1. část Obloha byla krásně modrá a čistá, pouze pár nadýchaných bílých obláčků se vznášelo kolem. Jedním z nich jsem proletěla a namířila si to k horám na obzoru. Slunce pomalu klesalo ke konci své pouti dnešního dne. Najednou se něco mihlo kolem. Nevím co to bylo, proletělo to kolem moc rychle, viděla jsem jenom rozmazanou blýskající se šmouhu, která se záhy proměnila v tečku v dálce. Po chvilce, místo aby zmizela, se tečka začala zvětšovat. „Přibližuje se to“ pomyslela jsem si. Vydala jsem se tomu naproti. Během okamžiku už to nebyla tečka, ale velký drak, jehož zlaté šupiny se rudě blýskaly v zapadajícím slunci. Přiletěl ke mně blíž a obletěl mě kolem dokola.Na jeho krku hned za hlavou seděl nějaký muž. Drak začal kroužit kolem mě a muž mě celou dobu upřeně pozoroval. Byl tmavovlasý, vysoký, urostlý, zapadající slunce kreslilo na jeho lesknoucí se kůži napnuté na svalech úžasné obrazce. Jeho tmavé oči mě neustále upřeně pozorovaly. Bezostyšně si mě prohlížel od hlavy až k patě. V ten okamžik jsem si uvědomila, že jsem úplně nahá. A on také. „Buch buch buch.“ Zaslechla jsem nějaký zvuk, ale svou pozornost jsem i nadále věnovala drakojezdci. Pomalu jsem klesala k zemi, na planinu řídce porostlou stromy obsypanými žlutými květy. Drak se svým pánem kolem mě kroužil. Drakojezdec mě stále pozoroval. Místo toho, abych se začala stydět a červenat se ve mně rozhořela touha. „Buch buch buch.“ Opět něco narušilo mou pozornost. Už jsem stála na zemi. Vedle mě pomalu a ladně klesal drak. V okamžiku kdy se dotknul země drakojezdec seskočil. Pokynul rukou a drak se zvedl a odletěl směrem k zapadajícímu slunci. Již zbývala jen chvilka do tmy. ALe já nechtěla tmu, chtěla jsem světlo, ať se mohu dívat na svého společníka. A ať on může pozorovat mě a obdivovat mou krásu. „Buch buch buch.“ Pomalu se ke mně přiblížil. Jeho oči bloudily po mých ladných křivkách. Natáhl ke mně ruku a mu vykročila v ústrety. „Buch buch buch.“ Najednou se rozplynul a spolu s ním vše kolem. „Ne, neodcházej!“ chtělo se mi křičet, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Ještě chvíli jsem si chtěla podržet alespoň jeho iluzi, ale nepodařilo se mi to. „Buch buch buch.“ „Vstávejte vznešená paní Arwen, kníže si Vás žádá.“ Otevřela jsem oči. Kolem byla tma. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila kde jsem a kdo jsem. Rychle jsem zapálila svíčky na svícnu a při jejich světle jsem se oblékla. Spěchala jsem, protože pokud mě kníže nechal vzbudit takhle v noci, nevěstilo to nic dobrého. Nejspíš se vyskytly zase nějaké problémy. A od té doby, co zahynul Stín, knížecí kouzelník a můj nadřízený, problémů jsme měli více než dost a ode mě se čekalo, že převezmu Stínovu úlohu. Co na tom, že jsem neměla tolik zkušeností a vědomostí o magii jako Stín, navíc jsem byla absolutně nezkušená v politice. Zkrátka a dobře se ode mě očekávalo, že se hned naučím vše co je potřeba a budu oporou samotného knížete v magických otázkách. Takto jsem uvažovala cestou do knížecí pracovny. Mladý gardista přede mnou, skoro ještě dítě, nesl lucernu a svítil mi na cestu. Chodby, které byly ve dne přeplněné sloužícími, hosty, ať už obyčejnými lidmi nebo vznešenými šlechtici, teď v noci zely prázdnotou. Za tmy nikdo neobdivoval malby na stěnách, obrazy krásných žen a úžasných krajin namalované starými mistry, kteří pocházeli ze všech možných končin starého království, sochy zobrazující krásu, bohatě zdobené koberce, dovezené ze západního pobřeží… Do mysli se mi vloudila vzpomínka na můj sen. Nebylo to zdaleka poprvé, co se mi něco takového zdálo, ale většinou jsem si ze snu zapamatovala daleko méně. Ale pohled toho
cizince, který jsem cítila na svém těle je nezapomenutelný. Cítila jsem, že už zase začínám být vzrušená. Už příliš dlouho jsem neměla muže. Rychle jsem tyto své myšlenky potlačila a soustředila se na svou současnou situaci. „Nevíš co se děje?“ zkusila jsem se dozvědět něco předem. Vždy je dobré být co nejlépe informována. „Přijel nějaký posel, nechal vzbudit knížete a ten hned svolal radu. Více opravdu nevím.“ Tak v tomhle případě moje snaha vyšla naprázdno. Téměř. Pokud přijel nějaký posel a měl takovou moc, že nechal vzbudit knížete uprostřed noci, to už něco znamenalo. Teď už zde pouze zbývala otázka, zda zprávy, které přivezl jsou dobré, nebo zlé. Stáli jsme přede dveřmi do pracovny. Sama se sebou jsem se vsadila, že zprávy budou zlé. Dveře se otevřely a já spatřila knížete a všechny jeho nejdůležitější rádce. Většinu z nich jsem znala od vidění, s některými jsem dokonce i jednala. Většina se ke mně chovala slušně, i když poněkud přezíravě. Byl zde dokonce starý Albert, knihovník, který svou funkci vykonával snad již za dob Leopolda Železného, dědečka dnešního knížete. Krátce jsem mu pokynula, jeho tvář se rozzářila když mě viděl, sdíleli jsme spolu lásku ke knihám a starým spisům, trávili jsem spolu hodně času ve věži, kde byla knihovna a kde přebýval. Tvrdil, že mu přináším na sklonku života radost a energii, která mu už dlouho chyběla. Předstoupila jsem před knížete a uklonila se. Všimla jsem si, že má strhané rysy, moc toho asi nenaspal. Vedle něj postával šedě oděný muž, celý zaprášený. „To bude zřejmě ten posel.“ uvědomila jsem si. Jeho plášť měl podšívku vyvedenou v královských barvách. „Tak to je dostatečná moc k tomu, vzbudit knížete uprostřed noci.“ pokračovala jsem ve svých myšlenkách.Sám kníže pocházel z královské krve, kdysi dávno, zhruba před pěti sty lety, se jeden z mladších bratrů tehdejšího krále, bez nároku na trůn, rozhodl, že než aby žil na královském dvoře, kde se k němu sice chovají s úctou, ale jinak je úplně zbytečný, pocestuje směrem na jih a bude objevovat a osidlovat nové krajiny ve jménu království. Tak také vzniklo město Lodrog. „Dobrý den pane kníže, co pro Vás mohu udělat?“ „Dobrý den, paní Arwen, i když je uprostřed noci. Omlouvám se za probuzení. Potřebujeme Vaši odbornou radu. Z Kororu přišla tato depeše. Přestože byla adresována Vám, situace je natolik vážná, že jsem ji prostudoval dříve, než jste se dostavila Vy.“ a s těmito slovy mi ji podal k prostudování. Byla sepsána nejlepšími odborníky na magii na Kororské univerzitě magických umění a čišely z ní obavy. Obavy z nějakého mocného artefaktu. Vzdělaní pánové v Kororu toho však moc nevěděli. Dokonce ani přesně netušili kde ten artefakt leží, co dokáže a čím může být nebezpečný. I když ty poslední záležitosti mi asi opomněli sdělit schválně. Až donedávna nebyla žádná stopa po jeho aktivitě, před pár týdny však byly astrální sféry rozvířeny něčím mocným, nejspíš právě artefaktem. Mágové se obávají jeho moci natolik, že by uvítali jeho dopravení na nějaké bezpečné místo. Dokonce i uvedli které, měl by to být starý chrám ve svobodném městě Gorun. A dopravit jsem ho tam měla samozřejmě já. Protože na stole před knížetem byly roztaženy nějaké mapy, předpokládala jsem, že se budou vztahovat k oblasti, ve které se artefakt nachází a další cestě. Byla jsem blízko. Mapy však byly poněkud staršího data, takže o aktuální situaci jsem mi mohla akorát tak nechat zdát. Kníže si nejspíš všiml mého zaváhání, protože omluvně pravil:“Omlouvám se za stav map, ale tato oblast sice kdysi tvořila součást království, ale před mnoha lety se odtrhla a je mimo oblast našich zájmů. Tyto mapy pocházejí z doby, kdy ještě bylo město Gorun královským městem.“ Na chvíli se zamyslel.
„Cesta by měla být bez problémů. Ale pro jistotu Vás na jih, přes Zrcadlové pláně, do města Obskoroskoku, doprovodí deset mých gardistů. Dál budete pokračovat jen v malé skupince, vyberte si, no, řekněme tři z nich.“ Než jsem stihla zareagovat a cokoliv říct, vložil se do rozhovoru knihovník. „Zde, v této knize se dočtete více.“ řekl a podal mi nepříliš tlustou, starou knihu na jejímž obalu bylo poznat, že se jej někdo neúspěšně snažil před krátkou dobou zbavit prachu. Celá kniha pojednávala o artefaktu, podle popisu by měl mít podobu modře zářící krychle. Protože jsem neměla dost času na důkladnější prostudování knihy, zeptala jsem se:“Mohu si tuto knihu ponechat u sebe, abych mohla zjistit více?“ Kníže a knihovník si vyměnili pohled. Knihovník musel ustoupit. „Samozřejmě, pokud to prospěje vašemu poslání.“ „Máte nějaké další otázky?“ obrátil se ke mně kníže. Všichni ostatní na mě upřeli svůj zrak. „Předpokládám, že můj doprovod je již připraven, zásoby jsou naloženy, takže se čeká pouze na mne.“ Kníže přikývl. „V tom případě mi stačí pár chvil na sbalení nejnutnějších věcí. Ihned poté vyrazíme na cestu.“ Když uslyšel mou odpověď, spokojeně přikývl. „Zde máte ještě tento náhrdelník. Podle dopisu umožňuje lokalizaci artefaktu. Budu rád, když ihned vyrazíte na cestu, nevíme, kdo další se do této záležitosti stihne zaplést. Pokud to již nestihl. Spoléháme na Vás.“ řekl. Uklonila jsem se mu, přikývla jsem na pozdrav všem ostatním v místnosti a vyrazila do svého pokoje. Když jsem převlečená do cestovního oblečení a se sbalenými věcmi dorazila na nádvoří, už tam čekalo deset gardistů. Všechno muži pana knížete. Rozumu sice moc nepobrali, ale je na ně spoleh a dokáží se o sebe postarat. Všichni na mě překvapeně pohlédli. Asi nečekali, že budou doprovázet ženskou. A navíc tak pěknou. „Koukám, že cestou máme o zábavu postaráno.“ prohodil jeden z nich směrem ke druhému. Schválně dost nahlas na to, abych slyšela vše. Asi to byl nováček a nevěděl, s kým má tu čest. Vyzývavě jsem se na něj usmála, přišla blíž a cestou kroutila boky, jako nějaká coura. Když už jsem byla dost blízko, bylo pozdě na to, aby si uvědomil, že Ludva sáhy dlouhou ořechovou hůl s sebou netahám jen tak pro nic za nic. Jeden konec opsal plynulý spodní oblouk a trefil se přesně tam, kam jsem chtěla. Zatímco gardista se na zemi svíjel bolestí, ostatní se od něj otočili. Ale zahlédla jsem jejich obličeje. Byly stažené bolestí, jako bych mezi nohy praštila je. Věděla jsem, že už si nikdo nic nedovolí. „Muži se dají tak snadno zastrašit.“ pomyslela jsem si s pobavením. Poté, co jsem si zjednala pořádek, úctu a respekt jsme všichni nasedli na koně a vyrazili. Spícím městem jsme ještě projeli pomalu, ale hned za branami, tedy pomyslnými, protože Lodrog při své expanzi již dávno překročil hranice opevnění, jsme pobídli koně ostruhami a vyrazili směrem na jih, k Zrcadlovým pláním. 2. část Cesta probíhala rychle a bez problémů. S desíti gardisty v knížecích barvách jsem se cítila bezpečně, jak už dlouho ne. Zrcadlové pláně jsou neutěšené místo. Pustina kam až oko dohlédne, řídký porost divných rostlin s tlustými listy a vše přítomné slunce. Hned první den jsem začala litovat, že nemám jiný styl oblékání. Černá barva asi není ta pravá pro oděv do pouště. Cesta byla nezajímavá, nespatřili jsme téměř nic živého, kromě hmyzu a nějakých malých zvířat, podobných králíkům. A tlupy otrhaných pobudů.
Na ty jsme narazili v oáze, patrně jediné, v celých pláních. Snažili se tam něco stavět, ale v okamžiku, kdy nás spatřili se rozprchli pryč. To nám samozřejmě nevadilo, koneckonců je jenom jejich problém, jak tady přežívají. Uprostřed oázy jsme našli pramen, byl vyveden do sošky z černého materiálu. Voda byla průzračně čistá a nádherně studená. S radostí jsme se zbavili svých zatuchlých zásob a nahradili je. Zatímco gardisti doplňovali měchy s vodou, porozhlédla jsem se kolem. Zajímalo mě, co ti trhani vlastně stavěli. Hned kousek od pramene jsem musela opravit svůj první úsudek. Oni nic nestavěli, snažili se opravit dvě spálené chatrče. Přestože v pláních panuje nesnesitelné horko, požár určitě nevznikl jen tak. Ale mě do toho nic nebylo, takže jsme co nejrychleji pokračovali v cestě dál na jih. Při odjezdu jsem měla pocit, že nás někdo pozoruje. Opatrně jsem se ohlédla a kousek od nás spatřila jednoho z těch trhanů. Díval se za námi, jak odjíždíme. Co už však neviděl, byla zvláštní věc, která se vynořila přímo za ním. Vypadalo to jako rostlina, ale rostliny přece se přece nepohybují! Stále jsem ho opatrně pozorovala a čekala, co se bude dít dál. Gardisty jsem raději na nic neupozornila, přeci jenom jsou poněkud hloupější a těžko lze předvídat, co by provedli. Za námi se ozval křik. Trhani zřejmě chtěli upozornit svého společníka na blížící se nebezpečí. Křik zaslechl i můj doprovod. Vše, co jsme viděli, bylo jak se vynořily dlší rostliny. Ta první natáhla nějaké výhonky, nebo chapadla a pobuda padl k zemi. „Zajímavé, musím si zapamatovat, abych se podívala do knihovny na nějaké informace o těchto stvořeních.“ pomyslela jsem si. „To však může počkat.“ „Jedeme!“ křikla jsem na svoji skupinku a pobídla koně. Zbytek cesty uplynul úplně bez problémů. V pláních jsme ještě minuli pár odboček, podle útržků informací, které jsem získala v knihovně Lodrogu, vedou k samotám, kde se těží vzácné kameny. Ty také tvoří jediné bohatství, které je možné z tohoto nepříjemného místa získat. No, téměř jediné. V Obskoroskoku, městě, před kterým jsme nyní stáli, se dala koupit i pálenka dělaná z tlustolistých rostlin rostoucích na pláních. Poslední noc na pláních se mi zdál velmi podivný sen. Stála jsem nahá, ochromená hrůzou, nemohla se vůbec hýbat a kolem mě bylo nepředstavitelné množství mravenců. Pochodovali kolem mě jak na přehlídce, asi jenom půl sáhu daleko. Každý měl na délku alespoň 20 coulů, obrovská kusadla tvořila skoro čtvrtinu délky! Nemohla jsem se pohnout, cítila jsem strašnou hrůzu a mravenci byli blíž a blíž. Pak jeden z nich vyběhl ze skupinky a kousnul mě do nohy. Pocítila jsem strašnou bolest. Když jsem se podívala dolů, na noze se začínal tvořit velký černý otok. Pro ostatní mravence jako by to byl příkaz k útoku. Naráz se všichni vrhli mým směrem. Začala jsem ječet. A probudila jsem se. Srdce mi divoce bušila, cítila jsem, jak mi po těle stéká studený pot. Zkrátka jen další ze strašných snů. Než jsme vjeli do města,vybrala jsem tři gardisty, kteří mě měli doprovázet dále. Ostatním jsem dala den volno s tím, že se hned poté vrátí do Lodrogu ke knížeti. Tři vybraní gardisti nebyli ani nejchytřejší, ani nejsilnější, projevovali však nejvíce poslušnosti. A to jsem potřebovala. V Obskoroskoku jsme se zdrželi jen jednu noc. Sice bychom si potřebovali odpočinout daleko více, ale nevěděla jsem, kolik času máme k dispozici. Protože se již schylovalo k večeru, město bylo klidné. Zřejmě se tam dost dbalo na dodržování zákona, protože na náměstí jsem si všimla šibenice a dvou pověšených postav, jedna vypadala jako kroll. Když jsem pohlédla na druhého oběšence, zamrazilo mě. Byl to elf Vet, jeden z mých přátel. Co se tady událo? Po příjemné noci strávené konečně v posteli jsme pokračovali dál. Cesta vedla dál na jih, až do hor. Minuli jsme několik odboček, projeli jednou vesničkou a hory se tyčily přímo před námi. Cesta byla úzká a kamenitá, to nás však nemohlo odradit. Náhrdelník zářil daleko více než v Lodrogu, z toho jsem usoudila, že jsme již docela blízko. Cesta vinula mezi horskými štíty a najednou před námi stál povoz. Kolem něj nějací lidé. A za nimi tmavé ústí do jeskyně. „Snad jsem přijeli včas.“ pomyslela jsem si. „A kdo je vůbec tohle?“
Přijela jsem až k nim a sesedla z koně. Rozhovor ve skupince utichnul a všichni upřeli své pohledy na mne. „Dobrý den přeji.“ pozdravila jsem jak se sluší a patří. Zřejmě byli poněkud nesví z mých gardistů, hlavně jeden se tvářil, jako by něco provedl a já ho při tom chytla. „Dobrý den. Co tady chcete?“ řekl mi. S odpovědí jsem nespěchala a všechny si prohlédla. Ten, co na mne promluvil jako první, byl elf. Alespoň podle vzhledu. I když oblečený byl jako trhan. Vedle něj stála docela pohledná, solidně oblečená žena, ale něco v jejím výraze se mi nelíbilo. „Dám si na ni pozor.“ řekla jsem si sama pro sebe. Po jejím boku stál hobit, tvářil se, jakože patří k ní a taky pěkně chamtivě a povýšeně. Naprosto bez ostychu mi hleděl na ňadra. Poslední ve skupince byla další žena, tichá a nenápadná. „Co zde pohledávám?“ promluvila jsem konečně. „Na to samé bych se ráda nejprve zeptala Vás.“ „Do toho ti nic není.“ promluvil opět elf. Rozhodně se mi nelíbil jeho tón a rozhodl jsem se, že ho trošku usadím. „Jsem Arwen, kouzelnice města Lodrogu a knížecí kouzelnice, jsem zde z pověření pana knížete.“ „Jo Arwen.“ promluvila konečně ta ženská. Ta co se mi nelíbila samozřejmě, ne ta tichá. Ta jen stála opodál a koukala. „Tu znám, to je knížecí kouzelnice.“ dořekla započatou myšlenku. „A vaše ctěné jméno?“ obrátila jsem se k ní. „Paní Beatrice Beregil.“ Ani mě nebylo její jméno neznámé. „Vy jste majitelka toho vykřičeného domu.“ vyhrkla jsem a hned jsem toho litovala. „Jakého vykřičeného domu?!“ vystěkla na mne. „To je slušný pánský klub! Se širokým sortimentem služeb!“ „Omlouvám se, já to tak myslela Beatrice. Můžu ti tak říkat, doufám.“ „Ne, pro vás jsem paní Beatrice!“ zazněla odpověď. „A co tady vůbec chcete?“ „Jak už jsem řekla, pracuji pro pana knížete a mám zde najít jistý artefakt.“ „Kde tady? Tady nic není!“ zase tak vyštěkla. Asi jsem se jí nelíbila. „Já se raději tady raději porozhlédnu sama!“ vrátila jsem jí její tón. Paní Beatrice možná pochopila, že to trošku přehnala. Už taky bylo načase, protože jsem začínala mít velmi nepříjemnou náladu. Ale svým výrokem mne opravdu překvapila. „Podívejte, vy jste docela pěkná ženská.“ začala smířlivým tónem. „Kolik si tak vyděláte u pana knížete? Nechcete raději začít pracovat u mne? Dostanete určitě víc peněz. Tak pěkná ženská, hmm, ta si přijde i na pár set zlatých měsíčně.“ To už jsem to nevydržela. „Pracovat pro vás? Za koho mě máte?! Jsem snad nějaká šlapka?! Mám snad chodit s mužskýma za peníze?! Mám snad skončit jako ty ostatní chuděry co pro vás pracují?!“ „Jaká šlapka?! Jaké chuděry?! To jsou všechno slušná děvčata. A platím jim solidně a starám se o ně! Pravidelně jim platím prohlídky! Jsme jako jedna rodina! Co si o sobě vůbec myslíte?!“ Jak se náš rozhovor začal přesouvat směrem k hádce, zahlédla jsem kouskem oka pohyb. Všichni mí gardisti sesedli a stáli za mnou. Beatrice to však vůbec nevadilo. „Člověk vám tady nabízí šanci jak si vydělat a vy mě takhle osočujete! Vždyť je to nejlepší podnik ve městě. I sám pan kníže si nechává občas poslat děvčata!“ pokusila se argumentovat. „To mne nezajímá. Já jsem počestná žena a nehodlám si vydělávat prodejem svého těla. Jak jste vůbec mohla přijít na to, že bych pro vás chtěla pracovat?!“
To už Beatrice nevydržela a šťouchla do mne. V ten okamžik stál u ní gardista. „Tohle je jen mezi námi.“ odstrčila jsem ho. V hlavě jsem měla představu té čubky Beatrice škvařící se v pár blescích. A v ten okamžik mě taky napadlo, že takhle blízko u cíle bych rozhodně neměla vyvolávat nějaké potíže. Navíc když mám s sebou jenom tři gardisty. A podle koní venku určitě nebyli všichni společníci Beatrice. „Ještě jste mi neřekli, co tady vůbec hledáte?“ zeptala jsem se raději té tiché ženy. „Přijeli jsme sem s panem zemanem Gorunem. Taky z pověření pana knížete.“ Konečně jsem zaslechla nějaké známé jméno. Gorun byl můj starý přítel a v jednání s ním by určitě nebyly takové problémy. „S Gorunem? Je tady někde?“ „Ne, ten zmizel. A navíc nám všem ještě dluží peníze.“ vložil se do hovoru hobit. Odhadla jsem ho naprosto správně. Pěkný chamtivec. Ale třeba se tahle jeho vlastnost bude dát použít proti němu. „Co se stalo, proč zmizel?“ zase jsem se zeptala té tiché ženy. „A také bych ráda znala Vaše jméno.“ „Rebeka. Minulou noc nás někdo přepadl. Jednoho z hlídky, trpasíka Kokaina, jsme našli podřezaného a druhý, takový malý hobit, stál nad ním se zakrváceným nožem v ruce. A zeman Gorun ještě s jedním společníkem zmizeli.“ Takže moje naděje pohasla stejně rychle jako vzplála. Gorun tady není a další, koho jsem znala, trpaslík Kokain je po smrti. Ale aspoň už vím, kdo je Rebeka a co od ní můžu čekat. Rozhodně lepší jednání než od té, té, té mrchy! „Půjdu se porozhlédnout dovnitř.“ Prohlásila jsem neurčitě ke skupince a kývla na gardisty. „Půjdeme s vámi, ale nechte alespoň dva gardisty venku u mého vozu.“ Zase Beatrice. Musí mít slovo ve všem. „Zeman Gorun najal pár lidí, kterým já až tak úplně nevěřím. A nechci přijít o cennosti, které mám ve voze.“ „Dobře.“ souhlasila jsem. Uvnitř by mi gardisti stejně byli na nic, akorát by se tam pletli. Ústí jeskyně dále pokračovalo do chodby. V ní byly dvoje dveře a z jedněch se ozývaly hlasy. Samozřejmě jsem tam hned zahnula. Uvnitř byla velmi pestrá skupinka. Barbar, elf, .. a v pozadí také hobit ve velmi špatném stavu. „Tak tohle je ten vrah.“ pomyslela jsem si. V okamžiku, kdy si mě všimli, hovor utichl a otočili se ke mně s otázkou v očích. Barbar ji řekl za ostatní:“Kdo jsi a co tu chceš?“ Už podruhé ten den jsem se představovala někomu, kdo se na mě netvářil příliš příjemně. „Jsem Arwen, kouzelnice města Lodrogu a knížecí kouzelnice, přijíždím zde podle rozkazu pana knížete s jistým posláním.“ řekla jsem. A potichu sama pro sebe jsem dodala: „Což je určitě víc, než o sobě můžete říct vy.“ „Tak ve službách pana knížete. No to se podívejme. A co tady hledáš? Taková pěkná holka.“ Takovou drzost jsem nemohla přejít jen tak. „Co tady hledám tě nemusí zajímat. Podléhám rozkazům přímo pana knížete, tak se ke mně chovej trošku uctivěji!“ Má slova si vzal k srdci a raději dál mlčel. Ostatní mezitím přestal náš rozhovor bavit a vydali se dál do hloubi podzemí. Po chvilce jsem je následovala. Všimla jsem si, že Beatrice někam zmizela, což mi přišlo poněkud podivné. Ale ať si dělá co chce, hlavně když mě neprovokuje a nedělá mi nabídky. „Pracovat pro ni.“ při té myšlence jsem se otřásla. Jak jsem tak šla za nimi, něco mi připadalo divné. Po chvilce jsem si uvědomila, co. Skupinka měla opravdu zvláštní taktiku. Jako první šel hobit, ten vrah. Zcela zjevně fungoval jako návnada, nebo tak něco. Za ním šli dva barbaři, každý v ruce meč a pošťuchovali ho dopředu. Skutečně měl veliké šance na přežití, pokud by se na něj něco vyřítilo.
Takovým způsobem jsme postupovali chodbou kupředu. Najednou se celá skupinka zastavila. To už se vrátila i Beatrice a šla hned za mnou. Doufala jsem, že mi zase nezačne dělat nějaké návrhy. Vedle mě šla Rebeka, moc toho sice nenamluvila, ale oproti Beatrice to byla opravdu příjemná společnice. Zepředu se ozývala nějaká hádka. „Tak dělej, otevři ty dveře!“ zařval někdo. „Ne, neotevřu, za nima je určitě něco, co mě zabije.“ ozval se hlásek v odpověď. „Otevři je!“ „Ne, ne, neotevřu.“ Chvíli bylo ticho. „Tak dobře, ale jenom na kousek. Jenom nahlédnu, co je uvnitř.“ Další chvíle ticha, do které se ozvalo vrznutí dveří. „Je tam velký chlap s mečem. Já tam nejdu.“ Přes svého gardistu jsem neviděla, co se děje a když jsem se snažila nakouknout kolem něj, zavazeli mi ve výhledu barbar s elfem. Ozvalo se poněkud hlasitější vrznutí dveří následované výkřikem. „Takže hobit to schytal.“ pomyslela jsem si. Barbar a elf se začali hýbat a ozýval se zvuk boje. Konečně jsem zahlédla, proti čemu vlastně bojují. Vysoký štíhlý muž s poněkud bledou pokožkou odrážel jejich útoky velmi zdařile. Navíc, když už se někomu konečně podařilo ho zasáhnout, meč jím prošel jakoby nic. „Tak tady to bude chtít podstatně drsnější přístup.“ To si zcela zjevně mysleli i všichni za mnou. Začalo se totiž ozývat napínání luků a natahování kuše. Pohled dozadu mi neudělal dobře. V chodbě totiž opravdu nebyla kam uhýbat a Beatrice se svým hobitem a barbar to mysleli s tím střílením vážně. Rebeka si proti mně sedla na zem a opřela se zády o zeď. „Dobrý nápad.“ blesklo mi hlavou a udělala jsem to samé. Ještě jsem holí ťukla gardistu do zbroje. Když se otočil, pokynula jsem mu, ať si taky sedne. Musím uznat, že když viděl tu střeleckou přípravu za námi, nehnul ani brvou. „Pomozte nám někdo.“ ozvalo se zepředu. Podívala jsem se dozadu na Beatrice. Ta pokrčila rameny a zeptala se: „Co uděláme?“ „Máte nějaké stříbrné šípy, paní Beatrice?“ „Mám. Ale nevím, jestli jejich použití bude mít nějaký smysl.“ „Kdybych vás přemístila za tu nestvůru, mohla byste v klidu střílet.“ „Dobrá, ale musíte tam dostat i mého hobita.“ „Jak si přejete.“ Vstala jsem a poslala gardistu dopředu na pomoc těm dvěma. Respektive už jenom jednomu, protože elf se válel ve vlastní krvi po zemi. Gardistovi se moc nechtělo, ale musel. Hned poté jsem zamumlala kouzelnou formuli, dotknula se Beatrice a ta zmizela. Než jsem se stihla připravit na další přemísťovací kouzlo, ozval se výkřik. K zemi padnul i barbar a netvor se řítil na gardistu. Bylo mi jasné, že ten jeho útok nezadrží dostatečně dlouho. „Střílej!“ křikla jsem na Beatrice. Beatrice prošla dveřmi, objevila se přímo za netvorem. Napnula luk v okamžiku, kdy zasáhl gardistu. Ten naštěstí ještě vydržel, nevím, jak to dokázal. Beatrice vystřelila. Gardista přede mnou se skácel k zemi a z pravého oka mu trčel šíp. Přede mnou se z oblaku zeleného dýmu začal opět zhmotňovat ten netvor. Vypadal, jakoby mu šíp vůbec neublížil. To už jsem ale byla připravená i já. Než stačil cokoliv udělat, vyřknula jsem kouzelnou formuli a z mé natažené ruky vyšlehl blesk. Netvor se opět rozplynul, tentokrát však s menším výbuchem. Zelený oblak se rozplynul. Hodně se mi ulevilo, žádné mocnější kouzlo totiž neznám a i tento blesk bych dokázala znovu vykouzlit až zítra. Sehnula jsem se a vytáhla z gardistovy hlavy šíp. Mezitím ke mně prošla Beatrice. „Prosím paní Beatrice, váš šíp.“ podala jsem jí ho.
„Děkuji.“ V duchu jsem měla radost. Až se dostaneme do Lodrogu, už vím, jak se té ženské zbavím. Stačí se zmínit před knížetem, že její rukou zahynul jeden z jeho gardistů. Ale to má čas. Protože v průchodu dále už nám nikdo nebránil, šli jsme dopředu. Prošli jsme kolem mrtvol našich společníků, k mému překvapení se však ještě hýbali! „Hej, pomozte jim někdo!“ křikla jsem dozadu a šla dál. Hobit seděl u zdi a sténal. „Vskutku nesmrtelný hobit.“ pomyslela jsem si. Vešli jsme do místnosti. Spousta tmavých stínů ve mně budil pocit nebezpečí, za hustým sloupovím se mohl skrývat kdokoliv a hromada v rohu, ze které se slabě zlatě blýskalo, působila jako magnet. Na mě samozřejmě ne, ale hobitovi, který sloužil paní Beatrice, začly téct sliny. Po menším handrkování, co si kdo může odnést, jsme se dohodli na tom, že všechno zlato a další cenné věci sneseme doprosřed místnosti a rozdělíme. Samozřejmě, že paní Beatrice a její hobitek uznaly za vhodné si ty nejkrásnější kousky převzít ihned. Proti tomu jsem nic nenamítala. Po chvilce přehrabování v hromadě, kde bylo všechno možné, včetně zbytků skříní, stolů, oblečení, no prostě taková všehochuť, ve které se dalo najít i zlato, jsem si všimla, že paní Beatrice a její hobitek uznali za vhodné si ty nejkrásnější kousky převzít ihned. Proti tomu jsem nic nenamítala, jejich chamtivost mne nezajímala. K nim se přidal i další hobit, ten malý vrahoun. Začal se přehrabovat v hromadě kus od nás, téměř v rohu. A zřejmě objevil něco hodně zajímavého, protože začal hrabat s novou silou. A kolem něj se rozlinula slabá modrá záře. Rozhlédla jsem se kolem. Nikdo další si toho zatím nevšiml. Pokud to je to, co hledám, budu muset jednat co nejrychleji a nenápadně. Popošla jsem směrem k hobitovi. Skutečně našel artefakt. Potupně zahrabaný v hromadě harampádí. V okamžiku, kdy jsem na něj pohlédla, ucítila jsem příval síly a touhy vlastnit artefakt. Rozhlédla jsem se kolem. Doufala jsem, že chamtivosta touha po zlatě zdrží ostatní aspoň ještě chviličku. „Ustup hobitku!“ přikázala jsem mu. Nereagoval, možná začal hrabat ještě zuřivěji. „Jak chceš!“ pomyslela jsem si, vyslovila magickou formuli a dotkla se ho. Nic se nestalo. Začal se k nám bližit Unholy a kde byl on, mohla jsem brzy očekávat Beatrice. Musela jsem jednat velmi rychle. „Jé, co to máte?“ ozval se Unholy. „Nic!“ odpověděla jsem a přehodila svůj plášť přes kostku. „Ale já něco viděla ono to tak pěkně svítilo.“ „Cože, co to tam schovává před námi?“ Beatrice se blížila k nám. Přicházely problémy. Unholy využil toho, že jsem mu přestala věnovat pozornosta strhl můj plášť z kostky. „To chci, to je moje.“ prohlásil. „Ukaž? To je opravdu zajímavé, to si necháme.“ podpořila ho Beatrice. „Co teď? Co si počnu? Gardistu tady sice mám, ale jenom jednoho. Druhý čeká venku. A i kdyby byl tady se mnou, asi by to nestačilo. Musím to zkusit jinak. Ale jak? Chci ten artefakt. Musím ho mít, vždyť mi to kníže přikázal. Co mi vlastně přikázal? Že ho mám odvézt do Gorunu. A dál nic. Takže může být můj. Ale nejdřív se musím zbavit Beatrice a Unholyho. Nevěřím jim ani slovo, ale oni by mohli uvěřit mě. Ostatní nebudou dělat problémy.“ přemýšlela jsem, ja to vyřešit. Nebo aspoň získat čas. „Tato kostka je majetkem knížete a já ji jeho jménem přebírám.“ prohlásila jsem co nejdůrazněji. „To je sice možné, ale je moje.“ nedal se odradit Unholy. „Přesně tak, je naše.“ Beatrice ho opět podpořila. Lupen využil naší hádky a raději zmizel.
Pokusila jsem se dostat co nejblíže ke kostce, Beatrice to však postřehla a zastoupila mi cestu. Odstrčila jsem ji. To byla chyba. Beatrice, aby neupadla, se zachytila mojí košila a roztrhla ji až k pasu. „Jé, hezký kozy.“ nechal se okamžitě slyšet skrček Unholy. Okamžitě jsem popadla ze země svůj plášť a zahalila se do něj. „Kostka patří mě!“ křikla jsem, abych odvrátila pozornost od mých předností. „Ne, to ani náhodou, patří mě.“ Už mě nebavilo pořád se s tím malým šmírákem hádat, rozhodla jsem se to zkusit jinak. „Dobrá, je tvoje. Ale potřebuji ji nejdřív prozkoumat. Odvézt do jednoho města směrem na východ. Potom si s ní můžeš dělat cokoliv.“ „No, uvidíme. Ale je moje.“ vedl si pořád svou. „Vynesem tu kostku ven, dáme ji ke mně do vozu. Tam bude v bezzpečí.“ vložila se do toho Beatrice. „Ani nevíš v jakém.“ pomyslela jsem si a začala plánovat dál. „Arwen, budu potřebovat váš plášť.“ obrátila se na mne Beatrice. „Hmm, takže nabídka ke spolupráci.“ pomyslela jsem si. „Dobrá, ale přece nemůžu jít ven polonahá.“ „Půjčím vám svůj plášť.“ nabídla se Beatrice. Tak jsme také učinili. Když jsme vycházeli z místnosti, zaslechla jsem slabý zvuk. „Ticho, něco slyším!“ Znělo to jako rozovor, mezu mužem a ženou. Mužský hlas měl trpasličí přízvuk. „Co slyšíš, řekni?“ „Hlasy, za těmi dveřmi někdo je.“ ukázala jsem na dveře v rohu místnosti, kterým jsme předtím nevěnovali pozornost. „Tohle budeme řešit až potom, teď musíme vynést ven kostku.“ rozhodla o dalším postupu Beatrice. Společně jsme vyšli ven. Tam čekali ostatní. Někteří se váleli po zemi a snažili si aspoň trošku si odpočinout, jiní jedli, čistili si zbraně, nebo prostě jen tak postávali kolem. Ale všichni čekali na nás. „Co to nesete?“ „Nic pro vás.“ odpálila je Beatrice a šla ke svému vozu. Kývla jsem na gardistu, ten se k nám připojil. Druhý se stále držel po mém boku. Beatrice došla ke svému vozu a odemkla složitě vypadající zámek na solidní, silně okované truhle. Zevnitř vytáhla nějaké šaty a udělala prostor pro kostku. Vložila ji dovnitř a truhlu zamkla. „Myslím, že by bylo dobré, kdyby gardisti truhlu hlídali.“ navrhla mi. „Ano, to je rozumný nápad. Měli bychom se ale ještě podívat dovnitř, za těmi hlasy. Ale až se převleču.“ jak jsem řekla, tak jsem taky učinila. Gardisty jsem nechala u Beatricina vozu, sama jsem přešla ke svému koni, z torny vybalila rezervní košili a převlékla se. Zády k ostatním, samozřejmě. To, že moje ňadra už někteří viděli neznamená, že je musí vidět znovu spolu s ostatními. 3.část Po krátkém odpočinku jsem přišla za Beatrice. „Půjdem?“ „Jo, můžeme jít dovnitř. Gardisty necháme tady, protože tady ten elf a barbar dovnitř nepůjdou, jsou docela vyřízení. A já jim nevěřím.“ „Dobře, jak si přejete, paní Beatrice.“
Známou chodbou jsem došli až do místnosti, kde jsem zaslechla ty hlasy. dveře se otevřely docela snadno, dál vedla temná chodba. hlasy zesílily. „Vždyť to je Kokain.“ ozval se zepředu někdo. „ale proč je připoutanej? A co je to za ženskou, s ním?“ Usoudila jsem, že rozruch je v této chvíli dost velký na to, abych nepozorovaně zmizela. Potichu jsem vyslovila formuli pro teleport a ocitla se venku. Elf i barbar na mě tázavě hleděli. Nevšímala jsem si jich a otočila se ke gardistům. „Vemte všechny koně, vyrážíme okamžitě pryč. Já pojedu s vozem.“ „Moment, jestli jedete pryč, tak budete mít problémy. Nebo nás vezmete s sebou.“ vstal barbar. Při jeho prvních slovech mi zatrnulo, když dořekl co chtěl, ulevilo se mi. „Dobře, vyrážíme ale hned!“ Vzali jsme všechny koně, já a elf jsme nasedli na vůz. Vyrazili jsme s větrem o závod. Skoro. V duchu jsem se proklínala. Proklínala jsem taky Beatrice a ten její pitomý vůz. Nebyl schopný jet rychleji, než svižným krokem. „S takovou se nám těžkou podaří jim ujet, natož si vybudovat ještě nějaký náskok.“ pomyslela jsem si. Má slova se záhy vypnila. Spoza zatáčky vyběhla Beatrice a Unholy. Za nimi jsem spatřila někoho na koni. „Ten barbar!“ blesklo mi hlavou. „Ráno někam odjel. Měla jsem si víc hlídat, kdo s námi je, nebo není.“ Ujížděli jsme dále. Přesto nás doháněli. „Přeložíme truhlu na koně.“ navrhl barbar. „Ne, bohužel je moc těžká. Musíme je nějak zdržet. Můžeš to na chvíli vzít na mě?“ otočila jsem se k elfovi a podala mu opratě. „Jasně.“ zazněla lakonická odpověď. Otočila jsem se směrem dozadu. Beatrice doběhla dost blízko na to, aby mohla střílet. Byla dost blízko na to, abych mohla kouzlit. Zakouzlila jsem ve stejný okamžik, kdy ona vystřelila. Její šíp mě škrábl do ramene, žádná těžká rána. Mé kouzlo však nefungovalo! Veškerá jeho energie se jakoby vcucla do truhly. „Zatracený artefakt, tohle v žádných poznámkách o něm nebylo!“ rozčílila jsem se v duchu. „Dobrá, takže kouzlit se nebude. Bude se utíkat.“ „Popadni zlato a na koně s ním!“ křikla jsem na brabara. „Můžeš jet na koni?“ zeptala jsem se elfa. „Jo, snad jo.“ „Vy dva, zdržte je aspoň na chvíli.“ přikázala jsem gardistům a mávla za sebe, směrem k Beatrice a ostatním. Zlato jsme přesunuli na koně, ne sice všechno, ale dost. Truhlu i s artefaktem jsem bohužel musela nechat na voze. Slíbila jsem si, že se pro ni vrátím. Abych je ještě více zdržela, polila jsem vůz olejem a zapálila. Vyšlehly plameny a z vozu se začal valit hustý černý dým. O artefakt jsem se nebála, ten oheň nemohl uškodit ani truhle, natož kostce, která je v ní schovaná. Naposledy jsem se ohlédla dozadu. Poslední z mých gardistů práve klesl k zemi. Beatrice ho podřízla. „Tohle ti nedaruju, mrcho.“ Moje nenávistné myšlenky patřili jí. 4. část Prchali jsme na koních směrem do hor. Doufala jsem, že tam se ztratíme našim pronásledovatelům, v lepším případě se z nás stanou lovci a z nich štvaná zvěř. Ale nepředbíhejme, nejdříve jim musíme zmizet a to co nejrychleji, protože bylo už pozdní
odpoledne. V noci jsem se chtěla v klidu vyspat a nabrat síly ztracené během dnešního vyčerpávajícího dne. Pár hodin spánku a ranní meditace, nic více jsem nechtěla. Pak bych byla ochotná postavit se Beatrice a přinutit ji pokleknout přede mnou a omluvit se. S tím hobitem, Unholym, bych se nepárala. Vše zkomplikoval svou touhou po artefaktu. Dost! Nejprve musíme zmizet. Cesta byla kamenitá a docela rozbitá, takže stopování nebude jednoduché. A za tmy bude téměř nemožné. To nám dává slušnou šanci. Mé myšlenky přerušil barbar. „Narazili jsme na odbočku, kudy se vydáme?“ Odbočka byla stejně zlá cesta jako ta naše, ale užší a vedla hlouběji do hor. „Pojedeme po ní, v horách budeme mít větší šance. A navíc bude za chvíli tma já se chci někde vyspat. Někde, kde nás nenajdou.“ Elf celou dobu seděl a nic neříkal, bylo na něm vidět, že i on potřebuje spánek a odpočinek. Cesta byla chvílemi tak zlá, že koně šli krokem. I to však zvětšovalo vzdálenost mezi námi a pronásledovateli. Pomalu se stmívalo, měsíc naštěstí svítil dostatečně na to, abychom mohli jet dál. „Nezastavíme a neodpočineme si?“ zeptal se elf. Byl na konci se silami. „Popojedeme ještě kousek a někde na vhodném místě přenocujeme.“ uklidnila jsem ho. „Nebo můžeme jet celou noc, ať jsme od nich co nejdál. Oni nemají koně a budou minimálně stejně utahaní jako my. Možná i víc. Bojím se jedině Beatrice, tu žene pěkný vztek, ta jediná by byla schopná nás pronásledovat celou noc.“ „Ne, já bych raději přespal někde tady.“ „Já jsem taky pro přespání.“ podpořil elfa barbar. V průběhu rozhovoru jsme narazili na další odbočku. Byla ještě užší a ještě kamenitější. „Zase odbočíme, ne? A o kus dál můžeme přespat.“ navrhl barbar. „Navíc se začínají stahovat mraky.“ Měl pravdu, obloha byla temnější než předtím a měsíc byl pomalu stíněn mraky. Ošklivými a temnými. Během chvilky začala bouře. Zvedl se tak silný vítr, že jsme museli sesednout z koní a jít pěšky. Na zem zatím nedopadla ani kapka vody, ale blesky křižovaly oblohu jeden za druhým. „Támhle je místečko tak akorát pro nás!“ překřičel barbar vítr a hromy. Jedna skála opravdu vytvořila převis tak akorát pro tři lidi. Koně jsme museli nechat venku, byli už docela poplašení. „Běžte spát, já se postarám o koně a budu hlídat.“ opět promluvil barbar. Začala jsem mít dobrý pocit z toho, že ho mám s sebou. Konečně někdo dostatečně schopný. Jakmile jsem ulehla, usnula jsem. Nespala jsem snad ani chviličku a někdo mě budil. „Jsou za námi, musíme rychle pryč.“ šeptal elf. Barbar mezitím rozvazoval koně. Bouře už sice skončila, takže až takovou chviličku jsem nespala, ale byla ještě pořád noc a já se cítila jako zbitá. „Sakra, jak nás mohli dohnat tak rychle?“ „Nevím, ale musíme si pospíšit.“ Nasedli jsme na koně a jeli dál. Doufali jsme, že naši pronásledovatelé si budou taky muset odpočinout, nemůžou přece pořád jít. Zhruba po dvou hodinách pomalé jízdy jsme vjeli do úzkého údolíčka. Cesta z něj dále nevedla. Nebo aspoň nic, co by připomínalo cestu. U jedné stěny stála nějaká budova. „Podívej se kolem, jestli se odtud nedá někudy dostat, já si prohlídnu tamtu stavbu.“ poslala jsem barbara na průzkum. Stavba byl vchod do opuštěného dolu. Zřejmě už dlouho nepoužívaného, protože chodba byla zavalená. Zklamaně jsem se od ní otočila a čekala na barbara. Snad aspoň on bude mít úspěch. Nemusela jsem čekat dlouho.
„Našel jsem jedno místo, kudy se dostaneme nahoru, ale koně budou dělat problém. Snad to nějak půjde.“ V duchu jsem zajásala. Tady se jim ztratíme. Tady to vzdají a já budu mít konečně klid a čas na přípravu odvetné akce. Dostat nahoru na skály nad údolím koně nakonec takový problém nebyl. Horší to bylo s další cestou. Něco jako cesta tam totiž nebylo, pouze skály místy proložené dalšími skalami. „Kousek popojedeme a přespíme, dál půjdeme až ráno, souhlasíte?“ otočila jsem se na své dva společníky. „Jo, to je dobrý nápad, ale někdo by měl hlídat a já to nebudu, aspoň teda ne hned teď , potřebuju si trošku odpočinout.“ „Já taky.“ Takže první hlídka zůstala na mě. Opět jsme svázali koně, ti dva se uložili k odpočinku já se vydala pár set stop nazpět k údolíčku. Neuběhlo ani půl hodiny a uslyšela jsem hlasy. Zase nás našli! Byla jsem z toho docela zoufalá, proč mi nedají pokoj? Rychle jsem spěchala nazpátek a probudila je. „Vstávejte, jsou nám v patách, musíme dál.“ Rozvázala jsem koně a vyrazila. Zvuk kroků za mnou znamenal, že oba vstali a byli schopní jít dál. „Nenecháme tady koně, stejně jsou nám ve skalách k ničemu?“ navrhnul barbar. „Ne, mohli by se nám ještě hodit. Musíme se dostat dolů na cestu, tam jim ujedeme. A k tomu potřebujeme koně.“ Šli jsme tedy dále a koně vedli za sebou. Jediná možnost byla proplétat se mezi skalami, které vytvořili úzkou soutěsku. Naši pronásledovatelé nás však doháněli. „Půjč mi ten tvůj luk.“ požádala jsem elfa. Beze slov mi jej podal. „Běžte dál, zkusím je přesvědčit, ať nás nechají.“ „Stůjte a vzdejte se, máte to marný, nám neutečete!“ zaznělo zezadu. „Nechte nás na pokoji, nic jsme vám neudělali.“ odpověděla jsem. „Okradli jste nás. A okradli jste paní Beatrici.“ Podle hlasu jsem poznala, kdo to mluví. Byl to ten barbar, co se ke mně choval neuctivě a jako jediný měl koně. S ním jsem nepočítala. A on taky určitě stál za jejich úspěchem ve sledování našich stop. „Vrátím vám to.“ V ten okamžik barbar otočil koně se zlatem a bodl ho dýkou. Kůň se splašil a vyrazil tryskem jediným směrem, kterým mohl. Na naše pronásledovatele. Všichni se však přitiskli ke skalám a kůň mezi nimi proběhl beze škod. Ale některým muselo být docela úzko. Jakmile se vzpamatovali, přiletěly naším směrem dva šípy. To už jsme utíkali dál, barbar a elf kus přede mnou a já jako poslední. Jeden z šípů mě přesto škrábnul. „Nesmím padnout k zemi, musím utíkat dál, musím!“ povzbuzovala jsem se v duchu. K mému překvapení se ale za mnou ozvalo dupání někoho rychle běžícího. Dupot se blížil nebezpečně rychle. „Jak po tom všem ještě můžou tak rychle utíkat?“ pomyslela jsem si zoufale. Zaběhla jsem za jeden skalní výběžek a ucítila svoji šanci. Otočila jsem se a napnula luk. Bylo již však pozdě. Poslední, co jsem zahlédla byl Kokain, který se ke mě řítil s napraženým mečem. Byl příliš blízko. Pak mě obestřela milosrdná temnota bezvědomí. … Přede mnou se objevil dlouhý temný tunel, na jehož konci zářilo jasné světlo. Nebála jsem se. Celý život jsem se snažila sloužit dobru a věděla jsem, že má snaha nezůstane neodměněná. Vykročila jsem vpřed vstříc světlu …
