Co si myslí. MK o EU. aneb Co mi vadí, co se mi líbí a jakou bych chtěl mít Evropskou unii. editoři: Hynek Fajmon Matěj Trávníček

Co si myslí

MK o EU

aneb Co mi vadí, co se mi líbí a jakou bych chtěl mít Evropskou unii

editoři: Hynek Fajmon Matěj Trávníček

Co si myslí MK o EU aneb Co mi vadí, co se mi líbí a jakou bych chtěl mít Evropskou unii

editoři: Hynek Fajmon, Matěj Trávníček

Mladí konzervativci 2008

Co si myslí

MK o EU

aneb Co mi vadí, co se mi líbí a jakou bych chtěl mít Evropskou unii

editoři: Hynek Fajmon Matěj Trávníček

© 2008 Mladí konzervativci

Obsah Editorial Hynek Fajmon. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Úvodní slovo Matěj Trávníček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Co se mi na EU líbí, nelíbí a jakou Evropskou unii bych si přál Petr Bouda. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie. Předsednictví České republiky v Radě EU Jakub Čermák . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Schengenská dohoda – konec cesty do Evropy? Radim Karásek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Problémy imigrace v evropském kontextu Jaroslav Kepka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35 Jedna špatná evropská norma Zbyněk Klíč. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41 Evropská energetická politika Ondřej Kremeň. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 MK a poslanci Evropského parlamentu obrazová příloha. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 Salam alejkum – mír s tebou Ondřej Liška. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57

|5

Svoboda a blahobyt? Spojené nádoby Evropské unie Josef Myslín. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 EU aneb plnící se sen Jan Pilař . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71 Národní stát v Evropě, evropská integrace a identita Jana Poncarová. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 Patří Turecko do Evropy? A do EU? Matěj Trávníček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

6|

Editorial Vážení čtenáři, do rukou se Vám dostává publikace „Co si myslí MK o EU, aneb Co mi vadí, co se mi líbí a jakou bych chtěl mít Evropskou unii”, která vznikla díky iniciativě Mladých konzervativců. Jedná se o soubor zajímavých esejů mladých autorů o aktuálních otázkách evropské politiky. Najdete v  něm texty zabývající se obecně evropskou integrací, ale také jednotlivými evropskými politikami. Publikace se nevyhýbá ožehavým tématům, jakým je například evropský osud Turecka, rizika islamizace Evropy nebo antidiskriminační legislativa. Kromě těchto otázek se ale publikace věnuje také problémům evropské energetické politiky a společné zahraniční a bezpečnostní politice. Samostatný příspěvek se věnuje také otázkám imigrace a pozornost je věnována rovněž fungování Schengenského systému. Všechny příspěvky mají dobrou úroveň. Zajímavé jsou tím, že poskytují pohled z perspektivy studentů a mladých lidí. To, že si dali tu práci a své myšlenky ukazují v podobě publikace je velmi chvályhodné. Psaní rozsáhlejších textů je totiž nejlepší cestou k hlubší reflexi naší současnosti. Myslím si, že tento sborník je dobrým počinem, který mezi pravicově orientovanými mladými lidmi jistě najde řadu čtenářů. Hynek Fajmon poslanec EP za ODS

|7

8|

Úvodní slovo Vážení a milí čtenáři, rád bych Vás seznámil s cílem sborníku a zároveň Vám představil sdružení, které sborník připravilo, Mladé konzervativce. Cílem sborníku je reagovat na současnou debatu o Evropské unii ze středopravicových pozic. Domníváme se taktéž, že je třeba rozšířit všeobecné povědomí o kladech a záporech současné Evropské unie, jakož i o možných směrech jejího dalšího vývoje. Mladí konzervativci jsou občanským sdružením aktivních mladých lidí liberálního a  konzervativního zaměření se zájmem o  věci veřejné. Vzniklo roku 1991 s cílem prosazovat konzervativní a liberální myšlenky mezi mladými lidmi, a to prostřednictvím pořádání přednášek a seminářů a vydávání periodických i  neperiodických publikací. MK je členem mezinárodní organizace studentů DEMYC a spolupracuje s řadou podobě zaměřených organizací z  celé Evropy (mj. ze Slovenska, Německa, Dánska, Běloruska). Přirozeným partnerem MK na politické scéně je z důvodů shodné ideologické orientace Občanská demokratická strana. Je proto logické, že mnoho členů MK je zároveň členy ODS, kde se nezřídka prosazují do vysokých pozic. Členy MK tak byli například ministr vnitra Ivan Langer či ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Současné či bývalé členy MK lze nalézt taktéž mezi členy obecních, městských nebo krajských zastupitelstvech a i v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Závěrem bych rád poděkoval panu europoslanci Mgr.  Hynku Fajmonovi a  europoslanecké frakci Evropské lidové strany – Evropských demokratů (EPP-ED) za jejich laskavou podporu, bez níž by tento sborník nikdy nevznikl. Příjemné čtení přeje Matěj Trávníček editor sborníku

|9

10|

Co se mi na EU líbí, nelíbí a jakou Evropskou unii bych si přál Petr Bouda člen Regionálního klubu MK Brno

Evropská unie je dlouhodobým projektem, postaveným na Evropských společenstvích. Opakovat zde celou historii od ESUO založené Pařížskou smlouvou v roce 1951 až k současné podobě by nemělo smysl samo o sobě, je však třeba si uvědomit, že původní ideje, na nichž byla tato celoevropská spolupráce založena, jsou odlišné od těch dnešních. V  tomto mém příspěvku se obě témata, zmíněná v nadpisu, prolínají. Na Evropské unii se mi líbí právě ony původní myšlenky čtyř svobod pohybu – osob, zboží, kapitálu a služeb – protože šlo o realistický cíl, který směřoval k větší konkurenceschopnosti Evropy jako takové, odboural zbytečné bariéry a celkově prospěl při vytváření jednotného vnitřního trhu. Přestože na tomto poli bylo dosaženo značných úspěchů – k 1. lednu 1993 byly zrušeny kontroly zboží na hranicích, byla zrušena omezení kapitálového a platebního styku, dovozu a vývozu měn – tyto čtyři svobody bohužel dodnes nejsou naplněny. Za volný pohyb osob nepovažuji zavedení tzv. přechodných opatření, která se týkají přístupu našich občanů na trh práce a která mohou být až sedmiletá. Byť byla tato opatření později omezena, stále je v rozdílné míře uplatňuje sedm států EU. Důvodem pro tato opatření byly obavy některých členských států, že levná pracovní síla z nově přistoupivších zemí je přinutí řešit politiku zaměstnanosti a provést dlouho odkládané reformy (Francie, Německo). Paradoxní je, že k žádnému masovému pohybu osob, k žádnému stěhování za prací nedošlo ani dříve, např. v roce 1996 žilo v Německu jen 2,2 % občanů z jiného státu EU, ve Francii 2,3 %, ve Španělsku 0,5 %. Problematická je rovněž svoboda pohybu služeb, která je prováděna cestou harmonizace různých typů dopravních daní, silničních poplatků či

|11

bezpečnostních a ekologických norem. Byť jedním z pozitivních důsledků je vyostření konkurenčního boje, tedy přínos pro zákazníky, negativní důsledky nastavování jednotných sazeb, jednotných ekologických norem (např. nechvalně známá směrnice REACH) převažují nad výhodami, protože likvidují konkurenci a vedou k přežití jen těch nejsilnějších podniků. Doporučuji přečíst si analýzy dopadu právě směrnice REACH, modelového příkladu, jaké dopady může mít takto ambiciózní projekt v praxi – likvidace menších podniků, vyšší nezaměstnanost, zvýšení cen produktů v důsledku nákladného testování. Ekonomické přínosy směrnice REACH jsou ryze spekulativní, nedají se kvantifikovat. Navíc se ukazuje, že zavedení „jednotné sazby“ či „jednotné pracovní doby“ je problematické, protože se na konkrétní výši nedokáží jednotlivé členské státy shodnout, a to ani po několika letech jednání. Byl bych rád, kdyby došlo k opuštění politiky protekcionismu a nadstátního dirigismu, bohužel, změny v  systému hlasování (nahrazování jednomyslnosti tou či onou většinou) vedou k tomu, že místo hledání přijatelných kompromisů pro všechny členské státy se hledá řešení výhodné jen pro některé státy, na oprávněné námitky ostatních se neberou ohledy. Bohužel, tento trend „válcování“ některých států není ničím novým, neobjevil se až při pokusech zavést tzv. Euroústavu (jejíž změkčenou podobu obsahuje Lisabonská smlouva), ale projevila se již v 80. letech při snahách vymezit jednotné standardy sociální politiky. Od počátku zde existovaly dvě koncepce – minimalistická (prosazovala ji Velká Británie) a maximalistická (tu prosazovala Francie a Německo). Jednotný evropský akt z roku 1986 změnil původní jednomyslnost na kvalifikovanou většinu při přijímání směrnic Rady týkajících se bezpečnosti práce, čímž byl problém s nesouhlasem Britů vyřešen. Zajímavé byly snahy zavést Evropské obranné společenství v roce 1952, které byly, díky nesouhlasu Francie, nakonec neúspěšné. V současné době, přestože jednou z politik EU je i společná zahraniční a bezpečnostní politika, je zřejmé, že šlo o zbytečné snahy nahradit spolupráci v rámci NATO ryze evropskou institucí. Dodnes není EU schopná vlastní obrany mimo Severoatlantickou alianci. Z tohoto hlediska je rivalita vůči USA něčím zcela nepochopitelným, protože právě USA mají rozhodující vliv v NATO a bez jejich aktivity by nikdy nedošlo k realizaci protiraketového deštníku nebo k řešení krize na Balkáně v 90. letech 20. století.

12|

Přál bych si, aby EU spolupracovala s NATO a s USA, a to daleko intenzivněji než doposud, aby zde nedocházelo ke snahám za každou cenu se vymezit proti USA, bez ohledu na důsledky a bez ohledu na minulost. Pokud má západní civilizace přežít, pak jedině jako celek. EU totiž svou existencí (ač mnozí její představitelé tvrdí opak) nezajistila mír v Evropě, mír v Evropě nastal až díky demokracii a EU může mír udržet jen tak dlouho, dokud bude sama demokratická, respektive dokud budou EU tvořit demokratické státy. Nejproblematičtější stránkou Evropské unie však nejsou ani aktivity směřující k (předem prohranému) boji proti klimatickým změnám, ani velmi ambiciózní cíle první desetiletky (jak jinak nazvat Lisabonskou strategii EU pro roky 2000 až 2010, jejímž cílem je stát se „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou, schopnou udržitelného hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností.“). Nejproblematičtější je právní rámec, směrnice, nařízení, deklarace a smlouvy, který může vést až k totálnímu právnímu nihilismu. V rámci EU dochází k  vydávání enormního množství právních norem, které zahlcují právní řády členských zemí neuvěřitelným způsobem. Německé ministerstvo spravedlnosti zjistilo, že jen v  období let 1998–2004 bylo celých 84  % právních norem vytvářeno v Bruselu. Množství stran právních norem přijímaných v EU jde do desítek tisíc ročně. V takovém množství právních norem se nevyzná ani právník, natož běžný občan. Tyto snahy o regulaci všeho druhu, o jednotný právní rámec, byť mohou být motivovány dobrými úmysly, znamenají odsunutí „národního práva“ jednotlivých členských zemí na druhou kolej. V  poslední době se stále častěji využívá nařízení (namísto směrnic), tedy právních norem přímo účinných v  jednotlivých členských státech s  tím, že pokud jsou právní normy třeba ČR v rozporu, aplikuje se nařízení. Zároveň s tím dochází k přenášení dalších pravomocí a dílčích politik od členských států k EU (ale už ne naopak), zároveň dochází ke snahám (bohužel úspěšným) nahradit nepohodlnou jednomyslnost kvalifikovanou většinou (je to rychlejší). Je třeba se zmínit také o problematice tzv. přeshraničních her, kdy právní normy, které by byly neprůchodné v domovském státě, se skrze Radu ministrů dostávají do práva celé EU, je třeba vzít do úvahy také tzv. balíkové dohody, které – v  rámci dosažení kompromisů – seskupují spolu nesouvisející cíle jednotlivých členských států a které tak ze své podstaty dále znepřehledňují právní řád.

|13

Zcela mimo pozornost zůstává rozhodování Evropského soudního dvora. Evropský soudní dvůr vykládá právo „ve smyslu co možná nejvyššího stupně pravomocí platných pro celý spolek.“, tedy téměř vždy rozhodne spor ve prospěch EU (a tedy v neprospěch členských států). Navíc je třeba si uvědomit, že tato rozhodnutí jsou závazná pro další případy téhož druhu. Princip subsidiarity, který je jedním ze základních principů celé EU a který opravdu stojí za to dodržovat, je výše zmíněnými postupy porušován. Nejrůznější instituce EU ukrajují další a další pravomoci pro sebe, což je sice pochopitelné, ale nežádoucí, protože tyto instituce zároveň trpí výrazným demokratickým deficitem a nejsou občany EU téměř vůbec kontrolovány. V souvislosti s Radou ministrů se dá hovořit i o zrušení dělby moci, kdy zákonodárství je v rukou exekutivy, což bylo možná únosné při ekonomické integraci, ale rozhodně to není únosné dnes, kdy se v EU rozhoduje prakticky o všech oblastech politiky, od zahraniční po zemědělskou. Všechny zmíněné problémy vedou mnoho lidí k  oprávněnému přesvědčení, že zde z původní ekonomické integrace vyrostl neprůhledný, těžkopádný moloch, který je jakýmsi rájem byrokratů a  lobbyistů, který reguluje úplně všechno a jehož cílem je vybudovat jakési „Spojené státy evropské – USE“. Jaká by tedy Evropská unie měla být? Evropská unie by se měla vrátit ke svým původním principům – k oněm čtyřem svobodám a k principu subsidiarity – a začít je fakticky naplňovat. Měly by přestat snahy regulovat na celoevropské úrovni to, co může být efektivněji a s ohledem na odlišnosti regulováno jednotlivými členskými státy. Členské státy musí mít možnost odnímat „centru“ pravomoci, které na něj původně delegovalo, a to v případě, že by tyto pravomoci „centrum“ vykládalo extenzivně. Vedlo by to pak k daleko uvážlivějšímu postupu při tvorbě oné společné politiky, vedlo by to k redukci celoevropských právních norem, ustala by současná legislativní smršť. Pokud totiž EU nepřestane rozhodovat „o všem“, nebude nakonec rozhodovat „o ničem“, protože přestane existovat. Evropská unie by si měla stanovit reálné cíle, měla by postupovat minimalistickými koncepcemi, hledat minimální standardy přijatelné pro všechny členské státy. Současná maximalistická opatření (včetně Charty základních práv a  svobod EU), nereálné a  velmi ambiciózní cíle směřující k větší a těsnější federalizaci Evropy vedou do slepé uličky. Představitelé EU by si měli konečně uvědomit, že Evropu není možné sjednotit do federace

14|

á la USA, protože rozdíly mezi jednotlivými členskými státy reálně existují a kulturní odlišnosti (včetně neexistence jednoho společného jazyka) se nedají popřít. Mělo by dojít k podstatné revizi veškerých právních norem, resp. výraznému omezení přijímání norem nových a důkladná novelizace nebo zrušení těch stávajících. Evropský parlament by měl plnit stejnou úlohu, jakou plní v jednotlivých členských státech parlamenty národní, měl by mít tedy větší pravomoci než dnes, protože alespoň tito představitelé EU jsou přímo voleni a mají tedy legitimitu rozhodovat o politice EU a vytvářet právní normy. Mělo by přestat vytváření „jednotných evropských institucí“ typu Evropského ombudsmana nebo Evropského ministra zahraničí, neboť jsou zbytečné a své opodstatnění by měly ve federaci, kterou ovšem EU není (a doufejme, že ani nikdy nebude). Zároveň by měly být jasně stanoveny tři úřední jazyky – angličtina, francouzština a němčina. Zabránilo by se tak komplikacím při výkladu jednotlivých právních norem, ušetřily by se peníze nutné pro překlady do všech ostatních jazyků. Současná přezaměstnanost překladatelů v EU je alarmující. Konečně, v EU by měly ustat snahy o protekcionismus, měly by ustat snahy o nivelizaci, o stejné podmínky, výhodné jen pro některé státy a nevýhodné pro ostatní. To by vyžadovalo zrušení kvót na výrobu mléka, pěstování vína apod. a v konečném důsledku by to přispělo k naplnění původních cílů, na kterých by měla EU dodnes trvat: přispívat k ekonomickému rozvoji, růstu zaměstnanosti a životní úrovně členských států a racionalizaci výroby, to vše skrze společný trh, kde by neplatila žádná diskriminační omezení jednotlivých států. Současný stav dotací, výjimek, omezení a kvót je brzdou ekonomického rozvoje. Přál bych si, aby se EU řídila zásadami svobodné tržní ekonomiky, aby byla dostatečně transparentní, demokratická, levná a  efektivní instituce, která bude respektovat princip subsidiarity a kulturní odlišnosti. Přál bych si EU liberálně konzervativní, a nikoli socialistickou. Co myslíte, splní se toto mé přání?

|15

16|

Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie. Předsednictví České republiky v Radě EU Jakub Čermák student politologie na KAP FF ZČU v Plzni, člen Výboru Regionálního klubu MK Plzeň

Úvod Na začátek bych si dovolil vyslovit základní otázku, na niž se touto prací pokusím odpovědět. Co je to Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP) Evropské unie (EU) a jaké budou zahraničně politické cíle České republiky (ČR) během jejího předsednictví v Radě Evropské unie? Jelikož problematika SZBP EU je velice obsáhlým fenoménem, musíme si klást další podotázky. Jak se SZBP EU vyvíjela, jaká je její historie, jakou má strukturu, jaké jsou zlomové události pro její vlastní vývoj? Svou práci začnu historickým exkurzem, zahrnutým v základní charakteristice. Dále budu usilovat o kvalitní rozbor struktury, orgánů a cílů spojených se SZBP. Poté se zaměřím především na jednotlivé smlouvy týkající se Evropské unie, které tuto politiku pevně zakotvují do struktury Evropské unie a formulují její následnou podobu. V předposlední části se budu snažit vypořádat s nedílnou součástí SZBP, a to konkrétně s Evropskou bezpečnostní a obrannou politikou (EBOP). A na závěr bych se rád také podíval na roli České republiky v rámci SZBP a její integrální části EBOP, samozřejmě v přímé návaznosti na předsednictví v Radě EU.

Základní charakteristika Stručná a velice základní charakteristika zní například takto: „Společná zahraniční a  bezpečnostní politika Evropské unie je novou oblastí integrace,

|17

zakotvená ve smlouvě o Evropské unii, která ji orientuje k prvým krokům politické integrace. Má být realizována prostřednictvím systematické spolupráce a prováděním společných akcí v souladu se společnými zájmy členských států Unie. Jejími základními nástroji jsou konzultace a vzájemné informování, zejména na půdě Rady EU, vedoucí k zaujímání společných postojů a koordinovaných vystoupení na mezinárodním fóru, v mezinárodních organizacích, na konferencích a poradách. Linii společné zahraniční a bezpečnostní politiky vytyčuje Evropská rada. Pomocným orgánem Rady EU je politický výbor, složený z politických ředitelů, který sleduje vývoj mezinárodně politické situace a vypracovává příslušné informace, podklady a stanoviska pro Radu.“ (Zlý 1997, 76) Společná zahraniční a bezpečnostní politika vychází z Evropské politické spolupráce (EPS), ustanovené mezi členskými státy Evropského hospodářského společenství (EHS) v roce 1970. Novým základem slaďování zahraniční politiky členských států EHS se stala Smlouva o Evropské unii, přijatá v rámci maastrichtské novelizace základních smluv, platná od roku 1993. Touto smlouvou byla vytvořena Evropská unie. Maastrichtská smlouva pro tento účel vytvořila strukturu postavenou na třech pilířích, zastřešenou společným institucionálním rámcem. SZBP v  ní představuje II. pilíř. Jako nový článek evropské architektury je spolu s třetím pilířem založen na mezivládní spolupráci členských států.(pozn. 1) Pro funkčnost SZBP je důležité následující: 1. Členské státy podporují SZBP EU aktivně a  bezvýhradně v  duchu loajality a  vzájemné solidarity. 2. Členské státy se vzájemně informují a konzultují všechny záležitosti týkající se SZBP. 3. Rada zaujímá stanoviska, kdykoliv to považuje za nezbytné. Členské státy zajišťují soulad názorů národních politik a politik EU. 4. Rada na základě obecných směrů Evropské rady rozhodne o společné akci členských států. 5. Rada při rozhodování o uskutečnění společné akce rozhoduje kvalifikovanou většinou. 6. Všechny společné akce jsou dopředu oznámeny, aby bylo možné připravit se na ně v rámci národních politik. 7. SZBP nekoliduje s jinými bezpečnostními politikami členských států EU (např. s NATO). 8. SZBP slaďuje svůj postup s Radou bezpečnosti OSN a také ji plně informuje. (Romancov, Romancovová 2002, 101–102)

(pozn. 1)

18|

http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?ido=9865&idj=1&amb=1&ikony= &trid=1&prsl=&pocc1=

Nyní se blíže podívejme na jednotlivé aktéry SZBP. Hlavními aktéry jsou Evropská rada, Rada Evropské unie, Předsednictví Evropské unie, Generální tajemník Rady, Vysoký komisař pro SZBP (nyní Javier Solana), Evropská komise, Evropský parlament, členské státy EU, Zvláštní zmocněnci Evropské unie a v neposlední řadě také Útvar pro politické plánování a včasné varování. Jednotlivými aktéry se nyní nebudu blíže zabývat, protože to hlavní si řekneme v souvislosti s jednotlivými smlouvami o EU. Nejdůležitější a v hierarchii nejvýše postavený aktér, který určuje hlavní směr a je nejvyšší rozhodovací instancí, iniciátor reformních návrhů a mluvčí společných postojů EU, je Evropská rada. (Kol. autorů 1997, 288) Jak již bylo řečeno, v  roce 1970 vznikla EPS. Současně s  jejím vznikem byly také vytvořeny a schváleny funkční nástroje EPS. Tyto nástroje později v roce 1992 přejímá také EU. Nástroje jsou dále rozvíjeny v rámci dalších smluv o EU. Hlavními nástroji SZBP EU je přijímání společné strategie, postojů a akcí celou „sedmadvacítkou“, dále uzavírání mezinárodních smluv, prohlašování deklarací a udržování kontaktů se zeměmi tzv. „třetího světa“. Za poslední bod své charakteristiky jsem si vytkl cíle SZBP. Jedním z hlavních cílů je ochrana společných hodnot, základních zájmů a nezávislosti EU. Dále upevňování bezpečnosti EU a  jejích členů ve všech směrech, obrana míru a mezinárodní bezpečnosti v souladu s Chartou OSN, Helsinským závěrečným protokolem a Pařížskou smlouvou, podpora mezinárodní spolupráce, rozvoj a upevňování demokracie, práva, respektování lidských práv a základních svobod. (Keřkovský, Keřkovská 1999, 117–118)

Maastrichtská smlouva Maastrichtská smlouva – Smlouva o  Evropské unii (SEU) byla podepsána 7. února 1992. Po ratifikaci všemi členskými státy vstoupila v platnost 1. listopadu 1993. Smlouva o Evropské unii je nejrozsáhlejší reformou Římských smluv, které patří k základům evropské integrace. Členské státy nově vzniklé Evropské unie si v Maastrichtské smlouvě stanovily určité cíle – mj. v článku B se uvádí, že Unie má v úmyslu „prosazovat svou identitu na mezinárodní scéně, zejména prováděním společné zahraniční a bezpečnostní politiky“. Za tímto účelem byla V. hlava SEU věnována nově vytvořené společné zahraniční a bezpečnostní politice EU. Hlava V. SEU nahradila hlavu III. Jednotného evropského aktu (JEA) o  evropské spolupráci v  oblasti zahraniční politiky.

|19

SEU stanovila, že „společná zahraniční a  bezpečnostní politika bude zahrnovat všechny otázky, které mají vztah k bezpečnosti Unie, včetně eventuálního formování společné obranné politiky, což by mohlo časem vést ke společné obraně“. Tato formulace přesahuje úpravu, kterou obsahoval JEA, kde smluvní strany JEA byly pouze ochotny „úžeji koordinovat svá stanoviska k politickým a ekonomickým aspektům bezpečnosti“. Dohoda o SZBP umožnila, aby EU vystupovala v mezinárodní oblasti jedním hlasem a aby se mohla vyjadřovat ke všem zahraničním a bezpečnostním otázkám, které jsou z jejího pohledu důležité. SEU přehledně určovala role jednotlivých institucí EU při rozhodování a provádění SZBP – v jejím rámci působily jak orgány Unie, tak orgány, které byly vytvořeny speciálně pro SZBP. Poprvé v historii evropské integrace byl jasně definován vztah EU a Západoevropské unie. Časem se ukázalo, že ustanovení, která byla v rámci II. pilíře přijata, byla sice pokrokem oproti předcházejícímu stavu, ale nevyhovovala novým podmínkám v mezinárodním dění. K posouzení veškerých nedostatků dosavadní úpravy a zkvalitnění právního rámce SZBP využila Unie mezivládní konferenci členských států v Amsterodamu.(pozn. 2)

Amsterodamská smlouva Mezivládní konference byla zahájena 29. března 1996 a  ukončena 18.  června 1997. Změny ve Smlouvě o EU, které byly dohodnuty, byly zahrnuty do tzv. Amsterodamské smlouvy, podepsané dne 2. října 1997. Amsterodamská smlouva posílila akční schopnost SZBP zavedením nových nástrojů a účinnějších rozhodovacích postupů. Smlouva vstoupila v platnost 1. května 1999. Mezi nejvýznamnější inovace v oblasti SZBP patřilo: A) Zavedení tzv. konstruktivní abstence, která umožňuje pružnější rozhodování EU. B) Vytvoření nového nástroje SZBP – společné strategie. Evropská rada rozhoduje o společných strategiích, které Unie uskutečňuje v oblastech, kde mají členské státy důležité společné zájmy. Strategie vyžaduje jednomyslné přijetí ze strany Evropské rady, ale jakákoliv jiná rozhodnutí přijatá v rámci strategie (společné akce, společné pozice) jsou přijímána kvalifikovanou většinou. C) Zavedení nové funkce Vysokého představitele pro SZBP, kterou spojila s  funkcí (pozn. 2)

20|

http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?ido=9865&idj=1&amb=1&ikony= &trid=1&prsl=&pocc1=

Generálního tajemníka Rady. Zřízení Útvaru pro politické plánování a včasné varování pod vedením Vysokého představitele sleduje a  hodnotí vývoj v oblastech důležitých pro SZBP. D) Možnost budoucího začlenění Západoevropské unie (ZEU) do EU. Podle čl. 17 SEU „Unie napomáhá užším institucionálním vztahům se ZEU se zřetelem na možnost začlenění ZEU do EU, rozhodne-li tak Evropská rada.“(pozn. 3) Jak již bylo řečeno Amsterodamská smlouva ve snaze posílit koordinaci a prezentaci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU vytvořila funkci Vysokého představitele pro SZBP, který pomáhá Radě s koordinací SZBP a  může Unii zastupovat navenek. Od roku 1999 tento post zastává bývalý generální tajemník NATO Javier Solana.(pozn. 4) Při přípravě Amsterodamské smlouvy se Unie pokoušela o realizaci poměrně zásadní reformy SZBP. V  průběhu mezivládní konference se však ukázalo, že není možné dosáhnout kompromisu mezi členskými státy v celé řadě otázek. Význam změn, které nakonec byly zakotveny v Amsterodamské smlouvě, je proto spíše sporný. (Fiala, Pitrová 2003, 567)

Smlouva z Nice Další změny se SZBP dočkala na summitu v  Nice. Ten se konal v  prosinci roku 2000. Na tomto summitu byla opět revidována smlouva o EU. Smlouva z Nice byla podepsána dne 26. února 2001 a po ratifikaci všemi členskými státy EU vstoupila v platnost dne 1. února 2003. Nejdůležitější změny týkající se SZBP, které přináší smlouva z Nice, jsou: Za prvé, zavedení možnosti nastolit v oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky užší spolupráci z hlediska implementace společné akce nebo společného postoje. Užší spolupráci tohoto druhu nelze uplatnit ve věcech, které mají vojenský charakter nebo mohou mít vliv na záležitosti obrany. Užší spolupráci schvaluje Rada EU po obdržení stanoviska Komise, která se vyjadřuje především k otázce souladu užší spolupráce s politikami Unie. Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou, ale každý členský stát si může vyžádat, aby věc byla předána Evropské radě k  jednomyslnému rozhodnutí (pozn. 3)

(pozn. 4)

http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?ido=9865&idj=1&amb=1&ikony= &trid=1&prsl=&pocc1= http://www.euroskop.cz/40442/clanek/pilire-a-politiky-eu/#2_pilir

|21

(tzv. záchranná brzda). Za druhé, úprava čl. 17 Smlouvy o EU v tom smyslu, že se odstraňuje ustanovení definující vztahy mezi Evropskou unií a Západoevropskou unií, neboť se předpokládá, že otázky obrany SZBP jsou záležitostí samotné EU. A konečně za třetí, možnost Rady EU udělit Politickému a bezpečnostnímu výboru (PSC) – nové označení pro Politický výbor – pověření k řešení určité krize. Na základě tohoto pověření může PSC v rámci druhého pilíře sám činit vhodná rozhodnutí s cílem zajistit politickou kontrolu a strategické vedení operací na zvládnutí dané krize.(pozn. 5) Podle článku 17 Smlouvy o EU Evropská unie postupně vytváří společnou obrannou politiku (EBOP) nebo také Evropskou bezpečnostní a obranou politiku (EBOI). Šedesátitisícové Síly rychlé reakce EU budou plnit tzv. Petersberské úkoly, definované jako humanitární a záchranné mise, mise k udržení míru a mise bojových jednotek k řešení krize, včetně nastolování míru. Cílem EU je, aby se její Evropská bezpečnostní a obranná politika co nejlépe doplňovala s NATO.(pozn. 6) Závěry ze summitu v Nice specifikovaly také podobu, funkce a vzájemný vztah nových stálých orgánů EBOP. Těmito hlavními orgány EBOP jsou: Politicko-bezpečnostní výbor, Vojenský výbor a Vojenský štáb. Důležitým závěrem smlouvy z Nice bylo také zapojení „třetích zemí“ do fungování EBOP. (Khol 2002, 14)

Lisabonská smlouva 13. prosince 2007 došlo k podpisu nové smlouvy o EU, tj. Lisabonské smlouvy. Nová Lisabonská smlouva umožní institucím EU pracovat efektivněji a ukončí šest let trvající debatu o reformě institucí. Konsensus ohledně konečného znění textu Lisabonské smlouvy umožní EU věnovat se konkrétním tématům. Jedním z nich je například i SZBP. K významným změnám, které Lisabonská smlouva přináší a jistě se SZBP dotýká, patří funkce předsedy Rady EU. Ten bude předsedat summitům, podílet se na jejich přípravě a reprezentovat Unii na mezinárodní scéně. Nahradí tak princip rotujícího předsednictví, který zůstane zachován v radě ministrů. Bude volen kvalifikovanou (pozn. 5)

(pozn. 6)

22|

http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?ido=9865&idj=1&amb=1&ikony= &trid=1&prsl=&pocc1= http://www.euroskop.cz/40442/clanek/pilire-a-politiky-eu/#2_pilir

většinou na dva a  půl roku s  možností jednoho znovuzvolení. Již nyní se spekuluje o možných kandidátech na tento post. Mohl by jím být např. bývalý premiér Velké Británie Tony Blair či jeho lucemburský protějšek Jean-Claude Juncker. Také pozice Vysokého představitele EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku bude na základě Lisabonské smlouvy posílena, a proto je otázkou, zda Javier Solana, který je v úřadě od roku 1999, zůstane ve své funkci. Nově by měl představitel pro SZBP mimo jiné předsedat zasedání rady pro zahraniční záležitosti, v níž se budou setkávat ministři zahraničí členských států Unie. Mezi jmény, o nichž se v souvislosti s tímto prestižním postem „ministra zahraničí EU“ hovoří, najdeme současnou komisařku pro vnější vztahy Benitu Ferrero-Waldner nebo švédského ministra zahraničí Carla Bildta.(pozn. 7) Na závěr ještě jednou shrnu nejdůležitější reformy, které by s sebou měla Lisabonská smlouva přinést. Pro SZBP jsou nejdůležitější především tyto dva body: 1. Na 2,5 roku bude volen předseda Evropské rady, který bude Unii reprezentovat navenek a řídit její summity. 2. V rámci Komise EU bude jakýsi „ministr zahraničních věcí“, který bude diplomaticky zastupovat Unii a  řídit její  diplomatický servis.(pozn. 8) Aby však všechny změny, které předpokládá ve svém textu Lisabonská smlouva, vstoupily v platnost, je nutné, aby ji všechny členské státy ratifikovaly. Zda-li nastíněné reformy skutečně vstoupí v platnost a nabudou reálného světla, nám ovšem ukáže až ratifikační proces.

Prioritní oblasti předsednictví České republiky v SZBP EU Zahraničně-politická dimenze bývá tradičně zařazována mezi priority předsednictví. Předsednická země v jejím rámci zohledňuje aktuální vývoj v zahraniční politice Unie, zvýšené pozornosti se však logicky dostává těm aspektům vnějších vztahů či oblastem, v nichž se daná země výrazněji angažuje zejména s  ohledem na svou geografickou polohu, historickou zkušenost, vlastní zahraničně-politickou orientaci, bezpečnostní a ekonomické zájmy. V oblasti vnějších vztahů je pozornost ČR zaměřena zejména na jí blízké regiony, (pozn. 7)

(pozn. 8)

http://www.euractiv.cz/budoucnost-eu/clanek/reforma-instituci-schvalenaobsazeni-novych-funkci-v-eu-na-poradu-dne http://azpravy.atlas.cz/svet/141581-ulohu-evropske-ustavy-prevzala-lisabonskasmlouva.aspx

|23

což má bezpochyby i své obchodně-ekonomické souvislosti. ČR identifikovala tři oblasti, na něž se hodlá v době výkonu funkce předsednického státu v Radě EU primárně zaměřit: transatlantické vztahy, regiony západního Balkánu a východní Evropy. Při pojmenovávání priorit spojených s těmito třemi regiony se budu soustředit výlučně na priority dotýkající se SZBP EU. V oblasti transatlantických vztahů bude ČR, v rámci společné SZBP, v době svého předsednictví podporovat účinnou spolupráci mezi EU a NATO, zejména v oblasti budování, rozvoje a financování vojenských kapacit, jejich vzájemného doplňování a případného nasazování do mezinárodních operací. Dosud probíhající spolupráci na technické úrovni se ČR pokusí povýšit na rovinu politického dialogu mezi oběma organizacemi o strategických výzvách a bezpečnostních rizicích. Druhou ze zmíněných prioritních oblastí zájmu je západní Balkán. Vstup států tohoto regionu do EU je jedním z předpokladů pro účinnou a funkční bezpečnost celé Unie. Vzhledem k tomu bude s tamními státy započat Stabilizační a asociační proces (SAP). České předsednictví si klade za cíl urazit co největší část cesty z tohoto procesu. Posledním z regionů, na který se ČR zaměří, je region východní Evropy. V  tomto regionu půjde zejména o prohlubování politické a bezpečnostní spolupráce. K tomu bude sloužit především prohlubování Evropské politiky sousedství (ENP). Nepředvídatelným faktorem číslo jedna zůstává vývoj v  nedemokratickém Bělorusku. Česká republika se v tomto smyslu bude snažit i nadále podporovat občanskou společnost v Bělorusku. Nejsilnějším a nejdůležitějším hráčem v  tomto regionu, krom EU, zůstává samozřejmě Rusko. Co se týče Ruska, bude nejdiskutovanější otázkou problematika energetické bezpečnosti EU a její zabezpečení surovinami. Důraz bude kladen obzvláště na jednotný přístup všech členských států v této otázce vůči Rusku.(pozn. 9)

Závěr Na závěr bych shrnul roli České republiky v SZBP. ČR považuje SZBP ve své koncepci zahraniční politiky za významný krok v  prohlubování evropského integračního procesu a formulování a prosazování evropských zájmů. ČR převzala principy a cíle SZBP v plném rozsahu a rozhodně deklaruje svou vůli (pozn. 9)

24|

http://www.vlada.cz/assets/cs/eu/dokumenty/PRIORITN__OBLASTI_ P_EDSEDNICTV___R_v_Rad__EU.pdf

podílet se na jejich naplňování. Podle ČR neexistuje v evropském kontextu reálná alternativa SZBP. K tomu, aby se mohla podílet na aktivním prosazování SZBP, má ČR všechny odpovídající nástroje a jsou jí plně k dispozici funkční mechanismy EU.(pozn. 10) K  těmto výše deklarovaným nástrojům a  mechanismům má nyní Česká republika ještě jedinečnou možnost připojit váhu a sílu předsednické země Evropské unie jakožto jejího mediátora a mluvčího.

Použitá literatura a internetové zdroje • Fiala, P.; Pitrová, M. (2003): Evropská unie. Brno, Centrum pro studium demokracie. • Keřkovský, M.; Keřkovská, A. (1999): Evropská unie. Praha, Computer Press. • Khol, R. (2002) Úvod. In: Khol, R. (eds.). Evropská bezpečnostní a obranná politika. Praha, Ústav mezinárodních vztahů. • Kolektiv autorů (1997): Evropská unie od A do Z. Praha, Karolinum. • Romancov, M.; Romancovová, E. (2002): Evropské politické a ekonomické instituce. Praha, Eurolex Bohemia. • Zlý, B. (1997): Evropská unie a integrační procesy od A až do Z. Ostrava, Montanex. • azpravy.atlas.cz • www.consilium.europa.eu • www.euractiv.cz • www.euroskop.cz • www.muni.cz • www.mzv.cz • www.vlada.cz

(pozn. 10)

http://www.mzv.cz/wwwo/mzv/default.asp?ido=9866&idj=1&amb=1&ikony= &trid=1&prsl=&pocc1=

|25

26|

Schengenská dohoda – konec cesty do Evropy? Radim Karásek student Právnické fakulty UK člen Regionálního klubu MK Ostrava

21. prosince 2007 a  30. března 2008 byly na pozemních hranicích, resp. na letištích 9 zemí Evropské unie zrušeny pravidelné hraniční kontroly. Česká republika a dalších 8 zemí se tímto okamžikem staly členskými státy tzv. Schengenské dohody a její území se stalo součastí Schengenského prostoru. Bouchalo se šampaňské, řezaly se závory a byly pronášeny projevy o úplném pádu hranic, svobodné cestě Evropou a podobně. Především politici prezentovali tento akt jako završení oné „cesty do Evropy“, kterou někdejší komunistické země po roce 1989 nastoupily. Pokud nahlédneme do historie, v  Evropě nebyly jasně vymezené hranice s kontrolami až do poměrně nedávné doby žádnou samozřejmostí, protože probíhaly časté boje, a tak nebylo jasné, kde by měla hranice vůbec ležet. V jiných oblastech lidského života fungoval personální princip a např. němečtí obchodníci se v českých zemích řídili zvyklostmi německými a naopak, na bázi tzv. personálního právního principu. S rozvojem národních státu a pozitivního práva (tedy práva jasně vymezeného v písemných pramenech, které jsou jediné platné), které nahrazuje původní zvyky, byla snaha jasněji vymezit určité limity. Státní hranice v dnešním slova smyslu tak vznikají v Evropě až po první světové válce, nicméně již v roce 1922 po vzniku nezávislého Irského státu vznikla oblast vymezená kromě Irska i Velkou Británií a ostrovy Man, Jersey a Guernsey, kde je možno cestovat volně. Exilové vlády Belgie, Nizozemí a  Lucemburska se v  roce 1944 zavazují, že společné hranice nebudou kontrolovány, v roce 1948 jsou pak hranice skutečně zrušeny. O čtyři léta později pak vzniká v severní Evropě Severská pasová unie, jejímiž členy jsou Dánsko, Island, Norsko, Švédsko a Finsko. Existují také bilaterální dohody, např. mezi Itálií a San Marinem, resp. Vatikánem, nebo mezi Švýcarskem a Lichtenštejnskem.

|27

Schengenské smlouvy byly pojmenovány podle lucemburské obce Schengen, kde byly smlouvy podepisovány. Schengenských dohod existuje více. První ze Schengenských dohod byla v době svého podpisu značně vzdálena tehdejší realitě, a to jak v prostoru posledního rozšíření, tak i v dopadu, který měla. Byla uzavřena v roce 1985, jejími signatáři byly země Beneluxu, Francie a Západní Německo. Na vnitřních hranicích byl nově zaveden systém, kdy vozidla označená zeleným kolečkem na čelním skle (majitelé potřebných dokladů k překročení hranice) mohli projet hraniční kontrolou jen sníženou rychlostí, a nemuseli tedy zastavovat. Na základě druhé Schengenské smlouvy z roku 1990 měly být hraniční kontroly postupně zcela odbourány. Do roku 1995 se k dohodě připojily ještě 4 země – Itálie (1990), Řecko, Španělsko a Portugalsko (1992). Trvalo 10 let, než se vize původních Schengenských zemí stala realitou. 26.5. 1995 se území někdejších signatářů z 80. let stalo součástí tzv. Schengenského prostoru a  došlo k  úplnému zrušení hraničních kontrol. O  dva roky později došlo k sepětí Schengenské dohody s Evropskou unií, neboť na základě Dohody z Amsterdamu byly obě smlouvy a veškeré akty na jejich základě vzniklé plně implementovány do evropského komunitárního práva. V roce 1997 se součástí Schengenského prostoru stalo Rakousko a Itálie, v roce 2000 Řecko, v  témže roce Velká Británie navázala spolupráci v  policejní oblasti. Výše zmiňovaná Severská pasová unie pak vstupuje jako celek prvním rokem nového tisíciletí. Specifická byla situace Irské republiky, které se sice již do značné míry vzdálila od britského dědictví (míry a váhy podle SI, zavedení eura), nicméně vzhledem k tomu, že jejím jediným sousedem je právě nečlenská Británie, nemohlo se do „Schengenu“ plně zapojit, stejně jako Spojené království však spolupracuje od roku 2002 ve stejných oblastech. Na konci roku 2007 se součástí prostoru staly všechny země přistoupivší do EU v roce 2004 až na Kypr, kde nastal skluz v přípravě, navíc není jasné, jak se vypořádat s trvající okupací ze strany Turecka. Dnes je součástí Schengenského prostoru celkem 22 zemí Evropské unie, kromě ní je členem také Norsko, Island, Gibraltar a malé evropské státy kromě Andorry a Lichtenštejnska. V listopadu 2008 by mělo přistoupit Švýcarsko a s ním i Lichtenštejnsko, které je se Švýcarskem spojeno měnovou unií, švýcarští celníci a pohraničníci navíc zajišťují i hranice Lichtenštejnska. O rok později by se měl součástí prostoru stát i Kypr a nakonec v roce 2011 i evropští nováčci z Balkánu – Rumunsko a Bulharsko.

28|

Naproti tomu však existují území, které nejsou součástí Schengenské dohody ani prostoru, ale jsou pod vlivem či přímo součástí některé z členských zemí. Týká se to především někdejších koloniálních mocností, jako je Francie a  Velká Británie, neboť součástí „Schengenu“ žádné jejich zámořské území nebo kolonie není. Součástí nejsou ani Channel Islands (tedy Jersey a Guernsey), ostrov Man nebo Gibraltar. Dále jsou vyňaty dánské Faerské ostrovy a Grónsko, Špicberky kromě ostrova Jan Mayen, ostrovy Bouven a Královny Maud (Norsko). V Německu existují 2 nezačleněná území – severomořský ostrov Helgoland a enkláva Büsingen uvnitř Švýcarska, která má podobný statut jako italské Livigno. Mezi schengenská území nepatří na rozdíl od mateřské země Nizozemské Antily ani Aruba. Výčet „exemptovaných“ území končí územím řeckého Athosu, na kterém se rozkládá známá mnišská republika. Zrušení kontrol na vnitřních hranicích států tvořících Schengenský prostor jsou sice viditelné, podle mého názoru významnější je ale spolupráce států v rámci Schengenského informačního systému a na ni napojená spolupráce v policejní a justiční oblasti, která zde byla již vícekrát zmíněna v souvislostí se Spojeným královstvím nebo Irskem. Vznikla databáze hledaných a nežádoucích osob, ztracených a ukradených pasů, odcizených aut a mnoha jiných informací, do kterých mohou příslušné orgány členských zemí nahlížet a doplňovat je. Tento systém byl v době svého vzniku koncipován jen na omezené množství informací, což se při přípravě posledního rozšíření ukázalo být velkým problémem, neboť nebylo jasné, zda stávající systém pojme tak obrovské množství informací a dokáže s ním pracovat. Bylo tedy nutné rozhodnout, zda stávající systém rozšířit nebo vytvořit systém zcela nový. U některých původních zemí bylo zřejmé, že by schengenskou oblast raději ani nerozšiřovaly, nicméně nakonec došlo k rozšíření systému stávajícího. Jestliže předpokládáme na vnitřních hranicích volný režim, vzniká zároveň nutnost daleko více střežit hranice s nečlenskými státy, což na jejich členské sousedy klade celou řadu úkolů. Prvním z nich a pravděpodobně také nejvíce kontroverzním je fyzická ostraha hranic, která má za úkol pokud možno dosáhnout stavu, aby se lidé bez potřebných dokladů do Schengenského prostoru vůbec nedostali (tedy ani ke kontrole na území „Schengenu“). Ploty, kamery, strážní věže, množství pohraničníků atd. patří mezi typické atributy vnější hranice. Kontroverze plyne zejména z podobností s legendární Železnou oponou z  dob komunismu a  ze solidarity s  ekonomickými imigranty,

|29

zejména ze severní Afriky a východní Evropy, kterým stojí v cestě právě podobná zařízení. Nejpalčivější je situace Španělska, kam se snaží dostat tisíce Afričanů přes moře nebo přes hranici mezi Marokem a španělskými územími Ceuta a Melila. Mnozí z nich na moři zahynou nebo se zraní při překonávání ostnatých drátů a  bariér nebo jsou zatčeni či zastřeleni marockými policisty. Problematický je také úsek hranice prostoru s  Ukrajinou a  Běloruskem, kterou se také často pokoušejí uprchlíci překonávat. EU je kritizována za to, že financuje nákladnou výstavbu zařízení na ochranu a  hranic a  vybavení příslušníků pohraničních policií, plot mezi Ceutou a Marokem je znám jako „Wall of Shame“ – zeď ostudy. Druhým úkonem prováděným na vnější hranici je klasická celní a pohraniční kontrola, prováděná současně za všechny členské země. Zjišťuje, zda má dotyčný potřebné doklady ke vstupu, zda není veden jako nežádoucí nebo naopak hledaný apod. Stejně jako v případě ochrany hranic jsou i tyto aktivity zčásti financovány EU. V roce 2005 vznikla v souvislosti s plánovaným rozšířením prostoru nová evropská agentura Frontex se sídlem ve Varšavě, která koordinuje spolupráci zemí při ostraze a kontrolách na vnější hranici. Je první institucí EU, která sídlí v „novém“ členském státě. Členství v Schengenském prostoru představuje pro členskou zemi celou řadu výhod, jednou z nejvýznamnějších je zrychlení přeshraničního pohybu přes místa někdejších oficiálních přechodů. Na území Evropy byla před vznikem dohody rozsáhlá síť kontrolních stanovišť, která se časem ukázala jako zbytečná brzda pohybu osob a zboží. Mnozí z  nás si jistě pamatují dlouhé fronty na hranicích, které např. pro kamiony znamenaly zpoždění i v řádu dní, přísné kontroly, otevírání kufrů apod. Podobné procedury však částečně skončily už se vstupem ČR do EU, takže „Schengen“ je možno v tomto ohledu vnímat jako „třešničku na dortu.“ Vstup do prostoru může být vnímán jako návrat ke stavu v minulosti pro obce a města, která byla kdysi hranicí nepřirozeně rozdělena. V Evropě je takových míst poměrně mnoho, např. město Baarle mezi Belgií a Nizozemím, kde hranice probíhá přímo hlavními ulicemi, Gorice na slovinsko-italském pomezí, Zhořelec rozdělený na polskou a  německou část. Na našem území patří mezi taková města např. České Velenice s  rakouským protějškem Gmündem nebo polsko-český Těšín. Hranice však není tvořena jen přechody a  nebylo ji tedy možné mimo přechod překročit. Toto omezení nyní padlo, což představuje zlepšení situace

30|

zejména pro obyvatele pohraničí, kteří překračují hranice častěji než ostatní. Vzhledem k  nákladům na provozování přechodu bylo jednodušší některé komunikace jednoduše uzavřít, což znamenalo pro místní různé objížďky, zdržení a vyšší spotřebu paliva. Místní přeshraniční silnice tak získaly znovu na významu a místní je mohou opět využívat např. pro nákupy, návštěvy přátel atd. Druhou stranou tohoto uvolnění je však určitý nárůst silniční dopravy a tím i zhoršení kvality života v dotčených obcích. V Evropě existuje mnoho velmi atraktivních turistických lokalit rozdělených hranici, jde zejména o přírodní zajímavosti, jako jsou hory, lesy, ale např. i lokality vinic apod. Máme zde Alpy, které se rozkládají na území hned několika zemí, středomořské pobřeží, oblast Baltu, severské lesy a mnoho dalších. Zrušení kontrol zde představuje důležitý impuls pro turistiku a tím i zvýšení ekonomické úrovně v těchto lokalitách. Pohraniční pohoří v České republice představují pro zahraniční turisty zajímavou oblast, na druhou stranu i Češi mají nyní snadnější přístup k  sousedům. Skončily obtěžující kontroly Slováků v Beskydech, snadnější je pohyb na Šumavě, v Krkonoších, Jizerských horách apod. Provozovatelé cestovních kanceláří, turistických atrakcí nebo ubytovacích kapacit tak mohou nabídnout svým klientům více zážitků, což klienti nepochybně ocení. Navzdory otevření hranic je prostřednictvím Schengenského informačního systému daleko snazší komunikace mezi jednotlivými státy, což znamená nové možnosti při prosazování zákona. V pohraničí vznikají smíšené policejní hlídky a sdružená pracoviště, policisté mají nově právo pronásledovat svůj cíl přes hranice. Daleko snáze se pronásledují uprchlí vězňové, kradená auta nebo ilegální zbraně, protože pokud např. k útěku vězně dojde, je to okamžitě známo v celé EU. Na druhou stranou, hranice jsou přece jen otevřeny, což může být někdy také nevýhodné. Nevýhody členství v Schengenském prostoru by se daly obecně nazvat „odvrácená strana svobody“. Jestliže chceme volnost pohybu, chceme ji i  pro zločince? Chceme ji pro kradené věci? Chceme ji pro ilegální migranty? Nepochybně ne, ale v  silách bezpečnostních složek je v  podobných situacích nepoměrně obtížnější zajistit kontrolu nad pohybem těchto osob nebo předmětů. Jistě, probíhají namátkové vnitrostátní kontroly, ale musíme si přiznat, že procento „zachycených“ je takto nepoměrně menší. Můžeme vést srovnání např. se systémem namátkových revizorských kontrol v MHD a systémem, kdy jsou jízdenky kontrolovány řidičem nebo v turniketech. Pokud jde

|31

o pohyb mezi Schengenským prostorem a nečlenskými státy, zajišťuje vše potřebné stát s vnější hranicí. Pokud nastane problém zde, jeho řešení se uvnitř prostoru výrazně ztěžuje. Podobná situace nastává, pokud dojde ke zločinu, útěku z vězení apod. na území samotného „Schengenu“, tehdy je jen relativně malá šance, že bude osoba zadržena, nicméně jej na rozdíl od očekávané kontroly přímo na hranicích mohou častější vnitrozemské kontroly překvapit, protože se nedají očekávat. Právě podobné útěky, přesuny pochybného zboží, nelegální migrace a podobně jsou doslova živnou půdou pro nejrůznější konflikty, které mezi zeměmi Schengenské dohody vznikají. Představme si uprchlíka z Kavkazu, který se dostane do Schengenského prostoru, požádá v České republice o azyl a po kratším čase je pokutován při přecházení na červenou v Badenu. Jelikož nemá potřebné doklady, je zadržen. Vzápětí je ztotožněn s člověkem, který kradl v  krámku se suvenýry v  centru Vídně. Který orgán v  které zemi zde selhal? Byla to ostraha vnějších hranic? A která země v této oblasti selhala, když není žádný záznam o tom, kde uprchlík hranici překročil? Byly to české orgány, které dostatečně nesledovaly pohyb tohoto člověka? Byla to policie rakouská, která uprchlíka nedohledala? Nebo to byli vídeňští strážníci, kteří nedokázali zloděje včas zadržet? Otázek více než dost. Je zřejmé, že určení nebo spíše rozdělení zodpovědnosti jednotlivých států a orgánu je více než nejasné. Obavami z  nelegální migrace nebo kriminality jsou často ospravedlňovány i nepříjemné a až s diskriminací hraničící praktiky, které uplatňují původní země „Schengenu“ vůči novým členům. Z médií známe např. situace, kdy se němečtí policisté přesunuli jen pár kilometrů za hranice a kontrolují většinou jen vozy se značkami nově přistoupivších zemí. Podobné kontroly byly zaznamenány i v Rakousku, kde jsou stejně jako v Německu ospravedlňovány obavami z kriminality a imigrantů, přestože k nárůstu kriminality po prosinci 2007 nedošlo. Zdrojem častých sporů je i trvající nasazení rakouské armády na hranicích s Maďarskem a Slovenskem. V době studené války nebylo její nasazení nijak běžným jevem, nicméně po pádu komunismu se stala důležitým prvkem ostrahy hranic před ilegální migrací. Po vstupu postkomunistických zemí do Evropské unie a později do Schengenského prostoru je ale považována za zbytečný a nesmyslný relikt dob dávno minulých, v Evropě nadto není nijak běžné, aby byly na hranicích nasazeny vojenské síly. Bundesheer na hranicích je také tématem sporů na rakouské politické scéně. Dá se obecně říci, že podpora zapojení nových zemí do „Schengenu“ nebyla

32|

nijak velká, důvodem byla právě obava ze zvýšené kriminality ze strany Čechů, Poláků apod., přičemž političtí představitelé nechtěli přijít o voliče jen proto, že by se těchto cizinců zastávali, nicméně např. Strana zelených důrazně vystupovala proti vojenské přítomnosti, neboť je podle nich v rozporu s mezinárodními dohodami a především rakouskou ústavou a vyzývala každého vojáka základní služby, aby svůj pobyt na hranicích s poukazem na výše zmíněné rozpory odmítl. Situace se však dosud příliš nezměnila. Nic, tím méně mezinárodní vztahy, není jen černé nebo bílé, výhody jsou vždy spojeny s nevýhodami a práva s povinnostmi. Stav, který aplikací druhé Schengenské smlouvy vznikl, je bezpochyby nejsvobodnější minimálně za několik desítek let a představuje zásadní posun a zlepšení pohybu a komunikace napříč Evropou. Zároveň je ale nutno prosadit, abychom nebyli jako v  mnoha jiných ohledech stále občany druhé kategorie, na které se nahlíží jako na a priori problematické a mající sklony k porušování zákona. Pokud bychom už podobné rozlišování připustili, je nutné si uvědomit, že je více než relativní a že každý, kdo se považuje za občana „první kategorie“, může se snadno ocitnout mezi „druhořadými“. Reakce na aktuální problémy s mladými italskými turisty v centru našeho hlavního města jsou toho jasným dokladem.

|33

34|

Problémy imigrace v evropském kontextu Jaroslav Kepka student politologie na KAP FF ZČU v Plzni člen Kontrolní a revizní komise MK

Téma, kterým bych se rád zabýval je velice široké. Zasahuje do mnoha oborů (sociologie, antropologie, mezinárodní vztahy či bezpečnostní studia). Je mnoho otázek týkající se tohoto problému, například: jaký model přistěhovalecké politiky je správný? Do jaké míry může společnost přijímat přistěhovalce, aniž by došlo k  její dezintegraci? Jakou roli v  neúspěšné integraci hraje odlišná kultura a náboženství imigrantů? Nestanou se imigranti a jejich potomci „pátou kolonou“ ať už arabských šejchů, různých teroristů či východoevropských mafiánských skupin? Nedostáváme se na rozcestí, kde si budeme muset vybrat mezi vlastní kulturou a kulturou cizí? Nebo už nám strach a naše tolik hýčkaná demokracie nedává na výběr? Na každou z těchto otázek však neexistuje jednostranná a nevyvratitelná odpověď. Nicméně bychom o nich měly otevřeně hovořit. V tomto krátkém článku bych alespoň rád nastínil historii evropské migrace, různé problémy s ní spojené a možné poučení se z těchto chyb pro Českou republiku. Evropané po dlouhá staletí migrovali z Evropy do celého světa z důvodů náboženských, ekonomických, vojenských či dobrodružných. Po dlouhá staletí počet emigrantů za hranice Evropy několikanásobně převyšoval počet imigrantů do Evropy. S těmito evropskými emigranty se do světa dostával evropský modus vivendi, který vycházel z anticko-křesťanské tradice. Ve 20. století, a to zejména v jeho 2. polovině, se však karta pomalu začíná obracet. Evropa se stále častěji stává domovem mnoha migrantů ze všech možných koutů světa, ať už z důvodů ekonomických, či za účelem samotného přežití.(pozn. 1) Ekonomický boom a  nedostatek levné pracovní síly zejména v  60. letech 20. století způsobil, že vlády evropských kapitalistických zemí samy (pozn. 1)

I když v rámci celosvětové migrace není toto číslo příliš vysoké.

|35

iniciovaly pracovní programy pro přistěhovalce, kteří by uspokojili zvyšující se nabídku pracovních příležitostí. Z  důvodů bipolární konfrontace se „západní“ evropské země poohlédly po levné pracovní síle nejprve na jihu Evropy, následně také v  zemích „třetího světa“, které se tou dobou snažily vymanit z koloniálního područí. Zahraniční pracovníci, kteří byli získáni na základě bilaterálních dohod, přicházeli nejprve jen na určitou dobu nebo s otevřeným časovým horizontem (Bade, 2005: 282), v rámci hesla: „přijď, pracuj, vydělej a odjeď“ (Sfeir, Andreu, 2005: 37). Na počátku 70. let se hlavní imigrační vlna zastavila následkem ropných šoků a z důvodu strachu z ukončení konjunktury.(pozn. 2) Noví potenciální přistěhovalci si tak museli hledat jiné cesty, často ilegální, aby se dostali do nově se tvořící „pevnosti Evropa“.(pozn. 3) Nesmíme také opomenout, že mnozí z těchto nelegálních imigrantů měli statut uprchlíka podle Ženevské konvence.(pozn. 4) Vlády těchto zemí ale na druhou stranu udělovaly přistěhovalcům statut občanství nebo povolovaly migraci na základě principu sloučení rodin (Moigne, Lebon, 2002: 66).(pozn. 5) Přistěhovalci zastávali většinou práce v továrnách, ve stavebnictví či jiné, na kvalifikaci nenáročné, práce. Státy se tak dostávaly do paradoxní situace. Na jednu stranu potřebovaly levnou pracovní sílu, která držela některá odvětví nad vodou (stavebnictví) tím, že snižovala výrobní náklady, na druhé straně se nové vlády musely potýkat s novými sociálními problémy. S ekonomickou stagnací se v  70.–80. letech objevuje nová vrstva chudých, dlouhodobě nezaměstnaných lidí. Není náhodou, že se v  těchto letech začínají objevovat první známky rasismu a xenofobie, které se časem rozšířily do politické roviny. Každá země se s  problémem integrace přistěhovalců a  jejich potom-

(pozn. 2)

(pozn. 3)

(pozn. 4)

(pozn. 5)

36|

Ukončení náboru pracovní síly ve vybraných zemích (Švýcarsko v roce 1970, Švédsko v roce 1972, Německo v roce 1973, Francie v roce 1974), (Bade, 2005: 300). Termín „Pevnost Evropa“ užívá Klaus J. Bade ve své knize: Evropa v  pohybu (2005) a myslí tím řadu restriktivních opatření vůči imigrantům, které se rozběhly na počátku 70. let v zemích „západní“ Evropy. Podle Ženevské konvence z  roku 1951, respektive doplňujícího protokolu z  roku 1967, se za uprchlíka považuje každá osoba, která se z odůvodněných obav před pronásledováním kvůli své rase, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo kvůli svému politickému přesvědčení nachází mimo území země, jejíž občanství má, a nemůže nebo z uvedených obav nechce požívat ochrany této země (Bade, 2005: 343). Počet takto registrovaných se například ve Francii pohybuje okolo 20 % (Cordellier, Lau, 2004: 68) Tento systém se neuplatňuje například v Německu, kde přistěhovalci a mnohdy ani jejich potomci stále nemají Německé občanství.

ků (mnohdy již plnoprávných naturalizovaných občanů)(pozn. 6) vypořádala po svém. Například Velká Britanie zvolila spíše multikulturní model,(pozn. 7) Francie asimilacionisticko-integrační(pozn. 8) a  Německo model dlouhodobých víz bez občanství. O žádné zemi však nemůžeme říci, že zde byl integrační model úspěšný. Na příkladě Nizozemí můžeme vidět, že velmi liberální multikulturní model může zdánlivě víceméně fungovat, ale až do té doby, kdy se ekonomický růst změní v ekonomickou stagnaci. V této fázi přijdou ke slovu populistické strany typu Strana pro svobodu Gerta Wilderse či umírněnější nově založené hnutí Hrdí na Nizozemsko, v jehož čele stojí bývalá předsedkyně pro přistěhovalectví Rita Verdonková.(pozn. 9) Je to však pouze populismus, co podobné evropské strany vyhouplo do popředí zájmů? Nebo je to tím, že již etablované strany nebyly a nejsou schopné, nebo ani nemají zájem, nastolit jasnou ucelenou koncepci vůči imigrantům? Jelikož Československo spadalo do „Východního bloku“, řadí se stále ještě k víceméně homogenním státům.(pozn. 10) Přesto s ekonomickou konjunkturou Například ve Francii mají miliony přistěhovalců či jejich potomků status občana (citoynnetté). Mnozí z nich ale nesdílejí s Francií sounáležitost, po čase pobytu však nesdílejí sounáležitost ani se zemí původu. Ocitli se tak na rozcestí mezi velmi odlišnými kulturami, kde zažívají pocit méněcennosti a vykořenění. (pozn. 7) Tento model vychází z  imperiální historie Velké Británie, která respektovala různé cizí kultury jako něco, co nemá být zrušeno, ale spíše uhlazeno a inkorporováno pod britskou korunu. Multikulturalismus umožňuje udržovat mnoho neevropských zvyklostí, byť pouze v rámci omezení, stanovených liberálními politickými institucemi (zákaz nucených sňatků, polygamie, ženská obřízka). Etnicko-náboženským komunitám je ale udělena řada výjimek (výjimky z předpisů, které se týkají zabíjení zvířat apod.) (Baršová, Barša, 2005: 118). (pozn. 8) Francouzi naopak přišli nejprve s kulturní asimilační politikou (dnes spíše občanská asimilace, kde po získání francouzského občanství si jsou před zákonem všichni rovni a jednotní. Zákon týkající se zákazu náboženských symbolů na veřejných školách v  únoru 2004, jen dokazuje neochotu udělit jakékoliv výjimky týkající se náboženství, které by byly v rozporu s laicizací (oddělení náboženství od státu) společnosti (http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=662), (4. 4. 2008). (pozn. 9) http://www.project-syndicate.org/print_commentary/buruma6/Czech, (4. 4. 2008). (pozn. 10) k 29. 2. 2008 Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie MV ČR v České republice evidovalo 397.918 cizinců, z toho 160.828 cizinců s trvalým pobytem, 237 090 cizinců s některým z typů dlouhodobých pobytů nad 90 dnů. K 29. 2. 2008 byli v ČR nejčastěji zastoupeni občané Ukrajiny (125.407 osob, 32 %) a Slovenska (69.472, 17 %). Dále následovala státní občanství: Vietnam (53.432 osob, 13 %), Rusko (23.518 osob, 6 %) a Polsko (20.793 osob, 5 %). Za poslední 4 roky byl zaznamenán téměř dvojnásobný nárůst cizinců http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/ciz_pocet_cizincu, (4. 4. 2008). (pozn. 6)

|37

do země přichází mnoho přistěhovalců, kteří u nás působí jako levná pracovní síla. Podle zkušeností ze západní Evropy, většina přistěhovalců z dlouhodobým pobytem (nad 90 dní) bude zřejmě usilovat o trvalý pobyt a občanství. Jak je vidět, stát vítá levnou zahraniční sílu, jelikož nabídka pracovních míst v  některých oblastech republiky převyšuje poptávku. Levná pracovní síla dále tlačí mzdy dolů, čímž přispívá ke zlevnění služeb (stavebnictví, textilní výroba, atd.). Je jasné, že je jen otázkou času, kdy se velkým firmám vyplatí přesunout své výrobní kapacity dále na východ. Nicméně přistěhovalci zůstanou. Je zřejmé, že kulturní hodnoty a návyky afrických či asijských přistěhovalců jsou diametrálně odlišné než od přistěhovalců z východní Evropy. Přesto bude obyvatelstvo vystaveno strachu z nového, který bude živen různými předsudky, ale také tu a  tam špatnými zkušenostmi. Poté už je jen otázkou času, kdy se této tématiky „chytí“ nějaká populistická strana, jejichž výsledky budou korespondovat negativní náladu ve společnosti vůči imigrantům. Co tedy je třeba udělat, abychom za 10–20 let neměli podobné problémy s imigranty a jejich potomky u nás? Jasně je třeba říci, že liberální multikulturalismus se v praxi neosvědčil. Giovanni Sartori tuto verzi multikulturalismu pro svou míru agresivity, tendenci k separaci a netoleranci považuje za antipluralitní. Multikulturalismus s sebou nese rozpad pluralitní společnosti do uzavřených podcelků a homogenních komunit.(pozn. 11) Tento multikulturalismus vede k roztříštěnosti, na druhou stranu upřednostňuje pluralismus, to znamená, že si sice cení odlišností a považuje je za přínosné, nicméně se nedomnívá, že je zapotřebí množství těchto odlišností zvětšovat. V pluralismu je také důležitá tolerance, kde existují dobrovolná, nevnucená sdružení s možností vstupu do několika sdružení zároveň. Ani tolerance však nemůže být bezbřehá, jestli jsme tolerantní vůči ostatním, pak i my očekáváme, že budeme tolerování. Pluralismus je tak povolán k tomu, aby případně zavrhl netoleranci (Sartori, 2005: 22–74).

(pozn. 11)

38|

K  těmto homogenním komunitám jsou náchylné především kolektivistické entity, jako jsou Číňané, Vietnamci, Arabové, ale i třeba Rómové. Někteří teoretikové však naopak tvrdí, že pro adaptaci přistěhovalců je velmi potřebné, aby v nové zemi nalezli podporu v  komunitě krajanů. Dále že udržování komunit přistěhovalců patří k jakési integrační filosofii. Je prý chybou politiků hostitelských zemí, kteří na věc nahlížejí ze své individualistické pozice, že se často obávají vytvoření přistěhovaleckých ghett a snaží se přistěhovalce rozptýlit a mylně předpokládají, že to jejich adaptaci uspíší (Hofstede, 2006: 252).

Dále hlavním předpokladem k trvalému pobytu by měla být alespoň základní znalost českého jazyka, hlavním integračním prvkem by měly být vzdělávací instituce. Dále by neměla vznikat ghetta, kde by přistěhovalci přestávali vnímat realitu kolem sebe a začaly zde platit odlišná pravidla a normy chování. Dále by se mělo dbát na podporu občanských sdružení, které by pomáhaly přistěhovalcům začlenit se v  novém prostředí a  starousedlíkům možnost se s nimi seznámit. Češi a další Evropané si však, zejména v posledním desetiletí, drží od cizinců odstup nejen kvůli obavě z neznámého, sociálních problémů či ekonomické stagnace, ale z důvodu hrozby terorismu. Evropa potřebuje politicky řízenou imigraci, jelikož přírůstek (natalita) obyvatel je velmi nízká, nicméně je potřeba udržet imigraci na uzdě a regulovat jí. Dále je třeba zaměřit se na ty oblasti odkud imigranti přicházejí a dbát na to, aby zde lidé měli alespoň základní podmínky k životu. Je jasné, že Evropa už nebude starou Evropou, stane se směsicí různých kultur a entit, je však na Evropanech, jestli budou chtít zachovat normy a standarty života vycházející z historických tradic, nebo pod tíhou přílišné demokracie a příliš liberálního multikulturního smýšlení nakonec budou muset od těchto tradic upustit.

Zdroje • Bade, Klaus J.: 2004. Evropa v pohybu: Evropské migrace dvou staletí. Nakladatelství Lidové noviny. • Baršová, Andrea – Barša, Pavel: 2005. Přistěhovalectví a liberální stát: Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav: Brno. • Cordellier, Serge – Lau, Elizabeth (dir.): 2004. L'état de la France: Un panorama unique et complet de la France 2004. La Découverte: Paris. • Hofstede, Geert – Hofstede, Gert: 2006. Kultury a organizace. Linde. Praha. • Kepel, Gilles: 2006. Válka v srdci islámu. Nakladatelství Karolinum: Praha. • Moigne Le Guy – Lebon, André: 2002. L'immigration en France. Presses Universitaires de France: Paris. • Sartori, Giovanni: 2005. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci: Esej o multietnické společnosti. Dokořán: Praha. • Sfeir, Antoine – Andrau, René: 2005. Liberté, égalité, islam: La République face au communautarisme. Tallandier édition: Paris.

|39

Internetové zdroje • http://www.czso.cz/csu/cizinci.nsf/kapitola/ciz_pocet_cizincu, (4. 4. 2008). • http://www.europeum.org/disp_article.php?aid=662, (4. 4. 2008). • http://www.project-syndicate.org/print_commentary/buruma6/Czech, (4. 4. 2008).

40|

Jedna špatná evropská norma Zbyněk Klíč výkonný redaktor CEVRO Revue člen Regionálního klubu MK Prostějov

Členská země EU je povinna se držet evropských právních norem – směrnice udávají směr, jakým se národní právní předpis má ubírat, nařízení je konkrétním vynutitelným právním předpisem. Mohou být směrnice dobré, jako třeba k liberalizaci pošt, ale také špatné, jako nedávno předložený antidiskriminační zákon. Proč právě tento zákon by neměl v Česku platit a proč by měl zůstat v gesci národního státu? Předlohu dostaly po schválení v prvním čtení v Poslanecké sněmovně na stůl ústavněprávní, petiční a  „evropský“ výbor a  stálá komise pro rovné příležitosti, po jejichž projednání jí mohlo zhodnotit na zasedání i celé plénum. Uvedené výbory, s výjimkou ústavněprávního, jí dvěstěčlenné Sněmovně doporučily schválit, jelikož v nich mají převahu levicové strany a zelení. Norma našla rovněž podporu u středopravicové vládní koalice, což je vzhledem k jejímu složení spíše paradox (a při prvním projednávání ve Sněmovně jistá schizofrenie byla znát), zákon následně (i když s výhradami) posvětil Senát. Pochopení však nenašel u prezidenta republiky, který jej pro jeho zbytečnost vetoval. Asi tak trochu očekávaně na jeho podporu vystoupily tři desítky tzv. „lidskoprávních“ hnutí, pro něž by přijetí této normy znamenalo (vedle registrovaného partnerství) dovršení hlavního cíle a pro řadu z nich zřejmě i pozbytí vlastního smyslu. Zatímco se všechny zaklínají ochranou menšin, přehlížejí skutečnosti, že návrh stanovuje konstrukce, které ohrožují samotné jádro lidské svobody.

Hajdalácky napsaná norma Co první na normě „nesedí“ je způsob, jakým je napsána. Laik – nelevicový neaktivista – by se ve změti definic a výjimek, pro koho zákon platí a pro

|41

koho ne, zákonitě nemohl vyznat a  ani selským rozumem uvažující občan by přečtením materiálu nezískal příliš mnoho relevantních, pro praxi použitelných informací. Závažnější je však na předloze absence sankcí. Každý zákon za porušení norem stanovuje také patřičné tresty a ačkoliv to směrnice, na níž se předkladatelé odvolávají, nařizuje (např. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/73/ES v článku 8d uvádí, že „Členské státy stanoví systém sankcí za porušování vnitrostátních předpisů přijatých k provedení této směrnice a přijmou všechna opatření nezbytná k zajištění jejich uplatňování“), sankce návrh prakticky neobsahuje (pouze nejednoznačné informace typu „…ten, kdo byl tímto /diskriminačním/ jednáním dotčen, má právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění“, jak praví druhá hlava v § 10 bodu 1).

Co je to právní stát? Nepotřebnost normy však pramení i z dalších postřehů. Stačí se jen podívat do Zákoníku práce a čtenář zjistí, že tamější ustanovení (např. § 16, odst. 2: V pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace. Pojmy přímá diskriminace, nepřímá diskriminace, obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k  diskriminaci a  navádění k  diskriminaci a  případy, kdy je rozdílné zacházení přípustné, upravuje zvláštní právní předpis) jsou prakticky identická s  tím, co navrhuje zákon proti diskriminaci (včetně definic přímé či nepřímé diskriminace). Rovněž Listina základních práv a svobod již řadu případů diskriminace postihuje – a to v případě zachování osobní důstojnosti, úcty k etnickým a národnostním menšinám, práva na svobodnou volbu povolání či ochrany žen, mladistvích a zdravotně postižených (odstavce 10, 24, 26 a 29). Logické řešení je tak spíše v novelizaci již stávajících norem, než příjímání nového předpisu, který řadu ustanovení dubluje a jen zbytečně zapleveluje právní řád. Návrh rovněž zcela proti základní principům civilizovaných právních systémů zavádí tzv. presumpci viny. Například nespokojenému zaměstnanci tak nyní stačí obvinit svého zaměstnavatele z diskriminace (např. když se mu nebude líbit vyplácená mzda), a bude na obžalovaném (tedy zaměstnavateli), aby prokázal, že se diskriminace nedopustil. Česká předloha tak navíc činí ještě v širším pojetí než tak dělá evropská směrnice, která alespoň ustanovuje

42|

výjimku, kdy použit být nemusí (v  případě, kdy zjišťování skutkové podstaty přísluší soudu nebo příslušnému orgánu – např. článek 10 Směrnice Rady 2000/78/ES). Ať již šlendrián či záměrné překročení povinností, v praxi to například povede nikoliv ke snížení, ale naopak k dramatickému navýšení počtu neodůvodněných žalob, jejichž jediným smyslem je někomu se pomstít. České soudy tak budou zahlceny žalobami, jak ten který šéf obtěžoval svoji sekretářku a závažné kauzy typu Grossových akcií jim budou unikat. Zákon však povede i v praktickém životě k naprostým absurditám. Tak mj. zakazuje diskriminaci v přístupu ke zbožím a službám, což jde proti logice ekonomického řádu, protože si lze jen těžko představit, jak prodavač v supermarketu odmítá obsloužit zákazníka s pleší, o holi, s dlouhými vlasy… Přišel by tak o zisk, který je přirozeně jeho bytostným zájmem. Stejně tak, je-li zaměstnanec radikálním členem odborové organizace, nikdo mu nemůže zabránit, aby se stal členem zaměstnavatelského svazu a se svými druhy organizaci rozvrátil. A pro střední školy zůstane zapovězeno orientovat se třeba pouze na žáky určitého náboženské vyznání… Perličkou je pak protiřečící si ustanovení paragrafů 6 a  8, které na jednu stranu nepovažují za diskriminaci rozdílné zacházení, které souvisí se stanovováním rozdílného důchodového věku pro muže a ženy, o pár řádek dále však návrh uvádí, že muži a ženy musí mít stanoven stejný důchodový věk…

Ideologicky šitá norma Celá kauza však sugeruje abstraktnější poselství – zejména to, že zákon už není neutrálním předpisem, respektovaným jak žalobcem, tak obžalovaným, ale je ideologicky výrazně podbarven a najde-li si jakákoliv skupina dostatečnou podporu v zákonodárném sboru, může si prosadit všechno, co se jí zlíbí. Tím však zároveň otevírá prostor dalším skupinám pro prosazení vlastního zájmu. Co dalšího, než nároky těchto skupin, však bude český parlament dále řešit? Evropská unie nám vytýká, že nedostatečně implementujeme ustanovení čtyř nesmyslných směrnic. Antidiskriminační zákon vzniká pouze na základě této objednávky a také zájmu konkrétních zájmových skupin. Tým ministryně Djamily Stehlíkové s  náměstkyní Andreou Baršovou a  gay aktivistou Jiřím Hromadou v  zádech dává jen pramálo nadějí, že se přijetím

|43

antidiskriminančního zákona můžeme dočkat nestranné normy. Tyto skupiny sledují pouze vlastní zájmy, které prosazují díky dobrému postavení ve státní správě a příznivému nastavení evropského ideologického mainstreamu. To však není kvalifikace pro přijetí zákona. A proč by měla norma zůstat v gesci národního státu? Diskriminace, čili rozlišení, je produktem kultur a zvyklostí každého etnika. Rozlišování je jiné v Německu, Španělsku či Švédsku, které mají odlišnou historii, jejíž dědictví udržují v těchto zemích stabilitu. Návrh celoevropské normy antidiskriminace je na nejlepší cestě tuto tradici rozbít.

Literatura • Jeník, I. (2007): Potřebujeme nový antidiskriminační zákon? Studie OI č. 18. Praha: Občanský institut. • Listina základních práv a svobod, on-line text http://www.psp.cz/docs/ laws/listina.html • Současné právní předpisy, on-line text http://www.diskriminace.cz/ dt‑zakon/pravni_predpisy.phtml • Zákoník práce, on-line text http://business.center.cz/business/pravo/ zakony/zakprace/

Internetové stránky • iDnes.cz: http://www.idnes.cz • Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR: http://www.psp.cz • Senát Parlamentu ČR: http://www.senat.cz

44|

Evropská energetická politika Ondřej Kremeň student Wichterlova gymnázia Ostrava-Poruba místopředseda Regionálního klubu MK Ostrava

Energetická koncepce je jedna z nejdůležitějších dlouhodobých strategií každého státu. Proto je pochopitelné, že se i Evropská unie snaží zasahovat do této sféry a mít vliv na průmysl a všechny výrobní kapacity v celé Evropě. Bruselští úředníci to dělají pod rouškou sjednocení údajně chaotických a nepřehledných názorových proudů v  jednotlivých členských státech Evropské unie. Výsledkem těchto snah je program nazvaný Evropská energetická politika. Když se podíváme do historie Evropského společenství, tak najdeme různé zmínky o  energetice. To ale neznamená, že by se už od začátku zakládání společných evropských institucí hledala cesta k  regulaci jednotlivých evropských energetických a výrobních podniků. V roce 1951 nastolila Pařížská smlouva určitou formu úzké spolupráce mezi západoevropskými státy založením Evropského společenství uhlí a oceli. Tento okamžik byl pro evropskou energetiku, která se tehdy vzpamatovávala z výsledků Druhé světové války, velmi důležitý. Další rovina evropské spolupráce v hledání zdrojů energie vznikla v roce 1957, když bylo založeno Evropské společenství pro atomovou energii, známé také jako Euratom. To sehrálo významnou roli při rozvoji, v té době úplně nové, jaderné energetiky. Na této úrovni energetika zůstala vlastně až do devadesátých let, tj. do doby než si bruselští úředníci všimli, že výroba elektřiny a tepla je jedno z posledních hospodářských odvětví, které ještě nemají „pod palcem“. Postupně se začala vytvářet společná evropská koncepce pro oblast získávání energie. Zajistit zásobování energií pro tak obrovský systém jako je evropská ekonomika není samozřejmě nic jednoduchého. Možná proto se v této problematice vytvořilo hned několik skupin, iniciativ a názorových proudů. Každá z nich má svůj okruh problémů, které považují za spjaté s energetickou situací Evropy. A jak už je v evropské politice zvykem, většina z nich stojí na iracionálních základech.

|45

Jako první se začali objevovat regulátoři trhu, kteří mluvili o  energetických firmách jako o monopolech odírajících nebohý lid a požadovali liberalizaci trhu s elektřinou. Přehlédli fakt, že si lidé odebírající elektřinu a teplo kupují obyčejnou službu, stejně jako by si kupovali potraviny v supermarketu a tudíž to jsou normální zákazníci dodavatelů elektřiny. Zákazníci (občané) si ale zvolili své zástupce do politických funkcí, a ti své voliče „brání před zlými firmami hlava – nehlava“. Netrvalo dlouho a úředníci z Bruselu zahájili boj proti soukromým firmám, které podnikaly v energiích. A byl to boj přesně ve stylu celoevropských institucí. Pokuty, byrokratická zatížení, úřednická šikana atd. Dále začal evropský byrokratický aparát pracovat na vertikálním oddělení těchto údajných monopolů, tj. oddělení výroby, rozvodu, distribuce i prodeje elektřiny mezi několik firem. Paradoxní sice je, že vůbec není požadována změna majitele rozdělených firem, takže podnikateli by jen mělo stačit založit druhou společnost a v ní soustředit oddělené aktivity. Příklad přímo z České republiky: Stát vlastní většinu akcií výrobce (ČEZ) i rozvodnou síť (ČEPS) – řekli byste, že to je učebnicový příklad monopolu, ale úředník sedící kdesi v Bruselu v tom vůbec nevidí problém. Hlavní pro něho je, že to jsou úplně samostatné firmy, jedna nezávislá na druhé (alespoň na papíře to tak vypadá). Ale že je to pořád ten jeden stejný stát, nikoho v Evropě nezajímá. To opravdu není pro špičkově placeného, všestranně vzdělaného a ve světě dobře orientovaného „superúředníka“ žádná zajímavá informace. V plánu je i horizontální rozdělení energetických firem. Prý kvůli většímu prostoru pro konkurenci. Jedná se v podstatě o prosté rozsekání nadnárodních společností (ale nikdo nikomu nezaručí, že menších firem se to nedotkne) do několika menších celků. O tomto projektu toho není zatím moc známo, protože má následovat až po dokončení vertikálního oddělení monopolů. Pravděpodobně jde jen o dlouhodobé úvahy. Přesto se nemohu ubránit nepříjemnému pocitu, že kdyby byl podobný plán realizován, byl by podle mě v rozporu s jedním ze základních principů demokracie – s nedotknutelností soukromého majetku. Představa, že anonymní státní zaměstnanci obchází elektrárny, teplárny a ostatní průmyslové podniky po celé zemi a nějakou vyhláškou je „osamostatňují“ od jejich soukromých mateřských společností, je spíše fantastická, ale jinak si to oddělení monopolů (na rozdíl od zmíněných úředníků) opravdu nedokážu ve své mysli představit. To ale určitě nejsou všichni aktéři tvorby Evropské energetické politiky. Hned za úředníky „chránícími“ proces liberalizace trhu s  energiemi

46|

přispěchali ekologičtí aktivisté (každý z nich samozřejmě sdružený v nějaké nezávislé organizaci), pro které jsou výrobci elektřiny zločinní ničitelé přírody a strůjci „strašlivého“ globálního oteplování. Těžiště činnosti těchto skupin leží hlavně v  oblasti prosazování tzv. obnovitelných zdrojů energie na úkor klasických zdrojů (jako například uhlí nebo jádro). Mezi ty obnovitelné zdroje ekologičtí aktivisté řadí v podstatě jen doplňkové zdroje energie, které sice mají své plnohodnotné místo jako dodatky v energetickém mixu sloužícímu k  částečné  diverzifikaci zdrojů energies, ale žádnou významnější roli v energetické politice státu nebo dokonce takového kolosu, jakým je Evropská unie, nemohou nikdy mít. Konkrétně se ve skupině obnovitelných zdrojů energie nachází např. vítr, voda, slunce nebo biomasa. Když byste vzali tyto jednotlivé zdroje a hrubými výpočty byste se pokoušeli zjistit kolik větrníků, fotovoltaických článků, nebo zasazených energetických plodin by muselo v Evropě být, aby mohly nahradit klasickou výrobu energie, tj. uhelné a jaderné elektrárny, tak byste zjistili, že tyto obnovitelné zdroje energie nejsou žádnou alternativou k uhlí nebo jádru, ale že jsou opravdu jen jejich doplňkem. Pochybný je také ekonomický pohled na obnovitelné zdroje energie. Například fotovoltaika je ten nejčistší způsob získávání energie vůbec. Ale za tuhle čistotu byste si museli pořádně připlatit, kdybyste chtěli takto vyrobenou elektřinu odebírat do svého domova. Aby totiž měli fotovoltaičtí investoři zaručenou návratnost svých prostředků, které dali do stavby takového zařízení, stanovil například český stát, podpořený evropskou legislativou, pro distribuční společnosti vykupující elektřinu vyrobenou fotovoltaickými články výkupní cenu ve výši 13,20 Kč/kWh, což je desetkrát více než u běžných energetických zdrojů (elektřina pocházející z uhlí nebo jádra se vykupuje v průměru za 1,30 Kč/kWh). Rád bych tady doplnil, že definici obnovitelného zdroje energie podle kritérií příslušné evropské legislativy splňuje i uhlí, proti kterému právě ekologičtí aktivisté tak rádi bojují. Uhlí totiž vzniká metamorfózou (díky nepřístupu vzduchu) z původní hmoty biomasy na hmotu uhelnou. Vznik uhlí je tedy vlastně pokračováním cyklu rostlinného života na Zemi. A pokud bychom se chtěli pro změnu řídit rétorikou ekologicko-aktivistických hnutí, samotné uhlí bychom mohli nazvat jako obnovitelný zdroj energie, i když jeho vznik trvá samozřejmě nepoměrně déle než vznik třeba zmíněné biomasy. V  poslední době se ale v  Evropské unii nejvíce mluví o  tzv. emisních povolenkách pro největší znečišťovatele ovzduší a  o  obchodu s  tunami

|47

oxidu uhličitého. Podle obhájců této politiky se jedná o propracovaný, účinný a hlavně spravedlivý systém, který má za cíl snížit emise oxidu uhličitého v průmyslových podnicích. Nabízí se otázka: Je správné, aby soukromé firmy platily za to, že mohou vypouštět oxid uhličitý a jiné škodlivé plyny do ovzduší? Ano, je to správné – na tom se shodneme určitě všichni. Podle mě by to ale měly dělat dobrovolně a měly by mít možnost vybrat si vlastní cíl, kde a u koho by jejich peníze měly skončit. Je totiž vidět, že takhle to výborně funguje už mnoho let. Stávající systém povolenek ale spíše připomíná nápady ze skříně socialistického centrálně řízeného hospodářství. Úředníci, podle nějakých těžko zjistitelných měřítek, naplánují celkovou produkci evropského průmyslu na následující rok a pak každé (podle nich) energeticky náročné továrně přidělí povolení s konkrétním množstvím povolené produkce (oficiálně to je povolení s konkrétním počtem povolených tun produkovaného oxidu uhličitého). Takový systém je doslova nasátý socialismem i všemi jeho praktikami. Pro mě je to jedna z nejčernějších skvrn na kabátě evropské energetiky. Ale je jich samozřejmě mnohem víc. Dokonce si toto téma vzali na mušku i různí levicoví ideologové z celé Evropy. Nejrůznější pochybné živly z levého spektra evropské politické reprezentace mluví o tzv. energetické bezpečnosti pro státy celé Evropské unie. Svými nepříliš přesvědčivými argumenty, které rozsévají po všech možných konferencích a setkáních evropských politických špiček, se snaží ospravedlnit svou zahraniční politiku směřující především k přiblížení se nedemokratickým režimům, ve kterých jsou i v dnešní době porušována nejzákladnější lidská práva. Tito nedůvěryhodní politici hájí své přátele z  řad totalitních diktátorů řečmi o nutnosti zajištění bezpečnosti dodávek energie do států Evropské unie. Nahrává jim totiž fakt, že některé tyto státy mají pod kontrolou objemné zásoby ropy, zemního plynu a dalších energetických surovin. Nepopírám, že energetická bezpečnost Evropy je skvělá věc, ale určitě za ni nestojí opuštění základních ideálů, které jsou pro Evropany klíčové, tzn. svobody slova, sdružování se a shromažďování se, pohybu atd. Mohou snad levicoví demagogové tvrdit ještě něco horšího? Naneštěstí ano. Energetická bezpečnost je totiž jednou z hlavních záminek pro společnou zahraniční politiku celé Evropské unie. V této společné politice by rádi naočkovali všechny Evropany k přátelskému vztahu k Ruské federaci, Iránu, Sýrii a podobným nedůvěryhodným státům. Asi těmto politikům nevadí, že se z Moskvy, Teheránu nebo Damašku na starý kontinent dívají spíše jako na

48|

nepřítele než jako na obchodního partnera. V zájmu energetické bezpečnosti bychom podle nich měli zvyšovat import energie z těchto zemí do Evropy. Ale co budeme dělat ve chvíli, kdy bude naše závislost na těchto dodávkách tak vysoká, že několik diktátorů bude moci jedním rozhodnutím zastavit proud energetických surovin směřujících do Evropy a poslat tak naši ekonomiku na úplné dno? To už soudruzi v Bruselu zapomněli naplánovat… A  jaké jsou tedy správné odpovědi na všechny tyto otázky týkající se energetické politiky? Já vidím řešení především v racionálním vidění všech těchto problémů. To znamená vyloučit veškerou paniku, stejně jako iracionální, nepromyšlené a fantastické názory na toto téma. Je potřeba si v klidu sednout a všechno si to spočítat. Až pak dojdeme k rozumným a reálným řešením. Třeba zjistíme, že nápady typu topení energetickými plodinami není až tak výhodné, a že ostatní obnovitelné zdroje nás také nevytrhnou z hrozícího kolapsu výroby energie, který nám hrozí někdy po roce 2020. Jedinou cestou, která vede ven z této zapeklité situace je jaderná energetika. Když si ale uvědomíme průměrnou dobu stavby jaderné elektrárny, tak zjistíme, že rozhodně nemáme moc času na lelkování. Dále je potřeba udržet co nejvíce rozhodovacích pravomocí na úrovni národních států a jejich vlastních institucí, které mají lepší vazbu na energetickou situaci v dané zemi. A posledním krokem je dbát na tradiční evropské hodnoty, které se kdysi v Evropě zrodily pod hlavičkou konzervatismu a liberalismu. Mezi tyto hodnoty, na kterých stojí základy naší společnosti, patří také idea svobody jednotlivce. Tato svoboda je dávána před všechny ostatní evropské kulturní hodnoty a je jim nadřazená. Touto myšlenkou bychom se měli řídit vždy a všude. Neupřednostňovat jiné cíle (dokonce ani tak „ušlechtilé“ jako je třeba boj proti klimatickým změnám a podobným přírodním jevům) na úkor lidí. Prostě nejvyšší hodnotou jsou lidé a jejich svoboda. Na to se nesmí nikdy zapomínat.

|49

50|

MK a poslanci Evropského parlamentu obrazová příloha

|51

Petr Duchoň na kempu MK v Prostějově (2007).

Jan Zahradil při diskusi s prostějovskými studenty v Evropském parlamentu (2004).

52|

Zájezd Mladých konzervativců do Evropského parlamentu ve Štrasburku, vepředu uprostřed europoslankyně Nina Škottová (2004).

Hynek Fajmon na kempu MK na Máchově jezeře (2006).

|53

Nina Škottová diskutuje s českými studenty (2004).

V roce 2007 se do EP podívali členové RK MK Hradec Králové.

54|

Setkání Mladých konzervativců s europoslancem Hynkem Fajmonem v Karviné, 2. 5. 2007.

Poslanec Milan Cabrnoch pozval do Bruselu i středočeské politiky, novináře a studenty, listopad 2007.

|55

56|

Salam alejkum – mír s tebou Ondřej Liška student Gymnázia Pelhřimov místopředseda Regionálního klubu MK Pelhřimov

Představme si Evropu za sto let. Říkáte si, že jsou takovéto vzdálené představy bezpředmětné? Určitě ne, zkusme to, nevzdávejme se! Nynější Evropa stojí před nemalým problémem, který se týká složení jejího obyvatelstva. Kdo bude za několik desítek let určovat kurs starého kontinentu? Zaobírejme se budoucností nejen Evropské unie, ale celé Evropy z hlediska náboženských zájmů jednotlivých členských států, ale i zemí, které se v budoucnu dříve či později zařadí po bok nynější sedmadvacítky. Evropská unie se rozšiřovala, v současnosti se také rozšiřuje a v budoucnosti tomu nebude jinak. Logicky se musíme zeptat na otázku, kam až se Evropská unie může nebo jestli vůbec chce rozšířit. Podle kterých ukazatelů se máme jako obyvatelé starého kontinentu řídit? Které faktory jsou pro nás nejdůležitější? A jde každému členskému státu vždy o stejnou záležitost? Samozřejmě, že každý členský stát sleduje jiné, pro něj prioritní cíle. Portugalsko jistě bude zajímat odlišná geopolitická událost, než třeba Litvu. Ale jedno mají všechny státy Evropy společné – evropské kořeny, podobnou mentalitu starého kontinentu, kulturní a náboženské hodnoty. Pokud se tedy budeme bavit o rozšiřování Evropské unie, mějme na zřeteli především tyto ukazatele. Musíme striktně odlišovat kulturní a náboženské hodnoty od politických a ekonomických zájmů určitých skupin. Jistě si řeknete, že by bylo nadmíru ekonomicky i politicky výhodné otevřít Evropě bránu na Blízký východ tím, že se stane Turecko dalším členem evropského společenství. Proč ne, že? Vstupem tohoto muslimského státu si západní svět může za jistých okolností vytvořit dobré vztahy s jeho sousedy a dalšími arabskými zeměmi, které se v nynější době většinou k Západu staví odmítavě, někdy až nevraživě. Politické rozmíšky by se mohly na nějaký čas uklidnit a do těchto nových odbytišť by mohly začít proudit komodity z dnes již přesycené Evropy. A samozřejmě nejen to. Budování infrastruktur a dalších velkých projektů by se přece mohly zhostit velké evropské společnosti.

|57

Otázkou jen zůstává, zda o toto všechno obyvatelé států Blízkého východu stojí. Vstup Turecka bychom samozřejmě měli využít i po politické stránce. Pokud by byl členem unie muslimský stát, hned by se s ostatními muslimskými státy jednalo podstatně lépe. Určitě by se radikální postoje některých muslimských států vůči Západu alespoň o  něco zmírnily a  nevytvářely by tak prostor pro další možné menší či větší diplomatické a v horším případě ozbrojené konflikty. Musíme si ale říct pozor! Pokud budeme chtít úspěšně jednat s představiteli zemí, v jejichž obyvatelstvu je silně zakořeněna ideologie islámu, musíme si jasně uvědomit, že máme povinnost respektovat jejich kulturu a náboženské zvyky a tradice, ale i jejich politické způsoby vyjednávání úzce spjaté s náboženstvím. Nemá cenu snažit se stůj co stůj implementovat demokracii tam, kde o ni není evidentně ani špetka zájmu. Obyvatelé těchto států západní styl života vesměs odmítají a nemá význam jim nutit cizí kulturu. Pokud se podíváme do vzdálenější i blízké minulosti, většinou se podobné záměry nikomu nevyplatily. Alespoň zdaleka ne natolik, jak si původně své odvážné plány původci představovali. Tak jako nelze uplatnit v Evropě unikátní typ americké demokracie, stejně nelze implementovat evropskou či americkou demokracii na Blízký východ. A čím více budou současné velmoci podporovat demokratické menšiny v arabských státech, tím více budou podněcovat a dráždit představitele místních samospráv, ale především i místní obyvatele, což k přinejmenším dobrým mezinárodním vztahům rozhodně nepřispěje. Tímto se konečně dostáváme k  samému problému, který dnes hýbá celou Evropou. Oním ožehavým tématem není nic palčivějšího než budoucí postupná islamizace celé Evropy. Je zajímavé, že ještě v 21. století ovlivňuje chod Evropy právě náboženství. Populace na starém kontinentě neskutečně rychle stárne, což je zapříčiněno moderním stylem života, zvýšením životní úrovně obyvatelstva a  všeobecně prodlužováním délky lidského života. Křesťanská Evropa bohužel vymírá a tudíž se zde vytváří místo pro další přistěhovalce jiných etnik. Ti přicházejí do Evropy mnohdy v nedůstojných podmínkách v naději na lepší, růžovější život v bohaté a mírumilovné Evropě. Nelegální uprchlíci jak z Afriky, tak i z Asie jsou velkým problémem dnešní Evropy, která se jej snaží s menšími či většími úspěchy řešit, ale asi se shodneme, že jsme zatím v tomto boji bezmocní. Muslimští přistěhovalci tvoří v  mnoha členských státech unie početné menšiny a žijí zde již několikáté generace těchto rodin. Například ve Francii,

58|

speciálně v  hlavním městě Paříži, obývají monstrózní nevzhledná a  odlidštělá sídliště na periferii velkoměsta, která svým způsobem vytvářejí jakási moderní ghetta. Jsou to města ve velkoměstě, jejichž obyvatelé se zde narodí, prožijí mnohdy celé dětství pouze na ulici a pokud se jim podaří sehnat zaměstnání, pracují opět na sídlišti a tím je jejich veškerý život odkázán na toto negativní prostředí. Bohužel i nadaní mladí lidé, kteří by měli schopnosti studovat na prestižních školách, jsou odsouzeni k životu ve svém ghettu, ze kterého se podaří vymanit jen málokomu. Nynější francouzská společnost jen těžko přijímá nové přistěhovalce. Pokud se ocitnete na sídlišti, už se z něj jen tak nedostanete, vyšší třídy vás k sobě nepustí. Dospělí lidé pak obyčejně ani vůbec nehledají zaměstnání a zneužívají štědrý sociální systém. V některých rodinách takovýmto způsobem života žijí již celé generace, takže mladým potomkům nepřijde podobné chování nijak zvláštní, jelikož taková je jejich společnost. Mladí lidé tráví svůj volný čas převážně v ulicích sídlišť přinejlepším jenom poflakováním po okolí, při té horší variantě se věnují vandalismu, krádežím, drogám a vůbec kriminální činnosti všeho druhu. Drobnými krádežemi počínaje a zapalováním automobilů a vražděním konče. Jejich život ztrácí veškerý smysl, sami vidí určitou beznaděj, neví jak se sami vymanit ze spárů ghetta. Kdo však nese vinu za tento životní styl dnešních přistěhovalců? My jim dáváme sociální dávky a oni pouze berou, ale v důsledku se situace nezlepšuje, ba spíše zhoršuje. A sami přistěhovalci si pomalu začínají dodávat odvahu a sebevědomí. Vlády některých členů unie podcenily tento problém a snaží se jej řešit pouze okrajově. Jen si připomeňme události z nedávné minulosti, které se odehrávaly na předměstí Paříže, kde několik dní řádily gangy rabujících vandalů. Podle samotných přistěhovalců byly tyto násilnosti zapříčiněny právě jejich mizivými vyhlídkami na budoucnost. Může za to špatná nebo v některých zemích i žádná integrace imigrantů. Pokud minulé vlády vyčlenily pro tyto osoby velká sídliště a tímto je de facto odřízly od ostatní společnosti, naopak tím podpořili vznik této nové komunity, která se dnes bouří a pro naši společnost může představovat i určitá bezpečnostní rizika. Problémy s přistěhovalci však nemá pouze Francie, ale také Spolková republika Německo a třeba i Dánsko. V obou těchto zemích žije početná menšina tureckých imigrantů, kteří dnes zastávají práce, které by původní obyvatelé vykonávali jen zřídkakdy. Obě země však zastávají přísnou imigrační politiku a  disponují propracovaným systémem začlenění přistěhovalců do společnosti, a tak se u nich problémy, jako mají ve Francii, tolik neprojevují.

|59

Další kapitolou samou pro sebe je Velká Británie, kde každoročně hledají útočiště imigranti z celého světa. I zde zastávají zaměstnání, pro která by leckterý Brit obyčejně nehnul ani brvou, takže je na nich většina lidí závislá, protože se většinou vesměs jedná o základní manuální práce, které prostě někdo dělat musí. Naštěstí zde neexistuje takový počet ghett podobných těm francouzským, a tak i noví přistěhovalci mají určitou šanci na lepší život. Někteří patří i k vyšší střední třídě, což si ve Francii jen těžko můžeme představit. Výsledkem je tedy fakt, že přistěhovalců stále přibývá, někteří se úspěšně začlenili do společnosti, ale některé integrovat nelze a ti představují reálnou hrozbu pro naši společnost. Jak už jsme si přednesli v úvodu, původních křesťanských Evropanů ubývá a pomalu je začínají nahrazovat přistěhovalci, kteří většinou vyznávají islám. Evropa tak nyní stojí před reálným problémem islamizace svého území, což je z historického hlediska velice neobvyklý jev. Jak integrovaní, tak i neintegrovaní přistěhovalci převážně z muslimských zemí se jen neradi vzdávají svého způsobu života. Do společnosti se zapojují sice ekonomicky, ale kulturně rozhodně ne. Západní zvyky vesměs nepřejímají, ba naopak v mnoha případech cíleně odmítají. Naše demokratické systémy jim umožňují svobodně projevovat své individuality a oni toho hojně využívají. Například v nedávné minulosti ve Francii proběhl ostrý spor o to, zda povolovat projevy náboženství ve školských zařízeních. Podle mého názoru symboly náboženství na půdy vzdělávacích institucí rozhodně nepatří. Škola by měla být nábožensky neutrální, tedy pokud je státní, kterou mají možnost navštěvovat děti všech vyznání, ale i ateisté. Má to i své praktické stránky. Vžijte se do role vyučujícího. Jak rychle a jednoduše od sebe rozeznáte dívky, které jsou z náboženských důvodů celé zahalené? Jak potom může pedagog vůbec se svými žáky navázat nějaký kontakt? Pokud mají muslimové zájem na tom, aby jejich ratolesti navštěvovaly evropské školy, musí jasně respektovat daná pravidla. Muslimové striktně dodržují svoje muslimské hodnoty a  praktikují islámskou kulturu v zatím převážně křesťanském prostředí. Neumím si představit, že by se v takovéto míře chovali Evropané přistěhovalí do některého z muslimských států. Tamní obyvatelé a samosprávy by jim určitě takové kulturní a náboženské svobody nedopřáli. Evropa je již dnes víceméně na přistěhovalcích závislá. Představují levnou pracovní sílu, vykonávající podřadné práce, které by Evropané nedělali. Mnoho cizinců je však schopných vystudovat i vysoké školy. Nastupuje tak nová generace přistěhovalců, která má potenciál vytlačovat původní

60|

obyvatele z jejich pozic. Nezbývá nám tedy nic jiného, než být lepší než oni, jedině tak si zachováme svoji suverenitu a konkurenceschopnost. Ve všech členských státech unie fungují demokratická zřízení, takže samozřejmě nelze žádným způsobem tyto minority diskriminovat jen proto, že jsou vůči nám odlišné. Nehrozí tím však možnost, že se tyto demokracie rozloží zevnitř? Že dáme přistěhovalcům tolik svobody, že nás nakonec poklidně ovládnou, aniž si toho všimneme? Tato spekulace je v  horizontu desítek let velice pravděpodobná, jelikož, jak už jsme řekli v úvodu, původních Evropanů ubývá, ale nových přistěhovalců naopak rychle přibývá. Stane se tedy Evropa jednoho dne převážně muslimským kontinentem? Podle zpráv Vatikánu se celosvětově již dnes převýšil počet muslimů nad počtem křesťanů, což nám moc dobré vyhlídky nedává. Ale neomezují nás někteří islamisté již dnes? Myslím tím právo na svobodu slova, které je zakotveno v Listině základních práv a svobod a v Chartě spojených národů. Pokud tedy noviny otisknou karikaturu proroka Mohameda, nikdo by s tím neměl mít sebemenší problém. Denodenně se otiskují karikatury kdekoho, ale u Mohameda je problém v tom, že jej muslimové nezobrazují. Pokud se tyto karikatury muslimům nelíbí, tak ať si takové noviny jednoduše nekupují, nebo svůj nesouhlas vyjádří aspoň poklidnými prostředky. Řešení určitě nenajdou ve vypalování ambasád a  divokých prostestech. V  březnu roku 2008 po velké námaze zveřejnil na internetu, protože všechny televize tento film odmítly odvysílat, nizozemský silně pravicový europoslanec Geert Wilders svůj kontroverzní patnáctiminutový film s  názvem Fitna (Rozvrat). Tento silně tendenční snímek je namířený proti islámu jako takovému a zobrazuje jej jako nebezpečnou ideologii, která se snaží ovládnout celý svět a muslimy pokládá za nebezpečné teroristy. Tato tvrzení jsou samozřejmě jednou velkou fabulací. Po útocích na World Trade Centre 11. září 2001 se radikálně změnil názor na islám a začal se spojovat s teroristickými organizacemi. Ovšem sám vrchní představitel nejvýznamnější islámské univerzity Al-Azhar, šajch at-Tantáwí, prohlásil, že „útočit na nevinné lidi není odvážné, nýbrž hloupé… odvážné je chránit svobodu“. Když řekneme muslim, neznamená to, že máme na mysli teroristu. Mnoho lidí tyto dva diametrálně odlišné výrazy bohužel zaměňuje. Islám je velice mírumilovné náboženství. Pokud se podíváme do naší historie, tak musíme konstatovat, že si křesťanství (a zvláště pak katolická církev) prošlo i svými velice temnými dobami, kdy bylo jediným povoleným vyznáním a porušení jeho pravidel se krutě trestalo.

|61

Velice totiž záleží na tom, kdo vykládá Korán a  jak vytrhne jeho slova z kontextu. Dnes bohužel narůstá počet vykladačů Koránu, kteří z jakýchkoliv důvodů nenávidí zbytek nemuslimského světa, a tak záměrně ovlivňují své věřící právě skrze Korán. Z těch si potom vychovají militantní radikály, kteří neváhají kdykoliv uposlechnout jejich rozkazům a třeba i zaslepeně obětovat svůj život proto, aby zavraždili co nejvíce nevinných žen, mužů a dětí. Dalším evropským mýtem je význam slova džihád. Nejčastěji si pod tímto výrazem představíme význam svatá válka a  i  teroristické organizace jej v tomto významu velice rády používají. Toto slovo však v arabštině označuje jakoukoli snahu o konání dobrých skutků. Pokud tedy mluvíme o džihádu ruky, máme na mysli třeba stavbu školy, či mešity, džihád pera znamená psaní osvětových článků, ale my bohužel používáme jen význam džihád meče. Film Geerta Wilderse zobrazuje muslimy jako lidi, kteří mají v  plánu ovládnout svět. To ale není pravda. Některé radikální skupiny toto možná hlásají, ale těch je v porovnání s celkovým počtem muslimů na světě opravdu směšný počet. Akorát umí křičet více nahlas než ti ostatní. Nesmíme se jich zaleknout, ale také nesmíme podcenit jejich úsilí o teroristické útoky na západní cicilizaci. Tato nepříjemná situace jasně vyplývá ze skutečnosti, že se obě kultury navzájem dost dobře neznají, a tak si každá vykládá jednotlivé projevy té druhé kultury v mnoha případech špatně. Nesmíme si tedy plést muslimy s teroristy a na druhou stranu stejně křesťany s křižáky. Nejlepším řešením je vzájemné poznání obou kultur, jinak nebudeme moci vedle sebe žít ve spokojenosti a  bezpečí. Zobrazování karikatur proroka Mohameda a filmy zaměřené proti muslimům vyhraněné situaci jakýmkoliv způsobem nepomůžou. Můžeme se hájit svobodou slova, ale proč zbytečně dráždit? Abychom muslimům ukázali, že se jich nebojíme? To je přeci dětinské. Vstup Turecka do Evropské unie je pouze otázkou času. Je jen na nás, nakolik nás tato země ovlivní. Aby vše probíhalo hladce, je bezpodmínečně nutné, aby se v Turecku zachovala oddělení náboženství od správy státu. Bylo by pak docela zajímavé sledovat, jak křesťanským státům půl roku předsedá stát muslimský. Taková rarita není nikde ve světě. Sami Turkové se do Evropy hrnou seč můžou. Svoji reputaci si ovšem kazí potlačováním lidských práv na jihovýchodě země. Tento fakt je pro nás nepřijatelný a Turecko musí ještě hodně na sobě zapracovat. Evropa je unikátní kulturní mix, který má společné náboženství – křesťanství. V mnoha státech se ještě používá křesťanský pozdrav – Pozdrav pánbůh, chcete-li – Grüß Gott. Dnes ho převážně používají už jen starší generace. Ty

62|

mladší se zdraví všelijak, někdy dokonce i cizím jazykem. Podléhají tak totiž svému okolí, moderním trendům a většinové společnosti. Jednou bude v Evropě možná společenské trendy určovat islámská dikce a já se tak tímto obávám, abychom se jednoho dne nezdravili pozdravem Salam alejkum.

|63

64|

Svoboda a blahobyt? Spojené nádoby Evropské unie Josef Myslín student informatiky na VŠB-TU Ostrava místopředseda Regionálního klubu MK Ostrava

Nesvoboda. Slovo, jehož obsah my, obyvatelé České republiky, známe velmi dobře. Ti starší z nás nesvobodu prožili na vlastní kůži, my mladší, kteří jsme měli to štěstí, že jsme se narodili až později, pak dodnes neseme následky této nesvobody. Dodnes se potýkáme s problémy, které nesvobodný, tyranský režim, přinesl. Dodnes se naše společnost nedokázala zbavit stigmat, které doby nesvobody přinesly. Zní to neuvěřitelně – dvacet let po pádu nesvobodného režimu neuplyne snad ani jediný den, který by nepřinesl v masmédiích zprávu o problému, který je, ať už přímým či nepřímým, důsledkem dob nesvobody. Nesvoboda. Jednoduché, na první pohled nevýrazné slovo. O to hlubší je jeho obsah, obsah, který snad ani nelze dostatečně popsat bez uvedení skutečnosti, neboť jen tato skutečnost může naplno vyjevit, jak strašný je život v nesvobodě. U nás, v české kotlině, nesvobodu známe – několik generací v ní prožilo alespoň část svých životů. Asi málokdo z nás nezná píseň Jaroslava Hutky (mimochodem signatáře Charty 77), která nese název Náměšť. Její poslední verše jsou obzvláště hluboké – co je však největší, co je však největší – ta lidská svoboda. Ta slova mi zazní v  uších pokaždé, když v médiích slýchám či čítávám hlasy totalitářů, kteří pějí ódy na totalitní režim, oslavujíc přitom takzvané sociální jistoty. Totalitní režimy totiž využívají něco, co osobně nazývám držhubné. Ano, drž hubu, nevyskakuj, pokorně poslouchej, a za „odměnu“ dostaneš balíček sociálních jistot. Ale copak je možné jen tak, bez boje, prodat svobodu, skutečnou svobodu, to největší v životě člověka, za zvětralé pivo a nahnilý bůček? Copak je možnost pořádně si nacpat břich více než svoboda? Tehdy mnozí odpovídali ano. A dnes opět mnozí odpovídají ano. Svoboda, jakkolik je krásná, jakkoliv je inspirující, totiž není sama. Svoboda chodí ruku v ruce se zodpovědností. A to je kámen úrazu – je to právě zodpovědnost, kterou mnozí neumí či nechtějí přijmout. Tam, kde je svoboda, jakoby říkala – jsi svobodný, sám

|65

se rozhoduj. Ale zodpovědnost k tomu dodává – každé rozhodnutí má důsledky, dobré či zlé. Rozhodneme-li se dobře, jsme úspěšní, rozhodneme-li se špatně, jsme neúspěšní. A toho neúspěchu se mnozí tak bojí, že rádi vymění veškeré možnosti za jistotu bůčku a piva. Jsou ochotni spokojit se s nájemní  panelákovou garsonkou a  zahodit možnost postavit pro sebe a  své děti vlastní krásný dům. Jsou ochotni spokojit se s  jistotou podnikové rekreace a zahodit možnost procestovat celý svět. Jsou ochotni spokojit se s levným jídlem a zahodit možnost koupit si přesně to, co chtějí. Jsou ochotni spokojit se s jistou prací ve fabrice za pár korun a zahodit možnost udělat úspěšnou kariéru. Jsou ochotni obětovat svou svobodu (a co více, i svobodu svých dětí) a nechat různé tyrany o sobě rozhodovat – výměnou za chabé a pomíjívé jistoty, vše v pochybné kvalitě. Naštěstí takoví nebyli všichni. Oč silnější je nesvoboda, o to silnější je lidská touha po svobodě. Tam, kde nesvoboda stále více zasahuje do života lidí, klíčí semínko odporu. Klíčí, až jednoho dne z něj vyroste silné a odhodlané hnutí. Ale vzpomeňme si na to, kolik lidí pro svobodu obětovalo svůj život, kolik jich strávilo nejlepší léta svého života v  komunistických kriminálech, kolik jich pro svobodu opustilo svá dobře placená místa a produktivní věk pro ně skončil v kotelnách. A touha po svobodě rostla, až jednoho dne, dne, který snad všichni, kdož chceme žít ve svobodě, slavíme jako svátek, se lidé masově postavili komunistické diktatuře. Ano, 17. listopadu 1989 se do naší vlasti po mnoha desetiletích vrátila svoboda. A dnes ti, kdož se na ten památný den narodili, užívají plnoletosti ve svobodě a se zodpovědností. Ano, mnohé se nepovedlo, mnohé chyby se staly, a  kdybychom mohli, jistě bychom mnohé udělali jinak a  lépe. Jenže na kdyby se nehraje a  chybovat je lidské. Co však můžeme a dokonce musíme, je z chyb se poučit a příští rozhodnutí udělat lépe. Lze říci bohužel a  bohudík. Bohužel, máme svobodu a ta přináší zodpovědnost. A my neseme za každé rozhodnutí svůj díl zodpovědnosti. Bohudík, máme svobodu. A měli bychom si uvědomit, že tato svoboda, byť to tak mnozí cítí, není a nebude samozřejmostí. Až do konce věků budeme nuceni hájit svou svobodu před lidmi s touho rozhodovat o životech svých spoluobčanů. Revoluce však nepřinesla jen onu vytouženou svobodu, po které většina z nás tolik toužila. Přinesla také vystřízlivění pro mnohé naše občany – mnozí to samozřejmě věděli, mnozí to teprve s šokem zjistili. Lidé v těch zločinných, kapitalistických, imperialistických, vykořisťovatelských státech, jak je nazývala bolševická propaganda, měli mnohem vyšší životní úroveň. Žádné

66|

živoření zaměstnanců, jak nám tady bylo namlouváno, ale užívání si života naplno. A mnozí se jistě začali ptát – jak je to možné? A příčinou je právě svoboda, kterou lidé v těchto zemích měli. Svoboda a blahobyt, toť jsou doslova spojené nádoby. Jen společnost svobodných lidí, kteří mohou beze strachu rozhodovat o svých životech, kteří mohou uplatnit své znalosti k tomu, aby zvýšili životní úroveň sobě a své rodině, kteří mohou svobodně podnikat a realizovat tak své nápady, může být společností blahobytnou. Naopak společnost, kde jednotlivec je jen číslem, kde jeho touhy a přání nikoho nezajímají, kde motivace ke stále lepším výkonům je ubíjena neprorazitelnými centrálními tabulkami, kde lidé mají strach projevit svůj názor, je logicky společností úpadkovou. U nás se, bohužel, projevil právě úpadek, který se ve formě stálého zaostávání za mnohými zeměmi projevuje i dnes. Bylo jen logické, že po pádu totalitního komunistického bloku hledala naše země nová partnerství s  těmi, se kterými jsme měli něco společného. Jako mladá demokracie jsme se logicky orientovali na země, kde pojmy jako svoboda a demokracie jsou pojmy zavedenými. V době, kdy ještě stále převažovala euforie nad pragmatismem, se zrodila myšlenka vstupu do organizace, kterou si „staré“ demokratické země vytvořily, aby mohly společně rozvíjet myšlenky svobody a demokracie a aby mohly prohlubovat vzájemnou spolupráci. Což o to, konstituující myšlenky Evropské unie, jak se tato organizace jmenuje, jsou více než lákavé. Koho by nelákal svobodný pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu? Koho by nelákalo zrušení hranic mezi jednotlivými státy? Koho by nelákal obrovský otevřený trh, na kterém platí jen pravidla férové hospodářské soutěže, jinými slovy tedy – lepší prodá? Koho by nelákalo, že bude moci pracovat kdekoliv v Evropě a že rozhodovat budou jen jeho schopnosti? Myšlenka Evropské unie patří skutečně k těm největším a nejpůsobivějším a jsem přesvědčen, že kdyby zakladatelé viděli dnešní realitu, museli by se ti žijící notně zpotit a nežijící v hrobě obrátit. Bohužel ona realita se ukázala již v době přístupových jednání. Ten, kdo dění sledoval, musel nabýt dojmu, že vlastně nechceme vstoupit do přátelského spolku demokratických zemích, ale do něčeho, co ani nedokážu přesně pojmenovat. O jakýchže svobodách jsme to snili? Přistupová jednání nebyla nic jiného než předložený soubor regulací, které se pro Českou republiku staly závazné, některé po vstupu, některé ještě před ním. Společně s neschopností, zbabělostí a lokajstvím našich vyjednavačů a tehdejší vládní garnitury to byl pro naši vlast polibek smrti. Námi vyjednané podmínky byly zdaleka nejhorší a my jsme vstupovali jako člen s minimálními právy a téměř maximálními

|67

povinnostmi. Je až paradoxní, že právě tato garnitura dnes obviňuje vládu z lokajství vůči USA v otázce radaru. Rád bych se vás, milí kritici, zeptal – kde byla vaše národní hrdost, když jste Evropské unii odkývali věci, které naše občany a firmy poškodily mnohem více, než by to dokázalo tisíc radarů? I  přesto jsem byl v  té době přesvědčen, že vstup do Evropské unie je správný, ba dokonce nevyhnutelný. Malá země, v  nepříliš dobrém ekonomickém stavu, si prostě nemohla dovolit být nečlenem uprostřed členských států. Evropská unie by tak či tak nad námi měla velkou kontrolu, přičemž odmítnutím vstupu bychom se zbavili těch málo rozhodovacích práv, které jsme vstupem získali. Bohužel naděje nás, milovníků svobody a minimální regulace lidského života, vzaly rychle za své. Eurobyrokrati za těch několik let, které pro Českou republiku znamenají roky členství v Evropské unii, udělali pořádný kus práce. Bohužel, v negativním slova smyslu. Zaplevelili EU miliony řádků textu, řádků, které neobsahují nic jiného než příkazy, zákazy a regulace. Snad žádná oblast lidského života již není bez příslušné směrnice EU, která určuje kdo, kdy, kde, jak a především – za co. Euronadšenci chtějí volný svazek různorodých států proměnit na jeden velký byrokratický stát, kde většinou nevolení úředníci v Bruselu budou plnit roli Velkého bratra majícího kontrolu nad vším a  nad všemi. Těšili jsme se na čtyři základní svobody. Kdepak je jim konec? Volný pohyb osob? Ten jsme získali teprve letos a ještě stále se netýká možnosti v jiné zemi volně pracovat. Naopak, mnozí stále kladou maximální možné překážky tomu, aby se člověk skutečně mohl rozhodnout, kde bude pracovat. Volný pohyb služeb? Jen si zkuste nabízet různé služby v jiných zemích Evropské unie. Buď vám to bude zakázáno přímo, nebo se setkáte s takovou byrokracií, že dříve vaše vnoučata zestárnou, než budete moci službu skutečně poskytnout. Volný pohyb zboží? No snad by se o tom dalo hovořit, kdyby nejprve nebyla uvalena omezení, která zajistí, že se vyrobí přesně to zboží a přesně v takovém množství, které si eurobyrokrat přeje. A volný pohyb kapitálů? Ano, do České republiky kapitál cizinců proudí a my nesmíme udělat sebemenší zásah. Ale kdyby tak někdo zkusil kapitálem proniknout mimo, to by se panečku děly věci. Jen si vzpomeňte na hon proti Microsoftu – a jaká je to velká, bohatá a mocná firma. Ze čtyř svobod tak zůstaly jen ideály a touhy… Rychle a  jistě se blíží cíl, který si eurofanatici vytyčili. Ne svoboda, ale vůle bruselského (či jiného) úředníka bude silou, která bude určovat běh dějin Evropské unie. Přání, touhy a  potřeby jednotlivých států či dokonce

68|

jednotlivých občanů nebudou ničím než výkřikem do tmy. Eurosocialismus se následně tvrdě vypořádá se svými odpůrci – stačí jen sledovat dění. Britové již navrhují, aby popírání globálního oteplování a dehonestace opatření proti němu má být tvrdě trestaným činem. A jako ono zmíněné držhubné Evropská unie milostivě přidělí povolensky na vypouštění skleníkových plynů a milostivě rozdá dotace na takzvaně ekologické projekty. Co na tom, že jejich kvalita je mizivá? Co na tom, že ty peníze Evropská unie nejprve vybere od svých členů? Mnozí jsou spokojení a pobrukují si, jak že je ta Evropská unie skvělá, když jim jejich vlastní peníze dá na projekty, které si sama vybere. Výše zmínění si asi neuvědomují, že kdyby se eurobyrokracie omezila, peníze jim zůstanou a oni je mohou použít nejen na ekoprojekty, ale na cokoliv, co uznají za vhodné. Nuže, komu není shůry dáno… však to znáte… Když jsem popisoval tyto snahy, nevyvolalo to ve vás vzpomínky na něco, co jsme my, na rozdíl od Britů, Francouzů, Němců a dalších, ve své zemi zažili? Mě tedy ano. Poslušným držhubné (za jejich vlastní peníze) a dovolení milostivě vykonávat přání pána, neposlušným přes držku. Jiné názory nejsou vítány, kdo nejde s námi, jde proti nám. Diskuse podle eurobyrokratů nejsou nutné, vždyť přeci oni, v sídle rozumu Evropské unie, vědí vše lépe než my, řadoví občané či třeba naši volení zástupci. Z Evropské unie se pomalu vytrácí svoboda. A protože svoboda a blahobyt jsou spojené nádoby, vytrácí se i blahobyt. Jednotlivé země Evropské unie mají vážné potíže, kolabují přebujelé sociální systémy, hroutí se neefektivní, na dotacích závislá odvětví. Evropská unie jako celek nedokáže konkurovat jiným globálním hráčům. Primární cíl, tedy konkurenceschopnost, není naplněn a ani nic nenasvědčuje, že by naplněn být měl. Jako reakci na problémy se Brusel snaží vydávat další a další direktivy obsahující další a další zákazy, příkazy a regulace, vznikají další a další fondy snažící se dotovat další a další odvětví. Omyl, přátelé. Chceme-li blahobyt, máme jedinou možnost, jak jej dosáhnout. Svobodu. Jen svobodná společnost může být společností blahobytnou. A  zde je příležitost pro Českou republiku a  pro nás Čechy. My dobře víme, co je nesvoboda a co přináší. My dobře víme, jaký úpadek nám léta nesvobody přinesla. My dobře víme, jak se lidem žije v nesvobodě. Nebuďme učedníky, buďme učiteli. Učiteli, kteří mají vlastní zkušenost a mohou ukázat, do jak strašné propasti se řítíme, oklešťujeme-li svobodu. Jistě, může se stát, že nebudeme patřit k nejoblíbenějším, ba co více, je to dosti pravděpodobné. Ale copak může Čech jen nečinně přihlížet, jak opět ztrácí svobodu,

|69

kterou tak dlouho postrádal a kterou tak pracně získal? Copak můžeme prodat budoucnost za pár miliard pochybných eurodotací? A nezapomeňte, že svoboda a blahobyt jsou spojené nádoby. Vzdáme-li se svobody, vzdáváme se blahobytu…

70|

EU aneb plnící se sen Jan Pilař student Gymnázia Jana Keplera člen Výboru Regionálního klubu MK Praha 1

V dnešní Evropské unii se naplňují tužby, které se historií starého kontinentu vinou jako zlatá nit již celá staletí. EU je z historického pohledu projektem téměř zázračným. Je přitom příznačné, že sílu k jeho realizaci jsme získali až po dvou nejhlubších traumatech, které Evropané zažili. Unie není zdaleka dokonalá, zdaleka perfektní ani vyhovující. Je to ale jednoznačně nejrozumnější cesta, kterou se evropské národy rozhodly vydat. EU zajistila Evropě mír a stabilitu dříve nevídanou. Pro své členy je výhodná prakticky po všech stránkách.

EU je původnější ideou než národní suverenita V „preambuli“ je zmíněna velice podstatná věc. Hluboké historické kořeny evropské myšlenky. Dovolím si tvrdit, že dnes, v době, kdy „historia magistra vitae“ zní některým jako zaklínadlo z Harryho Pottera, tento její rozměr již uniká. Unie ovšem skutečně není a nikdy nebyla žádnou postmoderní ideologickou konstrukcí. Její základy jsou zakotveny hluboko v minulosti a EU by se k nim měla hrdě odkazovat. Idea unie je ve skutečnosti myšlenkou mnohem starší, originálnější a původnější než nešťastná určující idea století 19. a části 20., tedy nacionalismus. Ano EU je původnější než česká, rakouská, německá či jakákoliv jiná státnost a národní určenost. Není zde prostor pro popis procesu vzniku státnosti a národní suverenity tak jak je dnes chápána. Pro vnímání EU je však tento proces zásadní. Proto alespoň drobná zkratka. Byl-li by „Čech“ ještě v 18. století v “dotazníku“ tázán na svoji národnost či státní příslušnost, pravděpodobně by vůbec neporozuměl smyslu takového dotazu. Jednotlivé evropské státnosti, které dnes, podle mnohých, stojí v opozici k Unii, vznikly skutečně jako rychlokvašky. To, co dnes míníme slovy Čech, Česko, Rakušan, Rakousko je konstrukcí

|71

z 19. století. Přesněji konstrukcí z doby po revolučním roce 1848. Pojmy národ a stát mají dnes radikálně jiné významy, než jaké měly ve středověku či antice. Falešnost s jakou dnešní pseudovlastenci hrají na strunu národní suverenity je podobná falešnosti s jakou se kdysi přistupovalo k češtině. Dobře to ilustruje známá historie vzniku Jungmannova prvního česko-německého slovníku. Tento národní buditel prostě vzal reprezentativní německý slovník, slova, která čeština znala přeložil, a ty které neznala – bylo jich téměř 50 % ! – prostě vymyslel či doplnil z jiných slovanských jazyků. Stejným způsobem pak kolem jednotlivých zemí vznikl megalomanský nános vlastenectví, národních tradic, národní určenosti a především, zvláště oblíbené, národní suverenity. Dnešní sociologie jasně hovoří o národu jako o “sociálním konstruktu“, nikoliv o objektivně dané vlastnosti. Řečeno slovy světoznámého antropologa (s českými kořeny!) Ernesta Gellnera – „nacionalismus vytváří národ, a ne naopak“. Tím se dostávám k jádru problému.

Co již nejsme schopni docenit Tento „nános“, vzniknuvší po prosazení již zmíněné nové ideologie – nacionalismu – započal proces, který vyústil v obě světové války. Války národů, války států, války o suverenitu. Kromě toho zastavil proces sjednocování Evropy na všech úrovních, což bylo vždy procesem zcela přirozeným. Fakt, že dnes často vnímáme národní suverenitu jako cosi původnějších a přirozenějšího nežli Evropskou unii, je historiografický omyl, který je však stále hluboce zakořeněn. „Otcové zakladatelé“ EU si po válečných zkušenostech toto uvědomili a  rozhodli se překlenout toto neblahé období uskutečněním evropského snu. Dnes je již zcela nepředstavitelné, že by se do sebe kterékoliv dva státy EU pustily formou ozbrojeného konfliktu. Uvědomme si ale, že pod dojmem národní suverenity jako vrcholu společenského blaha byli Evropané sto rozpoutat s odstupem dvaceti let dva nejhrůznější konflikty v dějinách. A situace po druhé světové válce nevypadala nijak růžově. Dnes již nejsme schopni toto docenit, avšak bylo to právě Společenství uhlí a ocele, které dalším konfliktům zabránilo. Je třeba si uvědomit, že EU přinesla po staletích válek zcela bezprecedentní mír a stabilitu. To je vzkaz pro ty, kteří si přejí Unii rozpouštět a opět navyšovat národní suverenitu.

72|

Odmítáte EU? Odmítněte město, kraj i stát! Velké množství lidí má stále problém se sjednocující se Evropou. Sentimentálně se bojí předávat cosi vyššímu celku, spojit „své“ s „jejich“ a vytvořit cosi nového. Troufám si tvrdit, že toto není nic jiného než pochopitelné, avšak malé a zpátečnické smýšlení. Podívejme se, co je přirozeností společnosti. Kdybyste mnoho tisíc let před Kristem oznámili náčelníkovi kmene ovládajícího své výsostné teritorium, že se má spojit s druhým kmenem a teritoria dát dohromady, asi byste dostali pazourkem. Kdybyste o něco později řekli mnoha kmenům, že se mají všichni vzdát území a vytvořit společně město, ze kterého by profitovali všichni, odmítali by. Znamenalo by to ústup z jejich nezávislosti. Kdybyste ještě později přicestovali a řekli představitelům měst: „spojte se, vytvořte kraj se společným centrem. Všichni budete prosperovat lépe“, nevěřili by, neuměli by si to představit. Nu a nakonec byste zašli za vládci krajů a pověděli: „Slovutní suverénní vládcové, vzdejte se části své nezávislosti, vytvořte stát!. Vytvořte stát s jedním hlavním městem. Zrušte všechny palisády mezi vašimi kraji.“ „Vy vládče na území středních Čech, vpusťte sem kohokoliv kdo bude chtít, dovolte vládci v Praze ať určí pro všechna území stejné podmínky, stejná pravidla.“ A státoskeptický vládce by se hned tázal: „Ale proč? Proč mám delegovat svá práva někam do Prahy? Proč bych se měl já vzdát podstatné části své moci? Proč bych měl dovolit nějakému hejskovi v Praze, aby mi určoval co smím a nesmím na svém území?“ Vy jakožto lidé, kteří znají výhody měst či států byste argumentovali: „Velký vládče ty si nedovedeš nyní představit co všechno město a  stát přinesou. Ale my víme, jak budou fungovat státy budoucnosti. Víme, že jejich zrušení by přineslo chaos. Přijmi stát a nebudeš litovat. Tvá moc stoupne, tvé výnosy stoupnou, tvé území bude prosperovat. Stejná pravidla pro celé území se ti vyplatí.“ A jak by zakončil vládce? Byl–li by dnes eurooptimista, snad by řekl: „Dobrá tedy, vzdám se svých předsudků vůči Praze, umožním vznik toho státu, přijmu společná pravidla a budu doufat, že ten váš stát je lepší koncept, než mé osady“ Byl-li by europesimista, zauvažoval by nad tím, avšak pak by vychrlil: „Ne a ne. Já prostě nedovolím nějakým cizákům v Praze, aby rozhodovali o mém území. Já nedovolím, aby mé území bylo otevřené pro všechny z toho vašeho Česka. Tohle je mé, né české. Nezajímají mne vaše výhody. Toto je suverénní území. Své osady budu držet navždy, nikdy je nespojím do společného celku, nedovolím, aby vznikl stát. Můj systém osad a kmene je lepší než stát.“

|73

Alegorie je jasná. Lidé v  kmenech jsou příslušníci evropských národů, město či stát je Evropská unie samotná, panovníci jsou politici, kteří buď budují nebo boří evropskou integraci a Praha je Brusel. Který vládce má pravdu, a který pouze brání rozvoji země si každý domyslí sám.

Euroskeptik – bojovník s větrnými mlýny Každý chápe, že vznik osad, městských společností a států byl zcela nevyhnutelný. Každý chápe, že společnost, nemá-li zůstat v prvobytně pospolném stádiu, se musí tímto směrem vyvíjet. Ale není to jednoduché. Vždy, když společnost dozrála do dalšího stádia, mnoho lidí bylo proti. Znali své kmenové území, ale další stupínek byl pro mnohé moc. Znamenalo to změnu myšlení, změnu společenství, změnu paradigmatu. Myslet pružně, bez předsudků a být schopen propojovat historii a budoucnost nikdy nebylo snadné. Boj proti pokračování integrace evropských států a národů je bojem s větrnými mlýny. Boj zpátečnický, boj nesmyslný, boj proti lidské přirozenosti. Tento boj nemůže být vyhrán, právě tak jako nikdo nedokázal zastavit vznik osad, městských kultur, krajů a států. Může být jen nesmyslně zpomalován, mohou mu být házeny klacky pod nohy, ale přirozenou společenskou touhu po stále větších celcích nelze zazdít zcela. V čem jiném se na nejzákladnější úrovni lišíme od zvířat, než tím, že jsme se naučili žít v početných rodinách. Tato rodina si navzájem pomáhá, podporuje se, postupuje společně a její členové musí přijmout jistá společná pravidla a podřídit je chodu rodiny. Evropská unie není nic jiného než tento koncept rodiny ve velkém. Evropské státy jsou členy této rodiny. Proměnné se mění, ale princip zakořeněný v nás je pořád tentýž – stále větší a větší společenstva. Je nezbytné odhodit ideologické předsudky, vzdát se strnulého a provinčního uvažování. Sjednocení evropských států je jediná možná cesta.

Goliáši proti Davidům Nezbytnost maximálně propojené Unie se ukazuje především v  ekonomických otázkách. Kdo by chtěl tvrdit, že Střední Čechy a Morava nemají mít

74|

společná v centru vymyšlená pravidla? Každý chápe, že takovouto regionální nezávislostí by všichni tratili. S EU je to ale naprosto stejné. Dnes jsme v situaci, kdy se konstituují nové světové velmoci. Nezadržitelně se na výsluní dere Čína, Indie, ale i Brazílie a další dříve marginální státy. Ani největší evropské národy dnes již nejsou sto konkurovat těmto novým velmocím. A  situace se bude „zhoršovat“. Je nepředstavitelné, že ve světle tohoto vývoje by mohl koncept 27 samostatných států být konceptem perspektivnějším nežli například Spojené státy evropské.

Ale vždyť… Ale vždyť Unie je neefektivní, pomalá, slabá, má demokratický deficit, nemá dostatečnou podporu mezi lidmi, potlačuje národní suverenitu, jde proti národním zájmům. Ano, tyto argumenty můžeme od europesimistů slýchat velmi často. Zní snad velmi líbivě a prostě, ale žádný z nich takto nefunguje. Jedná se například opravdu o demokratický deficit nebo o odvahu dělat kroky pro budoucnost? Inu ano. Kdyby „otcové zakladatelé“ dali po válce lidem ke schválení spojení Francie a Německa v ESUO, lidé by jej rozcupovali. A dost možná by se rozhořela další válka. Pouze spojení těchto zemí a společná politika v oblasti surovin válce spolehlivě zabránila. EU je koncept, který přesahuje přítomnost, který zakládá na budoucnost. Toto ale lidé nikdy příliš neoceňovali. EU vznikla navzdory přesvědčení většiny. Dnes můžeme její existenci stále více docenit. Avšak zpět k  “demokratickému  deficitu“. Aby mohl být tento „deficit“ překonán, je třeba unii federalizovat. Legislativa by spadala pod volený Evropský parlament, exekutivní činnost by vykonávala evropská vláda pod hrozbou možnosti vyslovení nedůvěry, existoval by prezident a ústava. I stávající fungování evropských struktur však skýtá značné výhody. Evropské úřady si totiž mohou dovolit přijmout řadu nepopulárních opatření, ke kterým lokální politici nalézají odvahu jen zřídka. Demokratický deficit unie je ve skutečnosti mnohem marginálnější, než jak se nás snaží přesvědčit její odpůrci. Ani další kritika není oprávněná. Jistě EU, stejně jako kterýkoliv stát, může fungovat mnohem efektivněji. Avšak jak známo celá Komise nemá ani tolik

|75

úředníků jako radnice města Paříže. S  tím jaké možnosti jednotlivé struktury EU mají, je jejich fungování naopak neuvěřitelně agilní. Veškeré nedostatky EU jsou ve skutečnosti nedostatky jejích členů. Jen oni totiž rozhodují o funkčnosti a politice EU.

Odpůrci EU – nejobskurnější síly politiky Není nezajímavé podívat se na nejhlasitější kritiky a odpůrce EU. Jsou to jednoznačně ty nejzavrženíhodnější politické síly. Proti čemukoliv souvisejícímu s Unii se zuřivě staví všemožná nacionalistická hnutí, neonacisté, hnutí skinheads, národní strany, dělnické strany, veškeré xenofobií proudy a v neposlední řadě komunisté. S trochou nadsázky by se dalo říci, že pokud něco vyvolává tak silný odpor těchto skupin, musí se automaticky jednat o pozitivní věc. Tyto dnes naštěstí marginální síly dobře vědí, že Unie znamená jejich oslabení a odsouvání na okraj. Jsou si dobře vědomi, že EU funguje jako hráz jakémukoliv extremismu. Už proto by měla mít naši podporu.

Unie není unifikace Za časté můžeme slýchat zcela neoprávněné výtky, že vstup do Evropské unie znamená unifikaci, zestejňování, potlačování regionálních odlišností a zvyklostí. Nejedná se o nic jiného než o šíření hysterie. Skutečnost je ovšem právě opačná. Heslem EU je „jednota v různorodosti“. Tento slogan je velmi přesný. Je to právě Unie, která na odlišnostech staví a která odlišnost podporuje. Když se například Jörg Haider pokusil v Rakousku potlačit slovinský živel, dal odstraňovat slovinské nápisy a činil další nesmyslné kroky, byla to právě Unie, která neváhala označit danou oblast za těžce postiženou národnostními konflikty. Tím vytvořila tlak, díky kterému tato „regionální odlišnost“ zůstala zachována. Unie v žádném případě nikdy nefungovala a nefunguje jako nástroj pro odstranění lidské svébytnosti a  individuality, jak se nás eurohysterici snaží přesvědčit.

76|

Unie je budoucnost Existuje celá řada argumentů proti Evropské unii jako instituci i proti pokračující evropské integraci. Většina z  nich však není založena na rozumném provedení cost/benefit analýzy, nýbrž na ideologických argumentech, provinčním smýšlení a strašení umělým nebezpečím. Pokud opustíme ideologii, je nad Slunce jasnější, že Evropská unie skýtá svým členům, jakož i jednotlivým občanům, obrovské množství zcela hmatatelných výhod a možností. Výhod a možností, které tu nikdy dříve nebyly. Jedině s Evropskou unii je možné uskutečnit dech beroucí scénáře, které právem byly snem generací. Jak jinak se dá nazvat třeba rumunský inženýr se vzděláním z portugalské univerzity, pracující v britské továrně německé automobilky? Jak jinak než sen lze označit možnost zcela bez kontrol cestovat po 27 různých státech či se v nich svobodně usadit? Jak když ne pozitivně lze smýšlet o  možnosti studovat v  kterékoliv členské zemi za podmínek domácího studenta? Evropská unie dosahuje velikých úspěchů i  v  oblasti technologií, vědy a výzkumu. Žádný ze světově významných projektů typu CERN, ITER či Arianne by nemohl být uskutečněn, nebýt spolupráce v rámci Unie. EU zajišťuje též bezprecedentní bezpečnostní spolupráci. Spojené databáze kriminality, celoevropské potírání nadnárodních gangů, společný postup proti globálnímu teroru. EU významně přispěla k rozvoji mnoha regionů v Evropě. Byly zavedeny jednotné kontroly kvality, systém společného varování. Nic z  výše zmíněného by nemohlo být uskutečněno bez Evropské unie a  bez jejích integračních procesů. Evropská unie je pro své členy výhodná prakticky po všech stránkách. Tváří v tvář těmto faktům je třeba konečně zahodit ideologické brýle a jasně tak uvidět, že Evropská unie je pro Evropu jedinou možnou cestou do budoucna.

|77

78|

Národní stát v Evropě, evropská integrace a identita Jana Poncarová studentka politologie na KAP FF ZČU v Plzni členka Regionálního klubu MK Plzeň

Druhá světová válka znamenala ve svém důsledku oslabení národního státu,(pozn. 1) resp. ideologie nacionalismu jako takové. Tyto změny se pochopitelně promítly do mezinárodního systému, jehož jedním z nejdůležitějších aktérů byl do té doby právě národní stát. V současné době, na základě působení mnoha vlivů (prohlubující se integrace, globalizace), role národního státu jako takového upadá a do hry vstupují další zásadní aktéři, kterými jsou mezinárodní organizace, různá regionální uskupení či (mezinárodní) neziskové organizace. Změny ohledně postavení a funkcí národního státu jsou patrné zejména v kontextu Evropy, kde se v podstatě národní stát jako takový zrodil. Již v  roce 1946 Winston Churchill pod vlivem  poválečné skeptické nálady vůči národnímu státu prohlásil: „let Europe arise“ a  ve svém projevu v Curychu mj. odkazoval k nutnosti spojenectví Francie a Německa jako vedoucích zemí Evropy.(pozn. 2) Počátkům integrace v Evropě vládlo idealistické přesvědčení (euroidealismus), které bylo založeno na anti-nacionalistickém, antipolitickém a technokratickém přístupu, jež se staly zásadní výzvou národnímu státu (Wallace 1997:28). Důležitým aspektem, který na počátku 50. let podpořil evropskou integraci, byla (mimo zkušenosti druhé světové války) rovněž přítomnost vnějšího hegemona (USA) v Evropě a rostoucí hrozba ze strany SSSR. Proces integrace v Evropě je rovněž nutné zasadit do širšího (pozn. 1)

(pozn. 2)

Pojem stát chápeme na základě definice Maxe Webera, který o státu prohlásil, že je „lidská pospolitost, která si nárokuje monopol legitimní fyzické moci (…) je výhradním zdrojem práva na moc“ (Weber 1998:247). Mezi základní atributy státu pak řadíme podle klasického pojetí území ohraničené státními hranicemi, suverénní vládu, jazyk, obyvatelstvo či měnu. Euro Know, Library of Speeches: http://www.euro-know.org/speeches/paperchurchill.html, stahováno 10. 3. 2008.

|79

mezinárodního kontextu a  zohlednit celkovou globalizaci světa, rozmach globální ekonomiky, rozvoj komunikačních technologií apod. Proces evropské integrace byl ve svých počátcích motivován nejen ekonomickým zájmem, kdy se národní státy snažily v poválečné nepříznivé socioekonomické situaci zabezpečit své obyvatelstvo, ale také obavami o případný návrat zhoubné podoby nacionalismu a  otázkou dlouhodobé udržitelnosti míru v Evropě, která v krátké době na svém kontinentu „hostila“ dva velké světové konflikty.(pozn. 3) V souvislosti s evropskou integrací se ukazuje rozdíl mezi formální a neformální integrací (Karl Deutsch). Politicky řízený (záměrný) proces budování institucí je formální integrací vedenou vládami národních států. Tato zamýšlená integrace se však časem transformuje v neformální integraci, kdy se stává neřízeným procesem ekonomické a sociální interakce mezi jednotlivými aktéry. V této souvislosti hovoříme o tzv. spillover procesu (Ernst Haas), kdy v počáteční fázi regionální integrace aktéři usilují o limitovanou a řízenou spolupráci, ale na základě změn v právním prostředí a celkové skupinové strategii dochází k rozsáhlejší integraci, která má za následek úbytek národní suverenity (Jervis 1999:59). Během více než padesáti let vývoje evropské integrace došlo k posunu od ekonomicky motivované spolupráce k dalším spolupracím. Jedná se např. o spolupráci v oblasti zahraniční politiky členských států Evropské unie (společná zahraniční a  bezpečnostní politika, SZBP), kterou v této oblasti reprezentuje vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana, a o policejní a soudní spolupráci ve věcech trestních.(pozn. 4) Obě tyto oblasti, zejména pak zahraniční politika, byly nedílnou součástí klasického pojetí národního státu a pouze národní vláda rozhodovala o směřování zahraniční politiky státu. Ačkoli byly první krůčky integrace provázeny premisou antinacionalismu a potlačení národního státu, došlo paradoxně k tomu, že v 60. letech (pozn. 3)

(pozn. 4)

80|

Ne náhodou se prvním integračním uskupením v Evropě stalo v roce 1951 (na základě tzv. Pařížské smlouvy) Evropské společenství uhlí a oceli (European Coal and Steel Community, ECSC). Jeho vytvoření bylo vedeno zejména snahou Francie získat kontrolu nad německým průmyslem, resp. nad těmi odvětvími, která jsou důležitá pro vedení války. Vytvoření ESCS bylo v podstatě prvním krokem k omezení národní suverenity, protože pod svoji hlavičku přebíralo sektory, které byly do té doby nedílnou součástí národního státu. Připomeňme, že v souvislosti se SZBP se používá termínu Druhý pilíř EU a oblast policejní a soudní spolupráce ve věcech trestních je nazývána Třetím pilířem EU. Do Prvního pilíře pak řadíme všechny aktivity, které byly na půdě EU řešeny před přijetím Maastrichtské smlouvy, tento pilíř tedy tvoří tzv. Evropské společenství a Euroatom.

minulého století národní stát v západní Evropě posílil, zejména pak v souvislosti s  ekonomickým růstem (posíleným ekonomickou spoluprací zemí) a rozmachem tzv. welfare state (státu blahobytu). Podle A. S. Milwarda (1992) zaznamenal národní stát své největší síly právě koncem 60. let 20. století, kdy byl zřejmý jeho ekonomický růst. Welfare state zajišťoval dostatek blahobytu svým občanům, čímž posiloval svoji legitimitu a zajišťoval si loajalitu svých občanů. V 70. letech 20. století však národní stát v Evropě musel čelit celosvětové ekonomické recesi, kterou doprovázela celková změna globálního prostředí. Nepříznivá situace se projevila všeobecnou ztrátou entusiasmu a sebevědomí (Euro-sclerosis). Národní stát zaznamenal otřes a začal ztrácet svoji sílu a autoritu. Je však třeba poznamenat, že díky převažujícímu principu mezivládní spolupráce, která zvítězila díky Lucemburskému kompromisu nad supranacionalistickou vizí, nepřenášel stát svoji sílu a autoritu na vyšší (nadnárodní) jednotky, ale spíše kamsi do ztracena (Wallace, 1997). Během dalšího vývoje evropské integrace ovšem národní stát postupně přenášel některé své kompetence, které byly tradičně v jeho rukou, do nadnárodní sféry Evropského společenství. Zásadním zlomovým okamžikem v historii evropského národního státu byla Maastrichtská smlouva, která se dotkla téměř všech základních funkcí národního státu: kontroly národního teritoria, hranic, policie, občanství a migrace, měny, daní, řízení ekonomiky, zahraniční politiky a obrany. Měnová suverenita států byla narušena vytvořením Evropské měnové unie a zavedením společné měny Euro; přijetí společné zahraniční a bezpečnostní politiky limitovalo možnosti národních států vystupovat v  této oblasti suverénně,(pozn. 5) evropský právní řád je v  současné době v podstatě nadřazen národním právním řádům. Hranice, jako jeden z atributů národního státu, se staly na základě přijetí Schengenské dohody propustné a kontroly probíhají pouze na vnějších hranicích tzv. schengenského prostoru. Zásadním způsobem se stírají rovněž i jazykové a komunikační bariéry,(pozn. 6) a to zejména v souvislosti s globalizací, komunikační propojeností a rozvojem informačních a komunikačních technologií.

(pozn. 5)

(pozn. 6)

V této souvislosti můžeme připomenout aktuální problém týkající se České republiky a jejího vyjednávání s USA ohledně víz. Podle některých europoslanců je bilaterální vyjednávání České republiky s USA nelegální (Lidové noviny, 10. 3. 2008). Vznik národního jazyka je Benedictem Andersonem, teoretikem nacionalismu, považován za jeden z aspektů doprovázejícího vznik národa. Právě národní jazyk, jehož pomocí docházelo ke komunikaci mezi jednotlivými příslušníky národa (tisk, novi-

|81

Důležitou součástí úvah nad členskými státy Evropské unie je i  otázka národní, resp. evropské identity.(pozn. 7) Identitu můžeme chápat v negativním pojetí za situace, kdy se subjekt (v našem případě národní stát) vymezuje negativně vůči nějaké další (odlišné) entitě na základě vztahu my–oni, či v pozitivním pojetí, které je vedeno na základě určitých (společných) hodnot, norem, zvyků či společným jazykem. Formování národního státu bezesporu doprovázelo i formování národní identity, které bylo postaveno na negativním vymezení konkrétního národa a odvíjelo se zejména v rovině vytyčení hranic, definování území daného státu a vybudování národního jazyka.(pozn. 8) Evropské společenství se však snažilo svoji identitu (v  kontrastu vůči formování národní identity) založit na pozitivním definování sama sebe, tedy na odkazu na společné hodnoty, normy, kulturu, náboženství či historii, a to i přesto, že každý konkrétní stát má v rámci svého autonomního vývoje své specifické historické zkušenosti, svoji vlastní kulturu lišící se stát od státu i  region od regionu. Na druhou stranu je třeba připomenout, že v  procesu formování evropské  identity sehrály svoji roli i Spojené státy, kdy byla (a je) v Evropském společenství patrná jistá obava z hegemonie USA, která se projevuje přirozenou snahou států EU odlišit se od svého euroatlantického spojence v některých politických, kulturních či ekonomický otázkách.(pozn. 9) Podle konstruktivistického přístupu ovlivňuje formování konkrétní identity sociální prostředí, ve kterém se subjekt pohybuje. Demokratický stát se vymezuje vůči totalitnímu státu, evropská kultura se vymezuje vůči ostatním kulturám. Do vývoje a formování evropské identity významným způsobem

(pozn. 7)

(pozn. 8)

(pozn. 9)

82|

ny), se stal prvkem spojujícím jeho obyvatele a zároveň odlišujícím je navenek, resp. vůči příslušníkům ostatních národů. Pojem evropská identita v tomto textu používáme ve smyslu identita států EU, i když jsme si vědomi toho, že evropská identita neznamená vždy totéž co Evropská unie. Souhlasíme však s  Jiřím Koubkem (2006), který ve svém článku Evropská identita jako vztah my–oni, uvádí, že pokud existuje „v  běžném chápání takové rovnítko mezi kontinentem a Unií a žije-li do značné míry svým vlastním životem, pak je musíme brát vážně jako sociologický fakt“ (Koubek, 2006: 1). Dokonce i Francie, která je považována za jeden z příkladů „starého“ národního státu, musela do určité míry „vytvořit“ svůj národní jazyk sjednocením jeho odlišných dialektů. Jako příklad můžeme uvést otázku vojenského zásahu vůči Iráku v roce 2003, kdy se zejména Německo a Francie stavěly vůči této operaci negativně. Nejednotný postoj států EU v této otázce ale rovněž odkazuje na problematiku shody v určitých situacích mezi jednotlivými členskými státy, která odráží právě specifické historické zkušenosti a konkrétní politickou kulturu.

zasáhla studená válka a bipolární rozdělení světa, které jasně vymezilo hranici mezi komunistickým východním blokem a demokratickým, liberálně vystupujícím Evropským společenstvím. Podle Víta Beneše: „součástí konstrukce západoevropské identity během studené války bylo vymezování se vůči komunismu ve východní Evropě“ (Beneš 2005:21). Evropská unie svoji identitu postavila na liberálních hodnotách a demokracii, které se po pádu Berlínské zdi staly v  rámci procesu transformace cílem mnohých postkomunistických států bývalého východního bloku. Nebylo proto překvapením, že se po roce 1989 stalo úmyslem nových demokratických vlád postkomunistických států začlenění do těchto evropských struktur. Vstup do Evropského společenství/ Evropské unie na jedné straně státy chápaly jako úspěšné završení svého demokratizačního procesu, na druhé straně pak tímto aktem jasně deklarovaly svůj postoj a vymezily se vůči svému východnímu sousedovi, což pro ně bylo důležité nejen z  hlediska politického a  kulturního, ale i  z  hlediska bezpečnostního. Přestože se po skončení studené války striktně negativní chápání Ruska ze strany Evropského společenství změnilo, jistá rivalita a vzájemné vymezování se zůstávají zřejmé do současnosti. Podle Jiřího Koubka (2006) je právě jedním ze tří subjektů, na jejichž základě se Evropská unie vymezuje, Ruská federace.(pozn. 10) Po roce 1989 se pojetí evropské identity do určité míry změnilo, protože k  evropskému odkazu (hodnotám, politické kultuře) se přihlásily nově se demokratizující státy středovýchodní Evropy, vůči nimž se (také) do té doby Evropská unie vymezovala. Důležitou a do jisté míry i bolestivou otázkou, která souvisí s rozšiřováním prostoru EU na východ a s níž se budou muset evropské politické elity do budoucna vyrovnat, je stanovení konečných hranic Evropy (Evropské unie). Určení toho, kdo ještě bude smět náležet k Evropě a kdo nikoli může způsobit radikalizaci a skepsi uvnitř zemí, které budou mít zájem o členství v EU, ale jimž vstup již umožněn nebude. Tato otázka se však týká i nově přistoupivších zemí v prvním, resp. druhém východním rozšíření. Nakolik se může „starý“ občan Evropské unie ztotožnit s novým občanem a  nakolik ho akceptuje jako rovnoprávného partnera? Nakolik se Francouz ztotožňuje s Bulharem, Angličan s Rumunem či Švéd s Maďarem? S rozšiřováním Evropské unie na východ se mění nejen struktura Evropské unie, resp. jejích orgánů, ale zvyšuje se i její politická a kulturní diverzita, což (pozn. 10)

Dalšími dvěma jsou již zmiňované USA a severní Afrika s Blízkým východem (Koubek 2006: 7).

|83

může vést ke značnému rozmělňování EU a  konečnému vytracení původních evropských hodnot a tradic. S expanzí Evropské unie na východ se také rozšiřuje chápání Evropy jako pojmu. Nakolik je součástí téže stejné Evropy Francouz, Bulhar, Čech či Srb, resp. nakolik sami sebe chápou jako občany téhož prostoru? Stanovení kulturních, politických či geografických hranic proto, podle mého názoru, bude v budoucnu pro udržení evropské soudržnosti klíčové. Do problematiky evropské identity zasahuje i otázka evropanství jako takového. Evropanství se ukazuje zřejmé spíše navenek Evropy/EU než jako důležité pojítko uvnitř Evropské unie samotné, kde se stále udržuje národnostní diverzita. Většina obyvatel Evropské unie si své evropanství skutečně uvědomí až poté, co vycestuje za hranice Evropské unie a je konfrontována s  odlišnou kulturou. Evropanství zůstává v  současnosti tedy spíše vnějším identifikačním aspektem, kdežto národní, resp. lokální identita hraje v  Evropské unii stále významnou roli.(pozn. 11) Pokud kulturní odlišnosti mezi státy Evropské unie nenabudou neudržitelných rozměrů (a nedojde např. k civilizačnímu střetu), lze je chápat v pozitivním slova smyslu a naopak je využít ke vzájemnému obohacení se a prohlubování tolerance a respektu mezi obyvateli Evropské unie. Vraťme se však k otázce národního státu. Zažívá v současné době národní stát v Evropě skutečně krizi? Zdá se, že do určité míry ano. V současnosti je zřejmé, že se (evropské) národní státy částečně odtáhly od tradiční koncepce národního státu. Ulrich Beck (2004) k  tomuto tématu uvádí, že všechny důležité aspekty a atributy národních států (o nichž jsme se zmiňovali výše) se v současné době vytrácejí. Aby byl stát schopen zajistit svým občanům základní potřeby (zejména pak blahobyt a bezpečnost), musí se zapojovat do spolupráce s ostatními státy, čímž přichází o část své autonomie. Na druhou stranu si však tím, že zajišťuje tyto základní potřeby, udržuje i svoji legitimitu a vytváří tak pocit své nepostradatelnosti. V současné době je důležitou součástí diskursu o Evropské unii pojem multi-level government,(pozn. 12) v jehož Krásným dokladem národní hrdosti a  zároveň pestrosti Evropské unie je obyčejný příklad plynových trubek, který ukazuje Rinus van Schendelen ve své knize Jak lobbovat v Evropské unii aneb Machiavelli v Bruselu. Každá ze zemí totiž považuje své plynové trubky za ty nejlepší a je jisté, že takových příkladů bychom našli mnoho. (pozn. 12) Tj. víceúrovňové vládnutí, které předpokládá, že dochází k rozhodovacímu a vyjednávacímu procesu na několika úrovních (lokální, regionální, národní a nadnárodní). Tento pojem se objevuje v diskurzu Evropské unie zejména v souvislosti s přijetím (pozn. 11)

84|

rámci nacházíme vícestupňové loajality a identity,(pozn. 13) které však nejsou sto plně nahradit samotnou identitu státu a loajalitu, kterou k němu občané pociťují. Budeme zde však souhlasit s Williamem Wallacem (1997), že základní prvky loajality a identity, které poskytoval model národního státu se postupně vytrácí a problémem je, že nejsou nahrazovány jinými. Postupná ztráta národní identity způsobuje národnímu státu mnohé problémy (růst nacionalismů, etnických konfliktů, rozmělňování státu, desintegrační, separatistické a  secesionistické tendence). Jako již tradiční příklady politické desintegrace národního státu v Evropě můžeme uvést desintegrační tendence ve Španělsku, krizi Belgického národního státu či regionální pnutí v Itálii. Problémem národních států Evropské unie je, že ačkoli došlo ke zřejmému oslabení národního státu, který v současné době funguje spíše jako poskytovatel bezpečnosti a blahobytu, nedošlo ke zřejmé identifikaci obyvatel států Evropské unie s EU jako takovou. Stát a národ (v gellnerovském slova smyslu) v současnosti ztrácí svoji soudržnost v souvislosti s tím, jak se hranice státu stávají více propustnými, národní mýty hůře udržitelnými, na povrch vystupuje etnická diverzita a ekonomický zisk se stává více závislým na lokálních a transnacionálních úrovních. Identifikace s nadnárodním celkem, Evropskou unií, však chybí. Jak ukazují statistiky na základě měření Eurobarometeru z roku 2007, členství své země v EU považuje za „dobrou věc“ pouze 57 % Evropanů, a na otázku, zda si myslí, že má jejich země ze členství v EU prospěch kladně odpovědělo 59 % obyvatel členských států.(pozn. 14) Vytrácení národního státu, v  jeho původním slova smyslu, však nelze chápat pouze jako důsledek regionální integrace, ale je potřeba vše zasadit do širšího mezinárodního kontextu, kdy na národní stát působí rovněž globalizační tendence (ekonomická propojenost, rozvoj v  oblasti komunikačních technologií, odstraňování jazykových bariér, časoprostorová konvergence atd.), které ovlivňují jeho původní funkce. Národní stát však i (v přirozeně se

Maastrichtské dohody (Majerčík, Havlík, 2003). V rámci jednotlivých stupňů vládnutí se pohybují i evropské politické elity. (pozn. 13) Jako příklad můžeme uvést identitu bavorskou, německou a evropskou. (pozn. 14) Je však třeba upozornit na to, že statistiky se značně liší podle jednotlivých zemí. Zejména obyvatelstvo chudších států, má pocit, že jejich země ze členství EU těží (Irsko, Litva, Estonsko, Polsko, Slovensko), na druhou stranu občané „starších“ členských států (Francie, Itálie) již tento pocit nesdílejí (Eurobarometer 67. Public Opinion in the European Union, 2007).

|85

proměňujícím) mezinárodním prostředí nadále zůstává jedním z jeho nejvýznamnějších aktérů.

Literatura a prameny. • Beck, U. (2004): Riziková společnost. Praha, Slon. • Beneš, V. (2005): Střet hypotéz východního rozšíření Evropské unie. In: Mezinárodní vztahy 4/2005, str. 5–27. • Eurobarometer 67. Public Opinion in the European Union. June 2007. Přístupné z http://ec.europa.eu/public_opinion/archives/eb/eb67/ eb_67_first_en.pdf, stahováno 10. 3. 2008. • Gellner, E. (1993): Národy a nacionalismus. Praha, Hříbal. • Jervis, R. (1999): Realism, Neoliberalism and Cooperation: Understanding the Debate. In: National Security, Vol. 42, No. 1, str. 42–63. • Koubek, J. (2006): Evropská identita jako vztah my–oni. Člověk – časopis pro humanitní a společenské vědy. 1. 10. 2006. Přístupné z http://clovek. ff.cuni.cz, stahováno 11. 3. 2008. • Lidové noviny. 10. 3. 2008. • Majerčík, L., Havlík, V. (2003): Integrační paradigma – Multi-Level Governance. Global Politics. 27. 10. 2003. Přístupné z http://www. globalpolitics.cz/clanek/multi-level-governance.html, stahováno 10. 3. 2008. • Milward, A. S. (1992): The European Rescue of the Nation State. London, Routledge. • Schendelen, R. van (2004): Jak lobbovat v Evropské unii aneb Machiavelli v Bruselu. Brno, Centrum strategických studií. • Wallace, W. (1997): The Nation State in Western Europe. In: Gowan, P., Anderson, P. (eds.): The Question of Europe. London. • Weber, M. (1998): Politika jako povolání. In: Havelka, M. (ed.) (1998): Metodologie, sociologie a politika. Praha, Oikoymenh.

86|

Patří Turecko do Evropy? A do EU? Matěj Trávníček student politologie a mezinárodních vztahů na IPS FSV UK předseda Politologického klubu MK

Evropa a  Evropská unie, Turecko a  Evropa a  zejména Turecko a  Evropská unie, to jsou vztahy, kterými se budu v tomto textu zabývat. Nahlédneme na ně skrze různé, avšak vzájemně se prolínající dimenze. Tyto dimenze vidím celkem čtyři, geografickou, kulturní, historickou a hlavně politickou. Nejprve se tak pokusíme zamyslet nad geografickou realitou, poté prozkoumáme kulturní kompatibilitu, abychom následně nahlédli do historie a  zakončili úvahami čistě politickými.

Evropa geograficky Evropu můžeme chápat čistě geograficky, čili jako de facto subkontinent ohraničený Uralem, řekou Ural, Černým, Marmarským a Středozemním mořem, Bosporem, Dardanelami a  Gibraltarem, Atlantikem a  Severním ledovým oceánem. Přísně geograficky vzato je tak Turecko součástí Evropy jenom částečně. Nicméně Evropská unie sahá i mimo geografickou Evropu. Příkladem velmi výstižným jsou zámořské departmenty (integrální součásti) Francie, relikty koncepce Velké Francie, konkrétně se jedná o v latinské Americe se nacházející Guadeloupe, Martinik a  Francouzskou Guyanu a  o  Reúnion v Indickém oceánu, či španělská Ceuta a Melilla na severoafrickém pobřeží. Nebo například Grónsko, které přistoupilo jako součást Dánska v roce 1973 (tehdy ještě do ES), roku 1979 získalo rozsáhlou autonomii a v roce 1985 z ES vystoupilo. Striktně geograficky nemůže být pochyb o tom, že Grónsko leží v severní Americe. Mimo geografickou Evropu leží taktéž Kanárské ostrovy (geograficky součást Afriky), ale třeba i jeden celý členský stát, Kypr. A příkladů bychom našli bezesporu více.

|87

Čím to ale je, že právě třeba Grónsko, Kanárské ostrovy a většinou i Kypr vnímáme, jako cosi veskrze evropského? Odpověď není jednoduchá. Naše vnímání Evropy, ale i  světa je, a  vždy bylo, formováno (a  mnohdy přímo deformováno), naší mentální mapou, perspektivou determinovanou daným prostorem a časem, výchovou, tradicí, historickým vývojem a kulturou. Turecko je muslimská země, a Islám vnímáme, byť třeba jen podvědomě, jako něco cizího, jako něco, co je daleko. Přitom třeba z Prahy je do Istanbulu blíže než do Madridu, a vzdálenosti Praha–Dublin a Praha–Istanbul jsou prakticky totožné. Evropu totiž vnímáme a v praxi definujeme hlavně kulturně a  symbolicky. I  proto nemají geografické argumenty typu, že Turecko leží v Asii, v debatě o případném členství Turecka v EU smysl ani místo. Navíc, jak jsme si už ukázali, Evropská unie se s geografickou Evropou neslučuje. Evropská unie je pro tuto definici Evropy úzká (neobsahuje celou geografickou Evropu) a široká zároveň (obsahuje i útvary mimo geografickou Evropu). Navíc Evropská unie není, a ani nemá ambici být, geograficky omezeným celkem, což je dle mého názoru logické a správné. Přesto zde v případě Turecka existují určité geografií determinované otazníky, o kterých bude řeč později.

Kulturní Evropa Je třeba si připomenout, že myšlenkový koncept Evropy se plně prosadil až s postupující sekularizací jednotlivých států, která započala ke konci středověku, a která je ještě dnes málokde úplná. (Významným předělem byl v tomto ohledu zejména vznik tzv. „Vetfálského státu“.) Prakticky celý středověk docházelo k  sebeidentifikaci pomocí pojmu „křesťanstvo.“ Nebyli zde Evropané, ale křesťané. Nebylo zde Evropy, bylo zde křesťanstvo. A právě na tamto, řekněme původním, křesťanském, konceptu stojí naše vnímání Evropy, jakožto kulturní entity. To je právě ten důvod, proč si spousta lidí neumí představit Turecko jako člena Evropské unie. Přitom Turecko je v mnoha ohledech sekulárnější země než většina současných členských států. V tomto ohledu stačí vzpomenout nedávné masivní demonstrace při volbě turecké hlavy státu. Islám je veřejností sedmadvacítky v současnosti vnímán poměrně negativně, a troufám si tvrdit, že právem. Nicméně islámistický terorismus, pokud je mi známo, je spojen zejména s Araby, případně s  muslimy na Filipínách či v Indonésii, jejichž kultury jsou od té turecké odlišné, a ne

88|

s Tureckem či Turky. Na politické scéně dnes v Turecku nejméně sekulárně vystupuje, v současné době vládnoucí, Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), která svůj vzor vidí v Německé CDU, o které by těžko někdo mohl prohlásit, že je extrémistickou stranou. Ostatní strany jsou silně sekulární. Domnívám se, že náboženství není v současnosti z hlediska vstupu Turecka do EU problém. Navíc Evropa není kulturně homogenní. Máme-li zůstat u  náboženství, stačí vzpomenout situaci v severním Irsku. Pravda, dnes už to není tak vážné, přesto napětí zde stále existuje. Nebo můžeme vzpomenout třeba i samotný fakt, že teroristické útoky v Unii byly v drtivé většině případů spáchány muslimy narozenými v EU. Zůstali bychom-li u kultury, pak si troufám tvrdit, že například bulharská kultura má k té turecké blíže než například ke kultuře švédské či norské. Tím se dostávám k tomu, co máme s Tureckem společné, a co nás naopak odlišuje. Vezměme si například písmo. V Turecku se píše latinkou, stejně jako v drtivé většině států Evropské unie. Z tohoto hlediska, které však není až tak zásadní, máme k Turecku blíže než k Bulharsku, Řecku či Kypru. Co se týče jazyka, pak je turečtina většině úředních jazyků Unie velmi cizí. Z lingvistického hlediska totiž patří do altajské jazykové rodiny, která je indoevropským jazykům velmi vzdálená, stejně tak ale i uralské jazyky, mezi které patří z úředních jazyků Unie Estonština, Finština a Maďarština. Navíc jazyková diverzita je v Unii velmi výrazná už teď a další nový jazyk na tom pramálo změní. Navíc životní styl obyvatel Turecka, zejména ve větších městech a na pobřeží, se dlouhodobě výrazně pozápadňuje, což by pro nás měla být dobrá zpráva. Celkově je turecká kultura kultuře současných členských států Unie vzdálená víc než tomu bylo u předchozích rozšíření. Přesto tato vzdálenost není natolik velká, aby se jednalo o problém či nepřekonatelnou bariéru případného tureckého členství v EU. Jestli však existuje nějaký problém v kulturní oblasti, který by byl překážkou tureckého členství v  Unii, pak jej můžeme spatřit ve kvalitě, respektive stabilitě tamní demokracie. Možná si říkáte, že demokracie ke kultuře (a tím pádem ani do této části textu) nepatří. Tento názor nesdílím, domnívám se, že jistá vazba mezi kulturou a demokracií reálně existuje. Zkrátka situace kdy je armáda tak vlivná, jako je tomu v Turecku, a kdy čas od času učiní státní převrat, ať už je důvodem k němu fakt, že se považuje za ochránkyni sekulárního charakteru země či jsou-li důvody jiné, rozhodně příliš nesvědčí o kvalitě dané demokracie. A mít v Unii takovýto stát představuje určité riziko.

|89

Krátký historický exkurz Předtím než pouvažujeme o aspektech politických, učiňme ještě malý historický exkurz, který nám snad pomůže lépe onu politickou dimenzi uchopit. Jeho účelem je připomenout si nakolik bylo v minulosti Turecko zapojeno do dění v Evropě. Turci byli nejvýrazněji zapojeni do dění na Balkáně, kam pronikali přibližně od druhé poloviny 14. století. Z hodin dějepisu máme zafixované, že v komunikaci a ve vztazích s Turky se jednalo vždy o střet. Není ovšem bez zajímavosti, že například v 16. století existovalo mezi Osmanskou říší a Francií protihabsburské spojenectví. Právě v 16. století byla Osmanská moc v Evropě nejvýraznější, Osmani tehdy kontrolovali prakticky celý Balkán. Poté však následoval pozvolný úpadek a v 19. století se z Osmanské říše stal předmět zájmu velmocí. A nemocný muž na Bosporu přežíval do značné míry jen díky patronátu Velké Británie. Do tohoto období spadá ústup z Balkánu a vznik států jako Bulharsko, Srbsko, Rumunsko či Řecko. Právě vznik tohoto „nárazníku“ umožnil pozdější spojenectví mezi Osmany a Dvojspolkem v první světové válce. V roce 1922 potom Osmanská říše zaniká a pod vedením Mustafy Kemala vyvstává z jejího popela moderní sekulární Turecko, které je po většinu druhé světové války neutrální (ke konci se přidává na stranu spojenců). Toto Turecko se poměrně výrazně orientuje na západ. Tato orientace je stvrzena jeho vstupem do NATO v roce 1952. Jak lze vidět, Turecko bylo v minulosti do děni v geografické Evropě silně zapojeno.

Dimenze politická Přijetí Turecka do EU bude rozhodnutím politickým, čili velmi výrazně rozhodnutím ovlivněným vnitropolitickými poměry současných členských států. V současné době je veřejné mínění v mnoha členských státech poměrně protiislámské, případně má z  tureckého členství v  Uniii obavy. Ať už jsou míra oprávněnosti a příčiny těchto postojů jakékoli, reálně existují. A je stěží představitelné, že by někdo hodlal investovat do tureckého členství cenný politický kapitál, dostal by se tak totiž velice snadno do svízelné situace. Z jedné strany by na něj bylo útočeno z protekcionistických pozic, z druhé strany by jej napadali populisté a nacionalisté všech barev. Ve chvíli, kdy na tureckém členství neexistuje celospolečenská shoda, kdy některé členské státy (např. Francie) možnost tureckého členství z různých důvodů (veskrze se

90|

jedná o národní zájmy) zpochybňují a kdy je třeba ve většině států sedmadvacítky činit reformní kroky, které vyžadují značný politický kapitál, si jen málokterá vláda troufne prosazovat turecké členství. Taková politika je nevděčným úkolem a nelze očekávat, že by se ho byť sebeodvážnější vláda dobrovolně chopila. Navíc zde reálně existuje i politická překážka tureckého členství. Je jí vysoký počet obyvatel Turecka (71 mil. v roce 2007) spojený s meziročním růstem vyšším než v současných členských státech Unie. Přijetí takto lidnaté země by mělo značný dopad na rozložení sil v Evropě. Současný tandem Francie–Německo by ztratil své výsadní postavení, rovnováha sil by se posunula. V Evropském parlamentu by v současné době a za současného přepočtu připadlo Turecku přibližně kolem 80 europoslanců a  turecká delegace v  Evropském parlamentu by tak byla, po té německé, druhá největší. Za současných demografických trendů bude tato skutečnost nadále nabývat na významu. Lze předpokládat, že v horizontu 20 let bude Turecko lidnatější než Německo. Na druhou stranu ze strany Unie padl poměrně jasný příslib členství ve směru k Turecku. Přístupové rozhovory již probíhají, což samozřejmě neznamená, že Turecko musíme někdy přijmout. Byly-li by však přístupové rozhovory bez zřejmého, rozuměj autentického, tureckého zapříčinění ukončeny, poškodilo by to věrohodnost Unie a jejich členských států na mezinárodním poli. Politické rozhodnutí o vstupu Turecka do Unie již de facto padlo, je však téměř jisté, že se tak stane až ve chvíli, kdy na něm bude panovat široký konsensus. Navíc jakékoli revize tohoto rozhodnutí, například ve formě privilegovaného partnerství (které jsou vesměs motivovány vnitropoliticky), ubírají Unii na věrohodnosti. V tomto směru je dle mého názoru třeba přijmout vyčkávací taktiku a vyvarovat se jakýmkoli radikálním krokům.

Pro et contra Shrňme si možné výhody a nevýhody tureckého členství. Mezi výhodami bych jednoznačně viděl zejména výhody ekonomické, plynoucí z rozšíření volného trhu a konkurence uvnitř Unie (i když v těchto oblastech lze očekávat existenci řady výjimek, stejně jako tomu bylo u tzv. „nových členských států“). Možná ještě významnějším argumentem pro je symbolická hodnota tureckého členství v Unii. Unie by tím jasně demonstrovala svoji otevřenost a tolerantnost. Byla by tak jasně deklarována schopnost Západu spolupracovat

|91

s  většinově muslimským světem. Můžeme o  tom vést sáhodlouhé debaty, ale faktem je, že pro mimoevropský svět funguje členství v Unii jako symbol, jako jakýsi punc kvality, a teď nemluvím o „obyčejných lidech,“ ale i o vedoucích představitelích průmyslu a politiky. Na Unii je z vnějšího světa pohlíženo jako na celek. A turecké členství by rozhodně zlepšilo obraz Unie ve světě. Mám tím na mysli výraznou symbolickou hodnotu členství muslimské země v Evropské unii. Otázkou však je, nakolik je tento argument podstatný. Jako odpůrce evropského federalismu pak vidím ještě jeden velmi podstatný argument pro, a sice že členství Turecka by do budoucna znesnadnilo další politickou integraci Unie, což je troufám si tvrdit pravý důvod spíše odmítavého či, diplomaticky řečeno, rezervovaného postoje Francie a Německa směrem k tureckému členství. Argumenty proti lze spatřit zejména v nedořešených problémech a v případných rizicích, zejména bezpečnostního charakteru. O určitém riziku turecké demokracie jsem se již zmínil. Nedořešenými problémy mám pak na mysli zejména otázku Kypru, respektive Severokyperské turecké republiky. A  dále pak kurdskou otázku, která v  sobě navíc obsahuje přímé vazby na Irák, Írán a částečně i na Kavkaz. Již samotná existence tak vysoce nestabilních států jako je Irák, a v podstatně menší míře i Libanon, na hranicích Evropské unie je pak stěží představitelná. Navíc hned za tureckými humny leží i Náhorní Karabach. Právě tento pomyslný trojúhelník vymezený Kavkazem, Íránskou vysočinou a Suezem je vysoce geopoliticky exponovaným prostorem, toto území je jednou z hlavních scén světové politiky, v mnohém připomínající svou současnou nestabilitou pověstný sud prachu. Zkrátka území za východními a jižními hranicemi Turecka je velmi výbušné. Samozřejmě Turecko je v NATO, ale vojenská aliance a politicko-ekonomická integrace jsou věcmi značně vzdálenými.

Conclusion aneb závěr Fakt, že Turecko leží většinou svého území mimo geografickou Evropu, není argumentem proti jeho vstupu. Nicméně doplníme-li ho kontextem, respektive nahlédneme-li na celou věc v geopolitických souvislostech, pak zde lze spatřit rizika. Kulturní odlišnost Turecka není, řekl bych, problémem a už vůbec ne problémem zásadního charakteru, ale reálně existuje a existovala vždy, když docházelo k rozšíření Unie, akorát v případě Turecka je to viditelnější

92|

a  samotná odlišnost je pravděpodobně i  větší. Možným rizikem je úroveň turecké demokracie, zdá se ale, že ta je na správné cestě. Ekonomicky by turecké členství bylo přínosné. Pak je zde otázka Kypru, která je důležitá, ale lze předpokládat, že nakonec vznikne shoda na řešení. Co se týče „proveditelnosti“ tureckého členství, pak v tomto spatřuji největší současný problém, neexistuje široký společenský konsensus, a na straně současných členských států ani potřebná politická vůle. Lze předpokládat, že jednou Turecko do EU vstoupí, bude to ale se spoustou výjimek a přechodných opatření. Kdybych měl za sebe říct, zda Turecko ano, či ne, pak bych odpověděl ano, ale až když budou dořešeny sporné otázky a minimalizována rizika.

|93

94|

poznámky

|95

Co si myslí MK o EU aneb Co mi vadí, co se mi líbí a jakou bych chtěl mít Evropskou unii editoři: Hynek Fajmon, Matěj Trávníček

Vydali Mladí konzervativci (Zborovská 42, 150 00 Praha 5). Vyrobilo Nakladatelství Jalna (Mickiewiczova 17, Praha 6; www.jalna.cz). Technická redakce: Jiří Sládeček Grafická úprava a zlom: Martin Sládeček Foto: archiv Mladých konzervativců, foto 8: www.cabrnoch.eu Tisk: Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Vydání první Praha, červen 2008

96|