Daňová politika daňových rájů

Bankovní institut vysoká škola Praha

Daňová politika daňových rájů Bakalářská práce

Matej Auxt

Duben 2011

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra bankovnictví a pojišťovnictví

Daňová politika daňových rájů Bakalářská práce

Autor

Matej Auxt Finanční makléř

Vedoucí práce

Praha

Ing. Miluše Korbelová

Duben 2011

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Praze dne 26. 4. 11

Matej Auxt

Poděkování Děkuji vedoucí bakalářské práce paní Ing. Miluši Korbelové za cenné rady, připomínky a metodické vedení práce.

Anotace Bakalářská práce se zabývá aspekty politiky svrchované země zaměřené na přitáhnutí zahraniční ekonomické aktivity. Na začátku vymezuje pojmy „daňový ráj― a „offshore finanční centrum―, vysvětluje důvod vzniku daňových rájů a shrnuje jejich historii a vývoj ve světě. V první části rovněţ představuje problematiku škodlivé daňové soutěţe a boje s ní. V následujících kapitolách analyzuje samotné prvky daňové politiky, se zdůrazněním na fakt, ţe výška daňového zatíţení není jediným klíčovým faktorem politiky daňového ráje. Práce uvádí příklady jurisdikcí uplatňujících zmiňované formy daňové politiky.

Annotation This bachelor thesis deals with fiscal policy aspects of a sovereign country aspiring for attracting foreign capital. In the beginning, terms „tax haven― and „offshore finnacial center― are specified and the reason why they exist is explained. The first part also provides brief presentation of history and evolution of tax havens and introduces the issue of harmful tax competition. The following chapters analyze particular elements of tax haven policy and emphasise the fact, that the level of taxation is not the only key factor of tax haven fiscal policy. Examples of jurisdictions applying mentioned forms of fiscal policy are given as well.

1 OBSAH 1

OBSAH ........................................................................................................................... 5

2

ÚVOD ............................................................................................................................. 7

3

POJEM DAŇOVÝCH RÁJŮ ........................................................................................ 8

3.1

Komercializace suverenity ..................................................................................................... 9

3.2

Historie daňových rájů ......................................................................................................... 11

3.2.1

Malé americké státy, londýnské virtuální společnosti, nástup Hitlera a počátky moderních

daňových rájů dnešního tipu ............................................................................................................................. 12 3.2.2

Eurotrh, eurodolary a rozkvět daňových rájů ....................................................................... 14

3.2.3

Norfolk, Bahrajn a rozšíření fenoménu daňových rájů do celého světa ............................... 14

3.3

Pojem offshore....................................................................................................................... 15

3.3.1

Offshore finanční centrum ................................................................................................... 16

3.3.2

Vztah pojmů daňový ráj a offshore finanční centrum .......................................................... 17

3.4

Škodlivá daňová soutěţ ........................................................................................................ 18

3.5

Dělení daňových rájů ............................................................................................................ 20

3.5.1

Daňové ráje a zvýhodněné daňové reţimy........................................................................... 20

3.5.2

Geopolitické rozdělení ......................................................................................................... 20

4

ANONYMITA VLASTNICTVÍ A OCHRANA MAJETKU.................................... 21

4.1

Zdroje informací a překáţky anonymity ............................................................................ 22

4.2

Způsoby zajištění anonymity vlastnictví ............................................................................. 23

4.3

Zvláštní daňové entity .......................................................................................................... 25

4.3.1

Trust ..................................................................................................................................... 26

4.3.2

Nadace ................................................................................................................................. 28

4.4

5 5.1

Bankovní tajemství ............................................................................................................... 28

NÍZKÉ DAŇOVÉ ZATÍŽENÍ ................................................................................... 31 Danění příjmů právnických osob ........................................................................................ 32

5

5.1.1

5.1.1.1

Kypr .............................................................................................................................. 34

5.1.1.2

Nizozemsko .................................................................................................................. 34

5.1.1.3

Malta............................................................................................................................. 35

5.1.2

5.2.1

6

Mezinárodní obchodní společnost ....................................................................................... 35 Danění příjmů fyzických osob ............................................................................................. 36

5.2

5.3

Koncernová struktura a vybrané jurisdikce s příznivým reţimem danění koncernů ........... 32

Vybrané jurisdikce s příznivým reţimem osobních důchodových daní ............................... 38

5.2.1.1

Monako ......................................................................................................................... 38

5.2.1.2

Bermudy ....................................................................................................................... 38

5.2.1.3

Andorra ......................................................................................................................... 38

Zamezení mezinárodního dvojího zdanění ......................................................................... 38

POLITICKÁ STABILITA A BEZPEČNOST INVESTICE ................................... 41

6.1

Politická stabilita................................................................................................................... 41

6.2

Politické riziko....................................................................................................................... 42

6.3

Nezávislost a politická stabilita ............................................................................................ 43

7

JINÉ VÝHODY POSKYTPVANÉ DAŇOVÝMI RÁJI ........................................... 44

7.1

Elektronický obchod ............................................................................................................. 44

7.2

Registrace lodí pod vlajkou cizích států .............................................................................. 45

8

ZÁVĚR ........................................................................................................................ 48

9

BIBLIOGRAFIE ......................................................................................................... 49

9.1

Tištěné monografie ............................................................................................................... 49

9.2

Tištěné články ........................................................................................................................ 49

9.3

Elektronické články .............................................................................................................. 50

9.4

Dokumenty mezinárodních organizací ............................................................................... 50

9.5

Web stránky .......................................................................................................................... 51

10

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK .................................................................... 52 6

2 ÚVOD V současné rychle se měnící ekonomické oblasti globalizovaného světa, přestává být fyzická vzdálenost mezi podnikatelem a klientem překáţkou obchodních vztahů. Stejně tak je s vyuţitím moderních informačních technologií moţné geografické oddělení řídících a provozních aktivit. Podnikatelský subjekt přirozeně hledající co nejpříznivější ekonomické prostředí a maximalizaci zisků logicky přesměruje tok peněz do země s výhodnými daňovými podmínkami. Na tyto skutečnosti samozřejmě reagují nejen soukromí podnikatelé, ale i suverénní státy, které se také chovají racionálně jako jiné ekonomické subjekty a svými právními předpisy vytvářejí jakousi „nabídku daňové politiky―, poskytovanou podnikatelům. Jejím cílem je přilákat do země zahraniční kapitál, na jehoţ přílivu je nejednou vystavěné celé národní hospodářství. Správný výběr daňového systému je cílem strategií zaměřených na efektivní přesun kapitálu. Daňová politika cílového státu je mnohokrát důleţitější neţ kategorie jako úroková míra a cena pracovní síly. Daňové plánování proto v globalizovaném světě získává mnohem větší důleţitost a daňová optimalizace získává nový – mezinárodní rozměr.

7

3 POJEM DAŇOVÝCH RÁJŮ Český výraz daňový ráj je překladem anglického tax haven – „daňové útočiště―, nebo „daňový přístav―. Francouzština daňové ráje nazývá paradis fiscaux co se dá přeloţit jako „finanční ráj―. Francouzský název je pravděpodobně vhodnější, protoţe jak je patrné z následujících kapitol, daňové ráje jsou vyuţívány k nejrůznějším finančním záměrům, ne jen daňovým. Překlady výrazu pro koncept daňového ráje do jiných jazyků se liší a odráţejí tak jemné rozdíly ve vlastnostech a funkcích daňových rájů. Například Španělé pouţívají termíny asilos de impuesto a paradisos fiscales tedy „daňový azyl― a francouzskému výrazu podobný „finanční ráj―. Italové mluví o rifugio fiscale – „finanční úkryt―, nebo také „finanční útočiště― a Němci mají ve svém jazyce výraz Steuerhafens co je termín významově blízký anglickému tax havens. Dokonalá a jednoznačná definice daňového ráje, neexistuje. Sloţitost současných národních daňových systémů ve spojitosti s vysokou mírou mobility kapitálu mohou učinit potenciální daňový ráj pro určitý tip danění nebo regulace prakticky z kaţdé země světa. Podle některých analytiků jsou daňovými ráji jenom ty země, které se výslovně jako daňové ráje prezentují, jiný naopak za daňové ráje povaţují všechny jurisdikce 1 , které přijali legislativu atraktivní pro vytváření poboček a dceřiných společnost rodičovských společností zaloţených v zemích s vysokou daňovou zátěţí2. OECD pouţívá k identifikaci daňových rájů čtyři kritéria3: 

Nulové nebo nominální daně. Pro OECD je nulové, nebo jen nominální

zdanění relevantních příjmů prvním faktorem naznačujícím, ţe se jedná o daňový ráj. 

Nedostatečná a neefektivní mezinárodní výměna informací. V daňových rájích

typicky platí soustava zákonů, které umoţňují podnikatelům ale i nepodnikajícím jedincům poţívat výhody vysoké míry anonymity a jiné ochrany proti kontrole ze strany daňových autorit. 

Netransparentnost.

Dalším

faktorem

je

netransparentnost

v působení

legislativy a přijímání zákonů a správních předpisů.

1

Pojem jurisdikce v celé práci označuje – pokud z kontextu jasně nevplývá něco jiné – jakékoliv území s vlastním právním řádem bez ohledu na to jestli je toto území nezávislý nebo suverénní stát. Můţe být součástí federace, nebo konfederace, anebo se můţe jednat o závislé území jiného suverénního státu, anebo také o vnitřní zónu suverénního státu se speciálním právním reţimem. 2 Palan; Tax Havens and the Commercialization of State Sovereignty; 2002 3 OECD; Harmful Tax Competition; 1998

8



Žádná skutečná činnost daňového subjektu v daňovém ráji. Absence

poţadavků na vyvíjení skutečné činnosti je důleţitá, protoţe můţe naznačovat, ţe jurisdikce se snaţí přilákat investice nebo transakce, čistě jenom z daňových důvodů. Toto kritérium ale bylo odmítnuto Spojenými státy v roce 2001 a formálně zrušeno OECD v roce 2002. 4 Obecně se jedná o stát (území), jehoţ zákony, popřípadě i jím uzavřená soustava smluv o zamezení dvojího zdanění, poskytují značné výhody obchodně zaměřených aktivitám formou minimalizace zdanění, a redukce nebo úplné eliminace jiných faktorů omezujících podnikatelskou činnost. Atraktivnější daňové ráje navíc splňují i další atributy. Velmi důleţitá je politická a ekonomická stabilita země a proto jsou mnohé ze známých daňových rájů závislá území vyspělých zemí. Pozitivem je také geografická blízkost světových finančních center a kvalitní infrastruktura na území daňového ráje. Další výhodou bývá čistá minulost a ţádné skandály ohledně praní špinavých peněz a financování nelegálních aktivit.5 V současnosti se podle statistik MMF ve světě nachází více neţ 60 daňových rájů6, i přestoţe v říjnu 2006 byly všechny jurisdikce odstraněny z černé listiny FATF a v květnu 2009 i ze seznamu nespolupracujících daňových rájů OECD. Podle odhadů těmito daňovými ráji prochází polovina všech obchodních transakcí a aktiva uloţená v nich mají hodnotu 12 bilionů amerických dolarů7. Podobné odhady jsou často zmiňovány a diskutovány, pravdou ale zůstává, ţe nikdo přesně neví, kolik peněz prochází přes daňové ráje.

3.1

Komercializace suverenity Politika daňových rájů vychází z praxe maličkých finančních center, postrádajících

jiné zdroje vnitřních příjmů, které začali vyuţívat nejcennější aktivum svrchovaného státu8 – právo vytvářet daňové zákony. Svrchovanost je právo vykonávat neomezeně moc na území státu. Svrchovanost znamená, ţe její subjekt rozhoduje s konečnou platností a závazně o svých záleţitostech a tato rozhodnutí mu také přísluší vykonat. To se však neobejde bez materiálních prostředků. Svrchovanost v sobě zahrnuje i právo tyto prostředky získávat a děje

4

Původné znění v anglickém jazyce v dokumentu OECD Harmful Tax Competition: No or only nominal taxes, Lack of effective exchange of information, Lack of transparency, No substantial activities 5 Palan; Tax Havens and the Commercialization of State Sovereignty; 2002 6 Offshore Financial Centers IMF Background Paper; 2000 7 Palan, Murphy, Chavagneux; Tax Havens, How Globalization Really Works; 2010 8 Nemusí se nevyhnutně jednat o svrchovaný stát. Můţe jít o jakákoliv území podle poznámky číslo 1.

9

se tak právě prostřednictvím výběru daní. „Právo vybírat daně je doslova definičním znakem každého státu“9. V současnosti jsme svědky regulace daňové politiky ne jenom na národní ale i na mezinárodní úrovni. Mnoho základních pravidel daňové problematiky pramení ze všeobecnějších mezinárodních institucionálních a normativních struktur. Je zřejmé, ţe klíčovou mezivládní organizaci působící v oblasti ovlivňování daňové politiky je Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) OECD nemá mandát k mocenskému uplatňování norem. K jejich vytváření a povyšování dokonce nepouţívá ani závazné smlouvy. Pro OECD je charakteristické, ţe k implementaci pravidel pouţívá své autority. Definuje standardy od států ţádaného chování. Státy s úmyslem být povaţovány za moderní, liberální a efektivní trţní ekonomiky se podrobují těmto standardům i vícestrannému dohledu (multilateral surveillance a peer review) určenému ke kontrole jejich dodrţování. Vybíraní daní bylo vţdy úzce spjato se státní svrchovaností. Jak říká Webb: „V teorii i v praxi je suverenita závislá na právu vybírat daně.“ 10 Vlády mnohých států nechtějí omezovat svojí rozhodovací svobodu v oblasti daňové politiky, která je důleţitým nástrojem v soutěţi o přímé zahraniční investice. Prostřednictvím daňové politiky si státy určují rovnováhu mezi přitahováním zahraničních investic a výnosy z danění korporací. Preference vlád jednotlivých států se v tomto ohledu mohou lišit s přihlédnutím k výši deficitu státního rozpočtu, působení lobbystických skupin a mnohých jiných faktorů. Není proto divu, ţe i přes normativní a regulativní působení OECD a jiných mezinárodních organizací, stále existují a vznikají daňové ráje, jenţ odolávají tlaku mezinárodních institucí na svoji legislativu v oblasti daní. S narůstajícím počtem daňových rájů a osob, které je vyuţívají se zdá, ţe základní trţní principy nabídky a poptávky regulují ceny licencí i povahu právní ochrany, jenţ daňové ráje poskytují. Palan v této souvislosti zavádí pojem komercializace svrchovanosti11. Někteří autoři se domnívají, ţe její hlavní motiv je odtaţení ekonomických přebytků, které by jinak připadly větším státům a proto tento fenomén povaţují za zneuţití pravidel a zásad svrchovanosti. Někteří naopak zastávají názor, ţe politika daňového ráje skutečně představuje

9

Pithart; Smlouva nezavádí stát – mění svrchovanost, 2005 Webb; Defining the boundaries of legitimate state practice: norms, transnational actors and the OECD's project on harmful tax competition; 2004. Původní znění v anglickém jazyce: In theory and in practice, sovereignty relies on the right to levy taxes 11 Palan; Tax Havens and the Commercialization of State Sovereignty; 2002 10

10

plně legitimní strategii pro rozvoj hlavně mikro států. Jakkoliv politika daňových rájů legitimní z hlediska svrchovaného státu je, faktem zůstává, ţe můţe vést k zneuţití tím, ţe umoţňuje daňové úniky, financování teroristických aktivit, praní špinavých peněz a jiné nepříznivé následky globalizace. Z tohoto důvodu problematika daňových rájů je a zůstane diskutována a jejích politika kontroverzní. Daňové ráje nabízejí nízké daňové zatíţení a jiné podnikatelské zvýhodnění s důvěrou, ţe těmito na své území přitáhnou víc přímých zahraničních investic a vyšší ekonomickou aktivitu. Rozsah, do kterého jsou tato jejich očekávaní naplněna, není určitě u všech jurisdikcí stejný. O úspěšnosti této daňové politiky ve všeobecnosti však svědčí fakt, ţe země povaţovány za daňové ráje, vykázali v letech 1982 aţ 1999 v průměru 3,3 procentní růst hrubého domácího produktu na hlavu, zatím co světový průměr v stejném časovém období byl jenom 1,4 procenta.12 Je tedy zřejmé, ţe ekonomiky zemí s nízkým daňovým zatíţením výkonnostně překonají ekonomiky ostatních zemí a ţe období globalizace je příznivé zejména pro daňové ráje.

Historie daňových rájů

3.2

Jiţ antičtí obchodníci pouţívali malé ostrůvky v okolí Athén jako překladiště pro své zboţí, aby se vyhnuli 2% clu, uvalenému na dovoz a vývoz z města. Ve středověku králové, císaři nebo jiní vládci, udíleli některým svým panstvím, poddaným nebo i celým městům osvobození od daní. Často se tak dělo spíše na základě politických důvodů, nikoliv ekonomických, kdy si vládce chtěl podobnou úlevou zabezpečit na čas poslušnost příslušného obyvatelstva, nebo mu projevit svou dobrou vůli. Daňové výjimky se zpravidla udíleli i po vyhraných bitvách nebo válkách, kdy se panovník chtěl odvděčit šlechtě nebo konkrétním městům, která jej za války finančně podporovala, nebo se nějakým způsobem zaslouţila o vítězství ve válce. Kromě několika dochovaných informací je ale skutečná historie daňových rájů zamlţena spoustou mýtů a legend. Vidíme však, ţe vyhýbaní se daním je tak staré jako daně samé a fenomén daňových rájů je převtělením stovky let starých praktik. Moderní daňové ráje dnešního typu jsou na rozdíl od historických území s různými daňovými zvýhodněními svrchované státy, které vyuţívají své svrchované právo k určování vlastní daňové politiky. O moderních daňových rájích můţeme mluvit od konce devatenáctého století.

12

Hines; Do Tax Havens Flourish?; 2004

11

3.2.1 Malé americké státy, londýnské virtuální společnosti, nástup Hitlera a počátky moderních daňových rájů dnešního tipu Charakteristické znaky moderních daňových rájů se poprvé objevily ve federální struktuře Spojených států amerických ve druhé polovině devatenáctého století 13 . Za první daňové ráje dnešního typu se skutečně obecně povaţují americké státy Delaware a New Jersey a zajímavým je fakt, ţe do jisté míry stále daňovými ráji jsou. Přibliţně 60 procent všech amerických veřejně obchodovaných společností je zaloţených podle práva státu Delaware a od roku 1973 bylo právo státu Delaware jako inkorporační právo vybráno pro zhruba 75 procent všech amerických veřejných nabídek na upisování kapitálu 14 . Svou politikou se některé menší státy tehdejší unie chtěli konkurenčně vyrovnat silnějším státům a začali investorům nabízet „Přísně vývozní“15 – liberální zákony. Nevytvářeli bezkonkurenční politiku daňovou politiku daňových rájů, jenom investorům ulehčovali proces zakládání společností. To však stačilo na přilákání velkých peněz z New Yorku a naplnění státních pokladnic. V dvacátých letech dvacátého století tyto strategie přitahování investorů prostřednictvím příznivé regulační politiky zavedly některé švýcarské kantony a přinesli je tak i do Evropy. Dalším způsobem zvýhodňování podnikatelů daňovými ráji se stalo umoţnění vytvoření virtuálního sídla společnosti, které vzniklo ve Velké Británii. Stalo se tak po sérii precedens tvořících rozhodnutí britskými soudy v dvacátých letech dvacátého století. Za nejvýznamnější je povaţováno rozhodnutí v případě Egyptian Delta Land and Investment Co. Ltd. Versus Todd. Britský soud ve svém rozhodnutí tehdy uvedl: „Inkorporace podle zákona o obchodních společnostech… sama o sobě nezakládá daňový domicil britské společnosti v Spojeném království pro účely zákona o dani z příjmu. …Daňový domicil společnosti ať britské, nebo cizí pro účely daně z příjmu je určen převážně ne-li výhradně místem kde je vykonávána skutečná činnost.“ 16 Soud tedy poukázal na to, ţe i kdyţ byla společnost zaregistrována v Londýně, nevyvíjela tam ţádnou činnost, a tudíţ její zisky nebyly 13

Palan; Tax Havens and the Commercialization of State Sovereignty; 2002 Dyreng, Lindsay, Thornrock; Is Delaware a Domestic Tax Haven?; 2010 15 Conard; An Overview of the Laws of Corporations; 1973 16 Egyptian Delta Land and Investment Company, Limited Appellants; v Todd Respondent. House of Lords, 23 July 1928, [1929] A.C. 1. Původní znění v anglickém jazyce: Incorporation under the Companies Acts, with the attendant statutory obligations, does not in itself, as matter of law, constitute a British company a person residing in the United Kingdom within the meaning of the Income Tax Acts. It is merely a factor to be considered in determining residence, and is a matter for the Commissioners to decide.It is settled by authority that the residence of a company, whether British or foreign, for income tax purposes is preponderantly if not exclusively determined by the place where its real business is carried on. 14

12

předmětem danění. S ohledem na tento precedent mohli být v Británii zakládané společnosti, které nemuseli platit daně. Toto rozhodnutí je ale významné tím, ţe platí nejen na území Velké Británie, ale pro celé britské impérium a britské závislé území všude ve světě. Tento fakt by ve velkém vyuţitý současnými nejznámějšími daňovými ráji v Karibiku, jako jsou Bermudy, Bahamy a Kajmanské ostrovy. V roce 1934 byla ve Švýcarsku přijata novelizace dosavadního bankovního práva. Na její konečné podobě se odzrcadlilo několik historických skutečností. Prvním a nejobecněji uznávaným důvodem byla hrozba tehdejšího posilujícího nacistického Německa. Vláda chtěla i nově přijatým bankovním zákonem zdůraznit nezávislost a neutralitu Švýcarska. Dalším důvodem byly finanční potíţe Výmarské republiky, které vedly k přísným kontrolám zahraničního obchodu a německého kapitálu v zahraničí. Ve Švýcarsku se mnoţili se případy ekonomické špionáţe ze strany Německa, jehoţ agentů hrozila maximálně deportace. Pro klienty Švýcarských bank ale odhalení představovalo obrovské riziko, ţe jejich úspory budou znárodněny Třetí říší. S nástupem Hitlera v roce 1933 se pod hrozbou trestu smrti zavedla všeobecná povinnost přiznání všeho majetku drţeného v zahraničí. Jedinou moţností jako ochránit klienty Švýcarských bank bylo posilnění principu bankovního tajemství a to aţ na úroveň jeho ochrany trestním právem. Tato byla zavedena článkem 47 Bankovního zákona z roku 1934, který stanovuje: „každý kdo jako člen orgánu, zaměstnanec, zmocněnec, likvidátor nebo komisionář banky, pozorovatel Bankovní komise, anebo jako člen orgánu nebo zaměstnanec autorizované auditorské společnosti vyzradí tajemství, jenž mu bylo svěřeno nebo o něm z titulu svého postavení nebo zaměstnání věděl a každý, kdo podnítí jiného k porušení profesionálního tajemství, bude potrestán trestem odnětí svobody až do výše 6 měsíců nebo peněžním trestem až do výše 50 000 franků.“ 17 Toto ustanovení zavedlo absolutní ochranu Švýcarského bankovního tajemství vůči komukoliv – soukromým osobám, korporacím, cizím vládám, dokonce i vůči Švýcarské vládě. Švýcarské bankovní tajemství spolu s inkorporačním právem dvou malých amerických států a britskými virtuálními společnostmi jsou tři základní pilíře nově vzniklého offshore světa.

17

Původní znení v anglickém jazyce: Any person who, in his or her capacity as member of a body, employee, proxy, liquidator or commissioner of a bank, observer for the Banking Commission, or a member of a body or an employee of an authorized auditing firm, has revealed a secret that was entrusted to him or her or of which he or she had knowledge by means of his or her practice or employment, any person who has incited another to violate professional secrecy, will be punished by imprisonment for a maximum of six months or by a fine not exceeding 50,000 francs.

13

3.2.2 Eurotrh, eurodolary a rozkvět daňových rájů K rozkvětu daňových rájů došlo však aţ v šedesátých letech dvacátého století. Jeden, ale ne jediný důvod tohoto rozkvětu byla postupně se zvedající míra daňového zatíţení ve vyspělých

ekonomikách,

které

představovalo

rostoucí

překáţku

pro

podnikání.

Pravděpodobně ještě významnější důvod bylo vytvoření eurotrhů britskou Bank of England. Eurotrh nebo také eurodolarový trh znamená přijímání terminovaných vkladů v cizích měnách. Původně se jednalo o terminované vklady denominované v amerických dolarech v bankách mimo Spojených států amerických. Předpona „Euro― naznačuje, ţe se obchoduje s měnou mimo země, v níţ platí jako zákonné platidlo18. Celosvětově nejobchodovanější měnou byl americký dolar, proto se vţil název „eurodolar―. Můţeme se však setkat i s pojmy „eurolibra―, „eurojen― nebo v dnešní době společné evropské měny můţeme obchodovat dokonce i s „euroeurem―. V roce 1957, Bank of England přijala návrh, aby transakce prováděné britskými bankami na účet klientů, které se nenacházejí na území Velké Británie, nebyly z pohledu regulace povaţovány za transakce, které proběhli na území Velké Británie. Britská regulace se tedy na ně nevztahovala, ale jelikoţ proběhli v Londýně, nevztahovala se na ně ani regulace ţádného jiného státu. Stejně tak vklady denominované v amerických dolarech mimo území Spojených státu amerických nespadali do regulační pravomoci federálního rezervního systému (Fed – centrální banka Spojených států amerických). Tyto transakce a vklady uskutečňující se na neregulovaných eurotrzích se tudíţ staly oficiálně neregulované. Transakce se uskutečňovaly bez dohledu autorit a vklady nepodléhající poţadavkům na minimální rezervy, maximální úrokové sazby, pojištění vkladů samozřejmě přinášely větší výnosy. Není divu, ţe jurisdikce, které tyto offshore praktiky umoţnily, se staly pro investory mimořádně atraktivní.

3.2.3 Norfolk, Bahrajn a rozšíření fenoménu daňových rájů do celého světa Relativní úspěch evropských a karibských daňových rájů přilákal do soutěţe o zahraniční kapitál další svrchované hráče. Prvním daňovým rájem v oblasti Pacifiku se v roku 1966 stal Norfolk – vnější australské teritorium s dostatečně vysokou mírou autonomie na vytváření vlastní daňové politiky. I navzdory snahám australské federální vlády o potlačení

18

Burn; The state, the City and the Euromarkets; 1999

14

nástupu norfolkského daňového ráje byl vytvořen precedens, kterým se postupně inspirovali Vanuatu (1970-71), Nauru (1972), Cookové ostrovy (1981), Tonga (1984), Samoa (1988), Marshallové ostrovy (1990), a Nauru (1994). Všechny tyto jurisdikce zavedli mimořádně nízké nebo nulové daně nerezidentních společností, bankovní tajemství Švýcarského tipu, institut trustů, poskytování vlajky cizím lodím (Flag of convenience) a nejaktuálněji přijímání zákonů ulehčujících elektronický obchod a online hazardní hry. V roce 1975 Bahrajn začal zavádět politiku licencování offshore bankovních jednotek (Offshore Banking Unit – OBU). Offshore bankovní jednotka je „pobočka zahraniční banky v offshore finančním centru. Může přijímat vklady jiných bank a offshore bankovních jednotek a poskytovat euroměnové úvěry, ale nesmí přijímat vklady (nebo poskytovat úvěry) rezidentům země kde sídlí. Offshore bankovní jednotky jsou jinak neomezené ve svých legitimních činnostech a nepodléhají regulačnímu dohledu státu svého sídla. 19 Osmdesátá a devadesátá léta dvacátého století zaznamenaly velký nárůst v počtu daňových rájů i v regionech Indického oceánu, Afriky a postsovětských zemí.

3.3

Pojem offshore V souvislosti s problematikou daňových rájů je nevyhnutné objasnit v současnosti

často se opakující termín offshore, zejména v slovním spojení offshore finanční centrum. Offshore z anglického off- (mimo, pryč) a –shore (břeh, pobřeţí) ve finanční terminologii znamená: zaloţený, nebo operující v zahraničí, v jiné právní jurisdikci. Ve společnosti často dochází k mylnému uţívaní pojmu offshore v souvislosti s podnikáním. Mluví se o offshore zemích a zaměňuje se „offshore podnikání― s místem kde k „offshore podnikání― dochází. Cain tvrdí: „Neexistuje žádná offshore země jako taková. Hranice mezi offshore je velmi nejasná a při jejím vytyčování se uplatňují různá kritéria. Jednotlivé země není možné izolovat, nebo sdružovat do skupin. Jsou pouze země, jenž více nebo méně umožňují offshore podnikání, tedy podnikání uskutečňované v jedné zemi, týkající se podnikatelů a kapitálu v jiné zemi, přičemž úřady v první zemi toto podnikání nezdaňují ani jiným způsobem neomezují.“ 20 Offshore podnikání je uskutečňování podnikatelských aktivit v jurisdikci odlišné od té, v které je zaregistrované sídlo podnikatele. Opakem výrazu offshore je pojem onshore, který znamená provozování podnikatelské činnosti v místě zaregistrovaného sídla podnikajícího subjektu. 19 20

http://www.businessdictionary.com/definition/offshore-banking-unit-OBU.html Caine; Commentary: What does 'Offshore' mean ?; 1998

15

Slovo „offshore― má původ v britském daňovém systému. Dva ostrůvky v kanálu La Manche, Jersey a Guernsey, byli jedinou části britského území, kterou během druhé světové války okupovalo Německo. Němci na ostrovech kromě jiného zavedli dvacetiprocentní daň z příjmu. Briti výhodnou sazbu daně po válce ponechali. Kdyţ se pak v šedesátých letech minulého století začali aplikovat tvrdší daňové zákony, londýnské finanční instituce otevřeli pobočky na těchto ostrovech mimo anglického pobřeţí ("offshore"). Slovo offshore se pak v druhé polovině dvacátého století definitivně zaţilo ve finanční terminologii.

3.3.1 Offshore finanční centrum Z pojmu offshore je odvozen pojem offshore finanční centrum (OFC). Tento pojem není moţné vysvětlit úplně přesně. Zoromé v této souvislosti uvádí: „Mezi odborníky neexistuje konsenzus ohledně toho, co je podstatou offshore finančního centra, i navzdory vícerým pokusům o definování OFC od začátku sedmdesátých let, kdy začala ovlivňovat mezinárodní trhy“21 Zoromé dále rozděluje definice OFC na koncepční – nabízené akademiky a pracovní – tvořené Mezinárodním měnovým fondem. Ve své práci shrnul tři zřetelné základní rysy OFC opakující se v těchto definicích: 

Primární orientace na podnikatelské aktivity vůči nerezidentům



Příznivé regulační prostředí (nízké kontrolní poţadavky a minimální

zveřejňování informací 

Nízké nebo ţádné zdanění

Zároveň ale uvádí, ţe skutečný raison d’être offshore finančních center je poskytování finančních sluţeb nerezidentům. Jinak řečeno export těchto finančních sluţeb, coţ je jejich prvním základním rysem. Ačkoliv o kaţdé ekonomice je moţno říct, ţe její finanční sluţby jsou vyuţívány nerezidenty, zvláštností offshore finančních center je, ţe v nabídce těchto sluţeb se specializovala aţ na úroveň zdaleka přesahující potřeby jejich ekonomik. Vytvoření OFC je většinou výsledkem cílevědomého úsilí o specializaci na poskytování těchto sluţeb za účelem získání výnosů, které jsou mnohdy zásadní části národního příjmu. A to bez ohledu na motivaci nerezidentů k vyuţívání finančních sluţeb dané jurisdikce a na povahu opatření přijatých touto jurisdikcí.

21

Zoromé; Concept of Offshore Financial Centers: In Search of an Operational Definition; 2007; původné znění v anglickém jazyce: There is no consensus among scholars and practitioners on what constitutes an Offshore Financial Center, even though various attempts have been made to define OFCs, since they started to have an impact on international financial markets in the early 1970s.

16

Mezinárodní měnový fond v roce 2000 vymezil pojem OFC na pozadí dvou dalších termínů: 

Mezinárodní finanční centra (International financial centers) neboli IFC, ke

kterým se řadí Londýn, New York a Tokyo jsou velká mezinárodní centra, poskytující všechny potřebné sluţby a moderní platební systémy, podporující velké domácí ekonomiky s rozsáhlými a likvidními trhy se širokou nabídkou i poptávkou po finančních prostředcích, vyznačující se adekvátními právními a regulačními systémy pro podnikání. 

Regionální finanční centra (Regional financial centers) neboli RFC mají

podobně jako IFC rozvinuté finanční trhy a finanční infrastrukturu, proudí přes ně poměrně velké finanční prostředky, ale od IFC se liší tím, ţe mají malé domácí ekonomiky. Za RFC se povaţují například Hong Kong, Singapore a Luxemburg OFC se v této systematice povaţují za třetí kategorii finančních center. Rozdělení světových finančních center a rozdíly mezi OFC a IFC/RFC však nejsou absolutní, protoţe (jak uţ bylo zmíněno výše) k vyuţívání finančních sluţeb nerezidenty, neboli offshore podnikání, samozřejmě dochází i v jiných jurisdikcích. Jako indikátor OFC tedy můţeme pouţít finanční účet platební bilance zahraničního obchodu zkoumané jurisdikce.

3.3.2 Vztah pojmů daňový ráj a offshore finanční centrum Pojmy offshore finanční centrum a daňový ráj jsou veřejností často povaţovány za synonyma. Nicméně Tax Justice Network (TJN) – nezávislá organizace oddaná výzkumu v oblasti daní a regulace, nabízí jiný pohled na problematiku. Ve studii 22 vypracované na základě podkladů Boojinka a Weyziga, zaměřené na identifikaci daňových rájů a offshor finančních center, se uvádí: „Ačkoliv daňové ráje a OFC si jsou blízké, ne všechny jurisdikce spadají do obou kategorií. Podobné si jsou v tom, že téměř všechny jurisdikce mají charakteristiky jak daňového ráje, tak OFC a jenom malý počet může být považován čistě za daňový ráj nebo OFC.“ TJN identifikuje daňové ráje za pouţití kritérií OECD, zmíněných na začátku této kapitoly. Zároveň za hlavní důvod jejich oblíbenosti mezi investory povaţuje vysokou míru anonymity. Ucelenou charakteristiku OFC nabízí report fóra finanční stability (Financial Stability Forum)23. „Definice OFC není jednoduchá, ale lze je charakterizovat jako jurisdikce, 22 23

Tax Justice Network; Identifying Tax Havens and Offshore Financial Centers; 2007 Financial Stability Forum Report; 2000

17

které přitahují vysokou míru nerezidentních aktivit.― Report dále uvádí, co se tradičně pojí k OFC: 

Nízké nebo ţádné danění podnikatelských nebo kapitálových příjmů;



Ţádné sráţkové daně;



Jednoduché a flexibilní zakládání právnických osob a získávaní licencí;



Nenáročný kontrolní reţim;



Jednoduché vyuţívání trustů a speciálních forem obchodních společností;



Neuplatňování zásady skutečného sídla;



Nepatřičná míra anonymity;



Nedostupnost podobných výhod rezidentům.24

Škodlivá daňová soutěţ

3.4

V minulosti bylo hlavním účelem daňové politiky vyrovnání se s domácími ekonomickými a sociálními potřebami. Forma a míra zdanění se odvíjely od rozsáhlosti poţadavků na veřejně zabezpečované sluţby, zohledňujíc také stabilizační a redistribuční cíle konkrétní země. Domácí daňově systémy relativně uzavřených ekonomik, vyskytujících se v minulosti, měli také jistý mezinárodní rozměr. Byl dosaţen tím, ţe do daňového základu byly zahrnovány zahraniční příjmy domácích rezidentů stejně jako domácí příjem nerezidentů. Nicméně střety jednotlivých domácích daňových systémů byli vzhledem k omezené mobilitě kapitálu relativně bezvýznamné. Rozhodnutí mít vysokou míru daňového zatíţení a velké výdaje státního rozpočtu; nebo nízké daně a omezené státní výlohy; kombinace přímých a nepřímých daní a pouţívání daňových stimulů byly záleţitosti, rozhodovány na základě domácích potřeb s téměř výlučným domácím efektem. Všechny mezinárodní dopady vnitřní daňové politiky byly minimální. Zrychlující se proces globalizace obchodu a investic od základů změnil vztahy jednotlivých domácích daňových systémů. Odstranění zábran mezinárodního obchodu a investic nedaňové povahy a následná integrace národních ekonomik, zvýšili potenciální vliv domácích daňových politik na zahraniční ekonomiky. Globalizace rovněţ přinutila vlády zemí k soustavnému hodnocení jejich daňových systémů a veřejných výdajů s ohledem na zlepšení 24

Původní znění v anglickém jazyce: Low or no taxes on business or investment income; No withholding taxes; Light and flexible incorporation and licensing regimes; Light and flexible supervisory regimes; Flexible use of trusts and other special corporate vehicles; No need for financial institutions and/or corporate structures to have a physical presence; An inappropriately high level of client confidentiality based on impenetrable secrecy laws; and Unavailability of similar incentives to residents.

18

pozice pro přitáhnutí zahraničních investic25. Globalizace a z ní vyplývající zvýšená mobilita kapitálu, podpořili rozvoj mezinárodních kapitálových a finančních trhů a podnítili země k odstranění daňových překáţek volného pohybu kapitálu a modernizaci jejich daňových systémů, reflektující tento rozvoj. Potřeba adaptace novým podmínkám si vynutila reformy dosavadních daňových systémů. Globalizace také s sebou přinesla fenomén globálního trhu a obřích nadnárodních korporací, jejichţ spojení s jednotlivými zeměmi se oslabují. Navíc rozvoj technologií ovlivnil způsob řízení nadnárodních korporací a odstranil význam fyzického umístnění managementu a provozních aktivit. Proces globalizace měl pozitivní vliv na vývoj daňových systémů. Umoţnil efektivnější alokaci a vyuţití zdrojů a tím zabezpečil zvýšení prosperity a ţivotní úrovně na celém světě. Globalizace z výše zmíněných důvodů však také přinesla nové způsoby, jimiţ se korporace i fyzické osoby mohou efektivně vyhýbat placení daní. Země naopak mohou uskutečňovat daňovou politiku umoţňující odklánění finančního a jiného mobilního kapitálu. Daňová politika takových zemí má potenciální dopady na jiné ekonomiky. Vzniklý konkurenční tlak cizích daňových systémů můţe vést k sniţování daňového základu jiných zemí, které pak reagují změnami způsobů a forem zdanění například tím ţe přesunou daňové břímě z mobilního kapitálu na relativně imobilní kapitál a namísto příjmů budou více danit spotřebu. Daňová politika daňových rájů tedy za určitých okolností můţe zapříčinit narušení tradičních daňových modelů vybudovaných na efektivnějším danění příjmů. Avšak hranice mezi škodlivou daňovou soutěţí a vytvářením prostředí příznivého pro podnikání je velice nejasná. Nevýhody daňové politiky daňových rájů mají kromě ekonomického i morální rozměr. Vlády se vypořádávají s povinnostmi a omezeními v oblasti veřejných výdajů. Musí financovat bezpečnostní sloţky, veřejné vzdělávání, důchodový systém, zdravotnictví a jiné sluţby. Investory v daňových rájích, kteří jsou rezidenty jiné země, mohou různými způsoby sniţovat daňové zatíţení svých domácích příjmů. Profitují tedy z nulových nebo mimořádně nízkých daňových sazeb v daňových rájích. Na druhé straně rovněţ poţívají veřejně zabezpečované sluţby ve svých domácích zemích a takto se dostávají do pozice černého pasažéra, který nepřispívá k jejich financování.

25

Avi – Yonah; Globalization, Tax Competition and the Fiscal Crisis of the Welfare State; 2000

19

Dělení daňových rájů

3.5

3.5.1 Daňové ráje a zvýhodněné daňové reţimy Mnoho států má zájem na tom, aby určitý druh podnikatelských aktivit vykonávané na jejich území prosperoval a proto tyto aktivity patřičně podporují. Poskytují různé daňové a jiné stimuly vybraným ekonomickým sektorům. Souhrn daňových stimulů a subvencí zamířených na podporu specifické činnosti se nazývá zvýhodněný daňový režim (preferential tax régime – PTR). Zvýhodněné daňové reţimy obvykle nerozlišují mezi domácími a nerezidentními uţivateli výhod z nich plynoucích. Naproti tomu daňové ráje se ve většině případů úmyslně zaměřují na poskytování svých výhod na nerezidentních trzích.

3.5.2 Geopolitické rozdělení Většina významných daňových rájů existujících v současnosti se historicky vyvinula kolem dvou významných geopolitických bodů. Jedním bodem je hlavní město Velké Británie Londýn. Britský deník Guardian povaţuje Londýn za centrum a nejvýznamnější součást obrovské světové offshore sítě.26 Tuto síť přirovnává k pavučině a rozeznává v ní tři okruhy. Do prvního okruhu řadí britské závislé korunní území a to konkrétně ostrůvky Jersey a Guernsey v Lamanšském průlivu a ostrov Man mezi Velkou Británii a Irskem. Druhý okruh tvoří britská zámořská teritoria Kajmanské ostrovy, Bermudy, Britské Panenské ostrovy, Turks a Caicos, Gibraltar a další. Třetí okruh představují dnes jiţ nezávislé původní britské kolonie Hong Kong, Singapore, Dubaj a jiné, v nichţ ale stále přetrvává silný vliv Londýna. Dále sem můţeme zařadit co do vlivu méně významná ale více početná původní britská pacifická teritoria, například Nauru, Tonga a Vanuatu. Druhý geopolitický bod nelze takto jednoznačně vymezit. Vyvinuly se však kolem něj daňové ráje v kontinentální Evropě. Tento okruh představují státy Beneluxu – Belgie, Lucembursko a Nizozemsko dále sem patří také Švýcarsko a Lichtenštejnsko. Pro úplnost je potřeba ještě zmínit některé významnější ráje, které nespadají pod vliv ani jednoho ze zmíněných geopolitických bodů. Do skupiny relativně nezávislých jurisdikcí se řadí například Panama a Uruguay.

26

http://www.guardian.co.uk/business/2011/jan/09/truth-about-tax-havens-two

20

4 ANONYMITA VLASTNICTVÍ A OCHRANA MAJETKU Anonymita vlastnictví znamená vyuţití moţnosti maximalizace ochrany soukromí vlastníků při zachování kontroly nad majetkem. Anonymita vlastnictví je v očích veřejnosti často vnímána jako snaha o zakrytí a zneprůhlednění podnikatelských aktivit. Je pravda, ţe v současnosti se často setkáváme s legalizací výnosů z trestní činnosti, financováním nelegálních aktivit a terorizmu, daňovými úniky a korupcí, které vyuţívají netransparentnost vlastnických poměrů. Za účelem potlačení těchto negativních vlivů anonymity vlastnictví bylo přijato mnoho národních27 i mezinárodních opatření a zaloţeno několik mezinárodních organizací, například OECD a FATF (Financial Action Task Force). Na druhé straně snaha o anonymitu vlastnictví můţe být perfektně legitimní, úplně neškodná nebo dokonce uţitečná. Snadné zjištění skutečného vlastníka nemusí být v kaţdém případě přínosné. Pro vlastníka - fyzickou osobu můţe dokonce představovat značné riziko. Skutečný vlastník rozsáhlého majetku, jehoţ vlastnický vztah je zřejmý, můţe být snadno vydíratelný, můţe být na něj vyvíjen nátlak při obchodních jednáních. S průhledností majetkových vztahů hrozí nebezpečí úniku informací a krádeţe identity. Anonymita vlastnictví tedy můţe naopak pomoci ochraně před organizovaným zločinem. Strategie neznámého majitele se nejednou uplatnila i v konkurenčním boji firem, kdy při zamýšlené akvizici můţe být počáteční neznáma identita investora zásadním přínosem. Nehledě na to, ţe nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je jedním ze základních lidských práv. Anonymita vlastnictví je proto zcela přirozeným a legitimním způsobem, jak se vyhnout případným nepříjemnostem, ochránit své soukromí a integritu vlastnických struktur. S anonymitou vlastnictví úzce souvisí také ochrana majetku. Veškeré struktury ochrany majetku fungují na principu formálního oddělení majetku od jeho skutečných vlastníků. Mezi klasické právní formy, jimiţ se tohoto cíle dosahuje, patří trusty a nadace.

27

Zákon 179/2010 Sb. kterým se mění zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony

21

Zdroje informací a překáţky anonymity

4.1

Pod vlivem mocenských institucí se přijímá mnoho opatření na omezení anonymity vlastnictví. V současné době jsme svědky pokusů o rušení institutu akcií na majitele 28 , vytváření veřejných rejstříků dluţníků, zavádění povinnosti identifikovat klienta při transakcích přesahujících stanovenou výši a rozšiřování okruhu osob s povinností kaţdoročně předkládat majetková přiznání. Na mezinárodní úrovni pozorujeme intenzívnější mezinárodní výměnu informací a dlouhotrvající snahu ekonomických velmocí o prolomení bankovního tajemství. Jako argument pro omezení ve velké míře poslouţila poslední globální ekonomická krize, za jejíhoţ viníka byly označeny bankéři a daňové ráje. Největší překáţkou zachování anonymity vlastnictví představují veřejně přístupné seznamy. Takovými seznamy jsou v České Republice obchodní rejstřík a katastr nemovitostí. Obchodní rejstřík je veřejný seznam vedený krajskými soudy, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje o podnikatelích. Obchodní rejstřík je kaţdému přístupný. Kaţdý do něj můţe nahlíţet a pořizovat si z něj kopie či výpisy. Součásti obchodního rejstříku je sbírka listin. Do obchodního rejstříku se obligatorně zapisují osobní údaje společníků veřejných obchodních společností, komanditních společností a společností s ručením omezeným. Moţností ochrany soukromí by se mohlo zdát dosazení fyzické osoby. V tomto případě však dochází k naprosté ztrátě kontroly nad společností. Řešením není ani pouţití další právnické osoby coby vlastníka, byť je zachována kontrola nad cílovou společností. Vlastník totiţ také musí zveřejnit údaje o společnících. Kromě toho, právní řád zakazuje řetězení – ustanovování jediným společníkem společnosti s ručením omezeným, jinou společnost s jediným společníkem. U akciové společnosti se zapisují osobní údaje vlastníka, jenom kdyţ má jediného akcionáře. Je-li akcionářů více, z obchodního rejstříku je sice nelze identifikovat, ale ve sbírce listin jsou veřejně dostupné zápisy z valných hromad akciové společnosti. Ze zápisů z valných hromad lze pak zjistit, kdo je akcionářem, případně kdo ho zastupoval a kým byl zmocněn. Pokud akciová společnost vydala akcie na jméno, musí navíc podle zákona vést seznam akcionářů. Vyšší počet akcionářů vyţaduje také náročnější poţadavky na personální obsazení – společnost musí mít kromě třech členů dozorčí rady také minimálně tři členy představenstva, coţ samozřejmě přináší další náklady na jejich odměňování. V případě emise akcií na majitele 28

Návrh zakona o zrušení listinných akcií na majitele z 9. 7. 2010 a Návrh zákona o zrušení listinných akcií na majitele ze 4. 11. 2009

22

je svolání valné hromady mimořádně nákladné a zdlouhavé, daň za udrţení si anonymity je tedy příliš vysoká. Katastr nemovitostí je soubor údajů o nemovitostech v České republice zahrnující jejich soupis a popis a jejich geometrické a polohové určení. Součástí katastru je evidence vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem. Katastr je veřejný a kaţdý má právo do něj nahlíţet, pořizovat si z něho pro svou potřebu opisy, výpisy nebo náčrty. Tato skutečnost prakticky znemoţňuje uchování anonymity vlastnického práva k nemovitosti v České republice Kromě veřejných seznamů - obchodního rejstříku a katastru nemovitostí existují i seznamy neveřejné, jeţ také nepřispívají k ochraně soukromí. Jsou to například registr automobilů, rejstřík trestů, insolvenční rejstřík, interní seznamy státních úřadů, policejních a bezpečnostních orgánů, databáze bank a jiné. Obdobné seznamy jako v České republice, jsou vedeny v mnohých zemích po celém světě. Registrační a ohlašovací poţadavky kladené na společnosti se s jednotlivými rejstříky se stát od státu liší. V některých zemích se registrace neprovádí na celonárodní úrovni ale na úrovni územních celků (federální státy, spolkové země, kantony…). Jednotlivé formální poţadavky se pak liší i mezi těmito jednotlivými obchodními rejstříky. Rozdíly dále vyplývají z velkosti a právních forem registrovaných společností. Některé databáze jsou zpřístupňovány zdarma, jiné za administrativní poplatek. Liší se také co do mnoţství zveřejněných údajů. V některých zemích jsou seznamy společností mimořádně průhledné a zveřejňují i jména a jiné osobní údaje majitelů a představitelů společnosti. Mezi tyto země patří mimo jiné i Česká republika. V jiných zemích se s veřejně přístupných seznamů dozvíme název společnosti, registrační číslo, právní formu, datum vzniků, účetní správy a jiné informace o korporaci, avšak údaje o vlastnících a manaţerech přístupné nejsou. Do této skupiny se řadí například Andora. Stále ale existují i daňové ráje, které investorům nabízejí úplnou anonymitu. Registrace společností probíhá jenom z administrativních a statistických důvodů a ţádné údaje a podnikatelském subjektu se nikde nezveřejňují. Příkladem jurisdikce s úplnou anonymitou jsou Belize a Britské Panenské ostrovy.

4.2

Způsoby zajištění anonymity vlastnictví Jedním z nejjednodušších způsobů zachování utajení identity vlastníka a současně

zachování kontroly nad majetkem je institut akcií na majitele. Akcie na majitele jsou cenné 23

papíry ve formě cenných papírů na doručitele. Formou se rozumí způsob určení osoby, které příslušejí práva spojená s cenným papírem. U cenných papírů na doručitele příslušejí práva kaţdému, kdo je drţitelem cenného papíru. Pokud byla akcie na majitele vydána v listinné podobě, vykonává práva s ní spojená ten, kdo akcii předloţí. Práva spojená se zaknihovanou akcií vykonává osoba vedená v evidenci zaknihovaných cenných papírů. Akcie na majitele je převoditelná neomezeně a převádí se předáním. Z hlediska akciové společnosti jsou majitelé těchto akcií anonymní, neboť společnosti není známo, kdo momentálně akcii drţí a nemá moţnost převody těchto akcií sledovat ani ovlivňovat. Sdělení směřující vůči akcionářům (zejména pozvánky na valnou hromadu akciové společnosti) se dějí uveřejněním, jehoţ způsob určují stanovy společnosti a příslušná právní úprava. Uveřejnění je samozřejmě časově i finančně náročnější způsob svolání valné hromady. Dalším ze způsobů zachování anonymity majitele, je vyuţití zahraničních jurisdikcí, které neuplatňují principy zveřejnění a vytvoření mezinárodní vlastnické struktury. Jedná se o převedení vlastnictví nebo zaloţení společnosti zahraniční právnickou osobou, vytvořenou ve státě, jenţ zabezpečuje ochranu soukromí jejich majitelů. V této společnosti bude společníkem přímo majitel usilující o utajení své identity v domovské zemi. V českém obchodním rejstříku pak bude figurovat jako společník zahraniční společnost a informace o vlastníkovy zahraniční společnosti nejsou nikde zveřejněné. Míra i způsob ochrany soukromí vlastníků společností se samozřejmě liší stát od státu, stejně jako administrativní a finanční poţadavky na zaloţení společnosti. Obecně platí, ţe jurisdikce s nejvyšší mírou anonymity mají také nejpříznivější administrativní nároky a zaloţení společnosti je moţné velice rychle a levně. Zde se ale objevuje další faktor a tím je důvěryhodnost u bank, klientů a veřejnosti. Skutečné ráje v oblasti anonymity vlastnictví jsou vnímány často kriticky, coţ můţe poškodit dobré jméno vlastníka či podnikatelského projektu. Řešením je vytvoření dvou a více stupňové anonymizační vlastnické struktury, s vyuţitím offshore lokality s lepší image pro registraci společníka domovské společnosti. Vlastníkem této mateřské společnosti pak bude další právnická osoba, tentokrát registrovaná ve státě poskytujícím maximální anonymitu vlastnictví. Dosaţená ochrana soukromí a důvěryhodnost je ale opět negativně vyváţená vyššími náklady na zaloţení a provoz takové struktury.

24

Oba zmíněné způsoby zachování anonymity vlastnického vztahu k podílu ve společnosti lze navíc doplnit nominálními sluţbami. Principem nominálních sluţeb je jmenování loajálních a prověřených osob do statutárních a dozorčích orgánů společností za účelem zajištění anonymity při dodrţení plné ovladatelnosti. Kromě zajištění anonymity bývají často motivem také nedostačující moţnosti obsadit veškeré orgány své společnosti. Vztahy mezi vlastníkem a dosazenými osobami jsou ošetřeny smluvně, například na základě mandátní smlouvy a navíc je moţné omezit kompetence nominálních orgánů stanovami a zakládací listinou ještě před vznikem společnosti. Výjimečně se vyuţívá dokonce institut nominálního společníka nebo akcionáře. V takovém případě jsou akcie, nebo podíl ve společnosti vlastníka drţeny pouze pro nominální účely, jakými jsou záznamy jmen a adres (sídel) akcionářů v obchodních rejstřících, nebo v jakýchkoli jiných veřejných dokumentech. Totoţnost skutečného vlastníka zůstává anonymní. Zůstávají přísné poţadavky na smluvní úpravu vztahů mezi skutečným a nominálním vlastníkem, protoţe zapsaný vlastník má na základě veřejného zápisu v příslušném rejstříku silný právní titul vlastnictví.

4.3

Zvláštní daňové entity V problematice mezinárodního daňového plánování se setkáváme s různými druhy

zvláštních daňových entit (special tax vehicles). Jejich primárním účelem je daňová optimalizace podnikatelských aktivit. Jednotlivé právní řády umoţňují vytvářet různé zvláštní daňové entity. Nejčastěji se jedna o trusty, nadace, IBC společnosti a zvláštní druhy partnerství s ručením omezeným. Ačkoliv pojem entita (vehicle) není z teoreticko-právního hlediska úplně správný, protoţe některé z výše zmíněných forem daňové optimalizace jsou jenom právní vztahy (trust a partnerství) a nemají vlastní právní subjektivitu, s ohledem na jejích jednotný cíl se pro tyto daňově rájové instrumenty zaţil jednotný pojem. Následující část se podrobněji zabírá dvěma z těchto entit, jeţ svou povahou vyhovují i snaze o dosaţení anonymity vlastnictví.

25

4.3.1 Trust Trust je forma právního vztahu, při níţ prospěch z majetku, který spravuje jedna strana – správce trustu (trustee) plyne druhé straně – beneficientovi (beneficiary). Podmínky zaloţení a fungování tohoto právního vztahu stanovuje osoba, jenţ tento majetek (trust corpus) poskytla – zakladatel (settlor) a jsou obsaţeny v trustové smlouvě (trust deed, letter of wishes). Obrázek 1 – Schéma trustu

Institut trustu je vlastní anglosaskému právnímu systému. Pochází z dob středověké Anglie, kdy byly vlastnické vztahy k půdě zaloţeny na feudální struktuře společnosti. „V common law jurisdikcích trust představuje jeden z nejdůležitějších institutů práva ekvity. Stovky let hrál zásadní roli v transakcích osobního i obchodního charakteru“29 Jeho výhody měly za následek, ţe se prosadil i v zemích kontinentální právní kultury. Trust je mezinárodně uznán Haagskou konvencí o právu uplatnitelném na trusty a jejich uznávání (Hague Convention on the Law Applicable to Trusts and on their Recognition). Ačkoliv jsou trusty obyčejně spojovány s přesuny rodinného majetku, setkáváme se i s jejich vyuţitím v podnikatelské sféře a na kapitálových trzích. Trust můţe být vytvořen mezi ţivými i na případ smrti. Zakladatel trustu na základě trustové smlouvy převede majetek na správce trustu. Tímto převodem přestává být zakladatel faktickým vlastníkem majetku, coţ můţe být pro něj a beneficienty výhodné protoţe veškeré zakladatelovy závazky nemají dosah na majetek vloţený do trustu. Jedinou osobou fakticky oprávněnou nakládat s majetkem vloţeným do trustu je jeho správce. Ten se však za všech okolností musí řídit trustovou smlouvou a 29

Hansmann, Mattei; The Functions Of Trust Law: A Comparative Legal And Economic Analysis;

1998

26

případnou listinou přání a nesmí vyuţívat trust pro svůj vlastní prospěch. Vůči beneficientům má fiduciární povinnost, čili povinnost maximální pečlivosti a bezúhonnosti. Zakladatel má právo určit protektora, který kontroluje správce trustu, zda je jeho počínání v souladu s trustovou smlouvou zakladatele. Správcem trustu můţe být jak fyzická tak i právnická osoba a můţe být jeden, nebo jich můţe být více. Správce trustu nese odpovědnost za nakládání s majetkem svěřeným do trustu a v případě porušení povinností a vzniku škody na majetku je moţné správce ţalovat na náhradu škody. Prospěch z trustu čerpají beneficienti. Beneficientů můţe být i víc neţ jeden a můţe jím být i samotný zakladatel trustu. Prospěch z trustu čerpají buď okamţitě, nebo s určitým časovým odstupem a buď postupně formou renty, nebo najednou formou odevzdání celého majetku svěřeného do trustu. Všechno záleţí na zakladatelových pokynech správcovi, ve kterých je zákonně omezen jen minimálně. U trustu je velmi praktické, ţe na právní ochranu pomocí trustu lze navázat v podstatě jakýkoli majetek. Předmětem trustu tedy můţe být veškerý hmotný majetek jak movitý, tak nemovitý, včetně akcií a podílů ve firmách, finančních prostředků na bankovním účtu, ale i nehmotných statků (licence, patenty, ochranné známky a jiné druhy duševního vlastnictví). Majetek svěřován do trustu a stejně tak osoby beneficientů musí být jasně specifikované. Existuje velké mnoţství druhů trustů různě se uplatňujících v rozdílných jurisdikcích Stejně tak důvodů k vyuţití trustu je mnoho. Kromě níţe uvedeného důvodu zachování anonymity vlastnictví je potřeba ještě zmínit vyuţívání trustů v daňovém plánování a jejich začleňování do korporátních struktur, k ochraně majetku před případnou insolvencí, k usnadnění dědického řízení, k plánování starobního důchodu a k charitativním účelům. Trust je bezesporu vhodným nástrojem, jak zabezpečit anonymitu vlastníka, ochranu osobní identity a skutečných majetkových poměrů a to z toho důvodu ţe se jedná o právní vztah, nikoliv o právní subjekt, vznikající na základě registrace. Zajištění anonymity vlastnictví pomocí trustu je velice efektivní, protoţe dochází k prokazatelnému oddělení majetku od zakladatele a vlastnictví po právní stránce úplně nabude správce. Ve všech registrech (v obchodním rejstříku u podílů v společnosti a v katastru nemovitostí u nemovitého majetku) bude figurovat jako vlastník správce trustu. I v dědickém řízení lze potřebnou anonymitu lépe dosáhnout pomocí trustu, jelikoţ závěť je veřejná a její podmínky jsou všem známy, ale trustová smlouva je neveřejná. K částečnému omezení anonymity na straně beneficienta však můţe dojít v souvislosti s legislativou proti legalizaci příjmů s trestní 27

činnosti. Pokud by správce trustu zakládal pro trust bankovní účet, banka se můţe domáhat identifikace beneficienta, kterého pak bude vést jako majitele trustového účtu.

4.3.2 Nadace Nadace (foundation) je právnická osoba, jejímţ základem je na rozdíl od obchodních společností věcný substrát. Majetek nadace se skládá z vkladů zakladatelů a po dobu trvání nadace je od jejich osobního majetku přísně oddělen. Pro nadace jako pro ostatní právnické osoby platí registrační reţim, tudíţ podmínkou vzniku nadace je její zaregistrování u příslušného orgánu veřejné moci. Charakteristickým znakem nadace je, ţe zpravidla musí být zaloţena pro předem stanovený nekomerční účel. Nadace jako nástroj ochrany majetku podobný trustu vznikl v kontinentální právní kultuře. Svůj původ má nadace uţ v systému práva starověkého Říma. Zeměmi, kde se nadace nejčastěji vyuţívají z důvodu mezinárodního daňového plánování a ochrany majetku jsou Lichtenštejnsko, Švýcarsko a Panama. Nadace můţe být zaloţena fyzickou osobou, společností nebo jiným sdruţením osob. Zřizuje se zakládací listinou a převedením majetku zakladatele na nadaci. Dále je nadace spravována nadační radou, které můţe být i jednočlenná, a jejímţ členem můţe být i samotný zakladatel. Činnost nadační rady se musí řídit základním dokumentem nadace – stanovami. Podobně jako u trustu, v momentě kdy je majetek převeden na nadaci, ztratí se spojitost mezi majetkem a jeho původním vlastníkem. Je proto také vhodná na zajištění anonymity vlastnictví. Pro dosaţení úplné anonymity je moţné zaloţit nadaci prostřednictvím zmocněnce. Specifický tip rodinné nadace je moţné zaloţit dokonce i bez registrace v obchodním rejstříku, přičemţ absence publikace ve veřejném seznamu je pro zakladatele usilujícího o utajení svých aktiv další výhodou.

Bankovní tajemství

4.4

Bankovní tajemství je právní princip uplatňující se v některých státech světa, podle něhoţ banky nemají právo poskytovat informace o účtech svých klientů státním autoritám, ledaţe jsou splněny určité podmínky. „K prolomení bankovního tajemství a odhalení údajů může dojít jen na základě zdokumentovaného a podloženého trestního činu. Tento čin musí být trestní také v jurisdikci, kde bude posuzován místním soudem, který vynese své rozhodnutí“30 Ve většině jurisdikcí platí praxe, ţe musí být poskytnutý důkaz o spáchání úmyslného 30

Klein, Ţídek; Mezinárodní daňové plánování, 2002

28

trestního činu podvodu. S důkazem o krácení daně nebo jiném vyhýbaní se daňové povinnosti orgány činné v trestním řízení většinou neuspějí a pouhé porušení ohlašovací povinnosti ohledně kapitálu drţeného v zahraničí, nebo existence offshore struktury nemá u soudů v zemích s bankovním tajemstvím téměř ţádnou šanci. V některých případech je beneficientům poskytnutá ještě větší míra anonymity prostřednictvím číselných bankovních účtů. Číselný bankovní účet je typ bankovního účtu, u nějţ je jméno majitele účtu utajené. Majitel účtu, nebo beneficiát se za účelem provádění transakcí bance identifikuje heslem. Číselné bankovní účty jsou veřejností často povaţovány za prostředek vyhýbání se státní kontrole a placení daní, nebo dokonce utajení nelegálního původu finančních prostředků na účtu. Z tohoto důvodu jsou ve většině bankovních systémů zakázány a tam kde jsou dovoleny, podléhají přísné regulaci. Výsledkem regulace je, ţe banky mají povinnost vlastníka účtu identifikovat, ale jeho jméno nemusí uvádět v názvu účtu, coţ stále představuje relativně vysokou míru anonymity. Skutečnou identitu zná jenom banka a tato má povinnost ji zveřejnit pouze v případě prokazatelného pouţívání účtu k nelegálním účelům. Další nástroje anonymní drţby finančních prostředků v bankách jsou vkladní kníţky na doručitele, cestovní platební karty a platební karty bez jména klienta. Nicméně tyto nástroje byly v souvislosti s bojem proti terorizmu a jeho financování zrušeny31. Pro bankovní tajemství, nebo spíše pro jeho porušení je typické, ţe je předmětem občanského práva a ne práva trestního. Tudíţ zakládá jenom občansko právní odpovědnost a není důvodem pro zahájení trestního řízení. V praxi to znamená, ţe řízení začne a sankce můţe být uloţena, jenom kdyţ poškozená strana uplatní svůj nárok na náhradu škody, nikoliv z veřejné povinnosti státního zastupitelství nebo obdobního orgánu. Sankce dále můţe mít jen formu a výší náhrady škody, nebo ušlého zisku. Proviněný se tedy vyhne peněţnímu trestu a trestu odnětí svobody. Tento princip byl překonán výše zmiňovaným článkem 47 Švýcarského bankovního zákona z roku 1934. Článek 47 učinil z porušení bankovního tajemství a dokonce i z navádění k jeho porušení předmět trestního práva – trestní čin za jehoţ spáchání hrozil vysoký peněţní trest a dokonce 6 měsíců vězení. Navíc porušení článku 47 bylo automaticky stíháno orgány činnými v trestním řízení, i kdyby poškozená strana porušitele neţalovala. Přijetí bankovního zákona z roku 1934 znamenalo značné posílení bankovního tajemství a jeho zakotvení na federální úrovni švýcarské legislativy. Stát udělil bankovnímu tajemství statut veřejně hodnoty a jeho ochrana se stala veřejným zájmem.

31

Klein, Ţídek; Mezinárodní daňové plánování, 2002

29

Švýcarsko se tak uţ v roce 1934 stalo s velkým odstupem před ostatními vyspělými zeměmi, jurisdikcí s nejpřísněji chráněným bankovním tajemstvím.

30

5 NÍZKÉ DAŇOVÉ ZATÍŢENÍ Zájem vlastníků kapitálu o investování v daňových rájích z pohledu nízkého daňového zatíţení je zřejmý a snadno vysvětlitelný. Země, které daní podnikatele nízkou sazbou, umoţňují udrţet si větší část příjmů před zdaněním. Investice a obchodní společnosti dosahující příliš nízkého zisk před zdaněním umístněné v jurisdikci s běţným daňovým zatíţením, vyhodnocené jako nerentabilní v této jurisdikci, mohou být povaţovány za výnosné, pokud by byly umístněné v daňovém ráji, kde by byly daněny mírně nebo vůbec. Daňové ráje tedy nabízejí více podnikatelských moţností. Rovněţ zájem vysoce příjmových fyzických osob o přemístění svého daňového rezidenství a sníţení míry danění svých důchodů je pochopitelný. Politika nabízení nízkých aţ ţádných daňových sazeb je na první pohled pro stát velice nákladná. Vlády mají na financování státních potřeb k dispozici mnoţství daňových instrumentů včetně daně z příjmů, majetkových daní, spotřebních daní a jiných. Niţší daně však nevyhnutně nemusí znamenat niţší daňové příjmy státu. I velice nízké daňové sazby mohou do státního rozpočtu přinášet značné daňové výnosy. Zvýšení ekonomické aktivity způsobené nízkými daňovými sazbami zároveň zvýší spotřebu a bohatství v daném státě. Tyto následně mnohonásobně zvětší daňový základ, z kterého jsou daně vybírány. Na základě způsobu provádění politiky nízkého daňového zatíţení rozlišujeme čtyři typy daňových rájů. 

Země s žádnou daní z příjmu kde korporace platí jen licenční a registrační

poplatky. Sem se řadí Kajmanské ostrovy, Cookové ostrovy, Anguilla, Dţibuti, Bermudy, Bahamy, Turks a Caicos, Vanuatu a Bahrajn. 

Země s mimořádně nízkou mírou zdanění jako například Lichtenštejnsko,

Švýcarsko, Omán, Jersey, Guernsey a Britské Panenské ostrovy. 

Země, které zdaňují jenom domácí příjmy. Zisky ze zahraničních zdrojů jsou

daněny mimořádně nízkou sazbou nebo nejsou daněny vůbec. Mezi tyto patří například Hong Kong, Libérie, Panama, Venezuela a Filipíny. 

Země garantující zvýhodněné daňové režimy některým druhům podnikatelské

činnosti, nebo určitým druhům forem společností. Takovými jurisdikcemi jsou například Lucembursko, ostrov Man, Nizozemsko, Singapore, Rakousko a Monako.

31

5.1

Danění příjmů právnických osob Daň z příjmů právnických osob (corporate income tax) je typ daně, který jsou

povinné odvádět právnické osoby. Na rozdíl od daně z příjmu fyzických osob, která zdaňuje veškerý příjem fyzické osoby, daň z příjmů právnických osob zdaňuje pouze čistý příjem tedy rozdíl mezi celkovým příjmem a náklady. Můţe být vybírána orgány veřejné moci příslušnými pro výběr daně jak na celostátní tak i na lokální – municipální úrovni. Mimo samotné dani z příjmů právnické osoby, se v mnohých daňových systémech uplatňuje také danění dividend, nebo jiných peněţních plnění směřujících vlastníkům nebo členům právnických osob na základě dosaţeného zisku. Daň z příjmů právnické osoby není v porovnání se spotřebními a osobními důchodovými daněmi pro státní rozpočty natolik významná. Proběhly mnohé diskuze na téma zrušení příjmových daní právnických osob a jejich integrace do osobních důchodových daní formou danění dividend. Legitimita danění příjmu právnických osob však vyplývá z výhody právnických osob v jejich omezeném ručení, a stejného vyuţívání veřejných statků jako u osob fyzických. Daň tak představuje poplatek za privilegium vykonávat podnikatelskou činnost v rámci daň vybírající jurisdikce. Danění společností navíc plní několik důleţitých funkcí. Umoţňuje zdanit i příjmy, které by se jinak zdanění vyhnuli. Nerozdělený zisk by akcionáři nemuseli vyplatit, a mohl by být proinvestován do další činnosti společnosti, popřípadě by mohl připadnout akcionáři, který je daňový nerezident. Ekonomický zisk společnosti by se tak úspěšně vyhýbal danění v domácí jurisdikci. Zdanění korporátních příjmů rovněţ státu umoţňuje získat ekonomický prospěch z domácích firem zahraničních akcionářů a zabránit úniku finančních prostředků. Zde je vidět důvod proč investory unikají do daňových rájů. Z pohledu státu velice důleţitou funkcí korporátních daní je její vyuţitelnost pro vládní stabilizační a strukturální politiku. Vláda prostřednictvím danění společností nastavuje poţadovanou míru ekonomické aktivity.

5.1.1 Koncernová struktura a vybrané jurisdikce s příznivým reţimem danění koncernů Existence koncernu je spojována se situací, kdy jsou jedna nebo více právnických osob (řízené osoby) podrobena jednotnému řízení vykonávanému jinou právnickou osobou (řídící osobou). Jednotným řízením z hlediska účelu vzniku koncernu rozumíme výkon základních hospodářských činností, které charakterizují provozování podniku, zejména 32

zásobování a odbyt, personalistika, vlastní výroba a především financování uvedených činností. Tyto činnosti jsou koordinovány k dosaţení cílů celého podnikatelského seskupení tak, ţe jednotliví účastníci seskupení nemohou v daných oblastech samostatně rozhodovat, nýbrţ jsou vázáni rozhodnutím řídící osoby. Jsou sice právně samostatnými subjekty, avšak jde jen o samostatnost formální. Kritérium zisku před zdaněním u zahraničních investic a podnikatelských aktivit obchodních společností přesídlovaných do daňových rájů, zmíněno na začátku této kapitoly, nabývá v souvislosti s existencí koncernových struktur nový mnohem větší rozměr. Nadnárodní podnikatelská seskupení vyuţívají operace v daňových rájích k strategickému daňovému plánování a k ulehčení legálních daňových úniků (tax avoidance). Koncerny dělíme podle jejich vnitřní struktury. Pokud se pod jedno společné koncernové vedení spojí dvě nebo více společnosti aniţ by byly vzájemně závislé, mluvíme o horizontálním koncernu neboli o koncernu sesterských společností. Pokud řídící osoba zajišťuje koordinaci a ovládání řízených osob na jednotlivých stupních pod sebou, jedná se o koncern vertikální – koncern s mateřskou společností. Oba typy koncernových struktur z hlediska vnitřní struktury umoţňují daňovou optimalizaci. Zahraniční dceřiné a sesterské společnosti nadnárodních koncernových struktur mezi sebou často provádějí mnohé transakce, skýtající příleţitosti pro efektivní daňové plánování. Mezinárodní obchodní operace, při kterých zboţí i finance zůstávají v rámci koncernu, představují značnou část mezinárodního obchodu pro větší mnoţství členských zemí OECD32. Tyto operace se nazývají mezifiremní obchod v rámci koncernu (intra-firm trade). Legální daňové úniky se uskutečňují v mnohých formách, a nejčastěji právě v podobě mezifiremních finančních operací v rámci koncernu, které přemísťují zdanitelný příjem do jurisdikcí s nízkým daňovým zatíţením a moţnosti daňového odpočtu naopak do jurisdikcí s vysokými daňovými sazbami. V této souvislosti je nutné zmínit, pro ochranu hospodářské soutěţe důleţitý, zákaz manipulací s transferovými cenami. Mnohé vlády proto vyţadují, aby spojené osoby při obchodování splňovaly všechny podmínky trţního odstupu (arm’s length trade). Z hlediska formy, jakou řídící osoba řízenou osobu ovládá, rozeznáváme koncerny faktické a koncerny smluvní. Faktický koncern je určen váhou hlasů řídící osoby nabité na základě kapitálové účasti nebo dispozice s částí hlasovacích práv v osobě řízené. „Na druhou stranu smluvní koncern je nezávislý na existenci faktického vlivu, k jeho vzniku dochází na 32

Bonturi, Fukasaku; Globalization and Intra-firm Trade; 1993

33

základě uzavření ovládací smlouvy.“33 V případě faktického koncernu dochází k transferům finančních prostředků z dceřiných společností jednoduše na základě vyplácení dividend řídící osobě z titulu kapitálové účasti v dceřiné společnosti. Smluvně spojené osoby provádějí transfer financí na základě smlouvy o převodu zisku, kterou se řízená osoba zaváţe, ţe po přídělu do rezervního fondu, převede zisk ve prospěch řídící osoby. V obou případech je pro maximalizaci zisku optimální, kdyţ řídící osoba – mateřská společnost koncernu – sídlí v daňovém ráji, který se svou politikou zvýhodňuje koncernové struktury. Nevyhnutelnou podmínkou efektivity takového schématu je platnost smluv o zamezení dvojího zdanění mezi zeměmi, ve kterých sídlí jednotliví členové koncernu. V ideálním případě je v jurisdikci dceřiné společnosti nízké daňové zatíţení příjmů právnických osob a v jurisdikci mateřské společnosti jsou od daně osvobozeny dividendové a jiné kapitálové příjmy.

5.1.1.1

Kypr

Kypr je ostrovní stát nacházející se ve východní části středozemního moře. Pokud se mluví o Kypru jako o daňovém ráji, jde o jiţní Kyperskou republiku s hlavním městem Nikósií. Se vstupem do Evropské unie byl Kypr donucen zvednout svoji čtyři celých dvacet pět procentní sazbu korporátní daně a sjednotit daňové podmínky offshore i onshore společností. Nicméně současná desetiprocentní sazba daně z příjmu všech společností spolu s bohatou soustavou smluv o zamezení dvojího zdanění a neuplatňováním sráţkových daní, stále činí z Kypru velice výhodný daňový ráj pro zakládání společností a hlavní umísťování mateřských společností koncernových struktur.

5.1.1.2

Nizozemsko

Přestoţe Nizozemsko se řadí k státům s poměrně značným daňovým zatíţením, rozsáhla soustava smluv o zamezení dvojího zdanění a mnoţství daňových zvýhodnění z něj ve skutečnosti činí daňový ráj pro podnikání koncernových struktur. V Nizozemsku totiţ platí pravidlo osvobození v případě kapitálové účasti (participation exemption), podle něhoţ jsou dividenda, která nizozemské společnosti přijímají v důsledku své kapitálové účasti v jiných společnostech, osvobozena od daně z příjmu právnických osob. Podmínkou je minimálně pěti procentní kapitálová účast v dceřiné společnosti, která navíc musí mít kapitál rozdělen na akcie. V případě zahraniční dceřiné společnosti jsou podmínky osvobození o něco sloţitější ale stále mimořádně výhodné.

33

Glogarová, Několik úvah nad právní regulaci koncernů s mezinárodním prvkem, 2008

34

5.1.1.3

Malta

Ostrovní stát ve středozemním moří, s třiceti pěti procentní sazbou daně z korporátních příjmů bychom rovněţ na první pohled za daňový ráj nepovaţovali. Avšak Malta ve své daňové politice dlouhodobě uplatňuje jiné zvýhodnění zahraničních investic. Offshore společnosti nevykonávající svou podnikatelskou aktivitu na Maltě jsou daněny pouze pěti procentní sazbou. Navíc dividendové a kapitálové příjmy mateřských společností zaregistrovaných na Maltě se mohou za určitých okolností úplně vyhnout danění.

5.1.2 Mezinárodní obchodní společnost Mezinárodní obchodní společnost (International Business Company – IBC) 34 je forma právnické osoby obvykle připomínající klasickou akciovou společnost nebo společnost s ručením omezeným. Jedná se však o typ offshore společnosti, jejichţ zakládání umoţňují jen některé daňové ráje. IBC vznikli v roce 1984 na Britských Panenských ostrovech, které umoţnily inkorporaci nové, výběru daně z příjmu nepodléhající společnosti, a to známým zákonem International Business Company Act. V současnosti jsou kvůli IBC kromě Britských Panenských ostrovů známé hlavně Seychely, Svatý Kryštof a Nevis, a evropský Gibraltar. Původní právní úpravou z roku 1984 se inspirovali i další přejímající daňové ráje a proto jsou charakteristické znaky IBC stejné ve všech jurisdikcích, které jejich inkorporaci umoţňují. Mezi tyto znaky patří: 

Osvobození od daňové povinnosti. IBC platí státům pouze roční administrativní

paušální poplatky, jejichţ výše nezávisí na dosaţených příjmech. 

Absence povinnosti předkládat úřadům účetní výkazy. Veškerou účetní

evidenci si IBC společnosti vedou pouze pro vlastní potřeby. Státní regulace se kromě toho obvykle neuplatňuje ani ve výběru formy akcií, které se IBC společnost rozhodne vydat. IBC společnosti mají moţnost vydat i akcie na doručitele v jurisdikcích, které u domácích společností institut akcií na doručitele neumoţňují. 

Zákaz podnikat nebo generovat příjmy na území státu, kde je IBC

zaregistrována. Toto je klíčový znak IBC společností a důvod proč ze strany států není jejích podnikání regulováno. Tímto omezením se liší od domácích společností, podléhajících normálnímu daňovému reţimu.

34

Názvosloví mezinárodních obchodních společností se v jednotlivých jurisdikcích liší. Pro přehlednost se ale v praxi zaţívalo jednotní označení IBC, kterým se označují všechny podnikatelské entity vyznačující se uvedenými společnými charakteristickými znaky.

35



Vysoký stupeň anonymity vlastníků a statutárů. Speciální reţim platí i pro

publicitu IBC společností, které se často nemusí zapisovat do místního obchodního rejstříku. Navíc jak jiţ bylo zmíněno, některé jurisdikce umoţňují tomuto typu společností vyuţívat formu akcií na doručitele. Charakteristika IBC je předurčuje k specifickým podnikatelským účelům. Nejčastěji se vyuţívají v odvětvích offshore bankovnictví, mezinárodního obchodu, investičních aktivit, nebo uloţení a správy aktiv. IBC společnosti jsou stejně tak často vyuţívány k drţbě nemovitého i jiného majetku, práv duševního vlastnictví, licencí a franšíz. V poslední době sledujeme jejich hojné vyuţití v odvětví obchodování prostřednictvím internetu. Politika daňových rájů nabízejících moţnost zaloţení společnosti typu IBC je tvrdě kritizována organizacemi OECD a FATF a označována jako škodlivá daňová soutěţ. Pod soustavným tlakem ze strany těchto organizací mnoho daňových rájů odstraňuje zvýhodnění IBC společností. Mnohdy z obavy před poškozením offshore podnikatelského prostředí, se vyrovnávaní zvýhodněného statusu IBC společností děje cestou zvýhodňování i jiných forem podnikatelských aktivit, například zrušením daně z příjmu právnických osob i u domácích společností. Typickým daňovým rájem úspěšně bránícím institut IBC společností jsou Seychely. Seychelské IBC mohou stejně jako cizinci zakládat i seychelští rezidenti, seychelské IBC se mohou kapitálově podílet na domácích společnostech. Výsledkem působení OECD a FATF však je, ţe tyto společnosti nemohou vydávat akcie na doručitele.

Danění příjmů fyzických osob

5.2

Daně z příjmů fyzických osob neboli osobní důchodové daně (personal income tax), se pouţívají v řadě zemí a často jsou významným zdrojem příjmu vlád. Daňový odborníci je obvykle povaţují za nejdůleţitější daně vůbec a přisuzují jim největší míru spravedlnosti a ekonomické efektivnosti v porovnání s jinými daněmi. Ve společnosti obvykle platí, ţe pokud lidé mluví o daních, mají na mysli právě daně z příjmů fyzických osob. O jejich významu svědčí i to, ţe se nacházejí na prvním místě v klasifikaci daní OECD (třída 1100).35 Předmětem osobních důchodových daní neboli jejich daňovým základem je kaţdý peněţní i nepeněţní zdanitelný příjem. Mezi peněţní příjmy patří mzdy, honoráře, dividenda, úroky, příjmy z pronájmu, výhry v loteriích a jiné. Mezi nepeněţní příjmy patří například

35

http://www.oecdwash.org/PUBS/ELECTRONIC/SAMPLES/revenue_methodology2004.pdf

36

přijetí směnky, jako platebního prostředku.36 Daň z příjmu můţe být vybíraná buď jako forma komplexní důchodové daně zahrnující veškeré příjmy konkrétní osoby za zdaňovací období, nebo formou samostatného zdanění různých typů příjmů. Tady je moţnost uvalit na jednotlivé druhy příjmů odlišné daňové sazby. Předmětem daně z příjmu není přijatý úvěr nebo náhrada škody. Zvláštní kategorii předmětu daně z příjmu jsou imputované důchody a nerealizované důchody. Imputovaný příjem vzniká, kdyţ se osoba vyhne placení za zboţí nebo sluţby tím, ţe si je obstará sama vlastní produktivní činností. Formou imputovaného příjmu je imputovaná renta. Imputovanou rentu pobírá majitel statku určeného k dlouhotrvajícímu uţívání, typicky nemovitosti, tím, ţe za toto uţívání neplatí nájemné. Jeho imputovaná renta se rovná výši nájemného, jenţ by musel platit, nebyl-li by vlastníkem. Koncepce nerealizovaného důchodu vychází ze skutečnosti, ţe trţní hodnota všech statků se plynutím času mění. Majitel věci, jejíţ hodnota se v důsledku růstu ceny zvýší, zlepší svojí ekonomickou situaci. Toto zlepšení ekonomické situace představuje nerealizovaný příjem. V obou případech se s ohledem na potíţe spojené se zahrnováním imputovaného i nerealizovaného příjmu do daňového základu, jedná spíše o koncepce teoretické. Nicméně pro zachování principu daňové spravedlnosti, skutečně některé státy tyto formy příjmů v určité míře do daňových základů započítávají. Na rozdíl od jiných typů daní, daně z příjmu umoţňují do daňového základu zahrnout různé poţadavky na poskytování sociálních úlev a vytvořit efekt progresivního zdanění, reflektujíc jeden ze základních principů daňové teorie – princip solidarity. Na druhou stranu je danění příjmů často kritizováno. Důvodem kritiky je jeho progresivní povaha, která se dostává nad rámec efektivního zdaňování vysokých příjmů. Vysoká aţ demotivační míra danění způsobuje u pracujících substituční efekt a podněcuje k daňovým únikům. Historicky se jedná o relativně mladý typ danění. Poprvé bylo zdanění zisku na úrovni osob zavedeno ve Velké Británii v roce 1799 z důvodu nedostatků finančních prostředků na vedení napoleonských válek. Ostatní země danění tohoto typu nastolovali postupně v průběhu devatenáctého století. Nicméně i dnes existuje, několik daňových rájů, jenţ ve své daňové politice osobní důchodové daně neuplatňují.

36

Medveď a kolektív; Daňová teória a daňový systém; 2009

37

5.2.1 Vybrané jurisdikce s příznivým reţimem osobních důchodových daní 5.2.1.1

Monako

Monacké kníţectví je maličký stát na břehu středozemního moře s populací kolem 31 000 obyvatel. Aţ do roku 1963 v Monaku neexistovala ţádná forma přímého zdanění. Avšak na nátlak sousední Francie Monako zavedlo daň z příjmu právnických osob, nicméně absence daně z příjmu fyzických osob zůstala pro Monacké rezidenty zachována. Z tohoto důvodu je Monako velice atraktivním daňovým rájem pro movité jednotlivce. Po poměrně zdlouhavém procesu získání Monackého rezidenství je k jeho udrţení nutné pobývat v Monaku alespoň 3 měsíce v kalendářním roce. V opačném případě můţe dojít k odebrání rezidentské karty a ztrátě rezidentského statusu a tím pádem i práv plynoucích z výhodné daňové politiky Monaka.

5.2.1.2

Bermudy

Bermudy jsou samosprávním zámořským teritoriem Velké Británie. Nacházejí se v Atlantickém oceánu u jihovýchodního pobřeţí Spojených států amerických. Počet obyvatelstva je kolem 61 000 a hlavní město je Hamilton. Ostrov je po Londýně a New Yorku třetím největším centrem v oblasti pojišťovnictví. Kromě toho, ţe Bermudy jsou největším světovým centrem a místem vzniku vlastních (kaptivních) pojišťoven, jsou také klasickým daňovým rájem z pohledu důchodových daní fyzických osob. Na ostrově se neuvaluje ţádná daň z příjmu, daň za kapitálových výnosů ani majetková daň.

5.2.1.3

Andorra

Maličký stát nacházející se vysoko v Pyrenejích mezi Francií a Španělskem s hlavním městem Andorra La Vella, je dalším příkladem jurisdikce, která nezná zdanění příjmu. Andorra má asi 60 000 obyvatel a ţádné letiště. I přesto ale má vyspělý bankovní systém a striktní bankovní tajemství.

5.3

Zamezení mezinárodního dvojího zdanění K mezinárodnímu dvojímu zdanění dochází tehdy, kdyţ jeden příjem daňového

poplatníka, podléhá daňové povinnosti ve více zemích. Daňová povinnost se určuje podle daňového rezidenství neboli daňového domicilu poplatníka. Určovatele daňového rezidentství jsou různorodé a mohou způsobit, ţe poplatník je pro účely výběru daně ze svého přijmu 38

rezidentem více jurisdikcí. Dvojí zdanění je z ekonomických důvodů samozřejmě neţádoucím a sniţuje zájem osob vyvíjet podnikatelskou aktivitu v podmínkách, kde k dvojímu zdanění dochází. Státy mající zájem přilákat příznivou podnikatelskou aktivitu usilují o zamezení fenoménu dvojího zdanění. K zamezení dvojího zdanění dochází buď jednostrannými opatřeními státu, nebo formou spolupráce s ostatními státy majícími daňový zájem na příjmu jejich společného rezidenta. Tato mezinárodní spolupráce se uskutečňuje formou mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění. Smlouvy o zamezení dvojího zdanění jsou tedy mezistátní smlouvy, jejichţ účelem je jednak zabránění zdanění téhoţ příjmu ve státě zdroje a zároveň v přijímajícím státě, a také zabránění tomu aby některý příjem nebyl zdaněný vůbec. Dosahují toho tím, ţe upravují definici daňového rezidenta podrobněji neţ vnitrostátní daňové předpisy, respektive daňového domicilu a zavádějí způsoby kontroly a výměny informací mezi smluvními státy. Smlouvy o zamezení dvojího zdanění u jednotlivých druhů příjmů stanoví, kterému ze smluvních států zda státu zdroje nebo státu příjemce - přísluší zdanění. U příjmů, u nichţ je uplatňována sráţková daň (dividenda, úroky, licenční poplatky) pak stanoví, jaká nejvyšší daň můţe být uplatněna ve státu zdroje bez ohledu na vnitřní právní předpisy, kterým jsou smlouvy nadřazeny. Smlouvy o zamezení dvojího zdanění jsou obvykle dvoustranné, i kdyţ v současnosti se příleţitostně setkáváme i s vícestrannými. Dvoustranné smlouvy jsou uzavírány podle dvou mezinárodně uznávaných vzorů (OECD, OSN), coţ však neznamená, ţe jsou totoţné a v detailech se od sebe neliší, jejich struktura je však obdobná. K zamezení dvojího mezinárodního zdanění se uţívá několika metod a jejich forem, které upravují buď vnitřní daňové předpisy, nebo smlouvy o zamezení dvojího zdanění. Jednotlivé metody a jejich formy se mohou různě kombinovat pro různé druhy příjmů – vše záleţí na relevantní právní úpravě. Pro úplnost je potřebné zmínit, ţe se jedná o metody vynětí, zápočtu a zahrnutí daně zaplacené v zahraničí do nákladů Soustava mezinárodních smluv proti zamezení dvojího zdanění je klíčovou součástí daňové politiky daňových rájů. Problémem však zůstává fakt, ţe vyspělé ekonomiky z pochopitelných důvodů nemají zájem uzavírat s daňovými ráji smlouvy a tím ulehčovat sniţování vlastních daňových výnosů. Motivace vyspělých zemí k uzavírání smluv proti dvojímu zdanění s daňovými ráji je často výsledkem silných lobbystických tlaků 37. Dalším 37

Webb; Defining the boundaries of legitimate state practice: norms, transnational actors and the OECD's project on harmful tax competition; 2004

39

důvodem proč vyspělé ekonomiky s průměrnými daňovými sazbami uzavírají smlouvy s daňovými ráji je skutečnost, ţe kromě smlouvy si vyjednají spolupráci daňového ráje v oblasti výměny informací. Daňové subjekty tak získají legální moţnost efektivního daňového plánování, coţ můţe do určité míry sníţit daňové výnosy státních rozpočtů, na druhou stranu stát získá moţnost účinnější ochrany proti nelegálním daňovým únikům a praní špinavých peněz.

40

6 POLITICKÁ STABILITA A BEZPEČNOST INVESTICE Vlády států usilujících o přitáhnutí zahraničního kapitálu a investic mají ve svých rukou mnoho prostředků, které mohou pro zatraktivnění své země pouţít. Mohou si vybrat jakou strategii zvolí, co široké investorské veřejnosti nabídnou a jaký signál tímto o své zemi potenciálním investorům vyšlou. Jurisdikce ve velké míře se snaţící o přilákání zahraničního kapitálu, které jsou často na jeho přílivu hospodářsky závislé, nazýváme daňové ráje. Jak bylo zmíněno výše, existuje mnoho způsobů jak se zahraničním drţitelům kapitálu zalíbit a jak je přesvědčit aby si jako cíl pro své finanční prostředky vybrali tu kterou zemi. Veřejnosti nejznámější strategie je politika nízkého daňového zatíţení jakou provádějí Monako, Nizozemsko a Bermudy. Někteří drţitelé kapitálu potřebují svoje bohatství bezpečně ukrýt a ochránit a pro ně tady jsou Švýcarsko se svým bankovním tajemstvím, Britský trust a Lichtenštejnská nadace. Jiný vyuţijí sníţení nákladů na mořeplavbu nabízené Panamou a Libérii. Všechny daňové ráje musí ale svým „zákazníkům― nabídnout jistotu, ţe jejich výhodné podmínky, kvůli kterým se rozhodli svůj kapitál vybrané jurisdikci svěřit, zůstanou zachovány. Tuto jistou mohou nabídnout pouze politicky stabilní jurisdikce.

6.1

Politická stabilita Dharmapala a Hines vypracovali studii, ve které srovnávají světové daňové ráje a

jejich společné charakteristiky. Potvrdili všeobecně známý fakt, ţe většina daňových rájů jsou malé státy s populací nepřesahující jeden milion obyvatel, geograficky situované v blízkosti velkých světových finančních center. Zabývali se však i dalším – ne tolik diskutovaným společným znakem daňových rájů a to tím, ţe téměř všechny daňové ráje dosahují mimořádně vysokého skóre v ţebříčcích kvality vlády a politické stability. Podle tvrzení zmíněných autorů zvýšení úrovně politické stability statisticky zvyšuje pravděpodobnost, ţe se země stane daňovým rájem. Politická stabilita je pravidelnost a předvídatelnost rozhodnutí politické povahy. Čím je jejich pravidelnost větší a jejich předvídatelnost jasnější, tím je politická situace stabilnější. O politicky stabilní situaci můţeme mluvit do té míry, ţe se členové společnosti s rozhodovací pravomocí v politických otázkách ve svém chování a rozhodování omezují do

41

míry slučitelné s očekáváním zbytku společnosti.

38

Z pohledu zahraničních investorů

představuje politická stabilita garanci bezpečí jejich investice a jistoty, ţe o své finanční prostředky nepřijdou, protoţe politická rozhodnutí mají nesmírný dopad na ekonomickou oblast zejména na oblast výhod lákajících zahraniční kapitál, kvůli kterým jsou mnozí ochotni změnit rezidentství svých aktivit. Pro investora nemá smysl směřovat svůj kapitál do daňového ráje, pokud nemá jistotu, ţe nabízené výhody přetrvají a hlavně ţe jeho investici nehrozí ze strany státu ţádné riziko. Proto je politická stabilita klíčovým znakem všech funkčních daňových rájů, bez ohledu na jejich zaměření a zvýhodněné reţimy těmito ráji poskytované.

Politické riziko

6.2

Politická nestabilita je bezpochyby noční můrou kaţdého investora. Představuje moţnost, ţe zvolená ekonomická alternativa nedosáhne očekávaných výsledků, nebo dokonce povede ke ztrátě. Míra stability, nebo nestability pro investora tedy představuje rizikový faktor – politické riziko. Je to riziko materiální, finanční nebo personální ztráty, způsobené mimotrţním činitelem. Politické riziko odkazuje na komplikace, kterým musí čelit všichni podnikatelé, investory a ostatní majitelé kapitálu, které vzniknou jako důsledek neţádoucích politických rozhodnutí a následných změn v právní úpravě daní, bankovního systému, průmyslu nebo jakékoliv jiné relevantní oblasti. Kromě neočekávaného pro investora škodlivého politického rozhodnutí je politickým rizikem i terorizmus, občanské války, převraty, stávky a korupce. Nízká míra politického rizika v dané zemi nemusí nevyhnutně znamenat, ţe se jedná o zemi s vysokým stupněm politické svobody a nezávislosti. Některé politicky vysoce stabilní země jsou zároveň ovládány přísně autoritářskými reţimy. Rozeznáváme dva druhy politického rizika. Mikro-politické riziko a Makro-politické riziko. Mikro-politické riziko je riziko specifické pro konkrétní odvětví nebo podnikatelskou aktivitu. Makro-politické riziko je riziko ovlivňující celou zemi a celou podnikatelskou sféru v ní. Politické riziko podstupované investory v daňových rájích nepředstavují jenom přímé rozhodnutí vlády ale i její politika a postoj k organizovanému zločinu a korupci. Reputace a dobré jméno podnikatele jsou v obchodních vztazích neocenitelnou hodnotou. Poškození dobré pověsti můţe mít fatální důsledky. Spojování s daňovým rájem známým pro skandály ohledně napomáhání legalizaci výnosů z trestné činnosti a daňových úniků má

38

Ake; A Definition of Political Stability; 1975

42

bezpochyby negativní vliv na dobré jméno podnikatele, který při volbě daňového ráje určitě zvolí jurisdikci s čistou pověstí. V historii vidíme příklady daňových rájů, které postihl odliv kapitálu v souvislosti s politicky nejistou situací a skandály způsobenými jejich podporou nelegálních aktivit. Na politicky nestabilní situaci doplatila Panama v osmdesátých letech minulého století v čase faktické vlády diktátora generála Noriegy. Jeho reţim byl odstraněn, ale důvěryhodnost Panamy jako politicky stabilní jurisdikce byla výrazně oslabená. Druhým případem poškození dobré pověsti bylo odhalení nelegálních operací amerického organizovaného zločinu na Bahamách v sedmdesátých letech. Do té doby nejvyuţívanější daňové ráje nahradili stabilnější jurisdikce.

6.3

Nezávislost a politická stabilita Politika daňového ráje spočívá ve vytváření příznivého prostředí pro zahraniční

kapitál. Toho státy dosahují přijímáním potřebné legislativy. Zásadním předpokladem pro uskutečňování politiky daňového ráje je tedy zákonodárná moc nad vlastním územím jurisdikce. Zákonodárná moc je znakem svrchovaného státu. Pro daňové ráje je tedy nezbytná určitá míra svrchovanosti. Nemusí se však jednat o absolutní nezávislost na jiných státech. I některé závislé území a členské státy federací oplývají zákonodárnou pravomocí, dostatečnou k uskutečňování vlastní daňové a finanční politiky. V seznamech světových daňových rájů se takových jurisdikcí nachází mnoho, například Kajmanské ostrovy, které jsou britským zámořským územím nebo stát Delaware, jenţ je součástí Spojených států amerických. Kdyţ se blíţe podíváme na seznamy států obvykle povaţovaných za daňové ráje, zjistíme, ţe jurisdikce s různým stupněm závislosti na jiných větších zemích těmto seznamům dominují. Snaha o osamostatnění nebo právě naopak setrvání v určitém svazku s jinou zemí je také součástí strategie daňových rájů. Některá území, například Bahamy v roce 1973, zvolila cestu získání úplné samostatnosti. Jiné daňové ráje profitují z faktu, ţe nezávislost není rozhodující. Právě naopak politická spojitost se stabilní silnou ekonomikou je v konkurenci daňových rájů výhodou. Britská zámořská a korunní teritoria jako Kajmanské ostrovy, Britské Panenské ostrovy, Jersey, Guernsey a Gibraltar vyuţívají příznivou britskou značku jistoty a stability. Místem kam svůj kapitál přemístili investory a podnikatelé po problémech v Panamě a na Bahamách byly právě Kajmanské ostrovy.

43

7 JINÉ VÝHODY POSKYTPVANÉ DAŇOVÝMI RÁJI Daňové ráje vznikají nikoliv z filantropie a vůle ulehčit ţivot podnikatelům, ale z komerčního účelu zachycení zisků plynoucího z mobilního kapitálu. Jakákoliv aktivita, která se díky technologickému pokroku stane mobilní, zaujme agilní daňové ráje. Poháněny vzájemnou konkurencí, technologickými moţnostmi a poptávkou trhu, mnohé daňové ráje vycházejí vstříc novým aktivitám. Výběr daně samozřejmě byl a zůstává primárním cílem aktivit daňových rájů. Nicméně vlády v mnohých jurisdikcích si uvědomují komerční hodnotu jiných mobilních obchodních činností jako například lodní doprava, kasina a pornografie. Experti označují poskytování vlajky lodím cizích států zeměmi jako Libérie a Panama také za formu daňového ráje.

7.1

Elektronický obchod Elektronický obchod (electronic commerce, e-commerce) se skládá z nákupu a

prodeje zboţí a sluţeb prostřednictvím počítačové sítě internet a jiných elektronických systémů. S rozvojem internetu v posledních letech došlo k celosvětovému masívnímu nárůstu obchodů prováděných elektronicky. To mělo za následek rozvoj elektronického převádění finančních prostředků, internetového marketingu a jiných oblastí podpory elektronického obchodu. S rozvojem elektronického obchodu roste i mnoţství příjmů z něho vzešlých a tím roste i daňový zájem států o toto odvětví. Přitom vyvstávají mnohé obtíţe, protoţe dosavadní koncepty zdaňování jako třeba „zdroj příjmů― nebo „stálá provozovna― ztrácejí jasný význam, pokud jsou aplikovány na elektronický obchod. Navíc aktivity elektronického obchodu jsou mimořádně mobilní a proto je pro ně velice snadné jejich provádění offshore. Elektronický obchod je specifický zejména ve výběru daně z přidané hodnoty. Většina členských států OECD i jiných zemí pouţívá daň z přidané hodnoty nebo obdobný model zdaňování obchodních transakcí. Výběr daně z přidané hodnoty závisí na schopnosti daňových autorit nalézat a evidovat dani podléhající transakce. Tím je poplatník motivován, aby plnil své daňové povinnosti, protoţe je téměř jisté, ţe na případné opomenutí se přijde. Pokud ovšem zákazník můţe nakupovat a přijímat zdanitelná plnění v digitální podobě prostřednictvím internetu, nebo ve fyzické podobě prostřednictvím zásilky a prodejce nacházejícího se za hranicí vybírající jurisdikce, nalezení transakce a výběr daně bude mimořádně sloţitý. 44

Rovněţ daň z příjmu získává v případě elektronického obchodu jiný rozměr. Státy zdaňují zisky na základě sídla a místa vedení. V souvislosti s mezinárodním obchodem a potřebou zdaňovat zahraniční subjekty se vytvořily koncepty stálé provozovny a zdroje příjmů. V případě konceptu zdroje příjmu se pouţívá sráţková daň. Sráţková daň je forma výběru daně, kdy plátce daně přímo sníţí peněţní plnění o sráţkovou daň, kterou pak zaplatí státu. Naproti tomu stálá provozovna podléhá běţné sazbě a formě výběru daně u těch příjmů, které byly vytvořeny díky její činnosti. Zatímco v případě klasického obchodu je k obchodování zapotřebí mít alespoň část personálu, kanceláře a sklady v zemi kde k obchodování dochází, v případě elektronického obchodu je moţné umístnění těchto prvků v dané zemi podstatně omezit. Zákazník si zboţí můţe prohlédnout a zakoupit na internetových stránkách společnosti, k placení pouţije platební kartu a dodávka zboţí můţe být svěřena nezávislému dopravci. Navíc, ve většině zemí, prostá existence skladových prostorů nezakládá institut stálé provozovny. Jedním z nejdůleţitějších prvků elektronického obchodu je počítačový server, jeho umístnění a země, ze které je ovládaný. Pro zákazníka umístnění počítačového severu důleţité není, nicméně pro obchodníka je tento faktor klíčový. Umístnění serveru jednak ve velké míře ovlivňuje jeho výkon a provozní náklady, navíc můţe být povaţováno za stálou provozovnu pro účely výběru daní. Tyto skutečnosti musí podnikatelé v elektronickém obchodu brát v potaz. Typické daňové ráje obvykle nemají dostatečně vyspělou informační infrastrukturu a výkon serverů umístněných v těchto státech je značně omezen. Mnohé společnosti podnikající prostřednictvím elektronického obchodu i tak zakládají dceřiné společnosti a umísťují servery do daňových rájů a provádějí obchodní aktivity z těchto míst z důvodu výrazného sníţení daňového zatíţení a moţnosti dosahování vyšších zisků.

7.2

Registrace lodí pod vlajkou cizích států K tomu aby se loď mohla plavit v mezinárodních vodách, je potřebné ji zaregistrovat

do mezinárodně uznávaného registru, který pak umoţní lodi plavit se pod jeho vlajkou. Stát, v jehoţ registru se loď zaregistrovala, se stane státem vlajky lodě. Závazky státu vlajky vůči svým lodím stanovuje konvence OSN o mořském právu (UN Law of the Sea Convention) Stát vlajky si určuje jaké technické, personální a právní náleţitosti musí splnit lodě, aby byly způsobilé k registraci. Konvence o mořském právu stanovuje několik kogentních pravidel pro

45

všechny registry. Jedním z nich je pravidlo o skutečné vazbě mezi státem a lodí. 39 Přesný význam tohoto ustanovení je však sporný. Mnozí tvrdí, ţe „skutečná vazba― vzniká jenom na základě vlastnického vztahu k lodi, tudíţ jenom se státem, k němuţ přísluší majitel lodě ať jako občan v případě fyzické osoby nebo jako právnická osoba zaregistrována v daném státu. Avšak de facto interpretace tohoto ustanovení je značně restriktivní a skutečnou vazbu zakládá i pouhý poplatek za registraci. Tato interpretační praxe umoţňuje existenci otevřených registrů a krycích vlajek a svou politiku na ní postavilo několik daňových rájů, nabízejících registrace do svých lodních registrů téměř neomezeně. Termín krycí vlajka (flag of convenience) je výsledkem obchodní praktiky registrace lodí v svrchovaných státech jiných neţ je státní příslušnost majitele lodě a plavením se pod vlajkou tohoto státu. Důvody vyuţití krycí vlajky se různí a zahrnují hlavně snahu o sniţování daňového zatíţení a vyhýbání se národní pracovní a environmentální regulaci. Vyuţití krycí vlajky je rovněţ spolehlivým nástrojem na dosaţení anonymity vlastnictví. Všechny světové lodní rejstříky vyţadují určité informace o vlastnickém vztahu k lodi, ale zatímco národní lodní rejstřík můţe mít rozsáhlé poţadavky, existují i jurisdikce s méně přísným reţimem. Lodní rejstříky daňových rájů otevřeně uvádějí poskytovanou anonymitu jako svou výhodu. Falešné vlajky byly uţívány i v historii. V době napoleonských válek si tuto techniku osvojili Briti a v průběhu devatenáctého století otrokářská plavidla často střídala vlajky s úmyslem vyhnout se protiotrokářským kontrolám na moři. V roce 1915 Spojené státy americké schválili Seamenův zákon (Seamen’s Act), který reguloval délku pracovní doby a platové podmínky námořníků. Dále zaváděl nové technické a bezpečnostní standardy mořeplavby. Nová striktní právní úprava samozřejmě oslabila ekonomickou konkurence schopnost lodí plujících pod americkou vlajkou. Jejich majitelé reagovali přeregistrováním lodí do Panamského lodního rejstříku a tím vznikl moderní fenomén krycích vlajek dnešní podoby. Panama je i v současnosti státem, díky svému otevřenému rejstříku zemí, s největší námořní flotilou. Další stát specializující se na registraci cizích lodí je Libérie. První zahraniční loď se v Liberijském lodním rejstříku zaregistrovala v roce 1949 a v roce 1967 plulo pod vlajkou Libérie více lodí neţ pod britskou vlajkou. Byl to následek sníţení popularity Panamy v důsledku sníţené politické stability. Avšak občanské války v Libérii v devadesátých letech minulého století způsobili, ţe Panama opět zaujmula první místo

39

Tato podmínka je obsaţena v článku 91 Konvence OSN o mořském právu. Původní anglické znění je: „There must exist a genuine link between the State and the ship“

46

v ţebříčku počtu zaregistrovaných lodí. Mezinárodní federace pracovníků v dopravě 40 v současnosti eviduje třicet dva jurisdikcí se statutem poskytovatele krycích vlajek. Tabulka 1 - Seznam jurisdikcí povaţovaných Mezinárodní federací pracovníků v dopravě za poskytovatele krycích vlajek

Antigua a Barbuda Bahamy Barbados Barma Belize Bermudy Bolívie Francie Gibraltar Gruzie Honduras Jamajka Kambodţa Kajmanské ostrovy Komory Kypr

Libanon Libérie Malta Marshallové ostrovy Mauritius Mongolsko Německo Nizozemské Antily41 Panama Rovníková Guinea Severní Korea Srí Lanka Svatý Tomáš Svatý Vincent Tonga Vanuatu

40

http://www.itfglobal.org/flags-convenience/flags-convenien-183.cfm Desátého října 2010 se Nizozemské Antily formálně rozpadly. Nástupnické státy si však zachovaly stejnou politiku v oblasti registrace lodí. 41

47

8 ZÁVĚR Od poloviny dvacátého století a hlavně po globální finanční krizi v letech 2008-2009 se ve světě uplatňuje trend zpřísňující se finanční regulace ze strany vlád a centrálních bank, coţ prodraţuje sluţby na finančních trzích. Vysoké daňové zatíţení ve všech rozvinutých zemích představuje pro podnikatele citelné náklady a omezuje ekonomickou aktivitu. Vlastníci rozsáhlých majetků se snaţí ochránit si své soukromí a majetek. Avšak veřejně přístupné rejstříky a různé druhy oznamovacích povinností v domácích státech jim to výrazně stěţují. Veřejnoprávní nároky vlád jednotlivých států na vykonávání určitých druhů činností připravují domácí podnikatele o mezinárodní konkurenceschopnost a mají pro ně likvidační důsledky. Všechna tato regulační a omezující opatření státy vykonávají svými zákony. Tato nevýhodná legislativa vytvořila mezi adresáty zákonů poptávku po lepších výhodnějších zákonech, umoţňujícím dosahovat ţádané ekonomické výsledky. Taková poptávka můţe být uspokojena jen adekvátní nabídkou vytvořenou jinou svrchovanou jurisdikcí, ochotnou a oprávněnou přijímat vlastní zákony. Jurisdikce, které se vydají cestou vyuţití své svrchovanosti, a nabídnou poţadovaný zákonný rámec, nazýváme daňové ráje.

48

9 BIBLIOGRAFIE Tištěné monografie

9.1

KLEIN, Štěpán; ŢÍDEK, Karel. Mezinárodné daňové plánování. 1. vydání. Praha : Grada, 2002. 230 s. ISBN 80-247-0563-X MEDVEĎ, Jozef, et al. Daňová teória a daňový systém. 1. vydání. Bratislava : Sprint dva, 2009. 288 s. ISBN 978-80-89393-09-1. PALAN, Ronen; MURPHY, Richard; CHAVAGNEUX, Christian. Tax Havens : How Globalization Really Works. 1. vydání. New York : Cornell University Press , 2010. 270 s. ISBN 978-0-80147612-9.

Tištěné články

9.2

AKE, Claude. A Definition of Political Stability. Comparative Politics. 1975, 7, 2, s. 271-283. AVI - YONAH, Reuven. Globalization, Tax Competition and the Fiscal Crisis of the Welfare State. Harvard Law Review . 2000, 113, 7, s. 1575-1648. BONTURI, Marcos; FUKASAKU, Kiichiro. Globalization and Intra-firm Trade : An Empirical Note. OECD

Economic

Studies.

1993,

20,

s.

146-159.

Dostupný

také

z

WWW:

. BURN, Gary. The state, the City and the Euromarkets. Review of International Political Economy. 1999, 6:2, s. 225-261. CAIN, Charles. Commentary: What does 'Offshore' mean ?. Offshore Investment magazine. 1998, 85. CONARD, Alfred. An Overview of the Laws of Corporations. Michigan Law Review. 1973, 71, 4, s. 621-690. DYRENG, Scott; LINDSEY, Bradley; THORNOCK, Jacob. Is Delaware a Domestic Tax Haven?. 2010. GLOGAROVÁ, Jana. Několik úvah nad právní regulací koncernů s mezinárodním prvkem. COFOLA 2008 Conference: Key Points and Ideas. 1. vydání. Brno : Tribun EU s.r.o., 2008. ISBN 978 -80 -210 -4629 -0, pp. 11 - 22. 13.5.2008, Právnická fakulta Masarykovy univerzity. HANSMANN, Henry; MATTEI, Ugo. The Functions Of Trust Law: A Comparative Legal And Economic Analysis.New York University Law Review. 1998, 73, 1,

49

HINES, James. Do Tax Havens Flourish?. Tax Policy and the Economy. 2005, 19, 1, s. 65-99. PALAN, Ronen. Tax Havens and the Commercialization of State Sovereignty. International Organization. 2002, 56, 1, s. 151-176. PALAN, Ronen. Trying to Have Your Cake and Eating It: How and Why the State System Has Created Offshore. International Studies Quarterly. 1998, 42, 4, s. 625-643. WEBB, Michael. Defining the boundaries of legitimate state practice: norms, transnational actors and the OECD's project on harmful tax competition. Review of International Political Economy. 2004, 11, 4, s. 787 — 827. ZOROMÉ, Ahmed. Concept of Offshore Financial Centers: : In Search of an Operational Definition. IMF

Working

Paper.

Dostupný

2007,

také

z

WWW:

.

Elektronické články

9.3

PITHART, Petr. Smlouva nezavádí stát - mění svrchovanost. Hospodářské noviny [online]. 2005, 1, [cit. 2011-03-17]. Dostupný z WWW: . SHAXSON, Nicholas. The truth about tax havens: part 2. Guardian.co.uk [online]. 2011, 1, 1, [cit. 2011-04-26]. Dostupný z WWW: .

Dokumenty mezinárodních organizací

9.4

Monetary and Exchange Affairs Department. International Monetary Fund : Publications [online]. 23.06.2000.

Offshore

Financial

Center

IMF

Background

Dostupné

Paper.

z

WWW:

. Organisation for Economic Co-operation and Development (OECD). Harmful Tax Competition : An

Emerging

Global

Issue.

Francie :

OECD

Publications,

1998.

80

s.

Dostupné

z

WWW:

. ISBN 92-64-16090-6–No.500971998. Organisation for Economic Co-operation and Development (OECD). . The OECD Classification of

Taxes

and

Interpretative

Guide.

Dostupné

z WWW

Report on the Working Group on Offshore Centres, Financial Stability forum, Basel, 2002, Dostupný také z WWW:

50

Tax Justice Network. Identifying Tax Havens and Offshore Finance Centres. [online]. 2007, [cit. Dostupný

2011-04-26].

z

WWW:

.

9.5

Web stránky Bussinesdictionary.com [online]. 2010 [cit. 2011-04-26]. Offshore banking unit. Dostupné z WWW:

.

51

10 SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK FATF

Financial Action Task Force

FOC

Flag of convenience

IBC

Internatinal Business Company

IFC

International Financial Center

MMF

Mezinárodní měnový fond

OBU

Offshore Banking Unit

OECD

Organisation for Economic Co-operation and Development

OFC

Offshore Financial Center

OSN

Organizace Spojených Národů

PTR

Preferential Tax Regime

RFC

Regional Financial Center

TJN

Tax Justice Network

52