Co mi vyprávìl mimozemš an

Claude Vorilhon

Co mi vyprávìl mimozemšan Jsou již mezi námi?

Eko–konzult

!

Mimozemšan

1.

Pozn.: Pøeklady výrokù z bible nebyly ovìøeny podle nìkterého z oficiálních církevních pøekladù bible. ISBN 80–89044–16–6 © Claude Vorilhon, 1989 © Translation: PhDr. M. Holièková, 2001 © Eko-konzult, 2001

Setkání

Od devíti let jsem mìl jen jedinou vášeò – automobilový sport. Když jsem pøed tøemi lety založil èasopis zamìøený na toto odvìtví, bylo to pro možnost žít v takovém vzrušujícím prostøedí, kde èlovìk, snahou pøekonat sám sebe, souèasnì pøedstihuje jiné. Od útlého dìtství jsem snil o tom, že se jednou stanu automobilovým závodníkem. Pøedstavoval jsem si, jak kráèím ve Fangiových stopách. Díky stykùm, které jsem získal ze svého èasopisu, jsem mohl i já soutìžit, a to pomìrnì s velkým úspìchem. Mùj byt nyní zdobí asi tucet trofejí. Toho rána, 13. prosince 1973, jsem šel k sopkám, které se tyèí nad mìstem Cleromont-Ferrand. Bylo to spíše proto, abych se nadýchal èerstvého vzduchu, než se potìšil jízdou. Vzduch byl chladný a nebe témìø šedé, zahalené mlhou. Šel jsem pìšky, místy jsem popobìhl. Odboèil jsem z cesty, na níž jsem zaparkoval auto, a mìl jsem v úmyslu zajít až do støedu kráteru Puy-de-La-ssolas. V létì tam èasto chodívám se svou rodinou na výlet. Jak nádherné a vzrušující místo! Pomyšlení, že pøed nìkolika tisíciletími tryskala neuvìøitelnì vøelá láva pøesnì na místì, kde se moje nohy dotýkaly zemì... V sopeèném popelu bylo možné ještì najít velmi pùsobivé vulkanické útvary. Kdyby svítilo slunce, zakrslé rostlinstvo by pøipomínalo Provensálsko. Chystal jsem se odejít, ještì jednou jsem se podíval na vrcholy kruhovitých vrchù, které vznikly nahromadìním sopeèných nánosù. Kolikrát jsem se ba-vil klouzáním se po tìchto strmých svazích jakoby na lyžích! V mlze jsem náhle zpozoroval blikající èervené svìtlo a potom jakýsi vrtulník klesající ke mnì. I když vrtulník

"

Claude Vorilhon – Mimozemšan

je pomìrnì hluèný stroj, neslyšel jsem absolutnì nic, ani to nejmenší zasvištìní. Je to snad balón? Zvláštní objekt byl ve výšce asi dvaceti metrù a všiml jsem si, že má plochý tvar. Létající talíø! Už dávno jsem pevnì vìøil v existenci létajících talíøù, ale nedoufal jsem, že jednou sám nìjaký uvidím. Tento mìl prùmìr pøibližnì sedm metrù, výšku asi dva a pùl metru, spodek mìl plochý a vrch kuželovitý. Na spodní èásti blikalo prudké èervené svìtlo a na vrcholu bílé, pøipomínající svìtlo blesku fotoaparátu. Toto bílé svìtlo bylo tak intenzivní, že jsem se na nì nevydržel dívat bez pøimhouøení oèí. Létající talíø nadále klesal zcela nehluènì. Asi dva metry nad zemí znehybnìl. Zùstal jsem jako zkamenìlý, úplnì bez hnutí. Nebál jsem se, spíš jsem se tìšil tomu, co jsem právì prožíval. Bylo mi líto, že s sebou nemám fotoaparát. Potom se stalo nìco neuvìøitelného: Na spodku stroje se otevøely padací dveøe a jakési schùdky se rozvinuly až k zemi. Pochopil jsem, že z objektu vystoupí nìjaká bytost, a byl jsem zvìdavý, jak bude vypadat. Objevila se dvì chodidla, potom dvì nohy, což mne trochu uklidnilo, protože to naznaèovalo setkání s èlovìkem. Bytost, kterou jsem nejprve považoval za dítì, se koneènì objevila celá. Sestoupila po schùdcích a zamíøila pøímo ke mnì. Tehdy jsem si uvìdomil, že i pøes svoji výšku, mìla pøibližnì metr dvacet, to dítì není. Tvor mìl mírnì šikmé oèi, dlouhé èerné vlasy a krátký èerný plnovous. Zastavil se asi deset metrù ode mne. Ještì stále jsem se nehýbal. Mìl na sobì zelenou kombinézu, která zahalovala celé tìlo, a tøebaže se zdálo, že hlavu nemá chránìnou, obklopoval ji jakýsi svìtelný kruh. Nebyl to skuteèný kruh, vypadalo to, jako by se vzduch kolem jeho tváøe tøpytil a chvìl, jako by to byl neviditelný štít, jemná, sotva viditelná vzduchová bublina. Pokožku mìl bílou, ale s jemným nazelenalým nádechem, jaký mívají lidé s nemocnými játry. Lehce se na mne

Setkání

#

usmál. Považoval jsem za nejlepší odpovìdìt úsmìvem, i když jsem byl neklidný. Potom jsem mírnì kývl hlavou na pozdrav. Odpovìdìl mi stejným zpùsobem. Pokoušel jsem se zjistit, zda mne slyší, a zeptal jsem se: – Odkud pøicházíte? Odpovìdìl silným hlasem s velmi dobrou výslovností, i když trošku huhòavì. – Velmi z daleka... – Mluvíte francouzsky? – Hovoøím všemi jazyky svìta. – Pøicházíte z jiné planety? – Ano. Bìhem rozhovoru se ke mnì pøiblížil asi na vzdálenost dvou metrù. – Je to Vaše první návštìva na Zemi! – Ach ne! – Chodíte sem èasto? – Velmi èasto... – Proè jste pøišli? – Dnes jsem pøišel promluvit si s Vámi. – Se mnou? – Ano, s Vámi, s Claudem Vorilhonem, vydavatelem malého èasopisu o automobilovém sportu, ženatým, otcem dvou dìtí. – ... Odkud to všechno víte? – Už dlouho Vás pozorujeme. – Proè mne? – To se hned dozvíte, ale nejdøíve mi povìzte, proè jste sem pøišel v toto chladné zimní ráno? – Nevím... zachtìlo se mi trošku se projít na èerstvém vzduchu... – Chodíváte sem èasto? Tázavì se na mne podíval. – V létì ano, ale v tomto roèním období témìø nikdy. – Tedy proè dnes? Plánoval jste si tuto procházku už døíve?

$

Claude Vorilhon – Mimozemšan

– Ne. Nevím. Když jsem se dnes ráno vzbudil, náhle jsem mìl chu pøijít sem. – Pøišel jste sem proto, protože jsem toužil se s Vámi setkat. Vìøíte v telepatii? – Ano, samozøejmì. Je to téma, které mne vždy zajímalo. Zajímá mne všechno, co se týká toho, co lidé nazývají létajícími talíøi. Nikdy jsem netušil, že sám nìjaký uvidím. – Nuž tedy, abych Vás sem pøivedl, použil jsem telepatii, protože Vám chci øíci mnoho vìcí. Èetl jste Bibli? – Ano. Proè se mne na to ptáte? – Èetl jste ji už dávno? – Ne, koupil jsem si ji teprve pøed nìkolika dny. Náhle se mi zachtìlo pøeèíst si ji... – To, že jste si ji koupil, je též výsledek mého telepatického pùsobení. Musím Vám o mnohých vìcech povìdìt a vybral jsem si právì Vás pro nároèné poslání. Pojïte do mého stroje, tam se nám bude lépe hovoøit. Následoval jsem ho a vystupoval jsem po schùdcích umístìných pod létajícím talíøem. Pøi pohledu zblízka se trochu podobal na zploštìný zvon s plným vydutým spodkem. Uvnitø byla dvì køesla proti sobì a teplota byla, i když byly dveøe otevøené, pøíjemná. Nebyla tam žádná lampa, ale ze všech stran pøicházelo pøirozené svìtlo; nebyly tam ani palubní pøístroje, které by pøipomínaly kabinu pilota. Podlaha byla namodralá, z nìjaké lesklé slitiny. Posadil jsem se do vìtšího køesla vyrobeného z jediného kusu materiálu, trošku prùsvitného, bezbarvého a velmi pohodlného. Malý muž se usadil naproti mnì do podobného køesla, sice menšího, ale vyššího, takže jeho tváø byla s mojí na stejné úrovni. Dotkl se jed-

Setkání

%

né èásti stìny a celý stroj kromì spodku a vrchu se stal prùhledným. Byli jsme jakoby venku ve vzduchu, ale v pøíjemném teple. Navrhl mi, abych si svlékl kabát, což jsem udìlal, a potom promluvil. – Urèitì velmi litujete, že s sebou nemáte fotoaparát, abyste pøi vyprávìní o našem støetnutí mohl všem lidem pøedložit dùkaz. – Samozøejmì... – Poslouchejte. Budete vyprávìt o našem setkání a budete mluvit pravdu o tom, kdo jste vy a kdo my. Podle jejich reakce uvidíme, zda se jim mùžeme ukázat. Poèkejte, až se dozvíte všechno, a vyprávìjte až potom, abyste byl schopen se správnì bránit proti tìm, kteøí vám nebudou vìøit, a abyste jim mohl pøedložit nepopiratelné dùkazy. Všechno, co Vám povím, si zapíšete a na základì svých poznámek vydáte knihu. – Proè jste si vybrali právì mne? – Z mnoha dùvodù. Pøedevším jsme potøebovali nìkoho z takové zemì, kde jsou nové myšlenky vítané a je možné je vyjádøit. Francie je zemì, v níž se demokracie zrodila. Francii si lidé na celém svìtì pøedstavují jako zemi svobody. Dále by to mìl být nìkdo inteligentní a všemu pøístupný. Nakonec, a to pøedevším, jsme potøebovali nìkoho svobodomyslného, ale zároveò, ne protinábožensky založeného. Protože Vᚠotec je Žid a matka katolièka, považovali jsme Vás za ideální spojení dvou dùležitých pospolitostí v dìjinách svìta. Navíc, Vaše povolání vùbec neposkytuje prostor pro neuvìøitelné objevy, proto bude Vaše vyprávìní pro vìtšinu

&

Claude Vorilhon – Mimozemšan

lidí vìrohodnìjší. Protože nejste vìdec, nezkomplikujete celou záležitost a vysvìtlíte ji jednoduše. A protože nejste ani literát, nebudete vytváøet složitá souvìtí, která by byla pro vìtšinu lidí tìžko srozumitelná. A nakonec jsme se rozhodli vybrat nìkoho z období po prvním atomovém výbuchu v roce 1945 a Vy jste se narodil v roce 1946. Pozorovali jsme Vás od Vašeho narození, ba dokonce ještì pøed ním. To jsou dùvody, proè jsme si Vás vybrali. Máte ještì další otázky? – Odkud pøicházíte? – Z daleké planety, o níž Vám neøeknu nic bližšího z obavy, že pozemšané nebudou dostateènì rozumní a mohli by rušit nᚠklid. – Je to velmi daleko? – Velmi daleko, když Vám povím vzdálenost, pochopíte, že pøi Vašich souèasných vìdeckých a technických poznatcích se tam nemùžete dostat. Jsme lidé jako vy a žijeme na planetì dost podobné Zemi. – Proè pøicházíte na Zemi? – Abychom vidìli, jak lidé pokroèili, a abychom nad nimi bdìli. Oni jsou budoucnost, my jsme minulost. – Je vás mnoho. – Mnohem víc než vás. – Rád bych navštívil Vaši planetu. Bylo by to možné? – Zatím ne. Pøedevším byste tam nemohl žít. Její atmosféra se od vaší velmi liší a nejste ani dostateènì trénovaný na tak dalekou cestu. – Proè jsme se setkali právì tu? – Protože sopeèný kráter je ideální místo, bezpeèné pøed nežádoucími pohledy. Nyní zase odejdu. Vrate se sem zítra ve stejném èase s Biblí a pøineste si všechno potøebné k zapisování poznámek. Neberte si žádný kovový pøedmìt a o našem rozhovoru nikomu neøíkejte, nebo se už nikdy neuvidíme. Nechal mne sestoupit po schùdcích, podal mi kabát a zakýval.

Setkání

'

Schùdky se poskládaly, dvíøka se nehluènì zavøela, létající talíø bez jakéhokoliv šumu nebo zvuku lehce vzlétl do výšky asi ètyø set metrù a potom zmizel v mlze.