Co mi liška vyprávěla

Jiří Mahen

Co mi liška vyprávěla

S obrázky Josefa Lady KNIŽNÍ KLUB

Co mi liška vyprávěla - kor 4VV.indd 5

29.06.16 17:25

V

yšel jsem si jednou pustým žlebem na delší procházku. Pořád mezi skálami napravo i nalevo, nebyl to veselý výlet, nebyl však nadarmo; osud mi na něm poslal do cesty velmi příjemnou společnici. V zákoutí u cesty stál povoz, koně hrabali kopyty, ale kočího nebylo vidět. Ohlédl jsem se po něm a uviděl ho za skálou u hluboké díry. Putýnku měl u sebe a právě do ní něco házel. „Mladý pane, jdou mně pomoct,“ křičel na mě, „mám tu lišky! Stará s nimi běžela přes cestu a zalezla do slepé štěrbiny – už táhnu druhou!“ Vytáhli jsme jich pět – jednu jsem dostal darem a odnesl si ji domů. Byla to liška jako jiné, nic zvláštního na ní nebylo – spřátelili jsme se. Míval jsem rád její šelmovské oči, rád jsem ji viděl, když pila mléko, ale když dorostla, nejraději jsem ji poslouchal. Spletla leckdy páté přes deváté, ale nebylo divu – znala každé zvíře a do každé pohádky by jich pustila hned celý tisíc.

7 Co mi liška vyprávěla - kor 4VV.indd 7

29.06.16 17:25

Lišky byly ovšem vzorem dokonalosti – zrovna jako když člověk vykládá pohádku o člověku – a vlci s medvědy všude dělali „pořádek“. Pořádek měla liška jaksi velice v úctě, snad proto, že pohádky jsou zbytky nějakých starých nepořádků a jinak než spravedlivým koncem ji neuzavřeš. O lidech liška vyprávěla nerada, a proto je v těch pohádkách o nich celkem málo řečí – však se toho jinde o každém jejich nejmenším hnutí namluví a napíše dost!


29.06.16 17:25

O rozmarném světě – obráceném světě Jak to vypadalo na počátku světa – kdopak ví? A přece její první pohádka – liščina pohádka – pojednávala o tom, ovšemže rozmarně, jak se na pohádku sluší. Bylo to krásného dne, ale venku vál ostrý, chladný vítr, že jsme ani do polí nemohli – seděli jsme u kamen, dobře se nám to u nich vykládalo i poslouchalo. „Jenom nelhat!“ poklepal jsem lišku po nose. Rozesmála se, div se nezakuckala smíchy, a začala vyprávět:


29.06.16 17:25

N

a začátku nebylo na tom světě nic, pranic, než nějaké divné bláto, jež plavalo v másle a tvarohu. Všechno spalo a to všechno bylo zase bláto, tvaroh a máslo, a někdy nad tou spoustou vál vítr. Vypadalo to divně, a proto to také jednoho podivného dne zrodilo podivnou věc. Zahýbalo se bláto, zažvatlalo máslo a ze spousty vylezl červený cvrček. Vylezl, zamotal se, tykadly si přejel po hlavě, otočil se rychle na čtyři světové strany, zamlaskal, nožkou zahrabal a už se rozkřičel: „Crrk, crrk – copak tu nikdo není? Crrrrk, crrrrk – tohle je mi čisté hospodářství! A to bláto kolem – kdopak to jaktěživ viděl? – Crrrrk – crrrrk – opravdu, ani človíčka nevidět! Jsem tedy na světě sám? Lehnu si a do zítřka něco vymyslím.“ Lehl si a spal, probudil se druhého dne, tykadly si přejel po hlavě, otočil se rychle na všechny světové strany, zahrabal nožkou a už se dal do křiku: „Crrrk, crrrk – kdopak tu vlastně rozkazuje?


29.06.16 17:25

Někdo přece rozkazovat musí, a když tu není nikdo, kdo by rozkazoval, budu rozkazovat já – crrrk – crrrk! Počkejte, zítra vám povím, co a jak!“ Zase si lehl a usnul, probudil se, tykadly si přejel po hlavě, zahrabal nožkou, poskočil jako koník a už začal poroučet: „Crrrk – crrrk – chci, aby z másla byl rybník a z bláta země!“ A vida, teče – teče plno nějakého žlutého másla tam, kde dneska voda teče, placička pluje na něm, a to je země, na placičce běhá něco červeného, a to je cvrček – tak kdysi vypadala země. Cvrček si sedl na své pobřeží, tykadly si jezdil po hlavě, přemýšlel a cvrčel: „Crrrk – crrrk – není to dobře udělané? Sám bych si nikdy nepomyslel, že tohle dovedu udělat a vymyslet! Hoplá! Copak to za mými zády leze ze země?“ „Srrrr! Srrrr!“ ozvalo se to až pod hlínou a na zemi se vzápětí objevila hlava s dlouhými vousy, dlouhé zelené tělo a vysoké nohy. Byla to kobylka a uklonila se před cvrčkem. „Crrrrk, crrrrk,“ rozcvrčel se cvrček, „copak ty tu chceš?“ „Srrr, nevím,“ řekla kobylka, „ale poroučej a já budu poslouchat!“ „Crrrk, to si myslím,“ zacvrčel cvrček, „zatím se pas a já budu do zítřka přemýšlet, co s tebou!“ Kobylka mu pěkně políbila ruku a šla se pást, cvrček si lehl a přemýšlel, co s kobylkou, ale nic nevymyslel. „Crrrk, crrrk,“ žvatlal, „co s tou kobylkou mám dělat? Nejlepší by bylo založit si hospodářství a z kobylky udělat krávu, ale kde seberu hospodáře? Sám to přece pást nebudu! Hoplá! Copak to za mými zády leze ze země?“ Nejdříve se ukázaly nějaké dlouhé ostnaté nohy, pak se nadzvedla země a na světě stál první pavouk. Sotva před sebou uviděl červeného cvrčka, klekl a hlavou se dotkl země.


29.06.16 17:25

„Crrrrrk, dobrá, dobrá!“ ozval se cvrček, „copak ty jsi zač?“ „Já jsem pavouk a chytám hmyz,“ řekl pavouk a zase poklekl. „Hmyz tu ještě nemáme,“ řekl cvrček, který už teď mohl mluvit v množném čísle, „ale hospodářem bys být nechtěl? Mohl bys pást kobylky a dobře se mít.“ Cvrček zavolal kobylku a řekl jí: „Ty budeš kráva a budeš dojit mléko,“ – a z kobylky se stala kráva. Měla sice prapodivné nohy a oči jako vrata, bylo jí to divné, ale poslouchala a šla s pavoukem. Jednou se otočila, podívala se po pavoukovi a chtěla skočit do výšky, ale pavouk ji hned zatahal svou dlouhou nohou za uši a kobylka šla se skloněnou hlavou pokojně s pavoukem. Pavouci se rozmnožili, nikdo neví jak, i kobylek přibylo. Pavouk přišel k cvrčkovi, který si cvrčel u pobřeží, že by na své kravstvo potřeboval psa. „Crrrk, crrrk,“ rozkřikl se cvrček, „kdepak já ho seberu? Hoplá, co to vyletělo za mnou ze země? A podívejme se, to je stehlík! Copak ty tu budeš mezi námi dělat?“ „Komáry honit a na větvi zpívat!“ odpověděl stehlík. „Láry fáry,“ řekl mu cvrček, „co to máte všichni s hmyzem? A zpívat zrovna také nemusíš! Víš ty co, stehlíku, budeš pes a budeš pavoukovi hlídat krávy!“ Stehlík vyvalil úžasem oči, nemohl to pochopit, že by mohl být psem, ale už vyrostl, na nohy dostal pazoury, na celé tělo chlupy a do tlamy ostré zuby... „Crrrk, crrrk, zaštěkej!“ poručil mu cvrček a stehlík zaštěkal, až se datel, který lezl za cvrčkem ze země, převalil strachem. „Crrrk, crrrk, copak to tady leze?“ zadíval se na datla cvrček. „Čímpak ty chceš být, příteli?“ „Datlem jsem a datlem budu,“ řekl datel, „polezu po stromech a budu ze stromů vybírat červy!“


29.06.16 17:25

„Crrrk, crrrk, kdopak tady poroučí?“ zacvrčel cvrček, „ty budeš u pavouka slepicí a budeš kdákat, kdykoli sneseš vejce. Zakdákej!“ „Kokokodák!“ zakdákal datel a hned z něho vypadlo vejce, až se lekl. Pavouk byl střelou u vejce, schoval je a poděkoval moudrému, velmi moudrému cvrčkovi za nový přírůstek do hospodářství. „Teď budu, ó nejmoudřejší cvrčku, šťastný!“ dodal a šel. „Crrrk, crrrk,“ notoval si cvrček a vylezl na nejvyšší horu, aby ho bylo všude dobře slyšet, „slyšeli jste to, co povídal pavouk, slyšeli jste to? Kdo je nejmoudřejší tvor na světě? Crrrk – crrrk – cvrček! Kdo je pán světa – crrrk – crrrk? Cvrček! Kdo poručil kobylce, aby se z ní stala kráva, stehlíkovi, aby štěkal, a datlovi, aby se proměnil v slepici? Crrrk – crrrk – cvrček! A crrrk – crrrk – cvrček určí každému, co má dělat, cvrček poručí každému, co dělat a čeho nechat, tak jako poručil máslu, aby teklo kolem země, a zemi, aby plavala po másle. Ej, poručím, poručím sám sobě, abych vyrostl, a podívejte se, podívejte se, jak jsem vyrostl!“ Opravdu, cvrček vyrostl a byl veliký jako menší domeček. Do žádné jeskyně by se nevešel. Bylo ho vidět už z dálky, a když lezl po hoře, červená barva zářila do krajiny. Uviděl ho kůň, sotva ho země porodila, a rovnou si šel k němu pro rozkaz. Byl to kůň nade všechny koně, jenom s větrem o závod ho pustit, ale co si cvrček nevymyslel? „Crrrk – crrrk,“ spustil, „a copak ty chceš dělat?“ „Budu běhat a pást se,“ zařehtal kůň. „Kdepak, to už dělají kobylky,“ řekl cvrček, „na to už tebe není zapotřebí. Ale víš ty co? Povídal stehlík, že on prý musí zpívat, a já ho udělal psem – ty budeš sedat na stromech a zpívat!“ Kůň padl strachem na kolena, ale nic mu to nebylo platné. Vzápětí byl veliký jenom jako dlaň, dostal křídla, zamával jimi, sedl si na větev a zazpíval.


29.06.16 17:25

„To koukáš!“ řekl datlovi, který stál pod stromem. „A to koukáš!“ řekl datel a zakdákal... Kůň se tak polekal, že spadl z větve. „Prosím tě, kde to jsme?“ řekl datlovi. „Na obráceném světě!“ zasmál se datel. „Ten starý blázen cvrček si myslí, že všemu rozumí, a staví všechno na hlavu. Pojď se podívat, teď tam, myslím, dělá zase tebe.“ „Ale co to má před sebou, co to zrodila země?“ zeptal se kůň. Datel natáhl krk a uviděl před cvrčkem hlemýždě. „Crrrk, crrrk, copak ty chceš dělat?“ zasmál se nad hlemýžděm cvrček. „Polezu, budu žrát trávu, a kam dolezu, tam dolezu,“ řekl líně hlemýžď. „Oho, tomu já rozumím lépe než ty, co budeš dělat,“ rozkřikl se cvrček, „kůň zpívá na větvi, ty budeš koněm místo něho!“ Hlemýžď se zvedl, udiveně zakroutil hlavou, ale v tu chvíli dostal nohy, vyrostl do výše i s budkou na zádech, nohy se mu samy rozběhly a užuž chtěl se pustit do šíleného běhu, když mu kolem nosu přeletěl krásný otakárek. „Crrrk, kampak, kampak?“ zakřičel na něj cvrček. „Daleko, daleko odtud!“ odpověděl tenoučkým hláskem motýl, „budu poletovat od květiny ke květince a vypíjet šťávu z kalíšků!“ „A kdo bude jezdit na hlemýždi?“ zeptal se přísně cvrček, „ty na něm budeš jezdit, crrrk, crrrk, já tak poroučím a tak se také stane!“ Otakárek se zamotal, spadl na hlemýžďův domeček, motýlovi narostly pod křídly nohy, i ruce dostal, chytil se domečku a už pelášili odtud, jako by je někdo honil. „Není to bláznovství?“ řekl datel koni, „hlemýžď dělá koně, otakárek jezdce, kůň na větvi zpívá, stehlík štěká – jsem zvědavý, co udělá cvrček se psy!“


29.06.16 17:25

Za týden tu byl i pes, ale před ním přišla kočka. Cvrček se napřemýšlel, div mu hlava nepraskla, a co vymyslel? Z kočky udělal krtka a ze psa – čmeláka, aby poletoval po kvetoucím jeteli a hučel a bručel. Stehlík se tenkrát chytal za hlavu, když se to dověděl, ale kůň se začal chechtat na větvi, až ho cvrček musel okřiknout. Když ho okřikl, sebral se a šel zase na procházku na pobřeží, podívat se na svůj rybník másla. Cvrček vylezl na vysoký kopec na samém konci světa, dívá se, dívá, a co vidí? Něco černého se koupá v másle, rozstřikuje máslo do povětří a kolem vesele plují černé proužky... „Hej, vy tam,“ rozkřikl se cvrček, „copak je to? Crrrk, crrrk, pojďte sem ke mně, copak, že jste se nepředstavili? O cvrčkovi jste neslyšeli a v jeho rybníku se koupáte bez dovolení?“ „Odpusť, vznešený pane,“ řekla velryba, neboť to ona se předtím koupala v moři, „tuhle přítel úhoř, který se narodil dříve než já, povídal, že naším úkolem je plout a hrát si s máslem.“ „Odpusť, vznešený pane,“ řekl úhoř, „myslím, že je to naším úkolem!“ „Vaším úkolem bude, co já vám uložím,“ řekl cvrček a zlostně zadupal, „z vody ven! Nestvořil jsem velký rybník pro ledajakého přivandrovalého mudrce!“ Velryba s úhořem vylezli z vody a jenom na sebe zamžourali očičkem. „Nemám v lesích zvěř,“ zamyslil se cvrček, „udělám ji z vás!“ „Bzzz, bzzz,“ hučel pes nad jetelem, až přivolal kočku z krtčí díry, „vidělas, koho ten starý blázen poslal do lesa? Běhá tam na jeleních nohách velryba a na zaječích úhoř, je to roztomilá podívaná. Viděl je včera hlemýžď, když letěl kolem lesa, dostal strach a zarazil se, takže otakárek mu spadl na hlavu a vážně se potloukl. Kdybych já byl opravdu pes, a ne pitomý čmelák, jak bych já takovou zvěř po lese prohnal!


29.06.16 17:25

Jaký podivný život tu vedeme! Nekroutí se ti žaludek z té potravy?“ „Ani ti to vyprávět nebudu!“ řekla kočka, „včera jsem našla žížalu, ale nesnědla jsem ji. Kdopak ví, jestli ta žížala není vlastně nějaká smradlavá kuna. Bojím se všeho a jenom hrabu a hrabu, aby mi utekl čas.“ „Hum, ham, hem,“ proletěla vtom kolem nich veliká moucha. „Tohle také není obyčejná moucha!“ řekl pes a rozletěl se za ní. „Hum, ham, hem!“ zahučela moucha, „pročpak mě honíš?“ „Řekni mi, co jsi?“ zeptal se jí pes. „Ostříž!“ odpověděla. „A já pes!“ vyhrkl čmelák a oba se dali do nehorázného smíchu. „Podívej se tamhle! Vysoko nad námi krouží něco jako luňák, a není to luňák. Hádej, co to je?“ „Poddám se, neuhodl bych to, ani kdybych se na hlavu postavil, kdo to je?“ zabzučel pes. „Holub, holub, docela obyčejný holub, příteli!“ zahučel ostříž a uhnul koni, který ho chtěl sezobnout jako mouchu. „Že se nestydíš!“ zaštěkal na koně stehlík, „chtěl jsi sezobnout ostříže, to jsou mi způsoby!“ „No tak, braši, zobl jsem jenom tak, ale něco vám povím,“ zazpíval kůň, „pojďte se raději na to podívat!“ a rozletěl se se psem a ostřížem k nedaleké skalní sluji; stehlík namáhavě běžel za nimi. „Dívejte se do tmy, dobře se dívejte, a koho uvidíte?“ řekl kůň, a co zvířata uviděla? Ve sluji bylo temno, syrová zima, na stěnách se válely páry a nahoře, pověšená za nohy hlavou dolů, visela jako netopýr labuť, plakala, styděla se a vzdychala: „Proč jsem se jenom narodila a jaké já to budu mít škaredé děti?“ A zatím na nedalekém rybníčku plul netopýr, byl bílý jako labuť, hrdě se rozhlížel kolem sebe a v rákosí si stavěl hnízdo...


29.06.16 17:25

„Hum, ham, hem,“ zahučel ostříž, „už jsem ze všeho zhloupl!“ „Haf, haf!“ zaštěkal stehlík, „tohle už přestává všechno!“ „Aí, aí, aí!“ zazpíval kůň, „myslím, že tohle je teprve začátek všech nesmyslů!“ „Bzzz,“ zabzučel pes, „čeho my se ještě nedožijeme?“ „Crrrk, crrrk,“ cvrčel si zatím v dálce cvrček a určoval novým tvorům obráceně jejich povinnosti, „kdo je tak moudrý jako já, kdo jediný vytváří tvorstvo, jak se sluší a patří, kdo jiný než já, já, já? A všechno je spokojené a bude spokojené ještě více, jenom až uspořádám všechno, všecičko, crrrk, crrrk, za chvíli to bude!“ Země tenkrát právě zrodila ledňáčka a okouna. „Ty budeš ryba,“ řekl cvrček ledňáčkovi, „a ty budeš ryby lovit!“ řekl okounovi. Okoun si sedl na větev a číhal na ledňáčka. „Poslouchej,“ řekl mu ledňáček, „ty víš, že já mám sedět na větvi a ty plavat, ne, abys mě sněd!“ „Ledňáčku,“ řekl mu okoun, „myslíš, že je mně tady na větvi dobře? Rád bych se špláchal, honil sem a tam, ale narostla mi křídla, do potoka nemůžu a rád nerad, když tě chytím, musím tě sníst, abych neměl hlad.“ „Rozmysli si to!“ poznamenal ledňáček. „Jak je možné, aby okoun měl v žaludku ledňáčka? Vždyť je to hloupost, vždyť je to nemožné, a budeš-li o tom jen trochu přemýšlet, uznáš, že to nejde!“ „Počkej, motá se mi z toho hlava – podívám se, co je vůbec na světě nemožné,“ odpověděl za chvíli okoun a vydal se do světa, aby se po něm porozhlédl. Za týden přiletěl zpátky, hopsal po větvi, až přivolal ledňáčka, a vyprávěl mu: „Víš, kdo dělá na tomhle obráceném světě žáby? Krávy!“ „Nelži!“ vykřikl ledňáček. „Sám jsem to viděl! Krávy dělají žáby! V lese jsem potkal jezevce,“ vykládal dále okoun, „ale nebyl to jezevec, ale kos.“


29.06.16 17:25


29.06.16 17:25

jako by opravdu chtěl létat, ryba vyběhne z vody na písek, jako by si umínila vylézt na strom, úhoř prý ještě dnes chodí jak zajíc v noci na horách, a pozoruj kosa v kleci; přestane zpívat a najednou zapíská jako kanár, pak se podrbe na hlavě a už vesele kokrhá, a někdy jako by si opravdu zaštěkal... A že to s tím veselým nesmyslem, který kdysi na zemi byl, není pravda? Pročpak se ještě dnes hrdlička chvílemi směje jako rozpustilý kluk? To vzpomíná na cvrčka a na jeho převrácený svět!


29.06.16 17:25

První ježek Šli jsme lesem, proběhli vinohrady, ale vtom u samé silnice zaharašilo něco v houští a vyvalilo se nám do cesty. Liška byla skokem u toho, ale nedotkla se té věci ani jen velmi opatrně pacičkou. „Podívejme se, pan ježek! Kampak si to vyšel na vandr?“ rozesmál jsem se. „A čímpak tenhle byl, liško, na obráceném světě?“ „Tehdy on ještě na světě nebyl a dlouho, velmi dlouho se ještě nenarodil,“ odpověděla liška, „narodil se nedávno, skoro za našich let.“ Usedli jsme pod strom a liška začala vyprávět:


29.06.16 17:25

N

a světě bývali kdysi prosťáčci a ti měli svého krále a král pěkné království. V jednom dole v tom kraji bydlel pilný, pracovitý nárůdek malých mužíků-permoníků. V noci robotili, ve dne odpočívali. Rádi vnikali zejména do dolů, z nichž lidé právě vylezli, a potom tu pracovali, jak dovedli a uměli, leckdy ovšem ke škodě horníků, kterým podkopali opory v šachtách a zavalili díry ke slujím. Ale nedělali to schválně, a tak jim to prosťáčci rádi odpouštěli; prosťáčci se vůbec neuměli zlobit na nikoho. Mezi permoníky v horách žil permoníček, který byl trochu chytřejší než ostatní a rozhodně chytřejší než většina prosťáčků v celé zemi. Nepracoval nikdy tolik co ostatní kamarádi, rád se válel někde, kde ho nikdo neviděl, a uvažoval o všem možném i nemožném: proč prý permoníci neporučí venku větru, aby za ně všechno udělal, proč prý musí lidem tahat vůz kůň a proč vůz neběží sám,


29.06.16 17:25

proč prý se pořád permoníci dřou pod zemí a někdy si také nevyletí, proč nemají permoníci křídla, proč by je nemohli mít? „Dělej – pracuj!“ volali na něj ostatní a leckdy ho i štípali, ale on pracoval jen chvilku a pak toho zase nechal. Vylezl ven z hory, lehl si na sluníčko a díval se pánubohu do oken. Pak se pomaloučku odkolébal dolů a vypravil se trochu dál do světa, až k cestě, která vedla kolem řeky a na níž se občas objevil nějaký člověk. Některé z těchhle lidí permoníček zastavoval nebo je budil ze spánku, když leželi v příkopě, a ptával se jich, kam jdou a odkud jsou. Bylo to divné – skoro polovina těchto lidí se chodila dívat do nedalekého města, že prý budou věšet nějakého vandrovního, který nevykonal, co mu král poručil. „A copak král chce?“ ptal se permoníček. „Má krásnou dceru a chce na jejích nápadnících, aby vykonali trojí práci, ale jakou, to nikdo neví. Každou chvíli přijede nějaký nápadník, dá se do něčeho, ale za měsíc už se houpá na šibenici,“ odpovídali permoníčkovi lidé. Permoníček o tom uvažoval, válel se, válel a pak si vzpomněl, že by také mohl u krále zaťukat. Copak může král prosťáčků tak hrozného na lidech žádat? A království stojí za to! Permoníček si dal ušít modrý kabátek, zelené kalhotky, červenou čepičku, navlékl si žluté punčochy a vydal se do zámku. Zbraně neměl, jenom sebral na cestě kousek lískového prutu, a tak přišel až k branám paláce, kde sídlil onen dobrý král, který nápadníky své dcery tak vysoko, až pod oblaky povyšoval. „Hej, hej, mládenečku, kampak, kampak?“ volali na něj na nádvoří a skoro celý zámek se seběhl, aby se podívat se na chlapíčka s malými černými vousisky. Když lidem řekl, že se jde ucházet o královu dceru, dali se všichni do takového smíchu, že král, který zrovna spal po obědě, přiběhl k oknu a chtěl lidem vyčinit za to, že


29.06.16 17:25

Co mi liška vyprávěla

Recommend Documents