Diplomová práce Dramaturgie studentské divadelní přehlídky Mladá scéna 2013 Přílohy

Diplomová práce „Dramaturgie studentské divadelní přehlídky Mladá scéna 2013“

Přílohy

Příloha č. 1: Zpravodaje přehlídky Mladá scéna 2013 – „Mladá na malý“ č. 1 - 5

Mladá na malý 20.6.2013

ráda hraju, když nikdo neví, že hraju

1

„Byli jsme tu v pátek, jsme tu i dnes,“ zaznělo ve středu na zahájení Mladé scény 2013. Že se po roce v Ústí opět vidíme, za to vděčíme také organizátorce Lence Hulákové. Co řikáš na letošní průběh přehlídkové sezony? Už máme za sebou Šrámkův Písek, Divadelní Piknik ve Volyni, Wolkrův Prostějov i Dětskou scénu. Jezdíš na všechny přehlídky? A kde všude se podílíš na organizaci? Nebyla jsem v Prostějově a letos vlastně ani na Dětské scéně. Písek organizuju, ve Volyni píšu pro redakci a Jakubovi (Jakub Hulák, její manžel. pozn. red.) většinou pomáhám s Dětskou scénou, mívám tam i seminář. Myslím, že se letos zatim věsměs daří. I když třeba co se moji práce týče se vždycky moc těším sem, kde narozdíl od Písku neleží všechno jen na mě – tady to děláme v širším kolektivu skvělých lidí, což je moc příjemné. Jinak ale jezdívám i na co nejvíc krajských přehlídek: třeba do Turnova, do Svitav nebo i do Prahy na Píseček. I když zrovna to je přehlídka, která nemá rozměry těch dalších. Je to kvůli Praze – soubory tam nepřijedou na celou dobu jako na jiných přehlídkách, ale odjíždějí domů někdy hned po svém představení, maximálně posledním metrem. To pak přehlídka samozřejmě vypadá úplně jinak. Možná i kvůli tomu jezdí hodně pražských souborů do jiných krajů, třeba právě do Turnova. To ale z jiných důvodů dělá i čím dál tím víc ostatních souborů – jezdí na krajské přehlídky všude po republice, nehledě na to, ve kterém kraji působí. Jakou roli v celém systému přehlídek hraje ARTAMA, kde s Jakubem pracujete? NIPOS - ARTAMA je příspěvková organizace ministerstva kultury, která má na starosti amatérskou kulturu, takže i všechny postupové přehlídky až po Hronov. A nejen divadelní, zrovna tady na Malé scéně probíhá třeba i filmová amatérská přehlídka. Já mám v ARTAMĚ na starosti středoškolské a experimentující divadlo, takže Písek a Mladou scénu. Prozradíš, jak letos probíhají nominace na Hronov? Letos se ten systém měnil. Každá celostátní přehlídka má teď svoje kvóty, svůj přesně stanovený počet inscenací, které

na Jiráskův Hronov pošle. To aby se dalo přesně regulovat zastoupení jednotlivých větví – loni třeba organizátorům přišlo, že na Hronově bylo málo činohry, tak to pro letešek přesně stanovili. Aby tam byla činohra rovnocenně zastoupená třeba s loutkařema? To ne, právě aby převažovala... Což je podle mě zbytečné. Dobře, tolik k přehlídkám. Teď něco o tobě. Jak se ti dneska hrálo? (To je otázka, kterou mají redaktoři zakázanou - pozn. šéfred.) Báječně. Já ráda hraju, když nikdo neví, že hraju. Vždyť taky studuješ performerství... Jak se ti daří jako studentce DAMU? Daří. Hrajeme různě po ulicích, v kanálech, v podchodech... a občas máme dokonce i diváky. Je to zábava. A klasické činohře taky ještě aktivně holduješ? Hraju v Kladenském souboru VAD, jinak mě ale klasická činohra už tolik nebere: bývá často moc dlouhá a únavná na to, že se témata i formy pořád víceméně recyklují. Proto mám ráda studentské divadlo, které je živé, dynamické, pořád se mění a vyvíjí. -luč-

Cink Cink Cirk, Praha: Cink? potkali jsme se v Centru pro nový cirkus Rozhovor s kompletním souborem Cink Cink Cirk Takže: kdo vás vede? Nás nikdo nevede… My se vedeme sami… Sami s Eliškou. (slova se ujímá představitelka hlavní role) Hodně nám pomáhá Eliška Brtnická, ale je pravda, že to vymýšlíme sami... s její pomocí. Výsledek jí vždycky ukážeme a ona nám řekne, jak se jí to líbí, nebo nelíbí. Ona je to nějaká odbornice? To jsem já! (řekne Eliška Brtnická) Myslím, že je to mnohem lepší než to bylo. Inscenace už totiž měla víc verzí. A je čím dál tím lepší. A kolik už máte za sebou takovýhle představení? Tohle je naše první. Jinak pracujeme odděleně. Někdo kouzlí – tady Aleš od malička. My s Deborkou jsme tanečnice, Lukáš dělá dlouho akrobacii, je to hlavně žonglér... A tak jsme se všichni potkali v jednom Centru pro nový cirkus. Takže se všichni zabýváte pohybem, ale každý nějak zvlášť. Každý čerpá ze zkušeností ostatních, takže se navzájem inspirujeme a myslím, že ta spolupráce funguje. Děláte někdo třeba i nepohybové divadlo? - Já jsem dělala a Aleš taky. Viď Aleši? - Dělal jsem dramaťák, jestli se počítá. A kdybyste měli srovnat nepohybové a pohybové divadlo? - V nepohybovém se mluví. A v divadle, kde jsem hrála, jsem mluvila španělsky. Takže to je takový markantnější rozdíl. - Já hrozně nerada mluvím, takže mě ten pohyb vyhovuje. - Jeden pán z poroty to bude mít strašně těžké, protože je tady za jevištní mluvu... A my za celé to představení neřekli ani slovo, jenom jsme tam tak něco žbrblali, takže by mě zajímalo, co na to řekne. - Bylo tam „pšt“, přece! Utajené téma přehlídky (probuzení) s vaším představením úzce souvisí. Stává se běžně, že se ti zdají takové sny a pak se probudíš a... ...a hledám lapač. No, možná se mi to už někdy stalo, ale úplně pravidelné to není.

A jak se vám dnes probouzelo? - Bylo to dost rychlé. Ještě jsem balil, tak jsem nevěděl, jestli vůbec přijedu. - Já zas balila do rána, takže jsem moc nespala. - Já se probudila bazénem... - Já... celkem normálně... sbalila jsem šálu, hrazdu a spoustu karabin do jednoho baťohu a odtáhla to na nádraží. - Já měl včera menší... oslavičku, takže jsem se probudil docela brzo, na můj vkus. Ale nějak jsem to zvládnul. - Já jsem se probudil krásně, jako každé ráno. -jxm-

RECENZE SNY A SITUACE, KTERÝM CINKÁ HRANA CINK CINK CIRK přivezl z Prahy do Ústí nad Orlicí inscenaci Cink? Jde o velmi zdařilou ukázku nového cirkusu. Nový cirkus je jako divadelní forma v současnosti v českém prostředí velmi populární, lze směle prohlásit, že módní. Přesto je na poli divadla amatérského spíše výjimkou. Není se čemu divit. Nezbytnou podmínkou k tomu být dobrým novým cirkusákem, je zvládnutí širokého spektra akrobatických dovedností, a to na vysoké úrovni. Cink Cink Cirk tuto podmínku rozhodně splňuje. Inscenace Cink? je zakotvena v jednoduchém příběhu mladé dívky, která se ukládá ke spánku, dlouho se jí nedaří usnout a když spánek konečně přijde, nepřijde sám. Se spánkem se dostaví sny a v nich tři zajímaví mladí muži. Žena ve svém snění prožívá letmá setkání s každým z nich i se všemi dohromady. Zřejmě to nejsou setkání nijak nepříjemná. Jen dojmy z nich mohou být příliš silné. Buď jak buď, nakonec se sen skončí, dívka se probere a do pokoje zavěsí lapač snů. Tím zajistí příběhu i celé inscenaci jednoduchou a vtipnou pointu. Jak už to u nového cirkusu bývá, dramatický příběh jej jen rámcem inscenace. Obsahem je plejáda různorodých akrobatických čísel, tematizovaných dramatickými vztahy mezi jednotlivými aktéry. Čísel, důmyslně zasazených do jednotlivých dramatických situací. S jedním mužem se tak dívka seznámí prostřednictvím náročné a zajímavé pozemní akrobacie, s druhým při

působivé akrobacii na houpačce a se třetím zavěšena v šálách. Akrobatické výkony jsou přitom na velmi vysoké úrovni. Občas nás sice přeci jen nechají nechtěně nahlédnout do kuchyně interpretů, takže na okamžik cítíme spolu s nimi, jaká je to dřina; ovšem to jsou skutečně jen okamžiky zřídkavé. A hlavně: každý úkon na jevišti má svou divadelní kvalitu. Nese sdělení o vývoji vztahu postav, o napětí mezi nimi. Proto je funkční a proto diváky magnetizuje. Jedinou slabinou inscenace je zbrklé zakončování jednotlivých dramatických situací, které někdy spíše přestávají, než aby byly zakončovány. Například působivá scéna, kdy jeden muž modeluje sousoší z mužů zbývajících, vrcholí domodelováním poslední součásti sousoší, totiž ženy. Čekáme pointu, když tu náhle zalije mužské sochy tma a sochař s dívkou rozehrávají zcela novou situaci. Jde se dál. Neostré hranice mezi jednotlivými dramatickými situacemi sice mohou vyjadřovat mlhavé hranice mezi jednotlivými sny v průběhu jedné noci, inscenace ovšem nepůsobí, že by to bylo jejím záměrem. Nicméně klady drtivě převažují. Inscenace velmi poučeně pracuje se světlem a s hudbou, je rytmická, má napětí a švih. Nic z toho, co se na scéně děje, není samoúčelné. Celkovou stylovou čistotu doplňují i jednoduché kostýmy s nášivkami, odkazujícími nepřímo ke kejklířským stylizovaným úborům či estetizovaným klaunským záplatám. Byl to krásný sen jedné letní noci.

SLOVOMRAK

Slovomrak (čti wordcloud) je vizualizací bleskových reakcí diváků ihned po představení. Čím větším písmem je výraz uveden, tím vícekrát jej diváci v souvislosti s představením pronesli.

Luděk Horký

DISKUSE O INSCENACI:

Soubor nepotřeboval žádná slova, herci byli schopní všechno vyjádřit pohybem, chválí představení většinou diváci. Vše bylo výborně barevně sladěno, zazní v debatě. Byl v inscenaci důležitý příběh? Zdá se, že ne: sloužil hlavně k propojení jednotlivých artistických čísel, samostatné pohybové variace by bez „příběhu“ nebyly tak zajímavé. „I když nejsem příznivkyní pohybového divadla, byla jsem z představení nadšená, bylo úžasné,“ shrnuje svůj zážitek divačka. Je zajímavé, jak se současné pohybové divadlo snaží být co nejméně emocionální, zamýšlí se Vladimír Fekar. Performeři se podle něj snaží ukazovat vše pohybem. Představení Cink Cink Cirku nemá znaky divadla a neobsahuje konkrétní situace. Proto můžeme mít z příběhu trochu „obecný“ dojem. Někdy je škoda, že jsou situace jen „nakousnuté“ a brzy se od nich uteče, uzavírá Fekar. Jana Mandlová má trochu jiný názor: „Pro mě to bylo divadlo,“ říká. Potěšila ji práce s detaily, barvami, hudbou. Ale vadily nedůslednosti – nebylo například jasné, kdy herci „vstupují do soch“ a kdy z nich vystupují. Nejvíce dotažené vztahy mezi postavami byly podle ní v etudě na hrazdě. Tento typ divadla vyžaduje určitou dovednost, vstupuje do diskuse Petr Christov. Když na jevišti vidíme řadu těchto dovedností, jsme tím většinou ohromeni. Někdy ale i menší dovednosti dokáží udělat větší divadelní efekt. Dovednosti fungují nejvíce, když jsou divadelní, tematizované.

RECENZE Snová groteska v červené a černé Nový cirkus, i když už dávno není nový, je stále lákavou oblastí scénického umění. Nicméně, ani po letech existence jej většina diváků nemá stále umělecky zařazený. Co to vlastně je? Jak se na to mám dívat? Samozřejmě, můžeme obdivovat nejrůznější akrobatické a vůbec komediantské aktivity, které hned tak někdo nedokáže, ale k tomu, aby to bylo „opravdové divadlo“ je potřeba dát tomu příběh, nějaké vodítko. Tak, aby nezůstal jen řetězec řemeslných dovedností různé obtížnosti. Je nutné promyslet výtvarný koncept, alespoň naznačit charaktery postav, i určitou dějovou linku. To vše představení CINK?, které zahájilo festival, má. Čtveřice performerů (to je asi nejlepší charakteristika pro mladé umělce, kteří musí zvládnout celou škálu – především pohybových - dovedností) souboru CINK CINK CIRK má, jak se říká, „natrénováno“, a už samotné kousky na šálách, na houpačce či při žonglování jsou do značné míry atraktivní podívanou. K tomu se přidává promyšlený výtvarný koncept laděný do černo-červené. To se týká i základní dominanty scény, tedy dvou šál, ale také dalšího výrazného scénického prvku – polštářů, v nichž naše hrdinka nepokojně usíná (polštáře se později stávají vtipnou rekvizitou při žonglování). Stejně hravě jsou využity i žonglovací kroužky. To, co je na celém kousku nejpříjemnější, je právě ona hravost, navozená hned zpočátku „francouzsky znějící hudbou“. Celá forma představení se asi nejlépe dá charakterizovat jako „snová groteska“. Sen (či jakási v lehké nadsázce pojatá noční můra) je totiž základním principem, neboť právě on je rozjezdovou dráhou pro nejrůznější akce, (Ne)logika snu si

nenárokuje žádnou přesnou souvislost příběhu, naopak – ospravedlňuje jeho epizodičnost, zlomkovitost, vhodnou pro předvedení nejrůznějších mnohdy krkolomných kousků. Groteska (odkazující na nejrůznější principy němého filmu) se vkrádá do představ(ení) prostřednictvím tří mladíků už v prvním náznaku, kdy spatříme jejich hlavy nad sebou vykukující zpoza šály, i v jejich následném vstupu do dívčina snu symbolickou rudou bránou… Jejich následné souboje o přízeň dívky, v nichž jsou využity právě akrobatické prvky, vtipně doplňují scény vzájemné manipulace, kdy se jednotlivé postavy stávají loutkami v rukou druhých (ať už jde o scénu, kdy je dívka podobná panence na klíček postupně uchopována a vláčena různými muži, kteří nejen formují její gesta, ale i úsměv na tváři, nebo při scéně, kdy si jeden z mladíků „aranžuje publikum“ jako obdivnou klaku pro svůj výkon na šálách). To, zda se všichni mladíci postupně s dívkou pomilují (jak zazněl názor v diskusi), ať si každý přebere podle svého. Ostatně, to by patrně nemusel být důvod pro pointu (po zmizení mladíků a procitnutí dívka zavěsí nad své lůžko obrovský lapač snů, aby se tak zbavila noční můry). Tou je pro ni (jak se domnívám) ona manipulace, v níž se ve snu vznáší jako bezmocná loutka. Pohybově náročný žánr v hravém provedení byl rozhodně příjemným začátkem festivalu. Bylo patrné, že se nejedná o trapný začátečnický pokus, ale o projekt, který je založen na solidně zvládnutém pohybovém základu, který poskytuje divákovi pocit lehkosti a hravosti – přesně tak, jak to má u novocirkusových představení být. Jana Soprová

Blazeování, Ostrava: Nová vlna se starým obsahem chceme tematizovat cykličnost Rozhovor s režisérem Petrem Horákem a herci Kvideom Lotrekem a Martinem Ormandym.

Jak vznikal váš text? Podíleli jste na přípravě společně, nebo má scénář jednoho autora? PH: Hra vznikla pro příležitost konference o undergroundu, která proběhla na naší škole. Dostala jsme tip na článek z časopisu Tribuna z roku 1983, který jsme se posléze pokusili divadelně zpracovat a vytvořit nějakou scénku. Samotný scénář jsem psal já s pomocí svého kamaráda Jana Gryze, i když v průběhu zkoušení se ještě různě upravoval podle nápadů a přání herců. Co pro vás představuje hlavní téma hry? Jde především o studii undergroundu? KL: Ano, tím, že hra vznikla pro onu konferenci, vnímáme jako hlavní téma hlavně undergroundovou kulturu. PH: Zároveň by tam ale mělo zaznívat téma vztahu dnešní doby a normalizace: zamyšlení se nad tím, jakým zplůsobem obě doby manipulují - se společností, s jedincem... Proto třeba i Óda na radost, která má představovat onu cykličnosti, jak ji chceme tématizovat: inscenace začíná písní a sochou socialistickou a končí písní a sochou dneška. Inscenaci jste postavili na civilní, osobní rovinu. Znamená to, že jsou pro vás témata, kterých se ve hře dotýkáte, i vašimi osobními tématy, nad kterými sami přemýšlíte? KL: Tak určitě... Ale neznamená to, že se tam každý prezentuje podlé svého názoru. Nemáme na to téma tak protichůdné názory, i když se často vzájemně neshodneme. Myslím ale, že se o takových věcech dokážeme bavit rozumněji, než jak to hrajeme, a že jsme schopni i poměrně rozumně argumentovat. Pracujete tedy i s vlastními osobnostmi a vztahy uvnitř souboru, s historií souboru? Opravdu jste třeba hráli Karamazovy?

MO: Spíš méně, řekl bych. Třeba ty potyčky uvnitř souboru nemají znázorňovat naše skutečné vztahy. Možná nás ale ty postavy zpětně ovlivnily... A Karamazovy jsme nehráli, to byla smyšlená historka. -luč-

RECENZE ZRCADLENÍ DVADLA NA DIVADLE Z Ostravy přijel na Mladou scénu soubor Blazeovaní s inscenací Nová vlna se starým obsahem. Název hry cituje titulek novinového článku českého komunistického týdeníku Tribuna z roku 1983. Tématem inscenace (mimochodem velice cenným tématem) je smysl a postavení undergroundové kultury. Respektive téma projevů svobody v nesvobodném prostředí prostřednictvím kultury. Téma je v textové rovině sdělováno prostřednictvím příběhu skupiny žáků, kteří v rámci školního programu zkoušejí divadelní hru o undergroundu. Jde o zajímavý případ divadla na divadle. Zajímavý proto, že inscenace vznikla účelově pro potřeby Studentské historické konference, pořádané Gymnáziem Olgy Havlové (což bylo mimochodem zmíněno velmi vtipně v textu) v Ostravě-Porubě. V roce 2012 byla tématem této každoroční konference právě undergroundová kultura… A tak se stalo, že hru o tom, jak hru o undergroundu zkoušejí žáci jednoho gymnázia, zahráli studenti tohoto gymnázia. Divadlo na divadle se v tomto důmyslném zrcadlení stává nejen vyjadřovacím prostředkem, nýbrž i jedním z témat. Skvěle vypointovaným i v tom, že se postavy herců divadla na divadle mají hrát hru o demokracii. Chtějí o demokracii promlouvat prostřednictvím divadla, tedy disciplíny výsostně nedramatické, centralizovaně řízené režisérkou. Krásný a dramaticky nosný paradox. I tento vynikající nápad

autorů textu (jde o divadlo autorské; spoluautor Petr Horák je současně režisérem inscenace) zůstal jen na papíře. Do inscenace se bohužel nepromítl. Hranice mezi jednotlivými polohami divadla na divadle nejsou v inscenaci režijně ani herecky dostatečně přesně odděleny. Slévají se. Pomyslný dialog mezi světem dramatických postav a světem herců, kteří tyto postavy zkoušejí hrát, se nekoná. Inscenace se snaží být kontaktní, ale její komunikace s publikem není funkční. Bezprostřednost projevu herců působí poněkud falešně. To se projevilo například v anketě, kterou herci krátce po začátku hry vedli s diváky v prvních řadách. Přikládali divákům k ústům mikrofon, diváci na ně nereagovali. Jeden z diváků (redaktor Malé na Mladé) kontroval dokonce tím, že vytáhl diktafon a začal si nahrávat na oplátku onoho herce s mikrofonem v ruce. Herci na nastalou situaci nedokázali jakkoli reagovat. Herecké vyjadřovací prostředky inscenace oscilují mezi nejednotně dávkovanou nadsázkou a snahou o opravdovost, čímž ve výsledku vzbuzují dojem jakéhosi povrchního realismu. Vynikající volba tématu a zdařilý text se tentokrát nepotkaly se stejně šťastným způsobem jevištní realizace. Luděk Horký

SLOVOMRAK



Divácké reakce jsou od začátku rozporuplné: „Nerozuměla jsem tomu, vadí mi, když někdo řeší komunismus, a přitom ho nezažil a nic moc o něm neví,“ říká jedna z divaček. „Divadlo ale právě může být prostředek, jak se o tom něco dozvědět,“ kontruje další hlas z publika. Pro dalšího nejsou hlavním tématem ideologie, ale spíš zkouška souboru amatérského divadla. Spor se vede také o využívání klišé – někomu vadí, pro jiného jsou tématem – stejné problémy se totiž v historii opakují. Přichází řeč i na kontext, ve kterém představení vznikalo: „Poprvé jsem inscenaci viděla na konferenci o undergroundu a v tomto kontextu fungovala mnohem lépe,“ říká divačka. Vladimír Fekar inscenaci viděl ve Valašském Meziříčí, odkud byla na Mladou scénu doporučena. „Už tam mě zaujal důvod vzniku představení, to, že jde o pedagogickou pomůcku,“ vysvětluje. Zároveň je podle něj důležité, aby výsledný tvar nebyl vnesen shůry pedagogem. Diskuse, kterou téma vyvolá, je v podstatě důležitější, než výsledný tvar. Ale dnes se představení opravdu nepovedlo, uznává Fekar. Jana Mandlová souhlasí: herci se podle ní dnes na jevišti vysloveně trápili. „Z čtení textu jsem nakonec měla silnější zážitek než z dnešní inscenace, divadlo mi k textu nic nového nepřidalo,“ dodává. Všechno se sdělovalo ve slovech, situace nebyly uvěřitelné, nenaplněné. To se v amatérském divadle někdy stane. Je pozitivní, že inscenace může vybudit debatu o undregroundu, komunismu a dalších zajímavých tématech, dodává Petr Christov. Otázka je, jak jsou divadelně zpracována. Tvar je pevně vytvořen, což je trochu na škodu, inscenaci by slušela trochu „punkovosti“. Zůstala stará forma bez nového obsahu.

RECENZE Co to je ten underground? Projekt studentů ostravského gymnasia Olgy Havlové pod vedením Petra Horáka nazvaný podle článku v časopise Tribuna z roku 1983 Nová vlna se starým obsahem je bezpochyby zajímavý v několika aspektech. Pro nás starší – pamětníky – oné doby jsou však ty aspekty patrně dost jiné než pro mladé herce (a diváky), pro které je tato doba už historií. Zajímavé je především to, jak se mění obsah slov, které se v dobovém kontextu dneška (tedy rozvinuté demokracie, kde je možné – nejen na scéně – říci cokoli a být kýmkoli). Je možno být mladým komunistou nebo neonacistou, aniž by to mělo (kromě drobného posměchu) jakékoli důsledky. Slova jako underground nebo cenzor ztratila svou tajemnost a hrozivost. Z toho vznikají jistá nedorozumění, či naprosto rozdílná chápání významů a souvislostí. Ukázat tyto rozdíly byl možná jeden z cílů autora textu, v němž studenti nacvičují pod vedením mladé režisérky scénku z redakce komunistických novin. Jestli jsem dobře pochopila, původně to mělo být spíše takové jednorázové scénické čtení, které v souvislosti s konferencí o undergroundu mělo bezpochyby velkou působivost a názornost. Opakováním však dosti ztrácí. Proč? Protože mladí studenti příliš „hrají“. Autenticita, která byla možná (a

bezpochyby působivá) při prvním provedení, se tak vytratila. Na fixaci hereckých výkonů a nutnou stylizaci už účinkující nedosáhnou. Hranice mezi osobnostmi jednotlivých hráčů (úmyslně neříkám herců), představitelů typů studentů a do třetice rolí v připravované hře je velmi nejasná, a prakticky není rozlišena. A tak jsou vlastně divácky nejpůsobivější scény nejvíce stylizované – především na začátku, kdy jsou protagonisté stylizováni do budovatelských póz živých sousoší, a písně symbolizující rozpory doby (budovatelské Kupředu levá a poté slavný hit Rolling Stones překládaný simultánně kamenným hlasem moderátorky, podobně jako závěrečná Óda na radost). Je to tím, že zde se mají účinkující možnost chytit konkrétních, výrazných charakteristik, zatímco v dalším ději je jim dána větší volnost, s kterou si tak docela nevědí rady (viz např. poněkud rozpačitá interakce s diváky - anketa na téma underground). V každém případě, navzdory nejrůznějším formálním nedostatkům, byl pro mě tento scénický pokus zajímavý. Inspiroval mě k přemýšlení nad tím, jak se během let proměnilo myšlení a vnímání skutečnosti. Historie se jistě v mnohém opakuje, ale nové vlny se starým obsahem jsou stejně proměnlivé jako vlny mořské. Jana Soprová

Studio Divadla Dagmar a pedag. školy Karlovy Vary: Šedá téma mě napadlo při hodině matiky Rozhovor s autorkou textu a režisérkou Nicole Karráovou a dalšímí členkami souboru. Můžeme ten rozhovor vést nějak rozjuchaně nebo se budeme bavit vážně a seriózně? Asi nějak úplně normálně. Utajené téma přehlídky je probuzení. Našli byste nějakou paralelu s tím tématem a s vaším představením? Možná, když se hlavní postava probudí do reality, díky té psycholožce. Takže to téma tam je vlastně opravdu obsažené. Příběh se v podstatě odehrává proto, aby se probudila, proto to ta doktorka dělá. Hana Franková, známá „Dagmarka“ , s tímhle představením nemá nic společného? V podstatě ne. Samozřejmě nám pomáhala, když jsme potřebovali. Protože všichni jsme v divadle tak čtyři, pět let. Teda až tady na Haničku (třináctiletá představitelka Smrti pozn. redakce). Takže ten odborný dohled občas byl třeba. Dobře. A ta hlavní styčná osoba je kdo? Jak to myslíte? No já to celé napsala a zrežírovala. Myslím, že na inscenaci bylo hodně výrazné vaše herectví, cítíte to taky tak? Jo! Rozhodně by ta inscenace nebyla tak dobrá, kdybych neměla takové úžasné herečky. Ono je to i tím, že já jim to psala přímo na těla. Holky se s tím tématem krásně sžily a jsem jim strašně vděčná za práci, kterou odvedly. Bylo prolito hodně... čeho... - To bych taky ráda věděla, čeho. (smích, který většinou následuje po dvojsmyslných vtipech) Nicole: ...hodně nervů teklo! Hlavně před premiérou, nakonec to dopadlo dobře. - Premiéra byla 15.listopadu 2012. Nicole: Začala jsem to psát v dubnu minulého roku, a to jsme to začaly zkoušet, ale bez textu. Trvalo mi dlouho, než jsem vyprodukovala finální verzi, ale v podobě, v jaké je to teď, jsme to začaly zkoušet od září. - To jsme dostaly úplně nový text. Ze začátku to bylo něco úplně éterického a tak strašně moc abstraktního, že bychom to ani samy nepochopily.

A kde se vzal ten námět? - Nekoupala ses tenkrát? Nicole: Ne, to bylo o tom, jak si podřezala žily... Ale o to nejde. Všichni si o mě myslí, že jsem strašně pesimistická osoba... - Ne, vůbec... - Ty tvoje slohy, to je furt nějaký znásilňování, vraždění, sem tam nějaká ta válka... Nicole: No, právě. Lidi si myslí, že se mi honí v hlavě nějaké strašné věci, přitom to vůbec není pravda. Tohle téma mě napadlo při hodině matiky. -To je vtipný protože Hanky táta je její matikář. Tenhle prostor (s divákem na jevišti) si vyžadujete vždycky? - Určitě. Tam musí být nadhled toho diváka, jinak to ztratí kouzlo. Původně se to plánovalo na Malé scéně, ale to by nešlo, musí to být intimní a osobní. Mě teda docela zajímá tvoje postava, Smrtko. - Já z toho sezení mám vždycky mravence v noze. - Nám z toho běží mráz po zádech a tobě z toho běhaj mravenci v noze. Nicole: Ona umí být děsivá! S takovou tou roztomilou tvářičkou je to ještě silnější. Plánujete nějaká další autorská představení? Chceme dělat komedii. Jedna z nás dělá thai-box a tam se najde plno zajímavých historek. Dagmar dělá hodně depresivních věcí a my si řekli, že už by to chtělo něco vtipného, takže mi Hanka dala za úkol, ať něco napíšu. Já jednou něco napíšu a hned si všichni myslí, že umím psát. -jxm-

RECENZE NEPSYCHOLOGICKÁ ZPRÁVA O PSYCHICE Karlovarské Studio Divadla Dagmar přijelo do Ústí s vysoce kultivovanou divadelní inscenací Šedá. Titulní postavou je vlastně smrt. Smrt, která není ani černá, ani bílá. Je prostě šedá. Text hry napsala režisérka inscenace Nicole Karráová na téma, že ne každý z nás dokáže být hrdinou a že ne každá žena má na to, být matkou. Text hry i jeho inscenace jsou v dokonalém souladu. Inscenátorky přehledně vykládají své téma a přesně mířenými střelami zasahují srdce diváků. Hra se navíc může pyšnit velmi zručným dávkováním nových informací o postavách a jejich příběhu, čímž získává místy až detektivní nádech. Inscenace se nesnaží vyprávět realistickými prostředky příběh, ale vyložit co možná nejúčinněji téma. Herečky nám neservírují hlubinné psychologické studie svých postav, jen nám psychologicky přesvědčivě ve zkratce předkládají indicie k jejich pochopení. Herecké výkony jsou na vysoké úrovni, herečky dobře pracují s hlasem, s textem i s podtextem, dokážou za pomoci velice úsporných prostředků přesně dramaticky jednat. Jednají přitom nejen v dramatických situacích, odehrávajících se na jevišti. Dokážou nám názorně zprostředkovat i pomyslné dramatické situace, odehrávající se v bolavých myslích postav. Jde o nepsychologickou hru o psychice.

I přes veškeré klady Šedé je můj divácký zážitek poněkud rozporuplný. Inscenace je dokonalá zpracováním, ušlechtilá posláním, ale pro mě osobně je nevzrušivá. Proč? Těžko říct. Ne však proto, že nejsem ženou. Domnívám se, že je to způsobeno předvídatelností. A to jak ve vývoji příběhu, tak – a to především – v předvídatelnosti jeho scénického uchopení. Inscenace má pouhých 25 minut trvání. Přesto mě po páté minutě už ničím novým nedokáže překvapit. Inscenační klíč jsem dekódoval, teď nezbývá, než se poddat proudu zdatně uchopeného scénování a proplout do cíle bez jediného předem neočekávaného zážitku. Rozměr emoce nesené příběhem je tak pro mě značně umenšen. Dlužno dodat, že inscenace disponuje objevným výkladem postavy psycholožky. Psycholožky, která metodikou své práce pomáhá nejen klientkám, ale stejně účinně (ne-li ještě účinněji) i sama sobě. Psycholožky, jaké skutečně jsou. Inscenace pracuje s velmi úspornými, zato funkčními jevištními prostředky. Vystačí si s několika židlemi, panenkami, zápisníkem a tužkou. Vše ostatní obstarají režijně dobře vedené herečky svým navýsost zvládnutým dramatickým jednáním. Luděk Horký

SLOVOMRAK



Představení mělo skvělou hororovou atmosféru, otevírá debatu jeden z diváků. Diskuse se pak stočí k tématu hry – zobrazení situace někoho, kdo se stará o těžce nemocného. „Na začátku jsem byla skeptická k tomu, jestli mladé holky uhrají takové téma, ale pro mě to zvládly,“ zazní pochvala. Krátký spor se vede o rychlost dialogů mezi terapeutkou a pacientkou. Pro někoho velmi rychlé tempo není uvěřitelné, jiným diváků se rychlost a spád naopak velmi líbil. Zazní i jeden odmítavý názor, podle kterého se i takto vážná témata dají podat trochu s nadhledem a ne jen „drásavě“. A zazní otázka: co měly symbolizovat panenky? Janě Mandlové se líbil text a práce s ním, princip detektivky, ve které se opakují refrény, a v každém se dozvídáme něco jiného. Herectví podle ní bylo inteligentní, přesvědčivé, uvěřitelné. „Byla jsem zvědavá, co na představení s takto ryze ženským tématem řeknou muži,“ dodává. Inscenace přesně pracuje s prostorem, nastoluje vztahy, pracuje s tím, co se odehrává uvnitř člověka, v jeho hlavě, uznává Petr Christov. Zároveň ale svůj divácký zážitek označuje za ambivalentní. Pointa pro mě nebyla překvapivá, vysvětluje. To, co jsem na začátku viděl, jsem na konci také dostal. Schematičnost může být pro výsledný tvar zrádná. O postavách se nedozvídáme skoro nic z jejich jednání, ale ze slov, což se podílí na vytváření napětí, doplňuje Vladimír Fekar. Postavy ale zůstávají jen strukturou, nic o nich nevíme. Chladný způsob inscenování se mi stále více zajídal a připadal mi nedostatečný, uzavírá.

RECENZE Jakou barvu má smrt? Představení Šedá Studia divadla Dagmar z Karlových Varů má výraznou atmosféru, dobře promyšlenou mizanscénu a také velmi slušně zvládnuté herecké výkony čtveřice dívek. Sama za sebe ale přiznávám, že jsem se zasekla u tématu. Takto drastická témata (smrt dítěte, šílenství matky) nemám ráda, a pochybuji o jejich uvádění na jevišti. I když chápu, že pro mnohé diváky jsou právě onou drastičností lákavě dráždivé. Autorku a režisérku v jednom zaujalo nejen téma postiženého dítěte (hojně medializovaná nemoc motýlích křídel), což samo o sobě zakládá bezvýchodnou situaci, ale to se stává až druhotným motivem k situaci matky, která to nezvládla (jak se dočteme v programu). Z mého hlediska je hra na podobný typ hry konstruktem, který má svou drásavostí sice zaručenu pozornost diváků (a zapamatovatelnost díla), na druhé straně se mi zdá do značné míry samoúčelné. Kladu si otázku – co s tím? Co je cílem? Popis hrůzy, navození atmosféry bezmoci, varování (ale před čím)? Nevím. Vzhledem k reakcím na toto představení při diskusi ale shledávám, že podobné otázky si patrně většina diváků neklade. Posuzujeme-li však text a jeho zpracování na jevišti, je třeba konstatovat, že z hlediska stavby příběhu je autorka velmi zručná. Buduje příběh napínavě, s pochopením pro

postupné odhalování faktů (jako ve správném hororu),a zdárně se inspiruje metodou filmových střihů. Tři místa, které jsou střídavě osvětlována, nám postupně skládají mozaiku duše hlavní hrdinky tak, jak je viděna zvenčí. Její hovory s psychoterapeutkou jsou střídány výstupy s hříšnou kamarádkou a také představitelkou Smrti (i když nikdy není pojmenována). Teprve postupně zjišťujeme, že kromě „ordinace“, kde hrdinka rozmlouvá s terapeutkou, jsou to místa virtuální. Napětí je budováno pouze slovy (bez zřetelného emocionálního vkladu), a zvláštní odcizenou atmosférou tajemství, za jehož oponu jen postupně nahlížíme. Stejně tajemnou roli tu mají panenky, s nimiž si dívka Smrt pohrává. Jako symboly si je můžeme vysvětlovat různě – snad jsou dušemi zemřelých dětí, které si vzala k sobě, snad vzpomínka na dětství, kdy všechno bylo jen „jako“ – umělé panenky přinášely radost, a žádné starosti. Zatímco skutečný život přináší jen hoře – a nic nemá jasné kontury. I ta Smrt není ani černá ani bílá, ale ŠEDÁ. Jana Soprová

Děti veselé, Olomouc: brigita heinze nenávidí podprsenky nám kradou diváci Rozhovor s Lenkou Benešovou, Kačkou Roderovou a Barborou Chovancovou Čím to vlastně začalo? Barbora: Začalo to u mého přednesu, kdy jsem dělala text od rakouské autorky Elfriede Jelinek - Milovnice. Později nás začala zajímat celá knížka, on totiž tady už byl nápad, že se to udělá loutkově, a nás napadlo udělat to normálně, s živými herci. Původně se tam prolínají dvě linie příběhů. Brigity a Pauly. A protože Paula je taková nemastná neslaná, vyškrtli jsme jí úplně a vzali jsme jen příběh Brigity. Naším cílem bylo totiž ukázat podstatu, ne příběh. Proto se tam říká: „Příběh B a H se příběhem nestává“ a: „Je to naprosto nepodstatné.“ Snažíme se ukázat stereotyp, jak všechno jen tak plyne, jak všichni žijí ve vyjetých kolejích. Samotný příběh se odehrává v konzervativním Rakousku dvacátého století. A ukazuje, jak chce žena postupovat na společenském žebříčku skrz muže. Pravda, odehrává se to v minulosti, ale pro nás je to aktuální, protože to pořád vidíme kolem sebe. Sice ne tady, mezi náma, ale každá z nás má v okolí holku... která... která... Lenka: ...je kráva. Barbora: Ne... která prostě k tomu, aby se mohla vyšvihnout výš, potřebuje chlapa. Což nám přijde v téhle době naprosto stupidní. Jak dlouho na tomhle představení pracujete? Kačka: Tento školní rok. Ale pravda je, že to šlo hodně pomalu. Třeba pět měsíců se to vůbec nehlo. Barbora: Pět měsíců né... Kačka: Ale šlo to hodně pomalu. V jednu chvíli jsme měly jenom začátek a konec a uprostřed jen velké vakuum. Lenka: Prostě ten klasickej sek, co se stane úplně každému. Barbora: Pak jsme se přes to ale dostaly. Janča (Jana Posníková,dramaturgie představení - pozn. red.) nám dala výsek z textu a my jsme ho rozehrávaly. Nebyla to improvizace, spíše jsme šly přes ten text. Pracujete pořád v tomhle složení? Když nepočítáme aleternaci tady za Báru. Barbora: Poslední dobou se nám to hodně proměnilo. Kačka: V původní verzi nás bylo sedm. Tedy čtyři brigity a tři heinzové, ale pak jedna brigita od... ne! ...Jedna bri...

Všechny najednou: Jeden heinz odpadl! Lenka: Z brigity se stal heinz. Potom jedna brigita maturovala. Přišla úplně jiná brigita. Teď si jedna brigita zlomila nohu... (podívá se na Báru) ...skoro. (smich) Takže přišla zase úplně jiná Brigita z jiného souboru. Jakých přehlídek jste se s tímto představením už účastnily? Lenka: Byly jsme na wolkráči (Wolkrův Prostějov - i když myslím, že není třeba upřesňovat - pozn. red.), na Sítku v Brně, na krajských kolech a tady. Jak charakterizovat vaše představení pomocí čísel: je v něm šest žen v růžovém, osm natáček, nepočítaně pírek... Všechny sborově: Pírek?! To myslíš pinetek... no jo... my česky nerozumíme. A ještě jedna otázka. Kolik máte na scéně podprsenek? Barbora: Nemáme spočítané. Kačka: A ony se nám ztrácí. Je jich pořád míň a míň. Barbora: Ale teď jich máme tak 70. Kačka: Kradou je diváci. -vsm-

RECENZE RŮŽOVÝ KLÍČ KE GENDERU POČESKU Děti veselé přivezly z Olomouce na Mladou scénu vlastní divadelní adaptaci románu současné rakouské autorky Elfriede Jelinek v inscenaci Brigita Heinze nenávidí. Román je napsaný ve třetí osobě, což se stalo i východiskem k antiiluzivnímu klíči vkusného a vtipného jevištního vyprávění. Jevištní řeč ve třetí osobě násobí prostor pro odstup herců od postavy, pro herecký komentář. Hrdinku Brigitu hrají všechny herečky současně a každá jí propůjčuje něco ze sebe. Šest stejných Brigit a každá je jiná. Tento komediální chór ve stylu řecké tragédie pak dále vrství paradoxy, když svým vyprávěním promlouvá víc o mužích pro ženy, než o ženách samotných. To činí inscenaci atraktivní pro všechny. Inscenace se v duchu důsledné antiiluze nesnaží vyprávět příběh Brigity a její nenávisti k Heinzemu, ale bavit se jím, hrát si s ním. Tomu odpovídají všechny zvolené inscenační prostředky počínaje šílenými růžovými kostýmy suplujícími snad holá lidská těla, přes záplavu znakově multifunkčních podprsenek až po významově stejně flexibilní pánské boxerky. Ty spatříme nejprve coby pěnu nad šálky s kávou, aby posléze nabyly na mnohem maskulinnějším významu. Herečky pracují se zástupnými rekvizitami i kostýmními prvky lehce a suverénně. Postavy hrají s přesně

odměřeným nadhledem a dobře zvládají herecký komentář dramatického jednání postav. Neuchylují se ke karikatuře, jen k nadsázce. Jejich hravost s detaily funkčním způsobem akcentuje poměrně závažné téma inscenace. Neradi si to připouštíme, ale s rovností pohlaví v současné střední Evropě je to na štíru. Když si z toho začne dělat srandu dobře sehraná parta hereček se smyslem pro humor a pro sebeironii, dojde k tomu, že se spolu s nimi zasmějeme smutným věcem. Zasmějeme se, ale také si něco uvědomíme. A to není málo. Elfriede Jelinek je uváděnou dramatičkou. Mezi divadelními amatéry ovšem její uvádění obvyklé není. I v tom spatřuji přínos olomoucké inscenace. Ostatně, jak napovídají v programové brožuře samy inscenátorky: nejde o příběh, jde o lásku. A lásky není nikdy dost. Láska píše příběhy. I ty s genderovou tématikou ve třetí osobě. Luděk Horký

SLOVOMRAK



Diváci představení vesměs chválí. „Nevěděla jsem, na co se to vlastně koukám, ale bavilo mě to,“ říká jedna z divaček. Téma se zdá být jasně zřetelné: každá žena v sobě má určitou míru naivity a toho, jak se kouká na muže a na vztahy, občas jsem taky taková, říká další z přítomných. Představení nabídlo zajímavý pohled na stereotypy, bylo až smutné, jak se příběh vyvíjel, jak pro hlavní hrdinku byly důležitější peníze než její život a měla překroucený žebříček hodnot. Zazní také názor, že šlo o kritiku ženského jednání. Jana Mandlová lituje, že se debaty neúčastní Elfriede Jelinek, byla by podle ní potěšena, jakou diskusi svým textem vzbudila. Soubor nelehký text zpracoval tak, že vůbec nebyl nudný – práce se znakem, rekvizitami, znakovost podprsenek a slipů, stylizované herectví - vše bylo skvělé. Bylo to naplněné sdělení, říká Jana Mandlová. Soubor pracoval s vlastní adaptací textu Elfriede Jelinek, připomíná Petr Christov. Příběh je v podstatě banální, jen není lineárně vyprávěný. Christova potěšilo, jaký klíč soubor k inscenování použil, a jak s ním dokáže pracovat (i když je text vyprávěn ve třetí osobě). Žijeme všichni ve světě plném stereotypů, ať už ženy nebo muži, říká Christov. Vladimír Fekar poukazuje na to, že na jevišti vidíme konkrétní postavu, kterou hrají čtyři herečky. Přesto ji nevnímáme jako individuum, spíš zastupuje mnohé z nás, do kterých se můžeme projektovat. Jelinek útočí na měšťanskou představu o manželství, dodává.

RECENZE Chudáci chlapi, chudinky ženské Děti veselé z Olomouce si tentokrát vzaly jako inspiraci těžký kalibr – rakouskou misantropku Elfriede Jelinek. Opravdu, myslím si, že je to autorka, která nemá ráda lidi jako takové, a tak jsou její díla velmi sarkastická, nepříjemně štiplavá, mnohdy až plakátově demagogická a často na hranici snesitelnosti. I když Elfriede Jelinek je uznávaná autorka, na světových profesionálních scénách značně frekventovaná (včetně těch českých), mé divácké zážitky s ní nejsou příliš příjemné. O to více oceňují, že se do jejího díla pustily odvážně mladé ženy v amatérském divadle. Podařilo se jim nejen převést román Milovnice do divácky únosného tvaru, ale dát mu také poutavý scénický obal a nemalou zábavnost. Nemilosrdný feminismus Elfride Jelinek, nešetřící ani muže, ani ženy, tu najednou získává jakýsi mladistvý nadhled a energii. Kritika ani formální zvláštnosti autorčina jazyka se neztrácejí, ale jsou pro diváky stravitelnější. Pod názvem brigita heinze nenávidí (odkazující na Elfriede i charakteristickým psaní malých písmen ve jménech) se nám tu předestírá onen nemilosrdný osud, do něhož se musí navzdory svým touhám vměstnat jak ženy, tak muži (i když je nám jasně dáváno najevo, že jedni jsou z Venuše a druzí z Marsu), neboť mají své povinnosti ke společnosti a státu a musí nést štafetu spořádaných rodin, které navzdory nejrůznějším pocitům mají za úkol udržovat rod pro budoucí slávu země. V takovém konceptu není radno psychologizovat, což naštěstí Děti veselé nedělají. Jde tu o výraznou stylizaci ve všech aspektech. Ať už je to samotný obal inscenace, kdy jsou diváci konfrontováni po příchodu do sálu s porůznu

sedícími ženami, které mají na hlavě „masku“ vytvořenou z podprsenky, tak i samotná scéna, pokrytá hromadami pestrých push-upek. Právě ony naddimenzované podprsenky se stávají základním artefaktem, s nímž se na scéně hraje a pohrává. Podobně vtipné je využití mužských (pochopitelně značkových) sněhobílých spoďárů. Dívky (či ženy) jsou navíc oblečeny v růžových tričkách a punčocháčích, v nichž vypadají tak trochu jako ponravy. Ale právě od výtvarné stránky se odráží text, protože Elfride Jelinek rozhodně nevidí ve vztazích mezi mužem a ženou nic příjemně erotického. Odhoďte romantiku, zapomeňte na vzájemné porozumění, podřiďte se nechutnému páření – vzkazuje autorka. Šestice dívek na scéně jako jakási parodie na antický chór je mnohonásobnou podobou brigity, která spřádá sítě, aby ulovila heinze, kterého vlastně nechce. Dívky se vyloženě vyřádí – gesty, grimasami, i lehce lascivními náznaky dají vyniknout paradoxům jejího rozhodování (jen s tou řečí a lépe sladěným voice-bandem by si ještě mohly více pohrát). Poté se mění ve tři smíšené dvojice, v nichž ženské a mužské repliky vytvářejí myšlenkový kontrapunkt. Vtipná je i závěrečná scéna, kdy mladé ženy se žlutými hrnky (jako z reklamy) si vytvářejí šlehačku z mužských slipů. Metafory, které člověk z představení odečte, jsou bezpochyby rozdílné u mladých diváků, kteří se vztahy zatím spíše koketují a touží po velké lásce, nežli u starší, již déle zadané generace. V každém případě Děti veselé vytvořily hravou, vtipnou a rozhodně ne hloupou inscenaci. Třeba by se to líbilo i Elfriede :) Jana Soprová

TESTOSTERON Náhoda, nebo cokoli jiného tomu chtělo, že jsme se letos v Mladé na Malý sešli samí muži - a jací! V redakci nemáme nic ženského rodu, snad kromě depky. Ještěže nám Lenky občas přinesou vodu nebo chlebíček. Otvíráme tedy rubriku Testosteron, v níž budeme své mužství ventilovat. Zásadním tématem každého správného macha (neplést s Machem!) jest: jak sbalit ženu? A protože se to na Malé scéně hemží herečkami, režisérkami či osvětlovačkami, předkládáme vám několik hlášek, které pomohou při balení divadelnic: Máš to radši podle Brechta nebo podle Stanislavského? Petr Váša? S ním jsem vloni pařil v nonstopu až do zavíračky. Zboř tu čtvrtou stěnu! Luděk Richter je můj děda. A nikdy nic nezkazíte spontánním výkrikem: Vždy připraven!

trocha filozofie...

INTERVIEW DNE

Vážení přátelé, v dnešní složité době plné násilí hledá člověk oporu, nějaký záchytný bod, něco o co se může opřít. A přitom východisko máme přímo před sebou každý den. Jde o věc nenápadnou avšak již několik staletí skvěle plnící svůj účel.

Rozhovor se Slečnou, která nesmí mluvit Na představení „brigita henize nenávidí“ jsem si přisedl k sympatické dívce, s podprsenkou na hlavě. Představila se mi jako „Slečna, která nesmí mluvit“...

Lžíce... již odedávna ovlivňovala lidské životy. Spojovala nás dohromady, pomáhala v těžkých chvílích. Nikdo ovšem netušil, jaký potenciál ve skutečnosti skýtá. Po mnoha letech bádání, tříbení myšlenek a experimentování spojilo se to nejlepší,co za svých 60 000 let existence lidstvo vytvořilo. Zrodila se myšlenka spooningu. Spooning , neboli lžícovaná, je filosofie pomáhající najít zbloudilým ovečkám cestu těžkým životem pozemským. Dává lidem víru ve spravedlnost a vytrvalost. Není to náboženství nýbrž postoj, názor, myšlenka. Tato myšlenka pojata komplexněji a latentně aplikována na život jako takový, dává věcem zcela nový, edukativní význam. Nabývá však naprosto jiný rozměr při potírání alibistické akomodace na akinézií postiženou společnost. Cílem filosofie je kompletní abjurace abdominátního myšlení, jelikož tento explicitní a invariabilní postoj již adhezoval ke quasilidské přirozenosti. Každý druhý člověk se stal perfidním. Mentalita stoupenců spooningu je zcela explicitní. Dekrementovat subalternacivní postoj, a to... pomocí lžíce.

Hezký podvečer, vážená slečno, která s námi nemáte mluvit. Řeknete mi něco na diktafon? (ticho) Jak se cítíte před představením? Hrozně!!! Co to děláte? Vždyť nemáte nic říkat! Já vím, ale to se nedá, já se nikdy neudržím...Ach jo, já nemám s nikým mluvit... Musím dělat, že nic nedělám, nebo mě Magda sprdne. (na spolusedící) Já s váma fakt nemůžu mluvit! A ještě jedna bedna se nám ztratila... Hej a ty to nenahrávej. Hezké. Jak se vám tedy mlčí? (zarazí se a ticho) Máte hezký outfit. (začne kašlat) Dá se kašlání považovat za mluvení? (kývá, jakože ne) Ale kývání se nedá na diktafon zaznamenat. (luskne a mlčí dál, po začátku představení se zvedne a jde si na jeviště zkoušet slipy a podprsenky) -jxm-

Doufám, že jsme nalezli společnou řeč a že každý z vás udělá něco pro to aby z našeho světa bylo lepší místo. -vsmKdo páchá Mladou na malý? Honza Mrázek, Lukáš Černý, Vítek Malota (redaktoři); Luděk Horký a Jana Soprová (recenze); David Slížek (foto a zlom)


s kamarády máme zvrhlý plán

2

Rozhovor s lektorem, pedagogem, vedoucím Katedry divadelní vedy FF UK a překladatelem Petrem Christovem. Jsme na přehlídce studentského divadla, takže první otázka je nasnadě: hrál jsi za studií divadlo? K divadlu jsem se poprvé dostal ve druháku na gymplu, kdy jsme v dramaťáku začali dělat pohádky. Takže tvoje první role byl princ? Nebo padouch? Ani jedno, byl to trpaslík. Po pohádkách přišly takové ty standardní absurdní texty – Slavomir Mrožek, Fernando Arrabal, asi i nějaký Molliére. Na dalších věcech jsem se pak podílel jako dramaturg. Ale herecká zkušenost je strašně důležitá. Bez ní bych asi nechtěl o divadle mluvit, učit a psát. Je důležité zkusit si, co je to vztah mezi hercem a divákem, ať už jde o hraní pro desítky či stovky lidí ve velkém divadle nebo v komorním prostoru, kde divákovi koukáte z metru do očí. Taková zkušenost pomáhá při přemýšlení o divadle. A netáhne tě to dnes zpátky na jeviště? Dnes pro divadlo překládám texty, překladům her i románů z francouzštiny se věnuju už víc než deset let. Představa, že bych se vrátil na jeviště, mě samozřejmě láká. Ale vymlouvám se na nedostatek času a energie. Možná se ale časem něco objeví. S několika kamarády máme takový zvrhlý plán, že bychom pro Jiráskův Hronov oživili nějakého Aloise Jiráska, abychom trošku intelektuálně zaprovokovali českou klasikou. Na přehlídkách tě většinou představují jako divadelního vědce. Co takový divadelní vědec dělá? Divadelním vědcem se může nazývat někdo, kdo na vysoké škole, kde učím, vystuduje obor divadelní věda, který vedu. Je to člověk, který o divadle přemýšlí, který s divadlem pracuje a zabývá se jím jako tématem. Měl by samozřejmě znát i jeho praktickou stránku a dokázat o něm a pro něj psát. Může být dramaturgem, divadelním kritikem, kulturním pracovníkem, produkčním… Ale absolvent tohoto oboru nemusí nutně být divadelní vědec, tedy ten, kdo bádá v archivu, zabývá se teorií divadla a podobně. Vystudování divadelní vědy nabízí možnost přemýšlet o divadle trochu jinak než běžný divák, ale také jinak než herec, dramaturg či režisér.

Jezdíš na krajské přehlídky, býváš také v porotě celostátní přehlídky činoherního divadla ve Volyni, ale na Mladé scéně jsi poprvé. Překvapilo tě tady něco? V pozitivním slova smyslu mě překvapila jedna věc: tento festival je přesně ten typ přehlídky, který mám rád. Má svou atmosféru, cítím, že ti, kdo tady hrají nebo se dívají, jsou tu s nějakým zájmem a mají chuť se bavit o tom, co viděli. A to je pro jakoukoli přehlídku zásadní věc. Jedním z úkolů lektorského sboru je posuzovat jednotlivá představení. Liší se hodnocení studentského divadla od uvažování o „dospělé“ činohře? Obecně se od sebe liší každé hodnocení jednotlivých představení. U studentského divadla se k tomu přidává ještě jeden aspekt: herci, režiséři i autoři textů jsou často středoškoláci, tedy mladí lidé nezatížení předchozí zkušeností. Velmi často se poprvé potýkají s nějakým tématem, poprvé skrz divadlo něco hledají, a to je velmi cenné. A právě jim může debata o inscenaci nabídnout další pohledy, kterých si zatím nedokázali všimnout. Mohou se dozvědět, že divadlo není jenom to, co dělají oni, ale může mít spoustu různých podob. Pokud se kontinuálně účastní debat během celého festivalu, může jim to o divadle říct mnohem víc, než třeba nějaká přednáška. -das-

Ušní mázek, Nové Město n. Metují: Zahradní slavnost patří všem Nechtějte to pochopit... Rozhovor s Gabrielou Latzkovou (Gabča), Jaroslavem Beranem (Jára), Markétou Malou (Marky), Kateřinou Šteidlovou a hlavně Annou Laštovičkovou. Jak jste se dostali k této předloze, k Havlovi? Anička: Když zemřel Václav Havel, měli jsme na něj v Novém Městě takovou vzpomínkovou akci. A právě tam zazněl závěrečný monolog ze zahradní slavnosti, který jsme teda vyškrtli... (smích) Járovi přišlo, že ten monolog nedává vůbec smysl. A přišel s ním do dramaťáku. Tak jsme Zahradní slavnost začali zkoumat a přišlo nám, že stojí za zpracování. Jak dlouho jste se Havlovým textem zaobírali? Jára: My jsme to chápali... no postupně... Gabča: Hrajeme ji dva roky a pořád v ní nacházíme nové a nové věci. Skryté významy. Zaměřujete se na absurdní divadlo, nebo je to poprvé, co jste ho zkusili? Anička: Jo. Není to poprvé, co děláme absurdní divadlo Předtím jsme hráli od Daniila Charmse Sdygr appr ustr ustr Pak taky docela hrajeme o smrti, prostě morbidní... (smích) Marky: Teď ďěláme ale vážné téma. Hanin Kufřík. Je to zivotopis jedné židovské holky, která byla v koncentračním táboře v Terezíně. A v jaké fázi ta hra je? Začínáte? Jára: No... příští týden máme premiéru. Anička: Spíš to bude improvizace. Jak dlouho pracujete v tomhle složení? Anička: Tři až čtyři roky. Otázka na jediného muže v souboru. Jak se cítíš? Jára: Mě to zas tak nevadí... (všechny smích) Anička: Ještě aby ti to vadilo. (smích) Jára: I kdybych byl s klukama, bylo by to stejné. Na jakých přehlídkách jste již vystoupili? Jára: Na Dětské, na Mladé a na divousovi (krajské kolo soutěže základních uměleckých škol. Marky: A vždycky to diváky nadchne, nebo nám to hrozně zkritizujou.

Jaká reakce převažuje? Gabča: Zatím to bylo půl napůl. A v čem to je? Anička: Na jednom vystoupení nám řekli, že to ani náhodou není Havel a nic víc. Jára: A na jiném zase, že je to dokonalej Havel. Anička: Takže opravdu nevíme, co si z těch kritik vzít... Kateřina Šteidlová (vedoucí souboru): Hlavně nám vyčítají, že to hrajou 15leté děti. Prý tomu nemůžou rozumět. A co byste vzkázali divákům? Gabča: Nechtějte to pochopit. Anička: Ale to chce nějaký vzkaz jako se světovým mírem. Já myslím, že „nechtějte to pochopit“ je hezký.

-vsm-

RECENZE TAKOVÁ UPOUTÁVKA NA HAVLA Teď by měla začít taková jedna recenze Zahradní slavnosti, zdravě prošpikovaná několika vhodně zvolenými frázemi, které postupně nabobtnají, odpoutají smysl článku od jedinečného diváckého zážitku, který mu předcházel, až nakonec zbaví recenzenta jeho identity. Abych se vyhnul tomuto riziku či abych ho alespoň oddálil, začnu psát o něčem zcela jiném. Včera jsme viděli inscenaci Nová vlna se starým obsahem, ve které řešili dospívající herci smysl a postavení undergroundu v šedi normalizace. Inscenace vznikla z potřeby doplnit divadelním příspěvkem Studentskou divadelní konferenci s tématem undergroundové kultury. Dnes nám Ušní mázek z Nového města n. M. naservíroval pro změnu Zahradní slavnost, k jejímuž vzniku dala podnět jiná, poněkud smutnější společenská událost. Při pietní akci na počest Václava Havla zazněl v novoměstském gymnáziu studentům neznámý úryvek z Hugova závěrečného monologu. Studenty zaujal, a tak následovala četba celé Zahradní slavnosti. A ta, jak je uvedeno v programové brožurce, vyvolala ve studentech touhu tohle absurdní drama divadelně zpracovat. Nabyl jsem přesvědčení, že právě v této touze se skrývá klíč k dostatečnému pochopení novoměstské inscenace. Láska k Havlovi a radost z toho, že si ho můžu zahrát, prostupuje celou inscenaci. Stává se vlastně jakýmsi jejím sekundárním tématem. Problém je, že toto nezáměrně přidružené téma jednoznačně převažuje nad výkladem všech ostatních témat původního dramatu. Radost ze setkání s Havlem je silnější než Havel sám. Souvisí to především s radikální textovou úpravou, za kterou by se nemusel stydět ani Likvidační úřad. Že je Havel inscenován ve značně zkrácené verzi, na tom by nebylo nic nepochopitelného. Problém je v tom, že způsob zkrácení hry neakcentuje žádné konkrétní téma. Škrty

vlastně vůbec nejsou vedeny tématem, jen potřebou učinit z původní hry jakési jevištní výpisky a vytvořit verzi, která je svým rozsahem uchopitelná pro mladé divadelní amatéry a která dostatečně nasytí hlad souboru po potěšení se Havlem. Výsledný dramatický text není dobrým podkladem pro dramaturgicky ucelenou inscenaci. Je to spíš jakýsi sestřih, atraktivní upoutávka na hru, kterou bychom si taky měli přečíst nebo třeba i divadelně nastudovat. Klade důraz na bonboty, na perfektní hlášky. Tento potenciál zpropagovat Zahradní slavnost má inscenace nejvíce na samém začátku, než se při potulování smyslem absurdního dění ztratíme. V sále bylo cítit, jak divácká pozornost a napětí postupně upadají. Přesto musím podotknout, že jsme měli možnost vidět velice obstojné herecké výkony, vytvořené lidmi, kteří vědí, co a proč a komu jevištně sdělují. Absurditu hry moc hezky podtrhla režisérka tím, že do hlavní mužské role obsadila ženu. Ostatně to koresponduje i s tématem ztráty identity. Jan Grossman napsal do doslovu k vydání Zahradní slavnosti v roce 1964, že fráze je hrdinou hry, že osnuje zápletku, posunuje příběh, a odtržena od jedinečné skutečnosti, vyrábí a prosazuje skutečnost novou a vlastní. Ušní mázek sílu frází nepopřel. Dal jim podobu neuvěřitelných hlášek a prodal nám je jako balíček dobře sázených bonmotů. Že by ale tyto fráze posunovaly příběh nebo dokonce vytvářely novou realitu, o tom bych si dovolil pochybovat. Neviděli jsme Zahradní slavnost. Viděli jsme výpisky ze Zahradní slavnosti. Výpisky dobře podané a opatřené jednoduchou a nápaditou jevištní výpravou. A to není málo. Luděk Horký

SLOVOMRAK



Ačkoli diváci ocenili herecké výkony, s pochopením příběhu a tématu inscenace měli často problém. „Pletlo se mi, kdo je kluk a kdo je holka, koho herci právě hrají,“ zaznělo například v diskusi. „Nepochopila jsem, co si z představení vzít, jaká témata mi soubor chtěl předat,“ přidala se další divačka. Někteří diváci ocenili hru se slovy. Inscenace je výběrem – v podstatě Reader‘s Digestem – z původní Havlovy hry, a to je škoda, řekl Petr Christov. Je to hra o systému, struktuře. Je postavena na řadě mechanismů, které běží jako stroj. Inscenátoři je musí respektovat. Když se provede výběr a zároveň se promění pohlaví hrdinů, má divák ztíženou orientaci. Zároveň není jasné, proč některé motivy zůstaly a jiné zmizely – například Oldřichovy odkazy na Japonce. Určitá divácká rozpačitost, co vlastně soubor chce inscenací říct, je tedy na místě, vyvozuje Christov. Téma hry je přitom podle něj dodnes aktuální, nedávno měla premiéru v Národním divadle v Praze, kde je hlavním tématem převlékání kabátů. Vladimír Fekar souhlasí. „Viděl jsem spíš krátké skeče než strukturovanou inscenaci,“ říká. Jedním ze základních témat je podle něj to, že Hugo ztrácí vlastní identitu, na konci už není člověkem z masa a kostí a hovoří ve frázích. Jana Mandlová ocenila nasazení herců. Jejich kostýmy ovšem byly nečitelné a divákovi nepomáhaly, chyběl jim řád a smysl.

RECENZE Na Havla Už samotný název inscenace Zahradní slavnost patří všem, kterou přivezl soubor Ušní mázek z Nového Města nad Metují, napovídá, že tu tak trochu půjde o hru Václava Havla, a tak trochu ne. Kouzlení či pohrávání si s Havlem, to je záležitost, která má své radosti, ale i pochopitelně i úskalí. S Václavem Havlem se u nás dosud spojuje jakási gloriola (pohrávání si jinými absurdními autory ať už je to Beckett či Ionesco není zdaleka tak ostře sledováno). Jistě lze souhlasit s názorem, že Havlovy hry fungují jako dobře promazaný stroj, kde vše logicky navazuje, nicméně rozostřování hranic mezi realitou (byť v nadsázce) a virtuálním světem Havlových konstruktů není většině nepoučených diváků jasné ani v případě, kdy režisér nekrátí a pokorně se snaží interpretovat text v celé jeho šíři. Podle mého se Havel nikdy nebral tak docela vážně, a mnohé, co rozesel do svých textů – včetně různých hlášek, tam umístil jako hádanky pro diváky různého stupně intelektu. Byl zároveň jedním z prvních českých autorů, schopných svou intelektuálštinu bez rozpaků shodit nějakou potměšilou poznámkou na vlastní adresu. Tento dlouhý úvod je rozjezdovou dráhou pro konstatování, že mi vlastně vůbec nevadí udělat z jeho díla přiměřeně dlouhý digest, a podle svého si s ním pohrát. Navíc, myslím, že Havlovým hrám svědčí určitý amatérský přístup, kde se herci nesnaží za každou cenu vykládat autora , ale prostě si s ním jen podle svých zkušeností a nálady pohrávají. Domnívám se, že obsazení většiny mužských rolí ženami (či spíše dívkami) v tomto případě nevychází z promyšleného konceptu. Je jasné, že je to spíše jakýsi východ z nouze – prostě chlapi nejsou. Právě to ale obdivuhodně konvenuje textu. Nejvýmluvnější je minietuda Gabriely Latzkové, která na

dotaz, kdo že bude hrát Huga, reaguje tak, že se rozhíédne důkladně kolem, a poté s pokrčením ramen a příslušnou grimasou řekne – já. Proč nakonec ne? Vždyť Hugo, stejně jako jeho bratr Petr, buržoazní vyvrhel rodiny, není ve své podstatě reálnou postavou, spíše figurkou na šachovnici, kde ve stejný okamžik jeden prohrává a druhý vyhrává (a záleží na tom, na jaké straně šachovnice právě sedíte). Právě tato scéna je podle mě klíčem k pochopení jinak až happeningové zahradní slavnosti, kde jednotlivé postavy nabývají obecných abstraktních rysů „společenských zvířat“ a chvílemi se proměňují v někoho jiného. Jedinými reálnými postavami tak zůstávají manželé Pludkovi (v logickém obsazení muž-žena), zde fungují jako prototyp „Čecháčků“. Právě prolínání obecných rysů vykloubených postav na zahradní slavnosti s realistickou měšťáckou rodinkou, z níž se Hugo vydává do světa, aby ho dobyl (a ani netuší, jak to bude snadné), zatímco zhýralý bratr se uchyluje do soukromé éry, je v provedení souboru velmi zřetelné. A vyplývá z něj přiměřeně jasně, že zatímco Petr si dopřeje luxus ponechání a rozvíjení své identity, Hugo se dostává do soukolí a svou identitu ztrácí. Stává se jen jedním z koleček společenského stroje, aniž tuší, jak to vlastně celé funguje. Tyto vztahy a symboly se souboru do jisté míry podařilo zachytit (i když nelze odhadnout, jakou roli tu mělo kouzlo nechtěného) tak, že jsem se u této hry na Havla opravdu bavila. Jana Soprová

LOGICUS THEATRÁLIS, České Budějovice: V zajetí logiky Kontemplujte koany! Rozhovor s Natálií Postlovou, Janem Kučerou, Patrikem Kroftem (scénárista, režisér, představitel hl. postavy) a Davidem Tetourem. Jak mohlo tohle vzniknout? Jak je to možné? Patrik: Na začátku byl pokus udělat komediální hru na základě matematických vtipů. Tou absurditou je, že my ty matematické modely převedeme do reálného světa a snažíme se je aplikovat na situace, které jsou spíš o emocích. Těžko se dalo předpokládat, co z toho vlastně vznikne. A jak se to začalo nabalovat, objevily se první filosofické otázky, o bytí a nebytí, o jsoucnu a nejsoucnu. Je tam krásně vidět rozšiřování... což je základní rys matematiky. A to symbolizovaly ty kostky - rozšiřování. A je to také v tom, jak mluvíme o stavění schodů. Abych to uvedl na nějakém příkladu: všechno začalo Newtonovou fyzikou. Ta často fungovala, ale postupem času se ukázalo, že má trhliny. Takže přišel Einstein se svou teorií relativity. Ale když se aplikovala na nějaké extrémní případy, ukázalo se, že také nefunguje. A tohle je základní myšlenka vývoje nejen matematiky, ale i jakékoliv jiné vědy. Vždy, když začneme něco stavět a pak stojíme dostatečně vysoko, zjistíme, že to je špatně, ale můžeme jít dál a stavět další, nové schody. Zjednodušeně řečeno. (smích) Myslím, že běžný smrtelník by takového monologu nebyl schopen. Studuješ matematiku, viď? Patrik: Ano, ano, ale autorem scénáře je i Honza Pikous, můj spolužák. No a teď jsem dodělal gympl a jdu na Matfyz, obecnou matematiku. Natálie: No to je divný. (smích) Jak dlouho vám trvalo tuhle hru napsat? Patrik: Vznikala rok. Základ byl rychle, tak za měsíc. Tam šlo hlavně o vtipy a to šlo rychle. A potom jsme si začali všímat těch filosofických jevů, které se tam spontánně objevily a začlenili jsme do toho další věci, nad kterými přemýšlíme, které řešíme, které se řešily odjakživa. Tyhle otázky jsme chtěli připomenout a konfrontovat je s vědou 20. století. Jak jste se dali dohromady? Honza : Chodíme na stejnou školu, takže čistě náhodou.

Jak dlouho toto představení hrajete? Patrik: Od února. Ale kromě Mladé jsme nikde nebyli. Zatím jsme to hráli jen v rámci naší školy. Jaké máte zkušenosti z diskuzí a ohlasy diváků? David : Moc jsme nečekali kladné ohlasy od obecenstva, protože když jsme ohlásili, že děláme představení o matematice, všichni reagovali zděšeně. Takže jsme do toho šli s tím že si to užijeme sami. (smích) Natálie: A když se hrála první scéna a my slyšeli hlasitý smích, který se linul z hlediště, začali jsme v zákulisí skákat radostí: jooo, jooo, oni se smějou jooo! Honza : Oni se mají smát... a vážně se smějou! Poslední otázka. Co byste vzkázali divákům? Všichni: Kontemplujte koany!

-vsm-

RECENZE LOGIKA, ÚTĚK A SMYSL ŽIVOTA Divadelní soubor LOGICUS THEATRÁLIS přivezl z Českých Budějovic na Mladou scénu vynikající příklad autorského divadla, založeného na konverzačním humoru, dramatické stavbě a neúprosné logice. Inscenace nás v prvních minutách zcela strhne prostřednictvím jevištně pojednaných logických hádanek v podání velice přesvědčivých herců. Matematická logika je komunikačním kódem inscenace a prostupuje snad všechny její složky. Scéně dominují velké číselné házecí kostky, postavy velmi logického příběhu spolu navzájem logicky jednají, svádějí logické souboje a mluví o logice. To vše s dokonalým nadhledem a s lehkostí francouzských konverzačních komedií. Málem by se chtělo věřit, že ta hra skutečně pojednává o logice. Nepojednává a inscenátoři to velmi dobře vědí. Tématem inscenace není nic menšího než hledání smyslu života a unikání před jeho nenacházením. Hlavní hrdina, asociál v lásce, se před milostnými kolapsy utíká do světa logiky, aby našel harmonii v nezlomném řádu. Ani tam ovšem nenachází únik před přirozenou touhou. Navíc se mu pod nohama rozpadne i tenhle řád, podepřený matematickou logikou. Je paradoxní, že se tomu tak stane právě díky logice samé nebo přesněji díky její filozofické

podobě. Hrdina hry se ale nevzdává. Opouští aristotelovskou sylogistickou logiku, a zcela nelogicky s nohama na ramenou zdrhá vstříc tzv. východní filozofii. Tedy spíše moudrosti v širokém smyslu slova. Vrhne se do světa myšlení, ve kterém je způsob posuzování pravdy poněkud hlubší než u filozofických směrů západní kultury, opírajících se o sokratovský model diskuze, sporu a argumentace… Ovšem byla by to špatná hra západních autorů, kdyby skončila jinak, než že hrdina opět ostrouhá a smysl života nebo funkční únik před vlastní asociálností ani na východě nenajde. Jednání herců v jednotlivých rolích působí zcela autenticky, dramatické situace jsou zdařile vystavěné. Jeden z nejpřesnějších hereckých výkonů podává sám režisér inscenace Patrik Kroft v roli matematika a právníka Maxe Wella. Scéna, obdařená (jak je již výše uvedeno) naddimenzovanými hracími kostkami, by se bývala obešla bez většiny ostatního mobiliáře. Byla by pak stylově čistší a o nic míň účelová. Vedle dobře zvládnuté konverzace v hereckém projevu považuji za stěžejní klad inscenace její text. Je velmi inspirativní. Dokonce se domnívám, že není nutně spojen se specifickou a nezaměnitelnou divadelní poetikou jediného autorského souboru. Řekl bych, že má potenciál být případně uveden i dalšími tvůrci. Luděk Horký

SLOVOMRAK



„Připadala jsem si jak v hodině matematiky,“ přiznala hned v úvodu jedna z divaček. „Představení mě míjelo, ale občas jsem se zasmála nějakému vtipu,“ dodala. Soubor sklidil pochvalu za propracovaný text. „Užívala jsem si logiku všeho, co říkali. Všechno dávalo smysl, herci věděli, o čem mluví,“ chválila další divačka. Problematickou se zdála být stopáž představení, po asi půlhodině začalo být pro některé diváky dlouhé. Temporytmu nepomáhaly ani hudební předěly, které byly příliš dlouhé a někdy zbytečné. Základním tématem inscenace pro mě nebyla jen logika, podotkl Vladimír Fekar. Inteligentní lidé to podle něj nemají v životě jednoduché, mohou začít žít paralelní svět svého intelektu a ztratit kontakt s reálným světem. Zajímavé je, že cesty přes analytické i neanalytické vedou ke stejnému výsledku – ponoření do světa pojmů místo prožívání reálného života. Po divadelní stránce měla inscenace řadu problémů – hudbu, scénografické řešení a další. S tím souhlasí i Jana Mandlová. Nicméně dodává, že ačkoli není fanoušek matematiky, byla poprvé matematikou nadšená. Soubor ale podle ní dělá začátečnické divadelní chyby. Cenné je, že soubor neskončil u matematických vtipů, ale šel dál a hlouběji, k tématu, říká Petr Christov. Soubor podle něj pracuje s jevištními prostředky, umí prostřednictvím jednání vytvořit atmosféru. Inscenaci i divácké pozornosti by prospělo, kdyby byla o deset minut kratší.

RECENZE Lekce z logiky Logicus Teatralis z Českých Budějovic vnesl do programu festivalu novou, čerstvou barvu – svět matfyzáků a ajťáků, až fanatického zaujetí pro věci, mnohým divákům (alespoň mně určitě) velmi vzdálené jak stylem uvažování, životní filozofií i tématem samotným. Svět, který existuje jaksi paralelně, nicméně získává stále nové příznivce (jak lze usuzovat z obliby seriálů IT Crowd či Teorie velkého třesku, ale i z toho, že stále více dramatiků jej bere jako základní východisko svých prací). Ocitli jsme se tedy na hodinku V zajetí logiky, která je zároveň fascinující, zábavná, ale i nepochopitelná a značně náročná na vnímání. Autor Patrik Kroft se zjevně v oboru až obdivuhodně orientuje, a jeho postava Max Well, stejně jako ti, kdo jej obklopují (a které jako všudypřítomný režisér v průběhu děje nenápadně diriguje), působí velmi autenticky. A to navzdory tomu, že se na scéně dopouštějí snad všech prohřešků proti principům divadelnosti. Ať už jde o příliš dlouhé a hodně spletité textové pasáže, v některých případech až o cimrmanovské neherectví , dlouhé neúčelné přestavby a časté „pohřbívání“ gagů. Právě ono vyšinutí z divadelní formy působí v tomto případě mnohdy nejhumorněji v nečekaných pointách, a intermezzech, v nichž se hrdinové střetají s normálním životem. Ať už je to případ řešení milostného problému, kdy dívka Sylvie přichází, aby se s Maxem rozešla, a on jí připraví nečekané vyznání v podobě swingově rozpálené milostné písně, nebo ve scéně, kdy Elisabeth řeší s právníkem

kýžený rozvod s Edwardem, argumentujíc tím, že se dívá na telenovely místo na hodnotné tv pořady, přičemž Max dá najevo, že i on sleduje osudy Esmeraldy, či ve scénce v obchodě s dámskými svršky, kde jeden z matematiků z nouze pracuje, a stačí zároveň odborně flirtovat s jednou dívkou, zatímco sleduje tu druhou, která se svléká. Možná spíše intuitivně (což je logické :)) se podařilo autorovi a protagonistovi zároveň skloubit vysoce odbornou rozpravu s obecným postavením těchto mimoňů v reálném světě. I když se hrdina poctivě snaží uspět ve vztahu i v zařazení do společnosti, skutečně šťastný je v elitním klubu jemu podobných „nadlidí“, kteří mluví stejným jazykem a jsou schopni nejen chápat, ale i rozvíjet zajímavé abstraktní problémy téměř donekonečna. Jak je ve hře naznačeno, takových paralelních světů existuje více, a člověka, určitým způsobem nastaveného, si vždycky přitáhnou. Proto Max, který přesedlá na orientální filozofii, i zde nachází stejné paradoxy a stejně neřešitelné logické hádanky. Pro diváka, který se pohybuje mimo takovou myšlenkovou oblast, je tak představení velmi bizarním zážitkem, pozoruhodným kamínkem do mozaiky jiného divadelního vidění, vymykajícího se všem zavedeným pravidlům. Jana Soprová

Pot, krev, slzy, pot, pot, krev... aneb zápisky z výletu nahoru na vysokou horu

16:40 Scházíme se před Malou scénou. Stupeň větru příznivý, respektive nulový. Vlhkost vzduchu – uprostřed kroužku zpocených divadelníků vysoká. Teplota – nikdo se radši nedívá. Láďa Karda si napouští lahev a volá, že se těší. V tom vedru nemůže být ani nálada u bodu mrazu. 16:45 Vycházíme. Lenka volá na Lenku a Lenka Lence odpovídá. Lenka nás vede vstříc dobrodružstvím, zatímco Lenka, si u zábradlí povídá s Láďou Kardou. Oba se nám ztrácí z dohledu. 16:50 Vedou se debaty o představeních. Stále ještě můžeme slyšet obraty jako: „nicméně, v podstatě, respektive, podle mého názoru“. Cesta nám hezky ubíhá, máme v nohách již asi třista metrů cesty po asfaltu. 16:55 První krok do neznáma, opouštíme město. Za zády jsme nechali naše dívky i přátele. Tam, kam kráčíme, není mizanscén, tam, kam kráčíme, neplatí divadelní zákony. Je pouze jeden oblouk – ten, na jehož vrchol musíme vystoupat. 17:05 Přichází první stoupání. Ptám se odborníka Patrika Krofta z Logicusů, pod jakým úhlem stoupáme. „25 stupňů,“ odvětil Patrik, otíraje si pot. „Ale teplota bude vyšší.“ Slova typu „respektive“ nahradilo hekání, velitelka se dostává do týla výpravy. 17:10 Nezapomínám na svůj úděl žurnalisty a ptám se: „Co byste vzkázali pořadatelům Mladé scény?“ Respondenti ale nejeví sebemenší známky kreativity, někteří už ani známky života. Nejčastější odpovědi jsou: „Uf, uf, uf; Větší kopec už jste nenašli?; Mohli zařídit lepší počasí; Je to latentně edukativní.“ 17:15 Ztratili jsme se. Přesněji, větší část výpravy, ta bez vedoucí. Výkřiky: „Nepropadejte panice!“ se začínají propadat do vzniklé paniky. „Na Litomyšl nejdem, je to v pohodě; Gerade aus; Věřte Klubu českých turistů, byl založen 1889!; To je výheň!; Cože Vídeň?!“ 17:30 Jsme tam! Předcházelo tomu mnoho událostí. Našli jsme se s druhou skupinou, pokřikovali na zkopcejedoucí cyklisty, přemýšleli jsme, jestli by Simona doutnala, kdybychom ji polili vodou. To ale bylo všechno za námi, cíle jsme dosáhli a všichni byli uspokojeni. Znáte ten feeling? 17:35-19:45 Langoš, párek, polívka, hermelín. Táborák. Nemáme kytaru, táborové písně zní z mobilů. Došlo ke shledání Lenky a Lenky, objevuje se Jakub Hulák, dokonce i Láďa Karda. Luděk Richter i Petr Váša stále chybí... Idyla. Pívo. Rozhledna. Rozhledna se kymácí do rytmu sílícího větru. Jsme námořníky na vlnách Orlických hor. 19:45-20:05 Sestup. Patrik vysvětluje princip Schrödingerovy kočky, kolem něj je zástup Schrödingerových koček, těch, u kterých víme jen padesát na padesát. S Láďou Kardou si povídáme o létání. Teď už si i zpíváme. Město máme jako na dlani a brzy již má město v hrsti nás. Přichází opět čas pro: „Respektive, v podstatě, mizanscéna...“ Takový oblouk jsme absolvovali. -jxm-

Seminář OD NÁPADU KE SCÉNÁŘI Několik ukázek z poznávací fáze semináře. Krátké texty inspirované zadaným prostředím, názvem nebo některým z představení. Laskavý hrobník Otto zabořil lopatu do vlhké hlíny. Byl podzim. To ho nezajímalo. Prostě kopal, ať už bylo teplo nebo zima, sucho nebo mokro. Opřel se o lopatu, otřel si pot z čela a rozhlédl se po hřbitově pokrytém spadaným listím. Jeho zrak spočinul na řadě blízkých hrobů – jeho celoživotní práce, jeho umění. Do každé jámy, kterou s láskou vykopal, vložil sám sebe a mrtví mu jeho služby spláceli ochotně a bez odporu. Pohlédl na hodinky a usmál se. Blížil se konec pracovní doby. Do kůlny uklidil pracovní náčiní, spěšně smyl z rukou hlínu a zamířil k oprýskanému domu. Vrazil klíč do zámku a stiskl kliku. Dveře se se zoufalým zaskřípěním otevřely. Otto neotálel, neměl hlad ani žízeň, jen se jich potřeboval dotknout. Byly tak hebké, tak jemné. Celý den myslel na to, jak se jich bude dotýkat. Z rezavého háčku sebral malý klíček, sešel po dřevěném schodišti do sklepa a na konci chodby odemknul dvířka. Zachvěl se vzrušením při vstupu do své svatyně. Rozsvítil zářivku a rozeběhl se k nim. Zářily pod tím umělým světlem. Dotýkal se jejich hebkosti, přejížděl po nich bříšky prstů. Otevřel zásuvku a vytáhl sadu kadeřnických hřebenů. Začal je pročesávat – některé v barvě havraní černi, jiné v barvě tekutého zlata. Pročesával pramen po prameni. Přimhouřené oči – neskutečná extáze. Před očima mu proběhlo posledních třicet let. Vzpomněl si, jak poprvé otevřel rakev a střihnul ostřím nůžek do té kaštanové nádhery. Mrtvá tak zaplatila svůj dluh se souhlasným mlčením, stejně jako desítky dalších po ní. Otto se pro sebe zasmál. Byl nebohatším hrobníkem světa.

Závan Inspirace Uprostřed velkých, modrých moří někde daleko od lidí je malý ostrov. Slunce tam svítí každý den v roce. Zvířata v džungli jsou přátelská a krotká jako domácí mazlíčci. Vane zde krásný vítr. Čistý, plný inspirace. Ten fouká na tom ostrově pár krát do roka. Nikdo pořádně neví, kdy se tu objevil. Nikdo netuší, jestli se ještě objeví. Nikdo neví, jak vypadá. Jen každý tuší, že přináší něco kouzelného. Každý by chtěl okusit závan takového větru. Proto tady na ostrově na něj každý čeká. Pár šťastlivců už se dočkalo. To si opravdu myslíte, že by třeba Verne nebo Hugo napsali taková veledíla? To ten vítr jim pomohl. Vítr, který sebou nese Závan inspirace. Jeden den v každém ročním období odplouvá a připlouvá na ostrov loď. Je naplněna dychtivými umělci, kteří jedou hledat Závan inspirace. Mají sebou jen to nejnutnější. Když loď přistane v modrých vodách u písečných pláží, všichni umělci se vyhrnou a jdou vstříc svému očekávání. Ty nejzdatnější vylézají až na vrcholky stromů nebo hor, aby závan byl co největší. Ani sami umělci, ale netuší, jestli se někdy dočkají.

Lenka Dobrovolná

Já jsem se dočkal. Ano opravdu! Byl jsem tam, když se ten vítr zvedal. Byl jsem tam a viděl ta krásná modrá oblaka plná historických románů a poezie. Vítr byl slabý, jako dětský hlásek, nebo pískot malého ptáčátka. Byl stejně něžný. Když se přiblížil, roztáhl jsem ruce a zavřel oči. Ta chvíle byla tady a já jsem se jí nechtěl vzdát. Cítil jsem, jak mi celým tělem prochází telegrafické zprávy, které oznamují přemnožení mých myslících buněk. Cítil jsem, jak moje ruka sahá po papíře a druhá po tužce. Nedokázal jsem se tak úžasnému pocitu ubránit. Najednou bylo bezvětří. V tu chvíli, co se tužka v mé ruce dotknula papíru, vítr ustal. Bylo božské ticho. Jen já a má inspirace. Usnul jsem. Byl jsem tak znaven inspirací a ten závan mě ještě kolíbal jako malého kluka. Usnul jsem na vrcholu stromu. Když jsem se probudil, tužka byla úplně bez tuhy. Všechny mé papíry byly popsány. Do jednoho. Našel jsem v nich něco úžasného. Něco co opravdu potřebovalo Závan inspirace. Matyáš Hauser

Růžový underground Beru židli a praštím s ní o zeď. Tak to mám rád. Miluju zvuk praskající překližky. Rozhlédnu se po ložnici a jsem hrdý. Od doby, co mě Lenka opustila, jsem si to tady zařídil podle svýho. Už se nemusím brodit v jejím spodním prádle, už nemusím věšet obrázky podle pravítka. Užívám si. Na stěny jsem si pověsil svoje věci – obzvlášť rád mám ten zelenej ráfek jízdního kola s nutrií. Rez ho neuvěřitelně krásně pokousala a já cítím, jak z něj dýchají všichni předchozí majitelé. Jsou tam a volají na mě jménem. Volají, Martine, na tom kole jsme jezdili. Poškrábu se mezi lopatkami, a rozrazím práskačky ven: Ložnice samotná, jediná uprostřed měsíční krajiny pokvetlé sedmikráskama, blízký obzor, velké zakřivení povrchu planety, příchod, rytmické pleskání a míchání, tisíce pochodujících malířů v pravidelných šicích s válečky, štětkami a štaflemi, odpudivě čistě bílé čepice a montérky, valí se ze všech stran, chtějí vymalovat mou ložnici, bráním se, vylévám jim penetraci, zajímají se jen o stěny, vše ostatní je jim fuk, lámu jim násady na válečky, podkopávám štafle, ale valí se další a další řady, slunce se teleportovalo na své polední maximum, rukama špiním již natřené zdi, sluneční úpal, nepoškozené sedmikrásky, vylévám jim barvy, nehty rozrývám omítku, aby se jejich válečky nedostaly alespoň do rýh, plivám jim do barvy, celý obzor pokryt bílými čepicemi, bílá smrt, smrt mého vyznání, padám vysílením a alespoň z posledních sil olizuju stěnu těsně nad zemí, ale malíři dělají svou práci poctivě a s láskou, nenechávají ani jedno místečko nenatřené, sedmikrásky se barví do růžova, konec, ležím na zemi celý růžový s očima natřenýma na růžovo a na nebi se ukazují červánky. Martin Kuncl

Princezna Byla malá a možná ještě menší. Stála před zrcadlem. Česali jí dlouhé vlasy, ani okem nemrknula, ani se neusmála, ani nepromluvila. Když ji oblékali, stála, tělo napnuté jako struna, jako bez života, jako obyčejná loutka, marioneta. Cítila se pořád menší a menší. Jako že už ji nikdo nevidí. Vyšla dveřmi z pokoje ven. Sešla dlouhé schody, které se blýskaly jako zrcadlo na slunci a jejich lesk jí oslepoval oči. V rukou cítila divné záchvěvy, skoro až křeče, v obličeji tik, v zádech mrazení, v očích slzy, v hlavě křik… Zastavila se i s průvodem, který šel za ní, před velkými dveřmi. Její dech byl téměř nepatrný. Ví, že to přejde, ví, že to potřebuje. Dveře se pomalu otevírají za mocného dunění, hřmění a skřípání.

Venku prší… Kapky tam hladí lidské obličeje, kdo jiný, by to také dělal, když ne ony. Chce si nakročit pro jedno pohlazení. Udělá krok, ale padá. Než se stačí vzpamatovat, leží ve velké kaluži a její krásné bílé šaty jsou špinavé. Všichni lidé vidí fleky od bahna na jejich šatech, všichni se dívají a mluví. Svět a její hlava se točí. Nikdo jí nepomůže vstát, nepromluví na ni. Nechce, nemůže. Všichni lidé pod deštníky se štítí zabahněné umazané holky. Odpočívá v nejjemnějších peřinách, mokré ruce hladí její obličej. Takhle klidná usíná. Šípková Růženka se nepíchla o trn, jen usnula. Kdo by ji budil, když tak sladce spí. Marie Uhlířová

Seminář 3D IMPRO Božský Láďa nade mnou, 3D IMPRO ve mě Všichni to cítíme... Je to ve vzduchu. Někdo si to nechá pro sebe, jiný se potajmu svěří své kamarádce, pár se odváží a vyzná se mu. Nemá ale cenu skrývat to, za co se nikdo nemusíme stydět: každý přeci tak trochu milujeme Láďu. Víte přece, o čem mluvím. Dříve nebo později to na kažého dolehne. Muži, ženy, dítka i starci. Můžete se tomu nejdřív bránit, ale když pak vidíte ty nevinné, hnědé oči, takové, jaké míval váš oblíbený plyšový medvídek z dětství, když na vás jejich uhrančivá hloubka hnědi zapůsobí nezaměnitelnou směsicí jemně melancholického oka koně, štěněcí hravosti pohledu zlatého retrívra a mystiky oka srny v ranní mlze, jste nadobro lapeni do jeho šarmu a už nikdy nebudete klidně spát. Láďa, to je charisma. Charisma, to je Láďa. Tito dva sobě zkrátka museli být představeni už v samém lůně paní Kardové a stala se z nich tak nerozlučná dvojice, až v jedno splynuli. Jakékoliv charisma na tomto světe je od té doby jen částečnou derivací Ládi Kardy. Jsa poháněn žárem zvědavosti, pokusil jsem se odhalit tajemství tohoto idolu divadelníků a divadelnic. Ideální příležitostí mi k tomu poskytla návštěva jeho semináře 3D improvizace: maskován jako redaktor píšící o něm zprávu jsem infiltroval skupinu seminaristů a absolvoval s nimi dopoledne plné improvizačních cvičení. Cvičení zaměřených především na vnímání prostoru a lidí v něm, vlastního okolí, druhou stranu dialogu. Nutno však podotknout (a vyzdvihnout), že ač se jednalo o cvičení improvizace, vize a program samotného lektora rozhodně improvizací nebyly: Láďa si všechny aktivity do detailu připravil a stejně tak měl i jasno o jejich zařazení a účelu. Mýlili by se tedy ti, kdo by od této legendy tvořivé dovádivosti a spontánnosti čekali pouze bezcílné nahazovaní divokých her. Ne, už po prvních rozehřívacích aktivitách si nenucenou autoritou svolal kroužek a představil téměř až vědeckou psychologickou úvahu o zacyklenosti lidského myšlení – tedy to, co se jeho hry a cvičení snaží narušit. Za jeden z pilířu improvizace totiž považuje právě vymanění se z ustálených myšlenkových vzorců. Ilustruje to na klasické disciplíně zaplňovaní prostoru, která následuje – varuje před chozením v kruhu, ke kterému může dojít, když ztratíme koncentraci a mozek začne fungovat jen na automatický režim. Myšlení stejně jako pohyb zkrátka musí objevovat neustálé nové tvary a rozvíjet se do nepoznaných sfér. Už v této chvíli mi tedy bylo jasné, že tady nepůjde jen zabití času lacinou zábavou. Láďa ma styl. Láďa má ale taky vizi. A co víc, dokáže ji představovat naprosto nenuceně a bezelstně, upřímně a čistě, přitom s neustálým nadhledem a sebeironií... To už jsem své srdce ztrácel za obzorem. A On se nezastavuje: energický, ale klidný, uvolněný, ale pozorný. Ukazuje další nákresy, vysvětluje další teorie. Hra střídá hru. Pohyb střídá slovo. Stále pozitivní, dokáže ale i pokárat. Rozený pedagog. Čí spíše rozený superhrdina, který jen z přílišné skromnosti zůstává u vedení semináře.

Pak se rozhodnu otestovat víru seminaristů ve svého vůdce. Přihlásím se jako dobrovolník, který v rámci další hry přejde po živém mostě z těl. Křehké dívky se otřesou – přede mnou to zkoušela jen téměř nehmotná Gabča a ani tak to nebyla hračka. Teď zděšeně ucouvli, Láďa ale povzbuzuje: “To není o váze, nebojte, to je o vaší spolupráci a koordinaci.” A oni tomu věří a formují se do mostu. Až seminář skončí, budou si všichni muset půjčovat Alpu a Voltaren na bolavá záda, ale před Láďou nepoleví ani o píď. Vedle fyzicky náročnějších discipín pak Láďa řadí cvičení na soustředění a asociace: improvizátoři vytvářejí příběh na předem neznámé slovo, musí ho ale neustále měnit a rozvíjet jinými směry. “První asociace – taková, která napadne všechny – tu už všichni předem znají, musíte jít dál a publikum neustále překvapovat”, říká k tomu trenér české Improligy. Tak se střídají různé disciplíny, až nakonec vše uzavře víc než půlhodinová společná meditace, kterou vede samozřejmě sám Láďa. “Představte si, že jste se znovu narodili. Chci, abyste svět kolem sebe zkusili vnímat z nových úhlů a perspektiv.” Přišel jsem se dozvědět něco o živoucí legendě divadelních přehlídek. A tohle jsem zjistil. Láďa není omšelý Don Juan sálonních večírků, ani testosteronem orosený machistický motorkář. Není ani běžný superhrdina. Přesto nám všem leží v srdcích a možná zdobí zdi pokojů mnoha dívek. A to se jen tak někomu nepovede. -jxm-

Kripl rubrika Touto rubrikou, která boří společenská klišé, vás provedou veselí invalidé Barbora Chovancová (aka kripl 1) a Vítek Malota (aka kripl 2). Motto: Necítíme se být jiní než vy! Otázka pro dnešní den: A čím se cítíte být postižení vy? Co se dozvěděl kripl 1: Kačka Röderová: Já jsem celá postižená. Lucka Falcníková: Leností. Zuzka Borová: Krátkozrakostí. Andrea Pelechová: Vržou mi kotníky. Co se dozvěděl kripl 2: Madla Šochmanová: Jsem na hudebním semináři a ztratila jsem hlas. David Slížek: Prací v novinách. Lámáním do šesti ráno. Ale ne že by mě to nebavilo. Markéta Kastnerová: Tím, že nejsem napsaná v prográmku! (u hry, ve které hraje - pozn. kripla 2) Honza Mrázek: Jsem postižen tebou!

konec srandy

TESTOSTERON Náhoda, nebo cokoli jiného tomu chtělo, že jsme se letos v Mladé na Malý sešli samí muži - a jací! V redakci nemáme nic ženského rodu, snad kromě depky. Ještěže nám Lenky občas přinesou vodu nebo chlebíček. Otvíráme tedy rubriku Testosteron, v níž budeme své mužství ventilovat. Inspirativní představení nás inspirovalo. Díky Reliktům už víme, na jaké hlášky sbalit Offélii. Zde jes několik užitečných příkladů: - Znáš ten feeling? - Jsi moje máma... - Žer slimáky! - Ty jsi ta voda, co mě drží nad vodou. - Pojďme rodit hříšníky. - Hraju v souboru s Vojtíškem Rudolfem. - Jdi do kláštera!

Stával topol vprostřed kraje klavír dohrál, teď už hraje jenom teskná hudba z ráje poslouchej i on tam hraje. Bílá a studená přišla mu říct že nejenom holky umírají ti z vás, co ta slova znají zpívejte si je navzdory je s námi Kilián Nebory Až přijde noc - přijde váš čas živí se s mrtvými baví snáz vyjděte za město, doprostřed černi už na vás čekají, mrtví jsou věrní zakloňte hlavy do mraků a vyjte, jak národ Psích vojáků

-jxm-

omluva Snad kvůli horku, únavě, ukopnutému palci, nebo všemu dohromady, nedokázal redaktor MLADÉ NA MALÝ Vítek Malota najít na klávesnici notebooku tlačítko, jímž se dělá přehláska. Navíc opomněl o této skutečnosti uvědomit šéfredaktora. Rádi bychom tedy uvedli na pravou míru, že členka souboru DĚTI VESELÉ Kačka Röderová není Roderová. Redakce se za svého diletantského a omezeného kamaráda omlouvá!

Ve věku 48 let zemřel ve středu v Praze muzikant, zpěvák, básník a zakladatel Psích vojáků Filip Topol. RIP!

Kdo páchá Mladou na malý? Honza Mrázek, Lukáš Černý, Vítek Malota (redaktoři); Luděk Horký a Jana Soprová (recenze); David Slížek (foto a zlom)


mojí životní rolí byla marja

3

Rozhovor s Lenkou Janyšovou, známou též jako Lenka 2, pořadatelkou, pedagožkou a osobou, která dělá vlastně úplně všechno. Co je vlastně tvojí prací na přehlídce? Dělám v občanském sdružení Malá scéna a organizačně zajišťuj kompletní chod celé přehlídky od zádosti o dotace, přes přípravu Malé scény, zajištění hracích prostor, programů, plakátů, cen a prostě všeho. A mimo přehlídku? Copak děláš? Mimo přehlídku se snažím vzdělávat studenty na gymnáziu, kde učím především chemii, matematiku, IVT a vedu divadelní kroužek. Jako hlavní organizátor jsi tady už od prvního ročníku. Jak se podařilo dostat přehlídku do Ústí nad Orlicí? Dříve se studentské divadlo odehrávalo v rámci Náchodské Prima sezóny, kde ale bylo oborů víc (např. fotografie - pozn. red.). A ARTAMA přišla s tím, že by chtěla mít ryze divadelní přehlídku a vypsala na ni konkurz. A ten jsme vyhráli. Proč si myslíš, že jste to byli právě vy? Protože nabízíme dobré prostory pro hraní, zázemí ve všech směrech. Všechno je tady blízko. Stravování, ubytování, workshopy. Za sebe musím říct, že tohle opravdu oceňuji. Třeba na Wolkrově Prostějově se bydlí ve Vrahovicích, a to je tak půlhodinu od centra. Ale dál. Za pět let, co se Mladá scéna koná, přišly nějaké změny. Je to tak? Velké změny, to ani ne. Myslím, že Mladá scéna byla od začátku ryze studentská. Podílejí se na ní lidé, které to zajímá, kteří dělají divadlo a lidé, kteří chtějí komunikovat. Tohle nás od prvního ročníku provází. Jinak je rozdíl pouze v diskuzích, kdy jsme začínali v uzavřených prostorách a teď jsme třetím rokem na zahradě a tím to dostalo šmrnc. Zmínila ses, že vedeš divadelní kroužek na gymnáziu. Co tedy považuješ za svůj největší divadelní úspěch? Když v sekundě (míněn druhý ročník osmiletého gymnázia pozn. red.) přijde student s velkým problémem komunikovat

a odchází s tím, že se s naprostým přehledem a jistotou na jevišti otevře a komunikuje s divákem. Pamatuješ si na svou první zkušenost s divalem? Ano. Bylo to na vysoké škole a oslovil mě zdejší rekvizitér, jestli bych nehrála Marju ve hře Revizor a já na to, naprosto nedotčená divadlem, kývla. Byla to vlastně moje životní role, protože jsem nikdy předtím ani potom už v ničem nehrála. Potom jsem se začala v tohle oboru vdělávat... dramaturgie, režije a tak. Následně začala i práce se studenty a založení souboru, který funguje již 15 let a má za sebou zatím 20 představení. Naše gymnázium má taky divadelní kroužek. Ze Zádrhele tam nikdo nechodí a za poledních 10 let udělali 1 představení. Jaké představení tě za celou dobu fungování přehlídky nejvíce oslovilo? Tak to je těžký... (Lenka si nechává čas na rozmyšlenou) Máš pro účastníky přehlídky nějaký vzkaz? Moc se mi líbí přátelská atmosféra, kterou tato přehlídka má díky vám! Těším se na další setkání. P.S.: Po 23 minutách Lenka přibíhá s tím, že nejlepší představení za posledních 5 let pro ni byla: Sestra (divadlo Dagmar), Brand party (Děti veselé) a 3x CAMI (je mi to trapné, ale... Centrální zádrhel - pozn. red.) -vsm-

DS Saši Liškové ZUŠ Jihlava: Rozpal mě, sakra! Normálka, šťoucháme a plácáme Rozhovor se souborem DS Saši Liškové Jak jste dostali k textu? Vaše loňská hra, Autobus sebevrahů, vycházela z finské knihy. Je náhoda, že jste zůstali u skandinávské poetiky? Eva: Spíš jo, nesnažíme se budovat nějakou tradici. Film jsme si pustili na letním soustředění. Bylo horko, tak jsme se chtěli zchladit něčím severským. Anička: Severské filmy máme ale všichni rádi, to jo. Eva: Nevěděli jsme hned, že to nakonec budeme hrát. Původně jsme chtěli udělat něco ke kauze s Pussy Riot. Z lidí, co hráli Autobus, jsme zůstaly jen tři holky a jeden kluk, takže by to šlo. Pak se ale soubor hodně rozšířil a my si uvědomili, že Rozpal mě by ideálně vycházelo pro náš počet. A ten film nás bavil! Z představení šel specifický suchý humor, který si se severskou “komedií” spojuji, podle mě docela cítit. Vy jste ale text museli upravit pro potřeby českého prostředí. Jak velký zásah to byl? Eva: Kostra příběhu zůstala a snažili jsme se zachovat i podobný typ humoru. Měnili jsme detaily, reálie. Anička: Počeštili jsme to. A jak se teda liší norská a česká vesnice? Míša: Třeba životní úrovní – domečky tam jsou pěkné a zachovalé a celkově to tam vypadá víc uspořádaně. Eva: …a v sámošce prodávají bio potraviny a dvanáctiletou whisky místo tuzemáku. Původní film asi hodně lidí neoslovil, včetně uživatele ČSFD, kterého jste citovali v programu. A vám se líbil i sám o sobě? Nebo jste jen viděli potenciál v námětu? Anička : Nám přijde skvělej i sám o sobě. Co vás na severském stylu baví? Gabča: Je nám celkově blízký, hlavně nás ale baví ta neotřelost. Neznám moc amatérských inscenací, který by něco takového zpracovávaly. Je nějaká častá reakce, kterou slýcháváte od diváků? Hynek: Hodně lidí se třeba ptá na scénu s žábama. Eva: Mě na nich ale nepříjde nic složitého, veverky byly lepší. (smích) Anička: Myslete na žáby!

Dočetl jsem se, že původně tam byla role matky. Změnili jste to na otce, aby si s váma mohl zahrát Martin? Gabča: Jo. Chtěli jsme, aby si s námi zahrál v poslední hře, kde ještě budem i my starší. Poslední hře? Eva: Bohužel. Hrajeme při ZUŠce, kteru teď hodně z nás dochodí a odejdem na různé vysoké školy po celé republice. Anička: A nevíme, jestli se pak ještě sejdem. Šťoucháte se v Jihlavě? Eva: Normálka, šťoucháme a plácáme. Gabča: Teda Evo!

-luč-

RECENZE FAKÁČ DECHOVCE A S PRAVDOU VEN O TOM PTÁKOVI Divadelní společnost Saši Liškové dovezla z Jihlavy do Ústí (dovolte mi ten filmový termín) teenagerskou komedii Rozpal mě, sakra! Hra je divadelní adaptací norského filmu Fá meg pá, for faen, který vznikl v roce 2011 podle stejnojmenného románu Olaug Nilssenové. Inscenátoři nás prostřednictvím sedmnáctileté Aleny a jejích pozdně pubertálních prožitků přivádějí do komunity stejně starých lidí v obyčejné malé moravské vesnici. Hra nabízí některé falešné stopy: motiv věčně zhuleného týpka, který je ve svém životním rytmu vždy o dobu pozadu, motiv frajírka, který se o hrdinku na diskotéce otřel z kalhot vytaženým ptákem a potom to popřel, nebo motiv fifleny, která po kalbě vždycky nakonec zvrací… to vše odkazuje ke spotřební teenagerské komedii amerického střihu. Fígl je v tom, že to všechno jsou jen vstupenky do vnitřního světa postav. Když do něj vstoupíte, pochopíte hodně o lidech kolem nás. Je to způsob vyprávění, který je skandinávské kinematografii vlastní. Vladimír Fekar zmínil při diskuzi norský film Liverpoolský brankář, který byl před dvěma lety oceněn na Mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež ve Zlíně. Mně se při sledování hry Rozpal mě, sakra! vybavil švédský film, který byl uveden na karlovarském filmovém festivalu v roce 2008 pod názvem Muž, který miloval Yngveho. Do distribuce šel pak pod zmrzačeným názvem Mladí rebelové. Byl pojednán skutečně ve stylu amerických letních teenage komedií, ale šlo jen o formu. A o záměrný kontrast. Obsah dal nahlédnout hluboko do duší dospívajících lidí i jejich rodičů a dotýkal se díky tomu témat velmi vážných. Inscenace Rozpal mě, skara! není jiná. Na jedné straně je doslova prošpikovaná fórečky a hláškami, a na straně druhé podává jasnou zprávu o tom, jak těžké je v jistém věku navázat a udržet kvalitní vztahy (milostné, k přátelům, k rodičům i k sobě samotnému). Co všechno ovlivňuje naše pocity a tudíž i naše jednání. Co, jak a proč prožíváme.

Inscenace studuje své téma nejen v textové rovině, ale především ve složce herecko-režijní. Nenabízí nám velké dramatické postavy, ale figurky obyčejných lidí, vybudované prostřednictvím záměrně úsporného herectví na hranici neherectví. Tedy postupem známým např. z rané filmové tvorby Miloše Formana. Akcentována je trapnost postav a jejich jednání, potažmo trapnost prostředí, které je obklopuje a banality, která naplňuje jejich každodenní životní realitu při setkáních na autobusové zastávce. Jednotlivé dramatické motivy jsou nám sdělovány prostřednictvím dobře volených detailů, ukrytých mezi četnými vtípky. Kdykoli se například ozve hlášení obecního rozhlasu, celá partička vytasí směrem k tušeným reproduktorům a tím v podstatě směrem ke svému vidláckému nebi parádního fakáče. Když začne atmosféra ve skupině v průběhu příběhu houstnout, když je již plně exponováno téma šikany, podnítí jedna z dívek (agresorka) postupně celou skupinu k tomu, že nenápadně zaměřuje při tomto rituálu fakáče nejen do nebe, ale i – velmi nenápadně a přitom tak jednoznačně – směrem k šikanované oběti. Detail, proti kterému je každý bezbranný. Detail, který dodá již několikrát opakovanému gagu nový a velmi krutý význam. A úplně nový význam v kontextu vývoje vztahů mezi postavami pak dostane tento fakáč, když ho směrem k reprákům, valícím do vsi stupidní dechovku o šlápotách v mechu, hodí i tatínek hlavní hrdinky… Na závěr je ještě dlužno dodat, že hercům vedle poučeného režijního vedení Martina Koláře a Saši Liškové pomáhá i jednoduchá účelná scénografie, řešená centrálním objektem v podobě multifunkčního praktikáblu, který slouží střídavě jako autobusová zastávka, postel, prodejní pult a podobně. Jedno vím jistě: Kdykoliv od teď uvidím prostředník zdvižený k nebi, vzpomenu si na jeden příjemný divadelní zážitek. A když se ozve místní rozhlas, zpozorním: co kdyby se chtěl mezi dechovkou někdo přiznat, jak to tenkrát bylo s tím ptákem?!

SLOVOMRAK


Luděk Horký


RECENZE Co s tím životem uděláme? Název představení Rozpal mě, sakra! Divadelní společnosti Saši Liškové jen lehce naznačil téma TOUHY. Po lásce, sdílení, jakémkoli kontaktu. Touhy erotické i touhy něco udělat se svým životem. Ve snech se to zdá snadné. Hollywoodská klišé, která naskakují v mysli, jsou plná vášně, odvahy a schopnosti věci řešit. V reálu se nám pak všechno rozplyne v trapnost. Bezprostřední pociťování oné trapnosti, outsiderství ve skupině vrstevníků prožíváme trpce, a vůbec se nám tomu nechce smát. Je to téma bytostné v jakémkoli věku, ale ve chvíli, kdy jsme mladí a nejistí, je o to bolestnější, neboť proti síle hormonů jsme bezmocní. Severské předlohy (v tomto případě norský film) nám jsou i nejsou blízké. Sociální prostředí, ale i povahy a charaktery lidí na chladném severu navozují spíš zádumčivost, nežli možnost podívat se na téma s nadsázkou. A právě tu se podařilo souboru do příběhu nenásilně vpašovat, stejně jako autenticitu blízkou českému vnímání. Práce etudovou metodou, v níž každý postupně hledá detaily svého charakteru a pointy jednotlivých epizod, které pak skládají mozaiku celkového obrazu, je v tomto případě velmi účelná a pečlivá. V jednotlivých postavách, které na malém prostoru vytvářejí plastické uvěřitelné typy (u nichž je důležitou složkou projevu nonverbální vyjadřování), a jejich prostřednictvím velmi působivou sondu do konkrétního světa českého venkova. Na scéně si přitom vystačí s jednoduchým scénickým prvkem (praktikáblem, který může být autobusovou zastávkou, pultem v obchodě, postelí, pódiem či čímkoli jiným). Velmi dobře se zde pracuje se znakovostí, a to jak u scénických prvků (směsice pestrých útržků plakátů na zastávce, červený telefon touhy), kostýmů (výrazný symbol světácké Brnobundy, ale také spojení baletních sukýnek brněnských konzervatoristek s gumáky jako znakem venkova), svícení (světelné proměny mezi skutečností a fantazií). Nejpozoruhodnějším, a zároveň nejhravějším symbolem jsou všudypřítomné žáby, ať už jako jeden z ušlechtilých snů dívky- ekoložky, která je touží zachraňovat z pod kol aut, kam se bez rozmyslu vrhají, tak i jako paralela k mladým lidem, kteří se stejně bez rozmyslu vrhají do trapných situací, od nichž si slibují naplnění svých tužeb, ale často jsou okolím psychicky nemilosrdně masakrováni. Pokud jde o jednotlivé postavy, nabízejí velmi

Mělo představení hlubší téma, nebo šlo jen o zábavu? Diskuse se točila zejména kolem této otázky. „Po prvním překvapení se mi začalo líbit, jak je představení nepokrytě pubescentní,“ zazněl názor jednoho z diváků. Podle další divačky ale inscenace jen popisovala smutný stav (vztahy mezi mladými), nicméně jej nekritizovala a podávala ho jako srandu. „Představení nezaujalo žádné stanovisko, neviděla jsem za ním myšlenku, neřeklo, jestli to je dobře nebo špatně,“ zazněla výtka v diskusi. Další diváci byli opačného názoru: inscenace podle nich se stereotypy pracovala záměrně a parodovala zažitý obraz života na vesnici. Vladimír Fekar upozornil na model pocházející ze severských filmů: postava outsidera ve skupině, který se snaží najít svou roli, prochází i jistou šikanou a příběh končí happyendem. Tento typ textů se pohybuje na hraně toho, dělat si z postav legraci. Soubor podle něj naštěstí postavami nepohrdal, nevysmíval se jim. Jana Mandlová v inscenaci cítila silnou sociální výpověď - touhu opustit vesnici a dostat se někam dál. Nejsilnější podle ní bylo to, co v představení nebylo přímo vysloveno. Petr Christov poukázal na to, že inscenace velmi dobře pracuje se znakem – vidět je to třeba na praktikáblu, který se dokáže proměnit v různá prostředí. Zároveň ocenil nadsázku a humor, který pro někoho může být na hraně. Inscenace může být paradoxně srozumitelnější pro publikum 25+ než pro vrstevníky herců, dodal.

přesné, a zároveň ambivalentní charakteristiky, včetně postupně odkrývaného tajemství. Neboť nikdo není tak docela tím, kým se na první pohled zdá. Udržuje si vůči ostatním určité mimikry, protože není radno prozradit o sobě jakoukoli informaci. Ta se může stát záminkou k zesměšnění či až všeobecné šikaně. Jednotlivé postavy tedy velmi dobře propojují konkrétní a zároveň obecné (stejně dobře by se mohly jmenovat třeba Děvka, Voyeurka, Nadržená, Nesmělý, Hulič či Don Juan). V celkovém kontextu se výborně podařilo několik věcí – jednak začleněním jediného „dospělého“ poukázat na nemožnost generačního porozumění (je-li jeden teenagerem a druhý v krizi středního věku), ale také ukázat v nadsázce, která má hořkosladký nádech, celkový životní styl na vesnici. Konkrétní reálné prvky jsou zde povýšeny na znaky, obecné charakteristiky, které však v tomto kontextu vyznívají velmi autenticky (ba autentičtěji, než kdyby jednotlivci hráli sami sebe, neboť zobecnění postavy potřebuje dostatečný odstup). Situaci na vesnici, kde každý zná každého a vidí si vzájemně do talíře i ložnic, je nám tu předkládána v celé své rozporuplnosti. Na jedné straně jisté spříznění – společné rituály (viz automatické vyjadřování protestu proti „hlásání“ obecního rozhlasu výmluvným gestem zvednutého prostředníku), na druhé straně oblíbená šeptanda, kdy se o banalitě mluví neúměrně dlouho a důkladně, až se stává vesnickou legendou (v tomto případě psychologicky zajímavá akce, kdy místní sexbomba, o které je známo, že po každé zábavě zvrací, hodí do pléna intimní informaci o kamarádce, aby od sebe odvrátila v tomto případě nežádoucí pozornost). Vzájemná interakce toho, co se konkrétně děje, s tím, co se o tom říká, a co o tom vlastně kdo myslí, vytváří zvláštní jiskření a napětí. V příběhu se snoubí až naivní erotická otevřenost s puritánským odsouzením. Představení má zvláštní atmosféru, která jistě ne náhodou připomene poetiku filmů Miloše Formana či Papouškovy Ecce Homo Homolka), a na druhé straně i dílčí témata z venkovských dramat Preissové či Mrštíků. Tyto drobné nuance a odkazy patrně ocení spíše diváci, kteří už mají dobu mladických nerozvážností a milostných trapasů (dávno) za sebou. To je naštěstí můj případ, a tak pro mě inscenace byla velmi působivým a divadelně příjemným zážitkem. V mém soukromém bodování se tak stala jedním z favoritů přehlídky,

Jana Soprová

Centrální zádrhel, Strakonice: Policajti musíme udělat něco o drogách Nikdo se neobtěžoval udělat s námi rozhovor, takže jsme jej udělali sami se sebou. Dobře vám tak! Pár vysvětlivek: H=Ten, co se chvástal, že to celé přepíše. V=Ten, co to skutečně přepsal. M=Ten, co mluví vážně. F=Ten, co s námi nejezdí na představení. H: Tak já sem dám diktafon a můžeme si povídat. V: Jak jsme se k tomu dostali? M: Dostali jsme se k Mrožkovi tak, že jeho hru přinesla vedoucí Jiřina Lhotská a... V: Dostali jsme se k tomu tak, že se tímhle žánrem se zabýváme pořád. Začalo to Camim, ten byl absolutně absurdní, pak následoval Drzoun, ten byl... no... M: Taky absurdní. V: A teď jsme chtěli zkusit něco vážnějšího... M: Ale pořád v rámci absurdity. /Přichází Láďa Karda/ Všichni: Čau Láďo... chceš se přidat? L: Ne, já si jdu támhle lehnout. /Konec Láďovy role... takže číst dál už vůbec nemá cenu./ M: Kde jsme skončili? Jo... styl humoru. Je to styl humoru, který chceme dělat. H: Tu hru bych obhájil... M: Já bych ji taky obhájil. Mně se líbí. V: Tak určitě... jsme to hráli dobře... A ten Berbr, von si to tam Vošéfuje. To, že je člověk nějaký ten rok Mafiánem, to ještě nic neznamená. H: My tam téma máme. Je to o blbcích, byrokratech. M: Je to hra o sobectví. Nevím, proč to nefunguje. V: Kolikrát jsme to hráli? M: Čtyřikrát. H: Chceme to hrát dál? V: Baví nás to? M: Ale jo... dokonce i Filip přijel. /Ticho/ M: Na co se normálně ptáte? H: Já se ptám, jak se ráno probudili. V: To já nikdy. /Ticho/ H: Ty se považuješ za režiséra? M: Částečně. V: Tak to gratuluju. H: A co herectví? Mě pořád přijde, že Markéta, která jako jedniná

nebyla napsaná v prográmku, nás pořád převálcovává. M: Má to dobře vystavěný. Je to takový gag. /Ticho/ M: Jsme na dřeni. V na H: To budeš přepisovat ty? H: Jo. V: Tak to hodně štěstí. (To jsem ještě netušil, že zatímco H bude žít noční život v Ústí, já zůstanu v redakci a do dvou budu psát.) M: Mrzelo mě, že se na diskuzi řešila víc předloha, než jejím zpracování. F: V podstatě tím chtěli říct hezký, ale docela nuda. M: Tos řek hezky, Milane. H: Co budeme dělat dál? V: Já se podívám na Ivánku, kamaráde. M: Já myslím, že na pohybový složce jsme hodně pracovali. V: No jediná pohybová stylizace byla moje vojenská chůze, a tu jsme vyhodili. H: Chtělo by to oprostit se od diskuze a vzít to trochu obecněji. M: Tak ta diskuze předtím byla lepší... H: Ty obecný věci tam můžu napsat sám... pojďte dělat humor. M: Já se chci naladit dobře, tak si pojďte dělat srandu. /Ticho/ V: Tohle cappuchino stálo 35 korun a sušenku jsem už snědl. H: Pojďte si rozebrat náš humor. M: Nee! Tohle nechci. H: Tak naše humoristické vzory. M: Ne tohle nechci! V: Kryl. H: Kryl a Nietzsche. M: Musíme udělat něco o drogách. H: A nebo si zahrajem: Tak mi ho tam šoup... ne, tak se to nejmenovalo - Rozpal mě, sakra!

-vsm-

RECENZE DÁ SE MROŽEK OHOLIT? Centrální zádrhel dodal na Mladou scénu absurdní komedii Policajti. Tedy výpověď Slawomira Mrożka o totalitě a absurditě, která se občas stává realitou. Tahle hra je Mrożkovou dramatickou prvotinou. Světlo světa spatřila už v roce 1958. (Zatímco svou poslední hru Krásná vyhlídka napsal autor před pouhými třinácti lety). Inscenace Centrálního zádrhelu přináší vkusnou a divadelně poučenou podívanou, která zručně převypráví zápletku dramatického příběhu o policajtech, kterým se stát pod rukama změní v ráj a kteří si nakonec musí horko těžko shánět protistátní živly, před kterými by mohli stát střežit. A prostřednictvím příběhu nám sdělují téma absurdního, smyslu zbaveného života v totalitním systému. Herci jednají suverénně v dobře vybudovaných dramatických situacích. Na jednoduše řešené scéně není nic navíc. Každý kus nábytku i každá rekvizita mají svůj smysl a svůj vztah k příběhu a jeho postavám. I na té base od piva je značka Regent, odkazující k hlavě onoho fiktivního státu. Ačkoliv mělo představení dobrý temporytmus, nudil jsem se. Myslím, že za to může právě ta Mrożkova prvotina. Jistě existuje pomyslný zlatý fond světové dramatiky. A bezesporu je vhodné se k celé řadě divadelních her znovu vracet a podrobovat je novým nastudováním s novým výkladem. V tom ostatně spočívá smysl tzv. interpretačního divadla,

které mám osobně velmi rád. Některé hry se do uvedeného zlatého fondu nikdy nedostanou, protože nejsou dobré. Jiné se do něj dostanou a bez ohledu na datum světové premiéry je můžeme znovu a znovu divadelně oživovat po mnohá staletí. A celá řada dalších se do něj dostane a postupně v něm zestárne. Jsou zkrátka hry, které měly pro své uvádění přesně odměřenou dobu. Které hovoří jazykem, který zestárnul. Které pro jednání svých postav používají takové motivace, které mohou být dnešním divákům cizí. Je pak těžké se s postavami dostatečně dobře ztotožnit. Myslím, že Policajti zestárli a že už nestačí našemu tempu. Myslím, že jim narostly příliš dlouhé vousy a nejsem si jistý, zda má smysl je holit. Jsou hry, které ukrývají témata nadčasová, a potom vynikající hry, jejichž téma rezonuje jen v konkrétní historicko- společenské situaci. Řekl bych, že v případě Policajtů jde o ten druhý případ. Na diskuzi o viděném zazněl zajímavý názor, že by bylo možné hrát Policajty jako jakési postkatastrofické drama o tom, co by se stalo, kdyby se absolutně naplnil ideál dokonalé společnosti bez zločinu. Jakou osobní tragédii by to přineslo mužům zákona. V tomhle nádherném paradoxu spatřuji nosný námět. Ovšem je to námět pro novou hru. V Policajtech pro něj není připraven dostatečný dramatický prostor. Luděk Horký

SLOVOMRAK



I u Policajtů se mluvilo hlavně o tématu představení. Totalita na divadle už mě vlastně nudí, přiznává jeden z diváků, podle kterého se z ní stává klišé. „Hrává se o režimu, ale často to není uvěřitelné, tady se mi líbilo, že soubor tolik netlačil na vážnost, ale šel na to s nadsázkou a lehkostí,“ dodává. „Je to vytržené z kontextu totality, bez něj nemá text sílu přímé metafory, připomíná spíš neškodný dějepis, nekouše do živého,“ namítá další. Pro jiného byla obecným tématem absurdita situace, kdy má někdo cíl, u kterého nečeká, že se splní, a ono se to najednou stane. Mrożkova hra je v něčem podobná Havlově Zahradní slavnosti, ale je o poznání horší, zasadil text do kontextu Petr Christov. Tématem hry je podle něj systém, který se nějakým způsobem vyčerpává, a veškerá řešení, která se snaží vymyslet, slouží jen k záchraně systému, ne pro dobro člověka. Inscenace je podle Christova poskládaná vlastně dobře, herci hrají s patřičným odstupem, je nastavený určitý řád, jsou tu funkční kostýmy i scéna. Je to taková příjemná hříčka, ale téma mě nechá poměrně chladným, musím si ho aktivně hledat. „Kladu si otázku, proč hrát zrovna tuto Mrożkovu hru a jak ji dělat,“ dodává. Jana Mandlová ocenila nasazení herců, kostýmy i režijní nápady. Ale výsledek podle ní neodpovídal vyvinuté snaze. Vladimír Fekar připomněl, že Mrożkův text se v Česku hrával v letech 1963 a 1964 a pak v letech 1988 a 1990, tedy vždy v době, kdy se systém nějakým způsobem vyprazdňoval a začal se hroutit. „Je pro mě zajímavé, že se toto téma objevuje na studentském festivalu v dnešní době,“ řekl. Text ale podle něj zřejmě nenabízí možnost přenést Mrożkův jinotaj do současné situace.

RECENZE Mrožek se švejkovským nádechem Kluci ze skupiny Centrální zádrhel mají zjevnou zálibu v absurdních hrách, jejich herectví vyhovuje vytvářet figury abstraktního typu a pohrávat si s vykonstruovanými situacemi. Jejich nejnovější inscenace Policajti vychází z textu kultovního absurdního autora Slavomira Mrożka, podobně jako Havel spojeného především s mnohdy nesmyslným systémem politiky socialismu. V době svého vzniku objevné, cenzurou ohrožené hry měly svůj nezaměnitelný půvab i v tom, že při jejich sledování měli mnozí diváci pocit, že se tak trochu účastní protestu proti režimu. Od té doby uplynula spousta času. Absurdita z politiky a společnosti pochopitelně nevymizela, ale hodně se proměnila a „zdokonalila“. Navíc, v dnešní situaci si žádný dramatik nedokáže vymyslet větší absurdnost, nežli je ta, která na nás každodenně vybafne z médií nejrůznějšího druhu. Jinými slovy – absurdita se stala veřejnou a obecně akceptovanou součástí našich životů, v podstatě už nikoho nepřekvapuje a týká se všech. To je také důvod, proč právě hry absurdního typu nejvíce zastarávají. Ne že by ztratily aktuálnost, ale tím, že mašinérii zacyklených procesů ve společnosti a politice popisují tak přímočaře. Chápu, že pro mladé je tento způsob prezentace nový, a tím lákavý. Svými jasnými konturami s množstvím gagů se jeví jako zajímavý a mnohem snáze uchopitelný než psychologické hry. Při sledování Policajtů se mi do mysli vkrádala představa notoricky známých scének z Dobrého vojáka Švejka, který

každoročně několikrát opakován na obrazovkách různých televizí má stále své vděčné diváky, nicméně jako takový působí už značně archaicky a vyčpěle. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že inscenování takového textu potřebuje své spřízněné diváky, které sdílejí s herci jejich zaujetí tématem. Odtud se odvíjí i úhle pohledu na scénické provedení. Pokud nás téma zaujme, jistě oceníme sehranost této klučičí party, kostýmy s pozoruhodnými detaily, nápadité „portréty“ vládnoucích monarchů jako nafukovací balonky s úsměvy smajlíků, ale i úmyslný herecký minimalismus a specifický smysl pro humor. Na druhé straně si však nelze nevšimnout, že situace Mrožkovy hry působí chvílemi až příliš plakátově. A že navzdory hravým prvkům (šachy ze skleniček s vodkou, demonstrace situace zničení nepřítele prostřednictvím plastikových tanků a panáčků, bomba jako hopík) celý kus hravě nepůsobí, a prakticky postrádá jakékoliv překvapivé momenty. Nicméně i tak může nabídnout některá témata k zamyšlení: co dělat, když se systém vyprázdní a ztrácí svůj význam? Jak se vyrovnat s vzájemnou propojeností systémů – nejsou-li vězňové, policie ztrácí smysl, a nový lze nalézt pouze v předstírané činnosti. Ale upřímně řečeno, nevím, zda se mi chce o takových věcech, které zjevně nemají řešení, vůbec přemýšlet. Jana Soprová

Seminář za hlasem — U— U— U— U— U — UU— UU Zahla jsem za hlasem? Eva Spoustová-Málková, dávná láska nás všech. Věčná Gedžitka a výpravčí na nádraží, kde se křižují energie. Její semináře jsou nám „probuzením.“ Ať už chci nebo ne, musím zkrátka pokračovat v ódách na lektory, které včera nastolil Lukáš ve svém eposu na vedoucího dílny 3D Impro (neberme jeho jméno nadarmo). Mladá scéna nám zkrátka dává možnost setkávat se se skutečnými osobnostmi a postupně se jimi tak i stávat. „Klenby, stehna, lastura, zip, větrníky! 333 metráků vzduchu nad každým z nás. Život je neustálý boj, abychom nebyli zatlačení do země...Společně krkáme, prdíme, smrdíme... Chalalalalalalam!“ Ještě na snídani jsem byl Evou upozorněn, že se budu účastnit. Vzal jsem to s povděkem, její seminář znám už z minula a vím tedy, že není lepšího místa, kde nabrat energii. Vše se odehrávalo v patře gymnázia, ve třídě s piánem. Piáno je ale mainstreamový nástroj, který ovládne každý. Naši seminaristi jsou alternativní, proto den zahájili sborovou hrou na hřebeny. Pak už se začalo se cvičením těla i ducha. Aby váš hlas zněl a dlouho nedozněl, musí být tělo i duch rovné. V prvním komplexnějším cvičení jsme sledovali vývoj novorozeňete. Seminaristé začínali stejně jako mimino na zemi a z ničeho. Postupně se narovnávali a objevovali své tělesné možnosti. Všichni jsme si tímhle cvičením prošli už záhy po narození, mnozí si to ale vůbec nepamatují. Potom se vytvořil kruh a slovo po slově jsme skládali příběh. Jak už to bývá, výsledný tvar byl značně střelený, nenašel se ale nikdo komu by to vadilo. Pak jsme se opět zabývali dechem, správným posezem, správným postavením páteře. „Znáte ten výtah, kterým jezdil Willy Wonka? ... Sedíme pořádně, jako herci. No couching! ... Vdechuji nosem, vysílám ušima... Výtah jede, mění se v bagr, nabírá vzduch... Já tomu říkám výkřik od Muncha... Takovýhle kousek páteře rozhoduje o tom, jestli po vás budou šlapat nebo ne...“ Začali jsme se pohybovat ve stále větší množině metafor a přirovnání. Pojmenovávali jsme ty nejjemnějí nuance, pochody našeho těla; hledali úhel pohledu, ze kterého by bylo všechno správně vidět; zkoumali sebe sama, získávali zpět kontrolu nad svým tělem a kontrolu nad svojí osobností. Snažili jsme se popsat nepopsatelné a nakonec to popsali! Bylo vytvořeno vlastní názvosloví, vlastní pojmy a od nich se práce odvíjela. „Peří se sesedá... Vořech drží, větrník drží... teď si dáme malilinkatý nekonečno... Java? Hačača!... Dneska jde o výdrž... První předpoklad – brčka v zadku... Voko mezi nohama... voko kouká... „Ťuk“ tužkou do bradavky...“ Došlo i na jazykovědnou vsuvku. Myslím, že mnozí teprve

díky semináři dokonale pochopili rozdíl mezi trochejem a daktylem. Jak jednoduché – trochej je polka, daktyl je valčík. Mají přízvuk na první slabice, tak jako celý jazyk český. Jambická synkopa z cizích jazyků nás odnaučila mluvit správně česky, proto jsme se snažili vrátit přízvuk tam, kde má být – na první slabiku. Každý si vymyslel řadu slov, ve které se rytmy střídaly. — U— UU— U— UU— U— UU... Radost / prázdniny / hurá / začaly / žádná / školička / trička / vyhrnout... Máma / babička / není / kolovrat / máme / koberec / chceme / kojota... Postel / záclona / hoří / začíná / velká / panika... Vana / pomeranč / spolu / kráčely / zítra / nepůjdou / nikam... Ruka / noviny / nese / hobliny / koně / roviny... Prso / divadlo / rádo / nechává / strašit / dětičky... Kolo / proplouvá / jako / astronaut / nebem / kolovrat / přede / tichounce / jako / kočička... O pro mě nejzajímavější moment se ale postaral zásah zvenčí. Místní gympláci si potřebovali vyzkoušet nějaké písničky s klavírem a uspořádali nám mini-koncert. Bylo to pro mě spojení dvou světů – dvou způsobů vzdělávání. Gymnazisté na nás koukali jako na vesmírňany a já cítil ohromnou potřebu jim říct, aby na semináři chvíli zůstali. Aby se vykašlali na to, co jim nabízí naše v základech ještě rakousko-uherské školství a šli se spolu s Evou SpoustovouMálkovou vzdělávat osobnostně. Ostatně - i ten daktyl a trochej by je dokázala naučit. -jxm-

Seminář CO VŠECHNO JE „DIVADELNÍ“ HUDBA? O hudbě zeširoka i dopodrobna Další novinkou na Mladé scéně je seminář divadelní hudby Orsona Štědroně. Organizátoři přehlídky pozváním další renomované osobnosti potrvdili, že si na kvalitě seminářů dávají záležet. Sám jsem se přesvědčil, že jim za to opravdu můžeme být vděční. Na páteční lekci jsem viděl pohybová cvičení na vnímání hudby, vydatný rozbor u filmových ukázek, nacvičení živého hudebního doprovodu pro krátký skeč i rozbor operního libreta. Asi nejvíce bych vyzdvihl výklad k filmovým ukázkám: Orson ukázal různé scénky z filmů, od Leoneho po Greenawaye, i záznámů vystoupení, od minimalistické opery po broadwayský muzikál. Vše komentoval a uváděl v rámci širšího umělecko-historického kontextu, takže nechyběly zmínky o spaghetti westernu ani o Maovské diktatuře. Jádro ale vždy tvořila samozřejmě hudba – postupy jednotlivých hudebních doprovodů seminaristé společně rozdělují do dvou základních kategorií: tj. na hudbu, která obraz ilustruje skrze co neautičnější přizpůsobení se ději, a hudbu, která k ději může vytvářet určitý kontrast a posunovat ho tak třeba do dalších rovin, vytvářet nové emocionální náplně. To ukazuje například na některých filmech Petera Greenawaye, které jsou navíc samy o sobě náročnou delikatesou filmových nadšenců.

A co na seminář říkají jeho účastníci? Zeptal jsem se dvou seminaristek, Slepic Jíři a Majdy: Proč jste se na seminář přihlásily, jste zapálené hudebnice? Jířa: Hudebnice vysloveně nejsem, ale ráda třeba zpívám, často i nahlas. Přihlásila jsem se, protože jsem se těšila na něco nového a netradičního. A tím, že na nic nehraju, to byla taky trochu výzva. Majda: U mě taky tak. Splňuje zatím seminář očekávání? Majda: Čekala jsem asi něco jiného, ale stejně je to super. Rozhodně obohacující. Jířa: U mě taky tak.

Tento den se Orson detailněji věnoval i mininalistům, přičemž svůj vhled dokázal opět rozšírit o vpravdě universální kontext: “Minimalismus funguje především na pricipu opakovaní jednoduchých témat. Umocňuje tak postup, který je v menší míře samozřejmě vlastní i vší jiné hudbě, snad kromě atonalistické, ale nejen hudbě: návrat, to je i opakování replik v divadle, ale taky například jakékoliv citování hostorických období v kterémkoliv druhu umění: vše, co se nějakým způsobem opírá o již poznané postupy je tak svého druhů opakovaní. Mozek takové návraty rád slyší a jistým způsobem ho uspokojují.“ Eliade by jistě souhlasil. Ani když se četlo libreto Janáčkovy Její pastorkyně, nezapomněl Orson obohatit hudební studii o několik zajímavostí kolem autora i samotné hry. Při hudební cvičení, kdy mají seminaristé za úkol vytvořit hudební doprovod / ztvárnění krátkého skeče, pak dává opět důraz na funkčnost a varuje před přebytečnou výplní. Miloš Orson Štědroň má na svém semináři kromě hudby zkrátka i široký kontext všeho, co se hudby a divadla jakkoliv dotýká. Kromě zábavných her a cvičení tak nabízí opravdu překypující košík kulturních zajímavostí a uměleckých postřehů. -luč-

Krátký medailonek rodiny Štědroňů Miloš Štědroň je jedním z nejznámějších hudebních skladatelů u nás, a jeho syn Miloš Orson Štědroň je také jedním z nejznámějších hudebních skladatelů u nás. Milošův druhý syn - Petr Štědroň - naštěstí není jeden z nejznámějších hudebních skladatelů u nás, ale pouze jeden z nejznámějších divadelních ředitelů u nás (po brněnské Redutě, kterou pozvedl mezi nejoceňovanější česká divadla, povede od příštího roku pražské Divadlo Na Zábradlí). Jejich rodokmen je často oříškem pro média, pro podobná jména i pole působnosti se tak často zaměňují a slučují právě Miloš starší a Orson. Aby toho nebylo málo, oba získali rok po sobě Radoka za divadelní hudbu: Miloš vloni za inscenaci Leoš aneb tvá nejvěrnější, Orson letos za Divadlo Gočár. Janáčka mají v lásce oba.

Kripl rubrika Kripl rubrika je tradicí. Sice tradicí trvající dva dny, ale tradice jsou od toho, aby se dodržovaly. Proto znovu přicházejí veselí invalidé Mladé scény, Barbora Chovancová (aka kripl 1) a Vítek Malota (aka kripl 2). Otázka pro dnešní den: Co se vám vybaví, když se řekne kripl? Kripl 2: Dnes chodil a vyptával se. Výsledek? Ty. Rýpal. Tripl. Kára. Pedagog. hana (od slovesa hanit). Škola. Míč. Rubrika. Traktor. Redaktor. Milej člověk (prohlásil ctěný host přehlídky Radvan Pácl a Jakubu Hulákovi se jeho odpověť tak líbila, že nic jiného než milej člověk říci nechtěl). Běžnost. Chudák. To jsem chtěla říct já. Dobrý voják Švejk. Kriplkára. Sexy. Berle. La Putyka. Vítek. Vozíčkář. Nokia... Proč Nokia, ptám se. Těžko říct... nedá se zničit. A není náhodou kripl zničený? No jo, vlastně. Jeď dál. Nedůstojné. Ošklivý. Nevím... nechci... no jo... NECHCI. Kripl 1: Si všiml, že kripl 2 odložil fofrklacky (hole fancouzské) a vesele poskakoval po jevišti. Vyjádření kripla 1 k zázračnému uzdravení kripla2: Zrada! Budoucnost Kripl rubriky: nejistá.

TESTOSTERON Náhoda, nebo cokoli jiného tomu chtělo, že jsme se letos v MLADÉ NA MALÝ sešli samí muži - a jací! V redakci nemáme nic ženského rodu, snad kromě depky. Ještěže nám Lenky občas přinesou vodu nebo chlebíček. A proto máme rubriku Testosteron, kde můžeme své mužství ventilovat. Do sbírky balících vět si můžete přidat nové kousky: - Rozdělím se s tebou o svůj balkánský plátek, maková buchto. - Rozpal mě, sakra! - Nechtěla by ses podívat na můj centrální zádrhel? A jako bonus je tu pár balících vět pro dříve narozené muže: - Tvůj fotr byl můj spolužák, je to pořád takový debil? - Mě se nemusíš bát, já jsem zdravotník. A jedno moudro navrch: - Na Mladé scéně se nechodí spát se Slepicema...

omluvy Také v omluvách a opravách již máme jistou tradici. Dnes se omlouváme souboru Ušní mázek, který jsme ve včerejším čísle omylem přestěhovali z Nového Města na Moravě do neméně Nového Města nad Metují. Mohlo to dopadnout i hůř. Omlouváme se také našemu kolegovi Lukášovi Černému, kterému jsme omylem upřeli autorství reportáže ze semináře Ládi Kardy. Na další pravidelnou dávku omluv se můžete těšit zase zítra!

VOLEJTE VĚŠTCE! Láďa Karda není jen nedostižný idol a superman, umí také číst v budoucnosti. Nevěříte? Přesvědčíme vás pomocí jednoduchého experimentu. Láďa nám už včera řekl, jaká budou dnešní představení. Jeho předpovědi dnes můžete porovnat s relitou: Barokní fuga Celým představením nás bude provázet velice funkční hudba. Mám jen obavy, že se i na tak krátkém časovém prostoru na chvíli ztratíme v ději. Po celou dobu budeme tak nějak vědět, co se bude dít, ale přijdou momenty, kdy budeme tápat. Ale jinak bude představení precizní. O Jančuškovi a Marčušce To se pobavíte! Dělat si srandu z těchto to věcí, to je dnes v módě. Nebudeme soubor vůbec podezřívat z toho, že se nám chce podbízet. Ne, my mu to sežereme i s navijákem. Pochybnosti ale mám o výběru prostoru. Dokázal bych si představení představit i na úplně jiném místě. Pětkrát člověk muž Tak takhle by se mělo dělat divadlo. Krátké, jasné, úderné, výstižné, a to celé pětkrát. Odpočineme si a zároveň v něm najdeme vnitřní hloubku, kterou všichni na divadle hledáme. Jediná vada na kráse bude příliš popisná scénografie. Příběh geekův Až představení uvidíte, dáte mi zapravdu, že by se na něm dalo leccos zlepšit. Přes občas kodrcající temporytmus nás ovšem příjemně překvapí výkon hlavní protagonistky. Nejenže se na ni krásně dívá, ale taky krásně voní. Herecké výkony chlapců nebudou za hlavní hrdinkou pokulhávat, přesto by jim prospělo, kdyby příště hráli více do diváků.



divadlo je záminka pro to být spolu

4

Jana Mandlová je dalším nováčkem v lektorském sboru a každého zajímá kde se tady vlastně vzala. Sešli jsme se pod lípou, kolem hulákali opilci, lípa voněla a bylo to příjemné. Chtěl bych se tě zeptat, na tvůj obor. Mám vystudovanou dramatickou výchovu na DAMU. A už dvacet let učím na Dramatické školičce ve Svitavách. A jak se dělá dramatická výchova na menším městě? Právě jsem si říkala, že je to zvláštní, protože já dělala nábor do Školičky před dvaceti lety. Od té doby ho nedělám. Ony si to ty děti nějak řeknou, aniž bych pro to hnula prstem. Já nevybírám děti, ony si vybírají mě. A ty jsi tady na Mladé scéně poprvé? Jako porotce ano. Jinak sem občas zajedu ze Svitav, ono to není daleko. Letos jsem tu prvně celou dobu a fakt si to užívám. Porotcuješ běžně? Ne, nechala jsem se ukecat poprvé. Nerada chodím do porot, protože to slovo může ublížit a já bych hrozně nerada děcka od divadla odradila. Když se to třeba nepovede, tak se trápím i já. Protože chci říct pravdu a současně vím, jak by bylo mně. Na Dětské scéně nás taky někdy nepřijali. A nevíš, co se přesně stalo, protože do té doby to funguje... Je to taková divadelní alchymie, chemie. Myslím, že to je otázkou vyladění formy a obsahu. Někdy stačí malinko, aby jedna strana převážila. Když není forma dokonalá a je jasný obsah, tak ti divák odpustí, protože cítí náboj. A když se ten obsah nepodaří, tak z toho forma vyleze, a všichni si všímají, co nefunguje. Najít přesnou rovnováhu, na to nemá nikdo přesné řešení. Je to o náhodě, protože tu energii nese i publikum, to se nedá namíchat. Jakmile chci najít kuchařku a uvařit to a ještě pokud možno zakonzervovat, tak to nejde. A mám největší radost, když se něco nepovede. Říkám si „zaplať pánbůh, vždyť jsme živí lidi, nejsme stroje.“ Tím si jenom dokazujem, že jsme živoucí. Člověk musí mít odvahu investovat do ztráty. A když jsi tady poprvé, jak se ti na Mladé scéně líbí?

Mně se tady strašně líbí. Hlavně ta komornost, tady to obsáhne asi sto lidí, což ještě pořád nahrává domácí atmosféře - všichni se tu mohou poznat, vytvořit komunitní společnost. Jenom si pak říkám, jestli se to nezacyklí do sebe, protože lidé zvenčí nebo náhodní diváci nebo město do toho těžko vstupují. Jinak se mi hrozně líbí, jak mladí diskutují, jak jsou k sobě ohleduplní... no jsou krásní! A kéž by to společenství vydrželo, protože o tom je divadlo. Jací jsou tvoji oblíbení autoři, díla, nebo i žánry? Mám hodně ráda poezii a poetické texty. Často mi potom vytýkají: Ty děláš ta „ženská témata“, to vůbec není divadelní. Ale nemůžu si pomoct, mně se to prostě líbí. Co se týče autorů, vždycky spíš hledám to, co je třeba. V ten moment to může být cokoli. Kolikrát se i divím, že se pustím do něčeho, k čemu jsem měla i odpor. Ve Svitavách se odehrává Dětská scéna, v podstatě manželská přehlídka Mladé scény. Dokážeš ty přehlídky porovnat? Byla bych ráda, kdyby Dětská scéna měla podobnou atmosféru, jako je tady. Ale tam to není možné, protože už je to megalomanské. Spojily se dvě přehlídky (recitační i divadelní) a kolem toho je tam mnohem víc seminářů. Myslím, že pro děti je to hodně náročné, mají hodně nabitý den a nemají čas jenom tak spolu být. Těším se , až ty moje děti odrostou, už bych je sem chtěla příští rok vzít alespoň na čumendu. Třeba Loutkářská Chrudim, tam to funguje podobně jako tady, i když je taky trochu větší. Lidé se na sebe těší, vezmou si dovolenou a divadlo je vlastně jen záminka pro to být spolu. -jxm-

Taneční a pohybové studio Magdaléna: Barokní fuga Kluci nejsou k dispozici Rozhovor s tanečnicemi studia Magdaléna a režisérkou Ludmilou Rellichovou V souvislosti s představením nového cirkusu, které letošní Mladou scénu otevřelo, se mluvilo o vyšších nárocích na řemeslo v téhle sféře divadla. Že ač jsou to amátěři, tak musejí své řemeslo ovládat na určité úrovni, aby vůbec mohli vystupovat. Jak dlouho tančíte vy? Holky: Většina z nás začínala už ve školce. A to už jste rovnou směřovaly k tomu, co děláte dnes, nebo jste začínaly třeba s baletem? Holky: Balet jsme vůbec nedělaly, spíš scénický tanec. Ludmila Rellichová: Co my učíme je tzv. tvořivá taneční výchova, to ani s baletem nemá moc společného. Tvořivá taneční výchova v sobě zahrnuje mnohem širší škálu uměleckých disciplín, kromě pohybu i klasický dramaťák, hudebku a výtvarku. Později se pak děti vyprofilují a zaměří se na jeden obor. Něco blíž k činohře jste někdy nezkoušely? Holky: Ne, děláme jenom tanec. LR: Máme u nás ale i mladší, kteří se ze stejného základu vyprofilovali v činoherní soubor. Hraje někdo z vás i v jiných souborech? Holky: Jenom tady. To chápu, příprava musí být náročná (viz. diskuse, kde holky mluvily i o svých přípravných studijích k poslední inscenaci – pozn. red.) Děláte jednu inscenaci za rok? Holky: Ano, máme jednu premiéru na rok. Pořád ale reprízujeme i starší inscenace. Jste záměrně čistě dívčí soubor, nebo jen kolem není dost tanečníků kluků? Holky (smích): Kluci spíš nejsou vůbec k dispozici, ono se jim do toho většinou moc nechce. Takže jinak byste nějakého přibraly? Holky (velmi energicky): Určitě! LR: Tahle situace se naštěstí už mění. Dřív jsem kluky nemívala vůbec, v letošní přípravce už je ale třeba víc kluků než holek. Pohled na taneční divadlo se v tomhle směru vyvíjí: tatínkům už tolik nevadí, když jejich kluci tancujou, místo toho, aby hráli fotbal.

Tady na Mladé scéně býváte často jedinné taneční divadlo. Účastníte se pak i dalších přehlídek? LR: Jezdíváme samozřejmě na taneční přehlidky. A třeba s loňskou inscenací jsme byly jak na národní taneční v Jablonci, tak na pohybové v Kolíně. Tam jsme i získaly nominaci na Hronov. -luč-

RECENZE JAKO VÝKŘIK KAMENE POD RUKOU BAROKNÍHO SOCHAŘE O příjemný start čtvrtého festivalového dne Mladé scény se postaralo Taneční a pohybové studio Magdaléna z Rychnova u Jablonce nad Nisou. Jeho inscenace Barokní fuga pojednala věčné téma pomíjivosti života, mládí a krásy. A ruku v ruce s ním pochopitelně i téma zmaru a smrti, která nás stejně nakonec nemine. A to v rozměrech, určených velkými kontrasty barokního uměleckého výrazu. Tahle fuga byla barokem prorostlá skrz naskrz. Baroko křičelo ze všech jejích složek. Přesto ale nešlo o nějaké muzeální oživení starého barokního kousku. Měli jsme tu čest s ryze současnou inscenací tanečního divadla, která promyšleně pracuje s bytostně barokními principy sdělování pocitů a témat. Inscenace má především vynikající dramaturgii, projevující se jak v námětu, tak ve výběru hudby nebo – a to je zvláště chvályhodné – v přesně dramaturgicky vyloženém tanečním výraze většiny interpretek. Námět našla inscenace v působivé básni českého barokního spisovatele a jezuitského misionáře (mimochodem spolužáka Bohuslava Balbína) Bedřicha Bridela. Jedenáct mladých bíle oděných interpretek tančilo na současnou hudbu respektovaných skladatelů Philipa Glasse a Luboše Fišera.

Text básně o tom, jak nicotným červem je člověk před Bohem a jak marné jsou prchavé okamžiky mladické krásy před věčností, celou inscenaci jednak otevíral a jednak završil. A kromě toho byl klíčem k jejímu celku. Choreografie vyjadřovala velice sugestivně propastné kontrasty mezi radostí z mládí a hrůzou z blížícího se konce. Účinně kombinovala dynamické pasáže plné napětí s harmonickými motivy uvolnění, důmyslně je stavěla vedle sebe a prolínala. Významnou oporou choreografie a její čitelnosti byla promyšlená práce se světelným designem (využívání různých významů červené a modré barvy, světelné akcentování detailů apod.) Významově nosné bylo i opakování jednotlivých motivů. Fyzické jednání tanečnic bylo vždy záměrné. Bylo expresivní, ovšem vždy konkrétní, nikdy jen obecné. Synchronizace tanečnic měla sice místy své rezervy, jejich nasazení však hodně zachránilo. Silnějším dojmem působily taneční motivy, založené na zdánlivě nekoordinovaném pohybu. Například hra vzpínajících se rukou, připomínající tiché výkřiky prosebníků na slavných barokních sousoších. V Italštině znamená fuga útěk nebo únik. Snaha uniknout zmaru byla v projevu tanečnic zřejmá v plné naléhavosti. Stejně jako děsivé vědomí, že nakonec úniku není a nebude. Luděk Horký

SLOVOMRAK



RECENZE Barokní fuga Taneční představení jsou v rámci přehlídek bodem, u kterého se diváci často zarazí (v tomto smyslu je to trochu podobné jako u nového cirkusu). Účinkující zjevně ovládají určité aktivity, které jsou mnohým divákům vzdálené, a vzhledem k tomu, že míří především na emoce a atmosféru bez (výrazných) psychologických podtextů, je zde třeba se spolehnout na emocionální zážitek. Taneční a pohybové studio Magdalena jezdí na Mladou scénu pravidelně, a ze tří věcí, které jsem viděla, cítím Barokní fugu jako nejpropracovanější. Nejde jen o propojení výrazné hudby a tanečních variací na ni, ale dominuje velmi výrazné existenciální téma života a smrti, paradoxu krásné mladistvé tělesnosti a zmaru, který čeká na každého bez rozdílu. Soubor velmi dobře pracuje s barokní inspirací, onou poživačnou přebujelou vizualitou, typickými gesty barokních soch, a stop-timy, které zmrazí pohyb na půli cesty, jako by byla tesána do kamene. Jde tedy především o evokaci vypjaté emocionální atmosféry, naladění na určitý druh vnímání, čemuž běží naproti velmi sugestivní hudba, zprvu líbezná, a postupně monumentálně rozbouřená, dopadající na diváky jako bortící se chrám. Kontrasty života a smrti jsou dobře traktovány i růzností pohybů, vznešených, i chaotických, sólových i sborových, ale také proměňujícím se světelným designem. Skupina dívek vládne kultivovaným projevem, jsou sehraným týmem, a je vidět, že je společná umělecká tvorba baví a naplňuje. Jana Soprová

Choreografie dokázala ve většině diváků vzbudit silné emoce: „Bylo to první představení, u kterého se mi rychle a příjemně střídaly emoce, každou chvíli jsem cítila něco jiného – strach, napětí a další,“ řekla jedna z divaček. „Stihl jsem si za dvacet minut prožít docela silnou katarzi,“ doplnil další divák. Ozval se i hlas požadující jasnější dějovou linku: „Bylo mi líto, že v představení nebyl žádný děj, cítil jsem pořád stejnou emoci, smutek z toho, že na konci přijde smrt.“ A co téma? „Paradox tématu o pomíjivosti těla, který nám předvádí mladé holky pomocí dokonale fungujících těl, tvořila velice zajímavé napětí,“ zaznělo z publika. Kromě synchronizovaného pohybu diváci ocenili především promyšlenou práci se světlem. Pro Vladimíra Fekara šlo o jednu z nejsugestivnějších choreografií, které kdy viděl. Ocenil velmi pevné dramaturgické uchopení, jehož klíčem byla básnická skladba o vertikále mezi čímsi božským a červemčlověkem, který je nicotný a skončí rozkladem. Tématem se stala i ženskost tanečnic – ke smrti najednou spějí Degasovy baletky. Opakované pohyby vycházejí z toho, že se opakují i motivy v hudbě. „Cítil jsem v choreografii baroko se vším všudy,“ řekl Fekar. Petr Christov ocenil, že šlo o velmi cenný pokus o současné čtení barokního textu. Pokud byla podle něj v inscenaci nějaká slabina, tak v okamžicích, kdy se tanečnicím nedaří zcela dodržet narežírovaný řád. Opačný zážitek měla Jana Mandlová: „Pro mě při představení vznikla čtvrtá stěna, přes kterou jsem se nemohla dostat.“ Vadila přemíra exaltovaných emocí - vypjatá hudba spolu s vypjatým pohybem už byla příliš. Forma pohltila sama sebe.

Buddeto! Plzeň: O Jančuškovi a Marčušce pokaždé je to nový zážitek Rozhovor se souborem Buddeto! Kde jste pohádku našli? Bára: V říjnu jsme byli na akci Čítaní lidu v Plzni... Ondra: ...což je taková akce, kde se předčítaj lidem různý texty a doporučujou se knížky... Bára: ... a tam jsme slyšeli recitovat právě tenhle text. Moc se nám libil - vzali jsme si ho nejdřív na recitaci na školy. V té době jsme pro inscenaci připravovali jiný text, který nás ale brzo přestal bavit, tak jsme se pak rozhodli hrát tohle. Martin: Velkou roli hrálo, že tahle pohádka byla o dost hravější a zábavnější oproti textu, co jsme dělali před tim – to byl spíš takový psycho-thriller. Asi i proto si teď Jančuška a Marčušku tak užíváme. Zuzka: Byla to úleva. Takže nadsázka je už v původním textu, nemuseli jste ji tam přidávat? Bára: Ne, my jsme do to textu moc nesahali. Kromě našich “zcizovacích prvků” tam je skoro všechno původní. Ondra: My tam nadsázku hledali a našli. Nikol: Přidali jsme tu energii! (smích) Prý jste dnes hráli venku poprvé. Bára: Vlastně ano, předtím jen jednou na náměstí, kde to ale bylo částečně uzavřené. A do té doby? Bára: Všude možně, třeba na půdě v jednom klášteře, ve staré nádražní hale nebo v kavárně. To zní zajíímavě. Jak vám přesun ven vyhovuje? Martin: Mně třeba moc ne, mám to venku trochu problém uřvat. A jaké máte zkušenostmi s jiným publikem? Zuzka: V uzavřených prostorech je to navíc takové osobnější. Ondra: Zatím jsme víceméně vždycky hráli pro kamarády nebo Bára: Já mám na naší inscenaci obecně ráda, že je to pokaždé divadelníky, takže dobré. nový zážitek. Takže tentokrát to bylo nové i v tomhle ohledu. Zuzka: Ale už se stalo, že lidé byli trochu nepřístupní. Že jim třeba bylo trapné se smát, když tam byli cizí lidi kolem a tak... To asi platí i pro diváky, že mají pokaždé nový zážitek. Dneska mi někdo, kdo viděl obě představení, říkal, že to Na diskuzi se dneska zmiňovalo kočování. Zkoušeli jste druhé se podařilo o poznání líp. Vnímali jste to stejně? to s touhle inscenací někdy? Přijet někam neohlášeně a Ondra: Rozhodně, vnímáme to sami a pozná se to hned i svolávat si lidi na ulici? na divácích. Zároveň to na nich hodně závisí: jak reagují, jak Nikol: Jednou nám přišlo málo lidí, tak jsme šli zvát lidi ven do jsou ochotní spolupracovat... města. Ale moc je to nezajímalo. -luč-

RECENZE VÍCE KRUHŮ, JEDEN PŘÍBĚH Plzeňský soubor BUDDETO! Obohatil dramaturgii letošní Mladé scény o pohádku. A ne o ledajakou pohádku. O romskou lidovou pohádku O Jančuškovi a Mačušce. Cikánské pohádky mají svébytnou poetiku a osobitý způsob vyprávění, což soubor evidentně ví. Hrálo se v parku za divadlem. Diváci byli rozesazeni po trávníku do několika menších kruhů, utvořených vždy kolem nějakého hudebního nástroje. Kde se vezme, tu se vezme, do každého z kruhů vpluje jeden vypravěč. Nemá na sobě kostým, je v civilu, stejně jako jeho posluchači. A je to dobře. Někteří z posluchačů se totiž brzy stanou jeho pomocníky v rozehrání příběhu, takže spolu alespoň budou hezky ladit. Divákům je doporučeno na chvíli zavřít oči… Pohádka začíná. A s ní i asi nejpůsobivější prvek celé inscenace. Jednotliví vypravěči si z kruhu do kruhu předávají slovo. Jednou slyšíme vyprávění těsně vedle nás, jindy od vedle anebo odněkud z dálky, jako by je nesl vítr, jako by to byla metafora pro původ příběhu v lidové slovesnosti tradované ústním podáním od vesnice k vesnici a z generace na generaci… Stejnou mechanikou se k našim uším dostávají i nejrůznější zvukové efekty a hra hudebních nástrojů, doprovázející zpěv herců. Po chvíli jsme vyzváni v souvislosti s vývojem vyprávěného příběhu k utvoření jednoho velkého společného kruhu. V jeho středu nám pak herci postupně odehrají nebo dovyprávějí celou pohádku. Významnou roli v inscenaci hrají vypravěči. Vypravěč je prvek epický a bytostně nedramatický. Až do utvoření

velkého kruhu je s motivem vypravěče nakládáno velmi divadelním způsobem. Nápaditě. Ačkoliv nevyhledávám interaktivní divadelní kusy, přesun z místa na místo mi během představení vůbec nevadil. Vnímal jsem, že má v inscenaci své místo, že nese význam. Na diskusním fóru byl styl inscenace přirovnán ke kočovnému divadlu. Mně připomněl spíše tzv. pochůzkové divadelní hry, například ty masopustní. Při nich celá vesnice putovala spolu s maškarami a herci z místa na místo po vsi, a na každém zastavení (na návsi, u rybníka, před kostelem, u hospody…) se postupně odehrál jeden obraz hry. Po utvoření velkého kruhu se ale plzeňská inscenace bohužel proměnila v běžnou produkci vycházející z principů tvořivé dramatiky. Herci využívali zcizovacích efektů, jako je např. záměrné vypadávání z role, tak často, že tím vylili s vaničkou i dítě. Příběh pohádky byl rázem na vedlejší koleji. Zcizené herecké interakce ho přebily. Dobré divadelní nápady nechyběly, jen jich ubylo. Škoda. Inscenace je údajně za normálních okolností uváděna na veliké půdě s dřevěnou podlahou. Věřím, že tam si uchová svou svébytnou atmosféru lépe. Hra pod širým nebem má své zákonitosti. Je nutné počítat s nižší schopností diváků se koncentrovat na hereckou akci. Dramatické jednání má konkurenci ve vůni trávy, zpěvu ptáků či dění na obloze. Stará půda nás svou atmosférou naopak zklidní a nasměruje ke vnímání pohádkových příběhů. Luděk Horký

SLOVOMRAK



RECENZE Svátek sdílení Z dálky jako by zazněl nápěv cikánské písně, a vítr v korunách lip nám poslal svou vůni. Zelená tráva a kruhy polštářků kolem fiktivních ohňů lákaly ke sdílení budoucího zážitku. Nástroje uprostřed kruhů naznačily příslib melodií a starodávné dychtivosti po příběhu. Cikánské pohádky přinášejí nejrůznější chutě, krmi připravovanou na ohni, v níž se mísí vůně dýmu, příchuť štiplavého koření a krutě naivního myšlení. Z hlediska divadelního pak všehochuť, v níž se mísí všechny žánry – od prostého přímočarého vyprávění, přes útržky poezie, hororových představ, až existenciálních témat o podstatě lidského údělu a archetypálně prostých charakterů. Léta se snažíme objevovat a definovat postmodernu, a najednou zjišťujeme, že tohle všechno už tu bylo, že je to vlastně návrat ke kořenům, k samotné podstatě divadelnosti, k divadlu jako svátku společného sdílení příběhů. Je v tom zvláštní energie, která vzniká ze směsice naivity, překotné touhy podělit se o příběh, zaujmout. Tak, jak to možná bývalo kdysi, a ve vlnách se pravidelně vracelo. Zprvu nepoznáni – protože v civilu – se do jednotlivých kruhů mísí vypravěči a začínají „těm svým“ povídat. Vzápětí zjistíme, že stejný příběh zní i v dalších kruzích. Postupně se kruhy propojují, protože jednotliví vypravěči spolu na dálku komunikují, zazní úryvky melodií, v níž se mísí rytmy jednotlivých nástrojů. A příběh se stává divadlem. Malé kruhy se ruší – a všichni diváci vytvoří jeden velký kruh, do něhož vstupují hrdinové pohádky O Jančuškovi a Marčušce. Jejich proměny v postavy jsou jednoduché, stačí gesto, úsměv, drobná rekvizita. Můžeš být princem, prostoru dívkou, čarodějnicí nebo Bohem. Je to vyprávění pohádky, ale také hra na pohádku, v níž má své místo i drobné handrkování o to, kdo má hrát kterou postavu. Diváci jsou vtaženi do děje, tu se jeden stane kopkou sena, v níž se schovává Marčuška, tu se všichni společně podělíme o upečené „placky“. Interakce s diváky

Diváci oceňovali živost, upřímnost a hravost souboru. „Cítila jsem z herců jiskru, bylo vidět, že je to bavilo a pak to bavilo i nás,“ shrnula svůj pocit jedna z divaček. K zážitku pomohla i živá hudba, která podtrhla uvolněnou atmosféru, jako by vyprávění probíhalo přímo u ohně v cikánském táboře. „Nejhezčí moment byl, když se mi propojily zvuky z jednotlivých malých skupinek, ve kterých se paralelně vyprávěl stejný příběh,“ řekl jedna z divaček. Diváci sice byli občas mírně zmatení – ať už při přesouvání se z kruhu do kruhu, nebo při střídání role vypravěče - ale většinou se shodli, že bez prvku překvapení by představení nebylo tak živé. Diskuse se chvíli věnovala také kostýmům – zcela civilní oblečení podle souboru znamenalo, že vypravěči vyprávějí náš společný příběh. Janě Mandlové inscenace připomínalo dramaťácké tábory, které se vždycky po týdnu něčím podobným uzavřely. Čekala, že soubor bude víc pracovat s rozdělením na jednotlivé „rodiny“. Ale vynahradil to nasazením, se kterým hrál. Podle Vladimíra Fekara má tento způsob vyprávění potenciál vytvořit napětí, že vlastně nikdy nevíme, kdo další část příběhu řekne. Divák může mít pocit, že představení vůbec není připravené, že vzniká přímo tady a teď. Petr Christov ocenil, že herci od začátku využívají diváky jakou součást představení – ať už jako kupku sena nebo další věci. S tímto nastaveným řádem a znakovým systémem se ale později už moc nepracuje. Vlastně se dá říct, že jsme viděli princip úplně nejklasičtějšího divadla, který se liší od zvyků našeho současného západního světa, západní kultury.

není agresivní, spíše letmá, ale to drobné dotýkání (např. když se jedna postava postupně loučí podáním ruky se všemi jednotlivými diváky) jako by bylo kouzlenou hůlkou, která magickým znamením označí všechny zúčastněné, dá jim právo či privilegium účasti v příběhu. Tento starodávný způsob divadelní produkce nepotřebuje působit dokonale, naopak moment náhody, zvuků přírody kolem, i drobných (či větších) zaškobrtnutí je právě tím, co vytváří onu nenapodobitelnou atmosféru bezprostřednosti, společného svátku. A dodává nám pocitu, že „jsme při tom tady a teď.“ Jana Soprová

Škytafky, Aš: Pětkrát člověk muž nás ty klasiky nebaví Rozhovor se souborem Škytafky z Aše Co tím vlastně sledujete? Jaké reakce od publika čekáte, respektive, jak na ně chcete zapůsobit? - Já očekávám potlesk. - Chtěli jsme vyzkoušet zprostředkovat divákovi zážitek v divadle, který neuvidí, ale uslyší a asi i ucítí. Kolikrát jste to hráli? Pamatujete si na nějakou extrémní reakci diváka? - Čtyřikrát. Vždycky pár lidí z přední řady říká, že jim to bylo nepříjemný, že je to na ně taková zvláštní vlna, ale to je všechno. - Většinou jsou reakce pozitivní, v tom smyslu, že nic neviděli, ale cítili, že se k nim něco blíží, měli z toho husí kůži, pocit vyděšení. To po nich chceme. Takže o to vám jde... - Ale ne ve všech scénách. Jsou tam scény, kdy se to uklidní. My jsme si sami vyzkoušeli sednout si do první řady zatímco ostatní hráli, takže víme jaké to je. - Jde o to, aby to bylo vyvážené, stejně jako se v životě objevují děsné, legrační i smutné chvilky.

Přitom je to pro ně mnohem těžší, než to správně osvětlit.

Postoupili jste z přehlídky Na hraně v Plasech, to jsou západní Čechy. Víte, že ve stejném kraji dělal letos ostrovský soubor Hop-Hop stejnou předlohu? - Víme o tom, ale neviděli jsme to. Nijak jsme se navzájem neovlivnili. - Ale bavili jsme se s těma holkama a ony říkaly, že to pojaly zase úplně jinak. Práce s textem je individuální. My jsme hodně experimentovali.

Utajené téma přehlídky je „probuzení“. Dokázali byste nějak vykonspirovat souvislost vašeho představení a toho tématu? - Jo, to je probuzení do tmy. - Probuzení do světa. - Když sedí v první řadě, tak je to taky probudí. Ačkoliv je to ve tmě, lidi při našem představení neusnou. - Probuzení nějakého zážitku.

Jak jste se k Jandlovi dostali? - Tenhle text se nám líbil, protože už on sám je experiment. - Dlouze jsme polemizovali nad tím, co ten text znamená. Došli jsme k tomu, že je to vlastně takový hrubý náčrt života, shrnutý do bubliny. - Věřím tomu, že pro každého diváka může představovat něco jiného a všechny výklady jsou správné.

A nějaká vaše další představení? - Dva roky zpátky jsme tu hráli Zamordování hraběte Schwarbrechta, na dvorku Malé scény. S tím jsme postoupili na Hronov. Teď jsme dělali takové „minutky“, jmenovalo se to Podnik u hladového Shakespeara. Lidi v hospodě si mohli vybrat, co chtějí vidět.

V jakých prostorech jste zatím hráli? - Hráli jsme to v klášteře, na nádraží – na jižáku v Plzni. Líbí se nám, že v každém prostoru je to úplně jinačí. Všude je jiná tma a úplně jiný zvuk. - Taky je rozdíl, když je člověk bos tady na podlaze, nebo v klášteře na studených dlaždicích. - Legrace je, jak osvětlovači říkají, že je nejlehčí udělat tmu.

Takže zase experiment. - Nás ty klasiky asi nebaví, nebo já nevim. Douška: Radní pro školství v Karlovarském kraji také rád experimentuje a chce zrušit rodné Gymnázium Škytafek. Požádali mě, abych upozornil na petici, kterou nám sem přivezli. Mám vzkázat, že jsou to ti hezcí kluci a holky z Aše. -jxm-

RECENZE PŘEDSTAVENÍ POTMĚ, DO KTERÉHO JEN OBČAS BLIKNE BATERKA .--./.-././-../.../-/.-/...-/./-./..//.--./---/-/--/.//-../---//-.-/-/./.-././..../--//.---/./-.//---/-.../-.-./.-/...//-.../.-../../-.-/-././/-.../.-/-/./.-./-.-/.-// .-/.../.../-.-/.//.../-.-/-.--/-/.-/..-./-.-/-.--//.--./.-./../.---/./.-../-.--//-./.-//-/.-../.-/-../---/..-//.../-.-././-./..-//...//./-..-/.--././.-./../--/./-./-/./--//...//.--./---/-../---/-..././/-../../...-/.-/-.././.-../-./..//.-/-../.-/.--./-/.-/-.-././/../---/--../..../.-../.-/.../---/...-/.//..../.-./-.--//../-./.../-.-././-./---/...-/.-/././/...-//-.././.-../-.-././/.--./.-/-/-./.-/-.-./-//--/../-./..-/-//...-//-./.-/.--./../---/.../-/.//-/--/.//.--./---/-..//-./.-/--../...-/./--//.--././-/-.-/.-./.-/-//-../.-../---/...-/./-.-//--/..-/--..///...-/.//-/--/.//-/--/---/..-/-.-./..///.---/./...//.-../../--.././/-././.--./---/-.-./../-/.-/--/.//.../.--./---/.-./.-/-../../-.-./-.-/.--//--../.-/-.../.-.././.../-.-// -.../.-.././-../-.--/----//-.../.-/-/./.-././-.-///.-./---//-/./--/.-/-/../-.-./-.-/.//.../-/.-./.-/-./-.-././/.---/.//../-./.../-.-././-././-.-././/.-/.-./----/./-/-.--/.--./.-/.-../-./..//.../-/---/.--./---/...-/.-/-.-./-.-/--/..-//-.-./.-../---/...-/./-.-/.-//--/..-/--.././/-./.-//.---/./..../---//-.-././...//.//--../../...-/---/-/./--//---/-..//...././.-.// -./.-//...-/---/.---/.-/-.-./-.-/-.-//.-/--..//.--./---//--../.-/--../../-/-.-/-.--//--.././/.../-.-/..-/-/./-.-./-././/.../.-/.-../-.-/-.--/// -././-.-./---//.---/../-././..../---//.---/.//.--./---/.../.-../---/..-/----/.-/-//../---/--/.-//.-//-/.-././-.../.-//..//.--./---/-/--/.//.-./---/--../..../.-../.-/.../--/...-/---/..-//..../.-./..-///-/---//.---/.../---/..-//..././/--/-./---/..-//...//.---/./-../-./---/--//.--./---/-.-/---/.---/..//.---/./-.//..../.-../.-/.../-.--//-..//./-/./.-./..-///...-/-./../--/.-/-//.--./---/-/--/.//-../../...-/.-/-../.-../---

//.--./.-./../-./.-/.../..//--/-.--/.../-/../-.-./-.-/-.--//.-./---/--../--/./.-.///././.---/-.././/.---/./-.//---//..../.-../.-/.../-.--///...-//--/../.../-/-./---/...//..//.---/.../---/..-//...//-./.-/--/..//..//-../.-./.-/--/.-/-/../-.-./-.-/.//.--./--/.../-/.-/...-/-.--///..//-/../-/---//--/.-/.---/../-/./.-.././/..../.-../.-/.../..//...-/.//.../...-/.//-././.---/..-./-.--/--../../-.-./-/./.---/.../..//.--./---/-../--/-..././//.--./.-./../-/---/--//--/..//-././-./..//-../.-/-./---//.---/.//.../.--./.-//.-./../-///-/---//--/..-/--.././/-.../-.--/-//-.././.../../...-/.///.-//-/.-/-.-/.//.--/.///-/--/..-//-/---/-/../--..//...-/-./../--/.-/.---/..//.../..-/--././.../-/../.../-././/-././.---/./-.//-../../...-/.-/-.-./..///-.-./../-/..//.---/..//..//...././.-./-../..///.-//-/.-/-.-//-../---//-/---/..../---//.../.-../.-/.--./-./---/..-///-././.--/.../---/..-//...-/../-.././-///-/.-/-.-//.-/-//.---/.//---//-/---//.../../.-../-././.--/.../..//.---/./.---/../----//--/.-../..-/...-/-./..//.--./.-./---/.---/./...-///-/../-/-/---//--../.--./..-/.../---/-..././--//-./.-/--//../-./.../-.-././-./.-/-/---/../..//..-/.../-/./-../.-./../.-../..//.--./---/-././-.-/..-/-..//.-/--./.-././.../../...-/./..//.../-/.-/.-./-//-../---//..../.-./-.--///-./.-/.../.-.././-../---/...-/.-/.-..//-./..-/.-../-/../...-/---/...-/.-/-./-.--//--/.-../..-/...-/-./..//.--./.-./---/.---/./...///.-//--../-../.-/-/-./.-//.--./.-./.-/-.-././/...//..-./-.--/--../../-.-./-././--///../---/-.../.-././/--../..../--/---/-/-././-./..//...././.-./-.-./..-//...-/.//-/--/.//.-./.-./---/.../-/.-././-../-./../-.-./-/...-/../--//--../...-/..-/-.-/..-///---/-.../../../...-/..-/.---/..//..././/.../----/---/.--./-./---/.../-/..//..../.-./.-/-//...-//./.-/.--./.-./---/.../-/.//-/--/.//-./.-//-.../../-.-./..///-.../-.--/.-..//-/---//..../--/-../-././/--../.-/.---/../--/.-/...-/-.--//./-..-/.--././.-./../--/./-./-//.--./.-./--//...././.-./-.-././/..//.--./.-./---//-../../...-/.-/-.-/-.--///..//-.-/-../-.--/-..//-/./-.//-./.-/.--./.-/-..//..../.-./.-/-//.--./---//-/--/.//..././/.--./.-./---//-/.//...-/-.--/-.-././.-./.--./.-/.-..//.---/./.../-/.//.--./.-././-..//-.-/---/-./-.././--//.--./.-./---/-../..-/-.-/-.-././/// .-../..-/-.././-.-//..../---/.-./-.-/-.--///

SLOVOMRAK



RECENZE Šepoty a výkřiky ve tmě Text Ernsta Jandla patří k vysoce stylizovaným experimentálním tvarům, které jsou nesnadno scénicky uchopitelné. Snaží-li se jej někdo zachytit v jeho úplnosti, nutně narazí na dobové reálie, které jsou do současnosti nepřenosné. Způsob, jakým se textu ujal soubor Škytafky z Aše, je velmi originální, a troufám si odhadovat, že jeho zpracování bylo pro herce velmi dobrou zkušeností. Dle mého je i velmi dobrou zkušeností diváckou. I když se jistě najdou diváci, kteří budou tvrdit, že odehrát divadelní představení téměř kompletně ve tmě je nesmysl a příčí se samotné podstatě divadla, pro mě byl tento zážitek silný a pozoruhodný. Zpočátku, kdy na scéně stojí zády připravena řada herců v černém, a jediným artefaktem na scéně je bicí souprava, máme pocit, že se bude jednat patrně o jakousi odrůdu divadla poezie. V konečném důsledku to není tak docela nepravda, až na to, že se kus téměř kompletně odehraje v čiročiré tmě. Překvapilo mě, že jsem nepociťovala nepříjemnost oné tmy, ba ani jsem neměla pocit „rozhlasovosti“. Vnímání kakofonie hudby, zvuků, slov a vět bylo zvláštním zážitkem, v němž sehrál významnou roli pocit sdílení energie společného prostoru. Jandlův zkratkovitý text tu ještě výrazněji nabyl znakové podoby, a jednotlivé etapy života člověka, (5 x jinak) stejně jako ozvuky historie 20.století, zde byly podány v pozoruhodné zvukové stopě, a působily srozumitelně. Mám totiž pocit, že mnohdy se v divadle příliš spoléhá na vizuální složku, a ta slovní (audiální) dostává lehce či těžce na frak. Voice-bandový způsob zpracování tématu s nejrůznějšími nuancemi, a vymazlenými zvukovými či vizuálními efekty (sporadické záchvěvy blikajících světýlek do úplné tmy) vykouzlily pozoruhodnou atmosféru, přičemž délka představení byla tak akorát, aby se diváci nezačali nudit. A tak jsem si na konci říkala, že podobný experiment by si měl jako účinkující i jako divák vyzkoušet každý z nás. Jana Soprová

Pro některé diváky nebyla úplná tma ideálním prostředím pro vnímání inscenace. „Když nic nevidím, cítím úzkost, nemohla jsem se představení plně věnovat a soustředit se na ně,“ řekl jedna z divaček. Jiní s tím ale neměli problém: „Měl jsem silný zážitek, líbilo se mi, jak pracovali s hlasem, někdy to znělo, jako by jich tam bylo sto,“ popisoval další divák. Někdo měl z absolutní tmy dokonce silný zážitek, protože ji normálně nemáme šanci zažít. Problematická byla pro některé diváky i přílišná hlasitost a agresivita projevu, které jim bránily se do inscenace ponořit. „Nestíhala jsem vnímat příběh, slyšela jsem jen zvuky a křik,“ popisovala divačka. Na Janu Mandlovou zvuk, který se přibližoval a vzdaloval, hodně zapůsobil. Tématem pro ni byl koloběh, kafemlýnek, který nás semele, dobytčák, který nás někam odváží. „Obraz vlaku pro mě také byl nejsilnější,“ řekla. Vladimír Fekar se zmiňovanou zvukovou agresivitou problém neměl. Přiznal ale, že na ní asi něco bude. „V tomto případě zřejmě pro většinu publika nebyla spouštěčem imaginace,“ uvažoval. Podle něj se dalo více pracovat s rozdíly v hlasitosti - dětská hra se v intenzitě zvuku stavěla na stejnou úroveň jako poprava. Petr Christov připomněl, že jde o rozhlasovou hru převedenou na divadlo. Nicméně rozhlasovou hru posloucháme z rádia, z aparátu, přístroje, v inscenaci se k tomu přidává tělesnost herců, která může diváky atakovat. Tematicky je podle něj zajímavý vztah mezi dětskou hrou na vojáky, která se posléze změní ve skutečnou válku se skutečným kvérem.

Šlíp a Špíny, Kladno: Příběh geekův Je to hlavně pro lidi z chotěboře Rozhovor Medeou, Pavlem, Fishbonem a Pan Danem (PD) Kdo dal prvotní impulz k nastudování této inscenace? Pan Dan: Prvotní impulz dal Pavel. Bavili jsme se o tom už dřív. Jezdíme na festival do Chotěboře (největší festival sci-fi, videoher, fantasy, comicsů, knih, anime - pozn. red.) Máme to tam moc rádi a právě proto jsme se to rozhodli udělat. Takže jte všichni fanoušci. PD: No jo. Ale ne zas takoví, co bijí celým svým srdcem. Medea: Je to hlavně pro lidi z Chotěboře. V představení máte spoustu odkazů na různé filmy. Dovedete je vyjmenovat? Pavel: Jasně. Vezmem to popořadě. Začíná to Dračím doupětem, když se tam házejí ty kostky. Sudičky, to je odkaz na pohádky. Potom stromy v lese, to má být Mario, ale nikdo to nechápe. (smích) PD: Pak ještě jeden odkaz na Maria, který taky nikdo nechápe: přijmení všech postav jsou jména nepřátel z Maria. Pavel: Potom Titanic. PD: Hudba, která tam hraje, je ze seriálu o pařanech. Medea: Pak jsou tam druidi, což je kompletně přeložený z WOWka (World of Warcraft je online hra - pozn. red.). Fishbone: Já jsem WoWko nikdy nehrál. Pavel: Já hodně. Souboj s pavoukem je vysloveně z toho. Pak tam máme Matrix a Pána prstenů. A „tohleto je součástí mého plánu“ je z ANIME, tam jsou Villaini. Proto se taky náš záporák jmenuje Vilém a Lenka je Lenka, protože je Milenka. A Ivan se jmenuje Ivan protože RANDOM („náhodné“ v hráčském slangu - pozn. red.). Medea: Šíp do kolene, to je ze Skyrimu. Pavel: Pak je tam Rainbow Dash. To je postava z My Little Ponny. Na to kouká tady Pan Dan. PD: Už na to nekoukám. A navíc je to jeden z nejvíc se šířících fenoménů a hlavně mezi chlapama. Počkat... Můj malý poník je nejvíce se šířící fenomén mezi chlapama? Na to se dívá moje osmiletá sestra. PD: No já na to koukal. My Little Ponny, Friendship Is Magic. (Všichni smích) PD: Je to dobře natočené. (opět všichni smích) Pavel: Pak je tam odkaz na Mafii. Fishbone: Něco jsme přeskočili, ale to je jedno.

Pavel: Ne, ještě nejsme ani v půlce. Potom tam máme: Umývárky-klišé, Zombíci, Vykoupení z Věznice Shawshank, Útěk z vězení, Vysavač-anime, Space Balls, Star Wars... Teď se chi zeptat, kdo z vás je největší geek? Pavel: Pan Dan. Liší se nějak reakce „fanoušků“ a ostatních lidí na vaši hru? Pan Dan: Pokud vezmeme, jak to fungovalo, tak se to nelišilo. Právě na Kladně k nám přišli i čtyřicátníci a chválili. Dokonce i primátor... kterej je asi taky fanoušek. Pavel: Vzpomněl jsem si na další odkaz. V Chotěboři na CDcon je vedoucí hrozně ulítlej na lesbičky, tak proto je tam ta scéna. PD: Ještě k těm lesbičkám, to je takový zajímavý fakt, bylo by zajímavé, kdyby na to někdo udělal studii: procento homosexuálů mezi fanouškama je poněkud vyšší. Pavel(šeptem(: PanDan není gay. PD: Holky, nejsem gay a jsem nezadaný. Fishbone: Ono vlastně všichni jsme nezadaní. (smich) Poslední otázka. Moc mě zajímá vaše odpověď protože byste byli první, kdo by mi na ni odpověděl kladně. Znáte Mighty Boosh? PD: Znám! Ale ještě jsem to neviděl. Medea: Já se na to pořád chci podívat! P.S.: Každý, kdo viděl Mighty Boosh, oznamte prosím tuto skutečnost kriplovi 2. -vsm-

RECENZE DO TÉHLE SMYČKY BYCH SE DOSTAL VĚRU NERAD Z Kladna zavítal na Mladou scénu Příběh geekův od souboru ŠLÍP A ŠPÍNY. A co že to ten Příběh geekův vlastně je? V první řadě hodinový prostor pro poměrně nevyrovnanou skládanku skečů, volně tematizovaných virtuálními světy počítačových her, kultovních filmů a známých knih z oblasti sci-fi a fantasy. Jde o případ autorského divadla, spojeného poměrně těsně s fanouškovskou komunitou, uzavřenou do výše uvedeného světa. Autoři deklarují, že nejde o fanouškovské divadlo. Myslím, že se mýlí. „Fanouškovské“ to je jistě víc než „divadlo“. Nechybí celá řada parodických prvků a citací, leckdy vtipně zasazených do dramatického příběhu. Kdo se neorientuje v žánru, nepostoupí do vyššího levelu. Téma počítačových her je značně ošidné. Počítačové hry jsou ve své podstatě nedramatické. Inscenátoři zjevně natolik podlehli jejich stylu, že dali vzniknout mimořádně nedramatickému divadlu. Divadlu, které postrádá dramatické napětí a které nedisponuje funkčním dramatickým konfliktem. Moc hezký a výsostně divadelní je pohyb různě barevných čepiček coby divadelních znaků pro tři hlavní postavy příběhu. Kdo má čepici na hlavě, ten se stává onou postavou. Herci si tak jednotlivé postavy různě půjčují, žonglují s nimi… Místy hravě, místy méně. Jde o nosný prvek. Tato divadelnost se ovšem v inscenaci jinak téměř neobjevuje. Většina dramatických situací postrádá zajímavé divadelní pojednání, chybí jim nápad. Situace s druhým zjevením sudiček v závěru hry je už doslova režijně i herecky bezradná. Nelze nevzpomenout ještě alespoň scénu s flipchartem, na který se při plánování strategie postupně kreslí jednotlivé znaky, z nichž se nakonec poskládá ustálený symbol ženských pohlavních orgánů. Nejsem puritán a dovedu si takové číslo na jevišti představit jako pointu vtipné a

divadelně nápadité situace. Taková situace se ovšem bohužel nekonala, a tak vtip působil jen jako laciná podpásovka. Abych inscenátorům nekřivdil, musím podotknout: sami v programu podotýkají, že půjde jen o soubor skečů. Vějíř úrovně jednotlivých slovních žertů je rozevřen hodně doširoka. Vtipné jsou například superschopnosti hrdinů, vycházející z českých přísloví: Moct lhát, ale nemuset krást; kopat jiným jámu, ale sám do ní nespadnout; mít koláče, ale nemuset pracovat. Naopak prdící scéna jako expozice otřepaného fórku „já na to prdím“ stojí na opačném pólu. A následná replika ve stylu „nejsi prdlá?“ už působí jako doslova zoufalecká snaha vyždímat z jednoho ubohého hospodského vtípku i tu nejposlednější kapičku. Rozhodně nelze hovořit o dobře vystavěném gagu. Programová brožura slibovala, že pro nezasvěcené bude připravena kopa absurdního humoru a komu by to bylo málo, může se těšit na realistickou lesbickou scénu. V příslibu absurdního humoru se brožurka spletla. Na festivalu, jehož dramaturgie nám nabídla Havla nebo Mrożka, nelze pojem „absurdní“ zaměňovat s pojmem „bezpředmětný“. Jak bych si byl býval přál, aby brožura kecala i v případě oné lesbické scény! Souboru se ji opravdu podařilo znázornit realisticky, bez jakékoli divadelní znakovosti krom toho, že role žen znázornili díky znakovací čepičce dva muži. Tahle scéna už byla skutečně daleko za hranicí dobrého vkusu. Inscenace se jistě cítí být vtipnou a svěží. Snaží se působit lehce, až improvizovaně. Nevím proč, možná proto, že na Mladé scéně máme tradičně improvizační seminář, vzpomněl jsem si na improligu. A napadlo mě, že polovinu fórů z téhle inscenace by průměrný rozhodčí improligy pískal jako fauly za podbízivost. V závěru hry padne otázka, jestli jsme se nedostali do smyčky… Do téhle smyčky bych se dostal věru nerad! Luděk Horký

SLOVOMRAK



„Představení mě zničilo, unavilo,“ zaznělo v úvodu diskuse. Podle některých diváků byl příliš dlouhé, bylo by lepší, kdyby je soubor zkrátil na polovinu. Někomu v inscenaci chyběl větší konflikt, nevznikalo v ní žádné napětí. „Pokud jdu na představení, čekám, že se bude vyvíjet, gradovat, ale kdybych tady přišla v půlce, byla bych na tom stejně jako kdybych přišla na začátku,“ řekla jedna z divaček. Na druhou stranu diváci ocenili, jak soubor dokázal zahrát všechny role ve čtyřech lidech a jak zvládl střídání rolí. Diváci, kteří neznali filmy, seriály a hry, na které inscenace odkazovala, také mluvili o tom, že se v ní ztráceli. V divadle je důležité, pro koho, v jaké situaci a v jakém kontextu představení hraju, připomněl Petr Christov. Může to být třeba vánoční besídka. Je ale takový tvar schopný komunikovat s divákem mimo cílovou skupinu? Řada vtipů podle něj nebyla funkční a herecká akce byla často jen nahozená a ledabylá, zanikal i slovní humor z textu v deníku, který nefungoval jako text. Podle Jany Mandlové si soubor zvolil příliš mnoho motivů a inscenace byla rozkouskovaná do řady detailů. Některé vtipy byly zbytečné až nevkusné a nefungovaly. Časem tak přestala vnímat a vypnula. Vladimír Fekar ocenil téma, které by mohlo být nosné: zkoušíme se vypořádat s tím, když se necháme uvěznit ve virtuálním světě a staneme se asociálem. Zajímavé může být i téma politiky, která se ukazuje jako další virtuální hra – a tak ji dnes často vnímáme prostřednictvím médií. Ale soubor si tato témata rozbil přílišným množstvím skečů.

RECENZE Návštěva u geeků V představení Příběh geekův se nám otevřel další paralelní svět, v němž fungují jiná nežli divadelní pravidla. Svět zvláštního časoprostoru, specifického humoru, hlášek a odkazů pro spřízněné duše. Davy fanoušků sci-fi a fantasy, RPG, a podobných vylomenin, které vytvářejí virtuální světy, mají svůj vlastní jazyk a téměř rituální zvyklosti. Když jsem před představením zalistovala ve scénáři, začala jsem se těšit na tento zvláštní způsob vyprávění a humoru. A myslím, že pokud bych toto představení navštívila samostatně, bavila bych se. Poučení z toho plyne, jak důležitý je kontext. V tomto případě kontext, v němž se představení ocitlo. Ten festivalový den se Příběh geekův ocitl v konfrontaci nejen s výrazně divadelně vzdělanými a poté této stránce velmi náročnými diváky, ale také v sérii vysoce stylizovaných scénických tvarů (taneční představení, specifický voiceband či open-air produkce). V této konkurenci se najednou příběh, který v prostředí spřízněných geeků zazáří, stal doslova divadelní Popelkou. Příliš dlouhý, příliš pomalý, příliš neumělý. Problém podle mě spočívá v samotné podstatě – počítačové, jakkoli dramaticky se tváří hry, jsou v podstatě divadelně nedramatické. Na jednom levelu se člověk může zaseknout libovolně dlouho, čas jako by se ztrácel, což ovšem ve světě dramatu (potažmo divadla) nefunguje. Jinými slovy – správný divadelní temporytmus ve světě počítačových her neexistuje. Navíc, kladené úkoly musí být stručné, úderné a řešení jasné. Což navozuje v divadelním prostředí plakátovost a přílišnou naivitu. A tak nakonec z kýžené divadelnosti v inscenaci zůstal jen vtipný nápad identifikace hrdinů podle čepiček, který se však v

hodinové inscenaci stal až stereotypem. Vedle rafinovaných hlášek a odkazů se tu objevily i značně prvoplánové aktuální narážky (viz přednáška a nákres politické struktury nejen s jednoznačně lascivním obrázkem, ale i polopatickým „dovysvětlením“). V každém případě je třeba ocenit čtveřici (či spíše trojici herců – mimo vypravěče), že se v příběhu neztratili a „čepičkovou štafetu“ zvládli s přehledem. Nicméně, ukázalo se, že říše divadla leží trochu někde jinde než svět geeků. Jana Soprová

Seminář MAGIE MASKY Svět je zvláštní místo. Člověk je tvor, kterého nejde jen tak pochopit. Rodíme se. Stárneme. Pracujeme. Milujeme se. Radujeme se. Smutníme. Takový nával emocí a různých druhů chování není možné zvládnout. Právě proto si lidé nasazují masky. Ve škole, ve společnosti, v práci. Předstíráme. Chráníme se tak před příliš krutou realitou. Právě ve chvílích nouze nejvyšší se maska ukazuje jako ideální nástroj ke zvládnutí všeho toho stresu. Maska nám dává jinou identitu. Jeden ze seminářů přehlídky Mladá scéna nese název Magie masky. Úkol od šéfredaktora zněl jasně. Přijít, sledovat, zaznamenat a napsat. Na můj vkus až nebývale zodpovědně jsem si nařídi budík na osmou ráno, tedy hodinu před začátkem semináře vedeného lektorkou Hankou Galetkovou. Samozřejmě jsem zaspal. O hodinu. Když jsem dorazil do třídy, kde se seminář koná, spadl mi kámen ze srdce. Hanka se s ostatními domluvila, že začnou o hodinu později, takže jsem vlastně měl ještě 15 minut rezervu. Zaujal jsem místo v koutě a čekal. Začínají se trousit první lidé. Přichází Hanka a hned formuje ostatní do kruhu. „A budeme péct štrůdl,“ říká. Každý jej peče na zádech toho druhého. Začíná to rozetřením mouky. Hodíme tam těsto. To potom rozválíme. Přidáme jablka, skořici, oříšky. „Rozinky ne,“ křikne jeden z „kuchařů“. „Dobře, dobře,“ odvětí Hanka. Štrůdl se ještě musí zabalit, potřít vajíčkem a vrazit do trouby = pořádná herda do zad. Úvodní oddechové cvičení máme za sebou. Nyní přichází čas na uvědomění si sebe sama. Všichni si lehnou, jen Hanka mezi nimi chodí a postupně mluví o všech částech těla. Od vlasů až po palce na nohou. Nejzajímavější částí dopoledne je jistě cvičení, při kterém každý postupně řekne své jméno a k němu udělá jednoduchý pohyb. Pamatovat, fixovat! Budeme totiž dělat choreografii právě z těchto pohybů. Je úžasné, co dokáží udělat dvě skupiny pouze s deseti pohyby (jenž se mohou několikrát opakovat), s dvěma rolemi papíru a modrou, zelenou a červenou lepenkou. Oba výstupy skutečně stály za to. První skupina, složená ze dvou pánů a tří dívek, oblepená zelenou izolepou (abych vám dal příklad, stejnou používá například Michal v Kouzelné školce) a hnědým papírem vchází na scénu. Jeden chlapík představuje kazeťák a jakmile mu hlavní cvičitelka zmáčkne na čelo, pouštím hudbu. A hned jsou slyšet známé fráze jako: A pěkně v bocích a ještě a ještě... pak se pseudocvičitelka se slovy: „A budem trochu sexy baby“ otočí na druhého pána ve skupině. Ten opakuje mechanicky její pohyby. První muž jen stojí a kouká. Zkrátka dokonalý kazeťák „Tak to stačí“, řekne hlavní protagonistka a zmáčkne opět svého „kazeťáka“. A odejde. Potlesk. Skupina druhá na to šla úplně odjinud. Žádná slova. Jen si stoupnou do kruhu (mimochodem samé dívky) a velice pomalu, trhavě předvádějí právě těch 10 povolených

pohybů. Objedou celé kolo a vše se opakuje! Rychleji a rychleji. Jasné sdělení: monotónnost všedního života v kontrastu s jeho hektičností. A abych nezapomněl samozřejmě morální úpadek lidstva. Víc jsme toho nestihli. Bylo totiž potřeba připravit všechno na závěrečnou předváděčku. A ta stála zato, ne?

Rozhovor Lektorce Hance Galetkové jsem položil ještě několik otázek: Ty jsi jako vedoucí semináře na Mladé poprvé? Už jsem tu byla před třemi lety jako lektorka semináře hra s předmětem a materiálem a minulý rok, kdy jsem mělá mít také Magii masky, se ale přihlásilo jen 7 lidí, a to bylo málo. Jak bys hodnotila letošní seminář? Tak to je těžké. Jenom vybrat kritérium... Ale pokud by to mělo být podle účastníků, tak musím říct, že moc ráda pracuji s mladými lidmi, protože jsou tvořiví spontánní a není potřeba dělat dlouhá připravovací cvičení. Co pro tebe znamená maska? Já osobně ji vnímám jako divadelní prostředek. Úžasný divadelní prostředek, který nabízí spoustu možností. A vůbec není jednoduché ji zvládnout, protože s maskou nabývá člověk jiné identity, stává se jinou postavou, jinou bytostí... klidně novou, nově vymyšlenou. A já jsem se tenhle rok snažila vytvářet neutrální masky bez výrazu, tak aby velkým dílem hrálo tělo. Šlo mi o to, vytvořit abstraktní masky. Měli jsme omezený výběr z materiálů. Takže jsme vyráběli pouze z igelitových tašek, izolep, iluminových a papírovách tácků. Jak ses k práci s maskou dostala? Velice mě inspiroval seminář Tatjany Brinkman z Nizozemské umělecké školy v Utrechtu. Pak jsem se tedy tímto zabývala dál a společně s Tomášem Volkmerem, který mi pomohl zase po výtvarné stránce. -vsm-

Noční Rozhovor s orgánem

Předváděčky

Mohla z toho být zpráva o policejní brutalitě, a krásná! Jenže dvojice policistů, které jsme potkali v ulicích nočního Ústí, byla velice milá a sofistikovaná. Dokonce jim ani tak nevadil náš hlasitý zpěv, jako spíš to, že někteří z nás neintonují. Rozhovor s těmito „dělníky policie“ jsem pořídil ve dvě ráno: Co říkáte na divadelníky, jsou horší než ostatní noční živly? To je otázka, jestli je tu běžně potkáváme. Každopádně divadelníci, to je taková jinačí sorta lidí. Já to hodnotím kladně. Jestli víc chlastaj, to neposoudím. Co to je dneska, kdo víc chlastá, kdo míň chlastá? Každopádně je to taková veselá sorta. Ale nemyslete si, já taky kdysi hrával divadlo. Na vojně. Hrál jsem třeba v Doktorský pohádce od Čapka. Na vojně jsem byl v Bechyni. Co jste tam hrál? Přímo toho kouzelníka Magiáše. Takže tak trošku vím taky něco. My jsme tady každý rok, sledujete, jak se to mění, když je tu festival? My jsme tu každej rok už kupu let. Já myslím, že se to nemění. Ani k lepšímu, ani k horšímu. Je to pořád pozitivní. Takže vůči nám nechováte žádnou zášť? Samozřejmě ne. Teď jde o to, že je krásná noc, teplounká, takže ono se to rozléhá. Lidi jsou tady sice trpěliví, ale víte sám - je teplo, člověk nemůže ani pořádně spát, ještě když mu do toho někdo zpívá, trošku naladěn nějakým alkoholickým nápojem... A jsou tam i tací, kteří nezpívají, kteří jenom křičí. Tak by mohli ti lidé co nemůžou spát, jít mezi nás a trochu tu úroveň zvednout. Mohli by přijít. Přijít si zazpívat, nebo vám taky rozbít nějaký ústa. Když tam dva, tři lidi zpívají a zbytek huláká... tak to je potom věc názoru.To je o tom, co je zpěv a zpěv, a tak dále... Dobře. Tak se přijďte zítra podívat na představení a můžete si za pět korun zakoupit náš deník.

-jxm-

Nejlepší představení - předváděčky práce jednotlivých seminářů - si pořadatelé Mladé scény tradičně schovávají na konec ;) Ať už šlo o čtení textů seminaristů Od nápadu ke scénáři, ukázku hudebního semináře Za hlasem, improvizací Ládi Kardy či semináře Magie masky, díky všem za odvahu, s jakou nám dali nahlédnout do kuchyně!

Kripl rubrika Tradice je sice tradice, ale jak kdysi řekl jeden moudrý člověk(tuším, že já): Všeho moc škodí. A protože stále platí heslo: Do třetice všeho dobrého, přinášíme vám poslední vydání rubriky, jíž vás provázejí veselí invalidové Barbora Chovancová (aka kripl 1) a Vítek Malota (aka kripl 2). Otázka pro dnešní den: Není. Kripl 1 si vážně promluví s kriplem 2 o podstatě a globálním dopadu kriploství. kripl 1: Jak si to představuješ? kripl 2: He? kripl 1: Nedělej hloupýho! kripl 2: Já vím... já jsem se nechtěl uzdravit. To není moje chyba. To já ne! ...Co máš s prstem? kripl 1: Přibouchla jsem si ho do dveří. kripl 2: Takže jsi teď kripl za nás oba! To je super! kripl 1: Jsem kripl na druhou. kripl 2: Ale já hluboko v srdci jsem stále kriplem. kripl 1: Víš co? Doběhni mi pro cigaretu... /kripl 2 se zvedá a plavým krokem laně vybíhá ze scény/ A to je konec kR.I.P.l rubriky.

TESTOSTERON Náhoda, nebo cokoli jiného tomu chtělo, že jsme se letos v MLADÉ NA MALÝ sešli samí muži - a jací! V redakci nemáme nic ženského rodu, snad kromě depky. Ještěže nám Lenky občas přinesou vodu nebo chlebíček. A proto máme rubriku Testosteron, kde můžeme své mužství ventilovat. Pro poslední dávku testosteronu jsme vyrazili do terénu. Lukáš se vrátil ve dvě čtyřicet z průzkumu, zvrhl flašku na stole a pravil: „Není radno zahrávat si s ohněm!“ Dále podal zprávu o hitech dnešní noci, které v nás vzbouzí všelijaké asociace...

Kam Dál? Středoškolský IMPROSLET 27. - 29. září 2013 Ústí nad Orlicí Letošní středoškolský improslet se uskuteční tady na Malé scéně v Ústí nad Orlicí poslední zářijový víkend. A bude tu samozřejmě i Láďa! Nenechte si ujít jedinečnou příležitost! Víkend plný improvizace i pro úplné začátečníky i pro staré dobré týmy. Na požádání pošlu přihlášku! Přijímáme celé týmy i jednotlivce. Tak tedy v září na shledanou Lenka Huláková, [email protected]

- Na kolena, na kolena, na kolena... - Jednou mi fotr povídá, zůstali jsme tu sami dva... - Šu, šu, šu. Šu, šu, šu. Šu, šu ,šu ,šu ,šu ,šu, šuphotam... - Drž mě pevně... - Pálíš doutnáš, nehoříš! - Jsme tvrdý, jak tvrdý je lano, co kde by nás poutá

OMLUVY Vaše nejoblíbenější rubrika je tady! Rádi bychom se omluvili, že se dnes nemáme za co omlouvat. Ne že bychom v minulých číslech nenasekali nějaké chyby, ale nikdo se explicitně nepřihlásil s žádostí o jejich opravu, takže jsme se rozhodli, že budeme hrát mrtvého brouka. Takže přijměte naši omlouvu za to, že sse neomluvitelně neomlouváme. Sorry!



výsledková listina Mladé scény 2013

5

Lektorský sbor ve složení Jana Mandlová, Petr Christov a Vladimír Fekar udělil tato ocenění: Ocenění Patriku Kroftovi a Janu Pikousovi ze souboru Logicus Theatrális za text k inscenaci V zajetí logiky Souboru Cin Cink Cirk za vtvarně-pohybové řešení inscenace Cink? DS Saši Liškové, ZUŠ Jihlava za inscenaci Rozpal mě, sakra! Souboru Děti veselé za scénickou iterpretaci textu Elfriede Jelinek v inscenaci brigita heinze nenávidí Souboru Roztočená Vrtule za scénicko-režijní koncepci inscenace V sobě

Do programu Jiráskova Hronova 2013 lektorský sbor doporučil a nominoval tyto inscenace: Doporučení brigita heinze nenávidí souboru Děti veselé Něco z Adriana souboru Ročníkový soubor divadla Vydýcháno

Nominace Rozpal mě, sakra! souboru DS Saši Liškové, ZUŠ Jihlava blok dvou inscenací: Barokní fuga souboru Taneční a pohybové studio Magdaléna a Cink? souboru Cink Cink Cirk

Roztočená Vrtule, Slaný: V sobě do hry promítáme své životní zkušenosti Rozhovor se souborem Roztočená Vrtule Čím vás text oslovil, proč jste se ho rozhodli inscenovat? Zaujala nás forma deníkového záznamu, což je pro nás i literárně zajímavý útvar; například věty bez sloves a tak. Při diskuzi jste zmínili, že hlavní role se upravovala na tělo herečce a třeba „zmrzlinový motiv“ vychází z její vlastní zkušenosti. To aby se mohla do role lépe vžít? Aby to bylo více autentické. Do inscenace se promítají naše životní zkušenosti, a to jak herečky, tak režisérky. V sobě má komorní obsazení. Několik postav tak má dvojroli nebo se tam ani fyzicky nevyskytují. Vymysleli jste to tak záměrně, nebo vás limitoval počet herců? Nejsme limitovaní počtem herců. Myslíme ale, že málo herců zde přispívá ke komornější atmosféře. A tak, jak jsou dvojrole vystavené, je to snad přehledné a diváka to nemate, alespoň doufáme. Máte v současnosti jako soubor na repertoáru více inscenací? V Bechyni jsem viděl třeba Vlak do Procoptonu, to stále hrajete? Vlak do Procoptonu už nehrajeme. Nyní máme v plánu rozpracování hned několika představení: chystá se hra pouze pro dva herce, která už je ve fázi zkoušení. Hra pro celou skupinu členů se zatím připravuje. Jinak ještě stále hrajeme hru Jezení, se kterou jsme se zúčastnili Šrámkova Písku a na kterou dostáváme stále nabídky. Tuto hru se nám ještě nechce opouštět. Při jakých příležitostech si přes rok můžete zahrát? Máte domovskou scénu, nebo jen využíváte jednorázových nabídek a festivalů? Jak často zhruba hrajete? Teď hrajeme poměrně často. Nejvíce v rámci přehlídek, máme ale i nabídky na různé festivaly. Také máme vlastní domovskou scénu, kde se například jednou za rok koná přehlídka Křižovatky a kde mimo jiné hrajeme i pro veřejnost. Zkoušíte inscenace i po premiéře? Měníte je? Inscenace zkoušíme neustále předtím, než někde vystoupíme. Také je upravujeme podle reakcí diváků a poroty, např. na krajských kolech či na bechyňském Nahlížení. Zpětná reakce nám mimo jiné velmi pomáhá k tomu, aby poté hra byla pro diváky co nejčitelnější. -luč-

RECENZE PŘÍLIŠ UKÁZNĚNÝ VETŘELEC Poslední festivalový den důstojně zahájil divadelní soubor Roztočená Vrtule ze Slaného. Pod názvem V sobě přivezl vlastní dramatizaci knížky Petry Soukupové Marta v roce vetřelce. Dramatizaci napsala bezpochyby zručně režisérka inscenace Kateřina Oplatková Rezková s použitím životních zkušeností a některých zážitků členů souboru. Hlavní hrdinkou divadelní adaptace se stává devatenáctiletá Lucka. Lucčin život se zdá být pro několik nejbližších let celkem jednotvárně nalajnovaný. O prázdninách si vydělává jako brigádnice v cukrárně, kde točí pořád dokola dva druhy zmrzliny a vysvětluje lidem, že třetí druh nemají. Třikrát týdně jde na pivo. A už brzy nastoupí na vysokou školu. Pak najednou přijde on. A ona se nechá sbalit. A taky zbouchnout. To sice nebylo plánované, ale byla to přece láska. Jediná potíž je v tom, že o miminku, které je na cestě, se Lucka dozví krátce potom, co odhalí, že byla podváděna. Že tatínek jejího dítěte už jednu manželku a jedno děťátko má. A že je miluje... Příběh je vyprávěn prostřednictvím pěti postav v provedení tří herců. Lucka nám sděluje své zážitky, zhmotňuje nám své deníkové záznamy dílem formou vyprávění, dílem v dialozích s matkou, otcem, sestrou nebo Robertem (to je on). Byl by to vcelku banální příběh, kdyby se omezil pouze na děj. Těžištěm inscenace je podávání zpráv o tom, co, jak a proč hrdinka prožívá. Jde o přelíčení sugestivních prožitků mladé ženy, které se ze dne na den natrvalo mění život. Inscenace se s tímto úkolem vypořádává velmi poctivě. Nic není ponecháno náhodě. Lucku hraje Lucie Falcníková a v

jejím dramatickém jednání není nic obecného. Přitom stojí před nelehkým úkolem vyjadřovat se nejen slovem, nýbrž i stylizovaným pohybovým výrazem, když herecky pojednává složité vnitřní pocitové procesy... K tomu jí vydatně pomáhá ústřední scénický objekt, který umocňuje dojem její tísně a se kterým vstupuje ve scénách, vyjadřujících sugestivní vnitřní zážitky, do kontaktu. Scénografie je ostatně promyšlená celkově, důmyslně kombinuje pouhé tři barvy, šedou, bílou a růžovou. Totéž platí o kostýmech, jejichž obměny během hry přísně korespondují s tématem. I přes všechny klady mám s inscenací jeden problém. Je příliš ukázněná. Místy až sterilní. Už jsem řekl, že nejde o příběh, ale o to, jak se s tímhle svým příběhem vyrovná nebo nevyrovná hlavní hrdinka. To ona má v sobě vetřelce. Z jejího jednání dobře čtu, jak se odvíjí příběh okolo. To, co se odehrává uvnitř jejího nitra, jako by od prvního okamžiku zjištění početí dítěte nemělo další vývoj. A to je škoda, protože lineární vyprávění příběhu v této inscenaci nestačí. Inscenace pak působí na diváky ukázněným sentimentem, který nás nedokáže dostatečně silně strhnout ke ztotožnění. Ovšem uvědomuji, že to nemusí platit o všech představeních. Pro vývoj k lepšímu má tahle precizně postavená inscenace všechny předpoklady. Luděk Horký


RECENZE Cesta k dospělosti trnitá Inscenace V sobě souboru Vrtule ze Slaného v sobě spojuje téma, které je bezpochyby atraktivní pro mladé lidi na začátku života, s dobře promyšlenou divadelní formou. Je tedy tím, co právě na Mladé scéně nejspíše očekávám. Inspirací byla knížka Petry Soukupové Marta v roce vetřelce, psaná jako deník. Její zápletka se může zdát z pohledu dospělého v podstatě banální. O posledních prázdninách před vysokou se Lucka zamiluje. Vztah s ženatým (což jako diváci tušíme od počátku, ale Lucka ne) Robertem nezůstane bez následků. Příběh je pro scénickou verzi upraven, a jak tvůrci přiznávají, obohacen vlastními zážitky a pocity. Tím, narozdíl od knihy, která působí poněkud vykalkulovaně, dodali textu žádoucí nádech autenticity. Lucie Falcníková si se zvláštním jazykem Soukupové poradila bez problémů, a dá se říci, že se s hrdinkou dokázala do značné míry ztotožnit. Divadelní podoba příběhu, který se od tématu – tedy výrazné zaměření na sebe samu a přesvědčení o správnosti svého pohledu svět- neodchyluje, a nepokouší se do něj propašovat nějaké velké myšlenky. Objevují se tu tedy motivy pro tento způsob vidění obvyklé – deziluze, generační spor s rodiči, konfrontace s otravnou sestrou, idol, který se ukáže být zrádcem, škola, která nebaví, a velký žal, kterému se mladá žena cele poddává. Proměny kostýmu (variace růžové, černé, šedé a bílé – vrstvy, které hrdinka s proměnou své situace postupně svléká), stejně jako omezená plocha stolu, na němž se pohybuje jako v uzavřeném světě, z něhož není úniku, jasně ilustruje její

Představení znamenalo pro většinu diskutujících diváků silný zážitek. „Herci byli skvělí, měli dobře vymyšlené, jak měnili role, neměl jsem problém se v tom vyznat,“ vyslovil svůj názor jeden z diváků. Diskuse se dotkla i toho, zda je inscenace založena na autentických zkušenostech herců: „Nevím, jestli je to podle skutečného zážitku, ale přišlo mi to velmi reálné, je možné, že se to děje.“ Diváci ocenili i minimalistickou, ale funkční scénu: „Líbila se mi práce se stolem – herečka nejdřív žila na něm, pak postupně scházela níž, až byla na dně, byl to skvělý nápad.“ Citlivé téma, které mohlo skončit patosem, bylo zpracované civilně, minimalistickými prostředky, propracovaným a prostřednictvím působivého znakového systému. S tím souhlasil i Petr Christov: „Inscenace má jasné znaky, člověk by musel být blbec, aby například nepochopil, co znamenají jednotlivé barvy,“ uvedl. Znaky jsou ale podle něj při své jednoduchosti velmi silné. Text vychází z deníkových zápisků, a je dobře, že není doslovný. Kdybychom měli převyprávět příběh, byla by to banalita. Ale soubor podle Christova volí takový klíč, že jsme s herci schopní příběh sdílet. Přitom nesklouzne do kýče. Zároveň je v inscenaci humor, který nabízí možnost najít si odstup. Vladimír Fekar ocenil výtvarné řešení a schopnost zacházet v herectví s věcností, což v divákovi otevírá imaginaci. Znakovost je čistá a soubor si s ní vystačí. Pomáhá i to, že je inscenace krátká, jinak bychom asi čekali nějaké další ozvláštnění prostředků. Jana Mandlová měla největší zážitek z výtvarněscénického řešení. V příběhu ji bylo trochu líto, že je tak lineární a hlavní postava v podstatě nemá vývoj.

nelehkou cestu k dospělosti. Hrdinka prostřednictvím slov z deníku, nejrůznějších praktických i nepraktických činností a dialogů s dalšími postavami (další dva herci ztvárňují celkem čtyři charaktery), zveřejňuje svůj vnitřní svět, a své (značně zkreslené) názory na svět skutečný. Tyto scénické znaky, doprovázející příběh, mohou chvílemi působit až příliš přímočaře. Osobnost hrdinky se příliš nevyvíjí – jinými slovy, reaguje jen na to, co ji bezprostředně potkává. Tím se může zdát postavou možná až příliš lineární, nepřekvapivou. Možná, že právě prezentace takového univerzálního příběhu jako svědectví o tom, jak diametrálně se může osud člověka proměnit během jednoho roku, byla záměrem. Jako celek působí inscenace kompaktně, logicky a má svou nevtíravou autentičnost. Jana Soprová

Ročníkový soubor divadla Vydýcháno : Něco z Adriana největší úspěch je, že je na nás vidět radost Rozhovor se souborem Divadla Vydýcháno z Liberce Kdo přišel s nápadem sehrát právě deník Adriana Molea? Všichni: Míša (Vedoucí souboru pozn. red.) A nevadilo vám, že se tato literární předloha objeví na nějaké přehlídce každou chvíli? - Pro nás to byla úplná novinka. To, že se tak často hraje, jsme se dověděli až po nějaké době. Spíše jsme se potýkali s vžitím se do třináctiletého kluka. - Hodně jsme to přepisovali, seškrtávali a je pravda, že některým z nás to moc nesedlo... Jakou vypovídací hodnotu pro vás tedy má tento text Sue Townsendové? - Mně přijde, že tím, jak je to psané ve formě deníku, je to vtipné... a pro věkovou kategorii 13-14 let je to asi dobré. Ale osobně - já Adriana rád nemám. - No on je hlavně strašně blbej... ale hrozně. - Neskutečně naivní. - Míša: Ale pravda je, že před dvěma roky jste se na to taky dívali jinak. Začali jste tedy před dvěma lety? - Jo. Rozdělili jsme se na skupinky a zoušeli různé scénky. Vytáhli jsme z nich to nejlepší. - Začalo to tím, že si každý přečetl knihu... no skoro každý. (smích) Je Mladá scéna první soutěžní přehlídka, které se s představením účastníte? - Nejdřív jsme to zkoušeli na soutěži základních uměleckých škol, kde jsme dostali doporučení, které nevyšlo. - Potom jsme s tím byli na Přemostění v Mostě, to už bylo v rámci Mladé scény a odtamtud jsme se dostali sem. - Pak jsme také vystoupili jako inspirativní představení ve Svitavách (přehlídka dětského divadla - pozn. red.) Jaké jsou divácké ohlasy? - Je to dělané hlavně jako humorné představení, nicméně dost lidí říká, že je tam je takové množství vtipů, až nestačí spoustu z nich sledovat, a valí se pořád další a další. - Já to nechci nijak soudit, ale nevím jestli by mě to vůbec bavilo, kdybych byl v roli diváka. Ale něco jiného je v

Adrianovi hrát, to mě baví. Vlastně to, že je na nás vidět radost ze hry, to považuju za úspěch, to je důležité. Jinak by nemělo smysl to vůbec hrát. Nebyl problém s tím, že Adriena hraje několik z vás? - On to byl záměr. - Mluvilo se taky o odlišení Pandory, napřílkad jinou kravatou, která by se předávala. - Ale v poslední hře jsme měli dvě hlavní postavy a ostatní si vůbec nezahráli. - Byli křoví. -vsm-

RECENZE ADRIANOVU ENERGII BYCH CHTĚL MÍT! Ročníkový soubor libereckého divadla Vydýcháno uvedl na Mladé scéně Něco z Adriana. Divadelní adaptace známého románu Tajný deník Adriana Molea spisovatelky Sue Townsendové vychází evidentně z procesu her a etud dramatické výchovy. Na svém kontě ji má celý herecký kolektiv s dominantním podílem M. Homolové. Na divadelní inscenace, vykazující na národních přehlídkách stopové prvky dramatické výchovy, bývám v posledních letech opatrný. Příliš často se stává, že v nich je divadlo více prostředkem než cílem. O Něčem z Adriana to rozhodně neplatí. Jde o vynikající, energií nabité a plnohodnotné ansámblové divadlo! Dobrý je už výběr epizod, které adaptace znázorňuje. Jsou to především ty, které mají méně intimní charakter a které umožňují aktivní zapojení celého souboru. Herci jsou po celou dobu všichni na scéně a všichni se zapojují velmi aktivně do dramatických situací. Princip jevištního ztvárnění je výsostně antiiluzívní. Herci sami znázorňují vše, co je na scéně třeba mít. To dává vzniknout nápaditým etudám, když herci znázorňují svými těly např. budík, který přestane zvonit až po pořádné (dobře gagované) facce, schránku na dopisy nebo mikrofon a celé zařízení hlasatelny školního rozhlasu... Tam, kde hrozí klišé, pomůže originalita zpracování. Kupříkladu otevírající se vstupní dveře do domu jsem viděl podobně pojednané v dramaťáku již

bezpočtukrát. Tady víme, že nás za nimi má čekat starý muž. Dveře se otevřou a my ho vidíme. Ovšem nežli se stihneme zklamat nepřekvapivostí, zjistíme, že to je jen starý holub za dveřmi uvízlý. Ten odletí a za ním stojí teprve ten, koho jsme čekali. Jednoduchý a přitom tolik důležitý fór jako záruka divadelně překvapivého řešení. Takových a ještě mnohem lepších příkladů by bylo možné uvést nekonečné množství. Inscenace byla našlápnutá jak hravostí, tak energií, a řemen jí ani na okamžik nespadl. V roli Adriana se herci v průběhu představení střídali. Znázorňoval ho vždy ten, kdo třímal v ruce deník. Jednoduchý a přehledný princip. Jen na začátku hry bylo předávání deníku kapku křečovité (ve snaze o tempo) a myslím, že nebylo třeba předstírat, že do deníku prstem cosi zapisuji (jak výjimečně někteří herci činili). Zajímavý byl také způsob, jakým herci zajišťovali scénickou hudbu. Pouštěli ji přímo z mobilního telefonu, přiloženého k mikrofonu na forbíně. Výběr hudby citoval slavné filmy a měl vždy parodický vztah k dění na scéně. Inscenace působí jako dobře namazaný strojek a přitom ani v nejmenším nevzbuzuje dojem secvičenosti. Patří k tomu nejlepšímu, co jsme mohli na letošní Mladé scéně vidět. Adrianovu energii bych chtěl mít! Luděk Horký


Diváci oceňovali energii, která při představení z jeviště šla. „Líbilo se mi, že herci udrželi temporytmus, byli po celou dobu našpláplí a maximálně využili scénu,“ vyjádřil se jeden z diváků. Další vyzdvihl nápadité ztvárnění konkrétních prostředí či rekvizit: „Vždycky oceňuju představení, kde nejsou rekvizity, protože se pak nemusí nic tahat. Hodně mě pobavil nápad s mikrofonem z vlasů.“ Pozitivní bylo také to, že soubor výborně fungoval jako skupina: „Líbilo se mi, že byli všichni celou dobu na jevišti, ale nebyl v tom chaos.“ Vladimíra Fekara nadchla hravost a suverenita dětských herců. Nevelký zájem o diskusi nad představením si zdůvodnil tak, že diváci asi ani necítí potřebu si svůj zážitek pojmenovat víc do hloubky. A to podle něj není málo. V představení nejde o důležitá témata z knihy, ale o čirou divadelní hravost. Peripetie, jako je třeba rozpad rodiny, zde nejsou vnímány jako tragické. Výsledný tvar přitom nepůsobí nacvičeně, což u podobných inscenací často hrozí. Pro Janu Mandlovou šlo o studentské divadlo v nejlepším slova smyslu. Díky vyladěnosti byla skupina zahrát jednu postavu skupinově s velkou dynamikou. Herci byli jedno tělo. Petr Christov ocenil, že je inscenace hravá, a že je vidět, že baví i herce. Ani jemu nevadilo, že se v ní neřeší hluboká témata. Rozdělení jedné postavy do více herců není podle něj revolučně nový přístup, ale v této inscenaci funguje. Inscenační nápady přitom nejsou laciné a doslovné. Herci sami ze sebe vytvářejí prostor pro diváckou imaginaci.

RECENZE Energetická bomba z Liberce Divadlo Vydýcháno ze ZUŠ Liberec je se svou inscenací Něco z Adriana ukázkou, jak může vypadat výsledek dobré dramatické výchovy, jejímž základem je nejen rozvíjet fantazii generace hereckých benjamínků, ale taky jí dodat chuť do další divadelní práce. Východiskem se stala literární předloha Tajný deník Adriana Molea, z něhož si soubor vybral jednotlivé epizody, a s velkou energií a vynalézavostí je zpracoval formou etud. Dotýkají se důležitých událostí v životě Adriana, konfrontují jeho vztah k vrstevníkům, rodičům i dalším lidem, ale také zvířatům a předmětům, které je obklopují. Název inscenace vychází z toho, že v každém z herců je kousek z puberťáka Adriana – a tak nepřekvapuje, že si jednotlivci předávají hlavní roli jako štafetu. Tento základní princip není nikterak nový, ale to vůbec nevadí. Nové, a v detailech překvapující vtipem, bohatou představivostí, schopností zkratky a doslova ohňostrojem nápadů, je scénické zpracování. Děti oblečené ve stylizované školní uniformě (doplněné černými podkolenkami a ponožkami, které se ve chvíli vzpoury mění v červené) se totiž neproměňují jen v další postavy děje, ale také ve veškeré scénické prvky. Přitom je jasné, že to vše si děti vymyslely samy, neboť hravost a typ humoru odpovídá jejich věku a působí naprosto přirozeně. Ve vzpomínkách diváků jistě zůstane kromě oblíbených skřípajících dveří ztvárnění budíku, dortu se svíčkami či ohňostroje. K dotvoření atmosféry navíc přispívá i originální hudební doprovod, kdy jsou náladotvorné hity pouštěny do mikrofonu z mobilu. I když život Adriana není tak úplně procházkou růžovým sadem, hrdina (v

několikanásobných variacích) se dokáže se situací vyrovnat s vtipným nadhledem dětské naivity, ale zároveň se ponořit i do sladkého poblouznění první lásky. Celé představení je doslova nabito energií, která (byť diváky neatakují) přirozeně proudí do hlediště. Tak, že by si i každý dospělý rád vyzkoušel, jestli dokáže taky tak vtipně a výstižně zahrát třeba vodovodní kohoutek. Jana Soprová

Obzor českých paní a dívek a Strana mírného přerodu: Chlapec s buclatýma rukama tohle je představení do hospody Rozhovor se souborem s tím dlouhým jménem, které vidíte výše ;) Máte docela zajímavý název, není-liž pravda. Mirek: Vzniklo to vlastně loni touhle dobou na tomhle místě. Ema: Jsou to Haškovy názvy – jeho mystifikace. Takže soubor vznikl speciálně pro toto představení? Mirek: V podstatě ano. Viděl jsem od Emy představení Dekameron a chtěl jsem k ní hrozně nastoupit, ale ona měla vždycky jenom dospělé. Tak jsem si říkal, že když jsem konečně dospělý, tak to dáme dohromady. Ema: Chceme hrát Haška dál, ať se děje co se děje, ale další představení už v téhle sestavě dělat nebudeme, protože Eliáš odjíždí do Skotska. A kluci hlavně dělají s Filipem Humlem, s Qéčkem a jsou tím docela vytížení. Představení má specifickou poetiku. Je Hašek z vašeho oblíbeného období? Ema: Mám pocit, že jsme to všichni přijali tak nějak za svého. Mirek: Byla to obhajoba Haška, že byl spisovatelem. Je to z toho důvodu, že existují dvě skupiny lidí, půlka Haška uznává jako spisovatele a druhá ho bere jako opilce. Na základě toho naše inscenace vznikla. Eva: Jsou to čtyři Haškovy povídky. Jedna celý tvar spojuje, to je Dušička Jaroslava Haška vypravuje, a do ní jsou vloženy další tři povídky. Vybírala jsem je já. Měli jsme jich vlastně víc, ale u toho ještě nebyli kluci, ti mě oslovili až loni tady. Tyto povídky jsou podle mě typicky haškovské a nejsou o Švejkovi, protože to jsem dělat nechtěla. Myslím, že vystihují různé polohy Haškovy tvorby. Proč jste si pro hraní vybrali právě prostor na zahradě? Mirek: Hlavně je třeba říct, že tohle je představení do hospody. Tam si člověk dá pivo a další věci potom neřeší. Ema: Ale tenhle prostor mi přišel dobrý. Ještě včera jsem se dívala na předpověd počasí a tam bylo, že bude zataženo, ale nebude pršet. Nakonec teda bylo horko. Mirek: Hlavně je tu spousta přírodních kulis, to je úžasné. Ema: Jen jsme to museli hodně přispůsobit a neměli jsme moc času na zkoušení, protože kluci museli přijet až dneska. A tím velkým prostorem se to asi hodně natáhlo.

Jaký to je pocit hrát poslední představení na přehlídce? Ema: Není to moc příjemné, no. Myslela jsem si, že to bude takové pěkné zakončení, ale nějak to nevyšlo. Přišlo mi, že diváci představení na sluníčku tak nějak přetrpěli, ale že s námi moc nešli. Já sluníčko nesnáším, ale šla jsem si na ně stoupnout, abych měla stejný zážitek, a zvládla jsem to. Mirek: Ale s tím se musí počítat, nedá se na to vymlouvat. A klasická otázka - skrytým tématem přehlídky je „probuzení“, vidíte k němu paralely ve svém představení? Mirek: No určitě, hned na začátku se Hašek probudil z mrtvých, to je podle mě úplně přesné. Je zajímavé, že všichni, kterých jsem se ptal si tam okamžitě nějakou paralelu našli. Eliáš: Chtěla bych ještě říct, že mi přišlo hezky symbolické, jak představení, které se tu loni upeklo, letos Mladou scénu zakončovalo. Je tomu přesně rok. -jxm-

RECENZE PODMANIVÁ C. K. ATMOSFÉRA Z Hradce Králové dorazil na Mladou scénu Chlapec s buclatýma rukama. Inscenaci připravili společným úsilím Obzor českých paní a dívek a Strana mírného přerodu jako melodramatický opus o Jaroslavu Haškovi. A proč ne, Hašek si to zaslouží, a to nejen s ohledem na jeho výročí. Z inscenace je dobře patrné, že režisérka Ema Zámečníková má k Jaroslavu Haškovi silný citový vztah a že má dar touhle láskou nakazit i herce svého souboru. A do určité míry i všechny diváky. Proč píšu, že jen do určité míry? Protože se domnívám, že nevsadila na dobré dramaturgické karty. Inscenace je kombinací čtyř Haškových povídek: Dušička Jaroslava Haška vypravuje, Hudební skladatel Chlanda, Batistový šáteček a Reelní podnik. Sice dokážu velmi dobře pochopit lásku k téhle literatuře, nedokážu si však odpovědět na otázku, proč právě na tyhle povídky padla volba. A odpověď mi nadala ani inscenace sama. Na začátku je mi nabídnuto několik životopisných údajů o Jaroslavu Haškovi a je skvěle navozena loudavá a podmanivá C. K. atmosféra. Mimo jiné díky zajímavě stylizovaným kostýmům a hudebnímu doprovodu, kterému dominuje svým charakteristickým sytým zvukem akordeon. To všechno

ve mně probudí tušení, že by mohlo jít o jakýsi „kabaret Hašek“, o koláž, která přede mnou a spolu se mnou zhmotní osobnost milého slavného a kontroverzního českého spisovatele. Když je exponována povídka o Dušičce Jaroslava Haška, která vypravuje, jsem ještě šťastnější. Tahle povídka by mohla dát takové koláži vynikající rámec. Zápletky a témata ostatních povídek už mě zajímají méně. Vlastně mě postupně začínají nudit. Jednotlivá čísla se zdají být nekonečná. Ačkoliv rozvolněné pohodové tempo takovému melodramatu o časech za císaře pána sluší, já s ním postupně ztratím kontakt... Nicméně musím zmínit dobrou vybavenost herců, velmi přesnou míru stylizace hereckých výkonů směrem ke kabaretní nadsázce a lehkosti, a v neposlední řadě vysokou hudební úroveň inscenace. Chvíli jsem přemýšlel, jestli hře neublížil prostor. Hrálo se totiž na zahradě Malé scény. Prudký travnatý svah divadelní akci slušel. Ale diváci seděli celou dobu na prudkém slunci. Nemohu se zbavit dojmu, že by inscenaci nejlépe vyhovoval hospodský sál. Myslím, že Hašek by souhlasil. Nicméně jsem stále více přesvědčen, že hlavní problém inscenace nespočívá v prostoru, nýbrž v dramaturgii. Luděk Horký


RECENZE Hašek s Dušičkou do nebe letěli Obzor českých paní a dívek a Strana mírného přerodu ze ZUŠ Střezina Hradec Králové na závěr festivalu uvedli mix povídek z pera Jaroslava Haška v úpravě Emy Zámečníkové pod názvem Chlapec s buclatýma rukama. Svou inscenaci tentokrát rozehráli v zahradě Malé scény, a podařilo se jim docela zdárně a malebně ovládnout její prostor. V rámci festivalu nepříliš často viděné vypracované kostýmy (včetně proměn jednotlivých postav drobnými detaily, ale např. i maskou) potěšily, stejně jako hudební doprovod harmoniky Ilony Skrbkové. Příběh se odvíjí od odhalení sochy kultovního spisovatele, a popisu jeho smrti v Lipnici, kdy se jeho dušička vydává do nebe, ale u nebeské brány je zastavena nekompromisní česko-ruskou milicí, která ji odmítne vpustit. Text si lehce pohrává s některými fakty z Haškova života (např. jeho výrazné propojení s Ruskem, alkoholismus, vztahy se ženami apod.), ale soustředí se především na některé jeho povídky, které se pokouší naroubovat do děje - tedy Haškovy obhajoby, která by pomohla jeho duši dostat se do nebe. Potíž je v tom, že diváku neznalému podrobnějších souvislostí Haškova života, mnohé uniká, a některé jistě promyšlené gagy jdou tedy do prázdna. A obsah začleněných povídek se zase zdá z dnešního hlediska poněkud archaický a jejich zápletky nepříliš zábavné. Navíc je třeba připomenout, že plenérové hraní má kromě výhody atraktivního prostředí, také své pasti. V tomto případě jsou to chvílemi přímo hmatatelné poruchy temporytmu, a v důsledku toho nedostatečný kontakt s diváky, jakkoli se o něj herci snaží. Na druhé straně je ovšem vidět, že všichni přítomní vědí, o čem hrají, dokážou potěšit detaily stylizovaných postav i velmi dobře znějícím zpěvem. A je tu i pointa, v níž si společně s Haškem můžeme uvědomit, že mnohem důležitější než prezentovat se svou slávou a zásluhami je jednodušší přiznat své slabosti a handicapy, které nás přiblíží lidem i nebi. Jana Soprová

Jedním z témat diskuse bylo prostředí zahrady, ve kterém se představení odehrávalo. Nejenže diváci seděli na přímém slunci, což mnoha nepřipadalo jako nejlepší řešení, ale některým připadalo, že by se inscenace více hodila do odlišeného prostoru: „Přišlo mi, že bych si představení víc užil třeba na ulici,“ řekl jeden z nich. Někteří ocenili střídmost, se kterou bylo téma zpracováno: „Líbilo se mi, že představení nebylo přecpané vtipy – bylo jich jen pár, ale dobře vyzněly,“ pojmenoval svůj dojem jeden z diváků. Ozvaly se ale i negativní reakce: „Mezi mnou a hrou nic nepřeskočilo, nevím, jestli to měl být životopisný příběh, nebo jestli soubor hledal nějaké téma,“ přiznal jeden z debatérů. Další poukázal na velmi pozvolný temporytmus představení, který jako by nastoloval atmosféru první republiky. K tempu se vrátil i Petr Christov, podle kterého má představení jasnou vizualitu, jasnou poetiku a prostředky – například právě pomalé tempo – a pokud na ně přistoupíme, může k nám inscenace promlouvat. Vypráví jakýsi apokryfní příběh o Haškovi. Zajímavé je téma, že pro toho, který je nad námi, není důležité, že je někdo spisovatel, ale to, že je alkoholik. V představení dobře fungovala živá hudba, která vychází z tehdejší doby a Haškovy tvorby. Vladimír Fekar za nejnosnější považuje povídku Dušička Jaroslava Haška vypravuje. Ostatní povídky mu hlavní tah trochu rozrušují. Osobně by dramaturgicky šel spíš po charakteru Haška než po jednotlivých povídkách. Tvar Fekarovi připadal trochu příliš uhlazený, pojmenoval si jej „Hašek podle Hašlera“. Jana Mandlová představení viděla už na přehlídce ve Svitavách, kde podle ní bylo lepší, když na začátku harmonikářka hrála už při příchodu diváků. A vyjádřila souhlas s tím, že vzít si za svědky o životě Haška jeho povídky, není úplně nejlepší.


Diplomová práce Dramaturgie studentské divadelní přehlídky Mladá scéna 2013 Přílohy

Recommend Documents