapena nebo skolena.“ Zákonný text se věnuje v § 295 ABGB problematice jednak rostlinných porostů a jednak problematice zvěře v lese a ryb v rybníce. Platí, ţe všechny porosty (rostliny, stromy apod.) jsou součástí věci hlavní, tj. pozemku, dokud nejsou od této hlavní věci odděleny, pak se stávají samostatnou věcí v právním smyslu a tvoří tzv. přírůstek. V případě zvířat v lese a ryb v rybníce se jedná o tzv. přirozené příslušenství, protoţe bez ryb v rybníce a zvěře v lese není moţno tyto nemovitosti dost dobře hospodářsky uţívat.
25
V dalším paragrafu je upraven tzv. fundus instructus66, tzn. oddělené plody (příkladmo jsou uvedeny obilí, dříví a píce), potřebná zvířata vyuţívaná k chodu hospodářství (jako koně, dobytek, psi), dále se pak jedná především o nářadí. Definice těchto věcí jako příslušenství je moţná jen potud, pokud slouţí k řádnému provozování hospodářství. Rouček ještě v Komentáři67 upozorňuje, ţe se opravdu v případě institutu fundus instructus musí jednat o věci, jeţ jsou nutné pro chod hospodářství, např. jestliţe je na statku kůň, který ale slouţí pouze pro potřeby dětí hospodáře, aby na něm jezdily a hrály si s ním, pak se nejedná v případě koně o fundus instructus; jestliţe však kůň slouţí k orbě brázd na poli, tak se o fundus instructus jedná. Kritériem je tedy hospodářská účelnost.68 3.4.3.2
Budovy
V § 297 ABGB je zakotvena zásada superficies solo cedit: „Rovněž tak patří k nemovitým věcem ty, které byly na pozemku zřízeny s tím úmyslem, aby tam trvale zůstaly, jako: domy a jiné budovy se vzduchovým prostorem v kolmé čáře nad nimi; rovněž: nejen vše, co do země je zapuštěno, ve zdi upevněno, přinýtováno a přibito, jako: kotle na vaření piva, na pálení kořalky a zazděné skříně, nýbrž i takové věci, které jsou určeny, aby se jich při nějakém celku stále užívalo: na příklad u studní okovy, provazy, řetězy, hasicí nářadí a podobně.“ Rouček v Komentáři vysvětluje pojem stavba – je to stavební dílo do pozemku upevněné, tzn. nejen domy a budovy obecně, nýbrţ i ploty, hraniční zdi, studny, sklepy apod. Podmínkou pro to, aby věc byla způsobilá být součástí pozemku, je především to, ţe se musí jednat o stavbu ve výše uvedeném smyslu, tj. ţe dílo je do pozemku upevněno.69 Další podmínkou pro to, aby se věc mohla stát součástí 66
Srov. s formou příslušenství zvanou instrumentum v římském právu, kterou zmiňoval J. Váţný. Jednalo se o mnohem volnější formu příslušenství; tak při polním pozemku instrumentum fundi (fundus instructusnářadí, stroje, vozy, dobytek apod.), při domu instrumentum domus (např. zařízení k ochraně před poţárem) a při lodi instrumentum navis. Toto instrumentum nesdílí samo sebou právní osudy věci, jíţ slouţí. Aby se tak stalo, bylo by zapotřebí, aby ta která právní dispozice ohledně věci hlavní byla výslovně vztaţena také na instrumentum. (op. cit. sub 21). 67
Op. cit. sub 57.
68
Srov. § 296 ABGB: „Také obilí, dříví, píce a dobytek a všeliké třebas již sklizené plodiny, jakož i veškerý dobytek a všeliké nástroje a nářadí k nemovitému statku náležející pokládají se potud za nemovité věci, pokud jich k dalšímu řádnému provozování hospodářství je zapotřebí.“ 69
Srov. s aktuálním stavem. S pojmem stavba souvisí celá řada problémů; definici stavby obsahuje stavební zákon, vznikaly však otázky, zda lze pouţít vymezení pojmu určené veřejnoprávním předpisem pro účely soukromoprávní. Problém rozřešila judikatura Nejvyššího soudu (viz níţe v textu), kdy bylo řečeno, ţe se automaticky nedá přejímat veřejnoprávní definice pro účely soukromého práva. Zároveň judikatura určila, kdy jiţ stavba (ve smyslu stavebního zákona, tj. veškeré stavební práce směřující k vytvoření a dokončení
26
pozemku, je trvalý charakter stavby. Tato podmínka se posuzuje ne subjektivně (např. podle úmyslu stavebníka), nýbrţ podle okolností zevně patrných. Tudíţ součástí pozemku nejsou tzv. superaedifikáty. Superaedifikáty jsou stavební díla dočasně zřízená na cizím pozemku. Jsou to tedy samostatné věci, které nejsou součástí pozemku, a tudíţ se jedná o věci movité. Podmínkou pro vznik superaedifikátu je, ţe tento se musí nacházet na cizím pozemku70 – vlastník pozemku si na svém pozemku superaedifikát zřídit nemůţe, jednalo by se v takovém případě o stavbu, která je součástí pozemku. Podstata superaedifikátu tkví v tom, ţe se jedná o stavby zřízené většinou v mezích práva, které má stavebník – např. stavebník má pozemek v nájmu, je pachtýřem na pozemku nebo má právo stavby.71 Superaedifikát však můţe vzniknout i pouhým konáním stavebníka, který má v úmyslu zřídit na cizím pozemku dočasnou stavbu; jeho vznik můţe být oprávněný na základě např. práva stavby72. Nicméně právní povaha práva stavby je naprosto jiná neţ právní povaha samotného superaedifikátu. V případě práva stavby se jedná o právo věcné, které vzniká zápisem do pozemkových knih, kdeţto, jak bylo napsáno výše, superaedifikát můţe vzniknout pouhým faktickým konáním.73 Právním podkladem pro vznik superaedifikátu je samotný § 297 ABGB, který stanoví, ţe „k nemovitým věcem patří ty, které byly na pozemku zřízeny s tím úmyslem, aby tam trvale zůstaly“. Z toho se dá vyvodit, ţe stavba, která není zřízena s tím úmyslem, aby na pozemku trvale zůstala, je samostatným předmětem práv, a tudíţ není součástí pozemku.
stavby) přestává být součástí pozemku a stává se samostatnou věcí v právním smyslu (ve smyslu občanského zákoníku) – stavba je samostatnou věcí, jakmile je patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaţí. Obdobná konstrukce je zakotvena i v katastrálním zákoně pro vymezení budov (katastrální zákon pouţívá termínu budova), které jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí. 70
Např. srovnej aktuální právní úpravu v ABGB v rakouském právu – odborníci v této otázce jednotní nejsou – samotný OGH v této souvislosti podal nejednoznačné stanovisko, ve svém rozhodnutí (1997/403), ve kterém říká, ţe „superaedifikát ve formě masivní výstavby obvykle vylučuje možnost, aby tato stavba byla na pozemku vlastníka stavby“. Nesporné však je, ţe vlastník superaedifikátu (dočasné stavby) můţe být spoluvlastníkem pozemku, na němţ stavba leţí. Srov. KLETEČKA, Andreas. Das Superädifikat. Wien: Manzche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2006. s. 7. 71
IRO, Gert. Bürgerliches Recht. Band IV. Sachenrecht. SpringerWienNewYork: 2008. s. 12.
72
Neupraveno v ABGB, nýbrţ zákonem č. 86/1912 ř. z., o stavebním právu.
73
Více viz HOFMEISTER, Herbert, RECHBERGER, Walter, ZITTA, Rudolf. Bauten auf fremdem Grund. Bauwerke iSd BauRG und Superädifikate. Wien: Manzche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 1996. s. 16 a násl.
27
Výjimky ze zásady superficies solo cedit tvořily zákonem stanovené odchylky, např. se jednalo o sklepy zřízené pod cizím pozemkem, neboť byly dekretem dvorské kanceláře prohlášeny za samostatné nemovitosti, které byly evidovány v tzv. sklepních knihách. Další výjimkou bylo právo stavby (o němţ bude pojednáno níţe v pododdílu 3.4.4), neboť se v případě staveb jednalo pouze o dočasné stavby (avšak ne ve smyslu superaedifikátu) a toto právo bylo ze zákona nemovitostí a stavby vzniklé na jeho základě byly povaţovány za příslušenství práva stavby.74 § 297 ABGB dále stanoví, ţe součásti staveb jsou součástí pozemku. Dle Komentáře se tím míní všechny části, bez nichţ by stavba nebyla stavbou hotovou (např. střecha, okna, dveře apod.). Zde se jedná o součásti (tj. ne o příslušenství – § 297 praví, ţe příslušenství stavby je příslušenstvím pozemku, tj. takové věci, které jsou určeny k tomu, aby se jich společně s věcí hlavní uţívalo – sem patří jak příslušenství přirozené, tak i umělé). Dominus soli est dominus coeli et inferorum (pán půdy je pánem nebe i pekla) je zásadou vyjádřenou v § 297 ABGB. Vlastník pozemku je vlastníkem i prostoru pod pozemkem, tzn. jakékoliv stavby pod pozemkem není moţné provést bez svolení vlastníka pozemku a stejně tak, jestliţe bude pod pozemkem objeven nevyhrazený nerost75, tak vlastníkem je vlastník pozemku. Co se týče prostoru nad pozemkem, vlastník pozemku má právo vyloučit jakýkoliv zásah jiné osoby vyjma veřejnoprávních omezení (např. letecký zákon). 3.4.3.3
Stroje
Stroje, byly-li určeny k tomu, aby se jich spolu s věcí hlavní (pozemkem) uţívalo, se staly příslušenstvím věci hlavní. V ABGB však byla zakotvena tzv. výhrada vlastnického práva ke strojům v případech, kdy majitel pozemku ještě nesplatil celou kupní cenu za stroje, které ovšem jiţ pouţíval, a tudíţ v případě exekuce mohly být zabaveny i stroje – v případě, ţe do evidence nemovitostí byla zapsána výhrada vlastnického práva, se tak však stát nemohlo, jelikoţ stroje zůstávaly ve vlastnictví prodejce. Do veřejné knihy tedy byla k pozemku vepsána poznámka, ţe stroje jsou ve vlastnictví jiné osoby, neţ je 74
Op. cit. sub 57.
75
Srov. s aktuální právní úpravou obsaţenou ve veřejnoprávním předpise – v horním zákoně, kde je myšlenka stejná jako v případě ABGB – § 7 horního zákona stanoví, ţe nevyhrazené nerosty jsou součástí pozemku. Vyhrazené nerosty nalezené na cizím pozemku jsou ve vlastnictví státu ex lege.
28
vlastník pozemku. Tato poznámka byla účinná pouze po dobu pěti let, bylo ovšem moţné účinnost opakovaně prodlouţit. K tomu, aby poznámka mohla být zapsána, byl nutným předpokladem souhlas vlastníka pozemku. Poznámka se uplatňovala především v případech, kdy dodavatel prodal vlastníkovi pozemku stroje na úvěr, který se splácel a vlastnické právo ke strojům přešlo na vlastníka pozemku aţ se splacením celého úvěru.76 S výhradou vlastnického práva ke strojům a „jiným upevněným zařízením“ počítá i vládní návrh připravovaného občanského zákoníku. Časové omezení jako v případě ABGB uplatněno nebude, coţ je rozumné, neboť je na domluvě stran, jak si v kupní smlouvě přechod vlastnického práva upraví. 3.4.4
Právo stavby Kořeny práva stavby můţeme pozorovat jiţ v právu římském, kde byl znám institut
zvaný superficies. Na základě tohoto práva mohli lidé stavět stavby na cizím (obvykle státním) pozemku. Zásadní vliv měl na rakouský zákon o právu stavby německý občanský zákoník (BGB), který vstoupil v platnost roku 1900 a obsahoval ustanovení o tzv. právu stavby.77 Tzv. stavební právo78 bylo v českých zemích upraveno zákonem č. 86/1912 ř. z. Tento zákon byl zrušen zákonem č. 88/1947 Sb., o právu stavby. Právo stavby bylo koncipováno jako právo věcné, převoditelné na jiné osoby a dědičné právo, které mohlo být zřízeno na minimálně 30 let a maximálně na 80 roků. Právo stavby vzniklo aţ se zápisem tohoto práva jako věcného břemene k pozemku do pozemkových knih.79 Podle § 6 zákona o právu stavebním se toto právo pokládalo za věc nemovitou a stavba (na základě tohoto práva postavená) se pokládala za příslušenství stavebního práva. Stavebník měl tedy 76
Viz § 297a) ABGB: „Spojí-li se s nemovitou věcí stroje, nepokládají se za příslušenství, bude-li se svolením vlastníka nemovitosti ve veřejné knize poznamenáno, že stroje jsou vlastnictvím někoho jiného. Nahradí-li se jimi takové stroje, které bylo pokládati za příslušenství, vyhledává tato poznámka přivolení těch, jimž byla dříve práva v knihách zapsána. Poznámka pozbude svého účinku, když uplyne pět let po zápisu; konkursním anebo nuceným dražebním řízením staví se běh lhůty.“ 77
EDER, Christoph. Bauen auf fremdem Grund. Univerzita Salzburg: Právnická fakulta. 2006. s. 15 a násl.
78
Zákon z roku 1912 pouţíval terminologii „stavební právo“, zákon z roku 1947 pouţíval terminologii „právo stavby“ a SOZ také pouţíval termín „právo stavby“ – jedná se samozřejmě pořád o jeden a tentýţ institut. V rekodifikaci bude opět pouţito termínu „právo stavby“, a to především z důvodu, aby nedocházelo k mystifikacím, protoţe pod pojmem „stavební právo“ dnes rozumíme odvětví práva veřejného. Např. ale v německé kultuře se pouţívá termínu „Baurecht“ (termín uţívaný v Rakousku, v Německu se pouţívá termínu „Erbbaurecht“), coţ v překladu znamená právě „stavební právo“, resp. „dědičné stavební právo“. 79
KRČMÁŘ, Jan. Právo občanské. II. Práva věcná. 3. doplněné vydání. Praha 1946. s. 280.
29
ke stavbě právo vlastnické a k pozemku právo uţívací (jedná se v případě uţívacího práva k pozemku o dispozitivní ustanovení, takţe dohoda stran mohla být odlišná). Při zániku stavebního práva se stavba stala součástí pozemku a připadla vlastníkovi pozemku. Zákon z roku 1912 byl nevýhodný co do okruhu subjektů, které mohly právo stavby ke svému pozemku zřídit – byly to především korporace práva veřejného, dále pak kostely, či obecně prospěšné ústavy apod. (přesný výčet viz § 2 zákona o právu stavebním). Také časové omezení (min. 30 a max. 80 let) bylo nevýhodné, a proto zůstal institut práva stavby málo vyuţívaný. V Rakousku byla proto roku 1990 provedena v tomto ohledu novelizace80 zákona z roku 1912, přičemţ mezi hlavní změny patřilo především rozšíření okruhu subjektů, které si na svém pozemku mohly právo stavby zřídit – oprávnění získaly jiţ i fyzické osoby. Rozšířeno bylo také časové rozpětí, na které lze právo stavby zřídit (min. 10 a max. 100 let).81 Zákon z roku 1912 byl zrušen v Československu zákonem č. 88/1947 Sb., o právu stavby. V tomto zákoně jiţ nenajdeme ustanovení o osobách oprávněných zřizovat právo stavby na svém pozemku, z čehoţ lze pravděpodobně dovodit, ţe omezení v subjektech jiţ neexistovalo, a tudíţ i fyzické osoby byly oprávněny k uzavření smlouvy o zřízení práva stavby ke svému pozemku. Koncepce v zákoně z roku 1947 byla jinak obdobná jako v zákoně předešlém – právo stavby bylo i nadále právem věcným, které vznikalo vkladem do veřejné knihy, bylo zcizitelné, zatíţitelné a děditelné. Sama stavba však jiţ nebyla příslušenstvím práva stavby jako u zákona z roku 1912, byla však součástí práva stavby. Zároveň s účinností nového zákona nebyla omezena doba, na kterou bylo moţno právo stavby k pozemku zřídit, avšak z ustanovení § 5 vyplývalo, ţe se musí jednak v kaţdém případě o právo dočasné. Právo stavby má být zavedeno i v rekodifikaci občanského zákoníku – konstrukce bude obdobná, jak tomu bylo v zákoně z roku 1947, nebude tedy přijat zákon speciální, nýbrţ úprava bude obsaţena přímo v občanském zákoníku (jako v případě tzv. středního kodexu bylo právo stavby upraveno přímo v něm).
80
Novelizace provedena zákonem č. 258/1990 (BGBl. I Nr. 258/1990).
81
FORSTER, Richard. Ausgewählte Fragen des österreichischen Superädifikatsrechts. Wien: Manzche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 1997. s. 10.
30
3.4.5
Případy nabytí vlastnického práva při stavbě Tři případy nabytí vlastnického práva při stavbě jsou upraveny v §§ 417 – 419
ABGB. Ve všech třech případech se jedná o tzv. vstavění (inaedificatio), tzn. ţe vlastník pozemku nabude vlastnictví ke stavbě umělým přírůstkem (nabývání vlastnictví bez právního jednání – také viz pododdíl 3.4.6). Vzhledem k platnosti zásady superficies solo cedit vzniká vlastnické právo ke stavbě vystavěné na cizím pozemku pouhým započetím stavby82 (mimo případ uvedený v § 418 věta třetí ABGB, kde je uvedena výjimka ze zásady).83 Ve všech případech uvedených v §§ 417 aţ 419 připadne stavba vlastníkovi pozemku v souladu se zásadou, ţe superficies solo cedit. Ať uţ se jedná o případ, kdy stavebník jednal poctivě či nepoctivě a stavěl z vlastního materiálu či z cizího. Vliv těchto okolností (tj. poctivost či nepoctivost84 a vlastní či cizí materiál) má v zásadě vliv pouze na výši náhrady, která připadne poctivému/nepoctivému stavebníkovi a majiteli staviva. Výjimku ze superficiální zásady obsahuje § 418 věta třetí ABGB, která říká, ţe „věděl-li vlastník půdy o stavbě a poctivému stavebníku ji hned nezakázal, může žádati za půdu jen obecnou cenu.“ Vlastníkem pozemku se stává ipso iure85 stavebník a původnímu majiteli pozemku jako náhrada za jeho pozemek náleţí obecná cena. V reţimu SOZ byla popřena superficiální zásada, takţe vlastník pozemku byl takřka vyloučen z vlastnictví ke stavbě na svém pozemku, pokud nebyl alespoň částečně stavebníkem. Pokud někdo majiteli pozemku takto vystavěl neoprávněnou stavbu, dostal se vlastník pozemku do svízelné situace – SOZ neobsahoval výslovné ustanovení o neoprávněné stavbě.86 Stavba se tedy „vypořádávala“ analogicky podle ustanovení o nabytí věci zpracováním – tj. dle § 125 a násl. SOZ, tzn. bylo-li to dobře moţné, uvedla se věc 82
Srov. aktuální právní a faktický stav – započetí stavebních prací pouze zhodnocuje pozemek a aţ v okamţiku, kdy je zřetelné první nadzemní podlaţí se ze součásti pozemku stává najednou věc v právním smyslu (jak v reálném ţivotě tuto situaci, kdy uţ stavba je samostatnou věcí v právním smyslu, posoudit je nejspíš kapitola sama pro sebe). 83
Není zapotřebí zápisu do pozemkových knih ani projevu vůle.
84
Dle Roučka se (ne)poctivostí stavebníka myslí jednak (ne)poctivost v drţení staviva a jednak také dobrá víra stavebníka, který si myslel, ţe je oprávněn stavivo pouţít. 85
Tzn. bez zápisu do pozemkových knih, který by měl pouze charakter deklaratorní a bez jakéhokoliv jiného aktu či projevu vůle. 86
To je obsaţené v aktuálním ObčZ v § 135c), avšak toto ustanovení zde nebylo od roku 1964, nýbrţ se do ObčZ dostalo s tzv. velkou novelou (zákon č. 509/1991 Sb., s účinností od 1. 1. 1992).
31
v předešlý stav, nebránila-li tomu povaha výrobku či obecný zájem. Vlastník pozemku byl v situaci jednoznačně nevýhodné, neboť u staveb je posuzování kritérií účelnosti uvedení v předešlý stav ještě přísnější vzhledem k vynaloţené práci (která byla navíc v § 126 SOZ uvedena jako jedno z významných kritérií). Dnešní právní úprava vychází z předpokladu, ţe stavba je ve vlastnictví stavebníka. Jestliţe se jedná o stavbu neoprávněnou, tak nastoupí řešení dle § 135c ObčZ, tzn. odstranění stavby na náklady stavebníka a pokud to není účelné, tak můţe být stavba přikázána do vlastnictví vlastníkovi pozemku, příp. v krajních případech můţe být zřízeno věcné břemeno k výkonu vlastnického práva ke stavbě (více k této otázce viz oddíl 6.6). V rekodifikaci má být úprava takřka stejná jako v ABGB – bude platit výjimka ze superficiální zásady uvedená ve větě třetí § 418 ABGB – stavebník v dobré víře, který stavěl na cizím pozemku a majitel tohoto pozemku věděl, ţe zde staví poctivý stavebník a stavbu hned nezakázal, o svůj pozemek přijde – ten připadne do vlastnictví stavebníkovi. 3.4.6
Smíšený přírůstek Nabytí vlastnického práva smíšeným přírůstkem rozumíme nabytí vlastnictví bez
právního jednání, můţe se jednat buď o nabytí skrze lidské jednání (faktické jednání, tj. ne právní – např. faktickým postavením stavby na cizím pozemku nabývá vlastník pozemku vlastnictví ke stavbě, vyjma případu, kdy se jedná o stavebníka poctivého a vlastník pozemku věděl, ţe se na jeho pozemku staví a hned stavbě nezabránil – viz § 418 věta třetí ABGB) anebo o nabytí skrze činnost přírodních sil, o čemţ bude krátce pojednáno v tomto oddílu. Skrze činnost přírodních sil se dalo vlastnictví nabýt dle ABGB jednak osetím a osázením – vlastníkem se stal vţdy vlastník pozemku, a to bez ohledu na to, čí bylo osivo či semeno (stejné jako při nabytí vlastnictví při stavbě – je v podstatě jedno, kdo je vlastníkem staviva, vţdy se v konečném důsledku stane vlastníkem stavby majitel pozemku, příp. výjimečně – § 418 věta třetí ABGB – stavebník). Specifickým případem je tzv. hraniční strom, kdy se jedná o strom, jeţ vyrůstá na hranici pozemků. Vlastnictví k tomuto stromu se určuje podle toho, na kterém pozemku se nachází kmen stromu – jestliţe se nachází na hranici pozemků, tak připadá do spoluvlastnictví majitelů obou pozemků. Posledním případem je tzv. strom na hranici a v podstatě se jedná o řešení tzv. sousedských vztahů, neboť je dotčeno právo souseda, který ke stromu ţádný vlastnický
32
vztah nemá a přitom strom nějakým způsobem do jeho pozemku zasahuje. Soused, na jehoţ pozemek větve či kořeny stromů zasahují, má práva týkající se převěsů, tzn. můţe větve i kořeny odsekat, a to i v případě, ţe mu větve či kořeny nepřekáţejí a i v případě, ţe zásahem strom zahubí. Soused obtěţovaný cizím stromem si také můţe otrhat plody, které na převislých větvích zasahují na jeho pozemek. S podobnými konkrétními případy počítá i vládní návrh rekodifikace (ač je mu to vyčítáno, jak zmiňuje často Eliáš), stejná bude úprava stromu hraničního a samozřejmě i nabytí vlastnického práva osetím (coţ je stejné i v případě aktuálního ObčZ, neboť se v případě rostlin jedná o součást pozemku). Co se týče úpravy tzv. stromu na hranici, tak budoucí právní úprava zakotvuje právo převěsů, ale vlastník pozemku, do něhoţ strom zasahuje, si nesmí počínat vědomě tak, aby strom zahubil – samozřejmě, následkem zásahu se tak stát můţe, ale rekodifikace v prvé řadě zakotvuje „princip šetrnosti“ při odstraňování větví nebo stromů zasahujících na jeho pozemek (srov. úpravu v ABGB, která ţádné hledisko šetrnosti nestanovila). Koneckonců i v aktuálním ObčZ jsou sousedská práva upravena a v § 127 odst. 1 stojí, ţe „...vlastník sousedního pozemku nesmí v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo větve stromu přesahující na jeho pozemek“.87 Není důvod v rekodifikaci opouštět kritérium šetrnosti a respektu k přírodě. Jak vyplývá z výše uvedeného textu, v ABGB existovaly dvě výjimky ze zásady superficies solo cedit. Jednalo se o moţnost zřídit právo stavby, které však bylo omezeně vyuţíváno z důvodů nepraktičnosti – jednak byl zákonem určen poměrně úzký okruh subjektů, na jejichţ pozemcích bylo moţné právo stavby zřídit, a jednak maximální doba existence práva stavby k určitému pozemku byla 80 let (přijetím zákona o právu stavby z roku 1947 byla praktičnost a vyuţitelnost tohoto institutu podstatně zvýšena, především z toho důvodu, ţe byl rozšířen okruh oprávněných subjektů, na jejichţ pozemku bylo moţné právo stavby zřídit).
87
Více k aktuální právní úpravě sousedských vztahů a konkrétně problematiky převěsů a podrostů viz SPÁČIL, Jiří. Sousedská práva. 3. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha a.s., 2005. s. 173 a násl. Více k převěsům a podrostům viz dále KINDL, Milan. Malé zamyšlení nad starým tématem (převisů a podrostů). Právník. 1999, č. 5. s. 474 a násl.
33
Další moţností byly sklepy – jednalo se o sklepy zřízené pod cizím pozemkem, neboť byly dekretem dvorské kanceláře prohlášeny za samostatné nemovitosti, které byly evidovány v tzv. sklepních knihách. Hojně vyuţívaným prostředkem stavět, aniţ by se stavba stala součástí pozemku, byla moţnost superaedifikátu, u něhoţ se na rozdíl od práva stavby jednalo o věc movitou. Taková stavba mohla vzniknout přímo ipso facto, pouhým jednáním stavebníka. V důsledku platnosti superficiální zásady (dle dikce uvedené v § 297 ABGB) se tudíţ superaedifikát, coby věc movitá, nemohl stát součástí pozemku.
34
4 Úprava v tzv. osnově a v právu slovenském po roce 1918 4.1
Osnova Osnova, tedy návrh občanského zákoníku, který byl zpracován pěti subkomitéty a
následně sjednocen superrevizní komisí, byl předloţen ke schválení roku 1937, avšak vzhledem k událostem, které nastaly roku 1938, jiţ zákoník schválen nebyl. Níţe popsaná osnova vychází z rakouského všeobecného zákoníku občanského a z jeho novel provedených v letech 1914-1916. Superrevizní komise v podstatě převzala systematický pořádek OZO, vynechána byla určitá ustanovení z OZO, která byla dispozitivního charakteru. Komise se zároveň snaţila vyvarovat se formálních definic a orientovala se spíše na materiální obsah pojmů. Co se týče terminologie, komise se vyhýbala cizím slovům a snaţila se zachovat terminologickou stejnorodost.88 Účinností osnovy měly pozbýt platnosti právní předpisy práva občanského na území Československa, včetně práva obyčejového – nedotčena však měla zůstat úprava dotýkající se v některých ohledech občanskoprávních vztahů, jako např. právo obchodní, právo patentní, konkursní a jiné.89 Pojem věci v právním smyslu je obdobný jako pojetí v OZO – jednak je věc v právním smyslu odlišná od osoby, coţ pramenilo z vlivů Velké francouzské revoluce a předmětem majetkových práv mohou být pouze věci v právním smyslu. Dále je v osnově uvedeno, ţe věcmi jsou i kusy přírody, které slouţí k ukojení lidských potřeb – pouţito bylo tedy stejné hledisko jako v případě OZO, tedy hledisko hospodářské uţitečnosti k určení, co je věcí v právním smyslu. Za nemovitosti byly prohlášeny pozemky, dále práva spojená s vlastnictvím nemovitosti a práva, která zákon prohlásil za nemovitá (viz právo stavby). Všechny ostatní věci byly povaţovány za movitosti – na rozdíl od OZO, kde byly vymezeny věci movité a a contrario se dovozovalo, co je věcmi nemovitými. V osnově byla zakotvena i zásada, ţe povrch ustupuje půdě – stavby a díla na pozemku a stejně tak i rostliny byly součástí pozemku a samostatně disponovat bylo 88
Zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský. Díl I. Tekst zákona. Praha: Knihtiskárna TYPUS, 1937. s. 2 a násl. 89
Zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský. Díl I. Tekst zákona. Praha: Knihtiskárna TYPUS, 1937. s. 6.
35
moţné pouze s pozemkem. Pojem příslušenství věci byl však v osnově pojat restriktivněji neţ v OZO – OZO pojímal příslušenství jako pojem nadřazený jak pro součást věci, tak pro příslušenství věci (srov. § 294 OZO). Osnova jiţ pojem příslušenství vymezuje jinak: „...příslušenství jsou vedlejší věci vlastníkovy u věci hlavní, které byly určeny k tomu, aby se jich s touto věcí trvale užívalo.“ Výhradu vlastnického práva bylo podle osnovy, stejně jako v případě OZO, moţno učinit do pozemkových knih ke strojům. V tomto případě se mělo za to, ţe stroje nejsou ve vlastnictví vlastníka pozemku, jinak byly stroje příslušenstvím věci hlavní (např. pozemku, k jehoţ obhospodařování slouţilo). Výhrada se pouţívala tehdy, kdyţ vlastník pozemku ještě nezaplatil kupní cenu za stroje a prodejce strojů chtěl mít jistotu, ţe např. v případě exekuce vlastníkovi pozemku nebudou dosud nesplacené stroje zabaveny. Výhrada měla mít povahu spíše praktickou, protoţe příslušenstvím se stejně mohou stát jen věci, jeţ jsou ve vlastnictví vlastníka věci hlavní a nesplacené stroje ještě nejsou ve vlastnictví vlastníka pozemku, jehoţ příslušenstvím se stroje zaplacením kupní ceny stanou. Co se týče stavby na cizím pozemku, bylo v podstatě zachována úprava v OZO, tedy v zásadě platilo, ţe stavby postavené na cizím pozemku připadly do vlastnictví majiteli pozemku, to však neplatilo v případě, kdy poctivý stavebník stavěl na cizím pozemku a zároveň vlastník tohoto pozemku věděl, ţe se na jeho pozemku staví a včas stavbu nezakázal; v tomto případě připadl pozemek stavebníkovi (srov. § 418 věta třetí OZO).
4.2
Úprava ve slovenském právu a v Podkarpatské Rusi po vzniku ČSR V Komentáři je ke kaţdému paragrafu vloţena i glosa od Vladimíra Fajnora a
Adolfa Zátureckého, soudců prvorepublikového Nejvyššího soudu, kteří zpracovali odkazy týkající se práva platného na území Slovenska. Slovenské právo platné aţ do konce roku 1950 (do vstupu v platnost tzv. středního občanskoprávního kodexu, který představoval sjednocení právních řádů v zemích českých a na Slovensku) uznávalo za věci v právním smyslu pouze věci povahy hmotné, které se dále rozlišovaly na věci movité a nemovité. Za nemovitosti se povaţovaly pozemky a vše,
36
co bylo s nemovitostí pevným základem spojené, se povaţovalo za součást nemovitosti. Všechny ostatní věci byly věcmi movitými. Jak jiţ bylo ostatně napsáno výše – judexkuriální konference na Slovensku ponechala v platnosti ustanovení z ABGB týkající se zcizování nemovitostí a soudy na Slovensku navíc aplikovaly ustanovení ABGB v případech týkajících se věcných práv. V případě příslušenství a součásti věci se právo slovenské od úpravy v OZO nelišilo, avšak problém spočíval v tom, ţe různé zákony pouţívaly termínů příslušenství a součást věci odlišně, vţdy bylo nutné pouţít výklad daných pojmů v souvislosti s konkrétním předpisem (např. Fajnor a Záturecký zmiňují výklad těchto pojmů podle exekučního zákona nebo podle zákona o rybářství).90 Zásada superficies solo cedit platila na Slovensku tedy také, vzhledem k aplikaci ABGB slovenskými soudy v oblasti právních vztahů z věcných práv. Výhrada vlastnictví ke strojům (viz § 297a ABGB) podle platného slovenského práva moţná nebyla, avšak z oddílu 4 plyne, ţe charakter této výhrady v osnově byl spíše rázu ochranného a praktického, protoţe z hlediska právního výkladu byla situace jasná (jinými slovy – příslušenstvím věci se nemůţe stát věc ve vlastnictví jiné osoby neţ je vlastník věci hlavní). Co se týče stavby na cizím pozemku, ustanovení slovenského práva se shodovala s úpravou v OZO – byla tedy i moţná výjimka, kterou zachovávala i osnova, ţe poctivý stavebník se stává vlastníkem pozemku, jehoţ majitel věděl, ţe se na jeho pozemku staví a stavbu včas nezakázal.
90
ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Stanislav. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl II. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935. s. 38.
37
5 Úprava v tzv. středním kodexu Se změnou společenských a hospodářských poměrů po tzv. vítězném únoru 1948 bylo nutné přizpůsobit nové situaci ve společnosti i stav právní. V oblasti soukromoprávní bylo největší změnou přijetí tzv. středního občanského zákoníku (dále téţ jen „SOZ“), tzn. zákona č. 151 Sb. ze dne 25. října roku 1950, kterým byl zrušen OZO, s účinností od 1. ledna 1951. Cílem přeměny právního řádu bylo „skoncovat se zákony, podle nichž hladový proletář a zoufalá dělnická matka, byli zavíráni“.91 Nový občanský zákoník byl vydán v počáteční fázi budování socialismu v Československu, a tudíţ nezbytně nesl stopy společenské situace, v níţ vznikl – v poměrně rozsáhlé míře respektoval soukromé vlastnictví a zachoval některé doţívající instituce, které se jiţ v ObčZ z roku 1964 neobjevily, jako např. věcná břemena. Zároveň však pevně zakotvil nové socialistické základy občanského práva – zejména socialistické vlastnictví se tak stalo stěţejním institutem nového občanského zákoníku.92 K dosaţení tohoto účelu byla zrušena i superficiální zásada. Hlavním argumentem pro zrušení zásady, ţe povrch ustupuje půdě, byl fakt, ţe zásada by brzdila zemědělskou politiku a rozvoj tzv. jednotných zemědělských druţstev (dále téţ jen „JZD“).93 Stavby postavené těmito druţstvy a socialistickými organizacemi vůbec by při platnosti zásady připadly do vlastnictví vlastníkovi pozemku, kterým nemusel být vţdycky stát (resp. socialistická organizace), a proto se jevilo zachování zásady neúčelné.94
91
Tento výrok byl pronesen Klementem Gottwaldem roku 1929 na půdě Národního shromáţdění. Gottwald tehdy působil jako předseda KSČ a plamenný projev na adresu demokratických poslanců spustil jako reakci na programové prohlášení vlády. Celý projev je dostupný např. na stránkách http://www.modernidejiny.cz/clanek-prvni-projev-klementa-gottwalda-na-pude-parlamentu-21-12-1929-203/. 92
KNAPP, Viktor, PLANK, Karol a kol. Učebnice československého občanského práva. Praha: Orbis, 1965. s. 103. 93
Občanský zákoník. 1. vydání. Praha: Orbis, 1950. s. 47.
94
Typickým příkladem bylo, ţe vlastníci půdy se museli sdruţit a vytvořit JZD a vystavěn byl např. kravín – vlastníkem pozemků pod kravínem byli členové druţstva a vlastníkem kravína bylo JZD jako socialistická organizace.
38
5.1
Typy socialistického vlastnictví K pochopení významu zcela nové koncepce občanského práva a z ní vyplývající
pohled na věci v právním smyslu, je nutné alespoň přehledově nastínit právní úpravu vlastnických vztahů, jelikoţ věci v právním smyslu jsou objektem práva vlastnického. Základní úvahou pozemkového vlastnictví byla teze, ţe „půda patří těm, kdo na ní pracují“ (§ 110 SOZ).95 SOZ rozlišoval tyto druhy vlastnictví96: socialistické vlastnictví – § 101 SOZ (dělící se na vlastnictví státní, druţstevní a vlastnictví dobrovolných společenských organizací – zavedeno hospodářským zákoníkem – byly to např. kulturní, sportovní rekreační a jiné účely); osobní vlastnictví – § 105 SOZ – především věci slouţící osobní a domácí spotřebě. Osobní vlastnictví (neboli „OV“) je nedotknutelné. Zároveň ze spotřebního charakteru OV vyplývá, ţe věci nahromaděné v rozporu se zájmy společnosti nad míru osobní potřeby vlastníka, jeho rodiny a domácnosti nepoţívají ochrany OV. vlastnictví soukromé – § 106 SOZ. V soukromém vlastnictví mohly přitom podle ústavního zákona č. 150/1948 Sb. (tzv. „Ústava 9. května“), být pouze malé podniky (§ 158 odst. 1 SOZ) a zemědělská půda do 50 hektarů (§ 159 SOZ). Do osobního vlastnictví naopak patřily předměty domácí a osobní spotřeby, rodinné domky a úspory nabyté prací (§ 106 SOZ). Konečně socialistické vlastnictví bylo definováno jako zdroj bohatství a síly republiky a blahobytu pracujícího lidu (§ 100 SOZ). Věci, i kdyţ nesplňují předpoklady pro OV – jako např. drobná soukromá hospodářství, za předpokladu, ţe se tato hospodářství zakládají na osobní práci hospodáře nebo příslušníků jeho rodiny, a ţe je vyloučeno vykořisťování cizí pracovní 95
Obdobnou zásadu můţeme pozorovat u „primitivních kultur“, např. u původního maorského obyvatelstva na Novém Zélandu, kteří zastávali podle obyčejového práva názor, ţe právo k půdě se promlčuje tehdy, jestliţe „na půdě vyhasne oheň“, tzn. kdo přestane na půdě hospodařit, ztrácí k půdě právo a půda se stává předmětem volné okupace kohokoliv dalšího. Blíţe viz: STENSON, Marcia. The Treaty: Every New Zealander's Guide to the Treaty of Waitangi. Aucland: Random House New Zealand, 2004. s. 73. 96
Schéma rozdělení převzato od: KANDALEC, Pavel. Právo na pokojné uţívání vlastnictví. Lidská práva a soudnictví (MP714Zk). PrF MU: přednáška ze dne 23. 11. 2009.
39
síly. Můţe existovat jen v rámci socialistické hospodářské soustavy (např. i nájemní domy). Vlastníci byli na základě úpravy ve středním kodexu omezeni dosti podstatně na svých právech. Podle známé triády97 mají vlastníci následující oprávnění vyplývající z institutu vlastnického práva: ius possidendi – právo své vlastnictví drţet ius utendi et fruendi – právo své vlastnictví uţívat a poţívat jeho plody a uţitky ius disponendi – právo s věcí nakládat Tato koncepce vlastnického práva ostatně odpovídá i aktuální právní úpravě v občanském zákoníku v § 123. Během socializačního procesu a v zájmu jeho efektivity a urychlení byl však obsah vlastnického práva degradován pouze na tzv. dominium nudum, tedy tzv. holé vlastnictví. Vzniklo několik uţívacích institutů k zemědělské půdě. Mezi nejdůleţitější patřily instituty práva druţstevního uţívání pozemků, práva uţívání půdy k zajištění zemědělské výroby a práva náhradního uţívání pozemků. 98 Tyto instituty byly hlavním prostředkem k oklešťování vlastníků půdy o jejich práva.99 Vymezení vlastnických vztahů je důleţité zejména pro situaci, která nastala po revoluci – především se jedná o restituční spory (navrácení půdy nebylo zpravidla moţné, jestliţe byly pozemky zastavěné), neboť socialistické organizace podle výkladu Nejvyššího soudu nemohly zřídit tzv. neoprávněnou stavbu (to vyplývalo přímo ze SOZ), další výklad v této otázce však uţ tak jednoznačný nebyl (více viz oddíl 6.6 a zejména pododdíl 6.6.3, který pojednává o tzv. neoprávněné stavbě zřízené socialistickou organizací).
97
Viz např. FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Doplněk, 2002. s. 107.
98
PĚCHA, František. Zamyšlení nad privilegovaným postavením uţívacího práva k zemědělské půdě před rokem 1990. Ad notam. 2008, č. 4. s. 121 a násl. 99
Např. právo druţstevního uţívání pozemků opravňovalo socialistické organizace (v tomto případě jednotná zemědělská druţstva) uţívat pozemky pro účely zemědělských druţstev. JZD tak měla de facto stejná oprávnění jako vlastník (jenţ měl pouze „holé vlastnictví“) s tím rozdílem, ţe druţstva nemohla pozemky zcizit ani zatíţit.
40
5.2
Pojem věc v právním smyslu SOZ v § 25 stanovil, ţe „věci v právním smyslu jsou ovladatelné hmotné předměty
a přírodní síly, které slouží lidské potřebě“. Rozdíl od OZO spočívá v tom, ţe OZO chápal pod pojmem věc v právním smyslu jak věci hmotné, tak i věci nehmotné. S tímto pojetím se tvůrci SOZ neztotoţnili, protoţe chápat pod pojmem věc i věc nehmotnou je „v rozporu s lidovým chápáním“100. Věcmi v právním smyslu jsou tedy pouze věci hmotné a ovladatelné přírodní síly, které slouţí k uspokojení lidských potřeb. Ovladatelnost i uţitečnost věci se posuzovaly objektivně, a to také z hlediska vývoje vědy a techniky.101 Hledisko hospodářské uţitečnosti je tedy vyuţito i ve středním kodexu, stejně jako původně v OZO, resp. ABGB (srov. § 285). Jako nejdůleţitější kritérium rozdělení věcí je uváděno v dobové literatuře hledisko ekonomické – věci se z tohoto pohledu dělily na výrobní prostředky a spotřební předměty.102 Zákoník se nevyjadřuje blíţe k rozdělení věcí na movitosti a nemovitosti – v § 26 pouze uvádí, ţe nemovitostmi jsou pozemky a stavby (s výjimkou dočasných staveb). Lze zřejmě dovodit, ţe za věci movité se povaţují všechny ostatní věci nevyhovující definici věci nemovité, tak jak je uvedena v § 26 SOZ.
5.3
Příslušenství a součást věci Součást věci je zcela nový institut zavedený do SOZ a jeho zavedení souviselo se
zrušením zásady superficies solo cedit.103 Součást věci je vymezena obdobně jako v aktuálně platné právní úpravě: „součástí věci je všechno, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc anebo její oddělitelná část poškodila nebo
100
VAŠEČKA, Jan. Věc v právním smyslu v historickém pohledu. Brno: Univerzita J. E. Purkyně v Brně. 1979. s. 89. 101
KNAPP, Viktor, LUBY, Štefan. Československé občanské právo. 2. přepracované vydání. Praha: Orbis, 1974. s. 277. Zajímavé je z dnešního pohledu vymezení věcí extra commercium – sem spadaly např. devizy či půda. 102
Srov. např. KNAPP, Viktor, LUBY, Štefan. Československé občanské právo. 2. přepracované vydání. Praha: Orbis, 1974.; nebo také KNAPP, Viktor. Vlastnictví v lidové demokracii: právní úprava vlastnictví v Československé republice. Praha: Orbis, 1952. 103
JINDŘICH, Miloslav. Důsledky přijetí principu vkladu do katastru nemovitostí bez zásady, ţe stavba je součástí pozemku. Právní rozhledy. 1996, č. 11. s. 508 a násl.
41
podstatně znehodnotila.“104 Součástí pozemku je všechno, co na něm vzejde vyjma staveb (viz § 25 SOZ), coţ je přímé popření zásady superficies solo cedit. S ustanovením § 25 SOZ úzce souvisí § 155 SOZ, ve kterém stojí, ţe vlastníkem stavby můţe být osoba odlišná od vlastníka pozemku. Je tedy nedůleţité z hlediska vlastnictví stavby, zda je to stavba trvalá či dočasně zřízená (srov. § 297 OZO105). V důvodové zprávě k občanskému zákoníku z roku 1950 stojí, ţe stavba můţe být předmětem vlastnictví socialistického (tj. státního nebo druţstevního), ale i předmětem vlastnictví osobního a soukromého (to za předpokladu, ţe tomu nebrání povaha stavby – viz § 102 SOZ).106 V souvislosti se zavedením pojmu součásti věci do středního kodexu, začal být nutně i pojem příslušenství věci vykládán odlišně od předchozí úpravy v OZO. Příslušenství věci bylo definováno v § 27 SOZ jako „vedlejší věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby se jich s touto věcí trvale užívalo“. Stejnou zákonnou dikci obsahuje v § 121 odst. 1 i aktuální občanský zákoník. Toto znění je ovšem velmi problémové, neboť klade důraz především na subjektivní hledisko vlastníka věci hlavní, které věci vedlejší určí k tomu, aby se staly příslušenstvím. Připravovaná rekodifikace občanského práva si klade za cíl (mimo jiné) preferovat při určení toho, co je příslušenství, hledisko objektivní, tzn. objektivní způsobilost vedlejší věci být trvale uţívána s věcí hlavní. Ustanovení § 130 SOZ uvádělo, ţe „kdo nabude vlastnictví k věci, nabude také jejího příslušenství, jakož i práv s jejím vlastnictvím spojených, pokud nejsou omezena na předchůdce“, kteréţto ustanovení v aktuálně platném ObčZ chybí, a tudíţ neustále vznikají spory týkající se otázky, zda přechází spolu s věcí hlavní i její příslušenství bez dalšího. Judikatura Nejvyššího soudu a odborná veřejnost se však jiţ s tímto problémem alespoň částečně vypořádaly – je třeba náleţitého projevu vůle k tomu, aby příslušenství vůbec přešlo (k tomu více viz kapitola 6.4). Ustanovení § 130 SOZ nebylo podle důvodové zprávy kogentní, tudíţ jej bylo moţno vyloučit dohodou stran.
104
V občanském zákoníku z roku 1964 v § 120 odst. 1 stojí, ţe „součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila“. Znehodnocením se přitom rozumí nejenom funkční znehodnocení ale např. i znehodnocení estetické. Vzhledem k celkovému pojetí věci v právním smyslu podle středního občanského zákoníku se lze domnívat, ţe „podstatným znehodnocením“ se rozumělo především znehodnocení hospodářské a funkční. 105
Podle OZO jsou stavby trvalé ve vlastnictví vlastníka pozemku v souladu se zásadou superficies solo cedit. Stavby dočasně zřízené, např. na základě práva stavby, jsou ve vlastnictví stavebníka. 106
Op. cit. sub 93.
42
5.4
Právo stavby Občanský zákoník z roku 1950 nově upravil tzv. právo stavby. Podle zákona
č. 141/1950 Sb. právo stavby mohlo vzniknout jednak ze zákona nebo úředním výrokem anebo smlouvou (se souhlasem okresního národního výboru – dále téţ „ONV“, který přezkoumával, zda je konkrétní případ slučitelný se zájmem celku107, ONV taktéţ schvaloval zcizení práva stavby). Důleţité je, ţe trvalá stavba na cizím pozemku mohla vzniknout pouze na základě práva stavby – jestliţe si na cizím pozemku někdo postavil trvalou stavbu neoprávněně (tj. bez titulu z práva stavby), tak bylo nutné tuto situaci vyřešit analogickým pouţitím § 125 SOZ108, protoţe výslovné ustanovení v zákoně nebylo. Výjimku ze zásady, ţe bylo nutné mít zřízené právo stavby k pozemku, měly tzv. socialistické organizace.109 Tyto ex lege mohly na cizím pozemku stavět, jestliţe jim byl pozemek odevzdán do tzv. trvalého uţívání (viz § 158 SOZ). Právo stavby se zapisovalo do pozemkových knih. Z kontextu ostatních zákonných ustanovení lze usuzovat, ţe tento zápis měl deklaratorní charakter (např. § 160 SOZ stanovil, ţe právo stavby vzniká ze zákona či výrokem úředním).
107
Op. cit. sub 93.
108
Výkladové pravidlo o analogickém pouţití § 125 SOZ v případech stavby na cizím pozemku bez titulu z práva stavby určil Nejvyšší soud ČSR ve svém rozhodnutí ze dne 29. 9. 1953 CZ 236/53. Jedná se o ustanovení o nabytí vlastnického práva zpracováním cizí věci. Opět je zvýhodněna tzv. socialistická organizace, která jestliţe věc zpracuje v dobré víře, tak se stává automaticky vlastníkem zpracované výrobku. V ostatních případech je třeba uvést věc v předešlý stav, pokud je to moţné – k tomuto důvodová zpráva uvádí, ţe uvedení v předešlý stav se neuskuteční, jestliţe tomu brání povaha výrobku, nebo to není fakticky dost dobře moţné anebo jestliţe hrozí značnější ztráta hodnoty výrobku, nebo také tehdy kdyţ je na zachování výrobku obecný zájem. 109
Pod pojmem socialistická organizace či socialistická právnická osoba se rozuměly pouze ty organizace, které byly jako právnické osoby zřízeny zákonem anebo které jako takové zřídil orgán k tomu příslušný. Soukromá právnická osoba tedy vzniknout nemohla. Typickými socialistickými organizacemi byla např. jednotná zemědělská druţstva. Definici tzv. socialistické organizace poskytoval přímo ObčZ z roku 1964 ve stavu před tzv. velkou novelou – § 18 obsahoval legální definici socialistické organizace: „Socialistickými organizacemi jsou státní, družstevní a společenské organizace, jakož i jiné organizace, jejichž činnost přispívá k rozvoji socialistických vztahů.“
43
6 Aktuální právní úprava bez zásady superficies solo cedit Stávající občanský zákoník představoval ve srovnání se středním kodexem ještě pronikavější recesi v oblasti právní kultury. Díky desítkám novelizací, především díky tzv. velké novele č. 509/1991 Sb., která nabyla účinnosti k 1. 1. 1992, byly odstraněny nejpalčivější přebytky z dob socialistické éry. Jak jiţ bylo napsáno výše – dnešní právní úprava obsaţená v zákoně č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, zásadu superficies solo cedit odmítá. V § 120 odst. 2 ObčZ stojí, ţe stavba není součástí pozemku. Občanský zákoník tedy zachovává právní stav od doby vzniku tzv. středního občanského zákoníku v roce 1950. Avšak vzhledem k tomu, ţe sociální a ekonomické poměry se změnily a proběhla demokratizace společnosti i českého právního řádu, tak jiţ odpadla „společenská potřebnost“ právní úpravy zakotvené středním občanským zákoníkem. Dnes působí absence zásady superficies solo cedit spíše potíţe; ty nejmarkantnější z nich se pokusím na následujících řádcích alespoň stručně definovat.
6.1
ObčZ před tzv. velkou novelou Občanský zákoník z roku 1964 byl ve své původní podobě následkem „vítězství
socialismu“ v Československu a změna společenských poměrů si tudíţ vyţádala novou úpravu v oblasti občanskoprávních vztahů. Předvojem ke zpracování nového občanského zákoníku bylo vydání Ústavy ČSSR roku 1960.110 8. prosince 1960 vydal ÚV KSČ směrnici, v níţ se hovoří o novém občanském zákoníku, který „musí vycházet z nerozlučné spojitosti vlastnictví socialistického a vlastnictví osobního, jehož hlavním zdrojem je u nás práce každého občana.“111 Nově vzniklý zákoník znamenal vskutku právní recesi, neboť postrádal právní úpravu takových institutů, jako jsou např. drţba a vydrţení, zástavní právo, věcná břemena a další věcná práva k věci cizí. Všechny tyto instituty byly do občanského zákoníku z roku 1964 zavedeny aţ s tzv. velkou novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. 110
Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava československé socialistické republiky. Plné znění viz: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1960.html. 111
KNAPP, Viktor, PLANK, Karol a kol. Učebnice československého občanského práva. Praha: Orbis, 1965. s. 106.
44
6.1.1
Pojem věc, její součást a příslušenství Původní znění ObčZ stanovilo, ţe předmětem občanskoprávních vztahů mohou být
„věci a práva, pokud to jejich povaha připouští“. Aktuální dikce zákona zahrnuje navíc pod předmět občanskoprávních vztahů také „jiné majetkové hodnoty“112 a v odstavci druhém (§ 118 ObčZ) jsou zde uvedeny i byty a nebytové prostory coby věci způsobilé stát se věcí v právním smyslu, a tudíţ věci způsobilé stát se předmětem občanskoprávních vztahů (avšak pouze pokud jsou vymezeny jako tzv. jednotky podle ZOVB, více viz pododdíl 6.3.5). Věci jsou rozděleny na movitosti a nemovitosti, zákonné znění § 119 ObčZ se nezměnilo ani po tzv. velké novele. Také ustanovení týkající se příslušenství věci zůstaly nezměněné od účinnosti občanského zákoníku. Klíčovým je však ustanovení § 120 ObčZ upravující součást věci – odstavec druhý, který stanoví, ţe stavba není součástí pozemku, byl do ObčZ zaveden aţ velkou novelou. Ačkoliv SOZ v § 25 obsahoval ustanovení, ţe stavby nejsou součástí pozemku, ObčZ z roku 1964 toto ustanovení z neznámých důvodů vypustil. Viktor Knapp a kol. vyjadřují v Učebnici československého občanského práva z roku 1965 názor, ţe „tvůrci zákona větu vynechali proto, poněvadž byla považována za zbytečnou, neboť zásada, že stavba není součástí pozemku, vyplývá z celé koncepce nového občanského zákoníku“.113 Vzhledem k právní realitě, kdy vlastník pozemku (v mnoha případech) nedisponoval oprávněními mu plynoucími z tzv. vlastnické triády (ius possidendi, ius utendi et fruendi, ius possidendi) a de facto byl pouze majitelem holého vlastnictví (více viz kapitola 5), je logické, ţe při deklamaci ÚV KSČ o „vítězství socialismu v Československu“ a nutnosti přizpůsobit občanský zákoník novým poměrům, se tímto přizpůsobením se novým poměrům nemyslelo znovuzavedení superficiální zásady. V kontextu celého právního řádu (včetně Ústavy z roku 1960) a orientace společenských hodnot bylo moţné výkladovými metodami dospět k závěru, ţe ač zákonné ustanovení chybí, tak přesto se stavba součástí pozemku účinností občanského zákoníku z roku 1964 nestává.
112 113
Jako příklad lze uvést know-how, autorská díla, patenty apod. Op. cit. sub 111. s. 156 a násl.
45
6.2 6.2.1
ObčZ po tzv. velké novele Předmět občanskoprávních vztahů Předmětem občanskoprávních vztahů se mohou stát jednak věci v právním smyslu
(a to movité a nemovité – rozebráno níţe), dále práva a tzv. jiné majetkové hodnoty. Občanský zákoník pojem věci blíţe nevymezuje – stanoví pouze, ţe věci mohou být movité nebo nemovité. Avšak dle teorie jsou za věci povaţovány hmotné předměty za předpokladu, ţe jsou člověkem ovladatelné a pro člověka uţitečné.114 Zároveň platí, ţe obě tyto podmínky musí platit současně a je třeba je posuzovat objektivně, jinak se o věc v právním smyslu nejedná.115 Některé věci se nemohou stát předmětem občanskoprávních vztahů, neboť to zapovídá veřejnoprávní předpis, v tomto případě se jedná o věci extra commercium.116 6.2.2
Pojem věc v právním smyslu Zásadní problém v právní praxi často tvoří otázka, co je věcí v právním smyslu,
tedy kdy jiţ vzniká (resp. zaniká) stavba a co je pouze součástí pozemku. Občanský zákoník definuje pojem věc v právním smyslu v § 119: (1) Věci jsou movité nebo nemovité. (2) Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Definice uvedená v § 119 je formulována na základě pozitivního vymezení věcí nemovitých. Z toho vyplývá za pouţití argumentace a contrario, ţe všechny věci, které nelze do pojmu nemovitost zahrnout, jsou věcmi movitými. Komentář k občanskému zákoníku117 definuje pojem pozemek jako část zemského povrchu oddělenou od ostatního zemského povrchu hranicí územní správní jednotky nebo
114
Občanský zákoník nestanoví definici pojmu věc v právním smyslu – specifikace nastává především v podobě judikatury soudů. Za věc se tak povaţují i ovladatelné přírodní síly (jako dodávky energií). V ObčZ sice tuto definici nenajdeme, avšak kupříkladu v trestním zákoníku ano. § 134 TZ stanoví, ţe pro účely trestního práva se rozumí pod pojmem věc také ovladatelná přírodní síla. Stejné znění bylo obsaţeno i v předchozím trestním zákoně z roku 1961 (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon), které sem bylo zavedeno novelou č. 557/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1992. 115
KOCOUREK, Jiří, PLECITÝ, Vladimír. Občanský zákoník – komentář. 3. doplněné vydání. Praha: EUROUNION, 2004. s. 133. 116
Např. drogy a jiné omamné látky.
117
FIALA, Josef, HURDÍK, Jan. Občanský zákoník – komentář. Část I. Hlava IX. Vymezení některých pojmů. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI, 1999.
46
hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí drţby, hranicí druhů pozemků, popřípadě rozhraním způsobu vyuţití pozemků.118 Věcmi v právním smyslu jsou tedy movitosti a nemovitosti119, přičemţ nemovitostmi rozumíme pozemky a stavby pevně spojené se zemí. Zde však vyvstává otázka, co je to stavba. 6.2.3
Pojem stavba Pojem stavba je sice obsaţen ve stavebněprávních předpisech, kde je stavba
definována v § 2 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon: „Stavbou se rozumí veškerá stavební díla, která vznikají stavební nebo montážní technologií, bez zřetele na jejich stavebně technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití a dobu trvání.“
118
Komentář převzal zákonnou dikci pojmu pozemek, která je uvedena v § 27 písm. a) KZ.
119
Velmi zajímavým problémem týkajícím se nemovitostí je otázka, zda je podle stávající právní úpravy moţná tzv. derelikce nemovitosti, tedy vzdání se vlastnického práva k nemovitosti. Touto otázkou se zabýval např. P. Baudyš (viz BAUDYŠ, Petr. Opuštěná nemovitost. Právní rozhledy. 2005, č. 15. s. 563 a násl.). Aktuální občanský zákoník z roku 1964 jiţ neupravuje pozbývání vlastnictví (srov. úpravu v § 119 SOZ). Místo toho opět počítá s tím, ţe nemovitosti mohou být opuštěny. Věci opuštěné nebo skryté, jejichţ vlastník není znám, připadají do vlastnictví obce, na jejímţ území se věc nachází (dříve připadly do vlastnictví státu). Právní praxi se však vzdávání se vlastnického práva jednostranným právním úkonem (jak to umoţňoval SOZ) natolik zalíbilo, ţe nevzala výraznou změnu právní úpravy vůbec na vědomí. Setrvala i nadále u věcí opuštěných při výkladu, ţe věc je opuštěna pouze tehdy, vzdá-li se někdo vlastnického práva k takové věci jednostranným neadresovaným právním úkonem, tak jako by se stále ještě postupovalo podle právní úpravy účinné v době platnosti SOZ. Výraz této zněním zákona nijak nepodepřené setrvačnosti nalezneme i dnes v odborné literatuře. Nejvyšší soud k tomu v rozsudku ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1254/2003 uvádí: „opuštění věci (derelikce) je zpravidla definováno jako právní úkon vyjadřující vůli dosavadního vlastníka nebýt již nadále vlastníkem věci.“ Podle dosavadního výkladu tedy nikdo nesmí být nucen setrvávat ve vlastnictví k nemovitosti a můţe se svého práva kdykoliv jednostranným právním úkonem vzdát. To by umoţnilo dosavadním vlastníkům zbavovat se na úkor státu i nemovitostí, které mají zápornou trţní hodnotu. Při odděleném vlastnictví nemovitých staveb a pozemků by to mohlo vést i k tomu, ţe vlastníci zchátralých budov, s nimiţ se nedá jiţ dělat nic jiného neţ je demolovat, se vzdají jen vlastnického práva ke zchátralé stavbě, zatímco vlastnictví k pozemku si ponechají. Pokus o řešení uvedeného problému nastiňuje článek L. Cahlupy (viz CHALUPA, Luboš. K zániku vlastnictví nemovitosti opuštěním a vzdáním se vlastnického práva. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI, 2001): „opuštění věci ve smyslu ustanovení § 135 odst. 3 ObčZ se příčí dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 39 ObčZ, a je tudíž od počátku neplatné, pokud se jím vlastník na úkor státu hodlá zbavit svojí odpovědnosti za zcela neúnosný stav opuštěné nemovitosti.“ Ustanovením čl. 11 odst. 3 LZPS by bylo moţné odůvodnit odpovědnost vlastníka za stav své nemovitosti a zabránit tak, aby se vlastník nemovitosti o záporné trţní hodnotě bez následků svého vlastnického práva vzdával těchto nemovitostí na úkor obce. Co dělat s nemovitostmi, které jsou fakticky opuštěny, ale nelze doloţit právní úkon, kterým by se někdo vzdal vlastnického práva k těmto nemovitostem? Nevíme-li ani z katastru nemovitostí o vlastníkovi určité nemovitosti buď vůbec nic, nebo alespoň takřka nic, stěţí prokáţeme, ţe tento neznámý vlastník v minulosti učinil právní úkon, kterým by projevil vůli opustit nemovitost. V zájmu řešení tohoto problému by bylo třeba přijmout zvláštní zákon, který by upravil proces, jakým bude postaveno najisto, ţe vlastníka nemovitosti nelze zjistit a nikdo se k jejímu vlastnictví nehlásí, ţe je tedy nemovitost opuštěna a lze ji povaţovat za vlastnictví obce. Další zajímavé postřehy k této otázce viz HANÁK, Marek. Opuštěné hroby a hrobky. Právní rádce. 2007, č. 5. s. 13 a násl.
47
Výkladu tohoto pojmu dle stavebního zákona ovšem pro občanskoprávní účely pouţít nelze, jelikoţ je toto vymezení určené primárně pro potřeby stavebního práva. Občanské právo chápe pojem stavba staticky jako výsledek činnosti, tedy jako věc v právním smyslu, kdeţto stavební právo chápe stavbu především dynamicky. Navíc některé stavby ve smyslu stavebního zákona nejsou stavbami ve smyslu práva občanského.120 Pro posouzení stavby jako věci z občanskoprávního hlediska je kupříkladu zcela nerozhodné, svědčilo-li jejímu stavebníkovi také příslušné stavebněprávní rozhodnutí.121 Stavba, která nemůţe být definována jako věc v právním smyslu podle § 119 ObčZ, je součástí pozemku a vlastnictví k ní nabývá vlastník pozemku přírůstkem.122 Neurčitý pojem stavba byl dříve obsaţen i v zákoně katastrálním, s účinností novely č. 89/1996 Sb., tedy od 1. 7. 1996 však byl tento pojem nahrazen termínem „budova“. Důvod pro změnu terminologie byl prozaický – jak je uvedeno výše (a bude uvedeno i níţe), pojem stavba je neurčitý, coţ katastrální zákon (dále jen „KZ“), který upravuje evidenci nemovitostí v České republice, nemůţe potřebovat. Co je stavba, a tudíţ co se bude do katastru evidovat jako samostatná nemovitost a co ne, musí být stanoveno přesně. Pojem budova123 je vymezen v § 27 písm. k) KZ jako „nadzemní stavba, která je prostorově soustředěna a navenek uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí.“ S účinností zmíněné novely z roku 1996 byl do KZ zaveden i pojem rozestavěná budova v § 27 písm. l): „...jako budovu v alespoň takovém stupni rozestavěnosti, že již je patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží, pokud jí dosud nebylo přiděleno číslo popisné nebo evidenční, a u budovy, které se číslo popisné nebo evidenční nepřiděluje, pokud dosud nebylo započato s jejím užíváním.“ Otázkou, kdy se stavba ve smyslu stavebního zákona stane předmětem občanskoprávních vztahů, se zabýval i Nejvyšší soud, který judikoval stejný závěr, který je uveden v KZ (viz výše). Dle Nejvyššího soudu se za samostatnou věc v právním smyslu 120
SPÁČIL, Jiří. Stavby a obdobné objekty v judikatuře Nejvyššího soudu. Soudní rozhledy. 2005, č. 8. s. 281 a násl. 121
BALÁK, František, DES, Zdeněk, SPÁČIL, Jiří. K pojmu stavba z hlediska občanskoprávního v judikatuře posledních let. Soudní rozhledy. 1998, č. 12. s. 313 a násl. 122
Rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. C 2248 Sou R NS. 123
Srov. BAUDYŠ, Petr. Budova jako předmět vlastnictví. Právní rádce. 1997, č. 8. s. 7 a násl.
48
povaţuje: „stavba vybudována do stadia, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží budovy. Zde se dle judikatury jedná o stádium, od něhož již všechny další stavební úpravy směřují k dokončení takto druhově i individuálně určené věci.“124 Do té doby je stavba součástí pozemku a není tedy samostatným předmětem právních vztahů. Jakmile tedy, dle v tomto odstavci uvedených kritérií, dojde ke vzniku stavby jako samostatného předmětu práv, stává se vlastníkem takovéto stavby stavebník, tedy ten, kdo stavbu uskutečnil s úmyslem mít ji pro sebe. Stavebník se vlastníkem stavby stává bez ohledu na to, jestli pouţil materiál svůj či cizí.125 Vše, co v důsledku přístavby, přestavby, jiné stavební změny nebo dokončovacích prací ke stavbě přiroste, se stává její součástí a vlastnicky náleţí tomu, komu patřila stavba jako věc v okamţiku svého vzniku.126 Obdobně je posuzována i otázka, kdy jiţ stavba na pozemku přestává být samostatným předmětem práv (např. zborcená stavba apod.). Nejvyšší soud konstatoval, ţe: „Nadzemní stavba zaniká, jestliže již není patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček.“127 Při posuzování, zda je stavba samostatným předmětem práv či nikoliv bude třeba také vţdy zohledňovat, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení. Dále je potřeba zohlednit, jestli lze vymezit, kde končí pozemek a začíná stavba. Pokud takové vymezení nebude moţné, půjde zpravidla o součást pozemku.128 Ustanovení § 120 ObčZ interpretoval i Ústavní soud v nálezu týkajícím se restitučních nároků a vyvlastnění. Interpretace obsaţená v nálezu Pl. ÚS 16/93 je následující:
124
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000.
125
SPÁČIL, Jiří. Stavby a obdobné objekty v judikatuře Nejvyššího soudu. Soudní rozhledy. 2005, č. 8. s. 281 a násl. 126
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000.
127
Rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. C 280 Sou R NS. 128
SPÁČIL, Jiří. Neoprávněná stavba v nové judikatuře. Právní fórum. 2004, č. 6. s. 233 a násl.
49
„Ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého stavba není součástí pozemku, je nutno interpretovat v návaznosti na odstavec 1, tudíž stavba není součástí pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu, která je věcí nemovitou nebo jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou, a která není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo k znehodnocení pozemku.“ Na základě této interpretace dospěl Ústavní soud k závěru, ţe např. meliorační zařízení129 umístěná pod povrchem pozemku, nejsou stavbou ve smyslu § 120 odst. 2 občanského zákoníku, tedy nejsou samostatným předmětem práv podle občanského zákoníku a jsou tudíţ součástí pozemku podle § 120 odst. 1 občanského zákoníku.130
6.3
Hraniční případy – stavba nebo součást pozemku? Protoţe praxe nikdy není tak jasná jako teorie, dochází často ke sporným situacím
především v případech, kdy stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena. Stavba tedy s pozemkem splývá a není jisté, zda je věcí ve smyslu občanskoprávním a zda tedy můţe být samostatným předmětem právních vztahů. J. Spáčil ve svém článku Stavby a obdobné objekty v judikatuře Nejvyššího soudu (citováno pozn. pod čarou sub 120) uvádí několik takových problematických případů, které budou v dalším textu podrobněji rozebrány. Jedná se např. o stavby jako lom, studna, vodní objekty či pozemní komunikace. 6.3.1
Vodní díla Problematice vodních děl se věnuje Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 22
Cdo 1097/2003. Případ se týká situace, kdy vlastník pozemkové parcely (vodní plochy) a vlastník vodní závlahové nádrţe na tomto pozemku jsou rozdílné osoby. V této souvislosti Nejvyšší soud uvádí, ţe „rybník“ není pouze jeden jediný předmět občanskoprávních vztahů, jelikoţ zákon o rybářství připouští, aby vlastníkem hráze, pozemku, na kterém hráz stojí, zatopených pozemků a dalších zařízení byly jiné osoby.131 Všechny tyto věci mohou 129
Konkrétně šlo o to, ţe v restitučních sporech obvykle nebylo moţné vydávat zpět pozemky, které byly zastavěné – k tomu, aby konkrétní pozemek mohl být vydán zpět původním majitelům, bylo nutné, aby bylo rozhodnuto tak, ţe meliorační zařízení není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíţ bude pozemek nazírán jako nezastavěný. 130
Nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93.
131
Viz § 4 odst. 1 zákona o rybářství:
50
být samozřejmě ve vlastnictví jedné osoby, mohou však být ve vlastnictví více osob. Za předmět občanskoprávních vztahů je však nutné povaţovat rybník pouze ve smyslu, kdy uvaţujeme s pozemky tvořícími dno a břehy.132 Dále Nejvyšší soud uvádí, ţe na uvedených závěrech nic nemění ani skutečnost, ţe zákon o rybářství se na více místech zmiňuje o vlastnictví k rybníkům.133 Pokud tedy zákon o rybářství hovoří o „vlastnictví rybníka“, je třeba tento pojem pro oblast soukromého práva vţdy vyloţit v souvislosti s tím, jak jej zákon uţívá a zváţit, zda má na mysli všechny vlastníky věcí tvořících rybník nebo zda upravuje případ, kdy je tu jen jediný vlastník těchto věcí či zda mu jde o jiný smysl. Totéţ přiměřeně platí pro případy, ve kterých vodní zákon hovoří o vlastnictví k vodnímu dílu. Jak bylo uvedeno výše – hráz rybníka můţe být také samostatnou věcí a samostatným předmětem právních vztahů. Je však třeba posoudit kaţdý jednotlivý případ individuálně. Důleţité je především to, jak je hráz provedena stavebně a technicky, dále je třeba vyhodnotit, zda lze určit, kde končí pozemek a kde začíná samotná hráz.134 6.3.2
Studna Spor zabývající se právním postavením studny, tedy zda je studna samostatným
předmětem práv či zda je pouze součástí pozemku, byl alespoň částečně vyřešen rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 37/2000. V tomto rozhodnutí stojí, ţe studna se můţe stát samostatným předmětem práv ve smyslu občanského zákoníku za předpokladu, jestliţe je vytvořena z betonových skruţí. Rozhodnutí vymezuje studnu coby samostatný předmět občanskoprávních vztahů jako výsledek určité stavební činnosti, kterým je hospodářské zařízení určené k čerpání vody.
„Rybníkem se pro účely tohoto zákona rozumí uměle vytvořené vodohospodářské dílo určené především k chovu ryb s přírodním dnem a s technickou vybaveností nutnou k regulaci vodní hladiny. Rybník je tvořen hrází a pozemkem, na kterém je hráz postavena, a dalšími technickými doplňky, přítokovou částí, odpadem, zatopenými pozemky na úroveň hladiny vody při návrhovém průtoku, popřípadě obvodovou stokou.“ 132
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1192/97:
„jestliže stavbu rybníka ve smyslu předpisů veřejného práva nelze oddělit od pozemku, který tvoří jeho dno a břehy, nemůže být rybník (tak, jak je chápán vodním právem) samostatnou věcí z hlediska práva soukromého, se kterou by mohlo být samostatně – odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso – nakládáno“. 133
Viz usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 375/01 – ustanovení zákona o rybářství nemají obecný dopad, tento zákon vymezuje pojmy jen pro své účely. 134
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002.
51
J. Spáčil povaţuje za klíčové v této souvislosti zdůraznit, ţe důleţitá je především hospodářská účelnost nakládání s výsledkem lidské stavební činnosti jako se samostatnou věcí.135 Podle hlediska hospodářské účelnosti studny je moţné za samostatný předmět právních vztahů povaţovat pravděpodobně jakoukoliv studnu, tedy i tu, která bude např. pouze vrtem a nebude vyztuţená betonovými ani jinými skruţemi. Spáčil se domnívá, ţe v právním styku jde právě o hospodářský účel studny a ne o způsob, jak je provedena stavba dané studny. Spáčil však zároveň připouští, ţe studna určitou konstrukci mít musí, aby se mohla stát samostatnou věcí, avšak je nutné klást důraz především na jiţ uvedené hledisko hospodářské účelnosti a aţ druhotně se zabývat konstrukcí studny. Tedy ne kaţdá studna můţe být samostatnou stavbou ve smyslu občanského práva. Studny, které ţádnou konstrukci nemají, jsou povaţovány za součást pozemku, na kterém se nacházejí.136 S hlediskem hospodářské účelnosti studny nesouhlasí např. F. Balák, který je toho mínění, ţe studna, aby mohla být samostatnou věcí ve smyslu § 118 odst. 1 ObčZ, musí být hmotným předmětem (předmětem materiální povahy) a zároveň musí být oddělena fyzicky od ostatních předmětů, tudíţ pouhý vrt do země nemůţe být dle Baláka samostatným předmětem práv a zohlednění pouze hlediska hospodářské účelnosti není v případě studny dostačující. 137 6.3.3
Pozemní komunikace Další ze sporných bodů týkající se problematiky vlastnictví pozemků a staveb,
popř. samotného vymezení pojmu stavba, je bezesporu i vymezení a obsah pojmu vlastnictví pozemní komunikace. Pozemní komunikace jsou vymezeny zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, § 2 odst. 2 stanoví druhy pozemních komunikací: Pozemní komunikace se dělí na tyto kategorie: a) dálnice, b) silnice, 135
SPÁČIL, Jiří. Stavby a obdobné objekty v judikatuře Nejvyššího soudu. Soudní rozhledy. 2005, č. 8. s. 281 a násl. 136
SPÁČIL, Jiří. Studna jako samostatný předmět právních vztahů. ASPI – původní nebo upravené texty pro ASPI, 2003. 137
BALÁK, František. Soudní rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 539/2001. Soudní rozhledy. 2003, č. 5. s. 155 a násl.
52
c) místní komunikace, d) účelová komunikace. Spornou z hlediska otázky samostatnosti věci a způsobilosti stát se předmětem občanskoprávních vztahů se stala především kategorie místních komunikací. Sporným se stal výklad rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z roku 2005.138 Otázkou je, jak toto rozhodnutí interpretovat, zda představuje odklon od předchozí judikatury či nikoliv. Dosavadní judikatura, představovaná například rozhodnutím Nejvyššího soudu z roku 2002139, zastávala názor, ţe: „Místní a účelové komunikace jsou druhem pozemku a představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu. Nemohou být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim.“ Z uvedené právní věty vyplývá, ţe Nejvyšší soud povaţuje místní a účelové komunikace za součást pozemku, čímţ se tedy nejedná v případě těchto druhů pozemních komunikace o samostatnou věc z pohledu § 119 ObčZ. Toto rozhodnutí je dle Baláka140 příliš obecné, protoţe evidentně nepočítalo s tím, ţe by místní a účelové komunikace nemusely být pozemkem, ale mohly by být téţ stavbou ve smyslu občanskoprávním. Stejně jako v předchozích případech i zde dochází k problému rozlišení, co je ještě pozemkem a jeho součástí a co je naopak jiţ samostatnou stavbou, a tudíţ způsobilé stát se samostatným předmětem práv. Je tu jiţ samozřejmě judikatura Nejvyššího soudu týkající se vymezení součásti věci a vymezení pojmu stavba, jak bylo uvedeno výše, avšak je otázkou, zda se i u pozemních komunikací lze řídit touto judikaturou, neboť zákon o pozemních komunikacích vykazuje oproti případům studny či rybníka apod. jednu výjimečnost a tou je ustanovení § 17 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, který zní:
138
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005.
139
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002.
140
BALÁK, František. K povaze vlastnictví pozemní komunikace. Právní rozhledy. 2008, č. 20. s. 754 a násl.
53
„Jestliže byla zřízena stavba dálnice, silnice nebo místní komunikace na cizím pozemku a vlastníku této stavby se prokazatelně nepodařilo dosáhnout majetkoprávního vypořádání s vlastníkem pozemku, je příslušný speciální stavební úřad oprávněn na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno, které je nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě.“ Z tohoto ustanovení vyplývá, ţe zákonodárce rozlišuje mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby dálnice, silnice a místní komunikace. J. Spáčil se domnívá, ţe ačkoliv je zákon o pozemních komunikacích bezesporu veřejnoprávním předpisem, tak přesto je moţné vztáhnout ustanovení tohoto zákona i pro účely občanskoprávní, konkrétně pro posouzení otázky, zda je pozemní komunikace samostatným předmětem práv ve smyslu § 119 ObčZ či nikoliv.141 Z dikce zákona o pozemních komunikacích tudíţ vyplývá, ţe se v případě dálnic, silnic a místních komunikací o samostatné předměty práv jedná. U
místní
komunikace
se
můţe
vyskytnout
problém,
který
s největší
pravděpodobností u silnic a dálnic pozorovat nebudeme – tím je stavební úprava místní komunikace, která můţe spočívat pouze ve vyštěrkování či jen částečném vyasfaltování apod. Tím se můţe stát místní komunikace hraničním případem, kdy se můţe vyskytnout spor, zda jde opravdu o samostatnou stavbu ve smyslu občanského zákoníku nebo zda jde jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek a o ţádnou stavbu se nejedná. J. Spáčil předestírá jedno z moţných řešení ve svém článku Cesty a pozemní komunikace v praxi civilních soudů: „Právo uvedený problém opomíjí, lze však nastínit řešení, že bude-li povrch místní komunikace vytvořen tak, že jeho odstranění nebude možné bez jeho zničení, bude tato komunikace samostatným předmětem právních vztahů.“ K tomuto stanovisku se ale staví odlišně F. Balák, který říká, ţe toto kritérium je ve zjevném rozporu s ustanovením § 120 odst. 1 občanského zákoníku. Pozemek je totiţ věcí, a jestliţe by měl být odstraněn povrch pozemku slouţícího jako pozemní komunikace, byl by tento pozemek znehodnocen a bez dalších úprav by nemohl slouţit svému dosavadnímu účelovému určení.142 Vysvětlením problematiky samostatné věci v případě místních komunikací se zabývalo právě i výše uvedené rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia 141
SPÁČIL, Jiří. Cesty a pozemní komunikace v praxi civilních soudů. Právní fórum. 2006, č. 7. s. 225 a násl. 142
Op. cit. sub 140.
54
Nejvyššího soudu z roku 2005. Právní argumentace v rozhodnutí uvedená je však rozpolcená a nelze se tedy vyhnout otázce, jak toto rozhodnutí interpretovat – zda v souladu s dosavadní judikaturou nebo zda se jedná o odklon od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud říká, že „místní komunikace by mohla být samostatnou věcí odlišnou od pozemku, na němž se nachází, v případě, kdy by byla stavbou ve smyslu občanského práva". Dále je však v judikátu uvedeno, ţe „zákon (§ 17 zákona o pozemních komunikacích) rozlišuje vlastnictví pozemku pod komunikací (s výjimkou komunikace účelové) od vlastnictví komunikace samotné, a tudíž je na tyto komunikace nutné v zásadě pohlížet jako na samostatné předměty občanskoprávních vztahů". Místní komunikace se tedy dle tohoto rozhodnutí dá povaţovat „v zásadě“ za samostatný předmět právních vztahů, coţ je však v rozporu s dosavadní judikaturou. Otázka místních komunikací spolehlivě judikaturou dořešena není a je třeba počkat na další judikatorní vývoj. V případě ochrany vlastníka pozemku před neoprávněnou stavbou bude zřejmě moţné domáhat se ochrany podle § 135c ObčZ, tzn. ustanovení o ochraně před neoprávněnou stavbou, kterou je moţné pouţít za předpokladu, ţe vlastník pozemku a stavby jsou rozdílné subjekty. Co se týče komunikací účelových,143 u kterých zákon o pozemních komunikacích nevymezuje, ţe vlastník komunikace je odlišný od vlastníka pozemku, se lze tedy domnívat, ţe účelové komunikace jsou povaţovány za součást pozemku, jelikoţ ze zákona nevyplývá opak. Situaci zřejmě nezmění ani fakt, ţe bude účelová komunikace stavebně upravena, tzn. vyasfaltována či vydláţděna. V otázce účelových komunikací je judikatura Nejvyššího soudu konstantní – ve stejném duchu (účelová komunikace je pouze součástí pozemku a jejím vlastníkem je vlastník pozemku bez ohledu na to, kdo účelovou komunikaci zbudoval) s judikaturou předcházející spornému rozsudku z roku 2005 je i např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 261/2007.
143
Srov. § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, kde je vymezen pojem účelová komunikace: „Účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad může na návrh vlastníka účelové komunikace a po projednání s příslušným orgánem Policie České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka.“ Více k účelovým komunikacím viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000.
55
V případě ţe vlastník pozemku bude popírat existenci účelové komunikace a bude ţádat její odstranění, bude se muset ochrany domáhat prostřednictvím tzv. negatorní ţaloby podle § 126 ObčZ. Pouţití § 135c ObčZ není moţné, jelikoţ toto zákonné ustanovení se vztahuje na případy neoprávněné stavby a jelikoţ je účelová komunikace povaţována za součást pozemku, tak se o neoprávněnou stavbu jednat nemůţe a na místě je v případě, ţe vlastník pozemku popírá existenci účelové komunikace, podat negatorní ţalobu podle § 126 ObčZ.144 6.3.4
Kanalizační a vodovodní přípojky Vzhledem k současné právní úpravě obsaţené v zákoně č. 274/2001 Sb., o
vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, jsou kanalizační a vodovodní přípojky samostatnými stavbami, jak vyplývá z § 3 odst. 1 a 2: (1) Vodovodní přípojka je samostatnou stavbou tvořenou úsekem potrubí od odbočení z vodovodního řadu k vodoměru, a není-li vodoměr, pak k vnitřnímu uzávěru připojeného pozemku nebo stavby. Odbočení s uzávěrem je součástí vodovodu. Vodovodní přípojka není vodním dílem. (2) Kanalizační přípojka je samostatnou stavbou tvořenou úsekem potrubí od vyústění vnitřní kanalizace stavby nebo odvodnění pozemku k zaústění do stokové sítě. Kanalizační přípojka není vodním dílem. Vlastnictví těchto samostatných staveb je upraveno v § 3 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích: „vlastníkem vodovodní přípojky nebo kanalizační přípojky, popřípadě jejích částí zřízených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, je vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, neprokáže-li se opak.“ Zákon nabyl účinnosti 1. 1. 2002, takţe přípojky zřízené po tomto datu nejsou jiţ součástí pozemku, nýbrţ samostatnou stavbou ve smyslu § 120 ObčZ. § 3 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích stanoví vyvratitelnou domněnkou určení vlastníka vodovodních a kanalizačních přípojek zřízených před 1. 1. 2002 – vlastníkem je vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, jestliţe není prokázán opak. Vlastníkem kanalizačních a vodovodních přípojek je od 1. 1. 2002 stavebník (osoba, která na své náklady přípojku zřídila), jak vyplývá z § 3 odst. 6 zákona o 144
Blíţe k tzv. negatorním ţalobám srov. SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2002. s. 103 a násl.
56
vodovodech a kanalizacích: „vodovodní přípojku a kanalizační přípojku pořizuje na své náklady odběratel, není-li dohodnuto jinak; vlastníkem přípojky je osoba, která na své náklady přípojku pořídila.“ Jelikoţ kanalizační a vodovodní přípojky nejsou součástí pozemku, lze v případě, kdy budou takové přípojky zřízeny na cizím pozemku neoprávněně, projednat tyto přípojky jako neoprávněnou stavbu podle § 135c ObčZ.145 146 6.3.5
Byty Samostatnou kapitolu tvoří byty a nebytové prostory především kvůli specifickému
pojetí těchto nemovitostí, které vyplývá jednak z občanského zákoníku a jednak ze zákona o vlastnictví bytů147. Právní úprava o vlastnictví bytů je účinná od 1. 1. 1992 na základě novelizace provedené v občanském zákoníku (tzv. velká novela ObčZ č. 509/1992 Sb.). Občanský zákoník v § 125 odst. 1 stanoví, ţe „zvláštní zákon upravuje vlastnictví k bytům a nebytovým prostorám“. Další ustanovení občanského zákoníku vztahující se k bytům a nebytovým prostorům je uvedeno v § 118 odst. 2: „předmětem občanskoprávních vztahů mohou být též byty nebo nebytové prostory.“ Z těchto dvou ustanovení můţeme vyvodit i specifika vlastnictví k bytům a nebytovým prostorům. Byt a nebytový prostor jsou sice reálné části budovy, avšak nejsou reálně oddělitelné a nelze s nimi nakládat tak jako se samostatnou věcí. Právní samostatnost těchto věcí je tedy pouze právní fikcí. Vlastnictví k bytům a nebytovým prostorům je proto upraveno zvláštním zákonem. Byt není tedy věcí v právním smyslu obecně, nýbrţ v reţimu zákona o vlastnictví bytů a nebytových prostorů. V komentáři k zákonu o vlastnictví bytů stojí: „byt není samostatnou věcí mimo režim zvláštního zákona. Byty v domech, které nebyly vymezeny dle zákona o vlastnictví bytů, rozhodně nejsou samostatnými věcmi.“148 Byty se prostřednictvím tohoto „vymezení“, kterým se myslí právní jednání vlastníka budovy podle § 4 ZOVB, tj. tzv. prohlášení
145
Více k přípojkám jako neoprávněným stavbám viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1308/2003. 146
Zajímavý je téţ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 897/2006 zabývající se otázkou, zda kanalizační či vodovodní přípojky (jako samostatná stavba, tj. zřízená po 1. 1. 2002) mohou být povaţovány za vadu pozemku. 147
Zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále téţ jen „ZOVB“). 148
FIALA, Josef a kol. Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. s. 8.
57
vlastníka budovy, stávají tzv. jednotkami podle ZOVB, které jsou samostatnou věcí v právním smyslu. Můţeme se však setkat i s opačnými názory u odborné veřejnosti.149 Bytem se podle ZOVB rozumí „místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení“. Rozhodující pro posouzení, zda soubor místností je bytem, je právní stav zaloţený pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu o povolení uţívání stavby, případně o změně účelu jejího uţívání, nikoli faktický stav jejího uţívání nebo vůle účastníků smlouvy.150 Co se týče pojetí bytu jako nemovitosti, tak speciální ustanovení v § 3 odst. 2 ZOVB říká, ţe „právní vztahy k jednotkám se řídí, pokud tento zákon nestanoví jinak, ustanoveními občanského zákoníku a dalších právních předpisů, které se týkají nemovitostí“. Ze znění tohoto ustanovení je moţné dovodit, ţe i byty a nebytové prostoty můţeme povaţovat za nemovitosti. Vlastnictví jednotek151 navíc podléhá evidenci v katastru nemovitostí. K tomu aby jednotky byly v katastru nemovitostí evidovány, musí být nejprve evidována budova, ve které jsou jednotky vymezeny prohlášením vlastníka budovy. Není moţné v budově vymezit jednotky, jejichţ účel uţívání nebyl určen stavebním řízením. Není např. moţné vymezit v budově byt, který byl vystavěn bez stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí – takový byt nemůţe být předmětem vlastnictví podle zákona o vlastnictví bytů, a není tudíţ ani předmětem občanskoprávních vztahů podle § 118 odst. 2 ObčZ.152
149
Viz např. PROCHÁZKA, Antonín. Byt jako předmět občanskoprávního vztahu s přihlédnutím k restituci. Bulletin advokacie. 1999, č. 5. s. 26 a násl. 150
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000. Dále viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97: „Vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) je způsobilý k trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení.“ Další konstantní judikaturou je např. rozsudek ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000: „pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu § 118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu.“ 151
Viz § 2 písm. h) ZOVB: „jednotkou se rozumí byt nebo nebytový prostor nebo rozestavěný byt nebo rozestavěný nebytový prostor jako vymezená část domu.“ 152
OLIVOVÁ, Květa. Práva k bytům a nebytovým prostorů a katastr nemovitostí. Daně a právo v praxi. 2002, č. 8. s. 33 a násl.
58
Samostatný problém pak představují tzv. společné části domu,153 jeţ nejsou samostatným předmětem právních vztahů, nýbrţ tvoří součást celého komplexu právních vztahů tvořících tzv. bytové spoluvlastnictví. § 8 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů stanoví: „společné části domu jsou v podílovém spoluvlastnictví vlastníků jednotek. S převodem nebo přechodem vlastnictví jednotky přechází spoluvlastnické právo ke společným částem domu.“ Spoluvlastnictví společných částí domu je moţno nazvat tzv. spoluvlastnictvím akcesorickým (přídatným),154 kde s vlastnickým právem k jednotce je neoddělitelně funkčně spjato spoluvlastnictví další nemovitosti, a to budovy, jeţ jako předmět právních vztahů vznikem vlastnictví jednotek nezaniká, a k pozemku, přičemţ jednotlivé nemovitosti náleţející samostatným vlastníkům vytvářejí účelový celek (dům s jednotkami spolu s pozemkem) a jejich samostatné uţívání není z povahy věci dost dobře moţné.155 Příslušenství bytu na rozdíl od příslušenství věci není samostatným předmětem právního vztahu. Příslušenstvím bytu jsou pouze takové místnosti a prostory, které slouţí k bydlení. Zákonná definice pojmu příslušenství bytu je obsaţena v § 121 odst. 2 ObčZ, který stanoví, ţe „příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány.“ Odstavec druhý je však ve vztahu speciality k odstavci prvnímu ObčZ, který stanoví, ţe „příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány“. Příslušenství bytu je tedy ze zákona nutné odlišovat od příslušenství věci. V případě příslušenství věci musí jít o věc v právním smyslu (viz § 119 ObčZ), která má ve vztahu k věci hlavní povahu věci vedlejší. V případě příslušenství bytu je situace odlišná – toto příslušenství totiţ není samostatným předmětem právního vztahu. K této otázce se vyjadřuje i Nejvyšší soud v rozsudku z roku 2003156:
153
Společné části domu tvoří podle § 2 písm. g) ZOVB: „zejména základy, střecha, hlavní svislé a vodorovné konstrukce, vchody, schodiště, chodby, balkóny, terasy, prádelny, sušárny, kočárkárny, kotelny, komíny, výměníky tepla, rozvody tepla, rozvody teplé a studené vody, kanalizace, plynu, elektřiny, vzduchotechniky, výtahy, hromosvody, společné antény, a to i když jsou umístěny mimo dům; dále se za společné části domu považují příslušenství domu (například drobné stavby) a společná zařízení domu (například vybavení společné prádelny).“ 154
Op. cit. sub 149: účel vyuţití akcesorického spoluvlastnictví musí být zachován po celou dobu existence akcesorického spoluvlastnictví – tento účel nelze zmařit ani změnit bez souhlasu všech vlastníků jednotek. 155
DVOŘÁK, Tomáš. Poznámky ke společným částem domu. Právní fórum. 2008, č. 12. s. 493 a násl.
156
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 450/2003.
59
„Z definice pojmu příslušenství bytu tak, jak je obsažena v § 121 odst. 2 ObčZ vyplývá, že jde jednak o (vedlejší) místnosti, nacházející se v bytě, jako je např. předsíň, komora, koupelna (resp. výjimečně i mimo byt jako např. záchod společný pro více bytů), jednak o prostory, které se nacházejí mimo byt, např. sklep, dřevník, kolna, apod. Společné těmto místnostem a prostorám je jejich účelové určení, tj. to, že mají sloužit k tomu, aby byly užívány s bytem. Je-li byt určen k bydlení, je logické, že ke stejnému účelu musí sloužit i příslušenství bytu; není-li tomu tak, nemůže mít určitá místnost či prostor charakter příslušenství bytu. Za příslušenství bytu tedy nelze považovat např. chlévy, sýpky nebo stodoly, neboť jejich účelové určení jako prostor, sloužících k chovu hospodářského zvířectva, neodpovídá účelu, k němuž slouží prostory představující příslušenství bytu, tj. k uspokojování potřeby bydlení.“ Za příslušenství bytu nelze podle rozsudku Nejvyššího soudu z roku 1999 povaţovat ani garáţ157, i kdyţ je umístěna ve stejném domě jako byt a je spolu s bytem uţívána, neboť neslouţí k uspokojování potřeby bydlení.158 Naproti tomu příslušenstvím budovy být garáţ můţe,159 coţ je dalším argumentem na podporu tvrzení, ţe příslušenství věci (tj. budovy) a příslušenství bytu je třeba rozlišovat. 6.3.6
Podzemní stavby Jelikoţ občanský zákoník výslovně nestanoví, ţe by předmětem občanskoprávních
vztahů měla být pouze nadzemní stavba, dá se dovodit, ţe samostatným předmětem práv můţe být i stavba podzemní.160 Podobně jako v případě studny se o samostatný předmět občanskoprávních vztahů nebude jednat v případě, ţe podzemní stavbou bude pouhá prostora pod zemí bez pevného vyztuţení, jestliţe však podzemní prostora bude tvořena z kamene, případně z cihel, tak můţe být samostatným předmětem právních vztahů.161 Takovými podzemními stavbami mohou být např. sklepy, podzemní garáţe apod.
157
Více ke garáţím jako ke společné části domu srov. DVOŘÁK, Tomáš. Garáţ jako jednotka a jako společná část domu podle zákona č. 72/1994 Sb. Právní rozhledy. 2010, č. 2. s. 48 a násl. 158
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2340/99.
159
Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1844/2004.
160
Např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 2. 1923, sp. zn. Rv I 813/22.
161
Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 911/2005.
60
6.3.7
Zříceniny hradů Tato otázka se stala aktuální v souvislosti s rozhodnutím Nejvyššího správního
soudu z roku 2009162 ve věci zříceniny hradu Stará Dubá163, kdy se státní podnik Lesy České republiky bránil uloţení povinnosti podle zákona o památkové péči s tím, ţe konkrétní zřícenina hradu je samostatnou stavbou, tj. je ve vlastnictví státu a Lesy ČR k ní nemají právo hospodaření, které by měly, kdyby zřícenina byla součástí pozemku. 164 Celá věc se dostala aţ před Nejvyšší správní soud, který se ve svém rozhodnutí opřel o judikaturu Nejvyššího soudu týkající se součásti věci165 a okamţiku, kdy se samostatná věc jiţ stává součástí pozemku v důsledku destrukce. Podle této judikatury je kritériem, zda jsou ještě patrné dispoziční řešení prvního nadzemního podlaţí a obvodová zdiva – v konkrétním případě bylo zřejmé, ţe toto kritérium splněno není. Lesy ČR poukazovaly na argument atypické stavby středověkých hradů, avšak tento argument nebyl dle Nejvyššího správního soudu dostatečný. Nejvyšší správní soud říká, ţe se při řešení sporné otázky, zda daná stavba (stavební dílo ve smyslu stavebního zákona) je součástí pozemku, nebo samostatnou nemovitou věcí, musí vţdy brát v úvahu i okolnosti konkrétního případu. Stavební části zříceniny a zbytky rozrušeného zdiva během staletí jiţ natolik splynuly s pozemkem, jeho půdním krytem a jeho vegetací, ţe je jiţ velmi obtíţné mezi nimi rozlišit a zřícenina tedy nemůţe obstát jako samostatný předmět právních vztahů a stala se součástí pozemku. 6.3.8
Další konkrétní případy Následující případy jsou spíše kazuistikou vybranou z rozhodnutí Nejvyššího soudu
zabývající se problematikou způsobilosti stavby stát se samostatným předmětem právních vztahů. Na parkoviště či tenisový kurt166 lze vztáhnout judikát Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/1997. Parkoviště představované pozemkem, jehoţ povrch byl zpracován zpevněním povrchu za účelem parkování automobilů, není 162
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 93/2008-95.
163
Blíţe viz SALÁK, Pavel. Hromada kamení. In COFOLA 2009. Brno: Masarykova univerzita, 2009. s. 415 a násl. 164
Blíţe viz PODHRÁZKÝ, Milan. Právní reţim zříceniny hradu. Právní fórum. 2009, č. 6. s. 251 a násl.
165
Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 111/92.
166
Srov. další rozsudek Nejvyššího soudu v tomto duchu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005.
61
z hlediska občanskoprávního zpravidla stavbou. Nejvyšší soud zmiňuje vyhlášku č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon. Zde jsou jako druhy pozemku uvedeny mj. sportoviště, hřbitovy, manipulační plochy apod. Uvedené pojmy vytyčující druhy pozemku a představují určitou kvalitu pozemku a určité ztvárnění či zpracování povrchu pozemku. Nemohou být tedy současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní reţim či osud. Nelze je od pozemku oddělovat. Není ani dobře představitelné, ţe by někdo mohl převést na jiného parkoviště, chodník nebo tenisový kurt bez současného převodu pozemku, na němţ se toto „zařízení“ či „konstrukce“ bezprostředně nachází. Ústavní soud judikoval, ţe meliorační zařízení je součástí pozemku podle § 120 odst. 1 ObčZ, nejedná se tedy o případ samostatné stavby ve smyslu § 120 odst. 2 ObčZ. Tento nález Ústavního soudu167 byl jiţ zmíněn výše v textu. Ústavní soud zde uvádí, ţe ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého stavba není součástí pozemku, nutno interpretovat v návaznosti na odstavec 1, tudíţ stavba není součástí pozemku tehdy, jestliţe jde o stavbu, která je věcí nemovitou nebo jestliţe jde o stavbu, která je věcí movitou, a která není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniţ by došlo k znehodnocení pozemku. Jeskyně byla dříve také předmětem diskuzí týkajících se toho, kdy je jeskyně součástí pozemku a kdy je samostatnou věcí168 – těmto debatám byla však učiněna přítrţ přijetím novelizace169 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, kde je v § 61 odst. 3 stanoveno, ţe „jeskyně nejsou součástí pozemku a nejsou předmětem vlastnictví.” Lom je místem, v němţ dochází k dobývání loţiska nerostů. Není tedy samostatným objektem právních vztahů, ale je součástí loţiska vyhrazených nerostů anebo
167
Op. cit. sub 130.
168
Srov. dřívější judikaturu Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1181/2002: „jeskyně je podzemní přírodou v ložisku nerostů vytvořený prostor, který není samostatnou věcí a jako takový je součástí ložiska nerostů, které tvoří její stěny, resp. vymezuje její obvod. Jde-li o ložisko nerostů vyhrazených, patří jeskyně vlastníku ložiska. Jde-li o ložisko nerostů nevyhrazených, patří vlastníku pozemku, pod jehož povrchem se nachází. V daném případě pak sporná jeskyně, pokud se nachází pod povrchem pozemku žalobkyň, nemůže být v jejich vlastnictví.“ 169
Novelizace provedena zákonem č. 218/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.
62
v případě, ţe jde o dobývání nerostů nevyhrazených, součástí pozemku, v němţ se nevyhrazené nerosty nacházejí.170 Výměníková stanice je součástí nemovitosti, v níţ se nachází. Nejvyšší soud však zároveň vyjádřil, ţe v souvislosti s výměníkovou stanicí nemusí být zcela jisté, dle výkladu § 120 ObčZ, zda je součástí nemovitosti nebo ne. Podle ustanovení § 120 občanského zákoníku je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleţí a nemůţe být odděleno, aniţ by se tím věc znehodnotila. Podle ustálené judikatury nelze znehodnocení věci chápat pouze v úzkém smyslu slova, tedy jako zničení nebo podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti, ale znehodnocení můţe téţ znamenat, ţe věc bude svoji funkci plnit na niţší úrovni, sníţí se cena věci nebo se zhorší její vzhled. Podle judikatury Nejvyššího soudu171 je nutno výměníkovou stanici povaţovat za součást domu, neboť podle své povahy k této nemovitosti náleţí a nemůţe být oddělena, aniţ by se dům neznehodnotil. Zajímavá je judikatura týkající se plotů. Pojem plot není v našem právním řádu vymezen, je tedy na posouzení orgánu, který ve věci rozhoduje, aby situaci zhodnotil. Občanský zákoník se v § 127 odst. 2 zmiňuje v souvislosti s řešením sousedských sporů o povinnosti oplotit pozemek. Pojem plot je však vykládán extenzivně a spadá pod něj i zeď.172 Ploty a opěrné zdi se nepovaţují za součást pozemku za předpokladu, ţe jsou vyšší neţ 100 cm.173 V případě větší výšky neţ 100 cm se jedná o samostatné stavby se samostatným právním osudem. Vlastníkem takových staveb se potom stává stavebník, jestliţe stavbu uskutečnil s úmyslem mít ji pro sebe.174 Jestliţe plot stavělo více osob, je třeba vycházet při posuzování vlastnického práva k dohodě, kterou mezi sebou uzavřeli stavebníci. Pokud ţádná dohoda uzavřená nebyla, stávají se všichni stavebníci podílovými spoluvlastníky stavby.175 Jestliţe je tedy plot samostatnou věcí, můţe nastat komplikace při převodu pozemku na nového vlastníka. V takovém případě se ve smlouvě uvede, ţe se předmětná nemovitost (např. pozemek) převádí i s příslušenstvím, přičemţ sem plot bude
170
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 265/96.
171
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2452/98.
172
SPÁČIL, Jiří. K problematice plotů. Právní fórum. 2009, č. 11. s. 478 a násl.
173
Rozsudek Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. R 4/1992. 174
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001.
175
Op. cit. sub 172.
63
spadat (avšak pouze tehdy, jestliţe se nejedná o předmět, který by byl evidován v katastru nemovitostí – v tomto případě je třeba uzavřít další smlouvu, jejímţ předmětem bude převod této věci evidované v katastru nemovitostí). Transformátor se také můţe stát samostatnou věcí v právním smyslu za předpokladu, ţe „je spojen s určitou budovou prostřednictvím rozvodné sítě a jako součást infrastruktury osídlení slouží k napájení domu a v případě potřeby z něj lze dodávat elektrickou energii i jiným odběratelům.“176
6.4
Definice pojmu příslušenství věci Dle § 121 odst. 1 občanského zákoníku jsou příslušenstvím ty věci, které náleţí
vlastníku věci hlavní a které jsou jím zároveň určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale uţívány. Platná právní úprava je vykládána tak, ţe je třeba splnit dva předpoklady k tomu, aby věc mohla být povaţována za příslušenství věci hlavní. Jednak je to hledisko subjektivní, kdy se vlastník věci rozhodne, ţe bude spolu s věcí hlavní pouţívat určitou jinou věc jako její příslušenství. Objektivním hlediskem je potom faktická způsobilost předmětu určeného vlastníkem jako příslušenství být s věcí hlavní pouţívána.177 Společné uţívání příslušenství s věcí hlavní nemusí být hospodářskou nezbytností, je však nutné, aby se jednalo o věci, u nichţ je alespoň hospodářsky vhodné, aby byly společně uţívány. Případ, kdy uţívání příslušenství spolu s věcí hlavní není hospodářskou nutností, se nazývá příslušenstvím umělým. Opačná situace, kdy uţívání příslušenství spolu s věcí hlavní hospodářskou nutností je, se nazývá příslušenstvím přirozeným. Jako typické přirozené příslušenství zmiňuje J. Spáčil obecně akceptovanou věc, kdy je rezervní pneumatika v autě povaţována za příslušenství auta. I zde však samozřejmě záleţí na subjektivním hledisku, tj. ţe se vlastník vozidla rozhodl povaţovat rezervu za příslušenství vozidla. Všechna tato teoretická vymezení pojmu příslušenství hrají důleţitou roli v případě převodu věci hlavní. Právní teorie a praxe není doposud v této otázce jednotná. Platný občanský zákoník totiţ neumoţňuje učinit závěr, ţe je-li převáděna věc hlavní, pak 176
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1118/2007.
177
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2008, č. j. 8 Afs 158/2006-113.
64
příslušenství věci „bez dalšího“, aniţ se tak účastníci dohodli, sdílí právní osud věci hlavní. Pravidlo, ţe by příslušenství věci hlavní mělo sdílet osud věci hlavní, není základní a „přirozenou“ normou, která by vycházela jiţ z římského práva.178 Příslušenství věci hlavní nesdílí osud věci hlavní automaticky, je třeba náleţitého projevu vůle. K tomu, aby příslušenství přešlo na nabyvatele spolu s věcí hlavní, jsou důleţité dva faktory, které byly zmíněny výše. Musí být naplněno jednak kritérium objektivní, tzn. příslušenství musí být způsobilé k tomu, aby mohlo být s věcí hlavní uţíváno; dále musí být zároveň s kritériem objektivním naplněno i kritérium subjektivní, tzn. rozhodnutí vlastníka věci hlavní příslušenství s věcí hlavní trvale uţívat. Otázka příslušenství a věci hlavní byla řešena i v souvislosti s nemovitostmi, totiţ zda nemovitost můţe být příslušenstvím nemovitosti jiné, která bude povaţována za věc hlavní. Na tomto místě bych uvedla několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, která tuto otázku řeší. Průlomový byl rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2772/2000179 který říká, ţe „je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost, je základním předpokladem k tomu, aby mohlo příslušenství na jinou osobu spolu s věcí hlavní přejít, vyjádření vůle toto příslušenství převést, a to v písemné formě“. Další rozsudek Nejvyššího soudu z roku 2004180 specifikuje případ, kdy je příslušenstvím věci hlavní nemovitost: k platnosti smlouvy o převodu nemovitosti je třeba přesná identifikace příslušenství v právním úkonu, bude-li jím nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí. Bude-li příslušenstvím nemovitost, která evidenci v katastru nemovitostí nepodléhá181, postačí k jejich převodu vyjádření, ţe věc se převádí „s příslušenstvím“. Ovšem i tu je třeba k převodu příslušenství výslovný projev vůle, který 178
SPÁČIL, Jiří. Sporné otázky institutu „příslušenství věci“. Právní rozhledy. 2010, č. 2. s. 39 a násl.
179
Rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000. 180
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1844/2004.
181
K tomuto viz např. článek TRAJEROVÁ, Pavlína. Evidování zahradních chatek. Právní rádce. 2005, č. 8. s. 17 a násl. Autorka se vyjadřuje k evidenci zahrádkářských chatek, u kterých se veřejnost často domnívá, ţe nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí. Zahrádkářské chatky se však v katastru evidují. Není moţné je posuzovat jako drobné stavby. K vzniku, změně nebo zániku vlastnického práva, zástavního práva, práva odpovídajícímu věcnému břemeni a předkupního práva věcného je nutný zápis do katastru nemovitostí. K tomu dále srov. např. BAUDYŠ, Petr. Platné nabývací jednání a pocit spravedlnosti. Právní rozhledy. 2004, č. 16. s. 614 a násl.
65
musí být učiněn, jde-li o nemovitost, písemně. I nadále totiţ platí, ţe příslušenství nepřechází „bez dalšího“, ale je třeba vyjádřit, ţe věc se převádí i „s příslušenstvím“. V případě převádění nemovitosti je nutné dodrţovat kogentní normy občanského zákoníku týkající se převodu nemovitostí – tzn. dodrţet především písemnou formu smlouvy (viz § 46 ObčZ). Dále je nutné splnit poţadavky katastrálních předpisů kladené na převod nemovitosti. Relevantní v případě převádění nemovitosti není to, zda je v kupní smlouvě definována jako příslušenství jiné věci. Co se týče nemovitostí neevidovaných v katastru nemovitostí (kůlny, ploty apod.), u těch je téţ vyţadována písemná forma k jejich převodu. § 133 odst. 2 občanského zákoníku stanoví, ţe v případě převodu nemovité věci na základě smlouvy, se nabývá vlastnictví k této nemovitosti vkladem do katastru nemovitostí. V dalším odstavci téhoţ paragrafu je pak moţno se dočíst, ţe k nemovitostem neevidovaným v katastru nemovitostí se nabývá vlastnictví okamţikem účinnosti smlouvy. Jestliţe budeme aplikovat tato ustanovení na situaci, kdy je předmětem kupní smlouvy stavba a její příslušenství, přičemţ toto nemovité příslušenství se neeviduje v katastru nemovitostí, protoţe se nachází na stejné parcele jako stavba hlavní, tak k přechodu vlastnického práva k nemovitosti dojde v jiný okamţik, neţ k přechodu vlastnictví k jejímu nemovitému příslušenství (samozřejmě za situace, kdy např. nabytí vlastnického práva k příslušenství nebude vázáno na odkládací podmínku). K příslušenství by tak bylo moţné nabýt vlastnické právo jiţ účinností kupní smlouvy, která se v podstatě shoduje s okamţikem platnosti smlouvy (vyjma případu např. jiţ zmíněné odkládací podmínky). V zájmu předcházení takovým situacím se uplatňuje praxe vázat účinnost převodu vlastnictví k příslušenství na nabytí vlastnického práva k věci hlavní (tzn. na povolení a provedení zápisu vkladu do katastru nemovitostí).182
6.5
Definice pojmu součást věci Občanský zákoník vymezuje pojem součást věci v § 120 odst. 1: „součástí věci je
vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.“ Součást věcí není tedy samostatným předmětem práv, jako je tomu na
182
BRUK, Dalibor. Nemovitost jako příslušenství věci. Právní rádce. 1997, č. 4. s. 9 a násl.
66
příklad u příslušenství věci (dokud není fakticky od věci hlavní oddělena, součástí věci hlavní tedy můţe být i to, co je způsobilé být samostatným předmětem práv – viz níţe). Součást věci sdílí automaticky osud věci hlavní. Zákon staví samostatnost věci ve vztahu k věci jiné na dvou kritériích – jednak na vzájemné sounáleţitosti věcí a jednak na míře jejich oddělitelnosti.183 Vzájemná sounáleţitost představuje spíše subjektivní rovinu, neboť to, „co k věci podle její povahy náleží”, se určuje do značné míry podle lidských zvyklostí, zkušeností a norem vztahujících se ke konkrétní věci. Míra sounáleţitosti se pak posuzuje podle povahy té věci, která je povaţována za věc podstatnější, určující a tedy ve vztahu více věcí za věc tzv. hlavní. Zákonný text touto obecnou úpravou dává prostor k individuálnímu posouzení, jaké vlastnosti věc hlavní vykazuje, aby odtud bylo moţno odvíjet úvahy, zda jiná relativně samostatná věc k ní „patří” natolik neodmyslitelně, ţe nemůţe jiţ být povaţována za věc odlišnou. Míra oddělitelnosti věci hlavní a její součásti je kritérium více objektivní a sleduje spojení věcí především ve smyslu fyzickém. Formulace „nemůže být oddělena, aniž by se tím věc znehodnotila”, však nevylučuje moţnost faktické separace věcí, naopak vlastně v důsledcích jejich oddělení spatřuje měřítko samostatnosti věcí. Charakter „oddělení” zákon nestanoví a tedy nutně tento pojem musí zahrnovat celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu). Prakticky však můţe jít o dva hmotné předměty nebo jiné věci, které ekonomicky, technicky či jinak v jiných souvislostech mohou plnit samostatnou funkci. Oddělitelnost věci a následné znehodnocení věci tedy závisí na konkrétní situaci.184 Jako součást věci se pojímá například kolo od automobilu, jestliţe bude kolo od auta odděleno, dojde ke znehodnocení auta, samotné kolo bude však pouţitelné i nadále (znehodnoceno oddělením nebude) a je způsobilé být samostatnou věcí. Výklad tohoto ustanovení občanského zákoníku je tedy restriktivní v tom smyslu, ţe pojmem „věc“ se 183
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2366/2008.
184
FIALA, Josef. HURDÍK, Jan. Občanský zákoník – komentář. Část I. Hlava IX. Vymezení některých pojmů. Součást věci. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI, 1999. .
67
rozumí věc, od které je oddělováno – v uvedeném případě se tedy myslí automobil, který je znehodnocen oddělením kola, kdeţto samotné kolo znehodnoceno není. Podobný je příklad stromu, na němţ rostou plody – plody jsou součástí stromu do té doby, neţ dojde k jejich oddělení a tyto plody se stanou samostatným předmětem práv. Dokud jsou věci spojeny jako součást a věc hlavní, nemá vůle vlastníka ţádný vliv na to, zda jde pořád o jedinou věc – všechny součásti přechází na nabyvatele určeného v kupní smlouvě automaticky bez výslovného označení.185 Občanský zákoník hovoří o znehodnocení věci – znehodnocení však nemusí znamenat pouze ztrátu funkčnosti věci, můţe dojít téţ k vzhledovému (estetickému) znehodnocení věci nebo k cenovému znehodnocení (toto znehodnocení bývá zpravidla výsledným odrazem ztráty jakýchkoliv jiných hodnot).186 Jinými slovy řečeno, se znehodnocením míní stav, kdy hlavní věc v porovnání se stavem před oddělením její součásti slouţí svému původnímu účelu méně kvalitně nebo mu nemůţe slouţit vůbec.187
6.6
Neoprávněná stavba V souvislosti s absencí zásady superficies solo cedit dochází nezřídka k právnímu
problému tzv. neoprávněné stavby. Jedná se o situaci, kdy je vystavěna stavba na pozemku, který není ve vlastnictví stavebníka a stavebník nemá oprávnění na tomto pozemku stavbu stavět, většinou proto, ţe nemá souhlas ke stavbě od vlastníka pozemku. Pojem „neoprávněná stavba“ je chápán ve smyslu občanskoprávním, tzn. stavba, resp. její část je postavena na cizím pozemku beze svolení vlastníka tohoto pozemku. Není tedy rozhodující veřejnoprávní oprávnění stavebníka ve smyslu stavebního zákona (např. stavební povolení – stavba bez stavebního povolení je chápána jako tzv. nedovolená „černá“ stavba). Faktem však je, ţe stavba je ve vlastnictví stavebníka. Občanský zákoník poskytuje vlastníkovi pozemku, který se můţe stát postavením cizí stavby znehodnocený, ochranu v podobě ustanovení § 135c ObčZ.
185
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98. 186
KOCOUREK, Jiří, PLECITÝ, Vladimír. Občanský zákoník – komentář. 3. doplněné vydání. Praha: EUROUNION, 2004. s. 137. 187
Op. cit. sub 184.
68
Oprávněnost stavby je třeba posoudit podle právní úpravy, jaká tu byla v době jejího vzniku, zatímco vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, na němţ je stavba umístěna, probíhá podle právní úpravy platné v době rozhodování soudu o neoprávněné stavbě.188 Neoprávněnou tady musí být stavba od samého počátku svého vzniku, dodatečné odpadnutí dřívějšího dovoleného titulu nedostačuje.189 Jestliţe tedy oprávnění stavby v průběhu stavebního procesu odpadne nebo jestliţe dojde ke změně, která nebyla předvídána a která by mohla na počátku ovlivnit vznik titulu stavět na cizím pozemku, nevedou tyto důvody k následnému odpadnutí oprávněnosti stavby. Pro kvalifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda byla zřízena na cizím pozemku zcela nebo pouze zčásti. Postačí, kdyţ je na cizím pozemku jenom část stavby.190 Můţe se ovšem rozlišovat situace, kdy stavebník stavěl na základě časově buď omezeného, nebo časově neomezeného práva. Pokud tedy stavebník stavěl na základě časově omezeného práva a lhůta ke stavění jiţ uplynula, potom se můţe vlastník pozemku domáhat odstranění stavby ţalobou u soudu podle § 126 odst. 1 ObčZ.191 Jestliţe stavebník stavěl na základě časově neomezeného práva a toto oprávnění později zaniklo v důsledku změny právní úpravy, tak se vlastník nemůţe domáhat odstranění neoprávněné stavby ani vypořádání neoprávněné stavby. Můţe pouze ţádat o vydání bezdůvodného obohacení získaného uţíváním pozemku (bude se jednat o částku, kterou by vlastník pozemku dosáhl za pronájem zastavěného pozemku, příp. i pozemku přilehlého).192 V případě časově neomezeného práva se totiţ uplatní princip ochrany práv nabytých v dobré víře současně se zákazem retroaktivity.193 Důleţité je také zohledňovat, zda byl stavebník v dobré víře. J. Spáčil se ve svém článku Neoprávněná stavba v nové judikatuře (pozn. pod čarou sub 192) domnívá, ţe 188
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99.
189
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 45/92.
190
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 268/2003.
191
Viz § 126 odst. 1 ObčZ, který upravuje tzv. negatorní ţalobu : „Vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.“ 192
SPÁČIL, Jiří. Neoprávněná stavba v nové judikatuře. Právní fórum. 2004, č. 6. s. 233 a násl.
193
SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví k pozemku, na kterém je umístěna cizí stavba, na kterou nedopadá § 135 ObčZ a ţaloba na vyklizení pozemku. ASPI – původní nebo upravené texty pro ASPI, 2003.
69
jestliţe stavebník jedná v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem (není to tedy pouze dobrá víra zaloţená subjektivně), ţe je drţitelem práva stavět, tak není rozumného důvodu pro to, aby jeho stavba byla posuzována jako neoprávněná. Stejně tak je při posuzování neoprávněných staveb důleţité zohledňovat fakt, kdy stavebník stavěl úmyslně na cizím pozemku, i kdyţ věděl, ţe majitel pozemku s tímto nesouhlasí a domníval se, ţe při následném sporu nebude nařízeno odstranění stavby z důvodu neúčelnosti. K tomuto se vyjadřuje i soudce Ústavního soudu P. Varvařovský: „...při posuzování případů tzv. neoprávněných staveb, k jejichž zřízení došlo úmyslným jednáním stavebníka, musí být ochrana vlastnických práv majitele pozemku prioritní. Pokud tento princip respektován nebude, má toto nejen dopady na samotného vlastníka, ale na celou společnost, v níž se vytváří povědomí o „výhodnosti“ nedodržování práv ostatních, se všemi nežádoucími důsledky. Veřejný zájem nelze v obecné rovině spatřovat pouze v zájmu státu či státních institucí, ale rovněž v potřebě společnosti spravedlivě vymezit práva vlastníků při jejich vzájemné kolizi, jež nastává v případě tzv. neoprávněných staveb.“194 Podobnou úvahu o zásadní nepřípustnosti zvýhodňování protiprávního jednání (tzv. Selbstbehauptung des Rechts) vyjádřil např. v roce 2006 i německý Spolkový ústavní soud v souvislosti s otázkou, zda lze zrušit státní občanství získané na základě podvodného jednání.195 6.6.1
Vypořádání tzv. neoprávněné stavby podle § 135c ObčZ Občanský zákoník pamatuje na případy neoprávněné stavby a umoţňuje různé
varianty řešení uvedené v § 135c, který zní: (1) Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“). (2) Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. 194
VARVAŘOVSKÝ, Pavel. Ústavní soud k posuzování případu neoprávněných staveb. Právní fórum. 2005, č. 6. s. 59 a násl. 195
Blíţe srov. KANDALEC, Pavel. Zrušení podloudně získaného státního občanství. Jurisprudence. 2009, č. 5. s. 28 a násl.
70
(3) Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě. Nejvyšší soud judikoval, ţe ţalobu na vypořádání neoprávněné stavby můţe podat nejenom vlastník pozemku, ale i vlastník neoprávněné stavby.196 Ad odstavec 1 Co se týče odstranění stavby, soud jej nařídí především v případech porušení povinností zvlášť hrubým způsobem, např. tehdy kdyţ je stavba postavena ve zvláště chráněných územích či v případě, kdy stavebník jednal ve zlé víře, proti dobrým mravům apod.197 Soud zohledňuje, proč vlastník pozemku nezakročil proti stavebníkovi jiţ během realizace stavby. V rozhodnutí Nejvyššího soudu R 23/2003 Nejvyšší soud upozorňuje na moţnost šikanózního jednání vlastníka pozemku, který jiţ od počátku realizace stavby o této stavbě a její neoprávněnosti věděl a přitom nezakročil.198 Teprve aţ po dokončení stavby se vlastník pozemku bude ţalobou domáhat odstranění stavby. V tomto případě je tedy nutné uváţit, zda by odstranění stavby nebylo v rozporu s dobrými mravy a zda vlastník pozemku neměl v úmyslu spíše šikanovat vlastníka stavby. Zároveň soud zohlední také ekonomickou účelnost a vhodnost stavby, avšak učiní tak v souvislosti i s dalšími faktory (viz komentář k odstavci druhému). Ekonomická nevhodnost odstranění stavby je totiţ z hlediska posouzení veřejného zájmu sama o sobě jako důvod k zamítnutí návrhu na její odstranění nepostačující.199
196
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1090/2000.
197
KOCOUREK, Jiří, PLECITÝ, Vladimír. Občanský zákoník – komentář, 3. doplněné vydání. Praha: EUROUNION, 2004. s. 167. 198
V rekodifikaci bude upravena výjimka ze superficiální zásady spočívající v tom, ţe pozemek připadne do vlastnictví stavebníkovi, jestliţe majitel pozemku o stavbě věděl a bez zbytečného odkladu ji nezakázal a za předpokladu, ţe stavebník byl v dobré víře. Jedná se o stejné řešení, které poskytoval i OZO v § 418 věta třetí. 199
Nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95.
71
Ad odstavec 2 Právo ţádat soud o rozhodnutí o neoprávněné stavbě se nepromlčuje.200 Jak stanoví odstavec druhý §135c ObčZ – nelze nařídit odstranění stavby, pokud by to nebylo účelné. Z hlediska účelnosti přihlíţí soud zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by případným odstraněním stavby vznikla. Dále soud přihlédne k tomu, zda stavebník a jeho rodina ve stavbě ţijí, zohledňuje se také rozsah zastavěného pozemku, jakoţ i to, zda stavebník věděl, ţe staví na cizím pozemku. Soud musí porovnat hospodářskou i jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším vyuţití stavby.201 Je tudíţ vhodné zváţit moţné vyuţití pozemku beze stavby a moţné vyuţití pozemku se stavbou, a dále téţ porovnat náklady spojené s odstraněním stavby a náklady, které byly vloţeny do realizace stavby. Ad odstavec 3 Třetí odstavec připouští i jiné moţnosti vypořádání stavby, neţ které jsou uvedeny v předchozích odstavcích. Cílem je zohlednit všechny okolnosti a rozhodnout pokud moţno „spravedlivě“ a vyrovnat se s vlastnickými právy obou subjektů, tedy jak vlastníka pozemku, tak vlastníka stavby. Jako moţnost je zde uvedeno zřízení věcného břemene ve prospěch stavebníka. Podle judikatury je však zřízení takového věcného břemene spíše mimořádným opatřením, které připadá v úvahu jen ve výjimečných případech. Při stanovení náhrady za zřízení věcného břemene nelze postupovat pouze podle cenových předpisů. Je třeba vycházet ze skutečnosti, ţe vlastník pozemku byl omezen proti své vůli, případně bez svého vědomí a je dále třeba přihlíţet k okolnostem, za kterých byla neoprávněná stavba zřízena a k újmě postihující vlastníka pozemku. Výše náhrady za zřízení věcného břemene ve prospěch stavebníka je tudíţ na úvaze soudu s přihlédnutím k výše uvedeným hlediskům.202 Pozemek můţe být, za předpokladu, ţe s tím vlastník pozemku souhlasí, přikázán do vlastnictví stavebníka, a to i bez stavebníkova souhlasu. Vlastníkovi pozemku by
200
Blíţe srov. např. CHALUPA, Luboš. Promlčení práva na odstranění neoprávněné stavby. Právní rádce. 1999, č. 5. s. 31 a násl. 201
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002.
202
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98.
72
v takovém případě byla samozřejmě přiřknuta náhrada za pozemek. Soud tak však nemůţe učinit bez souhlasu vlastníka pozemku, neboť by se fakticky jednalo o vyvlastnění.203 Ještě pro upřesnění bych dodala, ţe ačkoliv se jedná o občanskoprávní spor zahájený na návrh účastníka, tak soud není vázán návrhy účastníků v tom smyslu, jak přesně vypořádat neoprávněnou stavbu – soud usiluje především o spravedlivé rozhodnutí pro obě strany sporu do té míry, jak je to jenom moţné, a proto jestliţe uzná za vhodný jiný způsob vypořádání, neţ jaký navrhli účastníci, tak vypořádá neoprávněnou stavbu podle svého vlastního uváţení při zohlednění všech faktorů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu: „Soud není v případě rozhodování o vypořádání neoprávněné stavby vázán návrhy účastníků řízení. Pokud tedy soud dospěje během řízení k názoru, že návrh žalobce na vypořádání není přijatelný, musí vztahy upravit jiným způsobem vyplývajícím z § 135c občanského zákoníku.“204).205 6.6.2
Možnost použití § 126 ObčZ (žaloba na odstranění stavby) Jak jiţ bylo zmíněno výše v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu (pozn. pod
čarou sub 188) – neoprávněnost stavby se posuzuje od jejího samého počátku, tudíţ jestliţe na počátku titul existoval a následně existovat přestal (např. skončení nájemní smlouvy k pozemku), stavba jiţ nemůţe být posuzována jako neoprávněná, vlastník pozemku má však má právo domáhat se odstranění stavby podle § 126 ObčZ. Vlastník pozemku, na kterém je umístěna stavba, jejímţ vlastníkem je někdo jiný, se za splnění zákonných podmínek můţe (nejde-li o neoprávněnou stavbu ve smyslu § 135c ObčZ) domáhat ochrany svého vlastnického práva podle § 126 odst. 1 ObčZ ţalobou na odstranění stavby.206 Tato situace nastává především v případech, kdy stavebník byl oprávněn pozemek uţívat pouze dočasně, a to např. na základě nájemní smlouvy. Nejvyšší soud k této věci dále řekl, ţe pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn uţívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po jiném způsobu zániku práva) právo 203
Rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. R 42/2001. 204
Rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. R 42/2001. 205
Srov. SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnického práva a neoprávněná stavba podle § 135c ObčZ. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI, 2003. 206
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1396/96.
73
mít nadále na tomto pozemku umístěnou stavbu a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se můţe domáhat odstranění stavby. V případě, ţe stavebník umístí stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které můţe být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného uţívání pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne téţ občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu.207 V praxi se však vyskytuje tendence ţalobám na odstranění stavby zřízené na základě obligačního práva nevyhovět, protoţe se poukazuje na konflikt dvou rovnocenných vlastnických práv – jednak právo vlastníka pozemku, jednak právo vlastníka stavby. Opomíjí se však skutečnost, ţe ten kdo stavěl na základě obligačního práva, musel vědět, ţe jeho právo jednoho dne skončí, resp. můţe skončit a vědomě na sebe vzal toto riziko.208 Ústavní soud v této otázce vyjádřil následovně: „Neposkytnout vlastníku pozemku ochranu by tak znamenalo odepřít mu jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.“209 6.6.3
Neoprávněná stavba zřízená tzv. socialistickou organizací Tzv. střední občanský zákoník z roku 1950 upravoval neoprávněnou stavbu v
§ 221, podle něhoţ mohl neoprávněnou stavbu zřídit pouze občan.210 V mnoha případech však byla stavebníkem tzv. socialistická organizace, coţ po roce 1990 zvedlo vlnu diskuzí. Klíčovým rozsudkem v případě staveb zřízených na cizím pozemku bez svolení vlastníka tzv. socialistickou organizací se stalo rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1999211, kdy Nejvyšší soud konstatoval, ţe o neoprávněnou stavbu nemůţe jít tehdy, byla-li zřízena tzv. socialistickou organizací před 1. 1. 1992.212 Na tomto závěru nic nemění ani zákon
207
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000.
208
SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví k pozemku, na kterém je umístěna cizí stavba, na kterou nedopadá § 135 ObčZ a ţaloba na vyklizení pozemku. ASPI – původní nebo upravené texty pro ASPI, 2003. 209
Nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. IV ÚS 22/01.
210
Stejná úprava byla obsaţena i v aktuálním ObčZ z roku 1964 v § 221 před tzv. velkou novelou. Neoprávněnou stavbu mohl zřídit pouze občan. 211
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1031/97.
212
Obdobné rozhodnutí Nejvyššího soudu, neţ došlo ke změně judikatury, viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu Rc 33/94: „...jestliže zemědělské družstvo na základě oprávnění, vyplývajícího ze zákonů č. 49/1975, č. 122/1975 Sb., popřípadě č. 162/1990 Sb., vybudovala na pozemku trvalou nemovitou stavbu sloužící zemědělské výrobě, nešlo o stavbu neoprávněnou. Až do novely občanského zákoníku (provedené s účinností od 1. ledna 1992 zákonem č. 509/1991 Sb.), mohl být neoprávněným stavebníkem pouze občan.“
74
č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického reţimu. Nejvyšší soud tedy vycházel z tehdejší právní úpravy tzv. neoprávněné stavby ve středním občanském zákoníku. Avšak o několik let později se obdobnou otázkou zabýval Nejvyšší soud znovu, a jelikoţ tříčlenný senát dospěl k jinému názoru, neţ který je uveden v rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1031/97 (výše citované), tudíţ postoupil věc velkému senátu občanskoprávního kolegia. 213 V konkrétním případě dovolatelé zastávali názor, ţe v jejich případě jde o nárok vzniklý po 1. 1. 1992, jelikoţ do té doby nebylo moţné nárok směřující proti právnické osobě uplatnit, protoţe ţalovaný byl tzv. socialistickou organizací. Domnívali se, ţe v jejich případě jde tedy o nárok podle §135c ObčZ a soud by měl postupovat s odkazem na § 868 ObčZ: „Pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů.“ Nejvyšší soud konstatoval, ţe i přesto, ţe tzv. socialistickou organizaci není moţné subsumovat podle tehdejšího platného práva pod pojem „občan“, není moţné povaţovat stavbu zřízenou bez právního titulu tzv. socialistickou organizací za oprávněnou. Takový názor se nakonec objevoval i v tehdejší odborné literatuře.214 Novela občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. nahradila v souladu s odstraněním preference tzv. socialistického společenského vlastnictví dosavadní § 221 ObčZ ustanovením § 135c ObčZ. Podle tohoto ustanovení mohou tedy být nadále vypořádány stavby zřízené jak fyzickou, tak i právnickou osobou. Vypořádání stavby postavené po 1. 4. 1964 (kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 40/1964 Sb.) a před 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., někým jiným neţ občanem (tedy i socialistickou organizací) na cizím pozemku bez občanskoprávního titulu se tak po tomto dni řídí § 135c odst. 1 ObčZ, jehoţ hypotéza dopadá i na tento případ (stavba je zřízena na pozemku někým, kdo na to neměl právo) bez ohledu na to, zda šlo o osobu fyzickou nebo právnickou.
213
Rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 606/2004. 214
Např. ČEŠKA, Zdeněk a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1987. s. 743.
75
Skutečnost, ţe jde o stavbu postavenou před účinností novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb., se projeví jen v tom, ţe oprávnění ke stavbě na cizím pozemku bude třeba posoudit podle platných předpisů v době zřízení stavby, a to i v případě, ţe právo k postavení stavby jiţ zaniklo. Pokud však postup při zřízení stavby tzv. socialistickou organizací na cizím pozemku byl od počátku neoprávněný, je třeba provést její vypořádání podle § 135c ObčZ. Nejvyšší soud se tedy odchyluje od výše citovaného rozhodnutí z roku 1999, avšak i nadále je pouţitelný výklad, ţe posouzení otázky, zda stavba je oprávněná či není, se řídí podle právních předpisů účinných v době, kdy stavba vznikla jako předmět občanskoprávních vztahů.215 Otázkou výkladu intertemporálního ustanovení uvedeného v § 868 ObčZ se zabýval i Ústavní soud a zaujal stejné stanovisko jako Nejvyšší soud v citovaném rozsudku z roku 2005. Zásadní význam má ústavně konformní výklad přechodného ustanovení § 868 ObčZ k úpravám účinným od 1. ledna 1992 podle zákona č. 509/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení právní reţim vzniku právního vztahu je třeba odlišit od právního reţimu zániku tohoto vztahu, k němuţ dochází v důsledku jeho vypořádání. Pokud došlo ke vzniku právního vztahu nebo vzniku nároku z tohoto vztahu před 1. 1. 1992, je třeba posoudit vznik a nárok z něho vzniklý podle právní úpravy před 1. 1. 1992. Pokud však tento právní vztah přetrval i po 1. 1. 1992, je nutno posoudit další existenci tohoto právního vztahu i nárok, který z něho vznikl, podle právní úpravy, která nastala po 1. 1. 1992. Toto přechodné ustanovení je tedy třeba vyloţit v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména s článkem 11, který poskytuje ochranu vlastnickému právu bez jakéhokoliv ohledu na subjekt vlastnického práva. Ústavní soud tedy učinil závěr, ţe zatímco vznik vztahu z neoprávněné stavby je nutno posoudit podle právní úpravy, která zde byla v době vzniku stavby, způsob vypořádání mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby se musí řídit právní úpravou, která zde je v době rozhodování soudu. Podle názoru Ústavního soudu pouze tento výklad přechodného ustanovení § 868 ObčZ po novele č. 509/1991 Sb., vede k poskytnutí ochrany právům stěţovatele, to
215
BALÁK, František. Nejvyšší soud ČR: neoprávněná stavba zřízená tzv. socialistickou organizací. Soudní rozhledy. 2005, č. 16. s. 606 a násl.
76
znamená k ochraně jeho vlastnického práva podle čl. 11 LZPS i k poskytnutí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 LZPS.216
6.7
Stručný nástin aktuální právní úpravy na Slovensku Na Slovensku je aktuálně účinný téţ občanský zákoník z roku 1964. Stejně jako
v České republice byl i slovenský občanský zákoník mnohokrát novelizován a odborná veřejnost taktéţ diskutuje o rekodifikaci občanského práva. Stejně jako v České republice povaţuje odborná veřejnost rekodifikaci práva občanského práva za podmínku sine qua non, bez níţ nelze soukromé právo sjednotit. V roce 2002 byl předloţen legislativní záměr občanského zákoníku, avšak k vytvoření paragrafového znění se nepřikročilo.217 V lednu 2007 byla vytvořena ministrem spravedlnosti rekodifikační komise, jejímţ předsedou byl zvolen prof. J. Lazar. Výsledkem úsilí rekodifikační komise bylo vypracování legislativního záměru občanského zákoníku, který má tvořit rámec pro sestavení paragrafového znění nového slovenského občanského zákoníku. Návrh legislativního záměru byl diskutován mimo jiné na konferenci v Trenčianských Teplicích, které se zúčastnilo přes sto představitelů z řad odborné veřejnosti – návrh byl přijat veskrze pozitivně. Dne 14. 1. 2009 proto vláda Slovenské republiky schválila na svém zasedání legislativní záměr občanského zákoníku, který jí byl předloţen Ministerstvem spravedlnosti v čele s ministrem Štefanem Harabinem.218 Schválený legislativní záměr mimo jiné počítá s návratem k zásadě superficies solo cedit, která pochopitelně ve slovenském právu nyní chybí,219 a se znovuzavedením práva stavby.220
216
Nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 187/03.
217
LAZAR, Ján. Otázky kodifikácie súkromného práva. Bratislava: IURA EDITION, 2006. s. 15.
218
Legislativní záměr občanského zákoníku na Slovensku je dostupný na: http://www.justice.gov.sk/h.aspx?pg=l59&htm=http://www.justice.gov.sk/pi/2009/legzamObZ.pdf. 219
Srov. § 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Z. z., občiansky zákonník: „Stavby, vodné toky a podzemné vody nie sú súčasťou pozemku.“ Co je zajímavé a rozhodně málo obvyklé, je čl. 4 Ústavy Slovenskej republiky, který zní: „Nerastné bohatstvo, jaskyne, podzemné vody, prírodné liečivé zdroje a vodné toky sú vo vlastníctve Slovenskej republiky.“ Tedy právní status nerostného bohatství, jeskyní etc., je upraven přímo v Ústavě – tj. v právním předpise nejvyšší právní síly a přímo v článku 4., tzn. na privilegovaném místě (úprava státního občanství je
77
Co se týče aktuálního vymezení právních institutů souvisejících s právními vztahy k pozemkům a ke stavbám na nich postavených, je vzhledem ke stejnému kodexu, právní úprava obdobná. Věci se tedy dělí na věci movité a nemovité, přičemţ nemovitosti jsou vymezeny jako pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.221 Jako součást věci je určeno vše, co k ní podle její povahy náleţí a nemůţe být odděleno, aniţ by se věc znehodnotila (opět je definice naprosto stejná jako v případě českého ObčZ). Odstavec druhý § 120 se liší v tom, ţe nejen stavby, ale i vody (jak podzemní tak povrchové) nejsou součástí pozemku.222 Stejná je také nešikovná úprava institutu příslušenství věci, která neumoţňuje přesné výkladové stanovisko.
kupříkladu uvedena aţ v článku pátem), kdeţto v českém právním řádu je status těchto věcí upraven v obyčejných zákonech (horní zákon, zákon o ochraně přírody a krajiny atd.). 220
Legislativní záměr počítá s následující systematikou rekodifikace občanského zákoníku: první část – všeobecná ustanovení; druhá část – rodinné právo; třetí část – věcná práva; čtvrtá část – dědické právo; pátá část – závazkové právo (náhrada škody a bezdůvodné obohacení); šestá část – přechodná, závěrečná a zrušovací ustanovení. Více k tomu viz: Ministerstvo spravodlivosti Slovenskej republiky: Legislatívny zámer občianskeho zákonníka. Justice.gov.sk. 2010 [cit. 2010-6-10]. Dostupné z: http://www.justice.gov.sk/h.aspx?pg=l59&htm=http://www.justice.gov.sk/pi/2009/legzamObZ.pdf. 221
Srov. § 119 slovenského ObčZ, znění paragrafu i s číslem se shoduje s českým ObčZ.
222
V našem právním řádu je právní status vod upraven v zákoně o vodách – vody nejsou předmětem vlastnictví.
78
7 Úvahy de lege ferenda Přípravné práce na rekodifikaci občanského zákoníku probíhají jiţ devátým rokem za spolupráce desítek odborníků s důrazem na oponentní posudky a rozdílné argumentace ve prospěch těch kterých institutů a navrhované právní úpravy.223 Rozdílná argumentace se nevyhnula ani často diskutované otázce k tématu vlastnictví pozemku a stavby na něm. Účinná právní úprava zakotvená v občanském zákoníku z roku 1964 tuto zásadu postrádá, jak jiţ bylo řečeno výše v textu. Kvůli absenci této zásady v našem právním řádu dochází k řadě komplikací, které byly jmenovitě zmíněny výše – např. problém neoprávněné stavby plynoucí z faktu, ţe stavebník staví bez právního titulu na cizím pozemku. Velká část odborníků se tedy přiklání k návratu k tradiční římskoprávní zásadě superficies solo cedit. Existuje však i část odborné veřejnosti, která se k návratu k této zásadě staví záporně.224 Rekodifikace občanského zákoníku má za cíl především zvýšení právní kultury v České republice, „stávající občanskoprávní úprava totiž i po celé řadě novelizací bývá v zahraničí často uváděna jako odstrašující příklad; jako vzor toho, jak občanské právo nemá vypadat.“225 Rekodifikační práce se inspirovaly především vládním návrhem československého občanského zákoníku z roku 1937.226 Vládní návrh z roku 1937 nese
223
Aktuální stav vývoje rekodifikace se zdá být v závěrečné fázi, protoţe vládní návrh zákona byl jiţ odeslán do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Viz http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html. 224
Viz např. ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, TICHÝ, Luboš. Věcná práva v návrhu občanského zákoníku. In Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. 2006. s. 134 a násl. Zde např. Fiala povaţuje návrat k superficiální za krok zpět, tím ţe se navracíme k archaickým institutům a ţe současná právní úprava v této oblasti je vyřešena především novelou občanského zákoníku č. 509/1991 Sb. a ţe současný právní stav tudíţ praxi vyhovuje. Diskuze nad rekodifikací občanského práva však nenacházíme jen v souvislosti se zásadou, nýbrţ lze zaregistrovat i diskuze nad přijetím nového kodexu jako celku. Někteří právníci odmítají nový kodex a jeho pojetí obracející se zpět k OZO z důvodu jakéhosi „usazení“ aktuálního ObčZ z roku 1964 – tzn. praxe se plně adaptovala na ObčZ z roku 1964 a „socialistické“ neduhy byly odstraněny pomocí četných novel a judikatura taktéţ v otázce interpretace a aplikace pomáhá. Nově připravovaná rekodifikace přinese pouze zmatky a doba adaptace na nový kodex bude trvat dlouhá léta. Srov. např. VLK, Václav. O nedostatku (nad novým občanským zákoníkem). Bulletin advokacie. 2009, č. 3, s. 17. 225
FRINTA, Ondřej, TÉGL, Petr. O návrhu nového občanského zákoníku a jeho kritice (a taky o kontinuitě a diskontinuitě). Právní rozhledy. 2009, č. 17. s. 496. 226
ELIÁŠ, Karel. Návrh českého občanského zákoníku – obrat paradigmat. Právní rádce [online]. 2010 [cit. 2010-4-15]. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c4-10078260-40207140-F00000_d-navrh-ceskehoobcanskeho-zakoniku-obrat-paradigmat-sup-1-sup. „Vládní návrh z roku 1937 byl ovlivněn zejména rakouským a německým občanským zákoníkem (stejně tak byly ovlivněny i další středoevropské země jako Polsko, Maďarsko nebo Lichtenštejnsko). Důvodem inspirace především v rakouském všeobecném občanském zákoníku byl fakt, že rakouský kodex nestavěl jen
79
však i kritizované rezervy, které převzal z rakouského všeobecného zákoníku občanského z roku 1811 (např. nedokonalá úprava jednotlivých smluvních typů). Kontinuita se stávajícím občanským zákoníkem z roku 1964 a se středním občanským zákoníkem z roku 1950 tedy dodrţena nebude, jelikoţ cílem rekodifikace je odklon od tzv. socialistického práva a návrat k demokratickým kořenům tzv. první republiky.227 Výstiţné je, jak to vyjádřil hlavní autor připravované rekodifikace Karel Eliáš v citovaném článku (pozn. pod čarou sub 226), ţe „hlavní myšlenkou rekodifikace je ctít tytéž hodnoty, jaké sleduje náš ústavní pořádek: otevřít co nejširší prostor možnostem svobodného rozvíjení soukromého života, tudíž i emancipovat soukromé právo vůči veřejnému“.
7.1
Návrat k superficiální zásadě Co je však určující pro tuto práci je návrat k tradiční superficiální zásadě.
Superficiální zásada je ve vládním návrhu vyjádřena následovně: „Součástí pozemku je prostor nad povrchem i pod povrchem, stavby zřízené na pozemku a jiná zařízení (dále jen „stavba“) s výjimkou staveb dočasných, včetně toho, co je zapuštěno v pozemku nebo upevněno ve zdech. Není-li podzemní stavba nemovitou věcí, je součástí pozemku, i když zasahuje pod jiný pozemek. Součástí pozemku je rostlinstvo na něm vzešlé.“ Návrh se drţí jak tradiční zásady dominus soli est dominus coeli et inferorum, tak i zásady, ţe superficies solo cedit. Stavby dočasné se součástí pozemku nestanou, nejčastěji to bude pravděpodobně případ staveb movitých, tj. neupevněných do země a dále se součástí pozemku nestanou ani budovy zřízené na základě práva stavby. Nemovité podzemní stavby nebudou v určitých případech povaţovány za součást pozemku – důvodová zpráva hovoří o případech, jako je např. metro apod. Ode dne účinnosti nového občanského zákoníku budou všechny trvalé stavby na pozemku nově postavené patřit vlastníkovi pozemku (aţ na výjimku, kdy stavebník v dobré víře stavěl na cizím pozemku a vlastník pozemku, ač o tom věděl, tak stavbu bez na právní tradici vycházející z rakouských zemí a že po dlouhém praktickém používání se i v našem sociálním prostředí vžil a byl vnímán jako zdejší kodifikace.“ 227
Srov. např. DVOŘÁK, Bohumil. Glosa k ideové povaze kořenů platných soukromoprávních úprav. Bulletin advokacie. 2008, č. 7. s. 64 a násl., nebo také ELIÁŠ, Karel. K článku JUDr. Stanislava Křečka “Zamyšlení nad návrhem nového občanského zákoníku”. Bulletin advokacie. 2008, č. 9. s. 22 a násl., a dále ještě ELIÁŠ, Karel. Noblesa civilistické tradice a postmoderní přístupy k občanskému právu. Právní rozhledy. 2003, č. 8. s. 413 a násl.
80
zbytečného odkladu nezakázal – tato výjimka ze superficiální zásady byla zakotvena i v OZO v § 418 věta třetí). V případech, kdy ke dni účinnosti občanského zákoníku bude vlastníkem pozemku i stavby na něm stejná osoba, stane se stavba součástí pozemku přímo ze zákona. Od tohoto okamţiku bude moţno disponovat jiţ jen s pozemkem, přičemţ všechny tyto dispozice se budou týkat i staveb na něm umístěných (výjimka bude platit pro tzv. dočasné stavby). Druhá je skupina případů, kde se vlastník pozemku a vlastník stavby bude ke dni účinnosti nového občanského zákoníku lišit. Zde samozřejmě není moţné sjednotit ze zákona vlastnictví obou věcí, avšak situaci řeší další ustanovení, které stanoví, ţe vlastník pozemku má předkupní právo ke stavbě a vlastník stavby má zase předkupní právo k pozemku. V obou dvou případech se jedná o věcné předkupní právo, bude tedy působit erga omnes, přičemţ tato povaha předkupního práva jako práva věcného vyplývá přímo ze zákona. V případě, ţe předkupní právo nebude oprávněným subjektem vyuţito, zůstane zachováno a bude zatěţovat věc i nadále (bude tedy působit i vůči nabyvateli převáděného pozemku či stavby). Bude-li ovšem předkupní právo vyuţito, dojde k právnímu spojení obou věcí (stavba se stane součástí pozemku), předkupní právo zanikne a vlastník pozemku bude mít pro příště moţnost disponovat jiţ jen s pozemkem.228 7.1.1
Definice pojmu věc v právním smyslu Aktuálně účinný občanský zákoník dělí věci pouze na věci movité a nemovité.
Vládní návrh nového občanského zákoníku bere v potaz tzv. širší pojetí věcí v právním smyslu a věci dělí na věci hmotné a nehmotné (tak to ostatně bylo i v případě OZO, resp. ABGB). Pod pojem věc hmotná („ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu samostatného předmětu“) lze potom dále podřadit věci movité a nemovité. Nemovitosti jsou definovány a v souladu s principem omnis definitio in iure civili periculosa est zůstávají věci movité přesně nedefinované, z toho vyplývá, ţe to, co nespadá pod pojem věci nemovité, bude za pomoci argumentu a contrario dovozeno aţ v konkrétním případě, čímţ bude pokryta veškerá materie.
228
Občanský zákoník: Konkrétní změny. Justice.cz [online]. 2010 [cit. 2010-4-20]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/vlastnictvi-a-dalsi-vecna-prava/konkretni-zmeny.html#4.
81
Pojetí nemovitosti bude rozšířeno oproti aktuálnímu ObčZ – za nemovitosti budou prohlášeny nejenom pozemky, ale také věcná práva k nim (např. právo stavby), dále některé nadzemní stavby (které se ze zákona nestanou součástí pozemku – pravděpodobně se bude jednat také o omezení podle předpisů práva veřejného) a stavby podzemní se samostatným účelovým určením (důvodová zpráva uvádí např. metro).229 Jako nemovitosti jsou výslovně definovány i byty (jestliţe jsou vymezeny jako jednotky a jestliţe je nabude první vlastník) a nebytové prostory. Nové bude i pojetí zvířat, které jsou dnes pojímány za věci v právním smyslu, jelikoţ zákon o nich nic výslovně nestanoví.230 Nová právní úprava výslovně stanoví, ţe ţivé zvíře není věcí v právním smyslu. 7.1.2
Definice pojmu součást věci Vládní návrh přejímá současnou právní úpravu součásti věci tak jak je upravena v
§ 120 odst. 1 ObčZ. Jak jiţ bylo popsáno výše – jako součást pozemku bude do budoucna definována i stavba. Zákon dále obsahuje konkrétní ustanovení o součásti věci. Stroj nebude součástí nemovité věci zapsané do katastru nemovitostí, byla-li do katastru zároveň zapsána výhrada, ţe stroj není součástí pozemku – je tak umoţněna výhrada odděleného vlastnictví ke strojům a jiným zařízením sice jiţ s nemovitou věcí pevně spojeným, ale náleţejícím jinému vlastníku neţ je vlastník nemovité věci. Nebýt tohoto ustanovení, stala by se i taková zařízení spojením vlastnictvím vlastníka nemovité věci a musela by být aplikována ustanovení o specifikaci nebo o bezdůvodném obohacení. Jelikoţ se jedná o výhradu vlastnického práva, která je právem věcným a má účinky erga omnes, tak je nutný zápis do katastru nemovitostí.231 Důvodová zpráva dále vyjadřuje, ţe co je a co není součástí věci, plyne jednak z její povahy, jednak z rizika oddělení celku v důsledku oddělení součásti. Obojí se posuzuje vzhledem k účelu (funkci) celku: zpravidla hospodářskému, leč můţe jít i o účel jiný 229
Občanský zákoník: důvodová zpráva k vládnímu návrhu nového občanského zákoníku. Justice.cz [online]. 2010 [cit. 2010-4-20]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/Duvodova_zprava_OZ_LRV_090430_final.pdf. 230
Samozřejmě ani dnes, kdy je zvíře povaţováno za věc v právním smyslu, nemá majitel zvířete neomezené právo ius abutendi, tedy právo svou věc zničit. Zvířata jsou chráněna např. ustanoveními trestního zákoníku (např. § 302 týrání zvířat či § 304 pytláctví) či veterinárními předpisy. 231
Tato výhrada vlastnického práva byla zakotvena i v OZO a měla stejné účinky – byla však omezena na pět let s tím, ţe bylo moţné ji prodlouţit. Nicméně budoucí právní úprava s časovým omezením výhrady nepočítá, coţ je rozumné a praktické, neboť je na stranách právního vztahu, jak si přechod vlastnictví domluví. Více srov. pododdíl 3.4.3.3.
82
(estetický, vzdělávací atp.). Na rozdíl od příslušenství, které představují samostatné a samostatně obchodovatelné věci, jejichţ účelem je, aby se jich trvale uţívalo společně s hlavní věcí, nepředstavuje součást samostatný objekt práv. 7.1.3
Definice pojmu příslušenství věci U institutu příslušenství věci bylo prvořadým úkolem především odstranit
nepřesnosti, které vyplývají ze současné právní úpravy obsaţené v § 121 ObčZ. Otázkou příslušenství věci se zabývá jak judikatura, tak i odborná veřejnost, a přesto některé otázky stran příslušenství věci nejsou zcela dořešeny. Nový občanský zákoník si proto klade mimo jiné za cíl tyto nepřesnosti zcela jednoznačně odstranit. Nová úprava příslušenství ve vládním návrhu potlačuje subjektivní prvek, který je u současné právní úpravy určujícím prvkem, kdy je především na vůli vlastníka věci hlavní, co povaţuje za její příslušenství („příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány“). Vládní návrh zdůrazňuje prvek objektivní při určování, co je příslušenstvím věci. Jako hlavní kritérium je dáno tzv. hospodářské určení vedlejší věci – zda je hospodářsky předurčena k tomu, aby se spolu s věcí hlavní pouţívala („... je-li účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení.“).232 V novém občanském zákoníku je navíc stanoveno, ţe „v pochybnostech, zda je něco příslušenstvím věci, posoudí se případ podle zvyklostí“, coţ se však můţe ukázat jen jako další podnět k odborným diskuzím. Velmi klíčovou je také otázka, jak bude v novém občanském zákoníku vyřešen právní osud věci vedlejší – zda věc vedlejší bude sdílet právní osud věci hlavní nebo nikoliv. Současná právní úprava je sporná. Za současného právního stavu totiţ příslušenství nepřechází automaticky s věcí hlavní na nového nabyvatele, nýbrţ je v kupní smlouvě třeba uvést, ţe věc se převádí i s příslušenstvím (a nejlépe je v souladu se zmíněným akcentovaným subjektivním kritériem alespoň demonstrativně vyjmenovat, co je povaţováno za ono převáděné příslušenství). Vládní návrh se s tímto problémem vypořádává jednoznačně v souladu s klasickou zásadou accessorium sequitur principale – věc vedlejší bude automaticky sdílet osud věci hlavní. 232
Opět je zde velmi patrná podobnost s úpravou v OZO – důraz byl kladen především na hledisko hospodářské účelnosti.
83
7.1.4
Právo stavby ve vládním návrhu nového občanského zákoníku Právo stavby není v našem právním řádu upraveno od roku 1964, kdy vstoupil
v účinnost stávající ObčZ, který zrušil SOZ, ve kterém byla obsaţena poslední právní úprava práva stavby. Vládní návrh občanského zákoníku s právem stavby počítá, přičemţ se inspiruje v zákoně o právu stavby z roku 1947.233 Právo stavby bude upraveno jako věcné právo (konkrétně věcné právo k věci cizí), které umoţní vyuţití cizího pozemku ke stavebním účelům, samozřejmě pouze se souhlasem vlastníka pozemku. Stavba postavená na pozemku na základě práva stavby bude platit za součást práva stavby (srov. koncepci z roku 1996, která povaţovala stavbu za příslušenství práva stavby234). Toto věcné právo bude zákonným ustanovením prohlášeno za nemovitost. Osoba, jíţ právo stavby svědčí, je označena zákonem jako stavebník. Právo stavby vznikne zápisem do katastru nemovitostí a je koncipováno jako dočasné (maximální délka trvání je 99 let), dědičné a převoditelné. Nabytí tohoto práva bude moţné i vydrţením. Při skončení doby, na kterou bylo právo stavby omezeno, náleţí stavebníkovi náhrada za stavbu (jedná se o dispozitivní ujednání). Logicky má také vlastník pozemku předkupní právo ke stavbě a stavebník má zase předkupní právo k pozemku. Jak bylo uvedeno výše, vládní návrh v otázce práva stavby čerpal ze zákona č. 88/1947 Sb., o právu stavby. Při srovnání obou úprav je inspirace zřetelná – některá ustanovená jsou i doslovně převzata. Důleţitý rozdíl lze spatřovat např. v tom, ţe ve vládním návrhu je omezena doba, na kterou je moţné právo stavby zřídit, coţ je pravděpodobně rozumnější, jelikoţ je právo koncipováno jako právo dočasné, tudíţ by měly být zákonem stanoveny mantinely, v nichţ je moţné se smluvně pohybovat. 7.1.5
Neoprávněná stavba Vládní návrh stanoví, ţe „stavba na cizím pozemku připadá vlastníkovi pozemku“,
coţ je pouze důsledek znovuzavedení zásady superficies solo cedit do českého právního řádu. Aktuální právní úprava, vzhledem k absenci této zásady, stanoví, ţe stavba je ve vlastnictví stavebníka. Vládní návrh posiluje ochranu dobré víry, a to nejenom v konceptu 233
Občanský zákoník: důvodová zpráva k vládnímu návrhu nového občanského zákoníku. Justice.cz [online]. 2010 [cit. 2010-4-20]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/Duvodova_zprava_OZ_LRV_090430_final.pdf. 234
ELIÁŠ, Karel, ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde Praha a. s., 2001. s. 193.
84
tzv. neoprávněné stavby, kdy stavebník v dobré víře má právo od vlastníka pozemku na náhradu účelně vynaloţených nákladů. Jestliţe vlastník pozemku o probíhající stavbě na svém pozemku věděl a bez zbytečného odkladu ji nezakázal a stavebník byl zároveň v dobré víře, potom je stavebník zvýhodněn v tom smyslu, ţe se můţe domáhat převedení pozemku do svého vlastnictví za cenu obvyklou.235 Vlastník pozemku bude mít právo poţadovat po neoprávněném stavebníkovi236 odstranění stavby na náklad stavebníka a návrat pozemku do předešlého stavu. Hledisko účelnosti při nařízení odstranění stavby uplatněné v § 135c aktuálního ObčZ ve vládním návrhu samozřejmě zmíněno není, neboť stavba připadne ve všech případech do vlastnictví vlastníkovi pozemku (kromě výjimky viz výše), a tudíţ jestliţe vlastník pozemku tuto neoprávněnou stavbu na svém pozemku nechce, tak se můţe domáhat jejího odstranění.
235
Jak je jiţ zmíněno výše v této kapitole – tato výjimka ze superficiální zásady byla zakotvena i v OZO. Při zamyšlení nad tímto ustanovením je patrné, ţe stavebník bude ve velmi těţké situaci, protoţe na něm bude leţet důkazní břemeno ohledně tvrzení, ţe: byl jednak v dobré víře (objektivně) a ţe vlastník pozemku o stavbě věděl a bez zbytečného odkladu ji nezakázal. Vyuţití tohoto institut v praxi bude tedy nejspíš velmi zřídkavé. 236
Speciálním typem tzv. neoprávněné stavby bude v novém občanském zákoníku tzv. přestavek. Přestavek bude zahrnovat případy, kdy stavebník na sousedním pozemku přesáhne svou stavbou na pozemek sousední, čímţ se dopustí v určitém rozsahu neoprávněné stavby. Část sousedního pozemku se tak stane vlastnictvím stavebníka za předpokladu, ţe stavebník byl v dobré víře.
85
8 Některé problémy plynoucí z absence zásady superficies solo cedit Aktuální právní úprava popírá zásadu, ţe povrch ustupuje půdě, z čehoţ plynou určité problémy. Právní teorie i praxe se dokázala vyrovnat s jistými dílčími otázkami plynoucími z absence zásady v českém právním řádu – například judikatura dokázala v konkrétních případech určit, co je to stavba a co je součást pozemku. Stále se však jedná jen o kazuistiku, kterou nelze rozšiřovat donekonečna. Důleţitým aspektem je totiţ právní jistota, která posiluje důvěru a respekt občanů v právo – v případě problémů plynoucích z absence superficiální zásady však právní jistota chybí. Zavedení superficiální zásady by mohlo
být
klíčem
minimálně
k upevnění
právní
jistoty
občanů
v určitých
aspektech právních vztahů týkajících se práv věcných. Vţdyť právě právo vlastnické je jedním ze základních lidských práv zakotvených přímo v ústavním pořádku České republiky a úkolem zákonodárce by mělo být maximálně chránit toto ústavně zaručené právo a posilovat právní jistotu.237
8.1
Problém financování hypotekárních úvěrů bankami Praktickým problémem aktuálně vznikajícím v hojné míře, který znepříjemňuje
ţivot mnoha investorům, je problém zajištění úvěru na výstavbu developerského projektu (např. budovy) zástavním právem k nemovitostem. Investor např. zakoupí pozemek a sjedná si u banky úvěr. Banka tu obvykle poskytne úvěr jen do určité výše (např. 60-90 %) z ceny zástavy. Výše úvěru je tak závislá na hodnotě pozemku. S postupem stavebních prací sice hodnota pozemku stoupá (základy budovy jsou v této chvíli součástí pozemku). V okamţiku, kdy vznikne budova jako věc v právním smyslu, však hodnota pozemku spadne na původní úroveň (a moţná i pod ní), neboť veškeré uskutečněné práce (základy atd.) se stanou součástí budovy. K té banka však v této chvíli ţádné zástavní právo nemá.
237
K tomu srov. tzv. „Wesentlichkeitstheorie“. Jedná se o teorii, kterou dovodil Spolkový ústavní soud v Německu, podle níţ je zákonodárce zavázán sám rozhodovat v zásadních věcech týkajících se základních práv občanů (např. zásahy do práv a svobod občanů zakotvené v Ústavě SRN) a nemůţe proto rozhodnutí v záleţitostech základní povahy delegovat na exekutivu. K tomu srov. např. nález Spolkového ústavního soudu SRN ze dne 2. 3. 1993, 1 BVR 1213/85 (B VerfGE 49, 89, 126 f.). Více k tomu téţ viz VON LAMPE, Gisela. Verfassung von Berlin. Komentar. 3. neu bearbeitete Auflage. Berlin: Walter de Gruyter GmbH Co. KG, 2000. s. 283.
86
V praxi si tudíţ investor do okamţiku, neţ se z pozemku zhodnoceného stavebními úpravami vyčlení samostatná stavba jako věc v právním smyslu, musí hradit veškeré investice, které překročí výši úvěru, sám. Investor tedy staví, aţ dokud je znát první nadzemní podlaţí, a tudíţ se ze stavby stává samostatná věc v právním smyslu. Banka má však zástavní právo pouze k pozemku, ne ke stavbě, protoţe ta není součástí pozemku ze zákona. Banka se v tomto okamţiku dostává do svízelné situace, jelikoţ má zástavní právo pouze k pozemku a v případě exekuce by byla uspokojena jen z prodeje pozemku, který je aktuálně znehodnocen zastavěním budovou, ke které ještě banka zástavní právo nemá. Je tedy nutné zaznamenat stavbu jako novou věc v právním smyslu do katastru nemovitostí a zřídit ke stavbě zástavní právo ve prospěch banky. Ve chvíli, kdy jiţ banka bude mít v katastru nemovitostí zaznamenáno zástavní právo jak k pozemku, tak ke stavbě. Můţe přikročit k rozšíření úvěru a investor tak dostane proplaceny výdaje spojené se stavbou zpětně. Pro investora je tudíţ klíčové mít v počáteční fázi projektu dostatek vlastního kapitálu, ze kterého bude schopen investovat stavbu, dokud se tato nestane věcí v právním smyslu, coţ můţe v mnoha případech tvořit nemalý problém a zcela jistě bude mít vliv na výsledné hodnocení efektivity projektu (zejména na ukazatel rentability vlastního kapitálu – ROE). 238
8.2
Problémy v restitučních a jiných sporech Další problém souvisí se stále řešenou otázkou restitucí.239 V případě zemědělské
půdy byly restituce řešeny pomocí tzv. zákona půdě240. Navrácení pozemků v restituci bylo 238
Blíţe k důleţitosti hodnocení projektů z hlediska ROE viz např. Investopedia: Return On Equity. Investopedia.com [online]. 2010 [cit. 2010-5-10]. Dostupné z: http://www.investopedia.com/terms/r/returnonequity.asp. 239
Problémů spojených s vlastnickými poměry po revoluci byla celá řada, s některými se potýkáme dodnes – např. otázka vlastnické jistoty při nabytí vlastnického práva od státu, to se týká především tzv. privatizací, kdy stát nabyl (např. bez právního důvodu) nějaký pozemek, který byl po roce 1990 zprivatizován do vlastnictví soukromé osoby. Avšak na základě restitučních předpisů se přihlásil původní vlastník pozemku s tím, ţe stát nemohl převést více práv, neţ sám měl, neboť stát vlastníkem pozemku nebyl, protoţe jej nabyl bez právního důvodu. Obdobný problém vzniká v souvislosti s tím, ţe pozemky původně přidělené do osobního uţívání se účinností tzv. velké novely ObčZ (zákon č. 509/1991 Sb.) staly předmětem vlastnického práva (tzn. institut osobního uţívání se transformoval do vlastnického práva). Původní vlastníci se ale přihlásili s důkazy, ţe např. nedošlo k platnému zřízení práva osobního uţívání, a tudíţ nemohlo dojít k transformaci ve vlastnické právo. Více k tomu viz SPÁČIL, Jiří. Problémy vlastnické jistoty v České republice. Právní rozhledy, 2005, č. 1. s. 9 a násl., nebo také SPÁČIL, Jiří. Ţaloby původních vlastníků na vydání privatizovaného majetku. Daňová a hospodářská kartotéka. 2004, č. 18. s. 169 a násl. 240
Zákon č. 229/1991 Sb., o vlastnických vztazích k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě).
87
omezeno, mimo jiné, důvodem uvedeným v § 11 odst. 1 písm. c), kde stojí, ţe „pozemek nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn“. Většinou byly pozemky zastavěny zemědělskými budovami, které byly zřízeny socialistickými organizacemi, které nebyly způsobilé zřídit neoprávněnou stavbu (protoţe podle SOZ ji mohl zřídit pouze občan, více však viz pododdíl 6.6.3). Samozřejmě takový restituent má právo získat pozemek jiný na základě tzv. veřejné nabídky, není to však situace pro restituenta ideální. Jak je známo, uţivatelem pozemků byl v tzv. rozhodném období241 ve většině případů někdo jiný neţ vlastník (ten měl povětšinou výše zmíněné holé vlastnictví). V těchto případech nebyli tedy vlastníci pozemků svého vlastnictví zbaveni, a tudíţ se jich netýkají tzv. restituční spory. Logicky mají ale také právo na vrácení svých pozemků – situace je však minimálně stejně sloţitá jako v případě restitucí – zákony upravující navrácení pozemků vlastníkům z uţívání socialistických organizací242 ve velké míře nepřipouští navrácení, jestliţe jsou pozemky zastavěné.243 Opět to souvisí s tím, ţe socialistická organizace nemohla zřídit neoprávněnou stavbu, z čehoţ plyne, ţe není moţné řešení vyplývající z vypořádání neoprávněné stavby (např. přikázání stavby vlastníkovi pozemku za náhradu, jestliţe by ovšem bylo moţné nárok posuzovat jako nárok vzniklý před 1. 1. 1992, k tomu viz 6.6.3 a za předpokladu, ţe nárok socialistické organizace byl od počátku neoprávněný).
8.3
Nabývání nemovitostí devizovými cizinci Podle zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon, (dále jen „DZ“) jsou cizinci (v
terminologii DZ cizozemci) v nabývání nemovitostí omezeni. Vzhledem ke členství v Evropské unii můţeme subjekty podle DZ rozdělit do tří skupin: tuzemci, cizozemci s občanstvím některého státu EU244 a tzv. ostatní cizozemci, tj. občané se státním
241
Od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.
242
Jedná se o zákon č. 123/1975 Sb., o uţívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby (novelizován zákonem č. 114/1990 Sb.) a zákon o zemědělském druţstevnictví č. 162/1990 Sb. 243
K tomu blíţe srov. KINDL, Milan. Některé aktuální problémy právní úpravy týkající se pozemků. Správní právo, 1990, č. 8. s. 477 a násl. 244
Do této kategorie je však třeba zahrnout i EHP a USA, více k tomuto viz SLAVÍKOVÁ, Zdeňka. Nabývání tuzemských nemovitostí zahraničními osobami. Právní zpravodaj. 2004, č. 6. s. 9 a násl.
88
občanstvím státu mimo EU. Nejvíce omezeni při nabývání nemovitostí v České republice jsou samozřejmě ostatní cizozemci. Tito mohou nemovitosti nabývat jen z taxativně vymezených titulů – např. z titulu dědictví, dále pak od příbuzného v řadě přímé, sourozence či manţela.245 Dejme tomu, ţe fyzická osoba (spadající pod termín ostatní cizozemec, např. se můţe jednat o osobu, která v důsledku ztráty českého občanství jiţ není sice občanem ČR, ale v ČR má stále příbuzné, po kterých můţe dědit a kteří jsou občané ČR) zdědí v České republice pozemek – na pozemku se však nachází cizí oprávněná stavba, kterou by cizozemec chtěl také nabýt do vlastnictví, protoţe by rád pozemek vyuţíval. Avšak stavbu nabýt nemůţe (předpokládejme, ţe by vlastník stavby tuto stavbu majiteli pozemku prodat chtěl), protoţe nabývat nemovitosti můţe tento druh cizozemce pouze na základě taxativně stanovených právních důvodů a koupě cizí budovy postavené na vlastním pozemku sem nespadá. Takový cizozemec, ačkoliv je tedy vlastníkem pozemku, nemůţe vůbec ovlivnit vlastnictví stavby na něm, a to i kdyby obě strany (vlastník pozemku i vlastník stavby) sebevíce chtěly. Kdyby platila superficiální zásada, tato situace by ani nenastala, pokud by na pozemku nestála stavba zřízená na základě práva stavby. Za současné situace by bylo nanejvýš vhodné, aby nabytí takové budovy cizozemcem bylo uvedeno mezi výjimkami normovanými § 17 DZ.
245
Přesný výčet viz § 17 odst. 1 a 2 DZ.
89
Závěr Cílem této práce bylo především shrnutí dějinného vývoje a aplikace superficiální zásady v zemích českých a na území Slovenska (a v Podkarpatské Rusi) aţ do dnešní doby, kdy tuto zásadu v našem právním řádu jiţ nenalezneme, jelikoţ byla zrušena tzv. středním kodexem, na nějţ navázal i aktuálně platný občanský zákoník. Připravovaná rekodifikace, která se stane předpisem nejenom občanskoprávním, nýbrţ předpisem regulujícím celé soukromé právo, porušuje kontinuitu s aktuálním občanským zákoníkem a vrací se zpět k tradici, kteréţto pojetí je, dle mého názoru, spíše správné, neboť funkčnost této tradice se osvědčila právě tím, ţe ji můţeme tradicí nazývat – počínaje ABGB, které na našem území bylo platné od roku 1811 aţ do vzniku Československa, kdy recepční normou byly převzaty dočasně všechny právní předpisy rozpadlé monarchie, přes OZO vzniklé na základě této recepce aţ po připravovanou osnovu, která měla být občanskoprávním předpisem prvorepublikového Československa, která ale nikdy nebyla schválena vlivem historických událostí. Tedy skoro 150 let osvědčilo, ţe římskoprávní tradice není pouze archaickým pojmem, právě naopak, ţe i ve 20., resp. v 21. století se z ní dá čerpat. Autoři rekodifikace nehlásají návrat k zastaralým koncepcím, nýbrţ k osvědčenému zdroji inspirace. Jiţ po přeměně našeho státu zpět ve stát demokratický probíhaly diskuze o nutnosti rekodifikací, a to nejenom v oblasti práva soukromého. A ideovým základem pro rekodifikaci práva občanského se stal právě OZO, a to i přes četné výhrady z řad odborné veřejnosti, která se odvolává na to, ţe nešvary aktuálního zákoníku z roku 1964 jsou jiţ napraveny judikaturou a ţe jsme jiţ v podstatě „zvyklí a nebude přeci začínat úplně z gruntu“. S novou úpravou nastane sice tápání, které by ale mělo být v budoucnu nahrazeno dobře fungujícím a konzistentním občanským zákoníkem, který jiţ nebude, jak uvádějí někteří autoři „odstrašujícím příkladem, který demonstruje, jak přesně občanskoprávní kodex vypadat nemá“.246 Znovuzavedení superficiální zásady podporují argumenty především praktické, podstatou je zjednodušení právních vztahů týkající se nemovitostí – aby se účastníci
246
FRINTA, Ondřej, TÉGL, Petr. O návrhu nového občanského zákoníku a jeho kritice (a taky o kontinuitě a diskontinuitě). Právní rozhledy. 2009, č. 17. s. 496.
90
právních vztahů nemuseli jiţ zabývat otázkou, co to je stavba a co je ještě součástí pozemku (a aby nemuseli zkoumat podrobnou kazuistiku v rozhodnutích Nejvyššího soudu). Zavedení zásady by taktéţ zjednodušilo výše uvedenou otázku financování zejména investorské výstavby hypotekárními úvěry, kdy investor musí na počátku výstavby počítat s investováním většího mnoţství peněz ze své kapsy, jelikoţ banka mu zpravidla nepůjčí více, neţ kolik činí hodnota zastavěného pozemku. Také by se zavedením zásady zjednodušila výrazně situace pro cizince, kteří by v České republice nabyli nějakým způsobem pozemek (např. děděním) a tím pádem by jej nabyli i se stavbami na něm postavenými. Taktéţ by se eliminovala velká spousta problémů pramenících z neoprávněných staveb včetně následného vypořádávání se s takovými stavbami.
91
Zusammenfassung Diese Diplomarbeit befasst sich mit dem alten römischrechtlichen Prinzip superficies solo cedit. Der Inhalt dieses Prinzips besteht darin, dass die Gegenstände, die fest mit dem Grundstück verbunden sind, den Bestandteil des Grundstücks bilden und darum diese Gegenstände keine Sachen im Rechtssinn sind. Dieses Prinzip verankerte 1811 das österreichische ABGB, das der Höhepunkt der Rechtskultur des 19. Jahrhunderts zusammen mit dem französischen Code civil und mit dem deutschen BGB war. Das ABGB war sowohl in den tschechischen Ländern als auch im
Teil
der
Österreichischen
Monarchie
gültig.
Nach
der
Entstehung
der
Tschechoslowakei im Jahre 1918 wurde die s.g. Rezeptionsnorm angenommen und aufgrund dieser Norm wurden alle Rechtsvorschriften des untergegangenen ÖsterreichUngarns übernommen. Auf diese Weise ist der s.g. Rechtsdualismus in der Tschechoslowakei entstanden – in den tschechischen Ländern war das österreichische Recht gültig, einschließlich des ABGB (in der tschechischen Übersetzung nennt man das ABGB das OZO) und in der Slowakei und in der Karpatischen Ukraine galten die ungarischen Rechtsvorschriften, d.h. vor allem das Gewohnheitsrecht. Die Rechtsrezeption war natürlich eine provisorische Lösung. Das gesetzgebende Organ hatte vor, neue Rechtsvorschriften vorzubereiten und hat auch an einer neuen Konzeption des bürgerlichen Gesetzbuches gearbeitet. Ein neues bürgerliches Gesetzbuch sollte die zwei Rechtssysteme in der Tschechoslowakei einigen. Das Ergebnis dieser Arbeiten war die s.g. Anlage (Osnova), die sich von dem OZO inspirieren ließ und sich darum bemühte, das OZO noch zu verbessern. Durch die historischen Vorgänge (zuerst das Münchner Abkommen und danach der Ausbruch des Zweiten Weltkrieges) ist am Ende zur Verabschiedung der Anlage nicht gekommen. Mit dem Inkrafttreten des s.g. Mittelkodex im Jahre 1951 ist es zur Einigung der Rechtsordnung in den tschechischen Ländern und in der Slowakei (nach dem Zweiten Weltkrieg ist die Tschechoslowakei ohne die Karpatische Ukraine) gekommen. Diese Rechtsvorschrift verletzte die Rechtstradition, die in unseren Ländern das ABGB eingeführt hat, und hatte zum Vorbild die sozialistischen Staaten und darum wurde das Prinzip superficies solo cedit mit diesem Mittelkodex aufgehoben. Der Grund besteht
92
darin, dass dieses Prinzip die landwirtschaftliche Politik hätte bremsen sollen und die Entwicklung der Agrargenossenschaften auf diese Art und Weise hätte langsamer machen sollen. Das aktuelle bürgerliche Gesetzbuch aus dem Jahre 1964 wahrt die Kontinuität mit dem Mittelkodex und darum gilt das Prinzip superficies solo cedit nicht. In Folge des Prinzips, dass die Bauten nicht der Bestandteil des Grundstücks sind, entstehen viele Probleme – u.z. nicht nur in der Rechtspraxis, sondern auch in der Rechtstheorie. Bürgerliches Gesetzbuch verankert, dass die Bauten kein Bestandteil des Grundstücks sind, es gibt aber die Frage, wie man den Begriff Bau definieren soll. Das Oberste Gericht hat sich wiederholt mit dieser Frage befasst. Es wird generell angenommen, dass der Bau als selbstständiger Gegenstand der Rechtsverhältnisse in dem Moment entsteht, wenn erstes Geschoss des Baus eindeutig und unveränderlich erkennbar ist. Also in diesem Moment ist der Bau nicht der Bestandteil des Grundstücks, sondern es entstand ein neuer Gegenstand der Rechtsverhältnisse. Es gibt aber eine große Mehrzahl kasuistischer Fälle, wo das Oberste Gericht entscheiden musste, ob im konkreten Fall um einen Bestandteil des Grundstücks oder um eine eigenständige Sache im Rechtssinn ging. Diese Probleme entständen nicht, wenn das Prinzip superficies solo cedit gültig wäre. Andere Probleme, die aus dem superficies non solo cedit folgen, sind z.B. schwierige Situation bei der Finanzierung der Hypothekarkredite, wenn das Grundstück mit dem Pfandrecht gesichert wird, auf dem der Bau aufgebaut werden soll. Die Investoren brauchen am Anfang eigenen Finanzkapital zu haben, weil sie nur so viel Geld von der Bank bekommen können, wie groß der Wert des Grundstücks ist. Ein großes Problem sind auch unberechtigte Bauten auf einem fremden Grund. Zurzeit wird die Rekodifikation des bürgerlichen Rechts vorbereitet, die an die Rechtstradition
der
ersten
Tschechoslowakischen
Republik
knüpfen
soll.
Der
Regierungsentwurf des neuen Gesetzes rechnet mit der Wiedereinführung des Prinzips superficies solo cedit in die tschechische Rechtsordnung. Die Fachleute sind jedoch nicht geeinigt in der Frage der Wiedereinführung des Prinzips, allerdings die Mehrheit neigt zu einem Kodex, der an diese Tradition knüpft.
93
Použitá literatura Knižní zdroje (tuzemské a slovenské) [1]
BARTOŠEK, Milan. Encyklopedie římského práva. Praha: Panorama, 1981.
[2]
BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. Přeloţil Jan Váţný. Brno: Československý akademický spolek Právník, 1932.
[3]
ČEŠKA, Zdeněk a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1987.
[4]
DOLEŢAL, Miloslav. Dějiny státu a práva v Československu 1938-1960. Praha: Univerzita Karlova, 1984.
[5]
DOSTALÍK, Petr. Texty ke studiu římského práva soukromého. Plzeň: Doplněk, 2009.
[6]
ELIÁŠ, Karel, ZUKLÍNOVÁ, Michaela. Principy a východiska nového kodexu soukromého práva. Praha: Linde Praha a. s., 2001.
[7]
FIALA, Josef a kol. Občanské právo hmotné. 3. vydání. Brno: Doplněk, 2002.
[8]
FIALA, Josef a kol. Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005.
[9]
GAIUS. Učebnice práva ve čtyřech knihách. Přeloţil Jaromír Kincl. Brno: Doplněk, 1999.
[10] HAVELKA, Jiří, HÁCHA, Emil. Slovník veřejného práva československého. Svazek II., I aţ O. Brno: Polygrafia, 1932. [11] HONZÁK, František, PEČENKA, Marek, STELLNER, František, VLČKOVÁ, Jitka. Evropa v proměnách staletí. Praha: Libri, 1997. [12] HRDINA, Antonín Ignác, DOSTALÍK, Petr. Přehled římského práva soukromého ke státní souborné zkoušce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2010. [13] KINCL, Jaromír, URFUS, Valentin, SKŘEJPEK, Michal. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995.
94
[14] KNAPP, Viktor. Vlastnictví v lidové demokracii: právní úprava vlastnictví v Československé republice. Praha: Orbis, 1952. [15] KNAPP, Viktor, PLANK, Karol a kol. Učebnice československého občanského práva. Praha: Orbis, 1965. [16] KNAPP, Viktor, LUBY, Štefan. Československé občanské právo. 2. přepracované vydání. Praha: Orbis, 1974. [17] KOCOUREK, Jiří, PLECITÝ, Vladimír. Občanský zákoník – komentář. 3. doplněné vydání. Praha: EUROUNION, 2004. [18] KRČMÁŘ, Jan. Právo občanské, II. Práva věcná. 3. doplněné vydání. Praha: Všehrd, 1946. [19] LAZAR, Ján. Otázky kodifikácie súkromného práva. Bratislava: Iura Edition, 2006. [20] LUBY, Štefan. Dejiny súkromného práva na Slovensku. Bratislava: Knihovna Právnické jednoty, 1946. [21] LUBY, Štefan. Slovenské obyčajové právo a súdná prax. Separát z redakčnej části Právnickej fakulty univerzity Komenského pri Právnom obzore, 1938. [22] LUBY, Štefan. Vlastníctvo bytov. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1971. [23] LUBY, Štefan. Výbor z diela a myšlienok. Bratislava: Iura Edition, 1998. [24] MALÝ, Karel a kol. Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku do roku 1945. Praha: Linde Praha a. s., 2003. [25] MALÝ, Karel, SIVÁK, Florian. Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku do r. 1918. Praha: Nakladatelství a vydavatelství H&H, 1993. [26] Občanský zákoník. 1. vydání. Praha: Orbis, 1950. [27] REBRO, Karol. Rímske právo súkromné. Bratislava: Obzor, 1980. [28] ROUČEK, František, SEDLÁČEK, Stanislav. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl I. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1935.
95
[29] SCHELLE, Karel, SCHELLEOVÁ, Ilona. Civilní kodexy 1811 – 1950 – 1964. Brno: Doplněk, 1993. [30] SCHELLE, Karel, VOJÁČEK, Ladislav. Právní dějiny na území Slovenska. Ostrava: Key Publishing s. r. o., 2007. [31] SKŘEJPEK, Michal. Prameny římského práva. Praha: LexisNexis CZ s. r. o., 2004. [32] SOMMER, Otakar. Učebnice soukromého práva římského. Díl II., právo majetkové. Praha: Všehrd, 1946. [33] SOVINSKÝ, Jaroslav. Hranice Československa a České republiky. Praha: Všehrd, 2005. [34] SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2002. [35] SPÁČIL, Jiří. Sousedská práva. 3. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha a. s., 2005. [36] ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, TICHÝ, Luboš. Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. Praha: ASPI, 2006. [37] VAŠEČKA, Jan. Věc v právním smyslu v historickém pohledu. Brno: Univerzita J. E. Purkyně v Brně, 1979. [38] VÁŢNÝ, Jan. Vlastnictví a práva věcná. Brno: Československý akademický spolek Právník, 1937. [39] Zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský. Díl I. Tekst zákona. Praha: Knihtiskárna TYPUS, 1937. [40] Zákon, kterým se vydává všeobecný zákoník občanský. Díl II. Důvodová zpráva. Praha: Knihtiskárna TYPUS, 1937.
Zahraniční knižní zdroje [41] EDER, Christoph. Bauen auf fremdem Grund. Univerzita Salzburg: Právnická fakulta, 2006.
96
[42] FORSTER, Richard. Ausgewählte Fragen des österreichischen Superädifikatsrechts. Wien: Manzche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 1997. [43] HOFMEISTER, Herbert, RECHBERGER, Walter, ZITTA, Rudolf. Bauten auf fremdem Grund. Bauwerke iSd BauRG und Superädifikate. Wien: Manzche Verlagsund Universitätsbuchhandlung, 1996. [44] IRO, Gert. Bürgerliches Recht. Band IV. Sachenrecht. SpringerWienNewYork, 2008. [45] KLETEČKA, Andreas. Das Superädifikat. Wien: Manzche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2006. [46] KOPPENSTEINER,
Jürgen.
Österreich.
3.
grundlegend
überarbeitete
und
aktualisierte Auflage. Wien: Praesens Verlag, 2007. [47] RECHBERGER, Walter. Superädifikat und Baurecht. Wien: Manzche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 2006. [48] SCHWIMANN, Michael. Praxis kommentar zum ABGB samt Nebengesetzen. 2. neubearbeitete und erweiterte Auflage. Wien: Orac, 1998. [49] STENSON, Marcia. The Treaty: Every New Zealander's Guide to the Treaty of Waitangi. Aucland: Random House New Zealand, 2004. [50] VON LAMPE, Gisela. Verfassung von Berlin. Komentar. 3. neu bearbeitete Auflage. Berlin: Walter de Gruyter GmbH
Co. KG, 2000.
Články [51] BALÁK, František, DES, Zdeněk, SPÁČIL, Jiří. K pojmu stavba z hlediska občanskoprávního v judikatuře posledních let. Soudní rozhledy. 1998, č. 12. [52] BALÁK, František. K povaze vlastnictví pozemní komunikace. Právní rozhledy. 2008, č. 20. [53] BALÁK, František. Nejvyšší soud ČR: neoprávněná stavba zřízená tzv. socialistickou organizací. Soudní rozhledy. 2005, č. 16. [54] BALÁK, František. Soudní rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 539/2001. Soudní rozhledy. 2003, č. 5.
97
[55] BAUDYŠ, Petr. Budova jako předmět vlastnictví. Právní rádce. 1997, č. 8. [56] BAUDYŠ, Petr. Platné nabývací jednání a pocit spravedlnosti. Právní rozhledy. 2004, č. 16. [57] BAUDYŠ, Petr. Opuštěná nemovitost. Právní rozhledy. 2005, č. 15. [58] BAUDYŠ, Petr. Vymezení pojmu nemovitá věc v občanském právu a jeho důsledky. Ad notam. 1996, č. 1. [59] BONČKOVÁ, Helena. Druhé odborné sympozium Nejvyššího soudu ČR: Komerční nemovitosti v judikatuře Nejvyššího soudu. 2008. [60] BRUK, Dalibor. Nemovitost jako příslušenství věci. Právní rádce. 1997, č. 4. [61] DOSTALÍK, Petr. Několik poznámek o úloze příslušenství věci v soukromém právu. In Naděje právní vědy Býkov 2007. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2008. [62] DVOŘÁK, Bohumil. Glosa k ideové povaze kořenů platných soukromoprávních úprav. Bulletin advokacie. 2008, č. 7. [63] DVOŘÁK, Tomáš. Poznámky ke společným částem domu. Právní fórum, 2008, č. 12. [64] DVOŘÁK, Tomáš. Garáţ jako jednotka a jako společná část domu podle zákona č. 72/1994 Sb. Právní rozhledy. 2010, č. 2. [65] ELIÁŠ, Karel. Noblesa civilistické tradice a postmoderní přístupy k občanskému právu. Právní rozhledy. 2003, č. 8. [66] ELIÁŠ, Karel. K článku JUDr. Stanislava Křečka „Zamyšlení nad návrhem nového občanského zákoníku”. Bulletin advokacie. 2008, č. 9. [67] FIALA, Josef. HURDÍK, Jan. Občanský zákoník – komentář. Část I. Hlava IX. Vymezení některých pojmů. Součást věci. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI, 1999. [68] FRINTA, Ondřej, TÉGL, Petr. O návrhu nového občanského zákoníku a jeho kritice (a taky o kontinuitě a diskontinuitě). Právní rozhledy. 2009, č. 17.
98
[69] GERLOCH, Aleš. Několik poznámek k rekodifikaci soukromého práva. In Otázky rekodifikace soukromého práva. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2003. [70] HANÁK, Marek. Opuštěné hroby a hrobky. Právní rádce. 2007, č. 5. [71] CHALUPA, Luboš. K zániku vlastnictví nemovitosti opuštěním a vzdáním se vlastnického práva. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI. 2001. [72] CHALUPA, Luboš. Promlčení práva na odstranění neoprávněné stavby. Právní rádce. 1999, č. 5. [73] JINDŘICH, Miloslav. Důsledky přijetí principu vkladu do katastru nemovitostí bez zásady, ţe stavba je součástí pozemku. Právní rozhledy. 1996, č. 11. [74] KANDALEC,
Pavel.
Zrušení
podloudně
získaného
státního
občanství.
Jurisprudence. 2009, č. 5. [75] KINDL, Milan. Malé zamyšlení nad starým tématem (převisů a podrostů). Právník. 1999, č. 5. [76] KINDL, Milan. Některé aktuální problémy právní úpravy týkající se pozemků. Správní právo, 1990, č. 8. [77] KINDL, Vladimír. Československé a české soukromé právo od počátku devadesátých let 20. století a domácí právní dějiny. In Otázky rekodifikace soukromého práva. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2003. [78] OLIVOVÁ, Květa. Práva k bytům a nebytovým prostorů a katastr nemovitostí. Daně a právo v praxi. 2002, č. 8. [79] PAVEL, Petr. Vymezení pojmu byt a superficiální zásada. In COFOLA 2008. Brno: Masarykova univerzita, 2008. [80] PEKÁREK, Milan. Právní reţim porostů. Časopis pro právní vědu a praxi. 1998, č. 2. [81] PĚCHA, František. Zamyšlení nad privilegovaným postavením uţívacího práva k zemědělské půdě před rokem 1990. Ad notam. 2008, č. 4. [82] PODHRÁZKÝ, Milan. Právní reţim zříceniny hradu. Právní fórum. 2009, č. 6.
99
[83] PROCHÁZKA, Antonín. Byt jako předmět občanskoprávního vztahu s přihlédnutím k restituci. Bulletin advokacie. 1999, č. 5. [84] SALÁK, Pavel. Hromada kamení. In COFOLA 2009. Brno: Masarykova univerzita, 2009. [85] SKŘEJPKOVÁ, Petra. Code civil (významné výročí kodifikace občanského práva). Právo a podnikání. 2004, č. 11. [86] SLAVÍKOVÁ, Zdeňka. Nabývání tuzemských nemovitostí zahraničními osobami. Právní zpravodaj. 2004, č. 6. [87] SPÁČIL, Jiří. Cesty a pozemní komunikace v praxi civilních soudů. Právní fórum. 2006, č. 7. [88] SPÁČIL, Jiří. K problematice plotů. Právní fórum. 2009, č. 11. [89] SPÁČIL, Jiří. Neoprávněná stavba v nové judikatuře. Právní fórum. 2004, č. 6. [90] SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnictví k pozemku, na kterém je umístěna cizí stavba, na kterou nedopadá § 135 ObčZ a ţaloba na vyklizení pozemku. ASPI – původní nebo upravené texty pro ASPI. 2003. [91] SPÁČIL, Jiří. Ochrana vlastnického práva a neoprávněná stavba podle § 135c ObčZ. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI. 2003. [92] SPÁČIL, Jiří. Omezení vlastnického práva a LPS v judikatuře Nejvyššího soudu. ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI. 2003. [93] SPÁČIL, Jiří. Problémy vlastnické jistoty v České republice. Právní rozhledy. 2005, č. 1. [94] SPÁČIL, Jiří. Sporné otázky institutu „příslušenství věci“. Právní rozhledy. 2010, č. 2. [95] SPÁČIL, Jiří. Stavby a obdobné objekty v judikatuře Nejvyššího soudu. Soudní rozhledy. 2005, č. 8. [96] SPÁČIL, Jiří. Studna jako samostatný předmět právních vztahů. ASPI – původní nebo upravené texty pro ASPI. 2003.
100
[97] SPÁČIL, Jiří. Ţaloby původních vlastníků na vydání privatizovaného majetku. Daňová a hospodářská kartotéka. 2004, č. 18. [98] STEHLÍKOVÁ, Jana. Stavba a kolaudační řízení. Právní rádce. 2002, č. 4. [99] ŠVESTKA, Jiří, ZOULÍK, František, KNAPPOVÁ, Marta, MIKEŠ, Jiří. Nad vývojem i současným stavem rekodifikace českého soukromého práva. In Otázky rekodifikace soukromého práva. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2003. [100] TRAJEROVÁ, Pavlína. Evidování zahradních chatek. Právní rádce. 2005, č. 8. [101] VARVAŘOVSKÝ, Pavel. Ústavní soud k posuzování případů neoprávněných staveb. Právní fórum. 2005, č. 6. [102] VLK, Václav. O nedostatku (nad novým občanským zákoníkem). Bulletin advokacie. 2009, č. 3.
Seznam elektronických zdrojů [103] ABGB.
De.academic.ru
[online].
2010
[cit.
2010-4-20].
Dostupné
z:
http://de.academic.ru/pictures/dewiki/65/ABGB_von_1811_im_Heeresgeschichtlich en_Musem.jpg. [104] Arcivévoda
František
Franzferdinand.cz
Ferdinand
[online].
Rakouský-D´Este:
2010
[cit.
Rakousko-Uhersko.
2010-4-20].
Dostupné
z:
http://www.franzferdinand.cz/cz/Rakousko-Uhersko/. [105] ELIÁŠ, Karel. Návrh českého občanského zákoníku – obrat paradigmat. Právní rádce [online]. 2010 [cit. 2010-4-15]. Dostupné z: http://pravniradce.ihned.cz/c410078260-40207140-F00000_d-navrh-ceskeho-obcanskeho-zakoniku-obratparadigmat-sup-1-sup. [106] Investopedia: Return On Equity. Investopedia.com [online]. 2010 [cit. 2010-5-10]. Dostupné z: http://www.investopedia.com/terms/r/returnonequity.asp. [107] Ministerstvo spravodlivosti Slovenskej republiky: Legislatívny zámer občianskeho zákonníka.
Justice.gov.sk.
2010
[cit.
2010-6-10].
Dostupné
z:
http://www.justice.gov.sk/h.aspx?pg=l59&htm=http://www.justice.gov.sk/pi/2009/le gzamObZ.pdf.
101
[108] Občanský zákoník: vládní návrh občanského zákoníku. Justice.cz [online]. 2010 [cit. 2010-4-20]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html. [109] Občanský zákoník: důvodová zpráva k vládnímu návrhu nového občanského zákoníku.
Justice.cz
[online].
2010
[cit.
2010-4-20].
Dostupné
z:
http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/Duvodova_zprava_OZ_LRV_090430_final.pdf. [110] Občanský zákoník: Konkrétní změny. Justice.cz [online]. 2010 [cit. 2010-4-20]. Dostupné
z:
http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/vlastnictvi-a-dalsi-vecna-
prava/konkretni-zmeny.html#4. [111] Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna: Ústava československé socialistické republiky. Psp.cz [online]. 2010 [cit. 2010-6-6]. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1960.html. [112] POHLOVÁ, Alena. Vlastnictví pozemku a stavby. Právní rádce [online]. 2006 [cit. 2010-4-10].
Dostupné
z:
http://pravniradce.ihned.cz/c4-10078260-18556070-
F00000_d-vlastnictvi-pozemku-a-stavby. [113] Právnická fakulta Univerzity Karlovy: Galerie obrázků k římskému právu a antice. Prf.cuni.cz
[online].
2010
[cit.
2010-6-5].
Dostupné
z:
http://www.prf.cuni.cz/intervalla/galerie2.htm. [114] První projev Klementa Gottwalda na půdě Parlamentu (21. 12. 1929). Moderní dějiny
[online].
2009
[cit.
2010-4-15].
Dostupné
z:
http://www.moderni-
dejiny.cz/clanek-prvni-projev-klementa-gottwalda-na-pude-parlamentu-21-12-1929203/.
Seznam právních předpisů [115] Zákon č. 946/1811 Sb. z. s., všeobecný zákoník občanský. [116] Zákon č. 86/1912 ř. z., o právu stavebním. [117] Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého. [118] Zákon č. 88/1947 Sb., o právu stavby. [119] Ústavní zákon č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky.
102
[120] Zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. [121] Ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava československé socialistické republiky. [122] Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. [123] Zákon č. 102/1963 Sb., o rybářství, ve znění pozdějších předpisů. [124] Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. [125] Zákon č. 40/1964 Z. z., občiansky zákonník, ve znění pozdějších předpisů. [126] Zákon č. 123/1975 Sb., o uţívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby, ve znění pozdějších předpisů. [127] Zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a vyuţití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů. [128] Zákon č. 162/1990 Sb., o zemědělském druţstevnictví. [129] Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), ve znění pozdějších předpisů. [130] Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. [131] Zákon č. 344/1992 Sb., katastrální zákon, ve znění pozdějších předpisů. [132] Zákon č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky. [133] Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod. [134] Zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického reţimu, ve znění pozdějších předpisů. [135] Zákon č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů. [136] Zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění pozdějších předpisů. [137] Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. [138] Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů. [139] Zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění pozdějších předpisů. [140] Zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů.
103
[141] Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Judikatura [142] Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 2. 1923, sp. zn. Rv I 813/22. [143] Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19. 3. 1924, sp. zn. Rv I 1734/23. [144] Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10. 5. 1928, sp. zn. RC 8034. [145] Rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 9. 1953, sp. zn. CZ 236/53. [146] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 111/92. [147] Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 45/92. [148] Rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. R 4/1992. [149] Nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93. [150] Nález Spolkového ústavního soudu SRN ze dne 2. 3. 1993, sp. zn. 1 BVR 1213/85 (B VerfGE 49, 89, 126 f.). [151] Rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. Rc 33/94. [152] Nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 1996, sp. zn. I. ÚS 198/95. [153] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1396/96. [154] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 1997, sp. zn. 3 Cdon 265/96. [155] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1192/97. [156] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97. [157] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1414/1997. [158] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1031/97. [159] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2452/98. [160] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98. [161] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98.
104
[162] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2145/98. [163] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99. [164] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2340/99. [165] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000. [166] Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000. [167] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000. [168] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000. [169] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000. [170] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1090/2000. [171] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000. [172] Rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000. [173] Nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 22/01. [174] Rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. R 42/2001. [175] Usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 375/01. [176] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001. [177] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002. [178] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1181/2002. [179] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002. [180] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002. [181] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1254/2003. [182] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1308/2003. [183] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 450/2003. [184] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 268/2003. [185] Nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 187/03.
105
[186] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1844/2004. [187] Rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 606/2004. [188] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 911/2005. [189] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005. [190] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005. [191] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 897/2006. [192] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2008, č. j. 8 Afs 158/2006-113. [193] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1118/2007. [194] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 261/2007. [195] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 93/2008-95. [196] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2366/2008. [197] Rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. C 280 Sou R NS. [198] Rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. C 2248 Sou R NS.
Ostatní použité materiály [199] KANDALEC, Pavel. Právo na pokojné uţívání vlastnictví. Lidská práva a soudnictví (MP714Zk). PrF MU: přednáška ze dne 23. 11. 2009.
106
Přílohy Příloha 1: Zákony XII desek. Příloha 2 a): Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., kterým se vyhlašuje ABGB – přeloţeno do češtiny. Příloha 2 b): Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., kterým se vyhlašuje ABGB – originální text. Příloha 3: Titulní strana ABGB z roku 1811. Příloha 4: Mapa Rakouska-Uherska po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867. Příloha 5: Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého.
107
Příloha 1: Zákony XII desek247
247
Jedná se o moderní vyhotovení Zákonů XII desek z bronzu.
Právnická fakulta Univerzity Karlovy: Galerie obrázků k římskému právu a antice. Prf.cuni.cz [online]. 2010 [cit. 2010-6-5]. Dostupné z: http://www.prf.cuni.cz/intervalla/galerie2.htm.
108
Příloha 2 a): Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., kterým se vyhlašuje ABGB – přeloţeno do češtiny
109
Příloha 2 b): Císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., kterým se vyhlašuje ABGB – originální text
110
Příloha 3: Titulní strana ABGB z roku 1811248
248
Jedná se o originál vystavený ve Vojenském historickém muzeu ve Vídni.
ABGB. de.academic.ru [online]. 2010 [cit. 2010-4-20]. Dostupné z: http://de.academic.ru/pictures/dewiki/65/ABGB_von_1811_im_Heeresgeschichtlichen_Musem.jpg.
111
Příloha 4: Mapa Rakouska249-Uherska250 po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867251
249
Rakouská část monarchie, tj. Předlitavsko, sestávala z: Čech, Moravy, části Slezska, Haliče a Bukoviny, Horních a Dolních Rakous, Salcburska, Štýrska, Korutan, Kraňska, Tyrolska, Vorarlberska, Istrijska, Dalmácie a Přímoří. 250
Uherská část monarchie, tj. Zalitavsko, sestávala z: Uher (včetně Slovenska), Sedmihradska, ChorvatskaSlavonska a z města Rijeka. 251
Mapka i s komentářem převzata z: Arcivévoda František Ferdinand Rakouský-D´Este: RakouskoUhersko. Franzferdinand.cz [online]. 2010 [cit. 2010-4-20]. Dostupné z: http://www.franzferdinand.cz/cz/Rakousko-Uhersko/.
112
Příloha 5: Zákon č. 11/1918 Sb., o zřízení samostatného státu československého (recepční norma)
11 Zákon ze dne 28. října 1918 o zřízení samostatného státu československého (Veřejně vyhlášen dne 28. října 1918) Samostatný stát československý vstoupil v ţivot. Aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu ţivotu, nařizuje Národní výbor jménem československého národa jako vykonavatel státní svrchovanosti toto: Čl. 1. Státní formu československého státu určí národní shromáţdění ve srozumění s Československou Národní radou v Paříţi. Orgánem jednomyslné vůle národa a také vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor; Čl. 2. Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti; Čl. 3. Všechny ústavy samosprávné, státní a ţupní, ústavy státní, zemské, okresní, a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení; Čl. 4. Zákon tento nabývá účinnosti dnešním dnem; Čl. 5. Národnímu výboru se ukládá, aby tento zákon provedl. JUDr. Al. Rašín v. r. Ant. Švehla v. r. JUDr. Fr. Soukup v. r. Jiří Stříbrný v. r. Dr. Vavro Šrobár v. r.
113
