d) Václav IV. (vládl 1378 – 1419) 1. Střídání na českém a římském trůně 29. listopadu 1378 zemřel v Praze Karel IV. Jeden z pohřebních řečníků jej nazval Otcem vlasti, čímž nejen ocenil jeho životní dílo, ale připomněl i nadčasové (dokonce antické) rysy jeho vladařství. Na římský i český trůn nastoupil Karlův syn, sedmnáctiletý Václav IV. České království zůstalo ještě řadu let ze setrvačnosti jedním z nejbohatších a nejmocnějších evropských států. Česká gotická kultura dokonce právě za Václava dosáhla jednoho ze svých vrcholů – viz Parléřovu huť a krásný sloh. Postupně se však naplno projevily důsledky snad jediné Karlovy státnické chyby: v přepjaté snaze, aby synové mohli bez nejmenšího zakolísání plynule pokračovat v rodovém díle, zajistil Karel svému nejstaršímu, Václavovi, již dopředu nástupnictví. Václav tak v příliš mladém věku přišel k hotovému. Nesmírnou cenu ani strategické záměry Jindřichova, Janova a Karlova díla nikdy nepochopil. Nárokům vladařství se po otcově smrti učil za pochodu, a protože neměl vedle sebe usměrňující autoritu, nedospělých prvků ve své politické činnosti se nezbavil. Musíme však dodat, že u Václava hrály roli i nervová labilita a rozporuplná povaha. A posuďme, zda se tu nemohl projevit také vliv toho, že Václavova matka, Anna Svídnická, zemřela, když bylo chlapci pouhých 17 měsíců. 2. Sňatková politika Mladý Václav IV. Václav se pokusil prospět lucemburskému celoevropskému dílu dvěma dobře promyšlenými sňatky, jež však jen navazovaly na starší Karlovy plány. V r. 1382 Václav provdal svou nevlastní sestru Annu za anglického krále Richarda II. Anna přijela do Londýna s početným dvorem, jenž pak zahájil rozšiřování česko-anglických styků. Další významný sňatek uzavřel sám Václav. Původně byl – samozřejmě zásluhou svého otce – od svých devíti let ženatý s Johanou Bavorskou, o pět let starší dívkou z rodu Wittelsbachů. Jejich bezdětné manželství ukončila r. 1386 královnina smrt. O tři roky později se osmadvacetiletý Václav oženil znovu, s tehdy třináctiletou Žofií Bavorskou. I ona byla Wittelsbachovna, a dokonce neteř zemřelé Johanny; vyrostla v krásnou, oduševnělou, zbožnou ženu. Ani toto manželství však děti nepřinášelo. 3. Václav jako člověk a politik Pamětníci vzpomínali na Václava jako na člověka dvojí tváře. Na jedné straně společenský člověk vybraného chování, který rád diskutoval a miloval dobré jídlo a tanec. Na straně druhé vášnivý lovec, chovatel loveckých psů, piják a hledač milenek. Je třeba říci, že tím ještě Václav nebyl v tehdejším korunovaném světě nijak výjimečný. Problém spočíval hlavně v tom, že státnické záležitosti se mu do programu vešly jen s obtížemi (dvacet let plánoval korunovační císařskou jízdu do Říma, ale nikdy k ní nedošlo). Společenské rozpory, jež přece jen vyprodukovala Karlova doba, a složitá mezinárodní situace, poznamenaná především vážnou krizí katolické církve (o tom později), kladly na Václava obzvlášť velké nároky. Král cítil, že na nenadálé úkoly nestačí, a bohužel se ani nepokoušel sám sebe změnit (např. celý život nepřekonal svůj odpor k cestování, což u římského krále opravdu silně vadilo). Leckomu v Čechách se ovšem zdála sympatická skutečnost, že král přesídlil z Hradu blíže k obyčejným lidem, na Staré Město do Králova dvora (skutečným důvodem však patrně byl fakt, že na Hradě probíhaly rušné stavební práce).
Postupně se Václav orientoval především na lov a víno. Obklopil se podobně založenými společníky z řad rytířů i zemanů a také některými měšťany, jež pak povyšoval do rytířského stavu. Záhy se dostavil hluboký, všestranný úpadek Českého království. Na kritiku ze strany říšského i českého panstva a duchovenstva reagoval Václav tím, že významné české úřady svěřoval právě svým kumpánům (proto byli nazýváni oblíbenci královi). Situaci v Českých zemích ztížila i zhoubná epidemie moru v r. 1380: byla zde sice mírnější než leckde jinde v Evropě, ale přinesla mnohem více hrůzy než nákazy v Karlově době: počet českých obyvatel nyní klesl asi o desetinu. V r. 1389 došlo v Praze k davovému útoku na Židy. Takové události se čas od času v Evropě stávaly a označují se slovanským slovem pogrom. Podnětem k pražskému pogromu se stal incident o velikonoční neděli. Křesťanský kněz šel se svátostí oltářní (s hostií ve zvláštní schránce) k umírajícímu člověku. Cestou kráčel přes pražské ghetto. Několik Židů tam po něm házelo kameny. Kněz to považoval za zákeřný útok na Krista, doběhl na Staroměstské náměstí a tam celou příhodu vykřičel rychle se sbíhajícímu davu. Konšelé se marně snažili zabránit nejhoršímu. Zástupy fanatiků, ozbrojených vším možným, během jediné noci ghetto vydrancovaly a téměř celé vyvraždily. Zahynuly asi 3 tisíce Židů, nepočetné uprchlíky ochránil jeden z králových oblíbenců. 4. Zikmund Lucemburský Dědicem Karlových státnických schopností nebyl Václav, ale Zikmund, cílevědomý a houževnatý. I on však měl své limity: vynikal arogancí i nepřístupností ke kompromisům a v osobním životě trpěl žárlivostí, ačkoli sám k ní zavdával mnoho podnětů. Jako mladší bratr se Zikmund potýkal s mnoha překážkami: při dělení správy rodových držav na něj zbyly jen Braniborsko a Dolní Lužice. V r. 1385 se však oženil s Marií Uherskou, dcerou zemřelého uherského a polského krále Ludvíka I. Velikého z původně francouzské dynastie Anjou, a r. 1387 se stal uherským králem. Vzhledem k velké rozloze Uher se tedy lucemburská moc přiblížila východoevropskému pobřeží i dovršení svého celoevropského projektu. Vzápětí se však objevil nepřítel nad jiné silný: Turci. Ve 2. polovině 14. století obešli zbývající jádro Byzantské říše a vpadli přímo na Balkánský poloostrov. V r. 1389 v bitvě na Kosově poli porazili Srbsko, které se tak stalo na Osmanské říši závislé. Zikmund vyrazil proti Turkům v čele křížové výpravy, ale byl poražen r. 1396 u Nikopole, čímž Turci dobyli Bulharsko. Po Mariině smrti se Zikmund oženil s Barborou Celskou (ze slovinské části Uher) a narodila se jim dcera Alžběta. Shrnutí: Po smrti císaře Karla IV. se římským a českým králem stal jeho nejstarší syn Václav IV. Vzhledem ke svému mládí a řadě dalších okolností nebyl na vládu dobře připraven. Signálem, že končí hospodářská prosperita, se staly morová epidemie a pražský pogrom na Židy. Václava kritizovaly české panstvo i říšská knížata: Václav reagoval tím, že se obklopil nižší šlechtou a měšťany. Velkým konkurentem se mu ovšem stal mladší bratr Zikmund. Otázky a úlohy: 1. Připomeňte smysl sňatků Václava, Anny a Zikmunda. Jaký záměr každý z nich sledoval? 2. Které slavné stavby připisované císaři Karlovi byly dokončeny až ve Václavově době? 3. Co byste byli Václavovi poradili, aby se mu lépe vládlo? Své řešení zdůvodněte. Výběr z odborné literatury: Jiří Spěváček: Václav IV. Praha 1986.
5. Jan z Jenštejna a Jan Nepomucký Zikmund se zařadil mezi přední Václavovy kritiky. Patřil mezi ně i pražský arcibiskup Jan z Jenštejna. Byl o více než deset let starší než Václav, stal se velkým odpůrcem králových oblíbenců a dostával se s nimi do četných sporů. Napětí mezi králem a arcibiskupem se vystupňovalo natolik, že Jenštejn nakonec ani nebydlel v Praze, ale v Roudnici nad Labem. V březnu 1393 Václav IV. pozval arcibiskupa do Prahy ke smírným jednáním. Schůzka se měla uskutečnit v klášteře johanitů u malostranského vyústění Karlova mostu. Král se však před jednáním opil a pak zavelel k zajmutí arcibiskupa i jeho doprovodu. V nastalé rvačce se Janovi z Jenštejna podařilo uprchnout. Král si pak vylil vztek na arcibiskupových úřednících, kteří utéct nestačili. Generálního vikáře (arcibiskupova zástupce) Jana Nepomuckého nechal umučit k smrti, a dokonce se na jeho týrání sám podílel. Mrtvolu pak na králův příkaz hodili z mostu do Vltavy, odkud však byla po několika dnech vylovena a později pohřbena. V r. 1729 byl Jan Nepomucký svatořečen jako nevinná oběť špatného vladaře, který odmítal církevní úsilí po nápravě politické situace. Socha svatého Jana Nepomuckého na Karlově mostě Dnes patří svatý Jan Nepomucký k nejpopulárnějším českým světcům: uctívají jej i v zahraničí. 6. Václav zajatcem Vážné nedostatky Václavova vladařství přispěly ke spuštění lavinovitého odporu s již bezmála stoletým zásadním vlivem Lucemburků na evropskou politiku: 1. České a uherské panstvo se otevřeně vzbouřilo proti Václavovi, respektive Zikmundovi. 2. Ve Svaté říši římské zesílilo hnutí za odstranění Lucemburků z říšského trůnu. 3. Situaci však zkomplikoval i mocenský boj uvnitř lucemburské dynastie. Do vzájemného zápasu ústřední soupeřící dvojice Václav – Zikmund se zapojili i další členové rodu. Václav v jejich prospěch dokonce ztratil vládu nad Lucemburskem. V r. 1394 čeští páni uzavřeli spolek panskou jednotu (mezi vůdci byl např. Jindřich z Rožmberka). Pojem panská jednota jako sdružení české vysoké šlechty v době, kdy český král byl slabý či úplně chyběl, se od té doby s přestávkami objevoval v české politice po následujících téměř sto let. Panská jednota zajala krále Václava a čtvrt roku jej věznila nejprve na Pražském hradě, pak na rožmberských hradech Příběnicích a Českém Krumlově a nakonec v Horních Rakousích. Propustila jej až za slib, že král bude respektovat výhrady jednotníků vůči svému stylu vlády. Jednota podporovaná Zikmundem pak přiměla Václava zařadit v r. 1396 představitele panstva opět mezi královské rádce. Patřil k nim samozřejmě i Rožmberk: stal se nejvyšším purkrabím pražským, kterýžto úřad byl tehdy považován za nejdůležitější v zemi. Zasedání politicky dvoubarevné královské rady nepostrádala vzruchu. Např. během jednání (bez Václava) na Karlštejně panští rádci probodli čtyři své kolegy z křídla králových oblíbenců. V r. 1400 kurfiřti sesadili Václava IV. z římského trůnu jako panovníka neužitečného, líného a pro říši zcela nezpůsobilého. Šlo o zásadní a v podstatě nenapravitelné narušení evropské koncepce lucemburské politiky. Václav musel vzápětí úporně bránit i samotný český trůn. V r. 1401 vojsko panské jednoty posílené zejména Němci z Míšně oblehlo krále v Praze (v Českých zemích to byla první akce s účastí cizích vojsk od r. 1310!). Na nátlak obléhatelů Václav svěřil rozhodující část svých pravomocí čtyřčlenné panské radě (opět Jindřich z Rožmberka aj.).
Mezitím uherská šlechta zajala r. 1401 Zikmunda a propustila ho až pod tlakem přicházejícího českého vojska, které poslal Václav. Zikmund pak přijel do Čech a přiměl r. 1402 Václava, aby zrušil moc panské rady a ustanovil jej správcem království. Pak Václava zajal a odvezl do Vídně. Na pomoc Václavovi však zahájili rozsáhlý ozbrojený boj královi oblíbenci, kteří se mohli spolehnout i na přetrvávající královu popularitu v očích široké veřejnosti. Získali dokonce podporu některých pánů. Zikmund se tedy vrátil se silným uherským vojskem, které systematicky vydrancovalo východní polovinu Čech. Vzbuzený strach nemohl Zikmundovi nahradit osudovou a trvalou ztrátu dobré pověsti v českých očích: zřejmě právě z této doby, a nikoli až z husitských válek pochází Zikmundova česká hanlivá přezdívka šelma ryšavá. O další Zikmundův neúspěch se r. 1403 postaral sám Václav, když z vídeňského zajetí v přestrojení uprchl a vrátil se do Prahy. 7. Romové (Cikáni) Z doby kolem r. 1400 pocházejí nejstarší zprávy o přítomnosti indoevropských Romů v Českých zemích. Kočovní Romové původně žili ve střední Indii, byli to řemeslníci (zejména drobní kováři), hudebníci i tanečníci a pastevci (viz IV.E.1.). Kolem r. 500 začali odcházet v několika vlnách z Indie na západ. Kolem r. 1000 se Romové objevili v Byzantské říši a získali tam řecké označení Athiganoi (později Tsiganoi), z něhož pochází i český výraz Cikáni. Romové se jako kočovníci rozšířili po většině evropských zemí, např. do Francie pronikli právě přes Čechy. Proto ve francouzštině byly výrazy pro Čechy a Cikány prakticky totožné: francouzsky Čechy = Bohême a ještě ve slavné francouzské opeře Carmen (1875) skladatele Georgese Bizeta je titulní postava krásné Cikánky označována jako bohémienne (dnes ovšem francouzsky cikánský = tsigane a český = tchèque). Romové se pro svůj svobodymilovný život stali vzorem pro četné umělce tvořící průkopnicky mimo hlavní proud kulturního vývoje (odtud od konce 19. století jejich pojmenování bohémové). Dnes na světě žije (hrubě odhadnuto) asi 10 milionů Romů, v České republice asi 250 – 300 tisíc (zhruba 3 % obyvatel). Na svém 1. mezinárodním kongresu v r. 1971 v Londýně Romové vydali prohlášení požadující, aby byli souhrnně nazýváni Romové (tak se sama označuje většinová, ale nikoli jediná větev cikánského etnika; další jsou např. Sintové, Kaleové aj.); slovo cikáni má v češtině i v jiných jazycích hanlivý význam (podezřelí tuláci), ale pojmenování Cikáni souvisí s romskou historií. Z pražského romského festivalu Khamoro Shrnutí: Nekoncepční politika Václava IV. měla řadu protivníků mezi českými církevními hodnostáři (arcibiskup Jan z Jenštejna, jeho zástupce Jan Nepomucký – svatořečen 1729), mezi českými pány (panská jednota v čele s Jindřichem z Rožmberka) i ve Svaté říši římské (v r. 1400 byl Václav sesazen z římského trůnu). A uherský král Zikmund dokonce vojensky vpadl do Čech. V téže době do českých dějin vstoupili původně indičtí kočovníci Romové. Otázky a úlohy: 1. Kde ve vašem okolí jsou sochy či obrazy Jana Nepomuckého? Zjistěte o nich podrobnosti. 2. Kde se ve svém okolí můžete setkat s kulturními apod. akcemi Romů? Které známé osobnosti pocházejí z romského prostředí? Výběr z odborné literatury: Marek Jakoubek – Lenka Budilová: Romové a cikáni: neznámí i známí. Voznice 2008. Vít Vlnas: Jan Nepomucký. Praha 1993.
3. Hluboká krize katolické církve i společnosti a) Církev jako ekonomický a politický činitel Feudalismus byl založen na vzájemné závislosti všech vrstev obyvatelstva. Středověké národy spatřovaly v propojení své pospolitosti nejlepší záruku pro přežití navzdory cizím nepřátelům, domácím neshodám i kruté přírodě. V křesťanském světě byl feudální systém vykládán pomocí učení o trojím lidu. Středověká společnost raného a vrcholného středověku se dělila na tři skupiny: válečníky (šlechtu), kněze (duchovenstvo) a dělný lid (především poddané zemědělce). Každý člověk potřeboval ke své plnohodnotné existenci přispění ostatních dvou skupin. Prakticky negramotný šlechtic těžko mohl sám ovlivňovat myšlení svého lidu a sedlák se zpravidla nedokázal sám ubránit zločincům. Mezi složkami trojího lidu měly panovat bratrské vztahy, ale ve skutečnosti to samozřejmě vypadalo jinak: šlechta soupeřila s duchovenstvem o majetek i o moc na úkor sedláků, kteří byli omezováni odváděním feudální renty a dalšími pravidly vazalské poslušnosti. Západočeský klášter Kladruby Vývoj v evropské společnosti na přelomu vrcholného a pozdního středověku však v systému trojího lidu zásadně posílil pozici kněží: 1. Duchovenstvo se prostřednictvím budování i rozvoje klášterů stalo ekonomicky soběstačným a díky rozmachu rytířských řádů si zajistilo i schopnost účinné obrany, a tedy rostoucího politického vlivu. Kněží se stali poměrně nezávislou vrstvou společnosti. 2. Povolání kněze přitahovalo stále více lidí, pro něž samotná kněžská služba nebyla smyslem života a kteří jako kněží pak své politické a ekonomické zájmy nadřazovali pastorační činnosti. Stávalo se pravidlem, že kněžské povolání si vybírali mladší členové šlechtických rodů, aby se s nimi jejich starší sourozenci nemuseli dělit o majetek a tříštit tak rodová panství. Kněžská služba také byla prakticky jedinou nenásilnou cestou, jíž mohli alespoň nemnozí neurození muži (např. v roli farářů) získat určitý vliv v mocenských strukturách společnosti. 3. Církevní instituce (zejména biskupství, kláštery apod.) však měly charakter silných feudálních vrchností. Vysocí církevní hodnostáři se dostávali do konfliktů se šlechtou i panovníkem. Svým jednáním i názory se mnoho kněží vzdalovalo také neurozenému lidu. b) Negativní jevy v životě kléru (svatokupectví aj.) Pokud hovoříme o církvi, měli bychom mít na paměti, že do církve samozřejmě patří všichni pokřtění: kněží i laici. Jestliže tedy vžitá praxe rozumí pod pojmem církev přednostně pouze kněze a řeholníky, jde o zjednodušení používaného pojmosloví (s touto výhradou i my v následujícím textu občas k užšímu významu slova církev sáhneme). Rozsáhlá hospodářská i politická činnost církevních institucí vedla k tomu, že pro křesťanstvo znovu zřetelně vyvstala zásadní otázka. Jak hodnotit skutečnost, že církev žije jinak než v dobách, kdy Ježíš s apoštoly i první křesťané včetně kněží žili v chudobě a k prosazování svého učení neměli
jiné nástroje než vlastní příklad a sílu osobnosti? Znamená hospodářský a mocenský vzestup kněžstva zradu Ježíšova učení, nebo žádoucí přizpůsobení se nové době? Ve vrcholném a pozdním středověku však ekonomické a politické angažmá kléru (duchovenstva) vedlo k velmi problematickým jevům v životě kněží: 1. Desátky: Obyčejní, neurození křesťané odevzdávali církvi desetinu svého výdělku. Desátek se platil již od raného středověku. Postupně se však stal terčem kritiky, protože bylo zřejmé, že duchovenstvo jej z valné části začalo využívat pro nenáboženské účely. Šlechta a panovník podporovali církevní instituce příležitostnými, ale o to nákladnějšími dary (zpravidla nemovitými). 2. Svatokupectví: Kněží obchodovali se svátostmi. Za křest, svatbu či pomazání nemocného museli věřící platit penězi či protislužbou. Kdo nemohl zaplatit, musel počítat s tím, že jako dlužníkovi církve svaté mu bude odepřen církevní pohřeb. 3. Prodávání církevních úřadů: Papežská kurie a jiné církevní instituce přidělovaly kněžské úřady jen za peníze. Ve 14. století se např. dosazení do úřadu arcibiskupa či biskupa dalo pořídit za 2 000 – 4 000 zlatých, opatem se mnich mohl stát za několik set zlatých a úřad faráře byl k mání již od 20 zlatých. 4. Mnohoobročnictví: Kněží, kteří si dokázali koupit farností několik, získali samozřejmě odtud několikery finanční požitky. Sami však kněžskou službu vykonávali jen sporadicky a do svých kostelů si za sebe najímali za nevelký peníz nejchudší kněze. 5. Odpustky: Podobně jako v případě desátků jde i zde o starší záležitost, která se časem zvrhla do nemorální podoby. Odpustky uděluje kněz a znamenají odpuštění trestů za některé hříchy. Postupně se ustálila praxe, že za odpustky se platilo (dnes má odpustek formu modlitby). 6. Konkubinát: Někteří kněží navzdory svému celibátnímu slibu žili s milenkami. Poznámka: výraz svatokupectví (v širším smyslu) se někdy používá jako souhrnné označení pro všechny uvedené jevy. Jindy jako takový zastřešující pojem slouží slovo simonie: vzniklo podle novozákonní postavy Šimona kouzelníka, který chtěl od apoštolů za peníze koupit schopnosti pocházející od Ducha svatého. Shrnutí: V průběhu vrcholného středověku se katolické duchovenstvo stalo prakticky nezávislou vrstvou společnosti: především rozsáhlé majetky klášterů a síla rytířských řádů výrazně posílily jeho ekonomické i politické pozice. Kněží se ve své většině výrazně odchýlili od někdejší praxe prvotní, chudé církve. V jejich životě hrála nyní významnou roli řada jevů založených na obchodnickém vztahu ke kněžské činnosti. Otázky a úlohy: 1. Kde se v blízkosti vaší školy nachází nějaký klášter (současný nebo bývalý)? Zjistěte několik základních údajů o jeho historii. 2. Připomeňte si: Kdy a proč začaly vznikat rytířské řády? Které z nich jsou nejznámější? 3. Nalezli byste v některých jiných (nenáboženských) oborech lidské činnosti podobný svár nezištné tradice s komerční (obchodnickou) praxí moderní doby? 4. Představte si (nebo třeba jako dialog sehrajte) spor mezi zastánci a odpůrci negativních rysů tehdejšího církevního života. Jaké byste našli argumenty pro a proti? Výběr z odborné literatury: Samuil G. Lozinskij: Dějiny papežství. Praha 1989.
c) Nové řeholní řády První pokus o nápravu církve představovaly nové, chudé mnišské řády. Vznikaly s cílem obnovit apoštolskou chudobu a tím vytvořit pluralitu (různost, mnohost) ve formách zbožnosti. Nejznámějšími z těchto řádů jsou cisterciáci (vznikli kolem r. 1100, nejproslulejším cisterciákem byl propagátor křížových výprav Francouz Bernard z Clairvaux) a františkáni (zakladatelem Ital František z Assisi kolem r. 1200). Chudé řády si rychle získaly až neuvěřitelnou popularitu (např. cisterciáci založili během prvního století své existence 530 klášterů). Ovšem výsledky kvalitního klášterního hospodaření, velkorysé dary příznivců a silný vliv na veřejnost přilákaly také mezi tyto řeholníky mnoho lidí, kteří se askeze brzy vzdali. Záhy nebyl mezi řády starými a novými velký rozdíl. d) Papežství za Inocence III. (kolem r. 1200) a vznik inkvizice Na papeže Řehoře VII. (bojujícího o investituru, viz V.C.6.c.) navázal papež Inocenc III. (vládl 1198 – 1216). I on prosazoval nadřazenost papeže nad všemi křesťany včetně králů a šlechty. Pro pronásledování kacířů (heretiků; křesťanů zastávajících takové pojetí víry, které se odlišovalo od oficiálně schválených zásad) zřídil specializovanou instituci, inkvizici (v necentralizované a nesystematické podobě existovala již dříve). Inkvizice vyhledávala a soudila kacíře. Novinkou se stalo předávání usvědčených kacířů světské moci k potrestání. Nejtvrdším trestem pro kacíře bylo veřejné upálení. Děsivá podívaná působila odstrašujícím dojmem, oheň očistil zemi od ďábelského zla a nezbyly ostatky, které by se mohly stát předmětem uctívání. A aby se kacířům zabránilo v rafinovaném zapírání, povolila církev používat při inkvizičních procesech mučení. e) Kacířská hnutí Navzdory pronásledování vznikala celá kacířská hnutí: nejznámějšími se stali albigenští v jižní Francii (12. – 13. století) a lyonští chudí, běžněji nazýváni valdenští, podle svého zakladatele kupce Pierra Valdèse (kolem 1200), který rozdal svůj majetek potřebným a prosazoval právo laiků na vlastní kázání o smyslu biblického textu. Valdenství proniklo dokonce až do Německa a Čech. f) Schizma katolické církve (1378) Pozici církevní hierarchie oslabovaly i vnitřní spory, vesměs motivované mocensky. Avšak nejvážněji otřásl všemi pozicemi katolické církve rozkol, který přitom začal až anekdotickým zmatením kolem volby papeže v r. 1378. V r. 1377 papež Řehoř XI. přesídlil z Avignonu zpátky do Říma. Když r. 1378 zemřel, konala se volební porada kardinálů po třech čtvrtích století opět v Římě. Město žilo v napjatém očekávání. Ze 16 kardinálů bylo 11 Francouzů, 4 Italové a 1 Španěl. Během volebních jednání dav Římanů dvakrát vtrhl až ke kardinálům a vyhrožoval jim násilím, pokud nebude zvolen italský papež. Kardinálové tedy 8. dubna zvolili italského kandidáta – stal se papežem Urbanem VI. V létě však sbor kardinálů přičiněním svých francouzských členů prohlásil Urbanovo zvolení za vynucené, a tedy neplatné. Kardinálové se znovu sešli, tentokrát ve Fondi na italském venkově, a 20. září 1378 zvolili papeže francouzské národnosti – stal se Klementem VII. Urban VI. však odmítl odstoupit, a tak měla katolická církev papeže dva: v Římě a v Avignonu (zpráva o tomto vývoji zastihla ještě stárnoucího císaře Karla IV. a velmi jej zneklidnila). Církev se dostala do vůbec nejtěžší krize své existence. Oba papežové jako obvykle nabádali křesťanstvo k pokoře a skromnosti, ale ani jeden z nich nebyl ochoten se vzdát svých příjmů i moci v zájmu zachování jednoty církve. Oba papežové dávali do klatby stoupence svého protivníka, takže
se v klatbě ocitlo celé západní křesťanstvo. Mnohé církevní úřady byly obsazeny dvojmo, a tak se věřící ještě více prohýbali pod finančními nároky duchovenstva. Přitom peníze z desátků a odpustků brzy mířily rovněž na úhradu diplomatických pletich i vojenských příprav jednoho papeže proti druhému. Dvojpapežství pokračovalo také po Urbanově a Klementově smrti, takže se ukázalo, že nejde o pochybení jednotlivců, ale o vadu celého systému. g) John Wycliffe (Jan Viklef) Západní schizma na přelomu 14. a 15. století ovšem zasáhlo do situace dosti odlišné od někdejší poměrů před staletími, kdy se mohlo zdát, že pro nápravu budou stačit chudé řeholní řády: 1. Neurozené obyvatelstvo pozdně středověké Evropy vystupovalo sebevědoměji, neboť se opíralo o ekonomický, strategický i vzdělanostní význam početných měst. 2. Evropa trpěla první krizí feudalismu (viz V.D.1.). Vznikající diskuse o účelnosti vynakládání finančních prostředků se z velké části týkala právě platů církvi. Výhrady však byly vyslovovány i proti těm, kdo vysoké duchovenstvo podporovali, tedy zejména proti vysoké šlechtě. 3. Mravní rozvrat církve vzbuzoval dojem, že se uzavírá éra pozemského vývoje křesťanstva, že se ďábel vtělil přinejmenším do jednoho z papežů a že se blíží druhý Kristův příchod na zem a Poslední, Boží soud. Odtud vývoj logicky pokračoval k nedůvěře v možnost, že by se duchovenstvo napravilo samo, o jeho dobrovolném návratu k apoštolské chudobě ani nemluvě. Výsledkem tohoto přesvědčení byl požadavek, aby byl pořádek v církvi nastolen zvnějšku, zásahem státní moci, neboť panovník přece vládne z Boží milosti. Hlavním prostředkem k nápravě mělo být odebrání nadbytečného, tedy téměř veškerého církevního majetku (šlo o jeho sekularizaci – zesvětštění). Za důležitý nástroj církevní nápravy však byl považován i všeobecný přístup k biblickému textu a možnost jeho laického výkladu. Prvním velkým propagátorem takového postupu se stal anglický kněz John Wycliffe, který byl učitelem (mistrem) na univerzitě v Oxfordu (již ve středověku mu Češi říkali Jan Viklef). Viklefovi kritici měli (a mají) ovšem výhrady: Při postupu proti špatným kněžím to nakonec budou zase jen omylní lidé, kteří budou odhadovat, jak konkrétní kněz obstojí před Kristem. A svátosti, které kněz uděluje, pocházejí přímo od Boha a morální profil kněze vedle nich nehraje roli. Viklef a jeho stoupenci ovšem stáli za přirozeným požadavkem, aby kněz žil v souladu s učením, které hlásá. Viklef sám byl obviněn, že šíří bludy, a musel opustit univerzitu, ale dalším postihům se v odlehlé Anglii vyhnul a zemřel v ústraní v r. 1384. Shrnutí: První, ovšem málo úspěšný pokus o nápravu církve představovaly chudé mnišské řády. Církevní autority naopak začaly pronásledovat své kritiky jako kacíře. Mezi odpůrci církevní praxe sílila role obyvatel měst. Anglický intelektuál Jan Viklef přišel s myšlenkou, aby církev byla zbavena přebytečného majetku zásahem státní (královské) moci. Otázky a úlohy: 1. Kde bychom v dnešní společnosti našli obdobu úsilí o dobrovolnou skromnost? 2. Františkánům byl blízký ženský řád klarisek. Jak souvisí s českými dějinami? 3. Kde jinde v dějinách existovaly případy postupného růstu rozporů mezi ideálem a praxí? Výběr z odborné literatury: Hermann Hesse: František z Assisi. Praha 1998. Amedeo Molnár: Valdenští. Praha 1991.
4. Husitská doba (1402 – 1485) a počátky reformace a) Charakter husitství Samozřejmě, že zdaleka ne všichni kritici duchovenstva se stali viklefisty. Viklefovy názory však získaly největší popularitu ve vzdáleném Českém království: jednak vlivem anglo-českých styků po svatbě Richarda II. s Annou Českou, jednak kvůli hloubce krize české společnosti v pokarlovské době. Viklefství tedy přispělo ke vzniku českého reformního (společensky opravného) hnutí, jež se podle své zakladatelské postavy nazývá husitství. Husitství přineslo v českých dějinách vůbec poprvé politickou a vůbec veřejnou činnost širokých vrstev obyvatelstva. V tomto smyslu se husité řadí k průkopníkům také v rámci evropského a světového vývoje. Husitství výrazně proměnilo mocenskou strukturu celé české společnosti. Jeho vrcholná fáze tedy byla zásadním mocenským převratem, revolucí. b) 1. období: Činnost Jana Husa (1402 – 1415) 1. Jan Hus na Pražské univerzitě a v Kapli betlémské Jan Hus se narodil asi r. 1370 v jihočeském Husinci. Vystudoval na Pražské univerzitě a zůstal na ní jako mistr. V r. 1400 byl vysvěcen na kněze a od r. 1402 působil také jako kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě Pražském. Kapli založili měšťané r. 1391 pro bohoslužby s kázáním v češtině. Patřila mezi největší chrámové prostory v Praze. Hus rychle zapomněl, že původně jej na kněžské dráze lákala vyhlídka na snadné živobytí. Proměnil se v přemýšlivého intelektuála, který zaujal hloubkou svého vzdělání, znalostí problémů obyčejných lidí i podmanivým slovním projevem. Na univerzitě se projevoval jako stoupenec většiny Viklefových názorů, které dále rozvíjel a přizpůsoboval českým poměrům. Od Viklefa přejal mj. učení o viditelné a neviditelné církvi: Podle něj církev existuje ve dvojí podobě. Tou skutečnou církví je společenství předurčené ke spáse. Hlavou církve je Kristus a jejími členy jsou ti křesťané, kteří žijí podle Božího zákona: nezbytným požadavkem je apoštolská skromnost a projevovaná láska k bližním. Tato skutečná církev je neviditelná, protože jen Kristus zná naše hříchy a ví, kdo do církve patří. Pokud duchovní nežijí podle Božího zákona, pak sice mohou náležet do církve viditelné (institucionální), ale ve skutečné církvi Kristově nejsou, i kdyby měli kdovíkolik kněžských úřadů. Takové kněze křesťan respektovat nemusí, ba nesmí. Od těchto kněží odpomůže církvi ztráta nadbytečného církevního majetku. Hus otevřeně projevoval také české vlastenectví (mj. se zajímal o rozvoj češtiny), i když neváhal tvrdit, že dobrý Němec je lepší než špatný Čech. V Betlémské kapli pak své učení srozumitelně předkládal pestrému posluchačstvu, složenému z tovaryšů, měšťanů, studentů i personálu královského dvora. Poslechnout si Husa přicházela prakticky celá česká Praha, objevovala se tu také královna Žofie. V letech 1409 – 1410 byl Hus rektorem celé univerzity. 2. Koncil v Pise (1409) Snaha po odstranění schizmatu vedla ke vzniku církevního hnutí, jež se nazývá konciliarismus. Konciliaristé dospěli k názoru, že jednotu církve může obnovit pouze koncil (shromáždění biskupů a opatů). Během předchozího tisíce let, od 4. do 14. století, se konalo již 15 koncilů.
Konciliarismus však prosazoval novou zásadu, že koncil je nejvyšší autoritou v církvi a je nadřazen i papeži. Koncil k vyřešení schizmatu se sešel r. 1409 v italské Pise. Sesadil oba papeže, římského Řehoře XII. a avignonského Benedikta XIII., a zvolil nového papeže, který přijal jméno Alexandr V. Řehoř a Benedikt se však svého úřadu nevzdali, a tak výsledkem koncilu, jenž měl odstranit dvojpapežství, byli papežové tři! Je prakticky nemožné vylíčit absurditu celé situace a popsat všechnu míru tehdejšího znechucení z církevních poměrů. Vše ještě vystupňoval po smrti Alexandra V. (1410) jeho nástupce Jan XXIII. Ten nyní dokonce proti italským ochráncům papeže Řehoře XII. vyhlásil křížovou výpravu, kterou financoval z prodeje odpustků. V nové době jméno Jana XXIII. přijal jiný papež (v úřadě 1958 – 1963) proto, aby napravil bídnou pověst, která byla s prvním Janem XXIII. spojena. 3. Dekret kutnohorský (1409) Pražský univerzitní spor o Viklefa se stupňoval. Z různých důvodů se stalo, že Viklefa hájili čeští mistři, zatímco cizí učitelé (byli to hlavně Němci) jeho učení odmítali. Češi byli tehdy na univerzitě ve zřetelné menšině. Mezi českými univerzitními viklefisty vynikal vedle Husa také evropsky zcestovalý mistr Jeroným Pražský. Když vypukl spor o účast zástupců univerzity na pisánském koncilu, na univerzitě Češi byli pro, cizinci proti. Václav IV. si účast univerzity přál, protože chtěl posílit svou pošramocenou mezinárodní prestiž, a tak vydal v lednu 1409 v Kutné Hoře dekret, který na univerzitě dramaticky zvýhodnil (v poměru 3:1) Čechy nad cizinci v hlasování při uplatňování akademické samosprávy. Dekret kutnohorský byl tedy projevem spíše politicko-církevních sporů než národnostních třenic. Umožnil sice vyslání univerzitního poselstva do Pisy, ale vzápětí vyvolal odchod prakticky všech cizinců z univerzity, která tím sice ztratila mezinárodní vážnost, ale zato na ní převládli viklefisté a univerzita se stala (a zůstala) hlavním ideovým centrem husitství. Shrnutí: Na počátku 15. století vzniklo společensky i církevně reformní hnutí nazývané husitství: částečně vycházelo z viklefismu a ideově je založili Jan Hus a Jeroným Pražský. Cílem bylo dosáhnout toho, aby široké vrstvy především neurozeného obyvatelstva samy odmítly podílet se na podpoře ekonomických a mocenských zájmů duchovenstva. Situace se vyhrotila, když koncil v Pise (1409, počátek období konciliarismu v církvi) proměnil dvojpapežství (západní schizma, existující od r. 1378) v trojpapežství. Král Václav IV. vydal Dekret kutnohorský, jehož nezamýšleným důsledkem se stalo ovládnutí Pražské univerzity viklefisty. Otázky a úlohy: 1. Zjistěte informace o stavebním vývoji Betlémské kaple: souvisejí s vývojem husitské tradice. 2. Jak se projevoval Husův zájem o český jazyk a čím byl zřejmě motivován? 3. Která díla Hus napsal? Co víte o jejich obsahu či cílových skupinách čtenářů? Výběr z odborné literatury: František M. Bartoš: Čechy v době Husově. Praha 1947. Jiří Kejř: Husité. Praha 1984. Tomáš G. Masaryk: Jan Hus. Praha 1990. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: Alois Jirásek: Mezi proudy, 1 – 3 (1886 – 1887, román).
4. Hus a arcibiskup Pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka dlouho Husa tiše podporoval, ale r. 1410 – podle příkazu nového papeže Alexandra V. – odsoudil Viklefovy spisy, zakázal je a rovněž zapověděl kázání jinde než ve farních a klášterních kostelích. Tím postavil veškerou Husovu činnost mimo zákon (aniž by Husa jmenoval). Hus odmítl arcibiskupovy výnosy respektovat a zdůvodňoval to nadřazeností Božího zákona nad mocí pozemských institucí. Tento postoj představuje nejvýznamnější Husovo obohacení viklefismu. Člověk nemusí, ba nesmí poslechnut jakýkoli rozkaz, který je v rozporu s Božím zákonem, tedy s Kristovým učením. Zajíc na to reagoval tím, že zorganizoval v Praze veřejné pálení Viklefových knih a Husa dal do klatby, což však v Praze málokdo respektoval. 5. Bitva u Grunwaldu (1410) V Pobaltí Řád německých rytířů dobýval další pobřežní kraje s cílem zbavit Litevské velkoknížectví přístupu k moři. Litevská dynastie Jagellonců tehdy vládla v Litvě i v sousedním Polsku. Polskému králi Vladislavu II. Jagiellovi se podařilo posílit svou armádu vojenskými oddíly z Českého království a z Moskevského velkoknížectví (českým 2 tisícům vojáků velel moravský šlechtic Jan Sokol z Lamberka). Vladislavovo spojené vojsko vpadlo r. 1410 na území Řádu a v bitvě u Grunwaldu uštědřilo německým rytířům (a jejich západoevropským spojencům) drtivou porážku, která další expanzi řádu zcela zastavila. Rekonstrukce grunwaldské bitvy (2010) 6. Lucemburkové a římský trůn V r. 1409 se Zikmundovi a Barboře narodila dcera Alžběta a r. 1410 vyvrcholilo dlouholeté soupeření mezi Zikmundem a jeho bratrancem, moravským markrabětem Joštem Lucemburským. Jošt se r. 1410 stal proti Zikmundovi římským králem, ale již r. 1411 zemřel a tentokrát kurfiřti zvolili Zikmunda (jenž samozřejmě zůstával i králem uherským). Jako římský král se Zikmund se vší energií pustil do řešení církevní krize a svolal nový koncil, tentokrát do Kostnice na německo-švýcarské hranici (konal se zde v letech 1414 – 1418). 7. Odpustkové bouře v Praze (1412) V r. 1412 dorazili do Čech a do Prahy prodavači odpustků Jana XXIII. Hus, podporován Jeronýmem, odpustky odsoudil v univerzitní řeči, v níž dokonce nazval Jana XXIII. Antikristem (ďáblem). Proti odpustkům horlil i z kazatelny Betlémské kaple. Papežovi kněží čelili hlasitým veřejným protestům, až zasáhla městská stráž a tři mladí tovaryši byli za svou vůdčí účast v nepokojích popraveni pro všeobecnou výstrahu. Za hlavního viníka nepokojů byl ovšem označen Hus. Jan XXIII. vyhlásil nad Prahou kvůli Husově přítomnosti interdikt (zákaz bohoslužebných úkonů). Donedávna oblíbený kněz se rázem ocitl téměř osamocen a na podzim 1412 musel odejít na venkov. Útočiště našel na Kozím hrádku v jižních Čechách. Napsal tam většinu svých knih (O církvi, O svatokupectví, soubor kázání nazvaný Postilla aj.), ale také cestoval po širokém okolí a s velkým úspěchem kázal. Později přesídlil na hrad Krakovec u Rakovníka.
8. Husova cesta ke kostnickému koncilu a počátek přijímání pod obojí v Praze V dubnu 1414 Jan XXIII. pohrozil pražskému arcibiskupovi Konrádovi z Vechty a dalším vysokým českým církevním hodnostářům přísnými tresty, pokud okamžitě nezařídí inkviziční soud s Husem. V červnu tentýž papež upozornil krále Václava, že by měl vykořenit české kacířství, jinak může přijít dokonce křížová výprava. Zároveň Zikmund pozval Husa, aby se pokusil obhájit své názory přímo na kostnickém koncilu. Římskému králi zprvu na výsledku Husovy pře mnoho nezáleželo. Pokud by byl Hus odsouzen, počítal Zikmund s následným ústupem kacířství v zemi, kterou on sám stejně jednou zdědí. Pokud by se Hus obhájil, byl by to vítaný důkaz, že koncil je proreformně naladěn. Konciliaristé však nechtěli více než návrat před r. 1378. O apoštolské chudobě duchovenstva ani neuvažovali. Hus se zřejmě odhodlal k cestě na koncil především proto, aby nebyl nadále zdrojem politických obtíží Českého království. 3. listopadu 1414 přijel s malým doprovodem do Kostnice a 28. listopadu jej Jan XXIII. a kardinálové dali uvěznit. Zikmund, který tehdy ještě v Kostnici nebyl (dorazil až o Vánocích), vyzval účastníky koncilu, aby Husa propustili. Ti však prohlásili, že Husova pře je pouze věroučná a že římský král do ní zasahovat nemůže. Pohrozili, že pokud by tak přece jen učinil, koncil se rozejde a schizma hned tak neskončí. Proto Zikmund Husa koncilu obětoval. Mezitím v říjnu 1414 začali pražští Husovi stoupenci podávat svátost oltářní jako chléb a víno pro všechny, nejen pro kněze, aby tak obnovili praxi prvotní církve. Došlo k tomu zejména zásluhou Husova přítele, mistra Jakoubka ze Stříbra (poprvé v kostele svatého Martina ve zdi na Starém Městě pražském). Hus vyslovil s touto praxí souhlas v listech, které psal z vězení. Toto přijímání se latinsky nazývá sub utraque specie communicare, staročesky se říkalo přijímat pod obojí způsobou. Proto se Husovým stoupencům začalo říkat utrakvisté nebo podobojí a kalich se stal husitským symbolem. 4. dubna 1415 přijel do Kostnice Jeroným Pražský Husovi na pomoc. Byl však také uvězněn. Koncil se prohlásil za vyšší autoritu než papež (papežové), sesadil Jana XXIII. a 4. července rezignoval (odstoupil) Řehoř XII. Tak byla obnovena jednota církve, ačkoli zbývající papež, Benedikt XIII., jenž tvrdohlavě lpěl na svém úřadě, byl již také nepřijatelný a i on měl být sesazen. Na koncilu zavládl optimismus. Husův spor však představoval nebezpečí nového rozkolu. Shrnutí: Církevní autority začaly Husa pronásledovat (posledním impulsem se stala skutečnost, že Hus se značnou oporou ve veřejnosti vystupoval proti prodávání odpustků). Hus odjel na koncil do Kostnice (svolaný římským králem Zikmundem k odstranění schizmatu), aby se tam hájil. Byl však uvězněn a ve třech výsleších před koncilem obviňován z kacířství. Otázky a úlohy: 1. Kde leží Grunwald dnes a jaké jiné názvy se používají pro tamější bitvu z r. 1410? 2. Zopakujte si: kdy ve starších dějinách jsme se setkali s pojmem schizma a za jakých okolností? 3. Která místa ve vašem okolí jsou pojmenována po Husovi? Výběr z odborné literatury: Josef Macek: Jan Hus. Praha 1961. Amedeo Molnár: Na rozhraní věků. Praha 1985. František Šmahel: Husitské Čechy. Praha 2008. Výběr z uměleckých zpracování: Divadlo: Josef Kajetán Tyl: Jan Hus, 1848. Alois Jirásek: Jan Hus, 1911. Oldřich Daněk: Vy jste Jan, 1987. Film: Jan Hus (1954, režie Otakar Vávra, v titulní roli Zdeněk Štěpánek).
9. Jan Hus před koncilem kostnickým Jan Hus byl v červnu třikrát vyslýchán před koncilem. Zdlouhavé výslechy můžeme stručně popsat takto: Žalobci citovali z Husových kázání i spisů. Citáty označovali za kacířské. Hus se bránil tím, že všechny jeho výroky mají také pravověrný, nezávadný smysl a že právě ten měl na mysli. Pro ilustraci uveďme jeden příklad. Hus tvrdil: „Desátky jsou pouhé almužny“. Žalobci vykládali výrok tak, že věřící podle něj desátek dát mohou, ale také nemusejí. Takový postoj je ovšem kacířství, protože církev desátky nařídila. Hus však prohlásil, že pravidla křesťanského milosrdenství stanovují dávání almužny jako křesťanskou povinnost všem, kdo jsou majetní. Pro člověka, který není bez prostředků, je tedy desátek také povinný. Rozdíl spočívá jen v tom, že motivace pro desátky by měla být vnitřní (ze svědomí), zatímco žalobci uvažovali jen o motivaci vnější, z donucení. Jan Hus v dopise přátelům v Čechách (psáno v kostnickém vězení 10. 6. 1415): (…) Prosím pány, aby se svou chudinou jednali milostivě a spravovali ji podle práva. Prosím měšťany, aby vedli své obchody spravedlivě. Prosím řemeslníky, aby řádně konali své dílo a požívali jeho plody. Prosím sluhy, aby svým pánům a paním věrně sloužili. Prosím mistry, aby, sami žijíce řádně, správně učili své žáky, aby ti na prvém místě milovali Boha a učili se pro jeho chválu a pro prospěch obce a pro své spasení, ale ne pro chamtivost ani pro světský prospěch. (…) Také prosím, abyste se milovali, nedali utiskovati dobrých a přáli každému spravedlnosti. Václav Brožík: Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém (1883) 15. června 1415 koncil zakázal laické přijímání z kalicha. Církevní žalobci se snažili přimět Husa, aby odvolal ty své texty, které mohou být bludně vykládány. Hus vždy odmítl s tím, že sám jim přičítal význam pravověrný a že mu bludný přístup nikdo nedokázal. 6. července byl Hus předveden před koncil naposledy a jen proto, aby byl prohlášen za kacíře. Pak jej biskupové zbavili kněžství. Více koncil sám udělat nemohl, a tak Husa předal římskému králi Zikmundovi jako nejvyššímu představiteli světské moci. Vše bylo pochopitelně již dopředu domluveno a Zikmund přikázal Husa upálit. Stalo se ještě téhož dne na louce za městem a mistrův popel byl hozen do Rýna. Husovo upálení (ilustrace z Jenského kodexu, kolem 1500) c) 2. období: Hromadný odpor Čechů proti církevní hierarchii (1415 – 1419) Stoupence Husova učení nazýváme husity. Oni sami se nazývali stranou pod obojí (= utrakvisté). Jako husity je zprvu hanlivě označovali jejich nepřátelé, což však my již dnes nepociťujeme. Odpůrci husitů byli tehdy označováni jako strana pod jednou, v nové době se vžilo nazývat je prostě katolíci, což i my často užijeme, byť se jedná o nepřesnost. Ke katolické církvi se totiž počítali sami husité, ba dokonce byli o sobě přesvědčeni, že jsou těmi jedinými opravdu zbožnými katolíky. Jejich cílem také byla náprava celé církve, zdaleka ne jen v Českých zemích.
Husovo upálení vzbudilo v Českých zemích obrovský odpor vůči koncilu. Přirozeným důsledkem bylo rychlé rozšíření Husova učení v českém národě. V září 1415 se do Prahy sjela ve velkém počtu husitská šlechta, aby se dohodla na společném postupu po Husově smrti. Ze sjezdu byl koncilu poslán protestní list proti Husovu upálení. Tuto první slavnou petici českých dějin odeslali v 8 exemplářích, aby vůbec bylo kam přivěsit všech 452 signatářských pečetí. Text stížného listu obhajoval Husa jako muže dobrého, spravedlivého a pravověrného. Koncil byl obviněn ze lživého nařčení Českého království, které vždy patřilo k zemím církvi nejvěrnějším. Signatáři závěrem uvedli, že nasadí i své životy za obhajobu Kristova zákona. Zároveň byl vytvořen branný svaz husitské šlechty v Čechách a na Moravě. V říjnu ovšem vznikl také branný svaz české katolické šlechty. K podobojím již patřili také někteří kněží. Proto husité mohli v čase podzimního svátku Dušiček obsadit velkou většinu pražských kostelů a v těch pak byly slouženy utrakvistické mše. Tak začalo zabírání (sekularizace = zesvětštění) církevního majetku. Podobně se dělo i mimo Prahu. Nepokojnou situaci hleděli využít leckteří pohotoví katoličtí páni. Také oni rychle uchvacovali – i přes odpor kněží – církevní majetek, vysvětlujíce, že jej tak nejlépe uchrání před kacířskou zvůlí (již v listopadu 1415 vyloupili východočeský Opatovický klášter, který se tedy stal vůbec prvním klášterem vydrancovaným v husitské éře). Koncil v únoru 1416 zahájil na dálku soudní stíhání signatářů stížného listu (samozřejmě bez úspěchu) a 30. května 1416 dal (opět ve spolupráci se Zikmundem) upálit Jeronýma Pražského. To vedlo jen k dalšímu šíření husitství v Českých zemích, takže se k novému hnutí záhy hlásila již velká většina (asi tři čtvrtiny) českého národa. Nezanedbatelnou roli tu však sehrála mj. i skutečnost, že při husitských mších čeština vytlačila dosavadní latinu. Pokračovalo zabírání církevního majetku. Král Václav, nepřející ani husitům ani koncilu, většinou nečinně přihlížel. Poznámka: V řadách českých Němců se husitství neujalo. Přesto se mezi husity objevily vynikající osobnosti jiné národnosti: německý (saský) kněz Mikuláš z Drážďan (po návratu do vlasti upálen jako kacíř r. 1417 v Míšni) a anglický oxfordský mistr Peter Payne (asi 1380 – 1456 Praha). V r. 1417 koncil sesadil Benedikta XIII. a byl zvolen nový papež, který přijal jméno Martin V. (byl to syn jednoho italského kardinála a někdejší pomocník Jana XXIII.). Jeho pontifikát znamenal definitivní konec západního schizmatu. Nový papež vydal na počátku r. 1418 dvě bully proti husitům a české šlechtě poslal dopis vyhrožující křížovou výpravou. Pak koncilní jednání ukončil. Hlavní chvála za likvidaci schizmatu se snesla na hlavu Zikmundovu. Svolavatel kostnického koncilu, který navíc do jednání mnohokrát zasáhl, byl dokonce přirovnáván k Šalomounovi a Augustovi. V pozadí ovšem číhala nejistota: Zikmundovi kvapem ubíhala léta a stále neměl syna. Shrnutí: Kostnický koncil ve spolupráci se Zikmundem dal Jana Husa upálit (6. 7. 1415) jako kacíře. V Českých zemích se – ve všech společenských vrstvách – vzedmula mohutná vlna odporu vůči koncilu a husitství se rozšířilo v drtivé většině českého obyvatelstva. Koncil volbou nového papeže Martina V. definitivně ukončil papežské schizma. Otázky a úlohy: 1. Co z Husova života může být inspirující i pro dnešek? 2. Které další (pozdější) významné české petice znáte? Zjistěte o nich podrobnosti. Výběr z odborné literatury: F. M. Bartoš: Husitská revoluce. I. – II. Praha 1965 – 1966. Jan Hus na přelomu tisíciletí. Ústí nad Labem 1999. Eva Kantůrková: Jan Hus. Praha 1991. Jiří Kejř: Husité. Praha 1984. František Šmahel: Jeroným Pražský. Praha 1966.
d) 3. období: Husitská revoluce (1419 – 1436) 1. První pražská defenestrace a smrt Václava IV. (1419) Narůstající chaos v zemi, vzestup Zikmundův a snad i obavy z případné křížové výpravy – to zřejmě byly důvody Václavova rozkazu královským městům – na počátku r. 1419 – navrátit katolické kněze do kostelů zabraných husity. Na venkově husité odpověděli poutěmi na hory: na známých kopcích pořádali hromadná setkání mnoha tisíc účastníků vrcholící husitskými mšemi pod širým nebem. V Praze vynikl bývalý mnich Jan Želivský, jenž nyní působil jako horlivý husitský kazatel novoměstského kostela Panny Marie Sněžné. V neděli 30. července 1419 vedl dav husitů v ozbrojeném procesí napříč Novým Městem. Dobyli kostel svatého Štěpána, uspořádali tam utrakvistickou mši a pak se zastavili před novoměstskou radnicí. Žádali propuštění uvězněných aktivních účastníků jednoho předchozího husitského shromáždění. Když konšelé požadavek odmítli, dav vtrhl do radnice, konšely vyházel z oken a na zemi je ubil. Takový útok proti držitelům moci, vrcholící jejich vyhozením z okna, se nazývá defenestrace (lat. fenestra = okno). Adolf Liebscher: První pražská defenestrace 1419 (kolem 1900) Útok vrcholící první pražskou defenestrací vedl zeman Jan Žižka z Trocnova, dvořan z Králova dvora. Narodil se kolem r. 1360 na chudém jihočeském zemanském statku Trocnově. V mládí přišel o pravé oko. Brzy osiřel a příbuzní ho připravili o podíl na skrovném dědictví. Byl ženatý, měl několik dětí, ale o jeho rodině se dochovalo velice málo zpráv. Nakonec jej hmotná tíseň přinutila, aby prodal svůj poslední pozemek a z Trocnova odešel. Po letech se stal na zhruba dva roky členem družiny lapků, kteří v žoldu některých moravských šlechticů škodili Rožmberkům. Družina vedla vlastně záškodnickou válku, během níž se Žižka naučil čelit po boku neškolených bojovníků dobře vyzbrojené přesile. V r. 1409 byl Václavem IV. omilostněn. Vzápětí se nechal naverbovat do českého oddílu na pomoc Polákům a Litevcům a s velkou pravděpodobností se zúčastnil (padesátiletý!) bitvy u Grunwaldu. Poté byl jako stárnoucí veterán přijat do služby u královského dvora a bezpochyby ještě zažil Husova kázání v Betlémské kapli. Želivský a jeho husité ovládli defenestrací celé Nové Město Pražské. Král Václav tehdy pobýval za Prahou, na svém Novém hrádku u Kunratic: zprávy o novoměstském převratu jej silně rozrušily, ranila jej mrtvice a 16. srpna 1419 zemřel. Václavova smrt měla dalekosáhlé důsledky pro vývoj Českého království a lucemburské dynastie. Současníci ji však vnímali především jako pád poslední zábrany, která ještě zdržovala husity a katolíky od otevřeného boje o Prahu i o celou zemi. Husité se rychle znovu zmocnili kostelů, o něž přišli v důsledku Václavova nařízení ze začátku roku. Během několika dnů bylo smeteno půlroční úsilí katolické strany. V Praze husité ovládli také Staré Město a (pod Žižkovým velením) Vyšehrad, tedy celou pravobřežní většinu hlavního města. Pobořili pražské kláštery i veřejné domy (nevěstince). Po žních začaly do Prahy proudit zástupy husitů z venkova. Z Pražského hradu situaci se znepokojením sledovali předáci svazu husitské šlechty, kteří spolu s některými katolickými pány zastávali významné úřady a hájili zájmy královny-vdovy Žofie. Nejvlivnějším šlechticem v zemi byl vůdce husitských pánů Čeněk z Vartenberka.
2. Proudy a směry v husitském hnutí, Čtyři artikuly pražské Již tehdy se husitství rozdělilo do 3 hlavních proudů: 1. Husitské panstvo: Chystalo se bránit kališnickou víru především na státoprávní úrovni, tedy hlavně jednáními se Zikmundem. Zabíralo církevní statky s cílem využít je ve vlastní prospěch. 2. Husité z měst: Chtěli se vymanit z diktátu církevních institucí, přáli si mravní obrodu celé společnosti. Ničili kostely a kláštery, jelikož jejich bohatství považovali za ďábelské dílo a odmítali uctívat pouhé předměty (modly). Jednali v souladu s doslovně chápanými pasážemi ze Starého zákona: např. 5. kniha Mojžíšova (Dt 7) vyzývá Izraelity, aby spálili zlaté a stříbrné sochy bohů a aby rozbořili jejich oltáře. Městští husité se obraceli také proti prostituci a hazardním hrám. Pokoušeli se o zásadní změnu svého osobního života, prosazovali i co nejširší užívání češtiny. 3. Husité z venkova: Názorově se podobali husitům z měst, navíc odmítali své postavení poddaných, a tedy feudalismus vůbec. Někteří podléhali náladám adventismu a chiliasmu. Adventisté očekávali v nejbližší době druhý Kristův příchod na zem a Poslední soud (lat. adventus = příchod). Chiliasté na základě novozákonního Zjevení Janova (Apokalypsy) věřili, že Kristus po svém příchodu a po svém vítězství nad ďáblem nastolí ještě před Posledním soudem tisícileté království dobra a lásky (řec. chilioi = tisíc). Chiliasté se na to připravovali odmítáním soukromého majetku, vytvářením bratrských vztahů i uvolňováním konvencí osobního života. Mezi husity městskými i venkovskými záhy získali největší autoritu kazatelé a zemané – měli nejvíce organizačních zkušeností. Pražští husité se navíc opírali o spolupráci s univerzitou. Příliv venkovských husitů do měst od podzimu 1419 ovšem vyvolal napětí v jejich vztazích s husity městskými, protože ve městech nebyly adventismus a chiliasmus původně tolik rozšířeny. Situace se rychle vyvinula tak, že husitský městský patriciát spíše tíhnul k pozicím panstva, zatímco tovaryši a městská chudina se s venkovem domluvili a sblížili. Postupně od podzimu 1419 do jara 1420 byl v hlavním městě zformulován minimální husitský program, s nímž mohli souhlasit všichni podobojí a jenž je opravdu v následujících letech ve chvílích největšího ohrožení stmeloval. Program dostal název Čtyři artikuly pražské (lat. articulus = článek): 1. Aby slovo Boží bylo svobodně hlásáno; 2. Aby svátost těla i krve Kristovy byla všem křesťanům rozdávána pod oběma způsoby, tedy jako chléb a víno; 3. Aby kněžím a mnichům byl odejmut bezdůvodně velký majetek a aby byli navráceni ke způsobu života Krista a apoštolů; 4. Aby všechny smrtelné hříchy byly v každém stavu (v každé společenské vrstvě) řádně stíhány. Shrnutí: Společenské napětí v Českých zemích vedlo k První pražské defenestraci (1419), kterou husitská doba vstoupila do revoluční fáze. Zemřel Václav IV. Husité se rozdělili – na škále od umírněnců po horlivce – na 3 křídla: (1) panstvo a měšťanské kupce, (2) řemeslníky ve městech, (3) zemědělce na venkově (z nichž nejradikálnější menšinu tvořili adventisté a chiliasté). Část venkovských husitů přišla jako posila do měst. Všichni husité si v 1. polovině 1420 vytvořili minimální společný program Čtyři artikuly pražské. Otázky a úlohy: 1. Kde ve starší historii jsme se již setkali s odporem k figurální výzdobě chrámů? 2. Přeformulujte Čtyři artikuly pražské právním či politickým jazykem dneška. Výběr z odborné literatury: František Šmahel: Husitská revoluce. I. – IV. Praha 1993.
3. Boje o Prahu (1419) Na podzim 1419 byla v Praze uzavřena dohoda vytvářející svaz husitských měst v čele s Prahou. Šlo o doplněk, ale i protiváhu husitského svazu šlechtického z r. 1415. Pražský městský svaz poslal Zikmundovi dopis s artikulními požadavky jako nezbytnou podmínkou pro nastoupení na český trůn. Šlo o první případ v českých dějinách, kdy neurození lidé, a dokonce sdružení v silné organizaci, demonstrovali své právo na účast ve vysoké politice. Zikmund podle očekávání pražanské požadavky odmítl (a pražanům pohrozil vojenským tažením), ale svaz husitské šlechty římského krále zprvu podpořil. Husitská šlechta se Zikmundovu kralování nebránila z několika důvodů: 1. Zikmund měl přece jen autoritu jako římský král a syn císaře Karla. 2. Šlechta potřebovala obsazením trůnu stabilizovat situaci v zemi a zabránit vzestupu neurozeného lidu. 3. Očekávalo se, že Zikmund bude mít plné ruce práce s vládnutím v římské říši a s válkou proti Turkům, takže lecčeho z husitského programu bude možné dosáhnout nenápadnou, klidnou cestou. Páni bez rozdílu vyznání bránili odchodu svých husitských poddaných do revoluční Prahy. Tím vlastně na čas obnovili někdejší panskou jednotu, a protože měli v rukou Pražský hrad, v listopadu zahájili dělostřelbu přes Vltavu do husitské části města. Pražští husité odpověděli útokem přes Karlův most (velel Žižka aj.). Následné boje zpustošily Malou Stranu a výsledkem byl kompromis: pražané odevzdali pánům Vyšehrad a husitští páni podpořili stanovisko pražanů, že Zikmund může být zvolen králem až poté, co povolí kalich, tedy legalizuje husitství. Rovnocenná partie, již Pražané sehráli s donedávna všemocnou šlechtou, nesmírně posílila husitské sebevědomí. Davy venkovanů se začaly před zimou vracet z Prahy domů. Jan Žižka, který předvídal pokračování bojů jinde, odešel s plzeňskými houfy. 4. Brněnská jednání (1419) V prosinci 1419 se česká šlechta a Pražané setkali v Brně se Zikmundem. Čeští zástupci tu vlastně poprvé vytvořili stavovské shromáždění podobné těm, která již existovala v mnohých jiných státech. Zásadní česká odlišnost však spočívala v tom, že tu byla přítomna jen šlechta a královská města (zatím ovšem pouze pražská), a že tedy chybělo otřesené katolické duchovenstvo. Jednání skončilo neúspěchem. Češi nabídli Zikmundovi korunu, ovšem pod podmínkou, že on sám nebude zbraňovat husitství. Zikmund odmítl: z osobních antipatií vůči kališníkům i proto, že by si podkopal svou pozici v říši. Skutečnost, že král odjel z Brna do slezské Vratislavi, a zůstal tedy na půdě Českého království, napovídala, že se schyluje k vážnému konfliktu. V Českých zemích se ostatně již bojovalo. Na husitské vydrancování mnohých klášterů a kostelů odpověděli katolíci pořádáním skutečných honů na husitské venkovany i kněze. Polapení nešťastníci se stali oběťmi hromadných poprav upálením, stětím apod. V Kutné Hoře tamější němečtí havíři pochytané husity prostě naházeli do důlních šachet. 5. Založení Tábora a bitva u Sudoměře (jaro 1420) V únoru 1420 přikázal Zikmund z Vratislavi všem královským úředníkům v Českých zemích, aby se pustili do rozhodného boje proti husitům. Husité se otázali pražských univerzitních mistrů, zda mohou hájit svou víru se zbraní v ruce. Univerzita vydala prostřednictvím Jakoubka ze Stříbra prohlášení, že obrannou válku Kristovo učení nezapovídá.
V únoru a březnu 1420 začali venkovští husité budovat své hlavní středisko. Vybrali si vrch nad jihočeskou řekou Lužnicí. Rychle vznikající husitské město mělo žít výhradně podle husitských zásad, jako prvotní křesťanská obec. Bylo nazváno Tábor, podle významné biblické hory (viz IV.B.13.c.). Příchozí odevzdávali v Táboře do společných kádí všechen svůj majetek, aby mohl být využit ve prospěch celé obce. Táborští požádali o pomoc Jana Žižku. Ten právě v Plzni vzdoroval obléhání od královského vojska, vedeného katolickými pány. Nyní tedy uzavřel příměří, jímž vydal město královským pod podmínkou, že přijímání pod obojí bude Plzeňanům tolerováno, a s nepočetnou skupinou husitů (jejichž duchovním vůdcem byl kněz Václav Koranda) zamířil na Tábor. Po cestě byl 25. března 1420 přepaden třemi spojenými katolickými vojsky: strakonickými johanity, královským vojskem operujícím na Písecku a těžkooděnci západočeských katolických pánů. Dohromady to představovalo několik set rytířů (snad až 1 tisíc), z trojice velitelů byl nejznámější Bohuslav ze Švamberka. Žižkovi husité čítali maximálně 400 lidí, včetně žen a dětí. Cestovali s 12 vozy, patrně již tehdy zpevněnými pro případ boje, avšak jen 9 mužů jelo na koních. V této beznadějné situaci Žižka poprvé předvedl v plné šíři své geniální vojevůdcovské schopnosti. Nedaleko vesnice Sudoměř zavedl svůj houf mezi dva rybníky, Markovec a Škaredý; druhý z nich byl vypuštěný. Tam, na nízkém návrší, husité narychlo seřadili své vozy do hradby, v níž se opevnili a skryli. Za zády měli lesy a mokřiny, nepřátelé se mohli přiblížit jen po hrázi mezi oběma rybníky. Mohl sem naráz proniknout pouze velmi omezený počet rytířů, takže katolické síly nedokázaly využít svou drtivou převahu. Zaútočit na Žižkův oddíl stihli katolíci až navečer. Tuhý odpor obránců vozové hradby srazil první útočníky a vnesl paniku do dalších rytířských řad. Následný pokus o obchvat přes dno vypuštěného rybníka skončil v bahně. Husité pak vyrazili z hradby a dobíjeli ty zmatené rytíře, kteří nestačili uprchnout. Přestože ztráty byly i na husitské straně, stala se tato jinak nevelká bitva na celá staletí výmluvným symbolem kališnické odvahy a síly. Mapa bitvy u Sudoměře Vítězové od Sudoměře pak dorazili na Tábor a Jan Žižka z Trocnova se stal jedním ze čtveřice zvolených táborských hejtmanů (vojenských velitelů; dalšími byli zemané Mikuláš z Husi, Chval z Machovic a Zbyněk z Buchova). Shrnutí: Husité vytvořili Pražský městský svaz. Husitští páni sice společně s katolickými bojovali proti radikalizaci svých husitských poddaných, ale byli nuceni přijmout pražský požadavek, aby Zikmund legalizoval husitství, pokud se chce stát českým králem. Zikmund odmítl, ale bitva u Sudoměře (jaro 1420), v níž venkovští husité vedení zemanem Janem Žižkou z Trocnova dosáhli vítězství nad přesilou katolických rytířů, ukázala, že husité se stávají i velmi zdatnou vojenskou silou. Po Praze se dalším velkým centrem husitství stalo nové město – jihočeský Tábor. Otázky a úlohy: 1. Najdete v dějinách jiné případy, kdy urputné boje skončily přijatelným kompromisem? 2. Která místa ve vašem okolí souvisejí názvem nebo událostmi s Janem Žižkou? Výběr z odborné literatury: Jiří Jurok: Příčiny, struktury a osobnosti husitské revoluce. České Budějovice 2006. František Šmahel: Jan Žižka z Trocnova. Praha 1969.
6. Husitské válečnictví Způsob, jakým husité válčili, se stal proslulým po celé Evropě. V čem spočívaly jeho zvláštnosti? 1. Především si musíme uvědomit, že zdaleka ne každý husitský bojovník měl podobu sedláka ohánějícího se okovaným cepem na válečném voze. Vozová hradba a vše, co s ní souviselo, to byla charakteristická tvář vojska husitských městských svazů, zatímco oddíly husitských pánů se nelišily od ozbrojených sil katolické strany. Husitské městské svazy vznikly postupně čtyři a každý z nich tvořilo významné město a s ním spojené společenství dalších měst. Jednalo se o velké svazy pražský, táborský a orebský. Těžiště orebského svazu leželo ve východních Čechách, nejvýznamnějším městem tu byl Hradec Králové, ovšem svaz se nazýval podle nedalekého vrchu, jenž se r. 1419 stal cílem husitských poutí na hory a jenž odtud dostal stejné jméno jako další známá biblická hora (viz IV.B.13.b.). Jako poslední a nejmenší vznikl ještě svaz dnes nazývaný žatecko-lounský. Proslulá vozová hradba tvořila základ nejdůležitějších sil každého městského svazu. Tyto síly se nazývaly polní vojsko a byly určeny k boji v různých částech země. A právě polní vojska městských svazů učinila husitské válčení takřka nepřemožitelným. 2. Ústřední předností husitského vojska bylo mravní zaujetí bojovníků. Nepochybovali, že hájí Kristův zákon proti ďáblovým pomocníkům a že mají nebesa na své straně. Dokázali vytvořit vzrušenou atmosféru skupinového odhodlání, která jim samotným dodávala odvahu i ve velmi svízelné situaci, zatímco protivníkům naháněla husí kůži. Vzpomeňme též na legendární válečnou píseň Ktož jsú Boží bojovníci. Na české katolické straně drželi zbraň prakticky jen najatí žoldnéři. Na žoldnéřském principu byla postavena také křižácká vojska proti husitům. Žoldnéři se ovšem nechávali ovlivnit již úvodními okamžiky bitvy. Pokud první náraz na vozovou hradbu nepřinesl očekávaný úspěch, bylo lepší raději ustoupit a zachovat si zdraví pro nějakou perspektivnější akci v budoucnu. 3. Samotné válečné vozy nebyly husitským vynálezem, ale jejich sestavení do hradby a detaily jejich využití jsou originálním přínosem kališníků. Vozová hradba vlastně napodobovala městské hradby. Byla sice nižší než kamenné zdi, ale zato měla několik specifických předností: a) Bylo ji možné zformovat kdekoli a několika variabilními způsoby, což přinášelo prvek překvapení. b) Obránci na vozech byli zepředu dobře chráněni a přitom zůstávali v lehké výstroji, která jim poskytovala větší pohyblivost. Byli to většinou sedláci a na voze mohli velmi účinně bojovat se zbraněmi, jejichž ovládání bylo blízké manipulaci se zemědělským náčiním: uplatnily se okované cepy, napřímené kosy, sudlice (zbraně s až třemi kovovými hroty nasazenými na dřevci), řemdihy (okované koule s hroty zavěšené řetězem na žerdi) apod. c) Vozová hradba byla vybavena děly a dalšími, menšími palnými zbraněmi (šlo o jejich první hromadné využití v českém vojenství). Palné zbraně spolehlivě rozvracely řady útočících rytířů. d) Vozovou hradbu bylo možné na kterémkoli jejím místě rychle rozevřít a překvapivě odtud zaútočit – nejprve jízdou a za ní pěchotou – na dezorientované protivníky. e) Vozová hradba byla natolik pohyblivá, že mohla bezpečně vycouvat z hrozícího obklíčení. 4. Příslušníci polního vojska byli podle svých schopností rozčleněni do mnoha funkcí (od velitelů jednotlivých vozů až třeba po práčata – chlapce metající kameny z praku). Panovala tu však přísná kázeň. 5. Husité vždy hleděli na to, aby bojiště vybírali oni sami, a nikoli nepřítel. Ideální místo vypadalo takto: a) poloha na návrší, aby koně rytířů museli cválat do kopce a aby se tím otupila úderná síla obrněných řad;
b) v blízkosti návrší výrazný terénní prvek (les, rybník, močál), který znemožnil rytířům rozvinout se do velké šíře; c) asymetrický profil kopce, přičemž boj byl sveden na příkřejším, kratším svahu: případná nepřátelská dělostřelba zdola pak vozovou hradbu víceméně přestřelovala. Samozřejmě, že většinou se bojovalo na místech, která některou z uvedených předností postrádala. Zde pak nastupovaly um, chladnokrevnost i autorita vojevůdců, mezi nimiž obrovské zakladatelské dílo odvedl právě Jan Žižka z Trocnova. Kromě vrozeného talentu měl dobrou průpravu přinejmenším ze svých protirožmberských let. Husitský válečný vůz
Osádka jednoho válečného vozu
Část vozové hradby
Shrnutí: Základem úspěšného husitského válčení byla společenská organizace v podobě 4 městských svazů (vedených hejtmany nejčastěji z řad zemanů), z nichž největší byly svazy pražský, táborský a orebský. Každý z nich měl (a zásoboval) polní vojsko s vozovou hradbou, která vlastně představovala pohyblivé opevnění, z něhož lehkooděnci (sedláci a řemeslníci) dokázali udolat těžkopádné obrněné rytířské vojsko katolických šlechticů i žoldnéřů. Pomáhaly však také husitské odhodlání a kázeň.
Ferdinand Hetteš: Bitva u Sudoměře (kolem 1900)
Otázky a úlohy: 1. Pojmenujte a výtvarně zpracujte nejtypičtější zbraně husitských polních vojsk. 2. Kde v České republice se konají bitevní rekonstrukce či turistické slavnosti inspirované husitstvím? 3. Poslechněte si nebo zazpívejte nejslavnější husitské písně. Převeďte do dnešní češtiny aspoň úryvky jejich textu a objasněte jejich smysl.
Výběr z odborné literatury: Jan Durdík: Husitské vojenství. Praha 1954. Petr Klučina: Jak válčili husité. Praha 1987.
7. První křížová výprava proti husitům a bitva na Vítkově (1420) V březnu 1420 papež Martin V. vyhlásil po dohodě s římským králem Zikmundem křížovou výpravu proti husitům. Křižáci se shromáždili ve slezské Vratislavi: přicházeli především z německých států a z Uher, ale aspoň symbolicky bylo zastoupeno mnoho evropských zemí. Zikmund se snažil na dálku Čechy zastrašit. Využil nedávné krvavé a neúspěšné vzpoury vratislavských měšťanů proti konšelům a dal popravit 23 z jejích účastníků. V Čechách se zatím proti Zikmundovi spojili městské svazy (táborský v čele s Žižkou a pražský v čele s Želivským) i husitští páni (vedení Čeňkem z Vartenberka). Společně vydali manifest (provolání) ke všem Čechům, v němž vyzývají k odmítnutí Zikmunda jako krále, neboť nebyl zvolen ani korunován a navíc obvinil Čechy z kacířství a vede proti nim křížovou výpravu. V zemi nyní panovala nová atmosféra: šlechta i neurození lidé postupovali v politice společně. Jakmile však na přelomu dubna a května pustošivá záplava křižáckého vojska o síle nejméně 30 tisíc mužů vpadla pod Zikmundovým vedením ze Slezska do Čech, u velké části kališnických pánů převládla obava o rodové majetky a snad i odpor vůči Táboru. Přešli na Zikmundovu stranu, byť si ponechali utrakvistickou víru. Sám Vartenberk obsadil Pražský hrad a také v pozdějších letech podobně jako mnozí další husitští páni přecházel v časech ohrožení k nepřátelům polních vojsk. Do Prahy dorazily posily ze všech končin Čech, silné táborské vojsko přivedl Žižka. Husité měli nakonec v Praze asi 10 tisíc bojovníků, tedy třetinu ve srovnání s křížovou výpravou. Tento poměr sil se stal pro boje husitů s křižáky typickým. Křižáci zpustošili okolí Prahy a hromadně hubili české kacíře (upalováním a topením v řece). Husité dobyli Hradec Králové a pokračovali v plenění církevního majetku. Jan Žižka z Trocnova (detail sochy od Bohumila Kafky v Praze na Vítkově, 1950) V červnu se mladý Oldřich z Rožmberka pokusil na Zikmundův příkaz dobýt Tábor, ale utrpěl drtivou porážku. Konvertoval tedy ke katolicismu, zakázal husitství na svých panstvích a stal se vůdčí osobností českých katolíků. Zikmund konečně dorazil na Pražský hrad. Zikmundova strana měla v rukou ještě Vyšehrad na opačném, pravém břehu Vltavy. Třetím vrchem, z něhož bylo možné kontrolovat pražská města, byla na severu Vítkova hora. Tu ovšem obsadili husité. Rozlehlá, dobře opevněná Praha mohla být zdolána pouze vyčerpávajícím obléháním. Nezbytnou podmínkou pro uzavření křižáckého obklíčení města bylo ovládnutí Vítkova. Proto k rozhodujícímu boji muselo dojít právě zde. Obranu Vítkova řídil Žižka. Nechal tam vybudovat dva sruby, které umožňovaly vést podobný způsob boje jako na válečném voze. 14. července 1420 asi 6 – 8 tisíc křižáků (kteří ovšem tvořili jen menší část celé výpravy) zaútočili vzhůru proti srubům. Ve srubech proti nim stálo pouhých třicet husitských obránců. Husité bránící sruby srazili první vlnu rytířů. Padající obrněnci a jejich koně se řítili zpět po svahu a strhávali další řady. Křižácká přesila byla ovšem tak obrovská, že se posléze přece jen probojovala do části srubového opevnění. Do boje zasáhl i sám Žižka. Vzápětí však dorazili na pomoc Pražané, kteří se ke srubům nepozorovaně přiblížili přes vinici na svahu. Navíc husitská dělostřelba přímo z města začala rozvracet zálohy křižáckého vojska pod Vítkovem. Křižáci byli poraženi a celá výprava se plánu na obležení Prahy musela vzdát. Husité pak Vítkov přejmenovali na Žižkov.
Adolf Liebscher: Bitva na Vítkově (kolem 1900) Zikmund se sice 28. července nechal na Pražském hradě korunovat pražským arcibiskupem Konrádem z Vechty na českého krále, ale pak rozdal křižákům mnoho cenností, které na Hradě našel, a celou křížovou výpravu rozpustil. 8. Bitva pod Vyšehradem (1420) Od Prahy neodešli jen křižáci. Domů se vrátili i venkovští husité, včetně Žižkových táboritů. Zikmund odjel do Kutné Hory. Pražští husité tedy v září oblehli Vyšehrad, aby dokončili ovládnutí pravého břehu Vltavy. Vyšehradská posádka požádala Zikmunda o pomoc. Ten vyzval k účasti na tažení české pány. Katoličtí páni uposlechli snadno, z husitských jen část. 1. listopadu 1420, v okamžiku, kdy se vyčerpaná vyšehradská posádka vzdala Pražanům, Zikmund ukvapeně zavelel k nepřipravenému útoku a vzápětí se svými věrnými utrpěl strašlivou porážku, při níž padlo mnoho českých pánů. Husité pak Vyšehrad preventivně rozbořili. Vavřinec z Březové: Husitská kronika (20. léta 15. století; psáno latinsky): (O bitvě pod Vyšehradem:) Potom král, který, jak bylo řečeno, v době boje stál na vrcholku kopce a viděl žalostnou záhubu svých, zachvácen strachem dal se se svými na útěk a s pláčem odejel; a naloživ raněné na vozy přímou cestou… vrátil se s hořekováním do Hory. Ale chtěje zakrýti smrt mnohých svých lidí, říkal, že padlo více mužů z Pražanů než z jeho vojska. Proto onoho dne i druhého sám i jeho královna si vložili na hlavy zelené věnce, předstírajíce radost nad zabitím nepřátel, kterou v srdci neměli. Shrnutí: Na jaře 1420 vpadla do Čech 1. křížová výprava proti husitům, vedená Zikmundem. Někteří čeští husitští páni se z obav o svá panství přidali na Zikmundovu stranu, aniž by se však vzdali husitské víry. Křižáci při svém postupu na Prahu záměrně pustošili zemi a vraždili její obyvatele. Rozhodující bitva byla svedena o vrch Vítkov (dnešní Žižkov) u Prahy (v sázce byla možnost obklíčení a následného vyhladovění Prahy křižáky). Vojsko pražských husitů s táborskými posilami, vedené Žižkou, křižáky porazilo a Zikmund po své vzdorné hradní korunovaci na českého krále zatím odtáhl. Otázky a úlohy: 1. Jaké vlastnosti i dovednosti museli husité osvědčit, aby v tomto souboji s křižáky obstáli? 2. Kdy v předchozí historii Češi dosáhli jiných nečekaných vítězství proti přesile? 3. Zjistěte podrobnosti o Žižkově soše i přilehlém památníku na Vítkově. Výběr z odborné literatury: Josef Macek: Tábor v husitském revolučním hnutí. I. – II. Praha 1952 – 1955. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: Alois Jirásek: Proti všem, 1 – 3 (1886 – 1887, román; zfilmováno 1957, režie Otakar Vávra, hrají Zdeněk Štěpánek /Žižka/, Jan Pivec /Zikmund/).
9. Změny v Táboře, konec adventistického křídla Vítězství nad Rožmberkem a podíl na Zikmundově porážce osvědčily životaschopnost i autoritu Tábora. Mladé město se však vnitřně poněkud proměnilo. Nad rámec čtyř artikulů mu zůstal nesmiřitelný odpor vůči feudálním institucím, převzatý od adventistických idejí o všeobecném sbratření. Na druhé straně většina Tábora brzy dospěla k názoru, že je třeba do značné míry respektovat obecné zvyklosti městského života. A tak byly zrušeny kádě se společným majetkem a již na podzim 1420 se táborská obec začala připodobňovat jiným městům. Chiliasté (vedení kazateli Martinem Húskou, Petrem Kánišem aj.) se ocitli v pozici izolované menšiny a byli z Tábora vypuzeni. Nějaký čas žili podle svých představ v komuně (obci rovnoprávných) pod hradem Přiběnice na březích Lužnice a jejich menší část pak ještě na ostrově v řece Nežárce, u vsi Hamru. Často uváděli do praxe své představy o naprosté sexuální volnosti a obživu si obstarávali krádežemi v okolních vsích. V průběhu r. 1421 je však Táboři vedení Žižkou vyhubili. 10. Žižkovo tažení v jižních a západních Čechách (1420 – 1421) Bezprostředně po svém návratu z Prahy vyrazil Jan Žižka na nové tažení, tentokrát namířené proti oporám českého katolicismu. Postupoval v čele táborského vojska, posilovaného příležitostným spojenectvím s Pražany i s některými husitskými pány. Po cestě se k Žižkovi přidávali další sedláci i lidé z měst. Husité v čele s Žižkou dobyli mnoho měst, městeček, tvrzí i klášterů: na podzim 1420 Písek, Vodňany, Lomnici nad Lužnicí, Novou Bystřici, Horažďovice, Zlatou Korunu, Prachatice; na počátku r. 1421 Kladruby u Stříbra a Rokycany (již z dřívějška husité ovládali Klatovy). Obzvlášť tvrdě postupovali tam, kde došlo nedávno k protihusitskému převratu. Důkladně to poznaly např. Prachatice, kde byla před časem zásahem Oldřicha z Rožmberka svržena vláda husitů a několik kališníků upáleno. Žižka k pokatoličtěnému městu přitáhl a zaručil jeho obyvatelům bezpečnost, pokud se vzdají. Prachatičtí však odmítli a husité město dobyli. Ženy a děti vyhnali a muže pobíjeli na ulicích. Téměř stovku mužů nakonec upálili v kostele. 11. Žižkovy boje na severu Čech (1421) Během jediného měsíce (března 1421) Žižka v čele spojeného táborského, pražského a žateckého polního vojska dobyl nejvýznamnější strategické body severních Čech: města Chomutov, Kadaň, Louny, Slaný, hrad Okoř. V dobytém Chomutově husité způsobili podobné hromadné krveprolití jako předtím v Prachaticích. Již z dřívějška husité ovládali Žatec. Mikoláš Aleš: Jan Žižka (1908) 12. Další husitské úspěchy v letech 1420 – 1421 Táborští ještě dobyli (již na podzim 1420) dvojici významných rožmberských hradů, Přiběnice a Přiběničky, ležící na březích Lužnice jen kousek od husitského města (Přiběnice ovládli zajatí husité, vedení knězem Korandou, kteří v dobrodružné akci přemohli holýma rukama své věznitele, zmocnili se části hradu a poslali na Tábor pro pomoc, která pak dobyla hrad celý). Vznikl i městský svaz východočeský (orebský) s centrem v Hradci Králové (vůdcem svazu se stal kněz Ambrož). Husité ovládli Český Brod, Kouřim, Kolín, Čáslav, Nymburk, bez boje obsadili Kutnou Horu. S přispěním táboritů vedených opět Žižkou se
zmocnili ještě Chrudimi, Vysokého Mýta, Poličky a Litomyšle. Další významnou husitskou sílu ve východních Čechách představoval silný a početný rod pánů z Kunštátu a z Poděbrad. Na ostrově v řece Moravě u vsi Nedakonice bylo založeno středisko tamějšího venkovského husitství a mělo ambice stát se moravským Táborem. Zikmund Lucemburský během roku 1421 operoval se svým vojskem v západním a pak východním pohraničí Českého království, ale otevřené bitvy se neodvážil. Další velkou ránu katolické frontě zasadili dva muži, kteří donedávna patřili k zásadním husitským odpůrcům a nyní se bezvýhradně přidali na stranu podobojích. Bohuslav ze Švamberka, kdysi poražený Žižkou u Sudoměře a později, při jiné příležitosti jím zajatý, byl vězněn na Přiběnicích, tam se obrátil na husitskou víru a pak se stal jedním z nejschopnějších husitských vojevůdců. A ještě větší ohromení způsobil pražský arcibiskup Konrád z Vechty, když vyslovil souhlas se čtyřmi pražskými artikuly (!) a pak až do své smrti v r. 1431 světil husitské kazatele na kněze, čímž je fakticky legalizoval. Stručně řečeno: v polovině r. 1421 již téměř celé Čechy a podstatná část Moravy byly spolehlivě husitské a široko daleko nebyl nikdo, kdo by byl schopen tento stav změnit. Čechy kolem r. 1421 13. Husitská nabídka českého trůnu dynastii Jagellonců (1421) Zejména husitské šlechtě a Pražanům vadilo, že český trůn je neobsazen. A právě pražští husité přišli s myšlenkou nabídnout českou korunu litevskému velkoknížeti Vitoldovi Velikému. Proč právě jemu? Vitoldova dynastie Jagellonců panovala v Litvě a Polsku, a pokud jde o rozlohu ovládaného území, byla nejmocnějším rodem tehdejší Evropy. Jagellonci byli také považováni za hlavního protivníka Němců a velká část obyvatel Litvy patřila k pravoslavným křesťanům, kteří nikdy neopustili praxi obecného přijímání chleba a vína při mši. Nabídku českého trůnu přivezlo Vitoldovi pražanské poselstvo. Vitold se pak diplomatickou cestou pokusil získat podporu u všech českých politických skupin, ale toto úsilí po řadu let nepřinášelo žádné výsledky. Shrnutí: V letech 1420 – 1421 Jan Žižka v čele táborských a pražanských vojsk podnikl několik tažení po jižních, západních a severních Čechách a dobyl řadu měst (z nichž ovšem mnohá mu sama otevřela své brány). Podobných úspěchů dosáhli i jiní husitští vojevůdci se svými vojsky, takže v létě 1421 byly drtivá většina Čech a velká část Moravy pevně v moci husitů. V Táboře však došlo k vypuzení a pak k vyhubení krajního, adventistického křídla. Otázky a úlohy: 1. Které události husitské doby jsou spojeny s místy poblíž vašeho bydliště nebo vaší školy? 2. Našli bychom v dnešní době nebo v nedávné minulosti ideové blížence husitských adventistů? Výběr z odborné literatury: Josef Pekař: Žižka a jeho doba. Praha 1992. Václav Vladivoj Tomek: Jan Žižka. Praha 1993.
14. Čáslavský sněm (1421) V červnu 1421 se v Čáslavi sešel stavovský sněm Čech a Moravy. Jeho význam byl dán již tím, že spolu poprvé po letech společně jednali: 1. Husité: a) šlechta; b) městské svazy pražský a táborský; 2. Katolická šlechta. Husité ovšem byli ve velké početní převaze. Sněm přijal usnesení o 6 bodech: 1. - 4. bod prohlašovaly Čtyři pražské artikuly jako zákon. 5. bod stanovil, že Zikmund Lucemburský není hoden českého trůnu, a proto nemůže být přijat za krále českého (pouze pokud by v budoucnu souhlasil s existencí husitství, může být za krále zvolen, ovšem jen hlasy všech politických sil zúčastněných nyní na Čáslavském sněmu). 6. bod jmenoval na dobu 4 měsíců dvacetičlennou vládu, která bude České království řídit a obnoví mír a pořádek v zemi (počítalo se s podzimním nástupem Jagellonců na trůn). Členové vlády byli označeni za úředníky, správce a vladaře a zastupovali všechny skupiny zúčastněné na sněmu. Tak se ocitli pohromadě např. Oldřich z Rožmberka za katolickou šlechtu, Čeněk z Vartenberka za husitské panstvo a Jan Žižka za táborský městský svaz. Šlo o první případ v českých dějinách (a o jeden z prvních ve středověké Evropě), kdy v čele státu místo doživotního monarchy stála zvolená skupina lidí s přesně vymezenou působností. Jedinečnost chvíle byla umocněna i tím, že polovina vlády zastupovala městské svazy, tedy neurozené obyvatelstvo městského, a dokonce i venkovského původu. 15. Žižkovo vítězství nad druhou křížovou výpravou (1421 – 1422), Želivského pád a krach třetího křižáckého tažení (1422) Atmosféra sice křehkého, ale přece jen reálného konsensu (souladu) všech husitských sil byla náhle narušena ukvapeným počínáním Jana Želivského. Ten se nedokázal smířit s tím, že zatímco jeho Nové Město Pražské tíhlo k táborskému pojetí husitství, patricijské Staré Město mělo blíže ke kališnickému panstvu. Proto na konci června 1421 v čele početného novoměstského davu Staré Město dobyl a podřídil je svému vlivu. Vzápětí vedl tažení pražského polního vojska proti severočeskému městu Most. Utrpěl tam však těžkou porážku: šlo o vůbec první bitvu, již husité prohráli. Pozice Želivského tím byla výrazně oslabena. Naopak bez vlivu na husitské hnutí se obešla další tragická událost: při táborském obléhání pošumavského hradu Rábí byl Jan Žižka zasažen šípem do levého oka a zcela oslepl. Přesto si dokázal udržet své politické i strategické schopnosti a svedl další vítězné bitvy: rozhodoval se v nich na základě ústních zpráv svých pomocníků. Již na podzim 1421 podnikl své druhé jihočeské tažení, jímž napáchal vážné škody Oldřichovi z Rožmberka. Na jaře 1421 byla vyhlášena druhá křížová výprava proti husitům. Křižácké vojsko zaútočilo do severních Čech a neúspěšně se pokusilo dobýt tamější největší husitské město Žatec. Zároveň vpadl z Uher do Českého království rozezlený Zikmund. Vydatnou posilou mu byl rakouský vévoda Albrecht V. Habsburský, právě zasnoubený se Zikmundovou dvanáctiletou dcerou Alžbětou. Uhři s Rakušany dobyli během října a listopadu celou Moravu, která tak byla pro
husitství definitivně ztracena. Zikmund svěřil Moravu Albrechtovi do správy a povzbuzen svými úspěchy táhl v čele svých Maďarů dál do Čech, především na Kutnou Horu. Nejistotu Božích bojovníků zažehnal až slepý Žižka, když se postavil do čela spojených polních vojsk, podpořených i odvážnějšími z husitských pánů. Na přelomu roků 1421 a 1422 Zikmund dokonce Kutnou Horu nakrátko obsadil, ale Žižka jej odtud vyhnal a pronásledoval jej až do Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Po cestě husité využili každé příležitosti k napadání Zikmundových zadních vojů, několik set uherských žoldnéřů zahynulo při přechodu Sázavy a 10. ledna dosáhl Žižka přímo v Brodu rozhodujícího vítězství. Sám Zikmund ovšem unikl. Druhé vítězství nad Zikmundem učinilo z Jana Žižky nejmocnějšího muže české politiky (mj. byl v r. 1422 pasován na rytíře). Neskrýval však názorové neshody s Táborem, který se mu i po zániku adventistického křídla zdál příliš radikální: Žižka neusiloval o demontáž feudalismu, byť i poddaným chtěl přiznat úlohu jednoho ze stavů. Busta Jana Želivského z r. 1960 od Karla Lidického na průčelí Staroměstské radnice Jiné, mnohem zásadnější rozpory změnily Prahu. V březnu 1422 byli Jan Želivský a několik jeho stoupenců vylákáni na Staroměstskou radnici, kde pak byli na příkaz konšelů sťati mečem. Navzdory následujícím divokým násilnostem Novoměstských se po Želivského popravě celá Praha přičlenila k husitům umírněným, tedy k panstvu. Třetí křížová výprava, nejslabší ze všech, operovala v Čechách, především v okolí Karlštejna, na podzim 1422, ale otevřeného boje se neodvážila a záhy se vrátila do Německa. Shrnutí: V roce 1421 se konal Čáslavský zemský sněm husitských i katolických stavů: potvrdil, že mezi Čechy existují podmínky pro mírovou správu země, byť za převahy většinových husitů. V r. 1422 však Zikmund podruhé vtrhl s křižáky do Českých zemí. Žižka jej podruhé porazil (u Německého Brodu), ale Zikmund vrátil pod katolický vliv alespoň Moravu. Proti Žižkově rostoucí převaze se spojili Pražané (od nynějška náležející k umírněnému husitství) s husitskokatolickou panskou jednotou. Otázky a úlohy: 1. V kterých evropských zemích měly stavy – již zdřívějška – také podobně silný vliv jako v Českých zemích od husitské doby? 2. Najděte příklady jiných historických osobností, které také prosluly navzdory svému zdravotnímu handicapu, a zjistěte o nich některé podrobnosti. Výběr z odborné literatury: Božena Kopičková: Jan Želivský. Praha 1990.
16. Žižkovo vítězství nad panskou jednotou (1424) Přetrvávala hrozba dalšího Zikmundova vpádu. Protože Lucemburk tradičně útočil do Čech od východu, Žižka přesídlil r. 1423 k orebitům, aby jim pomohl v budování účinné obrany. Postupně se přesvědčili, že k novému českému tažení Zikmund už nemá sil, ale Žižka již v čele orebitů zůstal. Navíc si uchoval naprostou samostatnost ve vojenských záležitostech: velel orebitskému polnímu vojsku, jež podle potřeby a zcela podle svého uvážení spojoval s částí vojska táborského i s věrnými husitskými pány. V této souvislosti se dokonce mluvívá o Žižkově bratrstvu. Vzestup městských svazů táborského a orebitského a vznik Žižkova bratrstva, to vše vedlo ke spojení pražanů s husitským panstvem. Vzápětí se přidali i katoličtí páni. Tak byly prakticky celé Čechy rozděleny do dvou bloků, které stály proti sobě v přípravách na zásadní střetnutí. Iniciativy se okamžitě chopil slepý Žižka, jemuž z panských spojenců zbyli jen páni z Poděbrad. Po sérii výpadů do širokého okolí Prahy vylákal vojsko panské jednoty až za Kutnou Horu a v červnu 1424 je rozdrtil v bitvě u Malešova. Žižkovo bratrstvo tam se zanedbatelnými vlastními ztrátami zhubilo na 1 200 bojovníků. Triumf u Malešova učinil z Žižky nekorunovaného vládce Čech. Nikým neporažený hejtman se v září 1424 smířil s Pražany a vzápětí zahájil velké společné tažení všech polních vojsk na Moravu, aby ji vymanil z moci katolíků. Během cesty však 11. října 1424 u Přibyslavi zemřel. 17. Počátek převahy sjednocených polních vojsk a Prokop Holý Žižkova smrt otřásla husity pouze ve smyslu psychologickém: orebité se dokonce začali nazývat Sirotci. Síla celého husitského hnutí ovšem byla taková, že ji neumenšily ani další tragické události, jež přišly v následujícím roce 1425. České země tehdy zasáhla nová morová epidemie, která si vyžádala oběti ze všech vrstev obyvatelstva (mj. jí podlehl i Čeněk z Vartenberka). Roku 1425 také padl Bohuslav ze Švamberka: utrpěl smrtelné zranění při jinak úspěšném útoku na dolnorakouské pohraniční město Retz. Zpustošení Retzu bylo první zahraniční bojovou akcí husitů. Tehdy se nejvýznamnější osobností mezi husitskými vojevůdci stal kněz Prokop Holý. Ačkoli pocházel z pražské patricijské rodiny, ocitl se již r. 1420 na Táboře jako jeden z prvních tamějších kazatelů. Do čela husitských polních vojsk se postavil až r. 1426, kdy mezi vojenskými vůdci městských svazů ubylo slavných jmen. Sám však jako kněz odmítl funkci táborského hejtmana a přijal úlohu duchovního správce táborské polní obce. Měl velké vojenské nadání a právem mu k původní přezdívce, již získal, protože se pravidelně holil, přibylo i přízvisko Veliký. Od poloviny 20. let se schylovalo k další křížové výpravě proti husitům. Všechna tři polní vojska se spojila a v účinném spojenectví setrvala déle než pět let. Obranu země se rozhodla posílit dobytím severočeských měst Mostu (kde kdysi ztroskotal Želivský) a Ústí nad Labem. Obě města byla již delší čas v rukou vojáků ze sousedního Saska. Jakmile se husitská polní vojska začala přesouvat do severních Čech, přihrnuli se zpoza Krušných hor další Sasové. K bitvě došlo 16. června 1426 u Ústí nad Labem. Husité pod Prokopovým velením dosáhli bez problémů ohromujícího vítězství: v boji, v němž své vlastní ztráty počítali snad jen na desítky, pobili mnoho set saských žoldnéřů. Logickým důsledkem bitvy byl samozřejmě návrat města Ústí do českých rukou.
18. Husitské zahraniční akce Bitva u Ústí nad Labem jen vystupňovala suverénní převahu husitů nad všemi myslitelnými protivníky. Polní vojska táborské a sirotčí začala pravidelně podnikat výpady do okolních zemí. Těmto tažením se říkalo rejsy (jízdy, z něm.), teprve v nové době převládlo označení spanilé jízdy. Rejsy byly pořádány v letech 1426 - 1433 a měly několikerý účel: 1. Přispět k uskutečnění původního husitského cíle, jímž bylo přivedení celého katolického křesťanstva k utrakvistickému chápání víry. Počítalo se jednak s bojovými vítězstvími nad cizími feudály, jednak s úspěšnou propagací mezi neurozeným lidem. 2. Preventivními údery odvrátit hrozbu dalších vojenských vpádů do Čech. 3. Částečně přenést tíhu zásobování polních vojsk na cizí země. Rejsy mířily do všech sousedních zemí, dokonce i na Slovensko v Uhrách. V souvislosti s operacemi ve Slezsku dosáhli husité dílčích úspěchů také na Moravě. Pro nás je nejpopulárnější poslední husitská výprava, již dovedl až k Baltskému moři Jan Čapek ze Sán. Rejsy doplňovalo rozesílání husitských manifestů (programových prohlášení) po celé Evropě. Husitské zahraniční akce však velké výsledky nepřinesly. Polní vojska nemohla v cizině těžit z blízkého zázemí městských svazů a setkávala se i s porážkami, byť žádná z nich jim nezpůsobila zásadní ztráty. Obyčejní Němci nebo Poláci neměli pocit, že čeští kacíři řeší také jejich problémy. Německé kraje pochopily smysl husitství až se stoletým zpožděním. Husitské myšlenky nacházely v soudobé střední Evropě odezvu prakticky jen u kacířských hnutí na okraji společnosti (jedinou výjimku představovala poměrně vstřícná reakce jazykově blízkých Slováků).
19. Tachov a Domažlice jako osud čtvrté a páté kruciaty proti husitům Čtvrtá křížová výprava, opět složená z německých vojsk, se konečně sešla v r. 1427 a od západu vpadla do Čech. Husity neoslabily ani spory mezi pražany. Severočeská část pražského svazu totiž nesouhlasila se staroměstskými vůdci. Odtrhla se tedy a ještě s novými členy se zformovala do svazu nového, v pořadí čtvrtého, jenž nazýváme Žatecko-lounský a jenž byl ovšem ze všech svazů nejmenší. Křižáci neúspěšně obléhali město Stříbro, a jakmile se dozvěděli o blížících se polních vojscích, vedených Prokopem Holým, vzali nohy na ramena. Z celé kruciaty husité dostihli u Tachova jen poslední voje a pobrali jim bohatou kořist. V r. 1431 vtrhla podobnou cestou do západních Čech křížová výprava pátá. Její vůdčí osobností byl italský kardinál Julián Cesarini. Křižáci zvolili strategii ničivého pustošení kacířské země, stejně jako kdysi Zikmund. Navíc měli s sebou dokonce vozovou hradbu (obsazenou italskými žoldnéři!). Věděli, že se husitská polní vojska soustřeďují u Berouna a hodlali se proti nim postavit v bitvě o husitské Domažlice. Prokopovi husité však překvapili velmi rychlým pochodem a u Domažlic se objevili 14. srpna 1431, tedy ještě dříve, než křižáci stačili zaujmout zvolené bojové postavení. Nenadálý příchod polních vojsk vyvolal v křížové výpravě paniku. Křižáci se rozutekli a husitům spadla do klína kořist ještě větší než u Tachova. 20. Dotek Stoleté války s husitstvím, Jana z Arcu Bylo by přehnané domnívat se, že celá Evropa žila jen zápasem s husity. Z velkých konfliktů poutaly pozornost přinejmenším ještě turecká invaze do Uher a Stoletá válka. Většina Stoleté války se nesla ve znamení výrazné anglické převahy. Po úvodních letech anglického náporu (bitva u Kresčaku 1346 aj.) se sice Francouzům podařilo Angličany vypudit téměř z celého svého území, ale následnými vnitřními rozbroji si Francie opět uškodila. Angličanům se zdařila nová invaze (bitva u Azincourtu 1415 aj.) a ve spojenectví s Burgundskem (od r. 1420) ovládli celou severní část Francie včetně Paříže. Konečný zvrat ve prospěch Francie způsobila až venkovská dívka Jana z Arcu. Od svých 13 let byla přesvědčena, že ji Bůh vyzývá, aby svou zemi zachránila. V r. 1429 se jako sedmnáctiletá dostala k nerozhodnému francouzskému králi Karlu VII. Přesvědčila ho, aby všechny vojenské síly napřel k osvobození obleženého města Orléansu, neboť jde o jen zdánlivě ztracené, ve skutečnosti však rozhodující střetnutí celého konfliktu. Od krále dostala zbroj a v čele vojenského oddílu se zapojila do boje o Orléans. Angličané tam byli poraženi a Jana se pak zúčastnila ještě dalších dvou vítězných bitev. Stala se francouzskou národní hrdinkou. Tehdy se dozvěděla o zuřivém boji kacířů ve vzdálených Čechách. Ještě r. 1429 napsala husitům list, v němž je vyzývala k poslušnosti vůči Bohu a církvi a hrozila jim svým vlastním vojenským tažením. Janin list je dokladem toho, jak se na husity dívala cizina. Jeho pisatelku však již r. 1430 v bitvě o město Compićgne zajali Burgunďané a prodali ji Angličanům. Ti zařídili, že francouzští církevní hodnostáři na území pod anglickou okupací nešťastnou dívku obvinili z kacířství a 30. května 1431 ji upálili v Rouenu (dva a půl měsíce před husitským triumfem u Domažlic). V r. 1453 Stoletá válka skončila francouzským vítězstvím a vyhnáním Angličanů z kontinentu. R. 1456 církev Janu rehabilitovala (ospravedlnila) a r. 1920 ji kanonizovala. 21. Nedostatky husitské revoluce
Zlomení moci katolického duchovenstva, masivní zapojení neurozených lidí do politiky, další rozvoj českého jazyka, nevídané válečné úspěchy - to vše bylo vykoupeno a doprovázeno i zápornými jevy. Naprostá většina z nich spočívala ve sféře hospodářské: 1. Pokračovaly negativní tendence z 2. poloviny 14. století, husitství nemohlo jejich postup odvrátit. 2. Byla dovršena izolace Čech ve sféře mezinárodního obchodu: sama papežská kurie nařídila obchodní blokádu Čechů, ustal provoz na Norimberské cestě. 3. Husité přivedli do krize české mincovnictví: vypudili německé raziče mincí z Kutné Hory a sami razili mince málo hodnotné (vystřídali pražské groše mincemi měděnými, nazývanými flútky). 4. Zpustošené kláštery přestaly sloužit jako velké hospodářské jednotky. 5. Odchod venkovanů do husitských měst a do polních vojsk jen dále zesílil pokles zemědělské produkce, vyvolaný zhoršujícím se klimatem. 6. Zásobování polních vojsk představovalo pro celou zemi zátěž, která nemohla být v delší časové perspektivě únosná. 7. Venkované v oblastech ovládaných husitskými městskými svazy byli donuceni opět odvádět rentu. Na závěr uveďme výmluvný detail: situace došla tak daleko, že běžnou součástí jídelníčku chudiny se staly dubové listí a kaše ze žaludů.
22. Basilejský koncil V červenci 1431 se ve švýcarské Basileji sešel další koncil. Jeho cílem bylo definitivně vyřešit vzájemný vztah mezi autoritou papežskou a koncilní. Zpráva o katastrofálním selhání křižáků u Domažlic však zařadila mezi hlavní témata také husitství. Nemožnost porazit české kacíře vojensky, ale i oprávněné tušení, že také Češi jsou na pokraji vyčerpání, vedly k donedávna neslýchané nabídce. Koncil vyzval husity k jednání o jejich požadavcích: hlavním zastáncem nového kursu byl právě kardinál Cesarini, který koncilu předsedal. Husité nadšeně souhlasili a již v květnu 1432 se v Chebu dohodli se zástupci koncilu na pravidlech basilejských jednání. Výsledná úmluva, nazývaná Chebský soudce, se stala zásadním diplomatickým úspěchem kališníků: stanovila, že kritériem pro správnost husitského učení bude Bible a praxe prvotní církve. Reprezentativní husitské poselstvo dorazilo do Basileje v lednu 1433. Patnáct let těžkých bojů potřebovali husité k tomu, aby mohli s okolním světem jednat jako rovný s rovným. Od Karlových časů nebyli žádní Češi přijati v cizině s takovou vážností. Na okraj: koncil vyšel husitským zástupcům vstříc i dočasným potlačením hazardních her a pouliční prostituce ve městě. Naproti tomu husité slíbili, že nebudou zbytečně provokovat a před příjezdem do Basileje svinuli transparent s nápisem "Pravda nade vším vítězí", s nímž projeli Německo. Po staletích se ovšem toto heslo v zestručnělé podobě stalo součástí státního znaku Československé a později také České republiky. Vůdcem husitského poselstva byl samozřejmě Prokop Holý. Jednotlivé pražské artikuly hájili 4 husitští kněží a proti nim v disputacích stáli přední teologové katoličtí.
23. Bitva u Lipan Zdlouhavé věroučné debaty záhy ukázaly, že koncil ve skutečnosti není k ústupkům ochoten. Basilejská jednání přinesla jediný výsledek: dubnové rozhodnutí, že diskuse budou pokračovat v Praze. Po příchodu do Čech však basilejští vyslanci usilovali zároveň v tajných jednáních o obnovení kališnicko-katolické panské jednoty i o její spojení s Pražany. V době pokračujících jednání s koncilem chtěla husitská polní vojska demonstrovat svou sílu dobytím Plzně, která byla oporou katolické strany již od příměří s odcházejícím Žižkou z jara 1420. Nepovedený průběh obléhací operace však ukázal, že i Boží bojovníci mají problémy. Z jednání s koncilem správně vytušili, že jsou najednou zbyteční, protože žádné další bitvy už nebudou. Avšak leckteří z nich si návrat od efektních válečných tažení k všední práci nepřáli. Vůbec poprvé zahájila polní vojska bojovou akci pomalu a váhavě. Plzeňané stačili sklidit úrodu a tím vystavili zásobovacím potížím naopak své obléhatele. Spory v polním vojsku vyvrcholily tím, že jeho předáci dokonce sesadili Prokopa z funkce vrchního velitele! Jednání s vyslanci koncilu pokračovala na různých místech (v Chebu aj.). Přihlásil se i zestárlý Zikmund jako vytrvalý nápadník českého trůnu. V listopadu 1433 jednal v Praze svatomartinský zemský sněm. Zúčastnila se ne zcela úplná reprezentace českého a moravského husitství a hlavním výsledkem bylo zvolení zemského správce, jímž se stal rázný kališnický pán Aleš Vřešťovský z Rýzmburka. Na počátku r. 1434 se českým pánům obojího vyznání opravdu podařilo vytvořit novou jednotu proti polním vojskům a vzápětí získali za spojence Staré Město Pražské. Na začátku května panská jednota vtrhla do Prahy a společně se Staroměstskými dobyla Nové Město. Prokop Holý se rozhodl pražský vývoj zvrátit a svolal pod své velení polní vojska táborské a sirotčí (dorazili i jejich bojovníci od Plzně).
Prokop vylákal jednotníky z nedobytné Prahy do polabské nížiny. Vojsko panské jednoty, vedené Divišem Bořkem z Miletínka, se ovšem opíralo o vozovou hradbu Pražanů. Bylo to poprvé, kdy stály dvě husitské vozové hradby proti sobě. Celkový počet vojáků byl asi 14 tisíc na straně jednoty a 10,5 tisíce na straně táborů a Sirotků. K bitvě došlo 30. května 1434 u vesnice Lipany. Panská jednota uskutečnila jediný možný taktický manévr, jenž mohl Prokopovo vojsko porazit. Po úvodní dělostřelbě polních vojsk sáhli jednotníci k předstíranému ústupu. Jakmile táboři a Sirotci vyrazili na závěrečný útok ze své vozové hradby, obnovily pražanské vozy palbu a pěchota i jízda jednoty se obrátily k novému výpadu, jímž nechráněné Prokopovy vojáky dokonale překvapili. A když sirotčí velitel Jan Čapek ze Sán (někdejší hrdina tažení k Baltu) raději se svými jezdci uprchl, bylo pro ostatní rozhodnuto. Bitva skončila drtivým vítězstvím jednotníků. Prokop Holý s mnohými padl. Leckteří z těch, kteří se vzdali Pražanům, se dočkali slušného zacházení, avšak zajatci katolických pánů byli pobiti či upáleni ve stodolách. Bitva u Lipan znamenala definitivní likvidaci polních vojsk, ovšem nikoli porážku celého husitství. Kališnické panstvo a umírnění Pražané zůstávali v pozici vítězů.
25. Kompaktáta Po Čáslavském zemském sněmu 1421 a Svatohavelském pražském sněmu 1423 je pro nás důležitý také pražský Sněm svatováclavský z r. 1435. Sešli se tu zástupci české šlechty i královských měst a program lze shrnout do 2 hlavních bodů: 1. Husitský kněz Jan Rokycana byl zvolen za nového pražského arcibiskupa. Volili ho stejnou měrou kněží i laici, zcela bez ohledu na papeže, koncil a církevní hierarchii vůbec. Byl to v katolickém světě naprosto ojedinělý čin, který dobře dokumentoval, že ani po Lipanech se husité nevzdávají svého hlavního cíle, jímž od počátku byl sebevědomý, emancipovaný křesťan. 2. Bylo vypraveno poselstvo k Zikmundovi, aby mu nabídlo český trůn, samozřejmě s podmínkou, že císař odsouhlasí právě dokončované dohody mezi husity a basilejským koncilem. 5. července 1436 byly v Jihlavě za Zikmundovy přítomnosti slavnostně vyhlášeny dohody husitů a koncilu. Nazývají se kompaktáta a jejich obsah můžeme shrnout takto: 1. Všem křesťanům bylo přikázáno, aby žili s Čechy v míru a aby je pokládali za dobré křesťany a za příslušníky církve. 2. Všem Čechům a Moravanům bylo povoleno přijímání pod obojí, zcela podle jejich volby a na věčné časy. 3. Naproti tomu se husité museli rozloučit s představou, že se jejich víra dále rozšíří, a slíbili poslušnost církvi. 4. Ostatní artikuly pražské byly povoleny s výhradami: Svobodné hlásání slova Božího ano, ale jen tak, aby nebyla poškozena autorita církevní hierarchie. Církvi v Českých zemích zůstane její současný majetek (mlčky tedy byla uznána již uskutečněná sekularizace téměř veškerého církevního jmění). Církev může získávat majetek běžnými, tj. nikoli nemravnými způsoby. Spravedlivé trestání hříchů ano, ovšem jen prostřednictvím určených úředníků a duchovenstvo zůstane pod pravomocí církevního práva. 14. srpna 1436 byl v Jihlavě římský císař Zikmund Lucemburský přijat českými stavy za českého krále (zároveň se dočkala uznání jeho korunovace v r. 1420). Pokud se nám zdá, že toho husité moc nevybojovali, můžeme si připomenout 3 základní zisky husitské revoluce: 1. České království se stalo stavovskou monarchií se dvěma stavy šlechtickými (panským a rytířským) a s královskými městy jako třetím stavem. Stavy dokázaly, že pro volbu českého krále je rozhodující jeho vztah k zájmům Českých zemí, nikoli např. dědické nároky. Církev v Čechách (na rozdíl od Moravy a Slezska) přišla o téměř všechen majetek i o pozici mezi stavy. 2. Města se počeštila a jejich české obyvatelstvo získalo odpovídající podíl na městské správě. 3. Kompaktáta učinila z Českého království jediný stát středověké Evropy, v němž oficiálně platila zásada, že si každý člověk může svobodně zvolit svůj přístup k Bohu. V dobách, kdy náboženství prolínalo celým životem společnosti, to znamenalo, že se České země staly ojediněle tolerantní zemí. e) 4. období: Počátek sporů o kompaktáta (1436 - 1448) 1. Kralování Zikmundovo a Albrechtovo Okázalost jihlavských ceremonií nemohla zakrýt, že stále existují ohniska možných konfliktů:
1. Ačkoli papež Evžen IV. svolal basilejský koncil, nesouhlasil s jeho průběhem, který výrazně ovlivňovali zastánci konciliarismu, tedy nadřazenosti koncilu nad papežskou autoritou. Proto také žádný papež nikdy neuznal kompaktáta, ačkoli je v lednu 1437 koncil ještě potvrdil dvěma bullami. Z papežského pohledu všichni husité zůstávali kacíři. Uznání se tedy nedočkal ani Rokycana, kterého katolická církev dodnes nepočítá mezi pražské arcibiskupy, třebaže stál v čele tehdy většinových kališníků pětatřicet let. 2. Zikmund, trápený chorobami, usiloval již od svého nástupu na český trůn o zásadní oslabení husitů. Záměrně k tomu používal protikladné metody. Na jedné straně se udělováním privilegií snažil uplácet husitská města (v r. 1437 povýšil Tábor na královské město!). Na straně druhé nemilosrdně pronásledoval poslední stopy odporu: v květnu 1437 poslal armádu proti východočeskému hrádku Sion, na němž se bránil někdejší husitský hejtman Jan Roháč z Dubé. Vojsko vedené kališnickým pánem Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna dobylo Sion 6. září a již tři dny nato byl Jan Roháč s padesátkou svých věrných oběšen v Praze. Zaslepená umíněnost bezmála sedmdesátiletého starce na trůně vzbudila v Čechách vlnu odporu: mnoho významných osobností vypovědělo Zikmundovi poslušnost (protestoval i lipanský vítěz Diviš Bořek z Miletínka). Zikmund byl přinucen kvapně opustit Čechy. Na spěšné cestě do Uher zemřel 9. prosince 1437 ve Znojmě. Zikmundovou smrtí vymřel lucemburský rod po meči a s ním odešly i sny o sjednocení křesťanské Evropy pod vládu jedné dynastie. Češi si z krátké Zikmundovy vlády odnesli poznání, že následující léta budou naplněna usilovnou obranou kompaktát. České stavy se ještě na konci r. 1437 rychle sešly k volbě nového krále. Husité se však nedokázali shodnout na společném kandidátovi. Sněmovní jednání tedy ovládl katolický vůdce Oldřich z Rožmberka a prosadil zvolení Zikmundova zetě, rakouského vévody Albrechta II. Habsburského. Albrecht se pak r. 1438 stal také římským králem. Chtěl se tvrdě vypořádat se svými českými husitskými odpůrci, a proto oblehl Tábor, ovšem ten se za pomoci polského oddílu (!) ubránil. V říjnu 1439 Albrecht zemřel na mor. 2. Bezvládí (1439 - 1448) Čtyři měsíce po Albrechtově smrti, v únoru 1440, se ovdovělé královně Alžbětě narodil syn Ladislav, jenž získal přízvisko Pohrobek, poněvadž se narodil až po smrti svého otce. Češi se nedokázali dohodnout na novém králi, a proto následovalo 9 let bezvládí. Situace v zemi brzy připomínala divoké poměry v druhé polovině vlády Václava IV. O nejnutnější pořádek v jednotlivých krajích se staraly landfrídy - spolky šlechty a měst. Jejich název pochází z němčiny (Landfried = zemský mír) a v menším počtu existovaly i dříve, za husitské revoluce, jako krystalizační jádra panské jednoty. Nejvýznamnějším se nyní stal landfríd východočeský. Vedle jeho vůdce, husitského pána Hynce Ptáčka z Pirkštejna, vyrostl nový, mladý, talentovaný politik: Jiří z Poděbrad (narozen 1420), syn Viktorina z Kunštátu, jenž býval jedním z mála spolehlivých panských spojenců Žižkových.
f) 5. období: Doba poděbradská (1448 - 1471) 1. Jiří z Poděbrad zemským správcem (1448 - 1458) V r. 1448 Jiří z Poděbrad se svými žoldnéři překvapivě obsadil Prahu a prohlásil se za zemského správce (inspiroval se v Uhrách, kde se také uprázdnil trůn a kde se správy země chopil Jan Hunyady). Oldřich z Rožmberka zorganizoval r. 1449 proti Jiříkovi Strakonickou jednotu některých českých pánů. Jednota zahájila proti Jiříkovi válku, ale ta skončila nerozhodným výsledkem a r. 1452 Jiřího ve správcovské funkci potvrdil český sněm. Jiří z Poděbrad si jako hlavní cíl vytkl udržení kompaktát. Přál si, aby český stát zůstal svobodymilovným královstvím dvojího lidu. Soustředil se na to, co husité stále české zemi dlužili: poměrně úspěšně usiloval o obnovení hospodářského rozvoje. Zásadním způsobem také zakročoval proti kriminalitě (tj. především proti loupeživým rytířům). 2. Ladislav Pohrobek českým a uherským králem Jakmile se Ladislav přiblížil hranici plnoletosti (tehdy zpravidla 15 let), ožil zájem o jeho vladařství. Nápadně hezký mladík s dlouhými, bohatými vlasy byl r. 1452 zvolen za krále uherského a r. 1453 za krále českého. V kacířských Čechách se ovšem dlouho nezdržel a ponechal tu volnou ruku Jiřímu. Ten využil situace a rozšířil pozemkový majetek svého rodu, takže i v bohatství předstihl svého rožmberského soupeře. Jiřímu se však tehdy postavil do cesty další problém: po třicítce prudce přibíral na váze a záhy mu tloušťka začala dokonce bránit v běžném pohybu. 3. Vznik Jednoty bratrské Dlouhá desetiletí naplněná dramatickými a často krvavými událostmi podnítila vznik výrazné opozice mezi českými nekatolíky. Na základě myšlenek zemana Petra Chelčického (asi 1390 - asi 1460) z jihočeského Vodňanska vznikla křesťanská náboženská společnost Jednota bratrská. Měla stejné výhrady vůči společnosti i katolické církvi jako kdysi Hus a jeho následovníci. Zásadně však odmítala krveprolévání a vystupovala jako zcela nová církev, žijící důsledně podle vzoru prvních křesťanů. Založena byla r. 1457 ve východočeském Kunvaldu. Zjednodušeně bychom mohli její existenci osvětlit otázkou: Proč bojovat s katolíky o jejich kostely, jako to dělali husité, když je možné katolické prostředí prostě opustit a založit si modlitebny vlastní? Jednota bratrská byla zprvu málo početná a husité se na ni dívali jako na pomýlený křesťanský směr. 4. Jiří z Poděbrad českým králem (1458 - 1471) Jiří plánoval i obnovení mezinárodní autority Českého království. Prvním krokem měl být sňatek Ladislava Pohrobka s francouzskou princeznou Magdalenou. Ladislav se v souvislosti se svatebními přípravami vrátil r. 1457 do Prahy, ale tam náhle zemřel na leukémii (rakovinu krve). Jiří z Poděbrad začal okamžitě pracovat na své vlastní kandidatuře na český trůn. Mohl se spolehnout na svého švagra, vlivného Lva z Rožmitálu, i na přízeň arcibiskupa Jana Rokycany. Navíc zasnoubil svou devítiletou dceru Kateřinu se sedmnáctiletým Matyášem, synem zemřelého uherského zemského správce Jana Hunyadyho (později se opravdu vzali). Jiřímu nahrála také skutečnost, že stárnoucí Oldřich z Rožmberka již předal otěže rodové politiky svému synu Janovi, s nímž bylo možné se dohodnout, třeba za přislíbení výnosného úřadu. A mistrovský diplomatický kousek se Jiřímu podařil, když si zajistil i papežskou podporu tajným slibem před papežskými legáty, že bude důsledně pronásledovat veškeré české kacířství.
V březnu 1458 byl Jiří z Poděbrad stavovským sněmem zvolen za českého krále. Ze státoprávního hlediska tak husitství dosáhlo svého vrcholu, neboť jeho čelný reprezentant nyní dosedl dokonce i na trůn. Jiří byl také prvním českým králem, jemuž k volbě nepomáhaly žádné příbuzenské svazky s předchozí dynastií. Ve stejném roce 1458 se Jiříkův zeť Matyáš stal uherským králem (Matyáš I. Korvín). Jiří se soustředil na ekonomickou obnovu země. Jeho rostoucí prestiž sledoval s nelibostí nový papež Pius II. Byl to Ital, původně se jmenoval Aeneas Silvius Piccolomini a jako velký odpůrce husitství pobýval před lety v Čechách. Když se nyní začal zajímat, kdy král Jiří zahájí slibované pronásledování kacířů, Jiří odpověděl, že v Čechách dohromady žádní kacíři nejsou, protože husitství bylo přece basilejským koncilem uznáno jako pravověrné. Tato Jiříkova vtipná troufalost ovšem okamžitě přivedla vztahy Českého království a papežské kurie na bod mrazu. V r. 1462 Pius II. dokonce prohlásil kompaktáta za zrušená. 5. Jiříkův plán evropské mírové unie Jiří se r. 1464 pokusil prorazit mezinárodní izolaci své země vytvořením smělého plánu na mírovou unii evropských panovníků. Cílem bylo nastolit v Evropě všeobecný mír. Jiřík tak chtěl odvrátit hrozbu války proti Čechům a počítal i se společným evropským postupem proti turecké hrozbě. Myšlenku mírové unie dokonce po Evropě propagovalo české poselstvo, vedené Lvem z Rožmitálu: putování Jiříkových emisarů je dnes známo jako cesta z Čech až na konec světa (rozumí se k Atlantiku). Ačkoli Jiříkův plán měl leckteré styčné body s dnešní Organizací spojených národů, v Evropě se nesetkal s kladným přijetím (byl to přece návrh kacířského krále).
6. Matyáš Korvín a šestá křížová výprava proti husitům Doma v Čechách ožili i Jiříkovi katoličtí odpůrci. R. 1465 vytvořili na hradě Zelená hora u Nepomuku novou, tentokrát Zelenohorskou jednotu. V r. 1466 nový papež Pavel II. prohlásil Jiřího z Poděbrad za sesazeného a zbaveného všeho majetku a vyhlásil proti husitským Čechům křížovou výpravu (v pořadí šestou a již poslední). Jiří zahájil r. 1467 válku proti Zelenohorské jednotě. Uherský král Matyáš Korvín dobře spravoval svou zemi a přivedl ji k všestrannému rozkvětu (r. 1467 založil v Prešpurku - dnešní Bratislavě - univerzitu). V zahraniční politice však podlehl ambiciózní touze po českém trůně. Se svým vojskem uskutečnil vyhlášené křížové tažení, když vpadl na Moravu, aby rychlým postupem do Čech pomohl Zelenohorské jednotě a sám se zmocnil vlády. Jiří vyrazil v čele českého vojska Matyášovi vstříc. V únoru 1469 jej překvapivě obklíčil u Vilémova na Českomoravské vrchovině. Během památného jednání obou králů (a vlastně tchána a zetě) mezi čtyřma očima Matyáš Jiřímu slíbil, že zanechá nepřátelství a pokusí se Čechy smířit s papežem. Pak byl beze škody propuštěn, ovšem odjel do Olomouce a tam jej již v květnu 1469 katoličtí páni zvolili za českého krále proti Jiříkovi. Matyáš pevně ovládl celou Moravu, Slezsko i obě Lužice a fakticky je připojil k Uhrám. Téměř přes noc se tak kdysi rozlehlé České království omezilo jen na Čechy a rozlohou se vrátilo do éry prvních přemyslovských knížat! Jiří z Poděbrad se pustil do příprav na válku proti Matyášovi, ale v březnu 1471 náhle zemřel. Tehdy ještě nikdo netušil, že to byl poslední český král české národnosti.
g) 6. období: Nástup Jagellonců na český trůn a Kutnohorský sněm Jiří si přál, aby po jeho smrti nastoupili na český trůn polští Jagellonci. Vladařské naděje svého syna Hynka hodnotil vždy střízlivě, neboť si byl vědom silné katolické panské opozice proti rodu pánů z Poděbrad. Hynek se navíc narodil již r. 1452, kdy Jiří byl teprve zemským správcem, a proto - podle tehdejšího chápání - nepocházel Hynek z královské krve (politice se pak opravdu nevěnoval a do dějin se zapsal až jako autor první české erotické básně Májový sen). Již v květnu 1471 čeští husitští stavové zvolili za českého krále Vladislava Jagellonského, patnáctiletého syna polského krále Kazimíra. Katolíci stále uznávali Matyáše a také územní okleštění českého státu přetrvávalo. České země se staly dějištěm ozbrojených půtek mezi domácími stoupenci obou králů. Králové sami rozdělení království potvrdili Olomouckou smlouvou r. 1478. Její důležitou součástí však bylo ustanovení, že pokud jeden z vladařů zemře, České království se opět sjednotí pod vládou jeho někdejšího soupeře. V letech 1482 - 1483 se politická situace v Čechách vyostřila, mj. kvůli nové morové epidemii. Katolíci připravili státní převrat. Získali totiž Vladislava Jagellonského, který byl jako správný Polák velkým katolíkem, pro myšlenku vypudit husity ze všech důležitých úřadů a tak se jich definitivně zbavit. Převrat však nerespektoval nálady husitské většiny obyvatel a jeho přípravy byly prozrazeny. V Praze husité vtrhli na radnice Starého i Nového Města a spiknuté konšely pobili či vyházeli z oken (hned několik oblíbených českých defenestrací). V r. 1485 se sešel zemský sněm v Kutné Hoře. Katolíci zdeptaní pražským neúspěchem uznali bez jakýchkoli výhrad kompaktáta jako základní zemský zákon. Tím byla potvrzena - na mnoho generací - společná existence dvojí víry v českém státě. Usnesení Kutnohorského sněmu bývá dnes považováno za závěr husitské doby.
