DANIEL - soutěž věnovaná problematice holocaustu a rasismu

DANIEL - soutěž věnovaná problematice holocaustu a rasismu Ve školním roce 2006/07 se konal již 4. ročník literární a historické soutěže DANIEL. Soutěž vznikla u příležitosti vyhlášení 27. ledna Dnem památky obětí holocaustu a prevence zločinů proti lidskosti. Z toho vychází i téma – holocaust a jeho reflexe, současné rasové problémy a problematika soužití různých etnik v ČR. Soutěž vyhlašuje MŠMT, garantem letošního ročníku byl již potřetí Národní institut dětí a mládeže MŠMT ve spolupráci s Kulturním a vzdělávacím centrem Židovského muzea v Praze.

Soutěž je vyhlašována ve dvou kategoriích. Vzhledem k obtížnosti tématu je určena žákům až od 8. ročníku ZŠ a odpovídajícím ročníkům víceletých gymnázií (I. kategorie - do 15-ti let) a studentům všech typů středních škol nad 15 let (II. kategorie). Do literární části soutěže mohou autoři přispívat různými povídkami, fejetony, básněmi apod. s danou tematikou, v historické části se hodnotí dějepisné studie týkající se tématu. Uzávěrka letošního ročníku soutěže byla 15. 12. 2006. Celkem přišlo 43 prací, z toho 35 literárních (8 v I. a 27 ve II. kategorii) a 8 historických (4 v I. a 4 ve II. kategorii). Historické práce dostali k posouzení pracovnice Vzdělávacího centra Židovského muzea v Praze a pracovníci Romského muzea v Brně, literární práce hodnotili zkušení porotci literárních soutěží. Oceněno bylo celkem 12 prací (8 literárních a 4 historické). Dále byla udělena 4 čestná uznání, jedno získalo Gymnázium Nový Bydžov, které zaslalo kvalitní kolekci prací (celkem 17). Kontaktní adresy: Mgr. Barbora Šteflová – tajemnice soutěže (historická část), PaedDr. Eva Schneiderová – literární část Národní institut dětí a mládeže MŠMT, Talentcentrum, Sámova 3, 101 00 Praha 10 tel.: 246 088 242, 224; e-mail: [email protected], [email protected] Kroky osudu (Lukáš Vaníček, Gymnázium Nový Bydžov) Jsem doma sám a zavřený, Krčím se tam sláb a zmatený. Nemohu z bytu, nemohu ven Jako bych byl nákazou nemocen. Jen jedinkrát spatřím okolní svět, To když mě budou s holemi ven vyvádět. A ten okamžik se blíží. Půjdu sám, jen krví zborcený S jejich úmysly předem obeznámený. Na nádraží se připojím k ostatním, Ti budou to poslední, co uvidím. S hvězdou na košili připnutou, Poputuji dál už jen temnotou. A ten okamžik se blíží. Pláč, slzy, teskný vzlyk, Jak smutný je ten lidský styk. Ve vagonu stát, minuty počítat Blížící se stanici raději nevnímat. Sotva otevřou dveře a vyjdu ven, Můj osud tak bude zpečetěn. A ten okamžik se blíží. Jak písek v hodinách Ten čas mi uteče, Než vkročím do sprchy, Kde voda neteče. A ten okamžik se blíží.

1

Sára Rosten Milena Sotolářová Gymnázium, Komenského sady 62, Lipník nad Bečvou 1. místo v I. kategorii Žil jsem v čase velikého stmívání světa, na to ať nikdo z lidí nezapomene, až mne jednoho dne potkají. Jiří Orten

Kap... Kap... Kap... Kap.. Adošem, jak tenhle zvuk dokáže drásat nervy, když ho musíte poslouchat několik hodin v kuse! A vy ani nemůžete dělat nic jiného, než ležet na zemi - pokud se vám tedy dostane toho štěstí a přidělí vám celu, kde je vůbec k hnutí -‚ koukat do zdi a poslouchat neustále se opakující: „Kap... Kap. . .“ Najednou mě někdo zatahal za rukáv. Ohlédnu se a spatřím malou Judyth. Promluví na mě tím svým nevinným hláskem: „Sestřičko, my tu umřeme, že ano?“ Kolik beznaděje se vejde do jediné věty... Je strašné koukat do těch andělských očí a ptát se sebe sama, hledat slova, jak dát tomu dítěti alespoň trochu naděje... „Jdi spát, maličká, ať máš ráno dost síly…“ A pak máte sto chutí vrazit hlavou do zdi za tu obrovskou lež, protože víte, že žádné ráno už nejspíš nebude... A přitom před pár měsíci bylo ještě všechno jinak... Říká se, že člověku před smrtí proběhne před očima celý jeho život... Kdo ví? Ale můžu vám aspoň převyprávět jeho nejpodstatnější část... Tak čtěte dál, jestli máte odvahu... Moje pravé jméno je Susanne a je mi sedmnáct let... Než tohle všechno začalo, byla jsem studentka - premiantka třídy jednoho berlínského gymnázia. Jak spokojený člověk může být, když netuší, co se děje kolem něj... Bydlela jsem se svými rodiči a byla jsem vskutku šťastné dítě - měla jsem harmonickou rodinu, navíc otec byl vysoce postavený politik NSDAP. Pro spolužáky jsem sice byla vždy jen „cerunka bohatého papá“, ale nemohla jsem si stěžovat. Ale jednoho dne se mělo všechno změnit... Ten den si dobře pamatuji - šla jsem ze školy a když jsem procházela jednou zapadlou uličkou, viděla jsem, jak pár metrů přede mnou jeden můj spolužák napadá nějakého chlapce. Když jsem přišla blíž, udeřila mě do očí žlutá hvězda na šatu toho kluka a najednou už bylo všechno jasné.. . Co mám dělat? Co mám, sakra, dělat?! Dělat, že to nevidím?! Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale zakřičela jsem: „Nechte toho! Co to děláte?!“ Jen se na mě cynicky podíval a odpověděl: „Herzogová, vypadni!“ Strašně se mi rozbušilo srdce, ale líbit jsem si to nenechala. „Nevypadnu, vypadnete totiž vy!“ „Nebo co?! Zavoláš si svého papá?!“ vysmál se mi... „Nebo by se mohlo stát. že se zítra ve škole podřeknu, jak je možné, že takový analfabet jako ty má excelentní jedničku z velkého testu z matematiky!“ Samotnou mě to překvapilo, ale pustil neznámého chlapce a odešel. Takový odpor ode mě nejspíš nečekal... Podívala jsem se na toho kluka. Plaše se na mě usmál. „Jsi v pořádku?“ „Ano, děkuji vám, slečno.“ „Proč tě chtěl zmlátit?“ „Protože pro něj žlutá hvězda na mých šatech znamená, že nejsem člověk, ale jen havěť“...“ Posmutněl a já se zastyděla za svou hloupou otázku. Abych přerušila ticho, podala jsem mu ruku a představila jsem se: „Já jsem Susanne a ty?“ „Jákob,“ odpověděl.. A tak jsme se dali do řeči. Čas jako by se najednou zastavil a to, co se mi zdálo jako chvíle, bylo několik hodin... Vzpomínám si dokonce i na ten pocit, který mě zaplavil, když jsem přišla domu... Bylo to zvláštní... Můj otec Židy a všechno s nimi spojené považuje za barbarské a já mu do této chvíle slepě věřila... Ale co když je to všechno jinak než se zdá? Ta otázka mi nedala spát... A já na ni musela najít odpověď... A tak jsem následující týdny poznávala úplně jiný svět, jinou realitu... Jak se ty dva světy od sebe lišily... Já předtím znala jen ten třpytivý nablýskaný svět krásných, bohatých a mocných; netušila jsem, co to je těžká práce, bída, každodenní strach z toho, co bude... Neměla jsem ani tušení, jaké to je bát se vyjít na ulici nebo když přijdou naprosto cizí lidé a

2

oznámí vám, že váš malý obchůdek už není váš... Jaké to je nedostat šanci studovat... Ale největší srážka s realitou pro mě byla už jen myšlenka, že můj otec by mohl být jedním z původců zla každodenně páchaného na těchto lidech... Bez rozdílu věku nebo pohlaví... Ne, je to přece můj táta! Ten by něco takového přeci neudělal! Určitě se tomu snaží jen zabránit! Tohle by nedopustil, ani kdyby ho přinutili! Naivní představa, že? Ale to jsem ještě netušila, že tohle všechno zakusím na vlastní kůži... A tak jsem dál poznávala ten smutně krásný a zajímavý svět židovské kultury... Časem jsem poznala i Jákobovu rodinu. Ze začátku ke mně sice všichni přistupovali s nedůvěrou, už jen kvůli tomu, že jsem Herzogová — „cerunka svého papá“.. Ale čím častěji jsme se vídali a poznávali, tím více mě považovali za svoji... Připadal jsem si doma víc u nich než u nás... Máma s tátou věčně neměli čas a já... Já se učila. Zato u Rostenů bylo vždycky veselo... Vždycky jsme si všichni posedali kolem stolu, malá Judyth ke mně na klín a povídali jsme si, zpívali.. .Je obdivuhodné, jak se ti lidé dokázali i přes všechny ty starosti a denní strasti upřímně zasmát... Věděli, že mi mohou věřit. A že nejsem jako jiní... A díky tomu jsem si u Jákobových sourozenců vysloužila oslovení „sestřičko“... Ale i když mi u nich bylo dobře, domů jsem chtě nechtě musela... Jednou, když jsem přišla domů, nastala ona srážka s realitou... Chtěla jsem tátovi něco říct, ale zrovna se o něčem bavil se svým spolupracovníkem... Vím, že poslouchat za dveřmi se nemá, ale když tam stojíte, bez klapek na uši se nemůžete obrnit proti tomu, abyste alespoň něco málo zaslechli... Stála jsem tam a poslouchala a zjišťovala, co je moje rodina zač... Rabování, konfiskace majetku, vraždy... Již jsem se necítila jako Němka... A v tu chvíli mi došlo, že nic nemusím... Vyběhla jsem po schodech do svého pokoje, sbalila si svoje věci a tu noc jsem utekla k Rostenům... Pochopili to. Věděli, proč jsem utekla více než kdokoli jiný. Tak jsem se stala novou členkou židovské komunity. Bylo pozoruhodné sledovat, co všechno ti lidé museli podstupovat. Potupu, urážky, napadání, posměch, ale především jejich nerovný boj s myšlenkami na smrt. Věděli, že to jednou přijde - že je odvezou někam pryč a že se už nejspíš nikdy nevrátí a myšlenka na to, co s nimi potom bude, byla prvním, kdo je uvítal do nového rána, a přec našli každé ráno sílu vstát z postele a jít dál... Bylo mi obrovskou ctí stát se jednou z nich. Při jednom z majrevů jsem se rozhodla přijmout židovské jméno, a tak naivní Susanne navždy zmizela... A nikdo tam už mě poté neoslovil jinak než Sára. Veškerý svůj čas jsem věnovala Jákobovi. Vždyť právě díky němu jsem byla tím, kým jsem teď... Díky Jákobovi - mému muži - a jeho rodině je Sára. To on mě naučil ctít Tóru a další staré texty, naučil mě jidiš... Byl moje první a poslední láska... Jak ráda vzpomínám na ty chvíle, které jsme spolu trávili. Oba jsme věděli, že láska mezi Árijkou a Židem - mnou a ním - je zapovězená. Ale i přesto mě Jákob jednoho dne požádal o ruku. Zvláštní - do doby před pár týdny jsem měla svůj život dokonale nalinkovaný.. . Dostudovat, výhodně se vdát (nejlépe za nějakého vlivného politika), porodit mu potomka a zbytek života strávit pečováním o něj a klábosením u čaje s paničkami z dobré společnosti... Ale byl to vůbec Můj sen? Nebo sen mých rodičů? Za tři týdny byla svatba.. Musím říct, že nic krásnějšího jsem v životě neviděla... Tehdy jsem byla nejšťastnějším člověkem na světě! Všichni tančili, jedli, pili, smáli se... A nikdo by neřekl, že za pár týdnů budeme na tohle všechno už jen vzpomínat... Všechno to krásné ale trvalo jen krátce... Dokud se u nás neobjevila policie... Měla jsem tušit, že mě rodiče budou hledat! Policie všechny pozatýkala... Na stanici už na mě čekali rodiče. Místo přivítání mi otec vrazil facku... Ne že bych nějaké vřelé přijetí čekala... Následoval výslech. Nic jsem nezapírala, řekla jsem všechno... Kdyby otce v tu chvíli nedrželi strážníci, byl by mě na místě zabil. A matka... To jen hystericky křičela, že mě k tomu museli donutit... Ale magen - dovid

3

houpající se na mém krku má slova jen potvrzoval... Po mém projevu na stanici mě i celou mou rodinu — Jákoba, jeho rodiče i Avruma, Rivke a šestiletou Judyth (Jákobovy sourozence) naložili mezi ostatní vězně do nákladního vlaku. V jednom vagónu nás bylo namačkáno tolik, že si nikdo nemohl ani sednout... A kdyby padl únavou? Ostatní by ho ušlapali... Tam už se staral každý jen o sebe... Vlakem jsme jeli asi tak den, víc ne a pak teprve začalo to pravé peklo... Čekala nás dlouhá cesta sněhem. Byla nám příšerná zima, měli jsme hlad, ale nesměli jsme se zastavit, jinak by nás zabili. A ten, kdo upadl, už nevstal... Stal se pro vojáky přítěží, kterou si nechtěli dovolit... Takhle jsme šli s malými přestávkami skoro celý týden a naše řady prořídly... Dokud jsme nedošli k cíli. Když nás všechny jako dobytek do ohrady nahnali za brány tábora, naskytl se nám pohled, který v nás všech vyvolal... Pocit, který nelze slovy popsat... Něco mezi odporem, lítostí a obrovskou nenávistí... Všude kolem byli zubožení lidé. Ne, už ne lidé, ale trosky! Vyhublí na kost, v otrhaných hadrech, unavení, hladoví, špinaví... Muži, ženy i děti... Ale nejotřesnější pohled se nám naskytl, až když jsme procházeli kolem plynových komor... Obrovské dveře plynové komory byly otevřené a uvnitř ležela mrtvá těla! Netuším, kolik jich tam mohlo být, několik desítek určitě... A vězni pod dozorem vojáků byli nuceni vytahovat mrtvoly ven. Jeden z vězňů ale nevydržel a vyčerpáním upadl na zem. Vojáci po něm hned začali křičet, ať vstane... Ale on už neměl sílu. Jeden z vojáků k němu přišel a kopl ho do břicha... Ležící muž se snažil posbírat zbytky sil a vstát, ale nedokázal to... Jákob chtěl jít k němu a pomoci mu vstát, ale ostatní jej zadrželi... Věděli proč... Voják na muže zamířil, chladnokrevně ho zastřelil a přikázal vězňům, aby jeho tělo hodili na hromadu k ostatním mrtvolám... Řekl to tak nedbale, jako by ten člověk nebyl víc jak odpad! Jakoby jeden lidský život neznamenal nic! Jákobově matce začaly téct slzy po tvářích... „Chas - ve šolem...“ zašeptala a já už si byla jistá nevyřčeným ortelem, který nám předurčili... Ale dozorci nám nedali čas se rozhlížet; stejně jsme věděli, že na to budeme mít spoustu času... Pak nás hnali k nějakému stanu, kde každému z nás vypálili na ruku číslo. A pak už bylo jedno, jestli jsem Susanne nebo Sára... Pak už jsem byla jen číslo... Když jsme absolvovali tohle, ukázali nám naše „cely“... Nebyly to cely, byly to prostě stísněné vlhké prostory a v nich velké police, které měly sloužit jako naše postele... Ne, nebyly to cely, ale sklad pro spodinu - pro nás... Protože už se blížil večer, prozatím jsme se vyhnuli práci v lomu a mohli sbírat síly na příští den... Jákobovi sourozenci byli vystrašení... Vždyť jsou to ještě děti! Bylo kruté přihlížet tomu, jak se jim v očích skví slzy a nevědět, jak jim pomoci, jak je utišit... Jákob vytáhl pár kartiček s čísly a začal s nimi hrát pišu — pajšu... Vždycky si věděl rady. A já viděla, jak se jejich očka alespoň na chvíli trochu rozzářila... Seděla jsem v koutě schoulená zimou a možná i strachy, ale ani na minutu jsem od nich neodtrhla pohled... Uvědomovala jsem si, že tohle může být poslední chvíle, co je vidím takhle pohromadě... Druhý den ráno nás všechny svolali a přikázali postavit se do řady. Z ní vybrali mladé, silné a práceschopné a odvedli je do lomu... Byla to otrocká práce, těžká... A moje ruce zvyklé tak leda na vyšívání byly po pár dnech rozpraskané a vrásčité jako ruce nebo tvář stařeny... Pracovali jsme od rána skoro do západu slunce. bez odpočinku, bez jídla. A tak to chodilo den co den a nezáleželo na tom, zda je pátek nebo neděle... Tam stejně neznali rozdíl. A tak dny ubíhaly a my se snažili přežít... S bídnými příděly „jídla“, s těžkou prací, s nulovou hygienou, ale nepřestávali jsme bojovat jeden kvůli druhému... Dokud mě jednoho dne při práci neskolila nevolnost, která se den ode dne zhoršovala. Jediným vysvětlením bylo, že jsem těhotná. Ten den - den, kdy jsem to zjistila - si pamatuji doteď... Věděla jsem, že se něco mění — v podstatě já...Teď už nebylo jedno, jestli mě někde v lomu některý z vojáků zastřelí. Ale zároveň jsem si uvědomovala, že skutečnost, že budu máma, mě činí zranitelnější... A nemohla jsem se dočkat večera, abych tu zprávu mohla říct Jákobovi. Když se vraceli vězni z lomu, už jsem ho vyhlížela, ale nikde jsem ho neviděla. Začal se

4

mě zmocňovat panický strach. A náhle se vynořili zpoza budovy dva muži, kteří nesli mého muže podepřeného přímo k nám. Vojáci si všimli, že je raněný, a tak se začali vyptávat co se stalo. Ze střípků rozhovoru jsem vyrozuměla, že se na Jákoba svalil nějaký kámen, a že je vážně raněn. Chtěla jsem se k nim rozběhnout, ale Jákobův otec mě nepustil... Voják nabil pistoli a střelil... Nedal mu ani šanci! A mě vzal před mýma očima muže, kterého jsem milovala... Hrůzou jsem se v mdlobách svezla na zem... Probudila jsem se po několika hodinách. Když jsem otevřela oči, sklánělo se nade mnou tolik známých tváří, ale já je neviděla... Jen jsem tupě zírala do stropu a slzy mi stékaly po tvářích... A v duchu jsem se ptala sebe samotné, proč se tohle muselo stát... Proč zrovna my? A proč mě nezabili? Vždyť už je to jedno... Schoulila jsem se do klubíčka a přemýšlela jsem. Nebudu si hrát na hrdinku... Kolikrát za tu dobu, co jsem tady, jsem měla sto chutí zakřičet, že všechno, k čemu jsem se přiznala, byla jen lež... A možná bych získala svobodu. Ale ztratila sebe samotnou... Vzdouvala se ve mně nenávist ke všem těm, co mi zaživa vyrvali srdce z těla, chtěla jsem umřít a já se soustřeďovala jen na zvuk vody, která kapala ze stropu, abych nemusela myslet na nic jiného... Když tu náhle přerušily moje myšlenky kroky, které se zastavily až před naší celou... Tichý hlas zašeptal: „Hej ty!‘ Pohlédla jsem k němu. „Jo, ty. Pojď sem! Malátně jsem se zvedla a přišla k němu. „Tu máš... A drž jazyk za zuby nebo ti to přijde draho!“ A podal mi malou obálku „Ale od koho to je?“ Ale neznámý muž už byl pryč... Zvědavě jsem roztrhla obálku a vypadl malý papír a tužka... Stálo tam: Drahá Susanne. Proč jsi nám tohle udělala? Co Ti u nás chybělo?Ještě máš čas, ještě to můžeš odvolat! Dceruško, ty tam přeci nepatříš, ty nejsi jako oni! Susanne, jen pár slov a možná by se mi podařilo otce obměkčit, abychom byli zase rodina! Prosím… Rozklepanýma rukama jsem z posledních sil uchopila tužku a začala psát: Čas, matko? Čas?! Ten už pro nás dávno není, tady se čas zastavil! Tudy je už jen křik, pláč a beznaděj! Jen křik nám ohlašuje nový den, pláč nám dává vodu, v níž se myjeme a beznaděj je naší snídaní, obědem i večeří! Nic vám nevyčítám... Ale také ničeho nelituji… Jen toho, že spolu se mnou tady zemře dítě, které nosím pod srdcem... Sbohem, matko, žij blaze… Druhý den ráno jsem vyhledala toho vojáka, který mi předal vzkaz a nenápadně mu vtiskla do ruky dopis, který jsem napsala... Ironicky se ušklíbl a kývl. Netušila jsem, že už brzy přijde konec... Konec, na který teď čekám... Konec, kterého se teď Judyth obává... A já najednou nevím, co ještě ze svého života promítnout... Co je to poslední, na co chci pomyslet. Pohlédnu na malou Judyth. která už se dávno oddává sladkému snění a nic netuší... Neslyší kroky, které se zastavují před naší celou... Několik vojáků otevřelo dveře a vyhnali nás všechny ven... A teď nás vedou přímo do útrob té komory, která byla jedním z prvních, kteří nás tu uvítali... Dveře už se zavírají, děti pláčou strachy, malá Judyth mě objímá kolem pasu... Jen já koukám před sebe. Protože vím, že zítra ráno sem přijdou další lidé, kteří budou na rozkaz vojáků pálit naše těla... A tak se to bude opakovat... Ale já vím, že jednou tohle všechno skončí... A plyn začal čeřit vzduch... A světlo odešlo... Slovníček Chas — ve šolern hebrejštiny Bůh Nás chraň jidiš: přejato z: překlad; Adošem

hebrejštiny Bůh (mimo oficiální církevní obřad)

Majrev

hebrejštiny večerní modlitba

magen - Dovid

hebrejštiny „Štít Davidův“ — Davidova hvězda

piša — pajša

jingliš

dětská karetní hra

šolem — alejchern hebrejštiny mír s Tebou (tradiční pozdrav)

5

Třikrát díky Hana Lišková Základní škola, Miroslav, Znojmo 2. cena v I. kategorii My Češi, český národ, jsme velice pyšní na své slavné krajany. Vlastníme zemi, kterou opěvujeme v písních a slavořečíme v básních. Milujeme ji a milujeme i svůj jazyk. Někdy ovšem děláme chyby. Povyšujeme se nad ostatní národy, které nemají to štěstí jako my vlastnit a hýčkat svoji zem. Kdekoliv budou žít, kdekoliv se budou pohybovat, budou vždy pouze nevítaní přistěhovalci. Ve svém okolí vidím věci, s nimiž nesouhlasím a postoj mých vrstevníků k nim mě zaráží. Ráda bych je změnila. Ovšem viděla jsem a četla o věcech, které mě potěšily. Ukázaly tu druhou, lepší stránku naší společnosti. Jsem za ně vděčná. A proto ...třikrát díky. V roce 2003 se konala soutěž Největší Čech. Na prvním místě se umístil Karel IV. Někteří lidé o něm pochybovali jako o vlivném a záslužném člověku. Já se však ptám. „Byl to vůbec Čech?“ Vždyť Karlův otec Jan měl lucemburského otce a brabantskou matku. Karel proto může mít nejvíc polovinu české krve. Jenže se narodil Elišce Přemyslovně, Češce duší ale ne tělem. Její matka, Guta Habsburská, snížila Karlovu „českost“ na jednu čtvrtinu. Tu můžeme najít jedině u Eliščina otce, přemyslovce Václava II. Jenomže ani jeho matka nebyla z české kotliny, jinak by asi těžko vešla ve známost jako Kunhuta Uherská. A tak pozdější Otec vlasti klesá na pouhou osminu české krve. Je jisté, že v Karlovi IV. by se člověk české krve nedořezal. Kdyby se dnes pokoušel kandidovat do zastupitelstva nějakého malého městečka nebo vesnice, to by ho voliči pěkně hnali! Cizáka přivandrovalýho! Naštěstí ve čtrnáctém století to bylo v Čechách trochu jinak. Měli jsme tatíčka krále, jménem Karel IV., kterému vděčíme třeba za most, který chtějí vidět lidé z celého světa, výbornou univerzitu, která vychovala spoustu vědců, lékařů, novinářů a mnoho dalších. Děkuji za něj! Nedávno jsem neměla co dělat. Bylo šedivé odpoledne, tak jsem se zkusila zabavit na internetu. Našla jsem tam diskusi k článku o koncentračních táborech. Zaujala ně hlavně jedna reakce, kterou psala nějaká mladá dívka Bylo jí líto, jaký osud potkal národ židovský, ale romský jí byl fuk. Dokonce by se dalo říct, že ho nenáviděla. Soudila celý národ podle jednoho člověka? Jedné hříšné komunity? Nebo snad něco slyšela v televizi? Neuznávám heslo „jeden za všechny, všichni za jednoho“. Všichni lidé nejsou stejní. Spousta Romů žije spořádaný život. A navíc Romové mají v sobě něco úžasného, něco dokonale muzikálního. Nikoho nepřekvapí, pokud Rom krásně maluje, vyřezává ze dřeva či modeluje z hlíny. Jejich kultura je dokladem velké vnitřní síly a energie Romů. Díky za ni! Už dvakrát jsem děkovala. Třetí poslední a nejvřelejší dík věnuji lidem, kteří se snaží, aby se nezapomnělo na Židy a Romy, na všechny další národnostní menšiny, které se k nám stěhují a mohou nám přinést něco krásného. Patří lidem, kteří nechali postavit v Brně židovskou lázeň zvanou mikve. Patří lidem, kteří se věnují nadaným rómským dětem, aby z nich vychovali třeba budoucí lékaře, učitele. Patří také lidem, kteří vymýšlí program na prázdniny pro děti z uprchlických táborů. Vždyť nikdy 6

nevíme kdy a kde se objeví nový „Otec vlasti“ a kolik procent české krve v jeho žilách bude kolovat. To také není důležité. Důležitý je člověk a jeho malé i velké činy. Tak tedy potřetí a naposled. Díky vám!

--- --- --Včera, dnes a zítra... Kateřina Kosová Gymnázium, Čs. dobrovolců, Teplice 3. cena v I. kategorii Dějepis mě nikdy moc nebavil, protože z hlediska typického, věčně na cokoliv naštvaného puberťáka je prostě nepochopitelná věc vrtat se v minulosti, když budoucnost by byla mnohem zábavnější a hlavně užitečnější. Na druhou stranu si ale my, představitelé dnešní, dospělými celkem zatracované mládeže, přečteme, co musíme, a teprve potom jdeme ven s kamarády, na koncert, do kina a užíváme si, na milou historii naprosto zapomeneme a spíš se bavíme o tom, jakého učitele nejlépe odstřelit, a kdo s kým chodí, co právě frčí v módě nebo jaká zpěvačka je zrovna „in“. Ve škole v tom rádi pokračujeme, a když zrovna musíme k tabuli jít povídat o Karlu IV.‚ tak něco odříkáme, a pokud ne, tak si z toho moc neděláme. Víme, že to není nejlepší přístup, ale přeci se nebudeme učit, to je dneska trapný. Jenže... někdo to prostě vezme takhle, ale někdo, když už to nemůže provozovat veřejně, tak alespoň potají. Přečte si nějakou knížku, na internetu zabrousí na nějaké historické stránky a doufá, že na to nikdo nepřijde. Já jsem dostala do ruky knížku, která vlastně změnila můj pohled. Alespoň částečně. Dala mi ji moje babička se slovy: když pořád někde trajdáš, nic neděláš, tak si to zkus někdy přečíst, nepřikazuju ti to, ale možná by se ti to mohlo líbit. I když vy mladý máte asi jiný starosti. No, aspoň si ji vem, ať víš, jaký to tu dřív bylo... Dlouho mi knížka ležela v poličce, tolikrát jsem ji přenášela z místa na místo, až jednou, když jsem byla nemocná, jsem knížku otevřela a začala číst. „Deník Anne Frankové“. Musím uznat, že žádná kniha mě nenadchla tolik, jako právě tato, žádná kniha mě nedojala tolik, jako právě tato, a žádná kniha mě neznechutila tolik, jako právě tato. Příběh jedné dívky a její rodiny je odrazem příběhu milionů lidí a jejich rodin. Jejich přátel, jejich blízkých, jejich nepřátel, jejich sousedů, jejich spolupracovníků, kteří přišli o život kvůli stupidní válce, ještě stupidnějším lidem, kvůli tomu, že neměli modré oči a blonďaté vlasy, kvůli tomu, že oni nebo jejich pra pra pra... byli Židé nebo jiná „méněcenná rasa“. Kde to žijeme? Není to zas taková doba, člověk by si řekl, že už jsme na úrovni, že se dokážeme na všem dohodnout v klidu a diplomatickou cestou a nejednou...bum. Všem jako by někdo přeprogramoval mozek a celý svět válčí. Lidi se navzájem vraždí, ze dne na den jsou z nejlepších přátel úhlavní nepřátelé. Proč? Kvůli původu, kvůli náboženskému vyznání.... A kam se najednou poděla ta inteligenční vyspělost? Nezměnili jsme se, jsme stejní jako lidi ve středověku, jen s tím, že máme toastovač a plazmovou obrazovku k počítači. Umíme léčit nemoci, máme lepší školy, velké supermarkety, hřiště, panelové domy, kina, psychologické poradny, prezidenta, ale jinak...Mlátíme se kvůli každé hlouposti. Jako oni. Je plno lidí, kteří když potkají na ulici Romku s kočárkem, hned by ji zavřeli do plynu i s dítětem, kdyby mohli. Přeci, oni se k nám nacpou, otravují nám život, dělají nepořádek, perou se, šikanují školní šprty... Ale proč to dělají? To už nikoho nezajímá. Zamyslet se nad příčinou...Proč bychom to jako měli dělat? Stačí, že k nim máme averzi, i když nám nic neudělali, ale naší sousedce někdo zničil kytky a určitě to byli oni, protože to je hrozně jednoduché to na ně svést, a když už je nesnáší ta sousedka, tak já přece nebudu pozadu. Hmm? To samé Vietnamci. Všichni na ně nadávají, ale že kdyby tady nebyli, tak by asi chodili nahatí, to je nezajímá. Uznávám, kdyby tady nebyli oni, bylo by tu místo nich asi plno českých obchodů, ale my jsme si je sem pustili, tak co 7

naříkáme? Mám vietnamskou kamarádku aje to moc milá, fajn, kolikrát až nepochopitelně inteligentní holka a já věřím, že ti ostatní jsou taky takoví. Jasně, ne všichni, ale my „bílí“ taky nejsme všichni stejní. Otevřete noviny a čtete: támhle někdo znásilnil osmiletou holčičku, ten zabil svoji rodinu, ten podpálil támhle to, ta ukradla tohle a to nejsou vždycky jenom „ti druzí“. Vysoká nezaměstnanost je taky otázkou rasizmu, protože málokdo by u sebe nechal pracovat černocha. Je jiný, a to je chyba... Jansovi je 23 let, narodil se na Mali, procestoval půl světa, umí anglicky, španělsky, francouzsky, německy, česky, rusky a svou mateřštinu, vystudoval dvě vysoké školy, ale uklízí chodníky v Praze. Důvod? Je negroidní. Proto. Není europoidní. To je škoda, ale nedá se s tím nic dělat, milý Jarisi, možná že práci seženeš někde, kde už trošku vyrostli z toho, že v každé rase je jiná krev. Ale když tu žijete 10 let, máte tu přátele, asi se vám odtud moc nechce. Ani se nedivím, Čechy jsou nádherné, ale zaostalé. Na druhou stranu, s druhou světovou válkou se to nedá srovnávat. Koncentrační, pracovní, vyhlazovací tábory... Nepochopitelná záležitost. Jak někdo může mít natolik ledové srdce, že dokáže povraždit miliony lidí? Proč si někdo mohl užívat bohatství a těžit z toho, že někde lidé přežívali bez oblečení, na sněhu, spali na betonové podlaze, byli nemocní, hladoví, zoufalí...? Co z toho měl? Nechápu ty, kteří hájí myšlenky Hitlera, Stalina... Dokážou to samé, co oni? Půjdou věrně po cestě, kterou šli jejich idolové, pokusí se o to samé, o co oni? Mám se bát, že jednou budu nahá ve sněhu spát na betonové podlaze, budu nemocná, hladová a zoufalá? Ze umřu sama, zlikvidovaná lidskou ideou o dokonalosti rasy a čistotě národa? Budu jednou marně hledat někoho, o kom ani nevím, jestli to přečkal? Nebo můj zatím ještě malý bráška jednou dostane do ruky samopal a půjde zabíjet kluky, jako je on sám proto, že si najednou někdo vzpomněl, že má moc malé území a támhle za kopečkama je plno uhlí a to by se mu moc zamlouvalo? Tak si ho prostě vybojuje? Budu si jednou za ostnatým drátem stavět boudu, abych se měla kam schovat před sluncem? Zažiju někdy na vlastní kůži to, co moji dávní předkové? Jeden člověk hodně, hodně dávno předpověděl budoucnost na stovky let dopředu. Zatím mu vše vyšlo. Bude tedy na olympiádě 2008 opět pršet krev? A opravdu bude 3. světová válka? Pokud se to vyplní.. .vrátíme se znovu o mnoho let zpět a budeme prožívat to, co jsme si ani nedovedli ve snech představit? Poklesneme opět na úroveň našich dávných předků? Bojím se, opravdu mám strach.... Pořád chodím ven s kamarády, chodím na koncerty a do kina, užívám si a na milou historii naprosto zapomínám. Raději se bavím, kterého učitele nejlépe odstřelit, kdo s kým chodí, co právě frčí v módě a jaká zpěvačka je zrovna „in“. Ale občas si vzpomenu, jak moc jsem šťastná, že mám krásné oblečení, mám rodiče, mám kde spát a mám radost ze života. Nemám si na co stěžovat... Ale co ti ostatní?...

8

Muž na stromě Jan Suchý Gymnázium, Slovanské náměstí 7, Brno – Královo Pole čestné uznání v I. kategorii Je úplně normální den. Neděle odpoledne. Pomalu začíná podzim. Děti se rozhodly jít si hrát ven do parku, aby si užily ještě několik teplých dnů. Potom, co tam došly, uviděly, jak na stromě sedí muž. Nebylo by jim na něm nic divného, pokud by nevypadal asi na sedmdesát let. Nechaly ho tam tedy sedět, aniž by se ho na něco vyptávaly a šly hrát fotbal. Když už se ale začalo stmívat, rozhodli se jít domů. Cestou znovu procházely okolo muže. Ten tam stále seděl a koukal se do neznáma. Měl na sobě světlý oblek, klobouk a v rukou svíral hůlku. Jeho vousy mu dosahovaly až na sponu na kravatě. „Proč tam tak sedíte?“ ptá se jedno z dětí, ale muž neodpovídá. Po nějaké době se okolo muže sejde hlouček lidí a všichni na něj s údivem hledí. Lidé tam postávají až do pozdních večerních hodin a dumají nad tím, proč tam tak sedí a nic nedělá. „Zavolejte policii,“ volá jeden, „ať se mu něco nestane.“ Muž se na něj podívá a říká: „Ne, to je dobrý! Mně se tu sedí dobře.“ A dál se dívá do neznáma. Přemýšlí nad tím, jak se chová „ta dnešní mládež“. Vzpomněl si, jak jel naposledy tramvají a jeden z kluků ho oslovil: „Pane, sedněte si.“ Nic netušící muž neváhal a sedl si. Jen co si sedl, začali se kluci smát. Muž se na ně nevěřícně díval a nechápal, co se děje. Najednou ucítil, že sedí na mokré sedačce. Když vstal, kluci už byli pryč a zjistil, že to nebyla voda, ale nějaký olej. Nové kalhoty a může je vyhodit. Nebo jak mu v zimě začali z ničeho nic házet chlapci do oken sněhové koule. Vzpomněl si na staré dobré časy, když stejné vylomeniny dělal i on a tak si řekl, že je nechá, že to stejně nemá cenu. Ale když házení po hodině neustávalo, vylezl před dům a řekl chlapcům: „To už by mohlo stačit!“ Kluci se jen pousmáli a namířili přímo na něj. Začali házet směrem na domovní dveře. Muž se vrátil zpět do bytu a zkusil na to nemyslet, ale byl naštvaný, jak jsou kluci nevychovaní. Najednou jakoby usnul. Po několika hodinách sezení a přemýšlení se muž rozhodne slézt ze stromu. Je úplně ztuhlý a je mu zima. Než se vůbec nějak pohnul, tak mu to zabralo dobrých deset minut. Když už se mu to ale povedlo, přišla parta chlapců a všichni se potupně posmívali a ukazovali si na muže, jak se mu špatně slézá. Muž se přestane pokoušet slézt, otočí se k chlapcům a povídá: „Je tady snad něco k smíchu? Nejde vám nic jiného než se smát tomu, jak někomu něco nejde nebo, co udělá špatně!“ „Radši mlč, nebo se ti něco stane!“ odpoví mu jeden z chlapců. „To se ti to mluví, když jsi mezi svými, sám by ses neodvážil říct ani slovo, ubožáku.“ Chlapec zčervenal a cítil, jak ho zalil pot a pocit studu. Ale aby se neřeklo, že je chudák, vzal do ruky kámen a hodil ho po muži. Trefil ho přímo do hlavy. „To je rána, co?“ řekl potom. Jenomže, jak to dořekl, muž se zhroutil a mrtvý spadl na zem. Žádný z kluků neváhal ani chvilku. Všichni utekli, kromě jednoho, toho, co to zavinil. Stál a nevěřil tomu, co se stalo. Nehodu viděl jeden z kolemjdoucích a zavolal záchrannou službu, ale bylo již pozdě. Až teď si chlapec uvědomil, jak se chová mezi ostatními kluky. Nebylo ale už příliš pozdě?

9

Dojmy z genocidy Lukáš Vaníček Gymnázium, Komenského 77, Nový Bydžov 1. místo ve II. kategorii „Hajzle?“ řval na mě esesák hlasitým, velmi sytým řevem, který dával jasně najevo, že má silné, zdravé plíce. Ovšem, byl jsem mile překvapen, když jsem zaslechl z jeho úst po dlouhé době také české slovo, které se naučil, aby nás dokázal ponižovat v naší mateřštině. Jak pozorné. Mělo mě to potěšit a svým způsobem i těšilo, když mi nadávají česky. Asi se mu nelíbilo, když jsem přímo před jeho zrakem upustil náklad kamení, které jsem táhnul bůhví už odkud. Ale jeho árijskému zraku to zřejmě znechutilo pohled na krajinu či na další nezbytné kolečko vojenské mašinérie a využiti všech možností, které rasa určená k likvidaci nabízí. Než jsem však stačil kamení posbírat, vytáhl odnikud dlouhý kožený bičík a s určitou praxí mě s ním přetáhl po obličeji. Byl to profesionál. Po první ráně jsem už ležel na zemi a nechával se zalévat deštěm ran, kterými mě hojně častoval. Z českého, zkomoleného dialektu, který byl tak příjemný mým uším se vrátil germán do rodného jazyka a hulákal další a další slova. Určitě nadávky. Abych patřičně ocenil jeho snahu, poctivě jsem řval a snad díky tomu bolestí neomdlel a užíval si to až do konce při plném vědomí. Němčina nabývala na důraznosti a naléhavosti. Ke slovům se přidaly celé věty a celé se to slilo v jeden hutný celek plný křiku, bolestivých skřeků a prskání bičíku o obnažené maso. Kdybych tak jenom mohl tušit, že to co na mě führer řve nejsou nadávky na mou osobu, ale prosté „Drž už hubu, svině?“ Kdyby se tak učil jazyky. Když mi na zádech nezbývalo právě moc kůže a zpod masa se ve své čerstvé odhalenosti leskla bělostná žebra, byl gestapák viditelně zmožen.Zhluboka dýchal a na čele se mu zalekly kapky potu. Neviděl jsem co dělá, ale rány ustaly a po chvíli bylo slyšet natažení uzávěru služebního Lugeru. Třeskl výstřel. Tentokrát jsem už byl ovšem zticha. Osvětim, místečko lásky jako stvořené pro genocidu.

Loudit chleba, nebo kus jakékoliv poživatiny na dozorcích je největší nesmysl, jaký vás kdy může napadnout. Lepší než to je i pokus o přelezení plotu pod proudem, prokličkování deštěm kulek z kulometných věží, přeskakování urně nalíčených min a setřásání hladových vlčáku cvičených na lidské maso. Lepší to je v jednom malém, leč podstatném bodě. Když zkusíte tuhle možnost, máte malou, nepatrnou šanci na přežití. Matematicky vyjádřeno je tato naděje ukázána jedničkou, vzdálenou od desetinné čárky asi patnácti nulami, ale šance tu je. Existuje, ale svojí nicotností stále utěšuje hlídače, jak dobře mají zabezpečený tábor. Když ale oslovíte dozorce, buďte od té dobroty a vystupte z řady, aby jste vězňům za vámi neznečistili mundůr vaším čerstvě vystřeleným mozkem. Děkuji. Osvětim, opravdu musíte umřít.

Civím na modrou oblohu a pozoruji bílé mráčky, jak pomalinku putují po obloze. Načechrané obláčky si po té azurové modři plují tak šťastně, tak nezaujatě. Támhleten vypadá jako kachna, která za sebou vede hejno malých kachňat. Je to krásné, je to dětinské, ale když jste se přivázání ke konstrukci, která vás nutí mít neustále roztažené ruce a nohy do obscénního lidského x a ležíte tak pět hodin, přijde vám pozorování oblohy jako skvělý způsob, jak zabít čas. Gestapáci mě pochopitelně vysvlékli do naha a nechali na poledním slunci zvolna opékat. Už jsem cítil, jak se na má kůže pomalinku natahuje a červená. Rty mi dehydratací popraskaly tak, že mám na ústech červenou mřížku místo rtů. Jazyk se mi líně povaluje v ústech a svoji gumovostí spíš připomíná cizí předmět. Esesáci měli asi napilno, proto mě tu asi nechali jen tak stát. To když se opravdu nudili, a že se nudili asi před třemi hodinami, rozhodli se, přinutit nás plakat. Mě by stačilo málo a rozplakal bych se jako 10

mimino, ale oni se mě neptali. Odněkud přitáhli kanystr s kyselinou, nalili jí vedle přivázanému vězni do oči a nechali ji, ať se mu proleptává do mozku. Plakal, ovšem jeho slzy nebyly jen slané, ale byl v nich i sklivec a spousta krve. Na tom se dala poznat jejich nálada. Když byly hodní, nechali dotyčného chvíli řvát, než ho zastřelili nebo mu minimálně tu kyselinu z očí vymyli. Tenhle řval asi dvě hodiny. Ten esesák byl asi hodně naštvanej. A je to tu. Dneska umřu. Mně bylo od začátku divné, proč z těch sprch neteče voda.

Uslyšet přicházet smrt je vždycky milé, alespoň máte čas se připravit a přijmout ten fakt, že už tu za chvíli nebudete. Mnozí z nás by tu decentní smrtku v černém plášti s kosou přes rameno s ovacemi a slovy díků přijali. Ovšem nesměla by mít čtyři nohy s drápky a dlouhý, lysý ocas. Krysy. A že jich tu je. Jeden by se divil, z čeho můžou žít, když okolo baráků, kde přespáváme není ani tráva a do kuchyně se musí spíše lákat, aby bylo z čeho vařit. Zůstává otázka, z čeho ty potvory vlastně žijí. Pak se ale stačí ráno podívat na nejnižší úroveň postelí a člověk hned pochopí. Krysa je příživník, o tom není pochyb, ale tady nežije na nás a našich odpadcích, tady žije přímo z nás. Každé ráno, když zvoní na zvonec na ranní pětivteřinovou očistu, pokaždé vídám chlupatá vypasená těla, jak hodují na něčem, co bylo ještě večer lidským tělem. Ty bestie mají tolik odvahy, že ani při pohybu tolika těl neutečou, jen tam tak klidně sedí s podivným1 netrpělivým výrazem na krysím čumáku potřísněným od krve a svýma korálkovýma očkama nás vybízí, abychom už vypadli, aby ona mohla v klidu dokončit snídani. Vědí, že nikdo nechce plýtvat silou, aby je zaplašil nebo zabil. Ovšem, když se to někomu zázrakem povede, je to zvíře okamžitě roztrháno rychleji než by dokázalo zmizet zaživa v díře. Hanobení její mrtvolky není z čisté nenávisti, ale je škoda nechat si ujít tolik výživného masa. Stane se, že z hladu okusíte maso člověka. Nestyďte se, brzy okusí někdo vás. Těžce a smutně zní kroky zhruba stovky lidí. Sotva vlak zastavil a my vypadali z vagónu, jak jsem tam byli namačkaní, postavil se před nás jakýsi člověk v černé esesácké uniformě a gestem ruky ukazoval a posílal lidi doleva či doprava. Nikdo z nás nich nechápal, ale že okolo nás stáli další vojáci s mašinkvérama, raději jsme mlčeli a se sklopenými hlavami defilovali okolo toho Člověka, který nás rozděloval, jako když Mojžíš rozdělil dvě strany Rudého moře. Postavou jsem byl menší se silnými brýlemi. Ideální obchodníček a trochu šmelinář, to se ví. Ale když mi byl dán příkaz, aby se přestěhoval do Ruska a pomohl tak velkému Führerovi rozšířit naše skvělé impérium, neváhal jsem. K té pozvánce byla totiž přiložena i hlaveň gestapácké pistole, která svým černým otvorem do nekonečna dodala celému jednání určitý oficiální punc. Sbalil jsem si svých pět švestek, nechal se dobrovolně nacpat do dobytčáku a absolvoval dvoudenní cestu, která prověřila až nejzašší hranice mé výdrže. Esesák mě sjel pohledem, tak, že jeho oči provedly sotva postřehnutelný, tak milimetrový, pohyb nahoru a dolů a během toho zlomku vteřiny, jsem byl souzen, posouzen a odsouzen k poslední procházce směrem vlevo. Šel jsem. Bylo to dokonce romantické. Svěží zelená tráva mi jemně třela o podrážky. Slunce svítilo a v dálce jsem rozeznával vysoké dlouhé komíny. Právě tam nás vojáci vedli. Trvalo to dlouho. Byli jsme v tom vagonů přeci jenom příliš dlouho. Svaly na nohou mi zdřevěněly a pohybovaly se jen velmi ztěžka. Přede mnou se zhmotnila betonová budova, ze které vyčnívaly ony komíny, které jsem viděl už dříve. Vojáci nám cosi vysvětlují. Chtějí, abychom se osprchovali a osvěžili. Pak nás zavedou na ubikace. Odkad‘ se rozejdeme do nových domovů. Měli tu velkou šatnu. Postupně odkládám svršky a s každým dalším kouskem oblečení jsem blíže a blíže smrti. Zcela nahý překračuji práh do vedlejší místnosti. Mohl bych si pogratulovat. Je to totiž to poslední, co v životě udělám. Konec

11

Jediný den Tereza Juračková Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov 3. místo ve II. kategorii 25. 10. 1942 Už více než čtyři týdny jsem ubytovaná v Terezíně v Domově dívek na L4 10. Celý den prší, a tak hraji s Karolínou Monopoly. Půjčily jsme si je v chlapecké ubytovně od Gustávka. Je mu šestnáct let a do Terezína přijel 10. srpna transportem Ba. Říká, že ví, jak to v koncentračním táboře chodí, ale moc mu s Karolínou nevěříme. Gustávek umí krásně malovat, proto spolupracuje s ostatními chlapci a vyrábějí Monopoly. Stolní hry mě nikdy nebavily, ale nemáme s Karolínou co dělat. Dneska se sice hraje fotbal, jenomže prší a stát na jednom místě v zimě a dešti nechceme. V Domově není moc teplo, atak bychom se po skončení hry neměly kde zahřát. Mohly bychom se snad procházet, rozproudit v těle krev, která nám roznese blahodárné teplo až do konečků prstů. Často s Karolínou na procházkách pozorujeme lidi, kteří nás míjejí. Někteří lidé jsou vystrašení a neustále se kolem sebe ohlížejí, jiní jen tak chodí jako já a Karolína. Někdy potkáme nějakého příslušníka SS, Včera jsem na ulici před naší ubytovnou viděla malé děti. Odváděli je od rodičů do chlapeckých a dívčích ubytoven. Musela jsem odvrátit zrak. Je mi líto těch dětí, nebo lituji sama sebe? Jak dlouho jsem neviděla mámu? Rozdělili nás tři dny po našem příchodu do Terezína. Maminka dostala obsílku 19. září. Zrovna jsme vařily večeři, zpívaly jsme si a smály se. Už ani nevím, co jsme vařily, co jsme zpívaly ani čemu jsme se smály. Pamatuji si jen zašustění maminčiných sukní zavrzání židle, na kterou maminka těžce dosedla, a zmatený a vyděšený výraz jejích očí. Několik minut bylo ticho a potom jsme se obě rozplakaly. Čekaly jsme ten kousek papíru, ale ne tak brzy. Ještě prosím ne. Musely jsme odevzdat veškerý náš majetek a mohli jsme si ponechat maximálně padesát kilogramů zavazadel. Poté jsme odjely na určené místo do Ostravy, kde se již shromažďovali lidé. Bylo jich tam tolik, snad tisíc. Křečovitě jsem se držela maminky, až mi bělely články prstů. Trvalo to dva nebo tři dny, ani nevím, kolik přesně to bylo dne než jsme vyřídily všechny administrativní záležitosti, a potom jsme odjely transportem Bi do Terezína. Ve vagónu byl cítit strach a bolest. Nemohla jsem se ani pohnout, a tak jsem jen sledovala tváře kolem mě a poslouchala tichý pláč asi desetileté dívky, jinak bylo ticho. Vážně si nepamatuji, jak dlouho cesta trvala, mohlo být pozdní odpoledne, když jsme dorazily na nádraží v Bohušovicích nad Ohří odkud jsme musely jít ještě několik kilometrů pěšky do Terezína. V Terezíně jsme byly s maminkou umístěny do hromadné ubikace. Vládly zde příšerné hygienické podmínky. S maminkou jsme společně strávily jen pár dní a potom jsem byla přemístěna do Domova dívek na L410. Přestává pršet. Třikrát jsem Karolínu porazila a ona nade mnou vyhrála dvakrát. Dohodly jsme se, že se půjdeme projít a cestou vrátíme Gustávkovi jeho Monopol. Gustávek je ubytován na L417. Cestou na L417 jsme si s Karolínou povídaly o našich snech, o místě, kde jsme žily, o našich rodinách, přátelích, prvních láskách, oblíbených věcech. Už jako malá jsem si zamilovala koprovou omáčku. Maminka ji vždycky dělávala na moje narozeniny. I na mé poslední strávené s tatínkem. Prostřela ubrus s malými vyšívanými kytičkami, hrál všemi barvami, a na něm stála váza plná lučních květin. Protože jsme bydleli blízko lesa, byly květiny na každém kroku. Přišla jsem do jídelny,která překrásně voněla, na stole už bylo vše nachytáno. Na chvíli jsem se zastavila a vychutnávala jsem si tu vůni květin smíchanou s vůní koprové omáčky a maminčina parfému. Maminka stála u stolu s tatínkem, usmívala se a táta držel v ruce dárek. Dostala jsem krásné střevíce, abych mohla chodit tancovat. Měla jsem velkou radost. Možná by má radost nebyla tak velká, kdybych tušila, že nás tatínek chvíli po mých narozeninách zradí a že ho už nikdy neuvidím.

12

Přestalo pršet. Před chvílí jsme se s Karolínou vrátily od Gustávka. Stmívá se, a tak už nikam nepůjdeme. Jsme obě nervózní, i když to na sobě nedáváme znát, smějeme se a zpíváme si. Ale přesto zítra odjíždí transport na Východ. Maminka dostala povolání k transportu na Východ 14. října. Netušila jsem to, dokud jsem ji náhodou nezahlédla 15. října, Jak odchází k vlaku, kterým odjíždějí lidé na Východ pro smrt. Po zádech mi přeběhl mráz, vykřikla jsem a rozběhla se za ní. Jako ve snu jsem viděla, Jak se na mě pomalu otáčí. Usmívala se. Vypadala tak klidně, i když věděla, že je to konec a že se blíží k transportu smrti. Maminka mi byla vším, tak moc jsem ji milovala a teď ji musím nechat jít. Nemůžu tomu zabránit. Jsem bezmocná. Slzy mi stékaly po tvářích, stále cítím jejich horkost. Jako tekoucí láva mi slzy vyryly stopy do tváří. Nikdo je nemůže vidět, ale já je stále cítím, stejně jako cítím maminčinu vůni. Transport, kterým odjela byl označen Bv a mířil do Treblinky. Je už tma. Karolína usnula. Slyším ji dýchat, vypadá klidně. Povolání do transportu dnes nedostala. Já však tuto noc spát nepůjdu. Dostala jsem ten kousek papíru, který rozhoduje o mém životě. Jsem povolána k zítřejšímu transportu do Osvětimi. Jmenuji se Ada po mamince, která byla židovka. Tatínek ji nejspíš miloval. Snad miloval i mě, tak moc jak jen otec může milovat své dítě. V mých dětských očích byl jako princ z pohádek, které mi četla maminka před spaním. Mýlila jsem se, protože princ se nebojí ničeho, ani smrti. Tatínek se jí bál, a proto od nás odešel. Oči dítěte však nevidí, co vidí oči dospělého člověka, který nežije v žádném pohádkovém světě a nevěří všemu, co se mu řekne. Ani že dobro vyhrává nad zlem, Třeba vyhrává, ale za jakou cenu? Za cenu životů? Ano, a také idejí a snů. Neříkejte mi, že se vše v dobré obrátí, že mě to posílí. Ne. Já budu mrtvá. Nebudu dýchat, myslet, snít, ani milovat. Nebudu. 26. 10. 1942 Ada D. odjela transportem By do Osvětimi.

--- --- --Kolo, kolo mlýnský Jan Fic Gymnázium, Smetanova 168, Moravský Krumlov 3. cena ve II. kategorii Kolo, kolo mlýnský, za štyry rýnský,... Proč za rýnský? Proč né za labský nebo dyjský, nebo tak něco. Asi trochu blbnu, takle po ránu. Nebo budu brzo patriot. Bejt patriot je dobrý. Ale spíš blbnu. Takhle ráno. Představ si tohle: sedim u snídaně někde v zapadákově, kam se na mapách kreslí draci a příšery, naproti mě sedí Arab Ali, a aby toho nebylo málo, vedle mě sedí Američanka Susan. A má ráda George Bushe. Ona má ráda George Bushe! Tohle je poslední den, co tady Susan je, a tak mě v týhle nostalgický chvilce poslední společný snídaně napadá, že je docela zajímavý, jak spolu můžou žít úplně vodlišný kultury. Jo počkej, ty vlastně vůbec nevíš, vo co gou. No je to asi tak, že Susan je Američanka vpoho. Ale vonaje navíc Američanka luteránka. No já a má rodina sme Češi katolíci, ale jako fakt praktikující, no a do toho ještě Ali,‚ kterej je zase praktikující muslim. —

Kolo se nám polámalo, co se na něm sedávalo, udělalo BÁC! Houby kolo udělalo bác. Bomba udělala bác a do školy! 13

V ranních zprávách teď v telce řikali, že Američani zas vybombardovali ňákou muslimskou školu. „Ali,“ říkám jen tak, aby řeč nestála, „dem zlynčovat Susan, její Amerika zničila vaši školu.“ Najednou se Ali zvedá a s výhružným tónem v hlase říká: „Susan, to jsi nemusela. Jak mi to vysvětlíš?“ Vzápětí se ale usměje a utrousí něco jako: „To je jen sranda,“ a zase sedá k snídani. Susan to ale jako sranda nepřipadne. Je vidět, že ji to mrzí, že ji její Amerika, kterou tak miluje, a které bezmezně věří, zklamala. Ráda by našla nějaké rozumné vysvětlení ospravedlňující její zemi, i když je po ní nikdo nechce, ale nemůže je najít. Sakra, to sem trochu podělal. Vzpomínám si, jak sem se jednou bavil se Susan o tom jejím Bušovi. Bylo vidět, že je do něho fakt zažraná a vášnivě mi vysvětlovala jeho inteligenci a důmyslnost. Prej musí postavit jakejsi „Bušův val“ mezi Státama a Mexikem, aby si navzájem nedýlovali drogy a neutíkali jedni k druhejm. Dověděl sem se taky plno zajímavejch věcí o válce v Iráku a tak podobně. Jedna věc mě ale zarazila. Když sem jí řekl, že u nás moc lidí Buše rádo nemá, řekla, že to ví, a že když se jí někdo zeptá, řekne prostě, že ho ráda nemá. Tak to se za něho stydí, nebo co? Bud‘ su úplně blbej, anebo prostě Američani myslí jinak. Kolo, kolo mlýnský, za štyry rýnský Zas ta debilní škola. Sedim tady a úplně cejtim, jak mi ubejvá svalová hmota. Najednou mě kdosi kopne zezadu do židle. Otočim se a kamoš, kterej očividně neví, co má dělat, se mě ptá: „Už ten tvuj Arab slyšel písničku SOS od jisté skupiny slušných chlapců?“ „No to nevim,“ řikám mu, „a co se tam zpívá?“ „Ale dyt‘ víš - Až nám vnikne do Evropy vlna Arabů, to nám možná zkazí nadobro náladu... ne, sorry, to byl blbej vtip. Ale přece, nepřide ti divný, že najednou bydlíš vedle Muslima, když víš, co furt běží v televizi?“ —

…kolo, se nám polámalo, co se na něm sedávalo,... No to asi jo. Asi se něco polámalo. Nějaký kolečko. Asi někde v hlavičkách makovičkách dubovejch. A to mě fakt štve. Každej čumí na televizu a pak toho má plnou hlavu. A přitom ani neuvažuje, že by to mohlo bejt jinak. Ještě před tím, než k nám Ali přijel, stávaly se mi takový různý příhody – šel sem třeba do vobchodu a někdo se mě zeptal: „A nebojíš se, že to bude třeba terorista?“ To mě fakt štvalo, tak sem vodpovídal něco jako: „No když přiveze jako dárek aspoň Kalašnikov nebo Arafaťák, tak nejsu proti. Beztak kdyby přišel na letiště s vopaskem z dynamitu, tak mu to rozkradou dřív, než to stačí vodpálit.“ No, abych pravdu řekl, tak trochu sem doufal, že to bude ňákej takovej typ Teda školu by vodpalovat nemusel (no, ehm), ale myslel sem, že to bude ňákej hodně živej typ, ale von je to úplně normální člověk, Nečekaně má dvě normální ruce a nohy taky, je civilizovanej jako každej jinej. Sice je to trochu bordelář a furt leží v učebnicích, ale jinej kraj, jinej mrav. Jo, ještě něco mě teda zaráží. Von je... .

„Hej vole!“ Fuj, to sem se lekl. Už ani v klidu přemejšlet se v tý škole nedá. Nejdem někam po škole, když je tady Susan poslední den?“ Ptá se mě kamoš. „Jasný, ale nevirn, jestli pude i Ali,“ řikám mu, „víš, jak to s ním je...“ „Ježiš ten mě s tim tak štve.“ „

To je přesně vono. Z nějakýho důvodu prostě Ali nechce chodit na zábavy, do kavárny a tak. Asi že nesmí pít alkohol. Na ty jejich zvyky je fakt metr. Nebo pro něco jinýho, to nevim. Mně to nevadí, každýho prostě zajímá něco jinýho, má jinej svět a jinou společnost. Ale jestli je to tím, že sme prostě fakt jen hospodskej národ, nebo něčim jinym, prostě kluci ho za to furt vodsuzujou. A s tou Susan je to bohužel úplně navopak. Nemám nic proti Americe, Ameriku mám rád. Ale jestli je to tim, že sme bejvalej východní blok, každej vidí v Americe něco super. Každej chce Susan hned sbalit. Ne, že by nebyla hezká, ale dyt‘ my máme taky plno hezkejch holek. Nebo je to jen tím, že je to prostě exotika? Těžko říct. No ale jestli de vo tohle, tak myslim, že Ali taky ňáký ty nabídky má... Taky sme tý Susan museli vysvětlit, jak

14

to tady s borcama je. At‘ je vopatmá, protože vlastně tady je něčim novym, takový ufo. Kdyby tady byla trochu dýl, tak by si jí za chvilku zas nikdo nevšiml. Kolo, kolo mlýnský, za štyry rýnský, A konečně konec školy. Raději rychle pryč, než si to učitelé rozmyslijou. Mám rád školu. Ali má taky rád školu. Chce být doktorem. A zas pátek. Tolik bych toho chtěl stihnout přes sobotu a nedělu. Prd leda, nestihnu nic, jako vždycky. Ještě že mi minulej tejden Ali pomohl s tim úklidem v dílně. Jinak bych to dělal ještě měsíc. V tomhle je zase borec. Ale teda musí se mu to říct pořádně důrazně a nejlíp několikrát. Jinak von si fakt ani nezapne bundu. Von to teda ani umět nemusí. Může mít šest manželek, tak se vo něho má kdo starat. Teda já se tak procházim městem a ta vánoční atmosféra mě docela dostává, Jo jo, je tady Advent. To zas je... všude plno světýlek, každej se honí za ňákejma dárkama, půst, najest se pořádně nemůžu... No Ali už má svůj Advent za sebou. Teda Ramadán. To bylo dost děsný. Von si musel chodit na snídaňu ve čtyři ráno, protože přes den jest nemohl, ale měl dva problémy. On se totiž bojí u nás po tmě a navíc sme na to ze začátku dycky zapomněli a vypucovali sme celou ledničku. To sem ho fakt vobdivoval, jak to mohl vydržet. No, taky třeba vobdivuju, jak nejí vepřový. Jednou mi říkal, že voni vlastně smí jest vepřový, ale jen ňákej kousek. Dřív to jedli, ale bylo jim z toho blbě. Akorát jeden kus byl dobrej, ale to věděl jen Alláh. A von jim to teda pošeptal, ale voni nedávali pozor, takže stejně vlastně nikdo neví, co kterej kus to je, a aby neudělali něco blbě, tak radši nejí nic. Dobrý, co? Jo, ten jeho jídelníček je někdy fakt problém. Tady v Česku. Vaříme teď doma jenom kravičkový a čikenový maso - jak říká máti. No Salam aleikum, Jeníčku. Vepřovej řízek je vepřovej řízek. Ale skorobrácha Ali je dobrej, tak to vydržim. Kolo, kolo mlýnský… Asi blbnu ze svý malý ségry a z jejich písniček. Hele, víte, jak se pozná, že v letadle sedí muslimskej terorista? Přece že před letištní halou leží velbloud, že jo. To sem nevymyslel, s tím přišla máti. Ale už dřív. To když sme se rozhodli vzít si k nám na rok Aliho. Blbej džouk, já vím. Ale máti má srandu ze všeho. Vona by si snad nasadila do baráku i bin Ládinovu babičku. Vona je totiž krotitel lidí! Kecám. Je učitelka. Ale srandu si dělá ze všeho. Takový vážný věci! Vonehdá byly kontroly na silnicích, že jako kvůli těm teroristům v Praze. Máti taky kontrolovali. Vona povídá: „Fakt ste si jistej, pane policisto, že nejsu terorista?“ A von na to: „No jasně, pani, vy na to nevypadáte.“ To je fakt dilema, tahle votázka. Teda podle mě. Jak asi vypadá takovej terorista. Asi jako Ali. Zase blbej džouk. Kolo, kolo, ... Co asi dělá. Ričmen? Jó Ričmen! Můj kámoš, andskej indián. Ten u nás byl loni, to byl taky borec. To zas byl rocker, hrál na bicí v ňáký kapele u něho ve škole. Ale teda ten hrál. To byla fakt paráda. Von byl z Chile. Takovej typickej indián. Vopálenej, černý vlasy, voči.. Vzpomínám si, jak tenkrát nechtěl jezdit na setkání s vostatníma zahraničníma studentama. To bylo divný, von byl takovej společenskej typ... No a pak sme zjistili, že ho vostatní studenti shazujou a dělají si z něho prču. Takovej človíček z ňáký prdýlky zvaný Chile, co to je? Takovej indián! Tak na ty jejich dejchánky prostě nejezdil. Nám šlo spíš vo to, že tady ho lidi brali. Ve vobchodě si s ním babky vykládaly, dokonce i babičky z kostela, i když Riči byl ateista jak bič. Kluci na něho měli ze začátku kecy, ale pak poznali, že je to fajn kluk. Byl to takovej ten jejich typ. Zašel do vinárny, na zábavu, měl tuny cédéček s metalovou muzikou... co víc si přát? A vrchol byl, když mu borec, kterej se vydával za velkýho rasistu, řekl: „Su sice rasista, ale ty seš fakt dobrej kořeň!‘ Riči byl prostě hrozně vodvázanej, až mě s tím někdy štval. Dovopravdy sem poznal, že ho mám rád, bohužel až dyž vodjel.

15

…kolo se nám polámalo, co se na něm sedávalo, udělalo báááácccc … Jó rasisti, to je téma, zvlášť ti s kulturním rozhledem jako houpací kůň, sorry, koni. Eště že aspoň slyší, můžou pak vopakovat, co řikají jiní tvrdí manici. Asi se tady fakt něco polámalo. Doma mě dycky řikali, že lidi dělíme na dobrý a na takový, který není nutný potkávat. A najednou vidim, že se dělí podle bohů, ke kterejm se modlí, podle strany, kam patří, podle vejplaty to jako kolik mají peněz, podle barvy... Fakt složitý. Fakt divný a blbý. Hele, vo rase, jako vo barvě, sem slyšel dobrej frk. Černoch je černoch. Je černej furt. To běloch, když se narodí, je fialovej, když se dusí, je modrej, když zuří, je rudej, když si prochlastá játra, je žlutej, když se přeže.., pardon přejí, je zelenej —

—

Hele, tak kdo je teda barevnej? Blbej džouk, fakt. Omluva. Ale proti rasistům nic nemám, taky to sou lidi. Dědoušek dycky řikal, že v úctě se má mít každej Boží tvor. Jo, máti mě řikala dobrej zásek ze života. Jedna její známá jí povidala, jak byl vedle jejich baráku jinej barák na prodej. Barák prej nic moc. Vokukovali to tam různý lidi. Taky Romové. Jo a ta její známá s tou její sousedkou prej si řikaly, že to by snad ani nemusely, jako že ty Romy mít za sousedy. Nakonec se tam nastěhovala bílá rodina s šesti děckama, hele pořád samej rachot a řev, jak se ty děcka hádají a jak je jejich máti s otcem jako ukázňujou. Řikala ta známá vod máti prej: „To máme za to, že nám černej nebyl dobrej.“ Tak to jen na vokraj. Přišlo mi to srandovní. Teď, když to píšu, tak mi to už taková sranda nepřipadá. Kolo, kolo mlýnský za všechny prachy, teda štyry rýnský, … Jak se asi má ten náš Ričmen? To byl kámoš fakt za všechny prachy. Jo toho asi už nikdy neuvidime, Chile je daleko a indiáni tam nejsou zrovna žádaní zaměstnanci. Prej berou i málo peněz voproti bílejm. Fakt blbý. Ali je taky kámoš za všechny prachy. Von ten Ričmen byl fakt dobrej kluk. Faktickej nefalšovanej indiánskej brácha. Ali je taky fakt dobrej brácha. Jo, vonehdá nás fakt dostal, na Mikuláše. Von to nezná, Muslimové nemají svatýho Mikuláše. No a tak teda sme šli za čerty, jo, prostě paráda, no a když sme se vrátili dom, Ali zjistil, že mu Mikuláš taky ten balíček donesl. A tak, aby se odvděčil, druhej den nakoupil dárky, a protože se nevešly na vokno, poschovával je po jídelně. To byl docela šok. Dobrej šok. Pro nás. A bod Alimu. …kolo se nám polámalo, co se na něm sedávalo A Susan... ta u nás už ňákejch pár dní je, takový prázdniny. Nikdy předtím mě to nenapadlo, ale proč třeba v Alim vidí všichni teroristu a v Susan ne? Susan by přece byla nenápadná, plavovlasá bohyně bílých krásek... Dyt‘ řikám, že mně hrabe. No jo. Susan. Už je tady poslední den. Tak ta naše multikultura v kuchyni ztratí jednoho člena, Jo, fakt sme si zvykli. Vono to bylo celkem fajn. Třeba když sme se bavili a Ali se snažil mluvit česky. Nejdřív mu to teda moc nešlo, ale snaha tam byla. Susan? Kdepak. No a tak kdykoliv něco řekla, Ali začal to svoje: „Nesmíš anglicky, to musíš česky.“ No a pak ji

16

nutil říct to česky. My mluvime anglicky dobře všichni. Skoro všichni. Máti mluví jako Vinetou. Ale domluví se, tak nám angličtina nevadí. Ale čeština potěší, že jo. … udělalo BÁC! Tak to rozetnem, Susan. Až přidu ze školy, ty už budeš pryč, tak čau a měj se hezky. My ti s Alim někdy zamejlujeme, neboj. Hele. znáš ten fór, jak se potká českej statkář, ruskej kolchoznik a americkej farmář? Fakt né? Hele, tak to se potká českej statkář, ruskej kolchoznik a americkej farmář … --- --- ---

Mrazivý závan Petra Janoušková Gymnázium, Komenského 77, Nový Bydžov 2. cena ve II. kategorii „Můj strejda umřel v koncentráku.“ Cože? Co to znamená? Bylo mi jedenáct a slovo „koncentrák‘ jsem v životě neslyšela. Spolužák Lukáš zrovna vyprávěl o své rodině a tvářil se nesmírně vážně. Tenkrát jsem Hned pochopila, že jde o něco smutného. Dnes, téměř o osm let později, mě téma koncentračních táborů zasahuje možná víc, než bych si přála. Při vyslovení termínu „koncentrák“ mi naskočí husí kůže a krční žíla začne nepříjemně tepat. Obličej mi nezčervená, ale překvapivě zbělá, ruce se mi samovolně zatínají v pěst. Občas bych si přála reagovat jinak, jako ostatní lidé. Pokrčit rameny a dál se bavit o tom, která hvězda se právě vdala nebo rozvedla. Jenže já to nedokážu. Teoreticky bych si to toLik připouštět neměla — kam má paměť sahá, žádný z členů naší rodiny se nikdy nehlásil k nějakému náboženství, nikdo z nic se nikdy nestal obětí rasisticky motivovaného činu a většina méhO příbuzenstva 2. světovou válku přežila. Ale... Je tu jedno velké ALE. Jsem celkem citlivá osoba (ačkoliv to úspěšně tutlám). Když čtu nějakou knihu, proti své vůli se vcítím do kůže hlavního hrdiny. Chápejte — čtu-li něco veselého, není s tím žádný problém. Ten nastává až když se ponořím do četby pochmurné a neveselé literatury. Okamžitě se ze mě stává mrzout a obvykle mi trvá alespoň jeden den, než si uvědomím, kdo doopravdy jsem. A podobně to funguje i v mém každodenním životě. To všechno je důvodem, proč mě vyhlazování Židů, Romů, homosexuálů a dalších „méněCenných“ skupin lidí jednoduše nemůže nechat chladnou. Rozčilují mě mladí lidé, kteří se hlásí k odkazu Adolfa Hitlera, k nacismu, rasismu. V jednom kuse slyším o akcích pravicových radikálů, na kterých znovu a znovu zaznívají nacistická hesla, kde se sAmozřejmě hajluje a lidé se místo pokory smějí policii do očí, že to jen zvedají ruku, aby ukázali, jak vysoko vyskočí jejich pes. K vzteku mě přivádí duo mlaďounkých slečen z USA, které svorně tvrdí, že jsou čistokrevné árijky a naprosto popírají holocaust. Nevědí nic, nemají kolem sebe lidi, kterým za války zemřeli příbuzní v koncentračních táborech. Neznají Lidice, velmi pochybuji, že vůbec tUší, kde leží Polsko nebo Česká republika. Nejsem Si jistá, kdy mě téma 2. světové války a holocaustu začalo zajímat hlouběji. Možná po prvním zhlédnutí filmu Pianista. Asi až teprve díky tomuto filmu jsem si dokázala představit tu hrůzu konkrétněji. Díky Pianistovi mi došlo, čím si všichni ti lidé museli projít. Jak by mi bylo v jejich kůži? Lepší nevědět. Asi se trochu bojím školní exkurze do polské OsvěTimi. Můj učitel dramatického umění mě varoval. Rozhodně mi takový „výlet“ nedoporučil. Jen málo lidí tuší, jaká doopravdy jsem a on patří mezi ně. Věděl, že pohled na koleje smrti by mi mohl přinést nelibý zážitek na celý život. Přesto. Teď už sedím v autobuse, v žaludku Kinedryl ajedu. Už se s tím nedá nic dělat, proto se snažím načerpat dobrou náladu, dokud to alespoň trochu jde. Naštěstí není těžké se se

17

spolužáky odreagovat, po autobuse koluje placatice naplněná medovinou — tušíme, že v Osvětimi už nic medového nenajdeme. Vystupujeme na parkovišti před vchodem do osvětimského areálu a je nám tak nějak divně. Hrobové ticho nás mučí svojí hlučností. Zoufale se rozhlížím, ale jediné, co vidím, jsou kamenné výrazy ve tvářích kamarádů. Kolem nás prochází skupinka Němců. Přijde mi to smutné — za to, co udělali jejich předkové, přece nemohou. Přesto mi možná trošku jejich přítomnost vadí. Zvláštní, vidět je procházet pod nápisem „ARBEIT MACHT FREI“ a slyšet přitom jejich hlasitou němčinu. I k nám už konečně doráží česky hovořící průvodce. Upozorňuje nás, abychom uvnitř ubikací nefotili. Ale kdo by o to stál? Nedovedu si představit, jak doma mamince ukazuji foty z koncentráku (absurdní!). V prvním domě se zastavujeme u všeho, co zbylo po vězních. Boty. Hračky. Nádobí. Kufry. Slzy mi stékají po tváři a jako kapky zbytečně prolité krve pomalu, tiše a zoufale padají na zem... Nejdéle se zdržuji u ostříhaných vlasů, když mi najednou dochází, že už zase slyším to nesnesitelné ticho. Skupinka mi utekla. Vyběhnu ven, ale nikde nikdo. Začíná pršet a atmosféra je ještě pochmurnější. Udělám sotva pár kroků, když někdo zakřičí: „Halt!“ Cože? Drzost některých návštěvníků doopravdy nezná mezí. Otočím se a mám dojem, že se mi zastavilo srdce! Nebo puklo? Nezáleží na tom... Proti mně totiž stojí voják v nacistické uniformě a míří na mě pistolí. Samozřejmě zvednu ruce nad hlavu, je to prostě reflex. V hlavě mi pochodují myšlenky — koho napadla taková pitomost? Vtipné ani zábavné to tedy rozhodně není. Tentokrát se slzy nesnažím zadržovat. Místo toho, abych dotyčnému vynadala, brečím jako malá holka a nejsem s to vydat ze sebe jedinou hlásku. Chlap se ke mně přibližuje, čapne mě za vlasy a německy drmolí: „Was hast du gemacht?“ a už mě vleče do jakési místnosti. Tady už přestává všechna legrace. . . Bolí mě celé tělo, jak mě surově zmlátil. Vlasy ostříhané, na sobě špinavý, krví a močí páchnoucí mundúr. Snažím se přemýšlet, ale nevzmůžu se na nic. Chci si vzpomenout na vůni kakaa, chci se zase chumlat do peřin, chci chodit na dějepis a litovat oběti holocaustu — ne být jednou z nich! Netuším, jestli je právě den nebo noc, podzim či jaro. Nemám ponětí o čase. K čemu by mi to pomohlo? Dělat si čárky na zeď a počítat dny stejně postrádá jakýkoliv smysl. Nevěřím na osud ani štěstí. Snad jen vykoupení. Odvážejí mě pryč, neřekli kam. Jen vím, že už brzo umřu. No a co? Každý jednou zemře! Měla jsem velké plány se svou budoucností, ale teď mi zbyl jen jeden — nechci být v posledních chvílích zbabělá. S nadlidskou námahou seberu poslední zbytky síly a udeřím jednoho z vojáků do spánku. Ted‘ už mi je dobře. Necítím. Nevidím. Nebojím se. Vysvobození. Když procházím kolem budovy, za jejímiž stěnami tiše leží vlasy zavražděných vězňů, ucítím závan mrazivě ledového vzduchu. Nejdu tudy poprvé...

18

Obdarovaná Jindřich Mašek Gymnázium, Písnická 760, Praha 4 1. místo ve II. kategorii Seděla na kamenném útesu a zděšeně hleděla do dáli. V rukou cosi křečovitě třímala. Všude létalo listí. To jak se prohnal kolem. Podobný podzim už zažila mnohokrát. Hliněné podloží už dávno zakryly listy a malá říčka opodál už skoro zamrzala. Věděla co se stalo a teď už věděla, že vděk si za to nevyslouží. Seděla naprosto bez hnutí. Ani ten nejjemnější vlásek se na Ní nepohnul. Začala si matně vzpomínat, jak to všechno začalo. Lidem bylo chladno a všude byla tma... Rakousko — 20. duben roku 1889 To byl pane obchod! Všelijaké harampádí, starožitnosti, starobylé skříňky, malé vyřezávané sošky a kdo ví, co by se tam ještě dalo najít. Ten ráj sběratelů patřil paní König. Dámě,která, jak se zdálo, měla svá nejlepší léta už drahnou dobu za sebou. Možná snad i proto Jí nechávala v tom malém skrytém světě trávit tolik času. Paní König si ve svém věku už neměla s kým popovídat a Ona moc přátel také neměla, a tak si vzájemně vypomáhaly. Ve skutečnosti to bylo možná celé trochu jinak. Většinu času, který trávily společně, vyprávěla paní König nějaké své historky z mládí, zatímco se Ona prohrabovala všemi těmi kouzelnými a naprosto zbytečnými věcmi. A to dělala i onoho dubnového rána. Častokrát se stávalo, že zůstala v obchůdku přes noc, a když teď viděla, že se stará paní ještě neprobudila, rozhodla se zabrousit do nejtajnějších skrýší v domě patřícím staré židovce. Nesměla tam, moc dobře to věděla, ale její zvědavost neznala mezí. Již Od dob, kdy se jen batolila kolem, bylo všem jasné, že se nenajde nic, co by jí nezajímalo a nic, co by neprozkoumala. Nakonec ve všem tom harampádí našla to, co hledala. Malou skříňku, pokrytou podivnými dřevořezbami. To, že do obchodu ten den nepřišla hledat zhola nic, je už věc jiná... Na té věci bylo vyobrazeno mnoho roztodivných tvarů, některé znala a byla by raději, kdyby tomu tak nebylo. Na to, jak vypadala, byla skříňka ale poměrně těžká. Něco muselo být uvnitř, něco, co by jí mohlo třeba zpestřit nudný den. Ještě chvilku nad tím uvažovala a pak se rozhodla. Otevřela ji... Rakousko — 1903 Zemřel jí otec... Rakousko — 1907 „Dneska večer odešla Paní König. Byla už moc stará a už jí to tu s náma nebavilo.“ Prohlásil malý zrzavý klučina pobíhající kolem starého domu s obchodem. Zpoza dveří výhružně zírala cedule hlásající „Zum Verkauf — Na prodej“ Bylo Jí to líto, měla tu starou paní docela ráda. Ale co, život půjde dál a na ten smutek se zapomene. Ted‘ ho alespoň zmírní nějakým obrázkem. Sedla si na chodník, vyndala blok a tužku a začala kreslit. Měla by obrázek hotový poměrně rychle, kdyby kolem neustále nepobíhal ten zrzek a nevyrušoval ji při práci. Musela neustále hlídat, aby nebyl tak zvědavý. Ach ti klud, trvá to strašně dlouho než dostanou rozum. A když ho dostanou, tak ho zase brzo ztratí. Nicméně i přes tato úskalí byl obrázek po chvíli hotov. Vzala ho, přeložila, a když na něj napsala „für Frau König“ podstrčila jej pod dveřmi. Nikdo ho neocenil, dům zchátral a obrázek se ztratil. Mimo jiné přišla letos i o matku. Německo — Mnichov 1913 Cesta ubíhala... Už jí tam nic nedrželo, nic co by znala. I ten malý zrzavý chlapec se ztratil

19

kdoví kam. (Později se dozvěděla, že chytil nějakou ošklivou chorobu a prostě „odešel“.) Vzala svou Věc a šla. Navíc jí pořád něco říkalo, že se v Mnichově něco stane, něco, u čeho nesmí chybět. Ani ona, ani to, co nosí s sebou... Německo - 28. června 1914 Zase se špatně vyspala, v poslední době se Jí to stávalo čí dál tím častěji. Nebyla s to vzpomenout si na průběh snu, ale co si pamatovala přesně, byla nějaká vysoko postavená osoba a jakási hora... Moc barevný sen to tedy opravdu nebyl. Kdesi - říjen 1918 Klíč zapadl do zámku naprosto přesně, ozvalo se drobné a velmi tiché cvaknutí a víko mírně nadskočilo. V tu chvíli se začalo cosi linout ven tak rychle, až to nebylo normální. Lekla se a co možná nejrychleji víko zase přiklopila zpět. Věc se jí zdála opět o něco lehčí. Jako již mnohokrát. Přesto tam ale něco zůstávalo, něco, co si chtěla ponechat. Mimochodem - skončila válka. Německo kapitulovalo a dočkalo se mnoha sankcí. Uvědomila si, že teď už to nikdy nebude jako dřív. Tohle někdo šeredně odskáče... Německo — Mnichov 1921 Vzala svého „domácího mazlíčka“ a schovala se za jednu z mnoha krabic, které byly tady dole ve skladu nashromážděny. Už od rána se sem začaly hrnout davy lidí, a tak se Jí nepodařilo včas proklouznout zpátky na ulici. Dnešní nocleh Ji asi bude stát celý den schovávání se, aby Ji tu nenašli. Co se dá dělat, třeba se dozví něco zajímavého. Trvalo to ještě asi hodinku a pak propukla schůze. Všichni něco řešili, hádali se a vůbec. Politika Ji nikdy nebavila. A pak se přihlásil o slovo. Od té chvíle nikdo jiný nepromluvil. Všichni jakoby hltali každé jeho slovo a s nábožnou důvěrou k němu vzhlíželi. Nechápala je. Přitulila se k jedné z krabic a usnula. Poslední, co jen tak mimochodem zaslechla, bylo jakési „Endlösung der Judenfrage“... Německo 1923 Divné časy. Dřív bylo lépe, děly se mnohem zajímavější věci, nikdo nikoho nebil, nestrkal do želez.. i když s těmi železy to také není úplně pravda, její rodina by mohla vyprávět... Tady v Německu už zase začalo být dusno. Nevěděla co s tím, proto se schovala a rozhodla se napsat svou první knihu. Její Knihu. Nějak shrnout, co zažila a co ví... Pět let Ji nikdo neviděl. Německo 1933 Sáhla dovnitř a vyndala malou figurku. Člověk, kterého zobrazovala, byl navlečen do podivného prostěradla a na hlavě měl nějaké listí. Nevěděla, co to znamená. Chvilku ji pozorovala a pak ji nechala ležet. Odešla. Figura se změnila, jakoby teď představovala něco temného, něco zlověstného, něco naprosto nepředstavitelného. To už Ona ale neviděla. Osvětim 1941 Na nádraží Ji nějaká žena vzala do náručí. V těchto časech by neměly zůstat samy. Nedovolili jí vzít si své věci s sebou. Jedno jim ale nedala. To, co měla neustále při sobě si prostě vzít nenechala. Vystoupila z vlaku. Ten krok byl hlubší než čekala. Ozvalo se mokré cáknutí a na boty se jí nalepilo polské bláto. Bála se. Odklopila víko a sáhla na dno. Byla tam, vždycky tam byla. A tu jedinou si chtěla ponechat. Až do konce..

20