COASEHO TEORÉM V TEORII A PRAXI

M as a rykova u nive rz it a Ekonomickosprávní fakulta Studijní obor: Evropská hospodářská, správní a kulturní studia

COASEHO TEORÉM V TEORII A PRAXI Coase Theorem in Theory and Practice Bakalářská práce

Vedoucí práce: Ing. Petr Musil, Ph.D.

Autor: David Chromec

Květen 2011, Brno

Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta Katedra ekonomie Akademický rok 2010/2011

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Pro:

CHROMEC David

Obor:

Evropská hospodářská, správní a kulturní studia

Název tématu:

COASEHO TEORÉM V TEORII A PRAXI Theory and Practice of the Coase Theorem

Zásady pro vypracování Problémová oblast, cíl práce, postup a použité metody: Cílem práce je hlouběji popsat teorii Coaseho teorému, a poté se pokusit ukázat její aplikovatelnost v praxi, tedy na příkladech reálného světa. Zároveň bych pak chtěl poukázat na některé hlavní problémy, které s sebou aplikace tohoto teorému nese, jako například problém transak ních nákladů a jiné. Rozsah grafických prací:

(Předpoklad cca 10 tabulek a grafů)

Rozsah práce bez příloh:

35 – 40 stran

Seznam odborné literatury: Current issues in the economics of welfare. Edited by Nicolas Barr - David Whynes. 1. ed. Houndmills : Macmillan, 1993. xi, 257 s. ISBN 0-333-55695-.

Zají ek, Miroslav - Zeman, Karel - Coase, Ronald Harry. Kapitoly z Chicagské ekonomické školy,.1.vyd. Praha: Oeconomica, 2007. ISBN 978-80-245-1261-7. Coase, Ronald H. The firm the market and the law. Chicago : University of Chicago Press, 1990. vii, 217 s. ISBN 0-226-11101-6. Stigler, George Joseph. The theory of price. 4th ed. New York: Macmillan Publishing Company, 1987. viii, 371. ISBN 0-02-946670-9.

Vedoucí bakalářské práce:

Ing. Petr Musil, Ph.D.

Datum zadání bakalářské práce:

22. 11. 2010

Termín odevzdání diplomové práce a vložení do IS je uveden v platném harmonogramu akademického roku.

…………………………………… vedoucí katedry

V Brně dne 22. 11. 2010

………………………………………… děkan

Název bakalářské práce:

Coaseho teorém v teorii a praxi

Název v angličtině:

Theory and Practice of the Coase Theorem

Katedra:

Katedra ekonomie

Vedoucí bakalářské práce:

Ing. Petr Musil Ph.D.

Rok obhajoby:

2011

Anotace v češtině Ve své bakalářské práci se zabývám především teorií a teoretickým fungováním Coaseho teorému. Snažím se v ní také popsat hlavní problémy spojené s fungováním teorému ve skutečném světě. V závěru pak demonstruji aplikovatelnost teorému na několika experimentech provedených ekonomy Elizabeth Hoffmanovou a Matthewem L. Spitzerem. Anotace v angličtině In my bachelor thesis I am mostly dealing with the theory and theoretical functioning of the Coase theorem. I am as well trying to describe the main problems connected to the function of the theorem in a real world. In the end of the thesis I demonstrate the applicability of the theorem on several experiments made by Elizabeth Hoffman and Matthew L. Spitzer.

Klíčová slova v češtině: Coaseho teorém, Coasův teorém, Ronald Harry Coase, externality, soukromé řešení externalit. Klíčová slova v angličtině: Coase Theorem, Ronald Harry Coase, externalities, private solution of externalities.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci „Coaseho teorém v teorii a praxi“ vypracoval samostatně pod vedením Ing. Petra Musila Ph.D. a uvedl v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně, dne 8. 5. 2011 ……………………………………

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval vedoucímu mé bakalářské práce Ing. Petru Musilovi Ph.D. za ochotu a cenné rady pro její vypracování.

Obsah

Úvod V této práci bych se chtěl věnovat dílu jednoho z velikánů světové ekonomie, Ronalda Harryho Coase, a to především té části díla, jež byla později pojmenována jako Coasův Teorém. Tento teorém nemá zcela konkrétní podobu, a dost možná právě proto, že si jej každý ekonom interpretoval po svém, byl velkou částí ekonomů nepochopen. Postupně proberu články a díla související s tímto teorémem, ať již jsou prací samotného Coase (např. „The Problem of Social Cost“), nebo jiných ekonomů (především námitky a kritika Coasových odpůrců). K těmto kritikám se později Coase vrací a jednotlivé připomínky vyvrací v jedné z kapitol své knihy „The Firm, the Market and the Law“, která je jedním z hlavních pramenů mé práce. V druhé části práce potom využiji k praktické demonstraci funkčnosti Coasova teorému výsledky experimentů Elizabeth Hoffmanové a Matthewa L. Spitzera, a to jak za podmínek pro tento teorém takřka ideálních, tak za podmínek omezené informovanosti a většího množství vyjednávajících subjektů.

1. Část teoretická 1.1.Coasův Teorém – vznik Za vznikem Coasova Teorému, respektive článku „The Problem of Social Cost“, stojí docela dlouhá historie. Ronald Coase (spolu se dvěma dalšími ekonomy) totiž v roce 1958 dostal grant od výzkumného ústavu RAND Corporation na vypracování studie na téma „Problémy alokace elektromagnetického spektra“, jež měla za cíl vyřešit problém alokačních mechanismů při přidělování těchto spekter. Výsledkem studie byl návrh rozprodat spektra formou aukce. Zadavatelům (RAND Corporation a The Federal Communications Commission) však tento závěr přišel jako špatný vtip, a tak se RAND Corporation rozhodla tuto studii vůbec nezveřejnit. Ve stejném roce však začal na University of Chicago pod vedením Aarona Directora vycházet časopis Journal of Law and Economics, jehož první číslo se dostalo do rukou i Coasovi. Ten pak nabídl Directorovi svůj článek „The Federal Communications Commission“, jež byl zveřejněn jako první článek druhého čísla časopisu. Článek v době svého zveřejnění vyvolával silné negativní reakce, a to nejen protože odmítal zažité Piguovy teze (tomu, kdo působí škodu, by mělo být bráněno v činnosti), ale také kvůli tomu, že se snažil vytvořit vlastnická práva k něčemu tak nehmotnému, jako jsou právě elektromagnetická spektra. Coase si však nadále stál za svým, a tak byl roku 1960 pozván do Chicaga, kde se v domě Aarona Directora schylovalo k jedné z nejúžasnějších debat ekonomické historie. Jejími účastníky byli mimo jiné Milton Friedman, Reuben Kessel, John McGee, George Stigler a další. Všichni kromě Coaseho samozřejmě hájili Piguovy pozice. Když si asi v polovině debaty vzal slovo Friedman, který se do Coaseho tvrdě pustil, a ten mu s přehledem všechny námitky vyvrátil, bylo Coasovi jasné, že tuhle debatu vyhrál. A dalo by se říci, že jako důsledek této debaty byl napsán právě jeden z nejcitovanějších článků ekonomické teorie, a tedy „The Problem of Social Cost“.1

1 ZAJÍČEK, Miroslav, ZEMAN, Karel. Kapitoly z Chicagské ekonomické školy: Ronald Harry Coase. Oeconomica, 2007, ISBN 978-80-245-1261-7

1.2.Coasův teorém a „The Problem of Social Cost“ To, co nyní nazýváme „Coasův teorém“, je vlastně formulace Coasovy myšlenky (původně již z článku „The Federal Communications Commission“), která by se dala přeložit asi takto: „Vymezení práv je sice základním předpokladem tržních transakcí, ale konečný výsledek (maximalizující hodnotu produkce) je na původním rozdělení těchto práv nezávislý“2. Samozřejmě zde Coase hovořil o případu, kde nejsou přítomny žádné transakční náklady. V podstatě totéž, i když jinými slovy, formuloval Stigler v jeho „The Theory of Price“: „Za předpokladu dokonalé konkurence se soukromé a společenské náklady budou rovnat“3. Na začátku článku Coase nejprve vysvětluje dosavadní (tzv. Piguovský) přístup k dané problematice, který ukazuje na příkladu továrny produkující kouř, jenž je škodlivý pro sousední obyvatele. Coase k tomu říká: „Závěry, ke kterým tato (Piguovská) analýza většinu ekonomů dovedla, jsou, že by bylo žádoucí udělat majitele továrny odpovědného za škodu způsobenou těm, co byli zasaženi kouřem; nebo uvalit na majitele továrny daň, měnící se v závislosti na množství produkovaného kouře a rovnu peněžní hodnotě způsobené škody; anebo, nakonec, dostat továrnu pryč z rezidenčních oblastí (a patrně i od ostatních oblastí, kde by kouřem mohli být zasaženi jiní)“4. S tímto však Coase nesouhlasil a tvrdil, že tento způsob jednání je nevhodný, jelikož nevede nutně (či dokonce ani obvykle) k žádoucím výsledkům. Coase upozorňuje na tzv. obapolnost tohoto problému (Reciprocal Nature). Podle něj byl tradiční způsob přístupu k problému, kdy subjekt A způsobuje škodu subjektu B, takový, že se pouze řešilo, jak bychom měli omezit A. To je podle něj špatně: „Zabránit takto poškozování B by způsobilo škodu A. Skutečná otázka tedy zní: Mělo by A být dovoleno poškozovat B, nebo by B mělo být dovoleno poškozovat A? Řešením je zabránit těm vážnějším škodám“5. Toto ostatně Coase ukázal již v dřívějším článku „The Federal Communications Commission“ na tzv. příkladu cukráře a lékaře 6 (kdy se inspiroval skutečným případem Sturges v. Bridgman). Coase však dále v textu používá jiného příkladu, a 2 COASE, Ronald H. The Federal Communications Commission, The Journal of Law and Economics (říjen 1959): 27. Dostupné na WWW: 3 STIGLER, George. The Theory of Price, 3rd ed., New York: Macmillan Co., (1966), 113. 4 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 1-2. Dostupné na WWW: 5 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 2. Dostupné na WWW: 6 COASE, Ronald H. The Federal Communications Commission, The Journal of Law and Economics (říjen 1959): 26-27. Dostupné na WWW:

sice příkladu pěstitele obilí a chovatele dobytka. I já se tedy budu držet tohoto příkladu a pokusím se na něm vysvětlit základní principy Coaseho teorému. 1.2.1. Cenový systém s odpovědností za škodu Nejprve tedy prozkoumáme funkčnost teorému v situaci, kdy subjekty jsou odpovědny za způsobovanou škodu, přičemž transakční náklady jsou nulové. Předpokládejme tedy, že pěstitel obilí a chovatel dobytka hospodaří na sousedících plochách, a že bez jakéhokoliv oplocení mezi jejich pozemky znamená zvětšení stáda dobytka (v důsledku toulání se dobytka na sousedově poli) větší celkové škody na obilí. Ke zjednodušení Coase používá aritmetického příkladu. Předpokládejme tedy, že roční náklady na oplocení jsou $9 a cena obilí je $1 za tunu. Zároveň předpokládejme, že vztah mezi počtem kusů dobytka a roční škodou na obilí je následující: Tabulka Počet kusů dobytka 1 2 3 4

Roční škoda na obilí (v tunách) 1 3 6 10

Škoda na obilí za další kus dobytka (v tunách) 1 2 3 4

Pramen: COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 3.

Jelikož je dáno, že chovatel dobytka je odpovědný za způsobenou škodu, je jasné, že ve svém rozhodování bude brát zřetel (mimo svých ostatních nákladů) i na náklady spojené s rozšiřováním svého stáda. To znamená, že rozšíří své stádo jen tehdy, pokud bude hodnota dodatečné produkce masa větší, než náklady na tuto dodatečnou produkci, a to včetně nákladů za zničené obilí. Pokud by tedy chovatel chtěl chovat 3 kusy dobytka, bude platit pěstiteli $6 za zničené obilí, pokud by však chtěl chovat 4 a více kusů, bylo pro něj výhodnější postavit plot v ceně $9, přičemž mezní náklady z odpovědnosti za škody by se pak rovnaly nule (až do té míry, kdy by velikost stáda vyžadovala stavbu silnějšího plotu) 7. Zde však přichází Coase s dalším, novým řešením, a sice říká, že pokud by náklady na obdělávání půdy byly vyšší, než příjmy z prodeje nepoškozeného obilí (nepočítaje tedy příjmy od chovatele dobytka), bylo by pro oba výhodné udělat dohodu a ponechat tuto půdu ladem. Coase to opět demonstruje na aritmetickém příkladu: „Řekněme, že původní výnosy z obdělávání půdy jsou $12 a náklady 7 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 3. Dostupné na WWW:

na obdělávání této půdy jsou $10, čistý zisk z obdělávání půdy tedy jsou $2. Nyní předpokládejme, že na sousedním pozemku začne podnikat chovatel dobytka a že hodnota zničeného obilí je $1. V tom případě farmář získá $11 prodejem obilí na trhu a $1 od chovatele, čistý zisk tedy zůstává $2. Předpokládejme však dále, že chovatel shledá výhodným zvětšení stáda, byť mu vzrostou náklady na odškodnění na $3. Čistý zisk farmáře však nadále zůstává $2. Chovatel by na tom byl lépe, pokud by se dohodl s farmářem na ponechání půdy ladem za jakýkoliv poplatek menší než $3, zatímco ten by byl ochoten ponechat půdu ladem za jakoukoliv částku vyšší než $2“ 8. Z toho jasně vyplývá, že v této situaci je prostor k oboustranně výhodné dohodě. 1.2.2. Cenový systém bez odpovědnosti za škodu Jaká by ale byla situace v případě, že by chovatel nebyl odpovědný za škody způsobené jeho stádem? Podle Coase by alokace zdrojů měla být stejná jako v předchozím případě, pokračujme tedy v jeho příkladu: „Předpokládejme, že velikost stáda jsou 3 kusy (a předpokládejme rovněž, že toto je množství dobytka, jež by bylo chováno, pokud bychom nebrali v potaz škody na obilí). Pak by farmář byl ochoten zaplatit chovateli až $3 za snížení stavu dobytka na dva kusy, až $5 za snížení počtu dobytka na 1 kus, a konečně, až $6 za úplné upuštění od chovu dobytka. Jestli jsou tyto $3 platbou chovatele za třetí kus dobytka (v situaci, kdy je za škodu odpovědný), nebo zda je to suma kterou by chovatel obdržel za chov pouhých dvou kusů dobytka (v situaci, kdy za škodu není odpovědný), neovlivní konečný výsledek. V obou případech jsou tyto $3 částí nákladů na přidání třetího kusu dobytka, jež musí být zahrnuty spolu s ostatními náklady. Pokud je přírůstek hodnoty produkce zvětšením stáda větší, než dodatečné náklady (včetně $3 za škody na obilí), velikost stáda se zvětší, v opačném případě nikoliv. Velikost stáda tedy bude stejná, ať už je chovatel dobytka za škodu odpovědný či nikoliv“9. 1.2.3. Další příklady V páté kapitole článku Coase demonstruje funkčnost své teorie na skutečných právních případech, jako např. případy Cooke v. Forbes (výrobce rohoží byl poškozován producentem síranu amonného, jelikož výpary této látky způsobovaly nežádoucí tmavnutí rohoží10), Bryant v. Lefever (spor majitelů dvou sousedících domů, kdy stavební úpravy

8 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 4. Dostupné na WWW: 9 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 6-7. Dostupné na WWW:

jednoho z nich zapříčinily špatný tah komína domu druhého 11), či výše zmíněný Sturges v. Bridgeman (cukrář a lékař). I na těchto příkladech ukázal, že jeho tržní řešení je (nebo alespoň může být) výhodnější a efektivnější. 1.2.4. Coasův teorém s nenulovými transakčními náklady Coase sám v textu několikrát zdůrazňuje, že nulové transakční náklady jsou pouze abstrakcí, která je skutečnému světu na hony vzdálena. Proto se v další kapitole textu věnuje právě aplikaci své teorie na reálné příklady, kde bere v úvahu i transakční náklady. Hned v úvodní části říká: „V předchozích sekcích, při řešení problému s přerozdělením zákonných práv pomocí trhu, jsem argumentoval, že k takovému přerozdělení pomocí trhu by došlo, kdykoliv by to vedlo ke zvýšení hodnoty produkce. Ale toto předpokládalo neexistenci transakčních nákladů. Jakmile náklady na uskutečnění transakce vezmeme v úvahu, je jasné, že takové přerozdělení práv nastane pouze tehdy, bude-li zvýšení hodnoty produkce větší, než náklady na uskutečnění takové dohody o jejich přeskupení. Za těchto podmínek pak má původní přerozdělení práv vliv na efektivitu systému“12. Coase se nejdříve zaobírá případem, kdy jsou původní přerozdělení práv a náklady na uskutečnění jejich tržní transakce pevně dané: „Je jasné, že nějaká alternativní forma ekonomické organizace, která by byla schopna dosáhnout stejných výsledků při nižších nákladech, než by tomu bylo při použití tržního mechanismu, by umožnila zvýšení hodnoty produkce. Jak jsem vysvětlil již před mnoha lety, takovou alternativu k organizaci produkce představuje firma13. V rámci firmy jsou eliminovány individuální vyjednávání mezi různými spolupracujícími výrobními faktory a tržní transakce jsou nahrazeny administrativním rozhodnutím (příkazem nadřízeného). Přerozdělení produkce se pak uskutečňuje bez potřeby vyjednávání mezi majiteli výrobních faktorů. Například majitel půdy, který disponuje velkým pozemkem, může svou půdu využít k různým účelům, počítaje s efekty, které vzájemné vztahy různých aktivit budou mít na čistý výnos z půdy, a potlačuje tak zbytečné vyjednávání mezi těmi, co dané aktivity vykonávají. Majitelé velkých budov či několika sousedících nemovitostí mohou jednat velmi podobně. Firma by prakticky nabyla zákonná práva všech 10 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 10. Dostupné na WWW: 11 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 11-12. Dostupné na WWW: 12 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 15-16. Dostupné na WWW: 13 COASE, Ronald H. The Nature of the Firm, Economica, New Series, Vol. 4, (listopad 1937): 386. Dostupné na WWW: < http://www.jstor.org/stable/2626876>

spoluúčastníků, takže jejich přerozdělování by se uskutečňovalo nikoliv smlouvou, nýbrž administrativním rozhodnutím“14. Zde Coase ještě dodává, že samozřejmě ne vždy budou administrativní náklady organizování transakcí pomocí firmy nižší, než náklady na transakce tržní. Nicméně v případech, kde je obzvlášť složité sepsat korektní smlouvu a kde by popsání toho, na čem se smluvní strany dohodly (např. množství a druh zápachu, jež může být produkován), vyžadovalo rozsáhlý a komplikovaný dokument, je podle Coase toto řešení ideální. Coase tedy shrnuje: „Toto řešení by bylo použito kdykoliv by administrativní náklady firmy byly nižší, než náklady tržních transakcí, které by tímto byly nahrazeny, a zároveň by výnosy plynoucí z přeskupení aktivit byly vyšší, než náklady firmy na toto přeskupení“15. Firma však není jedinou alternativou tržního řešení, jako tu další nám Coase předkládá vládní regulace. Její použití předpokládá především v případech, ve kterých se vyskytuje velké množství subjektů (navíc s naprosto odlišnými zájmy a preferencemi) 16, a jako příklad uvádí problém znečištění kouřem, kdy je jím obvykle zasaženo větší množství obyvatel. „Vláda může, namísto zavedení zákonného systému práv, jež by pak mohly být modifikovány tržními transakcemi, uvalit regulace, stanovující co lidé musí, nebo naopak nesmějí dělat, a které musí být dodržovány. Vláda tedy může - za účelem vyřešení tohoto problému - nařídit, aby byly použity takové způsoby produkce, co omezují emisi škodlivin (např. povinnost instalace zařízení proti kouři, nebo zákaz spalování uhlí či nafty), nebo může určité typy podnikání povolit pouze v určitých oblastech (tzv. územní směrnice)“ 17. Vláda je podle Coase „…v jistém smyslu jakousi superfirmou (velmi zvláštního druhu), jelikož je schopna administrativním nařízením ovlivňovat použití výrobních faktorů. Vláda se může, pokud chce, zcela trhu vyhnout, což obyčejná firma nemůže“18. Na rozdíl od obyčejné firmy tedy může vláda ušetřit na transakčních nákladech vyhledávání na trhu, a to právě díky její nadřazenosti a možnosti ovlivňovat využití výrobních faktorů. Avšak samotná vládní mašinérie není beznákladná. Naopak, může být nákladná extrémně. Stejně tak není jisté, že vládní regulace, nepodléhající tržnímu testu a činěné chybujícími lidmi, budou správné. Není tedy žádná 14 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 16. Dostupné na WWW: 15 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 17. Dostupné na WWW: 16 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 18. Dostupné na WWW: 17 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 17. Dostupné na WWW: 18 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 17. Dostupné na WWW:

záruka, že vládní regulace povede nutně k lepším výsledkům, než tržní systém, byť i tuto alternativu nelze a priori vyloučit19. Jako poslední alternativu řešení problému Coase uvádí jednoduše nedělat vůbec nic. „Jelikož náklady na řešení problému vládními regulacemi budou často vysoké, bude bezpochyby právě toto obvyklý případ, kdy výnosy, které by regulace přinesla, budou nižší, než náklady na tuto vládní regulaci20. Coase připouští, že celá tato úvaha o alternativách tržního uspořádání je neadekvátní a zaslouží si podrobnější výzkum. Coase na ní však chtěl pouze ukázat, že hlavním problémem není rozhodování, zda je možné škody způsobovat, či nikoliv, nýbrž hledání správné sociální instituce, která by daný problém mohla řešit. Podle něj je totiž řešení pomocí vládní regulace ekonomy a politiky do značné míry přeceňováno: „Každé řešení má své náklady a není důvod předpokládat, že vládní regulace je to jediné správné řešení jednoduše proto, že problém není uspokojivě vyřešen trhem či firmou. Toto rozhodnutí (kdo a jak by měl daný problém řešit), podle mého názoru, musí pocházet z podrobnějšího výzkumu skutečných výsledků při řešení problému různými způsoby. Ale bylo by nešťastné, kdyby tento výzkum byl založen na špatné ekonomické analýze. Cílem tohoto článku tedy je ukázat, jaký by ekonomický přístup k tomuto problému měl být“21. V části číslo VII se Coase soustředí na to, jak snížit potřebu transferu práv mezi jednotlivými ekonomickými subjekty. Nikoliv tedy na to, jak snížit transakční náklady zjednodušením transakcí, nýbrž na jejich snížení pomocí snížení počtu těchto transakcí 22. „Bylo by tedy žádoucí, aby soudy rozuměly ekonomickým následkům svých rozhodnutí, a aby (pokud možno aniž by vytvářely příliš mnoho nejistoty ohledně postavení práva) tyto následky brali v úvahu při svém rozhodování. I v případě, kdy je možné přerozdělovat práva pomocí tržních transakcí, je zjevně žádoucí snížit potřebu takových transakcí a tedy snížit množství zdrojů, zapojených do vytváření těchto transakcí“ 23. Coase však jedním dechem dodává, že soudy (na rozdíl od mnoha ekonomů) velmi často znají ekonomické důsledky 19 ZAJÍČEK, Miroslav, ZEMAN, Karel. Kapitoly z Chicagské ekonomické školy: Ronald Harry Coase. Oeconomica, 2007, ISBN 978-80-245-1261-7 20 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 18. Dostupné na WWW: 21 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 18-19. Dostupné na WWW: 22 ZAJÍČEK, Miroslav, ZEMAN, Karel. Kapitoly z Chicagské ekonomické školy: Ronald Harry Coase. Oeconomica, 2007, ISBN 978-80-245-1261-7 23 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 19. Dostupné na WWW:

svých rozhodnutí a jsou si vědomy obapolné povahy problému. Berou tedy při svém rozhodování tyto ekonomické implikace v potaz spolu s ostatními faktory.24 1.2.5. Coase vs. Pigou (v The Problem of Social Cost) V předposlední části článku „The Problem of Social Cost“ se Coase věnuje Piguově přístupu k danému problému z jeho „Economics of Welfare“ (který považuje za zdroj moderní ekonomické analýzy tohoto problému) a víceméně jej kritizuje. Pigouův postoj je veskrze takový, že to, co je nezbytné udělat pro zlepšení situace (jinými slovy tedy pro zvýšení sociálního produktu), je státní zásah. 25 Jako příklad Pigou uvádí požáry lesů, způsobené provozem železnice, respektive jiskrami z parních strojů lokomotiv. Coase se pustil do rozboru tohoto příkladu, a pomocí aritmetického příkladu dokázal, že ne vždy je společensky výhodné ustanovit viníka škod odpovědným za tyto škody a vymáhat po něm náhrady: „Představme si železniční společnost, která není odpovědná za způsobené škody. Na jisté lince provozuje dva vlaky denně. Předpokládejme, že vypravení jednoho vlaku za den umožní této společnosti příjem ve výši $150 ročně, vypravení dvou vlaků denně by pak znamenalo příjem ve výši $250. Dále předpokládejme, že roční náklady na provoz jednoho vlaku jsou $50 a na provoz dvou vlaků jsou $100. Za předpokladu dokonalé konkurence jsou tyto náklady rovny poklesu hodnoty produkce v jiném odvětví v důsledku zapojení dodatečných výrobních faktorů na železnici. Železnice by tak zjevně shledala výhodným provoz dvou vlaků denně. Ale řekněme, že provoz jednoho vlaku denně způsobí (v průměru za rok) škodu na obilí ve výši $60 a vypravení dvou vlaků denně škodu $120. Za těchto podmínek by provoz jednoho vlaku zvýšil hodnotu celkové produkce, avšak vypravení druhého vlaku by již celkovou hodnotu produkce snížilo. Druhý vlak by dráhám generoval dodatečný příjem $100 ročně, ale snížení hodnoty celkové produkce by bylo $110 ročně ($50 jako důsledek zapojení dodatečného výrobního faktoru práce a $60 jako důsledek zničené úrody obilí)“ 26. Závěr, že by bylo lepší, kdyby druhý vlak vypravován nebyl, Coase samozřejmě nezpochybňuje, avšak závěr, že je žádoucí, aby dráhy byly odpovědné za způsobené škody, již ano (na rozdíl od Pigoua): „Změňme tedy zadání příkladu a předpokládejme, že železniční společnost je za škody odpovědná. Farmář, hospodařící na plochách okolo tratě, je v pozici, ve které mu je zcela jedno, zda mu obilí shoří či nikoliv. Pokud shoří, obdrží za něj tržní cenu od železnice, 24 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 19. Dostupné na WWW: 25 PIGOU, A. C. Economics of Welfare, London: Macmillan and Co., 1st Ed., (1920): 111-113. 26 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 32. Dostupné na WWW:

pokud ne, obdrží tuto cenu na trhu. Tato situace je tedy značně odlišná od té, kde železnice za škody odpovědná nebyla. Jakákoliv škoda na obilí by se farmáři promítla v jeho příjmech. Ten by pak přestal obdělávat půdu tam, kde by škody byly pravděpodobně vyšší, než čistý zisk z půdy. Změna systému z toho bez odpovědnosti na ten s odpovědností za škodu by tedy pravděpodobně znamenala nárůst obdělávané půdy v okolí železnice, a tedy nárůst škod na obilí v důsledku požárů. Vraťme se tedy k aritmetickému příkladu a předpokládejme opět, že se změnou odpovědnosti dochází zároveň k nárůstu objemu škod na dvojnásobek. Při provozu jednoho vlaku denně by každý rok bylo zničeno obilí v hodnotě $120, při dvou vlacích denně by to pak bylo $240 ročně… Hodnota přepravních služeb prvního vlaku je $150. Náklady na provoz vlaku jsou $50. Kompenzace za škody, které dráhy musí uhradit, činí $120… Dostáváme se tedy k závěru, že bez odpovědnosti za škody by byly provozovány dva vlaky, zatímco při uznané odpovědnosti za škody by nebyl provozován žádný vlak“ 27. Coase si ale pokládá otázku: „Znamená to však, že je všeobecně lepší neprovozovat železnici vůbec?“ Podle něj se tato otázka dá snadno odpovědět, pokud si spočítáme, co by se stalo s hodnotou celkové produkce, pokud bychom železniční společnost zbavili odpovědnosti za způsobené škody (a ta by tedy začala provozovat dva vlaky denně). Provoz železnice by znamenal vytvoření dopravních služeb v hodnotě $250, a zároveň zaměstnání výrobních faktorů, jež by snížily hodnotu produkce v jiném odvětví o $100. Také by došlo ke zničení obilí v hodnotě $120 a ponechání jisté části půdy ladem. Hodnota zničeného obilí na této ploše byla (při uznané odpovědnosti) $120, Coase však předpokládá, že ne všechno obilí, vypěstované na těchto plochách, bylo zničeno. Celková hodnota obilí, vypěstovaného na takových místech, tak musí být vyšší, řekněme $160. Ponechání půdy ladem však na druhou stranu uvolní výrobní faktory, a to v hodnotě nižší než $160 (jinak by se pěstování v těchto místech nevyplácelo ani v situaci, kdy je železnice odpovědná za škody). Předpokládejme tedy, že hodnota uvolněných výrobních faktorů je $150. Přírůstek hodnoty celkové produkce z provozu vlaků by tedy byl $250 (za dopravní služby), mínus $100 (náklady na výrobní faktory), mínus $120 (hodnota zničeného obilí), mínus $160 (snížení hodnoty produkce obilí v důsledku ponechání části půdy ladem), plus $150 (hodnota uvolněných výrobních faktorů v důsledku ponechání části půdy ladem). Celá rovnice pro shrnutí:

27 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 33. Dostupné na WWW:

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že hodnota celkové produkce při provozu dvou vlaků denně vzroste, a to konkrétně o $20. Je tedy jasné, že v tomto případě by bylo lepší, aby dráhy nebyly za škodu odpovědné. Coase si je vědom faktu, že pokud bychom změnili konkrétní číselné hodnoty, výsledek by mohl být opačný, nicméně pro podporu jeho argumentu mu stačí dokázat, že ne vždy je (alespoň z ekonomického hlediska) výhodné činit původce škod za tyto škody odpovědným.28 Jak je ale možné, že je (tolik uznávaná) Piguovská analýza chybná? Podle Coase je Piguova analýza jako taková v pořádku, avšak co si Pigou neuvědomil je, že tato analýza nemá řešit otázku, zda je žádoucí vypravit další vlak, zvýšit rychlost stávajícího vlaku, či instalovat zařízení proti úniku jisker, nýbrž otázku, jestli je žádoucí, aby železniční společnost byla za škody odpovědná či nikoliv. Coase říká, že správný postup ekonoma při porovnávání různých společenských uspořádání je porovnávat celkový společenský produkt získaný těmito různými uspořádáními. Coase uvádí jeho známý příklad se semafory: „Představte si město, ve kterém jsou semafory. Řidič přijíždí ke křižovatce a zastavuje, jelikož svítí červená. Z ostatních stran se však neblíží žádná jiná auta. Pokud by řidič semafor ignoroval, nedošlo by k žádné havárii a celkový produkt by se zvýšil, protože by řidič dojel do cíle dříve. Proč to ale neudělá? Důvodem je, že pokud by semafor ignoroval, dostal by pokutu. Soukromý produkt je tedy při projetí křižovatky nižší, než ten společenský. Měli bychom z tohoto příkladu tedy usuzovat, že celkový produkt by se zvýšil, pokud by neexistovaly pokuty za nedodržení předpisů?“29 Podle Coase nám Piguovská analýza ukazuje, že je možné dosáhnout lepšího světa, než toho, ve kterém žijeme, avšak problémem je, navrhnout takové praktické opatření, které na jednom místě systému odstraní nedostatky, aniž by na místě jiném způsobilo škodu ještě větší. Coase se k tomuto tématu (vzhledem k množství komentářů a námitek) vrací i v „Notes on the Problem of Social Cost“30, já v něm budu pokračovat v příslušné kapitole, tj. 1.4.7.

28 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 33-34. Dostupné na WWW: 29 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 34. Dostupné na WWW: 30 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988)

1.3. Kritika Coasova teorému Ve své knize „The Firm, the Market, and the Law“ z roku 1988 (kde byl mimo jiné znovu otištěn i článek „The Problem of Social Cost“) se Coase vrací k problému Coasova teorému, a to především v kapitole šesté, nazvané „Notes on the Problem of Social Cost“. Autor nejprve upozorňuje na fakt, že název „Coasův teorém“, ani jeho přesnou formulaci on sám nevymyslel. Učinil tak jeho kolega z University of Chicago, George Joseph Stigler (mimochodem stejně jako Coase držitel Nobelovy ceny za ekonomii), ve své publikaci „The Theory of Price“31. Pak už se ale Coase vypořádává s nejdiskutovanějšími námitkami a kritikami své práce (i když dopředu avizuje, že jsou dle jeho názoru „buď neplatnými, nedůležitými, či irelevantními“32). 1.3.1. Samuelsonovy námitky Coasův teorém předpokládá, že při nulových transakčních nákladech povedou vyjednávání k dohodám, které by maximalizovaly bohatství. Coase v knize sám přiznává, že rozumnost tohoto předpokladu je zpochybnitelná. To, že tento předpoklad zpochybnil mimo jiných i Paul Samuelson, dodává tomuto tvrzení na váze. Samuelson se do té doby (podle Coase) o „The Problem of Social Cost“ zmiňuje jen dvakrát, v obou případech namítá v podstatě totéž: „Nijak neomezený soukromý zájem v těchto případech (vyjednávání o škodlivém kouři apod.) povede k neřešitelnému problému bilaterálního monopolu se všemi jeho neurčenostmi a neoptimálnostmi.“33 Podle Coase jde o postoj, který Samuelson drží již dlouho, a který původně kritizoval práci Francise Ysidra Edgewortha. Ten ve své práci „Mathematical Psychics“ řeší problém tzv. smluvní křivky. Tvrdí, že dva vyjednávající jednotlivci vždy skončí na smluvní křivce, jelikož pokud by tomu tak nebylo, existovaly by pozice, kterých by směnou mohli oba dosáhnout a zároveň si oba polepšit. Edgeworth samozřejmě počítá s nulovými transakčními náklady.34 Samuelson o tomto argumentu říká: „...jakýkoliv posun z bodu mimo smluvní křivku směrem k ní znamená zlepšení situace obou jedinců. To však není totéž, co říká Edgeworth, tedy že ke směně ve skutečnosti dojde a oba nevyhnutelně skončí na smluvní křivce. V mnoha typech bilaterálního monopolu může být 31 STIGLER, George. The Theory of Price, 3rd ed., New York: Macmillan Co. (1966). 32 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 159. 33 SAMUELSON, Paul A. Modern Economics Realities and Individualism, The Texas Quarterly. Vol. 6, no. 2, (léto 1963) 34 EDGEWORTH, Francis Y. Mathematical Psychics, vydáno v: NEWMAN, Peter, EDGEWORTH, Francis Y. Mathematical psychics, and further papers on political economy, Oxford University Press (2003). Dostupné na WWW: < http://books.google.cz/books?id=maqkrlsNjkgC&printsec=frontcover#v=onepage&q&f=false>

dosaženo konečné rovnováhy mimo smluvní křivku. ...naše zkušenost s člověkem jako tvorem společenským naznačuje, že nikdo nemůže bezpečně předpovědět, že vzdělaný a inteligentní člověk dobré vůle ve skutečnosti bude mít tendenci se přiblížit k obecnému smluvnímu bodu. Díky empirickým faktům tak nemůžeme souhlasit s Edgeworthovým tvrzením, že bilaterální monopolisté musí nutně skončit někde na smluvní křivce. Mohou skončit i jinde, protože jeden z nich či oba nejsou ochotni diskutovat o možnosti udělat oboustranně výhodný posun, a to kvůli strachu, že by diskuze mohla ohrozit existenci stávajícího přijatelného statutu quo.“35 Coase však argumentuje, že „...pokud by již existovala smlouva mezi oběma stranami tak, aby byla vyžadována oboustranná dohoda pro její modifikaci, patrně by neměla existovat žádná překážka bránící zahájení vyjednávání. A pokud by doposud žádná smlouva neexistovala, neexistuje ani žádný status quo, který by mohl být ohrožen.“36 Coase přemítá, zda Samuelson neměl na mysli případ, kdy se smluvní strany nemohou dohodnout na podmínkách smlouvy. Naráží tak na Samuelsonův postoj v roce 1967: „...racionální soukromý zájem každého ze dvou jedinců svobodné vůle nezaručuje vznik Paretovsky optimálního řešení, jež by maximalizovalo součet zisků obou účastníků, bez ohledu na to, v jakém poměru by mezi ně byl rozdělen, a to ani v případě té nejideálnější herně-teoretické situace. Kromě případů příkazu ekonomického analytika či jeho neustálého nadstavování toho, co všechno představuje iracionální chování, nemůžeme vyloučit Paretovsky neoptimální výsledek.“37 Coase tento argument uznává a přiznává, že v situaci, kdy se obě strany nemohou dohodnout na podmínkách směny, nemusí nutně skončit na smluvní křivce, a to ani při nulových transakčních nákladech, tedy když mají na dohodu v podstatě věčnost. Na druhou stranu ale říká, že existuje dobrý důvod se domnívat, že podíl případů, ve kterých ke shodě nedojde, bude velmi malý. Ostatně i sám Samuelson poukazuje na fakt, že situace, ve kterých je cena, za kterou je dodavatel ochoten prodat, nižší, než cena, za kterou je zákazník ochoten koupit, a ve kterých tak obě strany musí dosáhnout dohody o ceně, jsou ve skutečném životě

35SAMUELSON, Paul A. Foundations of Economic Analysis. Cambridge, Mass.:Harvard University Press (1947), 238, 251. 36COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 161. 37 SAMUELSON, Paul A. The Collected Scientific Papers of Paul A. Samuelson, Vol. 3, Cambridge, Mass.: MIT Press (1972), 35.

všudypřítomné.38 Pro Coase je tedy podstatné, že ve skutečném životě bychom obvykle očekávali, že oba smluvní partneři na smluvní křivce skončí. Podle Coase Samuelson také často „...klade důraz na neurčitost konečného výsledku. Jelikož ale totéž platí o nákupech všeho druhu, a tedy se vztahuje i na veškerou ekonomickou analýzu, existence těchto neurčitostí (jak také ukázal Edgeworth) sama o sobě neznamená, že výsledek není optimální. Navíc fakt, že příslušné výnosy obou stran jsou neurčité, je irelevantní k problému, jež jsem popisoval v The Problem of Social Cost. ...v žádném případě však není důvod se domnívat, že by stupeň neurčitosti sdílení výnosů měl být vyšší u vyjednávání o právech k vypouštění kouře, než u transakcí, se kterými jsou ekonomové více zvyklí zacházet, jako je například nákup nového domu.“39 1.3.2. Problém rent V následující podkapitole se Coase věnuje rentám. Za rentu v tomto slova smyslu považuje „...rozdíl mezi tím, kolik faktor vydělá v diskutované aktivitě, a tím, kolik by mohl jinak vydělat.40“ Prvním, kdo diskutoval o vztahu rent a Coasova teorému, byl polský ekonom Stanislaw Wellisz. Jeho článek „On External Diseconomies and Government-assisted Invisible Hand“41 v časopise Economica se stal základem dohadů o správnosti Coasova teorému pro americké ekonomy Geralda E. Autena a Donalda H. Regana. Regan například říká, že „...není mým primárním cílem dokázat nesprávnost Coasova teorému, nýbrž dokázat, že pravdivost teorému může být odvozena pouze z předpokladů, které se liší od předpokladů obvyklých, které používáme pro ekonomické subjekty.“42 Auten je více striktní a stručný, píše: „V Coasových příkladech se výsledky budou lišit při různé odpovědnosti, a to kvůli Ricardiánským rentám znečišťovatelů a poškozovaných. Pokud oba, znečišťovatel i poškozený, působí na marginální půdě, musí znečišťovatel v dlouhém období ukončit činnost (pokud je odpovědný za škodu), nebo bude poškozený z místa vypuzen (pokud znečišťovatel není odpovědný za škodu).“43 Coase tento argument hodnotí jako uvěřitelný. Za předpokladů, 38 SAMUELSON, Paul A. The Collected Scientific Papers of Paul A. Samuelson, Vol. 3, Cambridge, Mass.: MIT Press (1972), 36. 39 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 161. 40 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 161. 41 WELLISZ, Stanislaw, On External Diseconomies and Government-assisted Invisible Hand, Economica, New Series, Vol. 31, No. 124 (listopad 1964). Dostupné na WWW: 42 REGAN, Donald H. The Problem of Social Cost Revisited, Journal of Law and Economics (říjen 1972): 427. Dostupné na WWW: 43 AUTEN, Gerald E., ‚Discussion‘ in Theory and Measurement of Economic Externalities, Academic Press, New York (1976): 38.

že půda je marginální a negeneruje žádný výnos a nabídka všech ostatních zapojených faktorů je dokonale elastická, se zdá zřejmé, že pokud by znečišťovatelé měli platit za škody, ukončili by činnost, jelikož by jejich výdělky byly nižší, než jinde. A naopak, pokud by poškozovaní nedostávali žádné kompenzace, v důsledku škod by jim výdělek klesl níže, než by byl při alternativní aktivitě, a měli by se tedy lépe, pokud by odešli. Coase však píše: „Tohle všechno by mohlo naznačovat, že na rozdíl od toho, co jsem řekl dříve, původní uspořádání práv má vliv na konečný výsledek. Avšak já věřím, že Autenův argument je, ačkoliv uvěřitelný, chybný. ...Faktory zapojené do dané činnosti by totiž byly ochotny, pokud by bylo třeba, zaplatit množství peněz o něco málo menší, než je součet jejich rent, aby mohli v této činnosti setrvat, protože i po této kompenzaci by na tom byli lépe, než kdyby se museli přesunout k jejich nejlepší alternativě. Podobně by byly ochotny od jisté činnosti upustit, pokud by dostávali platby o něco vyšší, než je součet jejich rent, jelikož by se pak měli lépe při své nejlepší alternativní činnosti než při setrvání v činnosti současné.“44 Coase vše demonstruje na svém klasickém příkladu chovatele dobytka a pěstitele obilí. Pro zjednodušení nazývá pěstitele obilí farmářem a chovatele dobytka rančerem, stejně tak nazývá součet rent faktorů, zapojených do dané činnosti, prostě rentami: „Jelikož renty představují zvýšení hodnoty produkce (a tedy i důchodu) vykonáváním dané činnosti raději, než vykonáváním její nejlepší alternativy, je jasné, že hodnota celkové produkce bude maximalizována v momentě, kdy budou maximalizovány renty. Pokud by farmáři obdělávali své obilí (a neexistovali by rančeři), zvýšení hodnoty produkce jako výsledku jejich činnosti by bylo měřeno rentami faktorů, zapojených do farmaření. Pokud by rančeři chovali svůj dobytek (a neexistovali by farmáři), zvýšení hodnoty produkce jako výsledku jejich činnosti by bylo měřeno rentami faktorů, zapojených do chovu dobytka. Pokud by existovali rančeři i farmáři, ale neexistovalo by žádné poškození obilí v důsledku toulání dobytka, zvýšení hodnoty produkce by bylo měřeno součtem rent farmářů a rančerů. Nicméně předpokládejme, že nějaká část úrody by byla dobytkem zničena. V tomto případě, kdy jsou přítomni zároveň rančeři i farmáři, by zvýšení hodnoty produkce bylo měřeno součtem rent farmářů i rančerů, mínus hodnota zničeného obilí.“45 Nejprve Coase počítá s tím, že hodnota zničeného obilí je nižší, než renty jak farmářů, tak i rančerů: „Pokud by tedy rančeři byli za škody odpovědni, mohli by platit farmářům kompenzace a pokračovat v dosavadní činnosti, jelikož by na tom pořád byli lépe, než kdyby tuto činnost opustili, a to o částku rovnu jejich rentám odečteným o hodnotu zničeného obilí. 44 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 164-165. 45 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 165-166

Pokud by rančeři nebyli odpovědní za škodu, maximální částka, kterou by byli farmáři ochotni rančerům zaplatit za upuštění od chovu dobytka, by byla rovna hodnotě zničeného obilí. Ta je však nižší, než renty rančerů, farmáři by tedy nedokázali přimět rančery k zanechání chovu dobytka. Jelikož jsou ale i renty farmářů vyšší, než hodnota zničeného obilí, i jim se vyplatí pokračovat ve farmaření. Ať je zákonné uspořádání jakékoliv, jak farmáři, tak rančeři budou ve svých činnostech nadále pokračovat.“46 To, že došlo k maximalizaci celkové hodnoty produkce, Coase dokazuje na jednoduchém aritmetickém příkladu: „Jestliže jsou renty farmářů $100, renty rančerů taktéž $100 a hodnota zničeného obilí $50, hodnota celkové produkce bude nejvyšší, když oba budou ve svých činnostech pokračovat. Za těchto podmínek by se hodnota produkce zvýšila o $150 (součet rent mínus hodnota zničeného obilí). Pokud by jeden z nich ukončil svoji činnost, hodnota produkce by se zvýšila pouze o $100.“47 Nyní Coase mění zadání příkladu tak, že hodnota obilí je sice nižší, než renta rančerů, ale zároveň je vyšší, než renta farmářů: „Pokud by rančeři museli kompenzovat farmářům škody na obilí (což by mohli, jelikož jejich renty převyšují hodnotu zničeného obilí), farmáři by si vydělali stejné množství peněz, jako kdyby k žádným škodám nedošlo (poplatek za škody od rančerů by nahradil prodej obilí na trhu). Ale renty farmářů jsou nižší, než hodnota zničeného obilí, farmáři by tak souhlasili s ponecháním půdy ladem za jakýkoliv poplatek vyšší, než je jejich renta. Rančeři by na tom byli lépe, pokud by přiměli farmáře zanechat činnosti (a tedy eliminovat škody na obilí) vyplacením částky nižší, než je hodnota zničeného obilí. Za daných okolností by tedy došlo k dohodě a farmáři by, za částku vyšší než jejich renty, avšak nižší než hodnota zničeného obilí, ponechali půdu ladem. Nyní přesuňme odpovědnost za škody na farmáře. Jelikož škody na obilí by byly vyšší, než renty farmářů, vyplatilo by se jim přesunout se od farmaření ke své nejlepší alternativní činnosti. Farmaření by se jim vyplatilo, pouze pokud by se jim podařilo přimět rančery zanechat chovu dobytka. Ale maximální částka, kterou by farmáři byli ochotni zaplatit, by byla o něco nižší, než jejich vlastní renty. Jelikož jsou renty rančerů vyšší, než renty farmářů, farmáři by nebyli schopni platit dostatečně vysokou částku, která by přiměla rančery ukončit současnou činnost. Za těchto okolností, stejně jako v případě, kdy rančeři byli odpovědni za škody způsobené dobytkem, by farmáři nechali půdu ladem a přesunuli se do své nejlepší alternativní činnosti, zatímco rančeři by dále pokračovali v chovu dobytka.“ 48 Opět tedy docházíme k závěru, že 46 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 166. 47 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 166. 48 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 166-167.

nezávisle na rozdělení odpovědnosti za škody dosahujeme stejného výsledku, který, jak opět ukáže aritmetický příklad, maximalizuje hodnotu celkové produkce: „Předpokládejme, že renty rančerů jsou $100, hodnota zničeného obilí $50 a renty farmářů $25. Pokud by farmáři i rančeři pokračovali ve svých dosavadních činnostech, byl by přírůstek hodnoty produkce $75 (součet rent mínus hodnota zničeného obilí). Pokud by rančeři zanechali chovu dobytka, přírůstek by se snížil na pouhých $25 (renty farmářů), zatímco když by farmáři upustili od farmaření a rančeři pokračovali v chovu, přírůstek celkové hodnoty produkce by se zvýšil až na $100 (renty rančerů).“49 V dalším příkladu Coase obrací situaci, takže farmáři mají renty vyšší, než je hodnota zničeného obilí, ta je však vyšší, než renty rančerů. Nejdříve zkoumá situaci při odpovědnosti rančerů: „Jelikož je částka, kterou by rančeři museli farmářům platit jako kompenzaci za škody, vyšší, než renty rančerů, chov dobytka by byl ukončen. Naopak farmáři by ve své činnosti pokračovali.“50 V opačném případě, tedy pokud by rančeři za škody odpovědni nebyli, by situace byla následující: „Pokud by rančeři pokračovali v činnosti, farmáři by byli schopni, pokud by museli, snášet škody na svém obilí, jelikož hodnota škod je nižší, než jejich renta. Existuje pro ně ale i výhodnější alternativa. Renty rančerů jsou nižší, než hodnota obilí, zničeného dobytkem. Rančeři by byli ochotni ukončit chov dobytka za jakýkoliv poplatek vyšší, než jejich renty. Farmáři by byli ochotni takový poplatek zaplatit, protože by byl nižší, než hodnota zničeného obilí. ...Stejně jako v předchozích případech je výsledek v obou situacích stejný, nezávisle na původním uspořádání odpovědnosti. A opět je hodnota produkce maximalizována. Předpokládejme, že renty rančerů jsou $25, hodnota zničeného obilí $50 a renty farmářů $100. Pokud by oba pokračovali v činnosti, byl by přírůstek celkové hodnoty produkce $75 (součet jejich rent mínus škody na obilí). Kdyby v činnosti pokračovali pouze rančeři, byl by přírůstek hodnoty produkce $25 (renty rančerů), zatímco pokud by v činnosti pokračovali jen farmáři, byl by tento přírůstek $100 (renty farmářů).“ 51 Jako další situaci k popisu si Coase vybírá případ, kdy je hodnota zničeného obilí vyšší, než renty rančerů i farmářů, ale renty rančerů jsou vyšší, než ty farmářů. „Pokud by byli rančeři odpovědní za škody způsobené jejich dobytkem a museli by platit farmářům kompenzace, je jasné, že by museli skončit s chovem dobytka. To však není jediná varianta, která se před nimi otevírá. Farmáři by klidně přestali s pěstováním obilí za poplatek vyšší, než jsou jejich renty. Za těchto okolností by rančeři byli ochotni platit farmářům částku vyšší, než 49 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 167. 50 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 168. 51 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 168.

tyto renty, avšak nižší, než jejich vlastní renty, aby farmáře přiměli přestat s pěstováním obilí, což by ukončilo ničení úrody a eliminovalo tak potřebu kompenzací, takže by na tom rančeři byli lépe. Pokud by pak rančeři nenesli odpovědnost za škody, hodnota zničeného obilí by přesahovala renty farmářů a ti by tak přestali pěstovat obilí a věnovali se své nejlepší alternativě. ...Maximální částka, kterou by farmáři mohli nabídnout, by byla o něco nižší, než jsou jejich renty. Ale protože renty rančerů jsou vyšší, nebyli by ochotni takovou nabídku přijmout a farmáři by byli nuceni farmaření opustit.“ 52 Výsledek je tedy opět stejný, ať už je odpovědnost za škody na kterékoliv straně. Na příkladu s konkrétními čísly si ještě ukažme, že dojde i k maximalizaci přírůstku hodnoty celkové produkce: „Předpokládejme, že renty rančerů jsou $40, hodnota zničeného obilí je $50 a renty farmářů jsou $30. Pokud by obě strany pokračovali ve své dosavadní činnosti, přírůstek hodnoty produkce by byl $20 (součet rent mínus hodnota poškozeného obilí). Pokud by v činnosti pokračovali pouze farmáři, byl by tento přírůstek $30 (renty farmářů), zatímco kdyby byl chován pouze dobytek, byl by přírůstek $40 (renty rančerů).“53 Znovu tedy došlo k nejvýhodnější alokaci zdrojů a renty, a tedy i přírůstek celkové produkce, byli maximalizovány. Jako poslední zůstává případ, kdy je hodnota zničeného obilí vyšší než renty farmářů i rančerů, avšak farmáři se mohou těšit z rent o něco vyšších než rančeři. Když by rančeři byli odpovědní za škody, pak „...by nebyli schopni kompenzovat farmářům tyto škody a nebyli tedy schopni pokračovat v této činnosti. Nebyli by ani schopni přimět farmáře, aby přestali pěstovat obilí, neboť maximum, co by mohli rančeři nabídnout, by bylo o něco méně, než jsou jejich renty, zatímco farmáři by nebyli ochotni ukončit činnost dokud by nedostali o něco více než jsou jejich vlastní renty (a ty jsou vyšší než ty rančerů).“ 54 Pokud by naopak rančeři za škody odpovědní nebyli, „...farmáři by byli schopni vyhnout se škodám (jež by je jinak přinutily ukončit činnost) uskutečněním platby vyšší, než jsou renty rančerů, aby je donutily přesunout se ke své nejlepší alternativě (a tedy ukončit poškozování úrody). Farmáři by na tom byli stále lépe, než kdyby s farmařením přestali, jelikož jejich renty jsou vyšší, než ty rančerů. Ať je uspořádání práv jakékoliv, výsledkem je vždy pokračování farmaření a konec chovu dobytka.“55 Pokud bychom se chtěli přesvědčit o maximalizaci přírůstku hodnoty produkce, stačí pozměnit zadání předchozího matematického příkladu. Hodnota zničeného obilí zůstane $50, renty farmářů budou $40 a renty rančerů $30. Pokud by vedle sebe 52 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 168-169. 53 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 169. 54 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 169. 55 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 169-170.

fungovalo farmaření i chov dobytka, byl by přírůstek hodnoty celkové produkce $20 (součet rent farmářů a rančerů mínus hodnota zničeného dobytka). Pokud by v činnosti pokračovali jen rančeři, byl by přírůstek $30 (renty rančerů), pokud by naopak v činnosti pokračovali pouze farmáři, byl by tento přírůstek $40. Znovu se tedy přesvědčujeme, že dochází k maximalizaci hodnoty celkové produkce. Jak říká sám Coase: „Zkoumání těchto příkladů bylo zdlouhavé, ale jejich výsledky jsou průkazné.“56 Coase tedy prokázal, že nezávisle na počátečním právním uspořádání bude výsledek vždy stejný, ba co víc, bude vždy maximalizovat hodnotu produkce. Pokud je hodnota zničeného obilí nižší, než renty farmářů i rančerů, vyplatí se oběma pokračovat v dosavadní činnosti. Pokud je vyšší, než renta některého z nich, vyplatí se mu v činnosti nepokračovat. Pokud by pak byla hodnota škod vyšší než renty obou, bude v činnosti pokračovat pouze ten s vyššími rentami. 1.3.3. Přenos práv a rozdělení bohatství Mnoho ekonomů se podle Coase domnívá, že závěry, které vyvodil v předchozích příkladech, jsou chybné. Podle nich se, i při nulových transakčních nákladech, se změnou právního postavení změní i rozdělení bohatství. S tím se změní i poptávka po zboží a službách, včetně těch, jež jsou produkovány činností, která dané škody způsobuje, i těch, které jsou produktem činností, jež jsou těmito škodami poškozené. A tato změna poptávky pak přinese i změnu v alokaci zdrojů. Jinými slovy tedy tvrdí, že pokud rančerům byla uznána odpovědnost za škody, farmáři jsou na tom vždy lépe a rančeři vždy hůře, než kdyby tomu bylo naopak. Coase však i tento argument považuje za chybný a pouští se do vysvětlování: „Rozdělme skupinu faktorů, zvanou rančeři, na rančery a půdu pro chov dobytka, a skupinu faktorů zvanou farmáři, na farmáře a půdu pro farmaření. Předpokládejme dále (snad ne příliš nerealisticky), že pouze půda pro chov dobytka a půda pro farmaření generují renty (tak jak byly definovány v předchozí sekci). Předpokládejme také, že si rančeři i farmáři půdu pronajímají. Řekněme tedy, že škody způsobené dobytkem jsou nižší, než renty které generuje jak půda pro chov dobytka, tak půda pro farmaření. Posuďme nyní efekt, který by mělo rozdělení práv na smluvní podmínky těch, co jsou zapojeni do farmaření a chovu dobytka. Pokud by rančeři museli kompenzovat farmářům škody způsobené dobytkem, byli by ochotni platit za pronájem půdy méně, než kdyby za škody odpovědni nebyli, a to o částku, která by byla rovna takové kompenzaci. Naopak farmáři by byli ochotni platit za pronájem půdy částku vyšší, než kdyby kompenzace nedostávali, a to opět o částku ve výši těchto kompenzací. Bohatství rančerů i farmářů by tak zůstalo stejné za jakéhokoliv rozdělení práv. 56 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 170.

Ale co majitelé půdy? Pokud by byli vyžadovány kompenzace, cena za pronájem půdy pro chov dobytka bude nižší a cena pronájmu půdy pro farmaření zase vyšší, než by tomu bylo bez kompenzací. Nicméně, pokud je právní uspořádání známo, částka, která bude muset být zaplacena k získání půdy, to bude reflektovat. Za půdu pro chov dobytka se tedy bude, pokud bude nutné platit kompenzace, platit méně, než za půdu pro farmaření. Bohatství majitelů půdy by tak zůstalo stejné.“57 Coase tedy znovu ukázal, že původní právní uspořádání by nemělo mít vliv na rozdělení bohatství. Ostatní varianty příkladu již neprobírá a odkazuje na stejný postup, jako v předchozí části. Co by se však stalo v situaci, kdy by se právní úprava změnila? Podle Coase by se nic neměnilo na faktu, že by nedocházelo k redistribuci bohatství, byť by tohoto výsledku bylo dosaženo poněkud jinou cestou. Jelikož jsou totiž transakční náklady nulové, byli by smlouvy dost obsáhlé na to, aby tento problém řešily. Byly by napsány tak, aby specifikovaly, jak se mají platby měnit v závislosti na platné legislativě. Například v situaci popsané výše by mohlo být ujednáno, že pokud by se rančeři najednou stali odpovědnými za škody, platili by majitelům půdy méně, a ti by pak dostávali jistou kompenzaci od těch, od kterých půdu koupili. Naopak farmáři by platili majitelům půdy více, a ti by museli odevzdat dodatečný poplatek těm, od kterých půdu koupili. Rozdělení bohatství by tak opět zůstalo stejné. 1.3.4. Vliv transakčních nákladů Svět bez transakčních nákladů bývá často označován jako Coasiánský. Coase s tímto názvem však nesouhlasí, říká dokonce, že „nic nemůže být dále od pravdy“ 58. On sám tvrdí, že v „The Problem of Social Cost“ pouze osvětlil některé vlastnosti takového světa, a to proto, že se ekonomové (do té doby následující Pigoua) snažili vysvětlit, proč se ve skutečnosti soukromé a společenské náklady nerovnají, když v teorii tomu tak je. Podle Coase je tento důvod prostý, nebrali totiž v úvahu transakční náklady: „S nulovými náklady by producenti vytvářeli všemožné soubory smluvních uspořádání, nutných k maximalizaci hodnoty produkce. Pokud by existovali postupy, které mohou být uskutečněny a které by stály méně než je hodnota škody, jež by eliminovali, a také by byly těmi nejlevnějšími postupy k takové eliminaci, byli by podstoupeny. ...Jak jsem naznačoval v „The Problem of Social Cost“ na příkladu rančerů a farmářů, tyto postupy zahrnují ze strany farmáře například ponechání půdy (či pouze jisté její části) ladem nebo pěstování jiných (ke škodám méně náchylných) plodin, ze strany rančera potom například snížení počtu kusů dobytka, změna chovaného 57 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 171-172. 58 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 174.

plemene, přivazování dobytka či zaměstnání pastevců nebo pasteveckých psů. Ze strany obou podnikatelů by se pak mohlo jednat třeba o výstavbu plotu. ...Díky nulovým transakčním nákladům by oba měli snahu dělat jakákoliv opatření, jež by zvýšili hodnotu produkce, jelikož by pak na zvýšeném příjmu participovali oba. Nicméně jakmile bychom vzali v potaz transakční náklady (nenulové), mnoho z těchto opatření by nebylo provedeno, protože sestavení smluvních dohod, potřebných k jejich vytvoření, by bylo nákladnější než výnos, který by tato opatření umožňovaly. Ke zjednodušení této diskuze předpokládejme, že všechny smluvní dohody, zaměřené na redukci škod, jsou příliš nákladné. Výsledkem by v našem příkladě bylo, že pokud by rančeři byli odpovědni za škody způsobené jejich dobytkem, farmáři by neměli žádný důvod něco měnit, jelikož by kompenzace za škody vždy substituovala prodej na trhu. ...Naopak rančeři jsou motivováni ke změnám, jelikož by náklady na tyto změny mohly být nižší, než hodnota, o kterou se v důsledku této změny sníží kompenzace.“59 V podstatě to stejné, ale opačně, by platilo v případě, kdy by rančeři za škody způsobené jejich dobytkem odpovědni nebyli. To však nemusí být ani zdaleka řešení, jež maximalizuje hodnotu celkové produkce, jak Coase opět ukazuje na jednoduchém aritmetickém příkladu: „Předpokládejme, že pokud by rančeři byli odpovědni za škody, bylo by v jejich zájmu činit takové kroky, jež by zcela zamezily vzniku škod, a že farmáři by činili kroky se stejným efektem, pokud by rančeři za škody odpovědni nebyli. Předpokládejme dále, že náklady na eliminaci škod jsou pro rančery $80 a pro farmáře $50.“ 60 Pokud by tedy rančeři nebyli za škody odpovědní, eliminace škod by stála farmáře $50, pokud by byli za škody odpovědní, stálo by to rančery $80. Z toho nám jasně vyplývá, že pokud by rančeři nebyli za škody odpovědní, byla by hodnota celkové produkce o $30 vyšší. Samozřejmě, že pokud bychom vyměnili hodnoty nákladů na eliminaci škod, byl by výsledek opačný, a Coase si toho je vědom když říká: „Cílem této ilustrace není navrhovat, aby ti, kdo vytváří škodlivé efekty, nebyli za škody odpovědní a nemuseli poškozeným platit kompenzace. ...Co tyto příklady ukazují je, že zda je hodnota celkové produkce vyšší když jsou rančeři za škody odpovědní či nikoliv, závisí na okolnostech konkrétního případu.“61 1.3.5. Zmírňování škod Další námitky, vedené proti Coasovým myšlenkám, se týkaly tzv. zvykového práva a povinnosti činit přiměřené kroky ke zmírnění následků škod. Někteří totiž tvrdí, že v zemích, 59 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 175-176. 60 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 176. 61 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 176-177.

ve kterých funguje tento právní systém (například Spojené státy Americké), je nutné se k získání kompenzací (popř. k vyhnutí se žalobám) chovat tak, aby tyto škody byly snižovány. To by podle nich znamenalo, že i s nenulovými transakčními náklady by oba subjekty (poškozovatel i poškozený) byly stimulovány k redukci škod. Podle Coase je tento fakt důležitý pouze k analýze fungování systému zvykového práva a na jeho řešení problému nemá vliv. Podle něj by existence takové doktríny mohla vést k tomu, že by rančeři a farmáři podstoupili nějaké výdaje, které by jinak nepodstupovali, ale je pro něj těžké uvěřit, že by „...takováto doktrína vedla rančery k uskutečnění všech opatření, které by učinili pokud by byli za škody odpovědní, nebo naopak, že by vedla farmáře k uskutečnění všech opatření, které by učinili pokud by rančeři za škody odpovědní nebyli. Pokud mám pravdu, na mém závěru se nic nemění. Kdyby po zmírnění škod stála rančery jejich úplná eliminace $70, a farmáři by byli schopni je eliminovat za $20, hodnota produkce by byla o $50 vyšší pokud by rančeři za škody odpovědní nebyli.“62 1.3.6. Neoptimální pravidlo odpovědnosti Další ekonom, Richard O. Zerbe Jr., namítal, že Coase ve své analýze použil nevhodné pravidlo odpovědnosti63. Coase si však myslí, že Zerbe nepochopil povahu jeho argumentu, jež říká, že v přítomnosti transakčních nákladů pravidlo odpovědnosti nemůže být optimální. Coase říká: „Ve světě nulových transakčních nákladů, kde všechny strany mají snahu zjistit a odhalit všechny úpravy, jejichž efektem by bylo zvýšení hodnoty celkové produkce, se dá představit, že by informace potřebné k vypočítání optimálního pravidla odpovědnosti byly dostupné, ačkoli by byly zbytečné, jelikož za daných okolností dochází k maximalizaci hodnoty produkce vždy, nezávisle na pravidle odpovědnosti. Jakmile však vezmeme transakční náklady v potaz, některé strany nejsou vůbec (či jsou pouze redukovaně) stimulovány

k odhalování

informací,

nutných k

formulaci

optimálního

pravidla

odpovědnosti.“64 Některé (a dost možná ty nejlevnější či nejefektivnější) cesty k maximalizaci hodnoty produkce nám v reálném světě tedy mohou zůstat ukryty, ať už je pravidlo odpovědnosti jakékoliv, proto toto pravidlo může jen těžko být optimální.

62 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 177. 63 ZERBE, Richard O. Jr., ‚The Problem of Social Cost: Fifteen Years Later‘ in Theory and Measurement of Economic Externalities, Academic Press, New York (1976): 33. 64 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 178.

1.3.7. Coase vs. Pigou (v Notes on the Problem of Social Cost) Nyní budeme pokračovat v Coasově názoru na Pigoua a jeho analýzu, Coase se totiž domnívá, že některé jeho myšlenky a názory z „The Problem of Social Cost“ byly špatně pochopeny. Piguova pozice je všeobecně známá, já použiji citaci z práce Agnara Sandma: „Je uznávaným závěrem ekonomické teorie, že dosažení efektivity v konkurenčním prostředí vyžaduje daně (dotace) na komodity, které generují negativní (pozitivní) ekonomické efekty.“65 Z toho vychází další úvaha, a sice že: „Výroba a spotřeba komodit, generujících negativní (pozitivní) externality, by měla být omezena (rozšířena).“ 66 To v podstatě znamená, že ten, kdo vytváří škody, by za ně měl být automaticky odpovědný, a na jeho činnost by tak měla být uvalena daň. Coase na konci svého článku „The Problem of Social Cost“ shrnuje, že se nemůžeme domnívat, že daňový systém může optimálně alokovat zdroje. Myslí si ovšem, že tento postoj nevyjádřil zcela správně, „...jelikož i tak chápavému kritiku, jako je Baumol, se nepodařilo jej správně pochopit. Baumolova kritika byla směřována na pozice, které jsem nehájil, a ani nehájím.“67 Proto se Coase snaží objasnit svůj skutečný postoj k tomuto problému. V prvé řadě Coase tvrdí, že se nikdy nesnažil obhájit jakýkoliv systém daní a dotací, a pokud nějaké takové systémy ve své teorii vytvářel, bylo to jen proto, aby ilustroval své ideje na nějakém konkrétním příkladu. Stejně tomu bylo v případě, kdy Coase navrhuje dvojité (oboustranné) zdanění v příkladu továrny, vypouštějící kouř. Na tomto příkladu Coase ilustroval, že zdaleka ne vždy je vhodné uvalit daň na subjekt, který škody vytváří, jelikož může být levnější (a efektivnější) nechat tento subjekt volně působit: „Předpokládejme, že výše daně je rovna hodnotě škody. Továrna, jejíž kouř způsobuje škody ve výši $100, může instalovat zařízení proti emisi kouře za $90 ročně. Jelikož produkování kouře by znamenalo daň ve výši $100, majitel továrny nainstaluje zařízení proti kouři a ušetří tak $10 ročně. Nicméně tato situace nemusí být optimální. Předpokládejme, že ti co jsou kouřem poškozováni, mohou škodám zabránit za $40 ročně. V tomto případě by hodnota produkce byla o $50 vyšší, kdyby neexistovala žádná daň a továrna mohla volně produkovat kouř.“ 68 Jelikož je však hodnota škody závislá na počtu subjektů, jež poškozuje (tj. jež žijí či pracují v okolí továrny), je i daň pohyblivá. Zatímco pro továrnu by to znamenalo, že při zvýšení počtu těchto subjektů by byla ochotna utratit vyšší částku za zařízení proti kouři, tyto subjekty by 65 SANDMO, Agnar, Anomaly and Stability in the Theory of Externalities, Quarterly Journal of Economics 94 (červen 1980): 799. Dostupné na WWW: 66 SANDMO, Agnar, Anomaly and Stability in the Theory of Externalities, Quarterly Journal of Economics 94 (červen 1980): 799. Dostupné na WWW: 67 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 179. 68 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 180.

náklady továrny na eliminaci škod nebraly vůbec v potaz. Můžeme pro ilustraci pokračovat v Coasově příkladu: „Předpokládejme, že původně v okolí továrny nebyl nikdo. Existoval by kouř, ale žádné škody, a tedy žádné daně. Nyní však předpokládejme, že se nějaký developer rozhodne vytvořit v okolí továrny nové parcely, a že v důsledku toho se hodnota škod zvýší na $100 ročně. Developer by se mohl spolehnout na majitele továrny, že nainstaluje zařízení proti kouři za $90 ročně, jelikož by se tak vyhnul dani ve výši $100. Ti, co se usídlí v blízkosti továrny, nebudou poškozováni žádným kouřem, jelikož již žádný neexistuje. Ale tato situace nemusí být optimální. Developer si mohl vybrat jinou lokalitu, stejně uspokojivou a bez kouře, a to za dodatečných $40 ročně. Opět by hodnota produkce byla o $50 vyšší, kdyby neexistovala žádná daň a továrna mohla pokračovat v emisi kouře.“ 69 A zde se již pomalu dostáváme k příkladu dvojitého zdanění, Coase totiž říká: „Pokud má být zdaněn producent kouře, bylo by zjevně vhodné ustanovit systém dvojité daně, který by zajišťoval, aby stejnou částkou byl zdaněn i rezident dané oblasti, aby tak byly škody minimalizovány. Za těchto podmínek by lidé v této oblasti nezůstávali, nebo by činili jiná opatření k zabránění tvorby škody, pokud by náklady na tato opatření byly nižší, než náklady, kterým by se vystavil producent kouře.“70 Coase se tedy snaží říci, že jeho systém dvojité daně by pravděpodobně byl vhodný pouze v konkrétním případě (kdy by výše daně byla rovna hodnotě napáchaných škod) a jeho smyslem by bylo odradit lidi (případně podniky) od přistěhování se do okolí továrny, když by se mohli (s nižšími náklady) přestěhovat jinam. Naopak Baumol 71 obhajuje daň, jež by byla rovna snížení hodnoty produkce vlivem daných škod. Coase uznává, že taková daň by mohla mít požadovaný efekt, avšak uvést takovou daň do praxe je podle něj nemožné, jelikož „...aby se tak stalo, byla by potřeba podrobná znalost individuálních preferencí, a nejsem schopen si představit, jak by tato data, potřebná k fungování takového daňovému systému, mohla být shromážděna.“72 Ostatně s tímto tvrzením nakonec souhlasí i Baumol, když píše: „Konec konců, byli jsme ponecháni jen s malým důvodem k víře v použitelnost Piguova přístupu... Nevíme jak vypočítat potřebné daně a nevíme ani jak je přibližně odhadnout pomocí pokusu a omylu.“73 69 COASE, Ronald H. The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), 180-181. 70 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 41. Dostupné na WWW: 71 BAUMOL, William J., On Taxation and Control of Externalities, The American Economic Review, Vol. 62, No. 3, (červen 1972). Dostupné na WWW: 72 COASE, Ronald H. The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960): 41. Dostupné na WWW: 73 BAUMOL, William J., On Taxation and Control of Externalities, The American Economic Review, Vol. 62, No. 3, (červen 1972): 318. Dostupné na WWW:

2. Část praktická V této části se, jak jsem uvedl v úvodu práce, budu zabývat experimenty, které v 80. letech dělali Elizabeth Hoffmanová a Matthew L. Spitzer, a jejichž výsledky zveřejnili v roce 1982 v článku „The Coase Theorem: Some Experimental Tests“ 74. Nestalo se tak nikde jinde než v časopise Journal of Law and Economics. V těchto experimentech se snaží prokázat funkčnost teorému za různých okolností. Většina dosavadních experimentů byla omezena tím, že byly buď zakázány vedlejší platby mezi subjekty, nebo (pokud byly povoleny) bylo možno vybírat pouze ze dvou či tří možných výsledků. Podle autorů je do té doby zmínka pouze o dvou experimentech, splňujících obě výše zmíněná kritéria, jde konkrétně o práce „A competitive test of the M1im bargaining set, kernel, and equal share models“

75

a „Effects of

Core Properties in Four-person Games with Side Payments“ 76. Právě experimenty zveřejněné v těchto pracích by měly být nejblíže k situaci Coasovského vyjednávání, až na jednu zásadní vlastnost. V těchto experimentech totiž nebyl ani jeden z hráčů schopen jednostranně určit alokaci tak, jak to může učinit ten, na jehož straně je vlastnické právo. Někteří ekonomové se pak (na základě dřívějších experimentů) zase domnívali, že vyjednávání většího množství subjektů by k Paretovskému optimu nevedlo, a to především kvůli problému černého pasažéra. Podle Hoffmanové a Spitzera se tak v těchto experimentech stalo, protože mezi subjekty nebyla umožněna otevřená komunikace, vedlejší platby a vynutitelnost smluv. Hoffmanová a Spitzer se tak snažili držet Coasova rámce, který stanovuje podmínky, za kterých by teorém měl být funkční. Jsou to v bodech: a) dva subjekty pro vyjednávání b) vzájemná dokonalá znalost produkční funkce a funkce zisku či užitečnosti c) konkurenční trh d) nulové transakční náklady e) beznákladový soudní systém f) producenti maximalizující zisk a spotřebitelé maximalizující užitek g) žádné efekty bohatství

74 HOFFMAN, Elizabeth, SPITZER, Matthew L., The Coase Theorem: Some Experimental Tests, Journal of Law and Economics, Vol. 25, No.1 (duben 1982). 75 MICHENER, Andrew, YUEN, Kenneth, GINSBERG, Irving J., A competitive test of the M1im bargaining set, kernel, and equal share models, Behavioral Sci. 22, (1977). 76 MICHENER, Andrew, GINSBERG, Irving J., YUEN, Kenneth, Effects of Core Properties in Four-person Games with Side Payments, Behavioral Sci. 24, (1979).

h) při absenci transakčních nákladů se subjekty dohodnou na oboustranně výhodných smlouvách

2.1.Návrh experimentu Experimenty prováděné Hoffmanovou a Spitzerem by se daly rozdělit do čtyř skupin, nejprve na experimenty se dvěma a se třemi subjekty, a ty pak rozdělit na experimenty s dokonalými informacemi a bez nich. Jako ideální subjekty pro tento experiment se autorům jevili studenti, jelikož mohli z této hry získat více peněz, než by pravděpodobně získali při jakékoliv alternativní činnosti. 2.1.1. Experimenty se dvěma subjekty a perfektními informacemi Jako první tedy autoři experimentů zkoumali situaci, která je nejblíže ke Coasovým předpokladům, jde tedy o situaci, která by měla splňovat všechny výše uvedené podmínky "a" až "h". Experiment probíhal následovně: „Při vstupu do místnosti byly subjektům náhodně přiřazeny písmena A nebo B. Každá dvojice byla v oddělené místnosti, ve které byl již pouze instruktor. Ten poté poskytl subjektům následující instrukce, které je nejprve nechal přečíst potichu a pak jim je přečetl nahlas:“77 Instrukce Obecné instrukce: Chystáte se zúčastnit experimentu na rozhodování. Cílem experimentu je získat náhled na jisté vlastnosti komplexních ekonomických procesů. Pokud se budete pozorně držet instrukcí, můžete si vydělat nemalé množství peněz. Ty Vám budou vyplaceny hotově na konci experimentu. Specifické instrukce pro účastníky: Budete požádáni o provedení několika voleb. Každá volba bude zahrnovat výběr čísla. Peněžní hodnota tohoto čísla je uvedena na listu s výnosy, který je připevněn k Vašim instrukcím. Například pokud by vedle čísla 2 bylo na Vašem listu s výnosy $5 a číslo 2 by bylo skutečně vybráno, bude Vám vyplaceno $5. V příkladu uvedeném níže, byste například mohl být osoba B. Vaše listy s výnosy Vám ukazují nejen hodnotu každého čísla pro Vás, ale i hodnotu každého čísla pro druhého účastníka. Oba dva se budete podílet na každé volbě, ale jeden z Vás bude ustanoven "vedoucím". Vedoucí si sám může, pokud chce, vybrat číslo a informovat o tom instruktora, 77 HOFFMAN, Elizabeth, SPITZER, Matthew L., The Coase Theorem: Some Experimental Tests, Journal of Law and Economics, Vol. 25, No.1 (duben 1982): 82.

který tak ukončí experiment a vyplatí oba účastníky. Druhý účastník se však může pokusit ovlivnit vedoucího tak, aby dosáhli oboustranně přijatelného společného rozhodnutí. Druhý účastník tedy může nabídnout část či celý svůj výnos vedoucímu. Příklad: Předpokládejme, že A je vedoucí, a že účastníci A a B mají v souvislosti s čísly 0, 1 a 2 následující výnosy (viz Tabulka 2). Tabulka Číslo

Výnosy A

Výnosy B

0

$4

$1

1

$5

$2

2

$3

$5

Pramen: HOFFMAN, Elizabeth, SPITZER, Matthew L., The Coase Theorem: Some Experimental Tests, Journal of Law and Economics, Vol. 25, No.1 (duben 1982): 83.

Pokud by se A a B dohodli na čísle 0, a dále by se dohodli, že B dostane $1 z výnosu A, instruktor ukončí experiment a vyplatí A $3 (což je jeho výnos mínus $1) a B $2 (což je jeho výnos plus $1). Pokud je přijato společné rozhodnutí, obě strany musí podepsat přiložený formulář o dohodě, který bude udávat nejen jaké číslo bylo zvoleno, ale také kolik peněz bude transferováno z výnosů jednoho účastníka tomu druhému. Nejsou povoleny žádné fyzické výhružky. Pokud je dosaženo společné dohody a formulář je podepsán, instruktor ukončí experiment a vyplatí oběma účastníkům částku, kterou formulář určuje.78 Poté se instruktor ujistil, že oba účastníci odpověděli na kontrolní otázky, což by mělo dokázat, že účastníci tomuto experimentu rozumí. Objasněme ještě přítomnost "vedoucího". Tato osoba je vlastně analogií k osobě Coasova příkladu, na jejíž straně je právo. Má tedy možnost rozhodovat bez ohledu na ostatní, nicméně by tím pravděpodobně nemaximalizovala svůj výnos. O tom, kdo bude vedoucí, rozhoduje hod mincí. „Výše uvedené instrukce pro první sadu experimentů představují prostředí co možná nejbližší k tomu, jež by uspokojovalo všechny potřebné podmínky pro fungování Coasova teorému: Dva plně informované subjekty, které nemají žádné transakční náklady. Jelikož jsme 78 HOFFMAN, Elizabeth, SPITZER, Matthew L., The Coase Theorem: Some Experimental Tests, Journal of Law and Economics, Vol. 25, No.1 (duben 1982).

však předpokládali, že by si subjekty mohly dělit výnosy jinak pokud by jejich vztah měl trvat déle, než pokud by spolu měly učinit pouze jedno rozhodnutí, byly uskutečněny dvě verze tohoto experimentu: a) Sekvenční - existuje šest párů, každý bude dělat dvě rozhodnutí za sebou. Před samotným rozhodováním určí hod mincí vedoucího. Subjekty tak ví, že spolu budou dělat dvě rozhodnutí, netuší však, koho mince určí jako vedoucího ve druhém kole. Cílem bylo simulovat právní prostředí, ve kterém je rozdělení práv nejisté a obě strany ví, že spolu budou činit rozhodnutí nepřetržitě. b) Nesekvenční – byly vytvořeny dvě skupiny po čtyřech účastnících, kteří se navzájem neznají. Ti učinili (v rámci své skupiny) každý s každým šest nezávislých rozhodnutí. Cílem bylo simulovat právní prostředí, ve kterém by vyjednávali strany, které spolu již nikdy nebudou muset komunikovat.“79 Výsledky: Tabulka Celkový počet rozhodnutí

Maximální společný výnos

Rovnoměrné rozdělení výnosů

Nerovnoměrné rozdělení (do $1)

Vedoucí dostal přesně své individuální maximum

Vedoucí dostal více než své individuální maximum

Jiný výsledek

Sekvenční

12

12

12

0

0

0

0

Nesekvenčn í

12

11

5

0

4

3

0

Typ experimentu:

Pramen: HOFFMAN, Elizabeth, SPITZER, Matthew L., The Coase Theorem: Some Experimental Tests, Journal of Law and Economics, Vol. 25, No.1 (duben 1982): 92.

Tyto výsledky ukazují, že za těchto (pro Coasův teorém téměř ideálních) podmínek je hodnota celkového výnosu maximalizovaná v 95,83% případů, navíc, pokud subjekty ví, že spolu budou vyjednávat znovu a nejsou si jisti tím, kdo bude příště vedoucím, je maximalizace společného výnosu dosaženo ve všech dvanácti případech. Také se ukázalo, že v sekvenčních experimentech subjekty vždy upřednostňují rovnoměrné rozdělení výnosů, zatímco v těch nesekvenčních se tak stalo pouze pětkrát. Vedoucí tak v těchto případech tíhnou ke zvýšení svého výnosu na úroveň (ve 4 případech), popřípadě i nad úroveň (ve 3 případech) svého individuálního maxima. 79 HOFFMAN, Elizabeth, SPITZER, Matthew L., The Coase Theorem: Some Experimental Tests, Journal of Law and Economics, Vol. 25, No.1 (duben 1982): 85-86.

2.1.2. Experimenty se dvěma subjekty a omezenými informacemi Nyní se přesuňme k experimentu, který již tolik nevyhovuje Coasovým podmínkám. Jde o pokus, ve kterém budou sice opět vyjednávat dvě osoby, ale již jim nebudou poskytnuty úplné informace. Na rozdíl od první sady experimentů tedy byly účastníkům odhaleny pouze jejich vlastní výnosy, bylo jim však dovoleno si tyto informace prozradit, pokud by tomu tak chtěly. Až na jednu výjimku byly instrukce k tomuto experimentu totožné s těmi předchozími. „Tam, kde původní instrukce říkají "Vaše listy s výnosy Vám ukazují nejen hodnotu každého čísla pro Vás, ale i hodnotu každého čísla pro druhého účastníka", instrukce nyní říkaly: "Vaše listy s výnosy Vám ukazují pouze hodnotu každého čísla pro Vás. Druhý účastník Vám však může o svých hodnotách říci cokoliv jen bude chtít." Jinak byly tyto experimenty úplně stejné, jako ty předchozí. Byly taktéž rozděleny na sekvenční - jsou čtyři páry, každý učiní dvě po sobě jdoucí rozhodnutí, a nesekvenční - dvě skupiny po čtyřech, kde učiní každý s každým celkem šest nezávislých rozhodnutí.“80 Výsledky: Tabulka Celkový počet rozhodnutí

Maximální společný výnos

Rovnoměrné rozdělení výnosů

Nerovnoměrné rozdělení (do $1)

Vedoucí dostal přesně své individuální maximum

Vedoucí dostal více než své individuální maximum

Jiný výsledek

Sekvenční

8

8

6

0

2

0

0

Nesekvenčn í

12

11

3

3

3

1

2

Typ experimentu:

Pramen: HOFFMAN, Elizabeth, SPITZER, Matthew L., The Coase Theorem: Some Experimental Tests, Journal of Law and Economics, Vol. 25, No.1 (duben 1982): 92.

Tyto výsledky nám ukazují, že v naprosté většině případů bylo opět dosaženo maximálního společného výnosu, konkrétně v 95% případů. Na tuto maximalizaci tedy omezení informovanosti nemělo přílišný vliv. Naopak docela silný vliv tohoto faktu můžeme pozorovat na rozdělení výnosů. Zatímco v první sadě experimentů byla většina výnosů rozdělena rovnoměrně (v případě sekvenčních experimentů tomu tak bylo dokonce vždy), nyní je tomu naopak. Z celkového počtu 20 rozhodnutí bylo rovnoměrného rozdělení dosaženo pouze devětkrát. Je však zajímavé, že tentokrát bylo hned třikrát dosaženo jen lehké 80 HOFFMAN, Elizabeth, SPITZER, Matthew L., The Coase Theorem: Some Experimental Tests, Journal of Law and Economics, Vol. 25, No.1 (duben 1982): 87.

nerovnoměrnosti (do $1), a naopak pouze jednou získal vedoucí více, než bylo jeho individuální maximum. Celkem pětkrát, a tedy v celé čtvrtině případů, pak dostal vedoucí přesně hodnotu tohoto maxima. 2.1.3. Experimenty se třemi subjekty a dokonalými informacemi Nyní se tedy přesuňme k experimentům, jež se vyznačují jinou nedokonalostí, a sice přítomností tří vyjednávajících subjektů. Tyto pokusy budou také rozděleny na ty s dokonalými informacemi a na ty s omezenou informovaností. Dále se však budou dělit na ty s jedním vedoucím a na ty se dvěma společnými vedoucími. Experimenty jinak probíhaly velmi podobně těm se dvěma subjekty: „Při příchodu do místnosti byla účastníkům náhodně přidělena písmena A, B a C. Každá trojice byla umístěna do oddělené místnosti, ve které byl přítomen již pouze instruktor. Ten účastníkům poskytl následující instrukce, ti si je nejprve přečetli potichu a poté jim byly přečteny nahlas instruktorem. Instrukce Obecné instrukce: Chystáte se zúčastnit experimentu na rozhodování. Cílem experimentu je získat náhled na jisté vlastnosti komplexních ekonomických procesů. Pokud se budete pozorně držet instrukcí, můžete si vydělat nemalé množství peněz. Ty Vám budou vyplaceny hotově na konci experimentu. Specifické instrukce pro účastníky: Budete požádáni o provedení několika voleb. Každá volba bude zahrnovat výběr čísla. Peněžní hodnota tohoto čísla je uvedena na listu s výnosy, který je připevněn k Vašim instrukcím. Například pokud by vedle čísla 2 bylo na Vašem listu s výnosy $10 a číslo 2 by bylo skutečně vybráno, bude Vám vyplaceno $10. Vaše listy s výnosy Vám ukazují nejen hodnotu každého čísla pro Vás, ale i hodnotu každého čísla pro ostatní účastníky. Všichni tři se budete podílet na každé volbě. Buď bude jeden z Vás zvolen jako "vedoucí", nebo budou dva z Vás zvoleni jako "společní vedoucí". Pokud bude jeden z Vás zvolen jako vedoucí, pak jeden nebo oba další účastníci se mohou spojit s vedoucím a vytvořit skupinové rozhodnutí, a to prostřednictvím vyplnění a podepsání jednoho z přiložených formulářů. Všechny strany dohody musí být podepsány, a pokud mají být nějaké části výnosů transferovány, pak musí účastník, souhlasící s vyplacením části svého výnosu, podepsat formulář o dohodě předtím, než bude instruktorem uveden v platnost. Jinak může vedoucí sám určit číslo, které bude vybráno.

Pokud byli dva účastníci vybráni jako společní vedoucí, pak musí oba dosáhnout společného rozhodnutí aby se mohlo stát platným. Jinak bude vybráno to číslo, které zvolil jeden z vedoucích a je nižší než to, které vybral druhý vedoucí. Zbylý účastník může být součástí skupinové dohody. Opět se musí všechny strany skupinového rozhodnutí pod tuto dohodu podepsat, a pokud mají být transferovány jakékoliv části výnosů, musí účastníci, souhlasící s vyplacením části svého výnosu, podepsat formulář o dohodě předtím, než bude instruktorem uveden v platnost. Nejsou povoleny žádné fyzické výhružky. Pokud bude jakákoliv strana fyzicky vyhrožovat jiné, bude ohrožované straně vyplaceno její individuální maximum, a straně vyhrožující nebude vyplaceno nic. Pokud bylo dosaženo skupinové dohody a byly podepsány příslušné formuláře, instruktor ukončí experiment a vyplatí účastníkům dohodnuté částky.“ 81 Samozřejmě i v tomto případě byl proveden test, zda-li účastníci těmto instrukcím porozuměli. Poté již následoval hod mincí, a vítěz (buď samotné A nebo B a C společně) byl ustanoven vedoucím. Celkem bylo vytvořeno sedmnáct trojic, každá z nich pak dělala dvě za sebou jdoucí (sekvenční) rozhodnutí. Tato modelová situace je vytvořena tak, aby simulovala situaci se znečišťující továrnou, kde tato negativní externalita ovlivňuje například obyvatele, žijící na břehu znečištěné řeky. Pokud má továrna právo na znečištění řeky, a to v jakémkoliv rozsahu, jde o experiment s jediným vedoucím, pokud je právo na straně obyvatel, jde o experiment se dvěma společnými vedoucími. Právě proto je v případě nedohody mezi dvěma vedoucími upřednostněno rozhodnutí toho, který zvolí nižší číslo, protože továrna by v takovém případě mohla produkovat právě tolik znečištění, kolik by jí dovolil ten nejpřísnější obyvatel břehu. Výsledky: Tabulka Celkový počet rozhodnutí

Maximální společný výnos

Rovnoměrné rozdělení výnosů

Nerovnoměrné rozdělení (do $1)

Vedoucí dostal přesně své individuální maximum

Vedoucí dostal více než své individuální maximum

Jiný výsledek

Jeden vedoucí

13

12

3

2

1

2

5

Dva vedoucí

16

15

9

2

1

3

1

Typ experimentu:

81 HOFFMAN, Elizabeth, SPITZER, Matthew L., The Coase Theorem: Some Experimental Tests, Journal of Law and Economics, Vol. 25, No.1 (duben 1982): 87-88.

Pramen: HOFFMAN, Elizabeth, SPITZER, Matthew L., The Coase Theorem: Some Experimental Tests, Journal of Law and Economics, Vol. 25, No.1 (duben 1982): 92.

Jak je vidno z tabulky výsledků, i v této sadě experimentů došlo v drtivé většině případů k maximalizaci celkových výnosů, což by v reálném světě v podstatě znamenalo alokační efektivnost. Stalo se tak v přibližně 93,1% případů. Poněkud značný je i podíl rovnoměrně rozdělených výnosů (12 případů z 29), a to především v přítomnosti dvou vedoucích. Tento fakt si můžeme vysvětlit sekvenčností experimentů. 2.1.4. Experimenty se třemi subjekty a omezenými informacemi V závěrečné sadě experimentů byla zkoumána situace, která je k ideálům Coasova teorému nejvzdálenější. Jde o experiment se třemi subjekty pro vyjednávání a omezenou informovaností. Instrukce k tomuto experimentu zůstávají stejné jako v tom minulém, pouze s jedinou výjimkou, a sice: „Tam, kde původní instrukce říkají "Vaše listy s výnosy Vám ukazují nejen hodnotu každého čísla pro Vás, ale i hodnotu každého čísla pro ostatní účastníky", instrukce nyní říkaly: "Vaše listy s výnosy Vám ukazují pouze hodnotu každého čísla pro Vás. Ostatní účastníci Vám však mohou o svých hodnotách říci cokoliv jen budou chtít.“82 Na rozdíl od předchozí sady experimentů bylo tentokrát vytvořeno o jednu trojici více, celkem jich tedy bylo 18, a opět každá činila dvě po sobě jdoucí rozhodnutí, znovu se tedy jednalo o sekvenční typ experimentu. Výsledky: Tabulka Celkový počet rozhodnutí

Maximální společný výnos

Rovnoměrné rozdělení výnosů

Nerovnoměrné rozdělení (do $1)

Vedoucí dostal přesně své individuální maximum

Vedoucí dostal více než své individuální maximum

Jiný výsledek

Jeden vedoucí

21

19

3

4

2

5

7

Dva vedoucí

15

9

2

3

5

4

1

Typ experimentu:

Pramen: HOFFMAN, Elizabeth, SPITZER, Matthew L., The Coase Theorem: Some Experimental Tests, Journal of Law and Economics, Vol. 25, No.1 (duben 1982): 92.

Jak je na první pohled patrné, jde o nejhorší výsledky, co se maximalizace společných výnosů týče. Došlo k ní pouze v 77,78% případů. Výsledky byly neoptimální především v 82 HOFFMAN, Elizabeth, SPITZER, Matthew L., The Coase Theorem: Some Experimental Tests, Journal of Law and Economics, Vol. 25, No.1 (duben 1982): 91.

situaci se dvěma společnými vedoucími, kdy k maximalizaci výnosů došlo jen v 60% případů. K rovnoměrnému rozdělení výnosů došlo i přes sekvenčnost experimentů pouze v 5 případech z 36.

Závěr Coaseho teorému se, jako jednomu z mála soukromých řešení (ať už pozitivních či negativních) externalit, dostalo docela vysoké pozornosti, což dokazuje fakt, že článek „The Problem of Social Cost“ je jedním z těch vůbec nejcitovanějších, alespoň co se ekonomické teorie týče. Bohužel se mu však dostalo pozornosti a pochopení poněkud jiného, než jeho autor, Ronald Coase, očekával. Ten se tak musel v průběhu času vypořádávat s četnými výtkami a námitkami k tomuto teorému, přičemž jeho hlavní myšlenka zůstala poněkud opomenuta. V této práci jsem se především snažil přiblížit čtenáři Coaseho teorém tak, jak jej pravděpodobně viděl (nebo chtěl vidět) jeho autor, a tedy nejen jako poněkud abstraktní teoretickou konstrukci (jak jej vnímala právě většina ostatních ekonomů), ale spíše jako komplexní myšlenku, která nutí k zamyšlení, zda jsou zásahy státu do ekonomiky skutečně potřeba (a případně v jaké míře), a zda by se stát neměl věnovat spíše právní stránce věci (tedy zajištění příznivého právního prostředí). Ve druhé části jsem pak na experimentech amerických ekonomů ukázal, že za podmínek blížících se dokonale konkurenčnímu prostředí bez transakčních nákladů tento teorém skutečně funguje a téměř vždy dosahuje Paretovsky optimálních výsledků a tedy i alokační efektivnosti. Pro českého čtenáře by pak tato práce mohla mít také velký přínos v tom, že ucelený text, týkající se Coaseho teorému (a především pak jeho teorie), je v našem jazyce velice těžko dostupný, pokud je vůbec nějaký.

Seznam tabulek: Tabulka č. 1

str. 11

Tabulka č. 2

str. 34

Tabulka č. 3

str. 35

Tabulka č. 4

str. 36

Tabulka č. 5

str. 38

Tabulka č. 6

str. 39

Seznam použité literatury: •

AUTEN, Gerald E., ‚Discussion‘ in Theory and Measurement of Economic Externalities, Academic Press, New York (1976), ISBN 0-12-450450-7.

•

BAUMOL, William J., On Taxation and Control of Externalities, The American Economic Review, Vol. 62, No. 3, (červen 1972). Dostupné na WWW:

•

COASE, Ronald H., The Federal Communications Commission, The Journal of Law and Economics (říjen 1959): 27. Dostupné na WWW:

•

COASE, Ronald H., The Firm, the Market, and the Law, The University of Chicago Press (1988), ISBN 0226111016.

•

COASE, Ronald H., The Nature of the Firm, Economica, New Series, Vol. 4, (listopad 1937): 386. Dostupné na WWW: < http://www.jstor.org/stable/2626876>

•

COASE, Ronald H., The Problem of Social Cost, The Journal of Law and Economics (říjen 1960), Dostupné na WWW:

•

EDGEWORTH, Francis Y., Mathematical Psychics, vydáno v: NEWMAN, Peter, EDGEWORTH, Francis Y., Mathematical psychics and further papers on political economy, Oxford University Press (2003). Dostupné na WWW:

•

HOFFMAN, Elizabeth, SPITZER, Matthew L., The Coase Theorem: Some Experimental Tests, Journal of Law and Economics, Vol. 25, No.1 (duben 1982), Dostupné na WWW:

•

MICHENER, Andrew, GINSBERG, Irving J., YUEN, Kenneth, Effects of Core Properties in Four-person Games with Side Payments, Behavioral Sci. 24, (1979).

•

MICHENER, Andrew, YUEN, Kenneth, GINSBERG, Irving J., A competitive test of the M1im bargaining set, kernel, and equal share models, Behavioral Sci. 22, (1977).

•

PIGOU, A. C., Economics of Welfare, London: Macmillan and Co., 1st Ed., (1920).

•

REGAN, Donald H., The Problem of Social Cost Revisited, Journal of Law and Economics (říjen 1972): 427. Dostupné na WWW:

•

SAMUELSON, Paul A., Foundations of Economic Analysis. Cambridge, Mass.:Harvard University Press, Enlarged Ed. (1983), ISBN 0-674-31301-1.

•

SAMUELSON, Paul A., Modern Economics Realities and Individualism, The Texas Quarterly. Vol. 6, no. 2, (léto 1963).

•

SAMUELSON, Paul A., The Collected Scientific Papers of Paul A. Samuelson, Vol. 3, Cambridge, Mass.: MIT Press (1972), ISBN 978-0-262-19080-0.

•

SANDMO, Agnar, Anomaly and Stability in the Theory of Externalities, Quarterly Journal of Economics 94 (červen 1980): 799. Dostupné na WWW:

•

STIGLER, George, The Theory of Price, 4th ed., New York: Macmillan Co., (1987), ISBN 978-0024174000.

•

WELLISZ, Stanislaw, On External Diseconomies and Government-assisted Invisible Hand, Economica, New Series, Vol. 31, No. 124 (listopad 1964). Dostupné na WWW:

•

ZAJÍČEK, Miroslav, ZEMAN, Karel, Kapitoly z Chicagské ekonomické školy: Ronald Harry Coase, Oeconomica, 2007, ISBN 978-80-245-1261-7

•

ZERBE, Richard O. Jr., ‚The Problem of Social Cost: Fifteen Years Later‘ in Theory and Measurement of Economic Externalities, Academic Press, New York (1976), ISBN 0124504507.