Colin Greenland
VŠECHNO ŠPATNĚ aneb
VLÁDNI, BRITÁNIE!
Název originálu: HARM´S WAY Obálka: David O´Connor Grafická úprava obálky: Michal Kuba Překlad: Milan Žáček Redakce: Helena Šebestová
Copyright © 1993 by Colin Greenland All Rights Reserved Copyright © 2015 for the Czech translation by Milan Žáček Copyright © 2015 for Cover by David O´Connor Copyright © 2015 for the Czech edition by Laser-books s.r.o.
ISBN 978-80-7193-395-3
ANGELE CARTEROVÉ Ohňostrůjkyni
Pro čest či v očekávání zisku, nebo z oné nevědomé nutnosti, z níž velký národ, stejně jako velký člověk, činí, co je správné, a musí tak činit ve správném čase, všichni, kdo měli prostředky k vybavení lodi, a všichni, kdo měli nadání ji řídit, skloubili své dovednosti a vydali se prozkoumávat, dobývat a kořistit, a to ve jménu Královny Moří. James Anthony Froude: „Zapomenutí velikáni Anglie“
A o tomto se mi bude v noci zdáti: ta představa nebe se sférami krásy, jak se valí směrem světelné dráhy, nekonečným blahem po nekonečné časy. Emily Brontëová: „Jak jasně září“
Tolik světů, tolik vykonat, tak málo vykonáno, tolikerým se stát. Lord Tennyson: In Memoriam A. H. H.
PROLOG
Déšť. Déšť za špinavého, studeného, zadýmeného dne na samém sklonku listopadu. Prší ve tři čtvrtě na deset, mrzutě a vytrvale, stejně jak pršelo celé ráno. Prší, jako by pršelo odjakživa; jako by se už nikdy nemělo dít nic jiného. Prší, podle Božího úradku, a jako Boží smilování, voda se snáší na katedrálu svatého Pavla; mohutná šedá kupole této pamětihodnosti sira Christophera se leskne deštěm. Dole v City, jakožto velkorysý dar všech světů, prší na vrcholek Londýnské burzy, kde stojí Uránie s rozpaženýma rukama, aby obsáhla přívaly. Voda jí stéká z mramorových loktů. Proudí po vížkách řady méně významných kostelů, v kaskádách se valí po vysokých oknech Garlick Hillu, kde nečinně stojí dalekohledy. Dnes se na nic dívat nedá: ani na hvězdy, ani na lodě, ačkoliv by lidem nad hlavami mělo s plně rozvinutými plachtami přelétávat celé Loďstvo; nic jen déšť, který se nepodřizuje lidským kratochvílím a bezcitně se dál snáší z oblohy k úzkým, nízkým uličkám, hustě pokrytým křivými střechami a posetými šilhajícími okny. Nestranně zalévá drožku, která se vykodrcá zpoza rohu, i žebráky, kteří se za ní scházejí, nesourodý houf uličníků, jež se přetlačují s odranou rodinkou Blankytných, modrých jako pomněnky. Drožka zastaví na nároží. Mimozemští žebráci jí vyskočí na blatníky a sápají se po dveřích, piští a skučí o almužnu. „Slezte odtamtud!“ Drožkář celou bandu proklíná vrčivým hlasem. Trhani jeho slova vnímají jako pokyn k ještě usilovnějšímu strkání, doprovázenému pošklebky a údery pěstí. „Tak to prr, Modráci!“ pokřikují a hvízdají a špinavými prsty si roztahují koutky úst. Nic se neděje. Dveře drožky se neotevírají. Kočí si položí bič na rameno a nevěnuje jim pozornost. Ničemu nevěnuje pozornost. Sedí shrbený ve svrchníku, nepřístupný, netečný vůči dešti.
6
Colin Greenland
A déšť mu švihá do klobouku. Slévá se mu ve zvednuté krempě a za zády mu stéká na střechu povozu; rozlévá se po zadku jeho nesmírně trpělivého koně a z něj, jakoby řízením jakési přírodní spravedlnosti, se řine za krky útočících žebráků, načež, jako všechno na světě, končí v bahně. Zpoza nároží spěšně a se šplícháním vycházejí dvě ženy, choulí se pod jediným deštníkem a společně třímají rukojeť prázdného nákupního košíku. Ačkoliv je ohavný den, kdy se ven odváží jen psi a zoufalci, obě musí krmit hladové krky. Když míjejí drožku, nijak si jí nevšímají, třebaže jedna se otočí a křikne něco zlostného a káravého na jednoho z mladých trhanů. Jakmile ženy odběhnou a opět zmizí v dešti, konečně se otevřou dvířka drožky, z nichž se vykloní jakýsi muž. Zdá se být obyčejným představitelem lidského rodu, oblečeným ve vlněném námořnickém kabátě, s šálou a tak dále, ačkoliv ven vychází bez klobouku a před slotou se chrání jen zvednutým límcem kabátu. Vytáhne dvě půlpence a pohodí je na ulici, čímž rozptýlí žebráky, kteří se po nich okamžitě vrhnou. Sejde ze schůdků a ani nevzhlédne ke stoickému vozkovi, ač poklepe na stěnu drožky; všimneme si, že nemá ani rukavice. Drožkář zamlaská a vůz oddrkotá ulicí. Když se žebráci opět shluknou kolem vysednuvšího pasažéra, plni nadějí – neboť ti, kdo nic nemají, musí mít neustále alespoň tu – upřou na muže žádostivé pohledy. Mezi hroty límce vidí bílý klín mužovy tváře, tváře muže asi pětatřicetiletého a hladce oholeného. Je nevysoký, má širokou hlavu a hnědé kučeravé vlasy. S drožkou, zkušeně pohozenými měďáky a zlatým pečetním prstenem, který ostrozraké oči drobných modrých postaviček rozeznaly na jeho prstu, by skoro mohl být urozený člověk; ale kalhoty má z obyčejné šedohnědé česané příze a boty matné a bez kamaší. Rozhodně však nejde o osobu, jež by patřila do těchto ubohých ulic, a nevypadá ani na někoho, kdo by zde mohl pracovat – není to ani hokynář, ani soudní zřízenec, ani četník. Ze všeho nejvíc vypadá jako kdokoliv. V onom kabátě by snad mohl být námořník. Působí oním typicky námořnickým dojmem, že je doma všude, pod touto ponurou oblohou i kdekoliv jinde. Způsob, jak si vráží
Všechno špatně aneb Vládni, Británie!
7
ruce do kapes kabátu a rázně prochází mezi žebráky, s hlavou vztyčenou, aniž dbá bláta a louží, prozrazuje, že jde o muže cílevědomého, někoho, kdo se v životě nikdy neztratí, a to ani tady, v těch nejubožejších a nejspletitějších útrobách matky všech měst. Hluboký zvon odbije celou, když muž zajde za roh a vkročí do bezútěšné uličky, z níž se vynořily ženy. Nad hlavou má ceduli s nápisem Turkey Passage. Ale návštěvník pod ní projde, aniž na ni pohlédne. Nepřestává pršet. Žebráci se už rozptýlili, zmizeli zpátky do svých šerých brlohů. Rychlost, s níž se vytratili, je možná ve spojitosti se dvěma vysokými, statnými siluetami, které se deštěm přihnaly za nevýrazným mužem, přeběhly ulici a vklouzly za ním za roh. Jeví se jako dvě mohutné postavy s vysokými rameny, oděné ve svrchnících, na hlavě s čímsi, co připomíná obrovské skotské čapky. Lepkavým bahnem se pohybují ladnými přískoky, jež napovídají, že mohou být původem ze světa se silnější gravitací, než je ta zemská. Nelze určit, zda si je muž vědomý, že se na něj nalepili tito dva hroziví pronásledovatelé. Jeho záda nesdělují vůbec nic. Oba stíny se vkrádají do hlubších stínů v nízkých sousedních průchodech. Ačkoliv je ulička velmi úzká, ztrácejí se z očí. Možná jen citlivé ucho by je slyšelo dýchat, ostře a zhluboka, jako věkovité buldoky. Nebo je to možná než šumění deště. Nekonkrétně vyhlížející muž kráčí uličkou k jedněm konkrétním dveřím, jako by tu už někdy byl. Zaklepe a čeká. Zatímco stojí, přes botu mu přeběhne krysa. Ožene se po ní nohou a odměnou je mu pronikavé zapištění. Neusměje se. Ani se neohlédne přes rameno do hlubokých stínů dveří za sebou. Čeká a vůbec na nic nemyslí. Pak dveře zlehka pootevře mladá dívka, hubená a bledá, ve věku přibližně dvanácti vyhladovělých městských let. Nejistě se na něj zadívá. Nezná ho a na zákazníky je ještě brzy. „Molly,“ pronese muž přidušeně a dveřnice beze slova ustoupí, aby ho pustila dovnitř. Když nevýrazný muž překročí práh, upře na dívku jediný zkoumavý pohled. Bezpochyby budoucí učednice svého řemesla. Je příliš stará, aby se o ni zajímal, a útlou mladou tvář už
8
Colin Greenland
má zbrázděnou dlouholetými starostmi. Vypudí ji z mysli. Chodba v domě je úzká a černá jako uhelná sloj. V otevřených dveřích pokoje do ulice se o stěnu opírá muž. Návštěvníka nepozdraví, ačkoliv si ho bedlivě prohlédne. Je to urostlý hromotluk připomínající kus dřeva. Má vyhrnuté rukávy a paže založené na klenuté hrudi se mu modrají starým tetováním. Zpoza opasku mu vykukuje rukojeť obušku. Návštěvníka to nijak nepohoršuje. Má rád, když jsou věci jasné. Surovce si nevšímá stejně, jak si nevšímal dívky. Chodba páchne vlhkostí a vařenou zeleninou. V pokoji někde v zadní části domu je slyšet slabý, úpěnlivý nářek novorozence. „Můžu vám vzít kabát, pane?“ zeptá se dívka. Návštěvník neodpoví. Možná je to cizinec a nerozumí anglicky. Dívka má brát klobouky, pokavaď je maj, a kabáty, pokavaď budou chtít, do zástavy; ale když jí je dát nechtějí, tím to hasne. Navíc má každému neznámému zákazníkovi položit několik otázek, aby zjistila, zda je při penězích; nicméně na netečnosti tohoto konkrétního hosta je cosi, co jí v dotazování zabrání. Podívá se na kolohnáta, ale ten se nepohne ani nic neřekne. „Nahoře vpředu,“ ukáže dívka. Odejde z chodby, když se návštěvník vydá do schodů. Je to muž a je stejně nevýznamný jako ostatní muži. Dívka se vrátí ke svým dalším povinnostem: do kuchyně a k plačícímu dítěti. Dveře do Mollyina pokoje jsou přivřené. Po zaklepání je otevře. Molly stane ve dveřích v umolousaném županu z jakéhosi obnošeného lesklého materiálu šmolkově modré a růžové barvy, přitaženém ke kyprému tělu. Na muže se usměje, jako by ho znala dlouhá léta. Je to úsměv rtů a zubů, na němž se oči příliš nepodílejí. Z místnosti za jejími zády se dere palčivý zápach, v němž se slévá prach, kamenné uhlí, gin a puch unaveného, hrubého masa. Návštěvník si ji chvíli prohlíží, odtažitě, jakoby očima jiného člověka. Molly má baculatou postavu s vyvinutou hrudí; je to žena mateřského typu, jež umí rozptýlit mužské strázně. Za jasně ryšavé lokny vděčí láhvi. I v tuto hodinu má napudrova-
Všechno špatně aneb Vládni, Británie!
9
nou a nalíčenou tvář, ústa se jí široce a plně klenou přičiněním karmínové rtěnky. Nad nimi však z černě obtažených očí čiší únava, v koutcích je zvrásnil život, ačkoliv z nich ještě nevyprchal. Vypadá jako čtyřicátnice, jež předstírá, že je jí dvacet, a pokud jde o letopočty, patrně je jí něco mezi tím. Nezdá se, že by byla nemocná. Nevýrazný muž učiní bezděčné gesto, přejede si konečkem prstu po tváři. „Pojďte dál, pane, nestůjte tam v té zimě.“ Její hlas. Její hlas je melodický. To s tím muselo hodně souviset. Muž opět sáhne do kapsy a na stolek vedle postele položí peníze. Manipuluje s nimi neurčitě, ledabyle, jako by pro něj neměly žádnou hodnotu, jako by jich měl příliš mnoho, aby jim věnoval větší pozornost. Už i Molly Clareová teď přemýšlí, zda to není cizinec. „Bůh vám žehnej, pane,“ poděkuje. Podle vděčnosti v jejím hlase mu je patrné, že jí dal hodně, ale co na tom záleží? Rozhlédne se po budoáru. Není tak pochmurný jako okolní prostředí. Před úzkým oknem dokonce visí krajkové záclony. A v květináči roste opečovávaná zelená rostlina. V malém ohništi hoří uhlí. Mezi ním a postelí stojí proutěné křeslo, opěrky a sedák prohnuté vahou Mollyina těla. Na římse nad topeništěm leží několik cetek či dekorací – patrně dárků od spokojených zákazníků, neboť některé kousky vypadají, že jsou z bronzu či jadeitu, nejde o nicotnosti z malované sádry, jaké by se daly očekávat v pokoji takovéto ženy. Celá místnost se i přes špinavost svého účelu vyznačuje útulností, kterou se podle všeho staví proti okolnímu světu bahna, krys a studeného listopadového deště. Postel má Molly železnou a umyvadlo smaltované. Návštěvník si všimne, že nočník pod postelí zakrývá kus látky. Molly mezitím vyklouzla z županu, nalila si vodu a začala se mýt v podpaží a pod spodničkou. Celou dobu s ním hovoří veselým, lichotivým, bezděčným hlasem, jako holič. „Vím, že vy páni máte rádi, když je dívka čistá,“ říká. Všimla si prstenu, z hladkého zlata bez insignií, i knoflíků na jeho vestě, ze slídy z jednoho z Marsových měsíců.
10
Colin Greenland
Muž ji však neposlouchá a neposlouchá se ani ona sama. Muž se svléká, odkládá svršky na křeslo. Rozhodl se, že si ji vezme, v drobném, tajném gestu vzdoru, protože mu nebylo řečeno, aby to nedělal, a protože ho takto nepřímo vyjádřená urážka těší. Molly neví, na čem je. Kdysi, ještě nedávno, to bylo jiné; ale v této době, v této místnosti, se střídají jen obyčejní muži a to dvou typů: ti chlípní a naléhaví, a ti, co se cítí provinile a jednají s ní pohrdavě. Tento muž k žádnému z těchto typů nepatří. Zůstává odtažitý jako hvězdy. Ačkoliv jí platí, nesvěřuje se jí se žádnými zvláštními přáními či představami. Má ztopořený pyj, tvář mu zůstává hladká, uzavřená. Vypadá na inspektora žen. Molly už slyšela o mužích, kteří takovou práci vykonávají, kteří cestují z přístavu do přístavu, zkoušejí ženy všech ras a druhů, jako by sbírali motýly. Nebo má možná něco za lubem. Když vyvrcholí, někteří muži se jí rádi svěřují, ukládají si hlavu na její měkká ňadra a líčí jí všechny své potíže. Tento k nim však nepatří. Je tajuplný jako hrob. Sama se jím cítí záhadně potěšena a líbá ho na kaštanové kadeře. Leží s hlavou na jejím rameni, nic nenamítá proti potu v jejím zarostlém podpaží. „Jsi hodná dívka, Molly,“ říká jí, a jak familiárně, a ji napadá, jestli už u ní někdy nebyl; jenže není dobré přiznávat, že si na ně nepamatujete, tak to nechává být a poslouchá bubnování deště na okně a přemýšlí, kdy se z krámků vrátí ostatní dívky a co asi tak přinesou k večeři. Host se posadí a spustí nohy z postele. Je k ní natočený zády, prohlíží si její věci na římse nad ohništěm. Jednu uchopí. Je to fotografie v rámu z tmavozeleného plechu. Je na ní zachycena žena s prstýnkovými loknami, v šatech s nízkým pasem, vysokých botách, čapce a bolerku. Stojí u rohu lodžie v italském stylu, s blyštivou plání a černou oblohou za zády. V pozadí jsou ještě další lidé, ale soudí, že jsou to jen náhodní kolemjdoucí, protože snímek byl pořízen na zalidněném místě. Jde patrně o dámy a pány z vyšších vrstev, lidi, jaké bývá vidět každou noc při odchodu z divadelního či baletního představení. Postavy jsou rozostřené pohybem a žádná se nedívá přímo do objektivu aparátu.
Všechno špatně aneb Vládni, Británie!
11
Onou ženou je Molly Clareová. Drží kytici bílých květů s dlouhými, zplihlými okvětními lístky a směle se usmívá. Fotografie je poměrně nedávného data, nebude starší než dva tři roky. Byla podivně zastřižena, možná proto, aby se vešla do rámu: Molly chybí levé rameno. „Co je to za fotografii, Molly?“ Molly zvedne hlavu, aby se podívala. „Tahle? To je upomínka na dovolenou. Já u Moře klidu.“ Mluví hrdě, slova pronáší zřetelně a s důrazem, vychutnává si, jak zní; ačkoliv v jejím hlase je patrný i smutek. „Znáte to tam?“ zeptá se. Muž je zticha, a z jeho nesdílných zad je těžké poznat, zda něco říká nebo ne. Snímek jen vrací na římsu, jako by ho dál nezajímal. Molly to nijak neuráží. Už se uvolnila. Má u ní předplacený i zbytek dne a celou noc, kdyby o to stál, protože to zvládl hodně rychle. Muž teď vsouvá ruku do svých svršků na křesle vedle postele, nejspíš pro pouzdro na doutníky. Molly uvažuje o konvici čaje. Když se k ní pak otočí, něco jí podává, něco útlého a černého. Molly si myslí, že je to doutník a on jí ho nabízí, kdo by si to pomyslel! A už se začíná smát, ale okamžitě přestane, protože muž ji druhou rukou chytí za vlasy a ostře jí zakloní hlavu. Molly koutkem oka vidí, jak z věci, kterou třímá v ruce, zableskne oslnivé světlo, až z něj zabolí oči. Uslyší slabé pronikavé zabzučení a ucítí palčivý zápach ozonu. Zalapá po dechu, rudými rty se chystá pronést slova, která z nich nakonec nesplynou. Vidí vlhké místo na stropě, jehož tvar jí vždycky připomínal hlavu hýkajícího osla. A potom už nevidí nic. Čepel nože tvoří světlo, studené syčící světlo. V Mollyině krku vyrýpl maličkou škvíru a cestou dovnitř jí kauterizoval pokožku, takže neprolila téměř žádnou krev. Když si pak Molly Clareová k zasaženému místu zvedla buclatou ruku a přitom se jí ohromením vytřeštily oči, které chtěla naposledy zaostřit, nenápadný muž v jejím pohledu spatřil sílu, vztek, jako by zaskočil velkého bojovníka. Jako by to chápala, ale neočekávala to, ne dnes ráno, a nepodezírala právě jeho. A teď, zatímco jí oči vyhasínají a ustávají v pohybu, plní je jakési podivné nadšení, ba téměř úleva. Muž se vyzná ve tvářích, ve výrazech,
12
Colin Greenland
které se jimi míhají; avšak tento výraz interpretovat neumí. Pouští ho z hlavy a pouští z rukou Molly. Když stiskne střenku nože, čepel zmizí. Vsune si aparát do kapsy kabátu přehozeného přes křeslo, sáhne po košili a spodním prádle a obleče se. Po vynaložené práci cítí chlad. Vytáhne pohrabáč ze stojánku u ohniště a prohrábne neduživé plamínky. V pokoji se vznáší vůně teplé vlhké vlny. Natáhne si kalhoty a upevní na ramenou šle, načež přistoupí k oknu a otevře ho. Rám je zkroucený a okno při pohybu vzhůru zaskřípe. Na parapet stříkne déšť a zavane i do útulného interiéru. Nevýrazný muž se z okna nevykloní, jen se sehne k mezeře a přiloží si ke rtům píšťalku. Zahvízdá. Z nástroje se ozve zvuk, který lidské ucho nedokáže zachytit, ale v černém dveřním otvoru na protější straně Turkey Passage se pohne stín. Mollyin host si vsune píšťalku zpátky do kapsy a zavře okno. V pokoji zběžně prohledá skříně a zásuvky. Nachází jen ženské tretky, spodní prádlo, sexuální pomůcky a hygienické věci; žádné dopisy či listiny. Zdá se, že hledá něco konkrétního, ale nenachází to. Podívá se vedle umyvadla. Nic. Uchopí jednu Mollyinu ruku a potom druhou. Prohlíží si její prsty, jsou holé. Byla to rozvážná žena. Kdyby tomu bylo jinak, nevydržela by tak dlouho. Molly teď leží na posteli a upřeně hledí na strop. Když ji opustila duše, místnost zalévá nedefinovatelný smutek. Kučeravý muž s bezvýraznou tváří se posadí vedle ní a začne si natahovat dlouhé ponožky. Z přízemí uslyší neurčité údery. Zatímco si zavazuje zablácené boty, opět pohlédne na fotografii na římse nad ohništěm. Nikoho na ní nepoznává. Ale i tak ji ničí, mačká ji, když ji vytahuje z rámu, a hází ji do ohně. Schody zavržou pod těžkým krokem. Dveře Mollyina pokoje se otevřou a dovnitř vchází jedna z vysokých postav, které se návštěvníkovi ubíraly na ulici v patách. Pronásledovatel je poměrně znepokojivého vzezření. Je vyšší než dveře, na pokoj je možná až příliš vysoký, a jeho hlava pod velikánskou skotskou čapkou připomíná čelo kladiva, které má na obou koncích velké kulové oko. Hlava bez podpory krku přechází rovnou do hrudi, na níž má tvor rozstřiženou košili, aby se v ní mohly pohybovat dva strumózní orgány, jež se vedle podlouhlých
Všechno špatně aneb Vládni, Británie!
13
úst ustavičně nadouvají a smršťují jako měchýře. Kůže tvora má křídově šedomodrý odstín, možná v důsledku otravy tímto cizorodým vzduchem. Při rozevřeném svrchníku se z něj line puch, v němž se mísí zápach zrajícího sýru a tlejícího listí, který překrývá i odér spálené tkáně, jenž se dosud vznášel v místnosti. Ruce vetřelce připomínají krtčí tlapky, ale jejich tvrdá lesklá kůže má blíže ke krunýři humra. Na těchto rukou lpí krev, rudá lidská krev. Nově příchozí upírá oči na muže sedícího na posteli: v tupém, chmurném výrazu. Muž přikývne. Jeho komplic chraptivě dýchá, ale mlčí. Skloní se nad postelí, aby se Molly začal věnovat svým vlastním nožem, naprosto obyčejným porcovacím nožem z měkké oceli, jaký den co den používá každý řezník v zemi. Kvůli Scotland Yardu je třeba s vnitřnostmi provést jistou zbytečnou ohavnost. Mollyin host otevřenými dveřmi slyší, že nemluvně už nepláče. Ze zbytku domu se ve skutečnosti neline vůbec žádný zvuk. Muž schází do přízemí, zatímco surovec dokončuje svou práci, přičemž na stolku vedle postele zanechává peníze. U paty schodiště se setkává s druhým ze surovců, vyzbrojeným svým vlastním nožem. Vedle něj leží na zádech tetovaný hromotluk, jemuž z prázdných očí čiší strach, který už však přestal cítit, ať je kdekoliv. Zpoza opasku ani nevytáhl obušek. Kučeravý muž nadzvedne obočí; surovec těžkopádně přikývne. Patří k Hradům, z planety Jupiter nebo některého z jeho měsíců. Návštěvník se kolem něj protáhne a rychle nahlédne do kuchyně a ostatních místností v přízemí. Pomocníci pracovali svědomitě, přesně dodrželi jeho pokyny. Nikdo z lidí, kteří tu žili, už není mezi živými. Kučeravý muž si přejede prstem po tváři, té své nevýrazné tváři, vykročí zadními dveřmi ven a přitom si zvedne límec námořnického kabátu. Na okamžik se v louži odrazí jeho podoba, když se zastaví a snaží se zorientovat; potom zmizí. Za minutu dokončí svou práci i Hradové a vytratí se i oni; přejdou páchnoucí dvůr a plavnými přískoky se vytratí do labyrintu uliček. Z oblohy se dál snáší déšť, špinavý, mrazivý, kouřem prosycený déšť staré Země.
I Nanejvýš výlučné místo Ze schodů Orlího hnízda návštěvník vidí lodě, které létají do přístavu a zase ven. Dnes jsme si mezi odlety v devět hodin možná povšimli fregaty Leventeiá s její bostonskou výstrojí a hrůzostrašně zčernalého Criolla Aparicia Sarmienta, admirála z Argentiny. Lodě jedna po druhé stoupají do výšky, příděmi rozrážejí zamženou oblohu, zatímco kolem nich krouží místní obří modré vážky. Svým kovovým leskem a třpytivýma, složenýma očima připomínají mistrovská díla dekorativního sklářství, výtvory Fabergého oživené hodinovým strojkem. Z této výšky byste neodhadli, že jsou velké jako orli. Chvíli se nám vznášejí vysoko nad hlavou; a teď, při dunění a rachocení mohutných otevírajících se vrat Hnízda, se začínají divoce míhat a rozlétávat, mizí do pableskujících hájků daleko dole. Křídla se jim tetelí jako oválné pramínky bledého světla. Orlí hnízdo si střeží své soukromí a nelze se do něj jen tak dostat. Tyto portály tmavě se lesknoucího místního mahagonu jsou dostupné výhradně mužům, kteří jsou nejlépe uzpůsobeni k jejich dosažení: těm, kdo se snášejí z oblohy, využívajíce záhadné vodivosti samého vesmíru. Neboť Orlí hnízdo je ústředím Nejctihodnějšího cechu a vznešené hierarchie éteroplavců. Je jejich akademií, klubem, cechovní síní. Sem každý muž přichází napřed jako kadet, hlásící se k výcviku, poté jako tovaryš, aby sledoval pracovní nabídky a probíral novinky, a nakonec jako cechmistr, aby si odpočinul mezi cestami a prolil hrdlem jeden či dva vrchovaté poháry, aby si uvolnil opasek a límec a nechal si z beder splynout strasti svého povolání. Ve společenské místnosti a v soukromých jídelnách baví své druhy a společníky; u baru na verandě se uzavírá spousta obchodů. Něžné pohlaví sem přístup nemá, ani do cechu, ani do jeho svatyně – ženy ani rozhovory o ženách, ačkoliv toto pravidlo se den co den porušuje.
16
Colin Greenland
Každý lodivod v soustavě má možnost poctít Orlí hnízdo svojí přítomností. Někteří zde prakticky žijí. V chladivém a prostorném předsálí, mimo dosah slunečních paprsků, stojí otomany velkorysých rozměrů, kde stačí, aby se člen cechu usadil a čekal; každý, s kým se chce setkat, kolem něj dříve či později projde po žlutém koberci. Tady právě nacházíme kapitána Arthura Thracea z lodi Tajemný úskok, jak sedí a rozhlíží se. Dnes je zde neobvykle velká skupina zahalečů, kteří si čtou v novinách a klevetí kolem nástěnek. Předešlé noci Habakuk z Nízkého Severozápadu obdržel cechmistrovu Stříbrnou medaili a u společných stolů panovalo velké veselí. Pan Habakuk pak opomněl ostatním zaplatit pití a cechmistrův portrét zmáčela voda ze sifonové láhve; otroci ho čistí ještě teď. Sám cechmistr, lord Lychworthy, dvacátý osmý hrabě z Io, se obřadu neúčastnil, takže jej vykonal jeho vyslanec pan Cox. Jeho lordstvo zde pobývá zřídkakdy, ale i bez něj kapitán Thrace vidí početnou přehlídku vznešených a ctihodných pánů: komodora Delauneyho, který se baví s dveřníkem a bezpochyby ho žádá, aby dohlédl na jeho syna; šarkára z Nového Bornea, který uctivě pokyvuje hlavou, když míjí staré mazáky, zasmušilé a vyzáblé, kteří u baru sedí na těch nejlepších židlích. Už jen z pohledu na tyto zjizvené starce je zřejmé, že znají každou píď proudu; z vanutí slunečního větru už mají duté samy kosti. Kolem nich zhrouceně vysedávají bledí jedinci se šátky na hrdlech, obvykle se zdržující v dusnu vnitřních společných prostor. Ve své netečnosti a nekomunikativnosti celý den polehávají v nízkých křeslech, popíjejí whisky se sodou, na očích fialové brýle, ale na slunce nikdy nepopatří. A tam se objevuje ofický vrchní s propisovací účetní knihou ve velké pěsti, aby si s nimi pohovořil v záležitosti jistého neuhrazeného dluhu. A tam, na chodbě u schodiště, zahlédli jste ten bílý saténový plášť? To byl hvězdář, který se ubírá pomodlit. Ve východním křídle Orlího hnízda se táhne celé patro meditačních místností, všechny se svou jedinou bílou chryzantémou nebo miskou z tepané mosazi. Hvězdáři jsou všichni do jednoho asketové, oddaní stoupenci niterných tajemství mystéria. Jsou to vesmírní rytíři čistého srdce, kteří s velkou nelibostí vnímají absenci duchovní kul-
Všechno špatně aneb Vládni, Británie!
17
tivovanosti u svých prostších bratrů. Hvězdáři věří, že právě kvůli oddanosti fyzickému světu jsou lodivodové ve Sluneční soustavě nuceni neustále se plácat ve vesmírných mělčinách. Nicméně ona štíhlá postava s bílou čapkou vznášející se zlehka do schodů má se šprýmaři a pecivály tady dole společného víc, než si myslí. Plavci mezi světy i hvězdáři jsou romantici. Všichni lodivodové jsou romantici. Všichni tihle muži se svými canopskými doutníky nebo zenovými úvahami budou za tři dny pryč. Vyhlédněte si je za Cererou, daleko ve volném prostoru. Pak je uvidíte, jací jsou opravdu, jak se v plné parádě skvějí na můstku nějakého šestistěžníku, když si na čelo vloží zlatý kroužek a otevřou duševní zrak proudu – to je jejich účel a jejich radost. Stát na palubě s nohou zapřenou o žerď a v tvrdé záři vesmíru upírat pohled na plachty, na yardy průhledné bíločerné nicoty, tenké jako pavučina, vypínající se na pozadí nekonečných mílí černější nicoty – sledovat je, jak se rozprostírají a nadouvají v éterickém větru –, zvedat ruku a v čerstvém přílivu a silném proudění stanovovat trasu, kudy se může ubírat loď – může život nabídnout ohromnější nádheru? Tam letí, s hvězdami v očích, a v uších s čistou pronikavou písní vakua. Ať je provází Bůh! Bez nich by se světy sotva otáčely – nebylo by možné naplnit obchody a spíže –, průzkumníci velkých pozemských říší by se nemohli vydat potřást si rukou se svými bratry pod jinými slunci. Pan Cox, vyslanec lorda Lychworthyho, už je na palubě Tajemného úskoku, jachty svého pána, je připravený a čeká na vyplutí. Lodivod potřebný k plavbě na Zemi má jako obvykle zpoždění. Proto je kapitán nucen osobně pro něj přijít dolů. A samozřejmě ho nemůže nikde najít. Není ve společenských místnostech ani na zahradě a zatím ani na střeše, kde se rády shromažďují osoby jeho ražení. Proto se sem teď kapitán Thrace dostavil a sedí na pohovce nejblíže dveřím, na samém okraji. Při průchodu ho uctivě pozdraví hrstka mužů, kteří si všimnou znaku na jeho stejnokroji, ale na pohovku si k němu nikdo jiný nepřisedne, ačkoliv je na ní ještě spousta místa. Kapitán Thrace není členem éteroplaveckého cechu. Pána, jehož je třeba obsloužit, si všimne vrchní, přikolébá se k němu a přímo před kapitánem se zastaví. Oči mají v jedné
18
Colin Greenland
rovině. „Pane?“ pronese vrchní hvízdavým hlasem. „Ach, aha,“ odpoví kapitán Thrace. Odkašle si. „Pana – ehm – pana Criiho jste, pane vrchní, dnes asi neviděl, což?“ „Vaše domněnka být správná, pane,“ zatoká vrchní. Kapitán před upřímností jeho hlasu ucukne. Odvrátí zrak, pak se na vrchního opět pochybovačně zadívá. „Beauregarda Criiho,“ nevzdává se. „Znáte ho?“ „Toho já znát, pane.“ Vrchní se na pana Criiho pamatuje výtečně, i na jeho otce. Pamatuje se na otce pana Habakuka i na otce lorda Lychworthyho a na všechny jejich otce, neboť pro tyto věci má nadání a Ofikové se jakožto rasa vyznačují výraznou dlouhověkostí. Vrchního značně popudila újma, již utrpěl cechmistrův portrét. Bojí se, že tento kapitán, kterého zná jen od vidění, se o incidentu zmíní panu Coxovi, jenž se o něm bude muset zmínit přímo cechmistrovi. Zatleská mohutnýma rukama a přivolá pikolíka, kterého pak pošle do sálu vyvolat pana Criiho. Kapitán Thrace se mezitím přes lysé hnědé temeno vrchního rozhlíží po vestibulu. Vytáhne si kapesník potřísněný perpetuatem a vysmrká se. Dráždí ho kyselost místního vzduchu. „Domnívám se, že zde ještě není,“ prohodí nevrle. „Domnívat se nic nestojí,“ řekne vrchní. „Cože?“ zvolá kapitán. „Pravdu nelze popírat, pane.“ „Aha. Ehm. Hm-hm.“ Kapitán si založí ruce a zasmušile se zamyslí nad nespolehlivostí andělů. Pan Crii, aby ho čert spral, se objeví, až sám uzná za vhodné, a ani se neomluví za zpoždění. Anděla by napadlo se za něco omlouvat asi stejně, jak by to napadlo kočku. Ofik se neumí uklonit, jelikož nemá pas, ale zhoupne se, jak je jeho zvykem, a zatoká: „Smět mít otázku, jak na tom být jeho lordstvo se zdravím, pane?“ Stejnou otázku samozřejmě položil panu Coxovi, ale neumí svůj zájem projevit, aniž by kapitána upozornil na příšerný stav obrazu. „Cože?“ opáčí opět zaraženě kapitán. „Jak jsem na tom se zdravím? Naprosto výtečně, hrrmf, děkuju pěkně.“ Ofik zlehka zmodrá. „Jeho lordstvo,“ řekne.
Všechno špatně aneb Vládni, Británie!
19
Kapitán Thrace si uvědomí, že se ptá na lorda Lychworthyho. „Jak to mám k čertu vědět?“ zavrčí podrážděně. Lorda Lychworthyho se vrchní bojí. Je to jeden z nejmocnějších mužů ve vesmíru a jeden z těch, co si úzkostlivě střeží soukromí. Jeho otec se vyznačoval výbušnou povahou, stejně jako jeho děd, ale přivolat na sebe nelibost tohoto muže je vyloženě nebezpečné. S neschopnými podřízenými se vypořádává tak, jak se jiní muži vypořádávají s komáry. Jeho příbuzní mají nepříjemný zlozvyk mizet na podivných výpravách do zapadlých koutů Sluneční soustavy. Vrchní rypákem urovná růžek zmuchlaného Telegraphu. Ačkoliv kapitán Thrace nemá sebemenší pochybnosti o čase, ještě jednou vzhlédne k řádce hodin na stěně. „Devět třicet devět, pane,“ řekne vrchní a poté už uklidí na tác opuštěné poháry. „Děkuji,“ pronese kapitán Thrace upjatě. Dál zoufale natahuje krk a rozhlíží se. Povyskočí, když mu vrchní slibně poplácá velkou rukavicí botu. „Konvici čaje, pane?“ zeptá se Ofik. „Ne. Hrrmf. Ne, děkuji vám.“ Uklízecí otroci si na pomoc přivedli robota. Jeden z vtipálků mu inkoustem kreslí komický obličej. Robotovi z kloubů znepokojivě syčí obláčky páry. Vrchní zesiná a v rozrušení odhrne rty na rypáku. „Sendvič se slaninou?“ navrhne. „Nic, děkuji vám,“ odvětí kapitán důrazněji, než má v úmyslu. Je nešťastný. Přes stránky novin se k němu stáčejí pohledy okolosedících. Vrchní přesto neodchází. Bradavičnatá kůže se mu začíná zbarvovat špinavě žlutým odstínem nezralé mandarinky. „Snídat být zdravé, pane,“ podotkne. Kapitán zavře oči. „Ano, hrrm, hrrmf, děkuji. Už jsem jedl.“ Jak jinak mu to u všech čertů může ještě říct? Není pravda, pomyslí si kapitán Thrace, když mužíček konečně odklopýtá, že Ofikové jsou kdovíjak servilní. To ani zdaleka: když se nedíváte, rádi se chápou otěží. Utěšovat a radit mají prostě v povaze. Tak to u nich chodí. Rádi si navzájem činí pohodlí a dopřávají ho i všem ostatním. Kapitán Thrace se pohodlně necítí. Není mužem, z nějž
20
Colin Greenland
sálá pohoda. Například jeho práce mu takřka žádné pohodlí nepřináší. Přináší mu naopak poskvrnění větším množstvím nepříjemností, než se mu kdy zdálo možné v obchodním loďstvu. A v Orlím hnízdě se pohodlně necítí nikdy. Arthur Thrace nepatří k vesmírníkům, kteří nesnášejí všechny lodivody z principu. Zná mezi nimi vynikající muže, muže, které obdivuje, kteří jsou zcela praktičtí. Nelze je házet všechny do jednoho pytle. Ale poněvadž se bez nich daleko nedostanete, přestali se ohlížet na pravidla a konvence, zvlášť od nástupu současného cechmistra. Myslí si o sobě bůhvíco – někteří působí, jako by jim patřil celý éter. Tamhleti chlapíci v koutě, potahují z vodní dýmky a rukama si sdělují oplzlé historky. A teď sem přichází další, Francouz se svým osobním otrokem, tmavookým marťanským hochem v hedvábném úboru, na vodítku. Kapitán Thrace odvrací zrak. Orlí hnízdo není vhodné pro lidi jako on. Kapitán Thrace se ještě jednou podívá na hodiny. Tlak času cítí najednou přímo hmatatelně, jako tlak místní jedovaté směsi ovzduší. Potom se vrátí pikolík, a vrtí hlavou. „Krucinál!“ odfrkne si kapitán nahlas, až kolem zašustí noviny. Už nedokáže sedět v klidu a tak sáhne po čapce a nasadí si ji. Přes vrchol si stáhne hledí a v týlu si ho upevní. Odměřeně a netrpělivě kývne vrchnímu a projde místností na verandu. Venku praží slunce, zalévá všechna její zákoutí, ale po panu Criim ani tam není jediné stopy. Kapitán Thrace míjí obsazené i prázdné stolky a přichází k zábradlí vyrobenému ze stopu tlustého a medově zbarveného bambusu, které se zvedá do výšky čtyř stop od podlahy. Kapitán se o ně opře rukama a upře zachmuřený pohled do džungle. Už se rozptýlil ranní opar. Z vyvýšené vyhlídky mu připadá, jako by shlížel na rozlehlou změť střapatých zelených krajek a pavučin. Z úzkých říms perleťově zbarveného útesu raší rozptýlené trsy měsíčků, pění kolem hrotů campanilea, jež proráží pavučinovou klenbu. Jejich vřetena bílých květů vypadají, jako by byla čerstvě utkána z mokrého bílého mýdla. Za nimi se deset tisíc rudých onyxových podstavců táhne k pableskující tyrkysové řece, po níž plují sumečníky, kolébky z majoliky, vrstvy
Všechno špatně aneb Vládni, Británie!
21
obrovských brčálů a nepravého ametystu. Paprskům pronikajícího slunce se otevírají obrovské žlutohnědé tulipány, jejichž hrdla se žlutobíle blyští jako dužnina banánu. Pro kapitána Thrace je v dané chvíli všechno samozřejmě fialové: fialové jsou stromy, fialové jsou krystaly, fialové jsou tulipány. Krása vůkolní podívané, jež přivedla Rossettiho k slzám, mu zůstává skryta za metalickým sklem hledí, které mu chrání oči před spalující, zničující září. Jen lodivodové si mohou za místo svých setkání zvolit toto místo – výšiny venušských And. Vzduch, v této nadmořské výšce čistý a průzračný, žíravě páchne arzenovými plyny a molybdenovými solemi; nováčkovi se z něj během několika minut mohou zanítit plíce. Vesmírná živnost kapitánovi proměnila membrány v kůži, přesto cítí, jak ho svědí v nose. Přemítá, že právě z tohoto světa přišla před padesáti lety Horečka, která se prohnala civilizovanými hlavními městy Země. Vysmrká se do kapesníku. V tom okamžiku uslyší, jak někdo pronese jeho jméno. Jak ho zdraví. Ještě si otře nos a otočí se a u stolu ve vzdálenosti necelých deseti yardů, zády k božskému panoramatu, sedí příslušník éteroplaveckého cechu, s nímž se kdysi dobře znal. „Dixone!“ zvolá, a jen co vrátí kapesník na místo, vykročí k němu podél zábradlí. Kapitán Dixon, bez čapky a na slunci zalitý potem, se na starého spoluplavce široce zazubí. „Co tě sem přivádí?“ zeptá se žoviálním tónem. „Sháním svého lodivoda,“ zavrčí kapitán Thrace. „Poplujete k Zemi?“ zeptá se jeho druh. „Propásli jste odliv.“ Kapitán Thrace si je toho dobře vědomý. Pomyslí na pana Coxe, na sarkastické výtky, které se snesou na jeho hlavu, až se vrátí na loď: jako by to byla jeho chyba. Bouchne pěstmi do zábradlí a vztekle zamručí. Pak si zostra odplivne do pableskující džungle. Dixon líným pohledem obsáhne sešlost na verandě. Indický číšník prochází kolem řady zmrzačených veteránů v proutěných pojízdných křeslech. Montmorency z koridoru Procyonu, s lokty na stole, upírá přes hledí pohled na hromádku průhledného
22
Colin Greenland
rosolu vznášející se ve skleněné nádrži. Na stole mezi nimi leží šachovnice. „Kdo s tebou letí?“ zeptá se Dixon. „Pan Crii,“ odpoví Thrace. „Aha.“ Dixon se žalostně ušklíbne. „Albatros asteroidů,“ prohlásí neuctivě. Pod stolem kopne do prázdné židle. „Posaď se, kamaráde. A dej si čaj.“ Aniž vyčká Thraceovy odpovědi, pokyne číšníkovi, aby přinesl horkou vodu a druhý šálek. Kapitán Thrace nechtěné pozvání sklesle přijme a posadí se. Přes rameno svého společníka vidí část třpytícího se údolí. Kdyby měl dalekohled, mohl by sledovat zastřený tok tyrkysové řeky, jež se klikatí do dálky pod krajkovou zelení. Do vzduchu se vznese hejno vážek. Něco je vylekalo. Dixon nadhodí: „Létáš pro cechmistra.“ „Pro jednoho mistrova muže,“ řekne Thrace. Ví, že Dixon to velice dobře ví. „Na Tajemném úskoku,“ dodá a vzpomene si, že Dixon, jako řada tovaryšů v této době, se plaví na vlastní lodi jménem Lory, moc šikovné brize. Trochu mu závidí. „Tak to blahopřeji,“ řekne Dixon úlisně a zakrouží čajem v konvici. „Předpokládám, že ti ani nedají vydechnout, co?“ Kapitán Thrace přejde jeho vtíravý tón. Je zvyklý, že se z něj lidé snaží vymámit nechutné drby. Jeho povinnosti se v průběhu let sice proměnily, ale je na svou funkci hrdý a zůstává absolutně oddaný svým nadřízeným. Lord Lychworthy, i v ústraní svého panství na Io, stejně všechno slyší a s čímkoliv, co zavání neloajálností, se umí pohotově vypořádat. Má zvědy. Takovým zvědem může být i tento muž. „Hrmf,“ zavrčí Thrace a rozhodně odpoví: „Pan Cox má namířeno do Londýna, aby před sněmovnou přednesl mínění jeho lordstva ohledně odtržení Ganymedu.“ Z kapsy na vestě vyloví lékovku a vezme si pastilku nitroxu. Zpod verandy najednou vylétne dvojice andělů a ztěžka dosedne na zábradlí. Znepokojivě si přidřepnou a v prudkém světle se začnou věnovat svému zevnějšku. Vyznačují se zvířecími, podivnými pohyby. Lámanou francouzštinou, zastřenými a naříkavými hlasy bezbarvými jako hlasy hluchých, se začnou dovolávat vrchního. V letu chytili ptáka; teď jednomu zplihle a bezvládně visí ve zrohovatělé pěsti. Oba andělé měří téměř přesně sedm stop. Mají na sobě bí-
Všechno špatně aneb Vládni, Británie!
23
lé kilty z tkané kůže bez jakéhokoliv označení, pod mohutnou klíční kostí se jim rozpínají holé hrudi, statná ramena pohybují velikými bílými křídlovými výrůstky, silně připomínajícími křídla labutí. Ve tvářích mají něco kočičího, mají blíže k pardálům než k lidem. Líně mrkají nechráněnýma žlutýma očima. V cechu jich je několik a Venuše jim svědčí: oproti svému přirozenému prostředí zde vypadají elegantněji, květy jejich peří se více lesknou a napjatou kůži mají hnědou jako koželuhové. Vrchní už k nim chvátá, jeví se jaksi flekatě a zmučeně. Andělé žádají, aby jim úlovek upekl a opět přinesl. Patro úst nemají uzpůsobené souhláskám lidské řeči: napínají čelisti, jako by tyto cizí zvuky potřebovali z hrtanu vydávit. Jeden z andělů zahlédne kapitána Thrace. Mírně spustí křídlo a usměje se. Thrace ví, že právě jako úsměv má interpretovat vycenění masožravých zubů za současného odtažení plných, smyslných rtů. Odloží lékovku, vstane od stolu a promne si ruce. „Pane Crii.“
