Den se táhne, ale život letí

Den se táhne, ale život letí Václav Michalskij, Парус, №37 • 03.01.2015 Rozhovor kritika Jurije Pavlova se spisovatelem Václavem Michalským - Václave Václavoviči, náš rozhovor je věnován vydání Vašich desetisvazkových vybraných spisů. A chci začít Vaší první knihou, vydanou r. 1963 v Machačkale, kterou jste nyní zařadil jako 10. svazek. - Skutečně, to je správně, navíc jsem si na ni nevzpomněl bez vaší nápovědy. Zeptal jste se: ‚Kde lze přečíst vaše první pokusy?‘ A tehdy jsem vypátral moji první knihu, která se jmenovala Povídky (Рассказы). Padesát let po publikaci mých prvních povídek jsem si letmo přečetl tuhle tenkou knížku a zauvažoval, že je zcela možné ji uvést jako desátý svazek, jako přílohu, z prosté zvědavosti. Máte hodně otázek? - Hodně, a dal by se z nich napsat článek. Ale mohu je zkrátit, pokud je to nutné. - Ptejte se, a zkrátit je můžete vždycky. Z pohodlnosti navrhuji nazývat šest románů o Marije a Alexandře Merzlovských Jarem v Kartágu (Весной в Карфагене). - Dobře. Autorova vůle, to je jeho svaté právo. Budeme Vaši epopej nazývat Jarem v Kartágu. A teď chci začít od začátku... V centru mnoha raných povídek Václava Michalského je tragédie dítěte, které zůstalo bez rodičů nebo jednoho z rodičů, nejčastěji otce. První povídka Maličkosti (Семечки) je o osudu chlapce, jehož otec zahynul během Velké vlastenecké války. Dítě z povídky Bim bam (Бим-бом) si otce nepamatuje a pamatovat nemůže. Otec Sašky zahynul při havárii tři dny před jeho narozením. Je pochopitelné, že impulsem k napsání těchto povídek byla tragédie miliónů spoluobčanů Václava Michalského a jeho osobní tragédie. Otcové Vasilije Bělova, Viktora Lichonosova, Jurije Kuzněcova a dalších spisovatelů zahynuli ve válce. Otcové Vasilije Šukšina, Vladimíra Maximova, Alexandra Vampilova, Leonida Borodina, Václava Michalského byli zlikvidováni jako političtí vězni, i když k politice žádný vztah neměli. ... Václave Václavoviči, co cítil v dětství a mládí syn pronásledovaného otce a jakou stopu zanechala tato tragédie ve Vašem pohledu na svět a v tvorbě? - V mé kavkazské povídce Adam – první člověk (Адам — первый человек) je poměrně podrobná odpověď na tuto otázku. Když jsem byl malý, skrývali přede mnou fakt o uvěznění mého otce. Máma říkala, že zmizel beze stopy ve válce. Stům tisícům dětí v SSSR jejich mámy říkaly o jejich pronásledovaných otcích něco podobného. Takže pro mne, v mém srdci, můj otec jako by zmizel ve válce a v lágru zároveň. Tudíž je možné říci, že náležím k oběma řadám vámi jmenovaných literátů. Naše matky nás chránily před krutou pravdou, ochraňovaly naše nedospělé duše, a byla to svatá lež, aby nás zachránily. Nehledě na nějaké útrapy a nesnáze života, nás naše matky, naši dědové a babičky vychovávali v lásce, a nikoliv v nenávisti. - Synovské city jsou v různé koncentraci přítomny ve většině autorových děl, počínaje povídkou Matčina tvář (Лицо матери). Hrdina tohoto díla je z dětského domova, úplný sirotek, jehož dětství a mládí definuje jedno přání. Uvidět tvář své matky, byť jen ve spánku. Ale to se nakonec hrdinovi nepodaří. Na druhé lidi se dívají očima matky, včetně žen, hrdinek mnoha děl Václava Michalského. Například jako nejvyšší pochvala pro Katušku/Катенька (hrdince stejnojmenného románu) zní slova smrtelně raněného vojáka: ‚Vy jste jak moje máma‘. Nebo pubescent kadet Alexej z románu Jaro v Kartágu volá před smrtí mámu. Váš vztah k matce mi je velmi jasný a blízký. Ztratil jsem svou matku, když mi bylo 37 let. S jejím odchodem se odloupla, odumřela velká část mého já, a od té doby už jsem nikdy nebyl skutečně

šťastný. Já, stejně jako hrdina Rubcovova Podzimu (Осени), si vždy, i v momentech nejvyššího bezdůvodného štěstí, vzpomenu na „zimní“ smrtelnou stránku života. Čili o kultu matky v životě a próze Václava Michalského není pochyb. Jaké místo zaujímala a zaujímá Vaše máma Zinaida Stěpanovna ve Vašem životě? - Otázka je to ve své podstatě jednoduchá, ale jsem takříkajíc na rozpacích. Moje máma je na nejvyšším místě, dokonce výše, než je nejvyšší... Moje máma a můj děda Adam vždy stáli a stojí v mém srdci odděleně od ostatního světa, od všech mých blízkých, známých a neznámých. - Když Marija Merzlovskaja uslyšela lichotivé hodnocení „Paní Bovaryové“ z úst profesora Karlovy univerzity, přemýšlela: ‚Jak má prázdnou duši!‘ A následovaly myšlenky různými směry: ‚Skutečně nejsou muži schopni rozumět ženám? Ale vždyť Flaubert je muž? A Tolstoj, a Čechov, a Puškin? A všichni jim rozuměli, a jak! Skutečně je to mezi muži jen úděl vybraných?‘ Jak odpovíte na hrdinčinu otázku? A k jaké kategorii mužů se počítáte Vy? A které spisovatele, znalce ženské duše, můžete jmenovat? - Jeden z Indických kmenů mluví dvěma jazyky. Mužským a ženským. A to je pravda, než je dělit na chudé a bohaté, zdravé a nemocné, krásné a méně krásné, dobré a zlé. Lidé se dělí především na muže a ženy. Samozřejmě, že obě skupiny mají stejné lidské hodnoty, ale... pohled na svět je mírně rozdílný. Někdo řekl: „Umění, to je tak tak“. Ano, „tak tak“, to není legrace jak v umění, tak v životě. Díváte-li se na její nos zepředu, je to krasavice, ale trošku ze strany a hle... K jaké kategorii mužů se počítám? Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel, ale asi trochu rozumím ženskému jazyku, a dokonce jím mohu trochu mluvit. Lev Nikolajevič Tolstoj měl za nejpodmanivější obraz ženy v ruské literatuře Oleňku Plemjanikovou, hrdinku Čechovovy povídky Dušička (Душечка). Takže moje odpověď na Vaši otázku, co se týče klasiků, je Anton Pavlovič Čechov. Ano, hlavně Čechov, a nejen proto, že byl vystudovaný gynekolog a pediatr, ale i proto, že znal dobře ženský jazyk, mluvil jím plynule a nerozuměl ženskému světu povrchně jako spotřebitel. - Hrdinky různých spisovatelových děl nutí mimovolně si vzpomenout na slova I. S. Turgeněva, když přečetl Tolstého Příběh koně (Холстомер): ‚Lve Nikolajeviči, teď jsem plně přesvědčen, že jste byl kůň!‘. V přeneseném smyslu je možné předpokládat, že Václav Michalskij byl v minulém životě ženou. Igor Škljarevskij má v mnohém pravdu, když tvrdí, že po Lvu Tolstém nikdo nepsal o ženách s tak pronikavou přesností, jako Václav Michalskij. Václave Václavoviči, odkud máte tento ojedinělý ženský cit? Skutečně je podstata v tom, že jste byl vychován čtyřmi babičkami, o čemž jste s ohromnou srdečností a láskou vyprávěl v povídce Adam – první člověk? - Nevím, kdo jsem byl v minulém životě, a jestli jsem byla ona? A co se týče žen, vždycky mne udivovalo, že se jim říká slabé pohlaví. Asi si muži vymysleli něco, aby se prosadili. Není pochyb, že žena muže výrazně převyšuje jako bytost, mnohem více přizpůsobená k přežití, poddajnější, vytrvalejší, intuitivnější, mnohem jemněji cítící mnohovrstevné odstíny života. A hlavně, žena je stvořená k rození dětí. Je povolána být matkou. A to je vznešené předurčení, před kterým mužská odvaha bledne. „Otec je chléb, matka je duše“. Slyšel jsem tohle přísloví v Africe, na Blízkém východě. Arabové říkají, že je to jejich přísloví, Židé, že jejich. I když jaký je v tom rozdíl? Důležité je, jak je to přesné! Samozřejmě, že mé čtyři babičky na mě měly vliv. Vzpomeňte si, jak jsou rázné. Velmi silný charakter měla moje máma. Silné charaktery mají její vnučky, mé dcery Taťjána a Zinajda. Jsem nadšený z mé vnučky Jelizavety, Taťjániny dcery. Nevím, jak v jiných státech, ale u nás stálo celé 20. století na ženách, ale ani 21. nezaostává. Jsem nadšený z Ruských žen. Je v nich celá naděje. - V počáteční povídce Bim Bam se objevuje to, co je možné nazvat vizitkou Václava Michalského a co můžeme nazvat znamením věčnosti. Děd Sergej, který přinesl z porodnice v náručí vnuka Sašu, uviděl hodiny, které se zastavily. „Zhrublými, necitlivými prsty lehce zatáhl za řetízek.

Hodiny se rozešly. A když velká ručička došla na celou, stařičké hodiny, které sestavil ještě jeden z nevolnických předků děda Sergeje, začaly chraptět, a za sekundu, dvě naplnilo místnost melodické zvonění. Bim bam! Bim bam! Bim bam!“. Za dvacet čtyři let v náčrtu Čechov v Kolombu Michalský, který mluvil o svém oblíbeném spisovateli, řekl nepochybně i o sobě: ‚Možná právě tehdy se Čechov definitivně utvrdil ve své oblíbené myšlence, že minulost je spojena s přítomností nepřetržitým řetězem událostí, pramenící jedna z druhé...‘. Odkud se bere tento pocit u člověka a spisovatele Václava Michalského? - Nevím. Domnívám se, že ve větší, či menší míře má tento vjem každý člověk. Prostě někteří ho prožívají ostřeji, hlouběji, přesněji. Nedívají se jen na jednu, či druhou stranu, ale kolem sebe. Co se týká umělců, tak ti, co tento cit nemají, většinou umělci nejsou. - V črtě Čechov v Kolombu říká autor následující větu: ‚... patrně v celém světovém umění nebyl jiný příklad tak plné, tajemné harmonie slova i díla‘. Domnívám se, že v těchto slovech je zformulováno i tvůrčí krédo Václava Michalského. V písemnictví 19. - 20. století je možné podmíněně vydělit tři typy tvůrčího jednání nebo tvůrčího chování. V základu prvního i druhého typu leží jednota nebo téměř shoda slova a díla, které dostaly různé verbálně obrazové vyjádření. Nejznámější z nich je: „Když píšu, tak dýchám“. Ačkoliv tato obecná formule se naplňuje principiálně různým obsahem. Jedna varianta je orientace na důstojné chování, jehož pokračováním je tvorba: „Chovám se tak, aby ze mě vycházely nadějné věci“ (M. Prišvin). Druhá varianta tvůrčího chování je zosobnění duchovně mravního úpadku člověka. A hřích se v tom případě rehabilituje, je přijímán jako norma, a navíc ještě jako blaho. A třetí typ tvůrčí jednání je, že umělec píše čistou částí duše, to jest, posuzuje jako hříšníka sebe, druhé lidi, svět obecně z pohledu duchovně mravních, v podstatě náboženských, ideálů. Václave Václavoviči, jak Vy můžete popsat svoje spisovatelské principy? - Nikdy v životě jsem se nezamýšlel nad svou prací v tak načechraných a patetických formulacích. Neměl jsem nedostatek příběhů, ale díky své neorganizovanosti a lenivosti jsem udělal mnohem, mnohem méně, než bych mohl. - Ve stejné črtě uvádíte výrazné Čechovovo vyjádření o Prževalském, ve kterém je pozice Antona Pavloviče jednoznačně a ostře zformulována ve vztahu k mnohému a mnohým. Toto vyjádření, které dodnes neztrácí na aktuálnosti, má smysl citovat: „V naší nemocné době, kde všude v divné vzájemné kombinaci vládne neláska k životu a strach ze smrti, kdy dokonce i lepší lidé sedí se založenýma rukama, ospravedlňujíce svou zkaženost absencí určitého životního cíle, jsou asketové potřební jako slunce. Tvoříce nejpoetičtější a nejvitálnější prvek společnosti, povzbuzují, utěšují a zušlechťují. Jejich osobnosti jsou živé doklady, ukazující společnosti, že kromě lidí vedoucích spor o optimismu a pesimismu, píšící z nudy nedůležité příběhy, nedůležité projekty a laciné disertace, podléhajících úpadku ve jménu odmítání života a vymýšlejících si za kousek chleba, že kromě skeptiků, mystiků, psychopatů, pokrytců, filozofů, liberálů a konzervativců, jsou ještě lidé s jinými zvyklostmi, lidé hrdinských činů, víry a jasně si vědomí cíle“. Václave Václavoviči, kdo ze spisovatelů a ne spisovatelů 20. - 21. století je pokračovatelem této Prževalsko-čechovovské tradice, koho lze nazvat asketou? - Igor Alexandrovič Moisejev. Léta jsem se znal s velkým baletním mistrem. On, jak se říká, založil na zelené louce Moisejevův soubor a vedl ho 70 let. Jsem rád, že jsme ve své době, pod redakcí mojí starší dcery Taťjány, vydali v našem nakladatelství Soglasie (Согласие) jeho knihu Vzpomínám... (Я вспоминаю…), dnes je to bibliografická vzácnost. Igor Alexandrovič Moisejev byl hlavně člověk „hrdinských činů, víry a jasně stanoveného cíle“. Jeho soubor národních tanců daroval minuty štěstí a pozdvižení ducha miliónům diváků v 55 zemích celého světa. V některých byli více než desetkrát.

V osmdesáti letech Igor Moisejev řekl: ‚Pokud mi nějaký umělec říká, že zadaný pohyb není možné udělat, vstanu a udělám ho...‘ Podařilo se mi být na zkouškách Souboru, všechno bylo tak, jak řekl Igor Alexandrovič. Otcem Igora Alexandroviče byl ruský šlechtic z Orlovské gubernie, matka napůl Francouzka a napůl Rumunka z Paříže, kde pracovala jako modistka, v naší řeči švadlena. V Paříži se i seznámili. Přesídlili do Ruska, kde se narodil a vyrostl velký umělec Igor Moisejev Tak se to u nás vyvíjí s ruskostí, o které píše ve svém článku Lev Anninskij Pamatuji si, když jsem si prohlížel fotografii Igora Moisejeva s velkým americkým baletním mistrem Georgem Balanchinem, poznamenal, že Giorgi Balančivadze skvěle začínal v Petrohradě“. - Déšť (Дождь) mi přijde jako jedna z nejsilnějších povídek mezi počátečními povídkami Václava Michalského. Obrátil jsem pozornost konkrétně na následující hrdinova slova, kterým jsem porozuměl jak vlastnímu vyznání Václava Michalského: „Už dávno jsem pozapomínal jména a tváře mých kumpánů, ale proč zůstala husička Lena v mé paměti jako jasná barevná fotografie?“ Udělal jsem takový závěr kvůli hadrové panence, kterou Lena houpala. Domnívám se, že to, že obrázek nevyvanul ze spisovatelovy paměti, potvrzuje epizoda, která se objevila po více než dvaceti letech v románu Tajné milosti (Тайные милости). Šílená Marjánka uspává zpěvem, kolébá hadrovou panenku, která je, podle verze hlavního hrdiny Georgije, symbolem udušené lásky, nenarozeného dítěte Georgije a Marjany. Václave Václavoviči, nakolik je pravdivá moje verze a existuje vnitřní spojení mezi hrdinkami Deště (Дождя) a Tajných milostí (Тайных милостей)? - Ano. Spojení samozřejmě je. Myslím, že Blok řekl, že každý umělec píše celý život jednu knihu. - Epopej Jaro v Kartágu (Весна в Карфагене), tvořená šesti romány, Jaro v Kartágu (Весна в Карфагене), Osamělý je všude na poušti (Одинокому везде пустыня), K radosti musí být dva (Для радости нужны двое), Chrám přátelství (Храм согласия), Estomihi (Прощеное воскресенье), Ave Maria (Ave Maria), je unikátní v mnoha postojích, včetně žánru. Je to relativně vzato román – epopej v poznámkách pod čarou. Napočítal jsem jich dvě stě šedesát. Nic podobného v ruské a světové literatuře dosud nebylo. Poznámkám pod čarou samozřejmě věnovali svou pozornost kritici. U Iriny Nikolajevové „poznámky pod čarou vyvolávají rozpaky a lehký úsměv, že věci a pojmy, které jsou komentovány, jsou očividné, ale jen na první pohled...“ Podstatně jinak přijal v epopeji poznámky pod čarou Lev Anninskij: „Michalského poznámky pod čarou jsou vynikající. Objasňuje v nich čtenářům, kdo jsou Mata Hari, Naděžda Durova, Gabrielle Chanel a Svatý Augustin, jak zní v originále všeobecně známý Kantův citát, co přesně řekl o řemeslnících umění Bolesław Prus a kde sloužil generál Brusilov v letech 1917–1920. S potěšením jsem si u Michalského přečetl, co to byl CÚVV a kdo jsou to osobisté. Ale když ve speciální poznámce vysvětli, co je to kolchoz... tak tady jsem pocítil, jak rychle pádí Historie. Poslední část výroku Lva Anninského se v podstatě shoduje s tím, co řekl dříve Václav Michalský. Jeho odpověď Irině Nikolajevové je i odpověď všem těm, kteří přemýšlí nebo budou přemýšlet o poznámkách pod čarou, ale hlavně vyjádření autorského pochopení poznámek pod čarou jako takových: „Ano, vidím v tomto románě poznámky pod čarou jako samostatnou vrstvu v celém koláči. Doba vlastního děje knihy je osmdesát let, to je ohromné období, život je v pohybu, mění se pojmy a ustanovení, to, co se ještě včera zdálo neměnné, je dnes relativní. Dám konkrétní příklad. V mém románu r. 1941 probíhá událost, kdy spolu mluví dvě přítelkyně zdravotní sestry, a jedna se ptá druhé: „Sašulo, ale on si mě chce vzít. Co si myslíš, mám souhlasit? Je přece dobrej, ne? Měla bych říci ano, dokud jsem poctivá?“ A na konci stránky je poznámka „Poctivými dříve nazývali panny, tehdy to byla důležitá podmínka pro první vdavky“. Lidem staršího pokolení se taková poznámka bude zdát hloupá, ale mládež ji přijme jako zajímavé svědectví o minulých dobách. Dnešní mládež tento pojem nezná. Poctivá chápou jen, jako že nekrade, nelže atd. Jen v tomto smyslu“. A navíc logika odpovědi na otázku nedovolila spisovateli říci ještě minimálně o dvou druzích poznámek v jeho díle. Velká část poznámek plní informačně poznávací funkci. Obsahují poznatky

o předmětech, přírodních jevech, událostech, lidech, národech, státech, kontinentech atd., vědomosti známé jen úzkému kruhu specialistů, a lidem, relativně vzato, dobrovolně obeznámenými s tou, či onou otázkou. Myslím, že většina čtenářů dostává z poznámek pod čarou informace z různých oborů, které dříve neznali: 1) bitevní loď je jednou ze základních tříd lodí Ruské carské flotily. Měla 70–150 děl různého kalibru a 1500–2800 lidí v posádce. 2) poljevka je tekutá zapražená polévka, kterou připravovali z žitné mouky, přesněji řečeno z kvašeného žitného těsta, dochuceného kuchyňskou cibulí, sušenými houbami, slanečky a potom ji šlehali metličkou do jednolité masy. 3) odjíždějíce z Konstantinopole k Africkým břehům, poslední eskadra Ruské carské flotily přešla na nový letopočet. 4) Henri Philippe Pétain, maršál (1856–1951) neměl od mládí rád Anglii a byl přesvědčen, že „Spojenectví s Anglií je svazek s mrtvolou“. 22. června 1941 přijal úřad Francouzského prezidenta a navrhl Němcům příměří. Pokoušel se spasit svou milovanou vlast před úplným rozvratem, ale historicky se přepočítal, netrefil se... V 86 letech se Pétainovi těžko řídil polo paralyzovaný stát, a v tom, že vzal toto řízení na sebe, byla i jeho tragická chyba. V srpnu 1944 byl odklizen do Německa, a v dubnu 1945 se vrátil dobrovolně do Francie, aby stanul před soudem. Henri Philippe Pétain byl odsouzen za vlastizradu k trestu smrti. Avšak de Gaulle, který sloužil v První světové válce pod Pétainovým velením, změnil trest smrti na doživotí. Pétain zemřel na ostrově Île d'Yeu v Atlantickém oceánu. Bylo mu 95 let. Maršál rozhodně nemohl být zrádcem, pouze jako vždy vybral politiku nejlepší pro Francii a přepočítal se. Druhý druh poznámek jsou poznámky koncepčního zaměření. V nich se objevuje netradiční chápání různých historických faktů, jevů, osobností a činnosti známých a vynikajících lidí. V nich se především otevřeně projevuje autorova pozice k té, či oné otázce, diskutované hrdiny románu. Takže v těchto poznámkách jsou, jako protiváha mylných názorů, uváděny věrné informace. Například: „Ve skutečnosti Kant říkal: ‚Dvě věci naplňují duši vždy novým, a ještě silnějším úžasem a pokorou, čím častěji a dlouhodoběji o nich přemýšlíme. Je to hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.‘“ „Kromě jiného je na současné pětiset rublové bankovce, vydané roku 1997, vyobrazen památník Petru Prvnímu, který navrhl P. Antokolskij, jenž A. P. Čechov daroval městu Taganrogu. Na bankovce je chybně napsáno, že památník je v Archangelsku. Bez ohledu na protesty Taganrožců nebyla, bohužel, chyba opravena.“ Domnívám se, že všechno řečené svědčí o tom, že světu, který Michalskij vyobrazil v epopeji Jaro v Kartágu (Весна в Карфагене), byly časoprostorově, sociálně, politicky, nacionálně rasově, pojmově atd. rámky tradiční epopeje úzké. K řečenému je třeba samozřejmě dodat, že Michalského poznámky jsou, jako všechno, co napsal, plné podrobností, které musí čtenář znát. Jak Vás napadla myšlenka poznámek pod čarou? Máte na této cestě nějaké předchůdce? - Poznámky pod čarou nejsou můj vynález. Mnoho tisíc lidí je dělalo, dělají a budou ve svých textech dělat. Dal jsem poznámkám jen status literárního prostředku. Nakolik to je nové, nevím, sám jsem takový prostředek v literatuře nepotkal. Jak mě to napadlo? Kdo ví, nějak se to stalo, a pak jsem se přesvědčil, že to funguje. To je vzácný případ, kdy se množství mění v novou kvalitu. Poznámky dají textu trojrozměrný obraz. V každém případě, cítil jsem potřebu. - Ano, poznámky především dají objemnost celému zpracování, především trojrozměrnost, a někdy nutí se zamyslet nad čtvrtým rozměrem. Výzkumník Sahary doktor François své vyprávění o poušti končí slovy: „Živá Sahara! Věčně živá!“ V hrdinově pravdě se mnohokrát ujišťujete během celého románu. Václav Michalskij zachycuje život pouště a národů, kteří ji obývají, zevnitř jako člověk, který Saharu cítí ve všech jemnostech a dokonale ji zná, zobrazuje ji jako mistr slova. Z mnohačetných popisů Sahary, které vyplňují různé funkce, nesoucí různou smyslovou náplň, uvedu jeden: „Roztroušené, ale neobyčejně zářící světlo

zalévalo obrovská prostranství, s nějakou neznámou, ale velmi měkkou silou hnalo své vlny z Východu na Západ, a nebe nad zemí bylo vysoké, čisté, takové měkce modré, jaké Mášeňka jakživ neviděla. Vzdálené náhorní plošiny svítily vybledlými travami, vzduch vlál nad zemí, přesně tak, jako se chvěl u nich v zimě nad kamny v kuchyni v Nikolajevu. Světlo se šířilo neviditelnými vlákny, která se stříbřitě převracela v srsti velbloudů a oslů, vplétala se do hřív koní, probleskávala jako jemná pavučina na balících a stanech. Vypadalo to, že dokonce i stíny jsou rozmyté nepolapitelnou, proměnlivou září světla. Bylo to s podivem, ale přes hojnost a zářivost světla, ono nejen neoslepovalo, dokonce napínalo oči, jako by laskalo pohled nadějí na věčnou budoucnost. A navíc... Mášeňku ohromilo ticho. Bylo takové ticho, že každý šramot, každé odfrknutí zvířat, brumlání nebo chrápání spících lidí, každý krok hlídek, vše znělo dutě, ale nemísilo se navzájem. Zvýrazněná průzračnost vzduchu, velké nehybné ticho, co Mášeňka fyzicky cítila, takové nedozírné prostory, které se na Sahaře podřizovaly tichu a jak opájejí a kolik bezdůvodné radosti přináší do srdce. Do jejího srdce!“ Sedmnáct dni, které strávila Marija Merzlovská na Sahaře, jí daly pocítit poušť, stejný pocit, jako pocit věčnosti. Pokud je v dřívějších románech, napsaných před epopejí, která se skládá ze šesti románů, u Michalského synonymum věčnosti nejčastěji „vše odnášející vítr, pak epopeji je symbolem věčnosti poušť. V Jaru v Kartágu (Весне в Карфагене) doktor François potvrzuje: „Básníci nemusí nutně pobývat na místech, která popisují“. Hrdina má v daném případě na mysli Nikolaje Gumileva, který nikdy nebyl na Čadském jezeře. Václave Václavoviči, je možné tvrdit, že v daném případě hrdina vyjadřuje Váš úhel pohledu? Skutečně básníci, zobrazující především a hlavně city, nemusí nutně být na místech, která tyto pocity vyvolávají. Ale budeme-li se držet úzkého tématu Afriky, jak se Vám povedlo její život tak živě, podrobně a uvěřitelně přenést? Jak dlouho jste pobýval na Sahaře a na africkém kontinentu vůbec? - V Africe jsem pobýval vícekrát, ale vždy jen velmi krátce. V mé době se takovému cestování říkalo „z letadla do letadla“. Dříve naše cestovní letadla létala do Afrických zemí zpravidla jedenkrát týdně. Tak těmto sedmidenním služebním cestám se říkalo „z letadla do letadla“. Na Sahaře jsem také pobýval a také velmi krátce. Stačilo mi to. Ne nadarmo se říká, že aby člověk poznal, že je moře slané, nemusí ho vypít do dna. A pak, krátkodobý pobyt na novém místě zanechává mnohem ostřejší a objemnější představy než dlouhodobý pobyt, s vrůstáním na místo, kdy se, jak říkají fotografové, „oko unaví“. Asi bych mohl být dobrým špiónem. Měl jsem velmi rozvinuté periferní vidění, jemný čich, uměl jsem poslouchat a naslouchat, měl jsem a, doufám, že mi zůstaly schopnosti rekonstruovat skutečné a kompletní obrazy z drobných nepřímých faktů a stěží viditelných detailů. Ale hlavně jsem měl výborné konzultanty. Pro Afriku, arabský svět, Francii, lingvistiku a filologii Olgu Alexandrovnu Vlasovou, která je starším vědeckým spolupracovníkem Institutu světové literatury, uznávanou překladatelkou z ruštiny do arabštiny a z ruštiny do francouzštiny. O tom, že do arabštiny a do francouzštiny, nemluvím náhodou. To není to samé, jako překládat z arabštiny nebo francouzštiny do ruštiny. Zde je potřeba úplně jiná úroveň znalostí. Olga Vlasova je člověk nejen vysoce vzdělaný, ale i velmi bezprostřední, zvědavý, hloubavý, puntičkářský, člověk jemně cítící a rozumějící životu v celé jeho různorodosti. Dvanáct let jsme si povídali po telefonu, téměř každý den. Já jsem se pořád ptal, ptal, ptal, a ona všechno hledala a nacházela odpovědi na mé nekonečné otázky. Potkávali jsme se zřídka. Moskva je velká, a my žijeme na protilehlých koncích. Zachránila to dávná známost. Poprvé a naposledy jsme s Olgou Vlasovou byli na služební cestě v Tunisu r. 1987. Tam jsme ve sníženém přízemí pravoslavného kostela potkali hraběnku Mariju Alexandrovnu Merzlovskou. Během prací nad románem mě Olga Alexandrovna Vlasova seznámila s významnou ruskou afrikanistkou, doktorkou filozofie Irinou Dmitrijevnou Nikoforovou a znamenitým orientalistou, doktorem historických věd Dmitrijem Valentinovičem Mikulským, jejichž konzultace a účast mi byly užitečné na vysoké úrovni.

Konzultantem pro lékařství, včetně vojenské polní chirurgie, jsem měl Vladimíra Nikolajeviče Mudraka, člověka nadprůměrného intelektu a tvůrčí energie, lékaře, který se vypracoval z řadového chirurga městské nemocnice Tumaševo v současné Samarské gubernii na vedoucího ochrany zdraví celé Moskvy. Dlouholetá známost a společné představy o tom, jak svět funguje, mně a Vladimíru Nikolajeviči pomáhaly vzájemně si rozumět jen náznaky nebo vůbec beze slov. Jeho jsem také mučil otázkami 12 let. Plus jsem se ještě nezřídka obracel na ženu Vladimíra Nikolajeviče Renitu Grigorjevnu Arustamovovou, výbornou lékařku s ohromnou zkušeností z klinické práce s unikátními pacienty. Moji konzultanti mě uchránili před spoustou chyb. Bylo nám potěšením spolupracovat. Zbožňuji své konzultanty a jsem jim velmi vděčný. - A přesto mě Michalského Sahara neopouští. Dostává se mi mimořádného estetického požitku, když se nechávám unášet podivuhodnou slovesnou malbou Václava Michalského: „Nakonec třetí černoch odepnul od náhrdelníku, co mu visel na krku, jednu z rákosových fléten, tu nejdelší, a začal do ní jakoby neochotně foukat a zkoušet zvuk. Zkusil ho jednou, podruhé, potřetí, a nakonec zahrál tiše, téměř neslyšně. Jen se lidé začali zaposlouchávat, jak hraje flétnista, přerušili ho bubeník a kytarista, kteří vytáhli současně ze svých nástrojů a tamburíny, se kterou jednou rukou zatřásl bubeník, takové spektrum nezadržitelných řehtajících, bouchajících a praskajících zvuků, jako by se vzneslo hejno holubů. Mnozí posluchači dokonce zvedli oči k nebi, aby se podívali, kam ptáci odletěli? Ale pták na nebi nebyl ani jeden. A najednou Mášeňka, ale i všichni ostatní pochopili, že před sebou nemají obyčejné muzikanty, ale skutečné virtuosy. Jak zazpívala píšťala plným hlasem, rozlila se melodie takové neznámé, divoké a neslýchané krásy a něžnosti, smutku, že všichni jakoby z leknutí, strnuli na svých místech.“ Jak vznikl nápad zakomponovat do textu románu příběh s muzikanty a kolikrát se Vám podařilo něco podobného v životě potkat? - Jak vznikl nápad? Ale nijak, jednoduše se to napsalo samo sebou. Podobné muzikanty jsem jednou viděl někde na hranicích Sahary. Pravda, nic nehráli, jen šli v karavaně. - Po návratu do Moskvy v roce 1975 jste pracoval v různých vydavatelstvích, konkrétně jste spolupracoval s novinami Pravda (Правда) jako novinář. Měla cenzura (vnitřní i vnější) vliv na Vaše texty? Jak dnes hodnotíte své články v hlavních novinách SSSR? Musel jste se přizpůsobovat době? - V tomto desátém svazku vybraných spisů jsou články Čechov v Kolombu (Чехов в Коломбо) a K jakému břehu plout (К какому берегу плыть) publikovaných svého času v novinách Pravda (Правда). Můžete porovnat prvotní texty a ty, co vydávám dnes, a uvidíte, že se nezměnilo ani písmeno. Tolik k otázce cenzury. Mohu vyprávět i o cenzorech. Ve vydavatelství Sovětský spisovatel (Советский писатель), největším vydavateli novinek (580 knih ročně), seděli cenzoři v oddělené místnosti, kam zřídka někdo chodil. Pracoval jsem v Hlavní redakci vydavatelství a někdy jsem k nim zašel. Cenzoři byli dva. Natalja Solncevová a Jurij Otrěžko. Oba byli mladí, hezcí, chytří, velmi vzdělaní, a hlavně, oba milovali literaturu a vyznali se v ní. Ne náhodou se později Natalja Solncevová stala doktorem filozofie, profesorem Moskevské státní univerzity (МГУ) a Jurij Otrěžko úspěšně pokračoval ve vydavatelské práci. Určitě se nehádám, že někde byli nevzdělaní cenzoři, ale ty jsem nepotkával. Musel jsem se přizpůsobovat době? Ne, nemusel. Vždyť jste četl jak Katušku (Катеньку), tak 17 levých bot (17 левых сапог), i Staromládenecký život (Холостую жизнь), tak Tajné milosti (Тайные милости). Jaký to všechno souvisí se socialistickým realismem. A jak s ním souvisí například Obvyklá záležitost (Привычное дело) Vasilije Bělova nebo, máme-li vzít něco velkého, Tichý Don (Тихий Дон) Michaila Šolochova? Nesmí se zapomínat, že hlavou Ruských cenzorů byl velký ruský spisovatel Ivan Alexandrovič Gončarov. Jako cenzor pracoval i velký ruský básník Fjodor Ivanovič Ťutčev. Zakázal například publikaci ruského překladu Komunistického manifestu (Das Manifest der Kommunistischen Partei). ‚Kdo to potřebuje, ať si to přečte německy,‘ rozhodl Fjodor Ivanovič.

Myslím, že má smysl zde současně mluvit i o sovětských redaktorech. Obraz redaktora – monstra, který se všeobecně vžil, nijak neodpovídá mé osobní zkušenosti, ani jako pracovníka vydavatelství, ani jako autora. Jako autor jsem vděčný redaktorce mé první knihy v Moskvě Natalji Listikové. Kniha se jmenovala Střelec (Стрелок) a vyšla r. 1980 ve vydavatelství Současník (Современник). Jsem vděčný i redaktorům, kteří vedli můj rukopis v časopise Říjen (Октябрь), Margaritě Timofejevové a Iněsse Nazaravové. Všechny tři redaktorky, o nichž je řeč, se odlišovaly pronikavým chápáním literatury, vzděláním, gramotností, odpovědností, to jest způsobilostí osobně přijímat rozhodnutí a neběhat do ředitelny. A navíc byly tyto tři redaktorky krásné, půvabné a ušlechtilé. Jsem jim velmi vděčný. Vy se mne samozřejmě, Juriji Michajloviči, můžete zeptat: „No, když bylo všechno tak milé a jednoduché, proč jste Vy, Václave Václavoviči, otiskl svou první knihu v Moskvě až ve 42 letech, když jste v té době byl již 17 let členem Svazu spisovatelů SSSR, již od čtvrtého ročníku Literárního institutu?“ Nevím. Asi jsem neměl úspěch. Žil jsem daleko od Moskvy a k tomu ještě na Severu, který tehdy nebyl v módě, a na mnohonárodnostním Jihu, kde byly vlastní priority. Určitě to bylo i to, čemu se říká odpor materiálu, ze kterého byly moje povídky, novely a romány. Samozřejmě, že se tento materiál nevešel do určených hranic. Moje rukopisy se vždy dostávaly k posouzení externím recenzentům, a oni mi vždy psali, „spolu s tím nelze nepoznamenat...“ A někdy celkem dobrácky poukazovali na ty, či ony kladné stránky rukopisů. A potom nutně následovalo: „Ale, bohužel...“ Nevím, proč 20 let v Moskvě netiskli, a pak začali tisknout. Tak to bylo. Jak říká moje hrdinka Marija Alexandrovna: ‚Tak přišla karta‘. - Vás, jak je známo, na přelomu 70. - 80. let zařadili mezi „čtyřicátníky“, jejichž osud byl potom různý. Co si myslíte, je tato ideologicky-estetické společenství spisovatelů realita nebo mýtus? Jmenujte mezi prozaiky Vaší generace autory, kteří Vám nejvíce sedí lidsky, světonázorově a po tvůrčí stránce. - Taková ideologicky estetická společnost spisovatelů, jako „čtyřicátníci“, samozřejmě nebyla. Nadaný kritik Vladimír Bondarenko si jednoduše takovou skupinu vymyslel, a ona jako by začala existovat. Bondarenko věděl, co dělá, chápal, že „v kvartetu se lépe nejen zpívá, ale i žije“, a s hromádkou deseti, patnácti profesionálů o to lépe. Jak říkal Stendhal: „Ti, co chtějí dosáhnout rychlého úspěchu, se musí sdružit do smečky“. Ke komu ze své generace mám nejblíže? Alexandr Vampilov. - Během studentských let jsem četl především díla, která nebyla na seznamu povinné literatury. Movistickou prózu Valentina Katajeva jsem přečetl ještě v prvním ročníku, a v pátém napsal diplomovou práci (bohužel, nezachovala se) A nyní v 21. století, když již zapomněli nebo téměř zapomněli na mnoho vážených spisovatelů minulého století, s určitým údivem pozoruji, že zájem o Katajeva nezmizel. - Zájem o Valentina Katajeva je zájmem o ruskou literaturu 20. století. Bude jen vzrůstat. On patří mezi to málo spisovatelů, kteří budou ve světové literatuře navždy. - A člověk? - Člověk velmi mladý, živý, jemný, precizně přesný, řekl bych, zajímající se o život. Seznámili jsme se, když bylo Valentinu Petrovičovi 80 let. Ti, kdo mu vyčítají cynismus, si pletou cynismus s ironií, sebeironií, sarkasmem, kterého měl Valentin Petrovič skutečně dostatek. Cynismus a ironie mají velmi rozdílný původ. Ale to je jemná materie, to nelze vysvětlit, to je třeba cítit. „Bělá se plachta osamělá“ miluji od dětství. Poté byl řízením osudu redaktorem prvního vydání knihy Má diamantová koruna (Алмазный мой венец). Tehdy jsme se seznámili. Někdy v roce 1978. Hned jak byla Má diamantová koruna (Алмазный мой венец) publikována v Novém světě (Новом мире), vedli se o ní spory. Jedněm se nelíbilo jedno, druhým druhé, třetí byli nadšení třetím. V té době jsem Katajevovy práce nečetl. Tuším, že to bylo první den, když jsem nastoupil do funkce redaktora ruské prózy vydavatelství Sovětský spisovatel (Советский писатель) a hned mi dali redigovat Můj diamantový věnec (Алмазный мой венец).

„Na uvítanou,“ podávajíc mi rukopis, řekla vedoucí redakce. Nevím, proč rozhodla, jak rozhodla. Možná proto, že rukopis byl údajně sporný a nikdo s ním nechtěl být spojován, nebo to byla jen shoda náhod. Podle mého jsem se příliš oddal vzpomínkám... - Prosím, vzpomínejte! To je zajímavé... - Ano? Dobře, budu. Takže, jsem vděčný osudu za to, že shodou náhod jsem se s Katajevem seznámil, osm let jsme spolu mnohokrát mluvili u něj doma v Peredelkinu o všem možném. Čili, vzav rukopis knihy Má diamantová koruna (Алмазный мой венец) a telefon na daču Valentina Petroviče, přistoupil jsem k vyplnění redakčních povinností. Mé pracovní místo mi dosud neukázali. Ale volných stolů a židlí bylo v redakci hodně. Redaktoři nechodili do práce každý den, ale dvakrát v týdnu. Jak se ukázalo později, sedl jsem si ke stolu Volodi Makanina, za nímž jsem pročetl můj první rukopis v životě, který jsem dostal k odredigování. Pročetl, jak mne tehdy naučila vedoucí redakce Valentina Michajlovna Vilkova, s měkkou tužkou, kterou mi dala, v ruce. Mnoho mě uchvátilo, hodně jsem neznal, a něco mě přivedlo do rozpaků. Takových lehkých „rozpaků“ jsem napočítal dvanáct a přemýšlel, že by bylo dobré si je vyjasnit a vylepšit. Hlavně se mi nelíbila nějaká pasáž o Jeseninovi, která se mi zdála hrubá. Tehdy jsem udělal v celém textu 100 rýpnutí, přemýšleje o tom, že si svou výplatu musím zasloužit. Následující den jsem přijel na daču Valentina Petroviče Katajeva. Krajinu jsem znal dobře, poněvadž jako bez domova, jsem žil v domě tvorby, přiléhajícím k ulici, ve které bydleli Katajev a Čukovský. Tehdy se mi Katajevova dača zdála velká, i když podle dnešních měřítek byla úplně malinká, zhruba 150 metrů čtverečních, počítaje v to obě patra. Bohatí a významní lidé tehdy žili velmi skromně, ale Katejev patřil k oběma současně. Nějak jsem se zeptal Valentina Petroviče: ‚A proč jste si nekoupil velkou daču u Černého moře? Peníze by vám na to bohatě stačily.‘ ‚Stačily,‘ odpověděl Katajev, ‚ale nějak jsem si zvykl žít s připraveným kufříkem...‘ Dále Valentin Petrovič nepokračoval, ale pochopil jsem, o jakém „kufříku“ mluvil. O tom samém, kde jsou ze známého důvodu složeny věci pro případ potřeby. Teplé ponožky, spodní prádlo, mýdlo a další podle seznamu... Čili, přišel jsem ke Katajevovým, a Valentin Petrovič mne pozval k sobě do pracovny v prvním patře. Pracovna byla nevelká, asketicky vybavená. Úzká otoman pod kostkovaným plédem, malinká skříň s knihami za sklem, ještě několik knižních poliček na zdi toho druhu, kterému se říkalo český, velký stůl na nohou bez podstavců, bez šuplíků, židle u stolu, a ještě jedna židle u zdi. Světlo šlo oknem zleva. Stůl byl velký, a dalo se za ním pohodlně sedět ve dvou. Hodinu, dvě jsme listovali rukopisem s mými poznámkami tužkou. Listovali jsme, vyměňovali jsme si krátké repliky, něco jako ano a ne. Všech svých 12 rýpnutí jsem „odehrál“, a odehrál jsem ještě mnohé, ale potom jsem je vygumoval. Pasáž o Jeseninovi Katajev upřesnil, změkčil, a dokonce mi řekl: ‚Máte pravdu, tak to bude lepší.‘ Nevím, o čem ty naše první dvě, tři hodiny přemýšlel Katajev, ale já jsem si občas vzpomněl, že dnes nemám kde přenocovat, a potřeboval bych trochu dříve odjet na Kurské nádraží, do jehož úschovny jsem před cestou ke klasikovi odvezl oba mé „létající“ kufry. Poté, jak jsme skončili prohlídku rukopisu, požádal jsem Valentina Petroviče, aby podepsal strany s opravami a odporoučel jsem se. ‚Co kdybyste zůstal na oběd,‘ navrhl Valentin Petrovič. Poděkoval jsem za nabídku a znovu jsem se rozloučil. Stmívalo se, a musel jsem najít nocleh. Příště jsem uviděl Katajeva asi za půl roku. Za tu dobu se moje dlouhé osamocení začalo najednou řešit samo od sebe. Nejprve mne otiskli v tlustém moskevském časopise Říjen (Октябрь), kde byla publikována moje novela Kamna (Печка). Za tuto novelu jsem dostal od Svazu spisovatelů SSSR Cenu K. A. Fedina, dostal jsem jednopokojový byt uvnitř Sadovovo kolca v klidné postranní uličce, a dokonce jsem si zvládl zařídit telefon. Brzy tento telefon zazvonil. ‚Dobrý den, Václave,‘ bylo slyšet ve sluchátku, ‚tady Katajev. Gratuluji k prémii. Říká se, že dobře píšete, můžete mi to přivézt přečíst?‘ ‚Přivezu. Kdy?‘ ‚Kdy se Vám to hodí.‘

Domluvili jsme se, a přivezl jsem Valentinu Petrovičovi, myslím, že Kamna (Печку), Katušku (Катеньку) a ještě, podle mého, několik krátkých povídek. Tehdy jsem poprvé obědval u Katajevových a navždy jsem si zapamatoval jejich polévku, přesněji ty těžké horké stříbrné lžíce, kterými jsme polévku jedli. Moje práce se Valentinu Petrovičovi líbily, a čas od času mne začal zvát na návštěvu. Někdy se mne ptal na různé věci. Nepamatuji se, jestli při mém druhém nebo třetím příjezdu, jsme se spolu procházeli po ulicích Peredelkina, zeptal se mne: ‚A co si myslíte o spisovateli X?‘ V té době byl spisovatel X velmi populární mezi technickou inteligencí a kritiky, kteří tento směr považovali, podle jejich názoru, za jediný správný. X psal takzvanou městskou prózu. Nikdy jsem si o spisovateli X nic nemyslel, a to jsem i Katajevovi řekl. ‚Opravdu?‘ přibrzdiv na zasněžené ulici a zvídavě mi pohlédnuv do tváře, zeptal se Katajev. ‚Opravdu? Co říci? Váš X píše slabě, a ta jeho myšlenka ohledně toho, že dříve byli dobří bolševici, kteří běhali s tasenými šavličkami a sekali lidem hlavy, a teď se jim to pokazilo a stali se mnohem horší než ti předešlí, ta jeho myšlenka mi není vůbec sympatická. Falešná myšlenka.‘ ‚Ano? Vidíte to tak?‘ Jak se mi ukázalo, Katajev se velmi upřímně podivil, a dál jsme šli po zimní ulici Peredelkina, došli k pravé zatáčce a obrátili se, abychom šli zpátky, k domu Katajevových. Více jsme o spisovateli X, ani o současné literatuře nikdy s Katajevem nemluvili, ale nemohl jsem nepocítit, že jeho vztah ke mně se tehdy změnil k lepšímu. Valentin Petrovič se ke mně začal chovat s nepochybnou důvěrou a zájmem. Pamatuji si, jak mi jednou Valentin Petrovič ukázal velkou stříbrnou medaili Goncourtovy akademie. S potěšením jsem ve svých dlaních pochoval tento těžký stříbrný kus s basreliéfem významných bratrů. Podstatné bylo to, že Katajev byl jediným ruským spisovatelem, který se stal členem Goncourtovy akademie. Od dětství mluvil francouzsky a často, podle mého každý rok, jezdil do Paříže, v jejíchž divadlech se hrály jeho hry. A ještě mi řekl, že schůze Goncourtovy akademie jsou prosty oficialit a obyčejně probíhají v hospodě. Vzpomínám si, že se mi to velmi líbilo. Vzpomínám si i na to, jak mi dal Valentin Petrovič přečíst u sebe na verandě rukopis novely Werther už byl napsán... (Уже написан Вертер…). Do té doby jsem nic víc antisovětského nečetl. Dokonce Jeden den Ivana Denisoviče (Один день Ивана Денисовича) se mihl v přízračném zamračeném světě této novely o tom, jaká tenká vrstva cigaretového papírku odděluje lidství od barbarství. ‚A co, tak to bylo i u vás v Oděse? Chodili si jen tak ve svých kožených bundách a stříleli ze svých mauserů koho chtěli nebo ty, co jim padli do rukou?‘ zeptal jsem se Katajeva. ‚A co si myslíte? Tak to bylo. Brzy to otisknou v Novém světě (Новом мире).‘ S pochybnostmi jsem pokrčil rameny a mýlil jsem se. „Werthera“ přesto otiskli v Novém světě (Новом мире) za dva měsíce. Otiskli, ale nikde, v žádném periodiku ohromného SSSR, neprosákla ani krátká zmínka o této strašné novele. Významný spisovatel otiskl novou povídku ve významném časopise, a nikde žádné nadávky, ani chvála, ani jedna řádka. Tehdy jsem poprvé pochopil, jaká mohutná zbraň je mlčení. Ačkoliv, ve jménu spravedlivosti nelze nepoznamenat, že prvky tohoto mlčení okolo jména Valentina Katajeva se poprvé objevili již po vydání Diamantové koruny. Velmi mnoho dotčených se objevilo v literárním a literaturu obklopujícím prostředí. A jak mi nedávno řekla oblíbená vnučka Valentina Petroviče Tina Katajevová, nejuraženější byli příbuzní těch literátů, kteří nebyli zmíněni v Mé diamantové koruně. A těch, co se tam nevešli, byly mraky, o existenci mnohých z nich se Valentin Petrovič jen matně domníval. Brzy se rozhodli vydat mé tři povídky Balada o staré zbrani (Баллада о старом оружии), Kamna (Печка) a Katuška (Катенька) v Románových novinách (Роман-газете), s nákladem 3,5 milionu kusů. Pro publikaci v tak masovém vydání krásné literatury se předpokládala předmluva, a tak jsem požádal Valentina Petroviče, zda ji nemůže napsat. ‚Napíšu,‘ ihned odpověděl Katajev. A po chvíli ticha dodal: ‚Otevřel jste těžké dveře, Václave.‘ (Vždy mé jméno vyslovoval s přízvukem na poslední slabice). Katajev předmluvu napsal, a dokonce mi daroval její rukopis.

V ten moment, když mne Valentin Petrovič obdaroval rukopisem přepsaným na stoji, ještě nebyl rozhodnut o názvu Dar představivosti. Tady bych chtěl poznamenat, že v r. 1984 Katajev ještě doplňoval text několika odstavci ve prospěch Sedmnácti levých bot (Семнадцать левых сапог), Tajných milostí (Тайные милости) a ještě něčeho, přesně si to nepamatuji. Tyto malé doplňky se dělaly už jako předmluva k mému jednosvazkovému Výboru z díla (Избранного). Tehdy knihy vycházely dlouho. Mám dojem, že Výbor z díla vyšel v lednu 1986. Valentin Petrovič umřel v dubnu. Tehdy jsem byl na služební cestě v Severo jemenském království a nestihl jsem pohřeb. Když jsme letěli do Moskvy, asi nějaký státní úředník, šedovlasý muž seděl vedle mne, četl francouzské noviny a najednou vyprskl smíchy. ‚Co je k smíchu?‘ začal jsem se poměrně agresivně zajímat, poněvadž, prolétaje nad Afrikou, přemýšlel jsem o Moskvě a o Valentinu Petroviči Katajevovi. Smích souseda mi přišel krajně nemístný. ‚Tady,‘ vytíraje si veselé slzy zpoza brýlí, odpověděl soused, ‚píší: V Jemenských horách povstali náčelníci marxistických kmenů.‘ ‚Život pokračuje rozumu navzdory,‘ proletěl v mé paměti řádek velkého ruského básníka Georgije Ivanova, s několika verši, se kterými mne poprvé seznámil významný ruský spisovatel Valentin Petrovič Katajev. - V románu Osamělý je všude na poušti (Одинокому везде пустыня) jsou jako epigraf ve třetí hlavě uvedena slova z písně neznámého bělogvardějského autora: „Hvězda nad hlavou, hvězda nad rodným domem a mé matky smutná ruka“. V poznámce na téže straně se uvádí následující: „Dále byly tyto řádky použity jako citáty v básních ruských básníků Vladimíra Sokolova a Nikolaje Rubcova“. O Nikolaji Rubcovovi již v 70. letech Michalskij napsal půvabnou lyricko-filozofickou miniaturu Orfeus (Орфей). Podle četných citátů, odkazů, vyprávěním spisovatele i jeho hrdinů a dalších faktů, je možné dovodit, že Václav Michalskij zná výborně ruskou a světovou poezii. Jako student Literárního institutu, posluchač Vyšších scénáristických kurzů, redaktor, vydavatel a novinář, jste se potkával s mnohými současnými básníky. Kdo z nich měl na Vás největší vliv jako člověk, a čí poezie je Vám nejbližší? - Igor Škljarevskij. V jakékoliv době není v žádném státě dost básníků. Oni jsou vždycky podivná rarita. A vždycky si uvědomují svou Božskou vyvolenost. Vždycky. Bez ohledu na, zda jsou občas lehkomyslní, přihlouplí, povýšení, směšní nebo domýšliví, bez ohledu na to, že se občas utápí v marnosti, jsou opravdoví básníci vždy odpovědní svému talentu. Mám dojem, že anglický básník Robert Browning trefil hřebíček na hlavičku: „Básníci jsou ti, kteří mluví o tom důležitém“. Určitě neměl na mysli veršotepce, ale básníky ve filozofickém slova smyslu. Pro básníka není důležité, píše-li v sloupci a do rýmu nebo do řádku a bez něj. Nezáleží ani na druhu umění, kterým se básník zabývá, zda literaturou, malířstvím, sochařstvím nebo hudbou. Opravdový básník se odlišuje od ostatních lidí nejen tím, že ostřeji a jasněji cítí to, co cítí většina, ale i tím, že je schopen ten pocit rychle zpracovat, pochopit a vložit do svých prací, pokud ne na vždy, tak na dlouho. Básník dokáže jen silou svého talentu soustředit světlo všednodennosti a nasměrovat paprsek schopný ozářit jeho duši něčím novým. - Václav Michalskij je nejvíce na literaturu zaměřený spisovatel 20. - 21. století. Postavy jeho děl s řídkou znalostí věci přemýšlí o klasicích světové literatury. Mnohé jejich výroky, to jsou velmi přesná, často netradiční pojetí hrdinů, děl a autorů. Například hlavní hrdina epopeje Marija Merzlovskaja v románu Jaro v Kartágu (Весна в Карфагене) takto charakterizuje Vladimíra Nabokova: „Vždy se jí zdál vyumělkovaný, nepřirozený, bezdechý, jako naleštěný odlitek z plastu. O takových jako Sirin si vždycky myslela, že místo duše mají něco jako protézu. Zvenku je to něco téměř opravdového a funkce to plní skoro správně, ale neteče tomu krev v žilách, nemá to teplotu a nepřetržité živé spalování. Vyloženě protivné jí bylo Nabokovo dílo o tom, jak dospělý muž korumpuje nezletilou. Kolik je v tom díle psychologických nepřesností, jak je za každou stránkou schovaný autor, který ve skuteč-

nosti neměl u žen úspěch, nemiloval je a nerozuměl jim! Všechna Sirinova díla jsou neurčitá napodobenina sklíčeně přepracovaného a díky tomu zaníceného fantazírování. Takové eunuchovy zápisky na bolestivé téma, nu, i pro peníze, samozřejmě, pro potřeby davu, přitom davu amerického. Chápala to tak, že pro Sirina nebyl rozdíl mezi děvčetem, slečnou, ženou nebo matkou. Měl jen jeden všeobecný pohled, že všechny tyto bytosti opačného pohlaví, jsou bytosti jemu uzavřené, i když, teoreticky, vytoužené“. Tahle charakteristika mi přijde absolutně přesná, a domnívám se, že v daném případě autor ústy své hrdinky přenáší své vidění Vladimíra Nabokova. Václave Václavoviči, nakolik je tato verze přesná? Je nějaký rozdíl mezi Vaším vnímáním Nabokova a vnímáním Mariji Merzlovské? - Rozdíl vždy existuje. „Nabokovo umělé hedvábí“. Tomuto hodnocení Ivana Alexejeviče Bunina velmi rozumím. - Tady hrdinka představuje portrét protézových duší, formulujících společenské mínění, vytvářejících prázdné autority: „Všichni tito lidé skutečně něco ovládají. Někdo nějaké přípony, někdo předpony, někdo, například, klavírní skladbu jako Dobře temperovaný klavír Johana Sebastiana Bacha; někdo ovládá část symbolismu, někdo surrealismu. A někteří, nejvnímavější a nejpokročilejší, dokonce ty či ony části toho nebo onoho světového klasika. Poslední o sobě hovoří s důstojností lordů: ‚Celý svůj život jsem zasvětil Shakespearově tvorbě!‘ Ve smyslu, že jsem ho konzumoval. Podobá se to tomu, jak farníci přijímají tělo Kristovo, tak i oni jsou přesvědčeni, že zchytřeli cizím rozumem, vyrostli tím, že se vyškrábali na horu papírů, napsaných velkým člověkem, který ani zdaleka nemyslel na to, komu svým psaním dodává potravu, a jak zuřivě se jím budou krmit.“ Čím vysvětlujete, že hlavně lidé s takto složenou duší a rozumem se drží v každé době na hladině a vždycky jsou „experty“, formují „pravdivé“ představy o různých oblastech života, cpou ostatním svůj vylhaný systém hodnot? - Věčná, břitká a smutná otázka. Za prvé, tito lidé mají sklony sdružovat se do smečky a společnými silami cpou své názory společnosti. Za druhé, odlišují se ohromnou spotřebou energie, „obratností intelektu a rukou“, konají náhle násilně, podle principu, kdo není s námi, je proti nám. Za třetí, někteří z nich jsou téměř talentovaní, což umožňuje například těm, co zpívají kuplety, se vydávat za básníky. I když se u nich, jak se říká, její Veličenstvo Poezie ani neohřála. Vzpomeňte si na Andersenovu pohádku o nahém králi a popřemýšlejte, jak je osamocený chlapec, který vidí, že král je nahý. Jeden chlapec to křičí, a celý civící dav je unesen oblečením nahého krále. Ano, dav je unesen, ale já jsem si jistý, že mnozí v tomto davu nevidí králův luxusní oděv. Nevidí, ale drží jazyk za zuby. To jsou hlavní spojenci protézových duší, jejich netečná, slabošská opora, „poslušná většina“. - V románu Jaro v Kartágu (Весна в Карфагене) Marija Merzlovskaja vzpomíná na matčina slova: „V Rusku jsou Puškinovi lidé a Čechovovi lidé, a jsou lidé Dostojevského. My jsem Čechovovi lidé“. K jaké kategorii lidí počítáte sebe a čím se Puškinovi a Čechovovi lidé liší od lidí Dostojevského? - Puškinovi a Čechovovi lidé vyznávají harmonii v literatuře a umění. O lidech Dostojevského vím málo. Ačkoliv v čistě formě nejsou samozřejmě ani jedni, ani druzí. Jsou jen tendence a směry. - Postavy děl ruské a světové literatury omezeně existují ve světě hrdinů Václava Michalského jako reální lidé. Například Alexandra Merzlovskaja z románu K radosti jsou potřeba dva (Для радости нужны двое) tak přemýšlí o postavě Čechovovy povídky Černý mnich (Черный монах): „A co když žil právě v této místnosti a poslední vidění černého mnicha měl tady? No, samozřejmě, přijel ze Sevastopolu, aby potom, ráno příštího dne, jel na Jaltu. A pozdě večer, blíže k půlnoci, přibližně jako teď já, stál Kovrin u otevřeného okna, díval se na hladinu Severní zátoky, a najednou naposledy ve svém životě uviděl černého mnicha“. Tato přirozená difúze dvou světů, svědčící o podivuhodných znalostech literatury, kterými disponují Vaši hrdinové, rys, který je vlastní určitému typu lidí, které nalézáme mezi všemi národy, nebo je tento jev převážně v ruském životě?

- Samozřejmě, to je ve velké míře jev ruského světa. Jak víte, více než 250 miliónů lidí v Rusku, blíže či dále od hranic, mluví rusky. A pro celý ostatní svět, bez ohledu na smíšenou nebo čistokrevnou přináležitost k těm, či oněm národům a národnostem, jsou všichni Rusové. Jak říká hrdinka románu Jaro v Kartágu (Весна в Карфагене) Marija Merzlovskaja: „My, Rusové, jsme smíšený národ, odedávna zvyklý ne žít, ale přežívat. Z toho je i naše vazká síla“. Nezničitelná vitalita ruského národa jak v emigrantském, tak v sovětském a postsovětském světě stojí samozřejmě na ženách. - Čechovocentrismus Václava Michalského a jeho hrdinů (velmi často je na stránkách epopeje citován Čechov) mě donutil, abych si klasika přečetl. Z Michalského podání jsem neočekávaně objevil, nakolik je Čechov dnes aktuální jako spisovatel, uvažující o inteligenci, Rusku, národnostní otázce a mnohém dalším. To, co zneklidňovalo Čechova, domnívám se, je podobné jak Václavu Michalskému, tak hrdinům jeho epopeje. Například na stránkách románu se jízlivě ironicky charakterizuje Zinaida Gippius na francouzsko-ruském bále r. 1928 v Paříži. Podobné city k této dámě a jejímu muži, k inteligenci obecně zažíval i A. P. Čechov. Neměl je v oblibě. To se například konkrétně projevilo v dopise Antona Pavloviče I. I. Orlovu: „Ne vychovatel, ale celá inteligence je vina, celá, můj milostpane“. A dále Anton Pavlovič píše: „Nevěřím v naši inteligenci, pokryteckou, falešnou, hysterickou, nevychovanou, lživou, nevěřím ani, když trpí a naříká, neboť její utlačovatelé vycházejí z jejího nitra“ (dopis z 22. února 1899). Nejdůležitější, v podstatě určující částí kosmopolitické inteligence na přelomu 19. a 20. století byli lektoři, učitelé, kulturní činitelé, spisovatelé dekadentně modernistické skupiny. O posledních na příkladu Francie a Ruska říká Čechov konkrétně to, že „šikanují <…> svědomí, svobodu, lásku, čest, mravnost“. Nutí Francii degenerovat, a v Rusku pomáhají ďáblu rozmnožovat slabochy a sviňky, kterým říkáme inteligenti. Ochablá, apatická, lenivě filozofující, chladná inteligence <…>, která je nepatriotická, sklíčená, bezbarvá <…>, která brblá a ráda všechno odmítá <…>; která se nežení a odmítá vychovávat děti“; „kde je degenerace a apatie, sexuální deviace, chladná zkaženost, potraty, předčasné stáří, brblající mládí, pak úpadek umění, lhostejnost k vědě, poté nespravedlnost ve všech svých formách“ (oba citáty jsou dopisu A. S. Suvorinovi z 27. prosince 1889). V tom samém dopise dělí Čechov literaturu na dvě literatury z pohledu hodnot, které spisovatelé vyznávají. Představitelé jedné z nich, dekadenti ve Francii a v Rusku (ničící tradiční křesťanské hodnoty a propagující protikladné myšlenky a ideály), podle opodstatněného názoru Antona Pavloviče sloužili zlu. Navíc ještě byli nepřátelé svých národů a států, a použijeme-li jazyk pozdějších dob, dekadentní spisovatelé jsou pátá kolona (takové zpátečnické myšlenky nenapadaly ani Konstantina Pobedonostseva). Pokud, podle Čechovova předpokladu, začne válka mezi Francií a Německem, tak ji Francie prohraje a „spojenci“ (spisovatelovo slovo) Německa bude v této válce francouzská dekadentní literatura. Její Ruská rodná sestra (které se později bude říkat „stříbrná doba“) připravila půda k reálné katastrofě Února 1917. Ale těchto událostí se Čechov nedožil, stejně jako neviděl zrození nových „géniů“ z této plejády dětí a propagátorů neřesti. Svědky toho všeho jsme my spolu, Václave Václavoviči. Jaký máte obecně vztah k inteligenci, konkrétně k liberální inteligenci. Nakolik se prognóza Antona Pavloviče z počátku 20. století shoduje s dneškem? - V sovětském období nazývali inteligenci „mezivrstvou“. Z čeho se ta mezivrstva skládá, to Vám neřeknu. Vím jen, že je velmi nesourodá. Tak to vždycky bylo, je a bude. Vím i to, že v této nesourodé mase vždy byly, jsou a budou velmi tvrdé kamínky, přímo diamanty. Například já jsem měl štěstí se přátelit s Valentinem Petrovičem Katajevem, Igorem Alexandrovičem Moisejevem a Dmitrijem Sergejevičem Lichačevem. Z mého pohledu jsou všichni tři opravdoví ruští inteligenti. Takže to všechno není až tak pochmurné, vždycky byly, jsou a budou záblesky. A co se týče „stříbrného věku“ s Vámi nemohu bezvýhradně souhlasit, drahý Juriji Michajloviči. Řízením osudu toto téma neznám povrchně, ale hodně důkladně. V nakladatelství Soglasie (Согласие) jsme vydávali Sebrané spisy Georgije Ivanova, Vladislava Chodaseviče, Borise Poplavského, Gajto Gazdanova, Igora Činnova, Ivana Jelagina. Vydávali jsme memoáry Niny Berberové Moje kurziva

(Курсив мой) a Iriny Odojevcevové Na březích Něvy (На берегах Невы) a Na březích Seiny (На берегах Сены), trojsvazek Zápisky o Anně Achmatovové (Записки об Анне Ахматовой) L. K. Čukovské, A. I. Kuprina Hlas odtamtud (Голос оттуда). Skutečně mi věřte, že to jsou velmi významné postavy, a bez nich si již dneska nelze plně představit ruskou kulturu 20. století. Oni nejsou v žádném případě „morálně padlí“, rozvraceči kultury, ale její tvůrci. Každý se svými specifiky, hranami a zákoutími. Rozhodně. Jak jinak? - Ještě jedno téma, Václave Václavoviči, vnuknuté Vaším oblíbeným spisovatelem. Bunin ve své nedokončené knize O Čechovovi (О Чехове), vyjmenovává mnohá díla Antona Pavloviče, za zrozená v Podmoskovje, a podivuje se tomu, že „Psel, kde prožil dvě léta osmdesátého osmého, osmdesátého devátému, mu nic nedal, i když byl těmi místy absolutně uchvácen. Ale v jeho literatuře se neodrazila“. Je potřeba upřesnit, že jarní a letní měsíce roku 1888, které Čechov prožil v Poltavské gubernii, našly svůj odraz v povídce Jmeniny (Именины). Alexej Nikolajevič Pleščejev, který byl spolu s Buninem na návštěvě u Lintvarevových tři týdny, uviděl ve zmíněném díle Sumskou „stopu“. V říjnu 1988 reagoval na Jmeniny (Именины) dopisem, který obsahoval mnoho kritických poznámek a návrhů odebrat z povídky „člověka 60. let“ a „ukrajinofila“, hájícího osvobození Maloruska od „ruského jha“. 9. října odpověděl Čechov Pleščevovi dopisem, kde podrobně, bod po bodu okomentoval jeho připomínky. Uvedu jen vyjádření k ukrajinskému tématu. V Čechovově chápání „ukrajinofilství není důkaz“. Spisovatel v podstatě vyčleňuje dva typy ukrajinofilů. První typ, který představuje rodina Lintvarevových, vzbuzuje u Čechova sympatie, neboť pro takové lidi je nejdůležitější „láska k vřelosti, oblečení, jazyku a rodné zemi“. K druhému typu ukrajinofilů se Čechov stavěl ostře negativně, což bylo způsobeno následujícími příčinami: „Měl jsem na mysli (v povídce Jmeniny, pozn. J.P.) ty hlubokomyslné idioty, kteří odsuzují Gogola za to, že nepsal chochlácky, kteří, jsouce dřevěnými, netalentovanými a nevýraznými povaleči, nemajíce ničeho ani v hlavě, ani v srdci, starají se o to více, aby vypadali lépe než průměr a hráli roli, kvůli čemuž si dávají na svá čela nálepky.“. Čechov měl velmi vřelý vztah k Malorusku a chochlům (nejčastěji používané spisovatelovo slovo) a poukazoval na jejich přednosti. V té době si všiml ještě jedné kvality, která vyvolává problémy v Ukrajinském národě (stejně jako v kterémkoliv jiném), „hlubokomyslných idiotů“. Tak, v dopise Suvorinovi z 18. prosince 1891 Čechov, maje na mysli tvůrčí prostředí inteligence, poznamenal: „Chochlové jsou tvrdošíjný národ. Zdá se jim velkolepé všechno, co pronesou, a své chochlácké pravdy staví tak vysoko, že jim obětují nejen uměleckou pravdu, ale dokonce i zdravý rozum“. V tvorbě Václava Michalského, pokračovatele Čechovovské tradice, je poměrně hodně hrdinů Ukrajinců, což je samozřejmé. Tato linie začíná Nikolajem Gricenko z první spisovatelovy povídky Balada o staré zbrani (Баллада о старом оружии) z r. 1963 a končí tetou Moťou z Adama – prvního člověka (Адама — первого человека) z r. 2014. Největší množství Ukrajinských hrdinů je v epopeji. Je to rodina burše admirála Merzlovského Sidora Galuška, tak velitel nemocnice Konstantin Konstantinovič Griščuk, i Ňusa, i Glafira Petrovna, a moskevští sousedé Merzlovských, i další postavy. Alexandr Solženicyn kritizoval v článku Navážet se do Čechova (Окунаясь в Чехова) spisovatele za to, že jeho hrdinové Malorusové nepoužívají žádná slova a výrazy z ukrajinštiny. V Michalského dílech velká část Ukrajinců mluví rodnou řečí, přesněji suržykem, volnou směsicí ruštiny a ukrajinštiny. Vynuceně mluví čistou ukrajinštinou (aby zakryla svůj původ) hraběnka Anna Karpovna Lange. Domnívám se, že se v uvedené zákonitosti objevila neměnná principiální strategie Václava Michalského, opírající se samozřejmě o spisovatelovu znalost jazyka. Spojením ruštiny a ukrajinštiny, které není v současné literatuře obvyklé, se na stránkách Michalského děl vytváří efekt živého, reálného a nedestilovaného života. Ukrajinský jazykový komponent budu ilustrovat na dvou příkladech: „Sedej, babko, budeme spolu hledat syny“ (Сидай, бабка, вместе сынов шукать будемо), Balada o staré zbrani; „Drahá, jsi celá mokrá!“ spráskla ruce teta Ňusja. „No, padej do horké vany!“ (Милая, да ты вся мокра! — всплеснула руками тетя Нюся. — А ну, гэть в ванну, в горяченьку!). Pokračováním ukrajinštiny je v dílech Václava Michalského národní píseň, která zní na začátku Balady o staré zbrani. Maloruské písně zpívají nejen Ukrajinci, ale i Rusové. Ve světě rodiny Merzlov-

ských existuje ukrajinská píseň na stejné úrovni jako ruská, na stejné úrovni s Puškinem, Lermontovem, Čechovem atd. V dětských a mládežnických letech bylo zpívání Maloruských písní pro Alexandru Merzlovskou nejlepšími okamžiky života, neboť naplňovalo duši nevyhnutelnou něžností, láskou, pocitem svornosti a povznášejícím pocitem. Příznačné je i to, jak jsou v Michalského dílech zobrazováni ukrajinští hrdinové. Myslím, že nejcharakterističtějšími znaky většiny z nich je spořivost a dobrota. První kvalita odlišuje matku Nikolaje Gricenko z Balady o staré zbrani (Баллада о старом оружии), tetu Moťu z Adam – první člověk (Адам — первый человек), Ňusju, Glafiru Petrovnu, Griščuka z Jara v Kartágu (Весна в Карфагене). Toto konkrétně hovoří o starostlivosti tety Moti: „Na tomto drobném kousku země vedle domu zvládala teta Moťa vypěstovat během dlouhých dnů našeho brzkého jižního jara, během horkého léta a vždycky vydařeného a teplého podzimu dvě, a někdy i tři úrody zeleniny. Teta Moťa používala doslova každý centimetr naší zahrádky, vymýšlela různé fígle. Něco u ní rostlo ve dvou patrech, něco popínavého, například okurky, lezlo po tyčkách docela vysoko <…> Teta Moťa byla talentovaný člověk. Vřele milovala svou zahradu, a nejednou jsem slyšel, jak si laskavě povídala se svými rostlinami, jako by byly její malinké děti, stejné, které jí Bůh v jejím ženském osudu nedal“. Empatie k cizímu neštěstí, umění radovat se ze štěstí druhého, je vlastní všem výše zmíněným hrdinům, ale především Konstantinu Konstantinoviči Griščukovi. On například vnímá svatbu Adama a Alexandry s takovým nadšením, které Saša nikdy v životě neviděla. Čili v Michalského dílech se vyskytuje, použijeme-li Čechovovu klasifikaci, jen jeden, první, typ Ukrajince. Druhý typ, hlubokomyslný idiot, chybí. O výsledcích jeho politiky v post sovětské Ukrajině se mluví jen v poznámce o Rusínech. Jak se stalo, že typ Ukrajince nacionalisty začal určovat politiku Ukrajiny počátku 21. století? V Gogolovi vidí zrádce, ustavičně vysílá mýty o ruském jhu, hladomoru atd. - Proč nemám druhý typ podle Čechovovy klasifikace? Nejspíše proto, že mne tento typ nezajímá. Vím málo o zdrojích jeho formování, a nic, kromě rozpaků, ve mně nositelé tohoto typu nevyvolávají. V žádném případě, aniž bych zpochybňoval Antona Pavloviče Čechova, si nemohu nevšimnout, „hlubokomyslných idiotů“, kterých je dost i mezi všemi dalšími národy, bez ohledu na rasu a víru. A všude jsou velmi neúnavní, agresivní a průbojní. A navíc na ně platí pořekadlo: „Drzé čelo je lepší, než poplužní dvůr“. - Vladimír Rezanov, Michail Menšikov, Ivan Soloněvič, jdouce každý svou myšlenkovou cestou, došli ke stejnému závěru, že mnoho ruských spisovatelů 19. století, a počátku 20. obešlo obloukem úspěchy ruského života, soustředíce svou pozornost jen na jeho nedostatky. V sovětském období nabyla tato tradice ještě většího rozmachu, a interpretace předsovětské historie dosáhla vrcholu sociálně politické předpojatosti. Václav Michalskij ve svém cyklu románů Jaro v Kartágu (Весна в Карфагене), kde ukazuje různé stránky života v Rusku na konci 19. a počátkem 20. století, nevtíravě a postupně soustředí čtenářovu pozornost (za pomocí autorských charakteristik a poznámek pod čarou, přes monology a dialogy hrdinů) hlavně na úspěchy státu ve vědecké, průmyslové, stavební, vojenské a v jiných oblastech. Servisní loď „Kronštadt“, kterou navštěvuje Marija Merzlovskaja, je jednou z mnoha důkazů moci carského Ruska. „Kronštadtu“ se říkalo dílny, ale ve své podstatě to bylo soustředění malinkých továrniček a dílniček, nacpaných doslova stovkami obráběcích strojů, přístrojů a zařízení. Bylo tu všechno od rámové pily po malou slévárnu. Soustruhy, frézy, vrtačky, dřevoobráběcí stroje stály vedle sebe po celé lodi, v podpalubí bouchala parní kladiva, v kovárně žhnuly pece, všechno svištělo, klepalo, hlučelo, všechno zde pracovalo nebo bylo připraveno ihned začít“. Svým profesionálním komentáře admirál Pavel Petrovič nejen legitimizuje vytržení patnáctiletého děvčete, ale dodá jejímu vnímání „Kronštadtu“ národnostně státní orientaci: „...ani Německo, ani Francie, ani Anglie nebo nějaká Amerika nemají něco podobného. Takovou silnou univerzální, námořní plovoucí základnu nemají. Každý čtvereční centimetr jsme tady, my ruští inženýři, spočítali, rozpočítali a vyrovnali. Mohou tady pracovat tisíce lidí. V současné době je to vrchol inženýrského umění“.

Nebo když hovoří o návštěvě kostela Pokrova na Něrli rodinou Merzlovských v r. 1913, poznamenává Michalskij mimochodem: „Na druhém břehu, který byl o kousek výše, se pásly dobře pěstěné strakaté krávy“. A Anna Karpovna obracejíc se k dceři, žačce první třídy, vykřikuje: „Můj Bože! Jak mohli před sedmi sty padesáti lety vymodelovat takovou krásu! <…> „Dívej, Marusjo, dívej a zapamatuj si ten náš ruský zázrak! A nikdy nevěř těm, kdo řekne, že my, Rusové, jsme temný a hrubý národ!“, Jaro v Kartágu (Весна в Карфагене). V druhé knize epopeje Jaro v Kartágu (Весна в Карфагене), v románu Osamělý je všude na poušti (Одинокому везде пустыня), v poznámce o A. A. Brusilovovi Michalský sděluje, že během významného průlomu Rakousko-uherské obrany Ruskými vojsky (šířka zhruba 600 km a hloubka okolo 150 km) byly ztráty naší armády třikrát menší než protivníkovy, a dělá následující závěr: „poměr ztrát je pro útočnou operaci bezprecedentní“. V dalších částech epopeje je nemálo informací podobného směru. Například: „Něstěrovova smyčka byla poprvé předvedena 27. srpna 1913 zakladatelem vyšší pilotáže, ruským vojenským letcem, štábním kapitánem Pjotrem Nestěrovem. Něstěrov zahynul 26. srpna 1914, když jako první na světě použil ve vzdušném souboji čelní náraz“, Chrám přátelství (Храм согласия). Václave Václavoviči, odkud se u sovětského člověka, narozeného roku 1938, vezme přání obnovit historickou spravedlnost? A jak se Vám, při očividné, opravdové „národní hrdosti Velkorusa“, podařilo nepodlehnout druhému extrému, idealizaci carského Ruska a zůstat objektivní. - Ani carské Rusko, ani sovětská, ani postsovětská moc nebyla a není ideální model státního uspořádání. Na celém světě takový stát nebyl a nebude. Tak proč si to idealizovat? Ale věci dobré, důležité a skvělé jsou dnes, byly v minulosti a budou v budoucnosti. Věřím, že rozvážnost upozadí šílenství. - Alexandra Merzlovskaja v románu Osamělý je všude na poušti (Одинокому везде пустыня) vypráví svému muži o dětských straších: „... ležím a potichounku pláču, hořce pláču, co všechno bude, ale já nebudu, a proč to tak bude, že nebudu?! Proč?! <…> Měsíc bude, hvězdy budou, kotelna bude, dokonce i pryčna, na které ležím, možná bude, a já ne? Já... já... já... nebudu, a na ulicích stejně budou jezdit tramvaje a stejně nahlas zvonit... ne, s tím jsem nemohla souhlasit! A potom jsem se s tím stejně jako ty sžila“. Podobné pocity jsem zažíval i já, a asi i Vy a milióny, jestli ne miliardy, lidí. Václave Václavoviči, kdy u Vás zmizel tento strach z nebytí, a co ho nahradilo? - U živého člověka nemůže strach z nebytí zmizet. Může se zeslabit a zpravidla se zeslabuje. Ale to je něco jiného. - Slovo „Bůh“ je v epopeji Jaro v Kartágu (Весна в Карфагене) použito 394krát. Častěji než v předchozích Michalského dílech, a je jasné proč. I když i dřívější vyprávění a povídky, kde slovo „Bůh“ není nebo se vyskytuje extrémně zřídka, jsou religiózní, ve své podstatě pravoslavné systémem hodnot, který hrdinové vyznávají, a podle pozice autora. Tato organická, uvnitř všech děl „rozpuštěná“ pravoslavnost (která nemá nic společného se současnou módní „pravoslavností“ dávanou na odiv), odlišuje Václava Michalského od většiny spisovatelů, jeho současníků, a spojuje ho s takovými autory, jako Jurij Kazakov, Nikolaj Rubcov, Vasilij Bělov, Alexandr Vampilov, Viktor Borodin... Kde se vzala tato dávka lásky k člověku, křesťanského humanismu u mladíka, vychovaného v sovětské společnosti, mladíka, který napsal své první povídky v desáté třídě? A jak se povedlo později v 60. - 70. letech se nezlomit, zůstat věrný sobě, věrný hlavní tradici ruské klasiky? - Nikdy jsem se těmito otázkami nezabýval. Prostě jsem si žil a žil, asi mi přálo štěstí. - Marija Merzlovskaja, hrdinka Václavu Michalskému nejbližší, v románu epopeje Osamělý je všude na poušti (Одинокому везде пустыня) rozjímá: „Ale vždyť všechno nemizí v propasti, něco zůstane v srdci a v paměti? Přece Děržavin nepsal nadarmo: „A když i něco přes zvuky lyry a trouby zůstane, spadne to do chřtánu věčnosti a neuteče svému osudu.“ To znamená, že se to uchová jen přes zvuky lyry básníků, spisovatelů, hudebníků a troubu, myšleno bojovou troubu vyzývající k bitvě, to znamená skrz vojáky, a všechen ostatní život, ten, který je uvnitř těchto dvou stěn v poháru bytí,

je jednoduše namíchán, jako fašírka, a mění se z jednoho stavu do druhého bez slávy a bez vzpomínky... Hrozné! Ale blízko k pravdě, velmi blízko... ačkoliv...“. Lze předpokládat, že v tomto výroku je vyjádřena část odpovědi na hlavní otázku, kterou si klade Václav Michalskij v celé své tvorbě: „Kam odplouvá čas?“ Hrdinčiny soudy nedávají úplnou odpověď na danou otázku, o čem konkrétně svědčí slovo „ačkoliv“. O tom „ačkoliv“ by to chtělo vědět více... - Úplnou odpověď na tuto otázku nemá nikdo, a neměl ani dříve. Ačkoliv kdo ví, co bude dál... Budeme-li mluvit o mé hrdince, bylo pro mě velmi důležité předat celistvost její povahy, kterou dostala od prototypu hraběnky Mariji Alexandrovny Merzlovské. Nebudu se dlouho rozšiřovat. Domnívám se, že čtenář vše pochopí ihned z dopisu Anastasie Alexandrovny Manstein - Širinské. Obdržel jsem ho poté, co vyšly první dvě knihy epopeje. - Nemálo autorů 19. - 21. století zachycovalo ve svých dílech moře. Já, jehož dětství a mládí se odehrálo v Gelendžiku, myslím, že nejlépe ze všech to udělali Valentin Katajev a Václav Michalskij. Byli schopni předat všechny slyšitelné i neslyšitelné záznamy dechů a viditelné a neviditelné hnutí duše tohoto dokonalého přírodního živlu. V dílech Václava Michalského jsou desítky pozoruhodných scenérií různé velikosti, které se neopakují (spisovatel má neuvěřitelnou uměleckou paměť). Dohromady je možné z těchto mořských skic sestavit malou „povídku“ (ono by vůbec bylo dobré sestavit jazykový slovník Václava Michalského. Dostali bychom velmi zajímavou i přitažlivou knihu!). Uvedu z této „povídky“ jen jednu část: „Klouzající, nakupené vlny s šuměním odbíhaly po zrcadlově lesklém písku, na němž praskaly duhové oslepující bubliny a z husté, mokré hmoty, ze které se šířila jodová svěžest celého moře, radost ze života, dech absolutního štěstí, kterého se člověku dostane jen jednou, jedinkrát. Najednou se stříbrným bokem zablýskla plotice, a hned jí přikryla pěna nové vlny, podsekla spodní odlivová síla s, točíc se, byla odvlečena do víru. Stejně tak, jak neklidná voda odnesla plotici, smývala navždy stopy bosých Kátiných nohou“, Tajné milosti (Тайные милости) Václav Michalskij obdivuhodně jemně cítí a umělecky přesně zachycuje libovolné přírodní živly od pouště po moře. Přitom spisovatel již dávno u moře nežije. Jak se Vám daří udržet si tento živý vjem moře? - Nejlépe ze všech popsal moře malý gymnazista z Čechovovy povídky: „Moře bylo velké“. - Charles, muž Mariji Merzlovské z románu K radosti musí být dva (Для радости нужны двое), se ve vyšších ročnících kadetské školy proměnil z ošklivého káčátka na překrásného labuťáka. Něco podobného se s Václavem Michalským stalo během jeho studentských let. Charlesovu proměnu jeho otec vysvětlil druhem lidí. Víra děda Adama ve Václava spočívala na všeobjímající lásce a vnímáním stejného druhu, Adam - první člověk (Адам — первый человек). Nenapravitelný čtyřkař Václav Michalský měl samozřejmě předchůdce v mnoha velkých spisovatelích. Vyjmenuji Marka Twaina, Nikolaje Někrasova, Ivana Bunina. Poslední z nich téměř nedokončil gymnázium, a vzpomínaje na své první literární pokusy, říkal, že tak špatně, jako on v literatuře, začínal málokdo. U mladého Michalského mne udivuje absence školáckých, druhořadých, neúspěšných, fiaskem končících textů (které měl dokonce i jeho oblíbený Čechov). A od povídky Balada o staré zbrani (Balada o staré zbrani), kde bylo autorovi dvacet pět let, začíná beze sporu „klasická“ etapa v Michalského tvorbě. Vzniká hloupá, z hlediska rozšířené logiky, otázka, jak jdou k sobě čtyřkař Michalskij a jeho Maličkosti (Семечки), Bim bam (Бим-бом), Déšť (Дождь)...? Jaké místo ve spisovatelově osudu zaujímá typ, Boží dar a to, co charakterizujete Vy sám, Václave Václavoviči? - Podle mého to nikdo neví. V Jaru v Kartágu (Весне в Карфагене) Anna Karpovna, představitelka hlavního typu žen v Michalského světě, je spisovatelem charakterizována: „Byla s dětmi natolik, že se dokonce ani necítila

jako samostatný člověk“. V podstatě to samé říká Michalskij o bezdětné Francouzce Nicole: „byla opravdová žena, a celý svůj život se chtěla někomu beze zbytku oddat“. Václave Václavoviči, přání a schopnost rozplynout se beze zbytku v druhém, to je jen ženská role. A nezdá se Vám, že se počet „opravdových žen“ v současném světě katastroficky snižuje? - Ne, nezdá. O tom není sporu, že v samé podstatě ženské přirozenosti je potřeba se obětovat, přání se oddat. Ale je-li se komu oddat, to není zbytečná otázka. Skleslému ťunťovi, slabošskému tlachalovi, kořalovi bez talentu, krutému chmatákovi... a můžeme jít podle seznamu. S ženami je vše v pořádku, ale s muži jsou problémy. Za prvé, obecně jich je málo, za druhé, ženy dost muže rozmazlily a sňaly z nich veškerou odpovědnost a žijí jen na „psí knížku“. - Řekněte, jak se Vám pracovalo na epopejí? Rozpracovával jste její plán? - Plány jsem nerozpracovával. V archivech neseděl. Své hrdiny jsem nenasměrovával, šli sami, kam se jim zachtělo. A z toho jsem měl radost. Protože pokud jsou postavy opravdové a žijí, není potřeba je nikam vůlí autora směrovat. Živá postava autora i překvapí. Vzpomeňte si na Puškinovo: „A jaký kousek moje Taťjána vyvedla, vdala se“. Puškin si to nevymyslel, a jen od hrdinky přijal informaci jakoby mimochodem. V konceptech k Vojně a míru (Войне и миру) odhaluje Lev Tolstoj pět průřezů, pět směrů, kterými se rozpracovává každá postava. Majetkový, společenský, milostný, umělecký a duševní. Když jsem začal psát cyklus románů, které se potom složily do epopeje Jaro v Kartágu (Весна в Карфагене), zamyslel jsem se, že jestli je řeč o románové formě, ucházející se o úplné představení, je třeba mít tuto Tolstého nápovědu na paměti. - Hrdinové epopeje Jaro v Kartágu (Весна в Карфагене) různě variují následující tezi, že historii píší vítězové. Vzhledem k hlavní události 20. století, Druhé světové válce, již 9. května 1945 dostává tato teze reálné vyjádření. O dobytí Berlína „radiostanice spojenců nejednou zvěstovaly <…>, ale o tom, že Německé hlavní město dobyli Rusové, ve všech svodkách neupomínali, a pokud i upomínali, pak bez letmo bez podrobností“. Jakou historii Druhé světové války si ve výsledku vymysleli Američané a Evropané, víme. Stejně tak i víme, že v našem státě již několik desetiletí chtějí liberálové postavit do stejné trestné řady fašistické Německo a Sovětský svaz. Ve vnímání války je Václav Michalskij principiálně tradiční v tom hlavním. Přes osudy svých hrdinů a obecnou historickou koncepci románu ukazuje obrovský hrdinský čin národů Sovětského svazu a stěžejní vklad SSSR do porážky fašistického Německa. V knize je celkově hodně neznámých nebo málo známých podrobností Druhé světové války. Od dobytí Sevastopolu po ruskou pomoc Angličanům v porážce Rommela v Africe. Navíc Václav Michalskij boří ustálené stereotypy v chápání historických činitelů a událostí. Například hlavní činitele francouzské politiky daného období maršála Pétaina a generála de Gaulla zobrazuje úplně jinak. De Gaulle je v epopeji nejen výborný politik, ale i pomstychtivá a tvrdá osobnost, což se názorně ukazuje ve vztahu k duševně štědrému Pétainovi, jehož adjutantem prezident Francie ve své době byl. Jediná prosba zavřeného Pétaina („aby se mohl procházet v té části dvora, odkud je vidět kousek moře“) byla zamítnuta. Ve dvou sousedních odstavcích Michalskij příkladně doprovází vztah Němců a Francouzů k zatčenému Pétainovi a čtenáři nezbývá, než si udělat jediný možný závěr, že Němci byli k Pétainovi humánnější, než maršálovi spoluobčané. Přes následující informaci, převzatou z historických dokumentů, se podtrhuje to, co dozajista vyvolává u Václava Michalského nepochopení. Pétain „byl nejen bez vojenských poct, ale i bez shovívavosti k jeho věku a bývalým zásluhám“. Pétain bezpochyby po celou dobu vyprávění vzbuzuje u Michalského sympatie. Tento vztah se zřetelně projevuje i ve slovech, která zdobí poznámku pod čarou. „Maršál Pétain umřel ve věku devadesáti pěti let, aniž spatřil moře, jehož vlny se valily na břehy jeho milované Francie, aniž by pochopil, proč ho tak tvrdě potrestali“. Antoine, muž Mariji Merzlovské, účastník bojů u Verdunu, vyznamenaný křížem Čestné legie, znal důvěrně jak Pétaina, tak de Gaulla. On, který se dobře vyznal ve francouzské politické kuchyni období Druhé světové války, již na jaře 1941 vyslovil domněnku, která se následně vyplnila: „De

Gaulle nemá rád ty, co mu nepřikyvují a nestojí před ním v pozoru. Ale vypadá to, že ho válka vynese na vrchol. Jeho „Svobodná Francie“ je zatím kupa emigrantů. Nesmysl! Ale pokud Němci začnou prohrávat, a to se i stane, spojenci ho vynesou na piedestal, a z tvého Pétaina udělají vlastizrádce nebo někoho v tom duchu...“ Většina postav (bankéř Chadžibek, Tuarežský carek Isa, Marija Merzlovskaja atd.) v románu přijímá de Gaulla tradičně, jako osvoboditele Francie, jako člověka, který jí navrátil status velmoci. Formálně to tak samozřejmě je. Ale faktologicky lze o reálném vkladu k vítězství Francie nad fašistickým Německem mluvit jen s velkým přemáháním, pokud o tom vůbec mluvit lze... Domnívám se, že přibližně takto vidí situaci Václav Michalskij. O tom svědčí překvapená reakce Wilhelma Keitla při podpisu bezpodmínečné kapitulace Německa: „Cože, my jsme tuhle válku pohráli i s Francouzi?!“ Tudíž to, co bylo řečeno a mnohé další, co zůstalo za hranicí mých soudů, umožňuje mluvit o Michalském jako o historikovi, a ještě lépe jako o člověku s historickým myšlením. Tato dovednost je přirozená nebo vědomě získaná? Kdo ze spisovatelů, myslitelů různých epoch s historickým myšlením je Vám nejbližší? - Alexandre Dumas. Podívejte se novýma očima na jeho Tři mušketýry, Tři mušketýři ještě po deseti letech.... To není literární patok, ale velmi seriózní knihy, ve smyslu, o kterém mluvíte. A samozřejmě nelze opomenout Lva Tolstého s jeho Vojnou a mírem (Войной и миром) a Michaila Šolochova s Tichým Donem (Тихим Доном). Ale vždyť i malá, co do počtu stran, Kapitánská dcerka (Капитанская дочка) Alexandra Sergejeviče Puškina je velké dílo se vším všudy. - Ve všem, o čem Michalskij píše, jsou vidět fundamentální znalosti, načerpané z různých vědeckých pramenů, včetně těch, které se objevily nedávno. Například, když mluvíme o „ruských Rommelových otrocích“, se kterými osud svedl hlavní hrdinku v Africe během Druhé světové války, se spisovatel odkazuje na práci orientalisty A. J. Jegorina a dokumentární filmy Rommelova válka, Rommelův poklad, které vyšly v 2007 v Německu. Vědecké poznatky, převzaté z různých zdrojů, Michalskij přirozeně přetváří na umělecké předivo románu a úplně jinak podává tuto informaci v poznámkách pod čarou. V druhém případě vzniká „produkt“, který je, jako například v následujícím úryvku, těžké žánrově určit: „Tuaregové jsou krutý národ, a zůstane záhadou, co je příčinou jejich blízkého vztahu k Rusům. Ano, modroocí a rusovlasí mezi nimi nejsou vzácností, no a co? Čím to je? Možná tím, že byla Marija Alexandrovna kdysi prohlášena za svatou? Možná byli dobře informováni o Ulje, Ruské carevně jednoho z jejich kmenů? A dokonce je verze, že Tuaregové jsou prapředci jižních Slovanů.... Je to divné, ale k nim uteklo po balkánském masakru hodně Srbů. Tuaregové jsou jediní, kdo si za čtrnáct set let arabské nadvlády uchoval v čistotě nejen své národní zvyky, jazyk, ale i své unikátní písemnictví, tifinagh. U tuarežských stanů je možné i dosud vidět koberečky s Davidovou hvězdou, a po judaismu byli nějaký čas křesťané... Nevyzpytatelné jsou Tvé cesty, Pane!“ Václave Václavoviči, jak byste sám určil žánry podobných úryvků z epopeje? - Nevím. Mohu jen připomenout Čechova: „Všechny žánry jsou dobré, kromě nudného.“ - V epopeji je několikrát vzpomenut filosof Nikolaj Losskij, který učil Mariju Merzlovskou na Karlově univerzitě. Na hodinách rád opakoval: „Intuice je obsah věci v její nezcizitelné autenticitě“. Darem předvídavosti, prozřetelnosti a intuice jsou nadání autorovi nejbližší hrdinové románu od Pavla Petroviče po Mariju Merzlovskou. Jakou roli hraje ve Vašem životě a tvorbě intuice? - Určující. Je známé hledisko, jehož podstata se formuje přes následující stereotypy, že přátelství národů v Sovětském svazu je mýtus; Rus – Rusko a SSSR byly žalář národů; Ruský národ je otrok, zločinec, povaleč, pijan atd. Václav Michalskij celou svou tvorbou od první povídky Balada o staré zbrani (Баллада о старом оружии), 1963 po epopej Jaro v Kartágu (Весна в Карфагене) i v kavkazské

povídce Adam – první člověk (Адам — первый человек), 2014, potvrzuje, že přátelství národů v SSSR je realita. Navíc v Estomihi (Прощеном воскресенье) spisovatel, používaje kompoziční metodu „zabíhání dopředu“ v podstatě odpovídá současným liberálním autorům, kteří událostmi posledních dvaceti let měří národnostní vztahy v SSSR: „Tehdy, v roce 1948, žili v Paříži především Francouzi, ale v SSSR se Rusové, Ukrajinci, Bělorusové považovali za pokrevní bratry a nikdo to ve jménu svých malých politických ambicí nezpochybňoval. Pokud by tehdy Mariji Alexandrovně řekli, že se ještě v jejím století Rusko, Ukrajina a Bělorusko změní na tři různé státy, ocitla by se na velkých rozpacích a řekla by k tomu to, co říkával její táta, starosta Nikolajeva: „Kecy v kleci!“ Nejpodrobněji svůj pohled na národnostní otázku vyjadřuje Václav Michalskij v eseji Ke kterému břehu plout? (К какому берегу плыть?)“. Jednou z klíčových epizod v daných poznámkách je spisovatelova povídka o dvoře, na kterém prožil dětství a mládí: „Dagestán je velký, pohledem ho neobsáhneš. Proto chci teď vzpomenout jen malý kousíček jeho země. Kamenitý dvoreček na prašné uličce Machačkaly. „Znovu, abychom si promluvili o internacionalismu, budou vzpomínat na tyto dvorečky, komunálky, fronty na chleba, polohladové dětství, jak to jen půjde?“ - slyším brblání snoba. A co dělat, soudruhu snobe? Za prvé, milióny mých vrstevníků a já jsme měli takový život, a žádný jiný, hezčí a rozumnější. A za druhé, kdo z vás zpochybní, že ve válečných a poválečných letech byl duch internacionalismu skutečně rozlitý ve vzduchu naší tolik trpící velmoci. V té době by téměř nikdo z obyvatel našeho dvora nebyl schopen říci slovo „internacionalismus“ (Ve městě byla přádelna pojmenovaná „3. Internacionály“, takže jí moji sousedi říkal fabrika „třech nacionálů“, přitom nikoliv jako vtip, ale zcela upřímně). Jméno toho jevu neznali, ale jeho podstatu svatě vyznávali“. Dále přes konstatování faktů týkajících se Michalského činnosti, se určují principy, které musí být (z jeho úhlu pohledu) klíčové ve vztazích mezi jednotlivými lidmi a celými národy. Je to především náboženská tolerance a oddanost dobru, pravdě a kráse. Jedno z nejdůležitějších specifik autorova přístupu k libovolnému národnostnímu světu je, domnívám se, vyjádřeno znovu ústy Mariji Merzlovské, která je autorovi v mnoha duševních a myšlenkových projevech podobná. Její přiznání je bráno jako určitá spisovatelova autocharakteristika: „Dříve si Marija myslela, že nejlepší lidé na světě jsou Rusové, a teď, když pobyla v cizím státě, pochopila, že jak Francouzi jsou nejlepší, tak Arabové jsou nejlepší, i Židé jsou nejlepší, a Němci jsou nejlepší, a další národy jsou každý pro sebe nejlepší. Všichni jsou dobří, jen ti druzí...“. Rozmanitost desítek národů Ruska, SSSR a světa ukazuje Michalskij ve své tvorbě s neobvyklou uměleckou přesvědčivostí, zobrazujíce národnostní světy zevnitř a s láskou. Spisovatel má, pokud si vzpomenete na Dostojevského „Puškinovu řeč“, dar celosvětové dobrosrdečnosti a člověčiny. A mně, na rozdíl od Lva Anninského, je těžké říct, které národy vzbuzují u spisovatele větší zájem. Přitom podtrhuji, že Michalskij neidealizuje národnostní vztahy v našem státě a ve světě vůbec, neidealizuje žádné národy. Spisovatelova zjevná láska mu umožňuje vidět a přesně charakterizovat nová a stará nemocná místa mezinárodnostních vztahů. Mnohé z těchto bolavých míst pojmenovává Michalskij v eseji Ke kterému břehu plout? (К какому берегу плыть?) a diagnostikuje je ve své epopeji i v povídce Adam – první člověk (Адам — первый человек)“. Například v epopeji, v jejímž centru je osud ruské emigrace, ukazuje Michalskij ambivalentnost vztahů Francie a Francouzů k Rusku a Rusům. Jak je známo, základy předpojatě negativního vnímání Rusů leží v dlouhodobé evropské tradici, kterou přesně popsal již A. S. Puškin: „Evropa byla ve vztahu k Rusku vždy tak stejně hloupá, jako nevděčná“. A Václav Michalskij na početných faktech z historie 20. století potvrzuje vitalitu této tradice. Uvedu některé příklady z románu. 1. V Paříži visely na počátku 30. let na mnoha veřejných budovách tabulky: „Rusům a psům vstup zakázán“.

2. Podle verze zámožného pána z Paříže (který, stejně jako desítky dalších emigrantů, dostal vzdělání za peníze Merzlovské), se vklad Mariji Alexandrovna do vítězství nad fašistickým Německem spojenci zamlčuje, protože je Ruska. 3. „Ve 20. století se Rusům vždy nedařilo s láskou západních národů. V desátých a třicátých letech je neměli rádi kvůli konkurenceschopnosti, v osmdesátých za to, že přijížděli bez peněz, v devadesátých za to, že začali jezdit s penězi. A celá ta léta Západ Rusům nabubřele vysvětloval, kolik jim toho dal, a mlčel o tom, jak moc si toho u nás vzali. Počínaje ruskými ženami po ruské myšlenky jak ve vědě, tak v umění, tak v inovacích. Dali něco? Ano, bezpochyby, a velmi mnoho, ale vždyť si nemálo vzali. V určitém smyslu bylo Rusko po celé 20. století donátorem Západní Evropy a Severní Ameriky“. Samozřejmě, že Michalskij ostře reaguje na nespravedlnost způsobenou nejen Rusům, ale i jakémukoliv národu. Pět let před nynějšími událostmi na Ukrajině spisovatel na příkladu Rusínů velmi přesně určil, jakým směrem tento stát jde. Těm, kdo si myslí, že problém Rusínů je přehnaný, a těm, kdo o tomto problému nemají vůbec ponětí, a nejen jim, si myslím, prospěje přečíst velkou poznámku pod čarou v epopeji. Uvádím z ní úryvek: „Rusíni jsou starý národ, nyní soudržně žijí v celé řadě států, a všude (kromě Ukrajiny) se o faktu jejich existence nejen nepochybuje, ale vlády a národy těch států, kde žijí, se k nim chovají s respektem a finančně pomáhají obnovovat jejich kulturu, například tím, že rusínský jazyk je ustanoven jako jeden z učebních předmětů v mladších a středních třídách škol v Polsku, Slovensku, Maďarsku, Srbsku“. Václave Václavoviči, jaké jsou, z Vašeho pohledu, zdroje nacionalismu, konkrétně rusofobie? A co může udělat spisovatel, aby dnes snížil stupeň národnostní nenávisti? - Zdroje nacionalismu jsou vždy v boji o moc, peníze a ambice. Neřeknu to lépe, než Lev Nikolajevič Tolstoj: „Ti, kdo jsou zaměstnání vyděláváním na živobytí, se nezajímají o národnostní rozepře“. A za sebe dodávám, že kdo je zaměstnán, aby si od života urval, co mu nepatří, pro toho jsou národnostní rozepře nezbytné, podle pořekadla „kdo chce kam, pomozme mu tam“. - Jurij Kazakov, Vasilij Bělov, Georgij Sěměnov v době prvních publikací Václava Michalského zachycovali ve svých dílech představitele světa zvířat jako plnohodnotné umělecké obrazy. Připomenu jen taková mistrovská díla, jako Arktur - lovecký pes (Арктур — гончий пес), Teddy (Тэдди), Obvyklá práce (Привычное дело). Avšak přibližně od druhé poloviny 80. let se tato tradice silně tenčí, a dnes je Václav Michalskij jeden z nemnohých, a pravděpodobně jeden z jejích nejdůslednějších a nejzářnějších představitelů. Po vydání autobiografické povídky Adam - první člověk (Адам — первый человек) začalo být jasné, odkud se bere Michalského vztah ke světu zvířat. Z útlého dětství byly „sousedy“ a „vrstevníky“ budoucího spisovatele kobyla Silva a její hříbátko Vi (Vichr), kráva Krasulja, kohout Šáh, slepice Fima a Sima, jejich kuřata, bezpočet žab atd., a samozřejmě pes Dži (Džigit). V útlém věku získal Michalskij nezničitelný návyk lásky k celému světu, jeho nejjemnější chápání. Uvedu jen jeden příklad vztahu chlapce s milovaným psem: „Říkal jsem, co mi slina na jazyk přinesla, a Dži mluvil očima. Ne příliš velkýma, u psů vzácnýma, mandlovýma očima šedozelené barvy. Měl jsem také šedozelené oči, takže jsme si s Dži navzájem rozuměli beze slov. V normální době měl Dži zlý výraz v očích, jako to bývalo u všech druhů obranářských psů, ale během našich rozhovorů zlý výraz pohasl a namísto něho se rozhořely velmi laskavé, velmi chytré, všechápající jiskřičky, jejichž mihotání jsem četl jako myšlenky mého Dži. Ti, co říkají, že psi nemluví, jsou hlupáci. Mluví, a jak! Mluvili jsme jak o zimních pastvinách v Černých zemích, tak o horách, a ovcích, i dojičkách (jenom trošičku), ale hlavně o válce“. V epopeji Václava Michalského je velké množství památných obrazů koní, psů a koček. Jsou (kromě jiného) indikátorem duševní plnocennosti lidí. Všechny postavy románu (duševně, duchovně blízké autorovi), jsou různě úzce svázáni s představiteli světa zvířat. Pro ilustraci si to ukážeme na příkladu hlavní hrdinky Mariji Merzlovské: „Na, Feděnko, vezmi si cukříček, ty můj krasavče!“ řekla Mášeňka rusky, natahujíc ruku se sekaným cukrem ke koňské tlamě. Ach, jak Mášeňka tento moment milovala, když Fridrich, kouleje hnědýma, bezednýma, lehce se blýskajícíma očima, obtaženýma, doslova jako tuší, krátkými, černými řasami, něžně a důvěřivě

bral od ní z dlaně kousíček cukru a, sotva ševele suchými čistými pysky ho chroupal s důstojností a potěšením. A jak zázračně voněla jeho hebká kůže! Jak miloval, když mu Mášeňka hladila ploské čelo, vysoký krk a drbala za malýma ušima!“ Podtrhnu, že nejvypracovanější obrazy zvířat má Michalskij jako souznačné subjekty lidsko zvířecího soužití. Například pes Funtik (nejpamátnější představitel „našich nejlepších přátel“ v epopeji) nejí, dokud si s ním Marija od srdce nepromluví. Přitom Funtik při debatě „nepochopitelným způsobem odlišoval podstatně od nepodstatného“. Pes citlivě reaguje podle svého charakteru na své okolí, což se osobitě projevuje. Funtik, který soucítil se vzlykající Nicole, „žalostně vyje“. Na Marijinu otázku, zda zvítězí nad Rommelem, odpovídá pes souhlasným „haf“. Jelikož žárlil na paniččina muže, upřednostňuje s ním Funtik vztah dobrosrdečné neutrality. Během Marijina rozhovoru s Nicole se Funtik usadil „u krbu s tak vážným pohledem, jako by byl člověk, když ne s rozhodujícím, tak ale minimálně poradním hlasem“. V té době je Funtik schopen i zoufalých pokusů, o čemž svědčí příhoda s kotětem Isabel. Tuto epizodu, ve které Michalskij dosahuje vrcholků spisovatelského mistrovství, uvedu zde: „Jednou k nim do usedlosti neočekávaně zaběhl ohromný šedý pes, který jak vzrůstem, tak držením těla připomínal velkého vlka. Když spatřil kotě, zvedla se mu na zátylku srst a automaticky vyrazil k odplatě. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, zpoza jasmínového keře vyskočil Funtik a, vrče ze všech sil, přehradil psovi cestu. A malinká Isabel se hned schovala pod Funtikem. Vrčel tak vztekle, tak rozvášněně, slintal a koulel očima, a sám byl ve srovnání s hostem tak malinký a bezmocný, že se pes s rozpaky zastavil a zřejmě si pomyslel: „Co když je šílený?“ Obrovský pes se zamyslel, zvedl zadní nohu u oleandrového keře, s jeho jakoby nalakovanými, věčně zelenými listy, mocně zahrábl do země, otřepal se a utekl domů“. Těžko se zapomíná i na kočičí „čestnou stráž“ v rozích Funtíkovy mohyly, která dodala psově smrti něco mystického... Tudíž v zobrazování světa zvířat dosáhl Václav Michalskij bezpochyby klasické úrovně. Václave Václavoviči, proč dáváte tak velký význam „nejlepším přátelům člověka“ během celé své tvorby? A čím si vysvětlujete, že svět zvířat ze současné prózy mizí? - Ve Vaší otázce už je odpověď. Hlavně proto, že je chápu a cítím jak „naše nejlepší přátele“. Dnes u mne na dače žijí kočky Dusja, kocouři Šlema a Jaša, pes Markýz. Všichni mají veterinární pasy a všichni jsou zapsaní na moje jméno. Dusja je aristokratka, čistokrevná sibiřská kočka, velmi krásná, velká a hrdá. Kdysi dávno, když byla kotě, ji darovali mé vnučce Jelizavetě, pak, když mladá kočka začala lézt po závěsech, přemístili ji ke mně na daču. Oba kocouři jsou smíšeného původu, proto jsou chytří, prohnaní a nebojácní. Markýz se ke mně dostal náhodou. Našli ho mrznoucího u metra, kde se na teplých mřížích roztahovaly dvě nepřátelské smečky psů a nenechaly ho k sobě ani přiblížit. Bylo to žalostné, olezlé, neuvěřitelně hubené štěně, které se sotva drželo na nohou. Druhý den jsme ho vzali k veterináři. Doktor u něj našel hromadu nemocí a chudokrevnost. Na dotaz, čím ho léčit, odpověděl: ‚Krmte ho.‘ A když jsem se zeptal, co je to za rasu, doktor řekl: ‚To je 18 ras.‘ A, vzav veterinární pas, dodal: ‚Jak ho zapsat, beze jména?‘ ‚Proč, když má 18 ras? Napište Markýz.‘ ‚Dobře, tak bude Markýz Michalskij.‘ Markýz vyrostl v silného, chytrého, dobrého a poslušného psa. Dokonce se přemáhá, když jdou okolo naše kočky. Přemáhá se, ale samozřejmě je vidět, co mu to dá práce. - Marija Merzlovskaja tak definuje jeden ze svých hlavních životních principů: „Nikdy nevstupovat do žádných spolků, stran, skupin, svazů, a pracovat po blaho Ruska jen za sebe. Aby bylo na koho se obrátit, a ne komu nadávat...“ Minimálně v jednom bodě, „nad vřavou“, „s nikým“, se krédo hrdinky shoduje, z mého pohledu, s životním a tvůrčím postojem Václava Michalského. Václave Václavoviči, co si myslíte o tom, co bylo řečeno? Nezdá se Vám, že tento Váš postoj v mnohém vysvětluje padesátileté mlčení různých autorů okolo spisovatele Michalského?

- Na tuto otázku bych odpověděl spíše souhlasně. I když rozdíl mezi mým postoje a postojem Mariji Merzlovské vždycky existuje. A co se týče „mlčení“, o kterém mluvíte, tak to úplně není. Počínaje první, napsanou roku 1957 a vydanou v roce 1960 Igorem Dědkovem v novinách Kostromská pravda, povídkou Maličkosti (Семечки) jsem měl vždycky čtenáře. A Baladu o staré zbrani (Балладу о старом оружии), Katušku (Катеньку), Kamna (Печку), 17 levých bot (17 левых сапог), Tajné milosti (Тайные милости) přečetly milióny lidí. Druhá věc je, že jsem nikdy nebyl v hledáčku kritiků, jak psal Georgij Ivanov: „V hřmotu vašich bubnů neustále jsem uhýbal, do stáda zlatých beranů nezpad´, s vámi si nezadal.“ Ano, všechno bylo přesně tak, ale tato otázka je shoda tisíců okolností. A nebrblám, nemám si na co stěžovat. Tím víc, že mám čtenáře své velké práce, románů Jaro v Kartágu (Весна в Карфагене), Osamělý je všude na poušti (Одинокому везде пустыня), K radosti jsou potřeba dva (Для радости нужны двое), Chrám přátelství (Храм Согласия), Estomihi (Прощеное воскресение), Ave Maria. Lidé si všímají i mojí úplně nejnovější kavkazské povídky Adam - první člověk (Адам — первый человек). A vůbec, zeptejte se, proč mlčeli? Ale i z objektivních příčin proto, že jsem se vyvíjel jako člověk, který píše docela divně. Posuďte sám. První kniha Povídky (Рассказы) mi vyšla v Machačkale, když jsem byl ve třetím ročníku Literárního institutu, tady v roce1964 a zase v Machačkale vyšla moje druhá knížka Váš korespondent (Ваш корреспондент) (tehdy jsem se již hodně zajímal o žurnalistiku), tak mne tehdy, v roce 1964, ve čtvrtém ročníku Literárního institutu, mimoděk přijali jako člena Svazu spisovatelů SSSR, což bylo do budoucna užitečné. V každém případě, když jsem se vrátil domů a šel na hlavní pracovní poměr do novin, mě nikdo neučil, jak držet tužku. V 1965 jsem přijel do Moskvy, obhájil diplom a hned jsem se vrátil do Machačkaly k mámě a mladšímu bratrovi. Od počátku 1964 byla naše máma hodně nemocná. V roce 1967 jsem vydal v Machačkale román 17 levých bot (17 левых сапог). Pamatuji se, že v Novém světě (Новом мире) byla z toho důvodu recenze V. Kantoroviče, ze které bylo jasné jen to, že román chválí, ale za co a o čem je tam řeč? Ani slůvka... Úplná blbost, a ne recenze. Věděl jsem od něj, že Kantorovič je z románu nadšen, ale také jsem věděl, že psát o tom román, již nelze, čas, kdy to bylo možné, uplynul. Jednoduše jsem se opozdil s vydáním. A nebylo to naposledy. Buď jsem byl napřed, nebo jsem se opozdil. V 1978 jsem publikoval v časopise Říjen (Октябрь) povídku Kamna (Печка), v 1980 ve vydavatelství Současník (Современник) vyšla moje první moskevská knížka Střelec (Стрелок), hned za ní mé číslo Románových novin (Роман-газеты) s povídkami Balada o staré zbrani (Баллада о старом оружии), Kamna (Печка) a Katuška (Катенька). V 1982 jsem opublikoval v časopise Říjen (Октябрь) román Tajné milosti (Тайные милости). Všechny dveře byly otevřené, ale nějak se mi přestalo chtít psát. A nepsal jsem 19 let. V 2001 jsem začal publikovat v časopise Říjen (Октябрь) román Jaro v Kartágu (Весна в Карфагене), v 2002 jsem tento román dokončil, a v 2003 za něj dostal Státní cenu za literaturu. To se také neobešlo bez náhod. Počítal jsem román Jaro v Kartágu (Весна в Карфагене) za dokončený a nehodlal jsem ho prodlužovat, ale nějakým mystickým způsobem na konci románu v jeho publikaci v časopise bylo napsáno „pokračování...“. A ono skutečně následovalo, napsal jsem k tomu ještě pět románů. Vrátil jsem do Moskvy hned deset let po zakončení Literárního institutu. Proto jsem nastoupil na dvouleté Vyšší scénáristické kurzy při Goskino SSSR. Nevěděl jsem, že na tyto kurzy berou jen 25 lidí jeden krát za 4 roky a dostat se na ně je složité. Nevěděl jsem, že je to složité, prostě jsem potřeboval místo na ubytovně a já jsem se tam dostal. Kurzy byly dobré. - Epopej Václava Michalského může být čtena (spolu s takovými díly, jako 17 levých bot (17 левых сапог), Katuška (Катенька), Tajné milosti (Тайные милости), Adam – první člověk (Адам

— первый человек) jako dílo protisovětského zaměření. A důvodů k těmto závěrům je více než dost. Od přímých autorských charakteristik epochy po osudy hrdinů, přes které přejelo „rudé kolo“. I domovník strýček Vasja rád opakoval: „Dobrá je moc sovětů, ale trvá příliš dlouho“. Ovšem v letech nebezpečí, které se nad státem rozprostřelo během Velké vlastenecké války, všichni, relativně vzato, antisovětsky naladění hrdinové bez jakéhokoliv zaváhání povstanou na obranu své Vlasti. Postupně se oteplují vztahy k sovětskému Rusku dokonce u nejantisovětštěji naladěných hrdinů epopeje Mariji a Anny Karpovny. Očividné státní úspěchy (vítězství ve Velké válce, vypuštění sputniku Země atd.) mají na tento vztah vliv. O úspěších Sovětského svazu v různých oblastech nezapomíná hovořit ani Václav Michalskij v autorských charakteristikách. Avšak naplnila se prognóza Anny Karpovny, že až padne sovětská vlast, bude ještě hůře. O tom „hůře“ pro sebe necharakteristicky hustě, publicisticky hodně, přesvědčivě přesně mluví Michalskij v epilogu epopeje. Antisovětská moc, jak jí mnohokrát říká, se ukázala být destruktivnější, horší pro stát a člověka, než sovětská vláda. Epopej Václava Michalského, je jedním z nejhustěji zalidněných děl druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Podle mých propočtů je v epopejí třista třicet sedm postav (lidí a zvířat). Všechny jsou plnohodnotné, individuálně neopakovatelné umělecké obrazy. Tato zapamatovatelná neopakovatelnost je Michalským vytvořena za pomoci různých uměleckých prostředků a metod. V epopeji, jako ve všech autorových dílech, je v první řadě „zapojen“ literární portrét (kde je mimořádná, hlavní pozornost věnována očím) a umělecký detail. Dokonce i v postavách druhého plánu je nějaká záhada, tajemství, půda pro čtenářovu spolutvorbu, pro různé interpretace osudů toho či onoho prostého neprostého hrdiny. Tak, jak to všechno „pracuje“ v epopeji, budu ilustrovat na příkladu Ivana Ignatěviče, vedoucího personálního oddělení nemocnice (kde před válkou a na jejím začátku pracovala Alexandra Merzlovská), na příkladu postavy, která se v románu objevila jen třikrát. V první a druhé knize románu je Ivan Ignatěvič charakterizován následovně. „Churavý a sečtělý“, „pijící a sečtělý“. Zřejmě nejlepší vlastnost tohoto hrdiny, z něhož byla vždycky „silně cítit kolínská“. Tímto způsobem se Ivan Ignatěvič snaží skrýt svou trvalou kocovinu“. Vášeň k alkoholu je očividně způsobená vnitřním hrdinovým konfliktem mezi jeho lidským „já“ a sociálním statusem. Vedoucí personálního v Sovětském svazu byl vždy člověk systému, pronikavě sledoval ideologicko-politickou spolehlivost „kádrů“, hlásící, z důvodu i bez něj, do známých instancí... V souladu s tradicí Ivan Ignatěvič navrhuje Alexandře Merzlovské napsat hlášení na chirurga, který v té době již bojoval na frontě. Na tento návrh děvče zareagovalo tak, že udeřila svého vedoucího plátěnou brašnou po šedivé hlavě. Anna Karpovna, Alexandřina matka, když slyšela o tom, co se stalo, prognózovala v duchu doby: „Teď tě seberou, neštěstí moje!“ Avšak hrdinku nejen nesebrali, ale povýšili v práci, a Ivan Ignatěvič jí při setkání gratuloval jako první a smekl kšiltovku. Toto neočekávané hrdinovo chování, umožňuje různé varianty výkladu, domnívám se, že motivované dvěma vnitřními detaily. V sovětsky správné pracovně Ivana Ignatěviče ležel na desce stolu román Lva Tolstého Vojna a mír, a na nevzhledném šedém obličeji hrdiny objevila Alexandra „dobré oči“. Osud Ivana Ignatěviče a jeho vnitřní svět zůstávají převážně za hranicemi díla. To málo, co se o hrdinovi říká, k němu vzbuzuje jen lítost a soucit. A samozřejmě to funguje podle Michalského přání, jež v představitelích systému vidí lidi, nešťastné lidi. Právě o tom je první a i poslední autorova charakteristika, kde je cítit spisovatelův vztah k hrdinovi. „Žil sám, zanedbaně, trápila ho nespavost a jediným jeho potěšením byl alkohol“. Na příkladu jednoho epizodního hrdiny jsem chtěl v obrysech ukázat, jak nejednoduchý (a občas bezedný) je člověk v uměleckém světě Václava Michalského. A stejně složitých a bezedných postav jsou v románu stovky. Spisovatel byl během dvanácti let a šesti knih jejich otcem i matkou, prokurátorem i advokátem, stálým pozorovatelem, pamatoval si jejich vzhled, vůni, zvyky, myšlenky, city, jednání atd. Nejen pamatoval, ale i modeloval každého hrdinu tak, aby byl „manželským dítětem“ a byl po všech stránkách přirozeně přesvědčivý.

Ivan Bunin v Osvobození Tolstého (Освобождении Толстого) mluví o tom, že Lvu Nikolajeviči nerozuměli dokonce ani jeho nejbližší. To se podle Buninovy verze dělo hlavně proto, že v Tolstém trvale žili a mluvili svými hlasy jeho početní hrdinové. Václav Václavoviči, nerozumím jednomu. Jak jste zvládl žít dvanáct let unisono s životy třista třiceti sedmi lidí? A nepůsobili Vám potíže ve vztazích s okolím, především s rodinou? - To ovšem není jednoduchá otázka. A odpovědět na ni jednoznačně nemohu. Shodou mnoha okolností mi moje práce nikdy nepřekážela v životě, a jen mi pomáhala, dodávajíc mému životu smysl. Jsem vděčný své práci. - Václave Václavoviči, po epopeji byla v roce 2014 publikována povídka Adam – první člověk (Адам — первый человек), na kterou jsem již reagoval. Vím, že už máte napsány a nyní píšete nové povídky. Ohlédneme-li se, jak může Václav Michalskij ohodnotit životní a tvůrčí cestu, kterou prošel? Co byste ještě chtěl čtenářům říci? - Co bych chtěl říci čtenářům? Vše co jsem chtěl a mohl, jsem řekl deseti knížkami současných sebraných spisů, Den se táhne, ale život letí. A ještě, jsem rád, že se život takovým způsobem uspořádal, že ruské obyvatelstvo se postupně dává dohromady a cesty osudů mých hrdinek, třebaže i za hranicemi románů, se sešly na místě, které je nám drahé. Stal se to díky té Anastasii Alexandrovně Manstein Širinské, která přivezla do Ruska Ondřejskou vlajku, náležící ve své době eskadře odšedší do Bizerty. Tuto událost jsem dodal do postskripta ke všem šesti románům o životě dcer admirála Ruské flotily Mariji a Alexandry Merzlovských. Toto postskriptum: „P.S. Ondřejská vlajka poslední eskadry Ruské carské flotily byla spuštěna hned po uznání SSSR Francií. Stalo se to ve Francouzském protektorátu Tunisku, v Bizertě, 29. října 1924 v 19 hodin 25 minut moskevského času. Eskadra existovala v Bizertě jako samostatná vojenská jednotka od 25. prosince 1920. Vlajka byla spuštěna na bitevní lodi „Georgij Pobědonosec“. Na konci 20. století Ondřejská vlajka poslední eskadry Ruské carské flotily byla vrácena do Ruska Anastasií Alexandrovnou Manstein – Širinskou (1912–2009). Nyní se tato vlajka nachází v trvalé úschově v Katedrále Panny Marie Kazaňské v Sankt-Petěrburgu. Jako symbol udatnosti a věrnosti ruských námořníků Vlasti zaujímá čestné místo vedle hrobu Michaila Illarionoviče Kutuzova“. - Václave Václavoviči, děkuji za obsažnou besedu. Často slyšíme, že současná mládež nečte ruskou krásnou literaturu a nerozlišuje dobré od špatného. Čte a rozlišuje bezchybně! Více než 20 let vedu kurz ruské literatury 20. století. Spolu s dalšími autory jsou díla Václava Michalského součástí povinné četby. Moji studenti Armavirské státní pedagogické univerzity a Kubánské státní univerzity jmenovali Václava Michalského mezi svými oblíbenými spisovateli. Tato neměnná a trvalá láska nejedné generace mládeže, z mého pohledu, o mnohém svědčí... P.S. V létě 2013 jsem byl na spisovatelově dače. Udivila mne zemní střecha, přesněji řečeno přístřešek. Rostla na něm vysoká tráva a kvetly máky. Po přečtení povídky Adam – první člověk (Адам — первый человек) jsem pochopil, že myšlenka této střechy v první řadě napovídá o otcově domě, o dědovi Adamovi. Nevím, zda se na této střeše objevují pomněnky, ale mně je jasné, že nová povídka Václava Michalského, to je v próze zvěčnělá vzpomínka na uplynulý život, neuvadající pomněnka slova na hrobech spisovatelových dědečků a babiček, jeho rodičů, zmizelých v táboře krásné dojičky Zejnab a laskavého strážce Dadava, ve válce padlých Alimchana a občanských práv zbaveného Míti, neohroženého lékaře Papikova a všech těch, kteří si uchovali ve svých Bohem požehnaných duších světlo lidskosti, s nimiž svedl osud zblízka či z dálky klasika současné ruské literatury Václava Václavoviče Michalského. Zdroj: http://litbook.ru/article/7494/ Překlad © Václav Hrbek, 2016