Oucmanice ve 20. století

Oucmanice ve 20. století

B

ěhem Velké války, později nazvané první, snad nejvíce zasáhly do života oucmanických občanů odvody, které, včetně povolávání branců, stanovily vyhlášky. První výzva částečné mobilizace záložníků a domobranců zazněla 26. července 1914. Na základě všeobecné mobilizace z 30. července 1914 nastupovali branci od 3. do 9. září 1914. Odvedení během běžných jarních odvodů narukovali 25. srpna 1914. Ročníky 1892, 1893 a 1894 se podrobily prohlídce 2. října a odvedení nastupovali 26. října 1914. Termíny pro další ročníky byly vyhlašovány průběžně po celou válečnou dobu. Prvními raněnými z obce byli Jan Pitra čp. 14 a Antonín Viktorin čp. 8. Válečné události se odrazily samozřejmě také v hospodářské a sociální oblasti. Už 31. července 1914 začaly nakupovat úřady k válečným účelům koně. Při odvodech koní ve Vysokém Mýtě se průměrná cena za kus pohybovala ve výši 700 korun. Z Oucmanic bylo prodáno 6 kusů, a to od Josefa Roubínka čp. 3 (2 kusy), Františka Lenocha čp. 36, Karla Jeništy čp. 20, Karla Doležala čp. 18 a Františka Vorby čp. 31. Odvody koní se samozřejmě ještě několikrát opakovaly: 21. dubna 1915 Josefu Roubínkovi čp. 3, Josefu Kovářovi čp. 21 a Karlu Doležalovi čp. 18, 26. března 1916 Josefu Kovářovi čp. 21, 28. března 1918 opět Doležalovi, Roubínkovi a Jeništovi. V listopadu dostala obec nařízenou rekvizici obilí (20 q pšenice, 20 q žita, 10 q ječmene a 40 q ovsa). V lednu 1915 bylo nařízeno, že se dobytek nesmí pšenicí, žitem ani ječmenem krmit. Oves byl podřízen soupisům. Jedno nařízení o potravinách střídalo druhé. Císařské zakazovalo prodej obilí, místodržitelské nedovolovalo péci chléb z bílé pšeničné mouky, ani ze samé žitné. Dovolilo

Text z knihy „Oucmanice“ vydané k poctě všech oucmanických občanů u příležitosti setkání rodáků 22. června 2002

se jí pouze 50 %, zbytek musela nahradit mouka ječná, ovesná, kukuřičná, rýžová nebo bramborová. Pro koblihy, koláče a bábovky, které se směly péci pouze v pátek a v neděli, platilo 70 % se stejnými podmínkami. V počátcích války se smělo maso jíst 5 dnů v týdnu. Ve středu a v pátek nesměli řezníci pod pokutou žádné maso prodávat. Toto nařízení bylo chápáno jako výsměch, protože pouze ten, kdo měl peníze, si mohl maso dovolit, a to pouze a sotva na neděli. Zásoby kontroloval během tzv. přehlídek brandýský strážmistr Kocourek. Naštěstí všude nehledal a Oucmanickým věřil. Přehlídky zásob provázely obyvatele po celou dobu války. Jednotliví dohlížitelé se střídali a nad vším bděl Válečný obilní ústav prostřednictvím komisařů, kteří plnili pokyny okresního obilního inspektora. Nad obchodem s dobytkem dohlížela Zemská komise pro obchod dobytkem. V roce 1915 hledal Brýdl z Tisové s adjunktem a četníkem. Přísnost se projevila 1. března 1917, kdy do obce dorazili úředník okresního hejtmanství Bezdíček s četnickým stráž-mistrem a pěti vojáky. Tehdy prohlédli všechny kolny, stodoly, chlévy a samozřejmě i komory a světnice, přeházeli slámu, plevy i sekajnu (řezanku). Utajovanou mouku a zásoby nalézali ve zmiňovaných plevách, v řezance, ve dvojitých lomenicích. Brali i ze zásob, které byly ponechány do mlýna a ke krmení. Na koně nenechali ani 1 kg, který byl povolen v předcházejícím roce 1916 (1 kg ovsa denně, ostatní se odváděl). Rekvizice se stupňovaly a kontroly byly nečekané. 21. až 24. března 1917 řídil soupis zásob učitel Pokorný ze Skutče za účasti starosty z Louček Dostála a pěti vojínů. 29. května 1917 žádal učitel Pozemský z Vysokého Mýta se strážmistrem z Brandýsa, aby každý něco odvedl dobrovolně. Sehnali 13 q obilí, ale okresní hejtmanství nařídilo 76 q obilí. Snad proto se už 5. června objevil komisař Nohynka s úředníkem z hejtmanství a získali 60 kg mouky. Od začátku května bylo zavedeno odvádění másla. Z dojnice bylo povinných 8 kg za rok (1 kg = 9,35 K), které sbírala tisovská mlékárna.


Brambory, sláma a seno se povinně dodávaly buď do Chocně, nebo na železnici do vagónů. Chlebenky byly zavedeny 22. srpna 1915. Na lístky bylo možné zakoupit 280 gramů chleba na osobu a den, pro těžce pracující byla dávka zvýšena o 140 gramů. O rok později následovaly lístky na cukr, tzv. cukřenky, povolující koupit 1 kg na osobu a měsíc. Spotřební lístky na kávu se nazývaly kávinky a dostalo se za ně 0,25 kg pražené kávy na osobu a 8 týdnů. Tučenky zajišťovaly příděly tuku. Velikonoce 1917 byly bez vajíček. Nedostávalo se mnohých potřeb, nejen kávy, cukru, ale i mýdla, kůže, petroleje, lihu i piva. Čepovala se tzv. obarvená studniční voda, občas se dostalo vařené pivo z pejřky nebo sušených košťálů. Není tedy divu, že se rozmohl černý a výměnný obchod, který mnohdy přerůstal v tzv. šmelinářství. Panovala drahota a různí podvodní obchodníci. V posledním roce války chodili komisaři pouze po větších staveních, kde byla nějaká možnost, že hospodář vydá dobrovolně alespoň 50 kg obilí. Následovaly rekvizice tuků (z prasete o váze do 60 kg se měly odevzdat 2 kg hřbetního sádla bez kůže, do 100 kg 3,5 kg sádla, do 150 kg 6 kg sádla a přes 150 kg 10 kg sádla), měsíčně měla obec odevzdat 10 kusů hovězího dobytka. Válečné hospodářství vyžadovalo velké finanční nároky. Proto obcím nezbývalo nic jiného než se upsat k válečným půjčkám. Finanční zatížení bylo zvýšeno koncem války i národní daní. Válečné útrapy se zdály být téměř nekonečné. Stísněnost a nejistota, co přinese zítřek, nebyla pouhou „výsadou“ vojáků frontových linií. Svůj strach si muselo prožít i obyvatelstvo v relativně klidném týlu. I přes veškeré strasti se obyvatelé snažili vojákům a raněným pomoci, zejména přes Červený kříž nebo České srdce, kterým darovali vejce, mléko, máslo, tvaroh, chléb a další


různé potraviny a ošacení. Oucmaničtí pomáhali i potřebným z okolí. V roce 1918 přijali do vesnice na stravu 5 podvyživených pražských dětí. Na Vánoce 1915 se do Oucmanic přistěhovala desetičlenná polská židovská rodina Samuela Regenbogeua, která byla ubytována v obecním domku. O válečné uprchlíky se musela postarat obec. V roce 1916 pobíralo v Oucmanicích vyživovací podporu průměrně 16 žen a na podpory bylo vypláceno průměrně 944 korun měsíčně. Poslední rok války úřady už jen přikazovaly a vyhrožovaly vojáky, kteří měli v případě neplnění obrátit stavení naruby. Nemajetní, kteří si stěžovali na hlad, dostali od hejtmana pouze odpověď, že úmyslně se do Oucmanic mouka nedodává, protože v tak bohaté obci si mohou živobytí sehnat. Své místo měla válečná propaganda a osvěta. Už v roce 1915 museli učitelé na úřední pokyn uspořádat ve všech obcích přednášky, jejichž cílem bylo povzbudit rakouské vlastenectví a oddanost k trůnu. V Oucmanicích se na přednášku nikdo nedostavil. Školní děti měly za úkol pomáhat během vyhlášených sbírek se získáním hadrů a kaučuku. V roce 1916 musely o prázdninách sbírat kopřivy na látky pro vojsko (vlákna podobná lněným), ostružinové, jahodové a maliníkové listí na čaj. Sbírky se týkaly kovů, zejména hmoždířů a kotlů. Koncem roku 1916 mělo po 9 měděných kotlích a 17 mosazných hmoždířích i s paličkami dojít i na zvon z místní kapličky dle nařízení rakouské vojenské správy. Naštěstí důvtip a odvaha některých rodáků byly silnější a zvon se podařilo zachránit. Ke slovu přišli i udavači. 12. září 1917 postihla nečekaná prohlídka čp. 3 a čp. 18, kde se údajně šrotovalo a mlelo za účelem prodeje 1 kg za 8 korun. Výsledkem razie bylo zapečetění šrotovníků. Rakousko-uherské symboly byly z hostinců a z trafiky odstraněny 29. října 1918. První zajatec se vrátil domů z Ruska 8. května 1918, byl jím Antonín Pavlíček z čp. 37.


Hospodářská situace země, samozřejmě i v Oucmanicích, nebyla po válce nikterak jednoduchá. Bouře proti „drahotě“ a proti „keťasům" probíhaly hlavně ve městech za účasti všech vrstev společnosti. Cílem bylo skoncovat se šmelinou a zajistit snížení cen zboží. (po snížení stál: 1 kg másla 14 korun, 1 kg tvarohu 80 halířů, 1 vejce 30 hal., 1 l mléka 60 hal., 1 kg vepřového masa 18 K, hovězího 8 K, telecího 7 K, 1 m látky na šaty od 30 do 60 K, pár nízkých bot 60 K a pár vysokých bot 120 K.) Kontribuce pokračovaly, i když postup některých úřadů vyvolával rozpaky. Hospodář, který odvedl předepsané množství plodin, na tom byl úplně stejně jako ten, který nedal vůbec nic. Po každém se žádalo stejně. Například 6. března 1919 rekvíroval obilí komisař Čermák z Vysokého Mýta za asistence 11 vojáků. Rekvizice probíhaly ještě během dalších dvou let. O den později se v Brandýse nad Orlicí kolkovaly rakousko-uherské papírové peníze. Z Oucmanic bylo označeno 72 tisíc korun. Jistá změna k lepšímu se přece jenom tu a tam objevila. Po dlouhé době bylo možné dostat aprovizační kávu, a to 40 g na osobu. Pomoc přišla dokonce až z Ameriky. 19. října 1919 dostalo 27 chudých dětí celkem 35 kg instantního mléka, 6,5 kg mouky, 4,6 kg kakaa a 3,5 kg sádla. I když nezbývalo mnoho, není možné říci, že by ve vesnici byl hlad, a že by v okolí nebyla situace daleko horší. Válka změnila samozřejmě pohled na tradiční hodnoty i samotný život. Nejinak tomu bylo v období druhého světového konfliktu. Prvními občany, povolanými z pátku na sobotu 21. května v roce 1938 telegraficky k vojenské službě, byli Josef Čermák čp. 25, Emil Kubový čp. 40 a 23. května František Hnik čp. 43 a František Michal čp. 46. Domů se vrátili po čtyřech týdnech, kdy se zdálo, že se situace trošičku zklidnila. Stísněná nálada se objevila na začátku září. Když noviny i


rádio neustále vybízely ke klidu, znamenalo to, že něco tzv. visí ve vzduchu. Ve středu 14. září ráno byli náhle povoláni k vojenské službě záložníci: Vratislav Roubínek čp. 3, Karel Holásek čp. 41, Ladislav Svatoš čp. 23, Emil Doubrava čp. 49, Josef Brýdl čp. 42. Odpoledne tentýž den přišel rozkaz k odevzdání evidenčních koní - Láskovi čp. 17 a Veitovi čp. 12. Koně se museli ihned odevzdat do Vysokého Mýta a s každým koněm rovněž 5 kg ovsa a 10 kg sena. V sobotu 17. září byli povoláni další záložníci:Josef Šejnoha čp. 27, František Michal čp. 46, v pondělí 19. září Karel Škop čp. 8. 23. září ve 22 hodin oznamoval československý rozhlas mobilizaci všech záložníků do 40 let a starších s určovacími lístky. Ihned po vyhlášení mobilizace se začal každý bez váhání připravovat, nikde nebylo slyšet sebemenší nesouhlas. Hrdost a vlastenectví nebo češství lze nejlépe dokumentovat slovy: „Skoro každý by považoval za hanbu, kdyby mě1 zůstat doma.“ Z Oucmanic nastoupili: Josef Kubový ml. čp. 2, Josef Suchánek čp. 6, Václav Dostál čp. 7, Josef Vincenc ml. čp. 13, Ladislav Nastoupil čp. 17, Josef Čermák čp. 25, Emil Kubový čp. 40, František Doležal čp. 41, František Hnik čp. 43, Ladislav Škorpil čp. 45, Josef Michal čp. 46. O dva dny později se přestalo dovážet mléko do mlékárny, neboť nebylo potřebného potahu. Pekař z Hrádku přestal vozit chléb, a tak mnozí začali péct zase doma. Koně na přípřež, kromě 11 z celkových 25 pro nejnutnější práce v obci, byli odvedeni. Nastaly obavy, že se nezaseje ani nesklidí řepa a brambory. Studená sprcha přišla v podobě zprávy 29. září 1938. Mnichovský diktát vyvolal pláč u žen i starých vojáků světové války. Po stažení z hraničních opevnění a odstoupeného území (opevnění mělo být vyklizeno do 10. října) bylo vojsko rozloženo po menších oddílech po celém kraji. I v Oucmanicích drželi vojáci hlídky. Chodili ze Zářecké Lhoty, ubytování byli nejdříve u Vincenců čp. 13, později u Kubových čp. 40 a nakonec u Doležalů ve výměnku čp. 38.


Demobilizovaní vojáci se vraceli se zatrpklostí a život se začal pomalu měnit a přizpůsobovat neustálému napětí. V důsledku rozpuštění politických stran a vznikem Národní jednoty se i v Oucmanicích ustavil místní přípravný výbor pod vedením Františka Lásky čp. 17. Došlo k politickému sjednocení v obci. Po odtržení pohraničí od republiky se probudila solidarita, známá z období zatím poslední světové války. V únoru 1939 vynesla v Oucmanicích sbírka na uprchlíky ze zabraného území 501 korun, 587 kg žita a 73 kg pšenice. Majitelé koní se zřekli náhrady za povolané koně v době mobilizace (částka 570 Kčs). Od počátku března byli obyvatelé znervózňováni rozšiřováním všelijakých pověstí místními fašisty. Nejhrůznějším dojmem zapůsobilo 15. března obsazení Čech a Moravy Němci. Lidé přestali pracovat a propadali úplné lhostejnosti. Místní fašisté se radovali (ve volbách v roce 1935 získali 43 hlasy), neboť se domnívali, že nadešla jejich doba. Ihned se seskupili a s neutuchající drzostí se vydali na obecní úřad, kde požádali starostu Josefa Vorbu, aby jim obecní úřad předal. Odešli naštěstí s nepořízenou, neboť nepředložili starostou žádané písemné potvrzení od okresního úřadu. První německá vyhláška s německo-českým textem a s německou orlicí se objevila 21. března. Je potřebné poznamenat, že se objevily i první vtipy, které zesměšňovaly vůdcovu ochranu Čechů. Když měl někdo nějakou pěknou věc a druhý by ji potřeboval, tak řekl: ,,Já ti vezmu tu tvou aktovku pod ochranu.“, tj. ukradne. Očekávaný válečný konflikt vyvolal nákupní horečku. Lidé se zásobovali vším možným a vybírali své vklady. První němečtí vojáci přišli do obce 11. dubna 1939, tentokrát naštěstí jenom na taneční zábavu. Převážná většina obyvatelstva chovala víru ve spravedlnost a nápravu neštěstí, které celou zemi potkalo. Někteří si libovali. „Ba nebylo žádnou vzácností slyšeti často rozhovor, v němž se opakovalo: to museli přijít Němci, abych dostal vejce řádně zaplaceny.


A vedle toho zase se přeli někteří dělníci, že teď je lepší pořádek, že má nyní na hodinu mnohem více než me1 za republiky. Nejvíce však horovali pro tento nynější pořádek fašisté, kteří si nyní slibovali přímo ráj na zemi. Byla ještě jedna skupina lidí, spíše několik jedinců, kteří toto všecko odsuzovali a říkali, že nám bylo nejlepší za starého Rakouska a že jsme nemě1i republiku ani chtít, že by se nám tohle všecko nestalo, kdo mě1 za Rakouska zlatník v kapse, věděl, že je jeho a dnes není našeho nic.“ Stav společnosti se nemohl neodrazit v udavačství. Už 24. května 1939 přijelo do Oucmanic gestapo z Pardubic, které začalo vyšetřovat Františka Lásku pro urážku německého vedení. Měl se ho dopustit v místním hostinci u Vašatů, jak bylo udáno čtyřmi svědky, fašistickými sousedy. Avšak Láska byl upozorněn předem, a to paradoxně německým důvěrníkem v obci Emilem Doubravou, který sloužil jako kočí u Roubínků čp. 3. Díky Doubravovi se tak mohl na příjezd gestapa připravit. Češi udali, Němec pomohl! Když bylo poraženo Polsko, bylo nařízeno vyvěsit prapory. Kromě fašistů tak nikdo neučinil a každý se jen vymlouval, že německý prapor nemá. Jiná situace byla po pádu Paříže, kdy se uposlechnutí už vynucovalo. Od počátku října se začaly vydávat potravinové lístky. Do obce také přišlo nařízení, že obecní úřad musí být označen nejdříve německým a teprve potom českým názvem. Totéž se týkalo orientačních tabulí, které nahradily černožluté německo-české. O posvícení nebyla ani zábava. V červenci 1940 byl vyšetřován František Pavlíček čp. 37. Naštěstí německý a český strážmistr promluvili, že jsou v obci i nepřátelé, že do Pardubic došlo další udání. Další vyšetřování výroků představitele Kampeličky Marka dopadlo dobře. Udání na Josefa Roubínka, že poslouchá cizí rozhlasové vysílání, se vyřešilo 8. listopadu, když mu němečtí policisté odebrali rádio. Dostal ho zpět po výslechu v Pardubicích.


29. listopadu přišlo nařízení k odevzdání pamětních knih. Oucmanický kronikář František Pavlíček čp. 37 odevzdal jen aktuální díl a první pečlivě uschoval. Nový rok 1941 byl ve znamení zvyšujících se dodávek a nařízení pracovní povinnosti, kdy byly obecní úřady donuceny zajistit zejména prohazování silnic, neboť bylo nebývalé množství sněhu. Po dokončení elektrifikace a prvním rozsvícení 5. července 1941 byla natolik radostná nálada, že se muselo jít slavit do hostince u Vincenců. Mladí chtěli tancovat i přes zákaz. Tak se sehnal harmonikář a tancovalo se přes půlnoc. 22. července dorazili na rozkaz četníci k vyšetřování. Zákaz porušilo hodně lidí, a tak všichni dostali v srpnu pokutu ve výši 150 korun a hostinský 1400 korun (celková výše pokuty 8 tisíc korun). Situace se značně přiostřila po atentátu na říšského protektora. Další udání oucmanickým občanem Františkem Hnikem mohlo dopadnout tragicky, zvlášť když vyšetřovaným byl farář Drbohlav ze Svatého Jiří, který v hostinci údajně řekl, že atentát na protektora Heindricha nemuseli udělat Češi. Farář měl mít na kostele i vysílačku, což se při prohlídce naštěstí nepotvrdilo. Po třech měsících byl propuštěn. Dobře dopadla i paní Procházková, která příliš žertovala na nesprávném místě. V polovině října odešel na nucené práce první oucmanický občan Bohumil Marek čp. 33. Odveden byl po přehlídce ročníků 1921 a 1922 na základě povolání Úřadu práce ve Vysokém Mýtě. Přidělen byl do kovodělných dílen v okolí Drážďan. V roce 1944 otřásla okolím prohlídka v Gotvaldově továrně v Brandýse nad Orlicí, kde na udání našli 1 q pšenice a 2 q ovsa, které dodal oucmanický Karel Doležal čp. 18 výměnou za uhlí. Doležal byl odsouzen ke 12 měsícům vězení (později byl určen k transportu), továrník Vacek dle zpráv údajně k trestu smrti. Koncem války se stále více nedostávalo nejen základních životních potřeb, ale rovněž pracovní síly pro Říši. Proto po každé rodině chodil úředník z úřadu práce. Jelikož se


zdravým a práceschopným dávala známka 100 % a dva se počítali na 6 ha, v Oucmanicích potřební lidé chyběli. V noci na 9. prosince 1944 přinesl zvláštní posel výzvu, podle níž měli muži ročníků 1921 až 1923 zaměstnaní v zemědělství odjet kopat zákopy. Z pěti, kteří připadali v úvahu, museli odjet tři: Pavlíček čp. 37, Hanzl čp. 24 a kočí z čp. 20. Počátkem roku 1945 odjeli na zákopy Zdeněk Vojáček čp. 26, Karel Krátký čp. 11, Otta Vaňous čp. 42 a Zdeněk Svatoš čp. 10. 24. ledna 1945 šokoval celý kraj transport vězňů, Na pozemcích, které patřily k brandýské farnosti, bylo sebráno 18 mrtvol, které vyhodili z vagónů. Pochovány byly na starém hřbitově u márnice, ale pohřbu se nesměl nikdo zúčastnit. 3. února přišlo do Oucmanic 120 německých vojáků, kteří byli v obci ubytováni do 21. února. 9. února proběhla sbírka potravin pro ruské zajatce, kteří se při pochodu zastavili v Jehnědí. Nebyl to poslední zástup, který v Jehnědí nocoval. Další byli Angličané. Oucmaničtí darovali potraviny na dva povozy. 25. března se v obci objevily 54 osoby, které přijely na 5 vozech z Horního Slezska. Rozděleny byly po jednotlivých hospodářstvích a pobyly do 26. dubna. Poslední dny války byly ve znamení revolučních nálad. Naštěstí se krveprolití Oucmanicím vyhnulo, na rozdíl od událostí v nedalekém Brandýse nad Orlicí. Někteří Češi začali v době jistého konce války brát „spravedlnost hrdinsky do svých rukou“. V neděli 13. května se ve všech kostelech konaly bohoslužby jako vyjádření díků za šťastný konec války. O den později se pro vězně a internované z Německa, kteří projížděli Brandýsem, podařilo nashromáždit 85 l bílé kávy, 15 bochníků chleba, 4 kg sádla, koš pečiva, následující den 100 kg mouky, 5 q bramborů, 3 kg sádla, 50 l kávy, 12 bochníků chleba, opět koš pečiva, kroupy, hrách a další. 16. května 1945 byl na nádraží v Brandýse nad Orlicí přivítán prezident Edvard Beneš s chotí. Výkonnou moc převzal národní výbor, který byl zorganizovaný již za války ve


složení: Josef Vincenc čp. 34, Josef Kubový čp. 2, Karel Holásek čp. 50, Emil Kubový čp. 40 a František Doležal čp. 41. První prací výboru bylo sepsání majetku odvezených (9. května) tří oucmanických mužů: Františka Hníka čp. 43, Františka Šklíby čp. 1 a Josefa Dostála čp. 11. Ruská armáda, asi 50 vozů zásobovacího oddělení, projela obcí poprvé 9. května, kdy nechybělo pohoštění a kořalička. Někteří obyvatelé přišli o hodiny, kabáty a někdo i o prase. Už v průběhu druhé poloviny roku 1945 se několik rodin z Oucmanic odstěhovalo do pohraničních německých vesnic, kde na ně čekal zabavený veškerý majetek, živý i mrtvý inventář, nábytek a zásoby. Naopak 13. července si oucmaničtí rolníci přivezli Němce z Knapovce, kteří byli ze svých domovů vystěhováni, aby pomohli o žních ve vnitrozemí. Celkem zde pracovalo 25 Němců a několik dětí. Jak bylo naloženo s oucmanickými udavači? Josef Dostál byl odsouzen pro spolupráci s Němci 16. listopadu Lidovým soudem ve Vysokém Mýtě na 22 let. Trest si začal odpykávat na nucených pracích v cihelně. Druhým odsouzeným byl František Hník, který dostal 18 let za udání faráře Drbohlava. František Šklíba byl odsouzen na několik měsíců. Objektivnější pohled na tehdy jistě příliš vypjatou dobu si můžeme učinit po zprávě o události z 26. ledna 1946. Tehdy se do obce dostavila hospodářská kontrola, a panovalo podezření, že opět na udání. V jednom z domů našla vepřové maso z nepovolené zabíjačky, v jiném, že na místo jednoho byli zabiti dva vepři. V obou případech bylo maso zabaveno a stanovena pokuta. 1. června 1946 odjela z Oucmanic do dobrovolného odsunu s pěti dětmi Marie Doubravová (Češka), a to za svým mužem (Němcem) do sběrného tábora v Lanškrouně. O deset dní později opustili vesnici poslední Němci, kteří byli přiděleni na práci. Od roku 1947 převzalo vládu plánované hospodářství. Únorové události probíhaly v obci klidně. Jako všude, tak i v Oucmanicích byl ustaven akční výbor, jehož předsedou byl zvolen komunista Karel Holásek čp. 50. Komunisté si začali všude bez jakéhokoliv


omezení uzurpovat moc, měli právo zasahovat do všech částí života. Chtěla Kampelička zvolit nové činovníky? Mohla až po projednání a schválení v akčním výboru. Majitel brandýského mlýna Řehák, který tolik pomáhal svým spoluobčanům v době války, byl odměněn znárodněním svého majetku. Komunisté převzali vládu, která se postupem doby stala téměř neomezenou. Naštěstí v Oucmanicích nikdy k žádné obrovské nenávisti mezi komunisty a nekomunisty nedošlo. Klidně proběhla i kolektivizace, i když se k nelibosti nových úředníků táhla příliš dlouho. Svátek práce roku 1949 byl slaven v dosud nebývalých rozměrech, ale už ne ze svobodné vůle. Zúčastnit se měli oucmaničtí hasiči, stejně tak i Junáci. Nešel nikdo, kromě velitele hasičů. Vyjet měl dokonce traktor a alegorický vůz. Nestalo se tak. Do Chocně šlo jen několik komunistů. Obyvatele více než proklamační politika zajímala obživa a plnění vysoko stanovených dodávek, a to po celá 50. léta 20. století. Od 1. února 1951 byly Oucmanice přesunuty z vysokomýtského okresu do okresu Ústí nad Orlicí. Nejen poválečnou etapu lze symbolicky ukončit posledním dnem roku 1959. Veškerá půda po staletí hrdých oucmanických zemědělců byla zapojena a odevzdána do tzv. socialistického sektoru. Od 1. ledna 1960 byly Oucmanice charakterizovány, stejně jako i jiné obce, obcí socialistickou. Od 1. července 1960 zanikly okresní národní výbory v Lanškrouně, Vysokém Mýtě a Žamberku. Vytvořen byl okres Ústí nad Orlicí, současně byl zrušen kraj Pardubice a vytvořen Východočeský kraj se sídlem v Hradci Králové. O rok pozdější návrh Okresního národního výboru v Ústí nad Orlicí sloučit všechny místní národní výbory obvodu jednotného zemědělského družstva v jeden Místní národní výbor se sídlem v Novém Jiří se neujal. Sloučením Jednotného zemědělského družstva "Budoucnost" připadly všechny vesnice jeho obvodu pod okrsek Sboru národní bezpečnosti Choceň. Tím Oucmanice přešly z okrsku bývalé Četnické stanice Brandýs nad Orlicí.


Zdaleka ne všechno bylo samozřejmě špatné. Radikálně se změnila čistota obce. U chalup zcela vymizely přístavkové záchody a hnojiště téměř na silnici. Zmodernizovalo se zařízení domácností, domy se adaptovaly, zvelebovala se celá obec. V sobotu 7. května 1960 se začalo s kopáním základů pro stavbu budovy místního národního výboru na Doležalově zahradě čp. 18. Budova byla dokončena a slavnostně otevřena 7. června 1964. Původním záměrem byla úřadovna místního národního výboru, během výstavby změněná na potřebnější mateřskou školku. Kolaudována byla mateřská škola, která začala prozatímně sloužit jako útulek. O 8 let později byly vypracovány plány pro stavbu prodejny Jednoty a budovy místního národního výboru na pozemku bývalé chalupy čp. 44 (původní výměnek statku čp. 36). Budova byla po množství dobrovolně odvedené práce slavnostně otevřena po kolaudaci v pátek 18. října 1974. V budově byla zřízena kancelář oddělená posunovací stěnou od zasedací místnosti, místnost pro místní lidovou knihovnu, archiv úřadu, sklad civilní obrany a s jednou místností se počítalo pro jednatelství státní spořitelny. K dalším návrhům ke sloučení obcí v roce 1976 a v roce 1979 se Oucmaničtí postavili naštěstí negativně. Zachovali si tak svoji poměrně důležitou samostatnost. Poslední schůze členů Místního národního výboru v Oucmanicích a členů jednotlivých komisí se konala 13. listopadu 1990. Jelikož v obci nebyla v té době ani jedna politická strana, volební komise se musela navrhnout z členů místních organizací - z požárníků, z červeného kříže a svazu mládeže. První opravdu svobodné volby se konaly po desítkách let bez jakéhokoliv politického diktátu Komunistické strany Československa 24.listopadu 1990. Text z knihy „Oucmanice“ vydané k poctě všech oucmanických občanů u příležitosti setkání rodáků 22. června 2002

Další text z kroniky obce Oucmanice poskytl kronikář obce Pavel Pichner. 8. března 1991 proběhla nejen kolaudace hospody, ale za velké účasti obyvatel obce i hostů první sousedské posezení. 5. dubna. 1991 si hospodu pronajal Jaroslav Doležal z č.p. 41 a v letech 1993 a 1994 se zde točila zmrzlina. V roce 1997 VČE provedly generální opravu venkovního rozvodu elektrické energie včetně sloupů. Starý rozvod sloužil od roku 1941 rovných 56 let. Obecní zastupitelstvo rozhodlo i rekonstrukci obecního rozhlase a v roce následujícím byl uveden do provozu moderní bezdrátový rozhlas. U hřiště byl postaven přístřešek pro potřeby venkovních oslav. V roce 1998 byla provedena rekonstrukce telefonního vedení, ke všem číslům popisným ve vsi, oprava povrchu tenisového kurtu na návsi. Staré topoly u fotbalového hřiště byly pokáceny a vysazeny javory. V následujícím roce proběhla rekonstrukce lokálu hospody: plovoucí podlaha a dlažba, krb, teplá voda ve výčepu, dřevěné obklady, osvětlení a nový nábytek z masivního dřeva. Na sále pak výměna oken, dveří, nové jeviště, položení podlahy, dřevěné obklady a generální oprava „pekla“. Opravy živičných povrchů vozovek, vydláždění prostoru parkoviště před hospodou. Schválena konečná podoba urbanistické studie obce.

Oucmanice ve 20. století

Recommend Documents