Diplomová práce. Právní úprava obchodního tajemství

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra obchodního práva __________________________________________________

Diplomová práce Právní úprava obchodního tajemství

Březen 2006

Wolff Petr

Čestné prohlášení: „Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Právní úprava obchodního tajemství“ zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny“ 1

OBSAH Úvod…..……………………………………………………………………………….………4 1. Vymezení pojmu – podnik a podnikatel…………………….………………….……….5 1.1. Podnik…………….…………………………………………………….………..5

1.2. Podnikatel……………………………………………………………….……….5

2. Obchodní tajemství - pojem, právní úprava ………………………………….………..7

3. Know-how - pojem, vznik a jeho právní aspekty……………………………….…….11

3.1.Vznik know-how………………………………………………………….……..14 3.2. Právní aspekty know-how…………………………………………………….14

4. Porušování obchodního tajemství…………………………………………………..…15

5. Ochrana obchodního tajemství a know-how………………………………………….17 5.1. Obchodně právní ochrana…..………………………………………………..19 5.1.1. Zvláštní ochrana obchodního tajemství před akcionáři…………26 5.12. Ochrana obchodního tajemství při změnách obchodních

společností a družstev……………………………………………………...27 5.1.3. Zánik obchodního tajemství……………………….……………….28 5.1.4. Judikatura vázána k ochraně obchodního tajemství

dle obchodně právní ochrany…………………….………………………..28

5.2. Pracovně právní ochrana……………………………………………………..30 5.2.1. Judikatura vázána dle pracovně právní ochrany………………...32

5.2.2. Skončení pracovního poměru – judikatura…………………….34

5.3. Trestně právní ochrana……………………………………………………….38 5.3.1. Trestný čin nekalé soutěže § 149 TrZ…………………………….40

5.3.2. Trestný čin nekalé soutěže – judikatura……………………….….41 5.3.3. Porušování závazných pravidel hospodářského

styku § 127 TrZ………………………………………………….…..44

5.3.4. Další možné trestné činy, upravené v TrZ – porušení

obchodního tajemství a know-how………………………….…….47

5.4. Průmyslově právní ochrana…………………………………………….….…47 5.5. Ostatní právní ochrana………………………………………………….….…48 5.5.1.Omezení přístupu k informacím dle zákona

č.123/1998Sb. ve znění pozdějších předpisů……..……………...48

2

5.5.2. Rozhodnutí o odepření zpřístupnění informace dle ustanovení

§ 9 Zákona 106/1999 Sb. o přístupu k informacím……………...49 5.5.2.1. Důvody odepření informací…………………………..…..50 5.5.2.2. Nástroje vymáhání práva na informace…………….…..52

5.5.3. Ochrana státního tajemství…………………………………….…..52

5.5.4. Hospodářské a služební tajemství………………………………...52 5.5.5. Mlčenlivost při výkonu povolání……………………………………53 5.5.6. Obchodní tajemství……………………………………………..…..53

5.5.7. Mlčenlivost po skončení pracovního poměru…………………….53

5.5.8. Zproštění mlčenlivosti……………………………………………….53 5.5.9. Trestní a správní odpovědnost…………….……………...……….54

6. Právní ochrana know-how………………………………………………………………54 7. Návrhy de lege ferenda…………………………………………………………………54

7.1. Obchodní tajemství……………………………………………………………54

7.2. Know-how………………………………………………………………………55

7.3. Závěr………………………………………………………………………...….56

8. Resumé……………………………………………………………………………...……57 Použité zkratky……………………………………………………………………………...60 Použitá literatura……………………………………………………………………………60

Zadání diplomové práce…………………………………………………………………...61

3

Úvod

Obchodní tajemství a know-how představuje v současné moderní společnosti

velmi významný a hodnotový prvek. Začínají se stávat opět výrazným zdrojem

ochrany konkurenčních výhod v rámci tržních principů. Ne všechny subjekty však

dovedou svá práva chránit. V praxi se velmi často setkáme s neznalostí principů

ochrany obchodního tajemství, know-how; většina subjektů na poli hospodářské soutěže často neví ani netuší, že je např. daná technologie chráněna patenty,

průmyslovými či užitnými vzory. Provádění rešerší, v konkrétních oblastí, subjekty

soutěžících v hospodářské soutěži u ochranných známek, patentů, průmyslových či užitných vzorů lze u patentových úřadů vidět opravdu jen velmi sporadicky. Konkurenční doložky v pracovním právu jsou v současnosti téměř nevyužívané. V minulosti

bylo obchodní tajemství zcela zajisté silnou ochranou a často

využíváno, když bylo již např. v císařském patentu č. 227/1859 ř.z. v § 82 písm. e) uvedeno ustanovení: „Vyzrazení obchodního nebo výrobního tajemství je důvodem

k okamžitému propuštění bez výpovědi pomocných pracovníků – osob pracovních,

které při živnostenských podnicích jsou v pravidelném zaměstnání“. Postupně se obchodní tajemství, pravděpodobně i tlakem ostatních subjektů, chránící řádně své obchodní tajemství a know-how, dostává do podvědomí i dalších subjektů.

Ustanovení, týkající se obchodního tajemství a know-how jsou v právní úpravě neoprávněně často zmiňována pouze okrajově, jsou rozptýlena v celé právní úpravě a doposud, jak jsem se ve své praxi přesvědčil, není těmto ustanovením věnována větší pozornost. Osobně jsem přesvědčen, že většina subjektů se ochraně

obchodního tajemství a know-how buď záměrně vyhýbá nebo se z neznalosti těmito instituty nezabývá.

Jelikož jsem se, před studiem práva řadil k těm osobám, kteří obchodní

tajemství a know-how podceňovali, rozhodl jsem se pro vypracování diplomové práce na téma „Právní úprava obchodního tajemství“, kdy se chci zabývat nejen obchodním

tajemstvím ale i podstatou know-how v právní úpravě České republiky. Ze své praxe vím, že podceňování porušování obchodního tajemství a know-how může znamenat velmi výrazné ztráty pro zúčastněné subjekty, většinou finanční povahy.

4

1. Vymezení pojmů – podnik a podnikatel

K výkladu ochrany obchodního tajemství a know-how je bezpochyby nutné ujasnit

si základní pojmy, se kterými se budeme v průběhu celé diplomové práce setkávat. 1.1.

Podnik

Dle § 5 ObchZ v odst. 1 se „Podnikem rozumí, pro účely tohoto zákona,

soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží

věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají k tomuto účelu sloužit“.

V odst. 2

„Podnik je věc hromadná“. Na jeho právní poměry se použijí ustanovení o věcech

v právním smyslu. Tím není dotčena působnost zvláštních právních předpisů vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud jsou součástí podniku“.

Podnik je věcí hromadnou v právním smyslu. Tím je vyřešena někdy sporná

otázka, zda vlastnické právo existuje k podniku jako celku. Podnikatel je vlastníkem

podniku a požívá ústavní ochrany. Hromadná věc zahrnuje vše, co je nutné

k provozování podniku – movité i nemovité věci, majetková práva, nehmotné statky. Věc můžeme charakterizovat i z občanskoprávního pojetí jako hmotný předmět nebo

ovladatelnou přírodní sílu, která slouží k uspokojování potřeb. Nehmotnou složku podnikání můžeme charakterizovat jako postavení podnikatele na trhu, dobré jméno,

know-how, portfolio zákazníků apod.. Osobní složku můžeme charakterizovat kvalifikací a zkušeností podnikatele, případně i jeho zaměstnanců, zejména pak

zkušeností manažerů. Podnik v tomto pojetí není věcí „mrtvou“, ale fungujícím

organismem. Označení a ocenění všech složek určuje hodnotu podniku. Podnik

můžeme prodat, koupit, pronajmout, může také sloužit jako vklad společníka do obchodní společnosti.

Podnikem tedy mohou být i subjekty nevýrobní povahy jako např. podniky

služeb, patentové kanceláře, poradenské firmy apod. 1.2.

Podnikatel

Již v § 1 ObchZ zjišťujeme, že zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní

závazkové

vztahy,

jakož

i

některé

jiné

vztahy

V následujícím § 2 nacházíme definici podnikatele: 5

s podnikáním

související.

-

osoba zapsaná v obchodním rejstříku

-

osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského

-

-

osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění oprávnění podle zvláštních předpisů

osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do

evidence podle zvláštního předpisu

Podnikatel může být jak právnickou osobou, tak i osobou fyzickou. Pro náš účel je fyzickou osobou každá osoba, která dosáhla 18 let a má způsobilost k právním úkonům. Právnické osoby jsou vymezeny v ustanovení § 18 ObčZ: -

sdružení fyzických nebo právnických osob (korporace)

-

jednotky územní samosprávy (obce, kraje)

-

účelová sdružení majetku (fondy, nadace) jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon

Existují však sdružení, která nejsou podnikateli. K těmto sdružením patří např. tiché společenství dle § 673 an ObchZ. Právnické osoby nemusí vzniknout pouze na úseku práva soukromého, ale mohou vzniknout i na úseku veřejného práva, např. Státní podnik, České dráhy, Státní lesy apod.

Rozeznáváme i tzv. fiktivní podnikatele. Těmito jsou podnikatelé, podnikající

na základě právní fikce. K těmto fiktivním podnikatelů můžeme zařadit např. družstvo, upravené v § 221 an ObchZ, kdy je v odst. 1

uvedeno, že jde o

společenství založené jak za účelem podnikání, tak i na zajišťování hospodářských,

sociálních anebo jiných potřeb svých členů. Pod tímto pojmem si můžeme představit např. stavební družstvo. Stejně tomu je i u obchodních společností, založených dle ustanovení § 56 odst. 1, kde je uvedeno: „Obchodní společnost je právnickou osobou založenou za účelem podnikání, nestanoví-li právo Evropských

společenství či

zákon jinak. Společnostmi jsou veřejná obchodní společnost, komanditní společnost,

společnost s ručením omezeným, akciová společnost, evropská společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení. Evropské hospodářské zájmové sdružení

a evropská společnost jsou upraveny též právem Evropských společenství a

zvláštními právními předpisy. Společnost s ručením omezeným a akciová společnost mohou být založeny i za jiným účelem, pokud to zvláštní předpis nezakazuje. “

V neposlední řadě rozeznáváme i osoby, podnikající neoprávněně, zde se

jedná o případy, kdy fyzická nebo právnická osoba podniká, i když k tomuto podnikání nemá oprávnění, popřípadě má podnikání zakázáno soudním rozhodnutím 6

nebo pozastavení živnosti rozhodnutím živnostenského úřadu, popřípadě podniká v činnosti, která dané oprávnění překračuje.

2. Obchodní tajemství – pojem, právní úprava

Obchodní tajemství je definováno v § 17 an zákona ObchZ: „ Předmětem práv

náležejících k podniku je i obchodní tajemství. Obchodní tajemství tvoří veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají

skutečnou nebo alespoň potencionální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje.“

V § 18 nalézáme další významné ustanovení: „Podnikatel provozující podnik, na

který se obchodní tajemství vztahuje, má výlučné právo s tímto tajemstvím nakládat, zejména udělit svolení k jeho užití a stanovit podmínky takového užití.“ V neposlední

řadě v § 19: „Právo k obchodnímu tajemství trvá, pokud trvají skutečnosti uvedené v §17“ a konečně v § 20: „Proti porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství přísluší podnikateli právní ochrana jako při nekalé soutěži“.

Jedná se o právo absolutní, působící erga omnes, nevyžaduje se registrace práva

ve veřejném seznamu a jedná se o ochranu bezformální.

Obvykle se definice obchodního tajemství v právních předpisech jiných zemích

nevyskytuje. Např. v Japonsku je obchodní tajemství upraveno v zákonu o nekalé

soutěži, kde je řečeno, že „obchodní tajemství je informace o výrobních nebo prodejních metodách, jakožto i jakékoliv další informace o technologii či obchodě, které jsou veřejnosti neznámé“.

Ve Francii upravují rozdíl mezi výrobním tajemstvím, které je založeno výhradně

na informacích technické povahy – know-how a komerčním tajemství

(obchodní

tajemství), tvořící nezveřejněné informace, např. portfolia odběratelů a dodavatelů, ceny, obchodní a prodejní metody.

ObchZ definuje obchodní tajemství řadou znaků a budeme-li hovořit o obchodním

tajemství, musí být všechny znaky splněny beze zbytku. Chybí-li pouze jeden ze

znaků, definovaný v § 17 ObchZ, nejedná se obchodní tajemství dle ustanovení ObchZ. Znaky obchodního tajemství jsou tedy stanoveny:

a) skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy b) související s podnikem

c) skutečnou nebo alespoň potencionální materiální či nemateriální hodnotu 7

d) není v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné

e) má být podle vůle podnikatele utajena odpovídajícím způsobem f) utajení je podnikatelem zajišťováno

ad a) Skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy Skutečnosti obchodní povahy

Za skutečnosti obchodní povahy bychom mohli považovat portfolia odběratelů

a dodavatelů, jejich hodnocení, platební morálku těchto subjektů, výrobní a režijní

náklady, marketing, obchodní politiku, vzorníky, kalkulace, adresáře obchodních zástupců a dealerů, reklamní strategie, formální úpravy smluv - tiskopisů apod. Skutečnosti výrobní povahy Za

skutečnosti

technologické

postupy

výrobní a

povahy

metody,

bychom

používané

mohli

vstupní

považovat

materiály,

zejména

receptury,

technologické časy, výrobní vzory, normy, regulativy, složení chemických látek, nejsou-li předepsány obecnou normou. Skutečnosti výrobní povahy bývají většinou označeny jako know-how.

Skutečnosti technické povahy

Za skutečnosti technické povahy můžeme považovat zejména konstrukční

dokumentaci, technický rozvoj, zlepšovací návrhy, postupy výroby zabezpečené mezinárodní certifikační úrovní apod.

Obecné znalosti však nejsou předmětem ochrany obchodního tajemství. ad b) Skutečnosti související s podnikem

Obchodní tajemství související s podnikem můžeme chápat jako obecnou

vlastnost práv, souvisejících s podnikem, sloužících k provozování podniku nebo k jemuž účelu má sloužit. Jedná se tedy nejen o již známé skutečnosti požívající

ochrany, ale i o již existující, ale doposud nevyužívány skutečnosti, např. příprava expanze na nové trhy či příprava nové technologie nebo nového výrobku.

8

ad c) Skutečná nebo alespoň potencionální materiální či nemateriální hodnota obchodního tajemství

Nemá-li obchodní tajemství alespoň zjistitelnou materiální či nemateriální

hodnotu, i když jinak splňuje všechny ostatní potřebné znaky pro ochranu obchodního tajemství, nelze pro ni ochranu vyžadovat. Hodnota je vyčíslitelná pouze tehdy, jestliže vyzrazení způsobí ztráty na hospodářském výsledku podniku či

podnikatele, ať již v současnosti či budoucnosti. Není přitom podstatné, zda se porušení skutečně, v kterémkoli čase, v hospodářském výsledku skutečně prokáže či nikoli. Porušení obchodního tajemství ani nemusí mít skutečný dopad do

hospodářského výsledku, neboť tento může ovlivnit řada jiných faktorů. Např. podnikatel při zjištění porušení obchodního tajemství upustí od utajovaného

sledovaného záměru, nebo je nucen vynaložit vícenáklady na uskutečnění tohoto záměru, většinou nenahraditelných. Další

otázkou,

kterou

můžeme

v souvislosti

s nemateriální

hodnotou

posuzovat je skutečnost, jak bude vyčíslena hodnota např. ze zápisů z porad, schůzí, řešení reklamací, strategických opatření v interním prostředí podniku, apod..

ad d) Skutečnosti které nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné

ObchZ pro tento pojmový znak nestanoví podmínku novosti. Je podstatné, zda

určitá skutečnost není známa v určitém regionu, v konkurenčním prostředí, nesmí být

obecně známy určitým odborníkům v dané oblasti. I možnost, že je určitá skutečnost známa v širokém okruhu osob, které ji tají, je obchodním tajemstvím, tak jak ji publikovala německá judikatura za první republiky.

Posuzování tohoto pojmového znaku se zcela zajisté bude vždy řídit

konkrétním posouzením daného případu. Konkretizace tohoto znaku je velmi složitá, může do něj spadat spousta různých aspektů, např. výrobní i technologické povahy,

které mohou být i známé z odborné literatury, zatím však jsou tyto poznatky pouze v teoretické rovině.

ad e) Skutečnosti, které mají být podle vůle podnikatele utajeny odpovídajícím způsobem

V tzv. teorii vůle bychom mohli posuzovat, zda podnikatel v projevu své vůle

chce obchodní tajemství vůbec utajit či nikoli. Tento projev vůle musí podnikatel i 9

odpovídajícím způsobem projevit. Projev vůle lze vyslovit jak výslovně, tak i konkludentně - přijetím konkrétních opatření. Tato konkrétní opatření mohou mít různé podoby. Ať to jsou již opatření organizační povahy, kdy však projev vůle může

splývat s vlastním utajením, tak i různá opatření písemné povahy, kdy je projev vůle výslovně v písemnosti uveden. V takovém písemném projevu vůle je zcela zřejmé, jakou vůli měl podnikatel na mysli a důkazní břemeno, které vždy nese podnikatel, je

beze vší pochyb. Vůle, směřující k utajení konkrétních skutečností by měla být konkrétní a druhově vymezená, neboť obchodním tajemstvím nejsou veškeré skutečnosti spojené s podnikem.

Problém v uskutečnění vůle však může nastat v případě, že se podnikatel

náhodně doví o náhodné skutečnosti, kdy ještě neví, zda tuto skutečnost utajit či

nikoli. Zejména se jedná o skutečnosti vzniklé v oblasti vývoje a výzkumu, tato situace může nastat i ve výrobním procesu při tzv. „zlepšovatelském hnutí“. Dle mého názoru může podnikatel těmto náhodným skutečnostem předejít, když tyto možnosti ošetří v pracovních či manažerských smlouvách. Většinou by podnikatel

mohl předvídat, ve kterých oblastech jeho podnikání je výskyt těchto skutečností možný. Odtajnit určitou utajovanou skutečnost lze vždy, je proto pro podnikatele vždy lepší, když bude mít tyto možnosti ošetřeny v pracovněprávních smlouvách. ad f) Skutečnosti, kdy je utajení podnikatelem zajišťováno

V tomto pojmovém znaku se budu zabývat faktickým stavem utajení.

Skutečnosti chránící obchodní tajemství můžeme rozdělit na materiální prostředky – jako sejfy, trezory, alarmy, ochranky a nemateriální povahy – organizační –

podnikatel může některé dokumenty, které chce utajit, opatřit svým razítkem, např.

„v duševním vlastnictví podniku“, nebo „tajné“, v praxi se lze setkat i s razítky „jen pro potřebu podniku“. V organizační směrnici může vymezit okruh osob, které mohou

s těmito utajenými dokumenty přijít do styku. Dalším podnikatelovým opatřením může

být i opatření smluvní, kdy podnikatel může s konkrétními utajovanými skutečnostmi

seznámit své zaměstnance a na základě jejich seznámení si vyžádat jejich podpisy –

zavázání určitého okruhu osob, popřípadě může uzavřít pracovněprávní či jinou

smlouvu s osobou, kde konkrétní požadavek na utajení vymezí ve smlouvě, včetně sankcí při nedodržení smlouvy.

Podnikatel by měl, při utajování obchodního tajemství, také zvažovat

snadnost, dostupnost a obtížnost, k získání informací o utajovaných skutečnostech. 10

3. Know-how - pojem, vznik a jeho právní aspekty

Know-how = „vědět jak“, není v českém právu definováno. Tento pojem je

uveden např. v § 60 odst. 2 ObchZ: „…Pokud je nepeněžitým vkladem know-how,

vyžaduje se i předání dokumentace, v níž je zachyceno…. O co vlastně jde? Jelikož řádná definice chybí, musíme si vystačit analogií daného pojmu. Teorie tento pojem

vysvětluje jako soubor „výrobních, technických, technologických a jiných poznatků a

dovedností, které vedou k racionálnějšímu nebo efektivnějšímu vyřešení určitého problému a jsou podnikatelsky využitelné“1.

Je tedy obchodní tajemství a know-how totožné? Literatura a v ní většina

autorů se shoduje, že jde o dva samostatné prvky. Osobně jsem zajedno s těmito autory. Obchodní tajemství je definováno v ObchZ v § 17 a musí splňovat všechny

uvedené znaky tak, jak jsem zmínil výše. Know-how se pokusilo definovat několik

institucí i fyzických osob. V krátkosti, budu některé definice citovat z publikace

K.Čady, seřazené dle roku vzniku, abychom lépe vysledovali změny v myšlení a působení v jednotlivých historických obdobích:

„Know-how je faktickou znalostí, kterou nelze přesně a podrobně popsat, která

však, používána v akumulované formě, dává způsobilost tomu, kdo ji získal něco

vyrobit, co by jinak vyrobit nemohl a to s přesností a účinky nutnými pro úspěšný obchod.“2

„Souhrn vědomostí, odborných znalostí a zkušeností při výrobním postupu a

při technickém provádění výroby určitého výrobku může být označen jako „art de fabrication = způsob výroby“ = „know-how“3

„Zákonem nechráněné vynálezecké výkony, výrobní postupy, konstrukce,

ostatní, techniku obohacující výkony“4 „Nezveřejněný

komplex

technických

informací

nepatentovaných, nutných pro průmyslovou reprodukci.“5

patentovaných

či

Čada, K., Obchodní tajemství a know-how. 1. vydání. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1997, 30 - 33 2 Distrikt Court of Maryland v soudním rozhodnutí z roku 1946: Čada, K., Obchodní tajemství a knowhow. 1. vydání. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1997, 32 3 Mezinárodní obchodní komora v roce 1957: Čada, K., Obchodní tajemství a know-how. 1. vydání. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1997, 30 4 Německá skupina Mezinárodní obchodní komory v roce 1958: Čada, K., Obchodní tajemství a knowhow. 1. vydání. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1997, 31 5 Belgické národní sdružení pro ochranu průmyslového vlastnictví v roce 1959: Čada, K., Obchodní tajemství a know-how. 1. vydání. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1997, 32 1

11

„Technická zlepšení provedená průmyslovými podniky bez ohledu na to, jsou-

li patentovatelná nebo ne.“6

„Výrobní postupy a výrobní znalosti týkající se využití a aplikace výrobní

techniky.“7

„Pod tímto pojmem rozumíme souhrn speciálních znalostí a zkušeností

v jakékoliv oblasti výrobní, zemědělské, obchodní a podobně, umožňující provést

určitý konkrétní úkol rychle s nejmenším vynaložením sil a energie. Mohou to být

výrobní tajemství, receptury, formule, technická informace a dokumentace, nutné k výrobě určitého výrobku nebo na využití některého technologického procesu nejvhodnějším způsobem. Jsou to výsledky pokusů, praxe a zkoušek, které umožňují

tomu, kdo je získal, vyrábět něco, co by jinak buď vůbec nemohl vyrobit, nebo ne tak přesně a ekonomicky.“8

„Know-how tvoří souhrn nepatentovaných a nepatentovatelných technických

poznatků, znalostí a zkušeností umožňujících nejúčelnější a nejefektivnější využití různých technických řešení ve výrobě.“9

„Všeobecně použitelné znalosti, metody a údaje o tom, jak co nejlépe,

nejrychleji a nejhospodárněji uskutečnit určitou výrobu.“10

„Konkrétní aplikace znalostí a zkušeností vyúsťující buď v nové nebo

racionálnější a efektivnější řešení určitého problému, než jaké uživateli bylo dosud známo.“11

„Výrobně technickými a jinými hospodářsky využitelnými poznatky se rozumějí

technické, výrobní, vědecké nebo obchodní informace, využívané k předmětu činnosti poplatníka (know-how)“.12

„Know-how je odborná znalost, poznatek, zkušenost, zručnost a schopnost

získaná jako výsledek výzkumu, vývoje, pokusů, zkoušek, provozu a praxe (např. ve Mezinárodní obchodní komora v roce 1960: Čada, K., Obchodní tajemství a know-how. 1. vydání. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1997, 30 7 BIRPI v Ženevě v roce 1960 v typovém patentovém zákoně o know-how: Čada, K., Obchodní tajemství a know-how. 1. vydání. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1997, 32 8 E. Borský v publikaci „Licenční smlouva a její význam v mezinárodním obchodě“, 1970: Čada, K., Obchodní tajemství a know-how. 1. vydání. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1997, 31 9 O. Kunc v publikaci: „Průmyslová práva a mezinárodní právo“, 1971: Čada, K., Obchodní tajemství a know-how. 1. vydání. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1997, 32 10 Malá československá encyklopedie, 1984: Čada, K., Obchodní tajemství a know-how. 1. vydání. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1997, 31 11 K.l Knap, O. Kunc, M. Oporová v publikaci: „Průmyslová práva v mezinárodních vztazích“ 1988: Čada, K., Obchodní tajemství a know-how. 1. vydání. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1997, 33 6

12

výrobě, vědě, technice, obchodě, ekonomice, ve financování, v personalistice,

sociologii, právu, pedagogice, ekologii a podobně), která má určitou hodnotu, využívá

se nebo je možno ji využít, je přístupná jen omezenému okruhu odborníků, nebyla zveřejněná a není chráněná příslušným ochranným dokumentem (např. patentem, průmyslovým vzorem, užitným vzorem a podobně).

Know-how nezahrnuje jen výkresy, projekty, návody, pracovní a výrobní postupy, různé zprávy, rozbory, expertízy a podobné písemné záznamy, ale i všechny výrobní, provozní a jiné poznatky, zkušenosti, znalosti, zručnosti a schopnosti jakéhokoliv

druhu bez ohledu na to, či se zachytily písemně (know-how v písemné formě), a nebo vyplývají z poznatků, znalostí, zkušeností, zručností a schopností odborných pracovníků (know-how bez písemné formy) a odevzdají se přímo odběrateli, například osobně při zaškolení a podobně (tak zvané show-how).“13

„Know-how představuje návod „jak na to“, „vědět jak“, tedy výrobně technické,

ale i technologické, organizační, obchodní či jiné poznatky, jež nejsou obvykle výsledkem tvůrčí činnosti, ale dlouholeté zkušenosti s optimálním průběhem určitého procesu, technologie a receptury. Vymezení pojmu know-how není v jednotlivých

zemích ani v teorii jednotné, někdy jsou sem řazeny i právně nechráněné, avšak

utajované vynálezy, výsledky výzkumu a vývoje a další výsledky činnosti tvůrčí, popřípadě celé komplexy poznatků, zahrnující právně nechráněné vynálezy i zkušenosti s jejich využíváním.“14

„Pojem know-how (z angl., „vědět jak“), který představuje předmět druhu

průmyslového vlastnictví označovaného též za nehmotné statky „nechráněné“, není v českých právních předpisech ani v mezinárodním právu vymezen. V závazkovém

právu jej uvádí, spolu s označeními a předměty průmyslového vlastnictví při přenechání práv nájemci, smlouva o nájmu podniku (§ 488 odst. 1 ObchZ).

Obvykle je vysvětlován tak, že jde o výrobní, technické, technologické a jiné

poznatky a dovednosti, které vedou k racionálnějšímu nebo efektivnějšímu vyřešení určitého problému a jsou podnikatelsky využitelné. Naše kartelové právo pod pojmem know-how rozumí „soubor nepatentovaných výrobně technických, obchodních a

12 Pokyn D – 132 k jednotnému postupu při uplatňování některých ustanovení zák. 586/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, který byl publikován ve Finančním zpravodaji 12/1/95, § 42 zákona: Čada, K., Obchodní tajemství a know-how. 1. vydání. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1997, 33 13 S. Vyparina: Sborník k celostátní konferenci – Právo průmyslového vlastnictví v praxi, 1992: Čada, K., Obchodní tajemství a know-how. 1. vydání. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1997, 31 14 Z. Madar v publikaci: „Slovník českého práva“, 1995: Čada, K., Obchodní tajemství a know-how. 1. vydání. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1997, 33

13

jiných podstatných a identifikovatelných zkušeností a poznatků, které nejsou známé ani všeobecně dostupné (§ 2 písm. c) vyhlášky č. 198/2001 Sb.).

Know-how nepodléhá povinnosti registrace a tudíž nepožívá absolutní ochrany. Je-li

při souběžném splnění zákonem stanovených podmínek obsahem obchodního tajemství, dostává se mu ochrany podle ust. § 17 an. Obchoz. V souvislosti s nekalou soutěží, jsou-li naplněny znaky reprobovaného jednání podle § 50 ObchZ, může být

porušení práv k know-how jako součásti obchodního tajemství předmětem postihu soukromoprávními prostředky. V tomto smyslu je

know-how předmětem relativní

ochrany, přestože ve smlouvách licenčních, v nichž často tvoří neoddělitelnou součást realizace patentových a jiných „chráněných“ práv, může těžit z jejich absolutní ochrany.“15

3.1. Vznik know-how

Know-how může vznikat při různých příležitostech lidské činnosti, nejen

technických či výrobních, výzkumu a vývoji. Může vzniknout plánovaně, neplánovaně při řešení konkrétního úkolu nebo úplně náhodně. 3.2. Právní aspekty know-how

1). Společný výzkum – výhodou společného výzkumu je propojení

většího počtu oborů, kdy lze dosáhnout rychleji a snad i úsporněji nových řešení. Problémem pravděpodobně bude, kdo bude majitelem konečného řešení? V českém

právním systému lze tento výzkum zajistit tzv. nepojmenovanou smlouvou – „o

kooperaci“. Ve smlouvě by mělo být uvedeno, kdo a v jaké výši se bude podílet na výzkumu, jakými náklady,, komu bude patřit výsledek tvůrčí činnosti, jak bude chráněn, jak bude tento moci využít kooperující strana, která nebude mít výsadní právo, atd.

2). Smlouva o nehmotné dílo – podle ObchZ musí být nehmotný

výsledek vyjádřen objektivně seznatelnou formou.16 Právní úprava takovéto smlouvy

se bude řídit inominátní smlouvou – subsidiárně Smlouvou o dílo dle ObchZ (§ 536

až 565), ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti se úprava smlouvy o dílo, jak ji provádí občanský zákoník (§631 an) nepoužije. V ObchZ je Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2002, 627 s, 568 16 Čada, K., Obchodní tajemství a know-how.1. vydání.Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1997, 40

15

14

právní úprava smlouvy o dílo upravena optimálním řešením právního postupu. Je však na účastnících, zda se od těchto ustanovení odchýlí či nikoli, neboť veškerá ustanovení smlouvy o dílo jsou v ObchZ ustanoveními dispozitivními.

3). Smlouva o vytvoření díla podle autorského zákona – zde bychom

mohli uvést z praxe např. vytvoření a provedení designu určitého výrobku, návrh

tiskového ztvárnění obalu apod. Oproti Obchoz, ustanovení Zákona o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen autorský zákon) nejsou ustanoveními dispozitivními.

V osobnostních právech bychom mohli použít § 11, v majetkových právech

pak § 12 až18. Účastníci mohou využít i ustanovení o licenční smlouvě § 46 an,

v praxi bývá velmi častým jevem použití tzv. zaměstnaneckého díla dle § 58 autorského zákona.

4). Smlouva o know-how je zvláštním typem smlouvy a je velmi složité

určit, kterými právními předpisy se má taková smlouva řídit. Lze doporučit, aby takováto smlouva byla uzavřena dle ObchZ a to jako Licenční smlouva k předmětům

průmyslového vlastnictví (§ 508 až 515). Tento druh smlouvy vyžaduje písemnou

formu a vyžaduje-li to zvláštní předpis k výkonu práva poskytnutého na základě smlouvy, pak i zápis do příslušného rejstříku těchto práv.

4. Porušování obchodního tajemství

Právní ochrana obchodního tajemství je zakotvena v § 18 až 20 ObchZ V § 18

se stanoví, že „Podnikatel provozující podnik, na který se obchodní tajemství

vztahuje, má výlučné právo s tímto tajemstvím nakládat, zejména udělit svolení k jeho užití a stanovit podmínky takového užití.“ §19 uvádí „Právo k obchodnímu tajemství trvá, pokud trvají skutečnosti uvedené v § 17. V neposlední řadě je v § 20

uvedeno „Proti porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství přísluší podnikateli právní ochrana jako při nekalé soutěži“

Tato ustanovení však vymezují pouze obchodní tajemství jako takové, tedy

jako „skutečnosti tvořící veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potencionální materiální

či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje.“

15

Ochrana přísluší podnikateli nejen při porušení, ale už i při ohrožení

obchodního tajemství. ObchZ obsahuje v tomto směru pouze odkaz na stejnou právní ochranu jako při nekalé soutěži.

Porušení obchodního tajemství považuje zákon za zvláštní skutkovou

podstatu nekalé soutěže. Ve smyslu § 51 spočívá v tom, že jednající osoba

skutečnosti, které tvoří obchodní tajemství a které mohou být využity v soutěži, neoprávněně -

sdělí či učiní přístupnými jiné osobě pro sebe nebo jiného využije 17

Chráněno je pouze obchodní tajemství ve smyslu § 17 ObchZ a zejména za

předpokladu, že dotčený soutěžitel sám odpovídajícím způsobem utajení tohoto

tajemství zajišťuje. Před porušením jsou chráněna i tajemství těch soutěžitelů, kteří nejsou podnikateli ve smyslu § 2 ObchZ;pro posouzení, která tajemství těchto

soutěžitelů požívají zákonné ochrany, bude mít rozhodující aplikace § 17 ObchZ per analogiam18.

Naproti tomu se lze také zabývat otázkou, které osoby se mohli dopustit

deliktu nekalé soutěže. Delikventem může být i osoba, která není soutěžitelem dle ustanovení § 41 ObchZ, tedy i osoba, která není podnikatelem.

ObchZ dále uvádí ve svém ustanovení § 51 jednu ze skutkových podstat

nekalé soutěže, kterým je jednání, jímž jednající jiné osobě neoprávněně sdělí,

zpřístupní, využije v obchodní soutěži. Obchoz dále nedefinuje okruh osob, kterých se porušení obchodního tajemství může dotknout, ale analogicky lze dovodit, že se může jednat o všechny osoby, které se mohou jakýmkoli způsobem k utajovaným

skutečnostem dostat a nezáleží na tom, zda jsou v pracovněprávním vztahu

s podnikatelem, či jsou to obchodní partneři nebo i osoby jinak nezúčastněné. Deliktu se mohou dopustit nejen fyzické osoby, ale i osoby právnické.

Porušení obchodního tajemství a nekalosoutěžního jednání se osoba dopustí,

využije-li tajemství pro sebe nebo pro jinou osob, přestože je toto sdělené tajemství evidentně chráněno podnikatelem.

Nesnídal, J., Obchodní zákoník úplné znění s komentářem, Poradce 2005, 24 Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2002, 627 s, 333 17

18

16

5. Ochrana obchodního tajemství a know-how

Ochrana obchodního tajemství je v ObchZ upravena hned pod dvojí ochranou.

Jedna ochrana je dle ustanovení § 20, druhá dle ustanovení § 51, 53 a násl.

Ochrana dle § 20 ObchZ je absolutní ochranou proti jakémukoli porušení nebo

ohrožení. Dle ustanovení § 51 je ochrana relativní, neboť chrání obchodní tajemství jen v rámci soutěže.

V ustanovení § 20 ObchZ se říká: „Proti porušení nebo ohrožení práva na

obchodní tajemství přísluší podnikateli právní ochrana jako při nekalé soutěži.“

Z tohoto textu se dá usuzovat, že i přes absolutní ochranu nás stejně ObchZ odkazuje na § 51 an., kteréžto ustanovení poskytuje ochranu relativní – ochranu v nekalé soutěži.

Jak uvádí P. Hajn v Právu nekalé soutěže, rozdíl mezi oběma ustanoveními je

zanedbatelný, pokud si určité skutečnosti zaslouží kvalifikaci jako obchodní tajemství, budou většinou v soutěži využitelné19.

§ 51 ObchZ specifikuje způsob získání vědomosti o obchodním tajemství:

1). jednání, jímž jednající jiné osobě neoprávněně sdělí, zpřístupní, pro sebe nebo pro jiného využije obchodní tajemství o němž se dověděl: -

tajemství mu bylo svěřeno

-

na základě jiného vztahu k němu

-

jinak se stalo přístupným na základě jeho pracovního vztahu k soutěžiteli v rámci výkonu funkce, k níž byl soudem nebo jiným orgánem povolán

2). vlastním nebo cizím jednáním příčícím se zákonu

Z ustanovení § 51 lze tedy předpokládat, že bude-li získání vědomosti o

obchodním tajemství získáno jinak, než v případech popsaných v ustanovení § 51 ObchZ, nebude se jednat o kvalifikaci porušení obchodního tajemství.

Kvalifikační znak bude naplněn vždy, jak při neoprávněném zpřístupnění, tak

praktickém využití.

Navazuje na definiční znaky uvedené v § 17 ObchZ. Z výše

uvedeného lze dovodit, že nemusí vždy dojít ke skutečnému využití, ale bude stačit i možnost využití potencionálního.

Prostředky ochrany obchodního tajemství jsou stejné jak při porušení

obchodního tajemství dle § 20 ObchZ tak dle § 51 ObchZ. Podmínky ochrany jsou však jiné. V případě porušení dle § 20 ObchZ postačuje, dojde-li k porušení jednáním 19

Hajn, P., Právo nekalé soutěže. 1. vydání. Masarykova univerzita v Brně, 1993, 23

17

určitého subjektu k ohrožení nebo porušení skutečnosti, naplňující definiční znaky obchodního tajemství. Dle § 51 ObchZ je však již nutné jednání soutěžitele

v hospodářské soutěži, které naplňuje podmínky ustanovení § 44 ObchZ s výhradou, zda je u zvláštních skutkových podstat, která jsou uvedena v § 44 odst. 2, v našem

případě písm. h) – „porušování obchodního tajemství“ nutné, aby byly splněny podmínky „generální klauzule“ - § 44, odst. 1 ObchZ, nebo lze z jejich výslovného

zařazení do příkladného výčtu nekalosoutěžních jednání dovodit, že jsou nekalou soutěží vždy, bez ohledu na splnění podmínek generální klauzule20.

Jsou-li utajované skutečnosti odtajněny, již se nejedná o obchodní tajemství a

není podstatné, zda odtajnění bylo zpřístupněno osobě, která se nepodílí na

hospodářské soutěži nebo soutěžiteli a zda bylo úplatné či nikoli. Podstatné je, aby odtajnění nebylo neoprávněné a odtajněním podnikateli nevzniklo objektivní nebezpečí, že by mohlo být využito na újmu podnikatele, kterému patří.

Neoprávněné odtajnění lze pravděpodobně dovodit ze situace, kdy osoba

zpřístupňující obchodní tajemství jedná nebo toto využije proti vůli podnikatele, případně bez jeho vědomí.

Osoby, způsobilé k porušení obchodního tajemství dle § 51 ObchZ jsou

osoby, které se o obchodním tajemství dozví předepsaným způsobem dle ustanovení § 51 ObchZ. Jsou to osoby, které mají uzavřen pracovněprávní nebo jiný vztah. Jiný vztah bude pravděpodobně myšlen ve vztahu statutárních orgánů, případně společníka, kontrolním orgánům, likvidátora.

Osoby, které se mohou dozvědět o obchodním tajemství v rámci výkonu

funkce, k níž byly soudem nebo jiným orgánem povolány mohou být např. správce konkurzní podstaty, nucený, vyrovnávací správce apod.

Osoby, které se k obchodnímu tajemství dostaly svým nebo cizím přičiněním

jsou někdy v teorii nazývány osobami pomocnými.

Ochrana obchodní, výrobní i technické povahy je v současné praxi ohrožena,

neboť v současnosti se stalo módou provádění zákaznických auditů, v návaznosti na požadavky ISO, jak u dodavatelů tak u odběratelů. U dodavatelů zatím nejsou audity

tak časté jako u odběratelů, kdy jsou předmětem těchto auditů právě výše uvedené skutečnosti nejen obchodní, výrobní a technické povahy, ale i ostatních skutečností,

Hajn, P. Soukromoprávní ochrana obchodního tajemství. Průmyslové vlastnictví. 1994, Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku 1.díl. 4. vydání. Praha: Aspi, 2004, s. 414, Munková, J. Obchodní 20

18

souvisejících s provozem podniku, jako např. personálních záležitostí, dokonce i informace spolupráce podnikatelů s odbory, jsou-li v podniku ustaveny, bezpečností práce apod.. Proti tomuto novému fenoménu se lze, dle mého názoru, bránit pouze

písemným prohlášením auditorů před začátkem auditu, přicházejících do styku s utajovanými informacemi ze strany auditovaného subjektu a z auditovaných stran žádanými informacemi tím, že podávané informace, v rámci konaných auditů, jsou

obchodním tajemstvím a že s nimi takto musí auditoři zacházet, se všemi právními

důsledky z jejich porušení. Ne vždy lze totiž přicházející auditory řádně prověřit,

většinou je to nereálné, neboť by se mohla auditorská firma, či odběratel, který daný audit u svého dodavatele vykonává, cítit velmi dotčeni. 5.1.

Obchodně právní ochrana

Ustanovení § 53 ObchZ uvádí: „Osoby, jejichž práva byla nekalou soutěží porušena

nebo ohrožena, mohou se proti rušiteli domáhat, aby se tohoto jednání zdržel a odstranil závadný stav. Dále mohou požadovat přiměřené zadostiučinění, které může

být poskytnuto i v penězích, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení“ Při poskytnutí ochrany je důležité vycházet, jakým právním opatřením se bude ochrana

obchodního tajemství řídit. Zda ustanovením § 20 ve vazbě na ustanovení § 53

ObchZ působící erga omnes, nebo ochrany dle § 51, 53 a 54 ObchZ – ochrany tzv. relativní.

Ochrany dle § 20 ObchZ se budou pravděpodobně domáhat subjekty –

podnikatelé, oprávnění uživatelé, nabyvatelé licencí. Ochrany dle § 51 a 53 budou

subjekty ti, jejichž práva porušení nebo ohrožení obchodního tajemství byla porušena v rámci nekalosoutěžního jednání.

Bude-li porušeno obchodní tajemství v rámci nekalosoutěžního jednání

z jiných důvodů, než těch, které jsou uvedeny v generální klauzuli § 44 a v § 51 nebude se jinak žalobou moci práv z porušení obchodního tajemství domoci.

Generální klauzule vymezuje nekalou soutěž v obecné rovině. Nekalá soutěž

musí být naplněna dvěma znaky: -

v rozporu s dobrými mravy soutěže

způsobilá přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům

zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C.H.Beck. 2004. s. 156: I. Štenglová, L. Drápal, F. Púry, F. Korbel 2005, Obchodní tajemství – praktická příručka, Linde Praha, ISBN 80-7201-559-1, 30

19

V odst. 2 jsou demonstrativně vyčleněny nejčastěji se vyskytující formy nekalé soutěže.

V praxi pravděpodobně narazíme na pojem „dobré mravy“. Tento pojem není

v žádném předpise definován, i když je velmi často používán, a to nejen v ObchZ. Dobré mravy soutěže bychom mohli zařadit v obchodním právu do obchodních

zvyklostí – morální kodex subjektů, nejen v hospodářské soutěži; souhrn morálních

zásad, které určují chování podnikatelů mezi sebou; poctivé zvyklosti, slušné obchodování, podnikatelská korektnost apod.

Žalobu na zdržení se závadného jednání bude možno podat jak na již

porušená práva, která však trvají, tak na práva, která mohou být ohrožena. Uplatnění žaloby na zdržení se závadného jednání je aktivně legitimován subjekt, který je nekalosoutěžním jednáním na svých právech dotčen.

Tato žaloba má zejména

preventivní charakter, směřující k odstranění závadného stavu.

V ustanovení § 53 ObchZ jsou obsaženy výčty nároků, kterých se dotčený subjekt může domáhat proti rušiteli, jenž porušuje nebo ohrožuje práva nekalou soutěží: a) zdržení se určitého jednání

b) odstranění závadného stavu

c) poskytnutí přiměřeného zadostiučinění d) náhrada škody

e) vydání bezdůvodného obohacení ad a) zdržení se určitého jednání

Podmínkou není třeba zavinění, ani jiné subjektivní podmínky. Uplatnění

nároku – zdržovací žaloba, má zejména preventivní charakter, předcházející opakujícímu se stavu v současnosti i budoucnosti. ad b) odstranění závadného stavu

Podmínkou není třeba zavinění, ani jiné subjektivní podmínky. Uplatnění

nároku – odstraňovací žaloba, nesměřuje k náhradě škody, odstraňuje příčiny

závadného stavu. Za určitých okolností se může krýt se zdržovací žalobou. Pokud však nebyl zastavením činnosti závadný stav odstraněn a příčiny stále existují, má odstraňovací žaloba samostatnou povahu.

Pokud však již závadné jednání skončilo a nehrozí jeho opakování, žalobu na

zdržení se závadného stavu použít nelze. V takovém případě by mohly přijít v úvahu 20

žaloba na přiměřené zadostiučinění nebo žaloba na náhradu škody. Tyto dvě žaloby je nutné odlišovat. Žalobou na náhradu škody se však může poškozený podnikatel domáhat i vedle žaloby na přiměřené zadostiučinění.

Nastane-li ukončení závadného jednání na základě uložení nařízení

předběžného opatření dle § 76 o.s.ř., uloží soud navrhovateli lhůtu pro podání

žaloby. Nevyužije-li navrhovatel této lhůty, předběžné opatření zaniká - § 77 odst. 1 písm. a) o.s.ř.. Předběžné opatření může být soudem uloženo také jen na omezenou dobu.

ad c) poskytnutí přiměřeného zadostiučinění

Přiměřené zadostiučinění může být poskytnuto jak v penězích, tak i

v nemateriální podobě, která může být v podobě omluvy, zveřejnění prohlášení apod.

P. Hajn se zabýval aspekty možného použití ve svém článku (Právní rádce

7/94) v souvislosti náhrady škody a přiměřeného zadostiučinění, která by mohla být východiskem pro případy, kdy oprávněná osoba domáhající se náhrady škody, jež

byla způsobena nekalou soutěží, se ocitá v důkazní nouzi, neboť průkaz o tom, jak

velká škoda nastala, je v mnoha případech nelehký a nepřímé důkazy bude moci povinná strana v mnoha případech vážně zpochybňovat21. ad d) náhrada škody

Náhrada škody je v ObchZ upravena v § 373 až 386 a § 757. Z odpovědnosti

za škodu se lze exulpovat, prokáže-li ten, kdo porušil svou povinnost ze závazkového vztahu, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost – překážka, která nastala nezávisle na vůli povinné strany a brání jí ve splnění její

povinnosti, jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana tuto překážku nebo její následky odvrátila nebo překonala, a dále, že by v době vzniku závazku tuto

překážku předvídala. Účinky vylučující odpovědnost jsou však omezeny pouze na dobu, dokud trvá překážka, s níž jsou účinky spojeny. § 757 ObchZ upravuje odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností.

Základní úprava náhrady škody je obsažena v ObčZ. ObchZ je tedy lex

specialis vůči ObčZ, který je lex generalis. Z toho vyplývá, že skutečnosti, které nejsou upraveny v ObchZ jsou subsidiárně řešeny dle ObčZ.

Čada, K., Obchodní tajemství a know-how. 1. vydání. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1997, 91

21

21

Náhradu škody lze rozdělit do několika podskupin: 1. odpovědnost za škodu 2. rozsah náhrady škody 3. skutečná škoda 4. ušlý zisk

5. omezení náhrady škody 6. způsob náhrady škody 7. promlčení

ad 1. odpovědnost za škodu

Zákon č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších právních předpisů (dále jen ObčZ)

ve svém § 420 definuje obecnou odpovědnost. V § 420 písm. a) je ustanovena obecná odpovědnost, předpokládaná zaviněním. Podle ObchZ se budou řídit

všechny závazkové vztahy, dále vztahy uzavřené dle § 262 ObchZ (nejsou obchody

ve smyslu ustanovení dle ObchZ), dále pro případy porušení právních povinností, ustanovených v ObchZ. Porušení právních povinností, které nejsou upraveny v ObchZ se budou řídit obecnou úpravou ObčZ.

Odpovědnost za škodu dle ObchZ vyžaduje protiprávní úkon, vznik skutečné

škody, kauzální nexus (příčinnou souvislost) mezi protiprávností a vznikem škody, předvídatelnost vzniku škody jako důsledek protiprávnosti, neexistenci okolností vylučujících odpovědnost.

Dle § 263 ObchZ je § 376 kogentním ustanovením, nelze ho tedy ze

závazkového vztahu vyloučit ani výslovným ujednáním: „Poškozená strana nemá

nárok na náhradu škody, pokud nesplnění povinností povinné strany bylo způsobeno jednáním poškozené strany nebo nedostatkem součinnosti, ke které byla poškozená strana povinna.“ Mezi jednáním poškozené strany a způsobenou škodou musí být

kauzální nexus – jednání, případně nedostatek součinnosti, mělo za následek nesplnění smluvní povinnosti povinné strany, čímž byla způsobena škoda.

U náhrady škody know-how bude pravděpodobně velký výskyt různých

spekulativních případů. Každý takový případ se bude muset posuzovat individuálně, zejména dle kauzálního nexus.

22

ad 2. rozsah náhrady škody

Škoda je nahrazena pouze v rozsahu v jakém skutečně vznikla. Může být

vyčíslena jak náhrada škody, tak ušlý zisk. Obě náhrady mohou být požadovány současně.

ad 3. skutečná škoda

Skutečná škoda může být definována jako snížení nebo zmenšení hmotného

a nehmotného majetku, projevující se jako znehodnocení, ztráta, poškození, zničení či odcizení věci. U nehmotného majetku je myšleno právo majetkové, zejména právo z průmyslového vlastnictví, autorského práva.

Skutečná škoda může zahrnovat i tzv. vícenáklady na odstranění závadného

stavu – oprava závadného stavu, odstraňování škody atd. Tyto tzv. vícenáklady však

musí být jednoznačně doloženy, poškozený na těchto nákladech nesmí profitovat, neboť poté bychom se mohli dostat do odlišné právní úpravy - bezdůvodného obohacení.

ad 4. ušlý zisk

Pojem ušlý zisk představuje hodnotu, o kterou by majetek poškozeného

vzrostl, nebýt vzniku škody. Dokazovat ušlý zisk je v praxi velmi složitý proces. Poškozená strana zpravidla hodnotu ušlého zisku předimenzovává, aby při jednáních, kdy povinná strana samozřejmě „tlačí“ částku do co nejnižší roviny, měla úhybný prostor. V praxi je velmi obtížné postavit se k řešení této otázky objektivně.

§ 381 ObchZ v takových případech nabízí řešení: „Místo skutečně ušlého

zisku může poškozená strana požadovat náhradu zisku dosahovaného zpravidla v poctivém obchodním styku za podmínek obdobných podmínkám porušené smlouvy v okruhu podnikání, v němž podniká“.

I když se zdá, že je toto ustanovení optimální, přináší v praxi opět spoustu

neřešitelných problémů. Poškozená strana, která chce v praxi téměř vždy na povinné straně profitovat (je možné, že mohou nastat i případy, kdy opravdu poškozená

strana profitovat nechce, ale povinná strana vždy hledá nástroje ke snížení ušlého zisku, protože téměř vždy je přesvědčena, že se poškozená strana chce nejen

zahojit, ale především profitovat) dokládá, většinou bez řádných důkazních

prostředků, že ve stejném období předcházejícího roku měla menší podíl ze zisku, 23

než v období skutečného vzniku škody, neboť trh se rozrůstá, její odběratel požaduje

ve stejném období v současnosti větší množství zboží apod., ale zpravidla tato tvrzení nejsou nikdy řádně ze strany poškozeného doložena. Řešení těchto situací je v praxi „běh na dlouhou vzdálenost“.

ad 5. omezení náhrady škody

Omezit náhradu škody lze pouze v závazkových vztazích dle ObčZ a jeho

ustanovením § 545 odst. 2 kdy: „Věřitel není oprávněn požadovat náhradu škody způsobené porušením povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, jestliže z ujednání účastníků o smluvní pokutě nevyplývá něco jiného. Věřitel je oprávněn

domáhat se náhrady škody přesahující smluvní pokutu jen, když to je mezi účastníky

dohodnuto. Odst. 3 pak uvádí: „Nevyplývá-li z dohody něco jiného, není dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit, jestliže porušení povinnosti nezavinil. Tato ustanovení však platí pouze v rozmezí ObčZ.

Dle ObchZ takové ujednání není možné, neboť v § 386 odst. 1 ObchZ, které je

celé kogentním ustanovením dle § 263 ObchZ se řříká: „Nároku na náhradu škody se

nelze vzdát před porušením povinnosti, z něhož může škoda vzniknout“ a odst. 2 doplňuje: „Náhradu škody nemůže soud snížit“. Z tohoto ujednání je zcela zřejmé, že omezení náhrady škody není dle ObchZ možné. ad 6. způsob náhrady škody

Pravděpodobně jediný způsob náhrady škody bude finančními prostředky.

Dovedu si představit, že by mohla být škoda uhrazena i cennými papíry. Možnost uvedení do předešlého stavu, předcházející škodě, bude zcela zajisté závislé na konkrétním případě.

ad 7. promlčení

Upraveno kogentními ustanoveními v ObchZ v §387 až 408. Obecná lhůta je

v ObchZ stanovena na 4 roky. Tato obecná lhůta lze písemně prodloužit až na dobu 10 let. I v případě, že je obecná 4 letá lhůta promlčena, lze závazek znovu oživit a

prodloužit na další obecnou lhůtu 4 let – písemným uznáním závazku povinného – tzv. přetržení promlčecí doby. Tuto dobu lze prodlužovat vždy pouze o obecnou

lhůtu, tedy v praxi třikrát. Dvakrát po obecnou lhůtu 4 let a po třetí pouze na dobu dvou let, tedy celkem na dobu 10 let.

24

Uznání závazku je jednostranný písemný právní úkon, kterým dlužník uznává

svůj závazek co do výše a důvodu. Po uznání běží nová 4 letá lhůta. Uznání závazku může být výslovné nebo konkludentní – úhrada úroků, částečné plnění závazku. Toto uznání působí i vůči ručiteli nebo ručitelům – tertiům.

Je-li obecná lhůta promlčena a povinná strana se tohoto promlčení dovolá,

závazek nezaniká, je oslaben a není vymahatelný.

§ 408 ObchZ stanoví obecné omezení promlčecí doby: V odst.1: „ Bez ohledu

na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním

nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty“ a dále v odst. 2 téhož §: „Bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení

později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno“.

Podle ObchZ se promlčují všechna práva z obchodních závazkových vztahů,

s výjimkou:

-

práva vlastnického a

práva na obchodní jméno

ad e) vydání bezdůvodného obohacení

Odpovědnost za bezdůvodné obohacení je upraveno pouze v ObčZ v § 451 až

459. jedná se o zvláštní závazkový vztah, jehož obsahem je vydání bezdůvodného

obohacení. Základem těchto závazků není protiprávnost (nevyžaduje se zavinění). Předpoklady bezdůvodného obohacení jsou na straně neoprávněného nabyvatele nebo újma na straně druhé. Případy, kdy je určitý prospěch získán: a) plnění bez právního důvodu

b) plnění z neplatného právního důvodu

c) plnění z právního důvodu, který odpadl d) plnění z nepoctivých důvodů

e) plnění za někoho, kdo měl po právu plnit sám

Subjekt, který získal bezdůvodné obohacení je povinen vydat: vše, o co se obohatil, včetně příslušenství a získaných užitků.

25

Promlčení u bezdůvodného obohacení je také upraveno pouze v ObčZ, odlišně od ObchZ:

-

2 roky ode dne, kdy se oprávněný dozvěděl, že bylo bezdůvodné

obohacení získáno max. však 3 roky

bezdůvodné obohacení získané úmyslně se promlčuje až za 10 let.

Subjekty rozlišujeme podle skutečnosti nabytí bezdůvodného obohacení,

v první řadě buď ve zlé víře nebo v dobré víře a v druhé řadě, na čí úkor se subjekt obohatil.

Jednotlivá řešení závazků, které subjekt získal z bezdůvodného obohacení:

1. ten, kdo získal bezdůvodné obohacení je povinen ho vydat 2. ten, jehož aktiva se na úkor druhého zvětšila

3. ten, jehož aktiva se oprostila od pasiv splněním jeho závazku poškozeným subjektem

4. je-li subjektem fyzická osoba, přechází vrácení bezdůvodného obohacení i na dědice

5. stejně tak právo na vydání bezdůvodného obohacení přechází na dědice toho, na jehož úkor se někdo obohatil

6. nelze-li zjistit toho, na jehož úkor byl získán předmět bezdůvodného obohacení, je toto plnění předáno státu

7. povinnost vydat bezdůvodné obohacení je založena na principu naturální restituce

8. nelze-li vydat předmět bezdůvodného obohacení, je požadována peněžitá náhrada

9. pokud subjekt získal bezdůvodné obohacení ve zlé víře, musí vydat i užitky

10. nabyvatel bezdůvodného obohacení má právo na úhradu nutných nákladů, kterou na věc vynaložil

5.1.1. Zvláštní ochrana obchodního tajemství před akcionáři

Podle § 180 odst. 1, 3 a 4 ObchZ může akcionář požadovat na valné hromadě

informace a vysvětlení záležitostí týkající se společnosti, je-li takové vysvětlení potřebné pro posouzení předmětu jednání valné hromady. V odst. 3 je ustanoveno, že „Informace může být zcela nebo z části odmítnuta, jestliže z pečlivého podnikatelského uvážení vyplývá, že by mohlo její poskytnutí přivodit újmu nebo jde 26

o důvěrnou informaci podle zvláštního právního předpisu anebo je předmětem

obchodního tajemství společnosti nebo utajovanou skutečností podle zvláštního právního předpisu“. Pokud je informace představenstvem společnosti odmítnuta a akcionář její sdělení přesto požaduje, rozhoduje o poskytnutí takové informace dozorčí rada. Pokud poskytnutí informace odmítne i dozorčí rada, rozhodne o jejím sdělení soud, na základě žaloby akcionáře. 5.1.2. Ochrana

obchodního

společností a družstev

tajemství

při

změnách

obchodních

Dle ustanovení § 220 písm. b) odst. 1 až 3 ObchZ, je představenstvo při fúzi

sloučením obchodních společností povinno zpracovat podrobnou písemnou zprávu, v níž musí objasnit a z ekonomického i právního hlediska odůvodnit

důsledky

sloučení, zejména odůvodnit výměnný poměr akcií, výši případných doplatků a opatření ve prospěch vlastníků jednotlivých druhů akcií, opčních listů a dluhopisů. Tato zpráva musí být přezkoumána dozorčí radou a vyhotoví o přezkoumání tzv. zprávu o přezkoumání fúze.

Pokud by uvedení určitých údajů ve zprávě mohlo způsobit značnou újmu

zúčastněné společnosti nebo jí ovládající nebo jí ovládané osobě nebo tvoří předmět

obchodního tajemství zúčastněné společnosti nebo jí ovládající nebo jí ovládané osobě anebo je je utajovanou skutečností podle zvláštního právního předpisu, nelze

je ve zprávě uvádět. Zpráva však musí obsahovat sdělení, proč se předmětné údaje

neuvádějí. O tom, zda takové skutečnosti existují, rozhoduje představenstvo se souhlasem dozorčí rady.

Dle ustanovení § 220 písmeno n), odst. 1, § 220 písmeno p), odst. 3 a § 220

písmeno s), odst. 6 ObchZ platí toto ustanovení přiměřeně i na fúzi splynutím,

převodu obchodního jmění na akcionáře a při rozdělení společnosti. Dle ustanovení

§ 153 písmeno a), odst.1, § 153 písmeno b), odst. 2 a § 153 písmeno c) ObchZ totéž platí přiměřeně i při fúzi a převodu obchodního jmění na společníka společnosti

s ručením omezeným. Dle § 92 písmeno a), odst. 1, § 92 písmeno b), odst. 2 a § 92 písmeno d), odst. 4 ObchZ to platí přiměřeně i na fúze veřejných obchodních společností a na rozdělení sloučením. Dle § 104 písmeno a), odst. 1, § 104 písmeno

27

b), odst. 2 a § 104 písmeno d) ObchZ totéž platí přiměřeně i na fúze komanditních společností a jejich rozdělení sloučením22.

§ 69 písmeno d), odst. 4 ObchZ – rozdělení společnosti, je podobné

ustanovení o vypracování písemné zprávy jako v § 220 písm. b) odst. 1 až 3 ObchZ.

§ 260 ObchZ „Použití předpisů o obchodních společnostech“ (družstvech) se

ustanovení § 69 písmeno d), odst. 4 ObchZ použije přiměřeně. 5.1.3. Zánik obchodního tajemství

Dle § 19 ObchZ trvá právo k obchodnímu tajemství, pokud trvají skutečnosti

uvedené v § 17 ObchZ. Obchodní tajemství zaniká jeho odtajněním, toto se stane běžně dostupným – bez porušení jeho neoprávněného zveřejnění nebo i na základě porušení práva neoprávněného zveřejnění, zánikem podnikatele, zánikem důvodů utajování určité skutečnosti apod..

5.1.4. Judikatura vázána k ochraně obchodního tajemství dle obchodně právní ochrany

Poskytnutí údajů zjištěných z dokladů společnosti společníkem osobě, která

má odborné znalosti k jejich posouzení a současně je vázána ohledně poskytnutých údajů povinností mlčenlivosti, za účelem jejich odborného posouzení, nelze chápat jako porušení povinnosti neposkytovat údaje z dokladů společnosti třetím osobám.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. března 2003, sp. zn. 29 Odo

396/2002. Napadeným rozsudkem změnil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.5.2001, čj. 13 Cm 240/2000-129, kterým tento soud zamítl návrh na vyloučení J. T. a F. P. (dále jen "společníci") ze společnosti Z.

P., s.r.o. (dále jen "společnost") tak, že rozhodl o vyloučení těchto společníků ze společnosti. Odvolací soud uvedl, že podle ustanovení § 149 ObchZ se může společnost domáhat u soudu vyloučení společníka, který závažným způsobem

porušuje své povinnosti, ačkoliv byl k jejich plnění vyzván a na možnost vyloučení

písemně upozorněn. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci jsou naplněny důvod pro vyloučení společníků ze společnosti. Společníci se zavázali neposkytnout

údaje z dokladů o hospodaření společnosti, které jim společnost na jejich žádost

poskytla, osobám mimo společnost. Údaje však poskytli jiné společnosti. Tím porušili I. Štenglová, L. Drápal, F. Púry, F. Korbel 2005, Obchodní tajemství – praktická příručka, Linde Praha, ISBN 80-7201-559-1 22

28

i povinnost vyplývající pro ně ze společenské smlouvy (čl. VI.) – zachovávat obchodní tajemství. Počínali si tak přesto, že v protokolu o převzetí společnosti byli na sankci vyloučení ze společnosti upozorněni.

dokladů od

Okolnost, že po

10.12.1999 již ve vytýkaném jednání nepokračovali, není podstatná. O tom, že

ostatní společníci na valné hromadě 10.12.1999 s vyloučením společníků souhlasili, nebylo mezi účastníky sporu. Proto odvolací soud žalobě vyhověl.

Odvolací soud založil své rozhodnutí především na tom, že společníci se

zavázali neposkytnout údaje z dokladů o hospodaření společnosti, které jim

společnost na jejich žádost poskytla, osobám mimo společnost. Údaje však poskytli

jiné společnosti. K tomu dovolací soud uzavřel, že ustanovení § 122 odst. 1 ObchZ, ve znění účinném do 31.12.2000, přiznává všem společníkům společnosti s ručením

omezeným právo kontrolovat činnost společnosti. K zajištění podmínek pro výkon tohoto práva pak ustanovení § 122 odst. 2 ObchZ poskytuje společníkům právo

nahlížet do dokladů společnosti, tj. právo seznámit se se všemi údaji, týkajícími se

společnosti bezprostředně, nikoli pouze prostřednictvím zpráv statutárního orgánu předkládaných valné hromadě. Toto právo nepochybně zahrnuje i právo tyto údaje

v rámci kontroly činnosti společnosti kontrolovat - jinak by totiž přiznání práva nahlížet do dokladů společnosti a práva kontrolovat její činnost nemělo pro společníky žádný praktický význam.

Jestliže pak v rámci takové kontroly společník poskytne údaje zjištěné z

dokladů společnosti osobě, která má odborné znalosti k jejich odbornému posouzení a

současně je

vázána

ohledně

poskytnutých údajů

povinností

mlčenlivosti, za účelem takového posouzení, nelze poskytnutí takových údajů chápat jako porušení povinnosti neposkytovat údaje z dokladů společnosti třetím osobám.

Opačný závěr by činil společníky, kteří sami nemají potřebné odborné

znalosti ke zhodnocení poskytnutých údajů, zcela bezmocnými ve vztahu k

případnému neodbornému či nekalému jednání statutárních orgánů společnosti, zjistitelnému z podkladů společnosti jen s určitými odbornými znalostmi a

znemožňoval by jim efektivní výkon jejich práv v souvislosti se řízením a kontrolou společnosti. Právní závěr odvolacího soudu o tom, že poskytnutí údajů týkajících

29

se společnosti třetím osobám je vždy porušením povinnosti společníků je proto neúplný, a tedy i nesprávný. 23 5.2.

Pracovně právní ochrana

Podnikatel, jak bylo výše uvedeno, chrání a utajuje obchodní tajemství. I když

toto utajuje, musí přesto s tímto tajemstvím, alespoň částečně, seznámit určitý okruh

fyzických osob, které s tímto obchodním tajemství musí přijít do styku v rámci pracovní činnosti. Svěření tohoto tajemství, případně určité jeho části, není tímto

svěřením právo na obchodní tajemství nijak dotčeno. Nejedná se o odtajnění tohoto tajemství. Předpokládá se, že podnikatel, ke všem osobám, zejména pak

zaměstnancům přicházejícím do styku s obchodním tajemstvím, přijme odpovídající

opatření, která utajení skutečností obchodního tajemství zamezí šíření ve vtahu

k třetím osobám. V pracovněprávním vztahu se nebude jednat pouze o obchodní tajemství dle § 17 ObchZ ale i know-how.

Zákonem č. 155/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů – poslední rozsáhlá

novelizace zákona č. 65/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů - Zákoníku práce (dále jen ZPr), byl zaveden institut konkurenčních doložek, odchodného apod.. Tímto

zákonem jsme se vrátili k používání prvorepublikových konkurenčních doložek, které tehdy byly nazývány jako soutěžní doložky. Institut konkurenčních doložek v novelizačním zákoně č. 155/2000 Sb., je samozřejmě přizpůsoben současné době, i když je z pohledu aplikace její přínos diskutabilní24.

Možnost uzavřít se zaměstnancem konkurenční doložku je ustanoveno v § 29

ZPr, odst. 2 a 3. Ve smlouvě lze písemně dohodnout, že zaměstnanec nesmí po ustanovenou dobu, nejdéle však jeden rok po skončení pracovního poměru,

vykonávat pro jiného zaměstnavatele nebo na vlastní účet činnost, která byla

předmětem činnosti zaměstnavatele, nebo jinou činnost, která by měla soutěžní povahu vůči podnikání zaměstnavatele, a to za podmínek, za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat; za porušení takového závazku může být sjednána přiměřená smluvní pokuta. Konkurenční doložka odporující uvedeným

podmínkám je neplatná. Zaměstnavatel může sjednat s vedoucím zaměstnancem, u

něhož se pracovní poměr zakládá jmenováním nebo volbou, právo na odchodné pro 29 Odo 396/2000 ObchZ - Porušení povinnosti neposkytovat údaje z dokladů společnosti třetím osobám: ASPI 24 Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001, 504 s. 123 23

30

případ, že vedoucí zaměstnanec bude z funkce odvolán před skončením svého

funkčního období, je-li zároveň sjednána konkurenční doložka. Ujednání o odchodném odporující uvedeným podmínkám je neplatné.

Podmínku „za nichž to lze od zaměstnance spravedlivě požadovat“ je nutno

zkoumat individuálně. Je velmi nepravděpodobné, že bude zaměstnavatel uzavírat

konkurenční doložku s pomocnými pracovníky. Pravděpodobně se vždy bude

uzavírání konkurenčních doložek týkat buď určitého okruhu zaměstnanců – např. mistři, parťáci, montážní pracovníci apod. nebo určitých funkcí – technologové, prodejci, vedoucí výroby apod.

Při posuzování konkurenční doložky musíme tuto posuzovat i z hlediska

„spravedlivého požadování“. Jestliže budeme po někom požadovat, aby určitou činnost nevykonával po dobu, maximálně, jednoho roku určitou činnost, měli bychom

taky v těchto případech přistoupit k určité finanční kompenzaci, např. násobkem průměrného výdělku, takto znevýhodněného zaměstnance.

Veškerá smluvní ujednání o konkurenční doložce musí mít písemnou podobu,

za porušení závazku ze strany zaměstnance, může být ujednána přiměřená pokuta. V praxi se opět setkáme, co je míněno přiměřenou pokutou. Výklad tohoto pojmu bude opět záviset na individuálním posouzení konkrétního případu.

Odchodné se většinou uzavírá s vedoucími zaměstnanci, se kterými je

sjednána konkurenční doložka a kteří mohou být ze své funkce odvoláni. Tímto

ustanovením zaměstnavatel kompenzuje smluvní omezení při dalším pracovním uplatnění těchto zaměstnanců. Ujednání o odchodném nesmí odporovat podmínkám uvedených v § 29, odst. 2 a 3 ZPr.

Při sankcích za nedodržení ujednání konkurenční doložky používáme institut

průměrného výdělku, např. při stanovení výše smluvní pokuty nebo limitování náhrady škody nejen při odpovědnosti zaměstnance, kdy výše smluvní pokuty nesmí přesáhnout čtyř a půl násobek průměrného výdělku zaměstnance, ale i při odpovědnosti zaměstnavatele. Např. u náhrady za ztrátu na výdělek po dobu pracovní neschopnosti zaměstnance činí rozdíl mezi průměrným výdělkem

zaměstnance před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší nemocenského9.

V pracovním právu zásadně nerozlišujeme smluvní nebo mimosmluvní základ

povinnosti k náhradě škody. Typickou závazkovou odpovědností je povinnost zaplatit

31

smluvní pokutu; dle zákona č. 155/2000 Sb. např. pro případ porušení konkurenční doložky ze strany zaměstnance, ustanovené v § 29 odst. 2 ZPr.

§ 29 odst. 2 ZPr však nelze vykládat bez přihlédnutí k ustanovení § 244 odst.

1 ZPr, které je kogentním ustanovením: „Smlouva (dohoda) sjednána podle příslušných ustanovení pracovněprávních předpisů je uzavřena, jakmile se účastníci

dohodli na jejím obsahu. To znamená, že účastníci pracovněprávních vztahů mohou své smlouvy uzavřít jen tím typem smlouvy, který je upraven pracovněprávními

předpisy. Smluvní volnost lze uplatnit jen u smluv, u kterých to pracovněprávní předpisy vyloženě umožňují.

Zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů také upravuje ZPr

v ustanoveních § 246 až 248 také kogentním způsobem. Způsoby, které nejsou uvedeny v těchto ustanoveních jsou nepřípustné.

Nelze se taktéž nezmínit o rozporu uzavření konkurenční doložky s čl. 26 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen LZPS). Dle tohoto ustanovení: „Každý občan má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost“. V odst. 2 je dále uvedeno:

„Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností“. Naproti tom je v ZLPS v ustanovení čl. 1 uvedeno: „Lidé jsou svobodní a

rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Odpověď nám může nastínit následující judikatura:

5.2.1. Judikatura vázána dle pracovně právní ochrany

Jakým způsobem je možno řešit otázku konkurenčních doložek omezujících

bývalého zaměstnance za současného stavu platného českého právního řádu?

Mluvíme o doložkách v pracovní smlouvě, protože v jiných souvislostech se problém konkurenčních doložek zatím neobjevil.

Otázka byla vznesena praxí, o platnosti doložek obsažených ve smlouvách

rozhodovaly české soudy a

dokonce i soud ústavní. Jednalo se konkrétně

o

ustanovení obsažené v pracovní smlouvě, podle nějž se pracovníci zavazovali po

dobu dvanácti měsíců po skončení pracovního poměru zdržet se samostatného i

nesamostatného podnikání v obchodním odvětví zaměstnavatele a v případě porušení ustanovení zaplatit pokutu ve výši šestinásobku hrubého měsíčního příjmu.

32

Doložka byla omezena druhem výrobků, které zaměstnavatel vyrábí nebo

používá. Zaměstnanci (žalovaní) ještě za trvání pracovního poměru založili společnost s ručením omezeným, která používala podobného obchodního jména jako

žalobce a měla shodný předmět podnikání. Sjednanou pokutu však odmítli

zaplatit. Soud prvního stupně žalobu na zaplacení pokuty zamítl, odvolací soud uložil povinnost zaplatit.

Vrchní soud

dospěl k závěru, že dovolání je odůvodněné a konkurenční

doložka je neplatným právním úkonem. Vrchní soud se odvolává na čl. 26 Listiny

základních práv a svobod přiznávající každému právo na svobodnou volbu povolání a na svobodu podnikání čl. 20.

Omezení mohou být stanovena jenom zákonem.

Ústavní soud v nálezu ze dne 1.11.1995 č. II ÚS 192/95, který se týká zcela

obdobné záležitosti, zrušil rozsudky krajského a okresního soudu. Krajský soud v této

konkrétní věci však rozhodl odlišně než ve výše popsaném případě, protože se cítil vázán právním názorem dovolacího (vrchního) soudu.

Argumentace ústavního soudu je zcela správně založena na porušení

rovnosti zaručené Listinou základních práv a svobod, protože přezkoumávanými

rozsudky by bylo umožněno, aby podnikateli byly odňaty výsledky jeho dlouholeté

práce. Ačkoli tedy soud neoperuje pojmem podnik nebo jinými pojmy předválečné

doktríny, které zachycovaly tuto stránku věci, dospívá ke stejnému závěru a bylo by

dokonce možno říci, že stejnými argumenty odůvodňuje opačné rozhodnutí. Striktní odmítnutí doložky lze přičíst trvajícímu zatížení myšlení našich soudců totalitními

stereotypy. Mezi tyto stereotypy patří i představa, že zaměstnanec je vždy ten, jehož je třeba za všech okolností chránit proti

zaměstnavateli, že zaměstnanec je

přirozeně znevýhodněn. Stalo se to v důsledku nepochopení podstaty podniku a nepochopení povahy činnosti podnikatele. Svůj podíl na této věci nese i přežívající

koncepce našeho pracovního zákoníku jako ostrova totalitního práva uvnitř nově vznikajícího práva demokratického.

Úvahy soudce by se měly brát složitější cestou: svoboda podnikat a svoboda

volby povolání je přiznána všem, zaměstnavatelům i zaměstnancům, obě strany je

proto třeba chránit proti omezování jejich svobod. Smluvní doložka, která ukládá určitá omezení zaměstnanci, aby mu bylo znemožněno parazitovat na výsledku úsilí

jeho bývalého zaměstnavatele, na jeho podniku, nesmí přesáhnout míru, která by znamenala přílišné ztížení obživy bývalého zaměstnance. Pokud se tak v konkrétním 33

případě nestalo a naopak, jestliže doložka má být aplikována na jednání zřetelně škodící zaměstnavateli, neměla by jí být upírána platnost. Zákoník práce doložku neupravuje, bude-li však smluvena pro období po zániku pracovního vztahu, je

možno ji považovat za zvláštní vztah podléhající režimu obecného soukromého práva.

Otázka konkurenčních doložek však nepostihuje jenom problém jejich

přípustnosti, jejich platnosti. Týká se také následků porušení zákazu konkurence.

Sjednání smluvní pokuty zákoník práce nepředvídá. Přesto v případech u nás

souzených byla smluvena. Základ otázky je shodný – v případě obecného režimu, který je jistě vhodnější, ji lze sjednat v souladu s občanským zákoníkem. To bude mít i výhodu subjektivní povahy odpovědnosti.

Jaké závěry je možno vyvodit z výše provedeného zkoumání, jakkoli je jenom

pohledem dílčím? Zajisté by byla užitečná výslovná úprava konkurenčních doložek, a to nejlépe v rámci úpravy nekalé soutěže. Ta by umožnila zachytit široké vazby

těchto smluvních klauzulí, jejich zasahování do mnoha smluvních typů. Avšak i bez výslovné právní úpravy bychom měli být schopni judikaturou dospět ke správnému řešení podobně, jako se to podařilo ve Francii.

Pracovní smlouva je smlouva, i když nebudeme popírat její zvláštnosti.

Pracovní vztah je vztahem závazkovým a zákoník práce nemůže zdvojit soukromé

právo, aby nebylo zapotřebí aplikovat obecná pravidla týkající se všech závazkových vztahů. A také pro takový postup není žádný rozumný důvod. Neracionální, neefektivní systém kodifikace, který přijala totalitní legislativa v šedesátých letech, je třeba definitivně opustit.25

5.2.2. Skončení pracovního poměru - judikatura

I. Ujednání o tzv. konkurenční doložce je svojí povahou vzájemným závazkem,

při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem; závazku zaměstnance využívat po skončení pracovního poměru své odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu musí odpovídat jiný závazek zaměstnavatele, který uvedené omezení kompenzuje.

25

PPP. 7-8, 97: 16: ASPI

34

II. Platnost ujednání o tzv. konkurenční doložce sjednané před 1. lednem 2001 je

třeba posuzovat podle příslušných ustanovení občanského, resp. ObchZ

Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 82 000 Kč s 18% úrokem od 15.

6. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 25. 11. 1997 byla mezi žalobcem

a žalovaným, který u něj pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 25.3. 1996

nejprve jako technik, a poté jako samostatný technik, sjednána formou "dodatku" k

pracovní smlouvě "tzv. konkurenční doložka", ve které se žalovaný zavázal po dobu 24 měsíců ode dne skončení pracovního poměru bez souhlasu statutárního orgánu žalobce "nevstoupit do konkurenční firmy jako společník, majitel nebo zaměstnanec, nebo podnikat na vlastní účet ve stejném oboru činnosti jako žalobce".

Protože žalovaný tento závazek nedodržel (v uvedeném období začal v oboru

žalobce bez jeho souhlasu samostatně podnikat), vznikla mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši deseti základních měsíčních platů.

Okresní soud rozsudkem ze dne 18. 11. 1998, čj. 11 C 127/98-38, žalobě vyhověl

a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 14 780 Kč.

Ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaný svůj závazek zdržet se konkurenčního

jednání, vyplývající z "dodatku č. 3 k pracovní smlouvě" ze dne 25. 11. 1997, který soud prvního stupně "považuje za platně uzavřený", porušil, neboť "v současné

době podniká ve stejném oboru jako žalobce". Dovodil, že výše smluvené sankce "není nepřiměřená okolnostem případu", a přihlédl též k tomu, že "žalovaný získal od žalobce zkušenosti, jichž mohl posléze využít pro své soukromé účely".

K odvolání žalovaného krajský soud usnesením ze dne 30. 6. 1999, čj. 25 Co

94/99-49,

rozsudek soudu

prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k

dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že "zásadně lze i v pracovní smlouvě sjednat konkurenční doložku", avšak – jak zdůraznil – její

platnost či neplatnost "je nutné posuzovat individuálně případ od případu", kdy

"vodítkem je pečlivé porovnání, zda zaměstnavatel má pro konkurenční doložku

důvod ospravedlnitelnější než je zájem zaměstnance být po skončení pracovního poměru neomezený ve volbě další aktivity". Soudu prvního stupně proto uložil, aby

řízení doplnil tak, "aby mohl odpovědně posoudit, zda nedošlo k vybočení ze zásady uplatňování práva podnikat za stejných faktických poměrů".

Okresní soud poté rozsudkem ze dne 1.11.2000, čj. 11 C 127/98-104, žalobě

opět vyhověl a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši 29 155

Kč "k rukám zástupce žalobce" a "nahradit na účet okresního soudu náklady státu" 35

ve výši 310 Kč. Po doplnění dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že

"to, co žalovaný v oboru umí, se z valné části naučil u žalobce", neboť teprve zde se naučil činnostem, které byly náplní jeho práce (montáž bazénů), a až zde se dověděl, z jakých komponentů jsou bazény sestavovány. Pracovní poměr skončil z iniciativy

žalovaného po dvou letech, "tedy po době, kterou žalobce označil jako dobu

potřebnou k plnohodnotnému zapracování v daném oboru", kdy navíc žalovaný navázal u žalobce obchodní kontakty, kterých posléze využil pro své vlastní

podnikání. Podle názoru soudu prvního stupně tedy žalovaný tím, že začal podnikat

ve stejném oboru jako žalobce, porušil ústavně zaručené právo na rovnost při podnikání, neboť na úkor žalobce "využívá znalostí a zkušeností, které žalobce

shromáždil vlastním úsilím a na které vynaložil náklady". Soud prvního stupně proto dovodil, že uplatněný nárok žalobce je důvodný.

Podle názoru odvolacího soudu "konkurenční ujednání znamená pro

žalovaného výrazné krácení svobody podnikání, kdežto žalobci z něj neplynou

žádné povinnosti" (např. závazek platit žalovanému odškodnění alespoň po část doby trvání zákazu konkurence). Tato "nevyváženost" - jak odvolací soud zdůraznil

– je zjevná i při srovnání délky trvání pracovního poměru a délky zákazu konkurence po skončení pracovního poměru (žalovaný odpracoval u žalobce 23 měsíce, zákaz konkurence byl sjednán na 24 měsíců),

a navíc se v dohodě o

konkurenční doložce vůbec nerozlišuje mezi způsoby skončení pracovního poměru

ani mezi výpovědními důvody, tedy zákaz konkurence by byl dán bez ohledu na to, který z účastníků přivodil zánik pracovního poměru a z jakého důvodu. Konkurenční

ujednání tak podle názoru odvolacího soudu "nutí žalovaného, aby se po dobu dvou let smířil s tím, že nebude moci plně využívat kvalifikaci, zkušenosti a dovednosti, které nezískal pouze od žalobce, ale též studiem na střední průmyslové škole strojní

a vůbec vlastním přičiněním, a aby v důsledku tohoto přijal třeba i citelný pokles životní úrovně".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání "z důvodu

uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř.". Namítal, že v konkurenčním

ujednání

účastníků

nelze spatřovat

výrazné

omezení práva

žalovaného podnikat, neboť jeho smyslem byla pouze po přiměřenou dobu

oprávněná ochrana nehmotného majetku žalobce (know-how, informace, databáze zákazníků apod.), získaného dlouholetou podnikatelskou činností a majícího

"vysokou podnikatelskou hodnotu" před zneužitím ze strany žalovaného, který se o 36

jeho nabytí nijak nezasloužil. Zdůraznil, že konkurenční ujednání v žádném případě nezaložilo nerovnost žalobce a žalovaného, spočívající v budoucím omezení

podnikatelských aktivit žalovaného či případné snížení jeho životní úrovně. Žalovaný

mohl ihned po skončení pracovního poměru "zcela svobodně podnikat a využívat svoji kvalifikaci získanou studiem na střední průmyslové škole, pouze však s omezením dle sjednané doložky".

Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť žádná z námitek žalobce

není podle jeho názoru opodstatněná.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího

soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Za posouzení skutkového stavu, zda žalobci náleží smluvní pokuta ve výši

"deseti základních měsíčních platů" žalovaného, v první řadě významný závěr o tom,

zda uvedené ujednání účastníků obsažené v dohodě, kterou účastníci v průběhu pracovního poměru dne 25.11. 1997 uzavřeli, je platným právním úkonem.

Z hlediska určení povahy práv a povinností, které mají být obsahem právního

vztahu tímto právním úkonem založeného, je třeba přihlédnout především ke skutečnosti, že jeho předmětem

měla být ochrana žalobce po skončení

pracovněprávního vztahu účastníků před činností žalovaného, která by měla soutěžní povahu. Předmětem ochrany měly být – jak uvedl odvolací soud "nehmotné prvky podniku, jako

know-how, nahromaděné

informace, kvalifikace

zaměstnanců, klientela získaná jeho činností, dobrá pověst, apod.", tedy - jinak řečeno - skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem,

které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a

mají být podle vůle

podnikatele utajeny. Z uvedeného vyplývá, že se jednalo o ujednání, vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. § 17 až § 20 ObchZ), upravující vzájemné

vztahy účastníků v době po skončení jejich pracovního vztahu, které "společnost a

zaměstnanec uzavřeli podle § 261 an. ObchZ. Protože možnost sjednání tzv. konkurenční doložky nebyla ještě v té době jako smluvní typ v českém právním řádu upravena, příslušelo platnost ujednání účastníků vzhledem k jeho obsahu posuzovat 37

na základě příslušných ustanovení ObčZ, resp. ObchZ. S přihlédnutím k tomu, že

vlastní podstatou posuzované věci zůstává zachování rovnosti účastníků v jejich

právu podnikat garantované čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je třeba sdílet názor odvolacího soudu, který vycházeje z uvedené maximy, zvažoval vyváženost

vzájemných práv a povinností, které účastníkům z dohody ze dne

25.11.1997 vyplývaly.

Dovolatel, který namítá, že sjednaná konkurenční doložka žalovaného "nějak

výrazně" neomezovala, nedoceňuje na druhé straně - jak uvádí - "vysokou podnikatelskou hodnotu" znalostí a dovedností, které si žalovaný nejen zásluhou

žalobce osvojil a které se staly součástí jeho odborné kvalifikace. Protože převzetí povinnosti, aby žalovaný využíval po skončení pracovního vztahu svojí odborné

kvalifikace jen v omezeném rozsahu, nepochybně zakládá nerovnost účastníků v jejich právu podnikat, je tím spíše odůvodněn požadavek, aby tomuto závazku odpovídal jiný závazek žalobce, který by uvedené omezení kompenzoval. Z uvedených důvodů je

třeba chápat ujednání o tzv. konkurenční doložce jako

vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci

pracovního

poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli. Proto je správný závěr odvolacího soudu, který po zjištění, že výraznému

omezení žalovaného po dobu dvou let v jeho právu podnikat neodpovídá jakýkoliv závazek žalobce, dovodil neplatnost této dohody.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného

dovolacího důvodu věcně

správný; protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem

tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v

ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné

rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce

podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.26 5.3.

Trestně právní ochrana

Porušení obchodního tajemství není v zákoně č. č 140/1961 Sb. ve znění

pozdějších předpisů – Trestní zákon (dále jen TrZ) výslovně upraveno.

Skončení pracovního poměru. JC132/2002, Cdo 1276/2001, (SoJ 2002. 7: 522). Konkurenční doložka: ASPI

26

38

TrZ obecně poskytuje ochranu různým společenským vztahům, zájmům a

hodnotám tím, že některé skutečnosti označuje za trestné činy, za které lze ukládat tresty v trestním řízení. Trestní odpovědnost je dána fyzické osobě, která dovršila 15

let věku dle ustanovení § 11 TrZ a musí splňovat znak příčetnosti dle § 12 TrZ. Dalším pojmovým znakem nutným k naplnění skutkové podstaty je vyžadováno

úmyslné zavinění této osoby dle § 3 odst. 3 TrZ,. Podstata zavinění je uvedena v § 4 TrZ. § 5 TrZ pak ve svém ustanovení definuje podstatu trestného činu, spáchaného z nedbalosti.

Přesto lze vyzrazením obchodního tajemství, či jiným podobným jednáním,

směřujícím k podobnému jednání, naplnit skutkovou podstatu různých trestných činů. Pro kvalifikaci, zda byl spáchán trestný čin ve vztahu k obchodnímu tajemství, bude mít význam: -

-

postavení pachatele, který neoprávněně získal, prozradil nebo zneužil

obchodního tajemství nebo do něho jinak zasáhl obchodní tajemství – zejména jeho obsah

forma, ve které bylo obchodní tajemství uchováváno

způsob pachatelova zásahu do obchodního tajemství úmysl pachatele zasáhnout do obchodního tajemství

škoda nebo jiná újma, která porušením předmětu obchodního tajemství

vznikla nebo jinak hrozila oprávněné osobě

zisk, kterého se pachatel z tohoto porušení snažil dosáhnout, popřípadě

dosáhl

rozsah následků z tohoto porušení

Na spáchání trestného činu ve vztahu k obchodnímu tajemství nemá vliv

skutečnost, zda ten, jehož práva na obchodní tajemství tím byla porušena nebo

ohrožena, uplatnil mimotrestní právní ochranu dle § 20, 53 a 51 ObchZ. Trestní

stíhání pachatele nebrání tomu, aby byly využity zvláštní, mimotrestní prostředky k ochraně obchodního tajemství4.

Novelou provedenou zákonem č. 152/1995 Sb. bylo ustanovení § 8 odst. 3

TrŘ: „Součinnost státních orgánů fyzických a právnických osob“ doplněno tím, že za státem uznanou povinnost mlčenlivosti se nyní nepovažuje ve smyslu trestního řádu taková povinnost, jejíž rozsah není vymezen zákonem, ale vyplývá z právního úkonu učiněného na základě zákona.

39

Tato úprava má směřovat k tomu, aby toto ustanovení nebylo vztahováno

např. na předmět obchodního tajemství podle § 17 obchodního zákoníku, protože

tento předmět si může podnikatel regulovat vlastním právním úkonem a stanovit si sám jeho rozsah.

5.3.1. Trestný čin nekalé soutěže § 149 TrZ

Ustanovení trestního zákona o nekalé soutěži postihuje některé závažné

případy nekalé soutěže, která je jinak podrobněji upravena zejména obchodním

zákoníkem. Ne každý stav, který je podle obchodního práva nekalou soutěží je též trestným činem. K naplnění znaků trestné činu je nutný některý z následků předvídaných v tomto ustanovení, tedy pachatel: a) poškodí dobrou pověst nebo

b) ohrozí chod nebo rozvoj podniku soutěžitele.

Toto ustanovení odkazuje na předpisy upravujícími soutěž v hospodářském

styku a na zvyklosti soutěže.

Předpisy upravující soutěž v hospodářském styku jsou obsaženy zejména v

ustanoveních § 44 až 52 ObchZ. Společné znaky nekalosoutěžního jednání jsou uvedeny v §44 ObchZ.:

Hospodářská soutěž však není upravena jen předpisy obchodního zákoníku

pojednávajícími o nekalé soutěži. V rozporu s dobrými mravy soutěže je každé porušení právních norem, kterým některý soutěžitel získá oproti jiným výhodu nebo jiným způsobí škodu.

V rozporu se zvyklostmi soutěže zejména taková jednání proti dobrým

mravům soutěže, která nejsou přímo definována jako typové příklady nekalé soutěže, ale přesto jsou způsobilá přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům.

Pachatel – zákon nestanoví žádné zvláštní vlastnosti pachatele. Nelze za

pachatele považovat jen soutěžitele, kterým je ten, kdo se zúčastní hospodářského podnikání v témž nebo v příbuzném odvětví.

Soutěžitelem může být např. právnická osoba, která jedná

nekale v

hospodářské soutěži, pachatelem však může být jen trestně odpovědná fyzická osoba, která jedná ve prospěch takové právnické osoby.

Jde o úmyslný trestný čin a úmysl se vztahuje ke všem znakům skutkové

podstaty.

40

Vztah k jiným ustanovením: některá jednání, která obchodní zákoník označuje jako

nekalosoutěžní mohou vedle tohoto ustanovení trestního zákona naplňovat znaky řady jiných trestných činů. Možný je např. jednočinný souběh s trestným činem podplácení podle § 161, přijímání úplatků podle § 160.

Závažné případy nekalosoutěžního jednání, které spácháno v úmyslu opatřit

sobě nebo jinému neoprávněné výhody mohou být postihovány podle přísněji trestného ustanovení § 127.

5.3.2. Trestný čin nekalé soutěže – judikatura

Rozpor s předpisy upravujícími soutěž nebo se zvyklostmi soutěže ve smyslu

trestného činu nekalé soutěže podle § 149 tr. zákona nelze spatřovat v každém porušení zásad poctivého hospodářského styku, nýbrž jen v porušení takovým

jednáním, které je objektivně způsobilé společenskou funkci hospodářské soutěže zkreslit a tím i účinky soutěže zeslabit nebo vyloučit, popřípadě je změnit v negativní.

Usnesením Městského soudu v B. ze dne 2. 12. 1999, sp. zn. 3 T 183/99,

bylo podle § 314c odst. 1 písm. a) TrŘ. ve spojení s ustanovením § 188 odst. 1 písm.

c) a § 172 odst. 1 písm. b) TrŘ. zastaveno trestní stíhání obviněného D. S. pro

trestný čin nekalé soutěže podle § 149 TrZ., kterého se měl dopustit tím, že v době od měsíce prosince 1997, kdy s ním byl ukončen pracovní poměr s Plynoservisem

Brno V. R. s předmětem podnikání – servis pro plynová zařízení, do současně doby používá pro svoji nově založenou firmu AB Plynoservis, na základě živnostenského listu ze dne 23.12.1997, reklamní leták se závěrně uvedeným podtitulem - firma vzniklá

odštěpením od firmy Plynoservis Brno, čímž zmiňovanému majiteli firmy

podstatně snížil zisk o částku nejméně 25.000,- Kč, takže ohrozil její chod a rozvoj. Usnesení nabylo právní moci dne 11.1.2000.

Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení

zákona v neprospěch obviněného D. S., která byla Nejvyššímu soudu doručena dne

10.7.2000. Ministr spravedlnosti poukazuje na ustanovení § 2 odst. 6, § 314c odst. 1

písm. a), 188 odst.1 písm.c) TrŘ. a § 149 TrZ. Namítá, že městský soud postupoval nesprávně, když zastavil trestní stíhání obviněného. S ohledem na rozpory mezi

provedenými důkazy nebylo možné učinit jednoznačný závěr, že skutek, pro který byla podána obžaloba, není trestným činem. Rozpory mezi důkazy bylo možné odstranit až jejich provedením a zhodnocením v hlavním líčení. 41

Ministr spravedlnosti také poukazuje na ustanovení § 44 odst. 1 ObchZ, které

definuje nekalou soutěž. Zdůrazňuje, že podle judikatury k ustanovení § 149 TrZ je

pojem "přivodit újmu" širší než pojem "škoda", a proto je třeba pod něj zahrnovat

újmu materiální i imateriální. Rovněž není třeba, aby taková újma skutečně vznikla, ale postačí, jestliže nekalé jednání je objektivně způsobilé takovou újmu přivodit.

Podle ministra spravedlnosti provedené důkazy svědčí o tom, že jednání

obviněného D.S. naplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 149 TrZ. Snaha jmenovaného využít známosti firmy dřívějšího zaměstnavatele Plynoservisu Brno vyplývá ze skutečnosti, že svoji nově založenou firmu nazval AB Plynoservis, tedy obchodním jménem lehce zaměnitelným s firmou poškozeného V.R. V reklamním letáku přitom výslovně uvedl, že firma AB Plynoservis vznikla odštěpením

od firmy Plynoservis Brno, což nebyla pravda. V letáku také zdůraznil, že kvalita provedených prací zůstává, avšak pro rok 1998, oproti roku 1997 (kdy byl zaměstnán

ve firmě Plynoservis Brno), je cena prací o 10 % nižší. O záměru obviněného zneužít firmy svého bývalého zaměstnavatele svědčí i skutečnost, že na jednom reklamním

letáku použil i logo této firmy. Obviněný svým počínáním sice neohrozil chod nebo

rozvoj podniku soutěžitele, avšak v rozporu s předpisy upravujícími soutěž v hospodářském styku nebo se zvyklostmi soutěže poškodil pověst firmy V.R. Ministr spravedlnosti dále poukazuje na některé důkazy ve spise a na okolnosti z nich vyplývající.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 TrŘ. z podnětu podané

stížnosti pro porušení zákona a na podkladě spisového materiálu správnost výroku

napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, ale porušení zákona neshledal.

Trestného činu nekalé soutěže podle § 149 tr. zák. se dopustí ten, kdo

jednáním, které je v rozporu s předpisy upravujícími soutěž v hospodářském styku

nebo se zvyklostmi soutěže, poškodí dobrou pověst nebo ohrozí chod nebo rozvoj podniku

soutěžitele. Podle

§ 44

odst. 1 ObchZ nekalou soutěží je jednání v

hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Nekalá soutěž se zakazuje. Podle § 44 odst. 2 písm. a) až h) ObchZ je nekalou soutěží zejména: klamavá reklama, klamavé označování zboží a služeb, vyvolávání nebezpečí záměny,

parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele, podplácení,

42

zlehčování, porušování obchodního tajemství a ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí.

Podle § 45 odst. 1 ObchZ klamavou reklamou je šíření údajů o vlastním nebo

cizím podniku, jeho výrobcích či výkonech, které je způsobilé vyvolat klamavou představu a

zjednat tím vlastnímu nebo cizímu podniku v hospodářské soutěži

prospěch na úkor jiných soutěžitelů či spotřebitelů. Podle § 45 odst. 2 ObchZ za šíření údajů se považuje sdělení mluveným nebo psaným slovem, tiskem,

vyobrazením fotografií, rozhlasem, televizí či jiným sdělovacím prostředkem. Podle § 45 odst. 3 ObchZ klamavým je i údaj sám o sobě pravdivý, jestliže vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl učiněn, může uvést v omyl.

Podle § 48 ObchZ parazitováním na pověsti je využívání pověsti podniku,

výrobků nebo služeb jiného soutěžitele s cílem získat pro výsledky vlastního nebo cizího podnikání prospěch, jehož by soutěžitel jinak nedosáhl.

Předně je nutno konstatovat, že se nelze ztotožnit s názorem uvedeným ve

stížnosti pro porušení zákona, že obviněný D.S. nazval svůj nově založený podnik

AB Plynoservis obchodním jménem lehce zaměnitelným s podnikem Plynoservis Brno poškozeného V.R. Označení Plynoservis, které nepochybně vyjadřovalo i

zaměření podnikatelské činnosti, bylo v obou názvech dostatečně odlišeno slovními

dodatky. Z tohoto důvodu nebyly dány takové okolnosti, které by vyvolaly nebezpečí záměny ve smyslu § 47 ObchZ. Navíc poškozeným užívaný název nebyl obchodním jménem jeho podniku.

Okolnost, že podnik poškozeného V. R. vykázal za rok 1998 výrazně nižší

zisk než v roce 1997, neznamená, že se tak stalo jednáním obviněného, které z výše konstatovaných důvodů nelze označit ve smyslu § 44 odst.

1 ObchZ jako

rozporné s dobrými mravy hospodářské soutěže a způsobilé přivodit poškozenému

jako soutěžiteli tuto újmu. Pouze pro úplnost lze připomenout, že podnik obviněného měl v roce 1998 obrat jen

47.000,- Kč. Rozpor s dobrými mravy soutěže nelze

spatřovat v každém porušení zásad poctivého hospodářského styku, nýbrž jen v porušení takovým jednáním, které je objektivně způsobilé společenskou funkci hospodářské soutěže zkreslit a tím i účinky soutěže zeslabit nebo vyloučit, popřípadě je změnit v negativní.

V úvahu pak nepřicházejí ani jiné zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěže

podle ustanovení § 46, § 47, § 49 až 52 ObchZ a nebylo zjištěno, že by jednání obviněného bylo v rozporu se zvyklostmi soutěže. 43

Protože Nejvyšší soud porušení zákona nezjistil, tak stížnost pro porušení

zákona podle § 268 odst. 1 TrŘ jako nedůvodnou zamítl.27

5.3.3. Porušování závazných pravidel hospodářského styku § 127 TrZ

I.

Pravidly hospodářského styku ve smyslu § 127 TrZ, o trestném činu

porušování

obsažené v

závazných pravidel hospodářského styku se rozumí takové normy obecně

závazných právních předpisech, které vymezují závazné

hranice (meze) hospodářské soutěže (tzv. pravidla hry). Jen v rámci těchto závazných pravidel hospodářského styku se může hospodářská soutěž rozvíjet.

Porušením závazných pravidel hospodářského styku je mimo jiné též nekalé soutěžní jednání (nekalá soutěž), které je upraveno v § 44 až § 52 ObchZ.

II. Pokud rozhodlo představenstvo akciové společnosti jako kolektivní

statutární orgán o určité otázce, která má význam pro naplnění znaků trestného činu, nevylučuje to obecně individuální trestní odpovědnost jednotlivých fyzických osob

jako členů takového kolektivního orgánu, kteří se na zmíněném rozhodnutí podíleli,

jestliže naplnili svým jednáním všechny znaky konkrétního trestného činu (§ 89 odst. 1 TrZ). Konkrétní podíl jednotlivých fyzických osob na takovém rozhodnutí kolektivního orgánu však musí být prokázán. To vyplývá z konstrukce trestní odpovědnosti, jež je založena na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob, která vzniká naplněním znaků konkrétního trestného činu, bez ohledu na to, zda k němu popřípadě došlo v rámci činnosti právnické osoby. Usnesením

vyšetřovatele

Policie

České

republiky,

Okresního

úřadu

vyšetřování v Rychnově nad Kněžnou, ze dne 2.9.1997 sp. zn. ČVS: OVV-282/97

bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) TrŘ zastaveno trestní stíhání obviněných Ing. J. L.

a Ing. R. M. pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku

podle § 127 odst. 1, 2 TrZ, kterého se měli dopustit tím, že jako statutární orgány D.strojíren společně rozhodli o uzavření smlouvy mezi společností D.strojírny, jako

poskytovatelem licence, a firmou O. se sídlem v Indii, jako nabyvatelem licence, ze

dne 10.11.1992 o schopnosti poskytovatele a jeho ochotě dodat nabyvateli

technickou dokumentaci a know how pro výrobu, montáž, užití a prodej výrobků, automatických offsetových tiskařských strojů, ač tímto měli porušit "Smlouvu o 27

Usnesení 5 Tz 161/2000: ASPI

44

převodu práv k technické dokumentaci oboru 525" uzavřenou dne 15.5.1992 mezi

převodcem práv A.strojírnami a nabyvatelem práv D.strojírnami, neboť se zavázali,

že technickou dokumentaci uvedenou v této smlouvě uchovají v tajnosti před třetí osobou po dobu pěti let od vstoupení této smlouvy v platnost, a to vzhledem k tomu, že tento skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 9. 9. 1997.

Proti tomuto usnesení podala ministryně spravedlnosti v neprospěch

obviněných Ing. J. L. a Ing. R. M. stížnost pro porušení zákona.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona namítla, že vyšetřovatel o

zastavení trestního stíhání rozhodl bez náležitého zjištění skutkového stavu a bez provedení všech potřebných a dostupných důkazů, čímž porušil zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 172 odst. 1 písm. b) TrŘ, ve vztahu k § 9 odst. 2 a

§ 127 odst. 1, 2 TrZ. Ve věci byli vyslechnuti pouze obvinění, kteří uvedli, že indická firma byla dlouhodobým smluvním partnerem D.strojíren a z předchozí spolupráce

měla dokumentaci na jednobarevné a dvoubarevné tiskařské stroje, a tedy

podstatnou část předmětné dokumentace, a proto ji nepovažovali za třetí osobu. Obviněný Ing. J. L. se hájil i tím, že o uzavření smlouvy rozhodlo představenstvo, a nikoli obvinění, kteří byli pouze realizátory. Vyšetřovatel z těchto výpovědí vycházel,

aniž je ověřil, a navíc je z hlediska trestní odpovědnosti nesprávně hodnotil. To, že rozhodovalo představenstvo, nebylo ověřeno a nebylo vzato v úvahu, že ani tato

skutečnost, pokud by byla prokázána, nevylučuje individuální trestní odpovědnost obviněných jako členů představenstva. Proto mělo být objasněno, jak k uvedenému

rozhodnutí došlo, a k tomu měli být vyslechnuti členové představenstva a opatřeny listinné důkazy. K závěru o postavení indické firmy bylo třeba objasnit rozsah

předchozí spolupráce obou firem. K tomu měla být vyslechnuta pracovnice K., která spolupráci zprostředkovávala, dále pracovníci A.strojíren a opatřen posudek Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Těmito důkazy měl být také zjištěn rozsah narušení zájmu na ochraně svobodného rozvoje hospodářské soutěže, zda a komu

vznikla majetková újma a zda uzavřením smlouvy byl porušen obecně závazný předpis. Jen tak bude možno učinit závěr, zda se obvinění dopustili trestného činu, pro který bylo vzneseno obvinění, případně, zda jejich jednáním nebyla naplněna skutková podstata jiného trestného činu. V

závěru podané stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti

České republiky navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 45

odst. 2 TrŘ, že napadeným usnesením vyšetřovatele Policie České republiky,

Okresního úřadu vyšetřování v Rychnově nad Kněžnou, ze dne 2.9.1997 sp. zn. ČVS: OVV-282/97 byl porušen zákon ve shora uvedených ustanoveních ve prospěch obviněných, podle § 269 odst. 2 TrŘ zrušil uvedené napadené usnesení

vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Rychnově nad Kněžnou, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 TrŘ.

Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 1 TrŘ přezkoumal na

podkladě stížnosti pro porušení zákona správnost všech výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen ve prospěch obviněných Ing. J. L. a Ing. R. M.

Pokud je pak ve stížnosti pro porušení zákona navrhováno též doplnění řízení

o posudek Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, není vyloučeno takové

vyjádření po shromáždění všech shora uvedených důkazů, jakož i důkazů dalších, jejichž potřeba se v průběhu doplňování ukáže, vyžádat. Nelze však v něm

požadovat zjištění, zda uzavřením smlouvy o poskytnutí licence ze dne 10.11.1992 byl porušen obecně závazný předpis a jaký, neboť to je otázka právní a musí ji vyřešit orgány činné v trestním řízení a v konečném stadiu soud podle zásady "iura

novit curia" (soud zná právo). Takové vyjádření by však mohlo přispět k posouzení

rozsahu majetkové i jiné újmy vzniklé jednotlivým poškozeným subjektům, jakož i rozsahu narušení zájmu na ochraně svobodné hospodářské soutěže, pokud by bylo zjištěno v dalším řízení i porušení pravidel hospodářského styku formou nedovoleného

omezování hospodářské soutěže ve smyslu zákona č. 63/1991

Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle § 268 odst. 2

TrŘ, že usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Rychnově nad Kněžnou, ze dne 2. 9. 1997 sp. zn. ČVS: OVV-282/97 byl porušen zákon v ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) TrŘ a v řízení, jež mu

předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, 6 TrŘ ve prospěch obviněných Ing. J. L. a Ing. R.M.

Podle § 269 odst. 2 TrŘ pak Nejvyšší soud České republiky napadené

usnesení zrušil a současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V této věci byly splněny podmínky ustanovení § 272 TrŘ, neboť ministryně spravedlnosti podala stížnost pro porušení zákona, ve které navrhla 46

zrušení napadeného usnesení, do šesti měsíců od právní moci napadeného

usnesení a Nejvyšší soud České republiky rozhodl o této stížnosti do tří měsíců od jejího podání.

Podle § 270 odst. 1 TrŘ pak Nejvyšší soud České republiky přikázal

vyšetřovateli Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Rychnově nad Kněžnou, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V neposlední řadě Nejvyšší soud České republiky dodává, že vyšetřovatel

Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Chrudimi, jemuž byla věc

přikázána, je povinen se řídit ustanovením § 270 odst. 4 TrŘ, podle kterého je vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud České republiky, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud České republiky nařídil.28

5.3.4. Další možné trestné činy, upravené v TrZ – porušení obchodního tajemství a know-how

Trestným činem, kterého se dopustit vyzrazením obchodního tajemství a

know-how, je trestný čin zneužití informací v obchodním styku, upraveného v § 128

TrZ. Dále se může jednat o trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle ustanovení § 255 TrZ, porušování závazných pravidel hospodářského

styku dle § 127 TrZ, nepřímo může být také využito ustanovení trestného činu podvodu dle § 250 TrZ, trestného činu krádeže dle § 247 TrZ, porušování průmyslových práv dle 151 TrZ, porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi dle § 152 TrZ, poškození a zneužití záznamu

na nosiči informací dle § 257 TrZ, porušování tajemství dopravovaných zpráv dle § 239 a 240 TrZ, neoprávněné nakládání s osobními údaji dle § 178 TrZ,apod. Ke klasifikaci trestného činu přispěje individuální posouzení konkrétního činu. Vždy však musí být zjištěno zavinění a kauzální nexus dané skutkové podstaty. 5.4.

Průmyslově právní ochrana

Majetková práva:

1. Průmyslová práva k výsledkům tvůrčí činnosti: - vynález a podnikový vynález,

28

Judikatura Rt 23/99, 5 Tz 43/98: ASPI

47

- průmyslový vzor a podnikový průmyslový vzor, - užitný vzor,

- zlepšovací návrh, - projekt,

- software.

2. Práva vyplývající z vlastnictví výrobně technických a obchodních poznatků (know-

how), které jsou z pohledu oceňování podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku považována za práva z kategorie průmyslových práv. Právní úprava je aplikovatelná na úrovni obchodního tajemství.

3. Práva na označení nebo práva vyplývající z jejich užití - práva k obchodnímu jménu - goodwillu,

- ochranné známce,

- označení původu výrobku. 5.5.

Ostatní právní ochrana

5.5.1. Omezení přístupu k informacím dle zákona č. 123/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 123/1998 Sb. ve znění dalších právních předpisů, o právu na

informace o životním prostředí navazuje v § 8 na čl. 17 odst. 4 LZPS, který připouští zákonem omezit právo vyhledávat a šířit informace, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Ustanovení upravující oprávněné odpírání zpřístupňování informací je rozděleno do 3 obsahových okruhů.

První oblastí jsou důvody obligatorního utajování (§ 8 odst. 1). Zákon zde

odkazuje na zvláštní zákony, podle nichž je nutné některé informace utajovat.

Povinný subjekt je povinen odepřít informace, jedná-li se o skutečnosti utajované ve

státním zájmu (zákon o utajovaných skutečnostech). Dále se jedná o informace, jejichž odepření vyžadují předpisy o ochraně osobních (zákon o ochraně osobních údajů) nebo individuálních (zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě) údajů a

o ochraně osobnosti. Ochrana osobnosti je zakotvena v § 11 an ObčZ. Individuálními

údaji jsou údaje týkající se jednotlivé právnické nebo fyzické osoby, získané pro

statistické účely nebo informace, ze kterých lze údaje zjisti bez vynaložení 48

mimořádných nákladů. Chráněny nejsou individuální údaje zjistitelné z veřejně přístupných zdrojů. Dalšími právními předpisy, na základě kterých dochází k omezení

přístupu k informacím jsou předpisy o ochraně duševního vlastnictví a právní úprava ochrany obchodního tajemství.

Druhou oblastí jsou obligatorní důvody odepření informace stanovené přímo

tímto zákonem (§ 8 odst. 2). Povinný subjekt není oprávněn zpřístupnit informaci, pokud byla orgánu předána osobou, která k tomu nebyla podle zákona povinna a

neposkytla ke zpřístupnění předběžný souhlas. Souhlas musí být písemný. Souhlas udělený jinou formou je neplatný. Povinný subjekt dále nesmí poskytnout informace o

místě výskytu zvláště chráněných druhů rostlin, živočichů nebo nerostů, pokud by

hrozilo nebezpečí jejich nepřípustného ohrožení, poškození nebo rušení. Zvláště

chráněným druhem rostlin a živočichů je třeba podle zákona o ochraně přírody a krajiny rozumět druhy ohrožené nebo vzácné, vědecky či kulturně velmi významné.

Zvláště chráněnými nerosty jsou nerosty vzácné nebo vědecky či kulturně hodnotné. Povinný subjekt neumožní přístup k informaci, domáhá-li se žadatel informace

opatřované v rámci přípravného řízení v trestních věcech, nebo se informace týká

neukončených řízení a nepravomocných rozhodnutí o přestupcích a jiných správních

deliktech. V neposlední řadě nesmí povinný subjekt poskytnout informace na základě nesrozumitelné nebo příliš obecně formulované žádosti, která nebyla žadatelem přes výzvu řádně doplněna. Orgán též neposkytne informaci, je-li žádost anonymní.

Poslední oblastí jsou důvody fakultativní (§ 8 odst.3). V těchto případech je

povinnému subjektu poskytnut prostor pro uvážení, zda požadovanou informaci poskytne, či nikoliv. Na volném uvážení povinného

subjektu je, zda poskytne

informace o dosud nezpracovaných nebo nevyhodnocených údajích, žádost je

formulována zjevně provokativně anebo žadatel již má požadovanou informaci prokazatelně k dispozici.

Výčet důvodů pro odepření zpřístupnění informace je taxativní. Právo odepřít

přístup k informaci trvá jen po dobu, po kterou trvá důvod odepření, na něž se povinný subjekt odvolává.

5.5.2. Rozhodnutí o odepření zpřístupnění informace dle ustanovení § 9 zákona 106/1999 Sb. o přístupu k informacím

Odepření zpřístupnění informace má podobu správního rozhodnutí. Postup podle § 9 provádí předně povinný subjekt, je-li správním orgánem nebo orgánem územní 49

samosprávy. Právnická osoba zřízená nebo pověřená správním

orgánem sama

rozhodnutí nevydává, ale shledá-li, že je dán důvod pro odepření zpřístupnění

informace, postoupí věc správnímu orgánu, který ji zřídil nebo pověřil. Příslušný

orgán není odůvodněním právnické osoby nikterak vázán. Shledá-li, že jsou dány důvody pro odepření zpřístupnění informace, vydá rozhodnutí, jinak přikáže právnické osobě, aby požadovanou informaci zpřístupnila. Rozhodnutí o odepření

zpřístupnění informace musí být vydáno do 30 dnů ode dne doručení žádosti. Neposkytnutí informace či nevydání rozhodnutí v uvedené lhůtě zakládá fikci

rozhodnutí o odepření zpřístupnění informace. Rozhodnutí se nevydává v případě anonymní žádosti, nebo pokud žadatel nedoplnil svou žádost, ačkoliv k tomu byl řádně a včas vyzván.

Kvalitu právní úpravy práva na informace o životním prostředí lze posuzovat, jak mimo jiné vyplývá i ze zmíněné směrnice ES, z těchto několika hledisek: - předmět práva a jeho subjekty,

- mechanismus poskytování informací, - důvody odepření informací,

- úplatnost poskytnutí informací,

- nástroje vymáhání tohoto práva.

Zhodnotit českou právní úpravu podle toho, nakolik uvedeným hlediskům

vyhovuje, je poměrně jednoduché. 5.5.2.1.

Důvody odepření informací

LZPS stanoví, že právo na informace lze omezit jen zákonem, je-li to

nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, pro bezpečnost státu, veřejnou

bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Zákon o životním prostředí odkazuje na zvláštní předpis, který by měl stanovit případy, kdy lze

poskytnutí

informací omezit nebo odmítnout (§ 14). Tento požadavek splňuje pouze zákon o ochraně přírody a krajiny, který stanoví, že informace jsou přístupné fyzickým a právnickým osobám, nejsou-li předmětem hospodářského, obchodního či státního

tajemství nebo pokud zveřejněním místa výskytu zvláště chráněných druhů rostlin, živočichů a nerostů hrozí jejich nepřípustné rušení či ohrožování (§ 72 odst. 2). Jiné složkové zákony takovéto omezení nespecifikují. Z toho vyplývá, že jediné omezení

50

může vycházet ze skutečnosti, že informace je předmětem státního, služebního, hospodářského nebo obchodního tajemství.

Otázky státního tajemství jsou upraveny zákonem č. 102/1971 Sb., o ochraně

státního tajemství, ve znění zákona č. 383/1990 Sb. a zákona č. 558/1991 Sb. Po

novelizaci z roku 1990 mají občané právo nahlížet do seznamů skutečností tvořících státní tajemství. Na zákon navazuje nařízení vlády č. 419/1990 Sb., o základních skutečnostech tvořících předmět státního tajemství. Obecně vyjmenovává základní

skutečnosti, které tvoří státní tajemství. Nařízení vlády č. 148/1971 Sb., o ochraně hospodářského a služebního tajemství, ve znění nařízení vlády č. 420/1990 Sb., upravuje oblast hospodářského a služebního tajemství, vymezuje otázky, které jsou jejich předmětem. Seznamy vede a doplňuje ministr vnitra.

Nejčastějším důvodem pro odmítnutí informace je poukaz na obchodní

tajemství. Jeho definici uvádí obchodní zákoník, zákon č. 513/1991 Sb. Je však

natolik obecná, že není obtížné odkazem na ni odmítnout poskytnutí téměř jakékoli

informace. Podle této definice jsou obchodním tajemstvím "veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje".

Na základě tohoto ustanovení nemají podniky zájem zveřejňovat například

informace o skladbě svých odpadů (zejména nebezpečných) s tím, že by z nich bylo možno zjistit podrobnosti o výrobních technologiích, o množství, popř. druzích

výrobků. Podle platné právní úpravy jsou producenti odpadů, odpadních vod a znečišťovatelé ovzduší povinni poskytovat příslušným orgánům státní správy údaje o množství a druzích produkovaného znečištění, resp. odpadů. Znamená to, že orgány státní správy mají mít k dispozici souhrnné údaje i data o produkci znečištění, resp. odpadů, v jednotlivých podnicích. Podle výše uvedených ustanovení

jak LZPS, tak zákona o životním prostředí i dalších právních předpisů mají občané

právo tyto informace získat. Přesto je jejich zpřístupnění veřejnosti v běžné praxi problematické. Důvodem může být tlak podniků na orgány státní správy.

Pozornost v této souvislosti vzbuzuje také povinnost pracovníků České

inspekce životního prostředí zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se

dozvěděli v souvislosti s výkonem svých pracovních povinností. Je těžké představit si, které skutečnosti související například s čistotou vod se pracovníci inspekce 51

dozvědí mimo plnění svých pracovních úkolů. Takto formulovaná povinnost je v rozporu s právem občanů na informace o životním prostředí stanoveným jednak v LZPS a jednak v zákoně o životním prostředí. 5.5.2.2.

Nástroje vymáhání práva na informace

Vymáhání, resp. realizace tohoto práva, je v naší právní úpravě snad

nejproblematičtějším aspektem. Pokud orgán státní správy nebo samosprávy odepře občanovi

nebo

nevládní organizaci poskytnout informaci o životním prostředí,

nedává jim náš právní řád žádný prostředek, jak se uplatnění svého práva domoci,

kromě práva podat proti počínání příslušného orgánu stížnost. Protože odmítnutí nemá povahu správního rozhodnutí, nelze se proti němu odvolat podle správního

řádu. To platí i pro využití správního soudu. Žalobu k němu lze podat jedině proti pravomocnému správnímu rozhodnutí.

Možnost žádat náhradu škody na majetku nebo na zdraví prostřednictvím

soudu a podle občanského zákoníku není v našem případě příliš reálná. Bylo by obtížné dokazovat, že v důsledku odepření informace k takovémuto poškození došlo.

I toto hledisko práva na informace je tedy evidentně v platné právní úpravě

ČR zcela nedostatečně vzato v úvahu, a bude proto nezbytné se jím co nejdříve de lege ferenda zabývat.

5.5.3. Ochrana státního tajemství

V první řadě je třeba v této souvislosti zmínit zák. č. 102/1971 Sb. Zásadně

může se státním tajemstvím být seznamována pouze tzv. určená osoba. Za takovou označuje zákon osobu splňující stanovené předpoklady, určené k tomu vedoucím organizace (§ 9 odst. 1, 2 zákona).

Povinnost mlčenlivosti však stíhá i kohokoli jiného, kdo se seznámí (tj.

nahodile) se státním tajemstvím.

Zákon rovněž určuje (§ 5a), jaký režim je třeba dodržovat, má-li se státním

tajemstvím seznámit osoba, která k tomu není určena. 5.5.4. Hospodářské a služební tajemství

Pokud jde o tajemství hospodářské a služební, mohou se s ním seznamovat

osoby:

52

a) které svými pracovními a osobními vlastnostmi dávají záruku, že tajemství nebude ohroženo nebo vyzrazeno;

b) byly pro styk s tímto tajemstvím určeny vedoucím organizace. 5.5.5. Mlčenlivost při výkonu povolání

Ve zvláštních zákonech je stanovena povinnost mlčenlivosti pro ty, kteří

vykonávají určité povolání, resp. funkci ve státních orgánech, veřejných sborech apod.

5.5.6. Obchodní tajemství

Specifický institut představuje obchodní tajemství podle § 17 a následujících

obchodního zákoníku, k jehož ochraně slouží nepochybně i mlčenlivost. 5.5.7. Mlčenlivost po skončení pracovního poměru

V některých zákonech je výslovně stanoveno, že povinnost mlčenlivosti

trvá i po skončení pracovního poměru, resp. výkonu funkce. 5.5.8. Zproštění mlčenlivosti

Jednotlivé právní předpisy

obsahují zpravidla úpravu režimu, kdy

lze

povinnosti mlčenlivosti zprostit. Pro účely trestního řízení může být vyslechnut jako

svědek

ten, kdo byl zproštěn povinnosti zachovávat státní tajemství (o

zproštění a jeho rozsahu rozhoduje vedoucí té organizace, v níž byla osoba ke

styku se státním tajemstvím určena). Dále může být vyslechnut jako svědek ten, kdo

má státem uloženou nebo

uznanou povinnost mlčenlivosti, pokud

příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn.

jí byl

Soudce může z vážných důvodů povinnosti mlčenlivosti zprostit předseda

soudu a tohoto předseda nejvyššího soudu, předsedu Nejvyššího soudu pak předseda vlády.

Státní zástupce zprošťuje mlčenlivosti pouze ministr spravedlnosti.

Advokát může být zproštěn povinnosti mlčenlivosti prohlášením klienta.

Povinnost mlčenlivosti se však nevztahuje na ty případy, kdy zákon ukládá povinnost překazit trestný čin.

53

5.5.9. Trestní a správní odpovědnost

Porušení povinnosti mlčenlivosti může mít v prvé řadě za následek

odpovědnost trestní. Podle některých

zákonů je porušení povinnost mlčenlivosti

správním deliktem, za který lze uložit pokutu.

V oblasti pracovněprávní by takové jednání mohlo být důvodem k rozvázání

pracovního poměru výpovědí, případně okamžitým zrušením. 6. Právní ochrana know-how

Know-how je určitá majetková hodnota, kterou je nutné utajovat pomocí

institutů, které k tomuto utajení slouží. Je tedy nutné nakládat s tímto know-how jako s obchodním tajemstvím.

Ochrana je potom tomuto obchodnímu tajemství poskytována za splnění

určitých podmínek, jak v rámci práva nekalosoutěžního, tak i v rámci práva trestního.

Zneužití know-how, které tvoří obchodní tajemství, však může být při splnění

podmínek postiženo i na základě jiných ustanovení trestního zákona.

Pokud know-how tvoří předmět státního tajemství, může být jeho vyzrazením

naplněna skutková podstata trestného činu ohrožení utajované skutečnosti podle § 106 a 107 trestního zákona.

Dalším trestným činem, kterého je možné se dopustit vyzrazením know-how,

je trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 trestního zákona29.

7. Návrhy de lege ferenda

Jak je patrné z výše uvedeného, problematika právní úpravy obchodního

tajemství je velmi rozsáhlá. Není možné ji celou pojmout do jediné diplomové práce. Obchodní tajemství a know-how se prolíná celým právním systémem, má pevné vazby na jednotlivá právní odvětví. 7.1. Obchodní tajemství

Obchodní tajemství upravuje, jak bylo již výše uvedeno § 17 až § 20 ObchZ,

kde ochranu porušení obchodního tajemství upravuje § 20 ObchZ, který nás dále odkazuje na § 53 a 54 ObchZ, který poskytuje ochranu obchodního tajemství 29

Know-how, součást vlastnictví firmy, hospodaření s ním a jeho ochrana (PV. 93, 2: 37): ASPI 54

v nekalosoutěžním jednání. Dále je porušení obchodního tajemství upraveno v § 51 ObchZ. Další úpravy nalezneme ve všech oblastech soukromého i veřejného práva.

Obchodní tajemství i know-how začíná opět využívat mnoho podnikatelů, ne

každý však má právní vzdělání a výklady, které můžeme najít v odborné literatuře, jsou pro tyto podnikatele velmi složité. Právní výklad těchto podnikatelů je pak velmi

různý. V praxi jsem se setkal, např. v oblasti pracovního práva, s velmi zajímavým a

dovolil bych si tvrdit i protizákonným ustanovením konkurenční doložky a smluvní

pokuty v tzv. manažerské smlouvě u jedné nadnárodní společnosti. Tato společnost požadovala nepřiměřeně vysoké pokuty za porušení konkurenční doložky; přitom

nikde v manažerské smlouvě nebylo výslovně definováno, co se konkurenční doložkou myslí.

7.2. Know-how

V úpravě know-how se většina názorů vztahuje zejména na výrobně

technickou podstatu know-how. Jsem osobně přesvědčen, že většina uvedených definic je zbytečně obsáhlá, neboť se v některých případech dostáváme téměř do

taxativního vymezení pojmu know-how. Okruh možností, které se dá shrnout pod pojem know-how je velmi široké. Dostali-li bychom se k taxativnímu vymezení,

případný vývoj bychom museli aktualizovat neustálými novelami. Zřejmý problém by

zcela zajisté nastal při tvorbě zákonné definice. Jak jsme mohli výše vidět (str. 11 až 14), každá definice měla stejnou podstatu, ale definována byla každá jinak. Jednou v širším, jednou v užším smyslu.

Na tomto místě uvedu vlastní definici: „Know-how je soubor zkušeností a poznatků ze všech oborů a oblastí lidské

činnosti, které nejsou obecně známé ani všeobecně dostupné.“

Snad bude namítáno, že má definice know-how v sobě nezahrnuje racionální

a efektivní řešení poznatků a dovedností, ale je opravdu tento pojmový znak tak

důležitý pro definici know-how? Dle mého názoru se v praxi nemusí zrovna jednat o

hospodárné a efektivní využití případného vynálezu, patentu či užitného vzoru,

55

případně o oblasti, které nelze ekonomicky vyčíslit. Může jít dokonce i o dražší technologie, které se postupně zdokonalují a slevňují až v průběhu procesu. Nepůjde

pak o know-how? Jako příklad uvedu svou zkušenost z praxe: aluminiová víčka, např. na jogurty, smetany, tvarohy apod., se vyráběla ve všech firmách, zabývajících se jejich výrobou, podobným způsobem – odborně řečeno tzv. dezinováním, kdy bylo víčko zdrsněno tvarovacími válečky před vyseknutím (z víčkové fólie). Technologie

byla jednoduchá a celkem levná. Zdrsnění víček bylo provedeno po tisku,

z technického důvodu, aby se víčka nelepila v zásobnících na balicích strojích.

Nevýhoda těchto víček – po tzv. dezinování byl tisk nečitelný, zejména informace,

které byly tištěny malým písmem a jež požaduje zákonná úprava – např. složení potraviny, trvanlivost apod.

Bodový nános termolaku, který daný problém odstranil, je technologicky

náročnější, neboť oproti původní technologii se na víčkovou fólii musí nanést dvě vrstvy laku pomocí speciálního rastrového válce, i když s menší gramáží na 1 m2 a je

úplně jedno, zda v jednom nebo ve dvou krocích (jeden nebo dva průchody stroje).

Nespadá tedy mnou popsaný případ do know-how? Osobně jsem přesvědčen, že spadá. Pak je hospodárnost, efektivnost a racionálnost irelevantní. 7.3. Závěr

Jsem přesvědčen, že zákonná úprava obchodního tajemství není konečná,

dále se bude vytvářet na základě potřeb trhu dle individuálních případů, tvorba práva bude doplňována judikaturou Nejvyššího soudu. Předpokládám, že jednotlivé principy výkladů budou postupně doplňovány formou novelizací do jednotlivých právních úprav.

Zcela zajisté by bylo vhodné, kdyby byla právní úprava obchodního tajemství

a know-how zpracována v jediném právním předpise. Problematika obchodního

tajemství a know-how je natolik rozsáhlá a je uváděna velmi sporadicky na různých místech zákonných předpisů, že je velmi těžké se v ní orientovat.

Jak jsem již v úvodu své diplomové práce předeslal, je otázka obchodního

tajemství i know-how natolik závažná, že nám nejen blízká současnost, ale i brzká budoucnost může ukázat nutnost provedení tohoto kroku.

56

8. Resumé

Business secret and know-how express very essential and valuable element in

a modern society. It begins to become a significant source of a protection of

competitive advantages in a frame of market principals again. Not all subject are able to save their rights so far. We can often meet with non-acquaintance of principals of

business secret in our practice, know-how; most of subjects on the field of economic

contest do not even know and apprehend neither, that e.g. pertinent technology is

saved by patents, industrial or utility designs. Making solutions, in certain concrete

fields, subjects competing in economic contests by trade-marks, patents, industrial or utility designs, we can really see very sporadically by Patent offices. Competitive clauses are not almost used in current labour law.

Business secret is gradually, probably even under a pressure of the other

subjects, protecting their business interests and know-how well, getting into a subconscious of another subjects. Regulation, regarding business secret and know-

how in enactment are often mentioned only marginally, without any authorization; they are diverted in whole enactment and by now, as I expressed myself in my practice, is not dedicated higher attention to these regulations anyway. I am

personally persuaded, that most of subjects intentionally avoid themselves from a

protection of business secret or they do not take care of these juridical institutes because of non-acquaintance.

As it is apparent from aforesaid, problems of legal form of business secret is

very extensive. It is almost impossible to take it hold into one thesis entirely. Business

secret and know-how are fading into whole law system, they have solid links to particular law branches.

8.1. Business secret

Business secret is governed by § 17 till § 20 Commercial code, where

protection of infringement of business secret is governed by § 20 Commercial code, which hereafter refer us to § 53 and § 54 Commercial code, providing protection of business secret in unfair competitive transaction. Further that infringement of

business secret is governed by § 51 Commercial code. Another amendments can be discovered in all fields of private and public law either.

Business secret and know-how are gonna be used by a lot of businessmen

again, no everyone has legal education and some readings, we can find in legal 57

literature, are very complicated for these businessmen. Legal reading of these

businessmen may be very different afterwards. In my practice – in a field of labour law, I have already met with very intriguing and let me even charge, with lawless enactment of competitive clause and contractual penalty, in so-called Managerial

contract by certain multinational company. That company required excessively high penalties for infringement of competitive clause, withal nowhere in Managerial contract was defined what was meant by that. 8.2. Know-how

Most of opinions in editing of know-how, refer to production-technical merit of

know-how. Sphere of possibilities, which can be lumped into idea know-how, is pretty very extensive. We would get to enumerating delimitation, prospective development we would need to up-date by means of persistent novels. Apparent problem would surely turn up while establishing of legal definition.

Know-how is a certain asset value, which is necessary to be bottled up by the

help of institutes serving to this confidentiality. Due to that we have to dispose of this know-how as well as with business secret.

Then protection to this business secret is provided for a fulfilment of certain

conditions, in a frame of unfair competitive law and criminal law as well.

Abuse of know-how, that makes up business secret, may be even affected on

the base of other regulations of criminal law, at condition fulfilment. 8.3. Closing

I am persuaded, that legal regulation of business secret is not definitive, will be

further created on the base of needs of market, according to individual business

cases, law establishing will be complemented by practice of the courts of the Supreme court. I assume, that particular principals of readings will be gradually complemented by a form of updating into single law regulations.

Would be proper - out of doubt, if legal regulations of business secret and

know-how would be worked up in one legal enactment. Problems are so extensive

and very sporadically assigned on different places of statutory instruments, that is very tough, as well as in whole legal system of the Czech republic, to orientate yourself in that.

58

As I have already stated beforehand in the introduction of my thesis,

a question of business secret and know how is grave in so far, that not only on-

coming present to us, but early future too, will show urgency, to proceed to this step forward.

59

Použité zkratky

ObchZ

Zákon 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

ES

Evropská společenství

TrŘ

Zákon č. 152/1995 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů

ObčZ TrZ

Zákon 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů

Použitá literatura

Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2002

Čada, K., Obchodní tajemství a know-how. 1. vydání. Praha: Úřad průmyslového vlastnictví, 1997

Nesnídal, J., Obchodní zákoník úplné znění s komentářem, Poradce 2005

Hajn, P., Právo nekalé soutěže. 1. vydání. Masarykova univerzita v Brně, 1993

I.Štenglová, L. Drápal, F. Púry, F. Korbel 2005, Obchodní tajemství – praktická příručka, Linde Praha, ISBN 80-7201-559-1

29 Odo 396/2000 ObchZ - Porušení povinnosti neposkytovat údaje z dokladů společnosti třetím osobám: ASPI

Bělina, M. a kol. Pracovní právo. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2001 PPP. 7-8, 97: 16: ASPI Skončení

pracovního

poměru. JC132/2002, Cdo 1276/2001, (SoJ 2002. 7: 522).

Konkurenční doložka: ASPI

Usnesení 5 Tz 161/2000: ASPI

Judikatura Rt 23/99, 5 Tz 43/98: ASPI

Know-how, součást vlastnictví firmy, hospodaření s ním a jeho ochrana (PV. 93, 2: 37): ASPI

60

61

62