Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra ústavního práva a politologie
DIPLOMOVÁ PRÁCE Základy procesního kanonického práva
2006
Ivana Martináková
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Základy procesního kanonického práva“ zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.
………………………. Ivana Martináková
2
Touto cestou chci poděkovat vedoucímu práce JUDr. Michalu Lamparterovi, Ph.D. za pomoc při zpracování diplomové práce. Mé poděkování patří také soudnímu vikáři
Diecézního soudu v Brně ICDr. Mgr. Karlu Orlitovi, diecéznímu soudci ThLic. ICLic.
Vladimíru Filovi a dalším zaměstnancům soudu za cenné rady a připomínky a poskytnutí některých obtížně dostupných pramenů. Děkuji rovněž diecéznímu biskupovi Mons. ThLic. Vojtěchu Cikrlemu za umožnění odborné praxe na Diecézním soudu v Brně.
3
1
ÚVOD.......................................................................................................... 7
2
POJMOVÉ VYMEZENÍ KANONICKÉHO PRÁVA................................... 9
3 KODEX KANONICKÉHO PRÁVA Z ROKU 1983 (CODEX IURIS CANONICI) ...................................................................................................... 11
3.1
CIC 1983 – obecně .........................................................................................11
3.3
Mimokodexové právo ....................................................................................12
3.2 4
4.1
CIC 1983 – vnitřní členění a systematika .....................................................12
KANONICKÉ PRÁVO PROCESNÍ ......................................................... 14 Pojem a právní úprava v CIC 1983 ..............................................................14
4.2 Druhy řízení – obecně....................................................................................15 4.2.1 Soudní řízení sporné (kán. 1501-1670).....................................................15 4.2.2 Trestní řízení (kán. 1717-1731) ................................................................15 4.2.3 Administrativní (správní) řízení (kán. 1732-1752)....................................16 4.3 Soudy..............................................................................................................17 4.3.1 Pravomoc církevních soudů .....................................................................17 4.3.2 Příslušnost církevních soudů ....................................................................18 4.3.3 Nepříslušnost církevních soudů................................................................20 4.3.4 Struktura soudů – stupně a druhy soudů ...................................................21 4.3.4.1 Soudy prvního stupně...........................................................................21 4.3.4.1.1 Diecézní soudy...............................................................................21 4.3.4.1.2 Arcidiecézní soudy .........................................................................22 4.3.4.1.3 Interdiecézní soudy ........................................................................22 4.3.4.2 Soudy druhého stupně ..........................................................................23 4.3.4.3 Soudy třetího stupně.............................................................................23 4.3.4.4 Soudy Apoštolského stolce...................................................................24 4.3.4.4.1 Apoštolská penitenciárie ................................................................24 4.3.4.4.2 Římská rota....................................................................................25 4.3.4.4.3 Nejvyšší soud Apoštolské signatury ...............................................26 4.3.4.5 Situace v České republice.....................................................................28
4.4 Obsazení soudu..............................................................................................29 4.4.1 Diecézní biskup .......................................................................................29 4.4.2 Soudní vikář a viceoficiál.........................................................................29 4.4.3 Diecézní soudce .......................................................................................30 4.4.4 Způsob rozhodování soudu ......................................................................30 4.4.5 Vyšetřující ...............................................................................................31 4.4.6 Ochránce spravedlnosti ............................................................................31 4.4.7 Obhájce svazku........................................................................................32 4.4.8 Notář .......................................................................................................33 4.4.9 Přísedící...................................................................................................33 4.4.10 Zpravodaj ................................................................................................33 4
4.4.11
Kurzor a tlumočník ..................................................................................33
4.5 Procesní strany a jejich zástupci ...................................................................33 4.5.1 Způsobilost procesních stran ....................................................................34 4.5.2 Právní zástupci a advokáti........................................................................35 4.5.2.1 Právní zástupce ....................................................................................35 4.5.2.2 Advokát ...............................................................................................36 4.5.2.3 Ukončení funkce zástupce a sankční opatření.......................................37 4.5.3 Stálý zástupce podle kán. 1490 CIC 1983 ................................................37 4.6 Řádné soudní řízení sporné a jeho průběh ...................................................38 4.6.1 Zahájení řízení .........................................................................................39 4.6.2 Zjištění předmětu sporu (litiskontentestace, litis contestatio, Streitfestlegung, dosvedčenie sporu)........................................................................41 4.6.3 Stav sporu (litis instantia, Rechtshängigkeit, nastolenie sporu) .................41 4.6.4 Důkazní řízení .........................................................................................42 4.6.5 Závěr řízení..............................................................................................43 4.6.6 Soudní rozhodnutí....................................................................................44 4.6.7 Řádné opravné prostředky proti soudnímu rozhodnutí..............................47 4.6.7.1 Odvolání (kán. 1628 – 1640)................................................................47 4.6.7.2 Stížnost na neplatnost rozsudku (kán. 1619 – 1627) .............................47 4.6.8 Právní moc rozhodnutí .............................................................................48 4.6.9 Návrat do právně původního stavu (kán. 1645 – 1648).............................49 4.6.10 Výkon rozsudku (kán. 1650 – 1655) ........................................................49 4.7
4.8 4.9
Sporné řízení ústní.........................................................................................50
Trestní řízení..................................................................................................52 4.8.1.1 Přípravné řízení....................................................................................52 4.8.1.2 Vlastní trestní řízení .............................................................................53
Administrativní řízení ...................................................................................54
4.10 Zvláštní řízení ................................................................................................56 4.10.1 Řízení ve věcech manželských .................................................................56 4.10.1.1 Řízení ve věci prohlášení neplatnosti manželství ..............................56 4.10.1.1.1 Důvody neplatnosti manželství .....................................................57 4.10.1.2 Odloučení za trvání manželství (tzv. separace) .................................61 4.10.1.3 Zrušení platného a nekonzumovaného manželství ............................63 4.10.1.4 Řízení ve věci prohlášení předpokládané smrti manžela ...................65 4.10.1.5 Privilegium Paulinum.......................................................................66 4.10.1.6 Rozvázání manželství ve prospěch víry (privilegium petrinum)........68 4.10.2 Řízení ve věci prohlášení neplatnosti svátosti svěcení ..............................70 4.10.3 Odvolání a přeložení faráře podle kán. 1740-1752 CIC 1983 ...................71 4.10.3.1 Podstata a zařazení v CIC 1983 ........................................................71 4.10.3.2 Důvody odvolání a přeložení............................................................72 4.10.3.3 Procesní postup při odvolání ...........................................................73 4.10.3.4 Procesní postup při přeložení............................................................74 5
ZÁVĚR ...................................................................................................... 76 5
6
RESUMÉ ................................................................................................... 78
7
PRAMENY A LITERATURA ................................................................... 81
7.1
7.2
7.3 7.4
Prameny .........................................................................................................81
Literatura.......................................................................................................81
Příspěvky publikované ve sbornících............................................................83
Časopisecká díla a elektronické publikace ...................................................85
6
1 ÚVOD
Právo v objektivním smyslu je možno vymezit jako souhrn závazných pravidel
chování (norem) časově a prostorově působících vůči vymezeným subjektům. Předmětem práva obecně je lidské chování. Protože člověk nežije izolovaně, nýbrž
vstupuje každodenně do společenských vztahů, lze jinými slovy říci, že předmětem práva jsou společenské vztahy.
Každá společnost či společenství lidí má potřebu upravit určitým způsobem
jednak své vnitřní vztahy a poměry, ale rovněž vztahy vůči subjektům, které se
nacházejí vně této společnosti. Platné i nadále zůstává známé latinské úsloví „Ubi
societas, ibi ius“ („Kde je společnost, tam je právo.“).
Také na církev můžeme nahlížet jako na společnost specifické povahy a
prohlásit o ní, že má společenský charakter. Jeví se proto jako nezbytné, aby i církev
měla pravidla (normy), které by závazným způsobem regulovaly vztahy vznikající
v souvislosti s její existencí a působením. Pro soubor závazných pravidel chování pro katolické křesťany se používá označení kanonické právo. Je tedy právním řádem
katolické církve, který lze považovat za zvláštní vnitřně uspořádaný a zároveň diferencovaný systém. Vnitřně se člení na subsystémy, které jsou v sekulárním právu označovány jako právní odvětví.
Účelem předkládané práce je seznámit se základy nikoliv celého složitého
systému kanonického práva, ale pouze s jednou z jeho výsečí, a to s kanonickým právem
procesním. Již v samotném úvodu je vhodné a podstatné výslovně zmínit, čím se v této práci budu zabývat a co naopak předmětem mého zájmu a zkoumání nebude.
Mým cílem je poskytnout v rámci jednotlivých kapitol základní přehled o právní
úpravě kanonického práva procesního podle Kodexu kanonického práva z roku 1983, který je nejvýznamnějším právním předpisem platného univerzálního kanonického práva.
Při vypracování práce budu po dohodě s vedoucím postupovat od obecného ke
specifickému. Upozorňuji na to proto, že ze zásad pro vypracování diplomové práce, které jsou součástí jejího zadání, lze nabýt dojmu, že bych měla volit postup opačný,
což však nepovažuji z důvodů didaktických, ale i ryze praktických za vhodné. Jsem
totiž toho názoru, že čtenáři této práce, zvláště z řad studentů brněnské právnické fakulty, určitě uvítají, když budou moci proniknout do problematiky kanonického práva
procesního postupně, protože pro mnohé je oblastí, o které nemají žádné znalosti, 7
vzhledem k tomu, že tento předmět je na brněnské právnické fakultě pouze předmětem volitelným.
V souladu s výše uvedeným nejprve vymezím velmi obecně pojem kanonické
právo, poté uvedu základní informace o stěžejním pramenu, z něhož budu v celé práci
vycházet. Tím je již zmiňovaný Kodex kanonického práva z roku 1983. V meritorní části práce se budu věnovat kanonickému právu procesnímu, a to od seznámení se
základními pojmy a instituty, strukturou, činností a obsazením církevních soudů až po jednotlivé druhy řízení, včetně řízení zvláštních.
Zmíním na tomto místě ještě jednu skutečnost. Budu-li se v práci zabývat
církevním manželstvím, pak pouze z hlediska procesního, tzn. pozornost věnuji zejména
úpravě zvláštních řízení ve věcech manželských. Kdybych se totiž v práci věnovala
komplexně církevnímu manželskému právu, výsledná práce by nebyla sourodá a netvořila jednolitý celek. Navíc bych tím značně přesáhla stanovený rozsah diplomové
práce, protože hmotně-právní regulace církevního manželství je samostatným
subsystémem kanonického práva, který je upraven na jiném místě Kodexu kanonického práva, než kde se nachází úprava procesních otázek.
Chci rovněž zdůraznit, že se nejedná o práci srovnávací. Nebudu srovnávat
platnou kanonicko-právní úpravu s úpravou obsaženou v Kodexu kanonického práva
z roku 1917, ani se nebudu věnovat komparaci kanonického práva procesního s českou sekulární právní úpravou.
8
2 POJMOVÉ VYMEZENÍ KANONICKÉHO PRÁVA
Kanonické právo (ius canonicum) je právem či právním řádem katolické církve,
která je jeho autorem i adresátem. Je starším označením pro katolické církevní právo
(ius ecclesiasticum). Dle některých autorů má však pojem kanonické právo užší význam
než pojem katolické církevní právo. Za kanonické právo považují pouze to, co je obsaženo v kánonech. Církevní právo je podle jejich názoru tvořeno kromě kánonů i dalšími normami celocírkevního významu, jakož i normami partikulárního práva1.
Na kanonické právo lze nahlížet ve dvojím smyslu, a to v objektivním a
subjektivním. Kanonické právo v objektivním smyslu je možno vymezit jako soubor závazných pravidel chování pro katolické křesťany či jako souhrn norem vydaných katolickou církví, jež slouží zejména k úpravě vnitřních vztahů, institucí a činností v katolické církvi. Naproti tomu kanonické právo v subjektivním smyslu je souhrnem možností (oprávnění) a povinností, které pro fyzické a právnické osoby v katolické
církvi vyplývají z objektivního kanonického práva. Kanonické právo upravuje práva a povinnosti osob výlučně v postavení členů církve, aniž by tím zasahovalo do jejich
právního postavení coby občanů určitého státu. Kanonické právo je specifickým a
svébytným normativním systémem, tzn. systémem sui generis, který stojí mimo rámec
sekulárních právních odvětví právních řádů jednotlivých států. Právně reguluje jinou oblast vztahů než právo sekulární. Jedná se o vztahy, které vznikají v rámci katolické
církve. Adresáty norem kanonického práva jsou křesťané katolické církve, a to v důsledku jejich příslušnosti ke katolické církvi. Kanonické právo je právem platným, které opravňuje a zavazuje katolické křesťany na celém světě.2
Z hlediska etymologického je slovo „kanonický“ odvozeno od slova „kánon“,
jež je řeckého původu a znamenalo původně šňůru („canna“), která pomáhala správně vyměřit základy domů. Později se tohoto termínu začalo užívat ve smyslu pravidla, normy či vzoru. V katolické církvi se tento pojem objevuje již ve 4. století a sloužil
k označení ustanovení v předpisech, které katolická církev sama vydává. V dnešní době je kánon základním stavebním prvkem základních zákonů a nejvýznamnějších pramenů
práva katolické církve – Kodexu kanonického práva (Codex Iuris Canonici) z roku
Srov. TRETERA, J. Církevní právo. Praha: Jan Krigl, 1993, s. 24. Srov. HRDINA, A. Kanonické právo. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2002, s.64-73; BALÍK, S., HRDINA, A.Kanonické právo. Dějiny, teorie, obecná část. Plzeň: Vydavatelství ZČU, 1997, s.25-39. 1
2
9
19833 a Kodexu kánonů východních církví 4 (Codex Canonum Ecclesiarum
Orientalium) z roku 19905. 6
O tomto dokumentu bude pojednáno v následující kapitole. Východními církvemi se zde rozumějí katolické východní církve sjednocené s Římem (tzv. uniaty). V současné době existuje třiadvacet těchto církví. 5 První kodifikací východních církví byl Codex Iuris Canonici Orientalis (ve zkratce CICO ), jenž byl vyhlášen papežem Piem XII. po částech (v letech 1949-1957). V roce 1972 byla papežem Pavlem VI. ustanovena komise pro revizi CICO. Roku 1989 bylo schéma kodexu předloženo papeži Janu Pavlu II. Kodex kánonů východních církví (ve zkratce CCEO 1990) promulgoval papež Jan Pavel II. apoštolskou konstitucí „Sacri Canones“ dne 18.října 1990, účinnost stanovil na 1.říjen 1991. 6 NEMEC, M. Základy kánonického práva. Bratislava: IURA EDITION, 2001, s. 3. 3 4
10
3 KODEX KANONICKÉHO PRÁVA Z ROKU 1983 (Codex Iuris Canonici)7 3.1 CIC 1983 – obecně
První úplnou kodifikaci kanonického práva v dějinách katolické
církve
latinského obřadu představoval „Codex Iuris Canonici“, zpracovaný z příkazu papeže
Pia X. a vyhlášený z autority papeže Benedikta XV.“8. Tento kodex byl vyhlášen za pontifikátu papeže Benedikta XV. v roce 1917 apoštolskou konstitucí „Providentissima Mater Ecclesia“, nabyl účinnosti dne 19. května 1918. CIC 1917 je považován za
významný mezník v dějinách kanonického práva. Stal se jedinou a výlučnou sbírkou zákonů pro celou latinskou církev. 9
25. ledna 1959 papež Jan XXIII. v bazilice sv. Pavla za hradbami v Římě poprvé
oznámil své rozhodnutí provést reformu kanonického práva obsaženého v CIC 1917 a
vyhlásil, že svolává synodu římské diecéze a všeobecný koncil pro celou církev, který zasedal ve Vatikánu v letech 1962-1965 a je označován jako 2. Vatikánský sněm (častěji koncil). V březnu 1963 ustanovil Jan XXIII. po prvním zasedání koncilu
Papežskou komisi pro revizi kanonického práva, jejímž předsedou jmenoval kardinála Petra Ciariaciho, později v práci jím započaté pokračoval kardinál Pericle Felici.
Komise slavnostně zahájila práce na novém kodexu po skončení 2. Vatikánského koncilu 20. listopadu 1965. V roce 1967 byly vypracovány Společné zásady pro revizi kodexu (tzv. rekodifikační desatero), schválené biskupským synodem. V pracích se pokračovalo i za papeže Jana Pavla II., který na poslední fázi příprav přizval další
kardinály a biskupy. V roce 1980 mu bylo předloženo schéma kodexu. Nový Codex
Iuris Canonici vyhlásil (promulgoval) papež Jan Pavel II. dne 25. ledna 1983
apoštolskou konstitucí „Sacrae disciplinae leges“, účinnosti nabyl dne 27. listopadu 1983.10
V případě CIC 1983 se jednalo o důkladnou revizi, reformu, opravu či obnovu
kodexu z roku 1917, a to v duchu 2. Vatikánského koncilu, na rozdíl od CIC 1917, kdy bylo hlavním úkolem uspořádat všechny platné zákony do jediné sbírky. Práce na sestavení nového kodexu trvaly téměř dvacet let. K přípravě nového kodexu byli 7 8
Dále jen CIC 1983. Dále jen CIC 1917.
Srov. FILO, V. Kánonické právo. Úvod a prvá kniha. Bratislava: Rímskokatolícka cyrilometodská bohoslovecká fakulta, 1997, s. 29. 9
Srov. FILO, V. cit. 9, s. 31; Constitutio Apostolica Sacrae disciplinae leges. In Kodex kanonického práva . Úřední znění textu a překlad do češtiny. Přeložil Miroslav Zedníček. Praha: Zvon, 1994, s. 7–23. 10
11
pozváni biskupové a jejich sbor, rovněž znalci z oboru teologie, dějin a kanonického práva z celého světa. Papež Jan Pavel II. v promulgační konstituci Sacrae disciplinae
leges11 zdůrazňuje, že byť se kodex zakládá na jeho papežské autoritě, a proto má
primátový charakter, má být považován i za dílo sborové spolupráce odborníků a institucí celé církve.
CIC 1983 je základním zákonodárným dokumentem katolické církve, podle
okruhu působnosti jeho norem spadá do obecného (univerzálního) kanonického práva12.
Zavazuje pouze členy katolické církve latinského obřadu13, není součástí právních řádů jednotlivých států. 14
3.2 CIC 1983 – vnitřní členění a systematika Text CIC 1983 je rozdělen do sedmi knih:
I. kniha: Všeobecné normy II. kniha: Boží lid
III. kniha: Učitelský úřad církve
IV. kniha: Posvěcující služba církve V. kniha: Majetek církve
VI. kniha: Církevní tresty
VII. kniha: Soudní a mimosoudní řízení
Některé knihy se dále člení na části, oddíly, statě, hlavy a články. Základní
stavební jednotkou celého kodexu jsou tzv. kánony, přičemž některé kánony se ještě člení na paragrafy a odstavce.
3.3 Mimokodexové právo
Pro úplnost je třeba uvést, že součástí univerzálního kanonického práva je i velké
množství právních norem, které nejsou součástí CIC 1983 a nachází se ve zvláštních
předpisech15, jelikož upravují specifický okruh problémů a z důvodu přehlednosti a rozsahu by nebylo vhodné jejich zařazení do CIC 1983. V současnosti se jedná například o tyto předpisy: apoštolská konstituce „Pastor bonus“ z roku 1988 (upravuje
Constitutio Apostolica Sacrae disciplinae leges. In Kodex kanonického práva . Úřední znění textu a překlad do češtiny. Přeložil Miroslav Zedníček. Praha: Zvon, 1994, s. 7-23. 12 Oproti právu partikulárnímu či místnímu, které je souborem právních norem, jehož účinky se vztahují jen na určité vymezené území (např.diecéze, církevní provincie). 13 Viz Kán. 1 CIC 1983. 14 Srov. HRDINA, A. Kanonické právo. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2002, s. 53-61. 15 Tzv. nekodifikované právo. 11
12
poslání, strukturu a organizaci Římské kurie), apoštolská konstituce „Divinus
perfectionis Magister“ z roku 1983 (o postupu při blahořečení a svatořečení), apoštolská
konstituce „Spirituali militum curae“ z roku 1986 (o vojenské duchovní správě),
apoštolská konstituce „Universi dominici gregis“ z roku 1996 (o uprázdnění
Apoštolského stolce a volbě papeže), apoštolská konstituce „Ex corde Ecclesiae“ z roku 1990 (upravující vznik, činnost a působení katolických univerzit), apoštolská konstituce „Sapientia Christiana“ z roku 1979 (o studiu na katolických univerzitách), apoštolský
list „Ad tuendam fidem“ z roku 1998 (doplňuje některé normy CIC 1983 a CCEO 1990) aj.16
16
NEMEC, cit. 6, s. 12-13.
13
4 KANONICKÉ PRÁVO PROCESNÍ 4.1 Pojem a právní úprava v CIC 1983
Kanonické právo procesní je součástí platného kodexového práva. Právní úpravu
nalezneme v poslední, tedy sedmé knize CIC 1983, nazvané „Soudní a mimosoudní řízení“, a to v kán. 1400-1752. Z hlediska systematického je zařazení procesního práva
na závěr kodexu správné, jelikož procesní právo slouží k prosazení a uskutečňování
práva hmotného, proto je vhodné, aby regulaci procesně-právních otázek předcházela
úprava hmotně-právní. Procesní právo je často používáno coby protiklad k právu hmotnému.17 Procesní právo je nástrojem, jenž má prosadit realizaci subjektivních práv
a povinností vyplývajících z norem objektivního práva, a to přesně stanoveným
postupem (processus). Samotný pojem proces (processus) ve smyslu postupu k určitému stanovenému cíli byl zaveden ve středověku vědou kanonického práva.18
Procesní právo můžeme zjednodušeně rozdělit do dvou částí. První část bývá
označována jako statická (pars statica). Týká se organizace kanonického soudnictví
(zahrnuje pravomoc, příslušnost, druhy, obsazení církevních soudů aj.) se zřetelem na
osoby, které se procesu účastní. V CIC 1983 se jedná o kán. 1400-1500. Druhá, část dynamická (pars dynamica), obsahuje úpravu jednotlivých druhů řízení. V CIC 1983
jsou jí věnovány kán. 1501-1752.
Procesní právo plní tři základní úlohy. První z nich je autoritativní zjištění, popř.
konstatování právní situace nebo existence nějakého kanonicko-právního vztahu a rozhodování o právech a povinnostech subjektů, což se uskutečňuje v řízení nalézacím.
Další úlohou je zajistit prosazení práv, a to cestou vykonávacího řízení. Procesní právo je také prostředkem právní jistoty subjektů právních vztahů. Na základě toho můžeme
procesní právo definovat jako soubor právních norem, které upravují postup soudů a jiných orgánů
19
při zjišťování, určování a uskutečňování práv a povinností subjektů
kanonicko-právních vztahů a rovněž zajišťují právní jistotu uvedených subjektů. 20
Kanonické právo procesní obsažené v CIC 1983 je závazné pro všechny církevní
soudy. Soudy Apoštolského stolce se řídí vlastními předpisy.21
Procesní právo (formelles Recht) versus hmotné právo (materielles Recht). Římské právo užívalo termínů lis, iurgium (spor), iudicium (soud). 19 Tj. osob vybavených řídící administrativní (správní) mocí. 17
18
LÜDICKE, K. Münstericher Kommentar zum Codex Iuris Canonici. Essen: Ludgerus Verlag, 1999, Einleitung vor 1400/ 1-10 (Dez. 1988). 20
21
Kán. 1402 CIC 1983.
14
4.2 Druhy řízení – obecně
CIC 1983 rozlišuje tři druhy řízení – soudní řízení sporné, trestní řízení a
administrativní řízení.
4.2.1 Soudní řízení sporné (kán. 1501-1670)
V soudním řízení sporném se fyzické nebo právnické osoby domáhají ochrany
svých ohrožených22 nebo porušených23 subjektivních práv před soudem, anebo žádají,
aby soud autoritativně zjistil (vyhlásil) určitou právní skutečnost (právní situaci)24.
25
Účastníky tohoto řízení jsou vždy žalobce a žalovaný v postavení procesních stran. Uplatňuje se zde zásada rovného postavení procesních stran. Řízení končí vynesením
rozsudku, proti němuž je přípustný opravný prostředek. Sporné řízení soudní je tzv. modelovou procesní úpravou (obecným řízením), které se podpůrně užívá i v jiných druzích řízení 26.
4.2.2 Trestní řízení (kán. 1717-1731)
Podstatou kanonického trestního řízení je zjištění viny a uložení nebo úřední
prohlášení trestu pro pachatele těch trestných činů, které jsou regulovány normami
kanonického práva27. Církev v trestním řízení vystupuje v pozici žalobce. CIC 1983 jí
v kán. 1311 přiznává právo trestat věřící, kteří spáchali trestný čin (žalovaní). Uložení
trestu je krajním prostředkem (ultima ratio) řešení situace a nastupuje pouze v případě
nejzávažnějších protiprávních jednání, kde je to nutné pro obnovení církevního pořádku
nebo pro nápravu pachatele. I v případě uložení trestů existují možnosti jeho prominutí.
V kanonickém trestním právu se tedy výrazně projevuje zásada kanonické umírněnosti. Tresty by měly být ukládány v rámci trestního řízení soudního. Kán. 1342 §1 CIC 1983 však připouští uložení nebo úřední prohlášení trestu v mimosoudním, tedy správním
Např. majetková žaloba. Např. žaloba o náhradu škody. 24 Např. žaloba na neplatnost manželství. 25 Kán. 1400 §1 CIC 1983. 26 HRDINA, cit. 14, s. 353. 27 Z výčtu skutkových podstat (v kán. 1364 n. CIC 1983) je patrné, že jsou postihována zejména ta jednání, kterými je porušován či ohrožován život církve ( skutkové podstaty jsou rozděleny do šesti skupin podle chráněného objektu, a to na trestné činy proti náboženství a jednotě církve, trestné činy proti církevním představeným a svobodě církve, trestné činy proti církevním úřadům, trestné činy proti dobré pověsti a proti veřejným listinám, trestné činy proti zvláštním povinnostem duchovních a řeholníků a trestné činy proti lidskému životu, zdraví a svobodě). Ostatní práva a právem chráněné zájmy církev ponechává sekulární trestněprávní úpravě. 22 23
15
řízení, pokud provedení soudního řízení brání spravedlivé důvody.28 Na toto ustanovení
trestního práva hmotného navazuje úprava procesní v kán. 1717 n. CIC 1983, která počítá s použitím nejen soudního, ale i mimosoudního řízení. 29
4.2.3 Administrativní (správní) řízení (kán. 1732-1752)
Předmětem správního řízení v užším slova smyslu je projednávání a rozhodování
sporů vzniklých na základě aktů vydaných subjekty řídící výkonné moci30, tj.
individuálních správních aktů. Jedná se tedy o řízení odvolací, jež směřuje proti vydanému individuálnímu správnímu aktu. V širším slova smyslu lze pod pojem
správní řízení nadto zahrnout i tzv. správní řízení v prvním stupni 31, které končí vydáním individuálního správního aktu32.
Ve správním řízení v užším slova smyslu vystupují nikoliv žalobce a žalovaný,
nýbrž odvolatel a příslušný správní orgán, který rozhoduje o opravném prostředku proti správnímu aktu. Subjekty správního řízení se nacházejí v nerovném postavení, jsou ve vztahu mocenské nadřízenosti a podřízenosti.
V CIC 1983 je obsažena úprava jediného opravného prostředku, a to odvolání
proti správnímu rozhodnutí.33 Z ustanovení kán. 1732 však vyplývá, že tento opravný prostředek lze použít nejen proti správnímu rozhodnutí, ale proti všem individuálním správním aktům s výjimkou těch, které vydal papež nebo obecný sněm.
Srov. HRDINA, cit. 14, s. 321, 335, 353, 354. Kán. 135 CIC 1983 dělí moc řídící na zákonodárnou, soudní a výkonnou (exekutivní, administrativní). Moc výkonná je činností podzákonnou, která se uskutečňuje v mezích zákonů a slouží k jejich provedení. V rámci moci výkonné se rozlišuje mezi činností normotvornou (tj. obecné prováděcí předpisy, instrukce – kán. 31-34 CIC 1983) a aplikační, která spočívá ve vydání aktů aplikace práva v podobě individuálních správních aktů. 31 Srov. HRDINA, cit. 14, s. 388-390. 32 Správní řízení v prvním stupni není v CIC 1983 nijak obecně upraveno a mnohdy spadá časově i věcně v jedno s vydáním individuálního správního aktu. Problematice vydávání individuálních správních aktů se věnují kán. 35-93 CIC 1983. Jsou zde upraveny jednak obecné náležitosti, dále pak jednotlivé druhy individuálních správních aktů. „Individuální správní akty dělíme na tři druhy. CIC 1983 v kán. 35 hovoří o dekretech, příkazech a reskriptech. Kompetence vydávat individuální správní akty přísluší církevním orgánům, které mají výkonnou moc. Základními orgány v církvi, kterým přísluší plná moc, včetně výkonné, jsou papež, biskupský sbor a diecézní biskup. Pomocné (zástupní) správní orgány jsou: římské kongregace, papežští vyslanci, generální vikář, biskupský vikář, diecézní ekonom, děkan, farář a moderátor diecézní kurie.“ (GÓRECKI, E. Obecné normy Kodexu kanonického práva Jana Pavla II. Část I. 1.vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1993, s. 98) Zvláštní případy vydávání individuálních správních aktů nalezneme v sedmé knize CIC 1983 (jedná se o udělení dispenze od platného a nedokonaného manželství /kán. 1697 n./, prohlášení manžela za mrtvého /kán. 1707/, prohlášení neplatnosti svátosti svěcení /kán. 1708 n./ a rozhodnutí o zbavení farářů úřadu či o jejich přeložení /kán. 1740-1752/. 33 Viz kán. 1732-1739 CIC 1983. 29 30
16
Na tomto místě učiním zmínku taktéž o správním soudnictví, které plní funkci
záruky zákonnosti individuálních správních aktů. V současné době není možný soudní
přezkum vydaných individuálních správních aktů na místní úrovni. Jediný orgán, který
je příslušný přezkoumávat individuální správní akty soudní cestou, je Nejvyšší soud Apoštolské signatury ve své druhé sekci 34. Je tedy jediným správním soudem, který
v katolické církvi působí.
4.3 Soudy 4.3.1 Pravomoc církevních soudů
Pravomocí církevních soudů se rozumí souhrn oprávnění, jimiž jsou vybaveny, a
právních povinností, jež jsou těmto soudům uloženy. Jinými slovy vyjádřeno, jde o sumu práv a povinností, kterou kanonické právo těmto soudům přiznává k plnění jejich
úkolů. Je to soubor právních prostředků, které mají církevní soudy k realizaci své působnosti. Tato pravomoc je zakotvena v
kán. 1400-1403 CIC 1983.35 Nárok
církevních soudů rozhodovat výlučně a výhradně o určitých věcech vyplývá ze svébytnosti a samostatnosti kanonického práva. Církev si prostřednictvím církevních soudů nárokuje rozhodovat jednak v právních záležitostech, které se týkají věcí
duchovních36 a věcí s nimi spojených37. V daném případě se jedná o soudní řízení
sporné, v němž se fyzická či právnická osoba domáhá svých práv nebo žádá soud, aby
autoritativně konstatoval určitý právní stav. Dále církevním soudům náleží rozhodování
ve věcech porušení církevních zákonů a o každém hříšném jednání, ovšem pouze za předpokladu, že za ně lze uložit nebo úředně prohlásit církevní trest (tj. v řízení trestním) a taktéž o sporech vzniklých na základě aktů vydaných orgány řídící výkonné moci (jde o rozhodování soudů ve správním soudnictví). 38
V kán. 1403 CIC 1983 je obsaženo negativní vymezení pravomoci církevních
soudů. Tento kánon se týká procesů svatořečení a blahořečení, které jsou upraveny
O činnosti tohoto orgánu bude pojednáno v rámci kapitoly „Soudy Apoštolského stolce“. Srov. LÜDICKE, cit. 20, 1401/1 (März 1988); HRDINA, cit. 14, s. 355.
34 35
„Duchovní věcí se rozumí ty skutečnosti, které, aniž by byly hmotnými předměty, se mohou stát předmětem práv, a sice do té míry, nakolik jsou nositeli duchovních hodnot nebo k jejich dosažení směřují.“ Do této kategorie lze zařadit např. udělování svátostí, hlásání Božího slova, církevní úřady apod. (LÜDICKE, cit. 20, 1401/1(März 1988 ). 37 „Věci, jež jsou spojeny s věcmi duchovními, jsou hmotné předměty, které díky svému významu pro duchovní účely či vyznání lidí, nabývají zvláštní duchovní charakter. Patří sem např. církevní stavby, relikvie, oltáře apod.“ (LÜDICKE, cit. 20, 1401/2 (März 1988 ). 36
38
Viz kán. 1400 a 1401 CIC 1983.
17
zvláštním papežským zákonem 39, nikoliv CIC 1983. Pro záležitosti svatořečení a blahořečení je věcně příslušný správní orgán, konkrétně Kongregace pro záležitosti svatých. Z toho plyne, že tyto procesy nejsou procesy soudními.
4.3.2 Příslušnost církevních soudů
Pojem příslušnost označuje v kanonickém právu zásadně dvojí:
- povinnost příslušného nositele funkce na žádost příslušného navrhovatele (žadatele)
být činný (aktivní); této povinnosti odpovídá nárok navrhovatele na projednání jeho záležitosti příslušným nositelem funkce;
- právo příslušného nositele funkce být činný; ten, kdo je příslušný, má právo ve věci jednat, ale pouze v mezích stanovených zákonem 40;
Normy o příslušnosti soudů stanoví, o kterých žalobách smí a musí soudce
jednat a zároveň poskytují informaci žalobci o tom, na kterého soudce se může obrátit. Normy o příslušnosti slouží objektivitě a nezávislosti rozhodování církevních soudů a také ochraně žalovaného. Vylučují, aby si žalobce mohl vybrat soudce podle zvláštní přízně, obliby, ze známosti apod. 41
Příslušnost soudů tedy určuje, který článek ze soustavy soudů a soud kterého
stupně má konkrétní věc projednat a rozhodnout. Stanovením příslušnosti soudu
zjistíme, který soud je povolán v dané věci provést řízení. Soud může být ve věci činný, jen pokud je pro ni ze zákona příslušný.42 Jde o vymezení rozsahu působnosti mezi soudy navzájem, a to z hlediska věcného, místního a funkčního. Tato hlediska slouží
k určení soudu příslušného k projednání a rozhodnutí konkrétní věci. Podle těchto hledisek pak rozlišujeme příslušnost věcnou, místní a funkční. V teorii se setkáme i s dělením na příslušnost obecnou (řádnou) a zvláštní (mimořádnou).
Věcná příslušnost vymezuje rozsah působnosti mezi jednotlivými druhy soudů
v rozhodování v prvním stupni, tzn. soud kterého druhu je soudem prvoinstančním. 43
Kán. 1419 CIC 1983 stanoví obecnou věcnou příslušnost, podle něhož je v prvním
stupni zásadně příslušný diecézní biskup či diecézní soud. V případě sporů mezi
řeholníky se uplatní ustanovení kán. 1427 CIC 1983. Zvláštní (výlučná) věcná Tímto zákonem je apoštolská konstituce papeže Jana Pavla II. „Divinus Perfectionis Magister“ z roku 1983. 39
40 41
LÜDICKE, cit. 20, 1404/1 (März 1988). LÜDICKE, cit. 20, 1404/1 (März 1988).
Příslušný pro všechny případy a celý svět je jedině Apoštolský stolec. Naproti tomu žádný soud není příslušný, aby soudil papeže. (POLÁŠEK, F. Procesní právo. Olomouc: Univerzita Palackého, Cyrilometodějská teologická fakulta, 2003, s. 11). 43 HRDINA, cit. 14, s. 358. 42
18
příslušnost je dána ve věcech nejvyšších státních představitelů, kardinálů, vyslanců
Apoštolského stolce a biskupů v trestních věcech. V těchto záležitostech je podle kán. 1405 §1 příslušný pouze papež, jenž může pověřit (delegovat) k provedení šetření jiné
osoby. Papež si navíc z titulu svého prvenství (primátu) může nárokovat rozhodnutí jakékoliv jiné záležitosti. Zvláštní (výlučná) věcná příslušnost náleží podle kán. 1405
CIC 1983 rovněž Římské rotě, a to tehdy, když rozhoduje jako soud první instance.44
Jedná-li se o práva nebo majetek právnické osoby, kterou zastupuje diecézní biskup, je v první instanci příslušný odvolací soud.45
Funkční příslušnost určuje, který soud je povolán k řízení o opravném
prostředku. Jedná se tedy o projednávání a rozhodování téže věci po sobě v různých instancích, soudy různého druhu.46 Této otázce se věnují kán. 1438 a 1439
1444 CIC 1983 . 48
47
a kán.
Místní příslušnost vymezuje rozsah působnosti mezi soudy stejného druhu.
Odpovídá na otázku, který z prvoinstančních soudů je příslušný k řízení. Obecná místní příslušnost je upravena v kán. 1407 §3 CIC 1983. Podle tohoto kánonu podává žalobce
žalobu u soudu strany žalované. Soudem žalovaného je v první řadě soud jeho trvalého
nebo přechodného kanonického bydliště49 (kán. 1408 CIC 1983). U bezdomovců je to
soud určený podle místa, kde momentálně pobývají (kán. 1409 §1 CIC 1983). Zvláštní
místní příslušnost50 upravují kán. 1410-1414 CIC 1983 na základě různých kritérií.
Jestliže přichází v úvahu v konkrétním případě více kritérií, ponechává se volba soudu O činnosti tohoto soudu Apoštolského stolce viz dále v kapitole věnující se zvlášť problematice soudů Apoštolského stolce. 45 Viz kán. 1419 §2 CIC 1983. 46 HRDINA, cit. 14, s. 358. 47 V podrobnostech v kapitole Soudy druhého stupně. 48 Blíže v kapitole Soudy Apoštolského stupně. 49 Trvalé bydliště (domicilium) podle kán. 102 §1 CIC 1983 získává fyzická osoba takovým pobytem na území nějaké farnosti nebo diecéze, který je buď spojen s úmyslem trvale tam zůstat, pokud ji odtamtud nic neodvolá, nebo skutečně trval plných pět let. Přechodné bydliště (quasidomicilium) získává osoba podle kán. 102 §2 CIC 1983 pobytem ve farnosti nebo diecézi, když je tento pobyt spojen s úmyslem zůstat tam po dobu tří měsíců, pokud tomu nic nezabrání, nebo skutečně trval plné tři měsíce. Trvalé bydliště se neztrácí jeho prozatímním opuštěním s úmyslem vrátit se zpět. Pokud by někdo byl trvale vázán dvěma různými místy, lze hovořit o jeho dvou trvalých bydlištích. Stejně tak je možné, aby osoba měla několik přechodných bydlišť. Úmysl zůstat na určitém místě je možno dovodit z různých okolností – např. výkon zaměstnání, koupě domu či bytu, denní studium na vysoké škole apod. Trvalé či přechodné bydliště podle státních předpisů nelze s těmito pojmy kanonického práva zaměňovat. (GÓRECKI, E. Obecné normy Kodexu kanonického práva Jana Pavla II. Část II. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1994, s.13, 14). 50 Jde o zvláštní místní příslušnost alternativní. Tou se rozumí, že k řízení v prvním stupni je vedle (nikoliv místo něj – to by byla zvláštní místní příslušnost obligatorní, takovou CIC 1983 nezná) soudu obecně místně příslušného ze zvláštních důvodů příslušný soud jiný. (HRDINA, cit. 14, s.360). 44
19
v takovém případě žalobci. Podle výše uvedených ustanovení kodexu může být strana žalována u soudu místa: •
kde se nachází sporná věc, v případě, že je na soud podána žaloba na
•
kde byla uzavřena nebo má být plněna smlouva, jestliže se strany
•
kde byl spáchán trestný čin
• •
vydání věci nebo jiná žaloba týkající se věci nedohodly na jiném kritériu
výkonu správy, jestliže jde o spory vyplývající ze správní činnosti
posledního trvalého nebo přechodného kanonického bydliště nebo
pobytu osoby, po níž se dědí nebo o jejíž odkaz se jedná (věci týkající se dědictví a zbožných odkazů) 51
Zvláštní místní příslušnost se uplatní i v soudním řízení ve věcech prohlášení
neplatnosti manželství a ve věcech odloučení za trvání manželství. Pro tyto záležitosti platí čtyři kritéria nacházející se v kán. 1673 CIC 1983.52
V kodexu je řešena i otázka kompetenčních konfliktů.53 Jestliže je příslušných
více soudů z důvodu dřívějšího podání, je oprávněn věc projednat ten soud, který dříve obeslal žalovanou stranu. Vznikne-li mezi soudy podléhající stejnému odvolacímu
soudu spor o příslušnost, rozhodne ho tento soud, tj. soud vyššího stupně. V ostatních případech kompetentní konflikty řeší Nejvyšší soud Apoštolské signatury.
4.3.3 Nepříslušnost církevních soudů
S pojmem příslušnost koresponduje pojem nepříslušnost. Procesní právo
rozlišuje nepříslušnost relativní a absolutní. Prvoinstanční příslušnosti soudu na místní
(partikulární) úrovni odpovídá relativní nepříslušnost jiného soudu s tím následkem, že
rozsudek je platný, jestliže nebyla uplatněna námitka nepříslušnosti nebo byla
zamítnuta. O námitce nepříslušnosti soudce je povinen rozhodnout sám soudce.54 Příslušnosti papeže a Římské roty odpovídá absolutní nepříslušnost jiných soudců s tím
následkem, že případné rozsudky by měly nenapravitelnou vadu neplatnosti, byly by nicotné55. 56
NEMEC, cit. 6, s. 159, 160. Více o tom v části věnující se řízením ve věcech manželských. 53 Viz kán. 1415 a 1416 CIC 1983. 54 K relativní nepříslušnosti srov. kán. 1407 §2 a kán. 1460 CIC 1983. 55 K absolutní nepříslušnosti srov. kán. 1405, kán. 1406 §2, kán. 1620 °1). 51 52
56
LÜDICKE, cit. 20, 1404/2 (März 1988).
20
4.3.4 Struktura soudů – stupně a druhy soudů
V katolické církvi byl vytvořen celý systém církevních soudů. Na výkonu
soudnictví se podílejí především diecézní biskupové nebo diecézní soudy, popř. interdiecézní soudy, metropolitní soudy, papež a soudy Apoštolského stolce.
4.3.4.1 Soudy prvního stupně
Soudem prvního stupně je soud, který je ze zákona příslušný jednat v konkrétní
věci, jež dosud nebyla soudně rozhodována, jako první. Mezi řádné soudy prvního stupně patří diecézní soud, metropolitní (arcidiecézní) soud a soud interdiecézní.
57
Mimořádnými soudy prvního stupně jsou papež a Římská rota v případech, na něž se
vztahuje jejich výlučná věcná příslušnost podle kán. 1405 CIC 1983.58 Zvláštní soudy
prvního stupně existují podle kán. 1427 §1, §2 CIC 1983 pro procesy řeholníků (pro vnitřní řeholní záležitosti).
Navíc je každému věřícímu vyhrazeno předložit každou spornou nebo trestní
kauzu v jakémkoliv stádiu řízení a na jakémkoliv
se nacházejícím stupni (tedy i
v prvním stupni) Apoštolskému stolci, aby ji rozhodl. Toto právo je zakotveno v kán. 1417 CIC 1983. Pravomoc jinak příslušného soudu zůstává zachována a nepozastavuje
se do okamžiku, kdy mu Apoštolský stolec oznámí, že věc tímto způsobem převzal. Jestliže Apoštolský stolec převzetí neoznámí, může tento soud pokračovat v řízení a ve věci rozhodnout. 59
4.3.4.1.1 Diecézní soudy
V každé diecézi 60 je pro všechny záležitosti,
které nejsou vyhrazeny
Apoštolskému stolci a v nichž se nejedná o práva či majetek právnické osoby zastoupené diecézním biskupem, soudcem prvního stupně diecézní biskup. Ten může
soudní moc vykonávat buď výjimečně osobně nebo obvykle prostřednictvím svého vlastního diecézního soudu, v jehož čele stojí soudní vikář. Diecézní soud je tedy nejnižším stupněm soudu ve struktuře katolické církve, je soudem diecézního biskupa,
NEMEC, cit. 6, s. 161. Více v kapitole Příslušnost církevních soudů. 59 Srov. RUF, N. Das Recht des katholischen Kirche nach dem neuen Codex Iuris Canonici fur die Praxis erlautert. 5. vyd. Freiburg im Breisgau: Herder, 1989, s. 376. 60 Diecéze jakožto řádná územně správní jednotka církve v čele s diecézním biskupem, která se dále člení na farnosti. Péče o určitou diecézi je svěřena diecézním biskupům. Diecézní biskup je v jemu svěřené diecézi nositelem veškeré řádné, vlastní a bezprostřední moci (s výjimkami uvedenými v kán. 381 CIC 1983) zákonodárné (vykonává osobně, nemůže ji delegovat), výkonné (vykonává sám nebo prostřednictvím generálního či biskupského vikáře) a soudní. 57 58
21
jehož jménem jedná a jenž je za vlastní soud odpovědný. Diecézní biskup bývá nazýván
moderátorem soudu. Tento výraz se sice nenachází v CIC 1983, ale je běžně v praxi používán, např. v dokumentech Nejvyššího soudu Apoštolské signatury. 61
Diecézní soudy rozhodují v prvním stupni i spory mezi fyzickými či
právnickými osobami různých řeholních společností diecézního práva62, spory mezi
řeholní osobou a laikem aj.63
4.3.4.1.2 Arcidiecézní soudy
Titul arcidiecéze je čestným označením pro diecéze při významných městech,
v nichž se nachází sídlo metropolity.64 Arcidiecéze je tedy jednou z diecézí církevní
provincie. V čele arcidiecéze stojí diecézní biskup s titulem arcibiskup (metropolita církevní provincie). Ostatní diecéze církevní provincie bývají nazývány sufragánní.
Arcidiecézní soud je soudem prvního stupně pouze pro kauzy vlastní
arcidiecéze. Soud arcidiecéze však působí i jako soud druhoinstanční, v těchto případech pak pod názvem soud metropolitní. 65 4.3.4.1.3 Interdiecézní soudy
Biskupové více diecézí mohou soudní moc vykonávat taktéž kolegiálně. Místo
diecézních a metropolitních soudů mohou ustanovit interdiecézní soudy. Kompetence
v této oblasti byly svěřeny Nejvyššímu soudu Apoštolské signatury, který má napomáhat zřizování interdiecézních soudů a schvalovat je.66
První interdiecézní soudy ustanovil papež Pius XI. v Itálii v roce 1938.
V současné době existují tyto soudy zhruba v osmdesáti zemích světa. Jedním z důvodů takto rozšířené praxe jejich zřizování je nedostatečný počet osob způsobilých pro výkon církevního soudnictví.
Interdiecézní soudy zřizují sami biskupové, kteří o zřízení takové instituce
projevili zájem. Oni vystavují a podepisují společné rozhodnutí o zřízení. K takovému kroku však mohou přistoupit až poté, co obdrží od Nejvyššího soudu Apoštolské
GROCHOLEWSKI, Z. Štúdie z procesného kanonického práva. Přeložil Ján Duda. Spišské Podhradie: Kňažský seminár biskupa Jána Vojtaššáka, 1995, s. 49, 50. 62 Tj. společnost, která byla zřízena diecézním biskupem a neobdržela schválení od Apoštolského stolce ( srov. kán. 589 CIC 1983). 63 Více v kán. 1427 §3 CIC 1983. 64 V České republice existuje osm diecézí (z toho dvě arcidiecéze – pražská a olomoucká), tvořících dvě provincie (českou a moravskou). 65 Srov. HRDINA, cit. 14, s. 235, NEMEC, cit. 6, s. 162, GROCHOLEWSKI, cit. 61, s. 49, 50. 66 Více v kapitole „Soudy Apoštolského stolce“. 61
22
signatury předchozí souhlas. Apoštolská signatura následně schvaluje i rozhodnutí o zřízení. Nelze vyloučit ani zřízení interdiecézních soudů přímo Apoštolským stolcem.
Moderátorem interdiecézního soudu je buď sbor biskupů, který jej zřídil, anebo biskup, jehož biskupové jmenovali 67. Interdiecézní soudy mohou být zřizovány pro jakékoliv
záležitosti nebo jen pro určitý druh kauz68. 69
4.3.4.2 Soudy druhého stupně
Soudy druhého stupně jednají a rozhodují o opravných prostředcích podaných
proti rozhodnutím soudů prvního stupně. Soudem druhého stupně je jednak metropolitní
soud církevní provincie, a to pro kauzy, které byly v prvním stupni rozhodovány
diecézním soudem dané provincie. V kauzách, které rozhodoval v první instanci
metropolitní soud, je soudem odvolacím ten, který metropolita sám natrvalo určil. Toto označení potřebuje schválení Nejvyššího soudu Apoštolské signatury. A samozřejmě je požadováno, aby soud, jenž metropolita hodlá označit, s tím souhlasil. Obvykle se
označí metropolitní soud jiné provincie, soud některé diecéze působící v rámci stejné církevní provincie70 nebo interdiecézní soud71.
72
Jestliže byl ustaven pro více diecézí
interdiecézní soud podle kán. 1423 CIC 1983, je biskupská konference povinna se souhlasem Apoštolského stolce ustavit soud druhé instance, pokud ovšem všechny diecéze nespadají do téže provincie jako sufragánní.
73
Kán. 1438 °3 se týká
rozhodování vnitřních řeholních záležitostí v druhém stupni, navazuje na kán. 1427 CIC 1983.
4.3.4.3 Soudy třetího stupně
Řádným soudem třetího stupně je pouze jeden ze soudů Apoštolského stolce,
konkrétně Římská rota. Podle norem univerzálního kanonického práva neexistují soudy
třetí instance na místní úrovni. Některé národy či církevní oblasti dostaly v minulosti
V praxi bývá moderátorem jeden z biskupů, a to zpravidla ten, v jehož diecézi má interdiecézní soud své sídlo. 68 Srov. kán. 1423 §2; zpočátku byly interdiecézní soudy zřizovány jen pro manželské záležitosti, v poslední době je Apoštolská signatura toho názoru, aby byly tyto soudy zřizovány pro všechny záležitosti, a to především z důvodu hospodárnosti. 69 Srov. kán. 1423 CIC 1983; GROCHOLEWSKI, cit. 61, s. 51-57. 70 Např. pro trnavský metropolitní soud je označen nitranský diecézní soud. 71 Např. pro metropolitní olomoucký soud je označen pražský interdiecézní soud. 72 Kán. 1438 CIC 1983; GROCHOLEWSKI, cit. 61, s. 50, 51. 73 Srov. kán. 1439 §1 CIC 1983. 67
23
možnost na základě zvláštního povolení zřídit soud třetí instance nebo rozhodovat kauzy ve třetí instanci před některým ze soudů prvního či druhého stupně.74
V jednotlivých případech může Nejvyšší soud Apoštolské signatury podle čl.
124 apoštolské konstituce Pastor bonus z vážných důvodů rozšířit působnost nižších
soudů, tzn. udělit povolení, aby určitý místní soud prvního či druhého stupně rozhodl kauzu ve třetí instanci. Věc na základě tohoto povolení pak není rozhodována v Římské
rotě. K této situaci dochází na základě žádosti procesní strany, kterou je vhodné podat skrze diecézního biskupa nebo soudního vikáře, ti se poté obrací na Apoštolskou signaturu. V žádosti musí strana uvést důvody, pro něž žádá o udělení povolení. 75
4.3.4.4 Soudy Apoštolského stolce
Ve struktuře soudů je nejvyšším soudcem pro celou katolickou církev papež.
Jeho rozhodnutí jsou konečná a nepodléhají přezkoumání. Soudí sám nebo
prostřednictvím soudů Apoštolského stolce nebo prostřednictvím soudců, které pověřil.76 Existují celkem tři soudy Apoštolského stolce, které jsou součástí struktury
Římské kurie.77 Z hlediska územní a osobní působnosti jsou jedinými univerzálními
soudy v katolické církvi. Jsou jimi: • • •
Apoštolská penitenciárie (Poenitentiaria sacra) Římská rota (Romana rota)
Nejvyšší soud Apoštolské signatury (Supremum Signaturae Apostolicae Tribunal)
Právní úprava těchto orgánů je obsažena v kán. 1442-1445 CIC 1983 a
v apoštolské konstituci o Římské kurii „Pastor bonus“ z roku 1988 (dále jen AK Pastor
bonus), jíž byla nepřímo novelizována zmíněná ustanovení CIC 1983 týkající se soudů
Apoštolského stolce.
4.3.4.4.1 Apoštolská penitenciárie
GROCHOLEWSKI, cit. 61, s. 57; příkladem takového dodnes existujícího soudu může být např. pro Španělsko rota Apoštolské nunciatury v Madridu; soud třetí instance ve Freiburgu pro kolínskou arcidiecézi v Německu; v minulosti (v letech 1951-1990) došlo ke zřízení třetí instance při Metropolitním soudu v Olomouci. 75 POLÁŠEK, cit. 42, s. 18, 19; GROCHOLEWSKI, cit. 61, s. 59. 76 Srov. kán. 1442 CIC 1983. 77 Papež není řazen do struktury orgánů Římské kurie. 74
24
Apoštolská penitenciárie je zvláštní rozhodovací orgán78, jenž je příslušný pouze
pro záležitosti tzv. vnitřního oboru (forum internum), tj. oblast svědomí a pro odpustky.79 Je rozdělena na dvě sekce – sekci oboru svědomí a sekci pro odpustkové
záležitosti. V jejím čele stojí kardinál velkopenitenciář, v čele každé sekce pomocník velkopenitenciáře.80 Do působnosti Apoštolské penitenciárie spadá zejména odpuštění
trestů, udělování dispenzí, sanací (náprava neplatných právních úkonů), odpustků a jiných milostí ve prospěch fyzických osob.81 4.3.4.4.2 Římská rota
Římská rota je soudem s dlouhou tradicí.82 Římská rota je řádným odvolacím,
respektive apelačním soudem Apoštolského stolce83, který rozhoduje ve druhém stupni
kauzy, jež se k němu dostaly cestou řádného odvolání od soudu prvního stupně.84 Jako
soud třetí a další instance projednává a rozhoduje záležitosti, které byly již projednány
kterýmkoliv soudem (včetně samotné Římské roty), za podmínky, že o nich dosud nebylo rozhodnuto pravomocně.85 Římská rota je i soudem první instance, kde soudí
např. biskupy ve sporných věcech, nejvyšší představené řeholních společností papežského práva, diecéze a jiné fyzické nebo právnické osoby podřízené přímo papeži a taktéž věci, které jí jsou svěřeny papežem.86
Římská rota se dle čl. 130 AK Pastor bonus řídí vlastním zákonem.87 Římská
rota je kolegiální sbor skládající se z určitého počtu soudců jmenovaných papežem
z různých částí světa. V čele kolegia stojí děkan, kterého papež jmenuje z těchto soudců.88 Na Římské rotě dále pracují notáři, obhájci svazku a ochránci spravedlnosti.
Apoštolská penitenciárie není soudem v pravém slova smyslu, byť je apoštolskou konstitucí Pastor bonus řazena mezi tribunály, jelikož nerozhoduje o vině a trestu, ani nepřiznává práva a neukládá povinnosti – srov. NEMEC, M. Vybrané kapitoly z cirkevného práva. 1. vyd. Bratislava: Vydavateľstvo MANZ a Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty UK, 1997, s. 42; GROCHOLEWSKI, cit. 61, s. 67. 79 Viz čl. 117 AK Pastor bonus. 80 POLÁŠEK, cit. 42, s.15. 81 NEMEC, M. cit. 78, s. 42. 82 Její název se poprvé objevil v jednom rozsudku z roku 1335 a později v bule papeže Martina V. v roce 1423. 83 Srov. kán. 1443 CIC 1983. 84 Srov. HRDINA, cit. 2, s. 359; čl. 128 odst. 1 AK Pastor bonus. 85 Srov. kán. 1444 / 2° CIC 1983; čl. 128 odst. 2 AK Pastor bonus. 86 Srov. kán. 1405 §3 CIC 1983; čl. 129 AK Pastor bonus. 87 „Normis Sacrae Romanae Rotae Tribunalis“ ze dne 18. dubna 1994. 88 Srov. čl. 127 AK Pastor bonus. 78
25
4.3.4.4.3 Nejvyšší soud Apoštolské signatury
Tento soud Římské kurie je velmi starobylý. Je jisté, že existoval již v první
polovině 15. století. V období 18. a 19. století prožíval období úpadku a na určitý čas dokonce zanikl. K oživení činnosti došlo až za papeže Pia X. na počátku 20. století. Papež Pavel VI. značně rozšířil jeho kompetence, mj. zřídil druhou sekci soudu.89
Apoštolská signatura je nejvyšším soudním orgánem katolické církve. Proti
jejímu rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.90 Svoji působnost vykonává ve
třech oblastech, čemuž odpovídá i vnitřní členění na tři sekce.
V první sekci zajišťuje dodržování zákonnosti a spravedlnosti v soudní činnosti
Římské roty.91 Rozhoduje o stížnostech na neplatnost rozsudků Římské roty a o žádostech o navrácení do původního stavu proti pravomocným rozsudkům Římské roty,
dále o stížnostech ve věcech právního postavení osob, jež odmítla Římská rota přijmout k novému prošetření. Kromě toho v první sekci rozhoduje o námitkách podjatosti soudců Římské roty a o protiprávnosti jejich úkonů při výkonu soudnictví. Řeší i spory o příslušnost mezi soudy, které nepodléhají témuž odvolacímu soudu. 92
V druhé sekci vystupuje Apoštolská signatura v roli jediného správního soudu
v katolické církvi.93 Rozhoduje o odvoláních neboli rekurzech proti
individuálním
správním aktům, které buď vydaly dikasteria94 Římské kurie nebo je určité dikasterium
Římské kurie schválilo. Apoštolská signatura rozhoduje coby správní soud v prvním a
zároveň posledním stupni, protože po vydání rozsudku již žádná ze stran proti rozsudku nemůže podat opravný prostředek. Podání odvolání na druhou sekci Apoštolské
signatury musí předcházet podání opravných prostředků k nadřízenému správnímu
orgánu či orgánům ( tzv. hierarchický rekurz). Z toho plyne, že Apoštolská signatura
nemůže soudit žádný individuální správní akt, který vydala nižší autorita (např. diecézní
biskup) a tento nebyl schválen některým dikasteriem Římské kurie. Jestliže tedy chce
někdo napadnout určitý individuální správní akt této nižší autority, musí nejdříve podat
hierarchický rekurz na příslušné dikasterium Římské kurie a teprve poté, pokud toto dikasterium potvrdí rozhodnutí nižší autority, může podat soudní rekurz na druhou sekci
DUDA, J. Náčrt právnej ekleziológie: náčrt Církvi a jej štruktúr z pohľadu Kódexu kánonického práva z roku 1983. 1. vyd. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka, 2002, s.114. 90 Srov. kán. 1629 CIC 1983. 91 Srov. NEMEC, M. cit. 6, s. 166-7. 92 Srov. kán. 1445 §1; čl. 122 AK Pastor bonus; DUDA, cit. 89, s.114. 93 Druhá sekce Apoštolské signatury vznikla v roce 1967 na základě apoštolské konstituce papeže Pavla VI. „Regimini Ecclesiae universae“. 94 Tento pojem je použit v AK Pastor bonus – dikasteriem se podle čl. 2 rozumí státní sekretariát, kongregace, soudy, rady a úřady. 89
26
Apoštolské signatury. Druhá sekce Apoštolské signatury je v postavení nezávislého soudu, jehož úkolem je vyřešit spor mezi tím, kdo správní akt vydal a tím, kdo se jím
cítí být poškozen. Důvodem pro podání rekurzu je buď nezákonnost správního aktu nebo procesního postupu při jeho vydání. U druhé sekce Apoštolské signatury je dále možno požadovat náhradu škody způsobenou nezákonným aktem. Žádost o náhradu
škody není možné podat samostatně, vždy pouze společně s rekurzem. Povinnosti nahradit škodu náleží úřadu (autoritě správní moci), který napadený akt vydal. Řízení u
druhé sekce Apoštolské signatury končí tím, že správní akt buď potvrdí, pokud se v řízení neprokáže jeho nezákonnost, nebo jej prohlásí za neplatný nebo jej zruší a
případ vrátí k novému projednání. Apoštolská signatura nemůže zasahovat do merita
věci, tedy měnit napadnutý akt nebo jej nahradit jiným. Druhá sekce ještě řeší kompetenční spory mezi dikasterii Římské kurie a jiné správní spory, které jí předložil papež nebo dikasteria Římské kurie.95
Ve třetí sekci se Apoštolská signatura podobá více ministerstvu spravedlnosti
než soudnímu tribunálu v úzkém slova smyslu.96 V této sekci vykonává pravomoc nejvyššího orgánu soudní správy v katolické církvi. Dohlíží na výkon spravedlnosti a dodržování procesních postupů v činnosti kteréhokoliv církevního soudu. Využívá
k tomu zejména těchto prostředků: od všech tribunálů žádá roční zprávy, zkoumá a hodnotí je a následně k nim zasílá své připomínky; příležitostně přezkoumává rozsudky
tribunálů; zabývá se stížnostmi proti procesním postupům soudů, odpovídá na otázky97,
které jí předkládají tribunály apod. V případě potřeby sleduje i činnost advokátů. Zjistíli nějaký nedostatek, kontaktuje příslušného biskupa a vyzve ho, aby se problémem
zabýval.98 Rozhoduje o žádostech stran, jimiž chtějí dosáhnout svěření sporu Římské
rotě. Jedná se o případy, které Římská rota není ze zákona příslušná soudit, ale kán.
1444 §2 CIC 1983 stanoví, že si danou záležitost na návrh stran vyhradí pro sebe papež a posléze ji svěří Římské rotě. Papež tak ale činí právě prostřednictvím Apoštolské
signatury.99 Uděluje i jiné milosti týkající se výkonu spravedlnosti.100 Apoštolská NEMEC, M. cit. 6, s. 167-8 a 214, kán. 1445 §2 CIC 1983 a čl. 123 AK Pastor bonus GROCHOLEWSKI, cit. 61, s. 104 95
GROCHOLEWSKI, Z. Sporový administratívny proces na Apoštolskej signatúre. In Sborník Acta V. Symposii Iuris Canonici anni 1995. Ius et iustitia. Přeložil Ján Duda. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 1997, s. 234-235.
GROCHOLEWSKI, cit. 61, s. 71. Otázky však nesmí obsahovat tzv. dubium iuris (právní pochybnosti), pokud by tomu tak bylo, odešle je Papežské radě pro výklad textů zákonů. 98 Srov. kán. 1445 §3 1°, čl. 124 odst. 1 AK Pastor bonus a GROCHOLEWSKI, Z. cit. 61, s. 107-110. 99 Srov. čl. 124 odst. 2 AK Pastor bonus. 96 97
27
signatura v třetí sekci je oprávněna rozšiřovat působnost nižších tribunálů101 a náleží jí také napomáhat a schvalovat zřizování interdiecézních
tribunálů
102
. V této sekci
rovněž ustanovuje odvolací tribunál, jehož zřízení je vyhrazeno Apoštolskému stolci. Jedná se např. o odvolací soudy pro soudy metropolitní.103
Apoštolská signatura se podle čl. 125 AK Pastor bonus řídí vlastním
zákonem.104 Personál Apoštolské signatury tvoří především soudcové (kardinálové a
biskupové, přičemž jeden z kardinálů je prefektem a předsedá celému tribunálu), tajemník jako hlavní spolupracovník prefekta, dále zde působí ochránci spravedlnosti a obhájci svazku, notáři, sekretář a další pomocníci.105
4.3.4.5 Situace v České republice
Na území České republiky působí v současné době celkem tři církevní soudy, a to
v Praze, Brně a Olomouci. Dekretem Nejvyššího soudu Apoštolské signatury byl v roce
1982 schválen Interdiecézní soud v Praze celkem pro pět diecézí v Čechách – pražskou, plzeňskou, litoměřickou, královéhradeckou a českobudějovickou. Členy tohoto soudu jsou kněží ze všech pěti diecézí. Na Moravě vznikla po oddělení části olomoucké arcidiecéze diecéze ostravsko-opavská, jež si ale nevytvořila vlastní diecézní soud.
Dřívější metropolitní soud se sídlem v Olomouci byl tak se souhlasem Nejvyššího soudu Apoštolské signatury s platností od 21. května 1997 (dekretem č.j. 4042/97)
zřízen jako Interdiecézní soud v Olomouci jednak pro Arcidiecézi olomouckou a zároveň i pro Diecézi ostravsko-opavskou. Třetím soudem je Diecézní soud v Brně pro brněnskou diecézi, který byl zřízen v roce 1856.
Pro Diecézní soud v Brně je odvolacím soudem Interdiecézní soud v Olomouci.
Pro prvoinstanční rozhodnutí Interdiecézního soudu v Praze je odvolacím soudem
Interdiecézní soud v Olomouci; naopak pro přezkoumání jím vydaných prvostupňových rozhodnutí je funkčně příslušný Interdiecézní soud v Praze. 106
Srov. čl. 124 odst. 2 AK Pastor bonus; může jít např. o dispenz od akademického titulu, který má mít soudní vikář dle kán. 1420 §4 CIC 1983, jiní soudci dle kán. 1421 §3 CIC 1983 či ochránce spravedlnosti dle kán. 1435 CIC 1983. 101 Srov. kán. 1445 §3 2° CIC 1983 a čl. 124 odst. 3 AK Pastor bonus. 102 Srov. kán. 1445 §3 3°CIC 1983 a čl. 124 odst. 4 AK Pastor bonus. 103 Srov. DUDA, cit. 89, s. 115. 104 „Normae Speciales in Supremo Tribunali Signaturae Apostolicae ad experimentum servandae“ ze dne 25. března 1968. 105 GROCHOLEWSKI, Z. cit. 61, s. 115-116. 106 POLÁŠEK, cit. 42, s. 18; HRDINA, cit. 14, s. 359. 100
28
4.4 Obsazení soudu
Členy soudu jsou soudci (tj. diecézní biskup, soudní vikář/oficiál, víceoficiálové a
diecézní soudci) a ostatní soudní funkcionáři (tzn. vyšetřující, ochránce spravedlnosti,
obhájce svazku, notář, přísedící a zpravodaj). Nyní bude zvlášť pojednáno o jednotlivých členech soudu.
4.4.1 Diecézní biskup
Diecézním biskupům jako osobám stojícím v čele partikulární církve náleží
v rámci jim svěřené diecéze veškerá řádná, vlastní a bezprostřední moc (zákonodárná, výkonná a soudní), jež je nezbytná k výkonu jejich úřadu. Soudní moc může diecézní biskup vykonávat osobně nebo prostřednictvím jiných osob, tzn. soudního vikáře a diecézních soudců. Přestože může tedy diecézní biskup sám soudně rozhodovat, je povinen ustanovit soudního vikáře (tzv. oficiála).
107
V praxi vykonává biskup soudní
moc osobně zcela výjimečně. Zastávání funkce diecézního biskupa je totiž spojeno
s celou řadou povinností, které mu nedovolují zabývat se výkonem soudnictvím osobně. 108
4.4.2 Soudní vikář a viceoficiál
Jak již bylo uvedeno výše, diecézní biskup má povinnost ustanovit soudního
vikáře. Ten zastává roli zástupce diecézního biskupa v oblasti výkonu moci soudní.
Soudní vikář má řádnou soudní moc, kterou však vykonává jménem diecézního biskupa, proto lze hovořit pouze o zástupné řádné moci109 soudního vikáře. Diecézní
biskup soudnímu vikáři v podstatě svěřuje péči o celé soudnictví v rámci určité diecéze vyjma záležitostí právem vyňatých z rozhodování diecézních soudů. Dále není soudní
vikář oprávněn projednat věc v případě, že si ji vyhradil pro sebe diecézní biskup.110
Kodex stanoví neslučitelnost výkonu funkce soudního a generálního vikáře. Z tohoto pravidla existují výjimky (malá rozloha diecéze, málo projednávaných záležitostí).111
Viz kán. 381, 391, 1419 a 1420 CIC 1983. POLÁŠEK, cit. 42, s. 5. 109 Moc řádná je spojena je spojena s nějakým církevním úřadem. Může být buď vlastní (tj. moc, kterou nositel úřadu vykonává svým vlastním jménem – např. papež, metropolita, diecézní biskup) nebo zástupná (tj. moc, kterou nositel úřadu vykonává jménem jiného – zastupujícího. Z toho důvodu se nelze proti rozhodnutí zastupujícího odvolat k zastoupenému. Proti rozhodnutí soudního vikáře je tedy nepřípustné odvolání k diecéznímu biskupovi.). 110 Srov. LÜDICKE, cit. 20, 1419/1-3, 1420/1-4 (März 1988). 111 Srov. kán. 1420 §1 CIC 1983. 107 108
29
Úřad soudního vikáře se vyznačuje relativní trvalostí. Je sice na jednu stranu
jmenován diecézním biskupem do funkce jen na dobu určitou, na straně druhé, dojde-li
k uvolnění úřadu biskupa, neznamená to pro soudního vikáře pozbytí jeho úřadu. Kodex pouze vyžaduje, aby ho nový biskup po nastoupení potvrdil v jeho funkci.112
Soudního vikáře vybírá diecézní biskup z kněží, kteří mají dobrou pověst, jsou
starší třiceti let a mají doktorát nebo aspoň licenciát kanonického práva. Soudnímu
vikáři může diecézní biskup ustanovit na pomoc viceoficiála /y (nazývaného také adjunkt soudního vikáře). Na osoby vykonávající funkci viceoficiála jsou kladeny stejné požadavky z hlediska věku, vzdělání atd. jako na soudního vikáře. 113
4.4.3 Diecézní soudce
Diecézní biskup kromě soudního vikáře a viceoficiála ustanovuje pro výkon
soudnictví i diecézní soudce. Tyto osoby mají být kněží doktorát nebo alespoň licenciát kanonického práva.
114
s dobrou pověstí mající
Je-li nemožné nebo velmi
obtížné sestavit dostatečný počet soudců z řad kněží a jsou-li v diecézi laici k výkonu
této funkce odborně způsobilí, může biskupská konference dovolit, aby tito byli ustanoveni jako soudci pro věci, jež se rozhodují v senátu. V soudním senátu může být vždy maximálně jeden laik. 115
4.4.4 Způsob rozhodování soudu Spory jsou projednávány a rozhodovány buď samosoudcem nebo kolegiálně
v tříčlenném či pětičlenném senátu.
Spory zásadně rozhoduje jeden soudce určený soudním vikářem jako
samosoudce ve věci. Ten si může jako poradce přibrat dva přísedící.
116
Senát složený
Viz kán. 1420 §5 CIC 1983. Kán. 1420 §3 CIC 1983. 114 Kán. 1421 §3 CIC 1983; Osobě soudce se věnuje přednáška kardinála M. F. Pompeddy (prefekt Nejvyššího soudu Apoštolské signatury) nazvaná „Lidský, odborný a ekleziální profil církevního soudce“. Tato problematika je dle slov autora velmi opomíjena, byť je soudce pánem celého procesu, jeho hlavním protagonistou. Rozlišuje u soudce tři profily, a to lidský (spočívá zejména ve zralosti církevního soudce, v jeho vnější nezávislosti a vnitřní svobodě s důrazem kladeným na jeho svědomí), odborný (požadavek na kvalitní znalost kanonického práva hmotného i procesního; povinnost církevního soudce průběžně rozvíjet a prohlubovat své znalosti) a církevní. (Srov.POMPEDDA, M. F. Ľudský, odborný a ekleziálny profil cirkevného sudcu. Tribunál, 2004, č. 2 (online). Přeložil Ján Duda. [staženo dne 28. listopadu 2005] Dostupný z: http://tribunal.kapitula.sk/tribunal_2_2004/tribunal_2_2004_4.htm). 115 Kán. 1421 CIC 1983; POLÁŠEK, cit. 42, s. 5. 116 Kán. 1424 CIC 1983. 112 113
30
ze tří soudců obligatorně rozhoduje v řízení o prohlášení neplatnosti manželství podle kán. 1671 n. CIC 1983 (nejedná-li se o
listinné řízení podle kán. 1686 n. CIC 1983),
v řízení o prohlášení neplatnosti svátosti svěcení podle kán. 1708 n. CIC 1983 a v trestních věcech, které se týkají
trestných činů, za něž lze uložit trest propuštění
z klerického stavu a uložit nebo úředně prohlásit exkomunikaci. 117
Pokud u soudu prvního stupně nelze z objektivních důvodů ustavit senát, může
biskupská konference dát souhlas k tomu, aby i v těchto případech, kdy má být věc rozhodnuta v senátu, diecézní biskup svěřil věc samosoudci z řad duchovních, který si podle možností má přibrat přísedícího a vyšetřujícího. V druhém stupni je rozhodování v senátu obligatorní, není možné podruhé stanovit výjimku ze senátního rozhodování.
Kromě případů obligatorního senátního rozhodování může diecézní biskup svěřit
tříčlennému nebo pětičlennému senátu rozhodování dalších dle jeho mínění obtížnějších a důležitějších věcí. 118
Vedle soudců se na činnosti církevních soudů podílejí následující osoby:
4.4.5 Vyšetřující Soudce
nebo
předseda
senátu
může
jmenovat
k vyšetření
záležitosti
vyšetřujícího (auditora), a to buď z řad soudců nebo jiných osob (duchovních i laiků)
schválených k tomuto účelu diecézním biskupem. Vyšetřující by měl kromě odborných znalostí vynikat moudrostí a dobrými mravy.
Vyšetřující se nepodílí na rozhodování ve věci samé, přísluší mu jen provedení
důkazů na základě pokynů soudce (zejména výslechem stran a svědků) a jejich následné předání soudci, ale může rozhodovat rovněž (opět v mezích pokynů daných mu
soudcem) o tom, které důkazy a jak se mají provést, vyvstane-li tento problém při výkonu jeho úkolu. 119
4.4.6 Ochránce spravedlnosti
Jmenování ochránce spravedlnosti (nazýván též církevní návladní, latinsky
promotor iustitiae) náleží diecéznímu biskupovi. Může být ustanoven buď pro všechny
záležitosti nebo pro určitý případ. Ochránce spravedlnosti má být duchovní či laik, Srov. kán. 1425 CIC 1983. Srov. kán. 1425 §2 CIC 1983. 119 Kán. 1428 CIC 1983. 117 118
31
dobré pověsti, s doktorátem nebo alespoň licenciátem kanonického práva. Posláním
ochránce spravedlnosti je dbát v řízení o veřejné dobro, dohlížet na dodržování zákonů
a spravedlivosti v rozhodování soudu. Frankovský o něm hovoří jako o strážci a
ochránci spravedlnosti a zákona, který z pozice svého úřadu reprezentuje spravedlivost a zákon. Při své činnosti musí jednat v mezích stanovených zákonem a dle pokynů a nařízení diecézního biskupa, kterému podléhá.120
Ochránce spravedlnosti se obligatorně účastní trestního řízení a sporných
záležitostí, v nichž může být ohroženo veřejné dobro121 (a také tehdy, pokud diecézní
biskup usoudí, že se jedná o spornou záležitost, v níž je veřejné dobro ohroženo a jeho účast v řízení mu přikáže). Jestliže účast ochránce spravedlnosti na řízení předepisuje
zákon a on by nebyl obeslán a nezúčastnil se jednání soudu, byly by úkony soudu považovány za neplatné.122
4.4.7 Obhájce svazku
Diecézní biskup ustanovuje obhájce svazku (defensor vinculi), který ze zákona
působí v řízení o prohlášení neplatnosti manželství podle kán. 1671 n. či v řízení o
odloučení manželů podle kán. 1692 n. a v řízení o prohlášení neplatnosti svátosti
svěcení podle kán. 1708 n. CIC 1983. Jeho úkolem v řízení je obhajovat svazek, tzn. předkládat všechny skutečnosti, jež je možno uvést proti neplatnosti manželství, svátosti svěcení nebo odloučení manželů. 123
Srov. kán. 1430, 1435, 1436 CIC 1983; FRANKOVSKÝ, A. Promótor spravodlivosti. Tribunál, 2003, č. 1 (online) [staženo dne 28. listopadu 2005] Dostupný z: http://tribunal.kapitula.sk/tribunal_1_2003/tribunal_1_2003_1.htm. 120
Účast ochránce spravedlnosti v trestním řízení je vždy obligatorní, jelikož je předmětem každého takového řízení ochrana veřejného dobra a ochránce spravedlnosti je v něm zástupcem obžaloby, plní zde funkci veřejného žalobce. Postavení ochránce spravedlnosti v kanonickém trestním řízení je srovnatelné s úlohou státního zástupce v sekulárním trestním řízení. (Srov. NEMEC, cit. 6, s. 171) Do řízení o prohlášení neplatnosti manželství zasahuje ochránce spravedlnosti pouze tehdy, když je již veřejně známo, že určité manželství je neplatné a manželé, kterých se to týká, jsou nečinní. V takovém případě ochránce spravedlnosti dá jen podnět (žalobu) k zahájení řízení. Účast ochránce spravedlnosti je vyžadována v řízení o odloučení manželů dle kán. 1692 n. CIC 1983. Jiných sporných řízeních se ochránce spravedlnosti účastní řízení pouze tehdy, jestliže to soudce uzná za nutné s ohledem na veřejné dobro nebo jeho účast vyplývá z povahy věci nebo ze zákona. Kodex dává prostor pro uvážení diecézního biskupa, zda je v konkrétním případě ohroženo veřejné dobro (viz kán. 1431), a to díky velmi obecné formulaci obsažené v kán. 1430 CIC 1983. V kodexu nenajdeme taxativní výčet případů, v nichž je účast ochránce spravedlnosti obligatorní. (Srov. FRANKOVSKÝ, cit. 120) 122 Srov. kán. 1430 a 1433 CIC 1983; NEMEC, cit. 6, s. 170, 171; HRDINA, cit. 14, s. 363. 123 Srov. kán. 1432 CIC 1983. 121
32
Na obhájce svazku jsou kladeny stejné požadavky jako na ochránce
spravedlnosti. V řízeních, kde je účast obhájce svazku obligatorní, platí o následcích jeho neobeslání totéž, co již bylo uvedeno výše u ochránce spravedlnosti.124
4.4.8 Notář
Každého řízení se musí zúčastnit notář. Jím nepodepsaná akta (procesní
dokumenty) se považují za neplatné. Naproti tomu akta, která vyhotoví notář, mají
úřední povahu, tzn. jsou veřejnými listinami. Povinnosti notáře jsou vymezeny v kán. 484 CIC 1983.
4.4.9 Přísedící
Přísedící (assessor) je osoba, kterou si může samosoudce přibrat jako poradce, a
to z řad duchovních i laiků. Přísedící poskytují soudci jen rady, sami nemají rozhodovací pravomoci, nejsou totiž soudci. 125
4.4.10 Zpravodaj
Je-li věc rozhodována v senátu, je předseda senátu povinen jmenovat jednoho ze
soudců senátu zpravodajem (ponens či relator). Zpravodaj podává senátu zprávu o věci
a písemně vyhotovuje rozsudek. 126
4.4.11 Kurzor a tlumočník
Dalšími pracovníky soudů mohou být kurzor a tlumočník. Kurzor je doručovatel
soudních spisů. Jeho ustanovení není povinné a na většině církevních soudů ho nemají.
V případě potřeby může být na soudě ustanoven tlumočník, jehož úlohou je překládat soudní spisy a výpovědi stran či svědků. 127
4.5 Procesní strany a jejich zástupci
Procesní strany, tj. žalobce a žalovaný, jsou hlavními účastníky soudního řízení.
Jejich postavení upravuje CIC 1983 v kán. 1476-1480. Za určitých okolností umožňuje
Srov. kán. 1433 a 1435 CIC 1983. Srov. kán. 1424 CIC 1983. 126 Kán. 1429 CIC 1983. 127 Srov. DUDA, J. Boží ľud. Výklad II. knihy Kódexu kánonického práva z roku 1983. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka, 1995, s. 235. 124 125
33
kodex vstup třetí osoby do řízení ve věci, buď jako další samostatné strany nebo jako vedlejšího účastníka, jehož úlohou je pomáhat jedné z procesních stran ve sporu.128
4.5.1 Způsobilost procesních stran
U procesních stran je třeba rozlišovat jejich způsobilost být procesní stranou
(účastníkem řízení) od procesní způsobilosti.
V soudním řízení má způsobilost být účastníkem řízení každá fyzická osoba, ať
pokřtěná či nepokřtěná, i každá právnická osoba. To znamená, že všechny osoby jsou
způsobilé účasti v procesu jako žalobci (každý má právo podat u církevního soudu žalobu). Tato způsobilost kromě práva podat žalobu (tj. obecná aktivní legitimace) v sobě zahrnuje i povinnost se u soudu odpovídat (tj. obecná pasivní legitimace).129 Procesní způsobilost oproti způsobilosti
být účastníkem řízení nemá každá
osoba. Procesní způsobilost je schopnost určité osoby činit právní úkony před soudem, tj. samostatně vystupovat a jednat před soudem. Procesní způsobilost se v plném
rozsahu nabývá dosažením zletilosti (věku osmnácti let). Kromě požadovaného věku musí osoby mít i užívání rozumu (dosáhnout určitého stupně rozumové a volní vyspělosti). Ti, kteří procesní způsobilost nemají, ať pro nedostatek věku či užívání rozumu, musí být v řízení zastoupeni.130
Nezletilé osoby a osoby, jež trvale nemají užívání rozumu (osoby trpící duševní
chorobou, která není jen přechodného rázu), musí před soudem jednat prostřednictvím
zákonných zástupců. Zákonným zástupcem může být rodič, poručník nebo opatrovník. Pokud hrozí, že by se jednání zákonného zástupce mohlo dostat do kolize se zájmy
procesně nezpůsobilého, ustanoví soud této osobě jiného zástupce (tzv. kolizního opatrovníka).131
Ve věcech duchovní povahy a s nimi spojených mají nezletilí starší čtrnácti let a
mající užívání rozumu procesní způsobilost. Mohou sami, bez souhlasu zákonných
zástupců žalovat a hájit se před soudem. Naopak nezletilí ve věku sedmi až čtrnácti let nemohou před soudem samostatně vystupovat (i když kodex u osob starších sedmi let předpokládá užívání rozumu), ale mají možnost žalovat a hájit se prostřednictvím
V podrobnostech kán. 1596, 1597 CIC 1983. Kán. 1476 CIC 1983; RUF, cit. 59, s. 389; HRDINA, cit. 14, s. 363-4. 130 Srov. NEMEC, cit. 6, s. 172-3. 131 Srov. kán. 98 §2 a kán.1478 §1, §2 CIC 1983; LLOBELL, J. Stránky, procesná spôsobilosť a patróni v kánonickom poriadku. In Sborník Acta IX. Symposii Iuris Canonici anni 1999. Ius et iustitia. Přeložil Ján Duda. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 2000, s. 104-107. 128 129
34
opatrovníka, kterého jim na jejich žádost ustanoví soud. Osoby mladší sedmi let označuje CIC 1983 jako děti, jež ještě nedosáhly užívání rozumu, proto nemají žádnou procesní způsobilost.132
Osoby zbavené způsobilosti k právním úkonů z důvodu duševní poruchy jednají
před soudem prostřednictvím svých opatrovníků. Osobně mohou jednat pouze na příkaz soudce a dále se mohou samy hájit v trestním řízení.133
Právnické osoby jednají před soudem prostřednictvím svých zákonných zástupců
(např. diecézi zastupuje diecézní biskup, farnost farář atd.). V případě, že takový zástupce právnické osoby neexistuje nebo svoji povinnost zanedbal, může jménem
právnické osoby jednat u soudu příslušný ordinář (osobně nebo prostřednictvím jiné osoby), jehož moci právnická osoba podléhá.134
4.5.2 Právní zástupci a advokáti
Procesní strana má právo zvolit si právního zástupce (procurator ad litem) nebo
advokáta (advocatus), pokud se nerozhodne, že bude před soudem vystupovat sama
(vyjma případů obligatorního zastoupení advokátem nebo případů, kdy je soudce
přesvědčen o nutnosti přítomnosti a pomoci advokáta nebo právního zástupce v řízení).
4.5.2.1 Právní zástupce
Právní zástupce plní především funkci reprezentační. Jedná v procesu ve jménu
strany nebo stran. Lze jej definovat jako „alter ego“ vlastní strany, za kterou a ve jménu
které předkládá soudu žaloby, stížnosti a přijímá oznámení, předvolání atd.135 Právní
zástupce tak může být ustanoven pouze jeden. Ten se ale může dát na základě výslovného zmocnění
zastoupit někým jiným (tj. případ substituce). Nicméně ze
spravedlivého důvodu může osoba určit více než jednoho právního zástupce, ale následně je uznán ten, který jednal ve věci jako první.136
Předpokladem pro vznik právního vztahu mezi právním zástupcem a procesní
stranou je věrohodné (autentické) zmocnění (mandát)137 udělené procesní stranou.138 Srov. kán. 1478 §3, kán. 97 §2 CIC 1983. Srov. kán. 1478 §4 CIC 1983. 134 Srov. kán. 1480 CIC 1983. 135 Srov. ORLITA, K. Ministerium prokurátora a advokáta podle instrukce „Dignitas Connubii“. Adnotatio Iurisprudentiae , 2006, č. 1, s. 2). 136 Srov. kán. 1482 CIC 1983. 137 „Autenticita tohoto mandátu musí být stvrzena aktem kompetentní církevní autority…tj. pro tento případ kancléř kurie, notář tribunálu, farář. Podle některých autorů analogicky je možno užít státních 132 133
35
Zmocnění se může vztahovat na jeden či více sporů nebo pouze na provedení určitých
úkonů. Výjimečně, považuje-li to soudce (soudní vikář) za nutné, může dát mandát ex
officio. Takto udělený mandát je vázán na místo soudu, protože každý soudní vikář má
moc jen u svého soudu.139 Jednání bez zákonného zmocnění je jedním z důvodů
absolutní neplatnosti rozsudku podle kán. 1620 CIC 1983.140 Právní zástupce činí
veškeré úkony s účinky pro procesní stranu, avšak k platnosti některých úkonů (např. zpětvzetí žaloby, uzavření smíru apod.) vyžaduje CIC 1983 ještě navíc zvláštní zmocnění od zastoupeného.141
Kodex nestanoví žádné zvláštní požadavky na právního zástupce. Pouze uvádí, že
právní zástupce musí mít alespoň osmnáct let a být osobou dobré pověsti142, může být i
nekatolík.143
4.5.2.2 Advokát
Advokát není zmocněn k tomu, aby činil jménem procesní strany procesní úkony.
Jeho úkolem je na základě zmocnění procesní stranou poskytovat pouze právní rady, konzultace a jinou právní pomoc spočívající např. v přípravě obhajoby, důkazů; přičemž
účastník řízení vystupuje v takovém případě před soudem osobně.144 Pro jednoho
účastníka řízení může být ustanoveno i více advokátů. Funkci advokáta tak můžeme označit za převážně technickou.145
Advokát musí kromě požadavků kladených na právního zástupce splňovat i další
podmínky. Má být katolíkem (diecézní biskup však může v mimořádné situaci udělat výjimku) s vyšší odbornou kvalifikací (kodex vyžaduje doktorát z kanonického práva a zároveň připouští, že postačuje, aby osoba byla opravdovým odborníkem v církevním
právu). Advokát musí být schválen diecézním biskupem, a to buď pro konkrétní případ nebo zapsáním do seznamu advokátů, což je v praxi obvyklejší. 146
úředníků (notáře, jiného věrohodného úředníka státu). V konkrétním případě je na rozhodnutí soudního vikáře a praxi soudu.“ (ORLITA, cit. 135, s. 3-4). 138 Srov. HRDINA, cit. 14, s. 365. 139 Srov. ORLITA, cit. 135, s. 4. 140 LLOBELL, cit. 131, s. 123. 141 Kán. 1485 CIC 1983. 142 „Termín dobrá pověst v tomto případě nechce vyjádřit křesťanský život po všech stránkách excelentní, mimořádný v životě církve. Podle Apoštolské Signatury nemůže být rozvedený nebo žít v nějakém iregulérním soužití.“ (ORLITA, cit. 135, s. 1-2). 143 Srov. kán. 1483 CIC 1983. 144 Srov. RUF, cit. 59, s. 390. 145 Srov. ORLITA, cit. 135, s. 3. 146 Srov. kán. 1483 CIC 1983; LLOBELL, cit. 131, s. 124 – 126.
36
Případy obligatorního zastoupení advokátem nalezneme v kán. 1481 §2, §3 CIC
1983. Podle těchto ustanovení musí mít vždy v trestním řízení advokáta (zvoleného nebo ustanoveného soudcem ex offo) obžalovaný. Obhájce (zvoleného nebo ustanoveného soudcem ex offo) musí mít rovněž strana ve sporném řízení, jedná-li se o nezletilé nebo o řízení, v němž jde o veřejné dobro (s výjimkou manželských
záležitostí). „V řízeních, která vyžadují advokáta, by nepřítomnost advokáta znamenala porušení procedurálního práva. Nepřítomnost advokáta by se v takových případech
mohla rovnat odepření práva na obhajobu, které je podle kán. 1620 °7 CIC 1983 důvodem ke stížnosti na neplatnost rozsudku. V jiných řízeních kánony nestanoví
stranám povinnost mít advokáta. V každém řízení však musí být stranám umožněno zvolit si advokáta, pokud si to přejí.“ 147
4.5.2.3 Ukončení funkce zástupce a sankční opatření
Mezi procesní stranou a zástupcem existuje vztah, který vzniká na základě
zmocnění procesní stranou. K ukončení mandátu dochází z různých důvodů, a to ukončením řízení, vyloučením zástupce ze závažného důvodu z řízení (ex offo rozhodnutím soudce nebo na návrh strany), zbavením zmocnění ze strany účastníka
řízení (odvoláním z funkce a odnětím mandátu), smrtí zmocnitele či zmocněnce a zřeknutím se funkce samotným zástupcem.
Od ukončení mandátu je nutno odlišovat situace, za nichž mohou být zástupcům
uloženy určité sankce v podobě pozastavení výkonu jejich funkce, uložení peněžitého nebo jiného přiměřeného trestu, a to tehdy, pokud neplní své povinnosti vůči soudu
nebo stranám.148 V případech opakovaného nebo závažného porušení povinností mohou
být zástupci vyškrtnuti diecézním biskupem ze seznamu advokátů nebo právních
zástupců.149
4.5.3 Stálý zástupce podle kán. 1490 CIC 1983
Kán. 1490 CIC 1983 upravuje procesní institut tzv. stálého zástupce či patrona.
Toto ustanovení kodexu doporučuje diecézním biskupům ustanovit u každého soudu stálé právní zástupce a advokáty, kteří budou k dispozici účastníkům řízení, aby ti mohli využívat jejich služeb.
KAŠNÝ, J. Advokát v kanonických řízeních. Revue církevního práva, 2001, č. 18 1/01 (online) [staženo dne 28. listopadu 2005] Dostupný z: http://spcp.prf.cuni.cz/15-20/18-kasn.htm. 148 Srov. kán. 1488, 1489 CIC 1983. 149 Srov. kán. 1488 §1; LLOBELL, cit. 131, s. 144-5. 147
37
Stálí zástupci jsou osoby placené soudem, tvoří tedy organickou součást soudu,
což může působit jisté obtíže spočívající např. v existenci vazeb na soud a nedostatečné nezávislosti těchto osob na soudu. Aby se problémům takového rázu předešlo, je
vhodné, aby pracoviště stálých zástupců bylo odděleno od pracoviště soudu apod. Z důvodu zaručení rovnosti procesních stran by měli být ustanoveni minimálně dva stálí patroni. 150
4.6 Řádné soudní řízení sporné a jeho průběh
Nejzákladnější informace o podstatě soudního řízení sporného byly podány
v kapitole
4.2. této práce. Předtím, než se začnu věnovat samotnému průběhu řízení
sporného, chci podotknout, že pojem spor (lat. lis) dle Dziegy ve skutečnosti nemusí znamenat spor mezi dvěma fyzickými nebo právnickými osobami, ale především znamená spor právní, právní (formální) pochybnost, zpochybnění něčeho v právním
smyslu, právně významný rozpor mezi dvěma tvrzeními. Tato pochybnost vystupuje do popředí tehdy, pokud se ukážou minimálně dvě vzájemně se vylučující interpretace,
přičemž každá má na své straně určitý právní nebo faktický argument. Podstatou
každého soudního procesu je vlastní rozhodnutí soudce ve sporu. Cílem soudcovského rozhodování je změnit věc spornou na věc formálně jednoznačnou. 151
Soudní řízení sporné se může podle platného kodexu uskutečnit dvěma způsoby, a
to řádným a mimořádným způsobem. Řádný způsob, tzn. řádné sporné soudní řízení je
upraveno v kán. 1501-1655 CIC 1983 a bude o něm pojednáno v této kapitole. Mimořádný způsob soudního řízení sporného je označován kodexem jako sporné řízení
ústní a jeho regulace je obsažena v kán. 1656 - 1670 CIC 1983. Tomuto řízení bude věnována pozornost až v následující kapitole.
Řádné sporné řízení rozčlením chronologicky z důvodu větší přehlednosti do
těchto částí152: • • •
zahájení řízení (kán. 1501 – 1512)
zjištění předmětu sporu (kán. 1513 – 1516) stav sporu (kán. 1517 – 1525)
Srov. LLOBELL, cit. 131, s. 128-135. DZIEGA, A. Ústny proces v kánonickom práve. In Sborník Acta IX. Symposii Iuris Canonici anni 1999. Ius et iustitia. 1. vyd. . Přeložil Ján Duda. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 2000, s. 206. 152 Hrdina rozlišuje v řádném řízení sporném v první instanci čtyři procesní etapy – zahájení řízení (periodus introductoria), důkazní řízení (periodus probatoria), projednání záležitosti (periodus discussoria), vynesení a zveřejnění rozsudku (periodus decissoria) (srov. HRDINA, cit. 14, s. 365). 150 151
38
• •
důkazní řízení (kán. 1526 – 1583) závěr řízení (kán. 1598 – 1606)
- zveřejnění soudního spisu - uzavření záležitosti
- porada o záležitosti
• • • •
soudní rozhodnutí (kán. 1607 – 1618)
řádné opravné prostředky proti soudnímu rozhodnutí (kán. 1619 – 1640)
právní moc rozhodnutí a návrat do právně původního stavu (kán. 1641 – 1648) výkon rozsudku (kán. 1650 – 1655)
Nyní se budu věnovat blíže rozboru jednotlivých výše uvedených částí řádného řízení sporného.
4.6.1 Zahájení řízení Předpokladem každého soudního řízení sporného je žaloba, tj. žádost osoby, aby
soudce jednal a rozhodl určitý soudní spor. Bez žaloby se neuskuteční žádný proces,
pouze „běh naprázdno“, který nemůže vést k vynesení platného rozsudku (viz kán. 1620
°4 CIC 1983). Není řízení z moci úřední. Soudce není oprávněn rozhodovat z vlastní
iniciativy žádnou právní záležitost, žádný soudní spor č i určení osobního stavu.
Soudcovskou moc projednat a rozhodovat spor získá teprve skrze přípustnou žalobu. 153
Zahájení řízení je tedy ovládáno zásadou dispoziční, nikoliv zásadou oficiality.
Žaloba musí být podána příslušnou osobou (tj. osobou aktivně legitimovanou),
kterou je podle ustanovení kodexu osoba, jež má na věci právní zájem nebo jí může být ochránce spravedlnosti. Adresátem žaloby je příslušný soudce154. ve formě písemné, za určitých okolností je přípustná žaloba ústní.
155
156
Žaloba se podává
Nezbytné náležitosti žaloby uvádí kán. 1504 CIC 1983. Patří mezi ně uvedení
příslušného soudu, označení žalobce, žalovaného, předmětu žaloby; dále zdůvodnění tvrzených skutečností, s alespoň obecně uvedenými důkazy k jejich prokázání; uvedení
příslušného ustanovení kodexu, na němž je žaloba založena; adresa žalobce či právního
zástupce a kanonické bydliště žalovaného; podpis žalobce nebo právního zástupce a datum. Jestliže žaloba trpí pouze vadami odstranitelnými, vyzve buď soudce k jejich
LÜDICKE, cit. 20, 1501/1 (Mai 1989). Kritéria pro určení příslušnosti jsou obsažena v kán .1405 – 1415 CIC 1983. 155 Srov. kán. 1501, 1502 CIC 1983. 156 Více v kán. 1503 CIC 1983. 153 154
39
odstranění nebo takovou žalobu odmítne a žalobce pak může témuž soudci podat žalobu novou, bezvadnou.157
Jakmile je soudu žaloba doručena, soudce nebo v případě kolegiálního
rozhodování soudu předseda senátu nejdříve prověří, zda je ve věci příslušný konat a zda je žalobce procesně způsobilý. Poté přikročí k rozhodování o přijetí nebo
odmítnutí158 žaloby. O přijetí či odmítnutí žaloby se rozhoduje písemným dekretem, jenž nelze považovat za pouhé rozhodnutí upravující řízení (procesní rozhodnutí), neboť
toto rozhodnutí teprve umožní celé řízení nebo mu zabrání. Proto musí být toto rozhodnutí odůvodněno, např. uvedením skutečností, jimiž se ověří kritéria pro přijetí žaloby. Rozhodnutí by mělo být učiněno co možná nejrychleji, aby se již v tomto stádiu
řízení předešlo možným průtahům.159 Pokud je soudce třicet dnů nečinný a nerozhodne v této lhůtě o přijetí či odmítnutí žaloby, může žalobce podat naléhavý podnět. Poté běží
nová desetidenní lhůta, v níž má soudce rozhodnout. Po jejím marném uplynutí se žaloba považuje za přijatou.
Rozhodnutí o přijetí žaloby musí zároveň obsahovat předvolání druhé (popř.
další) strany ke zjištění předmětu sporu a musí v něm být stanoveno, zda je dostačující
písemná odpověď nebo zda je nutné osobní dostavení se k soudu. K předvolání
žalované strany se většinou připojí i stejnopis žaloby. Předvolání se oznamuje nejčastěji
prostřednictvím pošty. Jestliže strana žalovaná omítne převzít předvolání nebo brání jeho doručení, platí v tomto případě nevyvratitelná domněnka , že předvolání bylo řádně
doručeno. Bez zákonného oznámení předvolání jsou veškeré procesní úkony neplatné,
kromě případu uvedeného v kán. 1507 §3 CIC 1983, podle něhož není třeba předvolání, jestliže se sporné strany skutečně dostaví k jednání ve věci .
Předvolání stran, resp. dostavení k soudnímu jednání má určité právní účinky,
jejichž výčet nalezneme v kán. 1512 CIC 1983: •
„věc přestává být v původním stavu právně nedotčeném“, což především
znamená, že věc sama již nepodléhá volné dispozici, je závislá na výsledku řízení a že žalobce nemůže vzít žalobu zpět bez souhlasu žalovaného a soudce
Srov. kán. 1505 §3 CIC 1983; HRDINA, cit. 14, s. 366. Žaloba může být odmítnuta pouze z důvodů taxativně uvedených v kán. 1505 §2 CIC 1983 (tj. nepříslušnost soudu nebo soudce; procesní nezpůsobilost žalobce; žaloba nemá požadované náležitosti; zjevná neopodstatněnost žaloby). Proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby připouští kodex podání stížnosti (viz kán. 1505 §4 CIC 1983). 159 Srov. LÜDICKE, cit. 20, 1505/1-8 (Juli 2004). 157 158
40
•
příslušnost soudu, u něhož byla žaloba podána, se stává výlučnou; ostatní
•
přerušuje se běh promlčecí lhůty a lhůty pro vydržení
• •
do té doby příslušné soudy, se stávají nepříslušnými
předvolání způsobí překážku věci zahájené (litispendence), která brání
tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení
je předpokladem pro to, aby i protistrana nabyla svých procesních práv
160
4.6.2 Zjištění předmětu sporu (litiskontentestace, litis contestatio, Streitfestlegung, dosvedčenie sporu)
Na základě žaloby a stanoviska nežalující strany (tvrzení žalobce a žalovaného) se
stanoví předmět sporu, tzn. soudce rozhodnutím určí meze sporné věci. Tímto jsou jasně
vytyčeny hranice, uvnitř kterých se soudce může pohybovat a rozhodovat. Na to, co není zahrnuto pod předmět sporu, se nevztahuje překážka litispendence ani věci
pravomocně rozhodnuté (rei iudicate). Změna předmětu sporu je možná pouze z vážného důvodu, na návrh strany (podaný ve lhůtě deseti dnů od oznámení
rozhodnutí) a po vyslechnutí ostatních stran. Po stanovení předmětu sporu poskytne soudce stranám přiměřenou dobu k předložení, resp. doplnění důkazů.
161
Fakticky však
již v žalobě musí žalobce alespoň „obecně uvést skutečnosti a důkazy na prokázání toho, co tvrdí“ (kán. 1504 CIC 1983).
4.6.3 Stav sporu (litis instantia, Rechtshängigkeit, nastolenie sporu)
Stav sporu začíná předvoláním stran a končí buď vynesením rozsudku nebo
jiným způsobem stanoveným kodexem (např. zpětvzetím žaloby). Stav sporu končí podle kán. 1520 CIC 1983 i tím, že strany během šesti měsíců (partikulární zákon může určit lhůtu jinou) neprovedly žádný procesní úkon, ač jim v tom nebránila žádná překážka.
Žalobce může vzít písemně a se souhlasem soudce a druhé strany žalobu zpět
v každém stádiu řízení, stejným způsobem se může strana vzdát všech nebo některých úkonů řízení. 162
Ve stati věnované stavu sporu je pojednáno též o pozastavení řízení.163
LÜDICKE, cit. 20, 1512/ 2-4 (Mai 1989). Srov. kán. 1513 - 1515 CIC 1983. 162 Srov. kán. 1524 CIC 1983. 163 Více viz kán. 1518, 1519 CIC 1983. 160 161
41
4.6.4 Důkazní řízení
V CIC 1983 je výraz „důkaz“ používán ve dvojím významu, v širším a užším
slova smyslu. V širším významu slouží pro označení důkazního prostředku, jímž si
mohou strany pomoci, když chtějí něco dokázat, anebo který může nařídit soudce, aby něco ověřil, bez ohledu na to, zda se později ukáže jako užitečný či nikoliv na dokázání
toho, co tvrdí žalobce nebo žalovaný. V užším slova smyslu se užívá tohoto pojmu na označení konkrétního důkazního prostředku, který samostatně nebo ve spojení s dalšími je skutečně způsobilý vytvořit morální jistotu o věci ve smyslu kán. 1608 CIC 1983. 164
Důkazní etapa řízení začíná po zjištění předmětu sporu165, kdy soudce poskytne
stranám přiměřený čas k předložení a doplnění důkazů. Jedná o upřesnění informací o
důkazech uvedených již v žalobě a současně je možné v této fázi předložit nové dosud
neuvedené důkazy. Při dokazování se uplatňuje zásada, že povinnost dokazovat určité tvrzení má ten, kdo je předkládá.
166
Důkaz nepotřebují skutečnosti právem
předpokládané (právní domněnky, presumpce)167 a ty skutečnosti, jež jedna strana tvrdí a druhá připouští168.
Jako důkaz je možno použít vše, co zákon dovoluje a co přispěje k objektivnímu
rozhodnutí ve věci.169 Kodex v kán. 1530–1586 CIC 1983 popisuje šest kategorií
důkazních prostředků: a) výslech stran (kán. 1530–1538), b) veřejné a soukromé listiny
(kán. 1539–1546), c) svědci (kán. 1547–1573), d) znalci (kán. 1574–1581), e) soudní
ohledání místa a věci (kán. 1582–1583) a f) presumpce (kán. 1584-1586). Ze znění kán. 1527 je možno dovodit, že kromě výše uvedených důkazních prostředků je možno předložit důkazy kodexem výslovně neupravené.
170
Připuštění nebo zamítnutí důkazních prostředků náleží soudci. Soudce může
GROCHOLEWSKI, Z. Štruktúra dôkazovej fázy procesu. In Sborník Acta IX. Symposii Iuris Canonici anni 1996. Ius et iustitia. Přeložil Peter Holec. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 2000, s. 78. 165 Před zjištěním předmětu sporu se důkazy neprovádí, není-li pro to závažný důvod (srov. kán. 1529 CIC 1983). 166 Srov. kán. 1526 CIC 1983. 167 V CIC 1983 je mnoho takových presumpcí – např. kán. 13 §1, 97 §2, 124 §2, 1060 (v pochybnostech se platnost manželství předpokládá), 1096 §2, 1101 §1 (předpokládá se shoda vůle a projevu vůle při uzavírání manželství) atd. 168 Ve věcech soukromých, v nichž nejde o veřejné dobro, doznání (tj. tvrzení o nějaké skutečnosti týkající se předmětu sporu některou stranou v její neprospěch, učiněné písemně či ústně, před příslušným soudem, z vlastního podnětu nebo při výslechu) jedné strany zbavuje ostatní strany povinnosti dokazovat (tzn. doznání má sílu absolutního důkazu). Jinak je tomu ve věcech týkajících se veřejného prospěchu. Doznání má pouze běžnou důkazní sílu a soudce je musí hodnotit spolu s ostatními okolnostmi sporné věci. 169 NEMEC, cit. 6, s. 178. 170 Rozbor jednotlivých důkazních prostředků jde nad rámec této práce. Odkazuji proto na výše uvedené kánony zabývající se touto problematikou. 164
42
zamítnout jen ty důkazní prostředky, které se jeví jako neužitečné pro rozhodnutí ve věci (např. strana
navrhuje na podporu svých tvrzení výslech svědků, kteří však
nevnesou do věci již nic nového kromě toho, co již bylo dostatečně objasněno) nebo
které jsou nedovolené (např. žádost strany, aby jako svědek vypovídal u soudu kněz o tom, co se dozvěděl u zpovědi).
Důkazy spočívající ve výslechu svědka/ů či vypracování znaleckého posudku,
jež předloží jedna ze stran je třeba oznámit straně druhé, a to z toho důvodu, aby druhá
strana měla možnost zaslat soudu žádost o vyloučení svědka nebo znalce. Taková
žádost musí obsahovat důvody, které poukazují na neužitečnost či nedovolenost.171 Je
opět na soudci, aby žádost přezkoumal a rozhodl.
O shromažďování důkazů by se měl postarat soudce / předseda senátu, který má
ve věci rozhodnout, protože bezprostřední kontakt soudce s důkazy mu umožňuje jejich
lepší hodnocení. Kodex dovoluje k tomuto účelu ustanovení auditora.172 Každý soud má
podle ustanovení kán. 1418 CIC 1983 právo obrátit se na jiný soud a požádat jej o pomoc při shromažďování důkazů.
4.6.5 Závěr řízení
Jakmile je provedeno dokazování, je soudce / předseda senátu povinen dovolit
stranám a jejich advokátům, aby v kanceláři soudu nahlédli do spisů, které dosud neznají. Děje se tak vydáním rozhodnutí (dekretu) o zveřejnění spisu. Povinnost zveřejnění obsahu soudního spisu je zakotvena v kán. 1598 CIC 1983. Je úzce spjata s právem na obhajobu, protože nikdo se nemůže účinně bránit, pokud neví, jaké argumenty stojí proti němu. K realizaci tohoto práva je tedy nutné, aby stranám bylo umožněno seznámit se s důkazy předloženými druhou stranou či ex offo. Nedodržení
tohoto kánonu má za následek neplatnost rozsudku z důvodu odepření práva na
obhajobu (kán. 1620 °7 CIC 1983). Poté mohou strany předložit soudci další důkazy.
Protože řádná etapa pro předložení důkazů skončila, měly by být připuštěny jen takové důkazy, které se jeví jako nezbytné pro rozhodnutí ve věci samé.173
K ukončení dokazování dochází jedním z následujících způsobů:
• •
prohlášením stran, že již nemají co dodat
uplynutím lhůty stanovené soudem k doplnění důkazů
Srov. kán. 1554, 1555 a 1576 CIC 1983. O postavení této osoby řízení bylo pojednáno v kapitole 4.4. Obsazení soudu. 173 Srov. GROCHOLEWSKI, cit. 164, s. 95-97. 171 172
43
•
prohlášením soudce, že věc pokládá za dostatečně objasněnou
Soudce pak vydá rozhodnutí (dekret) o uzavření záležitosti.174
Po uzavření záležitosti otevře soudce k dané kauze diskusi.175 Obsahem diskuse
jsou především námitky a obhajoby stran, na jejichž sestavení má soudce vyhradit
stranám přiměřenou lhůtu. Námitky a obhajoby se mají zpravidla podávají písemně. Po jejich vzájemném sdělení na ně může každá strana během krátké lhůty poskytnuté soudcem reagovat (odpovědět). Toto právo mají strany pouze jednou, pokud se ovšem
soudce nedomnívá, že je nutno je ze závažného důvodu poskytnout znovu. Právo posledního slova mají obhájce svazku a ochránce spravedlnosti, pokud se účastní řízení, v řízení trestním toto právo přísluší obžalovanému.176
4.6.6 Soudní rozhodnutí
Soudní řízení je možno ukončit buď vydáním rozsudku (sententia)177 nebo
jinými kodexem předvídanými způsoby. Vynesení rozsudku ve věci samé je cílem,
k němuž celé soudní řízení směřuje. Ne pokaždé však dochází k ukončení řízení tímto způsobem. Řízení podle ustanovení kán. 1520 CIC 1983 končí také tím, že strany během šesti měsíců neprovedou žádný úkon v soudním řízení, ač jim v tom nic nebrání. Stejné právní následky jako nečinnost stran vyvolává i zpětvzetí žaloby podle kán. 1524
CIC 1983 a nedostavení se žalobce ani po novém předvolání podle kán. 1594 °2 CIC 1983.
V rámci řádného soudního řízení sporného jsou vydávána taktéž rozhodnutí
procesní povahy, jež jsou v českém překladu nazývána rozhodnutími, v originále je pro ně užíván výraz decretum. Mezi taková rozhodnutí patří např. rozhodnutí o předvolání
k soudu, o zveřejnění obsahu soudního spisu, o uzavření záležitosti apod.
Významným procesně-právním institutem kanonického práva, který se uplatňuje
při soudním rozhodování, je morální jistota (moralis certitudo). Morální jistota je
Kán. 1600 CIC 1983 stanoví, za jakých podmínek lze provádět dokazování i po uzavření záležitosti. Kodex v této souvislosti hovoří o poradě o záležitosti, a to v kán. 1601-1606. 176 Srov. Kolektiv autorů. Právo katolické církve. Studijní texty bohosloveckých fakult. Sešit 2. Olomouc: Matice cyrilometodějská, s. 306, 307; NEMEC, cit. 6, s. 181. 177 Hlavní věc (věc sama), jež byla zahájena samostatnou žalobou, je rozhodována konečným rozsudkem (sententia definitiva), tj. vydáním meritorního rozhodnutí; nahodilá záležitost rozsudkem mezitimním (sententia interlocutoria). Za nahodilou záležitost kodex považuje takovou otázku, které vyvstane po zahájení řízení a která není výslovně obsažena v litiskontestaci, ale souvisí s jejím obsahem. Bez rozhodnutí o této otázce není možno rozhodnout hlavní předmět kauzy. Jako příklad nahodilé záležitosti lze uvést nepřipuštění určitého důkazního prostředku či odmítnutí svědka. Nahodilým záležitostem jsou věnovány kán. 1587-1591 CIC 1983. Nahodilá záležitost je v literatuře označována rovněž jako předběžná otázka. (srov. NEMEC, cit. 6, s. 180). 174
175
44
pojem, který vznikl ve scholastické filozofii. Termín „morální jistota“ lze najít v některých oficiálních dokumentech Svatého stolce z období
19. století.178
V legislativním textu byl poprvé obsažen v CIC 1917 v kán. 1869. Pojem „morální
jistota“ byl později vysvětlen papežem Piem XII. v jeho promluvě k Římské rotě z roku 1942. Na Pia XII. navázal rovněž v promluvě k Římské rotě papež Jan Pavel II. v roce 1980.179
Problematika morální jistoty je platným kodexem upravena v jediném kánonu
(kán. 1608). Kán. 1608 §1 stanoví, že k vynesení jakéhokoliv rozsudku se u soudce vyžaduje vždy mravní jistota o věci, která se rozsudkem rozhoduje. Tato formulace byla
doslovně převzata z CIC 1917 a např. Lüdicke180 či Grocholewski ji nepovažují za
nejpřesnější. Grocholewski uvádí: „Není pravdou, že na vynesení jakéhokoliv rozsudku soudce musí mít morální jistotu. Musí ji mít jen tehdy, když vynáší takový rozsudek, který dává za pravdu žalující straně, tehdy, když rozsudkem uznává její právo, kterého se dožaduje . Nemusí mít morální jistotu tehdy, když vydává negativní rozsudek, tedy
rozsudek, který je v neprospěch žalující strany.“181 Morální jistota musí být chápána
jako objektivní jistota postavená na objektivních důvodech a ne pouze jako subjektivní jistota založená na pocitech.182 V souladu s tím CIC 1983 stanoví, že soudce musí
k morální jistotě dospět ze spisů a z důkazů. Důkazy soudce hodnotí podle svého svědomí, uplatňuje se zde zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže soudce nedosáhne
morální jistoty, rozhodne, že právo žalobce není jisté a žalovanou stranu zprostí
obžaloby. Výjimku představují záležitosti, které požívají výhodu práva V těchto případech je nutno rozhodnout ve prospěch právem zvýhodněné záležitosti. Tak např. v řízení ve věci prohlášení neplatnosti manželství podle kán. 1671 CIC 1983 a násl. musí soudce vynést rozsudek ve prospěch platnosti manželství, pokud nedospěje k morální jistotě 183
Konečný rozsudek vynáší buď samosoudce nebo je-li věc projednávána
v senátu, je třeba, aby byl vynesen většinou hlasů. Každý soudce si předtím než se senát Pojem „morální jistota“ obsahovala např. instrukce Posvátné kongregace pro biskupy a řeholníky z roku 1880. (srov. ERDÖ, P. Morálna istota sudcu. In Sborník Acta VII. et VIII. Symposii Iuris Canonici anni 1997 et 1998. Ius et iustitia. PřeložilJán Duda. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 2004, s. 33). 179 Ze zmíněných promluv cituje např. Grocholewski In: GROCHOLEWSKI, Z. Morální jistota jako klíč pro čtení norem procesního práva. Přeložil František Krejsa. Litovel: Krejsa F. vlastním nákladem, 1999. 180 Srov. LÜDICKE, cit. 20, 1608/1 (April 1990). 181 GROCHOLEWSKI, Z. Morální jistota jako klíč pro čtení norem procesního práva. Přel. Krejsa F.Litovel: Krejsa F. vlastním nákladem, 1999, s. 2. 182 Srov. . ERDÖ, cit. 178, s. 36; GROCHOLEWSKI, cit. 181, s. 8. 183 Srov. kán. 1608 §2–4 CIC 1983. 178
45
sejde k vynesení rozsudku, prostuduje soudní spis a připraví si písemné závěry o
podstatě záležitosti, a to včetně věcného a právního odůvodnění. Poté předseda senátu svolá poradu soudců. Soudci si s sebou přinesou písemné závěry, jež na poradě ve stanoveném pořadí přednesou. První na poradě se svým závěrem vystoupí vždy
vyšetřující. Následuje diskuse (rozprava) pod vedením předsedy senátu, jejímž cílem je
dohodnout se na obsahu výroku rozsudku. Při diskusi může ještě každý ze soudců změnit svůj původní závěr. Nedospějí-li soudcové k rozsudku na první poradě, může
být porada odročena. Další porada by se měla uskutečnit nejpozději do jednoho týdne. 184
Po skončení diskuse vypracuje vyšetřující rozsudek na základě závěrů diskuse a
pak jej předloží jednotlivým soudcům ke schválení. Rozsudek má být vyhotoven do jednoho měsíce ode dne, kdy byla věc rozhodnuta. 185
Každý rozsudek musí obsahovat materiální a formální náležitosti stanovené CIC
1983.186 Mezi formální náležitosti patří uvedení Božího jména v záhlaví rozsudku187,
dále název soudu, jméno soudce nebo členů senátu, jméno a bydliště žalobce, žalovaného a jejich zástupců, jméno ochránce spravedlnosti a obhájce svazku, pokud se jednání účastnili. Formální náležitostí je také den a místo vynesení rozsudku, podpis
soudce či členů senátu a podpis notáře. Materiálními náležitostmi rozsudku kodex
rozumí stručné vylíčení skutkového stavu s uvedením stanoveného předmětu sporu a závěrů stran. Pak následuje výroková část rozsudku, jež obsahuje důvody právní (tzn. právní předpisy, o něž se rozsudek opírá) a důvody faktické či věcné (tzn. skutečnosti,
které soud zjistil dokazováním). Rozsudek musí obsahovat také poučení o možnosti podání opravného prostředku s uvedením příslušných lhůt.188
Rozsudek má být co nejdříve oznámen stranám, a to buď jeho předáním stranám
nebo jejich právním zástupcům, popř. zaslání vyhotovení rozsudku poštou. 189
Srov. kán. 1609 CIC 1983; NEMEC, cit. 6, s. 183; POLÁŠEK, F. Procesní právo. Olomouc: Univerzita Palackého, Cyrilometodějská teologická fakulta, 1997, s. 29-30. 185 Srov. kán. 1610 CIC 1983. 186 NEMEC, cit. 6, s. 183. 187 Např. „Ve jménu Božím“ nebo „Ve jménu Nejsvětější Trojice“. 188 Srov. kán. 1612 a 1614 CIC 1983. 189 Srov. kán. 1615 a 1509 CIC 1983. 184
46
4.6.7 Řádné opravné prostředky proti soudnímu rozhodnutí
Rozsudek, který ještě nenabyl právní moci, lze napadnout řádným opravným
prostředkem. Mezi řádné opravné prostředky literatura řadí odvolání a stížnost na neplatnost rozsudku.190
4.6.7.1 Odvolání (kán. 1628 – 1640)
Právo odvolat se proti rozsudku mají kromě procesní strany, která se cítí
rozsudkem poškozena, také ochránce spravedlnosti a obhájce svazku, a to v případech, kdy je jejich účast na řízení vyžadována kodexem.191 Nepřípustnost odvolání upravuje kán. 1629 CIC 1983. Uvádí, že odvolání nemůže směřovat proti rozsudkům papeže či
Nejvyššího soudu Apoštolské signatury, proti pravomocným rozsudkům, proti rozsudkům, které mají vadu neplatnosti aj.
V kanonickém právu procesním existuje tzv. dělený odvolací systém, který
spočívá v tom, že odvolání je třeba jednak podat k soudu, který vynesl rozsudek, a to ve
lhůtě patnácti dnů od zveřejnění rozsudku a dále k soudu odvolacímu, a to do jednoho měsíce ode dne podání odvolání k soudu, který rozsudek vynesl.192
Podání odvolání má účinek odkladný (suspenzivní), tzn. odkládá výkon
rozsudku, a účinek devolutivní, což znamená, že se věc přesouvá k soudu vyšší instance. V odvolacím řízení není možno rozšiřovat předmět sporu. Odvolací soud může rozsudek soudu prvního stupně buď potvrdit nebo zcela či zčásti změnit.193
4.6.7.2 Stížnost na neplatnost rozsudku (kán. 1619 – 1627)
Rozsudek může být neplatný (nulitní) z různých důvodů, jejichž společným
jmenovatelem jsou buď formální nedostatky rozsudku nebo řízení, které vydání
rozsudku předcházelo. Tyto vady způsobují neplatnost rozsudku. Kodex rozlišuje vady neplatnosti odstranitelné (napravitelné) a neodstranitelné (nenapravitelné).
Taxativní výčet neodstranitelných vad neplatnosti uvádí kán. 1620 CIC 1983.
Jsou jimi např. absolutní nepříslušnost soudce, vynesení rozsudku pod vlivem násilí
nebo strachu, absence žaloby, jednání bez zmocnění, odepření práva na obhajobu aj. Platný kodex sám nezná členění opravných prostředků na řádné a mimořádné, pozornost této problematice je věnována v literatuře. Mezi autory neexistuje naprostá jednota ohledně řazení jednotlivých opravných prostředků. Někteří (např. Hrdina) stížnost na neplatnost rozsudku označují nikoliv za řádný, nýbrž za mimořádný opravný prostředek. Srov. HRDINA, cit. 14, s. 372. 191 Srov. kán. 1628 CIC 1983. 192 Srov. kán. 1630 a 1633 CIC 1983; HRDINA, cit. 14, s. 372. 193 Srov. kán. 1638 a 1639 CIC 1983. 190
47
Stížnost na neplatnost rozsudku lze v těchto případech uplatnit formou námitky
kdykoliv nebo formou žaloby ve lhůtě deseti let ode dne zveřejnění rozsudku. V obou případech musí být ve věci vydán nový rozsudek, tzn. jsou-li dány důvody uvedené v kán. 1620 CIC 1983, soud zruší původní rozsudek a vynese rozsudek nový.194
Mezi odstranitelné vady, jejichž taxativní výčet je obsažen v kán. 1622 CIC
1983, patří nezákonný počet soudců, absence odůvodnění rozsudku, rozsudek neobsahuje podpisy, údaje o místu a datu vynesení aj. V případě odstranitelných vad
může být stížnost podána v tříměsíční lhůtě od oznámení rozsudku. Ve stejné lhůtě může být rozsudek ex offo zrušen nebo napraven soudcem, který rozsudek vydal.
Jestliže stížnost není v této lhůtě uplatněna a ani soudce ex offo rozsudek sám nezruší či
neopraví, rozsudek se pouhým uplynutím výše uvedené lhůty napravuje a stává se platným.195
Stížnost na neplatnost rozsudku může být podána samostatně nebo spolu
s odvoláním. K podání stížnosti jsou oprávněny procesní strany, obhájce svazku a ochránce spravedlnosti.196
4.6.8 Právní moc rozhodnutí
Rozsudek nabývá právní moci jestliže:
• • • • •
v téže věci byly vyneseny dva shodné rozsudky nebo nebylo podáno odvolání ve stanovené lhůtě nebo odvolací řízení bylo zastaveno nebo došlo k zpětvzetí odvolání nebo
byl ve věci vynesen rozsudek, proti němuž není podle kán. 1629 CIC 1983 přípustné odvolání
197
Proti pravomocnému rozsudku nelze podat řádný opravný prostředek. Právní
moc je taková vlastnost rozsudku, jež zakládá překážku pravomocně rozhodnuté věci
(rei iudicate), která brání novému řízení v téže věci.
Podle zvláštního ustanovení kán. 1643 CIC 1983 se tzv. statusová rozhodnutí, tj.
rozhodnutí ve věcech kanonického stavu osob (manželské záležitosti, neplatnost Srov. NEMEC, cit. 6, s. 185; HRDINA, cit. 14, s. 374. Srov. KOLEKTIV AUTORŮ, cit. 176, s. 309. 196 Srov. kán. 1625 a 1626 §1 CIC 1983. 197 Srov. kán. 1641 CIC 1983. 194 195
48
svátosti svěcení) se nikdy nestávají pravomocnými a lze je kdykoliv napadnout u odvolacího soudu. Musí však být předloženy závažné důkazy zpochybňující rozsudek.
4.6.9 Návrat do právně původního stavu (kán. 1645 – 1648)
Žádost o návrat do právně původního stavu je mimořádným opravným
prostředkem proti rozsudku, který nabyl právní moci a je zjevně nespravedlivý, tzn.
rozsudek má materiální nedostatek, a to z důvodu nepravdivých důkazů, z důvodu nových skutečností, jež svědčí o opaku ve věci, z důvodu podvodu jedné procesní
strany, z důvodu pochybení soudce spočívající buď v opomenutí ustanovení zákona nebo ve vydání rozsudku, který je v rozporu s jiným dřívějším pravomocným rozhodnutím.198
Účelem je návrat do právního stavu, který existoval před vynesením rozsudku a
vydání nového rozsudku ve věci. Žádost o návrat do původního stavu je třeba podat ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se žadatel dozví o důvodu. Žádost se v případech, kdy
důvodem není pochybení soudce a nehrozí tak riziko podjatosti, podává u soudce, který vynesl rozsudek. Tam, kde je důvodem žádosti pochybení soudce, se žádost podává k odvolacímu soudu. Žádost o návrat do právně původního stavu má suspenzivní účinek. Pokud vznikne podezření, že žádost byla podána pouze za účelem oddálení výkonu rozsudku, může soudce nařídit výkon rozsudku.199
4.6.10 Výkon rozsudku (kán. 1650 – 1655)
Pravomocný rozsudek, není-li napaden žádostí o návrat do právně původního
stavu, může být vykonán. Výkon rozsudku v tzv. exekučním neboli vykonávacím řízení
připadá v úvahu pouze tehdy, ukládá-li rozsudek alespoň jedné ze stran nějakou povinnost a ta nebyla splněna dobrovolně. Výkon rozsudku nařizuje soudce
rozhodnutím (dekretem). Vykonavatelem rozsudku je biskup diecéze, v níž byl vynesen
rozsudek prvního stupně, a to buď osobně nebo prostřednictvím jiného. CIC 1983 nehovoří o způsobu výkonu rozhodnutí.200 V praxi je vykonávací řízení zcela ojedinělé,
protože církevní soudy projednávají především věci statusové, které právní moci nenabývají.
Srov. kán. 1645 CIC 1983. Srov. kán. 1646, 1647 CIC 1983. 200 Srov. kán. 1650, 1651, 1653 CIC 1983. 198 199
49
4.7 Sporné řízení ústní
Druhou formou sporného řízení je vedle řádného sporného řízení sporné řízení
ústní. Tento mimořádný způsob řízení je upraven kodexem v kán. 1656 – 1670. Tyto kánony mají povahu zvláštních norem ve vztahu k normám řádného řízení sporného řízení v kán. 1501 – 1655 CIC 1983. Cílem ústního řízení je zrychlené projednání a rozhodnutí sporných věcí.
Nejpodstatnějšími znaky ústního procesu je princip bezprostřednosti a princip
koncentrace. Obsahem prvního z nich je bezprostřední kontakt
mezi soudcem a
procesními stranami, popř. jinými osobami vystupujícími v řízení (např. svědci, znalci, právní zástupci). Podle tohoto principu musí být soudce přítomen při shromažďování
důkazů, aby je mohl následně hodnotit podle svého vlastního přesvědčení, nikoliv na
základě tvrzení jiných osob. Princip koncentrace požaduje soustředění celého řízení do
krátkého časového období. Mezi zahájením řízení a vynesením rozsudku by měl být co nejkratší časový úsek. Snižuje se tím totiž riziko, že soudce ztratí přímý (bezprostřední) dojem získaný z dokazování.201
Z výše uvedeného lze vyvodit, že ústní řízení je díky uplatnění principu
bezprostřednosti řízením dynamickým. Aplikace principu koncentrace zaručuje rychlejší a hospodárnější vydání rozsudku.202
Podle kán. 1656 CIC 1983 je ústní řízení sporné použitelné ve všech právem
nevyloučených záležitostech, za předpokladu, že nějaká ze stran nepožaduje řádné řízení.
Jediným druhem sporných kauz, v nichž je ústní řízení obligatorní, je rozhodování
odvolacího soudu o existenci či neexistenci práva podat odvolání. Několik kánonů CIC
1983 pak pouze doporučuje použití ústního řízení. Kán. 1590 doporučuje tento druh
řízení pro rozhodování o nahodilých záležitostech, kán. 1627 pro projednání stížnosti na neplatnost rozsudku a kán. 1693 v záležitostech odloučení manželů.203
Ústní řízení nesmí být použito ve věcech, které jsou rozhodovány v senátu, ať již
podle ustanovení CIC 1983 nebo na základě rozhodnutí diecézního biskupa. Tím jsou automaticky z ústního řízení vyloučeny záležitosti, jež uvádí kán. 1425 CIC 1983 (tzn.
Srov. DZIEGA, cit. 151, s. 209, 210. Srov. DZIEGA, cit. 151, s. 210. 203 Srov. NEMEC, cit. 6, s. 188; DZIEGA, cit. 151, s. 213. 201 202
50
kauzy týkající se neplatnosti svátosti svěcení, svátosti manželství a určité trestní kauzy).204
Nyní se zaměřím na strukturu ústního řízení sporného. Ústní řízení je možno
rozdělit na čtyři etapy, a to na úvodní etapu, soudní jednání, diskusi a vynesení rozsudku.205
Ústní řízení je zahajováno žalobou, která musí kromě obecných náležitostí žaloby
podle kán. 1504 CIC 1983 obsahovat konkrétní skutečnosti, o něž žalobce opírá svá tvrzení a také konkrétní způsob, jak je chce dokázat. Žalobce tedy musí důkazy označit
dostatečně určitě, aby je soudce mohl bez průtahů provést a dodržel princip koncentrace. V příloze žaloby musí žalobce alespoň v opisu předložit všechny listinné důkazy, které má k dispozici, a to opět z důvodu urychlení řízení.206
Jestliže soudce považuje žalobu za důvodnou, je povinen do tří dnů zaslat straně
žalované žalobu s poučením o možnosti podat soudu ve stanovené lhůtě písemné
vyjádření k žalobě. Na základě žaloby a vyjádření stran soudce určí předmět sporu. S předmětem sporu seznámí strany a nařídí ve věci ústní jednání tak, aby se uskutečnilo
do třiceti dnů od stanovení předmětu sporu. K ústnímu jednání předvolá procesní strany a další osoby, jejichž účast na řízení CIC 1983 vyžaduje.207
Při ústním jednání se provede dokazování. Ústní jednání by mělo být zásadně
jedno. Jestliže nemohou být všechny důkazy provedeny při prvním jednání (např. je
třeba provést výslech svědka, který bydlí daleko, prostřednictvím delegovaného soudce), je možno ve věci nařídit další ústní jednání. Po skončení ústního jednání
soudce otevře diskusi o kauze. V diskusi se strany snaží přesvědčit soudce před vydáním rozsudku o správnosti vlastních stanovisek. 208
Pokud z diskuse nevyplyne potřeba doplnit důkazy, vynese ihned po jejím
skončení rozsudek, jehož výrokovou část přečte přítomným stranám. Úplné znění
rozsudku má být co nejdříve doručeno stranám, zpravidla v patnáctidenní lhůtě od vynesení rozsudku.209
Srov. kán. 1657 CIC 1983; DZIEGA, cit. 151, s. 212, 213. DZIGA, cit. 151, s. 210 – 212. 206 Srov. kán. 1658 CIC 1983; DZIEGA, cit. 151, s. 210. 207 Srov. kán. 1659 a 1661 CIC 1983. 208 Srov. kán. 1663 CIC 1983; DZIEGA, cit. 151, s. 211, 212. 209 Srov. kán. 1668 CIC 1983. 204 205
51
4.8 Trestní řízení
V platném kanonickém právu se převážná část norem upravujících trestní řízení
coby druh kanonického řízení nachází jednak v sedmé knize CIC 1983 v kán. 1717-
1731, ale také mezi normami trestního práva hmotného, zejména v kán. 1341-1353 CIC 1983. Kromě těchto norem se v trestním řízení aplikují i kánony o řádném soudním řízení sporném210 nebo kánony 35-58 o vydávání individuálních správních aktů.211
Trestní proces se dělí na fázi předběžného zjišťování (přípravné řízení) a fázi
vlastního trestního řízení, jež může mít povahu soudní nebo mimosoudní. Nyní budou obě fáze řízení blíže popsány.
4.8.1.1 Přípravné řízení
Přípravné řízení je nezbytné k tomu, aby se mohlo realizovat vlastní trestní
řízení. Aby mohlo začít přípravné řízení, musí mít ordinář alespoň pravděpodobnou
zprávu o spáchání deliktu. Tato zpráva může pocházet z různých zdrojů, např. z informací jeho spolupracovníků, z osobní zkušenosti atd. Jestliže ordinář má zprávy o deliktu, je jeho povinností zahájit předběžné zjišťování. Tuto povinnost však nemá, jeví-
li se přípravné řízení jako úplně zbytečné. Taková situace může nastat, jestliže je delikt již veřejně známý, pak může být bezprostředně zahájeno vlastní trestní řízení.
K přípravnému řízení je příslušný obecně ordinář místa trvalého nebo přechodného bydliště podezřelého, ale též ordinář místa, kde byl delikt pravděpodobně spáchán.212
Předběžné řízení koná ordinář osobně nebo prostřednictvím vhodné osoby.
Cílem je shromáždit informace o existenci skutku, okolnostech spáchání, přičitatelnosti
apod. Délka přípravného řízení není časově omezená., ale ordinář by měl dbát na to, že
obžaloba může být ve většině případů podána v tříleté promlčecí lhůtě, jež se počítá ode dne spáchání trestného činu. 213
Na základě výsledků předběžného zjišťování ordinář rozhodne, zda je možné a
prospěšné zahájit vlastní trestní řízení a zároveň v rozhodnutí určí formu trestního řízení (tj. soudní či mimosoudní). Vzhledem k důležitosti rozhodnutí kodex připouští, aby
ordinář věc před vydáním rozhodnutí projednal se dvěma soudci či znalci práva. Pokud Srov. kán. 1728 CIC 1983. Srov. ERDÖ, P. Kánonický trestný proces. In Sborník Acta IX. Symposii Iuris Canonici anni 1999. Ius et iustitia. Přeložil Peter Holec, František Cicholec. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 2000, s. 220. 212 Srov. kán. 1717, 1408, 1412 CIC 1983; ERDÖ, cit. 211, s. 221-222. 213 Srov. kán. 1717 a 1362 CIC 1983. 210 211
52
dospěje k závěru, že účelu trestu lze dosáhnout i mírnějšími prostředky, např. napomenutím či důtkou, dá jim přednost před vlastním trestním řízením. Poté zajistí uložení spisů ze šetření do tajného archivu kurie. 214
Pokud má naopak ordinář za to, že zahájení vlastního trestního řízení je vhodné
(tzn. ordinář dospěl v přípravném řízení k přesvědčení, že trestný čin byl spáchán a je
znám i předpokládaný pachatel), musí rozhodnout, zda se bude pokračovat soudní nebo mimosoudní (administrativní) cestou. Přednost má soudní trestní řízení, které se však v praxi církevních soudů uskutečňuje velmi zřídka. Mimosoudní cestou nelze uložit či
vyhlásit tresty trvalé (např. pozbytí duchovního stavu podle kán. 290 či zbavení úřadu podle kán. 196 CIC 1983).215
4.8.1.2 Vlastní trestní řízení
Jestliže rozhodne ordinář o pokračování trestního řízení mimosoudní cestou,
ukládá mu kodex v kán. 1720 CIC 1983 určité úkoly, a to předvolat obviněného, seznámit ho s obžalobou a důkazy; poté musí projednat důkazy a tvrzení se dvěma přísedícími. Pokud dospěje k morální jistotě ohledně spáchání deliktu, vydá rozhodnutí
(dekret) o uložení nebo vyhlášení trestu podle kán. 1342-1350 CIC 1983, s odůvodněním po stránce právní i faktické. Rozhodnutí musí být obviněnému
doručeno. Proti správnímu rozhodnutí je podle kán. 1353 CIC 1983 přípustné odvolání, jež má odkladný účinek.
Pokud ordinář rozhodl o zahájení soudního trestního řízení, předá výsledky
předběžného šetření ochránci spravedlnosti, aby vypracoval žalobu a předložil ji
příslušnému soudci. V žalobě ochránce spravedlnosti vymezí předmět kauzy, navrhne důkazy a požádá soudce o rozhodnutí ve věci. Ochránce spravedlnosti může vzít žalobu zpět se souhlasem ordináře a obžalovaného. V soudním řízení trestním má obžalovaný
povinnost zvolit si advokáta. Jestliže si advokáta nezvolí sám, je mu ustanoven advokát ex offo. Po provedení důkazů a uzavření záležitosti, otevře soudce diskusi, v níž má
právo posledního slova podle kán. 1725 CIC 1983 vždy obžalovaný, popř. jeho právní zástupce či advokát. Soudní trestní řízení končí vynesením rozsudku, jímž je buď
uložen či prohlášen trest v plném rozsahu nebo je rozhodnuto o odložení uložení trestu, o upuštění od potrestání, je uložen mírnější trest či je obžalovaný osvobozen. Proti rozsudku může obžalovaný podat odvolání. K podání odvolání je aktivně legitimován i 214 215
Srov. kán. 1718, 1719, 1341 CIC 1983; HRDINA, cit. 14, s. 382. Srov. kán. 1342 CIC 1983; NEMEC, cit. 6, s. 205.
53
ochránce spravedlnosti, pokud se domnívá, že rozsudek nedostatečně zabezpečí účel trestu.216
4.9 Administrativní řízení
V této kapitole bude věnována pozornost opravným prostředkům vůči
individuálním správním aktům (dále jen ISA), tedy řízení administrativnímu, jehož
předmětem je projednání a rozhodování sporů vzniklých na základě ISA vydaných
nositeli výkonné moci. O správním soudnictví již bylo pojednáno v rámci výkladu o soudech Apoštolského stolce v kapitole 4.3.4.4. této práce.
Jediný opravný prostředek217, který lze proti vydanému ISA podat, je podle
platného kodexu tzv. hierarchický rekurz (správní odvolání). Právní úprava tohoto
opravného prostředku je obsažena v kán. 1732-1739 CIC 1983. Hierarchický rekurz
může být použit jako opravný prostředek proti všem ISA, nejen proti správnímu rozhodnutí, s výjimkou těch, které vydal papež nebo ekumenický koncil.218
Kán. 1733 CIC 1983 je doporučující normou, jež upřednostňuje smírné řešení
sporů za pomoci zprostředkovatelů.
Podání odvolání musí podle kán. 1734 CIC 1983 obligatorně předcházet tzv.
remonstrace, jež je prostředkem mimoprocesního (smírného) řešení sporu. Je to žádost
odvolávajícího o stažení nebo změnu ISA adresovaná osobě, jež ISA vydala. Žádost musí být podána písemně, ve lhůtě deseti dnů od doručení ISA. Osoba, jíž se remonstrace adresuje, musí do třiceti dnů rozhodnout, tzn. vydat nový ISA, kterým se
ten původní opravuje nebo rozhodne o zamítnutí žádosti či ISA zruší. Jestliže
v třicetidenní lhůtě nerozhodne, předpokládá se, že žádost byla zamítnuta. 219 Kán. 1734 §3 CIC 1983 uvádí případy, na něž se remonstrace nevztahuje.
Dalším krokem v administrativním řízení je podání opravného prostředku, tj.
hierarchického rekurzu, vůči ISA příslušné církevní autority. Jak již ze samotného pojmu hierarchický rekurz vyplývá, jedná se o správní odvolání k hierarchicky vyšší
autoritě, která je nadřízena tomu, kdo ISA vydal. Rekurz je možno předložit i původci
napadeného ISA, který je pak povinen zaslat jej příslušnému nadřízenému. Rekurz
může podle kán. 1737 CIC 1983 podat z jakéhokoliv spravedlivého důvodu ten, kdo se
cítí ISA poškozen. Rekurz je potřeba podat v prekluzivní patnáctidenní lhůtě, která Srov. kán. 1721-1728 CIC 1983; NEMEC, cit. 6, s. 205-206. Vedle možnosti přezkoumání ISA soudní cestou. 218 Srov. kán. 1732 CIC 1983. 219 GROCHOLEWSKI, cit. 61, s. 77-78. 216 217
54
začíná běžet a) ode dne doručení ISA, pokud se jedná o případ, kdy se remonstrace nepodává; b) ode dne doručení nového rozhodnutí (odpovědi na remonstraci), kterým
byla remonstrace zamítnuta; c) od třicátého dne poté, co autor ISA obdržel remonstraci a zůstal třicet dnů nečinný. 220
Z výše uvedeného lze učinit závěr, že předmětem odvolacího řízení je spor mezi
původcem ISA a osobou, která se cítí být vydaným ISA poškozena na svých právech či
oprávněných zájmech. Kodex dává osobě, jež se cítí být takto poškozena, možnost domáhat se právní ochrany prostřednictvím hierarchického rekurzu.221 ISA: • • • •
Nadřízený, jež o rekurzu rozhoduje, může podle kán. 1739 CIC 1983 napadený potvrdit
zrušit úplně nebo částečně prohlásit za neplatný změnit
Hierarchický rekurz se může uskutečnit ve více stupních. Pokud je osoba, jež
podala první hierarchický rekurz, nespokojena s rozhodnutím o něm, může podat hierarchický rekurz k příslušnému nadřízenému toho, jež rozhodoval o prvním rekurzu. Tímto nadřízeným je v praxi v naprosté většině případů příslušné dikasterium Římské kurie. Dikasterium, jež obdrží rekurz, má povinnost nejprve určit, zda je příslušné se jím
zabývat. Pokud konstatuje svoji nepříslušnost, odešle rekurz jinému příslušnému dikasteriu. Pokud dikasterium rekurz přijme, je povinné vydat rozhodnutí ve lhůtě tří
měsíců, kterou je možno z důvodu potřeby důkladnějšího přezkoumání rekurzu
prodloužit.222 O hierarchickém rekurzu v dalším stupni se rozhoduje opět způsobem
stanoveným v kán. 1739 CIC 1983.
Jestliže někoho neuspokojí ani rozhodnutí dikasteria Římské kurie, zbývá mu
poslední možnost, a to podat odvolání na druhou sekci Nejvyššího soudu Apoštolské signatury, který je v současnosti jediným správním soudem v katolické církvi. 223
Srov. kán. 1737; GROCHOLEWSKI, cit. 61, s. 78, 79; HRDINA, cit. 14, s. 392. Srov. SEPE, C. Hierarchické rekurzy podané na dikastéria Rímskej kúrie. In Sborník Acta V. Symposii Iuris Canonici anni 1995. Ius et iustitia. Přeložil Ján Duda. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 1997, s. 154-156. 222 Srov. SEPE, cit. 221, s. 171-172. 223 O správním soudnictví již bylo pojednáno v rámci výkladu o soudech Apoštolského stolce v kapitole 4.3.4.4. této práce. Na tomto místě na jmenovanou kapitolu odkazuji. 220
221
55
4.10 Zvláštní řízení 4.10.1 Řízení ve věcech manželských
4.10.1.1 Řízení ve věci prohlášení neplatnosti manželství
Řízení ve věci prohlášení neplatnosti manželství je řízením, s nímž se církevní
soudy setkávají ve své rozhodovací praxi nejčastěji. V CIC 1983 jsou tomuto zvláštnímu řízení věnovány kán. 1671-1691. Tyto kánony mají povahu zvláštních procesních norem (lex specialis). V otázkách týkajících se způsobu řízení, které nejsou
kán. 1671-1691 CIC 1983 upraveny, se použijí obecné procesní normy o soudech (kán.
1400-1500) a normy řádného soudního řízení sporného (kán. 1501-1655) (lex generalis). 224 Kán. 1690 CIC 1983 vylučuje projednání věci v ústním řízení sporném.
Mimo výše uvedeného má být při projednávání záležitostí neplatnosti manželství
diecézními a interdiecézními soudy zachovávána také instrukce Dignitas Connubii.
Tato instrukce byla schválena papežem Janem Pavlem II. 8. listopadu 2004 a publikována 25. ledna 2005. Podle zadání papeže Jana Pavla II. ze 4. února 2003 ji
vypracovala Papežská rada pro legislativní texty v těsné spolupráci s Kongregací pro nauku víry, Kongregací pro bohoslužbu a svátosti, Nejvyšším soudem Apoštolské
signatury a Římskou rotou. Instrukce Dignitas Connubii je rozčleněna do 15 statí, které
obsahují celkem 308 článků. Instrukce má pomoci soudcům a úředníkům soudů ke správnému výkladu a aplikaci manželského práva. Svoji platnost si samozřejmě
zachovaly procesně-právní předpisy CIC 1983, jež musí být při výkladu instrukce zohledněny. Jedním z důvodů, proč byla instrukce Dignitas Connubii vypracována, je stoupající počet záležitostí neplatnosti manželství v posledních letech.
225
Oficiální
český překlad instrukce Dignitas Connubii zatím nebyl pořízen. „Dignitas Connubii“ znamená v překladu „důstojnost manželství“. O důstojnosti manželství hovoří například
dokumenty II. vatikánského koncilu, a to zejména Pastorální konstituce o církvi
v dnešním světě Gaudium et spes z roku 1965.226
Srov. kán. 1691 CIC 1983. PONTIFICAL COUNCIL FOR LEGISLATIVE TEXTS. Dignitas connubii. Instruction. Official Latin Text with English Translation. Citta del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 2005, s. 223, 13, 17. 226 O důstojnosti se konstituce Gaudium et spes zmiňuje v první kapitole druhé části (v bodech 47-52), která nese název „Jak podpořit důstojnost manželství a rodiny“. Uvedu zde několik výňatků z uvedené konstituce, které se týkají důstojnosti manželství. „I v naší době si mnozí lidé váží lásky mezi manželem a manželkou, …Je to láska svrchovaně lidská, neboť ji dobrovolná náklonnost vede od jedné osoby k druhé osobě, a proto zahrnuje dobro celého člověka; je tudíž schopna dodat tělesným i duševním projevům zvláštní důstojnost…“ „Proto skutky, jimiž manželé dosahují důvěrného a čistého sjednocení, jsou čestné a důstojné.“ 224 225
56
Platné a dokonané manželství mezi pokřtěnými je podle kán. 1141 CIC 1983
absolutně nerozlučitelné lidskou mocí. K zániku takového manželství může dojít jedině
smrtí jednoho z manželů. Z toho vyplývá, že manželé nemohou po vzájemné dohodě prohlásit své manželství za neplatné, i kdyby byli o neplatnosti svého manželství
přesvědčeni.227 Polášek uvádí, že rozhodnutí v této věci přísluší do kompetence
církevních soudů. Církevní soud provede šetření a v případě prokázání skutečnosti, že
manželství nevzniklo, prohlašuje neplatnost manželství od jeho začátku. 228 4.10.1.1.1 Důvody neplatnosti manželství
Určité manželství může být uzavřeno neplatně z důvodů, které lze rozčlenit do
tří kategorií: • • •
existence manželské překážky vada manželského souhlasu
vada kanonické formy uzavření manželství
V řízení
229
ve věci prohlášení manželství za neplatné, pokud není vyhrazeno
Apoštolskému stolci 230, je podle kán. 1673 CIC 1983 příslušný: • • • •
soud místa uzavření manželství
soud místa trvalého nebo přechodného bydliště strany žalované
soud místa trvalého bydliště žalobce za splnění určitých stanovených podmínek
soud místa, na jehož území je možno a je třeba shromáždit většinu důkazů za předpokladu, že soudní vikář místa trvalého bydliště žalované strany k tomu dal
souhlas (souhlas může dát až poté, co se dotáže strany žalované, zda proti tomu nic nenamítá)
Aktivní procesní legitimaci mají v tomto řízení manželé a ochránce
spravedlnosti v případech, kdy je neplatnost manželství veřejně známá a manželství
„Manželé, když dostanou důstojnost i úlohu otcovství a mateřství, budou svědomitě plnit povinnost výchovy, zvláště náboženské, která patří především jim.“ (Dokumenty II. vatikánského koncilu. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, s. 222228). 227 HRDINA, cit. 14, s. 305; NEMEC, cit. 6, s. 190. 228 POLÁŠEK, cit. 42, s. 44 229 DUDA, J. Katolícke manželské právo. 1. vyd. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka, 1996, s. 248. 230 V čl. 8 §1 a §2 instrukce Dignitas Connubii je k tomu uvedeno následující: „ čl. 8 §1: Pouze papež má právo soudit v záležitostech neplatnosti manželství nejvyšších představitelů států, stejně jako jiných, kterých se ujal, aby je rozhodl. § 2. V záležitostech jmenovaných v § 1 jsou jiní soudcové absolutně nepříslušní.“ (PONTIFICAL COUNCIL FOR LEGISLATIVE TEXTS, cit. 225, s. 27)
57
nelze zplatnit
nebo zplatnění není účelné.231 Podle kán. 1432 CIC 1983 a čl. 56
instrukce Dignitas Connubii se v řízení o neplatnost manželství vždy požaduje
přítomnost obhájce svazku, který nikdy nesmí jednat ve prospěch neplatnosti manželství.
V řízení o prohlášení neplatnosti manželství se uplatňuje zásada kolegiálního
rozhodování. Podle kán. 1425 CIC 1983 patří projednání a rozhodování otázek neplatnosti manželství mezi řízení, která jsou vyhrazena tříčlennému senátu.
CIC 1983 rozlišuje dva druhy řízení o prohlášení neplatnosti manželství, a to
tzv. proces řádný a tzv. proces zkrácený na základě dokumentů, jehož úprava je obsažena v kán. 1686-1688 CIC 1983.232
Řízení je zahajováno žalobou u příslušného soudu. Žaloba musí obsahovat
označení žalobce, žalovaného a soudu, kterému je žaloba adresována. Dále je třeba v žalobě výslovně uvést, co se žádá (tzv. žalobní petit). V řízení o prohlášení neplatnosti
manželství se v žalobě uvede, že se žádá ověření, zda konkrétní manželství bylo
uzavřeno platně. Žaloba musí také obsahovat popis situace (in facto) a uvedení právního
důvodu (in iure), přičemž postačující je uvedení čísla příslušného kánonu CIC. V žalobě
musí žalobce požádat soud o autoritativní vyřešení případu. V závěru žaloby se uvede datum, místo a vlastnoruční podpis žalobce.233
Před přijetím žaloby se má soudce pokusit o smírné řešení celé záležitosti. Po
přijetí žaloby soudce předvolá stranu žalovanou dekretem ke stanovení předmětu sporu.234 V případech, kdy žalobu podal ochránce spravedlnosti, musí být podle čl. 126 §4 instrukce Dignistas Connubii předvoláni oba manžele. Jestliže strany do patnácti dnů
nepožádali o zasedání ke stanovení předmětu sporu, soudce nebo vyšetřující určí do deseti dnů předmět sporu (tzn. určí spornou otázku a uvede důvod neplatnosti
manželství) a rozhodnutím to oznámí stranám. Jestliže strany do deseti dnů od
oznámení rozhodnutí nevyjádří námitky vůči předmětu sporu, předseda senátu nebo vyšetřující nařídí novým rozhodnutím vyšetření (instrukci) záležitosti.235
Srov. kán. 1674 CIC 1983. POLÁŠEK, cit. 42, s. 48. 233 Srov. DUDA, cit. 229, s. 249-251. 234 Čl. 126 instrukce Dignistas Connubii k otázce předvolání uvádí následující: „V dekretu, jímž se připouští žaloba žalobce, musí předseda předvolat k soudu nebo obeslat žalovanou stranu, a stanovit, zda je povinna odpovědět písemně, nebo zda se má k soudu na návrh žalobce dostavit k odstranění pochybností. Jestliže z písemných odpovědí pozná, že je nutno strany a obhájce svazku sezvat, může to předseda nebo zpravodaj stanovit novým dekretem, a postarat se o jeho oznámení.“ 235 Srov. kán. 1676-1677 CIC 1983. 231 232
58
Instrukce záležitosti spočívá především ve shromažďování a provádění důkazů.
Podle kán. 1527 §1 CIC 1983 a čl. 157 §1 instrukce Dignistas Connubii je možno použít jakýkoliv druh důkazů, které se jeví soudci jako užitečné k posouzení záležitosti a jsou dovolené. V řízeních o prohlášení manželství za neplatné jsou nejobvyklejšími důkazy
výpovědi stran a svědků, dále pak znalecké posudky236. Ustanovení kán. 1678 CIC 1983 přiznává obhájci svazku, právním zástupcům stran (nikoliv stranám samotným) a
ochránci spravedlnosti, účastní-li se řízení, právo být přítomen výslechu stran, svědků a znalců a také právo nahlížet do soudních spisů.
Po skončení důkazního řízení nastává zveřejnění obsahu spisu, uzávěr záležitosti
a diskuse před vydáním rozsudku.237 K vynesení jakéhokoliv rozsudku se od soudce požaduje, stejně jako v řádném soudním řízení sporném, morální jistota o záležitosti,
kterou rozhoduje. V řízeních o neplatnost manželství se církevní soudci ve své praxi setkávají se specifickými problémy, které úzce souvisí s morální jistotou.238
Rozsudek, který ve výrokové části prohlašuje manželství za neplatné (tzv.
afirmativní rozsudek), nemá konstitutivní charakter. Takový rozsudek pouze deklaruje a potvrzuje skutečnost, která existovala již v době uzavírání manželství, tzn. prohlašuje manželství za neplatné od samého začátku. 239
Po vynesení rozsudku soudu prvního stupně se kauza může dostat k soudu
druhého stupně obvykle dvěma způsoby.
První způsob je postoupení záležitosti ex offo ze soudu první instance k soudu
druhé instance. To nastává tehdy, byl-li soudem prvního stupně vynesen afirmativní
Pomoc znalce je potřebná zejména tehdy, je-li jako předmět sporu stanovena psychická neschopnost nebo vady souhlasu pro duševní poruchu či impotenci. 237 Pro tato stádia řízení o neplatnost manželství neexistují zvláštní kánony, použijí se proto normy řádného soudního řízení sporného, o němž bylo již pojednáno v samostatné kapitole, na kterou na tomto místě pouze odkazuji, abych se neopakovala. 238 Duda v jednom svém článku upozorňuje na to, že církevní soudci mají často velké problémy při zkoumání neplatnosti manželství, protože strany odmítají jít v rámci dokazování do hloubky a omezují své výpovědi na všeobecné formulace. V takové situaci je pro soudce velmi obtížné dosáhnout morální jistoty. V článku jsou rovněž zdůrazněny určité problémy, s nimiž se soudce může v praxi setkat. Prvním problém, který může nastat, je rozpor mezi osobním přesvědčením soudce o neplatnosti manželství (z mimosoudních zdrojů, nikoliv ze spisů a důkazů) a nedostatkem důkazů ve prospěch neplatnosti manželství. Soudce musí rozhodnout ve věci na základě spisů a důkazů, v tomto případě tedy ve prospěch zachování manželství. Druhý problém je opačný. Ze soudních spisů jasně vyplývá morální jistota o neplatnosti manželství, ale soudce je vnitřně přesvědčen o opaku. Řešení v takovém případě není jednoznačné. (DUDA, J. Problémy s morálnou istotou v procese manželskej nulity. Tribunál, 2002, č. 1 (online) [staženo dne 28. listopadu 2005] Dostupný z: http://tribunal.kapitula.sk/tribunal_1_2002/tribunal_1_2002_1.htm). Duda vychází z odborného článku Mons. Pétera Erdöho, biskupa a známého maďarského kanonisty ( Erdö, P. La certezza morale nella pronuncia del giudice, problemi attuali, in: Periodica de re canonica, 1998, č. 87,s. 81-104.) 239 NEMEC, cit. 6, s. 193. 236
59
rozsudek. O této situaci hovoří kán. 1682 §1 CIC 1983 a čl. 264 instrukce Dignitas Connubii. Pro odeslání rozsudku k odvolacímu soudu stanoví CIC 1983 dvacetidenní
lhůtu, která začíná běžet od zveřejnění rozsudku.240 Afirmativní rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud buď dekretem potvrdí nebo přijme věc k projednání v řádném soudním řízení sporném, nikoliv v řízení ústním, a rozhodne ve věci rozsudkem.
Druhý způsob je odvolání se v případě, že rozsudek potvrdil platnost manželství.
Postupuje se podle kán. 1628-1640 CIC 1983.
241
Jestliže odvolací soud potvrdí neplatnost manželství, jež byla prohlášena soudem
prvního stupně, ať dekretem nebo novým rozsudkem, mohou ti, jejichž manželství bylo
prohlášeno za neplatné, uzavřít nové manželství, a to ihned po oznámení dekretu nebo rozsudku odvolacího soudu, pokud není v dekretu či rozsudku straně nebo stranám
uložen zákaz uzavřít nové manželství. Zákaz vstoupit do nového manželství se týká
většinou pouze jedné strany, což musí být jednoznačně, jasně a srozumitelně uvedeno
v rozsudku nebo dekretu. Tento zákaz bývá vydáván hlavně v případech impotence, neschopnosti z psychické příčiny a při simulaci manželského souhlasu. 242
Soudní vikář je povinen oznámit ordináři místa, kde bylo uzavřeno manželství,
že bylo prohlášeno za neplatné, příp. byl stanoven zákaz uzavřít nové manželství. Ten
se musí postarat o to, aby tyto skutečnosti byly co nejdříve zaznamenány v knize pokřtěných a oddaných.243
Soudní vikář nebo jím určený soudce může prohlásit neplatnost manželství i ve
zkráceném řízení podle kán. 1686-1688 CIC 1983 (tzv. listinné řízení, lat. processus
documentalis). Zkrácené řízení lze použít pouze tehdy, pokud se z listiny, která
neobsahuje rozpor a proti níž nejsou námitky, s jistotou zjistí, že existovala zneplatňující překážka nebo nebyla dodržena zákonná forma uzavření manželství a nebyla udělena dispenz. Soudce rozhoduje ve zkráceném řízení rozsudkem, proti němuž
mohou strany podat odvolání, pokud se cítí být poškozeny. Obhájce svazku musí ex
offo podat odvolání proti afirmativnímu rozsudku, pokud se domnívá, že skutečnosti, o něž se rozsudek opírá, nejsou jisté. Soud druhého stupně buď rozsudek potvrdí nebo jej
V kán. 1682 §1 CIC 1983 je řeč o soudu, který poprvé prohlásil neplatnost manželství, nikoliv o rozsudku soudu prvního stupně. Může se totiž stát, že rozsudek soudu prvního stupně je negativní (prohlašuje manželství za platné) a rozsudek soudu druhého stupně je afirmativní. Tehdy rozsudek soudu druhého stupně prohlašuje neplatnost manželství poprvé, a proto musí být ex offo zaslán k dalšímu odvolacímu soudu. 241 FILO, V. Prerokúvanie káuz na druhej inštancii. In Zborník z II. sympózia kanonického práva. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 1992, s. 66, 68, 69, 73, 76. 242 POLÁŠEK, cit. 42, s. 89-90. 243 Srov. kán. 1685 CIC 1983; čl. 300-301 instrukce Dignitas Connubii. 240
60
zruší a vrátí soudu prvního stupně k novému projednání, které se již nemůže uskutečnit cestou zkráceného řízení.244
4.10.1.2 Odloučení za trvání manželství (tzv. separace)
Manželství je podle kán. 1055 CIC 1983 životním společenstvím muže a ženy.
Po uzavření manželství mají manželé právo a povinnost spolu žít. Z povinnosti společného žití je omlouvají na krátký či delší čas důvody, které nejsou založeny na
mimomanželském chování a nesměřují tedy k odmítání společného soužití. K těmto důvodům patří např. nepřítomnost jednoho z manželů způsobená výkonem zaměstnání
(služební cesty, odborné stáže, školení), dovolená, péče o třetí osoby (péče o nemocné rodiče) apod.245
V této kapitole se budu věnovat problematice odloučení manželů nejdříve
z pohledu hmotně-právního, posléze i z hlediska procesního.
Hmotně-právní úprava odloučení manželů je obsažena ve čtvrté knize CIC 1983
v kán. 1151-1155. Zde nalezneme oprávněné důvody pro odloučení manželů. Tzv. separací manželů se rozumí pouhé „odloučení od stolu a lože“, neboli dočasné či trvalé
přerušení manželského soužití. Na rozdíl od zrušení manželství zůstává manželství svazek zachován a nezaniká, takže není možné uzavřít nové manželství.246
Podle kán. 1152 §1 CIC 1983 je nevěra (ve smyslu dobrovolného, vědomého,
chtěného a dokonaného pohlavního styku s jiným partnerem) jednoho z manželů
oprávněným důvodem pro druhou stranu ke zrušení společného soužití, tedy k odloučení. Nevěra je jediným důvodem pro trvalé odloučení manželů. Nevinná strana
by se měla snažit nevěru odpustit a setrvat v manželském soužití. Není to však její
povinnost. Odpuštěním zaniká právo druhé strany žít odděleně (právo na odloučení). Právo na odloučení není dáno, jestliže strana, jež se neprovinila, nevěru schválila, sama k ní zavdala příčinu nebo se nevěry sama dopustila. Odpuštění druhé strany může být
výslovné či učiněné mlčky – konkludentním chováním. Kán. 1152 §2 CIC 1983 stanoví, že dobrovolný pohlavní styk mezi manžely poté, co se jeden z manželů dozví o nevěře
toho druhého, se rovná odpuštění učiněnému mlčky. Odpuštění se prezumuje, jestliže
nevinný manžel žije společně s manželem, který se dopustil nevěry, déle než šest měsíců od okamžiku, kdy se o nevěře dozvěděl a nepožádal příslušnou církevní autoritu
Srov. kán. 1686-1688 CIC 1983; čl. 295-299 instrukce Dignitas Connubii. LÜDICKE, cit. 20, 1151/1 (Januar 1986). 246 LISTL, J., MÜLLER, H., SCHMITZ, H. Handbuch des katholischen Kirchenrechts. Regensburg: Verlag Friedrich Pustet, 1983, s. 826. 244
245
61
o vydání rozhodnutí o odloučení. Jakmile se strana, která se nevěry nedopustila, dozví o nevěře, má právo přerušit manželské soužití. Je však povinna ve lhůtě šesti měsíců předložit svůj případ k posouzení příslušné církevní autoritě, která se má nejdříve pokusit přimět nevinnou stranu k odpuštění a k obnovení manželského soužití. 247
Oprávněný důvod pro oddělené žití je dán také tehdy, jestliže jeden z manželů
představuje pro děti a druhého manžela nebezpečí a ohrožení (např. manžel alkoholik či
manžel, který vyhrožuje fyzickou likvidací apod.). Posledním důvodem pro odloučení je
situace, kdy společné žití je z jiných důvodů neúnosné a nesnesitelné, spojené s velkými
obtížemi. Pod tento důvod nelze podřadit onemocnění jedné strany, byť pro manžela a
další rodinné příslušníky představuje tato skutečnost obrovskou zátěž. Jestliže nevinné straně hrozí bezprostřední nebezpečí, smí sama ukončit společné soužití. V ostatních
případech se vyžaduje rozhodnutí místního ordináře. Povinnost obnovit společné soužití vzniká, jakmile pomine důvod pro odloučení a soužití se stane opět únosným; výjimku může nařídit místní ordinář. Tato povinnost se nevztahuje na důvod spočívající v nevěře jednoho z manželů. 248
Odloučení manželů z hlediska procesního se věnuje sedmá kniha CIC 1983
v kán. 1692-1696.
Odloučení manželů za trvání manželského svazku se může legitimně uskutečnit:
•
vlastním rozhodnutím (tj. vlastním projevem vůle) v případě nevěry, tzn. manžel, který se nevěry nedopustil, sám opustí manželské soužití (za podmínky,
že se do šesti měsíců obrátí na církevní autoritu); v případě existence jiných oprávněných důvodů pro odloučení smí strana odejít pouze tehdy, je-li bezprostředně ohrožena • •
na žádost rozhodnutím církevní autority
Rozhodnutí církevní autority může být vydáno:
v administrativním řízení, které končí vydáním dekretu diecézního biskupa o povolení odloučení nebo o zamítnutí žádosti; proti dekretu mohou strany nebo ochránce spravedlnosti podat rekurz Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti
•
247 248
k Apoštolskému stolci, konkrétně ke
v soudním řízení – příslušným k projednání a rozhodnutí o odloučení manželů je ten soud, který by byl příslušný k řešení neplatnosti manželství; účastníky řízení
LÜDICKE, cit. 20, 1152/1-2 (Januar 1986). LÜDICKE, cit. 20, 1153/1 (Januar 1986); srov. kán. 1153 CIC 1983.
62
jsou manželé a ex offo i ochránce spravedlnosti; soudní řízení se má vést podle
norem ústního sporného řízení, pokud některý z účastníků řízení nežádá řádné soudní řízení sporné; soudní řízení končí vydáním rozsudku, proti němuž je přípustné odvolání k soudu vyššího stupně
249
Kán. 1692 §2 CIC 1983 umožňuje, aby diecézní biskup po zvážení všech okolností případu udělil manželům povolení obrátit se na příslušný světský soud.250
4.10.1.3 Zrušení platného a nekonzumovaného manželství
V kanonickém právu existují případy, kdy papež zasahuje i do platně
uzavřeného manželství a ze spravedlivého důvodu je oprávněn manželství zrušit. Takovým případem je platně uzavřené manželství mezi dvěma pokřtěnými nebo mezi
stranou pokřtěnou a nepokřtěnou, které však nebylo konzumováno(dokonáno)251. Pouze
od manželství platného, ale nekonzumovaného lze žádat udělení dispenze.252
Řízení o udělení dispenze od platného a nekonzumovaného manželství najdeme
v sedmé knize CIC 1983, v kán. 1697-1706. Proces o udělení této dispenze je v zásadě administrativním procesem253. Řízení o udělení dispenze se rozpadá do dvou etap. První
z nich probíhá před diecézním biskupem, druhá před Kongregací pro bohoslužbu a
svátosti. Příslušná Kongregace není oprávněna udělovat dispenz. Vydat rozhodnutí o udělení či neudělení dispenze může jedině papež.254
Řízení se ex lege účastní kromě manželů i obhájce svazku. V řízení se
nepřipouští, aby strany měly advokáta či právního zástupce. Diecézní biskup jim ale
může dovolit, aby využily pomoci právního znalce. Řízení je ovládáno dispoziční
Srov. LISTL, J., MÜLLER, H., SCHMITZ, H., cit. 226, s. 998-999. V podrobnostech kán. 1692 §2 CIC 1983; LÜDICKE, cit. 20, 1692/3-5 (November 1991). 251 „Consumatio“ je označením pro manželský pohlavní styk. Aby manželství bylo konzumováno, musí se pohlavní styk uskutečnit po uzavření platného manželství a musí jít o manželský styk provedený lidským způsobem (humano modo). Pohlavní styk má být chtěný, svobodný a vědomý. Pohlavní styk vykonaný násilně, ve stavu opilosti nebo pod vlivem psychotropních látek nesplňuje kritéria aktu vykonaného humano modo. (srov. DUDA, cit. 229, s. 32-36) 252 „Dispenz je osvobození od účinků čistě církevního zákona pro jednotlivý případ na základě správního aktu kompetentní či zmocněné výkonné autority. Dispenz se nikterak nedotýká všeobecné účinnosti zákona, osvobozuje pouze v jednotlivém případě od závazků z něho plynoucích. Je projevem volného úsudku a má velký význam především v manželském právu.“ (Kolektiv autorů. Právo katolické církve. Studijní texty bohosloveckých fakult. Sešit 1. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, s. 21-22). 253 Řízení není čistě administrativní, protože se ve vyšetřování mají podle možností aplikovat také kánony o provádění důkazů v řádném řízení sporném a v kauzách neplatnosti manželství. (srov. kán. 1702 CIC 1983) 254 FILO, V. Proces na dosiahnutie dišpenzu od uzavretého a nedokonaného manželstva. In Sborník Acta VII. et VIII. Symposii Iuris Canonici anni 1997 et 1998. Ius et iustitia. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 2004, s. 95 249 250
63
zásadou, jelikož je zahajováno na žádost . Žádost mohou podle kán. 1697 CIC 1983 podat oba manželé nebo jen jeden z nich, a to i proti vůli druhého. Žádost je formálně adresovaná papeži, ale k jejímu přijetí je příslušný diecézní biskup trvalého či přechodného bydliště žadatele. Před ním probíhá první fáze řízení. Diecézní biskup
rozhoduje o přijetí či zamítnutí žádosti. Biskup může žádost zamítnout, není-li
opodstatněná. Proti rozhodnutí biskupa o zamítnutí žádosti lze podat rekurz k Apoštolskému stolci, konkrétně ke Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti. Proti rozhodnutí Kongregace je možno podat rekurz na druhou sekci Nejvyššího soudu Apoštolské signatury.255
Jestliže je žádost důvodná, rozhodne o jejím přijetí a nařídí vyšetření záležitosti.
Diecézní biskup podle kán. 1700 CIC 1983 svěří vyšetřování trvale nebo v jednotlivých případech soudu své diecéze nebo vhodnému knězi. Jestliže byla zároveň podána i
žádost o prohlášení neplatnosti manželství, svěří diecézní biskup vyšetřování tomu soudu, který rozhoduje o neplatnosti manželství.
Cílem vyšetřování je zjistit nedokonání manželství a existenci oprávněného
důvodu pro udělení dispenze. Nejčastějšími důkazy v tomto typu řízení jsou výpovědi manželů, protože ti nejlépe znají všechny okolnosti jejich intimního života. Dalšími
důkazy mohou být výpovědi svědků či posudek znalce z oboru medicíny. Právní věda a
Kongregace pro bohoslužbu a svátosti ve svých instrukcích256 uvádí tři způsoby,
kterými lze prokázat, že manželství nebylo konzumováno: •
důkaz fyzický, který spočívá v tom, že dva ustanovení znalci z oboru medicíny
musí lékařským vyšetřením potvrdit panenství ženy nebo potvrdit neschopnost pohlavního styku u muže
•
důkaz časové tísně je důkaz, kterým mohou manželé prokázat, že s ohledem na
čas nemohlo dojít ke konzumaci manželství (přichází v úvahu tehdy, když spolu strany ještě nezačaly bydlet)
•
důkaz morální se získává z výpovědí stran a svědků pod přísahou
257
Po skončení vyšetřování se zásadně nezveřejňují spisy. Obhájce svazku má
povinnost vyšetřovací spisy přezkoumat, předložit písemně své připomínky a vyjádřit se
k provedeným důkazům. Po uzavření záležitosti připraví vyšetřující zprávu o kauze pro Srov. kán. 1697, 1699, 1701 CIC 1983; FILO, cit. 254, s. 98. De processu super matrimonio rato et non consumato (z roku 1986); Regulae servandae in procesibus super matrimonio rato et non consumato (z roku 1923) 257 Srov. POLÁŠEK, F. Církevní manželství podle kanonického práva. 1.vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1990, s. 98-99; NEMEC, cit. 6, s. 198. 255 256
64
diecézního biskupa a spolu se spisem mu ji odevzdá. Na základě zprávy diecézní biskup vypracuje tzv. votum (úsudek), který se týká tří skutečností, a to nedokonání manželství,
oprávněného důvodu a vhodnosti udělení dispenze. Diecézní biskup odešle spisy
společně se svým votem a připomínkami obhájce svazku Kongregaci pro bohoslužbu a
svátosti.258
Odesláním spisu k příslušné Kongregaci začíná druhá fáze procesu. Kongregace
pro bohoslužbu a svátosti prostuduje spisy a může ve věci rozhodnout trojím způsobem. Kongregace buď nařídí doplnění vyšetřování, jestliže zjistí, že zaslané spisy nejsou dostatečné. Nebo rozhodne o zamítnutí žádosti, pokud podle jejího názoru není ze spisu
a úsudku diecézního biskupa zřejmé, že manželství nebylo konzumováno nebo neshledá oprávněný důvod pro udělení dispenze. Proti zamítnutí žádosti nelze podat rekurz, je však možné podat novou žádost, v níž musí být uvedeny nové skutečnosti.
Jestliže Kongregace dospěje k závěru, že žádost o dispenz je dostatečně
podložená z hlediska nedokonání manželství,
existence oprávněného důvodu a
vhodnosti udělení dispenze, předloží ji se zprávou papeži ke konečnému rozhodnutí. Papež uděluje dispenz formou reskriptu, který se zasílá diecéznímu biskupovi. Proti
rozhodnutí papeže není přípustný opravný prostředek. V daném případě se jedná o udělení milosti, na které manželé nemají právní nárok. Mají sice právo podat žádost o udělení dispenze, ale udělení si nemohou nárokovat. Biskup udělení dispenze oznámí manželům. Udělení dispenze se zapíše do matriční knihy pokřtěných a oddaných.
Po udělení dispenze mohou strany uzavřít nové manželství, pokud k dispenzi
není připojena zakazující doložka.
259
4.10.1.4 Řízení ve věci prohlášení předpokládané smrti manžela
Tomuto řízení věnuje platný kodex pouze jediný kánon – kán.1707. Předmětem
řízení je prohlášení manžela za mrtvého. Řízení zahajuje diecézní biskup na základě
žádosti oprávněné osoby (manžela či ochránce spravedlnosti) o vydání dekretu o předpokládané smrti manžela. Řízení se uskuteční tehdy, nelze-li dokázat smrt jednoho z manželů úředním církevním nebo civilním dokladem (např. úmrtním listem). Chybí-li
takový doklad, je třeba vést ve věci šetření a shromáždit informace svědčící o smrti dotyčného manžela.
Srov. kán. 1703-1705 CIC 1983; FILO, cit. 254, s. 101-103. Srov. kán. 1705-1706 CIC 1983; LÜDICKE, cit. 20, 1705/2, 1706/1 (November 1991); FILO, cit. 254, 102-105. 258 259
65
Prohlášení (dekret) o předpokládané smrti manžela může diecézní biskup vydat
jen tehdy, když po provedeném šetření získá morální jistotu o smrti manžela. K dosažení morální jistoty, tzn. k následnému vydání kladného rozhodnutí ve věci
nestačí jakkoli dlouhá nepřítomnost manžela. Tuto jistotu získává především z výpovědí
svědků, z veřejného mínění apod. Kodex nehovoří o tom, kdo má uvedené šetření provést. Diecézní biskup zpravidla určí vhodnou osobu pro šetření těchto záležitostí nebo šetřením natrvalo pověří diecézní soud.
Šetření je ukončeno tím, že diecézní biskup vydá prohlášení o předpokládané
smrti manžela (tzv. vdovský dekret). Na základě dekretu se manžel právně považuje za
mrtvého, takže druhý z manželů je právně volný a zbavený manželských závazků, může
tudíž uzavřít nové manželství. Pokud by se později ukázalo, že domněle zemřelý
manžel žije a mezitím by druhý manžel uzavřel nové manželství, bylo by toto manželství nulitní a došlo by k obnově původního manželství. Prohlášení diecézního
biskupa nemá konstitutivní povahu a nemá za následek zánik prvního manželství. Toto prohlášení jen deklaruje právní událost smrti manžela.260
V nejistých a složitých případech má diecézní biskup věc konzultovat
s Apoštolským stolcem, konkrétně s Kongregací pro bohoslužbu a svátosti.
261
4.10.1.5 Privilegium 262 Paulinum
Právní úprava privilegia sv. Pavla263 se nachází ve čtvrté knize CIC 1983, v kán.
1143-1147. Jedná se o mechanismus zrušení tzv. přirozeného manželství, tj. manželství
mezi dvěma nepokřtěnými.
Předpoklady pro zrušení manželství na základě privilegia Paulina jsou tyto:
Rozdílná úprava existuje v českém rodinném právu. Pravomocné rozhodnutí soudu o prohlášení manžela za mrtvého je takovou právní skutečností, jež má za následek zánik manželství. 261 Srov. kán. 1707 CIC 1983; POLÁŠEK, cit. 230, s. 101-102; NEMEC, cit. 6, s. 199-200; HRDINA, cit. 14, s. 306. 262 Privilegium neboli výsada či výhoda se uděluje stejně jako dispenz nebo jiná milost tzv. reskriptem. Reskript je administrativní akt vydaný písemně příslušnou výkonnou autoritou jako odpověď na něčí žádost. Kán. 76 CIC 1983 o privilegiu hovoří následovně: „Privilegium neboli výhodu ve prospěch určitých fyzických nebo právnických osob, poskytnutou zvláštním právním aktem, může udělit zákonodárce i představený s výkonnou pravomocí, kterého k tomu zákonodárce zmocnil.“ Název privilegium lze odvozovat od slov „privatus“ a „lex“ (soukromé právo) nebo od slov „privare“ a „lex“ poukazujících ne vynětí z práva či osvobození od práva. Předmětem výsady může být např. udělení odpustků, zproštění od určitých povinností nebo naopak získání oprávnění k určité činnosti. (GÓRECKI, cit. 32, s. 105, 110). 263 Název je odvozen z biblického textu obsaženého v prvním listu apoštola Pavla Korinťanům 7, 12-15. 260
66
•
manželství musí být uzavřeno mezi dvěma nepokřtěnými, tzn. tímto způsobem
lze zrušit pouze platné manželství dvou nepokřtěných, uzavřené platně podle právního řádu příslušného státu; privilegium paulinum nelze aplikovat v případě manželství mezi pokřtěným a nepokřtěným 264
•
jeden z partnerů přijal po sňatku křest (přijetí platného křtu je rozhodující
•
nepokřtěná strana musí „odejít“, a to buď fyzicky opustit partnera a společnou
skutečností pro aplikaci tohoto privilegia)
domácnost nebo opustit ho mravně, např. polygamií, znemožňováním náboženského života partnerovi či dětem, fyzickým napadáním partnerovi apod. 265
K platné aplikaci privilegia Paulina a následně k uzavření nového manželství
kodex v kán. 1144-1145 vyžaduje, aby nepokřtěná strana byla úředně dotázána, zda i
ona nechce přijmout křest nebo alespoň nehodlá s pokřtěným „pokojně spolužít bez urážení Stvořitele“. Nepokřtěnému je třeba poskytnout určitou dobu k odpovědi. Jestliže
ve stanovené době neodpoví, jeho mlčení je považováno za zápornou odpověď. Kán.
1144 §2 dovoluje dispenz od položení otázek straně nepokřtěné, jestliže z celkového postupu je zřejmé, že dotaz je nemožný nebo neužitečný.266
V případě, že nepokřtěný odpoví záporně (nebo byl-li dán dispenz), může
pokřtěná strana uzavřít nové manželství. K zrušení původního manželství dochází až
v okamžiku uzavření nového sňatku, který je rozhodnou právní skutečností, nikoliv
přijetím křtu či úředním konstatováním ordináře.267 Nové manželství by mělo být
zásadně uzavřeno s katolíkem. Místní ordinář však může podle kán. 1147 CIC 1983 ze závažného důvodu udělit dispenz k uzavření manželství s nekatolíkem.
Původní manželství se ruší ve prospěch víry pokřtěné osoby. Svoboda uvádí, že
důležitost víry a spásy člověka převažuje nad jakýmkoliv přirozeným poutem, včetně
manželského. Víra dostává privilegium vůči zásadě nerozlučitelnosti manželství. Pokud V tomto případě se nabízí řešení prostřednictvím tzv. privilegia ve prospěch víry, o němž bude pojednáno zvlášť. 265 LÜDICKE, cit. 20, 1143/1 (Januar 1986); SVOBODA, J. Zplatnění manželství v právu katolické církve. Revue církevního práva, 2005, č. 30 1/05 (online) [staženo dne 28. listopadu 2005] Dostupný z: http://spcp.prf.cuni.cz/30-41/30-cele.pdf. 264
Příkladem nemožnosti dotazu může být nezvěstnost strany nepokřtěné či pobyt ve věznici. O neužitečný dotaz jde v případě, kdy je jistota, že opuštění partnera je definitivní s ohledem na existenci pravomocného rozsudku o rozvodu manželství, popř. uzavření nového civilního manželství stranou nepokřtěnou apod. (srov. SVOBODA, cit. 265, s. 12) 267 V praxi se vyžaduje, aby oprávnění uzavřít nový sňatek bylo úředně konstatováno ordinářem v tzv. dovolení k využití pavlovského privilegia. (HRDINA, cit. 14, s. 307) 266
67
by nastal případ, že by se před uzavřením druhého sňatku strana nepokřtěná obrátila a přijala křest, privilegium paulinum by nebylo možné uplatnit. 268
4.10.1.6 Rozvázání manželství ve prospěch víry (privilegium petrinum)
Privilegium víry aplikované v podobě privilegia sv. Pavla není jedinou
možností, jak zrušit manželství ve prospěch víry (in favorem fidei). Existují případy
rozvázání manželství, které nejsou upraveny CIC 1983. CIC 1983 totiž nehovoří o
možnosti rozvázání platného a konzumovaného manželství mezi stranou pokřtěnou a nepokřtěnou či mezi dvěma nepokřtěnými (nelze-li užít privilegium Paulinum). O této možnosti však svědčí praxe zavedená za pontifikátu papeže Pia X., a to Instrukcí Kongregace posvátného oficia z roku 1934. Tato instrukce obsahuje normy týkající se procesu rozvázání manželství ve prospěch víry na základě rozhodnutí papeže. První autoritativní rozhodnutí v této věci učinil v roce 1942 papež Pius XII.
269
V roce 1973
vydala Kongregace pro nauku víry novou instrukci a nové normy ve věci rozvázání
manželství ve prospěch víry 270. Během revize kodexu kanonického práva byly instrukce
a normy zařazeny do návrhu nového kodexu. Nakonec v CIC 1983 tyto normy
vyhlášeny nebyly, ale přesto zůstaly i nadále v platnosti, protože nebyly novým
kodexem zrušeny. V roce 2001 vstoupily v platnost nové normy 271, podle nichž se má
řídit procedura zrušení nesvátostného manželství ve prospěch víry. Vydala je opět Kongregace pro nauku víry.
Pro rozhodnutí papežů o zrušení nesvátostných manželství se vžilo neoficiální
označení privilegium petrinum. Oficiální označení je „rozvázání manželského svazku ve prospěch víry“ (latinsky „solutio vinculi matrimonialis in favorem fidei“). V praxi
papežů a Kongregace pro nauku víry lze pozorovat vývoj v rozhodování těchto případů zrušení manželství ve prospěch víry.272
SVOBODA, cit. 265, 13-14. ZAPP, H. Das kanonische Eherecht. 7. vyd. Freiburg im Breisgau: Rombach Verlag, 1988, s. 226; ZLATŇANSKÝ, J. Rozviazanie manželstva v prospech viery. In Zborník z II. sympózia kanonického práva. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 1992, s. 108. 270 Jednalo se o: Instructio pro solutione matrimonii in favorem fidei (obsahuje úpravu hmotně-právní) Normae procedurales pro conficiendo processu dissolutionis vinculi matrimonialis in favorem fidei (část procesní) Ut notum est. 271 Normae de conficiendo processu pro solutione vinculi matrimonialis in favorem fidei. 272 Nejprve se začaly objevovat žádosti o zrušení nesvátostných manželství, v nichž byla jedna strana nepokřtěná a druhá pokřtěná mimo katolickou církev, a to buď ve prospěch víry nepokřtěné strany, která chtěla přijmout křest v katolické církvi nebo ve prospěch pokřtěné nekatolické strany, která chtěla vstoupit do katolické církve a uzavřít nový sňatek, v němž by žila podle katolické víry. 268 269
68
Nyní se pokusím nastínit obsah norem z roku 2001. Nové normy jsou tvořeny
pouze jedním dokumentem, který je rozdělen na dvě části, a to část hmotně-právní a část procesní. Z úvodního ustanovení vyplývá, že se musí jednat o manželství uzavřené mezi stranami, z nichž alespoň jedna je nepokřtěná. Jsou to tzv. nesvátostná manželství
(tj. buď manželství, kde je pokřtěná jen jedna strana nebo manželství mezi dvěma
nepokřtěnými osobami). Tato manželství může ve prospěch víry na základě žádosti jedné ze stran zrušit papež. 273
Žádost o zrušení manželství je adresována přímo papeži, avšak zasílá se
prostřednictvím místního ordináře, který je příslušný provést ve věci šetření a
shromáždit ve věci důkazy. Místní ordinář následně žádost odešle Kongregaci pro nauku víry. Papež tuto kongregaci pověřil posouzením žádostí z právního i věcného hlediska a zjištěním existence potřebných předpokladů pro zrušení manželství. Konečné rozhodnutí je na papeži.274
K platném zrušení manželství ve prospěch víry je v první řadě vyžadováno
prokázání neexistence křtu u jednoho z manželů. Pokud strana nepokřtěná přijala křest za trvání manželství, musí se taktéž dokázat, že od přijetí křtu druhou stranou spolu manželé intimně nežili a manželství tak nebylo po přijetí křtu konzumováno. Normy
dále požadují, aby se jednalo o manželství, které je natolik rozvráceno, že neexistuje
žádná možnost obnovit manželské soužití. Další podmínkou je ta skutečnost, že žadatel ani strana, s níž žadatel hodlá uzavřít nové manželství, nezavinili rozpad manželství, které má být rozhodnutím papeže zrušeno.275
Na konci padesátých let 20. století bylo rozhodnuto v několika případech o zrušení manželství ve prospěch víry a podmínkou pro takové zrušení již nebylo nutně přijetí křtu či obrácení na katolickou víru. Bylo např. zrušeno nesvátostné manželství uzavřené mezi nepokřtěným a pokřtěným nekatolíkem. Bylo zrušeno proto, aby se pokřtěný nekatolík, i když se sám nestal katolíkem, mohl uzavřít nové manželství s katolíkem. V poslední době se začaly objevovat ještě jiné případy. Jedná se o žádosti o zrušení manželství dvou nepokřtěných, aby jeden z manželů, i když neměl v úmyslu nechat se pokřtít (což je nezbytná podmínka u privilegia Paulina), mohl uzavřít nové manželství s katolickou stranou (s dispenzí od manželské překážky rozdílného náboženství, tj. disparitas cultus podle kán. 1086 CIC 1983). V těchto případech se nejedná o zrušení manželství ve prospěch víry žadatele, ale spíše o zrušení manželství ve prospěch třetí strany, jež je katolíkem. (KAŠNÝ, J. Zrušení manželství in favorem fidei. Revue církevního práva, 2003, č. 25 2/03, s. 88-90 (online) [staženo dne 28. listopadu 2005] Dostupný z: http://spcp.prf.cuni.cz/21-29/25-cele.pdf). 273 KAŠNÝ, cit. 272, s. 87; HRDINA, cit. 14, s. 308. 274 DUDA, cit. 229, s. 277. 275 srov. článek 1 a 4 Normae de conficiendo processu pro solutione vinculi matrimonialis in favorem fidei (In: DUDA, J. Normy „De dissolutione vinculi in favorem fidei“. Tribunál, 2003, č. 2 (online) [staženo dne 28. listopadu 2005] Dostupný z: http://tribunal.kapitula.sk/tribunal_2_2003/tribunal_2_2003_2.htm).
69
Druhá část norem stanoví procesní postup ve věci před místním ordinářem.
Diecézní biskup je povinen shromáždit důkazy, a to osobně nebo prostřednictvím jiné
vhodné osoby (např. z řad diecézních soudců), za účasti notáře a dohledu obhájce svazku. Důkazy získává především z výpovědí stran a svědků, které musí být písemně zaznamenány. Po shromáždění důkazů se spisy předloží obhájci svazku, který musí
poukázat na všechny skutečnosti, jež brání zrušení manželství. Místní ordinář poté napíše své stanovisko, v němž uvede, zda jsou splněny podmínky pro zrušení manželství. Poté spis spolu se žádostí o zrušení manželství odešle ve třech vyhotoveních Kongregaci pro nauku víry. Kongregace přezkoumá záležitost po stránce faktické i právní a předloží ji k rozhodnutí papeži.276
K zániku původního manželství nedochází uzavřením nového manželství, jak je
tomu u privilegia Paulina, nýbrž na základě rozhodnutí papeže, jež má povahu
individuálního správního aktu. Proti rozhodnutí papeže není možno podat žádný opravný prostředek.277
4.10.2 Řízení ve věci prohlášení neplatnosti svátosti svěcení
Svátost svěcení je jednou ze sedmi svátostí katolické církve vedle svátosti křtu,
biřmování, eucharistie, smíření, pomazání nemocných a manželství. Právní úprava
udílení svátostí (tzv. sakramentální právo) se nachází ve čtvrté knize CIC 1983. Svátosti svěcení jsou věnovány kán. 1008-1054 CIC 1983.
K platnému udělení svátosti svěcení kodex vyžaduje způsobilost
a úmysl
udělovatele této svátosti, dodržení formy udělení svátosti, způsobilost a úmysl na straně příjemce svátosti. Z toho plyne, že důvodem neplatnosti svátosti svěcení může být: • • • •
nezpůsobilost udělovatele svátosti, nebo
nedostatek úmyslu u udělovatele svátosti, nebo
nezpůsobilost nebo nedostatek úmyslu u přijímatele svátosti, nebo podstatná vady formy obřadu svěcení
278
Postup za účelem prohlášení neplatnosti svátosti svěcení může být dvojí, a to
správní nebo soudní.279 Zvláštní procesní ustanovení týkající se prohlášení neplatnosti
svátosti svěcení se nachází v sedmé knize CIC 1983, a to v kán. 1708-1712.
Srov. čl. 11-25 Normae de conficiendo processu pro solutione vinculi matrimonialis in favorem fidei (In: DUDA, cit. 275). 277 Srov. NEMEC, cit. 6, s. 202; HRDINA, cit. 14, s. 308. 278 Srov. kán. 1009 §2, 1012, 1024-1049 CIC 1983; DUDA, cit. 127, s. 76. 276
70
Právo napadnout platnost svátosti svěcení žalobou má podle kán. 1708 CIC 1983
pouze duchovní (tj. jáhen, kněz nebo biskup) nebo ordinář, jemuž je duchovní podřízen
či ten, v jehož diecézi přijal svátost svěcení. Žádost o prohlášení neplatnosti svěcení se zasílá na Kongregaci pro bohoslužbu a svátosti, která je podle čl. 68 apoštolské
konstituce Pastor bonus příslušná provést šetření v záležitostech týkajících se platnosti
svátosti svěcení. Od okamžiku odeslání žádosti je duchovnímu zakázán výkon svěcení.
Příslušná Kongregace stanoví, jakým způsobem se bude v kauze pokračovat a kdo se
bude danou záležitostí dále zabývat. Kongregace může v kauze rozhodnout sama nebo může pověřit některý ze soudů, aby v kauze rozhodl soudní cestou podle kánonů 14001670 CIC 1983, s přihlédnutím k ustanovením kán. 1708-1712 CIC 1983. 280
Rozsudek soudu o neplatnosti svátosti svěcení ex lege podléhá přezkoumání
soudem vyššího stupně. Účinky nastupují až po druhém rozsudku, který potvrdí
neplatnost svátosti svěcení. Tímto duchovní ztrácí všechna práva vlastní duchovnímu stavu a není vázán žádnou povinností duchovního stavu. Z duchovního se stává laik se všemi právními důsledky.281
4.10.3 Odvolání282 a přeložení faráře podle kán. 1740-1752 CIC 1983
4.10.3.1 Podstata a zařazení v CIC 1983
Procedura odvolání a přeložení farářů je upravena zvlášť v sedmé knize CIC
1983 v kán. 1740-1752, zatímco odvolání a přeložení z jiných úřadů se řídí pouze obecnými normami kodexu (kán. 190-195). Důvod spočívá v potřebě zajistit stabilitu úřadu faráře, a to právě prostřednictvím zvláštních záruk procesní povahy. Výše
uvedené kánony se zabývají případy, které nemají trestní povahu283 a týkají se farářů jmenovaných na dobu neurčitou nebo určitou. 284
Procedura odvolání či přeložení je završena vydáním správního rozhodnutí,
jehož obsahem je odvolání nebo přeložení faráře. Odvolání a přeložení je tedy
Kán. 290 °1 CIC 1983 stanoví, že duchovní pozbývá duchovní stav rozsudkem soudu nebo správním rozhodnutím, kterým byla prohlášena neplatnost přijetí svátosti svěcení. V případě soudní cesty se aplikují kánony 1400-1670, s přihlédnutím ke kán. 1708-1712 CIC 1983. V případě administrativního způsobu řízení se uplatní kánony 35-93, kán. 1732-1739 a kánony 17081712 CIC 1983. 280 Srov. DUDA, cit. 127, s. 77; NEMEC, cit. 6, s. 203. 281 Srov. kán. 273-289, 292, 1712 CIC 1983; DUDA, cit. 127, s. 78. 282 CIC 1983 používá pojem zbavení farářů úřadu, někteří autoři odborných publikací pojem odvolání farářů (srov. Lüdicke, Grocholewski, Nemec aj.) Na tomto místě budou oba pojmy používány coby synonyma. 283 Ztráta církevního úřadu může mít i trestní povahu, kdy se nejedná o odvolání, ale o zbavení či pozbytí úřadu (viz např. kán. 184 §1, 196, 1336 §1 °2) . 279
284
LÜDICKE, cit. 20, Einführung vor 1740/1-2 (April 1992).
71
provedeno správním úkonem, a to na základě předepsané procedury pro vydání
takového administrativního úkonu. Z hlediska systematického není umístění této problematiky
do
sedmé
knihy
nejvhodnější,
protože
vydávání
jednotlivých
administrativních úkonů je regulováno obecnými normami kodexu.285 I další zvláštní jednotlivé správní úkony podobné odvolání a přeložení farářů286 jsou zařazeny do jiných
částí CIC 1983. Problematika odvolání a přeložení není ve skutečnosti procesem, byť je
situována do poslední knihy kodexu, nýbrž problematikou práva hmotného, která se týká vydání určitého jednotlivého správního úkonu. Nejde zde o napadnutí nějakého úkonu a řešení sporu. 287
Kán. 1740-1752 CIC 1983 je třeba aplikovat v první řadě na faráře288a kromě
nich i na kněze podle kán. 517 §1289 a §2290,
kvazifarnosti
291
vojenské duchovní,
kněze
, tzv. misionáře a kněze, kteří dosáhli věku sedmdesát pět let a sami se
nezřekli úřadu292. Odvolání a přeložení farářů přísluší tomu, který je oprávněn jmenovat
do úřadu. Podle kán. 523 přísluší obsazování úřadu faráře diecéznímu biskupovi293.
Jemu tedy náleží i odvolání a přeložení farářů294. 295
4.10.3.2 Důvody odvolání a přeložení
Obecný důvod pro odvolání faráře je uveden v kán. 1740 CIC 1983. Na jeho
základě může diecézní biskup odvolat faráře z úřadu, jestliže se jeho služba stane škodlivou nebo aspoň neúčinnou. Tento obecný důvod odvolání může být způsoben
Viz kán. 35-95 a kán. 190-195 CIC 1983. Např. zbavení kaplana úřadu (kán. 572 a 563), odvolání rektora kostela (kán. 563), propuštění řeholníků (kán. 694-704), členů sekulárních institutů (kán. 729) a společností apoštolského života (kán. 746). 287 Srov. GROCHOLEWSKI, Z. Postup při preložení a odvolaní farára. Přeložil Ján Duda. Bratislava: Vyd. Serafín, 1999, s. 9-16. 288 Definici faráře nalezneme v kán. 519 CIC 1983: „Farář je vlastním pastýřem sobě svěřené farnosti (tj. natrvalo zřízené společenství křesťanů v místní církvi) a vykonává pastorační péči o sobě svěřené společenství pod řízením diecézního biskupa, je povolán, aby se podílel na Kristově službě, aby pro toto společenství konal službu učením, posvěcováním a řízením ve spolupráci s ostatními kněžími nebo jáhny a v součinnosti s křesťany laiky, podle ustanovení práva.“ 289 Kněz řídící jako vedoucí společnou pastorační činnost tam, kde je svěřena pastorační péče o jednu či více farností více kněžím do společné správy. 290 Kněz řídící pastorační péči tam, kde biskup svěří účast na pastorační péči o farnost jáhnovi nebo jiné osobě, která není knězem, a to z důvodu nedostatku kněží. 291 Kán. 516 CIC 1983 stanoví, že kvazifarnost (tj. určité společenství věřících v místní církvi, které ještě nebylo ustaveno ve farnost) je právně postavena naroveň farnosti. Proto i ten, kdo ji spravuje, by měl být postaven naroveň faráři, i když to není výslovně v CIC 1983 uvedeno. 292 Podle kán. 538 §3 CIC 1983. 293 Diecéznímu biskupovi naroveň jsou postaveny osoby, které stojí v čele jiných společenství věřících podle kán. 368, tj. prelát územní prelatury, opat územního opatství, apoštolský vikář aj. 294 Výjimkou jsou faráři, kteří jsou řeholníky. Těm je úřad udělován diecézním biskupem, ale odvoláni z úřadu mohou být i řeholním představeným (srov. kán. 682 CIC 1983). 295 Srov. GROCHOLEWSKI, cit. 287, s. 18-30. 285 286
72
jednáním či situacemi, které v demonstrativním výčtu uvádí kán. 1741 CIC 1983296.
Škodlivost nebo neúčinnost musí být těžká, trvalá a dokázaná, aby se mohla stát důvodem pro odvolání faráře. Na druhé straně není relevantní farářovo zavinění této škodlivosti či neúčinnosti.
Prospěch duší nebo nutnost297 či užitečnost298 církve jsou obecnými důvody
přeložení faráře. Farář je překládán z farnosti, kterou řídí úspěšně do jiné farnosti nebo
na jiný úřad. Pro přeložení proti vůli překládaného se vyžaduje vážný důvod (kán. 190 §2 CIC 1983). Může se jednat i o přeložení na úřady nebo farnosti méně významné, které si však žádají osobu se způsobilostí a vlastnostmi faráře, který se překládá299. 300
4.10.3.3 Procesní postup při odvolání
Farář nemůže být odvolán bez důvodu stanoveného kodexem. Procedura
odvolání začíná zjišťováním, zda takový důvod existuje, což se děje dokazováním. Jakmile je důvod odvolání zjištěn, biskup musí projednat problém se dvěma faráři.
301
Konzultace je podle kán. 1742 §1 CIC 1983 podmínkou platnosti odvolání. Případné jednání s dalšími osobami kodex nazakazuje, biskup si v konkrétním případě může vyžádat i názor někoho jiného. Pokud je biskup po projednání věci přesvědčen, že je
dána přiměřená příčina, vyzve faráře, aby se ve lhůtě patnácti dnů vzdal úřadu faráře. K platnosti procedury se vyžaduje, aby biskup předložil faráři důvody i s důkazy.
Farář může k danému zaujmout tři možné postoje ( kán. 1743-1745 CIC 1983):
1. Farář přijme výzvu a úřadu se zřekne. Zřeknutí se musí být dle kán. 189 CIC učiněno
písemně či ústně před dvěma svědky do rukou diecézního biskupa. Zřeknutí může být
prosté nebo spojené s podmínkou, jíž může být přiměřená penze, udělení jiného úřadu apod.
2. Farář ve lhůtě patnácti dnů neodpoví. Biskup ho opět vyzve a stanoví mu novou lhůtu
pro odpověď, jejíž délka je ponechána na biskupově uvážení. Pokud farář i přes druhou Může jít např. o hrubé zanedbávání nebo porušování farních povinností, nezkušenost či trvalou chorobu, která jej činí neschopným k plnění svěřených úkolů. 297 Např. zemře soudní vikář a biskup na tento úřad přeloží faráře, který jako jediný v diecézi splňuje požadavky stanovené kanonickým právem pro výkon této funkce. 298 O užitečnost by se jednalo, pokud by farář byl považován za nejvhodnějšího (z více osob) pro zastávání úřadu soudního vikáře. 299 Např. starší kněz řídí velkou farnost, postupem času mu ubývá sil, ale byl by ještě schopný účinně řídit menší farnost. Biskup přeloží tohoto kněze do menší farnosti a do té velké jmenuje mladého a schopného kněze. 300 Srov. GROCHOLEWSKI, cit. 287, s. 31-41, NEMEC, cit. 6, s. 214, 216. 301 Tito faráři jsou vybráni ze skupiny, kterou pro tento účel sestaví kněžská rada na návrh biskupa (srov. kán. 495-502 CIC 1983). 296
73
výzvu nereaguje, aniž by mu v tom bránila překážka, nebo odmítá z říci se bez udání důvodů, vydá biskup rozhodnutí o odvolání faráře.
3. Farář napadne důvody odvolání a předloží argumenty, které se biskupovi jeví jako nedostatečné. Biskup umožní faráři nahlédnout do spisů a vyzve ho, aby sepsal svoje
stanoviska a uvedl důkazy proti odvolacím důvodům, které tvrdí biskup. Poté biskup opět zhodnotí situaci se dvěma faráři. Nakonec rozhodne, zda má být farář ponechán v úřadu nebo je nutno jej zbavit úřadu a vydá o tom rozhodnutí. Rozhodnutí musí být
v písemné podobě a musí obsahovat alespoň souhrnně uvedené důvody a musí být faráři oznámeno. 302
Ze zbavení faráře úřadu vyplývá pro biskupa povinnost postarat se o faráře buď
tak, že mu svěří
nějaký úřad nebo ho dá do penze. Vždy záleží na konkrétních
okolnostech případu. Pro odvolaného faráře vyplývají tři povinnosti, a to přestat vykonávat úřad faráře, uvolnit faru a odevzdat svému nástupci vše, co farnosti patří.
Farář může proti rozhodnutí o zbavení úřadu podat hierarchický rekurz ke
Kongregaci pro duchovní a po jeho zamítnutí rekurz u druhé sekce Nejvyššího soudu Apoštolské signatury. Podání rekurzu má částečný odkladný účinek, který spočívá
pouze v tom, že během řízení o rekurzu nemůže biskup jmenovat nového faráře. Nedotýká se však splnění tří farářových povinností zmíněných výše. 303
4.10.3.4 Procesní postup při přeložení
Procedurálním předpokladem přeložení je právně uvolněný úřad. Přeložení na úřad, který je obsazen, by bylo bez dalšího neplatné a nezplatňuje se tím, že se později
uvolní.304 Kán. 1748 CIC uvádí, že biskup nejprve písemně navrhne faráři jeho
přeložení a doporučí mu, aby s tím souhlasil. Následuje odpověď faráře. V případě, že
nesouhlasí s návrhem biskupa, předloží písemně své důvody. Jestliže i potom zůstává
biskup přesvědčen o potřebnosti přeložení, projedná důvody pro i proti přeložení se
dvěma faráři vybranými podle kán. 1742 CIC 1983. Dospěje-li k závěru, že je nutno provést přeložení, zopakuje výzvu adresovanou faráři. Trvá-li farář na svém a odmítá-li
přeložení a biskup je nadále přesvědčen o nutnosti přeložení, vydá rozhodnutí o přeložení. Toto rozhodnutí musí být písemné, s uvedením důvodů přeložení a musí být
Srov. kán. 51, 54-56 CIC 1983. Srov. NEMEC, cit. 6, s. 215, LÜDICKE, cit. 20, 1740-1747 (April 1992), GROCHOLEWSKI, cit. 287, s. 45-74. 304 Srov. kán. 153 §1 CIC 1983; výjimkou je kán. 153 §2, který stanoví, že úřad, jenž se uděluje na dobu určitou je možno udělit až šest měsíců před jeho uvolněním, s účinky od okamžiku uvolnění. 302 303
74
faráři oznámeno305. Biskup prohlásí farnost za uvolněnou po uplynutí jím stanovené lhůty.
Po vydání rozhodnutí o přeložení platí pro přeloženého faráře stejné povinnosti
jako pro faráře, který byl zbaven úřadu. Pro případné odvolání proti rozhodnutí o přeložení platí totéž co u odvolání proti rozhodnutí o zbavení farářů úřadu. 306
305 306
Srov. kán. 51, 54-56 CIC 1983. Srov. GROCHOLEWSKI, cit. 179, s. 75-83, LÜDICKE, cit. 20, 1748-1752 (April 1992).
75
5 ZÁVĚR
Cílem této diplomové práce bylo seznámit se základy kanonického práva
procesního a podat přehled o jeho platné právní úpravě.
Nejdůležitějším pramenem, z něhož jsem vycházela, byl Kodex kanonického
práva z roku 1983. V pojednání o soudech Apoštolského stolce jsem použila také apoštolskou konstituci o Římské kurii Pastor bonus z roku 1988. V části věnované
zvláštnímu řízení ve věci prohlášení neplatnosti manželství jsem čerpala z anglické verze instrukce Dignitas Connubii, která byla publikována v roce 2005 a zatím
neexistuje její oficiální český překlad. Je určena diecézním a interdiecézním soudům.
Má jim pomoci ke správnému výkladu a aplikaci manželského práva. Za její poskytnutí vděčím soudnímu vikáři Diecézního soudu v Brně ICDr. Mgr. Karlu Orlitovi, který ji
přivezl přímo z Vatikánu. Bez jeho přispění bych se k tomuto pramenu jen těžko dostala. V kapitole, jež se zabývá zvláštním řízením ve věci rozvázání manželství ve
prospěch víry, jsem se opírala o slovenský překlad norem „Normae de conficiendo processu pro solutione vinculi matrimonialis in favorem fidei“ z roku 2001, který byl pořízen Dr. Jánem Dudou a publikován v časopise Tribunál 2/2003.
Práce je rozdělena do tří hlavních kapitol, které se dále člení na podkapitoly.
V kapitole první je vymezen obecně pojem kanonické právo. Druhá kapitola se ve
stručnosti věnuje nejvýznamnějšímu právnímu předpisu platného univerzálního
kanonického práva, kterým je již mnohokrát zmiňovaný Kodex kanonického práva z roku 1983 vyhlášený za pontifikátu papeže Jana Pavla II. Třetí kapitola tvoří meritorní
část práce. Zabývá se základy kanonického práva procesního podle Kodexu
kanonického práva z roku 1983. Nejprve je provedeno pojmové vymezení kanonického práva procesního, poté jeho systematické zařazení v platném kodexu. Dále je proveden
rozbor základních institutů kanonického práva procesního podle sedmé knihy kodexu. Samostatná podkapitola se věnuje církevním soudům, jejich činnosti a struktuře. Učinila jsem také zmínku o soustavě církevních soudů na území České republiky. Pozornost je
věnována i soudům Apoštolského stolce. V práci si všímám také personálního obsazení soudů. Stranou mého zájmu nezůstaly ani procesní strany (žalobce a žalovaný) coby hlavní účastníci soudního řízení.
Dále je v práci pojednáno o jednotlivých druzích řízení, a to o soudním řízení
sporném, o řízení trestním a správním. V samostatné části se věnuji zvláštním řízením, mezi nimiž výsadní postavení zaujímají řízení ve věcech manželských, jelikož se jim 76
církevní soudy ve své rozhodovací praxi věnují nejčastěji. V rámci manželských řízení
si prvenství po dlouhou dobu udržuje řízení ve věci prohlášení neplatnosti manželství.
V posledních letech církevní soudy zaznamenávají vzrůstající tendence v počtu podaných žalob ve věcech neplatnosti manželství, což s největší pravděpodobností souvisí s celkovou krizí instituce manželství a rodiny, která se nevyhýbá ani manželstvím uzavřeným před církví.
Manželství je podle kanonického práva celoživotním a nerozlučitelným
společenstvím muže a ženy, které vzniká na základě smlouvy. Jedná se o přirozené
společenství, které je založeno na přirozenosti člověka, je zaměřeno na společné dobro obou manželů a na plození a výchovu dětí.
V manželském životě však mnohdy nastávají složité situace, na něž musí být
schopna reagovat také církev a nabídnout lidem, kteří se ocitnou v těžké situaci určité
způsoby řešení. Krajním prostředkem je řešení obtížných manželských situací právní cestou, a to prostřednictvím církevních soudů. Církevní soudy tak ve své praxi kromě
prohlašování neplatnosti manželství řeší poměrně často také tzv. separaci manželů, privilegium paulinum či rozvázání manželství ve prospěch víry.
Jelikož mi byla v průběhu tvorby diplomové práce umožněna odborná praxe na
Diecézním soudu v Brně, zařadila jsem do práce taktéž přílohy, které obsahují zejména
různé formuláře, které v řízení tento soud používá, ale rovněž ukázky z rozhodovací praxe např. v podobě rozsudku.
Doufám, že díky této diplomové práci si ti, kteří ji budou číst, vytvoří představu o
jedné výseči svébytného právního systému, kterým kanonické právo bezpochyby je. Ráda bych tímto dílem přispěla k rozšíření povědomí o kanonickém právu procesním, které zůstává pro širokou veřejnost včetně mnohých věřících velkou neznámou.
77
6 RESUMÉ The title of my thesis is „The Fundamentals of the Canonical Procedural Law“.
The work is divided into three main sections, which are further segmented into subsections.
In the first chapter the term of canonical law is generally defined. The canonical
law (ius canonicum) is a law or a system of law of the Catholic Church that is both its
author and its recipient. The canonical law can be specified as a set of obligatory
conduct rules for the Catholics, which functions particularly for the adjustment of the internal relations, institutions and processes in the Catholic Church. The canonical law
adjusts the rights and duties of persons exclusively in the position as a member of the
Catholic Church, without interferring into their legal status as citizens of a certain state. The canonical law is therefore a specific and peculiar normative system, i.e. the system
sui generis, which stands out of the bounds of the secular legal sections in the systems of law in particular countries. It adapts the relationships legally, occuring within the
bounds of the Catholic Church. The recipients of the norms of the Canonical Law are christians in the Catholic Church.
The second chapter attends briefly to the most important legal directive of the
effective universal canonical law. It is The Code of Canon Law from the year 1983
(further CIC 1983), which was proclaimed during the John Paul II.´s pontificate. The
CIC 1983 obliges only the members of the Catholic Church of Latin ceremony, it is not a part of the rules of law of the particular countries. The text of the CIC 1983 is devided
into seven books. Its basic unit are the canons, there are 1752 of them. In the history of Catholic Church the first complete codification of the canonical law was represented by
the Code of the Canon Law from the year 1917. The CIC 1983 is a thorough revision of the Code from the year 1917 and that by the spirit of the Second Vatican Council.
78
The third chapter forms an essential part of the work. It deals with the grounds
of the canonical procedural law in accordance with the Code of Canon Law from the
year 1983. First of all a specification of the term of canonical procedural law is made, then its systematic categorisation in the CIC 1983. The adjustment of procedural
questions is included in the last, seventh book of the CIC 1983, exactly in the canons 1400-1752.
In the central third chapter an analysis of the basic instututes of the canonical
procedural law is made, according to the seventh book of the CIC 1983. A separate subsection applies to ecclesiastical tribunals, and that in the questions of their authority
and competence, eventually incompetence. Its one part is the familiarization with the system of ecclesiastical tribunals in the Czech republic. Nowadays three courts function in our republic – diocesan tribunal in Brno, interdiocesan tribunals in Prague and in
Olomouc. The attention is paid to the activity of the Apostolic Tribunals, to which the
Apostolic Penitentiaria, The Tribunal of the Roman Rota and The Supreme Tribunal of
the Apostolic Signatura are assigned. In my work I also attend to the personnel
constitution of the tribunals. The members of the tribunal are judges (i.e. the diocesan bishop, the judicial vicar, the vice-officiales and the diocesan judges) and other judicial
officials (i.e. the auditor, the promoter of justice, the defender of the bond, the notary, the assessor and the rapporteur). Everyone of these persons are being treated in my work.
As the main participants in the judicial proceeding, the parities in the cause (the
complaintant and the defendant) did not remained aside my interest either. I attend to their eligibility and the possibilities of a legal procuration by a prosecutor or an advocate mainly.
Also the constituent types of proceedings are discussed. The CIC 1983
distinguishes three types of proceedings - disputative legal proceeding (due and oral
pleading), penal and administrative proceeding. The analysis of the due disputative 79
proceeding has been done most detailed. For a better overview I divided the due disputative proceeding chronologically into following parts: the introduction of the cause, the detection of the object of the cause, the state of the cause, the evidential
process, conclusion of the cause, adjudication, discretionary remedies and the enforcement, then I deal with all these parts separately.
In my work the special processes are not omitted either, to which the canonical
law classifies the marriage proceedings, processes concerning the invalidity of the consecration sacrament and dismissing and transferring of a priest. The causes dealing
with marriage matters have a privileged position, because in their arbitrament practice the tribunals deal with it most frequently. The CIC 1983 distinguishes five special processes in marriage matters, and that are the causes for the declaration of the nullity of marriage, the separation of a marriage during its continuance, dissolution of a valid
and unfulfilled marriage, proclamation of presumptive death of the husband or wife and so-called privilegium paulinum. In practise there is another cause concerning the
dissolvation of a marriage in favour of one´s religious faith (in favorem fidei; so-called privilegium petrinum), which is involved in special norms, not in the CIC 1983.
The main purpose of this thesis is to give information about the canonical
procedural law in its basic features. I hope that thanks to this work its readers can have a conseption about one part of the peculiar law system, that the canonical law surely is.
As I had the opportunity to be on a practical training experience at the diocesan
tribunal in Brno during writing my thesis, there are also some enclosures, including various formulas mainly, that are used by this tribunal in its causes, but also some examples of decision practices, e.g. in form of a judgement.
80
7 PRAMENY A LITERATURA 7.1 Prameny
Apoštolská konstituce o Římské kurii „Pastor bonus“. In HRDINA, A. Texty ke
studiu kanonického práva. 1. vyd. Plzeň: Západočeská univerzita, 1998, s. 218-230, ISBN 80-7082-419-0.
Constitutio Apostolica Sacrae disciplinae leges. In Kodex kanonického práva. Úřední znění textu a překlad do češtiny. Přeložil Miroslav Zedníček. Praha: Zvon, 1994, s.7-23.
Dokumenty II. vatikánského koncilu. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, 603 s., ISBN 80-7192-438-5.
Kodex kanonického práva. Úřední znění textu a překlad do češtiny. Přeložil Miroslav Zedníček. 1. vyd. Praha: ZVON, 1994, 812 s., ISBN 80-7113-082-6.
PONTIFICAL COUNCIL FOR LEGISLATIVE TEXTS. Dignitas connubii.
Instruction. Official Latin Text with English Translation. 1. vyd. Citta del Vaticano: Libreria Editrice Vaticana, 2005, 223 s., ISBN 88-209-7681-1.
7.2 Literatura
BALÍK, S., HRDINA, A. Kanonické právo. Dějiny, teorie, obecná část. 1.vyd. Plzeň: Vydavatelství ZČU, 1997, 212 s., ISBN 80-7082-344-5.
DUDA, J. Boží ľud. Výklad II. knihy Kódexu kánonického práva z roku 1983. 1.
vyd. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka, 1995, 368 s., ISBN 80-7142-025-5.
DUDA, J. Katolícke manželské právo. 1. vyd. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka, 1996, 290 s., ISBN 80-7142-041-7.
81
DUDA, J. Náčrt právnej ekleziológie: náčrt Církvi a jej štruktúr z pohľadu Kódexu kánonického práva z roku 1983. 1. vyd. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka, 2002, 317 s., ISBN 80-7142-097-2.
FILO, V. Kánonické právo. Úvod a prvá kniha. 1. vyd. Bratislava: Rímskokatolícka cyrilometodská bohoslovecká fakulta, 1997, 176 s., ISBN 80-88696-14-3.
GÓRECKI, E. Obecné normy Kodexu kanonického práva Jana Pavla II. Část I. 1.vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1993, 142 s.
GÓRECKI, E. Obecné normy Kodexu kanonického práva Jana Pavla II. Část II. 1.vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1994, 97 s.
GROCHOLEWSKI, Z. Morální jistota jako klíč pro čtení norem procesního práva. Přeložil František Krejsa. 1. vyd. Litovel: Krejsa F. vlastním nákladem, 1999, 32 s.
GROCHOLEWSKI, Z. Postup při preložení a odvolaní farára. Přeložil Ján Duda. 1. vyd. Bratislava: Vyd. Serafín, 1999, 89 s., ISBN 80-88944-24-4.
GROCHOLEWSKI, Z. Štúdie z procesného kanonického práva. Přeložil Ján Duda.
1. vyd. Spišské Podhradie: Kňažský seminár biskupa Jána Vojtaššáka, 1995, 244 s., ISBN 80-7142-032-8.
HRDINA, A. Kanonické právo. 1.vyd. Praha: EUROLEX BOHEMIA, 2002, 436 s., ISBN 80-86432-26-2.
Kolektiv autorů. Právo katolické církve. Studijní texty bohosloveckých fakult. Sešit 1. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 136 s.
Kolektiv autorů. Právo katolické církve. Studijní texty bohosloveckých fakult. Sešit 2. 1. vyd. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 193 s.
LISTL, J., MÜLLER, H., SCHMITZ, H. Handbuch des katholischen Kirchenrechts. 1. vyd. Regensburg: Verlag Friedrich Pustet, 1983, 1211 s., ISBN 3-7917-0860-0. 82
LÜDICKE, K. Münstericher Kommentar zum Codex Iuris Canonici. 1. vyd. Essen: Ludgerus Verlag, 1999, ISSN 0932-8327.
NEMEC, M. Základy kánonického práva. 1.vyd. Bratislava: IURA EDITION, 2001, 227 s., ISBN 80-89047-05-X. NEMEC,M.
Vybrané
kapitoly
z cirkevného
práva.
1.
vyd.
Bratislava:
Vydavateľstvo MANZ a Vydavateľské oddelenie Právnickej fakulty UK, 1997, 141 s., ISBN 80-85719-10-X.
POLÁŠEK, F. Církevní manželství podle kanonického práva. 1.vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1990, 108 s.
POLÁŠEK, F. Procesní právo. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, Cyrilometodějská teologická fakulta, 1997, 58 s.
POLÁŠEK, F. Procesní právo. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, Cyrilometodějská teologická fakulta, 2003, 120 s., ISBN 80-244-0663-2.
RUF, N. Das Recht des katholischen Kirche nach dem neuen Codex Iuris Canonici
fur die Praxis erlautert. 5. vyd. Freiburg im Breisgau: Herder, 1989, 448 s., ISBN 3451-19842-8.
TRETERA, J. R. Církevní právo. 1.vyd. Praha: Jan Krigl, 1993, 219 s. ZAPP, H. Das kanonische Eherecht. 7. vyd. Freiburg im Breisgau: Rombach Verlag, 1988, 283 s., ISBN 3-7930-9044-2.
7.3 Příspěvky publikované ve sbornících
DZIEGA, A. Ústny proces v kánonickom práve. In Sborník Acta IX. Symposii Iuris
Canonici anni 1999. Ius et iustitia. 1. vyd. Přeložil Ján Duda. Spišské Podhradie:
Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 2000, s.198-215, ISBN 80-7142-077-8.
83
ERDÖ, P. Kánonický trestný proces. In Sborník Acta IX. Symposii Iuris Canonici
anni 1999. Ius et iustitia. 1. vyd. Přeložil Peter Holec, František Cicholec. Spišské
Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 2000, s. 218-231, ISBN 80-7142-077-8.
ERDÖ, P. Morálna istota sudcu. In Sborník Acta VII. et VIII. Symposii Iuris
Canonici anni 1997 et 1998. Ius et iustitia. 1. vyd. Přeložil Ján Duda. Spišské
Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 2004, s. 31-44, ISBN 80-89170-08-0.
FILO, V. Prerokúvanie káuz na druhej inštancii. In Zborník z II. sympózia
kanonického práva. 1. vyd. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 1992, s. 66-78, ISBN 80-7142-016-6.
FILO, V. Proces na dosiahnutie dišpenzu od uzavretého a nedokonaného
manželstva. In Sborník Acta VII. et VIII. Symposii Iuris Canonici anni 1997 et 1998. Ius et iustitia. 1. vyd. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 2004, s.93-105, ISBN 80-89170-08-0.
GROCHOLEWSKI, Z. Sporový administratívny proces na Apoštolskej signatúre. In Sborník Acta V. Symposii Iuris Canonici anni 1995. Ius et iustitia. 1. vyd. Přeložil
Ján Duda. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 1997, s. 217-239 , ISBN 80-7142-051-4.
GROCHOLEWSKI, Z. Štruktúra dôkazovej fázy procesu. In Sborník Acta IX. Symposii Iuris Canonici anni 1996. Ius et iustitia. 1. vyd. Přeložil Peter Holec. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 2000, s.76-99, ISBN 80-7142-077-8.
LLOBELL, J. Stránky, procesná spôsobilosť a patróni v kánonickom poriadku. In Sborník Acta IX. Symposii Iuris Canonici anni 1999. Ius et iustitia. 1. vyd. Přeložil
Ján Duda. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 2000, s.102-146, ISBN 80-7142-077-8. 84
SEPE, C. Hierarchické rekurzy podané na dikastéria Rímskej kúrie. In Sborník Acta V. Symposii Iuris Canonici anni 1995. Ius et iustitia. 1. vyd. Přeložil Ján Duda.
Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 1997, s.145-185 , ISBN 80-7142-051-4.
ZLATŇANSKÝ, J. Rozviazanie manželstva v prospech viery. In Zborník z II. sympózia kanonického práva. 1. vyd. Spišské Podhradie: Kňazský seminár biskupa Jána Vojtaššáka v Spišskom Podhradí, 1992, s. 79-98, ISBN 80-7142-016-6.
7.4 Časopisecká díla a elektronické publikace
ORLITA, K. Ministerium prokurátora a advokáta podle instrukce „Dignitas Connubii“. Adnotatio Iurisprudentiae , 2006, č. 1, s. 1-7.
DUDA, J. Normy „De dissolutione vinculi in favorem fidei“. Tribunál, 2003, č. 2 (online) [staženo dne 28. listopadu 2005] Dostupný z:
http://tribunal.kapitula.sk/tribunal_2_2003/tribunal_2_2003_2.htm. DUDA, J. Problémy s morálnou istotou v procese manželskej nulity. Tribunál, 2002, č. 1 (online) [staženo dne 28. listopadu 2005] Dostupný z:
http://tribunal.kapitula.sk/tribunal_1_2002/tribunal_1_2002_1.htm.
FRANKOVSKÝ, A. Promótor spravodlivosti. Tribunál, 2003, č. 1 (online) [staženo dne 28. listopadu 2005] Dostupný z:
http://tribunal.kapitula.sk/tribunal_1_2003/tribunal_1_2003_1.htm .
KAŠNÝ, J. Advokát v kanonických řízeních. Revue církevního práva, 2001, č. 18 1/01 (online) [staženo dne 28. listopadu 2005] Dostupný z: http://spcp.prf.cuni.cz/15-20/18-kasn.htm.
KAŠNÝ, J. Zrušení manželství in favorem fidei. Revue církevního práva, 2003, č. 25 2/03 (online) [staženo dne 28. listopadu 2005] Dostupný z: http://spcp.prf.cuni.cz/21-29/25-cele.pdf.
85
POMPEDDA, M. F. Ľudský, odborný a ekleziálny profil cirkevného sudcu. Přeložil Ján Duda. Tribunál, 2004, č. 2 (online) [staženo dne 28. listopadu 2005] Dostupný z: http://tribunal.kapitula.sk/tribunal_2_2004/tribunal_2_2004_4.htm.
SVOBODA, J. Aplikace privilegia sv. Pavla podle kán. 1143-1147 CIC a kán. 854856 CCEO. Revue církevního práva, 2003, č. 24 1/03 (online) [staženo dne 28. listopadu 2005] Dostupný z: http://spcp.prf.cuni.cz/21-29/24-cele.pdf.
SVOBODA, J. Zplatnění manželství v právu katolické církve. Revue církevního práva, 2005, č. 30 1/05 (online) [staženo dne 28. listopadu 2005] Dostupný z:
http://spcp.prf.cuni.cz/30-41/30-cele.pdf.
86
