Co zastaví Andreje Babiše

zpravodajsk ý časopis roku 2007

belmondo – návrat velkého fešáka

česko: Je Václav Klaus zpravodajský časopis roku 2007

21

THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU vlastizrádce?

téma: Zpráva z kulturního

podzemí

ekonomika: Konec

developerského snu r e s p e k t. c z

trendy: Císařské řezy

jsou v módě

Co zastaví Andreje Babiše

PŘEDPL ATNÉ V ČR: 30 KČ | SK 1,66 € (50 SK ) | DE 2,50 € | BE 2,70 €

R o č n í k X X | 18 . – 2 4 . 5 . 2 0 0 9 | 3 5 K č

Muž s dobrými kontakty si podmanil politiku a byznys

Nejdřív léčím rukama, pak teprve operuji / Rozhovor s neurologem K. Lewitem

2

21 | 2009

editorial

Ročník XX Adresa redakce: Dobrovského 25, 170 55 Praha 7 Předplatitelský servis (po–pá 8–18): 800 100 634 predplatne.respekt.cz Telefon: 224 934 441 Fax: 224 930 792 E-mail: [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky: [email protected] web: www.respekt.cz Šéfredaktor: Erik Tabery Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Petr Třešňák Vedoucí internetových projektů: Martin Jazairi Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný, Martin M. Šimečka Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Tomáš Didunyk Obrazová redaktorka: Kateřina Malá Komentáře: Marek Švehla Domácí rubrika: Jan Brabec, Kateřina Čopjaková, Anneke Hudalla, Michal Komárek, Ondřej Kundra, Silvie Lauder, Bára Procházková, Jaroslav Spurný, Adam Šůra Ekonomika: Tomáš Sachr Zahraničí: Tomáš Lindner, Jiří Sobota Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Petr Třešňák Civilizace: Martin Uhlíř Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Magdaléna Platzová, Jan H. Vitvar Trendy: Karolína Vitvarová-Vránková Jazyková redakce: Petra Švehlová, Barbora Vilímová Design: ReDesign Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík Fotoprodukce: Blanka Rosecká Fotografové: Karel Cudlín, Milan Jaroš, Tomki Němec, Matěj Stránský Respekt.cz: Jan Smola, Václav Smolík, Michal Šimčík Sekretariát redakce: Kateřina Spurná Exkluzivní autoři: Timothy Garton Ash, Václav Cílek, Luděk Niedermayer, Viktor Šlajchrt Vydavatel: Respekt Publishing a. s. IČO 61457345 Marketing: Petra Kuráková Respekt edice: Irena Velebilová, Eva Kutmonová E-shop: Jan Svoboda, eshop.respekt.cz Prodej inzerce a vydavatelský servis zajišťuje Economia, a. s. Inzerce: Barbora Pokorná, tel. 233 073 169, fax: 233 072 780 ([email protected]) Tiskne: Svoboda Press Rozšiřují: PNS, Mediaservis, PressMedia, CZ Press, ISSN 0862-6545, ev. č. MK ČR E5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 16. 5. 2009 © Respekt Publishing a. s.

Autorská práva vykonává vydavatel. Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem, mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.

RESPEKT. CZ

Ten úžasný neúspěch Výkon, flexibilita, nasazení, růst... Klíčová slova, která nás stále častěji obklopují. Z těch slov se téměř dá složit definice stávajícího světa – mít úspěch. Proto nyní panuje taková nervozita, tento svět stálého růstu je ohrožen. Vedle toho jsou naopak podezřelé termíny jako nezaměstnaný, dávky či finanční tíseň. Kdo nechce růst nebo to neumí, nepatří do dnešní doby. Před dvaceti lety skončila éra, kdy být snaživý a úspěšný znamenalo být podezřelý. Komunismus trestal jinakost, všichni museli mít papírově práci, ale ne výsledky. To naštěstí s pádem diktatury skončilo, nicméně lidé bez práce zůstali v  očích okolí stejně podezřelí jako za komunismu. Není to tak dávno, co ministr sociálních věcí říkal nezaměstnaným „nemakačenkové’. Devatenácté století a začátek dvacátého je plný příběhů umělců, kteří neměli co do úst, žili z půjček, darů (dnes bychom řekli dotací) a potloukali se ošuntělí ulicemi. Střechu nad hlavou střídali každou chvíli, když majitelům došla trpělivost s  dlužníky. O  jejich umění nebyl zájem, ten přišel mnohdy až po jejich smrti. Pro takové lidi by v současném světě měli mnozí jen pohrdání, protože jsou to neplatiči, spodina. Děláš něco, co nevydělává, tak pryč s tebou. Pomalu se ale posouváme do jiné etapy, kterou zahájila ekonomická krize. Lidí bez práce přibývá, a to nehledě na jejich schopnosti. Vykřikovat něco o příživnících znamená ostudu, protože bez zaměstnání jsou i lidé, kteří poprvé v životě museli odejít od strojů či z kanceláří. Mít finanční neúspěch není ostuda. Ve svém životě ho zažije většina lidí. Někdy se zkrátka daří a někdy

ne. Jsou věci, které můžeme ovlivnit, a jiné nikoliv. Překvapivě ale mezi námi žijí i lidé, kteří na komerčním neúspěchu staví svoji životní filozofii. Stejně jako v minulosti tu funguje čilý underground, který odmítá lákavé finanční nabídky, nestojí o pozornost médií a užívá si prostě jen své jinakosti. Nejde o levičáky či revolucionáře, kteří nenávidí dnešní úspěšný svět a proklínají kapitalismus. Mnohdy to jsou úspěšní manažeři, kteří si prostě chtějí uchovat část svobody, jež není svázána pravidly trhu, marketingu či komerce. Prostě chtějí hrát hudbu, vystavovat výtvarná díla či předvádět divadlo, které je baví. A jestli je to jen pro pět diváků? Koho to zajímá? Vždyť jde prostě o zábavu, svobodu, radost z umění, které je unikátní. Kdyby tak měla fungovat celá společnost, chod země se zhroutí. Touha po již zmiňovaném zisku a růstu pomáhá posouvat zemi kupředu a také vydělává na ty, kterým se zrovna nedaří. Přesto jde o důležité vyjádření postoje, jež nám umožňuje srovnat si hodnoty. Uvědomit si, že neziskové věci mají obrovský význam, který neleží ve vybraném vstupném. O této čisté radosti napsali kolegové Jaroslav Formánek, Jan H. Vitvar a  Petr Třešňák Téma na straně 34. A jak konstatují: „V blahobytné společnosti se undergroundu nedaří o nic hůř než v přidušeném husákovském Československu.“ Vážené čtenářky, vážení čtenáři, příjemné podzemní čtení vám přeje ERIK TABERY

Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.

3

obsah česko

str. 16

Co zastaví Andreje Babiše Muž, který si podmanil byznys i politiku.

3 6 7 8

editorial anketa, vaše otázky dopisy, blogy krátce

komentáře

12 Chemický Andrej

Jaroslav Spurný



Jan Macháček



Petr Třešňák



Marek Švehla



S ministrem vnitra Martinem Pecinou o jeho nové misi Ondřej Kundra

13 Na cenové houpačce 14 Svobodu pirátům 14 Rudá záře nad Prahou 15 k věci

tÉMA

str. 34

česko 16 Příběh Andreje Babiše 20 21

Krásný nový underground Nezávislá kultura je stále živá.



Tomáš Sachr

Co si myslí naše děti Adam Šůra

úspěch

str. 42

S neurologem Karlem Lewitem.

46 Obchodování se starožitnostmi Jaroslav Formánek 48 Marie Stryjová: Pokojík Miroslava Růžičková 49 Antoine de Saint-Exupéry: Tanečnice Manon a jiné drobné texty Jaroslav Formánek 50 tvář

Jean-Paul Belmondo se vrací Jan Gregor



Magdaléna Platzová



Divadelní skupina HoME Magdaléna Platzová

51 glosa Text pro básníky a politiky 52 vlastní cestou

53 kulturní přehled

civilizace

smlouva

trendy





Martin Uhlíř

27 Developeři v krizi



28 Nebezpečné kouzlo kreditek

eseje



Michal Komárek



Bára Procházková



Ekonomie závisti Jan Bureš

svět

30 Pákistán bojuje proti Tálibánu

česká inteligence

60 František Drtina Pavel Kosatík

62 Zpráva ze Stockholmu Timothy Garton Ash 63 Car jí říkal něžně sotňa Viktor Jerofejev 64 ve hvězdách



Marek Švehla



Vynález ostnatého drátu Ondřej Nezbeda



Robert Mikoláš



Den svatební



Tomáš Lindner



Místo pravé ruky Jiří Kratochvil

32 Čína rok po zemětřesení 33 Jak se žije ve Freiburgu

téma

34 Krásný nový underground str. 46

kultura

57 Na svět císařským řezem Karolína Vitvarová-Vránková



kultura

Magdaléna Platzová

Ondřej Kundra 24 Jak psát o extremistech Kateřina Čopjaková

28 glosa

Skrze tělo se léčí i duše



54 Tajemství hmoty

ekonomika rozhovor

42 S neurologem Karlem Lewitem

Jan Zasadil zlidšťuje sídliště Adam Šůra

22 Václav Klaus a Lisabonská



rozhovor



65 jeden den v životě 65 mimochodem 66 minulý týden

Jaroslav Formánek, Jan. H. Vitvar, Petr Třešňák

Nic pro veksláky Obchod se starožitnostmi se mění.

4

RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

anketa: Mají ženy mít možnost rozhodnout se pro porod císařským řezem, i když k tomu není zdravotní důvod?

vaše otázky

Z čeho se bude maturovat při státních maturitách? V médiích se uvádí, že při státních maturitách bude povinná maturita z češtiny a cizího jazyka. Několikrát jsem ale narazila (na internetu, v Učitelských novinách) na informaci, že povinná část státní maturity se bude skládat z českého jazyka, druhou povinnou položkou bude buď cizí jazyk, nebo matematika – podle volby studenta. Problém se mě výrazně týká, maturovat budu za dva roky. Velice by mě tedy zajímalo, která z informací je pravdivá a jak bude povinná část státní maturity vypadat. Lucie Deptová, Praha

PIŠTE NA → [email protected]

6

Aperio – společnost pro zdravé rodičovství

f ot o č tk

Proč by měl kdokoli mít možnost zvolit si velkou a zbytečnou operaci s riziky pro sebe a dítě, hrazenou námi všemi ze zdravotního pojištění? Podstatnější než taková možnost je ovšem právo ženy na úplné a objektivní informace o císařském řezu, stejně jako její právo na takovou přípravu, podporu a podmínky, aby se takto rozhodovat nemusela. Což v našem současném porodnickém systému rozhodně není samozřejmostí. Až budou mít ženy u nás skutečnou volbu okolností porodu a také dostatek podpory pro normální porod, pak se teprve můžeme zabývat otázkou volby císařského řezu „na přání“.

f ot o ar c hiv

f ot o m ila n jar o š

Petra Sovová

Helena Máslová

Petr Křepelka

Hnutí za aktivní mateřství

gynekoložka, Centrum psychosomatické péče

gynekolog, Ústav pro péči o matku a dítě

Žena vyžadující neindikovaný císařský řez je ženou, která problematicky prožívá své ženství a nevěří svým instinktům. Volí proto řešení, které přesouvá zodpovědnost na lékaře a sestry. Není dostatečně poučena, že operativní porod je rizikovější než vaginální. Anebo i přesto, že to ví, je strach, že dítě nedokáže porodit, silnější. Zakazovat těmto ženám plánovaný operativní porod není správné řešení, daleko účinnější je s nimi pracovat a vracet jim mateřské sebevědomí. Dnes oficiálně není možné provést císařský řez na přání rodičky, přesto se to běžně děje. Vždy se najde porodník, který se nechá motivovat. Problém není v povolení či odmítnutí, ale ve ztrátě zdravých mateřských instinktů v ženské populaci.

Rozhodnutí kompetentní a plně informované ženy o způsobu vedení porodu považuji za legitimní a eticky i medicínsky přijatelné. Argumentem proti jednoznačnému odmítnutí operace bez lékařské indikace je navíc značně omezená předvídatelnost průběhu vaginálního porodu a jeho komplikací. Neřešíme volbu mezi elektivním císařským řezem a vaginálním porodem, nýbrž mezi elektivním císařským řezem a pokusem o vaginální porod. Úkolem lékaře je pomoci těhotným orientovat se ve složitém systému odborných informací. Vedení porodu není pouze otázkou racionálně-empirické vědy, ale výsledkem složité komunikace mezi lékařem a těhotnou ženou na základech dvoustranné shody.

Odpověď není tak jednoduchá. Ženy by především měly mít pro takové rozhodování dostatek spolehlivých informací a důvěryhodné informátory. Naše legislativa dává sice matkám téměř neomezenou možnost o svém těle a dítěti rozhodovat, ovšem zdravotníkům ukládá poskytovat péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. A ty jasně ukazují, že císařský řez, velká břišní operace, přináší významně vyšší rizika jak pro ženu, tak pro dítě. Je to nouzové řešení, kdy komplikace normální porod neumožňují. Normální porod si zaslouží velkou podporu, je to důležitá a posilující zkušenost.

Matka dostala zpět své dítě

Okresní soud v Havířově vrátil bez dalších průtahů osmnáctileté Anetě Tokarčíkové její půlroční dceru Barborku. Ta holčičku letos v lednu v existenční tísni odložila do ostravského babyboxu. A i když se matka ke svému dítěti přihlásila a deklarovala o ně svůj zájem, přesto byla až dosud její žádost dvakrát zamítnuta – neměla prý pro společný život se svým dítětem dostatečné zázemí. V současnosti ale matka s dcerkou našla nový domov v azylovém domě, navíc má zažádáno o obecní byt. „Jsem šťastná. Doufám, že vše dobře dopadne a s malou všechno zvládneme,“ reagovala Aneta Tokarčíková na rozhodnutí soudu.

Respekt f ot o č tk

Odpověď jsme hledali na webu ministerstva školství www.maturita.cz: Pokud vás maturita čeká za dva roky, tedy zkoušku dospělosti budete skládat roku 2011, potom vás čekají dvě části povinné zkoušky. První z českého jazyka a literatury a druhá z cizího jazyka, nebo matematiky. Informace, že povinná maturita bude jenom z češtiny a cizího jazyka, je tedy nesprávná. Vaši nástupci o rok později to budou mít obtížnější, protože to už se bude povinná zkouška skládat ze tří částí. Povinně se bude maturovat z českého jazyka a literatury, cizího jazyka a v třetí části si budou studenti moci vybrat mezi matematikou, informatikou nebo tzv. občanským a společenskovědním základem. Zároveň se dá říct, že nic z řečeného není tak úplně jisté. V současnosti poslanci, kteří o datu státních maturit rozhodují, začali znovu debatovat o tom, jestli start státních středoškolských zkoušek neodložit o dva až tři roky. Údajně kvůli tomu, že nejsou dobře připravené. Důležitější ale zřejmě je, že státní maturity nejsou u studentů a učitelů populární a do toho se blíží volby. Právě kvůli obavám z nepřízně voličů už poslanci jednou start státních maturit odložili. Nezbývá než sledovat aktuální dění. Rozhodne se pravděpodobně v létě.

Lucie Suchochlebová-Ryntová

f ot o ar c hiv

f ot o ar c hiv

(Více v rubrice Trendy str. 57–59)

Soud dostatečně nepotrestal smrt na silnici

Způsobil smrtelnou dopravní nehodu a pak od ní zbaběle utekl. Přesto to soudu v Hradci Králové nestačilo, aby takovému činu přisoudil odpovídající trest. Pachateli, hokejistovi Ladislavu Lubinovi, totiž udělil podle státního zástupce a dcery oběti nedostatečný trest, a to v podobě pouhé dvouleté podmínky s odkladem na čtyři roky a čtyřletý zákaz řízení. Soud tak rozhodl i přesto, že hokejista už v minulosti několik dopravních nehod způsobil, jednu dokonce pod vlivem alkoholu. Experti se proto domnívají, že jde o negativní signál pro celou společnost o „relativní beztrestnosti těch, kteří na silnicích někoho usmrtí“.

DEspekt RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

blogy

dopisy Záhadný svět autistických dětí Respekt 19/09

Vážený pane Komárku, ráda bych poděkovala za váš článek o autistických dětech. Sama jsem (pyšný) rodič pětiletého syna s atypickým autismem a vývojovou dysfázií (porucha řeči). A za co konkrétně vám děkuji? Za to, že jste toto téma vůbec otevřel (není takových redaktorů mnoho), a za to, jak hezky jste to napsal. Jsem sice laik, ale jako zainteresovaný člověk jsem ocenila nejen objektivitu, ale i odborné poznatky při zachování čtivosti. Svého syna miluji takového, jaký je. Neměnila bych ho za zdravé dítě, ale udělala bych cokoli, aby ON byl zdravý. Silvie Kopečková Inflace, nezaměstnanost, kalousek a šrotovné www.respekt.cz / audit

Připomínky ke šrotovnému Čtu každý den Audit Jana Macháčka a většinou s autorem souhlasím. Pokud jde o šrotovné, měl bych tři připomínky: 1) Detail: ekologie není (jak si ekonomové mylně myslí) životní prostředí, nýbrž věda o životním prostředí.

2) Vliv na „ekologii“ může být sporný, protože majitelé „šunek“ mohou po zakoupení nového auta začít více jezdit – je to podle mne dost pravděpodobné. Ani to ale není to hlavní. 3) Šrotovné“ mi ani tak nevadí jako fakt, že se zvýhodňuje individuální automobilová doprava (IAD). Stejný efekt by mělo šrotovné na zakoupení nových autobusů, trolejbusů, tramvají či vlakových souprav. Proč nedostanou šrotovné rejdaři, kteří si nejsou s to již dlouhou dobu pořídit novou loď a v ČR je „nejmodernější“ plavidlo více než 20 let staré?! Proč nedostanou šrotovné ti, co si pořídí nové kolo? Vždyť u nás nevyrábíme jen osobní automobily, ale také vlaky, lokomotivy, tramvaje, trolejbusy, kola a lodě. U tohoto druhu šrotovného by byl ekonomický dopad řádově stejný, ale environmentální dopady řádově vyšší. Podle mne je šrotovné na osobní auta dokladem síly automobilové lobby. Jedno dopravní odvětví má protekci na úkor ostatních. Negativní externality IAD pak platí stát. A ztráty veřejné dopravy se ještě zvýší, protože budou dále ubývat zákazníci, kteří dají přednost svým novým autům. Marian Páleník, Přátelé přírody, o. p. s.

pište na [email protected]

Na téma sestřičky Co si pamatuju, nikdy jsem nechtěla být herečkou, zpěvačkou , letuškou. Já chtěla být odmala sestřičkou. Mám dodnes někde schovaný pečlivě složený kousek růžového papírku, na který jsem si napsala: „Jsem strašně šťastná, že mě přijali na střední zdravotní školu. Slibuju, že se budu snažit být nejlepší zdravotní sestra na světě.“ Hned v prvním ročníku jsem se přihlásila do domova důchodců na výpomoc. Nějaká starší sestra si mě vzala k ruce. Na pokoji bylo šest stařenek, samí ležáci. Strašně to tam páchlo stolicí, potem a močí. Zdvíhal se mi žaludek. Té sestře to však asi nevadilo, bavila se s těmi bezzubými ženami, omývala je, masírovala a převlékala do čistého. Dokonce se i smála. Jako v transu jsem se jí snažila v práci nepřekážet. Po dokončení mytí mě poslala na kuchyňku sníst si svačinu. Nemohla jsem pozřít ani sousto. Jen jsem seděla a říkala si: Spletla jsem se. Tuhle práci já nezvládnu. To nepůjde. Ale večer, když se mě doma maminka ptala, jak mi to šlo, řekla jsem: „Bylo to skvělý, líbilo se mi tam, šlo mi to dobře, půjdu tam zase.“ A chodím přes dvacet let... halinadolezalova.blog.respekt.cz

více na blog.respekt.cz ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

7

f ot o č tk

krátce

Poslanci odložili antidiskriminační zákon

Tragikomickou příchuť má kandidatura Vladimíra Železného ve volbách do Evropského parlamentu. Poté co byl pravomocně odsouzen k podmínečnému trestu dvouletého vězení za to, že stát připravil na daních o šest milionů korun, ohlásil, že zvažuje svoji rezignaci na post dvojky na kandidátce strany Libertas. Toto odhodlání mu vydrželo jeden den – pak se nechal přesvědčit svými stranickými kolegy, aby se kandidatury nevzdával. Na svoji obranu říká, že na vedení strany sám pro svoji rezignaci hlasoval. Vladimír Železný byl odsouzen za to, že se při převozu šesti cenných obrazů, které koupil ve Spojených státech a Velké Británii, podvodně vyhnul placení daně z přidané hodnoty. Železný se necítí být vinen, rozsudek označuje za účelový a chce podat dovolání k Nejvyššímu soudu. Q

činitele. Pokud by se prokázalo, že kraj vydávání kuponů dotuje, hrozila by mu pokuta až 100 tisíc korun. Boj o zdravotnické poplatky pokračoval i ve sněmovně, kde hladce prošly oba návrhy opozice na jejich zrušení. Poslanci nejprve schválili návrh, který ruší poplatky pro děti a  mladé do 19 let, důchodce bez dalšího příjmu, dárce krve a kostní dřeně a  sociálně slabší lidi. Následně dolní komorou prošel i návrh KSČM, jenž poplatky ruší zcela. Očekává se ale, že obě novely nejspíš nepřijme Senát. ČSSD přesto věří, že po případném vetu Senátu sežene potřebných 101 hlasů alespoň pro jeden z návrhů. Q

8

f ot o m ila n jar o š

Pacienti ve středočeských krajských lékárnách nadále dostávají třicetikorunové slevové kupony, a  to i  přesto, že to soud zakázal. Předběžné opatření, které to zakazuje, sice začalo platit již momentem převzetí, hejtman David Rath (ČSSD) je však odmítl respektovat. Podle něj soud totiž zakázal něco, co se reálně neděje. Podle soudu jsou slevy v  lékárnách kompenzovány z  krajského rozpočtu, a to je nepřípustné. Rath s tím ale nesouhlasí – kraj prý lékárnám kupony nijak neproplácí. A dokonce zvažuje, že podá na soudkyni Moniku Vackovou trestní oznámení kvůli zneužití pravomoci veřejného

Zápisné za studium

f ot o karel c u dl í n

f ot o m ila n jar o š

Boj o zdravotnické poplatky

Klíčový summit bude řídit Fischer Červnový summit Evropské unie v  Bruselu bude řídit premiér Jan Fischer. Navrhl to prezident Václav Klaus. Příznivci Lisabonské smlouvy a evropské integrace si tak mohli oddechnout, protože v Bruselu panovaly obavy, že závěrečný summit našeho předsednictví bude řídit právě český prezident a  zároveň kritik Lisabonské smlouvy. Ta totiž bude hlavním tématem jednání, na kterém státníci rozhodnou také o zárukách pro Irsko před tamním podzimním referendem o Lisabonské smlouvě. Summit zakončí naše předsednictví v Unii, evropské žezlo od 1. července převezmou Švédové. Q

Centrum pro výzkum veřejného mínění přineslo průzkum, který ukazuje názory lidí na pád vlády Mirka Topolánka. S  vyslovením nedůvěry jeho vládě souhlasí 49 % dotázaných, z  hlediska volebních preferencí jsou to logicky v drtivé většině voliči ČSSD a  KSČM. Nesouhlas s odvoláním vlády vyslovilo 39 % respondentů, voliči ODS byli jednoznačně proti pádu vlády (86 %), u sympatizantů ostatních stran bývalé vládní koalice byly rozdíly větší – pád vlády například přivítalo 34 % voličů Strany zelených. Větší shoda mezi dotazovanými panovala ve dvou dalších oblastech, kterých se průzkum týkal: s vypsáním předčasných voleb souhlasí 66 % respondentů a  55 % se domnívá, že pád vlády bude mít nepříznivý dopad na pozici Česka jako předsednické země EU. Pouhá 4 % dotazovaných soudí, že pád vlády naopak pozici Česka jako předsednické země ovlivní pozitivně. Q

Vladimír Železný kandiduje i po odsouzení

Poslanci opět na neurčito odložili schvalování antidiskriminačního zákona. Pokud Česko antidiskriminační legislativu, k níž se přihlásilo při vstupu do EU, nepřijme, hrozí mu velké pokuty. Kdyby se zákon nepodařilo schválit do podzimních předčasných voleb, nová sněmovna už se jím nebude zabývat. Vypracování normy zabere podle nevládních organizací minimálně rok až dva. Bývalá vládní koalice, která návrh předložila, nemá pro schválení normy většinu sto jednoho hlasu. Občanští demokraté navíc nejsou přesvědčenými zastánci normy. Výhrady k ní má také ČSSD a KSČM. Antidiskriminační zákon je klíčovou normou, která má zabránit v Česku časté diskriminaci kvůli rase nebo pohlaví, například při získávání práce. Q

V Praze začal čtvrtý ročník přehlídky současného umění Biennale. V jeho rámci se představí více než dvě stovky umělců z dvaceti osmi zemí. Velký prostor bude tentokrát věnován malbě a fotografii. Přehlídka potrvá do 26. července.

CVVM: S pádem vlády souhlasí necelá polovina lidí

Reforma vysokých škol prosazovaná v  takzvané Bílé knize bývalým ministrem školství Ondřejem Liškou šla sice po pádu vlády k  ledu. Ale snaha o  přeměnu vysokého školství tím nekončí. Univerzita Karlova představila vlastní vizi, jak by měly v  budoucnu vysoké školy fungovat. Tu vypracovala právě v opozici vůči ministerské Bílé knize, která podle rektora univerzity Václava Hampla „podřizovala vysoké školy politickému diktátu“. Podle univerzitního návrhu by měl stát financovat vysoké školy na základě pětiletých smluv a  ne jenom ročních, jak je tomu v současnosti. Univerzity by tak získaly větší volnost v hospodaření. Větší volnost mají vysoké školy dostat podle Karlovy univerzity i ve jmenování docentů a profesorů. Místo školného univerzita navrhuje, aby studenti platili pětitisícové „zápisné“. Q RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

Sociální demokracie předložila nové vládě dokument se základními požadavky, jimiž podmiňuje vyslovení důvěry vládě. Kromě tří základních obecných tezí – dokončení předsednictví EU, úprava rozpočtu na rok 2009 a příprava rozpočtu na rok příští – vyzývá jednotlivé rezorty k naplnění určitých cílů. Seznam zahrnuje například nepokračování v přípravě smluv o americké protiraketové základně, zastavení privatizace pražského letiště, zastavení přípravy důchodové reformy nebo stopku pro prosazování reformních kroků ve zdravotnictví. Premiér sociálním demokratům vzkázal, že se požadavky bude pečlivě zabývat. Q

Poslanci společnými hlasy ODS a  ČSSD schválili českou verzi receptu proti finanční krizi. Většinou se jedná o  sociální opatření, jako je štědřejší podpora v nezaměstnanosti, která se bude vyplácet místo dosavadních šesti devět měsíců. Součástí je i kontroverzní šrotovné. To se bude vyplácet – ke koupi nového auta do půl milionu – ve výši 30 tisíc korun výměnou za to, že majitel nechá zlikvidovat automobil starší deseti let. Rodiče pobírající přídavky na děti zase dostanou 50 korun měsíčně navíc a zvýší se i daňová sleva na dítě, ze současných 890 na 967 korun měsíčně. Zaměstnavatelům vyšel protikrizový balíček vstříc slevami na sociálním pojištění, které musí platit za své zaměstnance. Podle vládních propočtů má opatření, které připraví státní kasu o 18 miliard korun, zachránit 50 tisíc pracovních míst. Poslanci také schválili novelu insolvenčního zákona umožňujícího zaměstnancům požadovat dlužné mzdy od zkrachovalých podniků za sedm měsíců nazpět. Novela navíc usnadňuje oddlužení možností vracet dluhy ve splátkách, která se kromě podniků vztahuje i na občany. Q

f ot o m at ě j str á n sk ý

f ot o č tk

ČSSD předložila vládě svoje toleranční podmínky

Prošel protikrizový balíček

Schválen zákon o předčasných volbách Poslanci schválili ústavní zákon, podle kterého má sněmovna v současném složení skončit do poloviny října. Předčasné volby by se podle této normy měly konat nejpozději v pátek 9. a v sobotu 10. října. Přijetí zákona, který předložily ODS, ČSSD a Strana zelených teď může ovlivnit už jen Senát. Jednorázovou možnost rozpuštění dolní komory podpořilo 172 ze 189 přítomných poslanců a zmíněné strany je označují za krajní, ale nejrychlejší cestu k  předčasným volbám. Část senátorů se schváleným zákonem nesouhlasí a postup, kterým byl přijat, označují za protiústavní s tím, že jej napadnou u Ústavního soudu. Q

Státní maturity budou Protestují proti nim budoucí maturanti sdružení na Facebooku, pochyby nad nimi vyslovují i poslanci školského výboru. Podle nové ministryně školství Miroslavy Kopicové ale probíhají přípravy státních maturit podle plánu a odkládat se nebudou. Příští rok už by tedy měli studenti středních škol maturovat podle státem zadaných testů, které mají vnést do „zkoušek dospělosti“ jednotnou úroveň. Start státních maturit už odložilo ministerstvo školství před dvěma lety, když studenti a politici protestovali proti tomu, že údajně nejsou dobře připravené. Stejné výtky znějí i dnes. Podle předsedy školského výboru Waltera Bartoše (ODS) hrozí, že se zhroutí logistické zajištění celého podniku. „Budu se snažit ministryni přesvědčit, aby maturity odložila,“ řekl Bartoš. Kopicová si ale podle svých slov nechala vypracovat audit přípravy projektu, který říká, že žádný kolaps nehrozí. O osudu státních maturit se však bude nakonec rozhodovat mezi poslanci, kteří se obávají, že by je podpora veřejností kritizovaného projektu mohla připravit o předvolební preference. Pro zastavení státních maturit je i opoziční ČSSD. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

9

f ot o g l o be m edia / re u ters f ot o g l o be m edia / re u ters

krátce

Zatčení Su Ťij Vůdkyně barmské opozice Aun Schan Su Ťij (63) byla zatčena ve svém domě a čeká ji soud. Držitelku Nobelovy ceny míru drží barmská junta již třináct let v domácím vězení a do věznice Insein byla údajně převezena proto, že do jejího přísně střeženého domu pronikl americký veterán z  Vietnamu John W. Yettaw. Za porušení podmínek svého zadržování teď političce, jejíž zdravotní stav se v minulých dvou týdnech zhoršil, hrozí tři až pět roků vězení. Domácí vězení, v  němž Su Ťij strávila většinu času od vítězství své strany ve volbách v roce 1990, mělo vypršet 27. května. Q

Tvrdá ruka do Afghánistánu Americký ministr obrany Robert Gates neočekávaně odvolal velitele jednotek Severoatlantické aliance v Afghánistánu generála Davida McKiernana a jmenoval na jeho místo dosavadního velitele tajných operací generála Stanleye McChrystala. Náhlé odvolání tak vysokého velitele z  funkce vyvolalo překvapené reakce. Dosavadní velitel McKiernan měl na starosti veškeré bojové operace v Afghánistánu, tedy

nejen jednotek NATO, ale také amerických jednotek a jednotek zvláštního určení. Američtí komentátoři jsou přesvědčeni, že odvolání je výsledkem zásadní změny v přístupu k vedení válečného konfliktu. McChrystal je znám jako expert na akce speciálních jednotek a velel mimo jiné zajetí Saddáma Husajna či fyzické likvidaci teroristy al-Káidy Abú Músy Zarkávího. Q

Kde je nejvíce vězňů �

�,�

�,�

�,�

�,�

�,�

��� USA

�,�

��� Čína

�,�

��� Rusko ��� Brazílie ��

Indie

��� Mexiko ��� Tchai-wan

(za rok ����, v milionech) čísla nalevo od grafu značí počet vězňů na ��� ��� obyvatel

��� JAR ��� Írán ��

Indonésie

��� Turecko ��� V. Británie ��� Polsko ��

Japonsko

ZDROJ: INTERNATIONAL CENTRE FOR PRISON STUDIES

Nemocných chřipkou přibývá Nová forma chřipky přezdívaná prasečí zmizela z titulních stránek deníků, dál se však šíří po světě. Před páteční uzávěrkou Respektu bylo celosvětově zaznamenáno 6500 případů, za pouhé dva dny minulého týdne přibylo 1250 nemocných. Podle analýzy časopisu Science může být nemoc stejně zákeřná jako tzv. asijská chřipka, jež během pandemie v letech 1957–1958 usmrtila dva miliony lidí – tehdy i nyní zemřel zhruba každý stý nakažený. S jistotou to však zatím nelze říct, protože nevíme, kolik lidí nynější formou chřipky skutečně onemocnělo, a podíl zemřelých lze tedy jen odhadovat. Je možné, že šíření chřipky v Evropě a Asii zpomaluje pečlivá kontrola lidí přilétajících z  Ameriky a  masivní nasazení protivirových léků, které tu dostávají nejen nakažení, ale také jejich příbuzní a další lidé, kteří s nimi přišli do styku. Naproti tomu v Americe jsou protivirové léky vyhrazeny spíše jen pro nemocné a ohrožené skupiny, především těhotné ženy a lidi s dlouhodobými zdravotními problémy. Důvod, proč se téměř 90 % případů dosud vyskytlo v USA a  Mexiku, spočívá ale především v tom, že se tu nemoc šíří nejméně od začátku března a že stovky lidí onemocněly dříve, než se vědci a lékaři o nebezpečí dozvěděli. Minulý týden se objevily zprávy o první znepokojivé mutaci původce choroby. Virus izolovaný z  organismu nizozemského pacienta změnil svou dědičnou informaci v genu označovaném PB2, kvůli čemuž by se mohl stát nakažlivějším. Q ↓ inzerce

10

RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

B

ritská sněmovna utrpěla v minulém týdnu výraznou ztrátu důvěry. Konzervativní list Daily Telegraph postupně zveřejnil výši náhrad, které jednotliví vládní i opoziční poslanci čerpali v uplynulých letech. Ukázalo se, že veřejnými penězi rozhodně nešetřili. Podle zákona mají poslanci britského parlamentu právo žádat o proplacení účtů, které jsou spjaté s jejich životem v Londýně. Ti mimolondýnští, kterých je ve sněmovně většina, tak mohou požadovat například proplacení nájmu londýnského bytu, hypotéky a dalších účtů. To si však někteří poslanci vysvětlili po svém a nechávali si proplácet i účty za luxusní vybavení, jídlo, nepotřebné opravy a nadstandardní služby, o kterých se jejich voličům může jen zdát. Ministr Peter Mandelson si například nechal proplatit účet za zahradníka ve výši 1500 liber, ministr financí Alistair Darling zase nábytek a koberce za čtyři a půl tisíce liber, další ministryně Barbara Follettová pak sněmovně naúčtovala 25 tisíc liber za ochranku.

Westminster se kaje Jak se v Británii politici vypořádávají se skandálem

vativní poslanci teď musí sněmovně proplatit neadekvátní náhrady a v budoucnu mohou žádat jen o proplacení těch nejnutnějších účtů, zejména za nájem. Kdo na nová pravidla nepřistoupí, bude muset ze strany odejít. Skandální je ale na celé záležitosti i samotné zveřejnění poslaneckých údajů. Není totiž jisté,

jak vlastně novináři z Daily Telegraphu k materiálům přišli, a sněmovna teď prověřuje, zda tím neporušili zákon. Novináři z ostatních listů spekulují o tom, že Daily Telegraph zaplatil šestimístnou sumu za disk, který byl ukraden z kanceláře ve Westminsteru. Konzervativní deník si také vysloužil kritiku, že se pokusil poškodit Labouristickou stranu, když údaje o vládních poslancích zveřejnil jako první. Navíc se ukázalo, že přiznání v podobě, v jaké je Daily Telegraph použil, ještě nebyla zcela úplná. Ne všechno, co poslanci do přiznání napíšou, totiž parlament skutečně proplácí. Minimálně v jednom případě tak došlo k omylu, když list zveřejnil, že labouristický poslanec Phil Woolas zneužíval náhrady na nákup dětských plenek a dámského oblečení. Později se ukázalo, že Woolas pouze odevzdal společný účet, z  něhož mu sněmovna proplatila jen část. Q Ivana Kottasová, Londýn

↓ inzerce

Napříč stranami Ministr spravedlnosti Sharif Malik minulý pátek dokonce kvůli podezření ze zneužití dávek rezignoval na svou funkci. Premiér Brown nařídil Malikův případ co nejrychleji prošetřit. Pokud se obvinění neprokáže, Malik by se měl do funkce vrátit. Skandál se ale dotýká poslanců ze všech parlamentních stran. Například konzervativec Oliver Letwin utratil dva tisíce liber za opravu tenisového kurtu, liberální demokrat Menzies Campbell si nechal proplatit 10 tisíc liber za renovaci svého bytu a jeho šéf, lídr Liberálních demokratů Nick Clegg, zase utrácel peníze daňových poplatníků za mezinárodní hovory do Vietnamu či Kolumbie. Zveřejnění kontroverzních údajů tak v Británii znovu vyvolalo debaty o nutnosti reformy parlamentu. Většina poslanců se totiž při čerpání náhrad držela zákona a nijak ho nezneužila. Lídři všech tří parlamentních stran se ale shodují na tom, že zákon je špatný a potřebuje změny. „Je mi jedno, že neporušili pravidla. Je to špatně,“ řekl na adresu svých poslanců lídr opozice David Cameron. Poslanecká pravidla se přitom měnila poměrně nedávno, v minulosti totiž poslanci mohli žádat o daleko vyšší příspěvky a u některých z nich ani nemuseli přiznávat, za co je vlastně utratili. Nyní je však jasné, že britský parlament potřebuje mnohem důkladnější reformu. Premiér Gordon Brown už ohlásil, že jeho vláda prosadí detailnější prověření všech poslaneckých náhrad, aby se něco podobného nemohlo opakovat. Brown se britské veřejnosti omluvil a přiznal, že sněmovna ztratila důvěru. Podobně se zachovali i ostatní vysoce postavení představitelé britské politiky. Poslanecké náhrady se také staly hlavním tématem tradičních středečních interpelací, při nichž tentokrát panovala ve sněmovně neobvykle tichá a pokorná atmosféra.

Nová pravidla Lídr opozice David Cameron sáhl navíc k radikálnímu vnitrostranickému řešení. Všichni konzerRESPEKT. CZ

11

komentáře SPOLEČNOST

str. 12

EKONOMIKA

str. 13

PRÁVO

str. 14

GLOSA

Chemický Andrej

Na cenové houpačce

Svobodu pirátům

Rudá záře nad Prahou

jaroslav spurný

jan macháček

petr třešňák

marek švehla

Podnikatel Babiš ovládl postupně český venkov. Dnes jsou téměř všechny zemědělské firmy jeho klienty. Co bude dál?

Celému světu prý hrozí pokles cen, tedy deflace. A zároveň se dozvídáme, že hned poté bude následovat hrozivá inflace.

Před nedávnem padl ve Švédsku tvrdý trest proti stahovačům z Pirate Bay. Trestat stahování hudby ale nikomu nepomůže.

str. 14

ČSSD na volebních billboardech do Evropského parlamentu hodlá skoncovat s kšeftováním se zdravím a důchody.

společnost

Chemický Andrej Podnikatel Babiš se stává králem českého byznysu. Co o něm víme dál? Andrej Babiš je bezpochyby jedním z králů tuzemského podnikání. V Česku má pod kontrolou chemii, nově zemědělství a potravinářství, vlastně bez něj se do obchodů nedostane jediný rohlík. Stal se tak nepřehlédnutelným reprezentantem a hybatelem české ekonomiky, že je nutné začít se ptát. Jaké jsou ty zázračné schopnosti, které dostanou v Česku podnikatele až na samotný vrchol? Jaké hodnoty Babiš vyznává a co od něj lze čekat?

Odznak v klopě Ekonomické elity států jsou často propojeny různými sítěmi, kontakty. V  některých zemích je znamením přináležitosti k takové elitě členství v  prestižním spolku vysokých škol, jinde třeba rodinnými tradicemi. V současném Česku představuje to tajemné pouto zaměstnání v někdejších komunistických Podnicích zahraničního obchodu (PZO). Pomyslný odznáček s touto značkou nosí na klopě i Andrej Babiš. Patřil do sítě vyvolených pracovníků desítek československých PZO, z nichž část už za komunismu studovala a pracovala v zahraničí, získávala informace o skutečném podnikání, měla kontakty a byla skvěle placena. Dobové dokumenty z archivů přinášejí detaily o tom, jak se na PZO kvůli výjezdům a stážím v zahraničí uplácelo, donášelo StB nebo poklonkovalo komunistickým sekretariátům. To byla první věc, kterou pracovníci PZO uměli. Druhou dovedností, kterou si s sebou z minulosti přinesli, je, že po pádu železné opony na rozdíl od běžných smrtelníků věděli, co je akciovka, akreditiv nebo třeba úvěr, a byli tudíž skvěle vybaveni na privatizaci státního majetku. Přesná statistika neexistuje, ale stačí listovat obchodním rejstříkem nebo archivy mediálních zpráv, abychom zjistili, že někdejší zaměstnanci PZO ovládají dnes podstatnou část tuzemské ekonomiky. Seznam si může vyhledat každý sám, tak jen namátkou – Václav Junek, Tomáš Chrenek, František Chvalovský, Luděk Vinš, Richard Háva... I podni-

12

kání Františka Mrázka nebo Radovana Krejčíře je propleteno s lidmi kolem PZO a nakonec i jeden z údajných bossů českého podsvětí, Václav Kočka, byl zaměstnancem PZO. Dnes už není pochyb, že tito lidé získali majetek velmi podezřelým způsobem, obchody na hranici zákonů a díky kontaktům na politiky. Podrobně by se daly popsat tisíce obchodů a privatizací. Ovšem, střízlivě viděno, nebylo příliš vyhnutí. Je logické, že se při privatizaci nejlépe orientovali ti z PZO, tedy i Babiš.

Dvakrát pro Andreje Andrej Babiš je z nich určitě nejúspěšnější. Ve své kariéře používal stejné metody jako někdejší kolegové. Měl ale větší „štěstí“. Přišel do Česka až v roce 1994 a začal se tu rozhlížet, když pomalu doznívalo kralování bossů z první podnikatelské

vlny à la Václav Junek a prostor se začal uvolňovat pro novou krev. Doba Babišovy největší tuzemské expanze se kryje s časem opoziční smlouvy, která mimořádně přála korupčním obchodům. Ještě v roce 1998 byl Babiš neznámým podnikatelem, který přišel k větším penězům čtyři roky předtím zásluhou podrazu svých slovenských zaměstnavatelů, kterým za zády zprivatizoval společnost Agrofert, jeho dnešní vlajkovou loď. V roce 1997 přišel složitým obchodem, po kterém zůstal nesplacený půlmiliardový dluh, k podniku Lovochemie. Ale vedle Pavla Tykače nebo Baraka Alona hrál stále druhou, možná třetí ligu. Jak se to přesně stalo, nevíme, ani jeden o tom nemluví, fakta jsou ale jasná. V roce 1998, po nástupu Zemanovy vlády, si Babiš padl do oka s ministrem průmyslu Grégrem. Spojoval je stejný nápad. Privatizovat strategický petrochemický holding Unipetrol do jedněch rukou a to nejlépe českých. Pak už to šlo rychle. Babiš s přispěním majitele, tedy státu, ovládl zdravou část krachujícího Chemapolu, pak další chemičky a Zemanova vláda přiklepla v roce 2001 v privatizaci „Babišovu“ Agrofertu nakonec i Unipetrol. Babiš (který za podnik nabídl o tři miliardy méně než konkurenční britský uchazeč) ale nakonec za firmu nezaplatil a za rok ji státu „vrátil“. Přesto jej vláda – tentokrát Grossova – skandálně pustila do nové privatizace Unipetrolu. Do ní šel Babiš s polskou firmou PKN Orlen. Korupční skandál kolem privatizace sice spojence rozdělil, ale „chemický Andrej“ nakonec dosáhl svého a podniky Unipetrolu, o  něž měl zájem, od PKN Orlen koupil a  získal kontrolu nad českou chemií. A teď stát Babišovi schválil koupi konkurenční potravinářsko-zemědělské firmy a miliardář má prakticky v hrsti celé české zemědělství.

Všichni za jednoho Bylo by jednoduché se nad Babišovou cestou pohoršovat. Ale lepší je položit si otázku – máme se RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

komentáře bát dalších Babišových neprůhledných nájezdů na českou ekonomiku, nebo už před námi stojí běžný „západní“ podnikatel, od něhož by se měli ostatní učit? Protože ať chceme nebo ne, Babiš bude určovat chod tuzemského hospodářství silou bohatství a vlivu, který se dá přirovnat jen k nejsilnějším bankám nebo třeba společnosti ČEZ. Odpověď na otázku, kým je Babiš, není jednoduchá. Na rozdíl od jiných firem je dnes majetková struktura Babišových podniků poměrně průhledná. Neschovává je do daňových rájů ani za schránky ve švýcarských kantonech. Jeho zaměst-

nanci o něm říkají, že je k nim loajální a že teď za krize se snaží co nejméně propouštět a škrtá jinde. Na druhou stranu Babiše protikorupční policie loni odposlouchávala kvůli prověřovaným podvodům ve firmě Čepro a měla podezření, že by se na nich mohl podílet. Šéf jednotky byl brzy odvolán a odposlechy ustaly. S Ivanem Langrem má Babiš velmi dobré vztahy. Stejně s novým ministrem Martinem Pecinou či kdysi se Stanislavem Grossem. Zjednodušeně řečeno, Babiš se jistí politickými kontakty, stejně jako to dělal

v 80. letech. Lze tedy očekávat, že se jeho obchodní styl nezměnil. Koncem devadesátých let měl Babiš velký zájem o společnost Čepro. Pokud by se k této myšlence vrátil, a policejní odposlechy tomu napovídají, měli bychom se jeho zájmu obávat. Čepro je zásadní strategický podnik pro tuzemský obchod s  naftou, a  kdyby jej Andrej Babiš koupil, byli bychom v jeho rukou všichni, nejen zemědělci. Q Jaroslav Spurný Čtěte také článek na str. 16–19

ekonomika

Na cenové houpačce Bojovat proti deflaci je těžší, proto se jí svět snaží vyhnout i za cenu inflace

S

tále častěji si můžeme v poslední době číst o tom, že Evropě, Americe či celému světu hrozí pokles cen, tedy deflace. A stejně tak stále častěji slyšíme, že jen co se svět vyhrabe z nejhoršího, probudí se tygr inflace, a to v podobě, na jakou jsme v posledních 15 letech úplně zapomněli. Zdánlivě je deflace (pokles indexu spotřebitelských cen) jen pouhým opakem inflace (nárůst spotřebitelských cen), a  tedy stejnou hrozbou, jen s opačným znaménkem. Jenže není to tak. Deflace, přesněji její důsledky, jsou daleko horší. Je to dáno tím, že už po celá staletí stojí ekonomiky na úvěrech a ještě nikdo nevymyslel úvěry, které mají negativní úroky, to znamená, že věřitel někomu půjčí a ještě mu za to platí. Většina firem a podniků je neustále v nějaké míře zadlužena, je to jejich přirozený stav, protože skrze úvěry financují svůj provoz a rozvoj. Pokud ale začnou klesat ceny, klesají podnikům a podnikatelům příjmy, objem splácených úvěrů však zůstává pořád stejný. Deflace má pak tendenci spustit se ve spirále, která pokračuje přes bankroty k rostoucí nezaměstnanosti, odtud k dalšímu poklesu cen, novým bankrotům a tak dále. (Pro Českou republiku prozatím – ale jen prozatím – platí, že oslabená koruna nás chrání před poklesem cen, protože pokles kurzu zvyšuje ceny dováženého zboží.)

Na školení u Japonců Problém je, že zatímco v posledních desetiletích se generace ekonomů a centrálních bankéřů školily v tom, jak bojovat s inflací, odborný svět si je mnohem méně jistý v kramflecích v tom, jak čelit fenoménu poklesu cen. V zásadě jsou známy dva deflační scénáře: hrozivý a špatný. Scénářem hrozivým je velká hospodářská krize ve vyspělých zemích světa, kdy nezaměstnanost přesáhla běžně i 20 procent a byla spojena či doprovázena také poklesem cen. Scénářem pouze špatným je Japonsko 90. let, přesněji Japonsko let 1992–2002. Zemi vycházejícího slunce postihlo dlouhé období hospodářské recese a stagnace provázané mírným poklesem cen. RESPEKT. CZ

Japonci se v 90. letech stále nemohli rozhodnout, jak čistit a  rekapitalizovat svůj bankovní sektor, jak expanzivní má být jejich rozpočtová politika, jak má na celý vývoj reagovat měnová politika, tedy jaké nestandardní nástroje má vymyslet a používat centrální banka. Snadno se sice řekne „tiskněte peníze“, v praxi je to ale mnohem složitější, než se zdá. Ne nadarmo se tomuto období japonské novodobé historie říká „ztracená dekáda“ (mimochodem: nyní v tom Japonsko už zase „lítá“). Jistou útěchou z japonského vývoje je, že Japoncům se v 90. letech nic tak strašného vlastně nedělo. Dokonce jsme je po celou dobu mohli v Ev-

Nyní to vypadá, že státy zabránily nejhoršímu.

ropě i nadále potkávat v jejich perfektním oblečení a  s  pověstnými nejnovějšími fotoaparáty. O japonské společnosti nelze ani po „ztracené dekádě“ konstatovat, že by propadla demoralizaci, rozkladu či kriminalitě. Mnozí sociologové i ekonomové diskutují o tom, že problém Japonska je do značné míry problém nasycené společnosti. Japonců je hodně, ale žijí v relativně malé zemi, takže podle tradice mají spíše malé a  skromné byty. K čemu pátou televizi nebo druhou myčku na nádobí? Vždyť je není kam dát. K čemu třetí nebo čtvrté auto? Vždyť nemá kde parkovat. Japonský problém možná spočívá v tom, že by se sice chtěli mít (jako každý z nás) pořád lépe, ale nevěděli (a dosud přesně nevědí), jak na to.

Až bude po bitvě Pod tlakem nervozity z toho, že by se mohla opakovat velká hospodářská krize doprovázená poklesem cen, ale i pod tlakem toho, že o japonské „ztracené dekádě“ toho stále nevíme dost, se vlády

světa, centrální banky i nadnárodní instituce rozhodly reagovat na současnou krizi velkou expanzí měnové politiky. Rozhodly se tedy pro opačný postup, než jaký zvolila americká centrální banka (dále jen Fed) v  době velké hospodářské krize ve  30. letech. Ta tehdy naopak utáhla šrouby (a deprese se prohlubovala). Tahounem expanze měnové politiky je americká vláda a Fed, který zmnohonásobil svoji bilanci až na 80 procent HDP. Fed začal garantovat kde co, skupovat dluhopisy všeho druhu, a  dokonce přímo půjčovat podnikům. Evropská centrální banka (ECB) sice pokulhává, ale k „tištění peněz“ už se chystá také. Existuje celá řada ekonomů, nazvěme je likvidacionisty či ekonomickými darwinisty, kteří říkají, že stát vůbec zasahovat nemá, že krize jsou čas od času nevyhnutelné a mají ekonomiku očistit nejen od defraudantů a  anabolických bublinářů, ale i od těch slabých a méně výkonných. Potíž (nebo spíše dobrá zpráva) je v tom, že jakmile se někdo dostane k politické či úřední moci, pod tlakem krize se stává aktivistou, intervencionistou, keynesiáncem či státním zachráncem. Nyní to vypadá, byť vyhráno ještě není, že státy zabránily nejhoršímu (tedy depresi a deflaci). Jaká bude ale cena expanzivní měnové a rozpočtové politiky? A jaká bude tzv. výstupní strategie (tedy scénář pro návrat k normálu)? Podle všeho přijde po současné krizi období stagnace a vyšší inflace, než na kterou jsme dosud byli zvyklí. Stagnace proto, že v boji s inflací budou muset centrální banky zvyšovat úroky a brzdit růst, vysoké inflaci jako důsledku měnové expanze však stejně úplně nezabrání. Tento vývoj bude mít samozřejmě své politické dopady. Vlády budou kritizovány za to, že nepromyšlenými zásahy nastartovaly inflaci, možná se najdou i zastánci konspirativních teorií, kteří budou tvrdit, že to udělaly schválně, aby poškodily státy v jiných částech světa či aby se snáze zbavily vysokých dluhů. A těžko se bude vysvětlovat, že opravdu hrozil temný scénář deflace a deprese, který nakonec nepřišel. Q Jan Macháček

13

komentáře glosa

Rudá záře nad Prahou „Už žádné kšefty se zdravím a důchody.“ To není požadavek z projevu pánů Grebeníčka, Filipa nebo Raúla Castra. To je volební heslo české sociální demokracie do evropských voleb. Pojďme se na něj podívat trochu blíž. Plány na „konec kšeftování“ mají v Česku dlouhou tradici. Už Gottwaldovi komunisti ohlašovali „konec kšeftování“ s kdečím. Následný bolševický režim si pak po celou dobu svého trvání ponechal tohle slovo v pohotovosti pro každého, kdo by chtěl náhodou udělat to, co je člověku už minimálně čtyři tisíce let naprosto přirozené – tedy něco prodat nebo koupit, ovšem mimo komunisty monopolizované obchody. Žiješ na venkově, máš slepice a chceš prodat lufťákům vajíčka? Pak kšeftuješ s vajíčky. Chceš někomu pronajmout bydlení? Pak kšeftuješ s byty. Posloucháš západní, v obchodech nesehnatelnou muziku, chceš něco z té své prodat na burze a nakoupit tam jinou? Pak kšeftuješ s deskami. Neříkal to jen režim, bylo to všeobecně hanlivé označení, pokud se to někomu hodilo. Přece jen čtyřicet let komunismu byla dlouhá doba, a tak se „kšeftování“ dostalo Čechům pod kůži jako pojem pro něco špatného. Teď ČSSD džina kšeftování pustila opět z lahve ven a je poněkud komické, při jaké to je příležitosti. Děje se tak před evropskými volbami, kde člověk od „proevropské“ a „v Evropě nejvíc etablované“ strany čeká, že bude alespoň náznakem řešit evropskou agendu. Pokud jsou to právě tyhle plány na „konec kšeftování“, pak čeká Jiřího Paroubka a jeho europoslance velký kus práce. Už za prvními hranicemi totiž se zdravím i důchody „kšeftují“ jejich nejbližší názoroví spojenci. Němečtí sociální demokraté bez větších námitek uplatňují regulační poplatky a vůbec tržní páky ve zdravotnictví, zatímco opačným směrem na Slovensku zase levice dál drží systém soukromého spoření na penzi. Bude tedy ČSSD svým soudruhům v Bruselu chtít tohle „kšeftování“ zakazovat? Tipněme si, že nikoli, tedy pokud Paroubek a spol. nebudou mít v úmyslu ze sebe udělat blázny. Je tu ale ještě druhá možnost. A sice že ČSSD není až tak evropskou stranou, jak o sobě tvrdí, a že evropské volby jsou jí dobré jen k prosazení svých domácích politických plánů. Pak ale těm koncům „kšeftování se zdravím“ taky není moc rozumět. Hned jejich zdravotnický frontman David Rath ve zdravotnictví, jak známo, podniká. Jsou snad jeho „kšefty“ s pacienty menšího rázu než jiné „kšefty“? Možné to je, ostatně tak to mívali i bolševici. Jejich kšeftování třeba s tanky bylo v pořádku, kdežto ona zmíněná vajíčka zasloužila po (rudém) právu pranýřovat. Marek Švehla

aktuální glosy na → respekt.ihned.cz/glosy/

14

právo

Svobodu pirátům Trestat stahování hudby nikomu nepomůže

J

e to jako snažit se nacpat vymačkanou zubní pastu zpátky do tuby,“ komentoval současnou vlnu represe proti lidem stahujícím na internetu ilegálně hudbu britský zpěvák Billy Brag. Lepší příměr bychom hledali jen stěží. Před pár týdny padl ve Švédsku tvrdý rozsudek proti zakladatelům serveru Pirate Bay, jedné z hlavních pirátských křižovatek na internetu. Čerstvá čísla ale ukazují, že se stamiliony uživatelů, kteří si na celém světě zdarma vyměňují hudbu a filmy, to ani nehnulo – objemy ilegálně stažených dat rostou dál. O  to smutnější je, že zábavnímu průmyslu, úřadům ani vládám marnost jejich tažení proti stahování stále nedochází. Francie minulý týden přijala zatím vůbec netvrdší protipirátský zákon, který podle kritiků porušuje ústavní práva, a Británie uvažuje o podobné normě.

Třikrát a šmik Na heslo „třikrát a dost“, které svého času navrhovali zavést do trestního práva čeští lidovci, už

Bez rozhodnutí soudu nikoho omezovat nelze. Ani ty, kteří z internetu stahují hudbu.

si asi vzpomene málokdo, francouzský prezident Nicolas Sarkozy ale umí člověku osvěžit paměť. Zákon, který on a pravicová vláda protlačili parlamentem, totiž plánuje něco podobného: potřetí přistižený pirát, který z internetu stáhne hudbu, film nebo počítačovou hru, bude odpojen od internetu na dobu dvou měsíců až jednoho roku. O podobném zákoně se mluví i ve Velké Británii, konkrétní plán se však zrodí až po zveřejnění podrobné analýzy z pera pověřeného lorda Cartera; letos na jaře obdobnou normu předložila parlamentu i novozélandská vláda. Třikrát a dost je zatím nejnovější vynález protipirátské války, ale jak naznačují protesty všude na světě, vynález značně kontroverzní. Důvodů je víc. Odpojení od sítě netrestá jen pachatele, ale také všechny další uživatele konkrétního počítače (v rodině, ve firmě), z jehož IP adresy se stahovalo. Za to, že si otec stáhl pár filmů, zkrátka nemohou rok na internet ani jeho děti. Naopak protřelé velkopiráty zablokování jedné IP adresy nemůže zastavit, protože obejít systém není technicky až tak složité.

Nejkritizovanější částí francouzského zákona je pak to, že dovoluje odpojit přistižené stahovače od sítě bez soudního příkazu. Aby se proces urychlil, rozhodovala by o něm – po dvou e-mailových varováních – nově zřízená agentura.

Další propad Zábavní průmysl, jehož zisky (zejména toho hudebního) dlouhodobě klesají, tlačí vlády do stále tvrdší represe, ale i protistrana je čím dál silnější. Pryč jsou časy, kdy se sami umělci stavěli do čela protipirátských tažení. V Británii se pirátů letos na jaře zastala asociace sdružující největší hudební celebrity a vydala stanovisko, že ilegální stahování by se nemělo kriminalizovat. Podobně vlažně se k represi stavějí také ti, na jejichž spolupráci nejvíc záleží – poskytovatelé internetového připojení. Nebudeme dělat internetovou policii ani vymahače dluhů pro zábavní průmysl, říkají. A  francouzskou cestu ještě víc zkomplikoval liberálně naladěný Evropský parlament, který minulý týden připsal do balíku telekomunikačních zákonů dovětek, že přístup k internetu je právem každého Evropana a nesmí být omezen bez rozhodnutí soudu. V diskusi o ilegálním stahování vždycky překážely příliš ideologické argumenty z obou stran. Bylo by tedy pokrytecké přehlížet, že zábavnímu průmyslu se v současnosti děje velké příkoří a má dobré důvody se vztekat. Jenže jak tuhle krádež za bílého dne napravit, když ji páchají stamiliony lidí na celém světě, z velké části dospívající mládež, která už ani neví, že se za hudbu někdy platilo? Jak postupovat, když neexistuje technický způsob, jak sdílení zastavit? Zakázat dětem přístup na internet, bez nějž dnes ani neudělají domácí úkoly do školy? Pokutovat jejich rodiče? Cestu represe dobře známe ze Spojených států: vede k selektivnímu postihování náhodně vybraných smolařů, kteří musejí splácet vysoké částky (zcela neadekvátní škodě, již způsobili), zatímco ti šťastnější stahují vesele dál. A průmysl se dál propadá.

Jediná cesta ven Selský rozum napovídá, že díky internetu zkrátka končí jedna éra a hroutí se ekonomické modely s ní spojené (ostatně netýká se to jen hudby, ale třeba také médií). Oběti proměny se mohou ještě chvíli držet kormidla potápějící se lodi, lobbovat za větší represi a omezování svobod nás všech, hojit si rány žalobami. Ale znamená to jediné: že s sebou stáhnou pod hladinu pár chudáků. Smysl dnes dává jen hledání nového modelu pro podnikání s volně kopírovatelným elektronickým obsahem, jako jsou filmy nebo hudba. Není to vůbec snadné, ale jiná cesta ven neexistuje. Q Petr Třešňák

RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

k věci f ot o m at ě j str á n sk ý

V zájmu všech S ministrem vnitra Martinem Pecinou o jeho nové misi Jako svůj hlavní úkol jste v Hospodářských novinách označil udělat z policie „apolitickou organizaci“. O co opíráte, že je politická?

o korupci vysokých státních úředníků, kteří měli blízko k politikům. Jak si neschopnost dotáhnout vyšetřování do jasného konce vysvětlujete?

To jsem nikdy neřekl. Podívejte, dostal jsem úkol od pana Paroubka. Řekl mi, že po mně chce, aby policie byla pod mým vedením apolitická. Já jsem řekl ano, já dohlédnu na to, že do policie nebude zasahovat nikdo ani zleva, ani zprava. Nedovolím, aby na policejního prezidenta a policisty byly vyvíjeny nějaké politické tlaky v jednotlivých případech.

Nevím, proč to nebylo vyšetřeno. Myslím si, že to bylo špatně kvalifikováno, nebo tam asi k ničemu nedošlo, když se nic nevyšetřilo a nedokázalo.

K tomu dnes dochází? Zatím takové poznatky nemám. Ale docházelo k politickým provokacím, a tomu je třeba zamezit.

Policie tu roky nedokáže rozplést klíčové korupční případy, které zasahují do vysokých pater politiky. O tom, jestli tento trend bude pokračovat, nebo lze očekávat pozitivní změnu, jsme mluvili s novým ministrem vnitra Martinem Pecinou.

Co je politická provokace? Třeba Kubiceho zpráva, tu já považuji za politickou provokaci. Něco takového by se nemělo opakovat. To je v zájmu všech, koneckonců to říkal nejen pan Paroubek, ale i pan Langer.

V čem byla Kubiceho zpráva politická provokace? Kubice přišel pár dní před volbami do Poslanecké sněmovny a řekl, že má podezření, že mu jde o život a že jsou jeho lidé v nebezpečí. K tomu předložil nějakou zprávu, která pak ovlivnila volby, ale po roce a půl vyšetřování se zjistilo, že nic z té zprávy se nezakládá na pravdě. To je podle mě klasická politická provokace.

Podstata toho případu je ale přece jiná. Kubiceho detektivové pronikli hluboko do toho, jak je tady organizovaný zločin propojený s politikou. V dalším vyšetřování – a to několik dní před volbami – jim pak zabránili jejich nadřízení, zřejmě na zakázku politiků. Protože jim navíc hrozili kriminalizací, zbyla detektivům jediná možnost, obrátit se v důvěrném režimu na poslanecký bezpečnostní výbor, což také udělali. Pro mě to byla fabulace, nic se neprokázalo. To nemohli pár dní počkat? To není normální, to mi nikdo nevysvětlí.

Jak budete postupovat v podobných případech vy? Budou mít detektivové vaši podporu, když budou na stopě rozpletení kauz, v nichž figurují politici? Policisté moji podporu pro svoji práci mít budou. To mohu garantovat. Každopádně si myslím, že takové případy, jako byla Kubiceho zpráva, principiálně za mého působení nevzniknou.

Vyšetřování všech případů, ve kterých nějak figurovali politici, tu šlo postupně k ledu. Od rozplétání podezření na úplatky kolem pronájmu stíhaček Gripen přes finanční machinace ve strategickém státním podniku Čepro až po biolíh, v němž šlo RESPEKT. CZ

Třeba to bylo ještě jinak, případy se nevyšetřily, protože tomu stáli v cestě politici. Plánujete ve spolupráci s ministryní spravedlnosti udělat hloubkovou analýzu, která vám to objasní? Já se obávám, že za pět měsíců, co budu ve funkci, žádnou hloubkovou analýzu udělat nezvládneme.

Nejde o to zvládnout vše, ale pokusit se například pochopit, jestli tu politici nemanipulují vyšetřování klíčových korupčních případů. A jestli ano, pak navrhnout, jak se proti tomu bránit. Podívejte, naše úloha teď je držet to všechno dál od politiky.

Jak ale můžete policii držet „dál od politiky“, když se ani nebudete zajímat, jestli náhodou nedochází k politickému ovlivňování případů. Jak chcete takové zasahování rozpoznat a účinně mu čelit? To jsou takové otázky, na které znáte odpověď, to mi nedávejte. Co očekáváte za odpověď na tuto otázku?

Co uděláte, když zjistíte, že se nějaký politik snaží manipulovat s vyšetřováním případu za vašimi zády? Třeba že tlačí na policisty, aby vyšetřování, ve kterém figuruje, vyznělo do ztracena? Řeknu panu policejnímu prezidentovi, ať na případ dohlédne.

V jakém smyslu? V tom nejlepším.

Co to znamená? Dáváte mi nesmyslné otázky. Jde o to, aby případy byly vyšetřeny správně v takové době, v jaké mají být vyšetřeny. Do trestních kauz přirozeně vstupovat nebudu. Jediná má úloha je, aby nedocházelo k ovlivňování policie politiky. Nelze ode mě očekávat, že policistům budu říkat, tuhle kauzu otevřete, tuhle zastavte, tuhle zrychlete. Budu tím hromosvodem, za kterým když přijdou politici a budou něco chtít ohledně nějakého případu, u mě to skončí a dál do policie to přes mě nepůjde.

Jak vidíte nezávislost policie? Nezávislost policie pro mě je v tom, když policie pracuje podle zákona. Není na ni vyvíjen žádný politický tlak, je zcela apolitická a nečiní žádné politické provokace. Q Ondřej Kundra

15

česko společnost

str. 20

úspěch

str. 21

lisabonská smlouva

str. 22

svoboda slova

Štěstí pro české děti

Ráj na balkoně

Je to zrádce?

Václav Klaus stále nechce podepsat Lisabonskou smlouvu. Žaloba na něj za velezradu může vnést jasno do jeho politiky.

O čem mluvit s nácky

Student krajinné architektury Jan Zasadil prošlapává českou cestu k veselejšímu sídlišti.

adam šůra

adam šůra

ondřej kundra

kateřina čopjaková

Podle prestižního průzkumu trpí zdejší školáci nejvíce špatnými vztahy v rodině a s vrstevníky. Co to může změnit?

str. 24

Akademici a novináři řeší, jak by měla česká média informovat o neonacistech.

zemědělství

f ot o sta n islav kr u pa ř

Co zastaví Andreje Babiše Příběh muže, který si podmanil byznys i politiku

Pracovitý a jadrný. (Babiš)

Pavel Pohůnek (61) má radost. „Přiláká to turisty a místní tam třeba najdou práci,“ rozpřahuje ve své kanceláři ruce starosta tisícihlavé středočeské obce Olbramovice. „A vůbec, mít tu sídlo nejbohatšího člověka, to bude pro vesnici plus.“ To, o čem pan Pohůnek mluví, skutečně nemá v širokém okolí obdoby. Opuštěný lihovarnický areál Čapí hnízdo na kraji obce se mění ve velkoryse pojaté „kongresové centrum“ pro manažery, vybavené chovnými stájemi pro nejrůznější zvířata či rozlehlým rybníkem ke koupání. Na projekt má padnout odhadem až sto milionů a jak naznačil i starosta, velkou pozornost budí i majitel toho všeho, proslulý byznysmen Andrej Babiš (55). Nový soused totiž nekoupil v  Olbramovicích jenom zchátralý lihovar. Skutečný poprask mezi místními propukl ve chvíli, kdy se rozšířila zpráva, že přicházející miliardář chce kromě Čapího hnízda koupit i zdejší zemědělské družstvo obhospodařující tisíce hektarů v okolí.

Dobrý soused Věci se daly rychle do pohybu. „Prodávat jsme vůbec nechtěli, firmě se dařilo,“ říká ředitel družstva

16

Josef Šembera. „Byla to ale nabídka, která se neodmítá.“ Ta suma prý zdejším lidem vyrazila dech – své podíly v družstvu, rozdané počátkem devadesátých let jako náhrada za komunisty ukradený majetek (viz rámeček Žraloci v JZD), mohli rázem zhodnotit zhruba za desetinásobek reálné hodnoty. Díky tomu si Andrej Babiš na schůzce družstevníků v místní sokolovně plácl s většinou z pěti set podílníků a v současné době už má koupeno prakticky od všech. Zlatý déšť v podobě více než sto dvaceti rozdaných milionů zajistil Babišovi do budoucna kromě vlády nad družstvem i  mimořádně vřelé vztahy s novými sousedy. Milionové nákupy u zemědělských družstevníků a stomilionová investice do Čapího hnízda jsou zajímavé především jako symbol podnikatelského úspěchu, který nemá v Česku obdoby. Jeho finále sledovali Češi v přímém přenosu před pár týdny, kdy na očích všem a s posvěcením antimonopolního úřadu spolkla Babišova firma Agrofert svého největšího konkurenta Agropol. Mamutí podnik v rukách jediného muže se stal vedle ČEZ nejvlivnější firmou v Česku. Babišovo impérium dnes sahá od strategických chemiček přes zemědělská družstva až po velké potravinářské koncerny. V číslech jde o víc než dvě stě firem s ročními tržbami kolem sto padesáti miliard korun. Babiš zaměstnává víc lidí než mladoboleslavská Škodovka a své peníze investuje už i v dalších čtrnácti evropských zemích. Ta strhující kariéra se ale neobjevila z ničeho nic a k jejím spoluautorům patří, jak dnes víme, také dlouhá řádka tuzemských politiků. A  také další věc se zdá stále jasnější: české zemědělství se pod Babišovou taktovkou zcela zásadně mění a tuhle proměnu ve finále pocítí úplně každý – ať už při výletech na český venkov nebo jen při obyčejném nákupu potravin se značkou „czech made“. RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

Životodárné sklady Pro pochopení toho, co Andreje Babiše přivedlo až na dnešní výsluní, je potřeba vrátit se na chvíli do poloviny devadesátých let, kdy se v Česku poprvé začíná mluvit o dravém Slovákovi s českým pasem, a ještě dál, do časů tuhého socialismu, kdy syn někdejšího komunistického prominenta získává první potřebné kontakty. Babiš si mezi zdejšími podnikateli získal poměrně rychle zvučné jméno. Šlo o  jeho zarputilý styl vyjednávání, kořeněný českými i  slovenskými vulgarismy, práskáním do stolu, nebo

venského podniku Petrimex, zajišťujícího pro komunistickou ČSSR zahraniční obchod s chemikáliemi, strávil řadu let v „kapitalistické cizině“. A jak se později ukázalo, jeho misi poznamenala i údajná spolupráce s StB, u které byl evidovaný jako agent Bureš. Babišova hvězdná polistopadová kariéra začíná právě v Petrimexu, když počátkem devadesátých let vytváří z jeho české pobočky samostatný podnik pod vlastní kontrolou. Jeho slovenští kolegové tehdy mluvili o krádeži, Babiš ale nikdy nepřekročil hranice zákonů své doby. Pochybnosti o peně-

všech zemědělských skladů po celých Čechách i Moravě. Brzy se ukazuje, o jak cenný kapitál se jedná. „Stačí si uvědomit, že když nemáte kam odvézt úrodu, jste nahraní,“ říká zástupce Asociace soukromého zemědělství ČR Jan Miller. „Skladů v Česku není moc a jsou daleko od sebe. Doprava je drahá a zákonitě tak jezdíte do toho nejbližšího, jehož majitel si může tím pádem diktovat podmínky.“ A Babišův diktát podle dalších farmářů brzy získal konkrétnější obrysy. „Kdo chce využívat jeho služeb, musí kývnout i na nákup osiva

Přes dvě stovky chemických, potravinářských... f ot o m at ě j str á n sk ý

...a zemědělských podniků... f ot o m at ě j str á n sk ý

...nové Čapí hnízdo... f ot o m at ě j str á n sk ý

...a spokojení sousedé. f ot o m at ě j str á n sk ý

Babišovu kromobyčejnou pracovitost (běžně prý pracuje i osmnáct hodin denně). Absolventi Babišových pracovních schůzek mluví svorně o jeho perfektním přehledu v agendě a svazcích detailistických tabulek a grafů, které vždycky nosil na jednání. Když Babiš přichází natrvalo v  roce 1994 do Česka, má už jako jeden z  mála podnikatelů solidní zkušenosti se sférou velkého byznysu. Babišův otec vyjednával za socialistické Československo podmínky mezinárodního obchodu a  svého syna nechal vystudovat prestižní gymnázium v Ženevě. Do obchodování se Babiš junior pustil velmi brzy. Jako manažer sloRESPEKT. CZ

zích použitých k nákupu firmy Petrimex rozptýlil tvrzením, že mu pomohli někdejší spolužáci ze švýcarského gymnázia. Přestože pak média narazila při ověřování původu švýcarských investic na velké nejasnosti, Babišova firma s novým jménem Agrofert nabírá na síle. V jejím portfoliu se postupně objevuje několik chemických fabrik, potravinářských společností a  také něco, co mnozí zemědělští ekonomové označují za skutečný klíč k Babišově současnému triumfu: svého času zdánlivě bezvýznamné podniky zajišťující zemědělcům výkup a skladování sklizně. Do svého majetku jich postupně získává desítky, dnes patří Agrofertu skoro polovička

a hnojiva z dalších firem Agrofertu,“ potvrzuje nezávisle na sobě hned několik zástupců zemědělských družstev. A klíčovou roli v prohlubování závislosti na Agrofertu hraje podle nich i další Babišův vynález – tzv. zelené úvěry. Princip je jednoduchý: na jaře nabízí Agrofert osivo i hnojivo zdarma s tím, že zemědělec zaplatí až na podzim po sklizni. Háček je v tom, že prodat následně musí právě skladům Agrofertu, a to za cenu, jakou si podnik nadiktuje. „Tohle je závislost, ze které se člověk špatně vymotá, a řada zadlužených podniků spadla následně Agrofertu do rukou,“ říká zemědělec z družstva s podobným osudem. →

17

česko →

Jméno – stejně jako ostatní – uvést odmítá s tím, že Babišovi se v branži ani do budoucna nevyhne a šéf Agrofertu „svým protivníkům nezapomíná“. O tom se ostatně přesvědčil i Respekt, se kterým Babiš v minulosti vedl už celkem sedm soudních sporů. Šest z nich Respekt vyhrál a Babišovi podle všeho leží verdikty dodnes v žaludku. „Šmejdíte po našich firmách a hledáte negativa. Váš plátek mě xkrát poblil a nemám zájem se s ním o ničem bavit,“ nezapře v textové mobilní odpovědi na žádost o rozhovor svou pověst jadrného mluvčího.

S politiky tančím Vraťme se ale k Babišovým skladům a tomu, v čem všem jejich hodnota spočívala. Roli tu sehráli totiž i lidé pracující v zasedačkách českého parlamentu. Babiš proslul mezi zdejšími podnikateli i nebývalou schopností naklonit si politiky. A  bylo přitom vedlejší, zda šlo o levici nebo pravici. Jen namátkou – jako o „dobrém rodinném příteli“ o Babišovi mluví bývalý ministr vnitra Ivan Langer z ODS, stejně jako svého času zástupce stejného rezortu a pozdější premiér Stanislav Gross. A s výjimkou Jaroslava Palase, s nímž svedl neúspěšnou přetahovanou o petrochemický gigant Unipetrol, se Babišovi dařilo být zadobře prakticky se všemi ministry zemědělství. To samozřejmě neslo své ovoce. Jen namátkou – v Česku donedávna platily vůbec nejpřísnější podmínky pro výkup obilí v celé EU. Nezabíhejme do podrobností, jedná se však o to, že stát, vykupující od zemědělců přebytky, platí dvě různé ceny – za kvalitní „potravinářskou“ a méně kvalitní „krmnou“ pšenici. I když onen „kvalitativní“ rozdíl je často minimální, v ceně výkupu jde však o tisícikorunu za tunu, a vezmeme-li v potaz, že se vykupovalo i milion tun ročně, ve hře jsou řádově miliardy. A právě tady leží politická nahrávka na smeč pro majitele skladových ploch – jednoduchým postupem lze totiž pšenici ve skladech vyčistit, dosáhnout lepších hodnot a z „krmného“ obilí udělat „potravinářské“. Když tak například stát v minulosti několikrát rozhodoval o mimořádných výkupech statisíců tun obilí s podmínkou, že musí jít o potravinářskou kvalitu, přihrával stamilionové zisky firmám jako Agrofert nebo Agropol. Souhrnná čísla o tom, kolik si firmy na podobných obchodech vydělaly, dnes nejsou k  dispozici. A politici dodnes odmítají přesměrovat část dotací na program výstavby soukromých skladů samotných zemědělců. Protože ve starých zemích EU jde o zcela běžnou věc, nabízí tuzemská zarputilost jediné vysvětlení: jde o pokus blokovat konkurenci vlivným a zavedeným bossům, jako je Andrej Babiš. Zisky v  řádu stamilionů přinesly Agrofertu i další obchody, například bez výběrového řízení přiklepnuté zakázky na vývoz pšenice do Běloruska v letech 1999 a 2000. V politické podpoře Babišova úspěchu ale zdaleka nejde jen o tak konkrétní věci. „Babiš a jeho Agrofert je produktem politiky, která se nezměnila prakticky od revoluce a která spočívá ve vytrvalé podpoře velkých zemědělských družstev,“ říkají dnes zemědělští experti. Jak známo, v konkrétním případě jde například o usilovné – a prozatím úspěšné – české sabotování snahy EU o dotační znevýhodnění velkoprů-

18

Zákonům průmyslu se v zemědělství daří, je na to ale venkov připravený? f ot o m at ě j str á n sk ý

žraloci v JZD Agrofert Andreje Babiše dnes vlastní třicet různých zemědělských prvovýrob – většinou bývalých JZD. V zemědělském byznysu ale není Babiš zdaleka sám a někteří z expertů i samotných farmářů označují Babiše za „jednoho z těch slušnějších“. Mají tím na mysli především způsob, jakým velcí hráči získávají podíly v zemědělských podnicích. Po revoluci se většina z nich transformovala na akciové společnosti nebo spol. s r. o. A na rozdíl od družstev, kde musí s prodejem a dalšími rozhodnutími souhlasit i ostatní podílníci, je např. akciová společnost mnohem zranitelnější. „Investor skoupí od několika akcionářů jejich podíly, ostatní se leknou a sami začnou za nižší ceny prodávat. Jakmile totiž získáte kontrolní balík akcií, můžete ve firmě navýšit základní jmění a zbývající akcionáře vyšachovat,“ popisuje dnes běžnou praxi jeden z dlouholetých zemědělských manažerů. Kontroverzní praktiky si v českém zemědělství osvojili i čeští politici, když předákům bývalých družstev poskytovali dokonce písemné návody, jak se vyvázat z restitučních nároků. Tahle dlouholetá praxe je dnes předmětem připravované žaloby majitelů půdy u mezinárodního soudu ve Štrasburku. Jak přiznává i ministerstvo zemědělství, ve hře je odškodné minimálně za čtyřicet miliard.

myslových zemědělských podniků oproti drobným rodinným farmám. Díky tomu směřuje dnes zhruba osmdesát procent všech v Česku rozdávaných zemědělských dotací (letos 36 miliard) na účty patnácti set největších firem. Celkem jich přitom v Česku hospodaří zhruba dvacetkrát tolik. Ve výčtu dobrých kontaktů Andreje Babiše bychom mohli pokračovat. Například zmínkou o jeho vztahu s šéfem antimonopolního úřadu Martinem Pecinou, s nímž – jak objevila a popsala média – se scházel na tajných schůzkách u benzinek v době nedávného kontroverzního slučování Agrofertu s Agropolem. Jak už bylo řečeno, Pecinův úřad tu fúzi nakonec povolil i přes konstatování, že Babišovo nové postavení nabourá férovou soutěž v šesti různých krajích Česka a v celkem devíti sférách trhu. „Případný monopol tu nehrozí. Trh musíme posuzovat také jako celek v rámci EU a konkurence tu je,“ opakuje dnes rozhodnutí svého úřadu Pecina, mezitím už novopečený ministr vnitra. S tím souhlasí i řada ekonomů, podle jiných analýz je ale takový výklad přesně na hraně – v malých podmínkách jednotlivých krajů Babiš už dnes většinu konkurence s přehledem zastiňuje. Jde však o mnohem víc. O to, co bude „agrofertizace“ českého zemědělství znamenat nejen pro život farmářů a  potravinářů, ale také samotný život na venkově. RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

česko

Jako v Rusku Do portfolia Agrofertu dnes patří třicet velkých zemědělských podniků, obhospodařujících víc než padesát tisíc hektarů zemědělské půdy. To se nezdá ve srovnání s celkovými třemi miliony rozorané české půdy nijak moc, zemědělských velko-

podniků, jako jsou farmy Agrofertu, je ale mnoho set a přibývá jich. A vnitřní logika velkého podniku přináší jasné výsledky. „Namísto členité krajiny, ve které se daří rostlinám i zvířatům, vznikají dlouhé lány monotónních polí,“ vysvětluje Tomáš Doucha z Ústavu zemědělské ekonomiky. A farmáři z různých koutů Česka dodávají: s velkopodniky řízenými z kanceláří měst se z venkova vytrácí i jakékoli mezilidské vztahy. Na velkofarmách často místní obyvatele střídají za minimální mzdu pracující brigádníci z Ukrajiny nebo Polska. Trend slučování do velkých celků se dnes objevuje i v jiných zemích EU, nikde ale není tak strmý. Zatímco průměrný zemědělský podnik ve zbytku Evropy obhospodařuje něco přes dvacet hektarů půdy, v Česku je to šestkrát tolik. „S tím propojováním se to poněkud vymklo z ruky,“ říká dnes s citelnou dávkou skepse i bývalý předseda Agrární komory ČR a jeden z někdejších podporovatelů zájmů velkých podniků Václav Hlaváček. „Vytrácí se i schopnost venkova vypěstovat cokoli vlastníma rukama.“ A už zmiňovaný Tomáš Doucha dodává: „Zkušenosti s fungováním podobných kolosů jako Agrofert, které jsou provázané i s dalšími odvětvími průmyslu, v Evropě prakticky nejsou. Něco podobného funguje v Rusku, kde jsou velká zemědělská družstva napojená na firmy jako Lukoil.“ Jasná rizika, či naopak výhody, stejně jako to, zda se podobnou cestou – například díky podpoře biopaliv – vydají i další evropské země, dnes experti popsat neumí. A stejně tak nemožné je zjistit, co si dnes o Babišově triumfu myslí jeho někdejší podporovatelé. „Teď tu mám jednání, zavolejte za dvě hodiny,“ říká do telefonu bývalý sociálnědemokratický ministr zemědělství Jan Fencl. Později už ale telefon pokládá dříve, než může zaznít jediná otázka. „Určitě mu to vyřídím a on se ozve sám,“ říká do telefonu žena dalšího exministra zemědělství Petra Zgarby. Nikdo už se však neozývá. Sám majitel Agrofertu se – jak už bylo zmíněno – bavit nechce.

Pomůže erár V  tuto chvíli se přitom nabízí i  další důležitá otázka: jak dál bude příběh Andreje Babiše po-

kračovat. Sám podnikatel říká, že po fúzi s Agropolem se chce „na čas uklidnit“ a  nechystá žádné další investice. Jak dlouho tento klid vydrží, se ale teprve uvidí. Na program zemědělských témat dneška se totiž dostává i  žhavá novinka. „Agendou blízké budoucnosti bude zemědělská půda,“ říká nezávisle na sobě hned několik ekonomů. Pro pochopení té myšlenky stačí jednoduché srovnání – ceny za pronájem zemědělské půdy jsou v Česku zhruba desetkrát nižší než ve starých členských zemích EU a sa-

Zkušenosti se zasahováním průmyslových kolosů jako Agrofert do zemědělství dnes v Evropě prakticky nejsou.

motný prodej se odehrává na úrovni až pětkrát nižších cen. Do budoucna tak jde o jednu z potenciálně nejvýnosnějších investic. Jak už bylo řečeno, Andrej Babiš dnes kontroluje přes padesát tisíc hektarů, většinu toho má ale zatím jen pronajatou. V  tuto chvíli jde ovšem o  pouhé spekulace a sám Babiš o žádných plánech na skupování půdy nemluví. Jak už ale ukazuje příběh Čapího hnízda ze středočeských Olbramovic, pokud by se pro něco takového rozhodl, půjde si tvrdě za svým a  peníze nemusí být hlavní problém. Ostatně, jak ukázal i příklad zchátralého lihovaru – vždy je po ruce i pomoc státních úřadů. Se strohým odůvodněním, že „splnil potřebná kritéria“, vybrala loni projekt Babišova Čapího hnízda i komise Středočeského kraje mezi padesáti uchazeči jako ten, který si zaslouží padesátimilionovou pomocnou ruku z eráru evropských fondů. Q TOMÁŠ SACHR

Odcházení • Kz nížka Respekt Edice zdarma

Předplaťte si adresa objednavatele

adresa pro doručování (pokud se liší)

název organizace:

název organizace:

jméno a příjmení:

jméno a příjmení:

řístup do elektronického • Parchivu zdarma

číslo vždy v pondělí • Aktuální ráno ve vaší schránce

IČO, DIČ: IČO, DIČ: ulice, č.p.:

ulice, č.p.:

obec, PSČ:

obec, PSČ:

telefon:

telefon:

e-mail:

e-mail:

Způsob platby:

faktura

platební karta

havel_obalka.indd 1

1.11.2007 11:57:30

výhodněné předplatné • Zpro studenty

Objednávám roční předplatné za zvýhodněnou cenu 1530,- Kč Objednávám roční studentské předplatné za 929,- Kč Uvedená cena je včetně DPH.

složenka

Vyplněný kupon zašlete na adresu: Economia a.s., úsek distribuce, Dobrovského 25, 170 55, Praha 7 Vyplněním kuponu souhlasím bezplatně s tím, aby údaje, poskytnuté v rozsahu tohoto kuponu byly po dobu deseti let zpracovány v souladu se zákonem č.101/2000 sb. v platném znění, o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů, společnosti Economia a.s., se sídlem Praha 7, 170  55, Dobrovského 25, jako správcem, k nabízení výrobků a služeb správce, k průzkumu trhu, analýz, organizování dalších akcí, zasílání informací prostřednictvím SMS zpráv, e-mailů, jakož i dalších elektronických prostředků. Tento souhlas je udělován dobrovolně a může být kdykoliv odvolán na adrese správce. Souhlasím se zasíláním obchodních sdělení elektronickou poštou

PREDPLATNE.RESPEKT.CZ RESPEKT. CZ

ano

ne

19 800 110 022

česko společnost

Štěstí pro české děti Podle prestižního průzkumu trpí zdejší školáci špatnými vztahy s rodiči a vrstevníky. Změní se to? fot o g ü n ter bart o š

Ř

íše dětského štěstí leží u moře na severozápadě Evropy a říká se jí Nizozemsko. Dětem se tu dostává všeho – od špičkové lékařské péče přes dobré vzdělání až po vlídná slova od rodičů a spolužáků. To není začátek pohádky o nějaké utopii, ale výsledek analýzy britské univerzity v Yorku, která srovnávala úroveň života dětí – včetně jejich pocitu štěstí – mezi devětadvaceti evropskými státy. Češi se v tomto srovnání ocitli celkově na šestnáctém místě. Podle analýzy britských vědců se české děti těší špičkové lékařské péči, mají většinou přístup k solidnímu vzdělání a žijí v dobrých materiálních podmínkách – to vše nás řadí do první desítky zkoumaných. Naopak druhou nejhorší pozici vynesly Česku mezilidské vztahy. Na rozdíl od „nejšťastnějších“ Nizozemců si české děti nerozumí se svými rodiči, vztahy s vrstevníky popisují jako nepřátelské a nepřátelské jim přijde i prostředí ve škole. Tuzemští experti tahle britská zjištění potvrzují. Zároveň už se prý ale pracuje na tom, aby se české děti cítily šťastnější.

Nefackovat, mluvit

Těžká řeč Rodiče s nimi nemluví. Tak by se dalo shrnout nejvážnější zjištění britské analýzy o českých dětech. Tým sociologů z yorské univerzity při ní vycházel z desítek evropských průzkumů zkoumajících vše od lékařské péče o děti přes blahobyt až po to, jak se děti subjektivně cítí. Z jejich analýzy dat potom sociologové sestavili žebříček nejšťastnějších a nejméně šťastných zemí. Jak už bylo řečeno, Česká republika zabodovala v materiálních ukazatelích a propadla v lidských vztazích. Jejich úroveň odvozovali britští sociologové od průzkumů zjišťujících, jestli děti považují za snadné mluvit s rodiči a jestli považují vztahy se svými vrstevníky za přátelské. Výsledky přiřkly Čechům předposlední místo před Francií. Na neslavném dvaadvacátém místě se ocitli Češi i v průzkumu „subjektivního pocitu pohody“, v němž děti odpovídaly na otázky, jestli rády chodí do školy, cítí se zdravé, mají pocit životní spokojenosti a podobně. „Každé takové mezinárodní srovnání je ošemetné, protože nebere v potaz, jak ovlivňují výsledný žebříček kulturní rozdíly mezi zeměmi,“ upozorňuje sociolog Jan Herzmann ze společnosti Factum Invenio. Jinými slovy, co tradičně skeptický Čech vnímá jako spíš špatné, může optimisticky naladěný Nizozemec vnímat jako spíš pozitivní. „Jinak ale to, co vyšlo Britům, vychází v našich průzkumech podobně i nám,“ dodává Herzmann. „Jestli české děti někde vidí problém, tak jsou to vztahy v rodině.“

Kam chceš na dovolenou? Podle Herzmanna děti reagují na to, že jejich rodiče jsou vystresovaní. „Za posledních dvacet let se spo-

20

víkendy, zlobení prý zmizelo. Potíž podle Ivy Kundrátové přitom není s tím, že by se čeští rodiče o své děti nechtěli starat. „Jenom to starání hodně spojují s péčí o materiální blahobyt rodiny,“ myslí si Kundrátová. „Jako by svým dětem chtěly dopřát to, co si sami nemohli za totality dovolit. Potom tráví spoustu času v práci a málo s dětmi.“ S tím souhlasí i dětský psycholog Václav Mertin z Karlovy univerzity, podle kterého je čas strávený společně s dětmi nenahraditelný. „Bohatě přitom stačí prostě být spolu a mluvit. Klidně i o banalitách,“ říká Mertin. „Děti si potom společně s rodiči budují společný svět a ujišťují se sami o sobě. Když ale s rodiči nemůžou mluvit, kde jinde potom získají sebejistotu?“ Podle psychologa Mertina je představa řady rodičů, že nedostatek kontaktu s vlastními dětmi jednou „doženou“, mylná. „To časté pobývání spolu je nenahraditelné pro dítě do nějakých deseti dvanácti let. Když dítě přijde do puberty a začne rodičům vzdorovat, bývá už na dohánění pozdě.“

Buďte s nimi, dokud je čas.

Děti chtěji víc mluvit o tom a do toho, co dělá jejich rodina. lečnost zásadně proměňuje, je těžké se orientovat v hodnotách, zvyšuje se pracovní vypětí,“ říká sociolog. „Dospělí jsou nervózní a nervozitu potom přenášejí do svých rodin,“ dodává s tím, že se ale jedná jen o jeho neověřenou pracovní hypotézu. Ředitelka české pobočky UNICEF Pavla Gomba, která si nechala od Herzmannovy sociologické společnosti vypracovávat průzkumy o českých dětech, vidí problém ještě někde jinde. Na otázku, které jejich právo je v Česku nejčastěji pošlapáváno, totiž děti nejčastěji odpovídaly: právo na svobodu projevu. „Já si to vysvětluji tak, že rodiče se s dětmi prostě nebaví. Neptají se jich na to, co chtějí,“ říká Gomba. „A děti by si možná přály víc mluvit o tom, co rodina dělá. Třeba společně plánovat dovolenou nebo podobně.“ S tím souhlasí i dětští psychologové, podle kterých je ale nejprve nutné, aby rodiče se svými dětmi trávili více času. „Měli jsme tu dvanáctiletého kluka, kterého nezvládali učitelé ve škole,“ vzpomíná Iva Kundrátová z Krizového centra pro děti a rodinu v Jihočeském kraji. „Po několika sezeních se ukázalo, že zlobí, protože by si prostě přál být víc s tátou,“ vypráví o rodině, kde rodiče prý byli vzorní, jen hodně zaměstnaní a s dítětem se málo viděli. Když otec začal se svým synem trávit podle jeho přání

Podle psychologa Jeronýma Klimeše ale možná přichází změna. Generace dnešních třicátníků a čtyřicátníků, kteří se v minulých dvaceti letech soustředili na kariéry a podnikání, se prý už nabažila svých úspěchů a začíná objevovat kouzlo rodiny. „Na kariérním žebříčku nemůžete stoupat donekonečna,“ myslí si Klimeš. „Rodina začíná být pro lidi alternativou.“ To samo o sobě ale nestačí. Ještě je potřeba české rodiče naučit, že kromě materiální péče o rodinu je třeba s dětmi více být a konzultovat s nimi třeba i plány na letní dovolenou. Kromě lepších vztahů dětí s rodiči je totiž přátelská komunikace v rodině podle expertů předpokladem k tomu, aby se děti naučily přátelsky jednat mezi sebou – což je v Česku podle analýzy britských sociologů také zdejší závažný problém. Debatu o tom má rozpoutat nedávno spuštěná vládní kampaň proti násilí na dětech, jejímž výsledkem by měl být zákon o zákazu tělesných trestů. Zdánlivě vzdálené téma, které vzbudilo řadu kritických hlasů, ale podle koordinátorky kampaně Evy Vaníčkové s britským žebříčkem štěstí úzce souvisí: „Když po rodičích chceme, aby nevychovávali své děti pohlavkováním, musíme taky říct, jak má výchova vypadat jinak.“ Tím receptem na novou výchovu má být takzvané pozitivní rodičovství, založené na tom, aby rodiče mluvili s dětmi o jejich pocitech a učili je s těmi negativními pracovat. Podle Vaníčkové má tenhle výchovný styl vést k tomu, aby se děti cítily sebevědomě a nehromadily v sobě nekontrolovanou agresi. „Žádná kampaň to nezařídí ze dne na den,“ říká koordinátorka Vaníčková, „ale je to první krok k tomu, aby rodiče v Česku začali tímhle směrem uvažovat.“ Q Adam Šůra

RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

úspěch

Ráj na balkoně Student krajinné architektury prošlapává cestu k veselejšímu sídlišti

Už nikdy žádné pelargonie. (Jan Zasadil)

f ot o m at ě j str á n ský

S

tačilo pár hodin přemýšlení a banální kousek betonu se začíná měnit v  rajskou zahradu. Pětadvacetiletý pražský student Jan Zasadil má jasno o každém detailu. Po obvodu terasy jedné z novostaveb v pražské Hostivaři stojí dřevěné truhlíky se zelenými keři a v rohu se tyčí pergola s popínavým břečťanem a růží. Teď už jenom natřít zahradní křesílko se stolkem do decentní hnědé ladící s tmavou zelení květin a bude to. Na vysoké škole budoucího krajinného inženýra učí, jak od rýsovacího prkna plánovat návrat těžbou zdevastované krajiny zpátky přírodě. On ale v poslední době nejčastěji přemýšlí nad tím, jak oživit miniaturní panelákové balkony a terasy v novostavbách. V Česku je první a zatím se mu daří.

Na vlastní nohy Původně chtěl studovat zahradní architekturu, ale nevyšlo to. „Nejde mi dobře kreslení,“ vysvětluje usměvavý mladý muž v kapsáčích, proč se nakonec jeho studia vydala trochu jiným směrem. Květiny ho zajímaly od dětství, kdy vyrážel se skauty na výpravy do přírody a svého otce, amatérského geologa, doprovázel na cestách za sběrem vzácných minerálů. „Na gymplu jsem byl jediný ze třídy, kdo nevypracoval herbář,“ směje se dnes. Ale zahradnické „rýpání v hlíně“ ho bavilo pořád víc. Při studiích na krajinného inženýra to řešil tím, že si přivydělával jako brigádník v zahradnictví. Po pěti letech práce pro jiné začal přemýšlet, jak by se postavil na vlastní nohy. K práci na skutečné zahradě RESPEKT. CZ

se totiž dostal jen málokdy. Většinou pracoval na osazování zeleně u novostaveb na okrajích měst, kde pro skutečné zahrady nebo parky není kvůli domům nahuštěným těsně na sebe místo. Zahradníci navíc často musí zaskočit jako stavební dělníci. „Ještě teď mám na to památku,“ ukazuje zčernalý palec, o který se mu opřel kus betonového kvádru při pokládání chodníků jednoho z developerských projektů na okraji Prahy. „Když se práce dostanou do skluzu, a to se stane vždycky, musí každý dělat, co je zrovna třeba.“ Při pohledu na metry fádního betonu v něm ale zároveň začal klíčit nápad, jak by se mohl uplatnit sám a od zahradnického brigádničení se posunout někam dál. Úvahy se začaly točit okolo možností zlidšťovat na zakázku balkony a terasy městských bytů. Při brouzdání internetem se ujistil, že jeho nápad skvěle funguje například v Británii nebo Austrálii, ale v Česku by mohl být první. A když jednou kráčel mezi navlas stejnými domy panelákového sídliště ve svých rodných Lounech, došlo mu, kolik má vlastně potenciálních zákazníků. „Ty desítky šedivých balkonů mě přesvědčily, že do toho půjdu,“ vzpomíná, jak v něm dozrálo rozhodnutí založit si vlastní firmu na budování balkonových zahrad.

letos v létě. Ať už pracuje na malé zakázce za pět tisíc nebo na velké za desetinásobek, požadavky zákazníků se příliš neliší. „Hlavní přání je, aby se o zahradu na balkoně nemuseli starat,“ říká. Což nejde zrovna jednoduše splnit. Květiny rostoucí na balkonech z květináčů a truhlíků mají málo půdy, tím pádem i málo vláhy, musí být zároveň odolné proti letnímu žáru slunce a zimním mrazům. Jan Zasadil už má dnes v  hlavě přesně vyšlechtěné odrůdy květin, které tyhle podmínky splňují. Sledování odborných časopisů je zcela nezbytné. „Musím toho hodně znát. Musím umět zákazníky přesvědčit, že na balkonech může růst i něco jiného než ty příšerné pelargonie,“ uvádí příklad suverénně nejčastější balkonové květiny v Česku. Kvůli svému novému podnikání si teď Jan Zasadil o rok protáhl studium, protože nestihl odevzdat diplomku. Zároveň se učí, jak ovládat účetnictví, a pracuje na propagaci svojí firmy. Zatím se o něm zákazníci dozvídali jen z internetu, teď hodlá roznést reklamní letáky po pražských novostavbách. Rozjezd své firmy ale nechce uspěchat, aby stihl dodělat školu. Spolužáci mají pro záměnu velkorysého přetváření krajiny za okrašlování balkonů jen málo pochopení a dělají si legraci, že Jan Zasadil se realizuje na až příliš malém prostoru. On sám ale na svém směru trvá. „Mám vlastní firmu, jsem jediný v oboru a pořád se učím nové věci,“ pochvaluje si svou situaci. Do budoucna chce svoje služby rozšířit ještě o kompletní truhlářské práce, jako je třeba pokládání dřevěných podlah na terasy a balkony. Také se hodlá zdokonalit v zahradnickém návrhářství – to si zatím nechává vypracovat od zahradní architektky. „Hlavní je to rytí v hlíně. To mě na tom nejvíc baví,“ říká. Q Adam Šůra ↓ inzerce

Jen ne pelargonie Dnes už má za sebou Jan Zasadil deset projektů, od miniaturních balkonků až po větší terasy. Vysněný úkol – luxusní terasa velikosti malého bytu s movitým majitelem – ho ale čeká teprve

21

česko lisabonská smlouva

Je to zrádce? Žaloba na prezidenta za vlastizradu může vnést jasno do jeho politiky

B

oj o Lisabonskou smlouvu šponuje na maximum. I po úspěšné ratifikaci v Senátu prezident Klaus odmítá dokument podepsat, což vyvolalo senátní protiakci vyhrožující hlavě státu sesazením za velezradu. Obě strany tvrdí, že svým postojem k Lisabonu chtějí zachránit zdejší svobodu a demokracii. Sázky stojí vysoko. Teď jde jen o to zjistit, který je ten správný kůň a jaké jsou jeho šance vyhrát.

Osudová věc V jednom se zdejší zastánci a odpůrci Lisabonské smlouvy shodnou: dokument a  jeho schválení či neschválení považují za „zásadní věc“ pro budoucnost Česka. Přívrženci jsou přesvědčení, že ratifikace „Lisabonu“ ukotvuje zemi pevněji ve společenství demokratických států a odstraňuje zádrhele z fungování EU. To nás prý drží dál od vlivové sféry Ruska, do níž podle fanoušků Lisabonu velmi pravděpodobně sklouzneme v případě neschválení smlouvy. A  tento pád, říkají stoupenci, přinese nevyhnutelné důsledky: pod tlakem Kremlu začne Česko přebírat jeho nedemokratické standardy, politika se propojí s temným byznysem, ovládne ji korupce, justiční rozhodnutí nebudou sloužit právu, ale k prosazení zájmů politické moci, a podobně. I  Václav Klaus a  jeho tábor vidí v  Lisabonu „osudovou věc“ – ale přesně z opačných důvodů. Schválení smlouvy podle nich povede k prohloubení „demokratického deficitu EU“, zdejší politici ztratí veškeré rozhodovací pravomoci a osud země a její správu budou určovat „nikým nevolení bruselští byrokraté“ a velké země, které díky smlouvě posílí svůj vliv. V tom vidí prezident Klaus principiální ohrožení zdejší demokracie, protože zde volení politici se v takovém uspořádání stanou jenom jakýmisi loutkami, které musí plnit „cizí“ příkazy, ať už se jim jejich obsah líbí nebo ne. Oba tábory dnes hrají o vše. Prezident proto i po úspěšném schválení Lisabonské smlouvy v Senátu dál trvá na tom, že smlouva je „pro tuto chvíli mrtvá“, a nechce ji podepsat, dokud nebude ratifikovaná ve všech ostatních zemích. Jeho odpůrci se ho s odkazem na zmíněné riziko otřesů ve vývoji české demokracie snaží k podpisu naopak přinutit. A to pohrůžkou „nejvyššího trestu“, podáním žaloby za velezradu. Sesazení prezidenta z funkce je v západní demokracii krajní možnost a podobně je tento in-

22

Jenom se mě neptejte, co opravdu chci. (Klaus s Ganleym na Pražském hradě) f ot o m at ě j str á n sk ý

Odpůrci i příznivci Lisabonu tvrdí, že jim jde o záchranu demokracie. Teď jde o to, kdo je blíž pravdě. stitut použit i ve zdejší ústavě. Její tvůrci ho pojali jako mezní variantu, kterou lze použít, když hlava státu jedná „proti svrchovanosti a celistvosti republiky“ nebo „proti jejímu demokratickému řádu“. Podle místopředsedkyně Senátu Aleny Gajdůškové (ČSSD) se Václav Klaus dnes v boji o Lisabon dopouští právě toho. „Náš ústavní systém je založen na parlamentní a ne prezidentské formě vlády,“ říká senátorka Gajdůšková. „Prezident nemůže potlačovat rozhodnutí parlamentu, jako to v případě Lisabonské smlouvy dělá, když ji odmítá ratifikovat. Nerespektuje platné zákony a tak podrývá fungování právního státu.“ Podle oslovených ústavních právníků by nicméně s takto formulovanou stížností místopředsedkyně Senátu u Ústavního soudu, který jako jediný může prezidenta zbavit úřadu, zřejmě neuspěla. „Nejvyšší moci ve státě musí být vyvážené a kon-

trolovat se. Tomuto principu odporuje, když prezident nerespektuje rozhodnutí vlády, parlamentu a Ústavního soudu, jako kdyby byl jakýmsi absolutním monarchou. Velezrada je nicméně velmi razantní sankce, která může být uplatněna jen ve zcela ojedinělých případech,“ říká Vojtěch Cepl, jeden z tvůrců české ústavy. „Neratifikování Lisabonské smlouvy ten případ není. Muselo by se například zcela jasně doložit, že prezident je například agentem nějakého třetího státu a plní jeho zájmy, které jdou proti demokratickému směřování téhle země: zve sem jeho vojáky, převádí strategické firmy do jeho vlastnictví, pomáhá krýt trestné činy jeho občanů na území České republiky. Navíc by na to musely být jasné důkazy jako tajné nahrávky nebo výpovědi jednotlivých zúčastněných.“

Ruku ti nepodám Strategie obou aktérů je jasná. Prezident Klaus dnes oddaluje svůj podpis, jak to jen půjde. Ví, že smlouvu, kterou dlouhodobě kritizuje, dosud neratifikovalo Irsko, s podpisem podobně jako on otálí i polská hlava státu Lech Kaczyński, čeká se na její letní posouzení německým Ústavním soudem. Přijetí Lisabonu tedy v celé Evropě není zdaleka rozhodnutá věc. Dokud totiž nebude dokument schválen v celé sedmadvacítce, nevstoupí v platRESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

česko

nost. Klaus proto dnes se svým rozhodnutím nikam nespěchá. „Nechce svým rychlým podpisem vytvářet klima, v kterém by síly odpůrců ztrácely. Kdyby totiž teď Lisabon podepsal, znevýhodnil by tím kritiky smlouvy v jiných zemích a snížil by tak šanci, že smlouva přece jen nebude schválena. Jejich oponenti by jim totiž určitě začali říkat: podívejte, i největší odpůrce už Lisabon podepsal, tak ho neblokujte,“ říká prezidentův protilisabonský spojenec, senátor ODS Jaroslav Kubera. „Smlouvu prezident podepíše až když zůstane v  EU jako poslední.“ Podobně jako prezident Klaus napíná strunu na druhé straně barikády i senátorka Gajdůšková. Těžkotonážní hrozbou potupného vyhazovu z funkce ho chce přimět, aby ve svém lisabonském odporu kapituloval. Prezident Klaus dnes každopádně není v  Evropě se svým kritickým postojem vůči Lisabonské smlouvě zdaleka osamocen. Rozhodné „ne“ Lisabonu nedávno v Římě demonstrovala tisícovka delegátů z různých evropských zemí na ustavujícím konventu celoevropské „protilisabonské“ strany Libertas. Předvedli přitom značnou názorovou roztříštěnost. Libertas rekrutuje stoupence z  často neslučitelných táborů, takže v Římě zasedla pestrá společnost sahající od polských popíračů holoRESPEKT. CZ

caustu přes tvrdé bojovníky proti homosexualitě až po někdejší disidenty a bojovníky proti komunismu à la polský exprezident Lech Wałęsa či slovenský křesťanskodemokratický lídr Ján Čarnogurský. Od většiny odpůrců Lisabonu se nicméně prezident Klaus, jak nedávno v Lidových novinách analyzoval politolog Vít Beneš, v jednom liší – jeho politika není na rozdíl od nich vůbec čitelná. Podle definice svého irského zakladatele Declana Ganleyho zápasí Libertas především za „demokratičtější“ Evropu. Požaduje celoevropské volby, více práv přímo volenému Evropskému parlamentu, přímo voleného evropského prezidenta nebo ministra zahraničí. Lisabonská smlouva sice řadu z těchto věcí zavádí – v tom vidí její zastánci přínos pro lepší fungování EU –, ale neumožňuje občanům o nich rozhodovat nebo je ovlivňovat. Proto ji Ganley odmítá a požaduje nový dokument, který by tyto novinky a záruky obsahoval. Nic takového však prezident Klaus nechce, naopak proti Ganleyho myšlence demokratičtější Evropy vystupuje ještě rozhodněji a ostřeji než proti Lisabonské smlouvě. Jisté ovšem je, že ačkoli Václav Klaus kritizuje „demokratický deficit“ EU, který se podle něj ještě prohloubí schválením Lisabonské smlouvy, na rozdíl od Ganleyho odmítá tento demokratický deficit odstranit. Zároveň ale neříká, co tedy přesně chce. Takže každá analýza musí o cílech českého prezidenta spekulovat podle jeho jiných kroků. A rostoucí počet komentátorů či vykladačů soudí Klause v tomto směru velmi tvrdě. „Jde mu o oslabení soudržnosti EU a usiluje o to, aby se Česko dostalo na její periferii. Torpédování Lisabonské smlouvy, která má EU udělat soudržnější a akceschopnější, je kamínkem do této mozaiky,“ říká analytik Radko Hokovský z think tanku Evropské hodnoty. „Zároveň touto politikou nahrává zájmům Ruska a tím oslabuje vazbu na demokratické zakotvení země v západním společenství.“ Je to už téměř rok a půl, co s podobným postřehem přišel jako první někdejší šéf zahraničního výboru Senátu Josef Jařab a nedávno i prestižní listy jako The Economist nebo Financial Times, které prezidenta označily za „nečitelného muže“. Komentáře pozorovatelů mimo to upozorňují na zajímavý detail: Klausova protievropská politika se často shoduje se zájmy Moskvy. Jako jediný evropský státník podpořil ruský vpád do Gruzie, v minulosti byl proti zvýšení energetické nezávislosti Česka na Moskvě, při svých rozhovorech s ruskými politiky a návštěvě Kremlu ostře kritizuje „demokratický deficit“ EU, aniž by si jedinkrát všiml neutěšené lidskoprávní situace v samotném Rusku, a podobně. Dokonce i Klausovo nedávné prohlášení, že si nepodá ruku s běloruským autokratem Alexandrem Lukašenkem přišlo po dlouhých letech mlčení přesně ve chvíli, kdy tento muž upadl kvůli svým námluvám s EU v nemilost Moskvy.

toho zapadá i prezidentova úporná snaha potopit dokument považovaný částí Evropy za klíčový pro další soudržné a efektivní fungování sedmadvacítky. A to, že zároveň na rozdíl od jiných odpůrců této smlouvy k ní nenabízí žádnou alternativu, která by fungování a vnitřní demokracii v EU zlepšila. Žádný ze senátorů, kteří jako jediní mohou na prezidenta podat žalobu za velezradu a tím pádem ho odvolat z funkce, se ale v tuto chvíli k místopředsedkyni Gajdůškové připojit nechce. „Kdyby byl pan prezident úplně poslední v Evropské unii a chtěl Lisabonskou smlouvu svým nepodpisem vetovat, pak teprve o tom můžeme diskutovat,“ říká senátor Karel Šebek (ODS), jeden z menšiny občanských demokratů, kteří v Senátu podpořili Lisabonskou smlouvu. Prezident Klaus je tak dnes zcela zjevně v poziční výhodě. Donutit ho k urychlení jeho podpisu pod Lisabonskou smlouvu chce jediná politička, přičemž k prosazení návrhu v Senátu je potřeba třetina hlasů. A hlava státu se zatím nemusí obávat ani toho, že by ostatní senátoři změnili svůj postoj na základě analýzy jeho dlouhodobých zahraničněpolitických cílů. Většina členů horní komory parlamentu totiž ve své analýze Klausovy politiky zatím spíše tápe. „Kladu si otázku, kam prezident svojí politikou míří,“ říká například citovaný senátor Šebek. „Sleduji veřejné informace na tohle téma, ale stále je to pro mě otazník.“ A podobně se vyjadřují i další senátoři. Q Ondřej Kundra

↓ inzerce

Pozor, uvažuji „Proč to prezident dělá? Je pod nějakým tlakem? Vnitřním, nebo vnějším?“ položil si loni při výčtu Klausových prokremelských politických tahů řečnickou otázku bývalý senátor Jařab. Od té doby pochopení Klausovy protilisabonské a proruské politiky přece jen o  kus pokročilo. Zdejší média jeho politiku rozklíčovala jako snahu co nejvíc oslabit, respektive rozbít Evropskou unii. Do

23

česko svoboda slova

O čem mluvit s nácky Akademici a novináři řeší, jak by měla česká média informovat o extremistech

S

voboda projevu prochází v Česku zvláštní proměnou. Extremisté, jejichž názory ještě donedávna zaznívaly v plné síle pouze na jejich webech, najednou dostali prostor v  seriózním tisku. Co se změnilo a  co to znamená?

Nemá to smysl Ano, to se občas stane, ale faktem je, že za poslední rok v  Mladé frontě Dnes v  záplavě hejtmanů, ministrů, osobností kultury a akade-

Normální zpravodajství První vlaštovkou byl Mostecký deník. „Jak policie mlátila důchodce a děti, reportáž účastníka pochodu na Janov,“ skvělo se v jeho zpravodajské části loni v říjnu po prvním pochodu neonacistů na litvínovský Janov. Regionální redakce se jako důkaz své nezávislosti rozhodla vydat reportáž člena Dělnické strany a účastníka nepovoleného pochodu Jiřího Šlégra. Text byl otištěn hned vedle textů profesionálních autorů a pro laika nebylo úplně snadné jej odlišit. Mezitím se hodně změnilo, pochody extremistů českými městy se staly hitem jara a nejčtenější seriózní deník Mladá fronta Dnes začátkem května otiskl interview se zakladatelem Národního odporu a jedním z hlavních představitelů neonacistického hnutí Filipem Vávrou. „Chtěli jsme dát prostor všem bez rozdílu,“ říká do telefonu šéfredaktor Mosteckého deníku Ondřej Hájek. Na otázku, proč text, vydávaný za zpravodajský, pracuje s neověřenými informacemi (o bití dětí policií, které je avizováno v titulku, v samotném textu není ani zmínka a nepotvrdili ho ani svědci), ale odpovědět neumí. „Já tomu textu samozřejmě nevěřím. Byla to hektická doba. Nevěděli jsme, jak na to,“ pokračuje pan Hájek. „Dnes už bychom si to rozmysleli lépe. Jsme zkušenější,“ dodává závěrem. Mladá fronta Dnes šla o půl roku později mnohem dál. Celostránkový rozhovor s  Vávrou byl prvním interview s představitelem neonacismu v celostátním médiu v Česku. Vávrovi se dostalo stejného prostoru jako týden před ním lídrovi ČSSD Jiřímu Paroubkovi či po něm spisovateli Benjaminu Kurasovi. Co se to děje? Diskuse o tom, zda interview s  neonacistou vést, byla prý v  redakci „složitá“ a  nakonec podle šéfredaktora Roberta Čásenského zvítězila aktuálnost tématu a potřeba ukázat pravé smýšlení Filipa Vávry, tedy „rasistické a xenofobní“. Zvítězil předpoklad, že pokud rozhovor povede zkušený novinář, tak se to podaří. „A podařilo,“ říká šéfredaktor Čásenský k práci svého zástupce Viliama Bucherta. Šéfredaktor rozhodně nesdílí obavu, že rozsáhlý rozhovor s neonacistou je problém, protože bavit se na rovinu s člověkem, jehož základním cílem je šíření nenávisti, prostě nemá smysl. „Byl to běžný zpravodajský text,“ odpovídá Buchert. „Vedou se rozhovory s představiteli komunistické strany, a to jsou také extremisté.“

24

jsou nerovný souboj. Proti vám sedí někdo, jehož odpovědi budou od začátku založené na lži, a vy ji musíte neustále vyvracet,“ říká politolog Karlovy univerzity Jan Charvát. Pokud už se deník do rozhovoru pustil, měl jít cestou důsledné konfrontace. To se ale nestalo. „Redaktor nedokázal Vávru konfrontovat, například s jeho násilnickou minulostí,“ naráží politolog na to, že noviny přijaly Vávrovo mlžení, že „není vyznavačem násilí, ale sebeobrany“. Od muže vyšetřovaného za útok na pražský gay club či výtržnictví před synagogou to není vyčerpávající odpověď. A čtenář se nedozví ani to, kvůli čemu se v těchto dvou případech musel „bránit“.

Jak dál

Zvítězila aktuálnost tématu. (Čásenský) f ot o m ila n jaroš

Svoboda slova prochází v Česku proměnou. V médiích stále hlasitěji zaznívají názory extremistů.

mické sféry žádného extremistu – včetně komunistů – nalézt nelze. „Krajní pravice by měla v Česku dostávat prostor odpovídající jejím volebním preferencím, tedy minimální,“ říká jednoduše politolog Masarykovy univerzity Miroslav Mareš, specializující se na pravicový i levicový extremismus. Navíc Filip Vávra není – aspoň podle svých slov – členem žádné politické strany a v nynějších volbách do Evropského parlamentu nekandiduje. Nutnost (rovné právo informovat v politické soutěži) dát mu prostor jako třeba krajně pravicové Dělnické straně tedy v tomto případě neplatí. Odborníci upřednostňují zařazování vyjádření extremistů do analytických textů mapujících úmysly či ideologii neonacistů. „Rozhovory

Politologové a lidé z neziskového sektoru mluví v souvislosti s průnikem Vávry do dobré společnosti o potřebě diskuse mezi novináři, jak informovat o extremistech. Mezi novináři to ale příliš nevře. „Hromadnější mediální diskuse by byla určitě skvělá, ale nemyslím si, že k ní dojde,“ uvažuje Jindřich Šídlo, šéfredaktor domácího zpravodajství České televize – a svého času specialista na pravicový extremismus. Důvody proti jsou podle něj čistě praktické (časové), ale své hraje i konkurenční nesnášenlivost či zbytečná loajalita k ostatním členům cechu. Místní novináři prostě nejsou zvyklí věcně polemizovat a u jednoho stolu se zpravidla sejdou jen tehdy, když je něco ohrožuje (třeba nedávný případ tzv. náhubkového zákona). Zároveň na scéně přetrvává názor, že demokratická společnost se s jakýmikoli názory vypořádá sama a svoboda projevu je nekonečná. „Jakkoli to novináři neradi slyší, tak vytvářejí veřejné mínění, a za něj jsou tedy spoluzodpovědní. Pokud udělá nejčtenější seriózní deník rozhovor s Filipem Vávrou, legitimizuje tím jeho názory a dělá z něj významnou osobnost,“ říká právnička Klára Kalibová. A dodává, že nosí v hlavě nápad na multimediální přednášku pro novináře. Problémem jsou samozřejmě peníze, a taky fakt, že kvůli účasti neziskového sektoru by debata ztratila punc nezávislosti. Pohyb je alespoň na akademickém půdě: sociolog Ivan Gabal společně s Karlovou univerzitou připravuje pro novináře na konec května workshop. Gabal je zastáncem dávání prostoru neonacistům v médiích, jen pokud se jedná o hlubší vhledy do jejich sociálního, politického a násilnického zázemí. „Pokud se této ambice média vzdají, stávají se jen hlásnou troubou zcela nepřípustné tolerance a rasismu, který nás už jednou dostal do hrozné války a který se znovu obrodil v devadesátých letech na Balkáně a vedl k Srebrenici.“ Q KATEŘINA ČOPJAKOVÁ

RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

ekonomika STAVEBNÍ BOOM

str. 25

ROZPOČET

str. 28

Zlý sen developerů

Na zlatém kolotoči

michal komárek

bára procházková

Krize i v České republice pozastavila desítky developerských projektů a nikdo neví, zda budou dokončeny.

Čím dál více Čechů propadá nebezpečnému kouzlu kreditních karet.

stavební boom

Zlý sen developerů Neklidná doba během posledních měsíců zastavila v České republice desítky developerských projektů. Jejich protagonisté nás dokola přesvědčovali, že rozestavěné byty a kanceláře jsou dávno „prodány“, ale dnes o nich není slyšet a nikdo si netroufá odhadnout, kdy a zda vůbec budou dokončeny. Mezitím se můžeme bavit o tom, jestli je vůbec potřebujeme.

RESPEKT. CZ

Jak velká je česká „realitní bublina“? f ot o m ila n jar o š

Mezerami mezi díly vlnitého plechu se černá obrovská plocha rozryté země. Haldy zeminy, jámy a úseky s dřevěným bedněním dávají tušit, že se tu ještě nedávno naplňoval nějaký záměr. Zatím však nedospěl dál než ke vzniku jezírka, nad nímž krouží hejno racků. Jsme pár stovek metrů od centra Ostravy. A za plotem sledujeme torzo největšího místního developerského projektu Nová Karolina. Na ploše dvaatřiceti hektarů tady má vzniknout nové moderní centrum města s desítkami tisíc metrů kancelářských i obytných ploch, obchody a parkem. Projekt se ale zastavil nedlouho po slavnostním položení základního kamene loni v červnu. Na pokračování nemají developerské společnosti dostatek financí. „Zatím převládá mírný optimismus,“ říká náměstek ostravského primátora Lukáš Ženatý. „Developeři tvrdí, že jednají s bankami o dalších úvěrech, že jsou na dobré cestě a že v létě se práce znovu rozběhnou.“

Nikdo na radnici ale neví, jestli je to pravda. Z velkých měst v Česku dopadá krize na Ostravu zatím zřejmě nejsilněji. „Před rokem jsme měli pocit, že nás developeři konečně objevili. Že je tady ta příležitost, na kterou čekáme patnáct let,“ pokračuje náměstek Ženatý, „a do toho přijde krize. A my s tím nemůžeme nic dělat.“ Kromě Nové Karoliny se v Ostravě zastavily i další projekty kancelářských budov a městu se kvůli nezájmu developerů nepodařilo prodat několik lukrativních pozemků. Měl to být největší obchod s městským majetkem za dlouhá léta, ale skutečnost je naopak taková, že se neprodalo skoro nic a v městské pokladně bude za plánované prodeje pozemků chybět řádově tři sta milionů korun.

Bomby na radnici Oplocená a opuštěná staveniště, chátrající budovy, které čekají na stržení a nebo přestavbu na moderní →

25

ekonomika audit

Vyhlídky a věštby

Česká ekonomika se v prvním čtvrtletí •meziročně propadla o 3,4 procenta, tedy blíže pesimistickým scénářům analytiků. Pád to byl rozhodně prudší, než předvídaly státní instituce. Ministerstvo financí a ČNB stále počítají pro letošní rok s celkovým poklesem HDP o 2,3, respektive 2,4 procenta. Je něco takového ve světle nových čísel ještě možné, nebo nás čekají mnohem horší celoroční výsledky? V dnešních turbulentních dobách stojí predikce většinou na vodě, když ale přemýšlíme, proč by měl být výsledek za celý rok lepší než za první čtvrtletí, jsou namístě jen dva důvody. Silnější důvod je, že v posledním čtvrtletí letošního roku bude již meziroční propad slabý nebo žádný. Prudký pokles průmyslu a exportu začal již totiž v posledním čtvrtletí loňského roku. Druhý nejistý důvod je, že oslabená koruna může pomoci našemu vývozu (zatím to na to nevypadá). A zde jsou příčiny skepse: nezaměstnanost teprve poroste a výrazný psychologický dopad na poptávku se teprve projeví. Vývoj v Německu překonává všechny temné věštby a meziroční propad o 6,7 procenta v prvním čtvrtletí letošního roku nepředvídala ani nejtemnější Deutsche Bank. S německou ekonomikou jsme velmi úzce provázáni. Zajímavá je každopádně otázka, proč MMF •předpovídá pro Polsko relativně nejlepší výsledky z celého regionu. Důvody jsou dva. Polsko je velká ekonomika, velký trh sám o sobě, rozpočtové stimuly mohou být výrazně efektivnější než v malé otevřené ekonomice. Druhým důvodem je, že Polsko je daleko méně flexibilní ekonomikou. Už jsme o tom psali vícekrát: flexibilita je dobrá zbraň pro období růstu, respektive dobrý nástroj pro dosažení „ještě lepšího“ růstu. V první fázi prudkého hospodářského poklesu jsou ale více chráněny země s větší rigiditou trhu práce. Na své pražské prezentaci ale šéf MMF pro Evropu Marek Belka nikoho nepřesvědčil o tom, proč by Maďarsko mělo mít letos lepší výsledky než Česká republika. Argument, že experti fondu nyní Maďarsko dobře znají, protože ho zkoumali v rámci poskytování pomoci, příliš neobstojí. Jediné, co mne napadá, je opět ta provázanost s Německem. Možná že je v Maďarsku přece jen o stupínek nižší, zatímco česká ekonomika se v poslední době chová jako další spolkový stát. JAN MACHÁČEK

každý den nový audit jana macháčka na www. RESPEKT.CZ

26

Začátek stál za to, ale kdy přijde pokračování? (Nová Karolina v Ostravě) f ot o m ila n jar o š

→ kancelářské a bytové komplexy, nezastavěné pro-

luky a díry v městském rozpočtu. Tato dnes už nezpochybnitelná podoba krize se vynořuje nejenom v Ostravě – zpomalení nebo zastavení projektů zaznamenávají všechna města včetně bohaté Prahy. Jiným jejím obrazem je inspirace k  úvahám o tom, zda stopka pro masivní developerské projekty nepřináší také prostor pro hledání jiných cest pro rozvoj měst. „Hodně lidí dnes říká: Ještě že přišla krize a zastavila tohle šílenství. S tím nesouhlasím. Nějaký stavební ruch je pro rozvoj a regeneraci města samozřejmě nezbytný,“ říká v kavárně na ostravském Masarykově náměstí historik architektury Martin Strakoš. „Ale je otázka, jestli potřebujeme tak moc kanceláří a jestli je máme stavět na takových plochách, jako je Nová Karolina.“ Martin Strakoš ukazuje směrem k  jednomu z rohů náměstí, k proluce mezi dvěma budovami. „Tohle je v Česku už málokde vidět – náměstí nese ještě stopy po bombardování za druhé světové války, není opravené, dokončené. A o to je projekt Karoliny bizarnější,“ říká. „Myslím, že město by mělo mnohem víc vstupovat do rozhodování o své budoucí podobě.“ V bohatých zemích je to dnes už běžné, ale v Česku se zatím radnice takového rozhodování spíš vzdávají. „Jdou cestou developerských soutěží, což znamená, že určitou plochu v podstatě přenechají vítězným firmám, aby si s ní dělaly, co chtějí.“ Kritici poukazují na to, že by neškodilo vrátit se k používání jednoho termínu, který vystihuje podstatu věci lépe než málo říkající spojení „developerský projekt“. Ten termín zní „spekulace s pozemky a nemovitostmi“.

Náměstek Ženatý to nevědomky potvrzuje. „My neplánujeme, co má kde stát. To je přece věcí developerů, oni musí vědět, zda je po tom poptávka.“ vysvětluje postoj magistrátu k rozvojovým projektům. Kromě necitlivých staveb, s nimiž bojují obyvatelé každého většího města, má tento přístup i další rizika. Neodhadne-li developer správně svoje možnosti, zůstává po něm rozrytá „země nikoho“.

Čas rozsvěcovačů Rozlišit mezi „spekulací“ a „poptávkou“ po kancelářích a bytech může být samozřejmě složité. Varovné zkušenosti s tím mají především v zemích, které krize zasáhla naplno. Třeba v Lotyšsku, které se na pokraji státního bankrotu ocitlo mimo jiné i kvůli nezvládnutému stavebnímu boomu (podrobněji viz Respekt 12/09). Dnes se ukazuje, že poptávku po bytech a kancelářích táhli vzhůru především spekulanti, kteří sázeli na to, že nemovitosti později se ziskem prodají. Dnes o byty ani kanceláře není zájem a developeři přiznávají, že si najímají brigádníky „rozsvěcovače“, kteří večer v prázdných komplexech rozsvěcují světla, aby odradili případné zloděje. Prostor pro spekulativní chování developerů byl před nástupem krize otevřený i v Česku. Firmy například dosáhly na úvěr, už když měly „nasmlouváno“ pouze 15 % z celkové kapacity bytů nebo kanceláří. Jinými slovy: projekt mohl začít naplno, aniž by bylo jasné, zda je zájem o 85 % jeho plochy. V současné chvíli jsou už banky obezřetnější a požadují minimálně 30 % „předpronájmů“. K „éře rozsvěcovačů“ máme sice podle odborníků daleko, nicméně krize má i tady jasné důRESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

ekonomika sledky: opatrnost bank vede k omezení nových projektů a  úspory na straně firem znamenají menší zájem o již postavené kanceláře. Čísla hovoří jasně: v Praze bude letos dostavěno přibližně 130 tisíc metrů čtverečních nových kancelářských ploch, což je o více než polovinu méně než v loňském roce a zaostává to i za průměrem za posledních deset let. Neobsazenost nových kancelářských ploch dosáhla v Ostravě 27 % a v Brně 19 %. V Praze se sice drží jen na přijatelných 10 %, ale i tady stoupá už třetí kvartál po sobě a například na Praze 6 a Praze 7 se už pohybuje kolem 20 %. Podle Jana Lovětínského z  poradenské firmy CB Richard Ellis, která se zabývá pronájmem kanceláří, je ale v Praze ve srovnání se západoevropskými metropolemi stále nedostatek moderních kanceláří, které dnes letí, a zhroucení trhu tedy nehrozí. Krize tak může být spíš příležitostí k nástupu racionálnějšího chování – pomůže vyčistit trh, na kterém přežijí jen silné firmy, a omezí financování spekulativních projektů s nejistým odbytem. Specialisté k tomu dodávají, že Praha a další velká města právě teď potřebují ještě jednu věc: Roli silného hlavního architekta a kvalitní územní plán, který by diktoval koncepční rozvoj města. Jde o to, aby „office centra“ vznikala ve vhodných místech s dobrou dopravní dostupností a nepřekážela místním lidem.

Krize plánuje To, že současný otřes můžeme chápat jako šanci pro přehodnocení nemístného boomu minulých let, je vlastně pozitivní zpráva. I když jde samozřejmě

o míru – lotyšským majitelům bytů a kanceláří už příliš optimismu dodat nemůže. Na druhou stranu i v tuzemském prostředí mrazí z představy, že nebýt krize, obestavěli by nás developeři za tichého přihlížení radnic zbytečnými kancelářskými centry, přičemž hlavním smyslem by byly finanční spekulace. Nezdá se totiž, že by politici a úředníci sdíleli postoj, že nic se nemá přehánět. Například pražský radní Martin Langmajer, který má na starosti územní rozvoj města, se zcela shoduje se svým ostravským kolegou Lukášem Ženatým. „Když developeři po městě chtějí nějaké pozemky, tak asi vědí proč, mají pro to nějaké důvody,“ vysvětluje Langmajer. „My nejsme plánovači.“ V pochybnostech o tomto postoji k rozvoji města se dnes shodne kdekdo. I lidé, kteří mají na první pohled zcela protichůdné zájmy. Konkrétně expert na analýzu kancelářského trhu a pronájem kanceláří Jan Lovětínský, který má přirozený zájem na stavbě nových office center, architekt Martin Strakoš, který akcentuje úvahy o obnově zanedbaných částí města, a Martin Skalský z pražského sdružení Arnika, jež vede mimo jiné boj proti stavbě nového obchodního, bytového a kancelářského komplexu na pražské Pankráci. „Krizi vidím jednoznačně jako šanci získat čas pro hledání nových rozumných řešení,“ říká Skalský. „V Praze zamrzla řada velkých projektů. Nejde jenom o Pankrác, ale především o projekty na přestavby nádraží Smíchov, Žižkov a Masarykova nádraží. To jsou lukrativní plochy o stovkách hektarů. Právě teď máme šanci znovu otevřít diskusi o budoucí podobě města.“ Q Michal Komárek

↓ inzerce

xxx xxx f ot o m ila n jar o š

RESPEKT. CZ

27

ekonomika glosa

Ekonomie závisti Krize se nám zakousla do peněženek a úspor. To ale není to nejhorší. Člověk dokáže pochopit, že po letech dobrých a hojných přicházejí léta hubená. Horší je smířit se s tím, proč jeden chudne rychleji, druhý pomaleji, a třetí naopak na krizi slušně vydělává. Ano správně, krize posouvá na výsluní jeden z nejklasičtějších českých nešvarů – závist. V české kotlině měla nesmrtelná teta závist vždy poměrně lehký život. V době všeobecného blahobytu o sobě nedávala tolik znát, globální krize ale na celém světě přináší nepříjemný pocit kručení v žaludku. A přiostřuje tak černobílé vidění světa, ve kterém je třeba rychle najít a odsoudit viníka. Za krizi mohou všichni bankéři, všichni manažeři, popřípadě všichni Američané! Stejně tak nepřípustné je na krizi zbohatnout. Člověk, který vydělává na tom, že včas vsadil na propad trhů a hospodářství, není považován za úspěšného vizionáře, ale za lumpa, který se živí na neštěstí druhých. Nad závistí nemohou mávnout rukou ani ekonomové. Narušuje totiž modelové představy o tom, že člověk se chová vždy racionálně a maximalizuje svůj užitek nehledě na bohatství sousedů. Oxfordský profesor ekonomie Daniel Zizzo například při svých experimentech v roce 2002 zjistil šokující skutečnost. Více než dvě třetiny lidí byly v anonymní hře ochotny utratit část svých peněz za to, aby nejbohatší hráči zchudli. A podobné uvažování může zafungovat i v reálném světě. Část závisti je hluboce zakořeněná v tom, že naše bohatství vnímáme příliš relativně. Je nám jedno, že máme oproti loňsku o krávu víc, ale žere nás pomyšlení na tři nové krávy souseda. A živnou půdou pro závist je i vnímání nespravedlnosti. Je daleko jednodušší smířit se s dvojnásobnou velikostí sousedova gruntu, pokud víme, že ho získal díky usilovné a poctivé práci. V opačném případě bychom byli ochotni platit zlatem za to, aby tomu nepoctivci pochcípala polovina stáda. Citlivost vůči nespravedlnostem po celém světě vyostřila právě finanční krize. Naprostá většina Američanů například považuje za nespravedlivou a odmítá jakoukoli pomoc finančnímu systému. V případě nekontrolovaného řetězového krachu bank by je ale tento zásadový postoj přišel hodně draho. Stačí v učebnicích hospodářských dějin nalistovat velkou hospodářskou krizí. JAN BUREŠ

Autor je hlavním ekonomem Poštovní spořitelny.

28

kreditní karty

Na zlatém kolotoči Čeští spotřebitelé propadají nebezpečnému kouzlu kreditních karet

Zavřít oči a doufat, že bude líp. f ot o karel c u dl í n

Z

běžná inventura navozuje dojem, že finanční tíseň drtí v Česku především nezaměstnané a chudé. Do závažných potíží se však dostávají i lidé s vysokými příjmy, kteří nemohou dostát závazkům, vzniklým v  tučných dobách. A jejich starosti všem připomínají opomíjený problematický bod české současnosti. Za posledních pár let jsme se i my zamilovali do kreditních karet a teď často nevíme, jak z toho ven.

Kdy se to zadrhne V její branži se potíže nepřiznávají, a proto se musíme spokojit jen s křestním jménem. „Rozhodně nikomu neříkám, že mám finanční problémy, a  nedělají to ani moji kolegové,“ říká produkční Eva, která pracuje v  malé pražské reklamní agentuře. „Dříve jsme s  kolegy chodili po práci na sushi, dnes se většina vymlouvá na nemocné manželky, výlety k babičce a hlídání dětí. Všichni se snaží udržet si tvář, ale v soukromí řeší prázdné účty.“ Eva pracuje ve firmě s 15 zaměstnanci. Loni společně připravovali pro klienty televizní spoty za tři miliony za „kus“, dnes marně čekají, až zazvoní telefon. Menší reklamní agentury jsou často závislé na

jednom klientovi, a pokud se jejich chlebodárce dostane do problémů, zhroutí se celý systém. Proto se pro udržení klientů dělá skoro cokoli: například je nutné bez mrknutí oka pokračovat v pravidelném zvaní klientů na luxusní večeře a doufat, že navzdory vysátým firemním účtům to nějak dopadne. A  doma je nálada dosti podobná. Eva žije sama v luxusně zařízeném dvoupokojovém bytě, který si před rokem koupila v  jednom z  pražských developerských projektů. Před měsícem musela zrušit garážové stání u kanceláře a její naleštěná alfa romeo bude už za dva týdny poprvé nocovat na ulici. Život 35leté brunety bude lidem v  chudých krajích připadat jako jízda na zlatém kolotoči, ale legrace pomalu končí. Místo za 50 tisíc čistého měsíčně se pod ní houpe, ale měsíční splátku za hypotéku ve výši 13 tisíc nebo telefonní paušál za pět za ni nikdo nezaplatí. „Hrozí mi, že už za měsíc nebudu moct dodržovat termíny splátek,“ říká Eva a rychle zapomíná na večery v luxusních lokálech. Kromě hypotéky ji totiž dusí kontokorent, čili nabídka její banky, aby šla při nákupech do minusu. Přetahuje ho běžně několikrát do roka, RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

ekonomika vždy o několik desítek tisíc. To je problém, protože úroky z prodlení jsou vysoké – pohybují se okolo 20 procent. A to může Eva mluvit o štěstí, že coby movitá klientka odolala vábení banky a nezařídila si kreditní kartu. „V tomhle jsem hrozná a vím, že bych úvěr hned přetáhla,“ popisuje Eva svou záklopku.

Dostanu tě Podobně jako Eva jsou na tom dnes statisíce lidí. Vydělávají méně, ale problémy se splácením svých závazků mají úplně stejné. Připomeňme nejdřív dobrou zprávu. Průměrný klient poradny ve finanční tísni je třicátník se středoškolským vzděláním a platem přes 20 tisíc korun čistého, pro pomoc přichází obtěžkán dluhy průměrně 700 tisíc korun, jedenácti různými věřiteli. „V krizi se zatím nic zásadně nezměnilo. Jenom teď přibylo více nezaměstnaných,“ říká Andrea Běhálková z oloumouckého sdružení SPES, které pomáhá lidem v krizi. Ve srovnání s jinými zeměmi je naše zadlužení přijatelné: každý

naopak velmi výhodné, že část lidí principu nerozumí,“ říká šéfredaktor serveru měšec.cz Dalibor Chvátal a pokračuje: „Vždycky vás nějak dostanou. Je to jen otázka času. Šest let jsem si hlídal každou platbu, ale jednou jsem byl zrovna v době splatnosti kreditu na dovolené a  za čtyři dny zpoždění jsem zaplatil úrok dva a půl tisíce korun,“ říká znalec, který má v peněžence dvanáct kreditních karet, aby měl dokonalé srovnání. Ačkoli kreditní karty – a neschopnost splácet dluh – jsou teď v  Americe považovány za možný spouštěč další vlny krize, přesvědčují banky stále agresivněji své klienty, že kreditka je cesta do ráje. „Banky kopou čím dál hlubší pasti, nejnovější kreditní karty už nemají v názvu ani zmínku o  kreditu nebo o  úvěru. To je velmi nebezpečné,“ říká Věra Tůmová z finančního serveru peníze.cz.

Dobré tempo Vraťme se ještě k výše naznačenému optimismu. Riziko kolotoče dluhů, v  němž je nutné si na

splacení minusu na kreditce půjčovat jinde – s ještě horším úrokem –, se naštěstí v tuto chvíli v  České republice drží na přijatelné úrovni. Češi sice nadále navštěvují banky s  prosbou o půjčku, ale v zamrzlém sektoru si půjčují celkově méně. Soukromé osoby dnes dluží podle analytičky z Českého statistického úřadu Drahomíry Dubské celkem téměř 830 miliard korun. Jednotlivé banky hlásí na dotaz propad hypotečních půjček a nárůst spotřebitelských úvěrů, podle Dubské je však při pohledu nazpět jasný pokles nově uzavřených půjček. „Zadlužení roste, ale pomaleji než dříve. Důvodem je zdrženlivost bank a neochota klientů v nejistých dobách riskovat,“ shrnuje analytik David Marek. I  on se přiklání k  tezi, že Češi jsou na tom dobře, problémem je pouze předlužení jednotlivců: ti, kdo už spadli do propasti, se propadli hlouběji. Nezbývá než doufat, že to tak vydrží. Q Bára Procházková ↓ inzerce

V českých peněženkách je dnes celkem 1,3 milionu kreditních karet. Jen málokdo ale rozumí pravidlům jejich hry.

Čech dluží průměrně něco přes 80 tisíc korun, podle německé informační kanceláře dlužníků (SCHUFA) připadá na každého Němce průměrný dluh až přes 200 tisíc korun. Česká potíž je dnes trochu jinde. Ačkoli se Češi drží v zadlužování při zemi, jejich finanční modely se zásadně mění. „Mají stále dost peněz, ale chybí jim finanční vzdělání a pravidelně se nechají nalákat do různých pastí,“ říká Patrik Nacher, provozovatel internetové stránky bankovnipoplatky.cz. Finanční experti v posledních měsících varují především před kreditními kartami, jejichž podmínky jsou stále komplikovanější. „Úvěr přes kreditku skrývá mnoho nejasností. Výše úroku se pohybuje každý den podle výšky dluhu a  podmínky se často mění podle toho, jak klient svou kartu využívá,“ doplňuje Nacher. Ačkoli Češi mají v  peněženkách celkem 1,3 milionu kreditek, neumí s nimi zacházet. Neoficiálně bankéři říkají, že v termínu nesplácí svou půjčku přes kreditní kartu dvě třetiny klientů, pohledávky jen z kreditních karet jsou dnes téměř 15 miliard korun. Zatímco počet kreditek v Česku stoupl za poslední čtyři roky dvakrát, dluh na nich se za stejné období zvýšil téměř pětkrát. Podle amerického a západoevropského vzoru dostávají dnes Češi od bankéřů kreditní kartu do ruky, aniž by o ni projevili zájem. Plastiková úvěrová karta je běžně součástí hypoték, splátkových kalendářů nebo prostě jen vypadne ze schránky. S úroční sazbou průměrně 20 procent však kreditní karty patří k nejméně výhodným formám, jak přijít k penězům. „Pro banky je RESPEKT. CZ

29

svět PÁKISTÁN

str. 30

ČÍNA

str. 32

NĚMECKO

Na mušce Tálibán

Rok poté

Záblesk zeleně

MAREK ŠVEHLA

radek mikoláš

tomáš lindner

Islamističtí militanti se snaží ovládnout co největší část Pákistánu. Pro Západ to představuje vážnou hrozbu.

Zatímco těsně po zemětřesení v provincii S´-čchuan se všichni starali, dnes loňské naděje na pomoc vyprchaly.

str. 33

Německý Freiburg se pyšní přezdívkou hlavní ekologické město Německa a je oázou pro všechny zlepšovatele světa.

pákistán

Na mušce Tálibán Zapomeňme na Írán, Severní Koreu, Rusko. Nejdůležitější boj o naši budoucí bezpečnost se v minulých dnech rozhořel v horách na západě Pákistánu.

Pákistán

AFGHÁNISTÁN

SVÁT SHANGLA

DOLNÍ DÍR BAJAUR

BUNER ORAKZAI

Péšavár SEVERNÍ VAZÍRISTÁN

Islámábád

PÁKISTÁN

JIŽNÍ VAZÍRISTÁN

30

území kontrolované Tálibánem

Oblíbená novinářská fráze říká, že mudžahedíny z afghánsko-pákistánského pomezí ještě nikdo – včetně nejsilnějších armád světa – neporazil. Ani Britové v 19. století, ani ruská armáda v osmdesátých letech století minulého a zatím ani vojáci NATO. Ti proti Tálibánu bojují v Afghánistánu už osm let a  stále není vidět konec. Hlavní strach z další prohry se teď ale netýká Afghánistánu, nýbrž Pákistánu, druhého největšího muslimského státu světa, navíc s jaderným arzenálem. Z posledního vývoje víme, že islamističtí militanti se už nechtějí jen ubránit na svých pozicích v Afghánistánu. Snaží se ovládnout co největší část Pákistánu a to je pro celý Západ velmi vážná bezpečnostní hrozba. Po letech vlažného přístupu se tomu teď pákistánská vláda rozhodla zabránit a proti militantům podnikla vážnější protiofenzivu. Klíčová otázka je, zda uspěje a nakolik by jí v tom měl zbytek světa pomoci. Je šokující, jak rychle zprvu nenápadný konflikt nabírá nepříznivý směr. Útok na tálibánský režim na podzim 2001 byl otázkou týdnů. Tálibán a al-Káida se po ale vyhnání z Afghánistánu usadily hned na druhé straně hranice na pákistánských kmenových územích, kde centrální vláda nikdy nevykonávala svoji moc. Z tohoto bezpečného úkrytu Tálibán, vybaven terénními auty a ručními zbraněmi, podniká útoky na afghánské území, stále víc však začal pronikat i do hornatých regionů pákistánského severozápadu. Američané se tomu nálety na tálibánské pozice snaží bránit, opravdu účinná by ale byla jen pozemní operace, s níž pákistánská vláda v obavě z veřejného mínění nesouhlasí. Slíbila své vlastní vojenské akce, jejich efekt byl však dosud velmi malý. Svět to naplno zaregistroval letos na jaře, kdy pákistánská vláda po téměř roce přetahování mírovou smlouvou stvrdila, že Tálibán přebírá vládu nad údolím Svát, ještě nedávno oblíbeným výletním místem milovníků hor. Stále přesněji se také dozvídáme, co tohle „přebírání vlády“ znamená: Tálibán je v Pákistánu povolené náboženské hnutí, jeho lidé se tedy nemusí nijak skrývat. Často jsou

také dobře poznat podle černých turbanů, které nosí. Primárně jim jde o  to prosadit islámské trestní právo šaríu, vymýtit jiná náboženství, veškeré známky západní kultury a vytvořit islámskou totalitu, v níž budou oni jedinými pány. Pokud cítí slabý stát a šanci na prosazení svého pořádku, začnou útočit – napřed na obchody s hudbou a dívčí školy, pak na vládní budovy, policejní stanice, sekulární politiky. Používají výhrůžky, noční přepadová komanda, bombové útoky. Pokud uspějí, vlády se ujímají jejich klerikové.

Reálný scénář Zdaleka ale nejde jen o Svát. Pákistánská redakce BBC minulý týden přišla s dosud nejucelenějším přehledem toho, jak rychle Tálibán postupuje. Podle BBC má nyní vláda pod kontrolou pouze 38 procent území, které tvoří pákistánský svazový stát zvaný Severozápadní pohraniční provincie plus přilehlá kmenová území. Jde o prostor o čtvrtinu větší než Česko s 25 miliony obyvatel. Tálibán tam kontroluje osm okresů, dalších čtrnáct částečně (především vesnické oblasti). Pouze devět okresů označuje BBC jako oblasti dosud pod kontrolou státu. Nejde ale jen o Tálibán. V regionu operuje řada dalších militantních organizací, které se dopouští sektářského násilí. V oblasti také pracují kriminální skupiny, které unášejí pro peníze. Policie je často zabarikádovaná uvnitř svých stanic, mnoho policistů bylo militanty povražděno. Největší město celého severozápadu Péšavár sice není pod kontrolou militantů (na to je tam přítomnost pákistánské armády příliš silná), běžné jsou ale bombové útoky, útoky proti veřejné aktivitě žen, únosy kvůli výkupnému. Navíc ozbrojenci jsou všude kolem města. Tálibán se soustřeďuje hlavně na silnici směrem do Afghánistánu, kudy jezdí konvoje zásobující vojska NATO (podle agenturních zpráv bylo už zničeno čtyři sta nákladních aut pracujících pro Alianci). Pákistánská vláda se přes výzvy Američanů rozhodla k rázné vojenské akci teprve minulý týRESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

f ot o pr o f i m edia . c z

Operace „zachraňte Pákistán“ začala. (Uprchlíci z údolí Svát)

den poté, co Tálibán porušil příměří i  ve Svátu a postoupil do dalšího okresu jen sto kilometrů od hlavního města Islámábádu. Tím podle expertů začala válka, kterou si vláda nemůže dovolit prohrát. „Pokud už válka začala, musíme uspět, v opačném případě čeká Pákistán velká změna,“ píše například právník Nejvyššího soudu Sajád Alí Zahar ve svém komentáři v deníku The Nation. Hlavní ofenziva probíhá v  údolí Svát, odkud prchají statisíce lidí. Po týdnu sice vládní vojáci hlásili úspěšný konec protiofenzivy se stovkami zabitých militantů, nelze to ale potvrdit, protože oblast bojů je uzavřena pro novináře i lidi z nevládních organizací. Mladí Pákistánci ze Svátu, píšící na internet svá svědectví, obvykle hlásí, že boje nekončí. Znalci tamního prostředí také upozorňují, že Tálibán má v  okolních horách řadu úkrytů, kam se v případě armádní ofenzivy stahuje a čeká, až nebezpečí pomine. Pak opět proniká do vesnic, měst a na hlavní silnice. Tak to úspěšně dělal i jinde. Obrazy možných scénářů jsou proto zatím laděny spíš v pesimistických tónech. Pákistánský Tálibán má podle odhadů k dispozici 25 tisíc vojáků. To není oproti víc než půlmilionové pákistánské armádě nijak ohromující číslo. Islamisté jsou však silně motivovaní a mají dost času. Navíc armáda byla cvičená k boji proti Indii a ne proti partyzánům. Tálibán také spolupracuje s dalšími militantními organizacemi, které operují po celé zemi včetně velkých měst Karáčí a Láhaur. Organizují bombové útoky, terorizují západně oblečené ženy, vyhrožují sekulárním politikům, majitelům dívčích škol. Podle dostupných zpráv je už polovina nejRESPEKT. CZ

hustěji osídleného svazového státu Paňdžáb ohrožována vzrůstající aktivitou Tálibánu. Klíčová otázka tedy nyní zní, jestli Tálibán může ovládnout celou zemi. To se ještě nedávno zdálo nepředstavitelné, nyní ovšem řada lidí o tom mluví jako o reálném scénáři. Například Bruce Riedel, bývalý agent CIA a přední americký expert na Pákistán a Afghánistán. Hovořila o tom rovněž Bénazír Bhuttová krátce před svým zavražděním. Nemusí jít přitom o úplné ovládnutí země,

81 procent Pákistánců si myslí, že země jde špatným směrem.

ale třeba nepálský scénář, kde tamní vláda držela jen velká města, zatímco podstatnou část zbytku země ovládali maoisté, kteří tím ovšem celý stát zcela paralyzovali. Možné jsou ale i další scénáře. Nynější prezident Zardárí je velmi neoblíbený, experti proto upozorňují na riziko dalšího vojenského převratu, tentokrát mladšími důstojníky, kteří již nemají dobré kontakty na Američany (hlavně kvůli americkému embargu proti Pákistánu v devadesátých letech kvůli jaderným testům). Zato mají často kontakty na islamisty. Dobré kontakty s Tálibánem mají podle poznatků amerických tajných služeb i lidé pracující v jaderném výzkumu. Američtí experti proto mluví o  tom, že al-Káida se

právě touto „vnitřní“ cestou může dostat k jaderným materiálům.

Ekonomika, ne terorismus Znalci se shodují, že Pákistán je právě teď třeba maximálně podpořit. Například poslat pomoc pro statisíce uprchlíků ze Svátu, jejichž nálada se bude přenášet do celé země. Rovněž se hovoří o potřebě maximální finanční podpory pákistánské armádě či výcviku vojáků. „Nelze se spoléhat na lepší diplomacii nebo že najdeme lepšího politického lídra Pákistánu,“ prohlásila v debatě na webu New York Times například členka konzervativního think tanku American Enterprise Institute Daniele Pletková. Klíčový bude samozřejmě postoj pákistánské veřejnosti. Minulý týden publikovaný průzkum veřejného mínění provedený ještě před armádní ofenzivou jednou washingtonskou nevládní organizací mezi třemi a půl tisíci Pákistánci přitom nedává úplně optimistický výhled: 77 % respondentů si sice přeje žít v demokracii, 81 % však míní, že země směřuje špatným směrem. Rovněž 80 % lidí podporuje únorovou dohodu vlády s Tálibánem v údolí Svát. Osm z  deseti respondentů pak považuje za hlavní problém dnešního Pákistánu ekonomiku, jen desetina terorismus. Současně však 69 % účastníků průzkumu říká, že aktivity Tálibánu představují vážný problém. Oproti loňskému roku se také zvýšilo (z 9 na 37 %) přesvědčení, že Pákistán by měl spolupracovat s USA na potírání extremismu. Q MAREK ŠVEHLA

31

svět čína

Rok poté Číňané vzpomínají na zemětřesení a střízlivějí z loňských nadějí

S

Zlom ale přišel velmi rychle, prakticky měsíc po katastrofě, kdy se stále častěji začínala objevovat kritika úřadů za jejich postup při záchranných pracích i první žaloby rodičů kvůli špatné kvalitě školních budov. A tak když do S´-čchuanu zamířil v září 2008 Wen Ťia-pao podruhé, už k němu rodiče mrtvých dětí, nepustili. Krátce předtím bylo domů posláno i více než 700 dobrovolníků a členů nevládních organizací, kteří obětem zemětřesení pomáhali. Návrat pevné ruky pocítil i známý obránce lidských práv Chuang Čchi žijící v provinční metropoli

vých konstrukcí, které byly na první pohled ošizené. Výztuže tvořené ocelovými dráty měřily jen tři centimetry, zatímco norma předepisovala nejméně 35 centimetrů. Vláda provincie S´-čchuan, ústřední ministerstva v Pekingu i stranické orgány a justice však proti nim vybudovaly velkou zeď, kterou se rodiče marně snaží prorazit, ať už spontánními akcemi, jako v Pao-linu, kde letos v únoru došlo ke střetu dvou tisíc lidí s policií, nebo organizovaně – s pomocí právníků, kteří se nezalekli státní moci a dosud mohou svou praxi

f ot o g l o be m edia / re u ters

ilnice do Pej-čchuanu je lemována desítkami autobusů. „Přišli jsme se pomodlit,“ říká jeden z buddhistických mnichů, který stejně jako tisíce turistů z celé Číny přijel vzdát hold obětem loňského zemětřesení. Jen v tomto městě si vyžádalo na pět tisíc mrtvých. Ze samotné obce nezbylo prakticky nic a čínská vláda z ní chce vytvořit muzeum za 340 milionů dolarů. Postaveno má být do čtyř let a jeho součástí bude i zakonzervovaná část zničeného města, aby si lidé navždy připomínali jednu z největších tragédií v historii země. Víc toho ale mnich nestihne říci, všudypřítomní policisté dávají jasně najevo, že s novináři se nikdo nesmí bavit. Skupinka mužů v oranžovém rouchu se po několika minutách vydává na předměstí Pej-čchuanu ležícího v horském údolí. Právě tam vloni zemřelo všech 1300 žáků a 40 jejich učitelů. Desetitisíce mrtvých, města srovnaná se zemí, tragédie v  přímém přenosu. Loňské zemětřesení v  provincii S´-čchuan pohnulo celou Čínou. Rok poté zůstávají miliony lidí bez střechy nad hlavou, a také nezodpovězené otázky. Především proč se zřítilo více než sedm tisíc škol, zatímco mnohé jiné bu-

Když ale začal pomáhat rodičům, jejichž děti zahynuly v troskách škol, a informace dával na internet, byl zatčen. Prchavé uvolnění. (Pej-čchuan) dovy včetně vládních úřadů zůstaly stát. A smířit se s tím odmítají zejména rodiče tisíců dětí, které zahynuly v troskách zřícených školních budouv.

Zlom Na domě paní Liou je viditelný nápis „určeno k demolici“. Zatím neví, kam ji přestěhují: „Víte, nejprve jsem byla sama překvapená, jak všichni reagovali. Přijel sem premiér Wen Ťia-pao, kterému všichni začali říkat ‚strýček Wen‘‛ kvůli jeho starostlivosti. Všude byli vojáci, kteří pomáhali hledat zasypané lidi a celý národ se skládal na pomoc S’-čchuanu. Rok ale uplynul a všechno je jinak,“ dodává. Předseda čínské vlády se skutečně na místě neštěstí objevil jen několik hodin po zemětřesení, zoufalým rodičům dodával odvahu, i když sám měl slzy v očích. Zemětřesení tehdy otřáslo i všudypřítomnou státní mašinerií a cenzurou, zcela volně a svobodně se v oblasti mohli pohybovat i zahraniční novináři, domácí média pak v prvních dnech psala prakticky, co chtěla. Jen do horských oblastí nesměl kromě záchranářů a příslušníků bezpečnostních sil nikdo.

32

Čcheng-tu. Byl mezi prvními, kdo po zemětřesení 12. května 2008 přijeli pomoci. Na chvíli ho přestali hlídat i policisté, přestože Chuang patřil k hlavním nepřátelům komunistického režimu a strávil i několik let ve vězení. Když ale začal pomáhat rodičům, jejichž děti zahynuly v troskách zřícených škol, a informace zveřejňoval na internetu, byl 10. června zatčen a letos v únoru obviněn z „ilegálního držení státního tajemství“ a tím prakticky ztratil i právo na svou obhajobu. Podle Amnesty International bylo ze stejného důvodu zadrženo několik desítek osob, nejmladšímu přitom bylo pouhých osm let.

Zeď Dnes prakticky nepřetržitě projíždějí ulicemi zasažených měst policejní auta i motorky. Tajní policisté pak 24 hodin denně hlídají rodiče, kteří se odmítají smířit se ztrátou většinou jediného potomka a kteří se nenechají umlčet desetitisícovou částkou od vlády. Rodiče dokonce nahráli několik DVD se záběry zřícených škol a použitých ocelo-

vykonávat. Vše je ale zatím marné, soudy všechny žaloby zamítly a podle vlády v S’-čchuanu se nepotvrdilo ani žádné lidské pochybení. A svobodně už zase nemohou pracovat ani novináři. „Musím se maskovat, abych unikl pozornosti policistů,“ prozrazuje jeden z německých novinářů, přestože je v Číně akreditován. Do vládní tiskové agentury Sin-chua, Nová Čína, pak dorazily pokyny z nejvyšších míst s nápisem „přísně tajné“. Jasně nařizují, o čem čínští reportéři mohou a o čem nesmí informovat. Na prvním místě mají reportovat o smutečním obřadu, kterého se v Pej-čchuanu zúčastnil prezident Chu Ťin-tchao, a také o tom, kolik nových domů se v provincii za rok podařilo postavit. Vláda pracuje efektivně – dosud proinvestovala 52 miliard dolarů a dokončení jednoho sedmipatrového domu jí trvá pouhých osm měsíců. Ovšem vše, co by vrhlo jakýkoli stín na pozitivní obrázek heroické obnovy zničené provincie, se veřejnost nesmí dozvědět. Q ROBERT MIKOLÁŠ, S’-ČCHUAN

Autor je zpravodajem ČRo v Číně. RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

svět německo

Záblesk zeleně Německé město Freiburg je oázou pro všechny zlepšovatele světa

P

arkovat na ulici nebo mít vedle domu garáž je na tomhle předměstí zakázáno. „Když jsme se sem před pár lety nastěhovali a nechali naše auto přes noc stát před domem, někdo nám proříznul gumy,“ vzpomíná v deníku die tageszeitung na svůj první den ve Vaubanu jedna zdejší obyvatelka. To jí nové bydlení neznechutilo. Stejně jako 57 procent místních obyvatel své auto brzy po přistěhování na toto předměstí jihoněmeckého Freiburgu prodala. Zatímco v automobilovém Německu dnes na tisíc lidí připadá 490 aut, ve Vaubanu je to pouze 90. Kdo se auta ve středostavovském Vaubanu přesto nechce vzdát, ten si musí zaplatit více než 20 tisíc eur za parkovací plochu na okraji předměstí. Většině obyvatel ale k cestě do práce stačí tramvaj, jejíž zastávky leží pouze pár minut chůze od každého z domů a nákupy si z obchodů odvážejí ve vozících připojených ke svým bicyklům. Kvůli cestám na vandry a  za lyžováním do hor Schwarzwaldu, které začínají hned za Freiburgem, si sousedé kupují auta společně nebo využívají služeb firem s „car sharingem“, společně sdílenými auty. Vauban je dosud nejpokročilejším z  projektů „neautomobilových předměstí“. Že se tento pionýrský pokus zrodil zrovna ve dvousettisícovém Freiburgu, není náhoda – město už se roky pyšní přezdívkou ekologického hlavního města Německa.

Sluncem proti atomu Největším zaměstnavatelem ve Freiburgu je místní univerzita a  mladí, většinou zeleně a  levicově smýšlející studenti ve městě začali realizovat svou utopii. Začalo to v sedmdesátých letech, kdy právě tady při demonstracích proti stavbě atomové elektrárny v 70 kilometrů vzdáleném Wyhlu poprvé masově vystoupilo německé protijaderné hnutí.

Po úspěchu protestů se z Freiburgu stala bašta strany Zelených. Ve volbách tu pravidelně získává kolem 25 procent hlasů a Freiburg je od roku 2002 zatím jediným německým velkým městem se zeleným primátorem, Dieterem Salomonem. Ať už do města nedaleko švýcarských a francouzských hranic přijedete vlakem nebo autem, stopa ekologické politiky je hned rozpoznatelná. U vlakového nádraží v centru města stojí dvě věže s obrovskými solárními panely, přímo do blízkého starého města odtud vedou pěší zóny, ulice jsou plné jízdních kol. Auta už tolik vítaná nejsou – při vjezdu do města vás vítá série dopravních radarů. Město, na jehož univerzitě dříve působili například Max Weber, Martin Heidegger nebo Friedrich von Hayek, je dnes německou oázou pro výzkumníky solární energie. Ti sem přestěhovali centrálu International Solar Energy Society a slunečními kolektory posázeli i střechu stadionu místního fotbalového týmu. Freiburg dále zavedl například přísná pravidla pro energetickou šetrnost všech nově stavěných domů. Přitahuje proto pořád všechny „zlepšovatele světa“ – rozvojové pomocníky, ekology a mladé umělce. Žije jich tu tolik, že v zásadě sympatický přístup k životu už začal mnohým Němcům lézt na nervy.

Povinně dobrý pocit „Nevím vlastně, proč vás tak nenávidím, vy cyklisté tohoto města. Jsem sám, a dokonce mě to baví a vy tu předvádíte to svoje sbratření,“ zpívá v písni Freiburg německá rocková kapela Tocotronic. Vegetariánská, cyklistická a dobrovolnická idylka, která se stala masovou záležitostí, nerozčiluje jen původně hamburské hudebníky. „Ve Freiburgu je prostě snadný být ‚dobrý‘, jsou takoví skoro všichni, takže stačí se k  nim přidat

a mít ze sebe dobrý pocit,“ píše v e-mailu jeden někdejší freiburský student, také zelený a levicový, kterého však život v zelené utopii tísnil. Pro něj je Freiburg „rájem, který si pro sebe stvořili rádoby levicoví alternativci, aby se mohli cítit dobře, ačkoli toho všichni ti mladí cyklisté ve skutečnosti moc nedělají.“ Je pravda, že budovat ekologický Freiburg nestojí tolik námahy jako jinde – nejsou v něm žádné velké průmyslové podniky. Proto si zde střední vrstva nad problémy průmyslovějších měst hlavu lámat nemusí. Většina studentů i obyvatel si život ve městě ekologického sociálního inženýrství pochvaluje a ano, mají z něj dobrý pocit, protože tak by to podle nich mělo být všude. Freiburg je pro ně vizí udržitelné budoucnosti. Nejblíže ideálu dobře zajištěných akademiků je právě Vauban, který byl dostavěn před třemi lety. Předměstí si drží spoustu primátů – je například celosvětově prvním novým sídlištěm, které díky nízké spotřebě a solárním panelům na střechách poloviny domů více energie vyrobí, než spotřebuje, a stojí zde první německý pasivní dům pro více rodin. Více než polovina místních ve volbách hlasuje pro Zelené. Ve Vaubanu se plánovačům povedlo dát sídlišti charakter městského centra. Restaurace a banky jsou rozeseté všude v ulicích, každou středu tu bývá trh s biopotravinami, hustota zalidnění je stejná jako v centrech velkých německých měst, většina ulic je pěšími zónami, kde si po celý den mohou hrát děti. A dětí ve Vaubanu žije skutečně požehnaně – třetina obyvatel je mladší 18 let a předměstí tím patří k německým rekordmanům. Kdoví, možná si budou ve dvaceti notovat s Tocotronikem o svojí „nenávisti vůči cyklistům“ a svojí vzpourou potvrdí, že freiburský model je utopií. Ale kdoví, možná se pro ně stane přirozeným způsobem života. Q TOMÁŠ LINDNER

Listina základních hodnot vydavatelství Economia Představenstvo vydavatelství Economia, a. s. schválilo následující listinu základních hodnot závaznou pro všechny tituly vydávané vydavatelstvím nebo jeho dceřinými společnostmi. Propagujeme evropskou a transatlantickou zahraniční a obrannou politiku v zemích, prvotním posláním je říkat pravdu, a to v nejvyšší míře, jaké jsme schopni. • Naším v nichž působíme. Dbáme na to, abychom se při své práci pohybovali v mezích zákona. Naše publikace • propagují zákonnost a vystupují na její obranu ve všech zemích, v nichž působíme. Věříme svobodného trhu, v jejímž rámci soukromý sektor vytváří hospodářské • bohatství,v ekonomiku přičemž základní vlád je stanovovat a efektivním způsobem uvádět Propagujeme a bráníme západní demokratické hodnoty v České republice, na Slovensku • i ve všech dalších zemích, v nichž působíme. Jsme zásadně proti všem formám totality. do života pravidla hospodářsképovinností soutěže. evropskou integraci potud, pokud neumožňuje nezvoleným úředníkům • Stojíme na straně poctivých podnikatelů, investorů a ředitelů společností. Propagujeme • Podporujeme vyvázat se z demokratické zodpovědnosti. Podporujeme volný obchod mezi státy. transparentnost, odpovědnost v rámci podnikání a spravedlnost na trhu. Schváleno představenstvem Economia, a. s., dne 20. dubna 2009

RESPEKT. CZ

33

téma

34

RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

Krásný nový underground Vládnou tu přísná pravidla, jejichž dodržování stojí hodně odříkání. Pracuje se tvrdě a zadarmo, ale odměna je sladká: tvůrčí svoboda a pocit nezávislosti. Vítejte ve světě, kde vytrvale odmítají tezi, že dobré umění se dá prodat.

Divadelní spolek Depresivní děti. Foto Daniel Šperl

RESPEKT. CZ

35

téma

Obskurní, bláznivé, menšinové. Zkrátka ideální sousto pro Silver Rocket. (Edie Sedgwick při vystoupení v klubu 007) f ot o m at ě j str á n sk ý

C

vaknout pár fotek na klubovém koncertě neznámé americké skupiny může být někdy pro novináře stejně otravné jako lovit Madonnu. V  případě, že akci pořádá legendami opředené pražské vydavatelství Silver Rocket Records, se tento předpoklad zpravidla rovná jistotě. Bylo tomu tak i minulý týden při vystoupení hlučného spolku Edie Sedgwick v pražském klubu 007 na Strahově. Nešlo o peníze ani protekci: lístek stál necelé dvě stovky a sál byl nakonec poloprázdný. Přesto se šestice mužů, která se o pořádání koncertů a vydávání desek s „noise“ hudbou stará a v nadsázce si přezdívá „ústřední výbor“, chvíli dohadovala, jestli má smysl porušit železné zásady Silver Rocket Records a pustit dovnitř zadarmo neprověřeného fotoreportéra Respektu. Pravidlo zní jasně: žádné akreditace novinářům, kromě těch, o nichž jsou si promotéři jisti, že je hudba „skutečně zajímá“. „Média nepotřebujeme, nestojíme o  propagaci ani zviditelnění,“ vysvětluje strohost – obvyklou spíše při vyprodaných show světových megahvězd – hudebník Todd Nesbitt, jeden z  klíčových mužů labelu. „Nám jde čistě o muziku,“ dodává promotér, který na koncertě osobně trhal lístky. Pro někoho to zní nabubřele, ale v případě Silver Rocket má smysl se přes pochyby hbitě přenést. Komunita okolo tohoto labelu totiž svou

36

Pravdivé a poctivé

Důležité je dělat něco pro celou scénu. Kapely, které se starají jen o vlastní kariéru, nás nezajímají.

představu nezávislé kultury, dělané striktně pro radost, a nikoli pro peníze, slávu nebo kariéru, dotáhla během deseti let k přitažlivé dokonalosti. Nepotřebuje granty, sponzory, mediální partnery ani právníky. Všechno si dělá sama: úspěšní programátoři, učitelé nebo podnikatelé po práci tahají zesilovače, trhají vstupenky a  vaří večeře hostujícím kapelám. Namísto smluv a licitování o procenta se tu dohoda o vydání desky mezi vydavatelstvím a kapelou dělá plácnutím ruky a jede se zásadně půl napůl. Pokud se v této zemi po revoluci občas nezkušeně pochybovalo, jestli rozdělení na oficiální a podzemní kulturu pozbývá ve svobodných kulisách smysl, tady na Strahově je najednou vše hned jasné. Underground – a jak brzy uvidíme nejen ten hudební – žije. A v blahobytné společnosti se mu nedaří o nic hůř než v přidušeném husákovském Československu.

„V  principu jde o  totéž,“ srovnává slavnou éru české předrevoluční podzemní kultury s dnešním undergroundem hudební kritik Petr Vizina. „Ukázat, že každý může dělat věci po svém navzdory okolí a nikoho k tomu nepotřebuje.“ Platí to i přesto, že ono okolí se radikálně proměnilo. Pojem underground se za minulého režimu překládal jako „kulturní podzemí“, „druhá kultura“. I přes hudební, literární či výtvarnou pestrost tohoto společenství bylo vymezení zásadně podmíněné odmítnutím komunistického systému. Ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození to básník, organizátor a  jeden z  vůdců místního podzemí Ivan Martin Jirous v únoru 1975 popsal následovně: „Underground je duchovní pozice intelektuálů a umělců, kteří se vědomě kriticky vymezují vůči světu, ve kterém žijí. Je to vyhlášení boje establishmentu, zavedenému zřízení.“ V případě komunistů se v boji platila cena v podobě policejní buzerace, vyhazovů z práce, nucené emigrace nebo vězení (sám Jirous seděl s přestávkami osm a půl roku). Po pádu režimu se v naivní euforii chvíli zdálo, že „druhá kultura“ bez letitého nepřítele zanikne. Zkušenost ze Západu, kde „kulturní podzemí“ funguje minimálně od padesátých let, se však rychle potvrdila i v Česku. Underground dnes přitahuje lidi, které ovládá touha po rezistenci vůči masoRESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

téma vému vkusu a tvůrčí svobodě nesvázané diktátem mainstreamu. A to i za cenu anonymity a neúspěchu na cestě do povědomí veřejnosti. Jak říká Vladimír Drápal, ředitel divadla v Lounech a majitel vydavatelství Guerilla Records, jež se specializuje na nosiče undergroundových legend i  současných muzikantů: „Jsou to lidé, kteří se nehodlají přizpůsobovat módním trendům a odmítají dělat ze svého umění zboží.“ Působení v  undergroundu samozřejmě nepředstavuje automatickou záruku kvality. Snaha o originalitu, neustálé hledání konvencemi nezatíženého projevu je ale často cestou k silnému zážitku. Právě proto je underground pořád živý. Když se před pětatřiceti lety filozof a básník Egon Bondy ve svých zápiscích o  undergroundu nazvaných Mníšek sám sebe ptal, co může zítra či pozítří z tohoto světa vzejít, definoval silnou nejistotu. A popsal tím i podstatu dnešního podzemí – neomezený tvůrčí prostor a možnost umělecké akce s minimem prostředků.

u Silver Rocket vydává, šestičlené vedení vydavatelství to rezolutně odmítlo, ačkoli kapela nebyla proti. Tento přístup samozřejmě není bez následků a některé ambicióznější spolky se raději od Silver Rocket odpoutávají a jdou svou cestou. Další nutné pravidlo zní „udělej si sám“ a jeho význam dobře ukazují koncerty přespolních. Když s nimi lidé kolem Silver Rocket začínali, museli do přípravy investovat i vlastní peníze a často prodělávali. Postupně ale vytvořili na účtu polštář, z kterého se výdaje platí a návratnost nemusí být hlavním hlediskem pořádání koncertu. Silver Rocket

Trochu trapný Na výtvarné scéně zpravidla nepanují tak přísné zásady, ale schopnost vidět věci jasně se cení i tady. „Radši budeme dělat průsery než průměrný výstavy,“ zní oblíbené heslo Pavla Sterce (1985), lehce přiřaditelné k části zdejší galerijní scény, která úspěšně navrací obsah sousloví nonkonformní kultura. Nová generace výtvarníků disponuje energií, jaká tu dlouho nebyla k vidění. Nepotřebuje peníze, podporu státu, pozornost médií a vlastně ani publikum. A o nějakých „průserech“ tady nemůže být řeč. „Hledali jsme místo, kde nebudeme platit nájem.

Levisky? Nikdy! Tenhle pohled plně sdílí i o generaci starší i elegantní prošedivělý muž v saku, který právě vchází do kavárny v centru Prahy. Už o něm byla řeč: je to Todd Nesbitt, na první pohled žádný starší punker, ale solidní vedoucí katedry masové a mediální komunikace na New York University of Prague. Tento akademik už osm let vede dvojí život. Ve dne přednáší a stará se o provoz katedry, v noci se mění ve frontmana skupiny Wollongong, uznávaného tělesa, které patří na české scéně k nejsyrovějším a nejhlučnějším. „Práci a muziku držím oddělené,“ vysvětluje Nesbitt. „Jsou to dva autonomní světy a já moc nestojím o to, aby se studenti chodili dívat jako na atrakci na to, jak jejich profesor hraje v punkové kapele.“ Do Prahy přišel studovat v roce 1998, a protože rád chodil do klubů a z domovské Kanady uměl na kytaru, po čase začal hrát. Od začátku ho rozčilovaly všelijaké finty, kterými se promotéři snažili nalákat diváky na koncert – v případě Wollongongu se na plakátech pravidelně opakovalo tvrzení, že jde o kanadskou kapelu. „Strašně mě to vytáčelo,“ vysvětluje Todd, „hudba nemá nic společného s národností a já absolutně nemám potřebu se nějak podbízet. Kdo chce, tak si nás najde sám.“ Tahle filozofie i podobný hudební vkus ho brzy sblížily s dalšími kapelami na scéně a zrodilo se už zmíněné vydavatelství Silver Rocket Records. Vydává desky výhradně spřízněným skupinám a v posledních letech si získalo renomé také pořádáním koncertů zahraničních kapel. „Začali jsme sem zvát skupiny, které máme rádi nebo které by jiní promotéři do Česka nepřivezli, protože jsou příliš obskurní, bláznivé, menšinové,“ vysvětluje Nesbittův kolega z „ústředního výboru“ Adam Nenadál, jinak duše další pozoruhodné hlučné skupiny GNU a civilním povoláním šéfeditor Lidových novin. Provoz vydavatelství nemá žádné formální desatero, ale postupně se vytvořila nepsaná pravidla. Žádná z kapel – alespoň navenek – neusiluje o komerční úspěch. Někdy je to drsné: když například nedávno firma Levi’s usilovala pro reklamní kampaň o písničku chebské kapely Esgmeq, která RESPEKT. CZ

Dr. Jekyll a Mr. Wollongong. (Todd Nesbitt trhá lístky v domovském klubu) f ot o m at ě j str á n sk ý

„Neznám dobrou komerční skupinu.“ (Adam Nenadál) f ot o m at ě j str á n sk ý drží kvůli divákům ceny lístků co nejníž, pokud koncert vysloveně nevydělává, neúčtují si žádnou provizi. Hlavním kritériem je pro ně naprostá spokojenost zahraničních hostů. „Sami máme kapely, takže víme, jak je důležité cítit se na turné dobře,“ vysvětluje Nenadál. Pro alternativní tvrdší rockovou scénu je tenhle přístup typický i v zahraničí, takže většina zdejších kapel kolem Silver Rocket díky propojené síti dobrovolníků vyjíždí na evropská turné – o čemž domácí komerčně úspěšnější skupiny jen sní. „To, že nějaká kapela patří k Silver Rocket, znamená, že nedělá práci jenom pro sebe, ale pro celou scénu,“ uzavírá Nenadál. „Lidi, pro které je důležitá jen jejich vlastní kariéra, nás nezajímají.“

A našli jsme tuhle kůlnu mojí rodiny,“ říká Jan Pfeiffer (1984). Se Stercem, spolužákem z pražské AVU, loni založil Galerii Pavilon. Prostor na malostranském dvorku má atraktivní adresu: stojí v Mostecké ulici pár metrů od Karlova mostu. Jenže nikdo si ho nevšimne. Galerii najde jen ten, kdo ví, že se do ní vchází skrz obchod s optikou, kde od prodavače dostanete klíče od kůlny. „Na vernisáže přijde třicet lidí a pak zhruba jeden člověk denně. To je víc, než jsme čekali,“ vysvětluje Sterec. S Pfeifferem jsou na tom stejně jako jejich vrstevníci: dokončují školu nebo ji čerstvě absolvovali a rozhlížejí se, co by šlo dělat dál. Zavedené galerie nemají až na výjimky o neprověřené autory zájem a mladá scéna bere osud do vlastních rukou. Galerie Pavilon je tu totiž právě od toho, aby v ní kdokoli mohl ukázat, co umí. Což se úspěšně děje. Zatím asi nejvýrazněji se tu představila výtvarnice Kateřina Držková, která připravila trojrozměrný model jedné bulharské pláže, sestavený podle poněkud bizarních fotografií tamní idylky za časů socialismu. „Klíďo se budu nějak živit a  umění dělat ze svých zdrojů. Mně to nejvíc vyhovuje takhle jako hobby,“ vysvětluje svou vizi Matyáš Chochola (1986), šéf brněnské Galerie Potraviny. Slovo šéf je ovšem v tomto případě poněkud velikášské. Paní Friedová má naspěch, protože jí za chvíli začíná tříhodinová pauza. Zavírat koloniál na od- →

37

téma → polední siestu je v Česku nezvyklé, ještě podivnější

je ovšem to, co zdobí jeho výlohu. Galerie Potraviny totiž funguje v obyčejném obchodě v sousedství Fakulty výtvarných umění, kam si studenti chodí pro rohlíky a limonády. Chocholu k nápadu použít jednu z výloh k vystavování přivedl mimo jiné právě fakt, že o místní specialitě majitelky potravin, totiž česnekové pomazánce, kolují na fakultě legendy. „Paní Friedová měla jedinou podmínku – abych tam nedával žádný sprosťárny,“ vzpomíná Chochola. Galerii otevřel loni v lednu, když tu krátce po Třech králích spolu s Viktorem Palušem do výlohy zavěsil velikonoční kraslice. Od té doby se tu předvedli skupina I Love 69 Popgejů, Jana Kochánková nebo citovaný Pavel Sterec, vesměs lidé spojení s brněnskou fakultou. „Na vernisáž přijde vždycky tak sedm kámošů, kteří si u paní Friedový koupěj jedno pivo, postojej a dívaj se na věci člověka, kterýho třeba vůbec neznaj. Celý je to samozřejmě trochu trapný, ale takový je přeci současný výtvarný umění, respektive situace, ve který se nachází,“ myslí si Chochola, který mezitím přešel na AVU do Prahy.

Nonstop Umakart

„Celý je to trochu trapný, ale takový je přeci současný umění.“ (Matyáš Chochola) f ot o m ila n jar o š

Markýz de Sade křížený s Čechovem za pomoci Českých drah.

éry, které návštěvníky nutí platit vstupné, dodržovat návštěvní hodiny, nejíst, nepít, nemluvit, nedotýkat se vystavovaného, já jim chci naopak zhlédnutí výstavy maximálně ulehčit. A to tak, že galerie vychází ven na ulici,“ vysvětluje Písaříková. Hlavně během vernisáží, kdy v Umakartu probíhají hudební a pohybové performance, se protilehlá tramvajová zastávka plní lidmi, kteří překvapeně zírají na to, jak taky může vypadat umění. Jako v  případě akce Sáry Venclovské, která ve sporém ústroji využila podobnost galerie s výlohami proslulých amsterodamských nočních podniků.

f ot o da n iel š perl

Co si pod tou trapnou situací představit? Tak především fakt, že kvůli umění se v Česku trhají žíly opravdu málokomu. Na výstavy chodí ustálený okruh lidí a místní debaty o umění mají do živosti opravdu daleko. „Štvalo mě, jak je umělecký okruh uzavřený a na vernisáže chodí ti samí lidé plus paní, co přijde na víno,“ říká k tomu další důležitá postava na nové brněnské galerijní scéně Karin Písaříková (1981). Její Galerie Umakart sídlí v Lidické ulici, hojně využívané trase z  centra Brna do populárního klubu Fléda. Najdete ji ve výkladu kancelářské budovy, v sousedství poutače na vyhlídkové lety balonem. Ve výloze se většinou promítá videoart

spolužáků a spolužaček Písaříkové z FaVU, protože výtvarnice a kurátorka je momentálně na stipendijním pobytu v Tokiu, k vidění jsou tu i progresivní autoři z Japonska. Což je docela dobrá příležitost například k zjištění, že v Asii mimo jiné frčí i zasněná videa plná jemných metafor, jaká se dnes točí v Evropě. K prostoru se Písaříková dostala přes známé, nájem tři a půl tisíce korun jí majitelé zatím odpouštějí, protože se jim líbí její entuziasmus. „Potřebovala jsem prostor, který by nemusel nikdo hlídat, byl otevřený čtyřiadvacet hodin denně a vstřícný k divákovi. Nemám ráda bari-

38

Tady a teď Nahlas se o tom moc nemluví, ale i mladá výtvarná scéna jasně navazuje na zdejší underground normalizačních časů. Má s ním společné nejen minimální prostředky, ale i to, že většina akcí probíhá mimo oficiální výtvarné kruhy. Ale kdo hledá, ten najde: třeba na serveru jlbjlt.net, který se na podobné podniky specializuje. Na malé nonkonformní galerie ale číhá výzva, jak se postaví k tlaku, který je bude posouvat směrem k hlavnímu proudu. Příklady ze zahraničí – například z Berlína – to ukazují jasně: silná alternativa se postupně proslaví, začne prodávat

a najednou je tady běžná komerční galerie, kde se dokola točí stále stejná jména, zatímco dravé mládí se musí přesunout zase o dům dál. Galerie Pavilon, Umakart ani Potraviny však do klasického výstavního provozu plného starostí se sháněním peněz zatím přecházet rozhodně nechtějí. „Nejsem pravověrný hipísák, ale mně by se nevyplatilo dělat věci jen proto, aby se prodávaly,“ tvrdí Chochola. „Děláme to tak, jak nás to baví,“ říká Písaříková. A až budou galeristé starší a budou muset třeba platit hypotéky? S tím si raději hlavu moc nelámou, hypotéky si neberou a více se soustředí na to, co je tady a teď. Jen tak si lze uchovat energii, která jim tak schází v klasických výstavních síních.

Kněžna v lokálce Ve svíčkami spoře ozářené místnosti ožívají před stovkou diváků pařížské orgie z doby markýze de Sade. Jsme v Prezidentském salonku na pražském Hlavním nádraží a sledujeme představení Višňový Sade, inscenované zde divadelním souborem Depresivní děti touží po penězích. Herci s napudrovanými obličeji, historické kostýmy, texty klasika libertinismu, secesní výzdoba na stěnách, všechno odpovídá divadelní inscenaci. Až na postavu u dveří, která přes hlavy diváků RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

téma lého Čechovova dramatu, rázně utne atmosféru pařížské dekadence a vyzve k návratu do rodného Ruska. Za herci i diváky o několik okamžiků později zaklapnou dveře motoráku směrem na Dobříš a  ve společnosti překvapených cestujících celá horda ujíždí temnou nocí k šlechtickému statku Raněvských, neboli pro veřejnost uzavřenému nádraží v Krči. Dnes však vlak v Krči mimořádně staví a herci s diváky vystupují na spoře osvětlený peron. Zchátralá budova, okolo hromady starých pražců a zrezivělého železa, žluklé světlo zářivek nad zarostlým nástupištěm, puch kanálu. Kněžna se nad tou krásou rozplývá, je konečně

onalistické vily po továrníkovi Josefu Volmanovi v Čelákovicích.

Věčná nejistota „Vždycky to začíná stejně. Napadne nás místo, jež svým vzhledem, umístěním nebo historií přímo vyzývá k uvedení určité hry. Všechno vypadá náramně slibně,“ popisuje motivaci vedoucí ke zrodu inscenace Falář. Ovšem než se zvedne iluzorní opona, více času než samotné zkoušky zaberou organizační práce a vyjednávání s úřady. Na krčské nádraží museli třeba nechat natáhnout elektřinu a snadné to nebylo ani ve zdevastovaném Karlíně. Nejprve nekonečná jednání, v nichž kromě sou-

f ot o ar c hiv m aty á š e c h o c h o ly

Chodí tak jeden člověk denně. To je více, než jsme čekali. (Pfeiffer a Sterec v Galerii Pavilon) foto milan jaroš

Umění z vlastních zdrojů. (Galerie Potraviny)

A co až přijdou hypotéky? Proč si s tím lámat hlavu, důležité je, co je tady a teď.

hercům ukazuje záhadné číselné údaje. Později vychází najevo, že jde o  čas odjezdu jednoho z  osobních vlaků: jakmile se na peronu objevuje silueta výpravčího, hlavní postava, nevinná dívka Evžénie alias kněžna Raněvská z prosluRESPEKT. CZ

doma. A vskutku, ze tmy přibíhají další herci, aby návštěvu coby správný ruský lid náležitě přivítali. V dálce mizí světla odjíždějícího motoráku plného užaslých pasažérů. Zbytek představení, které vrcholí ve zpustlém vestibulu krčského nádraží, je mine. „Nikdy nám nešlo o to mít někde stálou scénu,“ vysvětluje smysl „podzemního“ divadla jeden ze zakladatelů souboru, režisér a herec Jakub Čermák, v civilu zaměstnanec neziskové organizace. „Bylo by jednodušší pronajmout si někde sokolovnu,“ dodává druhý z uměleckých šéfů Martin Falář, který normálně pracuje jako asistent starosty na radnici jednoho z pražských obvodů, „ale mimo kvalitní texty a jejich interpretaci nám především jde o práci s atypickým prostorem.“ A oba přitahuje i fakt, že v jejich verzi jsou i diváci vtaženi do hry. S herci se přesunují a čekají je různá akustická překvapení a vizuální objevy, které by v normálním sále nezažili. Depresivní děti vznikly v  roce 2004 s  nápadem inscenovat hru v tehdy povodněmi poškozeném a uzavřeném Hudebním divadle v Karlíně. V rámci projektu Noci v mauzoleu pak hráli v Památníku na Vítkově, zmiňovaný Višňový Sade byl součástí cyklu Noci na nádraží. Zkoušeli i Noci v bytě a vznikla tak inscenace v ruinách funkci-

hlasu vedení karlínské scény bylo nutné sehnat i posudky od statika, požárníků, inspekce bezpečnosti práce, hygienika, stavebního úřadu, aby tady pod názvem Racek v Karlíně mohli odehrát čtyři reprízy Čechovova Racka. „Vypadalo to beznadějně, všude byl binec, poničené zbytky kulis, v hledišti chybělo prvních osm řad, ale pro herce a přibližně osmdesát diváků – vesměs našich známých – to byl silný zážitek,“ vzpomíná Čermák na první hru tehdy čerstvě založeného souboru, jehož členy mimo zájem o divadlo dodnes spojuje především chuť pouštět se do nevyzkoušených akcí. Vše se však děje s vědomím toho, že po měsících příprav, organizování a zkoušek se výsledný efekt smrskne do několika představení. „S takto pojatými hrami navíc nemůžete nikde hostovat. Někdy zase stačí, aby se při zdlouhavém domlouvání povolení změnil úředník a všechno je ohrožené,“ ilustruje tvůrčí nejistotu Falář. Jeho slova platí i o hledání finančních subvencí nutných k pronájmu vytipovaných objektů. „Neděláme tento způsob divadla, abychom zbohatli, anebo si jen tak užili veselé a příjemné odpoledne na zkoušce a pak něco předvedli divákům. Je to fuška v tvrdých podmínkách a s nedisciplinovanými herci,“ tvrdí oba divadelníci. →

39

f ot o da n iel š perl

téma

Když kněžna Raněvská dojde k poznání, že město je zkažené a venkov hloupý, nastoupí do motoráku a odjíždí k Hlavnímu nádraží.

Za chvíli pojede poslední vlak. A na oponu nečekejte. (Depresivní děti v Krči)

→ Pokácený

sad

Odměna je ale lákavá a její podoba spojuje neúnavné divadelníky s nekompromisními hudebními vydavateli i nonkonformními kurátory. Jak vypadá „neomezená tvůrčí svoboda“ Depresivních dětí, je nejlépe vidět přímo při některém z jejich předsta-

tova Návštěva staré dámy předvedená v torzu čelákovické vily. Diváky však čekají i jiná překvapení než hutný scénář realizovaný v neobvyklém prostředí. Když například ve hře Višňový Sade kněžna Raněvská dojde k poznání, že město je zkažené a venkov hloupý, opouští své panství a před nádražím v Krči se loučí s dobrým ruským lidem. Ze tmy se opět vynoří světla motoráku a zdrcená aristokratka smutně nastupuje do vagonu mezi cestující, herci i diváci jí mávají, vlak mizí směrem k Hlavnímu nádraží a zbylí divadelníci do noci. Zavládne ticho, na peronu postává opuštěná skupina diváků a hromady starých pražců vypadají jako pokácený višňový sad. Q Jaroslav Formánek, jan H. Vitvar, petr Třešňák

vení. Zažít třeba Camusova Caligulu nebo Zánik domu Usherů od E. A. Poea v ponurém betonovém podzemí Památníku na Vítkově, kam komunisté pohřbívali své vysoké funkcionáře, je při vhodně adaptovaných textech a dobrých hereckých výkonech nadčasový zážitek. Podobně jako Dürrenmat-

19. 5. od 11 hodin on-line rozhovor S Jakubem Čermákem a Martinem Falářem z depresivních dětí . 20. 5. od 13 hodin se ptejte todda nesbitta a adama nenadála. Více na http://respekt.ihned.cz/rozhovory.

↓ inzerce

40

RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

RESPEKT. CZ

41

rozhovor

Skrze tělo se léčí i duše S neurologem a fyzioterapeutem Karlem Lewitem o léčení bolesti rukama, józe a čundrování na běžkách Každý pacient je pro něj prý jako detektivka, a tak se ani po více než šedesáti letech v oboru nenudí. Neurolog Karel Lewit, zakladatel rehabilitace v Česku, je mezinárodně uznávanou autoritou na léčbu poruch pohybového ústrojí. Odchoval několik generací fyzioterapeutů, mezi nimi i Pavla Koláře, který se proslavil jako osobní lékař Václava Havla. Ve svých 92 letech profesor Lewit ordinuje, řídí, běhá na běžkách. Jediné, na co si po nedávné smrti své paní, překladatelky Iris Urwin Lewitové, stěžuje, je osamělost. Léčí ji prací. Pane profesore, v čem se vaše Pražská škola rehabilitace liší od jiných přístupů ve vnímání lidského těla a pohybového ústrojí? Hlavně v tom, že vyznává funkční myšlení. Když něco bolí v pohybové soustavě, hledají se většinou nějaké materiálové důvody: od výhřezu destičky po záněty, degenerativní změny a tak podobně. To ale neodpovídá skutečnosti a důkazem je jedna velice smutná věc. Devadesát procent lidí, kteří přijdou k doktorovi s těmito bolestmi, dostanou oficiální diagnózu: despecifická bolest.

To znamená, že se neví, proč je to bolí? Ano, ale v tom je hluboká nepravda. Těch devadesát procent pacientů má totiž poruchu ve

42

funkci, nikoli v materiálu. Nejlépe se to vysvětluje na autě. Auto nejede, když se rozbila hřídel. To je materiální škoda. Ale auto vám taky nejede, když se špatně seřídí zapalování. To je porucha funkce.

v tom, že obory, které se dneska zabývají pohybovou soustavou, tedy neurologie, revmatologie a ortopedie, se vůbec nezabývají funkcí a negují ji. Takže pacientovi říkají hned: to bude degenerace nebo něco takového...

Takže tyto poruchy mají nejvíc co do činění se špatným používáním těla?

Ale proč by se lékaři vyhýbali právě tomu nejjednoduššímu vysvětlení?

Ano. To není tak těžko pochopitelné, když si uvědomíme, jak dneska zacházíme s pohybovým ústrojím. Mluví se o znečišťování životního prostředí, ale nemluví se o znečišťování pohybového režimu. Dítě sedí odmalička u obrazovky, potom ve škole, když chce chvíli dovádět, dostane špatné známky, pak si na to zvykne, ztloustne. A co nejdřív si koupí auto. Kámen úrazu je

To má několik důvodů. Výuka na vysokých školách jde především cestou anatomie, ne fyziologie. Dále je tu technický pokrok, mašiny, které fascinují studenty a bohužel i učitele. Ty mašiny jsou všechny zaměřeny na materiál, a nikoli na funkci. Ani ekonomicko-společenská situace není příznivá. Ti, kdo přijdou s něčím novým, jsou bráni jako uličníci, kteří ostatním něco naRESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

bourávají. A materiální velmoci se proti vám spiknou úplně. Celý lékařský výzkum je sponzorován firmami, které prodávají léky a přístroje a nemají nejmenší zájem na tom, aby se všechno řešilo několika hmaty a aktivním cvičením pacientů. Víte, poruchy materiálu, to je, jako bychom mluvili o hardwaru, zatímco funkce je software. Je to o kvalitu složitější, ale jakmile do toho skočíte, máte nesrovnatelně lepší výsledky. To není zázrak.

Pacienti si myslí, že děláte zázraky?

žaduje stabilizační soustavu a v ní hraje obrovskou roli bránice. Ta je totiž nejen hlavním dýchacím svalem, ale současně i jedním z hlavních svalů stabilizačního systému. Při její nedostatečné funkci musí spoušťové body stabilitu nahradit tím, že bolestivě omezují pohyblivost. Proto pacient cvičí nejen brániční dýchání, ale i klenbu nožní a správnou funkci lopatek a překvapeně zjišťuje, že bolesti ustupují. A říká: To je zázrak! Já tohle nemůžu vystát. Takový zázrak předpokládá důkladné vyšetření a znalost složitých souvislostí poruch funkce pohybové soustavy.

Když za mnou někdo přijde s bolestí hlavy a já mu řeknu, cvič si chodidla, tak to nemůže pochopit. Jenomže lidské vzpřímené držení vy-

Říkáte, že novátoři musí překonávat značný odpor. Co vás při tom drží?

RESPEKT. CZ

Úspěchy. Ty tu jsou. A mladí lidé, kterým svoje znalosti předávám.

Jaký je váš názor na operace? Třeba plotének? To je jedna z nejtěžších věcí. Mluvil jsem o poruše funkce a poruše materiálu. Tyto dvě poruchy jdou často ruku v ruce a já musím rozhodnout, jestli při úpravě funkce se upraví i materiál, nebo ne. Dneska se neurochirurg pořádně na pacienta ani nepodívá, jenom na snímek, a řekne: To já vám odoperuju. Já se nikdy nedívám na rentgenový nález předtím, než bych pacienta vyšetřil. To pokládám za ohavné. I já mám případy, které pošlu na operaci. Ale myslím, že by bylo nejlepší, kdyby si sám operatér operace neindikoval. Nejdřív je třeba vidět, jestli →

43

rozhovor → to nelze opravit přes software, než se bude sahat

do hardwaru.

Na co nejvíce kladete důraz při učení? Nejdůležitější je ukázat směr. Já nemám rád, aby člověk žákům říkal: Dělejte to jako já. Většinou se autority stávají příliš zaujatými samy sebou a vytvářejí pak epigony, kteří se dál nerozvíjejí, ale perou se mezi sebou o to, kdo hájí tu správnou víru. Tím školu zabijí. Vy máte lidem zprostředkovat funkční myšlení a vyučit je řemeslu, ale pak jim dát volnost, aby si to sami utvářeli dál. Na řemeslo já jsem dokonce dost přísný. Žák musí poznat spouštěcí body, falešné dýchání, že pacient zapíná chybné svaly, nestabilizuje to a ono. Jinak zpracovává jen falešná data. Dneska na vysokých školách šprtají od genetiky po molekulární biologii, ale promluvit s pacientem a podívat se na něj neumí.

Myslím, že doktoři už na pacienty ani moc nesahají. Vůbec ne. Paradox je v tom, že palpace a klinické vyšetření se začíná pokládat za subjektivní neboli nevědecké. V tom medicína úplně degeneruje.

Tajemná léčitelka

Vašemu přístupu v rehabilitaci se říká manuální medicína. Co to znamená? To je termín, který se dříve používal, ale dnes už říkáme spíše myoskeletární medicína. Jednoduše řečeno, jde o používání rukou k léčebným účelům. Oficiálně se termín manuální medicína začal používat v roce 1965, kdy byla v Londýně založena společnost La Fédération international de medicin manuel.

Byl jste jedním z jejích zakládajících členů, ale „léčit rukama“ jste přece začal mnohem dřív. Jak jste se k tomu dostal? Nepřímou cestou jako vždycky. Chtěl jsem být neurologem a po válce, když jsem dostudoval, jsem nastoupil na Hennerovu kliniku v Kateřinské. Jednou z věcí, které se tehdy aktivně zkoumaly, byl slavný výhřez destičky neboli ploténky. První operace proběhla v roce 1934, takže těsně po válce to bylo ještě velké novum. A protože to implikovalo něco mechanického, začal jsem provádět ruční trakce, takzvané natahování, s představou, že to může ulevit. Což se skutečně někdy stalo. A právě v té době v Praze probíhalo něco velmi typického pro určitý druh socialistického zdravotnictví. Laičtí léčitelé byli vyzváni, aby se povinně představili na klinikách a prokázali tam, jestli jsou podvodníky, nebo ne. Mezi nimi byla i stárnoucí chiropraktička Čápová, tehdy dost známá figurka. Bloudila od jedné kliniky k druhé, nikde o ni neměli zájem, až se octla u mě a já jsem řekl: Beru. Objednal jsem pacienty a ona předváděla, co s nimi provádí. Pozoroval jsem ji dost dlouho, abych měl dostatečný materiál a mohl říct, jestli je to k něčemu.

A k čemu jste dospěl? Že v určitých situacích je to dobré a v jiných zase ne. Problém byl, že nechtěla nic pořádně ukázat. Čápová se učila na chiropraktické škole v Americe, ještě před první světovou válkou,

44

Karel Lewit *1916, Lublaň Spoluzakladatel tzv. Pražské školy rehabilitace a zakladatel moderní funkční diagnostiky a myoskeletální medicíny v ČR. Studium Lékařské fakulty UK přerušil včasnou emigrací do Paříže (13. 3. 1939), kde pracoval v nemocnici v Bichat. Po propuknutí druhé světové války se přihlásil do zahraničního odboje, v říjnu 1939 nastoupil v Agdu k 1. pěšímu pluku jako zdravotník. Zúčastnil se ústupu „bojů“ na Seině a Loiře, později byl převelen do Anglie, kde působil do roku 1944. Po návratu dostudoval Lékařskou fakultu UK. V roce 1954 spoluzaložil Rehabilitační společnost a později Sekci pro manuální medicínu. V roce 1994 se vrátil na neurologickou kliniku na Vinohradech a od roku 1996 pracuje na rehabilitační klinice Univerzity Karlovy v Praze v Motole, kde i nadále vyučuje. Publikoval přes 200 původních prací, jeho učebnice Manuální medicína je přeložena do osmi světových jazyků a je brána jako mezinárodní učebnice manuálních technik v rehabilitaci. Karel Lewit má hodnost kapitána a je nositelem našeho nejvyššího vojenského vyznamenání Zlatý kříž ČR za svoje působení v čs. armádě.

to jsem jako absolutní autodidakt nemohl a jediné kurzy v Evropě, kde se něco podobného vyučovalo, byly v Německu. Tak mě tam museli poslat, absolvoval jsem je a brzy mě udělali instruktorem. Obrat nastal, když kurzy navštívil norský fyzioterapeut Kaltenborn a prohlásil, že co vyučujeme, nevyhovuje a máme raději vyučovat osteopatické praktiky. To byly takzvané měkké mobilizace, při kterých se pracuje nejen s páteří, ale i s klouby a svaly. Druhým velkým skokem bylo, když jsme spolu s Vladimírem Jandou začali s cílenými rehabilitacemi. Janda byl sám postižen obrnou a zažil moderní léčbu Američanky Kennyové. Ta skoro zázračně dokázala, že velká část ochrnutí je ve skutečnosti svalovým útlumem a že důvodem je nerovnováha. Například sval, který natahuje ruku, může být ochromen tím, když jeho antagonista neboli protihráč – sval, který ruku ohýbá – je příliš aktivní, je v křeči. To byl dost velký objev! Zkoumali jsme to dál a zjistili, jak takovou nesouhru klinicky diagnostikovat. A najednou jsme měli skutečně racionální podklad k léčebnému tělocviku. Pacient se musel naučit jedny svaly uvolnit, zatímco druhé posiloval. To byla vlastně taková kostra naší teorie.

A další skok? U většiny lidí trpících bolestmi, kterým dnes říkáme myofasciální, najdete v určitých místech svalů bolestivé body, které se dají přesně vyhmatat. Vyskytují se v řetězcích a dokážou postihnout celý pohybový systém od hlavy až k patě. Tyto body objevili a zkoumali dva američtí lékaři Travellová a Simons. My jsme postupně přišli na to, jak omezení pohyblivosti souvisí s těmito svalovými body, a zjistili jsme, že jakmile manipulacemi obnovíme pohyblivost, tak spoušťové body odstraníme. Ale naopak, že relaxací spoušťových bodů se obnovuje pohyblivost. Naše Pražská škola rehabilitace přitom směřuje k tomu, aby všechno čím dál tím více prováděl sám pacient. My ho vlastně většinou jednom nastavíme a pak mu řekneme: Dívejte se tam a tam, nadechněte, vydechněte. A ono to jde samo.

Když se duše léčí tělem Zajímáte se i o jógu?

Dokonce jsem se zúčastnil kurzu jógy, abych něco odkoukal. Výhoda asijských škol je v tom, že skutečně vychází z tisícileté empirie. Zatímco evropský tělocvik vychází ze švédského tělocviku z 19. století, který si pak různé školy národně natřely. Jako u nás Tyrš. Jsou to školy bez tradice, které spíš škodí, než prospívají.

Tělocvik, který se učí v našich školách, je špatný? a tam museli slíbit, že nikomu svoje umění neprozradí. Naštěstí za ní současně se mnou chodil taky jeden fyzioterapeut a to byl velký fešák, jmenoval se Pavlát. Trochu ji okouzlil, takže mu přece jen něco ukázala, já to odkoukal a pak jsem to začal zkoušet sám. Nějak to šlo.

Většinou ano. Hlavně když se to dělá závodně. Třeba taková gymnastika. Vychází z bradel, švihových cviků a cviků, kde se vytvářejí pravé úhly působící páčení... To je katastrofa.

Jak se vaše metoda rozvíjela dál?

Ano, ale ty svaly se posilují bez koordinace, bez znalosti těla. A tím se vytváří spousta nerovnováh. Některé svaly se vypěstují příliš aktivní a jiné jsou zase zanedbané. Zatímco jóga a tchaj-

Po skocích. V některých kruzích neurologů jsem dokázal, že to, co dělám rukama, je k něčemu. Bylo rozhodnuto, že by se to mělo vyučovat. Ale

Ale jak to vlastně vzniklo? Že to hezky vypadá? Aby se posilovaly svaly?

RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

rozhovor -ťi rovnováhu respektují. Ale i tam, hlavně u jógy, kdo to nedělá pod dobrým vedením, tak si uškodí.

Jaký je vztah mezi psychikou a tělem? Jsou některé bolesti psychického původu? Ano, ale tam je třeba být opatrný. Člověk, který trpí takovou bolestí, ke mně většinou přijde odjinud a už má tisíckrát oštemplováno, že je to psychické. Když mu pak začnete s psychikou, tak se vám stáhne. Řekne si: Další, který nedovede vyšetřit moji bolest. Vy získáte jeho psychiku, když mu trochu od té bolesti pomůžete. Když vidí, že jeho bolesti rozumím, dá si říct i v jiných věcech. Ale protože dnešní doktoři, ať jsou to neurologové nebo ortopedi nebo revmatologové, žádné funkční změny diagnostikovat neumějí a ty materiální chybí, tak řeknou, že pacient je neurotik, dají mu něco na uklidnění a je to.

kolik silniček, po kterých se Dunkerque dal dobýt. Naše brigáda, asi pět tisíc mužů, měla hlídat, aby odtamtud ta velká a dobře ozbrojená německá posádka nemohla utéct nebo nadělat škodu. Měli jsme je držet v šachu. Naposledy se to zdálo dost aktuální, když Němci protrhli frontu v Ardenách a začali se blížit. Ale pak Rusové zahájili poslední ofenzivu od Varšavy a Němci rychle stáhli armádu tam. Takže k žádnému velkému dramatu nedošlo.

Po válce vaše paní přijela sem a už jste tu zůstali. Proč jste vlastně v roce 1948 neodešli? Protože jsem nechtěl.

Musel jste mít přece problémy, s anglickou manželkou, Žid...

Ale může psychický stav přímo fyzické bolesti vyvolat?

Nebylo to tak hrozné. Kdybych se dostal jako jeden můj příbuzný do státní správy, tak bych je asi měl větší, ale v medicíně to ještě šlo. A naše neurologie byla vynikající. Já jsem si tady vybudoval školu a jedinečný tým.

Málokdy. Ale může je velice podporovat. Někdy je lepší naučit pacienta relaxovat než mu dělat dlouhou psychoterapii.

Ale i venku byste se jistě uplatnil, vaše práce tam přece měla a má velký ohlas.

Takže je možné tělem léčit duši? Řeknu vám to raději v terminologii jógy. To nás jednou jeden profesor jogín výborně uvedl na správnou míru. Přijel do lékařského domu z Indie a přednášel tam. Samozřejmě padla otázka, jestli jóga působí přes psychiku, nebo ne. A on nás odbyl způsobem, který je vzorný. Řekl: Víte, to odpovídá západnímu způsobu myšlení, od židovské víry přes Řecko a křesťanství, že vy máte tělo a duši. To my v Indii neznáme, pro nás je to jeden celek. A tak to totiž je. V pohybovém ústrojí je rozdělení na tělo a duši neudržitelné z několika pádných důvodů. Zaprvé: bolest je vždycky něco somaticky-psychického, dokud ji neberete na vědomí, tak to není bolest. Zadruhé: pohybové ústrojí nefunguje, když nemá psychický impulz. A zatřetí: zkuste relaxovat psychicky a nerelaxovat svaly. Když naučíte pacienta relaxovat, lépe dýchat, lépe se uvolnit, lépe se držet, má to velký vliv i na jeho psychiku.

Ale jen díky tomu, co jsem dělal tady! Pražská škola není náhoda. Měli jsme vynikající výsledky a u Hennera skvělé možnosti. Jinde by mě s tou manipulací vyhodili. Po roce 1968 jsme ovšem měli velké potíže. Přišla normalizace a já jsem samozřejmě neprojevil žádnou radost. Celou kliniku rozprášili, já jsem se pak na čas uchytil v revmatologickém ústavu, ale pak mě buzerovali i tam. Jenže víte, ono se vždycky dalo něco udělat v tomhle Československu. Nakonec jsem přezimoval v železničním zdravotnictví. To bylo něco úžasného. Říkal jsem o tom, že jsem nejúspěšnější emigrant v této zemi ze zdravotnictví do dopravy.

A co jste tam dělal? Měl jsem ordinaci jako neurolog, a dokonce jsem jezdil dál i ven, i když někdy na služební pas od železničářů. To už jsem byl doktor věd. Udělal jsem doktorát v roce 1967 na základě vydání mojí učebnice Manuální medicína. Teď má v Anglii vyjít počtvrté, osm vydání bylo v Německu, pět tady.

Ze zdravotnictví do dopravy

Říká se, že se tady u vás v Dobřichovicích scházeli disidenti.

Ano, otec byl lékař a za první světové války byl odvelen do některých špitálů. Byli jsme také v Terstu. Ale hned potom jsme se vrátili do Prahy.

No, to je poněkud přehnané. Moje žena Iris dělala překladatelku, víte? A její asi největší eskapáda byla, když přeložila od Evy Kantůrkové ten slavný román Přítelkyně z domu smutku. Já mám spíš vztah k malířství nebo k hudbě, té i trochu rozumím. Jsem dyslektik, takže čtu pomalu, a musím se udržet trochu ve svém oboru, tak mi na literaturu už moc nezbývá čas. Ale prózu mám rád, jen poezii moc nerozumím.

Narodil jste se v Lublani, v roce 1916…

Jak se u vás doma vlastně mluvilo, německy? U nás se mluvilo vždycky obojí, odmalička jsem byl dvojjazyčný. Chodil jsem ale do německého gymnázia.

Pak jste šel na medicínu, ale dokončil jste ji až po válce. Během války jste bojoval v Československých jednotkách v Anglii a tam jste se také seznámil s vaší ženou Iris. Co jste v armádě dělal? Lapiducha, pak jsem jezdil v takových těch malých průzkumných tancích. Různě jsem se flákal... Byl jsem i na frontě, obléhali jsme Dunkerque. Ale nebyla to ta slavná operace z roku 1940. My jsme tam byli až po invazi. V Dunkerque se totiž udržela velká německá posádka, která se bránila tím, že přístupové cesty zaplavila, takže zůstalo jen něRESPEKT. CZ

Jste věřící pane Lewite? Já ne. Manželka byla katolička. Občas chodila i do kostela. Ale jeden paradox mám: když je někdo vzdělaný věřící katolík, bude mým nejlepším přítelem. Ne náhodou, to je bez výjimky. Vysvětlit to nedovedu.

Máte něco, čím se v životě řídíte? Nějaký svůj kodex? Mám, samozřejmě. To bych nemohl dělat to, co dělám. Když přicházíte s něčím novým, musíte

mít jednak přesvědčení a jednak jisté morální vlastnosti, abyste si za tím přesvědčením stál.

Ale odkud na to berete sílu? Já jsem věděl, že to, co dělám, má perspektivu. Musíte vědět, že jdete správnou cestou a pak ji taky hájit. A snažit se pracovat v týmu. To znamená: nevytahovat se, respektovat druhé.

To mluvíte o práci. Ale v životě není jenom práce. Co vám pomůže, když se bojíte? Podívejte, dogmatici myslí, že když nevěřím v Pánaboha, že v nic nevěřím. Já jsem vám dal dost jasně najevo, že věřím v určité charakterové vlastnosti. V to, jestli je někdo schopen za určitou pravdou stát, nebo jestli se prodá za pár dobrých prací nebo kariéru.

Bojíte se smrti? Ne. Samozřejmě nikdo nechce umírat v bolestech, ale jinak ne. Nejdůležitější je, aby člověk žil tak, aby se za sebe nemusel stydět a něco za sebou zanechal. Samozřejmě, asi musí být velice těžké odejít a říct si: Já jsem si všecko zpackal. To musí být skutečně zlé.

Takže jste spokojený člověk. Jsem samozřejmě trochu osamocený, proto jsem si teď vzal práci navíc.

Není každý v devadesáti dvou letech tak svěží jako vy. Pracujete, řídíte auto... Myslíte, že je to geny, nebo způsobem života? Obojí. Myslím, že důležité je zůstat aktivní. Pro lidi byl pokrok, že mohou jít do důchodu, ale ne když musí. Kdo je ve svém oboru dobrý a může dělat dál, tak má dělat dál. Nebo si najít jiný způsob, jak se uplatnit. Není ale dobré namáhat se věcmi, na které už člověk nestačí. Třeba já jsem hrozně rád sjezdařil na lyžích a to už nemůžu. Teď, když napadne sníh, tak si čundruju na běžkách tady okolo. Rád jsem chodil po horách, to už by bylo taky moc náročné. Ale v práci s lidmi mám tak dobrou techniku, že se neutahám. A baví mě to. Když máte funkční přístup, je pro vás každý pacient jako detektivka.

Ale musí to být dost náročné, ne? Myslím fyzicky? Když jsem začínal, jeden učitel v Německu mi řekl: Když před zkušeným osteopatem řeknete, že se unavujete, tak se jen usměje a ví, že to neumíte. A byla to pravda. Musíte to dělat tak, abyste se neunavila. Naše technika, kdy stále víc činnosti přenecháte pacientovi, k tomu vede. Svalstvo pacienta, když ho dovedete využít, je pro něj fyziologičtější a šetrnější než svalstvo nejlepšího terapeuta. V tom jsem důslednější než všichni osteopati. A je to tím, že se neřídím žádnou ideologií, jen a jen fyziologií. Všechny ty osteopatické a chiropraktické školy mají svoje ideologie a ty je omezují. Stejné je to i u akupunktury nebo u jógy. Jsou to vynikající empirie, ale za nimi vždy sedí určitá ideologie, která omezuje. Ale jen věda, fyziologie, bez ideologických předsudků, otevírá cestu dál. Q MAGDALENA PLATZOVÁ FOTO tomki němec

45

kultura literatura

str. 48

literatura

str. 49

tvář

vlastní cestou

str. 50

Nejoblíbenější dítě

Jak se rodí prkno

Návrat velkého Bébela

To, co se nedělá

miroslava růžičková

jaroslav formánek

jan gregor

magdaléna platzová

Próza výrazné české autorky Marie Stryjové Pokojík si na vydání počkala čtyřicet let.

Nakladatelství Vyšehrad vydalo sbírku dosud nepublikovaných textů spisovatele a letce Antoina de Saint-Exupéryho.

Jean-Paul Belmondo se sedm let po mrtvici vrací ve filmu Muž a jeho pes.

str. 53

Divadelní skupina HoME nejprve pořádala představení v bytech dobrovolníků. Teď vstupuje na jeviště.

starožitnosti

Nic pro veksláky Obchod se starožitnostmi se mění: dříve se lidé starých věcí zbavovali, teď je vykupují

Paprsky jarního slunce dopadají skrz skleněnou střechu na staré obrazy, vyřezávané skříně, stoly, komody, benátská zrcadla, ručně tkané koberce, broušené sklo, šperky, porcelán, sloupkové hodiny, svícny, mince, tabatěrky, mramorové sošky, šavle i samurajské meče. Je poslední dubnový víkend a pražská výstavní síň Mánes připomíná jeskyni plnou pokladů z pohádky Ali Baba a čtyřicet loupežníků. Oproti napínavému příběhu z Tisíce a jedné noci tady vrcholí veletrh starožitností Antique Fair pořádaný Asociací starožitníků České republiky. Jde o  nejprestižnější podnik svého druhu v Česku, který se koná dvakrát do roka. Podle prezidentky sdružení Simony Šustkové je to zásluhou minimálního počtu replik, jež se tady objevují (kupec tedy nemůže být podveden), ale i možností setkat se se zahraničními kolegy, sběrateli, diskutovat u tematicky zaměřených kulatých stolů. V Mánesu však především běží o velké peníze.

Sezame, otevři se

Pro návštěvníky je až druhá liga. (Veletrh starožitností, Mánes) f ot o karel c u dl í n

46

Výstavních stánků je v Mánesu pouze třicet. Zjistit, na kolik vyjde pronájem jednoho anebo podle jakého klíče se vybírají zájemci o prodejní expozici (jen samotná dobrovolná asociace má na 450 členů a o volná místa je obrovský zájem), jednoduše nelze. Sezame, otevři se, tady automaticky neplatí. Nebo jen pro někoho. V  Mánesu nakonec vystavují hlavně špičkové a zaběhlé firmy, což odpovídá i cenám nabízeného zboží. Vykládaná komoda stojí 80 tisíc, samurajský meč jednou tolik, moravské dívky v kroji od malíře Úprky 600 tisíc, zátiší od vlámského mistra Gillemanse skoro tři miliony. Ve výstavní síni jako jazyk klientů převažuje ruština. Odborníci v oboru se ovšem shodují, že nejvíce obchodů se uzavírá už v předvečer zahájení veletrhu, kdy starožitníci své zboží teprve instalují a z beden vytahují první cennosti. Asistují jim totiž u toho sběratelé a obchodníci z celé Evropy i zámoří a starožitnosti rychle mění majitele. Navzdory krizi, která v této branži prý začala dávno před tou současnou ekonomickou. Veřejnosti se tu proto během veletrhu předvádí jen jakási druhá liga, byť ceny laikovi pořád vyrážejí

dech. Svět českých starožitníků má zkrátka několik podob a to nejenom na veletrhu. Luxusní butiky v historických centrech měst pro movitou klientelu, obchody pro střední vrstvu, krámky připomínající vetešnictví, internetová starožitnictví, ale i  úzce specializované podnikání na zapadlé vesnici.

Za pár šupů Džin z láhve byl vypuštěn v roce 1990, kdy tu se změnou poměrů padl monopol komunistického podniku v  obchodování se starožitnostmi jménem Klenoty. „Objevila se nová možnost obchodovat s krásnými a kvalitními věcmi, což při absenci aukcí, hodnotového žebříčku a tradic v oboru přitáhlo různé kšeftaře. Takové ty veksláky a taxikáře s cílem rychle zbohatnout, kteří jak do objemu, tak i neustálým zvyšováním cen ve starožitnictví neúnosně nafoukli velkou bublinu,“ popisuje divoké zlatokopecké období dlouholetý sběratel uměleckých děl a jeden z prvních internetových starožitníků, architekt Michael Třeštík. Tehdy se otevřely půdy domů a za pár šupů se vykupovaly věci od starých lidí, kteří vůbec netušili, co vlastní. Třeba české sklo z 19. století nebo biedermeierovský porcelán, čalouněný nábytek, obrazy. Obratem se pak tyto objekty prodávaly na Západ s vysokým ziskem. Naopak první čeští zbohatlíci bez uměleckého vkusu či vzdělání nakupovali za přemrštěné částky bezcennosti nebo antikvární škvár dovážený z blešáků ve Francii, Anglii i odjinud. Třeštík vzpomíná na různé módní bronzové objekty ze Západu anebo osekaný korejský mramor. V  druhé polovině devadesátých let začala bublina splaskávat. Ceny se stabilizovaly, vznikly aukční síně, odborné katalogy s pevně stanoveným ohodnocením starožitností. Nezájem dobrodruhů a kšeftařů o toto podnikání se po roce 2000 projevil zavíráním různých krámků, hal a stodol, jež ve městech a v okolí silnic nabízely zboží především cizincům. Svým způsobem se trh pročistil. Jak ale připomíná spolumajitel internetového obchodu eAntik.cz Michael Třeštík, v té době se taky proudění starožitností otočilo jiným směrem. Lépe řečeno, jako by stále bohatší česká společnost doRESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

Proud se obrátil. Dnes lidé vědí přesně, co chtějí. (Veletrh starožitností, Mánes) foto karel cudlín

spěla a nabažila se za komunismu nedostupných moderních bytových doplňků ze Západu. „Proud se obrátil, dříve se lidé starých věcí zbavovali, teď je vykupují a taky přesně vědí, co chtějí,“ říká Michal Dušánek. Jeho obchod s názvem Antique&Decoration leží v zapadlé polabské vsi Dymokury. Shluk domků, potraviny, dvě hospody, fotbalové hřiště, kostel a škola, na první pohled klasická vesnice. U někdejšího pivovaru rodu Černínů však návštěvník zpozorní. Na velkém dvoře leží hromady kvádrů, dlaždic, kamenů, obkládaček, mramorových desek, chlévské žlaby, kamenná mlýnská kola, kašny, sochy z pískovce. Odlišný dojem od nablýskaného přítmí pražských starožitnických krámků s  decentními majiteli v kvalitních oblecích a kravatách umocní i mladý muž v kraťasech a vytahaném tričku.

Sem tam přijede policie Dušánek náruživě sbíral starožitnosti od dětství, teď se specializuje na podnikání se starým stavebním materiálem. „Vykupuju věci z demolic, třeba i futra, trámy, okenní rámy. Dříve měli o tento materiál zájem jen cizinci, dneska mám většinu klientů z Česka. Jde o lidi, kteří už nechtějí mít plastová okna nebo si s vkusem a citlivě stavějí nový dům či rekonstruují chalupu.“ Pak se někdejší učitel tělocviku rozvypráví o tom, jak podle zákona nesmí rozebrat bývalý kostel, zpustlý zámek nebo ruiny hradu, a narazíli na historicky cenné věci či liturgické předměty, například krucifix či obrazy s náboženskou tematikou, musí o tom vyrozumět památkáře. Kdo ale RESPEKT. CZ

Svět českých starožitníků má několik podob.

památce, cennosti. „Samozřejmě se musíte mít na pozoru. Starožitníci věci nevykupují jen z pozůstalostí a aukcí, ale i od neznámých lidí, kteří do obchodu přijdou zboží nabídnout. Jestliže je zcizené a policie ho pak u vás objeví, nemáte šanci.“

Stačí kliknout na internet vlastně může být v Česku starožitníkem? A kdo tento obchod (mimo finanční úřad) kontroluje? „Musíte mít patřičný živnostenský list,“ vysvětluje Simona Šustková z  Asociace starožitníků, „a ten vám dnes vystaví na základě určitých podmínek.“ Oproti minulosti jsou tak uchazeči o živnost povinni prokázat se buď šestiletou praxí anebo vzděláním ze střední školy oboru starožitník, z vysoké školy uměleckého směru (nejlépe dějiny umění) nebo z dvouletého rekvalifikačního studia na Rudolfínské akademii, jež organizuje asociace. „Což jde ale jednoduše obejít, když si otevřete třeba bazar. Tam tyto podmínky neplatí, se starožitnostmi v  něm klidně můžete obchodovat,“ tvrdí Michael Třeštík. Jak je to s kontrolou, zase popisuje Libuše Franková ve svém krámku v jedné z uliček vedoucích od náměstí jihočeského Tábora. V oboru podniká už skoro dvacet let a místnosti, kde kdysi bývaly koňské maštale, jsou přeplněné starožitnickou všehochutí, zacílenou na střední vrstvy. Je to znát na cenách, oproti centru Prahy jsou víc než o polovinu nižší. „Sem tam sem přijdou policisté v civilu, ale to jde spíš o namátkovou kontrolu, zda nenabízím liturgické objekty,“ říká majitelka. Jinak se policie objevuje pouze v případech, když pátrá po ukradené

Co přesně to znamená, objasňuje dymokurský podnikatel Dušánek. „Zabaví vám to, přijdete o peníze a ještě vám hrozí spoluúčast.“ Vhodný recept, jak se proti tomu bránit u běžného artiklu, například starých, ale obyčejných skleniček, talířů, hodin, šicích strojů, přitom neexistuje. Ale cennou věc v nesprávných rukou by podle Frankové měl zkušený starožitník poznat. „Sběratel nebo obchodník ví, co vlastní, a když je okolnostmi přinucen to prodat, hodnotu nadměrně nepřecení ani nepodcení tak jako zloděj. Jinak je to otázka osobního svědomí, profesionality,“ popisuje žena z Tábora opačné situace, kdy se objeví laik, jenž vůbec netuší, jaký skvost přináší. Franková nemluví do větru. Česká televize před časem odvysílala reportáž, v níž redaktor pod dohledem skryté kamery obcházel s cenným šperkem starožitníky. Franková byla přitom jediná, která mu řekla správnou odhadní cenu. I v tom se však časy změnily. Obcházet starožitníky jako kdysi a porovnávat jimi určenou cenu je dnes zbytečné. Stačí totiž kliknout na internet a podívat se, za kolik se ta která věc právě prodává. Anebo, jak zasněně tvrdí praví sběratelé, z nichž se údajně rodí dokonalí starožitníci, si předmět nechat a položit tím základy nějaké unikátní sbírce. Q Jaroslav Formánek

47

kultura literatura

Nejoblíbenější dítě Próza výrazné české autorky si musela počkat na vydání čtyřicet let

N

apíšu příběh. Jaký? Má se psát o tom, co jsme prožili, připomenu si poučení velkých spisovatelů. Co jsem prožila? Zdá se mi, že nic. Můj život byl všední, nic v něm nebylo. Hledám v paměti nějakou zajímavou nebo děsivou událost, ale nic nemůžu najít.“ Silně autobiografická novela Marie Stryjové Pokojík, která vyšla nedávno, déle než čtyřicet let potom, co byla napsaná, se odehrává během druhé poloviny padesátých let 20. století v Praze. Vypráví příběh studentky Leny, která se po ukončených studiích nemůže uplatnit ve svém oboru. Bez pochopení a podpory svých bývalých spolužáků a přátel zůstává sama a uzavírá se čím dál hlouběji do svého vnitřního neštěstí. Spolužáci méně schopní než ona se prosazují a na rozdíl od hlavní hrdinky mají v socialistickém kolektivu své místo, umí se zařadit a  zbytečně nevyčnívat. Pocit samoty a vlastní neužitečnosti spolu s kolektivní lží, to vše u Leny vyvolává pocit hnusu z okolí, ale i ze sebe samé. Vyvrcholení nastává v okamžiku, kdy hrdinka pochopí, že už nemůže dál, a ocitá se na hranici šílenství. Naději najde až u lékaře na psychiatrii, který jí naslouchá zdánlivě jen s profesionální samozřejmostí, závěrečná scéna však dává tušit „náhodné“ štěstí. Lena v profesorovi potkala člověka, jehož její osud zajímá, který je opravdu a čistě účasten jejího neštěstí.

Mimo hlavní proud Marie Stryjová (1931–1977) je jednou z těch výrazných, a přece skoro zapomenutých osobností, na které jsou zpřetrhané dějiny české literatury bohaté. Pokojík psala v rozmezí let 1964–1967 v období, kdy žila víceméně spokojeným rodinným životem, tedy s odstupem zhruba deseti let od bolestných zážitků, které popisuje. Tragické vyús-

tění příběhu, jehož se čtenář během četby obává, se v próze nenaplnil. Autorka sama mu však neunikla, deset let po dopsání Pokojíku vzala život. „Už je to skoro rok, co takhle živořím, drkotají mi zuby. Lituju se. Ale je to taky moje vina, že jsem nic neudělala, vyčítám si. Zakouřím si, teď po jídle, napadne mě. Ztratila jsem rok, v duchu sahám do kabely pro cigarety, vytahuju je, ale zůstávám nehybně sedět na posteli.“ Marie Stryjová se narodila v rodině volyňských Čechů, v Dembrovce. Tam prožila dětství a mládí. Po válce se její rodina přestěhovala do Broumova, kde Stryjová dokončila gymnázium. Počátkem padesátých let pak odešla na studia polonistiky a rusistiky do Prahy. Stryjová je autorkou tří knih, ani jedna z nich však nevyšla za jejího života. Román Nad rovinou byl poprvé publikován v roce 1982, próza Mlč teprve před třemi lety. Lze hádat, proč tomu tak bylo. Autorka se naprosto vymykala hlavnímu proudu tehdejší české literatury, její prózy se zdály být málo moderní stylem i tématem. Nehledě na to, že se v nich nevyhýbala kontroverzním otázkám, které nevyznívaly pro komunistický režim příliš lichotivě. Román Nad rovinou je mozaika drobných příhod z  každodenního života na vesnici. Vypravěčkou je dospívající dívka, která svou rodinu a sousedy představuje plejádu vesnických postav a figurek, spojených společným osudem: těžkou prací a chudobou. V próze Mlč je popsána tragická zkušenost z druhé světové války, která je posléze vystřídána nelehkou situací problematického návratu volyňských Čechů do vlasti po válce a jejich nedobrovolné účasti na kolektivizaci zemědělství. Do lidské izolace navíc Stryjovou uvrhla i nemoc, jež u ní propukla v roce 1957.

Marie Stryjová: Pokojík Eman, 176 stran

Český existencialismus Za pozornost stojí dvě ediční poznámky závěrem. Začněme od konce: v té druhé dcera Marie Stryjové Miriam Löwensteinová upozorňuje na to, že prózu Pokojík považovala její matka za své „nejoblíbenější literární dítě“. Autorka věřila, že pokud bude mít kdy literární úspěch, dostaví se právě díky Pokojíku. A v první poznámce Bedřich Löwenstein, manžel spisovatelky, přirovnává novelu k dnes již klasickému eseji anglické spisovatelky Virginie Woolfové – Vlastní pokoj. Pro toto srovnání existuje více důvodů než jen název knihy. Přesto je trochu zavádějící, emancipační snahy Woolfové totiž pocházely z jiné doby a byly zakotvené v jiném prostředí a kontextu než novela Stryjové. Daleko výraznější paralelu k Pokojíku nalezneme u evropských existencialistů. A tady se tato próza ukazuje v mnohem modernějším světle, než by se zdálo. Srovnání se nabízí například se současnicí Stryjové, španělskou autorkou Carmen Laforetovou, která se v polovině padesátých let 20. století proslavila prvotinou Nic. Kniha vznikla coby reakce na změnu poměrů ve Španělsku po občanské válce a  Laforetová se díky ní stala mluvčí celé jedné generace. Zde nalézáme podobnou osamocenost, bezradnost přibližně stejně starých hrdinek vydaných všanc společnosti, vykreslený zmar poválečné Evropy. Pocity úpadku, marnosti a beznaděje. Na rozdíl od čtenářů Laforetové si ale „generace“ Stryjové musela na autorčinu literární reflexi počkat celých dlouhých čtyřicet let. Nepočítáme-li soukromý tisk z roku 1988, jenž vyšel péčí spisovatelčiny dcery v tehdejším Západním Berlíně. Q Miroslava Růžičková

Autorka je knihovnice. ↓ inzerce

48

RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

kultura literatura

Jak se rodí prkno Dosud nepublikované záznamy francouzského spisovatele a letce

Z

áhada z 31. července 1944, kdy se autor Malého prince nevrátil z průzkumného letu, přes padesát let jen posilovala legendu, kterou je jméno francouzského spisovatele Antoina de Saint-Exupéryho (1900–1944) opředeno. Dodnes se přesně neví, zda letadlo objevené v květnu 2000 ve stometrové hloubce poblíž středomořského ostrova Frioul opravdu patřilo spisovateli. Třebaže o tom svědčí i dřívější nález náramku ve stejných vodách (vypadl z rybářské sítě), s vyrytými jmény Saint-Exupéryho a jeho ženy Consuely. V českém překladu nedávno vyšel soubor dosud nevydaných Saint-Exupéryho prací, napsaných mezi léty 1925 a  1943. Tvoří jej čtyři útlé knížky vložené do kazety z tvrdého papíru, které představují další z chybějících kamínků do pestré mozaiky prozaikova díla, dobrodružného života a tajemné smrti.

Umělec vzpomínek Soubor obsahuje autorovy nepublikované prvotiny Tanečnice Manon, poznámky a črty k budoucím románům, ale i úvahy o cestování, psaní, létání, vzpomínky na dětství a rovněž korespondenci s přáteli či favoritkami. Komu nebo k čemu byly literární texty určeny, po pravdě řečeno s jistotou nevíme, přiznávají hned v úvodu francouzští editoři. Podle hlavičkového papíru pařížské kavárny Lipp, kde některé z nich vznikaly, je spisovatel psal v tomto proslulém podniku Latinské čtvrti, kam od roku 1933 chodíval. Bylo ho tam tehdy možné vídat každý večer, jak u malého stolečku píše stránku za stránkou nebo vede literární diskuse s přáteli. Potomek starého šlechtického rodu a  neúspěšný uchazeč o studium na námořní akademii (propadl ze slohové práce!) měl tenkrát za sebou už první tři knížky, Letec, Kurýr na jih, Noční let,

ale především nesmírně dobrodružnou a z literárního hlediska hluboce inspirativní část života. Od roku 1926 pracoval jako pilot pro společnost Aéropostale a přepravoval poštu na lince mezi městy Toulouse, Casablanca, Dakar, na začátku třicátých let pak rovněž působil i na leteckých linkách v argentinské Patagonii. Z tohoto období si přinesl množství vzpomínek, zážitků a emocí, které si zaznamenával a čerpal z nich až do své předčasné smrti. Ne nadarmo ho proto přítel, spisovatel Jean Prévost, později nazval „umělcem vzpomínek“. Publikovaná korespondence ukazuje Saint-Exupéryho jako nebývale vnímavého a současně k sobě i okolí kritického člověka s bystrým úsudkem. Brilantnost jeho postřehů a  myšlenek lze doložit reflexí o písemném stylu, formě i obsahu výpovědi v latinsky psané literatuře. „Kniha latinského autora vždycky zobrazuje autora. Pořád je to čistka à la Freud.“ Podle spisovatele by však literární dílo mělo vznikat potlačením touhy předvádět se, jež na úkor opravdovosti literatuře škodí. Celý proces srovnává s  prací tesaře. „A  rodí se prkno. A  je prosté. A krásné. A tesařovy pohyby slouží prknu. A ne gloriole tesaře.“

Dobře oplocené štěstí Čtenáři neunikne, jak často na stránkách dopisů Saint-Exupéry sní o štěstí, touží po vnitřním klidu, o jehož dosažení si však nedělá velké iluze. Neboť chce žít se vším, co k lidské existenci patří, tedy i s nevyhnutelným trápením, strastmi. Jeho filozofii vystihují věty milované ženě Natalii Paley. „Způsobím ti samozřejmě bolest. I ty mi samozřejmě způsobíš bolest. Ale to je podmínka života. Být jarem znamená přijmout riziko zimy. Být přítomný znamená přijmout riziko nepřítomnosti.“

Antoine de Saint-Exupéry: Tanečnice Manon a jiné drobné texty Přeložila Věra Dvořáková, Vyšehrad, 368 stran

Jak už bylo řečeno, ostatní publikované texty jsou jakýmisi náčrty, skicami budoucích děl. Výjimku představuje dokončená novela Tanečnice Manon o marném zápase člověka, v tomto případě barové tanečnice a kurtizány, s nepřízní osudu, s daným životním údělem. Mimo tuto povídku jde o kratší či delší statě nabité vzrušením, napětím, jaké zažívá pilot při řízení letadla, ale i pokusy co nejpřesněji zachytit měňavou atmosféru soumraku, hvězdného nebe, světla nad mořem, africkou pouští či planinami, přiblížit pocity osamoceného letce tváří v tvář nebeskému nekonečnu. Běží přitom o  výjimečné zážitky nedostupné každému smrtelníkovi, ale velikost Saint-Exupéryho spočívá i v zájmu o běžný život. Dosvědčují to jeho vzpomínky na dětství, na ospalý chod panského sídla se starými služkami. Inspirací je pro něj i všednodennost obyčejného člověka, jenž nikdy nevytáhl paty z  rodného domu a  odměřuje plynutí času jen pravidelným otvíráním a zavíráním okenic. Podle francouzského spisovatele i taková existence nabízí možnost objevů, poznání: „Říše člověka je v jeho nitru, nemusí se za každou cenu hnát do dálek, aby objevil něco, co má pořád v sobě.“ Přiblížení spisovatelova myšlenkového světa i jeho tvůrčí dílny skrze intimní konfese, nejisté hledání přesnosti, správných slov, to vše skýtá čtenářský zážitek. Opravdový umělec jej nadto dokáže umocnit i v této fázi vzniku díla třeba jen několika jednoduchými větami. „Čtyři tisíce tři sta metrů; Bernis je sám. Hledí na svět, složený z příštipků jako Evropa v atlase. Žlutá pole obilí nebo červená s jetelem, pýcha lidí a jejich starost, leží těsně, nepřátelsky jedno vedle druhého. Obrys každého z nich pevně ustálilo deset století bojů, žárlivostí, soudních pří: štěstí lidí je dobře oplocené!“ Q Jaroslav Formánek ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

49

f ot o pr o f i m edia . c z

kultura tvář

Návrat velkého Bébela Jean-Paul Belmondo není ani sedm let po mrtvici ještě u konce s dechem

T

Jean-Paul Belmondo Narodil se 9. 4. 1933 v Paříži. Poprvé se herecky prosadil v manifestu francouzské nové vlny U konce s dechem. Za půl století aktivní kariéry u filmu natočil přes šedesát snímků, na konci osmdesátých let vytvořil několik pozoruhodných dramatických rolí v divadle. Byl dvakrát ženatý. Z prvního třináctiletého vztahu s Elodií Constantinovou má tři děti, z druhého manželského svazku s Natty Tardivelovou jednu dceru. Ta se narodila v roce 2003, dva roky po vážné mrtvici, která herce postihla na Korsice. Loni se manželé rozvedli.

50

o je ale ošklivý hematom,“ sklání se lékař starostlivě nad krkem bělovlasého muže, jehož krk hyzdí krvavá podlitina. „Už jsem pár ran dostal,“ sípavě odpoví stařík a na rtu mu zahraje povědomý úšklebek. Je to jeden moment z filmu Muž a jeho pes, v němž postava hlavního hrdiny pronese narážku na život a dílo jejího kultovního protagonisty. Tváře má zbrocené potem, krok poněkud nejistý a myšlenky formuluje v jednoduchých větách. Zkrátka nejen povadlý dolní ret prozrazuje prodělanou mrtvici, která herce před sedmi lety málem zabila. V dojemném, občas bohužel až příliš prvoplánově sentimentálním vyprávění o vysloužilém námořníkovi, který se ze dne na den ocitne na ulici, se na plátna českých kin právě vrací Jean-Paul Belmondo. Pro některé francouzské diváky a recenzenty byl pohled na nemohoucího Bébela, jak zní hercova zažitá přezdívka, nesnesitelný. Týdeník Le Point ohodnotil comeback legendy kritickou recenzí s názvem: Co zbylo z Belmonda? Podle švýcarského deníku Le Matin vzbuzuje film Françoise Hustera „jediný trapný pocit: lítost“. Recenzent doporučil snímek rovnou bojkotovat, což koneckonců publikum víceméně udělalo. Sto tisíc diváků po prvním týdnu promítání nesplnilo při návratu herce, jehož největší hity překonávaly pětimilionovou návštěvnost, zdaleka očekávání. Jako by se v té atmosféře zklamání zrcadlila ze strany francouzské veřejnosti němá výčitka, že svou poslední rolí zničil svou desetiletí budovanou image.

S takovým obličejem? To se ale stalo opravdu jen na první povrchní pohled. Riskujícího kaskadéra přeskakujícího bez dubla z vrtulníku na dvouplošník je sice teď drásavé vidět šourat se s francouzskou holí. Stejně špatně fanoušek může snášet, že přitažlivému milovníkovi, jemuž padaly k nohám největší tehdejší krásky od Sophie Lorenové po Ursulu Andressovou, zbyl ve filmu jako jediný věrný společník umolousaný voříšek. Ale i když se volná adaptace filmu Umberto D. neorealistického klasika Vittoria De Siky nezapíše do dějin kinematografie, Belmondova účast v ní funguje nejen jako optimistické povzbuzení všem, kteří se vrací do života po mozkové příhodě. Herec totiž svůj veřejný obraz nebourá, ale posiluje. Ukázat se na plátně v nelichotivé zdravotní situaci chce odvahu, ale Belmondo nikdy nebyl narcis. Za „uvolněností podbarvenou floutkovstvím, špetkou provokativnosti trvale provázenou humorem“, jak některé jeho vlastnosti nazval autor Belmondovy

biografie Jiří Žák, se skrývá puzení solitéra dělat si věci po svém a hlavně nezlomná vůle. Slabší povahy by vzdaly už samu trnitou cestu ke kariéře. Hyperaktivní postrach učitelů se nejdřív v patnácti pod vlivem národního miláčka Michaela Cerdana, světového šampiona ve střední váze, rozhodl stát profesionálním boxerem. Vášeň pro ring mu zbrzdila tuberkulóza, z níž se léčil na venkově, kde ho nadchla svoboda a hravost pouťových umělců a potulných divadelních společností. Tolerantní a milující rodiče ho ve volbě herecké profese podporovali. Otec Paul, významný sochař, který se i v době bující avantgardy věnoval konzervativnímu neoklasicistnímu stylu, domluvil synovi schůzku u herce Andrého Brunota. „Nikdy se hercem nestanete. S vaším obličejem si rychle najděte něco jiného,“ zpražil budoucího miláčka Francouzů ostřílený divadelní harcovník.

Ztracený v tomhle světě Nebyl sám. Mladíka od herectví odrazovali i někteří kolegové na prestižní Konzervatoři, kam se dostal na druhý pokus. Vedoucí jeho dílny Pierre Dux soudil, že student s přeraženým nosem z boxu „nikdy nebude moci na jevišti vzít nějakou ženu do náruče, aniž by diváci pukli smíchy“. Profesor ze staré školy ale netušil, že herecký ideál mužské krásy se během pár let posune od romantických krasavců s pravidelnými rysy typu Gérarda Philipa směrem k přirozenějším a lidštějším hrdinům typu Belmonda nebo Gérarda Depardieua. Se zkostnatělou atmosférou starobylé instituce Jean-Paulova uvolněnost a smysl pro žerty všeho druhu musely logicky kolidovat. Na rozdíl od spolužáků v sakách a kravatách chodil do školy zásadně v obnošeném obleku a zeleném roláku. Na uštěpačné poznámky, zda nemá peníze, odpověděl po svém. Na jednu slavnost Konzervatoře přivedl z ulice bezdomovce a představil ho jako svého otce. Pocházel sice z intelektuální smetánky, mnohem lépe se ale cítil v prostředí plebejském. Měl vrozený odpor k elitářství a raději se bavil po putykách s dělníky. Psychologii a řeč těla obyčejných lidí pak dokázal úspěšně vtělit do průlomové role drobného zlodějíčka Michela Poiccarda, která v roce 1960 odstartovala belmondomanii a francouzskou novou vlnu jako takovou. Generace mladých filmařů srocených kolem časopisu Cahiers du cinéma se rozhodla změnit filmovou historii a film Jean-Luka Godarda U konce s dechem byl katalyzátorem. RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

kultura nější parketu – snílek a romantik se smyslem pro humor prožívající napínavé eskapády na hranici fyzických možností. Už od Muže z Ria si do scénářů s chutí vpisoval nebezpečné kaskadérské scény. Nevybitý adrenalin a vzpomínka na neuskutečněnou boxerskou kariéru nutila Belmonda do kousků, ze kterých šla divákům hlava kolem a producenty strachem mrazilo v zátylku. „Pokaždé si uvědomuju nebezpečí,“ odmítal amatérský kaskadér spekulace o přílišném riziku. „Kdybych si ho neuvědomoval, bylo by to špatně. Ale podobný záchvěv strachu cítím, když vstupuji na divadelní jeviště.“

f ot o i m db

Experimentující tvůrce vystříhal z kriminálního příběhu takřka všechno, co by mohlo připomínat snímek klasického žánru. Točil bez scénáře, hercům nahazoval repliky načmárané noc předtím do školních sešitů. Překračoval zavedená technická pravidla, natáčel skrytou kamerou, za přirozeného světla. „Volnost při natáčení byla ohromující, vůbec mi nepřipadalo, že natáčím film,“ vyjádřil se hlavní protagonista, který měl pro anarchistický způsob natáčení pochopení, i když neskrýval pochybnosti, jestli film někdy poběží. Snímek o dealerovi drog, který zastřelí policistu

Tak ho diváci milují: Outsider, který o svou šanci musel tvrdě zápasit.

a prožije osudný milostný románek se studentkou Sorbonny, byl políčkem úzkoprsé společnosti a trefil se do deziluzivní atmosféry doby. Belmondo na adresu své postavy poznamenal: „Když ho nakonec dívka vydá policii, dojme vás jeho pokoření. Není to žádný tvrdý chlap. Naopak, je ztracený v tomhle světě, kterému se nedokáže přizpůsobit.“ Média tehdy napadala srovnání s americkým rebelem bez příčiny Jamesem Deanem.

Bojovník proti tuposti Belmondo natáčel jako o život s režiséry nové vlny. S Godardem zopakoval úspěch U konce s dechem Bláznivým Petříčkem (1965), zajímavou kapitolu tvoří v té době i série několika italských filmů – v čele s De Sikovou Horalkou (1960). Postupně se ale jeho zájem směřuje k filmům cílícím na širší diváckou skupinu. Není divu: typově se totiž Belmondo nemusel přizpůsobovat rolím mladých rozervanců. Jeho herectví obsahuje zvláštní šarm, který je uvěřitelný napříč generacemi. Je to esprit, který i záporným postavám dodává lidskost a vtip. Pro čím dál populárnějšího Bébela byla klíčovým momentem spolupráce s Philippem de Brokou. Nejdřív si díky němu vyzkoušel populární francouzský žánr mušketýrských příběhů ve snímku Cartouche (1962) a  posléze mu posílil identitu rošťáckého dobrodruha v populární trilogii Muž z Ria (1963), Muž z Hongkongu (1965) a Muž z Acapulka (1973). V těchto filmech našel Belmondo svou nejbytostRESPEKT. CZ

Filmová superstar se totiž v druhé polovině osmdesátých let rozhodla dobýt kamennou scénu. Bylo to v době, kdy Belmondo pomalu klesal z vrcholu popularity, který mu zajistily úspěšné filmy jako Profesionál (1981) nebo Eso es (1982). Vyslyšel proto výzvu divadelníka Roberta Hosseina (jinak známého jako hrabě de Peyrac z příběhů o Angelice), aby v jeho režii zúročil svou touhu po dramatických rolích. Zahrál si Cyrana, ale prubířským kamenem byla jeho premiérová role v Sartrově adaptaci Dumasova Keana. Těžká titulní role, založená na osudech slavného herce žijícího na přelomu 18. a 19. století, skončila obrovským triumfem. Svůj rok s Keanem označil na derniéře za nejkrásnější období života. Zapomenuta tak mohla být historka ze zkoušek, kterou dala k dobru herečka Béatrice Ageninová. V Belmondově šatně vyzvídá novinář na herci, zda četl Keanovu knižní předlohu a rozuměl jí. „Jak to myslíte?“ ptá se hvězda. „Jak by mohl někdo, kdo hrál Kašpárka, rozumět Keanovi?“ vyzvídá zástupce páté velmoci. Na to se údajně z  místnosti ozývaly známky zápasu, po chvíli bouchly dveře a žurnalista letěl ze dveří. A to je přesně ten Belmondo, jak ho milují miliony diváků po celém světě. Outsider, který o svou šanci musel tvrdě zápasit. O jeho pokoře a empatii vyprávějí přátelé i spolupracovníci celé zkazky, ale je to frajer, který si nenechá kálet na hlavu. Ani sedm let po mrtvici. Q Jan Gregor

glosa

Test pro básníky a politiky Evropská ústava ve verších. Z Česka se na ní podíleli dva lyrici: Kateřina Rudčenková a Petr Borkovec. Kromě nich ji sepsalo dalších 40 básníků ze všech koutů Evropy. O víkendu byla představena na knižním veletrhu a v pražské Viole. „Není to frivolní narážka na jedno politické fiasko,“ tvrdí iniciátoři projektu, skupina básníků z Bruselu. „Poetická ústava vrací debatu o Evropě k základním principům, kam patří: mezi svobodné občany. Když EU nezískala politickou ústavu, dejme jí alespoň ústavu poetickou.“ Může to být vtip. Nebo projekt šitý na míru jednomu z evropských fondů. A může to být – míněno vážně – i státotvorné gesto. Poezie ve službách. Jenže, ve spojení poezie se státním útvarem, s oficiální stránkou společnosti vůbec, je pro nás, pro Čechy, cosi podezřelého. Pro nás má být básník spíš odpadlý, státu nepřátelský, podvratný, prokletý. Viz odstrašující příklad zasloužilých a národních umělců. Všude to ale tak nevidí. Třeba ve Velké Británii jmenují každých deset let jednoho veršotepce do funkce „básníka laureáta“. Letos v květnu, poprvé po 400 letech (funkci zavedl už Karel II.), získala post žena. Na ostrovech to vzbudilo nadšení i proto, že Carol Anne Duffyová se otevřeně hlásí ke své homosexualitě. V historii obdržel laureát 70 liber ročně a k tomu sud vína. Za to musel skládat oslavné verše na události státního významu: vyhrané bitvy, korunovace, narození dědiců. Dnes se plat zvýšil na 5750 liber ročně a soudek nahradilo 600 láhví sherry. Povinnosti však zůstávají stejné a našli se i básníci, kteří poctu odmítli s tím, že ódy na prince Charlese a Dianu složit nedovedou. I v Americe má Bílý dům své dvorní básníky, ale jen za vlády demokratů, republikáni prý poezii nemusí. Johna Kennedyho opěvoval Robert Frost, Billa Clintona Maya Angelou. Na Obamovu inauguraci složila oslavnou báseň Elisabeth Alexanderová. Ať je to poezie kvalitní nebo ne, naslouchaly jí s nadšením miliony lidí: „Řekni to prostě: že mnozí z nás zemřeli pro tento den./ Zpívej jména mrtvých, co nás dovedli až sem,/ kdo položili koleje, stavěli mosty...“ atd. V Americe si barda volí prezident, v Británii o něm rozhoduje královna a navrhuje jej ministerský předseda. Možná by to byl dobrý test pro české politiky: jmenujte jednoho žijícího českého básníka. A dobrý test pro básníky: napište oslavnou báseň na jednu událost, která v poslední době významně ovlivnila český stát. Kdo by to zvládl? Magdaléna Platzová

Příští týden píše → jan gregor

51

kultura

vlastní cestou

To, co se nedělá Skupina HoME se ze soukromých bytů stěhuje na jeviště

N

a scéně je kruh vystavěný z knih, holá žárovka. Uprostřed něj leží muž v bílém a tiše hovoří, zatímco jej tři „asistenti“ pokrývají knihami. I zpod rozevřené bichle zní jeho hlas slabě dál a s americkým přízvukem vypráví, jak si až po příjezdu do Prahy uvědomil, že Evropa je obrovský židovský hřbitov. Chtěl zjistit proč, a tak četl a četl, až přišel na knihu Masová psychologie fašismu. Autor se jmenoval Wilhelm Reich. Představení Malý člověk, které v pražském divadle Alfred ve dvoře minulý týden uvedla divadelní skupina HoME, je inspirované osobností rakouskoamerického psychiatra a psychoanalytika (1897– 1957), který po životě plném kontroverzních zkoumání zemřel v americkém vězení. Reich byl Freudův žák, propagátor svobodného sexu a správného dýchání, socialista, teoretik orgasmu, otec termínů „emocionální mor“ a „tělesné brnění“. Howard Lotker, který je hercem, autorem textu (spolu Egonem Tobiášem) a hlavním iniciátorem projektu, tvrdí, že mu jedna Reichova kniha před sedmi lety změnila život a od té doby se jím nepřestal zabývat. Malý člověk je ohlašovaný jako „divadlo jednoho herce“, není to ale tak úplně pravda. Účast mistrů zvuku, světel a  projektoru je také důležitá a aktivní roli mají i diváci. Divadlo, jak jej vidí HoME, se vůbec vyznačuje neomezenou absorbční schopností. Při generální zkoušce na Malého člověka si přímo na scéně hraje několik dětí a zdá se, že to nikomu nevadí. Stejně jako prasklá žárovka nebo zaseklý počítač. Howard Lotker a jeho přátelé mají zřejmě správně „měkké břicho“, přesně jak doporučoval Wilhelm Reich.

každý chce mít

Máme měkká břicha a na diváky moc netlačíme. F ot o m ila n jar o š

Divadlo na doma Matkou ani ne dvouletých dvojčat, která při zkoušce rozvíjela své vlastní jevištní záměry, je Monika Černošková. S Lotkerem spolupracovala od samého začátku skupiny HoME, a je-li řeč o koncepci tohoto divadla, nemůže při rozhovoru chybět. S Howardem se seznámili ve třídě Ivana Vyskočila, na katedře autorské tvorby na DAMU. Howard pochází z Connecticutu a předtím studoval klasickou činohru v Americe, vždycky jej ale zajímalo pohybové divadlo, klaunerie a hlavně site-specific. Jedná se o divadelní projekty, které vznikají přímo na míru již existujícímu prostředí. „Fascinovalo mne, jak je divadelní jazyk schopný změnit kontext okamžitě a z hloubky, způsobit, aby se na něco všedního lidé dívali jinak.“ A tak se zrodil unikát – bytové divadlo. Divadlo, které se hraje u lidí – nejlépe cizích – doma. Pokaždé jinak. „Hledali jsme byty s rodinnou atmosférou, kam se otiskl život jejich obyvatel,“ vysvětluje Monika. „Byty přátel umělců jsme tedy rovnou vyloučili. Nebylo lehké dobrovolníky sehnat, ale nakonec se to podařilo.“ Představení na míru měla skutečně úspěch. Nejen že za ně tvůrci dostali cenu festivalu Příští vlna / Next Wave, ale několikrát jim za „zdivadelnění“

Magdaléna Platzová

MEZI PLOTY SE BLÍŽÍ!

SRPEN V ZEMI INDIÁNŮ V NÁRODNÍM

Nenechte si ujít prohlídku hudebního, divadelního a hudebního umění v prostorech brněnské, dobřanské a pražské psychiatrické léčebny. Festival tento rok oslaví svou plnoletost a těšit se můžete na téměř dvě stě umělců a souborů. Mediálním partnerem akce je i týdeník Respekt. Více informací hledejte na www.meziploty.cz.

Zveme vás na další premiéru činohry Národního divadla, tentokrát hru autorky Tracy Letts v režii Michala Dočekala. V hlavních rolích se představí Jan Kačer, Kateřina Burianová, Miluše Šplechtová nebo David Prachař.

SOUHVĚZDÍ SANTINI STÁLE K DOSTÁNÍ

V úterý 19. května od 11.00 – režiséři Jakub Čermák a Martin Falář (viz téma o nové vlně kulturního podzemí). Popovídejte si s našimi hosty o všem, co vás zajímá na ROZHOVORY.RESPEKT.CZ.

Unikátní hudební projekt Václava Cílka a Pavla Fajta je stále v prodeji ve vybraných trafikách spolu s Respektem. Objednávat můžete také na ESHOP.RESPEKT.CZ.

52

vlastního domova někdo i zaplatil. „Nebráníme se tomu, ale varujeme hned zkraje, že třeba vytáhneme i něco nepříjemného. Jsme divadlo, ne nájemná show. Ale zase po sobě vždy uklidíme a také jsme ještě skoro nikdy nic nerozbili,“ směje se Howard a dodává: „Vlastně jsme velmi hodní a citliví. Ani na diváky nijak zvlášť netlačíme.“ Dalším projektem HoME, tentokrát v Alfrédu, byl Oidipus. I  v  něm se ale vycházelo z  „bytové“ myšlenky: „Představili jsme si, jak by to vypadalo, kdybychom hráli u  Oidipových doma,“ říká Howard. Základním tématem zde byla otázka: Proč lidé v moderní době nejsou schopni přijmout tragédii? Lotker se vůbec zásadním otázkám nevyhýbá, i v Malém člověku jich zazní dost. Jistě na tom něco je, když sám sebe během představení (s potřebnou ironií) definuje jako někoho, „kdo je tak sebestředný, že myslí, že může změnit svět skrze divadlo, kdo si myslí, že svět potřebuje jeho pomoc“. A také jako někoho, kdo „dělá v divadle bordel“. „To nás vlastně zajímá nejvíc,“ komentuje to Lotker. „Bourání bariér, prostupování světů. Dělat v bytě, ale také v divadle to, co se tam normálně nedělá.“ Q

ON-LINE ROZHOVORY

RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

kultura

kultura

HUDBA

VÝtvarné umění

Conor Oberst and the Mystic Valley Band: Outer South Wichita / Universal Music Plodný a prostořeký muzikant (dříve frontman Bright Eyes) umí navodit euforickou atmosféru rebelie v záplavě nápaditých, někdy narcistních rýmů. Se soundem popovějšího elektrického Dylana ukazuje, že i „normální“ systém sloka – refrén může znít úplně současně.

Björk: Voltaic One Little Indian Klipy dobrých autorů (Michel Gondry, Encyclopedia Pictura), živá show s přidanými nápady. Remixy objednané od čerstvých klubových es (Simian Mobile Disco, Xxxchange), umělců (alva.noto) i amatérů vyzvaných ke konkurzu. Dvě DVD a dvě CD – pronikavá tvorba, která se zároveň marketingově umí propojit s mnoha dílčími scénami.

Caetano Veloso: Zii e zie EmArcy / Universal Music Brazilský rebel, zestárlý do velkého básníka, dnes zpívá o lásce, Guantánamu i rodné Bahíi, vibrující zvuk odráží přátelství s Davidem Byrnem.

Nierika: Everyone Is Burning Piper Records Kopřivnická kapela mezi trip hopem a nezávislým rockem na třetím albu dál zkouší poctivě konkurovat svým vzorům z Británie.

Semafor: Hry Supraphon Jonáš a tingl-tangl (1962), Sladký život blázna Vincka (1978), Člověk z půdy (verze 1977). Vychází k letošním padesátinám Semaforu. – kul –

knihy

TELEVIZE

Peter Angermann: Autonomoney

Torgny Lindgren: Souchotě a jiná slova

In America: Kráčet za snem

Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy, 17. 5.–19. 7. Spoluzakladatel někdejší skupiny Normal, düsseldorfského malířského seskupení. Teď je sice Angermann o dost starší, ale jeho divoké malby – figurativní i z plenéru - jsou stále svěží.

Přeložila Anežka Kuzmičová, Vakát, 176 stran Patnáct povídek výjimečného švédského spisovatele nás provádí severním Švédskem zašlých časů, kde se i obyčejné slovo mění v zaklínadlo. Dále do středověké alpské osady, do pouštní země biblického apokryfu až po filozofující společnost T. Manna a G. Mahlera. Obyvatelé všech těchto rozmanitých světů jsou podivíni a Lindgrenova próza bývá řazena k „magickému realismu“.

TV Prima, 20. 5., 23.20 K malé Christy mluví mrtvý bratříček. Prý si může přát tři věci, které se jí splní. Na problémy, které se na rodinu Sullivanových nahrnuly po jejich příjezdu do New Yorku, by ale i deset splněných přání bylo málo. Film irského režiséra Jimmyho Sheridana In America byl před sedmi lety nečekaným hitem sezony. Autor ceněných dramat Moje levá noha a Ve stínu otce scénář do velké míry založil na svých vlastních zážitcích. Stejně jako filmová rodina, zastoupená neúspěšným hercem Johnnym (Paddy Considine), jeho ženou Sarah (Samantha Mortonová) a dcerami Christy a Ariel (Sarah a Emma Bolgerovy), se totiž se svými blízkými na počátku 80. let přestěhoval na Manhattan. Dojem autobiografičnosti podtrhuje také fakt, že se na psaní významně podílely Sheridanovy vlastní dcery. A právě skrze optiku a komentář Christy dostává příběh imigrantské rodiny chvílemi až pohádkový nádech. Realita -tolik magická není. Hlavě rodiny se nedaří získat práci. Johnny se ještě nepřenesl přes smrt nejmladšího syna, brání se emocím, což pro člověka obíhajícího herecké konkurzy není nejlepší výchozí pozice. Postupně se odcizuje s manželkou, která mu vyčítá citový chlad. Nic moc veselého, ale Sheridan s dcerami vtiskl postavám život, takže je snadné jim fandit. A střídají momenty zoufalství se scénami s odlehčujícím humorem. Díky nim a díky naivistickému vyprávění desetileté dívky se tenhle působivý film o nutnosti překonat bolest ze ztráty a víře v lepší budoucnost nepřeklápí do depresivního zážitku.

Utopie moderny: Zlín Praha, Zlín, 19.–23. 5. Mezinárodní sympozium zacílené na Baťovo urbanistické dítko. Na programu jsou přednášky o minulosti, současnosti i budoucnosti Zlína, exkurze po fabrikách a domech nebo filmová noc s dobovými instruktážními filmy. Více na www. projekt-zipp.de/cz.

Petr Písařík: Lyric Prinz Prager Gallery, Praha, 15. 5.–31. 7. Tahle galerie má neuvěřitelné propagační texty: „Kdyby to nebylo klišé, mohli bychom říci, že Petr Písařík doslova dozrál. Jeho plátna jsou čím dál tím víc fascinující.“ Písaříkovy nové obrazy nicméně za zhlédnutí stojí, kdo se chce orientovat v nejvyšších patrech naší malby, nemůže je vynechat.

Street For Art 2009 Jižní Město, Praha, 20.–24. 5. Žádná nafouknutá bublina: největším tahákem 2. ročníku festivalu umění ve veřejném prostoru na Jižním Městě mezi stanicemi Opatov a Háje je dílo berlínské party Raumlabor jménem Kitchen Monument v podobě obří průhledné kuchyně. Bude se jíst, tančit, promítat, prodávat, kreslit a nejspíš i trochu sprejovat. Více na www.kczahrada.cz. – jhv –

Cyril Valšík: Váš kluk prostitut? Mladá fronta, 221 stran „Do roku 1982 jsem nevěděl, že prostituce nezletilých kluků vůbec existuje. Ale potom jsem si o tomto problému přečetl článek v novinách, a když jsem točil televizní dokumenty z dětských domovů a diagnostických ústavů, objevilo se to téma znovu. O mnoho konkrétněji. Často se stačilo zeptat: Z čeho jsi žil ten měsíc, co tě rodiče a esenbáci hledali? a chlapci někdy popisovali situace a připojovali detaily, které dokazovaly, že si nevymýšleli. Bylo mi jasné, že je to téma jako hrom a že bych se měl pokusit je zpracovat,“ píše Cyril Valšík.

Martin Vopěnka: Pátý rozměr Kniha Zlín, 282 stran Když milionář přijde o své peníze, udělá prý ledacos, aby své bohatství získal zpět. Třeba se nechá na rok vysadit v pustých horách, aby jako pokusná myš podstoupil záhadný experiment tajné americké společnosti. –MP–

– JG – ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

53

civilizace FYZIKA ČÁSTIC

str. 54

TRENDY

str. 57

SERIÁL – ČESKÁ INTELIGENCE

Vyměřování světa

Na svět císařským řezem

Holubice v politice

MARTIN UHLÍŘ

Karolína vitvarová-vránková

PAVEL KOSATÍK

Proč mají věci kolem nás hmotnost? Co urychluje expanzi kosmu? V laboratoři nedaleko Chicaga hledají odpovědi.

Před dvaceti lety císařským řezem rodila jedna žena ze třinácti. Dnes tak rodí každá pátá. Proč?

str. 60

Další z postav seriálu o osobnostech, které ovlivnily svým myšlením českou společnost, je František Drtina.

FYZIKA ČÁSTIC

Vyměřování světa Řídicí centrum ve Fermilabu. f ot o m arti n u hl í ř

Na cestě do nitra hmoty se objevily problémy, porouchaný urychlovač v evropské laboratoři CERN je stále mimo provoz. Na druhé straně Atlantiku naopak jdou do finiše. Navštívili jsme americký Fermilab, jednu z největších fyzikálních laboratoří na světě.

Z ranní mlhy vystupuje vysoká betonová budova štíhlých zaoblených tvarů. Jmenuje se po americkém fyzikovi a sochaři Robertu Wilsonovi, který ji pomáhal projektovat. Kolem této betonové katedrály, jak se jí tu někdy říká, se rozkládá jedna z největších fyzikálních laboratoří na světě: Fermilab. Duch Roberta Wilsona, bývalého ředitele Fermilabu, jako by se materializoval i v širokém okolí ústřední budovy. Wilson zastával názor, že teritorium poznání mají rozšiřovat osamělí, nezávislí vědci, pracující v tvrdých podmínkách připomínajících život na americké „hranici“, tedy v místech, kde se střetávala civilizace bílých přistěhovalců s divočinou. A tak na rozlehlém území Fermilabu, nedaleko třímilionového Chicaga, nacházíme kousky pravé americké prérie (vytvořené zpětnou přeměnou zemědělské půdy) či pasoucí se stádečko bizonů. Pohled z nejvyšších pater ústřední budovy však zároveň připomíná, že zdejší výzkum není doménou izolovaných mužů a žen, naopak: vyžaduje rozsáhlou spolupráci a značný příliv peněz. V rovině někdejší prérie se rýsují dva obrovské prstence, povrchové otisky podzemních urychlovačů. Jsou v krajině patrné hlavně díky vodním kanálům a potrubím. Uvnitř většího z prstenců, více než šest kilometrů dlouhého urychlovače jménem Tevatron, se srážejí mikroskopické částice pohybující se téměř rychlostí světla. Cíl těchto experimentů shrnuje místní pořekadlo: snažíme se pochopit povahu přírody (nature of nature). V  duchu představ Roberta Wilsona se však zdejší fyzici nestřetávají jen s  tajemstvími přírody, ale také s finančními škrty a vrtkavou přízní osudu. V loňském roce laboratoř, placená převážně ze státních peněz (prostřednictvím ministerstva energetiky), po řadu měsíců neměla dost peněz na výplaty. Od té doby se toho ale dost změnilo a dnešní Fermilab je bohatší a sebevědomější. Navzdory tomu se zřejmě blíží k vrcholu své slávy, po němž může následovat pozvolný ústup z výsluní.

Vezměte si volno Vstupujeme s průvodkyní do nenápadné budovy ukrývající začátek urychlovacího řetězce: podivný

54

přístroj, který připomíná robota s hmyzími tykadly na hlavě, několikrát vyššího než člověk. Archaicky vyhlížející zařízení, trochu jako z dílny kapitána Nema na Tajuplném ostrově, se jmenuje Cockcroft-Waltonův urychlovač. Jeho úkolem je posílat záporně nabité ionty vodíku do dalších aparatur, kde se dále urychlí a po průchodu filtrem se z nich vydělí protony. Ty postupně dospějí až do prstence Tevatronu, v současnosti největšího fungujícího urychlovače na světě, kde díky supravodivým magnetům získají téměř rychlost světla. Nakonec se v jednom ze dvou obřích detektorů, z nichž každý váží 5000 tun, srazí s tzv. antipro-

Havárie se šířila jako požár, zkraty a úniky hélia zasáhly téměř kilometr urychlovače. tony a z energie srážky vzniknou částice, které pak detektory zaznamenávají. Jednou z  hlavních částic, kterou dnes vědci hledají, je velmi pozoruhodná, ale zatím jen hypotetická částice, známá jako Higgsův boson, jejíž existence byla předpovězena v šedesátých letech minulého století a která by měla propůjčovat hmotnost všemu kolem nás. Kdyby pátrání skončilo úspěšně, uzavřela by se ve výzkumu mikrosvěta důležitá kapitola: v teorii zvané standardní model, budované téměř 50 let, by se ocitla poslední cihlička a vše by úhledně zapadlo do sebe. „Naše porozumění světu není kompletní. Pokud Higgsův boson najdeme, nepocítíme překvapení, ale spíš úlevu a satisfakci,“ říká fyzik z Fermilabu Boaz Klima, který působí i v evropském CERN a pomáhá zajišťovat spolupráci obou pracovišť. „Vše, co kolem sebe vidíte, nebo přinejmenším věříte, že vidíte, bychom pak uměli vysvětlit,“ dodává poněkud záhadně. Neznamená to konec fyziky, jen určité dokončení popisu světa základních částic a sil, které mezi nimi RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

Po kruhové dráze za tajemstvími kosmu. Vlevo část prstence Tevatronu, uprostřed Wilsonova ústřední budova. V popředí malý urychlovač zvaný Booster. f ot o pr o f i m edia . c z

působí, po němž bude snazší vydat se dál. I pak bude co objevovat, například z čeho se skládá takzvaná temná hmota, která by měla podle výpočtů tvořit téměř čtvrtinu vesmíru, a přesto jsme ji zatím nenašli ani neodhalili její podstatu. Klimův kolega Dmitri Denisov přiblížil letos v únoru publiku na vědecké konferenci v Chicagu hledání Higgsovy částice pomocí dvou fotografií. Na jedné je Wilsonova ústřední budova rýsující se na pozadí modrého nebe, na druhé nad stejnou budovou září hvězdy, mlhoviny a galaxie. Jsou samozřejmě na obloze i ve dne, ale ten, kdo je chce spatřit, musí nejprve odfiltrovat „šum“ v  podobě slunečního záření. Něco podobného dělají vědci s údaji o částicích zachycených detektory Tevatronu – odstraňují z nich šum, který by mohl zakrývat přítomnost Higgsova bosonu. Potřebují k tomu obrovské množství dat, která sbírají již celá léta. Jejich úsilí nyní možná spěje do finále. Ještě loni však situace ve Fermilabu příliš růžově nevypadala. Z komplikovaných politických bitev o státní rozpočet tehdy vyšel základní výzkum jako poražený. V rozpočtu ministerstva energetiky postihly nejvýraznější škrty výzkum termojaderné fúze, slibného energetického zdroje budoucnosti, a také fyziku částic, velmi teoretické a těžko pochopitelné odvětví vědy. Přitom i částicová fyzika se může pochlubit množstvím praktických apliRESPEKT. CZ

kací – zobrazovacími metodami v medicíně, léčbou nádorů pomocí svazku neutronů, supravodivými obvody pro průmysl a podobně. Boaz Klima s povzdechem vzpomíná na nejkritičtější období loňského roku, kdy si vědci z Fermilabu museli téměř půl roku brát neplacené volno, vždycky jeden týden z osmi: „Nesměli jsme v té době vůbec pracovat, používat počítač, nic.“ Americké zákony nedovolují ani, aby si člověk v takovém případě vzal práci domů: chrání tím zaměstnance, kteří nejsou ochotni namáhat se zdarma, před náskokem, který by nad nimi získali ti snaživější. Pravidlo se dodržovalo – jednak z  úcty k předpisům, jednak proto, že každému, kdo by jej porušil, hrozila okamžitá výpověď. Zatímco Fermilab měl problémy, v Evropě finišovaly práce na největším vědeckém přístroji, jaký kdy byl postaven.

Černý den evropské fyziky Přenesme se teď na okamžik na švýcarsko-francouzskou hranici, do evropské laboratoře CERN, domova loni dokončeného, 27 kilometrů dlouhého urychlovače LHC, sedmkrát výkonnějšího než Tevatron. Všichni loni věřili, že pokud Higgsův boson existuje, evropský urychlovač jej objeví jako první. Je 19. září 2008 a od spuštění obrovského stroje uběhlo osm dní. Nic nenasvědčuje tomu, že devátý

den zkušebního provozu bude něčím výjimečný. Do většiny sektorů urychlovače již technici během testů pustili silný elektrický proud, poslední, osmý sektor mají prověřit právě dnes. Bohužel, osmý sektor zátěž nevydržel. Elektrické vinutí magnetů urychlovače se chladí na velmi nízkou teplotu, díky čemuž se obvody stávají supravodivými – úplně ztrácejí elektrický odpor. Stačí ale nepatrná anomálie, třeba nechtěná příměs, a je zle: část obvodu, jímž během zkoušky postupně teče sílící množství elektřiny, ztratí supravodivé vlastnosti a rozžhaví se. Snad se do vodičů propojujících elektromagnety dostala nečistota při sváření, přesně to nevíme: postižené místo se vypařilo. Bezpečnostní systém poruchu odhalil a zakročil, ale nestačilo to. Žár propálil izolační vrstvu a kapalné helium sloužící k chlazení vodičů, které má teplotu kolem minus 271 ºC, uniklo do izolační vakuové trubice a vzápětí do tunelu, v němž se urychlovač nachází. Havárie se šířila jako požár, zkraty a další úniky helia zasáhly téměř kilometr urychlovače. Obrovský tlak vypařujícího se helia a nečistoty z tavících se zařízení poškodily řadu aparatur, mimo jiné 53 velmi drahých a složitých elektromagnetů, dlouhých až 13 metrů. Urychlovač bude mimo provoz minimálně rok, nejméně do letošního září. Těžiště pátrání po Higgsově bosonu tak zůstalo nadále v USA. →

55

civilizace →

Naděje na Nobelovu cenu Zatímco v  CERN stěhovali technici poškozené magnety z  podzemí, aby mohly být vyměněny nebo opraveny, Fermilab pracuje dál. Jeho pátrání ztěžuje skutečnost, že nikdo neví, jakou hmotnost Higgsův boson má, takže není zcela jasné, při jakých energiích je nejlepší ho hledat. Američanům se zatím podařilo ukázat, kde zřejmě není; bohužel jde právě o pásmo energií, kde by Tevatron mohl částici nejspíš objevit. Přesto nezůstávají Američané bez šancí. Boaz Klima nevylučuje, že Fermilab nakonec evropské pracoviště předstihne. Urychlovač v CERN bude muset být nejprve znovu otestován (včetně toho, jak fungují nová, dokonalejší bezpečnostní zařízení) a vyladěn, což si vyžádá čas. Naopak Tevatron má za sebou čtvrt století provozu, takže ho fyzici znají velice dobře, a v poslední době chrlí údaje závratným tempem. Američanům se sice asi nepodaří předložit konečný důkaz o existenci Higgsova bosonu, mohou ale zachytit stopu této částice a naznačit tak, kde ji hledat. To by nemuselo uniknout pozornosti výboru, který rozhoduje o udělení Nobelovy ceny za fyziku. Cenu sice nyní mohou dostat jen jednotlivci, nikoli početný tým, lze si však představit, že by se kvůli Higgsově částici mohla pravidla změnit. Podle Klimy není také vyloučeno, že by jedno či dvě jména kandidátů na udělení ceny nabídla přímo komunita kolem Fermilabu a CERN, aby výboru rozhodování usnadnila.

že se rozpínání kosmu zpomaluje, že se vesmír dokonce jednou možná začne smršťovat. Nikdo tehdy nevěděl, že se ve skutečnosti rozpíná stále rychleji,“ vypráví fyzik Thomas Diehl. Jeho laboratoři dominuje kovový válec o rozměrech pivního sudu opředený sítí drátů. Je to rozestavěný fotografický přístroj zvaný Dark Energy Camera. Od roku 2011 má být namontován na výkonný dalekohled v Chile, kde bude studovat vzdálené galaxie a supernovy a pomáhat rozluštit záhadu takzvané temné energie. „Chtěl bych se dozvědět, co temná energie vlastně je. Obecná teorie relativity ve velkém mě-

Má nic zápornou hmotnost? Štěstěna ukázala Fermilabu vlídnou tvář už letos na jaře, kdy laboratoř dostala víc peněz. „Jsme na tom nejlépe za posledních několik let,“ říká Klima, jakkoli to zní ve světě zasaženém krizí nezvykle. Fermilab obdržel důležitou finanční injekci z prezidentova „záchranného balíčku“, jehož cílem je vytváření nových pracovních míst. Za tyto peníze mimo jiné nakoupí špičkové přístroje od amerických firem – konkrétně vybavení pro chystaný experiment NOvA, v jehož rámci vyšlou vědci skrz zemskou kůru svazek částic zvaných neutrina. Svazek zamíří z Fermilabu do 810 kilometrů vzdáleného, 15 000 tun těžkého detektoru, který bude umístěn v severní Minnesotě. (Cílem experimentu je mj. porozumět tomu, proč v raném vesmíru převládla hmota nad antihmotou, a proč je tedy náš svět z hmoty.) Kromě peněz z Obamova balíčku má laboratoř také nyní konečně schválený rozpočet pro letošní rok, v němž se jí vrátily finance, o které přišla kvůli loňským škrtům. Přes čerstvou infuzi zůstává budoucnost Fermilabu nejistá. Tevatron bude pracovat ještě příští rok a nejspíš i v roce 2011, pak ale doslouží – udržovat stárnoucí zařízení v provozu v době, kdy bude mít v Evropě výkonnějšího konkurenta, nemá smysl. Ve Spojených státech, zemi, která už 80 let hraje ve výzkumu nejhlubších tajemství hmoty jednu z hlavních rolí, tak nezůstane žádný velký urychlovač. Američtí vědci sice spolupracují s CERN, i tak ale může nastat výrazný útlum. Leží tedy budoucnost Fermilabu v  menších projektech? Slibnou oblastí je například právě výzkum neutrin či výstavba menšího urychlovače skrývající se pod tajemně znějícím označením Projekt X. Zajímavé jsou také astrofyzikální výzkumy. „V prvních ročnících univerzity nás učili,

56

Teorie není kompletní. (Boaz Klima) f ot o m arti n u hl í ř

Vesmír obsahuje obrovské množství nicoty a její záporná váha žene galaxie od sebe.

řítku nefunguje. Je něco špatně v kvantové mechanice? Máme tu zcela nevysvětlený jev,“ říká Diehl. Naráží tím na obrovské překvapení z roku 1998, kdy astronomové studující supernovy v cizích galaxiích zjistili, že ve vesmíru působí záhadná síla, která urychluje jeho expanzi. O existenci temné energie svědčí skutečnost, že od nás vzdálené galaxie odlétají rychleji, než by v „obyčejném“ vesmíru měly. Daleké obří kupy galaxií se zároveň zvětšují příliš pomalu, jako by jejich růstu bránila síla, která se snaží „rozfouknout“ hmotu od sebe. Jaká je ale povaha tohoto fluida? Někteří vědci se kloní k názoru, že síla souvisí se samotným prázdným prostorem, vakuem. Jako by „nic“ mělo určitou hmotnost – a to hmotnost zápornou. Vesmír obsahuje obrovské množství „nicoty“, jejíž záporná váha žene galaxie od sebe vzrůstající rychlostí, podobně jako se vzdalují tečky na povrchu nafukovaného balonku. Jiní astrofyzici v tuto podivnou moc vakua příliš nevěří a spíše se kloní k názoru, že ve vesmíru působí dosud neobjevené pole či že se tu projevují skryté dimenze. Nebo jsou přesvědčeni, že by měla být nějak modifikována obecná teorie relativity.

Výzkum cizích galaxií, a tedy i způsobu, jakým je v kosmu rozložena hmota, může časem ukázat, která možnost je správná. „Diehlova“ kamera je jednou z aparatur, které se na tom mají podílet.

Vrabec v hrsti versus mamut na střeše Astrofyzika, neutrina a další podobné sféry bádání nedokážou ale Fermilabu zajistit v plné míře prestiž, jíž se až dosud těšil. Nedávný dotazníkový průzkum ukázal, že až Tevatron zamíří do šrotu, třetina zdejších fyziků možná odejde do Evropy či jinam. Přestanou také přicházet mladí částicoví fyzici, rozprchnou se techničtí specialisté, kteří dovedou pečovat o urychlovač vybavený složitými supravodivými magnety. Zákonodárci pak mohou být v pokušení laboratoři výrazně utlumit přísun peněz, což povede k dalšímu odlivu mozků. „Za pět let může Kongres shlédnout na Fermilab a říct – když tam nic není, proč to vůbec máme dál financovat?“ varoval loni americký fyzik Robert Harr v časopise Science. Týž časopis citoval kritické hlasy, podle nichž si za to všechno tak trochu může Fermilab sám. Jeho vedení se totiž příliš soustředilo na snahu získat obří urychlovač budoucnosti. Není sice zatím vůbec jasné, v jaké zemi a zda vůbec bude 40 kilometrů dlouhý mamut označovaný zkratkou ILC postaven, Američané nicméně touží po tom, aby se v rámci mezinárodní spolupráce stavěl u nich. Vedení Fermilabu dokonce přípravám na tento projekt obětovalo (alespoň podle kritiků) několik menších důležitých výzkumů. A když se pak ukázalo, že mamut bude dražší, než se zdálo, a že stavba nezačne dřív než v roce 2025, zůstal Fermilab bez vyhlídky na největší urychlovač všech dob i bez některých projektů, které mu mohly pomoci překlenout období nejistoty. „Amerika je divné místo pro fyzikální výzkum,“ shrnuje tyto problémy Dan Green, fyzik, který ve Fermilabu koordinuje spolupráci s CERN. „Neexistuje tu žádné dlouhodobé plánování, každý rok začínáme znovu. Potřebujeme víc stability, takové, jaká existuje v Evropě,“ tvrdí. Má na mysli systém založený na plánech v horizontu dekád a pravidelných finančních příspěvcích, které do evropské laboratoře plynou z jednotlivých členských zemí. Ne všichni s tímto pohledem souhlasí: americký systém je opravdu nestabilní, a nenajdou-li se pro daný rok v rozpočtu peníze, může náhle skončit i velký urychlovač. Jenže v minulosti většinu objevů ve fyzice částic učinili právě Američané. Pokud bude evropský urychlovač fungovat, může se to změnit, podstatnější je však jiná věc: Proč vůbec stavět stále větší stroje a otvírat pomocí nich nové pohledy do mikrosvěta? Důležitou hnací silou je tu bezesporu prostá zvědavost. Vědci doufají, že opravený urychlovač v CERN začne do roka či dvou chrlit objevy jeden za druhým a otevře ve fyzice celé nové kontinenty. Nejde jen o Higgsův boson, urychlovač by měl ukázat, jakým směrem se bude dále vyvíjet poznání mikrosvěta i kosmu. Může například zjistit, z čeho se skládá „temná hmota“ a zda ve vesmíru existuje více dimenzí. A pak je tu i praktická rovina – nikdy není předem jasné, co se objeví a k čemu to povede. Když počátkem 20. století chemik Ernest Rutherford poodhalil, jak vypadá skutečná struktura atomu, nemohl tušit, že do spuštění prvního atomového reaktoru zbývají pouhé tři dekády... Q MARTIN UHLÍŘ

RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

trendy

Na svět císařským řezem f ot o pr o f i m edia . c z

Ještě před 20 lety byl porod císařským řezem brán jako vážná komplikace a týkal se nanejvýš jedné ženy ze třinácti. Loni to byla jedna z pěti, v některých nemocnicích jedna ze čtyř rodiček. Přestanou snad ženy rodit přirozeně? Jak bude vypadat porod budoucnosti? Žena si v diáři zaškrtne předem určený den po 38. týdnu těhotenství, dostaví se přesně ve stanovený čas, samozřejmě v pracovní době. Na sále již bude personál připravený k operaci. Půjde to rychle, do 20 minut je po všem. Dítě je na světě, rána v podbřišku úhledně zašitá, aby ji nebylo vidět ani v bikinách. A na řadu hned může jít další rodička. Do oběda se narodí čtyři nebo pět dětí a pro dnešek je po práci. Vše je dokonale jednoduché oproti normálnímu porodu, který může vypuknout klidně i v noci nebo ve svátek, může trvat mezi dvěma a 20 hodinami a navíc se může každou chvíli nějak zkomplikovat. Tohle je samozřejmě sci-fi, realita ale je, že počet císařských řezů (jinak též sekcí) prudce roste: v Česku tak rodí 20 procent žen, přičemž ještě v roce 1990 to bylo 7,7 procenta. V USA je to dokonce 30 procent žen, v Itálii 37 procent. Ano, je to rychlé, praktické, předvídatelné. Jedna věc je však přece jen divná: dítě neprojde na svět „porodními cestami“, které jsou pro tento účel stvořeny. Namísto toho se cesta dělá za pomoci skalpelu proříznutím břišní stěny a dělohy. Je to v pořádku? Světová zdravotnická organizace (WHO) považuje tento trend za negativní a doporučuje, aby procento císařských řezů nepřesáhlo Jeden porod z pěti končí operací.

proč se řeže Důvodů, pro které se přistupuje k císařskému řezu, je stále víc. Tradičně se využíval při překážkách v porodních cestách, pokud dítě bylo příliš velké a pánev ženy moc úzká a v několika dalších přesně stanovených případech. V posledních letech se aplikuje také při poloze plodu koncem pánevním a často i u jiných odchylek od obvyklé polohy. Císařským řezem se rodí velké děti, je-li plod nad 4 kg, je to už důvod indikovat sekci. K císařskému řezu se přistupovalo vždycky, když dítě začalo trpět nedostatkem kyslíku. Paradoxně současné citlivé přístroje někdy varují, i když nebezpečí zatím nehrozí. V takovém případě se často řeže spíš pro jistotu. Mnoho porodníků doporučuje císařský řez i z negynekologických důvodů: může to být velmi špatný zrak (tlačení může v některých případech oko poškodit), v případě obezity, při vyšším věku rodičky nebo pokud má žena z porodu nepřekonatelný strach.

RESPEKT. CZ

15 procent porodů (z evropských zemí to splňuje jenom Nizozemsko se 14 procenty, u nás jsme tuhle hodnotu překročili rokem 2000, a jak říkají lékaři, už se k ní nikdy nevrátíme). Také někteří porodníci varují před tímto obcházením přirozeného stavu věcí a nazývají to „epidemií císařských řezů“. Jiní gynekologové ale vycházejí z toho, že bezpečnost obou způsobů je srovnatelná, to jest vysoká, a že tedy není důvod v tom vidět problém.

Císař standard „Na internetu se to pořád řeší, jestli přirozeně, nebo císařem,“ říká Dagmar Půžová v jihlavské porodnici a v postýlkách vedle ní leží čerstvá miminka Eliška a Dominik. Na svět přišla před 18 hodinami císařským řezem. Pokud jsou v děloze dva plody, lékaři dnes k sekci přistupují celkem běžně. „Kamarádky mi taky říkaly, že císařský řez je lepší, že to nebolí,“ vypráví Dagmar Půžová. „Já jsem spíš strašpytel, chtěla jsem se vyhnout několikahodinovým bolestem a mít to co nejdřív za sebou,“ říká. Na prohlídku do porodnice přišla rozhodnutá rodit za pomoci skalpelu. Primář gyne-

kologicko-porodnického oddělení Aleš Roztočil jí to vymlouval: je přece zdravá, oba plody jsou ve správné poloze, je jí třiadvacet, takže na zdejší poměry velmi mladá, jedno dítě už porodila. Začal tedy přirozený porod. Jeho postup se ale po určité době zastavil a lékaři nakonec stejně zvolili operaci. „A bylo to za 25 minut,“ říká paní Půžová. V  Jihlavě mají kolem 22 procent císařských řezů ročně, jsou tedy nad republikovým průměrem. Tomuto řešení se příliš nebrání a mají s ním dostatek zkušeností. Používají epidurální anestezii, takže paní Půžová nespala v narkóze a mohla se s dvojčaty hned přivítat. Po operaci je neumístili na jednotku intenzivní péče, jak je obvyklé, ale na pokoj, kde mohla mít děti u sebe. Teď, necelý den po operaci, je sice trochu pobledlá, ale prochází se po pokoji a zrovna se jí povedlo miminka poprvé nakojit. Takže je všechno vlastně v pořádku. Jenže zase taková samozřejmost to není: „Císařský řez je velká břišní operace. Vždycky když vstupujete do břišní dutiny, je tu riziko komplikací,“ říká Tomáš Peterka, primář gynekologicko-porodnické kliniky v Thomayerově nemocnici v Praze. V Česku →

57

trendy

Na světě za pětadvacet minut. (Dagmar Půžová a primář Aleš Roztočil v jihlavské porodnici) f ot o m ila n jar o š

→ zemře v souvislosti s porodem každý rok asi deset

žen (což je relativně hodně, v jiných evropských zemích je to méně), přičemž většina z úmrtí je po císařském řezu. Komplikace zahrnují hlavně krvácení do břišní dutiny a embolie. Nemusí ale jít zrovna o život. Při řezu se někdy poškodí i jiné orgány, při hojení je riziko zánětů a srůstů. Velký problém je jizva na děloze: tkáň kolem jizvy už není tak pevná, takže je vždycky obava, že může znovu prasknout. Proto také lékaři rozmlouvají ženám po císařském řezu přirozený porod, což zase vede k dalšímu zvýšení počtu sekcí. Při třetím císařském řezu se v Česku ženám doporučuje sterilizace. Co se týče dítěte, uvádí se, že císařský řez je pro dítě bezpečný. Je zde vlastně jenom jedna námitka: plánované sekce se většinou provádějí těsně před termínem přirozeného porodu. Tou dobou ale nemusí být plíce dítěte ještě zcela zralé, a tak po vyjmutí z dělohy nezačne dýchat. Nastupuje pak plácání po zadečku a štípání do ušních boltců, nejrůznější techniky, aby se dech urychleně „nastartoval“. Pokud se to nepovede dost rychle, nastává akutní dechová tíseň. Nedostatek kyslíku v mozku pak může vést k jeho poškození. Některé studie také říkají, že u dětí porozených císařským řezem je větší riziko astmatu či cukrovky, to jsou však jen dílčí poznatky. Samozřejmě, těžký fyziologický porod je pro dítě mnohem větší trauma. Metodika císařského

58

Na porodníky se obracejí ženy s přáním rodit císařským řezem. Mají jim to umožnit? To je velké dilema medicíny. řezu, zručnost operatérů, anestezie, to vše se pořád zlepšuje. „Vše je dnes už na špičkové úrovni,“ říká primář Roztočil z Jihlavy. Pro porodníky je to jednodušší, pro ženu méně bolestivé, rodí tak Angelina Jolie i Bára Basiková. Z porodu císařským řezem se postupně stává standardní záležitost.

Medicínské pokrytectví „Jak vidíte, i bez přirozeného procesu, krásným císařským porodem, naplánovaným porodem se může dítě narodit. A  ještě ke všemu jsme spěchali, protože táta na to měl dvě hodiny, takže to bylo zorganizovaný. Žádnej z dětí nebyl zmuchlanej, neměl utrženou hlavu kleštěma,“ říká tatínek a pyšně ukazuje na kameru dva ukázkové blonďaté andílky, kteří si hrají na zahrádce nové vily. Manželé Březinovi vystupují v novém filmu Porodní plán, který bude poprvé k vidění tento týden v rámci akce Týden respektu k porodu. Něko-

lik žen se zpovídá ze zkušeností s porodem. Paní Březinová si zvolila císařský řez, její muž to přes známost domluvil, dokonce včetně dvoudenního epidurálního umrtvení, aby se bolest nedostavila ani po porodu. Žen, jako je paní Březinová, je pořád víc a přicházejí za lékařem s přáním porodit v dohodnutém termínu císařským řezem. „U nás je to tak pětkrát šestkrát za rok,“ říká Aleš Roztočil na otázku, jak často mu to rodičky navrhují. „Většinou žena dobře sociálně postavená, podnikatelka nebo manželka podnikatele, která chce, aby všechno proběhlo co nejrychleji a  bez komplikací,“ dodává Aleš Roztočil. Protože to je spíš druh městské ženy, v Praze a Brně se s takovými žádostmi setkávají nejčastěji. Také maminky si na internetu doporučují, kde všude jim „udělají císaře“: stačí se domluvit s porodníkem, zpravidla mu „něco“ dát (prý mezi pěti a dvaceti tisíci) a nechat ho, ať vymyslí nějaký zdravotní důvod. Bez udání důvodu totiž nesmí císařský řez provést. V názoru na tohle opatření se lékaři značně různí. „Zavedením možnosti císařského řezu na přání či přesněji z psychologické indikace by se zamezilo medicínskému pokrytectví a podvodu,“ myslí si Aleš Roztočil. Jiní porodníci jsou proti. Primář gynekologicko-porodnického oddělení Daniel Driák z Fakultní nemocnice Na Bulovce říká: „Sám toho zastáncem nejsem. Na kom bude odpovědnost za medicínsky nezdůvodněné operační řešení RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

trendy porodu? Kdyby se něco stalo, bude to vina lékaře, nebo matky?“ táže se. Podobně se debatuje i v rámci mezinárodních porodnických organizací a jde přitom o mnohem více, než jen o říznutí do břicha. A sice: Je správné, aby medicína zasahovala do zdravého těla způsobem odporujícím přirozeným procesům? A dále: Císařský řez je dvakrát až třikrát dražší než fyziologický porod (podle výpočtu VZP 25 tisíc ku 9 tisícům Kč). Je tedy etické poskytovat zdravým ženám tuto dražší péči? Mezinárodní federace gynekologů a porodníků (FIGO) je proti volitelnému císařskému řezu právě z uvedených důvodů. Organizace amerických porodníků (ACOG) se zase přiklání k názoru, že to jsou rovnocenné možnosti a žena si může vybrat. A  je tu ještě jeden důvod, proč porodníci ochotně řežou. Stížnosti a soudní spory kvůli průběhu porodu jsou stále častější. Zrovna v březnu dostali podmíněné tresty dva lékaři z Mostu za to, že včas neprovedli císařský řez. Dítě se narodilo přidušené a za několik dní zemřelo. „Sáhnout k sekci, to je často obrana proti průšvihům. Když porodník provedl císařský řez, udělal maximum,“ uvažuje doktor Peterka.

Ukradený zážitek Zatím byla ale pořád řeč jen o tělu. Je přitom jasné, že porod je také velký psychologický zlom, pro ženu silný, skoro extatický zážitek, pro dítě první krok do života. A tudíž hodně záleží i na tom, jak ho oba prožijí. Dítě si na své zážitky z porodu nepamatuje, což ale neznamená, že by ho později neovlivňovaly. Jen se zatím málo ví jak. Několikahodinový boj dítěte, které se hlavičkou napřed dere na svět, může mít svůj význam, to připouští většina dětských lékařů i porodníků. Další věc je prožitek ženy. V souvislosti s císařským řezem se někdy mluví o  „ukradeném porodu“, žena vlastně není u toho, když její dítě vstupuje do světa. Zvlášť v porodnicích, kde se uplatňuje celková anestezie a kde jsou matky automaticky po operaci převedeny na JIP. „Dlouho jsem nemohla přijít na to, co je mi tak líto,“ uvažuje Bibiana Hubálková z Frenštátu pod Radhoštěm. Vzpomínka na porod první dcery císařským řezem ji vždycky rozlítostnila. Bylo to přitom nejrozumnější řešení, dítě bylo v děloze v poloze koncem pánevním, lidově „nožičkami ven“. Takových případů je asi pět procent a dřív je zkušený porodník zvládl vyprostit. Dnes to ale lékaři většinou

nechtějí riskovat a automaticky volí císařský řez. „Fik mik a už to bylo. Já jsem ležela rozřezaná na stole a plačící holčičku někam odnášeli. Měla jsem ji u sebe až za dva dny,“ říká paní Hubálková. Druhá dcera byla v děloze pěkně správně „podélně hlavičkou“, a ona mohla tudíž rodit normálně. „Trvalo to 15 hodin, ale prošly jsme tu cestu spolu a  došly až do konce,“ porovnává. Nastala velká úleva a štěstí. Holčičku jí pak přiložili na břicho. „Byl to krásný zážitek, plný něhy a dojetí,“ říká paní Hubálková. Helena Máslová je lékařka, zaměřuje se ale na psychosomatické problémy. Chodí za ní ženy, které trpí poruchami plodnosti i traumaty z porodu. Podle ní to souvisí. „Ženy ztratily schopnost pudového chování, protože jsou celý život vedeny k tomu, aby ho potlačily a chovaly se racionálně. Jenže při porodu je třeba zapojit právě neracionální stránku, a to je pro mnoho žen skoro nemožné.“ Je to důsledek technizace porodnictví, která probíhá už od šedesátých let. „Dnešní matky se narodily v době, kdy vrcholila odosobněná péče o novorozence. Dítě bylo odděleno od matky, propagovala se umělá výživa.“ Právě proto, že se jim do podvědomí neuložil zážitek přirozeného porodu a kojení, rodí dnešní ženy tak špatně.

Po porodu císařským řezem má řada žen pocit, že přišly o něco důležitého. Je to pocit „ukradeného porodu“.

Je to radikální názor, nelze ho vědecky dokázat a porodníci to neberou moc vážně. Spíš se k němu přiklánějí propagátorky přirozených porodů. Těch je ale mezi ženami jen malá menšina. Většina rodiček ochotně souhlasí, když jim lékař nabídne rychlou a bezbolestnou operaci. „Podle mě vaginální porod evolučně vymizí. Odhaduji, že až za deset let půjdu do důchodu, bude se císařským řezem dělat třeba i polovina porodů,“ myslí si Aleš Roztočil. Q Karolína Vitvarová-Vránková 18.–24. 5. probíhá Týden respektu k porodu více na www.respektkporodu.cz

po nákupech lifestyle pro seniory

„Jen ne žádné kostýmky, noste džíny, trika, legíny, kraťasy. Dejte stop usedlé módě,“ radí paní Eva Švábová. Sama je oblečená podle vlastní rady a na módních fotografiích v magazínu vypadá opravdu supr, či spíše čupr, jak by se řeklo mezi jejími vrstevníky. Paní Švábové mnoho nechybí do sedmdesátky a na stránkách časopisu Padesát pět plus je proto, aby rehabilitovala svoji generaci, která prozatím moc čupr vnímána není. Celý časopis Padesát pět plus (www. padesatpetplus.cz), jehož čtvrté číslo právě vyšlo, je myšlen stejně. Má dokázat, že starší lidé mají sílu žít a také kupní sílu, a že si tedy budou kupovat lesklý časopis za pětatřicet korun a že si budou číst o cyklistice a cestování po padesátce. Že si dokonce nechají poradit v lásce, co třeba dělat, když váš milenec je na rozdíl od vás padesát pět minus. A že takto rozmarně naladěni zabrousí i na inzertní strany a to, co tam uvidí, si budou chtít koupit. Aby přesvědčili inzerenty, spočítali si v časopise různá čísla: tak například že 14 ze 100 účastníků zájezdů a 20 ze 100 klientů bankovních domů jsou lidé 55 plus. A že si kupují také další věci. Že tedy už i v Česku existují whoopies, wealthy older people, bohatí starší lidé. Čeští whoopies si podle nich zaslouží svůj vlastní lifestyle magazín (jak se tomu říká). Příklady takových úspěšných časopisů existují. Tak třeba nizozemský Plus, magazín plný krásných starých mladých lidí, kteří tráví život tím, že se opalují střídavě u moře a při lyžování a tváří se spokojeně. Plus se za poslední roky stal jedním z nejprodávanějších nizozemských magazínů. Avšak Čechy nejsou Nizozemsko. Už čtyři roky je na stáncích další podobný časopis Revue 50 plus (www.seniorrevue.cz). Tam mladistvý optimismus zrovna nesdílejí. Nelíbí se jim, že nový magazín poněkud parazituje na jimi zavedené značce. A pak také, znamená to dělení příjmů z inzerce, která se prý pro starší cílovou skupinu hledá mimořádně těžko. Jak říká ředitelka revue, magazín pro staré, to je prý „tvrdý chlebíček“. Tvrdý chlebíček máčený v meltě, to je také přetrvávající obrázek lifestylu penzisty. Na čupr whoopies v kraťasech se zatím pořád čeká. – VKV –

↓ inzerce

RESPEKT. CZ

59

česká inteligence f ot o pr o f i m edia . c z / c o rbis

seriál

Podle Drtiny se žáci měli naučit probouzet v sobě své vlastní myšlenky.

Holubice v politice František Drtina (1861–1925)

J

eho osudem byl Masaryk. Oba, učitel a žák, přišli na pražskou univerzitu skoro současně. Drtina se ocitl mezi prvními čtyřiatřiceti studenty, kteří se zapsali do prvního profesorova filozofického semináře – a pak už mu zůstal věrný, prožil v jeho stínu celý život. Na jejich názorové a lidské oddálení po vzniku republiky lze pohlížet jako na událost, kterou Drtina vlastně nepřežil. Nejdřív to vypadalo, že budou spolu jen poznávat svět. Masaryk měl kolem sebe dvojí kruh příznivců, první kolegiálně profesorský, druhý studentský. Přišel však člověk zvenčí, mladočech Julius Grégr, tehdy Masarykův politický soupeř, a řekl, že oba kruhy tvoří jednu podstatu, jedinou vyznavačskou sektu: do její vnitřní organizace nikdo nevidí, navenek se však svými činy projevuje zostra. Zrodil se název „maffie“ – a nejen zrodil, ale i ujal. Podle receptu, který Masarykův muž po pravici, novinář Jan Herben, pojmenoval slovy „Řezat, řezat, řezat“, se provozovala společenská a umě-

60

lecká kritika často jen pro tuto kritiku samu, prostě z rozkoše, že kritizovat lze. Neplazit se a neskrývat své mínění, ale dávat je bojovně najevo, byť třeba jenom slovy: nebylo to vždycky moc, ale pořád to bylo mnohem víc než to dřívější česky klientelistické „vyjít za každou cenu se všemi, protože všechno sleduje společný nepřítel“. Každá „maffie“ však kromě po zuby ozbrojených válečníků potřebuje i oddané a tiché členy, kteří jsou schopni zafungovat jako tmel. Drtina byl takovým člověkem. Díky lidem, jako byl on, se Masarykovi realisté kromě sporů na schůzích a polemik v novinách dokázali oddávat i společenským a  soukromým vztahům. Stýkaly se celé rodiny, Drtinovi často třeba právě s Herbenovými. Pobývalo se a debatovalo nejen v Praze, ale i na rodinných venkovských sídlech v Hostišově a Hněvšíně – a v těchto stycích muselo být mnohem víc než jen výměny názorů, když se z nich otcovské vzory i s jejich idealismem tak silně přenesly do další generace: jak Prokop Drtina, pozdější českoslovenRESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

česká inteligence

Reformátorem školství Drtina začínal jako filozof, ale jeho hlavním oborem se stala pedagogika. Měl k ní blízko jako člen „profesorské“ realistické strany i jako učitel na smíchovském gymnáziu, později profesor na pražské univerzitě. Zabývat se pedagogikou v jeho době znamenalo hlavně řešit otázku náboženství ve školách. Ty rakouské byly katolické: den se v nich začínal a končil společným otčenášem, ve třídách visel kříž a hodiny náboženské výchovy byly povinné. Drtina sám byl nábožensky vlažný; říkal, že v Boha přestal věřit v mládí, zachoval si však náboženský cit – a myslel tím víru v humanitu coby pilíř demokracie, zhruba v tom smyslu, jak o tom psal Masaryk v Ideálech humanitních. Původní ideál křesťanské lásky se v nich transmutoval do nových podob, odpovídajících moderní době, praktické a konkrétní. Humanita v pedagogice třeba znamenala zpřístupnit vzdělání všem bez rozdílu. Jako s další samozřejmostí počítal Drtina s vyzdvižením učitelského povolání. Dosud to byla tradičně „podprofese“: napůl kostelník a napůl varhaník, zabýval se učitel výukou až jaksi navíc a jako mnohem benevolentněji hodnocenou činností. Aby základní a středoškolské vzdělání získalo lepší a lépe měřitelné parametry, navrhl Drtina kromě zrušení závislosti na katolické církvi zavedení aspoň dvouletého vysokoškolského vzdělávání učitelů na nových a zvlášť pro ten účel zřizovaných pedagogických fakultách. Podstata reforem, které Drtina promýšlel, se týkala i samotné podstaty výuky. Tradiční koncept pravil, že student si má osvojit vědomosti svého učitele: tím, že je beze zbytku převezme, nejenže se stane životaschopným, ale prokáže i  loajalitu k  učiteli (a k systému). Místo vzdělávání jako způsobu ovláRESPEKT. CZ

dání těch druhých Drtina navrhl odvážnější cestu: vědomosti nekopírovat, ale naučit žáka probouzet v sobě své vlastní myšlenky – i s tím rizikem, že dopředu nelze určit, zda se takto osvobozený člověk nevymkne ze státem požadované poslušnosti.

Neposlušná skutečnost Realisté kritizovali všechno s jedinou výjimkou: vedoucí rolí šéfa strany. „U nás i u Herbenů už od mého nejútlejšího dětství, když se vyslovilo jméno Masaryk, tak se chodilo po špičkách,“ vzpomínal Prokop Drtina. Mohli mu stačit každý ve svém oboru, ale unikal jim svým kontextovým myšlením a hlavně rychlostí, s jakou byl schopen přijímat moderní trendy. Navenek s Drtinou mohli vystupovat jako dvojice, která se na skutečnost dívá podobně nekompromisním úhlem pohledu. Kulturně však už byli každý jinde: zatímco Masaryk sledoval „on-line“ duchovně nejzajímavější spisovatele své f ot o č tk

ský ministr spravedlnosti (1945–1948), tak Ivan Herben, v letech 1945–1948 šéfredaktor Svobodného slova, si osvojili vztah k zemi, který postoupil ještě o kus dál než u generace jejich otců. Ti se kdysi sešli náhodou, ale synové byli už od počátku vedeni k tomu, že okolní svět je jejich vlast, kterou (pokud to dokážou) jednou společně povedou. Rodilo se vědomí nové kontinuity a hlavně spolupráce, obojí samozřejmě po únoru 1948 krutě přervané. (Podobně těsné styky udržovali realisté například i s rodinou Aloise Rašína z jiného, národně demokratického tábora – a také Rašínův syn Ladislav se stal v třicátých letech jednou z nejperspektivnějších postav mladé české politiky, tentokrát pravicové. Ke všem třem „politickým“ dědicům se nakonec jejich vlast zachovala macešsky, každý skončil jinak, ale všichni tragicky.) O to, že se tyto vzájemné vztahy vůbec začaly rodit, se někdo musel zasloužit: „tmel“. Pro Františka Drtinu byla tato role povahovou přirozeností. Spolupracovníci ho bez výjimky popisovali jako muže, který šíří pocit harmonie a solidarity: rovná rozepře a uzavírá smír, jakási holubice mezi dravci, v něčem až naivní. Sám Herben o Drtinovi psal jako o „muži čistém a laskavém, nemajícím tušení, že jsou na světě také lidé nečistí a úkladní“. Ale i ti existují, a kdo to netuší, ten je mimo skutečnost. V Drtinovi, filozofovi, pedagogovi a vysokoškolském profesorovi, podle všeho víc než v jeho přátelích uvízl kus „profesorského“ idealismu: když jsem víc než ostatní přečetl a prostudoval, vím lépe než oni, jaký má svět být. Mám pravdu, budu to říkat a tím se tato pravda prosadí.

Celý život v Masarykově stínu.

Položil základy školského systému, který vyhovoval všem.

doby a psal eseje například o Leonidu Andrejevovi, Drtina si zval domů Vrchlického a Jiráska. Mezi všemi na pohled kosmopolitními realisty byl Masaryk jediný nenacionál. Podobně jako on mluvili o hodnotách a svobodách, které se přimykají ke každému jednotlivému člověku, ale když došlo na praktické činy, ukázalo se, že je pro ně rozhodující příslušnost ke kmeni, do něhož se počítají. V  Drtinově politice to nejdřív nebylo vidět. Vstoupil do ní na počátku století, pochopitelně po Masarykově boku. Podílel se na přípravě programu realistické strany a v roce 1907, o prvních volbách na základě čerstvě uzákoněného všeobecného hlasovací práva, byl spolu s Masarykem zvolen do vídeňské říšské rady. Na rozdíl od vůdce strany, který se v parlamentních kuloárech a na řečništi cítil jako ryba ve vodě, vnímal Drtina své úkoly mnohem idealističtěji a po čase a konfliktech s realitou i úkorně. Své nezvolení v nových volbách o čtyři roky později přijal v podstatě jako ulehčení. Jeho „profesorský“ styl politiky se naplno projevil za první světové války. „Maffie“ obnovila svou činnost, tentokrát jako tajná odbojová organizace, a Drtinovi v ní patřilo důležité místo. Ukázalo se však, že svým vlivem prosazuje spíš učenecké představy o tom, jak má svět nejlépe vypadat, než re-

álné zájmy. Uprostřed války, když se v odboji objevila myšlenka sjednotit české městské politické strany v jedinou mocnou nacionální sílu, argumentoval třeba takto: „Soustředěním a souručenstvím prokáže národ svou politickou vyspělost a žádoucí snášenlivost, uvolní se věcná politická diskuse o otázkách veřejných, zamezí se nevěcná kritika, členové budou chráněni před osobními útoky a všechno obviňování pro minulost předem musí být vyloučeno.“ Přání z ideálního a nepolitického světa. Kdyby mohla být uskutečněna, vlastně by se tím politika a vůbec výměna názorů, reprezentujících různé zájmy, zrušila. U masarykovského „realisty“ byl takový požadavek překvapením – odrážel však profesorské: Vím, co má nejlépe být, a tak si mohu dovolit přehlížet cestu, jak toho dosáhnout. Počátkem roku 1918 Drtina, veden touto logikou, vstoupil do rodící se národně demokratické strany jako nové varianty oné politické síly, jež má sjednotit celý český národ – a spolu s ním tak učinili i další známí realisté: J. S. Machar, Prokop Šámal, Jan Herben a Josef Schieszl. Když se však ukázalo, že voliči dávají před nacionalisty přednost levici, a když se předseda strany Karel Kramář ocitl ve válce s prezidentem, stala se z národní demokracie strana namířená proti Hradu – a z realistů v ní uvězněných rukojmí. Drtina se ještě v létě 1919 pokusil v pravicové straně založit levicovou frakci, ale neúspěšně. V dalších letech pak realisté stranu postupně opouštěli a v roce 1925 přišli s představou Národní strany práce, zároveň hradní i intelektuální, to už však bez Drtinovy účasti. Pro vůdce realistů to musel být zvláštní zážitek: vrátil se z exilu ověnčen největšími myslitelnými politickými úspěchy, ale jeho spolupracovníci mu zatím doma jeho stranu rozložili. To byl zřejmě důvod postupného ochladnutí prezidentova vztahu k Drtinovi. Ten se ještě v listopadu 1918 vrátil do politiky a jako státní tajemník na ministerstvu školství a národní osvěty začal uskutečňovat svou dlouhá léta připravovanou školskou reformu. Sotva snášel bez trpkosti, že místo něj, profesora a pedagoga, o kterém se mezi realisty mluvilo jako o budoucím ministru školství už od začátku války, stanul v čele úřadu Gustav Habrman, jehož průpravou bylo pouze to, že byl vlivným socialistickým novinářem a řečníkem. I ze stínu však jde dělat reformu. Práce Drtinu pohltila, podle svědectví přátel býval v té době tak unavený, že často nemohl ani mluvit. Položil však základy školského systému, ve kterém si po celou dobu první republiky všechny konfese, dokonce i s ateisty, dokázaly vyhovět. Proč nakonec od této práce tak snadno odešel? Mělo vliv to, že si na něj Masaryk ani po Habrmanovi nevzpomněl a jmenoval do čela úřadu historika Josefa Šustu? Jeho celoživotní druh odcházel z politiky zklamaný a nešťastný: skutečný svět nefungoval, jak si představoval. Q PAVEL KOSATÍK

Ke čtení: František Drtina: Ideály výchovy, Praha 1900 Prokop Drtina: Československo můj osud, Praha 1991 Sylva Součková: František Drtina, Praha 2004

Příště → F. X. Šalda

61

eseje

Zpráva ze Stockholmu f ot o pr o f i m edia . c z

Copak se dá dělat zahraniční politika Evropy bez politického zřízení a bez veřejné podpory? Timothy Garton Ash

je britský politolog a historik. Je profesorem evropských studií na Oxfordské univerzitě a badatelem Hooverova institutu na Stanfordově univerzitě. V posledním desetiletí se zabývá zejména transformací Evropy a Evropské unie. V českém překladu vyšly jeho knihy Rok zázraků, Spis, Dějiny přítomnosti a Svobodný svět: Amerika, Evropa a budoucnost Západu.

ským, germánským a románským. Půjde taky o to vybalancovat pravomoci předsedy Evropské rady s pravomocemi jiných dvou mužů či žen, kteří nasednou na dva další koně EU, totiž na posty předsedů Evropské komise a Evropského parlamentu. (USA mají jednoho prezidenta, který jím opravdu je; EU má tři nebo čtyři, ale ani jeden jím ve skutečnosti není.)

Důležitá je tu vůle Pohleďte na Evropu. Domov pro staré lidi. Kontinent, který si vybral bezvýznamnost. Mezinárodní hráč ve strategických rozpacích. Slabý, rozdělený a pokrytecký. Tohle všechno můžete slyšet o Evropě z úst pozorovatelů ve Washingtonu, Moskvě a Pekingu. Úkolem nás Evropanů je tento názor změnit. Můžete být Evropanem bez jakýchkoli emocionálních, intelektuálních či idealistických vazeb na Evropskou unii, ale potřeba 27 států EU mít silnější a koordinovanější zahraniční politiku je očividná. Ve světě, který se rostoucí měrou mění pod vlivem neevropských velmocí, zejména Číny, slábne relativní síla i těch největších evropských států. A bude slábnout dál. Pokud si myslíte, že mluvím o nějaké abstraktní záležitosti, o níž se baví diplomaté na svých recepcích s lososem na talířku a sklenkou vína v ruce, která nemá nic společného s obyčejným člověkem, zamyslete se znovu. Jak už jsme za posledních šest měsíců pocítili na vlastní kůži, naše zaměstnání, úspory, hypotéky či životní pojištění jsou přímo ovlivněny globálními jevy, jako je finanční a ekonomická krize, masová migrace, mezinárodní organizovaný zločin, klimatické změny a  hrozba pandemie – a žádnému z nich nedokáže čelit stát jednající na vlastní pěst.

Bude to pořádný cirkus Ve Stockholmu se minulý týden sešla skupina Evropanů různých profesí, od členů think tanků přes byznysmeny, spisovatele, diplomaty a občanské aktivisty až po bývalé prezidenty a hejno bývalých ministrů zahraničních věcí, jejichž cílem bylo dospět k potřebným závěrům. Spojené státy mají už dávno svou Radu pro zahraniční vztahy, jejímž cílem je kromě jiného zlepšit americkou zahraniční politiku. Cílem nedávno ustanovené Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR) je nejdříve vůbec nějakou evropskou zahraniční politiku vytvořit – aby se poté mohla zlepšovat. (Pro pořádek: jsem členem vedení té rady.) Překážky na cestě k vytvoření něčeho, co by si zasloužilo označení „evropská zahraniční politika“, jsou ovšem velké. Překážky institucionální,

62

politické a v širším smyslu slova také kulturní. Evropa promarnila spoustu času jenom tím, že se soustředila na institucionální řád. Slátanina zvaná Lisabonská smlouva, což rozhodně není žádná evropská ústava, nám jej umožní zlepšit, pokud to umožní Irové svými hlasy ve druhém referendu na podzim a pokud dva euroskeptičtí prezidenti –

Překážky na cestě k vytvoření společné evropské zahraniční politiky jsou ovšem velké.

polský a český – přidají pod smlouvu schválenou jejich parlamenty své podpisy. Potom může začít dřina: dát dohromady víc lidských a finančních zdrojů pro vytvoření něčeho, co bude fakticky ministerstvem zahraničí v čele s  následovníkem Javiera Solany, který je dnes ovšem jen vysokým představitelem EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku a bývá občas neformálně, avšak mylně označován za ministra zahraničí. Měl by být také vytvořen post tzv. prezidenta Evropské rady, která je složena z premiérů všech 27 států EU, jehož funkční období by mělo trvat dva a půl roku. Když jsme ve Stockholmu mluvili o  tom, co čeká Švédy v  době jejich předsednictví ve druhém pololetí 2009, bylo jasné, že to bude pořádný cirkus. Irové možná řeknou ano a  Lech Kaczyński i  Václav Klaus možná podepíší Lisabonskou smlouvu, kromě toho koncem září budou volby v Německu. Švédové možná zorganizují speciální summit k jednání o prvním předsedovi Evropské rady a novém „ministru zahraničí“. V takovém případě nastane obvyklý jev, připomínající koňský handl – mezi levicí a pravicí, malými a velkými státy, starými a novými členy, severem a jihem, mezi ženami a muži, mezi živlem slovan-

Jména, která se vynoří z nekuřáckých místností za zavřenými dveřmi, budou důležitá. Tony Blair je jedním z neformálně ohlašovaných kandidátů na funkci, kterou noviny mylně označují za „prezidenta Evropy“. Bylo mi řečeno, že Francouzi by zase rádi protlačili do další funkce – té po Solanovi – bývalého bezbarvého eurokomisaře Michela Barniera. Mám za to, že do funkce hlavy Evropské rady by se hodil spíše někdo se schopností hledat kompromis (což je jeho opravdová role) a na Solanovo místo zase někdo s větší váhou: někdo jako Joschka Fischer, například, anebo Carl Bildt, švédský ministr zahraničí. Právě tato funkce bude totiž opravdu důležitá, tam budou peníze a lidé, jejichž hlavním úkolem bude nastartovat lepší koordinaci evropské zahraniční politiky – pokud to ovšem členské státy umožní. Vše totiž záleží na politické vůli důležitých členů EU. Prezident Nicolas Sarkozy byl jako předsedající EU velmi dynamický a efektivní, ale dnes má tendenci Evropě motat hlavu. Německo se čím dál více stává „normální“ evropskou zemí, což znamená, že dává přednost spíše vlastním krátkodobým zájmům. Od roku 2010 převezme britskou zahraniční politiku do rukou zřejmě euroskeptik William Hague. A Silvio Berlusconi je, no, Silvio Berlusconi. Ale i kdyby lídři klíčových států měli politickou vůli ke společné zahraniční politice, jsou tady ještě hlubší problémy, které můžeme pojmenovat jako politická kultura. Naše politiky jsou stále do velké míry národní, stejně jako naše média, anebo jsou nanejvýš orientovány na lingvistické komunity: anglofonní, frankofonní, hispanofonní, germanofonní, polskofonní a tak dále. Je tedy velmi těžké mít opravdu panevropskou širokou debatu o zahraniční politice. (Tento text sice možná vyjde v různých překladech v různých evropských novinách, ale je to spíš výjimka.) A kromě toho mnoho Evropanů vůbec nemá ve zvyku uvažovat strategicky o evropských zájmech ve světě. Jak můžete dělat zahraniční politiku bez politického zřízení a bez veřejné podpory? Takže znovu: naši čínští, ruští i američtí kritici budou mít pádné důvody pro tvrzení, že Evropa nemá na to, aby jednala společně. A naším úkolem je jim tento názor vyvrátit. Q RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

Car jí říkal něžně černá sotňa f ot o č tk

Svatá Rus nade vše. Jdeme čistit krev Viktor Jerofejev

je ruský spisovatel, uznávaný i coby editor a literární organizátor. Žije v Moskvě, část dětství strávil v Paříži. Jeho román Ruská krasavice (česky 1992) byl přeložen do více než dvaceti jazyků. V roce 1979 byl jedním z autorů a organizátorů samizdatového sborníku Almanach, který mu vynesl zákaz publikování. Koncem devadesátých let sestavil dnes už slavnou antologii povídek Ruské květy zla.

Fašismus v Rusku zvedá hlavu. Přesněji řečeno, už ji zvedl – a ne jednu. Je to sedmihlavá hydra. Hlavy se jí kývají na tučných dlouhých krcích, je v nich něco opojného, jako je opojná krev – jsou to hloupoučká, trdla, dobrácké ochmelky, narážejí na sebe, uštědřují si údery s komickým pobouřením, a potom se zase na znamení shody vzájemně olizují. Mají něco z  teletubbies, které si daly narůst vousy, anebo se naopak ostříhaly dohola a našly zalíbení v černo-bílo-červených odstínech barev, vzorech poznávacích znamení. Ale nad základním nevkusem jim srdce poroučí se otřásat. Nejprve z nepochopení, poté z hořkosti a zoufalství – dokdy se tohle všechno dá snášet? A potom, když svou vrozenou prostotu umocní zatrpklostí, svatost nenávistí, začínají hon na škodlivý hmyz, který jim běhá po těle.

Polibek Stalina s Kristem Bandité – opričníci – fašisté. Kolo dějin se točí rychle. Ještě včera se zdálo, že země se topí v přívalu korupce a zločinu a že to pochmurné počasí je jí souzeno na dlouhé roky. Jenže jako v pohádce, v jedné chvíli se vše zázračně změnilo, a už je tady družina

cara Ivana Hrozného a na popové scéně otvírá kluby strachu. A už železnou rukou rdousí tu chřadnoucí pospolitost zdemoralizovaných masek, která v horečných letech tak bohatla. Ještě doslova dnes ráno se zdálo, že už není kam jít. Jenže div se světe! Železná pěst cpe stále více peněz do kapes svých majitelů a taková velkorysost vyžaduje přece jen jisté otevření dlaně. Namísto pěsti zůstalo jen její zdání: úřad, jenž vypadá přísně, ale trestá nedokonale. A  v  takové chvíli zvedá hlavu fašismus. Sedmihlavá hydra stála dlouho v záloze, krmena utopickými plody marxismu-leninismu. Ta strava jí trhala střeva, zhubla. A zapomnělo se na ni. Přitom před sto lety jedla z panského, přímo carského stolu. Car Mikuláš tohle publikum miloval, něžně mu říkal: „černá sotňa“. Černá sotňa byla posledním ochranným glejtem romanovského impéria, loučí světla v temném, liberály se hemžícím carství. Když před téměř stoletím nadešly hrozné dny, inteligence se zřekla zbožného vzývání lidu, spustila na draka krupobití kleteb. A potom podruhé, když se zhroutil Sovětský svaz, inteligence odmítla kult lidu, ten uslintaný polibek Stalina s Kristem – a tím

odřeknutím si vykopala vlastní hrob. Takže teď je benzin pro žháře k  dispozici, historické paralely jsou přehledně uspořádány. Prohráli jsme třetí světovou válku, kterou jsme považovali za studenou. Tak jako Němce, i nás okradli o Alsasko-Lotrinsko, o chutné kousky slunečních poloostrovů, jako je ten Krymský. Ponížili nás zpackanými liberálními reformami, ukrajinským handrkováním o černomořskou flotilu. Produkt západního potratu – demokracii – jsme pohřbili za souhlasného hučení davu. Označili jsme nové a vzpomněli si na staré nepřátele – vnější i vnitřní. Železné moci se zmocnil panický strach z oranžových exkrementů na Ukrajině – to nám pomohlo rázem pochopit Ameriku i Evropu. Rosenberg (jeden z tvůrců nacistické ideologie, studoval v Moskvě, zpočátku podporoval bolševickou revoluci, v roce 1918 emigroval do Německa – pozn. red.) si kdysi vybral z idejí černé sotni téma čisté rasy. Teď je na nás, abychom se učili očišťovat krev, zakládat bojové družiny. K Bohu máme nejblíže ze všech. Najděme si ho! Ve sporu Rusa s  Nerusem chyť stranu Rusovu, i  kdyby neměl pravdu. Svatá Rus nade vše ostatní. Přesvědčivé. Srozumitelné. Spolehlivé. Vždyť bijí cizí. Dobrosrdečný rasismus. Lidem se líbí. Policie se usmívá – a chápe. Železný kyj z pytle ven – ve společnosti dokonale lhostejných idiotů, neuvědomělých ctitelů stockholmského syndromu. Hlava nefunguje. Spojit se s mocí podle Geršenzonova vzoru? (Geršenzon byl literární historik /1869–1925/, který kritizoval ruskou inteligenci za její odtrženost od lidu – pozn. red.) Aby nás bodáky chránila před starostlivě vypěstovanou hydrou? Ještě to! Objednali jste si benzin? Už se vám nese. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

63

ve hvězdách

Pichlavý vynález

1874

Ostnatý drát změnil život amerických farmářů a rančerů a smutný úspěch slavil i v Evropě

P

f ot o pr o f i m edia . c z

řed 20 lety se z jeho kousků staly suvenýry, vzpomínka na železnou oponu a na stovky mrtvých, kteří toužili po svobodě. Za první světové války kopíroval frontovou linii, táhl se od švýcarských hranic až k Lamanšskému průlivu, zadržoval vojáky spojeneckých armád, zatímco do nich pálily německé kulomety. Ostnatý drát zkrátka nemá dobrou pověst. Když si ho však před 135 lety nechal patentovat Joseph Glidden, měl s ním zcela jiné úmysly. Jeho ostnatý drát od základu proměnil farmaření a dobytkářství v Severní Americe a Argentině a změnil tamní život stejně významně jako telegraf, železnice nebo Henryho opakovačka.

Z malého farmáře milionář Joseph Glidden nebyl žádný dobrodruh, kovboj ani rančer. Byl to obyčejný farmář, který se se svojí ženou Clarissou a dvěma syny přestěhoval ze státu New York do Illinois, aby tu začali nový život. To bylo ve čtyřicátých letech 19. století. Byly to časy, kdy se odehrával tichý boj o budoucnost amerických prérií, jež do té doby patřily rančerům, honákům a obrovským stádům dobytka, které se začátkem dubna zaháněly na pastviny daleko do plání, od řek, kde se v úrodných půdách blízko vody pěstovala zelenina a jiné plodiny. Po říjnové sklizni se pak dobytek sháněl zpátky na trhy a také na porážku. Vynález Josepha Gliddena měl ale tento po století zažitý cyklus zrušit. Už dříve samozřejmě existovaly hranice oddělující pozemky jednotlivých rančů. Nejprve nebyly nijak vyznačeny, a tak jejich pomezí hlídali tzv. jezdci linie. Dřeva na obestavění tak rozsáhlých pozemků totiž nebylo dost. Pak se objevil nejdříve jednoduchý drát a s ním začalo první oplocování otevřené americké krajiny. A tehdy přišel Joseph Glidden s prostým nápadem. Zlobilo ho, že dobytek jednoduchý drát snadno protrhne a  rozdupe mu pole. A  tak vzal mlýnek na kávu a začal s jeho pomocí ovíjet dva dráty kolem sebe. V pravidelných rozestupech

S otevřenou a volnou krajinou je konec.

pak do vzniklých ok vplétal nastříhané kousky drátěných ostnů. Nehrozilo tedy, že se budou po drátu volně posouvat, jako tomu bylo u ostrých plíšků, které se do té doby na drát navlékaly. Joseph Glidden si svůj vynález nechal patentovat v roce 1874, a i když šlo o nejlevnější plot proti dobytku, jaký byl kdy vymyšlen, brzy se z farmáře měl stát milionář.

Konec otevřených rovin Rozšíření ostnatého drátu změnilo dramaticky a  trvale život na velkých rovinách. Především vzbuzovalo silnou nevraživost rančerů: malé rodinné farmy znamenaly ploty a konec otevřených pastvin. Země a voda, které byly dosud volně přístupné, byly oploceny farmáři a novými osadníky, trasy, kudy honáci každoročně sháněli dobytek

z  horských pastvin a  prérií k  městům na trhy, byly přehrazeny. Indiáni, kteří ostnatý drát nazývali „ďáblovým lanem“, museli i kvůli němu změnit kočovný způsob života. O půdu, která byla donedávna využívána běžně pasoucími se stády od Texasu přes Nové Mexiko až po Colorado, se tak nevedly už jen tiché, ale divoké války, v nichž nešlo pouze o stříhání plotů. Ozývaly se i výstřely, a tak byly oběťmi těchto půtek i desítky mrtvých. To ale Josephu Gliddenovi mohlo být jedno. Nebo spíš dokonce ku prospěchu. Aby prokázal účinnost svého pichlavého vynálezu, založil v roce 1881 v Texasu farmu Frying Panch Ranch, kde choval 12 tisíc kusů dobytka na oploceném území 12 kilometrů čtverečních. Tady už nebylo potřeba zaměstnávat desítky, ale jen pár honáků. Pro ně se stal ostnatý drát noční můrou, protože kvůli němu postupně přicházeli o své tradiční živobytí. Gliddenův ostnatý drát šel na dračku, prodával se po celých Spojených státech a brzy se vyvážel i do Argentiny, kde se odehrával podobný příběh – v devadesátých letech 19. století činil dovoz ostnatého drátu do této země 20 tisíc tun ročně. Když Joseph Glidden v roce 1906 umíral, byl z něj velmi bohatý muž. Ve státě Illinois a v Texasu vlastnil lukrativní pozemky a jeho jmění se odhadovalo na jeden milion dolarů. Lidé se ale nespokojili s jednou formou ostnatého drátu, rozvíjeli jeho tvary a uzpůsobení do dalších variant, tvarů a způsobů uchycení ostnů. Dnes je známo na 530 patentovaných ostnatých drátů a přibližně 2000 jeho variant. Výsledkem je zatím ve své funkci nejefektivnější drát žiletkový, který se používá v ostře strážených věznicích. Jde vlastně o velmi smutnou historii – od samého začátku vynalezení ostnatého drátu šlo o omezení svobody a rozparcelování světa moderními prostředky. Železná opona byla už jen logický důsledek. Q  ONDŘEJ NEZBEDA ↓ inzerce

64

RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

f ot o ar c hiv au t o rky

mimochodem

Místo pravé ruky jeden den v životě

Den svatební

N

emůžu spát. V hlavě mi bzučí jak v úle. Proč jsem tady v tomhle penzionu na Vysočině? Měli jsme to udělat jen se svědky... Mám hroznou trému, jak před nějakou zkouškou. Vždyť už máme s Marcelem roční krásnou dceru Bereniku, není to vlastně jen formalita? Dokážu si to vůbec užít? Pomáhá mi jen vědomí, že už jsem o těchhle předsvatebních stavech párkrát slyšela. Ach jo, už je světlo, chce se mi brečet. Potřebovala bych se schoulit do náruče, ale můj budoucí muž je stejně nervózní. Najednou úplně chápu, proč nevěsty byly před svatbou mezi ženami, a chtěla bych taky. Dobelhám se do sprchy, teplá voda je fajn. V osm na snídani mi nabídne Káča s Markétou překvapení, že mě prý namasírují a učešou. Jo, to si nechám líbit. Ještě se domluvit, kdo bude hlídat Berušku. Po snídani rychle balím šaty, hledám malovátka a odcházím na dívčí pokoj, uléhám na postel a čtyři ruce mě začínají hladit a masírovat, v hlavě to pořád vře a je těžké ji umlčet, až masáž chodidel zabírá. Rozplývám se blahem a vychutnávám si okamžik, kdy o mě někdo pečuje. Pak následuje oblékání a česání, kamarádky mi vpletou do vlasů bílé květy. Připadám si nádherně a slavnostně. Blíží se jedenáctá a je čas vyrazit. A kde je ženich? Prý se teprv obléká – má na to jen pět minut, protože ještě zařizoval spoustu potřebných věcí. Tak rychle pro kytky a s občankami na radnici do Bystrého na úřední obřad. Tam nemůžu Marcelovi narvat prsten na prst, nakonec se to podaří. Společné foto a do auta, prsteny dolů, protože nás čeká ještě jeden obřad u kapličky v Hartmanicích s  farářem z  Obce křesťanů Tomášem Boňkem. Bude to druhý obřad, protože tato církev nemá pravomoc oficiálně oddávat. Do kapličky nás nepustí, ale to mi nevadí. Venku je to daleko lepší. Miluji jaro – když vytryskne síla ze země a vypučí v gejzírech zelených něžných lístků a květů. Asi proto, že jsem se v tomto ročním období narodila, vlastně včera před 35 lety, ale úplně se to ztratilo v šumu organizačních detailů a nervozity. Počasí nám mimořádně přeje. Když jsme tu byli v únoru zařizovat detaily, byly tu závěje sněhu a já se bála, že budu na svatbě mrznout. Jdeme nádhernou alejí. Tam konečně vidím po dvou hodinách Bereniku v kočárku. Ta, jak mě RESPEKT. CZ

uvidí, začne brečet. Zjišťuju důvod pláče – je hladová, zapomněli jí dát připravené jídlo, ani ho nevzali s sebou. Je poledne, obřad už má začít, já ji nesu za roh ke kapličce na lavičku a v duchu vzdávám chválu kojení. Kamarádky zpívají lidovky a svatebčané přicházejí. Dítě držíme v náručí a farář začíná mluvit pod širým nebem a je to hezké, navléká nám prsteny, omylem nastavím pravou ruku. Následuje gratulace a focení. Všichni už jsme hladoví, budou dvě a ještě musíme chvíli čekat, než začne hostina v penzionu – šunkový závitek, pórkový krém, domácí svíčková, dort a ovoce. Polévku jíme z jednoho talíře děravou lžicí. Po obědě vybalujeme dary a já házím svatební kytici, neprovdané kamarádky se o ni při chytání skoro porvou. Ve čtyři přijíždí kapela, Draga Banda – jsou tři, housle, kytara, buben, zpěv, a hrají lidovky, balkánské, cikánské písně a ještě mnohem víc. Hudbu, která má srdce i šťávu. Na dvorku pod modrou oblohou tančíme, šťastní, že to klaplo, a stres půlročních příprav odplouvá. Děti si hrají na písku a ostatní tančí nebo se vyhřívají na sluníčku. V sedm následuje výborná večeře. Jsem ráda, že Berunka tu má spoustu lidí a věcí na objevování, tak je ve svém živlu. Celý den je v  láskyplné péči svatebčanů, což v běžném životě není obvyklé. Většinou ji uspávám po osmé a pak průběžně kojím celou noc, protože mě má ráda jako svůj dudlík. Ale teď se mi nějak nechce a tak si dávám unavenou dceru na záda do nosítka a pokračuji spolu s ostatními v tanci a zpěvu. Malá za chvíli usíná, dávám ji do kočárku do vedlejší místnosti a ona spí neobvykle klidně. Asi ví, že je to pro mě a pro jejího tatínka důležitý den. Přicházejí na řadu další písně, tklivé i veselé. Je po jedné a teď už zbývá jen se v klidu odebrat spát. V duchu se musím smát tomu, že jsem se minulou noc chtěla přestěhovat do jiného pokoje kvůli svatebnímu ryku, o kterém jsem si myslela, že mi bude vadit, až budu dceru uspávat. Přitom jsem nakonec já dělala největší hluk a byla vzhůru nejdéle, což se mi nepoštěstilo už několik let. Q LENKA BLAŽEJOVÁ

Další z novodobých brněnských legend a pověstí: Na počátku padesátých let bydlel v Brně v Helfertově ulici jistý pan Žluka, o němž se neprávem tvrdilo, že je napůl zvíře. Ve skutečnosti měl jen místo pravé ruky chobot. Dovedně to maskoval speciální rukavicí, takže to mohlo u těch neinformovaných vyvolávat dojem, že má jen špatně vyrobenou protézu, umělou ruku. Přestože to pro nás kluky ze středu města bylo na Helfertovu ulici tak trochu, ano, z ruky, navštěvovali jsme pana Žluka a on nám předváděl, jak funkční má ten chobot. To naplnil vědro vodou a pak si sundal rukavici a chobotem vycucl obsah vědra a obrátil pak chobot vzhůru a vystříkl mocný proud, který nám vzápětí napršel na hlavy. Jindy nám zase předvedl, jak chápavý prst má na konci chobotu. Otevřel mi tím prstíkem školní aktovku a vylovil odtamtud žákovskou knížku a taky plnicí pero, které mi dal otec na památku před svou emigrací, a do knížky mi pak pan Žluka napsal pochvalnou poznámku. A podepsal se jako ředitel školy. Ale takovou knížku jsem samozřejmě musel chtě nechtě zahodit. Jindy nám zas ledasco zajímavého vyprávěl. Například o tom, že až zemře, nechá se pohřbít v rakvi s bočním otvorem, z něhož pak nechá vypláznout svůj chobot. Pan Žluka byl bezdětný, svobodný a zaměstnán v nějakém městském archivu. Pamatuji se, že to bylo na začátku školního roku, když se v tom archivu objevilo něco opravdu nečekaného. Omlouvám se, že už se nepamatuji co, ale dalo by se to dohledat v novinách ze září 1951. Ale tolik vím, že to bylo cosi tak překvapivého a významného, že kvůli tomu přijeli archiváři až z matičky Prahy. A s nimi taky archivářka, která se během práce s panem Žlukou dost intimně sblížila a vypráví se, že po milostné noci s ním našla zalíbení v jeho chobotu, takže se za něho provdala a odvezla si ho s sebou do metropole. Na počátku padesátých let mělo Brno jen asi necelých 280 tisíc obyvatel, ale Praha se už dávno vyšplhala na svůj milion, čímž chci jen říct, že zatímco v Brně bylo na Žluku jaksi pořád dost vidět, v metropoli bohužel zapadl i s tím svým chobotem. A žil bych pořád dál v přesvědčení, že se na něho úplně zapomnělo, kdyby mi má vnučka Belinda nepožalovala, že její spolužáci pořádají na školních záchodcích soutěže, kdo výš dostříkne, a říkají tomu žlukání. Belinda to má sice jen z druhé ruky, vždyť takového souboje se sama nikdy nezúčastnila, ale moc rád bych tomu chtěl uvěřit. JIŘÍ KRATOCHVIL

PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE → jan balabán

65

minulý týden

Má vlast pod taktovkou dirigenta Antoniho Wita zahájila Pražské jaro. Pražský maraton vyhrál Patrick Ivuti. „Krize polevuje, dobrých zpráv ze světa přibývá,“ oznámily hlavním titulkem na první straně Hospodářské noviny. Průzkum deníku MF Dnes odhalil, že většina zdejších podnikatelů věří, že krize slábne. Ožila pražská burza. Na protest proti zákeřnému odvolání vlády Mirka Topolánka demontoval výtvarník David Černý v sídle Rady EU svou Entropu. Jestliže nekoná v souladu s ústavou a nerespektuje rozhodnutí moci zákonodárné, která je odvozena od vůle lidu, tak by bylo možné to kvalifikovat jako velezradu, komentovala místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková (ČSSD) prohlášení prezidenta Václava Klause, že navzdory souhlasu obou parlamentních komor zatím nepodepíše Lisabonskou smlouvu. V  rámci svého Dne otevřených dveří vyšetřovali čeští dermatologové zájemcům zdarma mateřská znaménka. Vichřice kácela stromy kolem Českých Budějovic. Novým trenérem české fotbalové reprezentace se stal Franz „Srdíčko“

vysoký bezpečnostní standard jak Němců, tak Čechů, zavedli jsme některá opatření, mezi nimi tyto kontroly, vysvětlil mluvčí bavorské policie Werner Stopfer, proč od vstupu Česka do schengenského prostoru bez hraničních kontrol německá policie zastavuje kolem hranic namátkově auta s českou poznávací značkou a bez zjevných důvodů podrobuje jejich osazenstvo dlouhým kontrolám, jejichž součástí je třeba i svléknutí do naha a  prohlídka přirození. V  Havlíčkově Brodě dokončili opravu klášterního kostela svaté Rodiny. Město Počátky vyhodilo lékaře, který sloužil pohotovost namol opilý. Vlastník Československé obchodní banky, belgická banka KBC, se dostal do vážných potíží a burzy zastavily obchodování s jeho akciemi. Evropská průmyslová výroba se v březnu propadla o dvacet procent, nejvíc od začátku měření v roce 1990. V Praze popatnácté začal Svět knihy. On byl velký rozdíl v situaci a v atmosféře v Národním divadle 18. listopadu a třeba hned druhý den poté, vysvětlil bývalý člen KSČ, dnes ministr kultury ve Fischerově vládě Václav

Straka. Centrem Prahy prošlo několik stovek mladých lidí demonstrujících za legalizaci marihuany. V zatáčce smrti u Hořic na Šumavě zahynul motorkář z Prachatic. Meteorologové upozornili veřejnost, že po krátkém období dešťů a bouřek přichází příjemně teplý květen. Nevím, jak vy, ale já z  opice nepocházím. Vím to tak jistě, jako že je živý Bůh nade mnou, prohlásil na semináři Darwin a  darwinismus, pořádaném klausovským Centrem pro ekonomiku a politiku, blízký poradce prezidenta Václava Klause a jeho vicekancléř Petr Hájek. U příležitosti svátku Vesak připomínajícího narození, probuzení, smrt a  odchod do nirvány Buddhy Šákjamuniho se pro veřejnost otevřely dveře Centra buddhismu Diamantové cesty v Brně. Česká letecká společnost Travel Service vstoupila na polský trh. Zemřel Věnek Šilhán. Na svou misi k Hubbleovu vesmírnému teleskopu odstartoval raketoplán Atlantis nesoucí na palubě mimo jiné i českou vlajku a výtisk Písní kosmických, které si na cestu vzal astronaut Andrew Feustel – manžel ženy českého původu. Abychom udrželi

Riedlbauch, proč za listopadové revoluce zakazoval coby šéf státní opery zprvu svým bouřícím se zaměstnancům připojit se k  protikomunistické stávce. Čekali jsme, že se nám do čela postaví šéf souboru, ale Václav Riedlbauch neměl odvahu a zůstal schovaný někde vzadu. Chtěla bych, aby nás vedli stateční a charakterní lidé a já věděla, že jsem v dobrých rukou, ale řekněte mi – kde je brát? řekla Lidovým novinám v rozhovoru o novém ministrovi harfenistka a někdejší členka revolučního stávkového výboru hudebníků opery Ivana Pokorná. Brusel povolil Česku dotovat své potravináře. V centru Olomouce uzavřeli cestu kolem světa dva cestovatelé, kteří během devíti měsíců projeli za volantem staré Škody 1000MB dvaadvacet zemí na čtyřech světadílech. Média přinesla zprávu, že Komorous se vrací. Na plzeňské výstavě Moře a život byl k vidění krab se čtyřmetrovým rozpětím nohou. Ministerstvo dopravy přišlo s návrhem, aby čeští řidiči vozili povinně v autě leták s návodem na záchranu života.Q [email protected]

Noviny v bodu zlomu

Americké noviny čelí vážným ekonomickým problémům a skeptici se obávají, že nepřežijí. Internet totiž od základu přepsal pravidla hry a nikdo dnes neví, jak vlastně na informacích vydělávat.

66

f ot o karel c u dl í n

f ot o pr o f i m edia . c z

připravujeme Moc nemocných

Češi drží v Evropě smutný primát v mnoha vážných nemocech. Jaké jsou důvody našich nemocí? Proč se tak zanedbáváme? A umíme najít cestu, jak to změnit?

RESPEKT 2 1 | 18 . – 2 4 . k v ě t e n 2 0 0 9

CD právě v prodeji

Souhvězdí Santini Putování postrockového bubeníka a geologa-literáta po českých a moravských barokních kostelech. Hudba: Pavel Fajt. Text a fotografie: Václav Cílek. Stavby: Jan Blažej Santini (1677–1723). Chrámová hudba.

Již vyšlo (CD a DVD)

K dostání ve vybraných trafikách do 24. května. Seznam trafik najdete na edice.respekt.cz. K dostání také na eshop.respekt.cz.

NAČΣVA možnosti tu sou... Načeva, Pavlíček, DJ Five: Mami

Načeva: Možnosti tu sou...

Lenka Dusilová, Beata Hlavenková, Clarinet factory: Eternal Seekers

Jan Budař a Eliščin Band: Proměna

tony ducháček—garage—black!

Tony Ducháček a Garage: Black!

Jan Burian, Benny Andersen: Drtivé jistoty

Marjane Satrapiová, Vincent Paronnaud: Persepolis

Tituly Respekt Edice jsou k dostání v dobrých knihkupectvích a prodejnách hudby. Distribuci zajištuje velkoobchod Kosmas, s. r. o., a EMI Czech Republic, s. r. o.

EDICE.RESPEKT.CZ

68