Motto: jízda na kole pro radost a zdraví. Nedotčená příroda, majestátní hory, upřímní lidé a vzrušující dobrodružství, tj. pro mne Švýcarsko.
Cykloturistika ve švýcarských Alpách 12. - 21. 7. 2015 Z německého Mahlbergu do Basileje a k Ženevskému jezeru ve Švýcarsku a návrat do italské Novary Trochu delší úvod, který nemusíte číst. Už dávno nejezdím na počet kilometrů, ale na zážitky, o ty mi jde především. Rád bych měl cyklistický computer, který by evidoval intenzitu a četnost zážitků. Také jezdím mnohem pomaleji, ale vytrvale. Zážitek by byl například překrásný výhled do kraje, rychlé zdolání kopce, ujet občas kamarádovi, nebo naopak pohodová jízda s kamarádem, vidět pěknou dívku, nebo pochutnání si na dobrém jídle či dobrém moku. Nedávno se mne ptal Luboš Ondrášek, kolik kilometrů ročně nachodím a najezdím na kole. Poslal jsem mu svou statistiku za posledních 13 let, ale zapomněl jsem dodat, proč jezdím na kole méně než dříve a chodím více kilometrů, než v době, kdy jsem na kole závodil. Dnes je to cykloturistika, která obnáší stravitelnou míru rizika a hlavně spojení sportu, dobrodružství a poznání. Nejraději jezdím po horách. Stále mne láká zdolávat významné kopce, a tak se mi podařilo např. přiblížit se k nejvyšší hoře Pyrenejského poloostrova Mulhacénu 3478 m n.m., kam vede silnice až do sedla ve výšce 3398 m n.m., kdy jsem vyjel z Granady ve výšce 700 m n.m. do výšky 2800 m n.m., neboť 20. 4. 2009 mne sněhová bariéra dále nepustila. Podobné to bylo 31. 3. 2012, kdy jsem vystoupal k jedné z největších dosud činných sopek světa Etně (3290) do výše 1950 m n.m.. Dále už bylo nutné použít lyže nebo lanovku, která každého vyveze k vrcholu Torre del Filosofo (2935). K mnoha alpským vrcholům jsem stoupal při svých cestách např. po stopách Giro d´ Italia v roce 2005, kde jsem absolvoval 10 etap s celkovým převýšením 21 000 m a nejvyšší sedlo byl Pass Stelvio 2758 m 1
n.m.. Potěšilo mne, že před pár dny tam vyjela i má kamarádka Sára Bryknerová se svým kamarádem Tomášem. O rok později jsem ve stopách Toure de France a Giro d´Italia za 8 dní v horách nastoupal 23 000 metrů, tzn. skoro třikrát na nejvyšší horu světa Mount Everest. Také přejezd rakouské Grossglocknerské silnice s nejvyšším bodem na Edelweisspitze 2571 m n.m. s vyhlídkou na nejvyšší horu Rakouska Grossglockner ((3789) mi dal řádně zabrat. Alpské průsmyky jsou pro mě chrámem velké cyklistiky; jen můj kamarád Mirek je nemá moc rád. Když projíždím Alpy, mám pocity, že jsem vstoupil do svatyně. Kopce mne fascinují, mám je rád a cítím se v nich jako ryba ve vodě. Rovinky jsou pro mne nudné; bývá tam větší provoz, vedro, a u moře ještě většinou protivítr, který jsem zažil mnohokrát. V horách mám ještě více rád lidi a cítím se tam bezpečněji. Na cestách někdy objevuji i domov, stesk po domově; rodina i přátelé mi někdy chybí a tak pospíchám domů; jak říká Jitka, přijíždím vždy dříve, než napíši. Všechny cesty jsou pro mne obrovský dar. Nejpříjemnějším překvapením na cestách jsou lidé, které potkávám a kteří mi pomáhají, aniž je o to požádám. Hory jsou mým životním prostředím. Na dlouhých cestách bývají oázou svěžesti, čistoty a bezpečí. Kvalitní život je pro mne možnost naplnit čas, který je mi dán, jak si přeji. Švýcarsko je malá země, která se však řadí k nejbohatším státům světa. Je to nejhornatější země Evropy s 8 miliony obyvatel. 60 % povrchu Švýcarska zaujímá pohoří švýcarských Alp. Nejvyšší vrchol Švýcarska je Monte Rosa (4634), též zvaná Dufourspitze, druhá nejvyšší hora po Mont Blancu (4808). Švýcaři ji nazývají střechou země (Dach des Ländli“). Nejblíže jsem byl u ní na chatě San Margherita (4559), což je nejvýše položená chata v Evropě. Tehdy jsme stoupali z italské strany od chaty Gnifetti (3647) po ledovci Lysjoch a vzhledem ke sněžení jsme museli noc přečkat v bivaku. Napsal jsem o tom článek „Bivak se šťastným koncem“. Naposledy jsem se pokoušel o výstup na Monte Rosu se synem Štěpánem a jeho přáteli 5. 8. 2010, ale počasí nám nedovolilo vystoupit až na vrchol. Nejnižší bod Švýcarska je Lago Maggiore (195), kde jsem byl před pár týdny při cestě kolem Itálie. Nejkrásnější hora Švýcarska a snad i celého světa je Matterhorn (4478).
Švýcarsko má 26 kantonů
(menších krajů), kde se mluví francouzsky, německy, italsky a rétorománsky. Hlavním městem je Bern. Je to horská země s velmi rozmanitou přírodní nabídkou; středozemní podnebí s palmami a mimózami až po věčný sníh a ledovce. Mají tam vynikající sýr a 2
čokoládu, hodinářský průmysl a skvělý dopravní systém, který jsem už mnohokráte využil; např. Glaciér expres apod.. Ve Švýcarsku je vybudována rozsáhlá síť cykloturistických tras a stezek. Má celkem devět národních cyklistických tras. Ze sedla kola získáme jiný pohled na tuto překrásnou zemi a dostaneme se do míst, kam auto nebo jiný dopravní prostředek nezajede. Navíc boty stejně jako kolo jsou nejlevnějšími dopravními prostředky a přitom umožní bezprostřední kontakt s lidmi a krajinou. Trasy mají různé stupně obtížnosti. Využijí je jak vrcholoví sportovci, kteří si trénují kondici, tak rekreační sportovci nebo rodiny s dětmi. Vedou místy, kde vidíme nejen překrásnou přírodu, ale i spoustu zajímavostí a památek. Kýčovitě krásná jezera lemovaná ledovci a zelenými loukami, tj. Švýcarský národní park v Engadinu. Plánování trasy je pro mne skoro to nejhezčí, co dělám nesmírně rád. Představuji si, kudy pojedu, jaké to tam bude, co všechno uvidím – a pak to porovnávám se skutečností. V mapách se kochám stejně jako v nějakém románu. Přípravu a plánování vyloženě miluji. Měl jsem v plánu začít u Bodamského jezera a přijet k Ženevskému jezeru. Jirka Mates z jičínského Carga mi však nabídl v pátek 10. 7. cestu kamionem s řidičem Radkem Kadečkou, který vezl zboží do Portugalska, s možností vystoupit ve Francii v Mulhouse a odtud za 2.5 hodiny na kole překročit hranice do Basileje na rozmezí Německa, Francie a Švýcarska, což jsem neodmítl. Jen jsem mu napsal, že mění, resp. řídí trochu můj život . Skutečnost však byla jiná. 12. 7. Ne Pouhých 5 minut před 22. hodinou jsem odjel z domova do blízkého Carga, kde na mne čekal který
řidič vezl
Radek, 15
tun
plášťů na horská kola do Portugalska. Asi po půl hodině jsme se vydali na společnou cestu
do
Německa,
kde jsme druhý den dopoledne zastavili před městem Freiburg v Mahlbergu. 3
Po 10ti hodinách čisté jízdy musel řidič minimálně 9 hodin odpočívat, což je bezpečnostní
přestávka.
Přeplněná
dálnice a tzv. STAU nás zdržela minimálně hodinu a nedokončili jsme cestu dle předpokladu do Mulhause. Já se
převlékl
proto
do
cyklistického
oblečení a v 11.30 hodin jsem se rozloučil s Radkem, který byl nejen dobrým
řidičem,
ale
i
dobrým
společníkem a vypravěčem. Je mu 44 let, má 4 dcery a bydlel v blízkých Mlázovicích a nyní v Šárovcově Lhotě, kterou často projíždím na kole, neboť je jen 15 km od Jičína. Začal jsem své putování na kole po trase: 13. 7. po Mahlberg – Freiburg 56 km – Braisach 56 km – Neuenburg 85 km; převýšení 300 m. Příjemné počasí s teplotou 24°C mne maximálně uspokojovalo a navíc bylo možné jet jak po málo frekventované souběžných
silnici,
tak
po
cyklostezkách
po
obou stranách silnice. Užíval jsem
si
projížďky
upraveném
po a
pěkně květinami
vyzdobeném městě Freiburg a zastavil před starou i novou radnicí vedle kostela. Všude kolem bylo velké množství odpočívajících turistů a musím napsat, že město ve všední den opravdu žilo.
4
Projížděl jsem kolem mnoha pamětihodností včetně kostelů, ale hlavně jsem „klábosil“ s místními. Po malém občerstvení jsem se vydal k francouzským hranicím do městečka Braisach, kterému kostel
dominuje nad
městem.
Stejně nádherné jsou uličky
s upravenými
domy a mnoho lidí bylo v ulicích, kavárnách a restauracích, a hlavně
všemu vévodila příjemná, skoro sváteční atmosféra. Odtud jsem se vydal kolem řeky Rýn, kde roste snad všechno jako v Polabí, do
švýcarského
velkoměsta
Basileje. Čím déle jsem jel, tím víc jsem kolem sebe cítil stále 5
větší pohodu. Kolem 18. hodiny jsem zastavil v městečku Neuenburg, neboť na tachometru bylo za odpoledne už více jak 80 km. Za první možné ubytování v soukromí chtěli 65 € se snídaní a byli ochotni slevit na 50 €. To bylo nad můj limit a tak jsem pokračoval městem kolem stánků s občerstvením do centra, kde mi doporučili hotel u nádraží Neuenburger Hof, kde jsem domluvil cenu 30 €. Slavnostní
večerní
atmosféru,
která připomínala pivní slavnost
v
říjnu
„Oktoberfest“ v Bavorsku,
jsem
si
nenechal ujít a znovu se mezi
vrátil
do
centra
odpočívající
a
spíše jásající Němce, kteří se zde bavili, zpívali, jásali, přejídali a přepíjeli, a tak jsem se k nim přidal. Příjemný večer byl pěkným zakončením náročného prvního dne cestování, kdy jsem v noci skoro nespal a bavil se s řidičem Radkem. Byl teplý večer a já seděl ještě dlouho v zahradě hotelu
a
popíjel bavorské pivo a těšil se na další den; co víc jsem mohl přát.
6
si
14. 7. út Neuenburg – Basilej 28 km – Liestal 40 km – Pass Haukustein (690) 66 km – Olten 76 km – Aarburg 79 km – Zofingen 85 km – Luzern 125 km; převýšení 750 m. Vstal jsem odpočatý v 6.30 hodin a za necelou hodinu po snídani opustil hotel. Za teploty 18°C jsem jel střídavě po poloprázdné silnici nebo po prázdné cyklostezce k hranici do Švýcarska. Přesně v 9 hodin jsem překročil hranici do Basileje a po
mostě přes řeku Rýn jsem už vyhlížel a fotil katedrálu. První
zastávka byla před radnicí s věží, kde mne zastavila vůně ovoce a květin na místním tržišti. Nabídka ovoce byla velmi pestrá, bylo možné koupit téměř vše: třešně, maliny, 7
ostružiny, jahody, angrešt, rybíz červený, bílý i černý, borůvky, švestky, jablka a jiné běžné ovoce jako u nás doma. Ceny byly ale mnohem vyšší; 0.5 kg cca 4 CHF = 100 Kč. Potom jsem vystoupal nahoru k basilejské gotické
katedrále
s věžemi
z červeného
vysokými
V katedrále
je
65
a
63
hrobka
pískovce metrů. Erasma
Rotterdamského, ale tu jsem neviděl, neboť se otvíralo až v 11 hodin. Jen jsem vedle kostela
na
lavičce
poslouchal
barokní
varhanní hudbu s výhledem na město a řeku
Rýn. Poté jsem se
vydal
městem k bráně v hradbách „Spalendor“, která je rovněž z červeného pískovce.
8
Po obvodě města jsem začal hledat výpadovku na Luzern. Jeden z místních mi doporučil jet asi 5 km po dálnici, kde prý bude odbočka na Muttenz, kudy vede
normální
silnice.
Při
sjezdu
z dálnice jsem viděl ale na další přípojku k dálnici, a tak jsem raději zastavil, abych
se
s některým
poradil
z
projíždějících řidičů, jak dále pokračovat. Zastavilo auto a z něho vystoupili dva mladí policisté v civilu a žádali doklady. Mluvili o pokutě 1000 CHF. Asi po 20 minutách po předložení svého programu cesty na kole přes Švýcarsko došlo k přátelskému
tónu
vzájemného hovoru střídavě v italském a německém jazyce a dokonce k výměně vizitek. Policisté přivolali své kolegy v uniformách
s policejním
autem antonem, který mne za dalších asi 20 minut odvezl cca 10 km z dálnice na místní komunikaci,
po
které
jsem
mohl pokračovat v cestě do Luzernu. Stejně
sympatičtí
a
přátelští
byli
nakonec i policisté v uniformách, kteří mi ještě rozebrali a poté složili kolo, aby se vešlo do jejich auta. Nakonec došlo k podání rukou, úsměvy a vzájemné fotografování. Rozloučili se s přáním úspěšné cesty po Švýcarsku, ale ne po dálnici, která je zde značena zelenou barvou, nikoliv modrou jako v Itálii. Přáli si dokonce poslat deníček z cesty, aby si alespoň prohlédli mé fotografie. 9
Zastávku na oběd jsem zvolil v pravé poledne v malebném městečku Liestal nedaleko brány na pěší zóně u kamenné fontány. Po obědě jsem začal stoupat do průsmyku Haukustein (690), abych hned sjel o 200 m níže a znovu stoupal nahoru a přijel do města Olten, kde mne zaujal dřevěný most přes řeku Aarau.
Po 3 km se mi líbil zámek a hrad v městečku Aarburg, stejně jako věž kostela v Zofingenu, kde hodiny ukazovaly 15.25 hodin a já si dopřál odpočinek - svůj červený Tramín a moučník, a klábosil s místní prodavačkou ve stánku sladkostí (sladké byly i řeči prodavačky). 10
Pokračoval jsem v cestě kolem jezera Sarnensee, když teplota vystoupila na 30°C. Zastavil jsem proto u supermarketu a dopřál si dvě chlazená piva; jedno vypil ihned
a
druhé
vezl
až
do
Luzernu, kde jsem se v půl šesté ubytoval v Jugendherbergu, který
jsem
si
internetu.
vyhlédl Po
předem
vysprchování
na a
večeři už jen užíval příjemnou upravenou zahradu hostelu, psal deník, popíjel pivo a víno a těšil se na zítřejší ranní prohlídku města, které jsem už znal z předchozích pobytů.
V hostelu
převažovali
mladí turisté z Japonska a Číny a chci
dodat,
že
ubytování
ve
Švýcarsku není levné; minimálně 40 € za osobu a den. Tentokrát to má být se snídaní a prý bude výborná, což mi sdělila recepční hned po příjezdu. Už se na ni těším stejně jako na kopce, které budou každý den následovat; jsem v nejhornatější zemi Evropy. Dnešní den hodnotím jako dobrodružný a o to více zajímavý. 11
15. 7. st Luzern (436) – Horw 14 km – Sarner (409) 35 km – Brünigpass (1007) 56 km – Brienz 65 km – Interlaken (570) 90 km – Thunersee (558) - Spiez (852)105 km – Oey Diemigen 120 km; převýšení 1150 m. Vstával hodinou nabídku
jsem a
až
před
7.
bohatou
využil
švédského
stolu
Jugendherbergu. Těšil jsem se na prohlídku malebného města Luzern s hlubokým jezerem čtyř kantonů Vierwaldstättersee. Po překrásně
značených
cyklostezkách jsem se vrátil do
centra
města
k nejstaršímu mostu
zakrytému
na
světě
Kadellbrücke s vodní věží, který je dlouhý 170 m. Z dálky
jsem
fotil
Svatomatušský kostel nad městem a mnoho mostů
přes řeku Reuss. Obtížný byl výjezd z města podél jezera Vierwaldstättersee, neboť silnice byla v opravě. 12
Objížďka cestu prodloužila o více jak 20 km. Zatímco jezero bylo na levé straně silnice, vpravo jsem stále pozoroval známou horu Pilatus, vysokou 2121 m.
Z města
Sarner
pohodlná
už
vedla
cyklostezka
podél
stejnojmenného jezera, které je
6
km
dlouhé.
Potom
však
následovalo dlouhé stoupání k jezeru kolony
Lungernsee stojících
aut,
podél neboť
silnice byla na více jak 2 hodiny uzavřená
z důvodu
odstřelu
skal v její blízkosti.
13
Já měl však štěstí, že jsem mohl jezero objet po prašné cestě po druhé straně jezera, kde jsem se však občas potkával s auty, která tu jela přes zákaz a hrozně prášila (cesta je určena jen pro pěší a cyklisty). Následovalo závěrečné stoupání po silnici do průsmyku Brünigpass 1007 m n.m., kde jsem si s radostí doplnil
do
bidonu
čerstvou
pramenitou vodu, neboť teplota ve 12
hodin
nadmořské
dosáhla
v této
výšce
28°C!
Následoval
překrásný
sjezd
k dalšímu jezeru Brienzersee, kde jsem v městečku Brienz s velkou chutí zastavil na oběd a hlavně doplnění tekutin. V malém parku nad jezerem jsem odpočíval víc 14
jak hodinu a kochal se pohledy na okolní hory, parníky
na
jezeře
překrásné
a
dřevěné s bazény.
penziony
Společnost mi dělali turisté z Japonska, kteří zde stejně jako já pojídali své jídlo a popíjeli Colu, zatím co já pivo
chlazené
z blízkého
supermarketu.
Pohodlná
více
byla
jak
dvacetikilometrová
cesta
podél jezera do Interlakenu. Mnohokrát toto
jsem
navštívil
oblíbené
středisko,
turistické
odkud
zubačka
na
vrcholek
jezdí
ledovcový Jungfraujoch,
odkud je možný náročný výstup na Eiger, Münch a Jungfrau. Naposledy jsem zde byl s Jitkou a přáteli 9. 8. 2010. Teplota se blížila 30°C, když jsem jel po cyklostezce
podél
jezera
Thunersee
na
úpatí
Bernských Alp a tak jsem zastavil kde
v Motorbootclubu,
jsem
možnost v čistém
požádal
o
vykoupání jezeře.
Z mola
jsem pohodlně vstoupil do jezera a 15 minut využil k plavání ve vodě asi 24°C teplé. Přítomní Švýcaři se zajímali o moji cestu a dostal jsem od nich dokonce chlazené nealkoholické nápoje na osvěžení. Stoupal jsem do městečka Spiez s výhledem na jezero a zámek, kde jsem potkal cyklisty z Prostějova, kteří tam byli s CK z Brna. 15
Poslední kilometry vedly do obce Wimmis a po pěkné cyklostezce podél bystré řeky Simme jsem cestu ukončil v obci Oey, kde jsem předpokládal ubytování v Gasthofu Hirschen, který však byl uzavřený. Ubytoval jsem se ve vedlejším penzionu, resp. hotelu „Sterner“, ale opět za vysokou cenu 40 CHF bez snídaně. Švýcarsko je překrásné, ale velmi drahé; stejně jako země Skandinávie. Cyklisty se to zde hemžilo stejně jako nedávno v Solné komoře v Rakousku. Musím ale napsat, že nikde v Evropě nemají cyklisté takové bezpečí jako ve Švýcarsku. Pokud nevede cyklostezka mimo silnici, tak je vždy dostatečně široký pruh na silnici označený žlutou barvou, kam auta nemohou. 16. 7. čt Oey – Reidenbach (372) 28 km – Jaunpass (1509) 36 km – Bulle 62 km – Vevey 96 km – Montreux 105 km; převýšení 1300 m. Po snídani v 7 hodin jsem opustil hotel a překrásným údolím řeky Simme
jel
kolem
nádherných
penzionů a domů, které zářily květinovou výzdobou. Modrá byla
obloha a slunce hřálo od samého rána. Automobilový provoz jsem zcela opustil, když jsem začal šplhat do sedla Jaunpass 1509 m n.m., což bylo
9 km, ale trvalo mi to
skoro
hodinu.
Nahoře jsem měl propocený,
dres jako
bych
právě
vylezl
z bazénu.
Předjel
mne
na
silničním kole jediný 16
mladší cyklista. Uprostřed kopce jsem dostal SMS o Mirka a když jsem odepisoval, displej byl plný kapek potu, že jsem skoro nic neviděl, a oči slzely od soli. Odměnou
byl překrásný dlouhý sjezd do velkého města Bulle, kde jsem se zastavil na oběd. Centrum města bylo přeplněné lidmi, mnoho stánků s občerstvením, atrakce všeho druhu, mnoho muzikantů na nejrůznější nástroje a také parta horských myslivců s horskými troubami či hornami, které jsem poprvé viděl v Dolomitech před chatou Fonda Savia nad jezerem Misurina. Dirigent se švýcarskou vlajkou vpředu, s kterou
žongloval jako artista. Dlouho jsem zde odpočíval a pozoroval toto „divadlo“. Poblíž seděli Švýcaři, kteří ale mluvili jenom francouzsky a nebylo málo těch, kteří si koupili oběd ve stánku do plastových misek a obědvali v parku stejně jako já. Služby v restauracích jsou zde mimořádně drahé; např. nekoupíte pivo pod 6 CHF = 120 Kč, 17
oběd stojí minimálně 25 CHF = 700 Kč. Pokračoval jsem po náhorní plošině
proti
teplému
větru
k Ženevskému jezeru. Posledních 15 km do města Vevey bylo už velmi snadných a rychlých. Nakoupil jsem chlazené pivo a těšil se na plavání v čisté vodě v jezeře, což byl skutečný
balzám na tělo i na duši. Až v 17 hodin jsem se na kole přemístil do Montreux a vyhledal hostel přímo u jezera. Pěkné bylo ubytování se snídaní za obvyklých 40 CHF, udělal jsem si večeři a znovu se vrátil k jezeru, kde jsem se koupal ve
společnosti
čtyř
mladých
Švýcarů, kteří si tu připravovali večerní piknik. Voda asi 24°C, venku ještě stále 28°C a krásné pohledy na okolní velikány. Hory, kam budu stoupat zítra po snídani, byly ve večerním oparu. V hostelu opět převažovali mladí turisté z Asie, Japonska, Koreje a také „Amíci“. Ženevské jezero je největší švýcarské, ale i francouzské jezero; je 72 km dlouhé, 14 km široké a maximální hloubka je 310 m. 18
17. 7. pá Montreux (372) – Monthey 25 km – Martigny (474)50 km – Sembrancher (717) 61 km - Liddes (1500) 77 km; stoupání 1100 m. Vstával jsem až před 7. hodinou, neboť snídaně se podávala až v půl osmé. U jezera byla ještě opilá parta mladých Švýcarů, s kterými jsem tam byl včera večer. Pití jim vydrželo až do rána a ještě mi ho nabízeli a snažili se klábosit, ale jazyk se jim zadrhával; byli opravdu „namol“ včetně mladé dívky, která tam pospávala. Dokonale odpočatý jsem opustil hostel a ze začátku kolem jezera se vydal do městečka Monthey. Zvolil jsem správnou variantu, neboť na této trase nejezdila skoro žádná auta, jen mnoho cyklistů
v obou
směrech.
Kolem
silnice byly převážně sady
a
lákaly
hlavně
mne
přezrálé
meruňky.
Vzpomněl
jsem, že dozrávají také doma na zahrádce. Už v 11
hodin
zastavil
jsem
v Martigny,
abych se posilnil na náročné
stoupání
směrem
do
V plánu
jsem
městečko
Itálie.
Bourg
měl St.
Pierre (1634) na 82. km, kde jsem měl vytipované relativně levné ubytování za 30 CHF. Při projíždění obcí Sembrancher jsem si vzpomněl, že právě zde jsem začínal 1. 7. 2006 se 7 mladými cyklisty z oddílu Donocykl Vysoké Mýto cyklovýlety po stopách Tour de France a Giro d´Italia. Za 8 dní jsme tehdy najeli 886 km a nastoupali 22960 m, což bylo denně 111 km s převýšením každý den 2870 m! Součástí výpravy byla i manželka Jitka jako kuchařka, a kromě toho průběžně
19
psala i deníček z této cesty, který přikládám do mailu. Na straně č. 6 je profil trasy, který
dnes
a
zítra
absolvuji. Bouřka
nad
Alpami,
začínající
déšť,
kroupy, silný protivítr a očekávané
značné
stoupání
(11%)
konkrétně kolem Gran Bernardina
2474
m
n.m., kam musím vyjet zítra,
to
vše
mne
zastavilo 2 km za obcí Liddes, jen 3 km před plánovaným cílem dnešního dne v Bourg St. Pierre. Přesto jsem se raději do Liddes vrátil a vyhledal ubytování v menším hotelu s názvem „Grand-StBernard“ za sníženou cenu 35 CHF bez snídaně. Večer jsem zjistil, že stejné počasí doputovalo do italských Dolomit, kde je na dovolené můj syn s rodinou, a z tohoto důvodu se rozhodli pro noční návrat domů. Já to tak jednoduché neměl. Přesto jsem se těšil na další den a přemýšlel, zda zvládnu přejet švýcarsko - italskou hranici ve výšce skoro 2500 m. 18. 7. so Liddes (1500) – Bourg St. Pierre (1634) 5 km – Gran St. Bernard (2474) 18 km – Aosta (583) 53 km – San Vincent Chatillon 78 km – Bard 99 km – Ivrea (267) 126 km; převýšení 1300 m. Celou
noc
jsem
se
spíše
povaloval, než spal, a netrpělivě vyhlížel z okna pokoje na oblohu. Byl jsem rád, když déšť nad ránem ustal. Po snídani jsem už v půl sedmé
opustil
hotel
a
začal
stoupat 5 km do Bourg St. Pierre, poprvé v cyklistické bundě. 20
Teplota byla jen 14°C, ale stoupání mne brzy zahřálo a bunda musela dolů, abych se „neuvařil“. Bez ní se stoupalo daleko lépe, ale překvapilo mne velké množství aut ve stejném směru. Byla sobota, a
Švýcaři
spěchali
k italskému moři. Naštěstí 6 km před vrcholem si téměř všichni krátili cestu tunelem, a tak po staré silnici na vrchol mne předjíždělo jen několik motorek a aut a všichni mne zdravili zvednutým palcem. Dvě
hodiny
a
10
minut
s přestávkami mi trvala cesta
na vrchol; průměr asi 9 km za hodinu. Z italské strany bylo aut, motocyklů a hlavně cyklistů mnohem více. V autech přijeli převážně rybáři, kteří v místním jezeře pokoušeli své štěstí. Vítr nahoře ještě zesílil a tak jsem navlékl bundu a začal sjíždět 21
dolů,
do
města
Aosta
nedaleko
Mont
Blancu
a
tunelu
pod
ním
z
italského Courmayeru do francouzského Chamonixu. Sjezd byl nádherný a neskutečné dlouhý; plných 35 km, které jsem zvládl za 52 minut a občas sjížděl
rychlostí až 60 km za hodinu. V Aostě z památek mne
zaujala
tříoblouková kamenná
jen stará
brána
Porta
Praetoria a před ní oblouk „Arco d´Augusto“. Aosta má 35 000 obyvatel a je to nejmenší region Itálie. Blízké jsou velikány jako Mont Blanc, Monte Rosa či Matterhorn. Často jsem se v jejich okolí pohyboval a na vrchol Evropy dokonce dvakrát vystoupil. Kromě italštiny se tu mluví francouzsky a mnoho obchodů má francouzské nápisy. Já se tu díky italštině cítil mnohem lépe než předchozí dva dny ve Švýcarsku, kde se mluvilo výhradně francouzsky. Odměnil jsem se grilovaným kuřetem, které jsem však vezl ještě dál podél velké řeky Dora Baltea pohodlnou a snadnou cestou mírně z kopce směr Torino. Na oběd jsem zastavil v překrásném městečku San Vincent Chatillon, kde jsem chutnal nejenom kuřátko. 22
Cestou jsem fotil obrovský
hrad
vysoko nad řekou v obci
Bard
–
„Champoncher“. Cestu jsem ukončil odpoledne
ve
velkém biskupském městě Ivrea, kde jsem byl letos 28. května při
své
cestě
kolem
na
Itálie,
kole kterou
jsem v Salernu přerušil. Opět jsem se vydal úzkými uličkami k hradu a zámku a ke katedrále. Poté jsem zamířil do známého
a
osvědčeného
mně ostella
pro poutníky, kteří jdou tzv. Via Francigena do Říma. Pěkné, čisté a levné ubytování za 12 € včetně snídaně není ani třetina jsem
ceny,
kterou
platil
ve
Švýcarsku. Pod okny ostella hučí řeka Dora Baltea a vedle ní je zajímavý
kanoistický
kanál s brankami. Byl to nejlepší
prášek
na
spaní. Zatímco odpoledne se teplota vyšplhala na 32°C, k večeru se obloha zatáhla, 23
zesílil vítr, a jako včera na horách přišla bouřka a začalo pršet. Moc dobře mi bylo v té chvíli v ostellu ve společnosti mladých italských poutníků, když už jsem měl svůj plán cesty téměř splněný, resp. díky stále dobrému počasí jeden den ještě ušetřil. Po večeři jsem se bavil s učitelem z Rovereta, který připomněl stoleté výročí 1. světové války a boje v Dolomitech, o kterých píše také můj přítel Milan Čepelka z Lysé nad Labem ve svých knihách „Fronta v Dolomitech“. Na památníku v Roveretu stále vlaje česká vlajka a jsem rád, že jsem toto místo navštívil. Mimo jiné si italský učitel stěžoval, jak jim vláda stále prodlužuje věk do důchodu a naopak stále snižuje jeho výši. Dříve si to převážně učitelé užívali stejně jako Řekové „nad poměry“. Např. sestra mého přítele Angela Luisa Lamberti odcházela do důchodu jako učitelka ve svých 36 letech po odpracování 20 let a velký důchod pobírá už více jak 30 let! 19. 7. ne Ivrea – Cavagla 21 km – Vercelli 50 km – Novara 74 km; vlakem Miláno – Rovato; dále na kole Rovato – Cologne 90 km; převýšení 100 m. Ráno jsem nikam nespěchal. Po vydatné snídani jsem jel směrem Miláno pohodlnou rovinatou cestou. Byla neděle, většina Italů v 8 hodin spala, a tak aut na silnici bylo méně než cyklistů oběma směry. Při snídani mi dělali společnost poutníci středního věku z Milána, jejichž přáním bylo dojít na poutní cestě Via Francigena do passu Gran S. Bernardino na italsko – švýcarské hranici., tj. místa, z kterého jsem včera dopoledne sjížděl do italské Aosty. Silnice do Vercelli byla rovnější než silnice v Polabí, provoz minimální. Bylo to dost nudné a připadal jsem
si
jako
na
trenažéru nebo rotopedu. Jel jsem konstantní rychlostí 24 km za hodinu. Krátká byla zastávka ve Vercelli, kde jsem se bavil se staříky v parku, kteří popíjeli své vínečko a hráli karty. Na oběd už jsem byl v Novaře, kde mne zaujal chrám s kruhovou věží „Copola del Antonelli“. Je to hlavní město oblasti Piemonte a má 100 000 obyvatel. V parku za teploty 34°C ve stínu stromů jsem dojídal grilované kuře a zbytek 24
včetně
kostí
jsem
nabídl pro psa dámě, která
se
tu
s
procházela
a
okukovala Zajímala
ním
mne. se
o
mé
cestování natolik, že po chvilce
přisedla
na
lavičku a povídali jsme si
asi
půl
hodiny.
Chválila moji italštinu, za jejíž gramatiku mne má žena kritizuje, a nechtěla věřit, že jsem přejel Švýcarsko na kole za 5 dnů. „Nejezděte v tomto horku do Milána a pojďte raději ke mně na kávu“, říkala poté. Kávu moc nepiji a tak mi nabídla skleničku vína, což jsem po delším přemýšlení přijal, neboť víno mám stejně rád jako ženy. Mohl jsem se alespoň osprchovat a k přátelům do Cologne cestovat čistý, vlakem do Rovata a odtud opět na kole do Cologne. Bylo rozumné nejezdit v horku, rovinatou krajinou, kterou moc nemusím, a u Milána by byl určitě silný provoz aut. Takto to bylo příjemné odpoledne. Cesta přes Švýcarsko skončila v Cologni u Giuliana a Anny, kde jsem se ve svém pokoji u přátel ubytoval, osprchoval, večeřel a hlavně popíjel skvělé bílé víno Giuliana z jeho vinohradu. Přišli i další přátelé a příjemné posezení se protáhlo skoro do půlnoci.
25
20. 7. Po Cologne – Erbusco 10 km V 7 hodin jsem telefonem požádal svého kamaráda Pavla Čadka ze Strakonic, majitele firmy Autospol, o možnost návratu kamionem domů. Odpověděl, že je ve Švýcarsku u Schafhausenu, ale dopravu zajistí jeho syn Roman. Posnídal jsem s přáteli a poté s Gervasiem jsem postupně navštívil jeho manželku Rosalbu v 8 km vzdálené obci Adro, kde bydlí její 98 let starý, ale stále čiperný otec. Poté jsme navštívili přítele Franca, který je majitelem továrny na radiátory a fitinky k tomu potřebné. 90% své produkce nyní vyvážel do Ruska a bývalých zemí Sovětského svazu, nyní do Uzbekistánu a Kazachstánu. V posledních měsících má velké problémy s placením zboží, neboť cena za ropu klesla a tak se odbyt snižuje. Zajímavé vyprávění jsme ukončili šampaňským. Další návštěva byla u Mauricia, mladšího přítele a bývalého spolupracovníka Gervasia, který v 56 letech odchází do penze. Chutnali jsme mimo jiné jeho výborné domácí klobásy, jejichž výroba je jeho koníčkem, stejně jako domácí víno. Poté
mne Gervasio pozval na oběd do pěkné tratorie „Circolo Ippico Al Burnec“, kde jsme více
jak
hodinu
obědvali
a
popíjeli
v rustikální restauraci. Při cestě zpět jsme se zastavili na hřbitově, kde před 5 lety pochoval svou 102 let starou maminku. Skončili jsme v jeho domě u počítače a poté jsem se unavený vínem a horkem (33°C) vrátil do domu Giuliana. 26
V té chvíli se mi ozval Roman Čadek a dal mi kontakt na řidiče kamionu Jardu Macháčka, který mne odveze do Česka. Já napsal řidiči, že jej čekám na dálnici u autogrilu Erbusco na trase Miláno – Verona a ptal se, v kolik hodin přijede. Prý kolem 21. hodiny, což bylo super. Stačil jsem se ještě navečeřet, rozloučit se s přáteli, a
před
devátou
večer následoval na
kole
Gervasia,
který
mne doprovázel autem
na
parkoviště dálnice.
u Kolo
jsme museli jako obvykle přes vysoký
přenést 1.5
m
plot
zavazadla
a
jsme
pronesli turniketem, neboť dálnice je oplocena a toto je jediný přístup zaměstnanců k autogrilu a benzinové stanici. Mezi mnoha kamiony byl jediný český s označením Autospol Čadek. Zde začala má dlouhá cesta kamionem domů. Bohužel za Veronou řidič zastavil, neboť musel mít devítihodinovou bezpečnostní přestávku
27
21. 7. Út Řitka – Černošice 12 km
V půl osmé ráno jsme pokračovali v cestě domů z Itálie přes Brennero, Rakousko, Německo a přes hraniční přechod ve Strážném do Strakonic. Zde řidič v 17 hodin zastavil v dílnách své firmy, kde mu vyměnili autobaterie a pérování (měchy), aby mohl dokončit cestu a vyložit zboží (nektarinky) ještě večer v Nehvizdech za Prahou. Já na přání Jitky vystoupil na dálnici v Řitce a cestu dokončil na kole přes Všenory a železniční most přes Berounku do Černošic, kde bydlí mladší syn Štěpán a má žena tam hlídala tři vnoučata. Příjemné bylo pro mne setkat se s celou rodinou ihned po návratu. Lepší přijetí si lze jen těžko představit.
22. 7. St Celý den jsem odpočíval v Černošicích na zahradě u bazénu s vnoučaty, kdy teplota dosahovala stejně jako v Itálii 35°C. 23. 7.Čt Dopoledne
opět
bazén
s dětmi a po obědě jsem se
vrátil
vlakem
přes
Prahu a Nymburk do Jičína s příjezdem v 15.30 hodin. Už v 16.30 hodin jsem se setkal s přáteli hor na zahrádce pivnice U Šuků a večer posezení pokračovalo u nás na zahradě, kam se vrátila z Černošic i má žena.
28
Přehled dopravy kamionem 13. 7. Jičín – Mahlberg
760 km
20. - 21. 7. Erbusco – Řitka
810 km
Celkem
1570 km
Kolo 13. 7. Mahlberg – Neuenburg
85 km
převýšení 300 m
14. 7. Neuenburg – Luzern
125 km
750 m
15. 7. Luzern – Oey
120 km
1150 m
16. 7. Oey – Montreux
105 km
1300 m
79 km
1100 m
126 km
1300 m
19. 7. Ivrea – Novara; Rovato – Cologne 90 km
100 m
17. 7. Montreux – Liddes 18. 7. Liddes – Ivrea 20. 7. Cologne – Erbusco
10 km
21. 7. Řitka – Černošice
12 km
100 m
752 km
6100 m
Celkem Vlak Novara – Rovato
120 km
Černošice – Jičín
130 km
Celkem
250 km
Policejní auto
10 km
Celkem km: Kamion
1570 km
Kolo
752 km
Vlak
250 km
Policejní auto Celkem
10 km 2582 km
Ubytování: 12. 7. ne
kamion
0
13. 7. po Neuenburg – D
30 €
14. 7. út Luzern – CH
40 CHf
15. 7. st Oey – CH
40 CHF
16. 7. čt Montreux – CH
40 CHF
16. 7. pá Líddes – CH
35 CHF 29
17. 7. so Ivrea – I
12 €
18. 8. ne Cologne I – u přátel
0
19. 8. po kamion
0 42 € + 155 CHF = 197 € = 5400 Kč
Celkem Pozn. Dnes € = CHF Celkové náklady na 9ti denní výlet: Doprava – vlak Ubytování Jídlo a pití z domova
300 Kč 5400 Kč 250 Kč
V zahraničí 50 €
1350 Kč
Celkem
7300 Kč
Píši tento deníček a už se těším, že zítra budu opět cestovat se svými 18ti přáteli na týden do svých nejoblíbenějších hor, italských Dolomit. Jako opilý jsem pospíchal domů, abych se o to vše podělil s přáteli, s vámi všemi. Po šťastném návratu dal jsem průchod svým citům a kochal se radostí, že jsem vše zvládl.
Bavím se životem, mám ho naplněný až po okraj. Život je velké bohatství. Ale je velké umění, dát přednost svobodě před penězi. Bohatství samo o sobě člověka neosvobozuje. Je třeba být pánem svého času. Mám štěstí, že mohu nakládat se svým časem, jak se mi chce. Díky tolerantní manželce, Jitce. Chránit si radost a pokoj svého srdce je důležitější než všechna vnější síla. Kdo se odváží, zvítězí. V Jičíně 25. 7. 2015
Ivan
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2015
30
