Expedice Route 66 – 5000 mil legendami USA
DEN MĚSTA DUCHŮ Den dvacátý druhý, čtvrtek 9. července
I cesta je cíl „Get Your Kicks on The Route 66“ Itinerář plán 22. DEN – čtvrtek 9. 7., Oakhurst (CA) – Lee Vining (CA), noc Lee Vining (CA) H H H H H H H H H H H H H H 150 mil = 241 km Itinerář skutečnost 22. DEN – čtvrtek 9. 7., Lee Vining (CA) – Bodie – Mono Lake (CA) – Lee Vining, noc Lee Vining (CA) H H H skutečnost 79 mil = 127 km
Z
ázraky se dějí. Je to neuvěřitelné, ale daří se! I dvaadvacátý den našeho putování vstáváme do blankytně modré oblohy se zářícím slunečním kotoučem nad námi. Máme báječnou, až povznesenou náladu. Na programu dnes není žádná náročná jízda, jenom takové vyhlídkové probublání kousku půvabné Kalifornie. Půjde spíše o pocitu na duši při prohlídce kousku ne moc dávné historie tohoto slavného státu. Navštívíme místo, kde před 150 lety probíhal jeden z okamžiků proslulé Gold Rush, zlaté horečky. Navštívíme Bodie, v šedesátých a následných letech 19. stol. díky nálezům zlata jedno z největších měst v Kalifornii. Dnes město duchů. Po prohlídce Bodie se přesuneme do prostoru Mono Lake, další přírodní perly regionu kolem Lee Vining. Vše zvolna, beze spěchu.
Bez časového presu můžeme i na snídani, což se nám zatím podařilo jen velmi ojediněle. Zde také rozebíráme, jak to uděláme po cestě. Upozorňuji, že asi tak 12 km od hlavní silnice č. 395 k Bodie končí asfalt. Potom je dalších asi 15–18 km jenom prašná, kamenitá a hodně rozbitá cesta se značným rizikem píchnutí gumy. Nakonec se domlouváme, že já a Erik necháme své stroje na hranici asfaltu. Do Bodie dojedeme prašnou část v expedičním Chevy. Ostatní, že to dojedou. Nechtějí pro změnu riskovat, že jim mašiny, odstavené někde v pustině prérie, někdo čmajzne.
343
Nicely’s Restaurant Lee Vining je americkou klasikou se vším všudy. Klimatizovaná restaurace tak, že je skoro zima. Místní si ani při jídle nesundávají klobouk z hlavy. Etiketu tady ve škole evidentně nebrali. V květináčích umělých květin zapíchané americké vlajky. Trošku děs, ale nemusí se zase zalévat… Než člověk pořádně dosedne, má na stole džbán s vodou, kde je možná víc ledu než vody. Objednat si něco jiného, než udává jídelní lístek, je nemožné. Nemáme na váš požadavek kalkulaci, šveholí většinou servírka naučenou větu. Třeba jako dnes. Dám si sunny side up, čemuž se všude v zemi hvězd a pruhů rozumí, jak jsem již někde myslím předesílal, jako dát si volská oka. Chci ale pouze je a k tomu dva toustové chleby. Hispánská servírka píše jak o život objednávku a s úsměvem, velmi ochotně kývá na souhlas, že mi velmi dobře rozuměla. Po chvíli, opět s milým úsměvem, však přináší nejenom volská oka, ale jako obvykle všechno. Tedy ne dvě, ale tři volská oka, k tomu na grilu smažené brambory, hnědé fazole a ne dva, ale čtyři chleby. Protože, co stojí v jídelním lístku, je svaté. Dívčina se ještě pro jistotu za chvíli přijde zeptat, jestli je všechno ok… Po snídani máme nečekaný moučníček v podobě tohohle vymazleného fešáka. Motocykl Triumph je sám o sobě krásná mašina. Se zavazadlovým bagem je to nádhera, pohlazení na duši. Pošušňáníčko. Velká stylovka! Krása nebeská. Okamžitě začínáme meditovat, že takhle báječně a velmi pohodlně by šlo projet celou Ameriku i bez toho doprovodného krámu Chevy. „Jízda se sajdou nebo s tímhle krámem za mašinou je hovno. Není nad sólo jízdu…,“ odtuší s mávnutím ruky Mário. Nevíme. Je to nakonec možné. Nicméně povytáhneme obočí, pokrčíme rameny a jdeme raději nasedat na naše stroje. Vydáváme se na sever po federální silnici US č. 395. Není divu, že je silnice značena jako Scenic Route. Po pravé ruce se nám otvírá nádherné panorama na ohromné jezero Mono Lake. Na směrovníku je ještě zelená cedule silnice č. 120 státu California, upozorňující na blízkou odbočku na Yosemite NP. Po 25 km ale uhýbáme kolmo doprava na silničku do Bodie, kde silnice končí. Povrch silnice je luxusní, přepychový. Přepychové a luxusní jsou i scenérie kolem. Nakonec – je to Scenic Route! Jedu hodně zvolna, abych si jízdy a krajiny kolem užil co nejvíc. Občas zastavuji a fotím za sebe, na západ. Tak, abych měl dopolední slunce v zádech.
344
Nicméně po 12 km přepřaháme. S Erikem odstavujeme své stroje u pankejtu, pořádně zamykáme k sobě a přesedáme do expedičního Chevy. Asfalt skutečně končí. Až do města duchů Bodie jedeme po rozbité, hrbaté, šotolinové roletě, čímž i děsivě prašné cestě. Občas se musíme doslova přehrabat přes skalní úseky, vykukující skrze silnici. Litujeme kluky, kteří se v oblacích prachu a krokem probíjejí kodrcavě kupředu. Bodie, město duchů (38°,12‘44” North, 119°,00‘04” West) nás vítá stylově. Omšelou cedulí, rezavým důlním vozíkem, nečekaně vysokou nadmořskou výškou 8375 stop, 2553 m n. m. a pohledem na zbytky kdysi slavného a velkého města. Vlevo mu dominuje důlní komplex z pozdější doby, kdy se v něm díky postupu technologií zpracování zlata a stříbra zpracovávala již jednou rýžovaná zemina. Všude je množství rozměrných hromad vytěžené hlušiny, které vypadají jako hromádky od nějakých velkých krtků. Místní ranger mi později říká, že těžba zde nemohla být přes značné množství nevytěžených zásob zlata již znovu obnovena. To proto, že kopec je provrtán v různých úrovních desítkami, možná stovkami kilometrů nikým nikdy nezmapovaných, různě se proplétajících a křížících chodeb. Všechny úvahy nad obnovením těžby ztroskotaly právě nad riziky zhroucením chodeb jdoucích v nespočítatelných patrech nad sebou, ještě se různě prolínajících a křižujících, úplně skrz celý kopec.
Psal se rok 1859, když W. S. Bodey, dobrodruh nejistého jména, v této oblasti objevil zlato. Jestli se totiž jmenoval William S. Bodey, Waterman S. Bodye nebo Bodey vůbec, se již dnes nikdo s určitostí nedozví. Každopádně malou přesmyčkou písmenek se po něm dnes Bodie jmenuje. Některé zdroje hovoří o chybném spelování Bodey – Bodie, jiné zase, že fonetickou variantu Bodie vytvořil záměrně soudce J. G. McClinton. Co se ví jistě, je to, že brzy bylo kolem W. S. Bodey dvacet horníků, kteří na toto vysoce nehostinné místo přichvátali, když se o zdejším zlatu, patrně přímo od něj, někde u kořalky, dozvěděli. V době největšího rozkvětu města, kolem roku 1880, má již Bodie ale přes 10 000 obyvatel a kolem 2000 budov!! To vše v místě s nadmořskou výškou 2553 m n.m., kde nerostou žádné stromy nebo keře a vítr ve vichřicích fučí až 160 km/hod. V místě, kde je v létě žár přes +45 °C na slunci a v zimě v ledových vichrech i k -25 °C arktické zimy. Kde je nedostatek vody, kde všude přítomný jemný prach zalepuje oči i plíce a kde má život menší cenu, než hlt kořalky v nálevně. Přes tohle všechno, přes děsivé teplotní rozpětí 70 °C, bylo prý Bodie svého času jedním z největších měst v Kalifornii. Co všechno je ochoten člověk udělat pro zlatý sen. Pro vějičku bohatství. W. S. Bodie však zlatou horečku a ohromný boomtown, rozkvět města, bohužel již nezažil. Zahynul ve vánici (?) v listopadu 1860 při svém výletu do Monoville. Ale možná to nebylo ve vánici. Možná, že nezahynul, ale byl zahynut. Kdo vlastně dnes ví…
345
Hlavní ulice v Bodie byla skoro 2 km dlouhá. Snímky ukazují její dnešní podobu na jih i na sever. V době vrcholného období města však měla neuvěřitelných 65 saloonů a barů!!! Také řadu bordelů. Populárnímu severnímu okraji města červených lucerniček se zde říkalo Red Light District. Ne zlato v dolech, ale všechny tyto podniky byly zlatým dolem jejich majitelů. První cesta většiny zdejších horníků, když vylezli z dolu, vedla právě sem. Právě v těchto podnicích propili a prohýřili většinu svých tak těžce vydělaných peněz. Zdejší nabídka byla přitom přepestrá. Samé prima věci. Pivo, whisky, alkohol, kulečník a hazard všeho druhu jako poker, black-jack, ruleta nebo pro změnu děvčata u červených lucerniček. Nebylo divu, že její složení vedlo s železnou pravidelností ke každodenním rvačkám, přestřelkám a vraždám. K dennímu koloritu zde také patřila otázka ráno nakupujících žen v obchodech – měla jsi muže doma na snídani? To se samozřejmě ještě nevědělo, jestli se nezapomněl jenom u lucerniček, nebo je již v márnici. V Bodie byla, podobně jako ve všech větších amerických městech, i China Town. Byla kolmá na hlavní ulici a podle všeho se nacházela právě v těchto místech. Žilo zde několik set Číňanů, kteří se snažili i sem přenést alespoň kus autentičnosti své vlasti. Stylem života na jedné straně ve formě Taostického chrámu a na druhé straně celou řadou nebezpečných opiových doupat.
Bohaté nálezy zlata kolem roku 1878 a jeho průmyslová těžba přilákaly do Bodie i jeho poněkud perspektivnější obyvatele. Právě tito noví příchozí, zaměstnanci důlních firem, postupně měnili Bodie z izolovaného, divoce žijícího hornického tábora, do normálnějšího městečka s převažující rodinnou komunitou. Byla postavena telegrafní linka do 20 km vzdáleného Bridgeportu a Janova v sousedním státě Nevada. V roce 1882 zde vyrostly i dva kostely. Římsko–katolický bohužel shořel při velkém požáru v roce 1930. Metodistický kostel se ale i s částí jeho vybavení dochoval až do dnešních dnů.
346
Nálezy zlata v Bodie spadaly svou časovostí k nálezům zlata a stříbra v Auroře (CA) a vzdálenějším Comstock Lode a Virginia City v sousední Nevadě. Bodie však bylo největší a nejslavnější. Mělo dokonce vlastní banku Wells Fargo Bank, železnici, denní tisk Pioneer a týdeník Mono County, hasiče, dechovou kapelu, školu, vězení a hornické odbory. Dobře situovaní obyvatelé Bodie měli domy dokonce i o více místnostech s obývákem, kuchyní, ložnicí. Vrcholem podobného luxusu byla vana. Jak takový luxusní dům, vezdejší vrchol blahobytu, vypadal od vchodu po ložnici, ukazují tyto snímky. Několik malých místností, krb a dokonce i vana! Samozřejmě, že nyní je vše zdevastované, ale jistě si lze interiér VIP domečku představit i v reálném čase. Je to přitom paradox. Přestože Bodie bylo větší a slavnější než jmenovaná místa výše, ta se i po ukončení těžby dále rozvíjela a z Bodie se stalo toto město duchů.
H H H H H H H H H H H H H H H H 347
Bodie mělo později i svou vlastní benzinovou stanici Shell. Zatímco stará plynová čerpadla již dávno ztratila zářivě žlutou šeláckou barvu, novotou naopak září nádherný, do původní podoby zrekonstruovaný veterán Dodge Graham z roku 1927. Že to v Bodie neměl jednoduché ani pumpař, dokladují prostřílené železné reklamní cedule Shell. Dodge Graham je dnes určitě jedním z největších lákadel města duchů.
Příběh třicátý čtvrtý Příběh bohatého truhláře Největším boomem procházelo Bodie mezi léty 1870–1880. V té době ale byla objevena i jiná naleziště zlata a stříbra, například v Butte, Montaně, Tombstone a na dalších místech států Arizona, Nevada a Utah. To vše vedlo k poklesu těžby, který byl způsoben především úprkem části zlatokopů na tato nová naleziště. Navzdory poklesu populace se stal následující rok 1881 v oblasti těžby rekordním. Vytěžilo se zde registrované zlato a stříbro za ohromujících 3,1 miliónu $. Traduje se ale, že neregistrovaná těžba mohla být klidně i mnohonásobně větší částkou navíc. V každém případě se v té době jednalo o velmi značné částky. Jeden dolar byl tehdy pochopitelně mnohem tvrdší měnou, než je ten dnešní. Zlato? Zlato zde bylo všude kolem. Truhlář ale vydělal na tom, čeho se zde totálně nedostávalo. Dřeva! Společnost, patřící tomuto muži, byla pro Bodie dokonce jediným a výhradním dodavatelem stavebního, důlního i palivového dřeva. Připomeňme si, že zde bylo přes 2000 domů s desítkou tisíc obyvatel. Kromě jednotlivostí byly všechny domy ze dřeva. Ve všech se dřevem topilo, a k tomu
348
Přesto přese všechno byl překvapivě nejbohatším mužem Bodie místní truhlář, vlastnící dům, který vidíte na těchto snímcích. Průčelí domu zdobila na tehdejší poměry dokonce luxusní prosklená veranda. Jestliže vana byla nejvyšší známkou luxusu, tak prosklená veranda byla óbr luxus! Dostat sem sklo byl totiž první problém, zasklít druhý a věčně rozbitá okna od opilců problém třetí. Člověk proto musel být boháčem, aby si mohl tolik skla dovolit. Většina ostatních měla v oknech jenom tabulky ze slídy.
se ještě přidávaly masivní výztuže pro stovky kilometrů důlních chodeb!!! To musel být kšeft, že?
Truhlář byl postupem času tak bohatý, že si dovolil financovat i výstavbu soukromé úzkorozchodné železnice. To vedlo k dalšímu obohacení sortimentu. Mohl sem doslova a do písmene valit celé vlaky řeziva, hranolů, trámů, fošen, důlního i stavebního dřeva a dokonce i drahého dřeva cedrového. To vše z revírů kolem Bridgeportu (CA), Bentonu (CA), Carson City (NE), ale i Mono Mills (CA), ležícího na jih od jezera Mono Lake (CA). Podnikalo se mu přitom náramně. Faktury se v Bodie nenosily. Platilo se hezky přímo na dřevo, a to buď zlatými nugety, nebo bankovní novotou vonícími dolary.
Truhlář tak byl stále bohatší. Nezbývalo již, do čeho by investoval. Zakoupil proto skoro ze zoufalství, kam s penězi, claim na těžbu zlata, čemuž se dosud vždy úspěšně bránil. Území Bodie bylo prošpikováno tunely jako ementál, těžily zde velké důlní společnosti a mělo se za to, že nejlepší má tato oblast za sebou. I proto dostal claim, o který navíc neměl nikdo zájem, za babku. Všichni se mu smáli, že musel dočista ztratit rozum. Co se však nestalo. Sotva truhlář kopnul do země, narazil „na slona.“ V žargonu zlatokopů ten výraz znamená, že narazil přímo na zlatou žílu. Neuvěřitelné! V den, kdy se novinka rozletěla po Bodie, byly místní saloony, lokály, bary, opiová doupata i bordely narvané k prasknutí. Všichni do jednoho rozebírali jeho neuvěřitelný příběh. Kořalka tekla proudem a holky od červených luceren si za celou noc nestačily pořádně natáhnout kalhotky. Jak se truhlářův příběh rozletěl po Bodie, tak se rozletěl po Kalifornii a celém Americkém Středozápadě. K tomu se přidal technologický pokrok vynalezením procesu těžby drahých kovů pro přírodu nešetrnou metodou za použití kyanidu. V časných devadesátých letech si tak Bodie užívá nového velkého oživení. Těžební společnosti jásají nad zlatem vytěženého kyanidem z vyřazených hlušin a šťastný truhlář se doma nemůže dopočítat svého bohatství. V Bodie tak nepadlo štěstí na vola, ale na docela pracovitého a chytrého truhláře. Ten nakonec svou pilu i claim prodal a koupil za tržené peníze nějaké domy na 5. Avenue v New Yorku. Opět udělal to nejlepší, co udělat mohl. Pár let nato začal konečný, nezadržitelný pád města. Ale vraťme se zpět k prohlídce města duchů.
Splachovací WC? Kdepak! V nejlepším případě dřevěná kadibouda a klacek v ruce na odhánění vlků… Tohle je prototyp nejluxusnějšího VIP WC. Proč? Všimněte si komínku. Na tomto WC se v zimě topilo. Než se zlatokop rozhodl konat, prostě si v těch mrazech v kadiboudě zatopil. Tedy když to stihl…
Bodie mělo i krejčovský saloon. Soudě podle honosné budovy a bohatého prosklení si nevedl špatně. Není ale divu. Jednak zde bylo pár tisícovek žen a dětí, ale hlavně – byly zde ohromné rozdíly teplot. V létě vedra, večer chladno, v noci i v létě třeba kolem nuly a v zimě zima krutá. Na tyto rozdíly tak každý, kdo na to samozřejmě měl, musel mít různé druhy oblečení.
Pila, to byl truhlářův zlatý důl. Dnes ani nevypadá, že vydělala tak velké bohatství.
Ač je to k neuvěření, i v těchto drsných podmínkách vyrůstaly děti. Místní chloubou tak byla škola, kde zvonění k vyučování obstarával zvon umístěný v kapličce na střeše budovy.
349
Hodně budov kolem hlavní třídy vypadalo nějak takto. Dole lokál a nahoře pár pokojů k pronájmu nebo bydlení pro personál. Plášť žádný šlágr. Prostě dlouhé fošny přibité na kostru budovy, v oknech slída. Kdo byl bohatší, měl drahé sklo. Proto raději ani žádná okna z boků budovy v patře.
Hotel Bodie byl zdejším nejluxusnějším podnikem. Sloužil jako hotel, restaurace, bar i herna. Stál také na exkluzivním místě! Přímo ve středu města, u křížení obou hlavních ulic. Kdyby tak lokál mohl hovořit. Jenom ten kulečník s litinovýma nohama v podobě lvů. Jak ho sem asi tenkrát dotáhli? Příběh o Hotelu Bodie by byl určitě na knihu.
Bodie mělo na severním okraji města hřbitov i dřevěnou márnici. Ta hlavní ale byla červená, protože cihlová. Byla to jediná cihlová budova v celičkém městě. Každý ji ještě dnes najde na druhém, pro změnu jižním konci města. Má silné zdi. To kvůli izolaci, která pomáhala stabilní teplotě nebožtíkům, zejména v horkých létech. Jejich denní počet prý nikdy neklesl pod deset a žádný z nich přitom neodešel na onen svět přirozenou smrtí…
350
Příběh třicátý pátý Bodie, město duchů V Bodie se vytěžily drahé kovy registrované v hodnotě přesahující částku 34 miliónů US $. Neregistrované v částce 2x, 4x, 8x vyšší? Nikdo neví. V hodnotě dnešního dolaru je to, co bylo registrované, kolem půl miliardy dolarů. I to je hodně slušná částka. Zlaté cihly odsud putovaly s doprovodem početné družiny ozbrojených strážců nejdříve do Carson City, hlavního města Nevady a odtud železnicí do mincovny v San Franciscu. Přes toto ohromné bohatství to šlo v Bodie postupem času ale od deseti k pěti.
1942 je uzavřen i poštovní úřad, pracující bez přestávky od roku 1877. V roce 1943 odchází i Martin Gianetoni, poslední správce města, dosazený majiteli zdejších claimů k jejich ochraně a zachování městských struktur. Město děsivě chátrá. Změna nastává až v roce 1961, kdy bylo Bodie vyhlášeno národní kulturní památkou. V roce 1962, díky stále se zvyšující návštěvností města duchů, vyhlašuje americké Ministerstvo vnitra celou oblast za Státní historický park s názvem Bodie Historic District. Správcem města duchů se stává bohatý stát Kalifornie. Projekt má úspěch, protože Wild West – město duchů, Bodie, navštěvuje kolem 200 000 návštěvníků ročně. Z dvou tisíc budov jich zůstalo v různém stupni opotřebení 170. Tyto budovy postupně také kupují někteří Kaliforňané, opravují je a žijí si zde svůj malý zlatokopecký sen.
Naprostý a neodvratitelný úpadek města Bodie nastává kolem roku 1912. V roce 1913 je uzavřen největší důl. V roce 1914 klesá výtěžek z těžby zlata na minimálních 6821 US $. To zde již nežije z původních deseti tisíc ani sedm set obyvatel. Přesto James S. Kain skupuje skoro celé město a v roce 1915 vykazuje z těžby ještě 100 000 US $ zisku. Vše ale přišlo pozdě a úpadek města nezastavil. V roce 1917 je opuštěna nevyužívaná železnice a její zařízení je částečně sešrotováno, částečně rozkradeno včetně kolejí a pražců. V roce 1920 má městečko pouhých 120 obyvatel. Poslední důl je uzavřen v roce 1942 a těžba již nikdy nebyla obnovena. V roce 1915 se objevuje první zmínka o Bodie jako o opuštěném důlnímu skanzenu, městu duchů. Je to v době velkého vzestupu cestování automobilem a touze po dobrodružství. Převážná část Bodie je v roce 1932, ještě ke všemu zlému, devastována ničivým požárem. Za své vzala většina z dvou tisíc budov. Kupodivu, podobně jako v kanadském Barkerwille v Britské Kolumbii, neshořel kostel. Kolem roku 1940 město čelí navíc největším nájezdům vandalů. Má již pouhých 90 obyvatel. V roce
Dnes je město duchů, Bodie, ve svém rozkladu poněkud stabilizováno. Řada budov je opravena a znovu obydlena. Nejlépe se to pozná na opravených střechách, nových komínech a záclonkách v oknech. Nicméně přes to, že se správci města snaží udat některé z budov k opravám i s pozemky pod nimi zadarmo, je zřejmé, že pouze malá část ze 170 stojících budov přežije. Návštěvníci tak procházejí po opuštěných ulicích města, která bývala kdysi hodně rušnou oblastí. V řadě budov jsou k nahlédnutí zbytky interiérů tak, jak zde byly opuštěny.
351
Na bývalé hlavní ulici Bodie dodnes stojí dům se sálem Odborové unie horníků. Na snímku je druhý zprava. Bylo to tehdejší vyhledávané centrum zábavy. Pořádaly se zde koncerty, divadelní představení, nejrůznější plesy a taneční zábavy. Nyní slouží jako muzeum. Krásné muzeum! Je zde zmínka i o jedné z prvních vodních elektráren v USA, z které byl na vzdálenost 13 mil přiváděn elektrický proud vyrobený na vodním toku Green Creek nad Bridgeportem (CA). Přenos elektřiny na takovou vzdálenost byl tehdy v USA průkopnickým činem. Střídavý proud 6600 voltů umožňoval využít výkon 97 kW (130 koňských sil), který poháněl elektrické důlní motory. Lze zde ale také spatřit hned dva pohřební vozy, obrazy, harmonium a spoustu dalších, mnohdy úsměvných věciček z doby zlaté horečky. Můžete si zde také koupit na památku i zlaté, stříbrné nebo měděné pamětní mince. Samozřejmě, žádné pochyby. Koupil jsem si jich hned několik. To byla skoro povinnost.
Vzpomínka na slavnou dobu začátků zdejší elektrifikace není moc slavná. Různé elektrické motory a součásti strojů s elektrickým pohonem jsou rozesety po ohromné ploše kolem zbytku budov Bodie. Rezavé, zarostlé v trávě. Jako němí svědci bývalé slávy zlatokopeckého města.
352
Největší dominantou Bodie jsou dodnes budovy největšího zlatého dolu. Přijdou mi i docela zachovalé, udržované a možná připravené na v pořadí třetí restart zdejší těžby.
Tak tohle všechno tady kdysi jezdilo, sloužilo a možná dělalo i parádu. Podobně jako všechno kolem, tak i tyto vozy, povozy, káry, kárky, saně i vraky dobových aut dotvářejí dnešní specifickou atmosféru města duchů. Atmosféru každopádně nutící k zamyšlení. Mimo jiné i nad pomíjivostí slávy, bohatství a moci.
353
Genius loci města duchů, Bodie, je i v dnešní době mimořádné. Skanzen jsem navštívil již podruhé a klidně bych tady dovedl strávit se svým fotoaparátem ještě mnohem delší dobu. I když je Bodie polorozpadlé, zaprášené a polozapomenuté, kompletně nevybledlo. Dnes je takto, v atmosféře roztroušených svědků doby minulé, ve stavu zakonzervovaného úpadku, udržováno. Pro každého, kdo má rád zapomenutá dobrodružství a kdo rád fotografuje, je to místo doslova zaslíbené.
Loučím se s Bodie skoro nostalgicky. Jako bych měl k těm dřevěným, zaprášeným, polorozpadlým a kůly podepřeným budovám nějaký vztah. Jako bych to tu znal mnohem víc než ze dvou půldenních návštěv. Možná mě ale jenom znovu a znovu překvapuje něčí nezlomná vůle žít v drsných podmínkách nadmořské výšky 2600 m n.m. místo bílých pláží Santa Moniky. Možná to jsou dobrodružné historky, které mi vyprávěl místní ranger. Možná to je úžasný příběh, jak se stát z truhláře milionářem. Ale nejspíš je to všechno dohromady. Good bye, Bodie!
354
Slavné doby Bodie připomíná na věčnou paměť důstojný pomník. Pamětní desky hovoří o jeho vzniku, slávě, zapomenutí i novodobého znovuvzkříšení, jako dochovaného skanzenu nedávných amerických dějin.
H H H H H H H H H H H H H H H H
Virginia Lakes Resort. Když jsme odjížděli z města duchů, Bodie, měli jsme před sebou vrcholky hor se zbytky sněhu. „Mrkneme tam, co? Potom se podíváme k Mono Lake a také si prohlédneme naše městečko Lee Vining. Je tam krásné muzeum s prodejnou. Co vy na to…,“ ptám se osazenstva. „Jasně, byls tu, znáš to tady. Pojedeme, jak to navrhuješ, aspoň něco uvidíme…,“ říká jako obvykle hulící Montezuma. Erik a Mário s oběma dámami že se ale pojedou raději ještě někam projet. OK, žádný problém, dneska je to opravdu o odpočinkové pohodě, kterou si každý může představovat jinak. Erik a Mário odjíždí po č. 395 jižním směrem. My tuto silnici však přejíždíme kolmo, přímo na západ. Po slabé půlhodince jízdy přijíždíme až pod samé vrcholky hor. Tady, u Virginských jezer, kolem tří tisíc metrů vysoko, v červenci tak maximálně začínalo s bídou jaro. Zbytky sněhu v úbočích pod vrcholky pohoří Sierra Nevada, sytá jarní zeleň a křišťálová jezerní hladina byla nádherná kombinace lahodící oku i duši. Ani jsme se nedivili četným karavanům a rybářům na březích jezera. Potom jsme ale uviděli restauraci s krásně svítícím neonem OPEN a bylo po romantice. Krása nekrása, už do nás svištěly fazolové polévky, hamburgery a rozměrné kelímky s Coca-Colou.
355
mp
Jsme na pasu s názvem Conway Summit ve výšce 2482 m n. m. Nadšeně taháme z kabel foťáky. Pod námi se otvírá úchvatné panorama ohromné kotliny, kterou z většiny vyplňuje jezero Mono Lake. Ani se nechce věřit, že před pár desítkami let hladina jezera sahala až někam k úbočí okolních kopců. Potom začala mizet. Ale o tom ještě budeme hovořit. Je odsud mimořádný výhled. Hluboko pod námi se vine Scenic Route Hwy. No. 395. Automobily odsud vypadají jako dětské hračky. Za silnicí svítí jezerní hladina, ve které se odráží šeď okolních masivů se zbytky sněhu. To vše pod šmolkovou modří oblohy. Úchvatné!
Do Lee Vining se vracíme od severu. Nedaleko městečka odbočujeme vlevo k zajímavému infocentru s muzeem prvních národů a historií zdejšího regionu. Z vyhlídky před muzeem máme jezero Mono Lake jako na dlani. Přesto, že je jezero stále ohromné, jeho původní rozloha je odsud dobře viditelná. I my vlastně stojíme na bývalém jezerním dnu. Na vzdálenější straně je původní hranice hladiny jezera dobře viditelná jako světlejší půda jdoucí až patám kopců. Jeho původní rozloha musela být ohromující. Uvnitř muzea je přehledná expozice včetně kopií původních obydlí indiánů. Žádné teepee, jako měli indiáni z plání. Ani hliněné hogany indiánů Navajo. Zdejší obydlí mělo konstrukci z horských pokroucených borovic, stěny z jejich větví, vše bylo spojeno jílem a vystláno zdejším řídkým jezerním porostem. V minus dvaceti musela Hrabivá Medvědice asi udělat pořádný oheň.
356
Kousíček od odbočky k jezeru je další vyhlídka s výraznými upoutávkami na jezero Mono Lake. Neschází ani vlajky pověšené tak, jak se sluší a patří. Federální nahoře a pod ní vlajka příslušného státu, tedy kalifornská. Jsou větrem rozervané. Jsme pořád kolem 1700 m n. m. a navíc v otevřeném prostoru, kde fučí bezpochyby naprosto vždy. Blížíme se k jezeru nehezkou šedivou spraší, porostlou houževnatými keři. Dříve jezerní dno. Všude kolem nás až k úpatí vzdálených kopců byla ještě před pár desítkami let voda. Kus od jezera se šedivé keříky a spraš začínají měnit na keře s milióny žlutých kvítků.
Kráčíme od parkoviště ke břehu jezera. Žár nesálá jenom slunečními paprsky, ale i rozpálenou okolní krajinou, která vypadá hodně hodně bezútěšně. V roce 1941 by nad námi bylo 15 m vodní hladiny. Nyní ze štěrkového a prachového podloží kolem nás vystupuje nejčastěji houževnatý porost šedolistého dřevitého pelyňku (Artemisia tridentata) a keříky se žlutými kvítky rabbit brush (Chrysothamnus viscidiflorus). Doma jsou zde ale i další slanomilné rostliny jako slanobýl draselný (Salsola kali), greasedwood (Sarcobatus vermiculatus), různé druhy trav nebo solničky (Suaeda sp.). Skrze tento houževnatý porost na nás začínají vykukovat i první tufové věže.
Mono Lake je další legendou, nefalšovanou přírodní perlou amerického Středozápadu. Je současně jedním z nejstarších dochovaných jezer severoamerického kontinentu. Jeho stáří se datuje na 760 tisíc let. Odborné zdroje zařazují toto prajezero do poslední doby ledové. Původně mělo 60x větší rozlohu, než je dnešních 66 km2 a bylo 270 m hluboké. Ještě v roce 1941 bylo jezero 2x větší než dnes. Kolem zmenšování jezera šly fámy, že zde kdysi armáda USA prováděla jaderné zkoušky a voda mizí kdesi v podzemním labyrintu. Faktem je, že zde měla tajnou a ostře střeženou základnu. Věc se má ale poněkud jinak. První problémy začaly v roce 1913, kdy byl částečně odkloněn přítok do jezera pro potřeby rychle rostoucího Los Angeles. Naprostým průšvihem pro jezero bylo vybudování velkého akvaduktu. Od roku 1941 byly totiž odkloněny ve prospěch Los Angeles přímo jezerní přítoky v takovém objemu, že se jezerní hladina začala postupně snižovat tempem až 40 cm ročně. Jezero přitom nemá přirozený odtok. Dřívější úbytek hladiny byl dán pouze odpařováním Ten dorovnávaly právě přítoky potoků Lee Vining Creek, Rush Creek a Mill Creek. Porušením rovnováhy klesla hladina o cca 15 m až na dnešní úroveň.
357
Pokles hladiny s sebou ale přinesl také své důsledky. Z jezerní hladiny vystoupily tyto šedobílé, dříve pod hladinou ukryté, vápencové tufy. Jsou až deset metrů vysoké a mají nejroztodivnější tvary v podobě různých souborů, cukrových homolí, věží, pyramid či osamoceně stojících sloupů. Tufy vznikly z vyvěrajících podvodních pramenů, které zde zůstaly jako památka na dřívější bohatou sopečnou činnost. Vypadají vlastně jako krápníky. Vznikly kolem vývěru horkých pramenů pozvolným vylučováním vápence, který tyto subakvatické tufy či sintrové věže v běhu dlouhého času vytvořil. Tyto tufy na jižní straně Mono Lake mají 200– 900 let stáří. K vidění jsou přitom i tufy, jejichž stáří je odborníky odhadováno na 13 tisíc let.
Dalším důsledkem poklesu jezerní hladiny bylo dramatické zvýšení slanosti a zásaditosti jezerních vod. Zjednodušeně řečeno – dnešní objem vody je poloviční tomu původnímu, ale minerály zůstaly. Jezerní voda je tak dnes 2,5x slanější (78–99 g/l), 80x alkaličtější než oceán a obsahuje neuvěřitelných 280 miliónů tun rozpuštěných solí! I proto je voda na dotek zvláštní, kluzká, jakoby mýdlová. I proto zde nežijí žádné ryby. Když člověk stojí u jezera, dívá se na bizarní vápencové útvary a zná tyto informace, skoro mu běhá mráz po zádech. Sedm set šedesát tisíc let stáří jezera a přitom tak ohromné mrtvolno? Ale to jenom napohled. Slané a alkalické vodě v jezeře se přizpůsobily v astronomických počtech zvláštní formy života.
358
Jak vznikl název Mono Lake? To by opravdu nikdo neuhodl. Kolem dokola jezera, na každičkém metru při březích jezera je až několik metrů široký, černý pás. Kdo neví, zastaví se v úžasu. Jako já při mé první návštěvě v roce 2007. To, co jsem považoval za zvláštní, černé kamínky, se totiž při mém přiblížení v obrovském mraku zvedly od země a dosedly o pár metrů dál. Jsou to nespočítatelné kvadrilióny černých, alkalických, slanomilných mušek brine fly (Ephydra riparia, Ephydra hians). Právě těmto muškám vděčí jezero za své pojmenování. Indiánský kmen Kutzadika’a, žijící na těchto územích stovky let, říká těmto muškám mono. Tyto mušky se zase živí zelenou řasou, mikroskopickou jednobuněčnou rostlinkou. Je jí v jezeře tolik, že se v zimě, kdy se jí daří nejlépe, občas změní nádherně modrá hladina jezera v doslova irskou radost – hráškově zelenou. Mikroskopickou řasou se ládují také další obyvatelé jezera. Jsou to 1,5 cm velcí mořští krabíci (Artemia Monica). Podle odborníků jich zde žije několik triliónů. Aby byl potravinový řetězec uzavřený, muškami se zase přejídají statitisíce racků Kalifornských (Larus californicus). Odborníci říkají, že se zde narodí až 2/3 racků Kalifornských z jejich celkově početné populace. S lovem mušek to nemají moc těžké. Prostě otevřou zobák, popoběhnou a mají plný pupek. Potom že nelétají pečení holubi do huby. Na Mono Lake ano. Larvy těchto mušek si také přidávaly do pokrmů jako vítaný základ stravy i místní indiánské kmeny. Ale nejenom rackové a indiáni jsou živi z brine fly. Ornitologové odhadují, že zde každoročně hnízdí přes 2 milióny vodních ptáků, potápek a racků.
Mono Lake je tajuplné. Nejenom pro své stáří 760 tisíc let, měnící barvu vody podle ročních období i v různém denním světle, bizarní útvary, ale i pro trilióny milimetrových ďáblíků v podobě odpudivých černých mušek. V okolí jezera jsou také pozůstatky vydatné sopečné činnosti ve formě řady vyhaslých sopek. Například Paoha Island je starý pouhých 200 let a jižně od jezera ležící Panum Crater byl činný ještě před 600 lety. Z geologického hlediska nedávno. Důkazem stále trvající tektonické činnosti jsou i četné horké prameny ústící do kotliny kolem jezera. Jezero je krásně tajuplné i díky celoročně zasněženým okolním štítům pohoří Sierra Nevada.
359
Mono Lake není odsouzeno k zániku. Naopak. V září 1994 bylo rozhodnuto o záchraně jezera zákazem odklonu přítoků do jezera ve prospěch Los Angeles. Od té doby se hladina jezera mírně zvedá. Pro minulá suchá období opravdu mírně. Nicméně předpoklad růstu hladiny je 490 mm ročně. Za 20 let tak opět zmizí pod hladinou jezera i ty největší tufové věže a za třicet let bude mít (snad) jezero hladinu opět o 15 m vyšší, tedy ve výšce hladiny z roku 1941. Pod vodou zmizí i tyto nejnádhernější útvary v jižní části jezera, nazývané jako South Tufa. Ke dnu půjdou i další tufové oblasti jako Old Marina, County Park, Mono Basin nebo Navy Beach, kde jsou takzvané písečné tufy. Toho se ale já již zřejmě nedožiji. Budu si proto navždy pamatovat dnešní tajemno zkamenělé krásy.
360
361
Lee Vining nás vítá podvečerní náladou. Sotva zamkneme své stroje, vydáváme se do městečka. Není velké, má pouhé dvě stovky obyvatel. Ale je zajímavé. Už jenom pro svou nadmořskou výšku 2067 m n. m. Ale také jako vhodný výchozí bod pro horské túry do pohoří Sierra Nevada, potulky kolem jezera Mono Lake nebo historií města duchů, Bodie. Ale hlavně – jako vynikající místo pro návštěvu Yosemite NP. Město bylo pojmenováno po Leroy Viningovi, který v roce 1852 na tomto místě založil hornický tábor. Jinak se městečku, hlavně díky nepříznivým podmínkám pro zemědělství, také nelichotivě přezdívá žebrácký domov. Dnes je nicméně malebné, s řadou obchůdků, motelů a restaurací. Neschází ani muzeum, benzínka, autoopravna a další, při cestování potřebné, služby.
mp
mp
mp
mp
Kup si svého indiána. Tak by mohl znít vývěsní štít této prodejny. Je mimořádná. Než jsme začali jednotlivé exponáty hodnotit na terásce steakhousu, strávili jsme tam určitě dobrou hodinku pochvalného mručení. A že bylo nad čím! Návštěvník si klidně mohl odnést s sebou i indiána. Možná půl indiánského kmene. Jednoho bratru za šest tisíc dolarů. No, nekupte ho do předsíně!
Legendami USA – TIPY H Lee Vining, malá osada, výchozí bod k návštěvě Yosemith NP,
Mono Lake, města duchů, Bodie nebo pro treky v přilehlém masivu Sierra Nevada H Bodie, úžasné místo, kde začala roku 1859 zlatá horečka.
Dnes stylový skansen, město duchů H Virginia Lakes, jezera mezi vrcholky Sierra Nevada poblíž silni-
ce Hwy. No. 395 H Mono Lake, proslulé ledovcové jezero o stáří 760 tisíc let
362
Poruchy 48 – vybitá baterie ovladače centrálního zamykání. Auto nešlo po otevření nastartovat 49 – Milánkovi zgajloval dálkový ovladač otvírání vozu. Když se otevře růčo, zas ten křáp nestartuje 50 – Museli jsme odpojit centrální jednotku ochrany, protože se nějak pojedla, a když je zapojena, auto nestartuje – ať už ten krám klidně někdo ukradne. Milánek otvírá růčo, auto startuje, ale nehlídá se 51 – spíše než porucha, tak prevence či údržba. Odpoledne jsme zajeli do místního servisu a dolili olej do motoru u všech HD
