DANIEL soutěž věnovaná problematice holocaustu a rasismu

A víra byla poslední Co na nohou nás nesla A byla jako duše k tělu Anebo k lodi vesla

(úryvek ze zaslané práce Jiřího Skřivánka, Holocaust v poezii)

DANIEL – soutěž věnovaná problematice holocaustu a rasismu Ve školním roce 2007/08 se konal již 5. ročník literární a historické soutěže DANIEL. Soutěž vznikla u příležitosti vyhlášení 27. ledna Dnem památky obětí holocaustu a prevence zločinů proti lidskosti. Z toho vychází i téma – holocaust a jeho reflexe, současné rasové problémy a problematika soužití různých etnik v ČR. Soutěž vyhlašuje MŠMT, garantem letošního ročníku byl již potřetí Národní institut dětí a mládeže MŠMT ve spolupráci s Kulturním a vzdělávacím centrem Židovského muzea v Praze.

Soutěž je vyhlašována ve dvou kategoriích. Vzhledem k obtížnosti tématu je určena žákům až od 8. ročníku ZŠ a odpovídajícím ročníkům víceletých gymnázií (I. kategorie - do 15-ti let) a studentům všech typů středních škol nad 15 let (II. kategorie). Do literární části soutěže mohou autoři přispívat různými povídkami, fejetony, básněmi apod. s danou tematikou, v historické části se hodnotí dějepisné studie týkající se tématu. Uzávěrka letošního ročníku soutěže byla 15. 12. 2007. Celkem přišlo 60 prací, z toho 48 literárních (28 v I. a 20 ve II. kategorii) a 12 historických (8 v I. a 4 ve II. kategorii). Historické práce dostali k posouzení pracovnice Vzdělávacího centra Židovského muzea v Praze, literární práce hodnotili zkušení porotci literárních soutěží. Oceněno bylo celkem 11 prací (7 literárních a 4 historické). Dále byla udělena čestná uznání – 12 za literární práce a 1 za historické práce, celkem 13. Kontaktní adresy: Mgr. Barbora Šteflová – tajemnice soutěže (historická část), PaedDr. Eva Schneiderová – literární část Národní institut dětí a mládeže MŠMT, Talentcentrum, Sámova 3, 101 00 Praha 10 tel.: 246 088 242, 224; e-mail: [email protected], [email protected] Kapky ve tmě – Magdaléna Rysová (Sedlice, 19 let) možná bychom měli víc šeptat když naše slova nechtějí spát šeptat si o krásných věcech které tušíme ale nikdy nepoznáme možná bychom měli víc mlčet a nechat slova viset nad postelí aby mohla kapat do tmy po větách možná bychom pak měli víc rádi

…kdo určí, kdo je lepší. Ten, kdo má černé, hnědé nebo blond vlasy nebo snad podle očí, nosu či barvi pleti? Člověk není Bůh, a proto nemůže určit, kdo je ten vyvolený. A děvčátko s copánky, jestli to vidí, tak tiše pláče nad hloupostí, sobeckostí a nadutostí těchto prý "lepších" lidí… (úryvek z práce Lucie Dvořákové, Holčička s copánky) „Eli, co to tak soustředěně píšeš?“ kouká mi babička přes rameno. „Babi, já jsem se tě lekla. Přečti si to.“ „Jo, děvčátko, lidem chybí pokora a úcta k životu!“ (úryvek z kol. práce ZŠ Kobylí) 1

Přežít holocaust Pavel Novák Evropská obchodní akademie, Komenského nám. 2, Děčín 3. místo ve II. kategorii Je mrazivá listopadová noc. Židovské obchůdky se přikryly roletami a uléhají ke spánku. Na své šedé přikrývce mají vyšitý červený nápis „zavřeno“. Uvnitř krámku leží na zemi nepohodlný gauč, ze kterého kostička sýra provokuje mladého a hladového myšáka. Čilý pavouk spřádá houpací síť, na které by dnes rád složil hlavu. Starým hodinám v rohu místnosti stále ve stejné tónině buší srdíčko. V židovských domovech panuje dobrá nálada. Svíčky na stolech osvětlují zdi, po kterých se honí stíny. Pokojem se z trouby linou nádherné vůně rohlíčků, které se ještě na poslední chvíli opalují. Zítřejší den se totiž budou v krámě předhánět, aby si je někdo koupil. Ulicí se hrnou hlasy lidí, kteří by zde v tuto hodinu obvykle nebyli. Hlasy překryjí i rychlý let dlažební kostky, která končí v ležení krámku. protnula šedivou deku a doplachtila přímo na podlahu. Zmatený myšák začal běhat po krámu a pískal, aby všechny upozornil. Nakonec zalezl do svého obydlí pod hodinami. Zdá se, jako by se hodinám zrychlil tep. Zvědavá moucha se hnedka letí podívat, co se to stalo. Kouká na dlažební kostku a nevšimne si pavoukovy houpací sítě a nabourá do ní. Chudák pavouk z ní málem spadl. Nenechá si nic líbit a jde to mouše vytmavit. Šarvátka končí smrtí mouchy. Pavouk se s plným žaludkem uchýlil ke spánku. Ulicí létají kulky, které se čiperně odráží od stěn domů. Ničivý dav připomíná mravence. Drsný budíček postihne každý obchod, po budíčku nastává šacování. Ušetřena nejsou ani obydlí. Na zdech v pokojích se stíny pomalu sunou k zemi a přestávají se hýbat. Rohlíčky v troubě tuší, že se zítřejší zábava v krámu odkládá. Stíny, které byly ušetřeny smrti, jsou z místnosti přesunuty na ulici, kde si na ně posvítil měsíc svojí velikou baterkou. Stíny mu však mizí z dohledu. Kam se schovaly? Nejspíš do velikého vojenského nákladního automobilu, který stojí v pozoru uprostřed ulice. Vstup do tohoto automobilu znamená přeměnu na oběť. Všechny oběti jsou převezeny do mraveniště, kde jsou zavražděny. Vojenské pušky si mnou ruce pokaždé, když salutují přijíždějícímu vozidlu, které veze další náklad. Radostné výstřely německých pušek se rozléhají popravištěm. Nákladní vozidlo však přiváží takové množství, které unaví i zákeřné zbraně. Je krásné zimní ráno. Vločky sněhu se z nebe pozvolna snáší, jako by měly padák. Krásní bílí beránci běhají po obloze. Tu a tam zakryjí výhled sluníčku, které zrovna pozoruje závěje vypadající jako stříbrný poklad. Stromy si po ránu dělají pravidelnou rozcvičku. Větřík právě vstal, má dobrou náladu a hvízdá si svoji oblíbenou písničku. Ptáčkové ho doprovází. V jejich vystoupení je přeruší dusot pochodujících vojáků, kteří vláčí početnou skupinu spoře oděných a smutných lidí. Krvelační mravenci dají oddechnout svým zbraním, protože vymysleli nový způsob zabíjení. Postavili plynové komory. Dnes, v tento krásný den, je zde první zakázka pro tuto strašlivou místnost. Skupina vyčerpaných lidí je nahnána do tohoto pokoje smrti. Vrzavé dveře jako by smutně pronesly: „Sbohem!“ Zaklapne zámek. Zevnitř není poznat, jestli vítr přestal notovat a začal nadávat a nebo jestli sténá místnost, která je nacpaná k prasknutí. Lidé jsou zoufalí, neví, co se bude dít, je jim zima. Po chvíli k nim promluví místnost. Místnost pouze šeptá, její řeč je nápadná smrtelným syčením. Zakázka splněna. Královna rozdává úkoly mravencům. Mraveniště se rozrůstá. Je tak velké, že neujde pozornosti ostatním. Každý má strach, že mravenci napadnou i je, proto je varují. Na varování neberou ohled, dále pokračují ve své ničivé síle a dále se rozrůstají. Dále jsou zajímáni nevinní lidé. Syčivé monology plynových komor se staly všední 2

skutečností. Všichni zabiti nejsou. Někteří musí odvádět nejtěžší práce jako otroci. Mají hrozné podmínky pro život. Dostávají málo jídla, málo pití, málo spí. V jedné místnosti jich spí několik desítek. Jejich postele vypadají jako králíkárna. Zdi jsou oblečeny do zelenavého kožíšku. Všude je špína, pach. Nedostatek hygieny má za následek rozmáhání nemocí. To však nikoho nezajímá. Zachází se s nimi jako se stroji, které když se rozbijí, jsou vyhozeny. Je letní odpoledne. Sluníčko si rozvalilo modrou deku a užívalo si teplého dne. Jak se převalovalo na své dece, tak sledovalo, co se děje pod ním. Na rozkvetlé louce laškovaly dvě včelky, hrály na honěnou, předháněly se, která nasbírá více nektaru. Tráva měla odpolední hodinu tance, kterou vedl zkušený taneční mistr vítr. Občas se do tance daly i nemotorné stromy, na kterých se podepsalo stáří a při pohybu občas vrzaly. Když bylo sluníčko nad lesem, byly vidět nádherné koruny stromů, které nadšeně sluníčku mávaly. Na mýtině se kolem pařezů krčily hříbky. Když se dokoulelo nad koncentrační tábor a vidělo to nelidské zlo, dalo se do breku. Tenkrát pršelo z čistého nebe. Vidělo, jak zajatci v tomto parném dni staví stavby, hloubí jámy, do kterých nacisté vozí mrtvá těla těch, kteří tyto hrůzu nahánějící podmínky nevydrželi. To, co leží vyskládané v jámách jako boty v botníku, jsou lidská těla. Lidská těla však tyto zohavené, vyhublé trosky lidí, kteří byli utrápeni k smrti, vůbec nepřipomínají. Pár silných jedinců, kterým přálo štěstí holocaust přežili, nikdy se však z těchto děsivých činů nevzpamatovali. Nedovolme, aby se ještě někdy něco podobného opakovalo!

Holocaust Čestné uznání – I. kategorie Termín holocaust je anglická odvozenina z řeckého slova holocauston, označení pro náboženskou oběť, která se celá spálí. Hlavním autorem termínu je Elie Wiesel, nositel Nobelovy ceny za mír, který použil toto označení ve své knize Noc. Židé ovšem upřednostňuji výraz šoa, který je biblického původu a je omezen na 2. světovou válku. Bývá také používán jako označení pro jakoukoliv genocidu, vyvražďování skupiny lidí. Nejhrůznějším a nejúčinnějším prostředkem se staly tzv. vyhlazovací tábory. Tyto tábory měly za úkol zabít a poté zlikvidovat mrtvoly všech lidí, kteří sem byli přivlečeni. Další Židé byli buď postřílen i protižidovskými komandy nebo zemřeli kvůli nelidským podmínkám v koncentračních táborech či v ghettech (oddělené části měst, kde bydleli Židé). Oběti holocaustu se nedají nikdy spočítat přesně. Záleží totiž na rozsahu pojmu holocaust. Historici upřednostňují to, že do holocaustu patří pouze vyvražďování Židů. Jiní zase zahrnují vyvražďování Romů. Nejširším pojetím je však zbytek obyvatelstva, které holocaustu podlehl. Patří sem homosexuálové, jehovisté, náboženské sekty, obyvatelé slovanských národů a mnoho a mnoho dalších. (úryvek z kolektivní práce E. Rusňákové, O. Koutníka, J. Sovadiny ze ZŠ Kobylí)

3

Pohřeb srdcí Jana Buršíková Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov 1. místo ve II. kategorii "Loučení je jediné, co známe z nebes, a je tím, co žádáme si z pekel.“ Emlly Dickins

... přes to všechno, čím jsem kdy byl, přes všechna ta slova, která jsem Ti kdy řekl, Ty pro mě stále pláčeš. Je to ta nejhorší věc, kterou dokážu vidět. Nenávidím Tvé slzy, nenávidím, když trpíš. Nenávidím způsob, jakým jsem skončil, ale všechno to začalo vlastně úplně obyčejně ... Je listopadový večer. Začíná se stmívat. Nehybně postávám před zrcadlem a sleduji svou tvář. Obličej, který si od všech vysloužil jen jedovaté pohledy plné pohrdání. I přes všechny ty slzy, co se mi derou z očí, rozeznávám ty zelenohnědé oči. Oči zrádce. Oči člověka, který pro svobodu obětoval i to nejcennější, co měl. Svou lásku. A teď už vím, že oni nelitují ničeho. Tihle lidé ztratili už dávno své svědomí. Nic jim neříká svátost slibu, nezdráhají se jej kdykoliv porušit a zničit. Teď už to vím, ale tebe mi to nevrátí. A přitom bych udělal vše pro to, aby ses vrátil zpátky a mohl tu být se mnou. Každý den lituji toho, co jsem udělal. Ale tohle je můj trest, musím si jej odpykat do poslední minuty, i když vím, že na konci stejně čeká smrt. ... všichni jdeme do pekla. Všichni jednou zemřeme. Píšu Ti tento dopis a přeju Ti všechno nejlepší. Nikdy jej číst nebudeš, ale pokud tu teď jsi, ber to jako mou zpověď. Nežádám Tě, abys pochopil, co jsem tehdy udělal, nic takového po Tobě nemůžu chtít. Přeju si jenom, abys věděl, že i přes to všechno budeš v mém srdci až do konce a až budu umírat, tak s tvým jménem na svých rtech. Chci, aby mě pohřbili v mých oblíbených barvách, i ty jsi to chtěl, ale ... Je podzim. Tak jako každý den, i dnes trápí mou mysl vzpomínky na věci, které se udály před dvěma lety. Můj Bože, ty už tu nejsi tak dlouho. Vzpomínám na tebe denně, ale na podzim se vždycky mé pocity znásobí. Smutek se prohloubí a dny se více táhnou. Jsem v prázdném bytě jen se svou samotou. Nikdo jiný mi už nezbyl. Jsem odsouzen k smrti osamocením. Ale ještě před tím si pro mě přijdou. Každý záchvěv mám za znamení jejich pohybu, každý pohyb mi připomene jejich přítomnost. Nevycházím. Oni čekají venku. Čekají na to, až udělám chybu. Jsou můj postrach, moje noční můra. Lidí, co se bojí, jsou plné ulice, ale jejich strach není takový, že by zaprodali vlastní rodinu, vlastní přátele. Někteří mají odvahu proti nim bojovat. Sice jen s minimální úspěšností, ale i snaha se cení. Naše bohatství už dávno není takové, aby zásobilo všechny nějakou zbraní. Sotva máme nějaké jídlo a tam venku nám nikdo nic nedá. A tak se necháváme vraždit, necháváme do sebe střílet uniformovaným pro zábavu. Vždyť my máme cepy a palice, oni mají kulomety. Tady by pomohl jen zázrak. A mě už i víra v Boha opouští. A Bůh opouští mě, nechce se mnou nic mít. Pro mou zradu. ... vím, že se nikdy neožením. Vím, že mě nikdo nezachrání A nejhorší na tom všem, ta nejodpornější věc, kterou jsem kdy zažil, je ztráta Tebe. Nejtěžší je vždy loučení, ale dal bych vše, abych s tebou mohl strávit alespoň jednu krátkou minutu. Jen okamžik … Stále ještě ten deštivý listopadový den. Stále ještě popraskané zrcadlo v omšelém rámu. Jen tu tak sedím a hlavou mi probleskují vzpomínky. Tehdy byla téměř noc. A vlas1ně se od té doby ještě nerozednilo a já pochybuju, že se 4

tak ještě kdy stane. Alespoň ne za mého života. Do toho dne jsme si všichni žili poklidným životem. Naše děti chodily do škol, hrály si na ulicích a snily o stejně bezstarostné budoucnosti jako je jejich dětství. Ani my dva jsme si nepřipustili, že by se mohlo něco takového stát. Než jsem tě potkal, myslel jsem si, že láska neexistuje. Nikdy si mě nenašla a ani já nehledal ji. Až tehdy. Ten den, kdy jsem tě potkal, budu nadosmrti proklínat. Nezasloužil sis potkat člověka jako jsem já. Ty dny, co jsme byli spolu, byly pro nás pro oba ty nejkrásnější v našich životech, ale ... …neplač, nezasloužím si Tvé slzy. Nezasloužím si je stejně, jako Ty sis nikdy nezasloužil mě ... Viděl jsem tě už z dálky. Šel jsi po ulici, ruce v kapsách, shrbený. V tuhle chvíli jsi mě zaujal poprvé. Neznal jsem tě, ale vzbudila se ve mně touha se s tebou ještě jednou setkat. Nenašel jsem jiný způsob, než každý den vysedávat v parku, kudy jsem tě viděl jít a čekat, jestli tou samou cestou nepůjdeš znovu. Po pár dnech se moje přání stalo skutečností. „Ahoj, můžu si sem sednout? Jsem Frank.“ Překvapením jsem zůstal koukat do těch tvých velkých očí a nezmohl se na slovo, jen jsem nepatrně kývl hlavou na znamení souhlasu. A ty sis sedl vedle mě. Začali jsme si povídat o běžných věcech. Přistěhoval ses s rodinou nedávno. Vaši vesnici obsadily vojenské jednotky. Museli jste utéct, jinak bys tu teď se mnou neseděl. A já za to byl tvým rodičům vděčný, že tě vzali pryč. Nezachránili tě, jen jsi žil o něco déle a já se poprvé zamiloval. Z toho parku už jsme odcházeli ruku v ruce. Byla tma. Byli jsme tak ukryti pře pohledy všudypřítomných slídilů. Okamžik odhalení měl teprve přijít. Nevím, jak se to mohlo stát. Vždy, když jsme se spolu scházeli, dávali jsme pozor. Hledali ty nejtemnější uličky, kam by nikoho nenapadlo nikdy jít. Ale přece. Tehdy už se stmívalo. Podzim se chýlil ke konci a pomalu předával svou vládu zimě. Přišli. Nikdo je nezval dál, ale přece jen tam najednou stáli. Prázdné výrazy nenaznačující vůbec nic, dlouhé kabáty, po stranách se siluetami pouzder revolverů. Jakoby z dálky jsem zaslechl své jméno. Že prý mají rozkaz mě zatknout a dovést k výslechu. Zatím jsem si nepřipouštěl žádné odhalení. Vlastně jsem si nepřipouštěl vůbec nic. Jen jsem tam stál, nechal si nasadit pouta a bezvládně se posadit do auta.Před tím, než se rozjelo, přiběhla moje matka. Vytrhla mě z mého snu. Křičela. V tu chvíli jsem se zmohl jen na pouhé: „Mami, uklidni se, je to jen nějaký omyl. Zítra se vrátím a všechno bude zase v pořádku. Nic nebylo v pořádku, ale já musel ještě chvíli počkat, než jsem si to uvědomil. ... vzdávám se. Celým svým tělem, každou myšlenkou, každým pohybem, každým slovem. Jen ať už tohle všechno skončí ... Vedli mě dlouho, temnou chodbou. Zdálo se, jako by byla bez konce a já chtěl konečně pochopit. Kdybych teď mohl vrátit čas, prosím Boha, ať tou chodbou procházím navěky. Na jejím konci totiž byly dveře. To, co nacházíte za zamčenými černými dveřmi, obvykle není radost a štěstí. Ti dva muži odemkli dveře, hodili mne na studenou podlahu, zamkli a já slyšel jejich kroky, jak se vzdalují pryč ode mě. Musel jsem usnout, protože když jsem se probudil, skláněli se nade mnou nějací jiní neznámí muži. Surově mě popadli a hodili na tvrdou židli stojící ve středu místnosti. V rohu někdo stál. Nedokázal jsem rozeznat, kdo by to mohl být, ale přítele jsem v té temné postavě neočekával. Najednou promluvil. V jeho hlase nebyl žádný náznak ani nejmenšího citu. Mluvil monotónním hlasem. Věci, o kterých mluvil, byly bohužel pravdou. Mluvil o tobě, o nás. To, co říkal, mě zraňovalo. Než domluvil, položil mi jednoduchou otázku. „Přiznáváte vše, co jsem řekl?“ Nemám ve zvyku lhát, ale našel jsem v sobě tu sílu podívat se mu zpříma do očí a říct prosté ne. 5

Muž udělal nepatrný pohyb směrem k těm dvěma, co stáli v rohu u dveří. Čekali na každý jeho příkaz a byli připraveni mu splnit všechna jeho přání. A teď dostali příležitost. Bylo jejich prací mučit lidi a dělali to s neskrývaným potěšením. To, co jsem zažíval v následujících minutách, bych nepřál ani svému největšímu nepříteli. Trpěl jsem nepředstavitelnou bolestí, ale ani to mi nedávalo právo říct to, co jsem tehdy řekl. Ty bys nikdy nic takového neudělal. Pro svou lásku bys vytrpěl cokoli, snad bys i zemřel. Nikdy jsem neměl silnou vůli a i teď jsem podlehl. To přiznání ze mě dostali. A tys to poznal o pár hodin později. ... držím ve svých rukou jen svou víru v Tebe a myšlenku, že tohle všechno jednou skončí. Někdo nás přijde zachránit. Možná andělé. Věřím, že andělé jsou poslové na Zemi a objeví se, až bude nejhůř. Můj anděl jsi byl Ty. Tvoje křídla mi pomohla znovu vzlétnout, ale nedokázal jsem si Tě vážit. Ne dost, a tak jsi mi uletěl. Nemá mě už kdo zachránit, ale je tu spousta jiných ... Ta chvíle se mi pořád vybavuje. Za svou vlastní svobodu jsem jim dal tvůj život. A myslíš, že jsem si pomohl? Pořád tady budou stát a hlídat každý můj pohyb. Někde už stloukají rakev mé velikosti, někde mi už kopou hrob. Až do samého konce budu před spaním slyšet ta slova: „A odsuzuje se k smrti zastřelením.“ Proč jsi musel zemřít? Odpověď mi dávají pohledy lidí z ghetta. Musel jsi zemřít pro mou slabost, pro můj strach, pro moje sobectví. Tehdy pro mě bylo důležitější, abych přežil. Bylo mi jedno, že bych žil bez tebe. Ať shořím v pekle. Pro tvou lásku. ... andělé pláčou krev a jejich slzy dopadají na Zem. Kdo je chytí, bude spasen ... Kdybychom se narodili v jiném čase, v jiném městě, na jiné planetě, snad bys ještě žil. Snad by v budoucnosti byla naše láska pochopena. Svět se mění. Lidi se mění s ním. Válka skončí, krev se vsákne, křik utichne a nastane mír. Nevím, jestli zítra, za rok, za sto let, ale jedno vím jistě. Všechno má svůj konec, tak teď skončím s lítostí a nastavím světu svou tvář. Bývalí přátelé mě odsoudili už dávno, ztratil jsem všechno, co jsem měl. Nebudu tady jen tak sedět a čekat, až si pro mě přijdete. Ukážu vám, že už se vás nebojím. Ukážu lidem, co nechcete, aby viděli, ukážu jim svět bez vás, svět bez strachu a příkazů, svět, v němž je možné svobodně se nadechnout. Splatím svůj dluh k tobě. Vyjdu ven a vykřičím do celého světa, že já, Anthony Lee Rhymes, jsem Žid. Žid a homosexuál. A ty, Franku, jsi to nejlepší, co mě kdy v mým zatraceným životě potkalo. ... pro všechny úsměvy, kterými jsi mě kdy podržel, pro všechna pravidla, která jsme kdy porušili, pro všechna slova, která jsem Ti kdy neřekl, pro všechny přízraky, které mě kdy dostihly…

6

„Čas radostí, utrpení, naděje…“ (Jan Skácel) Charlotte Navarová Gymnázium, Střední odborná škola a Vyšší odborná škola, Ortenovo náměstí 34/ Praha 7 3. místo ve II. kategorii Nad kdysi tak krásným městem se vznášela oblaka jedovatého dýmu a tíseň i bezmoc byly cítit za každým rohem. Trosky roztříštěných domů plakaly a vítr svištící mezi nimi zpíval tklivou píseň. Smrduté a všudypřítomné bahno stále přibývalo a nepřestávalo se lepit na příbytky, na kufry, na jídlo, na lidi, na jejich chodidla. Nemluvilo se, bylo zvláštní ticho. Jen pár havranů a krys si s největší radostí občas zavřísklo či zapištělo a obohacovali tak již spoustu nesnesitelných zvuků, hluků a šelestů, které se plížily zničeným městem. Ve smaltované misce nad improvizovaným ohýnkem se ohřívaly dva šedivé scvrklé brambory a jejich majitelka si marně představovala, že jsou jídlem. Měla hubené kotníky, hubená stehna, propadlá žebra a kostnaté bílé prsty, které se sípavým dechem snažila zahřát. V jejích velikých a věčně uslzených očích se odráželo utrpení minulých dní, měsíců, let. Navzdory potrhanému vše prozrazujícímu oděvu, nohám obutým do kartónových dřeváků a sychravému ránu, nebylo dívce zima. Oloupala slupku z brambor a se zkřiveným obličejem se zakousla do jednoho z nich. Pozřela je, jak nejrychleji dovedla, aby necítila jejich plesnivou pachuť, zhluboka se nadechla okolních par a postavila se na vratké nohy. Z dálky musela vypadat jako čerstvě vylíhnuté hříbě a kolena se jí klepala jako před zkouškou. Zkouška? Škola? Co znamenají? S hadříkem přes téměř plešatou hlavu a s miskou v ruce se šouravým krokem vydala kupředu. Nevědouc kam, pouze s touhou utéct odsud pryč, co nejdál! Na cestě potkávala „lidi“, kteří byli svým vzhledem téměř nerozeznatelní od ní, ale to ona nevěděla. Kde byl zrcadlům konec? Sama se divila, co za zbídačelé trosky se kolem ní šourá. Jedna z těch trosek na ni promluvila: „Odkud jdete?“ ptal se. „To je daleko,“ odpověděla. „Kam míříte?“ zněla další otázka. „To je ještě dál,“ řekla potichu a ani se na tazatele nepodívala. Ten se však již bez ptaní zařadil vedle ní a s hrdě vztyčenou hlavou kráčel po jejím boku. Bylo zvláštní žít tak náhle bez příkazů a zákazů, bez esesáckého dozoru, křiku a štěkotu psů. Vlastně bez psů tak úplně ne. Jednoho, který byl zbídačelý jako sami vězni, potkali, chytili a snědli. Ona se ale nepřidala a její tazatel také ne. Měli zvířectva dost. Když došli do vesnice - jedno jaké, v tomto kraji beze jména - dav bloudících se jako by rozptýlil. Ona a on zůstali stát na jediné cestě, jež protínala vesnici a pod dohledem stovek párů očí, nasměrovali své kroky k jedné z chatrčí. Po druhém zaklepání se dveře otevřely na malou skulinku a ze tmy se ozvalo úsečné: „Co chcete?“ „Trochu vody, krajíc chleba a nocleh na podlaze bychom prosili,“ řekla dívka a otočila pohled na svůj doprovod. „Žádný Židy tu nechceme!“ ozvalo se za dveřmi, „táhněte odkud jste přišli!“ A bum! Oni dva, zoufale stojící na prahu, si pomysleli, že ještě není konec. Ještě je čekají další zkoušky. Šli však dál vstříc svému osudu. Jenomže všude to bylo podobné. Nenávist, zloba a chamtivost na ně číhala za každými dveřmi ve vesnici. Sebrali si tedy tu a tam nějakou kůrku chleba ze země, jednou ukradli slepici a pili vodu ze špinavých potoků. Muka snášeli beze slova, ale společně. Jednoho večera se konečně dostali do města. Navzdory jeho hnilobě, zříceným budovám a strašidelným stínům, ho hned poznala. Kolik let nemohla kráčet po tomhle chodníku, otevírat tyhle dveře, stoupat po tomto schodišti? Před svým bývalým bytem se však zastavila a poslouchala hlasy, které se zevnitř ozývaly. Nemohla tomu uvěřit! Někdo tam uvnitř jejího bytu říkal: „To by tak hrálo, aby se některý z těch švábů vrátil! Kam bychom šli?! Snad ne zpátky do našeho malého bytu?!“ Opravdu není všemu utrpení konec? Kolik toho ještě může snést?! Zazvonila a v malé tlusté osobě, jež jí otevřela, poznala zelinářku z obchodu na hlavní třídě. Nedala na sobě nic znát - ani odpor, ani lítost. Hubenou ručkou odstrčila vyjevenou 7

zelinářku z průchodu a vešla do svého bytu. Na tohle čekala! To byl ten pocit! Ten okamžik radosti, který stále nepřicházel! Ta tíha, strach a beznaděj, které tížily její srdce, malinko povolily a ona celá vyčerpaná padla na kolena a schoulila se na zemi do klubíčka. Střídavě zavírala a otevírala oči, nemohouc věřit, že je doma. Plazila se od nábytku k nábytku a všechen si jej osahala. Po dlouhé době si všimla šokované zelinářky a jejího muže, kteří na ni hleděli jako na smrt. „Jsem to já,“ řekla dívka, „vrátila jsem se, jak jste si jistě přáli a být vámi odejdu dřív, než se vrátí moje rodina.“ Po těch slovech se otočila zády, vešla do koupelny a napustila si vanu. Ráno už byla v bytě sama. Vetřelci utekli, ale domácí nepřicházeli. Ani po týdnu, po měsíci, kdy už bylo město plné vojáků, lidí od červeného kříže a všude visely seznamy pohřešovaných osob. Na rozdíl od jiných nestála u nástěnky celý den frontu, aby se mohla podívat, kdo zemřel. Bála se a jen doufala a čekala. Na každém kroku byla cítit radost ze skončené války, ale zároveň se tolik bolesti a smutku vznášelo ve vzduchu, že se venku skoro nedalo dýchat. Dívka radost necítila. Takhle osamocená snad ještě nikdy nebyla. Jednou, když se vydala na jednu ze svých nekonečných procházek, měla pocit, jako by za ní kráčely nějaké povědomé kroky. Otočila se a tam stál muž, jenž ji dovedl do tohoto města a pak se ztratil. Poprvé si ho pořádně prohlédla a byla si jistá, že vypadá lépe. Vlasy mu trochu dorostly, propadlé tváře se vyplnily, ale postoj zůstal stejný - důstojný, rovný a zakončený pozvedlou bradou. Přepadl ji pocit lítosti. Ve všem tom chaosu a zmatku se přeci jen našla osoba, kterou znala, i když ne v pravém slova smyslu. Usmála se a sama byla tím, co její mimika dokáže, překvapená. Musela si osahat vlastní tváře. On přistoupil blíž a zeptal se: „Odkud jdete?“ „To je daleko,“ odpověděla dívka. „Kam míříte?“ položil s malým úsměvem další otázku. „To je ještě dál,“ usmála se. „Můžete jít se mnou, jestli tady nejste šťastná.“ Pohlédla na něj, teď už zase smutně a zeptala se: „A kam? Je vůbec možné být šťastným?“ „Myslím, že ano. Ve Svaté zemi bude po dlouhé a strastiplné cestě štěstí dost.“ „Tak mě veďte,“ řekla a strčila pravou ruku pod jeho paži. Neznali se, nevěděli o sobě nic, ale byli si jistí, že jsou stejní - vyčerpaní, nešťastní, plni beznaděje a strachu z budoucnosti. V tom okamžiku, kdy se dotkla paže paže, se však něco změnilo. Vítr byl čerstvější, lidé šťastnější a mysl čistší. Když se zamyslela a její věčně uslzené oči se zahleděly do vlastního nitra, věděla konečně, kde jsou. Kráčeli spolu v čase radosti, utrpení a naděje…

8

Cesta za ztracenými písmenky Matěj Byrtus ZŠ a MŠ Písek (u Jablunkova) 2. místo v I. kategorii Moje cesta za ztracenými písmenky začala docela nenápadně. Byli jsme na dovolené s rodiči v Chorvatsku a navštívili starobylé město Dubrovník. Uprostřed městských hradeb v jedné úzké uličce stojí stará synagoga. Šli jsme si ji prohlédnout. Mimo jiné zde byly vystaveny svitky, na kterých bylo množství pro mne neznámých písmenek. Zeptal jsem se táty, co je to za zvláštní písmo. Vysvětlil mi, že se jedná o hebrejštinu, která je zajímavá mimo jiné také tím, že se píše zprava doleva. A dodal, že když budu chtít, tak mě hebrejskou abecedu naučí. Souhlasil jsem a to byl můj první krůček na cestě za objevováním neznámých písmenek. Od tátova slibu uplynul nějaký ten měsíc. Teprve s počátkem zimy, kdy se večery prodlužují, jsme si našli společně čas na hebrejskou abecedu a vyprávění o židovském národu, který ještě před druhou světovou válkou a holocaustem tvořil v naší zemi početnou národnostní menšinu. Bylo to objevování skutečně zajímavé. Přemýšleli jsme o utrpení Židů za války, transportech, ale také o tvarech hebrejských písmen, jejich jménech, významu, podobnostech i rozdílech. S každým písmenkem se mi odkrýval nový, zajímavý a doposud nepoznaný svět. Svět, na který se začíná postupně zapomínat. Také čtenáře mé práce chci nyní pozvat na „Cestu za ztracenými písmenky“. Na naší výpravě představím jednotlivá písmenka hebrejské abecedy a to ve skupinách. Bude se mi tak o nich lépe vyprávět. Do první skupiny jsem zařadil pět písmenek, která nějakým způsobem souvisí s domem a píší se takhle: b d h x t . První písmenko b se jmenuje „bet“ a znamená česky „dům“. Když si ho dobře prohlédnete, má jakoby stříšku, podlahu a z levé strany volné místo pro pomyslný vstup. Není proto divu, že se jmenuje „bet“ – „dům“. Druhým písmenkem skupiny je d neboli „dalet“ – „dveře“, kterými se do domu vchází. Nyní si představme, že jsme prošli dveřmi a jsme uprostřed domu, uprostřed písmenka „he“, které se píše h a znamená „okno“. Dobrý pozorovatel si všimne, že v písmenku je skutečně malé okénko, kterým se můžeme jakoby dívat ven. Také mu neunikne podobnost mezi d „dalet“ a h „he“. Téměř úplně stejné je také písmenko x “chet“, které se překládá jako „plot“. Je ale uzavřeno, chybí mu okénko písmene „he“. Plot nás také uzavírá a odděluje. Jen si představte být za „plotem“ uprostřed písmene „chet“. Posledním písmenem skupiny je „tav“ neboli „znamení“ a má tuto podobu t. Proč jsem je zařadil k domu? „Tav“ mi totiž připomíná biblický příběh o útěku Izraelitů z Egypta. Tehdy označovali Hebrejové své domy znamením a to pro ně znamenalo záchranu. Druhou skupinu písmenek jsem vybral podle toho, že označují věci. Jsou to tyto znaky: z l w c. Česky bychom jejich názvy četli: „zbraň“, „bodec“, „háček“ a „udice“. Písmenko z neboli „zajin“ mi skutečně zbraň připomíná. Představuji si ji jako kamennou sekyru, kterou kdysi dávno používali lovci. Zajímavým písmenkem je také l „lámed“ čili bodec. Je to nejvyšší písmenko hebrejské abecedy a svou výškou přesahuje všechna ostatní písmenka. Dalo by se říci, že vyčnívá skutečně jako bodec. V textu se nedá ani přehlednout ani zaměnit. Zato písmenko w „vav“ je menší. Znamená „háček“ a háček také svou podobou připomíná. I když, přiznám se, spíše než háček mi připomíná pohrabáč. Posledním znakem této skupiny je c „cade“ neboli „udice“ která, slouží k rybolovu. Nyní použiji tuto „cade“ - „udici“ k tomu, abych s ní

9

chytil rybu. Ptáte se jakou? No přece „nun“ neboli n . Další písmenko hebrejské abecedy, které znamená prostě „ryba“. Dostáváme se tak ke třetí skupině písmen, jejichž název vyjadřuje zvířata. Jsou to znaky: n g s q a hebrejsky se jmenují „nun“, „gimel“, „samech“ a „kof“. První písmenko n „nun“ – „rybu“ již znáte. Velice podobným znakem je g „gimel“ tedy „velbloud“. Jak se jen mohou ryba a velbloud tak podobat? To asi musel mít ten vynálezce písmenek dost velkou fantazii. Přiznám se, musím si dávat bedlivý pozor, abych je nepletl. Následující písmenko s neboli „samech“ znamená „had“. Svou podobou trochu připomíná stočeného hada. Také písmenko „s“ z naší abecedy připomíná hada a úplně stejně jako „samech“ se také vyslovuje. Díky svému tvaru se dá docela snadno zapamatovat. Čtvrté a poslední ve skupině je písmenko q neboli „kof“ a znamená buď „opici“ nebo „ucho jehly“. Opici v něm ne a ne objevit, ale „ucho jehly“ ve znaku dovede rozpoznat i dítě. Čtvrtá skupina písmenek je největší. Zařadil jsem zde ta písmenka, jejichž název vyjadřuje nějakou část těla. Představím je v tomto pořadí: y „jod“ – „ruka“, k „kaf“ – „dlaň“, j „tet“ – „lůno“, r „roš“ – „hlava“, [ „ajin“ – „oko“, p „fe“ – „ústa“, v „šin“ – „zub“. Nejmenší písmenko cele skupiny , ale i celé hebrejské abecedy je y „jod“, znamená ruka a vypadá jako malý plamínek nebo kapka . V písmenku k můžeme s trochou fantazie vidět otevřenou dlaň, chystající se něco uchopit. Další písmenko j „tet“ neboli „lůno“ mi připomíná kolébku pro malé dítě, které může klidně spát, protože je zde v úplném bezpečí. Znak r – „roš“ označuje „hlavu“, může ale také znamenat „počátek“. Na hlavě máme oči a oko se hebrejsky řekne „ajin“, což je také název pro znak [. Oči nám umožňují vidět, hlava myslet a ústa mluvit. Znak p neboli „fe“ jsou vlastně „ústa“. Myslím si, že se ve znaku p se dá objevit malý jazýček jako nápověda k zapamatování písmenka. Když už mluvíme o ústech, nesmíme opomenout písmenko v. Je to takzvané „šin“ tedy „zub“. A já v něm dokonce vidím hned zuby tři. Snad právě proto se mi docela dobře zapsalo do hlavy. Na závěr jsem si pro čtenáře nechal dvě zajímavá písmenka. Písmenko „mem“, které vypadá takto: m a znamená „voda“. Ve starověku se prý voda psala jako malá vlnovka. Tu ale v písmenku „mem“ nemohu najít. Jakoby se ta vlnovka někam ztratila. Ztratil se také národ, který písmenka používal? Odnesla všechny vzpomínky voda? Ptám se sám sebe, ptám se i táty a přemýšlím o osudu mnoha dětí a jejich rodičů, kteří za války zahynuli. Svou „Cestu za ztracenými písmenky“ zakončím písmenkem a. Je to takzvané „alef“ neboli „hlava“. Říká se, že toto písmenko mlčí. A proč? Protože se sice píše, ale nevyslovuje. Je prostě zvláštní, jedinečné. Je jako národ, který šel mlčky do transportů, mlčky trpěl, mlčky strádal a mlčky též umíral. Dnes jejich mlčení křičí víc než všechny slova. Od té doby, co jsme s tátou probírali hebrejskou abecedu, si těchto písmenek více všímám. V naší vlasti je mnoho míst, kde se nacházejí. Můžete je vidět na náhrobcích židovských hřbitovů, na synagogách a dokonce už vycházejí také hebrejské knížky. Doufám, že si jednou některou z nich vezmu do rukou a dokážu ji také číst.

10

Holčička s copánky Lucie Dvořáková Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov Čestné uznání – II. kategorie Noha nohu mine. Podpatky klapou, nikdo je neslyší, všechno zaniká v ohlušujícím rachotu, pískotu brzd přijíždějícího vlaku. Je plný. Plný lidí a další tisíce se tísní na nástupišti. Malinká ruka svírá kufřík, copánky schované pod kloboučkem. Je zima, slunce dnes nevyšlo. Místo něj svítí hvězda, hvězda Davidova, znamení, které určuje krutý osud. „Do vlaku, do vlaku,“ je slyšet všude kolem. Lidé se mačkají a nikdo neví, co je čeká. Už se to pohnulo, vlak se rozjíždí a jede do neznáma… Není to ale vlak naděje, je to vlak smrti. Jen o tom ještě nikdo neví. A děvče s copánky stojí tiše, bez hnutí. Neměla štěstí, snad pro ty copánky a tmavé oči, čeká ji osud tisíce dalších. Nedostali naději a teď stojí ve vlaku smrti. „Vystupujte ven! Ven!“ Brána se otevírá. Pomalu jdou v předlouhém zástupu. Holčička s copánky jde mezi nimi. Již prošla branou, neví, že už nikdy neprojde zpět. Den za dnem, bez jídla, šatů, zatím ale žijí. Poslední cesta se však blíží. „Už je jich moc, potřebujeme místo.“ Holčička s copánky jde cestu poslední. Je sama, ale dlouho už nebude, čeká ji cesta na onen svět. A její tělo zůstane v tmavé černé díře, tak jako tisíce dalších. Už nejsou sami. To je HOLOCAUST. Tisíce lidí, kteří zahynuli v koncentračních táborech a mnozí, kteří přežili a vše vytrpěli. To oni nám dávají svědectví, jaké hrůzy je člověk schopen vymyslet! A dnes existuje mnoho lidí, kteří celý holocaust odmítají a tvrdí, že nic takového se nestalo a že to nebylo tak hrozné. Jen nevím, jak vysvětlí masové hroby a koncentrační tábory, které stále stojí. Mnoho mladých lidí se sešlo v těchto dnech na demonstracích a pochodech v Praze. Říkají si noví nacisté a prosazují stejné názory jako před 60 lety jejich předchůdci a tvůrci koncentračních táborů. Měli by si sami vyzkoušet, jak to tam vypadalo. Žít bez jídla, pití, šatů a hlavně bez svobody. Možná by si potom rozmysleli takové pochody a bezmezné obdivování nacistických ideologií. Protože kdo určí, kdo je lepší. Ten, kdo má černé, hnědé nebo blond vlasy nebo snad podle očí, nosu či barvi pleti? Člověk není Bůh, a proto nemůže určit, kdo je ten vyvolený. A děvčátko s copánky, jestli to vidí, tak tiše pláče nad hloupostí, sobeckostí a nadutostí těchto prý "lepších" lidí…

11

Noční soud Jakub Ondrůj Městské víceleté gymnázium, Vinařská 29, Klobouky u Brna Čestné uznání – I. kategorie Byla temná noc, řeka pod vesnicí se nádherně leskla ve světle měsíčního svitu. Krajina, kterou protékala, zažila již mnoho hrůz, ale jako by na to všichni časem zapomněli. Kuňkání žab z blízkých rybníčků značně otravovalo nocležníkům u řeky život, ale zdaleka ne tak jako komáři a různá havěť, která se shromažďovala nad hlavami spících uprchlíků. Tihle zdatní vesničtí komáři si nedělali starost s tím, čí krev pijí, jsou totiž jedni z nejtolerantnějších bytostí na tomto světě, neb mezi nikým nedělají rozdíly. Jen málo měli společného s německými utlačovateli, snad jen to, že těm dvěma nocležníkům a společníkům u řeky už dost dlouho "pili krev". Časně ráno se oba spáči probudili ještě do temnoty. Měli spolu pramálo společného, ale náhoda je v těžkých časech svedla dohromady. Noc jim skvěle dokázala, že je možná lepší risknout přespání někde ve stodole na seně než na tvrdé zemi. Za vesnicí bylo staré stavení, kde by se snad přespat dalo. Jeden z uprchlíků, Havara, znal tenhle kraj jako svoje boty a kdejakého zdejšího rodáka by hravě strčil do kapsy. Tedy tenhle chlapík měl už celé stavení obhlídnuté a věděl, že se tam zastavuje majitel, zdejší statkář, aby se ujistil, že to harampádí, které tam schraňuje, mu nikdo neukradl. Bylo to tedy jednoduché jak facka, až se bude statkář vracet z pole, Havara tam proklouzne a sebere mu nenápadně klíč, který si ten skrblík schovává v puklině ve zdi. Druhým uprchlíkem byl Neuman, židovský účetní, který odmítl nastoupit do transportu a raději se rozhodl před Němci schovat. A tak se i stalo. Hned jak vesničan odešel, Havara vklouznul dovnitř, ale ke svému zděšení žádný klíč neobjevil. Nejspíš statkář spěchal a klíč si do své skrýše zapomněl uschovat, ale dveře byly otevřené a nezdálo se, že by muž, který pravidelně navštěvuje tuhle barabiznu zapomněl zkontrolovat dveře. Jako první vešel dovnitř Neuman. Vtom se ozval výstřel, který proťal tmu a málem položil Neumana nadobro k zemi. Ze tmy vyšli tři partyzáni, které tu bezpochyby schovával ten vesničan. Odvlekli oba vetřelce do rohu místnosti. Přišla záplava oslňujícího světla, nyní se naskytl pohled na asi pět partyzánů sedících u stolu postaveného před dvěma svázanými Němci. Byl to důstojník wehrmachtu a ten druhý asi jeho šofér, partyzáni je tady nejspíš někde odchytli a teď je zrovna Neuman s Havarou vyrušili při soudu. Nepochybně byl celý soud jenom fraška, jak ty Němce odstranit. Skončili rychle a oba Němci byli jedním výstřelem do hlavy posláni ke spravedlivějšímu božskému soudu. Teď se velitel partyzánů začal vyptávat dvou vetřelců, mluvil rusky a žádný z utečenců mu nerozuměl. Neuman to ale nevydržel a začal blábolit cosi ve svém rodném jazyce, kterým byla bohužel němčina. Dva velcí Rusové nečekali na rozkaz a Neumana odvlekli před partyzánský "tribunál". Moc ani nepomohlo, že už nějako dobu nosil německý kabát wehrmachtu uloupený kdesi na cestách. Havara už nemohl pomoct, rychle byl odvlečen do vedlejší místnosti a nad Neumanem byl ve vražené rychlosti proveden soud. Bůh ví, že jim tu vraždu Havara nikdy nezapomene.

12

Soužití Čechů s cizinci Josef Báča ZŠ, Riegrova 4, Svitavy Česné uznání celému kolektivu III. ZŠ, Riegrova, Svitavy – I. kategorie Vztah Vietnamu a České republiky Diplomatické styky mezi tehdejší Vietnamskou demokratickou republikou a Československou republikou byly navázány 2. února 1950. Československý zastupitelský úřad v Hanoji oficiálně zahájil svou činnost 30. 12. 1954 a rok nato bylo otevřeno vietnamské velvyslanectví v Praze. Historie imigrace z Vietnamu do českých zemí Imigrace z Vietnamu na území dnešní ČR přicházela v několika vlnách od roku 1956. V tomto roce po mezistátní dohodě přišlo několik jednotlivců a zejména děti postižených válkou.Mnozí z mladých Vietnamců zůstali v tehdejším Československu na další studia. Někteří pak zvolili tuto zemi za svůj nový domov a založili zde rodiny. V roce 1967 doplnilo stávající skupinu učňů, studentů a stážistů dalších 2 1 00 Vietnamců, většinou dělníků. Zásadním mezníkem je rok 1973. Vládní delegace Vietnamské demokratické republiky navštívila Československo v lednu 1973, aby projednala příchod nových deseti až dvanácti tisíc vietnamských občanů k získání profesních zkušeností. Smlouvy uzavírané postupně v letech 1973 až 1980 umožnily příjezd množství dělníků, učňů, studentů a stážistů. Do České republiky odešli a odcházejí v naprosté většině Vietové. Imigranti pocházejí především z venkova a větších měst bývalého severního Vietnamu.. V nové zemi vidí možnost zlepšení své ekonomické situace. Přicházeli a přicházejí sem za vidinou lepšího výdělku, než jaký měli ve Vietnamu. Nemigrují ve jménu touhy po změně kulturního prostředí, poznání čehokoli nového. Přicházejí nasadit a obětovat přítomnost svého života za materiální zisk v blízké budoucnosti. Smysl svých ekonomických aktivit formulují Vietnamci žijící v ČR do tří zásad: 1. uživit na dobré úrovni rodin, 2. finančně zabezpečit děti A 3. postarat se o rodiče, kteří jsou ve Vietnamu. Rozhovor: 1. Jak dlouho žiješ v České republice? V české republice žiju už 4 roky. 2. Líbí se Ti tu? Jaké jsou tu podle Tebe klady a zápory? Česká republika je hezká země, jak se říká: "Pivo, vino, holky hezké, to jsou dary země české." Ale přeci jen koukněte se na českou politiku, ekonomiku. Česká republika patří sice do EU, ale ještě to není ono. 3. Co Tě na Česku nejvíc upoutalo? Co se Ti tu nejvíc líbí? Co se mi na Česku upoutalo? Pravděpodobně, jak má bohatou historii, která mě zajímala, ovšem do té doby, než jsem se jí musel začít šprtat. Je hodně věcí, které se mi líbí, ale jednou z věcí jsou asi české tradice. To víte, každý pes jiná ves. 4. Jak dlouho trvalo, než ses naučil česky, a co je pro Tebe v českém jazyce nejtěžší? Čeština je těžký jazyk ale naučit se dá ale chvilku to trvá. Co nemám rád do teď, asi diktáty a 5. Co si myslíš o Češích?Češi jsou celkově milí, vynalézaví a v cizině mámí. Stačí se podívat na nějaké hudební skladatele, spisovatele, vědce, zpěváky, architekty atd. A co bych Čechům vytknul, je někdy lenost. 6. Co si myslíš, že si Češi myslí o vás Vietnamcích? Sám nevím, ale určitě ne to nejhorší, jiná situace nastává, jestliže je to Čech rasista; a co si o nás myslí, už každý asi ví.

13

7. Setkal jsi se tu s rasismem, nebo Tě okolí přijalo vždy přátelsky? Pokud jde o okolí, tak minimálně. Ale pokud jde o internet, tak jako správce místnosti Vietnam docela často. 8. Jaký má pro Tebe význam slovo přítel, myslíš, že stejný jako pro Čecha? Určitě, přeci jen jsme oba lidé. 9. A co láska? Chceš v Čechách zůstat natrvalo a založit si tu rodinu, popř. zda ji tu již máš? O tom jsem ještě neuvažoval, ale pouvažuji, až vystuduji vysokou, pokud ji vystuduji. 10. Stýská se Ti po něčem (někom) z Vietnamu? První věcí je rodina, potom přátelé, dále zábava, sluníčko a teplíčko atd.

Smutný příběh Erika Latteyerová 6. základní škola, Obětí nacismu 16, Cheb Čestné uznání – I. kategorie Po ulici jde pár, dívka a chlapec. Dívka je světlé a muž tmavé pleti. Ona je Češka a on Rom. Oba dva jsou šťastni. Jdou po ulici ruku v ruce, chtějí si zpříjemnit den procházkou. Náhle se před nimi objeví partička mladých lidí. Může jim být kolem 15 až 16 let. Jeden z nich drží v ruce lahvičku, která je naplněna plynem. Oba zamilovaní si jich nevšímají. Dívka Lucie uvidí stánek se suvenýry, kde mají krásné náhrdelníky, náramky a prstýnky. Vejde dovnitř. Chlapec slíbí, že na ni počká venku. Když si naproti prohlíží, co krásného je ve výloze, v hlavě mu utkví myšlenka, že by mohl své přítelkyni něco koupit. Jak jinak než tajně. Zalíbí se mu jeden prstýnek, chce jít dovnitř a koupit ho své milé, která je stále v obchodě se suvenýry. Vtom ho někdo chytí za rameno a vleče pryč, hluboko do blízkého parku. Rád by se bránil, ale nemůže, banda deseti lidí ho táhne, není možno se bránit. Sice párkrát zašmátrá rukama a kope nohama, ale není mu to nic platné. Je to ještě horší. Odtáhnou ho do parku, kde není ani jeden člověk, jen pár ptáků, kteří doufají, že tu najdou něco dobrého k snědku. Výrostci se schovají za stromy, kde mají jistotu, že je nikdo neuvidí, a nastříkají chlapci do očí plyn a ztlučou ho. Všechno ho bolí a má strach, že už nikdy neuvidí svou přítelkyni. Její krásný upřímný úsměv, její krásné modré oči hluboké jak studánky a modré jako nebe. Miluje ji nadevše a chce, aby ji potkávalo jen to dobré. Dívka vyjde z obchodu se suvenýry a zvolá: „Miláčku, koukej, co jsem ti koupila...“ Najednou se uprostřed věty zarazí, začne ho hledat a ptát se kolemjdoucích lidí, zda ho neviděli. Avšak nikdo nic neví. Proto po třech hodinách neúspěšného pátrání jde na policejní stanici a oznámí, že se jí ztratil přítel a že zahlédla jakousi partičku lidí s lahvičkou, v níž mohl být plyn. Tím si však není jistá. Policista ji uklidňuje a slibuje, že se ho budou snažit najít. Její přítel se našel, ale byl mrtev. Pachateli byli mladí lidé a toto nebyl jejich první případ. Policie případ klasifikovala jako napadení z rasových důvodů.

14

Holocaust Eva Janderová Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov 2. místo v I. kategorii Lidé na celém světě jsou různí. Černí, bílí, jiní. Vyznávají i rozdílná náboženství a jinou víru. Mají jiné žebříčky životních hodnot. V mnohém se liší. Ale přesto jsou v něčem naprosto stejní. Jsou to lidé. A lidé by si měli být všichni rovni. Tak proč tomu tak nebylo vždy? Všude byla tma. Pršelo. Hustě pršelo. Celá se třásla. Někdo ji nesl zabalenou v šedivé dece. Všude bylo ticho, které rušily jen dopadající kapky deště. Najednou ucítila na tváři něco teplého a pramínek vlasů ji polechtal na nose. „Dávej na ni pozor…!“ Najednou se probudila, vyděšeně koukala do tmy a po čele jí stékal studený pot. Vyskočila a utíkala chodbou. Zastavila se až u dětské postýlky a pohled na malou spící holčičku ji trošku uklidnil. Pomalu dýchala a dívala se na klidně spící miminko v růžové peřince. Byla tak ráda, že ji má. Usedla do houpacího křesla vedle postýlky a hodila přes sebe deku. Pořád upřeně koukala na postýlku. Bála se znovu usnout. Ten sen ji neustále strašil a nechtěl odejít. Sen, který byl skutečný... Byla tak šťastná! Konečně se jim narodilo miminko. Vytoužené miminko. Samozřejmě se přijely podívat obě pyšné babičky. Když uviděla svou maminku ve dveřích, věděla, že se něco děje. Vždycky to na ní poznala. I tentokrát. Byla bělejší než jindy, ale přesto se usmívala a vypadala spokojeně. Ten, kdo ji neznal tak jako ona, by to neviděl. Ale ona ano. Večer ji našla sedět v obýváku v křesle. Čekala na ni. Něco ji tížilo, viděla jí to na očích. Chtěla vědět, co se děje, zároveň se však bála. „Posaď se ke mně,“ vyzvala ji a Sára poslechla. Neodvážila se nic říct, ani špitnout. „Musím ti něco říct. Vím, že teď není ta správná doba. Ale musíš to vědět,“ řekla a hlas se jí třásl... Stále seděla v křesle u dětské postýlky a přemýšlela. Tenhle rozhovor jí změnil celý život. Myslela si, že už je to pryč. Že to překonala. Vždyť byla přece teď tak šťastná! Nyní se to všechno vrátilo. Všechny vzpomínky. Všude mezi lidmi vládl strach, ale byla moc malá na to, aby to chápala. Dřív to bývalo fajn, tak proč se najednou lidé začali stěhovat? Ptávala se na to rodičů. Tvrdili jí, že se zase brzy vrátí, že se kamarádů zase dočká. A ona jim věřila. Přece by jí nelhali. „Zlatíčko, taky se budeme muset přestěhovat. Tatínek nám našel krásný dům na venkově,“ řekli jí jednou. A od té doby bydleli v menším domku v malinké vesnici, kde byl rybník. Ten rybník tolik zbožňovala. Chodily tam všechny děti z vesnice. Hrávaly si spolu a koupaly se. A najednou některé děti chyběly. Už nechodily k rybníku. Když je potkala, měly na kabátech nějaké žluté hvězdy. Sára nechápala, proč už si s nimi nesmí hrát. Vždyť to jsou přece její kamarádi! A oni si spolu přece rádi hrají, tak proč teď nesmí? Nikdo jí to nechtěl vysvětlit. A lidé byli najednou jiní. Míň chodili ven a více zůstávali ve svých domcích. Přece ještě nebyla zima, tak proč nechodili ven? S Tomem se ale vídali pořád. Byl o něco starší než ona. Možná o rok, o dva. Schovávali se spolu v dřevěné kůlně, aby rodiče nenadávali. Tom taky nosil žlutou hvězdu. Sára nechápala, proč ji Tom má a ona ne. „Proč ji ty máš a já ne?“ ptávala se ho. „To nevím, ale musím ji mít. Prý je to zákon.“ Ta hvězda pro ně ale nebyla důležitá. Byly ještě děti. Hráli si spolu mnohokrát. Ale jednou ráno ji vzbudily divné zvuky. Byly to zvuky, které se jí vůbec nelíbily. Vyskočila z postele, ale někdo ji prudce chytil za paži. Byl to táta. Chytil ji a zakryl jí pusu. „Teď musíme být potichu.“ Nechápala, ale poslechla. Snažila se však zjistit, co se děje. Koukala po rodičích a viděla, že 15

se oba bojí a tisknou ji k sobě. Taky se bála. Neodvážila se ani ceknout. Když otevřela oči, uviděla oknem nějaké lidi v zeleném oblečení. Vůbec se jí nelíbili. Šel z nich strach. Pak přijelo nějaké obrovské auto. Ti chlapi drželi lidi z vesnice a vedli je k tomu obrovskému autu. Oni je tam posílali. Kam je vezou? Koukala a pořád nechápala, co se děje. Proč musí být potichu? Kam jedou? Ne, to ne! To je Tom! A Tomova maminka. Natáhla ruku k oknu, ale tatínek ji chytil. Dostala hrozný strach. Tom odjede? To přece nemůže, je to její kamarád. To ne! To přece nejde. Ať ho nechají, on tam určitě nechce! Koukala z okna. „Kam jede Tom?“ pošeptala. Ale odpověď nedostala. Začala vzlykat. Co se to děje? Ona má Toma ráda. Přece ji nemůže opustit… Najednou se Tom kouknul jejím směrem. Skoro se lekla. Byl bílý jako křída a nesmál se. Tom se nesmál. Najednou se jejich oči střetly. Věděla to. Cítila to, koukal na ni a kývnul. Snad ji přes záclonu ani nemohl vidět. Ale ona věděla, že on tuší, že se dívá. Kývnul na ni. Jako by se loučil. Otočil se a ona viděla tu jeho žlutou hvězdu... „Musíš to vědět,“ řekla a dívala se na ni. Sára na ní zase viděla ten hrozný strach jako tenkrát ráno. „Jsem nemocná, a kdyby se mi něco stalo, tak tohle musíš vědět.“ Sára vyděšeně koukala. Vlastně by to radši nevěděla. Hrozně se bála. „Nejsem tvoje maminka,“ řekla a oči se jí zalily slzami. „Co prosím?“ vykřikla Sára, ale maminka jí položila prst na ústa. „Ne, dítě nemluv. Jenom poslouchej...“ Sára byla tak otřesená, že jí vlastně ani nic jiného nezbývalo. Neplakala. Prostě seděla a nic nechápala. Sára stále seděla v houpacím křesle a tiše plakala. Proč zrovna ona? „Jsem tvoje teta. Maminka byla Židovka a tatínek můj bratr. Pak začalo vraždění Židů a vaši se o tebe tak hrozně báli. Já jsem měla stejně starou holčičku jako jsi ty. Ale byla nemocná a zemřela. A v té době za mnou přišli tvoji rodiče a dali mi tě.“ Sára chtěla něco namítnout: „Ne, to není možné!“ ale máma ji zadržela. Sára začala brečet. „Hrozně se o tebe báli. Chtěli tě zachránit. Tohle byla jediná možnost. V noci jsme si vás vyměnili. Tenkrát hrozně pršelo. Přinesli mi tě malinkou a zabalenou v šedivé dece. Nikdo to nepoznal.“ Nastalo hrobové ticho. Sára brečela a slzy jí kapaly na kolena. Zvedla hlavu a podívala se na mámu, která taky plakala. Máma, která její skutečnou mámou nebyla. Proč jí to neřekla dřív?! „A co se s nimi stalo?“ ptala se. Ale ve skutečnosti odpověď věděla. Máma sklonila oči. „Nééééé ...“ Sára zavřela oči. Seděla v křesle a vzlykala a nemohla přestat. Byl to už měsíc, co se to dozvěděla, ale ona se s tím stále nedokázala nějak vyrovnat. Nevěděla čím začít. Co dělat. Bylo toho moc. Spousta otázek a žádné odpovědi. Rodiče zemřeli. Tom zemřel. A ona ne. Má ona vůbec právo žít? Oni umírali a ona byla přitom úplně stejná! Měla mít taky tu hvězdu, jako měl Tom... Byla ráda, že žije. Má svoji holčičku. Ale zároveň si připadala hrozně. Tom mohl mít dneska taky takovou. On ji nemá. Ona ano. A přitom byli stejní. Stejní a oba nevinní.. . Vstala a došla k postýlce. Přikryla svou holčičku odkopanou dečkou. Dívala se na ni a přála si, aby ona tohle nikdy nezažila. Děti přece za nic nemůžou… Lidé na celém světě jsou různí. Černí, nebo bílí. Malí, nebo velcí. Vyznávají i rozdílná náboženství a jinou víru. Mají jiné žebříčky životních hodnot. V mnohém se liší. Ale přesto jsou v něčem naprosto stejní. Jsou to lidé. A lidé jsou si všichni rovni. Tak proč tomu tak není?

16

Nikdo není jiný Dominik Neugebauer Městské víceleté gymnázium, Vinařská 29, Klobouky u Brna 3. místo v I. kategorii Holocaust = systematické vyvražďování více než šesti miliónů Židů nacisty v období před 2. světovou válkou a hlavně během ní. Začal jsem vysvětlením, co slovo holocaust znamená. S přesným významem tohoto slova jsem se popravdě seznámil až ve slovníku cizích slov. Dlouho jsem přemýšlel, o čem bych se na toto téma rozepsal. Vzpomněl jsem si na nedávné "dušičky", kdy jsme s celou rodinou jako každoročně navštívili hřbitov. Letos s námi byla i babička, která u sousedova hrobu začala vzpomínat. V hlavě mi nezůstala jména, ale jen část toho příběhu, který teď využiji. Moje babička měla nejlepší kamarádku Lidušku, se kterou strávila každou volnou chvilku. V době války byly obě ještě malé. Dvě děvčátka, která si byla moc podobná, ale ve skutečnosti byla jedna hodně jiná. Liduška byla Židovka. Hrávaly si spolu na zahradě se svými panenkami, které měly stejné a nejhezčí ve vesnici. Když si hrály, vůbec jim nevadilo, že je nějaká válka. Hrály si dál, ale jen do jednoho večera, kdy Liduška přiběhla k babičce uplakaná se svou panenkou. Prosila babičku, aby si u ní mohla svou oblíbenou panenku schovat, že musí na nějaký čas odjet a má o svou panenku strach. Rodiče že si také své věci schovali u sousedů, tak to taky tak udělala. Babička panenku uložila ke své a slíbila jí, že se o ni postará, než se Liduška vrátí. Dokonce Lidušce záviděla, že jede na výlet, a ona se nedostane nikam. Babička má panenku schovanou dodnes. Liduška se pro ni nikdy nevrátila, ani její rodina. Tento příběh mě tak zaujal, že jsem konečně užitečně využil internet (jak tvrdí mí rodiče) a otevřel jsem si stránky o holocaustu, a byla to jedna velká hrůza. Zaujal mě ještě příběh stejně starého kluka, jako jsem já. Petr Ginze se dostal se svou o dva roky mladší sestrou do koncentračního tábora Terezín. Protože by vášnivý čtenář, začal tam s některými kluky vydávat časopis. Aby měl dost článků, dával jiným za články své jídlo, které mu v balíčcích posílali z domu. Psal si dokonce deník o hrůzách, které viděl, který musel hodně dobře schovávat. Deník nechal své sestře, když ho převáželi do koncentračního tábora v Osvětimi. Sestra i deník se dočkaly konce války. Petr však v Osvětimi v roce 1944 zemřel. Teď jsem stejně starý jako on a nevím, jestli bych to všechno vydržel a ještě projevil takové hrdinství. Jsem rád, že nemusím prožívat tu hroznou dobu. A vím, že bylo špatné, co se se Židy provádělo. Nikdo není jiný, špatný, bez hodnoty.

17

Cesta do Království tmy… Zuzana Urubková Základní škola, Prokopa Holého 2632, Louny 1. místo v I. kategorii „Mami, mami, mami!"...volám do prázdna, nikdo se neozývá, nikdo mě neslyší, nikdo mě nepohladí, otevírám oči...sen? Jen sen? Opravdu? Dnes ano, ale před několika lety skutečnost, ta hrozná skutečnost, která mě probouzí i po tolika letech. „Proč,“ptám se dokola, nikdo mi nemůže vymazat vzpomínky... Krásný podzim, listí pomalu opadává ze stromů, sluníčko prosvěcuje kuchyň, maminka dodělává dort k mým 14. narozeninám. "Jak jsi mi vyrostla,"utrousí během zdobení, jako to dělává vždy. „Není to tak dávno, co jsi mě tahala za sukni a ptala se na vše možné a najednou..., ale máš život před sebou, čeká tě to nejkrásnější.“ "Mami, já vím,"... a jen se usměji, ach/kolikrát si ten smích uvědomím. Věděla jsem, že má mamka, jak jsem jí říkávala, pravdu. Tenkrát jsem to věděla, chyběl jen rok mého bezstarostného života – náctiletých …škola, kamarádi a první lásky … a pak jsem během chvíle zestárla o sto let... "V stávat, vstávat,"mi v uších zní několikrát za sebou, honem, honem, stále dokola, obléknout chabý oblek, uvázat šátek, nástup, pochodovat po stejné podlaze, ve stejné budově, po stejné cestě a na stejné místo. Kde to jsme, snad v království, kde nám bude lépe a ochrání nás zde rytíři od všeho zlého… snad. „Rychle, rychle!“ jdeme zaslepeni osudem, nevnímáme bláto, špínu, chlad, nikdo z nás nepočítá pokolikáté, netuší, kam vede tato bahnitá cesta a nebo nechce tušit. Dort k mým 15. narozeninám už mamka nestačila ozdobit. Co ji vyrušilo? Jen obyčejná vyhláška, kus papíru s velkým nápisem JUDE a jen obyčejná jména, jména lidí, zbytečných, špinavých, nehodících se do současného světa. „Sbalit pár věcí, vše nechat na místě. Rychle, rychle!“zase to slovo, jak ho nemám ráda! "Hračky, fotky, prstýnek nechat na místě, nic jen malé zavazadlo, všechno dostanete, bude vám dobře…“ A šli jsme slepě s důvěrou, že se opravdu budeme mít v tom novém království dobře, bráška šlape vedle mě a maminka plačky za námi, snad ani ona netuší, kam jdeme, ale jdeme a doufáme. "Maminko, maminko, kam jdeme?" ptá se bráška jemným dětským hlasem. Copak asi odpovíš maminko?“ v duchu se ptám. "Někam, kde budeme všichni spolu, zlatíčka moje,"jemným hlasem maminka odpoví, snad skrývá pláč. "A dostanu tam hračky, když jsem si nemohl vzít své?"neustále brebentí bráška. Vlastně ani neví, kam jdeme, snad je to tak lepší, je tak malý. Stále jdeme, v řadách, začal foukat vítr, snad i prší, ale jdeme...nádraží, vlaky, opravdu pojedeme na výlet, někam, kde svítí sluníčko, je tam palouček s pomněnkami a krásný princ..., kde je krásně, ale co to..., vagony bez sedadel, jen studená podlaha, chlad a jedno malé okénko..., ale hlavně, že jsem spolu. Je zima, nějak rychle se ochlazuje, cítím jen chlad a stisk bráškovy ručky a maminku, jak nás drží, jako by měla strach, abychom neutekli. Není kam maminko, říkám si, jsme bezpečně zavřeni, vlastně zamčeni a hlídáni. Cesta je dlouhá, nekonečná, opravdu tak dlouho trvá cesta za štěstím, jak mi maminka vyprávěla v pohádkách na dobrou noc? To snad ne, tam byl přeci bílý kůň, krásný princ, teplo, voněly stromy, květiny, ale tady... čekám, sním o mladém krásném princi, jak mě bere pryč ze tmy, odváží mě za sluníčkem na vyhřátý palouk, trhá mi pomněnky a podává mi je…

18

ale ne, to nejsou kytky, to jen tápu ve tmě a hledám tu malou ručku brášky. Zastavili jsme, toužebně očekávané místo... "Mami, už jsme tady, jé, konečně,"zase bráška,je malý a těší se, neví na co. Vystupujeme v místě zaslíbeném... bláto, vojáci, psi. To není princ, to nejsou rytíři, to není palouk s pomněnkami... Proč? Zase jdeme, bláto, vítr zesílil, prší a je zima, ošklivá zima... Sluníčko, prosím sviť, kam jsi se schovalo? Tolik šedi, mlčení, smutku okolo nás. "Stát!"první slovo, které po dlouhé době slyšíme, vnímáme, hrozný hlas ho vysloví. Schoulím ramena k sobě, co jen to jde, zmáčknu ruku maminky a brášky, jako by mělo jít o poslední dotyk těch dlani, které mě hladily. Podívám se mamince do očí, kam zmizel ten jas, radost, jakou znám, jsou šedé, schovávají slzy, nemluví, jen se usměje.. .ne, to není smích, to je mlčení, beznaděj... vím, co mi chceš říci maminko, ne nebojím se, neboj, brášku pohlídám, opravdu, spolehni se… stále jsme přeci spolu, ale jak dlouho ještě... ? Vojáci se dají do pohybu, nejsou to sochy, jsou skuteční, jdou mezi nás a psi jdou s nimi. Jak se bojím psů a najednou jsou tu, vedle mě, tak blízko.. .ne, nebudu se hýbat, nesmím. "Ty a ty, tam!"ukazují na mě a na brášku. Kam, kam máme jít, ale co maminka? "Mami, mami, kam jdeme a proč nejdeš s námi, maminko, maminko, mami!"... bráška mi drtí ruku, syknu bolestí, ale nedám na sobě nic znát, nesmím, je tak malý, najednou moc malý. "Mami, mami...," to slovo v tu chvíli zní jako zlaté dukáty, neutichá, jen se vzdaluje, stále mizí, neslyšíme, nevidíme už ty smutné oči... "Neplač Kubíčku," maminka se vrátí, šla jen na návštěvu, pojď, půjdeme s ostatním dětmi," snažím se uklidnit brášku a skrývám pláč. Věří mi, ale ano, je to přeci moje zlatíčko. Jdeme, jdeme dlouho, zima je stále horší, začíná se stmívat, ruku mám unavenou, ale jdeme. ..Kam? Velké šedé baráky vedle sebe, jeden jako druhý, kolem drát.. .ach, proč je v království drát! To přeci není místo pro prince, tady ho nemůžu potkat, jak mě tu najde, tady není palouček s pomněnkami, tady sluníčko nesvítí... Jdeme, vlastně už jen taháme nohy za sebou, až teď si uvědomuji tu strašnou únavu a co teprve ten malý špunt vedle mě, nevnímám jeho pláč. Nemůžu, musím být silná, slíbila jsem to přeci mamince! Postel, konečně postel, ale kde je baldachýn, tady má spát princezna? Kde je deka z měkkého hedvábí, prkna, jen samá studená prkna, snad nám zapomněli dát polštář, který voní jako maminka…kde vlastně je? Uléháme, jsme tak unaveni, nevadí nám ani prkno pod námi, usínám... .bráška brečí, choulím se k němu, musím ho uchránit, musím být silná! Jsem silná, je mi přeci patnáct a čekají mě ty nejkrásnější chvíle.. .maminka mi to přeci slíbila a co slíbí, to vždy dodrží... Usínám, zase sním o tom krásném princi, ale proč stále nepřichází, nevidím ho, neslyším... "Vstávat, vstávat!"hluk, co nás probouzí, ten strašný hluk, nástup a jdeme, stále stejnou cestu, jdeme. Ale proč??? JUDE, to slovo, které mám na tenkém kabátku, ta zlatá hvězda, která svítí v té šedi jako zlatá korunka princezny.. .musím jít, do tmy, šedi... "Kubíčku, pojď, jdeme za maminkou," kolikrát jsem mu to říkala? Chytí mě pevně, pevněji to snad ani nejde, ale mám ho přeci chránit, věří mi ještě? Stále dokola, nepočítám dny, noci kolikrát budu muset ještě lhát, že maminku najdu, obejmu. Jako každý večer po tom šedém dni uléháme na studená prkna, choulíme se jeden k druhému zimou, už mi nechybí baldachýn, už mi nechybí sluníčko, i na to už jsem si zvykla, že jsem v Království tmy. Kde je ten princ na bílém koni… opět sním, to jediné co mi nemůžou vzít ti rytíři se psi...i ta hvězda dříve jasná je dnes vyhaslá, jako naděje na maminčino objetí... "Rychle, rychle!"Sním? To přeci není ten hlas, co slýcháváme každý den! To je hlas z dálky, ale slyším ho stále blíž a blíž, zní jako zvuk perel z náhrdelníku, sladce,

19

sluníčko... vidím sluníčko. "Princ!" vykřiknu z ničeho nic, tak přeci přišel, věděla jsem to, že mě tu nenechá v tom zlém Království tmy. Pospícháme, máme najednou tolik síly, bráška vyrostl, ale pořád je to malý bráška, jeho stisk je silnější, ale přeci jiný než za posledních dlouhých dní, utíkáme… opravdu sluníčko, svítí nad Království tmy. Utíkáme, co nám nohy stačí, nevíme kam, ale víme, že pryč z té tmy, daleko od ní... zase vlaky..., ale najednou světlé, teplé a měkké... "Maminko!" zakřičím, co můžu, to nejkrásnější slovo. Bráška se mi vytrhne z ruky, nedržím ho, pouštím ho, ať běží, vždyť' já běžím také... to objetí, oči, slzy... to jsou oči plné radosti, jasné a krásné, tak si je pamatuji, když mi maminka zdobila dort. Kolik toho vytrpěly, není znát...snad mi dozdobí dort k mým 16. narozeninám... "Mami, mami!".. .cítím teplou dlaň na čele, políbení to nejvroucnější. "Copak je, zlatíčko moje, jsem tady u tebe, vše nejlepší k tvým narozeninám, holčičko moje Teď už vím, že maminka splní svůj slib, že mě čekají ty nejkrásnější chvíle... přeci mi to tenkrát slíbila…

Nedělní oběd Barbora Šulcová Gymnázium, Písnická 760, Praha 4 – Lhotka Čestné uznání – II. kategorie Na tohle jsem se vždy těšil. Nedělní oběd. Maminka vždy peče buchty a to se pak sejde celá rodina, já se svými bratry a rodiči. Jen je škoda, že jsem nejmladší. Ale maminka říká, že i když je mi teprve osm let, tak se chovám jako dospělý. Ale dnes je zvláštní neděle. Taková neklidná atmosféra, jako kdyby měla přijít letní bouřka s krupobitím, jenže to bychom se všichni schovali do našeho činžovního domu a dívali se z oken, jak krásně prší. Ale dnes to bylo jiné. Jenže já se stejně těšil na ty buchty. A jak bude maminka ráda, že nám chutná. Všichni jsme si sedli ke stolu, protože už přišel tatínek, který byl prý něco vyřizovat. Ale vtom, jako hrom, začali houkat sirény. To byl pro nás, obyvatele Smíchova jasný signál všichni do sklepa. Maminka vzala nás a tatínek doklady. Už jsme utíkali po schodišti, když se maminka náhle zastavila: „Nechala jsem nahoře vkladní knížky!“ Vrátila se zpět do bytu. Dostal jsem o maminku velký strach. Co když se jí něco stane?! Trochu jsem začal plakat, ale tatínek řekl, že bude všechno dobré. Věřil jsem mu, a tak jsme došli až dolů do sklepa. Maminka skutečně přišla. Byla v pořádku, ale poznal jsem, že je smutná. V suterénu jsme strávili tři hodiny. Skončilo to. Ty strašné rány ozývající se všude kolem a křik. Konec našeho úděsného a netrpělivého čekání, plného naděje, ale taky zoufalství a otázek. Proč? A proč zrovna my? Když jsme se vraceli, zjistili jsme, že dům vedle našeho domu, tam kde bylo to krásné hračkářství, co tak krásně vonělo a pan Čtvrtka, co nosil tu legrační čepičku... Ten dům už tam nestál, jen trosky, spousta kouře a křik. Maminka plakala a tatínek nám řekl, že už tam nikdy nebude ani to hračkářství, ani pan Čtvrtka. Nedokázal jsem to pochopit, až později jsem zjistil, že pan Čtvrtka zemřel a s ním skoro všichni nájemníci. Na jejich dům spadla bomba. A já si začal uvědomovat, jak mohou být lidé krutí a bezohlední. Člověk už se nikdy nezbaví vzpomínek na ty hrůzy, mrtvá těla, plačící ženy a roztrhané plyšové medvídky poházené všude kolem. Další neděli jsme měli opět buchty, ale to už jsme nemuseli utíkat do sklepa, ale i tak mi to připomnělo zážitky, na které nikdy nezapomenu.

20