Václav IV. (vládl 1378 – 1419) 1. Střídání na českém a římském trůně 29. listopadu 1378 zemřel v Praze Karel IV. Jeden z pohřebních řečníků jej nazval Otcem vlasti, čímţ nejen ocenil jeho ţivotní dílo, ale připomněl i nadčasové (dokonce antické) rysy jeho vladařství. Na římský i český trůn nastoupil Karlův syn, sedmnáctiletý Václav IV. České království zůstalo ještě řadu let ze setrvačnosti jedním z nejbohatších a nejmocnějších evropských států. Česká gotická kultura dokonce právě za Václava dosáhla jednoho ze svých vrcholů – viz Parléřovu huť a krásný sloh. Postupně se však naplno projevily důsledky snad jediné Karlovy státnické chyby: v přepjaté snaze, aby synové mohli bez nejmenšího zakolísání plynule pokračovat v rodovém díle, zajistil Karel svému nejstaršímu, Václavovi, jiţ dopředu nástupnictví. Václav tak v příliš mladém věku přišel k hotovému. Nesmírnou cenu ani strategické záměry Jindřichova, Janova a Karlova díla nikdy nepochopil. Nárokům vladařství se po otcově smrti učil za pochodu, a protoţe neměl vedle sebe usměrňující autoritu, nedospělých prvků ve své politické činnosti se nezbavil. Musíme však dodat, ţe u Václava hrály roli i nervová labilita a rozporuplná povaha. A posuďme, zda se tu nemohl projevit také vliv toho, ţe Václavova matka, Anna Svídnická, zemřela, kdyţ bylo chlapci pouhých 17 měsíců. 2. Sňatková politika Mladý Václav IV. Václav se pokusil prospět lucemburskému celoevropskému dílu dvěma dobře promyšlenými sňatky, jeţ však jen navazovaly na starší Karlovy plány. V r. 1382 Václav provdal svou nevlastní sestru Annu za anglického krále Richarda II. (nevěstě nebylo ani šestnáct a ţenich byl ještě o půl roku mladší). Anna přijela do Londýna s početným dvorem, jenţ pak zahájil rozšiřování česko-anglických styků. Další významný sňatek uzavřel sám Václav. Původně byl – samozřejmě zásluhou svého otce – od svých devíti let ţenatý s Johanou Bavorskou, o pět let starší dívkou z rodu Wittelsbachů. Jejich bezdětné manţelství ukončila r. 1386 královnina smrt. O tři roky později se osmadvacetiletý Václav oţenil znovu, s tehdy třináctiletou Ţofií Bavorskou. I ona byla Wittelsbachovna, a dokonce neteř zemřelé Johanny; vyrostla v krásnou, oduševnělou, zboţnou ţenu. Ani toto manţelství však děti nepřinášelo. 3. Václav jako člověk a politik Pamětníci vzpomínali na Václava jako na člověka dvojí tváře. Na jedné straně společenský člověk vybraného chování, který rád diskutoval a miloval dobré jídlo a tanec. Na straně druhé vášnivý lovec, chovatel loveckých psů, piják a hledač milenek. Je třeba říci, ţe v tom ještě Václav nebyl v tehdejším korunovaném světě nijak výjimečný. Problém spočíval hlavně v tom, ţe státnické záleţitosti se mu do programu vešly jen s obtíţemi (dvacet let plánoval korunovační císařskou jízdu do Říma, ale nikdy k ní nedošlo). Společenské rozpory, jeţ přece jen vyprodukovala Karlova doba, a sloţitá mezinárodní situace, poznamenaná především váţnou krizí katolické církve (o tom později), kladly na Václava obzvlášť velké nároky. Král cítil, ţe na nenadálé úkoly nestačí, a bohuţel se ani nepokoušel sám sebe změnit (např. celý ţivot nepřekonal svůj odpor k cestování, coţ u římského krále opravdu silně vadilo). Leckomu v Čechách se ovšem zdála sympatická skutečnost, ţe král přesídlil z Hradu blíţe k obyčejným lidem, na Staré Město do Králova dvora (skutečným důvodem však patrně byl fakt, ţe na Hradě probíhaly rušné stavební práce).
Postupně se Václav orientoval především na lov a víno (královna Johana prý zemřela na následky pokousání od jednoho z Václavových loveckých psů). Obklopil se podobně zaloţenými společníky z řad rytířů i zemanů a také některými měšťany, jeţ pak povyšoval do rytířského stavu. Záhy se dostavil hluboký, všestranný úpadek Českého království. Na kritiku ze strany říšského i českého panstva a duchovenstva reagoval Václav tím, ţe významné české úřady svěřoval právě svým kumpánům (proto byli nazýváni oblíbenci královi, nejvlivnější z nich se jmenoval Zikmund Huler z Orlíku). Situaci v Českých zemích ztíţila i zhoubná epidemie moru v r. 1380: byla zde sice mírnější neţ leckde jinde v Evropě, ale přinesla mnohem více hrůzy neţ nákazy v Karlově době: počet českých obyvatel nyní klesl asi o desetinu. V r. 1389 došlo v Praze k davovému útoku na Ţidy. Takové události se čas od času v Evropě stávaly a označují se slovanským slovem pogrom. Podnětem k praţskému pogromu se stal incident o velikonoční neděli. Křesťanský kněz šel se svátostí oltářní (s hostií ve zvláštní schránce) k umírajícímu člověku. Cestou kráčel přes praţské ghetto. Několik Ţidů tam po něm házelo kameny. Kněz to povaţoval za zákeřný útok na Krista, doběhl na Staroměstské náměstí a tam celou příhodu vykřičel rychle se sbíhajícímu davu. Konšelé se marně snaţili zabránit nejhoršímu. Zástupy fanatiků, ozbrojených vším moţným, během jediné noci ghetto vydrancovaly a téměř celé vyvraţdily. Zahynuly asi 3 tisíce Ţidů, nepočetné uprchlíky ochránil králův oblíbenec Zikmund Huler. 4. Zikmund Lucemburský Dědicem Karlových státnických schopností nebyl Václav, ale Zikmund, cílevědomý a houţevnatý. I on však měl své limity: vynikal arogancí i nepřístupností ke kompromisům a v osobním ţivotě trpěl ţárlivostí, ačkoli sám k ní zavdával mnoho podnětů. Jako mladší bratr se Zikmund potýkal s mnoha překáţkami: při dělení správy rodových drţav na něj zbyly jen Braniborsko a Dolní Luţice. V r. 1385 se však oţenil s Marií Uherskou, dcerou zemřelého uherského a polského krále Ludvíka I. Velikého z původně francouzské dynastie Anjou, a r. 1387 se stal uherským králem. Vzhledem k velké rozloze Uher se tedy lucemburská moc přiblíţila východoevropskému pobřeţí i dovršení svého celoevropského projektu. Vzápětí se však objevil nepřítel nad jiné silný: Turci. Ve 2. polovině 14. století obešli zbývající jádro Byzantské říše a vpadli přímo na Balkánský poloostrov. V r. 1389 v bitvě na Kosově poli porazili Srbsko, které se tak stalo na Osmanské říši závislé. Zikmund vyrazil proti Turkům v čele kříţové výpravy, ale byl poraţen r. 1396 u Nikopole, čímţ Turci dobyli Bulharsko. Po Mariině smrti se Zikmund oţenil s Barborou Celskou (ze slovinské části Uher) a narodila se jim dcera Alţběta. Shrnutí: Po smrti císaře Karla IV. se římským a českým králem stal jeho nejstarší syn Václav IV. Vzhledem ke svému mládí a řadě dalších okolností nebyl na vládu dobře připraven. Signálem, ţe končí hospodářská prosperita, se staly morová epidemie a praţský pogrom na Ţidy. Václava kritizovaly české panstvo i říšská kníţata: Václav reagoval tím, ţe se obklopil niţší šlechtou a měšťany. Velkým konkurentem se mu ovšem stal mladší bratr Zikmund. Otázky a úlohy: 1. Připomeňte smysl sňatků Václava, Anny a Zikmunda. Jaký záměr kaţdý z nich sledoval? 2. Které slavné stavby připisované císaři Karlovi byly dokončeny aţ ve Václavově době? 3. Co byste byli Václavovi poradili, aby se mu lépe vládlo? Své řešení zdůvodněte. Výběr z odborné literatury: Jiří Spěváček: Václav IV. Praha 1986.
5. Jan z Jenštejna a Jan Nepomucký Zikmund se zařadil mezi přední Václavovy kritiky. Patřil mezi ně i praţský arcibiskup Jan z Jenštejna. Byl o více neţ deset let starší neţ Václav, stal se velkým odpůrcem králových oblíbenců a dostával se s nimi do četných sporů. Napětí mezi králem a arcibiskupem se vystupňovalo natolik, ţe Jenštejn nakonec ani nebydlel v Praze, ale v Roudnici nad Labem. V březnu 1393 Václav IV. pozval arcibiskupa do Prahy ke smírným jednáním. Schůzka se měla uskutečnit v klášteře johanitů u malostranského vyústění Karlova mostu. Král se však před jednáním opil a pak zavelel k zajmutí arcibiskupa i jeho doprovodu. V nastalé rvačce se Janovi z Jenštejna podařilo uprchnout. Král si pak vylil vztek na arcibiskupových úřednících, kteří utéct nestačili. Generálního vikáře (arcibiskupova zástupce) Jana Nepomuckého nechal umučit k smrti, a dokonce se na jeho týrání sám podílel. Mrtvolu pak na králův příkaz hodili z mostu do Vltavy, odkud však byla po několika dnech vylovena a později pohřbena. V r. 1729 byl Jan Nepomucký svatořečen jako nevinná oběť špatného vladaře, který odmítal církevní úsilí po nápravě politické situace. Socha svatého Jana Nepomuckého na Karlově mostě Dnes patří svatý Jan Nepomucký k nejpopulárnějším českým světcům: uctívají jej i v zahraničí. 6. Václav zajatcem Váţné nedostatky Václavova vladařství přispěly ke spuštění lavinovitého odporu s jiţ bezmála stoletým zásadním vlivem Lucemburků na evropskou politiku: 1. České a uherské panstvo se otevřeně vzbouřilo proti Václavovi, respektive Zikmundovi. 2. Ve Svaté říši římské zesílilo hnutí za odstranění Lucemburků z říšského trůnu. 3. Situaci však zkomplikoval i mocenský boj uvnitř lucemburské dynastie. Do vzájemného zápasu ústřední soupeřící dvojice Václav – Zikmund se zapojili i další členové rodu. Václav v jejich prospěch dokonce ztratil vládu nad Lucemburskem. V r. 1394 čeští páni uzavřeli spolek panskou jednotu (mezi vůdci byl např. Jindřich z Roţmberka). Pojem panská jednota jako sdruţení české vysoké šlechty v době, kdy český král byl slabý či úplně chyběl, se od té doby s přestávkami objevoval v české politice po následujících téměř sto let. Panská jednota zajala krále Václava a čtvrt roku jej věznila nejprve na Praţském hradě, pak na roţmberských hradech Příběnicích a Českém Krumlově a nakonec v Horních Rakousích. Propustila jej aţ za slib, ţe král bude respektovat výhrady jednotníků vůči svému stylu vlády. Jednota podporovaná Zikmundem pak přiměla Václava zařadit v r. 1396 představitele panstva opět mezi královské rádce. Patřil k nim samozřejmě i Roţmberk: stal se nejvyšším purkrabím praţským, kterýţto úřad byl tehdy povaţován za nejdůleţitější v zemi. Zasedání politicky dvoubarevné královské rady nepostrádala vzruchu. Např. během jednání (bez Václava) na Karlštejně panští rádci probodli čtyři své kolegy z křídla králových oblíbenců. V r. 1400 kurfiřti sesadili Václava IV. z římského trůnu jako panovníka neuţitečného, líného a pro říši zcela nezpůsobilého. Šlo o zásadní a v podstatě nenapravitelné narušení evropské koncepce lucemburské politiky. Václav musel vzápětí úporně bránit i samotný český trůn. V r. 1401 vojsko panské jednoty posílené zejména Němci z Míšně oblehlo krále v Praze (v Českých zemích to byla první akce s účastí cizích vojsk od r. 1310!). Na nátlak obléhatelů Václav svěřil rozhodující část svých pravomocí čtyřčlenné panské radě (opět Jindřich z Roţmberka aj.).
Mezitím uherská šlechta zajala r. 1401 Zikmunda a propustila ho aţ pod tlakem přicházejícího českého vojska, které poslal Václav. Zikmund pak přijel do Čech a přiměl r. 1402 Václava, aby zrušil moc panské rady a ustanovil jej správcem království. Pak Václava zajal a odvezl do Vídně. Na pomoc Václavovi však zahájili rozsáhlý ozbrojený boj královi oblíbenci, kteří se mohli spolehnout i na přetrvávající královu popularitu v očích široké veřejnosti. Získali dokonce podporu některých pánů. Zikmund se tedy vrátil se silným uherským vojskem, které systematicky vydrancovalo východní polovinu Čech. Vzbuzený strach nemohl Zikmundovi nahradit osudovou a trvalou ztrátu dobré pověsti v českých očích: zřejmě právě z této doby, a nikoli aţ z husitských válek pochází Zikmundova česká hanlivá přezdívka šelma ryšavá. O další Zikmundův neúspěch se r. 1403 postaral sám Václav, kdyţ z vídeňského zajetí v přestrojení uprchl a vrátil se do Prahy. 7. Romové (Cikáni) Z doby kolem r. 1400 pocházejí nejstarší zprávy o přítomnosti indoevropských Romů v Českých zemích. Kočovní Romové původně ţili ve střední Indii, byli to řemeslníci (zejména drobní kováři), hudebníci i tanečníci a pastevci (viz IV.E.). Kolem r. 500 začali odcházet v několika vlnách z Indie na západ. Kolem r. 1000 se Romové objevili v Byzantské říši a získali tam řecké označení Athiganoi (později Tsiganoi), z něhoţ pochází i český výraz Cikáni. Romové se jako kočovníci rozšířili po většině evropských zemí, např. do Francie pronikli právě přes Čechy. Proto ve francouzštině byly výrazy pro Čechy a Cikány prakticky totoţné: francouzsky Čechy = Bohême a ještě ve slavné francouzské opeře Carmen (1875) skladatele Georgese Bizeta je titulní postava krásné Cikánky označována jako bohémienne (dnes ovšem francouzsky cikánský = tsigane a český = tchèque). Romové se pro svůj svobodymilovný ţivot stali vzorem pro četné umělce tvořící průkopnicky mimo hlavní proud kulturního vývoje (odtud od konce 19. století jejich pojmenování bohémové). Dnes na světě ţije (hrubě odhadnuto) asi 10 milionů Romů, v České republice asi 250 – 300 tisíc (zhruba 3 % obyvatel). Na svém 1. mezinárodním kongresu v r. 1971 v Londýně Romové vydali prohlášení poţadující, aby byli souhrnně nazýváni Romové (tak se sama označuje většinová, ale nikoli jediná větev cikánského etnika; další jsou např. Sintové, Kaleové aj.); slovo cikáni má v češtině i v jiných jazycích hanlivý význam (podezřelí tuláci), ale pojmenování Cikáni souvisí s romskou historií. Z praţského romského festivalu Khamoro Shrnutí: Nekoncepční politika Václava IV. měla řadu protivníků mezi českými církevními hodnostáři (arcibiskup Jan z Jenštejna, jeho zástupce Jan Nepomucký – svatořečen 1729), mezi českými pány (panská jednota v čele s Jindřichem z Roţmberka) i ve Svaté říši římské (v r. 1400 byl Václav sesazen z římského trůnu). A uherský král Zikmund dokonce vojensky vpadl do Čech. V téţe době do českých dějin vstoupili původně indičtí kočovníci Romové. Otázky a úlohy: 1. Kde ve vašem okolí jsou sochy či obrazy Jana Nepomuckého? Zjistěte o nich podrobnosti. 2. Kde se ve svém okolí můţete setkat s kulturními apod. akcemi Romů? Které známé osobnosti pocházejí z romského prostředí? Výběr z odborné literatury: Marek Jakoubek – Lenka Budilová: Romové a cikáni: neznámí i známí. Voznice 2008. Vít Vlnas: Jan Nepomucký. Praha 1993.
Hluboká krize katolické církve i společnosti a) Církev jako ekonomický a politický činitel Feudalismus byl zaloţen na vzájemné závislosti všech vrstev obyvatelstva. Středověké národy spatřovaly v propojení své pospolitosti nejlepší záruku pro přeţití navzdory cizím nepřátelům, domácím neshodám i kruté přírodě. V křesťanském světě byl feudální systém vykládán pomocí učení o trojím lidu. Středověká společnost raného a vrcholného středověku se dělila na tři skupiny: válečníky (šlechtu), kněze (duchovenstvo) a dělný lid (především poddané zemědělce). Kaţdý člověk potřeboval ke své plnohodnotné existenci přispění ostatních dvou skupin. Prakticky negramotný šlechtic těţko mohl sám ovlivňovat myšlení svého lidu a sedlák se zpravidla nedokázal sám ubránit zločincům. Mezi sloţkami trojího lidu měly panovat bratrské vztahy, ale ve skutečnosti to samozřejmě vypadalo jinak: šlechta soupeřila s duchovenstvem o majetek i o moc na úkor sedláků, kteří byli omezováni odváděním feudální renty a dalšími pravidly vazalské poslušnosti. Západočeský klášter Kladruby Vývoj v evropské společnosti na přelomu vrcholného a pozdního středověku však v systému trojího lidu zásadně posílil pozici kněţí: 1. Duchovenstvo se prostřednictvím budování i rozvoje klášterů stalo ekonomicky soběstačným a díky rozmachu rytířských řádů si zajistilo i schopnost účinné obrany, a tedy rostoucího politického vlivu. Kněţí se stali poměrně nezávislou vrstvou společnosti. 2. Povolání kněze přitahovalo stále více lidí, pro něţ samotná kněţská sluţba nebyla smyslem ţivota a kteří jako kněţí pak své politické a ekonomické zájmy nadřazovali pastorační činnosti. Stávalo se pravidlem, ţe kněţské povolání si vybírali mladší členové šlechtických rodů, aby se s nimi jejich starší sourozenci nemuseli dělit o majetek a tříštit tak rodová panství. Kněţská sluţba také byla prakticky jedinou nenásilnou cestou, jíţ mohli alespoň nemnozí neurození muţi (např. v roli farářů) získat určitý vliv v mocenských strukturách společnosti. 3. Církevní instituce (zejména biskupství, kláštery apod.) však měly charakter silných feudálních vrchností. Vysocí církevní hodnostáři se dostávali do konfliktů se šlechtou i panovníkem. Svým jednáním i názory se mnoho kněţí vzdalovalo také neurozenému lidu. b) Negativní jevy v ţivotě kléru (svatokupectví aj.) Pokud hovoříme o církvi, měli bychom mít na paměti, ţe do církve samozřejmě patří všichni pokřtění: kněţí i laici. Jestliţe tedy vţitá praxe rozumí pod pojmem církev přednostně pouze kněze a řeholníky, jde o zjednodušení pouţívaného pojmosloví (s touto výhradou i my v následujícím textu občas k uţšímu významu slova církev sáhneme). Rozsáhlá hospodářská i politická činnost církevních institucí vedla k tomu, ţe pro křesťanstvo znovu zřetelně vyvstala zásadní otázka. Jak hodnotit skutečnost, ţe církev ţije jinak neţ v dobách, kdy Jeţíš s apoštoly i první křesťané včetně kněţí ţili v chudobě a k prosazování svého učení neměli
jiné nástroje neţ vlastní příklad a sílu osobnosti? Znamená hospodářský a mocenský vzestup církve zradu Jeţíšova učení, nebo ţádoucí přizpůsobení se nové době? Ve vrcholném a pozdním středověku však ekonomické a politické angaţmá kléru (duchovenstva) vedlo k velmi problematickým jevům v ţivotě kněţí: 1. Desátky: Obyčejní, neurození křesťané odevzdávali církvi desetinu svého výdělku. Desátek se platil jiţ od raného středověku. Postupně se však stal terčem kritiky, protoţe bylo zřejmé, ţe duchovenstvo jej z valné části začalo vyuţívat pro nenáboţenské účely. Šlechta a panovník podporovali církevní instituce příleţitostnými, ale o to nákladnějšími dary (zpravidla nemovitými). 2. Svatokupectví: Kněţí obchodovali se svátostmi. Za křest, svatbu či pomazání nemocného museli věřící platit penězi či protisluţbou. Kdo nemohl zaplatit, musel počítat s tím, ţe jako dluţníkovi církve svaté mu bude odepřen církevní pohřeb. 3. Prodávání církevních úřadů: Papeţská kurie a jiné církevní instituce přidělovaly kněţské úřady jen za peníze. Ve 14. století se např. dosazení do úřadu arcibiskupa či biskupa dalo pořídit za 2 000 – 4 000 zlatých, opatem se mnich mohl stát za několik set zlatých a úřad faráře byl k mání jiţ od 20 zlatých. 4. Mnohoobročnictví: Kněţí, kteří si dokázali koupit farností několik, získali samozřejmě odtud několikery finanční poţitky. Sami však kněţskou sluţbu vykonávali jen sporadicky a do svých kostelů si za sebe najímali za nevelký peníz nejchudší kněze. 5. Odpustky: Podobně jako v případě desátků jde i zde o starší záleţitost, která se časem zvrhla do nemorální podoby. Odpustky uděluje kněz a znamenají odpuštění trestů za některé hříchy. Postupně se ustálila praxe, ţe za odpustky se platilo. 6. Konkubinát: Někteří kněţí navzdory svému celibátnímu slibu ţili s milenkami. Poznámka: výraz svatokupectví (v širším smyslu) se někdy pouţívá jako souhrnné označení pro všechny uvedené jevy. Jindy jako takový zastřešující pojem slouţí slovo simonie: vzniklo podle novozákonní postavy Šimona kouzelníka, který chtěl od apoštolů za peníze koupit schopnosti pocházející od Ducha svatého. Shrnutí: V průběhu vrcholného středověku se katolické duchovenstvo stalo prakticky nezávislou vrstvou společnosti: především rozsáhlé majetky klášterů a síla rytířských řádů výrazně posílily jeho ekonomické i politické pozice. Kněţí se ve své většině výrazně odchýlili od někdejší praxe prvotní, chudé církve. V jejich ţivotě hrála nyní významnou roli řada jevů zaloţených na obchodnickém vztahu ke kněţské činnosti. Otázky a úlohy: 1. Kde se v blízkosti vaší školy nachází nějaký klášter (současný nebo bývalý)? Zjistěte několik základních údajů o jeho historii. 2. Připomeňte si: Kdy a proč začaly vznikat rytířské řády? Které z nich jsou nejznámější? 3. Nalezli byste v některých jiných (nenáboţenských) oborech lidské činnosti podobný svár nezištné tradice s komerční (obchodnickou) praxí moderní doby? 4. Představte si (nebo třeba jako dialog sehrajte) spor mezi zastánci a odpůrci negativních rysů tehdejšího církevního ţivota. Jaké byste našli argumenty pro a proti? Výběr z odborné literatury: Samuil G. Lozinskij: Dějiny papeţství. Praha 1989.
c) Nové řeholní řády První pokus o nápravu církve představovaly nové, chudé mnišské řády. Vznikaly s cílem obnovit apoštolskou chudobu a tím vytvořit pluralitu (různost, mnohost) ve formách zboţnosti. Nejznámějšími z těchto řádů jsou cisterciáci (vznikli kolem r. 1100, nejproslulejším cisterciákem byl propagátor kříţových výprav Francouz Bernard z Clairvaux) a františkáni (zakladatelem Ital František z Assisi kolem r. 1200). Chudé řády si rychle získaly aţ neuvěřitelnou popularitu (např. cisterciáci zaloţili během prvního století své existence 530 klášterů). Ovšem výsledky kvalitního klášterního hospodaření, velkorysé dary příznivců a silný vliv na veřejnost přilákaly také mezi tyto řeholníky mnoho lidí, kteří se askeze brzy vzdali. Záhy nebyl mezi řády starými a novými velký rozdíl. d) Papeţství za Inocence III. (kolem r. 1200) a vznik inkvizice Na papeţe Řehoře VII. (bojujícího o investituru) navázal papeţ Inocenc III. (vládl 1198 – 1216). I on prosazoval myšlenku o nadřazenosti papeţe nad všemi křesťany včetně králů a šlechty. Pro pronásledování kacířů (heretiků; křesťanů zastávajících takové pojetí víry, které se odlišovalo od oficiálně schválených zásad) zřídil specializovanou instituci, inkvizici (v necentralizované a nesystematické podobě existovala jiţ dříve). Inkvizice vyhledávala a soudila kacíře. Novinkou se stalo předávání usvědčených kacířů světské moci k potrestání. Nejtvrdším trestem pro kacíře bylo veřejné upálení. Děsivá podívaná působila odstrašujícím dojmem, oheň očistil zemi od ďábelského zla a nezbyly ostatky, které by se mohly stát předmětem uctívání. A aby se kacířům zabránilo v rafinovaném zapírání, povolila církev pouţívat při inkvizičních procesech mučení. e) Kacířská hnutí Navzdory pronásledování vznikala celá kacířská hnutí: nejznámějšími se stali albigenští v jiţní Francii (12. – 13. století) a lyonští chudí, běţněji nazýváni valdenští, podle svého zakladatele kupce Pierra Valdèse (kolem 1200), který rozdal svůj majetek potřebným a prosazoval právo laiků na vlastní kázání o smyslu biblického textu. Valdenství proniklo dokonce aţ do Německa a Čech. f) Schizma katolické církve (1378) Pozici církevní hierarchie oslabovaly i vnitřní spory, vesměs motivované mocensky. Avšak nejváţněji otřásl všemi pozicemi katolické církve rozkol, který přitom začal aţ anekdotickým zmatením kolem volby papeţe v r. 1378. V r. 1377 papeţ Řehoř XI. přesídlil z Avignonu zpátky do Říma. Kdyţ r. 1378 zemřel, konala se volební porada kardinálů po třech čtvrtích století opět v Římě. Město ţilo v napjatém očekávání. Ze 16 kardinálů bylo 11 Francouzů, 4 Italové a 1 Španěl. Během volebních jednání dav Římanů dvakrát vtrhl aţ ke kardinálům a vyhroţoval jim násilím, pokud nebude zvolen italský papeţ. Kardinálové tedy 8. dubna zvolili italského kandidáta – stal se papeţem Urbanem VI. V létě však sbor kardinálů přičiněním svých francouzských členů prohlásil Urbanovo zvolení za vynucené, a tedy neplatné. Kardinálové se znovu sešli, tentokrát ve Fondi na italském venkově, a 20. září 1378 zvolili papeţe francouzské národnosti – stal se Klementem VII. Urban VI. však odmítl odstoupit, a tak měla katolická církev papeţe dva: v Římě a v Avignonu (zpráva o tomto vývoji zastihla ještě stárnoucího císaře Karla IV. a velmi jej zneklidnila). Církev se dostala do vůbec nejtěţší krize své existence. Oba papeţové jako obvykle nabádali křesťanstvo k pokoře a skromnosti, ale ani jeden z nich nebyl ochoten se vzdát svých příjmů i moci v zájmu zachování jednoty církve. Oba papeţové dávali do klatby stoupence svého protivníka, takţe
se v klatbě ocitlo celé západní křesťanstvo. Mnohé církevní úřady byly obsazeny dvojmo, a tak se věřící ještě více prohýbali pod finančními nároky duchovenstva. Přitom peníze z desátků a odpustků brzy mířily rovněţ na úhradu diplomatických pletich i vojenských příprav jednoho papeţe proti druhému. Dvojpapeţství pokračovalo také po Urbanově a Klementově smrti, takţe se ukázalo, ţe nejde o pochybení jednotlivců, ale o vadu celého systému. g) John Wycliffe (Jan Viklef) Západní schizma na přelomu 14. a 15. století ovšem zasáhlo do společenského prostředí dosti odlišného od situace, v níţ o staletí dříve vznikaly chudé řeholní řády: 1. Neurozené obyvatelstvo pozdně středověké Evropy vystupovalo sebevědoměji, neboť se opíralo o ekonomický, strategický i vzdělanostní význam početných měst. 2. Evropa trpěla první krizí feudalismu (viz V.D.1.). Vznikající diskuse o účelnosti vynakládání finančních prostředků se z velké části týkala právě platů církvi. Výhrady však byly vyslovovány i proti těm, kdo vysoké duchovenstvo podporovali, tedy zejména proti vysoké šlechtě. 3. Mravní rozvrat církve vzbuzoval dojem, ţe se uzavírá éra pozemského vývoje křesťanstva, ţe se ďábel vtělil přinejmenším do jednoho z papeţů a ţe se blíţí druhý Kristův příchod na zem a Poslední, Boţí soud. Odtud vývoj logicky pokračoval k nedůvěře v moţnost, ţe by se duchovenstvo napravilo samo, o jeho dobrovolném návratu k apoštolské chudobě ani nemluvě. Výsledkem tohoto přesvědčení byl poţadavek, aby byl pořádek v církvi nastolen zvnějšku, zásahem státní moci, neboť panovník přece vládne z Boţí milosti. Hlavním prostředkem k nápravě mělo být odebrání nadbytečného, tedy téměř veškerého církevního majetku (šlo o jeho sekularizaci – zesvětštění). Za důleţitý nástroj církevní nápravy však byl povaţován i všeobecný přístup k biblickému textu a moţnost jeho laického výkladu. Prvním velkým propagátorem takového postupu se stal anglický kněz John Wycliffe, který byl učitelem (mistrem) na univerzitě v Oxfordu (jiţ ve středověku mu Češi říkali Jan Viklef). Viklefovi kritici měli (a mají) ovšem výhrady: Při postupu proti špatným kněţím to nakonec budou zase jen omylní lidé, kteří budou odhadovat, jak konkrétní kněz obstojí před Kristem. A svátosti, které kněz uděluje, pocházejí přímo od Boha a morální profil kněze vedle nich nehraje roli. Viklef a jeho stoupenci ovšem stáli za přirozeným poţadavkem, aby kněz ţil v souladu s učením, které hlásá. Viklef sám byl obviněn, ţe šíří bludy, a musel opustit univerzitu, ale dalším postihům se v odlehlé Anglii vyhnul a zemřel v ústraní v r. 1384. Shrnutí: První, ovšem málo úspěšný pokus o nápravu církve představovaly chudé mnišské řády. Církevní autority naopak začaly pronásledovat své kritiky jako kacíře. Mezi odpůrci církevní praxe sílila role obyvatel měst. Anglický intelektuál Jan Viklef přišel s myšlenkou, aby církev byla zbavena přebytečného majetku zásahem státní (královské) moci. Otázky a úlohy: 1. Kde bychom v dnešní společnosti našli obdobu úsilí o dobrovolnou skromnost? 2. Františkánům byl blízký ţenský řád klarisek. Jak souvisí s českými dějinami? 3. Kde jinde v dějinách existovaly případy postupného růstu rozporů mezi ideálem a praxí? Výběr z odborné literatury: Hermann Hesse: František z Assisi. Praha 1998. Amedeo Molnár: Valdenští. Praha 1991.
4. Husitská doba (1402 – 1485) a počátky reformace a) Charakter husitství Samozřejmě, ţe zdaleka ne všichni kritici duchovenstva se stali viklefisty. Viklefovy názory však získaly největší popularitu ve vzdáleném Českém království: jednak vlivem anglo-českých styků po svatbě Richarda II. s Annou Českou, jednak kvůli hloubce krize české společnosti v pokarlovské době. Viklefství tedy přispělo ke vzniku českého reformního (společensky opravného) hnutí, jeţ se podle své zakladatelské postavy nazývá husitství. Husitství přineslo v českých dějinách vůbec poprvé politickou a vůbec veřejnou činnost širokých vrstev obyvatelstva. V tomto smyslu se husité řadí k průkopníkům také v rámci evropského a světového vývoje. Husitství výrazně proměnilo mocenskou strukturu celé české společnosti. Jeho vrcholná fáze tedy byla zásadním mocenským převratem, revolucí. b) 1. období: Činnost Jana Husa (1402 – 1415) 1. Jan Hus na Pražské univerzitě a v Kapli betlémské Jan Hus se narodil asi r. 1370 v jihočeském Husinci. Vystudoval na Praţské univerzitě a zůstal na ní jako mistr. V r. 1400 byl vysvěcen na kněze a od r. 1402 působil také jako kazatel v Betlémské kapli na Starém Městě Praţském. Kapli zaloţili měšťané r. 1391 pro bohosluţby s kázáním v češtině. Patřila mezi největší chrámové prostory v Praze. Hus rychle zapomněl, ţe původně jej na kněţské dráze lákala vyhlídka na snadné ţivobytí. Proměnil se v přemýšlivého intelektuála, který zaujal hloubkou svého vzdělání, znalostí problémů obyčejných lidí i podmanivým slovním projevem. Na univerzitě se projevoval jako stoupenec většiny Viklefových názorů, které dále rozvíjel a přizpůsoboval českým poměrům. Od Viklefa přejal mj. učení o viditelné a neviditelné církvi: Podle těchto názorů církev existuje ve dvojí podobě. Tou skutečnou církví je společenství předurčené ke spáse. Hlavou církve je Kristus a jejími členy jsou ti křesťané, kteří ţijí podle Boţího zákona: nezbytným poţadavkem je apoštolská skromnost a projevovaná láska k bliţním. Tato skutečná církev je neviditelná, protoţe jen Kristus zná naše hříchy a ví, kdo do církve patří. Pokud duchovní neţijí podle Boţího zákona, pak sice mohou náleţet do církve viditelné (institucionální), ale ve skutečné církvi Kristově nejsou, i kdyby měli kdovíkolik kněţských úřadů. Takové kněze křesťan respektovat nemusí, ba nesmí. Od těchto kněţí odpomůţe církvi ztráta nadbytečného církevního majetku. Hus otevřeně projevoval také české vlastenectví (mj. se zajímal o rozvoj češtiny), i kdyţ neváhal tvrdit, ţe je lepší dobrý Němec neţ špatný Čech. V Betlémské kapli pak své učení srozumitelně předkládal pestrému posluchačstvu, sloţenému z tovaryšů, měšťanů, studentů i personálu královského dvora. Poslechnout si Husa přicházela prakticky celá česká Praha, objevovala se tu také královna Ţofie. V letech 1409 – 1410 byl Hus rektorem celé univerzity. 2. Koncil v Pise (1409) Snaha po odstranění schizmatu vedla ke vzniku církevního hnutí, jeţ se nazývá konciliarismus.
Konciliaristé dospěli k názoru, ţe jednotu církve můţe obnovit pouze koncil (shromáţdění biskupů a opatů). Během tisíce let, od 4. do 14. století, se konalo jiţ 15 koncilů. Konciliarismus však prosazoval novou zásadu, ţe koncil je nejvyšší autoritou v církvi a je nadřazen i papeţi. Koncil k vyřešení schizmatu se sešel r. 1409 v italské Pise. Sesadil oba papeţe, římského Řehoře XII. a avignonského Benedikta XIII., a zvolil nového papeţe, který přijal jméno Alexandr V. Řehoř a Benedikt se však svého úřadu nevzdali, a tak výsledkem koncilu, jenţ měl odstranit dvojpapeţství, byli papeţové tři! Je prakticky nemoţné vylíčit absurditu celé situace a popsat všechnu míru tehdejšího znechucení z církevních poměrů. Vše ještě vystupňoval po smrti Alexandra V. (1410) jeho nástupce Jan XXIII. Ten nyní dokonce proti italským ochráncům papeţe Řehoře XII. vyhlásil kříţovou výpravu, kterou financoval z prodeje odpustků. V nové době jméno Jana XXIII. přijal jiný papeţ (v úřadě 1958 – 1963) proto, aby napravil bídnou pověst, která byla s prvním Janem XXIII. spojena. 3. Dekret kutnohorský (1409) Praţský univerzitní spor o Viklefa se stupňoval. Z různých důvodů se stalo, ţe Viklefa hájili čeští mistři, zatímco cizí učitelé (byli to hlavně Němci) jeho učení odmítali. Češi byli tehdy na univerzitě ve zřetelné menšině. Mezi českými univerzitními viklefisty vynikal vedle Husa také evropsky zcestovalý mistr Jeroným Praţský. Kdyţ vypukl spor o účast zástupců univerzity na pisánském koncilu, na univerzitě Češi byli pro, cizinci proti. Václav IV. si účast univerzity přál, protoţe chtěl posílit svou pošramocenou mezinárodní prestiţ, a tak vydal v lednu 1409 v Kutné Hoře dekret, který na univerzitě dramaticky zvýhodnil (v poměru 3:1) Čechy nad cizinci v hlasování při uplatňování akademické samosprávy. Dekret kutnohorský byl tedy projevem spíše politicko-církevních sporů neţ národnostních třenic. Umoţnil sice vyslání univerzitního poselstva do Pisy, ale vzápětí vyvolal odchod prakticky všech cizinců z univerzity, která tím sice ztratila mezinárodní váţnost, ale zato na ní převládli viklefisté a univerzita se stala (a zůstala) hlavním ideovým centrem husitství. Shrnutí: Na počátku 15. století vzniklo společensky i církevně reformní hnutí nazývané husitství: částečně vycházelo z viklefismu a ideově je zaloţili Jan Hus a Jeroným Praţský. Cílem bylo dosáhnout toho, aby široké vrstvy především neurozeného obyvatelstva samy odmítly podílet se na podpoře ekonomických a mocenských zájmů duchovenstva. Situace se vyhrotila, kdyţ koncil v Pise (1409, počátek období konciliarismu v církvi) proměnil dvojpapeţství (západní schizma, existující od r. 1378) v trojpapeţství. Král Václav IV. vydal Dekret kutnohorský, jehoţ nezamýšleným důsledkem se stalo ovládnutí Praţské univerzity viklefisty. Otázky a úlohy: 1. Zjistěte informace o stavebním vývoji Betlémské kaple: souvisejí s vývojem husitské tradice. 2. Jak se projevoval Husův zájem o český jazyk a čím byl zřejmě motivován? 3. Která díla Hus napsal? Co víte o jejich obsahu či cílových skupinách čtenářů? Výběr z odborné literatury: František M. Bartoš: Čechy v době Husově. Praha 1947. Eva Kantůrková: Jan Hus. Praha 1991. Jiří Kejř: Husité. Praha 1984. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: Alois Jirásek: Mezi proudy, 1 – 3, 1891.
4. Hus a arcibiskup Praţský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka dlouho Husa tiše podporoval, ale r. 1410 – podle příkazu nového papeţe Alexandra V. – odsoudil Viklefovy spisy, zakázal je a rovněţ zapověděl kázání jinde neţ ve farních a klášterních kostelích. Tím postavil veškerou Husovu činnost mimo zákon (aniţ by Husa jmenoval). Hus odmítl arcibiskupovy výnosy respektovat a zdůvodňoval to nadřazeností Boţího zákona nad mocí pozemských institucí. Tento postoj představuje nejvýznamnější Husovo obohacení viklefismu. Člověk nemusí, ba nesmí poslechnut jakýkoli rozkaz, který je v rozporu s Boţím zákonem, tedy s Kristovým učením. Zajíc na to reagoval tím, ţe zorganizoval v Praze veřejné pálení Viklefových knih a Husa dal do klatby, coţ však v Praze málokdo respektoval. 5. Bitva u Grunwaldu (1410) V Pobaltí Řád německých rytířů dobýval další pobřeţní kraje s cílem zbavit Litevské velkokníţectví přístupu k moři. Litevská dynastie Jagellonců tehdy vládla nejen v Litvě, ale i v sousedním Polsku. Polskému králi Vladislavu II. Jagiellovi se podařilo posílit svou polskolitevskou armádu vojenskými oddíly z Václavova Českého království a z Moskevského velkokníţectví (českým 2 tisícům vojáků velel moravský šlechtic Jan Sokol z Lamberka). Vladislavovo spojené vojsko vpadlo r. 1410 na území Řádu a v bitvě u Grunwaldu uštědřilo německým rytířům (a jejich západoevropským spojencům) drtivou poráţku, která další expanzi řádu zcela zastavila. Rekonstrukce grunwaldské bitvy (2010) 6. Lucemburkové a římský trůn V r. 1409 se Zikmundovi a Barboře narodila dcera Alţběta a r. 1410 vyvrcholilo dlouholeté soupeření mezi Zikmundem a jeho bratrancem, moravským markrabětem Joštem Lucemburským. Jošt se r. 1410 stal proti Zikmundovi římským králem, ale jiţ r. 1411 zemřel a tentokrát kurfiřti zvolili Zikmunda (jenţ samozřejmě zůstával i králem uherským). Jako římský král se Zikmund se vší energií pustil do řešení církevní krize a svolal nový koncil, tentokrát do Kostnice na německo-švýcarské hranici (konal se zde v letech 1414 – 1418). 7. Odpustkové bouře v Praze (1412) V r. 1412 dorazili do Čech a do Prahy prodavači odpustků Jana XXIII. Hus, podporován Jeronýmem, odpustky odsoudil v univerzitní řeči, v níţ dokonce nazval Jana XXIII. Antikristem (ďáblem). Proti odpustkům horlil i z kazatelny Betlémské kaple. Papeţovi kněţí čelili hlasitým veřejným protestům, aţ zasáhla městská stráţ a tři mladí tovaryši byli za svou vůdčí účast v nepokojích popraveni pro všeobecnou výstrahu. Za hlavního viníka nepokojů byl ovšem označen Hus. Jan XXIII. vyhlásil nad Prahou kvůli Husově přítomnosti interdikt (zákaz bohosluţebných úkonů). Donedávna oblíbený kněz se rázem ocitl téměř osamocen a na podzim 1412 musel odejít na venkov. Útočiště našel na Kozím hrádku v jiţních Čechách. Napsal tam většinu svých knih (O církvi, O svatokupectví, soubor kázání nazvaný
Postilla aj.), ale také cestoval po širokém okolí a s velkým úspěchem kázal. Později přesídlil na hrad Krakovec u Rakovníka. 8. Husova cesta ke kostnickému koncilu a počátek přijímání pod obojí v Praze V dubnu 1414 Jan XXIII. pohrozil praţskému arcibiskupovi Konrádovi z Vechty a dalším vysokým českým církevním hodnostářům přísnými tresty, pokud okamţitě nezařídí inkviziční soud s Husem. V červnu tentýţ papeţ informoval krále Václava, ţe má zemi plnou kacířů, které je třeba vykořenit. Upozornil, ţe pokud by se tak nestalo, můţe přijít dokonce kříţová výprava. Zároveň Zikmund pozval Husa, aby se pokusil obhájit své názory přímo na kostnickém koncilu. Římskému králi zprvu na výsledku Husovy pře mnoho nezáleţelo. Pokud by byl Hus odsouzen, počítal Zikmund s následným ústupem kacířství v zemi, kterou on sám stejně jednou zdědí. Pokud by se Hus obhájil, byl by to vítaný důkaz, ţe koncil je proreformně naladěn. Konciliaristé však nechtěli více neţ návrat před r. 1378. O apoštolské chudobě duchovenstva ani neuvaţovali. Hus se zřejmě odhodlal k cestě na koncil především proto, aby nebyl nadále zdrojem politických obtíţí Českého království. 3. listopadu 1414 přijel s malým doprovodem do Kostnice a 28. listopadu jej Jan XXIII. a kardinálové dali uvěznit. Zikmund, který tehdy ještě v Kostnici nebyl (dorazil aţ o Vánocích), vyzval účastníky koncilu, aby Husa propustili. Ti však prohlásili, ţe Husova pře je pouze věroučná a ţe římský král do ní zasahovat nemůţe. Pohrozili, ţe pokud by tak přece jen učinil, koncil se rozejde a schizma hned tak neskončí. Proto Zikmund Husa koncilu obětoval. Mezitím v říjnu 1414 začali praţští Husovi stoupenci podávat svátost oltářní jako chléb a víno pro všechny, nejen pro kněze, aby tak obnovili praxi prvotní církve. Došlo k tomu zejména zásluhou Husova přítele, mistra Jakoubka ze Stříbra (poprvé v kostele svatého Martina ve zdi na Starém Městě praţském). Hus vyslovil s touto praxí souhlas v listech, které psal z vězení. Toto přijímání se latinsky nazývá sub utraque specie communicare, staročesky se říkalo přijímat pod obojí způsobou. Proto se Husovým stoupencům začalo říkat utrakvisté nebo podobojí a kalich se stal husitským symbolem. 4. dubna 1415 přijel do Kostnice Jeroným Praţský Husovi na pomoc. Byl však také uvězněn. 6. dubna se koncil prohlásil za vyšší autoritu neţ papeţ (papeţové). 29. května byl sesazen Jan XXIII. a 4. července rezignoval (odstoupil) Řehoř XII. Po bezmála 37 letech byla tedy obnovena jednota církve, ačkoli zbývající papeţ, Benedikt XIII., jenţ tvrdohlavě lpěl na svém úřadě, byl jiţ také nepřijatelný a i on měl být sesazen. Na koncilu zavládl optimismus. Husův spor však představoval nebezpečí nového rozkolu. Shrnutí: Církevní autority začaly Husa pronásledovat (posledním impulsem se stala skutečnost, ţe Hus se značnou oporou ve veřejnosti vystupoval proti prodávání odpustků). Hus odjel na koncil do Kostnice (svolaný římským králem Zikmundem k odstranění schizmatu), aby se tam hájil. Byl však uvězněn a ve třech výsleších před koncilem obviňován z kacířství. Otázky a úlohy: 1. Kde leţí Grunwald dnes a jaké jiné názvy se pouţívají pro tamější bitvu z r. 1410? 2. Zopakujte si: kdy ve starších dějinách jsme se setkali s pojmem schizma a za jakých okolností? 3. Která místa ve vašem okolí jsou pojmenována po Husovi? Výběr z odborné literatury: Amedeo Molnár: Na rozhraní věků. Praha 1985. František Šmahel: Husitské Čechy. Praha 2008. Výběr z uměleckých zpracování: Divadlo: Josef Kajetán Tyl: Jan Hus, 1848. Alois Jirásek: Jan Hus, 1911. Oldřich Daněk: Vy jste Jan, 1987. Film: Jan Hus (1954, reţie Otakar Vávra, v titulní roli Zdeněk Štěpánek).
9. Jan Hus před koncilem kostnickým Jan Hus byl v červnu třikrát vyslýchán před koncilem. Zdlouhavé výslechy můţeme stručně popsat takto: Ţalobci citovali z Husových kázání i spisů. Citáty označovali za kacířské. Hus se bránil tím, ţe všechny jeho výroky mají také pravověrný, nezávadný smysl a ţe právě ten měl na mysli. Pro ilustraci uveďme jeden příklad. Hus tvrdil: „Desátky jsou pouhé almuţny“. Ţalobci vykládali výrok tak, ţe věřící podle něj desátek dát mohou, ale také nemusejí. Takový postoj je ovšem kacířství, protoţe církev desátky nařídila. Hus však prohlásil, ţe pravidla křesťanského milosrdenství stanovují dávání almuţny jako křesťanskou povinnost všem, kdo jsou majetní. Pro člověka, který není bez prostředků, je tedy desátek také povinný. Rozdíl spočívá jen v tom, ţe motivace pro desátky by měla být vnitřní (ze svědomí), zatímco ţalobci uvaţovali jen o motivaci vnější, z donucení. Jan Hus v dopise přátelům v Čechách (psáno v kostnickém vězení 10. 6. 1415): (…) Prosím pány, aby se svou chudinou jednali milostivě a spravovali ji podle práva. Prosím měšťany, aby vedli své obchody spravedlivě. Prosím řemeslníky, aby řádně konali své dílo a poţívali jeho plody. Prosím sluhy, aby svým pánům a paním věrně slouţili. Prosím mistry, aby, sami ţijíce řádně, správně učili své ţáky, aby ti na prvém místě milovali Boha a učili se pro jeho chválu a pro prospěch obce a pro své spasení, ale ne pro chamtivost ani pro světský prospěch. (…) Také prosím, abyste se milovali, nedali utiskovati dobrých a přáli kaţdému spravedlnosti. Václav Broţík: Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém (1883) 15. června 1415 koncil zakázal laické přijímání z kalicha. Církevní ţalobci se snaţili přimět Husa, aby odvolal ty své texty, které mohou být bludně vykládány. Hus vţdy odmítl s tím, ţe sám jim přičítal význam pravověrný a ţe mu bludný přístup nikdo nedokázal. 6. července byl Hus předveden před koncil naposledy a jen proto, aby byl prohlášen za kacíře. Pak jej biskupové zbavili kněţství. Více koncil sám udělat nemohl, a tak Husa předal římskému králi Zikmundovi jako nejvyššímu představiteli světské moci. Vše bylo pochopitelně jiţ dopředu domluveno a Zikmund přikázal Husa upálit. Stalo se ještě téhoţ dne na louce za městem a mistrův popel byl hozen do Rýna. Husovo upálení (ilustrace z Jenského kodexu, kolem 1500) c) 2. období: Hromadný odpor Čechů proti církevní hierarchii (1415 – 1419) Stoupence Husova učení nazýváme husity. Oni sami se nazývali stranou pod obojí (= utrakvisté). Jako husity je zprvu hanlivě označovali jejich nepřátelé, coţ však my jiţ dnes nepociťujeme. Odpůrci husitů byli tehdy označováni jako strana pod jednou, v nové době se vţilo nazývat je prostě katolíci, coţ i my často uţijeme, byť se jedná o nepřesnost. Ke katolické církvi se totiţ počítali sami husité, ba dokonce byli o sobě přesvědčeni, ţe jsou těmi jedinými opravdu zboţnými katolíky. Jejich cílem také byla náprava celé církve, zdaleka ne jen v Českých zemích.
Husovo upálení vzbudilo v Českých zemích obrovský odpor vůči koncilu. Přirozeným důsledkem bylo rychlé rozšíření Husova učení v českém národě. V září 1415 se do Prahy sjela ve velkém počtu husitská šlechta, aby se dohodla na společném postupu po Husově smrti. Ze sjezdu byl koncilu poslán protestní list proti Husovu upálení. Tuto první slavnou petici českých dějin odeslali v 8 exemplářích, aby vůbec bylo kam přivěsit všech 452 signatářských pečetí. Text stíţného listu obhajoval Husa jako muţe dobrého, spravedlivého a pravověrného. Koncil byl obviněn ze lţivého nařčení Českého království, které vţdy patřilo k zemím církvi nejvěrnějším. Signatáři závěrem uvedli, ţe nasadí i své ţivoty za obhajobu Kristova zákona. Zároveň byl vytvořen branný svaz husitské šlechty v Čechách a na Moravě. V říjnu ovšem vznikl také branný svaz české katolické šlechty. K podobojím jiţ patřili také někteří kněţí. Proto husité mohli v čase podzimního svátku Dušiček obsadit velkou většinu praţských kostelů a v těch pak byly slouţeny utrakvistické mše. Tak začalo zabírání (sekularizace = zesvětštění) církevního majetku. Podobně se dělo i mimo Prahu. Nepokojnou situaci hleděli vyuţít leckteří pohotoví katoličtí páni. Také oni rychle uchvacovali – i přes odpor kněţí – církevní majetek, vysvětlujíce, ţe jej tak nejlépe uchrání před kacířskou zvůlí (jiţ v listopadu 1415 vyloupili východočeský Opatovický klášter, který se tedy stal vůbec prvním klášterem vydrancovaným v husitské éře). Koncil v únoru 1416 zahájil na dálku soudní stíhání signatářů stíţného listu (samozřejmě bez úspěchu) a 30. května 1416 dal (opět ve spolupráci se Zikmundem) upálit Jeronýma Praţského. To vedlo jen k dalšímu šíření husitství v Českých zemích, takţe se k novému hnutí záhy hlásila jiţ velká většina (asi tři čtvrtiny) českého národa. Nezanedbatelnou roli tu však sehrála mj. i skutečnost, ţe při husitských mších čeština vytlačila dosavadní latinu. Pokračovalo zabírání církevního majetku. Král Václav, nepřející ani husitům ani koncilu, většinou nečinně přihlíţel. Poznámka: V řadách českých Němců se husitství neujalo. Přesto se mezi husity objevily vynikající osobnosti jiné národnosti: německý (saský) kněz Mikuláš z Dráţďan (po návratu do vlasti upálen jako kacíř r. 1417 v Míšni) a anglický oxfordský mistr Peter Payne (asi 1380 – 1456 Praha). V r. 1417 koncil sesadil Benedikta XIII. a byl zvolen nový papeţ, který přijal jméno Martin V. (byl to syn jednoho italského kardinála a někdejší pomocník Jana XXIII.). Jeho pontifikát znamenal definitivní konec západního schizmatu. Nový papeţ vydal na počátku r. 1418 dvě bully proti husitům a české šlechtě poslal dopis vyhroţující kříţovou výpravou. Pak koncilní jednání ukončil. Hlavní chvála za likvidaci schizmatu se snesla na hlavu Zikmundovu. Svolavatel kostnického koncilu, který navíc do jednání mnohokrát zasáhl, byl dokonce přirovnáván k Šalomounovi a Augustovi. V pozadí ovšem číhala nejistota: Zikmundovi kvapem ubíhala léta a stále neměl syna. Shrnutí: Kostnický koncil ve spolupráci se Zikmundem dal Jana Husa upálit (6. 7. 1415) jako kacíře. V Českých zemích se – ve všech společenských vrstvách – vzedmula mohutná vlna odporu vůči koncilu a husitství se rozšířilo v drtivé většině českého obyvatelstva. Koncil volbou nového papeţe Martina V. definitivně ukončil papeţské schizma. Otázky a úlohy: 1. Co z Husova ţivota můţe být inspirující i pro dnešek? 2. Které další (pozdější) významné petice znáte? Zjistěte o nich podrobnosti. Výběr z odborné literatury: F. M. Bartoš: Husitská revoluce. I. – II. Praha 1965 – 1966. Jiří Kejř: Husité. Praha 1984.
d) 3. období: Husitská revoluce (1419 – 1436) 1. První pražská defenestrace a smrt Václava IV. (1419) Narůstající chaos v zemi, vzestup Zikmundův a snad i obavy z případné kříţové výpravy – to zřejmě byly důvody Václavova rozkazu královským městům – na počátku r. 1419 – navrátit katolické kněze do kostelů zabraných husity. Na venkově husité odpověděli poutěmi na hory: na známých kopcích pořádali hromadná setkání mnoha tisíc účastníků vrcholící husitskými mšemi pod širým nebem. V Praze vynikl bývalý mnich Jan Ţelivský, jenţ nyní působil jako horlivý husitský kazatel novoměstského kostela Panny Marie Sněţné. V neděli 30. července 1419 vedl dav husitů v ozbrojeném procesí napříč Novým Městem. Dobyli kostel svatého Štěpána, uspořádali tam utrakvistickou mši a pak se zastavili před novoměstskou radnicí. Ţádali propuštění uvězněných aktivních účastníků jednoho předchozího husitského shromáţdění. Kdyţ konšelé poţadavek odmítli, dav vtrhl do radnice, konšely vyházel z oken a na zemi je ubil. Takový útok proti drţitelům moci, vrcholící jejich vyhozením z okna, se nazývá defenestrace (lat. fenestra = okno). Adolf Liebscher: První praţská defenestrace 1419 (kolem 1900) Útok vrcholící první praţskou defenestrací vedl zeman Jan Ţiţka z Trocnova, dvořan z Králova dvora. Narodil se kolem r. 1360 na chudém jihočeském zemanském statku Trocnově. V mládí přišel o pravé oko. Brzy osiřel a příbuzní ho připravili o podíl na skrovném dědictví. Byl ţenatý, měl několik dětí, ale o jeho rodině se dochovalo velice málo zpráv. Nakonec jej hmotná tíseň přinutila, aby prodal svůj poslední pozemek a z Trocnova odešel. Po letech se stal na zhruba dva roky členem druţiny lapků, kteří v ţoldu některých moravských šlechticů škodili Roţmberkům. Druţina vedla vlastně záškodnickou válku, během níţ se Ţiţka naučil čelit po boku neškolených bojovníků dobře vyzbrojené přesile. V r. 1409 byl Václavem IV. omilostněn. Vzápětí se nechal naverbovat do českého oddílu na pomoc Polákům a Litevcům a s velkou pravděpodobností se zúčastnil (padesátiletý!) bitvy u Grunwaldu. Poté byl jako stárnoucí veterán přijat do sluţby u královského dvora a bezpochyby ještě zaţil Husova kázání v Betlémské kapli. Ţelivský a jeho husité ovládli defenestrací celé Nové Město Praţské. Král Václav tehdy pobýval za Prahou, na svém Novém hrádku u Kunratic, a zprávy o novoměstském převratu jej silně rozrušily. 16. srpna ho ranila mrtvice a zemřel. Václavova smrt měla dalekosáhlé důsledky pro vývoj Českého království a lucemburské dynastie. Současníci ji však vnímali především jako pád poslední zábrany, která ještě zdrţovala husity a katolíky od otevřeného boje o Prahu i o celou zemi. Husité se rychle znovu zmocnili kostelů, o něţ přišli v důsledku Václavova nařízení ze začátku roku. Během několika dnů bylo smeteno půlroční úsilí katolické strany. V Praze husité ovládli také Staré Město a (pod velením Ţiţkovým) Vyšehrad, tedy celou pravobřeţní většinu hlavního města. Pobořili praţské kláštery i veřejné domy (nevěstince). Po ţních začaly do Prahy proudit zástupy husitů z venkova. Z Praţského hradu situaci se znepokojením sledovali předáci svazu husitské šlechty, kteří spolu s některými katolickými pány zastávali významné úřady a hájili zájmy královny Ţofie. V čele husitských pánů stál nejvyšší purkrabí praţský Čeněk z Vartenberka (nejvlivnější muţ království).
2. Proudy a směry v husitském hnutí, Čtyři artikuly pražské Jiţ tehdy se husitství rozdělilo do 3 hlavních proudů: 1. Husitské panstvo: Chystalo se bránit kališnickou víru především na státoprávní úrovni, tedy hlavně jednáními se Zikmundem. Zabíralo církevní statky s cílem vyuţít je ve vlastní prospěch. 2. Husité z měst: Chtěli se vymanit z diktátu církevních institucí, přáli si mravní obrodu celé společnosti. Ničili kostely a kláštery, jelikoţ jejich bohatství povaţovali za ďábelské dílo a odmítali uctívat pouhé předměty (modly). Jednali v souladu s doslovně chápanými pasáţemi ze Starého zákona: např. 5. kniha Mojţíšova (Dt 7) vyzývá Izraelity, aby spálili zlaté a stříbrné sochy bohů a aby rozbořili jejich oltáře. Městští husité se obraceli také proti prostituci a hazardním hrám. Pokoušeli se o zásadní změnu svého osobního ţivota, prosazovali i co nejširší uţívání češtiny. 3. Husité z venkova: Názorově se podobali husitům z měst, navíc odmítali své postavení poddaných, a tedy feudalismus vůbec. Někteří podléhali náladám adventismu a chiliasmu. Adventisté očekávali v nejbliţší době druhý Kristův příchod na zem a Poslední soud (lat. adventus = příchod). Chiliasté na základě novozákonního Zjevení Janova (Apokalypsy) věřili, ţe Kristus po svém příchodu a po svém vítězství nad ďáblem nastolí ještě před Posledním soudem tisícileté království dobra a lásky (řec. chilioi = tisíc). Chiliasté se na to připravovali odmítáním soukromého majetku, vytvářením bratrských vztahů i uvolňováním konvencí osobního ţivota. Mezi husity městskými i venkovskými záhy získali největší autoritu kazatelé a zemané – měli nejvíce organizačních zkušeností. Praţští husité se navíc opírali o spolupráci s univerzitou. Příliv venkovských husitů do měst od podzimu 1419 ovšem vyvolal napětí v jejich vztazích s husity městskými, protoţe ve městech nebyly adventismus a chiliasmus původně tolik rozšířeny. Situace se rychle vyvinula tak, ţe husitský městský patriciát spíše tíhnul k pozicím panstva, zatímco tovaryši a městská chudina se s venkovem domluvili a sblíţili. Postupně od podzimu 1419 do jara 1420 byl v hlavním městě zformulován minimální husitský program, s nímţ mohli souhlasit všichni podobojí a jenţ je opravdu v následujících letech ve chvílích největšího ohroţení stmeloval. Program dostal název Čtyři artikuly praţské (lat. articulus = článek): 1. Aby slovo Boţí bylo svobodně hlásáno; 2. Aby svátost těla i krve Kristovy byla všem křesťanům rozdávána pod oběma způsoby, tedy jako chléb a víno; 3. Aby kněţím a mnichům byl odejmut bezdůvodně velký majetek a aby byli navráceni ke způsobu ţivota Krista a apoštolů; 4. Aby všechny smrtelné hříchy byly v kaţdém stavu (v kaţdé společenské vrstvě) řádně stíhány. Shrnutí: Společenské napětí v Českých zemích vedlo k První praţské defenestraci (1419), kterou husitská doba vstoupila do revoluční fáze. Zemřel Václav IV. Husité se rozdělili – na škále od umírněnců po horlivce – na 3 křídla: (1) panstvo a měšťanské kupce, (2) řemeslníky ve městech, (3) zemědělce na venkově (z nichţ nejradikálnější menšinu tvořili adventisté a chiliasté). Část venkovských husitů přišla jako posila do měst. Všichni husité si v 1. polovině 1420 vytvořili minimální společný program Čtyři artikuly praţské. Otázky a úlohy: 1. Kde ve starší historii jsme se jiţ setkali s odporem k figurální výzdobě chrámů? 2. Přeformulujte Čtyři artikuly praţské právním či politickým jazykem dneška. Výběr z odborné literatury: František Šmahel: Husitská revoluce. I. – IV. Praha 1993.
3. Boje o Prahu (1419) Na podzim 1419 byla v Praze uzavřena dohoda vytvářející svaz husitských měst v čele s Prahou. Šlo o doplněk, ale i protiváhu husitského svazu šlechtického z r. 1415. Praţský městský svaz poslal Zikmundovi dopis s artikulními poţadavky jako nezbytnou podmínkou pro nastoupení na český trůn. Šlo o první případ v českých dějinách, kdy neurození lidé, a dokonce sdruţení v silné organizaci, demonstrovali své právo na účast ve vysoké politice. Zikmund podle očekávání praţanské poţadavky odmítl (a praţanům pohrozil vojenským taţením), ale svaz husitské šlechty římského krále zprvu podpořil. Husitská šlechta se Zikmundovu kralování nebránila z několika důvodů: 1. Zikmund měl přece jen autoritu jako římský král a syn císaře Karla. 2. Šlechta potřebovala obsazením trůnu stabilizovat situaci v zemi a zabránit vzestupu neurozeného lidu. 3. Očekávalo se, ţe Zikmund bude mít plné ruce práce s vládnutím v římské říši a s válkou proti Turkům, takţe lecčeho z husitského programu bude moţné dosáhnout nenápadnou, klidnou cestou. Páni bez rozdílu vyznání bránili odchodu svých husitských poddaných do revoluční Prahy. Tím vlastně na čas obnovili někdejší panskou jednotu, a protoţe měli v rukou Praţský hrad, v listopadu zaveleli k dělostřelbě přes Vltavu do husitské části města. Praţští husité odpověděli útokem přes Karlův most (velel Ţiţka aj.). Následné boje zpustošily Malou Stranu a výsledkem byl kompromis: praţané odevzdali pánům Vyšehrad a husitští páni podpořili stanovisko praţanů, ţe Zikmund můţe být zvolen králem aţ poté, co povolí kalich, tedy legalizuje husitství. Rovnocenná partie, jiţ Praţané sehráli s donedávna všemocnou šlechtou, nesmírně posílila husitské sebevědomí. Davy venkovanů se začaly před zimou vracet z Prahy domů. Mikuláš z Husi a Jan Ţiţka, kteří předvídali pokračování bojů jinde, odešli s plzeňskými houfy. 4. Brněnská jednání (1419) V prosinci 1419 se česká šlechta a Praţané setkali v Brně se Zikmundem. Čeští zástupci tu vlastně poprvé vytvořili stavovské shromáţdění podobné těm, která jiţ existovala v mnohých jiných státech. Zásadní česká odlišnost však spočívala v tom, ţe tu byla přítomna jen šlechta a královská města (zatím ovšem pouze praţská), a ţe tedy chybělo otřesené katolické duchovenstvo. Jednání skončilo neúspěchem. Češi nabídli Zikmundovi korunu, ovšem pod podmínkou, ţe on sám nebude zbraňovat husitství. Zikmund odmítl: z osobních antipatií vůči kališníkům i proto, ţe by si podkopal svou pozici v říši. Skutečnost, ţe král odjel z Brna do slezské Vratislavi, a zůstal tedy na půdě Českého království, napovídala, ţe se schyluje k váţnému konfliktu. V Českých zemích se ostatně jiţ bojovalo. Na husitské vydrancování mnohých klášterů a kostelů odpověděli katolíci pořádáním skutečných honů na husitské venkovany i kněze. Polapení nešťastníci se stali oběťmi hromadných poprav upálením, stětím apod. V Kutné Hoře tamější němečtí havíři pochytané husity prostě naházeli do důlních šachet. 5. Založení Tábora a bitva u Sudoměře (jaro 1420) 10. února 1420 přikázal Zikmund z Vratislavi všem královským úředníkům v Českých zemích, aby se pustili do rozhodného boje proti husitům. Husité se otázali praţských univerzitních mistrů, zda mohou hájit svou víru se zbraní v ruce. 17. února vydala univerzita ústy Jakoubka ze Stříbra prohlášení, ţe obrannou válku Kristovo učení nezapovídá. V únoru a březnu 1420 začali venkovští husité budovat své hlavní středisko. Vybrali si vrch nad jihočeskou řekou Luţnicí, na místě opuštěného hornického sídliště (a nedaleko Kozího hrádku, kde
kdysi působil Jan Hus). Rychle vznikající husitské město mělo ţít výhradně podle husitských zásad, jako prvotní křesťanská obec. Bylo nazváno Tábor, podle významné biblické hory (viz IV.B.13.c.). Příchozí odevzdávali v Táboře do společných kádí všechen svůj majetek, aby mohl být vyuţit ve prospěch celé obce. Táborští poţádali o pomoc Jana Ţiţku. Ten právě v Plzni vzdoroval obléhání od královského vojska, vedeného katolickými pány. Nyní tedy uzavřel příměří, jímţ vydal město královským pod podmínkou, ţe přijímání pod obojí bude Plzeňanům tolerováno, a s nepočetnou skupinou husitů (jejichţ duchovním vůdcem byl kněz Václav Koranda) zamířil na Tábor. Po cestě byl 25. března 1420 přepaden třemi spojenými katolickými vojsky: strakonickými johanity, královským vojskem operujícím na Písecku a těţkooděnci západočeských katolických pánů. Dohromady to představovalo několik set rytířů (snad aţ 1 tisíc), z trojice velitelů byl nejznámější Bohuslav ze Švamberka. Ţiţkovi husité čítali maximálně 400 lidí, včetně ţen a dětí. Cestovali s 12 vozy, patrně jiţ tehdy zpevněnými pro případ boje, avšak jen 9 muţů jelo na koních. V této beznadějné situaci Ţiţka poprvé předvedl v plné šíři své geniální vojevůdcovské schopnosti. Nedaleko vesnice Sudoměř zavedl svůj houf mezi dva rybníky, Markovec a Škaredý; druhý z nich byl vypuštěný. Tam, na nízkém návrší, husité narychlo seřadili své vozy do hradby, v níţ se opevnili a skryli. Za zády měli lesy a mokřiny, nepřátelé se mohli přiblíţit jen po hrázi mezi oběma rybníky. Mohl sem naráz proniknout pouze velmi omezený počet rytířů, takţe katolické síly nedokázaly vyuţít svou drtivou převahu. Zaútočit na Ţiţkův oddíl stihli katolíci aţ navečer. Tuhý odpor obránců vozové hradby srazil první útočníky a vnesl paniku do dalších rytířských řad. Následný pokus o obchvat přes dno vypuštěného rybníka skončil v bahně. Husité pak vyrazili z hradby a dobíjeli ty zmatené rytíře, kteří nestačili uprchnout. Přestoţe ztráty byly i na husitské straně, stala se tato jinak nevelká bitva na celá staletí výmluvným symbolem kališnické odvahy a síly. Mapa bitvy u Sudoměře Vítězové od Sudoměře pak dorazili na Tábor a Jan Ţiţka z Trocnova se stal jedním ze čtveřice zvolených táborských hejtmanů (vojenských velitelů; dalšími byli zemané Mikuláš z Husi, Chval z Machovic a Zbyněk z Buchova). Shrnutí: Husité vytvořili Praţský městský svaz. Husitští páni sice společně s katolickými bojovali proti radikalizaci svých husitských poddaných, ale byli nuceni přijmout praţský poţadavek, aby Zikmund legalizoval husitství, pokud se chce stát českým králem. Zikmund odmítl, ale bitva u Sudoměře (jaro 1420), v níţ venkovští husité vedení zemanem Janem Ţiţkou z Trocnova dosáhli vítězství nad přesilou katolických rytířů, ukázala, ţe husité se stávají i velmi zdatnou vojenskou silou. Po Praze se dalším velkým centrem husitství stalo nové město – jihočeský Tábor. Otázky a úlohy: 1. Najdete v dějinách jiné případy, kdy urputné boje skončily přijatelným kompromisem? 2. Která místa ve vašem okolí souvisejí názvem nebo událostmi s Janem Ţiţkou? Výběr z odborné literatury: Jiří Jurok: Příčiny, struktury a osobnosti husitské revoluce. České Budějovice 2006. František Šmahel: Jan Ţiţka z Trocnova. Praha 1969.
6. Husitské válečnictví Způsob, jakým husité válčili, se stal proslulým po celé Evropě. V čem spočívaly jeho zvláštnosti? 1. Především si musíme uvědomit, ţe zdaleka ne kaţdý husitský bojovník měl podobu sedláka ohánějícího se okovaným cepem na válečném voze. Vozová hradba a vše, co s ní souviselo, to byla charakteristická tvář vojska husitských městských svazů, zatímco oddíly husitských pánů se nelišily od ozbrojených sil katolické strany. Husitské městské svazy vznikly postupně čtyři a kaţdý z nich tvořilo významné město a s ním spojené společenství dalších měst. Jednalo se o velké svazy praţský, táborský a orebský. Těţiště orebského svazu leţelo ve východních Čechách, nejvýznamnějším městem tu byl Hradec Králové, ovšem svaz se nazýval podle nedalekého vrchu, jenţ se r. 1419 stal cílem husitských poutí na hory a jenţ odtud dostal stejné jméno jako další známá biblická hora (viz IV.B.13.b.). Jako poslední a nejmenší vznikl ještě svaz dnes nazývaný ţatecko-lounský. Proslulá vozová hradba tvořila základ nejdůleţitějších sil kaţdého městského svazu. Tyto síly se nazývaly polní vojsko a byly určeny k boji v různých částech země. A právě polní vojska městských svazů učinila husitské válčení takřka nepřemoţitelným. 2. Ústřední předností husitského vojska bylo mravní zaujetí bojovníků. Nepochybovali, ţe hájí Kristův zákon proti ďáblovým pomocníkům a ţe mají nebesa na své straně. Dokázali vytvořit vzrušenou atmosféru skupinového odhodlání, která jim samotným dodávala odvahu i ve velmi svízelné situaci, zatímco protivníkům naháněla husí kůţi. Vzpomeňme téţ na legendární válečnou píseň Ktož jsú Boží bojovníci. Na české katolické straně drţeli zbraň prakticky jen najatí ţoldnéři. Na ţoldnéřském principu byla postavena také křiţácká vojska proti husitům. Ţoldnéři se ovšem nechávali ovlivnit jiţ úvodními okamţiky bitvy. Pokud první náraz na vozovou hradbu nepřinesl očekávaný úspěch, bylo lepší raději ustoupit a zachovat si zdraví pro nějakou perspektivnější akci v budoucnu. 3. Samotné válečné vozy nebyly husitským vynálezem, ale jejich sestavení do hradby a detaily jejich vyuţití jsou originálním přínosem kališníků. Vozová hradba vlastně napodobovala městské hradby. Byla sice niţší neţ kamenné zdi, ale zato měla několik specifických předností: a) Bylo ji moţné zformovat kdekoli a několika variabilními způsoby, coţ přinášelo prvek překvapení. b) Obránci na vozech byli zepředu dobře chráněni a přitom zůstávali v lehké výstroji, která jim poskytovala větší pohyblivost. Byli to většinou sedláci a na voze mohli velmi účinně bojovat se zbraněmi, jejichţ ovládání bylo blízké manipulaci se zemědělským náčiním: uplatnily se okované cepy, napřímené kosy, sudlice (zbraně s aţ třemi kovovými hroty nasazenými na dřevci), řemdihy (okované koule s hroty zavěšené řetězem na ţerdi) apod. c) Vozová hradba byla vybavena děly a dalšími, menšími palnými zbraněmi (šlo o jejich první hromadné vyuţití v českém vojenství). Palné zbraně spolehlivě rozvracely řady útočících rytířů. d) Vozovou hradbu bylo moţné na kterémkoli jejím místě rychle rozevřít a překvapivě odtud zaútočit – nejprve jízdou a za ní pěchotou – na dezorientované protivníky. e) Vozová hradba byla natolik pohyblivá, ţe mohla poměrně bezpečně vycouvat z hrozícího obklíčení. 4. Příslušníci polního vojska byli podle svých schopností rozčleněni do mnoha funkcí (od velitelů jednotlivých vozů aţ třeba po práčata – chlapce metající kameny z praku). Panovala tu však přísná kázeň. 5. Husité vţdy hleděli na to, aby bojiště vybírali oni sami, a nikoli nepřítel. Ideální místo vypadalo takto: a) poloha na návrší, aby koně rytířů museli cválat do kopce a aby se tím otupila úderná síla obrněných řad;
b) v blízkosti návrší výrazný terénní prvek (les, rybník, močál), který znemoţnil rytířům rozvinout se do velké šíře; c) asymetrický profil kopce, přičemţ boj byl sveden na příkřejším, kratším svahu: případná nepřátelská dělostřelba zdola pak vozovou hradbu víceméně přestřelovala. Samozřejmě, ţe většinou se bojovalo na místech, která některou z uvedených předností postrádala. Zde pak nastupovaly um, chladnokrevnost i autorita vojevůdců, mezi nimiţ obrovské zakladatelské dílo odvedl právě Jan Ţiţka z Trocnova. Kromě vrozeného talentu měl dobrou průpravu přinejmenším ze svých protiroţmberských let. Husitský válečný vůz
Osádka jednoho válečného vozu
Část vozové hradby
Shrnutí: Základem úspěšného husitského válčení byla společenská organizace v podobě 4 městských svazů (vedených hejtmany nejčastěji z řad zemanů), z nichţ největší byly svazy praţský, táborský a orebský. Kaţdý z nich měl (a zásoboval) polní vojsko s vozovou hradbou, která vlastně představovala pohyblivé opevnění, z něhoţ lehkooděnci (sedláci a řemeslníci) dokázali udolat těţkopádné obrněné rytířské vojsko katolických šlechticů i ţoldnéřů. Pomáhaly však také husitské odhodlání a kázeň.
Ferdinand Hetteš: Bitva u Sudoměře (kolem 1900)
Otázky a úlohy: 1. Pojmenujte a výtvarně zpracujte nejtypičtější zbraně husitských polních vojsk. 2. Kde v České republice se konají bitevní rekonstrukce či turistické slavnosti inspirované husitstvím? 3. Poslechněte si nebo zazpívejte nejslavnější husitské písně. Převeďte do dnešní češtiny aspoň úryvky jejich textu a objasněte jejich smysl.
Výběr z odborné literatury: Jan Durdík: Husitské vojenství. Praha 1954. Petr Klučina: Jak válčili husité. Praha 1987.
7. První křížová výprava proti husitům a bitva na Vítkově (1420) V březnu 1420 papeţ Martin V. vyhlásil po dohodě s římským králem Zikmundem kříţovou výpravu proti husitům. Křiţáci se shromáţdili ve slezské Vratislavi: přicházeli především z německých států a z Uher, ale aspoň symbolicky bylo zastoupeno mnoho evropských zemí. Zikmund se snaţil na dálku Čechy zastrašit. Vyuţil nedávné krvavé a neúspěšné vzpoury vratislavských měšťanů proti konšelům a dal popravit 23 z jejích účastníků. Pak s papeţským nunciem (vyslancem) Fernandem obvinil z kacířství praţského husitského měšťana Jana Krásu, který přijel do Vratislavi za obchodem. Krásu, jemuţ bylo přes 60 let, dal smýkat koňmi po ulicích a nakonec polomrtvého upálit. V Čechách se zatím proti Zikmundovi spojili městské svazy (táborský v čele s Ţiţkou a praţský v čele s Ţelivským) i husitští páni (vedení Čeňkem z Vartenberka). Společně vydali manifest (provolání) ke všem Čechům, v němţ vyzývají k odmítnutí Zikmunda jako krále, neboť nebyl zvolen ani korunován a navíc obvinil Čechy z kacířství a vede proti nim kříţovou výpravu. V zemi nyní panovala nová atmosféra: šlechta i neurození lidé postupovali v politice společně. Jakmile však na přelomu dubna a května pustošivá záplava křiţáckého vojska o síle nejméně 30 tisíc muţů vpadla pod Zikmundovým vedením ze Slezska do Čech, u velké části kališnických pánů (včetně Vartenberka) převládla obava o rodové majetky a snad i odpor vůči Táboru. Přešli na Zikmundovu stranu, byť si ponechali utrakvistickou víru. Sám Vartenberk obsadil Praţský hrad. Do Prahy dorazily posily ze všech končin Čech, silné táborské vojsko přivedl Ţiţka. Husité měli nakonec v Praze asi 10 tisíc bojovníků, tedy třetinu ve srovnání s kříţovou výpravou. Tento poměr sil se stal pro boje husitů s křiţáky typickým. Křiţáci zpustošili okolí Prahy a hromadně hubili české kacíře (upalováním a topením v řece). Husité dobyli Hradec Králové a pokračovali v plenění církevního majetku (zapojily se mj. i táborské ţeny přišlé do Prahy: vrhly se na jeptišky v jednom z posledních praţských klášterů a celý klášter jim rozbořily). Jan Ţiţka z Trocnova (detail sochy v Praze na Vítkově, 1950) V červnu se mladý Oldřich z Roţmberka pokusil na Zikmundův příkaz dobýt Tábor, ale utrpěl drtivou poráţku. Konvertoval tedy ke katolicismu, zakázal husitství na svých panstvích a stal se vůdčí osobností českých katolíků. Zikmund konečně dorazil na Praţský hrad. Zikmundova strana měla v rukou ještě Vyšehrad na opačném, pravém břehu Vltavy. Třetím vrchem, z něhoţ bylo moţné kontrolovat praţská města, byla na severu Vítkova hora. Tu ovšem obsadili husité. Rozlehlá, dobře opevněná Praha mohla být zdolána pouze vyčerpávajícím obléháním. Nezbytnou podmínkou pro uzavření křiţáckého obklíčení města bylo ovládnutí Vítkova. Proto k rozhodujícímu boji muselo dojít právě zde. Obranu Vítkova řídil Ţiţka. Nechal tam vybudovat dva sruby, které umoţňovaly vést podobný způsob boje jako na válečném voze. 14. července 1420 početný oddíl rytířského vojska křiţáků (celkem asi 6 – 8 tisíc muţů) zaútočil vzhůru proti srubům. Tito rytíři představovali jen malou, ovšem velmi zdatnou část kříţové výpravy. Ve srubech proti nim stálo pouhých třicet husitských obránců (včetně tří ţen)!
Adolf Liebscher: Bitva na Vítkově (kolem 1900) Husité bránící sruby srazili ručními zbraněmi první vlnu rytířů. Padající obrněnci a jejich koně se řítili zpět po svahu a strhávali další řady. Křiţácká přesila byla ovšem tak obrovská, ţe se posléze přece jen probojovala do části srubového opevnění. Do boje zasáhl i sám Ţiţka. Vzápětí však dorazili na pomoc Praţané, kteří se ke srubům nepozorovaně přiblíţili přes vinici na svahu. Navíc husitská dělostřelba přímo z města začala rozvracet zálohy křiţáckého vojska pod Vítkovem. Křiţáci byli poraţeni a celá výprava se plánu na obleţení Prahy musela vzdát. Husité pak Vítkov přejmenovali na Ţiţkov. Zikmund se sice 28. července nechal na Praţském hradě korunovat praţským arcibiskupem Konrádem z Vechty na českého krále, ale pak rozdal křiţákům mnoho cenností, které na Hradě našel, a celou kříţovou výpravu rozpustil. 8. Bitva pod Vyšehradem (1420) Od Prahy neodešli jen křiţáci. Domů se vrátili i venkovští husité, včetně Ţiţkových táboritů. Zikmund odjel do Kutné Hory. Praţští husité tedy v září oblehli Vyšehrad, aby dokončili ovládnutí pravého břehu Vltavy. Vyšehradská posádka poţádala Zikmunda o pomoc. Ten se však přednostně zabýval vypalováním desítek českých vsí. K taţení zpět ku Praze se odhodlal teprve, kdyţ Vyšehradští začali z nouze jíst své koně. Zikmund neměl mnoho svého vojska, a tak vyzval k účasti na výpravě české pány. Katoličtí se přidali snadno, ale z husitských jen část, zatímco druhá jiţ posílila husitské Praţany. Zikmund se objevil u Vyšehradu 1. listopadu 1420, ovšem aţ hodinu poté, co se vyšehradská posádka vzdala Praţanům. Římský král přesto přikázal českým pánům zaútočit na praţské vojsko. Improvizovaný útok však zcela ztroskotal a Zikmund se svými věrnými utrpěl strašlivou poráţku, při níţ padlo mnoho českých pánů. Husité pak Vyšehrad preventivně rozbořili. Čeněk z Vartenberka aj. se pak opět spojili s městskými svazy. Shrnutí: Na jaře 1420 vpadla do Čech 1. kříţová výprava proti husitům, vedená Zikmundem. Někteří čeští husitští páni se z obav o svá panství přidali na Zikmundovu stranu, aniţ by se však vzdali husitské víry. Křiţáci při svém postupu na Prahu záměrně pustošili zemi a vraţdili její obyvatele. Rozhodující bitva byla svedena o vrch Vítkov (dnešní Ţiţkov) u Prahy (v sázce byla moţnost obklíčení a následného vyhladovění Prahy křiţáky). Vojsko praţských husitů s táborskými posilami, vedené Ţiţkou, křiţáky porazilo a Zikmund po své vzdorné hradní korunovaci na českého krále zatím odtáhl. Otázky a úlohy: 1. Jaké vlastnosti i dovednosti museli husité osvědčit, aby v tomto souboji s křiţáky obstáli? 2. Kdy v předchozí historii Češi dosáhli jiných nečekaných vítězství proti přesile? 3. Zjistěte podrobnosti o Ţiţkově soše i přilehlém památníku na Vítkově. Výběr z odborné literatury: Josef Macek: Tábor v husitském revolučním hnutí. I. – II. Praha 1952 – 1955. Výběr z uměleckých zpracování: Literatura: Alois Jirásek: Proti všem, 1 – 3, 1894; zfilmováno (1957, reţie Otakar Vávra, hrají Zdeněk Štěpánek /Ţiţka/, Jan Pivec /Zikmund/).
9. Změny v Táboře Vítězství nad Roţmberkem a podíl na Zikmundově poráţce osvědčily ţivotaschopnost i autoritu Tábora. Mladé město se však vnitřně poněkud proměnilo. Nad rámec čtyř artikulů mu zůstal nesmiřitelný odpor vůči feudálním institucím. Pro obhajobu tohoto postoje Táborští převzali argumentaci svého adventistického křídla: v království Boţím přece nemohou existovat ani rentovní platy, odírající chudé, ani jakákoli světská monarchie. Na druhé straně většina Tábora brzy dospěla k názoru, ţe je třeba do značné míry respektovat obecné zvyklosti městského ţivota. A tak byly brzy zrušeny kádě se společným majetkem a jiţ na podzim 1420 se táborská obec začala připodobňovat jiným městům. Chiliasté se ocitli v pozici izolované menšiny (z jejich představitelů nám historie zachovala jména Martina Húsky, Petra Kániše aj.). 10. Žižkovo tažení v jižních a západních Čechách (1420 – 1421) Bezprostředně po svém návratu z Prahy vyrazil Jan Ţiţka na nové taţení, tentokrát namířené proti oporám českého katolicismu. Postupoval v čele táborského vojska, posilovaného příleţitostným spojenectvím s Praţany i s některými husitskými pány. Po cestě se k Ţiţkovi přidávali další sedláci i lidé z měst. Husité v čele s Ţiţkou dobyli mnoho měst, městeček, tvrzí i klášterů: na podzim 1420 Písek, Vodňany, Lomnici nad Luţnicí, Novou Bystřici, Horaţďovice, Zlatou Korunu, Prachatice; na počátku r. 1421 Kladruby u Stříbra a Rokycany (jiţ z dřívějška husité ovládali Klatovy). Obzvlášť tvrdě postupovali tam, kde došlo nedávno k protihusitskému převratu. Důkladně to poznaly Prachatice, kde byla před časem zásluhou Oldřicha z Roţmberka svrţena vláda husitů a několik kališníků upáleno. Ţiţka k pokatoličtěnému městu přitáhl a zaručil jeho obyvatelům bezpečnost, pokud se vzdají. Prachatičtí však odmítli a husité město dobyli. Ţeny a děti vyhnali a muţe pobíjeli na ulicích. Téměř stovku muţů nakonec upálili v kostele. 11. Žižkovy boje na severu Čech (1421) Během jediného měsíce (března 1421) Ţiţka v čele spojeného táborského, praţského a ţateckého polního vojska dobyl nejvýznamnější strategické body severních Čech: města Chomutov, Kadaň, Louny, Slaný, hrad Okoř. V dobytém Chomutově husité způsobili podobné hromadné krveprolití jako předtím v Prachaticích. Jiţ z dřívějška husité ovládali Ţatec. Mikoláš Aleš: Jan Ţiţka (1908) Ţiţkova taţení zásadně přispěla ke vzniku husitských městských svazů. 12. Další husitské úspěchy v letech 1420 – 1421 Táborští ještě dobyli (jiţ na podzim 1420) dvojici významných roţmberských hradů, Přiběnice a Přiběničky, leţící na březích Luţnice jen kousek od husitského města (Přiběnice ovládli zajatí husité, vedení knězem Korandou, kteří v dobrodruţné akci přemohli holýma rukama své věznitele, zmocnili se části hradu a poslali na Tábor pro pomoc, která pak dobyla hrad celý). Vznikl i městský svaz východočeský (orebský) s centrem v Hradci Králové (vůdcem svazu se stal kněz Ambroţ). Husité ovládli Český Brod, Kouřim, Kolín, Čáslav, Nymburk, bez boje obsadili Kutnou Horu. S přispěním táboritů vedených opět Ţiţkou
se zmocnili ještě Chrudimi, Vysokého Mýta, Poličky a Litomyšle. Další významnou husitskou sílu ve východních Čechách představoval silný a početný rod pánů z Kunštátu a z Poděbrad. Na ostrově v řece Moravě u vsi Nedakonice bylo zaloţeno středisko tamějšího venkovského husitství a mělo ambice stát se moravským Táborem. Zikmund Lucemburský během roku 1421 operoval se svým vojskem v západním a pak východním pohraničí Českého království, ale otevřené bitvy se neodváţil. Čechy kolem r. 1421 Další velkou ránu katolické frontě zasadili dva muţi, kteří donedávna patřili k zásadním husitským odpůrcům a nyní se bezvýhradně přidali na stranu podobojích. Bohuslav ze Švamberka, kdysi poraţený Ţiţkou u Sudoměře a později, při jiné příleţitosti jím zajatý, byl vězněn na Přiběnicích, tam se obrátil na husitskou víru a pak se stal jedním z nejschopnějších husitských vojevůdců. A ještě větší ohromení způsobil praţský arcibiskup Konrád z Vechty, kdyţ vyslovil souhlas se čtyřmi praţskými artikuly (!) a pak aţ do své smrti v r. 1431 světil husitské kazatele na kněze, čímţ je fakticky legalizoval. Stručně řečeno: v polovině r. 1421 jiţ téměř celé Čechy a podstatná část Moravy byly spolehlivě husitské a široko daleko nebyl nikdo, kdo by byl schopen tento stav změnit. 13. Boj táborů s chiliasty (1421) Po ovládnutí země si revoluční vůdci vytkli jako důleţitý cíl posílení středové politiky proti radikálním krajnostem. Proto vypudili z Tábora chiliasty. Ti pak nějaký čas ţili podle svých představ v komuně (obci rovnoprávných) pod hradem Přiběnice na březích Luţnice. V dubnu 1421 je však přepadl Ţiţka s tábory a zajal je. Kdyţ přes velké naléhání odmítli vzdát se svých názorů, byli upáleni (celkem asi 75 osob). Z celého kontroverzního hnutí přeţilo jen pár lidí. Ti se s několika novými stoupenci ještě uchýlili na jeden ostrov v řece Neţárce, u vsi Hamru. Obţivu si obstarávali nočním okrádáním okolních vsí. Na ostrově uváděli do praxe své představy o naprosté sexuální volnosti, přičemţ s oblibou chodili téměř nazí. Získali si označení adamité. S přicházejícím podzimem je však i zde našel Ţiţka a definitivně je vyhubil. Shrnutí: V letech 1420 – 1421 Jan Ţiţka v čele táborských a praţanských vojsk podnikl několik taţení po jiţních, západních a severních Čechách a dobyl řadu měst (z nichţ ovšem mnohá mu sama otevřela své brány). Podobných úspěchů dosáhli i jiní husitští vojevůdci se svými vojsky, takţe v létě 1421 byly drtivá většina Čech a velká část Moravy pevně v moci husitů. V Táboře však došlo k vypuzení a pak k vyhubení krajního, adventistického křídla. Otázky a úlohy: 1. Které události husitské doby jsou spojeny s místy poblíţ vašeho bydliště nebo vaší školy? 2. Našli bychom v dnešní době nebo v nedávné minulosti ideové blíţence husitských adventistů? Výběr z odborné literatury: Josef Pekař: Ţiţka a jeho doba. Praha 1992. Václav Vladivoj Tomek: Jan Ţiţka. Praha 1993.
14. Husitská nabídka českého trůnu dynastii Jagellonců (1421) Zejména husitské šlechtě a Praţanům vadilo, ţe český trůn je jiţ dlouho neobsazen. A právě praţští husité přišli s myšlenkou nabídnout českou korunu litevskému velkokníţeti Vitoldovi Velikému. Proč právě jemu? Vitoldova dynastie Jagellonců panovala v Litvě a Polsku, a pokud jde o rozlohu ovládaného území, byla nejmocnějším rodem tehdejší Evropy. Jagellonci byli také povaţováni za hlavního protivníka Němců a velká část obyvatel Litvy patřila k pravoslavným křesťanům, kteří nikdy neopustili praxi obecného přijímání chleba a vína při mši. Nabídku českého trůnu přivezlo Vitoldovi praţanské poselstvo. Vitold pak poslal do Českého království svého synovce Zikmunda Korybutoviče, aby tam pro Jagellonce získal podporu u všech politických skupin. Korybutovič strávil v Čechách zhruba deset let. Konkrétních výsledků nedosáhl, ale mezi praţany a husitskými pány sympatie pro jagellonskou dynastii přetrvaly. 15. Čáslavský sněm (1421) V červnu 1421 se v Čáslavi sešel stavovský sněm Čech a Moravy. Jeho význam byl dán jiţ tím, ţe spolu poprvé po letech společně jednali: 1. Husité: a) šlechta; b) městské svazy praţský a táborský; 2. Katolická šlechta. Husité ovšem byli ve velké početní převaze. Sněm přijal usnesení o 6 bodech: 1. - 4. bod prohlašovaly Čtyři praţské artikuly jako zákon. 5. bod stanovil, ţe Zikmund Lucemburský není hoden českého trůnu, a proto nemůţe být přijat za krále českého (pouze pokud by v budoucnu souhlasil s existencí husitství, můţe být za krále zvolen, ovšem jen hlasy všech politických sil zúčastněných nyní na Čáslavském sněmu). 6. bod jmenoval na dobu 4 měsíců dvacetičlennou vládu, která bude České království řídit a obnoví mír a pořádek v zemi (počítalo se s podzimním nástupem Jagellonců na trůn). Členové vlády byli označeni za úředníky, správce a vladaře a zastupovali všechny skupiny zúčastněné na sněmu. Tak se ocitli pohromadě např. Oldřich z Roţmberka za katolickou šlechtu, Čeněk z Vartenberka za husitské panstvo a Jan Ţiţka za táborský městský svaz. Šlo o první případ v českých dějinách (a o jeden z prvních ve středověké Evropě), kdy v čele státu místo doţivotního monarchy stála zvolená skupina lidí s přesně vymezenou působností. Jedinečnost chvíle byla umocněna i tím, ţe polovina vlády zastupovala městské svazy, tedy neurozené obyvatelstvo městského, a dokonce i venkovského původu. 16. Žižkovo vítězství nad druhou křížovou výpravou (1421 - 1422) a Želivského pád Atmosféra sice křehkého, ale přece jen reálného konsensu (souladu) všech husitských sil byla náhle narušena ukvapeným počínáním Jana Ţelivského. Ten se nedokázal smířit s tím, ţe zatímco jeho Nové Město Praţské tíhlo k táborskému pojetí husitství, patricijské Staré Město mělo blíţe ke kališnickému panstvu.Proto na konci června 1421 v čele početného novoměstského davu Staré Město dobyl a podřídil je svému vlivu. Vzápětí vedl taţení praţského polního vojska proti severočeskému městu Most. Utrpěl tam však těţkou poráţku: šlo o vůbec první bitvu, jiţ husité prohráli. Pozice Ţelivského tím byla výrazně oslabena.
Naopak bez vlivu na husitské hnutí se obešla další tragická událost: při táborském obléhání pošumavského hradu Rábí byl Jan Ţiţka zasaţen šípem do levého oka a zcela oslepl. Přesto si dokázal udrţet své politické i strategické schopnosti a svedl další vítězné bitvy: rozhodoval se v nich na základě ústních zpráv svých pomocníků. Jiţ na podzim 1421 podnikl své druhé jihočeské taţení, jímţ napáchal váţné škody Oldřichovi z Roţmberka. Na jaře 1421 byla vyhlášena druhá kříţová výprava proti husitům. Křiţácké vojsko vpadlo do severních Čech a jeho prvním cílem bylo tamější největší husitské město Ţatec. Série šesti křiţáckých útoků se však rozbila o statečný odpor ţateckých obránců a znechucení účastníci kruciaty se začali rozcházet do svých domovů. V tom okamţiku vpadl z Uher do Českého království rozezlený Zikmund. Vydatnou posilou mu byl rakouský vévoda Albrecht V. Habsburský, právě zasnoubený se Zikmundovou dvanáctiletou dcerou Alţbětou. Uhři s Rakušany dobyli během října a listopadu celou Moravu, která tak byla pro husitství definitivně ztracena. Zikmund svěřil Moravu Albrechtovi do správy (r. 1423 jej jmenoval markrabětem moravským) a povzbuzen svými úspěchy táhl v čele svých Maďarů dál do Čech. Také nyní někteří čeští husitští páni v obavách přešli na Zikmundovu stranu. Zikmundův útok směřoval na Kutnou Horu. Boţích bojovníků se poprvé zmocnila nervozita, kterou zaţehnal aţ slepý Ţiţka, kdyţ se postavil do čela spojených polních vojsk, podpořených i odváţnějšími z husitských pánů. Zikmund dokonce Kutnou Horu před Vánocemi 1421 obsadil, ale hned na Tři krále 1422 jej Ţiţka odtud vyhnal a pronásledoval jej aţ do Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Po cestě husité vyuţili kaţdé příleţitosti k napadání Zikmundových zadních vojů, několik set uherských ţoldnéřů zahynulo při přechodu Sázavy a 10. ledna dosáhl Ţiţka přímo v Brodu rozhodujícího vítězství. Sám Zikmund ovšem unikl. Druhé vítězství nad Zikmundem učinilo z Jana Ţiţky nejmocnějšího muţe české politiky. Za této situace jen vynikly jeho názorové odlišnosti vůči většinovému mínění táborských představitelů. Pokud jde o koncepční záměry, Ţiţka neusiloval o demontáţ feudalismu, byť i poddaným chtěl přiznat úlohu jednoho ze stavů. V oblasti praktické politiky postupoval naopak velmi rozhodně: raději rychle sáhl po zbraních, neţ aby marnil čas ideovými diskusemi (mj. byl v r. 1422 pasován na rytíře). Jiné, mnohem zásadnější rozpory změnily Prahu. V březnu 1422 byli Jan Ţelivský a několik jeho stoupenců vylákáni na Staroměstskou radnici, kde pak byli na příkaz konšelů sťati mečem. Navzdory následujícím divokým násilnostem Novoměstských se po Ţelivského popravě celá Praha přičlenila k husitům umírněným, tedy k panstvu.
17. Žižkovo vítězství nad panskou jednotou (1424) Přetrvávala hrozba dalšího Zikmundova vpádu. Protoţe Lucemburk tradičně útočil do Čech od východu, Ţiţka přesídlil r. 1423 k orebitům, aby jim pomohl v budování účinné obrany. Postupně se přesvědčili, ţe k novému českému taţení Zikmund uţ nemá sil, ale Ţiţka jiţ v čele orebitů zůstal. Navíc si uchoval naprostou samostatnost ve vojenských záleţitostech: velel orebitskému polnímu vojsku, jeţ podle potřeby a zcela podle svého uváţení spojoval s částí vojska táborského i s věrnými husitskými pány. V této souvislosti se dokonce mluvívá o Ţiţkově bratrstvu. Vzestup městských svazů táborského a orebitského a vznik Ţiţkova bratrstva, to vše vedlo ke spojení praţanů s husitským panstvem. Vzápětí se přidali i katoličtí páni. Tak byly prakticky celé Čechy rozděleny do dvou bloků, které stály proti sobě v přípravách na zásadní střetnutí. Iniciativy se okamţitě chopil slepý Ţiţka, jemuţ z panských spojenců zbyli jen páni z Poděbrad. Podnikl sérii výpadů do širokého okolí Prahy. Ačkoli se několikrát ocitl ve velmi obtíţném postavení, nakonec vylákal vojsko panské jednoty aţ za Kutnou Horu a v červnu 1424 je rozdrtil v bitvě u Malešova. Ţiţkovo bratrstvo tam se zanedbatelnými vlastními ztrátami zhubilo na 1 200 bojovníků. Triumf u Malešova učinil z Ţiţky nekorunovaného vládce Čech. Nikým neporaţený hejtman se v září 1424 smířil s Praţany a vzápětí zahájil velké společné taţení všech polních vojsk na Moravu, aby ji vymanil z moci katolíků. Během cesty však 11. října 1424 u Přibyslavi zemřel. 18. Počátek převahy sjednocených polních vojsk a Prokop Holý Ţiţkova smrt otřásla husity pouze ve smyslu psychologickém: orebité se dokonce začali nazývat Sirotci. Síla celého husitského hnutí ovšem byla taková, ţe ji neumenšily ani další tragické události, jeţ přišly v následujícím roce 1425. České země tehdy zasáhla nová morová epidemie, která si vyţádala oběti ze všech vrstev obyvatelstva (mj. jí podlehl i Čeněk z Vartenberka). Roku 1425 také padl Bohuslav ze Švamberka: utrpěl smrtelné zranění při jinak úspěšném útoku na dolnorakouské pohraniční město Retz. Zpustošení Retzu bylo první zahraniční bojovou akcí husitů. Tehdy se nejvýznamnější osobností mezi husitskými vojevůdci stal kněz Prokop Holý. Ačkoli pocházel z praţské patricijské rodiny, ocitl se jiţ r. 1420 na Táboře jako jeden z prvních tamějších kazatelů. Do čela husitských polních vojsk se postavil aţ r. 1426, kdy mezi vojenskými vůdci městských svazů ubylo slavných jmen. Sám však jako kněz odmítl funkci táborského hejtmana a přijal úlohu duchovního správce táborské polní obce. Měl velké vojenské nadání a právem mu k původní přezdívce, jiţ získal, protoţe se pravidelně holil, přibylo i přízvisko Veliký. Od poloviny 20. let se schylovalo k další kříţové výpravě proti husitům. Všechna tři polní vojska se spojila a v účinném spojenectví setrvala déle neţ pět let. Obranu země se rozhodla posílit dobytím severočeských měst Mostu (kde kdysi ztroskotal Ţelivský) a Ústí nad Labem. Obě města byla jiţ delší čas v rukou vojáků ze sousedního Saska. Jakmile se husitská polní vojska začala přesouvat do severních Čech, přihrnuli se zpoza Krušných hor další Sasové. K bitvě došlo 16. června 1426 u Ústí nad Labem. Husité pod Prokopovým velením dosáhli bez problémů ohromujícího vítězství: v boji, v němţ své vlastní ztráty počítali snad jen na desítky, pobili mnoho set saských ţoldnéřů. Logickým důsledkem bitvy byl samozřejmě návrat města Ústí do českých rukou.
19. Husitské zahraniční akce Bitva u Ústí nad Labem jen vystupňovala suverénní převahu husitů nad všemi myslitelnými protivníky. Polní vojska táborské a sirotčí začala pravidelně podnikat výpady do okolních zemí. Těmto taţením se říkalo rejsy (jízdy, z něm.), teprve v nové době převládlo označení spanilé jízdy. Rejsy byly pořádány v letech 1426 - 1433 a měly několikerý účel: 1. Přispět k uskutečnění původního husitského cíle, jímţ bylo přivedení celého katolického křesťanstva k utrakvistickému chápání víry. Počítalo se jednak s bojovými vítězstvími nad cizími feudály, jednak s úspěšnou propagací mezi neurozeným lidem. 2. Preventivními údery odvrátit hrozbu dalších vojenských vpádů do Čech. 3. Částečně přenést tíhu zásobování polních vojsk na cizí země. Rejsy mířily do všech sousedních zemí, dokonce i na Slovensko v Uhrách. V souvislosti s operacemi ve Slezsku dosáhli husité dílčích úspěchů také na Moravě. Pro nás je nejpopulárnější poslední husitská výprava, jiţ dovedl aţ k Baltskému moři Jan Čapek ze Sán. Rejsy doplňovalo rozesílání husitských manifestů (programových prohlášení) po celé Evropě. Husitské zahraniční akce však velké výsledky nepřinesly. Polní vojska nemohla v cizině těţit z blízkého zázemí městských svazů a setkávala se i s poráţkami, byť ţádná z nich jim nezpůsobila zásadní ztráty. Obyčejní Němci nebo Poláci neměli pocit, ţe čeští kacíři řeší také jejich problémy. Německé kraje pochopily smysl husitství aţ se stoletým zpoţděním. Husitské myšlenky nacházely v soudobé střední Evropě odezvu prakticky jen u kacířských hnutí na okraji společnosti (jedinou výjimku představovala poměrně vstřícná reakce jazykově blízkých Slováků). 20. Tachov a Domažlice jako osud čtvrté a páté kruciaty proti husitům Čtvrtá kříţová výprava, opět sloţená z německých vojsk, se konečně sešla v r. 1427 a od západu vpadla do Čech. Husity neoslabily ani spory mezi praţany. Severočeská část praţského svazu totiţ nesouhlasila se staroměstskými vůdci. Odtrhla se tedy a ještě s novými členy se zformovala do svazu nového, v pořadí čtvrtého, jenţ nazýváme Ţatecko-lounský a jenţ byl ovšem ze všech svazů nejmenší. Křiţáci neúspěšně obléhali město Stříbro, a jakmile se dozvěděli o blíţících se polních vojscích, vedených Prokopem Holým, vzali nohy na ramena. Z celé kruciaty husité dostihli u Tachova jen poslední voje a pobrali jim bohatou kořist. V r. 1431 vtrhla podobnou cestou do západních Čech kříţová výprava pátá. Její vůdčí osobností byl italský kardinál Julián Cesarini. Křiţáci zvolili strategii ničivého pustošení kacířské země, stejně jako kdysi Zikmund. Navíc měli s sebou dokonce vozovou hradbu (obsazenou italskými ţoldnéři!). Věděli, ţe se husitská polní vojska soustřeďují u Berouna a hodlali se proti nim postavit v bitvě o husitské Domaţlice. Prokopovi husité však překvapili velmi rychlým pochodem a u Domaţlic se objevili 14. srpna 1431, tedy ještě dříve, neţ křiţáci stačili zaujmout zvolené bojové postavení. Nenadálý příchod polních vojsk vyvolal v kříţové výpravě paniku. Křiţáci se rozutekli a husitům spadla do klína kořist ještě větší neţ u Tachova.
21. Dotek Stoleté války s husitstvím, Jana z Arcu Bylo by přehnané domnívat se, ţe celá Evropa ţila jen zápasem s husity. Z velkých konfliktů poutaly pozornost přinejmenším ještě turecká invaze do Uher a Stoletá válka. Většina Stoleté války se nesla ve znamení výrazné anglické převahy. Po úvodních letech anglického náporu (bitva u Kresčaku 1346 aj.) se sice Francouzům podařilo Angličany vypudit téměř z celého svého území, ale následnými vnitřními rozbroji si Francie opět uškodila. Angličanům se zdařila nová invaze (bitva u Azincourtu 1415 aj.) a ve spojenectví s Burgundskem (od r. 1420) ovládli celou severní část Francie včetně Paříţe. Konečný zvrat ve prospěch Francie způsobila aţ venkovská dívka Jana z Arcu. Od svých 13 let byla přesvědčena, ţe ji Bůh vyzývá, aby svou zemi zachránila. V r. 1429 se jako sedmnáctiletá dostala k nerozhodnému francouzskému králi Karlu VII. Přesvědčila ho, aby všechny vojenské síly napřel k osvobození obleţeného města Orléansu, neboť jde o jen zdánlivě ztracené, ve skutečnosti však rozhodující střetnutí celého konfliktu. Od krále dostala zbroj a v čele vojenského oddílu se zapojila do boje o Orléans. Angličané tam byli poraţeni a Jana se pak zúčastnila ještě dalších dvou vítězných bitev. Stala se francouzskou národní hrdinkou. Tehdy se dozvěděla o zuřivém boji kacířů ve vzdálených Čechách. Ještě r. 1429 napsala husitům list, v němţ je vyzývala k poslušnosti vůči Bohu a církvi a hrozila jim svým vlastním vojenským taţením. Janin list je dokladem toho, jak se na husity dívala cizina. Jeho pisatelku však jiţ r. 1430 v bitvě o město Compićgne zajali Burgunďané a prodali ji Angličanům. Ti zařídili, ţe francouzští církevní hodnostáři na území pod anglickou okupací nešťastnou dívku obvinili z kacířství a 30. května 1431 ji upálili v Rouenu (dva a půl měsíce před husitským triumfem u Domaţlic). V r. 1453 Stoletá válka skončila francouzským vítězstvím a vyhnáním Angličanů z kontinentu. R. 1456 církev Janu rehabilitovala (ospravedlnila) a r. 1920 ji kanonizovala. 22. Nedostatky husitské revoluce Zlomení moci katolického duchovenstva, masivní zapojení neurozených lidí do politiky, další rozvoj českého jazyka, nevídané válečné úspěchy - to vše bylo vykoupeno a doprovázeno i zápornými jevy. Naprostá většina z nich spočívala ve sféře hospodářské: 1. Pokračovaly negativní tendence z 2. poloviny 14. století, husitství nemohlo jejich postup odvrátit. 2. Byla dovršena izolace Čech ve sféře mezinárodního obchodu: sama papeţská kurie nařídila obchodní blokádu Čechů, ustal provoz na Norimberské cestě. 3. Husité přivedli do krize české mincovnictví: vypudili německé raziče mincí z Kutné Hory a sami razili mince málo hodnotné (vystřídali praţské groše mincemi měděnými, nazývanými flútky). 4. Zpustošené kláštery přestaly slouţit jako velké hospodářské jednotky. 5. Odchod venkovanů do husitských měst a do polních vojsk jen dále zesílil pokles zemědělské produkce, vyvolaný zhoršujícím se klimatem. 6. Zásobování polních vojsk představovalo pro celou zemi zátěţ, která nemohla být v delší časové perspektivě únosná. 7. Venkované v oblastech ovládaných husitskými městskými svazy byli donuceni opět odvádět rentu. Na závěr uveďme výmluvný detail: situace došla tak daleko, ţe běţnou součástí jídelníčku chudiny se staly dubové listí a kaše ze ţaludů.
23. Basilejský koncil V červenci 1431 se ve švýcarské Basileji sešel další koncil. Jeho cílem bylo definitivně vyřešit vzájemný vztah mezi autoritou papeţskou a koncilní. Zpráva o katastrofálním selhání křiţáků u Domaţlic však zařadila mezi hlavní témata také husitství. Nemoţnost porazit české kacíře vojensky, ale i oprávněné tušení, ţe také Češi jsou na pokraji vyčerpání, vedly k donedávna neslýchané nabídce. Koncil vyzval husity k jednání o jejich poţadavcích: hlavním zastáncem nového kursu byl právě kardinál Cesarini, který koncilu předsedal. Husité nadšeně souhlasili a jiţ v květnu 1432 se v Chebu dohodli se zástupci koncilu na pravidlech basilejských jednání. Výsledná úmluva, nazývaná Chebský soudce, se stala zásadním diplomatickým úspěchem kališníků: stanovila, ţe kritériem pro správnost husitského učení bude Bible a praxe prvotní církve. Reprezentativní husitské poselstvo dorazilo do Basileje v lednu 1433. Patnáct let těţkých bojů potřebovali husité k tomu, aby mohli s okolním světem jednat jako rovný s rovným. Od Karlových časů nebyli ţádní Češi přijati v cizině s takovou váţností. Na okraj: koncil vyšel husitským zástupcům vstříc i dočasným potlačením hazardních her a pouliční prostituce ve městě. Naproti tomu husité slíbili, ţe nebudou zbytečně provokovat a před příjezdem do Basileje svinuli transparent s nápisem "Pravda nade vším vítězí", s nímţ projeli Německo. Po staletích se ovšem toto heslo v zestručnělé podobě stalo součástí státního znaku Československé a později také České republiky. Vůdcem husitského poselstva byl samozřejmě Prokop Holý. Jednotlivé praţské artikuly hájili 4 husitští kněţí a proti nim v disputacích stáli přední teologové katoličtí. 24. Bitva u Lipan Zdlouhavé věroučné debaty záhy ukázaly, ţe koncil ve skutečnosti není k ústupkům ochoten. Basilejská jednání přinesla jediný výsledek: dubnové rozhodnutí, ţe diskuse budou pokračovat v Praze. Po příchodu do Čech však basilejští vyslanci usilovali zároveň v tajných jednáních o obnovení kališnicko-katolické panské jednoty i o její spojení s Praţany. V době pokračujících jednání s koncilem chtěla husitská polní vojska demonstrovat svou sílu dobytím Plzně, která byla oporou katolické strany jiţ od příměří s odcházejícím Ţiţkou z jara 1420. Nepovedený průběh obléhací operace však ukázal, ţe i Boţí bojovníci mají problémy. Z jednání s koncilem správně vytušili, ţe jsou najednou zbyteční, protoţe ţádné další bitvy uţ nebudou. Avšak leckteří z nich si návrat od efektních válečných taţení k všední práci nepřáli. Vůbec poprvé zahájila polní vojska bojovou akci pomalu a váhavě. Plzeňané stačili sklidit úrodu a tím vystavili zásobovacím potíţím naopak své obléhatele. Spory v polním vojsku vyvrcholily tím, ţe jeho předáci dokonce sesadili Prokopa z funkce vrchního velitele! Jednání s vyslanci koncilu pokračovala na různých místech (v Chebu aj.). Přihlásil se i zestárlý Zikmund jako vytrvalý nápadník českého trůnu. V listopadu 1433 jednal v Praze svatomartinský zemský sněm. Zúčastnila se ne zcela úplná reprezentace českého a moravského husitství a hlavním výsledkem bylo zvolení zemského správce, jímţ se stal rázný kališnický pán Aleš Vřešťovský z Rýzmburka. Na počátku r. 1434 se českým pánům obojího vyznání opravdu podařilo vytvořit novou jednotu proti polním vojskům a vzápětí získali za spojence Staré Město Praţské. Na začátku května panská jednota vtrhla do Prahy a společně se Staroměstskými dobyla Nové Město. Prokop Holý se rozhodl praţský vývoj zvrátit a svolal pod své velení polní vojska táborské a sirotčí (dorazili i jejich bojovníci od Plzně).
Prokop vylákal jednotníky z nedobytné Prahy do polabské níţiny. Vojsko panské jednoty, vedené Divišem Bořkem z Miletínka, se ovšem opíralo o vozovou hradbu Praţanů. Bylo to poprvé, kdy stály dvě husitské vozové hradby proti sobě. Celkový počet vojáků byl asi 14 tisíc na straně jednoty a 10,5 tisíce na straně táborů a Sirotků. K bitvě došlo 30. května 1434 u vesnice Lipany. Panská jednota uskutečnila jediný moţný taktický manévr, jenţ mohl Prokopovo vojsko porazit. Po úvodní dělostřelbě polních vojsk sáhli jednotníci k předstíranému ústupu. Jakmile táboři a Sirotci vyrazili na závěrečný útok ze své vozové hradby, obnovily praţanské vozy palbu a pěchota i jízda jednoty se obrátily k novému výpadu, jímţ nechráněné Prokopovy vojáky dokonale překvapili. A kdyţ sirotčí velitel Jan Čapek ze Sán (někdejší hrdina taţení k Baltu) raději se svými jezdci uprchl, bylo pro ostatní rozhodnuto. Bitva skončila drtivým vítězstvím jednotníků. Prokop Holý s mnohými padl. Leckteří z těch, kteří se vzdali Praţanům, se dočkali slušného zacházení, avšak zajatci katolických pánů byli pobiti či upáleni ve stodolách. Bitva u Lipan znamenala definitivní likvidaci polních vojsk, ovšem nikoli poráţku celého husitství. Kališnické panstvo a umírnění Praţané zůstávali v pozici vítězů. 25. Kompaktáta Po Čáslavském zemském sněmu 1421 a Svatohavelském praţském sněmu 1423 je pro nás důleţitý také praţský Sněm svatováclavský z r. 1435. Sešli se tu zástupci české šlechty i královských měst a program lze shrnout do 2 hlavních bodů: 1. Husitský kněz Jan Rokycana byl zvolen za nového praţského arcibiskupa. Volili ho stejnou měrou kněţí i laici, zcela bez ohledu na papeţe, koncil a církevní hierarchii vůbec. Byl to v katolickém světě naprosto ojedinělý čin, který dobře dokumentoval, ţe ani po Lipanech se husité nevzdávají svého hlavního cíle, jímţ od počátku byl sebevědomý, emancipovaný křesťan. 2. Bylo vypraveno poselstvo k Zikmundovi, aby mu nabídlo český trůn, samozřejmě s podmínkou, ţe císař odsouhlasí právě dokončované dohody mezi husity a basilejským koncilem. 5. července 1436 byly v Jihlavě za Zikmundovy přítomnosti slavnostně vyhlášeny dohody husitů a koncilu. Nazývají se kompaktáta a jejich obsah můţeme shrnout takto: 1. Všem křesťanům bylo přikázáno, aby ţili s Čechy v míru a aby je pokládali za dobré křesťany a za příslušníky církve. 2. Všem Čechům a Moravanům bylo povoleno přijímání pod obojí, zcela podle jejich volby a na věčné časy. 3. Naproti tomu se husité museli rozloučit s představou, ţe se jejich víra dále rozšíří, a slíbili poslušnost církvi. 4. Ostatní artikuly praţské byly povoleny s výhradami: Svobodné hlásání slova Boţího ano, ale jen tak, aby nebyla poškozena autorita církevní hierarchie. Církvi v Českých zemích zůstane její současný majetek (mlčky tedy byla uznána jiţ uskutečněná sekularizace téměř veškerého církevního jmění). Církev můţe získávat majetek běţnými, tj. nikoli nemravnými způsoby. Spravedlivé trestání hříchů ano, ovšem jen prostřednictvím určených úředníků a duchovenstvo zůstane pod pravomocí církevního práva. 14. srpna 1436 byl v Jihlavě římský císař Zikmund Lucemburský přijat českými stavy za českého krále (zároveň se dočkala uznání jeho korunovace v r. 1420). Pokud se nám zdá, ţe toho husité moc nevybojovali, můţeme si připomenout 3 základní zisky husitské revoluce:
1. České království se stalo stavovskou monarchií se dvěma stavy šlechtickými (panským a rytířským) a s královskými městy jako třetím stavem. Stavy dokázaly, ţe pro volbu českého krále je rozhodující jeho vztah k zájmům Českých zemí, nikoli např. dědické nároky. Církev v Čechách (na rozdíl od Moravy a Slezska) přišla o téměř všechen majetek i o pozici mezi stavy. 2. Města se počeštila a jejich české obyvatelstvo získalo odpovídající podíl na městské správě. 3. Kompaktáta učinila z Českého království jediný stát středověké Evropy, v němţ oficiálně platila zásada, ţe si kaţdý člověk můţe svobodně zvolit svůj přístup k Bohu. V dobách, kdy náboţenství prolínalo celým ţivotem společnosti, to znamenalo, ţe se České země staly ojediněle tolerantní zemí.
e) 4. období: Počátek sporů o kompaktáta (1436 - 1448) 1. Kralování Zikmundovo a Albrechtovo Okázalost jihlavských ceremonií nemohla zakrýt, ţe stále existují ohniska moţných konfliktů: 1. Ačkoli papeţ Evţen IV. svolal basilejský koncil, nesouhlasil s jeho průběhem, který výrazně ovlivňovali zastánci konciliarismu, tedy nadřazenosti koncilu nad papeţskou autoritou. Proto také ţádný papeţ nikdy neuznal kompaktáta, ačkoli je v lednu 1437 koncil ještě potvrdil dvěma bullami. Z papeţského pohledu všichni husité zůstávali kacíři. Uznání se tedy nedočkal ani Rokycana, kterého katolická církev dodnes nepočítá mezi praţské arcibiskupy, třebaţe stál v čele tehdy většinových kališníků pětatřicet let. 2. Zikmund, trápený chorobami, usiloval jiţ od svého nástupu na český trůn o zásadní oslabení husitů. Záměrně k tomu pouţíval protikladné metody. Na jedné straně se udělováním privilegií snaţil uplácet husitská města (v r. 1437 povýšil Tábor na královské město!). Na straně druhé nemilosrdně pronásledoval poslední stopy odporu: v květnu 1437 poslal armádu proti východočeskému hrádku Sion, na němţ se bránil někdejší husitský hejtman Jan Roháč z Dubé. Vojsko vedené kališnickým pánem Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna dobylo Sion 6. září a jiţ tři dny nato byl Jan Roháč s padesátkou svých věrných oběšen v Praze. Zaslepená umíněnost bezmála sedmdesátiletého starce na trůně vzbudila v Čechách vlnu odporu: mnoho významných osobností vypovědělo Zikmundovi poslušnost (protestoval i lipanský vítěz Diviš Bořek z Miletínka). Zikmund byl přinucen kvapně opustit Čechy. Na spěšné cestě do Uher zemřel 9. prosince 1437 ve Znojmě. Zikmundovou smrtí vymřel lucemburský rod po meči a s ním odešly i sny o sjednocení křesťanské Evropy pod vládu jedné dynastie. Češi si z krátké Zikmundovy vlády odnesli poznání, ţe následující léta budou naplněna usilovnou obranou kompaktát. České stavy se ještě na konci r. 1437 rychle sešly k volbě nového krále. Husité se však nedokázali shodnout na společném kandidátovi. Sněmovní jednání tedy ovládl katolický vůdce Oldřich z Roţmberka a prosadil zvolení Zikmundova zetě, rakouského vévody Albrechta II. Habsburského. Albrecht se pak r. 1438 stal také římským králem. Chtěl se tvrdě vypořádat se svými českými husitskými odpůrci, a proto oblehl Tábor, ovšem ten se za pomoci polského oddílu (!) ubránil. V říjnu 1439 Albrecht zemřel na mor. 2. Bezvládí (1439 - 1448) Čtyři měsíce po Albrechtově smrti, v únoru 1440, se ovdovělé královně Alţbětě narodil syn Ladislav, jenţ získal přízvisko Pohrobek, poněvadţ se narodil aţ po smrti svého otce. Češi se nedokázali dohodnout na novém králi, a proto následovalo 9 let bezvládí. Situace v zemi brzy připomínala divoké poměry v druhé polovině vlády Václava IV. O nejnutnější pořádek v jednotlivých krajích se staraly landfrídy - spolky šlechty a měst. Jejich název pochází z němčiny (Landfried = zemský mír) a v menším počtu existovaly i dříve, za husitské revoluce, jako krystalizační jádra panské jednoty. Nejvýznamnějším se nyní stal landfríd východočeský. Vedle jeho vůdce, husitského pána Hynce Ptáčka z Pirkštejna, vyrostl nový, mladý, talentovaný politik: Jiří z Poděbrad (narozen 1420), syn Viktorina z Kunštátu, jenţ býval jedním z mála spolehlivých panských spojenců Ţiţkových.
f) 5. období: Doba poděbradská (1448 - 1471) 1. Jiří z Poděbrad zemským správcem (1448 - 1458) V r. 1448 Jiří z Poděbrad se svými ţoldnéři překvapivě obsadil Prahu a prohlásil se za zemského správce (inspiroval se v Uhrách, kde se také uprázdnil trůn a kde se správy země chopil Jan Hunyady). Oldřich z Roţmberka zorganizoval r. 1449 proti Jiříkovi Strakonickou jednotu některých českých pánů. Jednota zahájila proti Jiříkovi válku, ale ta skončila nerozhodným výsledkem a r. 1452 Jiřího ve správcovské funkci potvrdil český sněm. Jiří z Poděbrad si jako hlavní cíl vytkl udrţení kompaktát. Přál si, aby český stát zůstal svobodymilovným královstvím dvojího lidu. Soustředil se na to, co husité stále české zemi dluţili: poměrně úspěšně usiloval o obnovení hospodářského rozvoje. Zásadním způsobem také zakročoval proti kriminalitě (tj. především proti loupeţivým rytířům). 2. Ladislav Pohrobek českým a uherským králem Jakmile se Ladislav přiblíţil hranici plnoletosti (tehdy zpravidla 15 let), oţil zájem o jeho vladařství. Nápadně hezký mladík s dlouhými, bohatými vlasy byl r. 1452 zvolen za krále uherského a r. 1453 za krále českého. V kacířských Čechách se ovšem dlouho nezdrţel a ponechal tu volnou ruku Jiřímu. Ten vyuţil situace a rozšířil pozemkový majetek svého rodu, takţe i v bohatství předstihl svého roţmberského soupeře. Jiřímu se však tehdy postavil do cesty další problém: po třicítce prudce přibíral na váze a záhy mu tloušťka začala dokonce bránit v běţném pohybu. 3. Vznik Jednoty bratrské Dlouhá desetiletí naplněná dramatickými a často krvavými událostmi podnítila vznik výrazné opozice mezi českými nekatolíky. Na základě myšlenek zemana Petra Chelčického (asi 1390 - asi 1460) z jihočeského Vodňanska vznikla křesťanská náboţenská společnost Jednota bratrská. Měla stejné výhrady vůči společnosti i katolické církvi jako kdysi Hus a jeho následovníci. Zásadně však odmítala krveprolévání a vystupovala jako zcela nová církev, ţijící důsledně podle vzoru prvních křesťanů. Zaloţena byla r. 1457 ve východočeském Kunvaldu. Zjednodušeně bychom mohli její existenci osvětlit otázkou: Proč bojovat s katolíky o jejich kostely, jako to dělali husité, kdyţ je moţné katolické prostředí prostě opustit a zaloţit si modlitebny vlastní? Jednota bratrská byla zprvu málo početná a husité se na ni dívali jako na pomýlený křesťanský směr. 4. Jiří z Poděbrad českým králem (1458 - 1471) Jiří plánoval i obnovení mezinárodní autority Českého království. Prvním krokem měl být sňatek Ladislava Pohrobka s francouzskou princeznou Magdalenou. Ladislav se v souvislosti se svatebními přípravami vrátil r. 1457 do Prahy, ale tam náhle zemřel na leukémii (rakovinu krve). Jiří z Poděbrad začal okamţitě pracovat na své vlastní kandidatuře na český trůn. Mohl se spolehnout na svého švagra, vlivného Lva z Roţmitálu, i na přízeň arcibiskupa Jana Rokycany. Navíc zasnoubil svou devítiletou dceru Kateřinu se sedmnáctiletým Matyášem, synem zemřelého uherského zemského správce Jana Hunyadyho (později se opravdu vzali). Jiřímu nahrála také skutečnost, ţe stárnoucí Oldřich z Roţmberka jiţ předal otěţe rodové politiky svému synu Janovi, s nímţ bylo moţné se dohodnout, třeba za přislíbení výnosného úřadu. A mistrovský diplomatický kousek se Jiřímu podařil, kdyţ si zajistil i papeţskou podporu tajným slibem před papeţskými legáty, ţe bude důsledně pronásledovat veškeré české kacířství.
V březnu 1458 byl Jiří z Poděbrad stavovským sněmem zvolen za českého krále. Ze státoprávního hlediska tak husitství dosáhlo svého vrcholu, neboť jeho čelný reprezentant nyní dosedl dokonce i na trůn. Jiří byl také prvním českým králem, jemuţ k volbě nepomáhaly ţádné příbuzenské svazky s předchozí dynastií. Ve stejném roce 1458 se Jiříkův zeť Matyáš stal uherským králem (Matyáš I. Korvín). Jiří se soustředil na ekonomickou obnovu země. Jeho rostoucí prestiţ sledoval s nelibostí nový papeţ Pius II. Byl to Ital, původně se jmenoval Aeneas Silvius Piccolomini a jako velký odpůrce husitství pobýval před lety v Čechách. Kdyţ se nyní začal zajímat, kdy král Jiří zahájí slibované pronásledování kacířů, Jiří odpověděl, ţe v Čechách dohromady ţádní kacíři nejsou, protoţe husitství bylo přece basilejským koncilem uznáno jako pravověrné. Tato Jiříkova vtipná troufalost ovšem okamţitě přivedla vztahy Českého království a papeţské kurie na bod mrazu. V r. 1462 Pius II. dokonce prohlásil kompaktáta za zrušená. 5. Jiříkův plán evropské mírové unie Jiří se r. 1464 pokusil prorazit mezinárodní izolaci své země vytvořením smělého plánu na mírovou unii evropských panovníků. Cílem bylo nastolit v Evropě všeobecný mír. Jiřík tak chtěl odvrátit hrozbu války proti Čechům a počítal i se společným evropským postupem proti turecké hrozbě. Myšlenku mírové unie dokonce po Evropě propagovalo české poselstvo, vedené Lvem z Roţmitálu: putování Jiříkových emisarů je dnes známo jako cesta z Čech aţ na konec světa (rozumí se k Atlantiku). Ačkoli Jiříkův plán měl leckteré styčné body s dnešní Organizací spojených národů, v Evropě se nesetkal s kladným přijetím (byl to přece návrh kacířského krále). 6. Matyáš Korvín a šestá křížová výprava proti husitům Doma v Čechách oţili i Jiříkovi katoličtí odpůrci. R. 1465 vytvořili na hradě Zelená hora u Nepomuku novou, tentokrát Zelenohorskou jednotu. V r. 1466 nový papeţ Pavel II. prohlásil Jiřího z Poděbrad za sesazeného a zbaveného všeho majetku a vyhlásil proti husitským Čechům kříţovou výpravu (v pořadí šestou a jiţ poslední). Jiří zahájil r. 1467 válku proti Zelenohorské jednotě. Uherský král Matyáš Korvín dobře spravoval svou zemi a přivedl ji k všestrannému rozkvětu (r. 1467 zaloţil v Prešpurku - dnešní Bratislavě - univerzitu). V zahraniční politice však podlehl ambiciózní touze po českém trůně. Se svým vojskem uskutečnil vyhlášené kříţové taţení, kdyţ vpadl na Moravu, aby rychlým postupem do Čech pomohl Zelenohorské jednotě a sám se zmocnil vlády. Jiří vyrazil v čele českého vojska Matyášovi vstříc. V únoru 1469 jej překvapivě obklíčil u Vilémova na Českomoravské vrchovině. Během památného jednání obou králů (a vlastně tchána a zetě) mezi čtyřma očima Matyáš Jiřímu slíbil, ţe zanechá nepřátelství a pokusí se Čechy smířit s papeţem. Pak byl beze škody propuštěn, ovšem odjel do Olomouce a tam jej jiţ v květnu 1469 katoličtí páni zvolili za českého krále proti Jiříkovi. Matyáš pevně ovládl celou Moravu, Slezsko i obě Luţice a fakticky je připojil k Uhrám. Téměř přes noc se tak kdysi rozlehlé České království omezilo jen na Čechy a rozlohou se vrátilo do éry prvních přemyslovských kníţat! Jiří z Poděbrad se pustil do příprav na válku proti Matyášovi, ale v březnu 1471 náhle zemřel. Tehdy ještě nikdo netušil, ţe to byl poslední český král české národnosti.
g) 6. období: Nástup Jagellonců na český trůn a Kutnohorský sněm Jiří si přál, aby po jeho smrti nastoupili na český trůn polští Jagellonci. Vladařské naděje svého syna Hynka hodnotil vţdy střízlivě, neboť si byl vědom silné katolické panské opozice proti rodu pánů z Poděbrad. Hynek se navíc narodil jiţ r. 1452, kdy Jiří byl teprve zemským správcem, a proto - podle tehdejšího chápání - nepocházel Hynek z královské krve (politice se pak opravdu nevěnoval a do dějin se zapsal aţ jako autor první české erotické básně Májový sen). Jiţ v květnu 1471 čeští husitští stavové zvolili za českého krále Vladislava Jagellonského, patnáctiletého syna polského krále Kazimíra. Katolíci stále uznávali Matyáše a také územní okleštění českého státu přetrvávalo. České země se staly dějištěm ozbrojených půtek mezi domácími stoupenci obou králů. Králové sami rozdělení království potvrdili Olomouckou smlouvou r. 1478. Její důleţitou součástí však bylo ustanovení, ţe pokud jeden z vladařů zemře, České království se opět sjednotí pod vládou jeho někdejšího soupeře. V letech 1482 - 1483 se politická situace v Čechách vyostřila, mj. kvůli nové morové epidemii. Katolíci připravili státní převrat. Získali totiţ Vladislava Jagellonského, který byl jako správný Polák velkým katolíkem, pro myšlenku vypudit husity ze všech důleţitých úřadů a tak se jich definitivně zbavit. Převrat však nerespektoval nálady husitské většiny obyvatel a jeho přípravy byly prozrazeny. V Praze husité vtrhli na radnice Starého i Nového Města a spiknuté konšely pobili či vyházeli z oken (hned několik oblíbených českých defenestrací). V r. 1485 se sešel zemský sněm v Kutné Hoře. Katolíci zdeptaní praţským neúspěchem uznali bez jakýchkoli výhrad kompaktáta jako základní zemský zákon. Tím byla potvrzena - na mnoho generací - společná existence dvojí víry v českém státě. Usnesení Kutnohorského sněmu bývá dnes povaţováno za závěr husitské doby.
