Démon jménem marihuana 13

19

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 9.— 15. 5. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Démon jménem marihuana

13

Evropské rozpaky nad šedesátkou 2 V Co jsme dostali za gripeny 9

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

~ Rozhovor se Sebastiaem Salgadem 16 V Blairovo vítězství s podmínkou 10

2

KOMENTÁŘE EDITORIAL

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, do rukou se vám dostalo sedm set devadesáté vydání týdeníku Respekt. Můžete si v něm přečíst článek Sylvie Blechové o zahraničněpolitické vizi Jana Kavana a dalších levicových rebelů sociální demokracie anebo slíbené téma o větším než menším množství svobody pro uživatele marihuany. Doporučuji také komentář o druhé světové válce a jejím dopadu na dnešní Evropu. V redakci je vše při starém, což může být pro některé čtenáře dobrá, pro jiné špatná zpráva. O víkendu by se mělo několik redaktorů vrátit z dovolené a v příštím čísle vám v plné síle nabídneme další zajímavé čtení. Například téma o tom, jak Britové a Francouzi přistupují k referendu o evropské ústavě, nebo reportáž z přípravy jednoho z největších opozičních setkání na Kubě. Děkujeme za přízeň a přejeme dobrý týden.

9.–15. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 19

Rozpaky nad šedesátkou Od konce druhé světové války ke Dni Evropy

D

iamantové výročí konce druhé světové války přináší více rozpaků než předchozí šedesátky. Loni v Normandii to bylo jasné, sešly se veškeré světové celebrity – a poprvé přizvaly ke vzpomínce na rozhodující krok k jejich porážce i Němce. Také letos v Osvětimi si osvobození symbolu tragédie holocaustu připomínal na místě samém celý svět. Ale co teď? V Moskvě se sejde Putin s Bushem, Němci však poslouchali Schrödera v Berlíně, Francouzi Chiraca v Paříži a Britové vítězného Blaira v Londýně. Jako by Evropě i světu scházel společný jmenovatel, ač jeden se vysloveně nabízí: 9. květen jako Den Evropy.

Jaroslav Spurný

Už dvě generace v míru

VE HVĚZDÁCH Budeme-li zkoumat počátky jazzu, těžko najdeme vhodnější osobnost pro ilustraci než neworleánského kornetistu Joe „Kinga“ Olivera (1885–1938). Datum jeho naroze-

Joe Oliver – zapomenutý král jazzu ní není sice přesně známo, nejpravděpodobnější však je, že je tomu právě tento týden sto dvacet let, co se „Král“ poprvé nadechl.

Přitom jde o obecnou oslavu konce největší války dějin. Přinesl 8., respektive 9. květen (v rozdílných datech hraje roli časový posun mezi střední Evropou a Ruskem ohledně začátku kapitulace) mír, svobodu, nebo spíše jen další zotročení? Právě na této otázce se lámalo rozhodování o účasti v Moskvě, právě proto tam nejedou lídři Baltů a Ukrajiny. Mír v Evropě před 60 lety skutečně zavládl. Ale svoboda? To už je horší. Svoboda, naděje a prosperita si razily cestu pouze v západní části kontinentu. Právě tam je druhá světová válka vnímána jako první globální konflikt, kdy se již v jeho průběhu uvažovalo o tom, jak zabránit jeho opakování. Ještě za války otcové zakladatelé Evropské unie, ač spolu nebyli v přímém spojení, uvažovali podobně: Až vyhrajeme poslední bitvu, nesmíme opakovat čtvrtstoletí starou chybu z Versailles – do nového uspořádání kontinentu musíme zapojit i poraženého nepřítele. A ono to vyšlo. Přání snílků, které ve válečné vřavě nikdo nebral úplně vážně, se naplnilo. Nejprve došlo k navázání úzké spolupráce mezi Francií a Německem, dnes, o půlstoletí později, je Evropa jednotná od mysu Finisterre až po Finský záliv. To nevyvrátí nikdo, ani evropský euforik, ani optimista, ani realista, ani skeptik: na území integrované Evropy již šedesát let nebyla válka. Pro mnohé to už je banální samozřejmost, ale kdy naposled zažily dvě generace Evropanů nepřerušovaný mír? Jak cenná a navíc křehká je tato „banalita“, ostatně připomněly v 90. letech války na Balkáně. Příchod svobody stojí za to si připomínat neustále. Židé i tři tisíce let od východu z egyptského otroctví oslavují nesamozřejmost svobody svátkem Pesach, který drží i ti momentálně neohrožení, například v Americe. Čím si ji má připomenout Evropská unie jako celek? Může k tomu posloužit Den Evropy, vztahující se k počátku Evropského společenství uhlí a oceli, zárodku dnešní Unie. A je to důležitější než handrkování s Kremlem, kdo přispěl k porážce nacistů více.

Německo žilo v luxusu Cit pro melodii odkoukal od bluesových zpěváků. FOTO ARCHIV

Žádná válka v historii nezpůsobila tolik škod jako druhá světová – materiálních, politických i na

životech vojáků, a především civilistů. Žádná válka také nevedla k tak zacementovanému rozdělení světa na dva bloky. Ale zároveň po žádné jiné válce se nezacházelo s jejím poraženým viníkem tak velkoryse – a dosud nikdy se to tak nevyplatilo. Jako klíčový se ukázal americký Marshallův plán obnovy, díky němuž poražené Německo, přesněji už Spolková republika, nezabředlo do zhoubné hyperinflace a krize produkující společenskou frustraci a možné Hitlery. Přesně deset let po válce, 9. května 1955, je Spolková republika přijata do NATO a Bundeswehr zařazen mezi armády spojenců. O pětatřicet let později stojí Němci bez jediného výstřelu na straně vítězů studené války, země se sjednocuje a stává se hlavní hospodářskou mocností starého kontinentu. A necelé půlstoletí po druhé světové, v době konfliktů v Perském zálivu a na Balkáně, se již ozývají hlasy, aby se německá armáda angažovala za hranicemi, že někdejší porážka nacistů není omluvenkou pro věčný pacifismus. Ano, Německo si užívalo takový luxus, o jakém se nesnilo dosud žádnému poraženému agresorovi v historii. Nyní je naším spojencem v NATO i EU, a pokud může být vnímáno jako potenciální hrozba, týká se to tamní pětimilionové nezaměstnanosti a bariér na pracovním trhu pro nové členy EU. Německo se zkrátka za šedesát let blahobytu přeorientovalo z expanze spíše na vlastní utěsnění a ochranářství. Jistě, ani to není ideál, ale nepochybně je to lepší než „Sturm und Drang“.

Schuman to věděl Co se týče institucionální stránky evropského sbližování, vše bylo složitější. Vždyť NATO coby vojenská aliance bralo každého spojence, ale EU si bedlivě vybírala a kandidáty prosívala. Podobně jako do roku 1945 fungovalo spojenectví Anglosasů se Stalinovým Sovětským svazem, v 50. letech fungovalo spojenectví NATO s Tureckem či Salazarovým Portugalskem, zeměmi, které se tehdy ani zdaleka neblížily demokratickým standardům Evropy. Naproti tomu EU přijala Řecko až po pádu junty „černých plukovníků“, Portugalsko až po „karafiátové revoluci“ a Turecko prověřuje dodnes. Nicméně za války se uvažovalo dopředu: bude-li Německo poraženo, bude též denacifikováno, demokratizováno, a aby nebylo zbytečně frustrováno, nabídneme mu vstřícnou ruku. To bylo jádro úvah otců zakladatelů Unie. Patřil k nim Jean Monnet, v roce 1940 šéfkoordinátor francouzsko-britských válečných nákupů, od roku 1943 aktivní pro de Gaulla v Alžírsku. A Robert Schuman, v roce 1940 zatčený gestapem, ale po zdařilém útěku žijící ve francouzském podzemí. Jejich teorie by možná po květnovém vítězství z roku 1945 zešedivěly nebýt počínající studené války. Ještě když USA tlačily na obnovu a vyzbrojení Spolkové republiky coby spojence, ve Francii moc sympatií nezískaly. Když však Schuman, tehdy již ministr zahraničí, vyrukoval 9. května 1950 – tedy k pátému výročí konce války – s projevem, který vstoupil do historie jako Schuma-

nova deklarace, začala nová éra. Na bázi Francie a Německa má vzniknout organizace, která bude skrze společný trh dohlížet na uhelný a ocelářský průmysl. Odtud, tedy z bezprostředně poválečné situace, vychází Evropské společenství uhlí a oceli, potažmo dnešní EU.

Svoboda není samozřejmá Ani ve válečných úvahách nešlo však pouze o společný trh. Historik Václav Veber cituje Léona Bluma, politika Svobodné Francie, který již v roce 1941, ve vichystickém vězení, psal o budoucí mezinárodní spolupráci a omezení národní suverenity evropských národních států coby obraně před totalitou. Byl to eurofederalista, což je dnes pro leckoho kádrový škraloup, ale úvahy o omezené suverenitě v souvislosti s válkou měly a mají racionální jádro. Léon Blum to ve vězení vědět nemohl, ale my si už s odstupem času a znalostí historie můžeme navodit určitou hypotetickou situaci. Představme si, že nacistické Německo rozjede všechny své ideologie a programy, ale nepustí se do války. Jak by to asi dopadlo? Likvidační lágry by se nebudovaly v dobytém Polsku, ale na tehdejší německé periferii, dejme tomu v Pomořanech či Východním Prusku. Byly by menší, méně nápadné, neměly by tak vysokou smrtící produktivitu jako Osvětim, Treblinka či Sobibor, ale čas by hrál pro suverénní, nikým válečně neohrožované Německo. Byl by snad důvodem k vyhlášení války fakt, že suverénní stát zachází suverénním způsobem se svými vlastními občany? Notabene kdyby to nikdo ve světě pořádně nevěděl? Na místě je spíše skepse. Ve skutečnosti vedla k ukončení holocaustu až válečná porážka. I známý historik Daniel Goldhagen upozorňuje na to, že „konečné řešení“ v rámci třetí říše běželo až do úplného konce, suverénně se zabíjelo i v situaci, kdy pachatelům muselo být jasné, že případná milost by jim přinesla alespoň malé plus u budoucích soudců. I z těchto důvodů přestala být suverenita v rámci evropské integrace posvátnou krávou. Dnes nehýbe Evropou ani válka, ani uhlí, ani ocel. Stojí však za to si stále připomínat nesamozřejmost svobody. Připomínat si, že praktická idea evropské integrace se nezrodila v hlavách bruselských byrokratů, nýbrž lidí, kteří už v průběhu druhé světové války věděli, že vojensky porazit nacisty nestačí. „Pohlížíme s opovržením na ty, kteří se provinili a kteří německému národu přinesli tolik hanby. Ohlížíme se však i s hrdostí a uspokojením za cestou, kterou Německo a Evropa urazily v posledních 60 letech,“ napsal minulý týden v zajímavém komentáři německý velvyslanec v Praze Michael Libal a nezbývá než mu dát s radostí za pravdu. Zbyněk Petráček

K tématu viz i článek na straně 10.

Jazz i Oliver se narodili v okolí New Orleansu a společně vyrůstali na jeho ulicích při parádách a ve smrdutých barech s nálevnou a tanečním parketem, kde se hrály nejrůznější „dupárny“. Své si prožili také na piknicích, pohřbech a při ohlašování sportovních utkání, kde se tak dobře hodil polyfonický styl proplétajících se hlasů kornetu, trombonu a klarinetu. Nejsilnějším hráčským obdobím Kinga Olivera byla druhá dekáda 20. století, kdy ohromoval nejen technikou, ale také citem pro melodii a kouzly s barvou nástroje. Zvukový záznam z období, kdy byl v nejvyšší formě, bohužel neexistuje. Ke konci dekády se přesunul z New Orleans do Chicaga a také do studií v Richmondu, kde zaujal a ovlivnil řadu hudebníků a kde rovněž pořídil první nahrávky. Oliverův Creole Jazz Band patřil v Chicagu k nejoblíbenějším orchestrům a vynikal zdvojeným obsazením kornetu, na který vedle Kinga hrál jeho žák Louis Armstrong. Za pár let ovšem Armstrong Olivera převálcoval charismatem, svítivějším tónem a efektnější sólovou hrou. Zatímco Kingova kapela byl ještě kolektiv, kde nikdo moc nepřečníval, Armstrong již mířil do světa celebrit. Na rozdíl od napolo slepého a obchodnicky neohrabaného Olivera k tomu měl tento fotogenický bavič všechny předpoklady. A měl ještě jeden motor: ambiciózní ženu, která toužila po jeho úspěchu. Joe „King“ Oliver takové štěstí neměl. Brzy zapadl a nakonec skončil jako vrátný kdesi v zapadákově a zemřel jako nuzák. Jaroslav Pašmik

Poražený agresor: před šedesáti lety v ruinách, poté rozdělen, dnes v netečném blahobytu. (Berlín 1945.)

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 19 V 9.–15. KVĚTEN 2005

Jedinec, ne stát

T

V evropské ústavě nejde jen o moc a rovnováhu

J

e evropská ústava nesrozumitelná? Co si o ní vlastně myslet? Musíme ji číst? Pravda je, že délka a odbornost některých pasáží odradila od četby Evropany všech národností. Všude v Unii lidé bezmocně kroutí hlavami nad množstvím výkladů. A často docházejí k závěru, že nebudou hlasovat pro dokument, kterému nerozumějí a o jehož smyslu se dohadují i odborníci. Proto když budou lidé ve Francii či u nás hlasovat proti ústavě, neznamená to nutně, že jsou proti jednotné Evropě. Znamená to spíš, že evropská myšlenka se jim ztrácí v mlhách anebo že ji z ústavy nevyčetli. Proč? Může to být jinak? A hlavně – byť to zní naivně – o jakou myšlenku tu jde?

Hlemýždí krok demokracie Důvodů, proč je ústava čtenářsky nevděčná, je mnoho, ale tím pro nás podstatným je těžkopádnost evropského rozhodování. To však nezměníme. Každá novinka ve strukturovaném demokratickém útvaru vzniká dlouho. Tohle dobře vědí Švýcaři, kteří ke každému politickému rozhodnutí potřebují velké množství „ano“. Švýcarsko to v určitých ohledech paralyzuje. Ale každé tamní rozhodnutí je konsenzuální, žádné nepřichází shora a v každodenním životě je to dobře znát. Možná si budeme muset zvyknout, že ve velké Evropě to takhle chodí, protože ji tvoří pětadvacet států. A ty naštěstí nemají v čele společného diktátora, který by jistě napsal čtivější a jednodušší text. Evropská ústava je zkrátka konsenzem často protichůdných zájmů a jiná asi být v tuto chvíli nemohla. I proto by se do diskuse o ní měl zapojit každý, koho zajímá budoucnost. Není to těžké, protože nesrozumitelnost ústavy je pouhá legenda. To podstatné si v ní můžeme přečíst všichni a nepotřebujeme na to odborné vzdělání. Spíš jistou míru evropského historického vědomí. Pro Čechy, kteří tisíc let inklinují k Západu, ale politicky se k němu mohou počítat teprve od loňského roku, je to mimořádně důležité.

Jedinec jako nositel dějin Evropská ústava totiž neklade důraz na státní či národní suverenitu, ale na práva jednotlivce.

Individuální hodnota člověka, jeho jedinečnost a neopakovatelnost, je v ní nadřazena myšlence státu. Právě tohle je vyjádření základní evropské ideje, kterou byl pozitivní vývoj v Evropě nesen od dob renesance. Společenská struktura má individualitě člověka vytvářet rámec. Ten je v pohybu, protože všichni trvale hledáme rovnováhu mezi ochranou a svobodou, mezi levicí a pravicí. Ať už se jako Evropané dohadujeme o délce salátových okurek, ať se definujeme vůči Spojeným státům či Asii, měli bychom trvale mít na paměti právě náš respekt k lidské individualitě. Naši víru, že pouze jednotlivec, nikoliv dav, stát či vůdce je schopen překonat nepřátelství mezi národy a státy, reflektovat historické chyby a vyvozovat z nich pozitivní důsledky. Jinak řečeno, jedinec bývá chytřejší než dav, je nositelem objevných myšlenek a je schopen je přeměnit ve skutečnost. Rovnost národů a ras, mužů a žen, zákaz otroctví a trestu smrti či svoboda slova je v ústavě přímým důsledkem úcty ke schopnostem jedince.

Ideály versus všední den Je zajímavé, že o něčem tak důležitém se stále méně mluví a píše. Přitom sílící globalizace by nás měla nutit, abychom si individualismus jako pozitivní hodnotu trvale připomínali, jinak nám všem skutečně hrozí obávaná ztráta osobní a kulturní identity. Při strmě klesající úrovni evropských médií si debatu na podobné téma už také těžko dokážeme představit. Lidi pochopitelně zajímá víc, kolik bude stát benzin, než jestli je jejich individualita v ohrožení. Evropská teze o individualismu se také vůbec nelíbí politickým populistům a manipulátorům. A problém je i v tom, že každá současná politika je nesena především krátkodobými volebními zájmy, zatímco projekt sjednocené Evropy je dobrodružným pochodem na dlouhou trať. Když se byrokracie celoevropského rozhodování spojí s narůstajícími ekonomickými problémy, vzniká dojem, že to celé vlastně nemá cenu a že by nám bez ostatních bylo lépe. Důsledkem jsou rozhodnutí, která k nadšení pro evropský projekt vůbec nepřispívají. Takzvaná dočasná omezení pohybu pracovních sil jsou dobrým příkladem: Proč bychom zrovna my v Česku měli společně se Schröderem horovat pro evropskou ústavu, když právě Němci nám uzavíra-

Němec vážně vychýlil váhy Zdánlivě laciná mediální kauza související s předáním člena katarské královské rodiny do rodné země závažně zpochybňuje způsob, jakým Pavel Němec vede justici. Spor ministerstva spravedlnosti se státním zastupitelstvím a soudci rozhodně není dán tím, že by v Česku platil nějaký podivný zákon. Česká koncepce státního zastupitelství představuje jeden z možných modelů, který se v současné Evropě uplatňuje. Pravidla daná zákonem jsou jasná a není možno v nich nijak tápat. Státní zastupitelství je již podle ústavy součástí moci výkonné (nikoliv tedy moci soudní). Nejvyššího státního zástupce jmenuje a odvolává vláda na návrh ministra spravedlnosti, neznamená to však, že by státní zastupitelství bylo nějakým podřízeným orgánem vlády, ne-li dokonce ministra spravedlnosti.

Vážná chyba Ministr má vůči státnímu zastupitelství jen zákonem vymezené pravomoci, a není v nich rozhodně uvedeno žádné úkolování státního zástupce či cokoli podobného. Ministr může v zásadě jen po státním zastupitelství požadovat informace o stavu řízení, pokud je takováto informace potřebná k činnosti ministerstva. Jinak rezort Pavla Němce plní pouze úkoly správy Nejvyššího státního zastupitelství, což je činnost v podstatě výlučně organizační a hospodářská, a ani ta nesmí narušovat plnění úkolů vyplývajících z jeho působnosti. V tomto smyslu je také třeba hodnotit prohlášení prezidenta Unie státních zástupců ČR Petra Cigánka, že ministerstvo ovlivňuje trestní přípa-

dy a zasahuje do nich. Pokud je to pravda, a z novinových článků těžko soudit, byla by to velmi chmurná zpráva o stavu české demokracie. Co je ovšem smutnou skutečností v každém případě, to je pochybná reakce ministerstva spravedlnosti vůči soudům rozhodujícím ve věci katarského prince. Vrcholem pak byl článek ředitele tiskového odboru ministerstva Petra Dimuna v MF Dnes ze dne 28. dubna. V něm byla soudkyně Křikavová, která rozhodovala o ponechání prince ve vazbě (a tedy nerespektování rozhodnutí ministra o předání věci do Kataru), obviněna ze lži, a odvolacímu soudu bylo dáno jasně na vědomí, jak ve věci rozhodnout. „Pokud bude rozhodnutí soudu ,posvěceno‘ i ostatními soudními instancemi,“ dovozuje Dimun, „dá se do rukou soudců možnost tvořit zákony a nerespektovat ostatní ústavní instituce v této zemi. Doufejme, že jde opravdu o omyl paní soudkyně a že zákon si ostatní soudci, kteří budou v této věci rozhodovat, nastudovali lépe než ona.“ Obdobné výroky by neměly mít v demokratické zemi místo. Ministr ani jeho pracovníci se nemohou tímto způsobem vměšovat do rozhodování jednotlivých soudních věcí, nemluvě o nepochopitelném obvinění rozhodující soudkyně ze zlovolného („lživého“) jednání. Na základě takovýchto výroků se dostávají soudci pod zcela nepřípustný tlak. Je nutno si uvědomit, že ministerstvo není nějakým nezávislým komentátorem nezávazně analyzujícím jednotlivé justiční kauzy, ale orgánem, který má nad

3

jí pracovní trh? V Německu to ovšem občané vidí právě obráceně: Proč máme být nadšení ústavou a rozšířením, když se naše firmy zavírají, produkují už leda nezaměstnané a táhnou za vyšším ziskem do nových členských států? To je mimochodem i jeden z hlavních důvodů, proč ústavu odmítá tolik Francouzů.

Co z toho plyne pro nás Myslet krátkodobě je přirozené. Na debatě o ústavě je ale vidět, že v dnešní Evropě to nestačí. Například problémy s přesouváním firem za levnou prací se podle expertů dají řešit pouze a jedině na globální úrovni, a proto musí být Evropa silná jako celek. Václav Klaus nedávno projevil obavu ze ztráty české suverenity a upozornil, že ústava zakládá nejméně federaci. To je v konečném důsledku pravda. Ale jaké nebezpečí pro nás z případné evropské federace plyne? Kde je jaký diktátor, kde je skupina či strana, která by nás mohla ohrozit tak jako v minulosti fašisté či komunisté? Současná Evropská unie má tisíce chyb, ale je obdivuhodným výsledkem historického poučení. Pro mnoho lidí je dnes institucí, která bude automaticky trvat navěky. To je ale naivní představa. Existuje mnoho scénářů, které by dokázaly Evropu rozložit a v krajním případě i dovést na práh nové války. A existuje i reálná vidina dvourychlostní Evropy, v níž budou intenzivně spolupracovat hlavně staré členské státy a ty ostatní ztratí vliv. Česká republika se svou neurčitou politikou by v takovém případě zůstala za dveřmi jako první. I proto je čas se probudit a vzít hlasování vážně. Ústava sama nevyřeší ani jediný náš problém. Mohla by nám ale pomoci formulovat moderní českou identitu: Souhlasíme na základě české historické zkušenosti s myšlenkou, že jednotlivec je cennější než dav, že individualita je hodnota, kterou musíme společně chránit? Když si dokážeme odpovědět na tuhle základní otázku, budeme také vědět, zda se chceme hlouběji začlenit do evropských struktur, či zda nám vyhovuje vegetovat na jejich okraji jako tolikrát v minulosti. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

justicí reálnou moc, totiž možnost iniciovat proti nim kárné řízení. Nelze se proto českým soudcům, čelícím zdejší pokleslé politické kultuře, divit, že jejich volání po zásadní reformě zastaralé správy soudnictví sílí. Není-li pracovník ministerstva spravedlnosti schopen rozpoznat odlišný právní názor od lži, nemá pravděpodobně v justiční politice co pohledávat. V právu neexistují žádné exaktní pravdy, právo je fenomén založený na interpretaci, přičemž správnou interpretaci s konečnou platností určují soudci. Doby, kdy to, co je v právu správné, určovala závazně a finálně exekutiva, jsou již naštěstí šestnáct let minulostí. Soudce je třeba při jejich činnosti neustále hodnotit, a to i v tisku, musí to však činit nezávislí komentátoři, nikoliv představitelé ministerstva spravedlnosti. Nutno dodat, že takovýchto kvalitních komentátorů je bohužel stále v českých médiích jako šafránu. Nelze tvrdit, že tím „špatným“ je v celé kauze jen ministerstvo. Kauza vrhá stín také na nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešovou, která celou aféru emocionálně nezvládla a několikrát věc nepatřičně medializovala. Jakkoliv může o úrovni vedení ministerstva pochybovat, vysoký justiční úředník v postavení Benešové se musí v každém případě některých výroků zdržet.

Vytyčování hranic Vyústění celé kauzy je třeba sledovat s velkou pozorností, protože se svým způsobem může stát precedentem do budoucna. Jsme totiž bez nadsázky svědky praktického vytyčování hranic nezávislosti českých soudů na politicích. Nezbývá než doufat, že se na tomto příkladě podaří srozumitelně vysvětlit, že ta nezávislost by měla být co největší. Zdeněk Kühn Autor působí na Právnické fakultě UK a na University of Michigan.

Q

ransformace z komunistické totality na tržní hospodářství nás stála přibližně 580 miliard korun. Aspoň to tvrdí ministerstvo financí. Zní to působivě, ale co si s touto sumou počít? A co si pod ní představit? Normálním smrtelníkům z toho jde hlava kolem, vždyť tato částka činí více než dvě třetiny výdajů státního rozpočtu a dalo by se za ni pořídit na dvě stě tisíc třípokojových bytů v Praze. Na druhou stranu, pokud by tohle byla výsledná cena za pád totality, nebylo by to tak špatné. Jenže to tak není: ministerstvo samo upozorňuje, že jde pou-

Zbytečný účet na půl bilionu ze o náklady, které nesl přímo stát, a nejsou započítány výdaje podniků či obcí. Stranou zůstaly i účty za přípravu privatizace či fungování různých speciálních transformačních institucí typu Fondu národního majetku. A ani ten zbytek netvoří jen náklady přímo svázané s řešením problémů vzniklých ještě v období centrálně plánované ekonomiky (například nesplatitelné úvěry na tzv. trvale se obracející zásoby či banky zatěžující novomanželské půjčky s nízkým úrokem platným bez ohledu na inflaci). Právě naopak, takové položky tvoří jen necelou třetinu uváděné částky. Sociálnědemokratický ministr financí Bohuslav Sobotka předkládá hlavně účet za dlouho odkládanou privatizaci bankovního sektoru a státní průmyslovou politiku. Navíc vzhledem k metodě výpočtu v podobě nesrovnatelné s okolními státy. Proč tedy vůbec tento sumář nesourodých a v podstatě dávno známých čísel zveřejňuje? Oficiálně mu připadalo „přínosné“ informovat veřejnost o nákladech spojených s transformací. Hlavně jde ale o dobrý reklamní tah. Využijí se tak údaje shromážděné při provádění inventury státních záruk, a zároveň se zdůvodní, proč je současný veřejný dluh tak vysoký a kdo za něj může. Svalování veškeré viny na ODS je už únavnou odrhovačkou, v tuto chvíli by bylo účelnější zveřejnit, jak bude vláda reformovat zemi. Marek Hudema

Č

esko má první čistě zpravodajský kanál ČT 24. Diváci, kteří mají možnost jej sledovat na internetu nebo na satelitu, určitě najdou řadu chyb, ale spuštění kanálu lze považovat za menší mediální revoluci. Dnešní program zatím připomíná spíš jakési „natahované“ zpravodajství, které

Je dobré mít ČT 24 známe z klasického vysílání na ČT 1. To by bylo do budoucna málo, nesmí se ale zapomínat na to, že veřejnoprávní televize zahájila vysílání navzdory tomu, že jí zákonodárci odmítli zvednout koncesionářský poplatek či podíl reklamy. Peníze, které sotva stačí na dva stávající kanály, mohou těžko zabezpečit tři plnohodnotné programy. K vysílání České televize ČT 24 má zatím šanci dostat se jen jedno procento lidí, a už se objevily hlasy, že je zbytečné, aby se vysílalo pro tak malé publikum. Tento argument neplatí – nový kanál umožňuje, aby se televize připravila na digitální vysílání, jehož zavedení se nezadržitelně blíží. Až se tedy ČT 24 stane díky digitalizaci přístupná většině tuzemských diváků, měla by to být už plně profesionální televize. Jistým způsobem tak ČT dala za vyučenou politikům, kteří stále nejsou schopni legislativně ani prakticky digitální vysílání zajistit. A jak by měla ČT 24 vypadat? Rozhodně ne jako její slovenská obdoba TA3, kde se téměř neustále opakují stejné zprávy. Veřejnoprávní televize by se měla více věnovat ekonomickým rozborům, které se v českých televizích téměř nevyskytují, i menšinovým tématům, vědě, neměla by se vyhýbat debatám, celkově by ji měla charakterizovat důsledná analytičnost přístupu k informacím, a především větší kritičnost. V tuto chvíli je na místě České televizi pogratulovat, protože z ničeho udělala slušně vypadající informační stroj, jeho kvality však samozřejmě prověří až budoucnost.

K tématu viz i článek na straně 4. Erik Tabery

4

ČESKÁ REPUBLIKA

9.–15. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 19

Po stopách pěti hrdinů Jak zemřeli lidé, jejichž jména jsou vyryta na zpustlém kobyliském pomníčku

K

aždý, kdo chce ze smyčky tramvají v pražských Kobylisích projít do blízkého Ďáblického háje, musí to místo minout. Zpustlý pomníček, jehož kdysi antukový dvorec pohlcuje tráva. U paty leží malý, amatérsky vyrobený, kamenem zatížený věneček s připnutou trikolórou, nad ním je vytesán letopočet 1945 a pět jmen v abecedním pořadí: Antonín Kymr, Karel Ouhrabka, František Petřík, Josef Vojáček, Josef Zámiš. Nic víc. Jen prázdná mramorová destička podivně umístěná na čelo pomníku naznačuje, že tady asi byl nějaký další symbol nebo text, který kdosi překryl. Každému, kdo se tu na chvíli zastaví, probleskne hlavou neodbytná otázka: Co se tady před šedesáti lety asi přihodilo?

Takhle se bojuje Při pohledu na háj a okolní členitý terén se do mysli vkrádají představy těžkých bojů. Takže pět neohrožených partyzánů vzdorujících obrovské přesile? Nebo snad pět civilistů postřílených jen tak? Jak to bylo? „Taky by mě to zajímalo, ale bohužel nejsem zdejší,“ odpovídá starší shrbená žena, jdoucí kolem na procházku. Po chvíli pátrání u dalších náhodných kolemjdoucích se dozvíme přece jen víc. Panu Lukáši Jaroslavovi byly tehdy tři roky. Hrával si tady v háji po válce s německými přilbami a pozůstatky různých zbraní. „Táta mi vyprávěl, že ty lidi z pomníku zastřelili Němci. Ale víc nevím, zkuste se zeptat tady kousek ve starých domech.“ Po hodině vyptávání kolem smyčky se dostáváme do uliček starých Kobylis a na doporučení zvoníme u domu Karla Krčka. „Nechtěl bych se nikoho dotknout, ale je to výsledek nekoordinovaných a nesmyslných akcí,“ říká pamětník. „Ti lidé, podle všeho špatně vyzbrojení

Jména hrdinů: Antonín Kymr... FOTO ARCHIV

obyčejní občané, přišli o život zbytečně. Narazili na skupinu Němců, kteří chtěli projít na západ k Američanům. Ti je pokropili a bylo to.“ Nicméně panu Krčkovi bylo tenkrát jen sedm let a okolnosti tragédie zná jen z vyprávění. Jako skutečného pamětníka nám proto doporučuje o čtrnáct let staršího Jiřího Knížete, jenž bydlí naproti. „Ano, před šedesáti lety tady bylo husto. Ve vedlejší ulici se zastavili esesáci, kteří utíkali k Američanům. Strhávali ze sebe uniformy a vyrabovali obchod s civilním šatstvem. Hlídkovali na rozích a stříleli bez výstrahy,“ říká pan Kníže, který s dalšími pomáhal svážet mrtvé z Ďáblického háje do společného hrobu ve starých Kobylisích. Nebylo to ovšem nic jednoduchého, protože Němci nejdřív nechtěli převezení těl povolit. Podařilo se to až po vyjednávání. „Takhle se nebojuje,“ utrousil prý jeden esesman nad mrtvými naloženými na dvoukolák. Narážel asi na špatnou výzbroj civilistů. Pan Kníže si všiml, že jedna z obětí má úplně rozdrcenou ruku, pravděpodobně po zásahu granátu. „Ty padlé jsme ale neznali, jejich jména nám nic neříkala. Nebyli to místní. Musíte jít dál k Pavlu Dandovi, ten toho ví víc,“ dodává Kníže. Pan Danda bydlí přes ulici, je to čtyřiaosmdesátiletý usměvavý veterán. Jeho starší bratr byl poručík prvorepublikové armády, pracoval pak v odboji, ale byl odhalen gestapem a popraven v Berlíně v roce 1943. Pavel podle příkladu svého bratra v odboji tajně pokračoval, šířil ilegální časopis. Při povstání 5. května se účastnil stavby barikády na nedaleké smyčce. Když přijde řeč na mrtvé v nedalekém háji a smysl jejich oběti, veterán zvážní. „Jestli to stálo za to? Že hloupě ztratili životy? Podívejte, v naší rodině byla matka nemocná a bratr měl tehdy před svatbou. Ale řídil se přísahou věrnosti republice. Bojoval za ni. Ano, pod-

...František Petřík

...Karel Ouhrabka

FOTO ARCHIV

FOTO ARCHIV

Ministrovo úporné odhodlání Postup ministra spravedlnosti Pavla Němce v kauze katarského prince vzbuzuje vážné obavy, že nešlo jen o snahu „zlepšit vztahy“ s Katarem. Pavel Němec neměl právo rozhodnout o vydání Katařana Hamada Al Sáního ke stíhání do jeho rodné země, říkají zatím soudy i nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. Zákon jednoznačně stanoví, že na to právo máme, brání se Němec a jeho úředníci. Problém se tak dostal do roviny právních diskusí, pro veřejnost často nesrozumitelných. To, co ale vzbuzuje pozornost i laiků stojících mimo spor, je ministrovo úporné odhodlání jít kvůli „banálnímu“ sporu do střetu s velkou částí odborné veřejnosti, a dokonce k projevům otevřeného nátlaku na soudy a státní zastupitele, aby jednali podle jeho zájmu. Kolem případu se rozpoutala také vášnivá politická debata a okolnosti prošetřuje policie.

Neurážejte mě Případ člena katarské královské rodiny je průhledný. Policie loni Al Sáního osm měsíců sledovala, na podzim jej zatkla a obvinila ze sexuálního zneužití šestnácti dívek, z nichž čtyři byly mladší patnácti let. Brzy byl obžalován a v dubnu proběhlo první soud-

ní stání. Katarská diplomacie se od počátku snažila o vydání Al Sáního a v lednu zaslala na ministerstvo zahraničí oficiální dopis. „Katařané se ptali, zda může využít diplomatické imunity, to jsme odmítli a požádali o vyjádření ministerstvo spravedlnosti,“ říká mluvčí rezortu Vít Kolář. Ministerstvo spravedlnosti možnost vydání začátkem roku zamítlo a Pavel Němec poslal do Kataru dopis, že do případu nemůže nijak zasáhnout. Jeho úřad pak několikrát navštívil katarský konzul, který jednal s náměstkem Romanem Poláškem. Počátkem dubna najednou ministr Němec rozhodl, že vydá Al Sáního katarským soudům. „Nezměnili jsme názor, ale změnily se právní podmínky, Al Sání byl už obžalován a my měli právo jej vydat,“ říká Polášek. K verdiktu prý vedla Němce a jeho úředníky snaha o zlepšení vzájemných vztahů obou zemí. To má ale na starosti ministerstvo zahraničí, a to o žádnou „diplomatickou“ službu nežádalo. „Samozřejmě bilaterální vztahy jsou vždy důležité, ale my jsme kvůli tomu žádný vstřícný krok po ministerstvu nepožadovali, jen jsme se ptali, jestli je možné vůbec Al Sáního vydat,“ říká Kolář.

ceňoval gestapo, to byla chyba. Ale bez takových obětí bychom přece dnes vypadali jako němečtí kolaboranti!“ O totožnosti padlých na okraji Ďáblického háje a o jejich příběhu pan Danda nic moc neví. Vzpomíná si však, že na pomníčku se při výročí pravidelně objevují věnce z nedalekých Čakovic. Tam tedy míří naše další kroky.

Prostě šli a zůstali tam Čakovice byly kdysi samostatným městečkem, dnes jsou součástí Prahy. Z Ďáblického háje je to tam přes pole jen pár kilometrů. Na místním úřadě nás nepříliš vřele vítá starostka Adéla Stodolová (ODS). Je naší návštěvou zaskočena, měli jsme se ohlásit pár dní předem. Starostka sice jezdí klást k pomníku věnce, upozorňuje na to, že po padlých jsou pojmenovány čakovické ulice, ale jejich příběh nezná. „Jsem tu teprve od roku 1981,“ říká, „a o takové věci se dnes lidi už stejně nezajímají.“ Pak už ale máme jen samé štěstí. V budovách úřadu totiž právě náhodou probíhá „Slet čarodějnic“ z místního klubu seniorů. Asi dvacítka sedmdesátiletých dam, některé v karnevalových hábitech, pátrá v paměti. Nakonec jedna vstane a říká: „Na úřadě pracuje paní Petříková. Její muž je synem toho Petříka z pomníku.“ Vedou nás po schodech do jedné z kanceláří. Tam je paní Petříková a zanedlouho přijíždí také její manžel, který ji má vyzvednout z práce. „Bylo mi necelých pět let. Ale pamatuji si, že když tehdy táta přišel domů, pověsil na věšák samopal,“ vzpomíná pan Petřík. Od matky ví, že skupina lehce ozbrojených čakovických mužů narazila v Ďáblickém háji na kulometné hnízdo. Jeho otec byl raněn a schovával se nějakou dobu v listí a bahně v lese. Zraněním podlehl až za pár

a Josef Zámiš. Foto Josefa Vojáčka se nenašlo. FOTO ARCHIV

Případ se zkomplikoval ještě tím, že policie začala vyšetřovat informaci, že se katarská strana pokusila uplatit policii milionem korun, aby případ Al Sáního zametla pod koberec. Pomoc ale nakonec, jak už bylo řečeno, přišla nečekaně od samotného ministra Němce. Nejenže rozhodl bez srozumitelných důvodů o vydání Al Sáního, ale snažil se odebrat případ z pravomoci státních zástupců a soudů na Praze 2 poté, co neuznali oprávněnost ministrova verdiktu a odmítli propustit Katařana z vazby. A podle soudcovské unie bylo vrcholem ministrovy arogance obvinění soudkyně, která jeho rozhodnutí zvrátila, ze svévolného rozhodování. Vyvstává tedy samozřejmě logická úvaha, proč to ministr dělá? Pochybnosti jsou o to větší, že jeho žena vlastní v Praze dva hotely a klientela z arabských ropných zemí je velmi movitá. „Neurážejte mě,“ odpovídá Pavel Němec na otázku, zda nebyl k takovému jednání motivován něčím jiným než snahou o přátelské styky s Katarem.

ODS nerada Benešovou Němcovo rozhodnutí kritizovala opozice, koaliční partneři, soudy, nejvyšší státní zástupkyně, sporem se zabýval i nový premiér Jiří Paroubek. Městský soud vynesl minulý týden verdikt, že Němec neměl právo rozhodnout o vydání Al Sáního a že stíhání bude pokračovat v Česku. Marie Benešová nechala policií prověřit, zda Němec nezneužil svou pravomoc. „Jde o zásah moci výkonné do moci soudní, to jsou neospravedlnitelné manýry,“ tvrdí stínový ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (ODS). Nicméně od opozice se Němec viditelnějšího tlaku bát nemusí. Když totiž minulý týden svolala Vlasta Parkanová (KDU-ČSL) jednání poslaneckého ústavně-právního výboru, kde se mělo rokovat o Němcově verdiktu, jeho hrozbě, že doporučí vládě Benešovou odvolat, i o tom, zda

týdnů v nemocnici Na Bulovce. Co si myslí pan Petřík o smyslu otcovy oběti? „Co k tomu říct. S odstupem let se to jeví jinak. Tehdy prostě šli a zůstali tam. Otcovi tehdy bylo čtyřiatřicet. Pak dostal válečný kříž in memoriam.“ Před rozloučením nám Petřík dává ještě adresu syna jiného muže z pomníku, pana Vojáčka. Je to nedaleko. Cesta vede přes ulice pojmenované podle padlých. Pamatuje si někdo z občanů, co ta jména znamenají? Hned na rohu Kymrovy ulice stojí hospoda U Michala. Venku postává mladý číšník. „Kymrova? Ne, nevím, proč se to tak jmenuje. Ale zeptejte se starších, kteří sedí uvnitř.“ Ani štamgasti ovšem nevědí nic bližšího. V ulici Petříkově oslovujeme stařenku pozorující opravu vozovky. „Bydlím tady sice 55 let, ale nevím. Padlí za povstání? Aha, vidíte, to je zajímavé.“ A pak již sedíme před malým domkem s Josefem Vojáčkem, který dostal jméno po otci. „Sedmého května šli chlapi vyčistit kulometné hnízdo, které bylo zaměřeno na místní fabriku Avia. Táta tam dělal v lakovně,“ říká třiašedesátiletý muž a vyhřívá se na jarním slunci. Příběh zná podobně jako pan Petřík od matky. „Jeli tam na traktoru. Byl tam prý tank s českou vlajkou, ale byli to Němci. Dostali zásah. Táta s kamarády vykrvácel na tom místě, co stojí dneska ten pomníček.“ Pan Vojáček dodává další detaily. Otec byl pohřben do hromadného hrobu pod jiným jménem. Poznali jej až po exhumaci. „Tátovi to ustřelilo ruku,“ říká Vojáček. Pro další prokreslení příběhu nás posílá k blízkému kamarádovi Antonínu Januškovi, který bydlí hned naproti. „Bylo mi tehdy osmnáct,“ říká pan Januška. „Pracoval jsem v odboji ve zpravodajské brigádě. V noci jsem například zamapovával blízké letiště nebo muniční sklady.“ Směrem na Ďáblický háj tehdy podle něj odjel celý valník, daleko více lidí než těch pět. „Někdo řekl, Němci střílí, tak jdeme na ně,“ vzpomíná Januška. Odkud iniciativa vyšla, už si nevzpomíná. Nebylo to ovšem nic moc organizovaného. „Ano, byli nevycvičení, měli slabé zbraně. My jsme tehdy cvičili tajně v noci. Ale oni? Kde mohli tehdy projít výcvikem civilisté?“ uvažuje odbojář. „Svým způsobem to byli hrdinové.“ Putování za příběhem pěti padlých končí na čakovickém hřbitově. Místní hrobník nás postupně vede k jednotlivým hrobům hrdinů. V jeho neomylném přehledu se jasně zračí pětatřicetiletá praxe. U dvou náhrobků narazíme na datum 7. 5. 1945 a doušku „padl při povstání“, u dalších dvou je uvedeno jen společné jméno rodiny. Zámišova hrobka již nemá ani náhrobek, protože rodina vymřela a nemá kdo platit. Zbývají tedy jen názvy ulic a pomníček v Ďáblickém háji. Málo, nebo dost na příběh pěti hrdinů? Jaroslav Pašmik

Q

nezneužívá svého postavení k nepřípustnému tlaku na justici, zásluhou ODS nebyl schválen ani program jednání. „Ani Parkanová, ani nikdo z ČSSD nedokázal jasně formulovat, o čem se má jednat,“ vysvětluje Pospíšil. Tak proč neprosadila ODS, aby se jednalo o jejích výhradách? „Nebyli jsme schopni se dohodnout, ale budu ministra interpelovat,“ tvrdí Pospíšil. Problém byl však podle kuloárních informací jinde. ODS sice kritizuje Němce, ale při jednání výboru by musela podpořit Benešovou. Přitom Mirek Topolánek se už loni vyjádřil, že ODS po nástupu k moci Benešovou odvolá – strana jí nemůže zapomenout stíhání několika jejích regionálních prominentů. „To nehrálo žádnou roli,“ nesouhlasí Pospíšil. „Přístup ODS byl nepochopitelný. Nejprve kritizují Němce, a když má ODS na výboru jeho i Benešovou, vycouvá z toho. Domnívám se, že skutečně jen nechtěli podpořit Benešovou,“ říká Vlasta Parkanová. „Jak bych jako bývalá ministryně spravedlnosti rozhodla o vydání? Chtěla bych znát názor soudců, státních zástupců i právních expertů. Ale ministr Němec jednal na vlastní pěst a proti vůli justice,“ říká Parkanová. „Záležitost je vyřešena. Počkáme, jak rozhodnou orgány činné v trestním řízení, a spor by měl rozhodnout asi Ústavní soud, na který se chce pan ministr obrátit,“ oznámil minulý čtvrtek premiér Paroubek, který si Němce i Benešovou pozval na kobereček. Policie zatím odmítá sdělit, v jakém stavu je šetření, a ústavní soudci nechtějí komentovat případ, dokud ho nedostanou na stůl. V jednom je ale jasno už nyní. Městský soud rozhodl, že Al Sání bude souzen v Česku. Je pravděpodobné, že dřív, než se Ústavní soud dostane k řešení možné Němcovy stížnosti, bude nad Sáním vynesen rozsudek. Hrozí mu až osm let vězení. Jaroslav Spurný

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 19 V 9.–15. KVĚTEN 2005

5

K Číně čelem, k Americe zády Kavan a Laštůvka chtějí změnit směr české zahraniční politiky

V

ypadalo to jako podivná komedie, které nikdo nerozumí. Nově vzniklou vládu chtěli sociální demokraté Jan Kavan a Vladimír Laštůvka potopit kvůli něčemu tak abstraktnímu, jako je „nedostatečná komunikace“ mezi ministerstvem zahraničí a poslaneckým zahraničním výborem. Za požadavkem se ovšem skrývá propracovaný plán, jak kontrolovat a ovlivňovat každý krok ministra zahraničí.

Tisíc a jedno přání Celý spor se rozjel bitvou o post prvního náměstka ministra zahraničí. Kavan s Laštůvkou usilovali o to, aby se jím stal jejich blízký přítel a někdejší Kavanův náměstek Hynek Kmoníček, kterého ale zásadně odmítal ministr Cyril Svoboda. Proč kvůli tomuto odmítnutí chtěli oba poslanci potopit právě vznikající vládu, vysvětluje šéf zahraničního výboru Vladimír Laštůvka otevřeně: „První náměstek je jen instrument, náš cíl je jiný.“ Nespokojený sociálnědemokratický tandem sestavil seznam požadavků, které zaslal premiérovi. Jejich splnění by fakticky znamenalo další rozštěpení české zahraniční politiky, která se už dnes kolíbá mezi postoji prezidenta a vlády. Laštůvka s Kavanem totiž požadují, aby ministr zahraničí nebo jeho zástupce před každým „zásadním“ rozhodnutím přišel do výboru a „úplně a pravdivě“ informoval, jak chce postupovat. Pokud by výbor s plánem Černínského paláce nesouhlasil, obrátil by se na předsedu vlády, a ten by vyvolal hlasování ve vládě. „Takových zásadních rozhodnutí jsou tisíce,“ říká předseda zahraničního výboru. „Stanoviska a rozhodnutí týkající se EU, NATO, OSN, dále například Číny, Ruska, Íránu, Kuby, Kosova, KLDR, Izraele, Palestiny a postoje, s nimiž jde ministr na pravidelná setkání ministrů zahraničí pětadvacítky, kde se vytváří společná zahraniční a bezpečnostní politika EU. Dále rozhodnutí týkající se organizačních a personálních změn – jmenování a odvolání velvyslanců, náměstků, ředitelů odborů. A konečně rušení ambasád – chci, aby o tom přímo rozhodovala vláda, a ne nějaký úředník na ministerstvu.“ Takže podle jejich představ má sněmovní výbor Cyrilu Svobodovi schvalovat všechna jeho rozhodnutí? „Jaké schvalování,“ reaguje rozčileně Laštůvka. „Schvalovat je právo veta, informovat je obrátit se na premiéra a konzultovat. Touto změnou budu mít instrument, aby se těmi otázkami zabýval premiér a celá vláda. A to je v demokraciích běžné, i když se to některým soudruhům nelíbí.“ Háček je v tom, že Laštůvka a Svoboda se neshodnou na tom, co se vlastně dohodlo. „Byli jsme premiérem ujištěni, že naše návrhy budou splněny,“ tvrdí Laštůvka. „A Cyril Svoboda ji rovněž akceptuje, protože ji akceptuje premiér. A bude ji akceptovat a do-

Vladimír Laštůvka a Jan Kavan, muži, kteří žádají, aby ministerstvo zahraničí bez nich nic nesmělo.

držovat, jestliže nechce potopit vládu.“ Jenže ministr Svoboda je Laštůvkovým tvrzením podle svého mluvčího překvapen. „Žádná taková dohoda neexistuje, alespoň ne ze strany ministra zahraničí,“ tlumočí Svobodovo stanovisko Vít Kolář. „Pokud by tomu tak bylo, ministr by mohl rovnou složit funkci, protože by jeho pravomoci převzal zahraniční výbor. Navíc splnit takové požadavky není prakticky proveditelné.“ Kolář se odvolává na text společného středečního prohlášení Paroubka a Svobody, podle něhož dohoda „celkově směřuje k dosažení maximální účinnosti zahraniční politiky země, včetně kvalitní součinnosti mezi zahraničním výborem a ministerstvem zahraničí“. Premiér Paroubek zatím obratně manévruje mezi oběma stranami. Na jedné straně uznává, že „by sociální demokracie měla mít větší vliv“ a „chápe, že chtějí mít větší kontrolu nad ministerstvem zahraničí“, na druhé straně ale nový premiér slibuje „kontinuitu zahraniční politiky s politikou předchozích vlád s důrazem na transatlantickou vazbu i evropské spojence“. Navíc jsou prý jeho názory „o odstín jiné“ než Kavanovy a Laštůvkovy. „Například v otázce války v Iráku mám určitě blíž k ministru Svobodovi,“ uvádí předseda vlády.

Zbraně ano, lidská práva ne A jak by Kavan s Laštůvkou zahraniční politiku změnili? Odpověď je jednoduchá – nasměrovali by ji zpět do let 1998 až 2002, kdy byl Jan Kavan jako ministr zahraničí v Zemanově vládě. Tedy do časů, kdy Černínský palác podporoval vývoz zbraní do problematických zemí – mezinárodní faux pas Kavan například způsobil, když několik dní po útoku na New York 11. září 2001 dohodl export tanků a letadel do problematického Jemenu, české zbraně díky němu a navzdory mezinárodnímu embargu putovaly také do občanskou válkou sužovaného Konga. Do časů, kdy došlo i k velkému ochlazení česko-amerických vztahů – Kavan hned po nástupu do funkce sliboval, že Česko už nebude „trojským koněm USA v Evropě“, česko-řeckou iniciativou se zase snažil zastavit nálety na Miloševičovu Jugoslávii a jeho náměstek Hynek Kmoníček podnikl tajnou cestu do Husajnova Iráku. Na tuto cestu chtějí Kavan a Laštůvka českou diplomacii vrátit: podporují zrušení zbrojního embarga s Čínou, bojují za ukončení platnosti zákona z roku 2000, který českým firmám zakazuje dodávat součástky na stavbu íránské jaderné elektrárny v Bušehru

Grebeníčkovi policie s láskou

předseda Grebeníček. Jak je tedy možné, že policie jedná na rozkaz šéfa komunistů? „Již nyní můžeme říci, že situace vypadala jinak, celkový výsledek budeme znát až po vyhodnocení videozáznamů,“ říká Brožová. Zásah policistů pak vysvětluje porušením shromažďovacího zákona. „Pan Šinágl několikrát neuposlechl napomenutí pořadatelů, což je porušením práva shromažďovacího. A tady už je na policii, aby konala a v případě potřeby zakročila,“ říká Brožová.

Dramatické záběry ze zatýkání aktivisty Jana Šinágla se už přesouvají do archivů, ale stále zůstávají otázky, kde jsou hranice svobody projevu.

Dvojí metr

Scéna z Letenské pláně, kdy na pokyn komunistického předsedy Miroslava Grebeníčka „Je tu nějaký primitiv. Odveďte ho!“ policisté tvrdě zatočí s nepohodlným křiklounem, připomíná předrevoluční režim. Na rozdíl od té doby se ale zákonodárci chystají interpelovat ministra vnitra Františka Bublana, jak je možné, že při zásahu asistovali policisté bez uniformy či jiného jasného označení. „Jsem přesvědčen, že v rámci ochrany veřejného pořádku mohou zasahovat pouze uniformovaní policisté. Ti v civilu tam mohou být, ale nikoliv zasahovat, navíc bez prokázání,“ říká bývalý ministr vnitra Jan Ruml (US). Senátor Martin Mejstřík kroutí hlavou nad způsobem zásahu: „Proč první zasahovali ozbrojení civilové? Kdyby teoreticky Šinágl měl zbrojní pas a pistoli, mohl se bránit, protože nevěděl, kdo se na něj sápe.“ Na zásahu neuniformovaných policistů je navíc problematické to, že když je Šinágl opakovaně požádal o identifikaci, tak prý odmítli. „Nikdo s nápisem pořadatel či jiným označením tam nebyl, oslovil mě muž v civilu. Ptal jsem se na jeho jméno a co je

zač, ale marně,“ popisuje Šinágl své zatčení, které dodnes nechápe. Podle mluvčí policie Evy Brožové k prokázání nemusí dojít vždy. Ve „výjimečných případech“ se k identifikaci nemusejí uchýlit, protože „jim to daná situace neumožňuje“. Jestli šlo na Letné o „výjimečný případ“, prý policie šetří podle svých záběrů a výsledek zatím není znám. Je tu ale otázka, co vlastně na místě neuniformovaní policisté dělali. Tiskové oddělení policie Správy hlavního města Prahy přichází s jednoduchým vysvětlením – byli tu kvůli kapsářům. „U většiny bezpečnostních opatření, kde je počítáno s větším počtem osob, pracují i policisté v ,civilu‘. Může zde totiž dojít k páchání trestné činnosti zejména majetkového charakteru, jako jsou kapesní krádeže,“ píše ve faxu mluvčí Eva Brožová. Nasazuje tedy policie své „kamuflované“ pracovníky na všechna stranická shromáždění nebo fotbalová utkání? „Nechápu, proč z toho děláte vědu. Ano nasazujeme,“ podivuje se Brožová v telefonu. Z televizních záběrů bylo také patrné, že pacifikování aktivisty Šinágla spustil svým pokynem

Na postup policie podali trestní oznámení zadržený Šinágl, dokumentarista Martin Vadas, který na místě natáčel, i zadržený student Martin Dufek. Posledně jmenovaný se stal obětí známého pořekadla: Když se kácí les, lítají třísky. Policie jej totiž před kamerami srazila na zem, spoutala a následně i veřejně skandalizovala s tím, že prořezal pneumatiky policejního vozu. „To samozřejmě není pravda. Ani v protokolu o tom není zmínka,“ říká Dufek, který bude od policie žádat symbolické odškodné za násilné zatčení. Proč policie vypustila do médií dezinformaci o Dufkovi, zatím není jasné. Mluvčí Brožová to vysvětluje špatnými informacemi z místa konání. „Tisková mluvčí vycházela z prvotních informací z místa události, že byl předveden dvaadvacetiletý muž podezřelý i z poškozování cizí věci. To ale policejní komisař neprokázal,“ říká Brožová. Znepokojení nad zásahem na Letné projevili také senátoři Jaromír Štětina a Martin Mejstřík, kteří žádají od ministra vnitra vysvětlení. Stínový ministr vnitra Ivan Langer chce navíc slyšet, proč průvody a chování neonacistů sledovala během jejich prvomájové demonstrace tlupa policejních těžkooděnců, zatímco komunistické extremisty nechala ve stejnou chvíli bez dohledu.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

(podle Laštůvky byl zákon „přijatý pod nátlakem velkého bílého otce z Washingtonu“, ovšem paradoxně ho předkládal sám Kavan), rádi by posílili export zbraní i omezili aktivity diplomacie na poli lidských práv. „V Libyi i Alžírsku mají o české zbraně zájem. Zbraně vnímám jako důležitou součást českého exportu,“ sdělil Kavan MF Dnes. „Měli bychom se prostě vrátit do destinací, kde máme dobré jméno a které jsme po listopadu opustili,“ doplňuje Laštůvka. „Do Ruska, do Číny, do severní Afriky, do Jižní Ameriky.“ Dosavadní politika byla pod vedením lidovce Cyrila Svobody pravým opakem Kavanových aktivit. Urovnaly se a posílily vztahy se Spojenými státy a na evropském poli si Česko zajistilo pověst země beroucí se za lidská práva. Ani v tom zahraničněpolitický tandem ČSSD pokračovat nechce. „Problém je v tom, že jsme někdy papežštější než papež – v Barmě se například angažovaly různé státy, pak z toho v tichosti vypluly, a zůstali jsme tam sami,“ říká Laštůvka. „Naší povinností je nezavírat nad tím oči, ale konkrétní řešení nechat na zemích daného regionu.“ Silvie Blechová

Q

Komunisty neřešíme Druhou závažnou otázkou je, jestli vůbec smí být zatčen někdo, kdo jen hlasitě nesouhlasí s přednášenými projevy na veřejné demonstraci. Například před třemi lety se řešil podobný problém na mítinku ODS. Tehdy skončil v Bartolomějské ulici holandský usedlík Otakar van Gemund, když ho policie zatkla a spoutaného odvlekla ze Staroměstského náměstí. Osudným se mu stal jeho nenásilný happening, kterým protestoval proti politice ODS. Se svými českými kolegy se mlčky procházeli s maketou tunelu a bílého ptáka s roztrhanou vlajkou Evropské unie v zobáku. „Já tam nebyl, tak to mohu těžko komentovat. Ale jestliže policie uznala, že došlo k porušení zákona, má právo jednat,“ říká Langer. „Každý může protestovat, ale jen do té míry, aby tím nenarušil povolené shromáždění. Je na policii vyhodnotit tu hranici,“ říká advokát Tomáš Sokol. Šináglův případ byl výjimečný nejen pohotovostí a razancí zásahu, avšak i tím, že pan Šinágl protestoval proti výrokům i symbolům, které jsou zakázány zákonem. „Já nemohu mlčet, když někdo veřejně lže. A když Grebeníček v projevu hlásal, kdo osvobodil Prahu, řekl jsem mu, jestli nezapomněl na Vlasovce. Tím přece na veřejném mítinku neporušuji žádné zákony,“ kroutí hlavou Šinágl. Podle jeho slov předseda komunistů svým projevem urážel ústavní činitele a porušoval zdejší zákony. Jenže tím se policie vůbec nezabývá. „Tyto věci sledují lidé z protiextremistického, ale kvůli projevům komunistů jsme v Praze zatím nic nešetřili,“ říká Brožová. Zaměřuje se tedy policie na místní komunisty jako na extremistickou organizaci? „To určitě ne. Je to parlamentní strana, tak co můžeme dělat?“ dodává. Jan Kovalík

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA PŘIPOMEŇME SI

„V horizontu měsíce zveřejním případy, na kterých pracoval tým Mlýn, a ti, kteří spekulují o sbírání kompromitujících materiálů, se chytnou za nos,“ sliboval v půli ledna vrchní státní zástupce Jaroslav Dolejší, který dohlížel na práci speciální policejní jednotky Mlýn, založené za podivných okolností v roce 2002 ministrem vnitra Stanislavem Grossem. „Vzhledem k závažnosti případů není možné vůbec nic odtajnit,“ změnil v těchto dnech názor Dolejší. To mu v lednu případy nepřipadaly tak závažné? „Prostě by to mohlo ohrozit vyšetřování,“ dodává Dolejší. Světlo do případu nevneslo ani čtrnáct dní staré

9.–15. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 19

Boj o vojenský prostor Reportáž z místa, kam se nesmí

Věčně utajený Mlýn rozhodnutí státní zástupkyně Jany Hercegové, že založení týmu, jeho práce a utajení neporušovalo zákon. „My jsme se tím vůbec nezabývali, neměli jsme žádnou relevantní informaci o porušení zákona,“ říká Hercegová. Policie tak prý nebude věc vůbec prověřovat. Ministr vnitra František Bublan považuje celou věc za uzavřenou. Šéf týmu Jaroslav Machala se stále omezuje na stručné vyjádření, které sdělil veřejnosti už před čtyřmi měsíci – tým prověřoval masivní úniky informací z policie do zločineckých struktur a možnou manipulaci závažných ekonomických kauz. Fakt, že nikdo nedokáže vysvětlit, proč založil tým samotný ministr (to podle zákona náleží policejnímu prezidentovi), komu jednotka vlastně podléhala, to, že ani Dolejší podle svých slov pořádně nevěděl, na čem tým pracuje, a tvrzení dvou členů jednotky, že o výsledcích pátrání referovali jen Grossovi (to by bylo další porušení zákona), vyvolal oprávněné obavy, že jde o jakousi ministrovu polosoukromou jednotku, která sbírá kompromitující materiály na opozici. V policejních kuloárech padala i jména možných obětí – například hejtmani z ODS Petr Bendl a Josef Pavel. „To je nesmysl,“ tvrdil tehdy Gross. Pokud jde o vznik a práci týmu, Gross od počátku říká, že Machala a jeho muži podléhali policejnímu prezidiu. Nicméně Machala si nevzpomíná, jak to bylo, a Dolejší prý taky přesně neví, kdo tým řídil. Machalova slova o masivním úniku informací z policie a manipulaci se závažnými ekonomickými kauzami jsou ovšem velmi závažná. Jaké kauzy ovlivňovali policisté? Byli propuštěni? Potrestáni? „Můžu jen říct, že tým prověřoval čtyři případy, v jednom bylo zahájeno stíhání,“ tvrdí Dolejší. František Bublan říká, že díky práci Mlýnu „bylo pár policistů propuštěno“. Jenže dva policejní odbory, které se zabývají vyšetřováním závažných ekonomických případů, podle neoficiálních informací nikdo z takového důvodu neopustil. „Vím, co říkám,“ odpovídá ministr Bublan bez dalšího upřesnění. Mlýn loni na podzim Bublan zrušil a na počátku letošního roku založil policejní prezident Jiří Kolář další jednotku, která by měla prověřovat propojení policistů s organizovaným zločinem. Její činnost je opět přísně tajná. Jaroslav Spurný

Bublanova uzavřená záležitost. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Ján Chmurný: Jako vojáku z povolání je mi líto, že tu na uniformu už nenarazíte. FOTO LUDVÍK HRADILEK

V

těch místech se člověku tají dech a hladina adrenalinu stoupá. Výcvikový prostor Boletice je pro běžného smrtelníka zapovězeným územím, a proto má cesta do jeho nitra punc dobrodružství. Ministr obrany Karel Kühnl ale nedávno připustil, že by se armáda mohla těchto tajuplných končin vzdát a pustit sem civilisty. Předběhli jsme dobu a vyjeli se podívat, jak život ve hlídaném kusu jižních Čech vlastně vypadá a jak se na odchod armády těší lidé, kteří jsou zde doma.

Lenka v kleci Dostat se za bránu vojenského prostoru Boletice není žádný problém – je otevřená a nikdo u ní nehlídkuje. Ale každý, kdo chce jít hlouběji, se musí zastavit o pár set metrů dál a v opraveném statku se státním znakem si vyzvednout propustku. Teprve se zelenou kartičkou, na níž je podpis zdejšího přednosty, lze pokračovat. Tamní vojenský újezd, armádní obdoba obecního úřadu, vydá povolení novinářům rychle a bez problémů. Nicméně chytí-li vás hlídka bez tohoto dokumentu, čeká vás pokuta do tří tisíc korun a vyvezení za hranice vojenského prostoru. Na bedra přednosty újezdu padá kromě podepisování povolenek také řešení běžných potíží 268 občanů, kteří na území pod jeho správou žijí. Jsou roztroušeni v pěti malých osadách, dva z každé z nich zasedají v desetičlenné radě újezdu a společně s přednostou rozhodují o správě místních záležitostí. Přímo v Boleticích ale moc lidí nežije. V obci stojí jen sídlo újezdu, pár okálů, starý panelák a několik rozpadajících se statků. Při cestě k nedaleké obci Polná na Šumavě se před návštěvníkem otvírá pohled na krásnou liduprázdnou krajinu posetou osamělými stromy, vysokými travinami, křovím a jezírky. Že se nacházíme v prostoru, kde vládne armáda a zbraně, dává tušit jen tupý zvuk střelby kdesi v dáli, sem tam rozestavěné betonové jehlany nebo červený terč umístěný na úpatí kopce. Nad Polnou ční opravený kostel a nachází se tu také jediný obchod v celém vojenském prostoru. Návsi stále vévodí areál vojenských budov se zašlým nápisem „Úkol splníme“ na jedné z nich. Ještě před rokem tady byla hospoda, majitel ale zkrachoval, a místo ní tu dnes provozují knihovnu a videopůjčovnu. Místní chodí popít lahvové pivo do obchodu Evy Štíchové a pak se i s nákupem rozjíždějí na kolech domů do svých osad, které jsou od sebe vzdáleny pár kilometrů. „Už jsme si tady na ten život zvykli,“ říká usměvavá majitelka obchodu. „Lidé odjinud si myslí, že jsme tady zavřeni jak v kleci, ale to není vůbec pravda. Máme tu krásnou přírodu a klid – cvičí se tu jen pár týdnů v roce. Neznám nikoho z místních, kdo by odsud chtěl odejít.“ Pár sousedů postávajících opodál přikyvuje, jen slečna v rohu klopí oči. „Já bych tu život prožít nechtěla,“ říká potichu dcera majitelky obchodu Lenka (15). „Není tady žádná zábava, a hlavně – mám tady jen

jednoho vrstevníka.“ Dospělí kolem Lenčiny výhrady chápou, ale jsou toho názoru, že zábava a mladí lidé dnes nejsou ani v běžných vesnicích za závorou – i tam je nutné jezdit za kulturou a společností spíš do okolních měst. A dostat se do Českého Krumlova z Polné není problém: několikrát denně tu staví vlak České Budějovice–Volary a dvakrát denně autobusový spoj pro školáky provozovaný armádou. Většina místních ale z prostoru moc často nevychází. I oni však musí mít neustále při sobě propustku, její barva je na rozdíl od návštěvnické zeleno-červená. „Na to si člověk taky snadno zvykne, je to, jako když u sebe nosíte občanku,“ říká Alžběta Balcová, která se sem před dvěma lety přestěhovala kvůli klidu a její manžel, voják z povolání, kvůli práci u vojenských lesů. Dnes oba žijí v jednom ze dvou domků na samotě nedaleko Polné a nemohou si to vynachválit. „To ohlašují začátek a konec střeleb,“ komentuje paní Balcová zvuk vzdálené sirény. „Už to ani nevnímám, je to, jako když houká vlak.“ Vedle v modře natřeném domku bydlí Ján Chmurný (77), voják z povolání, který začínal jako dělník v továrně na výrobu tanků v Martině a nechal se do Boletic přeložit na vlastní žádost před dvaadvaceti lety. Polovinu těchto let strávil jako velitel prostoru. Dnes v malém domku u lesa chová prasata a krávy a jeho minulost připomínají už jen protitankové střely povalující se na dvorku. „Dřív sem v létě narukovalo na 30 tisíc vojáků a to bylo něco. Dneska už tady na uniformu skoro nenarazíte. Jako důstojníkovi je mi to líto, ale na důchod je ten klid dobrý. Jenom mi chybí kultura. Tak aspoň každý týden jezdím do Českých Budějovic za zábavou a erotikou,“ říká vysloužilec a s kýblem kuchyňských zbytků vyráží za dům krmit divoká prasata. Zatímco na humnech vysypává své dobroty, přichází lesník Dušan Hanzlík a ukazuje na pařezy na okraji cesty. „Odtud ty divočáky pozoruju a střílím,“ říká muž, který v boletickém areálu žije dvacet let. „My, co děláme u lesů, tady nepotřebujeme k lovu žádnou povolenku,“ pochvaluje si. „A kromě nás sem už nikdo moc střílet nechodí. Takže my jsme taky pro armádu. Protože kdyby se vojenský újezd zrušil, tak bychom o tu skvělou myslivost přišli.“

Lyžovačka, jak má být Právě díky tomu, že vojenský prostor je už padesát let odříznut od okolního světa, zůstala velká část zdejší přírody bez zásahu člověka a skoro liduprázdná. V tomto nedotčeném prostředí se začalo dařit vzácným druhům zvířat a rostlin. Na to, že se v Česku nachází ještě takový unikátní areál, přišli odborníci teprve nedávno během mapování území pro evropskou síť rezervací Natura 2000. Krátce nato ale vystoupil se svým záměrem i místní podnikatel podpořený představiteli krajské politické reprezentace. Ti vytipovali právě vojenský prostor jako ideální místo pro vybudování velkého střediska zimních sportů, které by v jejich představách mělo přilákat do oblasti turisty i v zimním

období. Do lobbování za sjezdovky se zapojil i prezident Václav Klaus, a zatímco až dosud armáda odchod z Boletic striktně vylučovala jako nemožný, počátkem dubna ministr obrany Karel Kühnl prolomil ledy a připustil, že by vojáci možná odejít mohli. Stane-li se tak, bude to velmi nákladná operace – obrana samozřejmě bude chtít náhradní prostory a jejich úpravu už experti v tisku předběžně odhadli na „stovky milionů korun“. Českobudějovičtí politici jsou samozřejmě rádi. „Společně s ministerstvem připravíme návrhy legislativních změn a budeme hledat podporu v Poslanecké sněmovně i Senátu,“ říká o svých plánech hejtman Jan Zahradník (ODS). „Je třeba jim naše plány dobře objasnit, proto s poslanci a členy různých výborů chceme jezdit na místo a přímo tam jim vysvětlovat naše záměry.“ Stejně tak chce hejtman znovu o sjezdovkách a turistických plánech debatovat i s místními lidmi. Ti – přestože každého z nich táhlo do vojenského prostoru něco jiného a přestože se nezaměstnanost tady pohybuje kolem 20 % – mají jasno v jednom: život uvnitř vojenského prostoru se jim líbí a více než tři čtvrtiny z nich (78 %) se loni v anketě uspořádané radou újezdu vyjádřilo proti odchodu armády. „Je nádherné, když můžu poslouchat, jak tu tokají tetřívci, nebo pozorovat, jak se v potoce povalují perlorodky,“ říká pan Urban, který pracuje jako lesní dělník a žije 37 let na samotě v hájence deset kilometrů za Polnou. „Letos jsem tu zahlédl i dva rysy při páření, a to je rozhodně lepší než tu mít parkoviště a davy lyžařů, kteří by toto unikátní místo zničili.“ S odchodem armády nesouhlasí ani rodina Kovaříkových, kteří přišli do Boletic před 16 lety z Kladna za prací u vojenských lesů. Dnes žijí s jedním ze čtyř synů, jeho ženou a dvouletou vnučkou v dvoupatrovém domě na kraji osady Třebovice. „Kéž by vojáci neodešli,“ říká paní Kovaříková. „Bojíme se, že ti modří ptáci by to tady celé rozprodali a nás vyhnali.“ Zatímco někteří místní nechtějí do „své“ rezervace vpustit nikoho dalšího, jiní připouštějí, že by z krásy tohoto území měli něco mít i lidé, kteří zde nežijí. „Neměli bychom si to uzurpovat jenom pro sebe. Lidé by měli mít právo jezdit sem relaxovat,“ říká hasič Jan Vítek. „Ideální by bylo, kdyby se toto území vyhlásilo národním parkem. To jediné by mohlo zabránit tomu, abychom kvůli megalomanskému projektu přišli o plíce Šumavy.“ Za místní se postavilo i ministerstvo životního prostředí a představitelé Národního parku Šumava. „Sám jsem vášnivý lyžař, takže i mně je líto, že tady nelze vybudovat sjezdovku, ale unikátnost toho území je nesporná,“ prohlásil na adresu boletického prostoru bývalý náměstek ministra životního prostředí, dnes šéf úseku generálního ředitelství pro životní prostředí v Bruselu Ladislav Miko. „Dovedu si ale představit, že se může prostor otevřít pro měkkou turistiku. Musely by být ovšem stanoveny trasy, po kterých by se smělo chodit.“ Eliška Bártová

Q

RESPEKT 19 V 9.–15. KVĚTEN 2005

INZERCE

7

Jak může stát podporovat umění? Zahajujeme veřejnou diskusi o Koncepci podpory umění na období 2007 – 2013 připravovanou pro Ministerstvo kultury ČR ve spolupráci se zástupci odborné veřejnosti. www.koncepceumeni.cz

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

V Německu, rodné zemi autora Kapitálu, se rozjela debata o kapitalismu. Šéf vládních sociálních demokratů (SPD) Franz Müntefering přirovnal mezinárodní finanční fondy ke kobylkám. Připomínalo to krizi v jihovýchodní Asii před osmi lety, kdy tehdejší malajský premiér Mahathir Muhamad

9.–15. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 19

Recese klepe na dveře Spojené státy očima ekonomů rakouské školy

S

pojené státy jsou na tom lépe než Evropa. HDP vzrostlo v roce 2004 o 4,4 %, nezaměstnanost dosáhla ke stejnému období 5,4 %, to znamená téměř dvojnásobný růst a zhruba dvoutřetinovou nezaměstnanost oproti starému kontinentu. Lví podíl na tom má Alan Greenspan, jeden z nejlepších centrálních bankéřů na světě, který zachránil Ameriku před recesí a zvednutím úrokových sazeb minulý týden ji brání před penězožroutem zvaným inflace. Anebo právě naopak. Záleží na tom, který ze směrů ekonomické teorie si vyberete: na jedné straně stojí současný hlavní proud ekonomické teorie, syntéza keynesiánské a neoklasické teorie, na druhé straně jsou zastánci neorakouské ekonomické školy stavící na odkazu ekonoma Ludwiga von Misese a laureáta Nobelovy ceny za ekonomii Friedricha Augusta Hayeka. Podle nich se Alan Greenspan dopustil vážných chyb, recese je na dohled, a navíc bude ještě horší, než kdyby nebylo zásahů velkého Alana.

Zlatá devadesátá Franz Müntefering: Hlavně pozor na kapitalisty. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Německé kobylky, důležitá nuda a díky za EU dehonestoval finanční spekulanty ještě tvrději a s rasistickým podtónem. V Evropě by se to stát nemohlo, mysleli si mnozí. A vida, už je to tu. Parlamentní klub SPD dokonce sestavil interní dokument, v němž vypočítává „asociální investory“ od KKR přes CVC až k firmě Blackstone. A co na to kapitalisté? Hlava německých zaměstnavatelů, Dieter Hundt, se vyjádřil jasně: „Z toho, co se teď děje, je mi k zblití. Místo abychom se zabývali svými reálnými problémy, žvaníme o kobylkách a asociálním chování.“ Jedině Karel Marx by z toho snad měl radost. Je smutný fakt, že jedna z nejdůležitějších věcí, která se udála ve světové ekonomice, je také ta nejnudnější, povzdechl si minulý čtvrtek v britském Guardianu novinář Victor Keegan. Oč vlastně jde? Vyjednavači EU, USA, Brazílie, Austrálie a Indie se na půdě Světové obchodní organizace (WTO) shodli na tom, jak přepočítávat celní sazby na zemědělské výrobky z dosavadních tax podle počtu kusů či hmotnosti na procenta z hodnoty zboží. Právě tahle dohoda je průlomem jedné ze slepých uliček, v nichž vězí již dlouhé měsíce světová jednání o liberalizaci obchodu – a nejde přitom jen o zemědělství, ale i průmyslové výrobky a možná i budoucnost WTO. Jenže to, jestli dovozce obilí bude platit v procentech hodnoty nebo podle tun, je opravdu trochu nuda. A to dokonce taková, že o pokroku v jednání větší část evropských a potažmo českých novin raději ani nereferovala. Nový český uhlobaron Zdeněk Bakala měl dobrý čich: loni v listopadu koupil od Karbon Investu za zhruba dvanáct miliard korun ostravské OKD a třetinu už má zpátky – loňský čistý zisk dolů byl 4,1 miliardy. Na prodeji OKD ale tratil stát. Nejdříve si v roce 1998 nechal ukrást majoritu v podniku za peníze samotných dolů, pak přihlížel jejich tunelování a nakonec loni prodal svůj zbylý 47procentní podíl samotným tunelářům z Karbon Investu za hubičku – 4,1 miliardy korun. Co teď s tím? Premiér Jiří Paroubek prohlásil, že nechá privatizaci prošetřit. Ale popravdě, nemá na to žádné páky. Něco jiného je ovšem Brusel. Na něj se obrátili neúspěšní uchazeči s udáním, že stát prodal doly příliš levně, a tak vlastně podpořil kupce ze státních peněz. To zřejmě Unie nebude tolerovat a majitele donutí doplatit dalších pár miliard do státní kasy. Takže, premiére, prošetřuj, ale hlavně díky, že jsme v Evropě. – ZP –, – MH –, – MP –

V devadesátých letech vzrostlo množství peněz a krátkodobých vkladů v americké ekonomice o více než polovinu. Úroky po odečtení inflace spadly k nule. Spoření se přestalo vyplácet, výhodné naopak bylo půjčovat si a utrácet. Podnikatelé větřili zlatý důl a začali masivně stavět nové továrny a nakupovat stroje – největší rozvoj zaznamenala výroba počítačů, mobilů, biotechnologie a nanotechnologie. Akcie podniků nové ekonomiky letěly raketově nahoru (hodnota burzovního indexu NasdaqComposite se v devadesátých letech zdesetinásobila). Ale hodnota akcií se vzdálila jakékoli realitě a mnozí výrobci si optimisticky naplánovali takové investice, které by při zahájení výroby asi nenašly odbyt. Pokud by vývoj pokračoval takto dále, došlo by ke krachu. Americká centrální banka (FED) zastavila tento růst na konci devadesátých let zdražením úvěrů. To vedlo k odložení neuvážených investic a poklesu akcií. Jenže pád se zdál centrální bance příliš prudký, a proto na začátku nového tisíciletí opět snížila úrokové sazby. V prvním roce nového tisíciletí dokonce o více než čtyři procenta. To zabránilo recesi.

Vzhledem k tomu, že rostla poptávka po penězích, které si teď lidé mohli levně půjčovat, bylo také třeba zvýšit jejich množství. Rotačky se rozjely naplno a počet bankovek i úvěrů opět rostl – od roku 2001 do roku 2004 téměř o polovinu. Tyto peníze byly vytvořeny „uměle“, nebyly kryty úsporami, protože ty naopak klesaly. Podle rakouské teorie hospodářských cyklů ale vede nárůst objemu nekrytých peněz k dalšímu poklesu úrokových sazeb. Podnikatelé opět investují do projektů, které jsou na hraně návratnosti. Lidé čím dál tím více utrácejí, protože spořit se nevyplácí, a kola se točí dál. Firmy pak začínají dávat peníze do projektů s delší návratností, investují do výzkumu, těžby surovin či velkých staveb. Avšak rostoucí množství peněz způsobí inflaci a růst cen. Jednoho dne se tohoto vývoje centrální banka zalekne, začne přiškrcovat úrokové sazby, a tím uzavře kohoutek přivádějící do oběhu nové peníze. Právě tohoto procesu jsme svědky od poloviny minulého roku.

Dluhy a rozpočet Proč musí recese přijít právě nyní? FED je v situaci, kdy už nemůže snížit úrokové sazby, aby tím zlevnil úvěry a povzbudil podnikání, jako to udělal na začátku roku 2001. Lidé by totiž opět více utráceli, na zvýšenou poptávku by obchodníci reagovali vyššími cenami. A tomu chce centrální banka zabránit. Zároveň by snížení úroků znamenalo další pokles kurzu amerického dolaru. Banky a vlády, které mají své rezervy uloženy v dolarech nebo amerických cenných papírech, by se jich, pokud by jim nevynášely dostatečný zisk ve srovnání například s eurem, začaly zbavovat. To by mohlo vést opět k tomu, že by i tyto dolary bylo lépe utratit než skladovat v bance, a tím k růstu cen. Centrální banka proto své sazby naopak zvyšuje, jak to udělala minulý týden, když posunula sazbu na tři procenta. Což způsobí podle rakouské ekonomické školy to, že lidé najednou zjistí, že není dostatek levných úvěrů na dokončení všech načatých investic. Zastavují se investice, roste nezaměstnanost, tím pádem mají domácnosti méně peněz na utrácení, klesá spotřeba a přichází krize. Pokud by například FED zvýšil své sazby v průběhu několika měsíců na 4–5 % (to je úro-

veň, která je podle části expertů poradního orgánu FED optimální pro zastavení růstu cen), může propuknout recese velice rychle. Téměř okamžitě přestanou banky poskytovat další úvěry a postiženy budou zejména dlouhodobé investice či odvětví, kde se dá rychle ušetřit bez okamžitého omezení finální výroby – například těžba nerostných surovin, ocelářství, a zejména software a různé typy poradenství. Celá situace může být navíc zhoršena tím, že americké domácnosti málo spoří a jsou dosti zadlužené (v 80. letech minulého století dosahovalo zadlužení amerických domácností zhruba 65 % jejich příjmů, dnes je to přibližně 120 %; úspory přitom představují pouze jedno procento příjmů Američanů) a budou nuceny velmi rychle omezit svou spotřebu. Kdy by k takovému vývoji mohlo dojít? Empirická analýza americké měnové politiky od profesora Franka Shostaka z australské finanční společnosti ManFinancial ukazuje, že uplyne zhruba dvacet měsíců, než americká ekonomika zareaguje na změnu objemu peněz. Lidem totiž nějakou dobu trvá, než přizpůsobí své plánování tomu, že jsou úvěry lépe či hůře dostupné. Krize by tak mohla přijít ve druhé polovině tohoto roku.

Za vším hledej peníze Proč ale všechny tyto problémy vznikly? Viník je podle rakouské ekonomické školy jednoznačný – nárůst peněz v ekonomice, a tedy problematická politika americké centrální banky a jejího šéfa Alana Greenspana. Je ovšem třeba poznamenat, že ačkoliv by jiný centrální bankéř možná řešil problémy amerického hospodářství jinak a lépe, vavřínový věnec vítězů by od ekonomů rakouské školy přesto nedostal. Ti totiž dokážou velmi dobře analyzovat průběhy krizí, ale zároveň tvrdí, že je způsobuje nebo minimálně podporuje sama existence centrální banky a její snaha zasahovat do ekonomiky. „Rakušané“ proto navrhují teoreticky zajímavá, ale prakticky nepoužitelná opatření, jako je zrušení centrální banky a s tím i regulace komerčních bank či zavedení měn, které by byly podloženy zlatem či stříbrem. Dan Vořechovský Autor je ekonom.

Q

Dráhy opět na křižovatce Generální ředitel Českých drah minulý týden odstoupil. Na jeho nástupce teď čeká jednání s odbory, ale i rozdělení celé firmy. České dráhy, akciovou společnost stoprocentně vlastněnou státem, provázejí neustále problémy. Podnik dosud nemá uzavřenu kolektivní smlouvu s odbory na letošní rok, odboráři tvrdí, že se podnik řítí do záhuby a vyhrožují stávkou. Na druhou stranu bývalý generální ředitel Petr Kousal, který rezignoval minulý týden, svůj odchod zdůvodňuje tím, že jeho role krizového manažera skončila a úkol restrukturalizovat dráhy byl v podstatě splněn.

Dluhy na cestě Jaká je tedy skutečnost? Z pohledu účetního nevypadá hospodaření Českých drah zle. Ztráta podniku se každý rok zmenšuje: v roce 2002 byla téměř pět miliard, v roce 2003 méně než miliardu a loni 674 milionů, a podle plánů by měla klesnout do roku 2006 na nulu. Navíc veškerá tato ztráta je pouze účetní – na rozdíl od devítimiliardového dluhu před rokem 2002 si nyní nemusí dráhy na pokrytí své ztráty vůbec půjčovat. Současně klesá počet zaměstnanců z téměř 83 tisíc v roce 2002 na současných 72 tisíc, letos je plánován další pokles na 66 tisíc lidí. Rostou také výnosy na jednoho zaměstnance. Loni se navíc podařilo zvrátit dlouholetý trend poklesu počtu cestujících na drahách (v roce 2004 udělali lidé o devět tisíc cest více než o rok dříve a počet cestujících se vrátil na úroveň roku 2000). Zlepšil se i výnos na jednoho zaměstnance. Podle analytika firmy Cyrrus Jana Procházky budou dráhy brzy v takovém stavu, že by mohly třeba vstoupit na burzu a zájemci o jejich akcie by se určitě našli.

Kouzlo změny zadluženého podniku v relativně prosperující firmu tkví hlavně v rozdělení původních Českých drah od 1. ledna 2003 na akciovou společnost České dráhy (ČD) a státní organizaci Správa železniční dopravní cesty (SŽDC). Česká republika totiž musela podle evropských předpisů před vstupem do Unie umožnit podnikat na železnici i konkurentům Českých drah a vytvořit z Českých drah dvě oddělené organizace: vlastníka kolejí, který bude vybírat za jejich použití, a firmu, která bude jedním z mnoha majitelů vlaků, jež budou po těchto kolejích jezdit. V roce 2003 tak fakticky dráhy začínaly s čistým stolem. ČD navíc těží z toho, že provádí téměř monopolně údržbu a obsluhu tratí pro správu cest. Podle bývalého ředitele Českých drah Emanuela Šípa tak získaly dráhy v roce 2003 minimálně 5 miliard korun. ČD jsou tedy dotovány nejenom přímo kraji a státem, ale také nepřímo prostřednictvím SŽDC. Momentálně drahám finančně „pomáhají“ i odboráři. Díky tomu, že se jednotlivé odborové svazy mezi sebou nedohodly, není uzavřena kolektivní smlouva a dráhy ušetří každý měsíc okolo sta milionů korun (odboráři pracují podle zákoníku práce a nemají nárok například na týden dovolené navíc, zkrácenou pracovní dobu či mimořádné příplatky). Jenže ani to nestačí a dráha stále vytváří ztrátu, kterou řeší odkládáním nutných investic. Jednou z hlavních brzd dalšího snižování nákladů je pomalá změna struktury celého molochu ČD. Již více než rok se hovoří o rozdělení drah na několik společností, které by se věnovaly nákladní dopravě, lokálkám, údržbě tratí atd. Takové rozdělení

Šéf drah Petr Kousal: Úkol splnil, ale změny neprosadil. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Českých drah na dceřiné společnosti by zprůhlednilo náklady (což by mimo jiné pomohlo i při jednání s některými kraji, jež odmítají ČD platit, protože dráhy jim nejsou schopny přesně sdělit, za co vlastně vystavují účet), umožnilo spolupracovat se zahraničními firmami (většina zahraničních společností je rozdělena podle druhu dopravy a odmítá spolupracovat s všeobecně orientovaným mamutem) a více se zaměřit na potřeby zákazníků. Vedlejším efektem by byla možnost vstupu soukromého kapitálu, změna managementu a zlomení moci jednotných odborů. K finální fázi restrukturalizace tak zatím mimo jiné díky odporu odborů a středního managementu nedošlo, a nedokázal ji prosadit ani Petr Kousal. Tento úkol čeká na jeho nástupce, ať to bude jeho současný náměstek Josef Bazala, o němž se ostatně tvrdí, že byl i za Kousala skutečným šéfem Českých drah, nebo někdo jiný. Marek Hudema

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 19 V 9.–15. KVĚTEN 2005

9

Co jsme dostali za gripeny Vláda tají, kam zamířily slíbené investice ze Švédska

B

yl to jeden z největších kšeftů Špidlovy vlády: desetiletý leasing čtrnácti švédských stíhaček gripen, který české daňové poplatníky přijde na 20 miliard korun. Švédsko-britské konsorcium BAE Systems/SAAB na oplátku slíbilo – a díky tomu i kritizovanou zakázku dostalo –, že získanou sumu a ještě pět miliard navrch investuje zpět do české ekonomiky. Ať již přímými investicemi, či zadáním zakázek a nákupem českého zboží. Odborně se tomu říká offset. Smlouva byla podepsána před rokem a první stíhačky, sice s technickými problémy, ale přece přistály v Česku minulý měsíc. Konsorcium již také obdrželo za gripeny první jedenapůlmiliardovou splátku. Takže zbývá poslední otázka: Kde jsou ty offsety?

To on, ne já „Offsetový program je dnes ze dvou třetin naplněn zcela konkrétními projekty,“ pochvaloval si smlouvu před měsícem ve sněmovně ministr průmyslu Milan Urban na interpelaci svého stínového protějšku Martina Římana (ODS), který se jej ptal, kde slibované offsety jsou. Když ovšem padla otázka na podrobnosti, byl ministr méně sdílný: „Já ty kontrakty neuzavírám, pokud chcete znát detaily, mluvte s těmi firmami.“ To je však nemožné. Jejich jména totiž nikdo nechce prozradit. Stejně jako Říman dopadne každý, kdo chce o offsetech zjistit více. Švédská firma i český stát se obrnily hradbou mlčenlivosti a prakticky vše, co se offsetů týká, označují za tajné či důvěrné. Pátrat po tom proč, je marná snaha. „Požadovala to česká vláda,“ říká ředitel BAE pro komunikaci John Neilson. „Podrobnosti se nezveřejňují na žádost švédské strany,“ řekl naopak loni v létě Hospodářským novinám ředitel odboru podpory průmyslu ministerstva průmyslu Jiří Chroustovský. Jeho zástupce Martin Štícha, který za offsetové programy odpovídá, je už opatrnější. „Ve smlouvě je doložka o mlčenlivosti – ale kdo ji tam dal, to se zeptejte ministerstva obrany,“ odkazuje. A ministerstvo obrany? „Zájem utajení byl oboustranný. Důvodem je obchodní tajemství. Kdyby bylo třeba známo, který pozemek má být koupen, mohl by být ten obchod narušen nějakou spekulací,“ říká mluvčí ministerstva Andrej Čírtek. Nedokáže ale vysvětlit, jaké problémy může způsobit sdělení, že BAE/SAAB nakoupil v Česku například plechy. Mlčení výrobců stíhaček nechápe také předseda Asociace obranného průmyslu Jiří Hynek. „Ty kšefty jim nikdo nevezme, naopak by to pro ně byla velmi dobrá reklama říci: Podívejte, které obchody jsme vám zprostředkovali a kolik lidí zaměstnali. Zveřejnit to, to by byl nejlepší marketingový tah.“ Podle Hynka se tak nelze divit spekulacím, že tady buď skoro žádné offsetové programy nejsou, či že se za ně vydávají investice a obchody, které by přišly i bez gripenů. Český zástupce BAE Systems Aleš Výborný připouští, že by firma mohla být otevřenější, aby rozptýlila podezření. „Ale ve chvíli, kdy jsme byli sdílní, jsme vždy dostali přes hubu. Jsou případy, kdy ten projekt zkrachoval, protože se prozradil,“ říká, ale zase bez konkrétních příkladů. „Když jsem cokoliv řekl, tak toho novináři zneužili. Pro-

INZERCE

Letadla už přiletěla, po obchodnících ze Stockholmu se ptejte na konci května.

stě jsou novináři, kteří jsou zainteresováni na tom, aby psali proti nám.“ Offsetová komise podle Štíchy schválila něco přes desítku projektů, z toho tři ve zbrojní oblasti. Ministerstvo slibuje, že až bude hotové vyhodnocení zakázek, které by mělo být do konce května, vše se zveřejní. Na tom, co se daňoví poplatníci dozví, se ale obě strany nemohou shodnout opět. „Měla by to být jména českých partnerů, názvy transakcí i jejich hodnoty,“ říká Štícha. Naopak podle BAE ještě to, co se zveřejní, není jisté. „Nyní se jedná o odtajnění,“ říká Neilson.

BAE Systems? Neznám Podezření, že lze za offsety vydávat i obchody, které by do Česka přišly tak jako tak, ukazuje případ minulé soutěže na stíhačky. O nákupu nových letounů začala vláda uvažovat koncem devadesátých let. O zakázku tehdy usilovala řada renomovaných firem – všechny až na BAE/ SAAB ale ze soutěže odstoupily na protest proti tomu, že soutěž není průhledná a vítěz byl díky předem nastaveným parametrům již předem dávno známý. „Bylo to kvůli tomu, že věděli, že nám nemůžou konkurovat,“ tvrdí naopak Výborný. Výsledek: vláda přiklepla zakázku BAE, ale obchod ještě měla odsouhlasit sněmovna – ta to ovšem neudělala a vláda pak po povodních v roce 2002 přišla s úspornou variantou pronájmu 14 letounů na deset let. Jako jeden ze svých argumentů k přesvědčování politiků zveřejnilo konsorcium v létě 2001

FOTO GLOBE MEDIA / REUTERS

seznam podniků, s kterými má rozjednané zakázky či investice v celkové hodnotě 120 miliard korun (původní nákup stíhaček měl přijít na více než 90 miliard). Největší z nich měla hodnotu 14,3 miliard korun. Šlo o vstup firmy Ingersoll Rand do dobříšského podniku na výrobu malých zemních strojů Superstav a vývoz jeho výrobků (ve vládním dokumentu Výsledky hospodářské politiky vlády před volbami 2002 se tvrdí, že investice je v běhu). Nový majitel do firmy sice v roce 2002 přišel, ale o aktivitě BAE v životě neslyšel. „Nikdo z naší firmy s BAE nejednal, přišli bychom sami, protože v Česku jsme již od roku 1992,“ říká jednatel českého zastoupení Ingersollu Milan Adam, který popírá i to, že by konsorcium firmě zadalo zakázky. Slavičínskému vojenskému výzkumnému ústavu před čtyřmi lety BAE opravdu zakázku přinesl – ale je otázkou, zda ji lze zařadit mezi offsety. Firma si za půl milionu korun objednala studii, zda lze do českých vojenských vozidel namontovat jejich zbraně. „Spíš to vypadalo, že shánějí odbyt pro své výrobky,“ uvádí ředitel ústavu Zdeněk Kašpar. Existují ale i skutečné offsety. Například jihlavský Jihlavan vyrábí pro letouny gripen od roku 2001 hydraulické válce. „Roční objem výroby je zhruba 5 milionů korun,“ říká ředitel podniku Vladimír Hlavička. Další firma, které BAE zařídilo odbyt, jsou Vítkovice Steel – dodávají ocelové pláty pro výrobu britských ponorek. Podrobnosti ale odmítá mluvčí firmy Lenka Hatlapatková s odkazem na nařízení BAE sdělit.

Zajíc v pytli Vyplývá z toho jediné, a sice že je velmi obtížné spočítat přínosy offsetů. „Když chce vláda něco koupit, tak je fajn, že to pomůže domácí ekonomice. Ale musí to být průhledné. Ne za to skrývat, co by do země přišlo i bez gripenů,“ říká ekonom České spořitelny David Navrátil. Podobně vidí tento obchod i analytik Patria Finance David Marek: „Offsety jsou sice jakási garance, že bude podpořena ekonomika, ale nevýhodou je jejich neprůhlednost. Obchod má být transparentní, máme vědět, co dostáváme a co platíme, v případě offsetů to ale nevíme.“ To, že slibované offsety nemusejí nakonec přijít, ukazuje i příklad z Jihoafrické republiky, kde také koupili gripeny. Švédský rozhlas před osmi týdny zveřejnil, že ze slíbených dvaceti šesti offsetů jich Afričané většinu nepřijali: „Některé offsety se vůbec nerozběhly, jindy BAE/SAAB započítal obchody, které přišly nezávisle na stíhačkách,“ uvedl rozhlas s tím, že byly slibovány i investice firem, které o tom vůbec nevěděly. Martin Štícha z ministerstva průmyslu však tvrdí, že něco podobného by se u nás nemělo stát. „Podmínky offsetů jsou přísné a jejich plnění ohlídáme. Pokud by je zahraniční partner nesplnil, musí navíc z neinvestovaných peněz zaplatit pokutu šest procent,“ říká Štícha a dodává: „Ostatně – už jsme několik návrhů offsetů ve stovkách milionů korun zamítli.“ Jeho slova ovšem kvůli utajení obchodu ověřit nelze. Marek Pokorný

Q

10

ZAHRANIČÍ

9.–15. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 19

Tony, čekáme na debatu Britské volby vyhráli potřetí labouristé

V

pátek ráno všechny britské listy svorně papouškovaly floskuli o „historickém“ třetím funkčním období Labouristické strany a jejího lídra Tonyho Blaira. Novináři počítali, k jakému datu se Blair stane nejdéle sloužícím premiérem v britských dějinách. Ten sice – ve volbách, jež si dal ke svým 52. narozeninám – rozhodně zaznamenal úspěch, ale s jeho radostí z vítězství se mísilo zcela zjevné roztrpčení. Naoko jsme zaznamenali vítězství, ale triumf to rozhodně nebyl. Nebylo to ani zdaleka srovnatelné se „slavným výpraskem“, který labouristé Tonyho Blaira před osmi lety uštědřili toryům. Ale nebyla tu ani velká euforie, davy, které by mu mávaly na cestě do Buckinghamského paláce. Navenek Blairovi nic nepotvrzovalo, že britští voliči jeho osobně a jeho politiku plně podporují a že získal na další čtyři roky jejich plnou důvěru.

Vítěz s natlučeným nosem Tradiční volební rituály ovšem proběhly kompletně a podle pravidel. Televizní diváci celou noc sledovali sčítání hlasů a vyhlašování výsledků; už v deset večer ve čtvrtek bylo jasné, že konzervativci Michaela Howarda sice nezvítězí, ale že se vzpamatovali z osmileté letargie a konečně vyrazili do protiútoku. V zavedeném volebním obřadu Howard v pátek oznámil, že hodlá v nejbližší době na funkci šéfa strany rezignovat – je prý příliš starý, v době příštích voleb mu bude 67 let a Británii by měl řídit přece jenom někdo mladší. Ještě předtím Blair navštívil Buckinghamský palác, královna Alžběta II. ho pověřila sestavením nové vlády (její složení oznámil už v pátek; jediným polovičním překvapením byl návrat Davida Blunketta pět měsíců po jeho rezignaci – někdejší ministr vnitra bude mít na starosti choulostivý rezort důchodů) a počítá se, že v polovině května v parlamentu královna přečte nový program zákonů, které budou labouristé v letošním roce prosazovat. A to bude pro Blaira kámen úrazu. Volební bitku vyhrál, ale s řádně natlučeným nosem. Jen něco málo přes pětinu oprávněných voličů se ve čtvrtek obtěžovalo do volebních místností a počet těch, kdo dali svůj hlas labouristům (necelých 37 %), je snad nejnižší za celé dějiny všeobecných voleb, jaký dali voliči vítězné straně. Blairova strana si udržela dominantní postavení ve Walesu a Skotsku, ale ztratila důležité tradiční bašty – ne snad ve prospěch nacionalistů, ale převážně liberálních demokratů a konzervativců. Na volby všeobecně doplatily menší, okrajové strany, které zcela zjevně nevytušily svou příležitost, a už vůbec se jí nedokázaly chytit. Ve volební kampani, vedené především o osobnosti lídrů, měly šanci prezentovat konzistentní politické programy. Místo toho se snažily zviditelnit okázalými, ale politicky prázdnými gesty – jako když strana zelených místopředsedovi vlády Johnu Prescot-

tovi instalovala na střechu domu solární baterie, čímž údajně terorizovala jeho manželku. Liberální demokraty, a ti přece jen zaznamenali úspěch, poškodila absence charismatického vůdce, kterého v Charlesu Kennedym nemají. Extrémně pravicová BNP (Britská národní strana) sice získala nové hlasy, ale kvůli většinovému systému ani jedno křeslo v parlamentu; navíc jí její antiimigrační platformu do značné míry vyfoukl Michael Howard. To znamená, že budeme sledovat parlamentní diskusi se vším všudy a bude zapotřebí podstatně omezit vliv spin doktorů, doktorů falše, protože v rámci nového rozložení sil už Labour s pouhými slogany a hesly nevystačí. Nejenom proto, že se konzervativci konečně postavili na nohy a že liberální demokraté dobyli podstatné pozice na platformě odporu proti válce v Iráku a populistické, ač poněkud nedopečené daňové reformy. Koneckonců, Tony Blair se s pokračující převahou téměř sedmdesáti křesel nemusí opozice ještě příliš obávat.

Bez Browna se neobejdu Ačkoli si labouristé udrželi většinu, ztratili skoro sto křesel a budou se asi muset naučit, o čem zatím nechtěli ani slyšet: naslouchat, politicky kalkulovat a dělat kompromisy. To neznamená jenom to, že nebudou schopni převálcovat opozici masivní většinou v případě nepopulárních zákonů, jako byl ten proslulý „třídní“ o zákazu honů na lišky. Blair teď bude muset mnohem víc počítat s názory řadových labouristů v otázkách, které vyvolávají spory uvnitř strany. V posledních osmi letech se mohl spoléhat na to, že jeho přesilovka v parlamentu je natolik masivní, že na hlasech nespokojenců ve vlastních řadách (a nejednou jich bylo přes šedesát) příliš nesejde. Teď se musí naučit dělat kompromisy nejen se svými parlamentními soky, ale především se svými spojenci. Jedním ze základních rysů jeho dosavadní politiky byl pokus pokradmu v Británii zavést systém, v němž by premiér hrál úlohu ne zcela nepodobnou roli amerického či francouzského prezidenta. Neprojevovalo se to jenom stále častější tendencí dávat politická prohlášení k dispozici médiím, a teprve potom o nich debatovat v parlamentu. Blair, zejména ve svém druhém funkčním období, vystupoval v úloze osvíceného despoty, snažil se rozhodovat o zásadních otázkách na vlastní zodpovědnost, a jak se zdá, někdy při tom parlamentu zatajil důležité okolnosti, jako v případě expertního posudku o legálnosti chystané války v Iráku před dvěma lety. To vše bylo možné jenom díky drtivé převaze labouristů v parlamentu. A byly tu i spory osobní a osobnostní. Mnozí pozorovatelé v pátek zaznamenávali, že hlavním vítězem voleb není Blair, ale jeho ministr financí Gordon Brown. Spekuluje se o tom, že spolu měli tichou dohodu o předání moci před třetím volebním období. Podle této teorie Blair dohodu loni

Američané doma, Bush v Moskvě Prezident USA zahájil cestu do oslavujícího Ruska, aby umlčel domácí kritiky. Zřejmě nejspektakulárnější událost v rámci oslav 60. výročí konce druhé světové války proběhne v Moskvě: setkání Bush – Putin. Na jakém pozadí se odehrává a co přináší? Zatímco celá Evropa žila přípravami na oslavy 60. výročí konce druhé světové války, v USA panovala zcela jiná atmosféra. Předním deníkům toto téma nedominovalo a ani hlavní televize mu nevěnovaly tolik vysílacího času, na kolik je evropská veřejnost zvyklá. Američané rádi hledí dopředu, neohlížejí se příliš do minulosti a jednotlivá historická výročí snad až na Den nezávislosti si nijak zvlášť nepřipomínají. Existuje však i další vysvětlení. Pro USA představuje 8. květen 1945, oficiálně nazývaný VE-Day (Victory Europe Day), jen jedno z řady klíčových dat spojených s druhou světovou válkou – zhruba stejně významné jako 8. prosinec (napadení Pearl Harboru), 6. červen (D-Day při vylodění v Normandii) a pochopitelně 2. září (oficiální kapitulace Japonska). A právě proto květnové

oslavy v USA zdaleka tolik nerezonují jako v Evropě. Koná se sice pietní akt na Arlingtonském hřbitově ve Washingtonu, ale většina Ameriky prožívá 8. květen jako všední den.

Odsuďte Molotova Prezident Bush ovšem zamířil do Moskvy, což doma vyvolalo vnitropolitickou diskusi. Moskevských oslav se nezúčastní zástupci pobaltských států, které čekají na Putinovo odsouzení paktu Ribbentrop – Molotov. Někteří američtí experti po Bushovi chtěli, aby do Moskvy jel jen tehdy, pokud se ruské vedení a prezident Putin omluví baltským zemím, Polsku a Finsku za Stalinovy zločiny a útoky Rudé armády na přelomu 30. a 40. let. Nejvýraznějším stoupencem tohoto postoje přitom nebyl žádný zarytý neokonzervativec, ale Zbigniew Brzezinski, demokrat a bývalý poradce prezidenta Cartera pro otázky národní bezpečnosti.

Zmrzliny pro Blaira a Browna. Zvítězili, ale triumf to nebyl.

vypověděl a snažil se Browna z volební kampaně vyšachovat – a teprve když viděl, že je bez svého ministra financí v úzkých, povolal ho zpátky. Blair teď bude muset jednak opatrně manévrovat proti svým protivníkům, jednak brát mnohem víc v potaz nesouhlas svých stoupenců. Do

Sám Vladimir Putin Bushovi jeho situaci neusnadnil, když při svém dubnovém projevu o stavu federace v Dumě bez obalu prohlásil, že „rozpad Sovětského svazu představoval největší geopolitickou tragédii minulého století“. Obhajoba imperiálně diktátorského sovětského státu vyvolala v USA nepříjemné vzpomínky na dobu studené války a nahrála kritikům prezidenta. Aby tyto hlasy umlčel, vybral Bílý dům hned za první zastávku třetí letošní Bushovy evropské cesty Rigu, kde se prezident setkal se svými kolegy z Litvy, Lotyšska a Estonska a ubezpečil je o síle americko-baltského spojenectví. Poradce prezidenta pro národní bezpečnost Stephen Hadley na tiskové konferenci dokonce prohlásil, že Bushova cesta nabízí možnost nejen oslavit porážku fašismu a nacismu v Evropě, ale také připomenout si konec komunismu ve východní Evropě. Bush si nemohl dovolit do Moskvy nepřijet, na to má dobrá úroveň americko-ruských vztahů pro Washington příliš velkou cenu. Diplomatický políček této kategorie by Putin asi jen tak nespolkl a následně by mohl například ukončit spolupráci při kontrole ruského jaderného potenciálu či činnost Lugar-Nunnovy komise, která dohlíží na likvidaci přebytečných ruských hlavic a munice. To by si Bílý dům jistě nepřál. Rusko by mohlo též prodat Íráncům trochu více jaderného paliva pro jejich elektrárny.

Kolem Plzně obloukem Bush tedy do Moskvy zajel, i když ho nečeká nijak lákavý program. Nekonečnou přehlídku ruské armády bude muset sledovat z čestné tribuny

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

britského parlamentu se po osmi letech zřejmě opět vrátí politika. Julek Neumann, Londýn Autor je divadelní režisér a externí spolupracovník BBC.

Q

u Leninova mauzolea v blízké přítomnosti takových podezřelých osobností, jakými jsou stalinista Alexander Lukašenko či severokorejský diktátor Kim Čong-il. V době prohlubujícího se americko-severokorejského napětí bude Bushova snaha vyhnout se setkání s Kim Čong-ilem vyžadovat skutečné diplomatické mistrovství. Na druhou stranu cesta do Moskvy nabízí Bushovi další příležitost při usměrňování ruského medvěda. Nedemokratické tendence v Rusku nezůstaly nepovšimnuty ani ve Spojených státech a lze očekávat, že americký tisk bude nedělní večeři i pondělní setkání Bush – Putin sledovat právě z tohoto úhlu. Bush zůstává sice jediným, kdo je ochoten proti nedemokratickým tendencím v Rusku vystoupit, ale ani v jeho případě, jak dokazují minulé schůzky obou prezidentů, to není automatické. Cesta po Evropě – kromě Rigy a Moskvy – zavedla Bushe také do Holandska, konkrétně na hřbitov v Margaretenu, kde vzdal hold více než 8000 padlým americkým vojákům. Z Moskvy pak jako vůbec první americký prezident letí do Gruzie, aby v Tbilisi zvýraznil podporu USA „růžové revoluci“. Škoda jen, že nevyužil historické příležitosti a nenavštívil jedinou část střední Evropy, kterou osvobozovali američtí vojáci, západní Čechy, dokud aspoň někteří z nich ještě žijí. Ale to by kvalita americko-českých vztahů musela být na jiné úrovni a Česká republika by musela být v amerických očích podobným šampionem, za jakého je dnes v USA považováno Slovensko. Michal Sedláček Autor je novinář.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 19 V 9.–15. KVĚTEN 2005

11

Kontrolou je otevřenost Nizozemsko přezkoumává svá kritéria pro eutanazii

V

uplynulých měsících se mezinárodní média věnovala případu americké pacientky Terri Schiavové a protokolu pojednávajícímu o ukončení života nesnesitelně a beznadějně trpících novorozenců, který zpracovali lékaři v nizozemském Groningenu. Tato pozornost způsobila, že se do popředí zájmu dostalo téma eutanazie – v obou uvedených případech vlastně o eutanazii nejde.

Umět jednat s rodinou Eutanazie, přesně vzato, je ukončení života na prosbu pacienta samotného. Nemluvně ani pacient v kómatu však takovou možnost nemají (pokud takový pacient nesestavil již předem prohlášení o eutanazii). V Nizozemsku, kde je pojem eutanazie pečlivě popsán a zakotven v zákonodárství, mají lékaři jasno v tom, jakým požadavkům musí vyhovět, pokud jejich pacient přijde s prosbou o ukončení života. Nebudou soudně stíháni, pokud splní následující kritéria, tzv. požadavky svědomitosti: Lékař si je jistý, že jde o dobrovolnou a promyšlenou prosbu pacienta. Je přesvědčen o tom, že pacient bezvýhledně a nesnesitelně trpí. Lékař pacienta informoval o jeho situaci a vyhlídkách a spolu s pacientem došel k závěru, že pro jeho situaci neexistuje jiné rozumné řešení. Lékař případ konzultoval minimálně s jedním dalším lékařem, který dotyčného pacienta viděl a písemně se vyjádřil o splnění požadavků svědomitosti. A konečně, samotné ukončení života bylo z lékařského hlediska pečlivě provedeno. Každý případ eutanazie musí lékaři hlásit ohledavači mrtvol a státnímu zástupci. V nedávno publikované zprávě organizace nizozemských lékařů KNMG, ve které byly analyzovány všechny soudní výroky týkající se lékařských rozhodnutí o ukončení života za uplynulých 25 let, se však uvádí, že k těmto požadavkům, uvedeným v zákoně, přibyla ještě další kritéria, se kterými musí lékaři počítat. Ze soudních výroků vyplývá, že lékař také musí být schopen odolávat nátlaku pacientů a jejich rodin, musí si umět udržet profesionální odstup a musí umět komunikovat s dalším zdravotnickým personálem a s rodinou pacienta. „Především nátlak pacienta či jeho rodiny může být pro lékaře zatěžující. Často se totiž setkáváme s chybnou domněnkou, že nyní v Nizozemsku

existuje právo na eutanazii, které se lidé snaží u lé- ně nemocná nemluvňata, která nesnesitelně trpí kaře vydobýt,“ říká obvodní lékař Jan de Waard. a nemají žádnou šanci na vylepšení svého stavu. Ze zprávy KNMG také vyplývá, že zdravot- Neonatologovi Eduardu Verhagenovi z groninní personál se často potýká s rozlišováním mezi genské akademické nemocnice se jejich situaeutanazií a tzv. sedací (podáváním uklidňujících ce zdála neudržitelná, a pokusil se ji proto řešit. prostředků), která vede k urychlení a ulehčení S pomocí státního zástupce sestavil koncem roku smrti umírajících pacientů. Příkladem je případ 2002 protokol s požadavky, kterými se lékaři musí řídit, aby za svůj čin nebyli trestně stíháni. „Kažosmasedmdesátiletého umírajícího muže, se dý rok dojde v Nizozemsku asi k 15 až 20 přípakterým se lékaři dohodli, že ho již nebudou léčit, dům ukončení života vážně nemocného nemluvaby zbytečně neprodlužovali jeho utrpení. Muž však stále neumíral, a navíc trpěl nesnesitelný- něte. Za posledních sedm let však bylo státnímu mi bolestmi. Chirurg se rozhodl dát mu prostře- zástupci nahlášeno pouhých 22 případů,“ říká dek, který působí na centrální nervovou sousta- Verhagen. Lékař Verhagen je také právníkem a jako právník je přesvědčen, že by měly být hlášeny vu a může urychlit smrt, zdravotní sestra to však všechny případy. „Otevřenost dává společnosti odmítla provést. Prostředek nakonec pacientovi možnost kontroly.“ podal lékařův asistent. Po čtvrt hodině pacient zemřel. Verhagenův tzv. GroninOtázka nyní stojí tak- V letech 2000 až 2003 genský protokol, který má předejít tomu, aby lékaři byli to: Jednalo se o paliativní byl v nizozemských soudně stíháni, stanovuje zákrok (pouhé tišení bolespět požadavků svědomitosti: ti), nebo o ukončení života? pečovatelských domovech Nizozemský soudce rozhodiagnóza a prognóza musí devětkrát ukončen život dl – bylo to ukončení živobýt jasné, musí jít o nesnesita bez prosby o ně. Lékaři telné a bezvýhledné utrpení, pacientů ve vegetativním věděli, že použití tohoto propřípad musí být konzultostavu zastavením výživy středku povede ke smrti, jde ván alespoň s jedním nezátedy o vraždu. Soudce však vislým lékařem, oba rodiče sondou. neuložil žádný trest, protože musí s rozhodnutím souhlalékaři se právem odvolávali sit a ukončení života musí na nouzový stav. být provedeno podle platných Fakt, že lékaři i takovýto případ hlásí justici, lékařských předpisů. Také je přesně stanovena prosvědčí o tom, že se pokoušejí o zabudování podob- cedura pro registraci lékařských údajů a pro hlášení ných případů do legální sféry. Nemoci a jejich léče- případu ohledavači mrtvol a státnímu zástupci. ní, stejně jako umírání, již v Nizozemsku nejsou Minulý měsíc se Nizozemský spolek pro dětské zatíženy žádnými tabu. Pokročilá sekularizace lékařství rozhodl navrhnout všem dětským lékaa individualizace společnosti vedou k tomu, že řům, aby v případě ukončení života vážně nemoclidé uplatňují své právo na sebeurčení a stále více ných a nesnesitelně trpících nemluvňat začali berou osud do vlastních rukou. V oblasti eutanazie používat Groningenský protokol. se to projevuje i jinde. Například kritérium stanoJinou oblastí eutanazie jsou případy některých vující, že pacient nesnesitelně a bezvýhledně trpí, pacientů, kteří nemohou sami požádat o ukončení je opatrně rozšiřováno i na „budoucí nesnesitelné života, protože jsou v dlouhodobém kómatu. Jde a bezvýhledné utrpení“. o pacienty v tzv. vegetativním stavu, ve kterém byla i nyní světoznámá Američanka Terri Schiavová. „Tento stav byl v lékařské literatuře poprvé Když je to nemluvně… popsán na konci sedmdesátých let,“ říká lékař Jan Dilemata okolo ukončení života bezvýhledně trpí- Lavrijsen, který píše disertační práci na toto téma. cích pacientů se vyskytují i tam, kde pacient není „Je výsledkem vysoce technologické lékařské péče, schopen o ně sám požádat. Příkladem jsou váž- která v současné době může být poskytována na

jednotkách intenzivní péče. V mnoha zemích jsou tito pacienti neznámým jevem; umírají v hlubokém kómatu, protože tam neexistují možnosti léčení, díky kterým se pacienti s těžkým poškozením mozku někdy dostanou do tohoto stavu. V zemích s lepšími možnostmi na jednotkách intenzivní péče se pacienti dostanou do vegetativního stavu. Tím pádem vznikla nová kategorie pacientů.“

Po roce už bez šance Lavrijsenova vědecká práce měla vyjít až v červnu, ale byla urychleně publikována v souvislosti s mezinárodní pozorností věnované případu Terri Schiavové. Jeho průzkum je i na mezinárodním poli vůbec první inventarizací způsobů léčení a osudů pacientů ve vegetativním stavu na národní úrovni. Lavrijsen vyčíslil, že v letech 2000 až 2003 byl v nizozemských pečovatelských domovech devětkrát ukončen život pacientů ve vegetativním stavu zastavením výživy sondou. Ve stejném období žilo v pečovatelských domovech více než sto pacientů ve vegetativním stavu. Tzv. odumření pacienta, dosažené zastavením výživy sondou, vždy proběhlo po dohodě s rodinou pacienta. Čtyřiadvacet pacientů ve stejném období zemřelo poté, co se lékaři s rodinou dohodli, že nebudou pacienta léčit, pokud nastanou komplikace. Deset jiných pacientů zemřelo na komplikace, přestože byli léčeni. Také Lavrijsen doufá, že otevřenost okolo tohoto tématu prospěje lékařům i pacientům a jejich rodinám. Důležitým úkolem lékařů v těchto případech je dobře informovat rodinu pacienta a správně s ní zacházet. „Lékaři se zde musí zhostit své zodpovědnosti. Myslím, že by se mělo předcházet beznadějným rokům bez vyhlídek a nadějí na vylepšení.“ Po dvanácti měsících pro tyto pacienty mizí podle Lavrijsena šance na jakékoli zlepšení. „Léčení, které mělo za cíl obnovit vědomí, se může v určitém okamžiku stát nesmyslným. To může být momentem rozhodnutí o ukončení celkové péče. Dýchá-li pacient pomocí přístroje, všichni se shodují na tom, že se to smí. V případě umělé výživy sondou je to však vnímáno jinak,“ dodává Lavrijsen. Hana Kulišanová, Nizozemí Autorka je překladatelka.

Q

A co my, kteří nemáme skoro nic Třicet let poté, co se Rudí Khmerové dostali k moci, byla Kambodža přijata do WTO. Mnozí se ptají, zda je na to připravena. Roeun Sok Chea (27) je matkou pětiletého syna. Na starosti má, jak je v Kambodži zvykem, i všechny mladší sourozence a rodiče. Patří k těm šťastnějším, neboť je zaměstnaná jako švadlena v jedné z oděvních továren, jež se dosud drží při životě. „Většina z nás zůstává v práci přesčas, byť už po osmi hodinách nevidíme na oči. V přeplněné továrně je k zalknutí, protože nefunguje ventilace, prachu je tolik, že musíme nosit roušky, a plat dostáváme s velkým zpožděním. Ale nemáme na vybranou,“ povzdechne si a její obličej přitom vypadá jako tvář čtyřicetileté ženy. Za úmornou práci si vydělá asi dvacet dolarů týdně. Její manžel je elektrikář, který domů přinese o pět dolarů více než ona, většinu však utratí za alkohol.

Živí nás textil Oděvní průmysl živí v Kambodži velkou část městské populace. Právě na něj ale dopadla opatření spojená se vstupem země do Světové obchodní organizace (WTO) nejvíce. Jedním z přímých důsledků bylo totiž ukončení preferenční dovozní kvóty na oděvy, kterou od roku 1999 poskytovaly USA. To vedlo k zavírání mnoha menších i středních oděvních továren, hromadnému propouštění zaměstnanců i ke snižování mezd. Ty jsou nyní nižší než v sousedních zemích. Podle studie listu Washington Post činí průměrný plat v Kambodži 0,32 USD za hodinu, zatímco v sousedním Thajsku je mzda třikrát vyšší.

Velká část kambodžské populace žije na venkově a pracuje v zemědělství. Jenže kvůli chudobě se tisíce Kambodžanů vydávají hledat štěstí do měst. Právě proto přišla z ostrova Shaang do metropole Phnompenhu i Roeun. Dnes žije s celou rodinou na předměstí v jednom z typických prostých domků postavených na kůlech, které chrání dům před vodou v období dešťů a částečně i před prachem z nezpevněných cest v období sucha. Každé ráno se budí s obavami, zda „její“ továrna nebude zavřena či ona sama vyhozena. Vstup země do WTO pro ni teď znamená jen nevýhody. Ve změnu k lepšímu nevěří ani její švagr Yeng. „Nemyslím si, že jsme na WTO připravení. Cena, kterou budeme muset zaplatit, může být příliš vysoká. Podle mě to tak jako vždycky přinese výhody jen těm nahoře a my, kteří už takhle nemáme skoro nic, tím budeme jen trpět.“ Více než o tom, zda bude ustaven dlouho chystaný a finančně nákladný tribunál pro odsouzení Rudých Khmerů, pachatelů genocidy z let 1975–79, přemýšlí Roeun s obavami, jak se vypořádat s manželovým alkoholismem, jak z nízkého platu zaplatit účty a uživit rodinu a co bude dělat, přijde-li o práci, protože o podpoře v nezaměstnanosti si může nechat jenom zdát.

Investovat, ale do vzdělání I přes slibná očekávání, která v roce 1993 přinesly po dvou dekádách násilí volby a pak ekonomický růst konce 90. let, se životní situace většiny Kam-

Přinese to výhody jen těm nahoře, zní hlas ulice.

bodžanů příliš nezlepšila. Okolo čtyřiceti procent jich žije pod hranicí chudoby a vyhlídkám na lepší budoucnost Kambodže věří jen málokdo. Mezi nejčastěji citované problémy, které brání hospodářskému růstu a zlepšení životní úrovně, patří všudypřítomná korupce, chybějící soudní reforma a špatné hospodaření s přírodním bohatstvím. Kambodža má například moře, které je jedním z nejbohatších na ryby v regionu jihovýchodní Asie, nicméně rybolov zemi „neživí“ tak, jak by mohl. Problémem jsou též sucha, ale i naučená bezmocnost, závislost na pomoci ze zahraničí a z toho plynoucí apatie. S pomocí přišla Francie, která je – coby dřívější kolonizátor – za situaci v Kambodži částečně zodpovědná. Francouzská agentura pro rozvoj (AFD) věnuje téměř dva miliony dolarů na podporu

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

oděvního průmyslu. Peníze by měly pomoci hlavně zvýšit konkurenceschopnost země vůči asijským oděvním obrům, jako je Čína nebo Indie. Je možné, že členství Kambodži ve WTO přinese zemi investice, získá lepší podmínky pro obchodování s ostatními členskými státy a také určité výhody z účasti při vytváření pravidel mezinárodního obchodu. Co ale změní samotná členská legitimace? Mnohem více je nyní potřeba investovat do vzdělání a vytváření občanské společnosti, neboť jenom z ní může vzejít šance na konec či alespoň omezení gigantické korupce, chaosu a bezpráví. Adéla Ščotková, Phnompenh Autorka je právnička, nyní stážistka u Evropského soudu pro lidská práva.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

T

ogo, desítky let jedna z nejstabilnějších zemí Afriky, zažívá vážné otřesy hrozící možná i krveprolitím. Zatím jde o takové události, jako je vyplenění budovy německého Goethe-Institutu, ale zkušenost ukázala, že je lepší hrozící vývoj sledovat od zárodku než pak jen bilancovat počet obětí. Stabilita Toga spočívala na 38 let trvající vládě generála Eyadémy. Po jeho smrti se právě Goethe-Institut stal jakýmsi centrem neorga-

Bašár Asad ohebný Poslední baasistický režim zůstává v Sýrii

K

dyž před čtrnácti dny opustil poslední syrský voják Libanon, bylo jasné, že jeho nejvyšší generál splnil slib, který na počátku března dal celému světu. Nyní slibuje své zemi nové reformy směrem k demokracii, ekonomickému rozkvětu a otevřené společnosti. Syrský prezident Bašár Asad stojí na prahu nové etapy politické kariéry. Co má za sebou a co ho ještě čeká?

Zapomenutý syn a vzorný otec V červnu 1976 poslal tehdejší syrský prezident a alawitský generál Háfiz Asad svoji armádu, aby pomohla uklidnit občanskou válku v Libanonu. Tehdy viděl svého budoucího nástupce spíše v nejstarším synovi Básilovi. Ten jako mladík vstoupil do armády – na rozdíl od Bašára, jenž studoval v Damašku a poté v Londýně medicínu. Když ale Básil v roce 1994 zahynul při autonehodě, Asad starší povolal Bašára z Evropy domů a vydláždil mu cestu na politické výsluní. Bašár dostudoval vojenskou akademii ve městě Homs a začal se věnovat politice i armádě. Brzy byl pověřen pravidelnými kontrolami syrských jednotek v Libanonu a komunikací s libanonskými generály. V zahraničí má Asad pověst neodhadnutelného a záhadného politika, který je na jednu stranu zadobře s Evropou, a současně podezřelý z osnování atentátu na libanonského expremiéra Rafíka Harírího. Doma se však těší značné popularitě a většina Syřanů prezidenta podporuje. Nelze se tomu divit. Jeho civilní evropský vzhled a mládí vzbuzují oblibu. Je znám také svými sympatiemi k moderním komunikačním technologiím – od návratu z Londýna vedl Syrskou počítačovou společnost, která se podílela na šíření internetu v zemi. Již od počátku se navíc na rozdíl od svého otce, generála Háfize, nechává oslovovat jako doktor Bašár. Obyčejný Syřan tak má dojem, že když na ulici upadne a kolem půjde prezident, odborně a rád mu pomůže. Asad si také hlídá, aby působil jako muž z lidu. Po Damašku se vypráví historky o jeho návštěvách restaurací s rodinou, kdy neexistuje, aby s sebou měl tělesné strážce, či dokonce aby se od majitele nechal pozvat na účet podniku.

,

Faure Gnassingbe – následník. FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

nizované opozice, zatímco Eyadémův syn Faure Gnassingbe se prohlásil následníkem a jen neochotně přikročil k volbám, které podle světových médií vyhrál jen pomocí manipulace. Pak už se události rozjely k dnešním nepokojům. Když ministr vnitra Esso Boko varoval před volební manipula-

Togo a Němci po 90 letech cí a poté se uchýlil na ambasádu Spolkové republiky, samozvaný prezident rozehrál německou kartu: velvyslance difamoval jako nacistu a nechal vypálit čerstvě renovované prostory Goethe-Institutu. Vzápětí nato uprchly tisíce Tožanů do sousední Ghany a Beninu, zatímco přítomní Němci ujížděli domů. Pravda, Togo bylo až do 1. světové války německou kolonií, ale žádný pamětník této éry již nežije. Naproti tomu telefonní seznam v metropoli Lomé obsahuje několik stran se jménem Herzog. Jde prý o potomky někdejšího německého guvernéra, „toho Herzoga z Meklenburska“, jak se v zemi dodnes traduje. Německo vývoj v Togu sleduje a ministr zahraničí Joschka Fischer vyzval k zastavení násilností. V úterý byl v Pákistánu zadržen abú Faradž al-Libbí alias Libyjec alias dr. Taufík. Tento muž je považován za číslo 3 v síti teroristické al-Káidy. Po delší době tak mediálně ožilo logo organizace spjaté s 11. zářím 2001. Ne snad že by od roku 2002, doby jejího vypuzení z Afghánistánu, teror zcela zásadně pominul. Jisté však je, že v posledních dvou letech je méně spektakulární, méně koncentrovaný a přitahuje menší mediální pozornost. Zatímco ale poklesla frekvence výrazu al-Káida, zvýšila se frekvence jména Zarkáví, což je hlavní proponent terorismu v Iráku, zemi, kde nyní padají za oběť teroru desítky lidí týdně. Právě proto je zadržení abú Faradže trefou do černého – v době, kdy se objevovaly spekulace, zda Usáma bin Ládin už není po smrti. Pákistánský ministr informací Šejch Rašíd Ahmad ve středu prohlásil, že tento počin v jižním Vazíristánu znamená „velký úlovek. Pátrali jsme po něm velmi dlouho“. Uplynuly totiž dva roky od doby, kdy byla rovněž v Pákistánu zadrže-

Al-Káida přišla o svou „trojku“ na tehdejší „trojka“ al-Káidy Chálid Muhammad, takže nynější úspěch pomůže oslabit dojem, že teroristé se stále se recyklujícím potenciálem rekrutů pomalu, ale jistě vítězí. Americké úřady prohlásily, že zásadní roli při vypátrání Faradže hrály lidské zpravodajské zdroje a že jde o další ukázku spolupráce USA a Pákistánu na frontě proti světovému terorismu. Nicméně žádné konkrétní informace o roli CIA při celé akci nepadly. Zbyněk Petráček

9.–15. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 19

Demokracie ano, ale naše Dnes téměř čtyřicetiletý oftalmolog vstoupil do syrského parlamentu 17. července 2000, krátce po smrti svého otce. Měl za sebou referendum, ve kterém mu Syřané dali 97 % hlasů, a jeho nástupní řeč se stala legendou. „Dnes potřebujeme hlavně ekonomické, sociální a vědecké strategie, které povedou k rozvoji naší země. Vše si ale žádá čas, úsilí a spolupráci.“ Slovy o potřebě reformovat syrskou politickou kulturu však příliš nehýřil. „Naše Národní fronta je příkladem demokracie, která se vyvíjela v rámci našich vlastních zkušeností a hrála důležitou roli v našem politickém životě a národní jednotě.“ Jasně tak dal najevo, že na vedoucí úloze strany Baas, která je tažnou silou bloku Národní fronty, se nic měnit nebude. I přesto mnoho obyvatel Sýrie věřilo, že kromě zlepšení ekonomické situace dojde k celkovému uvolnění poměrů v oblasti lidských práv a svobody médií. Bašár Asad v některých oblastech skutečně své sliby začal plnit. Znovu povolil vydávání zakázaného tisku, nechal propustit množství politických vězňů a účinně pokračoval v započatém boji s korupcí ve státním aparátu. Sýrie se však v prvních letech jeho vlády nezbavila pověsti nevyzpytatelného partnera, kterého stále straší stíny tvrdé ruky Asada staršího – v zemi je například stále vyhlášen výjimečný stav, platící již od roku 1963, tedy od nástupu strany Baas k moci. Postupem času se navíc začalo ukazovat, že prezident si dokáže kdekoho znepřátelit i na mezinárodním poli. Již v prvním roce své vlády se jasně postavil za Jásira Arafáta v boji proti Izraeli. Když se v říjnu 2000 sešli, Asad označil činy Izraele za „nezodpovědné, agresivní a namířené proti palestinskému lidu“. Nejostřejší kritiku sklidil o půl roku později při návštěvě papeže Jana Pavla II. v Sýrii. Kromě stížností na izraelské násilí proti Palestincům se nevybíravě vyjádřil o židovském národu, když řekl, že „Izrael chce zabít principy všech náboženství, stejně jako Židé zradili Ježíše Krista a pokusili se zavraždit proroka Muhammada“. Vzápětí tento výrok popřel, ale přesto se nevyhnul reakci izraelského prezidenta Moše Kacava: „Nezdědil po otci sebe-

kontrolu a umírněnost. Háfiz Asad nebyl partnerem pro mír, ale nevyjadřoval se tak antisemitsky a nelogicky jako jeho syn.“ Při návštěvě Paříže ho pak čekaly davy odpůrců z řad židovských komunit. Asad si také vysloužil pokárání od německého ministra zahraničí Joschky Fischera. Ten mu jasně doporučil, aby se ve svém vyjadřování mírnil. Vše si ale nakonec vynahradil doma – na podporu jeho politiky v otázce Palestiny se tehdy v Damašku sešly desetitisíce demonstrantů. Nejtěžší politická zkouška začala pro Bašára Asada na jaře 2003, když USA zahájily útok na Irák a svrhly diktaturu Saddáma Husajna. Sýrie se náhle objevila na seznamu zemí, které nejenže proti Saddámovi nebojují, ale navíc poskytují jeho kumpánům úkryt na svém území a dodávají vybavení protiamerickému odboji. Asad sice všechna tato nařčení odmítl, avšak kromě uzavření úřadoven palestinských militantních organizací v Sýrii neprovedl žádné konkrétní kroky, aby je vyvrátil. Toto období se přitom stalo Bašárově vlasti osudným, alespoň co do ekonomické stability a rozvoje. Zastavený přísun levné ropy z Iráku a americké hospodářské sankce v květnu 2004 Asadovy reformy výrazně zpomalily.

Ústava není svatá Poslední zemětřesení v podobě cedrové revoluce a mezinárodního tlaku na stažení z Libanonu má již Asad za sebou. Podle egyptského listu Al Ahram však stojí před Damaškem další důležitá otázka: Je prezident schopen prosadit politické změny i doma? Sýrie totiž zůstává v regionu posledním výrazně sekulárním režimem, neboť s pádem saddámovského Iráku se zhroutila i jediná baasistická vláda, která mohla být Sýrii nakloněna. Přesto Bašár Asad zůstává optimistou a prohlašuje, že reformám je třeba dát čas a že je to otázka „přirozeného vývoje společnosti“. Většina odborníků se dnes ale shoduje v tom, že rozvoj ekonomiky stále brzdí všudypřítomná byrokracie a korupce. Nedaří se proto do země nalákat zahraniční investory a snížit téměř 20% nezaměstnanost. Asadovi nevychází ani plánovaný růst hrubého domácího produktu, který se stále pohybuje kolem jednoho procenta. Ohledně ekonomického rozvoje se tedy – až na teoretické možnosti založit si soukromou banku – téměř nic nezměnilo. Výrazných pokroků zatím Asad nedosáhl ani na poli lidských práv a omezování

moci jediné strany. V syrské ústavě je stále pevně zakotvena vedoucí úloha strany Baas a kandidatura nezávislých stran či jednotlivců je téměř nemožná. V souvislosti s odsunem z Libanonu získala na důležitosti i otázka, do jaké míry jsou prezidentova rozhodnutí ovlivněna lidmi kolem něj. Mluví se zejména o tzv. staré gardě, bývalých spolupracovnících Asada staršího. I když v roce 2003 jmenoval Bašár vládu, ve které zasedly nové mladé tváře, staří generálové prezidenta pravděpodobně stále silně ovlivňují směrem k nekompromisní politice. Jedná se zejména o viceprezidenta Abdula Chaddáma, který byl tvrdým zastáncem vojenské přítomnosti v Libanonu, a ministra zahraničí Farúka Šará. Oba jsou ve svých funkcích již od roku 1984, kdy je jmenoval sám Háfiz Asad. „Zda je Bašár absolutně pod něčí mocí? To je těžké říci. Ale každopádně jsou kolem něj velmi mocní lidé, včetně lidí z jeho rodiny,“ řekl v březnu v souvislosti s odsunem z Libanonu Patrick Seale, autor životopisu Háfize Asada. Vyjádřil tak názor mnoha Syřanů, že prezident i přes své výsadní postavení nerozhoduje sám. Přes všechny problémy, kterým současný prezident čelí, dává Syřanům naději na lepší zítřky. Již na začátku dubna prohlásil, že „nadcházející období bude obdobím svobody politických stran. Ano, znamená to, že bude možné volit více stran a více kandidátů.“ Učinil tak v souvislosti s plánovaným sjezdem strany Baas, který má proběhnout na začátku června. V Sýrii se mluví o tom, že Bašár Asad by na něm konečně mohl podniknout zásadnější kroky k modernizaci volebního systému i ke změnám ve vládě. Na otázku novinářů, zda má strana v plánu změnit klíčový článek ústavy číslo 8, který určuje úlohu strany Baas jako vůdčí, odpověděl ministr informací Mahdí Daklalláh slovy: „Vše se může změnit a ústava není nic svatého. Můžeme proto i ji libovolně upravovat.“ Filip Moravec Autor studuje Blízkovýchodní studia na Západočeské univerzitě v Plzni.

Bašár Asad Narozen 11. září 1965 v rodině prezidenta Háfize Asada a jeho ženy Anísy; 1988 – vystudoval lékařskou fakultu v Damašku; 1992–94 – studium oftalmologie v Londýně; 1994 – v čele Syrské počítačové společnosti; 1995 – majorem Republikánské gardy; 2000 – v červnu po smrti otce zvolen generálním tajemníkem strany Baas; 17. července zvolen v referendu prezidentem.

Q

TÉMA

RESPEKT 19 V 9.–15. KVĚTEN 2005

13

Dům z technického konopí. Petr Žáček dostal trest za to, že jeho stavební materiál nepatrně přesahoval povolenou normu omamné látky. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Démon jménem marihuana Cesty příznivců konopí v bludišti zákonů

Pro jedny nestvůra hrozící odvléct půlku zdejších teenagerů do vězení, pro druhé naopak spasitel, který naši mládež vyvede z otroctví narkotického rauše. Zvítězili ti druzí. Nový protidrogový zákon už pět let váží heroinové dealery na stejných vahách jako majitele tří marihuanových kytek kdesi v rohu zahrady. Jaká je bilance?

P

etr Žáček (38) má životní sen. Chce si postavit dům z konopí. „Je to nejlevnější, snadno vypěstovatelný a nejekologičtější materiál. A až tady nebudu, dům prostě shnije, uschne a rozfouká ho vítr,“ říká pan Žáček před svým experimentálním obydlím, ve kterém dokončuje druhé patro. Do kruhové stavby s kupolovitou střechou a dřevěným skeletem zatím pan Žáček investoval sedmdesát tisíc a konečnou cenu odhaduje na zhruba sto tisíc. Pracovat na svém snu začal amatérský stavebník již před třemi roky a minimálně rok práce ho ještě čeká. Má to ale háček. Konopí neboli kanabis je v Česku známo především jako zdroj marihuanového rauše, kterému se dnes oddává zhruba padesát procent místních středoškoláků, a vláda se proto v nové protidrogové strategii rozhodla posvítit si právě na něj. Tráva, ze které roste příbytek pana Žáčka, samozřejmě nikomu žádný rauš nepřivodí. Jde totiž o technické konopí, které obsahuje jen minimum omamné látky, kvůli které lidé marihuanu kouří. Státní norma určuje obsah této látky pro technické konopí hranicí 0,3 procenta. Na pohled se ale rostliny téměř nedají rozeznat a pole na okraji severočeských Trnovan, na kterém si Petr Žáček pěstuje svůj „stavební materiál“, proto vzbudilo pohoršení někoho ze sousedů: na konopného architekta přišlo v prosinci 2002 trestní oznámení pro výrobu a držení drog. Policisté, kteří přijeli udání prošetřit, odebrali z rostlin konopí vzorky a laboratorní analýza prokázala, že namísto povolených 0,3 procenta omamné látky obsahují Žáčkovy rostliny 0,35 procenta. „Semínka jsem koupil od oficiálního dodavatele Agritec Šumperk a některé kytky měly v sobě o pět setin procenta nad normu. Je to směšné. Nevím, za co mě stát trestá, prostě nevím,“ kroutí hlavou stavitel. Jeho případ putoval ke Okresnímu soudu v Litoměřicích a skončil na stole soudce Josefa Huťky. Ten zvážil společenskou nebezpečnost Žáčkových pěti setin procenta a udělil obžalovanému jeden rok kriminálu s dvouletým podmíněným odkladem. „Pro mě je směrodatné, že ta hodnota přesáhla povolenou normu, a tím to pro mě končí,“ popisuje svou práci soudce Huťka. Před-

stavuje tedy Žáček pro své okolí nějaké společenské nebezpečí? „Pochopitelně, jestliže prostě pěstuje tu drogu, která přesáhla normu, tak je to společensky nebezpečné.“ Čím? „No, to vám konkrétně neřeknu, ale jinak by to v zákoně přece nebylo,“ říká soudce Huťka. Petr Žáček se proti rozsudku odvolal a jeho případ dnes leží na krajském soudě. „Jestli dostanu podmínku, někdo mě zas udá a naměří mi znovu nějaké překročení, jsem v háji a jdu do vězení,“ kroutí hlavou stavební vizionář, který si na obživu vydělává jako lesní dělník. Samotní obyvatelé Trnovan si na jeho konopný experiment již zvykli a nevadí jim. „Lidé ho znají, a že by byl jako téma v hospodě, to vůbec,“ říká Petr Melaj u svého kamenného domku, přímo naproti Žáčkově novostavbě. Starostka Kateřina Tůmová si poustevnického občana přímo pochvaluje. „Chodí k němu děti z celé vsi a pomáhají mu s tou stavbou. Platí nám poplatky za psa a odpad, i když tu není trvale hlášen. Tomu konopí já sice nerozumím, ale vím, že prodával semínka na Zahradě Čech. A že by tu propagoval drogy, o tom nemůže být vůbec řeč,“ říká starostka. Kdy krajský soud o osudu pana Žáčka rozhodne, není známo, a podle soudců to nelze ani odhadnout.

Pobuda na Hrad Případ pana Žáčka dobře ilustruje některé potíže moderní protidrogové války, ale na druhou stranu by neměl svádět k unáhleným generalizacím. Trnovanský stavebník byl obviněn podle slavného paragrafu 187, který do českého právního řádu v roce 1999 prosadili lidovečtí politici s cílem snížit poptávku po drogách. Povědomí o drogové situaci v Česku měla tenkrát úzká skupina expertů, která se drogami zabývala, a většina lidí i politiků ani netušila, jak vypadá rostlina marihuany. Lidovci byli tenkrát první politická strana, která si drogové téma vzala za své. Návrhem na potrestání každého, kdo bude mít u sebe drogu „v množství větším nežli malém“, ovšem vzbudili velký nesouhlas. Protestovala odborná veřejnost a novou legislativu odmítl i tehdejší prezident Václav Havel, který drogové paragrafy nepodepsal a vrátil sněmovně. Kritici vycházeli z přesvědčení, že na boj s pachateli „drogových zločinů“ má

policie nástrojů dost, takže nové paragrafy spíš „zločince“ uměle vyrobí z těch, kteří s narkotiky experimentují nebo je prostě užívají a jsou jejich obětí. Prezident Havel vysvětlil své NE i obavami před velkým vpádem státu do lidských práv a svobod, jehož rizika by mohla převyšovat výhody. Varoval před postihováním obětí a v souvislosti se zavedením trestnosti držení drogy také před policejní zlovůlí při hledání drog. Většina poslanců ale kritické analýzy nepřijala, veto bylo přehlasováno a zákon začal platit. Krátce nato se v novinách objevily první zprávy o lidech, kteří se za pár rostlin konopí na zahrádce dostali na práh kriminálu. Jedním z nejznámějších se stal příběh devatenáctiletého Stanislava Pobudy, který za to, že ubalil a s mladším kamarádem vykouřil jednu marihuanovou cigaretu, dostal u olomouckého Vrchního soudu čtyři roky „natvrdo“. Stejně tak vzbudil poprask i rozsudek pro sedmnáctiletou Lenku Kamišovou, která dostala v Plzni osm měsíců za tři vypěstované rostliny a pár cigaret vykouřených s kamarádkami. Do hry se tak opět vrátil prezident, který nesmyslně trestané mládeži uděloval milost. Marihuana pronikla do povědomí veřejnosti a stala se předmětem zaujatých, často vášnivých veřejných diskusí.

Udáš, půjdeš, neudáš, zůstaneš To, jak drogové paragrafy zasáhly do života normálních lidí, ukazuje i příběh matky dvou dětí z roku 1999. Sympatická blondýnka, která dnes začala nový život v jiném městě, si kvůli reakci okolí nepřála uvést jméno, říkejme jí tedy třeba Leona. Koncem devadesátých let žila se svým německým přítelem Andreasem a dvěma dětmi v pronajatém domě na okraji Prahy. Pan Andreas byl dlouholetým kuřákem marihuany a sklep rodinného domku přestavěl na pěstírnu konopí. „Neměla jsem z toho radost, ale tolerovala jsem mu to, protože mě to nijak neohrožovalo a po tom, co máme ve sklepě, nikomu nic není,“ říká dnes Leona, která sama marihuanu nekouří. V říjnu ovšem spadla klec: jednou ráno, právě když se paní Leona vydala se svým starším dítětem (7) na cestu do školy, zatarasily cestu k domu čtyři policejní vozy. Z nich vyskákala

14

TÉMA

9.–15. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 19

Soudce Josef Huťka: Zákon je zákon, víc mě nezajímá.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

zásahová jednotka a s povolením k domovní prohlídce vtrhla do domu. Když pak policisté našli ve sklepě padesát rostlin marihuany, nasadili vyděšené mamince a panu Andreasovi pouta a jejich dítě odvezlo do školy policejní auto. „Byla jsem v šo-

ku, nadávala jsem Andreasovi, ale hlavně jsem se bála o děti,“ vzpomíná Leona. To ještě netušila, že po výslechu půjde do vazby a své potomky neuvidí rovné dva měsíce (a že děti na tu dobu nepůjdou k babičce, která se o ně chtěla postarat, ale do dět-

ského domova). Pravda – nebýt její „tvrdohlavosti“, mohla být ta doba kratší. „U výslechu mi vyšetřovatel nabídl, ať podepíšu papír, že můj přítel prodal marihuanu nějakým dvěma lidem. Prý když mám děti, tak bych měla být rozumná,“ říká Leona, která

Varování: Dovolená tráva je nuda Krom Holandska, jako vlajkové lodi konopné liberalizace, přešlapuje před rozhodnutím, jak se k marihuaně postavit a kam až se společnosti vyplatí hranici tolerance posunout, celá Evropa. Holandsko jako jediné umožňuje ve státem licencovaných prodejnách (coffee shopech) marihuanu a hašiš prodávat, když splňují pět základních kritérií: žádná propagace drog, žádný prodej tvrdých drog, žádné narušení veřejného pořádku, žádný prodej drog mladistvým, kteří mají i zakázán vstup, a konečně – prodaná dávka nesmí být vyšší než pět gramů během jedné transakce. Policie se tak může orientovat na stíhání organizovaných skupin a dealerů tvrdých drog. Portugalsko v roce 2000 dekriminalizovalo užívání, nákup a přechovávání všech drog pro osobní spotřebu (průměrné množství postačující na deset dní). Stát současně vytváří „Komise pro odrazování od užívání drog“, které slouží k osvětě a prevenci. Užívání drog je nadále nelegální, podléhá policejní pravomoci a uživatelé mohou být pokutováni od 25 eur až do výše státní minimální mzdy. Pravidlem ale je, že pokud osoba nejeví

známky závislosti a užívá drogu příležitostně, je jí pokuta odložena a využije se zkušební období s dohledem. Pokud je uživatel drog prokazatelně závislý nebo to sám sdělí, vyžaduje zákon postoupení do zdravotního a sociálního zařízení. Konopí a ostatní nelegální drogy rozlišuje v Evropské unii patnáct z pětadvaceti států. Do dvou skupin rozděluje Belgie, Německo, Španělsko, Francie, Irsko, Itálie, Litva, Lucembursko, Maďarsko, Nizozemsko. Do ještě více skupin pak Rakousko, Portugalsko, Slovinsko, Švédsko a Velká Británie. Poslední jmenovaná země zavedla loni v lednu státem garantovanou toleranci. Drogy se tu rozdělují do tří skupin podle stupně nebezpečnosti – a marihuana byla z druhé skupiny (kodein, amfetaminy a podobně) přesunuta do nejméně nebezpečné třetí skupiny k anabolickým steroidům a sedativům. Podle britského časopisu Observer nedošlo změkčením přístupu k marihuaně k nárůstu jejích uživatelů – naopak. Podle Independent Drugs Monitoring Unit se obliba marihuany v Británii snížila z 8,8 v roce 1977 na současných 7,6 v desetistupňové škále. A to navzdory tomu, že oblíbenost ostatních drog, jako jsou heroin nebo extáze, je na vzestupu. Podle citovaného Observeru je to možná tím, že marihuana ztratila pro teenagery přitažlivost zakázaného ovoce. Policisté totiž od loňského ledna mohou sice kuřáka marihuany zadržet, ale pokud

nepáchá jinou trestnou činnost, vyřeší přestupek napomenutím nebo zabavením drogy. Kouření v nočních barech se tak stalo tolerovaným společenským hříchem. Potom, co z postu ministra vnitra odstoupil David Blunkett, který přeřazení inicioval, jeho nástupce Charles Clarke uvažuje o kompromisu: do druhé skupiny by vrátil silné odrůdy marihuany s vysokým obsahem účinné látky. Opírá se o novozélandskou studii, která konstatuje, že kouření marihuany až dvojnásobně zvyšuje možnost vzniku duševních chorob u jedinců s vrozenou dispozicí, jako je například schizofrenie. Nutno dodat, že v Británii, kde o víkendu proběhly volby, bylo téma drog častým předvolebním lákadlem. Neměnnou represivní válku proti drogám zatím vedou Spojené státy americké, jedna ze zemí nejvíce postižených toxikomanií. Velké změny lze ale zaznamenat v souvislosti s marihuanou, a to v konkrétních státech. Kouření marihuany na ulici je například v New Yorku považováno za bláznovství. Na ulicích a před bary není výjimkou, že z přistavené dodávky vyskáče skupina policistů v civilu z protidrogového oddělení (DEA) a kontrolují kuřáky před lokálem. Oproti tomu v San Francisku je možné na základě doporučení lékaře obdržet průkaz, který pacienta s bolestmi kloubů nebo Alzheimerovou chorobou opravňuje k nákupu marihuany ve státní lékárně.

František Kopecký, ředitel Gymnázia Jana Nerudy v Praze

Proč jste místo kriminalisty nevyhledal například nějakou neziskovou organizaci? Co bych od ní mohl v dané situaci očekávat? Ani mě nenapadlo ji oslovit. Tento kriminalista mě zaujal svým výchovným postojem na jednom školení vedoucích pracovníků ve školství.

Kouří na vašem gymnáziu studenti marihuanu? Vím, že mezi mládeží je to jev rozšířený, ale díkybohu na naší škole se ve větší míře nevyskytuje. Současné trendy sleduji v denním tisku. Za patnáct let jsem na našem gymnáziu řešil problém drog třikrát. Naposledy před čtyřmi lety s dětmi ve věku kolem třinácti let. Je to krajně nežádoucí věc, celou situaci jsem probral s rodiči.

Považujete marihuanu za nebezpečnou? Ano. Považuji ji za nebezpečnou. Protože každé velké nebezpečí začíná něčím drobným a velké procento lidí pak přechází na drogy tvrdší.

Jak jste na to přišel? Snažím se sledovat děti stále. Chodily za školu a tam si někde marihuanu schovávaly. Čekal jsem na ně ve škole, ke všemu se přiznaly. Probral jsem celou záležitost s kriminalistou, který v této oblasti s mládeží pracuje. Děti o této schůzce věděly, aby pochopily, že se jedná o vážnou věc. Vyloučeny ze školy nebyly, vyřešili jsme to ředitelskou důtkou a na vysvědčení trojkou z chování.

Jmenujte nějakou z těchto publikací. Přesné názvy si nepamatuji, publikace, které přicházejí do školy, předávám dál svým kolegům. Musel bych hledat v knihovně.

Ohlásil byste své žáky na policii? Říkám jim, že v okamžiku, kdy bych zjistil, že drogu někomu dají, je nahlásím policii, protože pak se jedná o distribuci drog. Ale v praxi jsem to nikdy nemusel udělat.

Z čeho vycházíte? Podle mých informací žádné takové statistiky nejsou. Vycházím z odborných publikací a sdělovacích prostředků, o toto téma se sám intenzivně zajímám.

Podle průzkumů experimentuje s marihuanou přes 50 procent šestnáctiletých. Vy říkáte, že se to vaší školy netýká. Jak mapujete situaci ve škole? Nabízíme našim žákům velké množství nejrůznějších mimoškolních aktivit jako vhodný způsob trávení volného času. Při nich někdy učitelé rozdávají anonymní dotazníky, kde se dětí ptáme i na drogy. Není to ale pravidelný a systémový průzkum. Někdy se na mě obracejí rodiče nebo žáci s tím, že

FOTO GÜNTER BARTOŠ

se například někde kouří marihuana. Přejí si ale zůstat v anonymitě. V takovém případě jim říkám: Jestli máte důkazy a jste ochotni vystoupit pod svým jménem, tak prosím. Ale jestli ne, tak mi to ani neříkejte.

policejní nabídku odmítla. Policie nakonec nenašla jediný důkaz o tom, že by Leonin přítel někdy někomu drogy prodal, a pan Andreas za výrobu a přechovávání drog dostal osmnáct měsíců vězení (při prokázaném prodeji by mohl dostat až deset let). Leona odešla od soudu s dvouletou podmínkou za spolupachatelství. Měsíce nejistoty, nervů a výčitek udělaly své: rodina se rozpadla. „Posílala jsem mu dopisy a balíky, když byl ve vězení, ale ten vztah prostě nevydržel. Dodnes trvám na tom, že jsem nevinná a chyba je na straně zákonů. Nic špatného jsem neudělala a s tou trávou jsem neměla nic společného. Ale neodvolávala jsem se, chtěla jsem to mít hlavně všechno za sebou a nezatěžovat tím děti,“ vysvětluje Leona, která se odstěhovala do jiného města, začala nový život a studuje speciální pedagogiku ve vězeňství. Podobnou zkušenost s policejními „nabídkami“ prozrazuje i příběh Leopolda Svatého, velkého propagátora konopí a majitele muzea marihuany v Javorníku. Lampa zahřívající ve výloze jednu rostlinku technické „trávy“ láká návštěvníka ke vstupu, a kdo má zájem, dozví se uvnitř množství informací o různém využití konopí. Tahle otevřená adorace ale někoho popudila – a loni v září javornický dům pana Svatého, ve kterém je muzeum i malá čajovna, navštívili policisté. Pan Svatý se o tom dozvěděl na dovolené: ihned přijel a šel na policii, kde jej vyslechli a propustili domů. Nicméně výslech jednoho z lidí pobývajících v domě během zásahu znamenal pro majitele muzea šok. Policie tohoto návštěvníka zadržela, protože u něj našla dvacet gramů sušené marihuany. A tento zadržený člověk pak vypověděl, že mu marihuanu prodával pan Svatý. Poté byl propuštěn a druhý den odjel do Španělska, kde žije dodnes. „Jsem přesvědčený, že policie využila toho, že je v problému s dvaceti gramy,“ říká pan Svatý, „a nabídla mu obchod: svobodu za to, že obviní mě.“ Tři rostliny marihuany na dvorku u domu pana Svatého, které policie našla, pak posloužily jako důkaz výroby a držení drog.

Langerovy pilíře „Je to častá záležitost,“ říká o stížnostech na policejní snahu zmanipulovat uživatele drog Hana Gajdošíková z právní poradny A.N.O., která se drogovými případy zabývá a nabízí zdarma radu a pomoc lidem v podobných situacích. Poradna je nezisková organizace, kterou podporuje Open Society Fund nebo Rada vlády pro koordinaci drogové politiky a pomáhá uživatelům drog při komunikaci se soudy a institucemi. „Těžko k tomu ale něco dodávat, protože jak tento nátlak vypadá, nelze nijak ověřit.“ Paní Gajdošíková patří spolu s psychology, lékaři a právníky Tomášem Zábranským, Michalem Miovským a Viktorem Mravčíkem do týmu, který tady v roce 2000 zkoumal, jak nové paragrafy fungují v praxi. Jejich „Projekt analýzy dopadů novelizace drogové legislativy“ (PAD) dospěl na základě rozsáhlé kvalitativní a kvantitativní studie k závěru, že novela nesplnila ani jeden ze svých cílů a na chování lidí beroucích drogy neměla vliv. Vědeckou a metodologickou supervizi nad projektem prováděl profesor Bruce Bullington ze School of Criminology and Criminal Justice, Florida State University a David W. Rassmussen z Policy Sciences Centre stejného ústavu. Cíle předkladatelů novely byly čtyři: snížit dostupnost ilegálních drog, snížit počet uživatelů, odstrašit ty, kteří s drogou začínají koketovat, a zabránit dalšímu nárůstu negativních zdravotních ukazatelů spojených s užíváním drog. Počet lidí poprvé žádajících léčbu v souvislosti s drogami se meziročně nadále zvyšoval. Podle studie novelizace naopak přinesla zbytné společenské náklady ve výši 37 milionů korun na trestní proces s 235 pachateli za období 1999 až 2000, které mohly být využity jinak. V textu analýzy se praví, že „trestnost držení omamných a psychotropních látek pro vlastní potřebu byla v prvních dvou letech účinnosti novely trestního zákona prosazována jen velmi výběrově, náhodně nebo příležitostně – nikoli tedy podle principu oficiality a legality“. Nicméně věci se od počátku tisíciletí celkem zásadně proměnily. V poradně A.N.O., která vznikla v roce 2002 a ročně poskytuje právní servis stovkám klientů, se podle slov Gajdošíkové s problémy kvůli konopí setkávají již jen okrajově. „Za svoji dosavadní tříletou praxi jsem se nesetkala s případem, kdy by byl kvůli konopí někdo nepodmíněně odsouzen,“ říká Gajdošíková. Po medializaci nesmyslných případů a stížnostech neziskových organizací z drogové branže se situace uklidnila. „Policie se naučila, že trestání za držení malého množství jí v ničem nepomůže. Když se jim nepodaří prokázat prodej, jedná se jen o přestupek a zahajovat kvůli tomu trestní řízení je zbytečné,“ dodává Gajdošíková. Policie se přestala primárně zajímat o evidentní experimentátory s konopím. „Ano, podle zákona stíháme všechny případy. Rozdíl je ale v tom, že cíleně nevyhledáváme kuřáky, neboť nejsou předmětem ochrany práva,“ vysvětluje důvody uklidnění Jiří Komorous, šéf Národní protidrogové centrály. „Obavy z masové kriminalizace kuřáků se nepotvrdily. Díky veřejnému tlaku, medializaci a také odpovědnému přístupu policie,“ říká stínový ministr vnitra Ivan Langer (ODS), který též patřil ke kritikům drogových paragrafů. „To ovšem nic nemění na tom, že legislativní úprava je špatná a nerozlišuje racionálně drogy podle jejich zdravotní a společenské

TÉMA

RESPEKT 19 V 9.–15. KVĚTEN 2005

15

nebezpečnosti,“ dodává Langer. Jaké změny lze tedy očekávat po jeho potencionálním nástupu na post ministra vnitra? „Budu prosazovat rozdělení drog a protidrogovou politiku stavět na osvědčených čtyřech pilířích – prevence, represe, léčba a snižování škod,“ říká Langer.

Desetkrát a dost I když po šesti letech praxe můžeme říci, že dnes už nedochází k zavírání mladistvých za vykouření jedné marihuanové cigarety, situace je velmi rozdílná v různých částech země. Jak ukazuje příklad pana Žáčka, některé soudy se dodnes nenaučily s novými paragrafy pracovat. Podle citované Hany Gajdošíkové z A.N.O. není už v současné době problém u sebe marihuanu v malém množství držet, ale potíže nastanou ve chvíli pěstování. Člověk, který si tedy vypěstuje na zahrádce několik rostlin, riskuje trestní stíhání stejně jako v případě, že by vyráběl pervitin nebo heroin. „Je to svízelná situace, protože i když se jedná o minimální společenskou nebezpečnost – někdo si vypěstuje marihuanu, aby ji vyzkoušel, a společnost to nestojí ani korunu –, policie to podle současné legislativy nemůže přehlížet, jinak by docházelo k devalvaci práva,“ říká Gajdošíková. Zákon tak policii nutí rozjet trestní stíhání i proti lidem, kteří mají práci, platí daně, nepotřebují se léčit a neohrožují okolí. Jako paradoxně nejbezpečnější postup pro člověka, který si hodlá opatřit marihuanu, pak vychází nákup od překupníka na ulici. Kupující si obstará jen malé balení a v případě policejní prohlídky riskuje maximálně přestupek. Policie to jako problém nevidí. „My se orientujeme na velké překupníky a organizované skupiny, od kterých tito dealeři drogy dostávají,“ říká Komorous. Určit množství konkrétních drog, které je větší než malé, se naposledy pokusilo Nejvyšší státní zastupitelství společně s policejním prezidiem v roce 2000. U marihuany je toto množství prezidiem stanoveno na deset dávek. „Je to specifikováno 0,3 gramy účinné látky, což je asi deset až dvacet jointů. Pod touto hranicí se jedná o přestupek, nad touto hranicí je to trestný čin,“ vysvětluje mluvčí pražského státního zastupitelství Martin Omelka. Z toho tedy vychází policie a státní zastupitelství, konečné rozhodnutí je ale na soudu. Podle soudce krajského soudu v Plzni Tomáše Boučka je u marihuany nutné každý případ hodnotit individuálně. Soudce Bouček vešel do povědomí veřejnosti na konci minulého roku v kauze otcovraha Jana Lukase, kterého odsoudil ke čtrnácti letům vězení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že muž jednal pod vlivem marihuany a hašiše. V jiném případě ale odmítl trestat bezúhonného muže, kterému policie zabavila úrodu marihuany pro vlastní potřebu. „Ten člověk byl zaměstnaný, slušný, s čistým trestním rejstříkem a kouřil marihuanu. Policie mu zabavila úrodu, která samozřejmě představovala větší množství. Vysvětlil, že to má na celý rok. Nikoho tím neohrožoval, a já jsem přesvědčen, že za toto bychom ho neměli trestat,“ říká Bouček. V české soudní praxi ojedinělé odůvodnění soudce Boučka se ale nelíbilo státnímu zastupitelství, které se odvolalo, a Vrchní soud rozhodl, že se jedná o trestný čin. „Musel jsem Vrchní soud respektovat, takže jsme následně uložili velmi mírný podmíněný trest,“ sděluje Bouček. Pro Národní protidrogovou centrálu je například taková tolerance nepřípustná. „Podporovali bychom tak vytvoření další kriminogenní zóny, která by se vymkla naší kontrole,“ říká již citovaný Komorous. „S žádostí o pomoc kvůli držení několika gramů marihuany se na nás nikdo neobrací,“ potvrzuje Gajdošíková policejní zvyklost cíleně se nezajímat o kuřáky. Podle poznatků právní poradny, která zastupuje klienty z celé republiky, se dá říct, že rozsudky drogových kauz jsou v Praze ve srovnání se zbytkem země mírnější. V Praze je benevolentnější přístup znát také v některých barech a klubech, kde se marihuana kouří uvnitř nebo kde skupinky

INZERCE

Javornické muzeum marihuany Leopolda Svatého. Místo policejní razie. FOTO LUDVÍK HRADILEK

mladých postávají před lokály. Situace tak vzdáleně připomíná k marihuaně liberální Nizozemsko, kde si společnost na konopí již plně zvykla a člověk pokuřující marihuanu na chodníku nebudí mezi kolemjdoucími žádné pohoršení.

Nebezpečí? Vůbec ne! Z celosvětového hlediska trend obliby marihuany hlavně mezi mladými roste a Česko není výjimkou. Podle studie Evropské unie o alkoholu a drogách z minulého roku zkusilo v Česku zhruba padesát procent šestnáctiletých účinky marihuany nebo hašiše. „Vedeme v Evropě právě v počtu lidí, kteří marihuanu jednou, a většinou jen jednou, vyzkoušeli. Počet těch, kteří kouří pravidelně a ničí si tak plíce, je osmnáct procent,“ vysvětluje čísla studie Tomáš Zábranský, jeden z autorů zmiňované studie PAD. Vysoký počet experimentátorů byl také důvodem, proč byl nedávno odvolán šéf vládní rady pro otázky drog Josef Radimecký – vláda mu vyčítala příliš vstřícný přístup k marihuaně. Radimeckého nadřízený, hlavní vládní legislativec Jaroslav Bureš, přidal do národní protidrogové strategie na nejbližších pět let ustanovení, že v boji proti drogám je nutné zaměřit se právě na konopí a extázi. Bureš je přesvědčen, že mezi lidmi panuje představa, že kouření marihuany je bez rizik, a to je třeba vyvrátit. Jak bude tento boj proti rostoucí skupině kuřáků marihuany vypadat v praxi, zatím není jasné. Akční plán strategie pro tento rok bude hotov na konci května. Podle Radimeckého nástupce Ivo Kačaby je pravděpodobné, že „budou posíleny preventivní a informační programy pro mládež“. Podle jeho názoru je u nás marihuana stále velmi démonizována. „Marihuaně je věnováno hodně prostoru v médiích, ale my se nalézáme v situaci, kdy více škod (zabití pod vlivem alkoholu, rozvrácené rodiny nebo náklady na léčbu) v naší společnosti působí drogy legální – hlavně alkohol,“ říká Kačaba, který před nástupem do čela rady vlády působil v Nadaci

pro rozvoj občanské společnosti, přednášel na Karlově univerzitě o neziskových organizacích a počátkem devadesátých let pracoval jako ředitel odboru kontrarozvědky v rámci Bezpečnostní informační služby. Jeho zvolení do funkce přijala drtivá většina odborné veřejnosti s potěšením a uznává ho jako experta. Též podle Kačaby se nevyplnily pesimistické obavy z masové kriminalizace kuřáků marihuany, i on je však zastáncem změny drogových paragrafů. „Stojí to spoustu peněz a skupina mladistvých, kteří s marihuanou experimentují, by měla být vyjmuta z kriminální zóny, kam dnes automaticky spadá,“ říká Kačaba. S tím počítá i nová rekodifikace trestního zákoníku (viz níže). Ještě dál jde citovaný stínový ministr vnitra Ivan Langer. Ten rozdělení drog podle společenské a zdravotní nebezpečnosti považuje za důležitou součást protidrogové strategie a staví se i na obranu dosud potíraných pěstitelů. „Jsem přesvědčen,“ říká, „že člověk, který si doma vypěstuje marihuanu a pak ji vykouří, nepředstavuje žádné nebezpečí pro společnost a neměl by mu za to hrozit trest vězení.“

Pan Komorous má přísnost rád Se změnou drogových paragrafů již počítá vládní návrh rekodifikace trestního zákoníku, který připravilo ministerstvo spravedlnosti a který v současné době projednává ústavně-právní výbor sněmovny. Návrh vlády přichází s novinkou: rozdělením nelegálních drog do dvou skupin podle zdravotní a společenské nebezpečnosti. Konopné drogy by tak měly být odlišeny od ostatních nelegálních drog. Za „přechovávání“ konopí bez úmyslu je dále šířit by pak viníkovi hrozil mírnější maximální trest jednoho roku za mřížemi, pro ostatní drogy dva roky. Zavedeno by mělo být též pevně dané množství drog, které by rozhodovalo o tom, jak bude trestný čin kvalifikován. Ministerstvo spravedlnosti se tím chce vyhnout hrozbě „přepínání trestní represe“: v dnešní úpravě totiž lidé, kteří si

mezi sebou „předají“ (například společně vykouří nebo darují) určité množství drogy, automaticky riskují kriminál od dvou do deseti let. A konečně vládní návrh zavádí nový pojem – „pěstování rostlin obsahujících omamné a psychotropní látky“. Tato přihrádka je určena pro lidi, kteří si pěstují konopí pro vlastní potřebu. Ministerstvo žádá o rozdílné sankce pro pěstování těchto drog „za účelem samozásobitelství“. Pěstování marihuany na kšeft by dále zůstalo kvalifikováno jako výroba drog. Návrh vlády též vychází z názoru rady Evropské unie z listopadu minulého roku, která apeluje na členské státy, aby při stanovování sankcí za drogy přihlížely k druhu a množství drogy. Návrh vlády se ale setkal s nelibostí Národní protidrogové centrály. „Pro nás je ten návrh skrytou legalizací marihuany,“ říká její ředitel Jiří Komorous, který vypracoval vlastní variantu. Ta nepočítá s rozdělením drog, ruší zmírnění sazeb za konopí a neuznává samozásobitelství. Místo vstřícnosti přináší Komorousův návrh rázné zpřísňování. Navrhuje zvýšit minimální trestní sazbu z dosavadních dvou na tři roky a maximální z deseti na dvacet let. Také zavádí nový pojem „spáchání trestného činu opětovně“. Pohoršujícím faktorem by tak například vedle trestné činnosti ve velkém rozsahu bylo i opakované užívání. Odborníci to ale nepovažují za dobrý nápad, a to ze starých známých důvodů: vlastně by se tím jen ušil bič na oběti drog. „U závislých osob je pravděpodobné, že u sebe budou mít drogu opětovně, a byly by tedy trestány za užívání, což je nepřípustné,“ komentuje změny Viktor Mravčík, ředitel Národního monitorovacího střediska pro drogy a drogové závislosti. Komorous se svým návrhem oslovil poslance KSČM a lidovce. Lidovec Vladimír Říha jeho řešení přijal za své a předložil je ústavně-právnímu výboru, kde jej ale odmítli. „Návrh poslance Říhy se setkal s minimální podporou, dá se ale očekávat, že s ním vystoupí při projednávání ve sněmovně.“ Jan Kovalík

Q

16

ROZHOVOR

9.–15. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 19

Dnes ten prales vysazujem znovu S fotografem Sebastiãem Salgadem o lidech, zvířatech a stromech a když jsem odcházel na střední školu do většího města, žilo u nás 80 % obyvatel na venkově. Dnes bydlí 83 % Brazilců ve městech a naším hlavním vývozním artiklem nejsou káva, cukr nebo pomeranče, ale letadla. Všechno se rychle proměňuje. Věřím, že jsem začal fotografovat ve správném okamžiku, na konci jedné éry. Byla to velká příležitost. Je to změna k dobrému, nebo špatnému? Uh, to je otázka. Je tolik věcí, které jsou lepší, a zároveň tolik jiných, které zneklidňují. Hodnotit dějiny po deseti, třiceti letech je příliš brzy. Potřebujeme mnohem delší perspektivu, abychom pochopili, kam kráčíme. Vím ale, že tohle je evoluce. Nemůžeme proti tomu nic dělat.

Fotografie mi vtrhla do života Prosadil jste se sociální fotografií. Vedla vás k tomu zkušenost z domova? Jste z chudé rodiny? Ani bohaté, ani chudé. Otec měl farmu, 700 hektarů, v Brazílii je to střední, rodinná farma. Tam jsme vypěstovali všechno, co jsme potřebovali. Všech osm dětí, mám sedm sester, mohlo chodit do školy, všichni jsme měli příležitost studovat. Proč jste se rozhodl jít na ekonomii? Moje generace byla svědkem zrození nové Brazílie: rodil se nový průmysl, otevíraly se nové cesty, ničil se prales, aby se dalo vypěstovat víc zemědělských plodin. Byla před námi idea ekonomického rozvoje. V takovou chvíli bylo skvělé být ekonomem. Každý mladý student se jím chtěl stát a podílet se na změnách, které se v zemi odehrávají. Proč jste tedy odešel do Paříže? V té době jsme měli v Brazílii velmi silnou diktaturu a já jsem se podílel na studentském hnutí, které proti ní bojovalo. Bylo to stejné jako u vás v roce 1968, s tím rozdílem, že Brazílie stála mimo pozornost světa. Československo bylo tehdy ve středu dění, panovala studená válka, ale my jsme zažívali něco podobného a mnoho studentů bylo zabito. V roce 1969 jsme stáli před rozhodnutím, jestli budeme bojovat proti brazilské armádě, nebo emigrujeme. Bylo mi dvacet čtyři, mé ženě dvacet jedna, a raději jsme odešli do Paříže, pak do Londýna – a tam jsem se poprvé setkal s fotografií. FOTO KAREL CUDLÍN

Sebastião Salgado (1944 v Brazílii) vystudoval ekonomii v São Paulu a v pařížské emigraci. Počátkem 70. let pracoval jako ekonom pro International Coffee Organisation v Londýně. V roce 1973 se rozhodl stát se fotografem. Postupně pracoval pro agentury Sygma a Gamma, byl členem sdružení Magnum Photos. Od počátku se věnoval velkým fotografickým projektům – dokumentoval život domorodců v Latinské Americe, Afričany postižené hladomorem nebo celosvětovou migraci. Za svou činnost získal mnoho mezinárodních ocenění. Sebastião Salgado je ženatý, má dva syny. Minulý týden zahájil na pražském Hlavním nádraží svou výstavu cyklu „Workers“.

P

řivážíte k nám jeden ze svých slavných fotografických cyklů, nazvaný „Workers“. Co vás přivedlo k jeho tématu? Někdy okolo roku 1983 jsem si začínal uvědomovat, že je tady příběh, kterému je potřeba se věnovat: to, čemu jsme říkali první velká průmyslová revoluce, právě končí. Například ve Francii, kde jsem žil, jsem měl před očima úplnou proměnu ocelářství. Průmysl, který dříve zaměstnával desítky tisíc dělníků, je začal nahrazovat počítači. Automobilky začaly prodávat staré výrobní linky do Indie a do Číny a měnily je za modernější. Dřív auta vznikala na montážních linkách lidem pod rukama, každý do nich namontoval svůj malý díl, každý něco přišrouboval. A teď začali všechno dělat roboti. A já jsem si říkal, že je správná chvíle provést něco jako fotografický průzkum a pokusit se zachytit tradiční způsob práce těsně předtím, než nenávratně zmizí. Jak dlouho jste se „Workers“ věnoval? Asi šest let. Někde už nebylo možné fotografovat, třeba v Německu nebo ve Francii, musel jsem do Ruska, do Brazílie, Asie. Byl jsem v 25 zemích. Opravdu tenhle industriální svět nenávratně zmizel? Všechno je už úplně jinak. I nejslavnější část vašeho cyklu – zlaté doly Serra Pelada v Brazílii? Desetitisíce mužů už nehledají v bahně zlato? Jsou zavřené, opuštěné nebo zmodernizované. Žijeme v době neuvěřitelné proměny planety na všech úrovních a Latinská Amerika není výjimkou. Pocházím z malého městečka v Brazílii,

Skutečně poprvé? Jak? Žena studovala architekturu a koupila si aparát, aby mohla fotografovat stavby. Vzal jsem ho do ruky, a když jsem se poprvé podíval hledáčkem, objevil jsem nový vztah k životu, nový vztah k lidem. Fotografie mi vtrhla do života: v roce 1973 jsem odešel ze zaměstnání, vrátil se z Londýna do Paříže a začal jsem fotografovat. Je to nezvyklé rozhodnutí: opustit slibnou kariéru a jít do nejistoty. Ze začátku to bylo hodně těžké. V Londýně jsem měl velký, krásný byt, sportovní auto a jako mezinárodní ekonom jsem vydělával pěkné peníze. V Paříži jsem začal úplně od začátku. Neměli jsme vůbec peníze a bydleli jsme na třinácti metrech čtverečních. Ale žena něco vydělala. A hlavně jsme byli velmi mladí. Když je vám 29, jste ještě dítě, ne? Jakou radost z té změny měla žena? Velkou. Začala se místo architektury taky zabývat fotografií. Dělali jsme spolu, vyvíjeli jsme se spolu, později řídila galerii agentury Magnum v Paříži, navrhuje moje knihy a všechny moje výstavy po celém světě, včetně současné výstavy v Praze. To všechno navzdory tomu, že musela přerušit práci a starat se o naše dítě s Downovým syndromem. Pak se naštěstí jeho stav zlepšil – je ostatně tady v Praze s námi. Jak jste tenkrát v Paříži sháněl zaměstnání? Koupil jsem si motorku, začal objíždět redakce. Tehdy tam byla spousta časopisů, ptal jsem se, co potřebují, a pak jsem vyrazil na motorce fotit. Když psali o modernizaci Paříže, fotografoval jsem na stavbách, když chtěli psát o zahraničních dělnících, žil jsem s nimi, sám jsem byl emigrant, takže to pro mě nebyl žádný problém. A měl jsem jednu výhodu: ještě jako ekonom jsem byl mnohokrát v Africe, spolupracoval jsem se Světovou bankou, taky jsem hodně četl, zkrátka rozuměl jsem ekonomice, sociologii,

antropologii, a to mi hodně pomáhalo při rozhodování, co fotografovat. Nic nebyl velký problém, protože jsem dělal to, co jsem miloval.

Tomu ničení jsme všichni věřili Spolupracoval jste se Světovou bankou, které je dnes připisováno na vrub mnoho problémů ve třetím světě. Vnímal jste je už tehdy? Je velmi obtížné posuzovat minulost a říkat, že něco bylo špatně. Já jsem byl mladý brazilský ekonom. Kácet deštný prales kvůli výstavbě silnic a nových farem se mi zdálo úplně normální a správné. V době, kdy jsme to ničili, jsme ničení věřili. Znamenalo to ekonomický rozvoj. Teď už vím, že spousta investic Světové banky u nás, ale i v Evropě nebyla správná, třeba velké vodní nádrže nebo atomové elektrárny. Kdy jste si uvědomil, že je to špatné? Myslím, že ve chvíli, kdy to došlo všem, když jsme získali přesnější informace a pochopili, že jsme kvůli lepší budoucnosti nemuseli ničit vůbec nic. Oblast, kde byla naše farma, za mého dětství pokrýval ze 70 % procent deštný prales. Dnes tvoří prales tři desetiny procenta. Zničili jsme celou oblast. Všechny řeky jsou mrtvé. Řeka, která teče před naším domem, bývala přes kilometr široká a čtyři metry hluboká, jezdily po ní lodě. Dnes je úplně zanesená pískem, hluboká jen osm centimetrů. Vidíme, že jsme způsobili katastrofu, a musíme to napravit. A ono to jde! Nejdůležitější je, že už víme, že ničit deštný prales je zločin, stejně jako využívat jaderné elektrárny, a že už to nemůžeme dál dělat. Vysazujete prý prales znovu. Před patnácti lety jsme převzali od mého otce farmu. Leží v oblasti atlantského pobřežního pralesa, který byl z 93 % úplně zničený. Otec chtěl farmu zachránit a někomu předat. Já jsem jediný muž v rodině, tak jsme si ji s manželkou vzali, založili jsme nadaci a obtížně se snažíme obnovit to, co jsme pomohli zničit. Zatím jsme zasadili okolo sedmi set padesáti tisíc stromů. Ekosystém, který vytváříme, se podobá tomu původnímu, sázíme asi sto šedesát druhů stromů. Vybudovali jsme vzdělávací středisko, kam přicházejí starostové, strážci pralesa, učitelé, šéfové komunit, a my jim dáváme školení. Přicházejí k nám také na dva roky studenti techniky a zemědělství, aby získali ekologické vzdělání a věnovali se své práci v jiném duchu. Vybudovali jsme kino, dvě divadla a muzeum. Náš projekt se myslím stal největším projektem ekologické obnovy v Brazílii. Chceme změnit mentalitu společnosti, pak se snad změní i chování. Jakou máte podporu místní správy? Oni přece vidí, že žijí uprostřed katastrofy – lidé hrozně zchudli, půda je mrtvá, chybí voda. Jsou na naší straně, stejně jako místní farmáři. Máme i podporu vlády, pomohla nám založit lesní školku. Kde berete peníze? To je samozřejmě problém, máme velké výdaje, zaměstnáváme sedmdesát lidí. V našem programu na obnovu deštného pralesa potřebujeme během padesáti let vysadit padesát až šedesát milionů stromů, abychom obnovili zdroje vody, která znamená lepší život pro stovky tisíc lidí. Potřebujeme k tomu okolo 50 milionů dolarů. To je hodně peněz. Jenže když si představíme, že jediná moderní americká stíhačka stojí sto šedesát milionů... Ale přispívá nám hodně lidí: v Evropě moc pomáhají Italové a Španělé, spousta příspěvků přichází z USA – třeba od hollywoodských hvězd, jako je Tim Robbins.

Čeká to i na vás V polovině 80. let jste fotografoval hladomor v subsaharské Africe. Co taková zkušenost s člověkem udělá? Musíte si uvědomit, že jsem se nenarodil v rozvinuté zemi. Studentské hnutí, kterého jsem se účastnil, bojovalo proti chudobě. A tak když jsem začal dělat sociální fotografii a jel jsem fotografovat africký hladomor nebo cyklus „Workers“, bylo to pro mě normální prostředí. Kromě toho spolupracuji s humanitárními organizacemi, OSN, odbory a tak dále a fotografie zveřejňuji. Vnímám je především jako

ROZHOVOR / INZERCE

RESPEKT 19 V 9.–15. KVĚTEN 2005

zdroj informací. Podobné věci dělají stovky jiných fotografů, žurnalistů, spisovatelů. Jsem součást informačního systému, který se snaží vyvolat debatu o sociálních a dnes taky ekologických tématech, abychom zjistili, jestli je možné žít jinak. Nemíváte při práci pocit, že fotografovat nestačí, že je lidem, kteří hladovějí nebo umírají, potřeba pomoci přímo? Já nepřicházím sám. Vždycky je tam ještě někdo, kdo má kolem krku stetoskop a umí si poslechnout, jak lidem bije srdce. To já neumím, ale umím to zachytit a ukázat všem, jak situace vypadala. Jaké reakce na snímky očekáváte od lidí na Západě? Žiju s nadějí, že fotografie pomůžou lidem pochopit, co se na planetě děje. Díky debatě, informacím, vzdělání se nám třeba nakonec podaří změnit mentalitu lidí tak, aby zdroje, kterých máme dost, dokázali lépe využít. Nevěřím například, že 400 milionů lidí v Evropě může žít jen samo pro sebe, musí přece žít se všemi ostatními, s miliony lidí z Asie, Afriky, Latinské Ameriky. A jak je to možné zařídit? Francie, Německo, Velká Británie jsou dnes zaplaveny nelegálními uprchlíky, kteří nenacházejí práci v Africe. Vás ve chvíli, kdy zbohatnete, čeká totéž. Přijdou sem, zaplaví vás, protože nemají žádnou práci. Jak mají žít? A jak to máme vysvětlit Evropanům? Jak o tom diskutovat? Potřebujeme vytvořit systém informací, který by nám pomohl připravit lepší život pro všechny. Samotné fotografie nic nezmůžou. Ale v kombinaci s textem, televizí, humanitárními organizacemi můžu pomoci udělat alespoň něco. Nejde přece jen o informace, muselo by se změnit rozhodování. To jde jedno s druhým. Informační systém, systém vzdělávání, způsob, jak využít peníze a zdroje jinak. A ono to někdy funguje. Teď se třeba v Brazílii stala skvělá věc. Byli jsme v situaci, kdy jsme si mohli pořídit padesát nových stíhaček. Ale máme vládu v čele s prezidentem Lulou, který se zeptal: K čemu potřebujeme stíhačky, když okolo nás nejsou žádní nepřátelé? Ze stíhaček bude mít radost jenom armáda. Výrobci, Douglas a Mirage, kteří se o kontrakt ucházeli, byli hodně rozzlobení, ale společnost je teď bohatší o pár miliard dolarů, které budou možná lépe investovány.

Evoluce může mířit kamkoli Když jste na přelomu tisíciletí dokončil cyklus „Exodus“, cítil jste prý hluboké zoufalství. Proč na vás tolik zapůsobil právě fenomén migrace? Vidíte miliony lidí, kteří jsou na cestě a nevědí proč, přišli o domov, ztratili práci, přišli o rovnováhu, ve které dosud žili, protože se změnil ekonomický systém, protože se změnila rovnováha moci. Vzpomeňte si na Jugoslávii, kde byly stovky tisíc lidí vytrženy z křehké rovnováhy. Nikdo nechápal, co se děje, a vy jste uprostřed toho všeho, fotografujete a jste svědkem zhroucení celého systému. Netrpí jeden dva lidé, jsou jich stovky tisíc. Nebo jiný příklad. Vydáte se do Afriky a vidíte, že země a společenství, které žily z kávy a čokolády, strašně zchudly, protože jim neplatíme spravedlivě. Pak vidíte, jak spolu začínají bojovat, a slyšíte, že je to etnický problém. A vy jste uprostřed toho, vidíte, co se děje, a víte, že to není etnický, ale ekonomický problém. To vám nedodává příliš optimismu do budoucna. Upadl jsem z toho do stavu naprostého zoufalství. Změnil jste názor na lidskou povahu? Změnil jsem názor na evoluci. Dříve jsem si myslel, že vývoj je vždycky k lepšímu. Teď vím, že evoluce může směřovat kamkoliv. Můžeme kráčet ke konci lidského druhu. Ne, že bych nevěřil v existenci řešení. Pokud dokážeme dospět k poznání, že jsme v ohrožení a musíme jednat jinak, máme dostatek zdrojů, zkušeností a technických prostředků, abychom problémy vyřešili. Otázkou zůstává, zda jsme schopni pochopit, co se nám děje. V poslední době cestujete na odlehlá místa a fotografujete zvířata a krajiny. Co nám chcete ukázat? Pracuji na projektu, který se jmenuje „Genesis“. Co chci ukázat? Dneska věřím víc než jindy, že se při globální diskusi nemůžeme už dál bavit

jen o zdravotnictví, zaměstnanosti, migraci, ale že k tomu musíme přidat i životní prostředí. Protože existuje velmi silná souvislost mezi chudobou a ekologickou destrukcí na celém světě. Ať jedete do Afriky, Latinské Ameriky, Číny nebo Indie, jste svědky zkázy životního prostředí, jejíž rozsah je neuvěřitelný. Doufám, že se mi podaří ukázat, že ještě pořád žijeme v kontaktu s původním počátkem. Skoro polovina planety ještě nebyla zničena, vypadá stále ještě jako ve chvíli zrození – velké studené pralesy na severu a na jihu, pouště, póly. Ještě pořád žijeme v kontaktu s Genesis, s počátkem. A abychom planetu zachránili, abychom zachránili ostatní druhy, i sami sebe, musíme uchovat, co zbylo. Tohle je moje představa. Fotografoval jsem dlouho lidi, kteří migrují, kteří bojují o přežití. Teď chci zachytit planetu, na níž žijeme. Ten projekt bude trvat osm nebo deset let. Je pravděpodobně můj poslední, budu-li dost zdravý na to, abych ho dokončil. Jak se cítíte ve světě přírody? Je to úlevné? A taky velmi frustrující. Před třemi týdny jsem se vrátil z Patagonie, a když tam vidíte, v jaké situaci jsou velryby... Fotografoval jsem jeden druh, dříve jich bylo okolo tří set tisíc, dnes vinou lidí zbývá asi setina. To je jejich konec, konec největšího druhu na planetě. Trháme celý řetězec života, vytrháváme z něj ten největší článek. Vloni jsem fotografoval horské gorily v Africe. Zbývá jich jen okolo sedmi stovek. A přesto přicházejí pytláci a kradou malá gorilí mláďata pro zoologické zahrady. Gorily žijí v rodinách jako my, stejně jako my milují a chrání své děti, a chcete-li chytit mládě, musíte zabít jeho matku i otce. Kolik goril muselo zemřít, aby to mohla být ta jedna? Když jsem přijížděl do Prahy, viděl jsem velký nápis: ZOO Praha s obrázkem slona. Říkal jsem si: Pane bože! Nač je tady slon odněkud z africké savany? Jenom proto, aby se lidé, kteří jsou vězni tohoto města, mohli jít podívat na to, jak vypadá? Jak vysvětlujete gorilám, že s nimi jste a fotografujete je? Nevysvětluju. Ony vás přijmou a respektují. Musíte s nimi ovšem navazovat kontakt postupně. Můžete se k nim přiblížit, ale nesmíte se jich dotýkat. Ale někdy se dotýkají ony vás, jsou strašně zvědavé. Velryby jsou také zvědavé? Neuvěřitelně! Strávil jsem teď s nimi dva měsíce a každý den jsme se na třináct hodin vydávali za nimi na moře. S jednou velrybou jsme si vytvořili vztah. Byla obrovská a každý den se k nám o kousek přibližovala, nakonec jsme se skamarádili. Když připlula, musela se celá otočit, velryby mají oči dole, úplně se obrátila břichem nahoru, aby si nás mohla prohlédnout. Kroužila kolem nás, proplouvala pod námi. V jednom okamžiku nás obkroužila, takže jsme byli i se člunem uvnitř. Je dvacet metrů dlouhá. Váží čtyřicet tun. Je to neuvěřitelné, největší zvíře na planetě. A pravděpodobně také nejcitlivější. Velryby vás chápou, nechají na sebe sahat. Samozřejmě, že nejsou hloupé. Samozřejmě, že mají logický systém, který je jiný než náš, a že jsou racionální. My si představujeme, že jsme jediný živočich, který je logický a racionální. Není to pravda, jiná zvířata jsou taky taková a musíme je respektovat. Žijeme s nimi na jedné planetě. Jít proti planetě je nesmysl – ona by se nás zbavila.

Obraz toho, jak jsme žili Součástí „Genesis“ budou také snímky lidí. Před časem se ale říkalo, že po zážitcích s cyklem „Exodus“ jste přestal lidi fotografovat. Fotografuju lidi, ale jiné. Před deseti tisíci lety. Obraz toho, jak jsme tehdy žili v amazonském pralese, v africkém deštném pralese. Navštívím domorodce v namibijské poušti a Botswaně, Papuánce na Nové Guineji, Pygmeje. Zkrátka lidi, kteří žijí dosud blízko přírodě. To jsou ale kmeny, které se už dostaly do kontaktu s civilizací, jen si uchovaly tradiční způsob života. Na zemi samozřejmě ještě žijí lidé, kteří jsou od civilizace naprosto izolovaní, ale mezi ty bych se nikdy nevypravil. Ty je potřeba jen chránit. Petr Třešňák, Jiří Sobota

Q

17

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Cukrovka je velmi zlá a velmi rozšířená nemoc. Jen ve Spojených státech jí trpí na 8 milionů lidí. Vědci ze Stanfordovy univerzity vedení profesorem Seung Kimem však pro ně mají nadějné zprávy. V poslední době se daří transplantovat diabetikům buňky odebrané ze slinivek zemřelých lidí. Ty zajistí pacientům produkci dostatečného množství inzulinu, který si jinak nemocný musí pravidelně píchat v injek-

9.–15. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 19

Asii zasáhl tajfun Učebnice historie a japonský nacionalismus

Nervy proti cukrovce, červi naděje a GMO v Číně cích. Celý postup je však nesmírně náročný. Často se nedaří získat pro transplantaci dost buněk, a vědci proto hledají za buňky slinivky snáze dostupnou náhradu. Kimův stanfordský tým ji trochu překvapivě nalezl v nervových buňkách. Vědci izolovali ty z nich, které mají v lidském mozku na starosti tvorbu nových neuronů, a v laboratoři na ně působili látkami, které směřují činnost buněk k produkci inzulinu. A uspěli. Jakmile se nově vypěstované nervové buňky potkaly s cukrem, začaly tvořit inzulin. Tuhle schopnost si udržely i poté, co je profesor Kim přenesl do těla laboratorních myší. Od pokusů na myších však bývá ke spolehlivé léčbě lidí hodně daleko. Neurony produkující inzulin nebudou výjimkou. Ploštěnky jsou mistři regenerace. Zabít je nelze ani nakrájením na nudličky. Po čase doroste z každého kousku nový červ. Jednotlivé buňky jejich těla stárnou podobně jako buňky všech ostatních živočichů. Když však buňka doslouží, vytvoří si za ni ploštěnka bez potíží náhradu. Pokud červa něco nesežere, může žít věčně. Vědce nesmrtelnost ploštěnek fascinuje a genetici vedení Alejandrem Sánchezem Alvaradem z University of Utah se jí rozhodli přijít na kloub. Prověřili úlohu více než tisícovky genů středomořské ploštěnky Schmidtea mediterranea a našli mezi nimi i ty, které se podílejí na regeneraci poškozeného červího tělíčka. Výsledky jejich výzkumu jsou příslibem revoluce v humánní medicíně. Člověk nemá na první pohled s ploštěnkou postrádající krevní oběh nebo plíce mnoho společného. Ale zevrubnější pohled odhalil, že s těmito červy sdílíme geny, které bychom marně hledali u jiných, mezi genetiky mnohem oblíbenějších tvorů. Například muška octomilka, u níž se už podařilo přečíst kompletní dědičnou informaci, tyto geny postrádá. Bohužel, genom ploštěnek je zatím jen „rozečten“. Alvarado odhaduje, že se v něm skrývá 15 až 20 tisíc genů. Červi tak – co do jejich počtu – příliš nezaostávají za člověkem, který jich má cca 22 500. Tisícovka prozkoumaných genů ploštěnky představuje jen příslovečnou špičku ledovce a můžeme se těšit, že to nejzajímavější v genomu ploštěnek na odhalení teprve čeká. Snad to budou i geny, jež nám prozradí, jak lidem prodloužit život ve zdraví. Nově zkoušená geneticky modifikovaná rýže čínským rolníkům svědčí. Dvě odrůdy z laboratoří čínských genových inženýrů odolávají hmyzím škůdcům a mají o něco vyšší výnosy než tradiční odrůdy. Jejich hlavní přínos však spočívá v tom, že se prakticky nemusejí stříkat insekticidy. Farmář šetří peníze, čas i životní prostředí. Ještě důležitější je však průkazně lepší zdravotní stav pěstitelů geneticky modifikované rýže. Při pěstování tradičních odrůd se 8 % rolníků alespoň jednou za vegetační sezonu přiotráví postřikem. Při pěstování geneticky modifikovaných odrůd nebyl za dva roky zaznamenán ani jeden případ újmy na zdraví, jež by padala na vrub insekticidů. Podobně kladné zkušenosti už získali s geneticky modifikovaným bavlníkem rolníci v Indii a jižní Africe. Čínské zemědělství na geneticky modifikované zemědělské plodiny spoléhá a tamější odborníci vyšlechtili pomocí genového inženýrství stovky rostlin. Kromě zemědělských plodin jsou to i stromy určené k vysazování do pásů bránících šíření pouště. Jaroslav Petr Autor je biolog.

Pro někoho zločin, pro jiné „osvobozenecká válka“. (Japonští vojáci popravují čínské válečné zajatce.) FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

A

č ještě zdaleka není sezóna tajfunů, počátkem dubna se jeden nečekaně mohutný přes Východní Asii přehnal. Zejména nemateriální škody, které způsobil, jsou těžko vyčíslitelné a budou se dlouho odstraňovat. Vyvolalo jej rozhodnutí japonského ministerstva školství, kultury, sportu, vědy a technologií schválit text středoškolské učebnice dějepisu, která překrucuje citlivá historická fakta o chování japonských ozbrojených sil za druhé světové války. Mimo jiné zamlčuje známé válečné zločiny a vydává japonskou agresi za osvobozeneckou válku proti západnímu kolonialismu. To stačilo k tomu, aby v Číně a Koreji vyšly do ulic desetitisícové davy a hlavně v Číně za přihlížení policie útočily kameny na japonské zastupitelské úřady a demolovaly japonské obchody a restaurace. Ojediněle došlo i k napadení několika japonských studentů.

Skončete s masochismem Autorizace učebních textů má v Japonsku dlouhou a pestrou historii a je v souladu s tradiční (i v Číně platnou) představou o správné, pravdivé, oficiální historii, kterou je třeba vštěpovat novým generacím. Předmětem veřejné diskuse se však poprvé stala až v polovině 60. let, když prominentní levicový historik Saburó Ienaga takovou praxi označil za protiústavní a zažaloval ministerstvo školství. Vyvolal tak spory, které se táhly přes třicet let. Opravdovým politickým a diplomatickým problémem se ovšem autorizace stala až v roce 1982, kdy ministerstvo Ienagovi nařídilo, aby ze svých učebnicových textů odstranil příliš kritický a temný tón a nahradil například pojem „agrese“ měkčím „postupem“. Po spojeném tlaku Koreje a Číny však ze své pozice nakonec muselo ustoupit. Politizace celé záležitosti však silně pacifisticky orientovanou japonskou společnost postavila před nutnost důkladněji se zamyslet nad způsobem interpretace vlastní moderní historie a školy v 80. letech proto vesměs používaly učebnice, které o nejdiskutovanějších zločinech (nankingský masakr civilního obyvatelstva, nucení Kore-

jek a žen jiných národností k sexuálnímu otroctví, působení jednotky 731 odpovědné za provádění lékařských pokusů na válečných zajatcích), nemlčely. Další „tektonické pohyby“ přišly v 90. letech. Smrt císaře Šówa (posmrtné jméno císaře Hirohita) odstranila mnohá tabu ohledně jeho válečné odpovědnosti,a když v roce 1993 po bezmála čtyřiceti letech skončila vláda Liberální demokratické strany, jako by čerstvý vítr provětral i komnatu národní minulosti. Na půdě parlamentu se mluvilo nebývale otevřeně o mnoha válečných zločinech císařských ozbrojených sil. Premiér Hosokawa japonské vojenské angažmá nejprve označil za „agresivní“ a o dva roky později v srpnu 1995 se socialistický premiér Murajama dokonce veřejně omluvil za „mimořádné škody a utrpení způsobené lidem mnoha zemí, zejména asijských.“ Bezprecedentní míra otevřenosti evidentně popudila nacionalistické politické a intelektuální kruhy, které se zorganizovaly do tzv. Studijní skupiny s liberálním pohledem na dějiny, v jejímž čele stanul Nobukacu Fudžioka – tehdy profesor prestižní Tokijské univerzity. Z dílny této Skupiny vzešel v polovině 90. let ideologický nápad nahradit „masochistickou“ sebekritiku „pozitivnějším pohledem na národní dějiny“.

Společnost ohlašuje pomstu V tomto duchu předložila Japonská společnost pro reformu učebnic dějepisu (nástupkyně oné Skupiny) v roce 2001 první plod svého „pozitivního přístupu“ – učebnici napsanou tak nacionalisticky, že vzbudila i u domácí veřejnosti silné a téměř jednomyslně odmítavé reakce. Přes neskromné ambice autorů ji dosud podle dostupných informací přijalo pouhých 18 škol, tedy zhruba jedno promile z celkového počtu. Společnost se však nenechala prvním neúspěchem odradit a na svém letošním lednovém setkání v Tokiu se nechala slyšet, že připravuje novou verzi, která bude jakousi pomstou (sic!) za minulý neúspěch. Netajila se také očekáváním, že její nové dílko přijme alespoň desetina škol, což na

první pohled vzbuzuje shovívavý úsměv. Ovšem jen na ten první. Přestože široký společenský odpor v roce 2001 dokázal zabránit faktickému přijetí skandální učebnice, faktem je i to, že do dnešní doby se jí v knihkupectvích prodalo přes milion výtisků. To jasně svědčí o tom, že si nakonec svou cestu z izolace přece jen nalézá. Oběma nacionalistickým učebnicím z nakladatelství Fusóša se totiž dostává nemalé mediální podpory i v některých celonárodních denících a stojí za ní silná mediální skupina Fuji-Sankei. Mnohem důležitější je však podpora politická – Společnost pro reformu učebnic dějepisu podporuje více než 100 členů nyní opět vládní Liberální demokratické strany, silně nakloněna jí je také vzdělávací komise na tokijské radnici v čele se známým pravicovým starostou Šintaró Išiharou. Jak se zdá, apel na to, aby ze škol nevycházeli žáci se „zmateným názorem a bez hrdosti“ na svoji zemi, je účinný. Tento posun doprava je patrný i z toho, že podle prvních zpráv o výsledcích autorizace se z celkem osmi nově zpracovaných dějepisných učebních textů zmiňuje o nejcitlivějších otázkách tentokrát pouze jeden. Pro lepší pochopení situace ještě dodejme, že školství je v jazykově-kulturní oblasti znakového písma – do níž Japonsko patří – sektorem, který ovlivňuje veřejné mínění v mnohem větší míře než u nás. Zvládnutí znaků je totiž velmi náročné a písemný dril silně ovlivňuje vztah k textu. Lapidárně řečeno: studenti zde zkrátka mají sklon tomu, co čtou, mnohem více věřit. Vzhledem k tomu, že se s nimi často učí i matky, jsou i ony (a tím v mnoha případech celé domácnosti) potažmo zahrnuty do cílové skupiny „čtenářů“ učebních textů. Jak se k situaci staví vláda? Ministerstvo školství chápe svou pozici spíš jako správně administrativní než politickou. Na jedné straně zdůrazňuje, že chce mít se svými sousedy „vztahy orientované do budoucnosti“ a učebnice na světovém standardu. Na druhé straně však není schopné promítnout tyto politické cíle do některých podstatných rozhodnutí mocných byrokratů. Mezi vysokými úředníky je přitom velmi vlivná vrstva těch, kteří sympatizují s nacionalistickými silami a občas to dávají najevo. Tak například poslanec a vysoký úředník ze sekretariátu ministerstva školství Hakubun Šimomura se nechal slyšet, že od doby, kdy byla zavedena politika vstřícnosti vůči geografickým sousedům, jsou školy „více orientovány na marxisticko-leninský, masochistický pohled na japonské dějiny“. Zjevně mu nevadí, že jeho úřad má onu „vstřícnost k asijským sousedům“ vetknutu jako jednu ze zásad autorizace učebnic. Celkový dojem z kroků státních úřadů je tak mírně řečeno rozporuplný. Zde je vhodné připomenout, jak skončil poslední ze sporů historika Ienagy, zmíněných v úvodu: konečný rozsudek nejvyššího soudu v roce 1997 sice přiznal ministerstvu právo autorizace provádět, nicméně mu současně nařídil, aby se „vláda co možná nejvíc zdržela zasahování do schvalovaného obsahu“. V aktuálním vysvětlení principů a důvodů autorizace na webové stránce ministr Nakajama říká, že cílem je „zajistit vhodné učebnice“ na základě „objektivních vědeckých výsledků“, přičemž obsah učebnic „nechává na úsudku autorů či editorů“. Toto ostentativní nezasahování dělá v případě inkriminované učebnice dojem trochu zlomyslné hry na schovávanou za ono soudní rozhodnutí.

Opět na rozcestí Nacionalismus je nota, na niž v regionu v rámci vnitropolitických bojů silně hrají prakticky všichni politici. V Japonsku, kde je jeho tradice nejdelší, je hlavní živnou půdou absence celospolečenské vize a tápání při hledání nové národní role a s tím související identity: změnilo se globální postavení země – např. opakovaně jsou vysílány ozbrojené síly do zahraničí, dostavila se vleklá hospodářská recese, desetiletí se stále dokola omílá, že japonská společnost stojí na rozcestí. Svoji roli bezpochyby sehrávají i faktory jako ostrovní poloha, která všude na světě posiluje nacionalistické tendence, a tradičně velmi silná elitní byrokracie, která ne vždy jedná v úplném souladu s politickou reprezentací. V situaci, kdy téměř se všemi svými sousedy vede země vycházejícího slunce územní spory a kdy usiluje o místo stálého člena v Radě bezpečnosti OSN, přesto překvapuje, jak zbytečně riskantně hraje japonská vláda do karet čínského nacionalismu. David Labus Autor je japanolog.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 19 V 9.–15. KVĚTEN 2005

19

První padlí z další války Vzestup a tragický konec ruské emigrace v Československu

V

e středu dopoledne se u pravoslavného chrámu na pražských Olšanech tradičně sejde několik desítek většinou již nemladých žen a mužů. Přijdou také někteří politici i umělci, pár studentů, vnuků a pravnuků pamětníků a letos slíbil přijít i prezident republiky. Nepůjde však o vzpomínku na oběti před šedesáti lety skončené války, ale na první padlé z války další, tehdy teprve začínající a pokračující ještě čtyři následující desetiletí.

V nové vlasti Pro ty, kdož budou vzpomínáni, začala však tato válka ještě o více než čtvrtstoletí dříve, v dalekém Rusku, které se sice v březnu 1917 zbavilo neschopné monarchie, ale vzápětí v říjnu téhož roku se ocitlo tváří v tvář mocenským zájmům a teroru bolševiků. Násilí provázející prosazování ideálů komunistické utopie vyvolalo ozbrojený odpor nejrůznějších vrstev tehdejší ruské společnosti. Postupně proti bolševikům stálo přes třicet armád a dobrovolných ozbrojených formací. Hned v říjnu 1917 vznikla také Dobrovolnická armáda proslulá tím, že ji tvořili především mladí demokraticky orientovaní důstojníci, junkeři, kadeti, posluchači vysokých škol a studenti posledních ročníků gymnázií a seminářů. Ruští protibolševičtí politici nedokázali však tuto sílu využít. Proto po 1092 dnech zápasu vydal vrchní velitel ruské armády generál Pjotr Vrangel 11. listopadu 1920 rozkaz ukončit boj a odejít z Ruska. Přesun téměř čtvrtmilionové takzvané bílé armády do Turecka byl ukončen o necelý týden později a potom následovala již jen emigrace. Československá republika tehdy velkoryse nabídla mladým demobilizovaným příslušníkům Dobrovolnické armády dokončení vzdělání na našich školách. Velkorysost takzvané ruské pomocné akce samozřejmě neznamenala, že naše tehdejší politická reprezentace a veřejnost přesně pochopily pohnutky, které vedly ruské elity k odmítnutí komunisty nastolovaného modelu spo-

různě motivovanou neochotou přijmout komulečnosti. Šlo také do značné míry o pragmatický čin, diktovaný i zcela utilitárními ambicemi a kon- nistickou chiméru, se sice snažila bránit hlubší asimilaci a setrvávala v diaspoře, pro kterou se krétními zájmy. Naše vysoké školy měly připravit kádry, které by buď mohly být efektivně zhodnoce- používá označení Rusko mimo Rusko. Ale také ny v rozvíjejícím se domácím národním hospodář- tato skupina byla vkořeněna do československé společnosti a vyhovoval jí její liberálně demokraství, nebo eventuálně posloužit jako naše výhodná tický duch. Praha byla jediným městem na světě, zahraničněpolitická investice po tehdy stále ještě které ruská emigrace přijala jako očekávaném návratu nekomunissvůj nový domov natolik, že si zde tických ruských sil k moci. vybudovala dokonce vlastní družPrvní mladí ruští emigranti Květen 1945 stevní domy. k nám začali přicházet koncem Na podzim 1938, v době celonároku 1921. Jen do roku 1928 jich nepřinesl republice rodních příprav na konflikt s nacisu nás pak více než dva tisíce zístickým Německem, se začal v Praze kalo různé doktorské a inženýrské jen svobodu. z ruských emigrantů, kteří neměli tituly a další ještě na vysokých škoPro české Rusy československé občanství, oficiálně lách studovali. formovat dobrovolný kozácký jízdV Československu nalezlo nový se stal počátkem ní oddíl „pro boj se severním soudomov také mnoho bývalých ruskatastrofy. sedem“. Ostatní nastoupili v rámkých důstojníků. Generál Sergej ci všeobecné mobilizace k obraně Vojcechovskij, který se proslavil již v československých legiích v Rusrepubliky. Generál Sergej Vojceku, se záhy stal třetím nejvyšším chovskij byl tehdy jmenován velitefunkcionářem naší branné moci v činné službě, lem obrany Čech a do posledního okamžiku patřil když byl jmenován do čela zemského vojenského k těm nejvyšším představitelům branné moci, kteří velitelství v Praze. odmítali přijetí mnichovského diktátu. O půl roku Emigranti byli státními i soukromými úředníky, později byl také mezi zakladateli vojenské složky mnoho ruských inženýrů pohltily rozrůstající se domácího protifašistického odboje. Četní někdejší Škodovy závody a další průmyslové podniky, další ruští emigranti pak bojovali v květnu 1945 na pražse prosazovali jako umělci. Rusky píšící spisovatel ských barikádách. Konstantin Čcheidze vydával své kritikou i čtenáři nadšeně přijímané romány pouze v češtině, Boris Z Prahy na gulag Suchoručkov-Choslovskij byl majitelem renomované filmové půjčovny. Jiní se uchytili jako lékaři, Závěr války a vstup Rudé armády na českoslovenuznávaní projektanti a architekti, uplatnili se ve ské území postavil ruské emigranty, kteří si u nás vědeckých ústavech, podnikali a nejeden vybudo- vybudovali nové životy, opět před volbu. Několik val vlastní obchod nebo továrnu. Zakládali rodiny desítek jich podstoupilo další exodus a hledalo s Češkami a Slovenkami a vychovávali děti. Ve dru- útočiště v neutrálních zemích, Jižní Americe nebo hé polovině třicátých let bylo více než 3000 bývalých alespoň na území v operačním dosahu americruských emigrantů již československými občany. kých a britských vojsk. Jejich děti žijí dnes v mnoha Část starších emigrantů, kteří nebyli spoje- zemích světa a hrdě se deklarují jako Rusové z Prani krvavou zkušeností z frontových bojů s bolše- hy. V Los Angeles vybudovali pomník prvnímu česviky a jejichž odchod z Ruska byl vyvolán pouze koslovenskému prezidentovi T. G. Masarykovi.

Většina však novou vlast už opustit nehodlala. Jejich tragédie se začala naplňovat téměř okamžitě. Již 11. května 1945 byli první z nich zadrženi jednotkami NKVD a odvlečeni do Sovětského svazu. Počátkem roku 1945 působilo v rámci vojsk 1. ukrajinského frontu, která osvobozovala Prahu, 7331 příslušníků NKVD. Zasahovali bez opory v jakémkoliv právu a jejich zvůle československou politickou reprezentaci zjevně zaskočila. Její prosovětský oportunismus však nedokázal čelit importu sovětského státního teroru a ani zabránit pronásledování vlastních občanů. Opatrné diplomatické kroky, snažící se o osvobození odvlečených, byly Sovětským svazem přijímány s nelibostí a na víc se československé politické kruhy nezmohly. Kromě toho již působily síly, zejména na komunisty ovládaném ministerstvu vnitra, které působení orgánů NKVD dokonce ochotně napomáhaly. Mezi prvními byl hned 11. května 1945 odvlečen architekt Michail Kovalevskij, spoluautor projektu Jiráskova mostu v Praze, téhož dne padl do rukou NKVD poslední diplomatický zástupce demokratického Ruska v Československu a chargé d’affaires Prozatímní ruské vlády v Praze Vladimír Rafalskij, 12. května byl odvlečen generál Sergej Vojcechovskij a s ním téhož dne bývalý velitel těžké bombardovací letky československé armády štábní kapitán Nikolaj Petrov. Zatím bylo doloženo téměř 400 případů únosů. Bývalí ruští emigranti byli sovětskými soudy okamžitě odsuzováni do nejtěžších trestních táborů. Jen necelé pětině se podařilo po letech s nenávratně podlomeným zdravím vrátit se ke svým rodinám do Československa a dnes již nikdo z nich nežije. Většina však útrapy sibiřských táborů nepřežila, byli pohřbeni do bezejmenných hrobů a stali se posledními padlými ve válce, kterou bolševičtí vizionáři vnutili nejprve Rusku, a prvními padlými ve válce, která tenkrát před šedesáti lety na nás teprve čekala. Vladimír Bystrov Autor je novinář.

Q

INZERCE

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

DĚKAN FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

DĚKAN FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

vyhlašuje

vyhlašuje

VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ

VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ na místo

na místo asistenta / asistentku na Katedru politologie Podmínky: – VŠ diplom z oboru politologie ( zahájené doktorské studium vítáno ) – zaměření na politickou filozofii – publikační činnost – znalost angličtiny Nástup: 1. září 2005/Úvazek: 40 hodin týdně

Přihlášky: přihlášku s přiloženým odborným životopisem, doklady o vzdělání a praxi a přehledem publikační činnosti zašlete do 10. 6. 2005 na adresu: Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií, personální oddělení, Mgr. Eva Urbanová, Gorkého 7, 602 00 Brno tel.: 549 491 903, e-mail: [email protected]

ČESKÁ GRAFOLOGICKÁ KOMORA zahajuje již 14.rokem ve školním roce 2005/2006 dálkové studium

grafologie a psychologie

hledá šéfredaktora odborného kulturně-politického týdeníku, který bude orientovat v současné kultuře a společenském dění doma i v zahraničí, a to jak formou přímého informačního servisu, tak publicistickými články a eseji. Požadavky pro uchazeče: motivační dopis, životopis a podrobný projekt Literárních novin (obsahová a grafická struktura periodika, navrhované redakční složení, předpokládaný autorský okruh, ekonomická rozvaha ad.), doplněný o marketingovou strategii, která by v horizontu dvou let umožnila náklad okolo 10 000 ks. Přihlášky zasílejte do 15. června 2005 na adresu: Marcela Mojžíšová, PO Box 127, 111 21 Praha 1

Výuka probíhá standardní, intenzivní a integrovanou formou v Praze. Intenzivní výuka v malé skupině též v Brně, Čes. Budějovicích, Hradci Králové, Liberci, Plzni. Metoda, která je vyučována v ČGK, chápe psychologii rukopisu jako syntézu teorie, řemesla a duchovního umění. Podmínky přijetí: min. SŠ vzdělání a osobnostní předpoklady. Výuka je koncipována jako celoživotní vzdělávání dospělých s akcentem na sebepoznání, osobnostní růst i přípravu budoucích profesionálů. Podrobné informace: www.grafologickakomora.cz, tel.: 777 945 003 nebo též písemně: Česká grafologická komora, pošt. schr. 57, 150 04 pošta Praha 54

vedoucí / vedoucího Katedry psychologie Podmínky: – diplom z VŠ studia psychologie a kvalifikace Ph.D. nebo CSc. ( habilitace v oboru vítána ) – praxe v oboru ( aplikovaná psychologie,věda a výzkum, výuka ) – manažerský projekt řízení katedry ( hodnotí se obeznámenost s existující situací ve výuce a výzkumu, promyšlenost cílové vize a způsobů, jak jí dosáhnout ) – CV, seznam publikací a účasti na výzkumných grantech – dobrá znalost angličtiny ( případně jiného světového jazyka ) Nástup: 1. září 2005 Přihlášky: přihlášku s přiloženým odborným životopisem, doklady o vzdělání a praxi a přehledem publikační činnosti zašlete do 10. 6. 2005 na adresu: Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií, personální oddělení, Mgr. Eva Urbanová, Gorkého 7, 602 00 Brno tel.: 549 491 903, e-mail: [email protected]

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ DĚKAN FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

vyhlašuje VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ na místo asistenta / asistentku na Katedru politologie Podmínky: – VŠ diplom z oboru politologie ( zahájené doktorské studium vítáno ) – zaměření na bezpečnostní politiku a strategická studia – publikační činnost – znalost angličtiny Nástup: 1. září 2005/Úvazek: 20 hodin týdně

Přihlášky: přihlášku s přiloženým odborným životopisem, doklady o vzdělání a praxi a přehledem publikační činnosti zašlete do 10. 6. 2005 na adresu: Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií, personální oddělení, Mgr. Eva Urbanová, Gorkého 7, 602 00 Brno tel.: 549 491 903, e-mail: [email protected]

20

DISKUSE

9.–15. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 19 INZERCE

Kudy ven z civilizační pasti Několik poznámek k eseji Hany Librové o českém konzumu

J

emně nadhozený balonek k diskusi – esej první dámy české sociologie Hany Librové o našich civilizačních výhledech Kupuji, tedy jsem (Respekt 11/2005, s.18) – vyžaduje repliku. Inteligentní kritiku našeho dnešního bytí nelze obejít. Za spíše kulturními argumenty prosvítá explozivní téma: pozorovatelná degenerace spotřební civilizace, která může skončit degradací kultury a svobody, pokud ne kolapsem životního prostředí.

Střídmost jako výsada Rozplést civilizační konzumní past – požitkem ke zkáze – bude snazší, když zjistíme, jak jsme se do ní dostali. Ideologie blahobytu, sociálního státu a spotřebního růstu tvoří páteř moderní politiky. Vznikla po druhé světové válce v Evropě jako reakce na děsivou zkušenost s nacionálním socialismem, který v Německu přivedly k moci rozvrat a bída hospodářské krize. Sociálně tržní model, s rozsáhlým zajištěním proti nezaměstnanosti a bídě, tvoří základ poválečné obnovy demokracie na starém kontinentu i projektu Evropské unie. Univerzalizace „práva“ všech sociálních vrstev na blahobyt, volné víkendy, letní a zimní dovolené, kvalitní vzdělání, zdravotní zajištění a penzi pronikla i za železnou oponu. I komunistické režimy postupně přešly od teroru ke konzumnímu konformismu a sebemanipulaci rodin. Nemáme dosud jinou politiku než doktrínu demokracie stojící na růstu spotřeby, vyjma komunismus nebo zkorumpovanou mizérii rozvojové Afriky. Jak se lze požadavku všeobecného růstu blahobytu vzepřít a nepotkat Hitlera, Lenina nebo Mugabeho? Rafinovaný požitek střídmosti a svobody, síla osobnosti, jež se nenechá konzumem vláčet, což Librová črtá na straně zisků z odmítnutí reklamy, jsou elitními trendy. Je k nim třeba nejvyššího vzdělání, koncentrace kulturního kapitálu a vytříbeného sociálního prostředí, v němž se svátek askeze vznáší nad nadprůměrnou životní úrovní a přebytkem. To vše jsou výsady zatím dostupné jen úzkým elitám s nejlepším vzděláním a tvůrčí intelektuální prací. Environmentální poučenost vtělená do životního stylu spotřební zdrženlivosti je výsadou nejbohatších zemí. Nižší vzdělání, nižší příjmy a méně tvořivá práce i blízkost k přírodě (venkov) vidí v recyklaci nebo odložení auta ve prospěch kola a vlaku spíše kratochvíli bohatých. Na kulturně podloženou spotřební zdrženlivost potřebujeme obrovské množství vzdělání. Jak dosáhnout toho, aby environmentální šetrnost nebyla vrcholkem blahobytu, ale jeho novým počátkem?

DOPISY Akademie stokrát jinak V reakci na dopis Jana Krejčího (Respekt č. 17/2005) chci uvést, že se autor mýlí, když tvrdí, že instituce typu naší Akademie věd nejsou ve světě běžné. Možná ho zmátl název. Sám jsem v roce 1992, kdy docházelo v Akademii k velkým změnám, navrhoval změnit i jméno, například na Národní centrum výzkumu. Pan Krejčí má totiž pravdu v tom, že titul Akademie patří spíš instituci sdružující sbor vědeckých individualit (učenců) volených zpravidla tajnou volbou vědeckou komunitou. To však nic nemění na tom, že instituce neuniverzitního výzkumu existují prakticky ve všech rozvinutých státech. V Evropě to je například CNRS ve Francii, CNR v Itálii, CONSEJO ve Španělsku, Akademie v Nizozemí a ve Švédsku, také v Rakousku, J. Stefan institut ve Slovinsku atd. Sám pan Krejčí se zmiňuje o ústavech Společnosti Maxe Plancka v Německu. Pan Krejčí nemá také pravdu v tom, že by se stavy Akademie redukovaly „odúmrtí“. Některé ústavy sice mají problémy s věkovou strukturou, ale celkově Akademie mládne. Problémy s odchodem mladých kolegů do zahraničí nicméně máme, to je třeba přiznat, a pokud jim nebudeme moci zajistit takové příjmy, aby mohli v klidu pracovat a přitom získat byt a založit rodinu, budou tyto problémy přetrvávat. Pan Krejčí chce vysvětlit, proč jsou v Akademii některé ústavy. To souvisí se samotnou

Past reklamy Zřejmě nejkomplikovanější složkou růstu spotřeby je gordický uzel reklamy a nezávislosti médií. I když víme, že obživa reklamou vede i média ke skrytému posluhování inzerentům a nadbíhání politickým autoritám a auditoriím, je to stále ještě – oproti cenzuře a diktátu komunismu – čistokrevná svoboda. Místy třeba zkorumpovaná nebo manipulovaná, ale nenahraditelná. Konec studené války umožnil, aby se politická pozornost dostala ke globálním environmentálním hrozbám. Kjótský protokol jako dílo „diplomatů“ z rozhodnutí politiků vypadal slibně, než narazil na konzervativní národní politiky ovlivňované průmyslovou a energetickou lobby a než jeho význam zastřel terorismus. Tento stav dosud trvá. Snad jen s tím rozdílem, že již víme, že část ropných tržeb generovaná našimi auty financuje teroristy, ale na omezení spotřeby jsme se nezmohli ani pod hrozbou al-Káidy. I u nás existují skeptici, kteří tvrdí, že nepřijde-li změna ve prospěch radikální šetrnosti vůči přírodě dobrovolně, nastoupí později pod tlakem dílčích kolapsů ekosystémů s ničivými následky pro řadu regionů. Přihlédnuto k dnešním dopadům globálního oteplování v některých teritoriích, klepou nám dílčí ekologické krize na dveře. A platí, že tuto realitu dnes vnímá většina obyvatel vyspělých zemí. Mezi existenční radosti ze spotřeby se vkrádá existenciální nejistota z předvídatelných ekologických důsledků v dohledné budoucnosti. Narůstá povědomí o souvislosti mezi individuálním životním stylem a globálními problémy. Bude právě existenciální strach motivem změny? Dramatické prognózy spíše předpokládají, že případné krize vyústí do konfliktů o přírodní zdroje a vodu, do masivnější migrace a kolapsu států, ale nikoli do změn životního stylu. Nadále nám totiž chybí pozitivní koncept změny i aktéři jejího uskutečnění. Souhrnně, a zdá se to i ze sociologických výzkumů, změna je sice asi možná, ale chybí její politika, která si vytkne spotřební či environmentální zdrženlivost jako program, jako nabídnutou politickou alternativu.

Česko: nejsou lidi Před deseti lety zahynul Josef Vavroušek, výrazný politik, který upřednostňoval změnu hodnot a uměřený – k přírodě šetrný – životní styl před spotřebou a luxusem, a částečně tak naplňoval naděje západoevropských intelektuálů, kteří od nás na počátku 90. let očekávali, že se dokážeme ubránit roztočení spirály spotřeby. Byli zklamáni. Udělali jsme opak, vedeni politiky transformace, pro které jsou i dnes průmyslové zóny významnější než investice do vzdělání, kultury a environmentální kvality života.

podstatou existence institucí typu Akademie. Je to prostě potřeba neuniverzitního výzkumu. Když se zeptáte některých našich úspěšných vědců, zhusta potvrdí, že by svých úspěchů nedosáhli, kdyby se nemohli na práci plně soustředit. Proto vedle vysokých škol, kde se přece jen hodně času věnuje výuce, byly zakládány instituce typu Akademie věd. Ale že by v Akademii existovaly dva ústavy pro jazyk český, jak uvádí pan Krejčí, prostě není pravda. Je to jeden malý ústav, jehož jedna část sídlí v Praze a druhá v Brně. Václav Pačes, předseda AV ČR

Proč vám vadí Kusturica? Pobouřil mě článek Dominiky Prejdové Zázrak ve stínu Miloševiče (Respekt č. 13/2005). Dvacet let svého života jsem totiž prožil právě ve zmiňované „titovské“ Jugoslávii. A mohu autorku ubezpečit, že ani já, ani nikdo z mé rodiny jsme se necítili manipulováni. Něco takového bylo v dynamicky se rozvíjejícím státě jen okrajovým jevem, kterého si Kusturica kriticky všímal a o němž mohl – na rozdíl od umělců v tehdejším Československu – svobodně točit filmy, na které mu kritizovaný režim finančně přispíval. Také se o Kusturicovi málo ví, že hluboko v horách západního Srbska vybudoval uměleckou vesnici, kde mají v krásném prostředí studovat a zdokonalovat se mladí umělci z celého světa. Rozhodovat o tom, kdo tuto možnost dostane, přitom nemají peníze ani národnost, ale jen talent. Aleksandr Popovič, Praha

Lavina, která Josefovi Vavrouškovi a jeho dceři vzala v Tatrách život, nás tak možná ochudila o korigující politickou alternativu, která nám v průběhu transformace fundamentálně chyběla. Dnes jsme už naštěstí podstatně dál a je patrné, že se česká společnost na celou věc dívá jinak. Projevuje se to jak v rostoucím počtu lokálních občanských sdružení, která se vkládají do vážných stavebních a průmyslových rozhodnutí, tak v podpoře nevládních ekologických organizací a jejich požadavků ze strany veřejnosti. Kvalita životního prostředí byla jedním z konstitutivních prvků, na kterých stála vyhraněná podpora vstupu do EU. Ekologie a ochrana přírody jsou jednou z oblastí, kde monopol politiků na ovládání veřejného života definitivně skončil. Možná se tedy transformační fascinace spotřebou vyčerpala i u zdejších elit, jak doufá Hana Librová, a třeba bychom hodnotu vzdělání, kultury a kvalitního životního prostředí dokázali posunout výše. Třeba bychom zvládli více postmoderních myšlenek i v zatuchlé a ideologicky fosilní české politice. To ovšem nevíme, dokud se o to někdo, nejspíše nový, nepokusí. Pro začátek bychom mohli vyzkoušet inzerát: Hledá se šarmantní český politik bez závazků, s inteligentní ekologickou vizí pro českou politiku 21. století. Zn. Přilba podmínkou. Ivan Gabal Autor je sociolog.

Žádost ministerstva vnitra V archivu ministerstva vnitra byly nalezeny dokumenty, ze kterých vyplývá, že v srpnu 1955 došlo v uranových dolech ke vzpouře (stávce?). Bohužel se však jedná pouze o izolované doklady – dva kádrové rozkazy. V jednom z nich tehdejší náměstek ministra vnitra Jindřich Kotal vyjadřuje nesouhlas s návrhem na povýšení a odměny příslušníků vedení Správy MV Jáchymov a namítá, že jejich prvořadou povinností bylo události předejít. V druhém je vysloveno poděkování příslušníkům brigády Vnitřní stráže, která se na likvidaci událostí podílela. Rádi bychom tehdejší událost osvětlili. Vzhledem k nedostatku archivních materiálů prosíme o pomoc pamětníky, kteří mohou své vzpomínky a svá vyjádření zaslat na adresu: Odbor archivní a spisové služby MV ČR, pošt. přihr. 21/ASU 170 34 Praha 7. Mgr. Jan Frolík, ředitel odboru

Co s obilím? Ztopit! K článku Miller, pěstuj pšenici (Respekt č. 16/2005) stojí za to dodat následující. Přebytky obilí, které stát draze odkupuje, by mohly při rozumné energetické politice snadno posloužit jako topivo pro tisíce domácností, zvláště na venkově. Pro představu: jen ze současného objemu přebytků lze vyprodukovat pět milionů megawatthodin energie, což je přibližně čtvrtina energie ročně vyrobené Temelínem. O tom, že nejde jen o fantazii, je možné se přesvědčit v již fungujících energeticky soběstačných obcích, které přešly na topení biomasou – v Česku jsou to například Žlutice na Karlovarsku či Dešná u Jindřichova Hradce. Úroda z jednoho hektaru obilí zabezpečí rodinný domek na celou topnou sezonu, a topení biomasou tak dokáže ušetřit konečnému spotřebiteli až polovinu nákladů na vytápění oproti jiným ušlechtilým palivům. V tuzemsku je přitom obilí, které patří mezi standardní ekologická paliva, permanentní přebytek. Pro spalování je navíc vhodné i znehodnocené obilí, jež už se pro potravinářské a krmné účely nedá použít. Pro sklizeň energetického obilí navíc není zapotřebí zvláštní technika a pro pěstitele není nutné nakupovat nové vybavení. Zemědělci tak mohou pěstovat obilí na potraviny nebo krmení a další část na palivo. Česko má navíc v tuto chvíli k dispozici okolo milionu hektarů ladem ležící orné půdy vhodné k pěstovaní obilí a další hektary nevyužitých luk pro sklizeň sena. Pokud by se využilo jen 50 procent tohoto rozsahu, získá se energie, kterou ročně vyrobí elektrárna typu Temelín.

Vladimír Verner, Červený Kostelec

Q

KULTURA

RESPEKT 19 V 9.–15. KVĚTEN 2005

21

Salgadova zpráva z konce epochy Brazilský fotograf přiváží do Čech svou slavnou kolekci Workers

Dvě tváře dřiny: Američtí hasiči krotí ropné vrty v Kuvajtu...

V

současnosti na planetě asi nežije slavnější fotodokumentarista než Brazilec Sebastião Salgado (61). Vlastně by nás to mohlo zaskočit: reportážní fotografie ušla za poslední půlstoletí formálně i obsahově pěkný kus cesty, její muž číslo jedna se ale pevně drží humanistického konceptu, který se zrodil už v časech druhé světové války. Fotografuje černobílé, esteticky vytříbené snímky a netají se ambicí léčit obrazem problémy světa. Pražská Leica Gallery na prvního máje otevřela netradičně v putovním vlaku výstavu jednoho ze stěžejních Salgadových cyklů Workers (Dělníci), jenž dává dobrou příležitost pochopit, proč to stále ještě funguje.

Ekonom mění plány Že se člověk s litevsko-židovsko-portugalsko-brazilskými kořeny už v útlém mládí stane světoběžníkem, není až takové překvapení, napínavější moment Salgadova příběhu přichází až o něco později, když je Sebastiãovi téměř třicet. V roce 1973 se tehdy úspěšný mezinárodní ekonom poprvé podíval na svět hledáčkem fotoaparátu, kariéru i existenční jistoty hodil za hlavu a začal od nuly jako fotoreportér. Kromě rozhodnosti mu evidentně nechyběl ani talent: už po roce praxe se samouk

FOTO SEBASTIÃO SALGADO

Salgado stává reportérem agentury Sygma, o pět let později členem elitního klubu Magnum Photos, jehož čekací lhůty bývají výrazně delší. Ostrá životní zatáčka působí romanticky, skrývá však i méně nápadnou, ale o to důležitější rovinu. Sebastião Salgado nevstupoval do fotografie jako mladík oslněný Robertem Capou, ale coby světaznalý ekonom, jenž se stejně suverénně pohyboval na brazilském venkově, afrických kávových plantážích i v londýnském sídle Světové banky. Právě tuhle erudici dává krom jiného do vínku svým fotografickým esejům. Jsou od počátku svrchovaně vizuální, ale v pozadí vnímáme zřetelně zformulované společenské téma. S přibývající zkušeností jako by si bral čím dál větší sousta: v prvním cyklu dokumentuje život vesničanů a indiánů Jižní Ameriky, pak hladomor v Africe a postupně zaostřuje na tak globální trendy, jako konec éry manuální práce nebo celosvětovou migraci. Rozsahem i geografickým záběrem velkolepé fotoeseje vznikají mnoho let a výsledný efekt mají ještě v paměti všichni, kdo před třemi lety viděli v Praze výstavu Exodus na téma migrace. Výpovědní hodnota fotografií a textů se blíží sociologické studii, každý jednotlivý střípek ze Salgadových cest by přitom vydal na samostatnou reportáž, ne-li knihu. Dohromady se pak skláda-

Evropský film zachrání přistěhovalci

...a indické ženy stavějí zavlažovací kanál.

FOTO SEBASTIÃO SALGADO

jí v doslova gigantický příliv informací a emocí, které dokážou spolehlivě otřást i otrlým západním publikem.

Nihilismus nehledejte Námět chronologicky staršího cyklu Workers z let 1986–1992, který máme možnost vidět v těchto dnech u nás, není tak katastrofický: Salgado si dal za cíl zachytit svět dělníků dřív, než je nahradí stroje. Nehraje tu velkou roli, v které části světa se nacházíme, jestli na Kubě při balení doutníků, v ukrajinských ocelárnách nebo při stavbě eurotunelu pod kanálem La Manche. Lidská práce je něčím, co přesahuje konkrétní politický režim, jen někde má mnohem drastičtější podobu. Třeba v brazilských zlatých dolech Serra Pelada, kde desetitisíce polonahých mužů pokrytých bahnem šplhají po žebřících s těžkým nákladem rudy, nebo v kráteru indonéské sopky, odkud místní vesničani přiotráveni jedovatými výpary vynášejí místní síru. Salgado byl mnohokrát svědkem námahy a utrpení, viděl stejné chvíle, jaké v podání mnoha jiných fotografů vyvolávají u publika odpor a nařčení z nedostatku piety. Cyklus Workers dobře ukazuje, v čem je tenhle Brazilec jiný, čím si získal tak širokou přijatelnost a popularitu. Salgado

se Sibelinými příbuznými, to vše postupně radikálně změní podstatu jejich soužití. Pragmatický důvod sňatku ustupuje, oba se totiž do sebe fatálně zamilují. Stihli už však udělat mnoho zdánlivě nepodstatných chyb, které příběh nasměrují k neodvratné tragédii…

Jak dohnat Asii

Cenami ověnčený snímek Proti zdi vstoupil do českých kin prakticky bez povšimnutí. Pro evropskou kinematografii přitom znamená velký příslib. Film německého režiséra tureckého původu Fatiha Akina loni v březnu zazářil na filmovém festivalu v Berlíně a dostal hlavní cenu, letos v březnu jej pak Evropská filmová akademie vyhlásila nejlepším dílem loňské sezóny. K nám se Proti zdi dostává až na konci letošního dubna a v současnosti se hraje ve dvou pražských multikinech pro pár diváků. Těžko si představit pádnější důkaz toho, že česká filmová distribuce pomalu rezignuje na světové dění. V tomhle případě je to opravdu škoda.

Dvojice na zvláštním oddělení Filmy Fatiha Akina přitom u nás nejsou neznámé. Kompletní retrospektivu měl loni na Febiofestu a jeho snímek V červenci se dočkal i distribuce do českých kin. Proti zdi na rozdíl od Akinových předchozích filmů není komedií a klade si za cíl více vypovídat o současné situaci turecké menši-

ny v Německu. Především se ale jedná o milostný příběh, který svede dohromady dva rozervané tápající hrdiny. Cahit, stárnoucí punker a zahořklý vdovec, pracuje jako sběrač odpadků v jednom hamburském klubu. V krátkých záběrech sledujeme jeho zdevastované tělo, téměř neschopné normálního pohybu. Cahit sbírá odpadky, pak sedí v klubu, pije a nakonec si vyjede autem, aby se v plné rychlosti rozjel proti zdi. V psychiatrické léčebně na zvláštním oddělení pro sebevrahy se setkává se Sibel, mladou tureckou dívkou, která se pokouší jakkoli uniknout ze světa své rigorózní rodiny. Svatba s Turkem se zdá být optimálním řešením. Sibel ovšem hned na začátku Cahitovi vysvětlí pravé důvody – chce hlavně začít žít, začít cítit své tělo, být alespoň trochu nezávislá. Takže si hned o svatební noci najde prvního milence. Kolotoč vášní, Cahitova neschopnost srovnat se se smrtí své první ženy, šílené schůzky

Na filmu je mimořádně sympatická razance, s jakou režisér vstoupil do světa přistěhovalců, jenž trvale zůstává mimo hledáček západoevropských médií a na plátně se většinou objevuje v idealizované podobě. Proti zdi je ostatně jedno z prvních mimořádně úspěšných děl natočených režisérem s mimoevropskými kořeny. Ve filmu se neobjeví konzistentní, eticky korektní pohled na život turecké menšiny, případně na rozpory mezi liberálními a konzervativními muslimy. Toto prostředí tvoří jen samozřejmý rámec pro vyprávění příběhu osudové lásky, plného agresivní sebedestrukce, neschopnosti odlepit se ode dna společnosti a odpoutat se od tísnivých vazeb k rodné komunitě. Skoro to připomene nástup nových vln po celé Evropě na začátku šedesátých let. I tady se bortí mýty o uhlazených hrdinech s nějakým tím problémem, jaké vídáme třeba i v českém filmu. Cahit a Sibel jsou naprosto živoucí postavy, které kamera sleduje v jejich přirozeném, pro Západoevropana možná až příliš špinavém světě. Ve filmu hrají neokoukaní herci, jejichž kreace není závislá na typu herecké školy, kterou prošli, ale hlavně na jejich fyziognomii. Představitelka Sibel (Sibel Kikelli) ve filmu debutuje, pokud tedy do její filmografie nezapočítáme několik pornofilmů, což způsobi-

se k lidem před kamerou staví velmi decentně a za každých okolností jim ponechává důstojnost. Používá-li se někdy pro fotografický záznam zbytečně květnaté slovo „zvěčnit“, jako charakteristika Salgadovy snahy platí bez nadsázky. Z příběhu, který vidí, se fotograf snaží vytvořit obrazovou ikonu, symbol, jenž aspiruje na obecnější přesah. Zároveň tu ale není kvůli svým uměleckým ambicím, nehledá formálně nový pohled na věc – pořád má na paměti výhradně lidi před sebou, je to jejich život, který má být zaznamenán. Estetika musí jen sloužit. Prohlédneme-li si Salgadovy snímky pohromadě, cítíme v nich jasnou intenci a světonázor. Nenajdeme tu nihilismus, Salgado fotí svět jako nikdy nekončící zápas, v němž se neztrácí naděje, protože smysl věcí je někde mimo nás. Hasiči možná ropu tryskající ze zničeného vrtu nezastaví, ale jsou – stejně jako divák, který se na ně dívá – součástí širšího příběhu, na jehož konci tušíme světlo. V kombinaci s dramatickou oblohou, přeostřováním z detailů lidských očí až na nekonečné davy a přiznaným patosem působí Salgadovy snímky občas jako ilustrace k Bibli. Lepšího ilustrátora s fotoaparátem zatím nemáme. Petr Třešňák

Q

lo krátce po uvedení filmu Proti zdi v Německu skandál. Burol Ünell (Cahit) dosud působil spíše jako televizní herec. Režisér veškerou pozornost soustředí na ústřední linii tragického vztahu. Své hrdiny často zabírá ve velkých detailech, vše ostatní je upozaděné – vedlejší postavy i třeba filmová hudba. Na pár vteřin se v klubu mihne Maceo Parker, Cahit s rozřezanýma rukama tančí v euforii s Fanfare Cioacarlia, zazní turecká lidovka o lásce, zpívaná na břehu Bosporského průlivu v Istanbulu. To vše dodává filmu určitou syrovost, spontaneitu, které je v kašírovaných dramatech Akinových vrstevníků nedostatek. Důvodem samozřejmě není barva pleti nebo odlišná kultura, ale spíše režisérova odvaha točit filmy o současnosti, nezájem o vyrovnávání se filmařským vzorům. Akin nepotřebuje být za každou cenu originální, vypráví velmi konvenčními prostředky. Jeho film ovšem ani na minutu neztrácí místy až akční tempo, střídá komičtější a naturalistické scény, udržuje diváka permanentně ve střehu a nezahlcuje ho zbytečnými emocemi. Nový pohled na současnou Evropu, který kromě Akina reprezentují i filmy dalších režisérů s neevropskými kořeny, začíná být – alespoň na půdě filmových festivalů – mimořádně úspěšný. Pro evropský film by to mohl být velmi výrazný impulz, který mu pomůže srovnat krok s tematicky dravějšími a syrovými filmy z Asie a Jižní Ameriky. Vrací také do hry trochu skomírající německou kinematografii, která si po dlouhé době mohla připsat výrazný úspěch. Přemysl Martinek Autor studuje filmovou vědu na FF MU.

Q

22

KULTURA

9.–15. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 19

Faulkner má konečně začátek První román jižanského cyklu vyšel česky

Č

eští čtenáři Williama Faulknera se nad jeho knihami mohli občas cítit zmateni: některé postavy jeho vrcholných děl jako by přicházely odnikud, bez hlubšího pozadí a charakteristiky. Důvod? V češtině nikdy nevyšel první román Faulknerovy jižanské ságy, který čtenáře uvádí do prostředí a z nějž pak některé postavy volně přecházejí do dalších knih. Tento dluh americké literatuře byl splacen právě teď.

Pradědečkův věhlas Kniha nazvaná Prapory v prachu vznikla poté, co se William Faulkner rozhodl řídit radou zkušenějšího spisovatele Sherwooda Andersona: oproti dřívějším nepříliš zdařilým básnickým pokusům se soustředil na prózu, vyvíjel vlastní vypravěčský styl a jako materiál použil svůj region. Napsal tak první z patnácti románů a několika desítek povídek, které umístil do yoknapatawphského kraje a města Jefferson – jako předloha mu posloužil mississippský okres Lafayette a tamní Oxford, v němž strávil převážnou většinu života. Právě v Praporech v prachu se tedy poprvé seznamujeme s rodinnými klany Sartorisů a Snopesů, jež reprezentují vymírající aristokraty a nastupující dravé materialisty. Abychom však správně porozuměli jejich rolím, musíme se napřed poohlédnout za předky a kariérou samotného autora. William Faulkner se narodil roku 1897 v rodině, jejíž věhlas výrazně ustupoval. Zatímco jeho pradědeček byl lokální legendou (jako plukovník bojoval v občanské válce a i po drtivé porážce Jihu se dokázal stát nejen právníkem a finančníkem, ale také stavitelem železnice, spisovatelem a politikem), dědeček převzal pouze část rodinného podniku a otec si z mýtu jižanského gentlemana uchoval už výhradně vášeň k lovu, pití a vyprávění příběhů. Jeho syn William byl pak dlouho považován za černou ovci rodiny, která nedostudovala a není schopna udržet si žádnou pořádnou práci. Dostát očekáváním vskutku nebylo snadné – asi i proto se roku 1919 vrací Faulkner z Kanady do Oxfordu a předstírá kulhání, což úspěšně vydává za zranění z 1. světové války, třebaže evropský konflikt skončil dřív, než do něj stačil jako letec aktivně zasáhnout. I z onoho stručného výčtu jasně vyplývá, že Sartorisové jsou do značné míry vymodelováni podle Faulknerů. Fascinaci rodinnou historií dal ostatně průchod i ve skutečném životě, když se po svatbě pustil do rekonstrukce polorozpadlého jižanského sídla Rowan Oak, které si vyvolil za svůj domov. Právě tady, v relativní izolaci vytvořil ve 30. a 40. letech svá mistrovská díla. Cestoval jen z nutnosti – do New Yorku za literárními agenty nebo do Hollywoodu, kde se živil psaním scénářů.

Staré hodnoty mizí, ale Faulkner ví, že stejně za moc nestály.

Jako první pochopila velikost Williama Faulknera Francie, mimo jiné též zásluhou Jeana-Paula Sartra a jeho esejů o čase. Zřetelný faulknerovský vliv na autory tzv. nového románu je tam viditelný dodnes. Ve Spojených státech uvedla autora do širšího povědomí antologie jeho děl z roku 1946, slávu mu ovšem přineslo až udělení Nobelovy ceny o tři roky později. Ze samoty na veřejnost se spisovatel odhodlal až ke konci života, kdy často

Residents hrají šimpanzům Americká kapela The Residents patří k nejpodivuhodnějším zjevům současného showbyznysu. Nové album to potvrzuje. Snad každý zná ty výstřední masky ve tvaru obrovských očních bulv, v nichž se hudebníci rádi fotografují. Už méně je známo, kdo se za nimi vlastně skrývá. Tajuplná kapela již třiatřicet let úspěšně tutlá identitu svých klíčových členů. Pohlaví, národnost ani věk hudebníků nejsou podle její filozofie důležité, protože by nás rušily při vnímání samotného díla. Poslední projekt s názvem Animal Lover (Milovník zvířat), který se na pultech hudebních obchodů objevil letos na jaře, samozřejmě není výjimkou: na obalu jsou čtyři hudebníci vyobrazeni sice v rouše Adamově, místo hlav však mají jakési podivné kamení.

Jeden experiment za druhým Bez znalosti kontextu a historie The Residents se do nové nahrávky proniká dost špatně. Už na pohled působí bizarně a nezvykle temně. Její obsah navíc na obalu desky hlídá obrovský

plastický pavouk křižák, který leze po nahých pózujících tělech a odstrašuje případné náhodné zájemce. To je koneckonců u kultu docela normální: nezasvěcence je potřeba odradit. Další fanoušky kapela už stejně nepotřebuje. Doby, kdy se jejich desek prodalo za rok jen čtyřicet, jsou dávno pryč, nyní jdou na odbyt po statisících. K tomuto úspěchu ovšem vedla dosti trnitá cesta. Čtyři teenageři z amerického Jihu se seznámili na střední škole v polovině 60. let. Kapelu založili začátkem následující dekády. Nejdřív hráli skladby svých oblíbenců (Beatles, James Brown, Bo Diddley), ale čím dál víc je fascinovala nahrávací technika. Na magnetofonech tak dlouho prznili a předělávali své vzory, až se z toho zrodila úplně jiná hudba. Rozervanější, syrovější a podle dochovaných vzorků také mnohem zajímavější. Na své práci si kapela od začátku zakládala a první výrobky poslala nejen do velkých vydavatelství, ale také napří-

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

a rád diskutoval s americkými studenty. Zemřel ve věku 65 let na srdeční záchvat, částečně způsobený přemírou alkoholu.

nicméně zároveň v sobě obsahují dimenzi mytologickou – zatímco Sartorisové jednají tradičně, vyznávají etiku a odpovědnost, Snopesové jsou z jejich (a také Faulknerova) hlediska amorální, neboť jednají výlučně ve vlastním zájmu a zosobňují materialismus. Pokoušet se sumarizovat děj Praporů v prachu by nedávalo valného smyslu už proto, že akce jako taková není u Faulknera nikdy důležitá. Pozornost si zaslouží spíše filozofické koncepty, rozkrytí často ne právě průhledných motivů chování jednotlivých protagonistů,a v neposlední řadě též jazyk sahající od silného dialektu až po básnické metafory. Hlavním Faulknerovým tématem je dezintegrace a rozpad tradičního jižanského života. Armáda Severu předznamenává nástup moderního života s nedostatkem hodnot, světa, který je založen na úspěchu, individualismu a moci. Řečeno slovy jiného významného jižanského spisovatele Roberta Penna Warrena, lidé žijící v jižanské komunitě se definovali jistými ideály, třebaže zmatenými, pomýlenými a od základů nespravedlivými; ve světě vyznávajícím peníze a dravost však již ani samotný pojem čest nemá smysl. Člověk se postupně stává obětí mechanizované společnosti, což si po svém návratu z 1. světové války stále více uvědomuje i mladý Bayard Sartoris, jenž v podvědomé touze po sebedestrukci jezdí pořád zběsileji v novém automobilu. Jeho otec, starý Bayard, naopak „jako výraz svého podráždění průmyslovým pokrokem“ ponechal na budově banky sloup k uvazování koní. Překotný vývoj nicméně zastavit nemůže – jeden bezohledný Snopes již v jeho peněžním ústavu pracuje a dalších se do města tlačí hned celá řada. To vše pak komentuje „tichým hlasem, hrdým a nehybným jako prapory v prachu“ pravá jižanská dáma teta Jenny. Jedním dechem však nutno dodat, že Faulkner si starý pořádek rozhodně neidealizuje – jelikož nebyl vybudován na spravedlnosti, byl od počátku prokletý. A třebaže se v Praporech v prachu nesetkáváme s hrdiny velikosti moudré a obětavé černošské služky Dilsey z Hluku a vřavy či tragického Joea ze Světla v srpnu, jejž v důsledku nejasného původu nepřijímá bílý ani černý svět, Faulknerovy výrazně protirasistické postoje tu v mnohém předjímá vánoční scéna v černošské chatrči, kdy „lidstvo na jediný den zapomnělo na chtíč, zbabělost a lakotu“ a alespoň v onom skrovném příbytku i na rozdílnou barvu kůže přítomných. Hana Ulmanová Autorka je amerikanistka působící na FF UK.

Q

Kůň u banky Téměř všichni Faulknerovi hrdinové jsou proto realistické a uvěřitelné postavy historie a přítomnosti amerického Jihu tak, jak je sám poznal,

William Faulkner: Prapory v prachu. Přeložil Miroslav Košťál. Mladá fronta, Praha 2005.

klad Franku Zappovi nebo prezidentu Nixonovi. Nikdo se samozřejmě neozval. Z Warner Bros. přišel balíček zpět, ale protože kapela ke zpáteční adrese neuvedla žádné jméno, byl adresován prostě Residents (obyvatelům). A tak vznikli The Residents. Skupina se přesunula do San Franciska (kde sídlí dodnes) a začala tvrdě pracovat. Každý rok vydala alespoň jednu provokativní desku. Zmiňme orgiastické album Third Reich & Roll (1976), jehož hudební video se dodnes promítá jako průkopnický čin v newyorském Muzeu moderního umění, projekt Eskimo (1979), který je založen na hudbě a mýtech Inuitů, a také následné The Commercial Album, které se skládá ze čtyřiceti minutových skladeb. Kapela těmto náročným konceptuálním kouskům koupila reklamní čas v místním nejposlouchanějším rádiu Top 40. Mezi diskohity se tak rázem ocitlo něco úplně jiného, podivně zkresleného a parodického. Odborníci se dodnes nemohou shodnout, zda šlo o reklamu nebo umění.

Na nejčerstvější tvorbě The Residents se projevuje trauma jménem 11. září. Ne že by jejich dřívější projekty nebyly pochmurné nebo sociálněkritické, ale někdejší hravost dnes ustupuje temnotě mnohem víc. Mottem Milovníka zvířat se zdá verš z dvanácté skladby Elmer’s Song, kde se hlavní hrdina, jakýsi guru a vůdce sekty, svěřuje ochočenému šimpanzovi: „Láska je jako hudební skříňka s kameny a můj kámen je hluchý.“ O kousek dál guru dodává: „Bůh mi ve snu řekl, bílí lidé by měli zůstat raději v posteli.“ Témata většiny z celkem patnácti skladeb srovnávají přístup zvířat a lidí. Albem prosvítá skepticismus k lidem. Jsou krvelačnější, surovější, hloupější. Jejich životy jsou prázdné nebo naplněné nesmysly. Skladba Two Lips (slovní hříčka znamená tulipány) vypráví příběh obchodníka z pohledu mravence. Oba pilně pracují, ale obchodník nakonec prodá všechno včetně své ženy a dětí, aby si mohl koupit tulipány, které mají sousedi. „Budeme nakupovat, nebo chcípneme,“ říká poslední verš písně. Zajímavější než morbidní a místy trochu moralizující texty je samotná hudba. O Residents se již delší dobu ví, že se zajímají podobně jako kdysi Debussy o kulturu Jávy a přilehlých ostrovů. Hudba je tedy postavená na zvuku javanského gamelanu – systému různých gongů, xylofonů a metalofonů. K tomu je tu a tam velmi vkusně přimíchána elegická trubka a zpěv. Celé to sice někdy chytá sentimentální atmosféru, ale z té nás zavčas vyvedou znepokojivé disonance nesené většinou západní kytarou. To abychom při zvonění gongů příliš nesnili a nezapomínali na drsné poselství.

Bílí zůstanou v posteli Residenti pokračovali velkými projekty. První Mark Of The Mole (Stopa krtka) nesl až megalomanské rysy. Byla to v podstatě opera o dvou vymyšlených primitivních kulturách, které se téměř vyvraždí. Kapela, jejíž výbavu již tvořily různé emulátory a syntetizéry, se vydala na velkolepou šňůru se zpěváky a tanečníky, ale ohlas publika nebyl až tak vřelý, a Residents skoro prodělali kalhoty. Proto dál omezili koncertování a zaměřili se spíše na práci ve svém studiu.

Jaroslav Pašmik

Q

SCÉNA

RESPEKT 19 V 9.–15. KVĚTEN 2005

KNIHY

V autobiografické novele Big Sur vypráví Jack Kerouac o létě v roce 1960, které prožil v půjčené chatě na pobřeží Pacifiku. Je mu osmatřicet, před třemi lety se proslavil románem Na cestě a pro publikum se stal věrozvěstem nového životního stylu, v němž je tím hlavním svoboda, erotická nevázanost a pijácké extáze. Sám se však propadá do nejistot a pocitů marnosti. V přírodě se chce o samotě usebrat, důkladně vystřízlivět a najít způsob, jak se vyrovnat s nadcházejícím zralým věkem i literárním úspěchem. Jenže to dlouho nevydrží a pozve k sobě divokou partu známých ze San Franciska, s nimiž pokračuje v celoživotním mejdanu. V přirozeně básnickém textu splývají obrazy přírodních živlů s živelnými hnutími mysli, zatímco děj působí až přízračně banálně. V autorově díle znamená Big Sur přelom: ústup od hýřivé energie předchozích knih k temnějším náladám, v nichž už lze tušit předzvěst předčasné smrti. K příčinám nedůvěry, s jakou na Československo od počátku pohlíželi jeho středoevropští sousedé, patřily zvláštní sympatie, které si Češi během 19. století vypěstovali k Rusku. Poláci i Maďaři měli s obřím impériem spíš odstrašující zkušenosti a Rakušané i Němci patřili k jeho tradičním soupeřům. Historik Vratislav Doubek (nar. 1965), jenž přednáší v Ústavu politologie FF UK a spolupracuje s Masarykovým ústavem AV ČR, zkoumá v knize Česká politika a Rusko (1848–1914) z nakladatelství Academia, jak s obrazem Ruska zacházely ve zmíněném období české politické elity a co tím sledovaly. Rusofilstvím, jež se ve světle pozdějších zkušeností může jevit až nepříčetně idealisticky, se podle autora vyznačoval zejména střední stav. Líčení nevychází ani tak z oficiálních prohlášení, jako z názorového vývoje jednotlivých osobností od Havlíčka přes Palackého, Friče, Riegera a Grégra až po Kramáře, Klofáče, Preisse a pochopitelně Masaryka, který byl ovšem ve vztahu k Rusku mnohem rezervovanější.

VÝSTAVY

HUDBA

KULTURNÍ TIP

Až do poloviny července probíhá v Národním technickém muzeu výstava švýcarského výtvarníka H. R. Gigera Mimo dobro. Autor bývá charakterizován jako surrealista, tradiční arzenál výtvarných prostředků surrealismu však rozšířil směrem k moderním technologiím. Základem Gigerovy tvorby jsou umělé bytosti zvané biomechanoidi. Tvorové přeživší atomovou válku, jejichž tělo tvoří napůl ještě lidské tkáně, především však mechanické a hydraulické prvky, jež jim propůjčují děsivou funkčnost. Giger dopřává svým postavám hojnost sexu, i ten má ovšem napůl okultní, napůl zmechanizovanou povahu. Švýcarský umělec je mimo jiné autorem slavné filmové postavy Vetřelce, za niž po realizaci snímku Ridleyho Scotta dostal Oskara. Pražská výstava je zatím nejrozsáhlejší Gigerovou retrospektivou. Už druhým rokem má známý německý festival umění a nových technologií Transmediale svou tuzemskou obdobu. Letošní Entermultimediale (9.–12. 5.) symbolicky vytýčí laserový trojúhelník, který v zahajovací pondělí spojí žižkovský televizní vysílač, památník na Vítkově a Staroměstskou radnici. Festival představí celkem 74 uměleckých projektů z 25 zemí. Vysílač poskytne útočiště těm, kteří se vztahují k fenoménu počítačových her, v Paláci Akropolis se budou konat každý večer koncerty elektronické hudby a ve Francouzském institutu na diváka čekají projekce filmů na hranici vědy, techniky a tvorby (na snímku film Tima Macmillana Ferment) i mezinárodní konference na téma vztahu biotechnologií či genetiky k umění. Památník na Vítkově bude patřit instalacím a performancím všeho druhu. Podrobný program najdou diváci na adrese www. entermultimediale.cz. – PT –

– VŠ –

23

Alan Clements, který tento týden navštíví Prahu, má za sebou vskutku rozmanitou kariéru. Coby jeden z prvních Američanů vůbec strávil v 70. a 80. letech téměř deset let v barmských klášterech jako buddhistický mnich, meditoval až 20 hodin denně a mlčky poznával sebe sama. Na příkaz diktátorů musel zemi opustit. Po návratu

Nekorektní buddhista míří do Prahy

Při doprovodných programech na loňském ročníku filmové školy v Uherském Hradišti došlo k zajímavému setkání hudebníka Vladimíra Václavka s čínskou zpěvačkou Feng-Jün Song. Napůl improvizovaný koncert spojený se čtením starých eskymáckých pohádek a různých taoistických textů měl velký úspěch a umělci se rozhodli ve spolupráci pokračovat. Tento týden v úterý projekt rozvinou znovu, a sice před publikem v pražském Divadle Archa. Málokterý místní festival se může zaštítit takovou tradicí jako Pražské jaro. Na jeho dosavadních ročnících se dá velmi dobře číst kromě uměleckých trendů také atmosféra doby. Letošní jubilejní šedesátý ročník, jenž začíná tento čtvrtek, je příležitostí k jisté rekapitulaci. Podíváme-li se na program ze zahajovacích poválečných let, dýchne na nás kromě euforie také určitá stísněnost z rozdělení světa a zdůrazňování „spřátelených umělců“. Jako oblažující čerstvost se dá naopak vnímat prostor věnovaný tehdy aktuální hudbě a převažující účast mladých českých skladatelů, které později nahradili sovětští klasici a režimní šíbři. Nemůže snad být většího kontrastu než program letošního festivalu, jehož vrcholy představují London Symphony Orchestra, Prsten Nibelungův Richarda Wagnera nebo koncert Herbie Hancocka. Mladí čeští skladatelé se sem bohužel nedostali vůbec.

se věnoval nejen výuce meditačních technik, ale část devadesátých let prožil jako novinář ve válečné Jugoslávii. Stal se aktivistou za lidská práva, se svou přítelkyní, laureátkou Nobelovy ceny míru a dnes vězněnou barmskou disidentkou Su Ťij, napsal v polovině 90. let uznávanou knihu Hlas naděje. Spojení aktivismu s tvorbou jej přivedlo až k divadelní hře s názvem Spirituell Inkorrekt: Existenční komedie, kterou Clements představí v sobotu 14. 5. v pražském Divadle Na zábradlí. Hra (věnovaná právě Su Ťij) je vlastně autorovou one-man-show, monologem, v němž se uvažování o spiritualitě dnešní doby mísí s humorem, politickou agitací a satirou. Sám formu hry popisuje jako „nový žánr duchovní zábavy“. Nutno podotknout, že v politickém slova smyslu Clementsova kritičnost zdaleka nekončí u barmských diktátorů a pravicověji orientovaní diváci se musí připravit na nejhorší. Válku proti teroru považuje autor za „maskovaný křesťansko-židovský džihád proti islámu“, vedený mocenskými nároky, a předem upozorňuje, že nevěří snaze vynutit si demokracii přiložením pistole na spánek. Ne nadarmo mu tedy média vymýšlejí charakteristiky jako „spojení Michaela Moorea a Krishnamurtiho“ nebo „směsice buddhistického mnicha a Noama Chomskyho“. Alan Clements ale slibuje, že v jeho nekorektní show se divák nakonec dočká hluboké existenciální katarze. Přesvědčíme se v sobotu, takhle pestrou vizitkou se každopádně každý pochlubit nemůže. – PT –

– JP –

MIMOCHODEM CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Na rozdíl od vznešenějších duchů neopovrhuji soutěží Česko hledá SuperStar víc než jinými pořady postavenými na gladiátorském principu. Když pod jejím logem občas zahlédnu úryvek z věčného seriálu, v němž se mladí a krásní lidé vždy znovu pouštějí do

Nezvaní Rusové ovládli Paříž

Branka do pohádky Hlavním hostem letošního 25. ročníku pařížského knižního veletrhu Salon du livre, který se koná vždy na jaře a těší se značné popularitě, bylo Rusko, respektive ruská literatura. Na výstavišti v Porte de Versailles vytvořil divadelní výtvarník Pavel Kaplevič dost nevzhledný březový háj se jmény spisovatelů na kmenech papírových stromků, ruské úřady sem vyslaly delegaci 40 autorů různého zaměření. Šlo o celkem srozumitelnou a nekonfliktní sestavu. Přijeli čítankoví klasici jako Vasilij Aksjonov nebo Andrej Vozněsenskij, autoři masového čtiva, které se prodává po statisících kusů (Alexandra Marinina, Leonid Juzefovič), představitelé někdejšího undergroundu (Dmitrij Prigov, Vladimir Sorokin), několik prozaiků, pro jejichž dílo je určující vztah mezi židovskou a ruskou kulturou (Assar Eppel, Leonid Giršovič), a další spisovatelé, kteří disponují mezinárodním renomé (Jurij Mamlejev, Ljudmila Ulickaja, Mark Charitonov a další). Čestné pozvání nakladatelství Fayard nemohl ze zdravotních důvodů přijmout Solženicyn a nepřijel ani král ruského bestselleru Boris Akunin. Vynikla ovšem přítomnost některých nezvaných hostů. Ruské úřady podle deníku Le Monde protestovaly proti účasti Andreje Kurkova, rusky píšícího ukrajinského scenáristy a spisovatele. Kurkovovy romány vyšly ve 22 jazycích, letos byl členem poroty filmového festivalu Berlinale, píše recenze pro Guardian, a obzvlášť se proslavil romány Piknik na ledu a Poslední prezidentova láska, v němž předpověděl pokus o otravu ukrajinského prezidenta a zkarikoval snahu kremelských lídrů ovládat Ukrajinu. Kurkova samozřejmě nepozvali ani na setkání s Vladimirem Putinem, který v době veletrhu jednal v Paříži s Jacquesem Chiracquem. Nebyl sám, kdo na oficiální schůzce prezidenta s mistry pera chyběl. Ignorovali ji také

Spisovatel Andrej Kurkov leží Putinovi v žaludku.

spisovatelé, kteří nesouhlasí s Putinovou politikou. Naopak třeba Viktor Jerofejev se nechal s pánem Kremlu úslužně fotografovat. Kurkova nechtěli Rusové, ale jeho přítomnost nevzbuzuje pochybnosti: stojí za ním francouzští nakladatelé, má tu mnoho čtenářů. Odlišný je případ skupiny literátů a ideologů sdružených kolem týdeníku Litěraturnaja gazeta, kteří přijeli bez pozvání a na vlastní útraty. Ani jména jejich nejvýznačnějších osobností (Pjotr Aleškin, Igor Ťuleněv aj.) téměř nikdo nezná a ten, kdo něco z jejich „nové vlny realismu“ četl, vyjadřuje se většinou s opovržením o patriotické didaktičnosti pisatelů. Umanutí grafomani se spasitelskými fantaziemi patří neodmyslitelně k literárnímu procesu. Případ 17 vlasteneckých neorealistů z Ruska (říkají si Skupina 17) je však přece jen v několika ohledech zvláštní. Sdružují se kolem týdeníku, který v minulosti platil za barometr liberalismu, dnes propaguje národní duchovnost šovinistického

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

zaměření. Trochu nečekaně jsou tito velkoruští hlasatelé pravdy v opozici vůči Putinovi, je pro ně příliš prozápadní liberál, a hlavně – neposkytuje jim uznání. Aktivisté se tváří jako tvůrci národního programu s podporou „lidu“, ačkoli za nimi nestojí žádné instituce ani politické síly a své osvětové artefakty vydávají téměř bez povšimnutí. O moc ovšem usilují intenzivně, což na své prezentaci v Paříži doložili agresivním vystoupením, při němž spílali zrůdným odpadlíkům a horovali pro tvrdý nástup výchovných děl propagujících čisté hodnoty. Jejich nenávistné útoky vzbuzují smích, ale i strach, obzvlášť v souvislosti s dějinnými analogiemi. Dnes jde ale o prázdné žvanění frustrovaných aparátčíků zbavených aparátu. Podle toho by se k nim mělo přistupovat, s vírou, že se tak znemožní jejich návrat k moci. Tomáš Glanc Autor je rusista.

Q

boje o vysněné místo na slunci, připomenu si toporně secvičené estrády vyhaslých profesionálů, jakými televize krmí masy diváků obvykle. Tohle je aspoň opravdové. A co se týče mravní úrovně, hledání „největšího Čecha“ je v jistém smyslu ještě pochybnější: částečně zavání nekrofilií, částečně hanobením nebožtíků, kteří nedostanou hlasy. Adepti SuperStar – na rozdíl od Zikmunda Lucemburského, Ferdinanda Dobrotivého, Karla Kramáře a dalších zneuznaných velikánů zdejších dějin – se do soutěže přihlásili dobrovolně, jsou živí a mohou se bránit. Samozřejmě tuším, jak lstivě si televize s opravdovostí pohrává. I proto mne pobavilo, když jsem se v bulvárním tisku dočetl, že režisér Troška hodlá přeborníky této pěvecké reality show obsadit do své nejnovější filmové báchorky, zpěvačka bude hrát princeznu, zpěvák chasníka. Hle, skutečný příběh, jenž v přímém přenosu plynule přerůstá v bájesloví! Na začátku jsme viděli dvě ztrémovaná děcka před porotou, ale než se rok s rokem sejde, budou z nich pohádkové bytosti. Gladiátorským principem se koneckonců řídí i svobodné volby, základní pilíř demokracie. Také při nich se hlavní arénou stává obrazovka. Spatříme ztrémovaného úředníčka, ale než se rok s rokem sejde, je z něj sebevědomý premiér. Být režisérem Troškou, asi se vážně zamyslím, zda občas nevyužít i známé figury politické reality show. Takový Zeman by přece byl skvělý černokněžník. A Grossovi by se jistě lépe odcházelo z funkce, kdyby na něj někde čekali maskéři a klapka. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

Uplynulo šedesát let od konce války. Odstoupil šéf Českých drah Petr Kousal. Noviny informovaly, že Tony Blair vyhrál potřetí za sebou parlamentní volby ve Velké Británii. Sportovní areál Kraví hora v Brně získal hlavní cenu Grand Prix Obce architektů 2005. Na hraničním přechodu Bohumín-Chaloupky zadrželi policisté poštovní balík, protože vyzařoval radioaktivitu, ale nakonec se ukázalo, že obsahuje jen několik přírodních minerálů. Ono takzvané vyhořelé palivo můžeme bezpečně ukládat do země. Po třech stech tisících letech se jeho radioaktivita sníží na přípustnou úroveň a pak se s ním může nakládat jako s dnešním popílkem, komunálním odpadem a spoustou jiných produktů moderní civilizace – za tento výrok získal vedoucí druhého bloku Jaderné elektrárny Temelín Václav Havlíček Zelenou perlu roku za nejhloupější výrok, ropákem roku se pak stal náměstek ministra průmyslu Martin

9.–15. KVĚTEN 2005 V RESPEKT 19

Pecina za prosazování rozšíření těžby uhlí v severních Čechách. Pětičlenné představenstvo společnosti ČEZ si na odměnách rozdalo 115 milionů korun. Základní školy smějí začít učit klasické předměty v cizím jazyce. V Ostravě míří na městskou radnici tank T34, který přivezl podnikatel Maxmilián Šimek na protest proti tomu, že mu město nechce v restitucích vydat pozemky. Český statistický úřad oznámil, že zahraniční obchod je v Česku nejlepší od roku 1993. Jsem zemědělec, takže anglicky neumím, odpověděl nový ministr zemědělství Petr Zgarba na otázku ČT, jak bude vyjednávat v Evropské unii, když neumí žádný světový jazyk. Preference ČSSD klesly na rekordních 10,5 procenta. Po české železnici putují fotografie Sebastiaa Salgada. Česká televize spustila zpravodajský kanál ČT 24. Občanské demokraty natolik překvapil rekordní nárůst členské základny, že se rozhodli povolit kandidaturu do sněmovny jen těm členům, kteří jsou

ve straně minimálně dva roky, aby tím zabránili nástupu kariéristů. Jihočeské vsi stále častěji odpojují obecní rozhlas, protože si lidé stěžují na hluk, a občany informují prostřednictvím sms. Podle agentury CVVM si dvě třetiny Čechů přejí návrat trestu smrti. Premiér Jiří Paroubek by v případě zavedení přímé volby prezidenta navrhl na Hrad Miloše Zemana. Paní, vždyť on nás reprezentuje, a koho zajímáte vy, okřikli lidé v čekárně starší paní, když si stěžovala, že ji předběhl Jaromír Jágr se zlomeným malíčkem. Na výzvu šéfa KSČM Miroslava Grebeníčka byl tajnou policií zatčen Jan Šinágl, když protestoval na komunistické prvomájové demonstraci proti šíření zakázané ideologie. Město Přibyslav odhalilo památník židovským obětem války. Králem majálesu Ostravské univerzity se po různých zpěvácích a hercích stal poprvé rektor univerzity Vladimír Baar. Ani sedm měsíců po krajských volbách se zastupitelé Jihomoravského kraje

neshodli na programovém prohlášení a další jednání mají být až v červnu. Mně jako starostovi sice přinesl problém prostituce popularitu, ale jako patriota mě to mrzí, odpověděl starosta Chebu Jan Svoboda na otázku, jaké to je být v čele města s pověstí nevěstince. Od začátku roku se k rychlému internetu připojilo dalších padesát tisíc lidí. Proběhl mezinárodní veletrh Svět knihy. Strakonický diskžokej je stíhán policií za porušování autorského práva, protože pouštěl hudbu ze zkopírovaných CD. Senát schválil zákon, který zpřísňuje používání klecových lůžek, nyní se už čeká jen na podpis prezidenta. Pijte vodu z kohoutku, je stejná, nebo i lepší než balená, s tímto heslem chtějí Severočeské vodovody a kanalizace spustit reklamní kampaň, která má zbrzdit každoroční propad spotřeby vody. [email protected]

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Řízením redakce pověřen: Marek Švehla. Zástupce šéfredaktora: Jaroslav Spurný. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan Kovalík. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): Mário Chromý, David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 8. 5. 2005, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.