Daniel Cohn-Bendit Sarajevský Meeting Point

PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ!

ROZHOVOR:

REPORTÁŽ:

Daniel Cohn-Bendit Sarajevský Meeting Point

329 V PRODEJI OD 19. KVĚTNA 2009

ÉÚçèáÚÜá¡¦¡ãÚç¡äèæcëÞä

ÕÇÊhÄÉ¡¼¡ÏÍÀÎÏ ¾ëâæÞ¡ÚçÝ¡ËîçâìáæÞçí Ë¼ÍÏ¡Ä ßèíè¡ ÑèãíqÜá¡½ëíçâÜä

ËèáòÛèïc¡ìäèëèèéÞëÚ¡éëè¡ãÞÝçèáè¡íÚçÞlçyäÚ ¼¡éáòìâÜÚå¡ìÞæâ¬èéÞëÚ¡ ßèë¡èçÞ¡ÝÚçÜÞë

éëÞæâpëÚ¡±·¡¯´¡±¯¯¸¡±¯¹¯¯¡ÎíîÝâè¡¼ÇÏÚ ÝÚåy¡îïÞÝÞçy¡¡çÞñí¡ìáèðâçà¡

±¸¡Ú¡²¯¡¯´¡±¯¯¸

ÎíîÝâè¡¼åí¡ ¡Ă¡ÃÚåÚ¡²¯«¡Ð¡ÑìíÚïâíq¡±°«¡ËëÚáÚ¡¶ĂÃèåÞèïâÜÞ ÎÜpçc«¡ëÞâÞ«¡ÜáèëÞèàëÚĀÞ¡Ú¡ÝÞìâàç¡ ÜèçÜÞéí«¡ÜáèëÞèàëÚéáò¡ÚçÝ¡ìÞí¡ÝÞìâàç¡ ÅÚç¡ÆÊÈ$ÍÀÆ¡ ÃîÝÛÚ¡ æîìâÜ¡ ÈâÜáÚå¡ÉÀÅÏÀÆ íïèëÛÚ¡Ú¡âçíÞëéëÞíÚÜÞ¡ ÜëÞÚíâèç¡ÚçÝ¡âçíÞëéëÞíÚíâèç¡ ÃèçóÚ¡ÈÚåyä¡ éèáòÛèïc¡ìéèåîéëcÜÞ¡¡ ÜáèëÞèàëÚéáò¡ÜèçìîåíÚçí¡ ÈÚëíÚ¡ÏÍËÄRÊÑÎÆ$ ëÞóÞëïÚÜÞ¡ïìíîéÞçÞä¡ íâÜäÞí¡ëÞìÞëïÚíâèç¡ ÃÚçäÚ¡ÆîÛcläèïc«¡çÚçèáÚÜá !àæÚâåÜèæ«¡µ¯±¡´¸¯¡µ¸¸¡ ðððçÚçèáÚÜáÜó¡ ¡ðððÚåíÚëíÜó

äèéëèÝîÜÞçí¡ ÜèéëèÝîÜÞë

¡

ïóçâä¡éëèãÞäíî¡éèÝéèâåâ¡ ìîééèëíÞÝ¡Ûò

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: CHUDÍ NA PRANÝŘI | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři! Starý vtip z dob ruské revoluce popisuje kněžnu Dolgorukou, jak nechápavě komentuje dav skandující pod jejími okny „pryč s bohatstvím!“ slovy: „Podivné, můj rod vždy razil heslo pryč s chudobou!“ Kněžna možná byla lidumilná, ale nám její heslo zní trochu mrazivě. Stále častěji jsme totiž svědky snah chudobu nikoli řešit, ale odstranit z dohledu „řádných občanů“. Rozhodně ale nehodláme chudobu nějak nekriticky adorovat. Ani církve už se ostatně neodvažují vyzdvihovat chudobu jako ctnost. Být chudý je dnes tím nejhorším zločinem, o jedince s nízkou kupní silou nestojí nikdo, snad s výjimkou některých sekt a obskurních hnutí. Horší už je jen skromnost, která způsobuje nízkou poptávku, brzdí růst a jistě má na svědomí i současnou ekonomickou krizi. Bohatí naopak kultivují společnost, svými vrtochy zaměstnávají mnoho méně šťastných spoluobčanů, nikdo se neodváží být k nim nezdvořilý a leccos se jim odpustí, čímž zlepšují společenskou atmosféru a zjemňují mravy. Pochopení, neřku-li sympatie pro chudé v našich médiích jen tak nenajdete, takže pro vás snad bude toto číslo NP příjemným zpestřením. Odtažitému vztahu novinářů k chudým se nelze divit. Většina z nich vede život celkem blahobytný, žádná chudina se v jejich blízkosti nevyskytuje a představivostí a empatií tato profese nijak zvlášť nevyniká. Navíc zkoumat životní styl bohatých je mnohem příjemnější práce než reportáže z chudinských ghett, kam se posílá většinou za trest. Ve všeobecných úvahách, jak s chudými zatočit, zanikají příklady, kdy se byvším nuzákům povedlo svůj úděl změnit a přijatou pomoc společnosti mnohonásobně vynahradit. Dnešní miliardářka a autorka Harryho Pottera Joan Rowlingová byla nezaměstnanou svobodnou matkou závislou na sociálních dávkách a i jeden z nejpřekládanějších autorů současnosti, dánský spisovatel Peter Hoeg je proslulý svými výroky, že mu nevadí platit vysoké daně, protože mu velkorysý sociální systém poskytl dost času a klidu ke zrání ve velkého spisovatele.

OBSAH fejeton: LEKCE SEZNAMOVÁNÍ PRO NEPŘÍLIŠ POKROČILÉ

CHUDÍ NA PRANÝŘI VÁLKA PROTI TAMTĚM

CHUDÍ NA PRANÝŘI JAK SE MÁTE, GABČOVI?

CHUDÍ NA PRANÝŘI PRAVIDLA CHUDOBY

/Novotná, Brodilová/

/Havlín/

/Budka, Šlajs/

/Stern/

Pošli to dál

4–5 dějiny přítomnosti: DVĚ STOLETÍ NA DVOU KOLECH

6–7

8–9

reportáž: SARAJEVSKÝ MEETING POINT

rozhovor: DANIEL COHN-BENDIT

/Křížková/

/Brodilová, Havlín/

/Hanke/

10 – 11 ~:

BLUDNÉ KRUHY CIZOKRAJNÉ SAMOTY /Kolářová/

12 – 13 komiks: SAMOROST /Bažant, Novák/

14 – 17 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ

18 – 20

21

kultura: LITERATURA

kultura: HUDBA

/Marečková/

/Veselý/

/Ptáček/

křížovka

22

23

24

kultura: DIVADLO

kultura: FILM

uličníci: JIRKA ŽĎÁREK

/Novotná/

/Kolář/

/Budka/

25 světozor: THE PROPHET MOTIVE /Gopal/

SMS a E-maily:

26

27

28 – 29

Alexandr Budka

Ilustrace na obálce: Toy_Box

SPOJENÍ

VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ

Redakce Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1 – Nové Město, 128 00 tel.: 222 233 309 sms: +420 774 789 079 e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz

Kouření se od obdivovaného znaku světáků a emancipovaných žen pomalu vrací k postavení, které mělo na počátku. Tedy podivínské, opovrhované výstřednosti, které je prorokován brzký zánik.

30

3


Autor: Jan Stern

LEKCE SEZNAMOVÁNÍ PRO NEPŘÍLIŠ POKROČILÉ Ahoj kamarádi, Život každého z nás ovlivní nějaký klasik. V mém případě tím klasikem byl dr. Radim Uzel. Kdysi jsem si v jeho článku přečetl, že muži už to mají dobré, že už dávno pominula éra balení žen, že pánové již nejsou těmi aktivními při seznamování a že v našich časech si ženy samy vyberou a klofnou, co potřebují. Sveden touto lákavou tezí, čekal jsem poctivě a trpělivě dobrých deset let, až budu klofnut, ale kde nic, tu nic. Tváří v tvář dvěma možnostem – a) jsem nejohyzdnější muž ve střední Evropě, b) Uzel plácal nesmysly – zvolil jsem po jistém váhání, sebepřemlouvání a dvou panácích na kuráž variantu „b“ a počal připravovat klasickou operaci zvanou „balení ženy“. Ovšem zjistil jsem, že balit ženu není žádná legrace. Mé první výzkumy v této oblasti přinesly celou řadu překvapujících objevů, s nimiž bych rád seznámil čtenáře mužského pohlaví. Jde zatím jen o první rekognoskaci neznámého terénu, ale začátečníkům jistě přijde takový úvod vhod. Nuže zde jsou základní dobré rady, opřené o empirický výzkum provázený mnoha oběťmi: * věta „jemnostslečno, mé srdce plane touhou dotknout se okvětí vaší duše“ zjevně vyšla z módy * krajně nevhodnými tématy pro zahájení konverzace s osamělou dámou v kavárně jsou: modelářství, kartičky NHL, stavebnice Merkur a rozkoš, již dovede přivodit * omezte ve své řeči výskyt slova „matka“ na nezbytné minimum; vyšší frekvence než 1x měsíčně je smrtící * zmínky o tom, že vlastně hledáte někoho, kdo by vám uklidil, uvařil a vypral, nejsou taktické * není rozumné předčasně vyzvídat, zda žena bazíruje na nadprůměrné velikosti mužského pohlavního údu (především proto, že je škoda připravit první intimní chvilky o moment překvapení) * hledání rafinovaného vysvětlení, proč je výhodnější nosit sešmajdané boty, je zcela zbytečné * krkání na veřejnosti není kupodivu většinou žen považováno za vtipné * zápach z úst nebývá dívkami klasifikován jako znak nonkonformity, ba ani upřímnosti; podobně špína za nehty se velmi složitě obhajuje slovy „nejsem metrosexuál“ * vyprávět více než jednu anekdotu během první schůzky je nebezpečné (pozor, anekdoty o blbých blondýnách nevyprávějte vůbec, a to ani brunetám!) * velký pozor na hrdinské historky o svých

4

kamarádech, zejména zkazky typu „jak se Tonda vyzvracel do půllitru“ či „jak Franta prodal koberce, aby mohl hrát na automatech“ ženy nevyhodnocují zcela objektivně * slova „swingers“, „anál“ a „bičík“ na první schůzku nepatří * není rozumné zdůraznit svou kulturnost takovým množstvím deodorantu, kvůli němuž by bylo třeba evakuovat uzavřenou místnost; zaměřte se pouze na nejrizikovější partie * nezmiňujte se o tzv. praktických objevech svobodného muže („na co vlastně používat talíře?“, „konzerva se vlastně vůbec nemusí ohřívat“, „při nesplachování záchodu po malé potřebě ušetřím dva tisíce korun ročně“, „když dám tričko vyfoukat přes noc na balkon, je to jako bych ho vypral“ apod.) * vyhněte se jakýmkoli zmínkám o dětech (zejm. „děti jsou luxus a já nejsem Rotschild“ či „není nad rákosku“; ovšem i inverzní věty typu „rád se koupu nahý s dospívajícími dcerami mé sestřenice“ nepůsobí ideálně) * za ženu v restauraci buď plaťte, nebo neplaťte, vyhněte se však akčním nabídkám typu, že zaplatíte za dámu 35 procent její útraty * otázka „jsi vyholená?“ není dobrou úvodní frází seznamovací konverzace, a to ani když jste holič

Zvláštní kapitolou je pak inzerce. Nikdy neodpovídejte na inzeráty žen, v nichž se vyskytují následující slova: * solventní (je to prostitutka) * finančně zajištěný (má hypotéku) * pohledný (ještě poslouchá Lunetic) * vášnivý (moc se dívá na telenovely) * spolehlivý (má dvě děti) * rodinný typ (má tři a více dětí) * domácí kutil (potřebuje levně vydláždit kuchyň) * férový (chorobná žárlivka) * romantik (hysterka) * chlap do nepohody (pročpak asi do nepohody?!) * pohodář (ráda komanduje a potřebuje někoho, kdo to snese) * sympaťák (všechny muže poměřuje obrazem Lukáše Vaculíka) * auto vítáno (má příbuzenstvo kolem Trenčína) * zralý muž (oidipovský komplex) * nad 180 cm (kastrační komplex) * na vzhledu nezáleží (zoufalka, co už bere všechno) Buďte nicméně připraveni na to, že po vyřazení inzerátů obsahujících tato nebezpečná slova vám žádný nezbude. Pakliže chcete učinit tu pošetilost, že podáte inzerát sami, důrazně doporučuji, abyste počkali na jednu z příštích lekcí mých kurzů šťastného života a neřítili se nevyškoleni do neštěstí!

JSTE VYHOLENÁ?


LAMENTACE NAD OČESANÝM KOLEM Ke konci redakční schůze jsem se už trochu zasnil. Představa brzké jízdy na kole s větrem ve vlasech – průnik městem téměř jako symbolická analogie milostného aktu – vytlačila veškeré jednání o tom, co kdo udělá dopříště. Jaké ale na mě čekalo překvapení, když jsem přišel k přivázanému oři. Jako zmrzačený válečný veterán se opíral přední vidlicí o chodník. Kolo kdosi odnesl. V odrazkách se mihla stopa studu a ponížení. Z večerní projížďky nebylo nic, nezbylo než naložit invalidu na rameno a vydat se k domovu pěšky. V mobilu tam na mě čekala zpráva od kamarádky: „Očesali mi kolo. Přišla jsem o sedlovku a světla.“ Stačila chvíle a z bicyklu uzamčeného ve vnitrodvoru zbyl další pahýl. Cyklisté zejména v Praze si už zvykli na různá rizika. Tím největším jsou samozřejmě psychopati v automobilech, kteří vytroubí každého cyklistu, jenž se v jejich očích v jednopruhu až příliš cudně přimyká k obrubníku a brání jim

v úprku za světlými zítřky. Ročně jim v Česku padne za oběť sedmdesát sedm milovníků dopravy bez motoru. Když už ale cyklista projeví osobní statečnost tím, že se vystaví ohrožení života v městě kříženým s motoparkem, bylo by pěkné a cit-

livé, kdyby se současně nemusel vystavovat také ohrožení majetku. Tedy apel na všechny nenechavce: nechte naše kola na pokoji, i bez vás riskujeme dost! Tomáš Havlín

ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA

CO VŠECHNO SE NESTALO Někdo v polovině dubna v noci zapálil dům ve Vítkově, kde spala devítičlenná romská rodina s malými dětmi. Dva dospělí a jedna malá holčička s popáleninami na většině těla byli hospitalizováni. Útok nebyl náhodný, žháři do domu hodili hned tři zápalné lahve s benzínem. Policie nevylučuje, že motivem činu byl holý rasismus. Pak se stalo toto: město nabídlo zbytku rodiny zcela nevyhovující ubytovnu o dvou místnostech se slovy, že pokud se jim nezdá, mohou jít k příbuzným. Zároveň zorganizovalo sbírku na jejich nové bydlení, která i díky medializaci případu začala rychle fungovat. Rodina díky tomu přišla o část příspěvků od státu. Probudila se policie

a do vězeňské nemocnice byl převezen i popálený otec rodiny. Vyhýbal se nástupu trestu za malý přestupek. Čeká na prezidentskou milost. A co se nestalo: městem neprošla ani jedna demonstrace obyvatel Vítkova, kteří by odsoudili byť jen možnost rasistického útoku na své spoluobčany a vyjádřili jim solidaritu. Na místo neštěstí nepřijel ani prezident, ani premiér, ani ministr vnitra, aby podpořili oběti a připomněli, že podobné věci se v normálních zemích netolerují a že dokud povládnou oni, nemusí se nikdo z nás bát usínat. Ministryně zdravotnictví nenabídla okamžitě obětem školeného psychologa a žádný z úřadů tohoto

státu nesáhl do rozpočtových rezerv a neposlal příslušný obnos postižené rodině, ať si za to pořídí nové bydlení. Žádná z firem, které dávají jinak své logo téměř na cokoliv, nechce tiše či veřejně přispět na nová okna. A nikdo z novinářů si případ nevzal za „svou“ kauzu. Nehledě na chybějící projevy emocí, zapálené svíčky, nekonečné vzkazy podpory a jiná stejně důležitá symbolická gesta. Nelze vždy zabránit tomu, aby se podobné tragédie staly, ale lze zabránit tomu, aby se opakovaly. Martina Křížková

ORDO LUMEN ODBORNÍK Vládě bez politického mandátu se někdy říká vláda úřednická nebo též „vláda odborníků“. Právě toto označení je dobrý marketingový tahák vzhledem ke zvuku, jaký slovo „odborník“ má. Zatímco označení „politik“ vyvolá ve velké části společnosti představu zkorumpovaného nýmanda (často právem), „odborník“ je vnímán jako někdo, kdo rozumí své věci, a proto si zaslouží důvěru. Jestli je tato důvěra zasloužená, ale často zjistíme až tehdy, pokud se daným odborníkům podíváme trochu na zoubek. Náměstkem ministra vnitra se má stát Jiří Komorous. Jeho proslulost je založená na pečlivě budovaném obrazu tvrdého muže čelícího

nebezpečí a zlu v podobě drog. Nedávno od policie odešel a jako správný odborník své znalosti, kontakty a mediální slávu zprivatizoval: založil si firmu na hledání dětí na drogách. Komorous ví, jak silný je strach o potomky, a tak veřejně řekl, že cenu určuje pozoruhodným způsobem: „v podstatě se ptáme, co můžete dát? Na kolik si ceníte život svého dítěte?“ Jako správný profesionál rovněž dokázal bleskurychle zpeněžit svou proslulost vydáním pamětí. Daňoví poplatníci ovšem nemuseli Komorousův odchod do soukromé sféry oplakávat dlouho, už po pár měsících je zpět ve státních službách a na významném místě. V roli ministerského

náměstka bude moct zužitkovat i svůj rozhled a zkušenosti z „rytířského řádu“ Ordo lumen templi, založeného bývalým bardem rasistických skinheadů Danielem Landou. Tisíce lidí se během druhé květnové soboty setkaly v Praze, aby demonstrovaly za legalizaci marihuany, pouhý den poté, co se v médiích objevila zpráva o Komorousově nečekaném nástupu na ministerstvo. S tímto známým propagátorem represe se spíše než racionální drogové politiky dočkáme policistů ve středověkých hábitech věnujících se boji proti „zlu“. Petr Pospíšil

5

VÁLKA PROTI TAM CHUDOBA CTI NETRATÍ, POUČOVALO STAROSVĚTSKÉ PŘÍSLOVÍ JEŠTĚ V DOBÁCH NAŠICH BABIČEK. O PÁR DESÍTEK LET A NEDOSPANÝCH IDEOVÝCH KOCOVIN POZDĚJI ZMIZELA PŘÍSLOVÍ I SE SVÝM OBSAHEM V PROPADLIŠTI DĚJIN. DISKUSE O CHUDÝCH NAŠÍ DOBY OPANOVALY SLOGANY VYTVRZENÉ ÚDERNÝMI HESLY O NEPŘIZPŮSOBIVÝCH A NEPLATIČÍCH. CO SE ZMĚNILO? Nejdřív přišly pochody neonacistů. Děsivěji než hozené kameny a rasistická hesla ale zapůsobil hlučný potlesk „slušných občanů“. V patách za nácky a novináři tak vyrazili i politici a „zdravý rozum“ veřejného mínění. Vše volalo po „rázném řešení“ problému. A co je vlastně problémem? Nepřizpůsobiví, neplatiči, nezodpovědní – zdánlivě politicky korektní nálepky pro chudé a Romy.

SLUŠNÍ MOHOU KE STOLU Jedna z prvních „vlaštovek“ přilétla už před několika lety ze Slaného, kde sociálně-dar-

6

winistický starosta Ivo Rubík zavedl program „nulové tolerance“ a vystěhoval několik rodin z problematické lokality ze dne na den na ulici. Rubíkova osobní politická hvězda sice záhy zhasla, všem ale stihl ukázat, že „to přeci jen jde“. Následná halasná diskuse už jen otevřela vrata jeho úspěšnějším následovníkům. Exekucemi obstavované sociální dávky v Chomutově tak v současné době provází potlesk v řadě dalších měst. Postup starostky Řápkové, kvůli němuž zůstávala chudým oholeným exekutory ze

sociálních dávek pouhá tisícovka, sice narazil na odpor ochránců lidských práv, jinak ale starostku z ODS podpořila „strana pořádku“ napříč politickým spektrem. Včetně prezidenta a ministra vnitra, včetně řady dalších starostů. Řápková si sebevědomě a s očividným očekáváním velké politické budoucnosti užívala roli mluvčí „slušných lidí“. Možná poprvé za dvacet let nového režimu tak politik ve funkci, v níž má představovat všechny, výslovně přiznal, že reprezentuje jen některé. A co platí


Autorky: Andrea Novotná a Zuzana Brodilová

CHUDOBA CTI TRATÍ Starostka Řápková ukázala to, co se vědělo už dlouho. Část lidí vypadla z obecného „my“, jehož jménem politici mluví, což jen odráží situaci, kdy tato část lidí do značné míry vypadla ze společnosti. Lidé, pro které umělohmotná vědecko-úřednická hantýrka vymyslela nálepku „subjekty sociální exkluze“, nejsou z hlediska mnohých politiků, novinářů i jejich spoluobčanů stejnými lidmi, byť třeba lidmi, kteří mají značné problémy. Sami jsou problémem – a jak už to tak s problémy bývá, je třeba ukázat sílu a nesmlouvavost při jejich řešení. Chudí tak v dnešním ideologickém obrazu světa vystupují v prazvláštní podvojné roli. Na jedné straně jsou vidět a je třeba si na ně ukázat jako na nositele nějaké špatnosti a problému. Zároveň ale nejsou vidět jako lidé, kteří mají problémy, jako členové společnosti, která s nimi nepočítá. Abychom parafrázovali slova starostky Řápkové: můžeme je klidně i vyhladovět, mluvit s nimi jako s rovnocennými partnery ovšem nebudeme.

MTĚM pro ty ostatní? Slovy chomutovské starostky, „ti lidé si prostě musí uvědomit, že pokud se nebudou chovat slušně, nebudou jíst“. Pro představu skutečných dopadů takové politiky není třeba disponovat zvláštní fantazií ani zbytnělým sociálním cítěním. „Ptát se na to, jaký efekt bude mít takové opatření, je nesmysl“, odpovídá podrážděně terénní sociální pracovník Tomáš Malík, který působí v lokalitě podobné té chomutovské. „Co byste dělali vy, kdybyste nemohli najít práci, měli k dispozici tisíc korun na měsíc a tři děti na krku,“ ptá se vzápětí a hned sám odpovídá. „Za ten měsíc dostanete ty lidi do mnohem většího marastu, než ve kterém byli na jeho začátku. Preventivní účinek takového opatření je sci-fi. Ti lidé jsou zahnaní do kouta, donutíte je rezignovat. Svou situaci mohou řešit buď krádežemi, nebo půjčkou u nějakého nebankovního domu. A to je v praxi skoro stejné, jako kdyby si půjčili u lichváře.“

FOTO: KEVIN FAI

POSTAVTE PRANÝŘ Anonymizovaní chudí, chudí bez vlastního hlasu, chudí jako objekt nadávek, paušálních charakteristik a represivní politiky jsou takřka každodenně stavěni na pomyslný mediální pranýř, který se někdy zhmotní přímo do jejich životů: tak jako v případě ostře sledovaných exekutorů, kteří si přijdou pro ně a pro jejich sociální dávky až k nim do bytu nebo na úřad rovnou s televizní kamerou. Tento pranýř má funkci ve vztahu k většinové společnosti: agresí vůči lidem, kteří vypadli z jejího řádu, se společnost zpětně utvrzuje v oprávněnosti tohoto řádu. Společnost, jejímž ideálem je auto a kravata, se potvrzuje tváří v tvář těm, kteří nejsou mnohdy schopni přizpůsobit se a na tyto věci vydělat. Společnost, která vyznává přesvědčení, že každý se musí postarat sám o sebe, svým tvrdým přístupem k chudým tento kurz potvrzuje. To má samozřejmě i výchovnou funkci: Když nevezmeš za své naše hodnoty a náš způsob života, skončíš třeba jako tenhle bezdomovec, hrozí pomyslným prstem na své pochybující čí váhající členy. Socioložka Kateřina S. Janků, která se dlouhodobě zabývá problematikou života na okraji společnosti, kde se chudí symbolicky ocitají, přitom upozorňuje na to, že změnu, která se v postoji k chudobě ve společnosti udála, je třeba vnímat v souvislosti se změnou uznávaných hodnot. „V předmoderní době nebyla chudoba automaticky spojena s osobním neúspěchem či nekvalitou, svého nositele proto nestigmatizovala tolik jako dnes. K tomu došlo až s růstem významu spotřeby jako hodnoty v moderní a postmoderní době. Ten, kdo není

schopen držet krok, se vyděluje ze společnosti a je vnímán jako ten špatný, ohrožující, jako flákač.“ Způsob, kterým se k nim společnost vztahuje, vnímají samozřejmě i samotní chudí, kteří ho pociťují na vlastní kůži. „Logickou reakcí je zaujmout tu nejefektivnější strategii, kterou jim společnost v jejich situaci umožňuje,“ říká sociální pracovník Tomáš Malík a upřesňuje: „Když víte, že budoucnost kvůli bludnému kruhu, ve kterém jste, nepřinese žádné zlepšení, soustředíte se na život tady a teď. Nemá smysl nic plánovat, protože kariérní kanály jsou pro vás uzavřené, nic vás nečeká – jediné, co jde, je vytřískat ze života co nejvíc teď hned. No future.“

NEVIDITELNÍ Zároveň jsou chudí neviditelní jako subjekt s vlastním prožíváním, pohledem na svět a reálnými problémy. Co o nich vlastně víme? Navzdory tomu, že geograf icky žijeme všichni na stejném území, jsou pro nás jejich životy neznámou zemí. Nerozumíme jejich životnímu hor izontu, jsou pro nás stále nesrozumitelnější jejich starosti a především to, v čem jim jejich starost i brání a jak omezují jejich pohled. S t ím souv isí i nesčetněkrát opakovaný mýtus o tom, jak bezstarostný a bezpracný život chudí mají oprot i „poct ivé“ a „pracov ité“ většině. „Skutečná realita chudoby se od představ syté a ‚bohaté‘ společnosti dost odlišuje – žít každý den z ruky do úst, nevědět, zda se vám podaří sehnat dostatek peněz na bydlení v příštím týdnu, je neuvěřitelně náročná a frustrující záležitost. Aby si zajistil aspoň to základní, musí se chudý člověk hodně otáčet,“ ř íká k této iluzorní představě omílané médii socioložka Kateř ina S. Janků. Četné mýty kolem chudoby tu souv isí i s mnohokrát popsaným prostorovým pr vkem vyloučení – chudí se s těmi ostatními v mnoha př ípadech potkávají stále méně, a pokud se setkávají, je to setkávání konfliktní, plné nedorozumění, problémů soužití a rostoucí vzájemné nesnášenlivosti. Útoky na chudé ze strany lidí jako je starostka Řápková se zaklínají realistickým přístupem, který vyžaduje pevnou ruku. Mnoho reálného nám ale o jejich situaci zastánci nekompromisních řešení neřekli. Nedozvěděli jsme se od nich nic o možnostech a omezeném životním horizontu chudých – je nám prezentován jen soubor obecných předsudků, které jasně oddělují chudé od těch ostatních. To, co ve skutečnosti potřebujeme, je poznat chudobu jako past, do níž může spadnout leckterý z nás, a hledat z ní takové cesty ven, které budou vycházet z tohoto vědomí, ne z umělého dělení společnosti na „slušné“ a „neslušné“.

7


Autor: Tomáš Havlín

JAK SE MÁTE, GABČOVI?

EKONOMICKÁ KRIZE NUTÍ STÁLE VÍCE LIDÍ ŽÍT Z RUKY DO ÚST. ZA ČERSTVĚ PROPUŠTĚNÝMI ZAMĚSTNANCI ALE STOJÍ ŠEDÁ HRADBA TĚCH, KTEŘÍ ŽIJÍ V CHUDOBĚ UŽ LÉTA. UTAŽENÝ OPASEK PRO NĚ NENÍ VÝJIMKA, ALE NORMA. Zuzana Gabčová stojí na chodníku a rozhlíží se po hlavní neratovické ulici. Je slunný podvečer, takže zahrádky restaurací jsou plné. V Bille přes ulici si lidé vyřizují nákupy. „Tam nechodím, je to moc drahé,“ mávne rukou šestatřicetiletá žena. Vyškrtnutý pro ni není jen dražší supermarket, ale i všechny další atrakce veřejného prostoru – cukrárny, kadeřnictví, o cestovní kanceláři nemluvě. „Znám to jen doma a chodit za zábavou si nemůžu dovolit,“ říká matka tří dětí. „Třeba v kině jsem byla naposledy, když mi bylo dvanáct.“

ZAPOMENUTÁ VLNA Do centra pozornosti se teď dostávají hlavně ti, kdo přišli v důsledku ekonomické krize o práci. Nezaměstnanost v posledních měsících roste a volných pracovních míst je i vzhledem k zástupům na úřadech práce jak šafránu – o jedno místo se uchází osm adeptů. Jak ale tvrdí sociální antropoložka Irena Kašparová z brněnské Masarykovy univerzity, propuštění zaměstnanci se do úplné chudoby nepropadají. Alespoň zatím. „Jsou motivovaní, mají pracovní

8

návyky a budou si hledat práci,“ předpovídá. Pokud se ale bude jejich situace protahovat, hrozí krize. Jednak individuální – s dlouhodobou nezaměstnaností se dostavuje apatie, deprese a ztráta denního režimu – jednak širšího rázu – pokud v krajích klesne kupní síla, odeberou se do věčných lovišť i další podniky. „Lidé už nebudou chodit třikrát měsíčně na večeře do restaurace a budou počítat každou korunu,“ říká Kašparová. V českém prostředí se něco podobného ale neděje poprvé, i když se o tom nikdy nemluvilo příliš nahlas. Od devadesátých let zde zůstala početná skupina lidí, kteří velmi rychle zchudli a především kvůli svému původu se z pasti chudoby již nikdy nedokázali vymanit. Mohla by se tak opakovat vlna, která zasáhla většinu českých Romů už začátkem minulé dekády. Před listopadem 89 obsazovali manuální profese a vydělávali slušné peníze – režim cenil dělníka víc než učitele. S restrukturalizací průmyslu ale přišli o práci a s novými podmínkami se zejména ti méně kvalifikovaní nedokázali vyrovnat. Nový režim pro ně neudělal nic

a nechal je propadnout do chudoby. „Potíže s hledáním nové práce ještě umocnila etnická příslušnost. Romové shánějí práci nesnadno,“ vysvětluje antropoložka.

O MINUTKU DŘÍV… Osud Zuzany Gabčové se částečně kryje s nastíněným příběhem. Její otec přišel do Neratovic ze slovenských Michalovců na začátku sedmdesátých let a nastoupil do Spolany. Rodina žila v domku a dařilo se jí celkem dobře. Otec ale krátce před revolucí zemřel. Paní Gabčová, které tehdy bylo šestnáct let, už zná jen tu polistopadovou část příběhu. „Na úřad práce jsem se přihlásila v roce 1992 a od té doby jsem tam. Za ta léta mi nezprostředkovali jedinou práci,“ říká. Zaměstnání si pokoušela hledat i sama, ale neúspěšně. Po telefonu ji několikrát pozvali, ale když se přišla ukázat, volné místo bylo rázem to tam: „Je jasné, že když nemáte peníze, nemůžete si dovolit pěkné oblečení. Alespoň si ale přižehlíte to, co máte, a jdete to zkusit. Nevzali by mě ale ani kdybych na sobě měla zlato. Vždycky řeknou, že zrovna před minutou někoho


přijali. Vždy je to jen o minutku.“ Její příběh potvrzuje i místní sociální pracovník Tomáš Malík. „Muži práci seženou, ale najít něco pro romskou ženu je skutečně problém,“ říká. Ze tří sester Gabčových tak nakonec pracuje jen jedna, která prodává právě v Bille. „A víte, proč jí vzali? Protože je to blondýna a je z nás všech nejbělejší. Mě tam nechtěli ani na umývání záchodů. To bych si musela nasadit bílou masku,“ zlobí se Elena Gáborová, sestra paní Gabčové.

ŽIVOT V AKČNÍ SLEVĚ

Nejstarší syn Láďa je na pracáku. Rodina si nemohla dovolit udržet ho v učení.

se musí drogerie. Paní Gabčová si tak jen výjimečně dovolí něco pro radost. A když, tak jen pro děti. „Občas koupím polárkáč. V Penny stojí jedenáct korun a na zmrzlinu ve městě nemáme,“ říká. Na další výdaje nezbývá a ušetřit se nedá. Nedávno, když měla narozeniny, se doma dělalo jako že nic. „Jenom jsme si s manželem sedli v kuchyni a uvařili si kafe.“

KDYŽ CHYBÍ PĚTIKORUNA, DOMINIK NEJDE NA TRÉNINK Zdá se, že nouzi nejhůř nesou děti. Nejen, že nedosáhnou na generační symboly úspěchu, jako jsou ta správná trička nebo boty, ale nemají ani na obědy ve škole. „S mladším synem jsem kvůli tomu jeden čas chodila k psychologovi. Nedokázal pochopit, proč si to nemůžeme dovolit, když ostatní mohou,“ vzpomíná paní Gabčová. Horší ale je, že chudoba má tendenci se reprodukovat a ovlivňovat tak vyhlídky dětí do budoucna. Například sedmnáctiletý syn

3 X FOTO: DAVID KUMERMANN

Rodina Zuzany Gabčové rozbíjí rozšířený mýtus o královském životě na sociálních dávkách. Počítejme spolu s ní. Manžel trpí psychickou poruchou a je nemocný na srdce, takže pobírá invalidní důchod pět tisíc osm set měsíčně. „Ty ale rovnou nechám na poště za nájem a elektřinu, zbyde mi pětistovka,“ brzdí počty v rozletu. K tomu dostane pět tisíc jako přídavky na děti, dva tisíce na péči o manžela a něco přes dva dva tisíce jako příspěvek na speciální dietu pro nemocné děti. Sečteno podtrženo necelých deset tisíc, ze kterých je potřeba uživit pětičlennou rodinu. „Máme bídu, ale co máme dělat. Krást neumíme a zadlužovat se nechceme. My si od úst ještě utrhneme, ale hlavní je, aby se najedly děti,“ říká. Za nákupy podle svých slov vyráží jen jednou do měsíce. Poté, co se odstěhoval laciný Plus, chodí do Penny Marketu a orientuje se hlavně podle poměru množství-cena a akčních slev. Na kvalitu hledět nemůže. „Když je v akci cukr, kupujeme cukr, když brambory, tak brambory. Vždy velká balení po desíti nebo po dvaceti.“ Ani tady si ale nemůže příliš vyskakovat, protože vedle nájmu krátí rodinný rozpočet další výdaje. „Prášky pro manžela stojí tisícovku měsíčně. Syn je astmatik a sprej pro něj vyjde na šest set dvacet. Vydrží taky měsíc a pojišťovna ho neproplatí,“ počítá. K tomu syn dojíždí do školy, což vyjde měsíčně na dalších šest set. Nakoupit

Když je nejhůř, může paní Gabčové vypomoct z důchodu jeji maminka.

Láďa je nadaný zpěvák a tanečník, ale rodina si školu v Praze nemohla dovolit. Za hranicemi jejích možností zůstalo i zednické učení. „Nemohla jsem mu koupit nářadí za tři tisíce,“ lituje paní Gabčová. Jako poslední variantu pak zvolili obor železobetonář, kde se nic neplatí. Odtamtud se ale Láďa vrátil hned druhý den zmlácený. Dnes je na úřadu práce a čeká doma, jestli něco přijde. Něco podobného možná nastane i v případě dcery Lucie, která je ještě na základce. „Chce jít studovat obor číšník-kuchař, ale říkala jsem jí, Lucinko, jestli se tam bude něco platit, já nevím, jestli si to budeme moci dovolit,“ obává se paní Gabčová. Každá koruna se obrací tolikrát, až to leckomu může přijít absurdní. Mladší syn Dominik si například zlepšuje astma fotbalem. Kopačky má z bazaru za padesát korun. Na tréninky jezdí do blízkého Kostelce nad Labem, ale ne vždy opravdu dorazí. „Když mi chybí pětikoruna na vlak, tak prostě nikam nejede. Dnes zůstal doma,“ říká matka. Z Kostelce jí pak volá trenér, proč syn nedorazil. Sama mu zavolat nemůže, protože na kredit nemá. Podobně musí řešit i synovy omluvenky, když je nemocný. Do školy chodí volat z městského úřadu. Rodiny, jako je ta Zuzany Gabčové, žijí ve složitých podmínkách dlouhé roky. Příslib východiska ze statusu quo, vyztuženého rasovými předsudky, představují hlavně děti, ale je otázka, jestli se jim podaří prolomit kruh chudoby bez dostatečného vzdělání. Evropská komise vyhlásila příští rok rokem boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Co se v jeho rámci odehraje v Česku, můžeme jen odhadovat, protože ministerstvo práce, které by mělo mít agendu na starosti, se k tomu nevyjádřilo. Nezbývá než doufat, že to bude více než série mítinků a seminářů, na které dorazí pouze ti, kdo mají na taxíka. Nebo aspoň na tramvaj.

9


FOTO: JIMMY HILARIO

Autoři: Alexandr Budka a Jakub Šlajs

PRAVIDLA CHUDOBY KRIZE SOCIÁLNÍHO STÁTU PRÝ VĚZÍ V JEHO FINANČNÍ NÁROČNOSTI. MÁLOKDO SE PŘITOM PTÁ, JESTLI SE DAŘÍ NAPLŇOVAT JEHO ZÁKLADNÍ CÍL, TEDY ODSTRAŇOVAT NEBO ALESPOŇ ZMÍRŇOVAT CHUDOBU. JAKOBY NÁM STAČILO, ŽE U NÁS NIKDO NEUMÍRÁ HLADY. Žití ze dne na den, nekonečné propočítávání cen nezbytného a odvrácené pohledy těch, kteří mají čím nakrmit peněženku – chudoba nekompromisně vymezuje pozici lidí na společenském žebříčku a otevírá dokořán dveře dalším sociálním a psychickým problémům. Ty se sice vyskytují i v blahobytné části společnosti, jenže tam zároveň s mnohem většími možnostmi, jak se jim bránit. Lidové klišé mentoruje, že peníze nejsou všechno, jejich symbolika spjatá v naší společnosti se svobodou ale rozhodně není náhodná – ať se nám to líbí nebo ne, peníze jsou často spolehlivou náplastí, která dokáže vyřešit mnohem víc, než s jejich

10

dostatkem vnímáme. Chudí peníze nemají, a tak se zároveň s horším přístupem k informacím, menší mobilitou a sociálním vyloučením stává součástí jejich životů rezignace a ztráta víry v lepší budoucnost. Každý sociální pracovník ví, jak těžká je práce s nemotivovaným klientem a také to, že právě těch je z podstaty situace naneštěstí velká většina. Nelze čekat, že lidé, kteří se do podmínek chudoby narodili, byli v jejím pokřiveném světě vychovávání a od nejútlejšího věku snášeli ústrky s postavením chudého spojené, budou začínat na stejné startovní čáře jako lidé bez těchto výchozích omezení. Chudoba vytváří

svůj vlastní svět i s hodnotami a pravidly, kterým jeho obyvatelé podléhají a chtě nechtě si je nesou v sobě. Pokud se někdo dokázal z pasti chudoby vypracovat všechna čest jeho nadprůměrným schopnostem, těžko ale jeho život zobecnit a dělat z něj model, který mohou snadno následovat všichni ostatní.

KDO VYBÍRÁ PRAVIDLA? Sociální stát nevznikl z dobročinnosti. Společnost, která se nebude o úděl svých chudých zajímat a vytlačí je kamsi na okraj, kde nebudou překážet, si zadělává na krach sociálního smíru a s tím spojené náklady, proti kterým se


mohou současné výdaje na sociální politiku ukázat jako ještě velmi nízké. Jedná se o finance investované do fungování společnosti, ne o soucit či lidskost. Morální pohoršování nad parazitistickou existencí příjemců sociálních dávek, které zaznívá od mnohých politiků a publicistů je i proto nesmyslné. Stejně jako jejich zkratkovitý (a oblíbený) požadavek na dodržování pravidel nás ne-chudých. Pro chudé totiž vedle těchto pravidel platí ještě pravidla jiná. Jsou to ta, která se v každodenní existenci připomínají mnohem neodbytněji: pravidla života v chudobě. Dokud jim nepomůžeme se vymanit z nich, těžko lze čekávat, že vyjdou vstříc těm našim. Podle českého práva je chudý ten, jehož příjem je nižší než 2020 korun měsíčně. Už tohle první pravidlo, kterým svět blahobytných určuje oficiální hranice toho chudého je na první pohled mimo realitu – ten, kdo by z této částky uspokojil své základní potřeby bez konfliktu se zákonem by zasloužil za svou kreativitu a skromnost hlubokou úctu. Těžko říct, jestli by se mu jí dostalo. Ve skutečnosti většinu z nás chudí štvou, neboť potřebují pomoc. Někdy jí dostanou, někdy ji zneužijí nebo použijí jinak než bychom si představovali a tato okolnost se často stává podstatou problému. Jenže v prostředí hmotného nedostatku žijí skuteční lidé, kteří tam vychovávají své děti. Jsou to celé rodiny, kterým nejsme schopni pomoci, protože jim nerozumíme. Pochopit jak tento svět funguje je přitom začátek, který nelze přeskočit. Dvě nejdůležitější hry, která tu určují pravidla jsou ta na „silné a slabé“ a na „odměny a tresty“

zabavujících mnohonásobky dlužných částek. Kdo si dnes vzpomene, že exekuční zákon byl přijímán s odůvodněním, že je třeba dosáhnout na majetek nepoctivých podnikatelů? Mnozí starostové se zase pohoršují nad zneužíváním dávek hmotné nouze, které ale nejednou končí v herních automatech, na kterých jejich obce vydělávají a jejich provozovateli jsou vážení podnikatelé, sponzoři politických stran. Ti silnější se dostávají do pozice distributorů zhoubných jedů a zároveň vyčítají svým obětem neschopnost odolat. V situaci, kdy je celá společnost přísně hierarchizovaná, se nelze divit, že chudí coby nejnižší patro pyramidy reagují agresivně a nemají zájem na dodržování pravidel, z nichž mají pramalý prospěch. Naopak na ně dopadá mnoho nepříjemných následků blahobytu, na němž se nepodílejí. Nezbývá jim než obývat ekologicky zdevastované lokality, konzumovat nekvalitní potraviny, a přihlížet, jak do míst, kde bydlí, přestává jezdit veřejná doprava a končí jedna služba za druhou. Hra na silné a slabé má několik důležitých pravidel. První říká, že se nikdo neptá zda chceme či nechceme hrát – kdo se ve světě chudých pohybuje, nemůže si vybrat jestli se zúčastní či ne. Dalším pravidlem je univerzální odpověď „ne“, která je automatickou reakcí na každou prosbu slabého. V opačném případě by silnější ztratil svou pozici a sám by se mohl snadno stát součástí světa chudých. Pravidla hry jsou samozřejmě nepsaná, každý je musí odhalit sám a náhodně – metodou pokusu a omylu. A co je nejdůležitější – pravidla může měnit vždy jen ten silnější.

NĚCO ZA NĚCO PYRAMIDA SOUPEŘŮ

Hra na odměny a tresty má v našich podmínkách silnou tradici. Třeba o dětech odměňovaných za dobré známky penězi slyšel asi FOTO: AMODIOVALERIO VERDE

Hra na silné a slabé je stará jako lidstvo samo. Základní pravidlo – „zákon silnějšího“ – je pro podmínky chudoby přizpůsobené tak, aby každým okamžikem připomínalo „hráčům“ jejich neplnohodnotnost, zbytečnost a nahraditelnost. Kdo nepřispívá všeobecnému blahu, neplatí daně a nedisponuje žádnými zdroji nemá nárok na existenci. I ti nejchudší ale přece platí spotřební daně a DPH. Chudí zároveň nezatěžují nadměrně životní prostředí a výsledkem jejich aktivit nejsou dramatické sociální ani ekologické zátěže či nesplacené úvěry a arbitráže, sanované z daní nás všech. Ve světě chudých navíc neplatí jasná pravidla, se kterými v blahobytném životě běžně počítáme. Těžko mluvit o důvěře a bezpečí, když třeba opakovaně nedostanete zboží za které zaplatíte. Neznalost zákonů, nedostatek sociálních kontaktů, kompetencí a sociální vyloučení vydávají chudé napospas světu bohatých, kteří na jejich slabostí bez skrupulí vydělávají. A tak chudí platí přemrštěné částky za nekvalitní bydlení a služby, jsou nuceni se obracet na lichváře a stávají se oběťmi exekucí

každý. Jenže i tahle hra má nepříjemná úskalí – v momentě, kdy přichází silná motivace zvenčí, ztrácí se rychle ta vlastní. Potřeba nasytit zvídavost se v případě upláceného dítěte rychle mění v potřebu dostat peníze. Účastník hry už zkrátka nedělá věci „jen tak“, ale jen „za něco“. Těžko tak můžeme očekávat, že systém odměn a trestů nastartuje pozitivní chování. Smyslem hry totiž není jejím prostřednictvím něco získat, ale být v pozici silného. Dělat věci pro to, že ony samy za to stojí, dělat něco pro druhé, kvůli tomu, že je mám rád, je v pyramidě silných mnohem obtížnější. Systém odměn a trestů se do prostředí chudých často zavádí jako na první pohled snadné řešení – je jednoduchý a každý mu rozumí aniž by přitom bylo potřeba velkých investic a navíc se tváří tak spravedlivě. Těžko ale mluvit o spravedlnosti, když odměnu i trest navrhuje, schvaluje a provádí jen ten silnější. V prostředí chudých je navíc tato strategie doprovázena nedostatkem odměn a přemírou trestů, které jsou však často nedůsledně vymáhány. V momentě, kdy lidé žijící v chudobě nejsou schopni meze dané silnějšími akceptovat získávají nálepku „špatných“. A když získáte takovou nálepku v chudém světě, není už opravdu příliš co ztratit. Sociální systém, který má skutečně řešit podstatu problému, nemůže používat metodou cukru a biče. Ta vede jen k formalismu a tendenci obcházet co se dá, bez pochopení a přijetí podstaty pravidel. Má-li mít snaha o přetržení řetězce chudoby naději na úspěch, musí překročit meze her a zaměřit se na lidi, kterých se týká. Na chudé a především na jejich děti. Pokud nabídne porozumění a vzor, že není nutné jen soupeřit a hodnotit, ale je možné žít i jinak, má šanci na úspěch.

11


Autor: Hynek Hanke

DVĚ STOLETÍ NA DVOU KOLECH JÍZDNÍ KOLO SE ZRODILO Z KRIZE. PAK SICE NA ČAS USTOUPILO AUTOMOBILŮM, ALE NYNÍ SE OPĚT VRACÍ DO ULIC. SPOLEČNOST, KTERÁ POMĚŘUJE ŽIVOT VE MĚSTECH SPÍŠ KVALITOU VEŘEJNÝCH

Rok 1816 se zapsal do dějin jako „rok, kdy nepřišlo léto“. Vědci mluví o vulkanické zimě a pro Evropu a Severní Ameriku to byla jedna z posledních těžkých potravinových krizí. Série erupcí sopky Mt. Tambora na indonéském ostrově Sumbawa z první poloviny dubna měla následky pro celou zeměkouli. Pozdní mráz způsobil neúrodu. Pro Evropu, která se ještě zotavovala z napoleonských válek, to byla těžká rána. Ve Francii i v Británii propuklo rabování, v Maďarsku padal hnědý sníh a ve východní Kanadě ještě v červnu umírali lidé ve sněhové bouři. Jediný možný způsob dopravy jiný než chůze obstarávali koně a neúroda znamenala i nedostatek krmení. Taková byla doba, kdy se baron Karl von Drais pustil do konstrukce prvního předchůdce moderního bicyklu, dřevěného dvoukolého odrážedla. Dvanáctého června 1817 na něm urazil třináct kilometrů za necelou hodinu a o dva roky později se „drezína“ stala v Londýně přičiněním obchodníka Denise Johnsona módním hitem sezóny, který však velmi rychle odezněl. Těžkopádnost nového dopravního prostředku se podařilo částečně zlepšit v šedesátých letech v Paříži pánům Llalementovi a Michauxovi, když přišli s velocipedy, které měly na předním kole pedály, a kovový potah kol byl brzy nahrazen pohodlnějšími gumovými pneumatikami. Éra takzvaného kostitřasu byla ovšem velmi krátká.

OBYČEJNÉ A BEZPEČNOSTNÍ KOLO Cestičky evoluce se později mnohdy jeví jako legrační. A tak i snaha zefektivnit šlapání vedla zprvu k narůstání předního kola bicyklu do gigantických rozměrů. Velikost kola známých vysokých kol limitovala pouze délka jezdcovy nohy. Jízda na takovém stroji byla zároveň dobrodružná a velmi nebezpečná. Již samotné nasedání bylo z větší části atletickým výkonem a neobyčejná rychlost, které vysoké kolo dosahovalo, byla doprovázena velmi reálnou hrozbou pádu přes řídítka při prudším brždění nebo jakékoli nerovnosti na cestě. Pád z výšky znamenal přinejmenším zlomeniny a dost možná i smrt. V roce 1885 přišel proto John Kemp Starley s bicyklem, který používal k přenosu síly z pedálů na kola řetěz, a vlastně jen velmi málo se lišil od bicyklu, jak jej známe dnes. Na

12

FOTO: ANNA ŠOLCOVÁ

PROSTOR NEŽ INDIVIDUÁLNÍM BOHATSTVÍM, SE OPĚT UČÍ ŠLAPAT DO PEDÁLŮ.

V Praze se jako festival i podpora cyklistické dopravy jezdí tradiční cyklojízdy.

sklonku století tedy existovalo šílené vysoké kolo, známé tehdy jako kolo „obyčejné“, a pak také nové kolo „bezpečnostní“. Právě ono způsobilo revoluci v celé společnosti.

BICYKLOVÉ ŠÍLENSTVÍ „V typický jarní den jezdily na cestách kolem velkých měst na bicyklech tisíce lidí. Cesty byly označeny směrovkami, tiskly se mapy, aby cyklistům pomáhaly v orientaci, vznikaly kvůli tomu nové restaurace. V době, kdy nejrychlejším dopravním prostředkem byl na cestách kůň, znamenal bicykl pro lidi něco jako luxusní sportovní automobil. Obchodníci se bouřili, že jim ničí tržby, a ženy měnily své oblékání, aby mohly na bicyklu také jezdit,“ píše Robert A. Smith o situaci na přelomu století v knize A social history of the bicycle, it‘s early life in America. Roli bicyklu v historii moderní společnosti lze snadno podcenit. V době před příchodem automobilu šlo ale o unikátní vynález, se kterým bylo tím či oním způsobem spojeno mnohé, co se v té době dělo. Jak se bicykl stal levnějším a dostupnějším, umožnil vůbec poprvé velké skupině lidí samostatně se pohybovat na větší vzdálenosti, dojíždět za prací a stěhovat se dále na předměstí.

A změny nastaly i pro ženy. Susan B. Anthony řekla v roce 1896 v časopisu New York World, že „jízda na kole udělala pro emancipaci žen víc než cokoliv jiného na světě“. Nejen, že bicykl ženám přinesl mobilitu, která jim rozšířila obzory za hranice sousedství, ve kterých žily, ale přinesl jim také pocit svobody a nezávislosti. Poskytl jim prvotřídní záminku, proč odložit viktoriánské korzety a široké sukně, které by při jízdě na kole byly velmi nepraktické. Na úplně jiné frontě byla s bicykly zavedena sériová výroba, vzduchem huštěné pneumatiky a mnoho dalších principů, které později využil automobilový průmysl. Jednu z dílen a obchodů s bicykly v Daytonu v Ohiu vlastnili bratři Wrightové, kteří později některé konstruktérské myšlenky a zkušenosti použili k uskutečnění úplně jiného snu.

ZROZENÍ ZÁVODŮ Soutěžení všeho druhu slouží odedávna k vytyčování a posouvání hranic, a tak je i s bicyklem spjato od prvopočátků, kdy baron von Drais ujel svých prvních třináct kilometrů kolem Mannheimu. V roce 1878 se v Londýně vsadil David Stanton, že během šesti dní ujede na svém vysokém kole


Jedna z nečetných pražských cyklostezek – na náplavce.

po Francii. Představoval si to jako něco velkého, co obejme celou zemi a získá časopisu pozornost. Někdo prý na to řekl: „Jestli ti správně rozumím, Géo, navrhuješ takovou cyklistickou Tour de France.“

ZA OBĚŤ AUTOMOBILU Na počátku dvacátého století však přišel nový vynález – osobní automobil. Podobně jako kolo umožňovalo lidem přesouvat se samostatně, avšak bez fyzického úsilí a na ještě větší vzdálenosti. Je důležité nezapomenout, že lidé jej tehdy viděli jako spásu pro přeplněné městské ulice, ve kterých se pohybovalo mnoho koní. V ulicích ležel trus a – než je někdo odklidil – často i mrtvá zvířata. Přitahovalo to mouchy a vytvářelo prostředí pro šíření nemocí. Ve srovnání s koni se tak osobní automobil se spalovacím motorem alespoň ze začátku jevil jako úžasně čistý a přátelský k životnímu prostředí. Ačkoliv v Evropě bicykl ustupoval postupně a pomalu, v Severní Americe jízdních kol dramaticky ubylo ještě před rokem 1910 a kolem roku 1940 se již většina bicyklů vyráběla jen jako dětské hračky. Je pochopitelné, že jízdní kola postupně zmizela ze silnic. I kdyby totiž mohla v době rostoucí automobilizace kon-

MALÁ KULTURNÍ ZMĚNA NA PŘELOMU STOLETÍ I tradiční cyklistické metropole jako Kodaň podlehly v průběhu dvacátého století osobnímu automobilu. V sedmdesátých letech bylo v dánské metropoli jízdní kolo na výrazném ústupu. Celé tradičně městské prostory, jako náměstí a nábřeží, byly zaplaveny parkujícími nebo popojíždějícími automobily. Ačkoli příběhy různých míst jsou odlišné, je zřejmé, že bicykl nyní opět stojí u jedné z důležitých společenských změn. V době, kdy se stále více lidí snaží vnímat prostředí, v němž žijí, a být s ním v souladu, ať už je to veřejný prostor jejich ulice, přírodní bohatství planety nebo globální podmínky klimatu, začíná mít bicykl v mnoha ohledech nad osobním automobilem navrch. Jízda na kole je příjemná, zdravá, zábavná, opravdová, bezprostřední a v zahlcených městech dokonce i rychlejší než jiné způsoby dopravy. Posun v myšlení lidí je obrovský a je viditelný napříč celou Evropou. Do práce jezdí na kole primátor Londýna a ředitelka BBC One se potutelně usmívá, když vysvětluje redaktorce Sunday Times, jak se každé ráno snaží „vytvořit ze sebe respektovanou šéfku na základě obsahu

dvou cyklistických brašen“. Nebo jeďte do Paříže a zeptejte se kohokoliv, co v posledních letech nejvíce změnilo město. Každý vám odpoví: nový systém pouličních automatických půjčoven bicyklů Vélib, který loni francouzskou metropoli doslova zaplavil a od té doby se rozšířil do mnoha dalších měst jako jsou Barcelona, Milán či Vídeň. Kodaň zůstává na špičce všech evropských měst, které se rozhodly omezit počet automobilů v centru města a přerozdělit prostor pěším a cyklistům. Dnes se v Kodani pohybuje na kole každý den 36% obyvatel, jsou na to hrdí a chlubí se tím. Radnice navíc vyhlásila ambiciózní plán Ekometropole, který má zajistit, že se podíl do roku 2015 zvedne na polovinu. Tento trend je patrný i v českých městech. Ačkoli doprava na kole je mnohde tradiční, mění se vnímání bicyklu a z cyklistiky se opět stává prestižní způsob dopravy vhodný jak pro malé děti, tak i pro manažera v saku. Přestože vedení našeho hlavního města stále ještě razí filosofii ustupování záplavě automobilů a megalomanských dopravních staveb minulého století, statistiky jasně dokazují, že stále více Pražanů si v metropoli nachází své cestičky na kole. Po dvě stě let se bicykl nachomítl jako svědek k mnoha událostem důležitým pro naší historii. Není tedy překvapivé, že nyní, kdy v Evropě znovu padá hnědý sníh a hrozí, že krmení pro naše mechanické koně již brzy bude nedostatek, se bicykl opět stává symbolem nových měst a smíru lidí s přírodou. Autor je člen sdružení Auto*Mat a redaktor webu www.PrahouNaKole.cz FOTO: WIKIPEDIA.ORG (PUBLIC DOMAIN)

kurovat spalovacímu motoru, jejich soužití s těžkými a rychlými vozy by bylo přinejmenším problematické. Z jízdy na bicyklu se tak v Evropě a Severní Americe stala převážně rekreační a sportovní aktivita. K dopravě do zaměstnání a za zábavou jej používají až na pár výjimek hlavně ti, kdo nemají jinou možnost. Není pak divu, že další módní vlnu dokáže v devadesátých letech vyvolat „horské kolo“, vymyšlené výhradně pro pohyb v přírodě a postrádající tak zásadní součásti, jako jsou světla, blatníky či kryt řetězu.

FOTO: VRATISLAV FILLER

tisíc mil (1609 km). Sázku vyhrál a tyhle šestidenní závody dodnes tvoří součást cyklistického folklóru. Vítězí jednotlivec nebo tým, který během šesti dní ujede v uzavřené hale větší počet kol. V noci, kdy odejde publikum spát, pak vznikají ty slavné fotografie, jak závodník kroužící prázdnou halou šlape jednou nohou a čte si přitom ranní výtisk novin. Ve Francii zase Géo Lef vre, novinář sportovního magazínu L‘ Auto--Velo, přišel v roce 1902 s myšlenkou na velký závod trvající mnoho dní, nikoliv mezi dvěma městy, ale přes mnoho měst

Ženy se na konci devatenáctého století začaly jinak oblékat.

13


Autorka: Martina Křížková

SARAJEVSKÝ MEETING POINT V SARAJEVU NIKOHO NEROZČÍLÍ ANI NA PĚT MINUT ZABLOKOVANÁ DOPRAVA NA HLAVNÍ ULICI. TI SAMÍ LIDÉ ALE VOLÍ S ŽELEZNOU PRAVIDELNOSTÍ POLITIKY, KTEŘÍ ROZPOUTALI KRUTOU OBČANSKOU VÁLKU, LUSTRUJÍ PŘÍJMENÍ SVÝCH SOUSEDŮ A NESNESOU, KDYŽ JE MEŠITA VYŠŠÍ NEŽ KOSTEL NEBO NAOPAK. V přítmí sarajevského kina Meeting Point se diváci poněkolikáté nečekaně rozesmějí. Na plátně před nimi se už pár desítek minut střídají hrdinové dokumentu Miss Sarajevo. Natočil ho humanitární pracovník Bill Carter, který zůstal za války v roce devadesát tři v obléhaném městě. Film mu pomohl zprodukovat Bono z U2, a tak běžel i na MTV. V té době se v Sarajevu stále ještě střílelo, takže vzbudil v Evropě velký ohlas. Nikdo v městě ho samozřejmě vidět nemohl, v Sarajevu netekla ani voda. Stovku lidí v hledišti, většinou místních, právě velice pobavilo, když pohublá žena v podivných teplákách a se zničeným domem za zády, v ulici

14

jen pár minut chůze od kina, z filmového pásu řekla: „Ostřelují nás četnici, tedy Srbové, ale ne všichni Srbové jsou četnici.“ Má sice pravdu, ale čtrnáct let od mírových dohod v Daytonu působí její snaha rozlišovat podobné detaily najednou velmi naivně. Konflikt mezi Srby, Chorvaty a bosenskými Muslimy v Bosně a Hercegovině vyhasíná pomalu.

MÍT DŮM V BANJA LUCE Srbská agrese, živená touhou po moci a schovaná v pláštíku nacionalismu, která stála na začátku násilí v Bosně, přerostla v tři roky trvající občanskou válku všech proti všem. Na

území jen o něco menším než Česká republika. Od 6. dubna 1992 bylo Sarajevo 1425 dnů obléháno místními Srby. Obranu čtyřsettisícového města po celou dobu vedl Jovan Divjak, shodou okolností také Srb. Pro Sarajevské je dodnes hrdina. Zahraniční novináři mu rádi kladou otázku, zda se ve městě nebojí žít. Většina Srbů ze Sarajeva odešla či spíše byla odejita. „Bál bych se do Banja Luky, kde mne považují za zrádce,“ odpovídá Divjak. Bosna a Hercegovina se rozdělila de facto na tři části. Republiku Srbskou s neoficiálním hlavním městem Banja Luka, muslimsko-chorvatskou Federaci Bosny a Hercegoviny a miniaturní Distrikt Brčko na hranicích s Chorvatskem, o který se přetahovala všechny tři etnika. Všichni mají společný parlament a mezinárodního protektora. Obyvatelstvo se během války a hlavně po ní striktně rozdělilo podle národnostního klíče. Původně nábožensky i etnicky promíchané


Sarajevo zůstalo prakticky čistě „muslimské“. „Válka skončila a náš dům byl najednou dvě stě metrů za hranicí nově vzniklé Republiky srbské, jenomže my jsme Srbové, takže jsme se museli odstěhovat padesát kilometrů od Sarajeva,“ vypráví třicátník Rado, jak se dělilo město, ve kterém se narodil. Nyní žije s celou rodinou v Česku. Do Sarajeva přijel ve snaze vyřídit spor s nájemníky zmíněného domu. Oficiálně patří stále jeho rodině, jenomže obyvatelé vědí, že jako Srb nemá v bosenském městě příliš šanci uspět u místních úřadů, a přestali mu platit nájem. Válečná politika důsledného rozdělení tří bosenských etnik se i přes opačné snahy mezinárodního společenství stále velmi silně uplatňuje v praxi. „Co se nestihlo za války, dělá se po ní,“ komentuje současnou situaci Rado. Srbové v Sarajevu postupně zjistili, že nenajdou práci nebo neseženou doktora, a tak se i ti, co zůstali, raději stěhují do oblastí, kterým dominuje azbuka. Podobně se vede Chorvatům a Muslimům mimo „jejich“ území, což v případě Bosny mohou být i čtvrti jednoho města, jako je tomu v blízkém Mostaru.

JAKO OVCE Korzo na ulici Ferhadija se začínajícím večerem praská ve švech. Lidé cirkulují v nekonečných kruzích okolo přeplněných venkovních kaváren a značkových obchodů. „Šli jsme za nimi jako ovce a děláme to znova,“ říká o sobě a dobře oblečených mužích a ženách, kteří prochází kolem, pětačtyřicetiletá Alma. Nacionalistic-

ké strany, které konflikt v Bosně rozpoutaly, vyhrály poslední federální volby v roce 2006. „Bít ty druhé je jednodušší než řešit skutečné problémy,“ vysvětluje. Skutečným problémem je podle ní zdevastované hospodářství a obrovská nezaměstnanost. Sama si právě užívá nechtěných patnáct minut slávy. Během posledního měsíce byla jednou z organizátorek stávky proti hromadnému propouštění zaměstnanců v jedné z největších bosenských textilek v nedalekém Brezu. Továrnu, kde lidé dobrovolně pracovali i během války, jen pár kilometrů od frontových linií, prý její majitelé rozkradli, a proto musí propouštět. Alma se spolu se svými kolegyněmi dostala až do televize. Občas ji někdo z davu pozná, přijde k ní a řekne, že dělá dobrou věc. Ona se ale bojí, že protesty nepomohou. „Skoro polovina z lidí, co znám, je bez stálého zaměstnání,“ říká s tím, že doufá, že by jí a jejím dvěma dcerám v nejhorším případě pomohli příbuzní, kteří jsou v zahraničí. Oficiálně mohou občané Bosny a Hercegoviny jet bez víza pouze do Turecka a Chorvatska. Obvykle proto hledají ve svém rodokmenu chorvatské příbuzné, aby mohli získat tamní pas a odjet. „Týká se to zejména mladých lidí,“ vysvětluje třiadvacetiletá studentka mořské biologie

Dragana, která studuje na univerzitě v chorvatském Osijku. Její starší bratr vystudoval informační technologie ve Vídni a našel si tam práci. Ani jeden z nich se do Sarajeva, v němž žijí jejich rodiče, kteří se sem přestěhovali po válce jako uprchlíci, nechce zatím vracet. „Chybí mi život v Bosně,“ připouští Dragana, která byla předtím na škole v Německu a pokračuje: „Když nastoupíte do vlaku v Sarajevu, znamená to, že vám cizí lidé nabídnou nezištně jídlo, konverzaci i polštář na spaní, tahle přátelskost jinde není. Jenomže nikdy nevíte, kdy někdo začne mít problém s tím, že jste jiný: Srb, Chorvat, Muslim nebo třeba gay.“

Velký tlak na změnu atmosféry v zemi vyvíjí zejména mezinárodní společenství, které v podobě Vysokého zastupitele dozoruje mírový proces. Protektor má v rukou stále klíčová rozhodnutí, neboť může přímo či nepřímo vetovat aktivity místních politiků. Na jedné straně se tím brání největším výstřelkům, na druhé se ale vytváří kultura nezodpovědnosti. Bosenští politici vědí, že když něco přeženou, někdo jiný to spraví. Jedním z dalších nechtěných důsledků mezinárodní správy je i fatální nedostatek informací. Evropané spolu s Američany lijí do Bosny velké množství financí, které jdou mimo jiné i na vyrovnání se s minulostí. Protože zejména návraty válečných uprchlíků díky důslednému etnickému rozdělení obyvatel nefungují, stále se z obavy o místní křehkou politickou rovnováhu i mezinárodní blamáž nezdařilo uspořádat sčítání lidu. Počet obyvatelstva jednotlivých regionů, výše HDP či nezaměstnanosti se tak pouze odhadují. Velkým problémem stále zůstává potrestání válečných zločinů u tribunálu v Haagu, neboť i díky malé ochotě ke spolupráci ze strany bosenských úřadů není dost důsledné. Tento soudní dvůr navíc končí, od příštího roku se má začít hledání spravedlnosti přímo v Bosně. Zejména v posledních letech se ale věci začaly pomalu hýbat. Z postu Vysokého představitele odstoupil před třemi lety silně kritizovaný Lord Ashdown a zemi začal spravovat napříč etniky oblíbený a velmi schopný Slovák Miroslav Lajčák. Předtím, než se stal slovenským ministrem zahraničí, dokázal prosadit reformu policie či justice. 15

16

17

5 X FOTO: MARTINA KŘÍŽKOVÁ

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: CHUDÍ NA PRANÝŘI | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT

ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorství: Zuzana Brodilová a Tomáš Havlín

ZAPOMEŇTE NA ROK 1968 BĚHEM STUDENTSKÝCH BOUŘÍ VE FRANCII V ROCE 1968 SI DANIEL COHN-BENDIT VYSLOUŽIL PŘEZDÍVKU „RUDÝ DANNY“. OD TÉ DOBY ALE UPLYNULO MOŘE ČASU A DNES SEDÍ V EVROPSKÉM PARLAMENTU ZA ZELENÉ. PŘIVOLÁVÁ EKOLOGICKOU REVOLUCI A OBÁVÁ SE, ABY LIDÉ V ČASECH KRIZE FOTO: GIPPO

NESPADLI DO NÁRUČE ULTRAPRAVICE.

Do povědomí české veřejnosti jste se zapsal hlavně, když jste navštívil Václava Klause na Pražském hradě. Schůzka tehdy vyvrcholila konfliktem. Můžete přiblížit svou verzi události? O setkání s Klausem jsem mluvil už desetkrát, není v tom nic nového. Šli jsme na Hrad, dal jsem mu vlaječku Evropské unie, a pak jsem se ho zeptal na dvě věci: jaký má vztah s Declanem Ganleyem (irský podnikatel, jehož hnutí Libertas vystupuje proti Lisabonské smlouvě – pozn. red.)

a co udělá jako prezident poté, co parlament ratifikuje Lisabonskou smlouvu. Řekl jsem mu, že mě nezajímá jeho osobní názor, protože ten znám, ale že chci vědět, co udělá. Proč by případně tu smlouvu neměl podepsat. A on se rozčílil, že se nezajímám o jeho názor. To ovšem nebylo podstatou mé otázky.

Vy se dnes označujete za libertariána, ale to by Klaus asi udělal také. V čem je mezi vámi rozdíl?

Klaus je libertarián, ale podle americké definice. Tam jsou libertariáni modloslužebníci trhu, který podle nich vyřeší veškeré problémy. Pro mě libertariánství znamená svobodomyslnost, zejména v pohledu na sociální problémy. To je asi hlavní definice, která ovšem nemá nic společného s tím ekonomickým pohledem. Je to zcela jiná pozice.

Je to jediný konflikt, který je mezi vámi a Václavem Klausem?

S Danielem Cohn-Benditem o minulosti, evropských vyhlídkách a českých zelených 18


ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

Ne, to je jen jeden z nich. Víte, hlavní rozdíl mezi námi je ten, že Václav Klaus je egomaniak, který nemá kontakt s realitou, který by politici měli mít. Je to velmi autoritativní reakcionář, schopný udělat vše, aby se udržel u moci.

Proběhla dohoda s odbory, ale samotný politický systém nakonec zůstal stejný. Tam jsem poznal, že změna je možná, jen pokud máte většinu, která ji umožní, a to předpokládá také vstoupit do demokratického procesu.

Z REVOLUCIONÁŘE POSLANCEM

V revoluci už nevěříte?

Vraťme se zpět do historie. Než jste se stal libertariánem, začínal jste jako revolucionář. V roce 1968 jste byl vůdcem francouzských studentů…

Ne, já nejsem věřící. Problém byl v tom, že všechna sociální hnutí, jichž jsem byl součástí, žádnou revoluci nepřinesla. Přinesla změny ve společnosti, ale žádnou revoluci. A pokud by ji př inesla, nebylo by to nic pěkného. Radikální změny jsou nebezpečné a pokud nemají demokratickou strukturu,

Ani jedno. Žádné problémy jsem nezaznamenal, ani to nebyla zvláštní výhoda. Možná v tom ohledu, že to prostě tvoří součást mé minulosti, díky níž jsem získal určité zkušenosti, jak dělat politiku.

NOVÁ DOBA, NOVÉ OTÁZKY Netýká se vás trochu kult osobnosti? Ne, to si nemyslím. Vytvářejí ho pouze novináři, kteří se mě stále ptají na šedesátý osmý, ačkoli jsem sem přijel mluvit o nadcházejících evropských volbách.

FOTO: WWW.GREENPARTY.IE

…ale byl jsem také libertarián. Byl jsem člen anarchistické skupiny a svobodomyslné názory tvořily její samozřejmou součást.

vůdce v politické kariéře nebo představovala naopak problém?

Mezi vašimi tehdejšími a dnešními názory není rozdíl? To neříkám. Tehdy jsem si prostě myslel, že všechny společenské změny mohou přijít jen z prostředí mimo politické instituce, skrze revoluci. A to je rozdíl oproti tomu, co si myslím dnes. Máme zde totiž sice sociální hnutí, která jsou velmi důležitá, ale skutečných změn se nakonec dosahuje rozhodováním v demokraticky zvolených institucích. Ničeho jsem se nevzdal, pouze jsem transformoval své představy. Pochopil jsem, že instituce a práce v nich jsou potřebné.

promění se ve zvůli radikálů. Jak víme z příkladů Kuby nebo Ruska, výsledkem je totalitární společnost.

Znamená to, že jste se rozhodl prosazovat společenské změny prostřednictvím institucí?

Takže jste v určitou chvíli zjistil, že je potřeba začít je obsazovat…

Museli jsme jít do institucí, ale to neznamená, že jsme vstoupili do hlavního proudu v politice. Současně nejde o prosazování změn shora dolů. Stále jsou tu silná sociální hnutí, která rostou zezdola a tlačí společnost dopředu. Aby ale skutečně došlo ke změně, je potřeba mít většinu a prosadit změnu i v institucích. A to je rozdíl.

Pokud není zákon, nedojde ani k žádné opravdové změně. Podívejte se, ve Francii byla měsíční generální stávka a pak De Gaulle vyhrál volby.

V roce 1984 jste vstoupil k zeleným. Pomohla vám minulost studentského

Ty ale u lidí příliš zájmu nevyvolávají… To je ale váš problém, ne můj. Nebo dobře, je to i můj problém, ale je potřeba si uvědomit, že rok 1968 se už nevrátí. Lidé se dnes k té době nostalgicky vracejí, což je možná jeden z důsledků ekonomické krize. Mluví i o Velké francouzské revoluci, ruské revoluci, je to prostě způsob, jak nevidět dnešní realitu. Jsou zde ale velké rozdíly. V roce šedesát osm jsme nevěděli, co je to změna klimatu, nevěděli jsme, co je to AIDS a nevládla vysoká nezaměstnanost.

Myslíte, že nějaká role může ve společenských změnách ještě náležet studentům? Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Jsou země, jako je třeba Francie, kde jsou studenti

19


ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

součástí sociálního hnutí. Jsou ale jiné země, kde tomu tak není. Například v Česku žádné studentské hnutí nevidím. V Řecku teď proběhly vlny nepokojů, ale tam jde spíš o výkřik těch, kdo stojí mimo společnost. Je to no future hnutí. Navíc, když se podíváte do historie, studenti mívají někdy tendenci nikoli k progresivitě, ale k fašismu. Neplatí proto, že je člověk dobrý, protože je mladý, nebo naopak špatný, protože je starý. Odpověď není tak jednoduchá. My jsme tehdy v roce 1968 říkali, že chceme svou budoucnost, chceme ji určovat a ne si ji nechat diktovat. Dnes mladí lidé žádnou budoucnost nevidí.

A vy vidíte, jaká má být budoucnost? Ne, ale můžu říct, jaké změny jsou nutné. My mluvíme o „zelené revoluci“ jako o způsobu, jak změnit náš způsob výroby, ekonomiku, způsob života. Je to cesta, jak zajistit naši budoucnost – regulovat tržní ekonomiku. Řešení ekonomické krize musí jít ruku v ruce s řešením globálního oteplování a krize životního prostředí. A to je velký úkol, neboť se jedná o jediný způsob, jak mít vůbec nějakou budoucnost. Pokud se nám to nepodaří, nastane velká humanitární krize. Zvyšující se hladiny vod vytvoří miliony uprchlíků a ačkoli se to z Prahy tak zdát nemusí, je to skutečný problém. Takže pokud chcete, jsem stále revolucionář, ale trochu jiným způsobem.

ŘÍKALI JSME JIM: JSTE BLÁZNI Jak vycházíte s českými zelenými? V Evropě se většinou jedná o levicově laděné strany, ale zde jsou spíš napravo a opírají se i o antisocialistickou a antikomunistickou rétoriku. Podle mě je to částečně pochopitelné, zejména vzhledem ke komunistické minulosti Česka. Podívejte se také, jak si počínají čeští komunisté v parlamentu. Podporují jadernou energii a hlasují proti antidiskriminačnímu zákonu, který má odstranit nerovnost.

Nicméně čeští zelení podporují kroky, které by většina evropských zelených asi nepřijala. Co si myslíte například o zavedení školného? Myslím, že je to chyba. Školy by měly být zadarmo, ale je to velmi komplikované. Hlavní je, aby byly dostupné školky, školy a až na závěr univerzity. Je potřeba si také uvědomit, že máte režimy, kde jsou vysoké školy sice zadarmo, ale přesto na nich nepanuje svoboda, a mluvit o svobodném přístupu ke vzdělání je tak absurdní.

Zelení se také vyznačují antimilitarismem. Ti čeští ale podporují výstavbu amerického radaru… Oni byli rozdělení. Ondřej Liška byl proti a Bursík pro. Nakonec se stalo přesně to,

20

Daniel Cohn-Bendit (narozen 1945) se jako syn německých židovských uprchlíků narodil ve Francii. Protože byl v době svého narození bez státního občanství, mohl si ve svých osmnácti vybrat mezi francouzským a německým – francouzské ale odmítl, aby se vyhnul vojenské službě. Od roku 1966 studoval sociologii v Paříži, kde se zapojil nejdříve do Anarchistické federace a posléze do časopisu Noir et rouge (Černá a rudá). Zároveň se účastnil studentského hnutí proti zákazu vzájemných návstěv studentů a studentek na univerzitních kolejích. To mu získalo takovou popularitu, že když měl být „rudý Danny“ (říkalo se mu tak nejen kvůli politickým názorům, ale i kvůli zrzavým vlasům) na podzim 1967 vyloučen ze studií, vedlo to na jeho škole ke studentské stávce. Studentské hnutí pokračovalo a rozšířilo své požadavky na protest proti konzervativnímu režimu prezidenta De Gaulla a kapitalistické společnosti všeobecně. Dvaadvacátého dubna 1968 došlo k okupaci univerzity, počátkem května se protesty rozšířily na celou Paříž. Když odpůrci hnutí začali využívat proti studentům to, že je jejich předák cizinec, reagovali na to stoupenci protestu heslem „všichni jsme němečtí Židé“. Sám Daniel Cohn-Bendit se ale na pařížských protestech, které z něj udělaly legendu, příliš nepodílel a ještě před jejich skončením z Paříže odjel, když pochopil, že on a jeho přátelé tvoří malou skupinu bez politického vlivu. Z Francie byl posléze vyhoštěn coby cizinec, vyhoštění bylo zrušeno až o deset let později Mezinárodním soudním dvorem. Působil ve Frankfurtu nad Mohanem jako knihkupec a člen autonomistické skupiny Revoluční boj, podobně jako pozdější ministr zahraničí v německé vládě Joschka Fischer. Roku 1984 vstoupil do strany zelených a svůj obrat v politických názorech popsal k dvacátému výročí událostí osmašedesátého v knize Tolik jsme ji milovali – revoluci (1988). Rok po jejím vydání se stal náměstkem frankfurtského starosty. Roku 1994 byl zvolen poslancem Evropského parlamentu, kde působí dodnes. Stal se velkým stoupencem Evropské unie, během debaty o Evropské ústavě dokonce prohlásil, že země, které by se v referendu vyslovily proti ní, by měly uspořádat nové referendum a pokud by se jejich odmítnutí opakovalo, měly by být z EU vyloučeny.

co jsme jim říkali odpočátku. Že jsou úplní blázni, protože přijde Obama a radar zastaví, protože ho nebude chtít platit a navíc bude stát o dohodu s Ruskem. Když to shrnu, má se to v zásadě tak, že s českými zelenými se shodnu v názorech na ekologii. Pak jsou ale další názory, které s nimi nesdílím. A myslím si, že v naší společnosti jsou potřeba strany, které umí diskutovat. Takže jsem byl a stále jsem proti radaru, ale hlavní pro mě je, aby se o něm hovořilo. Co mi vadí, to jsou sociální demokrati, kteří popírají, že zahájili jednání o radaru. Kdyby se přiznali a řekli, že změnili názor, je vše v pořádku. Takto ale jen instrumentalizují debatu místo toho, aby do ní vstoupili.

SPOLEČNOST NESCHOPNÁ ODPOVĚDI JE NEMOCNÁ Jak si myslíte, že ovlivní ekonomická krize nadcházející volby? Přimknou se voliči spíš k pravicovým nebo levicovým stranám? Mám z toho obavy. Vítězství konzervativců by totiž bylo špatné pro společnost, ale mnohem nebezpečnější by bylo posilování ultrapravicových autoritářů. Nebezpečí nepředstavují komunisté, ale radikální pravice a z toho mám strach. Je možné tomu vzdorovat, pokud existuje silné sociální hnutí. Například odbory ve Francii, které se ekonomickou krizí zabývají. Ale jinde, kde takové hnutí neexistuje, je to těžké.

Posílení radikální pravice je teď téma i v Česku. Prozatím vyvrcholilo útokem na romskou rodinu ve Vítkově na Opavsku… K útoku došlo tady u vás, a to samé nebo i horší se děje v Maďarsku nebo Rumunsku. Prakticky ve všech postkomunistických zemích…

Nejen v nich, co například v Itálii… To je pravda, ale tam bývá mnohem větší odezva od společnosti. Sejde se třeba deset tisíc lidí.

Jaká by měla být reakce na ultrapravicové nebezpečí? Musíte mobilizovat část společnosti, která na něj bude reagovat. Společnost se musí k útokům jednoznačně vyjádřit. Musejí se sejít tisíce lidí, kteří dají najevo svůj nesouhlas.

K tomu tady nedošlo. Zorganizovala se pouze sbírka, která ale není dvakrát úspěšná, přístup úřadů k obětem vzbudil rozpaky… Pak je to nebezpečné. Když chybí odpověď, je společnost v nebezpečí. Pokud společnost necítí nutnost morálního výkřiku, je nemocná. Útoky se budou nejprve týkat Romů, pak Židů a nakonec všeho a všech.

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: CHUDÍ NA PRANÝŘI | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR |

~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Jitka Kolářová

BLUDNÉ KRUHY CIZOKRAJNÉ SAMOTY VIETNAMKA VE VEČERCE, UKLÍZEČKA Z UKRAJINY, RUSKA NA POKLADNĚ V HYPERMARKETU. ŽEN CIZINEK JE U NÁS STÁLE VÍC A NE VŽDY SE TU SETKÁVAJÍ S OTEVŘENOU NÁRUČÍ. KROMĚ PŘEKÁŽEK, KTERÉ JIM STAVÍ DO CESTY ZÁKONY, JIM ŽIVOT KOMPLIKUJE JAZYKOVÁ BARIÉRA I BARIÉRY LIDSKÝCH PŘEDSUDKŮ. NAVÍC ŘEŠÍ SPECIFICKÉ PROBLÉMY SPOJENÉ S JEJICH ŽENSKOU ROLÍ. Azylantka ze Sierry Leone nemá svou práci ráda. Pracuje jako uklízečka. Doma se živila jako kadeřnice, ale evropské účesy jsou jiné. Dokud neprojde rekvalifikací, práci ve svém oboru nezíská. Na kurzy ale zatím nemá čas. Jediná možnost, jak se uživit a zároveň postarat o své malé dítě, proto bylo vzít práci uklízečky. Ona i její syn mluví anglicky, ale úřady ani škola, kam chlapec chodí, ne. Problémy s dorozuměním a rasové předsudky už tak složitou situaci ještě komplikují. To je jeden z mnoha příkladů životní situace migrantek, které zachytil výzkum Na rovinu uskutečněný v roce 2007 neziskovou organizací Evropská kontaktní skupina. Ta dlouhodobě sleduje migraci z genderového hlediska. Ve své publikaci Ženy migrantky v České republice uvádí: „Počet migrujících žen roste a jsou aktérkami tohoto proces stejně jako muži. Znamená to, že nejsou jen osobami pasivně doprovázejícími muže, ale mají své specifické potřeby a zájmy. Jsou ohrožené genderově specifickými riziky, volí jiné strategie a mohou se potýkat s odlišnými překážkami a problémy.“

KURZY ČEŠTINY ZA HORIZONTEM MOŽNOSTÍ Na českém území je v současné době oficiálně evidováno kolem 180 tisíc žen-migrantek (což je asi o 10% méně než mužů). Ačkoliv migrace a střet různých kulturních prostředí dopadá na ženy a muže různě, Česká republika ve své politice v tomto ohledu genderovou perspektivu příliš neuplatňuje. Roli státu a zohlednění odlišných problémů, které mohou ženám vznikat v rodině, práci či vzdělávání, tu tak suplují neziskové organizace. Evropská kontaktní skupina se věnuje především migrantkám z takzvaných třetích zemí, tedy zemí mimo Evropskou unii. V Čechách jde především o Ukrajinky, Vietnamky, Rusky a Mongolky. Tyto ženy odcházejí z domova z různých důvodů, často jsou ale ovlivněny především situací v rodině. Cestují třeba za svým mužem nebo rodinou, důležitou roli může hrát také snaha finančně zajistit děti či staré rodiče. Tradiční role muže a ženy se tak v migraci podle

Evropské kontaktní skupiny ještě posilují: muž je živitel a žena se stará o domácnost a děti. O to víc se zde ženy, které ztratily sociální sítě z domovské země a nové si nemají šanci najít, dostávají do izolace: protože se starají o děti, je obtížné najít si čas na zaměstnání nebo kurzy češtiny či rekvalifikace. Bludný kruh sociální i finanční závislosti na partnerovi se rychle uzavírá. Pokud však oba partneři pracují, je nutno vyjednat si nové rozdělení rolí. To je někdy bolestné a vztah se může rozpadnout. Jindy ale naopak dojde k zrovnoprávnění postavení partnerů.

DVAKRÁT OŠIZENÁ Bylo by iluzí se domnívat, že nalezení práce je pro ženy migrantky prostředek k ženské emancipaci. Migrantkám je v nové zemi otevřená jen velice omezená nabídka zaměstnání - často jde o manuální, špatně placené práce, práce na směny a práce nevyžadující kvalifikaci. Přitom do ČR nepřijíždějí nevzdělaní lidé, v nalezení práce odpovídající jejich schopnostem jim ale brání neznalost jazyka. A když už třeba mluví dobře, neznají stále dost místní prostředí a nemají potřebné kontakty a známosti, které hledání „lepší“ práce výrazně usnadňují. Nabídka zaměstnání pro migranty také odráží genderové stereotypy: ženy mohou pracovat jako uklízečky, pokladní, pečovatelky dětí, tovární dělnice. Výzkumy provedené mezi migranty také zjistily, že i tyto ženy berou méně než muži. Azylantka z Arménie ve výzkumu Na rovinu řekla: „dělali jsme načerno, na začátku jsem dělala osmnáctky, já jsem nevěděla vůbec, co to je, ale když děláš osmnáctky a děláš normálně, tu ubytovnu máš někde pět minut od fabriky, přijdeš, spadneš do postele, a pak zase od rána. Jazyk neznáš, nic neznáš, 20 dní jsme odpracovali, nedostali žádnou korunu.“

MINOVÉ POLE PRO PŘÍCHOZÍ Jsou to především ženy, které jsou v rodinách migrantů odpovědné za péči o děti a domácnost. Po příchodu z práce, pokud nějakou mají, přichází ještě druhá směna doma. Opět se opakuje začarovaný kruh způsobený nedostatkem času na vzdělávání.

Další rizika, kterým ženy čelí, jsou spojená se zdravím. Nejisté postavení je v případě těhotenství často vrhá do riskantního světa neodborných potratů či porodů a následných zdravotních komplikací. Ženy také tvoří velkou část obětí obchodu s lidmi, ať už za účelem vynucené práce nebo prostituce. Podle výzkumů jsou migrantky hůře informovány o situaci v cílové zemi než muži, a tak se snadněji stávají obětí různých falešných agentur a zprostředkovatelů práce. V tísnivé situaci pak jsou i méně sebevědomé v jednání s úřady. Často a masivně tu také funguje předsudek o „migrantech z Východu“, který situaci příchozích komplikuje ještě víc. Pro lidi, kteří se z nejrůznějších důvodů rozhodli vydat na nejistou cestu do neznámé země, vytváří nepřátelské prostředí, které stávajícím nástrahám přiostřuje již tak dost nebezpečné hrany. Situace migrantek ukazuje, jak se propojují znevýhodnění na základě etnického původu, pohlaví a třídy, stejně jako to, že to nejsou jen migranti, kdo by se měl přizpůsobovat a učit.

21


Dokončení citátu Charlese de Gaulla „Jedna hádka s manželkou ... “ naleznete v tajence.

Vyluštění tajenky z čísla 328: Kdo si ustavičně obléká cizí životy, jeho vlastní mu sežerou moli. Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Petra Horodyská (Praha), Tomáš Kulhavý (Brno), Františka Navrátilová (Olomouc) Soutěží se o: 3x CD Poklady US country 2 – Originální nahrávky 40. let Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.

22

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: CHUDÍ NA PRANÝŘI | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ

UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Jiří Ptáček

ROZCUPOVANÝ ANTISEMITISMUS? VÝSTAVA PETRA FUSSE V PRAŽSKÉM NOD SKONČILA PŮL HODINY PO OTEVŘENÍ. SKUPINA NÁVŠTĚVNÍKŮ JI ROZCUPOVALA NA ZNAMENÍ NESOUHLASU S ÚDAJNĚ ANTISEMITSKÝM OBSAHEM. Čtenáři kulturních rubrik asi vědí, co se stalo. Polák působící pod pseudonymem Peter Fuss vystavil fotografické tisky, v nichž manipuloval drastické výjevy vraždění Židů z filmů Schindlerův seznam a Pianista tak, že na uniformy nacistů umístil šesticípé hvězdy. Několik návštěvníků vernisáže, členů židovské obce, proto strhalo díla ze zdí a někteří je pak za divoké slovní přestřelky s kurátorem Milanem Mikuláštíkem a hosty pošlapali a potrhali. Následně protestovala Židovská obec v Praze, v jejímž domě sídlí NoD, a pohrozila výpovědí z objektu. Linhartova nadace, zastřešující aktivity NoD, se obci omluvila. Mikuláštík s Fussem ovšem trvají na názoru, že výstava nebyla antisemitská a pouze kritizovala chování Izraelců k Palestincům. Striktně odmítají projev nenávisti k židovskému národu. V rozhovoru s Radkem Wohltmuthem pro aktuálně. cz Peter Fuss upozornil, že je „velmi citlivý na všechny projevy nacionalismu, rasismu a rasové segregace“.

NEJAPNÁ METAFORA Fussovo přirovnání izraelsko-palestinského konfliktu k holocaustu bylo přepjaté a kvůli neuváženému užití Davidovy hvězdy, jež je kromě státního symbolu také židovským národním a náboženským symbolem, dávala příliš mnoho prostoru pro výklad, že jde o jakousi „revizi“ minulosti, nikoliv komentář k přítomnosti. Jak to nejlépe shrnul aktivista Ondřej Slačálek v Britských listech: „Je scestné snažit se navodit dojem, že utrpení Palestinců je stejné jako holocaust Židů – jednak to není pravda a jednak to není vůbec důležité. I kdyby s holocaustem Židů nemělo ani sebemenší podobnost, je to prostě otřesné lidské utrpení a je třeba se snažit, aby přestalo.“ Stejně tak nelze ospravedlnit agresi a cenzuru, ani když je projevem spontánního rozhořčení.

Stejně by totiž šlo obhájit každý pogrom. A je také nutné trvat na právu každého člověka (nejen umělce!) kritizovat každou nespravedlnost, ať už ji vidí kdekoliv. K odsouzeníhodnému „napadení“ výstavy ale došlo a nás může zajímat, zda nejde o projev trendu dalekosáhle přesahujícího oblast umění.

DŘÍV NEŽ SE ROZHOŘÍ V poslední době jsme zaplaveni zprávami o stupňování aktivit nacionalistů, neonacistů a rasistů. Ti úspěšně organizují „pietní“ pochody a svádějí bitvy s policií. Naučili se skrývat pod křídla legální strany a využívat slabostí demokracie, aby byli prakticky nepostižitelní. Nedůvěra ve schopnost demokracie zamezit jejich vzestupu posiluje u některých lidí přesvědčení, že by měli převzít iniciativu. Po vypálení domu obývaném romskou rodinou se otevřeně mluvilo o obavě z veřejných nepokojů. Jen před několika dny se sto padesát ozbrojených Romů srotilo před klubem, kde se konal koncert neonacistů… V reakci na „pohodu“

pravicového extremismu tak bohužel dochází k růstu bojovnosti části extremismem ohrožovaných skupin. K demolici Fussovy výstavy možná došlo kvůli několika na sebe navršeným nedorozuměním. Autor se nepovažuje za antisemitu a svorně s kurátorem označuje za náhodu i otevření výstavy v den vzpomínek na oběti holocaustu Jom ha šoa. Jejich odpůrci jim ovšem nevěří, což opět ukazuje, jak paranoidní rysy začíná vykazovat společnost, v níž se mistry podobných „náhod“ stali právě neonacisté. V NoD jsme poznali, v co může přerůst podezření a nesouhlas. Obětí bylo umění a pachateli několik jednotlivců. Už nyní bychom se však měli vážně zamyslet, jak si s takovými projevy poradit dřív, než naberou na síle. Je třeba zvolit nejtěžší cestu a usilovat o potlačení reálné hrozby – ultrapravicové ideologie. http://peterfuss.com/ Peter Fuss: Achtung!. Galerie NoD, Experimentální prostor Roxy/NoD, Dlouhá 33, Praha 1 (http://nod.roxy.cz/), 21. dubna 2009.

MAX BECKMANN

GUMA GUAR

Jedinečnou příležitost vidět v Praze práce významného německého expresionistického malíře připravilo Museum Kampa v Praze. Nacisté ho zařadili mezi „zvrhlé umělce“, protože svoji dobu vyjadřoval jako znetvořenou a fantasmagorickou. Díla vystavená v Museu Kampa pocházejí ze zahraničních sbírek.

Milan Mikuláštík je členem umělecko-aktivistické skupiny Guma Guar. Ta svoji poslední výstavu v G99 pojala jako mozaiku složenou z několika náznaků násilí a hysterie. Krev, sprostota a policista, který dává zelenou hajlujícím náckům. Obraz naší doby?

Max Beckmann: Obrazy, kresby, grafiky. Museum Kampa, U Sovových mlýnů 2, Praha 1 (www.museumkampa.cz). Výstava potrvá do 23. srpna.

Guma Guar: Instalace. Galerie 99, Domikánské nám. 9, Brno (www.dum-umeni.cz). Výstava potrvá do 14. června. 23

OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: CHUDÍ NA PRANÝŘI | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT ROZHOVOR | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR

Autorka: Tereza Marečková

AUTOR A JEHO SLIB PROSLULÝ BRNĚNSKÝ PATRIOT SLÍBIL NAPSAT REKVIEM NA DOBU SVÉHO DĚTSTVÍ, NA PADESÁTÁ LÉTA. VEDLEJŠÍMI POSTAVAMI ROZBÍHAVÉHO DĚJE JSOU ROZLIČNÉ BRNĚNSKÉ STAVBY A PŘÍBĚHY JEJICH ARCHITEKTŮ. V NICH A VEDLE NICH ŽIJÍ NEBO ŽIVOŘÍ POSTAVY, SKRZE KTERÉ VYPRÁVÍ AUTOR O TĚCHTO KRUTÝCH, ALE V JEHO PODÁNÍ ČASTO I GROTESKNÍCH ČASECH. ZMARNĚNÉ ZÁSTUPY DUŠÍ Architektura Brna poloviny minulého století, ale vůbec architektura jako taková je bohatým zdrojem metafor a v pravém slova smyslu zhmotňuje stav společnosti, která si ji nechává stavět. I hlavní hybatel příběhu – Kamil Modráček – je architektem a prostory, které obývá, hrají kardinální roli v jeho slibu. „Dům na Běhounské 3/5 je standardní čtyřpatrový činžák, aspoň tou svou historizující eklektickou fasádou, zapadající do dlouhé nostalgické řady karnevalu architektonických slohů,… který dělá Brno Brnem. Ano, zvenčí to ještě jde, ale vejdete dovnitř a nepohodlné kamenné schodiště (viditelně ošlapané tím zmarněným zástupem duší, které zde odžily své nicotné životy)…, ošklivé zdi jak v nějaké vězeňské pevnosti, jak v ohavné citadele…“ Dům, který nám Kratochvil propůjčuje ze svých skutečných vzpomínek na to, jak ho z jednoho ze zdejších bytů posílali se džbánem pro pivo do protější hospody, aby byl ušetřen ponižujících scén při estébáckých prohlídkách. Architektura románu tedy stojí na pevných základech první části – klasickém vyprávění, do kterého jen místy vstupuje zcizovací efekt autorovy přítomnosti jak v podobě malého Kratochvila, tak literárními vstupy vypravěče, který sám na sebe upozorní osobním názorem neb připomenutím nějaké budoucí či jiné souvislosti. Půdorys má ostré a pevné črty, nanesené jakoby lehkou rukou a s nadhledem. Žádné dušení se v kumbálech krutých emocí, které by samozřejmě dané události umožňovaly. Vidíme spíš průřez pomyslným domem, jehož obyvatele sledujeme paralelně při všemožných státotvorných i protistátních činnostech, vidí-

historii. Tabu totiž proměňovala sex ve žhavou sopečnou lávu pod povrchem a země se pod tou proudící lávou chvěla…“

SEKYRA SLIBU

me jim do ložnic i kuchyní, a tato sestříhaná kapitolu za kapitolou vrstvená skutečnost jednoznačně pod autorovou taktovkou dynamicky spěje k nějakému napínavému finále, v němž by se mohly útržky životů propojit. Častým motivem a třpytkou Kratochvilových textů bývá sex, labužnicky a s kultivovanou chlípností popisovaný. Novinkou v této autorově rubrice je přemýšlení o historických souvislostech, které ve zpodobované době nahlíží. „Dneska – posteskl si Luděk – je sex pro většinu lidí jen taková lechtivá hra, ach ta nesnesitelná lehkost šukání, kdežto tenkrát, na počátku padesátých let, kdy ještě fungovala stará náboženská tabu a zároveň taky nová, puritánská komunistická tabu, tenkrát byl sex ještě něco osudového. A pro většinu už naposledy v naší

Kamilu Modráčkovi ale sjede pod nohy nečekaně sekyra státní zlovůle, která zasáhne jeho nejdůležitější životní vazbu. Další část knihy pak plyne z plnění absurdního, ale vlastně logického slibu pomsty, který v sobě slavnostně učiní. Kolotoč děje se roztáčí stále rychleji, až nás centrifuga autorského vidění vyplivne v úplně jiném slohu a způsobu vyprávění. Při něm máme trochu pocit, že se při projektování budovy knihy pozapomnělo na obvyklé proporce a budova dostává nové patro jakoby v jiném stylu. Kamil Modráček se sám trochu vyšinuje z reality naplňováním vlastního obludného plánu a v tomto pocitu vyšinutí je chvíli příjemné pobývat i čtenáři. Jenomže po prvním patře následuje ještě pokus o dostavbu několika dalších, která nejen že vytvářejí záměrné překážky dovršení prvotního tvaru, ale téměř odsuzují stavbu k pádu. Je zvláštní a provokující pozorovat takovou prudkou proměnu v rámci jednoho díla. Zároveň se ale čtenář musí ptát na důvody k této průběžné rekonstrukci, protože odpověď v ní organicky neleží. Abychom si vzali příběh padesátých let k tělu, nemusí nám jeho konec kostrbatě a bez obohacení vyprávět dvojice milenců v současném Brně. Ani zde nemusíme potkat stárnoucího sebeironicky shozeného autora, abychom si nedovedli z náznaků sestavit jeho postoj. Jiří Kratochvil, Slib Druhé město, 2009

NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH: Ivan Martin Jirous: Magor dětem, Torst, 2009 Knížku půvabných veršů pro malé děti napsal básník v osmdesátých letech během těžkého žaláře ve Valdicích, do něhož byl odsouzen z politických důvodů. V hrůzném prostředí věznice mu citlivé a křehké dětské básně sloužily jako spojnice s jeho dvěma malými dcerkami i se světem lidského citu vůbec. 24

Lytton Strachey, Královna Viktorie překlad – Mariana Stříbrná, Paseka, 2009 Historický esej Lyttona Stracheyho těží z deníků a dopisů královny Viktorie i dalších viktoriánských osobností. Autor proniká do královniny vyhraněné povahy, silně formované zbožňovaným manželem princem Albertem.


Autor: Karel Veselý

LEPŠÍ NEŽ SLUNEČNÝ DEN... MOIMIR PAPALESCU A TONYA GRAVES JSOU THE STYLISTS A NA ALBU PASSION IS A FASHION STVOŘILI SEBEVĚDOMOU POCTU TANEČNÍ HUDBĚ SEDMDESÁTÝCH LET.

ZAČÍNÁ MATRIARCHÁT Papalescu a Venkrbec chtěli původně The Stylists pojmou jako projekt s různými vokalisty. První z pozvaných zpěváků – pražská Američanka Tonya Graves je ale uchvátila tak, že se rozhodli natočit desku jen s ní. A byla to skvělá volba. V čím dál křečovitějším funky cirkusu jménem Monkey Business hraje Graves roli jednoho z klaunů a při všem tom pitvoření je lehké zapomenout, že disponuje skvělým hlasem. Na Passion is A Fashion má mnohem větší prostor a mění se v disco divu, matriarchální vládkyni parketu, k níž tanečníci vzhlížejí jako k bohyni, jež pravidelným rytmem udává řád světa. Mimochodem, Graves velmi symbolicky natáčela desku v posledních měsících svého těhotenství. Monkey Business a dnes už neexistující The Nihilists byly hudebně značně rozdílné projekty, ale měly něco společného – ironické pomrkávání po posluchačích, kterým jako kdyby vzkazovali: „Nasaďte si masku, všechno je jenom hra a když přijmete naše pravidla, budete se za odměnu bavit.“ Nebylo zase tak důležité, jestli

scéna byla v puritánských sedmdesátých létech oázou otevřené sexuality a z její hudby tryskaly čiré emoce velkých rozměrů. The Stylists na tuto hédonistickou éru navazují bez zábran – nepózují a neskrývají emoce za masku, nechají je naplno rozehrát. I když hudba je vlastně velmi minimalistická a někdy doslova cituje motivy odkoukané z klasických hitů, přijde mi v tomto ohledu originálnější a uvěřitelnější než The Nihilists na druhé desce Lewis Neptune. Snad proto, že se jedná o studiový projekt, se The Stylists daří utéci z krunýře předvídatelnosti. Papalescu a Venkrbec dodržují žánrovou střídmost a jediné zaváhání přijde s příliš opulentní coververzí Fashion Pack (Studio 54) původně od Amandy Lear. Ve skladbách Station To Station nebo v The Symbol dává Papalescu lekci o tom, jak účinně může znít syntetická basová linka. Vrchol desky přijde s Talking, kde syntezátorová melodie ála Giorgio Moroder podkresluje monstrózní refrén, v němž Graves anglicky zpívá: „Je to tak skvělé, lepší než slunečný den.“ Zpěvačka zde připomíná Donnu Summer nebo Grace Jones a zcela bez ironie dávkuje obrovské emoce. Škoda, že deska pak neskončí. Po dvouminutové pauze následuje zbytečný remix skladby The Symbol od berlínského DJe Steva Morella, který nás vrací do časů nablýskaného electroclashe německého střihu, o který se během své kariéry snažili The Nihilists. FOTO: ZDENĚK DANĚK (X PRODUCTION)

Pověst svazuje. S projektem The Stylists se Moimir Papalescu z The Nihilists a zpěvačka Monkey Business Tonya Graves rozhodli odhodit svoji minulost a vydat se vstříc dosud neprobádaným zvukovým krajinám. Společně se saxofonistou Petrem Venkrbcem si udělali výlet do zlatých časů disco, do doby před AIDS i punk. Jejich společné album Passion is A Fashion je skvěle vyvedené retro, které resuscituje energii rané taneční scény.

tou maskou byla funková odvázanost za každou cenu nebo nihilistická dekadence, pokaždé šlo o vytváření falešné reality. U obou kapel shodou okolností došlo k tomu, že jejich image a koncertní proslulost převážily nad obsahem jejich hudby. The Nihilists se včas rozpadli, Monkey Business bohužel pokračují v natáčení čím dál slabších desek.

ŽÁDNÁ IRONIE The Stylists na albu míchají raný house, disco či elektronický soul a to všechno v stylově dřevním soundu. Umělohmotné bicí primitivních syntezátorů i záměrně nekvalitně snímaný Venkrbcův saxofon dotváří retro atmosféru, to podstatnější se ale děje pod povrchem. Disco

The Stylists Passion Is A Fashion (X Productions, 2009)

DUBSTEPOVÝ GURU KODE9 Do pražského Crossu se chystá Steve Goodman alias Kode9 – jedna z nejvýraznějších postav londýnské dubstepové scény a klubového undergroundu vůbec. Respektovaný sonický vizionář se proslavil albem Memories Of The Future z roku 2006, jež patří mezi milníky žánru. Šéfuje nejprestižnější dubstepové značce Hyperdub, na níž vydávají například Burial či The Bug. Goodman působí také v akademických kruzích jako kulturní teoretik a připravuje knihu o sonických zbraních. Třeba v Crossu na vlastní kůži zažijeme, jak funguje smrtící basová linka. Na večírku ze série Sound Headquarters vystoupí také domácí DJové Matoa, Nailer nebo Yukimura. Kode9 (UK), 23. 5. 2009, Cross, Praha. 25


Autorka: Andrea Novotná

PAMĚŤ A ROK SVOBODY NA JEVIŠTI ČESKÝ PROGRAMÁTOR, KTERÝ SE STAL DISIDENTEM. BĚLOVLASÝ DREDAŘ, PŘÍTOMNÝ POUZE SKRZE VIDEOZÁZNAM, PROTOŽE NEMÁ OBČANSTVÍ ŽÁDNÉHO STÁTU. STÁRNOUCÍ DVOJČATA, V ŠEDESÁTÝCH LETECH PROTAGONISTKY PROLETÁŘSKÉ I SEXUÁLNÍ REVOLUCE, NYNÍ SE BOLESTNĚ SMIŘUJÍCÍ SE STÁRNUTÍM. A PŘEDEVŠÍM PAMĚŤ. TO JSOU HLAVNÍ HRDINOVÉ HRY VŠECHNO BUDE JINAK.

FOTO: UDO RAUER

Tenhle typ divadla máme zatím šanci poznat především ze zájezdů německých souborů. U našich západních sousedů si nicméně získalo značnou oblibu. Jedná se o takové představení, v němž místo herců vystupují pamětníci a namísto rolí napsaných jedním dramatikem se setkáváme se sledem scén, které jsou výsledkem interakce mezi režisérem a samotnými herci. V tomto případě to byla „utopická vzpomínka“ tří postav, do jejichž života zasáhly ideály a deziluze roku 1968.

VÝZNAMNÉ MÍJENÍ Setkání, k němuž dochází na jevišti, je ve stejné míře míjením. Zkušenost z jednotlivých stran železné opony se předává složitě – což dává režie dramatu najevo i nečetností komunikačních gest, právě tak jako odlišením replik, které postavy říkají anglicky coby jazykem, kterým hovoří spolu, a které zůstávají v češtině a v němčině. I přesto se ale objevuje jistý generační společný jmenovatel, který má docela vágní a přesto jasné jméno: svoboda. Svoboda, který aby si otevřela prostor, musí se nejdříve vymezit vůči předchozí generaci, smést její samozřejmé pravdy a prolomit její mlčení. Musí se vrátit k určujícímu zážitku generace otců, druhé světové válce a jejím důsledkům, a mluvit o ní jinak. To platí jak pro Československo, kde se za poučení z války pokládá krach klasické demokracie a nutnost demokracie „lidové“ pod vládou komunistické strany, tak pro západní Německo, kde dvacet let po válce vládne konsensuální mlčení o nacistické minulosti. Takové „vyrovnávání s minulostí“ na sebe právě pro svou aktuálnost bere často absurdní podobu. Kondenzovanou ukázkou toho je jedna z prvních

scén, kdy dvě dvojčata vzpomínají na pozdní návrat domů. Když jim otec začal nadávat, jedna z nich mu odpověděla: „A vy jste zase vyvraždili Židy. Co je pozdní příchod ze zábavy proti šesti milionům mrtvých Židů?“ Nehoráznost této scény (její otec se na holocaustu nijak přímo nepodílel) bije do očí a ukazuje, jak často bývá svoboda sebestředná a nespravedlivá, jak moc je vzpomínání či „vyrovnávání se s minulostí“ ovlivněné současnými zájmy a situací i jak může fungovat společenské trauma a historická paměť. Ta se ostatně slévá s pamětí jednotlivců a funguje tak jako ona: selektivně. Jak ve hře zdůrazňuje Václav Trojan, základní rozlišností lidské paměti od paměti počítače je schopnost zapomínat, která funguje jako obranný mechanismus. Proto jako mnohem spolehlivější spojnici se sebou samotným před čtyřiceti lety vnímá přítele, kterého roku 1969 zanechal v Londýně a který se tam stal světoobčanem bez jakéhokoli státního občanství a tedy i cestovního pasu a konceptuálním umělcem.

Mnozí čeští diváci pochopili jisté míjení mezi Čechem a dvěma Němkami na jevišti jako výzvu k povýšenému nepochopení, ke zdůrazňování, že u nás znamenal osmašedesátý řešení opravdových problémů, zatímco na Západě jen blbnuly děti, které nevěděly, co se sebou. Dnes ovšem žijeme v západním světě – a nezdá se, že bez problémů a rozporů. Nelze ovšem čekat od lidí úrovně Jana Rejžka, okupujících veřejný prostor, že by byli schopni ocenit něco, co přesahuje jejich obzor. My ostatní se ovšem můžeme těšit, že i čeští režiséři začnou obcházet s diktafonem zajímavé pamětníky, pak z jejich slov sestaví repliky do divadelní hry a nechají je své postavy autorizovat (takto komplikovaným procesem hra Všechno bude jinak vznikala) a především nazkoušet a zahrát… Všechno bude jinak. Utopická vzpomínk Režie: Thorsten Trimpol, hráli: Gisela Getty, Jutta Winkelmann a Václav Trojan Divadlo Archa 20. a 21. 4. 2009

PIXY V UNDERGROUNDU! Divadlo lidí bez domova Ježek a čížek uvede 20. května od 19 hodin v prostoru Underground futuristické loutkové představení Pixy. V této hře od legendárního komiksového autora Maxe Anderssona účinkují marionety, maňásci i živí herci. Pixy je hořkou komedií o našem světě, ale také o onom světě. Maminka musí svému potracenému embryu na dobrou noc číst vzkazy z krabice od mléka „jak správně žít“ a duše je jen odpadní produkt, který se rozpustí v atmosféře a narušuje televizní vysílání. I přes morbidní prvky připomínající filmy Davida Lynche je hra plná černého humoru. Nenechte si ujít ojedinělé představení plné svérázných hlášek, podivuhodných zvuků a světelných efektů. Ježek a čížek pracuje s lidmi, kteří mají bezdomoveckou zkušenost, ať právě prožívanou, či již překonanou. Skrze divadlo a divadelní aktivity nabízí lidem bez domova možnost se tvořivě zapojit do kulturního dění. Bližší info: http://www.jezekacizek.cz, http://osn.rozvedcik.net/, http://www.prostor-underground.cz/ 26


Autor: Jan Kolář

SLZY A ÚSMĚVY MEZI TVÁŘÍ A MASKOU VYZDVIHOVAT FILM PRO JEHO „RUŠIVĚ NEOBVYKLÝ TVAR“, DÍKY NĚMUŽ SI MŮŽEME UVĚDOMIT SVÉ VLASTNÍ DIVÁCKÉ PŘEDSUDKY, VĚTŠINOU PŮSOBÍ JAKO ČIRÝ ALIBISMUS – FILM JE SICE ŠPATNÝ, ALE ALESPOŇ TAK, JAK SE JEN TAK NEVIDÍ. FILMOVÉ HEREČKY VALERIE BRUNI TEDESCHI VŠAK PATŘÍ MEZI VZÁCNÉ VÝJIMKY. Jejich zvláštně roztěkaná kompozice není samoúčelná – vždyť o stereotypech, které vymezují lidský život, a o touze je rozbít tento snímek vypráví. Odlišnost Hereček je z velké části dána tím, že jejich poetiku určuje druh umění, jemuž se většina filmů a jejich tvůrců instinktivně brání. Divadlo se svou potřebou převádět pohyby herců v taneční kroky, tváře v masky a emoce v koloraturní monology adresované publiku bývá tradičně vnímáno jako exaltovaný a lživý protipól střízlivé, do nostalgie pohroužené autenticity filmu. Pokud Herečky tuto spíše tradovanou než skutečnou konvenci porušují, nevyplývá to jen z toho, že příběh Marcelline, která by ve svých čtyřiceti letech ráda vyměnila slávu a kariéru za muže, s nímž by se nebála mít dítě, přesně kopíruje zápletku Turgeněvova Měsíce na vsi, který Marcelline se svými hereckými kolegy právě zkouší. Důležitější je, že se režisérka (a zároveň představitelka hlavní role) rozhodla postavit svůj film na výsostně divadelním napětí mezi beznadějně nepřehlednou realitou a schematickými obrazy a představami, které jako by byly tím jediným, co dokáže dát nesrozumitelným lidským osudům alespoň zdání smysluplného tvaru.

V ZAJETÍ MASEK Tak jako každý herec sám na sobě zakouší rozpor mezi předepsanou rolí a vlastním tělem, které do ní musí vtěsnat, ničí i Marcelline rostoucí nechuť k úlohám (poslušné dcery, žádoucí milenky, úspěšné umělkyně), které by měla ztvárňovat a mezi nimiž její vlastní život tak podivně bezcílně proplouvá. Jak paradoxní tato nechuť je, není třeba zdůrazňovat: stejně jako se v Herečkách všechny klíčové scény odehrávají

na divadelní rampě, je i Marcelline sebejistou a obdivovanou ženou jen ve chvílích, kdy převezme gesta, účes a kostým Natálie Petrovny. Jen jako Turgeněvova hrdinka neklopýtá, směje se a pláče v patřičných situacích, drží rytmus a sklízí ovace. Přízračné a zároveň sebeironické bloudění postav mezi skutečnými a domnělými, současnými i minulými maskami (posilované třeba i tím, že filmové role přisoudila režisérka svým skutečným přátelům a blízkým) přibližuje film Valerie Bruni Tedeschi k tvorbě Ingmara Bergmana, Woodyho Allena či Jacquese Rivetta. Se dvěma posledně jmenovanými tvůrci ji spojuje i komediální ladění a humor, který nezaznívá v pečlivě vypointovaných scénách, ale v nepřetržitém sledu jemných gagů, které jsou takřka vždy výsledkem nenadálého vybočení z rytmu. Ať už za to může nevhodně srolovaný koberec, neochotný číšník či příliš silné víno, postavy

Hereček neustále vypadávají z role – hypersenzitivní matka po nocích chrápe jako dřevorubec, zdvořilý a empatický režisér se během dvou replik promění v hysterického sprosťáka a postarší svůdci zařazují zpátečku ve chvíli, kdy už mají všechno (tj. kalhotky) v kapse.

SNOUBENÍ FORMY A OBSAHU Je to opravdu zvláštní, těžko zařaditelný film, který se občas pro důraz, jaký klade na jednotlivé herecké výkony, rozpadá do sérií brilantních, ale neprovázaných etud. I v tom však jeho poněkud neurotická forma bezděky splývá s jeho tématem: je-li náš život jen shlukem teatrálních výstupů, těžko očekávat něco jiného než trochu křečovitou snahu propojit je v koherentní celek. A nakonec je to urputné úsilí povzbudivější než Turgeněvova melancholická groteska o pozdní lásce – zbývá v něm totiž ještě trocha naděje.

TULPAN

MUZIKA

Od mladého pastevce Asy se očekává, že si pořídí vlastní jurtu a stádo a začne hospodařit na svém. Nejdřív se ale musí oženit. Po zdvořilostním rozhovoru s rodiči spanilé Tulpan se však nebohý mladík dozví, že si ho Tulpan nechce vzít kvůli jeho odstávajícím a poněkud větším uším. Úchvatně natočená romance z kazašské stepi byla oceněna mimo jiné v Cannes či v Karlových Varech a nominována na Oscara.

Československo, parné léto na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let: lidé stojí fronty na banány, příslušníci SNB stříhají vlasy máničkám a v zapadákově pár kroků od hranic s Rakouskem podvádí mladý Martin svou těhotnou ženu a sní přitom svůj sen o jazzu a svobodě. Komediální příběh o chybujících lidech, kteří se snaží obstát ve zkouškách života, je nejúspěšnějším slovenským filmem od roku 2000.

Tulpan (Kazachstán, Německo, 2008, režie: Sergej Dvorcevoj, 100 minut)

Muzika (Slovensko, Německo, 2007, režie: Juraj Nvota, 99 minut) 27


Autor: Alexandr Budka

JIRKA ŽĎÁREK JIRKA JE VETERÁNEM NP, PRODÁVÁ OD ZÁŘÍ 2001. SPADLY MRAKODRAPY A ON SE ROZHODL SE SEBOU NĚCO DĚLAT. NÁŠ PROJEKT MU POMOHL ZNOVU NA VLASTNÍ NOHY A TAK MU ZŮSTÁVÁ VĚRNÝ, I KDYŽ SE MU TEĎ DAŘÍ LÉPE.

ZA VŠÍM HLEDEJ ŽENU Až seznámení s Boženkou mě přesvědčilo. Přivedla mě do divadla Ježek a Čížek a zároveň do Nového Prostoru. Z divadla jsem po třech letech odešel, nedalo se to stíhat s prodejem časopisu, u kterého jsem vydržel dodnes. Začali jsme si spolu s Boženkou platit ubytovnu, občas jsme vyrazili vlakem za jejími skvělými rodiči do Ostravy a chvíli pobyli tam. Takhle jsme fungovali pět a půl roku. Občas v ubytovně, někdy taky jen ve stanu nebo v odstavených vagonech. Nakonec jsme se rozešli, Boženka se

vrátila do Ostravy, já zůstal v Praze. Stále ale udržujeme kontakty, voláme si a moc se těším, že za ní vyrazím na její narozeniny a přivezu jí její milovaný nakládaný hermelín. Stále posílám přání a dárky i jejím starým rodičům, s kterými si dodnes skvěle rozumím.

DÁVKY? NIC PRO MĚ! Nikdy jsem nebyl na sociálce, od státu jsem jaktěživ nic nedostal. Raději si peníze vydělám, než abych se o ně handrkoval s úřady. Dokážu se o sebe postarat, i když jsem se občas protloukal všelijak. Nutnost je dnes ale mobilní telefon, bez něj člověk práci nedostane. Naštěstí jsem se seznámil s majitelkou firmy Tuha ostraha, osvědčil jsem se a od loňského září pro ně hlídám v podstatě na plný úvazek. Prošel jsem v jejich službách už šest staveb, beru i záskoky za méně spolehlivé kolegy, takže jsem si vysloužil i „zaměstnanecké výhody“. Proplácejí mi tramvajenku a mám příspěvek na telefon, brzy dostanu i vlastní služební. Přivedl jsem k této práci i kolegu prodejce Františka, který se teď mediálně proslavil svou svatbou. Ta ho ale také o práci připravila. Bez domluvy si na stavbu, kterou hlídal přivedl televizní štáb a ještě v reportáži přiznal, že se živil krádežemi. To se vedení samozřejmě nelíbilo, takže skončil a já za něj musel nasluhovat.

2 X FOTO: JEŽEK A ČÍŽEK

Já jsem vždycky bydlel po ubytovnách. Po revoluci to ale bylo stále těžší, nebyla práce a neprodlužovaly se smlouvy. Dělal jsem hlavně na stavbách, hlídal. Když nebyla práce, zkoušel jsem všechno možné, vykládal vagony, prodával noviny. Taky zametal ulice, za šedesát korun na den, to byly tehdy peníze, za které se dalo slušně žít i zaplatit ubytovnu. Pak ale najednou zbývalo sotva na jídlo a já se octl na ulici. Slušně jsem se v tom „zabydlel“, fungoval jsem bez střechy nad hlavou dobrých osm let. Zimy byly tehdy naštěstí mírné, s dobrým spacákem se to dalo zvládnout nebo jsem spával v tramvajích. O Novém Prostoru jsem se dozvěděl hned jak vznikl, nějakého půl roku jsem nad tím přemýšlel, ale nelákalo mě to.

PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců, kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce, který kazí pověst skutečných prodejců i samotného časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým Prostorem pro vykonávání této činnosti.

28


Mám dlouhé služby, takže si celkem slušně vydělám, ale i tak chci zůstat věrný Novému Prostoru, ostatně, na zdravotní pojištění stále nezbývá. Mám teď o něco snížený odběr časopisů, abych stihl i hlídání, ale na svém místě na Pražského povstání jsem i tak každý den. I mě mrzí, když dostanu dýško, ale zákazník si nevezme časopis. Raději bych více prodával, než dostával, protože Novému Prostoru za mnoho vděčím a tak se snažím prodávat i za ty, kterým stačí vydělat si na krabicové víno a víc je nezajímá. Už rok bydlím společně s kamarádem v bytě, mám svůj vlastní pokoj a místo nájmu mám na starosti každý den večeře. Dopřáváme si dobré jídlo, takže to vyjde stejně, jako bych platil ubytovnu, ale komfort je to nesrovnatelný. Už si ale sháním vlastní bydlení, v práci jsem se seznámil se svou novou přítelkyní, jsme spolu už dva měsíce a uvažujeme o společném životě.

SMS A E-MAILY Ahoj, Mé jméno je Adrianna, viděl jsem váš profil dnešního dne (novyprostor. cz) a je mi více intreste písemně vás, budu také rád, aby věděli, že více, a chci vám poslat přímo email na mou e-mailovou adresu, takže mohu dát moji fotku, abyste věděli, na koho jsem, a moje rozšíření zájmu o you. Here je mou e-mailovou adresu ([email protected]) Věřím, že můžeme mít dobrý vztah od tady tak mi pls pitty pohledný a napište mi na my mail id jsem waiting.Remeber dobrý vztah přesahuje vzdálenost a barvu, upřímná, emoce, pečovatele a druhy, které vedou oba milenci létat vysoce na křídlech happines, a to ve všech osudová láska je všechno, co jsme v životě potřebovat, aby byla šťastná Díky moc za váš druh pozornosti ([email protected]) Adrianna Odpověď redakce: Milá Adrianno, děkujeme za první obdržený milostný dopis v historii NP. Nový Prostor se s tebou bude jistě rád vznášet na křídlech happiness, navzdory všem překážkám, jaké jen vztah časopisu a e-bota může přinést! Dobrý den, koupila jsem si váš časopis Nový Prostor věnovaný dětem, abych pomohla prodejci. Mam dvě malé děti, ale po přečtení tří článků, úplně pesimistických, bych se mohla vrátit zpátky do totality, nebo z té hrůzy se jít oběsit. Nic mi to nedalo, jen by mě to rozhodilo. Bohužel příště už nic nekoupím. S pozdravem Javůrková U nás na Skalce Nový Prostor prodává sympatický prodejce, zřejmě Rom. Je příjemný, ochotný a čistě upravený. Ráda si s ním popovídám. Sonia Dobrý den, chtěla bych touto cestou pozdravit nového prodejce z Florence. Je velmi milý, slušný, usměvavý a vždy potěší. Ať se mu daří!

Dobrý den, Nový Prostor kupuji asi od druhého čísla tehdy ještě Patrona a vždy byl zajímavý. Dnes se úroveň všech periodik velmi zhoršila, objevují se polopravdy manipulace a to nemluvím o zvulgárnění témat. NP je nejen výborný nápad, jak důstojně pomoci lidem, aby si pomohli sami, ale i zajímavé nepovrchní čtení. Přejeme, ať vydržíte, neboť jste nám třeba. Zdraví Ivana. Vážená redakce, chtěla bych touto cestou moc a moc pochválit prodejce Richarda, který momentálně prodává na Florenci. Je to velice milý a veselý člověk který mě vždy nabije dobrou náladou. Přeji Vám aby všichni prodejci byli tak šikovní jako on. Vaše teď již pravidelná čtenářka Nikola Musim sa este zastat pana Sterna, ako bol obvineny zo sovinizmu po poslednom fejetone o nakladani kocikov do autobusu. Keby to bolo o trochu menej prehnane, dotkne sa to aj mna, ale takto sa na tom akurat dobre bavim. Neberme ho az tak doslovne a ... ved to v podstate v jadre vystihol :-) Vraj sa chystate menit webove stranky. Ocenila by som, keby pribudla moznost diskusie k jednotlivym clankom, kludne aj len starsich cisel (pokial nechcete z marketingovych dovodov zverejnovat na strankach aktualne cislo). Maily a sms su pomale (a nie je priestor na uverejnenie vsetkych) a vo vseobecnej diskusii na strankach (ktora sa uz celkom pekne rozbehla) sa nazor na konkretny clanok strati. Dakujem za kazde nove cislo a prajem vela zdaru pri tvorbe aj predavani casopisu! S pozdravom Petra Horodyská

Rádi bychom uvedli na pravou míru záměnu jmen v článku Dělný úděl v č. 328. Na fotografii není Alena Vávrová, jak je uvedeno v popisku, ale Lada Wichterlová. Oboum dámám se omlouváme.

29


Big Issue in the North, England

Kevin Gopal

THE PROPHET MOTIVE FOR YEARS POLITICIANS AND LEADING BANKERS ACCUSED GILLIAN TETT OF SCAREMONGERING AS SHE HIGHLIGHTED THE HIGH RISK GAMBLES THE WORLDS FOREMOST FINANCIAL INSTITUTIONS WERE TAKING. IN THE AFTERMATH OF THE ENSUING FINANCIAL COLLAPSE HOWEVER, KEVIN GOPAL FINDS THE NEWLY CROWNED JOURNALIST OF THE YEAR ANYTHING BUT SMUG. The day after last month’s Budget, Britain became less creditworthy than the chocolate maker Cadbury. We know this because the cost of a credit default swap – a complex financial instrument that allows investors to insure against a debt not being paid – on the UK’s loans rose to more than Cadbury’s debt. And we know about CDSs because Gillian Tett has been banging on about them for four years. More than any other journalists, Tett, assistant editor of the Financial Times, and her markets team predicted the banking crisis that has brought near financial meltdown. CDSs, collateralised debt obligations and other exotic financial products were not only being used by the banks to reduce risk, they warned, but to wildly speculate as well. Banks stood to gain hugely from this speculation, but when the bets went wrong, particularly those based on US sub-prime mortgages that people couldn’t afford, losses were massively magnified into incomprehensible numbers. It was this that brought down Bear Stearns and Lehman Brothers last year, and, in a frenzied couple of weeks, forced governments all over the world to pile in vast amounts of taxpayers’ money to prevent the international finance system from seizing entirely. We never saw it coming, was the near unanimous wail from bankers, financial regulators and politicians. They had largely ignored Tett’s warnings or, when they did take note, accused her of scaremongering. At the 2007 World Economic Forum in Davos, Switzerland, attended by heads of state and the elites of business, a US official took to the podium to denounce an article she had written on the perils Northern Rock was facing. Soon after, it collapsed. Now Tett has been proved right in spades and her achievements honoured with the accolade of journalist of the year at last month’s British Press Awards. But she’s far from smug. “The award’s a credit to the whole team, not just me. I’m acutely conscious of what I didn’t write. I look back at pieces and wish I’d taken a stronger line. I wish I’d done more. “When my group started looking at this, it was unfashionable, techy, geeky, nerds’ corner. We

30

Slovníček: Scaremongering – zneužití strachu k ovlivnění názorů a jednání lidí. Smug – samolibý Meltdown – v přeneseném významu zhroucení, „roztavení“ finančních trhů. Původně nuclear meltdown, roztavení reaktoru. Leverage – spekulace Nerdy – „nerdovské“ – nerd – úzce zaměřený člověk, nezvládající sociální vztahy, „mimoň“ Geeky – geek – člověk s hlubokými odbornými znalostmi, zapálený pro svůj obor, „pako“

kept plugging on because we were fired up.” In journalism, it’s tempting to take the easy route, she adds, but its real role is to “shed light on dark corners”. Without being pious, she hopes her team’s efforts might encourage other journalists. Tett has a PhD in social anthropology at Cambridge, for which she spent a year living in a remote village in Tajikistan and witnessed a civil war. If financial meltdown does bring the end of civilisation, she can at least milk a goat.Then she did work experience at the FT, hoping to be a foreign correspondent. When the Soviet Union broke up and the foreign editor found out she spoke Russian, she was no longer making tea but writing articles. Joining the paper’s trainee programme, she was unimpressed to be pushed into the economics department. But something clicked when she realised she could use her anthropologist’s training to analyse the foreign exchange

markets, with their strange terminology and unusual rituals and behaviour. That took her to Japan, where she covered the late 1990s banking collapse and wrote about it in her first book. And then, in 2004, working on the paper’s Lex analysis column, she sensed that something was afoot in the “vast, murky debt world”. Her attempt to find out just what is the subject of her new book Fool’s Gold. And though subtitled How Unrestrained Greed Corrupted A Dream, Shattered Global Markets And Unleashed A Catastrophe, it begins with a largely sympathetic account of how a group of brainy youngsters at the US investment bank JP Morgan developed a range of products they believed would help their employer smooth away the risks inherent in lending money. Two concepts were central: derivatives and leverage. A derivative is a financial product based on – derived from – another asset. So for hundreds of years, farmers protected the price of their wheat crop by buying wheat derivatives at a certain price. If the weather was poor and the crop low, they could command high prices for their wheat. If the weather was good and the prices therefore low, the derivatives would pay out – they had protected themselves. Leverage, confusingly, has two meanings in the finance world. Most commonly it means borrowing to increase the amount that can be invested in something, thereby increasing returns. But it also means the tendency of a financial product to magnify profits or losses, just as weighing down on one end of a lever produces greater effects on the other. What the JP Morgan whizzes did was to apply the derivative concept not to commodities such as wheat or pork belly but to the bank’s loans to companies, some of which were at risk of not being repaid. By selling on these so-called credit derivatives, JP Morgan could rid itself of risk, lend more elsewhere, and therefore make more profits. And maybe one day edit the FT? She laughs. “We’re living on a rollercoaster and don’t know what’s going to happen from one day to the next.”

100 %

bez popcornu kvalitní dokumenty na plátně / premiéry výjimečných filmů / kavárna s výstavami / filmy z festivalů / výběr českých filmů pro Prahu 7 / animace, experimenty… Františka Křížka 15, Praha 7, tel.: 233 382 606, [email protected], www.biooko.net

TIRÁŽ

KODEX PRODEJCE Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.

Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14, Praha – Nové Město, 128 00, tel.: 222 233 309, e-mail: [email protected], koncept: Robert Sztarovics, výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina Křížková, Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová, grafik: Štěpán Bartošek, grafický koncept: www.lab-ad.cz, inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Příční 4/111, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s.

NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE. MINISTERSTVO PRÁCE a sociálních věcí ČR

Středisko kresťanské pomoci Pardubice

PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.

Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. Stížnosti na prodejce v Praze prosíme telefonujte na 608 259 039, Alena Vosáhlová V Brně na 776 782 468, Gábina Hrozinová

Sbírkový účet je od 21. 3. 2008 obnoven.

Číslo účtu: 1061013598/5500

Daniel Cohn-Bendit Sarajevský Meeting Point

Recommend Documents