Co se nosí: máslo na hlavě 13

27

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 4.— 10. 7. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Co se nosí: máslo na hlavě 6 V

S Raúlem Riverem o Kubě

Nástrahy turistického léta

16 V

5

Knížákovo výborné bienále

22

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE, GR 2,30 €; HR 15 Kn

Kdo bude šéfovat policii

13

2

KOMENTÁŘE EDITORIAL

Vážené čtenářky, vážení čtenáři, v tomto čísle bych vás rád upozornil zejména na komentář spisovatelky Jarky Stuchlíkové, která měla to štěstí žít v několika zemích, jež vstupovaly do Unie před námi. Z jejích postřehů vyplývá, že dnešní evropské problémy nejsou ničím novým, a tudíž ani fatálním. Číslem také prostupuje téma Číny, která se každým dnem stává významnější a komplikovanější mocností. Dále stojí za přečtení článek (ne že by jiné za to nestály) o nástrahách, které čekají na zahraniční turisty a jejich peněženky v Praze, či text o blížícím se festivalu Colours of Ostrava, jenž uvítá hvězdy funku a world music. Přejeme krásné počasí, nespálená záda a inspirativní čtení.

4.–10. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 27

Evropou nezní Osudová Všechna předchozí rozšíření s sebou přinesla otřesy a emoce

Erik Tabery

VE HVĚZDÁCH Jen málo knížek pro děti zasáhne velice silně do světa dospělých. Z poslední doby máme v živé paměti samozřejmě Pána prstenů a Harryho Pottera, ale už před 140 lety vydal britský matematik a příležitostný spisovatel knihu, která svým nonsensovým humorem a rafinovaným překroucením zákonů logiky uchvacuje i inspiruje dodnes. Charles Lutwidge Dodgson (1832– 1898) by bez Alenky v říši divů zůstal jen dalším z polozapomenutých matematiků

140 let říše divů z Oxfordu. Tento logik a matematik byl dle názoru znalců prý až příliš přitahován hříčkami a bizarnostmi na to, aby vytvořil zásadní vědecké dílo. Co se mu nepodařilo v matematice, to dokázal v literatuře, do jejíž historie se navždy zapsal dvěma knihami: v roce 1865 Alenkou v říši divů a o sedm let později knihou Za zrcadlem. Syn duchovního a první z jedenácti dětí měl ke kouzlům, trikům a hříčkám vřelý vztah už od raného dětství. Vystudoval oxfordskou univerzitu a později zde působil jako učitel. V roce 1861 se sice stal jáhnem anglikánské církve, ovšem knězem nikdy vysvěcen nebyl, částečně pro těžkou vadu řeči. Ta mu ztěžovala i výuku na univerzitě, proto utíkal do společnosti malých dětí a příběhů, které si vymýšlel. Inspiraci ke svému slavnému příběhu údajně dostal během jednoho odpoledního výletu po Temži s přítelem a třemi dcerami svého univerzitního nadřízeného, děkana Liddella. Právě Alice Liddellová měla být předobrazem hlavní hrdinky příběhu, který Dodgson později knižně vydal pod pseudonymem Lewis Carroll. Jak už to u takových děl bývá, úspěch, s kterým se kniha setkala, jistě nečekal ani sám Lewis Carroll. Již sto čtyřicet let jeho příběhy o Alence, která se ocitne v bizarním, pokřiveném světě, fascinují nejen děti, ale i dospělé. Samostatnou kapitolou je pak zájem, kterého se knize dostalo v oblasti humanitních věd – od Freudova psychoanalytického výkladu až po Deleuzovu filozofickou exegezi. Ladislav Nagy Autor je anglista.

Předobraz Alenky – Alice Liddellová. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Španělé mají co slavit. Do Unie je téměř nikdo nechtěl, ale dnes patří k nejúspěšnějším.

S

hodou okolností jsem třikrát stála poblíž, když se přijímali noví členové do Evropské unie. V roce 1975 jsem byla u přijetí Anglie a Irska, v roce 1986 Španělska a konečně v loňském roce České republiky. Pro obyvatele Česka z této zkušenosti vyplývá zajímavá zpráva: ani v minulosti to nováčci v EU neměli nijak snadné.

Nevítaná Británie Mohu s klidným svědomím konstatovat, že ač se současné problémy v Evropské unii zdají osudové, netřeba si zoufat. V minulosti se pravidelně vyskytoval někdo, kdo vyjadřoval odpor vůči dalšímu rozšíření, a po každém přibrání nových členů nastávalo obtížné období přizpůsobování se, staří členové zatínali zuby a novým to trvalo poměrně dlouho, v průměru tak deset let, než se jim podařilo proniknout do celoevropské tkáně a cítit se v ní doma. Některým zemím, jako například Velké Británii, se to tak docela nepodařilo dodnes. Rozšíření členství v Unii se dá přirovnat k situaci, kdy se do rodiny nastěhuje horda příbuzných a veškerý rodinný režim se na čas ocitne vzhůru nohama. Například původní šestičlenná rodina tehdejšího Evropského společenství dvakrát odmítla Velkou Británii, která žádala o připojení spolu s Irskem, Dánskem a Norskem. Poprvé v r. 1961 – to její členství vetoval samotný de Gaulle, podruhé v r. 1963, a teprve v r. 1973 byly těmto státům otevřeny dveře. Norsko mezitím svou žádost stáhlo, nestálo mu to za to. Británie si přitom od začátku nebyla příliš jistá, že to je ten nejlepší nápad, měla totiž tradiční vazby úplně jiným směrem – k bývalým imperiálním državám a Spojeným státům. Zorganizovala si tedy referendum až dva roky po vstupu, aby občané sami rozhodli, zda chtějí zůstat v Evropě, nebo dál setrvávat ve své výsostné ostrovní izolaci. Pravda, dodneška jsou v Británii názory na užitečnost členství v Unii silně rozpolcené. Konzervativci nosí svou euroskepsi před sebou jako prapor a před nedávnými volbami tam dokonce vznikla nová politická strana, která si zrušení členství v Unii dala jako první a jediný bod programu. Strana volby nevyhrála, konzervativci také ne, a Tony Blair je realista. Přes všechny chyby a výtky Británie v Unii zůstane, protože tam prostě už dávno zakořenila a pragmatický názor Britů je, že když chceme něco změnit, měli bychom být u toho a tu změnu pokud možná sami řídit. Na to se, jak se zdá, Británie opravdu chystá. Irsko, na rozdíl od Anglie, se uhnízdilo v Evropě přímo radostně. Evropa totiž Irům nabídla nový typ spojenectví a s ním i jiné ekonomické a politické vazby, než na jaké byli zvyklí. Konečně mohli udělat na Británii dlouhý nos a to bylo obecně kvitováno s velkým uspokojením. Přesto Irsku trvalo přes deset let, než se blahodárnost jejich členství ve velké Evropě začala konkrétně projevovat. Bylo v Evropě okrajovou zemí stejně jako Portugalsko a problémy měly podobné, zkrátka žebráčci. Jak Irové sami

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

uznali, nejdřív si museli dát „vlastní dům do pořádku“, tedy napravit politické a hospodářské poměry, likvidovat zvláště korupci, než se jim začalo přímo velkolepě dařit využívat všech možných strukturálních fondů a hnát křivku prosperity strmě vzhůru. Jejich tradiční vazba na Spojené státy vůbec neutrpěla, naopak, Irsko bystře vystihlo nabízenou příležitost a předběhlo v rozhodujících osmdesátých letech pořád váhavou Anglii. Nabídlo svou firmu „dobrého Evropana“ jako prostředníka při sjednávání ekonomických styků mezi evropským kontinentem a Spojenými státy. Při tom jen tak mimochodem shráblo ty nejlákavější investice, hlavně do finančních institucí a do počítačového průmyslu. Tajemství jejich vyjednávacího úspěchu v Bruselu mi tenkrát vysvětlil jeden europoslanec: „My se v Dáilu (dublinský parlament) můžeme jako partaje mezi sebou hádat jako psi, ale jakmile v Bruselu dojde na lámání chleba, všichni táhneme za jeden provaz. Cílem je získat to nejlepší pro Irsko...“

Čekání na Francovu smrt Po Řecku, které se v r. 1981 nesetkalo s žádným velkým odporem, spíše s rozpačitými komentáři typu „Kdo jim bude rozumět? Kdo bude dělat překlady?“, představovalo pozvání další dvojice chudých příbuzných přijetí Portugalska a Španělska v roce 1986. Španělsko, tato nesmírně bohatá země s úžasnou historií a talentovaným národem, po dlouhé dekády jen stagnovalo, působilo omšele a bezbarvě a nikdo se netajil tím, že všichni toužebně vyhlížejí Francovu smrt. Strach prýštil ze všech koutů. Atmosféra ne nepodobná naší. Diktátor zemřel v r. 1975 a prudká změna připomínala výbuch. Na trůn nastoupil mladý král a celá země se překotně hnala do demokracie, do Evropy, do pokroku, do dohnání všeho, co jim zapšklá diktatura tak dlouho odpírala. Některé výstřelky té snahy silně popuzovaly Francovy pohrobky, jednou se dokonce pokusili i o palácový puč. Španělsko zaostalé a zanedbané si stanovilo pevný cíl – stát se brzy členskou zemí Evropského společenství – a k tomu napřelo veškeré úsilí. Podmínka byla jasná – nejdříve demokracie, potom členství. Jenže obyvatelé starých členských zemí se bránili. Když člověk projížděl v polovině osmdesátých let Francií, na každém mostě, domě, plotě bylo načmáráno velkým písmem ESPAGNE NON! Noviny byly plné námitek a obav. Francouzi se báli mocné konkurence v produkci potravin a vína. Itálie podpořila Francii a Španělé i Portugalci se cítili nepříjemně nevítaní. Teprve příznivě nastavená zemědělská politika Francouze i Italy částečně uchlácholila a konečně otevřeli dveře i svým jižním konkurentům. Španělsko mimochodem splnilo, ba předčilo jejich obavy, svým ovocnářstvím a vinařstvím opravdu převálcovalo ostatní státy Evropy. Španělé se osvědčili jako neuvěřitelní tahouni, veškerou pomoc dokázali mnohokrát zúročit, vybudovali si silný průmysl, komunikace i turismus na úrovni. Šedesát procent produkce jde dnes na export.

Kde je náš přínos? Když došlo loni k přijetí deseti východoevropských států, čekala jsem mnohem větší zemětřesení. Domnívám se ale, že se ještě nedostavilo, protože Evropa je pořád v šoku. Proces adaptace na obou stranách bude dlouhý a nedá se uspěchat. Ale při ohlížení se do minulosti přece jen vidím jeden základní nemilý posun. Dal by se jednoduše charakterizovat účetními kolonkami Má dáti – Dal. Zdá se mi, že zatímco dříve se vždycky vyplňovaly obě kolonky, tentokrát se na tu druhou zapomnělo a všechno se točí jenom kolem toho Má dáti. Pokusím se to tu trochu rozvést. V Anglii hned po roce 1975, když se Britové definitivně rozhodli, že si v Evropě přejí zůstat, probíhala celostátní anketa pod titulem: „Čím my můžeme obohatit Evropu.“ Tato anketa se konala i v dalších zemích Společenství. Občané měli sami navrhnout, co zvláštního, dobrého a obecně žádaného by jejich země mohla přihodit do společného koše. Školní dítka vypracovávala seznamy zboží, přidaly se i cechy a různé jiné občanské organizace, bylo to zajímavé i zábavné. Irsko nabídlo produkty svých stále zelených pastvin, mléko, maso, smetanu, vlnu atd. Británie taktéž, ale když se pokusila na evropskou ošatku přihodit i svůj chleba a uzenky, za Kanálem se ozval hurónský smích a z Francie i Německa vzkázali do Anglie, že o jejich houbovitý chléb Evropa rozhodně nestojí, ten ať si požívají výlučně jenom doma. A uzenky také. Angličané se hluboce urazili. Brzy se v Brightonu konal festival a tam pekaři vzdorovitě upekli ten nejdelší toustový chleba na světě a Angličané ho na pobřeží provokativně pojídali, že aby Francouzi viděli! Za touto epizodou se skrývá vyšší princip, o který tu v podstatě jde. Otázka tenkrát zněla, co zvláštního my můžeme dát Evropě (samozřejmě, že nezůstalo jen u chleba, nabízela se třeba i hudba a různé soutěže), jenže při přístupových jednáních posledních deseti zemí jako by se tohle vůbec neřešilo. Probíhal jen tvrdý koňský handl na téma, kdo dostane víc a kolik, a občané o tom byli průběžně pasivně informováni. Tento rozdíl mi připadá nesmírně důležitý a myslím, že odtud pramení i občanská lhostejnost vůči Evropské unii. Evropská ústava byl jen úřední pokus uchopit a svázat do papírové formy něco, co momentálně neexistuje. Doufejme, že ta neexistence vyšších hodnot je jen dočasná, že až se kontinent vzpamatuje z šoku, i my začneme konečně přemýšlet o tom, co můžeme dát Evropě, bez ohledu na to, jestli se nám to vyplatí a jestli se nám za to zaplatí. Pak se opět začnou v evropské účetní knize vyrovnaně vyplňovat obě kolonky a nebude záležet na tom, jestli ústava je, nebo není. Jarka Stuchlíková Autorka je spisovatelka. Dlouhodobě žila v Irsku, ve Velké Británii a ve Španělsku.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 27 V 4.–10. ČERVENEC 2005

Univerzitní vampýr

Č

Rektor UK nestojí o reformy, ale jen o větší dotace

R

ektoři vysokých škol se v poslední době zaklínají reformou vysokoškolských institucí jako čarovnou kulkou, která má zabít vampýra nedostatečného financování vysokoškolského vzdělávání. Zaklínadlem se stává slovo „kvalita“ v protikladu ke „kvantitě“ představované nárůstem počtu studentů na vysokých školách po roce 1989. V chápání laické veřejnosti jsou vysoké školy, zejména pak ty kamenné s úctyhodnou středoevropskou historií, nazírány s pochopitelným respektem. Zazní-li od reprezentantů univerzit výzvy ke kvalitativní reformě, jsou veřejností i politiky vnímány zvlášť naléhavě a jejich věcná podstata obvykle není zpochybňována. Podrobnější analýza však ukáže, že se slova velmi často rozcházejí s činy. Zvlášť dobře to lze doložit na chování Univerzity Karlovy (UK) ke dvěma již realizovaným krokům reformy z dílny ministerstva školství – změně financování studentských kolejí na ubytovací stipendia studentům a diferencovanému financování výzkumu. Rektor UK Ivan Wilhelm je předsedou České konference rektorů (ČKR) a v této roli by měl podpořit systémové změny k lepšímu, nikoli jen kroky, které přinesou více peněz jeho vlastní instituci.

Klesající prestiž Protesty UK proti omezení stipendií na ubytování jen na studenty prvního studijního programu bydlící mimo sídlo vysoké školy vyústily mimo jiné v demonstrační pochod zhruba 200 studentů Prahou. Změna přitom zrovnoprávňuje přístup všech studentů v ČR k veřejným dotacím studentského bydlení a i omezení počtu příjemců stipendií je nutné, nemá-li částka na studenta klesnout neúnosně nízko. Od předsedy Wilhelma nezazněla žádná podpora systémově správnému kroku. Výsledný pokřivený dojem z toho vede například k absurdnímu závěru novináře Pavla Párala v Lidových novinách o „brutální selekci mimopražských studentů“ nebo k požadavku Akademického senátu UK na značné rozšíření počtu příjemců stipendií. Stejné peníze více studentům by znamenaly méně peněz na studenta a potenciálně více demonstrujících studentů, více peněz by bylo na úkor financování výukové činnosti vysokých škol a tedy na úkor kvality – obojí by bylo ránou pod pás změnám. Ministerstvu takový postup podtr-

hává nohy při krocích, kde by si zasloužilo bezvýhradně podržet. Od roku 2000 do roku 2004 vzrostl podle údajů Ústavu pro informace ve vzdělávání počet uchazečů o studium v Česku o 26 procent, ale na UK naopak poklesl o 7,4 %. Rektor Wilhelm na slavnostním zasedání k 657. výročí univerzity uvedl, že „s rostoucím významem vzdělání roste i zájem o studium na vysokých školách a zejména na Univerzitě Karlově“, čísla však hovoří o opaku. S poměrem akademiků ke studentům 1:10 je UK jednou ze dvou nejméně produktivních vysokých škol v ČR. Přitom výkonnost UK ve výzkumu, která se měří financemi vynaloženými na výzkum a vývoj na akademického pracovníka, je mezi českými školami jen někde v polovině. Není divné, že učitelé na této univerzitě mají v důsledku toho nízké platy, přesto však od svého šéfa slyší, že se UK dostala „na hranici svých kapacitních možností“, a nabízí se jim čekat na to, až stát za práci s nezměněnou produktivitou poskytne podstatně víc peněz. Naše nejstarší vysoká škola tím dává především příklad sebepoškozující neochoty podstupovat změny, které by znamenaly lepší plnění jejího veřejného poslání. Souvisí s tím i představa o UK jako o vysoké škole, na kterou se musí uchazeči snažit dostávat několik let, což je další faktor, který dnes živí protesty proti potřebným reformním krokům. Kvalitní vysoká škola však nemůže dlouhodobě používat přijímacích testů, které vedou k potřebě snažit se o úspěšné složení zkoušek několikrát za sebou. Absurdní podobu má také způsob výběru studentů na lékařských fakultách UK, kde se jedničkáři berou bez zkoušek, ovšem pouze když maturovali z češtiny. Je to elegantní způsob, jak se zbavit nežádoucí konkurence dobrých slovenských uchazečů pod směšnou záminkou „cizího“ jazyka, který je překážkou při přijetí, nikoli však při studiu samém.

Formální pocty na prvním místě Kvalitativní reforma by měla být úzce svázána s kompetitivním rozdělováním financí na výzkum. V interview BBC z počátku června označil rektor Wilhelm za největší problém svého šestiletého působení, že některé výzkumné záměry na UK nedosáhly v soutěži na konci

Do hospody jen s pláštěnkou Kuřáci mají smůlu: vymítání jejich vášně nezadržitelně míří i sem, bez ohledu na váhání parlamentu. Když přišel autor těchto řádek před jedenácti lety poprvé do Respektu, uvítal ho na redakční poradě cigaretový kouř a v něm nějací lidé. Všichni kouřili, všichni byli nervózní a popelníky se rychle plnily. Místnost už dávno plná byla. Porada skončila, oblaka kouře nikoli. Nedalo se před ním nikam utéci, leda ven. Ne-existovala místnost, kde by se alespoň hodinu nekouřilo. Po roce nastoupil nový šéf a s ním malý převrat – zákaz kouřit na poradách. Kuřáci protestovali, nakonec ale souhlasili: „Tu hodinu to teda vydržíme.“ Teprve po dlouhých šesti letech dorazila do Respektu druhá fáze téhle nekuřácké revoluce – ustavila se čistě nekuřácká místnost. Část komunity kuřáků se sice velmi rychle sestěhovala dohromady s tvrzením, že bez cigarety na rtech prostě nenapíší článek, někteří ale zůstali a dokázali to! Telefonují, debatují, zírají do počítače, ťukají do klávesnice a čas od času odbíhají několik metrů ven na redakční chodbu nebo do recepce, kde pořád ještě drží své kuřácké jisté. Zásada zákoníku práce, že všechny společné prostory mají být bez kouře, je pořád tabu, život ale ukáže na jak dlouho. Ostatně část komunity našich kuřáckých „disidentů“ už se pokorně schází v kumbále vyhrazeném pro náčiní paní uklízečky. Proč tohle všechno zmiňovat? Příběh kouření v Respektu je v malém totéž, co nezadržitelně postupuje celou společností. A těžko na tom něco změní jeden neschválený zákon.

Kuřácké pro a proti Minulý týden parlament hlasoval o normě, která kuřáky pořádně vyděsila. A přinesla debatu s trochou demagogie. Podle návrhu lidoveckého poslance Josefa Janečka měla Česká republika následovat Irsko, Švédsko a Itálii a zakázat kouření v hospodách a kavárnách. Jak známo, totéž už dříve postihlo veřejnou dopravu, úřady, obchody a další veřejná místa. Všechno dnes už bez sebemenších emocí. Jenže hospody jsou mimořádně cennou kótou, kterou kuřáci pořád ještě drží. Tomu také odpovídají hlasy v médiích. „Čeští politici si prostě libují v zákazech, a čím méně zákazů, tím lépe,“ uvedla Mladá fronta Dnes, a Hospodářské noviny rovnou označily starost státu o zdraví lidí za „zrůdnou“. (Dovedeno do důsledku zrůdná by tím pádem měla být i samotná existence ministerstva zdravotnictví.) Jde o omezování osobních svobod, bili na poplach další komentátoři. Tady je ale problém: pokud přijede Evropan-kuřák do Karáčí, Teheránu nebo Adenu, měl by se podle tohoto metru ocitnout v oáze svobody. Může kouřit na úřadě, v autobuse, v obchodě, ve vlaku. Nikdo ho neomezuje, nikotinu může mít podle libosti. Naopak v New Yorku by svéhlavý kuřák mohl skončit v policejní cele. Viděno očima cestujícího na lince New York–Teherán bude tedy omezování kouření něčím jiným než útokem na osobní svobodu. Ostatně zákazy jako takové není nutné démonizovat: jezdit přes obec víc než padesát-

roku 2004 takového umístění, aby mohly být financovány. Pozoruhodný vhled do představy rektora UK o kvalitativní reformě vysokých škol dává jeho vyjádření o tom, že nárůst o 2,8 miliardy Kč nestačil, protože „reforma byla nastavena tak, … že by školy dokázaly zkonzumovat nárůst čtyři a půl miliardy“, a jelikož je vláda nedala, tak „reforma skřípe“. Zmíněná suma by ovšem znamenala dát peníze každému, kdo si o ně řekl. Kvalita tedy nemá znamenat soutěž, ale pouze víc peněz pro všechny, kdo natáhnou ruku. Tato argumentace si letos na jaře vymohla zavedení speciálního „ukazatele M“ v rozpočtu MŠMT. Ministerstvo tímto způsobem dalo desítky milionů korun pracovištím, která sice v soutěži neuspěla, ale díky svému umístění v Praze mohla dosti hlasitě a viditelně protestovat. Kvalitě takové peníze neprospějí, špatné mravy však podpořit dokážou. Česká konference rektorů je, jako organizace, která by reformu měla podporovat, spíše ve stavu paralýzy než akceschopnosti. Za poslední rok se již dvakrát nedokázala sejít v usnášeníschopném počtu, takže faktická váha vydávaných prohlášení je poměrně slabá. Její statut stanoví jednoroční funkční období předsedy a členů předsednictva, zjevně s cílem umožnit rotaci osob na předsednickém postu. To však ve skutečnosti neplatí, rektor UK byl na posledním jednání v Ústí nad Labem zvolen předsedou tak jako pokaždé před tím, pouze se tak tentokrát stalo až ve druhém kole volby. Ta proběhla nehledě na to, že o něm i dalším členovi předsednictva všichni věděli, že kandiduje navzdory tomu, že funkci nebude moci vykonávat déle než pouhých pět měsíců, po kterých mu ze zákona končí poslední funkční období rektora UK (nebude-li ovšem do té doby založena Univerzita evropského sjednocení). Formální pocty jsou důležitější než práce, která se má vykonat, a schopnost ČKR skutečně fungovat zřejmě není důležitá. Za této situace je ovšem těžké uvěřit, že reforma podporující kvalitu je skutečně to, oč mezi českými vysokými školami běží. Jiří Zlatuška Autor je senátor, místopředseda Výboru pro vědu, vzdělání, lidská práva a rozpočet. Q

kou je také zakázané, močit na rohu ulice také, pustit si večer nahlas muziku jakbysmet. A je kouř z cigaret méně otravný než tohle všechno? To je samozřejmě otázka. V tolerantní, vstřícné společnosti by na ni měl ale dávat odpověď jedině nekuřák. Proto je také zákaz kouření v hospodách nutno brát jako běžné rozhodnutí společnosti, jejíž členové hledají ideální cestu, jak spolu navzájem vyjít, a nikoli jako projev „omezování svobody“.

Irská cesta Nicméně tažení proti kouření s sebou nese nepříjemnosti, které vadí i nekuřákům. Třeba militantní požadavky na plošný zákaz kouření či démonizace vlivu kouře na naše zdraví ve městech plných aut a mnoha jiných škodlivin. Běžný nekuřák, který tyhle věci vnímá, si ale obvykle rozmyslí, aby se pouštěl do boje za změkčení protikuřáckých norem. Z vlastní zkušenosti totiž ví, že na světě – s trochou nadsázky – neexistuje nic bezohlednějšího, než je kuřák právě sahající po cigaretě. Všechna lítost jde tedy obvykle stranou. Český parlament má ale zatím jiné mínění a přísnost odmítl. Mimo jiné to třeba znamená, že i nadále nebude možné zajít s malým dítětem do kavárny, aniž by si rodič dělal výčitky kvůli vlastní bezohlednosti. I proto přijde časem radikální protikuřácký zákon na pořad jednání poslanců zase. Je jen otázka, v jaké podobě se má schválit. Dát hospodám a kavárnám volbu? To nefunguje. Možnost volby mají jejich majitelé už dnes a dobře vědí, že jedině do kuřáckého podniku chodí všichni. Lepší se zdá cesta, kterou se zatím vydala Itálie. To znamená, pokud má hospoda dvě místnosti, tak jedna z nich může být kuřácká. V opačném případě platí zákaz kouření. Ale buďme realisté. Irsko je také země s kulturou hospod, kde rovněž na začátku vypadal zákaz kouřit naprosto scestně. Jenže poté, co si Irové vyzkoušeli, že se nic neděje (maximálně hospodští kuřáci častěji zmoknou), už neexistuje síla, která by nekuřácký trend zastavila. Marek Švehla

3

Q

eská televize to nikdy neměla jednoduché, každý politik si z ní chtěl utrhnout něco pro sebe, takže vznikalo více pojistek pro omezení její nezávislosti než naopak. Je tu však jedna světlá výjimka, jménem Pavel Dostál. Tento politik má řadu chyb, o kterých Respekt také často psal, ale jeho neutuchající odhodlání zajistit veřejnoprávnímu médiu svobodu při sdělování informací bylo příkladné. A je škoda, že vážná nemoc nám jeho služby upírá.

Nenahraditelný don Dostál Přitom Česká televize a její diváci budou potřebovat pomoc více než kdy jindy. Znovu se totiž ozývají hlasy volající po její likvidaci. „Veřejnoprávní televize je dnes již anachronismem a mělo by se začít spíše uvažovat o její privatizaci, dokud ještě nějaké diváky má. Čas věnovaný divákem veřejnoprávní obrazovce klesá a bude dále klesat,“ napsal minulý týden do MfD poradce prezidenta Václava Klause Petr Mach. Jen tak připomenul dávnou myšlenku svého šéfa i ODS, že veřejnoprávní média jsou přežitkem určeným na odstřel. A upozornil, že snaha některých zdejších politiků zbavit občany jejich veřejnoprávní zbraně neslábne. Není divu – televizní masmédium je pro občanskou kontrolu moderního mocenského establishmentu klíčové. Pro politiky je mnohem lepší volič-divák dezorientovaný „infozábavou“ na komerčních stanicích než informovaní kritici. Je ale opravdová drzost balit tuto pochopitelnou touhu do starosti o sledovanost, kterou, co se ČT týče, dostávají na kolena právě politici svými škrty a vydírací strategií. Ale zpátky k Dostálovi, který občas ve sněmovně působil jako don Quijote. Vzdoroval totiž silnému tlaku soukromých televizí, účelovému chování politiků, zbabělým ředitelům ČT, ale vlastně i sám sobě, protože párkrát se pokusil ovlivnit vysílání televize i on. O to je ale jeho odhodlání změnit tento nešvar cennější. A jeho avizovaný odchod vznáší otázku, kdo z politické scény se postaví na jeho místo. Erik Tabery

J

e to sice jen malé, symbolické vítězství, ale zaplaťpánbůh za ně. I symbolika mívá velký význam. Ve středu ruská Státní duma odmítla dodatek volebního zákona, který by – za určitých podmínek – umožnil Vladimiru Putinovi potřetí

Zákon ještě nad Putinem kandidovat na prezidenta Ruské federace. Novelu odmítli též zástupci Putinovy strany Jednotné Rusko, i když ji předložil právě její poslanec Aleksander Moskalec. Můžeme se tedy ptát: Byl to čin „neřízeného torpéda“? Nebo šlo o chytrý tah, který Putinovi poté umožnil hájit ústavu a ústavnost? Ať tak, nebo tak, jisté je jedno: v tolik kritizovaném Putinově Rusku je ještě zákon nad prezidentem, i když mnozí pozorovatelé hovoří o sílící vertikále moci. Takže pozorujme Rusko bedlivě, kritizujme nahlas tamní zlořády, ale neházejme je do jednoho pytle s Běloruskem. Vždyť i demokratická praxe v Egyptě, uznávaném lídru arabského světa, těžce kulhá za Ruskem. Tamní prezident Mubarak vládne od roku 1981, tedy po čtyři šestileté mandáty. Teprve letos změna zákona umožní kandidovat více uchazečům! Jistá je ovšem ještě jedna věc. Zatímco ve zmíněném Egyptě – nemluvě o Libanonu, Palestině, Iráku či také Libyi – míří obecný trend k vyšší kvalitě demokracie, v Rusku tento trend, na počátku 90. let nastavený hodně vysoko, míří dolů. Stačí si připomenout zrušení zákona o přímé volbě gubernátorů, což prezidentovi umožňuje jmenovat tyto de facto samovládce podle osobního výběru a jejich loajality. Proto je třeba výrok Dumy vnímat jako pozitivní zprávu. Zbyněk Petráček

4

ČESKÁ REPUBLIKA

4.–10. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 27

Nástrahy turistického léta Ohromeni a ztraceni v Praze

M

anželům Betje a Janu Koensovým z Amsterodamu „vzala Praha dech“. Stejně jako stovkám a tisícům dalších evropských i neevropských turistů, kteří se během našeho rozhovoru mačkali kolem nás uprostřed babylónské vřavy pražského Staroměstského náměstí. To je místo, kde snadno uvěříte tomu, že českou metropoli loni navštívilo tři a půl milionu lidí a že jich letos má přijet ještě víc. Nekonečné davy v šortkách a s foťáky na krku Prahu milují – i když jim na ní tu a tam i něco vadí.

Dokonalý zločin se židlí „V hotelu by mohli být milejší,“ vypočítává opatrně paní Koensová. „Taky nerozumíme značkám, takže všechno pořád musíme hledat v mapě. A v tramvaji občas nevíme, kdy vystoupit, protože hlásí dvě stanice najednou.“ Turistický kolega manželů Koensových Američan Erik Graupner je v Praze už počtvrté, letos s sebou vzal i manželku Judy a tři téměř dospělé děti. „Spáchal jsem zločin, když jsem si dovolil přesunout židli v jedné restauraci. Číšník mě pokáral a pak byl hodně nepříjemný,“ říká s úsměvem opálený padesátník, který tady byl poprvé o pražském jaru v roce 1968. „Možná je Praha prostě až moc úspěšná... Kdyby se musela víc o turisty prát, třeba by to bylo jiné. Ale jinak tohle město zbožňujeme!“ Nelze o tom pochybovat, necelých osm milionů předchůdců manželů Koensových a rodiny Graupnerových loni v Česku utratilo rekordních 107 miliard korun. A letos to bude podle odhadů České centrály cestovního ruchu ještě víc (viz box). Dostávají za to, že produkují čtyři procenta zdejšího hrubého domácího produktu a přímo či nepřímo dávají práci každému desátému Čechovi (a každému šestému Pražanovi), odpovídající servis? Znovu se o tom začalo mluvit minulý týden, když Asociace českých cestovních kanceláří a agentur pozvala ministra pro místní rozvoj Radka Martínka, aby se na Prahu podíval turistickýma očima. Falešný cestovatel potkal v metru kapsáře, na letišti mu nechtěli ukázat ceník taxislužeb, nesehnal plán města v angličtině a nenašel v centru toaletu. Vedle těchto letitých potíží upozorňují zdejší „dovozci turistů“ z různých cestovek na neurvalost a jazykovou nevybavenost revizorů městské dopravy, na české ukazatele v historickém centru a nepoctivé směnárny. „Jsme patnáct let po revoluci, takže ten, kdo se sem chtěl podívat,

tak už to udělal. Dnes otázka stojí, jak to udělat, aby se sem turisté vraceli a zůstávali déle,“ říká Tomio Okamura, člen prezidia asociace a majitel cestovní kanceláře, který ročně vozí do Česka osmdesát tisíc turistů, hlavně Japonců. „Podle nás jsou varianty dvě – jednak rozšířit cestovní ruch do regionů a za druhé zlepšit kvalitu služeb.“ S Okamurou souhlasí i další majitel cestovky Zbyšek Sedláček. Prahu a Česko představuje turistům ze zemí bývalého Sovětského svazu. „Stížnosti jsou neustálé,“ říká Sedláček. „Na taxikáře a směnárny. S kapsáři nemáme zkušenost, ale stává se, že k našim rusky diskutujícím klientům přistoupí jiní rusky hovořící lidé a chtějí po nich výpalné za ochranu.“

55 věčných překážek Pokud máte pocit, že podobné nářky slyšíte už léta, nejste daleko od pravdy. „Nejfrekventovanější pražskou turistickou trasou z Malé Strany na Staroměstské náměstí projdou v letních měsících denně tisícihlavé zástupy turistů. Nešťastníci, které zde náhle přepadne nutnost odskočit si na toaletu, mají smůlu,“ psal třeba Respekt v červenci 1995. Pražští kapsáři či taxikáři se v průběhu let stali stejnou značkou jako pivo nebo chrám svatého Víta, jen s opačným znaménkem. Připomeňme také tři roky starý seznam 55 překážek cestovního ruchu, který sestavila Česká centrála cestovního ruchu a který na všechny výše uvedené problémy – a ještě hromadu dalších typu stav pražských nádraží či nízká úroveň služeb vedených heslem „náš zákazník – naše neštěstí“ – už tehdy upozorňoval. Proč se s tím tedy pořád nic neděje? Logika velí zaklepat s touto otázkou na magistrátní dveře – odpovídá za Dopravní podnik i Městskou policii, kontroluje taxislužbu. „Vidíme to jako problémy. S některými nemůžeme nic dělat, jiné se snažíme řešit,“ říká k seznamu náměstek primátora Rudolf Blažek (ODS). Do první kategorie spadají podle něj kapsáři, do druhé nepoctivci v taxících. A kolem těch druhých už se stahuje past. První červencový den – po osmnáctiměsíční cestě parlamentem – začíná platit nový zákon, který proti nim dává magistrátním kontrolorům větší pravomoci. Když přistihnou taxikáře při porušování pravidel (bude třeba jezdit bez viditelného ceníku, nevystaví doklad nebo nadsadí cenu), zabaví mu na místě a na tři roky licenci k drožkářskému podnikání. Od stejného 1. července je také šedesát stanovišť taxislužby v centru města

vybaveno „označníky“ – tabulemi, na nichž bude v češtině, angličtině a němčině uvedeno, jaké povinnosti taxikář má a kolik stojí cesta do čtrnácti vybraných lokalit. Turista bude vědět, že z náměstí Franze Kafky ho má taxík dovézt k Obecnímu domu za pětašedesát korun či na Pražský hrad za 130.

Je to obtížné? S dalšími výtkami nemůže prý magistrát nic dělat nebo je ani jako problémy nevidí. Záchodů je prý dostatek, revizoři i strážníci se cizí jazyky učí, turistické ukazatele jsou v češtině z několika důvodů, mimo jiné i proto, že patří mezi dopravní značky a jako takové nesmějí být v cizím jazyce. Směnárny jsou věcí České národní banky, která určuje pravidla a kontroluje je, kapsáři jsou věcí republikové policie. „My se soustřeďujeme na prevenci, na informační letáky a fyzickou přítomnost strážníků,“ říká Blažek. Za loňský rok se v médiích objevily jen tři zprávy o polapených kapsářích, přitom obyvatelé Prahy pohybující se v „rizikových“ oblastech poznají tyhle organizované skupiny na první pohled. Kam se poděl kdysi s velkou slávou představený Kapsatým? Podle mluvčí pražské policie Evy Miklíkové je tato skupina civilně maskovaných kriminalistů stále „v terénu“ a snaží se chytit zloděje za ruku – jinak totiž kapsářství prokázat nelze. Mluvčí současně upozorňuje na zásadní problém: v týmu zůstávají stále stejné tváře, takže kapsáři už je znají a dávají si pozor. „Ale jak to vyřešit? To bychom ve skupině museli

Invaze dolarů Loňský rok překonal všechny myslitelné rekordy. Do Česka přijelo nejvíc turistů od roku 1992, kdy začala Česká centrála cestovního ruchu návštěvníky sčítat – s necelými osmi miliony turistů tak rok 2004 překonal pět let staré číslo (5 600 000 v roce 1999). Českou metropoli z toho navštívilo tři a půl milionu turistů. Žebříček národů vedou – co se týče celého Česka – tradičně Němci (téměř dva miliony), následovaní Slováky, Brity, Italy, Nizozemci, Rusy, Španěly a Američany. V metropoli kralují ostrované – průměrně čtyři dny jich zde loni strávilo bezmála 600 tisíc. Může za to trvající popularita Prahy jako ideálního místa

Byl v Číně. No a co?

Hospodářská komora normálně oslovuje před cestami všechny své členy, tentokrát však hrál hlavní roli čas – a tak byli osloveni ti, na které si v Komoře vzpomněli. Součástí delegace se tak stali dva tradiční megaobchodníci s Čínou – Škoda Power a Škoda Praha, kteří tam jezdí pravidelně několikrát ročně s politickou stafáží i bez ní, protože v Číně už léta staví prodělečné elektrárenské bloky v Šen-tchou. Kromě nich zůstalo v politiky, novináři a benzinem napěchovaném letadle místo ještě na zástupce reklamních agentur Protocol Service a PP Agency, dřevařskou firmu Allwood a libereckého výrobce ochranných oděvů s osmi až deseti zaměstnanci Met.chem.

Dálky, co budí strach Žádná ze zúčastněných firem – každá za cestu Hospodářské komoře zaplatila okolo 60 000 Kč – v Pekingu žádný obchod nepodepsala a neměla to ani v úmyslu. Obě Škodovky pokračovaly v rozjetých jednáních, která by probíhala tak jako tak. Malé firmy jely prostě nakouknout na bájný miliardový trh, o kterém věří, že na něj bez politického krytí neproniknou. Praktická stránka takového „obchodování“ vypadá následovně: prezentaci firem, kterou před odletem dohodla Hospodářská komora, zahájí vedoucí výpravy – tedy premiér Paroubek, po ní

Silvie Blechová

Q

pro divoký víkend s levným sexem a pivem, kam se navíc lze i levně a rychle dopravit. Turistů z Německa navštívilo hlavní město půl milionu (v minulých letech vedli i pražský žebříček), třetí nejpočetnější skupinou jsou Italové (téměř 300 tisíc). Mezi kraji bylo nejpopulárnější Karlovarsko – a turistice opět dominovali Němci, následovaní Rusy. Podle zpráv z prvních tří měsíců letošního roku bude země turisticky ještě úspěšnější – v roce 2005 podle odhadů České centrály cestovního ruchu-CzechTourism překročí hranice až osm a půl milionu turistů. Příjmy Česka z cestovního ruchu by tak oproti roku 2004 měly poskočit o tři miliardy korun až na 110 miliard. A kteří cestovatelé tady nechají nejvíc? Japonci – na osobu a den utratí průměrně 147 dolarů.

obchodním prostředí, ve kterých inzerují potencionální čeští zájemci o export a import. Své publikace potom rozdává v cílových zemích po celém světě. PP Agency nejela do východní Asie udělat žádný strhující obchod, jenom potřebovala zdarma udat čínským zájemcům 3000 výtisků svého aktualizovaného průvodce světem českých byznysmenů. „Čeští podnikatelé se podnikání tak daleko bojí, zájem není velký. Čína je pro nás kategorie C, tedy ta nejméně žádaná,“ říká ředitelka PP Agency Pavla Podskalská. V publikaci samotné inzeruje asi třicítka českých firem. Pražská agentura jim slibuje, že se jejich inzerát dostane do povolaných čínských rukou, což měla zajistit právě obchodní prezentace zorganizovaná v rámci cesty Hospodářskou komorou.

Bylo to narychlo a bylo to zbytečné a nepomohly ani rady komunistických znalců. Výprava premiéra do bájné Číny nic konkrétního nepřinesla. Ani nemohla. Jezdit za obchodem do Číny je dnes pro šéfy vlád a států běžnou rutinou. Gerhard Schröder si s sebou do Pekingu loni na podzim vzal třicítku vrcholných manažerů velkých firem a celá delegace se se slávou vrátila s kontrakty za bratru miliardu dolarů. Jacquese Chiraca provázelo také několik desítek špičkových podnikatelů a obchodní výsledek byl ještě lepší – čtyři miliardy eur. Jiří Paroubek se vypravil do Číny doprovázen šesticí narychlo oslovených podnikatelů a nedovezl nic. Cesta českého premiéra, která má podle jeho prohlášení vytvořit z Česka základnu čínského podnikání v Evropské unii, se skutečně chystala hodně narychlo. Premiér si totiž po svém nástupu do úřadu pekingský výlet jednoduše na poslední chvíli přišpendlil k dávno naplánované oficiální návštěvě Japonska. Podnikatelskou část delegace zajišťovala Hospodářská komora a to podle slov svých představitelů „v šibeničním termínu“ a se značně omezenými možnostmi. „Normálně míváme na přípravu tři měsíce, tentokrát to byly dvě nebo tři neděle,“ říká Ivan Voleš, který měl péči o podnikatele na starosti. Na podnikatelskou sekci zbylo v třicetičlenné výpravě sedm míst. Víc kapacita vládního TU-154 nedovolovala. „Je to daleko, muselo se načepovat hodně paliva. I tak jsme museli mít dvě mezipřistání,“ říkají s pochopením podnikatelé, kteří se do výběru dostali.

neustále střídat kriminalisty a být úplně všude,“ říká mluvčí s rezignovaným dodatkem: „Je to boj s větrnými mlýny. A takový problém má navíc každé velkoměsto.“ Vedle chytání pachatelů se proto policie snaží rozvíjet strategii, kterou považuje za smysluplnější: prevenci. Loni policisté rozdávali po hotelech informační letáky, kde upozorňovali na kapsáře a taky na falešné policisty, kteří cizincům „kontrolovali“ peníze a část z nich strkali do vlastní kapsy. Směnárny označované jako klamavé fungují například tak, že zákazníky lákají na směnu bez poplatku, ve skutečnosti ale poplatek nevybírají až při výměně částky přesahující 20 000 korun. Napravit podobným trikařům hlavy ale není jednoduché: různé složky směnární činnosti totiž kontrolují různé instituce, a dohromady tak nikdo nemůže „nic dělat“. Česká národní banka říká, že ona kontroluje kurzovní lístek a to, zda podnikatelé dodržují slibovaná pravidla, musí prověřovat Česká obchodní inspekce. Inspektoři ale říkají, že s falešným nulovým poplatkem nelze nic podniknout, neboť to je „klamavá reklama“ a tu musejí potírat živnostenské úřady. A živnostenské úřady jsou stejně jako citovaný radní Blažek přesvědčeny, že tahle záležitost spadá pod Českou národní banku. Její tiskový pracovník Pavel Palivec pak kolečko zakončuje neprůstřelným zjištěním: „Řada takových směnáren se pohybuje na hraně etiky – ale je to obtížně postižitelné.“

Vzhůru na základnu

Kudy do Sečuanu, prosím? (Paroubek na Velké zdi.) FOTO ČTK následují schůzky jednotlivých firem s několika možnými čínskými zájemci, jak je komora firmám dohodla. „Neříkal bych tomu ani průzkum trhu,“ popisuje svou první cestu do Číny ředitel zlínského Allwoodu Radek Hartman. „Je to teprve první seznámení, potřebujeme prostě vědět, jak to tam s obchodem chodí. A teď ty poznatky teprve musíme analyzovat.“ Za pomoc politiků jsou ale vděční: „Přijedu poprvé do Pekingu a neznám to tam. A když se za vaši firmu postaví politik, dodá vám to v takových zemích, jako je Čína, na vážnosti.“ S tím souhlasí i šéfka pražské PP Agency Pavla Podskalská. Její malá firma vydává propagační materiály a publikace s informacemi o českém

Otázkou zůstává, jakých úspěchů dosáhla samotná politická reprezentace vybavená na cestu radami znalců Číny z řad KSČM. Na Úřadu vlády říkají, že se „podařilo pozitivně nastartovat“ jednání o nových smlouvách o ochraně investic a zamezení dvojího zdanění. Jak daleko je k podpisu, není známo. „Jednání byla vedena i s představiteli provincie Sečuan,“ sděluje pak tiskový odbor s tím, že je „dlouhodobě připravován“ projekt na výrobu televizí. Paroubkovo prohlášení, že se z Česka stane předsunutá základna čínského podnikání v Evropě, tak visí ve vzduchu nepodepřeno jediným srozumitelným faktem. Z oficiálních výstupů z cesty nevyplývá, že by premiér podepsal jediný konkrétní kus papíru nebo cokoli závazného skutečně vyjednal. Můžeme se prý však těšit na návštěvu čínského předsedy vlády letos na podzim. To by v případě, že by k cestě opravdu došlo, jistý průlom byl – Číňané k nám na této úrovni nejezdí už od pádu komunistického režimu, neměli to dosud ostatně ani zapotřebí: obchody, ve kterých dosahují miliardových přebytků, jim fungují skvěle i bez státní podpory. Hovořit o programu případné podzimní čínské návštěvy je však podle Úřadu vlády zatím předčasné. Jiří Sobota

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 27 V 4.–10. ČERVENEC 2005

5

Prázdniny ano, konec Schkoly ne Německý vizionář vnesl rozruch mezi klidné české rodiče

S

tejně jako ostatním školákům začaly i dětem z „putovní“ Školy bez hranic v Hrádku nad Nisou prázdniny. Příští dva měsíce tak mohou odpočívat od cest do německé Hartavy za hranicí, kde se už šest let pravidelně každý týden míchají se svými německými vrstevníky ve společném vyučování. Projekt česko-německé školy se za tu dobu rozrostl. A taky získal proslulost a zapálené stoupence. Když teď radnice chtěla jednu Školu bez hranic kvůli nedostatku financí zavřít, zoufalí rodiče a učitelé se rozhodli bojovat za její život na vlastní účet.

Snídaně bez hranic Mike Wohne vítá návštěvu ve své podkrovní kanceláři vyzdobené fotografiemi z Indie a Tibetu. Šedovlasý usměvavý muž se za šestiletou existenci svého projektu Schkola stal na Trojmezí známou osobou. A nejen tady. Pochvaly jeho otevřené škole přicházejí z Prahy, Liberce či Drážďan. Počátek byl přitom velmi jednoduchý a osobní: „Chtěl jsem, aby moje dcera chodila do přátelské a přitom kvalitní školy,“ vysvětlil Wohne Respektu již před dvěma lety, proč vlastně po svém přistěhování do Hartavy v 90. letech cítil potřebu založit zde nový vzdělávací ústav. Jeho soukromá základní škola funguje na progresivních vyučovacích postupech a je o ni v okolí obrovský zájem. (Každý rok musí Wohne pro nedostatek kapacity odmítnout sto procent uchazečů.) Děti se učí formou projektů ve skupinkách, mohou si kdykoli jít odpočinout do soukromí barevného stanu nebo se jít napít či osvěžit na toaletu. A protože geograficky leží škola přímo na pomezí Česka, Německa a Polska, rozhodl se Wohne otevřít i sousedům za hranicemi. V roce 1999 se rozjela spolupráce se školou v Hrádku nad Nisou, vzdálenou od Schkoly jen pár kilometrů. České děti od té doby jezdí na část výuky do Německa a obráceně. V německém rozvrhu pak přibyl předmět čeština, kterou se vedle dětí učí i někteří rodiče. Ti se podílejí i na provozu školy – například se střídají v pravidelné přípravě snídaní. Na české straně není Schkola soukromá a většina žáčků sem prostě spadla podle bydliště. Vládne tu stejný způsob výuky jako v Hartavě, ale rodičovského angažmá se zatím dosáhnout nepodařilo. „Vidíme se jen na třídní schůzce, párkrát do roka,“ říká ředitel hrádecké Schkoly Jaroslav Poláček. „Naši rodiče jsou většinou dělníci, kteří neumí německy, a když něco nemusí, tak to prostě nedělají.“ Má asi pravdu, jak potvrzuje loňská zkušenost: místní radnice vypsala bezplatné kurzy němčiny, které se ani nerozběhly – nikdo se nepřihlásil.

Schkola základ života Wohneho myšlenka otevřené německo-české školy „infikovala“ po Hrádku nad Nisou i nedaleký Rumburk. Lépe řečeno – jednu z jeho základek, pětitřídku na periferii, jejíž ředitelka Anna Jindrová se pro Schkolu nadchla. „Jako jediná. Ostat-

Jsou nejlepší, tak proč nejít dál? (Anna Jindrová a její schkoláci.)

ní rumburští ředitelé byli při jednání z neznámého důvodu ke všemu skeptičtí,“ vzpomíná Mike Wohne. „Prostě řekli, že nemají zájem.“ Rumburská školička v činžovní vilce působí útulně už zvenčí. O neznámé hosty se hned zajímá skupinka školáků. „Naše škola je nejlepší ve městě,“ sděluje nám směle čtvrťák Jirka. „Protože máme hodné učitelky a učíme se ve skupinkách,“ dodává. Paní ředitelka do debaty svých svěřenců nezasahuje, a teprve když domluví, odvádí návštěvu do své kanceláře. „Projekt běží skvěle. Ale bohužel je hotovou věcí, že nás radnice ruší,“ říká ředitelka Jindrová. Protože je v Rumburku v porovnání s počty dětí příliš mnoho škol (tři úplné a dvě jen s prvním stupněm), rozhodla se radnice jednu zrušit. A protože pětitřídce v Jiříkově již letos chyběly dvě děti do naplnění státní normy, ocitla se první na řadě. „Mají málo dětí a ta skoro milionová injekce, kterou tam posíláme, se městu nevyplatí,“ říká místostarosta Radek Engl (ODS). Rozhodnutí zastupitelstva se nepodařilo změnit ani nátlakem rodičů, kteří přišli osobně na

Odklad smrti pro Českou televizi Radostí nad novými koncesionářskými poplatky připomínal televizní šéf Jiří Janeček vážně nemocného pacienta, kterého nadchly uklidňující prášky. Poslanci rozhodli, že veřejnoprávní televize získá v příštích letech více peněz od daňových poplatníků: v následujícím roce se koncesionářský poplatek zvýší z pětasedmdesáti korun na sto, o rok později na sto dvacet a další rok na konečných sto třicet pět korun. Po osmi letech se tak konečně zvýší příspěvek na veřejnoprávní službu, který už zdaleka nepokrýval ani inflaci. Spolu se zvyšováním má ovšem podle představ poslanců souběžně klesat podíl reklamy na veřejnoprávní televizi, takže v roce 2008 zmizí tento výdělek z příjmů ČT úplně. To by ještě nemusela být tak dramatická tragédie, pokud by sněmovna spolu s tím schválila návrh unionistické poslankyně Táni Fischerové, aby se zvýšený poplatek do budoucna dál automaticky navyšoval o inflaci. Tím by se televize dostala z moci politiků. Jenže

tento návrh většina složená z poslanců ODS, ČSSD a KDU-ČSL zamítla. Co to znamená? Pro odpověď se stačí podívat na dosavadní chování politiků. Koncesionářské poplatky se přes několikerou snahu ministra kultury Dostála a jiných stoupenců veřejnoprávního média nezvýšily od roku 1997 a každé to odmítnutí doprovázela sněmovna nekonkrétními argumenty a výčitkami, že ČT příliš utrácí anebo je příliš kritická. Posledních osm let tedy byla televize každý rok chudší a chudší a také méně a méně kritická. Od vysloveného bankrotu televizi zachránil pouze miliardový příjem z reklamy. Ten ale už za pár let mít nebude, a pokud se poslanci opět rozhodnou ČT vydírat, budou mít mnohem silnější páku než dnes. A že to přijde, dokázal i minulý týden, kdy

FOTO LUDVÍK HRADILEK

radniční schůzi říct svým reprezentantům, co pro ně škola znamená. „Zapálení rodiče se pak spolu s učiteli rozhodli vzít věci do svých rukou a pustili se do zakládání soukromé školy Pastelka. Na její podporu vznikla obecně prospěšná společnost a paní ředitelka už požádala ministerstvo o zařazení do systému soukromých škol. Rodiče pak pomáhali sestavovat smlouvy s městem o pronájmu budovy, jezdili s ředitelkou do jiných soukromých škol za zkušenostmi a pomáhali též stanovit rozumné školné, které se nakonec ustálilo na pěti stovkách měsíčně. „Fandím jim, ale já osobně bych do toho nešel. Lidé tu nemají tolik peněz a sám vím, jak je těžké získávat peníze z různých grantů – a to jsou pro mne životně důležité,“ říká skepticky hrádecký ředitel Poláček. „Oficiálně soukromou variantu podporuji, ale osobně si myslím, že ten projekt – i když je dobrý – nelze naplnit,“ hlásí se k podobnému názoru rumburský místostarosta Engl. Jiříkovští jsou už ale rozhodnuti. „První rok možná bude těžký, ale jinak se toho nebojím. Věřím

sociálnědemokratická poslankyně Hana Orgoníková ve sněmovně prohlásila: „Je nutné se ptát, co společnosti přinášejí publicistické pořady a reportáže České televize a jaké nálady ve společnosti vyvolávají. Je to vytváření atmosféry nedůvěry lidí v politiku a politiky.“ Navíc už teď se zdá, že navýšení poplatku nemusí stačit, protože televize bude povinna vysílat souběžně analogové a digitální programy, což je dost nákladné. „Proto je konečná částka 135 Kč při současném zrušení reklamy nereálná a televize veřejné služby s ní nebude moci kvalitně plnit své úkoly uložené zákonem, anebo se bude muset v budoucnu opět navýšit minimálně na 150 Kč a možná i více,“ prohlásila v dolní komoře poslankyně Fischerová.

Hlavně žádnou paniku Jediný, kdo dnes může novelu zákona oslavovat, jsou soukromé televize. Od politiků dostaly šanci sáhnout si na miliardu korun ročně, která dosud patřila ČT. Za tento dárek vděčí především poslanci ČSSD Skopalovi, který návrh přednesl, a pak premiérovi Jiřímu Paroubkovi, který byl napřed proti, ale pak náhle otočil a před hlasováním na své poslance v klubu tvrdě zatlačil, aby Skopalův návrh přijali. Podle zákulisních informací způsobil tu proměnu slib šéfů zdejších soukromých televizí, že za podporu novely ony podpoří ČSSD v nadcházející volební kampani. Paroubek pak předstoupil před své poslance, kterým emotivně naznačil, že je dobré si televize předcházet, protože mají vliv na tvorbu

paní ředitelce a myslím, že škola si vytvoří jméno, které přitáhne i děti odjinud. Nevyznám se sice v pedagogických postupech, ale když jsem se snažil mluvit s řediteli ostatních škol o projektu Schkola, nešlo to – to je pro mě signál. Prostě odmítají komunikovat s rodiči,“ říká Dušan Šťastný, jeden ze skupiny rodičů, která pomáhá zrodu nového projektu. Pan Šťastný podniká v Německu a ovládá jazyk, projekt Schkola si pochvaluje a dává k dobru výstižný příklad. „Na jednom ze setkání jsem mluvil s jedním německým tatínkem německy, a když se on na něco chtěl zeptat mé ženy, která německy neumí, oslovil ji obstojnou češtinou,“ říká Šťastný. Podle jeho názoru přechod na soukromou školu pomůže rozhoupat i pasivnější rodiče z české strany. „Rodiče do toho půjdou s tím, že jsou součástí té věci, a budou ji pomáhat tvořit,“ říká Šťastný a dodává: „Vidím to sám na sobě. Nikdy by mě to nenapadlo, ale díky Schkole dnes pomáhám zakládat školu.“ Jan Kovalík

Q

voličských preferencí. „Souhlasím s Jiřím Paroubkem, že by nebylo dobré, aby v předvolebním období byl mediální trh nervózní,“ přiznal poté Skopal Hospodářským novinám. Překvapivé je, že se za návrh postavil i ředitel ČT Jiří Janeček. „Není to úplně ideální návrh, je to však zajištění financování České televize, o které jsme bojovali. Je to v podstatě pozitivní.“ Podle informací Respektu pobouřil ředitelův smířený postoj ministra Dostála natolik, že Janečkovi vmetl do tváře, že musí být se soukromými televizemi domluvený. Naděje, že se zákon ještě nějak v blízké době změní, je malá. Mohl by ho sice ještě zastavit Senát, ale tam mají lidovci a občanští demokraté většinu, takže se zdá, že projde. A v blízké době se další novela nechystá. „Obávám se, že je to na několik let poslední zákon k České televizi, a že tudíž automatické navyšování poplatků o inflaci neprojde,“ říká sociálnědemokratická poslankyně Eva Nováková, která ve sněmovně podporovala Dostálovu „veřejnoprávní“ vstřícnost – tedy navýšení poplatků, ale zároveň zachování reklamy. To už se mnohem pravděpodobnější zdá, že bude veřejnoprávní televize zrušena, jak ve čtvrtek v MfD znovu navrhl poradce prezidenta Petr Mach. Podobný návrh už v minulosti podpořil i šéf ODS Mirek Topolánek. Erik Tabery

Má veřejnoprávní televize smysl? Debatujte na www.respekt.cz.

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI „Syn je z toho všeho trochu vyplašený a s nikým nechce mluvit,“ říká matka Stanislava Stěhuleho (17). To je ten spolujezdec v dvoučlenné posádce auta, po němž před šesti týdny střílel dnes už odvolaný šéf Telecomu Gabriel Berdár v domnění, že jde o násilníky, co mu chvíli před tím na dvoře jeho domu rozbili tyčí hlavu. Mluvit se příliš nechce ani řidiči auta Vladimíru Račkovi. „Obraťte se na našeho právníka,“ říká suše. Račkovi policie vrátila před deseti dny zabavené auto a železnou tyč,

Případ Berdár: stále ve všem nejasno poté co zjistila, že na nich není žádná stopa, která by prokazovala jejich účast na útoku na Berdára. „Policie vylučuje, že by se na útoku podíleli,“ říká jejich advokát Michael Vích. Ale víc se o případu bavit nechce. A už vůbec ne o tom, jestli budou mladíci požadovat po Berdárovi omluvu, případně jinou satisfakci. Gabriela Berdára přepadli útočníci před jeho domem v obci Všešimy, poté co se večer vrátil ze zahraniční cesty. Když se Berdár skryl v domě a volal policii, útočníci utekli. Po policejním výslechu vezla Berdára jeho přítelkyně do nemocnice, a kousek od domu potkali auto se dvěma muži; Berdár – v domnění, že jde o vracející se útočníky – vytáhl pistoli a střílel. Kromě toho, že útok na špičkového manažera s kriminálně čistou pověstí není v Česku běžný, vzbudil pozornost fakt, že Berdárův advokát Pavel Virág čtyři dny po útoku jednomu z mladíků zavolal a nabídl jim satisfakci, pokud nebudou věc rozmazávat. To samozřejmě vyvolalo různé spekulace – třeba jestli nechce Berdár skrýt neznámý motiv útoku, který by jej mohl kompromitovat. „Ne, ne, nic za tím nebylo – jen jsem se na policii doslechl, že se ti kluci bavili o odškodném. Tak jsem chtěl zjistit, o co jde, a nabídl jim omluvu v případě, že se prokáže jejich nevina a budou o ni stát,“ vyvracel tyto úvahy Virág. Omluví se Berdár mladíkům teď, když jim policie ani po expertizách auta a tyče neprokázala žádnou účast na útoku? „Vrácení věcí ještě nic neznamená,“ říká Virág. „Omlouvat se je zatím předčasné. Pokud policie nikoho nedopadne, prostudujeme její rozhodnutí. Jestli to nebude tak, že to bude ukazovat na ty mladíky, ale budou chybět důkazy,“ odpovídá Virág. Policie zatím nikoho neobvinila ani z napadení Berdára, ani Berdára za střelbu. V tom prvním případě není pachatel. Ale v tom druhém jsou všechna fakta známa. Takže proč čekat? „To asi nevíte, jak to ve vyšetřování chodí,“ říká tisková mluvčí policie Středočeského kraje Soňa Budská. „A navíc jsme se dohodli, že o vyšetřování případu nebudeme informovat.“ – JS –

Má být Berdár stíhán za střelbu? Debatujte na www.respekt.cz.

4.–10. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 27

Kdo bude šéfovat policii Změny jsou na spadnutí. Můžeme se těšit?

N

ěkdejší kněz proměněný později v ministra vnitra František Bublan prožije možná další nečekaný zvrat kariéry: z nudného „pana Nevím“ se stane zásadní reformátor. Policie, kterou má na starosti, se dostala k bodu zlomu. A záleží na dohodě politiků, jaká bude cesta dál. Zda dál strmě dolů k další ztrátě důvěry a výkonnosti, nebo naopak vzhůru za lepším příštím. Éra policejního prezidenta Jiřího Koláře je minulostí – přesto, že tento nešťastný muž stráví ve funkci ještě šest týdnů. Skutečnost, že koaliční i opoziční politici přistupují – sice váhavě, ale přece – k debatě o budoucnosti sboru, je nadějná. Už dnes je z jejich slov trochu patrné, co se dá očekávat.

Konec černých puntíků Ministr František Bublan i jeho stínový protějšek z ODS Ivan Langer působili minulý týden po zasedání sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost trochu rozhádaně. Bublan na schůzi oznámil pět kandidátů na uprázdněné křeslo policejního prezidenta a opozice z ODS to označila za „jisté ultimátum“, nikoli vyjednávání. „Jasně jsem řekl, že je to návrh, a požádal poslance o debatu o další jména. Mlčeli,“ brání se Bublan. „Nebylo co říct. Nemá smysl probírat navržená jména, chce to celkově vstřícnější přístup,“ říká reprezentant demokratické opozice Langer. Druhý den ale tu vstřícnost předváděli všichni. Bublana prý oslovilo několik poslanců (jejich jména nechce zatím prozradit), kteří mají zájem zúčastnit se výběru nového policejného šéfa a chtěli by se podílet i na debatě o koncepci nové, postkolářovské policie. Jak Bublan, tak Langer se předháněli v prohlášeních, že si uvědomují naději chvíle. A že zájmem politiků nejsou tentokrát stranické půtky a touha obsadit vlivná místa svými lidmi, ale obroda policejního sboru. Zní to slibně – ale co dál? Bublan prý nenechá v policii kámen na kameni. Přichází s revoluční myšlenkou: hodnocení výkonnosti policie nebude záležet pouze na byrokratickém údaji zvaném „objasněnost případů“. To je dobrá idea, po které část odborníků i médií včetně tohoto listu volá už dlouho. Spousta lidí zde totiž narazila na to, že je policisté odrazují od nahlášení trestného činu. Vysvětlení není v neochotě něco dělat, ale policisté často předem vědí, že jejich šance dopadnout zloděje mobilu, peněženky, kola ze sklepa, věcí z auta a dalších je mizivá, kdežto naopak jistota, že jim při hodnocení bude kvůli tomu připsán černý puntík za nevyřešený případ, skoro stoprocentní. Od změny si tudíž ministr slibuje větší vstřícnost k občanům. Bublan chce také ve spolupráci s budoucím šéfem policie formálně „narovnat propletenec vztahů pravomocí a odpovědnosti ve sboru“, kdy například uniformované policii velí dva náměstci, přičemž jejich pravomoci a odpovědnost nejsou zřejmé. Dál chce ministr podřídit elitní odbory jednotnému velení. „Běžně se stává, že všechny vyšetřují jeden případ a nevědí o sobě,“ říká Bublan. Zlepšit bude nutné i vztah mezi ústředím a regiony. „Třeba taková věc – když chceme posílit odbory podléhající prezídiu lidmi z krajů, dostaneme často ty nejméně schopné, kterých se doma chtějí zbavit. To je absurdní. Chtějí si u sebe hlídat objasněnost a závažné zločiny řešené na celostátní úrovni je nezajímají,“ vysvětluje Bublan. Policie podle něj musí být přehledná, průhledná a odpovědná, pak se omezí i počet případů, jejichž způsob vyšetřování vyvolává obavy z korupce strážců zákona a jejich spolupráce se zločinem. Ten výčet nedostatků je obsáhlý a analýza přesvědčivá. Ale ministr je na vnitru už deset měsíců. Proč tedy policii i jejího dosavadního šéfa dosud jen bránil a nedělal nic pro nápravu chyb? Proč s tím začal až po skandálu s útěkem obviněného miliardáře Krejčíře? „Reorganizace se připravovala už nějaký čas,“ tvrdí Bublan, který rovněž skoncoval s obhajobou „schopností a zkušeností“ starých kádrů dosazených Kolářem na vrcholné posty. „Nesoudím podle toho, kdo kdy do policie přišel, ale vedení potřebuje omladit,“ říká Bublan. „Pokud nepůjde jen o sliby a prázdná slova, budeme spolupracovat,“ odpovídá Langer.

Nesypat do rány sůl

Berdár: Prostudujeme a uvidíme. FOTO ČTK

V posledních dnech po neuvěřitelném útěku Radovana Krejčíře z vily obklíčené jednotkou policistů připomněla média desítky policejních afér – od podezřele odložených věcí týkajících se mocných až po neochotu řadových policistů zajistit občanům bezpečnost. To je důležitá evidence, jenže bez důkladné analýzy těchto temných signálů jde jen o sypání soli do rány, a nikoli léčení (viz rámeček). Analyzovat je nutné celý současný stav, ve kterém se zdejší policie ocitla. Proč policistům prochází spolupráce se zločinem, proč je nikdo nežene k odpovědnosti, když nevyšetřují zásadní případy, proč jsou zametány kauzy týkající se politiků nebo

Dál postaru to už neutáhneme. (Rozcvička elitní zásahové jednotky.) FOTO TOMKI NĚMEC

se tutlají informace. Případ Krejčíř je toho všeho dokonalou ilustrací. Údajné podvody tohoto podnikatele prošetřuje policie už dvanáct let. Radovan Krejčíř spolupracuje s dalšími podivnými figurami podsvětí – od drnovického magnáta Jana Gottvalda přes lidi, jako jsou František Mrázek, Miroslav Provod nebo příbramský Jaroslav Starka. Jejich kontakty a společné projekty policie zná už z první poloviny devadesátých let, stejně jako vraždy jejich obchodních partnerů, střelbu, výbuchy aut nebo podvody v jejich podnicích. I ministr Bublan připouští, že tito muži mají podplaceny nejen policisty, ale i státní zástupce nebo prý dokonce soudce. Celou partičku policie zná přes deset let a většinu případů, které vyšetřovala, odložila. Pokusila se někdy tuto bezmocnost analyzovat? Aspoň po útěku, který smetl dokonce ty nejvýše postavené hlavy? „Sestavili jsme tým, který by měl Krejčíře vypátrat a zároveň dát do souvislostí celou jeho kariéru a možné propojení na policisty a další instituce,“ říká ministr Bublan. „Je nutné prověřit, proč byla policie neúspěšná.

Maturita z korupce Analyzovat je opravdu nutné i další skutečnosti. Například přímo na webových stránkách ministerstva vnitra lze narazit na průzkum, podle něhož prokazují čerství absolventi policejních středních škol daleko větší náchylnost ke korupčnímu jednání než v době, kdy na školu nastupovali. Příznačné pro to, jak se policie vyrovnává s varovnými informacemi, je, že není připojen žádný komentář. I v naprostém laikovi přitom takové zjištění vyvolá minimálně otázku, kdo na zdejších policejních školách učí, že vychovávají takové studenty? A odpověď nemusí být zrovna povzbudivá. Na pražské policejní akademii přednáší podplukovník Jan Kuržeja. Člověk, který před šesti lety coby tachovský policejní šéf

To přece není jediný případ. Nedá se to vytrhávat z kontextu. Musí se prověřit a analyzovat všechny zásadní ekonomické kauzy, které byly odloženy. Nevěřím, že se zjistí, že je policie nemohla dotáhnout z objektivních důvodů,“ říká stínový šéf vnitra Langer. „Ale já si opravdu myslím, že teď je šance policii změnit. Vůbec se na to nedívám tak, že bych se za rok mohl stát ministrem vnitra a udělat změny po svém. Nemůžeme si dovolit, aby prestiž policie dále klesala. Chce to však, aby si ministr Bublan získal naši důvěru. Na ministerstvo přišel sám, bez koncepce, byl tam ztracený, možná pod vlivem Grosse a jeho lidí. Teď se může ukázat,“ dodává Langer. „Zase tam cítím ty stranické řeči, ale ruku už jsem nabídl, doufám, že bude přijata,“ odpovídá Bublan. Premiér Jiří Paroubek, který svou kritikou Koláře změny odstartoval, se k problémům policie nechce zatím vyjadřovat. „Je to věc pana ministra,“ říká. „Věřím mu.“ Jaroslav Spurný

provedl v noci zvláštní kouzlo se vzorky odebrané krve. Jeden, který patřil jeho zástupci a byl poznamenaný alkoholem, vzal a druhý – s krví bez alkoholu – přinesl. Podřízený totiž krátce předtím havaroval a odebraná krev čekala na úřední přezkum. Díky Kuržejovu zásahu mohl tachovský policejní opilec předběhnout vyhazov a odejít od policie s vysokým odstupným. Odejít z tachovské služebny pak musel i Kuržeja. Uchytil se pak na policejní akademii, ještě předtím, než jej nižší soud za čachry s krví odsoudil k podmínce. Vyšší instance pak rozsudek zrušila. „Ten případ neznám a s průzkumem se seznámím, to je alarmující,“ říká Bublan. Zjistit, kdo učí na holešovické střední škole, kde průzkum mladé policejní korupčníky objevil, není možné. „Takové informace nesdělujeme,“ říká anonymní ženský hlas ze sekretariátu.

Q

INZERCE

RESPEKT 27 V 4.–10. ČERVENEC 2005

V E

D I V A D E L N Í S P O L U P R Á C I

T R A G I C K Á

S P O L E Č N O S T S D I V A D L E M

H I S T O R I E

O

F A U S T A B C U V Á D Í

D O K T O R U

FAU S T O V I

The Tragical History of Doctor Faustus CHRISTOPHER MARLOWE

13.,14.,17. – 26. 7. 2005 2 0 . 0 0 V Y Š E H R A D - G O R L I CE

(podzemní sál s originály barokních soch z Karlova mostu)

PROJEKT PROBÍHÁ ZA PODPORY HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY P Ř E D P R O D E J V S T U P E N E K / TICKETS ARE AVAILABLE AT: V SÍTI TICKEPRO (ON-LINE WWW.TICKETPRO.CZ NEBO NA TEL. +420 296 329 999) V POKLADNĚ DIVADLA ABC (TEL. +420 224 215 943) VYŠEHRAD – INFORMAČNÍ CENTRUM ŠPIČKA (UL. V PEVNOSTI, PRAHA 2, TEL.: +420 261 225 304) V MÍSTĚ KONÁNÍ HODINU PŘED ZAČÁTKEM PŘEDSTAVENÍ / AT A VENUE ONE HOUR BEFORE THE PERFORMANCE

7

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

S překvapivou zprávou přišel minulý týden český premiér Jiří Paroubek. Reforma penzijního systému prý není potřeba. Díky růstu ekonomiky totiž porostou platy a tím i příspěvky na důchodové pojištění. I když se počet penzistů třeba zdvojnásobí, stále bude na zachování současné výše důchodů dost peněz, míní premiér. Jenže: hlavním problémem českého důchodového systému nejsou klesající důchody, ale pokles průměrného důchodu oproti průměrné mzdě. Nyní jsme zhruba na 40 pro-

Paroubek a důchody, banka varuje a primáti neriskují centech a se stárnutím populace můžeme při zachování současné výše vybíraných příspěvků klesnout až někam k třiceti a níž. Nominální i reálná hodnota důchodu může růst, ale pád životní úrovně lidí odcházejících do penze bude ve srovnání s dneškem dramatický. Jiří Paroubek si ale jistě stihne našetřit. Světová ekonomika je vystavena nebývalému množství rizik: nadsazené ceny nemovitostí v západní Evropě, rostoucí počet dlužníků, kteří nesplácejí, vysoká cena ropy, rekordní obchodní deficit Spojených států. Situace je nejhorší od šedesátých let, po nichž přišlo desetiletí inflace a úvěrová krize osmdesátých let. Takhle černě vidí situaci vyspělého světa Banka pro mezinárodní platby, zajišťující spolupráci mezi centrálními bankami v rámci světa. Čeká nás tedy éra inflace a nízkého hospodářského růstu? Ne tak docela. Situace ve světě je přece jen trochu jiná než před čtyřiceti lety. Bankovní systém je kvalitnější a bankéři opatrnější. Na druhou stranu, pokud západní vlády nepřikročí k reformám, můžeme se podle analytiků brzy dočkat situace jako v Japonsku – nulové nebo záporné inflace a zároveň nulového růstu. Jedna z dlouhých ekonomických diskusí dospěla k závěru. Ovšem nikoli díky ekonomům, ale opicím, jak uvádí týdeník Economist. Vědci si dlouhou dobu kladli otázku, proč lidé, kteří si mohou zvolit mezi malým, ale jistým peněžním ziskem a riskantní sázkou na větší výhru, raději zvolí jistotu. Jde o naučené kulturní chování? Vyluštění záhady přinesl experiment na Yale School of Management. Vědci při něm použili jako náhradu lidí jihoamerické opice malpy hnědé a místo peněz ovoce. Malpy přitom vykazovaly stejnou nechuť k riskování jako lidé. Jde tedy zřejmě o biologickou adaptaci společnou všem primátům. A její vysvětlení? Pro zvířata žijící ze dne na den je lepší mít aspoň trochu jídla než se vystavit byť jen malému riziku hladovění. U člověka od vynálezu zemědělství obvykle o hlad nejde, strach z rizika přesto nosí zasutý kdesi hluboko v hlavě. Prostě není racionálně jednající homo economicus a ekonomové by s tím měli počítat. – MH –

4.–10. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 27

Čína si kupuje Západ Zachraňuje americký rozpočet a nezaměstnanost v Evropě

Č

ínské zboží zaplavuje od vstupu Číny do Světové obchodní organizace v roce 2001 svět a okrádá Evropu i Spojené státy o pracovní místa, zní stížnosti politiků a odborářů z obou stran Atlantiku. Je třeba proti tomu zasáhnout. Skutečnost je ale trochu jiná: dynamika čínských dovozů je v posledních letech vyšší než u vývozu, Čína začíná masivně investovat v zahraničí včetně Západu a významně přispívá k růstu světového hospodářství a omezení obchodu s Říší středu by se mohlo citelně dotknout i Evropy. Politiky ve vyspělých zemích vyděsilo především zrušení cel na textil a oděvy na začátku letošního roku. Za první čtyři měsíce letošního roku díky tomu Čína zdvojnásobila svůj vývoz. V polovině května proto Spojené státy omezily dovoz textilu – čínské podniky mohou dovézt pouze o 7,5 procent více zboží než v loňském roce. Pod tlakem Západu kapitulovaly v červnu dokonce i samotné čínské úřady a rozhodly, že se pokusí omezit vývoz, a zavedly u téměř sta druhů zboží vysoká exportní cla. I přes to se situace neuklidnila a na obchodní frontě panuje nikoli mír, ale ozbrojené příměří. Američané vytýkají Číně, že získává „nespravedlivou“ výhodu tím, že uměle udržuje kurz svojí měny vůči dolaru na nízké úrovni. Její zboží je pak laciné a snadno se prodává ve Spojených státech. Špatně nastavený kurz údajně vysvětluje čtvrtinu deficitu vzájemné obchodní bilance. Jak ale politici ve Spojených státech k tomuto číslu dospěli, je záhadou. I když je pravděpodobné, že v případě uvolnění kurzu čínského jüanu by jeho hodnota vzrostla, nikdo nemůže určit přesně o kolik. Pokud by došlo k jeho posílení například o dvacet procent, a tohle číslo je reálné, podle šéfa americké centrální banky Allana Greenspana by se ve vzájemném ochodu s Čínou v podstatě nic nezměnilo. Evropané zase obviňují Čínu z toho, že její vývoz najednou příliš vylétl vzhůru a ničí tradiční průmysl na starém kontinentu. Firmy ale věděly několik let dopředu, že k uvolnění cel v obchodu s Čínou dojde, a nejde tedy o žádný nečekaný zvrat. Část společností již předem přesunula výrobu do jiných levnějších zemí včetně Číny. Paradoxně tak nyní většinu čínských textilních vývozů do Evropy tvoří zboží vyrobené v Evropany vlastněných továrnách nebo alespoň s evropskou značkou.

Košile versus stroje Přesun části výroby do Číny navíc není žádnou katastrofou a mezinárodní obchod nikoho nepoškozuje. Každá země má komparativní výhodu v určité výrobní oblasti. Vyspělejší země zákonitě vyrábějí kapitálově náročné produkty, jako jsou stroje, zatímco rozvíjející se země s levnou pracovní silou, jako je Čína, vyrábějí na vývoz hlavně méně komplikované výrobky včetně ponožek a košil. Tomu odpovídá i skladba čínských dovozů. Kromě surovin pro rychle rostoucí ekonomiku jde především o polotovary a stroje, které dnes tvoří více než polovinu importu a jejich dovoz roste v poslední dekádě neuvěřitelným tempem 50 % ročně. Čína více dováží, než vyváží, především z asijských zemí jako Hongkong, Japonsko a Korea. Přebytek vývozu nad dovozy z vyspělých západních zemí

Zaplaťte rodičům penzi

si Čína kompenzuje nákupem cenných papírů a investicemi do místních podniků. Nejenže čínská centrální banka utratila stovky miliard dolarů za americké státní dluhopisy a tím de facto platí schodky amerického federálního rozpočtu, ale Číňané minulý rok investovali v zahraničí skoro čtyři miliardy dolarů a dávají tak práci tisícům občanů Západu. Lenovo Group koupila počítačovou divizi IBM, TCL se stala největším výrobcem televizorů na světě a její konkurent, Changhong, uvažuje o investici v České republice. Masivní omezení čínských dovozů by tak znamenalo nejen dražší košile, ale i konec těchto investic a tím i snížení počtu pracovních míst. Jde o dvě strany téže mince a vidět jen jednu z nich vede k chybnému uvažování. Dan Vořechovský Autor je ekonom.

Q

grantů, jejichž porodnost je díky tradici bez ohledu na rodinné přídavky vyšší než u domorodého evropského obyvatelstva. Francouzské statistiky ale o této problematice záměrně mlčí, protože sledování etnicity je v rozporu s občanskými a republikánskými principy. Teprve za patnáct či dvacet let budeme tedy moci posoudit úspěch či neúspěch francouzské politiky.

Přispějte babičce

Reformovat penzijní systém a zároveň jeho prostřednictvím podpořit rodiny s dětmi. To chtějí lidovci a o podobném návrhu se nyní diskutuje i v ODS. Průběžné penzijní systémy se v celé Evropě dostávají do krize. Klesá počet lidí v produktivním věku, kteří je prostřednictvím svých daní financují, a zároveň roste počet důchodců. To je způsobeno nejen prodloužením délky života, ale především snižujícím se počtem dětí, budoucích přispěvatelů do důchodového systému přitom ubývá. Není proto divu, že se i v Čechách objevila myšlenka, že by penze měly nějakým způsobem podpořit početnější rodiny. Otázkou ovšem je, jakým způsobem účinně a přitom jednoduše provázat penzijní systém s podporou porodnosti.

Kde Mussolini neuspěl

Malpa hnědá: stejně jako člověk sází na jistotu. FOTO MICHIGAN SCIENCE ART

Takže od nynějška vyrábíme naše počítače v Americe. (Čínská polostátní firma kupuje divizi IBM, srpen 2004.) FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Existují dva základní způsoby. Nejznámější z nich je v České republice spojen se jménem ekonoma Jiřího Rusnoka a jeho kolegy ze společnosti ING Jamese Hyzla. Jeho určitou modifikaci navrhuje KDU-ČSL. Zjednodušeně řečeno jde o to, že rodiče dětí by v rámci tohoto návrhu odváděli nižší důchodové daně (v české terminologii sociální pojištění) ve srovnání se svobodnými a bezdětnými. Tento návrh vypadá logicky: rodina s dětmi, základ státu, bude odměněna, zatímco svobodní sobci budou po zásluze potrestáni. Věc má ovšem háček. Co se stane, když svobodné zne-

výhodníme ve formě vyššího daňového zatížení mezd? Odpověď A: Budou se hrnout do ženění, vdávání a plození, aby získali kýženou daňovou výhodu – porodnost vzroste. Odpověď B: Budou odkládat vstup do manželství, protože vyšší daně jim zkomplikují vytvoření existenčního zázemí – porodnost poklesne. Z ekonomické teorie lze snadno odvodit, že B je správně. I z praxe pak známe příklady, které tuto negativní závislost mezi daňovou podporou rodin a porodností dobře ilustrují. Velmi výmluvná je historie Itálie dvacátých a třicátých let. Benito Mussolini chtěl silnou a početnou Itálii. Proto kromě „staromládenecké daně“ zavedl veškeré myslitelné podpůrné prostředky, včetně kariérních překážek pro bezdětné. Neuspěl. Italové se do ženění a plození vůbec nehrnuli. Experiment dopadl přesně podle teoretických očekávání. V současné době probíhá podobný pokus ve Francii, kde vláda velkoryse podporuje „familles nombreuses“, početné rodiny. Podle statistik se zdá, že přináší výsledky. Celková míra porodnosti vzrostla během několika let na hodnotu 1,9 dítěte na ženu (z původní hodnoty kolem 1,7). Otázkou nicméně zůstává, do jaké míry vděčí Francie za zvýšenou porodnost skutečně této politice. V zemi žije několik milionů afrických a arabských imi-

Druhý nápad pochází z kruhů blízkých špičkám ODS. Je mimochodem prakticky totožný s návrhem americké ekonomky Shirley Burggrafové. Vychází z pradávného a přirozeného modelu rozšířené rodiny, v jejímž rámci ekonomicky aktivní potomci přímo finančně i nefinančně přispívali svým rodičům a prarodičům. Penzijní systém v tomto pojetí by byl alespoň částečně založen na přímých platbách. Každý pracující podléhající povinnosti platit sociální „pojištění“ by mohl směrovat část svých plateb na účet konkrétní osoby nebo více osob. Například přímo přispívat na důchod otci, matce, babičce, ale třeba i tetě nebo komukoli, kdo se na výchově dotyčného podílel. Výběr by byl čistě věcí plátce. Tento model by znamenal silnou motivaci lidí v produktivním věku k výchově dostatečně početného potomstva. Budoucí důchodce, který ví, že jeho blahobyt ve stáří bude záviset přímo na jeho dětech, se navíc bude snažit řádně je vychovat. Poskytne jim vzdělání (protože vzdělání je v moderní společnosti předpokladem vyššího výdělku) a bude mít zájem, aby je jejich potomci měli rádi. Zavedení této vazby by bylo v příkrém kontrastu k anonymní byrokratické mašinérii současného průběžného systému, který je poplatníky vnímán jen jako krajně nevítaná záporná položka jejich výplatních pásek. Termín „rodinné hodnoty“ by mohl zaznamenat renesanci. Stejně jako porodnost. Pavel Kohout Autor je ekonom PPF.

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 27 V 4.–10. ČERVENEC 2005

9

Podpořit giganta ČEZ má dostat bez soutěže státní podíl v dolech

D

uch Miroslava Grégra opět ožívá. Státní podíl ve významném podniku má být bez soutěže a bez ohledu na další zájemce prodán jinému polostátnímu podniku. Aspoň tak si to představuje ministerstvo průmyslu a příští týden chce požádat vládu o souhlas. Prodávaným jsou Severočeské doly a kupujícím energetický gigant ČEZ. Cílem přitom není maximalizovat zisk do státní kasy, ale vytvořit provázaný „palivoenergetický komplex“, který bude kontrolovat těžbu uhlí a výrobu elektřiny v Čechách.

Appian ano, pak zase ne ČEZ má teď na dosah definitivní vítězství v bitvě o celkové ovládnutí výroby a distribuce elektřiny v Čechách od prvního záběru rypadla až po zásuvky v každé domácnosti. Ještě před několika lety vypadala situace jinak. Tehdy se zdálo, že hlavním kandidátem na „sjednotitele“ české energetiky je skupina Appian vlastnící Mosteckou uhelnou společnost. Její šéf Antonín Koláček chtěl získat státní podíl v Severočeských dolech (stát zde vlastní 55 % akcií, ČEZ 37 %) a ovládnout tuto firmu. Vlastnictví obou uhelných společností by mu pomohlo vytvořit regionální monopol a zvýšit cenu uhlí. Kromě toho by se dostal k prosperující firmě (loni dosáhl čistý zisk Severočeských dolů více než 1,3 miliardy korun) se slušnou zásobou hotovosti. Koláček měl velmi dobré kontakty na politiky a netajil se ani tím, že by rád v případě privatizace koupil i větší balík akcií samotné polo-státní elektrárenské společnosti. Naproti tomu ČEZ byl tehdy v defenzivě: ztratil část svých podílů v regionálních distribučních společnostech a byl přinucen zbavit se vlivu v páteřní rozvodné soustavě elektrické energie. Následně se raději soustředil na získání opětné kontroly nad distribučními společnostmi. Jeho pokus zapojit se do privatizace státního podílu v Severočeských dolech, které dodávají uhlí do jeho elektráren, skončil klepnutím přes prsty. Neměl politickou podporu. Když se v létě 2003 přihlásil do soutěže o akcie Severočeských dolů, byl vyřazen kvůli nesplnění podmínek a tehdejší generální ředitel Jaroslav Míl byl vzápětí za trest vyhozen. Podle náměstka ministra průmyslu Martina Peciny se měl tehdy spíše soustředit na dokončení účasti v privatizaci v Bulharsku a ne kupovat doly. Jenže pak byla soutěž o Severočeské doly zrušena. Nevadilo ani tak to, že podmínky soutěže „náhodou“ plně vyhovovaly zejména Appianu (například členové statutárních orgánů uchazeče museli mít zkušenost s těžbou uhlí), ale spíš jím nabízená cena. Údajně méně než čtyři miliardy korun bylo opravdu příliš málo. Doly nedostaly ani konkurenti Appianu, J&T a Penta, kteří nakonec zvýšili své nabídky až k sedmi miliardám korun, tedy zhruba na spodní hranici cenového odhadu, který si tehdy nechal stát na severočeský podnik vypracovat.

Prostě to potřebuje V průběhu posledního roku došlo v postoji politiků k energetickým firmám k definitivnímu obratu. Podpora Appianu zeslábla a navrch získal ČEZ. Ministerstvo průmyslu a obchodu se sice ještě snažilo všemožně zprostředkovat dohodu mezi

Ministerstvo obchodu a průmyslu: Když už je spojují dopravníky, propojíme je i majetkově. (Důl Nástup Tušimice.) FOTO SPECTRUM PICTURES

Appianem (nyní Czech Coal) a ČEZ. Ministerstvo chtělo, aby se firmy propojily, koupily státní podíl v Severočeských dolech a vznikl tak společný podnik, který by provázal těžbu uhlí a výrobu elektrické energie v severních Čechách. Náměstek Pecina kvůli tomu dokonce odložil návrh na privatizaci dolů o několik měsíců. Bezvýsledně. Appian ani ČEZ nebyly ochotny k ústupkům ze svých původních pozic a vážná jednání fakticky ani nezačala. Ekonomičtí ministři se již na přelomu roku shodli, že „ČEZ to uhlí prostě potřebuje“, a místopředseda vlády pro ekonomiku Martin Jahn dokonce začal mluvit o tom, že by ČEZ měl získat doly „za rozumnou cenu“. Zatímco dříve bylo hlavním argumentem, že sloučením dvou dolů v jedné uhelné pánvi se zlepší jejich efektivita a podmínky pro vytěžení uhelných zásob v místě jejich dotyku, nyní se stala zaklínadlem nutnost zajistit plynulé dodávky uhlí pro tepelné elektrárny. ČEZ totiž odebírá od Severočeských dolů 60 procent své spotřeby uhlí. Tento argument byl ještě posílen tím, že ČEZ začal uvažovat o výstavbě nové elektrárny v Ledvicích na úpatí Krušných hor a o rekonstrukci starých elektráren v Tušimicích a Prunéřově, které severočeské uhlí odebírají. Podle analytiků citovaných na serveru I-point dokonce ČEZ „začal tlačit na pilu“ a hrozit vládě, že pokud nebude mít garantované zásoby a cenu uhlí aspoň na čtyřicet let, nezbude mu nic jiného, než zvážit vybudování dalších bloků jaderné elektrárny Temelín, což by vedlo ke zhoršení vztahů s Rakouskem.

Jenže tyto důvody se z velké části rozplynuly jako dým na konci letošního května. ČEZ totiž uzavřel se Severočeskými doly smlouvu na dodávky uhlí (včetně množství a ceny) až do roku 2052, tedy do konce životnosti všech jeho uhelných elektráren. Uhlí pro elektrárny je tak zajištěno. Proč tedy ministři nadále podporují přímý prodej dolů do rukou ČEZ? Nejen Urban, ale i Jahn nebo Sobotka na podobné otázky obvykle odpovídají frázemi o potřebě silného výrobce elektřiny, cenové stabilitě a jistotě v dodávkách uhlí na desítky let dopředu. Proč ale kvůli tomu odvolali ředitele Míla? Teď je prostě jiná politická situace. A ekonomický rozměr? Z pohledu ministerských plánovačů je sloučení uhlí a elektráren logické: nekvalitní severočeské uhlí vždy padalo a stále padá z pásů dolů rovnou do elektrárenských kotlů a těžko si představit, že by našlo jiného odběratele. Proč tedy obě činnosti nesloučit pod jednoho majitele. Někteří nevládní ekonomové ale upozorňují na nepominutelná negativa: ztráta pro státní kasu z neuskutečněné soutěže, další oddálení privatizace ČEZ a bytnění silné energetické lobby, která si každou budoucí vládu obtočí kolem prstu. Tohle potvrzuje i nesouhlas opoziční ODS, která požaduje prodej dolů formou soutěže a podobně chce v roce 2007 začít rozprodávat akcie společnosti ČEZ.

Cena nerozhoduje Teď je ale u moci levice a na ni cílený tlak ČEZ platí. Na konci minulého týdne dorazil z ministerstva

průmyslu a obchodu na Úřad vlády materiál navrhující postup při privatizaci Severočeských dolů. Provází ho neobvyklé tajnůstkářství. Je téměř tak mytický jako sněžný muž: všichni o něm mluví, málokdo ho viděl a ten, kdo ho spatřil, o něm nechce nic prozradit. Nicméně hlavní obrysy jsou jasné: prioritou je prodat akcie Severočeských dolů firmě ČEZ. Kvůli tomu má dostat devadesátidenní exkluzivitu na jednání o koupi. Cenu podniku má určit znalec vybraný Fondem národního majetku. Toto řešení navrhuje ministr průmyslu Milan Urban, uvítal by ho i Martin Jahn a proti není ani ministr financí Bohuslav Sobotka. Spolehnout se přitom mohou na podporu předsedy vlády. Přitom lze s úspěchem pochybovat, že touto metodou bude dosaženo maximální prodejní ceny. Jednak je ještě v živé paměti podivně rychlé ocenění distribučních společností rovněž kupovaných společností ČEZ (soudní znalec je ocenil v průběhu tří týdnů na základě podkladů dodaných z ČEZ), jednak budou ze hry vyřazeni další zájemci, ať již zmíněný Appian či slovenská finanční skupina Penta, kteří by mohli svými nabídkami cenu zvýšit. Je tedy velká naděje, že elektrárenská společnost koupí doly relativně levně a tím vzroste její hodnota. Ostatně, premiér již několikrát prohlásil, že by se cena sice měla vyšplhat nad starou odhadní cenu a přesáhnout 7,5 miliardy korun, nejde prý ale jen o ni. V úvahu je podle Jiřího Paroubka nutné vzít i „sociální dopad na region“. Marek Hudema

INZERCE

Jsme mezinárodní společnost patřící mezi největší světové výrobce výpočetní a komunikační techniky. V Pardubicích jsme vybudovali evropské produkční centrum s více než 3000 pracovníky. Zaměřujeme se na finální montáž PC, zařízení pro připojení k internetu, „šasí“ a dalších elektronických výrobků. Jsme druhý největší exportér v ČR.

HLEDÁME: NÁKUPČÍ Požadujeme: VŠ/SŠ vzdělání (ekonomické nebo technické), praxe v zahraniční firmě v oblasti nákupu výhodou, aktivní znalost AJ, práce na PC – velmi dobrá znalost MS Excel, Word, SAP výhodou Náplň práce: kontakt se zahraničními dodavateli, zajištění materiálu pro plynulý chod výroby, spolupráce s ostatními odděleními, evidence došlého materiálu, materiálu na cestě, jednání s dopravci SENIOR TEST INŽENÝR Požadujeme: VŠ/SŠ vzdělání (elektro – slaboproud, IT, telekomunikace), praxe 3 – 5 let v oblasti testování ve výrobní firmě zaměřené na elektroniku podmínkou, aktivní znalost AJ, dobrá znalost HW, SW, práce s PC, zkušenosti s vedením týmu inženýrů a techniků, zkušenosti s vedením nových projektů, absolvování CCNA, CCNP výhodou Náplň práce: vyhodnocování testů nového materiálu, SW, HW, podílí se na vývoji SW pro testování PC, analýza chyb výrobků a SW, školení techniků a vedoucích linek, zpracování technické dokumentace Své životopisy v ČJ a AJ verzi zasílejte na: [email protected]

PROCESNÍ INŽENÝR Požadujeme: VŠ/SŠ vzdělání (elektro – slaboproud, IT, telekomunikace) praxe v technologii výrobní firmy se zaměřením na elektroniku výhodou, aktivní znalost AJ, dobrá znalost SW a HW podmínkou, práce s PC, SAP Náplň práce: sledování a zlepšování technologických procesů a produktivity výroby, příprava a aktualizace pracovních instrukcí, implementace technologických změn, stanovení výrobních standardů, časování a sled jednotlivých výrobních i nevýrobních operací, mapování procesů, podpora zavádění nových výrobků.

NABÍZÍME: > Perspektivní a stabilní zaměstnání > Odpovídající platové ohodnocení > Možnost dalšího vzdělávání > Možnost profesního a kariérového růstu > Balíček zaměstnaneckých výhod Kontakt: FOXCONN CZ s. r. o. U Zámečku 26, 532 01 Pardubice Tel.: 466 056 416, 466 056 143 Aktuální seznam volných pozic naleznete na: www.foxconn.cz

BH Securities a.s., licencovaný obchodník s cennými papíry, člen Burzy cenných papírů Praha, hledá zaměstnance na pozici

portfolio manager pro zahraniční akciová a smíšená portfolia Požadujeme: — VŠ nebo SŠ vzdělání, — praxe v oboru podmínkou, — makléřská licence včetně derivátové podmínkou, — praktická znalost problematiky opcí a dalších strukturovaných produktů, — výborný přehled o kapitálových trzích v Evropě a v USA — aktivní znalost AJ, — práci s PC, — schopnost samostatného a analytického myšlení, — komunikativnost, — flexibilitu a vysoké pracovní nasazení. Nabízíme: — zázemí v mladém kolektivu prestižní finanční společnosti, — možnost profesního a příjmového růstu. Nabídky se strukturovaným životopisem zasílejte na e-mailovou adresu: [email protected] nebo faxem na číslo 221 892 260.

Q

10

ZAHRANIČÍ

4.–10. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 27

Na hraně ústavy Německo klopotně vykročilo k předčasným volbám

J

ak změnit nebo volbami potvrdit vládu během jejího mandátu? V Německu je to složité, jak ukázal minulý týden. V pátek vyslovil Spolkový sněm nedůvěru kancléři Gerhardu Schröderovi. Schröder, který hlasování sám inicioval, chce dosáhnout vypsání předčasných voleb a získat tak nový mandát pro své reformní plány. Německá ústava staví předčasnému ukončení funkčního období parlamentu do cesty řadu překážek a neumožňuje například, aby poslanci sami rozhodli o zkrácení funkčního období. Podle ústavy proto nyní musí uplynout třítýdenní lhůta, během níž se mohou poslanci teoreticky pokusit zvolit kancléřem někoho jiného. Pokud se to nepodaří, může spolkový prezident Horst Köhler parlament rozpustit a vypsat předčasné volby, které by se pak konaly 18. září.

Schröder necítí podporu Prezident je vázán dřívějším rozhodnutím ústavního soudu, podle kterého mohou být předčasné volby vypsány pouze v případě, že zemi postihla skutečná vládní krize s nejistým rozložením sil v parlamentu a značně omezenou akceschopností vlády. Důvodem pro takovéto zúžení prezidentových možností byl manévr, který podnikl v roce 1983 tehdejší konzervativní kancléř Helmut Kohl, když si krátce poté, co se jeho křesťansko-liberální koalice ujala vlády, nechal parlamentem vyslovit nedůvěru. Vyprovokoval tím předčasné volby, které mu přinesly bezpečné vítězství. Ústavní soud tehdy Kohlův postup hodnotil jako „na hraně ústavy“ a konstatoval, že nástroj vyslovení nedůvěry vládě nesmí být zneužit k libovolnému rozpuštění parlamentu. Také proto byla tentokrát věnována značná pozornost odůvodnění, s jakým Schröder přednesl svou žádost o vyslovení důvěry. Už před jeho projevem v Bundestagu pronikla z vládních kruhů na veřejnost informace, že kancléř hodlá před poslanci argumentovat „nedostatkem trvalé podpory v parlamentu“, což sice přesně odpovídá mantinelům, které kdysi vytyčili ústavní soudci, ale přesto zcela neodráží současnou situaci. Koaliční spojenectví Zelených se Schröderovými sociálními demokraty bylo a je relativně stabilní a prosté nějakých ostrých roztržek. Stejně také nikdy reálně nehrozilo, že by někteří poslanci levicového křídla SPD, kteří kritizovali kancléřovy reformy, opustili poslanecký klub a ohrozili tak těsnou vládní většinu v parlamentu.

Národ je pro Bez ohledu na to, zda nakonec prezident Spolkový sněm rozpustí či nikoli, se už naplno rozběhla volební kampaň. Začala prakticky v okamžiku, kdy Schröder po prohraných volbách v Severním Porýní-Vestfálsku oznámil, že necítí dostatečnou podporu pro svou reformní politiku, a proto bude usilovat o vypsání předčasných voleb do Spolkového sněmu.

Sociální stát v dosavadní podobě, nebo reforma? (Fronta v pracovní agentuře v bývalé NDR.)

Veřejnost volá po politické změně, což se mimo jiné promítá i do skutečnosti, že většina Němců Schröderovo úsilí o vyvolání předčasných voleb schvaluje – v očekávání, že by po nich nastoupila jiná vláda. Jednotlivé strany už také nominovaly své lídry a brzy vyrukují s programy. Kontext situace v EU, kdy se stále silněji diskutuje i o evropském sociálním modelu, dodá německým volbám možná zcela nový rozměr. Až dosud totiž panovala mezi všemi stranami shoda, že sociální stát, jako jeden z výdobytků poválečného vývoje v Německu, je třeba zachovat. Proto je přímo symbolické, že v čele opozičního bloku křesťanských stran je v osobě Angely Merkelové žena z východního Německa, která se sice za posledních patnáct let dokonale sžila s prostředím staré Spolkové republiky, ale přesto nepovažuje všechny její vymoženosti, jako třeba štědrý zaopatřovací stát, za něco nedotknutelného. Také proto už sociální demokraté troubí na poplach a snaží se stylizovat do role ochránců soci-

Výsledek G8 rozhodnou šerpové Oddlužení je tou jednodušší částí projektu záchrany Afriky – teď je třeba sehnat miliardy na přímou pomoc. Popová přehlídka celebrit bojujících proti chudobě Live 8 skončila, drama však teprve vrcholí. Až začne ve středu ve Skotsku hovořit osm vůdců nejvyspělejších zemí světa sdružených pod hlavičkou G8 o chudobě a globálním oteplování, bude to jenom závěrečné dějství dlouhého maratonu. Už od pátku totiž sedí v Londýně osm „šerpů“, jak se v diplomatické hantýrce nazývají hlavní vyjednávači, a do úmoru procházejí texty plné závorek. Na stole leží návrhy společného komuniké a hranaté závorky označují části, na kterých se strany dosud nedohodly. Teprve šerpové rozhodnou, jak bude výsledek summitu G8 ladit s dobromyslným nadšením na koncertech.

Rozdej a neobchoduj Schůzky G8 se konávají v ústraní, za zavřenými dveřmi a za všeobecného podezírání. Letos je ale všechno jinak. Setkání předsedají Britové a ti za

dvě hlavní témata zvolili globální problémy, které už léta rezonují s pocity běžných lidí planety. V blahobytném hotelu Gleneagles, kde uprostřed skotské vysočiny obvykle tráví čas golfisté, se bude hovořit o extrémní chudobě a změně podnebí. A letos půjde o konkrétní peníze. Tradici schůzek založili za ropné krize před třiceti lety Francouzi, původní sedmičlenná skupina (Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Kanada, USA a Británie) se v 90. letech rozrostla ještě o Rusko. V čele G8 se vždy po roce střídají jednotlivé země, letos připadlo předsednictví a s ním i příprava agendy, vyjednání kompromisů a pořádání samotné vrcholné schůzky Tonymu Blairovi. Ten ji místo k obvyklým nezávazným deklaracím nasměroval ke konkrétním závazkům, a postaral se tak vyjednávačům o perné chvilky. Epicentrem světové bídy je Afrika, jediný světadíl, který i na počátku 21. století chudne. Kontinent trpí mimo jiné válkami, nezodpovědným vládnu-

álního státu a „advokátů chudých“. Už například oznámili, že jedním z hlavních bodů jejich volebního programu bude požadavek na zavedení „milionářské daně“. Lidé s příjmy nad 250 000 eur ročně by tak k dosavadní dani museli počítat ještě s tří- až pětiprocentní přirážkou. Politicky by to prošlo, vždyť něco takového by podle průzkumů přivítalo 70 % Němců. Daleko menší míru otevřenosti ve vztahu k voličům je naproti tomu možné očekávat v otázce případného zvýšení sazby u daně z přidané hodnoty. Sociální demokraté sice již kategoricky prohlásili, že něco takového vzhledem k možným dopadům na široké vrstvy společnosti odmítají, ale křesťanští demokraté o tom uvažují. Favorizovaný opoziční blok CDU/CSU bude během kampaně v zajímavé situaci. V týdeníku Die Zeit se objevila úvaha, že výrazný náskok v průzkumech může být pro konzervativce nevýhodný, protože v očích mnoha voličů, kteří v nich vidí už téměř jistou vládní stranu, by se mohla ztratit jasná

tím, nevzdělaností, nerozvinutou infrastrukturou či pandemií AIDS a bez pomoci okolního světa se z marasmu prostě nikdy nedostane. Podle Blaira je pomoc Africe morálním imperativem a zároveň zcela pragmatickým krokem – extrémní chudoba za humny Evropy je zdrojem nekonečných zástupů uprchlíků a ekonomických migrantů a pařeništěm extrémních nálad a terorismu. Britové se do problému pustili už loni na podzim, kdy Blair založil Komisi pro Afriku (seděli v ní především sami Afričané) a jeho ministr financí Gordon Brown vymyslel tzv. Marshallův plán pro Afriku. Výsledkem práce Komise je zpráva analyzující příčiny africké katastrofy, Brownův plán zase řeší finanční rozměr záchrany kontinentu a stojí na odpuštění dluhů a zvýšení přímé finanční pomoci. Oddlužení se ukázalo být tou jednodušší částí projektu. Díky Brownově tvrdohlavosti se nakonec ministři financí dohodli na odepsání 40 miliard dolarů 18 vybraným zemím (nejen africkým). Je to jenom začátek, chudé země dluží celkem 220 miliard, ale další oddlužování je podmíněno také odpovědností dlužníků – země G8 odmítají odpouštět dluhy například vládám, které se účastní občanských válek. Druhý krok – sehnat každoročně 50 miliard dolarů na přímou pomoc – mají zatím šerpové v hranatých závorkách. Britům se podařilo pro svůj záměr získat země EU, které slíbily, že začnou postupně zvedat svůj humanitární příspěvek na 0,7 % HDP v roce 2015. K podobnému závazku se zatím nevyslovily Japonsko a Kanada, USA ho až do pátku odmítaly, pak slíbily zdvojnásobit svou dosavadní pomoc, která je proporčně ze všech vyspělých zemí nejnižší, v konkrétních částkách

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

dělící linie mezi vládou a opozicí. Konzervativci tak mohou být teoreticky činěni odpovědnými za něco, co nemohli vůbec ovlivnit. Přesto, pokud by křesťanští demokraté skutečně vyhráli, budou relativně dlouho disponovat většinou nejenom ve Spolkovém sněmu, ale budou mít zpočátku kontrolu i nad horní komorou, Spolkovou radou, která musí ke všem důležitým zákonům, především těm, které se týkají nejdůležitějších reformních kroků, dát souhlas. Možná, že právě takovýto silný mandát, který neměla žádná z předchozích vlád, bude zapotřebí, aby léčba nemocného muže Evropy, jak se o Německu v posledních letech často hovořilo, mohla po letech otálení konečně začít. Robert Schuster Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.

Q

K tématu viz i článek na str. 12.

však nejvyšší. Američané jsou v této věci důslední a přímou pomoc vždy podmiňují splněním podmínek – spravedlivou a poctivou správou země. Finanční podpora Africe si navíc vysloužila kritiku, která tvrdí, že chudé země potřebují ještě další veledůležitý krok – spravedlivý mezinárodní obchod. Britové chtějí časový plán postupného odbourání zemědělských dotací (vyspělé země na nich utratí ročně okolo 300 miliard dolarů), ale hlavní jednání se zřejmě odsunou na půdu WTO a na druhou půlku roku. Z Gleneagles nejspíš zazní jenom proklamace, které se pronášejí snáze než konkrétní závazky.

USA versus G7 Jestliže Afrika ze summitu zcela určitě nevyjde naprázdno, v oblasti boje proti změnám klimatu zavládla týden před summitem skepse. Na veřejnost se dostaly návrhy společného komuniké, ze kterého vyplývá, že Američané na rozdíl od zbytku G8 odmítají připustit, že lidmi způsobené oteplování vůbec existuje – v hranatých závorkách se objevila třeba i věta „náš svět se otepluje“. Průlomem by tedy bylo už samotné uznání existence problému ze strany americké vlády a nastartování procesu, na jehož konci by mohl být třeba celosvětový obchod s emisemi skleníkových plynů. O ten mají ostatně zájem i některé americké firmy, města a státy, bez přitakání Washingtonu je však skutečný průlom utopií. Blair vyzval mezinárodní aktivisty, aby neztráceli naději, ti však mluví o katastrofě a zmařených nadějích. Uvidíme koncem týdne. Jiří Sobota

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 27 V 4.–10. ČERVENEC 2005

11

Ať žijí radikálové Polsko aneb Zpráva o zemi, kde není místo pro politický střed

V

době, kdy Evropská unie znervózněla po krachu ústavních referend, představuje Polsko střední cestu mezi Velkou Británií a Francií s Německem. Svědčí o tom i polské rozhovory se zástupci zmíněných mocností. Tím spíše může překvapit, že začínající volební kampaň v Polsku evropská témata moc neovlivní. V září a v říjnu Poláci zvolí parlament i prezidenta. Navíc nepůjde o pouhou výměnu míst mezi vládou a opozici. Z různých stran se ozývají stále silnější hlasy volající po celkovém přehodnocení vývoje v zemi a zásadních reformách, nebo dokonce úplné proměně politického systému 3. republiky, která začala s pádem komunismu v roce 1989. V rouše obránců „porevolučního“ vývoje budou paradoxně vystupovat především postkomunisté, naopak pravice, která se stále hlasitěji hlásí k odkazu Solidarity, vyzývá ke kritickému zhodnocení posledních let, nebo dokonce po novém začátku – ustavení 4. republiky.

„Rywinland“ a 4. republika V květnu se na první místo v některých průzkumech začala dostávat pravicová strana Právo a Spravedlnost (PiS). Také její kandidát na prezidenta, primátor Varšavy Lech Kaczyński, se nedávno několikrát ocitl na prvním místě. PiS vede svou kampaň pod hesly „mravní revoluce“ a totální sanace politického života. Požaduje vznik Komise pravdy a spravedlnosti, která by se měla zabývat vyšetřováním patologických jevů politického života posledních let, a také novou lustraci, která by odsunula z veřejného života bývalé členy komunistické strany a spolupracovníky tajných služeb. Předkládá dokonce návrh na delegalizaci vládnoucího Svazu demokratické levice (SLD) kvůli jeho propojení s minulým režimem a účasti jeho členů na četných aférách, jež otřásají zemí. Kaczyński dává do protikladu „Rywinland“ – tedy současné Polsko pojmenované podle hlavního hrdiny nejznámější korupční kauzy posledních let – a novou 4. republiku, která by se měla opírat o silnější a transparentnější stát. Podle PiS byl celý „porevoluční“ vývoj prohrou – zemi ovládla bývalá nomenklatura s vazbami na organizovaný zločin a především na nereformované tajné služby. Významnou součástí jejího programu je také ochrana konzervativních hodnot ve společenském životě – například Lech Kaczyński minulý měsíc vstoupil do povědomí světové veřejnosti nekompromisním zákazem pochodu za práva homosexuálů.

Občanská platforma, hlavní soupeř a zároveň potencionální koaliční partner PiS, má možná méně velkolepé plány, avšak zcela souhlasí s nutností zásadních změn, týkajících se hlavně omezení privilegií politiků, boje s korupcí a zveřejnění seznamu komunistických tajných služeb. Při zahájení volební kampaně minulý týden se lídři strany jasně vyjádřili proti „politice kontinuity“ se současným systémem a pro razantní změny všude, „kde je potřeba“. Nechtějí však rušit 3. republiku, ale pouze ji „ozdravovat“. Na rozdíl od PiS kladou větší důraz na ekonomiku, kde požadují větší liberalizaci, například zavedení rovné daně. Také její program předpokládá výraznou změnu ústavy směrem k větší efektivitě vlády: posílit pozice premiéra, zavést jednomandátové volební okrsky nebo zrušit Senát.

Levici zachraňuje Cimoszewicz O radikalizaci nálad svědčí také skutečnost, že další místa v průzkumech drží populistická Sebeobrana a nacionalisté z Ligy polských rodin. Naopak levice, trhaná vnitřními rozpory, ještě nedávno sváděla spíše boj o přežití než o udržení se u moci. Když v roce 2001 SLD přebíral moc v zemi, strana působila jako jednotný blok posílený drtivou volební výhrou. Avšak následující léta znamenala katastrofu: postupně odhalované aféry (počínaje proslulou „Rywingate“) vytvořily ve veřejnosti přesvědčení, že levice vládne zemi oligarchickými metodami, pomocí korupce a úzkých vztahů s byznysem. Dramaticky klesající podpora vedla k rozdělení strany, avšak žádné ze současně existujících levicových uskupení nemůže počítat s výraznější podporou. Podle sociologa Ireneusze Krzemińského je SLD „definitivně kompromitované uskupení“, které může počítat pouze se skalním komunistickým elektorátem. Současná vláda Marka Belky je oficiálně i nadále vládou SLD, avšak sám premiér je už členem opoziční středové Demokratické strany! Postkomunistům nevyšel pokus spojit podzimní volby s referendem o euroústavě, které by jim umožnilo vystupovat jako „proevropská“ síla na politické scéně a vymezit se tak vůči většinově euroskeptické pravici. Dalším krokem byla volba nového předsedy strany: stal se jím mladý ministr zemědělství Wojciech Olejniczak, jenž nepřipomíná člena „předrevoluční“ komunistické strany. Naději na záchranu však levici přinesl až předseda Sejmu Włodzimierz Cimoszewicz, který minulý týden změnil své původní rozhodnutí a ohlásil záměr kandidovat v prezidentských vol-

bách. Podle některých politologů šlo o marketingový trik: Cimoszewicz dlouho tvrdil, že je politikou znechucen a stáhne se do soukromí, a zároveň levicoví politici a média neustále přesvědčovali, že pouze on může zastavit tažení pravicových „extremistů“. Hlavní roli v přesvědčování Cimoszewicze odehrál prezident Kwaśniewski, a přáním kandidáta levice je, aby jeho kampaň řídila velmi populární prezidentova manželka Jolanta. Klíčem k úspěchu Cimoszewicze má být „nadstranický“ charakter této kampaně – neúčastní se voleb za SLD, ale jako nezávislý kandidát. Tato strategie přináší výsledky – v nejnovějších průzkumech se Cimoszewicz ocitl dokonce na prvním místě, s podporou téměř trojnásobně vyšší, než má jeho „mateřská“ strana. Prázdné místo ve středu politického spektra se pokouší obsadit nově vzniklá Demokratická strana, která spojuje liberální Unii svobody a část „utečenců“ z řad SLD včetně premiéra Belky. Demokratická strana se profiluje jako jediný opravdu „proevropský“ subjekt na politické scéně a brzda extremismu pravice. Sdružuje známé postavy bývalého disentu, patří k nim i první nekomunistický premiér Mazowiecki.

Mezi Francií a Blairem Minulé pondělí se ve Varšavě uskutečnilo setkání ministrů zahraničí Polska, Německa a Francie. Předtím polský ministr Adam Rotfeld jednal i se zástupcem Tonyho Blaira. Tématem byla samozřejmě krize způsobená roztržkami kolem rozpočtu Unie na léta 2007–13. Polsko zorganizováním této schůze potvrzuje, že má zájem se aktivně zúčastnit debaty o podobě Unie – což se projevilo už na neúspěšném bruselském summitu, kde premiér Marek Belka přišel s kompromisním návrhem rozpočtových výdajů a kde Polsko vystupovalo jako mluvčí nových členských států. Podle evropského tisku pondělní schůze dosvědčuje, že se znepřátelené velmoci snaží získat jeho podporu, a Polsko tak dostává šanci ovlivňovat jejich soupeření tak, aby získalo pro sebe a jiné postkomunistické země co největší finanční prostředky z rozpočtu. Polsko se snaží o vytvoření alternativy vůči britské a německo-

Na druhou stranu její hesla v mnohém připomínají program postkomunistů – obě uskupení chtějí těžit z obav před radikalismem a „autoritářskými tendencemi“ (jak se píše v programovém prohlášení SLD) pravice. Ostře vystupují proti „zpochybňování dědictví 3. republiky“, spojuje je také výrazná podpora evropské ústavy a odpor ke snahám o opětovné nastolení tématu zúčtování s komunismem, které podle nich hrozí „honem na čarodějnice“ a zneužíváním minulosti pro aktuální politické účely. Zdá se však, že v situaci současné ostré polarizace politické scény není v Polsku místo pro umírněné a středové postoje. Začínající kampaň se bude točit kolem základního směřování státu a hodnocení jeho minulosti. Tento střet budou zosobňovat dva hlavní prezidentští kandidáti – Cimoszewicz a Kaczyński. Občanská platforma nebo Demokratická strana se budou muset jednoznačně postavit na jednu ze stran tohoto sporu. Maciej Ruczaj Autor studuje politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK v Praze. Q

-francouzské vizi budoucnosti, která by umožnila nalézt kompromis a pokračovat v integračních procesech. Toto stanovisko zdůraznil ministr Rotfeld, který prohlásil, že Polsko se nehodlá přiklonit k jedné ze stran, ale chce hledat společné řešení se všemi členy. Polský postoj je pokusem o střední cestu mezi Blairovou vizí liberalizace a zásadních změn zemědělské politiky a francouzským „eskapismem“ (podle Rotfeldových slov) – tedy snahou vyhnout se jakýmkoli reformám. Premiér Belka souhlasil s nutností omezení výdajů na zemědělskou politiku (Polsko by bylo v novém rozpočtu největším příjemcem přímých dotací), zároveň ale zdůrazňuje potřebu posílení – v zájmu nových členských států – regionálních fondů. Druhým „polským“ tématem je boj proti uzavírání Unie před dalšími zájemci o členství, mezi nimiž je polský strategický partner, Ukrajina. Nelze tedy mluvit o konzistentní „polské“ vizi budoucnosti Unie, nicméně Polsko bude důrazně usilovat o kompromis a ukončení sporů kolem rozpočtu, které by jinak mohly vést k značnému omezení evropské pomoci Polsku a ostatním novým zemím a zpomalení integrace.

Ataka proti Romům i Židům Volby v Bulharsku vyhráli socialisté. Carovo hnutí nynějšího premiéra skončilo druhé. Úspěch zaznamenali i třetí Turci, šok ale způsobil devítiprocentní zisk nové extremistické strany Ataka. „Cikáni do převýchovných a pracovních táborů“, „Likvidace romské kriminality“, s takovými hesly vytáhlo do předvolebního boje hnutí Ataka (Útok), které vzniklo jen čtvrt roku před volbami. Snažilo se využít protiromské nálady ve společnosti, kterou pobouřila bitka mezi Romy a „bílými“ v sofijské čtvrti Zacharna fabrika, kdy jako náhodný svědek zahynul jeden profesor. „Odvetné“ akce, například útok na Romy ve Vraci, na sebe nenechaly dlouho čekat. Lidé v Bulharsku jsou pobouřeni krádežemi Romů, které úřady jen málokdy postihují. Výjimkou nejsou případy, kdy Romové zastaví – třeba poškozením kolejí – nákladní vlak se železem, vše odcizí a pak prodají ve sběrně. V některých obcích proto vznikly i tzv. lovecké spolky, které však mají de facto chránit majetek majoritní části společnosti. Pobouření vyvolávaly i zprávy o tom, že Romové, jichž je v Bulharsku podle neoficiálních údajů asi 750 tisíc, neplatí poplatky za elektřinu. Předseda parlamentu Borislav Velikov se snažil argumentovat tím, že pokud je snaha o dohodu, vše lze vyřešit podobně jako v jeho volebním obvodu v Montaně, kde se elektrárenské společnosti dohodly s představiteli Romů o způsobu splátek, respektive jejich odkladu. Vše ale bylo marné. Ataka uspěla po celé zemi. Přitom vsadila i na antisemitskou kartu, která je v Bulharsku

historicky výjimečná. Bulharsko bylo za druhé světové války dokonce jedinou východoevropskou zemí, kde se podařilo zabránit deportacím Židů. Na záchraně asi 48 tisíc z nich má zásluhu především tehdejší místopředseda parlamentu Dimitar Pešev. Ataka je stranou, kde se sešli zástupci levice i pravice, politologové se proto dohadují, zda se jedná o ultrapravici, či ultralevici. Diskutuje se o tom i mezi poslanci, a sice proto, aby bylo jasné, kde mají její zástupci sedět, neboť s nimi nechce nikdo nic mít. Aspoň navenek. Ataka je také spolkem v minulosti neúspěšných politiků a bývalých členů komunistické tajné policie. Z jejích celkem 21 poslanců je 16 pozitivně lustrovaných. Vůdcem je bývalý novinář a jeden ze zakladatelů pravicové strany Svaz demokratických sil (ODS) Volen Siderov, který šéfoval i dnes už neexistujícím stranickým novinám Demokracie. Dalšími z členů jsou Petar Beron, ředitel Národopisného muzea v Sofii a též jeden ze zakládajících členů ODS, v letech 1990–91 i její předseda, dále centrista Pavel Šopov a Stela Banková reprezentující levici. Do Ataky vstoupili i legionáři a vysokoškoláci, kteří se nyní bouří nad tím, že jsou označováni za fašisty. Jako legitimní označují i snahy Ataka, aby Bulharsko vystoupilo z NATO, stáhlo vojáky z Iráku a zastavilo integrační proces do EU.

My že jsme fašisté? To nemyslíte vážně. (Sofie, 21. červen.) FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Turci do vlády Z téměř osmi milionů obyvatel Bulharska tvoří asi 10 % Turci. Vztahy mezi nimi a většinovými Slovany jsou poznamenané 500 let trvající nadvládou osmanské říše i komunistickými represemi z druhé poloviny 20. století, zejména násilnou asimilací v letech 1984–89. Po pádu totality se situace začala měnit. V roce 1998 parlament schválil zákon umožňující rozhlasové a televizní vysílání v romštině a turečtině, a to v oblastech s výrazným zastoupením menšin. Turci žijí hlavně v jižním Bulharsku u Kardžali a na severovýchodě země u Šumenova, Razdgradu a Trgoviště. I političtí zástupci Turků však zápasí s vlastní minulostí a i přes volební úspěch nemohou někteří počítat s účastí ve vládě. Na seznamu bývalých spo-

lupracovníků tajné policie je i sám předseda Hnutí za práva a svobody (DPS) Achmed Dogan. Přesto si je vědom své pozice při sestavování koaličního kabinetu stejně jako pohledu Evropské unie na dodržování práv menšin v členských nebo kandidátských státech. Jedním z jejich požadavků je i zavedení turečtiny jako úředního jazyka v oblastech s velkým zastoupením Turků. Současný předseda parlamentu Borislav Velikov před tím ale varuje: „To nesmíme podporovat, vznikly by tak jen turecké enklávy uvnitř Bulharska.“ Témat k řešení víc než dost, lhůta daná Bruselem (říjen) šibeniční. Podle politologů i ekonomů ale jedině tak budou zvolení politici, s výjimkou hnutí Ataka, nuceni se jimi vážně a rychle zabývat. Robert Mikoláš Autor je redaktorem stanice Čro 1 – Radiožurnál. Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

S

třílení indiánů nepatří jenom do historie divokého Západu 19. století. Svědčí o tom zpráva organizace Survival International z minulého týdne. V neděli 26. června byl v Brazílii, blízko hranice s Paraguayí, zastřelen Dorival Benites (26)

Zastřel si svého indiána

Guaraní svému peklu ještě neunikli.

Kancléřka z východu Angela Merkelová chystá pro Němce senzaci

P

rávě se učí Spolkovou republiku, říkávali mnozí křesťanští demokraté (CDU) na adresu své kolegyně Angely Merkelové. Politici i žurnalisté o této ženě z východu, kterou kancléř Helmut Kohl po pádu berlínské zdi vybral pro rezort žen a mládeže v prvním celoněmeckém kabinetu, hovořili jako o „Kohlově děvčeti“. Ale tyto časy jsou už dávno pryč. Merkelová připravuje Němcům senzaci: 56 let po vzniku Spolkové republiky a 15 let po znovusjednocení Německa by mohla být na podzim zvolena jako první žena a první zástupce bývalé NDR do úřadu spolkového kancléře. Podle průzkumů k tomu není daleko, více než polovina Němců by si přála předsedkyni CDU v čele vlády. Ona sama přesto nechce o žádné senzaci slyšet. „Zda muž, nebo žena, to je prvoplánová otázka,“ odbývá novináře, když se ptají na význam faktu, že by žena zasedla v nejvýznamnějším úřadě státu. Hovoří raději o tom, že mnohé věci se musí oproti rudo-zelené koalici Gerharda Schrödera „dělat od základu jinak“, aby se Německu „vedlo od základu lépe“.

Schází obraz rodiny

FOTO EGP

z kmene Guaraní. Další čtyři indiáni včetně jedné těhotné ženy byli postřeleni, dva byli uneseni a poté propuštěni a jeden z jejich náklaďáků byl zapálen. Z toho plyne, že nešlo o „divochy“, kteří by pomocí otrávených šípů usilovali o životy farmářů. Byli napadeni jen několik hodin poté, co vstoupili na půdu, která tomuto kmeni, přesněji skupině zvané Sombrerito, ještě před třiceti lety patřila, ale dnes na ní stojí dobytčí farma. Skupina byla z této půdy vykázána v roce 1975 a rozmístěna do několika rezervací. Po léta vznášeli nároky na navrácení své půdy. Brazilský vládní úřad pro indiánské záležitosti (FUNAI) vypracoval sice studii návratu do původního areálu, ale neprosadil ji v kabinetu. Indiáni to pak zkusili po partyzánsku a výsledkem byla zmíněná střelba. Situace zůstává napjatá. Ozbrojení rančeři obklíčili indiánský tábor a znemožňovali lidem vejít do něj i vyjít z něj. Sousední indiáni z kmene Guaraní ze solidarity zablokovali hlavní silnici a prohlásili, že v protestu setrvají tak dlouho, dokud úřady nezaručí bezpečnost lidí ze skupiny Sombrerito a možnost jejich setrvání na původní půdě. Dorival Benites byl pohřben v pondělí, ale mimo tento areál – jeho rodina se bála o své životy.

P

řes chmurnou atmosféru po dvojím krachu euroreferenda a temné věštby ohledně evropské budoucnosti Turecka se ve středu Evropská komise vyslovila jasně: podporuje sice zásadní debatu o tureckém členství, ale trvá na tom, že vstupní rozhovory s Ankarou budou zahájeny 3. října, jak se koncem roku 2004 dohodlo

Pevný termín pro Turecko všech 25 států Unie. Takhle to formuloval Olli Rehn z Finska, komisař pro rozšíření. Společným cílem prý zůstává plné členství Ankary v EU. Tisk se ale zmiňuje o nejednotném postoji v samotné Komisi, natožpak mezi občany Evropy. Zvláště křesťanští demokraté v EK – jmenovitě Ital Franco Frattini, Lucemburčanka Viviane Redingová, Slovák Ján Figeľ, ale i Lotyš Andris Piebalgs – se předtím marně pokoušeli tento cíl relativizovat. Politici z řad německých konzervativců a francouzské vládní UMP trvali na ukotvení oblíbeného termínu „privilegované partnerství“. Naproti tomu Rehn se drží oficiálního názoru Komise, že stabilní, demokratické a blahobytné Turecko je v zájmu celého společenství. Ocenil zvláště, že počátkem června vstoupilo v Turecku v platnost šest dosud scházejících reformních zákonů. Je prý také jisté, že Ankara schválí rozšíření celní unie na deset loni přijatých nováčků EU, což většina evropských politiků považuje za implicitní uznání Kypru. Zbyněk Petráček

4.–10. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 27

Merkelová dosud není kancléřkou, ale už sama skutečnost, že jde do souboje jako špičková kandidátka konzervativní CDU, malou senzaci představuje. Tato promovaná fyzička sice udělala od roku 1990 strmou politickou kariéru (od náměstkyně mluvčí poslední vlády NDR přes ministryni pro ženy a životní prostředí za Kohla až po předsedkyni CDU), ovšem co se týče nejvyšší funkce, stále na ní lpěla image „přechodné kandidátky“. Až dojde na lámání chleba, mysleli si mnozí křesťanští demokraté donedávna, převezme kormidlo někdo ze silného družstva zemských premiérů CDU. Nakonec jí vydláždil cestu k nominaci právě její nadcházející duelant Gerhard Schröder. Po jarní porážce sociálních demokratů (SPD) v Severním Porýní-Vestfálsku a Schröderově překvapivém prohlášení o předčasných volbách nezbylo CDU nic jiného než se velmi rychle a semknutě postavit za svou předsedkyni. Tzv. otázka K, tedy otázka kandidáta na kancléře, byla vyřešena. Nyní se naskýtá jiná otázka K: Kdo vlastně je kandidátka a za čím stojí? Dva ze svých nápadných znaků, totiž že je jednou z mála žen ve špičkové politice Spolkové republiky a že pochází z východních zemí, vědomě potlačuje. Chce, aby byla posuzována podle obsahu a výkonu ve své práci. Jen málo dovolí nahlédnout do svého soukromého života bezdětné političky z povolání. Po boku svého druhého manžela, úspěšného profesora

kvantové chemie, jehož si prakticky potají vzala v roce 1998 po 17 letech soužití, se na veřejnosti ukazuje jen zřídka. Klasický rodinný obraz, kterým se CDU vyhraňuje vůči rudo-zelené koalici, tedy Merkelová neztělesňuje. Merkelová chce méně státu a více osobní zodpovědnosti občanů, slibuje „odvahu k poctivosti“. Nyní to však říká víceméně nezávazně a chór konzervativního tábora CDU/CSU zní vícehlasně. Konkrétní volební program unie se ocitne na stole až v polovině července. Merkelová sice slibuje „velkou daňovou reformu“, ale v její prosazení věří jen málokdo, zvláště když už nynější rozpočtové poměry připouštějí jen malý manévrovací prostor. Naopak se mezi konzervativci konkretizují plány na zvýšení daně z přidané hodnoty.

S Kohlovým dědictvím Merkelová, která jako Němka z východu zažila dost radikální přerod a nesdílí sentimenty staré spolkové republiky, se chce obout do reforem, ale zároveň nechce vystrašit voliče. Ostře proto odmítá srovnání s „železnou lady“ Margaret Thatcherovou, které na ni často vytahuje tisk. Nicméně jednota panuje v názoru, že jí neschází ani schopnost prosadit své, ani mocenský instinkt. Svůj taktický talent ukázala výrazně už loni, když Horsta Köhlera, svého kandidáta na úřad spolkového prezidenta, prosadila proti vůli mnoha stranických kolegů a především bavorské CSU. Tuto obratnost snad částečně zdědila po svém politickém pěstounovi Helmutu Kohlovi, jenž byl za své aktivní éry sám mistrem pojistek moci. Nicméně poté, už coby bývalý kancléř, osobně pocítil tvrdost Merkelové, když v roce 1999 vyšel najevo jeho po léta praktikovaný systém financování strany skrze nejasné peníze anonymních dárců. Tehdejší generální sekretářka CDU jako první ze stranických špiček od Kohla vyžadovala, aby se od CDU odpoutal, a posléze ho nutila k tomu, aby složil čestné předsednictví. I když se dárcovská aféra nakonec nikdy zcela nevyjasnila, přinesla Merkelové image „vrchní vyšetřovatelky“ a posunula ji o stupínek výše na kariérním žebříčku: byla zvolena předsedkyní CDU. Vzhledem k hluboké krizi, v níž strana vězela, psaly tehdy noviny o „ženě trosek“. Merkelová ovšem razila střední cestu: uchovat „Kohlovo dědictví“, ale vytvořit od něho výrazný odstup. A podařilo se. Nedávno dokonce sám Kohl chválil nominaci Merkelové na kancléřskou kandidaturu jako „dobrou volbu“ a ona mu osobně poděkovala: „Jsme rádi, že patříte k nám.“

Více Bushe, méně Putina Zmíněnou střední cestu lze do jisté míry odvodit z její minulosti v NDR. Merkelová vyrůstala na evangelické – jejími slovy „spíše nalevo orientované“ – faře a přání stát se učitelkou jí zůstalo odepřeno. Proto se dala na fyziku a stala se úspěšnou vědkyní. K disidentům nikdy nepatřila, její politické angažmá se začalo odvíjet až po pádu berlínské zdi. Ale i když za uplynulých patnáct let zaujímala – nejprve v bonnském a pak berlínském mocenském centru – vedoucí pozice, její obraz je ještě relativně neostrý. Často se jí předhazují netečnost a nevypočitatelnost v chodu běžné politiky. Zatímco jako ministryně životního prostředí prosazovala ekologickou daň z benzinu a topných olejů, argumentovala proti ní, když tento projekt realizovala rudo-zelená koalice. Jako kancléřka by ovšem tuto daň už nejspíše neodvolala, neboť příjmy z ní látají chronicky prázdnou důchodovou pokladnu. Koneckonců ekologická politika nebude hrát v kampani – vedle tak atraktivního a vše ovládajícího tématu, jakým je nezaměstnanost – beztak rozhodující roli. Něco podobného platí i pro zahraniční politiku, která je obecně pokládána za její největší slabinu. Více Bushe, méně Putina, lze shrnout její dosud nepříliš vyhraněný profil na tomto poli. Vedle německo-francouzské spolupráce by měla být věnována větší pozornost malým zemím EU, říká se kromě toho v CDU. Více než vágní formulace lze získat od Merkelové pouze v otázce Turecka: šéfka CDU je proti jeho vstupu do EU a preferuje „privilegované partnerství“ – o kterém ovšem nikdo přesně neví, jak má vypadat.

Nepodceňujte ji Nenechat se pevně vázat a sama se nevydat všanc – pro kancléřskou kandidátku je to spíše škodlivý postup, ale pro političku moci patřilo právě to k jejím nejsilnějším stránkám. Díky tomu mohla právě ona, která – na rozdíl od svých vnitrostranických konkurentů – do politiky vstoupila bokem z německého východu, neměla za sebou dávno spřátelené partičky na západě ani silné zázemí v domovském Meklenbursku-Předním Pomořansku, stále znovu překvapovat. Její zdrženlivá sebeprezentace, sklon hledat vlastní cesty a fakt, že se nepohybuje v zajetých kruzích politických špiček, vedly k tomu, že Merkelová byla stále podceňována. Ale právě v tomto podceňování spočívá tajemství jejího úspěchu. Suše neústupná a vybavená dobrými nervy ušla cílevědomá a analyticky uvažující přírodovědkyně Merkelová svou cestu a silné konkurenty z vlastních řad a zároveň premiéry zemských vlád nechala za sebou – Edmunda Stoibera z Bavorska, Christiana Wulffa z Dolního Saska, Rolanda Kocha z Hesenska. A vše napovídá, že někdejší „Kohlovo děvče“ předstihne na podzim i svého největšího konkurenta, spolkového kancléře Gerharda Schrödera. Antje Buchholzová Autorka působí ve veřejnoprávní televizi ARD.

Q

Angela Merkelová Narozena 17. července 1954 v Hamburku jako Angela Dorothea Kasnerová (první dítě tehdejšího studenta bohosloví Horsta Kasnera a učitelky Herlindy Kasnerové). Rodina se vzápětí poté přesunula na evangelickou faru do východoněmeckého Quitzowa (Braniborsko). 1973 – začíná studovat fyziku na univerzitě v Lipsku; 1978 – po státnicích zaměstnána jako vědecká pracovnice v Ústředním ústavu fyzikální chemie akademie věd v Berlíně; 1989 – vstupuje do strany Demokratický zlom; 1990 – Mluvčí strany Demokratický zlom, později přebírá úřad vládní mluvčí a pak vstupuje do východoněmecké CDU; 1991 – spolkovou ministryní pro otázky žen a mládeže; 1993 – zemskou předsedkyní CDU v Meklenbursku-Předních Pomořanech; 1995 – předsedá světové konferenci o klimatu v Berlíně; 1998 – 27. září pravicová koalice prohrává volby, Merkelová se stává generální sekretářkou CDU; 1999 – v prosinci vyzývá v dopise členy CDU, aby se distancovali od Helmuta Kohla; 2000 – 10. dubna zvolena předsedkyní CDU; 2002 – rezignuje na kancléřskou kandidaturu ve prospěch Edmunda Stoibera, ale po prohraných volbách se stává předsedkyní parlamentního klubu konzervativců.

TÉMA

RESPEKT 27 V 4.–10. ČERVENEC 2005

13

Starosta Zach: Přišel, prodal, zatajil – a je čím dál populárnější. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Co se nosí: máslo na hlavě Proč máme rádi zkorumpované politiky

Jsou mezi námi. Chovají se zlotřile, zneužívají svých pravomocí – přesto je dál necháváme vládnout. Města a vesnice, které řídí komunální politici s hroudou másla na hlavě, se stávají tuzemským koloritem. Do pár takových míst jsme se vypravili. A snažili se zjistit, čím to je, že zde lidem u vesla procházejí věci, za které by jim jinde hrozil let přes palubu.

„N

emám vůbec potřebu řešit, co starosta udělal. Nikdy jsem se ho na to neptal a nezajímá mě to,“ říká s úsměvem muž uvelebený za širokým stolem. Leopold Bernard, penzista, který před rokem 1989 patnáct let starostoval, je dnes zástupcem starosty v západočeských Kraslicích. Právě jeho šéfa Lubomíra Zacha (ODS) odsoudil soud na začátku června k peněžitému trestu za zneužití pravomoci veřejného činitele a za zbití bývalé manželky. Přestože se kauza provalila už před více než dvěma lety, pan Zach řídí město dál a to s požehnáním většiny zastupitelů. „Vždyť se mu nic neprokázalo. Že ho soud odsoudil? To mě nezajímá, to je starostova záležitost. Je pracovitý a to je důležité,“ vysvětluje přátelsky místostarosta Bernard (KSČM). Prohřešky Lubomíra Zacha jsou ovšem zcela jasné a přehledně zdokumentované (viz box) a opozice žádala jeho odvolání hned poté, co vyšly najevo. Tehdy se starosta udržel v křesle díky komunistům, u kterých ostatně před listopadem 1989 strávil čtvrtstoletí života, a svému vlastnímu hlasu. Od té doby se o jeho odvolání hlasovalo na radnici ještě dvakrát – a počet Zachových zastánců se zvyšoval. Nakonec v zastupitelstvu zůstal pouze jediný člověk – Bohdan Havel (Sdružení nezávislých) –, který na starostovo skandální jednání upozorňuje dodnes. „Chci lidem otevřít oči, aby v příštích volbách nemohli říci, že nic nevěděli,“ vysvětluje Havel, proč například nechal vytisknout letáky shrnující fakta o starostových skandálech. „Lidé mimo Kraslice mi říkají, že nechápou, jak je možné, že je Zach ještě pořád u moci. Tady je ale úplně jiná atmosféra a většina místních mě považuje za šílence,“ říká pan Havel.

„Podívejte, já vlastně nevím, co starosta provedl,“ říká zastupitelka a zástupkyně ředitele základní školy Marta Břehovská (Strana zelených). „On sám mi to nikdy neřekl a vzhledem k tomu, že na malém městě běhá spousta fám, tak nevím, zda je to, co se říká, pravda. Že už o tom rozhodl soud? To nevím, nikde jsem to nečetla.“ Faktem je, že v Kraslickém zpravodaji, který vydává radnice, o Zachových skandálech nebyla ani zmínka. „Já chci v zastupitelstvu hájit zájmy školy a starosta mi vychází hodně vstříc,“ pokračuje paní Břehovská. „Je mi jasné, že si tím Zach ušlapává cestičku, abychom na ty jeho prohřešky zapomněli. Já ale nechci tu dobrou komunikaci pokazit. Nás to živí a to je pro mě nejdůležitější.“ Ředitel stejné školy a bývalý zastupitel má na starostu Zacha kritičtější názor než jeho kolegyně. „Hlasoval jsem svého času pro jeho odvolání. Není dobře, aby takový člověk vedl naše město. Ale jestliže se zastupitelstvo shodlo na tom, že jim to nevadí, tak asi nelze jinak než to akceptovat,“ říká ředitel Zdeněk Pečenka. „To, co provedl, byl podvod a lumpárna. Snažil jsem se proto vytvořit skupinu aktivních lidí, kteří by nabídli alternativu. Jenže většina z nich odmítla na mou kandidátku jít. Říkali, že to nemá cenu, že si to stejně starosta se svými lidmi upeče na radnici sám.“ Slova ředitele Pečenky mimoděk odkrývají jeden důležitý rozměr kraslického případu, který se ani zdaleka netýká jen tohoto městečka: problém českých obecních elit. „Došlo nám, že tu není nikdo, kdo by mohl být starostou,“ říká paní Břehovská. „Tolik se mezi sebou známe, že každý na každého něco víme a nikdo neponese kůži na trh.“

Musíme si pomáhat Rozhodovat o dění v Kraslicích odmítl před časem i místní zubař Mikuláš Zoubek. „Dostal jsem nabídky od několika stran, ale všechny

jsem odmítl, protože mám málo času,“ říká pan Zoubek ve své ordinaci na kraji města. „To, co se tu nyní děje, by ale mělo být výzvou, aby šli do komunální politiky slušní lidé. Pokud se k tomu neodhodlají, tak tam zůstanou takoví hochštapleři, jako je Zach, a budou se dál chovat korupčně. Ale samozřejmě úplně chápu strach jít proti proudu. Je mi jasné, že pokud vystoupím proti Zachovi, tak rázem přijdu o několik svých pacientů a začnou o mně kolovat všelijaké pomluvy.“ Podle pana Zoubka není v Kraslicích jiná možnost než čekat na nové volby a mít politickou paměť. „Byl jsem dlouho stoupencem ODS, ale po tom, co starosta udělal, o můj hlas přišli a zpátky jej nezískají,“ říká pan Zoubek. „Měli včas zakročit a vyzvat Zacha k odstoupení nebo ho vyloučit. Té straně ale na chování jejích členů nezáleží. Takže zvažuji, že bych v těchto volbách vstoupil do politiky a podpořil pana Havla, který se chová správně a morálně.“ Starostu skutečně místní vedení strany za jeho chování nikdy k zodpovědnosti nepovolalo. A není divu – pokrývačská firma kraslického šéfa ODS a zastupitele Jiřího Hrácha totiž dostává od města velké množství zakázek. „Nebudu se s vámi bavit, odejděte! Tohle je soukromý pozemek a nemáte tady co dělat,“ vyhání nás pan Hrách ze dvora své firmy, kam jsme ho přišli požádat o rozhovor. „Já vím moc dobře, jak to všechno se starostou ve skutečnosti bylo, ale nebudu vám nic říkat.“ Nad starostovým chováním se nepozastavila ani oblastní organizace strany. „Gentlemansky jsme se dohodli, že do dění v Kraslicích nebudeme zasahovat. Zach má silnou podporu a to je pro nás důležité,“ říká předseda oblastní organizace ODS a starosta Sokolova Karel Jakobec. „Pokud by ten případ odrazoval naše voliče, tak by nám to samozřejmě vadilo, ale ve volbách do Poslanecké sněmovny se to nijak neprojevilo, protože lidé si to neslučují s komunální politikou. Takže to budu řešit teprve tehdy, až dojde k úbytku voličů.“

14

TÉMA

4.–10. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 27

Podle vyšetřovatele Václava Pastirika, který měl případ starosty Zacha na starosti, je korupce na malých městech specifická. „Na první pohled se totiž zdá, že je tam větší vzájemná kontrola než ve velkých městech. Ale při našich šetřeních jsem zjistili, že právě proto, že se lidé navzájem znají a a priori si důvěřují, tak je ani nenapadne, že by jejich známý něco takového udělal,“ říká vyšetřovatel Pastirik. „A když se na to přijde, tak nechtějí věřit, že by v tom bylo něco špatného, neustále ho omlouvají.“ Případ pana Zacha byl pro sokolovskou policii jedním z těch průzračnějších. „Starosta se ke všemu přiznal, ale aby mohl být odsouzen za korupci, tak bychom mu museli prokázat, že ovlivňoval hlasování ve prospěch oné firmy,“ říká vyšetřovatel. To se prokázat nepodařilo, a pan Zach tak unikl trestu za úplatkářství a korupci. „Byli jsme rádi, že se případ dostal vůbec k soudu a byl odsouzen alespoň za jeden z prošetřovaných činů,“ říká Pastirik. „Stále si ale myslím, že je minimálně nemorální, aby starosta spolurozhodoval o prodeji obecního pozemku, na kterém má vydělávat soukromá firma, a zároveň se podílel na jejím obchodu.“

Morálka jako zlaté ruce

„Šílenec“ Havel: „Nemohou říct, že nic nevěděli.“

Exprimátor Ježek: „Z města je ohlodaná kost.“

„Spásná generace už roste,“ říká Pavol Frič, autor knihy Korupce na český způsob V čem je korupce u nás specifická? Podle mezinárodních průzkumů v tom, že ji tady lidé více než jinde považují za nezbytnost. Korupce se stala profesionální výbavou podnikatelů, kteří tvrdí, že bez úplatků by nedostali žádné veřejné zakázky. Česko ještě vyniká v tom, že tady existují firmy, které úplatky zprostředkovávají a činí z nich legalizovaný obchod. Například firmy, které vám zajistí rychlejší zápis do katastru nemovitostí. Vy jim za to zaplatíte a oni za to zaplatí zas někomu jinému na tom úřadě. Je to výnosný obchod

FOTO LUDVÍK HRADILEK

FOTO LUDVÍK HRADILEK

a vy nemáte pocit, že někoho korumpujete. To je u nás velmi rozšířené. Čím si vysvětlujete tu toleranci nebo rezignaci občanů, politiků? Na lokální úrovni je to dané tím, že jsou tam rozšířeny klientské sítě, na kterých je člověk závislý. Když nemáte ty správné známosti, tak je pro vás problém sehnat povolení, dostat to správné razítko nebo vám to bude trvat déle než lidem, kteří je mají. A navíc tu pořád platí heslo musíme si pomáhat. Takže zatímco tolerance k ministerskému úředníkovi je u občanů malá – na něj budou nadávat hned –, když půjde o Frantu z vedlejší ulice, tak toho budou omlouvat, zlehčovat, co udělal, protože nevědí, zda ho náhodou už zítra nebudou potřebovat. Co hrozí společnosti, kde nad korupcí zavírají oči? Hrozí, že se staneme industriálním skanzenem na periferii západní informační společnosti. Že se staneme výrobní halou. Korupce totiž odrazuje investory a konzervuje poměry. Snaží se udržet stav, který tu je, protože je to výhodné pro součas-

Kraslický případ je jen jedním ze střípků mozaiky, která se nám v poslední době začala před očima skládat. Mozaiky, kterou poprvé otevřeně pojmenovala před dvěma lety nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. Těžiště korupce se přesouvá do komunální sféry, prohlásila tehdy, a někteří starostové se chovají spíš jako gubernátoři. Za to si vysloužila ostrou kritiku šéfa opoziční ODS Mirka Topolánka, který prohlásil, že tímto tvrzením urazila „všech 6000 starostů“ a nemá na svém postu co dělat. Nicméně tehdejší ministr spravedlnosti Karel Čermák dal udělat analýzu situace a poté, co zjistil, že jenom za rok 2003 bylo prošetřováno na 60 „radničních“ zločinů, dal tyto případy na seznam priorit svého rezortu. V té době se také poprvé začalo hovořit o nutnosti vytvoření zákona o střetu zájmů a zákona o zadávání veřejných zakázek. Ten by měla tento čtvrtek začít projednávat legislativní rada vlády. Právě neprůhledné zadávání zakázek se podle české pobočky Transparency International – organizace zabývající se zkoumáním korupce a bojem proti ní – stalo černou dírou, do které nekontrolovatelně mizí obrovské sumy veřejných peněz. Podle nově zveřejněných závěrů výzkumu TI česká kasa přišla jenom za loňský rok o více než 32 miliard korun. Podle TI se ukázalo, že proces zadávání zakázek je ovlivňován politiky – ti uplatňují svůj vliv už při volbě podmínek výběrového řízení, zasahují do činnosti hodnotících komisí a mohou rozhodnutí těchto komisí zvrátit. Na druhou stranu mnozí soukromí podnikatelé využívají pro zisk veřejné zakázky svých politických kontaktů. „V české politice se skoro vůbec nehovoří o hodnotách, etickém chování a čestnosti. Když už se o nich začne mluvit, tak se jen zesměšňují jako něco škodlivého pro pořádné podnikání,“ nabízí ředitelka TI v Česku Adriana Krnáčová vysvětlení, proč je tady čachrářské chování komunálních politiků tolerováno. „Důvodem také může být, že na radnicích často sedí lidé z minulosti, kteří nemají žádný etický základ – a neexistuje veřejné odsouzení, kde by lidé řekli, že člověk, který ovlivňoval veřejné zakázky pro své obohacení nebo obohacení firmy, která ho platí, přece na naší radnici nemůže zůstat. Naopak – lidé jsou mnohdy rádi, že mají v obci kanalizaci, a jak na ni jejich politici získali dotaci a kdo ji za ty peníze vybudoval, je už nezajímá. Ale myslím, že je jen otázkou času, kdy se tohle vnímání změní. Patnáct let je na kultivaci celé společnosti příliš krátká doba.“ Podobného názoru je i senátor a bývalý starosta obce Loket Jan Hadrava (US-DEU). „V Česku bohužel stále panuje atmosféra, ve které platí, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Politici, kteří se dnes chovají čestně, jsou považováni za blbce,“ říká senátor, který se snaží o snížení imunity politi-

né klientské sítě. Takže jen ať všechno zůstane tak, jak je – hlavně nic neměnit. Pro nás to znamená zůstat zhruba tam, kde jsme skončili za socialismu. A skutečně se v tomto směru stáváme raritou. Mohou proti tomu pomoci zákony? Třeba o střetu zájmů, o veřejných zakázkách? Musíme si uvědomit, že je tvoří současná elita jen jako alibi pro zahraničí, a proto jsou bezzubé. Nejsou tam například sankce za jejich nedodržení. Současná politická garnitura skutečný boj s korupcí již dávno vzdala. Tady je přitom 30 procent lidí, kteří jsou ochotni vyjít do ulic a vystupovat proti korupci, ale chybí slušná politická síla, která by se snažila tenhle potenciál využít. Strany potřebují své černé fondy, kde se jim hromadí úplatky z veřejných zakázek, za které potom platí své kampaně, aby uspěly ve volbách. Nepůjdou samy proti sobě. Je to začarovaný kruh. Co se s tím tedy dá dělat? Naděje je v nové politické garnituře, která vzejde z nových ekonomických poměrů založených na

ků a prosazení zákona o střetu zájmů „Politik by měl být profesionál, který ke svému umění potřebuje morálku, stejně jako zedník potřebuje šikovné ruce. Případ starosty z Kraslic je tím opačným a ten člověk by měl ihned odejít.“ Podle poradce pro otevřenost veřejné správy Oldřicha Kužílka, který svého času ještě jako poslanec získal proslulost autorstvím zákona o svobodném přístupu k informacím, ale zdejší občané zatím bující korupci přihlížejí rezignovaně. „Člověk proti nepravostem nic nepodniká tehdy, když má strach, je bezradný, líný anebo tehdy, když mu z toho kyne také prospěch,“ říká Kužílek. „A lidé tady prostě nemají po ruce možnost něco udělat anebo nemají důvod. Proto je třeba posilovat nástroje, které jim tu možnost dají, a které omezí motivaci nic nedělat – například být snadno podplacen členstvím v nějaké správní radě nebo zaměstnáním ve firmě dostávající zakázky.“

Mekka korupce Ukázkovým příkladem všech výše zmíněných „gubernátorských“ neduhů a propojenosti komunálních politiků s privátními zájmy je severočeská metropole Liberec – mekka zdejší korupce. Svou přezdívku získala díky zvláště pevné symbióze zdejší radnice se soukromou firmou Syner. Přestože si toto souručenství už získalo i mediální proslulost na celorepublikové úrovni, komunální vládcové jsou v klidu a dál sedí na dvou, nebo v některých případech i na sedmi židlích najednou a hlasují ve prospěch firmy, která je platí. Jejich prostřednictvím tato největší stavební společnost v regionu získává vše, na co ukáže. Největší majstrštyk si Syner připsal před třemi lety. Tehdy majitel firmy, význačný člen ODS, vášnivý hokejista a majitel hokejového klubu Petr Syrovátko pozval některé politiky a úředníky do USA – aby se podívali, jak vypadá sportovní vyžití občanů za oceánem. Čtyři měsíce po návratu radní navrhli postavit v Liberci halu, „jako mají v Americe“, a zakázku za tři čtvrtě miliardy korun získal – Syner. Kromě tohoto zlatého hřebu firma samozřejmě slaví spoustu jiných úspěchů. Například nedávno jedna z dceřiných společností Syneru, jíž dělá poradce bývalý hejtman za ODS Pavel Pavlík, získala od města 36 hektarů městských pozemků u hranic s Německem na výstavbu průmyslové zóny, přestože nabízela nejnižší cenu ze tří zájemců. „Ta půda sousedí s pozemky, které oni už mají, takže to bylo potřeba scelit,“ vysvětluje zastupitel a šéf liberecké opoziční ČSSD Ivo Palouš, proč on spolu s většinou opozice podpořil své politické protivníky a hlasoval pro prodej za nejnižší nabízenou cenu. Že tak jde na ruku soukromé firmě na úkor radniční pokladny, šéf liberecké ČSSD „nevnímá“. A stejně tak mu „nepřipadá“, že někteří zastupitelé – a současně zaměstnanci Syneru – jsou při hlasování ve střetu zájmů: „Všechno je podle zákona,“ říká pan Palouš. „A díky těmto aktivitám mám konečně pocit, že se Liberec rozvíjí.“ Vstřícný postoj šéfa opozice má ovšem vysvětlení: pan Palouš byl ještě donedávna předsedou představenstva stavební firmy Imstav, která se podílela na některých zakázkách Syneru, a dodnes pro ni připravuje projektovou dokumentaci. A co ostatní opoziční zastupitelé? „Není to dobře, jak to tady funguje, ale je to stav, se kterým jsem se smířil, ve kterém je nutné se pohybovat,“ říká Pavel Harvánek, zastupitel za nezávislé a ředitel liberecké knihovny. „Je naivní proti tomu vystupovat, proč bych si třepil hubu. Jenom by se mi ostatní smáli.“ I nechuť pana Harvánka angažovat se proti korupčním praktikám má vysvětlení: před pěti lety byl tiskovým mluvčím Syneru a do roku 2000 seděl v dozorčí radě „synerské“ televizní stanice Genus TV. Jediný, kdo nekompromisně vystupuje proti radničním nekalostem, je Miloš Vajner (US-DEU). Ten je ale už považován – stejně jako Bohdan Havel v Kraslicích – za šílence a jeho poznámky a dotazy bývají na jednání zastupitelstva smeteny

mezinárodně platných normách a morálních zásadách běžných na Západě. Ta generace už roste, dnes se dostávají do vedoucích pozic v ekonomické sféře a postupem času budou hledat politické uplatnění. Z nich pak mohou vzejít morální lídři. Nezbývá nám tedy než čekat, až demoralizovaná generace politiků vymře? Na začátku jsem byl optimista a myslel jsem, že mezinárodní tlak, tlak zdola, z občanské společnosti donutí elity změnit své chování. Po patnácti letech zkušeností jsem se ale obrátil k téhle biologické teorii. Současné elity to prostě neumí, ani ten tlak ze zahraničí je nedonutil, aby skutečně něco udělaly. Navíc zdejší politiky nikdo neohrožuje zespodu a média pro ně nepředstavují velkou hrozbu. Vypadá to, že česká společnost je s takovou kulturou spjatá natolik, že ani jiné politiky vlastně nechce. Pro lidi je to ostatně pohodlná situace – mohou svým politikům nadávat a zároveň nemusí nic dělat. Klasický postoj ze socialismu. Každý malý člověk si může myslet, že je lepší než ten z vládnoucích elitních kruhů.

TÉMA

RESPEKT 27 V 4.–10. ČERVENEC 2005

ze stolu. V současné době je pan Vajner v USA. Zastupitel Jaroslav Mejstřík (ODS), který figuruje v šesti společnostech Syneru, s námi odmítl hovořit. „Pan Mejstřík nemá zájem se s vámi sejít ani s vámi hovořit po telefonu,“ vzkázal pouze přes svého tiskového mluvčího.

Držím kost Už dominanta velkolepého sídla Syneru na rohu libereckého náměstí dává návštěvníkovi najevo, kdo tady je pánem. Firma s více než dvoumiliardovým obratem vlastní v Liberci televizi Genus, v jejíž radě seděl do léta 2002 současný primátor Jiří Kittner (ODS), a před časem získala Syrovátkova firma od kraje – kterému vládne též ODS – zakázku na vydávání novin doručovaných zdarma do schránek všech libereckých domácností. „Přijde mi nenormální, aby si soukromá stavební firma budovala mediální impérium. Prostřednictvím svého vysílání a novin vytváří růžový obraz nejen o sobě – ale i o místní vládě,“ říká Jan Sůra, novinář regionálního vydání MF Dnes, který jako jediný místní žurnalista píše kriticky o chování libereckých politiků. „Nikdo mi zatím nevyhrožoval. Asi vědí, že to tady v podstatě nikoho nezajímá. Většina lidí rezignovala. Nevidí tu žádnou alternativu.“ Jana Horáková, ředitelka liberecké neziskové organizace Fokus, novinářův pohled potvrzuje: „Všichni vědí, co se na radnici děje, všichni o tom mluví, ale tím to končí. Já nechodím na zasedání zastupitelstva, ale chodím na radnici žádat o peníze a vždycky to dopadá stejně – nedostáváme od nich žádnou podporu. Tak nevím, co bych proti tomu mohla dělat, když už je předem jasné, na co peníze v Liberci jsou a na co ne,“ říká šéfka společnosti, která pomáhá sto padesáti lidem s duševními potížemi a od města na to dostává příspěvek 50 tisíc korun ročně. „Navenek to město vypadá hezky – staví se, máme nasvícený Ještěd a některým lidem tohle stačí. Neřeší, jakou za to platíme cenu.“ Bývalý primátor Liberce z let 1998–99 a bývalý člen ODS Jiří Ježek nabízí vysvětlení, které svědčí o tom, že liberečtí politici zřejmě nejsou pouze naivní milovníci sportu, nýbrž figurky ve hře, kterou pro místní ODS píše Syner. „Vnitřní mechanismy jsou nastaveny tak, že ten, kdo nemá dobrý vztah k Syneru, tak se nedostane na kandidátku nebo na volitelné místo,“ říká Ježek. „Více než 60 % členů liberecké ODS je totiž zaměstnáno v některé z firem Syneru, takže stačí, když majitel jasně vzkáže – toho nevol, jinak si balíš kufry a jsi bez práce.“ Jiří Ježek poznal tuto moc na vlastní kůži, když byl po roce v primátorském křesle odvolán svými stranickými kolegy – údajně kvůli „nekomunikativnosti“. „Nešel jsem jim na ruku, jak od mladého kluka očekávali. Když jsem se stal primátorem, přišel za mnou domů pan Syrovát-

Co udělal Zach Soud uznal kraslického starostu Zacha vinným z toho, že jménem města, ale za zády zastupitelstva, uzavřel smlouvu na vystoupení známého baviče Miroslava Donutila, z čehož se nakonec vyklubal předvolební mítink starostovy strany ODS. Když pak radní odmítli stranickou agitaci zaplatit z městské kasy, dodala potřebných 70 tisíc soukromá firma CZK plus. Stejná firma pak starostovi půjčila 400 tisíc na nákup auta. Starosta – jak stvrdil soud – s touto firmou uzavřel tajně smlouvu o tichém společenství. Za vklad 10 tisíc mu měl plynout z firmy desetiprocentní zisk. Vzhledem k tomu, že firma provozovala

ko s tím, zda si dovedu představit, že bych měsíčně dostával odměnu. Nenechal jsem ho domluvit a řekl jsem mu, že jsem dost bohatý, abych mohl být primátorem i bez jeho podpory,“ vzpomíná pan Ježek na dobu před šesti lety. „Tak mě odvolali a na mé místo nastoupil ekonomický náměstek Syneru Jiří Kittner. Najednou začal Syner dostávat zajímavé zakázky a město mu šlo na ruku.“ Jako jeden příklad za všechny uvádí zakázku na stavbu garáží, které město přihrálo Syneru za 100 milionů korun, přestože panu Ježkovi – ještě jako primátorovi – Syner nabízel, že ty samé garáže vybuduje za čtyřicet milionů. „Takže i když všichni vědí, že by bylo možné postavit to za poloviční cenu bez účasti města, radnice stejně po mém odchodu rozhodla, že to zaplatí ze své kasy a ještě přidá 60 milionů navíc,“ říká pan Ježek, který dnes vlastní firmu na prodej automobilů a předloni vystoupil z ODS. Podle bývalého primátora ale už Liberec přestává být pro Syner zajímavý. „Z města se stala ohlodaná kost, bude zadlužené, nemá na investice. Není si už na něm co vzít,“ říká Ježek. „Vzhledem ke svému vlivu na ODS si Syner nyní zřejmě brousí zuby na kraj a po volbách se bude snažit protlačit svého člověka do parlamentu nebo na ministerstvo.“ Získat reakci spolumajitele firmy pana Syrovátka není možné. „Pan Syrovátko je v těchto dnech zaneprázdněn a nemá na rozhovor s vámi čas. Hovor vám na něj nepřepojím. Od vyřizování těchto věcí jsem tady já,“ vzkázala stroze jeho sekretářka. O moc sdílnější nebyl ani zastupitel za ODS Ctibor Jech, manažer Syrovátkova hokejového klubu, který figuroval ve dvou společnostech Syneru. „To, jakým způsobem pan Syrovátko ovlivňuje dění v ODS, je vnitřní věc naší strany, do které nikomu nic není,“ říká do telefonu pan Jech. „Pro ODS je přeci dobře, že si vygenerovala takovou velkou a schopnou osobnost, jakou pan Syrovátko je. Ale dál to nebudu komentovat.“ Na způsobu vládnutí svých členů neshledává nic špatného ani předseda ODS Mirek Topolánek. „Upozornil jsem místní organizaci, že není dobré, když se spekuluje o propojenosti radnice se soukromou firmou,“ říká. „Proto Syner zřídil funkci generálního ředitele a spolumajitel firmy, který je členem ODS, už ve vedení nefiguruje. Pro mě je to tímto vyřešené – neexistuje prokazatelně už žádná vazba. A pokud se vám nezdá, jakým způsobem jsou zadávány v Liberci zakázky, tak podejte trestní oznámení. Nerozumím, proč mě s tím vůbec otravujete.“ Eliška Bártová

Šéf liberecké opozice Palouš: Projektuje – a tak „nevnímá“.

15

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Q

Tento text vznikl díky laskavé podpoře Open Society Fund Praha.

benzinovou pumpu u hranic s Německem, dalo se předpokládat, že půjde o nemalé peníze. „Nabízeli mi, že budu mít aspoň nějaké zabezpečení na stáří, a počítali s tím, že jim za to půjdu nějak na ruku,“ vysvětloval starosta Zach svého času, proč smlouvu uzavřel. Přestože starosta jakékoli „jití na ruku“ popírá, týden po uzavření tajné smlouvy prodala kraslická radnice firmě lukrativní pozemky u hranic, které jí do té doby pouze pronajímala. „K tomu všemu došlo, to vše jsme prokázali, jen u případu tichého společenství se nám nepodařilo dokázat, že smlouva byla formou úplatku,“ říká Martin Kantor, soudce, který měl případ na starosti. „V rovině právní jsme ho proto nemohli postihnout. Je ale zřejmé, že to, co udělal, nebylo slušné ani morální.“

Hybatel Syrovátko: „Na hovory nemám čas.“

FOTO ČTK

INZERCE

JIHOČESKÁ UNIVERZITA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH P E D A G O G I C KÁ FA KU LTA Partners Czech, o.p.s. hledá zkušeného koordinátora/ku pro Program romské integrace Požadujeme: zkušenosti s řízením projektů (nejlépe v neziskovém sektoru), manažerské dovednosti, zájem o romskou problematiku, dobrou znalost AJ, schopnost rozvíjet strategie na lokální i národní úrovni ve spolupráci se samosprávami, státní správou, NNO, médii a dalšími subjekty. Nabízíme: Zajímavou práci v rámci mezinárodního projektu, příjemný kolektiv, nové kontakty a zkušenosti. Životopis a motivační dopis v AJ zasílejte do 15. 7. 2005 na email [email protected] nebo [email protected]. Další informace na tel. 233 321 503 a 233 326 542. Nástup možný ihned.

Požadujeme: orientaci v problematice ochrany přírody a krajiny, vztah k regionu Krkonoš, organizační schopnosti, komunikační dovednosti a flexibilitu. Nabídky obsahující strukturovaný životopis a stručný motivační text zasílejte e-mailem na [email protected] a označte heslem DAP. Předpokládaný nástupní termín 1. 9. 2005. Příjem nabídek končí 15. 7. 2005.

Děkan Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích podle § 77 zák. č. 111/98 Sb. vypisuje

VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ na obsazení míst vysokoškolských učitelů pro obory 1 doc., OA 1 doc., OA

filozofie sociologie

POŽADAVKY: VŠ v oboru, výhodou absolvované nebo probíhající doktorské studium NÁSTUP: 15. 9. 2005 nebo dle dohody PÍSEMNÉ PŘIHLÁŠKY přijímá do 10. 8. 2005 personální oddělení PF JU, Jeronýmova 10, 371 15 České Budějovice. Přihlášky je nutné doložit dotazníkem, životopisem, doklady o vzdělání a získání vědeckých a vědeckopedagogických hodností a seznamem vědecké a publikační činnosti. INFORMACE: tel. 387 773 034, 387 773 033; e-mail: fl[email protected]

16

ROZHOVOR

4.–10. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 27

Ty na ten roh nepůjdeš S novinářem Raúlem Riverem o Kubě a milostných verších Spolupracovali jsme se spisovatelem Carlosem Montanerem, který emigroval do Španělska v šedesátých letech a měl zpravodajskou agenturu – byl to jediný člověk, co nám důvěřoval. Dneska má Carlos např. plán, že jakmile se na Kubě obnoví demokracie, tak tam chce založit první pořádné nezávislé noviny. Doufám, že budu moci být jeho redaktorem. Takže Carlosovi jsme posílali po různých lidech naše texty a on nám za ně platil. O tři roky později už jsme měli možnost napojit se na satelitní telefon a já a šest dalších kolegů jsme založil agenturu Cuba Press. Psali jsme nezávislé články o dění na Kubě a o vnitřním disentu. V sebraných povídkách a črtách z kubánské reality Důkazy spojení popisujete velmi věrohodně až naturalisticky tzv. speciální období v devadesátých letech, kdy Kuba přestala dostávat pomoc od Sovětského svazu a z východní Evropy. Jak jste tenkrát žil vy sám, chodil jste na pizzu s rozpuštěnými kondomy, jak to líčíte v povídce Zátiší s jídelním lístkem? Pizza s rozpuštěnými kondomy, to tam fakt mám? Hm. To si nevzpomínám, protože jsem publikoval tři podobné knížky a nepamatuju si, co jsem kde napsal… Pro mě a moji rodinu to bylo obzvlášť těžké, protože v té době jsem nic nevydělával, jedli jsme ovšem to, o čem píšu v inkriminované povídce, třeba sekanou z banánových slupek s vajíčkem, když byly banány nebo brambory, byl to svátek, a největší lahůdka bylo vajíčko, to jsme měli vždycky jedno pro všechny. Taky jsme měli hrozně málo oblečení, protože jsme ho všechno prodali, abychom měli na jídlo. Jenže v té mizérii jsem byl šťastný, protože jsem zase začal být schopný psát. A psát to, co jsem chtěl.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Raúl Rivero (60) je jeden z nejvýznamnějších nezávislých kubánských novinářů a esejistů. Vystudoval žurnalistiku a pracoval v mnoha oficiálních kubánských novinách. Později se stal ředitelem agentury Pensa Latina v Moskvě. S oficiálními strukturami se rozešel na počátku 90. let a začal se angažovat v opozičním hnutí a působit jako nezávislý žurnalista. V roce 2003 obdržel prestižní cenu World Press Freedom Price. 4. dubna stejného roku byl zatčen a po vykonstruovaném procesu uvězněn na dvacet let. V prosinci 2004 byl kvůli zdravotnímu stavu propuštěn. Emigroval do Španělska, kde pracuje v deníku El Mundo. Za básnickou tvorbu získal nespočet literárních ocenění.

V

raťme se trochu časem nazpět, do roku 1989, kdy jste se nadobro rozešel se svazem kubánských spisovatelů a umělců i s dalšími oficiálními kubánskými institucemi. Pak jste podepsal Chartu intelektuálů, která požadovala ekonomické reformy a politické uvolnění. Jak tohle všechno změnilo váš život? Změnil se radikálně, ale byl to dlouhá léta trvající proces, a to nejen můj, ale mnohých Kubánců. Byla to spíš evoluce, evoluce v myšlení. A pořádně dlouhá. A plná úzkosti. Protože člověk si nemůže říct v 11 hodin dopoledne, dne toho a toho v roce tom a tom jsem se rozhodl změnit svůj život. Je to vývoj, který trvá dlouho. Myslím, že u mne to prozření započalo, když jsem v době, kdy v Rusku vládl Brežněv, pracoval tři roky v Moskvě jako zpravodaj pro kubánská média. Měl jsem před sebou slibnou kariéru, ale ta budoucnost se mi nelíbila.

Co na ní bylo ošklivého? Došlo mi, že Kuba se doopravdy přibližuje situaci v Rusku, kde nebyly žádné občanské svobody, všude vládl hrozný strach, lidi říkali něco jiného, než co si mysleli, všechno se lakovalo na růžovo, v Moskvě např. bylo všeho dost a člověk vyjel pár kilometrů na venkov, kde nebylo nic. Podle moře čísel, kterými nás novináře krmili, to všechno bylo skvělé, ale já jsem jasně viděl něco jiného a najednou jsem pochopil, že na Kubě se děje to samé. Rusko pro mě znamenalo jakousi „zónu deziluze“. A co se stalo po tom, když jste se z Ruska vrátil? Pak začal ten bolestný proces zřeknutí se toho, čemu člověk dřív věřil. Přestal jsem pracovat jako novinář. Pochopil jsem, že to, co dělám, není žádná novinařina. Odešel jsem pracovat jako úředník

do svazu spisovatelů. Jenže ta deziluze přetrvávala. Teď už jsem viděl to, co jsem dřív nevnímal. Pak přišlo období strachu, zbabělosti. Uvědomil jsem si, co všechno se mi může stát, že mě mohou zavřít. Což se pak taky stalo. Mnohokrát mě pak zadrželi, i když odsouzen na léta jsem byl až v roce 2003. Ještě před tím jsem se však snažil uniknout sám sobě, kdy jsem ještě nebyl schopný veřejně prohlásit: Je to všechno špatně, musíme to změnit. V tu dobu jsem taky hrozně pil, unikal jsem před realitou a psal jsem milostnou poezii. Nebyl jsem totiž schopen psát žádné novinové články. Taky jsem se rozvedl, znova oženil a prožíval jsem hodně konfliktů v osobním životě. Cítil jsem se jako takový enfant terrible. Mí blízcí mě jakž takž byli schopní snést, ale kdo nesnesl sebe sama, jsem byl já. Pak jsem začal pracovat jako knižní redaktor a začal znova trochu psát, ale ne politicky laděné věci, spíš takové črty z cest po Kubě, nějaké předmluvy ke knihám a podobné věci. Prakticky nic jsem nevydělával a žili jsme hrozně chudě.

Šťastný, v té mizérii A pak tedy přišel nějaký zásadní obrat? Myslím, že nejdůležitější rok byl devadesátý první, kdy jsme vydali tzv. Prohlášení deseti (dalo by se přirovnat k české petici Několik vět), to už byl veřejný protest proti režimu. Když jsem to podepsal, pocítil jsem obrovskou úlevu a byl jsem najednou klidný. Pořád jsem měl strach a zároveň jsem byl šťastný. Následoval vyhazov mé ženy z práce, matce sebrali vdovský důchod… bylo to moc těžké, ale mně připadalo, že to stojí za to. V devadesátém druhém jsme se pak sešli, skupinka čtyř novinářů, a pojmenovali jsme se Klub havanských novinářů a začali jsme dělat nezávislou novinařinu. V té době ovšem nebyl na Kubě internet, a abychom dostali naše články ven, museli jsme vždycky čekat na tzv. „návštěvníka“.

V roce 2003 jste však byl odsouzen na dvacet let, za rok a půl vás propustili ze zdravotních důvodů na svobodu a mohl jste odejít do Španělska. Španělé vaše propuštění přičítají vlastní iniciativě v rámci EU – dialogu s Castrovým režimem. Co si o tomto dialogu myslíte, je možné, že díky němu bude propuštěn zbytek politických vězňů, a ne jen těžce nemocní vězni, tak jako tomu bylo ve vašem případě? To se nedá předvídat, protože Castrův režim je nevyzpytatelný. Např. od fašismu se liší v tom, že nemá žádný program. Fašisti měli zrůdný plán a drželi se ho, ale Castro je naprosto nevyzpytatelný, to je jeho hlavní charakteristika. Někdy propustí dva vězně, pak deset, teď jich propustil čtrnáct, ale nedá se odhadnout, co udělá. Já jsem obdivoval tvrdou linii vůči Castrovi, tvrdou linii Aznarovy španělské politiky. Podle mne, jestli se dá hovořit o úspěchu dialogu, který zahájil Zapatero, tak je to jen díky předchozímu postoji Aznara. Podle mne je nejlepší kombinace obojího přístupu. Musím však říct, že jsem vyvázl z vězení během „Zapaterova dialogu“. Ve vězení jsem taky pochopil, že je lepší, když jsou na Kubě např. přítomné evropské diplomacie, protože cítíte, že jsou blízko a že o vás vědí, že občas přijdou do vězení, že může na Kubě operovat víc zahraničních novinářů, nevím, vytváří to ve vás naději a můžete být, co já vím, dvacet dní bez jídla, ale bez naděje nemůžete přežít. Teď se na to dívám optikou prožitého vězení. Když jsem věděl, že jsou zavřené všechny dveře pro vyjednávání s Castrem, prožíval jsem strašnou depresi a byl jsem přesvědčený, že v tom vězení umřu. Jestli Castro ostatní pustí, nebude to kvůli dobrým, nebo humanitárním důvodům, pustí je jen díky mezinárodnímu tlaku. Česko jako téměř jediná země v EU je teď proti tomuto dialogu, co si o našem postoji myslíte? Respektuji váš postoj, ale můj pohled ovlivněný vězením je ten, že budu rád, když bude moci na Kubě působit díky dialogu s Castrem víc evropských diplomatů. Nejtvrdší postoj vůči Castrovi mají Spojené státy a zároveň je to z jejich strany velmi pokrytecké, protože s Kubou v současné době čile obchodují, obrat toho obchodu činí 300 milionů dolarů, teď například kubánské podniky ve Spojených státech nakupují hovězí dobytek. Už jsem to říkal mnohokrát, ale poprvé jsem viděl internet na české ambasádě, je to samozřejmě malá pitomá příhoda, ale může to dokreslit, co teď tvrdím, měl jsem blízko místo, kam jsem mohl zajít, mohl jsem někomu říct, co se děje. Co teď konkrétně mohou udělat Češi a Raúl Rivero pro kubánské politické vězně? Byl jsem předminulý pátek ve Štrasburku, kde jsme s dalšími novináři vyjádřili solidaritu francouzské novinářce zadržené v Iráku, bylo to v pátek a v sobotu ji propustili. Před rokem se sešli

ROZHOVOR / INZERCE

RESPEKT 27 V 4.–10. ČERVENEC 2005

lidi v Praze a vyjadřovali mi veřejně podporu, když jsem byl ve vězení. Tyhle věci je potřeba dělat. Je potřeba neustále udržovat povědomí o těch vězněných lidech v médiích, mluvit s nejrůznějšími politiky, umělci, protože pro vězně, kteří jsou odsouzení na dlouhá léta, jako jsem byl i já, je velmi důležité vědět, že na tebe někdo myslí. Potřebuje vlastně dnes Castro Evropu k něčemu, když obchoduje ve velkém s Čínou a vozí levnou ropu z Venezuely? Myslím, že Evropa je Castrovi lhostejná z ekonomického hlediska, ale není mu lhostejná z hlediska image. On ví, že Evropa je nejcivilizovanější místo na světě. Není mu lhostejné, že si ho Evropa prohlíží pod mikroskopem, že bedlivě zkoumá, co dělá. S Chávezem je jedna ruka už dlouho a obchody s Číňany se taky domlouvaly před zahájením evropského dialogu, nicméně udělal to gesto a propustil čtrnáct vězňů. Vadí mu, když se v evropských médiích neustále propírá porušování lidských práv na Kubě. Co dnes podle vás prožívají obyčejní Kubánci, postavy z vašich povídek? Myslím, že nejvíc zakoušejí strach. Není to nějaký konkrétní strach, protože není potřeba lidi zabíjet. To už udělali v dětství, už když jsi byl dítě, tak tě měli jak ovci v ohradě. Není potřeba tě na rohu oddělat, protože ty na ten roh nepůjdeš. Víš, že tam nemáš chodit. Není potřeba zabíjet novináře, když zabili novinařinu. Proto dnes na Kubě nejsou mrtví novináři, jako tomu je ve Venezuele nebo v Kolumbii, kde zabíjejí investigativní novináře, co píší o mafiích a zkorumpovaných politicích.

Mluvit spolu Kubánský disident Dagoberto Valdéz říká, že opozice na Kubě dnes trpí syndromem vůdcovství, tzv. caudillismem, a proto je tak rozpolcená, souhlasil byste s tím výrokem? Určitě, půl století jsme nezažili demokracii, jediný politický lídr, jakého jsme zažili, je caudillo, hodně lidí, kteří se o demokracii snaží, s ní nemá zkušenost, vnucují svoje názory druhým a myslí si, že když nejsi s nimi, tak jsi proti nim. To samé se děje Kubáncům v exilu. Když nemáš tu stejnou myšlenkovou linku, jsi jejich nepřítelem. Neumíme respektovat cizí názor. Což je jeden z důsledků totality. Abych byl konkrétnější: když přijel na Kubu prezident Mexika Vicente Fox, setkal se s opozicí. S osmi lidmi, všichni kromě mě politici. A co se nestalo – Oswaldo Payá a Marta Beatriz Roque, dva katolíci a tradiční opoziční rivalové, se před ním začali hádat. Ten člověk nám věnoval hodinu a oni ji prohádali. Tehdy jsem se za nás za všechny hodně styděl. V autě jsem pak Martě říkal: To je neuvěřitelné, jste oba katolíci, disidenti, Kubánci a chováte se takhle, budu muset poprosit našeho společného přítele, papežského nuncia, aby vás na katolické, posvátné a neutrální půdě usmířil. Co by mohla dělat opozice v Miami a vnitřní opozice na Kubě, aby nepůsobila a nepostupovala tak rozhádaně a často kontraproduktivně? Dvacet opozičních skupin v Miami teď vydalo důležitý dokument, který se jmenuje „Kubánský konsensus“. Našli body, v nichž jsou zajedno, a na těch se všichni shodli a na těch budou pracovat, detailnější debatu si pak chtějí nechat na dobu skutečné parlamentní demokracie. Tímhle modelem by se mohla inspirovat i vnitřní opozice. Myslím, že kubánská společnost nebo opozice není rozdělená víc než jiné společnosti nebo opozice, ale chybí nám ta schopnost debatovat. Při každé debatě se vždycky nakonec začne zvyšovat hlas a začnou padat urážky. V Latinské Americe se v demokratických podmínkách, o nichž Kubánci dnes sní, dostává k moci extrémní levice. Namátkou Hugo Chávez podporovaný Castrem, v Bolívii indiánský vůdce Evo Morales či v Mexiku López Obrador, bojíte se tohoto vývoje? Ta tendence je evidentní, Fidel Castro v Chávezovi vidí následovníka, bohatého následovníka, který už nebude závislý na milodarech ostatních, tak jako to bylo v jeho případě. Ten nástup levice je nebezpečný, když se děje v demokratických zemích. Je třeba podporovat svobodný tisk, který by o tom nezávisle informoval, a snažit se lépe přerozdělovat bohatství, protože populisti typu Cháveze či Moralese používají zejména tento argument – špatné přerozdělení bohatství. Populistická levice v Latinské Americe je schopná se scházet na mezinárodních fórech, jako např. na posledním Karibském fóru o ropě, a je důle-

žité, aby se i demokratická opozice ve Venezuele nebo v Ekvádoru dokázala sjednotit a čelit tomuhle evidentnímu nebezpečí. V Latinské Americe však existují i umírnění levicoví lídři, jako třeba Lula v Brazílii nebo lékař Tabaré Vázquez, nový uruguayský prezident. Podle nejrůznějších průzkumů veřejného mínění věří v Latinské Americe demokracii ani ne třicet procent lidí, proč myslíte, že tomu tak je? Latinoameričané nevěří v demokracii, protože nevěří zkorumpovaným politikům. Můžeme se třeba podívat na Venezuelu. To je bohatý stát plný ropy a politici, kteří zneužívali toho bohatství a špatně ho přerozdělovali, stvořili Cháveze, stvořili jeho dnešní populismus. Tak jako zkorumpovaný politik Batista stvořil Fidela Castra. Ti zkorumpovaní politici si pak stěžují, když prohrají volby a k moci se dostanou populisti, ta odrůda dementní levice, která slušné levici dělá jen ostudu. Uvedu příklad: v Kostarice podle mne nikdy nevyhraje populistický politik, protože tam není tak velká korupce. Jak myslíte, že budou probíhat změny na Kubě, po smrti Fidela Castra? Castro musí umřít, aby nastaly změny. Je to podobné jako ve Španělsku za Franca, tehdy také uvnitř frankistických struktur mnoho lidí chtělo změny a dokonce je dlouho připravovali, nicméně muselo se počkat, až Franco umře, aby pak mohlo začít období transformace a demokratické proměny společnosti. Dokud Franco neumřel, nehrála ve změnách roli ani pravicová ani levicová opozice. Castro je duševně nemocný člověk, nemocný mocí a zaměňující realitu za věčnost, jíž je posedlý. Navíc se těší dobrému fyzickému zdraví, a co je horší, jeho rodina je proslulá dlouhověkostí. Má tým gerontologů, kteří s ním jezdí všude, kam cestuje, a léčí ho nejmodernějšími technologiemi. Nejhorší ze všeho asi momentálně je, tedy pro mne jako pro novináře, že Fidel se teď stal šéfredaktorem všech kubánských médií. Každou zprávu teď Kubáncům oznamuje v televizi osobně, je to neuvěřitelné, nejen že mluví svých obvyklých šest nebo pět hodin, ale navíc sděluje Kubáncům všechny aktuální novinky. Změnil Kubu v chaos a velmi pečlivě připravil následnictví vojákům. Poučil se z chyb, které udělali komunisti ve východní Evropě. Proto si myslím, že vojáci v čele s Castrovým bratrem Raúlem budou nějakou dobu u moci. Ne na věky, ale nějakou dobu určitě. Myslím ovšem, že oni sami budou zemi otevírat, ve vládě už teď jsou lidé, kteří po tom touží.

Dílna milostné korespondence Měl jste ve vězení nějaké spisovatelské nutkání, něco, co byste chtěl napsat? Chtěl jsem tam psát divadelní hru. Nejsem sice dramatik jako Václav Havel, nicméně ve vězení mě napadaly náměty. Vězení je v podstatě plné jakoby divadelních výjevů. Třeba samotky. Jsi rok na samotce a nemůžeš vidět svůj obličej. Napadlo mne napsat o člověku, který něco říká, ale gestikuluje v rozporu s tím, co říká. Ve vězení jste měl povoleno psát verše o lásce, co na to říkali vaši spoluvězni, např. ti nepolitičtí? Pochopil jsem, že poezie může pomoct přežít násilí a že poezii můžou číst všichni citliví lidé. Nemusí být vzdělaní, ale musí být citliví. Měl jsem ve vězení „dílnu psaní milostné korespondence“, pro obyčejné vězně. Taky jsem jim četl klasické milostné verše Cernudovy, nebo Pabla Nerudy či Garcíi Montera, aby je mohli pak poslat svým ženám. Když se nám něco nelíbilo, tak jsme to společně přebásnili, bylo to moc zábavné. Jak se v takovém prostředí člověku tvoří? Zjistil jsem, že je hodně romantických policajtů. A tak moje sbírka veršů z vězení měla policajtské editory. Oni totiž vybírali podle nich nejlepší verše a ty mohly projít. Výhoda byla, že nebyli moc schopní dešifrovat nějaký evidentní politický jinotaj. Třeba báseň o vlku a červené Karkulce měla evidentně politický podtext, ale jim to prostě nedošlo. Někdy si o mně mysleli, že jsem prostě blázen a že píšu neuvěřitelné kraviny. Jednou to jeden bachař nevydržel a na rovinu se mě zeptal: „A za tohle vám někdo platí?“ A já odpověděl: „No, špatně, ale platí.“ Markéta Pilátová Autorka je hispanistka, přednáší na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Q

17

18

CIVILIZACE

4.–10. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 27

KALEIDOSKOP Je zajímavé sledovat, jak se daří architektonicky i urbanisticky postupně zacelovat rány a spojovat východní a západní část Berlína. Pokud vás dnes vysadí taxíkář v centru německé metropole, těžko poznáte, zda jste v bývalém sovětském, nebo americkém sektoru. Staví se samozřejmě především na východě, a to promyšleně, ke slovu se dostávají kvalitní architekti, ale také výtvarníci, kteří svými díly oživu-

Jeho božstvo automobil Čína mění dvě kola za čtyři

O revitalizaci veřejného prostoru jí parter. Pochvalu si zaslouží i program regenerace paneláků – po takové adaptaci je původní produkt těžko k poznání. Dům dostane nový obklad, změní se proporce a fasáda obživne díky barevným detailům z kvalitních materiálů. Z nových berlínských dominant je třeba zmínit holandskou ambasádu od renomovaného Rema Koolhaase. Překvapí už měřítko stavby na nábřeží Sprévy i velkorysost řešení – v jednom křídle komplexu jsou jen těžko využitelné kanceláře a úniková schodiště. Člověka maně napadá, nač potřebuje členský stát EU tak monstrózní stavbu v sousední zemi… Posedlost novými zastupitelskými úřady je však v Berlíně dost typická – jedna země soutěží s druhou, která stavba bude větší a výraznější. Své nové úřady mají v centru také jednotlivé spolkové země, přičemž platí nepřímá úměrnost – čím menší je, tím větší má budovu. Nepřekvapí proto třeba impozantní měřítko zastoupení Brém – trpaslíka mezi spolkovými státy. V Berlíně jsou však také budovy, které čeká demolice. Jsou to zejména nabubřelé pomníky komunistické megalomanie, často doslova vycpané karcinogenním azbestem. Otazník visí i nad československou ambasádou, kterou v 70. letech minulého století navrhli manželé Věra a Vladimír Machoninovi. Stavbu lze velmi obtížně využívat (jsou tu naddimenzované reprezentační prostory, které lze těžko adaptovat na jiný účel, zato jejich klimatizace stojí velké peníze) a dlouholetý nájemce z budovy odchází. V Berlíně znějí hlasy, aby byla budova demolována a obnoveno historické náměstí. Na druhou stranu mladí architekti a teoretici jsou uneseni designem, který přichází znovu do módy: barevné kukaně v přízemí, mohutná křesla z červené kůže v patře nebo bary se svítidly z bílých polokoulí je uvádějí do transu. Co teď? Možná by byl východiskem kompromis – soutěž na dostavbu areálu, která by vyřešila ekonomickou využitelnost domu. Podobný problém ostatně stojí před mnohými našimi městy. Co s památníky minulé epochy? Sochy se snadno odstraní, ale s budovami je to těžší. Navíc ne všechny jsou vysloveně špatné. V centru Liberce například stojí obchodní dům Ještěd (dnes Tesco) od architekta Miroslava Masáka ze 70. let. Pro někoho symbol totalitního urbanismu, pro jiného na tu dobu hodnotná stavba. Majitel stavby i město by na tomto klíčovém pozemku raději viděli soudobou kvalitní architekturu, skupinu domů, které se k chodci neobracejí zády a nevytvářejí nevzhledná zákoutí, obnovené náměstí s pasážemi a živým parterem. Znějí však i hlasy nostalgiků a obdivovatelů designu, který začíná být opět „in“. Zachování dnešní podoby, tedy zapsání Tesca do seznamu nemovitých památek, však znamená zakonzervování soudobého stavu na věčné časy. Věru těžké rozhodování… Ještě jednou Liberec. Tamní agilní společnost Spacium připravuje každý rok ve spolupráci s radnicí jedno výtvarné dílo, které tu není jen pro okrasu, ale plní i praktickou funkci, což je dnes trend v řadě zemí. Letos to je autobusová zastávka sochaře Davida Černého v dosti bezútěšném místě – podjezdu mezi budovou divadla a novou knihovnou a synagogou (viz Respekt č. 25/2005). Drobná stavba rozhodně nebude čekající nudit – tvoří ji velký bronzový stůl, na němž je prostřeno k malé hostince pro obry. Vtipné – a nezbývá než věřit, že i nezničitelné. Stojí za to vyhlížet další aktivity Spacia a doufat, že podobná sdružení vzniknou i v dalších městech. Zdeněk Lukeš Autor je historik architektury.

Q

Ještě před deseti lety bylo nejcennějším majetkem čínské rodiny jízdní kolo. (Šanghaj, most Nanpu přes řeku Chuang-pchu.) FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

T

ak, jak se svět diví čínskému ekonomickému zázraku, zůstává rozum stát také nad rychlostí, s níž dnes Čína objevuje automobily. V době, kdy se západní svět snaží řešit problémy rozbujelým automobilismem způsobené, roste v Říši středu počet osobních aut každý rok o polovinu. Stejně závratnou rychlostí teď ale začíná přibývat i problémů.

O čem Číňan sní Otřískané náklaďáky, bezpočet taxíků, chodci a hlavně tisíce kol. Všichni se hlava nehlava, s nepřetržitým troubením a zuřivým pokřikováním hrnou za svým cílem. Na křižovatce před univerzitou v třímilionovém Nan-čchangu, hlavním městě jihovýchodní provincie Ťiang-si, vládne beznadějný chaos. Cesty, které se tu kříží, jsou děravé, když zaprší, auta i kola se topí v blátě, když je sucho, na domy, stromy i lidi usedá vrstva zvířeného prachu. Do centra města se dá dojet po zdlouhavé polní cestě kolem jezera nebo po zaplacení silničního poplatku 10 jüanů po nové čtyřproudé silnici. V chudé čínské provincii Ťiang-si ale většina řidičů počítá každý jüan, a tak je stará hrbolatá cesta čím dál širší, neboť ji volí většina řidičů. Nová čtyřproudovka zeje prázdnotou. Jen sem tam se prořítí nablýskaný mercedes některého z místních vládních představitelů. Soukromé vozy jsou v Nan-čchangu zatím výjimkou, tvoří jen asi pět procent z celkového provozu. To ekonomicky prosperující města východní Číny nabízejí jiný obrázek. Například v Pekingu dnes za volanty nových miláčků usedá každý den kolem tisícovky čerstvých řidičů. Typický obrázek cyklistů valících se za každého počasí a v každou denní dobu ulicemi čínských měst je zde již historií – vytlačily ho obrazy milionů aut, rozlehlých parkovišť, nadjezdů, podjezdů a silničních okruhů. Při romantické procházce křivolakými historickými zákoutími centrálního Pekingu se člověk stále častěji vyhýbá nablýskaným BMW a robustním terénním hummerům, které zabírají celou šíři uliček a pyšně se sunou sem a po chvíli zase zpátky. Ještě před deseti lety bylo nejcennějším majetkem čínské rodiny jízdní kolo, dnes mají čtyři pětiny ze dvou milionů automobilů v ulicích Pekingu soukromé majitele. Celkem se podle britského týdeníku The Economist loni prodalo v Číně pět milionů osobních automobilů (téměř dvojnásobek vozů prodaných v roce 2002), čímž se Říše středu stala třetím největším automobilovým trhem na světě. A do budoucna se očekává zhruba patnáctiprocentní roční růst. Auto je dnes zkrátka po celé Číně hluboce uctívanou modlou a jeho koupě snem každé čínské rodiny. Zcela zásadní je téma automobilismu pro mladé, vysokoškolsky vzdělané muže žijící v čínských velkoměstech a s nadprůměrnými platy. Nejčastějším tématem konverzací mezi přáteli je jejich návštěva autosalónů a nejnovější modely luxusních vozů, které se na čínském trhu objevily. Na otázku, zda má přítelkyni, odpovídá osmadvacetiletý programátor Walt Jü z jihočínského Kantonu poněkud zeširoka: „Loni jsem si koupil byt a na podzim plánuju

koupit citroen,“ říká. „Teprve pak si budu schopen začít hledat přítelkyni.“ V podmínkách obrovského nedostatku dívek, který způsobila dlouhodobě uplatňovaná restriktivní „politika jednoho dítěte“, jež měla zbrzdit čínskou populační explozi, je takový myšlenkový pochod celkem pochopitelný.

Těch tisíc mil Prudce rostoucí automobilismus, který řada západních myslitelů považuje za jeden z největších problémů moderní civilizace, čínská vláda vnímá velmi pozitivně. Vkládá do něj mnoho nadějí a považuje jej dokonce vedle textilního průmyslu, výroby oceli a těžby uhlí za „jeden z pilířů čínské ekonomiky“. Mimořádná náklonnost pekingských představitelů k automobilům už se viditelně projevuje i v praxi. Zatímco ještě před sedmnácti roky v Číně nebylo možné najít ani metr dálnice, loni v prosinci už zemi křížem krážem protínala síť kvalitních dopravních tepen dlouhá 34 tisíc kilometrů. A denně k ní přibývají další desítky metrů. Číňané za to vděčí speciálnímu vládnímu programu, od nějž si strana slibuje, že zaostalým regionům přinese modernizaci a ekonomický rozvoj. I přes desítky tisíc kilometrů asfaltového koberce nemají ovšem kromě vychloubačného popojíždění v okolí bydliště mnozí soukromí vlastníci automobilů pořádně kam jezdit. „Do kanceláře to mám patnáct minut metrem. Autem tak tři čtvrtě hodiny! Všude je zácpa a parkovat taky není kde,“ říká Johnny Li z Pekingu. „Někdy jezdíme o víkendu na výlety do okolí Pekingu,“ konstatuje Johnny Li. Individualistická autoturistika národu, který tolik miluje kolektivní zábavu, ovšem k srdci moc nepřirostla. A služební cesty do vzdálených míst se zatím finančně i časově vyplatí absolvovat spíše letecky. V posledních dvaceti letech ovšem dochází k zásadní změně v sociální struktuře čínských měst, která automobilismu velmi nahrává – lidé se přestěhovali ze středu do okrajových sídlištních čtvrtí, jejich místa v centrech zaujaly zbrusu nové kancelářské mrakodrapy a firemní sídla, zatímco továrny vyrůstají v průmyslových zónách na periferiích, stejně jako obří nákupní a zábavní centra, která se těší čím dál větší oblibě. I při současné – relativně nízké – úrovni (sedm aut na tisíc osob) už přitom začíná automobilismus Číně přinášet vedle nadějí také problémy. Vládu trápí především narůstající závislost na dovozu ropy. Již nyní celou třetinu spotřebovávají právě automobily a do budoucna to bude stále více. Ještě před deseti lety vystačila Čína z vlastních zdrojů, nyní je po USA druhým největším dovozcem na světě. Alarmující je také zhoršující se kvalita ovzduší. Šestnáct z dvaceti nejznečištěnějších měst světa leží podle průzkumu Světové banky právě v Číně. Přitom mimo jiné právě z ekologických důvodů byl na konci 90. let průmysl jako tehdy jediný zdroj znečištění přesunut z měst do průmyslových zón na periferiích. Kvalita městského ovzduší se tím výrazně zlepšila. Po deseti letech jsou však sídla

opět tam, kde byla: vzduch je znovu stejně nedýchatelný – jen oxid siřičitý vystřídaly oxidy uhlíku.

Cyklistům vjezd zakázán Potupné prvenství připisují Číně i výsledky průzkumu Světové zdravotnické organizace. Podle nich jsou čínské silnice těmi nejnebezpečnějšími na celém světě. Denně umírá pod koly aut 680 osob, počet několikanásobně vyšší než v zemích mnohem motorizovanějších. Čínská vláda reaguje na tento problém poněkud sporným způsobem. Dřívější velmi lehké řidičské zkoušky se snaží nahradit „těžšími“. Tak třeba ve východočínském městě Chan-čou musí žák autoškoly u zkoušky zvládnout různé akrobatické kousky, např. projet slalomovou trasou, trefit se do dvou kolejí, rozjet se na rampě do svahu. Ani během cvičných jízd ani při závěrečné zkoušce však nevyjede na silnici, nesetká se s autem, chodcem ani žádnou jinou reálnou dopravní situací. Řešení dopravní situace ve městech, znečištění vzduchu i dalších problémů (včetně stoupajícího počtu obézních Číňanů) se přitom zdá být nasnadě – pokrok by mohla přinést pouhá podpora tradiční cyklistiky. Kolo vlastní v Číně téměř každý – po devítimilionové Šanghaji dnes údajně jezdí devět milionů kol – a města se mohla donedávna chlubit nejdokonalejší sítí cyklistických tras na světě. Bohužel se děje přesný opak – dvě nedávné události symbolicky předznamenávají začátek konce ráje cyklistů. Od ledna 2004 je podle nové vyhlášky dopravního odboru šanghajského magistrátu cyklistům zakázán vjezd na mnoho hlavních ulic v centru města. Zároveň byly pro cyklisty zavedeny desetinásobně vyšší pokuty za drobné přestupky. Podle šanghajské policie kola jen komplikují tíživou dopravní situaci v Šanghaji a brání v hladkém automobilovém provozu. Jako dobrá zpráva v této souvislosti na první pohled vypadá, že loni v listopadu Peking zrušil povinný systém registrace všech jízdních kol, a cyklisté tak již nemusí platit roční poplatek čtyři jüany. Opak je ale pravdou. Městská vláda tímto krokem totiž v očích Číňanů degradovala jízdní kolo z dřívějšího statutu rovnoprávného dopravního prostředku. Rušení cyklistických pruhů a vůbec vyhánění cyklistů z centra teď může zcela nerušeně pokračovat. „Tahle část tu byla dříve jenom pro cyklisty. Od rána do večera se tudy valily tisíce kol,“ ukazuje Johnny Li na parkoviště plné aut v odděleném jízdním pruhu na rušném bulváru v centru Pekingu. Zrušení registrace jízdních kol se chystá i v ostatních čínských městech. O tom, že kola mají v Číně odzvoněno, svědčí také neslavná bilance mnoha obřích výrobců jízdních kol – Shenzhen China Bicycle vykazuje již několik let miliardové ztráty, šanghajský výrobce věhlasného jízdního kola značky Fénix přešel na výrobu elektronického zboží a v továrně na kola neméně slavné značky Forever se vyrábějí bowlingové koule. Petra Červená, Peking Autorka vystudovala čínskou literaturu na UP v Olomouci.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 27 V 4.–10. ČERVENEC 2005

19

Jen počkej, zbohatlíku Ruská střední třída se hlásí o slovo

Z

a synonymum úspěchu platili v Moskvě ještě docela nedávno pouze „Noví Rusové“. Zbohatlíci, kteří na počátku 90. let využili nepřehledné situace a během divoké privatizace si prakticky přes noc dokázali obstarat miliardové majetky či vlivné posty. A kteří jsou kromě extrémně tučných kont pověstní také rozmařilostí a takřka tragickým nedostatkem vkusu. Časy se ale mění a o slovo se pomalu začíná hlásit druhá – v mnoha ohledech podstatně odlišná – generace úspěšných Rusů. Jaká je a jaké hodnoty vyznává?

Euroremont Rubljovsko-Uspenské šose je silnice s nejlepším asfaltem v Moskvě. Dvakrát denně je uzavřená. To když Vladimir Putin jede ráno do práce a večer se vrací. První muž Ruska však zdaleka není jediným prominentním uživatelem třicet kilometrů dlouhé a pečlivě střežené luxusní cesty. Oblast na západě ruské metropole si oblíbili bohatí a mocní. Honosná (a zpravidla kýčovitá) sídla si tu vybudovali například Boris Jelcin, moskevský starosta Jurij Lužkov či nacionalista Vladimir Žirinovskij. A ještě nedávno zde bydlel vedle dalších podnikatelů i dnes nejznámější ruský vězeň Michail Chodorkovskij. Areál je ostatně na významné osoby zvyklý. Už před výstřelem z Aurory tu bydleli carští dvořané, za komunismu zase tehdejší věrchuška. Teď tu bydlí „Noví Rusové“. Nakupovat jezdí do nedalekého luxusního centra Krokus City, kde v průměru utratí 560 dolarů, kdykoli tam zavítají. Nepohrdnou ani Treťjakovským projezdem – nejdražší ulicí Moskvy –, kam si chodí vybírat červená Ferrari, Maserati nebo Bentley, zatímco jejich přítelkyně korzují (zhusta s lahví piva v ruce) vyhlášenými butiky. Brzy už si však oblíbených přepychových nákupů budou moci užívat i z pohodlí svého domova. Co nevidět má totiž začít fungovat speciální inter-

netový obchod Vladenie, jehož provozovatelé se A jejich vkus už začíná ovlivňovat i další dušují, že na svých webových stránkách budou oblasti. Změny doznala například prestižní dubnabízet jen ty nejdražší výrobky světa – letadla, nová přehlídka Ruský týden módy, která v mijachty, speciálně upravené automobily a kleno- nulých letech proslula tím, že patřívala výhradty. Vše samozřejmě s dodávkou až na Rubljov- ně předraženým a velmi extravagantním modeské šose. lům. Jak ale potvrzuje populární „Noví Rusové“ mají stále nezporuská módní návrhářka Taťjana Nědzvědská, dnes už podobu přechybnitelný vliv – jen majetek Okázalostí hlídky ovlivňuje i nová a stále rosšestatřiceti nejbohatších obyvatel toucí skupina zákazníků, kteří si země převyšuje podle údajů časoa nevkusem sice také potrpí na kvalitní zboží, pisu Forbes 110 miliard dolarů ale před výstředností a okázalou a dosahuje tak výše skoro čtvrtiproslulí „Noví ny hrubého domácího produktu. drahotou dávají přednost uměRusové“ jsou Přesto se sociologové shodují, že řenějším a střízlivějším věcem za daleko významnější roli v budoucpřiměřené ceny. na ústupu. nosti sehraje nastupující generace úspěšných, pro niž se v obecném Budoucnost patří Střed patří nám povědomí rychle vžívá označení nové generaci „Euroremont“. Zjistit, jaké jsou životní a hodnoJde především o mladé podnitové postoje nastupující generace úspěšných. Na katele, manažery a zaměstnance úspěšných Rusů, však podle sociscénu nastupuje velkých nadnárodních – ale i dooložky Iriny Palilovové z mosmácích – firem, kteří se dokázakevského Analytického centra Euroremont. li prosadit v konkurenci a tvrdou Jurije Levady není nijak jednoduché. Potíž podle ní spočívá přeprací se domoci slušné pozice i vysokého příjmu. „Takto vydředevším v tom, že v zemi, kde se né postavení se stalo společensky po dlouhá desetiletí nevyplácelo přijatelným. Slovo úspěch najednou ztratilo nega- a – jak ukázal proces s Chodorkovským – dodnes tivní nádech a lidé, kteří se vypracovali vlastní pílí, nevyplácí vyčnívat, prostě není zakotveno difejsou na rozdíl od rychlých zbohatlíků okolím vní- rencované sebehodnocení lidí, a jakákoli socimáni kladně,“ říká k tomu moskevský sociolog ologická šetření podobného druhu jsou proto Alexej Levinson. krajně obtížná. Výsledky průzkumů jí v tomto Relativní sympatie u veřejnosti si nově vznika- ohledu dávají za pravdu: čtyři z pěti responjící společenská vrstva získává i tím, že její životní dentů se pravidelně sami zařazují do kategorie styl je méně opulentní, méně okázalý a také mno- „střední třída“. hem méně nevkusný než ten, jímž proslula první V jediné výzkumné „přihrádce“ se tak míchají generace „úspěšných“. Příslušníci „Euroremon- jak názory lidí, kteří musejí vyjít ročně s pár tisítu“ se nestěhují na Rubljovsko-Uspenské šose, ci dolary, tak těch, kteří mají k dispozici peněz kde ceny nemovitostí jen za poslední rok stouply desetkrát více, a nakonec i těch, kdo na tom jsou o více než 40 %, ale pořizují si domy v levnějších, lépe i více než stokrát. přesto však elegantních vilových čtvrtích, kterých „Já jsem střední třída. Ti, co mají desítky (miliv okolí Moskvy začíná přibývat. onů dolarů), až ti jsou bohatí,“ vysvětlil například

nedávno ruskému vydání časopisu Newsweek obyvatel Rubljovského šose jménem Alexandr. Zrovna řešil, zda si koupit letadlo. Ke střednímu stavu se ale v Rusku stejně tak hlásí i rodiny učitelů a úředníků placených ze státního rozpočtu. Ti žijí v malých sídlištních bytech a každodenně bojují s nedostatkem peněz. Platy sice – na rozdíl od doby před deseti lety – dostávají včas, jejich výše ale není nijak závratná. Není proto ostatně divu, že lednové snahy administrativy o odebrání určitých výhod – vlastně slev na nejrůznější služby – velkým skupinám obyvatel narazily na dosud největší sociální nepokoje od nástupu Vladimira Putina k moci.

Vlaštovky přilétají Centra a luxusní předměstí velkých měst, jako je Moskva nebo Petrohrad, sice návštěvníkům nastavují nablýskanou tvář, jejich okrajové čtvrti a rozlehlý ruský venkov jsou však světem se zcela jinými pravidly. A právě tam žije většina ze 150 milionů ruských občanů. Sociologové proto hovoří o faktické neexistenci „měšťanstva“ a „zemi rozdělené na kapku bohatých v moři chudých“. Přesto věří, že existuje naděje na kýženou změnu. Její první vlaštovky už se prý dokonce začínají hlásit: „Poprvé za dlouhou dobu se v Rusku objevila sociální skupina, která je spokojena se svým způsobem života, svou seberealizací, a která se svými postoji odlišuje od všeho, co se od roku 1990 v zemi objevilo,“ říká již citovaný moskevský sociolog Alexej Levinson. Koho má na mysli? Právě příslušníky „Euroremontu“, kteří jsou podle názoru ruských sociologů a ekonomů společenskou skupinou, jež by mohla položit základ pro vytvoření skutečné střední „měšťanské“ třídy v obecně přijímaném slova smyslu. Jakub Dospiva, Moskva Autor je zpravodajem ČTK v Rusku.

Q

INZERCE

3. VÝZVA K PŘEDKLÁDÁNÍ ŽÁDOSTÍ O FINANČNÍ PODPORU V PROGRAMU JPD 2 Regionální rada regionu soudržnosti Praha vyhlašuje 3. Výzvu pro předkládání projektů v Jednotném programovém dokumentu pro Cíl 2 regionu soudržnosti Praha (JPD 2) ŽADATELÉ MOHOU PŘEDKLÁDAT PROJEKTY V OPATŘENÍCH A DÍLČÍM OPATŘENÍ JPD 2 1.1 Dopravní systémy podporující přeměnu městského prostředí 1.2 Regenerace poškozených a nevhodně využívaných ploch 1.3 Veřejná infrastruktura zlepšující kvalitu života zejména na sídlištích 2.1 Zvýšení kvality partnerství veřejného a soukromého, neziskového sektoru, vědy a výzkumu 2.2.2 Příznivé podnikatelské prostředí 2.3 Rozvoj strategických služeb na podporu informační společnosti v Praze Celkový rozsah finanční podpory ve 3. Výzvě JPD 2 (v Kč) Priorita 1

Priorita 2

Opatření 1.1

1 302 253 258

Opatření 1.2

1 374 589 036

Opatření 1.3

317 870 495

Opatření 2.1

368 329 903

Dílčí opatření 2.2.2

200 239 266

Opatření 2.3

152 906 950

Celkem 3. Výzva k předkládání projektů

3 716 188 908

PROJEKT MUSÍ BÝT REALIZOVÁN NA ÚZEMÍ 24 VYBRANÝCH MĚSTSKÝCH ČÁSTÍ HL. M. PRAHY Praha 1, Praha 8, Praha 9, Praha 12, Praha 14, Praha 15, Praha 19, Praha 20, Praha 21, Praha-Běchovice, Praha-Březiněves, Praha-Čakovice, Praha-Ďáblice, Praha-Dolní Chabry, Praha-Dolní Měcholupy, Praha-Dolní Počernice, Praha-Dubeč, Praha-Klánovice, Praha-Koloděje, Praha-Libuš, Praha-Petrovice, Praha-Satalice, Praha-Štěrboholy a Praha-Vinoř. O FINANČNÍ PODPORU MOHOU ŽÁDAT NÁSLEDUJÍCÍ SUBJEKTY Opatření 1.1 Hlavní město Praha (HMP), organizace zřízené a založené hl. m. Prahou a Správa železniční dopravní cesty; Opatření 1.2 HMP, vybrané městské části, organizace zřízené a založené hl. m. Prahou a vybranými městskými částmi; Opatření 1.3 HMP, vybrané městské části, organizace zřízené a založené hl. m. Prahou a vybranými městskými částmi, nestátní neziskové organizace (NNO); Opatření 2.1 HMP, vybrané městské části, organizace zřízené a založené hl. m. Prahou a vybranými městskými částmi, NNO, podnikající fyzické a právnické

Dílčí opatření 2.2.2

Opatření 2.3

osoby, profesní sdružení, specializované subjekty poradenství a zprostředkování, organizace výzkumu a vývoje, Hospodářská komora; HMP, vybrané městské části, organizace zřízené a založené hl. m. Prahou a vybranými městskými částmi, NNO, Pražská informační služba, podnikatelská a profesní sdružení a reprezentace, specializované subjekty poradenství, zprostředkování a vzdělávání; HMP, vybrané městské části, organizace zřízené a založené hl. m. Prahou a vybranými městskými částmi, NNO, podnikající fyzické a právnické osoby, profesní sdružení, fondy a státní účelově zřízené instituce, vzdělávací organizace.

LHŮTA A MÍSTO PODÁNÍ ŽÁDOSTÍ Žádosti je možné předkládat od 24. června 2005 do 30. září 2005 do 14:00 hod. Žádosti musí být doručeny osobně na adresu: Magistrát hl. m. Prahy, Odbor zahraničních vztahů a fondů Evropské unie, Oddělení implementace JPD pro Cíl 2, Mariánské nám. 2, Praha 1, 4. patro, č. dveří 403 – 408. ZPŮSOB PODÁNÍ ŽÁDOSTI Žádost musí být vyplněna na předepsaném elektronickém formuláři ELZA a doložena všemi povinnými přílohami, uvedenými v kapitole V. Příručky pro žadatele. Podrobnější informace, plné texty výzev, Příručka pro žadatele a formulář Elektronické verze žádosti ELZA jsou k dispozici na městském informačním serveru www.praha-mesto.cz/JPD2 a na internetové stránce Ministerstva pro místní rozvoj www.strukturalni-fondy.cz/jpd2. POSKYTOVÁNÍ INFORMACÍ A KONZULTACE PROJEKTŮ Informace o opatření 1.1, 1.2, 1.3: Ing. Johana Chalupová (tel: +420 236 002 636), Mgr. Jakub Benda (tel: +420 236 002 064) Informace o opatření 2.1, 2.3 a dílčím opatření 2.2.2: Ing. Kateřina Vágnerová (tel.: +420 236 002 613), Ing. Martin Škréta (tel: +420 236 002 537) Další informace o programu JPD 2 a 3. Výzvě: vedoucí oddělení Ing. Hana Veselá (tel: +420 236 002 639) fin. manažer Ing. Marcela Nováková (tel.: +420 236 002 685) elektron. žádost: Ing. Michal Struha (tel.: +420 236 002 859) E-mail pro dotazy: [email protected] Tento projekt je spolufinancován Evropskou unií – Evropským fondem pro regionální rozvoj.

20

DISKUSE

4.–10. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 27 INZERCE

Přirozené a morální Stejnopohlavní svazky ještě jednou a jinak

D

o nedávno rozbouřené debaty nad prezidentovým podivným projevem o demokratickém deficitu občanských struktur vstoupil Petr Placák (Nebezpečí lidských práv, Respekt č. 24/2005). Tomu nevadí – jako prezidentovi – ohrožení politických stran, ale spíše ohrožení samé celistvosti společnosti. Budiž mu za to dík, Václav Klaus se asi diví, kolik nového ještě dokáže inspirovat. Jenže ouha, Placák navzdory svéráznosti, s jakou více než patnáct let vstupuje do veřejné debaty, přináší celkem již otřepaný pohled znepokojeného tradicionalisty. Přitom rozhodně stojí za úvahu, nakolik je možné sociální jevy „objevené“ moderní dobou integrovat do tradiční pospolitosti.

Věrností a duchem Hnutí za rovnoprávnost homosexuální minority je podobně jako feminismus, spolky za práva dětí či skupiny protirasistického odporu přiřazováno k pokrokářské levici. Víceméně právem. Přesto stojí za připomenutí, že podstatnou roli v emancipaci amerického černošského obyvatelstva hrál republikánský prezident Lincoln a pravicoví liberálové Severu, stejně tak nelze opomenout ani soudobá křesťanská hnutí, jež v různých koutech světa bojují za důstojný život žen, dětí a dalších „menšin“. Zahrnout paušálně „gay iniciativy“ do „humanrightismu“ je snadné pro novinářské a potažmo politicko-populistické vidění světa. Na tomto kontinentě ale žijí miliony homosexuálů, kteří se prostě necítí být spřízněni s aktivisty či pestrobarevnými postavičkami z alegorických vozů. Stejně jako heterosexuálové mají i oni své rozličné politicko-společenské preference, a přesto narážejí nepochopitelně na téměř homogenní pohled. Placák kritizuje média za zjednodušování civilizačních otázek do polohy „tolerance – zpátečnictví“ – a stran povrchnosti většiny dnešních sdělovacích prostředků má bezpochyby pravdu –, sám se ale dopouští stejné generalizace: přijme členění médií a pustí se implicitně do „liberálů“, „modernistů“ či „tolerantních“. Nedo-

DOPISY Osamělost nejen generálova Osud Rudolfa Pernického (Osamělost generála Pernického; Respekt č. 26/2005) je jistě smutný a nedůstojný člověka jeho formátu a zásluh. Musím ovšem připomenout, že podobný osud potkává mnoho našich spoluobčanů. Lidé, kteří se vzdají vlastního bytu a uchýlí se do penzionu pro důchodce nebo do třeba i velmi kvalitního domova důchodců, tam nemohou zůstávat, jakmile se stanou nesoběstačnými a začnou potřebovat ošetřovatelskou péči. Je jen málo domovů důchodců, které mají zvlášť „ošetřovatelské“ oddělení. Pro tyto staré lidí je to značný šok, když pak bývají překládáni do zařízení typu léčeben dlouhodobě nemocných nebo do lůžkových sociálních (ošetřovatelských) ústavů; a těch je dokonce málo, na přijetí se dlouho čeká, často se předpokládá jakýsi sponzorský dar. Přitom tyto ústavy sice poskytují ošetření, ale klient v nich nemá soukromí a „dožívá“ v podmínkách, které jsou skutečně jen obtížným čekáním na smrt. Hospic, o němž je v uvedeném článku zmínka, je zařízení komfortní, v němž je dbáno všech potřeb pacienta, ale má sloužit pouze skutečně nemocným lidem v konečné neléčitelné fázi jejich nemoci, u nichž se očekává jen krátké přežití a kteří potřebují pouze paliativní péči. Bylo by dobře, kdyby trápení našich válečných veteránů vzbudilo obecně zájem o to, jaké jsou osudy mnoha našich jiných spoluobčanů, a aby vedlo k nějakým rozumným a lidským činům. Nikdo z nás neví, kdy ho může čekat něco podobného. Dagmar Pohunková, Ústav sociálního lékařství a veřejného zdravotnictví 1. LF UK

K letošnímu Jáchymovskému peklu Reportáž Jáchyma Topola (Už jen čtyři autobusy, Respekt č. 24/2005) je nejobsáhlejší mediální zmínkou o šestnáctém setkání bývalých politických vězňů, z nichž mnozí prošli peklem jáchymovského gulagu. Autor se nicméně dopustil

sti na tom, že pojednávaná témata, homosexualita a eutanazie, mají společné asi tolik, kolik jim přisuzují právě zkratkovití autoři v médiích. Spojování (nejen) těchto otázek přitom přivolává na tradicionalisty nespravedlivou kritiku, která snadno zapomene na to, že homosexuály nejkrutěji pronásledovaly dva „nejpokrokovější“ režimy evropské civilizace, totiž národní socialismus a bolševismus. Ještě méně by pak někoho napadlo, aby hledal vzor pro dnes navrhované svazky v křesťanském středověku. Doposud sporná studie Johna Boswella (Same-Sex Unions, New York 1994), vycházející z řeckých textů z 11. století, však připomíná existenci kněžími požehnaných stejnopohlavních svazků. Jejich liturgie se opírala o příklady svatých apoštolů Filipa a Bartoloměje, již byli „spolu svázáni ne dle přírody, nýbrž věrností a duchem“, a odkazuje i na rané mučedníky Sergia a Baccha. Vše nasvědčuje tomu, že ritus byl užíván na západě do 14. století, v ortodoxní oblasti místy až do 18. století.

Pastýři na rozcestí Velmi silně působí, argumentuje-li někdo „přirozeností“ heterosexuálního svazku. Co je na něm ale přirozenějšího – vzájemná technická kompatibilita pohlaví? Copak je člověk jen tělem? Copak je možné těla vzájemně spárovat, aniž by se setkaly lidské duše? Rodina je pro Petra Placáka úhelným kamenem společnosti – drtivá většina občanů, včetně homosexuálních, mu dá ráda za pravdu, ale realita je navzdory tomu tristní. Lze rozumět strachu tradicionalistů z rozpadu onoho základu svobodné, na pomíjivých strukturách nezávislé entity. Ale proč potom při její obhajobě nejčastěji argumentují pudovým pokračováním rodu? (Abychom byli spravedliví: stejné chyby se dopouštějí i jejich oponenti, když často zdůrazňují jen systém výhod, jakési „narovnání práv“.) Rodina má krom jiného bezpochyby schopnost (otázkou zůstává, zda i úkol) plodit a vychovávat děti. To má ale dnes i ta homosexuální, byť

několika vesměs drobných faktografických omylů, z nichž alespoň jeden stojí za uvedení na pravou míru. V pasáži, kde se zmiňuje o tzv. Pillerově komisi, píše, že měla zkoumat „porušování socialistické zákonnosti“ a že její činnost „znemožnila sovětská okupační vojska“. Vyvolává tak dojem, jako by práce komise směřovala k rehabilitaci nekomunistických politických vězňů. To je ale značně nepřesná interpretace. V pořadí čtvrtá rehabilitační komise ÚV KSČ (po tzv. Barákově, Kolderově a barnabitské) sice fungovala v době tzv. pražského jara, její činnost však byla ukončena – po zásazích vedení KSČ – až roku 1971. Komise se přitom soustřeďovala výhradně na rehabilitaci funkcionářů a členů KSČ, a byla tedy vnitrostranická. O soudní rehabilitaci nekomunistických politických vězňů se snažil Klub K 231, čemuž bylo v době pražského jara částečně nakloněno i tehdejší vedení strany a státu, jak lze vyčíst z přijetí zákona č. 82/1968 Sb., byť počet podle něj rehabilitovaných nedosáhl nakonec ani dvou tisíc osob. K opravdu plošné soudní a mimosoudní rehabilitaci došlo až po roce 1989 (mj. zákony č. 119/1990 Sb. a č. 87/1991 Sb.). Uznán byl i třetí odboj, ať již zákonem č. 198/1993 Sb. nebo několika normami, podle kterých jsou „některé křivdy“„zmírněny“ finančními náhradami. Že je „198“ proklamací bez sankcí (a bez snahy ji novelizovat) nebo že nebyl nikdo odsouzen za zločiny proti lidskosti, je minimálně námět k diskusi. Josef Halla, [email protected]

Benešovi se nelze divit V 21. čísle Respektu mne zaujal článek Beneš se vrací. Autoři se snaží celkem objektivně posoudit státnický výkon druhého československého prezidenta. Žádné superlativy, žádné zatracování, různá pro a proti. Těžko se Benešovi divit, že poté, co jej Francie a Anglie zklamaly, se rozhodl zkusit to v Rusku. Musel by být jasnovidcem, kdyby dokázal předvídat ty konce. Měl ještě nějakou třetí možnost? Autoři textu naznačují, že Československo svoji bezpečnost opíralo o smlouvy s velkými evropskými státy, se kterými ale nemělo společné hranice, a přehlíželo své nejbližší sousedy. Vezměme však v úvahu historické sousedské zkušenosti. Chyby

každému dítěti může být rodičem přírodní cestou jen jeden z páru (jako u mnoha běžných rodin). Institut rodiny si samozřejmě zaslouží veřejnou podporu, ale více než čím jiným je přece zejména určitým společenským symbolem. Dva lidé se stávají před svými bližními (věřící pak i před Bohem) jedním tělem, slibují veřejně, závazně a nerozdílně sobě i svým dětem lásku a péči. Co jiného stvrzuje pospolitost? Drzé nabídky na vícečetné či mezidruhové „párování“ svědčí u kritiků buď o roztomilé touze dětsky provokovat nebo o totální nezkušenosti. Ale formuloval někdo jednoznačně, v čem je rodičovský a zároveň partnerský pud rozdílný kvůli odlišné citové a sexuální orientaci? Existuje ovšem důvod k obavám, že kritikům stejnopohlavního partnerství a rodičovství nejde tolik o děti, jako spíše o udržení statu quo všemu navzdory. Obavy, které je vedou, ale nejsou vizí pro budoucnost. Není dobré podezírat všechny konzervativce – zejména pak ty křesťanského založení – ze zavilého odporu vůči vědeckému pojetí homosexuality coby v přírodě zcela obvyklého jevu, jenž je víceméně neovlivnitelný zvenčí. Lze také přivítat jejich snahu přenést na tuto lásku kategorie morálky. Spolu s tím je však také třeba dodat, že otázka morálnosti homosexuality je stejně legitimní jako otázka morálnosti heterosexuality – obojí chování má být vnitřně čisté a navenek prospěšné. Kdo dnes nechce být záměrně slepý, musí připustit, že homosexualita překračuje hranice konfesí a světonázorů. Myslí-li církve a křesťanští demokraté vážně i dnes své poslání, pak je přece na nich, aby se otevřeně chopili pastýřské služby a péče i pro vyvržené. To je ovšem otázka dlouhodobého dilematu tradiční instituce v době rychlých změn: je stále ještě odvážným ochráncem opovrhovaných, nebo se spokojí se stále se zmenšující uzavřenou obcí založenou na sektářském vydělování? Tomáš Fénix Autor je učitel.

se v politice dělají často a někdy to má osudové konce. Vzpomeňme třeba, jak dlouho Američané přehlíželi signály z Japonska, než došlo k napadení Pearl Harboru. Velmi osudové bylo také špatné hodnocení napjaté situace ve střední Evropě ve druhé polovině třicátých let ze strany Anglie a Francie. Chamberlain uvěřil Hitlerovi a obětoval Československo za slib, že dál už nepůjde. Beneš byl přinucen odstoupit pohraniční území. S českými představiteli se nikdo nebavil. Myslím, že tato zkušenost Beneše velmi poznamenala. Zde je také třeba hledat kořeny jeho dalších rozhodnutí s azimutem na východ. Nic na světě není jednoduché a přímočaré, ale uvažujeme-li dnes o válce v Iráku, měli bychom mít na paměti i začátek druhé světové války. Zbraně hromadného ničení se v Iráku sice nenašly, ale – jak dlouho měl být ponechán Saddám Husajn u zločinné moci? A jak dlouho má demokratická část světa nechat na pokoji totalitní režimy, které tak často usilují o získání atomové zbraně? Pracuje čas pro nás, nebo pro ně? V podobném duchu stojí za to přemýšlet i o Evropské unii, ve které tak mnoho států myslí na své národní zájmy a začíná přehlížet to podstatné – společné zájmy všech Evropanů. Josef Bubeník, Rájov

Sir Bob Reaguji na článek pana Třešňáka Dublinská krysa mění svět (Respekt č. 24/2005), ve kterém je hlavní hrdina uveden jako „Sir Geldof“. Taková kombinace jména a titulu je však nesprávná. Používá-li se titul „Sir“, vždy se pojí pouze s křestním jménem. Korektní forma je tedy „Sir Bob“. Je to samozřejmě maličkost, ale přesto podle mého názoru není od věci na tuto zvyklost českou veřejnost upozornit. Michaela Weberová, Velká Británie

Oprava V minulém čísle jsme v článku Na dovolené s šesti Číňany omylem nesprávně uvedli jména autorů výstavy: správná jsou Lucie Králová a Vítězslav Pavel. Za chybu se omlouváme.

Q

KULTURA

RESPEKT 27 V 4.–10. ČERVENEC 2005

21

Největší funky vašeho života Zhýralá legenda a Rychlé šípy z Afriky roztančí Ostravu

Rapeři Daara J: Slíbili jsme mámě, že zůstaneme slušnými muslimy, a hodláme to dodržet.

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP / EYEPRESS

Příšera jménem Clinton. FOTO ARCHIV GEORGE CLINTONA

P

rávě proběhlé koncerty Live 8 nasadily začínající festivalové sezóně laťku pěkně vysoko. My z toho ovšem nemusíme mít mindrák. Už tento pátek propukne v Ostravě jedinečný hudební festival, který významné zahraniční konkurenci šlape na paty. Po tři večery budou tamní nově opravený hrad a přilehlé parky obléhat kromě místních kapel také hvězdy world music, nového afrického rapu nebo legendy amerického funku. Dramaturgové Colours of Ostrava se letos vytáhli: v nabitém programu figuruje pět laureátů prestižních cen britského rádia BBC.

Odmítám vystřízlivět Začněme pěkně od konce: zlatým hřebem festivalu bude nedělní vystoupení amerického zpěváka George „Dr. Funkensteina“ Clintona (64) s legendární kapelou Parliament-Funkadelic neboli P-Funkem. Podle smlouvy mají Američané hrát v Ostravě tři a půl hodiny, ale očekává se, že pod čtyři se se svou extravagantní show nevejdou. Na pódiu se objeví okolo dvaceti muzikantů, osm zpěváků a tanečník. Hlavní hvězda, která připomíná pravěkou příšeru a podle rodného listu měla vlastně být v muzikantském důchodu, odtáhne minimálně půlku divoké produkce. (Příčinou živelné vitality George Clintona přitom už dnes nejsou podpůrné preparáty, obvinění z šňupání kokainu jej nedávno zprostil americký soud.)

ní splnit přání otců se nakonec ukazuje i v názvu Dr. Funkenstein se pódiovými maratóny pro- Měli z nás být úředníci kapely: Daara je název tradiční školy, kde se děti slavil již v 70. letech coby průkopník funk-rocku. Tehdy zářil jako jedna z největších hvězd ame- Pokud vás zajímá rap a jste už podobně jako vět- učí Korán, a J znamená ukázat. Daara J se překlárické hudby. Nebylo rádia, které by nehrálo jeho šina znalců vyčerpáni Beastie Boys, Eminemem dá jako „škola života“. Afričtí hrdinové tak trochu připomínají Rychlé I Want to Get Funked Up. K ryzímu funku, který nebo OutKast, ostravský festival nabízí osvěžejsme mohli loni slyšet v Praze v podání nestár- ní. V sobotu na něm vystoupí jedno z nejvýraz- šípy. Na své poslední desce Boomerang, za ktenoucího Jamese Browna, přidal Clinton divokou nějších hiphopových seskupení, které svět obje- rou loni dostali od BBC ocenění jako africká kapehendrixovskou kytaru a trochu ostřejší rytmiku. vil teprve nedávno – senegalské trio Daara J. la roku, odsuzují kriminalitu, jež jako bumerang To však nebylo všechno. Svým povídavým pěvec- Úvodem je třeba poznamenat, že Senegal, i když decimuje hlavně samotné pachatele, a zpívají kým stylem, na rozdíl od toho Brownova úsečné- má stejně obyvatel jako my, dnes představuje také o exodu mladých Afričanů, kteří odcházeho, se stal jedním z inspirátorů rapu. A důležitá hudební velmoc. Stačí zmínit Youssou N’Doura jí na Západ hledat své Eldorádo, přičemž jejich nebyla jen rytmizace slov, ale také to, co říkal. Free nebo Babu Maala, kteří mají hrát na charitativ- místo by mělo být v Africe. Hlavně však v titulYour Mind And Your Ass Will Follow (Osvoboď svou ním projektu Live 8. Pojmem v hudební branži se ní písni připomínají, že rodištěm rapu je západmysl a tvá prdel bude následovat) byl žertovně už stal i senegalský rap neboli sene-rap, ostatně ní Afrika. „Bylo nám to jasné při poslechu první provokativní název alba z roku 1971. O rok poz- Daara J jako jeho nová akvizice dostali na Live 8 americké rapové písně,“ říká Fredy. Hudebníci v ní ihned objevili domácí tradici zvanou tasso ději pak Clinton a jeho spoluhráči protestovali také pozvánku. proti utahování šroubů nad svobodnými poměry, Skupina vznikla před deseti lety, když se v da- – veřejné vyprávění příběhů místními hudebníky na něž si navykli během 60. let, albem America karském klubu Metropolis potkali dva studenti neboli grioty. Muzikologové skutečně grioty a jeEats Its Young (Amerika žere svou mládež). Svůj účetnictví Fredy a Ndongo s DJem Aladji Manem. jich příběhy uvádějí jako jeden z nejdůležitějších život chtěli dál chápat jako jednu velkou párty se „Měli z nás být bankovní úředníci. Rodiče si mysle- zdrojů rapu. Přitažlivost Daara J pro Evropany tkví samosvobodným přístupem ke drogám a sexu. Clinton li, že mohou být hrdí na své syny, jen když budou prostě odmítl vystřízlivět a v jeho hudbě a textech sedět za velkým stolem jako byrokraté nebo řídit zřejmě v africky dynamickém způsobu rytmizováto bylo a dodnes je patrné. Podařilo se mu udržel nějakou velkou firmu. Ale našim životem se sta- ní veršů, který se liší od amerického. Další lákavou si divokost 60. let i smysl pro humor. Koncem la hudba,“ vzpomínal nedávno Fredy v interview odlišností je domorodý jazyk wolof, který při rapo80. let sice trochu „zavrávoral“ (ocitl se v dluzích, jednoho amerického rádia. Svým vznikem Daara J vání míchají s francouzštinou. A zcela neortodoxní musel přestat fetovat), udělal pár komerčnějších připomínají trochu newyorské Beastie Boys: také přístup k hip hopu stvrzují lehkostí, s jakou dokáží alb, ale zůstal hudebně inspirativní. Prince, Len- nepocházeli z ghetta, ale byli to kluci ze střední tří- brousit mezi žánry a ve správnou chvíli přepnout ny Kravitz, Ice T., Snoop Dogg, Public Enemy dy. Budoucí afričtí rappeři museli rodičům svato- do kubánské rumby, reggae nebo blues. nebo Red Hot Chili Peppers by mohli o jeho vli- svatě slíbit, že se nedají ke gangsterům, ale uchoQ vu vyprávět. vají si životní styl počestných muslimů. Odhodlá- Jaroslav Pašmik

Kdo chytá v japonském žitě Haruki Murakami dokázal propojit západní vášně a orientální smysl pro detail. Výsledkem je krásná literatura. Každý dobrý spisovatel se může ztratit, pokud nepíše ve správný čas a na správném místě. Japonec Haruki Murakami (1949) má štěstí. Začal psát v době, kdy jeho krajanům přestala stačit sešněrovaná domácí tradice – a fantastický úspěch ho časem vynesl mezi nejúspěšnější světové autory. Jeho literatura je inteligentní, krásná a přirozená jako voda. Inspirace je západní, témata univerzální, ale duchovní rozměr a mentalita hrdinů jsou jednoznačně asijské. Čtenář jen žasne, jak takzvaný západní a východní svět začaly nenásilně kulturně splývat. Především jsou ale Murakamiho knihy pro každého a s nadšením si je přečte teenager i sečtělý intelektuál. Je zvláštní, že nakladatelství Euromedia-Odeon vydalo kultovní román Norské dřevo už podruhé a čtenářský zájem o ně roste, ale v českém tisku se o Murakamim skoro nic nedočteme. Možná je čtenářská obec otevřenější než kritika, a to je mnohem lepší, než kdyby tomu bylo obráceně.

Naučit se žít V češtině jsou k dispozici dvě autorovy knihy: Na jih od hranic, na západ od slunce, a Norské dřevo. Ta druhá vznikla v roce 1987 a vynesla autorovi takovou popularitu, že ztratil soukromí. Murakami vyrůstal v atmosféře rostoucí vzpoury proti establishmentu, která v roce 1969 zasáhla i Japonsko. Svět tradičních japonských hodnot ho dusil tak, že se v dospívání obrátil k jazzu a západní literatuře. Když dostudoval, neucházel se o místo ve firmě, jak si žádal zvyk, ale otevřel si v Tokiu jazzový bar. Tím se postavil mimo „slušnou společnost“ a měl dokonce potíže, když si chtěl pronajmout byt. Počátkem sedmdesátých let začal psát. Odmítal tradici, v níž japonští autoři propadali kráse slova. Věřil, že angličtina vyjadřuje emoce lépe než jeho mateřština,

a usiloval o styl, který by věrněji odrážel skutečnost. Proto také překládal z angličtiny F. S. Fitzgeralda a Trumana Capota. To všechno má význam pro pochopení pozadí Norského dřeva, které nezapírá vliv Salingerovy slavné knihy Kdo chytá v žitě. Během přistání boeingu na hamburském letišti se osmatřicetiletému hrdinovi udělá slabo, a paměť mu naráz vrátí klíčový příběh jeho života, krásné i bolestné zasvěcení, které prožil během dvouletého pobytu na koleji v době studentských bouří. Od politiky si udržoval odstup – konzervatismus mu byl směšný a s revolucí nijak nesouzněl. Tehdy se Tóru znovu setkal s krásnou Naoko. Spojovala je nedávná sebevražda Naočina milence, který byl Tóruovým nejlepším přítelem. Nikdo jiný nemůže Naoko lépe znát a milovat než právě Tóru. Jejich spojení je nevyhnutelné – ale nemožné. Naoko totiž propadne duševní chorobě, a Tóru se marně snaží ji zachránit láskou. A zatímco Naoko klouže do nicoty za branami ústavu, Tóru konfrontuje její neschopnost žít se vším, co vidí kolem. S živelnou Midori, jejíž otec umírá na rakovinu. S frajerem Watanabem, který ubíjí skvělou a oddanou ženu. A také s komickými figurkami z koleje, vývařovnami, s ulicemi plnými barů, pornošopů a obchodů s nahrávkami. Nehloubá o životě, prostě žije. Ale události a lidé ho postupně proměňují v muže schopného všechno nejen vidět, ale také unést. A když příběh skončí, Tóru ho naráz zapomene, aby si ho vybavil teprve o osmnáct let později na hamburském letišti.

Vášně a stébla trávy Murakamiho postavy jsou upředeny z tradičně japonských detailů. Klasická poezie schopná roznítit pár slovy v čtenáři obraz dívčí tváře či podzimního rána v horách, leží v základech příběhu stejně jako Fitzgeraldův Velký Gatsby. Příval Tóruových vzpomínek začíná takto: „Říjnový vítr foukal sem a tam pampovou trávou a na modré obloze visel přímo v zenitu přimrzlý dlouhý úzký mrak. Nebe bylo vysoké, až oči bolely. Vítr foukal přes pláň a čechral Naočiny vlasy. Nezaslechli jsme ani hlásek, jen dva červení ptáci vylétli z pláně a schovali se do lesa… lidská paměť je záhadná. Když jsem na té pláni byl, vůbec jsem si jí nevšímal.“ Nezapomenutelná je kapitola, kdy Tóru balí umírajícímu muži kousky okurky do mořských řas, a způsobí mu tak poslední, a proto největší životní radost. V románu vybuchují ohňostroje a požáry, lidé se choulí v cizích postelích, uprostřed měst zasažených pornoprůmyslem, směšní jsou hodni obdivu a ti úspěšní nakonec vždycky parazitují na milujících a oddaných. Všechny postavy mají předpoklady k lásce a radosti, jenže v základech jejich existencí je ukrytá tragická smrt nebo zrada, a může je každým okamžikem zničit. Vášně si Haruki Murakami přinesl především z klasické západní četby, ale prodchnul je právě tím, co je na japonské kultuře obdivuhodné: schopností vnímat každý detail a pochopit, že ve větru na pláni je ukryta podstata světa stejně jako v nejstrašnějším společenském konfliktu. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

22

KULTURA

4.–10. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 27

Knížákovo bienále se povedlo Více peněz a kvalitní zahraniční kurátoři udělali své

P

ro vývoj a slávu Umění jsou spíše důležité malé, ale zato autentické počiny. Nikoli na Dokumentě v Kasselu nebo benátském bienále se vytváří podhoubí umělcovy slávy, ale v kavárnách, bytogaleriích a malých klubech lze zvětřit příští hodnoty a fluidum ovlivňující budoucnost umění. Muzea a velkogalerie jen konzervují vyvanulý odér, zatímco v dupárnách, v malých galeriích a hospodách to páchne po autenticitě. Tato slova by nezněla zvláštně, kdyby je ostravský umělec a kurátor Jiří Surůvka nenapsal v katalogu, který doprovází 2. ročník Mezinárodního bienále současného umění pořádaného Národní galerií v Praze. Provokativně nahozená myšlenka vybízí k úvaze, k čemu vlastně jsou podobné institucionalizované a drahé přehlídky dobré.

Benátky očima psa

Looking for Alfred, Johan Grimonprez, Belgie. (Kurátor Adam Budak.) REPRO NG

Videoinstalace, Benny Nemerofsky Ramsay, Kanada. (Kurátor Adam Budak.)

REPRO NG

Venkov hraje první ligu Čtrnáct moravských měst spojilo síly a vytvořilo festival, jaký jim Praha může závidět. Zavítá-li do Česka hudební hvězda světového formátu, má její návštěva zpravidla předvídatelný průběh. Přijede do metropole, odehraje koncert, sem tam přidá ještě jeden pro Ostravu či Brno. Léta zaběhaná tuzemská kulturní mapa se ale přece jen začíná pozvolna měnit a rozšiřovat. Vystoupení prvotřídních uměleckých celebrit si teď pravidelně začínají užívat i obyvatelé malých jihomoravských měst a obcí. Vděčí za to putovnímu festivalu Concentus Moraviae, který – ač stále zůstává v mediálním stínu – už desátý rok patří k nejpozoruhodnějším hudebním přehlídkám ve střední Evropě.

Chtěl jsem to nejlepší Je horký středeční večer a počasí vybízí k línému povalování na zahrádkách. V třináctisethlavém Předklášteří u Tišnova si ale večerní siesty uží-

vá málokdo. Návštěvníka překvapí provoz, jaký by očekával spíš v centru velkého města. Jindy tichý park před klášterem Porta Coeli připomíná rušné historické náměstí, před bazilikou postává několikasethlavý zástup svátečně oblečených lidí. Zatímco si vychutnávají veselou konverzaci nad jahodami se šampaňským, kličkují mezi nimi technici televizního a rozhlasového štábu a dokončují poslední přípravy na natáčení. Když se ale objeví limuzína vlámského ministra kultury a auta dvou krajských hejtmanů, je jasné, že nastal čas přesunout se do kostelních lavic. Vystoupení špičkového vlámského souboru Capilla Flamenca – jeden z vrcholů letošního ročníku festivalu Concentus Moraviae – může začít. Pospolitá atmosféra nemizí ani s mohutným závěrečným aplausem. Nádvoří před klášterem zůstává živé až do pozdních večerních hodin. „Už jenom kvůli tomu, jak obyvatelé malých městeček

Situace samozřejmě není tak černobílá, jak ji Surůvka líčí. Veškeré umění vznikající po „dupárnách“ není automaticky kvalitní a stejně tak prostředí velké instituce nevede nutně ke ztrátě autenticity. To ostatně dokládá i bienále v Národní galerii. Jeho rozpočet několikanásobně převyšuje paralelně běžící Prague Biennale v Karlíně, což ve výsledku znamená lepší technické zázemí i architektonickou instalaci, řadu doprovodných programů a možnost spolupráce s mnoha kvalitními zahraničními kurátory a umělci. Ani peníze však nemohou zaručit vyrovnanou kvalitu veškeré prezentované produkce. Ta v Národní galerii kolísá, byť si bienále ve srovnání s jinými přehlídkami ve světě nevede špatně. Celkem třiadvaceti výstavám v prostorách Veletržního paláce a paláce Kinských paláce a v Anežském klášteře vévodí společné téma Druhý pohled – posuny a proměny identity. Vezmeme-li v úvahu, že diskuse o identitě (národní, etnické, genderové, sexuální) se v umění objevují minimálně od poloviny 80. let, nejde o téma nové a podtitul je vzhledem ke skutečnému obsahu poněkud zavádějící. Spíš než o proměny identity tu jde o proměnlivost vztahu umění a všednodenní reality, kritický pohled na společnost a schopnost nahlédnout sebe sama optikou „druhého“. Příznačná je v tomto ohledu monumentální videoinstalace Čekání na velkou vodu. Kanadská umělkyně českého původu Jana Sterbak v ní sugestivně a dramaticky zprostředkovává panoramatický obraz zatopených Benátek z pohledu vlastního psa. Symbolický pohled „odjinud“ pak v téže expozici nabízejí další dva umělci, kteří stejně jako Jana Sterbak odešli z bývalého Československa v roce 1968 a působí v Německu: jeden z nejvýraznějších a nejkontroverznějších malířů 80. a 90. let minulého století Jiří Georg Dokoupil a méně známý, nicméně pozoruhodný konceptualista Václav Požárek. Požárkovy minimalistické objekty a fotografie historické architektury, v nichž sleduje úlohu chyby či náhody v geometrických systémech, budou pro tuzemské diváky příjemným překvapením.

obživnou a dokážou si takovou hudební slavnost užít, to celé stojí za to,“ říká zakladatel a ředitel festivalu David Dittrich (36). Když se v polovině devadesátých let vrátil domů ze studijního pobytu ve Spojených státech, zvítězila v něm chuť podniknout něco v rodném regionu. „Lákalo mě prolomit zažitou představu, že lidé v malých městech a obcích se musí spokojit jen s druhořadým kulturním životem,“ vzpomíná. „Chtěl jsem představit svůj kraj špičkovým umělcům. Odkrýt jim jeho inspirativní přednosti a zdejší lidi naopak inspirovat uměním.“ Založil proto hudební agenturu a postupně obešel na dvě desítky jihomoravských starostů se svou vizí: vybudovat společnými silami festival, který by oživil region a přilákal do něj prvotřídní interprety klasické hudby. Kladné odpovědi se nakonec dočkal ze čtrnácti radnic a v létě 1996 se projekt rozběhl. „Musím se přiznat, že jsem k tomu tehdy byl velmi skeptický. Přišlo mi to trochu megalomanské,“ říká tišnovský starosta František Svoboda. Dnes ale on ani jeho kolegové svého rozhodnutí nelitují. V rámci měsíčního festivalu odehrají každý rok v nabitých kostelech a zámeckých sálech špičkové evropské ansámbly přes třicet koncertů, (cena vstupenek se pohybuje od 50 do 200 korun), program přitom nijak nezaostává ani za těmi nejprestižnějšími akcemi na kontinentě. Svými vystoupeními už „venkovské“ posluchače roztleskali například Musica Antiqua Koeln, Colleguim Vocale Gent, Ensamble Clément Janequin, belgické saxofonové kvarteto Bl!ndman, Magdalena Kožená nebo dirigenti Michel Schwierczewski a Maxim Šostakovič.

Na půdě nepřítele Nejzajímavější výstavou bienále je bezkonkurenčně projekt Adama Budaka nazvaný Manipulace. O ekonomii klamu. Prostřednictvím různých médií – kresby, plastiky, fotografie, ale hlavně videa – v barokních prostorách paláce Kinských kurátor rozehrává pozoruhodnou rozpravu o umění jako produkci fikcí a iluzí. Práce Belgičana Johana Grimonpreze (jeho hitchcockovské video Hledání Alfreda patří k nejpůsobivějším dílům na bienále vůbec), bangladéšské umělkyně Runy Islam, Rakušana Marcuse Schinwalda a mnohých jiných vycházejí ze silného, smysly uchvacujícího vizuálního poselství, aniž by se však jejich autoři vzdali kladení sociologických a etických otázek, které jsou pro soudobé umění klíčové. Například stylově vytříbené fotografie nazvané Pozitivy Poláka Zbigniewa Libery jsou „pozitivními“ parafrázemi mediálně protežovaných tragických obrazů z moderních dějin (holocaust, válka ve Vietnamu), které odhalují, jak klamavý a zároveň mocný je jazyk fotografie a masových médií. Vzhledem k proklamovanému důrazu na dialog odlišných kultur překvapuje, jaký prostor přehlídka dává prezentaci „národního“ umění. Až na výjimky tyto expozice těžko obstojí tváří v tvář výzvě onoho druhého pohledu; většina z nich trpí právě neschopností kriticky reflektovat vlastní kulturní identitu a tradici. To platí třeba pro projekt Bez důvodu – český obraz dnes, který připravil ředitel NG Milan Knížák, nejkřiklavějším příkladem ale zůstává anachronická výstava chilského umění instalovaná v Anežském klášteře. Až z katalogu se dočteme, že vznikla pod patronací chilského ministerstva zahraničních věcí, a má tedy sloužit jako „výstavní skříň“ chilského umění. Jako by se tu zdvihal onen vyvanulý institucionální odér… Přes všechny výtky se ale dá říct, že bienále nabízí divákům mnoho zajímavého. Vedle Budakova projektu by si nikdo neměl nechat ujít sociálně laděný Dělnický klub, který po vzoru někdejších klubů pracujících sestavila makedonská kurátorka Suzana Milevská s cílem rozproudit interakci mezi uměním a publikem, nebo projekt Dvojitá vize kurátora Jana-Erika Lundströma, jenž sofistikovaně pojednává o samotné podstatě vizuálního umění – o vidění. Mají tedy pravidelné institucionalizované přehlídky umění smysl? Jistě ano. Kromě toho, že přitáhnou k umění širokou mezinárodní veřejnost a posílí její povědomí o domácí umělecké scéně, dokáží mezi laiky i odborníky rozproudit diskusi o významu umění a přispět k dialogu mezi kulturami. Je ale na škodu, jsou-li poznamenané rozepřemi o sféry vlivu, které uměleckou scénu rozdělují. Kdyby tomu tak nebylo, nemusela letos Praha schizofrenně hostit bienále dvě a diváci nemuseli mít při překročení prahu NG nebo karlínských hal pocit, že vstupují na půdu nepřítele. Martina Pachmanová Autorka je historička umění a kurátorka, působí na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Q

Dirigent na dovolené Organizátoři přitom nespoléhají jen na posluchačsky vděčnou starou hudbu, ale každý druhý rok věnují interpretaci soudobých skladatelů. „Zkraje jsme měli trochu obavu z toho, jak na náročnou moderní tvorbu budou lidé reagovat. Přece jenom barokní hudba zní v kostele tak nějak samozřejměji,“ vzpomíná jeden ze zakladatelů festivalu, starosta Náměště nad Oslavou Vladimír Měrka. Praxe ale prý ukazuje, že lidé už festival vnímají jako zavedenou značku a ročníky věnované moderní tvorbě odměňují stejným zájmem jako ty posluchačsky přístupnější. „Shodli jsme se s kolegy na tom, že zájem o klasickou hudbu šel ve festivalových městech rapidně nahoru. Dříve na takový koncert přišlo pár lidí, dnes jich chodí i během roku výrazně více. A jsou také náročnější, dávají najevo, že s vlažným výkonem už se nespokojí,“ popisuje vliv přehlídky na kulturní život v obcích již citovaný tišnovský starosta. Působení Concentus Moraviae už začínají na svých příjmech pociťovat i místní podnikatelé. Francouzského dirigenta Michela Schwierczewského například atmosféra historických jihomoravských městeček nadchla natolik, že sem už několik let jezdí pravidelně se svými přáteli na dovolenou. A propagační efekt si nemůže vynachválit ani první muž osmnáctisethlavých Lysic Luděk Baláč. „Ještě před šesti roky se o nás prakticky nevědělo. A když, tak jen v souvislosti s aférou faráře Provazníka. Teď k nám jezdí na koncerty lidé z Brna i z Rakouska a těšíme se pověsti kulturně zajímavé vesnice.“ Josef Greš

Q

SCÉNA

RESPEKT 27 V 4.–10. ČERVENEC 2005

KNIHY

HUDBA

VÝSTAVY

23

KULTURNÍ TIP K uspořádání skvělého letního festivalu nejsou zapotřebí peníze, ale dobrý nápad a odhodlaný tým. Potvrzuje to ambiciózní akce La petite Mort pořádaná 5.–8. července v pohraničním skvostně renesančním městečku Slavonice. Místní kavárnice Alena Schulzová se zeptala profesorů a studentů vídeňské Akademie výtvarných

Gustav jede do Slavonic

V edici Fototorst právě vyšla monografie v Praze usazeného slovenského fotografa Tona Stana: poprvé tak dostává prostor střední generace autorů, zaměřených na výtvarnou fotografii. Ze silné skupiny slovenských studentů FAMU v 80. letech je Stano bezpochyby nejvýraznější i nejúspěšnější osobností. Snad proto, že v duchu klasického pojetí aktu tíhnul spíše ke koncentrovanému výrazu a humorný flirt s erotikou a skutečností na rozdíl od svých vrstevníků využíval jen jako koření. I tak je ta zaumná hravost s ženským tělem někdy protivná, Stanovým snímkům svědčí spíše jednoduchost a úspornost.

Britský hudebník a producent Brian Eno vydal nedávno po více než 25 letech nové písňové album Another Day On Earth. Po pionýrských experimentech v oblasti ambientu a producentských počinech s Talking Heads zní nová deska docela komerčně. Zdá se, jako by se Eno posunul směrem k střednímu proudu. Ale moment, nebude to spíš naopak? Deska je každopádně plná barevných zvukových krajin i provokativních textů, jako třeba v písni Bone Bomb, která zpracovává příběh sebevražedné atentátnice.

Literární časopis Tvář vešel do nejširšího povědomí veřejnosti zhruba třicet let po svém definitivním zákazu počátkem normalizace. Okruh osobností, který se kolem něj v šedesátých letech vytvořil, od devadesátých let výrazně formuje či komentuje naši přítomnost (včetně obou polistopadových prezidentů). Téměř zapomenut však zůstal šéfredaktor Tváře Jan Nedvěd (nar. 1939), jehož jméno si mohou lidé navíc plést se známým písničkářem. Po vyloučení z literatury prošel pestrou směsí zaměstnání, až zakotvil v profesi programátora, která jej dodnes celkem uspokojuje. Útlá knížka Žiju život naruby shrnuje básně, které psal od mládí, ale jen zřídka a většinou spíš pro sebe. Základní tón tu udává ironie, v těch nejstarších laskavá a poetická, později sarkasticky útočná a nakonec jaksi vyrovnaně zoufalá. Řada básníků Nedvědovy generace si pohrávala s poetickými efekty marginality – on sám, zdá se, objevil její skutečný hlas.

Na straně 21 si můžete přečíst o největších hvězdách, které tento týden zavítají na Colours of Ostrava. Protože tam však vystoupí přes padesát kapel, zmiňme ještě alespoň dvě inspirativní zpěvačky. Na Sainkho Namtchylak (47) z Tuvy jsme upozorňovali začátkem roku (Respekt č. 5/2005), když se objevila v nominacích ceny BBC. Sainkho žije delší dobu v západní Evropě a ve své hudbě dokázala spojit domácí šamanskou tradici hrdelních zpěvů se západní elektronikou. V Ostravě vystoupí v sobotu odpoledne. Jiný, daleko jemnější zážitek, nabídne portugalská zpěvačka Mariza (28), která představí styl fado – zvláštní směs blues, tanga a šansonu, která tradičně naplňuje lisabonské kavárny. Člověk nemusí umět portugalsky, aby mohl ocenit krásu Marizina kontraaltu a emocionalitu její hudební řeči. Vystoupí v sobotu večer. Pokud to máte do Ostravy daleko, zajeďte si 30 km za Prahu do Českého Brodu, kde je na 4.–6. července přichystán festival Rock For People. V programu jsou američtí rockeři Garbage, němečtí punkeři Die Toten Hosen nebo Leningrad Cowboys.

– PT –, – VŠ –

– JP –

Turisté, kteří s počátkem léta zaplavili metropoli, si možná vyšetří čas na jedno z pražských bienále, od minulého týdne ale současnému umění tvrdě konkuruje jiný velkolepý projekt. Česká fotografie 20. století, název, který i pro zahraniční návštěvníky funguje díky několika slavným jménům jako značka kvality, skrývá hned tři výstavy v centru Prahy. Více než 1200 exponátů (takřka ve všech případech jde o původní zvětšeniny či tisky) od 423 fotografů rozdělili kurátoři Vladimír Birgus a Jan Mlčoch chronologicky. V Uměleckoprůmyslovém muzeu jsou k vidění snímky, které předcházely nejslavnější avantgardní éře: piktorialismus, obrazové cykly poetistů, reportáže z prvních dvou desetiletí 20. století. Všemožné odnože avantgardy, prvorepublikové portréty i fotožurnalistiku do roku 1948 vystavuje Dům U Kamenného zvonu a nejrozsáhlejší část, fotografickou tvorbu z období 1948–2000, mohou diváci vidět v Městské knihovně (nechybí ani socialistický realismus). Vzhledem k množství vystavených prací jsou samozřejmě i ti nejvýznamnější umělci zastoupeni jen málo, vyčerpávající záběr ale dává možnost přemýšlet o fenoménu české fotografie obecně. V čem je specifická? Má svou nezaměnitelnou tradici? A je vůbec umělecký obor, v kterém by byli Češi v zahraničí úspěšnější, ať už v historii (Sudek, Funke) nebo dnes (Koudelka, Kratochvíl)? Pro Brigitte Bardotovou je to ďábel na zemi, pro jiné nejvýznamnější žijící rakouský umělec. Posuďte sami: dokumentaci akcí a „divadla orgií“, při nichž výtvarník Hermann Nitsch tak rád používá krev a vnitřnosti zabitých zvířat, vystavuje od začátku července pražská Galerie Navrátil na Malé Straně.

umění a hudby, jestli by neudělali pár koncertů a výstavu na náměstí před její kavárnou La petite Mort. Reakce byla tak nadšená, že seznam přihlášených brzy vydal na čtyřdenní festival. Ze seznamu koncertů uveřejněného na www.lapetitemort.info je zřejmé, že o nejzajímavější hudební produkci se asi postará Eva Jantschitschová alias Gustav – čerstvý objev rakouské hudební scény. Její jemný levičácký elektropop plný melancholie, písní o revoluci a ironických poznámek o našem současném systému zahájí v úterý celou akci. Nenechme si ujít tuhle pozoruhodnou představitelku „nového protestsongu“, ale ani další punkově-industriálně-elektronické kapely. Slavonický festival bude docela angažovaný a také mezinárodní. Umělci přijedou nejen z Rakouska nebo Čech (několik se jich přihlásilo z pražské AVU), ale také třeba z Íránu, Číny, Mosambiku nebo Argentiny. Kromě hudby a performancí budou vystavovat své malby a objekty v místní škole. Součástí festivalu mají být také „permanentní snídaně“ ve veřejném prostoru. Na starobylém náměstí se objeví velký stůl a všichni kolemjdoucí budou pozváni, aby během snídaně podle vlastního uvážení diskutovali o nejrůznějších tématech. Nádherná atmosféra a pospolitost uprostřed architektonického skvostu má evokovat idylu, tak jak ji známe z nejrůznějších renesančních, barokních nebo romantických pláten. Jaroslav Pašmik

– PT –

MIMOCHODEM CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Otevřít si v lidové hospodě knížku bývá dodnes riskantní. Za mladých let jsem kvůli tomu dokonce párkrát utíkal před štamgasty. Pro většinu z nich je čtenář u vedlejšího stolu cizorodým tělesem, jež nemile narušuje souznění nad pivem. Menšina v něm zase spatřuje kořist. Kolikrát si ke mně někdo při-

Rumunsko: Proč umřel pan Lazarescu Do vyprahlé Bukurešti dorazily krávy, neboli dobře známá CowParade, a ve městě, hladovém po všem, co zavání západní světovostí, se stádo laminátových býložravců setkalo ze strany médií s ohlasem bezvýhradně nadšeným. Vernisáž se změnila v slet rumunských celebrit. Jednu z krav zdobil bývalý slavný tenisový mušketýr Ilie Nastase, který do boku zvířete zatlačil několik barevných tenisových míčků, aby pak předal štětec a inspiraci Nadie Comaneciové, někdejší superstar gymnastické školy. V Rumunsku ovšem CowParade ztrácí i ten exotický vtip, který snad může fungovat na Západě, totiž že se uprostřed města střetnete se sudokopytníkem. V Bukurešti stačí vyjet na předměstí, a reálná stračena, pasoucí se v silniční škarpě, je tu. V mediálním stínu krav právě proběhla skutečně důležitá a zajímavá akce, Artphoto Image Festival, první rumunský festival věnovaný fotografii, videu a novým médiím. Zorganizovali jej vydavatelé skvělého a i v zahraničí uznávaného časopisu Artphoto (www.artphoto.ro). Kolem časopisu se vytvořila skupina, která představuje to nejprogresivnější z celé rumunské scény a má mimořádně dobré kontakty v cizině. V případě zakladatele a šéfredaktora časopisu Razvana Iona už spíše platí, že Bukurešť je pro něj jen výchozím bodem pro časté pracovní pobyty různě po světě. Na festival přilákal třeba britského umělce Johna Goto nebo newyorského teoretika a sběratele umění Johna A. Benneta. Po skončení téhle přehlídky už toho nezbývá moc, co by kultury chtivého jedince udrželo v prašné, vedry vysušené rumunské metropoli. Mezi ta řídká povyražení, jež prázdninová Bukurešť může nabídnout, je návštěva kina, letos konkrétně nový film režiséra Cristia Puiuho Smrt pana Lazaresca. Svoji rumunskou premiéru měl teprve před pár

Chvála kaváren

Máte smůlu, pan doktor se špatně vyspal. (Záběr z filmu Smrt pana Lazaresca.) FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

dny, předtím ale stihl získat zvláštní ocenění na vykresleno věrně. K tomuto rumunskému knowfilmovém festivalu v Cannes. Třiašedesátiletý vdo- -how režisér Cristi Puiu ale přidal ještě něco navíc. vec pan Lazerescu, který žije sám se svými kočka- Obecně platný příběh osamělé pouti, tragikomicmi, se jednoho dne probudí s ostrou bolestí žalud- ké svou náhodnou zbytečností (stačí, kdyby se pan ku a zavolá ambulanci. A tím začne jeho pouť po doktor lépe vyspal) a na druhé straně nevyhnutelbukurešťských zdravotnických zařízeních, která si ností konce (dříve či později tě systém dostane). ho v nechuti, panice či v absolutním nezájmu přeIronickou douškou uvedení snímku Smrt pana posílají, až je pan Lazarescu operován příliš pozdě Lazaresca do rumunských kin je fakt, že rumunská a umírá. Film, jímž se míhají tváře upřímně nezú- grantová komise před rokem odmítla podpořit scéčastněných zdravotníků, je až dokumentárně věrný nář filmu jako bezcenný projekt. Současný ministr realitě. Realitě zpovykané společnosti, v níž udi- kultury, spisovatel a politolog Andrei Plesu, už ale dla komunismu nahradil pseudotržní volný zápas. snímek před pár dny na jeho rumunské premiéře A jak osobně potvrzuje autor těchto řádek (neboť s uznáním označil za „za film socialistického reamusel sám před časem vyhledat služby zdravot- lismu z éry naprostého kapitalismu“. ní pohotovosti v Bukurešti), komunální prostředí nemocnic, čekáren, unavených „ksichtů“ zdravot- Daniel Anýž níků či jejich tázavých pohledů „zač to bude“, je Autor je redaktorem MF Dnes. Q

sedl, jen co jsem otevřel knihu, aby ji zaklapl a začal se svěřovat s vlastní historií, z níž by prý pořádný spisovatel udělal senzační román. I proto pokládám za jednu z nejpříjemnějších vymožeností nové doby literární kavárny, v nichž se dá číst celkem poklidně, i když je v některých dost šero a z cédéček tam skučí divná muzika. Oceňuji obzvlášť kavárny, které jsou spojeny s knihkupectvím. K četbě se tam sice většinou ani nedostanu, ale vím, že mi v ní nic nebrání. Z dlouhých řad knižních hřbetů navíc literatura přímo sálá. Když si při rozprávění s kolegou Zbyňkem občas nemůžu vzpomenout na nějaké jméno nebo fakt, stačí se porozhlédnout po regálech, kde nechybí slovníky, encyklopedie, atlasy či monografie s obsáhlými rejstříky. Často také saháme do stojánku s turistickými mapami, neboť vyprávěné historky si žádají lokální upřesnění. Občas si přitom vzpomenu na sousedy z vesnice, kde žiju. Co je znám, dovedou se v hospodě celé hodiny vášnivě přít na rozmanitá témata. Je Broumov větší než Horažďovice? Kolik je v českých zákonech paragrafů? Chodil Jan Neruda na fotbal? „Tohle přece musíš vědět, redaktore,“ volají na mne, když se stavím ve výčepu při procházce se psem. Chtějí, abych je rozsoudil, ale já správnou odpověď jen tak z hlavy neznám. Tím je pochopitelně nezklamu, ale potěším, neboť zajímavý problém zůstává slibně otevřen. Když pozoruji, s jakou chutí se dohadují, kladu si otázku, zda nás dostupnost informací vlastně neochuzuje. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

4.–10. ČERVENEC 2005 V RESPEKT 27

Děti dostaly vysvědčení. Začaly prázdniny a přišel déšť. Evropská komise schválila „jízdní řád“ pro přijetí Turecka. Prahu navštívil kubánský spisovatel a novinář Raúl Rivero. Premiér Jiří Paroubek se vrátil z Pekingu a oznámil, že by byl rád, kdyby se Česko stalo základnou čínských podnikatelů v Evropě. Vstoupil v platnost zákon proti malým akcionářům a velcí vlastníci v čele s ČEZ a PPF zahájili vyvlastňování jejich akcií. Prudce zlevnila ropa. Finančník Patrik Tkáč si za tři miliardy korun koupil mosteckou teplárnu United Energy. Uplynulo 55 let ode dne, kdy komunisti zavraždili Miladu Horákovou. Neočekávejte ode mne nic jiného než noc dlouhých nožů. Ta prostě přijde, prozradil během pražského setkání s podnikateli předseda ODS Mirek Topolánek, jak se jeho strana bude po eventuálním nástupu k moci chovat vůči apolitickým úředníkům státní správy a ve státem spravovaných podnicích. Mirek Topolánek občas používá tvrdé pojmy a ono to má svůj půvab v tom, že ty věci jsou řečeny jasně a nezpochybnitelně, odpověděl později Topolánkův stranický kolega a pražský pri-

mátor Pavel Bém na otázku Lidových novin „Proč jako metaforu používáte výrok, který je spojován s Adolfem Hitlerem a jednou nocí roku 1934, kdy nechal povraždit své nejbližší spojence?“. 118 krav z chovu společnosti Strážník u Semil bylo odvezeno na jatka krátce poté, co veterinární test prokázal u jedné z nich výskyt mozkové nemoci šílených krav, která je pojídáním hovězího masa přenosná i na člověka. V Boleticích u Děčína otevřeli vězení pro dětské zločince. Sněmovna rozhodla, že měsíční poplatky za službu veřejnoprávní televize postupně vzrostou ze současných 75 na cílových 135 korun v roce 2008. Nezávislé hudební vydavatelství Black Point oslavilo 15 let existence. Češi přebrali velení nad jednotkami NATO v Kosovu. Prezident Václav Klaus vyzval nejvyšší tuzemské ústavní činitele, aby se s ním co nejdříve sešli k debatě o tom, jaká budoucnost teď – po krachu ústavy – čeká Evropskou unii. Na mnoha místech země nadávali lidé lékárníkům za čerstvě zdražené léky. Za účasti Roberta Redforda začal další ročník filmového festivalu v Karlových Varech. Indické boty vstoupily na český

trh. Já sám dělám x činností a pracuji osmnáct hodin denně, a kdyby Langer nepracoval, tak ho neplatím, vysvětlil pražský advokát Petr Pečený deníku Právo, proč platí skoro 100 tisíc měsíčně svému koncipientovi – jinak stínovému ministrovi vnitra a poslanci – Ivanu Langerovi, když obvyklý koncipientský plat v této zemi je zhruba jedenáct tisíc hrubého, a kde vlastně bere Langer na práci v jeho kanceláři čas, když je vrcholně vytížen ve sněmovně a má i další funkce. Česká pobočka mezinárodní organizace potírající korupci Transparency International vydala analýzu, podle které česká veřejná kasa přišla kvůli špatně a neprůhledně zadávaným zakázkám jen loni o 32 miliard korun. Horolezci Radek Jaroš a Petr Mašek vynesli další kila odpadků na Nanga Parbat. Nebe nad Českem začaly hlídat gripeny. Krajské zastupitelstvo rozhodlo, že nemocnice v Liberci a České Lípě se od příštího roku změní v akciové společnosti. Galerie Žlutý kopec v brněnském Masarykově onkologickém ústavu přerušila a dočasně sundala výstavu obrazů Ivany Baraziové poté, co tam na léčení nastoupila rom-

ská pacientka. Dohodli jsme se, že po dobu její hospitalizace raději obrazy sundáme, protože za ní chodilo hodně lidí a prohlíželi si ta díla tak, jako by je chtěli ukrást, řekl časopisu Týden galerista Miroslav Vaňáček. Do kin vtrhla Válka světů. Archeologové vykopali poblíž Křimova osamělou usedlost, ve které někdy během dvanáctého století odpočívali poutníci na své cestě ze Žatce přes Krušné hory do Němec. Kancelář prezidenta republiky připravila pro kabelovou televizi 24cz seriál Hradní glosy, ve kterém by měl prezidentův tajemník Ladislav Jakl diváky pravidelně seznamovat s tím, co hlava státu právě dělá, na co myslí a jak se cítí. Noviny oznámily, že průměrné měsíční kapesné malého českého dítěte se vyšplhalo na 238 korun. Společnost Julius Meinl začala rozprodávat svoje ztrátové české obchody. Americká nevládní organizace CITYarts vyzvala filmaře a výtvarníka Petra Síse, aby vytvořil návrh mozaiky pro stometrovou betonovou zeď v newyorském Harlemu. [email protected]

Q

INZERCE

Rytmus, o.s. hledá

pro školní rok 2005/2006

komunikativní, tvořivé a empatické zájemce o práci

asistent učitele ve třídě s individuálně integrovaným žákem. Jde o přímou práci s dítětem s postižením v rozsahu 5 až 7 hodin denně v pražských základních školách. Asistent dítěti zprostředkovává příjem informací a poskytuje mu ve spolupráci s učitelem potřebnou podporu během vyučování. POŽADUJEME minimálně SŠ vzdělání. NÁSTUP možný od 29. 8. 2005. Strukturovaný životopis a motivační dopis zasílejte do 31. 7. na adresu [email protected]

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 3. 6. 2005, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.