Téma: Skautské středisko v Litomyšli ve 20. století

1 Téma: Skautské středisko v Litomyšli ve 20. století

Cíl práce: Zmapovat vývoj skautského střediska v Litomyšli a zasadit jej do celostátního i celosvětového kontextu.

Úvod: Téma diplomové práce jsem si zvolil hlavně proto, že jde o problematiku blízkou mé osobě a která až nečekaně reflektuje samotný vývoj našeho státu ve dvacátém století. Dalším důvodem bylo i sté výročí vzniku světového skautského hnutí, které připadlo právě na rok 2007. V úvodu své práce bych rád velmi stručně nastínil vývoj výchovy a práce s dětmi a mládeží v průběhu dějin, protože pro skauting, jakožto organizaci zabývající se touto prací, je naprosto zásadní. Dále bych se rád zmínil o předchůdcích, vzniku a vývoji samotného skautského hnutí, což považuji za potřebné k pochopení základních skautských myšlenek a ideálů. V následující části se pak budu věnovat dějinám českého skautingu, které logicky plně ovlivňovaly dějiny samotného skautského hnutí v Litomyšli.

2

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a použil jen literaturu uvedenou v seznamu literatury, který je v práci uveden. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. V Brně dne………….

------------------------------

3

Obsah Úvod I. Dějiny světového skautského hnutí 1. Situace před vznikem skautingu 2. Počátky skautingu 3. Světový skauting v meziválečném období 4. Poválečný skauting II. Dějiny skautského hnutí na našem území 1. Počátky 2. Meziválečné období 3. Období let 1938 – 1950 4. Skauting v 60. letech 5. Skauting po roce 1989 III. Dějiny skautského střediska v Litomyšli 1. Počátky činnosti střediska 2. Od prvního zákazu k prvnímu obnovení 3. Poválečná léta 4. Soudní proces roku 1950 5. Období let 1968 až 1970 6. Od roku 1989 až do konce 20. století 7. Období let 2001 až 2007 IV. Didaktické využití diplomové práce

4

Úvod Popisy práce s dětmi a jejich výchovy se v evropské kultuře objevují již od antických dob. Ze starověkého Řecka známe popisy výchovy ve stylu aténské kalokagátie nebo drsné školy spartánské. O výchově se ve svých spise zmiňují i největší ze starořeckých filozofů Sokrates, Platon a Aristoteles. Z období římské říše to pak byl například Quintilianus. Výchova v této době byla především záležitostí bohatých mladíků z politicky a společensky významných rodin. Ti byli hlavně vedeni k rozvoji ducha a vlastních schopností. S nástupem středověku a s ním spojeným nástupem křesťanství se situace výrazně změnila. Také ve školní výchově nastal posun. Zatímco dříve byl kladen důraz na rozvoj moudrosti a síly, v období ranného středověku to byly víra, naděje a pokora. Nejvýznamnější školou této doby byla scholastika, která navazovala na patristiku, což bylo učení svatého Tomáše Akvinského a svatého Augustina. Vzdělání, církevní i světské, se tehdy soustředilo převážně do klášterů. Univerzity jsou záležitostí až vrcholného středověku. S příchodem humanismu se přístup ke vzdělání a výchově opět radikálně mění. Přispělo k tomu vyvrácení některých církevních dogmat, ale třeba i vynález knihtisku díky němuž se literatura mohla rychleji šířit mezi veřejností. To mělo za následek nárůst gramotnosti v Evropě a laicizaci vzdělání. Za největší představitele humanismu může být považován Francoise Rabelaise, který ve svém nejznámějším díle Gargantua a Pantagruel kritizoval scholastiku a hlásal návrat k antickému ideálu výchovy. Erasmus Rotterdamský také hlásal příklon k antice, ale pouze formou studování spisů. Na rozdíl od Rabelaise vynechal rozvoj těla. V tomto výčtu by pochopitelně neměl chybět ani Jan Amos Komenský, který ve svém bohatém díle prosazuje všestrannou humanistickou výchovu. Hlavní slovo ve školní výchově v době baroka opět připadlo církvi. Po něm nastupuje osvícenství a pro něj typický racionalismus. Významným teoretikem výchovy v této době byl John Locke, který se zaměřoval na výchovu mladíků gentlemanů z významných anglických rodin. Nejvýznamnějším z pohledu pedagogiky je patrně francouzský filozof Jean Jacques Rousseau, který ve své díle Emil popisuje postupnou výchovu mladíka k přeměně v plně rozvinutého, mravně čistého občana. V 18. století dochází definitivně ke zesvětštění vzdělávání, nad kterým přebírá vedení státní moc. Ve většině zemí je v této době zaváděna, nebo již funguje povinná

5 školní docházka. 19. století je pak svědkem vyčlenění pedagogiky jako samostatného oboru. Jedním z nejvýznamnějších pedagogů tohoto milénia byl Němec Johan Fridrich Herbart, který prosazuje uvážlivé užívání prostředků výchovy, za jejíž cíl pokládá mravně plně vyvinutého člověka. 1

1

Jůva, V.: Stručné dějiny pedagogiky, Brno, Paido, 2003.

6

I. Dějiny světového skautského hnutí 1. Situace před vznikem skautingu Protože zákon kauzality je platný pro celé lidské dějiny, je jasné, že se nemohl vyhnout ani skautskému hnutí, kterému logicky muselo něco předcházet. Již od devatenáctého století se ve světě objevovali lidé, kterým ležel na srdci osud dětí a dospívajících, který se v této době, hlavně ve velkých průmyslových městech rozhodně nejevil příznivě. Obzvláště děti z chudinských městských čtvrtí neměly mnoho příležitostí jak trávit svůj volný čas. Je bezesporu pravdou, že tohoto času bylo obecně oproti dnešní době minimum, ale přesto nedostatek volnočasových aktivit mezi školními a pracovními povinnostmi často sváděl k bezduché zahálce a někdy i ke kriminální činnosti. Kromě celé řady sdružení zabývajících se hlavně fyzickým rozvojem osobnosti, začala koncem 19. století v Evropě vznikat hnutí zaměřená na rozvíjení těla i ducha, která hlásala návrat k přírodě. Již v první polovině 19. století vystoupil známý švýcarský humanistický pedagog a filantrop Johann Heinrich Pestalozzi se svou myšlenkou harmonického vývoje osobnosti s přispěním přírody. Ve Spojených státech a Velké Británii existovaly asociace YMCA a IWCA, které se zabývaly mimoškolní zájmovou činností mladých chlapců a dívek. Ve druhé z jmenovaných zemí vznikl roku 1883 chlapecký spolek s vojenskými prvky Boys´ Brigades, který se pod vedením svého zakladatele Williama A. Smitha rozrostl na počátku 20. století až na 150 tisíc členů.2 Společenství pracující s mládeží vznikala již na přelomu 19. a 20. století také za oceánem na americkém kontinentě. Byli to například Synové Daniela Boona ve Spojených státech amerických, kteří se ve své činnosti nechali inspirovat životem a skutky průkopníka a trapera D. Boona, pod vedením Dana C. Bearda. Další zmiňovaný muž tvoří v tomto seznamu předchůdců skautingu určitou výjimku a přesto by na něm neměl chybět. Jack London (1876-1916) byl americký spisovatel, vášnivý zastánce Marxových myšlenek a životní dobrodruh. Přestože nebyl zakladatel žádné mládežnické organizace ani nikdy nebyl žádné z nich členem nebo vedoucím,

2

Lom, M., Šebek, J.: Historie českého skautingu slovem a obrazem, Junácká edice Praha, 1990, nestr.

7 přesto ovlivnil mnoho chlapců po celém světě. Jeho knihy o přírodě a životě v ní nadchly mnoho z nich pro skautskou tématiku a ideologii.3 Kolem další osoby, kterou zde je zde bezpochyby třeba zmínit panují určité rozpory, neboť některými je považována za pouhého předchůdce skautingu, jinými pak již za jednoho z přímých zakladatelů tohoto hnutí. Ernest Thompson Seton (1860-1946) se narodil ve Velké Británii, ale většinu svého života prožil ve Spojených státech amerických. Již od mládí měl velmi blízko ke studiu přírody, při němž naplno rozvinul a uplatnil svůj malířský talent. Brzy se z něj stal uznávaný ilustrátor přírodovědných prací. Své nadšení pro život v divočině zužitkoval od poloviny 80. let 19. století, kdy počal publikovat povídky o zvířatech a přírodě, ve kterých čerpal ze svých bohatých zkušeností lovce a zálesáka. Později přišla na řadu i obsáhlejší díla jako Dva divoši nebo Rolf zálesák Zásadní přelomem v jeho životě byl bezesporu rok1902, kdy motivoval skupinu chlapců, k založení společenství známého jako Wooddcraft Indians, pro které vypracoval obsáhlý výchovný program, který se dal uplatnit při akcích chlapeckých i dívčích skupin ve věku od dětství až po dospělost. Skauting se Setonovi jevil od počátku jako tématicky a programově blízký a s jeho zakladatelem Robertem Baden Powellem, o kterém se zmíním v příští kapitole, z počátku ochotně spolupracoval.Proto také pomáhal při zakládání hnutí Boy Scouts of America a později dokonce přijal nabídku, aby se stal jeho náčelníkem. První světová válka však vedla k mnoha rozporům v názorech obou mužů a roku1915 byl Seton v podstatě vyhoštěn ze skautského hnutí na základě dodatku, podle kterého mohla být členem Boy Scouts of America jen osoba, která měla americké občanství. Od té doby až do své smrti se Seton plně věnoval pouze své organizaci Woodcraft Indians, která již před válkou dosahovala úctyhodného počtu 300 000 členů. Přestože až do konce svého života choval určitou averzi vůči skautskému hnutí, kterému vyčítal především sklon k vojenské autoritě a drillu.4

2. Počátky skautingu Vznik světového skautského hnutí je, možná trochu překvapivě, spojen s válečným konfliktem. Tímto konfliktem byla tzv. Druhá búrská válka, která se odehrávala 3

4

Hanzík,V.: Průvodce dějinami skautingu, Hradec Králové, 1990, str. 3-4. Cestou k pramenům, Praha, 1994.

8 v letech 1899 až 1902 v oblasti jižní Afriky, kde proti sobě stály, do té doby nezávislé, búrské státy Transvaal a Oranžská republika a Britské impérium. Hlavním důvodem vedení války byly mocenské zájmy Británie a Německa v tomto regionu, kde se v nedávné době objevila velká naleziště zlata. Búrové, osadníci nizozemského původu, marně očekávali německou podporu a nakonec, po dlouhém odporu proti značné britské přesile, kapitulovali. Pro světové politické dějiny nejsou búrské války příliš důležité. Zato pro dějiny světového skautingu mají primární význam. V britském expedičním sboru se zde totiž pohyboval známý a velmi zkušený důstojník, později generál Robert Baden-Powwell . Robert Stephenson Smyth Baden-Powell se narodil roku 1857 v Londýně. Po neúspěchu při přijímacím řízení na Oxfordské univerzitě se přihlásil na vojenskou akademii a po jejím absolvování vstoupil do důstojnického sboru 13. jízdního pluku v hodnosti podporučíka. Během své vojenské kariéry, kterou absolvoval v Indii, Afghánistánu a Africe, dosáhl, jak již bylo výše zmíněno až na hodnost generála. Možná proto, že jeho služba neměla charakter frontového vojáka, nalezl dostatek času a prostředků pro publikování svých prvních prací: Zpravodajská a výzvědná činnost (Reconnaissance and Scouting 1884), Instrukce pro jezdectvo nebo třeba Lov na divočáka. A právě obsah jeho prvotiny, zpravodajské a výzvědné aktivity, se stal Powellovou životní zálibou. Již za svého působení v Indii školil mladé jezdce pro tyto úkoly. V jižní Africe potom již naplno využil své zkušenosti z minulých let k výcviku mladých chlapců pro přežití a orientaci v divočině. Tyto mladíky pak úspěšně využíval přímo v bojových akcích pro role spojek a zvědů ( angl. scout). Po těchto zkušenostech a poté co se Powell dozvěděl o úspěchu své další knihy Příručka pro zvědy (Aids to Scouting 1899) u londýnských chlapců, rozhodl se pokračovat, po návratu do Británie v této práci. Powell nechtěl aby byly jeho aktivity v Británii spojovány s armádní službou, a proto začal přepracovávat vojensky psanou Příručku pro zvědy do nové formy. Po konzultacích s odborníky a pozorování jiných, podobných spolků zahájil tvorbu vlastní organizace. A tak v létě roku 1907 uspořádal Powell první skautský tábor na malém ostrůvku Brownsea u jihoanglického pobřeží. Tato událost je považována za oficiální vznik skautského hnutí. Brownsea i přes svůj úspěch u mladíků, kteří se jej účastnili, by asi nikdy nedosáhl takového významu, kvůli svému rozsahu. Se samotným Powellem se jej účastnilo jen dvacet chlapců. To ale Powell neměl ani v plánu. Ten si zde chtěl hlavně

9 potvrdit své ideje a plány do budoucna. Již v době konání tábora měl totiž rozpracováno další dílo, které vyšlo v roce 1908 pod názvem Skauting pro chlapce (Scouting for boys). I přes rozporuplnou kritiku britského tisku zaznamenal Skauting pro chlapce bouřlivý, kladný ohlas a to hlavně u britské mládeže a to i přestože literárně nešlo rozhodně o dílo vysoké kvality. Tento úspěch byl bezpochyby způsoben proslulostí autora, který si z búrského konfliktu, kromě mnohých zkušeností, přinesl i pověst národního hrdiny. Kromě toho přispěly k popularitě knihy i schopnosti spolupracovníků jimiž se autor při vydávání obklopil a její snadná srozumitelnost, kterou zde byly čtenářům nabízeny nejrůznější činnosti a aktivity pod širým nebem a mnohé možnosti sebezdokonalování se. Krátce po úspěchu své knihy, zanechal Powell nadobro své vojenské kariéry, odešel do penze a až do konce svého života v roce 1941 se plně věnoval práci pro skautskou organizaci. A ta se pod jeho vedením začala rozvíjet s až neuvěřitelnou rychlostí. Již v roce 1909 měla jen ve Velké Británii přes sto tisíc registrovaných členů. V témže roce se také přihlásily o slovo první zájemkyně z řad žen a dívek a již o rok později vzniká organizace Girls guide pod vedením Powellovy sestry Agens. S přibývajícími členy bylo stále více jasné, že zájmový spolek je třeba přetvořit v organizaci s pevnou strukturou. V Londýně bylo zřízeno hlavní skautské ústředí ( Boy Scouts Association of Great Britain). Do čela organizace byl jmenován hlavní stan se štábem a hlavním náčelníkem ( chief scout). Nad organizací převzal patronát sám král. Začaly také vycházet první skautské časopisy v čele s týdeníkem The Scout. Ze Spojeného království se, celkem logicky, rozšířilo skautské hnutí nejdříve do ostatních zemí britského dominia Nového Zélandu, Austrálie a Kanady, ale i například do zemí amerického kontinentu jako Spojených států, Argentiny, Brazílie nebo Chile. Na starém kontinentě se k nim pak brzy přidaly Německo, Francie, Holandsko, Švédsko,Norsko, Dánsko, Rakousko-Uhersko ale například i Rusko. Je docela pochopitelné, že v jednotlivých zemích docházelo a dodnes dochází k určitým odlišnostem ať již v podobě skautského kroje nebo programu. Základní principy hnutí zanesené v jeho hesle, slibu a zákonu jsou však neměnné. Další skupinou, která se chtěla zapojit do skautského hnutí, byli chlapci, kteří ještě nedosáhli tradičního věku pro přijetí do oddílů, tedy jedenácti let. Po dlouhém rozmýšlení a jednání vrchních představitelů hnutí byl v roce 1914 dokončen plán činnosti chlapců od osmi do jedenácti let a vydána příručka Wolf Cubs handbook (Vlčácká příručka). Těmto mladým skautům se tak začalo obecně říkat Vlčata. Do

10 jejich čela se jako první postavila, možná trochu překvapivě, žena Vera Barclay. Pro tvorbu Vlčácké příručky se její autoři nechali inspirovat knihou známého britského spisovatele a držitele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1907, žijícího v Indii Rudyarda Kiplinga Kniha džunglí. Podobně se v dívčím skautingu zavedla role skřítků (brownies), tedy malých dívek do jedenácti let. V brzké době měly ale na skautské hnutí a nejenom na něj čekat mnohem vážnější komplikace v podobě první světové války. Ještě před jejím vypuknutím, v červenci roku 1913, se však uskutečnila historicky první velká mezinárodní skautská akce, mezinárodní skautský tábor v Birminghamu, který zaznamenal ohromující úspěch. Zúčastnilo se jej na třicet tisíc skautů ze všech částí světa. Kromě zemí britských dominií, se zde objevili zástupci Německa, Uher, Dánska, Švédska, Belgie ale, třeba i Spojených států amerických nebo Číny. Poprvé se zde také, přestože jako členové polské výpravy, objevují dva skauti z Čech. Do programu tábora byly zařazeny nejrůznější činnosti a po dobu jeho trvání vycházel i vlastní deník. V letech první světové války se skauting, stejně jako všechny další složky společnosti, musel zcela podrobit státním zájmům. Mužští vedoucí zpravidla odešli na frontu a jejich místo většinou zaujaly ženy. Nedospělí skauti pak zpravidla vykonávali svou službu vlasti nevojenskou formou. Nejčastěji se jednalo o hlídkování na mostech, dopravních komunikacích nebo třeba majácích, práce v zemědělství nebo pomoc v zdravotnických zařízeních. Nasazením a obětavostí během válečných let si skauti získali velké sympatie a popularitu u široké veřejnosti, a to na obou stranách válečné barikády. Powell sám se po vypuknutí války přihlásil zpět do vojenské služby, ale byl odmítnut a tak své úsilí obrátil na řízení svého hnutí. Jako nejvýznamnější interní problém hnutí se v této době jevil ženský skauting, který trpěl častými změnami ve svém vedení a spory týkající se strategie. Nakonec musel zakročit sám Powell a roku 1915 reorganizovat ženské skautské hnutí. Do jeho čela se roku se postupně dostává Powellova manželka Olave. Ta dostává roku 1918 titul Náčelní skautek a později Světová náčelní skautek, který si udržela až do své smrti v roce 1977. Další skupina skautského hnutí, které Powell věnoval v této době pozornost, byli dospívající skauti mezi čtrnáctým a osmnáctým rokem života. Nakonec pro ně vytvořil zvláštní program shrnutý v příručce Rovering to success (Na pouti za úspěchem) a jméno Roveři, které se používá dodnes. Další událostí důležitou pro světový skauting bylo získání pozemků v Gilwellu poblíž Londýna, které bylo možno zakoupit díky

11 štědrým příspěvkům příznivců hnutí. Centrum v Gilwell Park bylo slavnostně otevřeno v červenci 1919, kdy zde sám Powell zahájil první výchovný kurz. Gilwell park se pak během let stal hlavním centrem světového skautského hnutí a je jím bezpochyby dodnes. Při konečném bilancování je možné konstatovat, že skautské hnutí vyšlo ze světového konfliktu reformované a posílené, a to přestože jen anglických vedoucích padlo na válečných frontách na deset tisíc.

3. Světový skauting v meziválečném období Dvacátá a třicátá léta minulého století byla svědkem dalšího rozvoje skautského hnutí pod hlavním vedením Badena Powella. Na rozdíl od doby před světovou válkou se nyní již jednalo o dobře fungující mezinárodní organizaci s pevnou strukturou a předem daným programem. Hned po válce začal Powell s přípravou projektu velkého mezinárodního setkání skautů. Pro toto setkání vybral slovo původem z americké angličtiny jamboree. To se uskutečnilo, za účasti více než osmi tisíc skautů z 26 zemí, od 30. července do 8. srpna roku 1920 v londýnském Richmond Parku a výstavní hale Olympia. Na programu byla celá řada zábavných vystoupení, přehlídek, her a sportů. Setkání se zúčastnili i panovník a dědic trůnu. U široké veřejnosti se jamboree setkalo se všeobecnými sympatiemi. Setkali se zde i skauti národů, které ještě nedávno stály proti sobě na bitevním poli. Přesto vše probíhalo v přátelském duchu vzájemného porozumění a bratrství. Robert Baden Powell zde byl jmenován Světovým skautským náčelníkem. Opravdu významná rozhodnutí ale padla na dvoudenní mezinárodní konferenci, která se konala krátce před samotným jamboree a které media nevěnovala zdaleka takovou pozornost. Prvním významným bodem konference bylo zvolení světového výboru, těmi nejvíce důležitými otázkami ve dvouletých obdobích mezi jednotlivými konferencemi. Dalším rozhodnutím pak byla zřízena Mezinárodní kancelář se sídlem v Londýně do jejíhož čela se postavil významný Powellův spolupracovník Hubert S. Martin. A nakonec bylo rozhodnuto o vypracování Ústavy pro skautské hnutí, které mělo, podle sčítání, již v této době více než jeden milion členů.

12 Druhá mezinárodní konference se konala v červenci roku 1922 a byla na ní oficiálně přijata Skautská ústava. Byly zde také koncipovány zásady a cíle skautské organizace a podmínky pro oficiální členství v mezinárodním skautském svazku. Rok 1924 byl pro skautské hnutí významný hlavně protože v srpnu se konalo druhé světové jamboree a další mezinárodní Konference. Hostující zemí bylo tentokrát Dánsko. Účast byla možná méně početná, než při prvním setkání (něco přes pět tisíc skautů), ale zato pestřejší co se týká zúčastněných států. Roku 1926 bylo ve Švýcarsku bylo otevřen nový odbor hnutí zaměřený na skauty s postižením. Usilovná práce skautského vedení, během níž se například podařila prosadit forma vedení skautských středisek, která je ve své podstatě platná až do dnešních dnů, pokračovala až do závěru dvacátých let a tak mohlo být třetí světové jamboree, konané roku 1929 opět v Anglii, tentokrát však v malém městečku Binkerhead, svědkem dalšího rozvoje a nárůstu členské základny. Tento svátek všech skautů měl také nečekané vyvrcholení, když byl Powellovi panovníkem udělen dědičný šlechtický titul. Mraky, které se tou dobou již stahovaly nad Evropou, ale neminuly ani Powellovo hnutí. Již v roce 1927 byl skauting zakázán v Itálii, kde se ho fašistický diktátor Benitto Mussolini pokusil nahradit vlastní mládežnickou organizací s názvem Balilla. V Sovětském svazu Stalin Mussoliniho vzoru brzy následoval, stejně tak Hitler v Německu, kde se od roku 1933 dostává stále více do popředí Hitlerjugend. Není bez zajímavosti, že samotní vůdci totalitních států si často uvědomovali význam skautského hnutí v očích veřejnosti a snažili se naklonit si na svou skautské vedení svých zemí nebo dosáhnout dohody přímo s organizací jako celkem. A tak se Powell například v roce 1933 setkal v Itálii s Mussolinim nebo později s německým velvyslance ve Velké Británii Joachimem von Ribbntropem. Ani na jedné z těchto schůzek však nedošlo ke smíru. Základní prvky skautského programu jako: dobrovolné členství, rozvíjení individuálního charakteru a šíření mezinárodního porozumění se totiž v zásadě rozcházely s požadavky, které měli všichni tito diktátoři na mládežnické organizace svých zemí. Přestože se celosvětová hospodářská krize třicátých let pochopitelně nevyhnula ani rodinám skautských vedoucích i prostých členů, na chod samotného hnutí neměla nijak zásadní vliv. Během této dekády proběhly dvě regulérní světová jamboree a to v maďarské Budapešti (1933) a nizozemském Vogelenzang o čtyři roky později.

13 Nechyběly ani čtyři světové konference, které se i nadále opakovaly vždy po dvou letech. A právě na poslední z nich konané v Holandsku se zakladatel a Světový skautský náčelník Robert Baden Powell, definitivně rozloučil se svým hnutím, když jako svého nástupce určil dlouholetého spolupracovníka lorda Somerse. Poté se i se svou ženou odebral na odpočinek do Nyeri v africké Keni, kde také 9. ledna roku 1941 zemřel. Podle posledního předválečného sčítání, které se uskutečnilo v červnu roku 1939 se počet skautů ve světě již přehoupl přes tři miliony. Následující roky však měly být opravdovou zkouškou odolnosti tohoto hnutí. K již dříve zakázaným národním hnutím se během roku 1940 přidala celá řada v nově okupovaných zemích. S tím pochopitelně ustal i jakýkoli mezinárodní kontakt těchto organizací včetně hromadných setkání. Samotné mezinárodní ústředí se muselo vystěhovat ze svého sídla v Gilwellu, kvůli potřebám armády. Řada vedoucích i starších členů byla nucena nastoupit do aktivní vojenské nebo civilní služby. Fungovali jako požární hlídky a hlídky protivzdušné obrany, záchranáři, vypomáhali v nemocnicích, sbírali suroviny pro válečný průmysl. V okupovaných zemích se mnoho z nich zapojilo do odbojových hnutí. Je až k neuvěření, že válka, která rozvrátila tolik národních ekonomik, krutě zasáhla do života tolika lidí a tolik pozměnila morální hodnoty společnosti, nezanechala mnohem hlubší jizvy na tváři skautského hnutí.

4. Poválečný skauting Rozvrstvení skautské populace ve světě po druhé světové válce logicky odpovídalo jejímu předválečnému obrazu a vývoji bojů. Nejlépe z války vyšly Spojené státy, kde se v této době nacházela více než polovina všech žijících skautů. Oproti tomu některá evropská národní hnutí byla silně poškozena a některá nebyla vůbec obnovena. To byl i případ ruské organizace, která byla v podobě exilové reprezentace zařazena do francouzského národního hnutí nebo Španělska, kde byl skauting povolen až po smrti generála Franca v roce 1975. Ve většině středoevropských zemí je pak skauting obnoven jen na krátké období, před nástupem komunistické totality.

14 V padesátých letech zaznamenal skauting raketový rozmach, kdy v roce 1958 počet registrovaných členů již přesahoval osm milionů. Již v roce 1950 se do společenství opět navrátily Itálie, Německo i Japonsko. Opětovnému rozvoji nebylo bráněno ani v rozděleném Rakousku, kde se uskutečnilo i první poválečné jamboree. Nárůst členské základny a počtu členských zemí, ale nebyly jediné změny, ke kterým v tomto desetiletí došlo. Poprvé v historii se světové jamboree konalo na jiném než evropském kontinentě. Šlo o osmé setkání roku 1955 u Niagarských jezer v Kanadě. Tento precedens jako by předznamenával věci, které měly přijít již v krátké budoucnosti. Rok 1957 zaznamenal, kromě ohromných oslav padesátého výročí skautingu a stoletého výročí narození zakladatele Baden Powella, také bouřlivé debaty mezi delegáty na světové konferenci. Ty nakonec skončily jednohlasným rozhodnutím přesunout od počátku příštího roku ústředí mezinárodní kanceláře do kanadské Ottawy. Šedesátá léta se nesla ve znamení vnitřní krize hnutí, které začalo doplácet na svůj příliš rychlý rozmach v minulé době. Světové konference se nesly v duchu rozporů o pravé podstatě hnutí a směru, kterým by se mělo v budoucnu ubírat. Dochází k postupné regionalizaci a vážně hrozí rozštěpení celé organizace. Bylo jasné, že ústava ve své tehdejší podobě již nedostačovala soudobým požadavkům a mnozí volali po opětovné změně sídla ústředí světové organizace. K tomu také nakonec došlo, když se ústředí v květnu roku 1968 přestěhovalo do švýcarské Ženevy, kde sídlí dodnes. To bylo však jen pouhou pověstnou špičkou ledovce složitých změn a reforem, ke kterým na konci 60. let v hnutí došlo. Organizační krize, kterou se podařilo na konci šedesátých let zažehnat, vystřídaly v letech sedmdesátých finanční problémy, které zákonitě vedly k řadě úsporných opatření. Jako další část řešení finanční situace byla roku 1977 sestavena Světová skautská nadace. Zcela jiné problémy postihly národní organizace těch států, ve kterých se v této době dostala k moci totalitní forma vlády (například Československo nebo Írán), která se vždy jen velmi těžko vyrovnává s volnomyšlenkářskými hnutími, jako je skauting. Reformy předchozí doby pomohly hnutí projít bez vážnějších problémů obdobím let osmdesátých, během nichž získalo řadu světových ocenění a na jejichž konci je, stejně jako celý svět, čekal vytoužený konec studené války. Po něm během devadesátých let bylo do Skautské světové organizace (WOSM) přijato více než čtyřicet dalších národních členských organizací, převážně ze zemí bývalého východního bloku. V jejím čele v této době stanul generální tajemník Jacques Moreillon. Pod jeho vedením se

15 členská základna rozrostla na 152 národních organizací. I v 90. letech a v prvním desetiletí nového milénia pokračovala tradice světových Jamboree. Ta se stále častěji odehrávají mimo území starého kontinentu. V roce 1999 to bylo například Chile a o čtyři roky později Sattahip v Thajsku. K již dříve organizovanému jamboree po rádiových vlnách (JOTA) přibylo ještě Jamboree po internetu (JOTI), které se pořádá každoročně. V součastné době je generálním tajemníkem WOSM dr. Eduardo Missoni z Itálie, který také uvítal skauty na posledním jamboree konaném v roce 2007, kde jinde než ve Velké Británii, kde proběhly velké oslavy stého výročí založení skautského hnutí. 5

5

Nagy, L.: 250 milionů skautů, Praha, Junák- svaz skautů a skautek ČR, Tiskové a distribuční centrum 1999.

16

II. Dějiny skautského hnutí na našem území 1. Počátky Na rozdíl od světového hnutí není vznik českého skautingu přímo spojen s pouze jedinou osobou, přestože i ten má jednoho oficiálního zakladatele. Touto osobou byl pražský středoškolský profesor Antonín Benjamin Svojsík, který se narodil roku 1876 ve Dvoře Králové nad Labem v rodině státního úředníka. Již v ranném dětství přišel o otce a matka se i s jeho bratry přestěhovala do Prahy. Zde i přes značné finanční potíže své rodiny absolvoval on i bratři střední a vysokoškolské vzdělání, po kterém nastoupil, jako učitel na obecné škole ve Slivenci a později jako profesor na reálném gymnáziu v Praze v Křemencově ulici. Již od útlého věku byl členem Sokola, kde si oblíbil turistické výlety. V pouhých třinácti letech absolvoval dobrodružnou pěší cestu do Uherska a krátce na to společně se svým bratrem cestu do Itálie. Společně s bratrem a blízkým spolupracovníkem Janem Novákem založil České pěvecké kvarteto, se kterým roku 1905 absolvoval úspěšné turné kolem světa. Kromě hudebního nadání projevoval i sklony k žurnalistice, kdy spolupracoval hlavně s časopisem Nový svět. Sokol neopustil ani v dospělosti a postupně dosáhl velmi významného postavení ve vedení Jungmanovy župy. O skautském hnutí se Svojsík poprvé dozvěděl zřejmě v roce 1910 od školního inspektora Josefa Klenky. V příštím roce jej pro myšlenku skautingu nadchl inženýr Mielbeck, který s ním měl své zkušenosti z pobytu v Anglii. Krátce nato se Svojsík setkal i s univerzitním profesorem Tomášem Garriguem Masarykem, který vyjádřil nadšený souhlas s programem hnutí Baden Powella a jeho díla Scouting for Boys a přislíbil svou budoucí podporu. To tehdy 35 letého profesora přesvědčilo aby se otázkou skautingu začal vážně zajímat. Protože již z dřívější doby měl bohaté zkušenosti s cestováním, rozhodl se o letních prázdninách roku 1911 odcestovat do Velké Británie, aby se skautským hnutím seznámil přímo v zemi jejího původu. Byl nadšen systémem družinových schůzek, životem v přírodě i přátelskou atmosférou ve skautských oddílech. Setkal se zde i se samotným Powellem, se kterým pak udržoval písemný styk. Cestu zpět absolvoval přes Skandinávii, kde se také seznámil s tamními národními organizacemi. Ze své cesty si přivezl i Powellův Scouting for Boys, který ještě koncem léta 1911 společně s žurnalistou Adolfem Stránským přeložil do češtiny.

17 Protože však tušil, že není možné aplikovat Powellovy myšlenky přímo na české prostředí, rozhodl se, že knihu prozatím nevydá. Zato s tvorbou příliš neváhal a hned v novém školním roce sestavil první skautský oddíl přímo na gymnáziu, kde působil. Pro pomoc při tvorbě specificky českého skautského hnutí se obrátil na řadu společensky významných osobností té doby. Jako mnohaletý člen sokolské obce Svojsík pochopitelně uvažoval o zařazení skautského hnutí do sokolské organizace, která podle něj postrádala duchovní stránku výchovy mladých lidí. Vedení obce však takovýto návrh odmítlo. Aby hnutí nedopadlo podobně i u české veřejnosti, začal o něm Svojsík nejprve přednášet a v únoru roku 1912 vydal první informační spisek s názvem Český skaut. O měsíc později vydává Svojsík další, značně obsáhlejší, práci Základy junáctví, která dodnes tvoří základní stavební kámen českého skautského hnutí. Její autor úmyslně nezvolil v jejím názvu cizí slovo skaut a rozhodl se pro český ekvivalent, který by dal název celé organizace. Návrhů padlo více až nakonec zvítězila varianta školního inspektora Františka Bíléhoslovo junák. Obálku knihy ilustroval akademický malíř Mikoláš Aleš a její význam pro skautské hnutí dokládá i to, že na ní dodnes skauti skládají svůj slavnostní slib. Název Junák zvolil Svojsík také proto, že jeho koncepce neobsahovala přesně myšlenky Baden Powellova hnutí a v mnohém se inspirovala Setonovým Woodcraft Indians. V létě téhož roku se uskutečnil pod Svojsíkovým vedením první skautský tábor na našem území. Odehrával se pod hradem Lipnice na Českomoravské vysočině a vysloužil si i zájem tehdejšího tisku. Svojsík si plně uvědomoval nutnost podpory veřejnosti pro své nově vznikající hnutí a proto se jí ho rozhodl přiblížit sérií přednášek v různých městech po Čechách. Ty zaznamenaly velmi kladný ohlas a v létě dalšího roku již na skautské tábory vyrazili chlapci z Třebechovic, Hradce Králové, Jičína i z dalších míst. V září roku 1913 byl také uspořádán tábor na Císařském ostrově v Praze, který byl určen pro širokou veřejnost. Návštěvníkům zde bylo zde představeno táboření ve stanech, vaření na vlastnoručně sestavených kamnech, rukodělné práce a podobně. Svojsíkova propaganda zaznamenala úspěch a řady členů hnutí začaly utěšeně houstnout. Hlavně díky tomu mohl být ještě v předvečer první světové války v červnu 1914 vyhlášen Junák- český skaut v Obecním domě v Praze samostatným spolkem, jehož prvním starostou byl zvolen fyzik dr. Čeněk Klika.6

6

Plajner, R.: Úsvit českého junáctví, Junácká edice Praha, 1992, str. 24-85

18 Léta první světové války byla velmi obtížným obdobím pro celý národ a i na nově vzniklý spolek čekala celá řada úskalí. Je docela pochopitelné, že c. k. úřady se na nové české hnutí s tak revolučním programem a původem v nepřátelské Velké Británii dívaly s maximální nedůvěrou. Ke zlepšení nijak zvlášť nepřispělo, že vedení spolku odmítlo dát své členy k dispozici pro vojenské účely. Svou pomoc nabídli Junáci pouze Červenému kříži. Stejně jako třeba v Británii i v Čechách byla řada vedoucích povolána na frontu, což znamenalo konec některých oddílů. Ale ani v našich podmínkách to nezastavilo další rozvoj skautské organizace. Již v roce 1915 začal Svojsík se svými spolupracovníky vydávat časopis Junák, který s přestávkami v letech, kdy u nás bylo hnutí zakázáno vychází dodnes. V témže roce bylo na lednové schůzi vedení Junáka rozhodnuto o založení Odboru pro dívčí skauting, do jehož čela byla zvolena dr. Anna Berkovcová . I přes značné potíže se i v těchto letech o prázdninách konaly letní tábory, které však bylo stále obtížnější zorganizovat. Situace nakonec dospěla, kvůli stále se zhoršujícímu zásobování civilního obyvatelstva a epidemii španělské chřipky až do takové podoby, že léto roku 1918 proběhlo téměř bez jakékoli významnější činnosti celého hnutí.

2. Meziválečné období Činnost Junáků před a během války si vysloužila respekt elity společnosti nově vznikajícího samostatného státu. Již 28. října 1918 vstupuje hnutí do služeb Národního výboru. Jeho členové nejčastěji zastávali pozice spojek nebo poštovních doručovatelů apod. Přesto však se však podpora hnutí netýká široké veřejnosti. V roce 1919 byl založen Svaz junáků a skautů Republiky československé, který se o rok později dočkal začlenění do mezinárodní skautské organizace na prvním světovém jamboree v Anglii, kterého se osobně zúčastnil i Svojsík a devět dalších funkcionářů. I přes tento úspěch problémů v hnutí neubývá, spíše naopak. Jako největší z nich se jeví postupné, zdánlivě nezadržitelné, tříštění jednoty hnutí. V krátké době vzniká celá řada podružných organizací, většinou spojených s některou z politických stran, které se v roce 1920 sdružují ve Federaci československých skautů, která stála v opozici vůči Svazu, který v té době měl kolem 10 000 registrovaných členů. I přes tyto odstředivé tendence a přestože stát tehdy, žádnou ze skautských organizací u nás nijak významně

19 nepodporoval, došlo v dalších letech k velkému nárůstu členů a k postupnému zvýšení podpory veřejnosti. Důležitou částí programu Svazu byla výchova a vyškolování nových vůdců. Samotný princip tohoto úkolu je vlastně obsažen už v samotné základní metodice skautské výchovy, kdy mladí chlapci a dívky jsou vedeni k tomu, aby mohli jednou úlohu vedení převzít po svých předchůdcích. A to jak na úrovni oddílové, střediskové nebo činovnické. Na pomoc začínajícím vůdcům byl roku 1920 založen časopis Vůdce. Protože bylo více než jasné, že vydávání časopisu nebude dostačovat, byla roku 1923 zahájena tradice lesních škol, což byl školící kurz pro budoucí oddílové vedoucí. Jako školitelé zde vystupovali zkušení pedagogové, trenéři nebo vědečtí pracovníci. Druhá polovina dvacátých let se nesla ve znamení postupné stabilizace a dalšího rozvoje hnutí. Mladší chlapci byli organizováni ve smečkách vlčat, dívky pak v rojích světlušek. Pro starší, kteří se nevěnovali vedení, byly zřízeny oddíly roverů, pro dospělé oldskautů. Samotná hierarchie vedení hnutí byla organizována na okresním, župním a zemském principu. V samotném čele Svazu stála ústřední rada v čele se svým starostou. Nejvyšším orgánem byl valný sjezd, který byl svoláván každé dva roky. Členská základna se postupně rozrůstala a v roce 1929 již čítala téměř 30 000 skautů a skautek organizovaných ve více než devíti stech oddílech. Na trvalo se vžil systém vedení skautského roku, během nějž bylo vždy pořádáno mnoho nejrůznějších, nejčastěji sportovních akcí a který vyvrcholil letním táborem. Ty byly pravidelně kontrolovány skautskými činovníky. Skauti si v této době nejčastěji většinu potřebných věcí museli obstarávat svépomocí. Protože Svaz nebyl státem finančně podporován, nebylo možné uvažovat o pravidelném najímání placených pracovních sil. Svaz junáků a skautů Republiky československé také v této době začal navazovat rozsáhlejší kontakty mezinárodního charakteru. Již v roce 1924 se ukázkovými tábory v pražské Stromovce představil zde zasedajícímu Mezinárodnímu olympijskému kongresu i jeho předsedovi Pierru de Coubertinovi. V témže roce proběhlo světové jamboree v Dánsku a ani zde nechyběla česká výprava. O čtyři roky později na světovém setkání skautů v anglickém Liverpoolu si pak návštěvníci mohli prohlédnout i exemplární český tábor. Tyto aktivity neustaly ani s příchodem světové krize počátkem třicátých let. V roce 1931 proběhlo v Praze Slovanské jamboree, které se těšilo nejen hojné účasti výprav ze slovanských států ale i velkému zájmu delegací z jiných evropských zemí. Právě úspěch, který Slovanské jamboree zaznamenalo, dopomohl k přijetí žádosti Svazu na konání příštího světového setkání u mezinárodního

20 skautského ústředí. Kvůli nedostatku finančních prostředků však z tohoto plánu sešlo a pořadatelství připadlo Maďarsku. I v třicátých letech pokračuje vzestup skautského hnutí, které se již rozšířilo do všech částí Československé republiky. V roce 1937 měl Svaz přes 60 000 členů ve více než 1800 oddílech. Tento nárůst si vyžádal další vydávání odborné skautské literatury. Přestože se Svaz představoval jako nepolitická organizace, objevovala se v jeho periodikách stále častěji kritika politické situace v Německu a výchova k národnímu patriotismu. V letech vzestupu Adolfa Hitlera začal u nás trend, kterému se snažil Robert Baden Powell vždy předcházet. Docházelo k stále citelnějšímu příklonu k militarizaci skautského hnutí. Jeho členové se účastnili branného výcviku, vypsaných sbírek na obranu republiky apod. V roce 1938 se skautské oddíly aktivně podílely na pomoci armádě a policii při udržování pořádku. Vážnost situace, ve které se Svaz stejně jako celá společnost v této době nacházel, ještě více prohloubila zpráva o nečekaném skonu profesora Svojsíka, který zemřel po krátké nemoci 17. září. Jeho smrt jakoby předznamenávala události, které měly v brzké době přijít.

3. Období let 1938 - 1950 V nejisté době druhé republiky postihovala hnutí další tvrdá rána. Dne 11. prosince umírá jeho další významná postava, blízký spolupracovník A. B. Svojsíka a úřadující místonáčelník Jan Novák. Shodou okolností v ten samý den zanikl i sám Svaz junáků a skautů Republiky československé. Stalo se tak z rozhodnutí nové vlády Rudolfa Berana. Svaz splynul s ostatními skautskými společenstvími v jednotné hnutí s názvem Junák, který se stal v době protektorátu součástí nově vzniklé politicko-společenské organizace Národní souručenství. Po okupaci zbytku našeho území a vzniku Protektorátu Čechy a Morava v březnu roku 1939 odešla celá řada členů Junáka včetně svého náčelníka plukovníka Václava Vlčka do zahraničí, aby se zde zapojila do boje proti Třetí říši. I přes stále narůstající problémy se v létě 1939 uskutečnila řada táborů, které se však neobešly bez, často až brutálních, kontrol ze strany gestapa. Po vypuknutí války v září téhož roku se situace ještě zhoršila a letní tábory roku 1940 již byly gestapem zcela zlikvidovány. Jejich členové byli rozehnáni, majetek zbaven a mnoho jejich vůdců bylo zatčeno. Někteří

21 byli později propuštěni, někteří se však domů vrátili až po válce a někteří se již nevrátili nikdy. K. H. Frank pak, snad z ironie právě 28. října, nechal Junáka rozpustit. Většiny oddílů přerušily nebo ukončily svou činnost. Našly se však také výjimky, které pokračovaly ilegálně po celou dobu války. Věrni svým zásadám vlastenectví, zapojili se mnozí junáci do odboje proti okupantům a to včetně ještě nedospělých členů. Jejich odbojová činnost měla pestrou povahu. Šlo o roznášení letáků, předávání zpráv, sledování vojenských konvojů, získávání zbraní, pomoc při přechodu hranic atd. Za nejvýznamnější skautskou odbojovou skupinu bývá považována brigáda Zbojníci (ZB), která se vytvořila z členů 5. oddílu vodních skautů v Praze. Ta se během války rozrostla až na úctyhodný počet 1 600 mužů. Samozřejmě ani skautskému odboji se nevyhnuly problémy a ztráty. Junáci umírali na bojištích, popravištích i v koncentračních táborech. Skauti nesměli pochopitelně chybět ani v květnovém povstání, kterého se aktivně zúčastnili. Za své chování v době okupace bylo po válce mnoho z nich odměněno vysokými skautskými i státními vyznamenáními. 7 Ještě v květnu roku 1945 se Junák podle přání vlády, která mu vyslovila plnou podporu, začlenil do nově vzniklé mládežnické organizace Svaz české mládeže. Ještě v témž roce došlo k jednání českých a slovenských skautů, při kterém bylo dohodnuto založení společné organizace s názvem Československý Junák. Bylo obnoveno vydávání časopisu Junák a založen nový s názvem Činovník. Během oslav 35. výročí vzniku organizace v roce 1946 přijal prezident republiky dr. Edvard Beneš delegaci Junáka. Hnutí zaznamenalo masivní příliv nových členů, díky kterým se členská základna rozšířila až na úctyhodný počet 250 tisíc skautů a skautek. Na to bylo třeba reagovat zvýšenou aktivitou při školení dalších vedoucích, ke kterému opět docházelo v Lesních školách. Jako součást své pomoci při obnově republiky byly letní tábory v letech 1945 a 1946 většinou zasvěceny pomocným pracím na polích. O rok později vyhlásil Československý Junák dokonce, v rámci státem řízeného dvouletého plánu, vlastní dvouletku při níž se zavázal k pomoci národnímu hospodářství. V témže roce se také konalo první poválečné Světové jamboree ve Francii, o kterém tehdy asi ještě nikdo netušil, že je na dlouhou dobu poslední s českou účastí.8

7 8

WWW.: Svoboda, M.: Hledání zaváté stezky, Leprez 1994 str. 96-108

22 V této době stále více rostl tlak na Junáka ze strany Svazu české mládeže. Také v samotném hnutí se projevovaly politicky motivované odstředivé tendence. Tyto snahy se objevovaly hlavně u příznivců KSČ kolem časopisu Plameny a v levicové skupině v Brně. Únor 1948 znamenal počátek konce Junáka, kterému bylo novou vládou hned od počátku vytýkáno, že při únorových událostech stál stranou dění a jeho neochota plně spolupracovat s SČM. V květnu téhož roku se někteří členové Junáka zapojili do neúspěšného pokusu o demokratický převrat. Většina z nich byla v nastalém soudním řízení odsouzena za zradu k mnohaletým trestům i k doživotí. V letech 1948 a 1949 se ještě uskutečnily letní tábory, ale tou dobou již bylo rozhodnuto o nahrazení hnutí Pionýrskou organizací. K tomu fakticky došlo během roku 1950, přestože oficiální rozhodnutí o zrušení bylo vydáno ústředním výborem Československé svazu mládeže až 1. ledna roku následujícího. S ním skončilo vydávání skautských časopisů, které se ČSM pokusil nahradit vlastními.9 Nastalá situace byla více než kritická. Řada oddílů ukončila svou činnost nebo byla rozpuštěna, mnozí z vedoucích emigrovali, někteří byli ve vykonstruovaných procesech odsouzeni do vězení. Přesto se hnutí, ač v neoficiální podobě, pokoušelo existovat dál. Některé oddíly přešly pod hlavičky jiných, povolených organizací. Nejčastěji to byly vodácké a turistické oddíly. Jiné se prostě začaly scházet v soukromí a pokračovaly takto ve své činnosti. Skauting jako takový tedy u nás možná nezanikl, rozhodně však v následujících letech pouze živořil.

4. Skauting v 60.letech Stejně jako v mezinárodních vztazích znamenala 60. léta výrazné oteplení, byla i pro junáky a skautky časem oživení nadějí. Na jejich počátku byla značná část z těch, kteří byli ve vykonstruovaných procesech odsouzena k mnohaletým trestům, propuštěna z výkonu trestu. V roce 1966 byli někteří z nich dokonce rehabilitováni a tato událost byla zveřejněna v celostátních médiích. V následujícím roce se již na nejrůznějších akcích ČSM poprvé po letech otevřeně o skautingu přednáší jinak než jako o organizaci sloužící imperialismu. Začíná být tolerován i tramping v jehož řadách se tehdy pohybovalo mnoho bývalých skautů. 9

Hofbauer, Břetislav: Dětské hnutí v Československu v letech 1945-1949 : příspěvek k jeho historii a teorii, Praha, Maldá fronta 1966. str. 53-54.

23 Rok 1968 začíná pro skautské hnutí smutnou událostí, která však přinesla i vlnu naděje do budoucna. Byl jí pohřeb bývalého spolupracovníka A. B. Svojsíka a starosty Junáka dr. Bohuslava Řeháka. Na jeho pohřbu se poprvé po mnoha letech objevili skautští činovníci v krojích. Tato zdánlivě málo významná událost dobře ilustruje změny, ke kterým v této době ve společnosti docházelo. Celkové uvolnění atmosféry mělo obrovský dopad i na mládežnické organizace, kde se nyní bývalí členové Československého Junáka mohli svobodně vyjádřit, bez obavy z následné perzekuce. K tomu také stále častěji docházelo a některé, například tábornické oddíly, začaly samovolně používat skautské principy výchovy. Obnova skautingu v šedesátých letech tak byla spíše spontánní záležitostí, která neměla charakter oficiálního ustanovení, přestože i k němu nakonec došlo. Stalo se tak 29. března 1968, po jednání činovníků v Praze - Holešovicích, za přítomnosti médií. Náčelníkem byl zvolen dr. Rudolf Plajner, náčelní pak Vlasta Koseová. Na jednání byla vyslovena podpora prvnímu tajemníkovi KSČ Alexandru Dubčekovi i prezidentu Ludvíku Svobodovi.10 Jaro roku 1968 se neslo ve znamení horečnaté činnosti. V mnoha místech země vznikaly nové oddíly, které se musí jako celé hnutí potýkat se značnými potížemi. Těmi největšími byly nedostatek kvalifikovaných vůdců, které v předchozí době neměl kdo vyškolit a nedostatek finančních prostředků. Přesto však mezi členy vládl optimismus. Začátkem dubna začal vycházet časopis Skaut-Junák svým nultým číslem. První bylo pak naplánováno na září téhož roku.11 V červnu byl opětovně zahájeno vydávání časopisu Junák hlásí…, ke kterému se připojil nový odborný časopis Skauting. Vedení organizace v něm nabízelo rady a pomoc novým vůdcům. Po dlouhé době byl možné vidět opět skautské kroje při květnových oslavách osvobození republiky. V květnu na zasedání oblastních velitelů v Praze byli účastníci seznámeni s předchozím i součastným stavem organizace, jejími perspektivami a se samotnou organizační strukturou celého hnutí. Léto roku 1968 přineslo nejprve velké nadšení z úspěšného zvládnutí letních táborů a poté hořké zklamání a depresi z vpádu 21. srpna a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy. Stejně jako většina československé společnosti odsoudila vojenský zásah i skautská organizace. Nejvíce pak ve speciálním čísle časopisu Junák. Týden po vpádu byl pro činovníky plný napětí a nervozity. Poté přišla výzva vedení Junáka 10 11

Svoboda, M.: Hledání zaváté stezky. Leprez 1994, str. 164-171. časopis Skaut - Junák, duben 1968, titulní strana.

24 k pokračování v práci. Zároveň je vyhlášena akce Služba vlasti: „ Voláme vás všechny: vstupte do služeb vlasti! Vyhledejte své kamarády v oddíle, pionýry, junáky, obnovte stará a najděte nová přátelství, dohodněte s se svými vedoucími, rádci, vůdci, se svými učiteli, rodiči a pomáhejte všude, kde je potřeba! Jednotlivě, ve dvojčlenných, v trojčlenných „hlídkách dobrých skutků“ /jak už to dělají v Plzni/, v celých oddílech. A co nejvíce společně! Vytvořte všude velký řetěz důvěry a vzájemné pomoci dětí a dospělých!... Pomáhejte při odstraňování škod- podle pokynů štábů Služby vlasti, pomáhejte při dokončení sklizně, sbírejte starý papír a odpadové suroviny, stávejte se mladými zdravotníky a udržujte co největší čistotu osobní i svého okolí; pomáhejte při zdravotnické péči! Zjistěte si, kdo ze starých a opuštěných či nemocných lidí v nejbližším okolí potřebuje péči- podělte se o ni a vytrvejte v ní. Nabídněte svou pomoc dětským domovům a mateřským školám. Chraňte malé děti před nálezy munice, před nerozumným okukováním nebezpečných vojenských strojů a zbraní! Staňte se rytířskými ochránci malých! Hrajte si s nimi, sportujte s nimi! Získávejte pro tuto práci a péči nejlepší z dospělých: především své vlastní rodiče. Žádejte dospělé, ať vám i vašim kamarádům povědí o slavné i hořké národní minulosti, ať vám i ostatním dětem ukáží památníky naší odvěké kultury, našeho umění, díla věků v této zemi. Nezapomeňte, že poctivou prací ve škole a obětavou Službou vlasti.“12 Vyhláška byla podepsána společně předsedou České rady Pionýra Oldřichem Kryštofkem a náčelníkem a náčelní Junáka dr. Rudolfem Plajnerem a Vlastou Koseovou. Na konci roku 1968 byla ustavena federální organizace Československý Junák v čele s ústřední radou a náčelníkem, který stál v čele Hlavního stanu a kterým se stal dr. Rudolf Plajner. Oba národy federace měly v Hlavním stanu rovnocenné zastoupení po deseti členech. V roce 1969 pokračovalo práce hnutí dál svou cestou. V březnu se konaly volby do skautských okresních a krajských rad. Skauti povětšinou zastával původní ideály Pražského jara. Proto podporovali i studentské protestní akce včetně stávky. Pohřbu upáleného studenta Jana Palacha se kromě mnoha jiných zúčastnila i oficiální delegace Junáka. Vládnoucí komunistická strana se nejprve pokusila si junáky nejprve naklonit na svou stranu, ale po neúspěchu této snahy a po nástupu Gustáva Husáka do funkce prvního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Československa se karta obrátila a situace začalo spět k opětovnému zlikvidování hnutí. To se zatím ale nijak

12

Dokument Služba vlasti strana, 3.

25 neprojevilo na regionální úrovni, kde se stále pokračovalo v práci s dětmi v klasickém skautském duchu. I v roce 1969 bylo uspořádáno mnoho Lesních škol pro výchovu oddílových vůdců a táborů, jejichž počet oproti předchozímu roku ještě vzrostl. Na některých z nich se v době prvního výročí okupace objevily protestní akce proti ní, ale většina z nich nebyla nikdy nahlášena ani orgánům junáckým ani státním. V září pak začal nový skautský rok a na dlouhý čas rok poslední. Přestože se budoucnost pro hnutí nejevila příliš optimisticky, jeho oddílová a středisková činnost pokračovala nepřerušeně dál. Kromě klasicky organizovaného chodu oddílů formou schůzek a výprav do přírody, účastnili se skauti i celé řady dobročinných akcí, jako třeba podporou SOS vesniček apod.13 Nadále vycházely skautské časopisy i publikace se skautskou tématikou. Od počátku roku 1970 se situace rychle měnila v neprospěch Junáka. Na vedoucí byl vyvíjen stále větší tlak a diskriminace ze strany státních úřadů. Objevily se hrozby propuštění ze zaměstnání, nepřijetí na vysokou školu apod. Často nešlo o hrozby plané. Posledním oficiálním protestem proti tomuto dění bylo dubnové hromadné setkání junáků a skautek na hoře Ivančena v Beskydech, kde stojí památník skautů popravených v Ostravě v roce 1945. I v tomto roce proběhly mnohé tábory a lesní školy, přestože již bylo více než jasné, že konec se nezadržitelně blíží. Ten měl podobu oficiálního ukončení činnosti 1. září 1970. Tak jako dříve řada oddílů ukončila svou práci, avšak i tentokrát se našlo mnoho těch, kteří se v ní rozhodly různou formou pokračovat. 14 Období let 1968 až 1970 bylo nejkratší epizodou v dějinách skautské organizace na našem území, přesto je jeho význam pro dnešní hnutí vpravdě nedocenitelný. Podařilo se zde i za tak krátkou dobu vychovat nové vůdce, bez kterých by pravděpodobně nebylo možno činnost Junáka obnovit.

13 14

Skaut - Junák, leden 1969, strana 22. Svoboda, M.: Hledání zaváté stezky. Leprez 1994, str. 209.

26 5. Skauting po roce 1989 Po sametové revoluci a pádu komunistického režimu se v naší zemi opět otevřela možnost znovuobnovení činnosti skautské organizace, které bylo potvrzeno již 2. prosince roku 1989 na prvním velkém mítinku uskutečněném v Městské knihovně v Praze. Bylo tak nastartováno zatím druhé nejdelší nepřerušené fungování tohoto hnutí v jeho historii. V roce 1990 byl Junák - svaz skautů a skutek, jak byl nově pojmenován, přijat do mezinárodních skautských organizací WOSM a WAGGGS a od té doby má své stálé zastoupení na Světových jamboree i konferencích, přestože jsme o členství v těchto seskupeních po rozdělení Československé republiky na nějaký čas přišli (pro samostatnou Českou republiku bylo získáno v roce 1996). V roce 1991 byli přijati naši oldskauti do mezinárodní organizace dospělých skautů IFOFSAG. Počátkem devadesátých let zaznamenal skauting u nás velký příliv členů a to jak bývalých, tak i zcela nových. Od té doby se odhaduje, že každoročně dochází k mírnému poklesu počtu členů, ale přesná statistika dosud chybí. Organizační hierarchie je podobná té z 60. let. Založena je na práci oddílů, středisek, okresních a krajských rad a hlavního ústředí. V posledních letech se však postupně vytrácí role okresních rad a jejich úlohu stále více přebírají rady krajské. 15

15

Nagy, L.: 250 milionů skautů, Praha, Junák- svaz skautů a skautek ČR. Tiskové a distribuční centrum,1999, str. 150.

27 III. Dějiny skautského střediska v Litomyšli

1. Počátky činnosti střediska Litomyšlský skauting byl založen 24. listopadu 1919. Ustavující schůze se konala hodinu před schůzí sportovního klubu v restauraci Smetanova domu. Mezi zakladateli byli: Vilém Marx (Ixa), Stanislav Obdržálek (Obr), Vladislav Kopecký, Jaroslav a Jan Jozefy, Pavel Wantoch, Vladimír Melzer, František Říha a Zdeněk Tomíček. První vedoucí oddílu František Říha, Miloslav Malter a Vilém Marx. Náplň činnosti oddílu byla zhruba stejná jako dnes: mapování, znalost přírody, orientace, signalizace (hlavně se používal semafor), zdravověda, táboření, tělesná zdatnost. Během času se zaměřuje výchova oddílu na stránku morální: Junácký zákon, slib, plnění dobrého skutku, zásada silnější chrání slabšího, rozvíjení dalších vlastností. Skautská skupina je postavena na družinovém systému, který vychází z přirozeného sdružování mládeže. Při používání vrozené soutěživosti chlapců a děvčat, pomocí plnění stupňů zdatnosti a odborných zkoušek se snaží vychovat tělesně i duševně zdatné jedince. Kostrou celé skautské výchovy je dodržování skautského zákona slibu, jehož tři body symbolizuje skautský pozdrav. Významným pomocníkem je pobyt v přírodě. Výlety a táboření , kdy musí každý spoléhat sám na sebe a pomoc kamarádů z družiny a oddílu. Při určitém romantismu podtrženém symbolikou, zvyky a obřady, rozvíjejí chlapci a děvčata svůj um, svoji zdatnost, samostatnost a odvahu. Učí se překonávat přírodní překážky a překážky v sobě samých. Na výlety a na tábory, které nebyly dále než 20-30 km, chodili skauti zásadně pěšky. Nutné vybavení na tábor si vezli s sebou na vozíku. To byla takzvaná éra úspěšných „vozejčkových táborů“. Protože z počátku neměli skauti stanové plachty, spali „pod širákem“, většinou využívali přírodních chráněných míst, např. „pod deštníkem“ v budislavských skalách. Tady také přivítali příchod nového roku 1921. Schůzky se konaly v chlapecké reálné škole. Na výletě o velikonocích 1921 byli skauti ve Stašově napadeni skupinkou dospělých sudetských Němců, kteří jim podupali a zničili vlajky. Tento případ měl i soudní dohru. První tábor uskutečnili skauti v roce 1920 v Hrádku nad Orlicí. Ubytovali se ve stodole a kromě skautské činnosti, aby si přivydělali a taky se odsloužili za půjčení stodoly, pracovali v lese na sběru mnišky a likvidaci osekaných větví. Skauti totiž již od svého založení neoplývají penězi, a tak si musí kromě nějakých darů od příznivců na

28 všechno vydělat sami. Kromě toho berou na tábory i bratry a sestry z rodin, které nemohou přispět ani ti nejmenším, zdarma. V roce 1921 se konal první skutečný skautský tábor se stany a s vybavením u Skatčína na východním Slovensku. Zúčastnilo se ho 27 skautů. Na tábor se jelo nákladním vagónem, tak zvaným „hytlákem“. Skauti si s sebou museli vést všechno potřebné, včetně mouky na pečení chleby. Tábor byl plánován na 5-6 týdnů. Po čtyřech týdnech se rozdělil na dvě části, jedna vedená bratrem Marxem-Ixou, zastávala ve výchově směr vojenských zvědů zakladatele skautingu Baden Powella. Ta se vrátila vlakem domů. Druhá část vedená bratrem Obdržálkem - Obrem, byla pro zálesáckou výchovu podle Ernesta Thompsona Setona. Ta uskutečnila ještě desetidenní putovní tábor po Slovensku. V důsledku této rozmíšky vznikly na podzim roku 1921 dva oddíly. První oddíl s družinami Lišek, Kosů a Ostřížů vedl Jaroslav Jozefy, druhý oddíl s Havrany, Vlky, Medvědy a Tygry vedl Stanislav Obdržálek. U prvního oddílu byla založena smečka vlčat, kterou vedl bratr Jan Ferkl. Smečka se scházela jen jeden rok. Obnovena byla až v roce 1928.16 V roce 1921 byl v Litomyšli založen také dívčí oddíl, který začala vést sestra Viléma Marxe Marta. Dívky neměly vlastní klubovnu a tak se scházely ve třídách místní reálky. Dívčí skauting se však v meziválečném období v Litomyšli nepodařilo udržet nepřetržitě a tak fungoval s přestávkami v letech: 1923-1927 a 1931- 1939. Na schůzky se scházeli bratři v klubovnách. První oddíl u Jozefyů na půdě. První investicí do vybavení klubovny byl truhlářský ponk. Na něm si bratři vyrobili celé ostatní zařízení klubovny. Tím byl dán trochu i charakter oddílu - věnoval se kromě skautské činnosti rukodělným a řemeslným pracím a hodně členů získalo příslušné odborky. Klubovna druhého oddílu byla v místnosti všestudentského spolku U Dvořáků. Činnost tohoto oddílu byla zaměřena na získávání skautské odbornosti. V průběhu zimních měsíců se pořádal skautský kurz pro zájemce o zdravotnictví, první pomoc, orientaci, hvězdářství a podobně. Kursy se pořádaly v neděli dopoledne a byly hojně navštěvovány. Získávání tábořišť bylo velmi jednoduché. Ústředí mělo seznam vhodných tábořišť a ochotně sdělilo oddílům adresu lesní správy, se kterou bylo snadné táboření dojednat. Tábory se stavěly z levně zakoupených krajinek přímo na místě. Táborové stavby stavěli všichni společně, podsadu a stan si stavěla každá dvojice sama. Pouze vlčatům

16

Zápisky J. Vandase- nestr.

29 pomáhali starší nebo dospělí, ale stejně musela vlčata pomáhat podle svých sil a schopností. Výbava na tábor byla skutečně prostá. Každý skaut měl svoje osobní vybavení, skautský kroj, nůž sekerku, jídelní misku, lžíci, stanovou plachtu a prázdný slamník, který si na místě podle okolností vycpával travou, sušeným kapradím nebo slámou. Ze sportovních potřeb to byl z počátku jen míč, později luk a šípy, oštěp a podobně. Z kuchyňského vybavení to byly kromě tradičního vybavení i pláty na kamna, která si na táborech vždy stavěli skauti sami. V roce 1923 vznikl v Litomyšli oddíl oldskautů. Měl číslo OS-47- Přátelé hvězdnaté oblohy. Vůdcem oddílu byl bratr Jan Vandas. Klubovnu měli na Dolní ulici v neobsazeném krámku. Součástí schůzek byly přednášky, ke kterým se konaly dlouhé besedy. Oldskauti tábořili na Slovensku jednak ve stálém, jednak v putovním táboře, navštívili Alpy, Rakousko, severní Itálii, vykonali pěší putování z Varšavy do Kdyně, Cařihrad, Blízký východ. V letech 1923-1927 pořádali na svátek svatého Štěpána střelecké malorážkové závody.V letech 1924-1926 se také pořádaly chodecké závody na trati Litomyšl – Svitavy - Polička - Litomyšl. V prvních dvou ročnících zvítězil Jan Vandas, ve třetím František Formánek. V roce 1926 se souběžně s tímto závodem konal na stejné trati i závod v běhu, ve kterém zvítězil gymnaziální profesor Eberle. V následujících letech po rozdělení skautského oddílu tábořili chlapci z obou oddílů až do roku 1938 zvlášť. 1. oddíl 1922 MilovyJar. Jozefy 1923 Nízké Tatry

Jar. Jozefy

1924 Šumava

V. Melzer

1925 Medlov

S. Ropek

1926 Nízké Tatry

Z. Prislinger

1927 Chotěboř – Sokolovec Z. Prislinger 1928 Nízké Tatry

F. Štolba

1929 Velké Meziříčí 1930 Lipnice

J. Maleček

J. Dostál

1931 Vysočina (putovní)

J. Dostál

1932 Nízké Tatry

V. Šašek

1933 Budislav

J. Faltys

1934 Milovy

J. Faltys

30 1935 Milovy

J. Faltys

1936 Budislav

J. Faltys

1937 Budislav

J. Faltys

1938 Český ráj (s 2. oddílem)

Z. Mimra 17

2. oddíl 1922 Medlov

S. Obdržálek

1923 Jugoslávie - Plitvická jezera S. Obdržálek 1924 Medlov

S. Obdržálek

1925 Velké Dářko S. Obdržálek 1926 Beskydy

K. Kouba

1927 Chotěboř - Sokolovec J. Šťastný 1928 Chotěboř - Sokolovec J. Šťastný 1929 Potštýn 1930 Dyje

J. Šťastný F. Beneš

1931 Chotěboř – Sokolovec V. Neuman 1932 Nízké Tatry

J. Vandas

1933 Budislav

J. Vandas

1934 Budislav

J. Kulíř

1935 Beskydy

J. Kulíř

1936 Jugoslávie - Krk

Z. Mimra

1937 Budislav

Z. Mimra

1938 Český ráj (s 1. oddílem)

Z. Mimra 18

V roce 1933 postavili členové obou oddílů společnými silami skautskou chatu v Budislavi. Pozemek a dřevo poskytla středisku osada města Litomyšle na 99 let. Potřebný materiál na stavbu se podařilo sehnat jako dar od stavitele pana Vlacha. Pod vedením profesionálního tesaře a podle plánku, který vypracoval člen 2. oddílu, student stavitelství Jaroslav Šťastný, vybudovali chlapci základnu, která sloužila celému středisku po mnoho následujících let.

17

Zápisky J. Vandase- nestr.

18

Fotokronika II. oddílu skautů

31 Dne 13. března roku 1935 zavítal do Litomyšle zakladatel Junáka Antonín Benjamín Svojsík, který zde, ve zcela zaplněném sále sokolského biografu uskutečnil přednášku.19 V roce 1938 vedla dívčí oddíl M. Mimrová, žena doktora Mimry, litomyšlského advokáta. V oddíle byly tři družiny. Vlčí máky vedla rádkyně Eva Tichá, sextánka gymnázia, Pomněnky rádkyně Jarka Prášilová, septimánka, a Protěže Lidka Krixová z učitelského ústavu. Klubovnu za Smetanovým domem, která patřila přímo středisku, měly dívky společnou s chlapci. V tomto roce tábořily skautky na budislavské základně. Kromě vedoucích, které spaly ve stanech, bydlely dívky v chatě v podkroví. Tábor i kuchyni vedla M. Mimrová. Skauti pak tábořili společně se skauty z Ústí nad Orlicí, které vedl bratr Kroupa, v Prokopově údolí u městečka Sobotka v Českém ráji. Skauti v Litomyšli se aktivně zapojili i do všeobecné mobilizace vyhlášené 23. září roku 1938, když vykonávali pozorovací a kurýrní službu. Litomyšl tehdy stála na samé hranici s územím Sudet a tak byly obavy z přímého napadení města více než aktuální. 20 Ještě v témže roce 25. prosince byla střediskem v sále hotelu Zlatá hvězda uspřádána velká vánoční výstava, která se setkala s velkým ohlasem u široké veřejnosti. V létě roku 1939, tedy již za německé okupace, se pořádaly poslední skautské tábory. Litomyšlští skauti tábořili v Chudobíně u řeky Svratky. Po nich, jako již tradičně, nastupovaly skautky. Ty však již svůj tábor nemohly dokončit, protože byl českými četníky v doprovodu příslušníků gestapa ukončen. Skautky musely vše sbalit a do 24 hodin tábořiště opustit.

2. Od prvního zákazu k prvnímu obnovení Krátce po prázdninách roku 1940 a zákazu činnosti Junáka byl vydán příkaz ke konfiskaci veškerého střediskového majetku. Ten se měl shromáždit na strážnici v Litomyšli pod velmi pečlivým dohledem gestapa, které mělo své sídlo přímo v Litomyšli (dnes ulice Petra Bezruče, čp.33). Konfiskace byla tak důsledná, že odevzdávány musely být i kasičky s majetkem jednotlivých družin, které často 19

Almanach- 75 let skautingu v Litomyšli, Litomyšl, Středisko Liliový kruh 1995, str. 6 Obec Čistá (dříve Litrbachy, německy Lauterbach), která leží asi jen 4 km jihovýchodně od Litomyšle a obec Strakov (německy Strokele), která je situována pouhé 2 km ve stejném směru již patřily na území Sudet. 20

32 obsahovaly jen pár korun. Pochopitelně byla zkonfiskována i chata na Budislavi. Je proto překvapivé, že se skautům podařilo ponechat si například plátna stanů, která uschovali hned po rozpuštění posledního tábora v roce 1939 u hajného p. Švandy.21 Jak se brzy ukázalo nebyla konfiskace majetku zdaleka jedinou tragédií, která postihla členy skautského střediska. Ani Litomyšli se pochopitelně nevyhnulo „konečné řešení“ židovské otázky. Již od počátku 20. století zde fungovala israelská obec náboženská. Předválečný stav židovské komunity v Litomyšli se odhaduje na 200 obyvatel. Židům v Litomyšli patřily některé obchody i řemeslné dílny. Měli vlastní synagogu (dříve na ulici Bernardka, dnešní Komenského náměstí) a hřbitov, který nachází asi 2 km od středu města směrem na sever na mírné stráni, má přibližnou rozlohu 1454 m2. 22 Ani jim se v době po vzniku Protektorátu Čechy a Morava nevyhnula nejrůznější ponižující nařízení, jako například povinné nošení žluté „Davidovy“ hvězdy, zákaz kupování čepic nebo česneku, ale i přímé fyzické napadání. Takto byl jednou v blízké obci Morašice napaden litomyšlským fašistou mladý žid a aktivní předválečný člen skautského střediska Zdeněk Štolc, který se tehdy musel ukrýt v kuchyni místního hostince. Ráno 3. prosince 1942 odjeli všichni litomyšlští židé (ještě tři dny zůstala tříčlenná rodina pana Viktora Freye, správce obce), kteří se předtím shromáždili i se zavazadly u synagogy, z místního nádraží vlakem do Pardubic. Odtud 5. prosince transportem Cf 486 do Terezína. Pro některé to byla cílová stanice, jiní pokračovali po čase na východ, do Osvětimi. Výše zmíněný Zdeněk Štolc zemřel v Osvětimi 6. září 1943. Jeho sestra Věra, taktéž aktivní skautka byla osvobozena v Neuengamme. Dcera výše zmíněného Viktora Freye Eva byla také členkou skautského střediska. Stejně jako ostatní litomyšlští židé byla deportována do Terezína, odkud byla v roce 1944 převezena do Osvětimi a odtud do pobočky Mauthausenu Lenzing bei Vıcklabruck, kde byla 5. května roku 1945 osvobozena americkými vojáky. Další skaut židovského původu Jiří

21

22

Vzpomínky manželů Rejmanových

Během II. světové války byla synagoga poškozena. Není ovšem znám rozsah škod. Po roce 1945 byla budova zrestaurována. V 50. letech v ní bylo skladiště stavebního materiálu. V letech 1956-57 tam byl výprodej partiového zboží. Bourání začalo v roce 1968. Zápisy o tom, za jakých okolností došlo k demolici, v archivech nejsou. Zdroj: WWW.:

33 Bergmann pravděpodobně zahynul v Terezíně. Pouze 13 z litomyšlských židů odvlečených do koncentračních táborů se po válce vrátilo zpět.23 Členové skautského střediska v Litomyšli Karel Novák a Jarek Šperl odešli do Velké Británie, kde se stali příslušníky zahraničního odboje.24 Bratr druhého z jmenovaných Jiří Šperl byl, spolu s dalšími skauty Miroslavem Czivičem, Jaroslavem Mlejnkem, Jiřím Ježkem a Janem Zímou během období německého teroru po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heindricha popraven. 25 Někteří ze skautů byli totálně nasazení na práce v Třetí říši (např. B. Rejman- Širchán). Přes všechny tyto útrapy a přes přísný zákaz, neustala činnost skautů docela, přestože přešla do ryze privátní formy. S ohledem na bezpečnost dětí ustaly tradiční družinové schůzky. Starší skauti a skautky se však pravidelně scházeli i nadále v domácnostech svých a svých přátel i na dalších místech (například ve stáčírně sodovkárny p. Dvořáka). V letních měsících okupace pak někteří z chlapců pod vedením J. Dostála-Robina (četař ČS. armády v záloze) uskutečňovali krátké výpravy s přespáním do okolí Litomyšle, na kterých probírali plány organizace období osvobození.26 V květnu roku 1945 pak skauti přešli od této poloilegální činnosti k otevřené službě vlasti. Oddíl asi 50 skautů, z nichž některým nebylo tehdy více než 14 let, se pod vedením J. Dostála - Robina zapojilo do služby posádkovému velitelství. Oddíl, vyzbrojen zabavenými ručními zbraněmi německé armády, vykonával pořádkovou službu i při obsazování Svitav. Poté skauti plnili strážní a eskontní službu u soudu a při odvádění zajatců. Sídlo měli ve Sladkusově továrně v ulici B. Němcové č.p. 150.27 Oddíl fungoval až do 20. června, kdy byl rozpuštěn. Chlapci v té době řídili dopravu,

23

WWW.:

24

MUDr. Karel Novák působil jako lékař u 310. stíhací perutě v hodnosti poručíka. Jaroslav Šperl odešel do zahraničí v roce 1940 a bojoval jako příslušník československého vojska ve Francii a v Anglii. V dubnu 1944 byl zařazen jako radista do zpravodajského výsadku CARBON, který seskočil u Hodonína. Do konce války působil Jaroslav Šperl na jihovýchodní Moravě. Zdroj: WWW.: 25

Jiří Šperl byl jednou z obětí heydrichiády, když byl jako člen ilegální litomyšlské studentské organizace popraven 18. června 1942 v Pardubicích. Bylo mu 21 let. Zdroje: WWW.: 26

27

Vzpomínky B. Rejmana

Rudolf Sladkus byl litomyšlský žid. Majitel továrny na pánské prádlo. Zahynul s celou rodinou roku 1943 v Osvětimi. Zdroj WWW.:< http://www.zmizelisousede.cz/pracestudentu/weby/litomysl/cz/archzidmuz.htm>

34 hlídali zajatce, fungovali jako spojaři a vykonávali jiné potřebné činnosti. Za zásluhy byli později všichni vyznamenáni. Čtrnáctičlenný oddíl skautů pak působil o prázdninách v pohraničí, kde byl přímo podřízen veliteli posádky v Koclířově (okres Svitavy). Skauti zde zajišťovali provoz stanice první pomoci, hlídali sklady materiálů a ubikace brigádníků a zásobovali je i kuchyň potravinami.

3. Poválečná léta Pětileté období poválečného skautingu v Litomyšli se neslo ve znamení usilovné práce na obnově hnutí a stále marnějšího boje o jeho samostatnou existenci s rychle se prosazujícím komunistickým režimem, který nakonec tuto kapitolu tvrdě a definitivně uzavřel. Poválečné nadšení a optimismus ve společnosti se projevili i v rychlém návratu litomyšlského skautského střediska k aktivní oficiální činnosti. Již 2. června roku 1945 se konala schůze prvního oddílu, nově nazvaného Synové slunce, v Lidovém domě. Vedoucím byl ustanoven Vladimír Famfulík, jeho zástupcem B. Rejman a pokladníkem Jaroslav Vaňásek. Uspořádaný nábor nových členů měl až neuvěřitelný úspěch, když se přihlásilo na 700 zájemců. Středisko pod vedením Josefa Dostála řečeného Robin se zformovalo do následné podoby. Dívčí kmen, v jehož čele stanula sestra Josefa Dostála, Míla Dostálová se skládal ze dvou oddílů (k původnímu oddílu, který vedla Hana Hampejsová přibyl v roce 1947 ještě druhý oddíl pod vedením Věry Jiruškové) a jednoho roje světlušek které vedla Alena Metyšová. Pro chlapce byly vytvořeny čtyři oddíly a pro hochy do 11 let dvě smečky vlčat. Chlapecké oddíly byly: 1. oddíl „ Synové slunce“ – vedl V. Famfulík 2. oddíl „ Zlatý blesk“ pod vedením Z. Šauera - Sysla 3. oddíl „ Strážci ohně“ vedl j .Bažant- Bastl 4. oddíl „ Tichý mokasín“ vedl L. Matějka – Majdl 1. smečka vlčat vedená Karlem Šplíchalem zvaným Key 2. smečka vlčat vedená Františkem Novotným zvaným Vlk

35 Středisku také připadla zkonfiskovaná skautská chata v Budislavi. Zde začaly prakticky okamžitě přípravy na první oblastní lesní školu, která se uskutečnila pod vedením profesora Václava Šmidrkala, tehdejšího oblastního velitele junáka chrudimské oblasti, v červenci 1945. Byla zde, pod vedením bratra Lejska, Václava Tichého, Josefa Kroupy, Josefa Dostála a dalších vyškolena celá řada nových oddílových vůdců. K chatě pak během léta přibyly ještě dva roubené sruby, které sem byly po částech dopraveny z Dolního Újezda, kde je předtím využívali sovětští vojáci. Na podzim roku 1945 se skupina skautů z Litomyšle i okolí zúčastnila vládou vyhlášené akce na pomoc Mostecku. Skauti zde pracovali od října do prosince v hlubinných dolech i na povrchu. Skauti i skautky také dostali tropické klobouky zabavené německé armádě (stejný typ, jaký nosili příslušníci Rommelovy Africa corps), které se staly součástí jejich kroje. Ještě v roce 1945 byl V. Famfulík vystřídán ve funkci vedoucího prvního chlapeckého oddílu B. Rejmanem - Širchánem, kterého v této funkci vystřídal začátkem roku 1946 Stanislav Kunert řečený Budha. Přibližně v téže době začíná také první oddíl vydávat oddílový časopis Paprsek, jehož každé číslo vycházelo pouze v jednom exempláři a kolovalo mezi chlapci za poplatek 3 Kčs. Činnost celého střediska se zaměřila na stabilizaci a další rozvoj hnutí. Byl uveden v život tradiční systém družinových schůzek, oddílových výletů a celostřediskových akcí. Vyvrcholením skautského roku byly pak jako vždy letní stanové tábory. Skauti však ze svých aktivit nevylučovali ani širokou veřejnost a svou činnost se jí snažili prezentovat na nejrůznějších společenských akcích. Dne 30. dubna 1946 proběhlo na Smetanově náměstí v Litomyšli první skautské pálení čarodějnic. Shromáždili se zde členové všech oddílů střediska v kostýmech čarodějnic a za přihlížení nadšených diváků se odebrali na prostranství za Smetanovým domem, kde byl zapálen slavnostní oheň.28 Dne 9. května roku 1946 uspořádali skauti a skautky slavnostní sázení lípy míru v oseckém údolí. Ve dnech 16. až 23. června téhož roku byla uspořádána v rámci Týdne dětské radosti v budově městského muzea v Litomyšli skautská výstava, kde byly vystaveny nejrůznější artefakty dokumentující skautskou činnost v Litomyšli. Nechyběla ani figurína s kompletním krojem nebo sestavený stan s podsadou.

28

Kronika I. oddílu Synové slunce.

36 V létě roku 1946 tábořili litomyšlští skauti a skautky ve stejné době na dvou místech a to v Budislavi (světlušky) a v Chudobíně na Svratce. Chlapce vedl B. Rejman, dívky H. Hampejsová a Míla Dostálová.29 Dne 28. října 1946 se skauti účastnili slavnostního pochodu při příležitosti výročí vzniku ČSR. Průvod vedl přes celé litomyšlské náměstí až k pomníku padlých30, kde byly položeny smuteční věnce. Na podzim tohoto roku byly také započaty snahy střediska o vystavění centra skautských činností v Litomyšli neboli skautského domova. Pro získání bylo uspořádáno několik akcí různého charakteru. Jednou z nich byla sbírka při níž si mohli přispívající zakoupit symbolickou cihličku. Za stejným účelem byla pořádána i skautská akademie v březnu roku 1947. V prosinci tohoto roku přišli skauti s nabídkou předvádění Mikuláše, čerta a anděla, které si mohl kdokoli z Litomyšle objednat pro své děti, přičemž odměna byla dobrovolná. Akce měla velký úspěch a přinesla středisku solidní výdělek, takže v příštím roce došlo k jejímu opakování. 31 V tomto roce tábořili skauti a skautky z Litomyšle u Máchova jezera a v Malých Karlovicích v Javorníkách, kde nejdříve tábořili skauti z I. oddílu a po nich skautky. Tábor byl nazván Bumerang podle netradičního rozestavení stanů. Rok 1948 přinesl mnohé záporné změny ve společnosti a nevyhnulo se jim ani skautské středisko v Litomyšli. Nový režim si dal za cíl vytvoření jednotné mládežnické organizace, kterou by mohl mít plně pod svou kontrolou.Tak jako v celém Československu i v Litomyšli byli skauti nabádáni ke spolupráci se Svazem České mládeže. Ani zde se však snahy svazáků nesetkaly s příliš velkým úspěchem. Protože bylo více než zřejmé, že činnost skautského hnutí se neslučuje s požadavky nové doby, ubývalo v Litomyšli postupně během roku jeho veřejných vystoupení až nakonec zcela ustala a členská základna se začala postupně zmenšovat. To mělo také za následek uspořádání pouze jediného tábora v létě roku 1948 v Šilinkově Dole u Rychmburku, kde tábořili společně všichni zbývající skauti a vlčata střediska pod vedením Josefa Dostála - Robina. Poté je obdobně spojené vystřídaly skautky a světlušky vedené Mílou Dostálovou. Už zde se počínala projevovat určitá averze části společnosti vůči skautskému hnutí. Neznámí pachatelé několikrát v noci házeli skautkám do tábora zapálené větve. Situace se uklidnila až po zásahu četníků.32 29

Fotoalbum p. Míly Dostálové Pomník padlých stál tehdy přibližně v místech, kde se dnes nachází restaurace U medvěda (Na Lánech čp. 746). Až později byl přesunut na dnešní místo u sokolovny. 31 Z dopisu Josefa Kašpara - Patrika 32 Vzpomínky O. Rejmanové - Bambulky 30

37 Po táboře zůstaly oddíly spojeny již na stálo, když byl vytvořen 13. oddíl RSVPoutník Litomyšl, který se skládal z družin skautských a jedné družiny roverů, která měla za úkol vést jednu smečku vlčat. O jeho vedení se podělili vůdci bývalých samostatných oddílů Bohuslav Rejman - Širchán, Pavel Kunrt - Džimmi, Sláva Kunrt Budha, Josef Kašpar - Patrik, Mirek Straků - Ef-Ef a další. Duchovním rádcem oddílu byl rektor piaristické koleje a člen profesorského sboru na gymnáziu v Litomyšli František Ambrož Stříteský řečený Oheň. Takto byl vytvořen početný a zkušeně vedený oddíl, jehož úkolem bylo překonat stále se zhoršující situaci.33 Koncem roku uspořádali skauti ve své klubovně dobročinný vánoční bazar. Vystavovaly se zde nejrůznější výrobky skautů (například papírové modely letadel a tanků), které si mohli návštěvníci zakoupit. Již následující rok, ale přesto znamenal praktický zánik střediska. Kvůli obavám z budoucích postihů, ať již sebe nebo členů svých rodin, odcházelo stále více členů. Někteří z nich pak vstoupili do řad SČM nebo pionýra, a to včetně některých vedoucích. Zásadní událostí, která přímo vedla k ukončení skautské činnosti v Litomyšli, byl politický proces se studenty, který zde proběhl v roce 1950. Zatýkání, které mu předcházelo, se odehrávalo již od jara roku 1949 a postihlo i skauty. Procesu samotnému se pro jeho význam budu věnovat ve zvláštní kapitole. Ještě v létě roku 1949 byl uspořádán poslední skautský tábor, který se pod vedením B. RejmanaŠirchána uskutečnil ve Svatojánské dolině v Nízkých Tatrách.V příštím roce pak byla činnost střediska v Litomyšli oficiálně ukončena a jeho majetek zkonfiskován .34

4. Soudní proces roku 1950 Komunistický režim, který se v únoru roku 1948 dostal k moci, se zdaleka nesetkával pouze s nadšeným přijímáním. V litomyšlském okrese se hojně objevovali jednotlivci i skupiny, kteří se nebáli a netajili se svými názory, které nesouhlasily se způsoby uplatňování moci nově vládnoucí třídy. Již v únoru 1948 odmítli studenti na gymnáziu Aloise Jiráska v Litomyšli podpořit stávku vyhlášenou Ústřední radou odborů na podporu Komunistické strany Československa a jejího odmítavého postoje k případnému návratu nekomunistických 33 34

Kronika 13. oddílu RSV-Poutník. Vzpomínky B. Rejmana.

38 ministrů do vlády. Ředitel gymnázia Stanislav Obdržálek, významný oblastní činovník Junáka a jeden z jeho zakladatelů v samotné Litomyšli, tehdy, jako člen odborů, rozhodl o tom, že vyučující se ke stávce připojí. Studenti se proto rozhodli vyučovat sami, čímž dali jasně najevo svůj odmítavý postoj k celé stávce a tehdejší politické situaci. Studenti, kteří později stanuli před soudním tribunálem, byli většinou členové skautského hnutí, kteří s nelibostí sledovali snahy o jeho začlenění do ČSM a nárůst vlivu komunistů na veškeré politické i společenské dění, včetně chodu škol. Zatímco někteří studenti podobného smýšlení zvolili emigraci, začali se tito lidé sdružovat do nevelkých skupinek, ve kterých si vzájemně sdělovali své pocity a názory na situaci a kde se pokoušeli plánovat možné postupy jak oslabit a narušit absolutní moc KSČ a jí podřízeného ČSM. Předem je třeba poznamenat, že se ve všech případech jednalo o seskupení bez pevné struktury, organizace nebo hierarchie. Proto následné rozdělení skupin a jmenování jejích členů je třeba brát s určitou rezervou. Počátky všech skupin jsou datovány do první poloviny roku 1949. Aktivita první skupiny spadá do období od ledna do března. Skládala ze tří studentů litomyšlského gymnázia Miroslava Matějky, Jiřího Kopřivy a Jindřicha Vícha. Hlavní náplní činnosti této skupiny bylo otevřené neschvalování komunistického režimu, při občasných setkáních v restauraci Na Hrádku (dnes Nádražní ulice čp. 406). Jako druhá měla vzniknout v únoru tohoto roku skupina kolem studentů Václava Novotného, Miloslava Kohouta a Blanky Zachové. Tato skupina sepsala prohlášení s názvem Kolegové a kolegyně, které obsahovalo odůvodnění vzniku skupiny a výzvu k připojení se k ní. Kopie tohoto prohlášení pak členové zaslali dalším studentům. Prohlášení podepsal M. Kohout slůvkem Ata, které v turečtině znamená otec. Toto slovo pak posloužilo státním vyšetřovatelům pro označování celé skupiny obviněných a během procesu figurovalo i v tehdejším tisku. První schůzka se uskutečnila v květnu ve skautské klubovně, která stávala na místě tehdy zvaném U cíle, u bývalé střelnice za Smetanovým domem (dnes se zde nachází park), do které měl M. Kohout řečený Balú, jakožto vedoucí jednoho ze skautských oddílů neomezený přístup. Sešlo se zde společně s výše zmíněnými deset lidí, převážně studentů. Mezi nimi byl i výše jmenovaný M. Matějka, spolužák M. Kohouta. Základními cíli, kterých se rozhodli dosáhnout, bylo navázání kontaktu s dalšími lidmi, kteří by se chtěli zapojit do nabourávání činnosti ČSM. Hlavním cílem pak mělo být nahrazení současného vedení místního ČSM, někým snesitelnějším. Další schůzka se

39 konala v bytě B. Zachové, kde se sešli M. Kohout, V. Novotný, Jan Pech a Dagmar Rolečková. V témže měsíci se konala i třetí schůzka v zámecké zahradě v Litomyšli, kde se však sešli pouze M. Kohout a Miroslav Pech. Třetí a poslední skupina vznikla v květnu na popud spolužáka Jiřího Kopřivy z místního gymnázia Karla Metyše. Jejími členy byli další studenti gymnázia Miloslav Bulva a Zdeněk Vašíček a jejich přátelé, mezi nimi i výše zmíněný M. Pech. Aktivity této skupiny se omezovaly na vylepování plakátů nazvaných Občané Republiky Československé s některými myšlenkami Edvarda Beneše a požadavky nových, demokratických voleb pod záštitou OSN. Celý případ započal poté co studenti Jan Pech, který se zúčastnil některých schůzek skupin M. Kohouta i K. Metyše a František Snopek sňali 24. června 1949 v jedné z prázdných tříd litomyšlského gymnázia portréty prezidenta republiky Klementa Gottwalda a generalissima Stalina. Stalinovu fotografii pak roztrhali a pokusili se ji spláchnout na záchodě. To se jim však nepodařilo. Její zbytky byli nalezeny a celá událost byla ředitelem školy S. Obdržálkem nahlášena SNB a na okresním národním výboru, který převzal vyšetřování celého případu. To se skládalo z vyslýchání studentů a prohledávání jejich aktovek a svršků přímo ve třídách, později domovních prohlídek a sledování. Vyšetřovatelé se také pokoušeli zastrašováním některé studenty získat ke spolupráci a svědčení proti ostatním. To se jim například v případě J. Vícha zdařilo. Ostatně existují průkazné materiály o tom, že spolupracovníci ONV se mezi studenty pohybovali již dříve. Další smutnou skutečností je ochota vedení školy, ať již ze strachu či osobního přesvědčení, napomáhat snahám okresního výboru KSČ nalézt mezi studenty třídního nepřítele. Již v červnu 1949 byli zatčeni studenti M. Kohout, J. Mráz, v srpnu pak K. Metyš. Další zatýkání pak proběhlo v březnu roku 1950. Přestože byli všichni zatčení, až na V. Novotného (zatčen 21. března 1950) koncem téhož měsíce propuštěni, byli i nadále sledováni příslušníky StB. Vyšetřovaní studenti měli velké obavy z toho, aby při domovních prohlídkách nebyly nalezeny ruční zbraně, které někteří z nich v té době doopravdy vlastnili. Jednalo se o pozůstatky německé armády, kterých se tehdy mezi lidmi pohybovalo blíže neurčitelné množství. Dá se předpokládat, že nález takových zbraní nebyl v této době ničím výjimečným, protože i dnes, po více než 50 letech se torza předmětů z doby II. světové války v okolí Litomyšle příležitostně nacházejí.

40 Většina těchto zbraní byla disfunkční, přesto se studenti rozhodli se jich zbavit. V únoru roku 1949 přinesl V. Novotný jednu pistoli výše zmíněnému Františku Stříteskému, profesoru náboženství na gymnáziu a rektoru piaristické koleje. Ten ji u sebe ukryl a později hodil do stoky. Další zbraň, kterou měl V. Novotný doma, uschoval v aktovce, kterou zanesl své sestřenici E. Stárkové s tím, aby ji v případě jeho zatčení zanesla rektoru Stříteskému. Tak se taky stalo. F. Stříteský aktovku, o jejímž obsahu Stárková neměla ponětí uschoval. Nestačil se jí však zbavit, protože byl 1. dubna téhož roku zatčen. Při domovní prohlídce pak byla nalezena i aktovka s pistolí. Tak byla do vyšetřování zatažena i sestřenice V. Novotného Emilie Stárková a budoucí hlavní oběť celého procesu pan rektor František Ambrož Stříteský. Koncem léta, nejvíce pak 16. září, roku 1949 proběhla druhá vlna zatýkání. Celkem bylo obžalováno a v Litomyšli ve dnech 9. až 11. října souzeno 25 lidí. Několik dalších, jako například E. Stárková, bylo souzeno ve zvláštních procesech. Soud probíhal ve velkém sále Smetanova domu. Procesu se přikládal takový politický význam, že jej soudil státní nikoli okresní soud, kterému by případ normálně připadl. Soudu předsedal JUDr. Jaroslav Novák, který, jen pro zajímavost, vynesl v roce 1952 v procesu s Rudolfem Slánským 11 rozsudků smrti a tři doživotí. Všichni obžalovaní se měli dopustit porušení zákona na ochranu republiky a všichni byli také podle něj odsouzeni. Během soudního přelíčení, kterého se povinně účastnili zástupci studentů ze všech středních škol z Pardubického kraje, byly nahlas čteny petice z okolních škol a závodů, které žádali exemplární potrestání. Také zde bylo zmíněno bývalé nebo současné členství v Junáku, které se bralo jako přitěžující okolnost. Rozsudky se nakonec pohybovaly mezi půl ročním odnětím svobody až po 25 let (rektor Stříteský) . Většina obviněných byla také odsouzena ke ztrátě veškerého majetku a ztrátě občanských práv na několik let. Pouze tři z odsouzených se proti rozhodnutí soudu odvolali a všem byl v odvolacím řízení trest výrazně snížen. Téměř nikdo z odsouzených si ve vězení neodpykal plný trest (nejdéle byl vězněn rektor Stříteský - 10 let) , nicméně všichni až do pádu komunistického režimu v roce 1989 byli postiženi nejrůznějšími společenskými omezeními, které se přenesly i na jejich blízké. Rektor Stříteský se po svém propuštění do Litomyšle vrátil, ale již nikdy zde nesměl vykonávat bohoslužby. Sloužil proto v kostelech v okolních obcích. Zemřel 16. prosince roku 1989 v Litomyšli. Na jeho památku byla v Litomyšli na zdi piaristické koleje odhalena pamětní deska a pojmenována ulice.

41 A ještě jednoho člena z odsouzené skupiny bych rád zmínil. Skaut Jiří Mráz, který byl ve svých 18 letech v procesu odsouzen na 16 let, ze kterých si odseděl více než čtyři roky, se po revoluci roku 1989 stal aktivním členem spolku politických vězňů. Velmi agilně se zabýval shromažďováním materiálů o procesu a zločinech komunismu 50. let vůbec. Se spolkem vyrazil koncem května roku 1991 na zájezd do Ostrova nad Ohří. Večer 1. června byli účastníci zájezdu ubytováni v hotelu v Karlových Varech. J. Mráz byl v ranních hodinách 2. června nalezen pod okny svého pokoje mrtev. Dokumentace, kterou s sebou na zájezd vezl záhadně zmizela. Z 25 odsouzených v litomyšlském procesu bylo 19 členů skautského hnutí, z toho 16 přímo Junáka Litomyšl. Nadějně rozvíjející činnost střediska tak byla brutálně zastavena na dlouhých 18 let.35

5. Období let 1968 až 1970 K obnovení činnosti střediska, které bylo řádně nahlášeno Městskému národnímu výboru v Litomyšli, došlo již počátkem jara roku 1968. Současně bylo nahlášeno i ustanovení Sdružení přátel Junáka. Skauti také písemně požádali na ústřední výbor československého svazu mládeže o navrácení chaty na Budislavi. Na oblastní schůzi v Chrudimi pořádané 18. května roku 1968 bylo středisku Litomyšl přislíbeno zajištění skautských krojů.36 První setkání starých členů Junáka se konala u Karla Kerharta řečeného Levhart (Smetanovo náměstí čp. 35) v zahradním domku. Protože se, z pochopitelných důvodů, nedostávalo středisku kvalifikovaných rádců, bylo rozhodnuto, před samotným náborem dětí, vyškolit chlapce a dívky ve středoškolském věku, tak aby byli schopni tuto zodpovědnou funkci plnit. Přípravě těchto nováčků se během jara věnovali téměř všichni starší zkušení skauti a skautky, kteří zůstali věrní skautským ideálům i přes mnohaletou přestávku, mezi nimi samozřejmě i někteří z těch, kteří se navrátili z těžkých podmínek vězení. V čele střediska stáli v prvních měsících br. RejmanŠirchán a sestra Míla Dostálová.37 Středisko mělo, v osobě Mileny Kozákové, i svou zástupkyni mezi delegátkami na celostátním sjezdu činovníků Junáka v Praze - Kbelích

35

Boštík, M.: Monstrproces „ Stříteský a spol.“ Litomyšl 1950. Litomyšl, Regionální muzeum, 2004. Zápis ze střediskové rady z 20.5. 1968. 37 Vzpomínky Františka Zemana. 36

42 konané 25. a 26. května toho roku, který svým projevem započal i ukončil náčelník Junáka Dr. R. Plajner. Ve svém závěrečném projevu informoval R. Plajner delegáty o podpoře, kterou hnutí vyjádřil prezident L. Svoboda. „ Jiná zkušenost. Na hradě byla audience, kde pan prezident přijal zástupce organizací mládeže. Sedl jsem si na nejposlednější místo, na konec. Pan prezident se rozhlédl a řekl: „ Soudruh Plajner sem, k prezidentovi.“ A ukázal na místo u stolu hned proti sobě. Pak jednotliví zástupci se ujali slova. První referát samozřejmě patřil PO. Když referát skončil, kladl pan prezident takovéhle otázky: Budou mít vaši vedoucí také tak rádi mládež jako Junáci? A budou pracovat také tak dobrovolně jako Junáci? A budou mít také takový úspěch jako Junáci?“38 Po jednáních s vedoucím Pionýrského domu p. Novákem byla středisku skutečně navrácena chata na Budislavi (opět do užívání na 99 let), ovšem v dezolátním stavu. Pod vedením V. Kefurta a K. Kerharta začínaly již v květnu první opravy a výměny trámů a podlahy, byla postavena nová kamna a vyčištěno celé okolí chaty.39 Poté co nováčkovskou zkoušku absolvovali 20. června, složili nováčci slavnostní skautský slib věrnosti 22. června 1968, v lesích v okolí obce Strakov. Do Strakova se šlo pěšky průvodem, s vlajkami a v krojích. Tohoto slavnostního slibového táboráku se zúčastnili nejen členové litomyšlského střediska „Liliový kruh“, ale také skauti z okolních měst. Z chlapeckého kmene slibovali z tzv. rádcovské družiny: Pavel Rejman, František Zeman, Ríša Stejskal, Boris Staněk, Josef Smékal. Z dívčí družiny „Vlčích máků“ to byly Helena Tichá, Iva Güttnerová, Alena Dudychová, Dagmar Rybová, Eva Nováková, Irma Freybergerová, Inka Bártová a Helena Vlachová.40 Hned v tomto prvním roce obnovené činnosti se v červenci uskutečnily souběžně dva tábory, oba vedené jako rádcovské kurzy. Proto zde probíhaly odborné instruktáže nejrůznějších dovedností od táborového vaření a staveb, přes pozorování ptactva a rostlin až po dřevorubectví a lasování. Chlapecký tábor se konal u chaty v Budislavi. Vůdcem tábora byl František Tichý řečený Tacitus, na vedení tábora se podíleli Miloslav Kohout - Balů, Bohumil Rejman - Širchán, Václav Kefurt - Prášek. Skautky tábořily ve Vranicích na pozemku TJ Jiskra, která také zapůjčila bezplatně podsady i plátna na stany. Tábor, kterého se účastnilo 25 děvčat z Litomyšle i okolí, vedla Hana Tichá, pomáhala jí Milena Kozáková, Dana Šplíchalová, Dana Kunertová, Olga 38

Výtah ze závěrečného projevu br. Náčelníka Dr. R. Plajnera na pracovní poradě Junáka dne 25.- 26. 5. 1968 v Praze – Kbelích. 39 Zápis ze střediskové rady z 29. 5.1968. 40 Vzpomínky Heleny Zemanové.

43 Rejmanová i bratři Karel Šplíchal - Key a Jaroslav Ptáček - Ptica. Na obou táborech byly také cvičné družiny, povětšinou z dětí skautů. Některé z nich zde absolvovaly nováčkovskou zkoušku a následně složily skautský slib. 41 Po prázdninách přibylo mnoho nových členů. Vůdcem střediska se stal bratr Bohumil Rejman- Širchán, jeho zástupkyní za dívčí kmen Hana Tichá. Po obtížných jednáních se předsedou okresní rady Junáka stal Josef Dostál - Robin. Vedením prvního oddílu chlapců „ Synové Slunce“ byl pověřen Miloslav Kohout - Balú se zástupcem Václavem Kefurtem- Práškem, nově vznikl 2. oddíl „Zlatý blesk“, který vedli Karel Šplíchal - Key a Jaroslav Brychta - Alek. Z původní družiny starších chlapců se stali rádcové družin obou oddílů: v 1. oddíle Josef Smékal - Homér, Boris Staněk - Sid, v 2. oddíle František Zeman - Ferry, Pavel Rejman - Dan. Když se vůdcem střediska stal M. Kohout - Balů, vedl 1. oddíl Kefurt- Prášek. V roce 1968 složili vůdcovskou zkoušku Balů a Key, roku 1969, V. Kefurt -Prášek, Rikitan, J. Brychta -Alek, P. Nádvorník - Uran, takže spolu se Širchánem mělo středisko sedm nositelů vůdcovských dekretů, z dívčího kmene dostala vůdcovský dekret pouze Hana Tichá. Někteří skauti a skautky složili zkoušku čekatelskou, čtyři absolvovali lesní školy (Helena Tichá, Josef Smékal, František Zeman a Pavel Rejman) ve Slavoňově u Nového města nad Metují a ve Vesci pod Kozákovem.42 Po okupaci republiky spojeneckými vojsky zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se stále silněji projevoval tlak na skauty, snaha potlačovat jejich aktivitu a především režimu nevyhovující skautskou ideologii. Ve snaze vyhovět klimatu doby, došlo ke změnám v čele střediska. Vedení střediskové rady se chopil V. Kefurt-Prášek, který byl členem KSČ, a M. Kohout-Balú se vrátil k vedení 1. oddílu. Z vedení střediska odstupují i K. Šplíchal-Key a Hana Tichá a zůstávají jen ve vedení oddílů. V roce 1968 vznikl také 3. oddíl skautů- „ Strážci ohně“ pod vedením Mudr. Karla Šimka - Rikitana a 2. smečka vlčat pod vedením J. Královce. Do vedení 1. smečky vlčat přichází sestra Jana Smékalová - Liška. V témže roce vznikla smečka vlčat, vedená bratry Josefem Smékalem st. (Sůva), Jaroslavem Královcem a Janem Fišerem. V létě 1969 tábořily dva oddíly chlapecké a po nich jeden oddíl dívčí pod Lázkem poblíž Cotkytle na Lanškrounsku. Tábory vedli: V. Kefurt a M. Kohout, K. Šimek a J. Brychta43, dívčí H. Tichá a Milena Kozáková,

41

Vzpomínky Hany Tiché. Vzpomínky Františka Zemana a Heleny Zemanové. 43 Z písemné práce k vůdcovským zkouškám J. Brychty- Aleka. 42

44 vlčata tábořila na Budislavi pod vedením skautů Fišera, F. Tichého, J. Smékala a J. Smékalové, s pomocí O. Bydžovského a J. Královce, světlušky na Budislavi vedla Míla Dostálová. Po prázdninách se v září dosud jediný dívčí oddíl rozdělil na I. oddíl Midewiwin (pojmenován podle jednoho ze severoamerických indiánských kmenů), který měl klubovnu v bývalé kuželkárně Lidového domu a který vedla H. Tichá a II. oddíl vedený M. Kozákovou, později D. Šplíchalovou a D. Šimkovou. Roj světlušek nazvaný „Zlatý roj“ vedla M. Dostálová s Helenou Tichou. Skautky se přidaly k celostátní akci Služba vlasti, vyhlášené v září roku 1968. Tříčlenné skupinky dívek dočasně docházely k starým a nemohoucím osobám na výpomoc. Podobně jako v roce 1946 se skautky zapojily 28. října do celostátní akce „sázení lípy svobody“, která byla součástí oslav vzniku ČSR. Svou lipku zasadily pod vedením M. Dostálové na ulici Dukelská.44 V úterý 25. listopadu roku 1969 se konalo v Malém salónku litomyšlského Smetanova domu slavnostní shromáždění k oslavě 50. výročí založení skautingu v Litomyšli. Kromě tehdejších představitelů se jej zúčastnili i dřívější členové střediska (např. Jan Vandas) i skauti z blízkého okolí (například František Skořepa z Cerekvice)45 I přes veškerou snahu, byla situace střediska stále složitější. Na počátku roku 1970 byla vyhlášena celostátní akce s názvem Milion hodin republice. Zapojili se do ní i skauti a skautky litomyšlského střediska. Jen členky I. oddílu odpracovaly během jara přes 160 hodin pomocných prací ve městě i přilehlém okolí. Jednalo se převážně o údržbu parků a sběr papíru.46 V témže roce odmítlo, na rozdíl od předchozích let, Revoluční odborové hnutí finančně přispět skautům k registraci.V únoru musely III. chlapecký, II. dívčí oddíl a roj světlušek vyklidit své klubovny v pionýrském domě, kde se až dosud scházely. O prázdninách tohoto roku už nesměl tábořit žádný skautský oddíl, který nepodepsal splynutí s Pionýrskou organizací SSM. Středisková rada, v čele s V. Kefurtem, jednomyslně rozhodla, že sloučení s Pionýrem je pro ni nepřijatelné a že středisko raději ukončí svou činnost. Ještě se realizovaly tábory všech oddílů jako „pobyty“ u chaty ( světlušky, skautky II. oddílu, vlčata), „výlety“ (skauti všech tří oddílu na Lázku ve stanech bez podsad) I. oddíl skautek uspořádal v červenci tohoto roku putovní tábor po Vysočině. Jeho jednotlivé družiny se ubíraly různými trasami, aby se nakonec sešly

44

Vzpomínky Hany Vejrostové. Fotoalbum z pozůstalosti p. Míly Dostálové 46 Zpráva MNV Litomyšl z 18. června 1970 45

45 7. července v Pusté Rybné a několik dní tu pohromadě tábořily ve stanech bez podsad. I za takovýchto podmínek si tábory uchovaly své základní charakteristiky. Probíhaly nástupy, společné vaření i noční hlídky. O náladách na konci táborů svědčí například hesla jednotlivých dnů zapsaná v denních příkazech z tábora I. oddílu skautek: Všemu navzdory, Nezapomeneme nebo Přátelství nepomíjí. 47 Po prázdninách byla skautská chata v Budislavi (s novým přístavkem, opravenou podlahou a nově oplechovanou střechou) a vůbec veškerý materiál v hodnotě cca 200 000 Kčs sepsán a předán Svazu mládeže. Zachovány byly jen drobné relikty střediskového majetku (oddílové a družinové vlajky, některá razítka, kroniky, záznamy apod.), které byly uloženy v soukromí jednotlivých skautů a skautek. 48 Stejně jako v celostátním měřítku, měla etapa let 1968 až 1970 pro dějiny Skautského střediska v Litomyšli klíčový význam. Rychlost, se kterou došlo k znovuobnovení jeho činnosti a až urputná snaha o jeho přežití, dokud to bylo možné bez ztráty cti, dokazuje, že skautské ideály přetrvaly v myslích litomyšlských skautů a skautek dlouhá léta temna a perzekucí. Ti pak dokázali tyto ideály i v tak krátké době vštěpit nové generaci, která musela nejprve přečkat další dlouhé období totality, aby se později mohla stát základním kamenem pro novou výstavbu skautského střediska.

6. Od roku 1989 až do konce 20. století Počátky prozatím poslední obnovy velmi připomínají situaci střediska a celé společnosti na jaře v roce 1968. Již koncem roku 1989 se v ovzduší velkých nadějí a optimismu skauti scházejí a začínají plánovat budoucí program činnosti střediska, které musí čelit celé řadě problémů. Skauti neměli k dispozici klubovnu ani základnu. Nebyl dostatek financí a hlavně rádců, kteří by mohli vést družiny. Generace skautů a skautek, kteří začínali svou činnost před a po II. světové válce se rozdělila na ty, kteří i nadále aktivně zasahovali do dění ve středisku, a na ty, kteří se rozhodli mladším skautům jen příležitostně vypomáhat. Ti pak založili v roce 1990 oddíl oldskautů, který funguje dodnes.49

47

Z programu putovního tábora I. dívčího oddílu v roce 1970 Vzpomínky J. Královce. 49 Vzpomínky O. Rejmanové- Bambulky. 48

46 První část zmiňovaných utvořila střediskovou radu. Vedoucím střediska se stal M. Kohout. Dalšími členy rady byli zkušení H. Tichá, M. Drahoš- Baťa, M. Bárta-Saunus, V. Dlouhý - Mýval a další. Vedení jednotlivých oddílů se pak chopili skauti a skautky, kteří byli odchováni v éře let 1968 až 1970. Stejně jako tehdy, bylo střediskovou radou rozhodnuto, že před samotným náborem dětí, je třeba nejdříve získat schopnou generaci rádců. Proto byli v této době přijímáni hlavně chlapci a dívky o něco starší, než je pro běžný vstup do oddílů obvyklé. Byl tak vytvořen jeden dívčí a jeden chlapecký oddíl. První oficiální klubovna, kterou se středisku podařilo získat se nacházela v silně poškozeném a opuštěném domě v Havlíčkově ulici č. p. 441. Nacházely se zde čtyři místnosti, které skauti a skautky společnými silami zkultivovali a poté společně využívali až do doby, kdy byl dům v rámci restituce navrácen původnímu majiteli.50 První léto po obnovení činnosti tábořily dívky na lesní louce u obce Jarošov. O vedení se dělily: H. Tichá, Hana Vejrostová, Simona Leníčková, Jana Mikulecká a další. Podobně jako v roce 1968 i zde fungovala cvičná dětská družina, složená z dětí vedoucích. Tábor skautů se toho roku uskutečnil u Jevíčka. Po prázdninách došlo k plánovanému rozdělení oddílů a náboru mladších členů, který v euforické polistopadové době zaznamenal velký ohlas. Vznikly tak tři oddíly chlapecké a tři dívčí, později vznikly i smečka vlčat a roj světlušek. Vedoucím prvního chlapeckého oddílu - Synové Slunce se stal J. Smékal - Homér, druhého - Zlatý blesk Vladimír Kotyza - Vladyka a třetího - Strážci ohně Luboš Kohout - Roy. Vedení smečky vlčat se ujal Ota Bydžovský - Oťas. Vedoucí prvního oddílu skautek Midewiwin byly I. Krulová a J. Mikulecká, druhého S. Leníčková a třetího - Oddíl dobré naděje H. Vejrostová. K třetímu oddílu byl přiřazen i roj světlušek. V novém školním roce zůstaly dívky v klubovně v Havlíčkově ulici, zatímco někteří skauti se z kapacitních důvodů přestěhovali částečně do klubovny „Pod věží“ v budově městské knihovny na Smetanově náměstí (smečka vlčat) a do klubovny u statku ve Vlkově (III. chlapecký oddíl), kde přislíbili odpracovat 100 hodin ročně, jako nájemné za klubovnu.51 Začátkem roku 1991 se v litomyšlském středisku registrovalo více než 300 skautů a skautek (včetně vlčat, světlušek a oldskautů), což je počet, který se zatím v novodobé

50

Jako první provizorní útočiště skautům posloužil domek, který zapůjčil Václav Kefurt ml. - Red. Vzpomínky H. Vejrostové. 51 Kronika III. chlapeckého oddílu - nestr.

47 historii hnutí nepodařilo překonat. S obnovením skautingu došlo i k obnově tzv. Svojsíkových závodů. Toto tradiční klání mezi hlídkami (soutěžními družstvy) v klasických skautských disciplínách se odehrává na úrovních od střediskové až po celostátní. Na jaře roku 1991 postoupily dvě hlídky z Litomyšle do oblastního kola závodu, které se konalo 16.června ve Slatiňanech. Skautky z II. oddílu se umístily na 3. místě, chlapci ze III. oddílu pak na 2. místě.52 O letních prázdninách tohoto roku se většina táborů uskutečnila v Dolanech u Nových Hradů. Tábor postavili chlapci ze III. oddílu pod vedením M. a L. Kohoutů, kteří zde tábořili jako první. Poté zde měly společný tábor skautky z I. a II. oddílu, které vedly společnými silami S. Leníčková a I. Krulová, aby je na konec sezóny vystřídal III. dívčí oddíl společně s rojem světlušek vedených H. Vejrostovou, H. Tichou a J. Mikuleckou. Úklid tábořiště pak zajišťovali opět skauti pod vedením V. Kotyzy s vydatnou pomocí členů klubu oldskautů. Zbylé dva chlapecké oddíly tábořily společně pod vedením V. Kotyzy a J. Smékala, stejně jako v předchozím roce u Jevíčka. Smečka vlčat uskutečnila svůj první tábor v novodobé historii v chatě Sokola ve Vranicích, když byla vedena Ladislavem Baníkem a Zdeňkem Marouskem. Kuchyni měl na povel Petr Pštros vulgo bratr Mrkvička. Skupinka skautek z Litomyšle, složená z Jany Burdové, Dany Gabrhelové, Ivy Krulové ml. a Evy Zemanové, se pod vedením I. Krulové st. tohoto léta zúčastnila mezinárodního setkání skautek s názvem Bounce 91 v Anglii.53 Po prázdninách došlo ve středisku k významným změnám, a to především v chlapeckém kmeni. I. oddíl Synové slunce ukončil svou činnost, když se část chlapců připojila k II. oddílu. Ve vedení III. oddílu nahradil L. Kohouta David Vorlíček a jeho zástupcem se stal Rudolf Kutlvašr.54 Během podzimu pak vznikl na popud mladého litomyšlského salesiánského aspiranta Jaroslava Štofka - Tapína skautský křesťanský oddíl, který se pod jeho vedením začal scházet v klubovně místní fary. Nový oddíl, který se složil převážně ze synů zdejších věřících rodin přijal jméno Ostříži a pořadové číslo IV.55 Dalším problémem, kterému muselo středisko čelit byl nedostatek kvalifikovaných vůdců. Kromě těch, kteří vedli oddíly v éře let 1968 až 1970, neměl nikdo z vedoucích oddílů složeny vůdcovské zkoušky, jejichž absolvování je podle stanov skautského 52

Výsledkové diplomy hlídek z oblastních závodů. Vzpomínky E. Novotné- roz. Zemanové. 54 Kronika III. chlapeckého oddílu- nestr. 55 Časopis Souhlasím s tebou, leden 2002, článek 10. narozeniny Ostřížů. 53

48 hnutí povinné. Již začátkem listopadu roku 1991 úspěšně složily zkoušky vedoucích ve Vranicích S. Leničková a H. Vejrostová. Poslední akcí, které se v tomto roce zúčastnilo více oddílů společně, byla prosincová vánoční besídka ve společenském sále městských plynáren. Společně s I. a II. dívčím oddílem se jí zúčastnily i smečka vlčat a roj světlušek. Počátek roku 1992 nepřinesl žádné výraznější změny, co se týká složení střediskové rady ani počtu oddílů. Tato rada, kromě lednového výběru a zaplacení registračních poplatků, započala svou roční činnost únorovou schůzí v klubovně vlčácké smečky „Pod věží“, kde jednala především o svém požadavku na navrácení chaty na Budislavi do majetku střediska a o celém střediskovém programu pro tento rok. První skautskou akcí tohoto roku, kromě tradičního chodu oddílů, byla únorová oslava dne sesterství (22. 2.), které se účastnily členky všech oddílů i hosté z okolí. V březnu byla, během slavnostního předávání, M. Dostálová vyznamenána Čestnou lilií v trojlístku - zlatým stupněm za svou celoživotní práci pro skautské hnutí. V dubnu se uskutečnily závody připravované D. Burdovou - Keyou nazvané „Znáš svoje město?“, na kterých se jako rozhodčí podílelo i 18 oldskautů. Ti se ve stejném počtu podíleli i na květnové organizaci střediskového kola závodů vlčat a světlušek, které se konalo v městské části Lány. 56 Během června již začaly přípravy na letní tábory. Již v květnu středisko prostřednictvím J. Královce zakoupilo u vojenského útvaru v Terezíně polní vojenskou kuchyni. V tomto roce se skautům podařilo zajistit hlavní tábořiště na Posekanci, které v té době přešlo v restituci zpět do vlastnictví českého emigranta žijícího v USA barona Jana Nádherného. Tábořili zde nejdříve skauti ze IV. oddílu, po nich skautky z I. dívčího oddílu a poté skauti ze III. oddílu. Vlčata tábořila ve stejném termínu opět v a u sokolské chaty ve Vranicích. Skautky II. a III. oddílu s rojem světlušek se vystřídaly na tábořišti v Dolanech. Chlapci ze II. oddílu tábořili, stejně jako v předchozím roce, u Jevíčka. Personální obsazení vedení táborů se výrazně nelišilo od roku 1991. Jen IV. oddíl skautů vedl nový vedoucí Václav Kopecký - Buráček. Po prázdninách došlo opět k výrazným změnám, které značně ovlivnily budoucí vývoj střediska. Tou nejdůležitější bylo ukončení činnosti II. chlapeckého oddílu. Někteří jeho členové přestali skautovat úplně, zbytek pak přešel do III. oddílu, který tak měl dostatek členů na prahu dospělosti, ale chyběli mu chlapci přímo ve věku skautů

56

Kronika klubu oldskautů- nestr.

49 (11 až 15 let) . Jako řešení se ukázala spolupráce se smečkou vlčat L. Baníka, kde tohoto věku již někteří dosahovali.57 K podobnému sepjetí a spolupráci začalo docházet mezi I.a II. dívčím oddílem. Dívky pak začaly stále více spolupracovat a setkávat se i se skauty ze III. oddílu, což vedlo ke kritice ze strany oldskautů. V listopadu proběhly volby do střediskové rady. Ze svých funkcí odstoupila většina těch, kteří svou skautskou činnost začínali v době před a po druhé světové válce. Na jejich místa pak nastoupili odchovanci z období let šedesátých. Vůdcem střediska byl zvolen Jindřich Klička- Liki. Na přelomu let 1992 a 1993 se museli skauti i skautky vystěhovat z klubovny v Havlíčkově ulici. Městský úřad nabídl jako náhradu místnost v budově Technických služeb u litomyšlského zámku. Šlo o jedinou místnost, kde se tehdy musely scházet skautky všech tří oddílů, takže podmínky byly poněkud stísněné. Dívky si také místnost musely samy upravit. Skauti ze III. oddílu se začali scházet v klubovně u hřiště na Lánech.58 Lednová registrace roku 1993 ukázala na další úbytek členů střediska. V dubnu proběhly na Okresním sněmu v litomyšlském Domě dětí volby do Okresní rady Junáka. Nechyběli v ní ani zástupci z Litomyšle: S. Leníčková zastávala funkci výchovného zpravodaje dívčího kmene, Alena Postlová byla zvolena okresním hospodářem a MUDr. V. Dlouhý zdravotníkem. Byli zde také vyznamenáni skauti, kteří byli odsouzeni v procesu s rektorem Stříteským. Během jara vyvrcholilo soudní řízení o budoucnost skautské chaty na Budislavi, které probíhalo od počátku 90. let mezi skautským střediskem a Pionýrskou skupinou Marie Sedláčkové59 při III. základní škole v Litomyšli, která měla v té době chatu v užívání. Již v roce 1990 došlo po jednání s pionýry k dohodě o předání chaty zpět do užívání skautů k 1. září tohoto roku. Po tomto termínu však zástupce pionýrů odmítl chatu předat a zástupci skautů podali žalobu k okresnímu soudu, který po druhém stání došel k závěru, že mu celá kauza nepřísluší a předal ji k dalšímu projednání státní arbitráži. Ta došla v roce 1991 k závěru, že ani žadatel (tedy skautské středisko) ani odpůrce (Pionýrská skupina M. Sedláčkové) nejsou vlastníky nemovitosti a spor proto předala k rozhodnutí okresnímu úřadu. Odpůrce se proti tomuto rozhodnutí odvolal a celá 57

Kronika III. chlapeckého oddílu. Kronika III. dívčího oddílu 59 Marie Sedláčková (1923-1945) byla členka odboje z Horní Sloupnice u Litomyšle, která zahynula v plynové komoře koncentračního tábora v Mauthausenu u Lince. 58

50 záležitost tedy přešla na arbitráž krajskou, která odmítla skautům chatu vydat. Ti se proto odvolali k nejvyššímu soudu. Protože samotný pozemek, kde chata stojí, přešel v rámci restitucí již v roce 1992 do majetku města, rozhodl městský úřad, že do konečného vyřešení soudního sporu zůstane chata uzamčena a zapečetěna. Rozhodnutím Rady města Litomyšle z 18. dubna 1993 bylo rozhodnuto předat chatu i pozemek, na kterém stojí do užívání skautskému středisku. Zástupci Pionýrské skupiny po údajném souhlasu okresní prokurátorky strhnuli pečetě a násilím vnikli do objektu chaty. Městská rada proto rozhodla o vydání zákazu vstupu na pozemek pro zástupce pionýrské organizace a zároveň podala žalobu na odstranění černých staveb k okresnímu soudu ve Svitavách. Původní objekt postavený skauty v roce 1933 a rekonstruovaný během let 1968 až 1970 byl totiž pionýry v roce 1975 stržen a na jeho místě byla, bez prokazatelného stavebního povolení, vybudována nová chata. Skautům tak bylo díky sepsání předběžné nájemní smlouvy povoleno využít stanové tábořiště a přívod vody, ale přístup do samotné chaty jim nebyl umožněn. Jako první zde tábořili skauti z IV. oddílu. Po nich skautky ze III. oddílu s rojem světlušek a celou sezónu zde uzavřel III. chlapecký oddíl se smečkou vlčat.60 Skautky z I. a II. oddílu tábořily společně u Jimramova. Jejich tábora se účastnilo i dvanáct skautek z Anglie se čtyřmi svými vedoucími. Probíhala zde výuka angličtiny přirozenou formou. Angličanky pak po příjezdu z tábora pobývaly v domácnostech skautek. Koncem září se skautky musely opět vystěhovat ze své klubovny, protože do jejích prostor byla situována nově vzniklá restaurátorská škola.61 Skautky z I. a II. oddílu se začaly scházet v klubovně „Pod věží“. V té době již spolupráce těchto oddílů přerůstala v téměř jednotnou činnost. Skautkám III. oddílu byla Městským úřadem přidělena klubovna v podobě bytové jednotky v internátě u nemocnice. Za pomoci rodičů si ji dívky upravily, vybílily a položily nové linoleum. V této době také přechází velká část skautek ze III. k I. dívčímu oddílu.

60

Osobní archiv M. Kohouta Škola restaurování a konzervačních technik v Litomyšli vznikla v roce 1993 jako pomaturitní tříleté studium a byla zařazena do sítě škol Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Jejím zřizovatelem byla Nadace Paseka, založená nakladatelem Ladislavem Horáčkem V roce 1996 byla zařazena do sítě vyšších odborných škol MŠMT ČR. Jako Vyšší odborná škola restaurování a konzervačních technik získala na podzim 1996 právní subjektivitu a podobu obecně prospěšné společnosti (o.p.s.). WWW.:< http://www.upce.cz/fakulty/fr/fr-o-fakulte/fr-historie/> 61

51 Již dříve zmíněná spolupráce skautek I. a II. oddílu se skauty z III. oddílu se v této době ještě více prohloubila. Měla nejčastěji podobu víkendových společných akcí. Již v září tohoto roku byl společnými silami skautů a skautek uspořádán hromadný sraz ve Vranicích s názvem Udretě skrietky Boriše. Šlo o víkendový podnik spojený společnou hrou, který vyvrcholil večerním slavnostním ohněm. Dalším společným podnikem, tentokrát ale určeným i pro širokou veřejnost, bylo zorganizování netradičního běhu s názvem Lánská Hučka v říjnu tohoto roku. Jednalo se o 24 hodinový běh na jeden km štafetovým způsobem, který probíhal u skautské klubovny na Lánech. Místo klasického závodního kolíku se předával starý plstěný klobouk. Protože se běh na noc nepřerušoval, byla klubovna využívána i jako nocležiště těch, kteří běhali dlouho do noci nebo se dostavili odjinud než z Litomyšle. Přes den pak na hřišti u klubovny probíhal herní doprovodný program pro běžce čekající na svůj okruh. Akce zaznamenala zájem a uznání u veřejnosti i u místního rozhlasu. Celkem bylo uběhnuto 311 km a 650m. Ze stejné autorské dílny byla i akce 7 Děr litomyšlské hitparády, která se konala v prosinci v sále městských plynáren. Šlo vlastně o střediskovou vánoční besídku s hudebním programem. Pro lepší přehled a dokumentaci společné činnosti začali skauti a skautky vydávat i nepravidelně vycházející časopis Mufloník.62 V lednu roku 1994 již I. a II. dívčí oddíl oficiálně splynuly v jeden celek s názvem IX. dívčí oddíl - Devítky, do jehož čela se postavila Pavla Dvořáková - Sklípkan. Vedení třetího chlapeckého oddílu převzali po dočasném vedení L. Baníka - Zuba R. Kutlvašr a Lukáš Dvořák. Oddíl také přijal nové jméno Lotři (zkratka názvu litomyšlský oddíl tři) . O víkendu na přelomu dubna a května se ve Vranicích uskutečnil hromadný sraz s názvem Za zlatým kalichem, jehož hlavním organizátorem byl Jan Šimáně řečený Galén63. Přestože nešlo o ryze skautský ani litomyšlský podnik zúčastnila se jej řada členů a členek z IX. dívčího, III. chlapeckého oddílu i smečky vlčat.

62

Kronika III. chlapeckého oddílu Jan Šimáně-Galén, se narodil v Praze 1. října 1924. Během svého života působil v Junáku ale i ve funkci tajemníka PO SSM, při výchově učňů - soustružníků a zámečníků v Radotíně u Prahy, při školení instruktorů zájmových skupin a vedoucích táborů, které vedl v Krajském domě pionýrů a mládeže v Praze-Karlíně, v redakci časopisu ABC mladých techniků a přirodovědců, kde podněcoval vznik a práci mnoha různě zaměřených klubů, ve vedení Komise mikrokolektivů při Ústřední radě PO, jako člen náčelnictva chlapeckého kmene Junáka - experta pro mikrokolektivy. V roce 1970 byl uvězněn na dva roky za svou činnost v roce 1968. Po revoluci působil v letech 1989 a 1990 v redakci nového Mladého hlasatele a jako šéfredaktor obnoveného časopisu Junák. Byl také spoluzakladatelem Sdružení pro volný čas dětí a mládeže DUHA a pracoval v redakci časopisu Duhová planeta. WWW.:< http://www.adam.cz/view.php?cisloclanku=2004100601> 63

52 Ve Vranicích se začátkem května pořádalo i okresní kolo závodů světlušek a vlčat, ze kterého postoupily dvě litomyšlské hlídky z prvních míst do oblastního kola konaného o měsíc později ve Slatiňanech. 14. května se skautky z Litomyšle zúčastnily i velkého setkání u příležitosti 80. výročí vzniku skautingu v Pardubicích, kde mimo jiných promluvila i tehdejší náčelní dívčího kmene Jarka Pešková.64 4. května proběhlo další soudní řízení o navrácení chaty na Budislavi. Protože ani na něm nepadl konečný verdikt a jednání bylo odloženo až na červen téhož roku, bylo středisko nuceno hledat jinou eventualitu pro letní tábořiště. Tou se pro tento rok stal opět Posekanec. Osada na Posekanci je situována na nejvyšším bodě (554m.n.m.) zvlněného reliéfu krajiny mezi obcí Budislav a městečkem Proseč, prakticky přímo na hranici okresů Svitavy a Chrudim, ve vzdálenosti asi 17 km od Litomyšle. První zmínka o Posekanci pochází z roku 1828, kdy v těchto místech fungovala úspěšná sklárna, v současnosti se zde nachází pět stavení, z nichž pouze jedno je trvale obydleno. Samotný prostor, kde se od roku 1992 odehrávají skautské tábory je rozsáhlá louka z východní strany ohraničená hrází bývalého rybníka a z druhé hustým lesním porostem. U přístupové cesty k této louce jsou pak situovány dvě budovy, které v roce 1994 ještě obě náležely J. Nádhernému. První z nich postavena blíže k Budislavi nese obecné označení Baronka, druhý celozděný objekt, ke kterému náleží i dřevěná stodola, byl v této době ještě trvale obydlen. Po vzájemné dohodě bylo skautům povoleno vybudovat si na louce stany s podsadami a u verandy Baronky polní kuchyni a jídelnu. Toto léto se zde vystřídaly tři ze čtyř oddílů střediska. Pouze skautky ze III. oddílu společně s rojem světlušek tábořily v Trpíku u České Třebové. První velkou akcí, uspořádanou po prázdninách byl víkendový sraz skautů z Litomyšle a jejich přátel z celé republiky nazvaný Zatoulaný blaťák Džebrovok, který se konal na sokolské chatě ve Vranicích. I v tomto roce byl v říjnu uspořádán 24 hodinový štafetový běh Lánská Hučka. Přestože se výkonem 294, 6 km nepodařilo překonat výsledek prvního ročníku bylo již na místě rozhodnuto o konání štafety i v příštím roce a tak se v podstatě začala tvořit nejdelší tradice v rámci celostřediskových akcí. Podzim tohoto roku byl ale především ve znamení mimořádného skautského sněmu Junáka, který proběhl na všech úrovních organizační hierarchie. Střediskový sněm proběhl v září v klubovně III. dívčího oddílu, okresní v říjnu ve Svitavách a celostátní

64

Kronika III. dívčího oddílu.

53 v listopadu v Olomouci, kde jako středisková delegátka vystupovala S. Leňíčková. Hlavním bodem bylo projednávání nových stanov organizace. Rozhodovalo se mezi dvěma variantami. Tou první bylo zachování dosavadní struktury náčelnictev a ústřední rady, druhou pak centralizace řízení úzkou ústřední radou s profesionálními funkcionáři. Litomyšlské středisko se přiklánělo spíše k první možnosti, ale rozhodnutí celostátního sněmu nakonec dopadlo opačně. Pro budoucnost samotného střediska však nejvýznamnější událostí tohoto období bylo získání nové skautské základny na Posekanci. Vleklost soudního řízení ve věci navrácení chaty v Budislavi vedla Radu města Litomyšle k řešení situace formou nalezení alternativního objektu pro potřeby Junáka. Středisko finančně podporované městským úřadem a p. Staňkem zakoupilo od barona Nádherného až do léta obývanou chalupu i s dřevěnou stodolou a menším přilehlým pozemkem. Skauti neuhradili celou částku najednou, podle kupní smlouvy se zavázali splatit zbytek v ročních splátkách. Na začátku února roku 1995 proběhl v Domě dětí a mládeže Střediskový sněm, na kterém byla zvolena nová středisková rada, která se ale svým složením výrazně nelišila od té předešlé. Ve stejném měsíci proběhly na Okresním sněmu ve Svitavách i volby do okresní rady, do které byla za Litomyšl tentokrát zvolena pouze Alena Postlová, jakožto členka revizní komise. V dubnu proběhl další víkendový sraz skautů a jejich přátel s názvem Za zlatem na Klondajk, tentokrát již na posekanecké skautské základně. Hlavní událostí tohoto měsíce, ale bylo uspořádání akce s názvem Skautské dny při příležitosti oslav 75. výročí zahájení činnosti skautingu v Litomyšli. 24. dubna, ve svátek svatého Jiří patrona všech skautů a skautek, byla otevřena výstava historie střediska sestavena klubem oldskautů v domě U rytířů65, za účasti zástupců okresního a městského úřadu.66 V létě tohoto roku se odehrály skautské tábory všech oddílů u chaty na Posekanci, pod vedením stálých oddílových vedoucích. Jedinou výraznější změnou bylo, že v tomto roce již netábořila smečka vlčat společně s III. chlapeckým oddílem. Na přelomu července a srpna se čtyři skautky ze III. oddílu zúčastnily tábora Czech mates 1995 v Červeném hrádku u Sedlčan. Jednalo se o stanový tábor s aktivní výukou angličtiny, kterou zajišťovalo osm skautek z Velké Británie.

65 66

Dům U rytířů, Smetanovo nám. čp. 110, sídlo Městské galerie v Litomyšli. Kronika klubu oldskautů.

54 Ani tento rok nechyběla v říjnovém programu střediska Lánská Hučka, na které se uběhlo 308,02 km. Z organizačních důvodů se tento rok běh nekonal u klubovny na Lánech, ale v parku na Černé hoře. První pololetí roku 1996, na jehož počátku byl zvolen K. Šplíchal – Key vůdcem střediska, se neslo hlavně ve znaku samostatné činnosti oddílů. Společná práce probíhala především na zařizování a vybavování nové základny na Posekanci. V květnu bylo dokončeno nové zastřešení chalupy, které si vyžádalo částku téměř 96 000 Kč a začalo se se zajišťováním zdroje pitné vody.67 V létě tohoto roku se většina táborů odehrávala opět na Posekanci, tentokrát však byla kuchyň a jídelna již vybudována u skautské chaty. Výjimkou byl společný tábor IX. dívčího a III. chlapeckého oddílu na tábořišti Kvíčalka u Moravské Třebové. Tento tábor byl vyvrcholením spolupráce těchto dvou oddílů, která je charakteristická pro celou první polovinu 90. let. V historii střediska šlo vůbec o první případ společného tábora skautů a skautek a až dosud o případ jediný. I v tomto roce se skautky z III. dívčího oddílu zúčastnily tábora s výukou angličtiny, který se opět konal v Červeném Hrádku u Sedlčan. Tábor na Kvíčalce znamenal také závěr jedné etapy ve vývoji třetího oddílu. Řada jeho dospělých členů již během léta ukončila svou činnost a docházka mnoha mladších stagnovala. Vedení, které stále představovali L. Dvořák a R. Kutlvašr, se proto rozhodlo uspořádat nábor nových členů na prvních stupních všech litomyšlských základních škol. Ten zaznamenal úspěch, což ve výsledku znamenalo výraznou generační obměnu oddílu, který i v tomto roce uspořádal společně s IX. dívčím oddílem běh Lánskou Hučku, při kterém se tentokrát uběhlo celkem 309,5 km. Koncem léta došlo k obnovení činnosti I. oddílu Synů slunce pod vedením L. Baníka. Funkce rádců se chopili starší skauti, kteří sem přešli ze III. oddílu. Do jejich družin byli zařazeni odrostlí členové vlčácké smečky, se kterou byl staronový oddíl spojen. Přestože žádný z těchto skautů ve skutečnosti I. oddílem neprošel, došlo ke kompletnímu převzetí tradic v podobě oddílové vlajky, pokřiku i vydávání oddílového časopisu Paprsek. 68 Rok 1997 začal pro středisko únorovým sněmem, kde byla zvolena nová středisková rada. Vůdcem střediska byl zvolen K. Šplíchal - Key, který ale musel již koncem

67 68

Zápisky J. Královce Kronika družiny Bobrů, I. oddílu Synové slunce, nestr.

55 dubna stejného roku ze zdravotních důvodů složit svou funkci. Na květnové střediskové radě byla jako prozatímní vedoucí střediska zvolena S. Leníčková.69 Aby bylo možné využívat základnu na Posekanci i v zimních měsících pro podniky s větším počtem účastníků, bylo rozhodnuto o vybudovaní obyvatelných prostor v jejím podkroví. Práce na nich byla zahájena již v únoru a definitivně dokončena až v roce 2001, když si jen v první fázi přestavby vyžádala částku přesahující 38 000 Kč. Svojsíkův závod skautů a skautek se v tomto roce vydařil zejména hlídce IV. chlapeckého oddílu, která ve složení Petr Kovář - Lišák, Jakub Kovář, Jan Kovář - Rys, Aleš Hubinka, Josef Kopecký - Džoba a Martin Kopecký - Sambo zvítězila nejen v okresním kole konaném v květnu na Kvíčalce u Moravské Třebové, ale i oblastním, které proběhlo v červnu v Pardubicích a postoupila až do celostátního kola, které se uskutečnilo v září v Turnově, kde se umístila na sedmém místě.70 Všechny oddíly se v tomto roce postupně vystřídaly na táborech na posekanecké skautské základně. Ničivé povodně, které tehdy v červenci zpustošily rozsáhlá území Moravy, se zcela nevyhnuly ani Litomyšli a jejímu okolí. Díky vyvýšené poloze Posekance však chod táborů nebyl ohrožen, přestože kvůli vydatným dešťům došlo k výraznému narušení jejich programů. Na přelomu července a srpna se také 14 skautek z obou dívčích oddílů zúčastnilo společně mezinárodního dvoutýdenního tábora Bounce v Anglii pod vedením S. Leníčkové.71 A i toto léto měl III. dívčí oddíl na táboře s výukou angličtiny Czech Mates v Červeném Hrádku u Sedlčan své zastoupení. Další letní akci je zde třeba zmínit především kvůli událostem, které po ní následovaly. Jednalo se o putovní tábor III. chlapeckého oddílu po východních Čechách s názvem Prďoši , kterého se účastnilo 13 starších členů, z nichž někteří v té době již působili i jako rádcové v I. oddíle. Po jeho skončení dochází ke vzniku roverské družiny, která je složena především z těchto skautů a která je zatím oficiálně součástí III. oddílu, přestože se na jeho soukromých akcích již prakticky nijak nepodílí. Podzim roku 1997 byl na program velmi bohatý. První velkou akcí, které se po prázdninách zúčastnili zástupci litomyšlského skautského střediska byl zářijový 6. jubilejní sraz uspořádaný pro skauty a jejich přátelé z Litomyšle i okolí. Jednalo se opět o víkendový podnik s herním programem, tentokrát na motivy díla spisovatele Terryho Pratchetta, organizovaný především vedením III. chlapeckého a IX. dívčího oddílu.

69

Zápis ze střediskové rady z února roku 1997 Vzpomínky P. Kováře – Lišáka. 71 Osobní deník Hany Vejrostové ml, nestr. 70

56 V říjnu již tradičně proběhla Lánská Hučka, na které byl tentokrát překonán stávající rekord z prvního ročníku výkonem 330 km a 450 m. V listopadu proběhly střediskové závody zaměřené především na znalosti historie Litomyšle s názvem Jak znáte své město? V témže měsíci dostalo středisko nabídku navštívit zvláštní baletní představení Mauglí v Národním divadle, na které vyrazili zástupci všech oddílů. Samotnému baletu předcházela hra v centru města uspořádána pražskými skauty. V Národním divadle pak ke všem promluvil starosta Junáka Jiří Navrátil.72 Skautům byli také předány pozdravy prezidenta republiky Václava Havla. V prosinci byl pak tento rok ukončen Střediskovou vánoční maškarádou ve společenském sále městských plynáren. Rok 1998 začal pro středisko především mimořádným únorovým sněmem, na kterém byl zvolen Ing. Ota Bydžovský novým střediskovým vedoucím. Během zimních měsíců se ve středisku objevuje také nový subjekt - roverský kmen, který vznikl z roverské družiny působící dosud oficielně v rámci III. chlapeckého oddílu. Kmen, v jehož čele stanul Pavel Kutlvašr - Rudánek, přijal jméno Baterky a číslo -32.73 Jaro tohoto roku bylo významné především kvůli pracím na chalupě na Posekanci. Již v listopadu předchozího roku byly na brigádě strženy staré a nepoužívané chlévy u její zdi a na jejich místě se začalo se stavbou sociálního zařízení. U zdi stodoly byla také vybudována stálá jídelna. Pracovalo se také na úpravě přilehlého pozemku u chalupy, na který byla dovezena a rozprostřena nová zemina, na kterou pak bylo rozeseto travní semeno. Koncem května se delegace z Litomyšle zúčastnila i IX. valného sněmu Junáka v Plzni, kde byla zvolena nová starostka hnutí Iva Macková. Posekanec byl také opět hlavním dějištěm letních táborů, když pouze skauti ze IV. oddílu tábořili na Poříčí u Proseče. Po prázdninách začal opět běžný chod oddílů, hojně doplňovaný střediskovými akcemi. První z nich byl zářijový víkendový podnik na Posekanci s názvem Jak se točil film na Silvestra roku 1952 na zaoceánském parníku. Jednalo se o hromadný sraz podobný dřívějším velkým setkáním ve Vranicích, s tou výjimkou, že se jednalo o čistě střediskovou záležitost. V říjnu se opět konal běh Lánská Hučka, který se svým výkonem 301 uběhnutých km a 120m zařadil mezi podprůměrné ročníky. Ještě v témže měsíci uspořádali skauti opět historický závod Poznej své město. Slavnostní proslov před jeho zahájením přednesl oldskaut a gymnaziální profesor v důchodu F. Tichý Tacitus. Na jednotlivých stanovištích tentokrát čekali starší skauti v historických 72 73

Kronika III. dívčího oddílu WWW.:

57 kostýmech a předváděli soutěžícím i publiku scénky z dějin města. V listopadu se pak skauti i skautky zúčastnili pěvecké soutěže Balvánek pořádané skauty z Moravské Třebové, na kterou si každý oddíl připravil vlastní vystoupení. Společný rok byl zakončen Mikulášskou besídkou, která se tentokrát konala v internátu u nemocnice. Nová okresní rada, zvolená na únorovém sněmu ve Svitavách, se tentokrát obešla téměř bez litomyšlské účasti. Jediným zástupcem byl O. Bydžovský, který se stal členem revizní komise. Někdy v zimních měsících roku 1999 změnil roverský kmen, který již od předchozího podzimu sídlil v klubovně ve Vlkově, své jméno na Vlci z Vlkova. Jeho novou vedoucí se stala Jana Kalousková řečená Kolouch. V březnu se na Posekanci uskutečnilo víkendové setkání širších vedení oddílů s názvem Inspiromat. Jak již název napovídá, hlavní smyslem tohoto podniku byla vzájemná inspirace a sdělování si zkušeností zábavnou formou. Pro velký úspěch došlo ještě téhož roku v září k uspořádání podobného setkání s názvem Inspiromat II. Po domluvě s městským úřadem se všechny oddíly v dubnu zapojily do společné jednodenní akce „Jarní úklid města“. Rozděleni do skupin sbírali skauti i skautky odpadky v těch nejzanešenějších částech Litomyšle i blízkého okolí. Tábor IX. dívčího oddílu proběhl toto léto v Havraníkách v národním parku Podyjí. III. chlapecký oddíl, stejně jako I. a IV. chlapecký, tábořil v tomto roce již potřetí za sebou na Posekanci. Skautky ze III. oddílu uskutečnily svůj tábor na tábořišti poličských skautů v Kundraticích u Nového města na Moravě. Po táborech dochází k dalšímu stěhování kluboven. Skautky obou dívčích oddílů se od října začínají scházet ve společné klubovně v budově bývalého soudu čp. 51 v Ropkově ulici. Na Lánské Hučce, pořádané opět v říjnu, uběhli její účastníci více než 317 km, tedy do té doby druhý nejlepší výkon. Na konci téhož měsíce se uskutečnil již třetí ročník soutěže Poznej svoje město, která se konala u příležitosti oslav 80. výročí vzniku skautského hnutí v Litomyšli. S tím byla spojena i výstavka o minulosti střediska uspořádaná v nové dívčí klubovně. Stejně jako v předchozím roce se i tentokrát uskutečnila počátkem prosince Mikulášská besídka v internátu u městské nemocnice. První polovina posledního roku 20. století proběhla bez významných střediskových akcí. Na Posekanci tentokrát uskutečnili svůj letní tábor pouze skauti z I. oddílu společně se smečkou vlčat. Skauti ze III. oddílu tábořili v Prorubkách u městečka Trnávka v Orlických horách. III. oddíl skautek si zopakoval místo svého tábořiště z předchozího roku v Kundraticích, kde tábořili i chlapci ze IV. oddílu a tábor IX.

58 dívčího oddílu se odehrál u Jetřichovic v Národním parku České Švýcarsko. Také v tomto roce se tábora skautek III. oddílu zúčastnily jejich sestry z Velké Británie v počtu osmi děvčat a čtyř dospělých vedoucích. Po táboře byly Angličanky opět ubytovány na několik dní v domácnostech litomyšlských skautek a poté strávily další část svého pobytu v České republice v Praze v doprovodu S. Leničkové. První akcí celého střediska, která se konala po skončení prázdnin byl již tradiční běh Lánská Hučka, který se tentokrát poprvé konal již na konci září. V tomto ročníku, již osmém v pořadí, urazili běžci dohromady 310,6 km. V rámci skautské pomoci městu byla v říjnu tohoto roku uspořádána středisková brigáda v Nedošínském háji u rybníka Košíře, kde se shrabávalo a pálilo spadané listí zde stojících jírovců maďalů, aby se tak zabránilo šíření nebezpečného škůdce klíněnky jírovcové. Brigáda byla také spojena s celostřediskovou akcí pořádanou IV. chlapeckým oddílem nazvanou Drakiáda, při které skauti a skautky závodili v různých disciplínách s vlastnoručně vyrobenými papírovými draky. I v tomto roce uspořádalo středisko Junáka společnou mikulášskou besídku, která se opět uskutečnila v internátě u nemocnice. Stejně jako v dřívějších letech byl i letos připraven bohatý program scének a soutěží, který vyvrcholil příchodem Mikuláše s nadílkou.

7. Období let 2001 až 2007 Přestože tato kapitola svým obsahem již chronologicky nespadá do zadání diplomové práce, bylo by vhodné alespoň ve stručnosti popsat vývoj skautského střediska v prvních letech 21. století. Počátek nového tisíciletí nepřinesl v chodu střediska žádné výrazné a náhlé změny. Podle výsledků registrací provázených začátkem každého nového roku došlo během let k průběžnému úbytku v členské základně Junáka. Až poslední registrace, provedená v únoru roku 2008 ukázala drobný nárůst oproti předchozímu roku, který je však možno přičíst spíše pečlivějšímu provedení samotné registrace, než reálnému příchodu nových členů. Zmiňovaný odliv členů Junáka není záležitostí pouze litomyšlského střediska, ale týká se celého skautského hnutí v České republice. Současný stav přibližně 153 členů (jde o výsledek poslední registrace, který se však nemusí přesně shodovat se skutečností) odpovídá přibližně jedné polovině počtu členů registrovaných

59 v roce 1990. Tento úbytek má bezesporu více zdůvodnění. Při každém obnovení činnosti Junáka došlo ke spontánnímu přílivu dětí, který v průběhu 90. let postupně přirozeně opadl. Tuto situaci však nelze zodpovědně srovnávat s případy po obnovení v letech 1945 nebo 1968, protože šlo o výrazně kratší etapy. Dalšími důvody jsou zřejmě vysoká konkurence organizací, klubů a zařízení pracujících s dětmi v Litomyšli, postupný odchod oldskautů a také stárnutí celé české populace. Ve vedení střediska vystřídala O. Bydžovského v roce 2001 MUDr. Simona Leníčková, která byla zvolena i na dalším střediskovém sněmu v roce 2004. Poslední volba střediskové rady, která se konala na sněmu v únoru roku 2007, znamenala definitivní předání vedení střediska generaci skautů začínajících svou činnost po roce 1989. Vedoucím se stal Petr Kopecký řečený Pegi. I v novém století pokračuje započatá tradice pomoci městu formou jarních brigád sběru odpadů uskutečňovaných převážně v prostoru areálu parku Černá hora. Novým trendem v činnosti střediska se stalo výrazné zaměření na humanitární aktivity. Již v lednu roku 2001 se skauti i skautky zapojili do akce s názvem Tříkrálová sbírka, kterou pořádala jedna z největších humanitárních organizací v České republice Česká katolická charita. Trojice skautů a skautek obcházely v doprovodu dospělého vedoucího domácnosti se zapečetěnými kasičkami, do kterých vybíraly příspěvky pro rodiny a lidi v nouzi nejen u nás ale i v zahraničí. Tříkrálová sbírka se stala tradiční akcí, které se litomyšlští skauti pravidelně účastní. V květnu následujícího roku se členové Junáka v Litomyšli poprvé zúčastnili také sbírky Ligy proti rakovině s názvem Květinový den. Sbírka byla organizována formou dvojic skautů s kasičkami, kteří na ulici nabízeli lidem umělé kvítky měsíčníku lékařského. I tato humanitární akce se stala každoroční tradicí. Poslední sbírkou, které se členové střediska od roku 2005 pravidelně účastní je projekt veřejných sbírek na podporu základního školství v Etiopii nazvaný Postavme školu v Africe. Celou akci společně pořádá hnutí Člověk v tísni a Junák – svaz skautů a skautek České republiky. Hlavní forma sbírky je podobná Květinovému dni. Dvojice při ní na ulici žádají o libovolný příspěvek, za který nabízejí samolepky s logem akce. Doprovodnou akcí projektu byly v letech 2006 a 2007 večerní koncerty regionálních kapel v litomyšlském rockovém klubu Kotelna zorganizované členem IV. oddílu Tomášem Jirečkem – Sirem, během kterých byly promítány i dokumentární filmy s tématikou humanitárních akcí v Africe. Skauti se však zapojili i do jednorázových

60 humanitárních aktivit jako například sbírky ošacení pro zemětřesením postižený Pákistán, kterou zorganizoval Junák v roce 2005.74 I v novém století pokračoval kontakt členů střediska se skauty ze zahraničí. Již v létě roku 2000 se zúčastnila skupina skautů z Holandska tábora I. chlapeckého oddílu na Posekanci. V následujícím roce pak na oplátku strávili litomyšlští skauti týden v Nizozemí, když bydleli několik dní v rodinách holandských skautů v Rodenu a poté navštívili tamní letní tábor. V témže roce také navštívila skupina skautek další mezinárodní tábor Bounce v Anglii. Největší událostí v tomto směru však byla účast vedoucího I. oddílu Davida Zandlera - Zajdy v 67 členné výpravě českých skautů na celosvětovém skautském setkání jamboree v Thajsku na přelomu let 2002 a 2003. D. Zandler se také zúčastnil jako instruktor tábora skautů z Milwaukee ve Wisconzinu ve Spojených státech amerických v létě roku 2005. 75 V rámci spolupráce mezi jednotlivými oddíly dosud nedošlo k podobnému spojení jako v případě IX. dívčího a III. chlapeckého oddílu v první polovině 90. let. Přesto společně pořádané akce z programu oddílů nevymizely ani na počátku nového století. Již během roku 2001 došlo k uspořádání společné akce pro starší členy oddílů na Posekanci s názvem Pojďme si popovídat, které se pro svůj úspěch dočkalo i opakování. S tímto podnikem bylo spojeno i pozdější vydávání časopisu Souhlasím s tebou…Největším podnikem pořádaným pro všechny členy střediska zůstala i nadále Lánská Hučka, která se nejvýraznějšího úspěchu dočkala na svém desátém ročníku v roce 2002, kdy rekordních 150 běžců, včetně členů městského zastupitelstva, uběhlo dohromady 334 km. V roce 2004 byl také založen Klub Lánské Hučky pro zasloužilé běžce, kteří se aktivně zúčastnili nejméně pěti ročníků. Zatím poslední velkou akcí pořádanou skautským střediskem byl historicky první skautský ples v Litomyšli uspořádaný v listopadu roku 2007 v Lidovém domě. Na skautské základně na Posekanci pokračovaly i v tomto období rekonstrukční práce a další úpravy pod hlavním vedením J. Královce, J. Ptáčka – Ptíci a L. Baníka. Především díky jejich obětavé práci byl objekt přestavěn do takového stavu, že je v současnosti možné jej pronajímat i jiným než skautským návštěvníkům a takto získané finance využívat na jeho další údržbu. Problémy s tábořením na Posekanci započaly po smrti J. Nádherného, když objekt Baronku, přilehlou louku i většinu 74

Sbírka byla ukončena 5.12.2005. Požadovaný materiál byl vybírán, roztříděn, balen k další přepravě a poté svážen do skladů společnosti Čechofracht, kde se postupně nashromáždilo přibližně 110 m3 materiálu o váze cca 7 tun. WWW.: < http://pakistan.wz.cz/> 75 Vzpomínky D. Zandlera.

61 okolních lesů zakoupila pražská společnost Gerimo s. r. o. , která v létě roku 2007 neumožnila postavení stanů na louce a tábor se tak musel odehrát na malém pozemku připadajícím ke skautské chatě. V současnosti se tak vedení střediska pokouší navázat s firmou Gerimo kontakt a dohodnout se na podmínkách za jakých by mohli skauti využívat louku u chaty a přilehlé lesy. V životě samotných oddílů došlo k mnoha změnám. Méně jich zaznamenal dívčí kmen. III. dívčí oddíl zůstal až do září roku 2005 pod vedením MUDr. Hany Vejrostové. Od té doby je oficiální oddílová vedoucí Jana Mikulecká. Ve skutečnosti však chod oddílu řídí skupina vedoucích, které začínaly skautovat po roce 1989 a které dosud neabsolvovaly vůdcovské zkoušky. Dne 21. dubna roku 2007 se tento oddíl jako jediný z Litomyšle zúčastnil Slavnosti skautských šátků v Praze, která byla součástí velkých oslav 100. výročí vzniku skautingu. IX. dívčí oddíl změnil také své vedení. V současnosti je oddílovou vedoucí Renata Baníková – Zubka. I zde se však o spravování oddílu stará celý tým vedoucích. V roce 1998 začaly skautky vydávat svůj oddílový časopis Svišť (stručný výčet informací šířený tiskem), který především rekapituluje činnost oddílu. IX. oddíl je také spoluorganizátorem běhu Lánská Hučka. Oba dívčí oddíly mají stále společnou klubovnu, která se nachází ve druhém patře bývalé budovy soudu v Ropkově ulici, kam byla v roce 2004 přemístěna z přízemí. Chlapecký kmen prošel výraznější proměnou. Vedení prvního chlapeckého oddílu postupem času přešlo do rukou D. Zandlera a Lukáše Hejduka – Klíště, kteří složili v roce 2001 na kurzu Oikos vůdcovské zkoušky. V následujícím roce také dochází ke skutečnému odtržení od smečky vlčat a přestěhování oddílu do nové klubovny v přízemí soudní budovy v Ropkově ulici. Oddíl však stagnoval a jeho členská základna se postupně zmenšovala. Krize vyvrcholila v létě roku 2003, kdy po vzájemné dohodě s vedením III. chlapeckého oddílu došlo k sloučení obou oddílů a vytvoření 13. chlapeckého oddílu Tři slunce. III. chlapecký oddíl zůstal až do svého konce pod hlavním vedením L. Dvořáka. Oddílové družiny s v průběhu let scházely v klubovně na Lánech a v budově Městské knihovny. Krátký čas během podzimu roku 1997, kdy se oddíl ocitl bez klubovny, se skauti byli nuceni scházet v domácnostech svých vedoucích. Společně s IX. dívčím oddílem skauti ze III. oddílu organizovali i nadále každoroční celostřediskovou akci Lánská Hučka. Problémy s klubovnou a nedostatek nových členů donutil nakonec vedení oddílu k již výše zmíněnému kroku – spojení se s I. oddílem.

62 IV. chlapecký oddíl byl již od počátku roku 2000 veden Petrem Kopeckým – Pegim, který byl později v této funkci vystřídán P. Kovářem – Lišákem. Zatím posledním vedoucím byl v roce 2005 zvolen J. Kopecký – Džoba. Již zmiňovaná akce IV. oddílu Drakiáda se stala tradičním podzimním podnikem, kterého se účastní zástupci všech oddílů. I tento oddíl začal vydávat svůj časopis s názvem Ostříž. Ostříži také každoročně o Vánocích zajišťují rozdávání Betlémského světla. Jak již bylo zmíněno 13. oddíl Tři slunce vznikl v září roku 2003. Do jeho čela se postavil D. Zandler společně s ostatními vedoucími dvou bývalých oddílů. První rok činnosti využívali chlapci klubovnu zděděnou po I. oddíle. V roce 2004 byli podobně jako skautky přestěhováni do místnosti druhého patra stejné budovy. Oddílu se náborem na litomyšlských základních školách podařilo získat dostatečný počet chlapců pro jeho další fungování. Pro lepší informovanost dětí i rodičů začalo vedení vydávat oddílový časopis s názvem Třinácterák. Nejvýznamnějšími akcemi Tří sluncí kromě Lánské Hučky, jejíž organizaci převzaly po III. oddílu, je pravidelná účast na celosvětovém skautském jamboree po internetu JOTI a pořádání závodu lodiček Regata open po říčce Desince určeného pro skauty a jejich přátele.76 Roverský kmen Vlci z Vlkova se i nadále scházel v klubovně ve Vlkově. V roce 2001 převzal jeho vedení L. Hejduk – Klíště. Činnost kmenu se zaměřovala především na samostatné podniky a tradiční roverské akce. Na jaře roku 2000 se roveři zúčastnili celostátní akce pro rovery a rangers (dívčí obdoba roverů) Obrok. Kmen také výrazně napomáhal brigádami při rekonstrukci základny na Posekanci, kde v roce 2001 uskutečnil svůj tábor. V roce 2004 odjeli L. Hejduk a Ondřej Knedla – Juky na dlouhodobý pobyt do Austrálie. Jejich odchod v podstatě znamenal i ukončení činnosti roverského kmene.77 Klub oldskautů je činný dodnes. Během let však došlo k úbytku jeho členů, kteří se pravidelně schází každý měsíc v roce a pořádají krátké výlety do okolí Litomyšle. Tradice společných setkání a vzpomínání na městském hřbitově u hrobů zesnulých bratří a sester v předvečer svátku svatého Jiří započatá již v období totality rovněž přetrvala až do současnosti. V roce 2007 obdrželi tři členové klubu oldskautů H. Tichá, B. Rejman a J. Kralovec pamětní medaili Svojsíkova oddílu.

76 77

Kronika XIII. chlapeckého oddílu Tři slunce. Vzpomínky Tomáše Marouska – Dundýnyho.

63

IV. Didaktické využití diplomové práce Přestože se diplomová práce o skautském středisku v Litomyšli zabývá převážně regionálními dějinami, existují i možnosti, jak její téma využít pro výuku národních a v některých případech i světových dějin. Protože samotný vznik skautského hnutí je záležitostí 20. století je obsah diplomové práce využitelný především pro výuku v devátých ročnících základních škol. Jako první reálná příležitost pro její využití se naskýtá při probírání látky Mnichovské dohody z 29. září roku 1938. Dohodě předcházela všeobecná mobilizace, které se aktivně zúčastnili i skauti z Litomyšle. Pro toto téma bych navrhoval skupinovou výuku, při které by žáci měli za úkol sami zjistit, kudy vedla v okolí Litomyšle hranice Sudet a které nejbližší obce již na toto území spadaly. Své tvrzení by pak měli doložit poznámkami získanými z školního atlasu dějin nebo z internetu. Závěrečným přečtením úryvku z diplomové práce pojednávajícím o těchto dnech, bych rád žákům přiblížil tehdejší situaci ve městě. Další využití se zde nabízí v podobě kapitoly II. světové války a s ní spojeným fenoménem holocaustu. Zde bych volil doplnění tradiční výuky o hodinovou vycházku při níž bych s třídou navštívil pozůstatky židovského hřbitova, místo, kde dříve stávala litomyšlská synagoga a některé domy, které před válkou patřily litomyšlským židům. Žáci by v předcházející hodině ve skupinách zpracovali témata těchto lokalit a na samotných místech by prezentovali výsledky své práce formou krátkých výstupů doplněných ukázkami dobových fotografií. Jedná se zde v podstatě o projektovou výuku. Vzhledem k tříhodinové dotaci určené k jeho realizaci se jedná o projekt krátkodobý, který se odehrává ve škole i mimo ní. Je uměle vytvořený a určený pro žáky jedné třídy. Jak jsem zmínil výše jedná se o skupinový typ organizace výuky. Žáky do skupin rozdělím sám a to tak, aby byly svými schopnostmi co nejvíce vyrovnané. Jako ideální se mi jeví počet tří skupin. První skupina se pokusí zpracovat téma litomyšlské synagogy. Objasní účel a funkce, ke kterým synagoga židům slouží. Dále by měla zařadit do časové osy dobu, kdy byla synagoga v Litomyšli postavena a náležitě objasnit další osudy této stavby po II. světové válce. Tématem, které bude mít za úkol zpracovat druhá skupina je židovský hřbitov. Skupina by se měla pokusit porovnat vzhled klasického křesťanského hřbitova s hřbitovem židovským a porovnat i pohřební rituály obou náboženství. Dále by měla zakreslit do mapy města Litomyšle polohu hřbitova. Třetí skupina se bude zabývat historií jedné z litomyšlských

64 židovských rodin v období předválečné Československé republiky podle vlastního výběru. Zaměří se především na povolání rodičů této rodiny, na školy, které studovaly jejich děti, volnočasové aktivity kterými se zabývali a na místo, kde rodina bydlela. Dále skupina popíše osudy členů této rodiny během II. světové války, popřípadě zjistí zda se po jejím skončení navrátili do Litomyšle. Žáci se pokusí vyhledat, kterými koncentračními tábory členové rodiny prošli. Očekávané výstupy žáků během vycházky by časově neměly přesáhnout pět minut, aby vycházku bylo možné realizovat během jedné vyučovací hodiny. Během vycházky pořídím digitální fotografie všech tří navštívených míst, které ve formě e-mailové přílohy odešlu zástupcům jednotlivých skupin, kteří zajistí jejich barevné vytisknutí. Třetí hodina, ve které budou žáci tímto tématem zabývat je hodina výtvarné výchovy, během níž se jednotlivé skupiny pokusí zjištěné informace využít pro tvorbu informačních panelů, které budou později volně vystaveny v prostorách školy. Zde se kromě textu pojednávajícího o zadaných tématech objeví fotografie dobové i ze současnosti. Ve zvláštních částech panelů pak budou uvedena lidská práva, která s tématem souvisejí (např. právo na svobodu vyznání apod.). V rámci mezipředmětových vztahů tak projekt svým charakterem zasahuje kromě dějepisu i do oblasti předmětů informačních technologií, občanské a výtvarné výchovy. Cíle projektu jsou následující: žáci jsou schopni definovat slova holocaust, ghetto, synagoga, chápou problematiku vyhlazování židů během II. světové války a jsou schopni k němu zaujmout kritické stanovisko. Z hlediska klíčových kompetencí jsou zde zastoupeny především kompetence k učení, když žáci musí být schopni pracovat s textem a porozumět mu. Další z klíčových kompetencí jsou kompetence sociální a personální, když žáci musí zvládnout práci ve skupinách a kompetence pracovní, když se každý žák podílí na společné práci na zadaném úkolu. Pro realizaci projektu je nezbytné poskytnout žákům přístup na internet a počítač s tiskárnou. Dalšími nezbytnými pomůckami jsou psací a výtvarné potřeby a ústava České republiky. Co se týče samotného tématu II. světové války nechal bych žáky s pomocí internetu vyhledat jména dvou litomyšlských skautů, kteří sloužili během války u RAF a alespoň jedno jméno skauta během války popraveného. Práce by se dala také využít pro podpoření výkladu o květnovém povstání roku 1945. Jako ideální k přiblížení situace v ČSR po roce 1948 shledávám hned následující kapitolu o politickém procesu se skupinou studentů a rektorem Stříteským v roce 1950. Přestože se nejednalo o jeden z nejvýznamnějších procesů té doby, osoba předsedy

65 soudu JUDr. J. Nováka jej přímo spojuje s jedním z nejznámějších soudních řízení v našich dějinách – procesem se skupinou kolem Rudolfa Slánského. Jako nejlepší formu výuky bych navrhoval besedu s M. Boštíkem, autorem publikace Monstrproces „ Stříteský a spol.“.Pro lepší představu žáků o podmínkách komunistických koncentračních táborů bych ve třídě promítl buď ukázku filmu Bumerang režiséra Hynka Bočana nebo žákům okopíroval epilog knihy Jeden den Ivana Denisoviče ruského autora Alexandra Složenicyna. Jako poslední příklad bych navrhoval použití vyhlášky vedení Junáka a PO pro přiblížení postoje většiny obyvatelstva k okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. Tím jsou podle mého názoru možnosti využití této diplomové práce pro výuku dějepisu na základních školách v podstatě vyčerpané. Další kapitola pojednávající o obnově Junáka v Litomyšli po Sametové revoluci v roce 1989 je již zaměřena čistě na regionální tématiku, která není pro výuku dějepisu na základních školách dostatečně významná.

66

Závěr Skautské středisko v Litomyšli zahájilo svou činnost pouhý rok po vzniku samostatného Československé republiky na podzim roku 1919. Od počátku patřilo do oficiální československé skautské organizace, která byla s novým státem úzce spojena. Krátce po vzniku došlo, kvůli sporům o povaze hnutí, které nejsou definitivně dořešeny dodnes ani ve světové skautské organizaci, k rozdělení dosud jediného chlapeckého oddílu na dvě části – dva nové oddíly. V té samé době došlo i ke vzniku dívčího oddílu. Dívčí kmen se v období první republiky častokrát potýkal s existenčními problémy, následkem čehož několikrát ukončil a následně obnovil svou činnost. Období druhé republiky znamenalo kromě konce státu v jeho podobě utvořené po I. světové válce i konec svobodné činnosti Junáků v Litomyšli, přestože poslední z táborů se uskutečnil až v roce 1939, tedy již za německé okupace. Květnové dny roku 1945 v Litomyšli znamenaly i znovuobnovení činnosti skautů, která ovšem nikdy během války zcela neustala. Aktivní spolupráce s orgány revoluční správy přinesla skautskému oddílu státní ocenění i úctu široké veřejnosti. Je proto až s podivem za jak krátkou dobu po únoru roku 1948 tato veřejnost zapomněla na činny skautů v roce 1945. Tento fenomén se projevil nejvíce v roce 1950, kdy se v Litomyšli odehrál politický proces se skupinou studentů sdružených (alespoň podle tehdejších vyšetřovatelů) kolem středoškolského profesora, rektora piaristické koleje a člena skautského střediska v Litomyšli F. A. Stříteského. Většinu z obviněných tvořili současní nebo bývalí skauti. Svou negativní úlohu zde sehrál i tehdejší ministr kultury a litomyšlský rodák Zdeněk Nejedlý, který i přesto, že se osobně znal s rodinami některých z obětí procesu se nejen odmítl jich zastat, ale naopak pro ně požadoval nejpřísnější tresty. Znovuzahájení činnosti skautské organizace v Československu na jaře roku 1968 znamenalo i obnovení skautského střediska v Litomyšli. Podpora projevovaná vedením tehdejších čelních představitelů státu pomohla i k rychlému navrácení hlavní části majetku střediska, které se tak mohlo pustit do jeho restaurování nutného pro další plánovanou činnost. Tyto plány se však brzy ukázaly jako nadbytečné, když v roce 1970 došlo k oficiálnímu zákazu činnosti skautského hnutí a s tím spojenému zabavení jeho majetku. Poslední obnovení existence střediska v zimě roku 1989 bylo podobně jako na jaře roku 1968 čistě spontánní záležitostí. Během, od té doby již nepřerušené, činnosti

67 střediska došlo k postupnému vyměnění generací v jeho vedení. Přestože v tomto období překvapivě nedošlo k navrácení skautského majetku zabaveného v minulosti, podařilo se skautům, za vydatné podpory města Litomyšl, navázat na dřívější tradice spojené s fungováním oddílů, jejich schůzek i letních táborů. Skautské středisko v Litomyšli tak vstoupilo do nového tisíciletí s mnoha problémy, ale zároveň i se sebedůvěrou potřebnou pro jeho další vývoj.

68

Seznam pramenů a literatury Prameny: 1) Dokument Služba vlasti z roku 1968. 2) Dopis Josefa Kašpara – Patrika. 3) Výtah ze závěrečného projevu br. Náčelníka Dr. R. Plajnera na pracovní poradě Junáka dne 25.- 26. 5. 1968 v Praze – Kbelích. 4) Zápisky J. Vandase. 5) Fotokronika II. oddílu skautů. 6) Kronika I. oddílu Synové slunce. 7) Fotoalbum p. Míly Dostálové. 8) Kronika 13. oddílu RSV-Poutník. 9) Zápis ze střediskové rady z 20.5. 1968. 10) Písemná práce k vůdcovským zkouškám J. Brychty- Aleka. 11) Zápis ze střediskové rady z 29. 5.1968. 12) Zpráva MNV Litomyšl z 18. června 1970 13) Program putovního tábora I. dívčího oddílu v roce 1970 14) Kronika III. chlapeckého oddílu 15) Výsledkové diplomy hlídek z oblastních závodů pořádaných 16. června 1991 16) Kronika klubu oldskautů 17) Kronika III. dívčího oddílu 18) Zápisky J. Královce 19) Osobní archiv M. Kohouta 20) Kronika družiny Bobrů, I. oddílu Synové slunce 21) Zápis ze střediskové rady z února roku 1997 22) Osobní deník Hany Vejrostové ml. 23) Kronika XIII. chlapeckého oddílu Tři slunce 24) časopis Skaut-Junák, duben 1968 25) Skaut - Junák, leden 1969 26) časopis Souhlasím s tebou, leden 2002 27) WWW.: 28) WWW.: 29) WWW.: 30) WWW.: 31) WWW.:< http://www.zmizeli-sousede .cz/pracestudentu/ weby/litomyšl / cz /

69 archzidmuz.htm > 32) WWW.:< http://www.upce.cz/fakulty/fr/fr-o-fakulte/fr-historie/> 33) WWW.:< http://www.adam.cz/view.php?cisloclanku=2004100601> 34) WWW.: 35) WWW.: < http://pakistan.wz.cz/> 36) Vzpomínky manželů Rejmanových 37) Vzpomínky Hany Tiché. 38) Vzpomínky Františka Zemana a Heleny Zemanové. 39) Vzpomínky Hany Vejrostové. 40) Vzpomínky J. Královce. 41) Vzpomínky E. Novotné- roz. Zemanové. 42) Vzpomínky P. Kováře – Lišáka. 43) Vzpomínky D. Zandlera. 44) Vzpomínky Tomáše Marouska – Dundýnyho.

Literatura: 1) Almanach- 75 let skautingu v Litomyšli, Litomyšl. Středisko Liliový kruh 1995. 2) Boštík, M.: Monstrproces „ Stříteský a spol.“ Litomyšl 1950. Litomyšl, Regionální muzeum 2004. 3) Cestou k pramenům. Praha 1994. 4) Hanzík,V.: Průvodce dějinami skautingu, Hradec Králové 1990. 5) Hofbauer, B.: Dětské hnutí v Československu v letech 1945-1949 : příspěvek k jeho historii a teorii, Praha, Mladá fronta 1966. 6) Jůva, V.: Stručné dějiny pedagogiky. Brno, Paido 1997. 7) Lom, M., Šebek, J.: Historie českého skautingu slovem a obrazem, Praha 1990. 8) Nagy, L.: 250 milionů skautů. Praha, Junák - svaz skautů a skautek ČR, Tiskové a distribuční centrum 1999. 9) Plajner, R.: Úsvit českého junáctví. Praha 1992. 10) Svoboda, M.: Hledání zaváté stezky. Leprez 1994.

70

Resumé

Tato diplomová práce pojednává především o historickém vývoji skautského střediska v Litomyšli. V jejím úvodu se autor zaobírá vývojem pedagogiky v průběhu lidských dějin. První kapitola popisuje vznik a dějiny světového skautského hnutí. Představuje nám osobnosti, které výrazně ovlivnily samotného zakladatele hnutí sira Roberta Badena Powella. Druhá kapitola se věnuje popisu historického vývoje českého skautingu od jeho počátků až po současnost. Třetí a hlavní kapitola diplomové práce se věnuje výkladu dějin samotného skautského střediska v Litomyšli. Autor práce zde popisuje především činnost skautů z Litomyšle na celostřediskových, mezistřediskových a mezinárodních skautských podnicích, ale nevynechává ani významné milníky v dějinách litomyšlského skautského hnutí. Závěrečná čtvrtá kapitola pak navrhuje možnosti využití tématu diplomové práce v pedagogické praxi.

This diploma work deals primarily with historical progress of the Scout Association in Litomyšl. In its introduction the author inquires into the development of education in the human history. The first chapter depicts the birth and the history of the international Scout movement. There are also personalities who greatly influenced the founder of the Scout movement Lord Robert Baden Powell presented here. The second chapter describes historical progress of the Czech Scouting from its very start to present. The history of the Scout Association in Litomyšl is presented in the third and the principal chapter of the diploma work The author describes here above all activities of the Litomyšl’s Scouts within the scope of its own center, inter-center and international Scout actions but he doesn’t leave out the important milestones in the history of the Scout Association in Litomyšl. In the final fourth chapter there are suggested possibilities how to use the diploma work’s theme in the teaching profession.

71

Seznam příloh A. Textové přílohy 1) Charta českého skautingu na počátku 21. století 2) Stanovy Junáka – Svazu skautů a skautek ČR

B. Obrazové přílohy 1) A. B. Svojsík 2) E. T. Seton 3) B. P. Powell 4) Stavba skautské chaty na Budislavi v roce 1933 5) Pochvalné uznání Čestmíra Horáka 6) Skautský tábor „Bumerang“ v Javorníkách v roce 1947 7) Slavnostní pochod skautů do Strakova v roce 1968 8) Skauti u pomníku padlých v květnu roku 1969 9) J. Královec a L. Baník při instalování nové betonové skruže k vodnímu zdroji na Posekanci v roce 2001 10) Skautská základna na Posekanci 11) Česká výprava na světovém jamboree v Thajsku v roce 2003 12) Skautky III. dívčího oddílu na oslavách 100. výročí vzniku skautingu v Praze