Romové na východním Slovensku ve 20. století

Romové na východním Slovensku ve 20. století

© Miret, z. s., 2015 Publikaci podpořil Erasmus +

Obsah Úvod 1. Romano drom 2015 2. Stručně o historii Romů 2. 1 Příchod Romů z Indie 2. 2 Jak se Romové stali Cikány a opět Romy (v roce 1971) 2. 3 Romové na území dnešního Slovenska 2. 4 Vznik osad 2. 5 Romové na Slovensku po 2. světové válce 3. Osady na východním Slovensku v příbězích místních a pamětníků 3. 1 Koncert v osadě Hermanovce a příběh paní Kristýny 3. 2 Hermanovce podruhé: Koncentrák na doživotí 3. 3 Archivní informace pokryté vrstvou prachu 3. 4 Přednáška o romské historii pro děti z osady v Lenartově 3. 5 Děti v osadě Moldava fetují 3. 6 Poštárka a bazének pro děti 3. 7 Tradiční goja pro Čhavorenge a filharmoniky v Raslavicích 3. 8 Talentovaný bubeník z Lenartova 3. 9 Kapušany 3. 10 „Karel Gott“ z osady Slova závěrem Použitá literatura Miret, z.s.

Úvod Vážení čtenáři, nyní držíte v ruce brožurku, která vznikla během letní školy Romano drom, kterou organizovala Ida Kelarová a nezisková organizace MIRET, z.s. (Mezinárodní Iniciativa pro Rozvoj Etnické Tvorby). MIRET založila Ida Kelarová v roce 1999 dodnes je jeho ředitelkou a uměleckou vedoucí. Projekt Romano drom, v překladu romská cesta, se na východním Slovensku v této podobě uskutečnil již podruhé ve spolupráci s Českou filharmonií a za finančního přispění programu Erasmus+. Účastnilo se ho více než 40 romských dětí z České a Slovenské republiky. Tato publikace vznikla proto, aby byl zdokumentován pohled dětí a mladých lidí, kteří se letní školy Romano drom účastnili, na to, co viděli a prožili. Děti na jejím vzniku spolupracovali s Michalem Mižigárem, jedním z asistentů Idy Kelarové. Díky Idě Kelarové měli všichni účastníci letní školy Romano drom možnost zažít realitu východoslovenských romských osad. A když říkáme všichni účastníci, máme tím na mysli jak romské děti, tak členy České filharmonie a celý umělecký a organizační tým, který Ida Kelarová sestavila. Prožít na vlastní kůži něco, o čem by se možná jinak ani nedozvěděli, nebo o tom zprostředkovaně četli více či méně zkreslené informace na internetu. Pro mnohé z účastníků to byl zásadní zážitek, který změnil jejich pohled na vlastní životní podmínky. Děti vše zaznamenaly a vy máte nyní unikátní možnost se na osady podívat i jejich pohledem. Věříme, že tato publikace je předpovědí toho, že další generace Romů bude mít možnost získat kvalitní vzdělání v nesegregovaném školském systému a více se celospolečensky angažovat. Věříme, že mladí Romové nejenže nebudou zapomínat na své kořeny, ale budou na ně s hrdostí navazovat, a pomáhat dalším Romům.

1 Romano drom 2015 Ve dnech 23. července – 5. srpna prožilo 42 romských dětí z České a Slovenské republiky dva velmi intenzivní týdny nabité zážitky. V rekreačním areálu Mnichovský Potok nedaleko Bardějova se všichni účastnili letní školy Romano drom, projektu, který v této podobě již podruhé organizovala Ida Kelarová a organizace MIRET, z.s. ve spolupráci s Českou filharmonií a za podpory programu Erasmus+. Nad letní školou Romano drom převzal v letošním roce osobní záštitu prezident Slovenské republiky Andrej Kiska. Účastníci letošního Romano dromu přijeli z Rokycan, Brna, Prahy, Ústí nad Labem a Trmic. Většina dětí, které na sobě měly možnost v rámci projektu pracovat, rozvíjet svůj talent a rozšiřovat si obzory, byla ovšem přímo ze slovenských osad – Lomnica, Rakúsy, Lenartov, Raslavice, Poštárka, Hľboké pri Liptovském Mikuláši, Poltár a Šaca u Košic.

1. 1 Vzdělávací aktivity a rozvíjení uměleckého potenciálu dětí Během prvních dní probíhaly především hudební a taneční workshopy. Děti se také účastnily výtvarných workshopů, hodin angličtiny a gospelového zpěvu s Jody Winchester nebo lekcí capoeiry s Martinem Fogo Halaszem. Taneční workshopy probíhaly pod vedením Oto Bundy, uměleckého asistenta Idy Kelarové, a choreografky Libušky Bachraté. Děti také navštívily muzeum v Prešově, kde hledaly zmínky o současnosti i historii romských osad a životě Romů na východním Slovensku.

1. 2 Spolupráce s Českou filharmonií a celodenní program ve východoslovenských osadách zakončený koncerty V úterý 28. července do rekreačního areálu přijelo 15 členů České filharmonie a fenomenální klavírista Ondrej Krajňák. Doprovázeli pěvecký sbor Čhavorenge (v překladu Dětem) na třech koncertech ve východoslovenských romských osadách Hermanovce, Raslavice a Lenartov. Koncert v jedné z nejchudších slovenských osad, v Hermanovcích, proběhl ve čtvrtek 30. července. Čhavorenge spolu s Idou Kelarovou, Desideriem Duždou, Ondrejem Krajňákem a Českou filharmonií zahráli a zazpívali několik tradičních romských písní, ale také krásné nové písně, jejichž autorem je Desiderius Dužda. Skladby pro sbor a orchestr zaranžoval Martin Hybler. Během pobytu v osadě měly děti i členové orchestru a týmu Idy Kelarové možnost hovořit s místními osadníky a

vyslechnout jejich příběhy a nelehké osudy. Koncertům v Raslavicích a Lenartově, které proběhly ve dnech 31. července a 1. srpna, předcházely taneční workshopy s Oto Bundou a Libuškou Bachratou, hudební workshopy s uměleckým týmem Idy Kelarové a členy České filharmonie, pak také další aktivity, jako například výtvarné dílny, které slavily mezi místními dětmi velký úspěch. Pozvánkou na koncert byl v obou případech téměř hodinový průvod bubeníků souboru Campana Batucada v čele s Igorem Holkou. Účastníci projektu, děti, filharmonici i celý tým Idy Kelarové, měli možnost během celého dne hovořit s místními osadníky a s pamětníky. Prohlédnout si archivní materiály a dozvědět se víc o běžném životě v osadách. V osadách probíhaly přednášky o romské historii a kultuře, které vedl asistent Idy Kelarové, student romistiky Michal Mižigár.

Samotné koncerty probíhaly po setmění, za světel ohňů a mnoha set svíček, které byly rozmístěny podél celého jeviště a navozovaly tak neopakovatelnou atmosféru. Filharmonici zahráli několik tradičních skladeb, jakými byl Brahmsův Uherský tanec č. 5 a Dvořákův Slovanský tanec č. 8. Neopakovatelnou atmosféru koncertů si užívali nejen místní Romové, ale také Neromové, kteří do osad přijeli z blízkého okolí i ze vzdálenějších měst. Díky projektu Idy Kelarové se tak vydali na místa, kam by jinak nezavítali. Zažili tak atmosféru osad a často překonali ostych a obavy ze vstupu

do vyloučených míst, jakými osady jsou. Odměnou jim pak byl krásný umělecký zážitek a dobrý pocit z toho, že na rozdíl od jejich obav, se jim při návštěvě osady nic nestalo. Oba koncerty zakončil bouřlivý potlesk publika. A pro místní osadníky byly koncerty nezapomenutelným a neopakovatelným zážitkem. Vždyť většina z nich by jinak možnost zažít takový koncert nikdy neměla.

1. 3 Ida Kelarová vytváří svými projekty prostor pro setkávání Romů a Neromů a pro podpoření identity romských dětí a seznámení se s jejich kořeny Díky projektu Romano drom se vytváří prostor, ve kterém spolu mohou tvořit a sdílet krásné zážitky Romové a Neromové, a to bez hranic a bariér předsudků. Ida Kelarová a její sdružení MIRET, z.s. dávají příležitost několika desítkám dětí, aby se vymanily z prostředí, ze kterého není snadná cesta ven, ukazují jim nové obzory a možnosti, o kterých by mnohdy neměly ani tušení. Taková cesta není lehká a vyžaduje spoustu práce, píle a úsilí, jak jinak by také bylo možné vystupovat na jednom pódiu s profesionálními hudebníky, členy jednoho z nejuznávanějších orchestrů na světě, České filharmonie.

I když tato cesta není lehká, valná většina dětí si s sebou odnáší silné dojmy a přesvědčení, že to vše stojí za to. A bude na sobě i nadále tvrdě pracovat.

2 Stručně o historii Romů V této části publikace bychom vás rádi ve stručnosti uvedli do historie Romů, abyste pak lépe porozuměli textům sepsaných na základě výpovědí pamětníků. A mohli si tak vše lépe utřídit dát do patřičných souvislostí.

2. 1 Příchod Romů z Indie Kdo jsou? Odkud pocházejí? Co je to ta hantýrka, kterou používají? Tyto otázky si mohli pokládat učenci v Evropě ve středověku. Odpověďmi pro ně byly, nejrůznější legendy, jako například že to jsou poutníci z Egypta, kteří se musejí kát, protože neposkytli přístřeší prchající Marii s Ježíškem před Herodem, jiní si o nich mysleli, že to jsou špioni Turků. A tak začali být Romové pronásledováni. Tento pohled se změnil až v roce 1763, kdy se student teologie István Vályi, původem z Uher, v holandském Leydenu setkal se studenty ze Srí Lanky, kteří se nápadně podobali Romům. Jejich jazyk mu nápadně připomínal jazyk Cikánů1 - jak se tehdy Romům říkalo. A dostal šťastný nápad. Sepsal s nimi asi 1000 slov, která srovnal ve své domovině s jazykem Romů, a zjistil, že většině této slovní zásoby rozuměli. Tímto se potvrdilo, že romština patří do skupiny nových indických jazyků. Předkové dnešních Romů patřili pravděpodobně k původnímu obyvatelstvu Indie, které bylo někdy v polovině 2. tisícletí př. n. l. buď vytlačeno do těžko přístupných a okrajových oblastí, nebo podmaněno a včleňováno do velmi složitého sociálního systému. Jednou ze složek původního obyvatelstva Indie byli Ḍomové. Jejich předpokládaný státní útvar zanikl pod náporem árijských dobyvatel a z podrobených populačních skupin se vytvořily kasty, které svou existencí připomínaly život pozdějších Romů: členové ḍomských kast se věnovali kovářství a kotlářství, dále obchodu, podvodům a krádežím dobytka, uklízení a odstraňování nečistot, hudební, taneční a kejklířské činnosti, potulce a žebrotě. Neznali písmo a neměli písemnictví, které nahrazovala ústní lidová slovesnost. Podle Nečase se odchod předků Romů z Indie odehrál v několika proudech různého rozashu, pravděpodobně v rozmezí o 3. – 5. do 9. – 10. stol. Ctibor Nečas ve své knize zmiňuje: „Teprve po 1 Romové se na Slovensku mohli identifikovat jako Romové až po roce 1989, do té doby se o nich mluvilo jako o o Cigánech (ve vsích se mohlo zaslechnout i pejorativní farahúni)

opuštění Indie mohly výrazné odlišnosti od okolního perského obyvatelstva vyvolat u členů ḍomských kast vědomí společného původu a název Ḍom se mohl stát skupinovým jménem pro celé etnikum. Indická cerebrální hláska ḍ se pak dialektologicky diferencovala a změnila se v Arménii v hlásku l (Lomové), v Sýrii d (Domové) a v Evropě r (Romové).“ (Nečas, 2002) Před vstupem na evropskou půdu se kasty krok za krokem dělily do dvou proudů, z nichž méně početný postupoval podél severoafrického pobřeží a možná už v 9. století stanul na Pyrenejském poloostrově, zatímco základní proud mířil do Konstantinopole, odkud přeplul Dardanely a prodíral se pak přes Balkánský poloostrov do celé Evropy.

2. 2 Romové v Byzantské říši aneb jak se Romové stali cikány a opět Romy Atsinganoi byla původně přezdívka pro příslušníky kacířské sekty, která vznikla v 11. století v maloasijské Frýgii a věnovala se věštění a čarování. Šlo tedy o znalosti, s jakými se vzápětí nato prezentovali také noví romští příchozí. Dle Ctibora Nečase tak Romové mohli dostat označení Cikán, slovensky Cigán. Athinganoi byla v Byzantské říši nenáviděnou a pronásledovanou kacířskou skupinou. Poté, co byli vyvražděni, přišli na jejich území Romové. Jedním z řemesel, kterými se zabývali, bylo, jak víme, také věštění. Romové v Byzantské říši byli pojmenováni Athinganoi, tedy po vyvražděné sektě. V tehdejší společnosti se jednalo o velmi hanlivé označení. Máme tu ale ještě jedno možné vysvětlení tohoto označení. Když Romové kočovali po Evropě, neznali písmo, nemohli chodit do škol a byli pronásledovaní. Začalo to na přelomu 14. a 15. století. V červenci 1697 je habsburský císař Leopold I. prohlásil za psance, a tak mohli být mužové při pronásledování beztrestně zastřeleni, a po zadržení je čekal trest smrti; ženám a dětem byly uřezávány uši a byly vyháněny za hranice města, nebo dokonce země. To je jen jedna ze zmínek o pronásledování Romů. Tam, kde Romové nebyli pronásledováni, byli zotročeni. Například na území dnešního Rumunska. V tehdejším Moldavském knížectví skončilo otroctví po téměř 400 letech v roce 1855 a ve Valašském knížectví pak v roce 1856. Romové tedy nemohli hájit původní označení svého národa, protože neměli prakticky žádné postavení ve společnosti. Mnoho Romů zapomnělo svůj jazyk, například původní maďarští Romové

v Maďarsku nebo v Portugalsku, kde hrozil za používání romštiny trest uříznutí jazyka. A tak se vytratilo slovo Rom. Výraz Rom má v romštině dva významy. První význam slova Rom je označením člena národa, druhým významem je muž, člověk a manžel. Slovo Cikán či Cigán nemá v romštině žádný význam, je dokonce humorné, což svědčí o tom, že nepatří do romské slovní zásoby. V celé historii se Romové nemohli hájit, dokonce ani prezentovat jako etnikum, dokonce později ve 20. století se o nich v době totality mluví jako o občanech Československa cikánského původu. Změna nastala až v dubnu roku 1971, kdy se u Londýna sešli romští intelektuálové a politici z celého světa a domluvili se na symbolech romského etnika: mezinárodní hymně – Gelem gelem, romské vlajce a na jazyce. Dohodli se, že budou uznány všechny romské skupiny (Lovara, Kalderaša, Romaničel, Manuš, Kale a další skupiny Romů) jako součást jednoho etnika a jejich jazyky budou považovány za romské dialekty.

Romská vlajka, foto: public domain licence

Romská hymna

Gelem Gelem,

Kráčel jsem, kráčel,

Gelem, gelem

Kráčel jsem, kráčel

lungone dromenca,

dlouhými cestami,

maladilem bachtale Romenca.

potkal jsem se se šťastnými Romy,

Jaj, Romale, khatar tumen aven?

jaj, Romové, odkud přicházíte?

Le carchenca,

Se stany a hladovými dětmi.

Bokhale čhavenca.

Jaj Romové, jaj děti.

Jaj Romale, Jaj čhavale.

Čeští a slovenští Romové mají také svou vlastní hymnu: Čhajori romaňi. Vznikla v koncentračním táboře v Osvětimi. Autor není znám. Čhajori romaňi,

Děvčátko romské

Čhajori romaňi,

Děvčátko romské,

jaj, ker mange jagori,

jaj, udělej mi ohýnek,

na cikňi, na bari.

ne velký, ne malý.

Jaj, čarav tro voďori.

Jaj, snažně tě prosím.

Andr´oda taboris,

V tom táboře,

Jaj, phares Roma keren,

jaj, Romové těžce pracují,

phares Roma keren,

těžce Romové pracují,

jaj, mek mariben chuden.

jaj, ještě bitku dostávají.

2. 3 Romové na území dnešního Slovenska Příchod Romů na území dnešního Slovenska není přesně známý. Neexistují o tom přesné prameny. Romové si žádné kroniky neuchovávali, a tak jsme nuceni vycházet z pramenů, jakými jsou neromské kroniky a smolné knihy, z nichž není snadné zjistit, zda se jedná opravdu o Romy. Někteří kronikáři dokonce nepovažovali Romy za hodné toho, aby se o nich vůbec ve svých pamětech zmiňovali. Romský historik Bartoloměj Daniel považuje za nejstarší takový doklad zprávu o skupině „cyganů“, kterou přivedl roku 1219 na své cestě z Jeruzaléma uherský král Ondřej II. Už ve 13. století byli Romové zařazováni mezi poddaný lid – a to zejména proto, že jako zruční řemeslníci byli potřebnými odborníky pro feudální vrchnost (kováři, kotláři, výrobci zbraní, cínaři, korytáři, rýžovači zlata, zlatníci aj.). Poblíž šlechtických sídel se také usazovali romští hudebníci. Na území Uher, tedy i Slovenska, probíhalo začleňování Romů do tehdejší feudální společnosti mnohem dříve než v Čechách, jak dokládají i mnohé prameny ze 14. století. Z roku 1322 pochází, i dle badatelů, nejstarší písemná zmínka o výskytu Romů na Slovensku – zpráva rychtáře Spišské Nové Vsi Jána Kuncha o „potulných Cigánech v okolních lesích.“

V první polovině 15. století dochází v důsledku turecké invaze na Balkán a do Podunají k pronikání několika romských skupin do střední a západní Evropy. Toto se dokonce dělo pod záštitou německého císaře, českého a uherského krále Zikmunda Lucemburského, který dal skupinám kočujících Romů dva ochranné glejty. První z roku 1417 se týkal více než třísetčlenné skupiny „cikánského krále“ Sindela a jeho „vévodů“ putujících z Budína do Košic a jižním Slovenskem do Bratislavy a dále na západ, sever i jih. Tento glejt ukládal Romům, že „mají sedm let v chudobě putovat po světě, a že nesmějí spát na lůžku“. Důležitějším je ovšem Zikmundův druhý glejt, vydaný roku 1423 na Spišském hradě „cigánskému vojvodovi Ladislavovi“. Tento glejt zajišťoval Ladislavovi na svou dobu nevídané pravomoci nad vlastními lidmi, kterým pak zaručoval ochranu.

2. 4 Vznik osad Za vlády Matyáše Korvína se hospodářské a sociální postavení Romů nadále zlepšovalo. V Uhrách, a tedy i na Slovensku, byli Romové charakterizováni jako „královští poddání, kteří měli své dávné svobody a privilegia.“ Získaná privilegia, práva a svobody vyplývaly zejména z jejich aktivní účasti v protitureckých válkách i jejich významu coby řemeslníků.

Na Slovensku docházelo k více či méně spontánnímu a shora příliš neregulovanému usazování jednotlivých romských skupin. Usazení na určitém místě a provozování řemesla muselo být samozřejmě povoleno králem. Někdy dokonce měšťané žádali krále, aby povolil Romům usadit se na kraji jejich města a provozovat zde řemeslo – nejčastěji kovářské.

Nejvíce osad vznikalo v úrodných bohatých oblastech východního, jižního a západního Slovenska, kde si místní obyvatelé jejich služby mohli dovolit. Ze soupisů z 2. pol. 18. století se dozvídáme, že Romové žili již na celém území Slovenska, převládal u nich usedlý, popřípadě polousedlý způsob života. Živili se nejčastěji kovářstvím, košíkářstvím, kotlářstvím, jako hudebníci a příležitostnými zemědělskými pracemi pro majoritu. Dle součtů z roku 1770 žilo v Uhrách 68 000 Romů, z toho na území Slovenska asi 18 –20 000. Nejvíce Romů žilo v té době na jižním Slovensku, např. v Šarišské Stolici bylo napočítáno okolo 1 500 Romů a na Spiši asi 500 Romů.

Na přelomu 19. a 20. století stále praktikovala vládnoucí rakousko-uherská monarchie politiku kolonizace Romů. „Osidlovací opatření byla tak přísná, že bez svolení arcivévody nebo statkářů, u nichž měli Romové pracovat, nesměli se ani na krátkou dobu vzdálit od místa určeného usazení.“

(Vaňura, 2008)

Roku 1893 byl proveden soupis všech Romů v mocnářství. Bylo napočítáno 24 5000 usedlých, 10 000 polousedlých a 9 000 kočovných. Po konci 1. světové války se na Slovensko i do Čech vracelo mnoho Romů ze sousedních států. Po roce 1918 tedy rychle narostla romská populace a rozrůstaly se staré osady. Ale nejen to, vznikaly i osady nové – a to zejména na okrajích východoslovenských vesnic, městeček i měst. Hospodářská zaostalost této oblasti se ovšem projevovala i nízkou životní úrovní Romů.

Dle sčítání lidu z roku 1930 žilo na Slovensku a Podkarpatské Rusi 31 188 Romů, což je hodně nepřesné číslo. Odhaduje se totiž, že v této době žilo v Československu 70 – 100 000 Romů, z toho převážná většina na území Slovenska. Kočovných – olašských – Romů bylo na Slovensku maximálně několik málo tisíc, zbylých několik desítek tisíc Romů žilo tradičně usedle.

V období První republiky vznikalo mnoho romských osad. Přestože byli Cikáni oficiálně uznáni za národnostní menšinu, byli stigmatizováni a nuceni žít pod neustálým policejním dohledem, v podstatě vyloučeni z občanské společnosti. Koncem 20. a na počátku 30. let pracovalo mnoho slovenských Romů ve velkostatcích nebo jako pomocní dělníci ve stavebnictví, lomech či cihelnách – často pouze za naturálie. Bydleli a spali v kůlnách, stodolách nebo i ve stájích mezi dobytkem. Od 30. let byl však zájem o námezdní práci čím dál tím menší a podmínky byly čím dál tím víc nevýhodné. V letech krize (1930–1933) pak Romové přežívali hlavně díky svým tradičním řemeslům.

Oproti této romské chudině žijící v romských osadách nebo živořící bez stálého bydliště tu však byla i jistá vrstva bohatých Romů, kteří si stavěli domy v lepších částech osad, nebo jim bylo výjimečně dovoleno, aby si své domy kupovali nebo dokonce stavěli přímo na území obcí či měst. Do této vrstvy patřili zejména romští primáši, a potom také handlíři s koňmi. Ti se ale ke svému „romství“ nehlásili, a někdy dokonce ani nebyli majoritou za Romy považováni.

Osvícenští panovníci, podobně jako později vládnoucí komunističtí funkcionáři, neupírali Romům lidská práva a nepronásledovali je. Bylo to ale za cenu asimilace a totálního popření jejich odlišnosti. Spíše než nejistá a pochybná práva tak Romové za tuto cenu mohli získat mnohé povinnosti. V tomto období vznikala i valná většina osad – ať už přímým založením Marií Terezií nebo Josefem II., uposlechnutím jejich nařízení nebo dobrovolným usazením romské rodiny. Osady

byly zakládány většinou na nekvalitní, zemědělsky nevyužitelné půdě na okrajích obcí. Některé přetrvaly až do dnešní doby. Vesničané k nim zachovávali určitý vztah a využívali jejich služeb, za které je platili většinou v naturáliích. Tento, svým způsobem harmonický a komplementární vztah, postupně narušovala industrializace Slovenska, trvale ho nakonec přerušila a zlikvidovala až 2. světová válka a následná kolektivizace venkova.

2. 5 Romové na Slovensku po 2. světové válce Po 2. světové válce žilo na Slovensku odhadem asi 100 000 Romů (oproti 600 Romům, kteří přežili válku v Čechách a na Moravě). Mnoho Romů se vrací z pracovních táborů, své původní osady však často nachází zničené, nebo dokonce vypálené. Zakládají proto osady nové. Nařízení ministerstva vnitra o možnosti návratu Romů na místa původních osad nebylo často občany ani národními výbory dodržováno. Přestože teoreticky došlo k jejich zrovnoprávnění s ostatním obyvatelstvem, slovenské zákonodárné orgány zachovávaly vůči Romům i nadále diskriminační postupy z doby před válkou.

Není se tedy čemu divit, že poválečná léta (1945-1947) se vyznačovala první velkou migrační vlnou slovenských Romů do Čech – „Země zaslíbené“. Za lepšími možnostmi obživy, bydlení i sociálního postavení odjelo do Čech tzv. „cigánskými vlaky“ zhruba 15 000 Romů.

V roce 1947 byl z rozhodnutí ministerstva vnitra v Čechách i na Slovensku proveden první poválečný soupis „cikánů“, dle něhož bylo zjištěno i tehdejší rozmístění Romů, zejména na Slovensku. Z celkového počtu 101 190 evidovaných Romů, žilo na Slovensku 84 438 a v Čechách již 16 752 Romů.

Z poloviny 50. let existují již přesné soupisy osad a díky různým terénním výzkumům je také popsána situace v nich. Bylo napočítáno na 1305 osad, ve kterých žilo okolo 95 000 Romů. Z celkového počtu 15 000 domů bylo plných 80 % shledáno nevyhovujícími.

Celé oblasti – hlavně na východním Slovensku – byly bez infrastruktury, bez dopravního spojení, lékařských služeb, elektřiny atd. „V patnácti okresech Prešovského kraje bylo asi tři sta osad. Mnoho z nich si Romové slepili, z čeho se dalo, když je za války vyhnali gardisté z obcí. Většina osad byla v ústraní, dva tři kilometry od obce, pod lesem, v roklině nebo na příkrém srázu. Za deštivého počasí se pěšiny měnily v potoky bláta. V mnoha osadách nebyly studny a lidé pili vodu

přímo z potoka.“ (Vaňura, 2008)

V mnoha obcích Prešovského okraje byly sepsány záznamy o stovkách rodin žijících v zemnicích, polozemnicích nebo těch nejjednodušších kolibách. Mnozí slovenští rolníci však v této době nežili o mnoho lépe než Romové a jejich situace se nijak výrazně nelišila.

V 50. letech probíhala druhá vlna migrací. Ze Slovenska odcházely velké skupiny Romů do Čech za prací – často v důsledku organizovaných náborů do průmyslových center (na severozápad Čech, do Kladna, Tachova, Českého Krumlova, na Ostravsko).

3 Osady na východním Slovensku v příbězích místních a pamětníků tak, jak je zaznamenali účastníci letní školy Romano drom

3. 1 Koncert v osadě Hermanovce a příběh paní Kristýna V Hermanovcích jsme měli nejzajímavější koncert. Naším pódiem byla silnice. Nemohli jsme ani stát v osadě, což je vlastně ostrůvek, kolem kterého protéká potok. Ten je jediným zdrojem pitné vody. A nad potokem spojuje osadu s vesnicí jediný dřevěný mostek. Teta Ida říkala, že je tam už 19 roků, a ani bychom přes něj nemohli všichni přejít, protože by mohl prasknout. Tak jsme radši zůstali na silnici před osadou. Za námi byly domy, kde bydlí gádžové. Byl krásný sluneční den. Do osady jsme přijeli jsme dvěma autobusy. Z jednoho jsme vystoupily my děti a z druhého filharmonici. My jsme byli všichni oblečení v bílém. Filharmonici měli černé

oblečení. Postavili jsme se před osadu, a tak začal koncert. Zazpívali jsme několik písní. Julia s Otou zazpívali písničku Či glorja a jedna starší paní začala velice dojemně plakat. Netrvalo to dlouho a všichni, kdo viděli ty její smutné oči, začali také plakat.

Roma ubili policisté za výtržnost Povídali jsme si s lidmi, kteří v osadě žijí. A dozvěděli jsme se moc smutný příběh. V osadě žil jediný kytarista. Znali jsme ho už z dřívějška, protože, nám vždycky zahrál na kytaru. I když jeho kytara neměla všechny struny, hrál jako o život. A tentokrát jsme přijeli my zahrát místní, tedy i jemu. Jenže tenhle pán z té osady měl nemocnou ženu, která zemřela na rakovinu a on zůstal sám se 6 dětmi. Ten pán se ve velkém žalu v Prešově opil, a když ho policajti vyháněli, ubili ho k smrti. Nikde není žádný důkaz a paní nám říkala, že policajti se vymlouvali na to, že ten pan dělal výtržnosti.

Bylo nám z toho smutno. A bylo nám líto i těch dětí. Maminka jim umřela na rakovinu. Tatínek kvůli tomu z žalu pil. Opil se na nádraží a ubili ho tam. Chvíli prý trvalo, než se zjistilo, kdo to vůbec je, protože když ho pak našli, neměl u sebe žádné doklady. Když nám paní Kristýna tuhle přesmutnou příhodu vyprávěla, celou dobu u toho plakala. Bylo nám všem smutno, že ty děti zůstaly samy. Abychom jim všem aspoň trochu zlepšili náladu, začali jsme zpívat veselejší písničky. Rozbalili jsme to tam, i když nám bylo smutno. Byl to náš nejsmutnější koncert ze všech osad, ve kterých jsme byli. (Vanesa, Liptovský Mikuláš)

3. 2 Hermanovce podruhé: Koncentrák na doživotí Já bych chtěla napsat ještě o té osadě v Hermanovcích, kde jsme koncertovali. A jsem z toho pořád ještě smutná. Nikdy na to nezapomenu, nejen na tu chudobu, ale i na tu beznaděj. Ti lidé v té osadě tam jsou odsouzeni ke smutnému životu a žijí tam s tím, že jim nikdo nepomůže, a ani nemají vyhlídky na lepší život. Většina z nás také žije ve vyloučených lokalitách nebo osadách, ale v Hermanovcích jsme si uvědomili, že se máme ještě hodně dobře. V Hermanovcích jsme všichni plakali, protože oni tam žijí, jako by byli odsouzeni v „koncentráku“ na doživotí. Jak je možné, že se nikdo nestará o to, že ty děti tam žijí v chýškách? Jak je možné, že se nikdo

nestará o to, že ty děti pijí špinavou vodu z potoka? A že když zamrzne, tak nemají vodu vůbec? Jak je možné, že takové osady ještě ve 21. století ještě vůbec existují? Jak je možné, že to nikoho nezajímá?

U nás v Trmicích takové problémy vůbec neznáme. My řešíme jiné problémy, ale tak strašnou chudobu tam nemáme. Netušili jsme, že taková chudoba vůbec u nás nebo na Slovensku existuje. Když jsem přijela domů, vyprávěla jsem to babičce. Řekla jsem jí, že bych si nejradši vzala některé z těch dětí domů a starala se o ně. (Nela, Trmice)

3. 3 Archivní informace pokryté vrstvou prachu Byli jsme se podívat v muzeu v Prešově. Hledali jsme zmínky o Romech a o osadách. K našemu velkému údivu jsme tam skoro žádné nenašli. O osadách a jejich historii jsme se toho tam moc nedozvěděli. Řekli nám ale, že před lety tu nějakou dobu výstavu o romských osadách a o historií Romů v kraji měli. Teď už tu ale není. Byli jsme taky s Mižem v archivu. Vůbec jsme netušili, jaké to tam je. Když přijde člověk dovnitř,

musí předložit občanský průkaz, pak řekne paní archivářce, co ho zajímá. Ta vám to přinese, a pak si to můžete pročítat. Mysleli jsme si, že je tam hodně knih a spisů, ale není to tak. Jsou tam stoly. A my jsme museli čekat, až tam paní přinese, co jsme si vyžádali. A přinesla nám jeden svazek, který byl zaprášený, a bylo z toho vidět, že se na to hodně dlouho nikdo neptal. Bylo zajímavé, jak lidé před 60 lety, když ještě nebyly počítače, krásně psali. Psali krasopisem. My už na to dneska vůbec nejsme zvyklí. Obdivovali jsme, jak je to krásné. O Romech jsme toho našli velice málo, vůbec jsme nenašli, že za druhé světové války se Romové schovávali v osadách za obcemi, o tom se nikde v kronikách, které jsme viděli, nepsalo. Jenom o tom, že nějaká Romka ukradla sedlákovi slepici. Uvědomili jsme si, že Romové potřebují historiky a psát si kroniky, abychom měli důkazy a věděli víc o našich předcích a minulosti. Je dobře, že něco z této historie zbylo, jinak bychom nic nevěděli. Došlo nám to, protože nám to všechno Mižu ukázal. Kdybychom s ním do archivu nešli, vůbec bychom nevěděli, že to všechno existuje. (Stanislav, Košice)

3. 4 Přednáška o romské historii pro děti z osady v Lenartově Už ve tři čtvrtě na pět, to bylo 15 minut před tím, než začala moje přednáška, čekalo před budovou Obecního úřadu v Lenartově přes 50 romských dětí z osady Lenartov. Některé tváře jsem už i poznával.

Na městském úřadě bylo nachystáno asi dvacet židlí, což mě překvapilo, protože jsem si neuměl představit, jak si posedají. Pak mi došlo, že tyto děti jsou vynikající v tom, že si vždycky poradí. Srazili si židle k sobě a posedaly si na ně. Vypadaly tak spokojeně. Bylo to poprvé, kdy jsem měl jako romista promlouvat k dětem o romské historii. Navíc to bylo speciální tím, že všechny ty děti pocházely z osady. A byly hodně malé, od 6 do 13 let. Bál jsem se, protože jsem ještě nikdy nepracoval s tak mladou a hlavně početnou skupinou dětí. V duchu jsem si říkal, jestli mě vůbec budou poslouchat. Zjistil jsem, že přednášku musím vést v romštině, protože pro tyto děti je to mateřský jazyk a česky by mi vůbec nerozuměli. Byl jsem rád, že všechny umějí romsky, protože někdy se stává že některé romské děti už romštinu neovládají. Zároveň mě překvapilo, jak děti dávaly pozor, jak se zvládly soustředit. Zajímalo je to. Jejich oči byly doslova přilepené na plátno, na kterém jsem promítal různé obrázky a fotografie. Vydržely být v klidu a poslouchat celých 60 minut. Po konci přednášky jsem si s nimi chvíli povídal. Někteří se styděli a jiní se zase pořád ptali. Zajímalo je, odkud jsou Romové, někteří z nich chtěli dokonce vědět víc o holokaustu. Říkal jsem si, kéž by tyto děti měly možnost se ve škole o sobě, své identitě a o Romech vůbec učit v dobrém světle, spíš než prostřednictvím nepodložených zpráv z médií.

Tahle přednáška byla pro mě i pro děti tak silným zážitkem, jako bylo pro členy České filharmonie zahrát Dvořákovy Slovanské tance přímo mezi chatrčemi v osadě. (Michal Mižigár)

3. 5 Děti v osadě Moldava fetují V Moldavě nad Bodvou jsme se úplně lekli, když jsme viděli, že děti fetují toluen. A nikdo jim to nezakazuje. Rodiče jim to ještě dávají, že prý jsou chudí, nemají na jídlo. Jejich rodiče jim dávají toluen, aby se ho načichali, a tak zapomněli na hlad.

Jeden kluk prošel kolem nás, báli jsme se ho. Usmíval se na nás, ale ty jeho oči, to bylo strašné. Ale naštěstí v těch osadách, ve kterých jsme byli a měli koncerty, v Raslavicích, Hermanovcích a Lenartově, jsme to neviděli a ani nezažili. Zjistili jsme, že tam se drogy vůbec neužívají. (Robert, Šaca)

3. 6 Poštárka a bazének pro děti V osadě Poštárka u Bardějova jsme zažili nevídanou věc. Venku bylo teplo – 38 stupňů Celsia. A venku byl malý bazének, takový ten, který můžete koupit v supermarketu za asi 200 korun a snadno nafouknout. Tenhle by stačil tak pro dvě sedící děti. Co pro nás bylo nevídanou věcí, že v tom

bazénku dětí sedělo víc než 12. Nikdy by mě nenapadlo, že se tolik dětí namačká do jednoho bazénku. My bychom se bránili, abychom měli místo pro sebe. Nechtěli bychom se mačkat s někým dalším. To vůbec ne. A oni naopak byli tak šťastní.

Díky tomu nám došlo, co nám říká teta Ida, ať jsme jako rodina. Byli jsme v té bídě, hrozné osadě, odkud je Jožka, který s námi zpívá v Čhavorenge. Všude kolem chudoba a bída, ale takovou radost, jakou měly ty děti, jsem nikdy ve svém životě nezažil. Dneska díky nim vím, co to je radost, protože mě to naučily. (Jozef, Ústí nad Labem)

3. 7 Tradiční goja pro Čhavorenge a filharmoniky v Raslavicích Před koncertem v Raslavicích jsme ani nevěděli, jestli budeme koncertovat, protože se spustil velký liják. Všichni jsme doufali, že přestane pršet. Stáli jsme v šatně a čekali jsme. Najednou jsme si všimli, jak směrem k nám přichází 9 Romek. Říkali jsme si, kam asi jdou. Dívali jsme se na ně a ony šly stále blíž k nám. Zjistili jsme, že nám nesou jídlo. Místní Romky přímo z osady Raslavice nám přinesly občerstvení, jídlo, které samy navařily a napekly. Dali jsme si goja, marikľa, pašvare, chlebíčky, buchty, koláče, pití a ještě další dobroty. Jedli jsme všichni, i my i filharmonici. Měli jsme radost a bylo to od nich moc krásné. Chtěli bychom jim za to ještě jednou poděkovat. Také byl pro nás silný zážitek, když za tetou Idou přišly čtyři staré babičky, které jí po koncertu se slzami v očích děkovaly. Jedna z nich jí řekla, že jí umřel manžel. Byla z toho nešťastná, tak

nešťastná, že se ani nemohla vyplakat. A prý jí tento náš koncert pomohl, aby se mohla vyplakat. Říkala, že to pro ni byl nejhlubší zážitek, jaký kdy v životě zažila. Ty babičky tetu Idu prosily, abychom příští rok přijeli ještě jednou. Nečekali jsme, že naše koncerty budou takhle ovlivňovat lidi. A z toho máme ještě větší radost a motivaci. (Sabina, Rokycany)

3. 8 Talentovaný bubeník z Lenartova Jedna z osad, ve které jsme koncertovali, byla v Lenartově. Doprovázeli nás členové České filharmonie. Ten den jsme měli celé dopoledne různé workshopy. Některé workshopy byly také pro místní děti, mohli si kreslit nebo vyzkoušet hrát na hudební nástroje. Bubeník z České filharmonie si všiml, že jeden chlapec byl velice talentovaný, když zkoušel hrát na bicí.

Hrál poprvé v životě a dokázal zahrát všechno, co mu bubeník z filharmoie ukázal. Proto se rozhodl mu darovat svou bicí soupravu, úplně celou. Jsme rádi, že dějí takové věci. A je to od toho bubeníka z filharmonie moc krásné, že to udělal. Dominik, tak se ten kluk jmenuje, ještě doteď chodí cvičit na bubny, které nemá doma, ale jsou na obecním úřadě a on tam může chodit trénovat. A učí se i na umělecké škole. (Vanesa, Poltár)

3. 9 Kapušany Paní Irma nám vyprávěla, že před druhou světovou válkou v několika osadách kolem Prešova Romové zbohatli. Jeli do Ameriky a po návratu měli tolik peněz, že si mohli dovolit podnikat. Chovali prasata a měli se velice dobře. Slovenští sedláci jim záviděli, protože oni se museli trápit na polích a povozy jim musely tahat koně, kdežto Romové měli už tehdy nákladní auta. Těchto pár Romů si žilo dobře až do doby, kdy za války vznikl Slovenský štát a Romové, stejně jako Židé, ztratili svá domovská práva, a tímto i oprávnění pro živnost. Museli se odstěhovat minimálně 2 kilometry od hlavní cesty. Co je na tom nejsmutnější? Že tyhle majetky už jim nikdo nikdy nevrátil, ani v období komunismu, ani po revoluci, tedy v období demokracie. (František, Brno)

3. 10 „Karel Gott“ z osady V osadě jsme také potkali pana Elemíra, který nám zazpíval jak o duši. Zpíval známou písničku Kdepak ty ptáčku hnízdo máš od svého oblíbeného zpěváka Karla Gotta. Když zpíval, tak se tak třepal a vítal nás. A zazpíval to ze srdce tak, že by na něj byl určitě i sám Karel Gott hrdý. Pan Elemír nám také vyprávěl o svém nešťastném osudu. Jeho děti nechtěly chodit do školy, protože ostatní děti se jim ve škole posmívaly, že páchnou. V zimě se neměly kde vykoupat, neměly teplou vodu. Nechodily do školy, neměly ani boty do sněhu. Děti šly do dětského domova a jeho manželka se dostala do vězení. Elemír zůstal sám doma, je mu smutno. I když mu pomáhají ostatní Romové v osadě, ve svém domečku je sám. Chybí mu doma jeho rodina a nezbývá mu nic jiného, než počítat měsíce, kdy se jeho rodina zpátky domů vrátí.

Slova závěrem Máme před sebou ještě mnoho práce. Romové byli od středověku pronásledováni, ve 20. století je postihly velké tragédie, a to především během 2. světové války, kdy byli Romové hromadně vražděni (romský holocaust, v romštině Porajimos). V dobách totality mnoho Romů nuceně přestalo užívat romštinu jako svůj mateřský jazyk, styděli se za to, že jsou Romové. Ani v dnešní době není situace většiny Romů dobrá. I v současnosti existují romské osady, Romové jsou vylučováni ze společnosti, romské děti jsou ve školách vzdělávány segregovaně, na mnoha školách dokonce existují romské třídy. A k tomu všemu ještě narůstá napětí mezi Romy a majoritní společností. V české a slovenské společnosti je čím dál větší rasismus a xenofobie, proto je dobré neustále vytvářet a otevírat prostor pro setkávání Romů a Neromů, pro jejich spolupráci a možnost, aby společně tvořili, aby se lépe vzájemně poznávali. Pevně věříme, že stojí za to věnovat se mladým lidem, mladým Romům, aby poznali svou historii, kulturu a své kořeny. Protože, jak se říká, národ, který nemá minulost, nemá ani budoucnost. Romové mají krutou a bolavou minulost, a to už je velkým podnětem k tomu, aby na sobě další generace Romů začala pracovat, vzdělávat se. A hlavně zajistit si tak dobré životní podmínky nejen pro sebe, ale i pro další generace.

POUŽITÁ LITERATURA Nečas, C.: Romové v České republice včera a dnes. Olomouc, 2002. Horváthová, E.: Cigáni na Slovensku, Historicko – etnografický náčrt. Bratislava, 1964. Vaňura, J.: Romské osady v historické perspektivě. Stručné dějiny usazování Romů na Slovensku a vznik východoslovenských osad. In: Rómske osady na východnom Slovensku z hľadiska terénneho antropologického výskumu. Bratislava, 2008. Použité fotografie pocházejí z archivu MIRET, z.s.

MIRET, z . s. Romský zapsaný spolek MIRET (Mezinárodní Iniciativa pro Rozvoj Etnické Tvorby) je nezisková organizace orientující se na vytvoření podmínek pro humánně pedagogickou, kulturní a uměleckou činnost. MIRET se již několik let zabývá podporou tvůrčích a kulturních aktivit romské minoritní skupiny. MIRET založila Ida Kelarová v roce 26.3. 1999. Jedním z hlavních cílů MIRETu je napomáhat romské minoritě v integraci do společenského života v ČR a naopak majoritní skupině obyvatel ČR umožnit a pomoci porozumět Romům a otevřít se jim. V roce 2011 se stává platnými členy již generace mladých Romů, kteří prošli uměleckými dílnami a projekty organizovanými právě Idou Kelarovou a MIRETem. MIRET podporuje mladé romské umělce, děti a mládež, jejich obecné a jazykové vzdělání, ale především jejich umělecký růst a kreativitu. Cílem MIRETu je pomáhat udržet aktivní tvorbu mládeže, vytvářet podmínky pro pokračování ve svém poslání a uchování své vlastní tradice. MIRET jim pomáhá dokázat, že něco umí, dodává jim sílu bojovat s někdy nemilosrdnou realitou dneška, hledat jejich vlastní identitu a poskytuje jim pracovní příležitosti v oboru, který je zajímá a baví. To vše s cílem udržet jejich kulturní hodnoty a tradice.