Diplomová práce. Michael Murad

MASARYKOVA UNIVERZITA PRÁVNICKÁ FAKULTA

Katedra ústavního práva a politologie Obor Právo a právní věda

Práva národnostních menšin ve vybraných státech střední Evropy

Diplomová práce Michael Murad

Vedoucí práce: Mgr. Pavel Kandalec, Ph.D., LL.M. Imatrikulační ročník: 2008

Brno 2013

1

PROHLÁŠENÍ "Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci na téma: Práva národnostních menšin ve vybraných státech střední Evropy zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem pouţil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu pouţitých pramenů a literatury." V Brně dne 31. října 2013 .......................................

2

PODĚKOVÁNÍ Rád bych poděkoval zejména vedoucímu diplomové práce Mgr. Pavlu Kandalcovi, Ph.D., LL.M., za neobyčejnou ochotu, trpělivost, odborné vedení a cenné a potřebné rady při jejím zpracování. Stejně tak bych rád poděkoval své rodině a přátelům za podporu během celého studia, které si nesmírně váţím a děkuji také Sabíně. 3

Abstrakt Cílem práce je představení a v omezené míře i porovnání práv národnostních menšin ve čtyřech zemích střední Evropy – v České republice, na Slovensku, Maďarsku a v Rakousku. Při zkoumání práv národnostních menšin hraje významnou úlohu i mezinárodní právo, tudíţ je pojednáno krom jiného i o působení mezinárodních organizací a o snaze definovat pojem „národnostní menšiny“ na mezinárodní úrovni. Práce krom představení aktuální právní úpravy a zajímavých institutů ochrany práv národnostních menšin pojednává i o konkrétních národnostních menšinách na území čtyř zkoumaných států. Klíčová slova Menšinová práva, práva národnostních menšin, národnostní menšiny, etnické menšiny, Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Rakousko

Abstract The aim of this thesis is to present and to a limited scope also compare rights of national minorities in four countries of Central European Region – the Czech Republic, Slovakia, Hungary and Austria. When we examine rights of national minorities we find out that important role play international law therefore is discussed role of international organisations and attempts to define the term “national minorities” on international level. Apart of presenting of the current laws and interesting institutes of the protection of rights of national minorities thesis also discusses certain national minorities in these four countries. Keywords Minority rights, Rights of National Minorities, National Minorities, Ethnic Minorities, Czech Republic, Slovakia, Hungary, Austria

4

Obsah

Úvod ........................................................................................................................................... 7 1 Národnostní menšiny a právo ................................................................................................ 10 1.1 Pojem národnostní menšina a mezinárodní právo, role soudních dvorů........................ 14 1.2 Menšiny v současném mezinárodním právu .................................................................. 17 1.2.1 Univerzální organizace a ochrana menšin - Organizace spojených národů ............ 18 1.2.2 Regionální organizace a ochrana národnostních menšin - Rada Evropy, OBSE a Evropská unie ................................................................................................................... 21 2 Česká republika ..................................................................................................................... 26 2.1 Národnostní menšiny v České republice a menšinová politika...................................... 27 2.2 Legislativa mající vztah k postavení národnostních menšin v České republice a jejich práva ..................................................................................................................................... 29 2.2.1 Mezinárodní rámec .................................................................................................. 31 2.2.2 Kultura ..................................................................................................................... 32 2.2.3 Vzdělávání ............................................................................................................... 32 2.2.4 Pouţívání jazyka národnostních menšin ................................................................. 33 2.2.5 Média ....................................................................................................................... 35 2.2.6 Ekonomická a politická participace ........................................................................ 36 3 Slovenská republika .............................................................................................................. 38 3.1 Národnostní menšiny na Slovensku a menšinová politika ............................................. 41 3.2 Legislativa mající vztah k postavení národnostních menšin na Slovensku a jejich práva .............................................................................................................................................. 44 3.2.1 Mezinárodní rámec .................................................................................................. 45 3.2.2 Kultura ..................................................................................................................... 46 3.3.3 Vzdělávání ............................................................................................................... 49 3.3.4 Pouţívání jazyka národnostní menšiny ................................................................... 50 5

3.3.5 Média ....................................................................................................................... 52 3.3.6 Ekonomická a politická participace ........................................................................ 53 4 Maďarsko .............................................................................................................................. 55 4.1 Národnostní menšiny v Maďarsku a menšinová politika ............................................... 56 4.2 Legislativa mající vztah k postavení národnostních menšin v Maďarsku a jejich práva59 4.2.1 Mezinárodní rámec .................................................................................................. 61 4.2.2 Kultura ..................................................................................................................... 62 4.2.3 Vzdělávání ............................................................................................................... 63 4.2.4 Pouţívání jazyka národnostních menšin ................................................................. 64 4.2.5 Média ....................................................................................................................... 65 4.2.6 Ekonomická a politická participace ........................................................................ 66 5 Rakousko ............................................................................................................................... 68 5.1 Národnostní menšiny v Rakousku a menšinová politika ............................................... 69 5.2 Legislativa mající vztah k postavení národnostních menšin v Rakousku a jejich práva 72 5.2.1 Mezinárodní rámec .................................................................................................. 73 5.2.2 Kultura ..................................................................................................................... 73 5.2.3 Vzdělávání ............................................................................................................... 74 5.2.4 Pouţívání jazyka národnostních menšin ................................................................. 75 5.2.5 Média ....................................................................................................................... 77 5.2.6 Ekonomická a politická participace ........................................................................ 77 6 Práva národnostních menšin ve střední Evropě – Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Rakousko .................................................................................................................................. 79 Závěr......................................................................................................................................... 82 Pouţité zdroje ........................................................................................................................... 84 Monografie, publikace, sborníky ......................................................................................... 84 Dokumenty a právní předpisy .............................................................................................. 87 Elektronické zdroje .............................................................................................................. 89 Přílohy ...................................................................................................................................... 95 6

Úvod Diskuse o postavení menšin není v současnosti v prostředí České republiky příliš vyhrocená i z toho důvodu, ţe se Česká republika stále řadí mezi, co se etnického sloţení obyvatelstva týká, spíše homogenní státy. Menšinová problematika by ovšem ani v době, kdy s menšinami nejsou významnější problémy, neměla být přehlíţena. V posledních letech se i zde se ovšem občas objevovaly příspěvky do diskuse o statusu menšin zejména v souvislosti s neustále rostoucí vietnamskou komunitou, která pobývá na našem území jiţ desetiletí. Charakterem svého obyvatelstva je v regionu střední Evropy1 Česká republika spíše výjimkou, ač má za sebou historii jednoho z nejvíce multikulturních států světa, události následující po druhé světové válce tento stav změnily. Ostatní země regionu mají jiţ národnostní sloţení obyvatelstva různorodější. Potřebnost zvláštní úpravy postavení národnostních menšin v rámci států se ukázala být aktuální zejména v období mezi světovými válkami, kdy se dříve dominantní etnické komunity ocitly v postavení menšin, proti kterému se vymezovaly, a snahou o zrovnoprávnění často legitimizovali své poţadavky. Problémem pro centrální vlády pak byla nízká loajalita příslušníků menšin vůči ideám, na kterých byly nově vzniklé státy zaloţeny, coţ je otázka více neţ aktuální i v současnosti a týká se jak demokratických, tak nedemokratických států. Aktuálnost problematiky postavení menšin se ukazuje i v Evropě prakticky dennodenně v ohniscích napětí, ať jiţ hovoříme o Balkáně, či o západní Evropě. Následující popisná více-případová studie (multiple-case study)2 má za cíl představit aktuální ochranu práv národnostních menšin ve čtyřech zemích regionu střední Evropy, které měly po dlouhou dobu sdílenou historii, a v omezené míře, vyplývající ze zvoleného designu práce, i porovnat stav jejich ochrany. Určitý stupeň ochrany práv národnostních menšin pochopitelně vyplývá z členství všech dotčených zemí v Evropské unii, kdy právě úprava práv národnostních menšin představovala pro část zemí jednu z klíčových předvstupních podmínek, stejně tak jako z členství v dalších integračních celcích. Zajímavé ovšem můţe být i porovnání ochrany práv národnostních menšin mezi tzv. starými členskými státy (reprezentovanými v této diplomové práci Rakouskem) a tzv. novými členskými státy, které

1

Střední Evropu chápeme stejně jako Ministerstvo zahraničních věcí ČR jako sousedy České republiky a blízké země (krom Slovenska, Německa, Rakouska a Polska sem řadíme ještě Maďarsko 2 Popisná studie se soustředí na sběr, organizování a shrnování informací o studované oblasti. Při popisu se vykresluje obraz, co se stalo, nebo jak se věci dějí. Blíţe viz PUNCH, Keith F. Úspěšný návrh výzkumu. Praha: Portál, 2008. s. 56-59.

7

se členy Evropské unie staly aţ 1. května 2004 (zastoupenými v této práci Českou republikou, Slovenskem a Maďarskem). Zabýváme-li se problematikou práv menšin, nehraje důleţitou úlohu pouze právo vnitrostátní, ale tradičně zde hraje (mnohdy i klíčovou) úlohu právo mezinárodní, tudíţ bude pojednáno o působení mezinárodních organizací (zejména pak evropských – Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Evropské unie) na tomto poli. Vzhledem ke zvolenému designu práce, kterým je (popisná) vícepřípadová studie, je zvolena výzkumná otázka, nikoliv hypotéza. Cílem případové studie je představení jednoho či více případů. Klíčová zvolená výzkumná otázka tedy zní: Jaká jsou práva národnostních menšin v České republice, Slovensku, Maďarsku a v Rakousku? Specifické výzkumné otázky jsou pak následující: Jaké menšiny obývají Českou republiku, Slovensko, Maďarsko a Rakousko? Jakým způsobem jsou práva národnostních menšin upravena ve vnitrostátní legislativě? Z důvodu přehlednosti a umoţnění snadnějšího porovnání práv národnostních menšin v jednotlivých státech, o kterých je v této diplomové práci pojednáno, jsou kapitoly věnované jednotlivým zemím identicky strukturovány a autor usiloval i o co největší vyrovnanost co se rozsahu pojednání o jednotlivých zemích týká. Ovšem vzhledem k rozdílům mezi zeměmi (daným i velikostí menšinových komunit na jejich území, či komplikovaností vývoje v posledních několika letech) to nebylo dost dobře moţné. Po úvodní pasáţi a představení národnostních menšin a menšinové politiky je tak u kaţdého státu pozornost věnována krom mezinárodního (respektive evropského) rámce i klíčovým oblastem, ve kterých se práva národnostních menšin projevují a ve kterých jsou ţádoucí – kultura, vzdělávání, jazyk, média a ekonomická a politická participace. Ještě neţ přistoupíme k jednotlivým případovým studiím, seznamujeme čtenáře s vývojem definování pojmu národnostní menšina na mezinárodní úrovni a s tím jak mezinárodní právo k menšinám přistupuje. Na případové studie pak navazuje krátké shrnutí, závěr a přílohy, které se vztahují k jednotlivým případovým studiím. Autor usiluje o co největší aktuálnost předkládané práce, ovšem právě aktuálnost můţe patřit mezi její limity - oblast úpravy práv národnostních menšin kvůli vysoké míře zpolitizování čelí v některých případech relativně velké dynamice. Veškeré uvedené informace by měly být platné k začátku roku 2013 (pakliţe není uvedeno jinak). Další překáţkou můţe být obtíţnější dostupnost aktuálních anglických zdrojů (zejména v případě Maďarska a částečně i Rakouska), stejně tak jako určitá selektivnost projednávaných okruhů, ač je cílem pochopitelně to, aby práce byla co nejvíce komplexní. Dalším limitem práce můţe 8

být i to, ţe autor krom České republiky a Slovenska nepracoval s autentickým zněním zákonů, ale s jejich překlady (byť v naprosté většině případů oficiálními) do angličtiny. Při zpracování předkládané diplomové práce byly pouţity knihy jak domácí, tak zahraniční, ve větší míře byly ovšem vyuţity on-line texty, které oproti knihám více reflektují aktuální stav. Stejně tak byly vyuţity právní předpisy jednotlivých států, mezinárodně-právní dokumenty, případně statistická data a zprávy jak národních, tak mezinárodních institucí a organizací (vládních i nevládních). Pouţitými metodami jsou deskripce a analýza. Vzhledem k omezenému rozsahu práce zbývá celá řada problematik spojených i s námi vybranými zeměmi pro další zpracování. Jmenovat můţeme kupříkladu i vliv vnitrostátních soudů na přístup k menšinám a formování jejich práv v jednotlivých státech (judicializace na mezinárodní úrovni je v úvodních pasáţích této práce částečně obsaţena).

9

1 Národnostní menšiny a právo Faktorů, které ovlivňují postavení menšin v rámci konkrétního státu, je vícero a jsou navzájem související. Politika vůči menšinám je výsledkem komplexní sady domácích a mezinárodních faktorů, které na domácí úrovni (v případě post-komunistických zemí) zahrnují historické dědictví a model přechodu od komunismu k demokracii, domácí politický model, proces vytváření státu/národa, výkonnost státu, postoj veřejnosti k menšinám a k jejich právům a politickou organizaci a reprezentaci menšin. Na mezinárodní úrovni pak mají vliv kondicionalita3, stejně tak jako zájmy a působení „západních“ mezinárodních organizací, mateřský stát menšiny, či mezinárodní nestátní organizace (INGOs).4 Schéma znázorňující faktory ovlivňující domácí menšinovou politiku5

3

Salim Murad vyuţívá přo definování principů kondicionality citaci autorů Hughese, Sasse a Gordon, kteří charakterizují kondicionalitu takto: „V principu, kondicionalita by měla být založena na přehledu jasných kritérií, stejně jako jasných mechanismů vymahatelnosti a odměn, tak aby byla zajištěna kredibilita a předvídatelnost aplikování metody kondicionality“ Blíţe viz MURAD, Salim. Rozšiřování Evropské unie jako nástroj posílení demokracie? Kondicionalita a konsolidace demokracie na Slovensku. Bratislava, 2010. 137 s. Dizertační práce. Univerzita Komenského v Bratislavě, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Soňa SZOMOLÁNYI 4 RECHEL, Bernd. Introduction. In: RECHEL, Bernd. Minority Rights in Central and Eastern Europe. London, New York: Routledge, 2009. s. 3-16. s. 5. 5 RECHEL, Bernd. Introduction. In: RECHEL, Bernd. Minority Rights in Central and Eastern Europe. London, New York: Routledge, 2009. s. 3-16. s. 5.

10

Propojenost a větší počet faktorů ovlivňujících politiku státu vůči menšinám spolu s tím, ţe mezinárodní faktory nemají přímý vliv na změnu postavení menšin (ale jsou zmírňovány a filtrovány domácí politikou, jeţ sama můţe být ovlivněna zvenčí), znázorňuje předcházející schéma. Jak vidíme, na postavení menšin ve státě a na právní zakotvení jejich postavení působí celá řada faktorů. Problém postavení menšin nepředstavuje tradiční a vyhraněné právní odvětví (jakým je kupříkladu občanské či trestní právo) a v podstatě se ani o samostatné právní odvětví nejedná. Pakliţe bychom se pokusili o definování práv národnostních menšin, mohli bychom říci, ţe se jedná o řadu často velmi rozdílných právních institutů vyplývajících z existence menšin ve státě, které jsou součástí obvykle práva ústavního a správního, ale zasahují i do práva trestního a třeba otázkami úředního jazyka do převáţné části práva, zejména pak procesních předpisů. V České republice představuje jádro úpravy zákon č. 273/2001 Sb. (ze dne 10. července 2001) o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů (tzv. menšinový zákon). Tento zákon má vazbu na další právní předpisy, přičemţ spíše odkazuje na jiné a starší právní normy, neţ aby problematiku přímo upravoval. Otázka potřebnosti „ústředního“ zákona je poněkud diskutabilní a přístup k této věci se v jednotlivých zemích liší (stejně tak se liší kupříkladu i v historické perspektivě v České republice, respektive v Československu).6 V přístupech jednotlivých států k řešení práv národnostních menšin lze vysledovat a kategorizovat několik postojů. Některé státy menšiny utlačují, další jejich existenci neuznávají, ovšem jejich příslušníkům přiznávají občanskou rovnost (coţ bylo delší dobu charakteristické kupříkladu pro Francii), další státy pak poskytují příslušníkům menšin (byť v praxi nedodrţovaná) speciální práva (zejména co se pouţívání menšinového jazyka ve styku s úřady týká) a některé státy pak připouštějí v rámci samosprávy, autonomie či federace moţnost, ţe si menšiny své otázky řeší samostatně.7 Dle Reného Petráše je moţné rámcově rozlišit čtyři skupiny (s více mezistupni) států dle metody právní úpravy postavení menšin. Sám autor upozorňuje na fakt, ţe se jedná o jednu z moţností třídění zemí. První skupinou by byly státy, kde neexistuje právní úprava postavení menšin – země buď neuznává jejich existenci (všichni obyvatelé jsou rovnoprávní občané), anebo stát existenci národnostních menšin v podstatě ignoruje (příkladem nám můţe být Československo mezi léty 1945 aţ

6

PETRÁŠ, René. Problémy právního postavení menšin. In: PETRÁŠ, René. Aktuální problémy právního postavení menšin v České republice. Sborník příspěvků z odborného semináře menšiny a právo v České republice, Praha 2010. Praha: Úřad vlády České republiky, 2010. s. 11–45. 7 PETRÁŠ, René. Cizinci ve vlastní zemi. Dějiny a současnost národnostního napětí v Evropě, Praha: Auditorium, 2012.

11

1960/1968). Druhou skupinu představují státy se systémem deklaratorním – stát vyhlásí obvykle ve své ústavě rovnost národů, ovšem další úprava je jen velmi omezené a nesystematická (např. Předlitavsko). Třetí skupinu představují země, kde existuje klasická právní úprava postavení národnostních menšin, kdy některá ustanovení obsahují ústavní zákony, další běţné zákony a podzákonné normy. U této skupiny pak Petráš rozlišuje dva subtypy – právní předpisy bývají nesystematické a absentuje jakési jednotné národnostní právo (např. neexistují prováděcí předpisy); v druhém případě se pak státy snaţí o vytvoření systematického zákona, který by shrnoval všechna menšinová práva (zde můţeme jmenovat pokusy z dob konce první republiky a ústupků sudetským Němcům). Konečně čtvrtá skupina zahrnuje státy s autonomními či federativními útvary, kde si národnostní menšiny mohou samy schvalovat menší či větší část právní úpravy. Příkladem v rámci této skupiny zemí můţe být opět československá první republika, respektive Podkarpatská Rus za jejích dob.8 Ještě neţ přijdeme k představování práv národnostních menšin v jednotlivých státech, kterým se v této práci věnujeme a k jejich porovnání, povaţujeme za nutné vypořádání se s definováním klíčových termínů, které nás budou provázet celou prací, respektive představení nesnází s jejich definováním, na které naráţí jak právo vnitrostátní, tak právo mezinárodní. Tím zjevně nejdůleţitějším úkolem bude vymezení národnostních menšin (kdy se na tento pojem zaměříme i z historické perspektivy). Lze ovšem předeslat, ţe pojem menšina, stejně jako jiný klíčový prvek – vymezení národa, patří ve společenských vědách ke sporným termínům a jejich všeobecně uznávaná definice neexistuje. Za zmínku stojí i fakt, ţe se pojem menšina v mezinárodně-právních dokumentech nevyskytuje samostatně, ale vţdy s určitými přívlastky jakými jsou národnostní, etnická, jazyková, kulturní, náboženská atp. Stejně tak se v různých dokumentech objevují i pojmy, které mohou být jednotlivým kategoriím menšin blízké (jako např. uprchlíci, cizinci, bezdomovci, migrující pracovníci atd.).9 Absence mezinárodně-právně závazné definice národnostní menšiny pak představuje jeden z hlavních znaků koncepce jejich ochrany.10 Stejně tak neexistuje ani jejich obecně uznávaná definice v právu, ač mohou mít význam některé pokusy mezinárodních soudů pro jejich definování. Vzhledem k jiţ v úvodu naznačené významné roli mezinárodního práva při

8

PETRÁŠ, René. Problémy právního postavení menšin. In: PETRÁŠ, René. Aktuální problémy právního postavení menšin v České republice. Sborník příspěvků z odborného semináře menšiny a právo v České republice, Praha 2010. Praha: Úřad vlády České republiky, 2010. s. 16–17. 9 JANKUV, Jan. Medzinárodnoprávna ochrana práv príslušníkov menšín. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. s. 19. 10 SCHEU, Harald, Christian. Úvod do problematiky definice národnostní menšiny. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 18.

12

ochraně menšin, je potřebné se zaměřit i na definování menšin v mezinárodním (či evropském právu), tak v právu vnitrostátním. Právní vymezení menšin nepředstavuje pouze otázku teoretickou, určenou debatám právníků a dalších společenských vědců. V mnoha zemích, kde menšiny představují reálný problém, se jedná o dosti významné politikum, coţ můţe rozpoutávat konflikty vedoucí aţ k násilí. Úřední vymezení menšin, které je zakotveno v (objektivním) právu obvykle souvisí s právy (subjektivními), která dané menšinové komunity získávají. Vládnoucí reţim pak můţe být vystaven pokusům o separatismus, vměšování se „domovského státu“ menšiny do vnitřních záleţitostí země, či dalším obtíţím. Státy pak mohou v obavě z oslabení své moci postupovat tak, ţe menšinu vůbec neuznávají, mohou nutit její příslušníky k opuštění své původní identity a její nahrazení identitou majority,11 či se mohou pokusit ovlivnit přítomnost menšiny v zemi a její postavení zkreslováním statistik a změnou hranic určených pro správu vlastního území (práva menšin často bývají spojena s jejich podílem na obyvatelstvu v konkrétní lokalitě).12 Aţ do poloviny 20. století se nejčastěji hovořilo v podstatě pouze o třech skupinách menšin – rasových, náboţenských a národnostních (národních), coţ bývalo někdy zaměňováno s menšinami jazykovými. Nověji se přidávají otázky postavení homosexuálů, dalších sexuálních menšin, či tělesně postiţených. Jako tzv. „nové menšiny“ pak mohou být označováni i přistěhovalci v „bohatších“ státech.13 Omezíme-li si pojetí menšin na státy tzv. bývalého východního bloku, tak se v jejich právních úpravách v hojné míře vyskytoval výraz „národnosti“, kdy tak byl označován faktický jev, pro nějţ se dnes uţívá spíše výraz „národnostní menšina“. Pojem „národnost“ byl obsaţen v československém ústavním zákoně z roku 1968, teprve v roce 1991 pak byl zaveden pojem „národnostní menšiny“ v hlavě třetí Listiny základních práv a svobod. Stejně tak byl stejný pojem uţit i např. v čl. 40 ústavy Německé demokratické republiky z roku 1968 (ve znění z roku 1974), čl. 22 ústavy Rumunska z roku 1965 (ve znění z roku 1974). Ovšem objevuje se i v dalších zemích – např. ve španělské ústavě („nacionalidades“), ovšem chorvatská ústava

11

Identity ve smyslu vnímané národnosti. PETRÁŠ, René. Problémy právního postavení menšin. In: PETRÁŠ, René. Aktuální problémy právního postavení menšin v České republice. Sborník příspěvků z odborného semináře menšiny a právo v České republice, Praha 2010. Praha: Úřad vlády České republiky, 2010. s. 11–45. 13 PETRÁŠ, René. Problémy právního postavení menšin. In: PETRÁŠ, René. Aktuální problémy právního postavení menšin v České republice. Sborník příspěvků z odborného semináře menšiny a právo v České republice, Praha 2010. Praha: Úřad vlády České republiky, 2010. s. 14. 12

13

pouţívá výraz „národnosti“ i „menšiny“. V praxi jsou ovšem oba výrazy často pouţívána jako synonyma.14

1.1 Pojem národnostní menšina a mezinárodní právo, role soudních dvorů Jak jsme jiţ konstatovali výše, mezinárodně-právně závazná definice národnostní menšiny chybí. S ohledem na situace jednotlivých menšin na globální, ale také na regionální úrovni, která je poněkud odlišná, si lze jen velmi obtíţně představit minimálního společného jmenovatele s ohledem na dějiny, jazyk, kulturu, náboţenství, demografický vývoj, politický status v konkrétní zemi a rozvoj vlastní identity příslušníků menšin.15 Otázka menšin začala být obzvláště citlivá po první světové válce, kdy se do tohoto postavení dostaly početné části evropských národů, které dříve nově vzniklým zemím dominovaly a nebyly tak na své nově získané postavení „zvyklé“. V té době se systém ochrany národnostních menšin v rámci Společnosti národů zakládal na řadě bilaterálních smluv s některými státy či na jednostranných prohlášeních omezeného okruhu zemí. Chráněny tak byly pouze některé menšiny, přičemţ výslovná definice menšiny ve zmiňovaných dokumentech chyběla. K otázce definice menšin se vyjadřoval Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti, který v roce 1923 vydal posudek ve věci nabytí polského občanství (Acquisition of Polish Nationality), kdy k menšině počítal obyvatele, kteří se liší od zbytku populace rasou, jazykem nebo náboţenstvím, a to bez ohledu na to, zda mají (polské) občanství. Následně Dvůr interpretoval v roce 1930 ustanovení bilaterální smlouvy mezi Řeckem a Bulharskem z roku 1919, kdy menšinu chápal jako skupinu osob, které žijí v dané zemi či oblasti a mají svoji vlastní rasu, náboženství, jazyk a tradice a jsou spojovány touto identitou rasy, náboženství, jazyka a tradicí v pocitu solidarity s ohledem na zachování tradic, na vykonávání náboženství, na zajištění výchovy a vzdělávání svých dětí v souladu s duchem a tradicemi své rasy a na poskytování vzájemné pomoci“.16 Důleţitým prvkem se tak dle pojetí Stálého dvora stalo

14

SCHEU, Harald, Christian. Pojem národnostní menšiny v mezinárodním právu. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 26 - 30. 15 SCHEU, Harald, Christian. Úvod do problematiky definice národnostní menšiny. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 26-30. 16 SCHEU, Harald, Christian. Úvod do problematiky definice národnostní menšiny. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 26-30

14

záměrné přenášení identity menšiny na potomky, stejně tak soud konstatoval, ţe existence menšiny je otázkou faktickou, nikoliv otázkou právní.17 Poté co systém ochrany menšin Společnosti národů zanikl, přestal být, spolu s objevením se nového přístupu Organizace spojených národů (OSN) k menšinové otázce, tento problém záleţitostí mezinárodního soudního orgánu. Následovník Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti, Mezinárodní soudní dvůr, se k této otázce nevyjádřil. Definicí menšin se pak zabývaly odborné orgány OSN. Jiţ v prosinci 1950 bylo generálním tajemníkem OSN předloţeno memorandum s názvem Definition and classification of minorities, ve kterém nechyběl rozsáhlý pokus o výčet stávajících menšin, ovšem co se definic týká, přínosný nebyl. V roce 1950 byla představena i první koncepce subkomise OSN pro prevenci diskriminace a ochranu menšin18 (zřízené jako pomocný orgán Komise OSN pro lidská práva), přičemţ tato subkomise ve stejném roce definovala menšinu jako „skupinu v nedominantním postavení, která má trvalé etnické, náboženské a jazykové tradice nebo znaky, kterými se značně odlišuje od zbytku obyvatelstva, a přeje si jejich zachování.“ Tato subkomise rovněţ předpokládala určitý počet příslušníků skupiny a zároveň zdůrazňuje nutnost loajality jejích členů ke státu, kterého jsou občany.19 Další podnět do diskuse o mezinárodním pojímání menšin přišel spolu s přijetím Mezinárodního paktu o občanských a politických právech v roce 1966. Jeho čl. 27 zní: „Ve státech, kde existují etnické, náboženské nebo jazykové menšiny, nebude jejím příslušníkům upíráno právo, aby spolu s ostatními příslušníky menšiny užívali své vlastní kultury, vyznávali a projevovali své vlastní náboženství nebo používali svého vlastního jazyka.“20 Ač tento pakt operuje s etnickými, náboţenskými a jazykovými menšinami, nikterak je nedefinuje, tudíţ byl ponechán prostor pro celou řadu odborníků, kteří usilovali o vyplnění této mezery. Za nejvýznamnější lze označit snahu dvou členů jiţ zmíněné subkomise OSN Itala Francesca Capotortiho a Asbjørna Eideho z Norska. První ze jmenovaných předloţil v roce 1977 rozsáhlou studii věnovanou problematice

17

PETRÁŠ, René. Problémy právního postavení menšin. In: PETRÁŠ, René. Aktuální problémy právního postavení menšin v České republice. Sborník příspěvků z odborného semináře menšiny a právo v České republice, Praha 2010. Praha: Úřad vlády České republiky, 2010. s. 16. 18 Subkomise pro prevenci diskriminace a ochranu menšin vznikla v roce 1946, v roce 1999 byla přejmenována a v roce 2006 pak zanikla. Vznikla jako pomocný orgán Komise OSN pro lidská práva, která nyní také neexistuj, jelikoţ byla nahrazena orgánem novým – Radou OSN pro lidská práva. Srovnej. JANKUV, Jan. Medzinárodnoprávna ochrana práv príslušníkov menšín. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 316 s. 59. 19 SCHEU, Harald, Christian. Úvod do problematiky definice národnostní menšiny. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 27 - 28. 20 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ze dne 19. 12. 1966. In: Dokumenty OSN [webová stránka]. Informační centrum OSN v Praze [cit. 29. 4. 2013].

15

menšin, kdy se snaţil uchopit význam úpravy z čl. 27 Paktu. Při své snaze se věnoval i definování menšin (zdůrazňoval, ţe jeho úsilí se vztahuje pouze na čl. 27, nikoliv na případné jiné normy mezinárodního či národního práva). Jeho studie byla následně hojně citována. Objevily se i snahy o dovození toho, ţe Capotortiho definice odráţí právně závazný obyčej (ovšem narazili na to, ţe kvalifikovaná praxe a subjektivní přesvědčení jednotlivých států není zdaleka jednotné). Capotorti vycházel z judikatury Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti, z diskuzí v subkomisi OSN a z činnosti Výboru OSN pro lidská práva, který slouţí jako kontrolní orgán příslušný pro monitorování splnění závazků podle Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, přičemţ předloţil řadu kritérií. Jedná se o spojení objektivních a subjektivních znaků menšin, kdy znakem objektivním je počet jejích příslušníků, nedominantní postavení ve státě, občanství příslušného státu a určitá etnická, náboţenská nebo jazyková charakteristika, čímţ se menšina odděluje od zbytku populace. Subjektivní znak pak má spočívat v pocitu solidarity mezi členy menšiny a v záměru udrţovat vlastní identitu pomocí zachování kultury, náboţenství a jazyka.21 V 90. letech minulého století navázal na práci Capotortiho v rámci subkomise OSN její zvláštní zpravodaj Asbjørn Eide. Ten upozornil na řadu sémantických potíţí, které se týkaly pouţívání výrazu menšina a národ. V roce 1989 byl pověřen vypracováním studie o národních zkušenostech s mírovým a konstruktivním řešením problémů týkajících se menšinové problematiky. Zpráva byla předloţena v roce 1992 a Eide v ní krom jiného shrnuje i všechny dosavadní pokusy o definování menšiny. Zároveň zpochybňuje smysl definice abstraktní, protoţe ta by rozlišovala nejenom relativně objektivní kritéria, ale také faktory související s konkrétním kontextem – v kontextu některých menšin má výraz menšina konotaci ve smyslu druhořadého občanství. Vyjmenovává také případy, kdy se pojmy menšina, národ a národnost prolínají a postrádají přesné vymezení.22 Ovlivněn byl atmosférou krize spojené s válkou v bývalé Jugoslávii, tudíţ uţívá příkladů z tohoto geografického prostoru. Eide upozorňuje na dvojznačnost pojmu národ, kdy podle něj národ Bosny a Hercegoviny zahrnuje muslimy, Srby a Chorvaty, stejně jako další osoby odlišného etnického původu. Jediné kritérium příslušnosti tak představuje státní občanství. Další koncepce národa ve smyslu etnické příslušnosti je dle Eideho taktéţ pouţívána, a to i s důrazem na společné dějiny. Stupeň integrace či vědomí v rámci takové

21

SCHEU, Harald, Christian. Úvod do problematiky definice národnostní menšiny. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 27 - 28. 22 Tamtéţ.

16

skupiny se ovšem můţe notně lišit a mění se díky historickým změnám, a tak je tato „etnická“ koncepce národa zejména subjektivní a politická. Násilí a etnické čistky v bývalé Jugoslávii mu pak pomohly k ilustraci nejváţnějšího konfliktu mezi skupinami tam, kde etnická skupina či skupiny usilují o soulad mezi národem v občanském smyslu a etnickým národem. Eide otázku definice menšin rozpracoval ještě v závěrečné zprávě v roce 1993, kde vysvětluje, ţe se jeho definice týká pouze etnických, jazykových a náboţenských menšin ve smyslu čl. 27 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Status dalších skupin, které nespojují etnické, náboţenské či jazykové vazby se liší. Menšina je tak Eidem definována jako skupina „osob s pobytem na území svrchovaného státu, která tvoří méně než polovinu populace národní společnosti a jejíž členové sdílejí znaky etnické, náboženské či jazykové povahy odlišné od zbytku populace.“23 V této definici jsou zahrnuti i domorodí obyvatelé, kteří by mohli mít v některých případech širší práva neţ menšiny. Rozhodujícím kritériem není občanství, tudíţ mohou menšinu tvořit i nově příchozí migranti bez jakékoliv historické vazby na hostitelskou zemi, ovšem těm, kteří nemají občanství, přísluší méně práv, neţ těm, kteří jej mají. Minimálním znakem ochrany menšiny z řad migrantů je dle něj právo na pouţívání vlastního jazyka v soukromí a na veřejnosti, na vykonávání náboţenství a na ochranu proti fyzickým útokům.24

1.2 Menšiny v současném mezinárodním právu25 Cílem této kapitoly není podat vyčerpávající přehled všech dokumentů věnujících se právům menšin, respektive národnostních menšin, ale spíše nastínit, které mezinárodní (ať jiţ celosvětové, tak regionální) organizace se právům národnostních menšin věnují a ve stručnosti představit klíčové dokumenty. Za připomenutí stojí fakt, ţe z hlediska současné koncepce mezinárodního práva jsou otázky související s ochranou národnostních menšin plně integrovány do systému ochrany lidských práv. Vzhledem k zaměření práce na práva národnostních menšin v rámci regionu střední Evropy, soustředíme svoji pozornost na

23

SCHEU, Harald, Christian. Úvod do problematiky definice národnostní menšiny. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 28 - 29. 24 SCHEU, Harald, Christian. Úvod do problematiky definice národnostní menšiny. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 28 - 29. 25 Vzhledem k rozsahu a zaměření práce se jedná pouze o velmi stručný a základní přehled, blíţe viz např. JANKUV, Jan. Medzinárodnoprávna ochrana práv príslušníkov menšín. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 316 s.

17

univerzální a evropskou úroveň ochrany.26 V Evropě měla a stále má na ochraně práv příslušníků menšin největší podíl Rada Evropy, ovšem stále významnější roli hraje i Evropská unie, jejíţ předchůdce, Evropská společenství, původně tuto otázku prakticky ţádným způsobem neřešila. Na vliv Evropské unie ovšem nelze vzhledem k vývoji judikatury Evropského soudního dvora, přijetím Listiny základních práv Evropské unie a se vznikem propracovaného systému zákazu diskriminace, v ţádném zapomínat.27 Pojednáno bude i o ochraně práv národnostních menšin na půdě Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. 1.2.1 Univerzální organizace a ochrana menšin - Organizace spojených národů

Pojem „menšina“ je obsaţen ve více právních dokumentech, ovšem „národnostní menšiny“ se vyskytují jiţ podstatně méně často. Jiţ výše zmíněný Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (MPOPP) z roku 1966 přijatý na půdě OSN operuje s pojmy „etnická“, „jazyková“ a „náboţenská“ menšina. Pojem národnostní menšina jako ekvivalent k pojmům „etnická“, „jazyková“ a „náboţenská“ menšina pouţívá pak Deklarace práv osob patřících k národnostním nebo etnickým, náboženským a jazykovým menšinám Valného shromáţdění OSN z roku 1992 (Deklarace).28 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech se z dokumentů OSN, které se týkají práv příslušníků menšin, těší zřejmě největšímu významu. Jeho ustanovení mají tzv. self-executing charakter ve vztahu k vnitrostátnímu právu států. Tento dokument nabyl platnosti po sloţení příslušného počtu ratifikačních listin aţ 3. 1. 1976 a doplňuje jej Opční protokol,29 upravující proceduru individuálních stíţností. Tento dokument není součástí MPOPP a státy je ratifikován samostatně, coţ platí i pro Druhý opční protokol k MPOPP (z roku 1989) o zrušení trestu smrti. Text MPOPP vychází ze Všeobecné deklarace lidských práv, přičemţ zásadní rozdíl mezi těmito dokumenty spočívá v právní závaznosti a vynutitelnosti ustanovení paktu,

26

Ochrana menšin měla být původně zahrnuta i ve Všeobecné deklaraci lidských práv, ovšem Valné shromáţdění OSN to se zdůvodněním, ţe „ochrana menšin představuje komplexní a citlivou otázku, pro kterou je těţké najít jednotné řešení“ odmítlo. I tak je ale pochopitelně deklarace z hlediska ochrany menšin relevantní (zmínit můţeme např. právo na svobodu myšlení, svědomí a náboţenství uvedené v čl. 18). Blíţe viz SCHEU, Harald, Christian. Univerzální ochrana národnostních menšin. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 269. 27 SCHEU, Harald, Christian. Univerzální ochrana národnostních menšin. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 267 - 284. 28 JANKUV, Jan. Medzinárodnoprávna ochrana práv príslušníkov menšín. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. s. 19 - 21. 29 Opční protokol byl vyhlášen 16. 12. 1966 a platný je od 23. 3. 1976. Blíţe viz Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech [online]. Český helsinský výbor [cit. 14. 5. 2013].

18

v některých právech, která jsou v MPOPP upravena navíc (či v porovnání s Všeobecnou deklarací chybí) a v existenci relativně propracovaného mechanismu kontroly dodrţování paktu. MPOPP pak obsahuje zejména práva první generace (ta se dostala do vnitrostátních právních úprav většiny států jako výsledek revolucí z konce 18. a začátku 19. století) a omezený počet práv třetí generace, včetně práv příslušníků menšin.30 Práva příslušníků menšin jsou zmíněna v jiţ zmíněném a odcitovaném článku 27, který představuje dodnes jedinou právně závaznou normu upravující práva příslušníků národnostních menšin na univerzální úrovni.31 Z hlediska jeho aplikace je důleţitá jiţ vzpomínaná otázka definice menšin. Výbor OSN pro lidská práva ve své Všeobecné poznámce č. 23 k článku 27 MPOPP upouští od aplikace podmínek státní příslušnosti a trvalého pobytu, tudíţ je jeho okruh nositelů rozšířen i na migrující pracovníky, uprchlíky, cizince či přistěhovalce. Vzhledem k absenci mezinárodně uznávané definice ve vztahu k aplikaci čl. 27 převládá v mezinárodní praxi princip tzv. samodefinice menšin, na jehoţ základě jsou státy garantovaná zvláštní menšinová práva příslušníkům menšin, kteří se ke své příslušnosti sami přihlásí na základě své svobodné volby. MPOPP a Opční protokol zahrnují tři kontrolní procedury dodrţování MPOPP při jednání před Výborem pro lidská práva OSN. Pro práva příslušníků menšin jsou významné zejména zpravodajská procedura a procedura individuálních oznámení (ještě existuje stíţnost jednoho smluvního státu na druhý smluvní stát). V rámci zpravodajské procedury podávají státy individuální pravidelné zprávy o dodrţování ustanovení paktu. O něco efektivnější je pak procedura individuálních oznámení, přičemţ se takováto oznámení v praxi i objevují.32 Stíţnosti i pravidelné zprávy posuzuje dle č. 28 MPOPP vzniklý Výbor pro lidská práva, který navíc vydává tzv. obecné komentáře k jednotlivým ustanovením MPOPP. Tyto komentáře nejsou smluvně závazné, ale těší se velké morální autoritě, a tím pádem mají i značný vliv na smluvní státy. Předmětem většiny individuálních stíţností se stalo právní postavení příslušníků tzv. indigenních (domácích, původních) menšin, a to v Kanadě, Skandinávii, na Novém Zélandu či v Namibii. Prvním případem byla kauza Chief Ominayak, Chief of the Lubicon Lake Band v. Canada, která se týkala toho, nakolik váţnou újmu představují zásahy do tradičního ţivota kmene (např. v souvislosti s vyvlastňováním). V případě Sandra Lovelace v. Canada řešil Výbor pro lidská práva otázku, zda diskriminační

30

JANKUV, Jan. Medzinárodnoprávna ochrana práv príslušníkov menšín. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. s. 19 - 21. SCHEU, Harald, Christian. Univerzální ochrana národnostních menšin. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 270. 32 JANKUV, Jan. Medzinárodnoprávna ochrana práv príslušníkov menšín. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 31

19

úprava ve vztahu k příslušníkům indiánského kmene představuje rozpor s čl. 27 MPOPP. Příslušnice kmene ztratila svou příslušnost ke kmeni sňatkem s neindiánem, zatímco muţ (příslušník kmene) ji sňatkem se ţenou mimo svou komunitu neztratil. Jmenovat můţeme ještě případ Ivan Kitok v. Sweden týkající se práv Sámů. Dle švédské úpravy jim náleţelo výhradní právo chovu zvěře, ovšem Ivan Kitok toto právo ztratil poté, co se několik let věnoval jiné činnosti.33 Dne 18. prosince 1992 byl na půdě OSN přijat poměrně stručný text (mající 9 článků) s názvem Deklarace OSN o právech osob příslušejících k národnostním, etnickým, náboženským a jazykovým menšinám. Z jeho preambule vyplývá, ţe práva příslušníků menšin je potřebné zařadit do celkového kontextu ochrany lidských práv a základních svobod a odkazuje na lidsko-právní úmluvy OSN. Deklarace je inspirována čl. 27 MPOPP, ovšem rozsah práv podle ní není limitován případnou restriktivní interpretací.34 Deklarace představuje nezávazný dokument, který ovšem vytváří minimální univerzální standard práv příslušníků menšin respektovaný v rámci OSN a jiţ její název odráţí absenci univerzální definice pojmu „menšina“. Ve svých ustanoveních deklarace postupně zakotvuje všechna nejpodstatnější práva příslušníků menšin.35 Jedná se o typický dokument tzv. měkkého mezinárodního práva („soft law“), ve kterém státy zakotvily notně kompromisní ustanovení, a lze ji povaţovat pouze za pokus o závěrečné řešení hlavních problémů menšin, od kterého je stále notně vzdálená. I tak se ale jedná o představení nejširšího katalogu práv menšin.36 V právní rovině představuje jediný univerzální dokument upravující práva menšin MPOPP, v rovině politické je jím pak Deklarace, ovšem souvislost s postavením menšin mají ještě další mezinárodní smlouvy. Zmínit lze např. Úmluvu o právech dítěte (přijatou v listopadu 1989), Mezinárodní úmluvu o ochraně práv všech migrujících pracovníků (z roku 1990) a Mezinárodní úmluvu o odstranění všech forem rasové diskriminace (ICERD, z roku 1965).37 Dalšími organizacemi, které se věnují na univerzální úrovni ochraně práv národnostních menšin, jsou Mezinárodní organizace práce, soustředící se krom jiného na

33

SCHEU, Harald, Christian. Univerzální ochrana národnostních menšin. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 271 - 272. 34 SCHEU, Harald, Christian. Univerzální ochrana národnostních menšin. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 276 -277. 35 Text Deklarace je k dispozici např. v broţurce OSN (Declaration on the Rights of Persons Religious and Linguistic Minorities [online]. UN Human Rights Office of the High Commisioner [cit. 15. 5. 2013]. 36 JANKUV, Jan. Medzinárodnoprávna ochrana práv príslušníkov menšín. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 316 s. 94 – 100. 37 SCHEU, Harald, Christian. Univerzální ochrana národnostních menšin. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 279-281.

20

nediskriminaci při zaměstnávání, a UNESCO (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organisation), která je jednou z agentur OSN a z oblasti našeho zájmu se soustředí převáţně na zrovnoprávnění v oblasti vzdělávání.38 1.2.2 Regionální organizace a ochrana národnostních menšin - Rada Evropy, OBSE a Evropská unie

Bylo by oprávněné se domnívat, ţe v Evropě, tedy na kontinentě, který má tragickou zkušenost s druhou světovou válkou, na jejímţ počátku stál i spor o postavení národnostních menšin, budou pokusy o ustanovení systému ochrany práv národnostních menšin po ukončení války četné, ovšem opak byl pravdou. Zpočátku se této otázce nevěnovala ani Rada Evropy, která vznikla v roce 1949, a to zřejmě i kvůli rozdílným vnitrostátním ústavám v jejích členských státech (rozdíly panovaly mezi centralistickými, unitaristickými státy a mezi státy decentralizovanými, federalisticky uspořádanými). Klíčový impuls přišel aţ s koncem bipolárního světa (a tedy i Evropy) po roce 1989. Rada Evropy (stejně tak ale i KBSE) zaznamenala výrazný obrat směrem ke koncepční a komplexní ochraně národnostních menšin. Národy, jejichţ identita byla dlouhodobě potlačována (např. v Jugoslávii) touţily po emancipaci a staly jsme se svědky nárůstu nacionalismu, mnohdy s tragickými důsledky. Na evropské úrovni tak vznikla akutní poptávka po rozsáhlé koncepci ochrany národnostních menšin, jeţ by bránila vypuknutí etnických konfliktů. V této „nové éře“ došlo k vypracování Doporučení Parlamentního shromáždění č. 1134 o právech menšin (dále jen Doporučení) v říjnu 1990. Doporučení krom jiného obsahuje katalog specifických práv menšin, přičemţ je v něm rozlišováno mezi právy menšin jazykovými a národnostními. Národnostním menšinám (bod 11 Doporučení) náleţí uznání odlišné identity, právo na zachování kultur, práva v oblasti vzdělání, vykonávání náboţenství a také právo na spoluúčast v politickém rozhodovacím procesu týkajícím se záleţitostí menšin. Co se týká postavení menšin jazykových, tak těm náleţí (bod 12 Doporučení) přístup ke vzdělání v menšinovém jazyce a nerušený přístup k informacím v menšinovém jazyce bez ohledu na státní hranice. Další Doporučení o právech menšin (pod číslem 1177) bylo přijato Parlamentním shromáţděním v únoru 1992. Prvním právním dokumentem majícím přímou vazbu na problematiku národnostních menšin se stala

38

Blíţe viz např. SCHEU, Harald, Christian. Univerzální ochrana národnostních menšin. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 282 - 284.

21

Evropská charta pro regionální či menšinové jazyky, jeţ v rámci nástrojů Rady Evropy zaujímá zvláštní místo.39 Na dřívější Doporučení č. 1134 navazuje Doporučení č. 1201 (z roku 1993), přičemţ oproti němu zdůrazňuje individuální práva příslušníků národnostních menšin, stejně tak jako do novějšího Doporučení byla začleněna i explicitní definice národnostní menšiny, která obsahuje jak objektivní kritéria, tak kritéria subjektivní. Ohledně realizace Doporučení č. 1201 neexistovala dostatečná politická vůle, coţ se projevilo na summitu Rady Evropy ve Vídni v říjnu 1993. V závěrečné deklaraci se neobjevil jediný odkaz na toto Doporučení (ačkoliv příloha č. 2 Vídeňské deklarace je věnována pouze národnostním menšinám) a summit poţádal Výbor ministrů, aby v nejkratší době vypracoval rámcovou úmluvu specifikující principy ochrany menšin.40 Tento poţadavek byl splněn a vznikla Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin (Rámcová úmluva), která byla 1. února 1995 otevřena členským státům k podpisu.41 V platnost pak úmluva vstoupila dne 1. února 1998 a představuje jednu z nejobsáhlejších dohod určených na ochranu práv osob, které patří k národnostním menšinám, a to v oblastech hospodářského, společenského, politického a kulturního ţivota, a to spolu s podmínkami, které jim umoţní vyjadřovat, zachovat a rozvíjet svoji kulturu a identitu.42 Další dokumenty Rady Evropy se (aţ na některé dokumenty jejího Parlamentního shromáţdění pojednávající i o jazykových, náboţenských, kulturních a etnických menšinách) soustředí právě na

39

Evropská charta pro regionální či menšinové jazyky je v současnosti ratifikována ve 25 státech, další by měly brzy následovat (z námi zkoumaných zemí ji ratifikovaly všechny státy). Charta je navrţena na jednu stranu jako nástroj slouţící k ochraně a k podpoře menšinových jazyků, jakoţto významné součásti evropského kulturního dědictví. Na druhou stranu pak slouţí příslušníkům menšin jako prostředek k usnadnění pouţívání jejich jazyků v soukromí i ve veřejné sféře. Charta se hlavně soustředí na stanovení hlavních cílů a principů, které by měly státy přijmout a uplatňovat na všechny menšinové jazyky na svém území. Charta také obsahuje sérii konkrétních opatření, která by měla ulehčit a dále podpořit pouţívání jazyka národnostní menšiny ve veřejné sféře. Do působnosti Charty patří pouze jazyky, které se na území států pouţívají tradičně, nikoliv jazyky, které se na jejich teritoriu objevily v souvislosti s novějšími migračními trendy (stejně tak nedopadá na dialekty úředních jazyků). Cílem Charty je dosáhnout co nejlepší pozice, respektive co nejjednoduššího pouţívání menšinových jazyků ve vzdělávání, v médiích, v kultuře, či při komunikaci s úřady a při ekonomických a společenských aktivitách. Jedním ze základních principů Charty je respektování teritoriální integrity a suverenity signatářských států. Tento dokument reflektuje odlišnosti mezi signatářskými zeměmi, stejně tak jako odlišné postavení jednotlivých menšin, tudíţ je moţné přizpůsobit spektrum zajištěné ochrany konkrétním potřebám a moţnostem. Charta je tak rozdělena na dvě části – tu první tvoří povinné závazky, tu druhou pak specifické praktické závazky, které se mohou lišit dle státu, který je přijal, stejně tak jako dle jazyka, na který se vztahují. Je také moţné přijmout další závazky v souvislosti s tím, jak se vyvine např. ekonomická situace v konkrétním státě. Blíţe viz European Charter for Regional or Minority Languages. Council of Europe: Democracy - European Charter for Regional or Minority Languages [online]. Council of Europe, 2012 [cit. 15. 10. 2013]. 40 SCHEU, Harald, Christian. Regionální ochrana národnostních menšin. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 285-296. 41 Nebo také Rámcová úmluva na ochranu práv národnostních menšin. V originálním znění pak Framework Convention for the Protection of National Minorities (FCNM). 42 Rámcová úmluvu na ochranu práv národnostních menšin [online]. Generální direktorát pro lidská práva, Rada Evropy. Rámcová úmluvu na ochranu práv národnostních menšin [cit. 14. 5. 2013].

22

národnostní menšiny. Pochopitelně ani v Rámcové úmluvě není definice národnostních menšin, jelikoţ ţádná taková definice nebyla všemi členskými státy Rady Evropy schválena. Kaţdému účastníkovi Rámcové úmluvy tak byl ponechán prostor pro posouzení, které skupiny budou na jeho území v rámci této úmluvy zahrnuty. Tento výběr ovšem musí být proveden v dobré víře a v souladu s obecnými principy stanovenými v článku 3 Rámcové úmluvy.43 Pojem „národnostní“ menšiny pouţívají pak i dokumenty Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), respektive dokumenty jejího předchůdce Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (KBSE).44 Zmínit můţeme Kodaňskou deklaraci z roku 1990, která se stala jedním z nejvlivnějších mezinárodních dokumentů o ochraně národnostních menšin a stala se hlavní inspirací jak pro deklaraci OSN z roku 1992, tak i pro Rámcovou úmluvu. Ustanovení Kodaňské deklarace byla taktéţ začleněna do bilaterálních smluv (např. do níţe zmíněné smlouvy mezi Slovenskem a Maďarskem z roku 1995). Dokument je členěn do pěti hlavních kapitol: právní stát a svobodné volby, lidská práva a základní svobody, demokratické hodnoty a instituce, práva menšin a intolerance a mechanismus lidské dimenze. Předmětem rozsáhlé kapitoly věnované národnostním menšinám, jejíţ zařazení lze opět odůvodnit dramatickým národnostním napětím spojeným s rozpadem Jugoslávie a Sovětského svazu, je výčet konkrétních oprávnění souvisejících s jazykovou a kulturní odlišností národnostních menšin. Národnostním menšinám má být zaručeno právo na rovnost, na svobodnou volbu vlastní národnosti a na udrţování a rozvoj vlastní národnostní identity. Dále je v Kodaňské deklaraci upraveno právo na svobodné uţívání menšinových jazyků v soukromí a na veřejnosti. Další ustanovení se týkají i práva shromaţďovacího, práva na volné vyznání náboţenství (včetně práva na vyučování náboţenství v rodném jazyce), práva na neomezený kontakt s osobami stejného národnostního původu za hranicemi státu, práva na výměnu informací v rodném jazyce či práva na zakládání menšinových organizací. V bodu 35 je pak zmíněna územní autonomie jako jeden z nástrojů podpory etnické, kulturní, jazykové a náboţenské identity určitých národnostních menšin. Zřízení autonomních celků je však podmíněno specifickými historickými a územními

43

Článek 3 Rámcové úmluvy o ochraně národnostních menšin zní: 1. Kaţdý příslušník národnostní menšiny má právo svobodně si zvolit, zda chce či nechce být za takového příslušníka povaţován, a ţádná nevýhoda nesmí vzejít z této volby nebo z výkonu práv s ní spojených. 2. Příslušníci národnostních menšin mohou vykonávat práva a poţívat svobod, vyplývajících ze zásad zakotvených v této rámcové Úmluvě, jednotlivě, jakoţ i společně s jinými. (Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin s důvodovou zprávou. In: Council of Europe [cit. 29. 4. 2013]. 44 JANKUV, Jan. Medzinárodnoprávna ochrana práv príslušníkov menšín. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. S. 19 - 21.

23

podmínkami a souladem s oficiální politikou dotčeného státu. V Helsinkách v červenci 1992 se členské státy KBSE dohodly na zřízení instituce Vysokého komisaře pro národnostní menšiny (VKNM), jehoţ zřízením bylo sledováno zprostředkování řešení etnických konfliktů ještě předtím, neţ vypukne ozbrojený konflikt. Jeho mandát je spíše politického rázu a spočívá v hledání kompromisů, přijatelných pro strany konfliktu. VKNM je oprávněn navštěvovat zúčastněné státy a navazovat kontakt se všemi stranami, přičemţ k tomu nepotřebuje formální souhlas státu (omezen je zákazem komunikace s teroristickými skupinami) a podá zprávu úřadujícímu předsedovi. V případě, ţe jsou zjištěny okolnosti svědčící pro vypuknutí konfliktu, je informována Stálá rada, která následně převezme politickou iniciativu. Mise VKNM

proběhly v Pobaltí, v Rumunsku, na Slovensku, na

Balkáně (Albánie, Řecko, Makedonie), na Ukrajině, v Moldavsku či v Turecku.45 Evropská společenství/Evropská unie (EU) se nikdy nezabývala ochranou práv národnostních menšin systematicky, zpočátku se jednalo o integraci skrze ekonomickou spolupráci a otázka lidských práv byla poněkud opomíjena. Další vývoj evropské integrace (charakteristický tím, ţe spolu s kaţdým rozšířením o nové členské státy šlo ruku v ruce i rozšíření a prohloubení spolupráce) však vedl k vypracování komunitární koncepce ochrany základních lidských práv a ke vzniku a formulaci společného hodnotového systému, v němţ mají nezanedbatelné postavení širší standardy demokracie a právního státu. První rezolucí, která se týká úpravy menšinové otázky, se stala v roce 1981 Charta regionálních jazyků a kultur, respektive Charta práv etnických menšin. O dva roky později následovala rezoluce Evropského parlamentu (EP) o opatřeních ve prospěch jazykových a kulturních menšin a v roce 1987 pak rezoluce EP o jazycích a kulturách regionálních a etnických skupin v Evropských společenstvích. V praxi však iniciativy Evropského parlamentu nevedly k praktickým výsledkům a ţádné akty nebyly nakonec přijaty, coţ nastínilo v podstatě stav trvající déle, kdy bylo těţké najít shodu v této záleţitosti mezi členskými státy. V roce 1993 specifikovala Evropská rada poţadavky k přistoupení nových členských států, mezi nimiţ se objevilo i to, ţe je vyţadováno, aby kandidátská země dosáhla stability institucí zaručujících demokracii, právní stát, lidská práva a respektování a ochranu menšin. Toto opatření bylo cíleno jako jakási příprava půdy pro dosaţení určitého standardu „ustavní homogenity“ v rámci rozšířené Evropské unie. Tento politický závazek přijaly všechny stávající členské

45

SCHEU, Harald, Christian. Regionální ochrana národnostních menšin. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 327-335.

24

státy a po těch, které měly k Unii přistoupit, byl tento závazek vyţadován. Právě trvání na splnění poţadavků hrálo svou roli při konsolidaci demokracie v postkomunistických zemích střední a východní Evropy a při zvyšování standardu ochrany práv národnostních menšin v nich. Ochrana menšin byla přímo zavedena do textu asociačních dohod, které byly uzavírány s kandidáty na vstup. Evropská komise následně vydávala jednotlivým zemím posudky ohledně jejich pokroku na cestě k členství, přičemţ tyto posudky striktně rozlišovaly mezi legislativní úpravou a reálným stavem. Obzvláště Slovensko se potýkalo s velkými nedostatky, které málem vedly k vyloučení země z první vlny rozšíření.46 Se začátkem platnosti Amsterodamské a později Lisabonské smlouvy obsahuje primární právo v druhém článku Smlouvy o Evropské unii přímo to, ţe: „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.“47 V článku 7 téţe smlouvy je pak i sankční procedura, pakliţe členský stát závaţně poruší hodnoty uvedené v článku 2. Jako důleţitý milník ještě můţeme zmínit přijetí Listiny základních práv Evropské unie.48

46

SCHEU, Harald, Christian. Regionální ochrana národnostních menšin. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 336-355. 47 Smlouva o Evropské unii. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 25. 10. 2013].; Fundamental rights: challenges and achievements in 2012 [online]. European Union Agency for Fundamental Rights, 2012 [cit. 25. 10. 2013]. 48 Blíţe ke vztahu Evropské unie k právům národnostních menšin viz Fundamental rights: challenges and achievements in 2012 [online]. European Union Agency for Fundamental Rights, 2012 [cit. 25. 10. 2013].

25

2 Česká republika

Česká republika, respektive její území bylo po dlouhá léta (v podstatě po značnou část moderních dějin) velice multikulturním prostředím, coţ bylo způsobeno i její polohou ve středu Evropy, na místě kde se potkávaly východní vlivy se západními a realizovaly se zde mocenské zájmy více zemí. Samostatné Československo vzniklo 28. října 1918, přičemţ jeho dějiny jsou příběhem plným ztráty území a obyvatel, přičemţ výsledkem je velká homogenita obyvatelstva k 1. lednu 1993, kdy vznikly dva nové státy – Česká republika a Slovenská republika. Podíváme-li se na výsledky sčítání obyvatelstva z roku 1921, tak etnické sloţení Československa vypadalo následovně: 65,5 % tvořili Čechoslováci (z nich bylo přibliţně 14,5 % Slováků); 23,3 % byli Němci; 5,6 % Maďaři; 3,4 % Rusíni a Rusové; 1,3 % Ţidé a 0,5 % Poláci. Zajímavé je, ţe při tehdejším sčítání mělo obyvatelstvo moţnost svou národnost deklarovat omezenou. Svobodné přiznání mohlo být měněno sčítacím komisařem a bylo-li zřejmě nesprávné, a pokud s tím občan nesouhlasil, rozhodoval nadřízený politický úřad.49 Ovšem zejména po roce 1945 se o Československu (a po roce 1993) i o České republice hovoří jako o notně etnicky homogenní zemi, coţ souvisí s válečným a poválečným historickým a politickým vývojem po druhé světové válce. Jmenovat můţeme zejména holocaust Romů a Ţidů, deportaci Němců a Maďarů a komunistický reţim, který omezoval příhraniční pohyb a zemi do značné míry izoloval. Radikální změna tohoto stavu přišla s rokem 1989, který znamenal mimo jiné i otevření hranic a ekonomický rozvoj, který přilákal imigranty z řady zemí, zejména na východ od hranic České republiky (po dlouhou dobu ovšem Česká republika slouţila ovšem spíše jako tranzitní země, přes kterou tito migranti směřovali do Německa a dále na západ).

Postupně ale začíná docházet k formování

menšinových komunit, které začaly být početně větší a nápadnější pro majoritní populaci neţ „původní“ menšiny. Lze konstatovat, ţe nejdůleţitější byla menšinová agenda v české politice v období tzv. první republiky. Nejvýznamnější byl spor s německou menšinou, který také vedl ve svém

49

PETRÁŠ, René. Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodněprávní ochrana, Praha: Karolinum, 2009, s. 267-268.

26

důsledku k rozpadu Československa po mnichovské konferenci z roku 1938, a který navazoval na dlouholetou nevraţivost mezi Čechy a Němci z dob existence rakousko-uherské monarchie. Dříve dominantní Němci se po roce 1918 ocitli v pozici menšiny, přičemţ obdobné to bylo i v bývalé východní části monarchie s Maďary. Zásadní otázkou té doby bylo, zdali mohou být početní (a v rámci regionu i dominantní) Němci v mladé republice menšinou. Nejdůleţitější byla tedy otázka postavení jazykových menšin.50

2.1 Národnostní menšiny v České republice a menšinová politika Při sčítání obyvatel, které se uskutečnilo v roce 2011, se k české národnosti přihlásilo 6 711 624 obyvatel, 521 801 pak k moravské, 147 152 ke slovenské, 53 253 k ukrajinské, 39 096 k polské, 18 658 k německé, 29 660 k vietnamské, 17 872 k ruské, 12 214 k slezské, 8 920 k maďarské, 5 135 k romské a 2 642 666 osob pak národnost neuvedlo.51 Podíváme-li se na výsledky sčítání obyvatel z roku 2011, vidíme, ţe největší národnostní menšinou na území České republiky by byli Moravané. Fenoménu moravské identity a občasnému volání po větší autonomii historického území Moravy (a Slezska) se v této práci věnovat nebudeme (i proto, ţe nemají svého zástupce v Radě vlády pro národnostní menšiny), ovšem můţeme upozornit na zajímavý fakt, ţe téma moravské identity a jedna z klasických konfliktních linií centrum-periferie (aneb spor mezi Prahou a moravskými regiony) měly minimálně počátkem 90. let minulého století určitý politický potenciál a dokonce se Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko dostalo v rámci tehdejší federace do České národní rady. Největší národnostní menšina na území České republiky pak je tedy menšina slovenská následovaná menšinou ukrajinskou. Jedinou menšinou, která v České republice vytváří výrazně koncentrované osídlení, jsou ovšem Poláci na historickém teritoriu Těšínského Slezska (které obývá asi 75 % veškeré polské populace v ČR). Z historického hlediska se jedná o menšinu, která zůstala na území České republiky po rozpadu habsburské monarchie, která se dělila mezi bývalou

50

Blíţe k problematice ochrany menšin za první republiky a v obdobích následujících např. viz PETRÁŠ, René. Menšinová otázka v první československé republice a meziválečná mezinárodněprávní ochrana menšin. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 63-90. 51 Obyvatelstvo podle národnosti, mateřského jazyka a podle pohlaví [online]. Český statistický úřad, 2011. [cit. 29. 10. 2013].

27

Československou republiku a Polsko. Stanovení přesné hranice ovšem bylo komplikované a o jejím průběhu rozhodla aţ Rada velvyslanců vítězných velmocí v Spaa v roce 1920. Od této doby se datuje polská přítomnost na území českých zemí. Tato menšina má vybudovanou rozsáhlou síť svých organizací – občanských sdruţení, stejně tak vyvíjí bohatou kulturní činnost. Početně významnější slovenská menšina ţije rozptýleně po celém území České republiky, navíc se zčásti nejedná o stabilní populaci, která by se aktivně zapojovala do společenského dění v ČR, jelikoţ část Slováků ţijících v ČR tvoří pracovní migranti. Počet Ukrajinců můţe být dle některých odhadů mnohem vyšší, neţ udávají oficiální statistiky, panuje předpoklad, ţe migrační vlna po listopadu 1989 čítá asi 50 tisíc osob. Hlavními místy osídlení jsou Praha a Karlovy Vary, ale i Děčín, Brno či Ostrava.52 Před listopadem 1989 výkon menšinové politiky zajišťovaly v ideologických intencích té doby poradní a koordinační orgány republikových vlád pro otázky národnostních menšin ve smyslu

tehdy

platného

ústavního

zákona

z roku

1968

o

postavení

národností

v Československé socialistické republice. Tento zákon předpokládal přijetí dalších prováděcích zákonů, ovšem k tomu nikdy nedošlo. V rámci Národní fronty působily organizace polské a německé menšiny, nicméně omezovaly se spíše na společensko-politické akce. Po listopadu 1989 získali příslušníci menšin moţnost se aktivně zapojit do politického a společenského ţivota, ale vzhledem ke komplikovaným kompetenčním sporům o vymezení působnosti orgánů republik a federace nelze v letech 1991 a 1992 hovořit o systémovém přístupu k otázce řešení situace národnostních menšin.53 O tom, ţe v současnosti nepředstavují menšiny pro Českou republiku tu nejdiskutovanější otázku, svědčí i fakt, ţe ani dle oficiálních programů politických stran, nepředstavuje postoj k národnostním menšinám jejich prioritu. Ovšem v praktické politice se lze i zde setkat s celou řadou případů, kdy se politici z různých stran negativně vyjadřovali o národnostních menšinách a imigrantech s cílem získat voličskou podporu, přičemţ lze

52

SULITKA, Andrej. Národnostní menšiny v České republice po roce 1989 a národnostněmenšinová politika. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 164-175. 53 Blíţe viz SULITKA, Andrej. Národnostní menšiny v České republice po roce 1989 a národnostněmenšinová politika. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 148-185.

28

konstatovat, ţe tento typ vyjadřování určitý mobilizační potenciál má. V tomto ohledu nejvíce takovýchto vyjádření směřuje vůči Romům.54

2.2 Legislativa mající vztah k postavení národnostních menšin v České republice a jejich práva Základní pramen ústavní úpravy postavení národnostních menšin v České republice představuje Listina základních práv a svobod (Listina), která se této problematice věnuje na několika místech. Jedná se zejména o její třetí hlavu (zaměřenou přímo na postavení menšin národnostních a etnických). V hlavě čtvrté pak Listina upravuje hospodářská, sociální a kulturní práva – tedy práva osob, které jsou rovněţ v odlišném postavení neţ majorita. Krom těchto samostatných ustanovení se problematiky národnostních menšin dotýkají i další ustanovení, kdy můţeme jmenovat zejména princip rovnosti, který obsahuje článek 1 Listiny. Respektování tohoto principu pak rozhodně patří mezi podstatné náleţitosti demokratického právního státu, jejichţ změna je nepřípustná dle čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky. Dalším důleţitým ustanovením je čl. 3 odst. 2 Listiny, dle nějţ má kaţdá právo: „svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.“ Rozhodnutí o příslušnosti k menšině je tak volním aktem. Vrátíme-li se k hlavě třetí, tak článek 24 říká, ţe: „Příslušnost ke kterékoli národnostní nebo etnické menšině nesmí být nikomu na újmu.“ Článek 25 pak jiţ přímo upravuje „menšinová“ práva. Dle jeho prvního odstavce občanům ČR, kteří tvoří národní nebo etnické menšiny: „se zaručuje všestranný rozvoj, zejména právo společně s jinými příslušníky menšiny rozvíjet vlastní kulturu, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku a sdružovat se v národnostních sdruženích“. Podrobnosti stanoví zákon. V druhém odstavci tohoto článku je pak zaručeno téţ právo na vzdělání v jejich jazyku, právo uţívat jazyka národnostní menšiny v úředním styku a právo účasti na řešení věcí týkajících se národnostních a etnických menšin.55 Tato práva jsou konkretizována v celé řadě zákonů, zejména pak ve školském zákoně a také v procesních předpisech, které upravují řízení před soudy a jinými orgány veřejné moci, či kupříkladu v zákonech volebních. Pouze příslušníkům

54

ŠEREK, Jan; PETROVIČOVÁ, Zuzana; PORUBANOVÁ-NORQUIST, Michaela. Mladí a nevšední. Studie občanského ţivota mladých lidí z etnických menšin a majority v České republice. Brno: Masarykova univerzita, 2012. s. 32-33. 55 Listina základních práv a svobod. Zákon č. 2/1993 Sb. e [cit. 20. 10. 2013].

29

národnostních menšin je „věnován“ zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů (menšinový zákon). Tento zákon vnesl do předchozí úpravy některé nové prvky – definoval pojem národnostní menšina a příslušník národnostní menšiny, zavedl pojem národnostních menšin, které tradičně a dlouhodobě ţijí na území ČR. Zároveň konkretizuje práva zaručená Listinou a konkretizuje je. Ovšem zatímco Listina mezi příslušníky národnostních menšin nerozlišuje, menšinový zákon právě rozlišuje práva, která náleţí příslušníkům národnostních menšin, a práva, která náleţí pouze příslušníkům národnostních menšin, které tradičně a dlouhodobě ţijí na území České republiky.56 Ve svém § 1 odst. 2 zákon říká, ţe jím nejsou dotčena ustanovení zvláštních právních předpisů, která upravují postavení národnostních menšin.57 Jak jsme jiţ konstatovali, české právo zná definici národnostních menšin. Národnostní menšina tak „je společenství občanů České republiky žijících na území současné České republiky, kteří se odlišují od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi, tvoří početní menšinu obyvatelstva a zároveň projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury a zároveň za účelem vyjádření a ochrany zájmů jejich společenství, které se historicky utvořilo.“ Za příslušníka národnostní menšiny pak menšinový zákon označuje občana „České republiky, který se hlásí k jiné než české národnosti a projevuje přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti.“58 Stejný zákon také zřídil a upravil činnost Rady vlády pro národnostní menšiny jakoţto poradního a iniciativního orgánu vlády pro otázky týkající se národnostních menšin a jejich příslušníků. V jejím čele stojí člen vlády (v říjnu 2013 jím byl kupříkladu ministr zahraničních věcí Jan Kohout), kterého na návrh předsedy vlády jmenuje vláda. Krom zástupců státních institucí (včetně náměstků ministrů) jsou jejími členy i zástupci národnostních menšin, přičemţ jednotlivé menšiny mají v Radě jednoho aţ dva zástupce. Ač nemá Rada ţádné výkonné organizace, můţe být povaţována za významnou platformu pro

56 PETRŮV, Helena. Citlivá místa právní úpravy postavení národnostních menšin v České republice (současný stav, náměty a inspirace). In: PETRÁŠ, René. Aktuální problémy právního postavení menšin v České republice. Sborník příspěvků z odborného semináře menšiny a právo v České republice, Praha 2010. Praha: Úřad vlády České republiky, 2010. s. 46–50. 57 Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů (menšinový zákon) [cit. 20. 10. 2013]. 58 § 2 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů (menšinový zákon) [cit. 20. 10. 2013].

30

prosazování zájmů menšin. V létě roku 2013 se počet zástupců národnostních menšin zvýšil z dvanácti na čtrnáct, kdy k zástupcům maďarské, bulharské, chorvatské, německé, polské, romské, rusínské, ruské, řecké, slovenské, srbské a ukrajinské menšiny přibyli zástupci menšiny běloruské a vietnamské.59 Tato skutečnost v podstatě znamená (pouţijeme-li „mediální“ zkratku), ţe v současnosti Česká republika uznává 14 národnostních menšin.60 2.2.1 Mezinárodní rámec

Největší vliv na změnu menšinové politiky v České republice měla díky předvstupním mechanismům Evropská unie, do které Česká republika vstoupila 1. května 2004, zatímco OBSE (jejímţ členským státem se stala jiţ v roce 1993) přispěla k charakterizování problematického postavení Romů jako lidsko-právní otázky. V průběhu 90. let minulého století čelila Česká republika (a do určité míry i dodnes čelí) kritice ze strany mezinárodních organizací ohledně stavu lidských práv. Tato kritika se soustředila zejména na postavení Romů, kterého si všímal i zahraniční tisk a nadnárodní nestátní neziskové organizace (jako např. Amnesty International a Helsinki Watch).61 Česká republika ratifikovala Evropskou chartu regionálních či menšinových jazyků dne 15. listopadu 2006. Při ratifikaci bylo učiněno prohlášení, kterým se ČR zavazuje aplikovat v souladu s čl. 2 odst. 2 a 3 odst. 1 Charty vybraná ustanovení její části III. Pro Českou republiku vstoupila Charta v platnost podle čl. 19 odst. 2 dne 1. března 2007. Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin Česká republika podepsala dne 28. dubna 1995, přičemţ ratifikační proces byl ukončen 18. prosince 1997.62 Jedná se ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR o součást právního řádu ČR mající aplikační

59

PETRŮV, Helena. Citlivá místa právní úpravy postavení národnostních menšin v České republice (současný stav, náměty a inspirace). In: PETRÁŠ, René. Aktuální problémy právního postavení menšin v České republice. Sborník příspěvků z odborného semináře menšiny a právo v České republice, Praha 2010. Praha: Úřad vlády České republiky, 2010. s. 50-51; Statut Rady vlády pro národnostní menšiny [online]. Vláda České republiky, 2013 [cit. 15. 10. 2013]. 60

Na vietnamskou komunitu se čím dál tím více soustředí pozornost i akademiků. Upozornit můţeme na dva zajímavé počiny, kterými jsou jednak diplomová práce: LE DUC, Duy. Vietnamská komunita v České republice a státní občanství. Brno, 2011. 87 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Pavel KANDALEC, tak kniha: NOŢINA, Miroslav; KRAUS, Filip. Kriminální sítě ve vietnamské diaspoře: případ České republiky. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2009. 61 SOBOTKA, Eva. Czech Republic. Exceptionality and conditionality at work. In: RECHEL, Bernd. Minority Rights in Central and Eastern Europe. London, New York: Routledge, 2009. s. 100. 62 Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2012 [online]. Úřad vlády ČR. Sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny, 2013 [cit. 15. 10. 2013].

31

přednost před zákony. Česká republika je také vázána mezinárodními smlouvami uzavřenými s Německem, Polskem a Slovenskem. 2.2.2 Kultura

Realizace Listinou zaručeného práva na rozvoj kultury národnostních menšin probíhá primárně formou poskytování dotací organizacím, které zastupují jednotlivé národnostní menšiny. Dotační politika státu, která směřuje na podporu kulturních aktivit národnostních menšin je v gesci ministerstva kultury, konkrétně pak odboru regionální a národnostní kultury. Je ale také součástí grantového programu odboru umění a knihoven, odboru ochrany movitého kulturního dědictví, muzeí a galerií a grantového programu pro oblast kinematografie a oddělení správy státních fondů.63 Obsahem projektů, které byly přihlášeny do výběrového řízení, spadajícího do působnosti odboru regionální a národnostní kultury, byly: umělecké aktivity, kulturně vzdělávací a výchovné aktivity, studium a rozbory národnostní kultury a lidových tradic, multietnické kulturní akce (směřující mimo jiné např. k potírání negativních projevů extremismu, rasové a národnostní nesnášenlivosti a xenofobie), ediční činnost (neperiodické publikace) a konečně dokumentace národnostní kultury. V roce 2012 se přihlásilo o granty celkem 50 subjektů se 70 projekty, přičemţ 59 z nich dotaci dostalo. Celková výše kaţdoročně poskytovaných finančních prostředků se pohybuje okolo 8 miliónů korun a ani rok 2012 nebyl výjimkou. Největší počet projektů předkládají subjekty reprezentující polskou a slovenskou národnostní menšinu.64 2.2.3 Vzdělávání

Právo na vzdělání v menšinovém jazyce zajišťuje § 11 menšinového zákona. Příslušníci menšin, které tradičně a dlouhodobě ţijí na území ČR, mají právo na výchovu a vzdělávání se ve svém mateřském jazyce ve školách, předškolních zařízeních a školských zařízeních za podmínek stanovených zvláštními právními předpisy. Stejně tak si mohou příslušníci národnostních menšin zřizovat soukromé školy, předškolní zařízení a soukromá

63

SULITKA, Andrej. Národnostní menšiny v České republice po roce 1989 a národnostněmenšinová politika. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 184. 64 Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2012 [online]. Úřad vlády ČR. Sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny, 2013 [cit. 15. 10. 2013].

32

školská zařízení. Jedinou menšinou, která má vytvořenou na území České republiky síť škol, jeţ jsou součástí veřejného školství s vyučovacím jazykem menšiny, jsou Poláci.65 Vzdělávání příslušníků národnostních menšin pak upravuje podrobněji § 14 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů (školský zákon). Zde jsou specifikována pravidla pro zřizování škol s vyučovacím jazykem národnostní menšiny, stejně tak je školským zákonem zavedena moţnost, aby pro podporu zájmů příslušníků národnostních menšin mohl ředitel školy se souhlasem zřizovatele stanovit v rámci školního vzdělávacího programu předměty nebo jejich části, v nichţ bude moţno výuku organizovat dvojjazyčně, a to i v jazyce národnostní menšiny. Rovněţ je stanoveno, ţe vysvědčení, výuční listy a diplomy o absolutoriu se ve školách, kde se vyučuje v jazyce národnostní menšiny, vydávají dvojjazyčně, krom češtiny i v jazyce národnostní menšiny. Garantováno je i to, ţe ţáci mají právo skládat ve vyučovacím jazyce i společnou a profilovou část státní maturity (krom zkoušky z českého jazyka a literatury). Všechny polské školy se nacházejí na území okresů Karviná a Frýdek-Místek. V roce 2012 existovalo 33 polských mateřských škol, 25 škol základních (celkem 112 tříd), v Českém Těšíně pak je Gymnázium s polským jazykem vyučovacím66 (které v roce 2012 navštěvovalo 328 ţáků) a Obchodní akademie (kde bylo v loňském roce 54 ţáků).67 2.2.4 Používání jazyka národnostních menšin

Dle čl. 25 odst. 2 písm. b) Listiny se občanům příslušejícím k národnostním menšinám zaručuje za podmínek stanovených zákonem právo uţívat jejich jazyk v úředním styku. V souvislosti s novelizací účinnou od 1. ledna 2014 se na základě praktických zkušeností modifikují podmínky pro označování obce, jejích částí, ulic a jiných veřejných prostranství a označení budov státních orgánů v jazycích národnostních menšin. Dosud platí, ţe obci vzniká povinnost pouţívat pro označování jazyk národnostní menšiny, jestliţe tak rozhodne výbor pro národnostní menšiny na základě ţádosti zástupců příslušné menšiny. Nově vznikne taková

65

Existuje ale i jedna základní škola a pět středních škol s vyučováním v němčině. Viz Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2012 [online]. Úřad vlády ČR. Sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny, 2013 [cit. 15. 10. 2013]. 66 Více o historii školy (pouze v polštině) nalezneme zde: Historia Gimnazjum [online]. Gimnazjum z Polskim Językiem Nauczania w Czeskim Cieszynie, 2012 [cit. 25. 10. 2013]. 67

Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2012 [online]. Úřad vlády ČR. Sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny, 2013 [cit. 15. 10. 2013].

33

povinnost obci i tehdy, jestliţe o to písemně poţádá spolek, který zastupuje zájmy příslušné národnostní menšiny a který ke dni podání této ţádosti působí na území obce minimálně 5 let.68 Základní podmínka, aby se k menšinám hlásilo minimálně 10 % občanů obce, zůstává zachována (musí tomu tak nově ale být ve dvou po sobě jdoucích sčítáních obyvatel).69 Podle dikce § 7 menšinového zákona mají příslušníci národnostních menšin právo na uţívání svého jména a příjmení v jazyce národnostní menšiny za podmínek stanovených zákonem o matrikách.70 Příslušníci národnostních menšin tradičně obývajících území ČR mají právo na uţívání jazyka své menšiny v úředním styku a před soudy. V občanském řízení mají účastníci právo jednat před soudem ve své mateřštině. Soud jim tak ustanoví tlumočníka, jakmile vznik takovéto potřeby vyjde v průběhu řízení najevo. Takovéto právo se uplatní i ve správním soudnictví. Občanský soudní řád (na který soudní řád správní v tomto případě odkazuje) nerozlišuje mezi cizím státním příslušníkem a občanem České republiky, který patří mezi národnostní menšiny. Dále mají podle ustanovení § 10 zákona o právech příslušníků národnostních menšin příslušníci národnostním menšin, které tradičně a dlouhodobě ţijí na území ČR, za podmínek stanovených zvláštními právními předpisy (tj. volebními zákony), nejen právo na zveřejnění oznámení o době a místě konání voleb, ale také právo na další informace pro voliče v jazyce národnostních menšin. Ministerstvo vnitra zasílá, a to nad rámec povinností stanovených mu volebními zákony, před kaţdými volbami Informaci o způsobu hlasování v jazyce příslušných národnostních menšin všem obcím, kde občané hlásící se k jiné národnosti neţ české dosahují alespoň 10% obyvatel obce. Informace o způsobu hlasování v jazycích národnostních menšin je pak v dotčených obcích obvyklým způsobem zveřejněna. Obdobně je tomu i při konání místního a krajského referenda.71

68

Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2012 [online]. Úřad vlády ČR. Sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny, 2013 [cit. 15. 10. 2013]. 69 Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2012 [online]. Úřad vlády ČR. Sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny, 2013 [cit. 15. 10. 2013]. 70

Dle § 69 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů se příjmení ţen tvoří v souladu s pravidly české mluvnice. Při zápisu uzavření manţelství lze ale na základě ţádosti ţeny, jíţ se uzavření manţelství týká, uvést v matriční knize příjmení, které bude po uzavření manţelství uţívat, v muţském tvaru, jde-li o (krom jiného) o občanku, která je jiné neţ české národnosti. V muţském tvaru můţe být za stejné podmínky zapsáno i příjmení při narození dítěte. Dále lze podle zvláštního zákona (č. 165/2004 Sb.) změnit i jiţ zapsané příjmení ţeny, či dítěte do podoby odpovídající jazyku národnostní menšiny. 71 Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2012 [online]. Úřad vlády ČR. Sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny, 2013 [cit. 15. 10. 2013].

34

2.2.5 Média

Národnostní menšiny ţijící v České republice mají článkem 25 Listiny zaručené i právo „(…) rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku.“72 Toto právo je realizováno opět prostřednictvím dotací, které jsou v působnosti ministerstva kultury v rámci dotačního programu Podpory rozšiřování a přijímání informací v jazycích národnostních menšin. V rámci tohoto programu je podporováno vydávání periodického tisku a výroba programů pro rozhlasové či televizní vysílání v jazycích národnostních menšin za podmínky, ţe jsou tato periodika anebo vysílání určeny pro rozhlasové či televizní vysílání v jazycích národnostních menšin, jsou určeny pro šíření na území České republiky a nejedná se o aktivity prováděné za účelem zisku. Grantovým programem bylo v roce 2012 podpořeno 26 projektů, přičemţ celková částka byla o něco málo niţší neţ 22 miliónů. V posledních letech se dislokovaná suma neustále sniţuje, ještě v roce 2009 činila přibliţně 30 miliónů.73 Veřejnoprávní televizní a rozhlasové stanice také zajišťují pravidelné národnostněmenšinové vysílání anebo pořady o menšinách. Od roku 2004 je vysíláno ostravským studiem České televize jako týdeník zpravodajství v polštině a pořad Babylon věnovaný i problematice národnostních menšin. V ostravském studiu Českého rozhlasu působí samostatná redakce pro polské vysílání a vysílání pro národnostní menšiny je organizováno i praţskou redakcí Radioţurnálu (jak na centrální, tak na regionální úrovni).74 Zmínit můţeme i velmi známý pořad O Roma vakeren vysílaný pravidelně v sobotu anebo nedělní pořad Stretnutie určený slovenské menšině (oba dva jsou vysílané krátce po osmé hodině večerní). Lze předpokládat, ţe tvorba pro národnostní menšiny (a o nich) bude např. v České televizi na vzestupu – v loňském roce (2012) zde začala po delší odmlce pracovat Pracovní skupina pro národnostně menšinové vysílání. Stejně tak vznikla v České televizi Tvůrčí producentská skupina tvorby pro národnostní, etnické a jiné menšiny.75

72

Listina základních práv a svobod. Zákon č. 2/1993 Sb. e [cit. 20. 10. 2013]. Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2012 [online]. Úřad vlády ČR. Sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny, 2013 [cit. 15. 10. 2013]. 73

74

SULITKA, Andrej. Národnostní menšiny v České republice po roce 1989 a národnostněmenšinová politika. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 164-175. 75 Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2012 [online]. Úřad vlády ČR. Sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny, 2013 [cit. 15. 10. 2013].

35

2.2.6 Ekonomická a politická participace

Co se týká ekonomické participace národnostních menšin, nejvíce vyloučenou skupinou jsou Romové. Hojně diskutovanou otázkou poslední doby je kupříkladu to, ţe jsou Romové v podstatě vyloučeni z „běţného“ trhu s bydlením. Této situace, spolu s nevhodně nastaveným mechanismem vyplácení státních příspěvků na bydlení, vyuţívají vlastníci ubytoven a podobných zařízení, coţ vede k vytváření koncentrovaných větších komunit povětšinou ve strukturálně postiţených regionech, coţ dále zvyšuje napětí. Stejně tak je Česká republika dlouhodobě kritizována pro nápadně vysoké počty romských ţáků, kteří jsou vzděláváni ve speciálním školství, coţ rozhodně nepřispívá k naději na zlepšení jejich ekonomické situace. Tato největší česká národnostní menšina stojí stranou i celostátní (a lokální) politiky. Ačkoliv je jejich počet odhadován aţ na 300 00076, nemají ţádného svého zástupce v parlamentu. Hlavní politické strany jsou přesvědčeny, ţe umístění romského kandidáta na kandidátní listinu jim můţe spíše uškodit, vzhledem ke všeobecnému vnímání Romů, které se obzvláště v poslední době zhoršilo (o čemţ svědčí i stále četnější protiromské protesty). V České republice proběhlo několik pokusů o vytvoření romské politické strany, ovšem ani strana poslední – Romská demokratická strana - se výrazněji neprosazuje. Další menšiny nejsou rovněţ ve vrcholové politice zastoupeny (ačkoliv jednotlivci pocházející z pozadí národnostních menšin se stali kupříkladu ministry, ovšem jejich příslušnost k této menšině nebyla, alespoň pokud je autorovi známo, ţádným způsobem akcentována). Na lokální úrovni dochází k prosazení zástupců např. polské menšiny (na Těšínsku). Menšiny mají právo účasti na řešení věcí, které se jich týkají na místní a regionální úrovni.77 Mechanismus výkonu tohoto práva upravují zákony o obcích, o krajích a o hlavním městě Praze. Z těchto zákonů vyplývá povinnost zřídit výbor pro národnostní menšiny. Základní podmínkou pro vznik tohoto výboru je to, aby se k národnostním menšinám přihlásilo alespoň 10 % občanů obce. Tato ustanovení v současnosti procházejí novelizací. Nově bude muset být tento výsledek zaznamenán po dvě za sebou jdoucí sčítání lidu, také se nově podmiňuje jeho zřízení ţádostí spolku reprezentujícího národnostní menšinu. V současnosti je 30 obcí s polskou menšinou, které splnily podmínky a mají Výbor a pouze tři

76

Blíţe k postavení Romů v ČR např. viz Zpráva o stavu romské menšiny v České republice za rok 2011 [online]. Úřad vlády ČR. Rada vlády pro záleţitosti romské menšiny, 2012 [cit. 15. 10. 2013]. 77 § 6 zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů (menšinový zákon) [cit. 20. 10. 2013].

36

obce, kde překročila potřebných 10 % obyvatel obce slovenská menšina. Stejný procentní podíl, ale všech národnostních menšin, je překročen pouze ve čtyřech obcích. Jediné statutární město, které zřizuje Výbor (ještě ze zákona) je Karviná, kde je příslušníků národnostních menšin 11,85 %, dále jsou Výbory v Brně a v Chomutově (ač zde povinnost jej zřídit nevznikla). Na krajské úrovni je Výbor zřízen pouze v Karlovarském kraji, povinné hranici 5 % se blíţí kraj Moravskoslezský a Praha.78

78

Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2012 [online]. Úřad vlády ČR. Sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny, 2013 [cit. 15. 10. 2013].

37

3 Slovenská republika

Jiţ na první pohled lze předpokládat, ţe bude pro Slovensko otázka postavení národnostních menšin a jejich práv daleko důleţitějším tématem, neţ je tomu v západní části bývalé federace, v České republice, kde rozhodně absentuje v kaţdodenních debatách. Národnostní sloţení Slovenska je díky o něco komplikovanější historii podstatně bohatší, respektive podíl menšin na celkové populaci Slovenska je výrazně větší. Dle výsledků sčítání obyvatel tvoří menšiny dlouhodobě přibliţně 15 % populace. Mezi léty 1993, kdy získalo Slovensko samostatnost, a rokem 1998 měla země zkušenost se sérií koaličních vlád sloţených z nacionalistických a populistických stran, které čelily četné kritice mezinárodního společenství krom jiného kvůli porušování práv menšin, zneuţívání tajných sluţeb a korupci. V té době se muselo Slovensko vypořádat s mnoha komplikacemi při své snaze o integraci do západních mezinárodních organizací (při původně plánovaných více vlnách vstupu do Evropské unie se o Slovensku rozhodně nehovořilo v souvislosti s první vlnou, stejně tak jako byly velmi komplikované vztahy se Severoatlantickou aliancí) a bylo moţné hovořit o určitém odklonu od porevolučního demokratického kurzu. Toto období bylo charakterizováno i debatou o roli Slováků a národnostních menšin v nově vzniklém státě, kdy premiér Mečiar (Hnutí za demokratické Slovensko) často osočoval Maďary z toho, ţe jsou proti-slovenští a spoléhal se na podporu proti-maďarských stran. Autoritativní vlády Mečiara vládly aţ do roku 1998, kdy došlo po demokratických volbách k významné změně a k nástupu premiéra Dzurindy k moci. Ovšem souţití majoritní populace s národnostními menšinami proţívalo těţší období i v pozdější době. Během čtyřletého období první vlády sociální demokracie (SMER) po roce 2006, vedené Robertem Ficem, byla přijímána legislativa snaţící se o posílení charakteru Slovenska jako státu etnických Slováků.79 Přijatá opatření byla veřejnosti prezentována jako reakce na politiku maďarské vlády vůči Slovákům ţijícím v Maďarsku v oblasti kultury, vzdělávání a pouţívání mateřského jazyka. Vztahy Slováků s Maďary byly dále vyostřeny

79

Součástí vládní koalice byla i populisticko – radikální Slovenská národní strana, v jejímţ čele stál aţ donedávna (do roku 2012) Ján Slota, známý svými ostře proti-maďarskými výroky.

38

v roce 2010, kdy bylo legislativou omezeno dvojí občanství80 a došlo k oslavování kontroverzních historických událostí v dějinách obou národů (např. výročí devadesáti let od uzavření Trianonské mírové dohody)81. Zklidnění situace přišlo po volbách v roce 2010, kdy se na dva roky dostala k moci koalice vedená křesťanskými demokraty v čele s premiérkou Ivetou Radičovou.82 Tato vláda se snaţila zmírnit dříve přijatá opatření (ve svém programovém prohlášení měla snahu novelizovat zákon státním jazyku SR, či zákon o státním občanství SR). Vztahy, zejména s maďarskou národnostní menšinou se zlepšily poté, co byla v roce 2011 skutečně přijata novela zákona o státním jazyku SR, jeţ umoţnila pouţívání jazyka menšiny v místech, kde menšina konstituuje více jak 15 % obyvatel (předchozí práh byl stanoven na 20 %). Ovšem toto pravidlo je uplatnitelné pouze pokud je přítomnost konkrétní národnostní menšiny podloţena dvěma po sobě jdoucími sčítáními lidu, tudíţ z něj budou menšiny těţit nejdříve v roce 2021. Naopak toto právo můţe být menšině v dané obci „odňato“ pakliţe klesla její přítomnost v konkrétním místě pod 15 % ve třech po sobě jdoucích sčítáních.83 Po předčasných volbách v roce 2012 se k moci vrátil Robert Fico, který nověji pobouřil zástupce slovenských národnostních menšin svými prohlášeními z února roku 2013, kdy kritizuje menšiny, které dle něj pouze kladou poţadavky a pro Slovensko nic nedělají.84 Na Slovensku došlo k několika pokusům o novelizaci zákona o státním občanství SR, ovšem prozatím nebyl ţádný z nich, který by zmírnil zavedenou ztrátu občanství Slovenska a pokutu aţ 3 319 euro za nenahlášení získání nového občanství, v roce 2010, (květen 2013) úspěšný. Novela z roku 2010 se dokonce dostala před Ústavní soud Slovenské republiky, kdy byl podán návrh skupinou 30 (v návrhu samotném figuruje tento počet, ovšem připojených podpisů je 44) poslanců Národní rady SR. Poslanci ve svém návrhu ze září 2011 napadli

80

Blíţe k problematice slovensko – maďarského sporu týkajícího se udělování státních občanství viz Kandalec, Pavel. Úvaha nad vícerým státním občanstvím na pozadí slovensko-maďarského sporu. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 3, s 1-6. 81 Trianonská mírová dohoda podepsaná 4. června 1920 definitivně určila hranice mezi Československem a Maďarskem. 82 Součástí této koalice byla i strana hájící zájmy maďarské menšiny MOST-HÍD. 83 MESEŢNIKOV, Grigorij – KOLLÁR, Miroslav - VAŠEČKA, Michal. Country Report Slovakia. In: Nations in Transit 2012 [online]. Washington D.C.: Freedom House, 2012. s. 495-511 [cit. 22. 5. 2013]. 84

Fico řekl: „Stáva sa módnou zvyklosťou, ţe od menšín na Slovensku vídame najmä poţadovačnosť, ale nijaké povinnosti voči štátu. Skôr natiahnuté ruky, zato takmer minimálne pestovanie občianskych cností.“ Ve své kritice šel ovšem ještě dále, kdy řekl, ţe nezávislý stát nezávislý štát „sme prednostne nezakladali pre menšiny, akokoľvek si ich váţime, ale najmä pre slovenský štátotvorný národ... Zvláštna je tendencia, ako sa všade zámerne do popredia a na úkor štátotvorného slovenského národa vysúvajú problémy menšín.“ (Viz Menšiny: Premiér Fico poniţuje vlastných občanov. SME.sk [online].Petit Press [cit. 22. 5. 2013].

39

nerespektování řádného legislativního procesu, kdy bylo napadené ustanovení zákona přijímáno ve zkráceném legislativním jednání, čímţ mělo dle nich dojít k porušení slovenské ústavy. Dále ve svém návrhu namítali „nejasnost, neurčitost a nevykonatelnost“ napadených právních norem, které tedy neodpovídají základnímu principu právního státu (dle čl. 1. ods. 2 Ústavy SR). Pozastavení účinnosti novelizovaných ustanovení zákona bylo poslanci navrhováno zejména z těchto důvodů: „Štátne občianstvo je základným právom, na ktoré sa viažu nesmierne významné oprávnenia (ale aj povinnosti) najmä politického charakteru (napr. volebného práva), práva sociálneho charakteru (týkajúce sa najmä sociálneho zabezpečenia), ale aj zamestnania (niektoré funkcie viažuce sa na štátne občianstvo), oprávnení trestnoprávneho charakteru (extradície) a napokon aj napr. práva majetkové (prebiehajúce reštitúcie) a iné. Uplatňovanie napadnutých ustanovení predmetného zákona môže bez akýchkoľvek pochybností „ohroziť základné práva alebo slobody alebo ľudské práva a základné slobody» a nesporne hrozí aj „iný vážny nenapraviteľný následok“, vyplývajúci najmä z toho, že niektorým osobám sa na základe protiústavných noriem odníme štátne občianstvo“.85 Návrh poslanců byl soudem přijat k dalšímu jednání, ovšem následně bylo v červenci 2012 rozhodnuto o tom, ţe důvody uvedené poslanci nejsou natolik významné, aby Ústavní soud uplatnil „výjimečnou“ pravomoc soudu a napadená ustanovení zákona o státním občanství SR tak nebyla zrušena.86 Ač byla novelizace zákona o státním občanství z října 2010 zjevnou reakcí na zjednodušování udělování maďarského občanství, bývalých slovenských občanů, kteří získali maďarské občanství a ztratili občanství slovenské, je výrazně méně, neţ občanů, kteří o slovenské občanství přišli získáním občanství jiného státu, tudíţ je jeho naplnění původně zamýšleného efektu poněkud diskutabilní a lze nadhodit tezi, ţe opatření dopadá daleko více na Slováky stěhující se za prací, neţ na etnické Maďary mající slovenské občanství.87

85

Uznesenie Ústavného súdu Slovenskej republiky ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. PL. ÚS 11/2011. In: Prehľad vybraných rozhodnutí Ústavného súdu Slovenskej republiky [online]. Ústavný súd Slovenské republiky [cit. 23. 5. 2013]. 86

Uznesenie Ústavného súdu Slovenskej republiky ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. PL. ÚS 11/2011. In: Prehľad vybraných rozhodnutí Ústavného súdu Slovenskej republiky [online]. Ústavný súd Slovenské republiky [cit. 23. 5. 2013]. 87 Zákon o státním občanství nařizoval od 17. července 2010 povinnost oznamovat nabytí státního občanství cizího státu, přičemţ občanství slovenské bylo následně v praxi skutečně odnímáno (do začátku května 2013 přišlo o slovenské občanství 483 osob, přičemţ se objevují spekulace, ţe mnozí lidé získání nového občanství tají). Na nový zákon nejvíce doplácejí lidé, kteří získali občanství České republiky (218 osob), Německa (83),

40

3.1 Národnostní menšiny na Slovensku a menšinová politika Při posledním sčítání obyvatel, které se uskutečnilo v roce 2011, deklarovalo z celkových 5 397 036 obyvatel Slovenska příslušnost k národnostním menšinám celých 766, 379, coţ představuje 14,2 % populace. Dle tohoto sčítání jsou nejpočetnější národnostní menšinou Maďaři (k maďarské národnosti se přihlásilo 458 467, coţ činí 8,5 % obyvatel; v roce 2001 9,7 %), dále jsou na Slovensku Romové (105 738; 2 %), Rusíni (33 482; 0,6 %), Češi (30 367; 0,6 %), Ukrajinci (7 430; 0,1 %), Němci (4 690; 0,1 %), další slovenské národnostní menšiny tvoří polská minorita, moravská, chorvatská, ruská, bulharská a ţidovská, přičemţ počet jejich členů nepřesahuje 3 300 osob.88 Jak je patrné, početně nejvýznamnější je maďarská národnostní menšina, v této kapitole tedy představíme vývoj její přítomnosti (stejně tak jako vývoj jejích práv) na Slovensku. Po poválečném odsunu Němců ze střední Evropy představovali Maďaři nejpočetnější národností menšinu hned v několika ze středoevropských a východoevropských zemí. V zahraničí ţije téměř polovina všech Maďarů, přičemţ necelých 2,5 milionu Maďarů ţije v sousedních státech Maďarska. Krom Slovenska mělo Maďarsko v minulosti nejvypjatější vztahy s Rumunskem, kde v oblasti Sedmihradska ţije vůbec největší počet „zahraničních“ Maďarů (asi 1,5 milionu). Největší podíl na populaci ovšem Maďaři v zahraničí dosahují právě na Slovensku, kdy v některých krajích dosahuje jejich podíl na populaci dokonce i 24,6 % (Nitranský kraj), či 21,8 % (Trnavský kraj).89 V minulosti ţilo na území dnešního Slovenska podle posledního sčítání uskutečněného v Uhersku v roce 1910 celkem 2 926 824 obyvatel, mezi nimiţ bylo 896 271 Maďarů (tvořili tak 30,6 % populace). Při dalších sčítáních, nyní jiţ v rámci Československa, ţilo na Slovensku Maďarů jiţ pouze 692 831 (23,5 % obyvatel) a při dalším sčítání jejich počet ještě klesl na 650 597 (21,7 %). Maďarské obyvatelstvo povaţovalo rozpad Uher za nespravedlnost a ještě takřka dva roky po vyhlášení samostatného Československa nebyla zcela jasná jeho jiţní hranice a v průběhu existence tzv. první republiky se objevovaly revizionistické snahy,

Rakouska (53), Spojeného království (39) a Maďarska (34). (Viz Most by podporil Lipšicovu novelu o občianstve, ale so zmenami. SME.sk [online].Petit Press [cit. 22. 5. 2013]. 88 Obyvateľstvo SR podľa národnosti – sčítanie 2011, 2001, 1991 [online]. Štatistický úrad Slovenskej republiky [cit. 12. 5. 2013]. 89 Koľko nás je, kde a ako ţijeme? Vybrané definitívne výsledky sodb 2011 [online]. Štatistický úrad Slovenskej republiky [cit. 23. 5. 2013].

41

které podporovala maďarská vláda. Původně opatrně artikulovaný poţadavek byl zcela jasně definován v roce 1938, kdy následně 2. 11. stejného roku proběhlo ve Vídni arbitráţní řízení, jehoţ rozhodnutím Maďarsku připadlo zpět území o rozloze asi 10 000 km2, které obývalo přibliţně 860 000 obyvatel (z nichţ se k maďarské národnosti hlásilo 500 000). Košice, Uţhorod a Mukačevo připadly Maďarsku, Nitra a Bratislava pak Slovensku. Tyto předválečné územní zisky ovšem Maďarsko opět ztratilo ve prospěch Československa. Politické elity obnovené země se snaţily o obnovení státu bez neslovanských menšin - v Košickém vládním programu bylo uvedeno, ţe Maďaři jsou spoluodpovědní za válečný osud Československa. Neslovanské obyvatelstvo bylo vyloučeno z hospodářského ţivota dekrety prezidenta Beneše. Dne 27. února 1946 byla pod vlivem dekretů a vítězné koalice maďarskou vládou uzavřena dohoda o vzájemné výměně obyvatelstva, dle níţ mohlo být z území ČSR odsunuto tolik Maďarů, kolik Slováků dobrovolně odejde z Maďarska na Slovensko. Do roku 1948 přesídlilo z Maďarska na Slovensko přibliţně 60 000 osob, ve směru opačném pak téměř 90 000. Na základě jednoho z prezidentských dekretů došlo i k odsunu maďarského obyvatelstva do Čech na práci do míst, která původně obývali Němci. Od září 1945 do konce roku 1946 bylo takto odsunuto ve dvou vlnách přibliţně 56 000 osob (asi 12 000 rodin). Na Slovensku probíhala i reslovakizace vycházející z teorie, ţe Maďaři na Slovensku v podstatě nikdy neexistovali, ţe se jedná pouze o pomaďarštěné Slováky, kteří se v minulosti pomaďařili aby se vrátili ke svému původnímu národu. Těm, kteří souhlasili, nehrozilo ani vystěhování, ani konfiskace, tudíţ není překvapivé, ţe se za těchto okolností ke slovenské národnosti přihlásilo i mnoho etnických Maďarů.90 Nacionalistická politika zaměřená proti Maďarům byla formálně ukončena podpisem Smlouvy o přátelství a spolupráci mezi ČSR a Maďarskem v roce 1949. Ve stejném roce byly otevřeny první maďarské školy (o rok dříve jiţ byly na školách první maďarské paralelní třídy). V roce 1954 deklaroval Ústřední výbor Komunistické strany Slovenska, ţe je potřebné ukončit reslovakizaci a kaţdý se můţe svobodně hlásit ke své národnosti. Postavení Maďarů ovšem nebylo příliš jednoduchá ani v následujícím období a s normalizací se ještě zhoršilo (kupříkladu Slovenský rozhlas přestal vysílat pětiminutové zprávy v Maďarštině, či byla zrušena registrace třem maďarským deníkům). Teprve po roce 1978 vznikl jako občanská iniciativa Výbor na ochranu práv maďarské menšiny v Československu s cílem upozornit

90

UHROVÁ-MÉSZÁROSOVÁ, Anna. Maďarská menšina na Slovensku: Od monarchie po unii. Vesmír. 2008, roč. 87, č. 1, s. 46-49.

42

veřejnost na situaci Maďarů ţijících na Slovensku a vyvíjet politickou činnost. V politickém ţivotě představoval významnou změnu rok 1989, kdy se maďarská menšina mohla poprvé po padesáti letech organizovat a podílet se na politickém dění. Jiţ 18. listopadu 1989 byla zaloţena Maďarská nezávislá iniciativa a v únoru následujícího roku politické hnutí (s charakterem politické strany) Együttélés – Spolužitie. Spolu s výše nastíněným nárůstem nacionalistických trendů ve slovenské politice v letech 1990 aţ 1992 se vztahy majority s minoritou opět poněkud zkomplikovaly. První váţná krize přišla na jaře 1990, kdy se objevil návrh jazykového zákona, který by uzákonil slovenštinu jako jediný úřední jazyk. V mírnější podobě byl jazykový zákon přijat Slovenskou národní radou v říjnu 1990, i přesto ale nemohla být do matrik zapisována maďarská křestní jména, nebyly dovoleny svatby ani pohřby v mateřštině atp. Následně ministerstvo vnitra zakazuje dvojjazyčné tabule, které označovaly názvy měst. V říjnu roku 1993 byly poslanci Együttélés a Maďarského křesťansko-demokratického hnutí vymezeny poţadavky maďarské menšiny na Slovensku: právo na kulturní a školskou samosprávu, uzákonění dvojjazyčných názvů obcí a maďarštiny jako úředního jazyka ve smíšených oblastech, nový zákon o jménech, zohledňující maďarskou verzi křestních jmen. Obavy Evropské unie z eskalace národnostní problematiky na Slovensku se snaţil premiér Mečiar rozptýlit podpisem Základní smlouvy mezi SR a Maďarskem v roce 1995 v Paříţi. Výměnou za závazek respektovat práva národnostních menšin garantuje smlouva Slovensku jeho jiţní hranici. Ratifikace smlouvy v Národní radě SR ovšem byla oddalována. V roce 1996 pak proběhla reforma veřejné správy a zřízení nových krajů, coţ byl ovšem účelový krok tehdejší vlády. Jiţ výše naznačená změna přišla v roce 1998 se změnou vlády, kdy odstranění největšího deficitu vůči menšinám představuje zákon o pouţívání menšinových jazyků z 1. září 1999, dle nějţ je moţné pouţít jazyk menšiny v úředním styku v obcích, kde menšina tvoří více neţ 20 % obyvatel. Umoţněno bylo i pouţívání menšinového jazyka na úředních formulářích, při označování ulic, názvů měst a obcí apod. V lednu 1999 bylo obnoveno vydávání dvojjazyčných vysvědčení na školách, kde probíhala výuka v jazyce menšiny a v roce 2001 pak došlo k podpisu Evropské charty na ochranu menšinových jazyků.91 Na Slovensku je tedy jasně patrný trend, vedoucí k zaručení široké palety práv národnostním menšinám ţijícím v této zemi, ovšem nelze do budoucna vyloučit vládní účast nacionalistických stran s proti-menšinovým programem, které

91

UHROVÁ-MÉSZÁROSOVÁ, Anna. Maďarská menšina na Slovensku: Od monarchie po unii. Vesmír. 2008, roč. 87, č. 1, s. 46-49.

43

by mohly usilovat o změnu legislativy a posílení charakteru Slovenska jako státu etnických Slováků. Jak se v minulosti ukázalo, tento proud politiky má na Slovensku relativně širokou voličskou základnu, tudíţ nelze toto nebezpečí podceňovat.

3.2 Legislativa mající vztah k postavení národnostních menšin na Slovensku a jejich práva Hlavní ustanovení, které pojednává o právech národnostních menšin, se nalézá v článcích 33 a 34 Ústavy Slovenské republiky. Její vypracování a schválení Slovenskou národní radou dne 1. září 1992 představovalo důleţitý krok vedoucí ke slovenské samostatnosti, přičemţ tento krok nebyl jednoduchý i kvůli vyhroceným diskusím při snaze o zajištění rovnováhy mezi zajištěním územní jednoty Slovenska a poţadavky na vytvoření autonomie národnostních menšin. Ve svém článku 3. odst. 1 Ústava SR říká, ţe území Slovenské republiky je jednotné a nedělitelné. V článku 6. odst. 1. je pak slovenština označena za státní jazyk, kdy v dalším odstavci je umoţněno pouţívání jiných jazyků neţ jazyka státního umoţněno na základě zákona.92 Postavení menšin na Slovensku je dotčeno i dalšími obecnými ustanoveními Ústavy SR - článek 12 stanoví, ţe základní práva a svobody jsou na území SR zaručena všem bez ohledu na pohlaví, rasu, barvu pleti a jazyka, či příslušnosti k národnosti či etnické skupině. Dle odstavce 3 tohoto článku má kaţdá právo svobodně rozhodnout o své národnosti. Na základě článku 19 má kaţdý právo na ochranu svého jména. Články 28 a 29 garantují svobodu shromaţďovací a sdruţovací. Pro politický ţivot národnostních menšin jsou pak důleţité i články ze čtvrté hlavy Ústavy SR věnující se územní samosprávě. Dle článku 152 na Slovenskou republiku přecházejí práva a povinnosti z mezinárodních smluv, kterými byla vázaná ČSFR, a to v rozsahu ustanoveném ústavním zákonem ČSFR nebo dohodou mezi oběma republikami. Dále je stanoveno, ţe ústavní zákony, zákony a ostatní všeobecně závazné právní předpisy přijaté do rozpadu ČSFR zůstávají v Slovenské republice v platnosti, pokud neodporují Ústavě. Nezávislým orgánem ochrany ústavnosti proti neoprávněným zásahům státu je Ústavní soud se sídlem v Košicích, do jehoţ pravomocí spadá i rozhodování

92

SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Ústavní zákon č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky, ve znění pozdějších předpisů a HOFMANNOVÁ, Mahulena. Ochrana národnostních menšin na Slovensku. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 365.

44

o stíţnostech fyzických a právnických osob na porušení jejich základních práv a svobod, tudíţ sem pochopitelně spadají i rozhodnutí o stíţnostech na porušení práv národnostních menšin a etnických skupin a práv z lidsko-právních mezinárodních smluv. Jak je patrné i z Ústavy, která odkazuje ve svém článku 34 na další zákony, výkon práv národnostních menšin je upraven v zákonech, které se věnují zejména oblasti kultury, masových informací a politického ţivota těchto menšin. Vrátíme-li se ke článku 33 Ústavy SR, tak ten (stejně jako článek 24 české Listiny základních práv a svobod) obsahuje ustanovení obsahující zákaz omezování lidských práv na základě příslušnosti k národnostním menšinám.93 3.2.1 Mezinárodní rámec

Krom ústavního a zákonného rámce hrají při existenci a zajištění práv národnostních menšin pochopitelně roli i mezinárodní závazky Slovenska. Slovensko uzavíralo bilaterální dohody se státy ze stejného regionu, kdy můţeme zmínit Dohodu mezi Slovenskou republikou a Českou republikou o dobrém sousedství, přátelských vztazích a spolupráci z roku 1992. V ní se krom jiného obě strany zavazují respektovat mezinárodní (zejména evropské) standardy menšinových práv. Uzavření obdobné smlouvy s Maďarskem bylo jiţ poněkud komplikovanější, ovšem nakonec Smlouva o dobrém sousedství a přátelství mezi těmito dvěma státy nabyla platnosti v květnu 1996. Další spolupráci umoţnil odchod Vladimíra Mečiara z postu předsedy vlády, takţe došlo postupně k přijetí protokolu mezi ministerstvy zahraničních věcí obou zemí (24. listopadu 1998), který vytvářel institucionální rámec k dohodě předcházející. Ustanovení rámcové dohody dále upřesňují Dohoda o spolupráci v oblasti kultury, školství, vědy, sportu a mládeţe a Dohoda o vzájemné podpoře národnostních menšin v oblasti vzdělávání a kultury. Smlouvu o dobrém sousedství, přátelství a spolupráci má Slovensko uzavřeno od 29. června 1993 i s Ukrajinou, která upravuje postavení ukrajinské menšiny na Slovensku. Status německé menšiny pak upravuje původní federální smlouva z 27. února 1992. V roce 1995 pak Slovensko ratifikovalo jako třetí členský stát Rady Evropy Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin, v roce 2001 pak ratifikovalo Chartu regionálních či menšinových jazyků.94 Dle článku 3 Charty jsou

93

HOFMANNOVÁ, Mahulena. Ochrana národnostních menšin na Slovensku. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 365 - 366. 94 HOFMANNOVÁ, Mahulena. Ochrana národnostních menšin na Slovensku. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 375 - 377.

45

regionálními anebo menšinovými jazyky na Slovensku: bulharština, chorvatština, čeština, němčina, maďarština, polština, romština, rusínština, ukrajinština.95 Sukcesí se do slovenského právního řádu dostala skupina norem vypracovaných v rámci Organizace spojených národů, dále se jednalo o sukcesi do Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Členským státem Rady Evropy je Slovensko od 30. června 1993. Od 1. května 2004 je Slovensko rovněţ členským státem Evropské unie, přičemţ lze konstatovat, ţe zájem Slovenska na co nejrychlejší vstupu do Unie sehrál roli při zajišťování ochrany práv národnostních menšin. Kaţdý zájemce o členství v Unii musí splnit Kodaňská kritéria, jejichţ součástí je i kritérium institucionální stability jako garance demokratického pořádku zaloţeného na principech právního státu, ochrany lidských práv a národnostních menšin. Slovensko v pravidelných zprávách Evropské komise čelilo kritice právě kvůli realizaci práv menšin (zejména maďarské a romské menšiny).96 Na druhou stranu je nutné říci, ţe po slovenském vstupu do Unie má tato organizace jen velmi omezené moţnosti k ovlivnění práv národnostních menšin. 3.2.2 Kultura

Dle článku 34 Ústavy SR, který představuje základní úpravu práv, která jsme si zařadili do tohoto okruh, mají příslušníci národnostních menšin spolu s ostatními příslušníky menšiny zaručen všestranný rozvoj, právo zakládat a udrţovat vzdělávací a kulturní instituce, právo rozšiřovat a přijímat informace v jejich mateřském jazyku, či právo sdruţovat se v národnostních sdruţeních.97 Zakládání a činnost vzdělávacích a kulturních institucí ve značném rozsahu spadá pod právo sdruţovací, případně pod právo týkající se zakládání neziskových organizací. Neexistuje ţádný zákon, který upravuje právo na „menšinovou kulturu“, ale stát ze svého rozpočtu alokuje prostředky, jejichţ prostřednictvím jsou tyto kulturní aktivity financovány.98 Jak je uvedeno v článku 34 Ústavy SR, podrobnosti jsou

95

JANKUV, Jan. Medzinárodnoprávna ochrana práv príslušníkov menšín. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. HOFMANNOVÁ, Mahulena. Ochrana národnostních menšin na Slovensku. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 359 - 360. 97 SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Ústavní zákon č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky, ve znění pozdějších předpisů 98 V roce 2004 byl Ministerstvem kultury SR připraven návrh zákona o financování kultury národnostních menšin, na jehoţ základě měl vzniknout specializovaný Úřad na podporu menšinové kultury a zároveň v něm měli být stanoveny transparentní podmínky pro přerozdělování finančních prostředků v rámci „menšinové kultury“, ovšem tento zákon nebyl doposud přijat. Viz HOFMANNOVÁ, Mahulena. Ochrana národnostních 96

46

ustanoveny zákonem, přičemţ vzhledem k tomu, ţe se jedná o velice rozsáhlou a různorodou oblast vztahů, tyto nejsou upraveny jedním zákonem, ale mnoţstvím právních předpisů.99 Do roku 2010 mělo většinu těchto dotací v gesci Ministerstvo kultury SR.100 Od 1. listopadu 2010 se dotační program Kultúra národnostných menšin, který představuje nejvýznamnější státní nástroj na podporu zachování a rozvoje kultury národnostních menšin ţijících na Slovensku, přesunul z Ministerstva kultury SR na Úřad vlády SR.101 Podpora se ovšem neomezuje pouze na zabezpečování finančních prostředků, ale i na jiné formy podpory (jako je např. zabezpečení kniţního fondu v jazycích národnostních menšin dle zákona č. 183/2000 Z. z. o kniţniciach, o doplnení zákona Slovenskej národnej rady č. 27/1987 Z. z. o štátnej pamiatkovej starostlivosti a o zmene a doplnení zákona č. 68/1997 Z. z. o Matici slovenskej v znení neskorších predpisov). Jiţ zmíněný dotační program Kultúra národnostných menšín Úradu vlády Slovenskej republiky, jehoţ gestorem je zplnomocněnec vlády SR pro národnostní menšiny představuje v současnosti nejvýznamnější zdrojovou základnu pro podporu kulturních aktivit menšin. Jedním ze zákonů, na který je v čl. 34 Ústavy SR odkazováno je pak zákon č. 524/2010 Z. z. o poskytovaní dotácií v pôsobnosti Úradu vlády Slovenskej republiky v znení neskorších predpisov (dále jen dotační zákon), přičemţ dotace v rámci tohoto zákona se z dotačního programu Kultúra národnostných menšín Úradu vlády Slovenskej republiky poskytují dle jeho § 2 odst. 1 poskytují na podporu:

menšin na Slovensku. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 373. 99 Mezi tyto předpisy můţeme dle Zprávy o postavení a právech příslušníků národnostních menšiny vydané v roce 2013 Úřadem vlády SR zařadit např.: zákon č. 524/2010 Z. z. o poskytovaní dotácií v pôsobnosti Úradu vlády Slovenskej republiky v znení neskorších predpisov; zákon č. 183/2000 Z. z. o kniţniciach, o doplnení zákona Slovenskej národnej rady č.27/1987 Zb. o štátnej pamiatkovej starostlivosti a o zmene a doplnení zákona č.68/1997 Z. z. o Matici slovenskej v znení neskorších predpisov; zákon č. 61/2000 Z. z. o osvetovej činnosti; zákon č. 387/1997 Z. z. o divadelnej činnosti v znení neskorších predpisov; zákon č. 532/2010 Z. z. o Rozhlase a televízii Slovenska a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov; zákon č. 212/1997 Z. z. o povinných výtlačkoch periodických publikácií, neperiodických publikácií a rozmnoţenín audiovizuálnych diel v znení neskorších predpisov; zákon č. 167/2008 Z. z. o periodickej tlači a agentúrnom spravodajstve a o zmene doplnení niektorých zákonov (tlačový zákon) v znení zákona č. 221/2011 Z. z.; zákon č. 220/2007 Z. z. o digitálnom vysielaní programových sluţieb a poskytovaní iných obsahových sluţieb prostredníctvom digitálneho prenosu a o zmene a doplnení niektorých zákonov (zákon o digitálnom vysielaní) v znení neskorších predpisov; zákon č. 343/2007 Z. z. o podmienkach evidencie, verejného šírenia a uchovávania audiovizuálnych diel, multimediálnych diel a zvukových záznamov umeleckých výkonov a o zmene a doplnení niektorých zákonov (audiovizuálny zákon) v znení neskorších predpisov; zákon č. 184/1999 Z. z. o pouţívaní jazykov národnostných menšín v znení neskorších predpisov; zákon č. 308/2000 Z. z. o vysielaní a retransmisii a o zmene a doplnení zákona č.168/2000 Z. z. o telekomunikáciách v znení neskorších predpisov. 100 Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Slovakia [online]. EURAC [cit. 15. 10. 2013]. 101 Komentár k ročnému výkazu o kultúre národnostných menšín a kultúre znevýhodnených skupín obyvatelstva za rok 2011 [online]. ÚRAD VLÁDY SLOVENSKEJ REPUBLIKY [cit. 15. 10. 2013].

47

a) Zachování, vyjádření, ochranu a rozvoj identity a kulturních hodnot národnostních menšin, b) Výchovu a vzdělávání k právům příslušníků národnostních menšin, (…) f) interetnického a interkulturního dialogu a porozumění mezi národností většinou a národnostními menšinami a etnickými skupinami.102 Dotační zákon podrobně rozebírá jednotlivé kategorie, na které je poskytnuta dotace podle oblastí uvedených v § 2 odst. 1 písmena a), b) a f). Na základě těchto kategorií jsou pak určeny podprogramy dotačního programu Kultúra národnostných menšín.103 Objem finančních prostředků stanovuje zákon o státním rozpočtu v tom kterém roce, přičemţ kupříkladu v roce 2011 činila 4 milióny euro, v roce 2012 4,5 miliónů euro, ovšem v roce 2010 „pouze“ přibliţně 2,6 miliónu euro.104 Podporu kultuře národnostních menšin poskytuje i Národné osvetové centrum, které je státní příspěvkovou organizací v působnosti Ministerstva kultury SR. Jeho činnost se zaměřuje na ochranu a rozvoj místní a regionální kultury, kdy organizuje řadu uměleckých soutěţí, kterých se účastní i příslušníci národnostních menšin. Divadelní činnost národnostních menšin je upravena zejména v zákoně č. č. 384/1997 Z. z. o divadelnej činnosti v znení neskorších predpisov. Tento zákon upravuje působnost státních a samosprávných orgánů v divadelnictví, kdy § 3 odst. 3 říká, ţe samosprávný kraj můţe zřizovat anebo zakládat a zrušovat profesionální divadla jako právnické osoby, podporuje kulturní aktivity národnostních menšin na svém území a zabezpečuje činnost menšinových kulturních institucí. Stejně tak zabezpečuje činnost profesionálních divadel národnostních menšin (v Prešově, v Komárně a dvou divadel

102

SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 524/2010 Z. z. o poskytovaní dotácií v pôsobnosti Úradu vlády Slovenskej republiky v znení neskorších predpisov. 103 Okruh oprávněných ţadatelů je uveden v § 3 odst. 1 dotačního zákona. Ţadatelem můţe být: „a) obec, b) vyšší územný celok, c) občianske združenie, d) nadácia, e) záujmové združenie právnických osôb, ktoré je právnickou osobou, f) nezisková organizácia poskytujúca všeobecne prospešné služby, g) neinvestičný fond so sídlom na území Slovenskej republiky, h) registrovaná cirkev alebo náboženská spoločnosť,4) právnická osoba, ktorá odvodzuje svoju právnu subjektivitu od cirkvi alebo náboženskej spoločnosti, i) právnická osoba zriadená osobitným zákonom;5) takejto právnickej osobe nemožno poskytnúť dotáciu na činnosť, na ktorú má podľa osobitného zákona5) poskytnuté prostriedky z verejného rozpočtu, j) medzinárodná organizácia registrovaná na území Slovenskej republiky, k) rozpočtová organizácia alebo príspevková organizácia, ktorej zriaďovateľom je vyšší územný celok alebo obec; takejto organizácii bude dotácia poskytnutá prostredníctvom zriaďovateľa, l) fyzická osoba oprávnená na podnikanie s miestom podnikania na území Slovenskej republiky alebo právnická osoba oprávnená na podnikanie so sídlom na území Slovenskej republiky. Viz SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 524/2010 Z. z. o poskytovaní dotácií v pôsobnosti Úradu vlády Slovenskej republiky v znení neskorších predpisov.“ 104 Správa o postavení a právach příslušníkov národnostných menšín za rok 2012 [online]. Úrad vlády Slovenskej republiky, 2013 [cit. 9. 10. 2013].

48

v Košicích) a kontroluje jejich hospodaření, přičemţ v odborné oblasti spolupracuje s Ministerstvem kultury SR. V působnosti Úřadu vlády SR je pak divadlo Ifjú Szivek – Mladé srdcie v Bratislavě. Slovenské národné múzeum zajišťuje činnost specializovaných muzeí s celostátní působností věnujících se dokumentování ţivota národnostních menšin (celkový počet těchto muzeí je osm, jmenovat můţeme např. Slovenské národné múzeum – Múzeum rusínskej kultúry v Prešově, anebo Múzeum kultúry Čechov na Slovensku Martin).105 Dle dřívější úpravy (před rokem 2010) záleţelo do značné míry při rozdělování finančních prostředků ţadatelům z řad příslušníků národnostních menšin na postoji ministra kultury k těmto menšinám – o rozdělení rozhodovaly zvláštní komise z řad příslušníků konkrétních menšin, jejichţ usnesení musel ministr schválit, přičemţ bývalý ministr za Slovenskou národní stranu svůj souhlas v několika případech nepřipojil.106 3.3.3 Vzdělávání

Školství národnostních menšin má na území Slovenska poměrně dlouhou tradici, přičemţ právo na vzdělání v mateřském jazyce patří mezi důleţitá práva národnostních menšin. V největším rozsahu, tedy od předškolního aţ po univerzitní vzdělání financované státem je zaručené pro maďarskou menšinu, přičemţ financování těchto škol je zaloţeno na příspěvcích na jednoho ţáka. Tyto příspěvky jsou navýšeny oproti příspěvkům „běţným školám“ na 108% jejich výše (z důvodu zvýšených nároků na zabezpečení výuky v jazyce menšiny). Na školách pro příslušníky národnostních menšin se vyučuje jako samostatný předmět slovenský jazyk a slovenská literatura, jehoţ výuka je dle zákona o státním jazyku na základních a středních školách povinná. Slovenštinu musí ovládat i veškeří pedagogičtí pracovníci (krom zahraničních). Učební osnovy jsou totoţné s osnovami v dalších školách, s výjimkou spočívající ve výuce v mateřském jazyce příslušné národnostní menšiny, literatuře národnostní menšiny a pozměněny jsou i osnovy výuky slovenského jazyka. Výběr učebnic je ponechán v kompetenci školy, ale ty, které nejsou v seznamu ministerstva školství, nejsou státem financovány. Krom maďarské menšiny má „své“ školy, respektive uplatňuje právo na

105

Správa o postavení a právach příslušníkov národnostných menšín za rok 2012 [online]. Úrad vlády Slovenskej republiky, 2013 [cit. 9. 10. 2013]. 106 Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Slovakia [online]. EURAC [cit. 15. 10. 2013].

49

vzdělávání v mateřském jazyce ještě rusínská, ukrajinská, německá a romská národnostní menšina (německé a rusínské školy mají výuku spíše kombinovanou – spolu s výukou ve slovenštině. Ovšem nutno říci, ţe v případě romské menšiny se jedná o školy s výukou jazyka této národnostní menšiny, výuka v romském jazyce probíhá na minimální úrovni.107 Slovenské školství je kritizována (obdobně jako české) pro segregaci této menšiny, přičemţ můţeme upozornit na nebezpečí ještě větší segregace, pakliţe vznikne paralelní školství pro tuto menšinu, můţe být segregace ještě prohloubena.108 Lze konstatovat, ţe školství národnostních menšin se na Slovensku těší ze strany vlády poměrně velké pozornosti, o čemţ svědčí i zřízení Rady ministra pre národnostné školstvo (jakoţto poradního orgánu ministra školství).109 3.3.4 Používání jazyka národnostní menšiny

Úprava práva na pouţívání menšinových jazyků opět vychází z Ústavy, ovšem úprava pouţívání jazyků národnostních menšin je velmi rozsáhlá a její těţiště upravuje celkem 23 různých právních předpisů z různých oblastí práva. Státním jazykem na území Slovenské republiky je slovenský jazyk, který má dle zákona č. 270/1995 Z. z. o štátnom jazyku Slovenskej republiky přednost před ostatními jazyky110, které se na území státu pouţívají, coţ ovšem neznamená, ţe by nebyly jazyky národnostních menšin dostatečně chráněny. Jak je v § 1 odst. 4 tohoto zákona uvedeno, na pouţívání jazyků národnostních menšin (pakliţe to není přímo upraveno v tomto zákoně) se vztahují zvláštní předpisy, přičemţ povaţujeme za nutné zmínit zejména komplexní úpravu v podobě zákona č. 184/1999 Z. z. o pouţívaní jazykov národnostných menšín. Jak je jiţ naznačeno v kapitole pojednávající o menšinové politice na Slovensku, tento zákon byl vícekrát novelizován, přičemţ zásadní změna přišla v roce 2011. Podle tohoto zákona má občan, který patří mezi příslušníky národnostním menšin právo pouţívat krom státního jazyka i jazyk své národnostní menšiny. Jazykem menšiny se pro účely tohoto zákona rozumí: „kodifikovaný anebo standardizovaný jazyk tradičně používaný

107

Správa o postavení a právach příslušníkov národnostných menšín za rok 2012 [online]. Úrad vlády Slovenskej republiky, 2013 [cit. 9. 10. 2013]. 108 LAJČÁKOVÁ, Jarmila. Jazykové práva. In: LAJČÁKOVÁ, Jarmila et al. (ed). Menšinová politika na Slovensku v roku 2011. Výročná správa. Bratislava: CEVK, 2012. s. 50 109

Správa o postavení a právach příslušníkov národnostných menšín za rok 2012 [online]. Úrad vlády Slovenskej republiky, 2013 [cit. 9. 10. 2013]. 110 Státní jazyk je uţíván ve veškeré oficiální komunikaci v rámci státu, přičemţ zákon o pouţívání jazyků národnostních menšin stanovuje výjimky z tohoto.

50

na území Slovenské republiky jejími občany patřícími k národnostní menšině, který je odlišný od státního jazyka; jazykem menšiny je bulharský jazyk, český jazyk, chorvatský jazyk, maďarský jazyk, německý jazyk, polský jazyk, romský jazyk, rusínský jazyk a ukrajinský jazyk“.111 Hned zkraje můţeme podotknout, ţe pouţívání češtiny se na Slovensku těší zvláštnímu postavení a dle § 3 zákona o státním jazyku jsou státní orgány povinny přijmout listinu v jazyce, který splňuje poţadavky základní srozumitelnosti z hlediska státního jazyka, pakliţe se jedná o listinu vydanou anebo ověřenou orgány České republiky. Ve druhém paragrafu tohoto zákona je vymezeno pouţívání jazyka menšiny v úředním styku (a zároveň územní příslušnost zákona), kdy mají příslušníci menšin, kteří mají trvalý pobyt v obci, kde ve dvou po sobě následujících sčítáních obyvatel překročila daná menšina 15 % podíl na populaci, právo pouţívat v úředním styku jazyk této menšiny (dříve byl tento práh 20 %).112 Kaţdý orgán veřejné správy v obci, která je uvedena v nařízení vlády (nyní je takovýchto obcí dle nařízení vlády Slovenské republiky č. 221/1999 Z. z. celkem 656) je povinen přijímat podání i v jazyce národnostní menšiny, přičemţ na takovéto podání odpoví jak ve slovenštině, tak v jazyce národnostní menšiny. Při novelizaci tohoto zákona v roce 2011 bylo doplněno i zajímavé ustanovení umoţňující pouţívání jazyka národnostní menšiny občany SR z řad národnostních menšin i mimo obce uvedené v nařízení vlády SR č. 221/1999 Z. z., při ústní komunikaci, pakliţe s tím zaměstnanec orgánu veřejné správy a osoby zúčastněné na jednání souhlasí. Jednání zastupitelstva se můţe vést v jazyku národnostní menšiny, ve slovenském jazyku, anebo za uţití obou jazyků, přičemţ obec má povinnost zajistit tlumočení do státního jazyka. Ustanovení umoţňující vedení kroniky obce a úřední agendy v jazyce národnostní menšiny se v zákoně o jazycích národnostních menšin objevilo rovněţ v souvislosti s jeho novelizací v roce 2011. Čtvrtý paragraf předmětného zákona upravuje označení obce v jazyce menšin (krom státního jazyka) na značkách značících začátek a konec obce, na budovách orgánů veřejné správy a na rozhodnutích vydaných v jazyce menšiny a nahrazuje původní zákon č. 191/1994 Z. z. o označovaní obcí v jazyku národnostnej menšiny. Název obce je tak na místech kde je vyznačen napsán jak ve slovenském jazyce, tak v jazyce národnostní menšiny (pakliţe je toto označení uvedeno v nařízení vlády SR č. 221/1999 Z. z.). Řešeno je i

111

Překlad citace autor. SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 184/1999 Z. z. o pouţívaní jazykov národnostných menšín v znení neskorších predpisov. 112

Jedná se o sčítání, jejichţ výsledky byly zveřejněny po 1. červenci 2011. Seznam těchto obcí je vydáván nařízením vlády, přičemţ první vydání tohoto nařízení dle nových pravidel bude moţné nejdříve v roce 2021 po příštím sčítání obyvatelstva.

51

fakultativní označení obce v jazyce menšiny na ţelezničních a autobusových zastávkách, letištích, či přístavech, stejně tak jako je moţno uvádět v jazyce menšiny i jiná místní geografická označení, či další nápisy a oznámení. V jazyce menšiny mohou být vydávány i obecně závazné nařízení obce (vedle jejich slovenské verze). Stejně tak mohou být ve slovenštině a zároveň v jazyce národnostní menšiny i písemné úkony v pracovněprávních (a obdobných) vztazích, či různé účetní a technické dokumenty, stanovy sdruţení, politických stran a hnutí, obchodních společností atp. Správního deliktu dle tohoto zákona se můţe dopustit pouze orgán veřejné správy v dotčené obci.113 Jazyk národnostní menšiny můţe při trestním řízení pouţívat i obviněný (pakliţe prohlásí, ţe neovládá státní jazyk, stejně tak jako můţe být v obcích vymezených zvláštním předpisem pouţit jazyk národnostní menšiny při správním řízení. Pro uplatňování volebního práva příslušníků národnostních menšin mají obce povinnost zaslat voličům oznámení o volbách příslušníkům národnostních menšin v jejich jazyce.

Další řešenou otázkou jsou

jména a příjmení, která se pochopitelně mohou u příslušníků národnostních menšin lišit od těch, která pouţívá majorita. Zákon č. 300/1993 Z. z. o mene a priezvisku umoţňuje změnu příjmení bez povolení, pakliţe jde o úpravu v souladu se slovenským pravopisem, anebo pravopisem jedné z národnostních menšin (zmíněných v zákoně a jazycích národnostních menšin).114 3.3.5 Média

Článek 34 Ústavy SR zaručuje právo příslušníků národnostních menšin na přijímání a rozšiřování informací v jejich mateřském jazyce. Tato práva jsou pak rozvedena ve zvláštních zákonech,

přičemţ

vydávání

periodických

a

neperiodických

publikací

v jazycích

národnostních menšin upravuje § 2 odst. 8 zákona č. č. 212/1997 Z. z. o povinných výtlačkoch periodických publikácií,neperiodických publikácií a rozmnoţenín audiovizuálnych diel v znení nehorších predpisov, podle kterého vydávání periodických publikací, neperiodických publikací a výroba kopií audiovizuálních děl v jiném jazyce neţ ve slovenštině nejsou omezované při dodrţení zákona. Nejvíce neperiodických publikací je

113

Správa o postavení a právach příslušníkov národnostných menšín za rok 2012 [online]. Úrad vlády Slovenskej republiky, 2013 [cit. 9. 10. 2013]. 114 Správa o postavení a právach příslušníkov národnostných menšín za rok 2012 [online]. Úrad vlády Slovenskej republiky, 2013 [cit. 9. 10. 2013].; SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 300/1993 Z. z. o mene a priezvisku v znení neskorších predpisov. [cit. 10. 6. 2013].

52

vydáváno v maďarštině (v roce 2012 se jednalo o 319 titulů), v případě dalších jazyků je počet těchto publikací nepoměrně niţší. Dle evidence periodického tisku tvoří tisk v jazycích jiných neţ je slovenština (i v kombinaci s ní) přibliţně pětinu vydávaných titulů. Televizní a rozhlasové vysílání pak na Slovensku probíhá zásadně ve slovenštině, ovšem zákon o státním jazyku SR stanoví výjimky, kdy je povolené vysílání i v jazycích národnostních menšin. Televizní vysílání v těchto jazycích je povoleno, pakliţe je doplněno slovenskými titulky, anebo při bezprostředně následujícím vysíláním ve slovenštině (toto opatření se vztahuje i na lokální vysílání). Pouţití slovenského jazyka se nevyţaduje při vysílání pro národnostní menšiny ve Slovenském rozhlase a při regionálním vysílání určeném pro příslušníky národnostních menšin včetně akcí vysílaných v přímém přenosu.115 3.3.6 Ekonomická a politická participace

Co se týká ekonomické participace příslušníků národnostních menšin, slovenské právo neposkytuje ţádnou specifickou úpravu zajišťující národnostním menšinám toto právo. Vycházet lze ovšem z toho, ţe práva v této oblasti jsou zaručena všem občanům Slovenské republiky bez výjimek. Právo svobodně se sdruţovat zaručuje občanům článek 29 Ústavy SR, přičemţ toto oprávnění je konkretizováno zákonnými normami. Sdruţovací právo je slovenskými národnostními menšinami hojně vyuţíváno. Na rozdíl od zákona o sdruţování, obsahuje zákon č. 47/1993 Z. z. ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 424/1991 Zb. o zdruţovaní v politických stranách a v politických hnutiach v znení zákona č. 468/1991 Zb. Ustanovení zakazující zakládání politických stran a sdruţení, jejichţ program je zaměřený proti svrchovanosti a územní celistvosti Slovenské republiky.116 Politické strany národnostních menšin jsou ve slovenském stranickém systému relativně viditelné (nejvíce pak pochopitelně strany zastupující maďarskou národnostní menšinu). Tradičně největší míru politické mobilizace mají právě početně největší Maďaři. Tato menšina je efektivně zastoupena v legislativních orgánech a v exekutivě. Ovšem situace se rapidně liší v případě druhé nejpočetnější skupiny – u Romů, kteří nejsou v politickém dění země adekvátně zastoupeni.

115

Správa o postavení a právach příslušníkov národnostných menšín za rok 2012 [online]. Úrad vlády Slovenskej republiky, 2013 [cit. 9. 10. 2013]. s. 72 - 74. 116 HOFMANNOVÁ, Mahulena. Ochrana národnostních menšin na Slovensku. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 374; SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 47/1993 Z. z. ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 424/1991 Zb. o zdruţovaní v politických stranách a v politických hnutiach v znení zákona č. 468/1991 Zb.

53

Důvodů je vícero, přičemţ jmenovat můţeme jejich sociální marginalizaci, nízkou míru vzdělanosti (z čehoţ pramení i nedostatek politických elit reprezentujících skupinu) a neschopnost majoritních politických stran s touto menšinou a jejími organizacemi spolupracovat.117 Krom prosazování zájmům menšin skrze obvyklou politickou soutěţ jsou menšinové záleţitosti řešeny i specifickými orgány. Stálým poradním orgánem vlády SR v oblasti ochrany práv národnostních menšin je Rada vlády SR pre ľudská práva, národnostné menšiny a rodovú rovnosť, v jejímţ rámci působí Výbor pre národnostné menšiny a etnické skupiny, který je sloţený ze zástupců jednotlivých národnostních menšin. Důleţitou úlohu pak hraje i zplnomocněnec vlády SR pro národnostní menšiny a zplnomocněnec vlády pro romské komunity.118

117

MESEŢNIKOV, Grigorij – KOLLÁR, Miroslav - VAŠEČKA, Michal. Country Report Slovakia. In: Nations in Transit 2012 [online]. Washington D.C.: Freedom House, 2012. s. 495-511 [cit. 22. 5. 2013]. 118

Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Slovakia [online]. EURAC [cit. 15. 10. 2013].

54

4 Maďarsko

Z hlediska etnické kompozice regionu střední Evropy má Maďarsko zajímavou pozici, respektive skutečnost, ţe velká komunita Maďarů, kteří jsou navíc politicky aktivní, ţije v okolních státech, činí z Maďarska významného hráče pro stabilitu celého regionu. Stejně tak Maďarsko samotné není homogenní zemí, ačkoliv „jeho“ menšiny jsou v podstatě malé a do značné míry jazykově asimilované. I v Maďarsku představoval významný milník v přístupu k menšinám pád komunistického reţimu v roce 1989. Ovšem v porovnání s ostatními zeměmi střední Evropy lze hovořit o určitém náskoku Maďarska, co se týká přijímání legislativy upravující práva národnostních menšin. V době kdy byl v této zemi přijat zákon o právech národnostních a etnických menšin (tzv. menšinový zákon) existovaly na mezinárodní úrovni pouze právně nezávazné dokumenty OBSE (respektive KBSE), které maďarským zákonodárcům poskytovaly pouze jakési vodítko. Role mezinárodních organizací při přijímání legislativního rámce ochrany menšin v období přechodu k demokracii ovšem nebyla tak velká, jako tomu bylo v ostatních zemích (kupříkladu na Slovensku), jelikoţ Maďarsko v té době jiţ bylo aktivním zastáncem ochrany práv menšin na mezinárodní úrovni při přijímání dokumentů různých organizací.119 Splnění mezinárodních závazků, spolu s vnitřními a zahraničními zájmy, pak stálo za relativně rychlým přijetím samostatného zákona věnovaného právům národnostních menšin. Úpravu postavení národnostních menšin pak obsahují i bilaterální smlouvy se sousedy Maďarska. Maďarská vláda při jejich uzavírání usilovala o rozšíření právní ochrany menšin, zejména zahrnutím existujících mezinárodních standardů do těchto smluv. Nověji je pak domácí legislativa věnována i podpoře Maďarů ţijících v zahraničí (zákon z roku 2001 o právech Maďarů ţijících v sousedních státech, či tzv. statusový zákon). Právě orientace na postavení menšin v zahraničí vyvolala velký zájem mezinárodního společenství.120 Stejně tak jako je ze zahraničí poměrně pozorně se znepokojením sledován aktuální vývoj v Maďarsku po nástupu konzervativního premiéra

119

Zástupci Maďarska se účastnili příprav textu Evropské charty pro regionální či menšinové jazyky a Rámcové úmluvy na ochranu práv národnostních menšin vznikající v rámci Rady Evropy. Stejně tak v roce 1992 Maďarsko velmi silně podpořilo přijetí Deklarace práv osob patřících k národnostním nebo etnickým, náboţenským a jazykovým menšinám na půdě OSN a přijetí dalších relevantních dokumentů OBSE. (Viz VIZI, Balázs. Hungary. A model with lasting problems. In: RECHEL, Bernd. Minority Rights in Central and Eastern Europe. London, New York: Routledge, 2009. s. 119-122. 120 VIZI, Balázs. Hungary. A model with lasting problems. In: RECHEL, Bernd. Minority Rights in Central and Eastern Europe. London, New York: Routledge, 2009. s. 119-122.

55

Viktora Orbána k moci v roce 2010. Ten získal v parlamentu (spolu s koaličním partnerem) dvou-třetinovou většinu, kterou vyuţívá k podstatným reformám realizovaným ve prospěch strany FIDESZ a notnou část moci koncentroval kolem své osoby. V Maďarsku došlo k omezení činnosti médií, dochází k ovládnutí soudní moci politiky a na důleţité posty jsou instalováni lidé loajální straně FIDESZ. Nově přijímaná legislativa je kritizována pro svou niţší kvalitu z důvodu uspěchaného přijímání, tak aby rychle poslouţila zájmům Orbánovy vlády.121 Ačkoliv můţe silná vláda činit i nepopulární rozhodnutí, mezi která zvyšování standardu ochrany národnostních menšin z pohledu majority bezesporu patří, nejedná se o jednu z Orbánových priorit (ač se premiér Orbán staví proti krajně pravicové straně Jobbik, která rovněţ zasedla v parlamentu, a mnohdy menšiny hájí). Postavení menšin obecně komplikují i následky hospodářské krize, která Maďarsko zasáhla poněkud výrazněji, neţ další státy regionu.

4.1 Národnostní menšiny v Maďarsku a menšinová politika V současnosti (respektive i dle výsledků sčítání obyvatel uskutečněného v roce 2011) tvoří příslušníci národnostních menšin přibliţně 2 % občanů Maďarska (do tohoto a následujících údajů není započítáno takřka 1,5 miliónu obyvatel, kteří svou národnost neuvedli). Nejpočetnější skupinu tvoří Romové (3,6 %; 308 957), následováni jsou Němci (1,6 %; 131 951), 0,3 % obyvatel se pak hlásí ke slovenské národnosti (29 647), 0,3 % k rumunské národnosti (26 345) a k chorvatské národnosti se hlásí také 0,3 % (23 561).122 Odhady hovoří, ţe Romů ţije v Maďarsku ve skutečnosti asi 700 000, tudíţ se jich ke své národnosti přibliţně polovina nehlásí.123 Významným rozdílem oproti Slovensku či oproti České republice je fakt, ţe příslušníci jednotlivých menšin v Maďarsku netvoří enklávy a jsou teritoriálně rozptýleni. V minulosti bylo národnostní sloţení Maďarska bohatší, respektive podíl příslušníků národnostních menšin na jeho obyvatelstvu větší. Na základě sčítání lidu uskutečněného v Maďarsku v roce 1920 se řadilo mezi příslušníky národnostních menšin 11,4 % z 8 milionů

121

KOVÁCS, Balász Áron. Country Report Hungary. In: Nations in Transit 2013 [online]. Washington D.C.: Freedom House, 2013. s. 247 - 268 [cit. 15. 10. 2013]. 122

Population by mother tongue, nationality and sex. KSH – Hungarian Central Statistical Office: Population census 2011 [online]. ÚRAD VLÁDY SLOVENSKEJ REPUBLIKY [cit. 15. 10. 2013]. 123 The 2011 Hungarian census: Some startling changes in the last ten years [online]. Hungarian Spectrum [cit. 15. 10. 2013].

56

obyvatel. Jednalo se zejména o 552 tisíc Němců, či o 142 tisíc Slováků, ovšem dle odhadů ze zahraničí byly menšiny v Maďarsku ještě početnější.124 V roce 1910 ţilo na území Maďarska (v hranicích později stanovených Trianonskou smlouvou) přibliţně 550 000 Němců, ovšem Slováků bylo podstatně více neţ o deset let později – takřka 200 tisíc. Slováci byli tradičně vystaveni Maďarizaci (v obdobné situaci ostatně byli naopak Maďaři ţijící na území Slovenska). Jak je jiţ zmíněno výše, v současnosti představují největší národnostní menšinu ţijící v Maďarsku Romové, kteří zde ţijí od 14. století. Jejich počet je nyní odhadován na 600 aţ 700 tisíc, přičemţ nutno říci, ţe Romové v Maďarsku netvoří zdaleka homogenní skupinu, ale jsou po jazykové i historické stránce (dle doby jejich příchodu) notně roztříštěni. Toto roztříštění ovšem není reflektováno místními romskými institucemi, které mezi nimi nerozlišují.125 Maďarsko (respektive Uhersko) patřilo v 19. století mezi první evropské státy, které měly koherentní právní rámec pro ochranu menšin. Po vzniku Rakouska-Uherska přijal uherský parlament zákon o národnostech (v roce 1868). Zatímco tento zákon nabízel menšinám kulturní autonomii, s jeho implementací to jiţ bylo komplikovanější a zejména v prvním desetiletí 20. století realizovala uherská vláda silnou asimilační politiku. Pozornosti menšinám se dostalo opět zejména po první světové válce, kdy Maďarsko ztratilo dvě třetiny svého předválečného území a jednu třetinu svých obyvatel a z Maďarska se stal poměrně etnicky homogenní stát. V období mezi světovými válkami určoval politický ţivot Maďarska revizionismus a obavy o postavení Maďarů v zahraničí, coţ posunulo obavy o menšiny v zemi samotné do ústraní.126 Menšinovou politiku Maďarska po druhé světové válce charakterizuje spíše formálnost a lhostejnost. Ačkoliv není pro toto období charakteristická vědomá diskriminace ani asimilační snahy, starost o národnostní menšiny končila povětšinou u formálních deklarací. O něco později pak bylo bráněno jakémukoliv informování o problémech (a v podstatě i o existenci) maďarské menšiny v sousedních převáţně socialistických státech, coţ znamenalo vymizení menšin z povědomí „běţných“ Maďarů, zejména pak u mladší generace.127 Problematika menšin se v Maďarské politice objevila aţ

124

PETRÁŠ, René. Cizinci ve vlastní zemi. Dějiny a současnost národnostního napětí v Evropě. Praha: Auditorium, 2012. 125 Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Hungary [online]. EURAC [cit. 10. 6. 2013]. 126 VIZI, Balázs. Hungary. A model with lasting problems. In: RECHEL, Bernd. Minority Rights in Central and Eastern Europe. London, New York: Routledge, 2009. s. 121. 127 UHROVÁ-MÉSZÁROSOVÁ, Anna. Maďarská menšina na Slovensku: Od monarchie po unii. Vesmír. 2008, roč. 87, č. 1, s. 46-49.

57

v důsledku otevírání se Východního bloku světu v letech 1987 aţ 1988 a to nejenom u rodícího se opozičního hnutí, ale i u vládnoucí komunistické strany. Tento zájem byl přiţivován i imigrací etnických Maďarů, kteří opouštěli Ceaușescovo Rumunsko na konci 80. let minulého století. Historická zkušenost a obavy o postavení maďarské minority v sousedních státech vedla maďarské politické elity v 90. letech k přijetí konsensuálního přístupu. Hlavním nástrojem na řešení postavení menšin v Maďarsku i v zahraničí se stala podpora právních záruk postavení menšin. Základní principy menšinové politiky byly nastíněny v Ústavě z roku 1989 (vycházející z ústavy přijaté jiţ v roce 1949), kdy ústava pokládala menšiny za jednu ze základních sloţek státu a ochrana menšin byla touto ústavou garantovaná (pouţívání jazyka menšin, vzdělávání v jazyce menšiny a pouţívání vlastních jmen). Ústavou byly zřízeny i menšinové samosprávy a zákon, který by se věnoval právům národnostních menšin, mohl být schválen pouze dvěma třetinami všech poslanců.128 Politika vůči menšinám byla, jak je jiţ naznačeno výše, pozoruhodně vstřícná. Menšiny měly díky zákonu z roku 1993 kolektivní právo spravovat si samostatně své záleţitosti. V květnu 2010 byl většinou maďarských poslanců (344 z 386) schválen zákon umoţňující to, ţe Maďaři ţijící v sousedních státech získávají i občanství Maďarska. Občanství se dle tohoto zákona neuděluje hromadně, ale na základě individuální ţádosti, kdy stačí ţadateli prokázání maďarského původu a znalosti maďarštiny (místo pobytu nehraje roli).129 Co se institucionálního zabezpečení ochrany práv národnostních menšin týká, existoval v Maďarsku Úřad pro etnické a národnostní menšiny a instituce „ombudsmana“ pro ochranu práv etnických a národnostních menšin. V souladu s novou ústavou byl ale přijat zákon CXI z roku 2011 o Komisaři pro základní práva, který vytvořil jednotný systém „ombudsmanů“. Úřad zvláštních ombudsmanů (Parlamentních komisařů pro práva národnostních a etnických menšin a pro zájmy budoucích generací) byly integrovány do úřadu „generálního“ ombudsmana. Tento „generální“ ombudsman, respektive nově vytvořený Komisař pro základní práva se pak věnuje zejména právům dětí, právům národnostních menšin ţijících v Maďarsku, právům nejvíce zranitelných společenských skupin a hodnotám označovaným za „zájmy budoucích generací“. Komisař je volen absolutní většinou

128

VIZI, Balázs. Hungary. A model with lasting problems. In: RECHEL, Bernd. Minority Rights in Central and Eastern Europe. London, New York: Routledge, 2009. s. 119-122. 129 PETRÁŠ, René. Cizinci ve vlastní zemi. Dějiny a současnost národnostního napětí v Evropě. Praha: Auditorium, 2012.

58

parlamentu na devět let a má dva zástupce. Jeden se věnuje „zájmům budoucích generací“, ten druhý pak právům národnostních a etnických menšin.130

4.2 Legislativa mající vztah k postavení národnostních menšin v Maďarsku a jejich práva Jiţ výše zmíněná novelizovaná ústava pocházející ještě z dob komunistického Maďarska byla nahrazena ústavou novou, která byla přijata v dubnu 2011 a nutno říci, ţe její text je z vnějšího pohledu (kupříkladu z pohledu mezinárodních organizací) notně kontroverzní.131 Tato ústava (respektive „Základní zákon Maďarska“) se stala účinnou k 1. lednu 2012 a s jejím přijetím souvisí (krom jiného) i rekodifikace právní úpravy práv národnostních menšin.132 Základní práva národnostních menšin jsou upravena v článku XXIX ústavy. Jejich rozvedení je v zákonné podobě komplexně upraveno v zákoně o právech národnostních menšin (dále jako menšinový zákon). Zákon původní z roku 1993 byl s účinností od 1. prosince 20112 nahrazen zákonem CLXXIX o právech menšin.133 Tento zákon má status ústavního zákona („cardinal law“), tudíţ můţe být měněn pouze dvoutřetinovou většinou maďarského parlamentu. Nejpodrobnější sektorovou úpravu pak obsahoval zákon o veřejném školství, který byl v září loňského roku (2012) nahrazen rovněţ zákonem novým.134 Základní zákon Maďarska se národnostním menšinám věnuje na několika místech. Jako první můţeme zmínit preambuli, která si vyslouţila kritiku a do které se zmínka o národnostních menšinách dostala aţ spolu se čtvrtou novelou na jaře 2013. Ústava tak nyní hovoří o tom, ţe národnostní menšiny obývající Maďarsko („nationalities“) tvoří součást maďarského politického společenství a jsou konstitutivní součástí státu, kdy právě tato jejich

130

Report on the Activities of the Commissioner for Fundamental Rights of Hungary in the Year 2012 [online]. Office of the Commissioner for Fundamental Rights, 2013, [cit. 15. 10. 2013]. 131

Maďarsko bylo jedinou postkomunistickou zemí regionu Střední a Východní Evropy, která nepřijala po pádu komunistického reţimu zcela novou ústavu. 132 Celý text ústavy je k dispozici zde: http://www.kormany.hu/download/4/c3/30000/THE%20FUNDAMENTAL%20LAW%20OF%20HUNGARY.p df 133 Opinion on the Act on the Rights Of Nationalities of Hungary [online]. European Commission for Democracy Through Law, Council of Europe 2012, [cit. 15. 10. 2013]. 134 Report on the Activities of the Commissioner for Fundamental Rights of Hungary in the Year 2012 [online]. Office of the Commissioner for Fundamental Rights, 2013, [cit. 15. 10. 2013].

59

dřívější exkluze naznačovala tendenci k vytváření státu etnických Maďarů. Na příslušníky menšin se pochopitelně vztahují i ostatní ústavní práva, ovšem výše zmíněný článek XXIX maďarské ústavy je věnován přímo národnostním menšinám. Dle něj mají mít příslušníci národnostních menšin právo se svobodně vyjadřovat a zachovávat svou identitu. Stejně tak mají mít právo pouţívat svůj jazyk a pouţívat jména v tomto jazyce, šířit v něm svou kulturu a být ve svém jazyce vzděláváni. Zachována zůstává i zmínka o právu na místní a národní samosprávy.135 Maďarské právo obsahuje definici pojmu národnostní menšina, obsahoval ji jak původní zákon o právech národnostních menšin, tak i nový zákon z roku 2012. Ta současná definuje národnostní menšiny136 jako etnické skupiny, které naplňují sadu objektivních znaků (jazyk, kulturu a tradice) a subjektivní prvek (přání předchozí znaky uchovávat). Zároveň je v § 1 tohoto zákona dána podmínka, ţe se jedná o všechny etnické skupiny, které obývají území Maďarska po minimálně jedno století a tvoří početní menšinu vůči většinovému obyvatelstvu, od většinového obyvatelstva se liší vlastním jazykem, kulturou a tradicemi a prezentují soudrţnost, jejíţ cílem je zachování výše zmíněného, stejně tak jako jeho vyjadřování a ochrana zájmů historicky vytvořených společenství. Osoba, která je příslušníkem národnostní menšiny musí dle druhého odstavce § 1 být obyvatelem Maďarska, stejně tak jako musí sama sebe identifikovat jako součást národnostní menšiny a tuto sounáleţitost musí deklarovat v případech, které zákon určuje.137 Starší zákon garantoval individuální a kolektivní práva pro 13 skupin národnostních menšin, přičemţ současná úprava počítá se stejnými menšinami.138 Existují indicie, ţe nový zákon o menšinách byl, obdobně jako jiné ústavní zákony, přijímán ve spěchu, a ţe neproběhly řádné konzultace se zástupci menšin, coţ se stalo předmětem kritiky Benátské komise Rady Evropy.139 Jak jiţ bylo uvedeno, v roce 1993 byl přijat zákon o právech národnostních a etnických menšin, který poskytl menšinám právo na jejich vlastní samosprávu (novelizace

135

MAĎARSKÁ REPUBLIKA. The Fundamental Law of Hungary. [cit. 15. 10. 2013]. V nové právní úpravě se hovoří o národnostních menšinách jako o „nationalities“, v předchozí úpravě se jednalo o národnostní a etnické menšiny – „national and ethnic minorities“. 137 MAĎARSKÁ REPUBLIKA. Act CLXXIX of 2011 on the Rights of Minorities. [cit. 15. 10. 2013]. 138 Jednalo a jedná se o Bulhary, Řeky, Chorvaty, Poláky, Němce, Arménce, Romy, Rumuny, Rusíny, Srby, Slováky, Slovince a Ukrajince. Tento výčet je spolu s podmínkou, ţe menšiny musejí obývat území Maďarsko 100 let je poněkud restriktivní, ovšem zákon umoţňuje případné získání menšinových práv po získání 1000 podpisů voličů z řad národnostní menšiny i pro další menšiny. Srovnej MAĎARSKÁ REPUBLIKA. Act CLXXIX of 2011 on the Rights of Minorities (Zákon o právech národnostních menšin). [cit. 15. 10. 2013]. 139 Více o Benátské komisi Rady Evropy je moţné nalézt na jejích webových stránkách (http://www.venice.coe.int/webforms/events/). 136

60

přišla v roce 2005, kdy se z těchto menšinových samospráv stali strategičtí partneři centrálních a místních úřadů při řešení specificky minoritních politických záleţitostí). Rozsáhlá samospráva menšin, která byla jedinečná i v evropském kontextu, ovšem vyvolávala rozpaky. Jednak šlo o nemalý problém skutečného fungování této samosprávy, která nebyla dostatečně finančně zajištěna, a v praxi pak menšiny stejně podléhaly asimilaci. Na druhou stranu vyvolávala snaha maďarské vlády o poskytnutí širokých práv vlastním menšinám (které nejsou v Maďarsku příliš početně či politicky významné) obavy u sousedů Maďarska, kteří ji chápali jako záminku mající za cíl poţadovat stejná práva pro Maďary v zahraničí, coţ by mohlo vést k destabilizaci států.140 V novém zákoně o právech národnostních menšin jsou individuální práva upravena v jeho třetím oddíle, kolektivní práva pak v oddíle čtvrtém. Výkon těchto práv je zaloţen na konceptu národnostní kulturní autonomie, který je charakterizován jako kolektivní národnostní právo na samosprávu. Dle zákona z roku 2011 mohou být místní samosprávné volby uskutečněny pouze v oblastech, kde je menšina reálně přítomna – počet příslušníků menšiny musí dle sčítání obyvatel dosáhnout v dané oblasti alespoň 30 osob.141 Ještě neţ přistoupíme k detailnějšímu rozebírání menšinových práv v námi vytčených oblastech, dovolíme si upozornit na fakt, ţe ještě není u veškerých ustanovení zřejmé (alespoň dle autorovi dostupné literatury) jejich uţívání v praxi, neboť od jejich zavedení uběhla krátká doba – připomínáme, ţe zákon o právech národnostních menšin je účinný teprve od roku 2012. Činnost menšinových samospráv je v současnosti notně omezena i dle zprávy Komisaře pro základní práva, který kritizuje právě nedostatek finančních prostředků na tuto samosprávu (volá po vytvoření rozpočtové autonomie), stejně tak jako volá po zajištění organizační a funkční autonomie.142 4.2.1 Mezinárodní rámec

Jak je jiţ naznačeno v úvodní pasáţi pojednání o Maďarsku, patřila tato země spíše mezi středoevropské „premianty“, co se týká zajišťování ochrany práv národnostních menšin.

140

PETRÁŠ, René. Cizinci ve vlastní zemi. Dějiny a současnost národnostního napětí v Evropě. Praha: Auditorium, 2012. 255 s. 978-80-87284-32-2. 141 Report on the Activities of the Commissioner for Fundamental Rights of Hungary in the Year 2012 [online]. Office of the Commissioner for Fundamental Rights, 2013, [cit. 15. 10. 2013]. 142 Report on the Activities of the Commissioner for Fundamental Rights of Hungary in the Year 2012 [online]. Office of the Commissioner for Fundamental Rights, 2013, [cit. 15. 10. 2013].

61

I proto nehrály mezinárodní organizace při přijímání standardů jejich ochrany takovou roli, jako tomu bylo v případě Slovenska, přičemţ Maďarsko mělo aktivní zájem o internacionalizaci ochrany menšin i kvůli většímu počtu etnických Maďarů v okolních zemích. Členem Rady Evropy se země stala jiţ 6. listopadu 1990, Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin ratifikovalo Maďarsko 25. září 1995. Další dokument, Evropskou chartu pro regionální či menšinové jazyky pak Maďarsko ratifikovalo 26. dubna 1995, přičemţ přijalo závazek aplikovat vybraná ustanovení článku 3 na šest jazyků, mezi kterými ale není romský jazyk (ač Romové představují největší maďarskou národnostní menšinu). O členství v Evropské unii poţádalo Maďarsko jako první země střední Evropy jiţ v roce 1994, přístupové rozhovory pak byly zahájeny o tři roky později a ke vstupu došlo spolu s Českou republikou, Slovenskem a dalšími sedmi (většinou postkomunistickými) zeměmi 1. května 2004. Maďarsko přímo ve své ústavě (článek D) přijímá zodpovědnost za Maďary ţijící mimo maďarské území a nejinak tomu bylo i v ústavě předchozí. I proto po roce 1989 usilovalo o uzavření bilaterálních smluv se svými sousedy. První takový dokument byl uzavřen v roce 1991 s Ukrajinou – jednalo se o Deklaraci o principech spolupráce a garance práv národnostních menšin (šlo o iniciativu otevřenou i dalším zemím, kdy došlo k přistoupení Chorvatska a Slovinska). Následovaly smlouvy o dobrém sousedství a o spolupráci s Ukrajinou, Chorvatskem, Slovinskem, ale také s Německem. Komplikovanější jiţ byl vývoj vztahů s Rumunskem a Slovenskem, kdy uzavírání mezivládních dohod trvalo o něco déle (uzavřeny byly v roce 1995, respektive 1996). Jedním z důvodů byl úspěch nacionalistických stran v těchto zemích. Vzájemná ochrana národnostních menšin byla předmětem i bilaterální dohody se Srbskem a Černou Horou v roce 2003.143 4.2.2 Kultura

Menšinový zákon upravuje i práva národnostních menšin spojená s rozvojem jejich kultury, konkrétně pak v §§ 33 aţ 43, které se zabývají kulturní samosprávou národnostních menšin, upravují způsob rozhodování národnostních menšin o záleţitostech spojených s jejich kulturou a explicitně svěřují národnostním samosprávám právo zřizovat a udrţovat menšinové kulturní instituce. Stejně tak můţe být pod menšinovou samosprávu převedeny i kulturní instituce, která „naplňuje kulturní sluţbu pro menšiny“ z alespoň 75 %, ač byly zaloţeny

143

Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Hungary [online]. EURAC [cit. 10. 6. 2013].

62

jiným zřizovatelem. Je zřejmé, ţe pro efektivní fungování takto nastavené správy menšin svých vlastních kulturních záleţitostí budou dostupné finanční prostředky, ovšem na ty je odkazováno jediným obecným ustanovením směřujícím k zákonu o státním rozpočtu. Zde je tedy rozhodně prostor pro vznik specializovaných fondů, které by byly vytvořeny se zástupci menšin.144 Ve stejném oddíle menšinového zákona je také upraveno to, ţe stát podporuje krom jiného sběr materiálních reliktů menšinových kultur a vznik a rozšiřování veřejných sbírek, či podporuje pořádání církevních obřadů spojených s rodinnými událostmi menšin v jejich jazyce. Tato podpora ovšem není v menšinovém zákoně nijak specifikována.145 4.2.3 Vzdělávání

Jak je uvedeno v článku XXIX maďarské ústavy, příslušníci menšin mají právo na to být vzděláváni ve svém jazyce. Podrobnější úpravu najdeme v menšinovém zákoně, kdy jeho § 12 odst. 1 písm c) zaručuje práva menšin na rovné příleţitosti ve vzdělávání a dává státu za úkol přijetí efektivních opatření k jeho realizaci. V § 19 je pak formulováno právo národnostních menšin na vzdělávání na všech úrovních – od předškolního, aţ po vyšší vzdělávání. Stát podporuje pouţívání menšinového jazyka při vzdělávání příslušníků národnostních menšin (financuje vícenáklady na menšinové vzdělávání). Další úpravu, co se vzdělávání týká, pak obsahuje pátý oddíl menšinového zákona. V závislosti na rozhodnutí rodičů se účastní dítě na vzdělávání ve svém mateřském jazyce, v bilingvní škole, v jazyce národnostní menšiny, případně v romské škole. Pro zřízení menšinové školky/školy je potřeba minimálně osmi dětí z příslušné minority, pakliţe není tento práh naplněn, pak výuku organizuje menšinová samospráva. Postavení Romů v systému vzdělávání je poněkud jiné, jelikoţ většina Romů neovládá romský jazyk. I z toho důvodu je v Maďarsku počítáno s jejich vzděláváním hlavně v maďarštině. Na přání rodičů si ovšem mohou zvolit školu vyučující v romštině. Maďarský systém pruţněji reaguje na aktuální potřeby tím, ţe na zajištění minoritního školství reaguje kaţdý rok, coţ je v souladu se zákonem CXC z roku 2011 o národním veřejném školství. Příslušným úřadem je tedy buď obecní/městský úřad, územní

144

Viz Opinion on the Act on the Rights Of Nationalities of Hungary [online]. European Commission for Democracy Through Law, Council of Europe 2012, [cit. 15. 10. 2013]. 145 MAĎARSKÁ REPUBLIKA. Act CLXXIX of 2011 on the Rights of Minorities. [cit. 15. 10. 2013].

63

samospráva, či národnostní samospráva. Výuka můţe probíhat v mateřském jazyce, či stejně tak můţe probíhat i výuka mateřského jazyka.146 4.2.4 Používání jazyka národnostních menšin

Na začátku lze říci, ţe pouţívání menšinových jazyků je v Maďarsku na ústupu. Úprava pouţívání menšinových jazyků jak v soukromém, tak veřejném ţivotě opět do značné míry stojí na menšinovém zákoně, přičemţ od roku 2014 by měla v Maďarsku nabýt účinnosti novela menšinového zákona, která by měla zajistit ještě lepší implementaci stávajících ustanovení o pouţívání menšinových jazyků. Menšinový zákon obsahuje hned několik ustanovení týkajících se pouţívání jazyka menšin. Ve třetím oddíle tohoto zákona (individuální práva národnostních menšin) v § 12 odst. 1 a) je garantováno právo svobodného uţívání menšinového jazyka v psané i mluvené podobě. Podrobnosti ohledně pouţívání tohoto jazyka by měli být garantovány státem ve zvláštních zákonech (jak je uvedeno v § 5). Stejný paragraf dále uvádí, ţe procesní předpisy zaručují moţnost pouţívání mateřského jazyka v civilních a trestních procesech, stejně tak, ţe je moţné pouţívat jazyk národnostní menšiny na půdě parlamentu. Jazyk menšiny můţe být pochopitelně pouţíván i při jednáních menšinové samosprávy.147 Práva národnostních menšin jsou uplatňována (a odstupňována) i dle toho jak velký podíl mají příslušníci národnostních menšin na konkrétním území (obci). Ustanovení §§ 5 a 6 menšinového zákona stanoví, ţe v místech, kde na základě výsledků sčítání obyvatelstva tvoří menšina více neţ 20-ti % podíl, by měla být rozhodnutí obecní rady a jejich záznamy v jazyce příslušné menšiny (krom obligátní maďarštiny), rovněţ je stanovena povinnost zaměstnat určité úředníky ovládající jazyk menšiny (obojí je realizováno na ţádost menšinové samosprávy). V lokalitách, kde je dle sčítání obyvatelstva příslušníků konkrétní národnostní menšiny více neţ 10 %, mají na základě ţádosti menšinové samosprávy místní úřady povinnost publikovat své předpisy a dokumenty v jazyce menšiny, stejně jako by měly být k dispozici v tomto jazyce i tiskopisy pro ţádosti směřované na místní úřady. Zároveň by měly být úřady a další označení (např. ulic) označeno v jazyce menšiny (vedle

146

Opinion on the Act on the Rights Of Nationalities of Hungary [online]. European Commission for Democracy Through Law, Council of Europe 2012, [cit. 15. 10. 2013].; MAĎARSKÁ REPUBLIKA. Act CLXXIX of 2011 on the Rights of Minorities. [cit. 15. 10. 2013]. 147

MAĎARSKÁ REPUBLIKA. Act CLXXIX of 2011 on the Rights of Minorities. [cit. 15. 10. 2013].

64

maďarštiny). Stejně tak vzniká v těchto oblastech právo na přijímání informací z místních médií veřejné sluţby (viz následující kapitola).148 4.2.5 Média

Podle § 44 odst. 1 menšinového zákona mají příslušníci národnostních menšin právo na svobodný přístup k informacím ve svém mateřském jazyce a to jak v elektronických tak tištěných médiích. Stejně tak mají být zajištěny programy v jazycích menšin v médiích veřejné sluţby, které mají slouţit k udrţování menšinové kultury a k naplňování jejich potřeb.149 Tyto programy jsou ovšem často vysílány mimo hlavní vysílací čas, kdy je můţe reálně sledovat pouze malá část příslušníků národnostních menšin (ač je v zákoně zmíněna povinnost vysílat je tak, aby byly příslušníkům menšin dostupné). Obdobně jako je tomu u kulturní samosprávy, i ustanovení týkající se obsahu médií a přístupu k nim obsahuje obecně formulovanou povinnost státu podporovat přístup příslušníků menšin k jejich médiím, stejně tak jako povinnost podporovat produkci filmů a dokumentárních pořadů představujících ţivot menšin, jejich tradice a kulturu. V § 49 je zmíněna i povinnost podporovat dostupnost programů v jazyce menšiny pocházející z jejího domovského státu, na území Maďarska, které tato menšina obývá.150 Pakliţe tvoří dle sčítání obyvatelstva specifická národnostní menšina více neţ 10 % obyvatel, pak mají místní média financovaná či zřizovaná obcí (místní samosprávou) povinnost (po ţádosti vzešlé od příslušné menšinové samosprávy) zajistit pravidelné vysílání v jazyce menšiny. Zde můţeme zmínit, ţe aplikování těchto práv po sčítání obyvatelstva z roku 2011 (stejně tak jako dalších práv, která jsou spojená s podílem příslušníků menšiny na obyvatelstvu v daném místě) vyvolalo mezi příslušníky menšin obavy, neboť nebyly dostatečně informováni o důleţitosti vyplnění kolonky s národností při realizaci sčítání (o čemţ ostatně svědčí i relativně vysoký počet osob, které údaje o národnosti nevyplnili).151

148

MAĎARSKÁ REPUBLIKA. Act CLXXIX of 2011 on the Rights of Minorities. [cit. 15. 10. 2013]. MAĎARSKÁ REPUBLIKA. Act CLXXIX of 2011 on the Rights of Minorities. [cit. 15. 10. 2013]. 150 MAĎARSKÁ REPUBLIKA. Act CLXXIX of 2011 on the Rights of Minorities. [cit. 15. 10. 2013]. 151 Opinion on the Act on the Rights Of Nationalities of Hungary [online]. European Commission for Democracy Through Law, Council of Europe 2012, [cit. 15. 10. 2013]. 149

65

4.2.6 Ekonomická a politická participace

Ústava ve svém článku XXX zaručuje kaţdému dle jeho moţností právo na participaci při pokrývání společných potřeb a na ekonomice. V praxi ovšem, co se ekonomické participace týká, čelí největším problémům marginalizovaní Romové. Poměrně významná část maďarské populace můţe být označena za sociálně slabou, přičemţ podíl Romů mezi nimi je vysoce nad jejich podílem v rámci celé populace. Maďarská legislativa týkající se rovných příleţitostí má minimální dopad na integraci náchylných skupin, přičemţ mezi ty nejnáchylnější opět patří Romové. Jejich ţivotní podmínky jsou horší, neţ je tomu u zbytku populace, mají menší míru vzdělanosti (pouze malá část absolventů základních škol pokračuje na střední školy), kratší střední délku ţivota a patří k nízko-příjmovým skupinám. Rozšířená je i jejich diskriminace v rámci jejich kaţdodenního ţivota, tudíţ rozhodně nelze říci, ţe by byli začleněni do maďarské společnosti.152 Obecně lze říci, ţe krom pravidelných protivládních protestů a pravidelné účasti na volbách, je pro Maďarsko charakteristická notně nízká občanská participace. V politice samotné jsou pak podreprezentovány nejenom ţeny, ale i příslušníci národnostních menšin (zejména pak Romové).153 Participace jednotlivců z prostředí národnostních menšin nesmí být dle ústavního menšinového zákona omezována (§ 14). Pakliţe jsou osoby hlásící se k národnostní menšině zvoleny do maďarského parlamentu, mohou v něm pouţívat svou mateřštinu. Jak je jiţ naznačeno výše, v Maďarsku existuje unikátní systém menšinových samospráv na různých úrovních. Tyto menšinové samosprávy (případně lze uţít i výraz vlády) zřizují a financují menšinové kulturní spolky a školy, vydávají tiskoviny, organizují kulturní akce a zastupují příslušnou menšinu ve vztazích s ostatními orgány místní samosprávy a státní správy. K hlavním orgánům státu pak příslušnou menšinu zastupuje celostátní menšinová samospráva. Tento systém se jeví jako vhodný právě v Maďarsku, kde jsou menšiny teritoriálně roztříštěné – pomáhá jim udrţet svou identitu i bez vazby na procentuálně vyjádřenou přítomnost na daném území. Krom kritiky, která směřuje na podfinancování menšinových samospráv, je ještě zajímavé, ţe se dříve objevovaly osoby, které s menšinou reálně nemají nic společného, ovšem nechávají se zvolit za členy těchto samospráv (není

152

Hungary. Roma [online]. World Directory of Minorities and Indigenous Peoples, [cit. 20. 10. 2013].

153

KOVÁCS, Balász Áron. Country Report Hungary. In: Nations in Transit 2013 [online]. Washington D.C.: Freedom House, 2013. s. 247 - 268 [cit. 15. 10. 2013].

66

nutné ovládat jazyk) a usilují o finanční výhody.154 Na tuto situaci reagovali maďarští zákonodárci novelami jiţ dřívějšího menšinového zákona.155

154

Čo sú menšinové samosprávy v Maďarsku? [online]. Maďaři.sk 2013, [cit. 15. 10. 2013]. Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Hungary [online]. EURAC [cit. 10. 6. 2013]. 155

67

5 Rakousko

Dle socioekonomických ukazatelů představuje Rakousko z námi vybrané skupiny zemí stát nejrozvinutější. Stejně tak jako jediné nemá zkušenost s komunistickým reţimem (ač zkušenosti s totalitním reţimem nezůstalo v průběhu 20. století ušetřeno) a zároveň je nejdéle začleněno do evropských integračních struktur. Se začátkem 90. let minulého století se Rakousko (i v souvislosti s konfliktem v bývalé Jugoslávii, se kterou přímo sousedilo) stalo státem, který podporoval ochranu národnostních menšin na mezinárodní úrovni. Rakousko bylo dokonce zemí, která navrhla na půdě Valného shromáţdění OSN přijetí Deklarace práv osob patřících k národnostním nebo etnickým, náboţenským a jazykovým menšinám z roku 1992.156 S ostatními zeměmi regionu, kterým se věnujeme, pojí Rakousko krom sdílené historie i přítomnost menšin, které jsou do značné míry právě „produktem“ této společné historie a částečně i změn hranic v průběhu staletí. Území Rakouska obývají jak „staré“ národnostní menšiny spjaté po mnoho let s jeho územím, respektive s jeho částmi, tak menšiny „nové“, které se na území Rakouska objevují i v souvislosti s migračními vlnami po ekonomické obnově po druhé světové válce, tedy v době, kdy bylo Československo a do určité míry i Maďarsko v podstatě izolováno od okolního světa. Zatímco Česká republika, Slovensko a Maďarsko byly ještě nedávno stále řazeny spíše mezi tranzitní země (cílovými zeměmi byly pro menší část migrantů), Rakousko se jiţ bez jakýchkoliv pochybností řadí dlouhodobě mezi země cílové. V přepočtu na jednoho obyvatele zaznamenává Rakousko jeden z nejvyšších počtů ţadatelů o azyl, k čemuţ se staví část obyvatel negativně. I proto se ani Rakousko (obdobně jako Slovensko či Maďarsko) nevyhnulo relativně velkému úspěchu krajně pravicových, populistických, stran, pro které představovaly menšiny a zejména imigrace jedno z hlavních témat. Ve volbách v roce 1999 uspěla s 27 % hlasy Svobodná strana Rakouska (FPÖ), která se dokonce stala součástí vládní koalice spolu s Rakouskou lidovou stranou (ÖVP). V důsledku vzniku této vládní koalice byly dokonce zhoršeny vztahy Rakouska s Evropskou unií. V roce 2005 se FPÖ rozpadla a část členů (včetně

156

Rights of Minorities [online]. The Austrian Foreign Ministry, [cit. 20. 10. 2013].

68

charizmatického předsedy Jörga Haidera) zformovala Svaz pro budoucnost Rakouska (BZÖ). Tyto dvě strany představují dodnes významného hráče na rakouské politické mapě.157

5.1 Národnostní menšiny v Rakousku a menšinová politika Sčítání lidu proběhlo v Rakousku stejně jako v ostatních rozebíraných zemích v roce 2011, ovšem z výsledků dostupných k říjnu roku 2013 nešlo vyvozovat počet příslušníků národnostních menšin v zemi, tudíţ jsme nuceni pracovat s poněkud neaktuálními statistikami (Rakousko i měnilo metodiku). Celkový počet obyvatel Rakouska se pohybuje okolo 8,5 miliónů, přičemţ počty příslušníků národnostních menšin se vyvozují z údajů o pouţívání „Umgangsprache“ (hovorového jazyka). Při předposledním sčítání z roku 2001 tvořili největší skupinu mezi „uznanými“158 menšinami Maďaři (25 884; 0,35 % obyvatel), následováni Burgenlandskými Chorvaty (19 374; 0,26 %), dále pak Slovinci (17 953; 0,24 %), Češi (11 035; 0,15 %); Romové (4 348; 0,06 %) a Slováci (3 343; 0,05 %). U pouţívání Slovinštiny a Chorvatštiny je od roku 1971 zaznamenáván dlouhodobý pokles, zatímco uţívání Maďarštiny bylo na vzestupu. Čísla, která pocházejí od menšin samotných (respektive od jejich organizací), se ovšem o něco liší. Dle těchto odhadů ţije v Rakousku 40 aţ 50 tisíc Chorvatů, přibliţně 50 tisíc Slovinců, 30 aţ 50 tisíc Maďarů a 10 aţ 20 tisíc Romů. 159 Tento pokles počtu osob hovořících menšinovými jazyky, respektive i počet příslušníků národnostních menšin lze vysvětlit i velmi silnou asimilací těchto tradičních menšin. Tato asimilace je zdůvodňována i vznikem tzv. ţelezné opony a jen minimálním kontaktem mezi národnostními menšinami v Rakousku a jejich „domovinami“, stejně tak jako jejich socioekonomickou situací, která jiţ dříve vedla k tomu, ţe se přestěhovali do Vídně, případně, ţe minimálně opustili tradiční, rurální oblasti.160 V Rakousku je přítomnost příslušníků národnostních menšin nejvýznamnější ve dvou spolkových zemích – na východě země v Burgenlandu (česky rovněţ Burgenlandsku), kde ţijí Chorvaté, Maďaři a Slováci a na jihu v Korutanech (obývaných i Slovinci). Do let 1920/1921

157

Freedom in the World: Austria [online]. Freedom House, [cit. 20. 10. 2013]. Blíţe k tomu, které menšiny se řadí mezi „tradiční“ rakouské menšiny viz níţe. 159 Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Austria [online]. EURAC [cit. 15. 10. 2013]. 160 Second Report by the Republic of Austria pursuant to Art. 15, paragraph 1 of the European Charter for Regional or Minority Languages [online]. Bundeskanzleramt Österreich 2007 [cit. 15. 10. 2013]. 158

69

byl Burgenland součástí Uherské části monarchie, ovšem Trianonská smlouva přisoudila tuto provincii nově vzniklé Rakouské republice. Dlouhodobě zde Maďaři čelili silné asimilaci, a tak zatímco v roce 1920 tvořily kupříkladu ve městě Oberpullendorf 94 % obyvatel, v roce 1971 jich zde bylo jen 32 % a v roce 2001 jiţ jen 21 % a obdobné to je i v dalších městech. Maďaři ţijí i mimo Burgenland – asi 10 tisíc jich ţije ve Vídni.161 Chorvaté do Burgenlandu přišli při útěku před Turky v 16. a 17. století. Ţijí většinou roztroušeni po této spolkové zemi, aţ na kompaktní osídlení ve středu země. Obdobně jako Maďaři jich část z ekonomických důvodů přesídlila i do Vídně. Bez zajímavosti jistě není to, ţe z důvodu relativně velké vzdálenosti Chorvatů v Burgenlandu od dnešního Chorvatska je jejich jazyk v porovnání s moderní chorvatštinou zastaralý.162 Slovinci (dříve také „alpští Slovinci“) přišli do jihovýchodní části dnešního Rakouska jiţ v 6. století (krom Korutan jich malý počet obývá i Štýrsko). Jih Rakouska představoval po dlouhou dobu místo, kde probíhal kulturní konflikt mezi Slovinci a německy hovořícím obyvatelstvem. Po rozpadu Rakouska-Uherska bylo dokonce aktuální otázkou rozdělení Korutan. V roce 1920 se uskutečnilo referendum, zdali má jiţní část Korutan připadnou Rakousku, anebo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Nakonec bylo 59 % obyvatel pro zachování teritoriální integrity Korutan a ty tak zůstaly v Rakousku. Pro připojení k Rakousku hlasovalo i asi 12 tisíc Slovinců, jelikoţ jim byla přislíbena rozsáhlá práva, z kterých se těšili jejich německy hovořící spoluobčané. V důsledku toho se rakouská menšinová politika soustředila na Slovince a jejich záleţitosti v Korutanech. V průběhu druhé světové války byli ale Slovinci perzekuováni a mnoho jich bylo vystěhováno. Po válce byla komunita Slovinců notně znesvářená a situaci neulehčovaly ani teritoriální nároky Jugoslávie na jih Korutan, které trvaly do roku 1949. Postavení Slovinců bylo vyřešeno Rakouskou státní smlouvou (1955). Přítomnost Čechů jakoţto národnostní menšiny souvisí s faktem, ţe Vídeň byla hlavním městem monarchie a zároveň jejím ekonomickým centrem, tudíţ byla tradičním cílem českých migrantů. Vrcholu toto stěhování (převáţně z ekonomických důvodů) dosáhlo na konci 19. století a na začátku století 20. Bez zajímavosti jistě není fakt, ţe většina českých organizací, které byly v Rakousku zaloţeny mezi léty 1860, a 1880 dodnes existuje. Po začátku 20. století, kdy se Vídeň stala druhým největším českým městem tehdejšího státu,

161

Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Austria [online]. EURAC [cit. 15. 10. 2013]. 162 Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Austria [online]. EURAC [cit. 15. 10. 2013].

70

bylo moţno pouţít češtinu prakticky ve všech oblastech kaţdodenního ţivota (počet Čechů byl odhadován na více neţ 200 000). V období Po roce 1948, kdy Češi Vídeň masivně opustili, byla česká komunita ve Vídni rozdělena na dvě skupiny – jedna, menší, udrţovala kontakty s komunistickým reţimem, ta druhá to odmítala. Teprve v roce 1990 byli Češi ve Vídni opět spojeni zastřešující organizací.163 Po druhé světové válce bylo Rakousko okupováno Francouzi, Brity, Američany a Sověty. Suverenita byla obnovena v roce 1955 Rakouskou státní smlouvu, která vstoupila v platnost dne 15. května 1955. Tato smlouva přiznala status oficiální menšiny Chorvatům v Burgenlandu a Slovincům v Korutanech a ve Štýrsku. Slovinština a Chorvatština byly uznány za oficiální jazyky národnostních menšin. Češi a Maďaři nebyli v této smlouvě vůbec zmíněni. Na půdorysech této smlouvy bylo v Korutanech rozvíjeno školství s výukou i ve slovinštině, přičemţ v roce 1958 bylo v Klagenfurtu164 zaloţeno gymnázium. Zároveň byly v Korutanech a ve Štýrsku instalovány dvojjazyčné značky a označení místních názvů. Proti tomuto opatření se postavila majoritní společnost (např. organizace Kärtner Heimatdienst). Dokonce došlo k násilnému odstraňování slovinských značek – téměř všech 205 jich bylo odstraněno. Ve Štýrsku bylo postavení Slovinců ještě horší. Jak je jiţ naznačeno v úvodu oddílu věnovanému Rakousku, tato země je v porovnání se třemi zbývajícími mnohem „atraktivnější“ pro imigranty. V 60. letech minulého století začali do Rakouska ve velkém mnoţství přijíţdět „gastarbeiteři“ (hostující pracovníci), zejména z Turecka, Jugoslávie a z Polska, ovšem ani oni, ani jejich potomci (část se jich v Rakousku usadila) nezískali významnější práva. V roce 1976 byla imigrace „gastarbaiterů“ omezena a byla vázána na specifická pracovní povolení. V roce 1993 byly uzákoněny kaţdoroční imigrační kvóty a zavedeny byly oddělená pracovní povolení a povolení k pobytu. Od začátku 90. let minulého století jsou pravidla pro sjednocování rodin migrantů více a více restriktivní. Další posun směrem k restriktivnější imigrační politice přišel v roce 2006, kdy země reagovala jednak na vzestup krajně pravicových stran, události 11. září 2001, či rozšíření Evropské unie z roku 2004. Pro Rakousko je charakteristický velký tlak na asimilaci, menšinový původ rakouských občanů není reflektován v oficiálních statistikách.165

163

Second Report by the Republic of Austria pursuant to Art. 15, paragraph 1 of the European Charter for Regional or Minority Languages [online]. Bundeskanzleramt Österreich 2007 [cit. 15. 10. 2013]. 164 165

Klagenfurt je největší a zároveň hlavní město Korutan. Austria Overview [online]. World Directory of Minorities and Indigenous Peoples, [cit. 20. 10. 2013].

71

5.2 Legislativa mající vztah k postavení národnostních menšin v Rakousku a jejich práva Základem současné právní úpravy jsou pochopitelně ústavní zákony. Základní zákon, RGBl. 1867/142, respektive článek 19, který přiznává kolektivní práva všem etnickým skupinám co se vzdělávání, pouţívání menšinového jazyka a nediskriminace týká.166 Všichni občané Rakouska příslušející k národnostním menšinám jsou chráněni i Saint-Germainskou smlouvou. Slovinská a Chorvatská menšina obývající Korutany, Štýrsko a Burgenland je pak chráněna i na základě článku 7 Rakouské státní smlouvy. Článek 8 Spolkového ústavního zákona, BGBl. 1/1920 obsahuje proklamaci toho, ţe republika je zavázána k rostoucí jazykové a kulturní diverzitě, která se projevuje v autochtoních národnostních menšinách. Jazyk, kultura, existence a zachování těchto národnostních menšiny by mělo být respektováno, zabezpečeno a podporováno. Článek 1 pak označuje němčinu za státní jazyk, ovšem

bez

jakékoliv

újmy

k právům

garantovaným

národnostním

menšinám.167

Nejvýznamnějším zákonem upravujícím práva menšin je spolkový zákon č. 396/1976 BGBI o právním postavení etnických skupin v Rakousku (zákon o etnických skupinách), který obsahuje definici národnostních menšin. Za menšiny označuje: „skupiny rakouských občanů, které tradičně obývají části rakouského území, jejichţ mateřský jazyk je odlišný od němčiny a které mají své tradice a kulturu. Na základě této definice přijímá vláda nařízení o tom, pro které menšinové komunity je zřízena poradní rada. V souladu s tímto ustanovením je v současnosti poradní rada (Menšinová rada) zřízena pro Chorvaty, Slovince, Maďary, Čechy, Slováky a Romy.168 Dle § 1 odst. 3 zákona o etnických skupinách nesmí být příslušnost k etnické menšině k tíţi, jejich příslušníci nesmějí být diskriminováni, stejně tak nemůţe být nikdo nucen k přihlášení své příslušnosti k etnické skupině.169

166

Je ovšem sporné, zdali je toto ustanovení i nadále platné a aplikovatelné. Blíţe viz např. Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Austria [online]. EURAC [cit. 15. 10. 2013]. 167 Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Austria [online]. EURAC [cit. 15. 10. 2013]. 168 Zajímavostí je, ţe poradní výbor byl původně zřízen pouze pro Slovince ţijící v Korutanech, ovšem od roku 2003 se stal členem výboru i zástupce Slovinců ze spolkové země Štýrsko. Poradní výbor pro romskou národnostní menšiny byl zřízen aţ v roce 1993. Viz Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Austria [online]. EURAC, 2012f [cit. 15. 10. 2013]. 169 RAKOUSKÁ REPUBLIKA. Spolkový zákon č. 396/1976 BGBI. o právním postavení etnických skupin v Rakousku, ve znění pozdějších předpisů. [cit. 20. 10. 2013].

72

5.2.1 Mezinárodní rámec

Jednou ze záleţitostí, která komplikovala v poválečné Evropě, byla poněkud překvapivě problematika ochrany menšin. Po znovunabytí své suverenity v roce 1955 byla jedním z hlavních témat pro Rakousko ochrana práv německy hovořících obyvatel Jiţního Tyrolska. Spor (i na půdě OSN) mezi Itálií a Rakouskem ohledně implementace dohody z roku 1946, která stanovila autonomní status této severoitalské oblasti, byl ukončen aţ v roce 1992. Přihlášku do Evropské unie podalo Rakousko v roce 1989, přístupová jednání uzavřelo o pět let později a do Unie vstoupilo v roce 1995. Na vstup Rakouska se ještě nevztahovala Kodaňská kritéria, mezi která se řadí i ochrana národnostních menšin, tudíţ byl v této oblasti vliv Unie na Rakousko v předvstupním období minimální. Rakousko se stalo velkým obhájcem práv národnostních menšin při přípravě Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin ratifikovalo v březnu 1995, v účinnost vstoupila 1. července 1998. Stejně tak je Rakousko signatářem dalšího relevantního nástroje Rady Evropy, který slouţí k ochraně práv národnostních menšin Evropské charty na ochranu menšinových jazyků. Podepsána Rakouskem byla záhy po svém představení, ovšem účinnou se stala aţ v říjnu 2001. Chráněnými jazyky jsou burgenlandská chorvatština, slovinština, maďarština, čeština, slovenština a romský jazyk.170 5.2.2 Kultura

Rakousko je federativní republikou, menšinová kultura je tak podporována jak z federálních prostředků, tak z prostředků spolkových institucí. Dle § 8 zákona o etnických skupinách má federální vláda povinnost podporovat aktivity a projekty slouţící i k zachování menšinové kultury. Dle odstavce 3 má ministr financí povinnost alokovat prostředky na podporu menšin a jejich projektů a zahrnout je do návrhu rozpočtu (v návaznosti na situaci federálního rozpočtu).171 Kancléřství poskytuje na tyto účely kaţdoročně přibliţně 3,8 miliónu euro a na něm je finální rozhodnutí o poskytnutí finančních prostředků, přičemţ doporučení dává poradní rada příslušné menšiny. Finanční prostředky můţe obdrţet pouze

170

Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Austria [online]. EURAC, 2012 [cit. 15. 10. 2013]. 171 RAKOUSKÁ REPUBLIKA. Spolkový zákon č. 396/1976 BGBI. o právním postavení etnických skupin v Rakousku, ve znění pozdějších předpisů. [cit. 20. 10. 2013].

73

menšinová „asociace, nadace fond, jejichţ cílem je zachování a ochrana etnické skupiny, jejích tradic a práv“ – ţadatelem tedy musí být organizace národnostních menšin, nikoliv jednotlivci. Prostředky nejsou přidělovány proporčně ve vztahu k jejich míře zastoupení ve společnosti, ale jsou přidělovány na základě poptávky.172 Významnou úlohu při rozvoji kultury národnostních menšin tedy mají konkrétní poradní výbory, které slouţí i jako konzultační orgán pro federální a spolkové úřady při přijímání opatření, které by mohly mít dopad na rozvoj menšinové kultury.173 5.2.3 Vzdělávání

Úpravu vzdělávání pro příslušníky národnostních menšin v Rakousku obsahuje hned několik zákonů, většinou se jedná o zákony ústavní. V základním zákoně, RGBl. 1867/142 je zmíněna rovnoprávnost všech tradičních jazyků ve vzdělávání, stejně jako garance vzdělávání národnostních menšin v jejich jazyce. Další dokument, Saint-Germainská smlouva garantuje dítěti rakouského občana neovládajícímu němčinu základní vzdělání v jeho jazyce (za podmínky většího počtu této menšiny na daném místě). Stejně tak má být národnostním menšinám umoţněno provozování vlastních škol (na jejich náklady). Rakouská státní smlouva se jiţ soustředí konkrétně na Chorvaty a Slovince v Korutanech, Burgenlandu a ve Štýrsku, kdy mají příslušníci těchto dvou skupin právo na základní školní vzdělání ve svých jazycích a na „přiměřené mnoţství svých vlastních středních škol.“ Vzdělávání je dále upravováno zákonem o menšinovém školství jak v Korutanech, tak v Burgenlandu. Oba zákony předpokládají souhlas rodičů pro to, aby chodily děti na „své“ menšinové školy, anebo aby se jazyk menšiny učily (v Burgenlandu se menšinové školství týká navíc i Maďarů). Korutanský zákon o menšinovém školství umoţňuje krom obvyklých škol s výukou v němčině (na kterých můţe být slovinština nabízena jako nepovinný předmět) vznik základních a středních škol s výukou ve slovinštině; základních škol s třídami či s obory s výukou v němčině a ve slovinštině, případně výuku slovinštiny v rozsahu 4 hodin týdně na středních školách s výukou v němčině. Obdobná úprava existuje i v Burgenlandu, ovšem zde zákon nestanovuje poměr (který by měl být rovnoměrný jako je tomu v Korutanech) mezi výukou v němčině a

172

Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Austria [online]. EURAC, 2012 [cit. 15. 10. 2013]. 173 Second Report by the Republic of Austria pursuant to Art. 15, paragraph 1 of the European Charter for Regional or Minority Languages [online]. Bundeskanzleramt Österreich 2007 [cit. 15. 10. 2013].

74

ve slovinštině. V Korutanech je přítomnost menšinových škol garantována v oblastech obývaných příslušnou menšinou, mimo tuto oblast pak dle lokálních potřeb. Na základě Brněnské smlouvy z roku 1920 mezi Československem a Rakouskem působí ve Vídni škola pro Čechy a Slováky (provozována Školským spolkem Komenský),174 ovšem její existence je ohroţena kvůli nedostatku finančních prostředků.175 Rakouský systém menšinového školství ovšem čelí kritice, neboť nelze hovořit o jeho jednotnosti. V kontrastu s fungujícím menšinovým školstvím v Korutanech a v Burgenlandu, ve Štýrsku ţádné bilingvní školy neexistují. Kritizován je i fakt, ţe slovinské hudební školy v Korutanech dostávají sedmkrát niţší dotace neţ hudební školy německé.176 5.2.4 Používání jazyka národnostních menšin

Obdobně jako tomu bylo u záleţitostí vzdělávání příslušníků národnostních menšin, i pouţívání jejich jazyka je upraveno v základním zákoně, RGBl. 1867/142, v SaintGermainské smlouvě a zejména pak v Rakouské státní smlouvě. V prvním z těchto dokumentů je zakotvena rovnost všech obvykle pouţívaných jazyků na úřadech a ve veřejném ţivotě, v druhém je pak upraveno pouţívání jazyka menšiny při soudních jednáních. Rakouská státní smlouva se pak opět soustředí na Chorvaty a Slovince, kdy uvádí, ţe v úředních a soudních obvodech Korutan, Burgenlandu a Štýrska, kde ţijí Slovinci, Chorvaté anebo smíšené obyvatelstvo, jsou slovinština a chorvatština navíc k němčině akceptovány jako úřední jazyk. Vrátit se můţeme i ke spolkovému ústavnímu zákonu, BGBl. 1/1920, který označuje němčinu za státní jazyk, ovšem bez jakékoliv újmy k právům garantovaným národnostním menšinám. Důleţitou roli zde hraje i zákon o etnických skupinách. Spolková vláda přijímá nařízení, ve kterém určuje, ve kterých oblastech mají být topografická označení bilingvní, stejně tak kde mají úřady pouţívat krom němčiny i jazyky národnostních menšin, přičemţ detaily pouţívání menšinových jazyků při kontaktu s úřady jsou právě v § 12 a násl. zákona o etnických skupinách. Právo pouţívat menšinový jazyk jako úřední jazyk mají

174

Více informací o této školy naleznete zde: Die Geschichte des Schulvereines Komensky [online]. Školský spolek Komenský, [cit. 20. 10. 2013]. 175

Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Austria [online]. EURAC, 2012 [cit. 15. 10. 2013]. 176 UN Universal Periodic Review Austria Report by the Austrian Center for Ethnic Groups for the 10th Session of the UPR – Working Groups in January, 2011 [online]. Austrian Center for Ethnic Groups, 2011 [cit. 15. 10. 2013].

75

příslušníci menšin i na území, kde ţije smíšené obyvatelstvo, aniţ by prokazovali svou příslušnost k menšině. Poněkud komplikovanější je to ovšem s otázkou kde všude vlastně mohou toto své právo vyuţít. Dle Rakouské státní smlouvy se jedná o ustanovení aplikovatelná pouze v Korutanech, Burgenlandu a Štýrsku. Dle judikatury ústavního soudu se za administrativní obvod povaţují obce a zahrnuty jsou i osady, které jsou součástí jiné obce. Soudní obvody jsou pak oblastmi, kde vykonávají svou teritoriální působnost okresní soudy. Oblastmi se smíšeným obyvatelstvem jsou dle ústavního soudu takové oblasti, které obývá větší mnoţství příslušníků menšin.177 V roce 2000 pak přijal rozhodnutí říkající, ţe podíl 10,4 % menšiny na populaci je dostatečný. Ústavní soud sníţil původní hranici 25 % menšinového podílu na dané populaci na 10 %, ovšem toto rozhodnutí (které bylo vícekrát potvrzené) nebylo stále implementováno. Bez zajímavosti jistě není, ţe vzhledem k tomu, ţe ve Štýrsku není jediná obec (či jediný soudní okres), ve kterém by Slovinci tvořily více neţ 10 % obyvatel, slovinština zde nebyla nikdy jako úřední jazyk pouţita (ani se zde pochopitelně neobjevily dvojjazyčné názvy).178 V praxi komunikace s úřady v menšinovém jazyce přespříliš nefunguje, zaměstnanců úřadů, který příslušný jazyk ovládají, je minimum, stejně tak vzácné jsou i formuláře v jazyce menšin. Problematiku obcí, ve kterých by mohly být bilingvní označení, chce Rakouská vláda řešit vytvořením seznamu obcí, ve kterých by tyto bilingvní názvy mohly být, za pomoci ústavního zákona.179 Jazyk národnostní menšiny můţe být uţit i u soudu, a sice na ţádost a to kdykoliv v průběhu řízení (ovšem tato volba nemá retroaktivní účinky). Ústní úkony mohou být činěny pouze v jazyce menšiny, za předpokladu, ţe všechny zúčastněné osob tento jazyk ovládají, či dvojjazyčně. Rozhodnutí musí být dle § 16 zákona o etnických skupinách vydána krom menšinového jazyka i v němčině. Dle § 18 je matrika vedena v němčině, na přání pak můţe být výpis z matriky a další dokumenty vydány v překladu do menšinového jazyka.180

177

V zákoně o etnických skupinách bylo dříve kritérium 25 %. Blíţe viz Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Austria [online]. EURAC, 2012 [cit. 15. 10. 2013]. 178 Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Austria [online]. EURAC, 2012 [cit. 15. 10. 2013]. 179 UN Universal Periodic Review Austria Report by the Austrian Center for Ethnic Groups for the 10th Session of the UPR – Working Groups in January, 2011 [online]. Austrian Center for Ethnic Groups, 2011 [cit. 15. 10. 2013]. 180 RAKOUSKÁ REPUBLIKA. Spolkový zákon č. 396/1976 BGBI. o právním postavení etnických skupin v Rakousku, ve znění pozdějších předpisů. [cit. 20. 10. 2013].

76

5.2.5 Média

Rakouská státní smlouva ve svém článku 7 přiznává Slovincům a Chorvatům ţijícím v Korutanech, Burgenlandu a ve Štýrsku právo na tisk v jejich jazyce.181 Co se týká veřejného vysílání, jádro úpravy spočívá ve spolkovém zákoně č. 379/1984 BGBl. o rakouských vysílacích organizacích. (zákon ORF), který stanoví podíl programů rezervovaných pro národnostní menšiny mající Menšinovou radu. Při naplňování tohoto úkolu můţe televize/rádio veřejné sluţby spolupracovat i se soukromými subjekty. Konkrétní alokace času určeného pro menšinové vysílání je stanovována kaţdý rok po projednání s „Radou posluchačů“ sloţené z 35 osob (včetně zástupců menšin). Soukromá rádia pak mají dle zákona o soukromém rozhlasovém vysílání povinnost přizpůsobit svůj program rozdílnosti názorů v místě vysílání, a musí zvaţovat kulturní kontext.182 Slovinci v Korutanech vydávají dvoje noviny (jednou týdně), dva měsíčníky, časopis pro mladistvé (vydávaný jednou za dva měsíce), několik dvojjazyčných čtvrtletních časopisů a knihy. V Klagenfurtu pak existují dvě slovinská knihkupectví. Ve Štýrsku pak vychází také jeden časopis. Co se burgenlandských Chorvatů týká, vydávány jsou dvoje noviny (také jednou týdně), několik měsíčníků a také knihy. Publikací Maďarů a Čechů je jen minimum.183 5.2.6 Ekonomická a politická participace

Jiţ jsme zmínili to, ţe rakouské (tradiční) národnostní menšiny jsou početně velmi malé a asimilované. Část příslušníků národnostních menšin navíc neţije na kompaktním území, ale je roztříštěna po Rakousku (případně ţije ve Vídni). Postupně opouštějí rolnický způsob ţivota a zvyšuje se jejich mobilita. Pracují v německy mluvícím prostředí a běţné jsou i sňatky s etnickými Rakušany.184 Jiţ z těchto faktů vyplývá jejich v podstatě bezproblémové

181

State Treaty' for the Re-Establishment of an Independent and Democratic Austria. In: United Nations Treaty Series [cit. 10. 10. 2013]. 182 Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Austria [online]. EURAC, 2012 [cit. 15. 10. 2013]. 183 Austria Overview [online]. World Directory of Minorities and Indigenous Peoples, [cit. 20. 10. 2013]. 184 UN Universal Periodic Review Austria Report by the Austrian Center for Ethnic Groups for the 10th Session of the UPR – Working Groups in January, 2011 [online]. Austrian Center for Ethnic Groups, 2011 [cit. 15. 10. 2013].

77

fungování v rámci rakouské společnosti, co se týká jejich ekonomické participace na hospodářství země. Na druhou stranu Burgenland a Korutany se řadí v rámci Rakouska mezi regiony s nejméně rozvinutou ekonomikou a nejvyšší nezaměstnaností, přičemţ negativní jevy s tím spojené se nevyhýbají ani příslušníkům národnostních menšin. Právě relativní „zaostalost“ těchto regionů způsobuje další emigraci do ekonomického centra země – do Vídně. V obtíţné situaci jsou zejména Romové, jejichţ počet ještě zvětšuje imigrace Romů z východní Evropy. Rakouské právo nikterak neupravuje zvláštní práva pro příslušníky národnostních menšin ve volených orgánech ať jiţ na úrovni spolkových zemí, tak na úrovni celostátní. Jediný mechanismus, který umoţňuje přímo specifickou participaci menšin, jsou Menšinové (poradní) rady. Tyto rady byly vytvořeny na základě zákona o národnostních skupinách v roce 1976, přičemţ zástupci národnostních menšin nebyly přítomny procesu přípravy tohoto zákona. Dle § 3 tohoto zákona jsou rady zřízeny při úřadu premiéra (kancléře) s cílem slouţit jako poradní orgán pro vládu. Jejich úkolem je zachování a reprezentování kulturních, sociálních a ekonomických zájmů národnostních menšin. Konzultace s těmito radami by měly probíhat při přípravě jakéhokoliv zákona, který by se dotýkal zájmů menšin. Krom vlády spolkové mohou být rady poţádány o konzultaci i vládami jednotlivých spolkových zemí. Kritika ovšem směřuje na to, ţe jejich reálná síla na prosazení postojů menšin je malá, nehledě na to, ţe neexistuje formální spolupráce mezi radami a vládami spolkových zemí. V Korutanech je pak přítomna politická strana Slovinců – Enotna Lista (Einheitspartei), jejich návrhy na změnu volebního systému uţívaného při místních volbách, které by zvýšily šance na prosazení kandidátů z prostředí této menšiny, ovšem nejsou brány ostatními stranami váţně.185

185

Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Austria [online]. EURAC, 2012 [cit. 15. 10. 2013].; RAKOUSKÁ REPUBLIKA. Spolkový zákon č. 396/1976 BGBI. o právním postavení etnických skupin v Rakousku, ve znění pozdějších předpisů. [cit. 20. 10. 2013].

78

6 Práva národnostních menšin ve střední Evropě – Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Rakousko

Máme-li stručně shrnout předcházející čtyři případové studie představující práva národnostních menšin v České republice, na Slovensku, v Maďarsku a v Rakousku, lze konstatovat, ţe ve všech námi sledovaných oblastech jsou národnostním menšinám garantována základní práva, přičemţ úroveň úpravy ve všech státech dosahuje současných evropských standardů. Srovnatelná je i integrace všech představovaných zemí do evropských institucionálních struktur – ve všech případech se jedná o členské země Rady Evropy, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Evropské unie. Rakousko vstoupilo do Unie jako první a to jiţ v roce 1995, tudíţ se na něj nevztahovala tak jako na zbývající tři země Kodaňská kritéria. Právě předvstupní vyjednávání představovala velmi účinný nástroj jak zlepšit postavení práv národnostních menšin, coţ se týkalo zejména Slovenska a České republiky a politika rozšiřování Evropské unie bývá dlouhodobě hodnocena jako jedna z nejúspěšnějších politik. Pro českého čtenáře pak můţe být zajímavé porovnání České republiky a Slovenska, respektive jejich vývoje po roce 1993, kdy měly oba státy v podstatě stejnou výchozí pozici, ale následná cesta České republiky směrem ke konsolidované demokracii byla poněkud jednodušší neţ cesta slovenská, kde hrála roli i nacionalistická karta a otevírání maďarské otázky. Zaměříme-li se na konkrétní úpravu práv národnostních menšin v jednotlivých státech, pak zjistíme, ţe mezi klíčové otázky patří definování toho, kdo vlastně příslušníci národnostních menšin jsou. Tuto definici obsahuje právo české, maďarské a rakouské, nikoliv však slovenské. Jednou z otázek se kterou se musí státy vyrovnat je i rozlišení mezi menšinami „původními“ a „novými“, jejichţ vznik souvisí se současnými migračními trendy. V Maďarsku je uzákoněno kritérium stoletého pobytu menšiny na maďarském území. Rozdíl v právní úpravě vyvstává i z toho, zdali se jedná o unitární stát, či o federaci. Jedinou federací z námi zkoumaných zemí je Rakousko, kde jsou práva menšin upravena i v legislativě jednotlivých spolkových zemí. Jinak jsou práva národnostních menšin upravena ve všech státech obdobným způsobem, a to tak, ţe základ úpravy tvoří ústava, kterou následně rozvádějí jednak zvláštní zákon věnovaný národnostním menšinám, tak sektorové zákony (kdy Rakousko má poněkud komplikovanější strukturu ústavních zákonů). 79

Postavení menšin můţe ve všech z námi zkoumaných zemí komplikovat i fakt, ţe se příslušníci menšin ke své příslušnosti k národnostní menšině nehlásí, o čemţ svědčí i výsledky sčítání lidu, kdy relativně velká část obyvatel z rozdílných důvodů tuto kolonku nevyplní. Ovšem jak se ukazuje kupříkladu v Maďarsku, kde jiţ zástupci menšin vyjádřili nespokojenost s tím, ţe nebyli dostatečně informováni o důleţitosti vyplnění otázky směřující na národnost, můţe mít tato skutečnost pro národnostní menšinu neblahé následky. Poněkud jiným případem je pak Rakousko, kde je příslušnost k národnostní menšině vyvozována z nepřímé otázky tázající se na hovorový jazyk. Společným jmenovatelem, který komplikuje výkon některých práv národnostních menšin (zejména v kulturní oblasti) pak je nedostatek finančních prostředků. Relativně nejlépe je na tom v tomto případě (nikoliv překvapivě Rakousko). Částky, které jsou prostřednictvím

rezortů

kultury

(případně

prostřednícím

kancléřství

v Rakousku)

přerozdělovány ţadatelům z řad prostředí národnostních menšin jsou na první pohled relativně malé. Nedostatek financí brání i zajímavému a potenciálně velmi efektivnímu systému menšinových samospráv, kdy je podfinancování jejich činnosti a chybějící organizační zázemí, stejně jako absence konkrétnějších vodítek pro jejich činnost, v mnoha ohledech (i z důvodu většího mnoţství nových zákonů, které některé věci nespecifikují) brzdou pro jejich efektivní působení. Model menšinových samospráv je vhodný pro Maďarsko, kde jsou v jako jediné z námi zkoumaných zemí menšiny roztříštěny a neţijí soustředěně na větší části území. Zajímavá je i skutečnost, ţe pro vznik menšinové samosprávy není potřeba dosáhnout určitého podílu přítomnosti příslušníků národnostní menšiny na daném území.186 Obdobný přístup by byl do určité míry vhodný i pro Rakousko, kde je ochrana práv národnostních menšin notně koncentrována na tři spolkové země – Burgenlandsko, Štýrsko a Korutany, ovšem v některých případech (např. co se pouţívání jazyka národnostní menšiny týká) je omezena i v rámci těchto zemí. Maďarský systém by ovšem lépe reagoval na realitu, kdy v praxi dochází ke stěhování příslušníků národnostních menšin a ti tak s opuštěním „své“ spolkové země ztrácejí svá práva. Za poněkud nešťastnou můţeme pokládat praxi, kdy se určitá práva národnostních menšin na konkrétním území nespojují s jejich procentním zastoupením na populaci, ale jsou vázána na poněkud rigidní výčet např. ve vládním nařízení (či dokonce v zákoně), k čemuţ zřejmě směřuje Rakousko. Za

186

Ovšem i maďarské právo přiznává některá práva příslušníkům národnostních menšin aţ za předpokladu, ţe určitou lokalitu obývá 10 %, respektive 20 % příslušníků menšiny.

80

relativně dobré řešení lze ale povaţovat i úpravu platnou v České republice, kdy se určitá práva národnostních menšin aplikují, pakliţe dosáhne menšina v dané obci 10 % a to na základě ţádosti příslušného menšinového výboru. Toto ustanovení má slouţit k tomu, ţe budou daná práva vyuţívána skutečně tam, kde je to potřebné pro příslušnou menšinu. Dalším společným a pozoruhodným faktem platícím pro práva národnostních menšin v námi vybraných zemích je skutečnost, ţe zástupci národnostních menšin nebyli přítomni přípravě legislativy upravující jejich práva (anebo se takovéto přípravy účastnili jen v minimální míře). Přičemţ zahrnutí menšin i tímto způsobem do správy svých věcí by bylo moţné hodnotit velmi pozitivně. Závěrem tohoto selektivního porovnávacího výčtu můţeme říci, ţe se jednotlivé státy liší mírou politické participace národnostních menšin. Zatímco maďarská menšina je díky svému počtu a poměru k většinové slovenské populaci schopna dostat své zákonodárce do parlamentu i bez zvláštních kvót, Slovinci kvůli svému malému podílu na korutanské populaci, natoţ pak populaci rakouské jsou i díky nevhodnému rozdělení volebních okrsků ve zcela jiné situaci.

81

Závěr

V úvodní části práce jsme byli seznámeni s tím, jak komplikované mohou být „pouhé“ snahy o definování toho, co vlastně menšina, respektive národnostní menšina je. Zatímco na národní úrovni je ještě moţné k nějaké definici dospět (byť ani to nemusí být pravidlem), na úrovni mezinárodní je jiţ takováto snaha nesmírně komplikovaná kvůli rozdílným zájmům hlavních aktérů mezinárodních vztahů – států. Jak je vysvětleno v jednotlivých kapitolách pojednávajících o České republice, Slovensku, Maďarsku a Rakousku, národnostní menšiny tvoří neodmyslitelnou součást společností zemí (nejenom) střední Evropy. V průběhu staletí se měnily jejich role a postavení, kdy z dříve dominantního národa se během krátké doby stala menšina, ač nedošlo k fyzickému přesunu obyvatel, ale k „pouhé“ změně hranic a naopak, dřívější národnostní menšina dokázala realizovat své sny o vlastním státě. Příkladem první menšiny mohou být Němci na území dnešní České republiky, či Maďaři v dnešním Slovensku. Příkladem druhým Slováci na území dnešního Slovenska. Změnami hranic došlo nejenom k prostému překreslení mapy, ale vícekrát došlo k rozdělení do té doby jednolitých měst s více či méně funkčními komunitami (příkladem můţe být Těšín, ale i o trochu méně známé České Velenice/Gmünd). Jak se ukázalo i v extrémní podobě etnických konfliktů, souţití národnostních skupin na území jednoho státu (kdy mohou mít obě skupiny oprávněný pocit, ţe se jedná o stát, který patří jim) není jednoduché a představuje výzvu i do dnešní doby. Málokdo by si dokázal po druhé světové válce, na jejímţ počátku stály i spory o postavení menšin (konkrétně Němců) v zemích střední Evropy a převzetí úlohy Německa jakoţto jejich ochránce, ţe se na území kontinentu dočkáme další války, která má svůj etnický a identitární rozměr. Je patrné, ţe střední Evropa prochází v současnosti poněkud turbulentním obdobím, kdy lze dokonce u dřívějších „premiantů“ tranzice směrem k demokratickému uspořádání pozorovat nedostatky. Jedním ze spouštěcích mechanizmů byla bezesporu i hospodářská krize, která zhoršila socioekonomické postavení majority, která můţe mít v těchto chvílích náchylnost uchylovat se k lákavým a rychlým řešením problémů. Další krizí, která je moţná o něco více ukryta, můţe být i jakási krize ohledně budoucího směřování středoevropských zemí, protoţe ty v průběhu posledních dvaceti let dosáhly do určité míry cílů, které před nimi stály v přelomovém roce 1989. Začlenily se do evropských struktur, tedy do prostoru „bohatství a prosperity“, jak byla Evropská unie některými viděna, a ve všech námi rozebíraných státech se podařilo vytvořit fungující trţní ekonomiky. Ve dvou 82

z námi zkoumaných zemí (v Maďarsku a na Slovensku) se chopily moci v podstatě jednobarevné vlády, které přijímají opatření směřující k prospěchu zejména různým zájmovým skupinám, jeţ jsou s nimi spjaty. Situace, která je nastíněna výše nepředstavuje zrovna nejpříhodnější období pro upevňování práv národnostních menšin (respektive menšin všeobecně). Lze očekávat, ţe při upozorňování na tyto nedostatky má hrát primární roli občanská společnost konkrétního státu, jejíţ součástí jsou právě i příslušníci národnostních menšin, ovšem za situace, kdy není tato společnost vyzrálá a dobře organizovaná (coţ je i částečně případ postkomunistických zemí), tak nastupují na scénu (nejenom) při ochraně národnostních menšin i mezinárodní organizace a otázka dodrţování mezinárodních závazků. Lze říci, ţe všechny představované země (zejména postkomunistické) udělaly při zajištění ochrany práv národnostních menšin významný pokrok. Stále lze ale vysledovat nedostatky, které vyplývají i z této práce (ač nebyla primárně zaměřena na praktické aplikování práv národnostních menšin). Tyto nedostatky se nevyhýbají ani Rakousku, které je do evropských struktur začleněno nejdéle, a jeho národnostní menšiny jsou dnes jiţ notně asimilované (má být ale asimilace menšin cílem menšinové politiky státu?). Výzkumné otázky vytčené v úvodu byly zodpovězeny. Přičemţ cílem práce byla i komparace práv a postavení národnostních menšin. Vzhledem ke zvolenému designu práce, kterým byla vícepřípadová studie řešící čtyři případy (čtyři státy) je prostor pro skutečně detailní komparaci poněkud omezený. Na druhou stranu nám zvolený design umoţnil představení více případů najednou, tudíţ zde zbývá prostor pro další práce komparativního charakteru, které se budou soustředit na menší počet zemí, případně rozpracovávané téma ještě více specifikují. Zajímavé bude bezpochyby, vzhledem k přijetí nové ústavy a celé řady zákonů a neskrývaným ambicím předsedy vlády, sledovat další vývoj v Maďarsku. Stejně tak bude zajímavé sledovat další dění na Slovensku a vzájemné vztahy mezi těmito dvěma zeměmi, které společná historie a přítomnost maďarské národnostní menšiny pojí přeci jenom pevněji, neţ jak je spojena kupříkladu Česká republika s Rakouskem. Jak se ukázalo i v roce 2010, vztahy mezi těmito zeměmi se mohou zejména kvůli problematice postavení národnostních menšin vyhrotit relativně rychle. Přičemţ současná situace v těchto státech můţe nahrávat radikálněji zaměřeným subjektům, které mohou prosazovat omezení práv národnostních menšin, či omezování jejich realizace (čehoţ jsme byli kupříkladu v případě Slovenska svědky v době nedávné).

83

Použité zdroje Monografie, publikace, sborníky 1. HOFMANOVÁ, Mahulena. Ochrana národnostních menšin na Slovensku. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 359-377. ISBN 978-80-87284-00-1. 2. JANKUV, Jan. Medzinárodnoprávna ochrana práv príslušníkov menšín. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 316 s. ISBN 978-80-7380-210-3. 3. KANDALEC, Pavel. Úvaha nad vícerým státním občanstvím na pozadí slovenskomaďarského sporu. Právní rozhledy. 2011, roč. 19, č. 3, s 1-6. ISSN 1210-6410. 4. LAJČÁKOVÁ, Jarmila. Jazykové práva. In: LAJČÁKOVÁ, Jarmila et al. (ed). Menšinová politika na Slovensku v roku 2011. Výročná správa. Bratislava: CEVK, 2012, 45 – 50. ISBN 978-80-970711-2-7. 5. LE DUC, Duy. Vietnamská komunita v České republice a státní občanství. Brno, 2011. 87 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Pavel KANDALEC 6. MURAD, Salim. Rozšiřování Evropské unie jako nástroj posílení demokracie? Kondicionalita a konsolidace demokracie na Slovensku. Bratislava, 2010. 137 s. Dizertační práce. Univerzita Komenského v Bratislavě, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Soňa SZOMOLÁNYI 7. NOŢINA, Miroslav; KRAUS, Filip. Kriminální sítě ve vietnamské diaspoře: případ České republiky. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2009. 124 s. ISBN 97-88086506821.

84

8. PETRÁŠ, René. Cizinci ve vlastní zemi. Dějiny a současnost národnostního napětí v Evropě, Praha: Auditorium, 2012. ISBN 978-80-87284-32-2. 9. PETRÁŠ, René. Cizinci ve vlastní zemi. Dějiny a současnost národnostního napětí v Evropě. Praha: Auditorium, 2012. 255 s. ISBN 978-80-87284-32-2 10. PETRÁŠ, René. Menšinová otázka v první československé republice a meziválečná mezinárodněprávní ochrana menšin. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 6390. ISBN 978-80-87284-00-1. 11. PETRÁŠ, René. Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodněprávní ochrana, Praha: Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1639-1. 12. PETRÁŠ, René. Problémy právního postavení menšin. In: PETRÁŠ, René. Aktuální problémy právního postavení menšin v České republice. Sborník příspěvků z odborného semináře menšiny a právo v České republice, Praha 2010. Praha: Úřad vlády České republiky, 2010. s. 11–45. ISBN 978-80-7440-036-0. 13. PETRŮV, Helena. Citlivá místa právní úpravy postavení národnostních menšin v České republice (současný stav, náměty a inspirace). In: PETRÁŠ, René. Aktuální problémy právního postavení menšin v České republice. Sborník příspěvků z odborného semináře menšiny a právo v České republice, Praha 2010. Praha: Úřad vlády České republiky, 2010. s. 46–60. ISBN 978-80-7440-036-0. 14. PUNCH, Keith F. Úspěšný návrh výzkumu. Praha: Portál, 2008. 230 s. ISBN 978-807367-468-7. 15. RECHEL, Bernd. Introduction. In: RECHEL, Bernd. Minority Rights in Central and Eastern Europe. London, New York: Routledge, 2009. s. 3-16. ISBN10: 0-415-45185X. 85

16. SCHEU, Harald, Christian. Pojem národnostní menšiny v mezinárodním právu. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 26 - 30. ISBN 978-80-87284-00-1. 17. SCHEU, Harald, Christian. Univerzální ochrana národnostních menšin. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 267 - 284. ISBN 978-80-87284-00-1. 18. SCHEU, Harald, Christian. Úvod do problematiky definice národnostní menšiny. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 18. ISBN 978-80-87284-00-1. 19. SCHEU, Harald, Christian. Úvod do problematiky definice národnostní menšiny. In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU, Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 18. ISBN 978-80-87284-00-1. 20. SOBOTKA, Eva. Czech Republic. Exceptionality and conditionality at work. In: RECHEL, Bernd. Minority Rights in Central and Eastern Europe. London, New York: Routledge, 2009. s. 90-103. ISBN10: 0-415-45185-X. 21. SULITKA, Andrej. Národnostní menšiny v České republice po roce 1989 a národnostněmenšinová politika.

In: PETRÁŠ, René; PETRŮV, Helena; SCHEU,

Harald, Christian. Menšiny a právo v České republice. Praha: Auditorium, 2009. s. 148-185. ISBN 978-80-87284-00-1. 22. ŠEREK, Jan; PETROVIČOVÁ, Zuzana; PORUBANOVÁ-NORQUIST, Michaela. Mladí a nevšední. Studie občanského ţivota mladých lidí z etnických menšin a majority v České republice. Brno: Masarykova univerzita, 2012. ISBN 978-80-2106055-5. 23. UHROVÁ-MÉSZÁROSOVÁ, Anna. Maďarská menšina na Slovensku: Od monarchie po unii. Vesmír. 2008, roč. 87, č. 1, s. 46-49. ISSN 0042-4544.

86

24. VIZI, Balázs. Hungary. A model with lasting problems. In: RECHEL, Bernd. Minority Rights in Central and Eastern Europe. London, New York: Routledge, 2009. s. 3-16. ISBN10: 0-415-45185-X.

Dokumenty a právní předpisy 25. Listina základních práv a svobod. Zákon č. 2/1993 Sb. e [cit. 20. 10. 2013]. Dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html 26. MAĎARSKÁ REPUBLIKA. Act CLXXIX of 2011 on the Rights of Minorities. [cit. 15.

10.

2013].

Dostupné

z:

http://www.kormany.hu/download/a/10/80000/A%20nemzetis%C3%A9gek%20joga_ EN.pdf 27. MAĎARSKÁ REPUBLIKA. The Fundamental Law of Hungary. [cit. 15. 10. 2013]. Dostupné

z:

http://www.kormany.hu/download/4/c3/30000/THE%20FUNDAMENTAL%20LAW %20OF%20HUNGARY.pdf 28. Mezinárodní pakt o občanských a politických právech ze dne 19. 12. 1966. In: Dokumenty OSN [webová stránka]. Informační centrum OSN v Praze [cit. 29. 4. 2013].

Dostupné

z:

http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/mezinar.pakt-

obc.a.polit.prava.pdf 29. RAKOUSKÁ REPUBLIKA. Spolkový zákon č. 396/1976 BGBI. o právním postavení etnických skupin v Rakousku, ve znění pozdějších předpisů. [cit. 20. 10. 2013]. Dostupné

z:

http://www.ris.bka.gv.at/Dokumente/Erv/ERV_1976_396/ERV_1976_396.pdf 30. Rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin s důvodovou zprávou. In: Council of

Europe

[cit.

29.

4.

2013].

Dostupné

z:

http://www.coe.int/t/dghl/monitoring/minorities/1_atglance/PDF_Text_FCNM_cs.pdf

87

31. SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Ústavní zákon č. 460/1992 Zb., Ústava Slovenskej republiky, ve znění pozdějších předpisů. [cit. 25. 5. 2013]. Dostupné z: http://www.nrsr.sk/web/Static/sk-SK/NRSR/Doc/zd_ustava_2012.pdf 32. SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 184/1999 Z. z. o pouţívaní jazykov národnostných menšín v znení neskorších predpisov [cit. 10. 6. 2013]. Dostupné z: -

- -

-

33. SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 300/1993 Z. z. o mene a priezvisku v znení neskorších predpisov [cit. 10. 6. 2013]. Dostupné z: www.zbierka.sk/sk/.../300-1993z-z.p-2686.pd 34. SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 47/1993 Z. z. ktorým sa mení a dopĺňa zákon č. 424/1991 Zb. o zdruţovaní v politických stranách a v politických hnutiach v znení zákona

č.

468/1991

Zb.

[cit.

10.

6.

2013].

Dostupné

z:

www.zbierka.sk/sk/predpisy/47-1993-z-z.p-2423.pd 35. SLOVENSKÁ REPUBLIKA. Zákon č. 524/2010 Z. z. o poskytovaní dotácií v pôsobnosti Úradu vlády Slovenskej republiky v znení neskorších predpisov [cit. 10. 6. 2013]. Dostupné z: http://dotacie.vlada.gov.sk/2012/swf/zakon.pdf 36. Smlouva o Evropské unii. In: EUR-Lex [právní informační systém]. Úřad pro publikace

Evropské

unie

[cit.

25.

10.

2013].

Dostupné

z:

http://eur-

lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2010:083:0013:0046:cs:PDF 37. State Treaty for the Re-Establishment of an Independent and Democratic Austria. In: United

Nations

Treaty

Series

[cit.

10.

10.

2013].

Dostupné

z:

http://treaties.un.org/doc/Publication/UNTS/Volume%20217/v217.pdf 38. Zákon č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých

zákonů

(menšinový

zákon)

[cit.

20.

10.

2013].

Dostupné

z:

http://portal.gov.cz/app/zakony/zakonPar.jsp?idBiblio=51548&l_nr=387618576~3A2 73~2F2001~20Sb.&l_name=2255452618~3Ao~20pr~C3~A1vech~20p~C5~99~C3~ 88

ADslu~C5~A1n~C3~ADk~C5~AF~20n~C3~A1rodnostn~C3~ADch~20men~C5~A1 in&fulltext=&nr=273~2F2001&part=&name=&rpp=15 39. Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o matrikách) [cit. 25. 10. 2013]. Dostupné z: http://portal.gov.cz/app/zakony/zakon.jsp?page=0&nr=301~2F2000&rpp=15#seznam

Elektronické zdroje 40. Austria Overview [online]. World Directory of Minorities and Indigenous Peoples, [cit. 20. 10. 2013]. Dostupné z: http://www.minorityrights.org/?lid=1879 41. Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Hungary

[online].

EURAC,

2012

[cit.

10.

6.

2013].

Dostupné

z:

http://www.eurac.edu/en/research/institutes/imr/Projects/ProjectDetails.html?pmode= 4&textId=3109&pid=4688 42. Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Slovakia

[online].

EURAC,

2012

[cit.

15.

10.

2013].

Dostupné

z:

http://www.eurac.edu/en/research/institutes/imr/Documents/LCS_Slovakia_final_201 0.pdf 43. Best practices of Minority Protection in Europe. Project Results. Legal Country Study: Austria

[online].

EURAC,

2012

[cit.

15.

10.

2013].

Dostupné

z:

http://www.eurac.edu/en/research/institutes/imr/Documents/LCS_Austria_1.pdf 44. Bevölkerung nach demographischen Merkmalen. Thematische Karten[online]. Statistik

Austria,

2011.

[cit.

29.

10.

2013].

Dostupné

z:

http://www.statistik.at/web_de/statistiken/bevoelkerung/volkszaehlungen_registerzaeh lungen/bevoelkerung_nach_demographischen_merkmalen/index.html

89

45. Čo sú menšinové samosprávy v Maďarsku? [online]. Maďaři.sk 2013, [cit. 15. 10. 2013].

Dostupné

z:

http://www.venice.coe.int/webforms/documents/?pdf=CDL-

AD(2012)011-e 46. Declaration on the Rights of Persons Religious and Linguistic Minorities [online]. UN Human Rights Office of the High Commisioner [cit. 15. 5. 2013]. Dostupné z: http://www.ohchr.org/Documents/Issues/Minorities/Booklet_Minorities_English.pdf 47. Die Geschichte des Schulvereines Komensky [online]. Školský spolek Komenský [cit. 20.

10.

2013].

Dostupné

z:

http://www.komensky.at/wir-ueber-

uns/geschichte/index.php 48. European Charter for Regional or Minority Languages. Council of Europe: Democracy - European Charter for Regional or Minority Languages [online]. Council of

Europe,

2012

[cit.

15.

10.

2013].

Dostupné

z:

http://www.coe.int/t/dg4/education/minlang/aboutcharter/default_en.asp 49. UN Universal Periodic Review Austria Report by the Austrian Center for Ethnic Groups for the 10th Session of the UPR – Working Groups in January, 2011 [online]. Austrian Center for Ethnic Groups, 2011 [cit. 15. 10. 2013]. Dostupné z: http://lib.ohchr.org/HRBodies/UPR/Documents/Session10/AT/CEG_AustrianCentrefo rEthnicGroups_eng.pdf 50. Freedom in the World: Austria [online]. Freedom House, 2013 [cit. 20. 10. 2013]. Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/report/freedom-world/2013/austria 51. Fundamental rights: challenges and achievements in 2012 [online]. European Union Agency for Fundamental Rights, 2012 [cit. 25. 10. 2013]. Dostupné z: http://fra.europa.eu/sites/default/files/annual-report-2012_en.pdf 52. Historia Gimnazjum [online]. Gimnazjum z Polskim Językiem Nauczania w Czeskim Cieszynie, 2012 [cit. 25. 10. 2013]. Dostupné z: http://www.gympol.cz/historiagimnazjum/ 90

53. Hungary. Roma [online]. World Directory of Minorities and Indigenous Peoples, [cit. 20. 10. 2013]. Dostupné z: http://www.minorityrights.org/5800/hungary/roma.html 54. Kavárna Avion [online]. Český Těšín, [cit. 29. 10. 2013]. Dostupné z: http://www.ceskytesin.org/products/kavarna-avion/ 55. Koľko nás je, kde a ako ţijeme? Vybrané definitívne výsledky sodb 2011 [online]. Štatistický

úrad

Slovenskej

republiky

[cit.

23.

5.

2013].

Dostupné

z:

http://portal.statistics.sk/files/prezentacia-vybranych-vysledkov-sodb-2011.pdf

56. Komentár k ročnému výkazu o kultúre národnostných menšín a kultúre znevýhodnených skupín obyvatelstva za rok 2011 [online]. ÚRAD VLÁDY SLOVENSKEJ

REPUBLIKY

[cit.

15.

10.

2013].

Dostupné

z:

http://www.culture.gov.sk/extdoc/4054/2011_0201_kom 57. KOVÁCS, Balász Áron. Country Report Hungary. In: Nations in Transit 2013 [online]. Washington D.C.: Freedom House, 2013. s. 247 - 268 [cit. 15. 10. 2013]. Dostupné z: http://www.freedomhouse.org/sites/default/files/NIT2013_Hungary.pdf 58. Menšiny: Premiér Fico poniţuje vlastných občanov. SME.sk [online].Petit Press [cit. 22. 5. 2013]. ISSN 1335-4418. Dostupné z: http://www.sme.sk/c/6717483/mensinypremier-fico-ponizuje-vlastnych-obcanov.html 59. MESEŢNIKOV, Grigorij – KOLLÁR, Miroslav - VAŠEČKA,

Michal.

Country

Report Slovakia. In: Nations in Transit 2012 [online]. Washington D.C.: Freedom House,

2012.

s.

495-511

[cit.

22.

5.

2013].

Dostupné

z:

http://www.freedomhouse.org/sites/default/files/Slovakia_final.pdf 60. Most by podporil Lipšicovu novelu o občianstve, ale so zmenami. SME.sk [online].Petit

Press

[cit.

22.

5.

2013].

ISSN

1335-4418.

Dostupné

http://www.sme.sk/c/6787720/most-by-podporil-lipsicovu-novelu-o-obcianstve-aleso-zmenami.html 91

z:

61. Obyvatelstvo podle národnosti, mateřského jazyka a podle pohlaví [online]. Český statistický

úřad,

2011.

[cit.

29.

10.

2013].

Dostupné

z:

http://www.statistik.at/web_de/statistiken/bevoelkerung/volkszaehlungen_registerzaeh lungen/bevoelkerung_nach_demographischen_merkmalen/index.html 62. Obyvateľstvo SR podľa národnosti – sčítanie 2011, 2001, 1991 [online]. Štatistický úrad

Slovenskej

republiky

[cit.

12.

5.

2013].

Dostupné

z:

http://portal.statistics.sk/files/tab-10.pdf 63. Opční protokol k Mezinárodnímu paktu o občanských a politických právech [online]. Český

helsinský

výbor

[cit.

14.

5.

2013].

Dostupné

z:

http://www.helcom.cz/view.php?cisloclanku=2005020105 64. Opinion on the Act on the Rights Of Nationalities of Hungary [online]. European Commission for Democracy Through Law, Council of Europe 2012, [cit. 15. 10. 2013].

Dostupné

z:

http://www.venice.coe.int/webforms/documents/?pdf=CDL-

AD(2012)011-e 65. Population by mother tongue, nationality and sex [online]. KSH – Hungarian Central Statistical Office: Population census 2011. [cit. 15. 10. 2013]. Dostupné z: http://www.ksh.hu/nepszamlalas/docs/tables/regional/00/00_1_1_6_1_en.xls 66. Rámcová úmluvu na ochranu práv národnostních menšin [online]. Generální direktorát pro lidská práva, Rada Evropy. Rámcová úmluvu na ochranu práv národnostních menšin

[cit.

14.

5.

2013].

Dostupné

z:

http://www.coe.int/t/dghl/monitoring/minorities/6_resources/PDF_brochure_Czech.pd f

67. Report on the Activities of the Commissioner for Fundamental Rights of Hungary in the Year 2012 [online]. Office of the Commissioner for Fundamental Rights, 2013, [cit.

15.

10.

2013]. 92

Dostupné

z:

http://www.ajbh.hu/documents/14315/129172/Annual+Report+2012/de07c143-0041463a-afba-491a6b8d1680?version=1.0

68. Rights of Minorities [online]. The Austrian Foreign Ministry, [cit. 20. 10. 2013]. Dostupné

z:

http://www.bmeia.gv.at/en/foreign-ministry/foreign-policy/human-

rights/main-human-rights-issues/rights-of-minorities.html 69. Second Report by the Republic of Austria pursuant to Art. 15, paragraph 1 of the European Charter for Regional or Minority Languages [online]. Bundeskanzleramt Österreich,

2007

[cit.

15.

10.

2013].

Dostupné

z:

http://www.coe.int/t/dg4/education/minlang/report/PeriodicalReports/AustriaPR2_en.p df 70. Správa o postavení a právach příslušníkov národnostných menšín za rok 2012 [online]. Úrad vlády Slovenskej republiky, 2013

[cit. 9. 10. 2013]. Dostupné z:

http://www.narodnostnemensiny.gov.sk/data/files/4152_sprava_nm.pdf 71. Statut Rady vlády pro národnostní menšiny [online]. Vláda České republiky, 2013 [cit. 15.

10.

2013].

Dostupné

z:

http://www.vlada.cz/assets/ppov/rnm/130703_statut_usneseni_530.pdf 72. The 2011 Hungarian census: Some startling changes in the last ten years [online]. Hungarian

Spectrum

[cit.

15.

10.

2013].

Dostupné

z:

http://hungarianspectrum.wordpress.com/2013/03/31/the-2011-hungarian-censussome-startling-changes-in-the-last-ten-years/ 73. Ústavný súd nepozastavil účinnosť zákona o štátnom občianstve. SME.sk [online].Petit Press

[cit.

22.

5.

2013].

ISSN

1335-4418.

Dostupné

http://www.sme.sk/c/6445954/ustavny-sud-nepozastavil-ucinnost-zakona-o-statnomobcianstve.html

93

z:

74. Uznesenie Ústavného súdu Slovenskej republiky ze dne 4. 7. 2012, sp. zn. PL. ÚS 11/2011. In: Prehľad vybraných rozhodnutí Ústavného súdu Slovenskej republiky [online]. Ústavný súd Slovenské republiky [cit. 23. 5. 2013]. Dostupné z: http://portal.concourt.sk/download/attachments/6357840/Prehlad_201208_PL.pdf?version=1&modificationDate=1349080566634 75. Výbory v obcích. Výbory po jednotlivých menšinách - německá, polská a romská [online].

Vláda

České

republiky.

[cit.

29.

10.

2013].

Dostupné

z:

http://www.vlada.cz/cz/ppov/rnm/yybory-samospravy/yybory-v-obcich/vybory-pojednotlivych-mensinach---nemecka--polska-a-romska-59036/ 76. Zpráva o situaci národnostních menšin v České republice za rok 2012 [online]. Úřad vlády ČR. Sekretariát Rady vlády pro národnostní menšiny, 2013 [cit. 15. 10. 2013]. Dostupné

z:

http://www.vlada.cz/assets/ppov/rnm/dokumenty/dokumenty-

rady/zprava_2012_redukovana_definitivni.pdf 77. Zpráva o stavu romské menšiny v České republice za rok 2011 [online]. Úřad vlády ČR. Rada vlády pro záleţitosti romské menšiny, 2012 [cit. 15. 10. 2013]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/ppov/zalezitosti-romske-komunity/aktuality/zprava-o-stavuromske-mensiny-v-cr-za-rok-2011-100979/

94

Přílohy Příloha č. 1: Česká republika: Práva národnostních menšin v praxi – příklad z Českého Těšína

Zdroj: Foto archiv autora V pozadí, za dvojjazyčnou značkou označující příjezd do české části dřívějšího Těšína (od polské strany), vidíme i znovuotevřenou kavárnu „Avion“, která je i díky písním Jarka Nohavici známá i mimo region. Kavárna díky své poloze přímo na dnešní státní hranici přímo u hlavního mostu v Českém Těšíně symbolizuje nelehké souţití více národnostních skupin v tomto pozoruhodném městě, respektive moderní historii města. Kavárna byla postavena Ţidy v roce 1933 a stala se centrem společenského a kulturního ţivota, ovšem v roce 1939 byla poškozena poté, co ustupující polské vojsko vyhodilo do povětří blízký most, jehoţ trosky kavárnu poškodily. Hlavní most byl rychle obnoven, ovšem trosky kavárny byly rozebrány Němci, kteří sami vyhodili most znovu do povětří při svém ústupu v květnu 1945. Místo, kde kavárna původně stála, poté leţelo ladem kvůli blízkosti státní hranice, která byla za minulého reţimu pečlivě střeţena. Kavárna byla obnovena aţ v roce 2010 díky dotaci

95

z evropských fondů, kdy se stala součástí společného česko-polského projektu na obnovu dříve zanedbaných, příhraničních, částí města.187

Příloha č. 2: Česká republika: Přehled obcí kde tvoří polská národnostní menšina více než 10 % obyvatel (na základě výsledků sčítání obyvatel uskutečněného v roce 2001)

Zdroj: Výbory v obcích. Výbory po jednotlivých menšinách - německá, polská a romská [online]. Vláda České republiky. [cit. 29. 10. 2013]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/ppov/rnm/yybory-samospravy/yybory-v-obcich/vybory-pojednotlivych-mensinach---nemecka--polska-a-romska-59036/

187

Blíţe viz Kavárna Avion [online]. Český Těšín 2013, [cit. 29. 10. 2013]. Dostupné z: http://www.ceskytesin.org/products/kavarna-avion/

96

Příloha č. 3: Podíl maďarské národnostní menšiny na celkovém počtu obyvatel v okresech Slovenska v roce 2011

Zdroj: Správa o postavení a právach příslušníkov národnostných menšín za rok 2012 [online]. Úrad vlády Slovenskej republiky, 2013 [cit. 9. 10. 2013]. Dostupné z: http://www.narodnostnemensiny.gov.sk/data/files/4152_sprava_nm.pdf

97

Příloha č. 4: Obce obývané chorvatskou národnostní menšinou (respektive obyvateli hovořícími chorvatsky) v Rakousku v roce 2001

Zdroj: Bevölkerung nach demographischen Merkmalen. Thematische Karten[online]. Statistik Austria. [cit. 29. 10. 2013]. Dostupné z: http://www.statistik.at/web_de/statistiken/bevoelkerung/volkszaehlungen_registerzaehlungen/ bevoelkerung_nach_demographischen_merkmalen/index.html 98

Příloha č. 5: Obce obývané slovinskou u národnostní menšinou (respektive obyvateli hovořícími slovinsky) v Rakousku v roce 2001

Zdroj: Bevölkerung nach demographischen Merkmalen. Thematische Karten[online]. Statistik Austria. [cit. 29. 10. 2013]. Dostupné z: http://www.statistik.at/web_de/statistiken/bevoelkerung/volkszaehlungen_registerzaehlungen/ bevoelkerung_nach_demographischen_merkmalen/index.html 99

Příloha č. 6: Obce obývané maďarskou u národnostní menšinou (respektive obyvateli hovořícími maďarsky) v Rakousku v roce 2001

Zdroj: Bevölkerung nach demographischen Merkmalen. Thematische Karten[online]. Statistik Austria. [cit. 29. 10. 2013]. Dostupné z: http://www.statistik.at/web_de/statistiken/bevoelkerung/volkszaehlungen_registerzaehlungen/ bevoelkerung_nach_demographischen_merkmalen/index.html 100