DANIEL - soutěž věnovaná problematice holocaustu a rasismu Mgr. Barbora Šteflová - PaedDr. Eva Schneiderová PhDr. Ludmila Vozábová

Dáte-li jí jazyk, uslyšíte křik, pláč, nářek,... dáte-li jí jazyk uslyšíte o hrůzách, kterým musela přihlížet, nedávejme jí raději jazyk, protože by křičela a naříkala až do skonání světa, její tichá zpověď však zasáhne srdce každého! Pssst, tiše naslouchejme! Nyní před ní hoří svíčky, malé plamínky, jež rozžehli lidé, živí lidé...! Milá zdi, snad tato světýlka života zmírní tvou bolest a v noci zaženou zlé vzpomínky a sny na dobu temna a ty už nikdy nebudeš muset s nikým zemřít! Ať stojím Vám všem lidem, kteří nyní obýváte a budete obývat planetu Zemi, pro výstrahu, aby Vaše hlavy a srdce ucítily strach a bolest tohoto místa, oči propukly v pláč a poznaly, jaká nespravedlnost zde byla spáchána. Nezapomeňte a nedopusťte, aby se to opakovalo, prosím, víckrát již ne!"

úryvek z práce G. Krečmerové - Ona to viděla... DANIEL - soutěž věnovaná problematice holocaustu a rasismu Ve školním roce 2005/06 se konal již 3. ročník literární, historické a nově též výtvarné soutěže DANIEL. Soutěž vznikla u příležitosti vyhlášení 27. ledna Dnem památky obětí holocaustu a prevence zločinů proti lidskosti. Z toho vychází i téma – holocaust a jeho reflexe, současné rasové problémy a problematika soužití různých etnik v ČR. Soutěž vyhlašuje MŠMT, garantem letošního ročníku byl již podruhé Národní institut dětí a mládeže MŠMT ve spolupráci s Kulturním a vzdělávacím centrem Židovského muzea v Praze a Muzeem romské kultury v Brně.

Soutěž je vyhlašována ve dvou kategoriích. Vzhledem k obtížnosti tématu je určena žákům až od 8. ročníku ZŠ a odpovídajícím ročníkům víceletých gymnázií (I. kategorie - do 15-ti let) a studentům všech typů středních škol nad 15 let (II. kategorie). Do literární části soutěže mohou autoři přispívat různými povídkami, fejetony, básněmi apod. s danou tematikou, v historické části se hodnotí dějepisné studie týkající se tématu. Uzávěrka letošního ročníku soutěže byla 28. 2. 2006. Celkem přišlo 64 prací, z toho 47 literárních (17 v I. a 30 ve II. kategorii) a 17 historických (7 v I. a 10 ve II. kategorii). Rovněž bylo zasláno více než 140 výtvarných prací z 21 základních a středních škol. Historické práce dostali k posouzení pracovnice Vzdělávacího centra Židovského muzea v Praze a pracovníci Romského muzea v Brně, literární a výtvarné práce hodnotili zkušení porotci literárních a výtvarných soutěží. Oceněno bylo 9 prací literárních, 6 prácí historických a 12 prací výtvarných (některé výtvarné práce byly výsledkem práce kolektivů). Dále bylo uděleno dalších 9 čestných uznání (8 v oboru literárním a 1 v historickém). Kontaktní adresy: Mgr. Barbora Šteflová - tajemnice soutěže (historická část), PaedDr. Eva Schneiderová – literární část, PhDr. Ludmila Vozábová – výtvarná část Národní institut dětí a mládeže MŠMT, Talentcentrum, Sámova 3, 101 00 Praha 10 tel.: 246 088 242, 224; e-mail: [email protected], [email protected], [email protected] Pamatujte si, že minulost jako je tahle, se nesmí zapomenout. Musíme se z ní poučit. A pamatovat si tu hrůzu navěky, abychom nikdy nezopakovali stejné chyby. Nic takového se nesmí opakovat. Není správné přihlížet bolesti jiných. Pamatujte si to! Nesmíme dopustit, aby ještě někdy lidé přihlíželi vyvražďování jiných. Pamatujte si, že minulost je velmi důležitá. Když neporozumíme minulosti, nikdy nebude naše budoucnost lepší.“ … Nikdo nesmí zapomenout, neboť by se pak mohlo stát, že se to bude opakovat. A to nesmíme dopustit. úryvek z práce B. Čihákové - Vlaky, které pravidelně jezdily, byly zrušeny (částečně upraveno)

1

Schillerova cesta Eduard Palíšek Gymnázium, Komenského 7, 692 01 Mikulov 1. místo ve II. kategorii Autor se nijak neztotožňuje s názory, které má hlavní postava. Celý příběh je fikce.

5. 9. 1937 Nastává zvláštní doba pro náš národ, ale hlavně pro obyčejné lidi. Krátce po dostudování jsem byl přijat do státních novin Berlin Tag, jako redaktor. Blíží se neuvěřitelně vzrušující doba, která, jak já očekávám, povznese Německo z chudoby. Zítra má v místním pivovaru projev pan Adolf Hitler. Helga, má dcera, oslavila 6. narozeniny. 6. 9. 1937 Projev byl neuvěřitelný!!! Pan Hitler je neobyčejně dobrý řečník, vypadá to, že pokud Německo neudělá nějakou chybu, tak je na cestě k hospodářské a sociální stabilitě. Podle pana Hitlera jsou hlavní problémy v nezaměstnanosti, vysokých daních a že většina Němců nejsou vlastenci! Korupce ničí Německo. Musíme jednat! V neposlední řadě máme problém s Židy. Okrádají Německo a tím i nás! Německo je něco jiného než ostatní státy. Je lepší!!! A takoví jsme i my, Árijci. Pan Hitler chce kandidovat na post kancléře. Už nyní má můj hlas. 1. 10. 1937 Máme spoustu práce v novinách. Židé se chovají neuvěřitelně. Až nyní, díky panu Hitlerovi, to vidím. Není divu, že sami nemáme co jíst, když jsou zde Židé. Jsou jako hmyz! 5. 10. 1937 Byly volby. Pan Hitler skončil na druhém místě. Měl pouhých 37 % (což je při kampani po pivovarech a kulturních sálech dobré), bohužel to k vítězství nestačilo. 10. 10. 1937 Berlin Tag se nabídl, že poskytne NSDAP zdarma předvolební kampaň na další volby. Skvělé!!! Pokud vyhrají, budou se mít všichni lépe. Kromě Židů, samozřejmě. Alespoň vrátí to, co ukradli. 12. 12. 1937 Přihlásili jsme se ženou Helgu k Hitlerjugend! Chceme, ať už je od dětství vychovávána v duchu národního socialismu. V duchu budoucnosti. 1. 1. 1938 Pan Hitler měl dnes, v naší čtvrti, novoroční projev. Vypadá to, že se blíží lepší časy. Na pana Hitlera zaútočil během projevu rozzuřený Žid. Naštěstí ho stihla Hitlerova SA včas zneškodnit. Židé si už dovolují vážně moc!!! Není divu, že dnes večer shořely dvě synagogy... 11. 2. 1938 Pan Hitler vyhrál volby! Byl jsem pochválen za dobře odvedenou práci v předvolební kampani. Pan Hitler mi osobně poděkoval! Přichází nová doba. Lepší doba. Byla mi nabídnuta spolupráce s propagací Hitlerových myšlenek. Souhlasil jsem. Sice jsem chtěl být doma s manželkou a 2

Helgou, ale toto je možnost, jak se zapsat do dějin. Mám za úkol jet do Československa a zdokumentovat zde tyranii, kterou Češi páchají na sudetských Němcích. 22. 9. 1938 Vrátil jsem se z Československa. Zdokumentovanou situaci jsem předložil tajemníkovi pana Hitlera. Srdečně doufám, že ukončí to nelidské chování Čechů k našim bratrům. Slovani, co od nich člověk může čekat... ? 30. 9. 1938 Pan Hitler měl dneska v berlínském amfiteátru projev. Naslouchalo mu více než 10 000 lidí. Vysloužil si naši důvěru a uznání. Mluvil o tzv. konečném řešení. Přestože již byly učiněny mnohé kroky ve způsobu hospodaření, stále to není ideální. Problémem jsou Židé. Je nutné je deportovat, aby v Německu zůstala jen čistá rasa. 20. 12. 1938 Dnes byla v Mnichově konference. Bylo rozhodnuto, že Československo se vzdá pohraničí ve prospěch Říše. Spousta lidí má vyšší plat a může si dovolit strávit mimořádně štědré Vánoce. Díky panu Hitlerovi! 11. 1. 1939 Byl jsem vybrán mezi příslušníky civilní složky SS, dohlížejících na vykonávání nucených prací v pracovních táborech. Pozítří odjíždím do jihovýchodního Německa, do pracovního tábora Bergen-Belsen, tam byli převezeni Židé na nucené práce. Můj úkol bude zdokumentovat a nahlásit výsledky. 3. 1. 1939 Rozloučil jsem se s rodinou a už sedím ve vlaku. Cesta bude dlouhá. Vjíždíme do tábora. Po pravé straně jsou lomy, vlevo lesy, uprostřed úřední budovy a ubytovna pro Židy. Tábor vypadá jinak, než jsem si představoval. Je hrozná zima. Nemůžu psát. Musím jít zatopit zbytkem uhlí, co máme, jinak umrzneme. 4. 1. 1939 Probudil jsem se do ledového rána. My jsme alespoň v budově, ale Židé v 15 stupních pracují do úmoru, již od pěti ráno. Za včerejšek zemřelo 15 Židů a jeden člověk (Němec-zrádce). Nějak se mi to celé nezdá. Nevypadá to jako pracovní, ale jako vyhlazovací tábor. Tvorbou zbytečné práce jsou Židé vyhlazováni. 5. 1. 1939 20 mrtvých. Vojáci (po zuby ozbrojení) je dnes pálili. Přikázali asi 200 nejslabším, aby vykopali hlubokou jámu (ve zmrzlé zemi). 6. 1. 1939 116 mrtvých. Ti, kteří dnes zemřeli, byli hozeni do jámy, kterou si včera vykopali a spáleni... 7. 1. 1939 Obzvlášť pracovitým a poslušným Židům jsou v případě potřeby poskytnuty léky. Dnes si pro ně přišel, mimo jiné, i Čapek, ten československý spisovatel. 3

8. 1. 1939 293 mrtvých od mého příjezdu. Celá idea Národního socialismu se ve mě hroutí jako domeček z karet. Silné Německo? Ano, ale za cenu lidských životů? Údajných nepřátel Říše? Jsou stejní jako Árijci, jen mají jinou barvu vlasů, obřízku a věří v něco jiného. Má národ (i když dominantní) právo vyhladit menšinu, nezapadající do jejich představ? Za ekonomické problémy si můžeme sami. ŽIDÉ JSOU NEVINNÍ! 9. 1. 1939 Čistka. Minulý večer zabil nějaký Žid árijskou dívku (v Berlíně). 50 vypálených synagog po celém Německu 5000 mrtvých Židů ve všech "pracovních táborech" 500 mrtvých u nás 10. 1. 1939 Toto nám nemůže projít. Napsal jsem ženě, že musí utéct do Ameriky, má využít všechny uspořené peníze, hlavně musí přežít to peklo, co přijde! Sám z toho zkusím nějak vycouvat. 11. 1. 1939 Při rutinní kontrole "pokojů" jsem přistihl asi 20 Židů při plánování útěku. Lekli se. Věděli, že bude následovat smrt. Já jsem ale udělal něco neuvěřitelného, i když pevně věřím, že správného. Nabídl jsem jim pomoc, s představou, že uteču s nimi. První nevěřili, nakonec jsem je přesvědčil a domluvili jsme se na plánu. 12. 1. 1939

žádné zápisky

13. 1. 1939

žádné zápisky

14. 1. 1939 Byli jsme odhaleni. Židy zabili. Já jsem zavřený v cele, kam jsem dřív zavíral neposlušné Židy, mám jen deník. Je zle. 15. 1. 1939 Důstojník mi přinesl balíček z Berlína a pistoli. Jak odešel, otevřel jsem balíček. Byla v něm panenka Helgy, celá od krve, a papírek "pozdrav z Berlína". Dostali je. Temno. To, čemu jsem věřil, ve správné a silné Německo, se rozplynulo. Je konec... Bývalý novinář Franz Schiller se zastřelil připravenou zbraní. Jeho tělo bylo spáleno spolu s Židy, kteří ten den přišli o život. (inspirováno filmem „Hitler – vzestup zla“)

Ráno v B. Klára Goldstein Církevní konzervatoř, Velké náměstí 112, 767 01 Kroměříž 2. místo ve II. kategorii Náhlé probuzení do spánku skutečnosti Mráz již teď halí kosti do rubášů z ohně a smrti 4

Ona to viděla... Gabriela Krečmerová Mendelovo gymnázium, Komenského 5, 747 05 Opava 2. místo ve II. kategorii Ona to viděla, ona byla svědkem těch hrůz spáchaných na lidech, slyšela jejich křik, poslední slova ztracená v nicotě, viděla ty oči, oči plné děsu, zaplavené slzami, pokud vůbec ještě oči, které naposledy spatřily zemi, oblohu, ona viděla celý ten úzký obličej s dlouhým nosem a do krve rozkousanými rty, řídkými vlasy, jež kdysi byly husté a rozčepýřené na všechny strany, viděla vysokou postavu, vyzáblou na kost, bez bot, jen v cárech látky s roztřesenýma rukama, které již dávno zapomněly, co to znamená někoho pevně obejmout, cítit tep srdce, teplo sálající z těla milovaného člověka, které se pomalu vlévá do nás a hřeje tak krásně, zapomněly a již nikdy nevzpomenou, to ona byla svědkem a věděla, že on to ví, že naposledy slyší hudbu žití, naposledy dýchá vzduch, který naplňuje jeho plíce a zvedá tak hruď, aby za malou chvíli mohla při výdechu zase klesnout a je to také naposledy, co si je vědom svého bytí, své existence, protože dřív, než se s tím vším málem, které zatím stihl poznat, stačí rozloučit, tak ... „pif“ …, ne, ještě ne, vždyť přece nemůže všemu tady říci sbohem, pozdě, je mrtev, leží na zemi, která nasává jeho krev a cítí, jak z jeho těla nadobro odchází život, ano, ona byla svědkem, 5

jak kulka z pistole provrtala skrz na skrz jeho hrud' a nakonec se zaryla do ní, tak jako tomu bylo u té malé ženy s drobnými pihami na nose, muže, jemuž nepatrně odstávaly uši, u rodiny, která zůstala spolu až do posledního momentu, pokaždé se nakonec všechny kulky zavrtaly do ní, do věčné svědkyně brutálních vražd, do studené cihlové zdi, která musela pokaždé znovu a znovu umřít. Dáte-li jí jazyk, uslyšíte křik, pláč, nářek,... dáte-li jí jazyk uslyšíte o hrůzách, kterým musela přihlížet, nedávejme jí raději jazyk, protože by křičela a naříkala až do skonání světa, její tichá zpověď však zasáhne srdce každého! Pssst, tiše naslouchejme! Nyní před ní hoří svíčky, malé plamínky, jež rozžehli lidé, živí lidé...! Milá zdi, snad tato světýlka života zmírní tvou bolest a v noci zaženou zlé vzpomínky a sny na dobu temna a ty už nikdy nebudeš muset s nikým zemřít! "Ať stojím Vám všem lidem, kteří nyní obýváte a budete obývat planetu Zemi, pro výstrahu, aby Vaše hlavy a srdce ucítily strach a bolest tohoto místa, oči propukly v pláč a poznaly, jaká nespravedlnost zde byla spáchána. Nezapomeňte a nedopusťte, aby se to opakovalo, prosím, víckrát již ne!"

Tichý nářek pana Bluma Klára Goldstein Církevní konzervatoř, Velké náměstí 112, 767 01 Kroměříž 2. místo ve II. kategorii Ve stínu na hřbitově Zněl jako staré housle opilé vodkou záchrany Na hrobě který nebyl ničí a přesto tak důvěrně známý ležela žena s obličejem ohlodaným slzami a šedou clonou žalu před očima Pan Blum šel zrovna okolo a řekl

6

Píseň pro Chaima Cohna (úryvek) Klára Goldstein Církevní konzervatoř, Velké náměstí 112, 767 01 Kroměříž 2. místo ve II. kategorii Ještě jsme děsícími oblaky navzájem připoutanými k ostnům bytí V objetích dýmu rozviklaných let jež nás dávno nepřinutí hledat zasuté střepiny osiřelých pravd Jako bychom toužili po dešti který nekřísí Po siluetách modrých skal kdesi nad obzorem s vědomím, že jsou tím posledním Ještě nenalézáme pro ta léta jméno které by se opásalo skutečností Hnané vichřicemi z úst masivních soch tyčících se na udusané krví napojené hlíně uvadajících duší Ve chvílích kdy vítr hraje na žebra závrati Kdy se hanebně bílé ticho prodává očistnému plameni za branami čehosi ocelově jistého jako smrt bývá Jako beznaděj To, že jsi a jen proto musíš nést všechno to kamení doby Vykřesávat v očích hor a půdy soucit když tvé tělo, podobné už jen zkroucenému křidlu klesá pod tíhou celých motýlů do útrob popelavého spánku Není místa, kde by se to nestalo Kde by hvězdy nebyly sráženy z nachových kleneb aby se vracely na oblohu znesvěcené Jestli chápeme svět jsou jeho krvavé oči Očima právě narozeného dítěte Očima rozkolísaného básníka Očima prastaré matky nad hroby synů Jsou to oči země vypálené ozvěnami křiku Slovy, která zabíjejí osud Není místa, kde by se to nestalo Kde by shrbená záda dní nenastavovala tvář dnešku Kde by se nezrcadlila všechna poslední slova (úryvek) 7

Vlaky, které pravidelně jezdily, byly zrušeny Barbora Čiháková Gymnázium, nám. Odboje 304, 544 01 Dvůr Králové 3. místo ve II. kategorii „Už tam budeme,“ řekl starý muž a svýma hnědýma očima se podíval do zpětného zrcátka. Spatřil malou dívenku, která seděla na zadním sedadle v jejích oblíbených modrých šatech s bílými puntíky. Usmála se. Byl to pro ni velký den. Už jenom proto, že jela se svým dědečkem sama na výlet. Všechna vnoučata už sem vzal, jen ona jako nejmladší si musela ještě chvíli počkat, ale vyplatilo se to. Milovala jeho společnost a dnes se o ni nemusela s nikým dělit. Zacouval, vypnul motor. Otočil k ní svůj obličej. Znala ho. Byl vrásčitý a poznamenaný bolestí, ale zároveň měl okolo očí paprskovitě rozbíhající se vrásky, které ukazovaly, že se nikdy nezapomněl smát. „Vezmi tu květinu,“ připomněl jí. „Ano, dědečku,“ odpověděla s takovou samozřejmostí v hlase, až ho to zarazilo. Svojí drobnou rukou uchopila kytici slunečnic a vystoupila. Stál před ní a ona musela vynaložit trochu úsilí a zaklonit hlavu, aby se mohla podívat do té výšky, kde byl jeho obličej. „Poneseš ji?“ „Ano,“ odpověděla a na důkaz toho ji stiskla ještě pevněji. „Dobrá.“ Pohladil ji po jejích dlouhých hnědých vlasech, co se leskly v jarním slunci. Odstoupil od auta. Najednou se jí rozšířil rozhled. Oči se široce otevřely děsem. Na hřbitově byla už několikrát, ale tenhle byl jiný. Cítila to. Viděla rozlehlou pláň, která byla celá pokryta náhrobky. Byly všude. Náhle kytici v ruce sevřela ještě pevněji, jako by u ní hledala útěchu. Vzhlédla a tázavě se podívala do dědečkových hnědých očí. „Nemusíš mít strach. Nic strašného tě tam nečeká, věř mi,“ řekl mírně. „Ano, dědečku,“ odpověděla trochu přidušeným hlasem. Trochu jí to místo děsilo, ale zároveň věděla, že má pravdu. Věděla, že když je s ním, nic jí nehrozí. Natáhl ruku. Dívenka ji okamžitě uchopila. Byla vrásčitá, mozolnatá a vysušená prožitými léty, ale i přes to cítila, jak z ní sálá dobrota a teplo. Když pocítila, jak se její malá ručka ocitla v objetí jeho velké, připadala si nedotknutelná. Strach se zmírnil, ale úplně nezmizel. Odvahy jí dodávala jen jeho přítomnost. Vydali se společně po cestě. Holčička vedle něj cupitala a musela na každý jeho krok udělat minimálně dva, přestože se její děda snažil jít co nejpomaleji. Míjeli dlouhé řady hrobů. Mlčeli. Nevěřila svým očím. Prohlížela si jednotlivé náhrobky a přemýšlela. Bezvýsledně. Viděla jen čísla. Na každém náhrobku bylo jedno číslo, ale nikde jméno. Podívala se zmateně na svého dědečka, ale ten, jako by na chvíli zapomněl. Jeho oči hleděly kamsi do dáli. Vzpomínal. Holčička ho pozorovala a nerušila. ….. Šel tenkrát stejnou cestou jako nyní. Stařec si to pamatoval lépe než včerejší den, přestože mu tenkrát bylo teprve čtrnáct let. Držel se za ruku své matky a hleděl na její mlčenlivou tvář. Pouhý rok, pomyslel si. Pouhý rok, co zavřeli otce do vězení a přesto se mu zdálo, že se to na její tváři podepsalo jako dvacet let. Na obličeji se jí během krátké doby objevilo mnoho nových vrásek. Náhle pocítil nenávist a zlost. V takové míře, že by si to nikdy předtím nedokázal představit. Vzplanul v něm nepříčetný, neovladatelný hněv vůči všem, kteří zavinili, že matka tak trpěla a vůči těm, co zavinili, že už nikdy neuvidí svého otce. Nikdy! Potřeboval křičet a stejně nadále mlčel. Doufal v jediné. Věřil v to, že všechny stihne trest. Chtěl, aby zaplatili za každou z matčiných slz. Rozběhl se. Náhle a bez rozmyslu. 8

„Karle!“ zavolala přísně matka. „Karle! Okamžitě se vrať!“ Neposlouchal. Jen utíkal. Teplý květnový vítr sušil slzy, co stékaly po tvářích. Prudce zastavil a podíval se dolů. Spatřil malý náhrobek bez jména, jenom s číslem. 481. Neřekli mu otcovo číslo, ale i tak ho uhodl. Nevěděl jak, ale ani ho to nezajímalo. Vytušil to. Cítil, že jeho otec byl 481. Plakal. Poprvé se nestyděl za své slzy. Jediný, kdo ho za ně vždy napomínal byl otec. „Lidé nikdy nesmí vidět tvojí slabost,“ říkával. Jeho hlas mu zaduněl hlavou. Vzpomínal. Bylo mu jedno, kolik ho dnes uvidí lidí. Brečel by, i kdyby na něj hledělo celé lidstvo. Plakal, protože to potřeboval a nic lepšího na jeho bolest neexistovalo. Přistoupila k němu matka a sevřela ho pevně v náručí. Snad nikdy to nepotřeboval víc. Ztratil se. Ztratil sebe a otce, kterého miloval. Ke komu teď měl vzhlížet? „To nic,“ konejšila ho tiše a ignorovala vlastní slzy, které stékaly do jeho hustých vlasů a vlastní bolest, která stravovala její srdce. „Všechno bude zase dobré, uvidíš. Spolu to nějak zvládneme…“ ….. Zastavil se. Podíval se dolů. 481… již nebrečel. Zařekl se, už dávno si řekl, že už ho nikdy nikdo neuvidí brečet. Chtěl, aby na něj jeho otec mohl být pyšný. Mýlil se, neboť jeho slzy uvidí ještě hodně lidí, ale to je jiný příběh. Holčička se zmateně podívala do jeho tváře. Opětoval její pohled a usmál se. A ona mu úsměvem odpověděla, i když jen váhavě. „Proč tam jsou ta čísla, dědečku?“ „Namísto jmen…“ „Ale proč?“ Zeptala se zmateně holčička. Nějak nechápala, proč tam nenapsali jména jako na ostatních hřbitovech. „Budu ti vyprávět příběh, Baruško,“ řekl pomalu. Podívala se na něj rozradostněnýma očima. Milovala jeho vyprávění. „Tenhle náhrobek patří mému otci, tvému pradědečkovi. Kdysi jsem ti vyprávěl o válce, kterou jsem zažil jako malý kluk. Pamatuješ se?“ „Ano, dědečku, pamatuju. Byla proti Německu…“ „Dobře, že si to pamatuješ,“ řekl s hrdostí v hlase a usmál se na svoji oblíbenou vnučku. „Nacisti vybudovali spoustu táborů, jako vidíš tady. Byla to taková vězení. Vozili sem lidi z celého Československa a někdy i z cizích zemí.“ „A co ty lidi udělala, že šli do vězení?“ „Vlastně nic…“ „Proč je tedy dávali do vězení?“ ptala se holčička nechápavě dál. „Protože se ve válce dělá spoustu nesmyslných a špatných věcí. Nacisté nenáviděli určité skupiny lidí, pronásledovali je, a pak je zavírali na takováhle místa, kde ti lidé nakonec umírali.“ „Proč jim nikdo nepomohl?“ „Vyprávěl jsem ti, jak to za války vypadalo, vzpomeň si. Nikdo na otevřený odpor neměl dost sil. A ten, kdo se odvážil, toho potrestali.“ „Zavřeli ho?“ „Ano,“ odpověděl pomalu a odmlčel se. Věděl, že pravda je jinde. Kdo se postavil na odpor, toho zabili. Jenže to bys nepochopila. Na pravdu jsi ještě moc malá. Jednou poznáš, pochopíš s jakou slepou nenávistí nacisté pronásledovali lidi, ale ještě ne. Teď ještě ne. „Ano, zavřeli je.“ „Můj otec to tak ale nechtěl nechat. Byl moc statečný. Byl v odboji…“ „Co to je?“ zeptala se s neskrývaným zájmem. „To byla skupina lidí, která tajně sháněla informace, a pak je dávala Angličanům, a tak jim pomohla vyhrát válku.“ „A tvůj tatínek jim pomáhal?“ 9

„Ano, pomáhal,“ odpověděl s neskrývaným citem v hlase. „Schovával u sebe pár věcí, jako byly například vysílačky a navíc denně poslouchal rádio. A jestli se pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl, tak to se tenkrát nesmělo.“ „Pamatuju se.“ Pohladil ji po vlasech a usmál se. Jak si všechno pamatuje, pomyslel si hrdě. Byla jeho radostí. „Když pro něj jelo tenkrát gestapo…“ Náhle mu skočila do řeči: „Co to bylo gestapo, dědečku?“ „To bylo něco jako policie, ale horší, mnohem horší. Často jednali proti zákonům. Zatýkali a vyslýchali spoustu lidí a…“ mučili je a zabíjeli, řekl si v duchu, ale to se dozví jindy. Nelžu ti, jen trochu upravuji pravdu, pomyslel si, aby obhájil drobný pocit viny, co hryzal jeho svědomí. „A co?“ „A byli moc zlí,“ odpověděl rychle. Nechtěl ji děsit. „Tenkrát, když jelo gestapo pro tvého pradědečka, měla moje matka nějaké tušení a vyndala vysílačky z pračky, kde je schovával a dala je k sobě do šicího stroje. Díky tomu je gestapo nenašlo…“ a díky tomu ho nezabili na místě i s celou rodinou. Odmlčel se. Vzpomínal. „Páni,“ vydechla obdivně dívka. „Takže ho nakonec nezatkli?“ „Ale zatkli,“ vydechl ztěžka starý muž a náhle, jako by na jeho bedra dopadla tíže všech prožitých let. „Proč?“ „Měli něčí výpověď. Někdo mého otce vyzradil.“ „To by ale neměl. Proč ho prozradil, když dědeček pomáhal porazit Němce?“ „Ano, neměl. Někteří lidé prostě občas zradí, tak to je. Pamatuj si, že lidé chtějí často přilepšit sami sobě, a proto jsou pak schopni udělat i tak špatné věci. Ubližují druhým kvůli vlastnímu prospěchu. Slib mi, že se tohohle vyvaruješ, že to nikdy neuděláš.“ „Nikdy, dědečku, slibuju,“ řekla odhodlaně. Usmál se na ni a ona byla v tu chvíli radostí bez sebe. Udělala by pro jeho úsměv cokoli na světě. „Pak odvezli dědečka sem,“ vyprávěl. „A zavřeli ho do tábora, do jedné části, která se jmenovala Malá pevnost. Bylo tam tenkrát hodně lidí na jednu místnost a navíc chyběli lékaři. Velmi brzy tvůj pradědeček onemocněl a chvíli na to zemřel, protože nebyl dostatek léků.“ „Jak to, že neměli léky?“ „Protože byla válka a válka, to je nedostatek všeho,“ řekl smutně. Odmlčel se. I ona mlčela. Pozorovala slunce, jak pomalu plyne na obloze a honí se s bělostnými mraky. Pohrávala si se slunečnicemi. Nebyla schopna se usmát. Nějaký pocit na tomhle místě jí v tom bránil. „A proč tady má tvůj tatínek jenom číslo a ne jméno?“ zeptala se po chvíli. „Každý, kdo tady byl, dostal číslo a ti, co ho sem pohřbívali, neznali jeho jméno. Věděli jen to číslo. Bylo tady moc lidí, a tak bylo jednodušší, když jim dali čísla a podle nich pak prováděli různé kontroly a tak.“ „A to tady bylo vážně tolik lidí?“ podivila se upřímně. „Mnohem víc, ještě mnohem víc. Přiváželi sem spousty lidí. Vozili je vlakem, který jezdil pravidelně, a který byl zrušen až po válce.“ „A proč zavírali tolik lidí?“ „To je složité, ale už jsem ti to vysvětloval. Nacisté pronásledovali určité skupiny. Zaměřili vůči nim svoji nenávist, a pak je odvezli z domovů. Celé rodiny zavřeli do táborů jako je Terezín. Nenáviděli hlavně Židy, ale ubližovali i spoustě dalším.“ „A proč je neměli rádi?“ „Kvůli jejich víře, barvě pleti nebo jiným drobným odlišnostem. Namířili vůči nim svoji nenávist. Všechno špatné, co se kdy stalo, svedli na ně.“ „Ale proč? Vždyť za všechno nemohli.“ 10

„Nikdo nemůže za všechno. Jednou ti to vysvětlím, až budeš starší. Teď…,“ odmlčel se. Teď by to na tebe bylo moc kruté a nepochopitelné. Spousta věcí, co napáchali, nechápe ani většina dospělých, natož ty. Nechci tě děsit něčím, z čeho se i otrlým zvedá žaludek. „Teď ještě ne. Až vyrosteš, pak to pochopíš.“ A pochopíš, proč jsem ti to dnes neřekl. „Ano,“ řekla a přestala se vyptávat. Věděla, že když jí nebude chtít něco říct, zůstane neoblomný. Znala ho. „Jezdil jsem do Terezína jako dítě, pak jsem tady byl se svými dětmi a teď i s vnoučaty. Musíš pokračovat. Až budeš mít jednou vlastní děti, tak je sem přivez a všechno jim vypovíš, ano? Pamatuj si, Baruško, že minulost jako je tahle, se nesmí zapomenout. Musíme se z ní poučit. A pamatovat si tu hrůzu navěky, abychom nikdy nezopakovali stejné chyby. Nic takového se nesmí opakovat. Není správné přihlížet bolesti jiných. Pamatuj si to! Nesmíme dopustit, aby ještě někdy lidé přihlíželi vyvražďování jiných. Pamatuj si, že minulost je velmi důležitá. Když neporozumíme minulosti, nikdy nebude naše budoucnost lepší.“ „Slibuju, dědečku. Slibuju, že nebudu jen přihlížet, když budou ubližovat jiným,“ řekla pevným hlasem a podívala se na něj. Zamrazilo ho. Někdy by nevěřil, že půjde teprve do první třídy. Překvapovala ho. Neustále. A hlavně proto ji měl tak rád. „Dej tam ty květiny, Baruško,“ řekl po chvíli. Poslechla. Položila květiny tak, aby bylo vidět číslo. 481… z toho jeho proslovu se jí točila hlava. Chtěla si ho zapamatovat… až do konce života. ….. Stála před hřbitovem, v ruce držela slunečnici a od doby, kdy zde byla naposledy s dědou uplynulo deset let. Změnila se. Bylo jí sedmnáct a vedla sem skupinu lidí ze Švédska. Z vlastních myšlenek jí vtrhlo slabé zakašlaní ženy, která stála vedle ní. „Už jdu, už jdu…“ odpověděla netrpělivě anglicky. Lehce se zamračila a na jejím čele se objevily vrásky, vzpomínkám… Otočila se ke skupince lidí a začala vyprávět. Anglicky. „To, co vidíte je minulost, avšak velmi důležitá. Je to něco, co nikdy nesmí být zapomenuto…“ Slova vycházela z úst skoro automaticky. Pamatovala si dědečkovu řeč a věděla, že si jí bude pamatovat navždy. Přesně jak slíbila. Lidé jí naslouchali, ačkoli byli o mnoho starší než ona sama. Divili se, jak to může vědět, neboť netušili, že se tím tématem již několik let zabývala a věděla, že se tím zabývat ještě bude. Slíbila, že to bude předávat dál a to také dělala. Každému, koho potkala se snažila něco dát. Dělala vše, aby dostála slibu, který kdysi dala. Odmlčela se a vedla je dál. Ukázala směr, kam mají jít a na chvíli se zastavila. 481. Nezapomněla. Položila kytici slunečnic tak, aby bylo vidět číslo. „Škoda,“ řekla tichým hlasem. „Škoda, že nevíš, jak jsi měl skvělého syna.“ Zhluboka vzdychla a následovala celou skupinu. Opět začala vykládat, ale tentokrát to bylo celé. Nechtěla nic zamlčet, jako tenkrát její děda. Věděla, že si to může dovolit, protože žádnému z nich nebylo sedm let. Ale i tak pravda děsila a hlavně byla důležitá. Věděla to. Když to řekne takhle, bez přikrášlení, tak nezapomenou. Nikdo nesmí zapomenout, neboť by se pak mohlo stát, že se to bude opakovat. A to nesměla dopustit. Ztratila naivitu už dávno a věděla, že jsou lidé schopni některá zvěrstva páchat dokola, ale zároveň doufala, že když to zůstane v paměti, tak stejnou chybu lidé nezopakují. Mluvila… plnila slib…

11

Tma Kateřina Dušková SOŠ veterinární,Pražská 68, 501 01 Hradec Králové 3. místo ve II. kategorii Tma. Ticho. Noční chlad. To je snad všude stejné! Jenže tady... Teď. A teď znovu. Stále dokola tmu pročesává kužel ostrého bílého světla bloudící po vysokých plotech z ostnatého drátu a nízkých rozlehlých budovách. To ticho občas naruší hrubé zakašlání někoho z ostatních vězňů. Čerstvý noční vzduch tu neucítíte. Zde je znatelný jen jeden pach - pach strachu, krve, smrti... Už se rozednívá. Obhroublé hlasy dozorců burcují klid a nahání vás všechny na další apel. Ten potupný nástup do půli těla svlečených nebo úplně nahých vězňů. Ranní jídlo - tedy pokud se tomu tak dá říkat. Vaše lžíce se boří do jakési studené šedé břečky, zuby se snaží rozdrtit půlku prosvítajícího krajíčku chleba. Kápa nenechají nikomu chvíli klidu - jen co všichni dojíte, okamžitě nastoupíte na práci. Nejčastěji kopete krumpáči do zmrzlé země jakési "zákopy", ačkoliv všichni moc dobře víte, že si kopete vlastní hroby... Ti, kteří nemají tu "čest" kopat, dostanou jinou práci. Třeba omývání stěn od krve zastřelených. Nebo tahají mrtvé k pecím, jsou donuceni doslova je naházet dovnitř a ... Není tu výjimkou, že ty hezčí, mladé židovky obšťastňují dozorce. Dozorci mezi vámi procházejí, kdo by chtěl jen na chvíli odpočinout znaveným rukám nebo ohnutým zádům, okamžitě si vyslouží tvrdou ránu pažbou pušky do týla, přes záda nebo nohy. Ten, kdo dostane třeba záchvat kašle, bývá odveden od ostatních. A také ho už nikdo nikdy neuvidí. .. Takový člověk je nemocný, a proto pro tvrdou práci nepoužitelný... Nejspíš ho čeká plyn - cyklon B je vpuštěn do nízké polozemnice z betonu, kde už na vysvobozující, ač krutou smrt udušením čeká skupina nahých lidí. Když plyn dílo dokoná, kápa s plynovými maskami na hlavách odtáhnou mrtvé do hrobů, které si vlastně sami vykopali, nebo nechají ostatní, aby je dopravili k pecím. Apel a po něm oběd - špinavá vlažná voda omaštěná margarínem s kostičkou nedovařené brambory, pár tvrdými těstovinami nebo řepou. Apel. Přepočítávání vězňů. Práce. Se vší pravděpodobností budete dělat to samé, co celé dopoledne. Večer jsou vaše končetiny téměř bezvládné, bolest zad je nesnesitelná, i přesto musíte na další donekonečna se opakující apel. Večerní příděl jídla - miniaturní kousek nerozžvýkatelného masa a pro změnu hnědá plichta... Ještě jeden, doufáte, že pro dnešek poslední apel. Teď ještě nevíte, že se vaše přání nevyplní… V noci se má stát něco zvláštního. Skupina mladých Židů se chce pokusit utéct. Prý podplatili jednoho z nočních dozorců, že jejich stodolu nezamkne a oni pak chtějí nůžkami, které si vyrobili z misek na jídlo a šroubů z pantů, přestříhat pletivo na plotech a ... Vy spolu s ostatními jejich úspěchu moc nevěříte - a bohužel máte pravdu. Kápo sice nezamkl, ale po tom, co se chlapci začali plížit ven, čekala na ně další skupina - v zelených mundúrech, s bílou páskou přes ruku, puškou přes rameno a vlčáky u nohou. Židé jsou okamžitě pochytáni a odvedeni k šibenicím stále čekajícím na plnění svého úkolu. Mezitím je vyvolán další apel. Jeden, dva, tři... sedm chlapců, sedm smyček, sedm beden. Poslední výkřiky, jako „Ať žije svoboda!“ nebo „Ať žije Polsko!“ Rána. Druhá... Sedmá podseknutá bedna leží pod šibenicí, sedmý zmařený život. Ženy odvracejí tváře, esesáci se uchichtávají... Všechny vás naženou zpět do stodol, abyste mohli dospat noc... Přichází sny... Noříte se, alespoň v nočních představách, do uklidňujících vln moře svobody... Procházíte se klidně podzimními lipovými alejemi, kde se již listy barví do ruda... Stejná barva, jako měly vagony, které vás sem přivezly jako stádo dobytka. Ani ve snech nemáte 12

od krutých vzpomínek pokoj. Vše se vrací... Vybavujete si ten den, ten osudový den, kdy jste se spolu s matkou a dvěma sestrami chystaly do velkého města, na nákup šatů. Měla jste se vdávat... Ale vaše smělé plány vám překazila hrůzná událost - vaši židovskou obec obsadilo gestapo. Strašný shon. Zmatek, chaos, všude zelená barva vojenských uniforem, hákové kříže na rudých vlajkách, zuřiví psi zmítající se na řemenech... A první auto již odváží vaše přátele, příbuzné, blízké... Zatím nevíte kam, ale to máte brzy zjistit. Hned v dalším transportu jste totiž přepravována vy… Trhnutí. Auto zastavilo. Řev. Tma. Ale ne příliš klidná, spíš vystrašená... Cítíte pach železa, slámy... Jste všichni nastrkáni do vagonů. Nevidíte nic. Vůbec nic. Nemůžete najít matku, sestry ani nikoho známého... Strach. Hrozný strach... S trhnutím se probudíte, ledový pot vám stéká po zádech na vaše dřevěné lože. Pomalu svítá. A vy už moc dobře víte, co přijde teď - znovu apel, snídaně, práce, apel, oběd, apel, práce, apel, večeře... Vražedný kolotoč. A k tomu vaše šílené myšlenky. Víte, že smrt je tu na denním pořádku. Musíte si zvyknout, prostě musíte! Nic jiného vám ani nezbývá... Nejvíc vás ale ubíjí ta věčná nejistota - to, kam vás vedou, jsou sprchy, nebo plynová komora? Slyšel dozorce váš kašel, který už týden dusíte pod chatrným oblekem? Probudíte se ráno všichni? A probudíte se vůbec vy? Nevíte, co si přát víc. Smrt nebo naději? Ten skomírající plamínek, jenž vás pořád drží při životě... Kolika lidem už asi pohasl? Kdy tohle všechno skončí?! Začíná se vám motat hlava, potácíte se z řady nastoupených, okolí je rozmazané, řev esesáka, tupý náraz do vašeho týla. Ticho. Tma. Ale teď už žádný kužel světla, žádné cizí kašlání. Teď už jen věčná tma. Ta vytoužená a vysvobozující, uklidňující tma. Tak milosrdná.. .

Epilog Klára Goldstein Církevní konzervatoř, Velké náměstí 112, 767 01 Kroměříž 2. místo ve II. kategorii Řekl jsi… Řekla jsem… Uprostřed popela noc je mým dlužníkem Čekal´s… Já čekala… Kdesi se na těla neživá hrne zem Věděl´s Já tušila Ó noci bezesná spojíš mě s viníkem Věřil´s… Já věřila Po cestě ke konci vznícena osudem Ty, laskán plamenem zemřel´s ? Já zemřela…

13

Tajemství hvězdy Milena Sotolářová Gymnázium, Komenského sady 62, 751 31 Lipník nad Bečvou 1. místo v I. kategorii 1. září 1941 Dnes byl nádherný den! Nová škola, nové prostředí, nové tváře a bohužel částečně i nový start. Není to ani měsíc, co jsme se z Prostějova odstěhovali a mí 'přátelé' už dávno přestali psát. Moc se mi po nich stýská. Copak už na mě zapomněli? A dost! Tohle hořekování nemá cenu. Já je taky nějak oželím. Snad... Teď si hlavně musím najít nové kamarády. Ani se mi nechce věřit, že už jsem osmačka! Mám pocit, že jsem se hned první den v nové škole totálně znemožnila. Vůbec jsem nevěděla, co mám říkat, s kým se bavit, jak se tvářit... Když jsem šla ze školy, stala se mi zvláštní věc. Potkala jsem jednu dívku. Všimla si totiž, že mi z tašky vypadl sešit. Rozběhla se za mnou a vrátila mi ho. Ani jsem jí nestihla poděkovat a zase zmizela. Vzpomínám si jen, že mě něčím na první pohled zaujala. Po ramenou jí splývaly hnědočerné vlasy a z obličeje jí zářily kaštanové oči. Jakoby v nich plály malé plamínky. Nejdřív jsem si myslela, že bych jí měla alespoň poděkovat, ale... Je to Židovka a já přece Němka. Všichni po ní divně koukali. A po mně taky. Přemýšlela jsem, jestli bych se s ní nemohla začít bavit, ale nechci se všem hned zprotivit. Zkusím se s ní někde začít tajně bavit a až ji poznám... Uvidím. …………………………………………………………………………………………………… Rosálie vstala a zavřela deník. Tu noc nešla spát s klidnou myslí. Stále musela myslet na tu dívku. Druhý den vstala časně, aby se stihla hezky upravit. Chtěla si 'spravit' dojem. ……………………………………………………………………………………………………… 3. září 1941 Když jsem šla ze školy, konečně jsem ji oslovila. Jmenuje se Rebeka. Vlastně je celkem milá. Naprosto se liší od popisu Židů, jak mi vyprávěli mí rodiče. Tak proč proti ní mají všichni takové výhrady. Najdou se i tací, kteří jí do očí říkají: "Ty židovská ubožačko!" Hrne se mi krev do tváří, když to slyším. Začala jsem se kamarádit se spoustou nových lidí. Nejvíc asi s Marlene. Je to taková ta třídní hvězda, která tahá za nitky a vždy je ve středu všeho dění. Navíc je velmi krásná. Štíhlá (na rozdíl ode mě), pyšní se záplavou zlatých vlasů zatočených do prstýnků a ledově modrýma očima. Řekla mi, ať se s Rebekou nebavím. Prý mi to nepřísluší - jsem přece Němka... 6. září 1941 Ač to byly jen tři dny, byly pro mě strašně náročné. Ještěže už je tu víkend. Dneska jsem byla venku s Marlene. Mám pocit, jako bych ji znala odjakživa. Je to nejspíš moje nejlepší kamarádka. Bohužel musela odejít dřív. Když jsem se ubírala do svého domova zabraná do svých myšlenek, spatřila jsem ty kaštanové oči. Rebeka seděla na stromě a pískala si nějakou veselou písničku. Začaly jsme se bavit. Za chvilku přiběhli kluci z židovské čtvrti: "Beky! Zahraješ si kopanou?“ „Jasně!“ odpověděla. „Jdeš taky?“ „No, já nevím…“ „Pojď!“ přemlouvala mě. Nakonec jsem šla. Nevím proč, ale 6. září byl asi nejkrásnější den, jaký jsem dosud v Lipníku prožila. . . …………………………………………………………………………………………………… Rosálie se přiřítila domů. "Ale kam pak, mladá dámo?" ozvala se z kuchyně Rosáliina matka. "No, já... Trochu jsem se zdržela." "Trochu? Měla jsi být doma před třemi hodinami!" "Ale mami!"snažila se vykroutit. "Rosálie! Co se to s tebou děje? Dřív jsi taková nebývala!" "Nech mě být!" odsekla Rose a zabouchla za sebou dveře svého pokoje. Ten den už měla dost Marlenina věčného pomlouvání Beky, a tak se jí v hlavě zrodila myšlenka. Myšlenka, které později bude tolik litovat ... 14

16. října 1941 Dnešek byl nádherný a nabitý zážitky. Rebeka je skvělá. Dnes mi dala ten nejkrásnější dárek na světě - přívěšek v podobě malé židovské hvězdy. Stejný má i ona. Když mi jej dávala, řekla: "Mojí nejlepší kamarádce - abychom ode dneška byly jako sestry." Už je moc hodin, musím jít spát. 29. října 1941

Už nesmím otálet! Musím už Beky a Marlene seznámit. Dnes za mnou byla Marlene zjistila, že se s Beky bavím. Říkala o ní ošklivé věci. A Beky musela zrovna přijít! Ptala se mě, jestli si po škole půjdu zahrát kopanou. Marlene vytřeštila oči: "Ty hraješ kopanou?" Řekla to s takovým opovržením, až mě mrazilo. A já husa tam stála, jak mezi dvěma mlýnskými koly, a nevěděla, co dělat - co říct. Dívala jsem se z jedné strany na druhou a strach zvítězil. Zchladila jsem Beky odpovědí: "Táhni, ty krávo!" Beky se vlily slzy do očí a její úsměv zmizel. Třesoucím se hlasem řekla: "Tak už i ty?", a utekla na záchod. Po zbytek dne se neukázala... Proč jsem na ni byla tak hnusná? Nejsem o nic lepší než ti, které odsuzuju. 8. listopadu 1941 Rebeka mi už konečně odpustila. Jakoby mi spadl kámen ze srdce... Dnes jsem se zase snažila přesvědčit Marlene, že Beky není tak špatná, ale marně... Příliš dlouho jí cpali do hlavy, že nejdůležitější je vypadat jako Árijka. Nevím, co mám dělat. Všichni se proti Beky spikli. A já se jí nedokážu ani zastat! Jsem sobec! A srab! ……………………………………………………………………………………………….. Ráno Rosálie vstala později. Když vešla do kuchyně, všimla si, že panuje napjatá nálada. Otec se na ni přísně podíval a odložil noviny: "Sedni si, Rosálie. " Raději poslechla. "S maminkou jsme slyšeli, že se bavíš s jakousi Židovkou. Můžeš nám k tomu něco říct?" Rosálie si v duchu dodávala odvahu: "Že je to pravda." Odvětila s neobvyklým klidem a pustila se do snídaně. "Rosálie!" okřikli ji oba rodiče. "Co je? Mám hlad!" odpověděla Rose s plnou pusou. "Rose, už dlouho si všímáme, že ses změnila. Myslíme, že...že ta dívka na tebe má špatný vliv. ""Rebeka? Vyloučeno!" vykřikla Rose. "Rosálie, o tom se s tebou nehodláme bavit! Prostě ti zakazujeme se s tou holkou vídat!" Matka vstala od stolu a dodala: "A už nechci slyšet, že jsi byla na Horecku! Od toho židovského kutlochu se drž dál!" Rose seděla a koukala do prázdna. Na snídani už ji nějak přešla chuť Měla chuť křičet, všechno rozbít, utéct, nebo se jen někam zavřít a bulit, jak malá holka. Ale nemohla, Tak tam chvíli seděla a přemýšlela. Dobře věděla, odkud vítr fouká - Marlene ... ……………………………………………………………………………………………………………………………. 15. listopadu 1941 S Marlene se nebavím... Byla za mými rodiči a zahrála jim divadýlko - že jsem se s ní přestala bavit, že ji urážím, že mě proti ní určitě naočkovala ta Židovka, že všechen volný čas trávím na Horecku... Dnes za mnou dokonce byla a DOPROŠOVALA SE! Ona(!) – třídní hvězda! Mám jí dát druhou šanci? Asi to zkusím. Každý se přece může změnit. Zato s rodiči už to není k vydržení! A Rebeka je smutná, protože ví, že ona je ten důvod - to jablko sváru v naší rodině. Mám chuť se na vše vykašlat! Ale na druhou stranu Lipník není tak špatnej... Dokonce se mi tu začíná i líbit! Zkusím Beky nějak zlepšit náladu. A s Marlene se budu bavit, ale jen pokud se omluví Rebece za všechny ty urážky. Kdo ví? Třeba se skamarádí. …………………………………………………………………………………………………….. 27. listopadu 1941 Vyšlo to! Dnes je tomu už týden, co se ty dvě spolu baví! Postupně se z nás stala nerozlučná trojka. Zní to skoro neuvěřitelně. Ještě před měsícem bych nevěřila! Rodiče z toho 15

šílí - zjistili, že se s Rebekou bavím. Nechtějí mě pouštět ven. Proto vznikl náš plán A: Marlene (pro mé rodiče slušná, hodná a milá německá dívka) se pro mě zastaví a... jdeme za Rebekou. Vždycky hrajeme kopanou, spřádáme společné plány a užijeme si spoustu legrace. To jsou chvíle, které mi bohatě vynahradí hádky s rodiči. Myslím, že už jsem konečně poznala, co je to pravé přátelství. Udělám vše pro to, aby bylo věčné. Až nám bude sedmdesát, založíme nějaký fotbalový tým a budeme hrát proti našim vnoučatům! …………………………………………………………………………………………………. Rosálie prožívala chvíle štěstí - toho krásného pocitu, který jí dával sílu žít... Ale bude trvat tak dlouho, jak si vysnila? ………………………………………………………………………………………………………………………

24. prosince 1941 Ať žijí Vánoce - svátky materialistů! Rodiče už prokoukli i Marlene, tudíž je zřejmě celý náš program v háji! Nechtějí mě pouštět ven, všechno mi zakazují! Pořád jenom ze školy domů, z domova do školy... Ti se ještě budou divit! Do školy přece mě, Marlene ani Rebece nemůžou zakázat chodit! …………………………………………………………………………………………………… Rose naštvaně zaklapla deník. Měla už dost té malé holčičky, která v ní stále žila. Rebeka jí ukázala něco, co dosud nepoznala. Ukázala jí, že život není jen o čajových dýcháncích její mamky, o učení a věčné pokrytecké slušnosti. A to už si teď Rose nechtěla nechat jen tak vzít. Následující měsíc se vše opakovalo - hádky s rodiči, útěky za Marlene a Rebekou a neustále se zhoršující prospěch ve škole. Jen jedna věc se měla brzy změnit a Rose o tom neměla ani tušení... 2. února 1942 Něco se stalo. Marlene a Rebeka se se mnou nebaví! Co je špatně? Marlene mě prý i pomlouvá... Nic jsem jim neudělala, tak co je? Zkoušela jsem s nimi promluvit, ale ignorují mě. Kolem Horecka se začali motat vojáci. Celý Lipník je nějaký divný. Nikdo nikomu nevěří, každý každému čumí do talíře. Ač mnozí s tím, co se děje, nesouhlasí, všichni mlčí. Když jsem dneska chtěla jít za Rebekou, u nádraží jsem viděla stát Rebečiny židovské sousedy. Hlídali je vojáci. Raději nechci vědět, co tam dělali.. Vždyť to vím, dobře to vím.. Čekali na transport do Terezína. Když mě vojáci zahlédli, začali na mě něco křičet. Raději jsem zdrhla... Už mě to tu začíná vážně štvát! Teď nemyslím jen rodiče. Ve škole do nás cpou, že Němci jsou "lepší". Pokrytci! Vždyť už tu bez tý hákový kraviny nejde koupit ani dětský hrkátko! …………………………………………………………………………………………………… 28. února 1942 Doma už se to nedá vydržet! Asi brzo uteču! Bratránka Franka poslali na práce do Bavorska a nikdo neprotestoval! Nikdo se ho nezastal! Nikdo se neptal, co chce! Chtěl být spisovatelem a oni mu hodili do ruky vidle! Ještě že není starší. On, a voják! Kde, k čertu, vůbec berou právo dělat si s lidskými životy, co chtějí? Je mi z nich na blití... Ale mlčím jako hrob... Jako hroby Rebečiných sousedů... Jsem srab! ……………………………………………………………………………………………………… Druhý den ráno, když Rose vešla do třídy, všichni se přestali bavit. "Co je? Děje se něco?" otázala se Rose. "No...víš, ta Rebeka, se kterou se tolik bavíš, už asi nepřijde. Ona totiž... " "Co?" hlesla Rose. Hrozivé myšlenky jí v hlavě běhaly jak stádo ovcí a ona se od nich nedokázala odpoutat. "Jenom to ne! Bože, prosím, jen to ne!" říkala si v duchu."V noci na dnešek ji odvezli... do Olomouce... do sběrného střediska," odpověděla jedna ze spolužaček. "To není pravda!" vykřikla Rose a utekla. Běžela k Horecku. Prohlédla všechno - celý dům, ulici, místa, kam Beky ráda chodila, ale nenašla ji. S pláčem běžela domů. 16

"Rosálie, neměla jsi být ve škole? zeptala se Rosáliina matka. Rose jen vykoktala: " Rebeku odvezli..." Matka překvapeně usedla na židli a odvětila: "To... je mi to líto. " " Není! Beztak jste ji práskli vy dva!" křikla na rodiče, utekla do pokoje a zamkla se. Sbalila si pár věcí a svého jediného přítele - deník. Pokusila se tiše vyjít z pokoje, ale zraku rodičů neušla. "Rosálie, kam jdeš?" Teď anebo nikdy - rozběhla se. Matka se ustaraně podívala na manžela. "Neboj. Ona se vrátí... " To

ale byla poslední věc, na kterou měla Rose pomyšlení... ………………………………………………………………………………………………….. 7. března 1942 Dnes za mnou byla Marlene... Ta mrcha! Divte se, že se se mnou Rebeka nebavila, když jí Marlene nakecala, že jsem na straně Němců a že jí pomlouvám! To ona to zařídila! Že mě to nenapadlo hned - stačilo jenom, aby si po stěžovala papínkovi. .. Až se Rebeka vrátí, musím jí všechno vysvětlit. Snad mi uvěří... Kde se v Marlene vůbec bere ta drzost ještě mi říkat, že už mi vše odpustila?! Pomluvy - to je to, co ovládá celý její svět. Ale ten můj ať nechá být... Ale mám i další problém... Rodiče mě prý hledají. Ale já se k nim už nevrátím. Nemůžu... U Horecka už přestává být bezpečno a pořád se tu motají vojáci... Asi se ukryju u tetičky Hildy. Ta se s mými rodiči už dávno nevídá… 13. března 1942 Teta nezklamala. Moc mi pomohla Nebýt jí, mohla jsem skončit bůhví kde. Problém je, že rodiče zjistili, kde jsem, a samozřejmě mě chtěli vidět. Tetička je ale nepustila dovnitř. Slyšela jsem jen křik. Teta na mou matku křičela něco ve smyslu, jak se takhle může chovat k cizímu dítěti. Co tím myslela? Jsem zmatená... Musím to z ní vytáhnout. 14. března 1942 Celý můj život se hroutí. Už se nemohu na nic spolehnout. Jak mi moji rodiče - vlastně ti lidé, co mě vychovali - mohli třináct let tajit, že jsem adoptovaná?! Jsem sama, bez peněz a i bez nejmenšího tušení, kam vlastně patřím - kdo jsem... Kéž by tu byla alespoň Rebeka... ……………………………………………………………………………………………….. Rosáliiny otázky kapaly na stránky deníku. Jediné, co by si teď ten věčný snílek přál, bylo probudit se. Ale tohle ještě nebyla poslední srážka s realitou... O Rebece nebyly dlouho žádné zprávy. Dokud nenadešel ten den... …………………………………………………………………………………………………….. 14. srpna 1942 Dnes přišla zpráva, že... Rebeka už se nevrátí. Včera ji odvezli do Terezína a... zabili ji! Vrahové! Chce se mi umřít. Sebrali mi to jediné, co mi ještě dávalo sílu žít... Ale já musím žít dál... Ona by si to tak přála... 27. ledna 2006 Moje jméno je Elena a jsem vnučkou té výjimečné ženy, jejíž ruka psala tento deník. Vždy jsem věděla, že je úžasná, ale až teď vím nakolik. Před třemi dny zemřela. Při uklízení jejích věcí jsem našla i tento deník. Až tyto stránky mi odhalily tajemství její duše a hvězdy, kterou nosím na krku… ……… Historická fakta: Židovští obyvatelé Lipníka nad Bečvou byli za 2. světové války postupně připraveni o občanská práva, potom o majetek a nakonec i o holé životy. Dvěma transporty - 22.6. a 29.6. 1942 – bylo 141 lipenských Židů deportováno ze sběrného střediska v Olomouci do Terezína, odkud později nastoupilo na poslední cestu do vyhlazovacích táborů na východě. Přežily z nich pouze tři osoby. citace ze studie Jaroslava Klenovského - Historický vývoj židovské obce v Lipníku nad Bečvou

17

Koncert Ondřej Pazdírek Gymnázium, Integra, Rašelinová 11, Brno 2. místo v I. kategorii Tato povídka je zcela smyšlená a veškerá podobnost s postavami, restauracemi, organizacemi nebo čímkoli jiným reálným je čistě náhodná, a pokud někoho uráží, autor se omlouvá.

Motto: MODLITBA BYROKRATŮ V hlavě slámu, v srdci kámen Dejž nám, Bože ! - „Staň se, amen !“

Karel Havlíček Borovský

Všechno to začalo jedním neškodným dopisem. Právě proto, že jde o začátek příběhu, by asi dopis měl být uveřejněn v plném znění, což si autor konečně pro jeho stručnost a krátkost může dovolit: Vážený pane, jakožto veliteli místní policejní služebny vám dle zákona oznamuji, že se dne 31. září tohoto roku v sále restaurace Na skále v naší obci uskuteční soukromá oslava narozenin, a to od 18 hodin večer až do půlnoci. Je možné, že hlasitost připravované hudby může podléhat ohlášení, což tímto dělám. S pozdravem XY Policejnímu veliteli skutečně tento dopis přišel nevinný. Ale skutečnost byla trochu jiná, než tento zasloužilý důstojník plánoval. Přesněji řečeno hodně jiná. A částečně i protizákonná. Asi ve čtyři hodiny večer se začali do obce sjíždět skinheadi. A nejenom ti. Skinheadi odeřvali několik rasistických hesel a odešli do hospody. Jakási individua v černobílých bundách obklíčila hospodu s nějakými přístroji. Policie se o příjezdu skinů dozvěděla, až když jedno z těch individuí v černobílé bundě doneslo řádně vyplněné trestní oznámení na neznámého pachatele s jeho fotografií a vůbec bohatou fotodokumentací. Týkalo se propagace rasismu, protože pachatel údajně projevoval přání, aby byli příslušníci etnických menšin otráveni (jak se dá oficiálně přeložit poměrně prosté rasistické heslo „cikáni do plynu“). Velitel odbyl individuum několika shovívavými úsměvy a slibem, že se na to podívá, individuum spokojeně odešlo, velitel neméně spokojeně hodil trestní oznámení do koše a podíval se z okna. Skiny evidentně zatím do hospody nepustili (chystala se tam hudba), a tak křičeli nacistická hesla na náměstí a převraceli popelnice. Individua se stáhla a filmovala je z nenápadných míst. Velitel začal uvažovat o vyslání hlídky na náves, nebo přesněji na ten plácek před hospodou. Pak si řekl, že to není špatný nápad, a deset minut před šestou vyslal tři policisty na zmíněný plácek, aby hlídali a jakékoliv přestupky nebo zločiny hlásili. Ach jo, řekl si jeden z vyslaných policistů. *** Koncert začal přesně podle plánu, totiž v šest. Všichni skini byli v budově, okna byla zatemněná, dveře zamčené. Individua, nebo přesněji řečeno aktivisté za lidská práva, kteří byli výjimečně dobře připraveni a měli vše dobře naplánováno (individua pouze v očích policejního velitele, který z nějakého, pro autora nepochopitelného důvodu, považoval skiny za klidné, pořádkumilovné a důvěryhodné a veškeré složky jdoucí proti nim za nepořádné a odporné anarchisty, které je třeba zničit. Rasismus a hnutí skinheads mu bylo až druhořadým problémem, prvním bylo vymýcení anarchismu v populaci, čímž by se podle něho chaos redukoval na minimum), tedy individua byla rozmístěna s digitálními fotoaparáty, kamerami a magnetofony v místech, kde bylo něco vidět nebo slyšet. Byl celkem studený večer, a tak policejní hlídka 18

obstoupila automat na kávu a teplé nápoje a dělala jeho majiteli slušnou tržbu. Koncert začal projevem, který skončil velkolepým hajlováním. Jako za časů Hitlerova vzestupu, pomyslelo si jedno z individuí, které tu řečnící holou lebku a její posluchače filmovalo špatně zatemněným oknem. Jedno z jiných individuí, které spolu s dalšími čekalo před hospodou, se zeptalo policistů: „A proč nezasáhnete?“ „Proti čemu?“ divil se jeden z hlídkujících. „Vždyť tam hajlují!“ „Máte důkazy?“ „Mám nejmíň pět svědků a nahrávky pro to, že tam ta banda hovad kolektivně řvala 'sieg heil' a přitom zvedala pravou ruku. To považuju, a vy byste měli taky, za hajlování a spáchání prakticky všech trestných činů hrubě narušujících občanské soužití, hlava pátá trestního zákona,“ vychrlilo jedním dechem jedno z individuí. „A co?“ zeptal se jeden z policistů. „Vy přece musíte zakročit, když je porušován zákon!“ „A proč?“ „Protože je to vaše povinnost!“ „No a? Hele, borci, nehaste co vás nepálí, jo? Mohli byste se dostat do problémů.“ „To znamená, že tu jejich soukromou oslavu ani nepřerušíte?“ „Proč?“ „Protože je tam porušován zákon.“ „Ale my nemůžeme přerušit soukromou oslavu jenom proto, že tam pár lidí hajluje…“ „A proč ne?“ „Můžeme sebrat hajlující, to jo…“ „Tak proč to neuděláte?“ „A proč bychom to měli udělat?“ „Protože to je porušování zákona!!!“ „A co?“ „Ach jo!“ *** V sále už došlo na hudbu. Nejtvrdší variantou rocku a metalu zhudebněná neonacistická hesla je sice těžko možné nazvat hudbou, ale bylo to jako hudba zamýšleno, a proto byl autorem zavrhnut termín hluk. Aktivisté poslouchali skiny vyřvávaný krajně rasistický text a tiše zuřili. Policisté popíjeli kávu, povídali si a občas se přistihli, jak si podupávají do rytmu hluku. „To je hezky řečený…“ poznamenal dokonce jeden z policistů po jednom slabomyslném verši v textu jakési písničky o bílých jezdcích, kteří ničí všechno černé. Každá sloka končila okázalým hajlováním, jehož řev byl slyšet přes celou vesnici, a při kterém obrysy zvedaných pravic prosvítaly přes tenké deky. „Vy s tím fakt nic neuděláte?“ zeptal se jeden z aktivistů policistů. „Ne. Proč?“ „Vždyť hajlují. Jestli po každé větě všichni řvou hesla typu 'svět bílým' nebo 'cikáni do plynu' a hajlují přitom, tak přece musíte zakročit!“ „A proč?“ „Vždyť porušují zákon!“ „Máte nějaké důkazy o tom, že v průběhu této oslavy došlo k trestnému činu?“ „Vždyť to všichni slyšíte!“ Policisté jeden po druhém odpovídali záporně „Já nic neslyším.“; „Já mám špatnej sluch.“; „A já zánět středního ucha…“ „Ale…“ Aktivisté poznali, že je marné policisty přesvědčovat, že mají zakročit. Prostě se jim nechtělo. Těžko říct, jestli to byla lenost, pohodlnost, nebo sympatie vůči skinům. Jeden to ještě zkusil. „Máme nahrávky. “ „Čeho?“ „Koncertu. Kompletní audio a video nahrávku celého koncertu. Plus fotky.“ „Tím chcete říct, že jste nahrávali a fotili osoby bez jejich předchozího svolení? Tak to jste porušili jejich právo na soukromí a jestli to chcete nějak použít, tak i autorská práva těch skupin. Zatýkám vás pro podezření z…no…porušování autorského práva, a navíc i …sakra jak se to…jo, zbavení osobní svobody. Ale pustím vás, pod podmínkou, že toho necháte.“ Aktivisté byli odpůrci neonacistického hnutí. Ale tuhle nabídku přijali a stáhli se. Prostě vypnuli kamery a magnetofony a přidali se k policistům u automatu na kávu. Ach jo, pomyslel si nejodhodlanější z nich. *** Koncert skončil, skini vyšli z budovy a ještě řvali neonacistická hesla a hajlovali. Aktivisti se snažili být nenápadní tak, aby si jich skini nevšimli. Někdy prostě nelze být hrdina. Pro všechny to skončilo dobře, nebo přesněji řečeno, pro všechny to dopadlo lépe, než by to dopadnout mohlo. Pro všechny dohromady to ale dopadlo špatně, protože se nepodařilo neonacistickému koncertu zabránit. Ale pro aktivisty to dopadlo ještě celkem dobře, protože rozvášnění skini si jich při odchodu nevšimli, a protože se jim i přes byrokratické zábrany podařilo získat poměrně bohatý důkazní materiál. Pro skiny to dopadlo vůbec nejlépe. Nebyli

19

zatčeni, přestože porušovali zákon, a vůbec nic se jim nestalo. Nemělo by to tak dopadat, ale mohlo to dopadnout hůř. Ach jo, povzdechl si na odchodu jeden z aktivistů. *** Koncert skončil, ale povídka ne. Aktivisté s velkou trpělivostí sledovali všechna videa, fotografie a nahrávky a vyplnili mnoho formulářů trestního oznámení s bohatou fotodokumentací a důkazním materiálem. Potom to donesli na policii. Policejní velitel je s laskavými úsměvy vyprovodil a slíbil, že se na to podívá. Aktivisté spokojeně odešli a velitel neméně spokojeně vyhodil balík trestních oznámení. Ach jo, proč nás pořád bombardují takovými nesmysly, pomyslel si policejní velitel, my řešíme důležité věci, na tohle my nemáme čas… *** Po nějaké době, po kterou se vůbec nic nedělo, se aktivisté šli zeptat po osudu těch skinů. K policejnímu veliteli je nepustili, tak se zeptali jeho sekretářky. „Jací skini? ptala se ta sekretářka, „Nic podobného jsme neprojednávali.“ Aktivisté naštvaně odešli. „To je hlavním problémem českého boje proti rasismu. Stát na to kašle. Stát skiny v podstatě podporuje. Ach jo,“ bilancoval neúspěch jeden z odcházejících aktivistů. *** Tím ještě pořád všechno nekončí. Končí to opět dopisem. No a protože je to konec, a opět proto, že dopis byl velmi krátký a stručný, uvedu jej zde celý: Vážený pane ministře, dovolujeme si vás upozornit na nevhodný a protiprávní postup policistů v obci H. , kde dne 31. září tohoto roku došlo k neonacistickému koncertu. Velitel zmíněného útvaru vyslal na místo zbytečně malou, tříčlennou hlídku, která nezasáhla ani v případě, kdy na veřejném prostranství, několik metrů od zmíněné hlídky skinheadi hajlovali a provolávali rasistická hesla. Policie nereagovala ani v případě, kdy byly zřetelně slyšet rasistické texty a hesla ze zmíněného sálu. Dění v sále jsme monitorovali audio a video nahráváním, a dle zákona vyplnili trestní oznámení na všechny trestné činy tam spáchané, jejichž kopie zasíláme v příloze. Tato oznámení jsme podali na zmíněný policejní útvar. Tato oznámení ani po třech měsících nebyla projednána a u případů dokonce vůbec nebylo zahájeno vyšetřování. Toto považujeme za skandální. S úctou odpůrci neonacismu Ministerská sekretářka dopis i s xeroxy trestních oznámení prostě a jednoduše vyhodila. „Ach jo, někdo zase nemá nic lepšího na práci, než otravovat ministra vnitra…“ mumlala si přitom. *** O tomhle postupu ministerské sekretářky se aktivisté více méně legálním způsobem dozvěděli, a přesto nic dalšího neudělali. Mohli upozornit prezidenta, mohli upozornit Nejvyšší soud, ale přesto nic neudělali. Co taky, je těžké bojovat jako malá skupinka proti jiné, o něco větší skupince, pokud většina ostatních, nebo ta menšina, která má nad ostatními moc, stojí na straně té druhé skupinky. A kromě jiného je to taky zcela zbytečné, protože vaši protivníci vždycky vyhrají. Ach jo…

Iszak Horowitz Kateřina Hruschková ZŠ dr. Miroslava Tyrše, Tyršova 2, 748 01 Hlučín čestné uznání v I. kategorii Když mí předkové přetrpěli rozpad své země Kanaánu po smrti krále Šalamouna,syna židovského krále Davida, babylonské zajetí v letech 587-539 př.n.l., když jim Římané vzali 20

jejich pracně vybudovanou zemi, porážku vzpoury proti vládě Římanů, kterou vedl Bar Kochba, po diaspoře, po " zavinění" Kristova umučení, po lichvě, po životě v ghettech, po antisemitismu, po opovrhování jsem myslel, že už nic horšího nemůže přijít. Ale přišlo. V roce 1933 se dostal k vládě Adolf Hitler. A s ním přišlo peklo. Žádný člověk si nemohl být jistý, že se ráno opět probudí.

Jmenuji se Iszak Horowitz a jsem vězněm koncentračního tábora. Už tři dlouhé roky. Jsem zde se svou maminkou, kterou mám velmi rád. Tatínka odvedli příslušníci SS do jiného tábora. Někde v Německu. Po 5 dnech nám podali zprávu, že zemřel na celkové vyčerpání a choroby. Přitom jsme nikomu nic neudělali. Žil jsem se svou rodinou v centru Berlína. Chodil jsem do nedaleké školy a pak jsem se dlouho procházel nebo si hrál s kamarády, dokud se maminka a tatínek nevrátili z fabriky. Každou neděli jsme se scházeli se sousedy z ulice a strýček Samuel nám předčítal ze Starého zákona. Říkám mu strýček, protože je moc hodný a já žádného pravého strýčka nemám. Takhle jsme žili až do doby, než v Německu nastoupil fašismus. Děti ve škole se mi začaly smát, že jsem Žid a že jim mám děkovat, že můžu chodit do školy. Politická strana NSDAP, v čele s Adolfem Hitlerem, se dostala k moci a začalo peklo. Ze začátku jsem to tak nevnímal, jen jsem si četl plakáty s nápisy: "Naše poslední naděje: Hitler" a" Němče, pro Tebe!" Nic jsem nechápal. Ale pak se maminka s tatínkem vrátili z práce dřív. Začali jsme třít bídu s nouzí. Jedli jsme jen chleba, k obědu jsme měli brambory, a co to jsou bonbony jsem už dávno zapomněl. Chlapci od nás začali chodit do Hitlerjugend a děvčata do BDM. Jednou, když jsme šli s ostatními dětmi z našeho domu do školy, pustila se do nás skupinka chlapců v hnědých uniformách. Kopali do nás, holky tahali za vlasy, plivali nám do obličeje, nadávali nám, že jsme jen podřadní a zatracení židi a že máme umřít. Když jsem se konečně dostal domů, probrečel jsem alespoň hodinu. A maminka se mnou. Příští den jsem už do školy nešel. Pak přišla ta strašná noc. Byl listopad 1938. Probudil jsem se, protože se domem rozléhaly děsivé zvuky. Maminka s tatínkem přišli ke mně do pokoje a řekli mi, že se nemám bát a mám dělat to, co mi ti lidé řeknou. Jací lidé? Pak se ozval výkřik a rána. Najednou se .v pokoji objevili muži v uniformách. Tatínka srazili k zemi, mamince strhli noční košili a odvedli ji pryč. Jeden z těch mužů mě chytil pod ramenem a odvedl ven. Před domem stáli všichni lidé z našeho domu. Kromě strýčka Samuela. Za chvíli jsem zase uviděl maminku. Měla uplakané oči a pořád mi opakovala, že se nemám bát a že mám dělat, co mi řeknou. Přikázali nám, abychom se vydali k vlakovému nádraží. Cestou se k nám přidalo mnoho lidí z jiných domů. Prošli jsme snad celou čtvrt', než jsme došli na nádraží. Byly tam snad tisíce lidí. Všichni jsme dostali žlutou hvězdu s nápisem "Jude". Tu jsme museli nosit na prsou a nesměli ji sundat. Pak nás naskládali do vlaku. Bylo nás tam strašně mnoho. Všichni měli hvězdu, všichni byli nešťastní a vyčerpaní,někteří plakali. Já jsem taky plakal. Asi po dvou hodinách jsem usnul mamince v náručí. Jeli jsme dlouho, nekonečně dlouho. Nakonec vlak přece jen zastavil a my jsme se ocitli před obrovskou kovanou bránou. Za ní bylo veliké cvičiště, na kterém jsme stáli velmi dlouho. Začali z nás tvořit dvě dlouhé řady. Potom nám dali pruhované uniformy se stejnými čísly, jaké jsme měli vytetované na rukou. Přestali jsme být lidmi, stali jsme se číslem. Žili jsme v páchnoucích barácích, pracovali jsme od rána do noci každý den. I když jsme byli nemocní a unavení. Někdy přišel doktor a píchl nám něco, po čem jsme byli jako omámeni. Dnes jsem si už na tento režim zvykl. A teď sedím tady, v místnosti bez oken, jen s pancéřovými dveřmi, nějakými trubkami a hrstkou vyděšených lidí. Vím už, co bude dál… Naposledy si opakuji: jmenuji se Iszak Horowitz a jsem vězněm koncentračního tábora. Už tři dlouhé roky.

21

Zatměná mysl Vít Maier ZŠ, Dr. Edvarda Beneše 300, 257 51 Bystřice u Benešova

III. místo v I. kategorii Věnováno bývalému řediteli školy v Bystřici Antonínu Kroutilovi, který zemřel v koncentračním táboře.

Je rok 2005, 8. května …… je státní svátek …… a já vzpomínám. Je mi 77 let a jmenuji se Václav Kratochvíl. Za války jsem si vytrpěl své. Mou hlavou stále kolují myšlenky, jak jsme se měli v těch strašných, fašistických koncentrácích. Byly to hrozné časy, spousta mých kamarádů se odtamtud nevrátila. Já jsem jako zázrakem přežil. Při nepřetržitém „zásobování“ do koncentračních táborů se zde sešli lidé všelijakých ras a národností. Černí i bílí, Češi, Poláci, Židé, Cikáni, ale i jeden Korejec, který bojoval na straně USA. Byl hrozně vystrašený a zubožený. Bylo mu teprve 16 let, vlastně ještě dítě. Měl tři bratry a starostlivou matku, která byla vdova. Jeho otce zabili při ochraně rodiny. Stále opakoval: „Chci domů“, uměl trochu česky, ale převážně hovořil anglicky. S velikou bolestí vzpomínal na svou rodinu, vyprávěl o své zemi, která nám Čechům připadala tak vzdálená a jemu v těch posledních dnech života také. Bylo mi ho velmi líto. Strávil jsem v táboře šest měsíců, ale nikdy, nikdy jsem neviděl někoho tak vyděšeného a zuboženého. Já jediný a pár mých kamarádů jsme přežili. Byla tam spousta vyděšených tváří! Když přišli Němci a odvedli asi padesát lidí, mysleli jsme si, že je propustí. Omyl, velký omyl! Zavedli je do malé, uzoučké a špinavé komory, která vypadala jako sprchy. Vtom se dveře zavřely! Potom jsme slyšeli už jen křik a až k naší cele byl cítit ten hořký zápach mandlí. Zemřeli. Mnoho mých kamarádů zemřelo, mezi nimi i mladý Korejec Yemi. Bál jsem se dne, kdy si přijdou pro mne. Když stavy zajatců klesaly a já myslel, že je s tím zabíjením konec, najednou se otevřela ta obrovská rezavá vrata a do tábora vstoupili další a další zajatci. Bylo mi do pláče. Stále jsem si říkal: „Proč? Proč musí zemřít tolik lidí?“ Truchlil jsem nad životy kamarádů. V mých očích, ale hlavně v mém srdci se usadila ohromná nenávist. Jednoho dne přišel k naší cele voják, který nás hlídal. Podíval se po místnosti a náhle se začal smát. Všichni jsme strnuli! Z jeho smíchu vycházel podivný, hrůzu nahánějící pocit. Myslel jsem, že se pomátl. Přikázal jednomu vězni, aby vyšel z cely. Potom ho před zraky nás všech začal mlátit pažbou pušky. Byl to hrozný pohled, nikdy nezapomenu na toho člověka, jak se holýma rukama bránil té zrůdě. To není možné, říkal jsem si. V tu chvíli jsem měl na jazyku jen dvě slova…zatměná mysl! Ano, tohle nemůže udělat zdravý, rozumný člověk. Nemohl jsem se na to dívat, a tak jsem vyskočil a plivl mu do obličeje. Němec na mě namířil svou puškou a vystřelil. Trefil mě do kolena, křečí jsem se svíjel a bolestí upadl na zem. Namířil mi na hlavu a já v tu chvíli věděl, že je se mnou konec. Náhle se ozvalo „NEIN!“ Vtom už k němu přiběhl další voják a něco mu rozčíleně povídal. Potom oba odešli. Z jejich rozhovoru jsem vyslechl, že říkali něco o zdi, o řadě, o výstřelu. Všechna ta slova jsem si spojil dohromady a v tu chvíli jsem pochopil, že já nezemřu v plynu, ale postaví mě ke zdi a spolu s dalšími nás zastřelí. Určitě zemřu! Mezi zajatci jsme si říkali, že smrt je osvobození. A tak jsem se smířil s osudem. Přišli pro mě a pár dalších. Vedli nás mezi celami a všichni zajatci na nás koukali svýma vypoulenýma očima. Byli velmi podvyživení. Byl to hrozný pohled, v tu chvíli jsem zapomněl, co mě za chvíli čeká. Vyšli jsme ven. Po šesti měsících vidím sluneční světlo. Zastavili jsme se u prostřílené a od krve umazané zdi. Postavili nás do řady a kolem očí nám uvázali šátek. Bylo ticho, tak nesnesitelné ticho! Vnímal jsem jen německé povely. Zahřměl výstřel! Náhle se strhla velká palba. Padl jsem k zemi….., abych se kryl před střelami, které mi létaly několik centimetrů od hlavy. Rozpoutalo se peklo. Asi po pěti minutách palba ustala, někdo ke mně přiběhl a 22

rozvázal mi šátek. Slunce mě oslnilo do očí tak, že jsem neviděl tvář vojáka, který u mě v tu chvíli stál. „Hej kluci, pojďte mi ho pomoc zvednout!“ Byl to Čech! Obvazoval mi moje staré zranění, prostřelené koleno a já po dlouhé době slyšel tu nádhernou řeč. „Prosím vás, jaký je dnes den?“ zeptal jsem se. „15. května 1945.“ V tu dobu jsem ještě nevěděl, že je 2. světová válka u konce. Vrátil jsem se do svého rodného města, Prahy. Procházel jsem známá místa a ulice, které se mi zdály tak cizí a vzdálené. Vzpomínal jsem na kamarády z tábora a přemýšlel jsem, jestli i oni se vrátili domů. Začínal jsem nový život. Bolest a strach pominuly, myšlenky na to strašné období se však stále vrací. Myslím, že někteří lidé rychle na to špatné zapomínají a není to dobře. Z chyb se máme poučit, nejen jednotlivci, ale i státy a národy. Je třeba hledat nové, lepší cesty!

Hvězda Davidova Hana Pospíšilová Gymnázium, Masarykovo náměstí 8, 787 01 Šumperk 3. místo v I. kategorii „… protože na klopě Davidovu hvězdu nosím a čekám, kdy tohle všechno skončí…“

Ráchel Prapor a hákový kříž řvoucí říšský vládce. Hladina krve stoupá stále výš a z přítele je zrádce. „Slza v prach, prach v slzu se promění. Pláču i když to nezměním.“ Ráchel stále oplakává své syny a nikdo jí je nevrátí, protože už jich není a každý život zatratí. „Jakobe, Judo, Davide, všechny mi sebrali, kéž by si raději vzali mě a moje syny nechali.“ Ráchel mevaka alvanej ha meana le lúna chem. (Překlad: Ráchel oplakává své syny a odmítá útěchu, neboť její synové už nejsou.)

23

Ester „Bože, proč jsi mě opustil a zanechal napospas tomu, kdo o můj život tolik stál Lásku jsem nepoznala, umírám Nebudu pohřbena, duši zneuctěnou mám.“ Ester sklopila hlavu a čekala už ji nic nezachrání Jediné, co viděla, byla černá tma, která tlačí do očí bez přestání Nemá, nenašla svého Mesiáše neví, že toho posledního její předci ukřižovali a jak na svou smrt čeká teď Ze rtů jí kanou slova stejná jak ukřižovanému král „Eli, Eli, lamma sabaktani?“ (Překlad: Bože, Bože, proč jsi mě opustil?)

Rút „Kdyby mi tak někdo křídla dal byla bych holubicí smrtí políbenou odletěla bych a hledala pro svůj lid novou zemi zaslíbenou.“ Dejte mi křídla jako holubici nemusela bych se dívat na to utrpení nemusela bych se dívat na tu krev kypící protože nic horšího pro můj lid není.“ Zamávej křídly, Rút, a vzlétni do nebes Odleť pryč z tohoto pole bitevního Zamávej křídly a svůj lid na křídlech nes budeš mít mír, klid a ticho „Mi jiten li ever kajona a ufa ve e škona.“ (Překlad: Kdyby mi někdo dal křídla jako má holubice, odletěla bych a měla bych klid.)

Stará vlast Klára Goldstein Neviděná… Slyším však stále tvůj žal Cosi tvého je ve mně V hloubi to dřímá Pach ryb a kouře Hvězda na úsvitě první, když v pátek černá sukno nebe 24

Německo nebylo med Peterková Jaroslava ZŠ, Javorníce 2, 517 11

čestné uznání v I. kategorii Jen jedno slovo, devět písmen a co vše se v nich skrývá. Utrpení milionů nevinných, strach, beznaděj a za tím vším stál rozmar jednoho člověka. Za tím vším stojí holocaust. V období druhé světové války napsal osud mnoho příběhů. Šťastných, tragických a povětšinou zapomenutých. A právě jedním takovým je i ten náš. Ještě před ovládnutím Německa Adolfem Hitlerem i zde žilo mnoho Židů. Byli svobodní a neodsuzováni společností. Brzy však měl nastat zlom. Ten, kdo neměl ,,čistou krev“, se stal štvanou zvěří a každou chvíli byl v nebezpečí. Pod jakýmikoliv záminkami odváděli němečtí vojáci lidi, kteří se nacistickému vůdci nebo jeho přívržencům jen trochu znelíbili. Jedním mužem, jehož názory neunikly pozornosti, byl i židovský obchodník Mojžíš Abeles. Pozdě večer se bez vyzvání rozlétly dveře a v nich se objevil statný muž v hnědé uniformě. Při pohledu na kulomet visící vojáku přes rameno a po spatření kamenného výrazu tváře, nikdo neměl odvahu k odporu. Zoufalá matka jen objímala plačící Sáru. Holčičce bylo teprve deset let. Ještě nevěděla, co se děje, ale plakala. Konejšivá slova ani výhružky ji neutěšily. Zítřejšího rána, při vzpomínkách na včerejší událost vzala, zřejmě již vdova, Izabela svou dceru, sbalila pár nejnutnějších věcí a odešly z města. Nevěděli, kam jdou ani jak dlouho jdou. Nohy je bolely únavou, ale věděly, že se nesmí zastavit. Strach je hnal stále kupředu. Po dvou dnech bloudění a strádání došly ke statku. Z dálky se nezdál být obydlený, ale po bližším prozkoumání zjistily, že tu ještě nedávno někdo byl. Počkaly tedy venku. Slunce svítilo a v doprovodu svěžího vánku dalo alespoň na chvíli zapomenout všemu zlému. Ženu s dítětem probudil až vlídný hlas jakési stařeny. ,,Copak dělají dvě dámy na tak opuštěném místě?“ usmála se na Sáru, která se právě probudila a pohleděla do jasně modrých očí. Izabela se s prosbou v očích obrátila k oné dámě. Obě dvě si odešly sednout do chladné místnosti, zatím co děvče zůstalo venku a hrálo si s malým psíkem. Majitelka statku se jmenovala Edita. I když byla mnohem starší než Izabela, která ji vyprávěla svůj příběh, skvěle si rozuměly. Možná proto, že obě potkal podobný osud. Před dvěma týdny odešel Editin manžel do města a už se nevrátil. Žila zde tedy sama a měla obrovskou radost, že tu bude mít alespoň po nějakou dobu společnost. Zdálo se, že se na statku znovu usadilo štěstí. Během roku si Sára zvykla na svou novou babičku a z minulého utrpení si již nic nepamatovala.Vše ale trvalo jen ten jeden rok. Vliv Hitlera stále sílil a i v zapomenutém kraji se objevili vojáci.Bylo jich opravdu mnoho, putovali s nákladními vozy plnými munice, tanky i svými veliteli. Muži s vysokými hodnostmi a hvězdami usoudili, že právě tato krajina je strategicky výhodná a chtěli zde vybudovat novou základnu. Protesty byly marné. Edita nechtěla odejít, neboť tento statek patřil už jejím prarodičům. Její poslední pohled patřil hlavni samopalu. Izabelin život byl ušetřen jen díky její nesmírné kráse. Štíhlá postava, temně hnědé oči a plavé vlasy učarovaly každému. Sáru poslali na převýchovu. Před rokem ztratila otce, dnes i matku. Její medailon jí však zůstal na krku. Díky němu ani po mnoha letech pod příjmením Augsberg nezapomněla. 25

Sára se dostala do dobré rodiny. Její adoptivní otec byl generálem a jeho manželka Elizabeth učitelkou ve škole. Po hmotné stránce Sáře nic nechybělo. K manželům Augsbergovým chovala úctu, ale láska patřila skutečné matce, o které už bezmála pět let nic neslyšela. O děvče bylo postaráno. Krásnou tvář doplňovaly drahé šaty a nejrůznější módní doplňky. Dění za oplocením zahrady patřící k honosnému domu jako by se válka netýkala. A přece. I tato informace byla mylná. Ke generálu Augsbergovi přišel neznámý člověk. Dlouho spolu mluvili v pracovně. Nikdo se nic nedozvěděl. Muži odešli spolu neznámo kam. Druhý den ráno přišel Elizabeth telegram: Pokud chcete vidět Paula Augsberga naposledy před popravou, která bude vykonána 14. května 1943 v 9 hodin, dostavte se do vojenské věznice 13. května ve 20 hodin.Bude Vám umožněna návštěva po dobu deseti minut. Podepsán Gross Lichterfeldu Po přečtení tohoto telegramu oči obou žen zalily slzy. Nevěděly, že v době, kdy tento vzkaz četly, už dávno zazněla salva dvanácti výstřelů. Cesta k památníku, na kterém bylo vyryto jméno Paula Augsberga, vedla mezi řadou dalších hrobů. U jednoho z nich stál muž, jehož tvář se Sáře nezdála nijak cizí. Přesto nedovedla přesně říci, koho jí připomíná. Při cestě zpět stál stále na stejném místě a nehybně zíral na náhrobek, na němž byla fotografie ženy, která byla oběma blízká. Byla to Sářina matka. Její skutečná matka. Pět let žila s cizími lidmi a po šesti letech se u hrobu své matky setkala s otcem. Bylo to dojemné setkání. Snad nadpřirozené síly svedly opět dohromady dva rozdílné osudy. A západ slunce zaléval objímající se dvojici, která si toho musí ještě hodně říci. A zbývá jim na to celý zbytek života.

Odpusť Michaela Tichá Gymnázium, Mostecká 3000, 430 01 Chomutov čestné uznání ve II. kategorii Marie Landova 256 The 7th Avenue, Manhattan New York USA Maminko! Maruško!! Sestřičko!!!! Nezlob se na mě prosím, vím, že jsi mě prosila, abych Ti nepsala, vím, že ta adresa, kterou jsi mi dala, byla jen pro případ nejvyšší nouze, ale já Ti prostě musím napsat. Víš, našla jsem Tvůj deník, který Ti musím poslat. Po sedmi letech doufání, že se snad vrátíš, jsem přestala doufat a rozhodla se uklidit Tvůj pokoj a Tvé zbylé věci dát do krabic do sklepa. Ale když už jsem je tam všechny odnesla a utírala prach, našla jsem na dně skříně ještě tu tajnou poličku, Ty víš. Zapomněla jsi tu svůj deníček. Viděla jsem, že je velmi starý, tak jsem si lehla na postel a se zájmem se začetla. Nejdřív jsem se bavila Tvým obyčejným dětstvím, tak jsem Tě nikdy nepoznala, ale pak jsem řádky hltala po deseti a nepřestala zírat. Když jsem to dočetla, polštář pode mnou už byl celý promáčený od slz a ještě dlouho jsem nebyla ničeho schopna. Tolik Ti 26

toho dlužím, jak jsem jen mohla být tak slepá. Konečně jsem pochopila Tvé chování, Tvé probrečené noci, Tvou výchovu i Tvůj odchod. Strašně mi tu chybíš, ale už chápu, proč jsi odešla. Jistě, ve škole jsme se učili o hrůzách druhé světové války, o chování k Židům, o studentských protestech 28. října a usmrcení studenta medicíny Jana Opletala, o koncentračních táborech, ale neměla jsem nejmenší tušení, co všechno tyto události pro Tebe znamenaly. Rodiče mých spolužaček jim to vyprávěli, jaké to tu bylo, a já nikdy nepochopila, proč tys mi na otázky o druhé světové válce nikdy neřekla ani slovo a když jsem naléhala, zavřela jsi se do svého pokoje a já přes dveře slyšela Tvůj pláč. Myslela jsem, že to je kvůli mně, ale zároveň jsem nechápala, co jsem udělala. Protože jsi o tom nemluvila, nikdy mě ani nenapadlo, že naše rodina patřila k Židům, že všechny ty příběhy, o kterých jsme mluvili ve škole, jsou tolik podobné tomu našemu. Když jsem četla o Tvé lásce, jak strašně moc jsi toho kluka milovala, přišlo mi to jak z největších románů, nikdy jsem netušila, jak moc jsi byla citlivá a jak moc jsi milovala. Už rozumím, proč jsi se odmítala bavit s „náhradními tatínky,“ které jsem Ti hledala. Nezlob se na mě, já to nemyslela zle, jen mi chyběl táta a myslela jsem, že Tobě taky, přitom Tobě chyběl jen jeden, kterého Ti zabili při studentských protestech 28. října. Moc mě to mrzí. Bolí mě, co všechno jsi musela prožít, uvědomila jsem si, že mé slzy, když mě opustilo pár kluků, byly naprosto neopodstatněné, a že to byla vlastně taková procházka růžovou zahradou oproti tomu, co jsi musela prožít ty. Z Tvých řádků je cítit tolik bolesti, přesto jsi to dokázala překonat a žít dál, přestože jsi tušila, že smrt je tak blízko. Když jsem četla, jak jsi se s našimi rodiči musela skrývat, že jste tam neměli vůbec nic, žádnou vodu, žádnou elektřinu, pořád jen ve tmě, záchod byl jen kýbl na rohu místnosti, cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Jak jste byli šťastní, že žijete, přestože to vlastně bylo jen takové přežívání. Jak moc jsem vám všem vděčná. Když jsem pak četla o tom, jak vás odvedli do Terezína, koncentračního tábora, o kterém jsme se učili, ale mě to nikdy nějak moc nezajímalo, ale najednou mi došlo, jak moc je to místo vlastně pro mě důležité. Vždyť jsem se tam narodila! Samozřejmě jsme si ve škole říkali, jak to tam vypadalo a že tam byly špatné podmínky, ale když jsem četla Tvé vlastní zážitky, úplně jsem se chvěla. Jak jste to jen mohli vydržet! A když jste pak našly tatínka, na ulici, jen tak bezvládně ležet, mrtvého, to už jsem nedokázala číst dál, protože jsem přes slzy neviděla. Když jsem asi po hodině přestala plakat, četla jsem dál, jak jsi se strašně bála o maminku. A ona zatím byla těhotná, co horšího se mohlo stát. Přes všechny podmínky jsem se narodila, prý jsem byla slabá a nedávali mi víc než pár dní. A já tu teď sedím a píšu ti dopis, Tobě, mé matce, otci i sestře zároveň. Bylo mi hrozně, když jsem četla, jak jsi mě nenáviděla, že kvůli mně musela maminka umřít, napadlo mě, že jsem se snad raději nikdy neměla narodit. Je mi tak smutno, tak prázdno, když vím, jak jsem se narodila. A když už vím, že Ty, jediný člověk v mém životě, Ty, má vlastní sestra, která jsi mi byla matkou i otcem, jsi mě neskutečně nesnášela. Tolik to bolí, když čtu, co pro Tebe znamenám, jen povinnost matce a otci, já Tě tolik miluji, zatímco Tebe bolí každý pohled na mě. Pokaždé, když se na mě podíváš, vidíš svou lásku, mrtvého tatínka na té ulici, jak tam jen tak ležel, mrtvou maminku, jak leží v posteli, bledá, bez znaku života a mě vedle ní, jak brečím a kopu kolem sebe. Sedmnáct let jsi mě musela vychovávat, než mi bylo osmnáct a tys mohla konečně jít. Celou dobu jsem byla přesvědčená, že jsi má skutečná matka a že otce asi neznáš, cítila jsem, že jsem byla nechtěná, ale netušila jsem, v jakém smyslu. Myslela jsem, že jsi prostě válku přežila po svém v bytě, v kterém jsme žili a v kterém teď žiji já. Často jsi se uprostřed hovoru se mnou otočila, odešla jsi do svého pokoje a zamkla se. Už vím, proč jsi to dělala. Mrzí mě, jak jsem se k Tobě chovala, kdybych to bývala všechno tušila, nikdy bych se k Tobě tak nechovala. Vím, že je pozdě, nic už nejde vzít zpátky, chápu, proč jsi odešla, do New Yorku, do anonymního města, které pořádně nezažilo druhou světovou válku, a chápu, proč už mě nikdy nechceš vidět. Nevím, jestli se s tím někdy dokážu vyrovnat. Jen Tě prosím, abys mi odpustila. Tvá Diana 24. 2. 1969, Praha 27

Poslední kapka naděje Michaela Chroboková SŠ poštovních a logistických služeb,Otická 23A, 746 01 Opava čestné uznání ve II. kategorii Potemnělá ulice. Černá kočka běží přes cestu. Poškozené, nevzhledné, smutné domy s okny zatlučenými deskami. Nikde ani náznak světla, naděje. Jen měsíc dokresluje tuto šerou scenérii. Stíny. Černé vlasy vlající ve větru. Oči, velké a zvídavé, tmavé jako nejhlubší moře, živé. Ticho, strašné ticho. Šedivé šatičky se trhají o tvrdou dlažbu. Ticho, jen pomalé krůčky bosých nožek pleskají o zem a narušují tento křehký mír. Jako by dívenka tančila, blíží se k nám, nic neví o děsivé bizardnosti situace. Druhá postava. .. Uchopí malou za ruku. Hluboký pohled zvídavých očí. Lehké pokynutí hlavou. Spěch. Jen zvuk staré dlažby. Ostrý pochod vojsk. Tolik to bolí.. .Už jsou všichni pryč. Prázdno. Ulice sténá. Pak už jen ticho a vítr. Nádraží plné vlaků. "Všichni sem!" křičí ostrý hlas. Neboj se! Je psáno v očích matky, přestože sama má strach. Ruka se třese. Tma, děs. Mami! Děti pláčou. Vlhnou oči, všechno bolí. Vzlykot. Postava hroutící se na stěnu vagónu. "Mami, co se stalo té paní?" Nevinné udivené oči. "Miláčku, ona umírá. Nedívej se, prosím." Strach a smrt. Vlak jede a jede. . .. Náhle zastaví. Světlo! Paprsky zapadajícího slunce se vkrádají do otevřeného vagónu. Rudá záře nad obzorem - krev? Vnímá strašnou krásu okamžiku. Netuší a nerozumí té absurditě, kterou prožívá. Neví, co se děje. Jen ta krása? Vystupují ruku v ruce, matka s dcerou. Havraní vlasy v mírném vánku vlají. Lesknou se odrazem západu. Sem a tam, oči těkají. Zleva doprava a zprava doleva. Budovy, cesty, stromy, ploty... Ploty? " Mami, proč.. .?" Hrubý hlas. Výstřel. Smrt. Krev stříkla na zeď. Pochod těžkých nohou se mísí s cupitáním tisíců nohou žen a dětí. Vysoké strohé zdi nepřátelských budov se tyčí do výše. Mlha se chuchvalcích převaluje v ulicích. Bolest a strach. "Stůjte!" hrubý výkřik a následná tlačenice lidí u úzkých dveří. "Mami, kde jsi?" Vysoké stoličky, lidé v pláštích. Co to dělají? "Ne! Mami, já nechci! Proč mi berou moje vlásky? Moji chloubu, mou jedinou radost?" Lokny černých vlasů dopadají lehce na zem. Vítr je nese pryč. Kam jen letí? Domů? Jsou pryč. Dál chodbou krok za krokem. Další lidé. Hromady oblečení. Převlékání, spousta křiku. Šátek na hlavě, žádné hlasy. Tmavé oči zkoumají okolí. Povyk. Pár kopanců, pak jen vzlyky. Dlouhá místnost. Plátěné deky. Všude jsou lidé, lidé, lidé... Maminka. "Mami, co se stalo?" Matka zavrtěla hlavou. Nikdo neví! Nikdo nic neví! Spánek usedá na jemná dětská víčka. Osvobozující a klidný spánek. Ostrá rána bičem se odrazila od podlahy. Co se děje? Vždyť je ještě tma! Dlouhá cesta tichými a mlčícími ulicemi tábora. Pole. Práce, celý den práce. Hlad. Obrovský hlad a únava. Dětské nožičky se podlamují, ale děti musí dál pracovat. Několik lidí upadlo a již nevstalo. Vždy se ozval krutý smích a rány. Ne, já nepadnu, nebudou se mi smát! Tvrdé rány bičem. Jak dlouho jsem už tady? Měsíce nebo snad roky? Tělo bolí. Jen samá kost. A to pole je tak velké! Už nemohu dál... Nohy se podlamují. Dívenka klesá na kolena. Maminko! Přistupuje k ní žena. Holčička ji skoro nepoznává. Teplo jejího vyhublého těla. Tichý zpěv. Zavírá oči. Jen ať se nesmějí! Jen ať se nesmějí! Temná ulice. Rozbité domy se zatlučenými okny. Měsíc a jeho stříbrné světlo. Dívka sedí opřena o dům. Vlasy vlají ve větru. Veliké oči zalité slzami, skryté v dlaních. Ruka jemně dopadá na dívčino rameno. Vzhlédla. Radost v očích potlačila bolest. Ruku v ruce kráčí ulicí - matka a dcera. Ruku v ruce. Ticho. Ani vítr se neozývá. Prázdná ulice... 28