Klasická dramaturgie před sebou nemá dlouhý život

3 19.5.2016

Klasická dramaturgie před sebou nemá dlouhý život Rozhovor s dramatikem a dramaturgem Karlem Františkem Tománkem Vedeš tady seminář Autorského psaní. Jaké to je, týden se bavit o autorském přístupu k divadlu? Bude na konci ze semináře nějaký výsledek? Písemné výstupy budou, nebo už v tuto chvíli jsou průběžně součástí našeho setkávání. A jestli na konci vznikne nějaký tvar, který bude mít ambici - aspoň částečnou - na uvedení, to už záleží na studentech. Já tu ambici nemám, ale pokud by někdo z nich chtěl na textu dál pracovat, tak jsme se domluvili, že budu v rámci možností konzultant. Teď se tě budu ptát jako autora. Měli jsme dnes debatu o vztahu dramaturgie a dramatika. A také jsme viděli inscenaci, která se týkala života Franze Kafky. Je pro tebe jednodušší opřít se o materiály ze života, nebo jsi naopak těmi materiály tak zahlcen, že máš obavy, že text zůstane příliš dokumentární, protože se nemůžeš zbavit reálné postavy, která je mu předlohou? Fázi, kdy se seznamuju s „materiálem“ – to zní hezky, materiál – mám nesmírně rád. Třeba ke Kafkovi a jeho deníkům a dopisům bych se jinak nedostal, je to kvantum stránek. A opravdu mě to nesmírně bavilo. Byl to skoro půlrok, ale stál za to. Druhá fáze je pak složitější – začít psát. To je trochu o jiné kondici. Peter Pavlac mi říkal, že když píše, má hrozně dlouhou fázi sbírání materiálu, ale když potom začne psát, tak nerad píše dlouho. První

A když tě skoro překvapí, kdo to napsal (smích)... Přesně tak (smích).

hrubou stavbu má hotovou za dva týdny. Potvrzuji, souhlasím. Kdy přichází ta fáze, že už je dost nasbíráno a může to na papír? Musíš mít vymyšlený konec? Nebo první větu? Jsem spíš racionální typ, ale k psaní první verze přistupuju naprosto intuitivně. Není to tak, že bych věděl, jak to dopadne, nebo že bych přesně věděl, co se tam odehraje. Spíš spoléhám na to – a kupodivu se mi to i vyplatilo – že čas, který strávím s úvodním materiálem, se potom zhodnotí naprosto samovolně. Že se to ve mně nějak uloží a pak se to nějakým způsobem zmaterializuje do písmen a slov. Hodně rád mám okamžik, kdy už mám nějaké stránky napsané, řekněme, že jich je třeba dost, já je nechám dva, tři dny být a pak se k nim vrátím, čtu je a ono to sedí. Nemám k textům nějaký příliš vlastnický vztah, po třech dnech už mi jsou cizí, a když je čtu, dokážu se na ně dívat jako dramaturg, jako na cizí věc. A mám radost, když to funguje, když zažiju nějaké mrazení.

-1-

A co když text na tři dny odložíš a pak ho čteš, jako by byl od jiného autora, a naopak si říkáš, kdo to napsal, vždyť je to blbé – to pak ty napsané stránky odhazuješ a začneš odznovu? To se stává až později, během povídání s režisérem. On mi dá zpětnou vazbu, že je potřeba něco vyhodit. Ale kdybych během čtení zjistil, že z textu nemám žádný emocionální zážitek, tak bych to asi udělal sám. Nevím, jestli jsem měl v poslední době štěstí, nebo jestli si teď vybavuju jen ty příjemnější chvilky, ale určitě nemívám problém s tím, že bych se trápil, co jsem to spáchal a začínal jsem znovu a znovu. Na inscenaci KAFKA ‘24 je zajímavé, že už sám text vyžaduje velké množství proměn scénografie. Máš o nich jako autor svou vizuální představu, nebo se těšíš, jak si s nimi poradí režisér a co s nimi udělá? Je to naprosto sobecké a brutální vůči režisérovi (smích). Těším se na to, co s tím udělá, opravdu. Myslím, že je výsostným právem autora, aby se tím vůbec nezatěžoval. Naopak si myslím, že by měl režisérovi poskytnout takový materiál, aby on musel co nejvíc zapojit svoji fantazii a pokusit se z toho udělat to, čemu se říká divadlo. Rozhovor pokračuje na straně 7

REFLEXE

Vy-slyšení

SLYŠENÍ / Komorní scéna Aréna Ostrava Věcný a stručný název ostravské inscenace SLYŠENÍ v režii Ivana Krejčího z Komorní scény Aréna v sobě kondenzuje textovou a inscenační mnohovrstevnatost autorské hry Tomáše Vůjtka o životě jednoho z největších nacistických vykonavatelů moci, Adolfa Eichmanna. Osoba Eichmanna je zde nahlížena z několika perspektiv, které se odvíjejí od jeho nejznámějších výroků, kterými se po svém zatčení hájil: „Plnil jsem jen svou povinnost. / Byl jsem Němec a nebyl jsem hluchý. / Provinil jsem se poslušností.“ K disciplíně již otcem vychovaný Eichmann pouze „vyslyšel“ pokyny Adolfa Hitlera o dejudaizaci Německa a s úřednickou pečlivostí podepisoval transporty Židů do koncentračních táborů. Zároveň je inscenace jakýmsi „slyšením“, posledním procesem Eichmannova života, v němž se ze svého pohledu „těžkého byrokratického života“ zpovídá tomu nejvyššímu, který ale nikdy nepřijde (a tudíž jej zřejmě nikdy ne-vyslyší). Komorní scéna Aréna i letos potvrdila dvě své hlavní (nikoli jediné) devízy: výlučnost divadla majícího vlastního autora, který píše společensky a politicky apelativní hry z naší nedávné minulosti (připomeňme oceňovanou hru o Josefě Slánské S NADĚJÍ I BEZ NÍ), a pověst hereckého divadla vysoké kvality. Hra svým tematickým zaměřením upomíná například ke Goldflamově zpracování života Adolfa Hitlera DOMA U HITLERŮ (ve více satirickém a odlehčeném tónu, s podobnými rysy odkrytí osobního života vůdce) nebo k nedávné adaptaci Sorokinovy novely DEN OPRIČNÍKA (zrůdnost mocenské manipulace). Vůjtkův precizně vystavěný text se vyhýbá zbytečné popisnosti a vysvětlování, přesto zůstávají dějová linie i charaktery postav srozumitelné a mnohovrstevnaté. Eichman ani např. Hans Frank nejsou znázorněni jako jednoznačné svině (připomeňme „Nikdy jsem nebyl zrádce a nikdy nebyl svině“), ale kaleidoskop obrazů je ukazuje i v těch

nejbanálnějších životních situacích. Tragikomický princip výstavby některých scén (např. zklamání Eichmanna z atentátu na Heyndricha, neboť si onu bachovskou skladbu nacvičoval zbytečně) jenom podtrhuje nesnesitelnost některých scén, které jsou pro svou skutečnou historickou absurdnost až neúnosné. Eichmannův život, stavěn do kontrastu s realitou, kterou svými „úřednickými podpisy“ spoluvytvářel (transporty židů, gulag, boje na frontě aj.), je obohacen o rovinu „soupeření“ s polským führerem Hansem Frankem, který segregaci Židů do ghett ospravedlňoval stejně jako Eichmann svou touhou „po pořádku“. V rozsahu festivalové reflexe se bohužel nelze věnovat všem tematickým rovinám, přestože jak samotný text, tak některé herecké výkony by si zasloužily samostatnou studii. Především koncentrovaný herecký výkon Marka Cisovského v hlavní roli Adolfa Eichmanna, pro jehož ztvárnění herec našel několik příznačných výrazových poloh. Distingovaný výraz s minimem mimickým projevů je narušen maximálně úšklebkem zpochybňujícím stížnosti na jeho nelidské zacházení. Příznačné gesto zapínání saka směrem od druhého knoflíku nahoru (třetí zůstává vždy nezapnut) pokaždé, když vstane ze židle a naopak jejich rozepíná při usedání, zástupně minimalisticky zpodobňuje jeho byrokratickou přesnost a pečlivost. Tu herec projevu například v jedné z vrcholných metaforických scén na konferenci ve Wannsee, po níž si začne – mimoděk, jako by si omýval zašpiněné ruce od parmské šunky – pilátovsky mýt ruce nad všemi odsouzenými na smrt. Po skončení tak silného představení se velmi těžce tleská. A není to neochotou ocenit vynikající inscenační provedení, ale v člověku zůstává hořkost, vědomí, že události nedávné minulosti dosahují až k dnešku. Iva Mikulová

2+1 OTÁZKA pro Marka Cisovského, představitele Eichmanna Jak se herec chystá na roli Adolfa Eichmanna? S režisérem Ivanem Krejčím je vždycky velmi pohodové zkoušení, člověk ani nevnímá, že něco zkouší. Jedna věc byla, že Tomáš Vůjtek napsal Eichmannovi strašně moc textu, takže jsem se jej musel „nadrtit“. A pak jsme hledali míru té postavy. Našel jsem si také dva dokumenty o Eichmannovi, jeden měl asi hodinu a půl a byl o jeho zatčení. Existuje o něm také hraný film, ale na ten jsem se ještě nedíval, ani teď, když už máme inscenaci nazkoušenou, protože si říkám, že by mě mohl nějakým způso-

-2-

bem ovlivnit. A na internetu se dá dohledat i kompletní soudní proces s Eichmannem. Bohužel je v hebrejštině a němčině, takže jsem nerozuměl slovům, ale díval jsem se, jaký měl způsob vyjadřování. Ale nechtěl jsem ho úplně „vykopírovat“. Snažil jste se pro něj v rámci práce na postavě najít nějaké pochopení, ospravedlnění? Ne. Pro takové lidi myslím neexistuje žádné ospravedlnění. A můžou tisíckrát tvrdit, že jen plnili rozkazy a že

REFLEXE nevěděli o tom, co se děje. Je to vždycky lež. Tomáš si při psaní hry dohledal různé záznamy, včetně magnetofonových pásků, které Eichmann s dalšími nacisty natočil v Argentině. Chtěl na ně zaznamenat, jak to skutečně bylo. A vždycky, když se opili, začali říkat pravdu. Zazní to i v naší inscenaci – že litují toho, že nezabili všech deset milionů Židů a podobně. Publikum se při vašem představení hodně často směje. Jak se to hodí k vážným tématům, o kterých hrajete? Mám rád texty Tomáše Vůjtka. SLYŠENÍ je součástí

trilogie, hráli jsme už první část S NADĚJÍ I BEZ NÍ, ta je o Josefě Slánské. A poslední částí je SMÍŘENÍ, které budeme dělat, ta pojednává o odsunu sudetských Němců. Tomáš své hry vždycky píše s takovým lehkým černým humorem. A já s ním v tom souhlasím. Myslím, že kdybychom hráli závažné a těžké téma těžce a závažně, tak by se možná někoho ani nedotklo, divák by se začal nudit. Ale když je v inscenaci lehký, velmi černý humor, tak ty vážné věci a hrůzy více vyplavou na povrch. Kateřina Menclerová, David Slížek

Žádné akční střílečky pro děcka POHÁDKY MATIČKY RUSI / Divadlo plyšového medvídka „Pamatujete si na tu knížku? Ruské lidové pohádky. Krása nesmírná se to jmenovalo. Taková ornamentálně zdobená byla. Jako malá jsem ji milovala,“ ozve se po skončení představení mezi zástupci nepatrného ostrůvku dospělého publika, zatímco se dětské publikum vrhá na jeviště v touze prozkoumat používané loutky. „Ta byla skvělá. Úplně jsem si u tohohle představení vzpomněla na tu atmosféru – takové poklidné, pomalé vyprávění, tajemno. I oni to dneska tak klidně vyprávěli… Žádné akční střílečky pro děcka, jak je teď zvykem,“ klene další divák oblouk mezi dětstvím svým a svých potomků s hmatatelnou stopou nostalgie. „Pohádky jsou prostě jako přes kopírák – ta první, co tam dneska byla, ten Finist, jasný sokol, to je naše Popelka. A Kostěj Nesmrtelný? Jasný Větrník, Měsíčník a Slunečník… nebo jak se jmenovali,“ ozve se vzápětí hledač souvislostí, jemuž nelze nepřitakat. „No jo, ruské pohádky a literatura, to je jedna věc, ale dnešní Rusko… to je skutečná hrozba,“ zavede další diskutér rozpravu nečekaným směrem. Tak to vidíte. I když se po představení divadla s velmi hebkým názvem žádná oficiální diskuse nekonala, ta neoficiální se rozvinula zcela přirozeně a nikým nekontrolována se rozběhla mnoha směry. Děti se zase rozběhly

-3-

po jevišti, a když zjistily, že se představení už hrát nebude, jaly se prověřit odolnost loutek. Při odchodu jsem zahlédla malou spokojenou divačku s tělem loutkové princezny v jedné ruce a s jejím skalpem v ruce druhé. Nikdo se na ni nezlobil – dítko skalpovalo až poté, co vyslechlo vysvětlení pojmu „derniéra“ a správně vyhodnotilo, že divadelní život loutkové princezny už je stejně u konce. Proč píšu, co píšu? Protože 1) se nějak zdráhám psát na tuto roztomilou, vtipnou a hravou pohádku jakoukoliv hlubinnou analýzu a 2) se mi zdá, že toto živelné dění vystihuje atmosféru dnešního pohádkového odpoledne. Ta se nesla v duchu vzájemné důvěry mezi hledištěm a jevištěm dané zejména tím, že se herci – ačkoliv skrytí za řadou oponek – za nic neschovávali a nesnažili se dětskému divákovi zbytečně podbízet. Představení podpíraly zejména jejich vtip a osobitost. Miroslav Černý sugestivně propůjčoval hlas jak uřvaným rozmazleným princeznám, tak tajemným mužům schopným brát na sebe ptačí podobu. Démonický Konrád Popel strašil děti jako zloduch Kostěj Nesmrtelný. A Marina Ra jako by se svým jemným ruským akcentem reprezentovala samotnou matičku Rus. Nezbývá tedy než se omluvit citovaným divákům za volné nakládání s jejich slovy a s prostějovskými divadelníky si plyšově plácnout. A možná jim zkusit nenápadně podstrčit nějakou jinou ohmatanou knížku z dětství. Kateřina Menclerová

Nohama na zemi, srdcem v nebi?

REFLEXE

KAFKA ´24 / Dejvické divadlo Praha

Franz Kafka je v Praze (a nejen tam) předmětem turistického byznysu, slouží - vedle Golema například - jako jedna z lákavých ikon upomínající na tajemně lákavou minulost starobylého židovského ghetta. Se skutečnou znalostí jeho díla je to samozřejmě podstatně slabší, byť nelze upřít, že divadelníci mu věnují celkem obstojnou pozornost. V rodném městě je po Kafkovi pojmenována jedna z delších ulic v Dejvicích, kde také sídlí jedno z nejlepších tuzemských divadel. Tato ani jiné výše zmíněné plytké souvislosti ovšem nebyly důvodem, proč Dejvické divadlo sáhlo právě po Kafkovi, a lze snad říci, že renomé scény a tvůrců inscenace KAFKA ´24 ani takovou úvahu nepřipouštějí. I když je zřejmé, že inscenace právě s momentem Kafkova povrchního věhlasu pracuje, respektive se vůči němu svým způsobem vymezuje. Autor scénáře Karel František Tománek s režisérem Janem Mikuláškem (jehož domovské Divadlo Na zábradlí má na repertoáru z brněnské Reduty přenesený Kabaret Kafka) si totiž vytkli za cíl pátrat po Kafkovi bez nánosů pozdějších legend a mýtů, nalézt jej jako skutečnou lidskou bytost v konkrétní situaci, přesněji v limitní situaci posledního roku života, jehož rámec neúprosně určovala fatální progrese tuberkulózy. Je přirozené, že vhodnou látku pro takové zpracování hledali v korespondenci, denících a dalších autentických pramenech, a není divu, že shledali materiál dramaticky navýsost nosný. To, co z něj Mikuláškova inscenace vytěžila, je obdivuhodné. Nikoliv srdcervoucí drama, ale empatický vhled do intimního zákulisí nesebevědomého, nemocného

člověka umělce, jehož labilitu chtě nechtě jitří oddaná přítomnost družky Dory, vůči níž pociťuje zodpovědnost, návštěvy věrného, ale v mnohém iritujícího přítele Broda, i narůstající péče lékařů. Inscenace má přitom tendenci zobecňovat: nejen v tom, že je hlavní role obsazena Davidem Novotným, jehož fyziognomie je zcela odlišná do zažitého Kafkova obrazu, ale i v tom, že neutralizuje jména postav (On, Ona, Max apod.). Od konkrétního příběhu velkého spisovatele, aniž by jej přitom byť jen na chvíli opustila, tak míří k univerzálně platné výpovědi o moci lásky a přátelství. Výrazně jí k tomu, jak jsme ostatně u Mikuláškových inscenací zvyklí, pomáhá symbolicky výmluvná scéna Marka Cpina, jež postavy uzavírá do omšelého lázeňského pokoje s matným oknem, skrz které není vidět, a v němž si vlny léčivého moře lze tak nanejvýš pouštět z obrazového záznamu. Základní kulisy zůstávají neměnné, i když se ocitáme v jiných prostředích posledních měsíců hrdiny, a symbolizují tak bezvýchodnost situace. Tedy alespoň zvnějšku, neboť bezútěšnou nevlídnost postředí postupně zatlačuje do pozadí narůstající jistota lásky, jíž je umírající muž obklopen. KAFKA ´24 tak nabízí divákům křehký, citlivý, v lecčems očistný zážitek. Neboť Franz sice opakovaně oceňuje Doru (Lenka Krobotová) jako ženu, která „stojí oběma nohama na zemi“, ale jaksi cítíme, že to, čeho jsme tu svědky, se patrně opírá o sílu shůry. Marcel Sladkowski

Jaké slovo je vaší první asociací na viděné představení, ptáme se diváků. Odpovědi pak uspořádáme do slovomraku (wordcloudu) - čím větší slovo, tím vícekrát se v reakcích vyskytlo.

-4-

REFLEXE

Jak se vyrovnat s minulostí - tematicky i divadelně DENÍK MÉHO OTCE ANEB PŘÍBĚH OPRAVDICKÉHO ČLOVĚKA / Národní divadlo moravskoslezské Ostrava Vyrovnávání se se socialistickou minulostí naší země je jednou z linií festivalu. Dvakrát nás čeká CENA FACKY, s níž zamíříme do padesátých let. Ostravská dramatizace slovenského románu Pavla Vilikovského DENÍK MÉHO OTCE ANEB PŘÍBĚH OPRAVDICKÉHO ČLOVĚKA zase zachycuje období normalizace 70. a 80. let. Inscenátoři přivedli do Čech dílo předního slovenského spisovatele, avšak scénografií vizuálně děj zasadili přímo na Ostravsko, do rázovitého regionu, v němž socialistická minulost je silnější a intenzivnější než v mnoha jiných regionech. Vilikovského normalizační bezejmenný hrdina je dobou formován velmi výrazně a nutno podotknout, že se jí nechá formovat s radostí a potěšením. Dramaturgicky lze propojit osud hrdiny také s Adolfem Eichmannem z ranního představení SLYŠENÍ ostravské Arény. Také on omlouvá či obhajuje mnohé své činy a jednání kontextem doby, ve které žije. Dramaturgie divadel občas vzniká spíše z jakéhosi intuitivního cítění věcí než z racionálního pojmenování. Možná, že ostravská divadla se intuitivně nezávisle na sobě vyjadřují k tomu, že nechat se formovat dobou se stává mnohem aktuálnějším problémem než před lety, že se můžeme velmi lehce stát obětí takového formování dobou, při němž poztrácíme své vlastní, skutečné já. Ale jakým způsobem a prostředky formování hrdiny dobou v divadle zachytit? Člověk a doba. Vždy když vidím inscenace nebo filmy, které se k období socialismu vztahují, přesvědčuji se, jak lehce lze sklouznout ke zplošťujícímu, plakátovému pohledu na dobu a postavy, jak lehce lze zredukovat lidi z té doby na jakési pouhé bizarní směšné či děsivé figurky. Obávám se, že ani inscenace DENÍK MÉHO OTCE se neubránila zejména v první polovině jistému druhu zploštění, že zvolená přehnaná herecká grotesknost a exprese se

neukázala pro vyznění textu hry nejšťastnější. Proč si to myslím? Protože grotesknějším jednáním herců či častým využíváním dechovky se vytratil v první poloviě postupný proces přerodu obyčejného opravdického slušného hrdiny v muže, který sám sebe přesvědčuje o vlastní důležitosti. Díváme se sice na obraz bizarní socialistické společnosti, kterou komentuje jaksi nezúčastněný hrdina, který je spíše trojjediným vypravěčem. A najednou nám to bylo málo. Celou první polovinu sledujeme konstantní a spíše nepříjemnou postavu, která s jakousi arogancí, ironií komentuje svůj vlastní život. Velmi brzy jsem se cítil jako divák jaksi ošizen. Nemohl jsem si s postavou zažít střídání okamžiků empatie a antipatie. Domnívám se, že základem Vilikovského prózy je právě to, že sledujeme proces proměny myšlení muže, kterého omluvy, výmluvy, obhajoby před sebou samým přivedou k tomu, že je někým jiným než na počátku. To, co hrdina zažívá, je samo o sobě směšně banální. To, jak nad věcmi onen opravdický člověk přemýšlí, jak si přistoupení na zákonitosti režimu a doby přisvojuje a přijímá je za své, to už je dramatická podstata tohoto epického textu a epizující dramatizace. Normalizace zkrátka už neměla brechtovského Arthura Uie, ale měla malého, banálního človíčka, jehož kariérní postup nikdy nedosáhne takových děsivých rozměrů, jako je tomu u Artura Uie. Vzestup i pád hrdiny knihy Pavla Vilikovského se týká banalit. Čas se v normalizaci tak trochu zastavil, ale nutkání a potřeba naplnění a smyslu žití se vytratit nemůže. Hrdina Vilikovského románu má utkvělý pocit, že skutečného naplnění se mu dostane díky kariérnímu postupu v práci, díky naplnění svého života láskou. Ale ve všech případech se ocitá na tragikomickém zcestí, které se otočí proti němu. Vladimír Fekar


-5-

Nahodilost, absurdno, psychadelica

REFLEXE

VÍŤAZSTVO / Divadlo Stoka Bratislava Queens 2013. Lampička. Projektor. Červená. Modrá. Zelená. Žlutá. Žluto-červená. Modro-zelená. Choď do piči. Ty choď do piči. Homosexualita. Chcaní. Sraní. Surrealismus. Psychadelica. Absurdno. Variace ad hoc. Pevná fixace improvizace. Divadlo Stoka. Vítězství.

Reflexe v duchu poslední inscenace středečního dne. Netřeba a nenutno analyzovat secvičený sled hereckých etud na dané téma. Chvílemi možná přespříliš dlouhý. Šlo by krátit. Sestříhat. Metrem. Sešít na šicím stroji a odkrýt otevřeným deštníkem. Nahodilost. Absurdno. Psychadelica. Variace vztahů. Homo/hete/partnerů/cizinců/známých. Náročnost mimicky, gesticky a především verbálně stvořených scén. Divadlo Stoka. Se svou diváckou základnou. Napojení režiséra. Herců. A diváků. Víťazstvo.

Iva Mikulová


-6-

FESTIVALY JSOU O OČEKÁVÁNÍ...

PIA FRAUS

Festival Setkání/Stretnutie je o setkávání lidí, divadelníků a umělců. Jsme tuze rádi, že toto naše společné dílo se daří. Dnes jsme se setkali s Radkem Šopíkem a Luďkem Randárem. Mihl se kolem i Zdeněk Lambor. Oooo, jak krásná jsou ta setkání. Nic na tom nemění fakt, že se potkáváme sedm dní v týtnu. Stále dokola, den co den. Kolovrátek každodenního setkávání se nezastavil a za tuto stálost jsme velmi rádi. Vždyť tento festival se nejmenuje Objevování, Seznamování nebo festival Poznání. Tato neměnnost je k nezaplacení, neboť nové věci nás děsí. Na včerejším offprogramu se nestalo nic a jsme za to také rádi. Neboť překvapivý zážitek by nás mohl vychýlit z osy každodenního bytí. Je dobře, že dychtivá srdce studentů klidně tlučou ve spacích pytlích. Vždyť festivaly jsou o očekávání. A na to se vyplatí počkat. ROZHOVOR S NEJMENNOVANÝM STUDENTEM, KTERÝ JE NA FESTIVALU SETKÁNÍ/STRETNUTIE POPRVÉ... Co říkáte na program festivalu? Program festivalu, respektive výběr divadelních představení, je pěkný, to ano. Viděl jsem už čtyři inscenace a musím říct, že v žádném případě nelituji, že jsem tady. Ovšem festival své mouchy má, to musím přiznat. Můžete být konkrétnější? Trošku mě mrzí, že se kolem divadla vůbec nic neděje. Žádný doprovodný program, žádné koncerty, žádné speciální akce, které by festival zpestřily a dodaly mu tu správnou šťávu. Díky bohu alespoň za krásný dřevěný stánek s občerstvením, který provozuje milá paní, jak mi bylo řečeno, přezdívaná DéMonika. Vlastně tato osoba je jediná, která dělá nějaký „off program“. Jak tedy nakládáte s volným časem mezi jednotlivými představeními? Máte nějakou „verzi B“, když se za divadlem nic neděje? No, budete se divit, ale raději jsme se s kamarádem ve volném čase vydali do města a našli jsme milou hospůdku s kulečníkem. A tak si hráli a čekali, než bude večerní představení. Je pravda, že ležet na lehátku v tělocvičně nějak nemá cenu. Raději si ten den užijeme. facebook.com/piafrausmdz

Pokračování ze strany 1 Když jsme si povídali s autorkou Katalin Turóczi o tom, jak používá scénické poznámky, říkala, že nemá ráda, když jsou popisné. A že když už použije nějakou delší scénickou poznámku, jde jí spíš o to, aby v ní byl nějaký návod na atmosféru, po které režisér může jít. Používáš při psaní textu scénické poznámky? Nepoužívám. Pokud je použiju, tak je to jenom v případě, že by to z čtení textu bylo tak nejasné, že tam prostě být musí, ale vědomě se jim vyhýbám. Mám totiž zkušenost, že otevřenost textu inspiruje jak režiséra, tak herce k tomu, aby nacházeli řešení, na která bych já sám u stolu nikdy nepřišel. Nemám pocit, že dramatický text je tím, co do značné míry určuje výslednou podobu inscenace. Chápu ho jen jako jednu ze složek inscenačního díla a nepropadám žádným autorským úzkostem, depresím a tak.

Zároveň jsi ale i dramaturg. Určitě ses setkal s autory, kteří těmto depresím propadají, kteří lpějí na svém textu a jsou velmi rozčarováni z toho, co se s textem děje. No samozřejmě. Setkal jsem se s tím i u překladatelů. Někdy lpí na svém překladu a pak zažívají nepříjemné chvíle, když vidí nějaký zásadní posun. Jsou fixovaní na slovo, z pochopitelného důvodu. Můj názor je ten, že dobrý dramatický autor se pozná podle toho, jakou volnost nechává inscenátorům k naložení se svým dílem. Konkrétní příklad: Viliam Klimáček. V tomto ohledu je to úžasný autor. Napsal pro Dejvické divadlo hru, shodou okolností se mi stalo, že jsem ji překládal do češtiny a dokonce jsem ji i režíroval. Udělali jsme tam zásadní změny, co se týče motivací a vyznění celého textu. Když pak přijel na premiéru, řekl jenom,

-7-

já taky pracuju v divadle, vím, jak to probíhá, vím, o co tady jde. Co nového teď připravuješ? V tuto chvíli mám rozepsaný text pro Činoherní studio v Ústí nad Labem. Bude se pravděpodobně jmenovat Pan Bílý, zrzka a ti druzí. Poslední otázka: dá se dramaturgie učit? Dramaturgie je podle mě způsob myšlení, který se snaží jednotlivé elementy nebo prvky zorganizovat v nějaký vyšší celek. A je to zároveň schopnost a ochota komunikovat. Proto mi to, co bych nazval klasickou dramaturgií, to znamená obor, který se zabývá výběrem dramatických textů - s ohledem na určité okolnosti - a jejich interpretací, připadá jako disciplína, která před sebou nemá dlouhý život. Vladimír Fekar

PROGRAM

ČTVRTEK 19.5.2016

9:00 a 10:00 / POHÁDKY TROCHU JINAK / Ateliér výchovné dramatiky pro nesylšící DIFA JAMU Brno / šapitó v parku za divadlem 15:00 / HISTORKA O SV. MAGDĚ / Divadlo Mandragora při ZSVOŠU Zlín / šapitó v parku za divadlem zrušeno!!! 16:30 / CENA FACKY ANEB GOTTWALDOVY BOTY / Divadlo F. X. Šaldy Liberec / Studio Z 18:00 / B. P. M. / koncert kapely žáků ze ZUŠ Malenovice / kavárna na schodech vstup volný 19:00 / JE TŘEBA ZABÍT SEKALA / Národní divadlo Brno / Velký sál 22:00 / HYGIENA KRVE / Divadlo Líšeň / Studio Z

PÁTEK 20.5.2016

10:00 / INRI / Městské divadlo Zlín / Velký sál 15:00 / ŽENA A ŽIVOT / Member of Zero / šatna orchestru vstup volný 16:30 / KRÁSNÉ PSACÍ STROJE / Divadlo Na zábradlí Praha / Malá scéna 19:00 / CENA FACKY ANEB GOTTWALDOVY BOTY / Slovácké divadlo Uherské Hradiště / Velký sál 22:00 / MONIKA NAČEVA A MICHAL PAVLÍČEK / koncert / šapitó v parku za divadlem

Přijďte na Kávu s...!

(vždy od 14:30 v parku za divadlem - při nepříznivém počasí v klubu Dílna) čtvrtek 19.5. Téma: Postůj, okamžiku! Hosté: fotograf Jindřich Štreit a herec, hudebník a improvizátor Petr Váša Moderuje Hana Mikolášková, umělecká šéfka Městského divadla Zlín pátek 20.5. Téma: Jak to chodí v agenturách? Hosté: Michal Zahálka a Zdeněk Harvánek Moderuje Vladimír Fekar, dramaturg Městského divadla Zlín

-8-

Festivalový zpravodaj vydává Městské divadlo Zlín, příspěvková organizace, tř. T. Bati 4091/32, Zlín 761 87, tel. 577 636 111 www.divadlozlin.cz www.setkanizlin.cz Redakce: Kateřina Menclerová, Iva Mikulová, Marcel Sladkowski, Vladimír Fekar, Veronika Jurčová, David Slížek. Teksty neprocházejý jazikovou koregturou.

Klasická dramaturgie před sebou nemá dlouhý život

Recommend Documents